Pres8

PØES P E ročník III / číslo 8

Ó Ó Ó

e ic n a ky hr sud t d os e n pø tej os lh uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

cena 15 Kč

ÔRusko - úrodná půda pro rasismus? ÔUltrapravicová hnutí v České republice uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006 Ô Jak íránský režim bojuje o přežití

Ô Ô ÂÚvodník  Ta naše česká rasa čistá Imigrace je jako plevel, zaneřádí tvojí okrasnou zahradu (...) zničí vše, co ti zanechaly generace před teb ou a nezůstane nic z toho, co jsi měl předat budoucím. Plevel bude všude, je to primitivní druh a jako takový je schopen přežít a posléze dominovat i bez tvé starostlivosti, potřebuje méně a to bude konec s generacemi šlechtěných druhů (...)

Prohlášení Národní strany k Mezinárodnímu dni uprchlíků (20. 6.)

Zní to strašidelně a zavání to téměř norimb erskými zákony. To vidíme všichni. Povznesme se však nad to a zkusme si představit, jak by to asi vypadalo, kdybychom vzali vážně myšlenku, že může vzniknout někde národ nezávisle na jakékoliv migraci.

Bylo nebylo. V zemi pusté a divoké zvěř běhala po lesích a vzácné býlí na lukách kvetlo. Tichounko až pratichnounko bývalo v těch krajích.

Místy jen voda po lučinách hučela a bory po skalinách šuměly. I stal se v těch krajích zázrak. V zemi této na stromě skvěl se z jara květ (zajisté zemský ráj to na pohled), z toho květu plod se stal a na zem upadl… …a že vám to byla rána, jak dopadl na zem, plod puknul a vyskočil z něj mužík svalnaté postavy šest stop vysoký, úzkého nosu i brady a moudrého pohledu. Z jiného květu zas se stal jiný plod a z téže neho dy povstala žena, postavy sp anilé, dlouhých vlasů, v očích cudnost sama. Hleděli na sebe, avšak slůvka nemajíce , museli si nějaké vymyslet. Dalo to práce, ale ze slov se stal p o chvilce jazyk. A asi z jakési rozkoše plynoucí ze zvuku písmene Č se vzájemně pojmenovali Češtin a Češtinka a svůj jazyk nazvali češtinským. A protože nemohli jen hovořit, jen spolu léhat, jali se půdu obdělávat, zvěř krotit a domy stavět. Při své genialitě si vymyslili kolo i pluh, koně i psa si ochočili, obilí zasévali a z prstu si lecjaké další podivnosti vycucali. O pár měsíců později už pekli chléb a ze zbytku obilí pivo vařili. Ke chlebu maso lesní zvěře s šafránem pojídali a čajem se skořicí koláče zapíjeli.

A jak šla léta, přibývalo potomků a „vypuklá“ kultura se začínala zdokonalovat. Vytvořili písmo pro zápis všech těch krásných zvuků, kterými mezi sebou hlaholili, knihy tiskli, komponovali krásnou hudbu, prostí lidé pěli krásné lidové písně. Z kamenů tesali sochy a stavěli nádherné románské, gotické a barokní kaple, kostely a chrámy. A aby toho nebylo málo, jakoby z nebe jim spadl náp ad všude stavět a na zeď věšet kříž s polonahým mužem k němu přibytým…

Nutno dodat, že bohatá byla jejich kultura nejen vynálezy, ale i množstvím fyziognomických typů: byli tu tělnatí i vyzáblí, zakrslíci i hromotlukové, jedni s vlasy černými až do modra, jiným se v očích odráželo nebe a ve vlasech zralé obilí. Všichni ti se pak z ničeho nic začali formovat do státního celku a v posvátné tichosti klekali před mužem na kříži, vymyslivše si o něm srdceryvný příběh, který uložili do písma a nazvali jej svaté. Řekněte, nebyli ti naši předci krásní a geniální? Navíc ještě tak báječní, že vše od e c ani dky nich převzaly ostatní evropské národy. r h su Zajímá-li Vás, jaké skutečnosti je nutné brát v potaz, hovoříme-li o vzniku a existened jnost ø p ste ci (nejen našeho) národa, zalistuje na článek O tom, jak se český národ z uprchlíka a lho cizince zro dil (str. 4).

PØES

Čtvrtletník PŘES vydává NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ, tř. Kpt Jaroše 31, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: pres@nesehnuti.cz, http://pres.nesehnuti.cz.

Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele.

Redakce: Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera, Milan Štefanec, Katerina Dimovska Redigují: Jiří Koželouh, Radim Ošmera, Milan Štefanec Sazba: Dušan Rosenbaum Jazykové korektury: Radim Ošmera Grafické korektury: Milan Štefanec Přepisy textů: Martina Stroupková Koláž na titulní straně: Kristýna Pešáková Registrace: MK ČR E 15578 Tištěna verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296

Vytištěno na recyklovaném papíře.

1

Radim Ošmera Autor studuje český jazyk a literaturu, je vlastencem, ale se zdravým rozumem.

Milé čtenářky a milí čtenáři časopisu PŘES! Vy, kteří si náš časop is kupujete pravidelně, jste si jistě všimli, že jsme z Vašich kapes vytáhli za tento výtisk časopisu o jednu pětikorunu více oproti číslu předchozímu. Je to věc, která nás mrzí, ale chceme-li zachovat vydávání v dosavadní podobě, nemáme jinou možnost. Jak jsem psal již ve III. čísle našeho (a věřím, že i Vašeho) časopisu, náklady na vydání jednoho výtisku se pohybují okolo 15 Kč/ks.

Vydávání časopisu za tuto cenu si můžeme dovolit jen díky velké obětavosti autorů/ek i fotografů/ek, kteří/ré přispívají do PŘESu bez nároku na honorář a díky bezplatné práci všech členů/ek redakce. Dosavadní prodejní cenu 10 Kč/ks jsme si mohli dovolit jen díky nadační podpoře, která již skončila.

Jako odměnu a projev díků trvalým předplatitelům, i přes zvýšení prodejní ceny o pět korun, zachováváme předplatitelskou cenu na původních 10 Kč/ks (+poštovné). Chcete-li PŘES dostávat pravidelně do své poštovní schránky, staňte se jeho předplatitelem/kou. Chcete-li časopisu pomoci ještě více, staňte se jeho distributorem/kou. Děkujeme.

Za redakci Milan Štefanec

 OBSAH Ta naše česká rasa čistá... str. 1 /// XENOFOBIE V RUSKU // Bij Žida, zachráníš Rusko... str. 2 // Rusko - úrodná půda pro rasismus?... str. 3 /// XENOFOBIE U NÁS // O tom, jak se český národ z uprchlíka a cizince zrodil aneb Lehká p olemika s teorií čisté kultury a rasy... str. 4 // Národní strana pátrá, radí, informuje... str. 6 // Dopis pro Národní stranu... str. 7 // Ultrapravico vá hnutí v České republice... str. 7 /// ODJINUD // Jak íránský režim bojuje o přežití... str. 10 /// OD NÁS // „Trvalo rok, než jsem potkal prvního živého uprchlíka…,“ říká bývalý zaměstnanec odb oru pro uprchlíky ministerstva vnitra Jiří Nezhyba... str. 12 // Cesta do Brna... str. 14 /// Na sever a na jih, na sever a na jih… str. 15 // Příklad, který nebyl následován... str. 16 // Nemůžeme rozho dnout o budoucnosti zadržených, ale můžeme se alespoň pokusit nějak jim p omoci... str. 17 /// AKTIVITY // Den uprchlíků... str. 19 // Několik chvil s Maršo... str. 20

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

XENOFOBIE V RUSKU

Ó Ó Ó

 Bij Žida, zachráníš Rusko Senegalský student byl zastřelen, když se večer vracel na kolej v St . Petěrburgu. Sedmiletá tádžická holčička byla ubodána skupinou vyholených mladíků před zraky svého otce. V Jaroslavli se jihoameričtí studenti bojí vycházet po rasově motivované vraždě svého peruánského kolegy. Přední odborník na pravicový extremismus, který působil jako soudní znalec při procesech s ruskými neonacisty, byl zastřelen přes dveře svého bytu.

Centrem Moskvy prošel mnohatisícový průvod, spoluorganizovaný Hnutím proti nelegální migraci, které hlásá otevřeně xenofobní myšlenky. Mladí aktivisté tohoto hnutí ochotně hajlovali před objektivy fotografů.

Toto je jen výběr z titulků agenturních zpráv z Ruska za poslední rok. Přicházejí v Rusku k moci fašisté a rasisté? Jako obvykle je situace poněkud komplikovanější.

Ruský nacionalismus má dlouhou tradici a jeho součástí byly i otevřeně xenofobní a rasistické prvky. Stačí vzpomenout na caristickou Černou sotňu a její heslo Bij Žida, zachráníš Rusko. Ale nejde jen o marginální, byť často vysokými místy podporovanou, Sotňu. Celá řada vysokých představitelů caristického režimu byla upřímně přesvědčena o své rasové nadřazenosti a o civilizační misi Ruska vůči jiným národům. To se jim následně velmi nevyplatilo během bolševické revoluce a následné občanské války, kdy bělogvardějci neměli podporu jiných národů ruské říše, byť tyto často samy s bolševiky b ojovaly.

Sovětský svaz se svými hesly o proletářském internacionalismu a výchově nového odnárodněného sovětského člověka následně zahnal do hluboké ilegality projevy jakéhokoli nacionalismu, včetně toho ruského.

Tím ovšem problém sám rozhodně nezmizel. Jakmile přišel Michail Gorbačov se svou pěrestrojkou, okamžitě se objevila společnost Pamjať, která od původních ideálů vzpomínky na oběti stalinského teroru a obnovení historické paměti ruského národa rychle přešla na extrémně nacionalistické pozice. Její publikační činnost charakterizovaly publikace jako Protokoly sionských mudrců nebo seznam Židů v ruské společnosti. V chaotických raných devadesátých letech se objevila strana Ruská národní jednota (Russkoe nacionalnoje jedinstvo) v čele s typicky knírkatým Alexandrem Barkašovem, která měla ve znaku stylizovanou svastiku. Spočítat všechny marginální skupiny, kombinující radikální nacionalismus, antisemitismus, pravoslaví, ale i sovětskou nostalgii, by byl v Jelcinových dobách asi hodně těžký úkol. Často měly jen pár desítek členů, ale o to byly hlasitější. Jenže nikdy se jim nepodařilo vnutit svou politickou agendu celé společnosti, zůstávaly bez větší podpory a pokud moc potřebovala, dokázala je velmi rychle paralyzovat, což byl třeba příp ad Barkašovovy strany. Kdysi měla

několik desítek a možná stovek tisíc členů, dnes živoří zcela na okraji poté, co proti ní zasáhl moskevský starosta Jurij Lužkov. Tomu se nelíbilo, že začala zpochybňovat jeho mocenský monopol v hlavním městě. Na konci devadesátých let se mohlo zdát, že nacionalisté, fašisté a xenofobové jsou uzavřeni ve svém ghettu a nemají šanci ovlivňovat veřejné dění. O šest let později je ovšem situace zcela jiná. Co se stalo?

Dovolím si vyslovit domněnku, že příčinou je už sám způsob, jakým Vladimir Putin přišel k moci. Z postu krajně nenápadného šéfa kontrarozvědky FSB, jehož jméno znala sotva čtvrtina Rusů, se stal rázem nejpopulárnějším politikem, který na dnešní ruské scéně je mimo jakoukoli konkurenci. Do této pozice ho vynesla druhá čečenská válka a především dodnes neobjasněné bombové útoky v Moskvě a dalších městech. Putin se svou velmi tvrdou rétorikou („teroristy dostaneme i na hajzlících“) dokonale p odchytil únavu Rusů z chaotického období Jelcinovy vlády a jejich touhu po muži silné ruky, který je schopen dát životu nějaký řád. Pro zdůvodnění čečenské války byly využity i všechny stereotypy o Čečencích coby národu banditů, nikdy se neživícím normální prací a žijícím z přepadů sousedů. Pandořina skříňka xenofobního nacionalismu byla otevřena.

Putin skutečně silnou ruku ukázal a získal si tak sympatie naprosté většiny obyčejných Rusů. Zbavil se nepohodlných oligarchů Gusinského a Berezovského, Michaila Chodorkovského rovnou zavřel na Sibiř. Zkrotil gubernátory, kteří se otevřeně chlub ili, že na příkazy Moskvy kašlou a zrušil i jejich volby.

Ze sjezdu ruských neonacistů ve Voroněži.

Teď je jmenuje z Kremlu. S jistou dávkou nadsázky se dá říct, že namísto sovětského politbyra se o všem podstatném rozhoduje v Putinově administraci. Liberálové Jelcinovy éry byli odsunuti mimo politický život a vše řídí kremelská strana Jednotné Rusko.

Jenže tím, že prakticky vymizel politický pluralismus, tak se na povrch dostaly právě nacionalistické skup iny. Vždyť z této pozice bylo tak jednoduché navázat na Putinovu myšlenku hrdého, silného Ruska, boje proti kriminalitě a duchovního obrození Ruska.

Stačí ji doplnit o konstatování „proti komu“.

Rusko bude hrdé a silné proti USA a jeho spojencům. Jak to vypadá, se mohla na vlastní kůži v poslední době přesvědčit třeba Gruzie.

Boj proti kriminalitě? Jistě, vždyť existuje spousta etnických mafiánských skupin! Zrovna ti Čečenci nebo Gruzínci. A ti ázerbájdžánští trhovci zaručeně neplatí daně, takže jsou to také kriminálníci. Tudíž je normální na ně zaútočit železnými tyčemi po nějakém fotbalovém utkání. Prakticky každý měsíc je nějaký takový incident. Duchovní obrození? V podání nacionalistů to znamená útoky proti židům (sionistické spiknutí), muslimům (všichni jsou to spojenci bin Ládina), verbální útoky proti katolíkům (západní spiknutí proti duchovní čistotě Ruska) a nebo zcela fyzické útoky proti homosexuálům. Bohužel i část duchovních ruské pravoslavné církve tyto útoky schvaluje. Během jednoho gay večírku bylo možné před podnikem, kde se konal, vidět popa, který uděloval požehnání tlupě skinheadů, kteří následně vtrhli dovnitř a podnik vymlátili.

Mohlo by se zdát, že pro bezpečnostní složky, které za Putinovy vlády získaly značné

Foto: Petra Procházková

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

2

Ô XENOFOBIE V RUSKU Ô pravomoce, by neměl být problém často rozhádané skupiny ruských nacionalistů rozehnat. Jenže to už není tak jednoduché. Nacionalisté totiž získávají i společenskou podporu. Nový režim není schopen řešit ty problémy, které lidé vnímají jako důležité.

Podívejme se třeba na p oslední případ, který se stal v srpnu 2006 v karelském městečku Kondopoga na severu Ruska. Historie není nijak složitá. V baru Čajka, kde pracoval jako barman Ázerbájdžánec, se opila skupina ruských hostů. Když jim barman naznačil, že by zrovna nemuseli rozbíjet skleničky o podlahu po každém přípitku, rozhořčení návštěvníci ho zbili. On ovšem nelenil a zavolal svým čečenským známým. Ti o hodinu později dorazili, bar vyčistili a během bitky zabili čtyři návštěvníky a několik dalších zranili. Naprostá většina původců prvotního incidentu mimochodem odešla ještě před příchodem samozvaných mstitelů. Druhý den městečko povstalo proti „čečenským banditům, ovládajícím Kondopogu“. Bar Čajka lehl popelem, trhovci z Kavkazu se schovávali v bytech, tudíž tržiště nepracovalo. Podle policie bylo v ulicích několik tisíc lidí, kteří si chtěli vylít zlost na někom se snědou barvou kůže. Do města byly staženi milicionáři z půlky Karelie a nepokoje zastavili. Při následném vyšetřování byli zatčeni jak původci incidentu, tak i vrahové. Nabízela se logická otázka, jak je možné, že alespoň podle tvrzení místních, teprve po pouličních protestech policie dokázala zasáhnout proti mafii. Ukázalo se, že jak milicionáři, tak kriminalisté byli jednoduše zkorumpovaní a za příslušný obnos nad incidenty dokázali přimhouřit oko. A zdaleka se to netýká jen jednoho městečka na hranicích s Finskem. Tím, že v Rusku znova existuje vertikála moci, kritika je velmi často umlčována coby útok na prezidenta Putina, obyčejní lidé nemají pocit, že u státních orgá-

Ze sjezdu ruských neonacistů ve Voroněži.

Foto: Petra Procházková

nů najdou zastání. Berou tudíž spravedlnost do svých rukou a zcela podle logiky soudce Lynche, obětí jsou převážně ti , kteří s problémem neměli nic společného.

dili, že reklamní klip, kde předseda strany Dmitrij Rogozin stojí nad lavičkou, plnou nemytých Kavkazanů, a říká „Uděláme Moskvu čistší“, je přeci jen příliš.

Události posledních 12 měsíců, zdá se, znepokojily i kremelské vedení. V posledních měsících proběhlo několik soudů se členy skinheadských skupin, kteří již nebyli souzeni za chuligánství jako v minulých letech, ale za podněcování rasové nenávisti. Nacionalistické, byť prokremelské, straně Rodina (Vlast) bylo zakázáno kandidovat v moskevských komunálních volbách. V Kremlu patrně usou-

Pokud ovšem nezmizí korup ce státních orgánů a neuvolní se i kontrola politického života, příčiny růstu nacionalistických nálad nezmizí.

Ondřej Soukup Autor pracuje ve společnosti Člověk v tísni.

 Rusko - úrodná půda pro rasismus?

Rusko je tak velká a obrovská zem. Spousta národností tam žije už stovky, a možná i tisíce let. Takže opravdu čistokrevných Rusů zřejmě už mnoho není. Tak jsou tam promíchány mezi sebou různé národy, že potkat čistokrevného Rusa je možné jen někde v Tajze neb o na Sibiři.

Kdo se tedy může nazvat Rusem? A jak by měli vypadat opravdoví Rusové? Musejí mít modré oči a světlé vlasy i pleť? A nebo jsou tmavovlasí s temnou pletí? Jestli patří k evropské rase, anebo asiatské? To opravdu nikdo neví. Podle čeho teda v samotném Rusku rozdělují, jestli je to Rus anebo ne? No, hlavní kretéria jsou jméno a řeč a taky zevnějšek.

Kdo se jmenuje Ivanov, Petrov neb o Sidorov, má to v životě jednodušší, než ten, kdo se jmenuje Robinovič, Kulchyl’alijev a nebo Akap’jan.

Kdo mluví rusky bez přízvuku a bez akcentu, má větší šanci dosáhnut v životě větších úspěchů. Má třeba možnost zadarmo studovat nějakou vysokou školu, anebo zaujmout někde vysoký post. Co zbývá tedy lidem, pro

3

které ruština není materská řeč a kteří vypadají trochu jinak než většina? Lidem, kteří se přistehovali do Ruska, protože v jejich zemích je válka anebo bylo zemětřesení? Zbývá jim jen jedno, mít dost peněz na to, aby mohli to vše koupit. V Rusku se říká, že přijít k velkým penězům se dá dvěma způsoby. Buď je ukrást, anebo zdědit. Čestně vydělat v Rusku lze jen těžce, ale věřím tomu, že to lze.

Pocházím z Ruska. Ted y z jeho jižní časti, ze Stavropolu. Toto město leží kousek o d Kavkazských hor. Stavropolský kraj je ruské teritorium hraničící s Kavkazem. Od nepaměti žijí na ruské časti Kavkazu desítky různých kavkazských menšin a národností. Mnoho z nich se tam usadilo už natrvalo, mají smíšené rodiny, vlastní domy a svoji práci, ale dodnes tam ten rozdíl mezi ruskými a neruskými lidmi je.

