Full Moon #32

HUDEBNÍ ČASOPIS #32 | 99 Kč | 4 EUR

SEBADOH ARCADE FIRE LOU REED ANNA CALVI METALLICA GIRLS AGAINST BOYS OMAR SOULEYMAN MANIC STREET PREACHERS

VYDÁVÁ

STARÝ ZÁKON ČESKÉHO SKATEBOARDINGU

PRKÝNKA NA MASO JSME UŘÍZLI AUTOŘI MARTINA OVERSTREET / MICHAL NANORU WWW.BU2R.CZ

FULL MOON 2014 MĚSÍČNÍK /VĚTŠÍ FORMÁT /LEVNĚJŠÍ /PŘEHLEDNĚJŠÍ /NOVÉ RUBRIKY /VÍCE DÁRKŮ / GRAFIKA CARTON CLAN /APPLE APLIKACE ~!@()#$%^&*{}?“= FULL MOON 2014 /STAŘÍ PSI, NOVÉ KOUSKY /HUDBA KAŽDÝ ÚPLNĚK SPECIÁLNÍ PŘEDPLATNÉ NA ROK 2014 (10 ČÍSEL + LETNÍ DVOJČÍSLO) 599 KČ PLATÍ JEN DO KONCE ROKU 2013 /PREDPLATNE@FULLMOONMAGAZINE.CZ /JITKA +420 775 225 838 VÍCE INFORMACÍ >>>>>> FULLMOONMAGAZINE.CZ

001

Praha, kavรกrna Potrvรก (Srbskรก 2, Dejvice) pรกtek 13. 12. 2013, 20:00 Jarboe (ex-Swans, collaborator of Jesu, Neurosis, Cobalt, A Perfect Circle etc.) feat.

P. Emerson Williams (Choronzon, Veil of Thorns, kkoagulaa etc.)

Kittchen (freak folk)

002

FULL MOON UVÁDÍ

INZERCE 1/1 GRAM BAZAAR

GRAM BAZAAR SOBOTA 7. PROSINCE 2013 OD 14:00 / MALOSTRANSKÁ BESEDA, PRAHA PŘEDVÁNOČNÍ VINYLOVÁ BURZA A VÝMĚNNÝ BAZAR PRO VŠECHNY FANOUŠKY GRAMODESEK, RECORD SHOPY A LABELY. ŽIVĚ:

HOUPACÍ KONĚ KŘEST NOVÉHO ALBA EVEREST WILD TIDES PLEASE THE TREES FULL MOON DJS KAŽDÝ MÁ DOMA NĚKOLIK DESEK, KTERÉ BY NĚKOMU JINÉMU UDĚLALY MNOHEM VĚTŠÍ RADOST! PŘIJĎTE JE PRODAT, KOUPIT NEBO VYMĚNIT! DAY AFTER, MINORITY RECORDS, HAPPY FEET, INDIES, MALARIE, MAGICK DISK MUSIC, DAMAGE DONE RECORDS, PIPER RECORDS, MUSICTOWN, PHONO.CZ, POLÍ PĚT, REKOMANDO, STARCASTIC A DALŠÍ..

WWW.FULLMOONMAGAZINE.CZ WWW.FULLMOONZINE.CZ WWW.MALOSTRANSKA-BESEDA.CZ

003

Jakub Johánek Jonáš Zbořil

Pořad s (č)uchem na talenty wave.cz 004

18 12 2013 diVadLo aRcHa

Vzpomínka na Lou Reeda a VácLaVa HaVLa

17.00— 19.00 konfeRence 20.00 konceRt — pLastic peopLe of tHe uniVeRse gaRáž — VeLVet undeRgRound ReViVaL band — pLease tHe tRees

od VeLVet undeRgRound k VeLVet ReVoLution

005

aRcHatHeatRe.cz

#1

RED HOT CHILI PEPPERS TEXT MICHAEL SCHNAUBERT

Konec devadesátek se nesl v duchu počítačových her. Znáte to: běháte po městě, plníte úkoly, zabíjíte nepřátele. Všechno z pohledu třetí osoby. Právě díky tomu mě před odchodem do školy zaujal ve Snídani s Novou klip „nějakých Red Hot Chili Peppers“. Pro sedmiletého kluka, co sjíždí Simpsonovy a nejnovější hry, bylo Californication něco nepředstavitelného.

