Full Moon #20

HUDEBNÍ MAGAZÍN #20 | 2011 | 99 KČ | 4 EUR FU LLMOON MAGAZ I N E .CZ

A PLACE TO BURY STRANGERS MY BLOODY VALENTINE pUSCIFER THE wALKABOUTS THE SMASHING PUMPKINS OASIS David Lynch BY OPTICAL FRAMEWORKS LA DISPUTE INSANE SOCIETY WOLVES IN THE THRONE ROOM CARETAKER VLTAVA M. HERBERT ...

vánoční nákupy na e-shopu fullmoonmag.bigcartel.com: 1. trička: dámská, pánská, dresy, tílka, různé velikosti i barvy 2. placky a samolepky, sady po více kusech 3. starší čísla magazínu za polovic 4. balíček Lucky 13 (první ročník Full Moonu, originál balený) 5. nově: balíček Lucky 7 (posledních sedm čísel za zvýhodněnou cenu) 6. nově: prosincový přeplatitelský expres za 444 Kč a dárkový poukaz 7. tip: Full Moon plátěná taška přes rameno lze objednat i na jitka@fullmoonmagazine.cz a platit převodem, složenkou či jakkoliv jinak po domluvě. slevy platí do 31.12. přejeme krásné Vánoce!

New Moon 2.1 release party středa 1. února 2012 Fléda, Brno Astronautalis (USA) Bluebird (USA) www.fleda.cz www.kyeo.net

001

GALERIE RUDOLFINUM / 7.12.2011 – 26.2.2012

Tak pravil LaChapelle Galerie Rudolfinum uvede ve světové premiéře jednu z největších retrospektiv tvorby Davida LaChapella, která prostřednictvím více než sto dvaceti fotografií představí příběh jeho třicetileté kariéry. Kurátorský koncept, rozsah i časové období, které pražská expozice mapuje, staví výstavu do významné pozice jak z hlediska autorovy tvorby, tak z hlediska galerijní činnosti. Kurátor Otto M. Urban. www.galerierudolfinum.cz

David LaChapelle Probuzený - Jesse, 2007, C- print / © David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations David LaChapelle Amanda Lepore: Závislost na diamantech, C- print / © David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

NOEL GALLAGHER / OASIS

#1

OASIS TEXT APX

Podobně jako Rob Fleming v knížce Všechny moje lásky, vrstevníky rasisticky soudím podle toho, jestli měli v 90. letech nejradši Blur, Pulp nebo Oasis. Nic moc z toho nevyvozuju, britpop jako britpop, ale podle mojí unifikované teorie se to má takhle: za Pulp se postaví outsideři (dnešní hipsteři), za Oasis opoždění vidláci, a když někdo řekne Suede, je to chytrolín a pozér. Jediná správná odpověď je Blur. A já?

Já jsem z vesnice. Můj bratr říká Opičí hory, psycholog Lothlórien pod Pradědem. Nic ve zlým, případný děti bych nechtěla vychovávat nikde jinde. Bez internetu začátku 90. let byla informační propast veliká (ovšem nic, co by se časem nedalo dohnat), a tak jsme brali, co bylo. Časopis Bravo, Evropa 2, vesnické zábavy a diskotéky, jukeboxy, kazety neznámého původy se šlágry osmdesátých let a staré zaprášené nahrávky rodičů na křivých vinylových deskách. Bizarní mix, kde nechyběla filmová hudba Felixe Slováčka, Rolling Stones, Wham! a Twenty 4 Seven.

Počátek éry originálních cédéček, nastartovaný vánočním dárkem v podobě hi-fi věže s měničem na tři disky, přinesl do naší domácnosti, aniž by o to rodiče nějak zvlášť stáli, nejprve všechny desky Green Day, Americanu od Offspring, Californication, eponymní R.E.M. nebo Adore od Smashing Pumpkins, vše poctivě odkoukané od kluků „ze čtvrťáku“.

Všechno mělo cenovku cca 499 Kč, ale když jste si párkrát nekoupili svačinu a čas od času schovali drobné z výletu za babičkou, s malým jměním už se dalo něco podniknout. Období mezi vyhazováním peněz za náhodná cédéčka na základě důvěry ke kamarádům nebo prodavačům a rozmachem p2p sítí, torrentů a všech FANOUŠKOVSKÁ #1: OASIS

nástupců zakázaného Napsteru bylo krátké, a v sítku na poslední chvíli uvízlo Be Here Now. Byl rok 1997 a Oasis byli (aspoň podle Noela Gallaghera) „největší kapelou na světě“.

Hehe, pitomci.

Be Here Now jsem milovala. Od bookletu přes úvodní sampl vrtulníku v otvíráku D’You Know What I Mean? přes megahit Stand by Me, kytaru Johnnyho Deppa v Fade In-Out (což jsem samozřejmě nepoznala, jen to tam bylo napsané) až po poslední instrumentálku, opakující motiv All Around the World. Uměla jsem všechny skladby nazpaměť, o Liamovi jsem si myslela, že je cool, o Noelovi, že je kytarista. Pravdu jsem se dozvěděla později, stejně jako smutnej fakt, že od desky Be Here Now vede cesta jenom zpátky k (What’s the Story) Morning Glory? a Definitely Maybe. A pak už nikam.

Střih. Po jednom z desítek náhodných koncertů v Praze v letech 2005 – 2008 dopíjíme se Spoonmanem tisící vodku a džynantonnyx a řveme jak na lesy. Pozvrací schody U Sadu, já to vydržím až do sadu před hospodou. Na Václaváku mi skáče na ramena a oba si dáváme držkou o chodník. O Nuselský most rozbíjíme nedopitou láhev červeného vína. „And sooooooooooo Sally can waaaaaaait, she knows it’s too late as we’re walking ooon byyyyyyyyy!!!! Her soooooooooooooooul sliiides away, but don’t look baaack in anger I heard you saaay!!! Achachachaaa!! And sooooooooooooooooooooo Sally can waaaaait...!!!!“ „TYVOLE A TEN SLAJD NA ZAČÁTKU SUPERSONIC!!! ÁÁÁÁÁááá!! Nejlepší!!!“ Pochybuju, že nás někdo v okruhu kilometru neslyší. Oasis samozřejmě nebyli jediný jukeboxový evergreen té doby, but we don’t look back in anger...

At least not today.

Střih. V létě 2009 hostí německý elektronický festival Melt! jeden z posledních koncertů

Oasis. S Jardou se cpeme do prvních řad už při Kasabian a kolem jsou samý malý děcka. Úplná školka. Nevim, kde se to tam vzalo.

Když vyšlo Be Here Now, muselo jim být tak pět. „Liam se tvářil jak piča, přesně jak se dalo čekat, Noel těsně v závěsu. Show úsporná, žádný velký kecy (co by taky povídali, když jsou úplně vypatlaný), žádný překvápka, žádný natahování.

Jo, jednou hodili mezi lidi tamburínu.“ I ty reporty byly tehdy nějaké lepší... Ale co hlavně: s koncem setu zahráli Morning Glory, Wonderwall, Supersonic, Live Forever, Don’t Look Back in Anger i Champagne Supernova. Slábl nám hlas a já pištěla jako z videa na koncertě Kelly Family. Nebylo to žádné odfajfknuté jméno na seznamu kapel, byl to jeden z nejhezčích splněných snů, jaké si i dneska dokážu představit.

Střih. Na stejném festivalu o dva roky později vystupují Beady Eye, Liamova nová kapela. Je mi z toho smutno a na zvracení. Jejich desku jsem poslechla do půlky a už o ní nikdy nechci slyšet. To Noel Gallagher’s High Flying Birds zní, jak bych si přála, aby zněla dobrá deska talentovaného hudebníka s minulostí „největší kapely na světě“. Líbí se mi, je – vybírám nejméně uvěřitelné slovo – sympatická, If I Had a Gun... nebo The Death of You and Me jsou hity jako blázen. V jukeboxu si to nepustím, na to tady budou navždy Oasis, a už vůbec se nebudu cpát do prvních řad na koncertě – to mileráda přenechám lidem narozeným v 90. letech. Ale ráda si to někdy zase pustím, což je víc, než můžu říct o Beady Eye a většině desek Oasis dohromady.

Když vytáhnu „Blur, Pulp nebo Oasis?“ a tázaný odpoví, že Oasis, změřím si ho sice povytaženým obočím, nicméně s potutelným úsměvem spřízněné duše. Vítězové budou Blur, ale ten slajd na začátku Supersonic?!

Áááááá!! Nejlepší!

005

tEXT JANINA

Ahoj tati a mami, Já vim! Nezavolám, nenapíšu a místo toho, abych přijela, vymýšlím blbosti. O moc lepší to se mnou už nebude, ale nedělám to schválně. Abych byla upřímná, zrovna sedím v nějaké hospodě v Londýně (Wetherspoons se to jmenuje, v Anglii vyhlášená síť levných a hrozně populárních restaurací, akorát tady mají koberce a smrdí z nich rozlité pivo), piju čaj s mlíkem, je to totiž super, a snažím se připojit na internet. Nejde to a nevím proč a vztekám se u toho. To mám po taťkovi. Dneska je tady stávka, takže bude na letišti veselo, a jsou uzávěrky časopisu, takže bude veselo ještě i zítra v Praze. V Londýně jsem kvůli včerejšímu koncertu, ale třeba dneska jsem si ve městě koupila šaty. Fakt, nekecám. Černobílé a puntíkované. Hrozně hezké! Myslela jsem, že potřebuju velikost 18, ale byla mi 14. Zhubla jsem od té doby, co jsem přestala kouřit. Přijedu v nich na Vánoce, teda jestli si k nim zvládnu koupit boty, nemám tušení, co se k takovým šatům nosí za boty. Na podpatku si mě asi představit nikdo nedokáže. Nebo snad jo? Pořád nějaké překážky: koupíte si šaty, hned potřebujete ještě boty. A tak je to se vším.

Mám se dobře! Jako opravdu dobře, ne že se to jen tak říká. Sice se teď (v Praze) zase stěhuju, protože se ukázalo, že byt, kde jsem chvilku byla, není přesně to, co bych od bydlení chtěla (ale bydlela jsem tam s kamarádem a ten měl kocoura Felixe a všude, úplně všude byly chlupy, mami, to by se ti líbilo!), a zítra se jdu podívat na jiný a v pátek na další a třeba to vyjde.

Jinak mě to ale moc netrápí, sbalím si svých pět švestek a jdu. Vlastně by se mi líbilo bydlet na cestách, všechno, co potřebuju, mám teď s sebou. Časopisu se taky daří, takže na dlažbu to zatím nevypadá, žádný strach o mě. Já vím, že byste byli radši, kdybych měla nějakou normální, opravdickou práci, třeba jako dřív v Lidových novinách pod svým normálním jménem a titulem a na každém stánku... nojo. Mluvčí politické strany ani právník ze mě už nebude, takže se snažím dělat dobře to, co umím a co mě baví. A zatím mě to naštěstí baví. Teď jsem 006

APX

frontstage někde četla, co kdesi povídal Konfucius: „Najděte si zaměstnání, které milujete, a do smrti nebudete muset pracovat.“ Tak to dělám.

Kromě časáku teď v Praze děláme hodně koncertů a poslední sezona, teda jako tenhle podzim, byla docela úspěšná. Ne že bychom vydělali nějaké závratné sumy, ale chodí nám tam spousta lidí a vždycky je to povedená akce. Což je bezva. Ta muzika by vás asi moc nebavila.

Na příští rok budeme s časákem dělat nějaké změny, bude z něj dvouměsíčník. Hlavní důvody jsou ekonomické, protože tiskárna stojí hrozně moc a takhle ušetříme celou půlku všech nákladů na vytištění, což za rok dělá nějakých milion a čtvrt. To není málo, co? A s takovýma číslama já tady počítám, jako by to byly brambory na trhu. Brambory teda ne, ty bych asi nekupovala. Třeba hrušky. Každopádně ušetříme a bylo by super, kdybychom ušetřili i polovinu stresu a času, které Full Moon žere, ale s tím moc nepočítám. Chtěla bych být doma častěji, ale víte, jak to je. Půl dne tam, půl zpátky, nevyspaná a pořád jen čumím na monitor.

Jak tady tak sedím, uvědomuju si, že jsem častěji v Londýně. Půl dne sem, půl zpátky, nevyspalá a pořád na internetu, haha! Mám to tady ráda. A je tady teplejc než v Praze.

Jo, koupila jsem si letenku do Mexika! Fakt, nekecám. V únoru, takže jsem si to dala k narozeninám. V Acapulcu, což je na jižním pobřeží u Tichého oceánu (jupí, uvidím Pacifik!), je prej průměrná únorová teplota 26,5 stupňů.

Nejdřív jsem si říkala, že si koupím letenku jen tam a že bych tam zůstala, ale když on se ten časopis sám neudělá, no. Každopádně se tam těším jako blázen. Skoro jako domů na Vánoce.

Víte, že na vykecávání po telefonu o počasí moc nejsem (už máte sníh? a co na to Mickiewicz?) a mejlů mám dost v práci, tak vám pak všechno řeknu, až přijedu. Těšim! Mějte se a opatrujte se. Pošlu pohled z Londýna, doufám, že přijde před úplňkem.

Pusu kočce,

dcera

007

tEXT KAREL KOČKA

Nazdar, já jsem Karel a dostal jsem na starost nejdůležitější text tohodle čísla. Slíbili mi sice, že budu na prvním místě, ale tak je to furt: nejlepší koncert jejich života, nejlepší časák na světě... Už jsem si na to zvykl. Stejně jsem ale rád, že to píšu zrovna já, protože na asertivní jednání jsem mistr. Takže tohle je poslední číslo časáku.

Achachachá! Naletěli!!

Takže tohle je poslední číslo časáku, jak ho všichni známe. Mezi náma, nudil jsem se, už když dali na obálku Red Hot Chili Peppers, ale nic jsem neřikal. A vidíte to, měl jsem pravdu. Abych byl ale úplnej, od roku 2012 bude Full Moon vycházet dál. Bude pořád tištěnej, barevnej, relativně hezkej a furt tady budu já, takže žádnej strach o pověst. Nejdůležitější změny budou tyhle: 1. Budeme menší.

Šetříme lesy, noni? Akorát budeme mít víc stran, takže je to relativní. Novej formát by měl být dvacet na dvacet dva, což znamená, že budeme spíš do širokých kapes a kabelek. Jak na to tak koukám, vlastně je to furt obrovský a do svojí kapsy to narvu, jenom když to rozstříhám a pomačkám. Tak já nevim. Taky menší písmo bude a menší obrázky budou. To je cajk, stejně jsou všichni voškliví až hrůza.

2. Budeme dvouměsíčník.

No, to je asi průser, jelikož se jmenujeme Úplněk, takže celej vtip je tímto v hajzlu. Ale prej tisk jednoho čísla stojí dvě stě tisíc (cha! kdyby mi ty peníze radši dali!!), a tak se prej ušetří polovina. A prej když budeme o měsíc dýl v prodeji, koupí si nás víc lidí. To jsem teda zvědavej. Každopádně lidi ten časák aspoň mezitím stihnou přečíst. Ne jako teď, to je samý „moc 008

AHOJ, TATI!

backstage

písmenek“ a „moc dlouhý texty“ a „já to nestíhám“ a „já se v tom nevyznám“. S tou orientací to, pravda, nemusí být o moc lepší. Ale prej se budou snažit. Aby se to nepletlo, budeme vycházet vždycky na začátku měsíce. Takže 1. února, 1. dubna, 1. června, 1. srpna (hahá!!! to jsem zvědavej, co tam daj a kdo si to koupí), 1. října a 1. prosince.

jsme si požádali o grant. To by na ministerstvu byli úplně pitomí, kdyby nám to nedali, noni?

3. Budeme stát pořád stejně, 99 Kč.

Je dost možný, že někdo bude chtít vrátit prachy z předplatnýho, protože už nám nebude věřit. To je jasný. Je nutný říct, že aktuální předplatitelé dostanou ten počet kusů, kterej si předplatili, akorát nás budou muset číst až do roku 2013. To je dost bláznivá představa. Ale aspoň mají vystaráno.

To není žádná změna, ale prej to mám zdůraznit.

Zavedli jsme nové předplatné:

4. Budeme víc o tzv. kultuře.

Prej budem psát taky o koních, rybaření a kytkách. A komiksu a tetování a cestování a filmu a takovejch jako blbostech. Jako by to už nedělali.

Důvody těchhle změn jsou myslim dva. Zaprvý, bude o polovinu levnější tisk, takže manko na konci roku bude snesitelné do takový míry, že bychom tak mohli existovat třeba dalších deset let. Říkáme tomu trvale udržitelnej rozvoj. Zadruhý, nikdo se tady z toho nikdy nekončícího kolotoče uzávěrek nezblázní, což se pro ten jejich rozvoj taky hodí. Já jim to řikal už dávno. Ten časák, kterej bohapustě kopírujem (britskej Little White Lies), je taky malej a taky dvouměsíčník. Kdyby mě bejvali poslechli, mohli si ušetřit dvoustranu a psát si třeba o kafi. Ale tak je to tady furt.

Protože jsme pořád Úplněk, budeme všechny ostatní aktivity, jako je telka, rádio, DJské noci, koncerty, výstavy a další kraviny, směřovat, pokud to půjde, na úplněk a úplňkový týden. Už jsem viděl nějaký plány, ale možná to byly jen halucinace. Tady nikdy nevíte. Taky bude nová elektronická verze, když to stihnou, vydají dvě čísla v angličtině (prej pro lidi, co neumí česky), taky budou nějaké nové internety – prej i nějaký s textama nebo jakýho čerta. Jo a taky

půlroční (tři čísla) za 267 Kč, tj. 89 Kč za číslo; roční (šest čísel) za 499 Kč, tj. 83 Kč za číslo; dvouleté (dvanáct čísel) za 948 Kč, tj. 79 Kč za číslo; speciální prosincová akce: roční předplatné za 444 Kč (možno objednat i jako vánoční prezent s dárkovým poukazem pro vaše milé, manželky, milenky a kamarádky).

Takže, kdo i tak bude spíš chtít vrátit prachy, ať napíše Jitce na jitka@fullmoonmagazine.cz, a budete čumět, jak jsme rychlí. Jinak v lednu za úplňku dostanou všichni předplatitelé dárek. Pochybuju, že to budou fotky nahatejch holek, jak tady furt slibujou, ale někoho to třeba potěší. I nové předplátce, stejně jako vratky a stížnosti, vyřizuje Jitka. Už jsem jí psal.

Hele, snad vás ty změny moc nenaštvou. Musí to bejt! Vždycky to můžete prolistovat v krámu, když na vás něco zabere, koupit si to a pak s tím třeba někoho zpohlavkovat. Full Moon má široké využití. Tým se nemění, Carton Clan bude furt dělat grafiku, Apačka tomu furt šéfuje, furt je taky Džitka, která se o vás bude starat, CEO bude furt psát o Bowiem, Mišák vám časák doveze až domů, maxmiliána bude dál editovat, ale co hlavně, je tady Kamčatka a jsem tady já, Karlik. Tolik k výhledům na rok 2012.

Tak co, plácnem si zas?

BACKSTAGE

009

010

DAVID LYNCH

takže dobrý den

RECENZE DAVID LYNCH CRAZY CLOWN TIME (PIAS, 2011) THIS TRAIN W. CHRYSTA BELL (LA ROSE NOIRE, 2011) TEXT APX

„I was just sitting and these notes came and then I went down and started working with Dean and then these few notes, ‚I want to have a good day, today‘ came and the song was built around that.“ Talent některých lidí je k vzteku. Někdo dlouho cílevědomě studuje, tvrdě pracuje, obětuje všechen čas, energii i sebe a stejně za celý život nevyprodukuje nic, po čem by štěkl pes. David Lynch si vysedává a přemýšlí o tom, jaký by chtěl mít den, pak o tom napíše z první dobré písničku a vám spadne brada, ačkoliv nemáte rádi elektro pop a nijak zvlášť ani Lynche.

A nejenže vám v mládí sebral desítky pátečních večerů, teď s ním musíte počítat i do sbírky vinylů.

Jednomu z nejvýznamnějších moderních umělců není žádný led dost tenký. Doublesingl Good Day Today/I Know vyšel před rokem, a přestože se David Lynch v minulosti přitočil k desítce nahrávek (obvykle šlo o kolaborace na poli filmové hudby a vzhledem k dataci jednotlivých projektů je jasné, že aktivně a systematicky se zajímá až v poslední dekádě), letošní deska Crazy Clown Time, jež oba zmíněné singly obsahuje, platí za oficiální sólový debut.

Stejně jako obě skladby, album pyšně mává banální nálepkou „elektro pop“. Je to najednou tak jednoduché?

Lynch píše texty, zpívá, hraje na kytaru, občas vezme do ruky syntezátor, perkuse nebo japonský omnichord, oblíbený nástroj newyorské kapely Yeah Yeah Yeahs. Jejich zpěvačka Karen O si střihla výraznou hostovačku v úvodní Pinky’s Dream – písničce, která přiTÉMA: DAVID LYNCH

chází na řadu jako první i ve chvíli, když se chceme pobavit o vrcholech desky. Pravou rukou byl Lynchovi, jako i v minulosti, Dean Hurley (nahrál prakticky všechno, na co si Lynch netroufl) a Brian Lucey, výpravný booklet, fotografie a umělecká vize je opět práce hlavní role. Na to, že základem desky bylo „domácí jamování a občasné experimenty“, je kvalita produkce, forma i obsah a detaily na úrovni, o které si lecjaká, hudbě desítky let dedikovaná kapela může nechat jen zdát. Sebevědomí Lynchovi nechybí: album má sedmdesát minut a vychází v luxusní dvouvinylové verzi. Jak se říká: pro lepšího lepší.

Chytlavý popový singl Good Day Today překvapí dvakrát: jednak je škatulka „zpívající režiséři“ přirozeně podezřelá, jednak jde, očividně, opravdu jen o výsledek domácího jamování a experimentování – a písnička je to, navzdory skutečnostem, skvělá. Její pilotní sestra I Know, o poznání temnější a tajemnější, má zvuk, který u Lynche už tak překvapivý není. A, nepřekvapivě, celé Crazy Clown Time následuje spíš táhlou, rozmazanou stopu podivnější z dvojice vlaštovek.

Album je někde mezi konzervativní elektronikou, osmdesátkovým popem a předávkováním kokainem. Pokud nemáte rádi Lynchovy filmy, bude všeobjímající divnost, předvídatelná temnota a absence jakékoliv pomocné ruky směrem k posluchači rušit. Soustředit se celou délku desky je frustrující, nutí vás totiž přemýšlet i tam, kde je bez skrupulí nudná, fádní a ve své předvídatelnosti nezajímavá. Fungovala by dobře jako soundtrack, byť ne k filmu od Lynche, a na spekulace, jestli by měla šanci na úspěch, kdyby ji vydal někdo z Bangladéše, je bohužel pozdě. Přesto stojí za pozornost; hodiny a hodiny pak můžeme přemýšlet o tom, „co je ten Lynch sakra zač“ a jak moc není tím, čím se (ne)zdá být.

*Crazy Clown Time vychází téměř souběžně s albem This Train, které Lynch natočil se zpěvačkou Chrystou Bell. Znají se třináct let a poprvé oficiálně hostovala v překrásné Polish Poem ve snímku Inland Empire (je zahrnuta i na aktuální nahrávce). Lynch své aktuální múze napsal všech jedenáct textů, nahrávku opatřil fotografiemi, výjimečně i hlasem a o technickou stránku se opět postarali Dean Hurley a Brian Lucey. Dlouhodobá spolupráce a důvěra jim svědčí: obě nahrávky působí díky sehranosti nadmíru sebejistě. Komu Crazy Clown Time nesedne kvůli pocitu, že se Lynch žene, kam nepatří (jinými slovy, pokud se nevyrovnáte s tím, čím Lynch je nebo není u vás doma), ocení This Train díky návratu k patentované mysteriózní atmosféře, kterou Chrysta geniálně doplňuje svým svádivým sladkým vokálem – jemným, přesto pevným. Krásným. Retro, jaké v soudobých hitparádách nenajdete.

Nepřeslechnutelný je country a westernový feeling, který s hlubším ženským hlasem nahrávku zpřístupňuje i méně náročným posluchačům a rádiovým playlistům. Přestože je Lynch alfou i omegou všech kreditů nahrávky (děsivý šepot v Birds of Flame patří též jemu), skladby dávají největší prostor Chrystě, jež se jich ujímá sebevědomě a s láskou a de facto si je krade pro sebe. Jediným experimentem desky This Train je pokus přirozeně propojit ušpiněné a zvukově zamlžené hudební nápady a průzračně čistý vokál. Výsledek: fantastický.

Byť předčasně, nabízí se srovnání s osudem Julee Cruise, někdejší Lynchovy schovanky. Krásné Chrystě Bell je letos třiatřicet a jako zpěvačka, modelka a herečka prožívá svůj vrchol – za to se na ni nikdo nemůže zlobit. A zatímco ženy od padesátky stárnou, muži mládnou... O tom, zdá se, Crazy Clown David Lynch ví svoje.

Narozdíl od toho, co si myslíme, že víme my.

011

012

DAVID LYNCH

byla noc, byla hluboká TÉMA DAVID LYNCH TEXT HN

„Choose a job you love, and you will never have to work a day in your life.“ – Confucius „Dear Twitter Friends,“ začíná David Lynch mnoho ze svých veřejných vzkazů a je pak těžké neklikat, nečíst, neposlouchat, neobjednávat a nadšeně nelkat nad nově masterovanými vystřiženými scénami z Blue Velvet, Lynchovou vlastní řadou hrnků na kafe nebo designovaným županem od jeho kamarádky návrhářky. „Dear Twitter Friends, here is a great article about Buddha & Meditation. I think this has very important knowledge.“ „Dear Twitter Friends, check out Download For Good – music to benefit the David Lynch Foundation and world peace.“ „Dear Twitter Friends, I’m going to make two gray-violet shapes for long arms this weekend.

What are you all going to do? Have a great weekend.“ „What are you guys doing these days?“ Pak si tenhle strejda sedne a natočí Mulholland Drive.

Nová deska Davida Lynche, přestože kreditována jako sólový debut, není zdaleka jeho prvním výletem mezi kolegy z hudební scény.

Spolupráce s Angelem Badalamentim je více z kategorie Bonnie & Clyde; Lynchovy kolaborace zahrnují široké spektrum experimentů a podivností, na které si jen vzpomenete.

Poprvé svou supervizí, spolu s Alanem R. Spletem, opatřil soundtrack k Eraserhead (1982). Úchylná, industriálně elektronická fraška, jazzový pianista, resp. varhaník Fats Waller, Lynchova skladba In Heaven (Lady in the Radiator Song), předělaná Bauhaus a nebo namol opilými Faith No More jako bonus. Není divu, že k dalšímu pokusu došlo až o šestnáct let později: se skotskou houslistkou a zpěvačkou Jocelyn Montgomery, která se objevila v dokumentu Pretty as a Picture: The Art of David Lynch a v demu And Still Lynche a Badalamentiho, natočil desku veršů Hildegarda von Bingena. Ke kompozičnímu experimentu alba Lux Vivens se Lynch znovu ani náznakem

nevrátil. Nahrávka zůstává, jako jediná, uvězněna v 90. letech.

Výrazným kouskem je ale deska z roku 2001 BlueBob, vzešlá ze spolupráce s Johnem Neffem; skladby Mountains Falling a Go Get Some se objevily ve snímku Mulholland Drive.

Lynch napsal texty a Neff je odezpíval, nástroje si rozdělili a náladou album asi nejvíc připomíná popovou elektroniku aktuální Lynchovy sólovky, přestože tvůrci tvrdí, že hudba byla inspirována „stroji, ohněm, kouřem a elektřinou“.

Jako zpěvák si Lynch svůj debut odbyl na dvou písních soundtracku k Inland Empire (2006). (play after dark)

Mimo audioknih, projektů The Air Is on Fire a Fox Bat Strategy – tribute albu pro zesnulého Davida Jaurequie – a založení labelu David Lynch Music Company vyčnívá v Lynchově hudební tvorbě neprávem opomíjená spolupráce s polským pianistou Markem Zebrowskim na albu moderně klasických kompozic Polish Night Music (2007). „Night... barren train stations, polish factories, silent hotels where lonely travellers meet...“ Nejzajímavější kolaborací pro hudebníka Lynche zůstává příspěvek na společné album Briana „Danger Mouse“ Burtona a Marka Linkouse, vystupujícím pod pseudonymem Sparklehorse. Vedle Blacka Francise, Vica Chesnutta, Iggyho Popa nebo Flaming Lips vytvořil Lynch svými fotografiemi doprovodnou stostránkovou knihu a sám účinkoval ve skladbách Star Eyes (I Can’t Catch It) a finální Dark Night of the Soul, která dala název celému albu. Vyžádalo si nečekané oběti: po jejím dokončení spáchali sebevraždu Linkous i Chesnutt. Dark night of the dark soul.

David Lynch pokračuje vytrvale dál ve své cestě nocí, ale fanouškům neškodí občas se zastavit a nahlédnout do jeho rozsáhlé a bohaté (hudební) minulosti.

„Dear Twitter Friends, it’s a beautiful trip down memory lane.“

013

TÉMA DAVID LYNCH (USA) TEXT DAVO KRSTIČ, FRANTIŠEK MÜLLER, RADEK HYLMAR, MICHAL PAŘÍZEK

Psát o filmech Davida Lynche se dá mnohými způsoby. Takže jsme nejdříve vypracovali pětisetstránkovou dizertačku ČERNÝ VIGVAM NENÍ TÍM, ČÍM SE NEZDÁ, tu spálili, vykuchali sovu a navlékli si blonďaté paruky. Příprava, jako když si zastrouháte tužku. Nebo pastelku. Pastelová je barva kanadských jedlí, pokud nejedete za tmy. A David Lynch je výtvarník, o němž se říká, že je nemocný a že druhá půlka jeho filmografie je nesrozumitelná. Pokud píšete větu jednoduchou složitě nebo malujete třemi fixy najednou, jistě. Význam z hlediska filmové historie? „Například, kdyby dnes bylo už zítra, ani byste se nerozvzpomněla, že dlužíte za svůj nesplacený účet. Činy mají vždycky své následky...“ A v tom je to kouzlo.

Slovíčko postmoderna se nezačalo zuřivě skloňovat až s Tarantinem. Před ním tu byli jiní podobně postižení tvůrci se zálibou v eintopfu z klasických hollywoodských žánrů, konkrétních citací a ukázek brutálního násilí, kdy si nejste jistí, jestli vás to má děsit, nebo spíš bavit.

David Lynch byl a je chodící záhadou. V rozhovorech budí dojem hodného strejdy, ale jeho filmy mu vystavují ne zrovna lichotivou lékařskou diagnózu. Režie jako forma (kolektivní) terapie.

Strach ze tmy, nočních můr a animálního já uzamčeného ve třinácté komnatě. A strach ze ztráty vlastní identity. Lynch možná není ideální vypravěč, ale coby patolog pocitů nemá konkurenci.

INICIACE (MAZACÍ HLAVA, SLONÍ MUŽ, DUNA)

Fenomén tzv. „midnight movies“ vznikl začátkem sedmdesátých let v New Yorku a vymyslel ho producent Ben Barenholtz. Uvádět nízkorozpočtové snímky pozdě v noci se již v padesátých letech snažily některé televize, ale do kin se půlnoční představení dostala až o dvacet let později. Nejdříve pouze lokální záležitost narostla do ohromného kultu, fronty chtivých diváků se obtáčely kolem celého bloku, ve kterém se kino Elgin nacházelo, a fenomén se šířil dál.

014

První takto uváděný film byl El Topo chilského režiséra Alejandra Jodorowského. Následovaly další, mezi klasické midnight movies patří Night of the Living Dead, Pink Flamingos nebo The Harder They Come. Svatou šestici doplňují ještě dva, možná ty vůbec nejznámější, které byly před pár lety dokonce přijaty do National Film Registry amerického Kongresu. Muzikál The Rocky Horror Picture Show a neúprosný debut vystudovaného výtvarníka Davida Lynche Eraserhead.

Lynch pracoval na snímku celých pět let, utratil za něj veškerou dostupnou hotovost a příspěvky několika filmařských organizací. Paradoxně právě ty chtěly výrobu filmu ukončit, neboť Lynch se štábem porušoval desítky nejrůznějších předpisů, včetně ten o dodržování pracovní doby (jeli takřka nepřetržitě). Příběh Henryho Spencera do jisté míry odráží život Lynchovy rodiny ve špinavé a nebezpečné filadelfské čtvrti.

Eraserhead je jedním z nejbrutálnějších debutů filmové historie, vizí, kterou kromě režiséra nikdo ani nemohl pochopit. Dodnes se vedou disputace o jednotlivých scénách, významech detailů a záběrů. Je s podivem, že po tomto fascinujícím, ale neprůhledném díle dostal Lynch ještě nějaké další prostředky. Industriální prostředí umocňovala nekompromisní hudba (ano, David Lynch), v náznacích objevíme dnes již důvěrně známé lynchovské obsese, které bude později s oblibou používat. Podivné rodinné prostředí, maloměstská bizarnost a spousta výtvarných detailů (včetně záběrů na klikatě zdobené podlahy), vytříbená práce se světlem a stínem. Středobodem příběhu je dítě, o které se Henry s Marry starají. Právě to spouští vlny agrese, kterým nejdříve Marry a posléze i Henry podléhají. Děti v Lynchových filmech nikdy příliš neúčinkovaly, mluvilo se o Lynchově stresu z nezvládnutí rodičovské role. Model dítěte v Eraserhead tehdy vzbuzoval krajní reakce a Lynch nikdy neprozradil, z čeho přesně jej vyrobil.

Zájem o lidskou aroganci a brutalitu všedního dne pokračoval. Starosvětský příběh o smutné hříčce přírody se proměnil ve strhující drama vášně a bolesti. The Elephant Man působí silně

dodnes, klasicky natočený film ve stylu gotického hororu zasahuje nejen výtvarnými prostředky, ale hlavně důrazem na obyčejnou tvář zla.

Důvodem, proč je tohle vůbec nejúspěšnější Lynchův film, může být dokonalá absence černého, absurdního humoru, pro něj tak netypická. Tady režisér ohromně vyrostl, vyzkoušel si filmové prostředky a zdokonalil řemeslo. Úžas nad silou a vůlí outsiderů ho neopustil nikdy, v postavě dr. Trevese nabírá zřetelné rozměry další režisérovo oblíbené téma, psychologie.

Násilné, fantaskní a šokující detaily obličejů obyčejných statistů účinkují stále, byť už jsme uvykli mnohem větší míře násilí.

Podobně razantním důrazem na brutalitu útočí i v následujícím filmu, adaptaci slavné sci-fi ságy Franka Herberta Duna. Ve srovnání s tehdejší science fiction působí Duna mnohem reálněji; to, co ve svém díle Herbert často jen naznačoval, režisér dotáhl do krajnosti. Nejde jen o záporné postavy, byť baron Harkonen je jedním z nejodpudivějších padouchů filmové historie, ale i o kladné hrdiny. Ti díky své strohé úspornosti a cílevědomosti působí až odpudivě. Lidsky, chce se říci. A podobně chladné jsou i pouštní scény a záběry na krajinu. Film propadl. Pro běžného diváka byl nestravitelný, pro sci-fi puristy a fanoušky předlohy zase nedokázal dostát Herbertově imaginaci. Otázkou je, jak vypadal původní čtyřhodinový sestřih, který studio nepustilo ven. (A jde mimochodem o další Lynchovo setkání s Jodorowským, neboť právě ten byl původně osloven k režii filmové adaptace.) Studio De Laurentiis se kupodivu nenechalo zviklat neúspěchem Duny a Lynch v jejich produkci natočil i Modrý samet. Všechny dřívější zkušenosti se tu projevily, iniciace byla dokončena. Ztělesňování vizí jiných autorů ho připravilo na ukájení vlastních démonů, nacvičená schémata a šablony mu vybrousily styl.

RYBA BEZ KOSTÍ (MODRÝ SAMET, ZBĚSILOST V SRDCI)

Jak ale můžeme mluvit o vytříbeném stylu u někoho, kdo mísí filmové žánry, odkazuje na Hitchcocka, Renoira, i mýdlovou televizi? Jakmile má něco nádech crossoveru a zároveň pracuje s tajemstvím, napíše se „mysteriózní“. A pak TÉMA: DAVID LYNCH

AGENT DALE COOPER

filmy davida lynche (kolik je hodin? – chachacha)

015

je tu ještě jeden termín, který nemá u mnoha tvůrců své opodstatnění, u Lynche ano: katarze.

S veškerou ironií dneška.

Modrý samet a Zběsilost v srdci. Filmy, na kterých si pochutnávaly akademické kruhy stejně jako pozéři, odpůrci i milovníci kýče, freudisté i jungisté, cinefilové bažící po něčem úchylném i úchylové dychtící po kvalitnější filmové zábavě. Násilí, kterým plnili kina Arnie a Sylvester, tu získalo příjemnou variantu pro kavárenské a grafomanské publikum. Oheň a upalované oběti, useknuté části těl, krev a vyhřezlé vnitřnosti, pěstní bitky – všechno, co lidé toužili vidět, obohacené o pikantní sexuální násilí, se přesunulo z dalekých pralesů do familiérního prostředí amerického venkova. Maskované svalnaté vojáky vystřídali lidi odvedle, místo kulometů a granátů nastoupily revolvery a pistole, bojové vrtulníky nahradily kabriolety. To podstatné zůstalo: brutalita nejtěžšího kalibru, podávaná jako zábava. Nevím, do které divácké skupiny jsem patřil, když jsem viděl Samet a Zběsilost poprvé, ale všechny zvrácené a kruté činy pro mě znamenaly hlavně humor. Skoro každá násilnická scéna člověka nutí pohodlně se usadit a spokojeně si všechny nechutnosti užít. Proč?

Modrý samet má tajemnou příchuť znovuobjeveného surrealismu a ve Zběsilosti se vedou silácké a patetické řeči o osobní svobodě jako v nějakém westernu. Ale všechna tajemnost nebo westernová drsnost, všechna utržená ucha a bizarní postavičky, vypjaté srdcervoucí scény, psychoanalytické narážky, dobré a zlé čarodějky, celý ten barevný lynchovský postmoderní cirkus by nebyl tak přitažlivý, kdyby nebyl podávaný s nadsázkou. Násilí, včetně sexuálního, je tak bizarní, že zápletka postavená na strachu z tyranizujícího Franka je v jádru směšná, stejně jako příběh šílené matky, která se zuby nehty snaží oddělit dceru od milence. Zlehčování probíhá i z druhé strany: Sailor na začátku Zběsilosti rozmlátí hlavu chlápkovi, který na něj vytáhl nůž, a když pak o sobě mluví jako o vrahovi, Lula ho přeruší: „Nebyla to vražda, ale zabití, tak nepřeháněj.“ Z násilí ve Zběsilosti nelze mít strach nebo cítit znechucení, protože je líčeno jako výraz radosti ze života. Hrdinové před každou bitkou divoce dýchají, jako by euforii a vitalitu ani nedokázali fyzicky unést, afektované scény, přepjatá gesta i teror jsou pak přirozeným projevem životní síly. A naopak – vyjádření štěstí a nadšení má 016

výbojnou podobu: pokaždé, když Sailor tancuje, kope kolem sebe jako při souboji.

V Sametu je sice krutost vykreslena jako něco zlého a obávaného, ale její zdroj je stejný. Hnusné, agresivní choutky jsou černé hlubiny každého z nás, mají je i kladné postavy. Jeffrey dává průchod svým nízkým pudům ve společnosti Dorothy – přitahuje ho, bije ji; nejžhavější sadomaso Franka a Dorothy pozorujeme Jeffreyho voyeurskýma očima. Scéna je přemrštěná, neskutečná: zcela bezpečná. Může jen bavit, nebo nudit. Nevyvolává strach. Je jako ryba bez kostí. Nechávám Franka, ať svou energii vybije, a užívám si skučení a Dorothyino masochistické blaho.

Jeffrey svá zlověstná nutkání nakonec potlačí, zvolí si blonďatou good girl a spokojený maloměstský život, ale ještě před tím si sáhne na dno nejtemnější touhy. Veškerá surovost je v Sametu přehnaná a strojená jako v každé jiné parodii, proto scény znásilnění, sadomasochismu, psychického týrání i stříleček tolik baví. Budí podobný efekt jako zombie filmy Tarantina nebo Rodrigueze – strach je poslední, co cítíte. Víme, jak oba filmy končí: podle pravidel vítězí velká láska. Ta jediná dokáže přebít páchnoucí zvratky zvrhlého světa kolem nás.

STRACH?

Hodně krve na plátně proteklo od dob, kdy ocenění Zběsilosti v srdci Zlatou palmou z Cannes vzbudilo poprask a pohoršení. Když dnes stejnou cenu dostane Oldboy, vyvolá to leda mírné pozdvižení obočí. Skutečně se vnímání filmového násilí tak proměnilo? Kdo se nahlas směje při tom, když Michael Madsen pižlá v Tarantinových Gaunerech ucho nebohému policistovi, ať zvedne ruku. Scény násilí v Modrém sametu a Zběsilosti v srdci obhajujeme jako bizarní a nadsazené, abychom se vyrovnali s ambivalentními pocity. Jejich sledování je nám nepříjemné, ale jsme fascinovaní a nedokážeme odpoutat svůj pohled. Ne, na scéně bití a znásilnění Isabelly Rosselliniové není ani po pětadvaceti letech nic zábavného, zvlášť když nás režisér díky užití subjektivního pohledu nevyhnutelně staví do role voyeurů. Mnohem horší je, že se nám to vlastně líbí. Třináctá komnata je otevřená. – Otevřená? Někdo vysadil dveře, ani futra tu už nejsou, jen hluboká a černá díra. Rána. Bavit se dá různě, ale na Lynchovi nic žertovného nebo směšného není. Tedy ano, humoru je na sto dalších filmů, ale hlavně proto, aby činil ZLO únosnější. Bezpečné tu není zhola nic, extatické

pohledy nebo káva s koblihami, to je jen stafáž.

Lynch říká: i ty jsi Jeffrey, jsi stejný jako on! Je jen otázka, zda se staneš Bobem, nebo tatínkem.

Každý je obojím.