Na základní školu jsem chodila ve vesnici Moskovskoje, kde jsem se narodila a bydlela do svých deseti let. Na vesnicích jsou lidé otevřenější a upřímnější jako asi všude na

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

celém světě. Ale i tam byl takový nep atrný rozdíl v chování k přistěhovalcům z Kavkazu. Říkají jim „černí“, protože mají černé vlasy a hnědou pleť. Nechodí do práce, většinou pracují sami pro sebe. Mají statky někde v poli.

Na nich chovají stáda ovcí, neb o krav. Málo komunikují s lidmi ve vesnici, asi proto, že špatně mluví rusky. Pamatuji si , že se mnou do jedné třídy chodili dva kluci, Kavkazani z Dagestánu. Každé ráno je asi deset kilometrů vozil do školy otec na bričce (to je takový dřevěný kočár bez střechy zapřažený do dvojky koní). Jeden se jmenoval Abrek a druhý Aslan. Nikdo je ve třídě neměl rád, protože hrozně smrděli ovcemi, byli špinaví a špatně mluvili rusky. Dělali si z nich srandu a nadávali jim, že jsou jako divoká zvířata. Jednou jsem viděla, jak je otec ráno přivezl do školy a oni nechtěli slézat s bričky a nechtěli jít do školy. Nakonec to skončilo tím, že je otec zmlátil a oni museli do školy jít. Někdy utíkali po první hodině, pak několikrát nepřišli do školy a po-

Ó Ó Ó

XENOFOBIE U NÁS tom přestali chodit úplně. Já se jim nedivím.

Co s nimi bylo potom, nevím. Ve vesnici jsem je už nikdy neviděla.

Pak jsme se přestěhovali do krajského města Stavropol a na střední školu jsem začala chodit už ve Stavropoli. Taky jsme měli ve třídě šest nebo sedm Kavkazanů, tedy skoro třetinu třídy. Někteří z nich byli opravdu chytré a bystré děti, ale pořád byl ve vzduchu takový náznak, že tyhle děti nejsou ruské, a proto se k nim chovali trochu jinak.

Kamarádila jsem s jednou holkou. Jmenovala se Liana Grigorjan a byla Arménka. Měla taky černé vlasy, tmavou pleť a ještě takový výrazně typicky velký arménský nos. Byla to moc hodná holka. Často jsem byla u ní doma na návštěvě. Její otec byl podnikatel, jestli to teda bylo možno tak nazvat. Makal od rána do noci , šil boty, byl švec. M ěl svoji dílnu a pár strojů v garáži a dělal tam z umělé kůže dámské boty, něco jako žabky. Prodával je na tržišti a z toho živil rodinu. Máma byla doma s dětmi a taky mu pomáhala. Liana měla tři mladší sourozence a opravdu byla pro ně jako druhá matka. Se vším matce v domácnosti pomáhala a ještě se stihla dobře učit ve škole.

Grigorjanští se do Ruska přistěhovali z Arménie, protože spadl jejich dům, když tam bylo zemětřesení. Naštěstí všichni zůstali živí a zdraví. Asi měli ušetřeny nějaké p eníze a

Nepočetná demonstrace jedné z xenofobních ruských skupin tzv. Nacionálních bolševiků v Moskvě. Jak jde vidět i z používaných symbolů, skupina ve své ideologii spojuje nacismus a fašismus s bolševismem. Foto: Milan Štefanec

přijeli do Ruska a koupili dům ve Stavropolu.

U nich doma se mluvilo arménsky, a proto když Liana mluvila rusky, měla silný akcent, ale třeba na hodině angličtiny byla jednou z nejlepších. Po skončení školy šla Liana na univerzitu, fakultu cizích jazyků. I když byla opravdu dobrá v angličtině, přijímačky neudělala. Pamatuji si, jak jsme pak spolu mluvili, a Liana mi řekla, že na přijímačkách jí jasně řekli, ať přinese úplatek a jedině potom bude přijata. Vzp omínám si, jak Liana brečela a říkala, že to nemůže říct otci, i když třeba on by si někde mohl půjčit nějaké peníze, ale nikdy

by to neudělala kvůli sourozencům. Pak se Liana změnila, uzavřela se do sebe. Přestala se mnou komunikovat. Řekla, že prý jí to rodiče zakazují, ale vím, že to není pravda. Prostě se asi zlobila na tenhle svět. Dlouho jsem ji potom pak neviděla. Nevím, jak nyní Liana žije.

Ve Stavropolu se říká, že Kavkazané jsou většinou zloději a živí se jen krádežemi a loupeží, a proto mají hodně peněz. Ano, někteří z nich jsou opravdu zloději a mají u sebe zbraně. Jsou to horkokrevné náro dy, které mají jinou mentalitu a kulturu. Většinou jsou to muslimové. A jak víme, ho dně zla na tomhle světě jde právě z muslimských zemí. Ale proč se tak chovají v Rusku někteří přistěhovalci z Kavkazu? Proč jsou tak agresivní a divocí?

Odpovědí na tuhle otázku asi bude, že Rusové je sami nechtějí přijmout mezi sebe. Nechtějí, aby chodili do stejných škol a pracovali s nimi, protože se jich bojí a nedůvěřují jim. Ale nejsou všichni Kavkazané stejní. Většinou jsou obyčejní normální lidé, jen mluví s akcentem a mají jiný zevnějšek než ostatní Rusové. Ale kdo se právě v Rusku může nazvat Rusem? Kdo jsou ti opravdoví čistokrevní Rusové? Existují ještě?

Světlana Kovaleva Autorka je spolupracovnice Českého helsinského výboru.

 O tom, jak se český národ z uprchlíka a cizince zrodil aneb Lehká polemika s teorií čisté kultury a rasy Ultrapravicové strany budují jakousi teorii národa, rasy, kultury, která je čistá a která se nemá s nikým a ničím mísit. V úvodníku tohoto čísla časopisu jsem se pokusil naznačit, že je to pro mne poměrně těžko představitelná věc... Jsem přesvědčen o tom, že na vzniku národní identity, jak ji dnes máme možnost zažívat, mají „cizinci“ (migranti, uprchlíci apod.) nemalý podíl kladného významu.

Připomeňme pár (snad obecně známých) skutečností, které ukazují, že existence (nejen) našeho národa nutně předpokládá přebírání vynálezů a myšlenek od národů cizích, míšení s cizími kulturami a nemalou účast „cizinců“, kteří sem přijeli dát k dispozici svůj um i zkušenosti, dokonce se postavit za naše práva (viz dále).

Já jsem uprchlík, ty jsi uprchlík, on je uprchlík...

Předně řekněme, že jsme všichni uprchlíci z Asie… utíkali jsme před Huny, Avary a jinými dobyvačnými kmeny tehdejšího světa. A právě sem, do nynějších zemí českých, jsme utíkali mimo jiné proto, že úro dné povodí řek Moravy, Dyje a Dunaje slibovalo, že se nám tu dobře povede. Přišli jsme, resp. slovanské kmeny sem přišly někdy ve čtvrtém až sedmém století n. l.

Jazyk...

Národní strana (jedno z ultrapravicových hnutí v ČR, zformované do politické strany)

ve své definici národa tvrdí, že český národ je „od 8. století trvale žijící na jednotném území v přibližných hranicích současné ČR, používající český jazyk.“ Jazyk, jímž hovořili první Slované vstupující na naše území, byl češtině podobný velmi málo. Řekněme pro jednoduchost, že to byl jazyk dnes nejvíc podobný církevní slovanštině. Byl to jakýsi slovanský dialekt, který nebyl zase tak odlišný od jihomakedonského nářečí kolem Soluně, odkud k nám přišli Cyril a Metoděj (situace na celém slovanském území Evropy se dá přirovnat k nedávné situaci v ČR: nářečí v Čechách bylo jiné než na východní Moravě, ale lidé si rozuměli). Zmínění „cizinci“ Cyril a Metoděj sem byli pozváni, aby dali našemu nevzdělanému národu písmo. Cyril jej vymyslel a do onoho slovanského dialektu přeložil spolu s dalšími velkou část Bible, s níž přišel na Moravu.

Tito dva „cizinci“ (na půl Řekové a na půl Makedonci) nejen přinesli písmo, ale dokonce se šli do Říma, až k papeži hádat za to, aby na našem území směla být oficiálně tato slovanština užívána (zejména při mších). Zmínění „cizinci“ v devátém století vykonali pro budoucí český národ službu, kterou my dnes nejsme vůbec s to docenit. Přitom používat slovanský jazyk při liturgii bylo něco tak revolučního, jako bylo například na konci devadesátých let zavedení internetu (dnes též pokládáno za samozřejmost). Byli jsme první,

komu bylo povoleno sloužit mši v jiném než latinském, řeckém nebo hebrejském jazyce.

Jen nezapomeňme, že to pro nás vydobyli dva „cizinci“.

V jazyku se projevuje migrace snad nejvíce ze všech složek kultury; namátkou: slovo korouhev pochází z mongolštiny, slova chalupa z řečtiny, slova kukuřice z turečtiny, slovo chmel má základ v kavkazských jazycích atd.

Souvisí s tím jeden jazykový paradox: dnes obyčejné jméno Petra je původem z aramejštiny, znamená skála, odtud se dostala do řečtiny a latiny ve stejném významu. Ve jméně předsedkyně Náro dní stany (Petra Edelmannová) toho tedy slovanského, natož českého není – bráno do důsledků – zhola nic.

Ve slově Petra nám to nemusí být tak zřejmé, ale germánský původ příjmení slyší průměrně vzdělaný Čech. Dodejme jen, že Edelmann znamená šlechtic, aristokrat. Volně přeloženo: Šlechetná Skála. Nomen omen, ve svých projevech by chtěla, povyšujíc se nad jiné rasy, Česko neustále nějakých neušlechtilých ras zbavovat.

Takových, co chtěli českou kulturu čistit, už tu bylo mnoho. Například omezení obrozenci , již se nazývali puristy. Chtěli vyčistit češtinu od germanismů. Místo německého flaška vynašli napojčina vydmutina, místo německého kapesník čistonososuchoplena apod.

Museli přijít jiní obrozenci se světovým roz-

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

4

Ô XENOFOBIE U NÁS Ô hledem, aby takové nesmyslné tendence zatrhli, a naopak do cizích jazyků sahali pro nová slova, která čeština neměla (například vzduch z ruštiny).

Náboženství...

Původní náboženství (jedna z utvářejících složek civilizace a kultury) na „našem“ území bylo pravděpodobně náboženství Keltů, kteří tu byli dávno před Slovany. Slované si přivezli z Asie různé okultní záležitosti a živý polytheismus. Z hlediska dnešních národních zájmů, jak je formuluje Národní strana, nebo jak se k nim vyjadřují nacistické hnutí jako Národní odpor apod., bylo přijetí křesťanství vskutku největší tragédií. Ježíš Nazaretský – jeden z nejslavnějších utečenců všech dob (spolu s rodiči utíkali do Egypta) – je v našem prostředí cizák nejcizejší, neboť nejenže nevstoupil nikdy na naše území, ale nevstoupil nikdy ani na území Evropy. Přesto jeho příběh a jeho myšlenky dokázaly ovlivnit naši českou (ale i jinou) kulturu jako máloco jiného.

ších barokních stavitelů působících na Moravě i v Čechách je Ital Giovanni Santini, který postavil např. p outní kostel Křtiny, nebo Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou aj. (viz obrázek) dnes p atřící pod UNESCO. Bez těchto cizinců migrujících Evropou by naše kultura byla ochuzená o mnohé věci, které dnes právem vnímá celý svět jako jedinečné výtvory jedinečných lidí.

Hudba Dnes máme pocit, že zaslechneme-li nápěv písně „Ej lásko, milá lásko“, že jsme u pramenů toho, co je skutečně české, resp. moravské. Nicméně podoba dnešní takzvaně lidové hudby je opět dána migrací mnoha

světě známí jako pivaři. Nicméně pivo není vynález původně slovanský. Kolébkou oblíbeného moku je starobylá Babylónie, odkud se pěstování rozšířilo k Peršanům, od nich ke Kavkazu, z kterého se skrzevá míšení kultur, nájezdy a migraci dostalo až k nám.

Stejně tak je na tom víno. Slovo má základ v románských jazycích a stejně tak surovina, kterou označuje. U nás se rozšířilo až s křesťanstvím, pro potřeby mešního vína. Velkou zásluhu na rozvoji jeho pěstování má opět Karel IV. V románských jazycích a zemích dále nacházíme původ takových dobrot, jako jsou broskve, meruňky, nebo dokonce ovocný mošt (všechna slova původu románského). Toto všechno, co je nám dnes běžné a samozřejmé, souvisí se slovanskou vynalézavostí a umem jen pramálo.

Nakonec zmiňme snad dodnes trochu tajemně znějící „šafrán“.

Dnes symbol vzácnosti, dříve díky teplému klimatu Moravy a Slovenska běžné zboží.

Původ šafránu je v Íránu, odkud ho dovezli do Evropy migrující Arabové. Stejně tak slovo samo je arabského původu a docestovalo k nám přes turečtinu a latinu (safranum).

Státní uspořádání Kolem sedmého a osmém století zde nebyl český národ ani z hleCizinec nerovná se nediska společenského přítel uspořádání. Spíše tu A mohli bychom pobyly shluky slovanských kračovat dál a dál, kmenů, po těch největPoutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře od Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Cizince, který „znečistil“ naši čistou mohli bychom sáhnout ších třech se jmenují kulturu.

Foto: internet do kterékoliv oblasti naše tři územní oblasti: lidské činnosti, ale Čechové, Moravané, myslím, že ilustrativSlezané. Ti a mnozí dalních příkladů padlo dost a dost. neslovanských národů a kmenů. Na jedné ší se začali sjednocovat, aby odolali nájezdům Z výše napsaného neplyne, že tu není nic straně je ovlivněna kočujícími germánskými Avarů. Prvním, kdo je sjednotil, byl opět „cizipůvodního. Původního je u nás mnoho, ale hudebníky, na straně druhé styky s hudebnínec“ z Franské říše, zvaný Sámo. nemůžeme zapomenout na to, že nemalou ky maďarskými, rumunskými, ukrajinskými.

Formovat do státního celku, kde najednou úlohu na podobě našeho státu mají cizinci.

Různé formy lidové muziky jsou výsledkem je král, šlechtici a poddaní, správní celky spaJistěže bylo mnoho cizinců, kteří chtěli toto vzájemným ovlivněním německých a českých dající pod jednotlivá panství šlechty atd., se hudebníků - například střídání čistého hraní Slované začali až po vzoru Franské a později území ovládnout, chtěli z něj Slovany, p ozděnástrojů a zpěvu v písních kolem Jihlavy. německé říše. Z pohledu nacionalistů všeho ji Čechy vytlačit. Díváme-li se ale do historie, Naopak v „cimbálovkách“ z Horňácka (výražení by se dalo říci, že tu pod „cizím“ vliřez mezi těmi, kdo prospívali a kdo nějak náchodní Morava) jsou slyšet divoké rytmy romvem opět zaniká původní slovanská identita. rodu ubližovali, nevede mezi cizinci a domásko-maďarské. Pro zajímavost slovo cimbál je Abychom zachovali tu původní, museli bycími, ale mezi mocichtivými diktátory většířeckého původu, sám cimbál je vynálezem chom být ještě na dlouho jen „prvobytně poho či menšího formátu, kolaboranty a bezpástarých Asyřanů a velký cimbál p edálový, jak spolnou společností“. teřními p odrazáky a mezi politiky, umělci, jej známe dnes, pochází od hudebníků z Maa vůbec občansky v dobrém směru aktivníďarska. V hudeckých písních teskní zase Architektura mi lidmi snažících se o to, aby v naší společmelodie stále migrujících Vlachů atd. Ze všech Ani architektura není nic, co by se přirozenosti zanechali výraznou stopu a pozvedli ji zmíněných, ale mnohých dalších vlivů místně vylouplo z divokých a dobyvačných Sloo něco výš. ní vytvořili krásnou rozmanitou hudbu, která vanských hlav. První zděné stavby zde budozase ovlivňovala jiné národy a s těmi všemi – vali misionáři ze západu, pak z východu.

Radim Ošmera od staré a daleké Asýrie p o dnešní velejemRománské památky zachované z 11. – 12. st.

Autor studuje český jazyk a literaturu, nou Francii – jsme skrze hudbu spojeni. jsou dovozem z Německa, Francie a Itálie. Nejje vlastencem, ale se zdravým rozumem. významnější stavby doby gotické jako napříPivo, víno a jiné pochutiny klad chrám sv. Víta, Karlštejn nebo Pražský Bez migrace bychom neměli nejen naši hrad, jsou dílem Francouze Matyáše z Arassu, kulturu, ale neměli bychom dokonce ani posléze Němce Petra Parléře (oba p ozval do mnoho z naší kuchyně. Tak například jsme ve Čech císař Karel IV.). Jedním z nejvýznamněj-

5

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

Ó Ó Ó

XENOFOBIE U NÁS

 Národní strana pátrá, radí, informuje V našem časopise se snažíme přispět k překonávání neporozumění a xenofobie a k odmítání rasismu a nacionalismu jako zcestných a ničivých ideologií. Na přívržence a šiřitele těchto teorií totiž můžeme bohužel narazit i v České republice. Ať už se jedná o surové neonacisty z Národního odporu nebo o slušně se tvářící populisty z Národní strany.

Ale abychom jen neobviňovali a dali prostor přímému vyjádření názorů, uveřejňujeme odpověď, kterou zaslal 1. místopředseda Národní strany na dotaz fiktivního občana nespokojeného s přítomností cizinců v České republice. Neexistující osobu jsme použili, protože Národní strana odmítla s námi skutečnými lidmi (kteří ji kritizují) diskutovat.

Bohužel je nutné konstatovat, že exponenti Národní strany vykazují základní nepochopení pojmů, jako jsou lidská práva, práva uprchlíků, tolerance mezi národy a etniky či multikulturalismus. Zcela mimo jsou (na úrovni rasistických „myslitelů“ předminulého století) také výklady z hlediska biologie či antropologie. Odpovědí časopisu PŘES na takové nesmysly jsou články rozebírající problematiku xenofobie, rasismu a nacionalismu z hlediska zastánců lidských práv.

Pro maximální autentičnost nebyl text Národní strany redakčně krácen a jazykově či pravopisně upravován. Dopis, který jsme NS zaslali, necháváme také v původním znění (vč. záměrných chyb) - viz následující strana.

Dobrý den Zdeňku, Reaguji na Váš dopis, který jste zaslal Národní straně a rád by jste chtěl poznat, co si o tomto popsaném Vámi popsaném stavu myslíme. Ve své podstatě máte pravdu s těmi cizinci. Pokud jsou to turisti, jen dobře pro naší ekonomiku. Problém cizinců zde natrvalo

ubydlených, načerno zaměstnaných je dalekosáhlejší, než se lidé domnívají. Víme že celkovou tendencí EU je tzv. multikulturismus, což do jiné srozumitelné řeči můžeme přeložit smíchání všech kultur, ras a vyznání na jednu velkou hromadu a z toho udělat něco nového, neidentifikovaného euroevropského.