O song nešlo, ale video nemělo chybu! Po čase mě přestalo bavit a vrátil jsem se zpět ke hrám.

Můj další, tentokrát osudový kontakt s Redhoty přišel až v roce 2006. Táta nejlepšího kamaráda Dana hrál v kapele a zásoboval ho kvanty nových desek, já si je od něj půjčoval a nejlepší kousky vypaloval.

Takhle jsem se dostal i k nahrávce Stadium Arcadium. Láska na první poslech. Singly Dani California, Snow (Hey Oh) nebo Hump de Bump mi hrály v uších ještě hodně dlouho a své nadšení jsem potvrdil koupením originálu Californication. Všechny písničky z těchto dvou alb jsem uměl nazpaměť, ale to bylo málo.

Svoji lásku jsem sdílel s Danem a jeho bráchou. Společně jsme sledovali živáky, řvali jakousi pseudo-foneticky-odposlouchanou angličtinou texty největších hitovek a snili o tom, že se taky jednou

006

postavíme na stejné podium jako Redhoti ve Slane Castle. Nikdo z nás samozřejmě žádný nástroj nevlastnil, natož aby na něj uměl. Po nějaké době Dan mezi řečí prohodil, že brácha zdědil po tátovi kytaru a jemu přistály v pokoji bicí. Přišla otázka, na kterou jsem čekal: nechci se přidat na basu? Samozřejmě že jo. Vždyť Flea je můj nejoblíbenější člen kapely!

Za první vydělaný peníz na letní brigádě jsem si koupil tu nejlevnější a nejhůř znějící kopii Jazz Bass, kterou lze v českých bazarech najít. Jakmile dorazila, využil jsem všechny samolepky ze skejťáckého období a celou ji polepil. Podařilo se mi přesně trefit design kytary, na kterou tehdy Flea hrál. Co na tom, že místo log oblíbených kapel tam byly značky propagující skejtové oblečení? Vypadalo to prostě dobře. Teď, když už byla basa pořádně „freaky styley“, jsem se na ní mohl začít učit. Začátky byly těžké, ale časem jsem si osvojil základy a první song, který se mi podařilo dohrát do konce, byla, voilà!, Californication. Naučil jsem se ještě pár známějších skladeb a vyrazil s klukama do zkušebny, nicméně slapová technika pořád byla nedostižnou metou. Můj YouTube našeptávač se zaplnil videy typu How to play the bass in [...] by Red Hot Chili Peppers. Čím déle jsem hrál, tím hlouběji do historie kapely jsem se prokousával.

A nakonec jsem se dostal až k úplně prvnímu albu, na začátek.

Playlist našich prvních koncertů byl složen z písniček RHCP. Nehráli jsme jen singly, ale „řadové písničky“ a dokonce i béčka – což publikum, rozmazlené hitovkami, pohříchu neocenilo. Postupně jsme playlist nahradili vlastními songy, ale vliv nezapřeme. Při koupi druhé basy a nového aparátu jsem se už nenechal napálit, cíl byl jasný: dosáhnout aspoň přibližně zvuku, jako má Flea. A troufám si říct, že se to podařilo.

Absolutní vrchol přišel až v zimě 2011.

Zpráva, že Redhoti přijedou v létě do Prahy! Sen, který byl na dosah, se při pohledu do peněženky začal rozplývat. A tak jsem prodal staré kombo a koupil jeden z posledních deseti lístků pod podium.

Počítal jsem dny a 27. srpna nemohl dospat. Původně fádní cesta vlakem do hlavního města se přetavila v parádní road trip a k dokonalosti už zbývalo jen potkat svoje idoly na ulici. (Viděl jsem fotky Fley a Anthonyho na Hradčanech a trochu doufal.) Koncert byl skvělý. Stál jsem ve třetí řadě, přesně mezi postem basáka a zpěváka. Stačilo přetrpět strašnou předkapelu a pak si jen užívat bytí v přítomnosti mých hvězd. Při odchodu jsem měl pocit, že jsem zažil nejlepší chvíle svého života – a věděl, že tohle si budu pamatovat nadosmrti. Že jsem už asi třetí generace, která si prošla podobně učebnicovým příběhem?