A KONEČNĚ SOVY (MĚSTEČKO TWIN PEAKS)

První setkání s Lynchem. Česká (nebo tehdy ještě Československá?) televize prokázala v první polovině devadesátých let velkou odvahu.

I když odvahu... Premiérové uvedení Lynchova a Frostova seriálu u nás nemělo rozhodně žádnou extra propagaci, ačkoliv už se vědělo, že jde o mimořádný projekt s pověstí kultovního díla ověnčený cenami Emmy a Zlatý glóbus.

A na režisérovo jméno tu ještě zdaleka neslyšelo tolik lidí, přestože jsme se v kinech dočkali (pozdě, ale přece) krátce po Sametové revoluci opožděných premiér Modrého sametu a Zběsilosti v srdci. Že naše televize zažila velký třesk, jsem se dozvěděl od otce a dodnes jsem mu za to vděčný. „Víš, včera dávali na jedničce nějaký nový americký seriál, kriminálka, vyšetřují vraždu a ten detektiv odhalí stopu z videozáznamu.

Normálně je tam detail oka a on v jeho odrazu pozná motorku.“ Víc jsem vědět nemusel. Pche, oko s motorkou, ale co teprve trpaslík a Bob...

Zajímala by mě reakce dnešního českého teenagera rozmazleného současnou seriálovou produkcí. Obávám se, že to, co nám tehdy přišlo šokující a v domácí blikající skříňce maximálně osvěžující, dnes nikoho nenadzdvihne. Hlavním hrdinou seriálu může být masový vrah (Dexter) nebo alespoň mladiství delikventi (Misfits), viděli jsme, že mučit a zabít se dá na x různých způsobů (24 hodin) a nehne s námi ani obnažené ženské tělo (Californication). Otázkou je, zda právě Twin Peaks nebyl jedním z prvních průkopnických seriálů, které posunuly hranice toho, co smí být ukázáno na televizní obrazovce.

Sami tvůrci Lynch a Mark Frost často hovořili v souvislosti s Twin Peaks o experimentu. A že divákův mozek a žaludek testovali důkladně...

Být v dosahu polských vysílačů mělo nejednu výhodu. Kromě toho, že vládnu solidně polštinou a mám poměrně kladný vztah k národu věřících psů, jsem už za minulého režimu viděl spoustu amerických sci-fi a kriminálek, které měly jen pramálo společného se sovětským Elektronkem nebo Zkouškou pilota Pirxe (byť s hudbou Arvo Pärta!). Poláci dávali Twin Peaks snad sezonu po premiéře ve Státech (používat ve spojitosti s Českou televizí slovo „odvaha“ je dost odvážné), hlavní vysílací čas pátečního večera mě přinutil změnit návyky. Od koblihoTÉMA: DAVID LYNCH

LAURA PALMER

vého seladona v podání McLachlana se nedalo odtrhnout, a to mi unikala podstatná část dialogických vtipů, takové znalosti polštiny jsem neměl, abych si vychutnal pochvalný příliv epitet na borůvkový koláč. Poláci cizí filmy dabovali, ale pouze jediným hlasem, který šel přes původní zvukovou vrstvu, takže každé dílo mělo ještě podivnou metarovinu. Vůbec jsem netušil, kdo je David Lynch, a když se podívám zpátky, v jeho filmografii to je opravdu „soap“ jako blázen, jakkoliv i Městečko (distribuční sick!) mělo zdrcující temné polohy. Čas od času přemýšlím, jestli někdo natočil něco tak pestrého, nadžánrového a tajemného, nebo je Twin Peaks neopakovatelným a bezprecedentním majstrštykem televizní tvorby.

Kouzlo a možná příčina úspěchu tkví ve vyváženém spojení tradičního s „mimoňským“. Lynch zopakoval ozkoušený recept z Modrého sametu.

Tam i zde je hybatelem děje záhada (komu patří nalezené ucho, resp. kdo zavraždil a pak zabalil do igelitu studentskou královnu krásy) a film se tváří jako detektivka. Jenže u Lynche bylo, je a bude důležité spíš to, co je pod povrchem.

V Modrém sametu to dokazuje jízdou kamery v trávě či jejím najetím do ušního boltce, v piTÉMA: DAVID LYNCH

lotním dílu Twin Peaks detailním záběrem pinzety vnikající pod nehet mrtvé dívky (záběr za milion... brrr!). Diváky nechá ukolébat pocitem, že sledují klasický žánrový snímek, a na jeho půdorysu pak začne hromadit bizarnosti. Lynchovy filmy se nedají odvyprávět, protože buď je jejich struktura příliš komplikovaná (Lost Highway), nebo se zmůžeme jen na rekapitulaci banální zápletky (Zběsilost v srdci). Rozuzlení Twin Peaks by mělo být divácky neuspokojivé – žádná velká záhada, jen otec zneužívající vlastní dceru. Obyčejný příběh o domácím násilí podal Lynch jako temný mýtus o boji dobra a zla zasazený mimo čas (současnost se tu potkává s 50. lety) a doplnil jej fantasy rekvizitami (obr, trpaslík, zásvětí). Diváky vyvedl z jejich zavedeného TV stereotypu narušováním ustálených šablon. Nejviditelnější je to na hlavní postavě agenta FBI Dalea Coopera. Ne až tak vzdálený příbuzný Sherlocka Holmese využívá moderních technologií, nejvíc ale spoléhá na tibetská moudra a vlastní sen má pro něj stejnou váhu jako stopy na místě činu. Veškeré poznatky zaznamenává na diktafon a adresuje sekretářce (?) Diane (která se stala největší seriálovou enigmou všech dob, hned po paní Columbové). Kromě informací o případu se svěřuje i s naprosto

podružnými detaily o koláčích nebo o tom, že celou noc žvýkal ušní ucpávku. Když takhle netradičně vyhlíží a působí hlavní hrdina, co teprve vedlejší postavy – policista, který se na místě činu zaručeně rozbrečí, psychiatr, který vypadá, že potřebuje urgentní příjem víc než jeho pacienti, nebo Dáma s polenem, která v dětství zřejmě četla Otesánka. V portrétu mikrosvěta, kde nikdo není úplně normální, pak divák snadněji přijme snové sekvence či říkanky o ohni a smějícím se pytli. Na povrchu příjemně ujetý seriál je velmi temný a toto vědomí umocňuje jeho výjimečnost. Málokdo v Twin Peaks zůstane čistý a nevinný, těch pár buď zemře (tragická postava zahradníka Harolda), nebo prohrává boj s všudypřítomným zlem (agent Cooper). Twin Peaks ani po dvaceti letech nestárne, protože toho pod povrchem nabízí mnohem víc. A bavit může běžné televizní konzumenty (mezi které jsem v půlce devadesátých let patřil) i filmové vzdělance – dnes už vím, proč se Lauřina sestřenice jmenuje Madeleine Fergusonová a jednoruký muž má jméno Gerard.

Vím, co myslíš, přidaná hodnota pro fajnšmekry. Na jedné straně důsledné zabydlení seriálu „vděčnými postavami“, na druhé straně „neu-

017

018

WILD AT HEART

chopitelná“ mystika, seriálová schémata a jejich překračování. Ovšem vybalancovat poměr není jednoduché. Taky musíte disponovat druhem humoru, který bude na hraně insiderovských kryptohlášek a tradiční, hřejivě neškodné ironie. Že Lynch v případě seriálu jde až na samu hranici parodie, nevadí. Ale nesmíte se začít ptát: agorafobik Harold coby zahradník? Zaslouží si vůbec něco jiného než sebevraždu v rámci svého neutěšeného života mezi jedinými dveřmi?

Jistě, umírá proto, že se stal hlídačem pokladu (deníku). Ale pojďte se skrze jeho postavu podívat na romantické motivy seriálu a smát se nikdo nebude. Lavírování a poměry, Twin Peaks: Fire Walk with Me. OHNI, SE MNOU POJĎ (OKOLÍ MĚSTEČKA)

Po uvedení Twin Peaks v České televizi u nás vypukla lynchománie. Pamatuju projekci Modrého sametu ve vyprodaném kině s kapacitou pěti set míst, kde ti méně šťastní seděli na zemi, ale nevadilo jim to, protože chtěli vidět Lynche.

V českém překladu u nás vyšel deník Laury Palmerové (autorkou byla Lynchova dcera Jennifer) i režisérova biografie. A pak přišel Fire Walk with Me, který se do našich kin dostal dva roky po premiéře, avšak v těsné návaznosti na uvedení seriálu. Okouzlený fenoménem Twin Peaks, nadchl jsem se snadno i pro tento přívažek, nicméně po letech jsem si přiznal, že Lynchův prequel má řadu chyb, které jsem tehdy nechtěl vidět. Oceňuji režisérovu odvahu nejít snadnou, vyšlapanou cestou i s vědomím, že proti sobě poštve věrné seriálové fanoušky. Po úvodní titulkové sekvenci následuje scéna s destrukcí televizní obrazovky. Brilantní vizuální poselství: jestli čekáte to samé, co vám nabídl seriál, budete krutě překvapeni. Lynch si uvědomil (posílen zkušeností s uvedením Modrého sametu a Zběsilosti v srdci, kde mu prošly záběry znásilnění či exploze lidské hlavy), že na plátně si může dovolit víc než v televizi, a jel nadoraz. Pokud byl seriál příjemně ujetý, pak film už je většinu času pouze ujetý a posledních dvacet minut je čisté torture porno. Lynch se chytl do pasti, protože nazval film stejně jako seriál, vložil do něj řadu narážek a odkazů, které mohou pochytit jen skuteční znalci, a ty přitom trestá uživatelsky nepřátelským produktem. Smekám před životní hereckou kreací Sheryl Leeové v roli Laury Palmerové, obdivuji jednotlivé scény, jako tu, kdy se Laura rozpláče při poslechu dojemného songu, aby vzápětí v eroticky dusné klubové sekvenci ukázala ďábla v těle. Ale do konce jsem tenhle film dokoukal snad opravdu jenom jednou.

TÉMA: DAVID LYNCH

A jsme u toho: torture porno, skuteční znalci, uživatelsky nepřátelský produkt, většinu času pouze ujetý. To je ten rozdíl bezmála dvaceti let, kdy jsme to viděli? Jestli teď zazvoníš zezdola, abys mi řekl, že Dick Laurent je mrtvý, ale na nohou budeš mít papuče a kvádro jako Karel Heřmánek, nebudu se divit.

Rozumím námitkám a vím o vybalancování seriálové soap opery, ale celovečerní drasťák je jiný film. Proč by tohle měla být námitka nebo důvod k obvinění ze zrady? O jaké pasti se to bavíme? Leda o té, že Lynch chtěl pojmout televizní formát jako experiment, který se mu povedl zřejmě daleko víc, než chtěl.

A proto ho následně destruoval, což je o to (sebe)ironičtější a subverzivnější, protože jde o prequel. Ano, film navazuje na seriál ve svém začátku, pak se láme a končí jako agresivní martyrium. Ale snad se nebudeme bavit o nesouladné kompozici. Podívej se, jak rychle a důsledně se film zbavuje humoru, až z něj nezůstane vůbec nic.

Pokud se film jmenuje Twin Peaks a scény odehrávající se v tomto městečku jsou podstatně méně zajímavé než to, co jim předchází, je někde problém. Prvních třicet minut filmu dodnes považuju za brilantní, protože navazují na náladu seriálu, ve správném poměru mísí napětí a humor (který se poté zcela vytratí, jak správně říkáš) a obsahují minimálně dvě vizuálně silné scény: tu s chodící šifrou a celou snovou sekvenci uvozenou zjevením Davida Bowieho. Právě scéna s dívkou v červených šatech, jejíž oděv, pohyby a grimasy jsou sérií kódů, jako by symbolizovala Lynchovo zacházení s mluveným projevem. Skoro to vypadá, že víc než to, co postavy říkají, Lynche zajímá, co se děje v pauzách mezi promluvami. Dialogy rozhodně neposouvají děj a hodnota sdělení je velmi problematická, což Lynch ještě umocní v Lost Highway.

Posledních dvacet minut je skvostných, protože dokonale ukazují, kam vede touha přebývat v televizním formátu a jak dopadá koketérie se soap operou, s pokřivováním života. Twin Peaks: Fire Walk with Me je jeden z fyzicky nejotřesnějších filmů, které jsem kdy viděl. Dokonce i když se na něj dívám po těch letech a znám ho téměř zpaměti, vypjatému ataku a hereckým kreacím na pokraji démonického expresionismu (von Dreyer v kabinetu smrti) se nedá vzdorovat. Nemluvě o „torture pornu“. Pamatuješ na svoji zuřivě odmítavou reakci, když jsme spolu film viděli poprvé? Trváš na tom, že Laura se andělovi nevysmívá?

To víš že ne. Právě kvůli tomu, co závěrečné vykupitelské scéně předchází, jsem za ni moc rád. Lynch má slabost pro happy endy, které ale dovede báječně shodit, jako když v závěru Modrého sametu ukáže vycpaného drozda.

Scéna v červeném pokoji mě dojímá, vidím plačící, přesto šťastnou Lauru, která konečně našla vnitřní klid, a současně se uculuji nad nemotorně se vznášejícím andělem. Aneb jak zároveň uspokojit věčné romantiky i cyniky.

LOST HIGHWAY I

Uspokojil ještě někdy David Lynch vyznavače seriálu Twin Peaks? Hypnotickou „road movie“ Lost Highway jsem viděl na jihlavském ročníku Letní filmovky, předpremiéra, půlnoc, zpoždění, davy, které se nedostaly do sálu, paňác z distribuční společnosti a trailery k nakoupeným filmům, jako dlouho odkládaný orgasmus.

Ale co vím, neusnul nikdo. A pak ještě několik dní... Haha. Dálniční pruhy, Bowieho 1. Outside (zamýšlený koncept – další kult) a vlna vzrušení, která probíhala zmrazeným publikem jako pouštní červ Arrakisem. Planeta Lynch. A další neviděné bestie v přízračném světě nejlepšího ze všech možných světů. Dvojjediná femme fatale, přeskupení hlavní mužské postavy, alogická linearita, variace na černý vigvam i jeho démony, neustálé konotace na předchozí filmy, jejichž hlavní postavy se dají lehce spojit. Nejvíc fascinují zlověstné figury otce (démona): Frank Booth v Modrém sametu, Bobby Peru ve Zběsilosti, Bob v Twin Peaks a Mr. Eddy v Lost Highway. Osobně mi nevadí pronikání zákonitostí snů do logiky příběhu, chronologie je stejně podvod vymyšlený kvůli osmihodinové pracovní době a historickým (ne)souvislostem, navíc Lynch si libuje v lámání příběhu, v syžetových hrátkách. Na druhou stranu v Mulholland Drive všechno tohle zafunguje s takovou genialitou, že Lost Highway vedle toho vyznívá, jako když se probudíte uprostřed snu a jdete znovu usnout, abyste si ho mohli nechat „dozdát“. Vždycky si říkám, že se nebudu bát, jenže pak zazvoní telefon a se mnou to epilepticky trhne.

Trefil jsi to přesně, protože když jsem šel na premiéru Lost Highway v šestadevadesátém, chtěl jsem další Twin Peaks a po projekci byl krutě zklamaný tím, co jsem viděl a slyšel. Chyběl mi Badalamentiho melancholický jazzík, místo toho jsem musel poslouchat Rammstein a Marylina Mansona. Přišlo mi to jako skok na trendy vlnu a jedna velká póza. Vadilo mi ucourané tempo filmu, herecký výkon (?) Patricie Arquettové v hlavní ženské roli... Když zklamání vyprchalo,

019

ROAD MOVIE (PŘÍBĚH ALVINA STRAIGHTA)

Lost Highway znamenal komerční propadák a jednoznačné odmítnutí kritiků, americké publikum si s ním nevědělo, ani nemohlo vědět rady. A Lynch po několika letech přichází s nečekanou peckou: Walt Disney Pictures uvádí film Davida Lynche. Příběh staříka putujícího na zahradní sekačce Amerikou. Příběhová linearita a jednoduchá „zápletka“, lidumilný akcent, „oslava“ amerických hodnot a rodiny, portrét nezdolného stáří. Slyšíš, jak zní tohle? Jak říkal jeden americký kritik – Zlatý fond kanálu Hallmark! Jenže Lynch film napěchoval obvyklými perverzitami, jen jsou delikátnější a neruší poklidné tempo a (zdánlivě) smířenou atmosféru filmu. Každá scéna je tak propracovaná, že se mi chce až brečet nad jeho perfekcionismem a nenápadnou podvratností. Už úvodní scéna, která je variací na začátek Modrého sametu, kdy kamera nečekaně seshora (pohled typický pro celý film) pomalu sjíždí na maloměstský dvorek a zatímco se divák věnuje tučné ženě na lehátku, to hlavní se odehrává ve zvukovém plánu (kterým prostupuje zneklidňující hukot coby protiváha až protivně melodického kytarového motivu), připomene stylistické ekvilibristiky největšího z Alfrédů. Bezvadné herecké kreace, tušení všudypřítomných minulých i současných tragédií, nejpomalejší road movie v dějinách, Lynchovo Vertigo. A navzdory všemu řečenému se nemůžu zbavit pocitu, že film vznikl jako hořká deziluze z neúspěchu Lost Highway: dobře, když vám není po chuti jiný než narativní film a trocha snové logiky, natočím něco i pro největšího blbce z posledního amerického městečka. Tak humanistického, až nebude znát žádná ironie. Ten film je perla.

020

A hlavně důkaz toho, jak se vypráví bez dialogů (které Lynch stejně používá jinak), viz deštivá scéna Alvina s dcerou, když po nich stékají stíny dešťových proudů. Jako bych se díval na starou ruskou školu.

Ve filmu Twin Peaks je scéna, kdy Laura Palmerová a její otec sedí v autě a čekají na zelenou, zatímco po přechodu si to neuvěřitelně pomalým tempem šine důchodce s chodítkem. Scéna není divácky neúnosná jen kvůli dramatu, které se odehrává ve vozidle, ale i kvůli tomu, jak Lynch nakládá s plynutím filmového času.

Jestli si nějaký filmař zasloužil natočit nejpomalejší road movie všech dob, byl to rozhodně on. Bizarnost námětu, který má však reálný předobraz, tu kontrastuje s na Lynche nezvykle přímočarým zpracováním, ne náhodou má film název The Straight Story. Dodnes nevím: potřeboval režisér dokázat, že je schopný uspokojit potřeby řadového diváka? Filmy o svérázných důchodcích dokázaly v 90. letech zabodovat (Dej si pohov, kámoši, Nejsem blázen, Lepší už to nebude), jenže většinou šlo o komedie se stále výkonnými (ano, i sexuálně) hrdiny. V Příběhu Alvina Straighta se režisér, který jen chvíli před natáčením překročil padesátku, vyrovnává s nástupem podzimu života a vzkazuje: stáří je svině.

A protože takové poselství by u Disneyho neskousli, přebíjí ho Lynch oslavou nezdolnosti lidského ducha. Souhlasím, najdou se tu Lynchovy trademarkové deviace, opět mi připomněl svou zálibu v destruktivní síle ohně, ale jinak je to spíš konfekční záležitost, snaha dotknout se mainstreamu a vydobýt si zpět své uznání.

Příběh Alvina Straighta je jediný Lynchův film, u kterého si nenapsal scénář nebo se na něm aspoň nepodílel. Že je něco úplně jinak, dokazují noční scény. V předchozích filmech za tmy vylézali démoni a poklidné místo se měnilo v peklo, tady se kouká na hvězdy a příjemně konverzuje s náhodnými příchozími. Nikdo to neřekl nahlas, ale potřebovali jsme další film, ve kterém věta „Now it’s dark“ je předzvěstí něčeho děsivého, potřebovali jsme další záznam Lynchových nočních můr, potřebovali jsme se utvrdit, že film je skutečně formou denního snění. A dostali jsme Mulholland Drive.

MINDFUCK (MULHOLLAND DRIVE)

Lost Highway II, říkal jsem zlomyslně, abych se vyrovnal s tím, jaký povyk Lynchův režijní vstup do nového milénia způsobil. Zlatá palma z Cannes, nominace na Oscara, rychlokult, film roku podle Cahiers du Cinéma... Vždyť si z vás ten člověk dělá legraci a prodává znovu to, co

už máte doma! Zase dva filmy v jednom, zase nečekaný a nevysvětlený zásadní dějový zvrat.

Mám já déjà vu, nebo všichni ostatní amnézii?

Proč dal věhlasný americký recenzent Roger Ebert Ztracené dálnici jen dvě hvězdičky ze čtyř a nad Mulholland Drive se roztekl natolik, že potřeboval přebalit? Pochopil jsem to až poté, co jsem původně seriálový pilot viděl opakovaně – podruhé, potřetí, podesáté. Film se dá číst několika způsoby a po skončení projekce mám stejně vždycky pocit, že jsem ještě něco přehlédl. Mulholland Drive je nejlepší filmová z nouze ctnost všech dob. Když americká společnost ABC odmítla pilotní díl zamýšleného televizního seriálu, získal Lynch od Francouzů peníze na konverzi do filmové podoby s podmínkou, že zahladí švy a uzavře otevřený konec. Pilot končil v okamžiku, kdy Betty a Rita naleznou mrtvé ženské tělo a Rita se z brunety stane blondýnkou – věčný souboj světlovlásek a tmavovlásek si Lynch nenechal ujít ani tentokrát. To následující vyřešil způsobem scenáristicky stejně tak prostým jako geniálním. Negace právě viděného posunutím vypravěčské optiky.

Krásný sen versus noční můra. Kdo je ale onen snící, kdo je v příběhu o chvilkovém vzletu a dlouhém pádu hollywoodské hvězdičky vlastně obětí? A Lynch se potutelně usmívá a ještě si pro diváky lačné jednoznačných odpovědí připraví deset nápověd zaručeně objasňujících záhadu – stačí jen dávat pozor na červenou lampu, modrý klíč, popelník, tetu Ruth. Přitom není nic lepšího, než se ztratit v Lynchovi, který v Mulholland Drive dosáhl vrcholné formy.

A těm, kteří tvrdí, že je to jen další lynchovina, namítnu: v kolika jeho filmech hrály ženy hlavní, vůdčí roli? A v kolika byly zachyceny jinak než jako andělé nebo děvky? Mulholland Drive je film ženský do takové míry, že mužští protagonisté byli degradováni na úroveň komických figurek, ať už je to nešikovný nájemní zabiják nebo režisér pod pantoflem. Což se dobře tluče s výkladem filmu coby ryze mužské fantazie, viz erektivní lesbická scéna.

Psát anotace k Lynchovým filmům musí být legrace: buď se držíte dějové linky, které nerozumíte, nebo se vejdete do jedné věty. Kdybych měl spojit oba způsoby a shrnout Mulholland Drive, řekl bych: Jak prostá dívka ke štěstí v Hollywoodu přišla – a zas odešla. (A během toho se zbláznila.) Jestliže Lost Highway je hůře vstřebatelná kinema, Lost Highway II pracuje jako odkrytý strojek švýcarských hodinek. Všechno je při starém: pokoutní postavy, démonická atmosféra, spousta zdánlivých úchylek, absurdní a hrůzné TÉMA: DAVID LYNCH

LAURA PALMER

vzal jsem Lost Highway na milost a člověče, byl to úplně jiný film. Vlastně dva filmy v jednom, odlišené tempem a celkovou atmosférou. Každý jiný a oba skvělé. A mezi nimi divácky traumatizující scéna neobjasněného přerodu jedné postavy v druhou, jeden z nejvíce šokujících zvratů v dějinách filmu. Jasně, vysvětlit se dá všechno, objevil se termín „psychogenní fuga“ a objasnění, že hlavní hrdina, místo, aby přijal děsivou skutečnost, si raději vymyslí novou identitu a žije ve vlastním snu, ze kterého se v závěru musí probudit. Slyšíš, jak banálně to zní? Lynch ví, proč v rozhovorech opakuje, že když začnete příliš vysvětlovat a interpretovat, kouzlo zmizí. Jeho filmy není potřeba pochopit, je potřeba je prožít.

A Lost Highway je jako rozcvička na absolutní mindfuck jménem Mulholland Drive.

021

LABYRINT A KATATONIE (INLAND EMPIRE)

Mezi Mulholland Drive a Inland Empire je pětiletá pauza, což je nejdelší odpočinek v Lynchově filmografii. Mezitím se režisér zamiloval do digitální kamery a podlehl klamu, že díky ní nepotřebuje filmový štáb a vlastně ani scénář. Vždyť natáčet je nyní tak snadné... Stal se z něj ekvivalent Billyho Corgana a Axla Rose, všechno přece zvládne sám, i produkci. Jenže opojení přemírou umělecké svobody způsobilo, že vznikl film, který nedokážou obhájit ani Lynchovi největší příznivci. Nevadí mi, že se potřetí za sebou koupu ve stejném rybníčku (opět putování duše po různých tělesných schránkách a několikanásobné záměny identit), vadí mi, že tentokrát o projížďku alternativními světy nemám nejmenší zájem. Jednotlivé scény jsou k sobě přiřazeny nahodile, tak, jak Lynchovi přišly na mysl, a kdyby se z tříhodinového snímku vystřihlo libovolných dvacet minut, kvalitativní změna by byla nulová. Nemluvě o odpudivém vizuálu. Digitální kamera je nemilosrdná vůči ženským představitelkám, které Lynch dříve zachycoval jako atraktivní objekty mužské fantazie. Asi to mělo podtrhnout zamýšlený (?) por022

trét hollywoodských hvězd jako prodejných děvek. Nechci, aby tohle nostalgické ohlédnutí za Lynchovou tvorbou posledních dvaceti let mělo smutný konec, vím, jak si David potrpí na happy endy, přestože s příchutí ironie. Nechal bych raději otevřený závěr, dráždivý až k uzoufání, jako když na konci první série Twin Peaks někdo vystřelí na agenta Coopera. Nadějné vyhlídky, nebo ztracené iluze? Věřím v první možnost, jen ať zahodí tu lacinou digitální kameru a zavolá zpátky aspoň Badalamentiho.

JISTOTA NEJISTÉHO

Počkej, to by bylo příliš nesentimentální, přece musí být momenty nebo detaily, které tě na Inland Empire udržely až do konce, jakkoliv záblesky nebo detaily netvoří celek, natož film. Řekni, která Lynchova barva se ti líbí, a já ti řeknu, kdo jsi...

Těšil jsem se na každý další noční záběr zimních ulic v polské Lodži, chápu, proč Lynchovi město tolik uhranulo, tohle v Los Angeles nenajdete.

A asi do poloviny filmu mě bavilo dohadovat se sám se sebou, kterou postavu zrovna Laura Dernová hraje – jestli hollywoodskou herečku v remakeu Povzneseni do smutných zítřků, nebo tragicky zesnulou předchůdkyni z původního filmu, či snad samotnou hrdinku filmového příběhu. Z tisícovky důležitých i zanedbatelných detailů, které se v Inland Empire objevily, je pro mě ikonický záběr na rudé závěsy, se slzou v oku jsem se v myšlenkách vrátil na začátek, k Twin Peaks a obyvatelům Červeného pokoje v čele s tančícím trpaslíkem. Azyl bych rozhodně hledal spíš tam, než ve vnitrozemním impériu.

Což je taky tím, že Červený pokoj se všemi nejednoznačnými postavami je přece jenom „zabydlený“, víš, co čekat, jakkoliv o něm nevíš skoro nic. Inland Empire se dostal za hranu zmnožování identity, její ztráta je tak bolestná a nepříjemná, že nepřípustná. Navíc znakovost všech pro Lynche tradičních elementů tady dostává nový rozměr, šifrou se zdá každá věta, každý záběr volá: NE, TÍM NEJSEM. A pokud na vás takhle někdo řve tři hodiny, ztratíte sílu. Na druhou stranu si myslím, že první dvě hodiny jsou parádní, když tedy hned ze startu rezignujete na logiku, naraci a příběh. Patolog pocitů?

To je vhodné. Ze všech obav, které budete mít při sledování Lynchových filmů, je nejhorší ta jediná: Kdo dá zrovna tomuhle „umělci“ peníze na další film? Na další králičí sitcom? Děláte si legraci?

Kolik je hodin?

DAVID LYNCH

dialogy (Kovboj: „Když se jede na kočáru, kolik je na něm kočích?“), dvojjediná žena, odkryté šílenství, pohádkové rekvizity (kouzelná krabička, tajná stezka). Jenže to, co je vinou syžetu až příliš neprůhledné (Lost Highway) anebo příliš rozdrobené a halucinogenní (Inland Empire), tady našlo dokonalý tvar. Když se díváte poprvé, není zcela jasné, jak a proč proběhla záměna Betty a Rity, ale s druhým pohledem se celý film zpětně skládá jako domino, jednotlivé dílky padají přesně, ale hlavně přirozeně, charaktery postav se pootáčejí, příběh se převrací, ale nevyvrací.

Zpětný pohyb a nulový dojem fejku je opojný a celá Lynchova stavba, mystérium v pravém slova smyslu, musí přesvědčit i největší pochybovače. Nejpozději ve chvíli, kdy si neodpustí další ze svých nepříčetných manter: „Není tady kapela, nemáme ani orchestr. Všechno, co slyšíte, je ze záznamu. Je to jen iluze.“ Zároveň Lynch začal explicitněji satirizovat hollywoodský průmysl, někteří neváhají uvažovat o mstě studiu ABC za to, že mu neumožnila natočit seriál. Čímž se dostáváme k vrcholné kompozici, k Inland Empire, kde se samotné natáčení a hollywoodský spektákl stávají hlavním tématem. Tedy vedle klasických schizoidních tendencí postav i příběhu. Film jako náhradní realita, Alenka v říší za zrcadlem, Alenka postavená mezi dvěma zrcadly, odraz odrazu.

023

anděl mezi douglaskami

TÉMA LYNCH PROFIL JULEE CRUISE (USA) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Motorkářský bar The Roadhouse na okraji města – temné doupě, kde barmani dealují kokain a nezvedení teenageři se povalují na baru dávno po večerce. V nenápadných boxech u stěn se tulí zapovězené páry, občas dojde na rvačku a hudba nikdy nepřestává hrát.

Takhle vypadala – vlastně milá – tvář nočního života v Twin Peaks. Města, které změnilo pojem „maloměstská nuda“ a které dalo nový význam slovu zlo. Seriál, který uvolnil hranice možného v americké televizi a donutil celou generaci zůstat v pátek večer u televize, ukázal světu zpěvačku, které už Lynchův cejch z čela nikdo neodpáře. Zpěvačku, o které sám Angelo Badalamenti řekl, že zpívá jako anděl.

Jamesovi, Donně, Normě, Edovi, Billymu, Jacquesovi a mnoha dalším zpívala Julee Cruise.

Pamatujete na This Mortal Coil? Sdružení muzikantů, vedené šéfem labelu 4AD Ivem Watts-Russellem, natočilo v polovině 80. let nádherné album It’ll End in Tears, na kterém se skvěl cover Tima Buckleyho Song to the Siren zpívaný Elisabeth Fraser (Cocteau Twins). Za všechno může tahle skladba: hudební fajnšmekr David Lynch pro důležitou scénu filmu Blue Velvet nutně potřeboval právě tuto píseň, ovšem vzhledem k vysoké ceně práv to nešlo.

Když byl Angelo Badalamenti požádán o napsání pop songu podobného ražení, doporučil Julee Cruise. Výsledkem byla píseň Mysteries of Love, podkreslující vrcholnou scénu filmu.

024

Nadpozemský výraz Julee Cruise ve spojení s majestátními Badalamentiho melodiemi vyzařoval ohromnou sílu, režisér dodal slova a smysl. A Julee Cruise byla interpretkou, tváří celku, kterému daly rámec popové ambice o generaci starších autorů. Lynch dobře věděl, co chce, a oba klasicky vzdělané hudebníky (Julee vystudovala hru na lesní roh) chytře manipuloval do popové formy. Křehké éterické písně vytvářely potřebný kontrast k drastickým scénám. Pop Lynche fascinoval odjakživa.

Titulkový motiv seriálu Twin Peaks je notoricky známý, při melodii Falling už navždy vytanou ozubená soukolí Packardovy pily, střízlík a místopisná tabule zkaženého městečka. Zpívaná verze se objevila na debutovém albu Julee Cruise Floating in the Night (1989).

Kromě Falling tam byly ještě další písně ze seriálu: The Nightingale, Into the Night a hravá Rockin’ Back Inside My Heart. Výborné album učarovalo. Vzorem byl maestro Phil Spector, Badalamentiho lounge jazzy vyhrávky si dokonale rozuměly s popem šedesátých let a vše podbarvily smyčce a elektronické pokusy. Julee se nespokojila s jediným modelem a udržela si dráždivou sexy linii. Šeptat v několika polohách není jen tak. Zahrála si v některých epizodách i prequelu Fire Walk with Me. A angažmá v Roadhouse bylo nejúspěšnější štací – přes následné kolaborace je její jméno navždy spojeno s malým městečkem, obklopeným douglasovými jedlemi a Davidem Lynchem.

Ještě před seriálem se objevila v divadelním kuse Lynche a Badalamentiho, Industrial

Symphonies No. 1 uvedla Brooklyn Academy.

Druhé album Julee Cruise Voice of Love (1993) už nebylo tak úspěšné, změnila se doba, okolnosti i způsob práce, Lynch s Badalamentim vybírali z melodií ze společných projektů. Album není tak vtahující, poutavá atmosféra je pryč a ani Lynchův producentský dohled nebyl intenzivní. Popové ambice už byly ukojeny.

Jedním z vrcholů byl cover písně Summer Kisses, Winter Tears, známé z podání Elvise Presleyho. Objevil se ve vynikajícím (a nespravedlivě opomíjeném) filmu Wima Wenderse Until the End of the World i na jeho soundtracku. Mezi ikonami jako Lou Reed, Nick Cave nebo U2 se Julee neztratila, spíš naopak.

Následovala spolupráce se spoustou elektronických hudebníků (Moby, Hybrid), ale taky třeba s Bobbym McFerrinem. Nějakou dobu strávila coby náhradnice Cindy Wilson na koncertech B 52’s. Až konečně po letech vyšlo samostatné album The Art of Being a Girl (2002). Nahrávka z velké části instrumentální občas připomene Grace Jones. Šeptavá naléhavost ustoupila celkovému dojmu.

Julee Cruise je příkladem oběti jedné role, jednoho žánru. Ze stínu Černého vigvamu se jí nikdy nepodařilo vystoupit, navíc svůj repertoár pouze interpretuje. Dneska chystá nové album s dlouholetým spolupracovníkem, německým umělcem Khanem, očekává se temná taneční elektronika a hostování newyorské scény, právě tam Julee Cruise momentálně žije.

Andělský hlas by měl znovu zaznít.

TÉMA: DAVID LYNCH (JULEE CRUISE)

025

JULEE CRUISE

026

DAVID LYNCH

muzika k pláči

SOUNDTRAX ANGELO BADALAMENTI VS DAVID LYNCH TEXT DAVO KRSTIČ

Kolik partnerství mezi režiséry a hudebními skladateli lze v historii kinematografie označit za kongeniální? Tak schválně – Hitchcock a Herrmann, Truffaut a Delerue, Spielberg a Williams. Nestává se, bohužel, příliš často, aby filmová hudba přešla z pouhé nádeničiny na vyšší úroveň a díky péči skladatele a vstřícnosti režiséra a producentů se z řemeslného artefaktu stala uměleckým. Ty nejlepší soundtracky Angela Badalamentiho dokážou vystoupit z plátna a žít svůj vlastní život nezávisle na scénách, k jejichž podkresu byly stvořeny.

Brooklynský rodák s italskou krví Angelo Badalamenti má mezi skladateli filmové hudby, jejichž tvorba mě zajímá, významné postavení. Právě on mě prostřednictvím svých soundtracků upozornil na skutečnost, že existuje něco jako filmová hudba a že má velkou moc při působení na diváka. Jinými slovy, cédéčka s hudbou k seriálu a filmu Twin Peaks byla pro mě vstupenkou do světa, který mi uhranul.

Bez Badalamentiho bych nepoznal Williamse, Hornera, Zimmera...

Historka o setkání Badalamentiho s Davidem Lynchem je tak prošoupaná, že z ní po letech trčí nitě, takže jen stručně: Lynch natáčel Modrý samet. Badalamenti se kamarádil s producenty Modrého sametu. Producenti potřebovali, aby hereckou hvězdu Isabellu Rosselliniovou někdo naučil zpívat. Lynch byl z výsledku nadšený a nabídl Badalamentimu složit pro Modrý samet scénickou hudbu. Konec pohádky a jak by řekli v Casablance, začátek jednoho krásného přátelství. Bylo to poprvé a také naposledy, kdy Badalamenti skládal pro Lynche na základě temp tracku, kterým se stala Šostakovičova Symfonie č.15.

TÉMA: DAVID LYNCH (& ANGELO BADALAMENTI)

Mnohem více je z nahrávky cítit vliv Bernarda Herrmanna, ozvěny Psycha a Vertiga.

Z Badalamentiho soundtracků pro Lynche je ten k Modrému sametu nejkonvenčnější, hudba je často popisná do takové míry, že jde v podstatě o mickeymousing. Tehdy ještě režisér se skladatelem nevěděli, co mají po tom druhém chtít a očekávat, a je proto neuvěřitelné, jak se jejich komunikace během pouhých pár let vyvinula.

Soundtrack k seriálu Twin Peaks se stal pojmem stejně jako seriál samotný a všechny následující Badalamentiho kompozice jsou tak nahlíženy jeho prismatem. Ne že by snad šlo o něco revolučního. To, že je v jazzové muzice cosi dráždivého a zneklidňujícího, věděli už jiní formáti – vzpomeňme na Výtah na popraviště Milese Davise, Goldsmithovu Čínskou čtvrt nebo Anatomii vraždy, jak ji hudebně popsal Duke Ellington. Možná je to nepředvídatelností žánru – posluchač neví, kam ho skladba za pár vteřin zavede a jak vlastně skončí. Existuje mnoho podob jazzu a Badalamenti si vybral tu nejlíbivější, takovou, které Laco Déczi s neskrývaným odporem říká „smooth shit“. Jenže co dělat, k Lynchovým obrazům sedne jako zadek na hrnec. Filmová hudba, to nemusí být jen velký orchestr a fidlání, emoce dokáže vykouzlit i sólový klavír, elektrická kytara nebo saxofon. Jen mít čich na melodie.

Hlavní témata seriálu jsou písničky beze slov.

Dá se bezpečně rozeznat, kde končí pomyslná sloka a začíná refrén. Krásná melodie přijde zdánlivě odnikud, ale její nástup je pečlivě připravený. Soundtrack oslovil hudebníky napříč žánry, od Mobyho (jeho skladba Go využila tématu Laury Palmerové) až po Anthrax, kteří přizvali Badalamentiho k nahrání balady Black Lodge – Černý vigvam.

Doprovod k filmové verzi Twin Peaks už takovou událostí nebyl, přitom vinařskou

terminologií řečeno, hutné portské tu stojí proti Svatomartinskému. Už žádné repetice dvou tří motivů do umrtvení. Naopak – co skladba, to nová melodie, a když už skladatel nemůže, zaskočí za něj sám Lynch a dá na odiv svou slabost pro rock’n’roll a blues rock.

Badalamenti tu složil poklonu Milesi Davisovi, smutná trubka v ústředním tématu zní jako z Round Midnight. Nejlepší soundtrack všech dob podle hudebního časopisu New Musical Express.

Tak, jako se mezi Lynchovými filmy vymyká Příběh Alvina Straighta, má nálepku Jiný i Badalamentiho soundtrack k němu. Škarohlíd by řekl, že nejvíce oblíbenců si našel mezi předplatiteli Folk & Country, Badalamenti nicméně dokázal, že zvládne i něco jiného než jazzík z půlnočního baru.

Význam, jaký má Badalamentiho hudba v Lynchových filmech, si uvědomíme v okamžiku, kdy ji postrádáme – buď není přítomna vůbec (Inland Empire), nebo musí o své místo bojovat s použitými písněmi (Zběsilost v srdci, Lost Highway). Ve druhém případě dostává posluchač pouhé skici namísto hotových obrazů, dozvuky již slyšeného. Co naznačila Ztracená dálnice, stvrdila jízda po Mulhollandu. Badalamentiho kompozice už neplní jen roli hudebního podkresu, ale čím dál více zasahují do oblasti zvukových efektů.

Lynch má hned v několika filmech (a také v seriálu Twin Peaks) scénu, v níž se postava rozpláče při poslechu hudby. Když Laura Palmerová sedí v baru plném buranů a vidláků a slzí, zasažena čistým půvabem písně Questions in a World of Blue, není v tom žádná ironie ani podvratný úmysl. Badalamentiho hudba, to je „melancholie a nekonečný smutek“ s neustále střeženou hladinou cukru.

Krása, která bolí.

027

028

029

FOTO: OPTICAL FRAMEWORKS

RECENZE OPTICAL FRAMEWORKS (CZ) SURROUNDED FOG (COLD TEAR RECORDS, 2011) TEXT ISTVÁN SUTRHÁZYI

A byla mlha. Během února se nenápadně rozšířila ze Zlína až do Litvy, kde nabrala sil a jala se pokrýt celou Zemi. V březnu se stala třetí důležitou základnou Praha, odkud rozprostřela svou bílou tmu i po osadách českých, za sonického doprovodu dark ambientu, industrialu, dub-techna, drone i field recordings.

Vše dokumentovaly černobílé fotografie plné šumu. Šum byl přítomen i v hudbě, která měla energii stát se trojrozměrnou černou dírou a pohlcovat jednotky času. Jako uschlé, scvrklé trnky, mizející v hlubokých brázdách čerstvě zoraného podzimního pole.

– – – Mokré listí, spadané z holých osik, pokrylo rezavějící koleje nedaleko chátrajícího nákladního vlakového nádraží a občasný poryv větru sem zavál vzpomínku na houkající lokomotivu. Opuštěné prostory rozpadajících se budov s vysklenými okny nepravidelně oddechovaly, až skrz průzory mezi narychlo přibitými prkny vycházela do venkovního pološera téměř hmatatelná pára. Mdlé světlo dotvářelo atmosféru naprosté izolace od okolního světa; jeho existenci připomínal pouze neutuchající štěkot psů ze vzdálené samoty. A také veselý ženský smích nebo spíš náhodné hlasitější pousmání, vytrhující z letargie. Ač bylo jen zvukovou reminiscencí dřívějších časů, podobně jako houkání přijíždějící lokomotivy.