Po vědecké biologické bázi, bychom toto mohli nazvat pokusy o klonování. Co z prvních pokusů každé vědecké práce může vzniknout, můžeme se jen domnívat. Zpravidla jsou to věci těžko popsatelné. Taktéž politika so cialistů je nastavena podle EU tímto směrem, a to z jednoho prostého důvodu. Český národ pomalu vymírá a proto se snaží, naši rádoby velcí politici, tyto genetické aspekty vymírajícího národa nahradit přistěhovaleckými modifikacemi, které po celou existenci českého národa nemohou být Čechy, Moravany a Slezany a ani jejich potomci ne. Také současná politika so cialistů je bez pravidel a řádu, tedy úrodná půda pro Ty, kteří za každou cenu chtějí parazitovat na státním systému, ať jsou to, Číňané, Vitnamci, Rusové, Ukrajinci, nebo Cikáni. Naše státní moc zákonodárná a moc výkonná tento chaos podporuje, českým lidem bere práci a umožňuje za účelem většího zisku tuto legislativu překračovat a nepostihovat. To je ovšem jedno z těch menších zel. Můžeme čekat nebezp ečnější zlo v podobě Islámu. To je hlavní nebezpečí nejen českého národa, ale i celého světa. Sfanatizovaný muslim je daleko nebezpečnější, zákeřnější, než jakákoliv odbojová složka v době války, kde ztráty se předpokládají a na útoky jsou lidé třeba jen duševně, ale přesto připraveni. Rozpínavost a prostředky k dosažení světové převahy Islámu jsou všeobecně známé a již vyplívá z náboženství, které vyznávají. Tady

je TO hlavní nebezpečí. Zaměstnávat cizince, třeba jen na nižší nekvalifikované práce je zcela nesmysl. Vždyť genetické dispozice každého člověka jsou dány a někteří zvládnou duševně méně náročnější ale fyzicky náročnou práci a jiní obráceně. Cizinci u nás převážně dělají psychicky méně náročnou práci, tak jak jsem ji popsal v prvním případě, ale proč podporovat českou nezaměstnanost a neokázalé a nemorální zbohatnutí založené na lidském zoufalství a beznaději ikdyž převážně cizinců. To vše se dá odbourat jediným prostředkem nastolením přesných pravidel a řádu a přísně postihovat jejich p orušení. Po ničem jiném lidé jako Ty, Tví přátelé, já, nebo mé okolí netouží. Jediná cesta jak zabránit zániku národa je silná čára za dosud prosazovanou anarchií, jejíž hlavní zbraní jsou pevná pravidla, vlastenecké, etické a morální hodnoty a pevný řád, nedovolit rozpínavost cizinců a učit se sami i své děti ctít a respektovat dobré zákony. Tyto zákony však nejdříve musíme vymyslet a prosadit. Žádní zelení nás nemohou vyvyklat, neboť oni sami neví o politice a její historii zcela nic a v neposlední řadě neví, ani kam sami patří. My to však víme a v tom je naše síla. Jen čekáme na dobu, kdy konečně i další češi si toto uvědomí. Většinou si to člověk uvědomí tehdy, když už je pozdě a tady je reálné nebezpečí pozdního uvědomění, proto naším hlavním úkolem je seznamovat naše české lidi s cennými a trvalými hodnotami a obrátit vývoj národa v jeho prospěch.

To by bylo snad vše a předem děkuji Zdeňku za Váš zájem S pozdravem Dušan Kučera 1.místopředseda NS

Dušan Kučera Pocházím z Valašského Meziříčí, kde jsem se v roce 1962 naro dil. Po absolvování učiliště a střední školy jsem byl zaměstnán v oboru lesní správy a později ve státních službách.

Od roku 1994 podnikám. Letošním rokem jsem zahájil studia na Vysoké škole politických a společenských věd. Jsem ženatý a mám dospívající dceru. Dohovořím se anglicky, španělsky a rusky. Do Národní strany jsem vstoupil začátkem roku 2003. Mezi mé zájmy p atří především politika, ro dina a sport. (zdroj: ww w.narodni-strana.cz)

Příznivci NS na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku v únoru 2006.

Foto: Salik

Článek sestavili Radim Ošmera a Jiří Koželouh, aktivisté kampaně Bezpečí pro uprchlíky.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

6

Ô XENOFOBIE U NÁS Ô Â Dopis pro Národní stranu Dobrý den, jmenuji se Zdeňek Sedlák, bydlím v Praze, pracuji v prodejně počítačů. V poslední době mám pocit, že v Praze (nevím jak jinde) je nějak víc „tmavých“ lidí (nevím, jak je nazvat přesně). Boužel to nejsou turisti, ale mám pocit, že jsou to lidi, kteří tady bydlí nebo něco. Když by to turisti byli, bylo by to v pořádku, my taky cestujeme, taky sem někdy turista jasně. Ale teď – (nevím) myslím, že s těma lidma je tu nějak víc a víc problémů.

Podívejte, neumějí česky a p ak si přijdou něco nakupovat a člověk neví, co vlastně chtěj.

Další věc je, že sou od někut z Asie a Afriky a člověk aby měl strach, co od nich může čekat, myslím jaké jsou jejich zvyky a náboženství a tak, slyšel jsem třeba, že islám přímo vyzývá k zabíjení, což nevím, jestli je pravda, ale nedivil bych se . Nebo mohou přinášet nějaké nemoce?

Ale proč vlastně píšu. Chtěl jsem se něco dozvědět o přistěhovalectví a dostal jsem se na vaše stránky, taky na stánky ministerstva zahraničí a zistil sem, že se některým cizincům dokonce dávají byty, nebo peníze – dávky. Nevím, co si myslíte vy o těchto praktikách, já mám mnoho známých, kteří taktak vyjdu s rozpočtem, mají malý byt a najednou se dovím, že tu nějaký muslim dostane byt…

Píšete, že byste některé, zvláště problematické menšiny (když třeba nepracujou a kradou) vystěhovali, já bych s tím tak trochu souhlasil, ale nebojíte se, že by to narazilo u té Strany zelených a dovíjakejch hnutí (který hájí jejich práva a zapomínaj vlastně na práva Čechů), že by pak kolem toho udělali velikej humbuk, Já nemám rád násilí, což je mi sympatické i u vás, že se dištancujete od nějakých těch násilných metod, na rozdíl třeba od těch, co nevědí co a hajlujou apod.

Ještě by mě zajímala jedna věc. On je tu takový problém: mám spoustu kamarádů, který nemůžou najít práci, a pak tady je spousta rusko/ukrajinsko mluvících, který bůhvíkde sehnali kontakty a pracujou tady.

Na druhou stranu mě napadá, jestli by přece jen někdy nebylo lepší tady nějaké cizince zaměstnat, on jim člověk může dát míň peněz a jim to stačí. A pak třeba tu lepší práci dát Čechům. Myslíte, že by třeba bylo dobré prosadit zákon, který by rozdělil, že takovou a takovou práci budou dělat cizinci a jinou dostat nesmí, aby nebrali práci nám, což se myslím děje (hlavně třeba se podívejte, kolik je tu vietnamských prodejen).

Omlouvám se, že jsem se tak rozepsal a předem moc děkuji za odpověď, nebo alespoň nějaké vyjádření. Máte mé sympatie.

Z. Sedlák, Praha

 Ultrapravicová hnutí v České republice Komentář k prezentacím, stanoviskům a aktivitám některých novodobých národovců a nacistů.

Statistika pouze dosvědčuje Vinou fašistických, nacionalistických doktrín různého ražení zemřelo pouze ve 20. st. několik milionu lidí. (Jen ve 20. st. proběhly na Zemi více než dvě desítky genocid1.) Vinou nacionalisticky a xenofóbně laděných ideologií byla po tisíciletí mezi lidmi šířená nenávist, která byla snad nejiracionálnější ze všech svých odrůd (neboť kdo může za to, že má černou pleť, čím se provinil člověk, který se narodil za hranicemi nějakého státu, v jiném kmeni apod.). Bohužel vinou těchto iracionálních a zvrácených doktrín dodnes na světě umírají lidé. Dodnes je hlásána nesmiřitelná nenávist vůči všem JINÝM, kteří mají tu smůlu, že jsou právě v menšině.

Hnutí, o nichž je řeč, nejsou však čímsi pro nás vzdáleným, něčím, co bychom znali jen z televize a ze zahraničních filmů. Nenávistné ideologie, opírající se o teorii nadřazenosti ras a nenávist ke všem takzvaně jiným, bují hojně i v České republice.

V roce 2005 se počet přívrženců neonacistických hnutí (tedy nepočítejme národní nacionalisty) odhadoval na 10 0002. V témže roce bylo stíháno 294 osob za rasově motivované trestné činy, pravomocně odsouzeno bylo za tyto činy odsouzeno 159 osob. Uvědomme si však, že to je jen zlomek z toho, co ve skutečnosti může policie evidovat. Za deset let 1995 – 2005 bylo evidováno 3 000 rasově motivovaných trestných činů. Z toho 10 vražd (v roce 2005 3 vraždy). Uvedená čísla by soudného člověka neměla nechávat

v klidu. Nicméně nutno k nim dodat, že o situaci nevypovídají. Dalo by se říci, že spíše napovídají o tom, jaká je realita. Z práce našeho i dalších občanských sdružení zabývajících se lidskými právy víme, že čísla rasově motivovaných trestných činů – vraždy pro tentokrát vyjímaje – by se dala ztrojnásobit, možná i zvícenásobit.

Zajistíme evakuaci Romů Ultrapravice se dá dělit na extremistickou až militantní umírněnou, populistickou (pořád ale v rámci onoho ultra). Nicméně obecně platí, že ultrapravice jako celek hlásá čistou rasu a národ, nadává a vyvolává nenávist vůči etnickým menšinám nebo homosexuálům. Některá ultrapravicová hnutí proti nim podnikají násilné útoky. Mohli bychom skončit tím, že konstatujeme, že všechna hnutí vycházejí ze zvráceného myšlení a byla by to pravda. Nicméně myslím, že není bez zajímavosti podívat se na některá z nich podrobněji.

Začněme u skupin, které patří do umírněných. Náro dní strana (www.narodni-strana.cz) – je legálně zaregistrovaná politická strana, kandidující ve volbách 2006 do PS (získala 0, 17 % hlasů). Svoji politiku staví na „obraně národa“. Hlásá, že mezi politiky chybí povědomí o národních zájmech, že národní identita je ohrožena, že cokoliv cizího je třeba vyvézt za hranice. Výrazným nápadem volebním spotu byl závazek k tomu, že NS zajistí evakuaci několika tisíců Romů do Indie. Podobné nápady se objevují i v souvislosti s jinými menšinami – například německou. Ve své hlásné troubě – časopise Národní politika – otiskla NS článek o tom, že je připravena dokončit odsun Němců. Ostatní pří-

chozí cizince pak nazvala „plevelem, který zaneřádí tvoji okrasnou zahradu“, a proti kterému je potřeba postavit „jakýkoliv štít“, aby bylo zabráněno jeho šíření. Že se s Národní stranou pohybujeme v rámci ono ultra, že jsme tedy svědky silného extremismu je vidět i na jazyku, který je jednotně používán. Vše je jaksi na hraně, vše na pokraji kolapsu, výbuchu, destrukce: „Stalo se to, čeho jsme se všichni obávali, to, na co někteří poukazují, to, proti čemu je nutné bojovat s absolutní razancí... dokud je čas“.

Typ icky patetická stavba věty – zájmeno „to“ trojstupňovitě charakterizováno jako démon veškerého zla. Na závěr ještě dodatek, že čas našeho zániku vlivem jakéhosi TO se nachyluje, jsme na hranici apokalypsy. A kdo že nás to ohrožuje? Nic menšího než „útoky multikulturních učení“, „nájezdy neevropských migrantů cizí víry, kultury i zvyků.“ atd.

Agresivita je zřejmá a neskrývaná z výběru slov: nájezdy, útok, b oj totální silou.

Při čtení textů jsme neustále masírování nemístným nadsazováním a bitím se do prsou: „Vstup Národní strany do nového roku byl imposantní ...prokázali jsme, že slušnost a pravda s poctivostí a odvahou mohou překonat i totální sílu, sílu, která vládne této zemi.“ Petra Edelmannová (předsedkyně NS) pokračuje: „je mi ctí stát v čele těch, kteří půjdou třeba i proti všem, jen aby dostáli slibu, (…) slibu, nad nějž není, slibu udržení českého národního státu.“ Zvláště oblíbené jsou samozřejmě slova: vlastenec, rodák, národovec. Typická jsou spojení charakterizující všechny ideologie: Silné: Národní strana je připravena…, primitivní: někdo má zlý nápad…, hlasité: jsme to my, kdo má pravdu…, expresivní: komunistická stvůra, b olševická hydra.

1) Ternon, Yves, Genocidy XX. st. Praha 1997, Themis 2) Statistická čísla v tomto odstavci pocházejí ze Zprávy o extremismu na území ČR v roce 2005 vydané MV ČR. www.mvcr.cz

7

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

Ó Ó Ó

XENOFOBIE U NÁS přísný a inteligentní vědec, to vše mu nedoManipulace s fakty současnými i minulými volovalo upadnout do primitivního extremisZvláště nápadná, a tedy hloupá je manipulamu. Za vše hovoří to, co NS dnes obecně krice s fakty. Dnes, ve světě informačních závodů tizuje: Palacký byl stoupencem názoru, že pro NS vede svoje stránky i časopisy na principu Čechy je výhodnější zůstat v rámci velké funRudého práva z dob 70. a 80. Tedy žádné inforgující federace Rakousko-Uherska (kterou mace a argumenty, ale jednostranná interpretedy R-U byla jen částečně a jen krátce). Natace reality bez jakýchkoliv opor rozumu. Napsal knihu Idea státu rakouského. A myslím, příklad si všichni jistě vybavíme kauzu napadení že se dodnes asi obrací v hrobě, když NS kažKateřiny Jacques policisty. Zatímco například doročně chodí uctívat jeho památku. na Aktuálně.cz vyšel zevrubný komentář respektovaného novináře Karla Hvížďaly, který celou Ideologie a sektářství situaci na mnoha stranách analyzoval, uváděl Apokalypsa – vnitřní a vnější nepřítel (kolabopochybení všech zúčastněných, NS na svých ranti a imigranti) – uctívání otců ideologie (byť stránkách napsala krátký komentář: „NS podnepravých) – jednostranné vidění světa. To vše poruje policejní zásah proti KJ“ (...) „proti anarjsou charakteristické znaky zaslepené ideologie, chistické aktivistce Kateřině Jacques (...) Jedkteré se bojí jakéhokoliv zpochybnění. Důkazem nání anarchoaktivistky, mimochodem sestry je například náš pokus vést s příslušníky NS diajiné neúspěšné rádobypolitičky posthavlovskélog o jejich stanoviscích, který skončil striktním ho typu Moniky Pajerové, považujeme za cíleodmítnutím ze strany NS s tím, že „to nemá smynou provokaci s úmyslem vytěžit z této co nejsl“ (Viz dopis, strana 7). Igor Blaževič, odborník větší mediální pozitivum (...) atd.“ na ideologie a diktátorské režimy, poukazuje Pozoruhodné a o mnohých rozporech v idena neschopnost dialogu jako na jeden z jasologii NS svědčící je její hlasité opírání se ných projevů diktatury. A diktatura má vždy o historii. NS se hlásí zejména k Janu Husovi, styčné body se sektářstvím. Ve výčtu nám Františku Palackému, Viktoru Dykovi a ke Karlu chybí tedy už jen nevyšší duchovní, nebo jiné Kramářovi. Ať už koncepce Kramářovy politiky modly a jejich uctívání. Národní politika, lenebo dílo a angažovanost Viktora Dyka byla den 2006: „Předsedkyně Edelmannová, na v jistých směrech z dnešního pohledu rozporurozdíl od nás, kteří nemáme tu odvahu vyplná, byly to významné a pozoruhodné osobstoupit se svým názorem na veřejnosti dennosti začátku minulého století. Je proto nanejnodenně riskuje jen proto, aby lidem otevřela výš urážející, že se na ně odvolávají podivná oči(...).“ Národní politika, březen 2006: o voindividua z NS. Ale budiž, dejme tomu, že něco lebním lídru NS, Janu Skácelovi – „Pardubicz jejich myšlenek se NS hodí dnes do krámu. ký rodák, někdejší politický vězeň, vynikající Problém ale nastane u dalších jmen, tam je šachista, dělník, později podnikový právník, nekonzistentnost ideologie naprosto zjevná. dnes ekonomicko-právní poradce. Muž exceZaprvé Jan Hus byl přísný humanista a nikdy lentní paměti a pevného životního i politickéby nešířil národnostní nenávist, která by měla ho postoje (...). Hrdý národovec a vlastenec, končit násilím. Kritizoval pouze zkorumpovav obecné sféře konservativec.“ Všimněme si nost církve a žádal, aby se církev ve svých stavby charakteristiky: v prvé řadě lokální začinech držela toho, co říká. Pokud kritizoval kotvení, aby bylo jasné, že pochází z Česka, nějaké cizince, nepouštěl se do nich kvůli jepotom trpitelský akcent – mučedník, poté: šajich národnosti, ale kvůli tomu, že chtěli uzurchista, dělník, podnikový právník, tedy norpovat moc. Jan Hus s pozdějším tzv. husitstvím nemá nic společného, nikdy neprosazoval násilí a válku, a pokud válku, tak pouze argumentační. Řečeno slovy jeho vrstevníků, jeho argumenty byly jako meče. Ale byly takové práHlavička webové stránky skupiny Národní odpor. vě proto, že byly racionální, že vycházely z přísné a věcné analýzy skutečnosti. Pokud p o něčem mální člověk. Zdůraznění národovce a konzerpátral, vždy se snažil dobrat pravdy a podřídit vativce: jako by se bál, že to nebude vidět, se jí, i kdyby to nebylo po jeho gustu. NS dělá jako by měl jakýsi komplex toho, že v jeho díle přesný opak. Neargumentuje, cenzuruje, vybíse to dostatečně neprojevuje. Ponechávám na rá si z reality jen to, co se jí hodí (např.: hovoříc čtenáři, aby srovnal s jinými životopisy. o odsunu Němců po 2. sv. válce , zmiňuje pouze Národní strana je hnutí, které stojí na ideokolaboranty, zapomíná na drtivou většinu nelogii národního nacionalismu – tedy i když se vinných lidí), a tedy svoji pravdu roubuje všuod německého nacismu distancuje, je jeho de, kde je jí to zrovna potřeba. Pokud se zastavíodrůdou. Nicméně v ČR působí i jiná hnutí, me u Františka Palackého, je to komplikovanější která se naopak k německému nacionalismu, případ. Pohlédneme-li na Palackého z ptačí perresp. přímo k Adolfu Hitlerovi hrdě hlásí. spektivy dá se říci, že jakákoliv ideologie mu Boj Národního odporu byla cizí. Byl silně vlastenecky založený, nicméPodívejme se na jedno z nejznámějších ně to nebylo jediné, co by určovalo jeho postohnutí hnědé ultrapravice – NÁRODNÍ ODPOR je. Mimo to byl také silně věřící evangelík a

(NO, www.odpor.org). Podle již citované zprávy o extremismu v ČR, je právě NO hodnocen jako nejmilitantnější neonacistické hnutí.

Otevřeně se hlásí k Adolfu Hitlerovi a nazývá jej Nejvyšším. Konec 2. války vnímá jako tragédii: „Říše se ocitla v troskách a spolu s ní i naděje evropských národů na vymanění se ze spárů bolševické saně, která se přivalila z Východu a ničila vše jako hejno sarančat.“ 3 Používá symboly Třetí říše, hákové kříže, hailování, zdraví se jako nacisté za 2. sv. války atd. Jako správní ultrapravičáci bojují proti sociálnímu systému a navrhují, aby se každý staral sám o sebe a nebyl na Systému závislý. Nicméně to pak pro NO znamená: „(...)být připraven na nečekané situace a [být] schopen se s nimi zodpovědně vyrovnat. Ruku v ruce s psychickou připraveností jde i připravenost fyzická a – řekněme – i militantní. Měli bychom se udržovat v kondici.

Kondice samotná však nestačí. Je třeba se ozbrojovat, stejně jako i vzdělávat v oblasti přežití a boje. Dnes není problém pořídit si zbrojní průkaz a zbraň (...).“ Vyzývá proti systému a navrhuje alternativu: systém vlčí smečky – „bez smečky se nedá žít“ – a velké kamarádství „podle opravdových hrdinů, Foglarových Rychlých šípů.“4 A zde, stejně jako u NS, dochází k nedomyšlenosti ideologie, k vnitřním rozporům. Z kamarádství Rychlých šípů vyrůstala aktivní tvůrčí činnost, která obohacovala lidi kolem, vyrůstala z něj p omoc bližnímu. Ať už se nám jejich příběhy dnes zdají jakkoliv vyumělkované, jsou všechno jiné než předobraz pro agresivní bandy pomatených a zakomplexovaných neonacistů. Stejná pomýlenost se projevuje například k přihlašování se k Sokratovi či Ježíši Nazaretskému. Oba dva jsou symbolem humanity, jako první formulovali myšlenky, na kterých dnes stojí to nejlepší a nejhumánnější z evropské civilizace.