Tím spíš.

FANOUŠKOVSKÁ #1: RED HOT CHILI PEPPERS

007

008

FOTO © ŠÁRKA A BLANKA

frontstage TEXT APAČKA

Když jsem ještě pracovala v Lidových novinách, největší hrůzu jsem měla z toho, že někdo umře. Někdo slavný. Na první pohled je to sice pohoda, jelikož četka a spol. mají připravené nekrology na několik, někdy i desítek let dopředu, ale málokdy se událost obejde bez dalšího pokrytí. (Argument, že to „lidi zajímá“, pro mě v zemi, kde jsou nejčtenější noviny Blesk, není dostatečný.)

Netvrdím, že je nemožné sepsat důstojnou vzpomínku, ale to obvykle nestačí, zejména ne ve velkém drahém médiu.

Jen ne anketu, proboha. Prosím, jen ne anketu. „Anketu! Měli bychom určitě udělat anketu!!“ Pominu-li smrt Jana Kaplického, což byl sice architekt, ale na veřejný pohřeb se nikomu z novin nechtělo, a tak jsem tam, coby nejmladší, musela jít já, zažila jsem slavné úmrtí jen jednou: když v létě 2009 zemřel Michael Jackson. Nic proti Jackovi, titul krále popu reflektoval zásluhy relativně přesně a jeho pohnutý osud byl vděčným háelpéčkem, ale soupiska skandálů by vydala na samostatnou přílohu a nebylo marketingového stratéga, který by nedoporučoval se v tom trochu povrtat. Paradoxně nejstrašnější byl v kontextu kampaně Pojďme ze smrťáka vytřískat maximum dokument This Is It Kennyho Ortegy, který nepřekvapivě vydělal skoro 300 milionů dolarů. And this was it.

Takže umřel Lou Reed. Nebudete mi věřit, ale dělala jsem i anketu. John Cale mi nezvedal telefon a jiný newyorský hudebník řekl: „Well... I just feel sorry for his wife. But she’ll get over it!“ Přes-

TOP10: LOU REED

tože jsem mu slíbila, že to bude v češtině, podařilo se mu podplatit mě, abych jeho jméno neuváděla. Nyní už máte dostatek indicií, abyste pochopili, proč nemůžu dělat ankety. A co se týče másla na hlavě, pro neviditelný soudní záznam uvádím, že na titulku jsem původně chtěla Petea Dohertyho v námořnickém. Hůř Reedovu smrt nese už jen zájmová skupina Za pořádný prsatý ženský na obálce Full Moonu.

A právě z důvodu zhoršující se schopnosti posoudit, zda je anketa o smrti Lou Reeda důležitá nebo zajímavá, rezignuji od nového roku a od Full Moonu č. 33 na post vrchní sekretářky. Lépe řečeno se o něj rozdělím – a ponechám si jen funkce, které bezprostředně neohrožují jednak můj smysl pro humor, ale hlavně vývoj, úroveň a budoucnost časopisu. Plán, že se vrátím k pravidelnému psaní textů, je za současného stavu vyhoření poněkud troufalý, ale pro potřeby seberealizace nemůžu do konce života sestavovat ankety, žejo.

Nový Full Moon bude zase jiný a nikdo si to nepřeje víc než já, osoba přesvědčená, že každá správná změna je k lepšímu. Navíc jak známo, nové koště dobře mete. Není třeba hledat mezi řádky skryté důvody nebo podvratnou aktivitu, nechystáme se zavřít krám a žádná nabídka, která by mohla konkurovat mému angažmá ve Full Moonu (tj. řidič náklaďáku nebo vychovatelka dcery), dosud nepřišla. Takže se uvidíme zase napřesrok. Za úplňku. Svůj názor na novou podobu Full Moonu můžete vyjádřit v...

Anketu! Měli bychom určitě udělat anketu!

009

010

#10 TOP 10 LOU REED TEXT LUKÁŠ GRYGAR

ROMEO HAD JULIETTE Otvírák alba, které je pro Reeda totéž, co pro Woodyho Allena Manhattan. Milostný dopis městu se neobejde bez bluesrockového čísla – a láska v New Yorku bez pouliční špíny.