Praskot větví pod nohama se mísil se zpěvem ptáků a ve vzduchu byl cítit déšť. Při překonávání kopřivami zarostlých dřevěných zátaras 030

u vjezdu do jedné z pustých hal, kdysi plnících funkci depa, rezonovaly v tepajících spáncích dozvuky kovového syčení turbín, nekončící hudební kulisy bohem zapomenutého místa. Tlumené ozvěny lidských hlasů za zdmi pokrytými šedavou plísní dávaly tušit, že tu bývalo rušno. Po podlaze, na které dříve zanechávala ve vrstvě železného prachu hluboké stopy těžká pracovní obuv, se teď proháněly myši a divoké kočky. Jejich noční rejdění sledoval s neskrývanou závistí hmyz chycený do pavoučích sítí, které obepínaly ztrouchnivělé stropní trámy. Šumění korun stromů z doby, kdy ještě byly obaleny listím, znělo nádražním areálem jako nekonečná smyčka magnetofonového pásku.

Z děravých okapů padala voda na travnaté, kdysi betonové nástupiště a pravidelně se rozstřikující kapky doplňovaly zvukovou texturu večera, kterou čas od času vyrušil automobil projíždějící po silnici za svahem hustě porostlým šípkovými keři. – – – Popisovaný areál, utopený mezi lesem a nikdy nedostavěným továrním komplexem, si žije vlastním, zdánlivě fádním životem, jenž v sobě po pečlivějším prozkoumání skrývá daleko pozoruhodnější svět. Pokud byste chtěli zjistit, kde se nachází, budete potřebovat jeden pár zavřených očí a devět skladeb, které obsahuje deska Surrounded Fog jednočlenného zlínského projektu Optical Frameworks. O zbytek se postará vaše představivost v bezčasí mezi úvodní Dreams Are Concave a závěrečnou Gallileo, We Love You.

V bezčasí ozvučeném tak dobře, že to vyráží dech.

FOTO: OPTICAL FRAMEWORKS

ozvučené bezčasí

031

zvuky s láskou pro vibrace vln ROZHOVOR OPTICAL FRAMEWORKS (CZ) TEXT JARDA PETŘÍK

Pustit se do produkce tracků na pomezí dub-techna, minimalu, dark ambientu a field recordings v České republice je, vzhledem k míře oblíbenosti a všeobecnému povědomí, odvážný krok. Martin Dlabaja aka Optical Frameworks (nebo také Maxell Sector) navíc ani není z Prahy, ale ze Zlína, kde by se nejspíš počet fanoušků žánru vešel (při vší úctě) do jedné stovky. Nic z toho nemělo vliv na kvalitu debutu Octagon, který (v té době ještě) dvojčlenný zlínský projekt Monochrome Division umístil na začátku loňského léta zdarma ke stažení na svém bandzone profilu. (Kde mezi těmi všemi tuctovými rockovými kapelami z gymnaziálních garáží a rapovými floutky působil jako zjevení.)

Právě odkaz na něj mi na konci června 2010 s typicky stručnou notickou „ahoj, tohle by tě mohlo zaujmout“, poslal rozhlasový kolega a ambientní specialista Pavel Zelinka. S dvacátým číslem Full Moonu konečně vychází dlouho plánovaná příloha, druhý dlouhohrající release Martina Dlabaji (tentokrát už pod novým, sólovým aliasem Optical Frameworks) nazvaný Surrounded Fog, a to v podobě DVD. Nahrávka je k dispozici i jako free download na webových stránkách litevského netlabelu Cold Tear Records.

Nestává se každý den, že narazíte na českou nahrávku, která nezní vůbec česky. Monochrome Division zněli jako nový projekt vydávající u Modern Love nebo Echocord. Sedm skladeb kombinovalo ambient s dub-techno rytmikou a minimalisticky syčícími plochami s typicky „zamlženým“ zvukem, který vynikne nejlépe na reprosoustavě s pořádným subwooferem. „Tyhle tracky že jsou made in Czech Republic?“ říkal jsem si při poslechu alba Octagon – a nevěřil.

Co bylo před Monochrome Division? Řekl bych, že v začátcích byl můj postoj k hudbě spíše filozoficko-fyzikální povahy, což bylo dáno mým zájmem o vesmír a elektroniku.

A v období, kdy jsem poslouchal agresivnější 032

hudbu, mě mrzelo, že té opravdu kvalitní je málo, tak jsem se rozhodl zkusit to sám. Žádné hudební kořeny v rodině?

V přízemí domu máme staré piano, ovšem se zamčenou klaviaturou a klíčem, který se nikdy nepodařilo najít. Stejně tak se nepodařilo zjistit, kdo na něj vůbec hrál. Pouze můj otec v mládí, ještě za komunismu, vlastnil několik cívkových magneťáků a na kolenou vyráběné reproduktory, mixpult, světelnou hudbu a s tím vším pořádal legální i méně legální diskotéky, na kterých později v noci potají hrával zakázané západní nahrávky. Obliba zašlých pásků a domácí „bastlení“ mi po něm zůstalo.

Největší radost mi ovšem udělalo stařičké Space Echo, které se v rodině našlo.

Proč je leitmotivem produkce první desky právě dub-techno? S dubstepem nebo drum’n’bassem bys mohl i v Česku prorazit daleko rychleji než s rovnými beaty. Minimal u nás zatím nemá na růžích ustláno, o dub-technu nemluvě...

V prvé řadě mi nikdy nešlo o to, dostat se do povědomí širokého publika. Líbí se mi, když má hudba filozofii, poselství a velkou pokoru. Zvuky s láskou pro vibrace vln, ne pro peníze. Mám zkušenosti s – většinou velmi krátkým – účinkováním v živých kapelách různého rázu (prošel jsem si zpěvem žalmů v chóru i nu-metalem) a nikdy to nebylo nic pro mě. Nic, do čeho by šlo zasadit moje přesvědčení, nic, co by mě přitahovalo kulturou daného žánru. Vždy jsem se zalekl toho, co dělám, a raději ustoupil zpět. Nejsem člověk, který, jako spousta mladých, vidí v kapele možnost útěku pomocí drog nebo možnost obdivu davem, to není nic pro mě. Raději budu sedět po nocích sám doma a pokoušet se zakódovat pocity do hudby pro pár lidí, kteří mají mou produkci rádi. Hudba se pro mě postupem času stává meditačním nástrojem, něčím, co má s hmatatelným světem už pramálo společného, ale přeci je v úzkém spojení s přírodními zákony. Jako byste se snažili spojit kvantovou mechaniku se spiritismem... A ono to funguje. Necháte se unášet a jen nasloucháte.

S druhým albem ses přiklonil k dark ambientu a field recordings a na svůj youtube kanál teď často umisťuješ offbeatovou a abstraktní produkci, často pod aliasem Maxell Sector. Co od tebe můžeme čekat dál?

Od vydání prvního alba se dost změnilo – začal jsem svou tvorbu považovat spíše za akustický výzkum, navrhl a sestrojil jsem vlastní mikrofony, na které nahrávám. Například mikrofon na binaurální nahrávky, který snímá odrazy přímo v kanálku ucha, nebo různé prototypy podvodních mikrofonů, se kterými jsem během posledního půlroku cestoval a nahrával na zajímavých místech (třeba ve vyhořelých lesích na ostrově Brač v Chorvatsku).

Také jsem sestrojil zařízení založené na modulaci amplitudově modulovaných vln ruchy, takže většinu nocí se snažím být v plenéru.

Doma mám několikahodinové nahrávky dešťů a bouří i v infrazvukové oblasti. Považoval bych to za jistou posedlost a velkou inspiraci.

Měl jsem možnost dostat se k zařízením, které jsem si přál, například ke starým páskovým echům. Postupně se snažím z hudby vypudit cokoliv digitálního, předvídatelného, co mě ruší při poslechu. Nerad používám digitální efekty, cítím, že mé budoucí cesty směřují k analogu a vlastnoručně vyrobeným nástrojům. Experimentování se zvuky mě baví víc než samotná kompozice. Je krásné, jak komplexní vzory a odrazy kolem nás jsou, a mě baví je vyhledávat, analyzovat. Přirovnat to lze snad pouze ke kráse fraktálů. A abych se vrátil k otázce – do budoucna bych rád pokračoval v hledání zvuků a míst a dokud budou existovat pocity, které by stály za vyjádření, budu v tom pokračovat.

Z tvých desek je slyšet podobnost s tvorbou, kterou vydává kodaňský label Echocord nebo manchesterský Modern Love. Pletu se, nebo je pro tebe produkce projektu Deepchord presents Echospace jednou z hlavních inspirací při skládání?

Ano, poslech tohoto projektu byl pro mě největším impulzem a inspirací na začátku vlastní tvorby a dal mi pocítit hlubší „filosofii“, kterou jsem v této hudbě od první chvíle cítil. Label Echochord je to, co v hudbě hledám: hluboké, ROZHOVOR: OPTICAL FRAMEWORKS

033

MARTIN DLABAJA (OPTICAL FRAMEWORKS)

034

FOTO: OPTICAL FRAMEWORKS

hypnoticky meditativní prožitky. Do té doby jsem nezažil pocit, kdy se vleže při poslechu nějaké skladby kroutíte v rytmu a při tom se vám podaří dostat na míle daleko, odpojit se od těla a letět tam, kam jste si vždy přáli...

A kdybys měl jmenovat pár dalších producentů/projektů, které tě ovlivňují?

Například nahrávky Basic Channel, které mi okamžitě učarovaly pro svou neuvěřitelnou mnohoznačnost a dokonalou shodu s mým postojem k hudbě, pro obrovské emoční nálože a zřetelné sepětí s fyzikou. Už od mala jsem si přál lítat vesmírem, odcestovat ze Země a stát se dobrodruhem objevujícím nové světy. Takže mě nikdy neunaví možnost poslechu fluktuujících elektronů, náhodného natočení magnetických zrn (na pásu) ve formě šumu... Jsou to studie a výlety do mikrokosmu namísto makrokosmu, ale rozdíl je minimální. A dalších jmen by byla spousta, např. Steve Reich, Geir Jennsen, Burial, Stephen Hitchell, Rod Modell, Steve Roach, Robert Rich, Lustmord, minimalistický projekt NN...

Tvoje druhé album, vydané už pod aliasem Optical Frameworks, vyšlo na začátku roku na litevském netlabelu Cold Tear Records.

Jak došlo k téhle spolupráci? Ptám se hlavně proto, že jsi v té době neměl profil na myspace, soundcloudu ani bandcampu.

To neměl a nebýt lidí, kteří mě do toho později „dokopali“, asi by to tak bylo až dosud. Na internetu se snažím trávit co nejméně času.

Jsem vyznavačem ručně psané korespondence a osobních setkání, a to internet potlačuje.

Ztrácíme soukromí a nebojujeme za to. Sama situace, za jaké jsem se dostal k vydání alba, je absurdní a stěží uvěřitelná. Jelikož jsem pro pocit úplnosti točil ke svým trackům videa, byl server youtube ideálním místem, kde jsem je mohl „archivovat“ a sdílet s přáteli, pro které jsem vlastně hudbu začal skládat, a umocnit tak pocity, které jsem si přál předat i vizuálně.

Videa jsem nechtěl šířit, a tak jsem pod ně nevkládal ani tagy, které by je pomohly najít.

Jednoho večera mi i přes to zazvonil mobil s velmi zvláštním předčíslím. Když jsem hovor přijal, na druhém konci se anglicky představil jistý pan Kerr z Japonska, který mi řekl, že se mu má tvorba a videa moc líbí a že mám do pár dnů očekávat několik e-mailů od různých vydavatelství a já si mám jen vybrat. Nevěřil jsem. Ale do druhého dne mi skutečně přišly e-maily od Maurizia Miceliho (DeepInDub) a SoulSonica (Cold Tear Records). Byl jsem šokován – moje

videa měla v průměru dvacet zhlédnutí a nikdy předtím jsem nikoho nekontaktoval. Nakonec jsem si vybral méně známou značku Cold Tear Records, jelikož jsem si nepřál být ovlivněn pocitem, že bych vydával pro label, který jsem dříve s nadhledem „uctíval“.

Jak Octagon, tak Surrounded Fog mi po zvukové stránce znějí docela „světově“, zvuk je plastický. Čím jsi docílil tak plného a sytého analogového soundu, aniž by ti desku masteroval studiový profesionál? Jestli to není výrobní tajemství...

Tajemstvím bych to nenazval, celá moje tvorba je založená na experimentování s prazáklady zvuku. Jsem odpůrcem smyčkovitě znějící hudby a ve zvuku oceňuji velmi drobné nuance, takzvané „mikroposuvy“ fází, které dokáže vyrobit jen příroda nebo hardware.

I když jsem při nahrávání desky Octagon kvůli finanční situaci žádný nevlastnil, snažil jsem se, aby se zvuk co nejvíce měnil a byl co nejvíce organický i za pomoci jediného mikrofonu a filtrování zvuků reálnými prostory (a jejich zpětným nahráváním). Album Surrounded Fog šlo více podle plánů a s dostatkem nové techniky, i když k organičnosti, kterou hledám, má stále na míle daleko. Všechno je to o experimentování a hledání vlastní cesty. Osobně považuji slova „výborný“ a „inovativní“ za synonyma.

Jak dlouho trvaly práce na jednotlivých albech? Byly tam rozdíly? Obě nahrávky zní koherentně, ale předpokládám, že tracky nevznikly za večer.

Rozdíly tam byly. Octagon vznikal během půl roku nesourodé práce, při které jsem se učil hledat zvuky, které mě uspokojovaly. Při jeho tvorbě teprve vznikaly mé hudební touhy a kontury budoucího charakteru... Surrounded Fog už bylo uskutečněním dřívějších náčrtů a představ. Materiál na druhé album (neboli všechny field recordings) byl nahráván prakticky nepřetržitě po dva měsíce, takže jsem dost zanedbával všechno ostatní, přičemž jeho kompozice (předem vymyšlená při nahrávání v plenéru) už byla kratší. Pojem „album“ je pro mě zavádějící, nikdy jsem neměl myšlenku nahrát album o deseti skladbách, udělat obal a výsledek někam odeslat. Jednotlivé tracky přicházely jako moje pocity, které musely ven. Později, když jich bylo hodně, mě napadlo, že by bylo dobré udělat něco jako „kompilaci“ a vybrat ty, které se k sobě vážou.

035

Kam se z Octagonu vytratil osmý track?

Zajímavé, že se ptáš. Je to narážka na nekreativnost většiny posluchačů. Přijde mi, že co se jim nepředloží přímo před tvář, jako by nebylo.

Mám rád, když hudba může být komplexní a abstraktní, podněcuje posluchače k tomu, aby sám objevoval v hlubokých strukturách své vlastní melodie, popřípadě si je z lehkých náznaků dotvářel sám – dokresloval neexistující noty a hledal ticho v překmitech amplitud. Náš mozek je vzácný a silný nástroj a přijde mi škoda nevyužít jeho potenciál, byť při pouhém poslechu hudby.

Jak byly rozložené vaše role se Shaniou v Monochrome Division? Tracky jsou instrumentální – Shanie se podílela na procesu skládání, nebo byla především vizuální stránkou projektu?

Shanie byla má duchovní pomoc, kterou jsem znevážil. Pomáhala mi vyrovnat se sám se sebou a se sebekritikou práce, jak hudební, tak fotografické. Byla zároveň zdrojem takové inspirace, že jsem ji nemohl nemít vázanou k projektu Monochrome Division – patřila k mé hudbě. Ať už je kdekoliv, doufám, že se na mě nezlobí.

Na české elektronické scéně působíš jako malé zjevení. Myslím tím, že Octagon i Surrounded Fog znějí dospěle a propracovaně a není na nich znát, že se jedná o první nahrávky tak mladého producenta. Sleduješ vůbec českou, případně slovenskou elektronickou scénu?

036

Přiznám se, že vůbec... Jsem rád izolovaným muzikálním ostrovem a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Je to zvláštní, ale i když tvořím hudbu, inspirace v hudbě jiných producentů není zdaleka primární. Daleko více mě inspirují místa v přírodě a fyzikální úkazy spojené s vesmírem či knihy, malby nebo fotografie.

Plánuješ do budoucna živé hraní, nebo zůstáváš studiovým projektem? Na dalším ročníku brněnského New New Festivalu nebo pražského Lunchmeatu si tě dokážu docela dobře představit...

To nedokážu říct, protože hudební festivaly nesleduji ani nenavštěvuji. Do budoucna ovšem s panem Kerrem plánujeme udělat živé vystoupení v Japonsku (kde by šlo o abstrakci zvukoploch deště živě manipulovaných skrze pásková echa) a také mě kontaktoval v Londýně žijící producent Spaceci (Neil Tibbetts). Jestli se to ovšem opravdu uskuteční, si nejsem jistý; uvidíme, zdali toho vůbec budu schopen. Raději se nechávám inspirovat tichem, výstup před publikem není má meta. Musím řešit spoustu věcí v osobním životě, a tak si na své šance rád počkám, pokud mají přijít. Velmi nerad bych něco uspěchal, navíc vím, že k tomu, abych byl spokojený s tím, co mohu potenciálně předat publiku, ještě chybí mnoho let... K hudbě je také třeba zdraví, stejně tak jako vlídné zázemí.

Už je to víc než rok a půl, kdy jsi na internetu poskytl Octagon ke stažení, a půl roku, kdy Surrounded Fog vyšlo u Cold Tear Records.

Co se u Martina Dlabaji od té doby změnilo?

Především, u Cold Tear vyjde moje třetí deska Aether Blueprints. Tracky jsou kompozice nahrávek, které mají původ v lesích Beskyd a spálených plání chorvatského ostrova Brač, a jsou kombinované s pokusy zvukové transformace v elektromagnetickém spektru. Na albu jsou k nalezení i rytmické skladby.

Myslím, že od té doby jsem zažil skutečné změny. Začal jsem vnímat svět kolem jako soustavy komplexních vln, z jejichž krásy můžeme čerpat, a budu se snažit (pokud to lze) něco z toho uchovat pro lidi další, budoucí.

Věnuju teď také více času malbě, objevil jsem krásu cestování a snažím se najít nějakou práci, abych si to všechno mohl dovolit a dostal se i k dalším přístrojům, které mi dokážou dělat radost.

FOTO: OPTICAL FRAMEWORKS

Když už jsme u srovnávání obou nahrávek...

Vím, že to není zrovna oblíbená činnost hudebníků a producentů, ale stejně se zeptám. Jaký vidíš největší rozdíl mezi oběma nahrávkami, a to jak po hudební, tak zvukové stránce?

Album Octagon vzniklo i přes mou mírnou nelibost kompletně softwarovou cestou – víceméně digitální syntézy – a dbal jsem na striktnější harmoničnost a ladění nástrojů. Surrounded Fog již vznikalo za pomoci páskových rekordérů, podomácky vyrobeného páskového echa a také už je na něm minimum digitální syntézy. Většina zvukoploch a nástrojů pochází ze zvuků, které jsem získal z lesů, temných uliček, večerního města či industriálních zón. Dostal jsem se do situace, kdy některé tracky byly vyrobeny čistě ze zvuků nahraných volně v okolí, bez použití syntézy, pouze s jistým harmonizovaným řádem.

Surrounded Fog je tedy více kakofonické, abstraktnější a doufám, že i organičtější album.

037

rECENZE MONOCHROME DIVISION (CZ) OCTAGON (SELF RELEASED, 2010) TEXT JARDA PETŘÍK

Dub-techno, minimal, dark ambient – žánry noci. V denním světle často ztrácejí svou hloubavou náladotvornost a hypnotickou atmosféru. Pozvolna plynoucí (a někdy ještě pomaleji se vyvíjející) beaty či plochy, které posluchače v čase temnoty dokážou zcela pohltit, působí ve dne jako nezáživné, monotónní, uměle natahované vály, při kterých má člověk neodbytný pocit, že mu zamrznul přehrávač. Schválně si někdy poslechněte dvanáctiminutový opus BCN Dub z loňské desky Liumin projektu Echospace ve dne. A potom v noci. Na kvalitní reprosoustavě s pořádným subwooferem nebo s kvalitními sluchátky, které jsou schopny uhrát i ty nejhlubší tóny, samozřejmě. Slyšíte rozdíl? A cítíte ho?

Druhým základním pilířem zmíněných stylů je totiž dokonalý zvuk. Na autorádiem přehrávané magnetofonové kazetě si tuhle hudbu nepustíte. A pokud ano, musíte počítat s tím, že cokoliv uslyšíte, nebude mít s tím, co autor zamýšlel, abyste slyšeli, společného vůbec nic.

VŮBEC nic. V nejhorším slova smyslu. Tohle není hudba pro tranzistoráky.

Pilířem číslo tři je koncentrace. Jestli jste někdy někde četli nebo slyšeli, že (dark) ambient je backgroundová záležitost, okamžitě na tuhle kvazitezi zapomeňte, nic není větší lež. Do dark ambientu se musíte ponořit. Musíte se mu oddat jako nejvěrnější člen scientologické církve své jediné a pravé víře. Jinak vám poslechový požitek zůstane skryt v opomenutých sonických záhybech.

Základní trio doporučení pro nově příchozí bychom měli za sebou. Debutové album Martina Dlabaji zní díky do detailu propracovanému zvuku naprosto profesionálně a oproti produkci dalších českých elektronických projektů až překvapivě vyspěle.

Neuchyluje se k umělé (sebe)ironii a rádoby hravosti, naopak: bere se vážně, protože vážnost ustojí. V sedmi skladbách je ke slyše038

FOTO: OPTICAL FRAMEWORKS

žánry noci ní materiál, který v nejlepších momentech snese srovnání s žánrově příbuznými releasy vydanými v posledních pěti letech labelem Modern Love. Zvuková plasticita Octagon překvapuje o to víc, že mastering nemá na svědomí žádné profesionální studio, ale sám Dlabaja. Je příjemné slyšet, že „ono to jde“, když se chce.

Hned úvodní track Unknown Characteristics, offbeatová, darkambientně ponorná pětiminutovka, je jako vystřižený z nějakého psychologického hororu asijské provenience, kdy všudypřítomné zlo sice nevidíte, ale až moc dobře cítíte, jak vám dýchá do týla. V následující What I Ment jsou i zvolna tepající, tlumené beaty, praskot a modulovaný šum, připomínající pravidelný zvuk, jaký za klidných nocí vydávají trajektem vytvořené vlny.

Album postupně nabírá na intenzitě a je rytmicky i zvukově pestré, takže nesklouzává ke zbytečnému opakování a zároveň nehrozí ani slití skladeb v nepřehlednou sonickou hmotu.

Nejblíže má k analogovému pojetí dub-techna projektu Echospace, který tvoří Rod Modell a Steven Hitchell, dvojice tracků Neutrino Hunt a La Pointe, po nichž následuje nejrychlejší, téměř s technem koketující titulní skladba. Desku uzavírá offbeatové zhudebnění industriálního světa, jaký už od začátku devadesátých let prezentuje vydavatelství Cold Meat Industry, a půlhodina je najednou pryč dříve, než by člověk chtěl.

Je smutnou realitou, že se Octagon zatím dostal k malému okruhu posluchačů. Což ale nic nemění na tom, že se jedná o jednu z nejlepších elektronických desek, která u nás v roce 2010 spatřila (sympaticky temné) světlo světa.

Pokud jste si, stejně jako donedávna já, mysleli, že u nás nemůže na poli dub-techna, minimalu a dark ambientu vzniknout nahrávka světových parametrů, sedmiskladbový debut Monochrome Division vám velmi rychle dokáže, jak jste se mýlili.

Pravda někdy bolí, ale v případě Octagonu je to příjemná bolest.

RECENZE: OCTAGON

obsah #20 004 #1 OASIS (APX) 006 FRONTSTAGE (APX) 008 BACKSTAGE (KAREL KOČKA) TÉMA DAVID LYNCH 010 CRAZY CLOWN TIME (RECENZE) 012 LYNCH (PROFIL) 024 JULEE CRUISE 026 ANGELO BADALAMENTI TÉMA + DVD OPTICAL FRAMEWORKS 028 SURROUNDED FOG (RECENZE) 032 MARTIN DLABAJA (ROZHOVOR) 038 OCTAGON (RECENZE) RECENZE 040 PUSCIFER (JIŘÍ PÍŠA) 042 MATTHEW HERBERT (LP) 044 RICHARD PINHAS (PETR FERENC) 045 LANTLOS VS. VALBORG (PETR WAGNER) 046 VLTAVA (JAKUB PECH) 047 WALKABOUTS (MICHAL PAŘÍZEK) 048 LA DISPUTE (LUKÁŠ PALÁN) 050 ANYWAY, RAVELIN 7, SHEEVA YOGA (MAX) 051 ŠTĚSTÍ (BERRY) TÉMA SHOEGAZE 052 PŘEHLED (ONDŘEJ CAKL) 056 SLOWDIVE (MAX HOROVIC) 056 SWERVEDRIVER (MICHAL PAŘÍZEK) 056 EOST (LUMÍR NYKL) 058 MY BLOODY VALENTINE (AXE) 060 WOLVES IN THE THRONE ROOM (VIKOTR PALÁK) 062 ROZHOVOR: CARETAKER (JARDA PETŘÍK) 066 REPORT: ELVIS COSTELLO (MICHAL PAŘÍZEK) 068 REPORT: SMASHING PUMPKINS (APX) 070 SERIÁL: KONCERTY (2. DÍL, APX) 074 SERIÁL: LABELY (INSACE SOCIETY, MAX) 080 LYRIX: A PLACE TO BURY STRANGERS (BRO) 082 DOKUMENT: EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN (O. KAMENICKÝ) 084 FOTOREPORT: PLEASE THE TREES (BET ORTEN) 088 TATTOO: KMENY (APX) 094 SLOUPKY

FULL MOON #20

039

040

MAYNARD JAMES KEENAN

už hořela, když jsem si do ní lehl

daří, můžete najít v lahvích s etiketou vinařství Caduceus nebo v loňském dokumentu Blood into Wine.

RECENZE PUSCIFER (USA) CONDITIONS OF MY PAROLE

(PUSCIFER ENTERTAINMENT, 2011)

TEXT JIŘÍ PÍŠA

Pro Maynarda Jamese Keenana mám slabost.

Na co šáhne, je mi svaté, i kdyby dal dohromady dixieland nebo vyhrával na poutích. Otázka nostalgie, věc důvěry. Po čtyřech letech od debutu „V“ Is for Vagina přichází s druhou regulérní deskou Puscifer, projektu, kam podle vlastních slov směřuje nápady, které se nehodí do jeho stěžejních spolků. Asi byste raději nové album Tool nebo A Perfect Circle, a jste-li ortodoxní kovotepci, Puscifer z principu odmítáte. Jenže než nad ním zlomíte hůl, věřte, že Conditions of My Parole se od první desky liší skoro jako pohlavní orgány muže a ženy.

Ubylo minutek z elektrického sporáku a víc se vaří na otevřeném ohni, vedle syntetických rytmů mají stejně velké slovo kytary, Keenan zase normálně zpívá a překvapivě to není dixieland. Nejméně polovina songů by při troše dobré vůle mohla stejně dobře fungovat třeba právě v repertoáru A Perfect Circle.

O tom, že by se Maynard Keenan poslední čtyři roky poflakoval, nemůže být řeč. Koncertoval s Tool (záviděníhodné americké turné s Wovenhand nebo Dälek) a několika živými vystoupeními se připomněli i A Perfect Circle, vyšlo EP Puscifer „C“ Is for (Please Insert Sophomoric Genitalia Reference Here) se třemi novými songy. Prioritou se ovšem staly vinice na stráních posypaných popelem Keenanovy matky v okolí arizonského Jerome. Není tajemstvím, že se Keenan už pár let snaží realizovat jako pěstitel vína. Důkaz, že se mu to RECENZE: PUSCIFER

Zábavně pojatá, civilní sonda do soukromí zbavuje Keenanovu osobnost enigmatického přívlastku a představuje jeho pěstitelskou vášeň: „Nahrávání desky je hodně podobné procesu vzniku vína. Jednotlivé části se vyvíjejí samostatně a záleží na jejich integraci, jak do sebe zapadají. Když je všechno pohromadě, je potřeba ještě spoustu trpělivé práce než vznikne výsledný tvar.“ Proč tedy obě vášně nespojit a nepostavit nahrávací studio přímo ve vinném sklepě? Žádný problém, novinka Puscifer částečně vznikala mezi sudy se zrajícím vínem . V rámci invenčního přístupu se Keenan obklopil ansámblem šestnácti muzikantů (namátkou Jon Theodore, původní bubeník The Mars Volta, Sarah Jones z Bat for Lashes, Keenanův syn Devo), včetně stabilních hráčů Puscifer Joshe Eustise, Mata Mitchella a Tima Alexandera nebo členů poslední inkarnace A Perfect Circle Matta McJunkinse a Jeffa Friedla. Už název alba, který vybočuje z nastavené řady „XYZ Is for...“, dává najevo, že slečna Puscifer píše novou kapitolu svého rozkroku. Končí legrace a hraje se na vážnější notu. Fyzickým obalem a ironickou promotion se nenechte zmást, Conditions of My Parole je proti předchozímu albu na první poslech méně experimentální, víc konvenční a celkově přístupnější širšímu publiku.

Jednou z příčin je větší prostor, který dostaly tradiční nástroje, a rockovější aranžmá většiny skladeb. Kytarové riffy, basové linky a živé bicí převažují nad syntezátorovými smyčkami

nebo je doplňují, čistě elektronické beaty jsou slyšet jen ve skladbách Monsoons a Oceans.

I ty ale mají díky retro ozvěně osmdesátých let daleko k soundu „vaginálního“ debutu a spolu s úvodní Tiny Monsters by se neztratily třeba na soundtracku aktuálního filmového hitu Drive. Další velkou změnou je Keenanův vokální projev. Temné a monotónní deklamování z první desky není na novince téměř slyšet, Keenan hřímá v polohách důvěrně známých z Tool i A Perfect Circle nebo procítěně vede hlas jemnými melodickými linkami. Ne vždy ku prospěchu věci – občas je cítit závan zbytečného patosu, v Monsoons klouže po ulepené hraně cukrkandlu. Uši do pozoru přivádí britská písničkářka Carina Round, která při absenci Milly Jovovich (mezi náma, Carina je i fyzicky lepší volba) často doplňuje Keenanův zpěv. Vrchol jejich vzájemné souhry i celého alba nabídne závěrečná Tumbleweed. Smutné banjo, gradující hypnotický rytmus a Keenan s Round v papírové loďce na rozbouřeném moři. „Nedělá mi problém soustředit se na nahrávání a zároveň sledovat hladinu cukru při kvašení hroznů,“ tvrdí Keenan. Nedělá mi problém nevěřit. Těžko soudit úrodu z vinic, ale Conditions of My Parole uzrálo v nečekaně kvalitní sběr s příjemným elektro-analogovým buketem, byť cukru je o špetku víc. Otázkou zůstává, ve kterém lokále to ocení. Puscifer nemají snadnou pozici – fanoušci Tool na ně pohlíží skrz prsty, hipsteři je ignorují, pro elektroniky mají příliš metalovou auru...

Jejich chyba. Jako by nevěděli, že ve víně je pravda.

041

RECENZE MATTHEW HERBERT (UK) ONE PIG (ACCIDENTAL, 2011) TEXT LP

Pokaždé, když se procházím kolem pole vedle našeho domu, uvědomuji si obrovskou změnu. Před dvaceti lety byl hektar volného prostranství středem mého života: těsně po sklizni jsem čekal, až znásilněné strniště udělá salto a zaboří ostré jehly do země. Zadek, který na mě pak země až do prvního sněhu vystrkovala, měnil barvu s počasím. A i potom, co ho zakrylo prvních pár centimetrů sněhu, se stále hlásil o slovo – až do doby, než ho definitivně umlčel další sníh. V pravidelných intervalech to takhle fungovalo dlouho a ve vzpomínkách ještě déle. Nikdy mě to nepřestalo bavit.

Neustálý koloběh a opakování otupuje, ale s přírodou se to má jinak. I posté bylo burácení a štiplavý prach za kombajnem vzrušující zážitek. Když pak na poli ležely balíky slámy, bylo jasné, že končí prázdniny a brzo se půjde do školy.

Idyla – alespoň z pohledu dítěte – vzala za své. Nevím, jestli fascinace obyčejným kusem země pramenila ze zenové otevřenosti dětské duše nebo to bylo podobně úchvatné i pro dospělé. Vím ale, že nic podobného se při mých občasných návratech domů už neděje. Pole leží ladem, v létě se na něm maximálně pasou krávy. Obilí ani slámu nikdo nepotřebuje a místo, kde byl dřív miniaturní sousedovic statek s nutriemi a špinavým prasetem, je zarostlé trávou a plevelem. Časy se mění, o to víc bolí loučení s dětskou, naivní představou dokonalého světa.

Je povzbuzující, když člověk zchvácený trapným pocitem nostalgie narazí na něco, co má podobnou motivaci. Matthew Herbert stojí za trilogií zvukových výletů mapujících současnou konzumní společnost a jeho poslední 042

deska s názvem One Pig jde ještě dál. Herbert po „lehkém“ One One a kaleidoskopickém zvukovém dokumentu One Club (útržky zvuků frankfurtského klubu Robert Johnson) zvolil časosběrnou metodu. Bývalý úspěšný DJ a průkopník minimal techna z počátků 90. let se vydal na tenkou plochu. Ne proto, že by se musel vyrovnávat s podobnými projekty – pokud vím, hudební dokument o životě prasete ještě neexistuje –, nicméně koncepčně si ukrojil velké sousto. Do míst, kam s albem One Pig směřuje, už se podívali The Residents s temnou deskou Eskimo (1979), v oblasti nalezených zvuků se pohybuje i Geir Jenssen aka Biosphere, který v roce 2006 vydal hudební záznam svého výšlapu na horu Cho Oyu. A Koen Holtkamp, půlka elektronicko-folkového projektu Mountains, zase využívá nahrávky náhodných zvuků jako základ pro další práci.

Herbertův nejnovější pokus vytvořit hudební mapu konzumního světa není kritikou těch, kteří jedí maso. Je to spíš pokus o reflexi nepřístupného „světa za vepřovou panenkou“, jak se eufemisticky říká kusu prasečího hřbetu. A v obecnější rovině to je pokus upozornit na fakt, že velikost zmiňovaného „neviditelného světa“ – tedy důsledků našeho spotřebitelského chování – den ode dne roste. Herbert nebije na poplach. Se svatou trpělivostí a bizarním pedantstvím dokumentuje prasečí život. „Jím maso. Zároveň to ve mně ale vyvolává potřebu porozumět důsledkům tohoto rozhodnutí. Chci upozornit na to, že nelze budovat udržitelnou společnost a stavět ji na pokrytectví. Myslím, že umění a hudba v sobě zahrnují provokaci. Není jejich základním účelem veřejně se stavět proti kompromisům a hříchům své doby? To, co PETA (Lidé pro etické zacházení se zvířaty – pozn. autora) ve svém prohlášení naznačuje, je, že umělci a hudebníci by měli mlčet a přihlížet,

MATTHEW HERBERT

prasečí blues

jak zahnívající systém dál roste – bez povšimnutí, neslyšeni a nekritizováni.“ Vedle širšího teoretického rámce má deska One Pig ještě jednu silnou stránku: hudbu. Začátek je velkolepý. Herbert slíbil, že zmapuje život prasete od „kolébky“ až po jatka. Slib sice nedodržel (v Anglii to kvůli regulacím výroby potravin nelze, stejně jako vás nepustí s foťákem na jatka v Čechách), ale od prvního tracku nasazuje laťku vysoko. Funění rodící bachyně klouže po obrovských zvukových vlnách a v okamžiku, kdy se selata dostanou ven, Herbert skoro dojatě pronese: „A je to. Jsou na světě.“ Na druhou stranu, i přes údiv nad zrozením nového života – a nezáleží na tom, že se jedná o špinavé prase – si Herbert od svého předmětu udržuje odstup a bere jej téměř vědecky. Jeho speciálně upravený nástroj na prasečí krev, na kterém vytvářel část desky, v některých vyvolává upřímné rozpaky a znechucení.

One Pig obsahuje devět tracků pojmenovaných podle měsíců nahrávání a každý by se vešel do jiné žánrové škatulky: po ambientním úvodu přichází residentovský September, který nápadně připomíná skladbu Angry Angakok ze zmiňovaného Eskima. Místo zlovolného boha Arktidy tam ovšem ryčí hladová selata bojující o mateřské mléko. Stejná selata, která o pár měsíců později musí pod nůž. Záznam z jatek si Herbert vynahradil nahrávkou zpracovávání prasečího masa. February začíná zvukem brousících se čepelí a svým industriálním chladem připomíná tušenou velikost globálního masného průmyslu. Stejně jako tady, i při závěrečné nahrávce přípravy prasečí pečínky a její hromadné konzumace vyvstává otázka, jak by deska One Pig zněla, kdyby ji Herbert místo malé farmy natočil v jednom z hypermoderních Závodů pro intenzivní chov zvířat (CAFO).

Raději neslyšet.

RECENZE: MATTHEW HERBERT

043

RECENZE RICHARD PINHAS (FR) RHIZOME (CUNEIFORM, 2011) TEXT PETR FERENC

Richard Pinhas hraje už čtyřicet let stejnou kolovrátkovou písničku... a dělá to skvěle. O čase a repetici tenhle francouzský doktor filozofie taky napsal dizertaci. Jeho nové album Rhizome je studiová kolaborace s Merzbowem, vyznačující se dynamikou koncertní nahrávky.

Ostatně jim letos vyšel koncertní záznam Paris 2008, rovněž u Cuneiform Records.

Pinhas hraje sólově nebo se skupinou Heldon, jejímž byl jediným stálým členem – nebo je?

Heldon se tu vynoří, tu zmizí, na některé věci se však můžeme spolehnout. Kromě rozvolněné, příjemně plynoucí repetice je to zvuk kytary v duchu elektronických experimentů 70. let, hozený trochu „do sci-fi“. Podobnou atmosféru, i když bez kytar, vytvářejí němečtí Cluster, nedávno zesnulý Conrad Schnitzler nebo dvojice Robert Fripp a Brian Eno. Fripp je šéfem novátorských art rockerů King Crimson, kterým se podařilo nezestárnout, Eno zas hvězdným producentem a jedním z vynálezců ambientní hudby. Aby se kruh uzavřel, Eno svou estetiku tříbil mimo jiné ve spolupráci s Cluster.

Richard Pinhas si je vědom svých kořenů: přijde mu prý zábavné, že společné desky Frippa a Ena byly v 70. letech vydavateli odmítány coby hluk a dnes je považujeme za základní kameny ambientu. A Pinhas, snad i právě proto, vytvořil duo s nejslavnějším japonským hlukařem Masamim Akitou zvaným Merzbow, s nímž vydal už tři alba.

Tím frippovské konotace nekončí – druhé album Heldon Allez Teia (1975), vydané letos 044

v reedici, je zahájeno skladbou s výmluvným titulem In the Wake of King Fripp: máme tu název oblíbené kapely, její desky i jejího kapelníka. (Ve stejném roce Heldon vypustili do světa desku It’s Always Rock’n’Roll, jež názvem reagovala na rok starou stounovskou pecku. Odtažitost, i když se to na první poslech nezdá, Pinhas nepěstuje.) Fripp je vedle Bacha a Wagnera jeho nejoblíbenější skladatel a zároveň nejdůležitější pro jeho vývoj: „Kdyby ho nebylo, nezačal bych dělat to, co dělám. Být skladatelem je zábavnější, než učit na univerzitě.“ U svého dalšího učitele, filozofa Gillese Deleuze, si Pinhas cení, jak opravdově a plně svou filozofii žil. „Hudba, kterou dělám, metatronika, jeho teorie času a Nietzscheho koncepce věčného návratu. Věčný návrat a můj způsob činnosti jsou propojené a v neustálém vztahu.

Hudba mi pomáhá porozumět některým filozofickým koncepcím zrovna tak, jako mi tyto koncepce pomáhají dělat hudbu jako proces procesu – imanentní věc. Deus sive natura.“ Píp.

Pinhasova kapela Heldon patřila k průkopníkům frankofonního rocku v opozici – tam byla často zařazována. Rozhodně si ale nesmíte představovat opulentní velikášství Magmy, Art Zoyd či belgických Univers Zero.

Pinhas a spol. připomínali (podobně jako jejich krajané a podobně skryté legendy Ilitch) spíš zmíněné mágy německé a britské elektronické hudby. Spořádaní zvukoví „profesoři“ vyluzují čisté zvuky a s lékárnickou přesností odvažují všemožné ingredience.Desky by mohly sloužit jako soundtracky k sci-fi filmům (i když tento stereotyp je opravdu únavný), tak lacino ale Pinhas svou hudbu

LANTLOS

píp: žádný začátek, žádný konec

neprodával. Je dítětem země galského kohouta, i štikou univerzitního prostředí: na obalu Allez Teia vidíme drsnou momentku z pařížského jara 1968.

Na deskách s Merzbowem, radikálním veganem, který se nebál opustit tradiční noiseovou ikonografii (sadomasochismus, ponuré urbanistické výjevy, industriální apokalypsa), jíž sám spoluutvářel, aby obaly desítek svých alb zasvětil boji za práva zvířat, se Pinhas tu a tam přizpůsobuje: Merzdon / Heldow Kills Animal Killers, zní název nejdelšího, šestadvacetiminutového tracku dvojalba Keio Line. Fuck the Power (And Fuck Global Players), stojí na obalu o pár míst vedle.

To novinka, CD a DVD (se záznamem loňského koncertu) s deleuzovským názvem Rhizome, obsahuje tracky pojmenované v jazyce dvojkové soustavy. Zatímco na tři roky starém Keio Line jsme ve skladbách s konfrontačními názvy mohli obdivovat, jak divoch Akita v Pinhasově společnosti zkrotl, na Rhizome je to naopak: názvy skladeb neutrální, ale hudba samotná je snad tím nejdivočejším, pod co se kdy Pinhas podepsal. Stále se nese v přívětivých frekvencích a barvách, její dynamika a tektonika jsou ale mnohem více ze světa improvizovaného noiseu než z laboratoře pro fyzikálně-psychologicko-filozofický výzkum repetic. Platí, že Pinhase nelze nepoznat. Za chameleóna je v této dvojici ten mladší, Masami Akita. „Rhizome nemá žádný začátek ani konec; je pořád uprostřed, mezi věcmi, mezibytí, intermezzo,“ píše Deleuze v Tisíci plošinách.