Zmínění myslitelé prosazovali duchoví život a angažování se pro dobro druhých. Národní odpor naopak prosazuje militarismus. Vyzývá k útokům na Židy, Romy a další národnostní menšiny. Je dokonce militantZdroj: internet ní natolik, že se jej bojí i státní aparát. Už několikrát jsme psali o akci z minulého jara, kdy NO organizoval průvod městem Brnem za přihlížení p olice a za oficiálního souhlasu města. Policisty byla násilím „odklizena“ pouze poklidně demonstrující hrstka kamarádů držící transparent „Neonacismus není názor, ale zločin“. Pořádají-li někde koncert , demonstraci či pietní akci při vzpomínce na někoho z nacistů, bojí se policie zasáhnout. Při přímých dotazech policie odpovídá pouze ve stylu, že monitoruje jejich činnost. A je cítit strach. Prazvláštní a hrůzostrašná je pro nás občas se projevující se sympatie. Například když NO organizoval domobranu v Ostravě-Porubě, chtěl se s nimi sejít i místní starosta

3) Veškeré citace z NO pocházejí z www.o dpor.org 4) Parafráze z www.odpor.org

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

8

Ô XENOFOBIE U NÁS Ô a jednat s nimi. Neuskutečnil to pouze na základě nátlaku Bruselu, různých NNO a Židovské obce. Nicméně nikdo nebyl potrestán ani stíhán. Největší strach jsem zatím zaznamenal při vyšetřování rasově motivované vraždy v Ostravě v roce 2005. Policie udělala prohlídku jednoho z bytů mladého neonacisty a našla mnoho tiskovin, ilegální časop is, dopisy, kde se navzájem členové oslovovali hodnostmi. Zjistilo se přímé spojení na mezinárodní fašistické organizace. Zjistilo se, že hnutí je organizovano více, než se předpokládalo. K tomu přišlo několik výhružných dopisů a soudní stíhání i policejní pátrání bylo zastaveno.

Vazby na zahraniční organizace komentuje i zmíněná Zpráva o extremismu v ČR. Píše, že národovecký charakter organizace nebrání propojení s jinými národovci dalších zemí, dokonce přizpůsobování se jejich požadavkům, které jdou jasně proti našemu státu.

Nejpodivnější jednání NO popisuje Zpráva: „Např. počátkem srpna 2005 prohlásil jeden z předáků NPD, který byl pořadatelem pochodu ve Wuensiedelu k uctění památky Rudolfa Hesse, že pokud se pochodu chtějí čeští tzv. autonomní nacionalisté zúčastnit a vystoupit na něm s projevem, musejí ve svém projevu přistoupit na tzv. navrácení Sudet Německu a Rakousku, a to výslovně větou: „My, čeští nacionalisté přistupujeme na navrácení Sudet Německu a Rakousku“ .Tento p ožadavek vnesl mezi příslušníky českého neonacistického hnutí rozkol. Část z nich ho označila za nehorázný a absurdní a vyzvala k bojkotu pochodu. Jiná část českého neonacistického hnutí, reprezentovaná organizací Národní odpor, však vydala výzvu, podle níž „chce společně s německými kamarády budovat novou Evropu a přenést se přes staré křiv dy“ a bojkot pochodu odmítla.“5 Nositelé hodnot veškerenstva Národní odpor je militantní nejen v činech, ale i ve slovech. Hojnost slov jako válka, boj, zbraň, připodobňování se k vlku, krev poražených, bestie (jako označení blíže neurčeného systému EU) atd. je tak požehnaná, že si s výše zmíněnou NS těžko zadá. Vrcholem jazykového umu, trestí sebeprezentace NO je jejich Manifest.

My, nositelé hodnot dějin veškerenstva, my, dědici nejvyšší kultury, my, potomci prvních vlajkonošů slávy, my, rytíři cválající na plavých koních, my, vojáci třímající v rukou pero i meč, my, odpůrci zhoubných a zločinných myšlenek nepřítele, my, (…)

Povýšenost, bláznivá jazyková expresivita.

Obrazy, které samotného autora vytrhují v extázi. Svět, který je takto formulován, je fantaskním světem Wágnerových oper plných nadzemských hrdinů snů. Sny, které op ojují, dávají pocit síly. Ideologií pokřivené sebevidění se stává jakousi drogou, po níž se člověk cítí nekonečně mocný a silný. S ebevidění, které je hodno psychiatrické léčby.

Vše, co není součástí „ nejvyšší kultury “, je bestiální: „Had, jímž je okupant symbolizo5) 6) 7) 8)

ván. Máme v úmyslu bestii v jejím nápadu zabránit.“ Slibují zánik světa, nebo zářivé dny své vlády: „V nový den buď znovu vyjde zářivé slunce, nebo se celý vesmír promění v jednu velkou černou díru.“ V mezičase se čeká na mesiáše: „Je však jasné, že ON přijde. Musí přijít. A jediný jeho p ohled rozbije celou proradnou myšlenku rovnosti.“ Pocit moci a nadřazenosti pak volá po krvi poražených, po konečném zúčtování s podřazenými národy. „Velký den se zrodí teprv e z potoků krve p oražených.“ A navíc po té krvi touží: „Ta doba musí být blízko, naše hodina přichází!!!“ Nejsou sami Věnovali jsme se dvěma hnutím podrobně.

Jsou to hnutí, která jdou v mnohém proti sobě, navzájem často o sobě píší hanlivé články.

Jedni se označují za národovce a hlásí se ke Kramářovi. Druzí se hlásí k Hitlerovi a jsou přímými pokračovateli německého fašismu.

Bohužel, tato hnutí nejsou u nás osamocená.

Oglosujme alespoň některá další.

Jedno z nejradikálnějších hnutí je NATIONAL SO CIALIST EDUCATION CENTER – NSEC (www.nsec-88.org). Zakladatel a Vůdce Brutus Maximus ve svém projevu, zveřejněném na jeho stránkách, říká, že chce, aby centrum sloužilo „jako okno do svobody z dnes utlačovaných zemí.“ Cíle NSEC jsou podle webových stránek: „1) Co nejširší šíření NSliteratury a NS-informací všeobecně, a to vše pokud možno zdarma nebo za co nejnižší cenu. 2) Spolupráci s jinými stejně smýšlejícími organizacemi pro vzájemnou pomoc v boji za naší Árijskou rasu.“ V chatových diskuzích se účastníci oslovují a zdraví: „Zdar kameraden.“; „Heil bruders!“; „bitte Entschuldigen Sie!“; „Tak zatim Sieg HEIL!“ Zároveň se otevřeně přiznávají k násilí a násilí plánují: „Museli sme si davat sakra bacha aby nas ten kripl nepoznal, protoze jsme prave chteli aby si nebyl jistej kdo mu dal po hub e. Ano byli jsme 3 na 1, ale proti takove svini (…) je vse povoleno. Idealni je provest to v zime, brzo tma a neni tolik lidi venku...“ 6 „(…) - co takhle mu proste rozbit hubu? Urcite je znamo kde bydli. Ja a jeste 2 moji kamosi sme takhle terorizovali jednoho hajzla. Proste sme vedeli kde bydli, kdy se zhruba vraci domu atd. a pak sme ho sledovali, az prochazel parkem. Tam sme nandali kukly a beze slova ho zmlatili do krve...“7 Peníze čerpají z pro deje nacistických materiálů, filmů o Židech, o pochodech německých vojáků za 2. sv. války a „všechen výdělek jde na podporu NS boje“.8 Stránky obsahují videozáznamy z muzea Adolfa Hitlera, mnoho nacistických materiálů (literatura, film, hudba), které si můžete objednat. Ale také studie p odpořené fotodokumentací o tom, že holocaust neproběhl tak, jak jej líčí očití svědkové a jak se o něm učí.

Méně agresivně vyhlížejícím, nicméně po-

Zpráva o extremismu: http://www.mvcr.cz.

Převzato z http://www.nazi-lauck-nsdap ao.com/cesky.htm, nekorekturováno , jen jsou vypuštěna jména.

Převzato z http://www.nazi-lauck-nsdap ao.com/cesky.htm, nekorekturováno , jen jsou vypuštěna jména.

Převzato z http://www.nazi-lauck-nsdap ao.com/cesky.htm

9

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

dobně nebezpečným je Národní vzdělávací institut (www.vzdelavaci-institut.com). Podle oficiálního prohlášení jeho cílem „je přinášet necenzurované informace z řady oblastí a témat, které jsou dnes tabuizovány, nebo dokonce kriminalizovány.“ Těmito tématy jsou téměř výhradně propagování rasismu, popírání holocaustu, rozšiřování xenofobních myšlenek. NVI spolupracuje s dalším informačním serverem – Altermedia, který má hned na úvodní stránce heslo: „Blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem.“ Na stránkách se dozvíte, že mají být „alternativou ke sdělovacím prostředkům“ a „mezinárodní prezentací národních aktivit v České republice.“ Z toho vyplývá, že „nebudeme předem stanovovat žádné mantinely ani ideové hranice,“ tvrdí prohlášení. O kousek dále je ale věta: „Budeme se snažit publikovat materiály na ideové základně českého nacionalismu a tradičního konzervatismu (s důrazem na každé toto slovo.)“ Což se přísně dodržuje. Dopisovatelé webu kritizují migraci, snaží se sofistikovanými, neagresivními metodami dokázat, že migrace je škodlivá, vyzývají k rasismu, popírají holocaust atd.

Podobných internetových médií, ultrapravicových hnutí, ať už rázu národoveckého či rázu nacistického, je v ČR ještě mnohem více, nicméně zde se na ně nedostává prostor. Zbývá už říci jediné. § 260 V § 260 trestního zákona se praví: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Na základě tohoto paragrafu je navýsost zřejmé, že (právně zjednodušeně řečeno) všechny členy a sympatizanty obou hnutí, kterým jsem zde věnoval prostor, je možné zavřít do vězení.

Drtivě se ale děje opak. Naopak – NS dokonce kandidovala do Poslanecké sněmovny, NO je bez problému umožněno pořádat koncerty, kde se v alkoholovém rauši a za davové psychózy na kilometr ozývá hrozivé „Sieg Heil“.

Je však otázka, zda by rok ve vězení pomohl. Důležité je něco jiného. Pěstovat v člověku úctu k lidem bez rozdílu rasy a barvy pleti.

Učit je, že teorie čisté rasy žene lidi do komor s cyklonem B. A pak nezapomenout na to, že zlo se šíří pomalu, neviditelně, že nemůžeme usnout na tom, že jsme členy EU nebo na čemkoliv jiném, a že z malého počtů poblázněných psychopatů se může snadno stát politická nebo mocenská síla nedozírné moci.

K tématu také viz strany: 1, 4, 6 Vedle zdrojů uvedených v poznámkách děkuji Milanu Štefancovi a Luboru Kysučanovi za jejich inspirativní připomínky při vzniku textu.

Radim Ošmera Autor studuje český jazyk a literaturu, je vlastencem, ale se zdravým rozumem.

ODJINUD

Ó Ó Ó

 Jak íránský režim bojuje o přežití Čínský model po íránsku Írán je zejména v posledních třech letech Vyjmenovávat zásadní výhrady vůči stasnad nejčastěji citován jako možné riziko pro vu lidských práv je po 27 let vlády tamního Izrael, Spojené státy a potažmo pro celý zárežimu téměř zbytečné. I když pomineme padní svět. Teze o íránských útočných úmyskritiku existence hojně využívaného trestu lech jsou však často vedeny spíše politickými smrti, jejž se nezříkají ani některé demokraohledy než realitou. tické státy, zůstává hlavně politicky motivoMnozí seriózní analytici, kteří nejsou nucevaná perzekuce kritiků a odpůrců státního ni zveličovat hrozbu kvůli politické agendě zřízení a z pohledu Západu nepřijatelné ponebo navýšení rozpočtu své výzvědné agenstavení žen a menšin. tury, upozorňují, že íránské vedení je i přes Když loni v srpnu nastoupil do úřadu íránčasto bojovnou rétoriku velmi racionální, poského prezidenta Mahmúd Ahmadínežád , užívá jen takové pragmatické postupy, které řada komentátorů usuzovala, že s nástupem skutečně slouží jeho zájmům, a nikoli vypjaté tohoto zaníceného revolucionáře vezmou za ideologii. Konkrétně: Islámská republika podsvé mnohé změny k lepšímu, které v zemi niká jen takové akce, které považuje za vhodproběhly za osm let vlády reformátora Moné z hlediska přežití režimu, jenž se k moci hammada Chátamího – zejména značné podostal v roce 1979 svržením prozápadní monarchie Mohammada Rezá Pahlavího.

Přesto – nebo právě proto – je nutné mít na zřeteli celou škálu prostředků, které k tomu Teherán používá. Na domácí scéně s tím souvisí neutěšený stav lidských práv. Na mezinárodním kolbišti Írán udržuje a posiluje své postavení mnoha způsoby.

A tak zatímco západní média sledují zhoršování íránských vztahů s Evropou, podmaňuje si Teherán v tichosti desítky rozvojových, nikoli však nutně bezvýznamných států. Daří Moc v Íránu drží pevně ve svých rukou ajatolláhové (bohoslovci šíitského směru islámu). se mu to i v jeho bezprostředním okolí: Američané se v roce sílení svobody médií, vznik stovek nevládních 2001 podíleli na svržení tálibánského režimu organizací, emancipace ženského hnutí atp. v Afghánistánu a o dva roky později svrhli Úžas vyvolávalo už to, proč si vlastně Íránci diktaturu Saddáma Husajna v Iráku. Washingbývalého důstojníka revolučních gard a naton tak Íráncům smetl z cesty dva velmi neprostého outsidera volebního klání vybrali, přátelské sousedy, stabilní a silné vlády se zvlášť s ohledem na zmíněné uvolnění předmu však místo nich nepodařilo ustavit - a vachozích let. kuum zaplnil pronikáním svých politických „ Reformátorské strany prosazovaly důleživlivů, tajných služeb, podnikatelů i charity tá témata, jako je občanská společnost a svoprávě Írán. Jak v srpnu shrnul londýnský Kráboda tisku,“ vysvětlil to loni analytik v Praze lovský institut pro mezinárodní otázky (Chasídlícího perskojazyčného Rádia Fardá Bill tham House), v Iráku tak má dnes Teherán Samii. „Zap omněly však na to základní: zavýrazně větší vliv než Washington. městnanost, příjmy obyvatelstva a bydlení,“ Teherán své zájmy prosazuje i silným, byť na dodal k faktu, že Ahmadínežád voliče oslovil Západě podceňovaným kulturním a ekonomicsliby ze sféry každodenních starostí, a nikoli kým vlivem. Ale také aktuálním a „dobře znánepříliš hmatatelných ideálů. mým“ důrazem na jadernou technologii a podAčkoli Ahmadínežád nepatří na rozdíl od porou takových skupin, jako je palestinské hnutí Chátamího k duchovenstvu, mnohem více Hamás či libanonský Hizballáh, které mohou svýnež on se hlásí k tezím islámské revoluce. Přemi gerilovými i teroristickými operacemi vůči „tysto se po roce jeho vládnutí dá říci, že do kadlu“ Západu, tedy Izraeli, kdykoli připomenout, stavu občanských svobod se tento ideový že Střední východ nepovažují za svou sféru vlivu návrat do tuhých 80. let příliš nepromítl. jen Spojené státy, ale právě i „domácí“ Írán.

„Vidíte, že ženy tu chodí oblékané stále volněji,“ upozornil autora článku na jaře vysokoškolský profesor v Teheránu, když hovořil o jednom z prvků, které západní veřejnost kupodivu vnímá jako nejpalčivější: povinné zahalování žen. „ Na Západě se toto téma vykresluje v příliš ponurých barvách - jen nevím, jestli je to z neznalosti, nebo záměrně," dodal akademik, jenž rozhodně nepatří ke stoupencům islamistů.

Paradoxně je za Ahmadínežáda zakazováno mnohem méně periodik, než v éře Chátamího, byť za něj média trpěla hlavně v rámci kampaní namířených konzervativní justicí právě proti reformátorům, a tedy i samotnému prezidentovi.

I když nový šéf vlády Ahmadínežád klade značný důraz na obnovu „původních hodnot“ revoluce, tedy patosu, který už zavál čas a částečně demontovaly předchozí politické reprezentace a nezájem veřejnosti, výrazně v uplynulém roce nepřibylo ani cenzury či pověstných zátahů proti desítkám tisíc satelitních přijímačů, v Íránu oficiálně zakázaných.

Samotní Íránci většinou příliš rozdílů mezi dnešní a předchozí vládou nevidí. „ Ahmadínežád nemůže mnoho změnit k horšímu, ani kdyby chtěl, zvlášť v oblasFoto: Milan Štefanec tech, které se utvářely řadu let za Chátamího vedení,“ věří jednadvacetiletý student Džavád. A některá gesta, jako například jarní pokus umožnit ženám poprvé od revoluce opět vstup do hledišť fotbalových stadiónů, ukazují, že se Ahmadínežád dokonce pokouší některé šrouby vládnoucí teokracie uvolnit. (Pravda, tuto iniciativu zastavil z popudu náboženského establishmentu nejvyšší vůdce země, ájatolláh Alí Chámeneí.)

Tento vývoj má dva hlavní důvo dy. Jednak režim potřebuje podporu veřejnosti například v superdůležité kauze jaderného programu, a patrně tedy Íránce nechce zbytečně popuzovat takovými „prkotinami“, jakou jsou zátahy na děvčata s vyzývavým make-upem.

Nad tím stojí ještě důležitější ohled: jak náboženští konzervativci, tak liberálněji orientovaní reformátoři se i přes rozdílné postupy při výkonu moci vždy v principu shodovali v nutnosti udržet při životě zřízení Islámské republiky. Mírné povolení uzdy národu, který prahne p o „západních vymoženostech“, jako

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

10

Ô ODJINUD Ô je zábava, internet, nejnovější typy mobilních telefonů nebo licenčně vyráběných japonských automobilů, je tedy i úlitbou, která může do určité míry otupit veřejnou kritiku vlády a oslabit opoziční hnutí.

Velmi podobně dnes postupuje čínský režim: u moci je i díky represím stále Komunistická strana Čín y a její funkcionáři, země je však dějištěm mimořádně tvrdého a rychlého nástupu kapitalistických ekonomických metod.

V Číně přinejmenším část obyvatelstva na tuto výměnu politických ambicí a svobod za růst materiální životní úrovně přistoupila.

V Íránu, jehož obyvatelé se po krvavé zkušenosti z předchozí revoluce obávají jakýchkoli dalších násilných zvratů, to může být podobné. „Poprvé od nástupu svrženého šáha na trůn v roce 1941 je Írán zbaven jakékoli opozice, legální i podzemní,“ přiznal na jaře jeden z předních íránských disidentů. Šváb jako roznětka nepokojů Snad nejvýbušnější problém lidských práv v Íránu dnes nesouvisí s výše uvedenými otázkami, ale s na Západě silně přehlíženými a podceňovanými třenicemi mezi centrální vládou a národnostními menšinami, které v součtu tvoří zhruba polovinu obyvatelstva.

V posledních dvou letech došlo k dramatickým střetům hned na několika frontách.

Od loňska stále není klid v jihozápadní provincii Chúzestán, hlavní baště arabské menšiny v Íránu. V Chúzestánu došlo loni k řadě pumových atentátů na vládní objekty a následným tvrdým raziím proti separatistickým aktivistům i jejich domnělým podporovatelům. Od té doby připomíná provincie, již arabští iredentisté s vazbami na přilehlý Irák označují za Arabistán, sud prachu.