MODERN DANCE Možná jsem měl být radši tohle, možná bych měl být radši támhle. Možná ho opravdu hlodalo, jestli nezvednout kotvy z milované metropole. Ale spíš jen naoko vzývá divy světa, jehož tance se odmítal učit.

WALK ON THE WILD SIDE Vezměte do ruky Transformer, otočte k sobě zadní přebal, zapíchněte prst do libovolné písničky. Anebo ne, vyberte rovnou tu nejdůležitější.

STREET HASSLE Jedenáct minut, ve kterých je zhruba všechno. Chytlavý smyčcový motiv, Lou Reed ve třech dějstvích, Bruce Springsteen v tom posledním. K tomu obvyklý pouliční inventář, o kterém může autor vyprávět celé hodiny a pořád se jeho hlas neomrzí.

DIRTY BLVD. Kam chodil na příběhy, víme, ale kam na ty prosté a přitom tak účelné riffy? Tenhle je z nejlepších a když spadne do refrénu, můžete jít kudykoli a stejně přidáte do kroku několik tanečních.

TOP10: LOU REED

A THOUSAND DEPARTED FRIENDS Konceptuální pocta Edgaru Allanovi se zrovna nevyvedla, ale tahle instrumentálka z ní trčí jako zdvižený prostředník.

Komu? Samotné smrti. Že nás chce odtáhnout do pekla? No tak k čertu s ní! Vyrazíme společně, ruku v kostlivé ruce.

LADY DAY Klavírní nástup, přidá se jízda na hammondky a pak to všechno zase spadne jako domeček z karet. Že Reed umí i kabaret, bylo po Transfomeru zřejmé, ale že ho zvládne i v šantánu, kde by si Tom Waits ostýchal objednat pivo?

I BELIEVE Songs for Drella je deska dílem Caleova a tahle písnička se od jeho piána vyloženě odpichuje, ale když Lou zpívá, že by Warholovu atentátnici Valerii Solanasovou klidně usmažil sám, jde o rozčilení bytostně reedovské. A tou elektřinou je samozřejmě zuřící elektrická kytara.

THIS MAGIC MOMENT Z milého, ale zaměnitelného hitu doo-wopových The Drifters udělal Reed pro účely Lynchovy Lost Highway dehtové blues o lásce naplněné po okraj. Everything I want I have? Ve finální melodické pentli o tom není sebemenších pochyb.

SAD SONG Živé provedení bylo jedním z momentů, které vykoupily poslední pražský koncert.

A teď už si tuplem nevzpomeneme, o čem se zpívalo původně.

Sladkobolný závěr nejsilnější Reedovy desky, zhasneme s ním i tady.

011

012

nebe nad new yorkem

TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Lou Reed sedí před bránou nebeskou.

Je ticho, nebe skoro bez mráčku. Lou si sundá černé brýle, zvedne hlavu, zamžourá do ostrého slunečního svitu a brýle vrátí zpátky. Zpoza brány, která je mřížová a překvapivě nevysoká, zaslechne dětský křik. Pak je opět ticho.

Rozetne ho teprve zvuk kroků, kráčejících postupně blíž, až z mlhy za bránou vystoupí postava a míří rovnou k nám.

Vrzne železo a vedle Lou Reeda za sebou zavře bránu černoch v kovbojském klobouku. Kývne na pozdrav. Lou přikývne nazpátek. Chvíli se nic neděje. Černoch si posune klobouk dozadu, protáhne se na špičkách. „Vy jste svatý Petr?“ zeptá se Lou Reed. „Ne, já se jmenuju Dillon,“ odpoví muž v klobouku a vytáhne ze zadní kapsy kalhot krabičku cigaret. Naučeným pohybem povystrčí jednu ven, ale než ji vezme do ruky, otočí cigarety k Louovi. „Dáte si?“ „Už ne, díky.“ Krabička zmizí zpátky v kapse. „Tady na tom tolik nesejde.“ Křísne zápalka, muž potáhne z cigarety a pak zápalku palcem odpálí pryč. Lou se

