Jak se domluvit s tygrem by Anicka2014

jak se domluvit

tygrem …a dalšími zvířaty

napsal Jason Bittel

ilustrovala kelsey buzzelLová

Pokud jsi průměrný člověk, vyslovíš do konce dnešního dne asi tak 7 000 slov. A vsadím se, že pro to máš spoustu důvodů. Tak třeba u snídaně poprosíš někoho, aby ti podal mléko. Cestou do školy možná na přechodu zakřičíš na cyklistu, který tě málem porazil. Možná doma řekneš mamince, jak ji miluješ, a ve škole dokonce prozradíš kamarádovi, jak vyřešit domácí úkol. Zvířata sice neumějí používat slova jako lidé, ale důvody pro komunikaci mívají často stejné jako my – potřebují něco k snědku, chrání se před nebezpečím, dávají najevo lásku nebo si navzájem pomáhají. Jenže zvířata – i prostředí, ve kterém žijí – se od sebe navzájem hodně liší, a právě tak rozmanité jsou také jejich způsoby dorozumívání. Některé jsou zvláštní, jiné nám mohou připadat přímo praštěné… všechny však slouží životně důležitému cíli: aby daný živočich přežil a v konečném důsledku i celý jeho druh. Ryby například doslova prdí o život. Nevěříš? Přesvědč se na vlastní oči.

obsah VIDITELNÉ SIGNÁLY →

ZVUKY

→

čich a chuť

→

→ Pozice nadřazenosti

→ Zpěv

→ Moč

→ Pozice podřízenosti

→ Varovné signály

→ Výkaly

→ Tanec

→ Vytí a křik

→ Chemická obrana

→ Zaostřeno:: ptáci

→ Z aostřeno na šimpanze

→ Zaostřeno:: hadi

→ Oči 36

→ Podivné zvuky

→ Z aostřeno na netopýry

→ Dobré vibrace

→ Doteky

→ Z aostřeno na stridulaci

→ Z aostřeno:: používání gest

→ Elektrické signály

→ Rejstřík

DOTEKY A ELEKTRICKÝ PROUD →

→ Předstírání smrti

→ Světla

→ Zaostřeno:: barvy

→ Varovné zbarvení

→ Znaková řeč

VIDITELNÉ SIGNÁLY

POZICE NADŘAZENOSTI

Tak ty chceš pokecat s tygrem? →

Tygři spolu komunikují nejrůznějšími způsoby – pomocí zvuků, pachů a doteků. To nejdůležitější

ti však prozradí tygrův ocas.

Tygři jsou největší kočkovité šelmy na světě a jejich ocas dosahuje délky až dvou metrů. Když má tygr oháňku vztyčenou a lehce jí pohupuje ze strany na stranu, znamená to, že má přátelskou náladu. Třeba prozkoumává nové území nebo se seznamuje s tygřicí. Pokud ocas volně visí, je jeho majitel uvolněný a klidný. Jestliže však tygr ocasem PRUDCE ŠVIHÁ ze strany na stranu, měj se

na pozoru! Znamená to, že se bojí, je nervózní nebo agresivní.

Otevřená tlama,, bití v prsa,, nadutý postoj:: jak se prosadit řečí těla

→ Když chce žralok bílý druhému

naznačit, aby si dal zpátečku, OTEVŘE

NA NĚJ DOKOŘÁN TLAMU . Nejčastěji to dělá při krmení, a v takových chvílích od něj hrozí fyzický útok ještě víc, než když hájí svoje území.

→

Nejslavnější gesto gorily je BITÍ V PRSA : samec stojí na zadních a buší se střídavě rozevřenými dlaněmi do hrudi. Začne tím, že vsedě „zahouká“, někdy přitom ukousne ze stromu list, pak znovu houkne a takto stále zrychluje, až se jednotlivé zvuky slijí v řev. Následně se gorila postaví, rychle si zabuší do hrudi a na konci představení prudce dopadne na zem.

Žirafí samci → dávají najevo nadřazenost tím, že

SE VYTÁHNOU CO NEJVÍC DO VÝŠKY a stojí s nataženým krkem a prohnutýma nohama. Pokud se žirafa druhé žirafě naopak podřizuje, sklopí hlavu i uši.

Želví souboj Želva sloní je mohutný ještěr s pomalým a těžkopádným způsobem života, ale když nastane doba páření nebo jde třeba jen o to, kdo dostane přednost na úzké cestičce, umí předvést pozici nadřazenosti. Stanou-li proti sobě dva samci, oba se snaží natáhnout krk a vztyčit hlavu co nejvíc do výšky. Pak hlavu trochu skloní, opět ji vztyčí, a tak pokračují znovu a znovu. Občas to trvá hodně dlouho – dvě želvy uprostřed cesty se snaží jedna druhou zpražit pohledem, dokud jedna z nich nedokáže vystrčit hlavu výš než druhá. NEHOŇ SE

A ŠETŘI SÍLY,, A MOŽNÁ VYHRAJEŠ ZÁVOD,, ALE VOLNÁ CESTA SE OTEVŘE TOMU,, KDO KRÁČÍ S HLAVOU HEZKY VZTYČENOU..

Opička lori je sladká a nebezpečná Opičky lori patří k nejroztomilejším zvířátkům na světě. Tito lesní primáti jsou tak malincí, že by se ti vešli do kapsy. A ta jejich velká štěněcí kukadla! V poslední době je lidé dokonce začali odchytávat a prodávat jako domácí mazlíčky. Některé nabídky najdeš i na internetu. Na videu je vidět, jak zvířátka zvedají tlapky nad hlavu a zaklánějí se, přičemž je majitel drbe na bříšku. VYPADÁ TO,, JAKO BY TO PRO OPIČKU BYL POŽITEK,, ALE ZDÁNÍ KLAME … zejména pokud nerozumíš jejich řeči. Vědci se domnívají, že lori zdvižením tlapek dává najevo, že se cítí ohrožena, a bude se v případě nutnosti bránit. Opičky lori mají tajnou zbraň: ZVLÁŠTNÍ

ŽLÁZY . Skrývají se v jejich loketních jamkách a vylučují čirou, páchnoucí tekutinu, která může u lidí vyvolat alergickou reakci. Zajímavé je, že opičky musejí tento olej nejprve olíznout, smíchat se slinami a kousnout svou oběť, aby toxické látky začaly působit. Tím se vysvětluje, proč vyděšená opička lori zvedá tlapky nad hlavu – PŘIPRAVUJE

SI JEDOVÉ ŽLÁZY BLÍŽ K ÚSTŮM,, KDYBY BYLO ZAPOTŘEBÍ BOJOVAT .

POZICE NADŘAZENOSTI

POZICE PODŘÍZENOSTI

Být vůdcem smečky se vyplatí →

Většina lidí netráví tolik času na moři, aby se seznámila s působením mořských paprsků. A ne každý si může dovolit vlastní safari, kde by mohl denně sledovat pyšné předvádění lva. Mnozí z nás však mají doma zvířata, která mohou sledovat opravdu každý den: domácí mazlíčky. I když se jmenují Alík, Micka nebo Trdlo, přece nám jejich chování napoví něco z divokého tvora, který se v nich skrývá. Úsloví „pes, který štěká, nekouše“ platí jen do určité míry. Stejně tak při psích soubojích o vedoucí pozici nehraje vždycky hlavní roli velikost – což ti potvrdí každý, kdo má doma čilého jezevčíka.

→

Někdy si spokojeně hrají psi dva lu spo u se jeden a pobíhají, a najedno toho má už že z nich rozhodne, občas ěna Zm et. vrč dost, a začne pes uhý i dr že , hle ryc nastane tak hle psi mezi Tak ě. pen kva pře vypadá které signály sebou komunikují. Ně led: pes, poh jsou zřejmé na první lobený, ozz je r y, zub který vrčí a cení stě pro mít e chc o unavený, neb na chvíli pokoj.

dů lež ité Často ná m ale může ikož jel , t, sděle ní un ikn ou uj e dř pes se vě tš ino u vyja řeč í tě la .

→

Podívej se na psí OCAS . Je vztyčený a rovný? To znam ená útočnost. Nebo vi sí stažený mezi nohama? Pe s se chce podřídit.

Čtyřletá šimpanzí válka Když bioložka Jane Goodallová začala v Tanzanii pozorovat šimpanze, domnívala se, že jsou na sebe hodnější než lidé. Jenže v roce 1974 byla svědkem něčeho, co ji přimělo změnit názor… uši Důležité jsou i psí UŠI . Vztyčené → ou moh ale r, pozo znamenají, že pes dává

Šimpanzi jsou velmi chytří a žijí v tlupách o velikosti až 150 jedinců, které vede vždy jeden samec zvaný alfa

tomu také naznačovat útočnost. Naproti bojí. pes se že , říkají ti uši sklopené

samec. Alfa samci mají lepší přístup k potravě, péči ostatních i k samicím, ale jejich postavení má i svá rizika, neboť ostatní samci se je neustále pokoušejí svrhnout. Občas šimpanzi vtrhnou na území jiné tlupy a zaútočí na její vůdce. Jane si všimla, že pokud se dobyvatelům podaří ty druhé přemoct nebo zahnat, mohou si novou část lesa přivlastnit. V průběhu čtyř let výzkumnice sledovala, jak šimpanzi z tlupy zvané Kasakela vyráželi z jižní části pralesa a napadali tlupu Kahama na severu. Kasakela ve válce nakonec zvítězila, ale vzápětí se musela stáhnout na původní území pod tlakem ještě větší tlupy jménem Kalande, která jí nově získané teritorium zase sebrala. Jane celý proces nazvala šimpanzí válkou v Gombe

ANI TA NEJCHYTŘEJŠÍ ZVÍŘATA NĚKDY NEDOKÁŽOU POMOCÍ KOMUNIKACE ZABRÁNIT KONFLIKTU..

a odnesla si z něj poučení, že

→

Ps i m oh ou so učas ně po už ívat různ é si gn ály k vyjá dř en í od li šn ýc h postoj ů.. Tak pes se

třeba vztyčenýma uš ima a oháňkou nejspíš předvá jinému psovi, jak dí je silný. Ovšem nebezpečný m pes s ušima sk ůže být také lopenýma k hlav ě a s ocasem m Cítí se být ohro ezi nohama. žený, a byť se zatím snaží vyhn a ustupuje, nazn out boji ačuje zároveň ochotu zaútoč it, pokud to bude nutné.

POZICE PODŘÍZENOSTI

TANEC

Řekni to tancem! ↓ Když včela poletující po světě objeví záhon plný šťavnatých květů nebo pěkné místo pro nové hnízdo, zaletí zpátky do úlu přesvědčit ostatní, aby letěli za ní. Je tu však problém – jak sdělí jiným včelám, kam mají letět? Vědci si s touhle otázkou dlouho lámali hlavu. Včely jsou přece maličké, a svět je tak obrovský. I přes těsné soužití, v jakém spolu včely žijí, nedokázal nikdo vysvětlit, jak by si drobný hmyz mohl předávat tak komplikované informace. Ve dvacátých letech 20. století však rakouský vědec Karl von Frisch učinil objev. VČELY SI NAVZÁJEM SDĚLUJÍ ZPRÁVY TANCEM,, V NĚMŽ STŘÍDAJÍ SLOŽITÉ SESTAVY FIGUR – JAKO MALINKÉ CHLUPATÉ KRASOBRUSLAŘKY..

Čím déle → pevněji je včela tančí, tím

a usilovněji ile předává. Jakm zprávě, kterou vě vrtí, přes dčená o a str se ich jej všimnou, že se ní. si ostatní včely do tance podle idají a pustí se př í obvykle se k n LÝM

ST Ě ŠÍ ŘÍ CE PO M ALU,, AL E JI ZP RÁVA SE TA K na síle, tím spíš ím více nabírá vrtění VČ ELST VEM , a č sdělení, svého

é u chvíli tančí jin jednou včely, které v t í daný tanec na ád ov pr už c ne ko Na . ají ch ut zane k rozhodn í, možné dospět tolik včel, že je ý onu první praví k cíli, kter a celý roj se vy l. včelu tolik zauja

→ Podle Karla

íků

von Frische a řady jeho následovn

VÝZVA NES LOUŽÍ VČE LÍ TAN EC JEN JAKO CE.. Pomocí RUK INST É TAK K LETU – ALE OBSAHUJE e na obloze dokáže systému různých úhlů a polohy slunc ba směr, kde květy zhru ám sestr svým ačit první včela nazn dokonce dokážou nebo nové hnízdo leží. Během dne putování slunce svůj tanec upravovat, aby zohlednily po obloze!

Skákaví pavouci tančí o život Sameček pavouka skákavky, velký sotva jako zrnko rýže, se vymrští do vzduchu a přistane na nedalekém listu vedle samičky. Ta se obrátí

→

Včely tu a tam stříkají na květy

a pohlédne na něj všema osmi očima. Pokud rychle něco nepodnikne, samička zaútočí a slupne ho jako malinu. Co má tedy ubožák dělat? Bránit se? Utéct? Schovat se?

CH EM IC KÉ LÁTKY ZVAN É FE RO MO NY .