Takřka na denním pořádku jsou ozbrojené srážky, b ombové útoky a zatýkání v B alúčistánu na jihovýchodě Íránu, podobná je situace v oblastech obývaných Kurdy na severozápadě.

Snad nejbizarnější a zároveň nejvýbušnější událost z této kategorie přinesl letošní květen.

Desítky tisíc íránských Ázerů, tedy početně velmi významné menšiny spřízněné s obyvateli sousedního Ázerbájdžánu, se několik týdnů bouřily a zčásti i plenily vládní objekty na severozápadě země, ale i přímo v Teheránu. Ázeři, které dominující Peršané často nazývají posměšně Turci a šíří o nich anekdoty podobné těm českým „o policajtech“, sice zastávají i řadu vlivných postů v hospodářství a politice země (patří k nim ostatně i vůdce Chámeneí). Jinak ale mají řadu důvodů ke stížnostem – stejně jako příslušníci ostatních menšin např. nemohou mít školství v mateřském jazyce a jejich děti jsou proto vzdělávány v perštině. Rozbuškou zmíněné vlny násilností a následných smířlivých gest vyplašených politiků ale byla kresba švába v dětské příloze perskojazyčného deníku Írán. Šváb byl mírně přihlouplý, a co především – mluvil ázersky.

Podobné střety většinou umocňuje skutečnost, že zmíněné národnostní skupiny jsou zároveň náboženskými minoritami sunnitských muslimů v zemi, kde je státním náboženstvím převažující šíitský islám. Klid na tom-

11

to poli má pro vládnoucí establishment o to větší význam.

Separatisté a nacionalisté bývají často podporování ze zahraničí, ze zosnování výbuchů v Chúzestánu Teherán opakovaně obvinil britské tajné služby usazené za hranicí v Iráku, kde sídlí i část íránských arabských opozičníků. Z pohledu vedení země proto nacionalistické vášně představují značné riziko. Ohrožují koncept, kdy je mezi obyvatelstvem 70milionové země potlačován etnický aspekt, a soudržnost státu velkého asi jako dvacetinásobek rozlohy Česka je prosazována zdůrazňováním sjednocující příslušnosti k islámu.

Kdo koho zastraší více?

Snaha režimu zajistit si budoucnost je zjevná rovněž z mezinárodních sporů o jaderný program. I izraelští vojenští experti, s nimiž autor v poslední době hovořil, anonymně uznávají, že Teheránu nejde o to zaútočit na židovský stát, ale „jen“ o možnost mít k tomu potenciál, a tedy odstrašující kapacitu, tedy prostředky k odvrácení útoku na sebe sama. „Nap adnou-li vojensky Írán, měli by se začít obávat dne, kdy naše rakety s doletem 2000 kilometrů dopadnou na Tel Aviv,“ předvedl v polovině srpna tuto teorii v praxi konzervativní ájatolláh Ahmad Chátamí a na mysli měl eventuální izraelský nebo americký útok na jaderná zařízení Íránu.

Jistá americká politoložka před časem připustila, že i kdyby Íránci neusilovali o vývoj nukleární bomby, ale pouze energetiky, jak tvrdí, o dstrašující kapacitu by získali už tím. „Protivníci Íránu by museli počítat s tím, že si Teherán zkrátka onu zbraň může kdykoli opatřit,“ vysvětlila.

Britský novinář žijící v Teheránu a autor vynikající knihy o Íránu Christopher de Bellaigue nedávno výstižně shrnul: „Íránští vůdci se úplného palivového cyklu nejspíš nezřeknou, pokud jim to ve výsledku nepřinese ještě vyšší bezpečnost.“ Jiní analytici dodávají, že tím výsledkem může být např. uznání legitimity režimu ze strany USA a odložení snah

o jeho svržení k ledu. Přesně toho se domohl v roce 2003 libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, když se zřekl zbraní hromadného ničení a doslova přes noc se stal miláčkem mnoha západních státníků hledajících příklad vzorového „polepšeného“ blízkovýchodního autokrata.

Britský Chatham House v srpnové obsáhlé analýze íránského postavení ve světě shrnuje, že pozice země je stále silnější – byť čtenář západního tisku by mohl mít při četbě mnoha článků přesně opačný dojem. „Zatímco USA a Evropané pomalu protlačují nukleární kauzu soukolím Mezinárodní agentury pro atomovou energii a OSN, Írán dál kličkuje a je si jistý svým vítězstvím, neboť situace je pro něj stále výhodnější,“ napsal Královský institut pro mezinárodní vztahy.

To by zajisté laho dilo sluchu řadových Íránců, v nichž se snoubí často vyhrocená národní hrdost s pýchou, že i jejich země dokáže to, co západní velmoci: být na špici technického rozvoje. Mezinárodní tlak na Teherán, jakkoli je oprávněný, paradoxně up evňuje íránský režim, neboť pocit vnější hrozby a neoprávněných požadavků Západu nahání vládě podporu i u těch lidí, kteří jinak nemohou islámské teokracii přijít na jméno.

Americké Rádio Fardá udělalo na jaře anketu mezi svými íránskými posluchači. Témata jaderných plánu Teheránu a stavu lidských práv v Íránu se v ní prolnula velmi zajímavým způsobem. „Proč se USA starají o práva Íránců, jako je svoboda projevu, a zároveň neuznávají právo Íránu na mírový jaderný program?" ptal se jeden muž z Teheránu. Jiný Íránec to vzal z druhého konce. „Vedení nám říká, že jaderná energie je právem Íránců. Nejsou ale naším právem i svob oda a demokracie?“ volal do pražské redakce Rádia Fardá.

Břetislav Tureček Autor je redaktorem deníku Právo.

Mezinárodní spory o jaderný program nechávají většinu Íránců lhostejnými, v čajovách u vodních dýmek se hovoří o úplně jiných věcech. Pokud se však obyvatelé země mají vyjádřit, stojí v drtivé většině za vládou.

Foto: Milan Štefanec

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

Ó Ó Ó Â „Trvalo rok, než jsem potkal prvního živého uprchlíka…,“ říká bývalý zaměstnanec odboru pro uprchlíky ministerstva vnitra Jiří Nezhyba.

OD NÁS

Jiří Nezhyba (1973) vystudoval Právnickou fakultu University Karlovy, absolvoval civilní službu na Filosofické fakultě UK v Praze. Po jejím skončení v roce 1999 se stal zaměstnancem Ministerstva vnitra ČR na tehdejším odboru pro uprchlíky (nyní odbor azylové a migrační politiky). V letech 2000 2001 působil v uprchlickém táboře Vyšní Lhoty. V současné době pracuje v nevládní organizaci Ekologický právní servis, v programu GARDE-Globální odpovědnost, kde se věnuje kauzám zaměřeným na odpovědnost nadnárodních společností, jako jsou např. továrna na obrazovky LG. Philips Displays v Hranicích, automobilka Toyota Peugeot Citroen u Kolína, hliníkárna Nemak v Havrani u Mostu či investice automobilky Hyundai v Nošovicích. Dále se zabývá právní ochranou severočeských obcí Horní Jiřetín a Černice před těžbou hnědého uhlí.

Jiří Nezhyba.

Foto: archiv EPS

Jak jsi se stal zaměstnancem ministerstva vnitra a v jakých funkcích jsi tam působil?

Po škole a civilní službě jsem se rozhodoval, kam nastoupit. Chtěl jsem se věnovat nečemu jinému než činnosti na komerční bázi, např. tedy oblasti lidských práv. Tehdy jsem objevil inzerát MV ČR, přišel jsem tam, dali mi příručku s Ženevskou konvencí (Úmluva o právním postavení uprchlíků - pozn. red) a nastoupil jsem. Žádný konkurz - ona tam tehdy byla velká fluktuace. Začínal jsem původně na sekretariátu rozkladové komise ministra vnitra, tedy v druhém rozhodovacím stupni při posuzování žádostí o azyl a zhruba po roce jsem přešel do uprchlického tábora ve Vyšních Lhotách. Tam jsem působil něco přes jeden rok, a přešel tak do první instance.

V táboře jsem přímo vedl pohovory s žadateli o azyl a rozhodoval jejich žádosti o udělení azylu. Když jsem se opět, po zhruba roce vrátil do Prahy, zůstal jsem v tom prvním rozhodovacím stupni, kde jsem nadále rozhodoval o azylech a podílel se také na soudní agendě, protože v té době kompetence sekretariátu rozkladové komise byla zrušena a její práci převzaly soudy. Zde jsem vydržel ještě půlrok a po dvouměsíčních prázdninách jsem přešel do Ekologického právního servisu (EPS), kde pracuji od září 2002.

Mohl bys podrobněji popsat, jak probíhá proces posuzování žádosti o azyl a rozhodování o azylu? Jaké byly Tvoje konkrétní úkoly v tomto procesu?

Vezmu to trošku zeširoka. Když jsem začínal pracovat na sekretariátu rozkladové komise, v dubnu 1999, byl jsem čerstvý absolvent práv bez jakýchkoli zkušeností. Zarazilo mě proto, že po nějakých 14 dnech na rozkoukání, jsem začal rozhodovat o rozkladech (odvolání uprchlíků proti rozhodnutí o neudělení azylu – pozn. red.) a připravoval jsem v pražském úřadě návrhy rozhodnutí pro rozkladovou komisi ministra vnitra, která je ve větší míře akceptovala. Trvalo rok, než jsem potkal prvního živého uprchlíka v České republice. Předtím jsem viděl uprchlíky ve Švédsku, kde jsem se účastnil semináře v rámci projektu Phare.

Proto jsem byl velice rád, když jsem přešel do tábora ve Vyšních Lhotách, kde byl přímý a dennodenní kontakt s uprchlíky. Já přímo v tom táboře bydlel a žil v garsoniéře, takže jsem s uprchlíky byl i v mimopracovním kontaktu, i když ne nějak výrazně nad rámec své funkce. Ve Vyšních Lhotách to bylo specifické v tom, že jsem rozhodoval především o těch žádostech o azyl, u nichž se dalo předpokládat, že budou moci být ohodnoceny jako zjevně nedůvodné. Byl jsem tomu v podstatě rád, že jsem se nedostal k těm složitějším případům, protože popravdě řečeno, cítil jsem, že to je hodně těžké rozhodování, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je i osobní důvod, že já nejsem příliš rozhodný člověk. Druhým důvodem byl, byť nevyslovený, tlak na výsledek rozhodnutí. Ten tlak byl opačný, než by podle Ženevské konvence měl být. Podle ní by v případě pochybností mělo být rozhodnuto ve prospěch žadatele, ale já cítil tlak na rozhodnutí ve smyslu, jsou-li pochybnosti, rozhodnout v neprospěch žadatele . A hlavně šlo o to neudělat nějaký precedent, tzn. nedat azyl někomu, kdo je ze země, odkud lidé azyl zatím nedostávali. Byla obava, že v takovém případě hrozí to, že by se musely dávat azyly i dalším lidem z této země. Možná to bylo i tím, že mnozí úředníci nebyli dosta-

tečně kvalifikovaní či neměli k problematice uprchlictví rozumný přístup. Pro mě bylo občas složité se v tomto prostředí pohybovat, a to, že jsem na ministerstvu vnitra vydržel tři roky, bylo snad jen tím, že jsem vystřídal tři různé pozice.

Jak probíhaly např. pohovory s uprchlíky a na základě jakých informací jste rozhodovali o udělení či neudělení azylu?

Z pěti pracovních dnů jsem měl zhruba dva dny vyhrazené na pohovory. V táb oře byli specializovaní pracovníci, kteří dělali vstupní pohovor s žadatelem o azyl, takzvaně nabrali žádost . Ta sestávala zhrub a z dvaceti třiceti dotazů, pomocí kterých se zjišťovala základní identifikace - země původu, důvody žádosti o azyl, osobní či rodinné vazby apod.

Pak jsem přišel na řadu já a celé správní řízení v tom prvním stupni jsem vlastně dělal sám.

Problém ale byl, že ne vždy jsme měli dostatek kvalitních informací, zvláště když žadatel o azyl vypovídal o různých podrobnostech, které nebylo možné si ověřit z veřejně dostupných zdrojů. V takovém případě jsme se obraceli např. na naše zastupitelské úřady s žádostí o pomoc, ale většina z nich neměla příliš velkou snahu si požadované informace zjišťovat.

Jaké jste měli další zdroje informací k ověřování situace v zemích žadatelů o azyl? Do jaké míry jste měli možnost pátrat po tom, jak to vypadá v dané oblasti či jak věrohodné jsou výpovědi o událostech, o kterých uprchlíci hovoří?

Měli jsme základní balíček informací o zemích, který tvořila zejména zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv ve světě. Ten jsme používali pro základní vymezení, jestli tam dochází k pronásledování nějakých skupin obyvatelstva, a v případě že ano, tak z jakých důvodů. Taky jsme odtud čerpali informace o tom, co se v dané zemi v určitý rok stalo, jaké tam např. proběhly demonstrace, persekuce apod.

Ta zpráva o konkrétní zemi měla přibližně dvacet třicet stránek, záleželo vždy na tom, o jak velkou zemi šlo a k jak velkému porušování lidských práv tam docházelo.

Využívali jste informace také ze zpráv o lidských právech od nevládních organizací typu Amnesty International či Human Rights Watch?

I takové informace se daly používat, ale vždycky základem byla ta zpráva MZV USA. Občas jsme měli i informace od našich zastupitelských úřadů, ale byl problém, když např. v Afghánistánu žádnou ambasádu ČR nemá, a tak jsme mohli využívat jen informací z pákistánského zastup itelského úřadu. Ten

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

12

Ô OD NÁS Ô sice mohl zase využívat informací od místních občanů, ale tyto informace nebyly vždy spolehlivé. Také jsme sp olupracovali s německým úřadem pro uprchlíky, z něhož k nám jezdili lidé školit nás v technice vedení pohovorů, v ověřování věrohodnosti žadatelů a v metodách získávání informací a podobně. Byl jsem také na třítýdenním školení v Německu a viděl jsem ten zásadní rozdíl – tam byl člověk specializovaný na dvě tři země, takže on sám měl obrovské znalosti o dané oblasti. To znamená, on byl schopen dát uprchlíkovi najevo, že verze událostí, kterou mu uprchlík podává, může být nevěrohodná či nepravdivá. Stejně tak ten člověk v případě, že mu uprchlík řekl něco, o čem úředník pochyboval, mohl přerušit pohovor a spojit se s někým z jejich informačního oddělení, odkud mu poslali k dané věci informace. Systém v Německu je zkrátka propracovanější, a to i proto, že kvůli válce v bývalé Jugoslávii tam měli počátkem devadesátých let asi půl milionu žadatelů o azyl ročně.

Mluvil jsi o tom, že jsi posuzoval především tzv. zjevně nedůvodné žádosti? Které to byly? Šlo především o pohovory s desítkami Ukrajinců, kteří si žádostí o azyl řešili problém vzniklý střetem velmi přísného zákona o pobytu cizinců a tehdy vcelku benevolentního zákona o azylu. Využili zákon o azylu k legalizaci svého pobytu v zemi, aby tu mohli pracovat.

Nám povídali příběhy o tom, jak je pronásleduje mafie – čemuž se dalo i nemuselo věřit – ale pro nás byla vždy směrodatná otázka, jestli ono pronásledování je přičitatelné zemi původu. Nedůvodné pak byly také třeba ty žádosti, kdy se zjistilo, že uprchlík k nám přišel přes jinou bezpečnou třetí zemi, kde mohl požádat o azyl, např. přes Polsko nebo Slovensko. Jak jsem již říkal, byl jsem v podstatě rád, že jsem měl na starost především tento druh žádostí.

Také jsme řešili vlnu slovenských Romů – z nich drtivá většina neměla šanci na azyl v ČR. Ale když těch jejich příběhů vyslechneš tolik, tak zjistíš, že formálně sice není ona diskriminace přičitatelná tamní vládě, ale zároveň vidíš, že ty lidi si fakticky nejsou schopni pomoci a že jsou diskriminováni. Ale dát jim kvůli tomu azyl nejde – azyl má dostat ten člověk, který je pronásledovaný a hrozí mu pronásledování v případě návratu do země z nějakých zákonem vymezených důvodů.

Mé pochybnosti mi asi neumožňovaly vždy správně vykonávat funkci „rozhodovače“ a asi je dobře, že jsem se dostal hlavně jen ke zjevně nedůvodným případům. Když jsem však v počátku své práce na ministerstvu posuzoval rozklady na druhém stupni rozhodování, tak se obávám, že jsem prostě mohl udělat nějakou chybu, někomu, kdo třeba mohl dostat azyl, jsem jej nedal z důvodu mé nezkušenosti. Vždycky je jednodušší potvrdit rozhodnutí, které už ti někdo v 1. instanci připravil.

Když jsem třeba řešil případy lidí ze zemí bývalého Sovětského svazu, tak jsem si dovedl alespoň částečně představit jejich situaci.

13

V jejich zemi fungoval podobně jako u nás nějaký stát, určité struktury. Moc jsem ale nechápal, jak může někdo s klidem posuzovat např. situaci v některých oblastech Afriky, kde rozhodují různé kmenové vazby, stát nefunguje, není dostatek informací o oblasti. Tady bych asi měl problém rozhodnout a za svým rozhodnutím si pevně stát. K tomu taková odbočka - pamatuji si případ člověka, který říkal, že byl pronásledovaný místním šamanem, který se proměňoval v horký vzduch a pronásledoval ho. Nám to bylo k smíchu, ale ten člověk to podával naprosto věrohodně, protože tomu věřil.

Ty jsi naznačil, že existoval určitý tlak shora na Tvoje rozho dování o azylech. Do jaké míry jsi měl Ty a další úředníci na Tvé úrovni možnost rozhodovat sám na základě svého uvážení a do jaké míry byl právě ten tlak shora na udělování či neudělování azylů nějakým skupinám rozhodující?

Ten tlak, o kterém jsem mluvil, lze těžko konkretizovat, v zásadě každý úředník mohl rozhodovat podle svého vědomí a svědomí. Záleželo ale na tom, co vyčte z dostupných informací a jak to použije v případu konkrétního žadatele o azyl. Určitý vliv na rozhodování měla taky osoba ředitele odboru Tomáše Haišmana, což byl člověk, který podle mého k tomu všemu měl dříve správný vztah, ale tehdy řídil malý tým. Ten se postupně rozrostl z nějakých dvaceti lidí na stopadesát a on měl stále tu tendenci řídit všechno sám, což někdy vedlo k problémům ve vzájemné komunikaci.

Důvodem k častému zamítání žádostí o azyl byl i fakt, že žádosti vyřizují úředníci, a ti většinou nechtějí mít problémy. Zamítnout žádost je vždycky jednodušší. A navíc tu byla ta obava precedentu, i když se ke každé žádosti mělo přistupovat individuálně. Prostě strach z toho, že uprchlíci se „naučí“ příběh toho, kdo ten azyl dostal, a že to nepůjde rozkrýt. Řada lidí, co vedla pohovory, se neuměla ptát. Když jsme prováděli řízení o azylu v uprchlickém táboře ve Vyšních Lhotách, tak celé to řízení i rozhodnutí vydal ten, kdo pohovor s uprchlíkem vedl, což má své opodstatnění.

Problém byl ale v tom, že v jiných pobytových střediscích to dělali místní lidé, kteří pak zápis z pohovoru poslali k rozho dnutí do Prahy, kde o tom na základě zápisu rozhodoval člověk, který toho konkrétního uprchlíka osobně neviděl. Jenže když chceš poctivě rozhodnout o té žádosti a zjistit skutečný stav věci, napadají tě další otázky, na které je třeba se zeptat.

Zjistíš pak třeba, že při úvodním pohovoru se nezeptali na podstatné věci. To byl problém.

Žadatelé o azyl, a to i ti úspěšní, často v souvislosti s azylovým řízením mluví o korupci. Setkal ses Ty s něčím takovým a myslíš si, že je to reálný problém?