COVER STORY: LOU REED

za ní podívá, ale hned mu zmizí z dohledu. Všimne si, že pod nohama má Pátou avenue, titěrnou jako filmový model. Jezdí po ní auta-mravenci a lidé-špendlíkové hlavičky si kupují hot dogy u stánků-pomlček ve větě, kterou někdo odmítá doříct. „Kouzlo Hollywoodu,“ pronese Lou nazdařbůh, protože mu najednou přijde, že nemusí být zas až takové ticho. Černoch mlčí. „Viděl jste – Dillon, že?“ Přikývnutí. „Viděl jste v poslední době nějaký dobrý film, Dillone?“ „Myslím, že mě filmy vlastně moc nezajímají.“ „A co tedy?“ Muž pokrčí rameny. Lou ho měří pohledem za černými brýlemi. „Já neviděl pořádný film, ani nepamatuju,“ řekne, když má změřeno. „Nechápu, co se to děje. Všude se točí filmy o hloupých lidech, co dělají hloupé věci. Koho zajímají hloupí lidé, dělající hloupé věci?“ Dillon potáhne z cigarety, kouř obejde lem jeho klobouku. „Vlastně vím, co se děje,“ pokračuje Lou a už se nestará, jestli nemluví spíš pro sebe. „Všem je to jedno. Všem je všechno jedno. Nikomu už nevadí jít do práce, kte-

013

rá ho nezajímá. Nikdo už se nerozčiluje nad novinovými titulky. Nikoho netrápí, jestli — Však se na ty lidi podívejte,“ pošle rozčilené gesto vstříc Páté avenue. „Nikdo nepotřebuje příběhy, aby ho ráno zvedly z postele. Nikdo už ani nepotřebuje příběhy, aby někoho do té postele dostal...“ Muž se namísto dolů podívá na Reeda.

Jeden z osamělých mraků na obloze začne připomínat králíka. Nebo možná buicka. „Slyšel jsem, že býváte nerudný,“ promluví Dillon. Jeho hlas dosáhne podobně hluboko, jako stín jeho klobouku. „Kéž by,“ ušklíbne se Lou. „Nemůžu za to, že mě lidi nesnesou. Jsou to idioti!“ Zpod klobouku vytryskne nečekaný zvuk – smích. „A ne snad?“ Dillon dokouří, nedopalek pustí pod sebe a zašlápne do oblaku. „Bez urážky, Lou, ale tohle tu poslouchám pořád,“ řekne. „Stížnosti?“ „Soudy. Čím blíž nebi, tím víc jsou lidé hrr do toho soudit ostatní.“ „Zřejmě je to nakažlivé.“ Černoch věnuje zpěvákovi pobavený pohled. „No a jak byste soudil sebe?“ zeptá se. „Život, který jste odžil?“ Lou sklopí hlavu, ale hned ji zase zvedne. Z buicku je palačinka. „Copak mám na výběr? Můj život byl můj život. Nejsem ten, kdo by potřeboval být s čímkoli spokojený.“ „Ale nebyl to hloupý film o hloupých věcech.“ „Ne, to tedy nebyl.“ S něžným, skoro neznatelným šuměním větru sem nahodile bloudí ruchy ulice hluboko pod oběma muži, jako ozvěny vyzvánějícího telefonu, na který nemusí nikdo odpovídat.

014

„New York se odsud nezdá tak daleko.“ „Ani není,“ souhlasí černoch.

Lou se uchechtne. „Že bysme byli celou tu dobu blíž vykoupení, než nám říkali?

Ušetřil bych na chlastu!“ rozhodí rukama, ale pak je vrátí do klína. „Nebo možná naopak.“ Dillonův pohled na moment zabloudí ke křídlům racka, přilétajícího od Hobokenu. „Mluvit o vykoupení je myslím zbytečně... sugestivní,“ konstatuje s povzdechem. „Máme ale výborně zařízenou podporu v nezaměstnanosti, to nelze popřít.“ I když se nezdálo, že by čas nějak zvlášť pospíchal, na město se stihl snést soumrak. Pouliční lampy a reklamní neony pomalu nastupují do směny, kterou si s nimi zase nikdo nevyměnil. Tady nahoře je s každým okamžikem chladněji. „Nosíte v hlavě nějakou ženu, Dillone?“ zeptá se Lou Reed.