Díky nim je pak jiné, vzdálenější včely z jejich spole čenství dokážou „vyčenichat“. Vla stně používají pachy jako ukazate le, které je navedou správ ným směrem.

Tancovat! Pavoučí sameček zdvihne jednu z předních nohou do vzduchu a začne jí kroutit. Pak přidá nohu na opačné straně těla a začne oběma končetinami pohybovat do rytmu. Jako dirigent mává pavouček tenkými končetinami nahoru a dolů, dopředu a dozadu v rytmu, kterému rozumějí jen oni dva. Sameček chvíli dál škube nožkama sem a tam, pak roztáhne své neonově zbarvené tělo a začne jím také pohybovat do rytmu. Míhání červených, oranžových, fialových a zelených

→

Vědci se včelími signály zabývají už stovky let, a přesto dodnes přesně nevíme, jak fungují.

vzorů na jeho zádech má hypnotický účinek . Pomalu, ale jistě se pavouček posouvá k samičce blíž. A ještě blíž. Pak ji svýma roztančenýma nohama uchopí a obejme. Samička jeho námluvy přijala. Uf!

Jisté je jen to, že hmyz o velikosti gumy na konci

tužky dokáže pravidelně vysvětlovat a přijímat instrukce

jen pomo cí vrtě ní zadečkem .

30 o

dy m Tu ě tů v k ke

TANEC

ZAOSTŘENO:: PTÁCI

I ptáci dovedou tančit ↓ Každou zimu se andští plameňáci vypraví na stovky kilometrů dlouhý let ke slaným jezerům v peruánských horách, kde ponoří zobák do vody a hledají rozsivky – tvory podobné rostlinám.

Místní pochoutky však nejsou tím pravým důvodem, proč se sem plameňáci pravidelně slétají… Jsou tu proto, aby si zatančili!

Námluvy plameňáků probíhají ve skupinách: asi 50 jedinců utvoří těsně semknutý hlouček, který se začne brodit vodou. Potom někteří z nich naráz otočí svůj velký černý zobák doleva, zatímco ostatní se obrátí doprava. Pak si strany prohodí. Nohy mají sice při chůzi v pohybu, ale jejich těla zůstávají zcela nehybná. CELÉ HEJNO VYPADÁ,, JAKO BY SE VOLNĚ VZNÁŠELO NA HLADINĚ,, jen

hlavou trhá střídavě na jednu a na druhou stranu jako při vášnivém tangu.

Vycházející slunce : tetřívek pelyňkový

Láska prochází vodou:: potápka Clarkova

Tetřívek pelyňkový je drobný ptáček žijící v USA a Kanadě. Samečci mají ocas ozdobený dlouhými špičatými pery, která dovedou roztáhnout

Potápka Clarkova z amerického státu Oregon se pomocí tance rozhoduje, s kým bude do konce svého života žít v páru, a také tímto způsobem upevňuje pouto v již utvořeném svazku. Při tanci oba ptáci plavou například

dokola, takže VYPADAJÍ JAKO VYCHÁZEJÍCÍ SLUNCE.. Kromě toho mají po obou stranách krku váčky z holé, neopeřené kůže, které dovedou rychle nafouknout a vyfouknout, přičemž se ozve typické hlasité

LUPNUTÍ,, jímž dělají dojem na samičku.

vedle sebe a cákají jeden druhému vodu do obličeje, střídavě si uhlazují pera na hřbetě, a dokonce si vzájemně dávají ryby jako dárky. To nejlepší však přichází na konec, kdy obě potápky zvednou hlavu, sklopí křídla dozadu a ROZBĚHNOU

SE V DOKONALÉ SOUHŘE PO HLADINĚ..

Okázalé peří : rajka velká Někteří lidé vyjadřují svou → ptáků osobnost oblékáním. Jistý druh ní z Nové Guineje a ze severovýchod dělá ě zřejm , velká Austrálie, rajka totéž svým PEŘ ÍM .

→

Peříčka na hlavě samečka rajky velké mají zvláštn í stavbu. Nejsou na nich téměř žádné prapory, které ptákům normálně pomáhají létat. Vypadají spíš jako drátky s malý mi chomáčky praporů na konci. Tyto změny slouží pouze jedinému účelu – aby SAMEČKŮM ZVYŠ OVALY ŠANC E při námluvách.

→

Sameček rajky má na většině těla načervenalé peří a uprostřed zad se pyšní

DLOUHO U CHOCHO LKOU světlejších žlutých pírek.

čka, → Když kolem letíSAMsami EČC I

ZAČNOU SPO LU SOUTĚŽ IT tak, že doširoka

roztahují křídla, načechrávají si chocholku, poskakují po větvi

Roztažené chocholky rajek → jsou tak velké, že to vypadá, jako by ve větvích pralesa tančily PÉŘOVÉ

PRACHOVKY .

a přitom skřehotají.

ZAOSTŘENO:: PTÁCI

OČI

Kdyby pohled mohl zabíjet →

Když se na tebe podívá kavka, rozhodně si toho všimneš. To proto, že na rozdíl od ostatních

krkavcovitých ptáků, jako jsou tmavooké vrány nebo havrani, se kavky pyšní BÍLÝMA OČIMA S DROBNÝMI ČERNÝMI ZORNIČKAMI . Vědci si položili otázku, zda ty velké oční bulvy neslouží nějakému zvláštnímu účelu. A tak v roce 2014 vylepili na zadní stěnu stovky ptačích budek v anglickém městě Cambridge fotografie čtyř různých druhů očí. Důležité bylo, že k nim umístili také kamery, aby viděli, jak budou kavky reagovat na jednotlivé páry očí – z nichž některé byly velké a bílé jako jejich a jiné zase drobné a černé, jako mají jejich bratranci.

→

Když kavky přilétly do budky s obrázkem očí, jež byly na rozdíl od těch jejich tmavé, klidně si v ní odpočinuly, a někdy si tu i vystavěly hnízdo. Pokud ale kavka nakoukla dovnitř a setkala se s párem bílých, kavčích

IHNED ODLETĚ LA JINAM .

očí, VĚTŠINO U

Podle vědců → ená, že kavky mezi sebou

to znam EM . Vlastně je o hnízdo BOJ UJÍ POH LED je výhodnější hny všec to logické, protože pro než ostrým a očim ím kán vyřídit si věci blýs it vážná sob způ e můž ý kter zobákem, zranění.

→

Kavky jsou mezi krkavcovitými ptáky jedinečné v tom, že si staví hnízda v přirozených dutinách stromů. Samy si na rozdíl třeba od datlů místo pro hnízdo vytvořit neumějí – musejí proto SOUPEŘIT

S OSTATNÍMI

o omezené zdroje. A jelikož kavky hnízdí blízko u sebe, je nutné o nejlepší místa k hnízdění bojovat.

→

Pokud jsou závěry této studie pravdivé,

KAV KY JSO U VEDLE PRIM ÁTŮ PRV NÍM I ZNÁ MÝM I ŽIVO ČICH Y SE SCH OPN OST Í KOM UNIKOVAT OČIM A.. znamenalo by to, že

A kdo ví, co všechno ještě dokážou

pohledem vyjádřit? My lidé toho samozřejm ě povíme očima také docela hodně. Vezm i si například, co nám naznačí přísný pohled rodič ů, k němuž není ani potřeba nic dodávat!

Oči jsou u primátů branou do duše Pokud dostane mladší šimpanz chuť na něco, na čem si právě pochutnává jeho dominantnější bratr, zadívá se na tu dobrotu upřeným pohledem. U makaka zase pohled upřený do dálky ostatním opicím naznačí, že přichází v dobrém. To je jen malá ukázka toho, jak se

PRIMÁTI NAUČILI MLUVIT OČIMA .

Prohlédni si v zrcadle svoje oči a všimneš si velké bílé části. Říká se jí bělmo. Většina zvířat ho nemá. Podívej se třeba na svého psa, kočku, křečka, papouška nebo rybku v akváriu. Vidíš ten rozdíl? Dřív se mělo za to, že lidé jsou jediní primáti, u kterých se vyvinulo bělmo, ale nedávné studie prokázaly, že ho má i většina goril. Navíc si vědci všimli, že také šimpanzi a orangutani

KDO VÍ,, CO DALŠÍHO JEŠTĚ ZJISTÍME,, KDYŽ UŽ VÍME,, KAM SE DÍVAT?

mají bělejší oči, než se původně předpokládalo.

OČI

PŘEDSTÍRÁNÍ SMRTI

Dělat mrtvého brouka ↓ Lesem uhání hladový kojot a shání se po něčem k jídlu. Už několik dní mu kručí v břiše a teď konečně spatří odměnu za svou trpělivost: na cestičce před ním se batolí středně velký savec. To je vačice, uvědomí si kojot… mňam! Vačice je proti kojotovi bezbranná – nemá velké zuby, drápy, jed ani ostny –, a tak na ni zaútočí. Jenže jakmile se kojot do jediného severoamerického vačnatce chystá zakousnout, zůstane vačice bezvládně ležet. A nejen to – zapadnou jí oči, z koutku tlamy teče pramínek slin, uši sebou tu a tam škubnou, dokonce vypustí spoustu bobků. Kojot se však nedá odradit. V tu chvíli vystříkne vačice ze žláz umístěných na zadečku odporně páchnoucí nazelenalou tekutinu. Kojot nasaje vzduch. Je mu na zvracení. Honem se dá na útěk. Po chvíli se vačice převalí, zvedne se a jde si dál po svém. Této taktice říkáme předstírání smrti. Všechno je jenom jako. Chytrý úskok, který pomáhá maličké vačici zvítězit nad predátorem, několikanásobně větším než ona.

Hvězdné představení Napadne-li predátor hada zvaného rypáček, tento malý zavalitý plaz se nejprve nafoukne a snaží se vypadat větší. Zároveň hlasitě syčí a kouše do vzduchu. Pokud to nezabere a nepřítel se zahnat nenechá, má rypáček v zásobě ještě jeden trik. Zničehonic se převrátí na záda a ukáže smetanově bílé břicho, načež se ZAČNE hodili na pánev.

SVÍJET, jako by ho OTEVŘE TLAMU DOKOŘÁN,, KROUTÍ A TŘEPE

JAZYKEM , nakonec se stočí do klubíčka a zůstane bez hnutí ležet. Za tohle falešné umírání by si zasloužil Oskara.

Například

SLU NÉČ KO SEDMIT EČN É dovede

výborně létat, ale jakmile se je pokusíš chytit, zatáhne raději nohy pod sebe a dě lá mrtvé. Občas dokonce vyp ustí páchnoucí žlutou tekutinu , která funguje podobně jako ta zelená u vačice.

Když ropucha

→ Nejedná se sice o klasickou

komunikaci, ale i předstírání smrti je určitým druhem informace, kterou

jedno zvíře druhému předává. Vačice tím kojotovi sděluje, že by si na ní nepochutna l. Stejný scénář můžeš ostatně pozorovat i u tvorů, kteří žijí u tebe na zahradě…

jménem KU ŇK A hrbí hřbet předstírá smrt, vy ázala žluté uk y ab , a zkroutí nohy rovné skvrny, nebo oranžové va idlech. Někdy se které má na chod da a předvede také převalí na zá í i na břiše – podobná znamen v angličtině jí se ne nadarmo ad, tedy to d llie -be říká fire m ropucha s ohnivý břichem!

Pavouček jménem LOVČ ÍK přináší své vyvolené při námluvách jako dárek šťavnatou mouchu, jenže občas se stane, že samička dostane chuť spíš na něj. V tom případ ě sameček pevně sevře mouchu, dělá mrtvého a nechá se odtáhnou t společně s uloveným hmyzem. Přitom doufá, že s plným bři chem už bude samička spíš och otná se s ním spářit, a ne ho zabít.

Předstíraná smrt = chutná večeře Africká ryba zvaná vrubozubec dokonce umí na předstírané smrti vydělat. LEŽÍ

NA DNĚ JEZERA BEZ HNUTÍ a kůži má skvrnitou, jako

by už byla v rozkladu. Když se k ní přiblíží jiná ryba, přivábena vyhlídkou na bezpracné sousto, vrubozubec najednou ožije a rybku slupne.

PŘEDSTÍRÁNÍ SMRTI

SVĚTLA

Tam,, kde slunce nesvítí →

V hlubinách oceánu panuje husté šero. Stmívá se tu mnohem rychleji, než bychom čekali.

Kdybychom vzali Eiffelovku, obrátili ji vzhůru nohama a ponořili do moře, k její špičce už by nedosáhl ani paprsek slunce. Oblast mořských hlubin, kterou vědci nazývají půlnoční zóna, protože sem neproniká žádné světlo, skrývá temný, studený a nebezpečný svět. Překvapivě to tady ale kypí životem. Dokonce i zde si živočichové našli způsob, jak spolu komunikovat. Jednou z metod hlubokomořské komunikace je bioluminiscence. Ano, díky stejné chemické reakci, která rozsvěcí zadeček světluškám, si ryby, medúzy a spousta dalších tvorů vyvinuli schopnost vydávat vlastní světlo. Vědci se dokonce domnívají, že 75 % všech oceánských živočichů umí nějakým způsobem svítit – přesněji tři mořští živočichové ze čtyř!