Neuchopitelné hudbě název dokonale odpovídá.

RECENZE: RICHARD PINHAS

frickové a žabožrouti DVOJRECENZE VALBORG: BARBARIAN (ZEITGEISTER MUSIC, 2011) LANTLÔS: AGAPÉ (LUPUS LOUNGE, 2011) TEXT PETR WAGNER

Pidiscéna kolem německého labelu Zeitgeister Music mě baví už dlouho. Nevím, kolik tam těch cápků je, víc než trpaslíků od Sněhurky asi ne, zato mají v různých personálních kombinacích skoro stejný počet kapel. Hyperaktivní Christian Kolf hraje v šesti z nich: Island, Slon, Gruenewald, Woburn House, Owl a Valborg.

I díky němu má malý katalog rys silné vzájemné provázanosti. Nejlíp to sepne, když naházíte všechny vyšlé desky do přehrávače a spustíte funkci „random“, ale poslouží i loňská kompilačka, ke stažení na jejich stránkách. Bitka anorektických skřetů, kamenoužroutova cesta pustým lesem z dioritu na odrážedle, doznívající jelení říje – vše v cárech silně inverzního počasí.

Valborg s novou deskou Barbarian jsou mi nejméně vlastní. Nemám rád metal ve středních tempech s „groovy“ spodkem, šíleně smrdí odvrácenou stranou devadesátek. A právě to je bod, odkud zvuk Valborg vychází. Proč by se tedy něčím podobným měl zabývat třebas posluchač indie rocku, což je nejvíc ne-groovy hudební žánr?

Dva důvody. Valborg nejsou českou kapelou z maloměsta, aby se na zmíněném stylovém plácku točili donekonečna. Jsou to Němci a tam, kde dneska stojí Bonn, měli Římani posádku už dávno před rokem 0. Nadávky „spolková vesnice“ nebo „Bundeshauptstadt ohne nennenwertes Nachtleben“ („hlavní město bez postřehnutelného nočního života“), nejsou vůbec fér. Kolf a jeho kamarádi nemají problém řádit po nocích a mamutí skladby na Barbarian nepostrádají vrstvu „insider jokes“. Kapela se tak urputně drží neambiciózních a primitivních riffů, až i tomu nejposlednějšímu posluchači dojde, že se jedná o hudební nadsázku.

Nemusí to trvat dlouho. Finta na devadesátkového posluchače je políčena v rytmech a zpívaném vokálu, jinak patentovaném u Island. Poklepávat si nohou může být složité a podobný

zpěv nepřipraveného trochu rozhodí. Druhý důvod jsem prozradil už na začátku: pro tradicionalisty (nebo pro zpozdilejší, záleží na výkladu hodnot) jsou Valborg vraty do společnosti mnohem podivnějších, ale také přitažlivějších kapel na Zeitgeister Music. Christian Kolf je něco jako majordomus: „Chcete si potřást prackou s orkem? Stojí u dveří s visačkou Klabautamann. Nebo je libo více snění?“ ukazuje na sektor Island. Zve vás dále dovnitř a zároveň za většinou dveří stojí on sám, v různých převlecích. Půjčuje si jen od sebe a dělá to tak chytře, že si nikdo netroufne vybírat úroky.

*Indie rock si vezmu do huby ještě jednou.

Tvůrčích kolektivů je na poli metalovém povícero, ale nás bude zajímat koláž vzniklá spojením mladíka, který si říká Herbst, s Francouzem Neigem (Alcest, Amesoeurs) na čerstvé desce Agapé, tedy projektu jménem Lantlôs.

Zavádí nás to oklikou ke zlaté éře britských kapel s kytarami a napůl duchem nepřítomnými zpěvy, parádně rozmazanými přes celé zorné pole. Akorát to neudělali Britové, ale zástupci národů z druhé až třetí ligy evropské kytarové muziky: žabožrout a fricek. Úspěch nepravděpodobného týmu těší dvojnásob.

Možná si řeknete, že byla jen otázka času, než nějakého Mičurina napadne křížit My Bloody Valentine, Adorable a Pale Saints s Darkthrone, Satyricon a Mayhem. Jenže to, co se na albu Agapé děje, nezní jako blbost vymyšlená od stolu. Cesta se klikatí podobným směrem, jaký razí třeba Jesu – pravda, v několika momentech je znát, jak mladší žáci koukali Broadrickovi pod ruku. Promíjí se díky vlastním vylepšením: ubráno na ambientu, nevyhýbají se vyšším tempům a řvaní, v druhém extrému není pro dvojku citlivců problém posunout celou atmosféru až k jakési barové chill out music s Fender pianem. Mimochodem název alba je z Nového zákona. Dal by se přeložit jako láska bez podmínek, a zároveň to bylo v prvních církevních stoletích označení pro společné stolování majetných i chudých v rámci bohoslužeb.

Jestli Lantlôs zvou ke stolu, zajímá mě další chod.

045

všude dobře...

RECENZE vLTAVA (CZ) KOMEDIANTI SE VRACEJÍ DOMŮ (100 PROMOTION, 2011)

hémů a svobodomyslných snílků: Já už dělat nebudu.

TEXT JAKUB PECH

Vltava se v 90. letech vypracovala z ujeté sranda kapely v ujetou kapelu, kterou bylo třeba brát se vší vážností. Jejich závěrečná alba Marx, Engels, Beatles a Když bozi zestárnou patří k tomu nejlepšímu, co z české (popové) hudební scény kdy vzešlo. Pravda, odejít se má na vrcholu, ale stejně bylo rozpuštění kapely z pohledu fanouška stěží pochopitelné a smutné. Jako by řeka zůstala stát a nedoplula do moře (nebo do Mělníka, a do Labe).

Rozlučkový koncert v Akropoli byl beznadějně vyprodaný, takže vidět Vltavu naživo pro mě zůstalo nesplněným přáním. Na deset let... Jakožto příležitostný televizní divák jsem skvělého kytaristu vídal jen na obrazovce, při jeho žvýkačkových a jogurtových eskapádách.

Tristní.

Svého času jsem nedoufal, že bych mohl zažít koncert Faith No More a ani ve snu by mě nenapadlo, že budu mít příležitost ohluchnout na Swans. A do třetice to byla právě Vltava Roberta Nebřenského. Upřímně, co se za poslední dekádu odehrálo na české (popové) hudební scéně? Na počítání nám postačí prsty nešikovného řezníka.

A tak před trutnovským festivalem 2010, kde měl comeback Vltavy premiéru, nastal předčasný úprk z kanceláře. O jejich přetrvávající popularitě svědčil kotel, který nebyl o mnoho řidší než na Manic Street Preachers o den později. Trochu zamrzelo, že v současné sestavě chybí dechy – v písních jako Do krajiny vodový je absence příčné flétny srovnatelná s dírou po vyraženém zubu.

Je pochopitelné, že Nebřenský nechtěl, ba ani nemohl vstoupit dvakrát do téže Vltavy a z nových písní, které se v Trutnově proplétaly starým repertoárem, bylo zřejmé, že se chce kapela vydat jiným, kytarovějším směrem. Lidé v publiku samozřejmě nejvíc pařili na reggae Prasátko a na „tu písničku z reklamy na pivo“, ale jedna čerstvá hitovka se vyloupla okamžitě – hymna lenochů, bo046

Pokud v Trutnově chvílemi neladily vícehlasy a energie setu byla rozpačitá, v Akropoli byl jejich výkon o třídu dvě výš. A kdo se vyskytl na podzemním garážovém koncertu v rámci doprovodného programu Febio Festu, byl už svědkem čiré muzikantské a posluchačské radosti. Nejsem si jistý, zda nové písně rostou s opakovaným poslechem nebo roste jejich provedení, ale na třetím koncertě jsem zjistil, že kousky jako Láska je možná, Komedianti nebo Socha taky miluju. Na aktuální desce je takových tucet, a k tomu jeden navrch.

Ne, nezbláznil jsem se. Komedianti se vracejí domů je albem o lásce, aniž by se na něm nacházely přitroublé love songy. Nebřenského humor vyzrál, zároveň stále dokáže kousnout jedovatými básnickými obraty („na zahradě leží čtyři kamarádi/ oči mají potrhané od kapradí“). Deska je až na pár míst pozitivní; zatímco Marx, Engels, Beatles prostupoval smutek a tematika rozchodu, Komedianti se vracejí domů je protipólem. Zamrazí zmíněná Socha, písní Ztracená šála provane odér ukočírované nostalgie. Jinak se ale zdá, že Robert Nebřenský prožívá skvělé časy. Můžeme ho podezřívat z mnohoznačné, vícesečné ironie, ale to je součást vtipu kapely.

Její zakladatel je středem zájmu, ale svým způsobem má Vltava opět dva frontmany – dříve dotvářel tandem dechař a zpěvák Tomáš Průša, tentokrát je to kytarista Peter Binder. Jednak je spoluautor všech písní, jednak se na nahrávání podílel i coby producent a zvukař. Kouzelná je hlavně komunikace a komplementárnost obou kytar, člověk až zapomene na absentující dechy. Binder se sice občas utrhne do přímočařejší, rockovější polohy, ale převládá harmonicky bohatá, najazzlá struktura, která Vltavu povyšuje nad běžný pop rock. Typický feeling pak posilují nenahraditelné klávesy Františka Svačiny – jeho osmitaktové sólo ve Ztracené šále je jedním z vrcholů nahrávky.

Deska Komedianti se vracejí domů potvrdila, že nejde o comeback z nudy.

RECENZE: VLTAVA

FOTO: OPTICAL FRAMEWORKS

země nezemě RECENZE THE WALKABOUTS (USA) TRAVELS IN THE DUSTLAND (GLITTERHOUSE 2011) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Nahrávka Sub Pop 200 definovala scénu, která změnila populární hudbu. Flanelový rock na přelomu 80. a 90. let určoval směr a byly to časy krále Kurta, ale v době, kdy kompilace vyšla, byli všichni zúčastnění na stejné koleji. Nirvanu, Soundgarden, Mudhoney, Beat Happening nebo Screaming Trees si pamatujeme dodnes, jména jako Tad, Throw Ups nebo The Fluid už méně a lokální hrdiny typu Stevena J. Bernsteina nebo Stevea Fiska už neřeší ani blázni jako já. Taky tu byli The Walkabouts, vždy trochu mimo scénu. Flanelové košile a dlouhé vlasy ano, vzory v Neilu Youngovi a podobných také, ale díky svým košatým aranžmá byli od spratkovského rocku na míle daleko.

Travels in the Dustland vychází šest let od předchozího alba Acetylene a, stejně jako všechny nahrávky The Walkabouts, stojí mimo čas a prostor. Nálada je podobná, rukopis čitelný a neměnný. Několik skladeb bychom mohli s klidem zařadit na zásadní kolekce z kraje devadesátek a neztratily by se tam. Jen málo kapel dokáže udržet tak jednotnou linii, byť to není vždy ku prospěchu věci. Právě na Acetylene to vypadalo, že už jen kalí vodu a motají se v kruhu. Nudně schématické album nezachránily ani pověstné koncerty, z Akropole tehdy odcházel zklamaný nejeden skalní fanoušek.

V 90. letech si hlavní tahouni kapely, zpěváci Carla Torgerson a Chris Eckman, dobíjeli baterie na sólových koncertech a albech a po zklidněných úsporných písních se do nových majestátních opusů domovské kapely pouštěli s vervou. Po Acetylene přišlo ještě jedno společné album, ale najednou se nestalo nic – kapela se rozutekla po světě a vypadalo to na kóma. Chris Eckman vydal pár sólových alb a spolčil se s Chrisem Brokawem (Come, Codeine) a Hugem Racem, pod hlavičkou Dirtmusic pak vydali slušný eponymní debut a vloni majstrštyk BKO (s malijskými Tamikrest coby doprovodným bandem).

Sestava z posledních alb Walkabouts se sešla na sklonku loňského roku ve studiu v Seattleu a, světe div se, najednou to zase funguje. Už od prvních steel kytarových tónů v otvíráku My

Diviner je jasné, že jsou zase ve formě, všechno je při starém. Masivní smyčcové stěny, opulentní nárazové vlny kláves a střídmá dechová cvičení uvozují obyčejné folkové písničky s nezaměnitelnou atmosférou a energií. The Walkabouts nikdy nebyli nejlepší kapelou na světě, je to jako když potkáte starého kámoše a zjistíte, že se pořád bavíte na stejných místech. Něco blízkého a příjemného, žádné jizvy na srdci, ale teplo u krbu, pohoda a klid.

Eckman jako výhradní autor potřeboval iniciaci.

Při cestách Saharou s Dirtmusic mu prý vytanul na mysli název alba a od něj se to celé odvíjelo.

Novinka je uzavřeným cyklem, koncepčním albem bez ouvertury a fancy balení, jen sbírkou písní, které jsou o tom samém. Kapela si vytvořila imaginární Dustland, který symbolizuje současnou Ameriku zmítanou krizí. Není jisté, kde leží, možná jen v jejich (a našich) myslích. Země nezemě naruby, nic hezkého tam nečeká.

Příběhy písní a vlastně i jejich názvy s tím korespondují. They Are Not Like Us, Soul Thief, Every River Will Burn, No Rhyme No Reason...

Ztracenci a odrodilci, věčný americký kánon.

Syndrom velké země stále funguje, navíc u kapel tohoto typu se to snoubí s absencí skutečného úspěchu. Lákavé téma není všechno, důležité je i provedení. Dlouho se Walkabouts nepovedlo dát dohromady tak dobrou sbírku: nechybí hity (The Dustlands nebo Thin of the Air), rozvolněné náladovky (Rainmaker Blues) ani dojáky (My Diviner). Skladby ladí dohromady, je vidět, že si kapela dala načas a záležet. Je to zřejmé i z jejich prohlášení: „It was a hard, slow process, a balancing act, but we are proud of the results.“ Mají na co, byť trocha střízlivého pohledu neškodí. Někdejší rovnováha je narušena: Walkabouts vždy fungovali na paritě Chrise a Carly, ale na novince je to jinak. Slabší kousky kolekce má na triku Carla, Wild Sky Revelry je dobrým příkladem.

Jde však o výjimky, které pravidla potřebují.

Deska je velkým návratem a drobná vata v příbězích ze země nezemě nevadí. Život taky není jen zajímavý, nuda a pauzy jsou přirozené. Do výročních anket hledejte jiné kandidáty, tady se na moment zastavte a zaposlouchejte se.

Svět se naruby neobrátí, nový život nezačne.

Ale možná objevíte něco, co jste dávno zapomněli.

047

RECENZE LA DISPUTE (USA) WILDLIFE (NO SLEEP, 2011) TEXT SHERESKYSPEONK

Pokaždé, když jsem si pustil La Dispute, měl jsem chuť dát fanouškům mewithoutYou facku a říct: Tohle je další krok. Je to lepší, labilnější, rychlejší, šílenější. Pokud má mentální sešup nějaké fáze, je na čase vzít obinadla, řetězy a pouta a přišpendlit se k vlastním démonům.

La Dispute jsou v klatbě, která je jim výhodou.

Duševní nevyrovnanost, zběsilost kytar a maniakální hravost, s jakou je naplněna každá sekunda debutu, je všežravá a po několika minutách sežere i sebe sama. Kolovrátek, který vás nejprve omámí, pak udeří po hlavě a ta vás rozbolí, jako by měla každou chvílí upadnout.

Jestli to bylo zamýšleno jako 3D efekt k utrpení, které La Dispute definují, pak se jim to povedlo na výbornou. Co si ale budeme povídat, nedoposlouchat CD ani jednou do konce, to je průser.

Když debut vypadl na světlo boží, napsal jsem: Všechny kytarové party jsou kolem Dreyera obtočeny, živené živelným, šlehají a bičují po stranách a na konci zaútočí v jedné lajně s vokály a mluvenou procházku zakončí neurvalým zmatkem. Všechno se hroutilo dolů a nešlo to zastavit. Další album? Kam chcete jít? Bude to další propad mentálních halucinací skrz nemocniční lůžko a brnkání prstem o jazyk? A bude nás to ještě bavit?

Deska Wildlife je umírněná. Umírněná, pokud vám zrovna dohrál debut. Není to šokující, Dreyer a jeho kumpáni mají rádi volnější tempo, i když to předtím mockrát nepředvedli.

Kluci dospívají. Kouzelné formulky se nedají opakovat donekonečna, jak vědí i U2. Bylo načase ubrat, ale zároveň neztratit na výrazu.

Kluci vydali v rozmezí dvou let sérii tří ípíček 048

LA DISPUTE

at the drive-out

s názvem Here, Hear. Povedená série dvanácti písniček vypovídá o směřování La Dispute hodně. Především to, že víc než o kytary, techniku a rychlost jim jde o texty, pocit, texty a pocit. Here, Hear je dvanáct živých, swingových jednohubek, plných nečekaných nástupů a melodramatických jazzových breakdownů, s texty Bukowského, Camuse nebo Grahama.

(I toho Dreyera.)

Jordan Dreyer, kromě toho, že je psychicky labilní (nebo se tak tváří), je vynikající básník.

Wildlife je emoce. Emoce potřená mladistvou revoltou, která se předem vzdává. Oproti debutu je tu víc styčných ploch, kde se kytary třou o sílu, nikoli o sebe navzájem. Bicí zesílily a zhutněly. Dreyer zůstal sám sebou, ovšem jako vypravěč udělal skok kupředu. Je radost sledovat poločas rozpadu v písních jako je King Park nebo Edward Benz, 27 Times, protože cítíte, že tady se odehrávají opravdová epická dramata, i když jde jen o „halekání“ jednoho ze sta v jedné z milionu.

Screamo vytěžené na kost. Dreyerovi vyčítají přílišnou nadvládu nad vším ostatním, instrumentace je ve stínu vokálu. Je chyba, když příběhy, které jsou autentické a silné, vytahuje do popředí? Najdou se tací, kteří řeknou, že La Dispute moc nápadů nevytáhli, což kompenzují elementy post-rocku, alt folku nebo progresivního rocku, které jsou hojnější než dřív a dodávají kapele vyspělejší nádech.

Průběh alba je excelentní. Úder masivní. Rozpad kompletní. Stará garda emancipovaného a sebevědomého hardcore, vedená kapelami jako At the Drive-In nebo Refused, má novou tvář – rychlejší a ukřičenější, protože doba je ukřičenější a rychlejší. La Dispute jsou lodivodem „nové vlny“ (dopřejte si křiku u Defeater, Pianos Become the Teeth, Touché Amoré) a Wildlife zas albem, které se může stát zásadním. Na experimenty není čas.

Teď se jde na kost.

RECENZE: LA DISPUTE

049

naboso

3X A DOST ANYWAY: S/T (ELECTION RECORDS, 2011)

jako tvrdší kytary nebo pomalejší riffy. Bude se mi stýskat. Budeme si tykat.

by opakovala melodické linky. A těch je hodně. Ne že ne.

FUCK

ME

Neubrali by z dravě pekelného tahu na dryáčnické tyče? Ne, tihle ne. Ostravská zábavná skupina Sheeva Yoga ztratila původního člena, což bolí, ale s novým kytaristou je tu zdravá chuť. Dlouhodobě nejpozoruhodnější fastcoreová smečka na míle daleko, když se podívám z okna, vidím komíny Dolu Michal, v továrních sprchách je těsno, kachlíková jatka.

Když tam hráli Prügelknabe, loupala se stěna. „Deska vyšla za spolupráce 15 velkých/malých, nadnárodních/separatistických, nezávislých/ závislých a jiných labelů, většinou z ČR/SK.“ Sheeva Yoga neztrácí nic ze svého deviantního humoru ani štiplavosti, názvy jako A pak věř pornohvězdě, Zeptej se taťky nebo Nejlepší frky z Mein Kampfu jsou stejně důrazné jako rozbitá rytmika a zběsilá rychlost. Ovšem rozlámaná na tisíc způsobů, jakmile si vzpomenete na Sabot, je tu Zappa, rádi si pohrávají s žánrovými klišé a berou punk-metal-hardcore napříč a suverénně, nahodí skvělý riff, ale ani ten si nezaslouží víc než pár vteřin, většina „válů“ se vleze do minuty. Epileptické chobotango má blízko k vyjetému jazzu, extrémní prasopalové pasáže se navlékají na saxofonové stuhy, které poletují vzduchem jako gymnastické náčiní slavných rumunských kurviček.

Místa připomínající zešílevšího Miroslava Wanka jsou snad až příliš krátká, abyste se pokochali tou myšlenkou, signifikantní jiným způsobem je kratičký exkurz do zmrzlé krajiny. Osmivteřinová Štatl Haiku sice naznačuje letmý pohled básníka, ale kruté ornamenty Sheeva Yoga jsou spíše uměním kaligrafie.

Dva tři tahy, jeden výkřik člověka, nůše kamení. Tahle kapela nevěří na balady ani smutné soboty, nevěří na repetici a nemá důvod, proč

„Kdo pro mne zahoří?“ ptají se zbytečně kroky po zamrzlé řece, kdysi před lety se v ní utopila mladá holka, říkali, že byla zdrogovaná a že řeka, že byla pod ledem hustší než tér. Hořím pro ni dodnes a časově to zhruba odpovídá době. Ravelin 7 opisují pomyslnou kružnici a tímto klišé (i pohodlnou zkratkou legendistiky) naznačuju personální proměny. Ovšem hudba se nevrací na konec poslední dekády milénia, jde dále. Ubrali z presleyovsky-dryáčnického chvatu, který měli s Ubinou za mikrofonem, to jsem je tak nezdravě, iracionálně miloval. Nejlepší láska. Původní křikloun z let nejranějších a nejen on vytváří odlišnou, další tvář kapely. Jedna z prvních a nejlepších emocoreových skupin v zemi, jedna z těch, na které se dodnes navazuje, na které se ukazuje prstem inspirace, penisem podvědomí. A nebylo by nic (ne)smysluplnějšího, než kdyby se Ravelini vrátili k obstarožní jistotě a původnímu stylovému zaměření. Ne, Remek není kosmonaut v nesprávné době, když se bavíme o komunismu, musíme brát prvotní symbol jména a jeho zvukotěsnou hranici. Anebo taky nemusíme.

Staromilsky coreový Remek jede v (proti)směru doby, Ravelin 7 pokračují v podivném mutování emocoreových základů, na nichž ve Světasále stavěli undergroundové odkazy a současnou alternativu, na Řece jdou ještě dál. Rezidua ve formě recitace, francouzských úryvků nebo vokální naléhavosti zůstávají, ale bezostyšně se přidávají artrockové, krautrockové i jazzové prvky, musíš jít stále dopředu a ani jednou se neotočit, teď se držte: post-rock. „A kam mne to zavane? Kam?!“ Nemám tušení, všechno vím.

RAVELIN 7: 7 KROKŮ PO ZAMRZLÉ ŘECE

(PURE HEART RECORDS, 2011)

SHEEVA YOGA: SVĚT TEN ČERT VEM

(DEAD HEROES BROS, 2011)

TEXT MAX PRODIGY

DON’T (OH, YES)

Nemůžu říct, že je to poprvé, co mě Anyway baví, protože Golf Club je kultovka a protože na každém albu je několik nebetyčných záseků, těch momentů, kdy se pes zakousne do mrtvé oblohy a zavšivená bouda pozemních statků kňučí něco o svatým odpuštění a spoluobětech. Nemám zájem. Ale poslední a eponymní zápich má něco víc. Možná to tušení konce, touha po zániku, blízkost orgasmu, který je to poslední, na co se můžeš těšit. Pak už jen oči němé tisícerou otázkou a věčný útěk před manželskou podmínkou. Nebo je to možná tím, že najednou slyším Esgmeq, Climatizado i Milano?

A pak ještě jedna věc: jakmile použijou smyčec, do záběru skočí Plastic People a není to vůbec jen tím smyčcem, ale podivně rituálním dryáčnickým soundem, který je jako obrácená strana mince plastikovské religiozity. Co z toho všeho vyplývá. Poslední deska je pestřejší než bývalo zvykem, aniž by ubrali z pekelně dravého tahu na ragbyové tyče. Dvouminutové dildovky se ukazují v té nejlepší tmě a v tom nejhladivějším průniku masem vědomí, ale zároveň boduje dramaturgie desky. Ani náhodou neříkám, že ultrasvižné songy střídají ty ve středním tempu, i když to tak je. I není.

Country-punkové vyndávačky, goth-caveovské ozvěny, éterická folková hymna (sick!) i silný singalong Inside. Vedle obligátní harmoniky piano, místy nezvykle skřehotavý zpěv, stejně 050

Jsem obutý, na dlouhou cestu.

RECENZE: 3x A DOST

FOTO: OPTICAL FRAMEWORKS

nezbylo málo (rock po atomové válce) RECENZE SKUPINA ŠTĚSTÍ (CZ) JE TŘEBA OBĚTOVAT JEŠTĚ JEDNOHO KOHOUTA

(ELECTION RECORDS & KYEO, 2011)

TEXT BERRY / VINYL DISK MUSICK

Když chceš být tak drzý a psát recenzi na Komunisty, musíš se nejdřív vymezit vůči komunistům, když na Štěstí, musíš se vymezit Sisimu. Jasná pravidla. Zažil jsem pár koncertů jeho bývalé kapely Esgmeq a čahounovi, který plival zpoza mikrofonu po fanoušcích na důkaz lásky a sounáležitosti, nemohl přijít na jméno, přísahám. Starý Törr by měl jasno – kazatel hříchů a ďábel sám. Moje cesta byla delší, a o to je teď trvanlivější. Čeho se Sisi dotkne, v tom je znát cit chlápka, který není podělaný, že má zkušenosti, a pohled starého mladého, který se přes všechnu trpkost bytí pořád baví a žije teď a tady.

Esgmeq skončili a nějaký čas nato spontánně vzniklo Štěstí. Hrozně jsem jim chtěl udělat u nás na vesnici koncert, ale neměl jsem odvahu zavolat. Sisi mou mladickou úzkost telepaticky vycítil, půjčil si v hospodě telefon a sám zavolal, že by si u nás hrozně rád zahrál. Chvíli jsem dělal drahoty, pak zase on, ale koncert to byl nakonec parádní. Pak se mezi hospodskými ztroskotanci, kam se sem tam počítám, šuškalo o demáči, snad se i něco fyzického upeklo, na myspace přibyla virtuální nabídka tří skladeb a z největšího podzemí dál prosakovaly zvěsti, tentokrát o vinylu a tajemném labelu. Znovu jsem neměl peníze, natož abych zavolal, až se toho chopili Election a k.y.e.o. a na světě je cédéčko v jednoduché pošetce.

V době, kdy většinový fanoušek vyhlašuje zkázu fyzického nosiče, je cédéčko pořád smysluplný a rozumný formát za rozumné peníze, cestička pro nové kapely, které by mohly být rovnou v digipacku, ba na vinylu. Ale labely ctí pravidla černého trhu, jinak by už měly svou nebeskou slávu za sebou. Motiv obalu je z jiného světa, na zadní straně vede Sisi chudáka kohouta na porážku a tváří se jak Tom Araya obklopený novináři, což má koneckonců jistou logiku.

RECENZE: ŠTĚSTÍ

Hudba je nezměřitelná. Přišli na to po dvaceti letech v nějakém opravdu velkém magazínu, který už dneska nikoho nezajímá, ale já jim dávám za pravdu. Jako že svastika byla odjakživa symbolem štěstí, byť hanebně znásilněným. Pokud čekáte brutální řemeslný nářez dělníků Esgmeq, nedočkáte se, pokud nezměrný důraz a naléhavost, jste doma za pecí. Jednoduchá, avšak nikoliv prostoduchá, vážností odlehčená i odlehčením vážná hudba osciluje mezi sedmdesátými lety undergroundu, rejpe se vlastním výrazem a možnostmi v country a blues, je to rock po atomové válce, poslední bigbít kdysi modré planety. Jedny bicí, akustická kytara a škorpion Sisi. Nezbylo málo.

Vypichovat největší vály je problém. Trojice tracků, zveřejněná na myspace, by měla navrch, ale bylo by to slintání nad singlem jako svatým obrázkem, nechme být. Upíra, Běláska i Brno. Každá skladba vypoví více než standardní řadové album všeho průměrného, šedivého a z podstaty všehomíra zbytečného. České texty obkreslují tlustou čarou zkušeného fachmana všechny špatné vlastnosti, zlé lidské já, černé svědomí – které vás během nechráněného poslechu může dostihnout raz dva –, života úděly a zlozvyky.

Moje taky a nemíním teď čistění zubů nehtama. Než jsem zabalil svoji kapelu, hrála před Mitote, Climatizado i Esgmeq. Pro mě je teď Skupina Štěstí víc než jen odjištěný mix jmenovaných kapel, certifikovaná úschovna životních vzpomínek a zkušeností.

Jestli si myslíte, že po poslechu tohohle alba naleznete štěstí, nejste ještě úplně mrtví. Ale musíte mít pořád na paměti, že Štěstí existuje, myslet si své o jejich textech a cítit muziku i za plného vědomí; jinak jděte raději založit rodinu. Má dobře placenou práci a je šťastný otec, štěstí nehledá, protože ví, že tenhle kohout nebyl poslední.

Kdo bude další, to je mi jedno.

051

MY BLOODY VALENTINE

shoegaze: scéna, která obětovala sebe samu TÉMA SHOEGAZE TEXT ONDŘEJ CAKL

Ve chvíli, kdy organismus britské nové vlny začal kolabovat pod permanentním tlakem cracku (a Samanthy Fox), vyvřela na ostrovech, užívajících si splendidní karanténu vůči pandemii grunge, z dlouho kumulovaného magmatu žánrová láva, kterou potkal osud nejedné sopečné erupce: stalo se z ní solidní podloží. Spolehlivé, pevné a… neviditelné.

Muzikanti, neschopní nebo neochotní hrát roli rockových tricksterů, se koncem osmdesátých let pouštějí na dobrodružné sonické výpravy, motivovaní bezohlednou silou vize a čirou krásou tónu. Kytara se stává zdrojem hučivé, turbulentní zpětné vazby, rezonujících harmonických šumů, ozvěn a zvonivých vodopádů. Jediný možný pohyb na podiu je pohyb ostře sledovaných chodidel po efektových pedal boardech: shoe-gazing.

Z výletů za možnostmi zvuku se vracejí obtěžkaní unikátními šperky, s nimiž zatím nikdo neumí dál nakládat. A zřejmý tlak na nalezení všelidové užitné hodnoty sonického zlata formoval masiv britpopu, který při pohledu z druhé strany Kanálu vytváří mylný dojem nerozbornosti a svébytnosti. „Tendence k britpopu“ přitom nebyla žádným mysteriózním duchem doby, ale cílenou a bláhovou snahou několika snílků zpopularizovat čistou krásu. Výsledek známe: bráchové Gallagherovi.

ISN’T ANYTHING (1988)

Rázová vlna nevzniká v Albionu z ničeho. Vezměme de-tonaci doslova a můžeme si ukázat na ty, kdo začali demontovat standardní tonalitu: Sonic Youth, Pixies, Dinosaur Jr. jsou jasní; na ostrovech pak přinejmenším The Jesus and Mary Chain či Cocteau Twins vytvořili niveau, do kterého vplula čtveřice autistických Dubliňanů My Bloody Valentine. Ti na sebe poprvé strhli pozornost singly No Place to Go a Feed Me with Your Kiss natočenými pro Fever, resp. Creation Records. Label Creation, založený v Londýně třemi sebedestruktivními entuziasty Alanem 052

McGeem, Joem Fosterem a Dickem Greenem, má se singlem zaplaceným z výdělků The Mary Chains úspěch, a tak ještě téhož roku podněcuje vznik alba Isn’t Anything (1988).

Ale to ještě nic není. V kombinaci punku, novovlnné instrumentální vyprázdněnosti a folkového písničkářství se poprvé objevují netoliko záblesky, ale strhující proudy sonických toků a náporových zvukových turbulencí, o jejichž zdroji probíhaly divoké spekulace a debaty. Kytara? Bez demonstrace není důkazu a tahle hudba se děla mimo dosavadní hranice představivosti...

Už jen zapracování seberegulujících se organických zvukových struktur do stavby písniček bylo zjevení. Když se pak Kevin Shields rozhodl vybudovat příští desku My Bloody Valentine výhradně z těchto živoucích zvukových rastrů, bylo to něco obdobného jako (znovu)objevení síly volného verše literární avantgardou dvacátých let. Organizace a strukturace ano, jenže proč proboha donekonečna jen zacvakávat barré lego kostičky do předpřipravených mřížek? Nepředbíhejme.

SPOOKY (1992)

Nahrávka po křídle – v herním i hudebním smyslu – na sebe nedá dlouho čekat. Lush, kterým od počátku až do konce dodávalo charisma tvůrčí napětí mezi dámami Emmou Anderson a Miki Berenyi, vychází debutové minialbum Scar na sklonku osmdesátek. „Být duchem nepřítomný“ je stav, který standardní shoegaze nahrávky evokují na první dojem. Lush ale přinesli o mnoho konkrétnější pozitivní melancholii.

Spooky je, v rozporu s názvem, lehká, nadýchaná deska. Ukazuje, jak vypadá přechod k hudbě vyslovované později s shoegazingem jedním dechem a nálepkované jako dream pop. Harmonický neklid, prudké a nečekané akordické posuny, repetitivní postupy a křehké dívčí hlasy okamžitě upomenou na Stereolab a Cocteau Twins. V tomto případě je vazba genealogická, protože Spooky produkovalo „dvojče“ Robin TÉMA: SHOEGAZE

053

054

SWERVEDRIVER

Guthrie, a za to, že si přidrzlé holčiny z Lush přečesal do podoby mladších adoptivních sestřiček, sklidil důtku od kritiky – a slušné prémie, protože album se velmi dobře prodávalo. Shoegaze se stal oficiálním artiklem.

Druhá deska Split se točí pod taktovkou Mikea Hedgese. A protože Lush vydávali na labelu 4AD, který se specializoval na americkou nezávislou scénu (Pixies, Throwing Muses...), kapela prodělala únavné a neúspěšné turné po USA. Do Anglie se vrátila v horkých chvílích duelu Oasis vs. Blur o trůn vládce britpopu a chytla vítr do potrhaných plachet: Lovelife (1996) je explicitní, přímočará, ostrá písňová deska a přesně to je v tu chvíli třeba pro přežití. Prodeje jsou závratné, vyhlídky nikoliv. Smyčky únavy, depresí a deziluze se utahují kolem bubeníka Chrise Acklanda, jehož dobrovolnou smrtí končí i život Lush. Ale nepředbíhejme.

NOWHERE (1990)

Je rok 1990 a objevuje se čtveřice, která z fascinace Isn’t Anything udělala odrazovou laťku ke skoku do oceánského proudu, o jehož trajektorii nemohl mít nikdo jasnou představu. Ride se ze své lásky ke studiové práci My Bloody Valentine (a živému vystupování Sonic Youth či Dinosaur Jr.) vyznávali na každém kroku. Ovšem jejich album Nowhere bylo všechno, jen ne odvozeninou nebo variací.

Tvrdit, že deska vyráží dech, není metaforou.

Ride opravdu obcovali s pohybem vzduchu, který při poslechu způsobuje dojem podtlaku v plicích. Loz Colbert a Steve Queralt se v rytmické sekci chovali jako strojníci v motorárně Zeppelinovy vzducholodi a kytaristé Andy Bell a Mark Gardener si dávali záležet, aby vám během plavby oblohou nepřestal hvízdat vítr v uších. „Wall of sound“ je v jejich případě naprosto zavádějící nálepka. O stěnách nemůže být řeč. Zvuk jim teče, proudí, evokuje nestálou oceánskou tektoniku.

Deska se dostává do oficiální britské Top 20 a spolu se singlem Loaded od Primal Scream vydělává pro Creation konečně i nějaké peníze.

Zlí jazykové tvrdí, že všechny končí na účtech nahrávacích studií pro Loveless od My Bloody Valentine...

LOVELESS (1991)

... které se obrací v šílenství. Dvě kytarová komba nahrávaná současně devíti mikrofony, unisono sladěné struny drhnuté tremolo pá-

kou, wah-wah efekt vytvářený namísto kvákadlem ručním nastavením ekvalizace tónu, vlnku za vlnkou; hodiny a hodiny natáčení dvouminutových zpěvových partů, hodiny a hodiny samplování bicích... Chybně vymixovaný master, nástroje zabavené pro dluhy...

Kevin Shields, v němž se vizionářství setkalo s umanutostí a introverzí, se stal noční můrou nahrávacích techniků všech osmnácti studií, kterými během dvouleté práce na Loveless protúroval, přičemž v některých se zdržel jen den, aby zjistil, že tu nepanuje ta správná atmosféra; noční můrou producentů, které bezskrupulózně vyhazuje, neschopný podat zdůvodnění (vystřídalo se jich pět šest), a v neposlední řadě noční můrou zanícenců z Creation Records, které proplácení účtů studiím a oddalování data vydání přivedlo na pokraj finančního a nervového zhroucení.

Když se unikátní hudební drahokam po dvouletém martyriu dostane do prodeje, label řeší multidimenzionální vyčerpání prodejem poloviny pasiv firmě Sony. Shields a spol. odehrají druhé nejhlasitější britské turné všech dob a na patnáct let se rozpustí, protože možnosti tohohle světa byly vyčerpány.

WHIRLPOOL (1991)

Ani to ovšem neodradilo další a další kapely od rekombinací a variací. Po stopách hledačů jdou ti, kdo se opájejí nalezeným. Za poslech stojí Th’ Faith Healers: kapela byla „neshoegazově“ útočná a instrumentálně vyspělá, expresivnější než projevy souputníků. Pokud bych chtěl ukázat na některou z ostrovních krásek, která dosáhla většího ohlasu, abych ji mohl použít pro příměr, bude to PJ Harvey z období Rid of Me. A skupina Chapterhouse, jejíž album Whirlpool z počátku 90. let je hektické i eklektické ve způsobu, jakým kombinovala nejprovařenější beaty a kytarové riffy s harmonickým lomozem zpětných vazeb a chvějivými vrstvami chorusů a flangerů (což byly mimochodem efekty pro Shieldse neakceptovatelné, něco jako polívka z pytlíku). Omamně valivé verze přidali Swervedriver, melancholičtější Pale Saints. Do rozesmátého popu se z potoků vazeb vydali Boo Radleys, žánr hudebního dívčího románu si dodatečně osvojili The Verve, cestičku k post-rocku vyšlapávali This Will Destroy You...

V rámci shoegaze si každý najde „to svoje“.

055

shoegaze 2: noise of the lambs RECENZE SLOWDIVE (UK) SOUVLAKI (CREATION, 1993) TEXT MXM

Slowdive byli jednou z kapel, která se podílela na make-upu shoegaze, ale uměla i country. Postmoderna nerelativizuje zážitky, hledá, jak zkombinovat nečekané. Řecké národní jídlo souvlaki jsou nejčastěji odřezky jehněčího, ale kdybych měl hledat paralelu s jejich hudbou v oblasti kulinářství, asi bych se zastavil... u většího množství sladkého šnapsu.

Ne, tohle není hudba pro holky, jen shoegaze bývá často dream popem a ten je sladký jako reklamní kalhotky, i když kameraman je vyjetý jako ratlík v rajtkách. Ne tak jako pětičlenná kapela, která vizuálně vychází z tmavých beatlesovských čupřin a „éterické“ divy (jehla, falus na souvlaki). Všechno funguje, jak má, jen tohle není shoegaze, který trhá chodník nebo rozvazuje kytaristům tkaničky, ale sladký alkohol v zakloněné hlavě, zakloněné možná až příliš dlouho.

Song je postavený na dvojhlasu a dvojím tempu, což jej dělá poměrně zajímavým, country macho cval rozleptávaný ženskou senzibilitou až do přeněžněle chlapské romance, i když basová linka a přibližující se přechody mají své kouzlo. Rozdíl mezi původním tvarem a předělávkou je „jen“ stylový. Výsledek stejný, barvotiskový.

Na druhou stranu taková Good Day Sunshine se vymkla času, aktuální shoegaze nachází své místo jak mezi ambientním balastem, tak mezi experimentální elektronikou. A protože zmiňovaná reedice není (a nebyla) poslední, můžete desku sehnat i dneska, snadno i vinyl. A pro etymology ještě noticka: název alba je inspirovaný jedním z telefonních skečů komediálního dua The Jerky Boys: „My wife loves that Greek shit. She’ll suck your cock like souvlaki.“ Já jsem to říkal, na mě se nedívejte: postmoderna jako prase. (Nebo jehně.)

shoegaze 3: u srdce dodnes 20 LET SWERVEDRIVER

Nejdůmyslnější je skladba Sing. Nerezignuje na melodii a hitovost, nepotírá nejlepší stránky kapely, ale zároveň se přehrabuje ve zvukových možnostech a předkládá nové střihy.

Brian Eno jako spoluautor: tekuté zvuky jsou průraznější a „snová“ nebo „zasněná“ nemá tak očekávatelný charakter. Jakmile se dostanete do shoegazeového podloží a jde vám o jednotlivé barvy žánru, škály se slévají. Eno ale potlačuje kytarové mžitky a tlačí na vkusnou (sick!) atmosférickou elektroniku, která k jejich hudbě přirozeně pasuje.

Dramaturgii alba povyšují úkroky stranou.

Citovaná bývá sborová Dagger, jejíž kouzlo vězí v kontextu nahrávky, mezi mlžným oparem elektriky je podmalovaná jen akustickou kytarou. Jako když jedete volným pádem setrvačnosti a místo nižší rychlosti dáte neutrál – motor se ztiší a věci mají ostřejší obrysy.

(Jestli se o tuzemské „legendě“ Prouza říkalo, že navazuje na to nejlepší z ostrovního post-punku, musely kořeny být okopávané i jinou motyčkou.) Souvlaki je považováno za nejlepší album Slowdive a dvoudisková reedice z roku 2005 obsahuje remixy, tracky z EP nebo nikdy nevydaný cover Lee Hazlewooda a Nancy Sinatry, Some Velvet Morning.

Východisko nezní špatně: countryový duet předělaný dreampopovou ostrovní kapelou.