Muž přikývne. „Ale jmenuje se James.“ „A kde ho máte?“ Dillon ukáže pohledem k Brooklynu. Oba tím směrem chvíli pozorují, jak obloha ztrácí barvu. Lou se nadechne k otázce, ale pak ji spolkne. A vymyslí jinou. „Dá se s tím žít?“ zeptá se. „Žádný strach,“ odpoví Dillon, vsune palce za pásek a otočí se k bráně. „Půjdete dovnitř?“ ozve se po zavrznutí železa. Lou nakloní hlavu na jednu stranu, poslouchá. „Asi bych měl, co?“ Nedostane odpověď. „Nemohl bych tu počkat na Johna?“ napadne ho ještě. „Myslel jsem, že se nenávidíte.“ „To jste slyšel správně.“

Je ticho, nebe skoro bez mráčku. Lou Reed vstane, naposledy se podívá dolů, a vejde do nebe.

COVER STORY: LOU REED

015

havran k vráně sedá LOU REED & LORENZO MATTOTTI HAVRAN (KNIHA ZLÍN, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Příchod zimy znamenal mytologicky (a často i fakticky) příchod havrana. Hejna strohých černých ptáků nepatřila k dobrým znamením, často byla spojována s válkou a smrtí, vždy se smutkem.

Pokud bychom věřili pověstem, mělo nás české vydání knihy Havran Lou Reeda a Lorenza Mattottiho dostatečně varovat.

Netrvalo to ani pár týdnů.

Edgar Allan Poe je vzorem pro mnohé rockové hudebníky, a kdyby se narodil o sto padesát let později, pravděpodobně ho budeme znát z fotografií v kožené bundě a černých slunečních brýlích – právě tak, jako si budeme pamatovat i Lou Reeda. Ten svojí obsesi autorem fantastických a mystických příběhů a básní nijak nepopírá, naopak, pro svou kariéru jej považuje za klíčového. Poe přímo ovlivnil i mnohé z Reedových vzorů a některé jeho texty svojí absurdní krásou, ironií a tajemstvím s dílem spisovatele rezonují – namátkou The Gift od The Velvet Underground.

Když přišla nabídka podílet se na divadelním představení POEtry, nezaváhal. Hru režíroval Robert Wilson, texty a hudbu si vzal na starost právě Lou Reed. Následné album The Raven vychází přímo z tohoto divadelního kusu. Některé party přednášejí herci Steve Buscemi, Willem Dafoe nebo Amanda Plummer, jiných se ujali Antony Hegharty, David Bowie, Laurie Anderson a Ornette Coleman.

Knižní vydání následovalo až v roce 2010.

Místo divadelních kulis, scény a hvězd-

016

ných hostů jsou tu hlavním partnerem veršů kresby italského grafika a autora komiksů Lorenza Mattottiho, kterého si vybral sám Reed. Skvělá volba: Mattottiho kresby jsou nejen velmi dobré, ale hlavně různorodé a pestré. Obrazový doprovod lze rozdělit do několika sekcí. Robustní barevné malby s fantaskním nádechem a výrazným stínováním jsou nejefektivnější, ale nelze zapomínat ani na jednoduché černobílé skici s až dětsky upřímným a odzbrojujícím výrazem nebo extravagantní kresby tuší s expresivními tahy i náladou.

Většina kreseb je postavená na vnitřních prožitcích, pocitech a smyslech, vyjadřujících spíš duševní pohnutky a atmosféru než konkrétní realitu. Tím konfrontují Reedovy texty, kde se to jinotaji a obrácenými významy také jenom hemží. Autor se občas rozpovídá až příliš, chlubivě plýtvá girlandami rýmů a veršů, načež se o pár stránek dále vyjádří úsečně ve dvouslovných útvarech, ze kterých jde strach a tíseň. Mattotti má ve své komiksové tvorbě blízko k nadsázce, fantasknu a ironii – k Reedovi patří odjakživa.

Veliký kus práce patří také českému nakladateli: málokdy se vidí, aby česká edice knihy vyšla ve stejné podobě jako její první vydání z roku 2010. Nechybí ani původní texty, plusem je i příznivá cena. K artefaktům po Lou Reedovi se Havran zařadil takřka okamžitě, hrdě stojí po boku Bockrisovy a Malangovy knihy Nadoraz a alb jako Transformer, The Blue Mask nebo Songs for Drella. Této verzi by se mělo naslouchat pouze v mysli, říká na začátku knihy Lou Reed.

A není to kupodivu vůbec namyšlené.