RN AT KY jsou jakési →moLAřskSTUé svě tlušky. Tito drobní

pod a svítí, ba korýši plují v hlubinách udělali aby jí, áva blik někdy i po nou. ole vyv u svo na em doj

→

MOŘS KÝ ĎAS , světloočko a plošák také používají při páření světlo, ale mnohem jednodušším způsobem. Svítí si prostě proto, aby ve tm ě našli jiné ryby svého druhu, což není nic jednoduché ho. Podle svícení navíc tyto ryby zřejmě určují rozdíl mezi samičkou a samečkem.

Plamínky ve vlnách

→ Většina světla v mořské hlubině patří

do modré části spektra, ale několik druhů ryb se naučilo svítit i červeně. Patří k nim třeba

ryba zvaná SVĚTLO NOŠ, kterou ve tmě určitě potkat netoužíš! Má totiž tak velké ostré zuby, že se jí ani nevejdou do pusy. Neboj, jsou jenom patnáct centimetrů dlouhé.

Každopádně světlonoš dokáže vytvářet červené světlo

pomocí zvláštního orgánu: fotoforu. Vědci se domnívají,

že ryby tento „blinkr“ používají nejen k nalákání kořisti, ale také aby na ni upozornily ostatní světlonoše v okolí, což je od nich velmi šlechetné.

Když popluješ s loď kou okolo karibského ostrova Bermuda několik dnů po úplňku nebo hodinu po západu slunce, zahlédneš možná pod hladinou plamínky. Kryštof Kolumbus měl štěstí, že je roku 1492 viděl. Popsal tento jev jako „plamínek svíčky, kterou někdo střídavě zvedá“.

VE SKUTEČNOSTI VŠAK PATŘÍ NAMODRALÁ ELEKTRICKÁ SVĚTÝLKA BERMUDSKÉMU ČERVOVI . Tito mořští červi tráví většinu svého života na mořském dně, ukrytí v trubicích vyrobených z vlastních slin, nazývaných mukózní schránky. Asi tak jednou měsíčně však vylézají z úkrytů, aby se mohli rozmnožovat. Jakmile zapadne slunce, vyplavou samičky na hladinu, kde tančí a vypouštějí světélkující zelenomodrou chemikálii. Samečci si jich všimnou a vystřelí z hlubin za nimi. Také oni předvedou vodní tanec, při kterém vydávají modrozelené neonové záblesky. Sotva se pohromadě ocitne dostatek červů, začnou vypouštět rozmnožovací buňky, z nichž se vylíhnou noví červíčci. Nakonec se všichni vrátí na dno oceánu, kde se budou měsíc opět v úkrytu živit, než celá slavnost propukne nanovo.

SVĚTLA

ZAOSTŘENO:: BARVY

Výmluvné odstíny →

V přírodě hrají barvy v komunikaci mezi různými druhy živočichů klíčovou roli. Záblesk barevného pírka či

zabarvený chomáč srsti může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Paviáni dželada žijí v rodinných klanech, které čítají až 350 jedinců. A tam, kde pobíhá tolik opiček najednou, je důležité zabránit smrtelným soubojům. Jedním ze způsobů, jak toho docílit, je předvádění síly pomocí barvy.

→

Stejně jako jsou dželady pokryty átů prim většina jí zajímavou srstí. Na hrudi však ma

KŮŽE VE TVAR U STÁVÁ HO LÝ.. PŘESÝ PAC ÍCH HO DIN ZŮ výjimku: KO US EK

místo růžovou U samečků mívá toto až sytě červenou barvu.

Zatřeste ocasními péry

→ Podle ohnivě červené skvrny na hrudi

samičky pozná sameček dželady, že tato slečna je ochotná se pářit. Červené srdíčko je znamením lásky: sameček mívá na prsou červenou skvrnu ve tvaru srdce, která se výrazněji zbarví v době, kdy má přístup k samicím. Proto se těmto opicím někdy přezdívá „PAVIÁN I

S KRVÁC EJÍCÍM SRDCEM“..

Některé zbarvení nemá za úkol vystrašit, ale oslnit. Pávi mají vyvinutá obrovská, nádherná ocasní pera, která se dokonce třpytí, když jimi sameček zatřese. Vědci si dodnes nejsou jistí, proč mají pávi tak obrovský ocas. Většina z nich, včetně Charlese Darwina, se domnívá či domnívala, že slouží samcům k tomu, aby se předváděli před samičkou. Jiná teorie však tvrdí, že paví ocasy jsou vlastně odznakem schopnosti přežít. Paví ocas může být až metr a půl dlouhý. Je to nadbytečný náklad, který samcům překáží při hledání potravy, skrývání se před predátory a vlastně jim celkově komplikuje život. Proto se někteří vědci domnívají, že pomocí velkého, krásného ocasu dává páv samičkám na srozuměnou, že má opravdu dobré geny, díky nimž přežívá i s takovým handicapem, jako je ocas.

Je zcela jasné, že páv svým ocasem něco sděluje,

OVŠEM VĚDCI DOSUD NEMOHOU PŘIJÍT NA TO,, CO PŘESNĚ ŘÍKÁ . Ta nejistota je svým způsobem inspirativní…

I když se někdy zdá, že o živočišné říši už víme všechno, stále v ní zůstává mnoho záhad.

Vysílání zpráv kůží Mávni doleva. Druhou rukou pak mávni doprava. A teď si představ, že uděláš obojí současně jen pomocí kůže. Tak nějak si musí připadat oliheň karibská. Tento úžasný malý hlavonožec má spoustu chapadel a končetin, a přece s ostatními komunikuje tak, že

VYSÍLÁ

ZPRÁVY PŘES POVRCH SVÉ KLUZKÉ KŮŽE . Olihně tento pozoruhodný kousek

→

Vědci zjistili, že odstín hrudní skv rny souvisí s postavením samečk a v tlupě. Větší, úsp ěšnější samci ji mívají výrazn ěji červenou. Jako by opičáci nosili na hrudi červen ý nápis: „N A MĚ SI

RA DŠ I NE DOVO LUJ!“

zvládají díky orgánům zvaným chromatofory, které ovládají maličkými svaly. Když oliheň svaly napne, zmenší se chromatofory na nepatrné tečky. Jakmile je ale povolí, roztáhnou se do barevných skvrn. Ohňostroj vyvolaný stovkami tisíc těchto orgánů současně bývá opravdu oslnivý. Oliheň si dokáže na kůži vymalovat nejrůznější vzory. Jeden známý příklad připomíná zebří pruhy, kterými olihně soupeří v době páření. Když se oliheň ocitne v nebezpečí, namaluje si zlatá obočí a bílá chapadla. Také si občas po celém těle pomocí chromatoforů vytvoří skvrny připomínající oči, které predátorům naženou hrůzu.

ZAOSTŘENO:: BARVY

VAROVNÉ ZBARVENÍ

Pozor,, nesahat! ↓ skunk

Skunk patří mezi zvířata, která poznáš na první pohled. Černé tělo, bílé pruhy, typický zápach… Víš ale, že bílé pruhy se zápachem

souvisejí? Odborně se jim říká varovné zbarvení .

Příklady odstrašujícího zabarvení najdeme v celé

chobotnice kroužkovaná

živočišné říši, od neonově modrých kroužků na prudce jedovaté chobotnici kroužkované po jasně oranžové skvrny na křídlech motýla monarchy stěhovavého. Stejnou funkci plní i puntíky na krovkách slunéčka sedmitečného a světlušky, ale také pruhy na rybě zvané perutýn nebo na nejrůznějších druzích včel a vos. Evoluce vybavila přírodu praktickým trikem:

DROBNÝM ŽIVOČICHŮM POMÁHÁ NENECHAT SE SEŽRAT

A PREDÁTORŮM UŠETŘÍ LECJAKÉ ZKLAMÁNÍ..

Jasně červené chmýří na zádech kodulky upozorňuje na její silné žihadlo, jedovatá žába pralesnička zase dává svým svítivě modrým, žlutým, zeleným a oranžovým zbarvením na vědomí, že pokud se do ní predátor pustí, bude to zřejmě jeho poslední jídlo!

monarcha stěhovavý

Napodobitelé,, imitátoři a podvodníci Existuje celý zástup jedlých živočichů, kteří se chrání zbarvením připomínajícím tvory, jimž se predátoři obvykle vyhýbají. Říká se tomu „batesovské mimikry“ podle vědce Henryho Waltera Batese, který objevil první známý případ podobného zbarvení, když studoval motýly v brazilských deštných pralesích. K mistrům takového maskování patří PESTŘENKY . Na světě žije celkem asi 6 000 druhů pestřenek, jež jsou příbuzné s mouchou domácí, která ti poletuje doma v kuchyni. Jenže mnoho druhů pestřenek vůbec jako moucha nevypadá. Mnohem víc připomínají vosy. Jejich převlek je tak přesvědčivý, že mnozí z nás už nejspíš několikrát před pestřenkou utekli ze strachu, že dostanou žihadlo. Ve skutečnosti nás ovšem pestřenka bodnout nemůže.

MIMIKRY umožňují těmto druhům využívat výhody jedových žláz a jedovatých žihadel, aniž by musely na vytváření podobných obranných zbraní plýtvat živinami. Je to další úžasný trik, který si živočichové během vývoje osvojili, aby neskončili jako něčí oběd.

kodulka

slunéčko sedmitečné

pralesnička

perutýn

Č JSO U NĚKTERÁ

TI VRTÁ HLAVOU, PRO → MOŽNÁ RVE INÁ ZAS E NÁ ZVÍ ŘATA ČERNOB ÍLÁ, A J

VAROVN Ě ZBA JÁSAVĚ BAREVN Á..

vosa

DLOUHOZOBKA ZIMOLEZOVÁ je noční motýl, kterého si lidé běžně pletou se včelou, přestože se chová spíš jako kolibřík. Také některé pakudlanky bývají žlutočerně pruhované jako vosy, přestože ani ony nemají žihadlo. Existuje dokonce i „včelí brouk“ (zdobenec skvrnitý) ze skupiny skarabeů, který svým zbarvením připomíná mnohem nebezpečnější hmyz.

obu života, jaký Zbarvení totiž závisí na způs o korálovec, tvorové, jako je čmelák neb daný živočich vede. Barevní ůsobenýma uzp ima rožují je predátoři s oč bývají aktivní přes den a oh všimnou píš nejs ření vzez h barevného dennímu světlu, kteří si jejic nebo braz diko k, skun jako zvířata a nechají je na pokoji. Zato s nočním hlavně v noci, a predátory medojed si hledají potravu ry. ě černobílé vzo viděním nejlépe zastraší práv

Jedovatého hada korálovce zase napodobují zcela neškodní lopatovci a korálovky. Obyčejně velmi mírné kobylky se naučily vypadat jako nebezpečný brouk svižník. Vyskytují se dokonce i brouci, kteří mají na zádech lesklé červené krovky s černými puntíky, takže připomínají roztomilé slunéčko sedmitečné. Jenže ve skutečnosti jde o druh ŠVÁBŮ . Fuj! VAROVNÉ ZBARVENÍ

ZNAKOVÁ ŘEČ

Není nad týmovou práci →

Kanic toulavý je asi metr dlouhá, rychle se pohybující ryba s tlamou jako vysavač. Když dostane hlad, zažene menší ryby na volné moře

a polyká je vcelku. Občas se však některé menší rybce podaří vysavačovým čelistem uniknout a schovat se ve štěrbině korálového útesu. Jenže kanic, místo aby se vydal za jinou kořistí, se nedá odradit a přivolá si posily. Nejprve zaujme svislou polohu a čumákem jako hrotem šípu ukazuje na místo, kde se ryba schovává. Pak začne důrazně potřásat hlavou. Zarazí se… a znovu zatřese. Znovu se zastaví… a zase zavrtí hlavou.

CH → O KANICÍ PŘI LOV U

JE ZN ÁM O,, ŽE druhy tak, SPO LUP RACUJÍ s dalšími

i, své osobité dovednost že každá ryba využije u eno ouž vyt aly aby společně získ kořist.

→ PYSKOUN VLNKOVANÝ

je vybavený silným „zobákem“, který mu chrání ústa před poškrábáním o skály a korály. Společně s kanicem a dalšími rybami tvoří tým, v němž každý může nabídnout něco, co ostatní nemají. Díky spolupráci tak všichni v týmu uloví více potravy, než kdyby byli sami.

Kapička medu

Pojďte se najíst!