056

RAISE (CREATION, 1991) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Narozdíl od většiny shoegaze kapel ve vrcholných letech žánru byli Swervedriver jinde – díky mánii na začátku 90. let do téhle stylové škatulky spadli tak nějak z donucení. Možná za to mohlo i společné rodiště s tehdejšími hrdiny Ride... Ale kořeny i záběr měli Swervedriver odlišné. Nebyli to zadumaní roláci s ofinou, ale skutečná rocková kapela, včetně skandálů a všeho, co k rokenrolu patří. Dnes je můžeme vnímat i jako britskou odpověď na Dinosaur Jr. a na debutu Raise najdeme víc vlivů americké scény. Mluvíme-li o Británii, masivní noise nátlak s powerpopovými nápěvy odkazuje k The Jesus & Mary Chain nebo Spacemen 3. Žádné kytarové propletence a postupné budování atmosféry, naopak.

Rachot hned od začátku, občas vystřídaný zadumanými space momenty, silný tlak, prokládaný letmými nádechy před další salvou bicích a riffů.

Navíc Raise obsahuje několik různých poloh.

Son of Mustang Ford, Sci-Flyer nebo Feel So Real jsou jízdy plné šťavnatých překrývajících se kytar a odtažitého zpěvu. V drásavě pomalých momentech (třeba Deep Seat) zase bedlivě pátrají po zajímavých barvách zvuku,

do sonicky vystavěných ploch leckdy zazní neurvalé space sólo – bez zbytečné exhibice, od boku. Hitová Rave Down by mohla být soundtrackem k barevnému východu slunce, nonšalantní melodie podporovaná nástupy hluku chytá u srdce dodnes. Hluboko pod poletujícími kytarami drží palec na tepu hudby zběsile vybustrovaná basa: žádné vybrnkávaní, ale trápení strun a snímačů. Jako na celém albu, v rytmu basy buší srdce a končetiny plápolají stejně jako kytarové riffy. Závěrečná Lead Me Where You Dare... nabízí jiný model: zpomalenou, psychedelicky cyklickou koláž s násobeně zkresleným vokálem. Swervedriver jsou špinaví a hlasitější než ostatní.

Snad kromě My Bloody Valentine...

Původní nahrávka Raise dnes nemůže konkurovat zvukem ani dynamikou záznamu, ale jinak přežila stoprocentně. Byť dobová znamení – například neuvěřitelné množství přechodů – jsou dnes úsměvná. Následující album Mezcal Head bylo ceněno více, ale lákavá nejednoznačnost a dost možná i naivní nadšení kapely se vytratilo; Raise se vyznačuje sevřeností a jakousi nezvyklou radostí.

Swervedriver byli kapelou, která shoegaze obohatila a hlavně – přežila. První tři alba vyšla u příležitosti znovuobnovení kapely v roce 2008 v bohatých reedicích, nedávno pak u labelu Hi-Speed Soul znovu v luxusní vinylové podobě. Stejně jako geniální Gentlemen of the Afghan Whigs nebo první alba Three Mile Pilot. Vzácná společnost Swervedriver sluší.

shoegaze 4: viset hlavou dolů RECENZE ECSTASY OF SAINT THERESA (CZ) SUSURRATE (REFLEX, 1992) TEXT LUMÍR NYKL

„This one, which I do like, demonstrates the fact that My Bloody Valentine records have reached Prague.“ John Peel se svým párem zelených martensek a deklarovaným žehnáním od raveu po post-hardcore byl ikonou generace, která zakořenila v devadesátkách a ještě na počátku nulek vedla diskurz skrze Report. Jedním z nepublikujících mluvčích býval Zdeněk Suchý, svědek doby, která po pádu Reportu přežívá koncerty J.A.R. na 17. listopadu nebo solidaritou s osudem Věry Bílé. Šeptej, Trip, Bago. ExTÉMA: SHOEGAZE

057

ECSTACY OF SAINT THERESA

tatické názvy veličin, spojených s „pražskou klubovou scénou“ těsně po revoluci. „Zaznamenali jsme menší extázi okolo skupiny Extáze svatý Terezy, čim to je?“ – „Je to pár věcí, že jsme za půl roku, co hrajem, vydali tenhleten maxisingl, nechcem viset hlavou dolů a hráli jsme v kostele“. Zaznělo oboustranně esenciální sdělení v krátkém shotu pro Bago. „Maxisingl“ byla deska Pigment, barevný vinyl s fotkou přesně v intencích shoegaze kánonu: sjetá holka, rozpité barvy, kytara jako nevyzpytatelný falický symbol (hlučná kytara vs. submisivní ženský hlas?).

Vinyl málem barevnější než frisbee, kterého se při rozhovoru nechce pustit mikádovaný Jan P. Muchow. Je to doba, kdy jeho jméno ještě nebylo synonymem celé „Extáze“. Co z té kapely zbylo? Zvuk – respektive téma: zvuk. Časopis Filter kdysi sestavil žebříček 100 nejlepších českých porevolučních desek. Susurrate, druhá deska Ecstasy of Saint Theresa, v něm figurovala coby špinavý levoboček, vedle Milimetrů ticha od Gnu možná jediná věc z jejich rádoby kánonu, jenž určitým způsobem přijímala noise jako plnohodnotné vyjádření. S Gnu mají EOST společné právě téma zvuku, byť odlišně pojímané. Postupně víc poezie vs. inženýrink, i raná Extáze zvuk krotila hlavně směrem k tehdejšímu ideálu.

Trend je tu sprosté slovo, řekl by Kay Buriánek, další z žebříčkových a labelových prominentů, příběh, jak se Sunshine málem dotkli zahraniční slávy, všichni známe. Ve filtroreportí mytologii měla ale výsadnější místo legenda o EOST, zasvěcení blahorodím Peelem, smlouvě na pět desek a půl princezny, nebýt rozpadu kapely v původní podobě.

Důležité je, že John Peel si kapelu vyvolil díky jasnému splynutí s raně devadesátkovou hype vlnou a jejím rozvíjením, než že by ho v tomto žánru zajímala lokální specifika. Můžeme se sice hádat, jestli něco takového ještě nehapruje na EP Pigment, a Josef Chuchma ve svém vyznání kapele (jako Vojtěch Lindaur pro Blue Effect) mluví přímo o „jiné deštivosti“ než té anglické, ale hodně z těch zavádějících ozvuků jsou taky mimoděčný příznak doby. Bicí nazvučené jako u Orlíku (desku vydalo vydavatelství Reflexu, který ve stejné době spolupořádal skinheadský festival ve Bzenci – kde byl Jan Tleskač?) a některé brejky mnohdy nejistě lavírují mezi rozlítaností 058

Isn’t Anything My Bloody Valentine a modem operandi leckterého sokolovnového pankroku.

Nekompromisnost v kytarových texturách je však dobovou úchylkou (stejně jako v dalších fázích EOST samplování terénních nahrávek a elektronická manýra na úkor kytar) a zároveň precedentem, kdy je Pigment ještě líbeznou polohou prošláplého delay/reverbu/ whatever. Susurrate je od první vteřiny zjevením, které převrací pomluvy o vysmívaném českém zvuku naruby. Filter o albu napsal, že nebylo jasné, jestli anglický producent čuchal ředidlo, a kapela mlžila o míře nahodilosti noiseové patiny. Jako by se oprostili od nápodob a technická nedokonalost dovolila, aby bicí tepaly natolik neuroticky, že drží spíš náladu než rytmus. Byla to doba, kdy se české zpěvačky nebály experimentovat s vokálními efekty, Irna Libowitz se vznášela a důležitou roli hrála i náležitě odtažitá podiová prezentace (opět něco z uhlazenější tváře – o Ecstasy of Saint Theresa s Kateřinou Winterovou se říkávalo, že jde o nejlépe oblékanou českou kapelu), včetně klipů s mimoňskými shoegaze atributy – zéčkované strobo efekty, sníh, déšť, růže, vlasy přes obličej.

John Peel Sessions, vydané jako EP Fluidtrance Centauri, byly svým způsobem jen zaznamenáním fenoménu doby. „Kdo se ožení s duchem doby, bývá brzy vdovcem“ a bubeník Petr Wegner a kytarista Jan Gregar, sami vdovci, k případnému návratu spektáklu řekli: „Byl by to podfuk na posluchače a navíc dřívější nahrávky bychom ani nedokázali po technické stránce znovu vytvořit.“ Argumentovali zvukem. Při zimním spánku mají netopýři uši složené pod křídly.

shoegaze 5: kopec štěňátek za duhou 20 LET MY BLOODY VALENTINE

ptávka po albu Loveless by se změřit dala.

Frontmana kapely Kevina Shieldse, jenž na filmový soundtrack přispěl ještě čtyřmi sólovými skladbami a byl za to nominován na cenu BAFTA, nechával zájem chladným: spolupráce s Dinosaur Jr., Patti Smith, Manic Street Preachers (hrál na kytaru v písničce Freedom of Speech Won’t Feed My Children), Primal Scream, Yo La Tengo, The Go! Team a dalšími, produkování, remixování a občasné dementování spekulací o návratu jeho domovské kapely vystačily na celé devadesátky a ještě kus nového tisíciletí. Říkalo se, že třetí album chystají už od roku 1996, o deset let později domněnky potvrdil i Shields a na sklonku roku 2011 máme, počkejte, podívám se...

Ne, nemáme nic.

Ale zažili jsme vyvedený podiový reunion.

První sérii vystoupení po šestnácti letech odstartovalo sedm vyprodaných koncertů v Londýně v červnu 2008, což v terminologii hudebního byznysu znamená nadějný nový začátek a slušné vyhlídky. Zůstali ale při zemi: pár klubovek a festivalů na Starém kontinentě, krátká americká štace, kurátorování prestižních ATP New York 2008 a ATP Nightmare Before Christmas o rok později v Albionu a bylo vymalováno. I český promotér chtěl, ale nabídkám několika desítek tisíc eur nešlo konkurovat. „Novou desku My Bloody Valentine nahrajeme a vydáme a zastaví nás jedině smrt.

Cítil bych se špatně, kdyby se to nepodařilo.

Vždyť jsme odvyprávěli jenom dvě kapitoly a každý ví, že ta poslední je nejlepší. Celé to vězí v tom, že mi všechno šíleně trvá,“ tvrdil Shields s odkazem na (nikdy dříve nezmíněnou) trilogii a doplnil, že to, co složil v 90. letech, vlastně není na odpis a jedním dechem slíbil desku i kompilaci dříve nevydaných skladeb a béček. Ne tak zhurta, mladíku.

LOVELESS (CREATION, 1991) TEXT APAČKA

Člověk snadno zapomíná, takže když v klíčové scéně filmu Sofie Coppoly Ztraceno v překladu (2003) zazněla skladba Sometimes od My Bloody Valentine, kteří v té době načínali druhou dekádu mlčení, byla z toho velká nostalgická podpásovka; o radosti z objevu nové lásky mladší generace nemluvě. Shoegaze to sice nevzkřísilo, ale zvýšená (internetová) po-

Já bych bláznivýmu Dubliňanovi (sám Shields je ovšem z Queensu, New York – pozn. ed.) po historkách Alana McGeeho z labelu Creation Records (kde vyšlo Loveless i debut Isn’t Anything v roce 1988) nevydala ani free download kompozice z fruity loops, ale šéfové většiny vydavatelství mají slabost pro legendy a čuch na průšvihy v popisu práce, takže je jen otázka času (v tomto případě deseti, maximálně dvaceti let), kdy se třetí TÉMA: SHOEGAZE

EOST

deska My Bloody Valentine skutečně objeví. „Nic z toho, co jsem v devadesátkách natočil, nebylo lepší než Loveless, takže jsme od té doby nic oficiálně nevydali. Už dávno jsem si slíbil, že moje nová deska nesmí být horší než ta předchozí.“

*Album Loveless je jako kopec štěňátek za duhou. Tvrdí to jeden z nejvěrnějších fanoušků My Bloody Valentine, který je miloval v době, kdy já jsem ještě tahala kačera. S každým přibývajícím rokem zní nahrávka ještě víc jako z jiného světa: perfekcionismus produkce je dnešními měřítky sotva uvěřitelný a zvuk, mohutný a křehký zároveň, vytváří vlastní vesmír, jaký zvládne postavit a podepřít jen málo hudebníků. Shields vyčerpal všechny limity žánru, dosaženou dokonalost zamrazil a odešel vítězně středem zpustlé krajiny.

V žánru shoegaze od té doby už nikdo nevymyslel víc.

*A reunion? Poprvé jsem měla tu čest, když My Bloody Valentine hráli na festivale v Roskilde v červnu 2008. Hráli na menším podiu ve stanu (což na Roskilde znamená, že se tam vejde pouze půl milionu lidí) a byla jsem asi jediná, kdo tam přišel „jen tak nalehko“, nepokorně rozchechtaná z vystoupení Judas Priest, při kterém Halford v koženém outfitu túroval harley-davidsona. Maličko skromnější podiová show My Bloody Valentine sestávala toliko z krabiček, beden a zesilovačů, vybavuju si hustou mlhu, matný zelený opar a zjihlé tváře fanoušků kolem mě. Upřímně, v bezprostřední blízkosti stage jsem se necítila nijak zvlášť patřičně a hlavou mi proletěla mantra „legendám se tleská“ – hlavně nezapomeň tleskat a bude to ok.

Moc jsem toho nenatleskala, protože v prvních několika vteřinách koncertu mi zvuk propálil uši až k nosu a jestli mi nestříkala z hlavy krev, bylo to proto, že zůstala ztuhlá v žilách. My Blood, „y“ a „Valentine“. Ne že bych nikdy dřív nebyla svědkem hlasitého koncertu, spíš jsem začala pochybovat o dostatečnosti měřítek. Na úvod zahráli I Only Said a When You Sleep z Loveless a nepoznala bych to, ani kdybych ty skladby sama složila. „Zážitek z koncertu“ se mi ztenčil na vymýšlení posunků, jak kamarádům, nadšeně a obdivně zírajícím na (boty) Kevina Shieldse, sdělit, že se zbláznili. Po TÉMA: SHOEGAZE

třetí skladbě jsem martyrium vzdala a jala se vyhlížet Neila Younga na hlavní oranžové scéně. Dědek měl zpoždění, pak ale zahrál Hey Hey, My My (Into the Black), Cinnamon Girl i Heart of Gold a ještě půl hodiny nad rámec vymezeného času jamoval. Nejlepší koncert My Bloody Valentine, jaký jsem viděla.

O rok později jsme se s Kevinem sešli znovu, tentokrát zjara v Barceloně na festivale Primavera. Poučena z předchozích nezdarů, u vstupu jsem neodmítla špunty do uší, a nepoučena zcela, nacpala jsem se neprozřetelně do řady, ze které je případný únik, pokud nejste fanoušky rozvášněných ortodoxních davů, záležitostí mnoha nepříjemných minut.

Víte, co zahráli na úvod? I Only Said a When You Sleep z Loveless. Víte, jaké to bylo? Děsivě nahlas. Špunty mi sice některé extrémy ubrzdily, veskrze to ale bylo stejné utrpení jako před rokem v Dánsku. Můj povzdech byl tak hluboký, že se zdálo, že na okamžik přebil i brutální zvukovou stěnu, která z podia kontinuálně padala. A Neil Young hrál až druhý den!

Spousta kapel hraje koncerty, jejichž pilířem je hlasitost; například Sunn O))) jsou svým pravidelným spouštěním bezpečnostního alarmu v budovách vyhlášení. Zvuku živých My Bloody Valentine se naživo, pokud můžu posoudit, přiblíží jen jeden zážitek: první show reunionu Swans v rozlehlé birminghamské fabrice bez zvukových limitů – ať to tam třeba srovnají se zemí, my jsme Supersonic. A myslím, že Shields by svoje peklo uměl na počkání vyvolat i na akustickém koncertě v Rekomandu. I když by asi všichni museli umřít.

Dneska se na oba koncerty My Bloody Valentine ohlížím s úsměvem, ale tenkrát mi ani jeden legrační nepřipadal. Přestože album Loveless miluju, na jejich koncert bych znovu nešla, a pokud, zůstala bych sedět na nejvzdálenějším baru, dopředu bych si nacvičila všechny pohrdavé opičky a Jamesona bych si nechala nalít do plastového kelímku.

Shieldsovy fyzikální zákony pro tenhle svět evidentně neplatí.

059

pohádky z (černého) mechu a (neprostupného) kapradí profil WOLVES IN THE THRONE ROOM (USA) CELESTIAL LINEAGE (SOUTHERN LORD, 2011) TEXT VIKTOR PALÁK

Je to black metal, není to black metal. Bratři Weaverovi, za které vždy mluví – kromě hudby – starší Aaron, postavili tvorbu na čitelných základech černého kovu; ozdobné krajky ovšem vznikly v kovárnách ambientu, post-rocku, drone metalu i chrámové hudby. Ví, že hrají metal, ale necítí se být metalisty. Bydlí ve Washingtonu na soběstačné farmě, ale nemyslí si, že by byli povoláni říkat, jak žít.

*Ze dveří samoobslužné nálevny nad pražskou Sedmičkou Aaron razantně vycouval: „Pojďme k nám do autobusu, tady je nahuleno, nesnáším kouření.“ Stejně jako čas od času nemusí ani sám sebe. „Pro lenost není omluvy.

Ani pro to, když volím snadnou cestu, používám e-mail nebo vypiju vodu z plastové lahve a tu zahodím.“ Životní styl Wolves in the Throne Room je častým tématem diskuzí, pročež přízvisko „blackmetaloví farmáři“ použiji jen jako varování před klišé. Nelze ale popřít, že způsob každodenní existence přirozeně ovlivňuje i jejich tvorbu. Jsou ovšem daleko někoho poučovat, stejně jako se brání sklonu fanoušků k uctívání model. Začínat musíme vždy u sebe. Ať už v berlínském bytě („Nezajímají mě blackoví hipsteři, kteří někde v baru vedou nihilistické bláboly.“) nebo v usedlosti, kde se, pomineme-li splachovací záchod a připojení k internetu, žije jako v 19. století. „Jedním z hlavních témat black metalu je znechucení lidstvem a pocit, že by lidé měli zmizet z povrchu zemského. Svou šanci jsme dostali a selhali jsme. Nerespektovali jsme přírodu a možnosti, kterých se nám jako jedinečnému druhu dostalo. Všechno jsme 060

promarnili.“ Aaronova slova zní jako tradiční blackmetalová mizantropie a pohrdání, on však pouze demonstruje, proč chápe metal jako hudbu příznačnou pro dnešní dny, jako „soundtrack k současné západní společnosti“, dalo by se v ospalosti napsat do recenze.

Wolves in the Throne Room ovšem zastupují pomyslný subžánr, který byl ještě před pár lety nemyslitelný – „pozitivní“ či „transcendentální“ black metal. Škatulka, která vznikla okolo newyorské kapely Liturgy, má své opodstatnění. Vyznění jejich hudby je totiž více osvobozující než skličující, namísto topení v téru nás čeká omamná sluneční lázeň v arktické krajině. Zatímco na albu Two Hunters kroužili kolem žánrových archetypů a deska Black Cascade je zastihla v klidnější životní etapě, aktuální Celestial Lineage je stejně uzemňující jako povznášející.

TOHLE NENÍ TEMNÁ HUDBA...

Kapela se posouvá a určuje si nové cíle, což je důvod, proč je její tvorba dlouhodobě tak uspokojivá. „Podvědomě víme, čeho jsme schopni, takže bychom si nikdy neurčili ani příliš snadný, ani nemožný nebo obtížný cíl.

Jsme si vědomi, kolik energie a ducha v nás je. A díky tomu jsme vždy dosáhli toho, čeho jsme dosáhnout chtěli. Pokaždé to ale byla výzva.“ I nová deska je uvědoměle jiná, do detailu vypracovaná – a přesto zní autenticky. Do budoucnosti nehledí, lákavé je zkoumat minulost a učit se dědictví předků. Klidně i hrou na rozbitý klávesový mellotron.

Wolves in the Throne Room použili ryze blackmetalové postupy, aby dosáhli dojmu, že překračují sakrální i profánní zároveň, aby ukázali, že blackový jekot není manýrou, ale prostředníkem mezi „obyčejnou“ kytarovou řežbou a zatím nepoznanými spirituálními světy. Kapela nám nabízí pomocnou ruku,

brodit na druhou stranu se ovšem musíme sami. Kdo věřil duchu Wolves in the Throne Room, dočkal se s albem Celestial Lineage artefaktu k uctívání.

Do jejich hudby by šel dosadit bezpočet blackmetalových opiček, neudělají ale ani jednu. „Metal byl vždy doménou velmi chytrých a velmi hloupých lidí.“ Aaron dobře vnímá rozpor, který byl pro tvrdou hudbu odjakživa životodárný, a není těžké odhadnout, do které skupiny patří. Wolves in the Throne Room ke zdraví i hloubce tvrdé hudby přispěli tím, jak odstoupili od techniky hraní a posílili prožitek z ní pramenící. Celestial Lineage nabízí absolutní meditaci, ovšem pozor – black metal je zde prostředkem, nikoliv cílem, a deska se otevírá jen těm, kteří vnímají hudbu jinak než výhradně skrze identifikaci s žánrem. Jistě, momenty post-rockové vzletnosti à la Mono lze rozpoznat, nesrovnatelně větší požitek však nabízí jejich poslech. ... TOHLE JE OSVÍCENÍ

Okruh vlivů zůstává stejně široký jako dříve.

Proč nemíchat Satyricon, krautrock, Earth a perskou hudbu, když to jde? Kombinací nenápadného groovu i naprosté syrovosti se náhle dotýkáme míst, kde black metal ještě nikdy nebyl, a posloucháme hudbu osvobozující ve své rychlosti a sebezpytnou v pomalejších momentech. V euforii z jejího dopadu pak deska probouzí nejrozmáchlejší existenciální asociace, ale přitom oslovuje posluchače jako individualitu.

Chorály Jessiky Kenney jsme slyšeli už na Monoliths & Dimensions od Sunn O))), Stephen O’Malley na svém labelu Ideologic Organ vydal letos na vinylu i její společné album s Eyvindem Kangem. A hlas studentky perské kultury zněl už z minulé desky Vlků

Black Cascade, tentokrát ovšem album ovládá mnohem více. Je její zásluhou, že Celestial Lineage otevírá brány do nových krajin; Wolves navozují dojem transcendence stejně obratně jako třeba ultratemní Francouzi Blut Aus Nord. Narozdíl od nich dokáží o své hudbě lépe mluvit.

Nové album vznikalo v zatím největším soustředění, hudba dostávala přednost před vším ostatním. Zároveň se ale rozhodli, že tohle bude v jistém směru jejich poslední nahrávka.

Unaveni životem rockerů na cestách, hodlají bratři Weaverovi po dokončení evropského turné věnovat energii jiným projektům: tesařině (Aaron) a otevření DIY klubu (Nathan).

Novou tvorbu nezavrhují, spíše jen nelze počítat s tím, že bude kapela donekonečna kroužit Evropou v tourbuse, kde není místo ani na protažení.

V souladu s tím, že black metal chápou jako nový romantismus, jako reakci na „novou industriální revoluci“, cítí se lépe v netypickém koncertním prostředí. Americké turné k Celestial Lineage se tak odehrávalo ve stodolách a „sokolovnách“, v nichž musela posádka sedmi mužů večer co večer postavit kompletní aparaturu. „Na DIY turné, které organizuješ tři měsíce dopředu, je půlka domluvených sálů před tvým koncertem zavřená,“ vzpomínal Aaron, jehož se tahle setkání dotýkala více než obvyklé klubové koncerty, které se odehrávají mezi stokilometrovými cestami, plastovými příbory a pizzou.

Aktuální deskou Wolves in the Throne Room uzavírají jednu kapitolu svých životů. A nikdo – my ani oni – nevíme, co nás čeká.

Což by mohlo být nenápadné poselství kapely, která odmítá kázat.

061

ROZHOVOR LEYLAND JAMES KIRBY (UK) TEXT A PŘEKLAD JARDA PETŘÍK

Letošní ročník krakovského festivalu Unsound (9. – 16. říjen) přinesl nespočet hudebních zážitků, které by z hudebního i zvukového hlediska obstály v konfrontaci i s těmi nejpřísnějšími kritickými měřítky. A samotný festival (v duchu teze „to nejlepší na konec“) nechal všechny ostatní, které jsem letos navštívil, daleko za sebou. Zvládnutá organizace, pestrost koncertních prostorů (gotický kostel, židovská synagoga, moderní kinosál, muzeum krakovské MHD situované v bývalém tramvajovém depu...), bohatý, tematicky zaměřený doprovodný program (výstavy, diskusní panely, rozhovory s umělci, filmová sekce...) a konec konců i podzimní počasí, ve kterém je kouzelná historická část Krakova ještě pitoresknější a poetičtější. Fakt, že by se člověk musel roztrojit (jedna část by spala, jedla zapiekanki a další polské dobroty a nechávala oči na krásných Polkách, druhá obcházela doprovodný program a třetí hudební dění), aby stihl opravdu všechno, ponechme stranou – ostatně při dobrém naplánování se dalo to nejpodstatnější stihnout.

Jako předešlé ročníky, i tentokrát organizátoři přivezli několik umělců, kteří se letos představili pouze na Unsoundu nebo jejich vystoupení k této exkluzivitě neměla daleko. Jedním z takových byl i Leyland James Kirby, dříve známý především pod aliasem V/Vm coby „prznič“ popové hudby (viz dnes už legendární záhrobní verzi Lady in Red Chrise de Burgha, případně Lennonovo mrtvolné Imagine), v současnosti vystupuje pod pseudonymem The Caretaker. Patří mezi přední jména hauntologické hudební scény, a to díky sam062

CARETAKER .......

rebel s příčinou

plování a destruktivnímu upravování starých plesových nahrávek meziválečného období.

I když byste to do něj, soudě dle nahrávek, neřekli, vystoupení Leylanda Kirbyho jsou známá svou nonkonformností, provokací, rebelstvím a divokostí. A tím, že nikdy nevíte, co od něj na podiu čekat. Je přitom jedno, jestli vystupuje jako V/Vm, The Caretaker nebo pod svým občanským jménem. Jeho loňský dubnový „koncert“ v Madridu coby V/Vm s Andym McGregorem skončil fiaskem (Kirby v jednom rozhovoru použil slova „hrůzný a otřesný“), kdy polovina publika utekla a zbytek vyděšeně sledoval, co se to děje; podobně to dopadlo i letos v říjnu na rakouském festivalu musikprotokoll (doživotním zákazem vstupu), takže lze hovořit o štěstí, že se o týden později v Krakově podobný exces nekonal.

Přestože Kirby pro to udělal maximum.

Na podium naběhl z hlediště a za řevu Ace of Spades od Motörhead po něm skákal, dělal kotrmelce a padal. Posléze se usadil za laptop, pustil tři dlouhometrážní, atmosférické instrumentálně-darkambientně-noiseové skladby s vlastními impresionisticko-psychedelickými vizuály, během kterých si opřel hlavu o předloktí a klimbal, až to celé po půlhodině uzavřel zpomalenou verzí Can You Feel the Love Tonight od Eltona Johna, při níž chodil po podiu s mikrofonem a předstíral zpěv, zatímco se na promítacím plátně mihotal vzkaz „Now I will sing one song of farewell and optimism for these dark Future Shock days. See you at the bar soon, to the girls I send you a big sparkle“.

Během nočního programu v prostoru Teatr Laznia Nowa už o Kirbyho vystoupení mluvili úplně všichni, ať už v negativních nebo pozitivních souvislostech. Některé si svým ironicROZHOVOR: CARETAKER

063

kým humorem a osobitým přístupem získal, jiné ne, jedno mu ale neupře nikdo: na současné hudební scéně byste těžko hledali nevypočitatelnější personu.

O dva dny později jsme se v unaveném, chladném nedělním odpoledni posledního festivalového dne usadili do plastových židlí v listím zapadané zahrádce klubu RE, přes studené rty usrkávali horkou černou kávu a bavili se o životě v Berlíně, Kirbyho setkání s Chrisem de Burghem a Aphexem Twinem, jeho živých vystoupeních i lásce ke komerční popové produkci. Regulérní interview plánované na dvacet minut se přeměnilo v přátelský rozhovor, který se protáhl na hodinu.

Předpokládám, že od Stanleyho Kubricka máš nejradši Osvícení.

Moje první releasy pod aliasem Caretaker inspirovala především slavná plesová scéna z Osvícení, ale taky snímek Pennies from Heaven od scénáristy Dennise Pottera, který používá úplně stejný typ hudby. Anebo starý béčkový horor ze 60. let Karneval duší. Ten si zase pohrává s varhanní hudbou a různě ji modifikuje, aby přidávala na napjaté atmosféře.

Modifikace je alfou a omegou i tvojí produkce.

Zabere to hodně času, aby výsledný zvuk zněl tak staře a lo-fi?

Lidé většinou říkají, že je to jednoduché jak facka. Uděláš nějaké reverby, echa a je to... Ale ve skutečnosti je za tím hodně práce. Práce s vrstvením zvuků, jejich správným umisťováním a vytvořením finální atmosféry.

Když jsem slyšel An Empty Bliss Beyond This World poprvé, překvapilo mě, jak náhle všechny tracky končí, některé na sebe navazují nebo jsou zacyklené. Je to náhoda?

Přemýšlel jsem o tom, jak by album mělo znít, a mohl jsem u každého udělat jednoduše fade out, ale přišlo mi to zbytečné. Tak jsem se rozhodl, že budu skákat z jedné skladby na druhou tak, jak možná funguje i naše paměť, když skáče z jednoho místa na druhé a pak se po chvíli vrátí na to původní, aby zjistila, jestli to přece jen nebylo ono, na co si chtěl člověk vzpomenout. Jednou jsem, ještě před vydáním, tu desku poslouchal, ale z nějakého důvodu byly všechny skladby přeházené. A jak jsem byl zvyklý na jejich původní pořadí, tak to najednou do sebe nezapadalo. Znáte to, když jste při poslechu alba zvyklí na určitý vývoj a nechtěně necháte zapnutou funkci ran064

dom... A protože na celé desce používám stejné elementy, tohle může člověka při poslechu zmást. I přes ten neoddiskutovatelný chaos, kterým celá nahrávka disponuje, se jí myslím podařilo vtisknout vlastní, specifický život.

To se ti povedlo, protože díky An Empty Bliss Beyond This World se letos strhla vlna mediálního zájmu, který byl po odložení projektu V/Vm na bodu mrazu.

Máš pravdu. Ale fakt, že tahle deska vyšla, je vlastně šťastná náhoda, další album pod aliasem The Caretaker jsem vůbec neplánoval.

Prapůvod vzniku je v New Yorku, kde jsem jednou se Shawnem a Milesem z Demdike Stare vyrazil do nějakého hipster obchodu s drahými deskami, protože jsem neměl nic lepšího na práci. Navíc jsem měl opici z předešlého dne, takže jsem se tam jen tak poflakoval a náhodou objevil sekci se starými tanečními deskami, mezi kterými byly i nahrávky plesové hudby z první poloviny minulého století. A všechny stály po padesáti centech.

Nakoupil jsem osm nebo devět vinylů, ještě pořád bez jakékoliv myšlenky na nové album.

A pak, když jsem se vrátil do Berlína, mi domácí řekla, že potřebuje někoho, kdo bude ochoten platit víc. Protože jsem neměl vlastní gramofon, což nemám doteď, ještě před vystěhováním jsem desky převedl do digitální podoby na tom jejím. A když jsem je během té digitalizace poslouchal, zjistil jsem, že to jsou opravdu skvělé nahrávky, které by bylo škoda nechat upadnout do zapomnění.

Kdo má na svědomí originály? Jména jako Al Bowly, Larry Clinton, Ray Noble nebo třeba italská zpěvačka Lina Termini zřejmě nebudou příliš daleko od reality...

Hodně lidí se na to ptá. Chtějí vědět, co je to za konkrétní písně od konkrétních umělců, takže o tom nějaké informace nakonec nejspíš zveřejním. Ale zrovna teď ani nevím, kde ty desky jsou, protože jsem se přestěhoval a uložil je do krabice, kterou budu muset nejdřív najít.

Skladby jsou to nádherné a nikdo je nezná, nikdo je nehraje, nepoužívá pro samplování, takže bylo skvělé, že jsem s nimi mohl pracovat.

Co tě přimělo, že jsi začal poslouchat starý jazz a swing? Předpokládám, že to nebylo jen kvůli scéně z Osvícení.

Když jsem ještě žil v Anglii, před nějakými deseti, dvanácti lety, nedaleko mého domu byl obchod s deskami, který se specializoval na

vintage 78 rpm records. A já je všechny kupoval a ptal se majitelů, co je tohle a co tamto.

Nevím, co si o mém počínání mysleli, bylo mi kolem jedenadvaceti. Krámek byl v oldschoolovém duchu, včetně ručně psaných účtenek...

Působilo to jako návrat v čase. A pak najednou jeden z těch majitelů umřel a ten druhý prakticky přes noc obchod zavřel, i když do té doby fungoval čtyřicet nebo padesát let...

Potom ses přestěhoval do Berlína. Co je na tom městě tak speciálního, že se tam v posledních letech stěhuje taková spousta lidí z umělecké scény? Je to hype?

Původně jsem se tam chtěl přestěhovat už v roce 2002, kdy to hype nebyl, ale to se mi nakonec nepodařilo. Nevím, možná je to zvláštní atmosférou, která mě pohltila, když jsem tam byl poprvé. V současnosti se do Berlína všichni stěhují z úplně jiného důvodu – je levné. Můžete si dovolit bydlet a žít, i když nejste bohatí, hlavně v porovnání s Londýnem nebo i Prahou, která mě upřímně řečeno překvapila, jak je drahá. Kdyby se mě ale teď známí zeptali, kam se mají přestěhovat, Berlín už bych jim nedoporučil, protože je velice těžké tam žít a tvořit. Všichni teď jezdí do Berlína a chtějí se bavit a chodit na párty, takže vás pořád někdo navštěvuje nebo navštěvujete někoho vy, až najednou nezbývá čas na práci. Takže se hodně umělců stěhuje do Berlína, ale nakonec se v tom městě ztratí, protože se nedostanou k práci. Je těžké říct ne všem těm akcím a pití a klubům. Děje se tu spousta věcí každý den, navíc finančně snadno dostupných.

Po klidnějším roce 2010, kdy ti žádné album nevyšlo, jsi letos přišel s vydavatelskou smrští. Albem An Empty Bliss Beyond This World pod hlavičkou The Caretaker a pak deskou Eager to Tear Apart the Stars a třemi EP Intrigue & Stuff pod svým občanským jménem. Loni jsi měl pauzu?

Pracoval jsem na nových věcech a navíc jsem měl pocit, že musím dát posluchačům trochu času na vstřebání trojalba Sadly, The Future Is No Longer What It Was, které jsem vydal jako Leyland Kirby. Můj život byl navíc tak pět měsíců ve znamení kompletního chaosu.

Vysedávání venku, pití, kluby, bary... Berlínský efekt. A taky jsem měl pár vystoupení ve Španělsku, kde jsme se známým zůstali zaseknutí kvůli sopce, protože lety byly zrušeny. Rozhodli jsme se, že najdeme dvě slečny s autem, se kterými bychom se svezli zpátky, což se nám nakonec povedlo, ale trvalo to další tři, čtyři ROZHOVOR: CARETAKER

CARETAKER

týdny. Hodně obrázků, videí a fotografií z té doby jsem použil coby vizuály k vystoupení na Unsoundu. A zbylý čas jsem pracoval. Nebylo toho málo.

Proč jsi vystoupení na Unsoundu uzavřel písní Can You Feel the Love Tonight od Eltona Johna?

Mám jeho tvorbu rád, nic proti němu nemám.

Respektive proti tomu, co vydával v sedmdesátkách a osmdesátkách, tohle jeho období mám nejradši. Poslouchám hodně popu, což se odráželo i v projektu V/Vm. Většina skladeb, které jsem kdy přepracoval, nevznikla z nenávisti k nim, ale z lásky.

Ještě ten večer začaly v Krakově kolovat dohady, jestli jsi to náhodou opravdu nezpíval ty, živě... (smích) No jo, musíš umět lidi přesvědčit, že to, co vidí a slyší, se skutečně děje, což se mi evidentně povedlo.

Desek vydáváš hodně, ale vidět tě živě je poslední roky, co jsi přestal vystupovat s V/Vm, svátek – už ti to nepřijde důležité, nebo se tě agenti bojí bookovat kvůli divoké koncertní minulosti?

Nerad koncertuju. Nevím, co bych měl na podiu předvádět. Hudba, kterou dělám pod Caretaker, je studiová záležitost, která nejde přenést do koncertní podoby. Když už se přeci jen rozhodnu vystoupit, bývá to proto, že mě přemluví známí anebo jsou mi sympatičtí organizátoři. Podobně to bylo i s Unsoundem – původně jsem tady vůbec nechtěl hrát. Jenže pak jsem se potkal s Matem Schulzem v Berlíně a změnil názor. I když jsem toho hned vzápětí litoval... Následovaly totiž rozhovory o tom, s čím bych měl v Krakově vystoupit.

Nejdřív jsem měl složit konceptuální hudbu k nějakému němému filmu, což jsem odmítl.

Pak chtěli, abych hrál před Deaf Center a Ricardem Villalobosem s Maxem Loderbauerem v kostele, což jsem taky odmítl. A myslím, že nakonec je nejlepší, že jsem hrál v kině Kijow, i ze zvukového hlediska. Většina mých tracků je hodně reverbovaná a v těch obrovských a vysokých prostorách gotického kostela by to nejspíš nefungovalo a neznělo dobře.

A taky bys tam nemohl zvolit nonkonformní entrée...

To máš asi pravdu, ale napínavé to bylo i v kině.

Když jsem se odpoledne během zvukové zkoušky potkal s Mortonem Subotnickem, ptal se mě, ROZHOVOR: CARETAKER

co mám připraveného, protože byl zvědavý, kdo a s čím bude vystupovat před ním. Řekl jsem mu, že chci na podium přiběhnout z hlediště, vyskočit na něj, udělat pár kotrmelců a pak běhat a skákat sem a tam jako šílený za řevu Motörhead. Úplně zesinal. (smích) Jeho vlastníma rukama upravený Electric Music Box od Dona Buchly, syntezátory a vůbec všechny přístroje totiž měly být na podiu připraveny předem, aby se ušetřil čas při přestavbě. Uklidňoval jsem ho, ať se nebojí, že budu mít všechno pod kontrolou, nicméně v jedné chvíli jsem o ně večer málem zavadil. Kdybych do nich skutečně narazil a rozbil je, byl by to pro něj konec světa a pro mě asi taky. (smích) Nicméně o pár dnů dřív v Rakousku se tvoje vystoupení bez problémů neobešlo...

Ale z jiného důvodu. Jeden z mých oblíbených rakouských hudebníků je Falco a já nikdy v Rakousku nehrál, tak jsem se rozhodl, že koncert začnu písní jejich „národního umělce“ Emotional. Což publikum přijalo, jenže když jsem začal s vlastní produkcí, lidi začali být hrozně neukáznění. Nebyl to totiž sólový koncert, ale festival musikprotokoll, zaměřený na současnou moderní vážnou hudbu a ambient. Den přede mnou tam shodou okolností vystupovali Demdike Stare, které jsem si šel poslechnout. A protože všechny koncerty byly jenom na sezení (a ještě to navíc byla příjemná sofa) a já seděl až někde vzadu a plno lidí přede mnou se bavilo a vůbec je nezajímalo, že tam vepředu Demdike Stare už hrají, znechuceně jsem odešel a všechno eskalovalo druhý den.

Co se stalo?

Rozhodl jsem se to publiku vrátit i s úroky a začal do sebe na podiu klopit whisky. Během půlhodiny byla láhev prázdná. Jenže ten den jsem kromě snídaně nejedl, takže než jsem dohrál, byl jsem namol a začal se hádat s lidmi z předních řad. Už si ani nepamatuju proč.

Nakonec mě organizátoři z podia vykopli. Jenže jak jsem seděl stranou, jen se to zhoršovalo, nedokázal jsem odejít a rozhodl se, že tam přespím. Což se nelíbilo ochrance, která mě odnesla ven, kde jsem začal zvracet, což bylo poprvé od mých patnácti. Nikdy mi nebylo z alkoholu tak zle.

No a druhý den jsem se dozvěděl, že mi byl doživotně zakázán vstup do toho koncertního prostoru i na samotný festival.

065

REPORT ELVIS COSTELLO (UK) 4. 11. 2011 KONGRESOVÉ CENTRUM, PRAHA TEXT MICHAL PAŘÍZEK

První český koncert Elvise Costella vystihuje jedno slovo: ostuda. Během desítek minut čekání, než písňový solitér vběhl na scénu, se honilo hlavou nejenom mě. Pár set vyděšených a možná i naštvaných diváků se hravě vešlo do prvních řad obludného sálu, kde dříve vyspávali komunističtí hlavouni. U místního „baru“ snad poprvé v historii nebyla fronta, opulentní chodby zely prázdnotou a šatnářky se nudily.

Koncerty Elvise Costella jsou většinou dopředu vyprodané, a tak situace musela zaskočit i jeho. Pokud ano, nedal to na sobě vůbec znát, naopak. Pro všech pět set lidí přichystal jeden z největších koncertních zážitků.

Costello odehrál neuvěřitelný koncert: dvě a půl hodiny souvislého toku hudby, hluboké úklony po každé skladbě, obrovské sympatie.