Já jsem se s korupcí při rozhodování o azylech nesetkal, a to ani náznakem. Jak jsem říkal, velká část rozhodovacího procesu byla

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

v mých rukou a možná, kdybych moc chtěl, mohl bych pomoci azyl někomu zařídit. Jenže ono dát azyl např. někomu, kdo je tu jen proto, že chce v ČR pracovat, by fakt neprošlo. Ani nevím, že by se někdo jiný na našem odboru setkal s korupcí, nebo že by byla nějaká šuškanda, že ten či onen „bere“. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem tak střídal ta zaměstnání a že jsem třeba nedostatečně pronikl do všech vazeb, ale fakt jsem se s tím nesetkal.

Jaký byl p ohled Tvůj a Tvých kolegů na neziskové organizace věnující se uprchlíkům?

Většina lidí na našem odboru tehdy viděla v nevládkách něco jako nepřítele. Nedokázali komunikovat, nechtěli jim poskytovat informace, přestože tehdy již platil zákon o svobodném přístupu k informacím. Ministerstvo ale na druhou stranu zase poskytovalo některým těmto organizacím dotace na aktivity pro uprchlíky. Mně připadalo do určité míry vtipné, že přímo odbor pro uprchlíky ministerstva vnitra rozděloval peníze pro nevládky, které vlastně podávaly rozklady proti jeho rozhodnutím, ale bylo to transparentní ve smyslu, vychovávám si svého protivníka. Ale někteří mí kolegové nemohli vystát, když k nám přišel někdo z nevládky např. nahlédnout do spisů. Ve většině kolegů panoval pocit: já jsem úředník, já jsem pánem tohohle spisu, já jsem někdo a vy tady lobujete za něco, co už je dopředu jasné. Na duhou stranu jsem si říkal, že i nevládky mohly dělat víc a tlačit na věci, které mohly změnit – např. tehdy chyběl lobbing v parlamentu při prosazování určitých zákonů.

A jak si se dostal z odborů Ministerstva vnitra ČR do kanceláří Ekologického právního servisu?

Když jsem při své práci sledoval problémy uprchlíků, uvědomoval jsem si jejich složitost a globálnost. Říkal jsem si, že je jasné, že euroamerická civilizace prezentující se svým konzumním blahobytem je velkým lákadlem, ale že je velký problém, že lidé prchají ze svých zemí, že je nutné řešit problémy těch lidí v zemích, kde vznikají ap od. Postupně jsem byl taky ovlivňován svými kamarády a četbou, stal jsem se také vegetariánem. Byl to postupný přerod. Navíc jsem vždy hledal práci, která by měla nějaký smysl a chtěl jsem se pohybovat v oblasti, která mě zajímá.

Ať už to byla ze začátku lidská práva či později ochrana životní prostředí, čímž bylo dokonáno jakési mé „zezelenání“. Jako úředník ministerstva vnitra jsem byl ke konci své kariéry vyslán na kontrolu kvality činností nevládních organizací financovaných z rozpočtu ministerstva. Již v té době mi byla práce neziskových organizací čím dále více sympatická a blízká. Také jsem se tehdy skamarádil s některými lidmi z Organizace pro pomoc uprchlíkům a postupně jsem začal i externě spolupracovat s Ekologickým právním servisem.

Kdybys měl najít největší rozdíly v práci v neziskovce a ve státním úřadě...

Když jsem byl úředník, udělal jsem si svých osm hodin, nenosil jsem si práci domů, měl

OD NÁS jsem stabilní a stále se zvyšující plat, kdybych tam zůstal, předpokládám, že už bych asi byl v nějaké vedoucí pozici, která mi již tehdy byla nabízena. Zároveň mi ale vadilo, že ve státní správě přetrvává takový ten vrchnostenský přístup úředníků, že úředník se považuje za pána situace, že u nich převládá představa, že občan do rozhodování úřadů nemá co mluvit apod. S tím se potkávám dnes a denně, ale teď již takzvaně z druhé strany

Ó Ó Ó

barikády, když vidím, jak úřady p orušují zákony, jak nerespektují rozhodnutí soudu, jak pohrdají občany a jejich právy.

Na práci v neziskovce je skvělé, že to, co děláme, je v zásadě svobodná činnost, že byť se pohybujeme v rámci nějakých grantových projektů, tak ty projekty píšeme proto, že je chceme realizovat. K práci v neziskovce patří to, že práci si beru domů, a jsem za to vlastně rád, protože teď tou

prací mnohem více žiji a cítím, že to, co dělám, má skutečně smysl.

mám štěstí, jsem na pokoji s dvěma - třemi lidmi, pokud ne, tak i s pěti. Ráno musím vstát brzo - asi v pět hodin neb o ještě dřív.

Záleží na tom, kolik lidí přijelo pro vízum.

V místností, kde se nachází cizinecká policie, je p ovoleno být až od osmi ráno . Takže všichni čekáme venku před barákem za každého počasí. Fronta je živá a také v ní ještě bývá zbytek lidí, co nedostali vízum předchozí den. V osm hodin ochranka otevírá dveře - místnost je malinká. Policejní služebna je ještě menší - pouštějí do ní po jednomu člověku. P olicisté jsou dva. Jeden mladý, tako vý dobrák, a druhý postarší, zlejší. Pracovní doba cizinecké policie je od 9 do 12 hodin. V pondělí i ve středu po přestávce do 15. Ale za celou dobu, co tam jezdím, ještě ani jednou nezačali pracovat v 9 hodin - začínají tak kolem desáté. Dají si kávu, cigárko a pak teprve pouštějí. Občas mohou otevřít dveře, ukázat na kohokoliv ve frontě prstem a říct, že teď půjde on.

K deváté hodině lidí přibývá. Přijíždějí ze všech koutů Česka, kdo kde najde práci i ubytovaní. Vždycky doufám, aby nebylo moc lidí, kteří dostali zamítnutí azylu od ministerstva vnitra. Ty b erou první a mají na ně po 15-20 minutách. Lidi se hádají a nechtějí pouštět těhotné ženy, každý musí zítra do práce a nikdo tady nechce zůstat další noc.

Jsou to normální lidé, ale tady se ze všech stávají zvířata. Většinou jsou to chudí lidé z Ukrajiny, dělníci, dělají za pár korun jakoukoliv práci 12 nebo 14 hodin denně, i víkendy. Když neví kudy kam, žádají o azyl. Znám jednoho Pákistánce, který už sedm let žije v Česku, jako žadatel o azyl.

Pamatuji si, že jednou začala ve frontě opravdová rvačka. Jedna Číňanka se chytila s Ukrajinkou. Tahaly se za vlasy, mlátily jedna druhou hlava nehlava, řvaly jako blázni. Všichni kolem nich na to jen hleděli. Pak vyšel ten starší policista, odtrhnul ty ženy od sebe a řekl: „Za trest, za to, co tad y provedly ty dvě, dnes už nikomu vízum neprodloužíme – budeme pracovat až zítra. Takže, klidně všichni můžeme jít pryč. Nikdo vás tady nedrží, do České republiky vás nikdo nezval. Vy jste cizinci a chcete něco od nás , ne naopak“.

Jednou jsem se ptala na odboru azylové i migrační politiky ministerstva vnitra, proč se musí vízum prodlužovat každých 30 dnů. Řekli mi, že chtějí mít žadatele o azyl pořád

po ruce a chtějí je udržet v táborech – je tu policie, kontrola, klid a pořádek.

Vloni jsem žila v táboře měsíc. Víc jsem nevydržela – psychicky ani fyzicky. Fyzicky proto, že jsem celý den nic nedělala – jen jedla a spala. Je tam sice malé hřiště, ale celé dny po něm běhat nebudu. Pak je tam umělecký kroužek i knihovna.

Mohou to vydržet asi jen rodiny s malými dětmi, které opravdu nemají kam jít. Samostatní lidé jsou v místnostech o 4-6 lidech, kde každý den spí někdo jiný - žádné soukromí, žádný noční klid. Člověk se cítí jako parazit nebo postižený. Přitom jsem normální zdravý člověk a jsem schopna a chci v životě něco dokázat. Proč musím čekat tak nečinně několik let v takovém prostředí na rozhodnutí o azylu. Četla jsem v jednom článku, že poslanci chtějí od příštího roku schválit zákon o zkrácení azylové procedury, taky aby mohlo o azylu definitivně rozhodovat jen ministerstvo vnitra, bez další možnosti podat odvolaní k soudu. Myslím, že by to bylo kruté a situaci by to neřešilo.

Je možné posuzovat žádosti o azyl podle země půvo du? Tak například Rusko je demokratická země – takže žádným Rusům azyl nedáme. Ukrajina je chudá, takže všichni jsou tu z ekonomických důvodů – taky žádný azyl nedáme. V Bělorusku je diktátor Lukašenko – takže nějaký ten azyl dát můžeme.

Je také možné posuzovat žádosti o azyl podle toho, co člověku hrozilo za nebezpečí. Jak ale člověk, který utekl, prokáže pravdivost svých slov? Jak může v takové situaci myslet na p odklady, které po něm boudou chtít úředníci z českého ministerstva vnitra? Vím, že hodně lidí si vymýšlí neuvěřitelné příběhy.

Otázka je - jak rozpoznat lež od pravdy. Asi to je věčná otázka - jako svět.

Já čekám na rozhodnutí soudu už skoro rok.

A jak říká můj advokát, může to klidně trvat ještě rok i dva. Já jsem z toho zoufalá.

Za měsíc musím do Brna opět.

Děkuji Ti moc za rozho vor.

Rozhovor připravil Milan Štefanec Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ „Bezp ečí pro uprchlíky“.

 Cesta do Brna Z Prahy do Brna mi cesta autobusem trvá něco přes 2 hodiny. No a co je na tom neobvyklého, můžete si říct. Lidé často jezdí z Prahy do Brna a opačně. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdybych nemusela jezdit každý měsíc. Jezdím již tak skoro rok, do Brna, tedy ne do samotného Brna, ale do vesnice která se jmenuje Zastávka u Brna. A jak říká můj advokát: „Klidně tak můžu jezdit ještě rok nebo dva nebo i tři.“ Já jsem z toho zoufalá.

Požádala jsem v České republice o azyl.

A jelikož patřím k uprchlickému táboru v Zastávce u Brna, musím tam každých třicet dní jezdit pro vízum, vízum na třicet dní, třicet dní klidného života. Pokaždé, když tam jedu, mám takový hrozný strach - co když mi vízum tentokrát neprodlouží? Co, jestli už přišlo rozhodnutí o definitivním zamítnutí? Je to divný pocit – každých třicet dní zkoušet svůj osud. Na to se zvyknout nedá.

Navíc musím v Zastávce zůstat přes noc, protože za jeden den se nedá vše vyřídit.

V práci si musím vzít den nebo dva volno.

Naštěstí můj zaměstnavatel mi takové volno umožňuje. Ale z této firmy musím na konci roku odejít a nevím, co bude potom – jestli mě někde přijmou s vízem na 30 dnů? Novou práci si sháním, měla jsem už 20 pohovorů. Pokaždé kd yž se dozví, že jsem žadatelka o azyl, tak se začnou jinak tvářit a ani se neptají, jaké mám vzdělání nebo zkušenosti či jaké umím jazyky. Jakmile ukážu svoje vízum, takový kousek papírku v igelitovém obalu, což je můj jediný doklad, dívají se na mě jako na člověka nakaženého nebezpečnou nemocí.

Končím v prací o půl čtvrté a o půl páté jsem už na autobusovém nádraží Florenc.

V sedm jsem v Brně. A p ak ještě musím do Zastávky vlakem. Mám ráda vlaky – je to úžasně romatický způsob cestování – jen kdybych nemusela takto jezdit každých 30 dní.

Od nádraží to je kousek. Na vrátnici v táboře si vyzvednu svoji propustku a pak musím na „Non stop“. Tam mi řeknou, jestli mi náhodou nedošel nějaký dopis od soudu. Jednou jsem přijela o den později, než jsem měla a hned mi řekli, ať si přichystám sto korun na pokutu. Pak se jdu ubytovat do „buňky “. „ Buňkami“ se tad y nazývají baráky, ve kterých bydlí uprchlíci. A taky v nich přespávají takoví lide jako já. Když

Anna S. Autorka je žadatelka o azyl v ČR.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

14

Ô Ô Â Na sever a na jih, na sever a na jih …

Léto budiž pochváleno, mohou si s Vladislavem Vančurou říkat všichni, jak chudí němečtí důchodci, tak bohatí čeští podnikatelé (ale dnes už naštěstí třeba i chudí studenti), kteří se jako tažní ptáci vydávají na každoroční prázdninové putování do teplejších krajin, za mořem a sluncem. V posledních létech však vedle masového stěhování milionů Evropanů cestujících na své dovolené vrcholí v letním čase i migrace odehrávající se v opačném směru – u břehů jižní Evropy přistávají na chatrných lodích desetitisíce vesměs afrických uprchlíků, pro které je léto jistě poněkud méně rozmarné, třebaže takové setkání migrantů z obou světových stran v nějakém turistickém středisku či zábavním parku na Kanárských ostrovech nemusí postrádat prvků absurdní hry a černé grotesky, tedy žánru tolik vystihujícího naši dobu.

Třebaže zvláště my Středoevropané jsme stále zahledění do svých malicherných provinčních her, od alkoholických výroků žilinského primátora a bizarních kousků bratří Kaczynských až po naši typicky českou surreálnou povolební pavlačovou story, je jisté, že na problém, který bude poutat pozornost Evropy v tomto století a možná do značné míry určovat její budoucnost, se zadělává na jihu a východě kontinentu. Jak se s ním vyrovnáme, to bude nejen výzvou a zkouškou naší lidskosti a kulturnosti, ale zároveň důvtipu a odvahy. Žel, jedinou dosavadní reakcí jsou zatím – vedle jako obvykle nic neřešících akademických konferencí a parlamentních debat – panické, silácké a nekonsistentní reakce, které celý problém nerozplétají, ale pouze konzervují. Maně se nabízí paralela války s terorismem. Zouvání bot a kontrolování všech našich zavazadel včetně obsahu kojeneckých lahví na letištích lze ještě skousnout, avšak věznění a ponižování často nevinných lidí na místech, jako jsou Guantanámo a Abu Ghraib , tajnými služb ami inscenované tajné lety se zadrženými do středověkých zemí, kde se ještě toleruje útrpné právo, jsou smutnou vizitkou toho, jak rychle jsou civilizované společnosti ve chvílích skutečného i zdánlivého ohrožení s to odhodit po staletí pěstovaný nátěr civilizace a v mžiku se vrátit zpět k syrovému barbarství. Podobně i reakce jihoevropských států a vlastně celé Evropské unie na současné vlny afrických migrantů jsou stále paranoidnější a zacházení s nimi stále méně důstojné. Špatné podmínky v detenčních zařízeních v Itálii, na Maltě a v Řecku, stejně jako střelba na marocko-španělské hranici se staly terčem široké mezinárodní kritiky a dokonce přiměly pracovníky mezinárodních organizací včetně Amnesty International k několika inspekčním cestám. Na řeckých ostrovech zadržovali běžence dokonce v provizorních kontejnerech.

Poté, co se letos na začátku srpna vylo dily tisíce běženců přímo na Kanárských ostrovech, požádalo Španělsko Evropskou unii o naléhavou pomoc v podobě specializova-

15

ného personálu i techniky včetně průzkumných letadel. Jediné pragmatické řešení, které Evropa nabízí, jsou tedy restrikce a jakési virtuální zdi. A miliony eur, které Evropská komise nasype do států, jako je Maroko, které se rády chopí role zlých četníků, hlídajících klub bohatých.

Jenže jak známo, ani čínská zeď, ani limes Romanus, ba ani železná opona nikdy nikoho neochránily. Ze všech těchto monumentů paranoidní lidské snahy omezit svobodu pohybu, zachovat „ostrůvky stability“ a daný establishment zůstaly jen muzeální zbytky, na nichž vydělává turistický ruch. Ne-li toto, co tedy pak?

Obvyklé zobecňující recepty na léčení migrační apokalypsy hovoří o štědré rozvojové pomoci, která přispěje k zmírnění rozdílů mezi prvním a třetím světem. Jenže, jak známo, rozvojová pomoc není účinným lékem na všechno. Východoasijské země, jako Singa-

blém spočívá větším dílem v tom, jak Evropa pohlíží na sebe samu a svou roli v širším světě. Za poslední půlstoletí Evropa jistě urazila obdivuhodný kus cesty. Dovedla se na jedné straně sjednotit, na druhé decentralizovat, navzdory pochybovačům vytvořila silnou a stabilní měnu a standard tolerance a lidských práv, jaký má stěží obdoby v jiných částech světa. Čím více si však uvědomuje své výdobytky, tím více zároveň prop adá pocitu vlastní výlučnosti, pěstovaném ostatně již po staletí, a konfrontuje se se zbytkem světa. Znovu a znovu si připomíná situace, v nichž uhájila svou civilizační výjimečnost a jedinečnost, řeckým vítězstvím nad Peršany a římským nad Hanibalem počínaje a historickou porážkou Arabů, Tatarů a Turků konče. Jenže tato představa Evropy jako pevnosti civilizace vzdorující nájezdům barbarů dává

Těla somálských a etiopských uprchlíků, kteří byli donuceni vyskočit z lodi pašující je přes záliv Aden do Jemenu. Zoufalá snaha dostat se do Jemenu a dalších zemí stála v několika měsících život více než 150 uprchlíků. ©SHS/N.Bajanoub/September 12, 2005

pur, Jižní Korea a Tchajwan dnes svými ekonomicko-sociálními parametry vážně konkurují euroamerickému světu, aniž jim kdo výrazně pomáhal. Naproti tomu v Africe, kam od konce koloniální éry, kdy se nalézala ve stejné výchozí pozici jako několika válkami rozbitá Asie, přitekly peníze svým objemem mnohonásobně převyšující částku poskytnutou západní Evropě ze strany USA v rámci Marshallova plánu, je spíše hůř. Vcelku se nelze divit, když valná část těchto peněz byla rozkradena a utopena ve zlatých koupelnách a tancích, jimiž místní despotové po léta demonstrovali svou moc, případně v továrnách, které se zastavily vzápětí poté, co odešli jejich stavitelé. A i ta dobře míněná pomoc připomínala v mnohém snahu řešit problém bezdomovectví tím, že každému žebrajícímu bezdomovci vrazíme do ruky stokorunu a automaticky bude lépe…

Poněkud kacířsky se domnívám, že pro-

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

zapomenout na skutečnost, že právě ona jedinečnost evropské civilizace je naopak výsledkem nesčetných setkání, migrací a prolínání. U zrodu údajného „řeckého zázraku“ stojí dlouhá předchozí tradice civilizací Předního východu, vůči nimž často tak rádi antické Řecko klademe do protikladu, stejně jako k rozvoji středověké kultury v mnohém přispěli tehdy mnohem vyspělejší Arabové, proti nimž se dodnes tak rádi vymezujeme. Nemluvě o tom, že současná evropská kultura vzešla z tradice židovsko-křesťanské a řeckořímské, a ty zase z kořenů sahajících hluboko před počátek letopočtu, který jsme s takovým seb evědomím vnutili celému světu. A to už nemluvě o vlivech indických a čínských.

Nejde o žádné přepisování dějin v duchu politicky korektního multikulturalismu, ale o historický fakt, který nepopře nikdo, kdo svůj pohled na dějiny vztahuje k horizontu poněkud širšímu, než jaký skýtá česká kotli-

Ó Ó Ó na. Stejně tak vrcholně tvořivé epochy evropských dějin (pozdní středověk, renesance atd.) se odehrávaly ve znamení otevřenosti a prolínání vlivů západních, byzantských i židovských. Celé dějiny nás tedy poučují, že první a nezbytnou podmínkou toho, co můžeme označit poněkud zprofanovaným souslovím lidský rozvoj, je svoboda pohybu. Svoboda pohybu umožňující výměnu idejí, myšlenek, představ o světě, vzdělanost, obchod či prostou radost z mezilidských vztahů pro ně samotné. Naopak společnosti, které se uzavřou do nepropustné izolace, či společnosti, v nichž existují vzájemně neprostupné světy, jsou odsouzeny ke stagnaci, nestabilitě a posléze kolapsu. Je to právě svobodný pohyb lidí, který udržuje dynamickou rovnováhu každé společnosti.