Drobný hmyz jménem svítilky tráví

Ryby v okolí korálových útesů se musejí neustále potýkat s drobnými cizopasníky zvanými stejnonožci, kteří jim sají krev. Naštěstí se vždycky najdou jiné ryby,

celé dny na stromech se sosáčkem ponořeným do kůry, z níž vysávají šťávu. Pro tyto maličké milovníky mízy v madagaskarské džungli představuje nebezpečného predátora prakticky všechno, co se hýbe. Jakmile tedy svítilku objeví hladový gekon felsuma se silným vystřelovacím jazykem, dalo by se čekat, že s ní bude amen. Jenže opak je pravdou. Gekon začne pohupovat hlavou. V tu chvíli svítilka rozvibruje zadní část těla. Po chvíli

STŘÍKNE JEŠTĚROVI

DO TLAMY KAPIČKU MEDOVÉ ŠŤÁVY , a ten se jen spokojeně olízne.

které jim od nich pomohou. Větší ryba, jako žralok a rejnok, roztáhne ploutve, otevře tlamu, roztáhne žábry a zůstane zcela bez hnutí. V její řeči to

.“ znamená: „ Chci se nechat očistit.“ Vzápětí se objeví hejno menších rybek, například pyskounů nebo garnátů, a začnou z rybího těla odstraňovat kousky odumřelé kůže a parazity. Velká ryba se tak zbaví cizopasníků a malé rybičky se zase snadno najedí – vydělají na tom všichni!

→ MURÉNA JÁVSKÁ

se je dlouhý, mrštný akrobat, který i jakým i, protáhne i úzkými štěrbinam l. oplu by kanic nepr

→

Kanic toulavý si často zavolá na pom oc murénu jávskou ještě předtím, než obj eví něco lákavého k sn ědku. Vědci vypozorovali, že kanic před vchodem do doupěte murény okouní a OPAK OVAN Ě PŘEDVÁ DÍ TA NEČ KY . Někdy muréna zůstane zalezlá. Jindy si ale dá říct a obě ryby pak společ ně vyplují tropit lumpárny.

Jak se gorila Koko naučila znakovou řeč V roce 1971 se v sanfranciské zoo v USA narodila gorila nížinná. Pojmenovali ji Koko. Byla tak šikovná, že se naučila lidskou znakovou řeč: během svého života si osvojila více než 1 000 ZNAKŮ A ROZUMĚLA BEZMÁLA 2 000 MLUVENÝM SLOVŮM.. Volně žijící gorily nemají zdaleka tak bohatou slovní zásobu jako Koko. Vědci však zjistili, že se dokážou domlouvat výrazem tváře. Když má gorila například chuť si hrát, otevře dokořán pusu a schová zuby za rty. Je to poněkud přihlouplý výraz, ale ostatní z něj poznají, že je vhodná chvíle na zábavu.

ZNAKOVÁ ŘEČ

Zvuky

ZPĚV

Sausalitské hučení →

V osmdesátých letech si začali lidé na jachtách v zálivu u San Franciska při západu slunce všímat něčeho hodně zvláštního. Každý večer, když

se ukládali ke spánku, zaslechli, jak se pod trupem jejich lodi ozývá strašidelný hukot. Byl to takový rámus, že kvůli němu leckdo ani nemohl usnout. Někteří se domnívali, že to neustálé vrčení má na svědomí

nějaká tajná vojenská operace. Jiní zase tvrdili, že ho způsobují mimozemšťani. O několik desítek let později vyšel najevo skutečný zdroj takzvaného sausalitského hučení: vydávaly ho ryby s podmračeným výrazem, které se chtěly seznámit – PŘESNĚJI ŘEČENO ŽABOHLAVCI .

EC je

ŽA B O H LAV → , slizkou ým jako žába ejem placat

dolní ryba s oblič ky visícími z cenými vous kůží a zakrou EVYH RÁLA . ÁSY BY ASI N KR ĚŽ UT SO bohatě – čelisti půvabu, to nedostává na ak vš jí se o Čeh hlasitostí. vynahrazuje

→

Žabohlavci patří mezi četné druhy ryb, které dovedou zpívat, přestože žijí pod vodou. Daří se jim to tak, že rozvibrují svaly v okolí plynového měchýře rychlostí až TŘI STA KRÁT ZA SEKUND U . To je zhruba dvojnásobek rychlosti, jakou kmitá křídly nejhbitější kolibřík!

→

Našim uším zní zpěv žabohlavců trochu tak, jako když na stole vibruje odložený mobil. Pro ostatní žabohlavce však každé volání představ uje složitou symfonii o dvou základních tónech, kterým vědci říkají bručení a pískán í.

KAŽ DÁ RYB A DOK ÁŽE SVÉ TÓN Y RŮZ NĚ KOM BIN OVAT,, takže vznikají jedi neč

né melodie, o varují ostatní, aby se nepřibližovali k jejich území.

jimiž lákají své protějšky, neb

Nejlepším imitátorem na světě je pták Pokud se někdy vypravíte do lesa v jižní Austrálii a zaslechnete houkání alarmu, nebojte se – nejspíš nepůjde o krádež auta. Samečci zpěvného ptáka jménem lyrochvost mají totiž ve svém širokém repertoáru schopnost

NAPODOBIT NEJEN PÍSKÁNÍ,, CVRLIKÁNÍ A KRÁKÁNÍ OSTATNÍCH PTÁKŮ,, ALE I SLOŽITÉ ZVUKY,, JAKO JE TŘEBA ALARM U AUTA! Lyrochvosti rádi experimentují s jakýmkoli zajímavým zvukem, který zaslechnou, ať jde o řev motorové pily, či dětský pláč, cvaknutí fotoaparátu, výstřel z pušky, nebo dokonce vyzvánění telefonu. Časem pak dospělý pták předá oblíbené zvuky svým mláďatům – jako když rodiče učí děti říkanky!

Cikády zpívají břichem Když vyběhneš před dům a zařveš z plných plic, bude tvůj křik slyšet na vzdálenost nanejvýš 200 metrů. Na naštvání sousedů to sice stačí, ale nedá se to srovnávat

STODECIBELOVÉ RÁMUSENÍ DOLEHNE AŽ NA VZDÁLENOST 2 KILOMETRŮ . A přitom tenhle

s cikádou, jejíž

malý tvor nemá hlasivky ani plíce! Místo nich používá sameček cikády speciální orgány po stranách břicha. Při každém napnutí svalů se rozvibruje řada žeber a membrán, jako když pětsetkrát za sekundu drnkneš na stéblo trávy!

také zjistili, →lavVěecdcobi čas hlasitě zabručí

že žaboh

vu, zřejmě aby mu

do sousedova zpě

zkazil

ŘEČE NO, ŽA BO HL AV CI vystoupení. JIN AK JS OU ZLOM YS LN Í.. ZPĚV

VAROVNÉ SIGNÁLY

Zatřást,, zachřestit a zahnat →

Občas bývají dorozumívací prostředky zvířat tajemné a složité. Jindy jsou zase rychlé – stačí mrknout, a přehlédneš je – nebo dočista neviditelné, jako je tomu třeba u chemických signálů. Nic

z toho však rozhodně neplatí o chřestýšovi. Když má něco na srdci, stačí mu, aby zatřásl rumba koulí nalepenou na ocase, a celý svět rázem strne a naslouchá. Hudební nástroj chřestýše je tvořen řadou dutých článků na konci ocasu, které při rozvibrování vydávají hlasitý rachot. Pokud výletník zaslechne na procházce v americkém lese typické syčivé chřestění, nejspíš se ho zmocní hrůza. A není divu: v Americe žije bezmála třicet druhů chřestýšů, a třebaže se od sebe mírně liší, všechny mají velké, zahnuté tesáky, jimiž dovedou do těla vstříknout silně jedovatou směs a člověka na místě zabít.

Když se ozve nebezpečí,, vyřídí to bobr plácnutím Bobři jsou obdivuhodní v řadě ohledů (mají zuby silné jako z oceli, nepromokavou srst…), ale nejlepší je na nich patrně ocas. Je velký, placatý jako pádlo, hrubý na dotek a posetý černými šupinkami. Jeho majitel ho může ve vodě použít jako kormidlo, na zemi jako další nohu a obecně jako zásobárnu tuku… nebo

JAKO PRAKTICKÝ VESTAVĚNÝ TELEFON!

Jakmile bobr zaznamená nebezpečí, zvedne ocas nad hladinu a prudce jím udeří. To PLÁCNUTÍ se rozezní široko daleko jako varovný signál pro všechny bobry v okolí. Díky mimořádně vyvinutým plicím dokáže bobr vydržet pod hladinou až patnáct minut… a ve chvíli, kdy predátor uslyší tu ohlušující je jeho oběd dávno tentam.

RÁNU ,

om být Když se nad tím zamyslíš, měli bych →stýšů člověka m vlastně vděční. Nechtějí totiž

chře ť by zbytečně ani jiného predátora pokousat. Vždy rtelný koktejl na sm í plýtvali jedem, který potřebuj é sousto. lákav jiné nebo rku pro kdejakou myš, veve stidlem, chře se zatře tu turis ho ějaké Když chřestýš na n

VE S KUT EČN OSTI MU ŘÍKÁ …

„ He le, já se tě bo jí m . Ale na m ě si ta ky nesm íš dovo lovat.. Jest li se př ib líž íš ješt ě o ko us ek , bu du s tí m m us et něco uděl at. “

→

Jak to víme? Předně pr oto, že CH ŘE ST

ÝŠ I NETŘES OU OCAS EM NA T VO RY, KT ERÉ CHTĚJÍ SN ÍST – př

išli by tím o mom ent překvapení. A za druhé proto, že pokud se od chřestýše vzdá líš, nebude tě pr onásledovat. Tito hadi chtějí mí t od lidí především pokoj. Asi bychom se po dle toho měli zařídit.

Ukýchaní jeleni

Hlasití švábi

Většina lidí si jelena představuje jako klidnou, tichou siluetu postávající při západu slunce na louce, případně si vybaví laň s koloušky, jak se

Typické SYČENÍ madagaskarského švába syčivého

v tichosti napájejí u křišťálové studánky. Málokdo by si tato zvířata spojil s neustálým

FRKÁNÍM .

Možná ti představa jeleního kýchání připadá legrační, ale ve skutečnosti dokáže tenhle hlasitý NOSNÍ ZVUK člověka pěkně vyděsit, když se ozve znenadání – a stejně tak umí nahnat strach i predátorovi a zahnat ho na útěk. Jeleni si tímto způsobem zároveň čistí dýchací cesty, aby se mohli pomocí čichových receptorů rozhodnout, zda je nablízku hrozba, před níž je lépe se dát na útěk.

UVOLŇOVÁNÍM VZDUCHU Z BŘIŠNÍCH PRŮDUCHŮ . Švábi potřebují k životu kyslík, stejně

vzniká

jako my! Podobně jako my se potřebují nejen nadechovat, ale také vydechovat. A protože z nich vzduch vychází úzkou štěrbinkou, vydávají hlasitý sykot, kterým zahánějí predátory. Samečci kromě toho používají syčení k lákání samiček. Jestli chceš jejich volání napodobit, zkus prostě prudce fouknout do brčka.

VAROVNÉ SIGNÁLY

VYTÍ A KŘIK

Je pravda,, že vlci vyjí na měsíc? →

Táhlé VYTÍ vlka obecného patří jistě mezi nejznámější zvuky živočišné říše. Zároveň bývá nejčastěji mylně vykládáno. Již tisíce let se lidé domnívají, že vlci vyjí na měsíc. Ve skutečnosti neexistuje sebemenší důkaz o tom, že by vlci nějak volali na měsíc nebo že by toto vesmírné těleso využívali jinak než jako zdroj světla uprostřed temné noci. Pravdou ovšem je, že vlk obecný vyje dosti často, a má pro to dobrý důvod.

hybují Vlci jsou společenští tvorové a po →se ob až pět cích čítají ch ečká ve sm vykle

až třicet. dvanáct jedinců, ale může jich být Í DŮL EŽITÝM V tak velkých skupinách JE VYT EDKEM . STŘ PRO MÍVACÍM

DOROZU

→ Odborníci se domnívají, že

VLCI SE POMOCÍ VYTÍ MIMO JINÉ DOMLOU VAJÍ PŘI LOVU NEBO SE NAVZÁJ EM HLEDAJ Í ZA SNĚ HOVÉ BOUŘE . Zavytí prozradí ostatním členům smečky, že nedaleko leží pěkný mrtvý los, anebo upozorní ostatní skupiny, že vstupují na obsazené území.

vyjí Opravdu se zdá, že vlci → trochu obí půs žná mo což , těji v noci

čas jmě dáno tím, že strašidelně, ale to je zře lovci, a ne tím, jsou to převážně noční strašit. snu ve že by nás chtěli

Další psovité šelmy,, které umějí spolupracovat

↓

Dhoulové si při práci pískají Dhoulové sice leckomu připomínají něco mezi liškou obecnou a liškou šedou, ale ve skutečnosti mají oproti jiným psovitým šelmám nejvíc společného se svými africkými protějšky. Zvířátku s nazrzlou srstí a špičatým čumákem se také přezdívá

PÍSKAJÍCÍ PES,, protože se v hustém podrostu dorozumívá OSTRÝCH HVÍZDNUTÍ .

s ostatními pomocí několika KRÁTKÝCH,,

To ale není všechno. Umějí vydávat i něco jako KUKÁNÍ nebo spustit útočný pokřik, který zní jako

KAKAKAKAKA! Jejich projevy vlastně mnohem víc než psa připomínají hlasy ptáků.