I když ze scény muselo prázdné hlediště vypadat smutně. V nezbytném klobouku a brýlích vyběhl k mikrofonu, červenými botkami odklepal rytmus a spustil Red Shoes a jelo se bez přestávky, absence kapely nikomu nevadila. Střídmé aranžmá dalo vyniknout kvalitě písní, ostře rockové hity z prvních let jeho kariéry vyzněly stejně dobře jako kousky z posledních alb. Občas si vyhrál s kytarovými smyčkami: jasně rozpoznatelný úvod Watching the Detectives nechal zahrát zvukaře a pak v písni pokračoval jenom s kytarou. Od boku, žádná křeč. Potutelné úsměvy, totální nasazení a uvolněnost. Občas pronesl pár vtipných bonmotů, ale ani slovo o tom, že je zvyklý na početnější publikum. Gentleman každým coulem. Že je Elvis Costello hyperaktivní, je zřejmé už z pohledu na jeho diskografii. Ani po pětatřiceti letech na scéně ho nepřestalo bavit vystupovat a chytře kličkovat bohatým repertoárem. Z loňského alba National Ransom zahrál třeba Jimmie Standing in the Rain, Sta066

tions of the Cross, All These Strangers i titulní skladbu. Ani klasiky Allison, Almost Blue nebo (What’s So Funny ’bout) Peace, Love & Understanding nechyběly. Fantastická byla I Want You z alba Blood & Chocolate nebo cover The Beatles You’ve Got to Hide Your Love Away. Hit Veronica uvedl slovy: „Tuhle píseň jsem napsal pro Paula McCartneyho, zní docela dobře, ne?“ Na podiu nevydržel v klidu, křepčil, zdravil hlediště ráznými gesty, pochodoval z místa na místo. Často se vykláněl k publiku, které si jako by bedlivě prohlížel. Snad proto, aby viděl, jak účinkují jeho písně, jestli posluchači zachytili vtípky a jinotaje, kterými se to v jeho skladbách hemží. Když bylo třeba, dokázal skladby pořádně natáhnout, pohrát si s kytarovým sólem nebo vyhrávkou, odezpívat s publikem refrén navíc a neosobní prostory nevzhledného pavilonu najednou připomínaly útulnou klubovnu nebo obývák.

Došlo i na křeslo, které stálo s lampou na levé straně scény. Při představování speciálního hosta na něj Costello ukázal a záhy sám usedl.

Jen s jinou kytarou a nepatrně širším úsměvem. Ke klavíru se posadil jen sporadicky, třeba k nádherné Almost Blue. Costello baví sebe i publikum, navíc to v jeho podání vypadá nesmírně snadně. Když několika slovy připomněl zesnulého britského písničkáře Berta Jansche, nestačilo mu zahrát jeho skladbu I Don’t Bother Me, ještě ji stihl zkombinovat s podobně nazvanou (a daleko známější) písní The Beatles Don’t Bother Me. Před koncertem vzkazoval českým fanouškům, že bude hrát klidně do půlnoci. To se sice nestalo, ale program o třiceti skladbách je obdivuhodný. Na konci při jednom z bouřlivých aplausů řekl, že se příště vrátí i se svými přáteli z kapely Imposters (dříve The Attractions).

Ale zasloužíme si to vůbec?

ELVIS COSTELLO

ostuda – klubovna – křeslo

Pro úspěšné investování potřebujete partnera.

067

068

BILLY CORGAN

because the night belongs to lovers REPORT SMASHING PUMPKINS (USA) 25. 11. 2011 INCHEBA ARENA, PRAHA TEXT APAČKA

Vystoupila jsem na zastávce Výstaviště s davem lidí oblečených v černém a další odhadem miliony se prodíraly areálem arény. Čuměla jsem jako vejr: koncert byl ohlášený na poslední chvíli, zklamání z koncertu v Praze 2008 ani aktuální tvorba kapely, ve které z původní sestavy zůstal jen bláznivej Corgan, šance na úspěch nezvyšovaly, a přece se všude okolo mačkali fanoušci. Pocit zadostiučinění za kapelu, se kterou jsem strávila mládí, vystřídaly pochyby: co to je sakra za lidi v těch kanadách a bombrech? Slečna u akreditací se do svých lejster ani nepodívala a rovnou mi řekla, že na seznamu nikdo z žádnýho Full Moonu v žádném případě není. Hm. „A nejdete náhodou na Smashing Pumpkins? To je o halu vedle.“ Aha, přihořívá. Ale zvědavost mi nedala, asi nějakej hokej? Zeptala jsem se páru, který vypadal nejmíň zlověstně, a chlap na mě zařval: „Landa! Koncert!!“ Vyděšeně jsem se rozhlídla kolem. Dávalo to smysl.

V malé sportovní hale už to vypadalo mnohem víc jako koncert Smashing Pumpkins: po mém příchodu krátce před startem předkapely bylo v miniaréně asi padesát lidí. Hlavou mi proletěly dvě myšlenky. První: kam se hrabe ostuda z Elvise Costella. A druhá, kterou jsem rozvedla: takhle, mladá dámo, vypadá tvoje mládí v hajzlu. Ve svých skorotřiceti chodíš na rozpadlé kapely, které nikoho nezajímají, a vedle hajluje nějakej debil desítkám tisíc lidí. Na improvizovaných barech prodávali pivo, rum (Božkov), zelenou, vodku, Havanu a tequilu.

Nechtěla jsem, aby mě ten večer mrzel ještě víc, a držela se dál.

Dobře, podívám se zblízka na svou první velkou hudební lásku, rozloučím se, koupím si tričko ZERO, které jsem chtěla celý devadesátky (i když ho asi nebudu nosit), a možná si

v noci pustím Twilight to Starlight. Tříčlenná předkapela Ringo Deathstarr byla víc jalová než zábavná, v nejlepších momentech jen kopírovali spacerockové kytary svých hostitelů, ale před prázdnou, milosrdně pohaslou halou půlhodinový koncert – nesnáším ten termín – ustáli. Odhadem si jejich desku na základě dojmu z toho večera stáhnou tři lidi. Jedním z nich budu já.

Nástup hlavních hvězd byl k smíchu. Superafektovaná basačka, která vypadala trochu jako D’arcy, ale nebyla to ona, kytarista, který vypadal trochu jako James Iha, ale nebyl to on, a bubeník, který rozhodně nebyl Jimmy Chamberlin. Obtloustlý Corgan (44) s bradkou, v krátkém tričku a krátkých černých kalhotách, ze kterých vyčuhovaly černobílé pruhované cirkusácké ponožky, při kytarových sólech vyvaloval pupek. Nejsem módní policie, jen to zabolelo. Nepozdravil (a až do konce nic neřekl, což je jinak sympatické) a rovnou otevřeli pilotem z připravovaného alba Oceania, písní Quasar. Dojem nebyl o nic lepší. Asi to tak muselo být.

Novinek zahráli ještě hodně, ale ne všechno znělo tak, jak si představujete, že zní novinka Smashing Pumpkins v roce 2012. Panopticon jako by vypadla z The Aeroplane Flies High a chytré prokládání staršími (ne)hity jako Starla nebo Frail and Bedazzled dojem napravovalo. Zvuk se brzy usadil, výpravná černostříbrná úprava podia včetně krátkých hudebních intermezz byla fantastická a i hala se nakonec slušně zaplnila. Pořád to ještě nebyl koncert roku, ale pokud jste podobně jako já nečekali nic, bylo našlápnuto k pozitivnímu kompromisu.

Při mírném, „třicátnicko-ajťáckém“ riotu Geek U.S.A. mi přišla textovka od kamarádky ze střední, která do mojí nastupující nostalgické nálady zapadla za celý večer nejlíp: „Jestli jsi v Inchebě, pojď na panáka!“ Slo-

vo do pranice. Pár měsíců jsme se neviděly, v kostce probraly všechny problémy prvního světa, korunované oznámením, že můj první dlouholetý přítel, náš společný kamarád a spolužák, navlékl snubní prstýnek své současné přítelkyni („té druhé“). Zažila jsem malé déjà vu: takhle, mladé dámy, vypadá vaše mládí v hajzlu. Ve svých skorotřiceti chodíte popíjet na koncerty rozpadlých kapel a všichni vaši vrstevníci se žení a vdávají. Asi jsme nebyly jediné, protože Havana byla vyprodaná. Zbývala zelená.

Smashing Pumpkins mezitím odehráli mix méně zajímavých skladeb (nových a starších typu Soma, Siva nebo Silverfuck), ale přestože z důvodů, proč je fanoušci i po letech milujou, nezazněl žádný, setem probleskovaly devadesátkové momenty: dunění bicích, monumentální kytary, Corganův vzteklý vokál zpoza vyceněných zubů. Kde jsem byla, když v Praze hráli poprvé? Vím přesně: Ixnay on the Hombre od Offspring, Nine Lives od Aerosmith, Be Here Now od Oasis. Problémy prvního světa, vesnická edice.

Po utahaných novinkách Pinwheels a Pale Horse se na scénu vrátila i pozornost a soustředěnost v mezích možností a finální trojice regulérní části setu Thru the Eyes of Ruby, Cherub Rock a Tonight, Tonight večer vystřelila o level vejš. Zkuste si při opakujícím se motivu „the night has come/ to hold us young...“ nepřipadat mladě. A hezky. Zvlášť po pár zelených.

Přídavek byl ještě lepší: po nečekané baladě To Sheila, otvíráku jinak úplně ignorovaného alba Adore (a příhodnou záměnou verše „I could bring you the night/ and take you home into the light“), udělal Corgan radost i za koncert v roce 2008 skladbami Zero a Bullet with Butterfly Wings. Konec dobrý, všechno dobré.

A noc byla mladá.

Jako po letech my.

069

buď promotérkou II.

SERIÁL O KONCERTECH (II) TEXT APAČKA

„Ty máš hodně ráda pAper chAse, žejo? A nechtěla bys jim udělat koncert?“ Stála jsem v kanceláři šéfeditora Lidových novin a v ruce držela seznam bláznivejch nápadů, které jsme zrovna vymysleli do listu, a ještě jsem se třásla z tajemství, které mi Adam, toho času zástupce šéfredaktora a chlápek za značkou Silver Rocket v jedné osobě, čerstvě vyzvonil, totiž že u nás ještě letos budou hrát Dinosaur Jr. a Shellac. Kdybych si cestou domů koupila stírací los a vyhrála milion, asi by mi ve slovní a emoční zásobě zbylo jenom: ale tak teda jo, co mám s tim jinýho dělat.

Moje dosavadní promotérská zkušenost zahrnovala pravidelné večírky po koncertech (nejen) Silver Rocket a jedno brněnské vystoupení Dětí deště, které sestávalo ze rvačky, válení se po zemi, alkoholové smršti a snad i koncertu samotného, což si ale nepamatuju.

Filda pak na jejich stránky napsal poděkování: Pivo už vám nenaleju, ale pokud chcete zelenou...

Brno je zlatá loď, proto jde tak rychle ke dnu. Nevím, co to přesně jsou za reference, ale Adam zněl vážně: „Ale musíme do toho zatáhnout Křepiho, to jsou jeho kluci.“ Křepi alias Josef Křepelka alias Almighty Joseph je legendou a kromě toho řidičem dodávky pAper chAse na jejich prvním evropském turné. Neměla jsem problém se zatažením Křepiho, ale hlavně jsem si nebyla jistá, jestli umím uspořádat koncert. To jsem ale řešila jenom ve svý hlavě, Adam dostal odpověď, ještě než otázka dozněla. „Jasné!“ A tak jsem dělala svůj první koncert v Praze a hned kapele, pro kterou bych dokázala asi i zabít. (To jsem nikomu neřekla, ještě by mi to sebrali.) Adam přislíbil veškerou promo070

térskou pomoc, což zahrnovalo především potřebné promo na stránkách Silver Rocket.

Všechno ostatní jsem se naučila, něco odkývala a pak udělala podle sebe, něco vymyslela, něco vymyslela a pak znovu přehodnotila a udělala úplně jinak. Pro potřeby příběhu předběhnu: koncert byl fantastickej, přišlo hodně lidí, vydělali jsme spoustu peněz a kapela byla úplně super. Nikoho jsem nezabila.

A na ruku jsem si nechala vytetovat svoji první kérku: stejný motiv, který jsem použila na leták ke koncertu.

*Je to něco málo přes tři roky a mezitím jsme zvládli uspořádat na osmdesát akcí, což je na amatéry slušné skóre. Pořádání koncertů se mi nikdy nestalo plným úvazkem: na to byla moje produkce moc underground a měla jsem práci, ze které jsem nechtěla odejít. Kvůli papírování a Iču jsme později založili k.y.e.o. (dneska pod touto hlavičkou vydáváme i Full Moon). K.y.e.o. jsem já a Martin, i když si prakticky většinu akcí dělám tzv. na koleni (když to status kapely dovolí). Říkám „my“, protože k.y.e.o. jsme my.

Za normálních okolností bych doporučila koupit si letenku do míst, kde hrajou, a sehnat lístek na jejich koncert. Pravda ale je, že i já dělám koncerty z velké části proto, abych konečně viděla svoji oblíbenou kapelu, a nikdo jiný jim tady koncert neudělá. A protože si je nezvu do obýváku, musím se postarat o spoustu věcí, souvisejících s, jazykem OSA, veřejnou produkcí. I když v tom obýváku někdy skončíte. Dělat koncerty není jen zábava a veselé historky, je to taky stres, investice a tvrdá práce, pokud chcete, aby to za něco stálo. Zavolat Amandě Palmer, vysolit pár výplat a nechat ji zazpívat a zahrát na ukulele na svém zahradním večírku může každý, udělat koncert Rolling Stones není legrace.

Tenhle seriál nahlédne pod pokličku několika klubových promotérů, vykecá spoustu pečlivě budovaného know-how, občas i pobaví veselýma historkama z obýváku a ve finále od pořádání koncertů odradí – takže bude v zásadě zcela nezávadný.

I. CO JE DOBRÉ MÍT A CO POTŘEBUJETE NUTNĚ

V minulém čísle Full Moonu bylo k tomuto improvizovanému seriálu krátké entrée: reportáž z pražského koncertu Melvins. Jak jsem psala, byl to svým způsobem největší koncert, jaký jsme promotérsky zaštítili. Navíc se povedl, což vždycky nakopne, ať už je obecná nálada pořadatelů klubových koncertů jakákoliv.

Není to vždycky snadné, ale fňukat jsem si zakázala dávno. Nikdo nás přece do koncertů nenutí, děláme to pro vlastní slávu, vlastní prachy a vlastní nesmrtelnost. Anebo nás baví hudba. Jedno z toho.

*„Hele, mám v květnu narozeniny. Chtěl bych, aby mi na nich hráli Rolling Stones. Jak to mám udělat?“

Ať už chcete pořádat koncerty v Praze nebo ve své rodné vísce, je dobré mít přehled. Přehled o programech klubů, přehled o místech, kam chodí lidi, o alternativních prostorech. Musíte mít přehled o existujících promotérech a musíte aspoň tušit, jestli tady další kultura pokvete. A co víc, musíte tomu věřit. Česká republika je malinká: potenciál menších měst se dočasně vyčerpává a Praha má jen několik malých scén, které si fanoušky půjčují. To znamená, že lidi, kteří chodí na black metal, zároveň chodí i na folk rock a elektroniku. Jenže na klubové úrovni je jich málo. Přičtěte špatné počasí, nepopulární klub, hokejové finále a rovnou si z bankomatu vyberte o pár tisíc víc. Úspěch je vrtkavý a je lepší to vědět dřív než za tři koncertní fiaska.

SERIÁL: KONCERTY

071

PAPER CHASE

Pokud pořádáte koncerty v partě lidí, je všechno o dost jednodušší, všechny povinnosti si mezi sebou rozdělíte, a když se koncert nepovede, i zklamání se rozplizne mezi pár piv s kámošema. Pokud jste jako já a nevěříte nikomu nad třicet ani pod třicet, budete muset zatnout zuby. Dá se to! Dobrý kompromis je spolčovat se s jinými promotéry: uděláte koncert tak řečeno napůl. Víc hlav, víc zkušeností, víc rukou. Čas od času vhodné i pro ortodoxní solitéry.

II. JAK OSLOVÍM KAPELU

Máte vytipované místo, hromadu známých, o kterých víte, že přijdou a přitáhnou kamarády, nějaké ulité peníze z výplaty a jste přesvědčení, že to zvládnete. A co teď. Potřebujete sehnat kapelu. Většina kapel je zastupována agenturami a tzv. booking agenty, kteří jim plánují turné a „nabízejí je“ promotérům. Je nutné vědět, že pokud nejednáte přímo s kapelou, což se stane výjimečně, jde hlavně o obchod. Čistý byznys. Pokud jste sekretářka, žádný booking agent vám zničehonic nenapíše, takže první krok musíte udělat sami. Upřímně, pokud za sebou nemáte žádnou zkušenost, bude to těžké. Hraje se na doporučení a důvěru, do čehož se nikdy nikomu nechce, jelikož když to pokazíte, nikomu tím neprospějete.

Budeme ale předpokládat, že ne každý má kamaráda promotéra. A nějak se začít musí.

Na oficiálních stránkách kapely si vyhledáte kontakty. Konkrétně hledáte e-mail na „Eu072

SERIÁL: KONCERTY

PARAMOUNT STYLES

Je dobré mít logistické schopnosti. Pokud se do pořádání koncertů pouštíte sami, připravte se na to, že budete zařizovat všechno: od zdlouhavého a nikdy nekončícího mejlování (v angličtině), často s autisty, idioty a arogantními pitomci, přes zajišťování potřebných věcí z tzv. rideru, nezřídka technického charakteru, což je někdy pro nehudebníky jako já obzvláště nesnadné, až k samotné organizaci koncertu, což bývá náročné na stres, čas a někdy i peníze. A při tom všem počítejte s tím, že každou minutu se může i sebelepší plán sesypat. Tisíckrát se mi stalo, že kapela nestíhala přijet včas na zvukovku, oznámili špatný počet lidí v tzv. travel party, chybělo technické vybavení (zvlášť u menších koncertů a alternativních prostor), že manažer kapely je idiot, se kterým se nedá bavit, že kapela má špatnou náladu nebo že nepřišlo dost lidí... Je dobré být připravený na všechno. I když to paradoxně nejde.

rope booking“ nebo „management“, ale dá se napsat kamkoliv (i samotné kapele, pokud se dá zkontaktovat), on už to někdo na správná místa přepošle. Není nutné se nějak vykecávat, stačí napsat, že máte zájem udělat kapele XY koncert v Praze, Česká republika, a zeptat se, jestli chystají turné nebo jestli je místo v aktuálním. Nic víc. Předpokládá se, že jejich aktuální aktivity máte nastudované, tzn. že pokud jedou evropské turné právě teď, hledáte škvíru na cestě (třeba) z Berlína do Vídně, a pokud jsou právě na americkém turné, je možné, že se v Evropě objeví až v další sezóně. Projděte si jejich koncertní minulost (třeba na serveru last.fm), abyste věděli, co se s nima vůbec děje. A pokud jedou evropské turné jenom po Británii a Francii, nepočítejte s tím, že si udělají výlet do Česka jenom kvůli vám.

(I to se pak odvíjí od vaší finanční nabídky a existuje i možnost tzv. flight-inu – kapele zaplatíte letenky a výlohy a ona vám zahrát opravdu přijede. Je to ale nákladné a složité: obvykle ještě hledají další koncerty v okolí a trvá to celé příšerně dlouho.)

*První koncerty k.y.e.o. mi dohazoval Adam.

Věděl, co mě baví, a když si nebyl jistý, vychválil kapelu natolik, že jsem ten koncert stejně udělala. Postupně si na mě začali agenti zvykat a posílali nabídky automaticky i mně (což je častá praxe: agentury rozesílají nabídky několika desítkám promotérů zároveň, zájemci vykrystalizují záhy). Dneska většinu takových mailinglistů ignoruju, z dřívějška mi zůstali asi tři agenti, kteří se na mě obracejí přímo, anebo si kapelu oslovuju sama, stejně, jako jsem popsala výš. Hledám kontakty a doufám, že se e-mail dostane na správná místa. Reference se hodí (na stránkách vedu seznam uskutečněných koncertů), ale většinou jim jde jenom o výši nabídnutého honoráře. Spoustu koncertů tak může dělat kdokoliv.

Rok 2008, kdy jsem se do toho pustila, byl super. Začalo to pAper chAse (a k tomu se přidali ještě Pissed Jeans o pár dní dřív, protože se ukázalo, že je pořádá stejný Křepi) a po letní pauze se objevila zásadní nabídka A Storm of Light, které jsem v té době milovala. Pamatuju si, jak jsem Adamovi po koncertě psala nadšené e-maily: spousta lidí, kapela dostala peníze navíc, všechno bylo úplně super. Do budoucna se hodil i kontakt na frontmana SERIÁL: KONCERTY

Joshe Grahama, jelikož je to insider Neurot Recordings, a vůbec: byl to skvělý začátek.

Když jsem stejnou kapelu dělala o rok později, zájem fanoušků viditelně opadl a i já jsem na koncert kývla „ze známosti“. Hráli u nás ještě tuším dvakrát; Josh se mi omlouval, že vyměnili booking agenta a ten pravidelně spolupracuje s někým jiným. Nezlobila jsem se.

Koncert Guapo o dva týdny později naopak ukázal méně příjemné stránky: kapela měla šílené, několikahodinové zpoždění, takže přijeli sotva na devátou, přestože na strahovské Sedmičce se musí dodržovat policejní desítka a po ní šlus. Napalmed hrál o trochu dýl a najednou se ze dveří vyřítil Daniel O’Sullivan s gongem v ruce: Jsme tady! Jdeme na to! Původně chtěli tříhodinovou zvukovku, takže jsme v klubu všichni jak trubky seděli už ve čtyři, a pak si nazvučili za deset minut. Lidí bylo zoufale málo, ale dneska by se šedesát platících vyvažovalo zlatem.

Všechno je relativní. I koncert byl nakonec super a kapela strašně sympatická. Když bylo po všem, jeli jsme na hotel a tam jsme ještě dlouho pokuřovali na balkoně a povídali. Byl to první koncert, který byl v pravém slova smyslu náročný.

Dvojice Lianne Hall & Bela Emerson v dnes nefunkčním „klubovém obýváku“ V Jelení byl z množiny „Adamových“: přesvědčil mě, ale neměla jsem to dělat. Z podobných akcí jsem se poučila nejvíc. Nedělejte koncerty, na které byste sami nešli. Zato dvojkoncert Russian Circles a These Arms Are Snakes byla veliká paráda. Dělali jsme to společně s Two Shovels Events, pražskou partou (resp. dvojicí), která se orientuje hlavně na hardcore a metal. Ještě lepší než večer samotný bylo seznámení s Ivanem: dělat koncerty společně s Two Shovels bylo od té doby jen potěšením a je zajímavé, že vždycky končily velkou radostí. Ivan je přísnej a hodně věcí dělá jinak než Silver Rocket, které jsem do té doby logicky považovala za jakýsi předobraz. „Hele, hlavně nekupuj nic fancy,“ komentoval tehdy jejich fancy rider. A víte co?

Nechtěli nic fancy. (Ivan je ovšem zároveň řidičem a na posledním albu Russian Circles se jedna písnička jmenuje podle něj. Není fancy jako fancy.)

Konec roku byl stylový: Silver Rocket „objevili“ Paramount Styles, projekt Scotta McClouda z Girls Against Boys. Kapela (se skvělým

debutovým albem) hrála v Praze a v Brně, což byl začátek velké úspěšné éry ve windy city (kde, jak se ukázalo, jsou koncerty vždycky ještě o fous lepší než ty nejlepší v Praze). Už sobotní Sedmička jen nadšeně hekala, ale Brno překonalo všechna očekávání. Scott si ještě odpoledne dělal jízlivé poznámky do bločku o výzdobě klubu Melodka, ale nadšení lidí při koncertě ho totálně odrovnalo. Podobně, později, ho odrovnaly dvojité vodky, které se všema klopil na baru, a cestu do půjčeného bytu, kde jsme tehdy spali, si nepamatuje snad nikdo. Ráno jsem zjistila, že nemám notebook, který jsem tímto považovala za propitý. Našli ho v dodávce druhý den ve Vídni. Nesměju se tomu ani dneska.

III. Než se dohodnete

Když se váš e-mail dostane do správných rukou a někdo vám odpoví (neodpověď znamená, že není zájem, a nic ve zlým), obvykle bude chtít znát nebo vám nabídne konkrétní datum a bude se zajímat o finanční nabídku.

Termíny musíte vykomunikovat s vybraným klubem, a to nejpozději obratem. Stává se, že vytížené kluby mají obsazeno (klidně i na půl roku dopředu), takže je dobré mít připravených víc možností. Zásadní věcí je vědět, kolik vás bude stát nájem. Obvykle je to poloveřejná informace, kterou vám sdělí dramaturg nebo majitel klubu, někdy i barman nebo štamgast. Spousta klubů funguje na dohodách a poskytuje různé další výhody: slevu na baru, levnější pivo, někdo je schopný zajistit občerstvení. Připravenému štěstí přeje. Na Sedmičce máte kompletní technické zázemí včetně zvukaře za 4 000 Kč, dobrou cenu piva a vody do backstage (a nemusíte se s tím tahat, což je fajn, když nemáte auto) a vyjdou vám ve všem vstříc.

A půjčí razítko, pokladnu a drobné do kasy a mají nejlepší barmany v Praze. Kluby typu Palác Akropolis nebo Divadlo Archa pronajímají prostory za desítky tisíc a jen profíkům, takže si dopředu srovnejte, kolik vám na váš vysněný koncert může přijít lidí (deset? sto? tisíc?) a podle toho směřujte poptávku. Nejste jasnovidci, ale jestliže The National vyprodají třikrát za sebou Brixton Academy v Londýně, asi vám Klub 007 stačit nebude. Ostatně kapacita klubu je další z věcí, která booking agenty zajímá.

Nejdůležitější je v této fázi rozpočet.

Další díl ve Full Moonu #21 v únoru.

073

ROZHOVOR BARVÁK (INSANE SOCIETY) TEXT FELIX OHIO

„Fakt jsi si jistej, že to chceš absolvovat? Četl jsem někde na webu rozhovory s Malárií a Day After a působilo to doopravdy nadšeně, já jsem přesnej opak – utahanej a možná už i docela vyhořelej. Nechci tě zbytečně obírat o čas...,“ napsal mi Jiří Barvínský aka Barvák a v tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se mi ho podaří přesvědčit a jestli z něj dostanu více než pár slov. Jenže Insane Society má u nás nezastupitelnou pozici, přes sto releasů ne ledajakých kapel. Evidence Smrti, Risposta nebo Mother jsou z toho nejlepšího v českém hardcore, navíc pozoruhodné přesahy do zahraniční muziky v podobě brazilských nebo japonských hairmetalových trhačů. Možná je unavený, ale vždycky to poznám v očích: deviace, zodpovědnost, zvědavost.

Ještě pořád posloucháš Radiožurnál, nebo to byl jen podařený vtip?

Ne, to nebyl vtip, Radiožurnál poslouchám ve skladu/sítotiskové dílně, každopádně je to vztah mezi láskou a nenávistí – zrovna dneska jsem ho po pár minutách vypnul a pustil si radši muziku. Docela mě baví publicistika, ale ve chvíli, kdy začnou tahat z rukávu fláky od Landy a podobné perly, vypínám ho. Po téhle stránce šla úroveň Radiožurnálu za poslední dva roky strašně dolů, přijde mi, že točí dokola pár skladeb. Co si budeme povídat – na komerčních rádiích je to určitě ještě mnohem horší, ale ty mě nezajímají.

Přede dvěma lety to bylo lepší? Mi to přijde pořád stejné, jen více ubíjející: fláky ze šedesátých až devadesátých let, co pokud možno neruší. Pak Divokej Bill a Marie Rottrová. Když přijdou po publicistické části Husákovy děti, pekelně to shazuje všechno řečené, plivu krev.

Buď si to idealizuju, nebo to bylo lepší. Ne – určitě to bylo lepší, pamatuju, že zhruba dva roky nazpátek vedení radikálně seškrtalo seznam skladeb a tohle je výsledek. Už nevím, co měli za důvod, ale nic jinýho než prachy to určitě nebylo. Nedávno jsem o tom s někým mluvil a shodli jsme se, že hudební bloky Radiožurnálu jsou strašný zlo. Marie eR, co vizuálně stále mládne, je náhodou skvělá – ale 074

ty dva songy o stárnutí a rukování do války by měli zakázat, protože díky nim musí národ upadat do deprese. Naopak bych se zasadil za několik opakování rozhovorů s Čunkem, ten člověk je rodilý klaun a bavič! Teď vážně – nechápu, proč třeba pouští dokola jeden song od Hegerové, když má několik desek a určitě X kvalitních skladeb.

Ne každý je schopný překračovat zajeté šablony. Na Brutalu jsi mi říkal, že nejvíce se teď prodávají trička a podobný merch. Nemáš obavy, že skončíš jako prodejce textilu?

Ano, nejprodávanější položky přes webshop jsou trička a mikiny, až pak vinyly a zbytek jako CD, fanziny nebo, nedejbože, relikvie typu kazet jsou až na chvostu. Otázkou je, odkud se ten posun bere, jestli jde o to, že lidi nemají přes ostatní životní náklady peníze na nákup muziky, nebo zda už jednoduše nemají potřebu vlastnit hudební nosiče a radši si koupí triko kapely, kterou poslouchají denně na iPodu. Takže ano, mám velice slibně nakročeno k prodejci textilu. Naštěstí mě vydávání desek stále baví a míním zisk z bavlny investovat do asfaltu.

Aktuálním lisem s pořadovým číslem 106 je split Vivisick a Tropiezo – náklad dva tisíce kusů? Vidím dobře? Kolik toho prodáš ven?

Vidíš dobře, ale přehlídnul jsi, že je to kooperace. Můj podíl je pár desítek kusů, o zbytek se podělila kupa labelů z celého světa. Kooperace nedělám moc často, tohle je spíš výjimka. Vivisick mám moc rád, vydával jsem jim velkou desku, jsou to kámoši, takže jsem do toho šel, ale kooperací se jinak moc neúčastním, mám rád kontrolu nad celým procesem. Nevyhovuje mně systém, kdy pošleš logo a peníze a za pár týdnů dostaneš hotovou desku, rád kecám do grafiky, gramáže papíru, jednoduše mám potřebu dát do toho víc než jen cash.

Kdysi jsem slyšel jednu partu, jak uvažovala, kdo jim vydá desku: Ty vole ne, Barvák vydává jen kámoše, tam je to bez šance...

Předpokládám, že nějaké osobní pouto tě s většinou vydaných kapel spojuje, ale jak je to dál: zajímá tě i vývoj kapely, řešíš „kvalitu“ muziky? Musel jsi někdy říct: sorry, ale další desku raději vydejte u EMI? Fakt? Tak to mě pobavilo. To o kámoších píšu

i na webu, hodil jsem to tam, protože mně jednu dobu chodila spousta promáčů od gore až po slovenský pop a každej si myslel, že po tom skočím jak slepice po flusu a vydám hned 4LP box. To už je minulost, teď se posílají empétrojky v mailu nebo odkaz na bandzone, kde je nahrávka ze zkušebny natočená na telefon. Začínám pociťovat nostalgii po demáčích, posloupnost demo-singl-deska měla něco do sebe. K těm poutům – schválně se podívej na složení kapel jako Mrtvá Budoucnost, See You in Hell, Festa Desperato, Evidence Smrti, Gride, Thema Eleven, Mother a uvidíš, jak je to provázaný a kam až to časově sahá. Se spoustou z nich se znám dlouhá léta, takže se nám dobře spolupracuje. Všichni víme, co od protistrany čekat, fungujeme bez zbytečnýho dohadování a stresu. Samozřejmě bych v katalogu našel i dost kapel, které jsem viděl naživo a dostaly mě to natolik, že jsem si řekl: „Sakra, tohle je dobrý, musím je ukecat na desku,“ a šel hned za nima a buď to klaplo, nebo ne. Pak je kategorie splněných snů, kam můžu zařadit split singly Crow, Contrast Attitude a Systematic Death. Problém s vývojem kapely jsem snad nikdy neřešil, vždycky se mi líbilo, kam to směřuje, nebo se rozpadli dřív, než k tomu „nežádoucímu vývoji“ vůbec došlo. Pokud ale narážíš na Malignant Tumour, tak poslední deska vyšla jinde, protože chtěli nahrávat ve velkém studiu v Německu, a to jsem si nemohl finančně dovolit. Sedli jsme si ke stolu, pokecali o tom a já jim řekl: „Sorry, hoši, já jsem naprostej vydavatelskej nýmand a vy jste na mě už moc velká kapela,“ a popřál jim štěstí.

V kontaktu jsme stále a teď budu dělat i reedice vyprodaných desek, takže žádná zlá krev.

Abych to uzavřel. Rád si poslechnu nahrávky nových kapel (a nemusím je ani znát osobně), ale možná by bylo fakt dobré, dřív, než něco pošlou, podívat se na ediční list labelu, jestli jejich produkce aspoň trochu odpovídá. Když se mi to bude líbit, třeba bude i ten čtyřvinyl.

Crow – jeden z mých největších objevů poslední dekády, ani nevím, kde jsem je zaregistroval nejdříve, každopádně když jsem hledal jejich web, nenašel jsem nic...

Crow jsou jedna z mnoha kapel, o kterých asi v Čechách, až na pár skalních fandů japonského hardcore/punku, nikdo nikdy neslyšel.

Na západ od nás je to úplně jinak a obzvláště SERIÁL: LABELY

BARVÁK (INSANE SOCIETY)

mám slibně nakročeno

075

Armagedom jsou taky veteráni. Dělá se s nima lépe než s omladinou?

S Armagedom je to podobná story jako s Crow: kazeta s první velkou deskou Silencio Funebre (1985) vyměněná před hromadou let s někým z Ameriky, pak první brazilské turné SYIH a jejich společný koncert v zatuchlém sklepě o velikosti obýváku kdesi na předměstí São Paula, jehož kolorit dotvářela ulice plná šlapek. Po koncertě jsme kecali s kytaristou Javierem a on se mezi řečí optal, jestli nevím o někom, kdo by vydal jejich poslední desku na vinylu. Na takový dotaz se dá reagovat jediným způsobem. Armagedom pak další rok jeli evropské turné a zastavili se i v brněnském Yachtu a samozřejmě jsme se potkali i během druhého brazilského turné SYIH. Od té doby jsem o nich neslyšel, budu jim muset zase napsat. Nerozlišuju mezi spoluprací se starou a mladou kapelou, moje nabídka je vždy stejná a v konečný fázi je jedno, jestli marně taháš grafiku a master z někoho, komu je 20 nebo 45. Punx se s věkem moc nemění...

Punx se možná nemění, ale kolik jich zůstane, kolik jich kolem tebe zůstalo proti dobám, kdy ti bylo dvacet?

To je ta smutnější stránka věci, zůstalo jich málo a navíc jsou rozházení po celé republice, takže se moc nevídáme. Pro většinu lidí je punk, hardcore nebo crust jen chvilková rebelie a za rok dva je přestaneš potkávat. Člověka to zamrzí, ale nemůže jim to vyčítat. Semele je práce, rodina, půjčky, naskočí na jiný trend.

Nebo je přestane bavit tahat se po koncertech 076

a začnou poslouchat desky doma v papučích.

Já jen doufám, že si z punku něco odnesou, ať už vegetariánství (které už ani v punku bohužel není takovou samozřejmostí, jako jednu dobu bývalo) nebo jen otevřenou mysl. Ve státě, kde každý věří tomu, co napíšou v Blesku nebo řeknou na Nově, je i to malý zázrak.

Nějaké objevy?

V poslední době mě posadila na prdel snad jenom nahrávka portlandských Death Machine, ty bych vydal okamžitě. Zatím marně čekám na podobnou pecku z Čech (asi jsem moc rozmazlenej), ale kdo ví – např. noví March of the Hordes zní zajímavě.

Položka číslo 93 je nezvyklá: plakát k pražskému koncertu Amebix. Souvisí se sítotiskovou dílnou?

Položka 93 je mezi všema deskama bílou vránou a je to osobní libůstka. Ještě před pořádáním koncertu Amebix jsem si objednával sítotiskové plakáty k jejich americkým reunion koncertům, a tak došlo i na nápad zrealizovat limitovanou edici k tomu pražskému. Mám rád speciální edice desek se sítotiskovými přebaly nebo autorské tisky různých malířů, takže jsem si udělal radost.

Plakát není moje práce, protože v té době jsem se sítotiskem sotva začínal. Idea naučit se sítotisk přišla před pár lety, ale na realizaci došlo až dva roky zpátky, kdy jsem si zaplatil kurz a naučil se teorii. Pak jsem se metodou pokus-omyl začal potýkat s praxí a pokračuju doteď. Postupně dokupuju vybavení a učím se nové fígle. Není to taková sranda, jak to na první pohled vypadá, přece jenom je to řemeslo, a to se nenaučíš ze dne na den. Hodně mě naplňuje, že mi pod rukama vzniká reálný výsledek. Ne nějaké virtuální nic, jako když přidávám desky na e-shop, ale hmotná, hmatatelná věc. A aby se ta bílá vrána necítila mezi černýma asfaltama osamocená, chystám se vydat portfolio tisků svého oblíbeného punkového malíře. Zatím je vše v jednání, snad to dopadne. Z toho bych měl velikou radost.

Víš, jak se jmenuje celým civilním jménem Hana Hegerová?

Nevzpomenu si, a to jsem to slyšel v rádiu určitě mockrát. Mohl bych dělat chytrýho a během pár sekund si to najít na internetu, ale proč se přetvařovat, že?

Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová-Čelková.

Uf, tak tomu říkám jméno pro hraběnku!

SERIÁL: LABELY

INSANE SOCIETY

v Americe a Japonsku jsou velkým jménem.

Já jsem se k nim dostal v devadesátých letech, kdy Mrtvá Budoucnost nahrávala cover song Last Chaos pro nějakou kompilaci, dokonce jsem si tam myslím zařval sbory. Vznik v hlubokých osmdesátých letech, venku dvě velký desky, dva nebo tři 12” a několik singlů, většina beznadějně vyprodaná. Žádný web, myslím, že o myspace a facebooku ani neslyšeli. Hudebně se posunuli od punku ovlivněného Discharge až po současný nabroušený hardcore řízlý metalem. Jediný původní člen je zpěvák s nepřekvapivou přezdívkou Crow a nemůžu nezmínit bubeníka zvaného Iron Fist, který mlátil do škopků v kontroverzní a legendami opředené formaci G.I.S.M. Taky je tu návaznost na japonské spády See You in Hell, kteří s nima hráli společný koncert během svého prvního japonského turné a byl z toho společný singl, navíc jim pak Crow zařizovali druhé turné po Japonsku, které proběhlo minulý rok.

vidět černě (a rudě) SERIALABEL INSANE SOCIETY TEXT CSONGOR ISAAC

V kolonce Historie na webu zřejmě nejagilnějšího HC-punkového labelu u nás je pusto prázdno, facebookový profil uvozuje jediná věta: Nenávist a zoufalství od roku 1995. Což znamená: žádná smrt, ale historie dlouhá více než patnáct let. Během nich Insane Society vydalo přes sto nosičů, přitom jde „tradičně“ o one man show. Barvák je nedílnou součástí zdejší scény, vydávají u něj všechny nejlepší tuzemské kapely, které si desky nedělají samy.

Za kmenové považuje Gride, See You in Hell, Malignant Tumour nebo někdejší Thema Eleven. Aktivity ale sahají daleko za hranice, jsou tu vazby na jihoamerickou scénu nebo Japonsko, Armagedom coby žijící klasici světového thrascoreu, podobně jako Crow nebo Systematic Death. Desky, vinyly, hadry, sítotisk a drobná veteš, od otvíráků po hardcoreorové dilda. Ovšem libový vkus. Tohle není polsko-vietnamská tržnice, obdobně vybrané je i Barvákovo distro. Crust, záhrobní heavy i sypající grindcore. Kapely s jasným světonázorem, žádný metal bez postranních úmyslů. Angažovaná bolest. Utrpení. Jak se zpívá: Hnán svými výčitkami ze světa vezdejšího do jámy pekelné, ještě se třikrát otočil...

GRIDE A KLIŠÉ (TO JE HRA)

Není u nás bezvýhradněji přijímaná kapela.

Snadno se na ní dá demonstrovat oblíbenost některých stylů (masakrovaný thrash), síla charismatu frontmana (dvoumetrový Iny) a omílání publicistických názorů (v kontrastu s hledačskou originalitou kapely). Řeči o progresu, nejlepších textech, trhavé rytmice, nasazení a vynikajícím zvuku, přesazích – nekritická adorace. Ano, mají pravdu. Ale tu má i Hugo Chávez, tu má i mrtvý pes.

Svébytnost Gride je znatelná i v mezinárodním měřítku. Když jsem je viděl v rámci Obscene Extreme před pár lety, v konfrontaci se všemi těmi holandskými, německými, japonskými i severskými kapelami, Gride byli snadno identifikovatelní a zvláštně rozpolcení. Drtivá většina kapel sází na stylovou vyhraněnost (v nejrůznějších transmutacích), trademark Gride je postavený na neodhadnutelnosti a neprvoplánové líbivosti. V jistém smyslu jsou SERIÁL: LABELY

srovnatelní s Sheeva Yoga, ale schází jim ujetý humor, mají metaličtější sound. Jejich hudba není nepřístupná, zamotaná v neprůhledných tajenkách naškubaných riffů, jen pracují s větší dávkou rychle odměřovaných úseků, díky čemuž jsou považováni za kakofonické. Od Tance bláznů (2003) přes shrnutí 1996 – 2003 (2004), splity s Lahar, Lycanthropy a Thema Eleven až k Horizontu událostí (2008). Chaotický spletenec ultrarychlých vypalovaček se posouvá ke „kultivovanějšímu“ tvaru, rozuměj propracovanějšímu, složitějšímu. Sofistikované hardcore zní jako roztroušená skleróza, math-core zase není přesně to, o čem mluvím.

V základech je pohřbená punková kostra a jednoduché rytmické vzorce, které tu a tam vykouknou, ovšem v přestřelené, groteskní verzi.

Taky je znát, že kluci se bavívají thrash metalem v Radiolokátor. Ale záškubů je daleko víc. Přímočarý, poblázněný grind briskně poměřují ozvěnami tuzemského undergroundu, případnou indierockovou omáčičku rozmetá nástup kulometného fastcoreu a neuvěřitelné gabba bicí jsou rychlejší než ruce mladého entomologa. Zvrácená hbitost neexhibuje a kompoziční krkolomnost není zaumná, ale funkční, i když fandu Helloween zřejmě odradí. Každého nezaujatého příznivce metalu i hardcoreu ale musí nadchnout, pokud se někdy svezl post-rockovým vagonem (a nedal si sváču v jídelním voze) a nenaskakuje mu vyrážka, když se řekne „stoner“. Abychom si rozuměli: s post-rockem ani sabbatovským bahnem nemají Gride nic společného, ale vědí o těch stylech a ty styly vědí o nich. Ostřelhbité repetice i sludgeové dumky říkají jasně: „císař nemá dávno šaty“, nicméně Gride jsou oblečení jako pávi a jejich údělem je otevírat nové obzory. Smrduté, zahnívající i bolestné, stejně jako ty, kterým se tak protivně říká rozbřesk. Romantika je jedním z témat: Na louce v horách pod lesem, Jako kruhy na hladině, Hvězdy, monstra, jasná noc. Jako bychom se dotýkali ztřeštěné epiky Insanie. Religiozita Gride je však jiného původu. Nevytváří ironizované post-moderní mýty, řvou o marnosti dneška, byť na přírodopisném pozadí (účinný kontrast). Navíc většina textů je metaforická.