Zkusme se tedy podobně z téže perspektivy dívat i na současné dění a nevnímat migraci a priori jako problém. Evropané strkající hlavu do písku, ať už středomořských pláží či bruselských úřadů, pohlížejí na nezvané příchozí jako Římané na barbary, kteří je ohrožují. Jenže tito příchozí nechtějí Evropu zničit, chtějí jen sdílet její vymoženosti, trochou materiálního blahobytu a sociální zajištěnosti počínaje a svobodou svědomí konče. Pokud peníze, které investujeme do nových železných opon či nefunkčních rozvojových projektů, věnujeme na vzdělání a integraci migrantů, pomůžeme tím oběma stranám.

Sebe ob ohatíme o nové talenty, nápad y

a myšlenky, příchozí o naši civilizační zkušenost. A nemusí zdaleka jít o žádný jednosměrný odliv mozků. Ať už tito lidé zůstanou u nás nebo se jednou vrátí zpět do svých zemí, mohou to být právě oni, kdo nejen zlepší hmotnou úroveň a kvalitu života své bližší i vzdálenější ro diny a třeba i celé komunity, ale zároveň se mohou stát inspirátory pozitivních změn ve svých domovských zemích.

S částkou, jakou průměrný, se svou ekonomickou situací věčně nespokojený, Evropan prohýří za jediný večer, dokáží tito nesouměřitelně skromnější (a ve svém nitru možná vyrovnanější a šťastnější) lidé ve svých zemích pravé divy, z jejichž „trvalé udržitelnosti“ se mohou těšit třeba ještě i generace jejich potomků. Vzpomeňme si jen, jak nesmírnou ekonomickou, kulturní i politickou roli hrály a hrají arménská a židovská diaspora, či za komunismu exulantské komunity Ukrajinců, Rusů, Srbů, Chorvatů, Poláků i Čechů (třebaže my to svým ostudně přehlíživým polistopadovým vztahem k vlastnímu exilu vytrvale popíráme) pro vývoj ve svých zemích. Jen takoví lidé s hlubokou zkušeností více různých světů mohou být prostředníky mezikulturního dialogu, který naše doba tak zoufale potřebuje, nemá-li se přiotrávit vzájemnou nedůvěru a podezíravostí. Pokud jim dveře do toho našeho světa přibouchneme před nosem, zaděláváme si na potenciálního nepřítele, jehož frustrace a zloba bude přímo úměrná míře naší

nevstřícnosti. Teprve pak si Evropa užije toho pravého fundamentalismu, a nejen islámského, před nímž se snaží ochránit cestou stále přísnějších restrikcí svobodného pohybu. Je-li nějaký smysl Evropy, pak v tom, že překročí sebe sama a o své materiální i duchovní hodnoty se dovede podělit s okolním světem.

Předpokládá to ovšem odvahu vzdát se obsesivní potřeby neustále něco plánovat v duchu neosvědčeného sociálního inženýrství, do celého migračního procesu spíše co nejméně zasahovat a nechat věci plynout sua sponte. Jak známo, právě z takového postoje se rodí jak ty nejkrásnější chvíle v životě, tak nejtrvalejší výtvory civilizace . Po dlouhých staletích imperiálních válek, v lepším případě misionářského vnucování vlastního náboženství, vlastní kultury, později vlastních představ o rozvoji se dnes Evropě ve vztahu k okolnímu světu nabízí jiná cesta – komunikovat s ním cestou sdílení a rovnoprávné výměny. Sdílet - to ovšem znamená především přijmout hosty ve svém vlastním domě. Včetně těch, kteří jsou momentálně v průšvihu a zdánlivě nemají co nabídnout. Při troše pozornosti a empatie můžeme shledat, že je tomu docela jinak a že vstřícností k druhým můžeme obohatit i sebe sama.

Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP.

 Příklad, který nebyl následován …

Uprchlíci dnes představují v každé bohaté západní společnosti většinou nevítané příchozí, protože jí připomínají odvrácenou stránku světa, kterou lidé užívající si blahobytu, dlouhodobého míru a lacině nezávazné postmoderní svobody bez zodpovědnosti většinou nechtějí dohlédnout. Tak jako tato bezcílně tápající přesycená společnost strká hlavu do písku před utrpením, smrtí, válkou a nahou chudobou, odvrácenou stránkou života v jakékoliv podobě, schovává se i před uprchlíky. Nic tedy naopak neukazuje morální vyspělost té či oné společnosti tolik jako její odvaha sundat si růžové brýle iluzí, projevit otevřenost vůči uprchlíkům a ochotu sdílet s nimi svou svobodu a prosperitu.

O tom, že toho kdysi byla schopna i naše společnost, vypovídá výstava Exil v Československu 1918 až 1938, uspořádaná společností Communicatio humana v loňském roce v pražském Paláci Kinských a po úspěšné pražské premiéře letos v únoru a březnu v Uměleckém centru UP (zde díky péči Společnosti pro československá exilová studia FF UP). Na obsáhlém historickém materiálu autoři výstavy přesvědčivě připomněli jednu z nejsvětlejších stránek našich novodobých dějin, na něž v jejich celku zrovna až tolik hrdí být nemůžeme, totiž velkorysou pohostinnost a vstřícnost první republiky vůči politickým uprchlíkům, kteří do ní po tisících přicházeli nejen kvůli její prosperující ekono-

mice (tehdy patřící mezi deset nejsilnějších na světě), ale především proto, že široko daleko v záplavě totalitních a autoritářských režimů všech politických barev byla jedinou skutečně fungující demokracií hodnou toho jména. Demokracií schopnou důstojně zacházet nejen s vlastními občany, ale i s emigranty, hledajícími v ní bezp ečné útočiště před pronásledováním, ať už to byla kulturní a aristokratická elita carského Ruska po bolševickém převratu či němečtí Židé a oponenti na-

cismu po Hitlerově uchopení moci stejně jako lidé z řady dalších zemí. Přínosem výstavy je fakt, že se neomezuje pouze na všeobecně známé uprchlické komunity první republiky (Rusové a Ukrajinci prchající před bolševismem a němečtí antifašisté a Židé), ale povšimnula si i politické emigrace ze zemí našich sousedů, poznamenaných autoritářskými režimy (Maďarsko, Polsko). Dalším symp atickým rysem výstavy je fakt, že nemaluje nějaký laciný moralistický plakát, ale podala věrný historický obraz na nejvyšší odborné úrovni. Vedle příkladných stránek prvorepublikové tolerance upozorňuje i na stinné stránky této doby (absence azylového zákonodárství, selektivní přístup k uprchlíkům, snaha zb avit se „nepohodlných“ uprchlíků v zájmu bezproblémových diplomatických vztahů se sousedními zeměmi či naopak protekční upřednostňování „elitních“ uprchlíků ideo vě spjatých s tehdejšími vlivnými politickými stranami – např. sociálními demokraty a agrárníky). Výstava ukazuje celý vývoj a proměny uprchlické politiky první republiky od otevřené tolerance a vstřícnosti až po byrokratické restrikce a nemilosrdné zbabělé vracení uprchlíků přes hranice v předvečer války, zjevně již pramenící ze strachu z plíživě se rozlézajícího nacismu.

Třebaže výstava poukázala i na právě připomenuté stíny tehdejšího vztahu k uprchlíkům, který rovněž byl do určité míry

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

16

Ô MEZI PARAGRAFY Ô selektivní, je každopádně připomínkou historie, na kterou u nás už nikdy nikdo nenavázal. Mezi léty 1938-1945 a 1948-1989 od nás lidé jen prchali (jedinou výjimkou v opačném směru tehdy byli levičáčtí teroristé, revolucionářští gangstři mezinárodního formátu a další pochybní proletáři všech zemí, které komunistický režim školil a štědře živil i na úkor vlastních občanů). Azylový systém, který se v České republice vytvořil po roce 1990, zpočátku, dokud první polistopadové vlády žily z ducha disidenství a vzpoury proti komunistickému establishmentu, byl ještě schopen slušně a solidárně se postarat o uprchlíky z Balkánu, hroutícího se sovětského impéria i řady dalších krizových regionů. S tím však, jak v naší politice vítězí populistické tendence, se přísnost na cizince stala jednou z nepsaných politických zakázek a priorit. Třebaže stránky ministerstva vnitra zodpovědného za azylovou politiku se přímo roztékají humanitou, realita je až krutě odlišná. Počet azylů udělených v České republice hrubě pokulhává za ostatními zeměmi svobodného světa. Neradostnou vizitkou naší „pohostinnosti“ je i fakt, že lidé, kteří neprojdou několikaletým blouděním v kafkovském

zámku českých azylových úřadů (ačkoliv pocházejí ze zemí, v nichž jsou lidská práva urážena a pošlapávána mnohdy ještě hůře než v našich předlistopadových časech), bez problémů a poměrně rychle získávají azyl v civilizovanějších zemích na západ od nás. Chování cizinecké policie k uprchlíkům občas hraničí se šikanou a je nechvalně proslulé korupcí a rasistickými excesy. Osudy uprchlíků psychicky zruinovaných a lidsky ponížených existencí v nejistotě a několikaletým čekáním na azyl v nedůstojných podmínkách české azylové pasti postrádají snad už jen nějakého nového Remarqua, který by popsal jejich strádání.

Nezbývá než doufat, že se snad někdy česká poltická scéna zkultivuje a povznese ze suterénu hulvátské postkomunistické ochlokracie natolik, že její představitelé nebudou cítit potřebu sbírat politické body nadbíháním temným pudům české povahy bytostně nenávidící jakoukoliv přečnívající odlišnost a že se snad jednou zkultivuje i ona česká povaha, dnes oscilující mezi tradičním omezeným maloměšťáctvím a postmoderní bezzávaznou prázdnotou, aby v uprchlících a azylantech neviděla nepřátele a konkurenty,

ale člověka v neštěstí. Navíc člověka, který, kdyby k tomu dostal šanci, může naši společnost mnohostranně obohatit. A také, že se tato společnost rozpomene na statisíce lidí, kteří z ní v jejích těžkých chvílích odešli a většinou bez problémů nalezli bezpečné útočiště ve svobodném světě, stejně jako na krátkých, ale plodných dvacet let, kdy tato země byla jeho součástí a na rozdíl ode dneška se podle toho dovedla i důstojně chovat. Recenzovaná výstava k tomu byla dobrým ilustrativním příspěvkem.

Pro ty, kdo v Praze či Olomouci nestihli výstavu zhlédnout, je k dispozici stejnojmenná publikace (katalog výstavy), zpracovaná týmem českých historiků a dokonce ještě v rozšířené podobě prezentující texty, fotografie a archivní materiály na výstavě představené. (Kniha je dostupná v knihovně NESEHNUTÍ Brno) Katalog: Exil v Praze a Československu 1918-1938.

Pražská edice, komandit.spol., Praha 2005.

ISBN 80-86239-11-X Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP.

 Nemůžeme rozhodnout o budoucnosti zadržených, ale můžeme se alespoň pokusit nějak jim pomoci … ve světě, tak ve Velké Británii. Mimo jiné brutální londýnské atentáty z loňského července, které pro britskou společnost znamenaly obdobný šok a zlom jako útok z 11. září 2001 pro Spojené státy či atentáty z března 2004 pro Španělsko.

Otec Seraphim Vantinnen-Newton

Foto: Jozef Matula

Otec Seraphim Vantinnen-Newton Je tomu již rok, co jsme v našem časopise uveřejnili rozhovor s britským knězem Otcem Seraphimem Vantinnen-Newtonem, mužem mnoha povolání (pravoslavný farář, učitel angličtiny pro zahraniční diplomaty a vojáky na univerzitě v Oxfordu v rámci University Foreign Service Programme), který rovněž působí jako kaplan a duchovní poradce v detenčním centru pro žadatele o azyl v Oxfordu. Za rok, který nás dělí od jeho loňské návštěvy, se odehrálo mnoho převratného jak

17

Otče, moje první otázka bude mířit k ožehavému tématu. Nedlouho po našem loňském setkání islámští extrémisté spáchali v Londýně krvavé bombové útoky, které nejen p oznamenaly život metropole, ale otřásly celou britskou společností. Změnil se po těchto útocích vztah Britů k cizincům, a co zůstalo z pověstné britské tolerance a liberalismu?

Lidé se poněkud více bojí. Na druhé straně musím říci, že obecně v Británii stále převažuje vstřícnost k cizincům. My nejsme xenofobní společnost. Myslím, že v této souvislosti musíme rozlišovat mezi dvěma otázkami.

Jednou z nich je takzvaný islámský terorismus, tou druhou fenomén ekonomické migrace a s ní spojeného zneužívání žádostí o azyl ve Velké Británii. V podstatě 90 až 95 % žadatelů o azyl v Británii jsou právě tito ekonomičtí migranti. V této druhé záležitosti jsou lidé velmi rozčarováni vládní politikou. Lidé by rozhodně rádi uvítali kontrolu ze strany vlády. To neznamená zastavení migrace jako takové, ale spíše zavedení určitého řádu.

V současnosti se tento proces vládě zcela vymknul z rukou, vláda ani nemůže říci, kolik takových lidí v Británii je, protože to sama neví. Odhaduje se, že nyní v Británii pobývá

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

ilegálně na dva miliony lidí. Tato otázka pálí dnes Brity více než terorismus.

Jak na útoky reagovaly muslimské komunity?

Byly naprosto šokovány. Nepočítaly s tím, že mají ve vlastních řadách takové extrémisty. Jistě, i dříve mezi nimi působ ili někteří extrémističtí kazatelé. Ale těch se samy dovedly rychle zbavit. Neuvědomily si však, že v jejich lůně číhá destruktivní hrozba takového rozsahu. Znamená to tedy, že musí mnohem pečlivěji hlídat extrémisty mezi vlastními lidmi a zabránit tomu, aby tito vytvářeli politickou platformu v mešitách.

Když už mluvíme o cizincích, myslíte si, že vztah k nim je v Británii nějak diferencován, tzn. že by např. některé skupiny cizinců byly vítány více či méně než jiné?

Nu, to je docela těžká otázka. Jistě, ve společnosti převládá pocit, že Evropané jsou nám bližší než kdokoliv jiný. Řekl bych, že je zde určitý rozdíl mezi přijímáním Evropanů a třeb a Afričanů nebo muslimů. Na druhé straně muslimské komunity žijí v Británii po dlouhou dobu. Tyto komunity jsou zde dobře etablované, mají své poslance v parlamentu, své zastupitele v městských radách. Velmi aktivně přispívají k životu britské společnosti, rozhodně u nás nežijí v izolaci od majoritní společnosti. Lze říci, že multikulturní společnost je samozřejmou součástí našeho každodenního života. Například já ve své práci dennodenně spolupracuji s Číňanem, Nigérijcem,

Ó Ó Ó

MEZI PARAGRAFY

také např. o uprchlíky z náboženských důvodů – zejména konvertity ke křesťanství, které tradiční islámské právo trestá smrtí. Je pozoruhodné, že stále více lidí v muslimském světě se obrací ke křesťanství, neboť ho vnímají jako láskyplné náboženství. Velké množství politických, ale stejně tak ekonomických uprchlíků přichází z Číny. Za propašování z Číny do Británie zaplatí takový uprchlík různým mafiím v přep očtu až 30 000 liber. Naše úřady se je snaží odesílat zpět, ale Čína je odmítá přijímat. Vláda se tedy snaží na Čínu působit stylem „Vezměte si zpět své uprchlíky, my vám dáme více víz pro vaše studenty a poskytneme více obchodních příležitostí.“ Vláda usiluje o omezení přílivu uprchlíků i dalšími způsoby. S četnými, zejména africkými státy uzavírá zvláštní smlouvy o dodržování lidských práv. Pokud dotyčné vlády na smlouvu přistoupí, britská vláda se pak již necítí povinováUprchlíci často zakotví v novém domově, který je hodně odlišný od toho původního. Vietnamská mládež se v Evropě poprvé setkává se sněhem. © UNHCR/L.Astrom, 1985 na přijímat z této země politické uprchlíky.

palestinským imámem, pakistánským imámem, Sikhem z indického Pandžábu, s katolíky. Pro Británii je takové multikulturní prostředí velmi typické – a to i pro pozice a instituce s vyšší rozhodovací pravomocí. Když srovnáte naši situaci s Francií, jeden z rozdílů je v tom, že ve Francii nehraje přistěhovalecká populace aktivní roli ve společnosti. Nemohou prostě dosáhnout určité úrovně politické moci, pokud nejsou bílí. Vezměte si jen příklad ministra Sarkozyho - dosáhnout takové pozice by bylo např. velmi těžké pro muslima ze Severní Afriky.

V Británii se však občan pakistánského nebo indického původu klidně může stát poslancem nebo ministrem.

Existuje tedy v Británii nějaké napětí mezi majoritní společností a minoritou a nebo mezi jednotlivými minoritami navzájem?

Ne, takové problémy u nás nejsou, jednotlivé náboženské a etnické skupiny spolu vycházejí velmi dobře. Většina lidí by asi řekla, že největší nebezpečí číhá ve fašizující Britské národní straně. Jistě, člověk by na jedné straně mohl sympatizovat s jejím požadavkem zachovat určitou míru anglosaské kultury. Víte, my si v Británii potrpíme na své keltské a anglosaské dědictví a další tradice jako demokratický parlament a monarchii. To jsou neodmyslitelné součásti britské společnosti, které si většina lidí přeje zachovat. Cizinci, kteří přijdou do Británie a stanou se britskými občany, jsou stejně britští jako já sám. Jejich snahou je co nejdříve se integrovat do tohoto politického systému, který jim umožňuje dosáhnout určitého postavení a vlivu, a plně využít jeho výhod. Samotná Britská národní strana je ovšem svými postoji nebezpečná, protože v konečném důsledku vytváří představu, že imigranti jsou našimi nepřáteli třeba jen na základě barvy kůže.

Nemyslím si však, že by Britové jako celek takovou představu přijali.

Jaké kořeny má podle vás strach z cizinců ve Velké Británii?

Nemyslím si, že by britská společnost jako celek trpěla strachem z cizinců v pravém smyslu tohoto slova. Řekl bych, že sympatie k Britské národní straně vyplývají z prostého faktu, že jsme opravdu zaplaveni cizinci a z toho pramení obava, že naše kultura, naše identita se rozplyne. Troufám si tvrdit , že takový strach je oprávněný. Kdybych třeba já jako Angličan chtěl koup it nějakou pivnici v Olomouci, také byste se obávali, co se stane s vaším pivem, které je vaším národním dě-

dictvím. Nejde tedy o strach z cizinců či migrace jako takové, ale strach z těch vysokých čísel. Vláda by měla přijmout taková opatření, aby dala příležitost ekonomickým migrantům, na druhé straně se ovšem snažit o zachování naší kultury. Nedávno se mne při jedné veřejné debatě na téma imigrační politiky kdosi zeptal, jaké problémy v oblasti imigrace bych si zejména přál vyřešit. Já na to odpověděl, že prapůvod našich těžkostí spo-

čívá ve vysoké atraktivitě Británie pro cizince. Cizinci většinou chtějí dostat se právě do Británie, nikoliv třeba do Francie, Německa neb o střední Evropy. Je tedy důležité striktně odlišovat politickou emigraci, která k nám přivádí klasické politické uprchlíky ze zemí, jako jsou Zimbabwe, ovládaných tyranským despotou, což je do jisté míry stejně tak případ Běloruska nebo Íránu, od ekonomické migrace dané hospodářskou přitažlivostí naší země. Ekonomičtí migranti byli totiž donuceni využívat našeho azylového systému jako jediné cesty, jak se dostat do Británie. Bylo by mnohem efektivnější, kdyby zde existovala možnost, aby tito ekonomičtí migranti získali možnost dočasného pobytu v Británii, tedy aby u nás byl zaveden obdobný systém, jaký např. mělo před léty Německo pro své gastarbeitry.