Nejhlasitější suchozemské zvíře na světě V deštných pralesích Střední a Jižní Ameriky žije druh opic, který křičí tak hlasitě, že když se pro něj vybíral název, shodli se všichni na označení VŘEŠŤAN . Toto nejhlasitější zvíře na světě je slyšet na vzdálenost až 5 km. Jeho řev totiž zesiluje jazylka – velká dutá kůstka ve tvaru písmene U, kterou má v krku. Hlasový projev vřešťana dává všem samcům v okolí na vědomí,

VELKÝ A STRAŠNÝ . Takže místo aby se v korunách stromů poprali, což by mohlo skončit zraněním,

jak je jeho původce

ne-li smrtí, snaží se vřešťani nejprve urovnat spory Jenom, pravda, TROCHU

DOMLUVOU .

HLASITOU .

Pes hyenový se vyjadřuje kýcháním V jižní Africe vytvářejí psi hyenoví smečky, které čítají někdy i přes dvacet jedinců. Když některý z nich dostane hlad, hlasuje se o tom, zda se vydat na lov… ovšem pomocí kýchání! Psi se nejprve začnou navzájem dotýkat hlavami, vrtět ocasem a pobíhat sem a tam. Potom některý z nich začne kýchat.

ČÍM VÍC PSŮ SE KE KÝCHÁNÍ PŘIDÁ,, TÍM JE VĚTŠÍ ŠANCE,, ŽE SE SMEČKA VYDÁ NA HONBU ZA KOŘISTÍ.. Zajímavé je, že ne každé kýchnutí má stejnou váhu: vůdci smečky stačí kýchnout třikrát, kdežto obyčejný pes musí kýchnout alespoň desetkrát, aby se k němu ostatní přidali.

Velikost,, tvar,, rychlost,, barva:: slovníček psouna PÍPÁNÍ,, PÍSKÁNÍ A CVRLIKÁNÍ , že dokážou ostatním popsat fyzický vzhled VYŠTĚKÁVAJÍ ŠIFRU . Když vědci procházeli kolonií těchto prérijních psů v bílých pláštích, ozýval se většinou stejný poplašný

Podle názoru některých vědců mají psouni tak rozvinutý repertoár různého toho, kdo je ohrožuje – vlastně

křik. Ale pokud si titíž lidé oblékli modré, šedé, oranžové nebo zelené tričko, pištěli výřeční hlodavci úplně jinak. Tak až se vydáš na túru po prérii, zkus se na to barevně vystrojit… Kdo ví, co si budou psouni za tvými zády vykládat!

Jip

jip

VYTÍ A KŘIK

ZAOSTŘENO NA ŠIMPANZE

naši nejbližší příbuzní jsou

pěkně upovídaní ↓ V pralesech západní Afriky se najdou takové zvláštní stromy… s dutým kmenem, oškrabanou

kůrou a hromádkou kamení u paty. Stromy kamení pochopitelně samy nesbírají. Nedělají to ani ptáci, sloni, ba ani lidé z místních kmenů. Jak se tedy to kamení do dutin stromů dostalo? Mohou za to šimpanzi. Vědci pomocí fotopastí zaznamenali čtyři různé skupiny šimpanzů, jak k těmto stromům přistupují a HÁZEJÍ NA NĚ KAMENY velké jako jejich hlava. Šimpanz se prostě zastaví, hodí kámen, vydá krátký skřek, načež se posadí a čeká. Podle záznamů šimpanzi tímto jednáním vůbec nic nezískávají. Nedělají to proto, aby shodili ze stromu šťavnaté ovoce nebo se zmocnili medu z včelího úlu. Stejně tak „házení a hromadění kamenů“, jak se tato činnost odborně nazývá, zřejmě nepředstavuje žádnou společnou zábavu. Nejpravděpodobnějším vysvětlením podle vědců je, že ozvěna bouchání kamenů o kmeny stromů slouží jako jakési DÁLKOVÉ DOROZUMÍVÁNÍ . Co tím však chtějí šimpanzi

říct? To zůstává obestřeno tajemstvím.

ližší příbuzní

zů svědčí o tom, že naši nejb → Stále více důka SDĚ LOVAT ichů si DOK ÁŽO U NAV ZÁJ EM ve světě živoč

JINÁ ZVÍŘATA . MNO HEM SLOŽ ITĚJ ŠÍ MYŠ LEN KY NEŽ vají

anzi najdou potravu, svolá Vědci například zjistili, že když šimp a štěkání. Hlasité UÁÁ ÁÁ zase se pomocí série skřeků, mručení se nablízku nachází něco upozorňuje ostatní členy tlupy, že zpečného. Každý jedinec navíc zvláštního, zajímavého nebo nebe , kterým se odlišuje od zbytku vydává vlastní charakteristický skřek á to k němu daleko. tlupy. Není to úplně jméno, ale nem

→ OBZVLÁŠŤ VÝŘEČNÍ BÝVAJÍ SAMCI,,

když pomocí hlasitých skřeků a agresivního vystupování dávají ostatním samcům najevo, kdo je tu pánem. Kromě hlasových projevů přitom bouchají dlaní do země nebo do kmene stromu, dupají, pobíhají, tahají velké větve a někdy i házejí kameny.

→

TAKÉ GESTA HRA JÍ U PRIMÁTŮ VEL MI DŮL EŽITOU ROL I.. Když třeba

matka zvedne zadní nohu, zřejm ě tím mláděti naznačuje, že si může naskočit a po vozit se jí na zádech. A pokud se šimpanz na jiného příliš tlačí, dostane mírným zatlačením hřbetem dlan ě signál, že ten vedle potřebuje víc prostoru. Občas se stává, že šimpanzi trhají pomocí zubů listy na prouž ky, skoro jako když člověk nervózně okusuje tužku – to prý znamená pozvání ke hře nebo flirtování.

→í je Snzjišadtěnješí datělší studie

zajímavějš spousta lidí!). panzů se zabývá má (zkou ním šim při komunikaci jí lidská batolata Podle ní používa znamenáno z nichž 46 bylo za 52 různých gest,

ME MOŽN Á S NI MI MÁ NEŽ JS ME SI SPOL EČNÉ HO VÍ C,, MYSL EL I!

také u šimpanzů.

ZAOSTŘENO NA ŠIMPANZE

PODIVNÉ ZVUKY

Když si povídají sloni,, otřásá se země →

Sloni spolu komunikují pomocí infrazvuků – tedy vln s tak nízkou frekvencí, že je lidské ucho neslyší.

Tyto zvuky vznikají prouděním vzduchu přes hlasivky, jako když lidé zpívají. Sloní hlasivky jsou však osmkrát větší než naše, a proto je jejich zpěv tak hluboký.

→ A teď přijŽdeJSOto U SLONÍ

nejzajímavější. JEL IKO

KÉ A Z ÁROVEŇ ZVU KOV É VLNY TAK HLU BO PŘE NÁŠET ZEM Í TAK HLASIT É,, DO KÁŽOU SE vlny při ž se šíří rázové až 10 km daleko, jako kdy ci zaznamenávají sloní věd zemětřesení. Však také e zvaného seizmometr, infrazvuky pomocí přístroj ětřesení! který slouží i k měření zem

Tichý křik nártounů Jednoho dne zaznamenal tým vědců zkoumající v laboratoři několik filipínských nártounů, že zvířátka otevírají ústa jako při zívání a přitom nevydávají žádný zvuk. Podnítilo to jejich zvědavost, a tak použili zvláštní přístroj na zaznamenávání zvuku a zjistili, že ti tvorečkové vůbec nezívají, nýbrž

KŘIČÍ .

Nártouni jsou zřejmě jediní primáti na světě, kteří vydávají ultrazvukové skřeky, tedy tak vysoké, že je lidské ucho vůbec nezaznamená. Můry a kobylky – oblíbená potrava nártounů – také komunikují ultrazvukově. To znamená, že nártouni možná používají

ZPRÁV,,

ULTRAZVUK K VYSÍLÁNÍ TAJNÝCH

které jejich predátoři nezachytí, a zároveň jim slouží jako rychlá cesta k nalezení večeře.

Plácání nosními dírkami aneb jak spolu hovoří delfíni Delfín je známý svou schopností echolokace, neboli tím, že „vidí“ předměty pomocí cvakání, jehož ozvěna se od nich odráží. Cvakavý zvuk vyluzuje delfín tak, že pleská nosními dírkami (umístěnými hluboko uvnitř hlavy) o další tukové části nosního otvoru. Víš, že pomocí stejných částí těla, jen v mnohem rychlejším tempu, se může i domlouvat s ostatními delfíny? Když se chce delfín echolokací „rozhlédnout“, cvakne zhruba 200x za vteřinu. Pokud chce ale „mluvit“, cvaká rychlostí až 2000x za sekundu. První druh zvuku

„ ECHOLOKAČNÍM CVAKÁNÍM““ , kdežto ten druhý se označuje „ VÝBUŠNÉ PULZY“. “.

nazývají vědci jako

Tyto „výbuchy“ používají delfíni k nejrůznějším účelům. Chceš si hrát? Vyšli výbušný pulz. Máš z něčeho strach? Zapulzuj. Chceš naštvat, nebo dokonce zastrašit jiného delfína? Výbušný pulz se dá použít i jako zbraň, jako když někomu hlasitě zařveš rovnou do ušního bubínku. Vědci dokonce zjistili, že delfíní matky vysílají pulzy k mláďatům, když dělají neplechy!

→ Možná se divíš, jak mohou sloni vlastně

zaslechnout zvuk, který se přenáší zemí. Pochopitelně nohama! Sloni mají obrovská chodidla. To je všeobecně známo.

SLOUPOVITÉ SLONÍ NOHY JSOU VYBAVE NY DESÍTKA MI RECEPTO RŮ KE VNÍM ÁNÍ VIBRAC Í..

Málokdo však ví, že

Sloni mají dokonce schopnost ty své obří, tlusté nohy → napnout a zatlačit do země, aby lépe zachytili seizmické vibrace, něco jako když my přiložíme stočenou dlaň k uchu, abychom lépe slyšeli – také VYUŽÍVÁME

ČÁST TĚLA K ZACH YCOVÁN Í A ZVĚTŠ OVÁNÍ ZVUKOVÝCH VLN,, třebaže jenom dočasně.

→

Úžasné je, že podle vědců můžem e slony pomocí sítě přístrojů na odposl ouchávání jejich infrazvuků ochrán it před pytláky. Když ochránci zachytí v nezvyklou noční hod inu poplašné volání nebo úprk, mohou se rychle rozjet na místo a PROV ĚŘ

IT,, JESTL I SLO NŮ M NE HROZ Í NE BE ZP EČÍ .

Prdící ryby:: ano,, opravdu Když si sleď chce popovídat s jiným sleděm, VYPUSTÍ ZE ZADEČKU BUBLINY,, které vydají několik hlasitých lupnutí. Vědci těmto zajímavým zvukům říkají „rychle se opakující tikání“, ale dalo by se říct, že spolu sledi rozmlouvají pšoukáním. Voda je totiž dobrým vodičem zvuku, takže se v ní zvukové vlny šíří pětkrát rychleji než vzduchem. Sledi toho zřejmě využívají k vysílání

VAROVNÝCH A JINÝCH SIGNÁLŮ . A zvuk, který nám může připomínat „prdění“, jaké děti z legrace vyluzují mačkáním dlaně v podpaží, je tedy třeba smrtelně důležitým vzkazem, který může sleďům zachránit život.