Inyho jazyk se vybarvil osobitými obrazy, někdejší tápání nebo nejistota, která provázela veršové provazy, je pryč. Když chce praštit,

zatmí se před očima, když se chce zamyslet, nezůstává pachuť prostinké pravdy.

Zmítající se jazz-grindová tasemnice je o to pažravější, oč si uvědomuje, že není proč zpívat. Chropotu, growlu ani ječáku se až na stylotvorné návnady nedočkáte, Inyho vokál je na hranici řevu a řevu, což koresponduje s ukřičenými, vypjatými texty, plnými metafor, ale také sloganů, apokalyptických výstrah a kritických výpadů. Střílená slova vyžadují pravidelný rytmus a texty sází na podobné rytmické struktury, i když se mnohdy nedají stihnout jednotlivé slabiky, počet figur, natož význam slov. Zvukové smyčky ze Saxany, majora Zemana nebo terénní sběr luční nálady a noiseový skřípot album rytmizují, ale zároveň nepůsobí infantilně recesivním dojmem.

Letmý humor je záhy zazděn ostnatými riffy, stěnou bicích a kazatelským rozměrem. Vrcholné hardcore.

EWIDENCJA ŚMIERĆI

Příznačné. Takové je splitko GRIDE / THEMA ELEVEN. Thrashbucharový vál Volání divočiny Gride neukazuje nic jiného, než jak se kloubí sludgeová apatie s přetočeným tachometrem thrashe, na chvíli máte dokonce dojem, že Iny zpívá. Na jejich poměry hédonistický text střídá metaforičtější Neurorevolution, ale s vědomím poslední skladby jsou to takové „předehry“. Splitko pro příznivce remixů. Gride a slavný onanbomber track Žiletky – nechci nalévat čistýho vína do zkažených pohárů, ale je docela dobře možné, že tenhle song už nikdy nebudete spojovat s Topolem. Dvojšlapka se nezastaví, ani co by jeden polkl. Thema Eleven a Morriconeho Tenkrát na Západě je představitelnější spojení a Hradečáci hrají slavnou theme jako o smrt. Nulový pohyb, nápadité aranžmá, kůže drhnutá na valše emocí, na krok od Mother. A když přijde na „zpěv“, jako by se otevřela země.

A ta se sedmipalcem MOTHER z léta 2010 opravdu otevírá, i když si přepnete rychlostní páčku na 45. Vynoří se červí dáma, zpuchřelá troska věčného mládí, na pozadí rožnutého slunce a emblematických havranů. Ano, přebal pracuje s klišátky jako kočka s klíšťaty, ale černobílé provedení a nulový důraz na apokalyptičnost je omlouvají. Sedmistrojek obsahu-

077

078

INSANE SOCIETY

je první a druhý díl kompozice Through This Disappearing Land, ten třetí je až na velké desce, lehce si dokážu představit limitní edici římské jedna až tři. Jestliže jednička je „uvedení do problematiky“ post-hardcoreové Mother, dvojka je nečekaná kytarová instrumentálka, která má jediný úkol, říct: jsem nádherná, ale něco mi chybí: to be continued.

Dva zástupci japonské scény, splity se společným jmenovatelem SEE YOU IN HELL. Jejich dlouhodobé napojení na japonské drtičky je všeobecně známé, vlastně mě už napadá jen jedna kapela z poslední doby, které se tam podařilo proniknout (Dead Pope’s Company). O slabosti pro japonské kapely se zmíním až u Crow (anebo nikdy), nicméně tamní ostrovní obyvatelé vždycky měli uvěřitelné obavy o osud lidstva a smysl pro moderní strasti. Vály jako Nuclear Annihilation (Gloom) nebo Nuclear Victims (Disclose) nejsou ve stínu Fukujimy úsměvné, spíš vás napadne, že Japonci ví o osudu a Kruhu víc než ostatní. Vedle klasiků Framtid jsou CONTRAST ATTITUDE sice mladší varietou japonského punku, ale jejich verva je zničující. Noisecoreový záchvat protnutý crustem a bičujícími riffy představuje přesně to, oč vám jde: odporný zvuk a disbeatový výplach. Chvála melodie. SYSTEMATIC DEATH jako průkopníci punku jsou aktivní od začátku osmdesátek a jejich pojetí modelu 77 nezná thrash a pozdější stylové mutace, jen špínu, chaos, jednoduchou krutost a syrovou kůži bez tetování, svetru a pekáče. Na počátku.

PSI (HŘBITOVNÍ KVÍTÍ)

Jednou z kapel, o kterých se píše, že věčné čekání na velkou desku je kruté jak útrpné právo, byli FESTA DESPERATO. Oslava zoufalství.

Jedna z těch, které mají nezastupitelné místo v rámci tuzemské scény a každý pořádný punker je pozná podle nálady prvního tónu. Mrtvá budoucnost, Mass Genocide Process, Complicité Candidé – status: kult. „Druhá stopa. Peklo.

Takže takhle to je chlapci. Na začátku ukolíbat, pak zabít. Pěst letí vzhůru a než se naděju, konec první strany. Dobrá tedy. Druhá strana.“ Jak tomu říkají pravověrní... Vem si s sebou želírovací cukr, z kotle bude lidská marmeláda. Festa Desperato posledních pár let více nefungovala než ano, v prvním období (2002-2007) prošli několikerou proměnou, poslední dva roky je to nahoru-dolů, ale hrávají. Personální vazby jsou jako hladový pavouk, Děti sněti, Reakce na

změnu, Basto, Scarto, Pripyat, Evidence Smrti, Risposta. Velká deska Psi Vatikánu vládne už přebalem, šestipanelovou oboustrannou skládankou, stará dobrá ruční koláž, texty a velký válečný výjev se ženou, hledící z horního patra domu dolů do ulice, na jejímž konci se vznáší ohromný hřib po výbuchu. Zdánlivě bezbožné texty o každodenním zmaru ve světle válek, ovčích povah a všudypřítomného zoufalství nedbají na textová klišé a obráběné mršinotvorné obrazy, často plynou v podivném epickém tempu a víc než cokoliv jiného mají zádušní, flagelantský charakter. Jak říká Victor Hugo: bezvěrci věří nejvíc. Jen ti psi, kdyby tolik neštěkali...

Komu teď vlastně patří kříž?

Festa Desperato se ráchá v temném d-beatu a crustovém kvaltu, sousedící EVIDENCE SMRTI sedí v jiné lavici a má širší kalamář.

Dlouhý vlas jí plave v inkoustu a před sebou má otevřené Řeči nedělní a páteční bratra Chelčického. Pod lavicí svůj rozepsaný homiliář, průvod sebemrskačů táhne pod okny, Evidence Smrti o všem ví. „Od dob, kdy začal se sčítat jiný čas, podáváme důkaz smrti.“ A od dob, kdy hráli Debustrol, už taky uplynulo něco vody. Ale devadesátkový thrash je v kurzu a u Evidence nezní, jako když si dáte na kartáček dětskou pastu, jako zištná retro partitura. Zadumanou disputaci crustu a thrashe posouvá polodeklamovaný vokál, v těchto vodách neznámá veličina. Na jednu stranu je to jasný kandidát, až nová totalita bude točit nové Mimikry, na druhou stranu dojem ponurého kázání je až bolestný a na aktuálním eponymním albu bez zjevných katolických konotací. Nový materiál je hutnější, komplikovanější i metaličtější, ale texty si pořád zachovávají u nás nesouměřitelný, barokizující charakter a dance makabrální dikci, i když zpívají o současných tématech. „Vzývej kyberboha... bys zlo a dobro pochopil.“ V kombinaci s ženským vokálem prosvítají nové možnosti (black metalu).

GRIDE REVISITED

Vývoj post-hardcoreové hudební skupiny Gride napovídá, že toho má stále více co říci – a především, že i to hodně odmítá prezentovat způsobem, který by jí bral možnost považovat se za umělce s ambicemi. Album Záškuby chaosu (2011) představuje v její diskografii zdánlivý odskok k lehké múze, přestávku mezi „nestravitelnými“ deskami; ve skutečnosti jde o vyvrcholení stále vzestupného trendu.

Tak pravil Zarat-mustr.

079

080

A PLACE TO BURY STRANGERS

aspoň na chvilku bejt jeho holka

LYRIX A PLACE TO BURY STRANGERS (USA) TEXT BRO

„Ty asi moc nemusíš nové desky, co?“ Se známým lustrujeme moji databázi empétrojek a kdykoli se u některého jména zastavíme a rozbalíme podsložky, doporučuju převážně desky čtyři až devět let staré. Asi diagnóza.

Hned zezačátku jsme se tak dostali k jedné z mých nejoblíbenějších desek z roku 2007.

Eponymní velký debut A Place to Bury Strangers (Killer Pimp Records). Na Exploding Head (Mute Records, 2009) kašlat. Prý chystají další desku. Na tu taky kašlat. Akurátnější úder na solar, jak texty, tak sonickou rozervaností, se u nich naposledy konal před čtyřmi lety. (Loni na OFFu měli jediné štěstí, že jsem chytil nostalgickou slinku, které nevadilo, že čelisti jinak nemají co žvýkat a nudí se.)

Kapelu Olivera Ackermanna nejlépe vystihuje termín lůzři. Věčný support větších jmen, odchod basáka Jona MOFO Smithe kvůli svazku manželskému, neštěstí (nebo spíš jalovost?) filtrované v textech. Počkat, na tomhle že staví shoegaze? Někde tady kolem jsem to četl. Takže jo. Debutová deska se dočkala řady reedic, které se pokaždé poměrně rychle vyprodaly (ke dnešnímu dni šlo o čtyři řady).

It’s summer time As the clouds passed by Calling your name It’s all the same (Missing You) Přemýšlel jsem, ke komu by se Ackermann nejlépe hodil, a bezkonkurenčně nejlíp mi z toho vylezla Julie Christmas: „Everytime I think of pushing you down the stairs/ I lick/ My lips.“ Jo, tak na něj. Být Ackermannova holka, což se mi zatím ani na chvilku nepoštěstilo, neustále se o něj bojím. O nás. O sebe taky. Úchyl, vztahový závislák, nepochybný stalker, potenciální vrah LYRIX: A PLACE TO BURY STRANGERS

z lásky (jelito je vášeň), schizoid. Alespoň co se textů týče – a vzhledem k faktu, s jakou maniakální přesností, leč šikovnou reformulací, dokolečka opakuje to samé, nepochybuju o tomhle Hydeovi. Pocity se zdají rozdílné – jsem sotva zamilovaný, miluju pevněji než skála, odcházím, odcházíš, nechávám tě odejít, buším –, ale tenhle parchant je jenom jeden. A manipuluje náramně. Moc bych se divil, kdyby byl tracklist desky poskládaný náhodně nebo podle jiného klíče, než je lyrické vyznění skladeb.

Ackermann, vzor 2007: * miluju tě * miluju tvoje kamarády * bolí mě vidět tě odcházet * nikdo tě nemiluje jako já * občas jsem rád sám, ale to říkám jen teď * jsi pro mě všechno * NIKDO TĚ NIKDY NEBUDE MILOVAT JAKO JÁ!! * bolí mě vidět tě odcházet s kamarády * jestli tohle nebude trvat věčně, je to a priori špatně * bolí mě sledovat, jak mě přestáváš milovat * odcházíš? tak to nevím, proč bych měl zůstávat * TEĎ TI DÁM SEŽRAT SVŮJ SMUTEK!! * Pak se začínají dít věci, viď.

Nejběžnější motiv: obklopující masa. Ať už nebe („On the golden sky/ Didn’t have to try/ To fall in love“), moře/oceánu („I see you look around/ You’re staring, staring out to sea/ [...]

With every kiss, I drown/ I feel my body fading to dreams“) nebo těla („I want to beat you in/ I’ll make you feel my sorrow/ I want to take you out/ I’ll come find you tomorrow“ – aneb kroužím kolem tebe lépe než ryby při spánku Tlustého Louieho). Jistota takového pohlcení vykupuje nejistotu obětovaných citů. Když ti chci začít věřit, musím na to jít touhle myškou, jinak svoje pochyby neumlčím.

Jediný schválený pohyb: pryč. Směr neurčen, hlavně ze středu. Nic statického se nepřipouští, ač po tom jediném Ackermann touží – po sdíleném nepohybu. Jsem sám (= špatně), čumím

na nebe a najednou mi chybíš. Chci tě milovat, a tak se zamiluju (= strašně dobře). Padám. Jsem s tebou (= dobře), chci to tak navěky, ale vím, že to nepůjde (= strašně špatně). Podobně dopadá pokaždé. V horším případě tedy končí jako němý pozorovatel sebe samého, v lepším se stává komentátorem celého průběhu, ale není schopný zasáhnout. Až na výjimku.

V písni To Fix the Gash in Your Head se odkope. Zmlátím tě, abych tě opravil. Trpím, budeš taky. Nebudeme (se) litovat. Jako protikus My Weakness později v albu: „I know you’re mine/ I can’t believe I feel this way/ I’ve got the spirit inside me/ I know it can’t be, can’t be wrong/ I know it keeps me, keeps me strong.“ Celé je to tvoje vina, nechej se dobít. Domácí násilí na šest strun a automatického bouchače.

Celá deska je jako houpačka. Série střepů, které vedle sebe fantasticky rezonujou, jako mozaikový obraz narážení na kůl (vyskládaný na stěně zazděné místnosti Skleněné louky).

Vyberte si několik poloh prkýnka, ode dna až k oblakům, rozvrstvěte spektrum mezi lásku až nenávist a víte přesně, kde se pohybujeme.

Manipulace s jediným účelem, udržet si ji.

Tebe. Záleží, jak moc se necháte pohltit.

I’ll take a picture A picture of your smile I’ll take that picture Just to make it last a while (Another Step Away) Jestli jsou tyhle texty směřované jediné osobě, hořce ji lituju. Jestli jde o čistou abstrakci, jsem značně znepokojený. Obousměrně jsem za takového textaře vděčný, není snadné nepohodlně se dotýkat triviálním jazykem.

A proč Julie Christmas? Je to jednoduché. Ta

by Ackermanna rovnou sejmula.

Nebo si s ním nikdy ani nezačala.

081

EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN

sběrné surovosti DOKUMENT EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN HALBER MENSCH (1985) REŽIE SOGO ISHII TEXT ONDŘEJ KAMENICKÝ

Záběr na horu šrotu, která v detailu připomíná tlející maso. Kanoucí olej, vymlácené plechové pláty, mrtvé stroje. Film Halber Mensch režiséra Soga Ishiiho není jen záznamem z návštěvy industriálních pionýrů Einstürzende Neubauten v Japonsku – je churavým podobenstvím o průmyslové smrti, o konfrontaci lidského těla s technologií a kovovým odpadem.

Apokalyptické divadlo začíná asi nejsmutnějším a zároveň nejděsivějším z repertoáru Einstürzende Neubauten, songem Armenia. Snímek se z koncertního slepence v opuštěném skladišti přelévá do hybridní reklamy na vybavení kapely a její členy. Společně s popiskem rozměrů, váhy, výrobce, místa narození apod. v záběrech na motorovou pilu, nákupní košík, kontejnery a jednotlivé muzikanty se představuje vůdčí motiv díla.

Předměty ze šrotu jsou s člověkem zaměnitelné, zmocňují se ho a přetváří ho, ačkoliv původně byl jejich pánem. Průmyslového odpadu je všude kolem tolik, že nezbývá než rezignovat a pokusit se s ním žít v symbióze. Nihilismus? Kyberpunk?

Motiv splynutí člověka s cizí, neorganickou hmotou se v historii filmu objevil už několikrát.

K německému expresionismu patřily většinou vyšinuté postavy. Do různě zdeformovaných kulis zapadli Upír Nosferatu, Raskolnikov, Golem anebo náměsíčník z Kabinetu doktora Caligariho fyzicky – svými pohyby i tvarovou podobností s prostředím, které je obklopovalo. A pak tu je klasika všech klasik, Charlie Chaplin v Moderní době, někdejší tulák terorizovaný továrními stroji a pracovní mašinérií. Zajímavým fenoménem je v tomto kontextu budovatelský dokument, který měl ždímání lidu ve fabrice coby imanentní téma, jen nešlo o ušmudlanou psinu, ale přetvářku a oslavu übermensche.

Máme tu tedy fantastické, respektive hororové snímky, grotesku a propagandistický dokument. Člověk se může svých nástrojů bát a stávat se přitom monstrem, může se jim smát, a tak vše kritizovat, může je glorifikovat a trapně se považovat za lepšího, anebo na ně, jak je tomu ve filmu Halber Mensch, vehementně bušit. A být kovaně punk.

082

Způsob, jakým je Půlčlověk natočený, dokonale reprezentuje neubautenovskou estetiku s veškerým avantgardním veletočem v pozadí. I když pro ty, co se zrovna vrátili z prázdnin na Marsu a o Einstürzende Neubauten jim ještě nikdo nevyprávěl, by mohlo jít o rozkošný, jak se říká vstupní dialog.

Za surrealistické scény (shluk červů zamotávajících se do tkaniček od bot) by se nemusel stydět ani raný Buňuel. A kost letící tmou, která se mění ve francouzák, je zase vesmírná kubrickovina a podobných aluzí je ve filmu víc. Každý další rychlý prostřih mění místo děje, nezřídka se ocitáme mimo sklad, přesto stále v téže chladné industriální pustině. Až to najednou vypadá, že z rozevlátého hodinového videoklipu à la Thriller se tu klube něco podstatnějšího – vizuální struhadlo se svéráznou komiksovou řečí, s níž Sogo Ishii nepracoval poprvé.

Japonský filmař, spjatý v 70. letech s punkovým hnutím na severu ostrova Kjúšú, je úžasnou polozapomenutou a typickou personou: Byl jsem u všeho / všechny jsem znal / o všech a pro všechny jsem točil (o sortě originálních lidí s kamerou, kteří stepovali za oponou raritních punkových scén všude po světě, by měla vzniknout knížka).

Pět let před Halber Mensch udělal Ishii šílenou akční jízdu o motorkářském gangu Crazy Thunder Road (1980), která stojí za zhlédnutí proto, že připomíná bizarnější verzi Šíleného Maxe.

Manga s živými herci, v níž je motocykl ústředním strojem/postavou, který má vliv jak na jednání postav, tak na rychlost vyprávění. S Halber Mensch se Ishii, v závislosti na vůli kapely, která si ho vyhlédla během své japonské tour, pohybuje v mnohem abstraktnější rovině.

Neubauteni se potýkají s kdejakým harampádím, jemuž přisuzují jedinečné zvukové kvality.

Magickým vzkříšením do podoby hudebního nástroje bordel ožívá. Když člověk vidí, jak Blixa Bargeld spí mezi hromadou kovového smetí a svou vizáží do něj ideálně zapadá, fetišistická hra je po výtvarné stránce blízká právě filmovému expresionismu.

Tři roky poté přichrastí na scénu Tetsuo!

DOKUMENT: EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN

083

please the trees: nahrávání desky a turné

usa, říjen 2011 foto: bet orten

084

FOTOREPORT: PLEASE THE TREES

FOTOREPORT: PLEASE THE TREES

085

086

FOTOREPORT: PLEASE THE TREES

FOTOREPORT: PLEASE THE TREES

087

088

TOMÁŠ SOUČEK PRO KMENY: TATTOO

tattoo scéna: to máš z kriminálu?

TEXT AXE PRO KNIHU KMENY (BIGG BOSS A YINACHI, 2011), FOTO TOMÁŠ SOUČEK

Nejoriginálnějším motivem je čistá kůže bez inkoustu, žertují tatéři o současných kérkách a snaze být originální a „jiný“. Tetování dnes patří – spolu s piercingem – mezi nejčastější formy zdobení těla a vzhledem k jeho popularitě napříč kulturou a společností se už sotva dá mluvit o „jinakosti“, která obvykle provází životní styl běžných městských subkultur. A to i přesto, jaké reakce rozdílná estetická měřítka občas vzbuzují.

Když mi byly čtyři, chytali jsme s bráchou na zahradě u strejdy a tety na vesnici králíky. Než jsme jednoho ušáka lapili, pomazlili se s ním a nacpali ho zpátky do králíkárny, utekli dva další. Byla to hrozná legrace! V neděli nám většinou jednoho skokana sebral strýc; surově ho drapl za zadní nohy, vší silou ho praštil do týlu a pověsil vedle houpačky na železnou tyč držící prádelní šňůry. Na nich se sušilo povlečení a vedle se houpala králičí mrtvola. Před stažením z kůže ho strýc nechal vykrvácet; zelený trávník pod ušákem se pomalu zbarvoval kapkami jasně červené barvy. Nebylo to morbidní. Bylo to na vsi a bylo to normální.

Jako dítě jsem porážku různých domácích zvířat viděla mnohokrát a pamatuju si to se všemi detaily. Strýc byl řezník, nosil obrovské gumáky na pole, montérky, těžkou flanelovou košili s dlouhým rukávem a řeznickou zástěru, celou od zaschlé krve. Měl hlasitý, chraplavý smích a učil nás spoustu sprostých slov, z nichž některé se stydím používat dodnes. Naši byli z nové slovní zásoby na zhroucení. Když si strýc jednou vyhrnoval rukávy, fascinovaně jsem zůstala zírat na jeho předloktí. Tyjo, tetování! Křivá námořnická kotva, rozpitý tmavomodrý inkoust. Nikdy dřív jsem kérku neviděla. V rodině se o tom nikdy moc nemluvilo, ale bylo jasné, že to má z kriminálu… (...) „A slečno, to máte ze salónu, nebo jste seděla v base?“ Výrazně potetovaný člověk je na zastávkách MHD zvyklý na ledacos. Největší pozornost obvykle vzbuzuje barevný rukáv* KMENY: TATTOO SCÉNA

na pravé ruce, moje první kérka, kterou na jaře 2008 dělal Peter Bobek v pražském studiu Tribo. „A vám se to teda líbí?“ Táhl z něj krabicák na sto honů a žádných odpovědí se nedožadoval, tak jsem mlčela. Ještě chvíli kolem mě obdivně chodil, pokyvoval hlavou a pod vousy si opakoval: „Já mu řikal, že to může bejt i ze salónu…“ V tramvaji jsem si sedla naproti klukovi, který se ke mně, těsně předtím, než vystoupil, naklonil: „Super omalovánky. Ale to muselo bolet, ne?“ „That’s gonna hurt like hell!“ Tatér v legendárním amsterdamském studiu Hanky Panky mě přátelsky varuje. Ukazuje vlastní potetované prsty, ale dušuje se, že na klouby by si jehlou sáhnout nenechal. Chvilku na to, za zvuků desky Blues Brothers, už soustředěně tetuje hvězdy a pobaveně sleduje moje reakce. Druhou ruku si mezitím uznale prohlíží jeho kolega; vyprávím, že je to práce Petera Bobka z Triba, z Prahy, a on na to, že zná a že i když není na „barevný (východo) evropský old school“, moc se mu zrovna tenhle rukáv zamlouvá. Otáčím rukou tam a zpátky, aby si ho prohlédl celý. „Beautiful colors, great piece.“ Moje řeč! V Hanky Panky se mi líbí. Před rokem mi tady tetovali kotník. Šlo o jednoduchý motiv z přebalu jedné mojí oblíbené desky: dva malé, jednobarevné kříže, jeden obrácený, oba schválně nakřivo a nepravidelné. Tátovi jsem to radši ani neukazovala. (...)

Samotný akt tetování je tisíce let starý a jeho přírodní (amatérské) praktikování je spojeno s mnoha kmeny celého světa (a náboženskými, symbolickými i dekoračními účely). Tradice moderního tetování západního světa, jak jej známe dnes, odkazuje do Polynésie 18. století.

V Evropě rozšířili novinku námořníci, kteří neodolali „suvenýru“ ze svých plaveb. V průběhu staletí se na obrázky na kůži nabalilo množství negativních asociací, daných historickým kontextem. Nejčastěji se jedná o spojitost s vězením nebo armádou; vyprávět by mohly kurtizány z vyhlášených nevěstinců; dlouhou historii zdobení má japonská jakuza nebo ruská mafie; nacisté si tetováním značkovali vězně v koncentračních táborech. Generační propast ve

vnímání tetování je a ještě chvíli zůstane velká; paradoxně, některé aktuální trendy se k minulosti opět vracejí. „Black Heart Procession na noze?

Znalec ocení, ale obávám se, že běžné populaci to spíš bude připomínat malůvky z kriminálu.“ Podle současných studií má tetování pětadvacet procent lidí do třiceti let (vzhledem k trvalosti tetování je ovšem poněkud zcestné vymezovat tuto skupinu věkem), halabala napříč společenskými vrstvami i kulturami. Spíš než definovat společné znaky majitelů kérek, bylo by jednodušší najít styčné body v tetování jednotlivých subkultur, ale kam zařadit vrcholového sportovce, rosničku z hlavních zpráv nebo ředitele významné akciové společnosti, aby byl „výzkum“ kompletní? Při hledání styčných bodů „tattoo scény“ funguje lépe než „subkultura“ termín „dílčí kultura“, který lépe a přesněji vyjadřuje kulturní sounáležitost s dominantní společností. Kérky zdobí skejťáky, pankáče, anarchisty, skinheady, technaře, hooligans, hippies i satanisty, kteří (i) tetováním ukazují odlišnost vůči dominantním normám, ale taky úředníky, politiky, právníky nebo manažery, kteří tyto normy dodržují nebo přímo vytvářejí.

Tetování je dnes většinou chápáno jako trend, móda, ozdoba (často jsou to především estetická měřítka, která odlišují od „normálu“); jestliže má symboliku, pak je obvykle vyjádřením individuality, svobody, názoru a postoje nebo revolty. Oblíbené motivy z dřívějška – ornamenty, tzv. tribaly, realistické obrázky – dnes nahrazují divoké barvy, abstrakce a výrazné retro. Dříve bylo tetování chápáno výhradně jako řemeslo, dnes se posouvá do sféry umění. Cení se originalita, rukopis tatéra. A jako jakýkoliv jiný artikl, se kterým lze obchodovat, i tetování se za poslední roky stalo velkým byznysem.

A ne nadarmo tatéři vtipkují, že nejoriginálnějším motivem je dnes čistá kůže bez inkoustu. * Rukáv (tattoo sleeve) – označení pro tetování celistvě pokrývající větší kus kůže, typicky ruku (od ramena až k zápěstí, někdy pouze k loktu, tzv. half sleeve). Obvykle se jedná o specifický motiv jednoho tatéra, výjimečně o „sbírku“ menších kérek (které jsou spojeny jedním motivem nebo pozadím).

089

lidi už se tolik nebojej ROZHOVOR MICHAL BURDA TEXT AXE PRO KMENY (BIGG BOSS A YINACHI, 2011)

Michal Burda (38 let, je majitelem studia Tribo, má dvě děti a třetí na cestě. Jezdí na kole, běhá, plave, vaří, chodí na koncerty a má rád dobré jídlo a víno.)

Tribo funguje přes patnáct let, bylo na počátku moderní české historie tetování.

Co bylo předtím? Dá se vystopovat nějaké mezigenerační propojení?

Nejstarším pražským studiem je Uzi z roku 1992, ale těsně po revoluci si svoji činnost „zlegalizovala“ spousta jednotlivců po celé republice. Snad úplně prvním profíkem byl Viki (Michal Viktorin – pozn. aut.) z Tábora, který na tehdejší dobu obstojně tetoval mimo jiné biomechaniku, české specifikum a na konci devadesátých let neuvěřitelně oblíbený motiv. Za totáče se malovalo amatérsky doma, v armádě nebo třeba ve vězení, takže historie profesionálního řemesla se u nás začala psát až s pádem komunismu. Komunikace mezi generacemi nefunguje, není s kým komunikovat, není co si předávat. Porevoluční doba první generaci teprve utvářela. Nelze se vracet moc daleko, ale současné trendy a různá retra fungují zcela nezávisle na zeměpisné poloze.

A kromě toho ignorují i důvody, proč tetování vznikalo… Tribo je například iniciátorem Outsider Tattoo Convention, soutěže, kde nejsou povolené strojky a tetuje se postaru ručně, pouze jehlou. Kluk, který vyhrál loňský ročník, označil výsledky za „čistej kriminál“.

Outsider Tattoo Convention byla především akce jen pro pár nadšenců, amatérské ruční tetování není žádným vzrůstajícím trendem nebo oblíbenou módou. Zatímco různé motivy nebo přístupy mají tendence stát se mainstreamem nebo komercí, tenhle typ tetování zůstane vždycky na okraji. Kromě toho, ve světě jsou profíci, kteří takhle – bez strojku – pracují a vypadá to skvěle. Je to specifická, léta pilovaná technika a má svoje kouzlo. Stejně jako náš „čistej kriminál“.

090

Jak moc podléhá tetování módním trendům? Dají se vysledovat nějaké převládající motivy nebo přístupy v průběhu posledních patnácti let?

Určitě. Jednak je jasně vidět, jak moc se tetování vyvíjí, ať už to byl boom v druhé půlce devadesátek (který přinesl spoustu tradičních, odkoukaných motivů) nebo dnešní doba, otevřená všemu. Dost jsou v módě abstraktní, barevné a velké motivy, byť to není pro každého… Tribo se, až na výjimky, nebrání ničemu, takže vedle různých originálních výtvarných děl se běžně tetujou hvězdičky, lebky, nápisy.

Lidi už se tolik nebojej. Čím je česká tatérská scéna specifická nebo zajímavá?

Hodně oblíbené byly, což jsem nikdy nepochopil, zmíněné biomechanické objekty, temné a realistické motivy. Vůbec se devadesátá léta v českém tetování vyznačovala až úpornou snahou o perfektní řemeslnou práci a co nejrealističtější zobrazení. Dneska to vypadá vedle protežovaných abstrakcí směšně, ale tehdy byla přesnost a věrnost originálu vrchol tatérského umění.

Vzniká kolem tetování nějaká skupina lidí, které by spojovalo ještě něco jiného než kérky? Něco jako „scéna“? Platformou můžou být konvence, časopisy, internet… Funguje to stejně jako u jiných subkultur?

Kolem jednotlivých studií se možná scházejí stejní lidé, ale spíš na základě přátelských vztahů. Různé konvence a tattoo jamy sice vznikají za účelem setkání, ale jde především o inspiraci, seznámení s novými umělci a studii, představení nových technik nebo trendů. Tribo je z velké části založeno na zkušenostech ze zahraničních konvencí, které jsme od devadesátých let navštěvovali, filozofie salonu na nich staví. Množství autorů dnes ani nemá vlastní studio, pouze hostují na různých místech světa.

Někdo pro svoji práci potřebuje zázemí, ale „kočování“ je dalším z aktuálních trendů.

Co magazíny a vůbec zdroje informací? Časopisy u nás mají spíše informativní funkci, než že by stmelovaly subkulturu, stejně tak

funguje internet – pomáhá dostat se k faktům. Když už, „setkání“ probíhají jinak než prostřednictvím médií… Tribo podporuje i další aktivity, například koncerty, a kromě toho spojujeme tetování, piercing, kadeřnictví a obchod s oblečením a doplňky. Řekl bych, že v každém studiu se sdružuje určitá parta lidí, ale dál se tyhle skupiny systematicky nebo plánovaně nepropojují.

Existují genderové stereotypy v motivech tetování, nebo už se jedná o anachronismus?

Tetování je v dnešní době unisexová záležitost, byť „typicky ženské“ nebo „typicky mužské“ kérky se samozřejmě najdou a podléhají tradičním představám. To ale souvisí s tetováním jako módou a týká se to klientů, kteří řeší hlavně estetiku: na drobném ženském těle malý ptáček nebo květinka, naopak svalnatou ruku z posilovny „ozdobí“ černý ornament, nejlépe à la George Clooney ve filmu Od soumraku do úsvitu. I s tím se v Tribu samozřejmě setkáváme, ale díkybohu stále méně.

Vítěz zmíněné outsiderské soutěže řekl: „Tetování nás spojuje v tom smyslu, že pro nás není důležitá estetika, ale spíš intimita procesu a společného zážitku. Je to opravdovější, bezprostřednější. Osobnější.“ Sám jsi výrazně potetovaný, jak na své tělo nahlížíš?

Mám to dost podobně. Estetické měřítko je u každého úplně jinde a já si tetování spojuju s určitým obdobím, zážitkem, člověkem. Tetování je samozřejmě svým způsobem zdobení těla, podobně jako piercing, který mě stejně jako tetování fascinoval odjakživa, ale estetické vnímání ustoupilo filozofii zážitku, upomínce na pocit v konkrétním čase a prostoru.

Pohledům na ulici se asi nevyhneš. Změnilo se něco v poslední době?

Povědomí o tetování a vůbec jeho přijetí se od devadesátek hodně proměnilo; veřejnost kérky přijala a zvlášť ve velkých městech jsou i výrazné obrázky na kůži považovány za běžné a normální.

Naopak, lidi na ulici mají tendenci chválit a obdivovat…

ROZHOVOR: MICHAL BURDA

091

MICHAL BURDA

092 TOMÁŠ SOUČEK PRO KMENY: EMO

093

TOMÁŠ SOUČEK PRO KMENY: TATTOO

nowhere fast #11 zvuk makropulos TEXT PAVEL VULTERÝN

Už dlouho jsem se nezamiloval. Znáte ten pocit, kdy se dostanete k nové muzice a ona si vás omotá kolem prstu? Nakonec desku nebo interpreta posloucháte tak moc, až je to nepříjemné, ale nemůžete s tím přestat, a nezbývá než čekat, až to samo přejde. V minulosti jsem se s něčím podobným setkával takřka v měsíčním cyklu. Krom obvyklých lásek se mi vždycky vnutila nějaká, která na ostatní žárlila a chtěla víc pozornosti, protože věděla, že jsme si v daný moment mnohem bližší.

Bylo jí jasné, při intenzitě našeho vztahu, že jakmile se jí jednou zbavím, už se k ní nikdy nevrátím. A teď nic, prázdno, ticho.

Snažil jsem se tomu přijít na kloub, a tak jsem si jako obvykle šel pro první ránu sám.

Jestliže z toho nekonečného množství muziky, které se kolem mě válí na každém kroku, nejsem schopen vytáhnout něco, co by mě zaujalo, musí být chyba ve mně. Asi už zase prodělávám některou ze svých osobnostních krizí a tentokrát jsem si toho nevšiml nebo jsem jenom permanentně ve špatný čas na špatném místě. Jenže pak jsem si to rozmyslel. Proč bych měl z neschopnosti hudebníků vinit vlastní rozmlsanost? Je přeci jejich práce posluchače zaujmout, ne moje se zamilovat, protože už je zase na čase. Nepořídíte si přeci dítě jen proto, že už na to máte věk a soused ho má taky.

Nejde o to, že bych hudební dění nesledoval, ostatně v Anglii se tomu vyhnete jenom těžko, nová jména na vás útočí neustále. Média jsou rozmazlená a je třeba je krmit novými a novými tvářemi, protože to je to, co čtenář a posluchač chce. Nebo to je alespoň to, co si média myslí, že čtenář a posluchač chce. Já si třeba myslím, že lidé už vlastně ani sami neví, jestli by se jim víc líbilo zaseknout se v hradbách minulosti, anebo se nechat donekonečna ohromovat stokrát viděným.

Mainstream? Hrozné zlo, tyhlety velké firmy.

Vždycky chudáka umělce odřely až na kost a samy se pak rochnily v jahodách a žraly u toho šampaňské. Jenže v minulosti fungovaly i jako nízkofrakční filtr kvantity. Procentuální zastoupení talentu se v generacích nemění, dokonce by se dalo předpokládat, 094

že vzhledem k rostoucí populaci planety by měl i počet talentovaných umělců s léty růst.

Stejně jako těch, kteří pobrali méně. Pravda, dnešní generace je na tom hůř, protože ty před nimi už toho vyzkoušely opravdu spoustu, a tak ať už zkusíte cokoli, musíte nutně počítat s alternativou, že už to někdo před vámi udělal – a pravděpodobně byl lepší.

Ale zpět k velkým firmám. Odporní tlusťoši s cylindrem, monoklem a v sametovém fraku měli takovou moc, že než se rozhodli peníze poctivě nakradené na neštěstí umělců investovat do nějakého nového nešťastníka, devadesát devět ze sta jich mezitím odmítli.

Tím dělali běžné populaci nechtěnou, avšak o nic menší laskavost. Možná zadusili jednu dobrou kapelu ze sta, ale když taková za něco stála, svoje publikum si nakonec stejně našla, cestou tou nebo jinou.

Nová doba dala lidem možnosti, ale zapomněla jim přibalit soudnost. A tak každý, kdo si myslí, že na to má a že je lepší než ty miliony lidí, kteří dělají to samé, nahrává a vydává a nahrává a vydává a nahrává a vydává. Nezávislá scéna existovala vždycky, ale fungovala jako protipól k nahrávacím gigantům, lidé se k ní hlásili buď demonstrativně, aby vyjádřili svůj životní postoj, anebo ze znouzectnosti, protože jim majory ukázaly dlouhý nos.

Dnes jako by se póly otočily a z nezávislé scény je nový mainstream – s tím rozdílem, že zásady vzal čert a umělci doufají, že se po nezávislých zádech vyškrábou do posledního světla reflektorů. A v té obrovské kvantitě se utopila kvalita.

Nemyslím si, že by hudba byla horší než před deseti lety, trpí ale dvěma nevyléčitelnými neduhy. Jednak už není co recyklovat, a tak nezbývá, než se opakovat. V nekonečném množství se všechno rozmělnilo na prach.

I když existuje akt nesporných kvalit, musí mít velké štěstí, aby ho nepřeřvali všichni ti polobozi průměru, a málokdo má sílu celý život močit proti větru. Hudba není mrtvá, protože ze své podstaty nemůže umřít, a vždycky bude parta kamarádů, kteří se rozhodnou, že to, co mají sdělit, nemůže nikdo jiný udělat lépe. Kdyby si dali práci a zapátrali v minulosti, došlo by jim, že řečeno už bylo všechno a na ně zbyly ohlodané kosti.

Nechť blahoslavení budiž chudí duchem, neb jejich jest království nebeské.

dobrodružství městského zahradničení TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Můj kamarád Roger strávil posledních pár měsíců v Berlíně a, jak i v takových situacích bývá obvyklé, nashromáždil kupu harampádí, bez kterého se dneska neobejdete. Předtím, než odjel, se ho zmocnilo nutkání zastat funkci mých rodičů – to taky bývá obvyklé, asi za to můžou moje feromony nebo co – a navštívil mě doma. V pytli (štěstěny, chce se říct) s sebou přitáhl spoustu užitečných potřeb do domácnosti. Věci, které zaručeně zkvalitní každý život: čistič na hajzl, několik druhů bylinkových čajů, pár piv a hasák.

Mimo jiné. Nikdy neodmítnu možnost zpříjemnit si domácí chvíle, takže díky, Rogere!

V záplavě jeho darů byly ovšem i další znepokojující... věci. Kytky. „Stačí je zalívat jednou denně,“ říkal Roger. Pak na mě kouknul pohledem zklamaného otce, který se svému synovi snaží podvědomě dodat sebedůvěry a zároveň v sobě potlačit pocit selhání, zaksichtil se a dodal: „Hlavně je nenech chcípnout. Jo, vím, že tohle dokážeš.“ „Keep me alive! Only you can do it!“ Kus textu Black Flag mi začal rezonovat v hlavě, sotva Roger domluvil a sešel po schodech z baráku. Slyšel jsem, že lidem, které zrovna propustí z léčebny pro drogově závislé, doporučujou obstarat si kytku. Znovu tak získají spojení se světem živých a obtěžkají se alespoň malou zodpovědností. Empatické cvičení péče a starosti o jinou bytost. Starejte se pár měsíců o kytku a časem možná postoupíte na vyšší úroveň: drobný savec typu křeček nebo kočka. Snad. A po dalších pár měsících s takovým mazlíčkem možná budete připravení na vztah s člověkem. Častokrát jsem přemýšlel, že se taky nechám zapsat do léčebny. Kdybych navenek přiznal, že jsem náruživý uživatel opravdu tvrdých látek, možná by se vysvětlilo pár nepěkných stránek mého života. Omluvenka pro všechny selhání a chyby, kterých jsem se (na druhých) dopustil, stejně jako pro nevysvětlitelné mezery v mém životopise. Ale především, šlo by o šanci začít znova, od začátku. Největší problém je, že v ničem nejedu. Ničem.

Roger si nemohl nevšimnout, jak opovržlivě jsem hodil pohledem po pivech, která přinesl. Raději jich většinu na místě sám spořádal, FULLMOON #20 SLOUPKY

jen abych se cítil pohodlněji. Poslední jsem vypil večer sám a ráno se probudil s příšerným bolehlavem. A s několika novými spolubydlícími, kteří čekali jenom na mě.

Zdá se, že bazalce se celkem daří. Stejně je mi jí líto. Takhle blízko farmaření jsem v životě nebyl. Víte, co myslím, vést klasický farmářský život, dát svým kuřátkům a prasátkům rozkošná jména a pak je brutálně porazit. A sežrat. Nebo prodat. Bazalce říkám Basil podle postavy Johna Cleese v Hotýlku.

Bude mi tak trochu líp, až sklidím její listy na delikátní pesto.

Zato růžový keřík, ten mi dělá problémy.

Všichni říkají, že jsou kytky náchylné na změny prostředí. Prostředí Rogerova budoáru bylo bezpochyby o hodně zábavnější a vyzývavější: představuju si, jak se tam všichni – kytky a Roger – společně koukají na jeden film za druhým, živě o všem tlachají a tak. Omlouvám se, růžový keři, jestli se ti dost nevěnuju. Někteří z nás mají faktické uzávěrky, projekty, které míní dotáhnout, a cíle mířící dál než k funkční fotosyntéze. Taky jsem slyšel lidi říkat, že byste si měli s kytkama povídat. Kdo na to má brát kruciprdel čas? A mimoto, flóra je obecně dost špatný partner pro jakoukoli diskuzi.