Zejména mnoho Evropanů – méně to už ovšem platí třeba pro Afričany – touží dostat se do Británie pouze za účelem vydělání peněz. Britští zaměstnavatelé po takových lidech touží, protože jsou levnější, spolehliví a tvrdě pracují.

Jinak je ovšem pozoruhodné, že většinou se lidé více obávají cizinců v místech, kde vlastně žádní nežijí, např. na venkově, zatímco ve velkých městech, kde s nimi lidé dennodenně přicházejí do styku, považují jejich přítomnost za cosi naprosto samozřejmého.

Z jakých zemí k vám dnes nejvíce přicházejí političtí uprchlíci?

Již jsem zmínil tradiční země jako Bělorusko, Zimbabwe, Írán. Írán dnes v počtu uprchlíků vede. Nejde jen o politické op onenty, ale

Liší se názory na imigrační a azylovou politiku napříč spektrem britských politických stran, nebo jsou jejich názory v podstatě totožné?

Azyl dnes představuje v Británii horký politický brambor. Hlavní politické strany prosazují v této otázce v podstatě tutéž politiku a zastávají tytéž názory. A stejně tak běžní lidé často opakují obvyklou větu – rádi bychom jim pomohli, ale nemůžeme je přijmout všechny. Kdyby země byla zaplavena cizinci ve velké míře, zničilo by to podstatu naší společnosti. Někdy je to ovšem opravdu bolestné. Např. v Londýně najdete dnes celé komunity Kurdů a Afghánců. Mnozí z těchto Afghánců jsou velmi inteligentní mladí lidé, kteří u nás hledali útočiště, protože z duše nenáviděli všechno, co se dálo za vlády Talib anu v jejich zemi, všechny ty represe proti vzdělání, potlačování práv žen – dnes po změně poměrů v Afghánistánu však všechny tyto lidi posíláme zpět. Člověk jen chce doufat, že právě oni jednou změní svou zemi k lepšímu.

Několik z nich jsem potkal i v našem detenčním centru, a udělali na mne opravdu velký dojem. Byli to inteligentní, vitální, ambiciózní, laskaví lidé, právě takoví, kteří by měli tvořit budoucí základ společnosti ve své zemi.

V minulém rozhovoru jste zmínil deportace. Co se však děje s lidmi, které prostě z nejrůznějších důvodů deportovat nelze, jako např. Somálce nebo Číňany?

Většinou obdrží statut tzv. dočasného pobytu. Znamená to tedy, že nezískají přímo azyl,

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

18

Ô AKTIVITY Ô ale jakési právo na dočasnou ochranu v naší zemi. Tito lidé se musejí třeba každý měsíc chodit hlásit na policejní stanici. Mezitím se však může stát, že imigrační služba, která prošetřuje jejich případ, změní názor a rozhodne o deportaci. Jednoho dne jsou při své obvyklé návštěvě na policejní stanici zadrženi, zamčeni do cely a poté posláni do detenčního centra a za pár dní za nimi třeba přijde imigrační úředník s kusem papíru a sdělí jim: „Pane X., váš let do Nigérie je příští pátek.“ Psychologicky je to pro ně velmi bolestné. Po léta žili svobodně a s pocitem bezpečí v Británii, již si dělali naděje na britský pas – a najednou je čeká pravý opak.

Někdy třeba po pěti nebo sedmi letech života v naší zemi! To je třeba dnes příp ad mnoha Afghánců, Kurdů a bohužel i uprchlíků ze Zimbabwe.

Jaké je ekonomické postavení těchto lidí s dočasným pobytem? Mohou pracovat?

Dříve pracovat mohli, bohužel dnes nemohou ani pracovat, ani nepobírají žádné sociální dávky. Toto je samozřejmě záměrně a je to jedna z forem nátlaku, jak je přimět k návratu domů. Vláda se tímto snaží vyslat jasnou zprávu jak pašerákům lidí, tak samotným imigrantům: Nepřicházejte do Británie, když

sem přijdete, nebudete moci pracovat a budete muset spát v zimě pod mostem.

Na závěr bych se vás rád zeptal na otázku, týkající se spíše vaší další profese, totiž kněze. Povrchní moderní pohled většinou vnímá náboženství, zejména v souvislosti se současným islamistickým terorismem, jako zdroj konfliktu a nesnášenlivosti. Přitom téměř v každém náboženství je naopak ukryto poselství tolerance a míru, úcty k životu a lidským bytostem. Čím a jak tedy podle vás jednotlivá náboženství přispívají k tolerantnímu duchu britské multikulturní společnosti?

Víte, v tomto ohledu učinil před několika lety zajímavé prohlášení princ Charles. Na britských mincích se u obrazu královny/krále nalézá latinský nápis: Fidei defensor ochránce víry. Protože v Británii je monarcha hlavou anglikánské církve, znamená to tedy ochránce křesťanské anglikánské víry. Princ Charles však k tomu řekl, že nechce být ochráncem víry, ale ochráncem věr. Mohlo by to jistě vzbudit různé kontroverze, ale mnoho lidí tehdy tento jeho výrok s potěšením přivítalo jako projev prozíravého myšlení. Princ Charles věnuje otázkám nábožen-

ství velkou pozornost, nedávno např. otevřel Islámské centrum při Oxfordské univerzitě.

Jeden z mých spolupracovníků v našem detenčním centru je světoznámý islámský učenec. Jednou týdně přichází k nám do centra, vede zde náboženské obřady pro muslimy, káže a vyučuje . A mimo to je velmi aktivní na poli mezináboženského dialogu. Často mne zve na procházky, abychom sp olu mohli diskutovat. Pro mne je taková vzájemná spolupráce velkým zážitkem, velmi mne to povznáší. Hned den p o mém návratu do Anglie se účastním tradičního čtvrtletního společného setkání kněží všech náboženství, kteří pracují v centru. Budeme mít společný oběd a poté spolu ve velmi příjemné atmosféře porozprávíme. Vládne mezi námi báječná shoda, protože máme jeden společný cíl, tj. pokusit se, co nejvíce to lze, zpříjemnit uprchlíkům pobyt po dobu, co jsou u nás zadržováni, smysluplně zkrátit každý ten jejich dlouhý den mezi nadějí a zoufalstvím. Nemůžeme sice rozhodnout o jejich budoucnosti, ale můžeme se alespoň pokusit nějak jim pomoci.

Rozhovor připravil a přeložil Lubor Kysučan.

Autor působí na FSS MU a FF UP.

 Den uprchlíků 20. června je den vyhlášený Valným shromážděním OSN jako Světový den uprchlíků.

29. června Poradna pro uprchlíky sp olečně s Českým helsinským výborem a Centrem pro otázky migrace uspořádaly akci pod názvem Crossing Borders.

Ve čtvrtek večer 29. června v klubu Cross, což je v Praze - Holešovicích, bylo moc rušno.

Přestože bylo ošklivo a pršelo, před vchodem už stálo několik desítek lidí, které se snažily dostat se dovnitř. Lidé různých věkových skupin i národností trochu nezapadali do moderně „mechanického“ prostředí klubu. Uvnitř bylo narváno. Živě hrály kap ely. Na stěnách byly rozvěšeny fotografie s uprchlickou tematikou. Hned u vchodu, v malinké místnosti na stolech byla vyložena etnická jídla. Gruzinské chačapury, asijský plov, p achlava i jiné orientální dobrůtky, které mohl ochutnat každý. Také se tu prodávaly exotické p otraviny dovezené z cizích zemí a výrobky uprchlíků žijících v ČR. V jednu chvíli byla hudba přerušena s tím, že by měl proběhnout nějaký projev. V tu

19

chvíli se davem mladých lidí za pomoci některých z nich, přes aparatury a stojany na podium prodrala šedovlasá dáma a spustila: „ Milujeme jejich hudbu, máme rádi jejich jídla, libí se nám jejich výrobky, a přesto nejsme tolerantní a otevření vůči osobám, které nezapadají do rámce ,bílého heterosexuálního Čecha‘. Proč tomu tak je? Žijí mezi námi, jsou součástí našeho každodenního života.

Mnozí jsou našimi přáteli a blízkými. Nejsou to pouze uprchlíci, jejich osud je o to těžší, že museli opustit své domovy z důvodů pro mnohé z nás nepředstavitelných. Azylanti , cizinci, Romové, homosexuálové, stejně jako příslušníci kterékoliv menšiny jsou plnohodnotnou složkou naší společnosti, požívají stejných práv jako každý jiný.

Každý z nás je ve své podstatě příslušníkem nějaké menšiny, každý z nás si s sebou nese svoji odlišnost a individualitu. Příslušníkem menšiny se člověk stane bez ohledu na svoje rozhodnutí nebo dokonce zavinění, a přesto mu je zákonitě předpovězen život, spojený s poníženým omlouváním se většině za svou menšinovost.“ Bývalá mluvčí Charty 77, předsedkyně Českého helsinského výboru, Libuše Šilhánová, se snažila mluvit nahlas . To prostředí bylo poměrně hlučné pro taková slova, nicméně skupina lidí před jevištěm, kde stála paní předsedkyně, pozorně naslouchala a reagovala. „ Konfuciánská zásada zní ‚ Nečiň jiným, co sám nechceš‘. Bohužel ještě není v české společnosti ve vztahu majority k minoritě standardem. Jakkoliv snad lze tvrdit,

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

že většina společnosti příslušníky menšin toleruje a respektuje (a bere přitom na zřetel jejich často nesnadný životní úděl), lze pozorovat setrvalou až zesilující tendenci některých iniciativ odejmout menšinám a jejich příslušníkům práva a postavit je do role nežádoucích nebo jen s největším přemáháním akcepto vaných jedinců. Potřeba hovořit o právech a společenském postavení je aktuální, zvláště v perspektivě aktivit ultrapravicových hnutí či politických stran ve spojení s ignorací (nebo tolerancí), kterou vůči nim často projevují statní orgány.“ Potlesk. A ještě větší potlesk a uznání si paní předsedkyně vysloužila připomenutím volební kampaně Národní strany a okolností shromáždění konaného 1. května pod záštitou Národního odporu. „Součástí předvolební kampaně této politické strany byly ataky vůči všemu ‚odlišnému‘ a ‚nečeskému‘, znevažující a urážlivé projevy se týkaly Romů, cizinců a jiných skupin obyvatel. Na štěstí Národní strana utrpěla ve volbách očekávaný debakl a nadále zůstává pouze zanedbatelným politickým mini-subjektem. Ale nikdo se nepozastavil nad faktem, kolik osob se podobnými výroky může oprávněně cítit raněno a ohroženo. Že nikdo nepoložil důraznou otázku příslušným orgánům: jak je to možné, že taková hnutí a takové strany mohly být v České republice registrovány, tedy uznány?

Apelujeme tedy na nás na všechny, abychom se pokusili vžít do role příslušníků men-

Ó Ó Ó

AKTIVITY

šin, abychom se pokusili být tolerantní k jinakosti lidí, kteří patří k etnickým nebo jiným skupinám, odlišným od majority. Dokážeme překročit svoje hranice, jako to dokázali a dokazují oni?“ Přestože prostředí nebylo pro paní předsedkyni nejpříjemnější, vyjádřila velkou radost nad tím, že se akce uskutečnila, že se jí mohla částečně účastnit, a zároveň vyjádřila přání, aby i prostřednictvím podobných akcí byla tematice menšin, a tedy i uprchlíků, věnována větší pozornost společnosti.

Více informací o podobných akcích najdete na http://www.uprchlici.cz Světlana Kovaleva Autorka je spolupracovnice Českého helsinského výboru.

Uprchlická kapela Ekvator .

Foto: Tomáš Vodňanský

 Několik chvil s Maršo 12. – 14. 10. 2006 v Brně pobýval v rámci svého turné čečenský taneční soubor Maršo. …vše je skoro u konce, upravují se a doplňují maličkosti, které by si člověk normálně nevšimnul. Protože si ale hostů vážíme a chceme, aby se tady cítili dobře, spolupracujeme s radostí.

Několikrát už někdo z Berkatu (o.s. Berkat, které příjezd Marša zorganizovalo) volá: „Je vše připravené? Za patnáct minut jsme tam.“ Za pár chvil je znovu slyšet zvonění telefonu. A my už se nemůžeme dočkat. Je mezi námi cítit hezká nervozita a napětí. Autobus zastavuje na sídlištním parkovišti, pomalu začínají všichni vystupovat. Nejdřív vedoucí tanečného souboru. Pán ve středních letech, na kterém je vidět celý jeho osud, od jeho předčasně udělaných vrásek až po jeho bílé vlasy. Vřelý p ohled, který mluví místo něj , ale zároveň je to pán, který je veselý, i přestože si osud s ním nehezky „pohrál“. Za ním začínají vystupovat ostatní členové souboru. Nejdřív kluci, hezcí, vypracovaní, za nimi dívky, krásné, něžné, stydlivé. Jsme v Brně Bohunicích a jdeme do blízkého centra volného času Lužánky – Lány. Vstříc nám a celému čečenskému původu asi dvacítky členů kráčí Čečenec (Murad B.) se svým devítiletým synem, kteří se s rodinou nastěhovali do Brna utíkajíce před válkou. Oba muži se pomalu zastavují a začínají se objímat, „český“ Čečenec vítá svého bratra Čečence, vedoucího tanečního souboru Marša, jménem Vácha. Dlouho se nepouští a u toho mluví čečensky. R adost na obou stranách nezná konců. U srdečného rozhovoru se skupina pomalu přibližuje k budově Lán, kde je pro tanečníky Marša nachystané tradiční čečenské jídlo galušky, které připravovala paní z Čečenska, Elza B. (manželka zmíněného Murada). Na všech tvářích je vidět nekonečná radost a vděčnost, že i přestože mají tak daleko domov, mohou jíst jejich oblí-

bené a tradiční jídlo. Po oběde následuje volná zábava, každý se může zařídit dle svého přání. Dospělí se pustí do města, některé z dětí zůstávají s námi, malují na zeď, zpívají, ostatní hrají hry na počítači, další zajdou do sídlištního parku jen tak ze zvědavosti. Dospělí se vrací z města a už je čas odejít se ubytovat.

Jen na jediné slovo vedoucího jsou všichni připraveni k odjezdu. Doprovázíme je k autobusu. U toho si povídáme, jaká je současná situace v Čečensku. Už se ale někdo hlásí, že není čas a že se musí odjet. Tak se loučíme a na viděnou zítra. Všichni v devět před Waldorfskou školou, ale prosím přesně. „Da, da,“ slyšíme odp ovědi. Tak šťastnou cestu a těšíme se na zítra. Naše česká skupina se

vrací k budově Lán a pořádá si zážitky a obrázky v hlavě a u toho sdílí nesmírnou radost ze setkání s členy Marša. Čekáme před Waldorfskou školou v Brně Líšni a už vidíme autobus, s nímž Maršo jezdí.

Znova naše obličeje září štěstím z toho, že sdílíme den s Maršo. Autobus zastavuje, oni si taky všímají nás, začínají mávat, my taky máváme. Srdečně je vítáme a vcházíme do školy. Míříme k divadelnímu sálu, kde proběhne česko-čečenské setkaní a kde čečenské děti stráví hezké chvíle s českými dětmi.

Po oficiálním představení souboru a přivítání čeští žáci začínají s představením svého programu pro své hosty. Žáci své hosty chtějí naučit tancovat moravské tance, netušíce

Zelimchan hraje na kytaru, kterou dostal v ČR darem, čečenskou tradiční píseň.

Foto: Radim Ošmera

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

20

Ô AKTIVITY Ô však, že toho se nebudou moci zúčastnit čečenské holky, protože jejich kultura, zvyky a tradice nepovoluje dotek mezi klukem a holkou, což jak známo v moravských národních tancích je přirozené. Za okamžik program pokračuje jiným způsobem. Děti sedí v kruhu a kladou si mezi sebou otázky, ptají, co se učí v svých školách, jaké předměty mají, čím je to tam u nich zvláštní. Atmosféra byla příjemná a milá, povídalo se o věcech vážných i lehkých a legračních. Pokračovalo se hraním a zpíváním ruských a čečenských písniček, které zpívaly čečenské děti. Čas utíká poměrně rychle, nebo nám to jen připadalo.

Setkání se musí uzavřít. A na závěr vždy to nejhezčí. České děti mají pro své hosty dárky, které samy vyrobily. Všude je slyšet děko vání a loučení. Vzdalujeme se, za námi daleko zůstává škola, a my všichni plni elánu míříme k divadlu Bolka Polívky.

Maršo má poslední zkoušení před hlavním vystoupením před brněnským publikem.

Jsme zvědaví, jak vypadá tanec pro získání svobody. Co vše jsou ty děti schopny udělat pro dávno touženou svobodu a pro normální život. Začínají cvičit. Jejich trenér je příliš přísný, nep ovoluje ani nejmenší chybu, které by si divák vůbec nevšiml. Ale je jasně vidět , že se tam pracuje precizně a pěkně. A všechno musí být tak, jak patří a všechno se musí

vydržet. Zkouška už téměř končí, začíná to nejhezčí. Do divadla přicházejí návštěvníci, sál se postupně plní. Členové Berkatu se naposledy dívají do jeviště skulinou v oponě.

Je nutné připomenout, že bez pomoci Berkatu by se cesta Maršo do Čech nikdy neuskutečnila. Otevírá se záclona, vychází organizátorka z Berkatu, Pavla Pijanová, mluví o aktivitách Maršo a představuje jejich tance.

Opět se zavírá opona a už za okamžik se před námi objeví krásní kluci, oblečeni do krojů a tančí. Každý tanec vyjadřuje a kreslí něco jiného, kreslí jeden národ a jeho zvyky od dob dávných až do dneška. Na tanečnících je vidět jejich hrdost a odvaha. I neskutečná krása, síla a houževnatost tohoto národa. Na jeviště vychází tančit dívky, atmosféra kulminuje. Ze všech stran je slyšet potlesk, silný a srdečný. Potlesk je slyšet dlouho. Diváci prostě nevěří svým očím. My ještě zůstáváme, čekáme, až přijdou tanečníci za námi a každému osobně gratulujeme a vůbec neschováváme naši radost a potěšení z nich.

Domlouváme se na další den, přejeme si dobrou noc a odjíždíme každý svým směrem.

Poslední den Maršo v Brně. Setkáváme se před Gymnáziem Matyáše Lercha. Tam školní kapela vítá Maršo hraním rockovo-folkové hudby. Poté nejmladší členka Marša Elinka tančí pro české studenty tanec Džigity. Začí-

Čečenský národní tanec v krojích v divadle Bolka Polívky.

21

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006

nají beseda, čečenské děti chtějí dát najevo svým vrstevníkům, že v Čečensku jsou i krásné věci a že nechtějí, aby mezi lidmi slovo Čečensko vzbuzovalo jen strach a hrůzu, ale i život. Povídaní trvalo ještě chvilku a pak jsme odjeli. Procházíme s Maršem naposledy brněnskými ulicemi. Ptají se nás, zda pojedeme za nimi. Odpovídáme, že ano a že za dva roky. Hlub oko v dětských očích je vidět nedůvěra, kterou nechtějí vyslovit pusou a jen u toho krčí ramena a kroutí prsty. Čím víc se přibližujeme k autobusu, se kterým mají odejít, tím více všichni cítíme stesk a smutek...

Všichni už sedí v autobuse, koukáme smutně navzájem, máváme jim a přejeme šťastnou cestu. Autobus odjíždí, dlouho ještě stojíme na místě a máváme. Všichni máme stejnou otázku v hlavě: Uvidíme ty krásné lidi znovu?

Katerina Dimovska Autorka je dobrovolnicí kampaně NESEHNUTÍ „ Bezpečí pro uprchlíky “.

Foto: Milan Štefanec

Ó Ó Ó

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006

Ô Ô

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006