PODIVNÉ ZVUKY

ZAOSTŘENO NA NETOPÝRY

Tiché pískání

aneb jak netopýři vidí a mluví ↓ Vzpomínáš si na nártouní ultrazvuky – tedy zvuky s tak vysokou frekvencí, že je my lidé neslyšíme? Tak netopýři dělají totéž, jen ještě o něco líp. Je to tím, že netopýři nejenže dokážou vydávat neskutečně vysoké PIŠTĚNÍ A CVRLIKÁNÍ , ale dokonce slyší, jak se tyto zvukové vlny v noci odrážejí od předmětů a vracejí se k nim. Díky tomu se výborně orientují i v těsných prostorech, například v jeskyních, a dokážou lovit hmyz za letu jako stíhačky. Vědci teprve nedávno objevili, že echolokační pískání slouží netopýrům nejen k lovu, ale také ke vzájemné komunikaci. Ukázalo se, že některé druhy netopýrů, jako je mexická tadarida nebo náš vrápenec velký, vydávají například volání, kterým oznamují, co jsou zač. Je to logické, protože některé druhy netopýrů žijí v koloniích, které čítají miliony členů. Tímto způsobem netopýr volá na ostatní: „Hej! To jsem já!“ Netopýr vakový zase dokáže z pískání určit pohlaví druhého netopýra a podle toho mu odpovědět. Když sameček zaslechne pískání jiného samce, vyšle agresivní volání. Pokud ale stejný netopýr uslyší samičku, odpoví jí mnohem přátelštěji. Vzhledem k tomu, kolik toho vyšlo najevo teprve nedávno, máme se o fungování netopýří echolokace ještě hodně co učit. Už nyní však můžeme říct, že je to hotová superschopnost.

dělat

zvěnou Netopýři dokážou s o → le toho, jak velké neuvěřitelné věci. Pod

vracejí, POZN AJ Í U , jestli TŘEB A VE LIKOST HM YZ nimi, pod o neb i nim nad se pohybuje ěrem sm stli letí vpravo anebo vlevo a je č. pry k nim nebo naopak

zvukové vlny se k nim

→ Někteří netopýři vydávají vysoké pištění ústy, zatímco jiní pískají nosem. Někteří netopýři druhu

MEGABAT DOKONCE OVLÁDAJÍ MNOHEM JEDNODUŠŠÍ FORMU ECHOLOKACE,, A TO POMOCÍ ŠUSTĚNÍ KŘÍDEL.. (Ovšem většina netopýrů tohoto druhu zřejmě nepoužívá echolokaci vůbec. Vlastně to jasně vyplývá z jejich kořisti – jedí totiž ovoce, a to se moc nehýbe.)

vití Netopýři listonoso → ku sedící váž e pomocí echolokac

najdou což znamená, deštného pralesa, na listu uprostřed ec nehýbe. ěřit i cíl, který se vůb že netopýr umí zam ad zrc lo, od kterého že list funguje jako (Vědci se domnívají, Í NETO PÝ ŘI í odráží.) NĚ KT EŘ se netopýrovo volán LI

ST UKU POZN AJ Í I TO,, JE DO KO NC E PO DL E ZV BO NE JE POVRCH HR UBÝ,, HL ADKÝ !

oce

y vys To všechno zvládají dík → zachytí i tu i rým kte , cializovaným uším

→

„Buldočí“ netopýři rozpoznají echolokací zčeřenou hladinu, pod níž se pohybují střevle, a dokážou tyto drobné rybky vytáhnout z vody nohama jako orel bělohlavý. (AN O,, NETOPÝ ŘI

spe žeš si to vyzkoušet nejjemnější ozvěnu. Mů řít oči, pomalu chodit na vlastní kůži: stačí zav né jen tam, kde nejsou žád po domě a tleskat – ale . řmi dve i ým řen tev dba s o schody! Nejlepší je cho eji? chl a ry ji sitě hla í kán Víš, že u stěny zní tles i dveřmi se ozývá Nebo že před otevřeným

TO JE ECH OLO KACE ! JS I J AKO N ETO PÝ R!

jakoby z větší dálky?

TAKY RY BAŘ Í!)

ZAOSTŘENO NA NETOPÝRY

DOBRÉ VIBRACE

Zatřes ocasním pérem ↓ Ptáci, jak známo, dokážou vydávat nejrůznější zvuky. Zpěvné druhy zpívají, krocani hudrují, tučňáci trylkují, kachny kvákají, sovy houkají. Víš ale, že někteří ptáci dovedou vydávat zvuky jen pomocí peří? To je, jako kdyby nám zpívaly vlasy.

lí dělá něco

→bnéhLeo,lekovsošekom v jeho případě

podo

BY S E U RN Í Š EL A M IN IAT K Z EM I S N Á ST ÍH AČ K A . dá, J A KO

to zní a vypa

Obzvlášť dobře jde → . Když chce vý zpěv kolibříkům

peříčko se vysoko na samičku, vznese sameček zapůsobit snese směrem se e dc načež se otočí a pru do větví stromů, n, nabírá rychlost z nebe jako káme k ní. Ptáček se řítí AS NÍ

OC VÍ LI ROZTÁH NE SVÁ A NA POSL EDNÍ CH vibrují roz ek říč pe čky se kone PÉ RA. Třením vzduchu ty káte mezi prs když fou a vydají zvuk, jako do stébla trávy.

Co se stane,, když podáŠ aligátorovi hélium? Děti si často přejí stát se kosmonautem, aby se mohly vypravit do vesmíru. Ale pokud by to náhodou nevyšlo, mohou zkusit být alespoň biologem. Ten totiž může mimo jiné dávat aligátorům hélium. Vědci jednou umístili výřečnou aligátoří samici z čínské zoo do nahrávací místnosti, aby zaznamenali její běžné volání – hlasité, hluboké burácení. Potom do jejího úkrytu napumpovali směs kyslíku a hélia a znovu nahráli její projevy. Počítač tentokrát hlas vyhodnotil jako řev menšího aligátora. Vědci se proto domnívají, že

JEŠTĚŘI POMOCÍ PODOBNÝCH ZVUKŮ VZÁJEMNĚ ODHADUJÍ SVOU VELIKOST, a to buď

tito

k ohodnocení potenciálního soupeře během páření, anebo aby se zbytečným soubojům úplně vyhnuli.

Tluče bubeníček Vždycky na jaře se po lese rozléhá veselé ŤUK-ŤUK-ŤUK datla. Ale počkat. ŤUK-ŤUKŤUK-ŤUK . Že by se to bušení přibližovalo? Jdu se podívat z okna a – ovšem, datel už neťuká do stromu. Usadil se přímo na domě a buší zobákem do okapu. Jindy se pustí do telefonního sloupu nebo do komína, kde sice nenajde žádný šťavnatý hmyz ani možnost uhnízdění, ale získá něco jiného –

MIKROFON . Mnoho druhů datlů využívá bubnování zobákem mimo jiné k vábení samičky nebo vymezení teritoria. Hlasitější, dlouhé bušení dává všem ostatním datlům v okolí na vědomí, že to datel myslí smrtelně vážně.

holatému

ž se k holubovi hnědochoc →přibKdy otem křídel líží predátor, způsobí tluk všem HLASITÝ POP LAC H , který dá

na vědomí, ostatním holubům v okolí že je nablízku nebezpečí.

→

Nejzajímavější ze všech ptáků, kteří zpívají křídly , je však patrně jeřábek ka nadský. V době páření vyskočí sameček na klád u uprostřed lesa a začne třepetat trochu jako King křídly, Kong, když se bij e v prsa. Prvních ně úderů je pomalýc kolik h, ale za pár vte řin mává pták kří dly tak rychle, že se jejich bubnování nese široko daleko. KDYŽ

VÝ LETN ÍC I V LESE ZASL EC HN OU DRNČ EN Í KŘ ÍD EL JE ŘÁ BK A,, MN OH DY SE MY LN Ě DO MN ÍV AJ Í,, ŽE NĚ KDO PRÁV Ě STARTUJE M OTOR OVOU PI LU NE BO SE KAČK U..

Nejtvrdohlavější hlodavec na světě Africký hlodoun krtkovitý je nespolečenský tvor a nejvíc ze všeho si přeje, aby mu všichni dali svatý pokoj. Nejspíš usoudíš, že tenhle nevrlý stavitel chodeb si na komunikaci zrovna nepotrpí. Když ale hlodoun krtkovitý zaslechne jiného hlodouna, jak hloubí tunel v přílišné blízkosti, začne BUŠIT

HLAVOU DO STROPU , jako když dědeček tluče násadou koštěte na hlučné sousedy nad sebou. Vědci to označují jako „seizmickou komunikaci“, jelikož přitom vznikají vibrace, které se šíří zemí. My bychom spíš řekli,

ŽE TLUČE HLAVOU DO ZDI..

DOBRÉ VIBRACE

ZAOSTŘENO NA STRIDULACI

Zpívající kobylky a syčící tarantule ↓ Sklípkan největší je tarantule žijící v Jižní Americe. Tito pavouci váží víc než hamburger a mají

jedové zuby dlouhé až tři centimetry, takže jde o nejtěžší a nejděsivější pavouky na světě. Z jejich anglického názvu

bird-eater můžeš uhodnout, že občas chytí a sežerou dokonce i ptáčka. Ano, čteš dobře – EXISTUJE PAVOUK,, KTERÝ LOVÍ PTÁKY.. Sklípkan největší je sice na pavoukovce ohromný, pořád je však mnohem drobnější než leckterý jiný hladový chřtán, který na něj v pralese číhá. Proto si osvojil trik, který mu umožňuje odstrašit predátora dřív, než by v zápase přišel o nějakou tu nohu, nebo utrpěl něco ještě horšího. Když je sklípkan největší zahnaný do kouta, ZAČNE RYCHLE TŘÍT O SEBE CHLUPY NA PŘEDNÍCH NOHÁCH,, COŽ VYDÁVÁ HLASITÉ,, STRAŠIDELNÉ SYČENÍ.. Na rozdíl od psího vrčení nebo kočičího

prskání nemá tento zvuk nic společného s prouděním vzduchu. Nepřítel slyší pouhé tření. Vědci tento projev nazývají stridulace a patří k nejrozšířenějším zvukovým projevům hmyzí říše. K nejslavnějším stridulátorům patří cvrčci, kobylky a luční koníci, ale najdeme mezi nimi i tesaříky, kodulky, klešťanky, ba i některé druhy stonožek a korýšů, jako je třeba langusta. Stridulace probíhá u každého druhu trochu jinak, ale většinou funguje na stejném principu. Prostě se tře jedna část těla o druhou, takže v rychlém sledu o sebe „kloužou“ a „drhnou“. Tím vznikají vibrace,, a vibrace vytvářejí zvuk..

→

Mimochodem bezobratlí živočichové (ted y ti, co nemají páteř) nejsou jediní, kdo si užívají umění stridulace. BODLÍN I – zvířátka podobná ježk ům, která obývají Madagaskar – dokážou vyd ávat ULT RAZVUKY tím, že se třou zády o sebe. Pod le vědců slouží toto pískání k dorozumívání při sběru potravy.

Pipulka → ící dlá, ptáček přebývaj

kadeřavokří

ech And, dokáže BROVAT KŘ ÍDLY ,

v zamlžených prales

TA K RYCH LE VI

kání lze snadno

že její stridulační pís

ZA MĚ NIT Z A ZP ĚV.

→

A pak je tu jed ovatá zmije paví, žijící v různých částe ch Asie a Afriky. Když se tento had ro zčílí, svine se do tvaru zakrou ceného písmen e S, ŠKRÁ BE

ŠU PI NK AM I O SE BE A VY DÁVÁ SL YŠ IT EL NÉ VAROVN É SYČE NÍ , trochu podobné tomu, na opačné stran ě Atlantiku sklípkan největší .

které vyluzuje

ZAOSTŘENO NA STRIDULACI

Č i ch ť u h a c

MOČ

Nejez žlutý sníh ↓ Každý, kdo někdy venčil psa, ví něco o tom, jak zvířata komunikují pomocí chemických látek. Z našeho hlediska to ovšem vypadá jen jako neustálé čurání.

Když pes zvedne zadní nohu u stromu, patníku nebo květinového záhonku, podepisuje se vlastně do psí sociální sítě. MOČ TOTIŽ OBSAHUJE CHEMICKÉ LÁTKY ZVANÉ FEROMONY,, které předávají spoustu

zajímavých informací. Očicháním pachových značek může pes zjistit, jestli je jejich autor sameček nebo samička, a dokonce i to, jestli by byl ochotný k páření. Podle stáří značky se také pozná, před jakou dobou tudy jiný pes prošel, a to, jak je vysoko, zase prozradí, jestli to byl velký hafan nebo pouhý psíček. Až příště půjdete se psem ven, nerozčilujte se, když bude cestou chtít očichat každé stéblo trávy. Mějte na paměti, že VÁŠ PEJSEK VLASTNĚ JEN BROUZDÁ PO PSÍ SOCIÁLNÍ SÍTI..

→

Menší psi obvykle zvedají nohu výš než ti velcí, zřejmě proto, aby proud moči mířil výše. Vědci sice přesně nevědí, proč tomu tak je, ale podle jedné teorie pej sko vé tak trochu švindlují. Tím , že stříknou moč na stro m trochu výš, MOŽN Á O STATN ÍM

PS ŮM

NA MLUV Í,, že značka pocház hafana.

í od velkého

Ryby jsou němé,, ale vyjadřují se močí

Dikobrazí námluvy jsou cítit

Když se ryba zvaná vrubozubec dostane do sporu se soupeřem, vypluje agresivně protivníkovi naproti se zježenými ploutvemi

Moč hraje významnou roli také v životě severoamerických dikobrazů, ale nikoli v bitvách.

a VYPUSTÍ

Když se sameček chce spářit se samičkou, zacouvá k ní zadníma nohama

OBLAK MOČI PLNÉ CHEMICKÝCH LÁTEK..

a POKROPÍ

JI MOČÍ..

Vědci zjistili, že u některých živočichů mohou feromony obsažené v moči nastartovat u samičky proces rozmnožování.

→

Vzdálení příbuzní m oderních p sů v Jižní Am erice dotá hli tohle umění ješt ě dál. Chy tří malí obyvatelé džungle zv aní pralesn í psi D

O K ÁŽO U P Ř I ČU RÁ N Í U D Ě LAT N ĚCO J A KO STOJ KU : sto upnou si na přední tlap ky a důkla dně počurají ce lý kmen, kt erý chtějí označ it.