Mít doma růže je jako setkání s novým spolubydlícím z masa a kostí – nejdřív si myslíte, že je celkem v pohodě, ale až se u vás doopravdy zabydlí, zjistíte, že jde o maniakálního depresoida s rozdvojenou osobností. Od nastěhování sklíčeně sedí v rohu a pouští k zemi okvětní lístky, jeden po druhém. Jaké melodrama! Skučení o pomoc! Svou úlohu jsem splnil, zalíval jsem ji pravidelně, dokonce se i ptal, jak se jí daří, ale prd z toho. Kytka se mi před očima pomalu kroutí do fetální polohy. Co to sakra...!? Co dělám špatně? ***** Berlín musí být pro agorafobiky (lidé trpící úzkostí z volného prostranství – pozn. překl.) nesnesitelný. Lidé to ale nechápou. Jako byste na nudapláž přišli v masce cizího nahého těla. Nebo nechlastali v Chicagu. Když to začnete vysvětlovat, dostane se vám jen prázdných pohledů. Když v Chicagu někomu řeknete, že máte patologický strach z vycházení, alespoň vám odpoví dobře odůvodněnou, leč pseudofilosofickou notickou: „Basa piv z obchodu vyjde stejně levněji než v hospodě; mám se stavit?“ FULLMOON #20 SLOUPKY

Zkuste ale v Berlíně někomu naznačit, že stěží překračujete práh vlastního domova, a jenom se vám vysmějou: „Co tím sakra myslíš?

Co jako děláš celej den doma? To je to tam o tolik lepší než v propoceném, stroboskopickém klubíku přes cestu?“ A nebo: „Neblbni. Večer jdeme na live gay show! Nekecej, že něco podobného máš doma.“ Nejspíš nemám. Leda že bych vytáhl dalekohled a zjistil, že lidi v bytech okolo vedou o hodně zajímavější životy, než jsem tipoval dříve. Což může lehce být pravda, u Němců jeden nikdy neví. Co tak můžu o svých sousedech říct (z náhodných setkání při frenetickém sbíhání schodů dolů do schránky pro poštu a zpátky nahoru), jsou většinou pozdně středního věku, východoněmeckého původu (žiju na bývalé komunistické straně města, ode Zdi mě dělí pár bloků a desetiletí) a moc se jim nechce se mnou povídat.

Což je v pohodě. Starousedlíci a pamětníci sovětského bloku poté, co strhli zdi svého vězení a sebrali dost sil k mohutnému kroku kupředu, taky musí čelit agorafobii, i když ekonomicko-kulturní. Získali svobodu, která byla z velké části spíše šokem, a říkají si, že to možná bylo lepší uvnitř, doma, za zdmi.

Moje přítomnost v tomhle nájemním domě se potkává s nevraživým přijetím nevítaných hostů, které tak jako tak máte právo kdykoli vyhodit, protože jste je koneckonců sami pozvali. ***** Růžím jsem dále věnoval část své pozornosti, většinou alespoň snahou o konverzaci: „Jak to de, chlape? Co dnešek, dobrý? Máme trochu díru v účtu za elektriku, jak seš na tom?“ Běžné fráze mezi spolubydlícími. A vážně, kytka reagovala. Vyrašily další květy a aspoň na čas se zdálo, že se jí se mnou a u mě daří.

Tedy do doby, než se do ní pustili nějací roztoči a kompletně ji nezapředli do svých sítí.

Po růžových listech se najednou rojily miliony malých šmejdů. Kde se tu vzali? Byli tu se mnou celou dobu, hibernovali v chuchvalci prachu v některém rohu a čekali na svou šanci?

Někdo by tohle zamoření mohl nazvat přírodní verzí Occupy Wall Street, ale řekl bych, že jde spíš o ekvivalent gentrifikace ze světa rostlin. Jako se to děje venku, tak i u mě doma: zničehonic je barevné listí přejeto cílevědomým, leč pitomým společenstvím méněcenných potvor. Dole na ulici příroda

reaguje naštvaným graffiti na zdech novostaveb: „Yuppies raus, mieten runter.“ A někde daleko, abstraktně chápaná entita známá jako Írán hrozí jiné abstraktní entitě známé jako Západ ocelovou pěstí války, čímž nás nutí přemítat o alternativní realitě, ve které je ájatolláh Chameneí vášnivým fanouškem Motörhead. Zpátky u mě připomínají stanová městečka a městské státy plíživých hajzlíků, kteří se snaží zadusit nového spolubydlícího, miniatury z Vetřelce nebo ty typy článků z novin, ve kterých se píše o porušování lidských práv v zemích, jejichž název sotva rozeznáte. Je velmi nepravděpodobné, že se mě daný problém přímo dotkne, ráno se asi neprobudím celý obalený v lepkavém stříbřitém kokonu a vydaný napospas kusadlům generála roztočí armády, tak proč bych se měl bát, oč strachovat? Jenže pak, najednou, se v noci přistihnete, jak jen tak ležíte a stravuje vás beztvará, neřešitelná vina. Bezbranný keřík, neschopný křičet či jinak bojovat, dál trůní v protějším rohu místnosti a pomalu se nechává stravovat.

Dělal jsem výzkum, který ukázal, že insekticidy pravděpodobně zabijou pouze přirozené nepřátele těchhle roztočů, což by mým problémům jen přitížilo. Co mi teda zbývá?

Zamořit si byt pavouky?

Osprchovat kytku se zdá být nejlepším nápadem, který se dá doporučit. Už jsem to párkrát zkoušel a, ty vole, je to ještě depresivnější. Růžové keře mají takřka viktoriánský odpor ke koupání a vytažené ze sprchy vypadají pomlácené a morálně zahanbené.

Roztoči, zdevastovaní útokem srovnatelným snad jen s jadernou agresí, mezitím sesbírali přeživší své rozvité společnosti a chystají se celou civilizaci obnovit. To jest dál devastovat nebohou růži. Historie ukazuje, jak příroda znovu a znovu odčiňuje pochybení bláhového člověka. Godzilla, metafora atomové anihilace, se může stejně lehce stát metaforou zahradničení: horkokrevné městské ničení jako čištění štítu, orání půdy a její příprava na další sezonu.

Propadl jsem zoufalství. Až jsem jednou v noci na internetu našel snad použitelnou radu: „Naplňte rozprašovač způlky čistícím lihem a způlky vodou. Směsí květinu pokropte a šetrně setřete listy.“ No tak jistě! Že mě to hned nenapadlo. Nemám tu sice žádné lihové čistidlo, ale v lednici je zbytek dobré

095

vodky, kterou mi nedávno dovezla máma z výletu do Moskvy. Nejen že jde o nejstarší přírodní medicínu, alkohol je i tradiční způsob, jak doma přivítat nové návštěvníky. „Teď dávej bacha, kámo-keři. Jdem se ožrat.“ Možná je to jenom moje představivost, ale zdá se mi, že pár lístků pookřálo už při těch slovech.

the fistic #2 studie konfliktu: naštvaný přítel TEXT EUGENE S. ROBINSON PŘEKLAD JN

Ozval se telefon. Displej ukazoval neznámé číslo, ale zároveň, že volající žije někde v San Francisku. Ve městě, o kterém Tony Bennett řekl, že je „místem, kde snadno přijdete o srdce“. „Haló?“ „Ty zkurvysynu!“ Člověk by si pomyslel, že volající je přesvědčený, že matka volaného byla lehkou děvou. „Ano?“ „Viděl jsem textovky, cos napsal mojí holce, ty hajzle! A...“ V minulosti patřilo představení se do telefonu k dobrému vychování. Dneska je identifikace díky mobilům a seznamům uložených čísel o hodně snazší, a tak nad novými způsoby často přimhouříte oči. Ale teď? Já jsem „hajzl“ a zbytek si musím domyslet sám. „Věřil jsem ti! Normálně jsme spolu mluvili a všechno bylo v pohodě a teď se dozvím tyhle sračky. Běž do prdele! Rozbiju ti držku, zmrde!“ A jsme u toho: neúčinné řešení úplně běžného problému. „Kdo volá?“ „Cože? Moc dobře víš, kdo volá!“ „Ne, nevím.“ „Zajímavý. Jsem kámoš od Roberta.“ „Aha. Už si vzpomínám. Dobře, podívej.

Chápu, že se zlobíš. Ale myslím, že došlo k nedorozumění.“ „Žádnýmu kurva nedorozumění! Já ty zprávy četl!“ „To nepopírám, ale měl jsem za to, že jste fanoušky večírků swingers.“ „Co?“ „Swingers párty. Páry, které vyhledávají sex s jinými páry.“ „Hm.“ 096

„No. Takže nechápu, proč tě štve, že jsem si chtěl užít s tvojí holkou. Kdyby sis to chtěl rozdat s mojí, neměl bych s tím problém.“ „No... eh.“ Ticho, které se rozprostřelo, bylo tak dusivé, že jsem skoro slyšel ďábla v jeho hlavě, jak hledá pilíř, o který by mohl opřít náhlý proud myšlenek a představ. Zejména teď, když obchodujeme. Jestli se to tak dá říct.

A na co opravdu myslí? Jestli je moje imaginární holka, kterou jsem mu nabídl, atraktivní. Ale vzpamatuje se. „Jdi do hajzlu, řekl sem. Nakopu ti prdel!“ „Ano, to už jsem slyšel. Něco ti řeknu: jestli si myslíš, že to vašemu vztahu pomůže, zastavím se u vás doma a můžeš mi jednu vrazit.“ „Jo, vím, co jsi zač. Vím, jak rád se rveš.“ „Hele, neblafuju. Pokud jsi vážně přesvědčený, že to tobě a tvojí holce pomůže zlepšit, jak spolu vycházíte, můžeš mi rozbít držku, jak říkáš.“ „Můžu ti ji nechat rozbít!“ A ticho. Co můžete říct bezradnému chlapovi? Mohl mi položit všechny otázky a dostal by na ně odpovědi. Jak jsi přišel k jejímu číslu, co ti odepsala, proč se mi vysmíváš? „Poslouchej. Uvědomuješ si, že se snažíš vylézt na skálu, která bez záchytného bodu letí rozpínajícím se vesmírem? Víš, že naše každodenní realita je jenom jeden bezvýznamný okamžik nekonečné nicoty? Víš, co řekl Einstein? Vesmíru jsme ukradení.“ Něco drmolí, ale za chvilku je zase ticho. „Co se snažím říct: je to jedno. Jsme stejně všichni mrtví. Život je krátký a ty máš důležitější problémy než holku, které očividně v posteli nestačíš.“ Píp, klik a displej zhasl. Držím v ruce tichý telefon.

Hádám, že Platón by telefon nikomu nepoložil. Jsem zmatený jeho pohoršením, ale asi je to tím, že žárlivost je mi cizí. Nikdo mu nic nesebral. Je majetnictví novou ctností, nebo je to, co jsem udělal, tak zvrhlé, že si to žádá pěstní souboj? A opravdu existuje souvislost mezi mým rozbitým obličejem a tím, jak „funguje“ láska?

Záhada trvá.

highbury fidelity #13 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Děly se věci v uplynulým měsíci, děly se věci veliký. Pojďme od těch příjemnejch. A pojďme hezky pomalinku, ať to graduje. Po zranění se do sestavy vrátil Diaby. Jackie Wilshere po dvou měsících odložil berle a na trávník by se mohl vrátit po Novým roce. Mentálně postiženej Dán Bendtner opět zahlásil, že do Arsenalu se nikdy nevrátí, a jeho současnej kouč Steve Bruce přiznal, že je ochotnej zacálovat pár mega a jeho hostování proměnit v přestup.

Při týhle zprávě Bendtner zvládl i pobavit – že prej už se těší, až si zahraje Ligu mistrů.

Ovšem se Sunderlandem, kde hostuje, to půjde asi těžko, čili jeho blábolení lze přeložit jako výzvu Realu a Barçe. Nevím, kde se to v tom hochovi bere. Asi se doma neustále dívá na DVD se svejma nejlepšíma akcema a utvrzuje se, jak je dobrej. Jen nechápu, že ho baví koukat se na to dvacetisekundový video furt dokola.

Ale zpátky k expresnímu přehledu dobrých zpráv... Van Persie v minulejch třiceti dnech zase střílel a střílel, a stal se pátým hráčem dějin, kterej v nejlepší lize na světě dokázal v jednom kalendářním roce nasázet aspoň třicet gólů. Víc už jich za jeden rok daly jen legendy legend – Thierry Henry a Alan Shearer. Peršan je v dobrý společnosti.

A pak ten mač. TEN mač! Gunners letos jedou v přepisování historickejch tabulek. Příšerná prohra na Old Trafford 8:2, po který jsme se málem oběsili, byla konečně přetlučená srovnatelným zážitkem. Arsenal se vypravil na Stamford Bridge a předvedl něco fantastickýho. Dvakrát jsme prohrávali, když se Mertesacker se Santosem předháněli v tom, kdo přesvědčivejc dokáže, že na Premier League nemá každej reprezentant. Ještě v poločase to bylo 2:1 pro Chelski a Arsenal vypadal marně. Pak se ale stalo něco neuvěřitelnýho, góly dávali i dosud marný hráči jako Walcott nebo právě Santos, náš Captain Van-Tastic k tomu nasolil hattrick a závěrečnej hvizd rozhodčího za stavu 5:3 pro Arsenal nemohl bejt přes ten pokřik „Good to, good to be, good to be a Gooner!“ ani slyšet.

Pro chlapce v montérkách to byl první domácí pětigólovej příděl od roku 1989. A fakt FULLMOON #20 SLOUPKY

Zaznamenali jsme taky další kafrání bezcharakterních členů naší báječné organizace.

Pozornej čtenář tohohle sloupku, je-li někdo takovej, mi promine, ale budu se muset opakovat. Se žoldákama to prostě nikdy nikam nedotáhneme. Poslední potížisti – Aršavin a Coquelin. Andrejovi se nelíbí, že nemá jistý místo v základu. Ne že by ho napadlo, že by možná mohl přestat s tím svým znuděným herním projevem, kdy se dvě třetiny zápasu profláká, než ho Wenger vystřídá. On si radši postěžuje do novin, že by měl hrát víc. Že by jinak mohl odejít.

To druhý jméno možná slyšíte poprvý. Jednou jsme ho tu už zmiňovali – mladej Frantík je jedním z těch, kdo se podepsali pod historickou ostudou na Man United. Frajer si taky stěžuje, že nehraje dost. Kdyby si dal dvě a dvě dohromady, pochopil by, že na jeho postu hraje jeden z nejlepších hráčů světa Alex Song a že i jeho první náhradník Frimpong je o ligu vejš. Prostě já chci hrát, a ať to Wenger nějak zařídí. Prej má taky myšlenky na zimní odchod. Táhni!

Kam se sakra poděli hráči, pro který byla čest už jenom projít kolem Highbury? Že by tohle všechno zmizelo s demolicí? Je to k uzoufání, ale sotva se zbavíme kafralů jako Bendtner, vylezou dva další. Nemáme tam skoro žádnýho oddanýho hráče. A tak se skoro až zdráhám napsat tuhle událost mezi „věci k nasrání“: Wenger poprvé připustil, že tahle sezona FULLMOON #20 SLOUPKY

Smutně dneska i skončíme. Gary Speed, trenér Walesu a první hráč v dějinách ligy s pěti sty startama, se 27. listopadu oběsil. Za dobu svýho manažerování dokázal Wales vytáhnout ze 117. místa světovýho žebříčku na 45., naposledy odkoučoval v půli listopadu krásný vítězství 4:1 nad Norama. Neúnavnej záložník se rozhodl vykašlat se na tuhle planetu ve dvaačtyřiceti letech.

Retro

PrivÁt

720 450 065 No.1

BEST VIP services

lost in music #3 the first, third TEXT THE SHINY BEAST PŘEKLAD BRO

První, třetí – jenom čárka v nadpisu odděluje kontinuum dvou dílů Lost in Music, čárka proto, že třetí díl byl ve skutečnosti zamýšlen jako první.

Počítám, že jedna z prvních – logických – otázek bude směřovat k názvu cyklu. Lost in Music – Ztracen v hudbě? Proč, či v jakém smyslu ztracen? Není to tak, že bych měl zmatenou, toulavou nebo pozbytou mysl.

Spíš jsem chtěl vyjádřit, že jsem nasycen úžasem, něčím, co se snad blíží extázi – dobrá výchozí pozice pro sérii myšlenek a snění o různých aspektech hudebního světa. Postojů s trochou štěstí tu a tam požehnaných pozoruhodným vhledem nebo přinejmenším obsahujících názory, kterými je nekoherentně přeplněná celá blogosféra.

Jako puberťák po uši ponořený do sonické zavařovačky se vydávám na svou pouť a jak lépe začít než rozjímáním o možném vývoji hudební scény v tomto desetiletí. Ale než nakoukneme do budoucnosti, zkusme se ohlédnout zpátky, do dekády nedávno odrostlé, jejíž duch doby se nebál ráchat v minulosti a zároveň zhurta vyšlapávat dopředu.

HOT girls in prague privat appartment > Prague 2, nám. Míru

Ale děly se i další věci, který jsou spíš k nasrání. Třeba domácí remíza s Fulhamem, kde to dokonce dlouho vypadalo, že si Cottagers odvezou z Arsenalu první výhru v dějinách.

Listopad tak končíme na sedmým místě, máme stejně bodů jako Liverpool, o dva míň než Chelsea. Jen Manchestery jsou tak nějak v nedohlednu.

by mohla bejt jeho poslední. Neklame-li mě paměť, je to nejdýl sloužící trenér ligy hned po Fergusonovi. Na Skota a jeho fenomenální úspěchy Arsène nemá, ale přesto dokázal s Gunnerama veliký věci. A možná už je fakt čas odejít.

www.retroprivat.cz

musíme pochválit Walcotta, kterýmu jsme posledně nadávali za barošovatění. Při svým gólu na 3:2 se naopak choval jako pravej Angličan – ustál dva tvrdý souboje, dokonce se při vedení balonu i sbíral ze země, přesto si nějak prosprintoval mezi obráncema až do vápna a tam poslal nádherně umístěnou střelu o průraznosti Panzerfaustu. Nejhezčí moment zápasu. Navázali jsme navíc výhrama s West Bromem a na Norwichi a vybojovali jsme si i postup do další fáze Ligy mistrů.

To bylo dobrý období.

use QR reader for your phone

Jedněmi z nejvýznamnějších novinek, které přerostly vlastní kořeny v jungleové a garážové scéně Londýna, se staly grime a dubstep. Jejich příběh je dobře známý – přes malé kluby se prokousaly až k výšinám mainstreamu.

097

Některý dubstep, konkrétně Burialova osamělá interpretace žánru, obsahuje prvky jiné prosperující, ač možná méně viditelné, hudební variety. Hauntologie zahrnuje hudební prvky projektů labelu Ghost Box, který se náruživě pouští do imaginací tvořených budoucností strašidelného synth popu.

Od samplů z pořadu BBC Radiophonic Workshop ze 60. až 70. let až po projekt The Caretaker Jamese Kirbyho, který se původně nechal inspirovat plesovou scénou Kubrickova Osvícení stejně jako hudbou 30. let, na které stavěl televizní dramatik Dennis Potter (například polozapomenutý Al Bowlly v seriálu Pennies from Heaven).

V posledních pěti letech se Kirby soustředil na schopnost mozku vytahovat zapadlé vzpomínky. Na svém monumentálním šestidiskovém albu Theoretically Pure Anterograde Amnesia se zabývá ztrátou paměti – faktem, že takto postiženým lidem zbyla jen bezprostřední přítomnost a střípky minulosti před takovou nehodou.

A za oceánem umělci jako James Ferraro a Emeralds vytváří hypnagogic pop ze svých vlastních zamžených vzpomínek na dětství prožité v 80. letech; dětství ovlivněné tehdejší populární kulturou. Zatímco alternativně rockové kapely poslední dekády do sebe nechávaly otisknout odkaz post-punku konce 70. a raných 80. let a v podstatě do jedné selhaly, Ferraro i Emeralds, stejně jako jejich žánroví souputníci v Británii, se ohlížejí do minulosti a nevidí něco, co by se dalo zplundrovat a znásilnit do vlastního soundu, ale kusy hmoty, která se dá přeformovat do jedinečné hudební vize.

Možná že nadcházející desetiletí bude svědkem hudby rychle přerůstající z undergroundu do mainstreamu. Nebo se duchové zakletí do plesových sálů opět převtělí a stanou se součástí zprzněných beatů jednoho z pohrobků dubstepu? Čekáme s ušima dokořán.

tardé #12 imma let you finish TEXT BRO

nekonečným ládováním hudby a večer si jdu ožrat držku do Bora. Může za to nejspíš množství jmen, pod kterými různě vystupuju. Jsem do nich zapletený tak, že nejsem s to posoudit, jak moc (ne)průstřelné jsou.

Většinou se představuju jako bro, což ne vždy stačí: „Há, vy mladí parchanti, nestačí vám jména, jež vám dali rodiče!?“ Seznámení s Erikem Fričem bylo bouřlivé. Většinou všechny dále odbydu Kamilem, to už zní... přijatelněji. Málokdo se nakonec dostane až na dřeň.

K tomu času. Nejvíc mi ho sežere Full Moon.

Píšu (málo, a stejně nestíhám), překládám (jak kdy), koriguju ty neumětely (maximovi těžko vysvětlíte rozdíl mezi měkkým a tvrdým, z Apaččiných překlepů většinou taky vstávají vlasy hrůzou – kor teď, co si pořídila menší klávesnici a zároveň ještě delší nehty –, atakkrál), napsal jsem program, který krmí náš facebook odkazy a zdravicemi (každé ráno, před víkendem, pořád dokola ta samá písnička, znáte to) a věčně se za časák někde rvu. Překládám mejly a dokumenty strýcově firmě. Donedávna jsem spravoval XPlaylist. Taky jsem začal dělat produkčního v Boru a občas vypomáhám za barem.

Prostál jsem dobré dva tři měsíce vedle maxima, když diycore.net vydávalo vinyl. Denně se u mě protočí desítky emailů. Pořád mě baví pořádat koncerty. I na ně chodit. Mám rád filmy, strašně rád čtu, byť čím dál tím míň. Zajímá mě současná poezie, velký kůň.

Připravuju si vlastní samonáklad. Zkouším hrát na basu. Když se do toho chcete tu a tam vidět s lidmi, na kterých vám sejde, ale neochcat nic z toho, co doopravdy musíte... Víte, kam mířím. S našima nejsem moc v kontaktu. Nesleduju televizi, zprávy, sport, politiku, jiná jatka – to podstatné se ke mně stejně donese.

S Bobem budeme navíc pravidelně vysílat z rádia R. A zrovna dneska jsem kývl na Erikovu pozvánku do jeho diskusního pořadu. „Klubová a divadelní hudba, možnosti živé hudební prezentace v Brně, současný stav klubové scény, o hudbě obecně, jakož i o životě.“ Můj partner Robin říkal, že je to šance, jak utřít lidi o tři generace starší. Beru.

triangle solo #4 TEXT LOOMER

Imma let you finish but Mark Ther had one of the best videos of all time. To se naštěstí říct nemusí, protože Chalupeckého cenu nakonec získal sudetský gender fucker. Mark Ther tím zhutněl svoji vizi, plněnou fasetami jako koprofilie, nazi/queer/(soap) opera a stojící na vrozeném zájmu o „sudetskou“ a genderovou otázku. V Das wandernde Sternlein citlivým uchopením tématu a dicka v podstatě naplnil eskapistickou představu o „periferním hipsterství“, jejímž hajlajtem může být třeba (splněná) představa o I Love 69 Popgeju křepčících v gobelínové kloace klubu Pragerovy skleněné kapličky. Po Café Nová scéna další krok na decadance floor, kterým ze sebe tahle budova smývá mylnou nálepku normalizační esence. Stejně tak Mark Ther až sakrálním vyzněním svého haunted pedobear videa jako by v lese ztratil šminky své ikony a částečného alter ega Marie Callas a nechal mluvit spíš lokální spodní proudy, šípkový čaj místo darjeelingu. Mohl slavnostně brakovou formu nechat vygradovat v klipový horor s řádně chopped & screwed zvukovým doprovodem, Ther ale předává závěrečnou hyperkatarzi skoro plně do rukou zvukové sekci Rafanů, taky náležitě tradiční. Das wandernde Sternlein „od první vteřiny“ (ty posléze hrají ničivě napínavou roli) útočí radikálním vizuálem bez naschválu, jako by měděnkou porostlou krajinou slídí kamera s úchylnou estetickou vervou někde mezi Antikristem a Démanty noci. Tím účinnější, pokud jste mysleli, že po zhlédnutí videa Zola Jesus feat.

Valerie a týden divů tahle česká strašící forma zapadla mezi pana Punche v prvním neoficiálním klipu Salem, kteří i v ohledu na tenhle trend chytře zavdávají raději crackové road movie a celebrity hunt videem coveru tranceové one hit wonder Alice Deejay. Kruh z diodového řetězu se asi uzavře, až blog Gothic Disneyland zveřejní některou z adventních perel rukodělného píár na Mikulášské strašení vašich wandernde Sternlein. Long live wordart, if you think you’re better off alone.

on and off the road #19 TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

Nedávno se mě někdo ptal, jak je možné, že věčně nemám čas, co s ním dělám, zakládám ho do knih, louhuju, rozprodávám? Působím dojmem, že nic nedělám, den proflákám 098

Jo, a od příštího roku si chci pořídit štěně.

Buldočka nebo nějakou podobně zdechlou, línou svini. Tolik času totiž vylouhovat nezvládnu ani já!

Tom Waits zpívá, že „jejich paměť je jako vlak, vidíš, jak odjíždí a chudne“. Z okna vidím pouliční lampy, vrhající pošmourné FULLMOON #20 SLOUPKY

světlo do soumraku pozdním podzimem opanovaného Porúří. Opřu se v židli, jak jen mi to její kosti dovolí, zavírám oči a tisknu repeat. Čas. Cítím, jak se odmotává, jako vodítko utíkající z pouzdra, když moje fenka Wanda vyčenichá stopu. Cítím, jak jsou hodiny a dny pohlcovány lampami, které neozařují víc než krajinu odevzdání. A poslouchat zrovna tuhle písničku mi připomíná, co báječného, nádherného a privilegovaného je na způsobu, jakým nákládám se svým časem, když mi zrovna neprotéká mezi prsty.

Dny teď trávím na kolejích do Cách a zpět.

Z divadla utíkám k míchání naší nové desky.

Dali jsme jí jméno Everybody Lies a podtitul Botanica hraje Mistra a Markétku. Postavit desku tak, aby fungovala na prknech, a zároveň jako samostatný soubor písniček, je oříšek. Zatím zůstávám unešen. Zlodějina je základem tvorby, jakkoli revoluční, a mně se povedlo vykrást Puškina i Majakovského; tady jsem říznul, onde přidal, a dokonce i přišel s několika vlastními skladbami.

Dnešek si uzurpovala Kingdom of Doubt.

Její části zní jako zapomenuté odřezky zvuku Black Flag. Samotného mě to překvapilo, ale líbí se mi to.

Těžištěm Bulgakovovy knihy je svár víry a pochyb. Pochyby budou nejspíš moje nejoblíbenější slovo: o tolik vstřícnější a svobodnější než jistota. Veškerý pokrok a vynalézavost pramení z pochyb. Do těžkého stříbrného prstenu, který nosím na prsteníčku, jsou vyražena slova „víra“ a „výhra“.

Je jako horský vrchol, který vidíte už z dálky, a na většině povrchů se rozezní svým čistým, jasným tónem perkuse. Víra ve všechno, co člověk dělá, je podmínkou úspěchu (respektive naplnění, protože o tom, co je sakra úspěch, by se dalo napsat několik dalších stránek). Pochyby jsou nepřítelem náboženství. Všechny ty „pravdy“, které máme přijmout skrze víru? „Odhalený“ svět pak kolíkuje morální hranice. Víra obětuje kouzlo nejistého bytí na oltář pohodlí opaku. Lidé – většinou ti nábožní – s oblibou staví vědu do role nepřítele. Duchovní neostrost Boha proti neoblomným poznatkům vědy. Tvrdí, že věda se ve světle otázek věčnosti soustředí na problémy obyčejné skutečnosti. Zatímco věda řeší co a jak, náboženství prý ztéká tu největší z otázek: proč. Ve skutečnosti ale náboženství dřepí na místě a balí otázky do dárkového papíru.

FULLMOON #20 SLOUPKY

Před pár týdny se rozhovor v zákulisí bochumského koncertu stáčí na trable s Bohem. Na přetřes přijde Peter Murphy, súfismus a Turecko. Můj výborný kamarád John Andrews aneb Loudboy, moje pravá ruka v Botanice, má za sebou první koncert v roli Peterova předskokana. John je chytrý chlapík (a můj nejoblíbenější kytarista na světě), ale najednou z něj padají řeči o tom, jak věda řeší pravdu – tedy odpovědi – a náboženství otázky. Okamžitě namítám, že je to přesně naopak, ale nenechá si to vymluvit, a teprve když už si zbytek stolu povídá o módě a barvení vlasů, necháváme Boha být. Tenhle rozhovor můžeme zopakovat na stovkách budoucích turné.

Přesto jde o zásadní rozlišení, které hromada lidí nechápe. Náboženství nakládá s pravdou a fakta posílá k šípku. Věda skrze ně hledá pravdu, ale chápe její nepolapitelnou, snad dokonce iluzorní podstatu.

Předpokladem vědy je nejistota. Hnací silou výzkumu jsou pochyby. Největší z badatelů pracují na rozvrácení stávajících pořádků a zpytují platné skutečnosti. Každý vědec si uvědomuje, že dnešní pravda bude zítra zpochybněna – jakkoli zároveň poslouží jako základ pro svou náhradu. Od omezených věřících slýcháme, že evoluční teorie je „jenom teorie“ (tak jako globální oteplování a další nepohodlné modely). Věda oproti tomu slovem „teorie“ označuje nejsilnější přesvědčení, jistotu. Svůj výraz pokory. Pravdy – teď zrovna platné, ale otevřené možnostem toho, co teprve přijde. Náboženství tyto možnosti rdousí a pokoru nahrazuje namyšleností. Nabízí pravdu, řešení, osvětlení záhad života. Náboženští předáci a jejich ovečky se k smrti děsí pochyb. Jejich raison d’être je likvidace nejistoty. Život je hned jednodušší. A plytší.

Věda dokáže z velké části vysvětlit fyziku zvuků, které spolu s Johnem posledních deset let vyrábíme, ale neurologie ani akustika nedokáže nic z naší tvorby nahradit. Když si ale příliš zvyknete na myšlenku, že znáte pravdu, cokoli dalšího kromě provozování hluku začne nebezpečně ztrácet na lesku. Vlak brzdí před Dortmundem.

Je půlnoc a mě ještě čekají hodiny práce.

Mrazivá noc těsně před úplňkem. Hvězdy se díky vědě zdají o něco vzdálenější. Ntozake Shange tomu říká „nezdolný majestát života“.

099

Divadlo Archa uvádí

LENKA DUSILOVÁ

BAROMANTIKA

100

Účinkují: Lenka Dusilová Beata Hlavenková & Tin Soldiers Martin Novák Rasto Uhrik

7

Divadlo Archa

2011

18.12.

20:00h

koncertní premiéra a křest nového alba

Hosté: Justin Lavash, Dorota Barová..

šl en M rik k do Zvu ND o U Te SO 116

ků Jir ir e ko a G M m ja YIN a l A o L é n .

P I ů Divadlo Archa Ad Je ST 125 o vá oj gl JU Na Poříčí 26, Praha 1 ko pok er l b ň o M h á S pokladna tel.: 221 716 111, pokladna@archatheatre.cz Piv cíc F M ta d C O ra ýva S O Ive Čím ING O otevřeno po-pá 10-18h a 2h předbozačátkem představení .

R I T 1 I r ob TA R ET vá http://www.archatheatre.cz Ba áře AL ING 2 G o k TI IV t oň IC Ol k EL Ni III. Piv DEL TH á a S r v o U 0 ko RS rb C 1 E Prahy Divadlo Archa, o.p.s. je podporováno grantem oňměsta Ba LO hlavního G v i ty P N a TRA vá mno TO r o 6 o 1 k e IN rb S É len é t T Ba LE Ze o tv IGHESS za d F N KN re ci Te no ND ODAR i a I sk va 4 w nko NS ch E K UR 2 o l o O Tr OM Y w ve SI S Pa e z OU

ZVÍŘE Y D K I N NESPÍ

22.11.2011 16:26:26

� � V ro . o p né z s i e a j p br so ko o � o č esp n 12

PM

9

771803

366006

17

12 2011 www.komfortmag.cz 169 Kč 11.50 EUR 15 USD

11

/ 14

/

11

101

í an hr Na

N AI

3

:1

ith w

á ov íž ER l b S O CL á 2 ov 13 yr íko K p Ku ml IL ka yšo SE M á ov M OU 136 op H n M K LIC ulaTÜR 2 rk d n A 14 zk it Ve N kr ý h IT s st sk H pr wan ESE c r n St haj AN 48 ze Tc AIW 1 ro T TS D k al elá FLA h á ic an F ov M P K O 53 nn ět C 1

ay pl

�t � kr Va í d ě. áz čn ch ro V�

T R FOg a M KO M 7 www.komfortmag.cz To

t or mf Ko

ma

A2_225x150_cmyk_5mm.indd 1

advojka.cz

KaváRna a divadlo Potrvá Srbská 347/2, Praha 6-Dejvice

MUSICLAND – NC PALLADIUM Praha 1 20 m od vstupu z vestibulu metra B – Nám.republiky slevy 20–50% na vybrané zboží

102

káva Lavazza exkluzivní sudová vína koncerty, Djs zahrádka Wi-Fi připojení zdarma ubytování

Betlémské nám. 8 Praha 1 – Staré město Tel.: +420 222 220 689 e-mail: jbk@volny.cz www.galerieubetlemskekaple.cz

největší

v československu

JAZZ TIBET

hudební bazar s obrovskou nabídkou cca 50.000 cd, vinylů, filmů, dvd, her Výkup a prodej Otevřeno denně od 9-19:oo

krakovská 150 m od václavského nám -Krakovská 2. a 4. Praha1

újezd druhá prodejna pod petřínem na újezdě -Vítězná 18. Praha1

MÍSTO, KDE TO ZNÍ...

www.cdkrakovska.cz VÍCE INFORMACÍ NA WWW.JAZZTIBET.CZ

ECOTRANSPORT BY 103

VORŠILSKÁ ŠEST PRAHA JEDNA

GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEG R O O V E B A R . C Z 01.

02.

Hudebně barevný podzim

2012

THE POOH THE CITY KILL (AUS/DEN) NA STOJÁKA THE DRAIN SUNSHINE RATTLE BUCKET ANYWAY DYING PASSION KILL THE DANDIES LACO DECZI DANIEL BANJAMIN (DE) KUZMICH ORCHESTRA PUB ANIMALS SPHERE SIOUX X LEFT TO DIE L‘ETNO FESTIVAL SWORDFISHTROMBONES THE FRUSTRATORS DIRTY BLONDES CAMERA 237 (IT) DEAD POPE‘S COMPANY+ ANISAKIS (JP) UNHOLY PREACHERS THE FINALLY HENTAI CORPORATION GENIUS MESS POETS . . . a mnoho dalších

b.eu w.h-clu ww Rooseveltova 17, Šumperk

24. Hurra 01. Torpedo(NOR) 2012

31.

01.

2012

Obstacles (DK) Town Portal (DK) De Mood

Štefánikova 24, Brno

Full Moon Party

Astronautalis (USA) Bluebird (USA)

05. LAMB (UK) 02.

2012

16.

02.

Guts Pie Earshot (DE)

2012

www.fleda.cz

ENFILADE Hello, mother leopard, I have your cub.

You must protect her... but that will be expensive. ... Midnight, behind the box.

I‘ll be the Hyena... you‘ll see. ...

OBSTACLES (dk)

TOWN PORTAL (dk)

Chaloupeckého 1903 / Blok 7, Praha 6, www.klub007strahov.cz, www.facebook.com/ klub007strahov, www.myspace.com/klub007strahov, email: agent@klub007strahov.cz, tel: +420 775 260 072, ICQ: 397-141-542 , Skype: klub007strahov 104

© Foto: Vojta Florian

de MOOd

CenA: 150 Czk/200 Czk Studenti pO regiStrACi: 120 Czk

31.1. FLedA B

&

rnO

ME A R T Design Supermarket

Praha | No. 415 čt 24. 11. - st 7. 12. 2011

Freemusic.cz v novém

ME F I L M Vendeta

ME M U S I C Tichá Dohoda

Novinky Pozvánky Recenze Zajímavosti

ME I N T E RV I E W Artwall

Out of mainstream

POŘADATELÉ

PARTNER

PARTNER

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER

w w w . p r o t i s e d i . c z

106

indd 1 25.11.2011 16:23:12

107

photo Teres Bartůňková typodesign www.sandstudios.cz

108

109

110

Předprodej vstupenek: Ticketportal, Ticketpro, Ticketstream a Lucerna Music Bar

111

1. poslouchejte nás: Latte Night s Full Moonem a Apačkou živě ve čtvrtek 15. a 29. prosince od 19:00 na rádiu streetculture.cz

2. tancujte s námi: DJ noc Full Moon Fiesta v sobotu 10. prosince v klubu Budoir U Sta rán (Francouzská 50, Praha)

3. pražte se: pravidelné hostování v pořadu Pražení v pondělí 12. prosince v 21:00 na televizi metropol.cz

4. darujte nás: speciální vánoční akce! roční předplatné za 444 Kč i s dárkovým poukazem platí celý prosinec

5. sledujte nás: fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/fullmoonmag

6. objevte: xplaylist.cz

TIRÁŽ #20 full moon #20 10. PROSINCE 2011 CREW

děkujeme za podporu!

CYRRUS a.s. obchodník s cennými papíry Veveří 111, 616 00 Brno www.cyrrus.cZ

MARTIN KOZUMPLÍK roadie

AF Praha spol. s r.o.

JANA KAČUROVÁ šéfredaktor

DISTRIBUCE KNIH

JITKA pekárková produkce, předplatné

Kováků 12, 150 00 Praha 5

MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace

afweiss@mymail.cz

ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce

AK Schejbal

CARTON CLAN design

advokátní kancelář Veveří 111, 616 00 Brno

AUTOŘI

schejbal@akschejbal.cz

michal pařízek, al burian, pavel vulterýn,

www.akschejbal.cz

maxim horovic, lumír nykl, bro, jakub pech,

Jana Berg, TYJANY s.r.o.

david kresta, apačka, SIMON botten, paul

módní návrhářka

wallfisch, LUKÁŠ GRYGAR, LUKÁŠ POKORNÝ, jan

Palackého třída 51, 612 00 Brno

novotný, PETR WAGNER, PETR FERENC, ONDŘEJ

jana_berg@email.cz

KAMENICKý, jarda petřík, LUKÁŠ PALÁN, ONDŘEJ

www.janaberg.com

CAKL, VIKTOR PALÁK, BERRY, BET OrTEN, Eugene

BORGO Agnese

s. robinson, karel kočka; VĚTŠINU FOTEK FULL

restaurace

MOONU #20 UPRAVOVAL MARTIN DLABAJA (OPTICAL

Kopečná 43, 602 00 Brno

FRAMEWORKS)

info@borgoagnese.cz www.borgoagnese.cz

SUPERVIZE TEXTů

JENA-nábytek, s.r.o.

maxim horovic, LUDĚK KNÁPEK

prodej nábytku Křenová 19, 602 00 Brno

kontakt | předplatné

info@jena-nabytek.cz,

info@fullmoonmagazine.cz

www.jena-nabytek.cz

predplatne@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč web fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG last.fm/group/Full+Moon+Mag fullmoonmag.bigcartel.com inzerce (alžběta musilová) alzbeta@fullmoonmagazine.cz telefon +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK) michal@fullmoonmagazine.cz telefon +420.604.101.745

Kyzlink, s.r.o. aRchitekti Porážka 2, 602 00 Brno info@kyzlink.com www.kyzlink.cz K BREWERY TRADE, a.s.

Výroba a prodej výčepního piva Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4 www.kbrewery.cz Renocar spol s r.o. autorizovaný prodej vozů BMW, Mini, Opel a Chevrolet Řípská 5, 627 00 Brno – Slatina tereza.musilova@renocar.cz www.renocar.com HVH ADVOKATNÍ KANCELÁŘ S.R.O. Husinecká 808/5, 130 00 Praha

HQ | FULL MOON MAG

Masarykova 8/10, 602 00 Brno

K Žižkovu 809/7

office@hvhlegal.cz

19000 Praha 9 Vysočany

www.hvhlegal.cz UPB / ULTRA PREMIUM BRANDS

Vydavatel | KYEO shows s.r.o.

distributor prémiového alkoholu

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno

Nad Vodovodem 32, 100 00 Praha

kyeo.net, info@KYEO.NET

www.upb.cz Red Bull

Tisk | KVTisk, Karlovy Vary

Nad Patankou 10, 160 00 Praha

rozšiřuje | Mediaprint & Kapa

jan.vondracek@cz.redbull.com

ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463

www.redbull.cz Financial Group Fio

TEXTS LICENSED UNDER

banka nové generace

CREATIVE COMMONS BY-NC-ND

V Celnici 10, 117 21 Praha

creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

fio@fio.cz; www.fio.cz Radio R studentské rádio FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno

a mějte krásné Vánoce!

112

www.radior.cz

TAK PRAVIL THUS SPOKE

DAVID LACHAPELLE 7/12/2011 ‒ 26/2/2012

GALERIE RUDOLFINUM

www.galerierudolfinum.cz

ALŠOVO NÁBŘEŽÍ 12, PRAHA 1

Hlavní partner výstavy / Main Partner of the Exhibition

Výstava je připravena ve spolupráci s / The Exhibition is organised in co-operation with

Partneři výstavy / Partners of the Exhibition

Generální partner galerie / General Partner of the Gallery UniCredit Bank, Czech Republic Partner galerie / Partner of the Gallery Nikon

Hlavní mediální partner / Main Media Partner

Mediální partneři výstavy / Media Partners of the Exhibition

Mediální partneři galerie / Media Partners of the Gallery A2 Art and Antiques ArtMap Metropolis 003 PragueOut S podporou / With support

www.devoto.cz