RECENZE: HAVRAN

017

018

moon five MOON5: LOU REED

Nová rubrika Moon Five bude upozorňovat na alba, která možná nejsou tak známá, jako jiné majstrštyky, v případě Lou Reeda tedy například Berlin, Transformer nebo New York, ale jsou minimálně stejně zajímavá. Poslouchejte opatrně.

THE BLUE MASK (RCA, 1982) Jedna z nejvýraznějších Reedových desek, na níž se poprvé objevil baskytarista Fernando Saunders, který s Reedem od té doby spolupracoval stabilně. The Blue Mask je konzistentní a sevřené album, výrazně ovlivněné úžasnou souhrou s kytaristou Robertem Quinem, Reedovým poměrně čerstvým manželstvím a hlavně totální abstinencí: po mnoha letech se totiž zbavil závislosti na drogách i alkoholu.

Album nemá slabé místo a pokud je třeba vybrat nejzásadnější skladby, jmenujme The Day John Kennedy Died nebo temnou Waves of Fear. Závěrečnou nádhernou písničku Heavenly Arms napsal Lou Reed právě pro svou ženu Sylvii a na jeho poměry je až nezvykle upřímná a otevřená. Sylvia navrhla obal alba, který vychází z ikonické fotografie Micka Rocka použité už na albu Transformer.

CONEY ISLAND BABY (RCA, 1975) Šesté sólové album Lou Reeda, úlevně písničkové po předchozím nekompromisním experimentu Metal Machine Music.

Coney Island Baby má úžasnou atmosféru, ohlíží se do padesátých let a vlivy doo-wopu (podobně jako třeba u Walk on the Wild Side) jsou přítomné v melodiích i sborových ozvěnách. Titulní skladba je

MOON5: LOU REED

jednou z nejkrásnějších balad Reedovy tvorby vůbec, vynikající je také závěr první strany, jízlivě příkrá skladba Kicks. Už jen díky nim stojí album za pozornost, byť možná nepatří k úplným vrcholům Reedovy tvorby. Svou naoko milou a svěže nekomplikovanou náladou tvoří zajímavý protiklad k autorovým temným kolekcím.

Určitě si sežeňte také skladbu Downtown Dirt, která se sice na původním vydání neobjevila, ale pochází ze stejných nahrávacích sessions a vyšla jako bonus k 30. výročí vydání alba.

ECSTASY (SIRE, 2000) Vlastně poslední Reedovo regulérní řadové album, rozpolcené mezi uvolněně rockovou atmosférou a chmurnými texty, které se koncepčně rozhlížejí po vztazích, jejich pomyslných vrcholech, propadech a hořkých koncích. Téměř osmdesátiminutová nálož s vrcholy v písních Mystic Child, Baton Rouge, White Prism nebo ve skladbě titulní, na albu hostuje Reedova partnerka Laurie Anderson a také další newyorská ikona Steven Bernstein (The Lounge Lizards, Sex Mob). Jednou z dominant je osmnáctiminutová kytarová distorze Like a Possum. Vydání Lou Reed doprovodil naprosto famózním, téměř tříhodinovým koncertem ve Velkém sále pražské Lucerny.

STREET HASSLE (ARISTA, 1978) Neprávem opomíjená deska z druhé poloviny sedmdesátých let, s fantastickým vrcholem v podobě titulní skladby, která popisuje život na ulici a skládá se ze tří různých vět. V závěrečné třetině jménem Slipaway se objevuje coby vypravěč dokonce Bruce Springsteen, v době původ-

ního vydání ovšem kvůli možným právním problémům zcela inkognito. Smyčce v titulním opusu jsou výjimkou, Street Hassle je jinak ostrou a razantní sbírkou depresivních rockových písní s veskrze jednoduchými aranžmá. Nahrávka využívá kombinace živých a studiových záznamů a mezi další vrcholy patří i swingující I Wanna Be Black, inspirovaná životem kultovního komika Lennyho Bruce, nebo Shooting Star, ve které se Lou Reed ironicky ohlíží za uplynulými lety svojí kariéry a nevychází z toho nejlépe.