Nastříkaná zpráva Leopardi používají moč k tomu, aby ostatním obyvatelům savany vyslali jasnou zprávu: „Tohle je moje území!“ Nasají vzduch, švihnou ocasem na stranu, zatnou hýždě a vystříknou proud moči na kmen nejbližší akácie. Víš, že jejich moč je cítit trochu jako máslový popcorn?

ové

že pach →hraJejí v kmoomžnuné, ika ci pralesních

stopy jka jim nejspíš psů velkou roli. Sto VRCH , neboť umožňuje ZÍ SK AT NA stopy se lépe é ov ch výše umístěné pa u Díky tomu moho nesou po větru. i oč z m y feromon pralesní psi ucítit . na větší dálku

Žirafí námluvy : malá ochutnávka Když žirafí samec potřebuje zjistit, jestli je samice připravená na rozmnožování,

OCHUTNÁ její moč. Chemické receptory v žirafí tlamě zřejmě dokážou zachytit signály z feromonů ohledně možnosti páření. To je z vědeckého hlediska určitě zajímavé, ale člověk je rád, že není žirafa.

MOČ

VÝKALY

U hrochů na dostřel →

Není hnůj jako hnůj Nosorožec tuponosý vykonává potřebu vždycky na jednom místě, označovaném jako „hnojiště“. Tyto hromádky hovínek, dlouhé u jednoho nosorožce přes 20 metrů, dosahují u větších stád celkové délky jako DVA AUTOBUSY ZA SEBOU . Když vědci zkoumali chemické látky obsažené v těchto hnojištích, zjistili, že samci očichávají hromádky samiček, které jsou připravené k rozmnožování. Hnojiště tak vlastně funguje jako nástěnka a nosorožci na ní hledají inzeráty k seznámení.

Až se někdy vypravíš do zoo, dej si pozor a příliš se nepřibližuj k hrochům. Ne proto,

že mohou vážit až 2 000 kilogramů a pohybovat se rychlostí téměř 30 km/h, třebaže i to by mohl být důvod k opatrnosti. Ne, musíš si dávat pozor, protože tito býložraví obojživelníci dokážou vystřelit své výkaly (hovínka) na vzdálenost bezmála tří metrů. Když je budeš okukovat moc zblízka, ocitneš se doslova NA DOSTŘEL!

Zvláštní tvary Vačnatec zvaný vombat obecný používá výkaly k vyznačení hranic svého území. Jeho značky jsou mimořádně pozoruhodné: tento tvor totiž jako jediný na světě tvoří

BOBKY VE TVARU KOSTEK..

→

→ Hrošládi teajínhdíleky ocasu,,

zv odporný kousek

Proč to hroši dělají, když ostatní býl ožravci jako krávy nebo jeleni prostě nec hávají výkaly plesknout na zem? Podobně jak o některým druhům děl á vizitku moč, jiným slouží ke ste jnému účelu hovínka. A když už chceš pomocí hovíne k dát něco na vědomí, je logické, že se zp rá vu snaž íš

rozeslat široko daleko .

. Jakmile ží ja ko vrtu le ou sl m ji ý er ným kt čne ho roztoče bek, za zvíře vypustí bo vat na všechny ocasem vystřelo strany.

Pozor na parazity

Páchnoucí pochoutka

Africká antilopa

Záchody tapírů, kteří se

dikdik zřejmě používá hromádky hnoje k boji proti parazitům. Podle různých studií si tito živočichové dávají dobrý

živí semínky a plody, slouží v deštném pralese jako důležitá regenerační místa,

pozor, aby neokusovali rostliny v blízkosti hromádek výkalů, neboť si zřejmě uvědomují, že v těch

ČÍHÁ V TRÁVĚ VÍCE PARAZITŮ.. místech

neboť některá semínka rostlin dokážou přežít cestu trávicím traktem tapíra a zapustí kořeny

V HROMÁDCE HNOJE BOHATÉ NA ŽIVINY.. Pralesní veverky dokonce hromádky zanechané tapíry prohledávají a často v nich ještě najdou něco k snědku. VÝKALY

CHEMICKÁ OBRANA

Je to černobílé a páchne to… Co je to? →

Honem, jmenuj mi smrduté zvíře. Jestli se ti hned vybavil skunk, máš bod. Skunkové jsou totiž vyhlášení tím, že vystřikují ze zadečku páchnoucí tekutinu. ODPORNÝ PUCH obsažený v jejich postřiku

tvoří sedm složek, z nichž tři se nazývají thioly, tři thioacetáty a ta sedmá alkaloid. Nemusíme však znát jejich názvy, abychom věděli, co způsobují. Skunčí postřik má nepochybně pronikavý a nechutný zápach.

→

Skunci ani nijak nepatří mezi velká i drápy mají by Zu a. nebezpečná zvířat , jak odrazit sob způ li naš maličké. A přece si díku prostě pár atomů vo predátora: smíchají

ZA DEČKEM

a síry a VY ST ŘE LÍ JE metrů. na vzdálenost až tří

→

Skunk má svou tekutou munici v omezeném množství, takže ji nemůže stříkat na každé zvíře, které se na něj zle podívá. Vlastně se VĚTŠINO U SNAŽÍ STŘÍKÁ NÍ VYHNOUT a uchýlí se

vždy nejprve k méně náročným varovným signálům. Vyhrbí hřbet a naježí srst. Někdy v ohrožení dupe, nebo dokonce vystrčí na útočníka zadeček. Většina zvířat se po těchto náznacích raději vydá hledat něco jiného k snědku.

Pachové cestičky Při pozorování cestiček MRAVENCŮ tě možná někdy napadlo, jak je možné, že TOLIK

MALÝCH TVOREČKŮ POZNÁ,, KUDY MAJÍ JÍT,, když mezi sebou ani

nepípnou. Pokaždé když mravenec najde nějakou dobrotu, kterou je potřeba

→

Skunkovy chemikálie způsob

SLZE NÍ OČ Í a poruc hy

vidění. Dokonce

mohou na kůži zvířete vy volat popáleniny, a pok ud je predátor vdechn e, mnohdy se rozkašle nebo začne dávit.

dopravit do mraveniště, zanechává za sebou při návratu na zemi cestičku z feromonů. Tím navede ke zdroji potravy další mravence, aby bylo mraveniště dobře zásobeno. Pokud se mraveniště ocitne v ohrožení, dokážou mravenci vypouštět stejným způsobem i poplašné feromony. Jako by se rozezněl zvon: celá kolonie se takto dozví, že se má připravit k obraně. U hmyzu žijícího ve společenství je tato strategie natolik účinná, že se při zapojení všech dokáže ubránit i velkému mývalovi, nebo dokonce medvědovi.

Chemické zbraně Řada zemědělců chrání svoje pole a sady před

ŠKŮDCI tím, že je vábí na samičí feromony a chytá do lepkavých pastí. Instalují na svém pozemku nádržky s feromony a samečci zmateně poletují sem a tam, jelikož cítí samičí feromony úplně všude, a tak

NEDOKÁŽOU NAJÍT CESTU

ke skutečným samičkám. Díky feromonovým pastím na škůdce nemusejí zemědělci používat tolik pesticidů, a to je dobré nejen pro lidi, kteří pak úrodu jedí, ale také pro zvířata žijící v okolí farem, polí a sadů. Vydělají na tom všichni – až na ty osamělé brouky, pochopitelně.

Bláznivá chemická válka housenek a vos PARAZITICKÉ VOSIČKY jsou velmi citlivé na pachové stopy, neboť jim umožňují objevit malinké housenky ukryté v deštném pralese a naplánovat si na ně útok. Housenky však mají také svůj plán obrany. Housenka DOKÁŽE ÚTOČNÍKA POZVRACET,, takže pokryje celou vosu tekutou natrávenou rostlinnou hmotou. Zvratky jsou plné rostlinných toxinů, které smyslovou soustavu vosy vyřadí z provozu. A housenka se mezitím rychle ztratí… CHEMICKÁ OBRANA

ZAOSTŘENO:: HADI

Hadí jazyky ↓

→

Zajímavou usí la, že se had m vid ra z p výjimku aby , em yk jaz dotknout druhého hada UŽOV KA ě jm zře oří o feromony, tv zaznamenal jeh tvářejí vy u uh Hadi tohoto dr PROUŽKOVAN Á.. inců, desetitisících jed OB ŘÍ KLUB KA o společně. v nichž se páří

Pro lidi trpící „ofidiofobií“ neboli strachem z hadů není na světě strašnější pohled než na kmitající rozeklaný hadí jazyk. Někteří se

→

Například v jedné jesk yni v Kanadě se každoročn ě schází AŽ 70 0 00 TĚCHTO PLAZŮ . Při takové m množství konkurenc e si hadi zřejmě museli vytvořit schopnost vyc ítit ze vzduchu, zda si okolní hadi již naš li partnera. Díky tomu neplýtvají časem a energií na něk oho, kdo by o hadí dostaveníčko nejspíš neměl zájem.

dokonce domnívají, že když má had vystrčený jazyk, znamená to, že se chystá zaútočit. Ve skutečnosti had jen OLIZUJE VZDUCH.. Podobně jako savci, kteří provádějí tzv. flémování (viz rámeček vpravo), mají hadi v horním patře úst dva otvory. Jakmile had navine svůj dlouhý jazyk zpátky do úst, zastrčí oba hroty jazyka do těchto otvorů jako šňůru do zástrčky. Tím dopraví molekuly nasbírané ve vzduchu přímo do Jacobsonova orgánu v hlavě, kde mu umožňují lépe vnímat okolní svět. Nejlepší je, že i rozeklaný jazyk má svoji funkci – podle toho, kterým hrotem had molekuly nabere, určí směr, odkud závan přichází. Hadi se orientují především podle čichu. Pomocí tohoto smyslu poznají ROZDÍL MEZI TVOREM,, NA NĚMŽ SI MOHOU POCHUTNAT,, A ZVÍŘETEM,, PŘED NÍMŽ JE LÉPE MÍT SE NA POZORU..

Většina hadích feromonů se podle zjištění

mozek Jazyk

nerv

vědců skládá z lipidů neboli tuků, a je tudíž příliš těžká na to, aby se přenášela vzduchem. Proto se had musí přímo dotknout jazykem kůže druhého hada, aby zaznamenal jeho feromony, které mu napoví, jestli jde o samce, Ja

nebo samici a zda je právě v říji.

nů

vo rgá n

Proč se kočky tak zvláštně tváří? Všimni si někdy u KOČKY podivného výrazu tváře, kdy nakrčí nos, vycení zuby a začne prudce oddechovat. Leckdo by z takového výrazu mohl vyčíst, že má zvíře chuť se prát, jenže ve skutečnosti jde o zvláštní druh nasávání vzduchu, označovaný jako flémování. Podobné chování, popisované někdy také jako ohrnutí pysků, nebo dokonce kočičí škleb, se vyskytuje i u mnoha dalších savců. Předvádějí ho například nosorožci a berani, ale také lamy, tapíři, jeleni a žirafy. Co se tedy při něm vlastně děje? Podle vědců zvířata flémování používají, když chtějí lépe nasát vůně ze vzduchu. V horním patru úst mají totiž dva drobné otvůrky, napojené na nosopatrové kanálky, které vedou do zvláštního nervového zauzlení – Jacobsonova orgánu. Neurony na něm jsou kupodivu naprosto odlišné od těch, které běžně souvisejí s čichem. To znamená, že při flémování zvíře ve skutečnosti

NEPOUŽÍVÁ ČICH ANI

CHUŤ,, ALE SPÍŠ NĚCO MEZI.. Ještě zajímavější je, že flémování se řadí mezi takzvané volní činnosti. Znamená to, že zatímco my lidé například čich neovládáme vůlí a cítíme vůni čerstvě upečeného koláče, ať chceme, nebo ne, taková myš se musí rozhodnout, jestli svůj superčich zapojí – něco jako superschopnost u komiksových hrdinů. Většina zvířat zřejmě využívá flémování k zachytávání chemických látek, které uvolňují ostatní příslušníci jejich druhu, takže jde o nástroj sloužící především k rozmnožování, vyznačování teritoria a k jiným formám komunikace. Těžko však můžeme zjistit, co všechno dokážou tito superhrdinové při flémování zachytit.

ZAOSTŘENO:: HADI

Doteky a elektrický proud

DOTEKY

Něžné pohlazení bičnatce ↓ Slyšeli jste někdy výraz „vraždit pohledem“? Jestli se k někomu opravdu dobře hodí, tak jsou to bičnatci. Bičnatci připomínají vzhledem štíry, ale patří do skupiny hmyzu zvané pavoukovci. Mají lesklou vnější kostru a obrovská kusadla, která vypadají jako ostré pily na porcování hmyzu a jiných drobných živočichů. Tyto potvůrky, někdy označované odborně „krabovci“, mají navíc osm tenkých končetin, které bývají u některých druhů tak dlouhé, že při natažení dosahují „rozpětí“ až půl metru. Jako by to nestačilo, vystřikují občas ze zadečku kyselinu octovou, což jim vysloužilo další přezdívku: octovníci. Nejzajímavější na bičnatcích je ovšem to, že tyto zdánlivě hororové příšery jsou ve skutečnosti pro lidi prakticky neškodné.

→

Samičky se navíc cho vají velmi láskyplně ke svým mláďatům. Ne ž malí bičnatci vyrostou a o samostatní se, mami nka je nepustí z dohledu a často je svými dlouhými hmatovými končetin hladí. Vědci se domn ami ívají, že ony „biče“ u bičnatců slouží právě především ke komunikaci s mlad ými, pomáhají matkám udržet dě ti pod dohledem a m ožná i UKLIDNIT

JA KO KDY Ž LIDSK Á

MATK A HO UP E MI MI NKO V NÁRU ČÍ..

Podej mi tykadlo Když chce MRAVENEC ukázat jinému mravenci něco zajímavého, například šťavnatý jablečný ohryzek, ZAŤUKÁ

NA NĚJ

několikrát tykadly, která mu

rostou na hlavě. Jakmile si u brášky získá patřičnou pozornost, otočí se a vydá se k onomu předmětu zájmu. Druhý mravenec ho následuje a pro změnu mu při tom zase on ťuká tykadly do zadečku. Pokud kráčí ten vpředu příliš rychle a kamaráda ztratí, brzy to pozná podle toho, že ťukání ustalo. Vlastně je to mravenčí obdoba lidského vodění za ruku.

Sloni a jejich supercitlivý frňák

Jak aligátoři soutěží v potápění

Že sloni mají chobot, to je všeobecně známo. Ale víš, že tenhle dlouhý, pružný nos

Tito obří ještěři s oblibou

má v sobě víc než 40 000

RŮZNÝCH SVALŮ? Pro srovnání: celé lidské tělo jich

má zhruba 600. Sloni se chobotem neustále dotýkají, hladí a mazlí s ostatními členy stáda. A když potkají jiné stádo, zastaví se a dotýkají se navzájem chobotem, skoro jako když si lidé potřásají rukama. Vzhledem k tomu, že sloní chobot je vybaven také vynikajícím čichem, je docela dobře možné, že toto společenské dotýkání slouží současně jako očichávání. Představ si, že by lidé měli na každé ruce ještě nos!

MĚŘÍ NAVZÁJEM SÍLY tak, že se snaží jeden druhého potopit. Aligátor připlave ke své vyvolené a opře se jí bradou o šíji a hlavu. Pak ze všech sil zatlačí a snaží se samici potopit pod hladinu – někdy ji takto drží pod vodou až pět minut. Vědci tohle zdánlivě nesmyslné chování označují

jako „ PŘETLAČOVÁNÍ““ . Neboj: aligátor dokáže zadržet dech i déle než hodinu, takže rozhodně nehrozí, že by se utopil!

Chytneme se za tlapky Vydra mořská je roztomilé zvířátko, které se prohání v severních končinách Tichého oceánu. Když budeš tyto vodní chlupáče chvíli pozorovat, nejspíš si všimneš, jak dávají čumáky k sobě. Tření nosů o sebe slouží vydrám k navazování vztahů, nejde však o jedinou formu komunikace pomocí doteků. Mořské vydry spávají na zádech na vodní hladině a při tom jim pochopitelně hrozí, že je odnese proud. Proto se vydry ve spánku

DRŽÍ ZA TLAPKY, takže společně tvoří jakýsi CHLUPATÝ VOR.. Střídají se během odpočinku na hlídce,

ABY CELOU POSÁDKU NEZANESLY VLNY NA ŠIRÉ MOŘE..

DOTEKY

ZAOSTŘENO:: POUŽÍVÁNÍ GEST

Podrbu tě na zádech,, a pak zase ty mě ↓ Výrazné barvy a světélkování jsou dobře vidět i na dálku. Ještě dál dokážou zanést zprávu hlasité zvuky. A chemické signály umožňují zvířatům komunikovat na obrovskou vzdálenost i napříč časem.

Hmatová komunikace, tedy dorozumívání pomocí doteků, pochopitelně může probíhat jedině zblízka. Přesto nabízí těm, kdo ji používají, nesmírné výhody. Šimpanzi tráví každý den spoustu času tím, že vybírají svým kamarádům ze srsti špínu, kousky rostlin, odumřelou kůži, a dokonce i klíšťata a další parazity. Je na první pohled zřejmé, jak je to pro opečovávané zvíře výhodné – každý chce být přece pěkně čistý –, ale něco z toho má i ten, kdo hygienu provádí. Šimpanzi se totiž mnohem spíš rozdělí o potravu s tím, kdo je v poslední době čistil. Vypadá to, jako by se tahle služba mezi opicemi považovala za LASKAVOST , která může ČASEM PŘINÉST CHUTNOU ODMĚNU..

→ Zajímavé je, že

se u něj šimpanz nemusí jen čekat a doufat, že lcuje“ ho. některý z kamarádů zastaví a „vyhřebe čit k jinému Když už ho všechno svědí, může se přito by říkal: jako , rámě mu t členovi tlupy a nabídnou

VYČ ISTIL . “ „ NEBY L BYCH PROTI,, KDYBY MĚ NĚKDO nápadně, hlasitě Jindy se zase šimpanzi před ostatními v komickém herci jako skoro a přehnaně drbou, ě sdělují patrn u mimo panto Touto í. představen ostatním šimpanzům, že mají zájem o pročesání srsti.

→ Podobným

posunkům se odborně říká REFERENČNÍ

GESTIKULACE a u živočichů mimo lidský druh je to

velmi vzácný jev. Vezměme si konkrétní příklad u lidí: když někdo zkříží ruce na prsou, otřese se a udělá brr, hned poznáš, že je mu zima, i když to neřekne slovy. A pokud něco podobného zvládne i opice, je to docela slušný výkon, nemyslíš?

ZAOSTŘENO:: POUŽÍVÁNÍ GEST

ELEKTRICKÉ SIGNÁLY

Pozor,, elektřina! ↓ Představ si, že se dokážeš domluvit s kamarádem ve vedlejší místnosti tím, že byste z konečků prstů vystřelovali elektřinu. Vlastně to děláš pokaždé, když používáš chytrý telefon… Ale víš, že stejné kouzlo dovede i řada ryb a stačí jim k tomu jen jejich vnitřnosti? Každý už někdy slyšel o elektrickém úhoři – což mimochodem vůbec není úhoř, ale druh nožovkovité ryby a blízký příbuzný sumce. („Elektrický sumec“ ovšem nezní zdaleka tak zajímavě, že?) Paúhoř elektrický – jak se správně nazývá – patří mezi silně elektrické ryby. On a jemu podobní jsou schopni vyvinout tak silný elektrický výboj, že omráčí každého, kdo se jim postaví do cesty. Ať jde o krokodýla, který na ně má zálusk, nebo o menší rybu, na kterou má naopak chuť paúhoř, vodní elektrická rána způsobí, že trefenému živočichovi vypoví svaly službu a je na chvíli zcela OCHROMEN – a paúhoř má dost času na to, aby unikl, nebo zhltl bezbrannou kořist.

ký

→nímPaz múhnoořhaeleživktočricišných druhů,

gánů je pouze jed ě vyvinutých or pomocí zvláštn bě sla v. které dokážou tz ké ta ují rické rány. Exist rozdávat elekt Á,, ON VK A TE NK OS , například NOŽO i, m ně ra elektrické ryby zb i m dnou elektrický které sice nevlá ozkoumávají ných pulzů pr ale pomocí jem ět. sv ý sk okolní podmoř

→

Silně i slabě elektrické ryby um í používat své ele ktrické pole jako jakýsi SO NAR , kterým mapují ok olí. Dokážou takto roz eznat rovněž okoln í živočichy, dokonce i ty ukryt é v bahně nebo pís ku, a to tak, že se na ladí na jejich elektr ické podpisy.

→ Všechny tyto

ryby dovedou používat stejné ZÁBLESKY

A VÝBOJE i ke komunikaci s ostatními příslušníky svého druhu, zejména pokud jde o rozmnožování. Elektrická komunikace hraje zvlášť důležitou roli v místech s nízkou nebo nulovou viditelností, jako jsou právě kalné, temné vody řeky Amazonky v Jižní Americe, kde paúhoř elektrický žije.

ELEKTRICKÉ SIGNÁLY

REJSTŘÍK

Rejstřík A

aligátor....................................... 57

had.............................................. 52–53

lama............................................ 53

čínský..................................... 40

chřestýš................................. 30–31

langusta..................................... 42

korálovec............................... 23

lasturnatka................................ 18

lopatovec............................... 23

lelek sokolí................................. 40

rypáček.................................. 16

leopard....................................... 47

užovka proužkovaná............ 52

lori – opička............................... 7

zmije paví............................... 43

lyrochvost.................................. 29

B beran........................................... 53 bičnatec...................................... 56 bobr............................................. 30 bodlín.......................................... 43 bonobo (šimpanz)...................... 15 brouk svižník.................................... 23

hlodoun krtkovitý...................... 41 holub hnědochocholatý............ 41 housenka.................................... 51 hroch........................................... 48–49

tesařík.................................... 42 včelí........................................ 23

cvrček......................................... 42

mořský ďas................................ 18

chobotnice kroužkovaná........... 22

moucha domácí......................... 22 kodulka.................................. 22–23,

jelen............................................ 31, 49,

červ bermudský......................... 19

40–41 delfín.......................................... 36 dhoul........................................... 33 dikdik.......................................... 49 dikobraz..................................... 23, 47 dlouhozobka zimolezová.......... 23

42 muréna jávská........................... 25 můra........................................... 36

K datel............................................ 15,

mravenec . ................................. 51, 57

jeřábek kanadský...................... 41

medojed kapský......................... 23

makak......................................... 15 monarcha stěhovavý................. 22–23

C cikáda......................................... 29

kanic toulavý............................. 24–25 kavka obecná............................. 14–15 kobylka....................................... 23, 36, 42 luční....................................... 42 kočka.......................................... 15, 53 kojot............................................ 16–17 kolibřík....................................... 23, 28, 40

nártoun...................................... 36, 38 netopýr....................................... 38–39 nosorožec tuponosý.................. 48 nožovka tenkonosá................... 61

O octovníci..................................... 56 oliheň karibská.......................... 21 orangutan.................................. 15

krabovci...................................... 56

garnát......................................... 24

kráva........................................... 49

gekon felsuma........................... 24

křeček......................................... 15

papoušek.................................... 15

gorila............................................... 7, 15, 25

kuňka.......................................... 17

paúhoř elektrický...................... 60–61

páv.............................................. 21

světloočko.................................. 18

pavián, dželada . ....................... 20–21

světluška.................................... 18, 22

pavouk ....................................... 42

svítilka........................................ 24

lovčík...................................... 17 skákavka................................ 11 pavoukovci................................. 42, 56 perutýn....................................... 22–23 pes............................................... 8–9, 15 hyenový ................................. 33 pralesní.................................. 46–47 pestřenka................................... 22 pipulka kadeřavokřídlá............. 43 plameňák andský...................... 12 plošák......................................... 18 potápka Clarkova...................... 13

Š šimpanz...................................... 9, 15, 34–35, 58–59 šváb............................................. 23, 31

T tapír............................................ 49, 53 tarantule.................................... 42–43 tetřívek pelyňkový..................... 13 tygr............................................. 6

pralesnička................................ 22–23 psoun.......................................... 33 pyskoun vlnkovaný.................... 24

V vačice.......................................... 16–17 včela

čmelák................................... 23

rajka velká.................................. 13

medonosná............................ 10–11

rejnok......................................... 24

veverka pralesní........................ 49

rozsivky...................................... 12

vlk obecný.................................. 32–33

rybka akvarijní........................... 15

vombat........................................ 48 vosa............................................. 22–23 vosička parazitická............... 51

S sklípkan největší....................... 42–43 skunk.......................................... 22–23, 50–51 sleď............................................. 37

vrubozubec................................. 17, 47 vřešťan........................................ 33 vydra mořská............................. 57

slon............................................. 36–37

slunéčko sedmitečné................ 17,

žabohlavec................................. 28–29

22–23

želva sloní.................................. 7

stejnonožci................................. 24

žirafa................................................. 7, 47, 53

sumec......................................... 60–61

žralok . ....................................... 24

světlonoš.................................... 19

velký bílý................................ 7 REJSTŘÍK

Jason Bittel Jak se domluvit s tygrem…a dalšími zvířaty Z anglického originálu How To Talk To a Tiger… And Other Animals, vydaného nakladatelstvím Magic Cat Publishing, Ltd, ve Velké Británii v roce 2021, přeložila Veronika Lásková Ilustrovala Kelsey Buzzelová Odpovědná redaktorka Jana Kubínová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 64 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2021 jako svou 12 099. publikaci Sazbu zhotovilo a obálku podle originální předlohy upraviloTYPOSTUDIO, s. r. o. Praha Vytištěno v Číně Vydání první www.euromedia.cz www.knihyzpikoly.cz Pro děti od 8 let Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

HOW TO TALK TO A TIGER… AND OTHER ANIMALS Copyright © 2021 Magic Cat Publishing, Ltd First published in the UK by Magic Cat Publishing Illustrations © 2021 Kelsey Buzzell Translation © Veronika Lásková, 2021 ISBN 978-80-242-7403-4