SONGS FOR DRELLA W/ JOHN CALE (SIRE, 1990) Portrét Andyho Warhola z rukou nejpovolanějších. Smrt malíře spojila dohromady i tak odcizené osobnosti, jako byl Lou Reed a John Cale, kteří se ve studiu potkali naposledy během nahrávání alba White Light/White Heat. Patnáct písní svázaných biografickým konceptem, které jsou postaveny na souhře Reedovy kytary a Caleovy violy a kláves, zpívá povětšinou sám Reed, často v první osobě coby Andy Warhol. Album vznikalo několik let a společná práce na něm oba zjevně povzbudila, Lou Reed vydal během přípravy Songs for Drella jeden ze svých vrcholů, album New York, a John Cale zase výtečnou desku Words for the Dying. Drella není žádným uplakaným loučením, ale chytrou a vygradovanou nahrávkou, která navíc stála u zrodu společného turné The Velvet Underground – a to přesto, že po ukončení nahrávání oba autoři zuřivě opakovali, že...

...tohle bylo opravdu naposledy.

019

STREETCULTURE COMMUNITY BAR NEKUŘÁCKÝ PROSTOR VEGANSKÉ OBČERSTVENÍ PRODLOUŽENÁ OTEVÍRACÍ DOBA

(OD 14 HODIN)

PŘIJĎTE NA STREETCULTURE SESSION KAŽDÝ PÁTEK OD 20 HODIN 13. 12.

CALVERA (SÓLOVÝ PROJEKT FRONTMANA

27. 12.

CROWS ABOVE

7. 2.

LEGENDÁRNÍ KAPELY FETCH) (NEW WAVE Z TÁBORA)

EPIPHANY NOW (AMBIENT/JAZZ Z VÝCHODNÍHO NĚMECKA)

RÁDIO S VYSÍLACÍM STUDIEM DIY ARÉNA PRO KONCERTY

NOVÉ AUDIOROZHOVORY NA WEBU STREETCULTURE RAFAN v pořadu KidsAndHeroes Radio Show: Můj táta sice na nic nehrál, ale miloval prostě muziku. My třeba neměli nikdy auto, ale měli jsme doma supr aparát na přehrávání hudby, měli jsme první cédéčko na sídlišti, takže ta muzika tam furt byla a jela tam…

POTKÁME SE

NA ŽIŽKOVĚ PRAHA 3, ŠTÍTNÉHO 30.

BONUS v pořadu StreetCulture Session: Karel Mojžíš je napsaný u mě doma na dveřích. Přestěhoval jsem se do bytu, kde bydlel předtím Karel Mojžíš. Postupně

WWW.STREETCULTURE.CZ

jsem to jméno začal používat jako takové alter ego, když jsem se chtěl vymluvit, že pan Mojžíš se šel po obědě natáhnout...

PAVEL MAŇAS v pořadu Roots: Začali jsme dělat fanzin na koleně ZX Spectrum a já už v té době poslouchal metal a tvrdou muziku, což bylo prvním impulzem ke vzniku fanzinu Metal Breath…

BIOMASHA v pořadu Shitparáda: Teď beat cool v plotě je in. Rajskej plyn s posluchači čikuli čichat či chatovat s hosty. Vylizovat pekáče, sledovanosti koláče. Chceš se jim vyhnout. Být in je out. Plout proti proudu. Be proud. Buď hrdej, že jsi mimo!..

020

na trhu od roku 1992

METAL HARD CORE SLUDGE PUNK HARD ROCK AVANTGARDE DOOM EXTREME INDUSTRIAL GRIND DRONE STONER a mnoho dalšího...

ROCK MAGA ZINE

6

ČR 90 Kč / 3,41 €, SR 3,29 € RoČníK 22 / Sešit 240 www.spark-rockmagazine.cz

2013

VELKA ^ ^ SOUTEZ



HRACÍ KARTA UVNITRˇ

116 stran

LIVE: 10. 6. 2013 PRAHA - MEETFACTORY

skandinávská bouře zdemoluje prahu

CHILDREN OF BODOM ALICE COOPER DEVIN TOWNSEND AMARANTHE KYLESA SUICIDAL TENDENCIES SPIRITUAL BEGGARS VOIVOD BLACK STAR RIDERS JOE SATRIANI

ˇ

MONSTER POSTER - CÁST

2

ZDARMA! Předplatné pro čtenáře Full Moonu za výjimečných 666 Kč Pro všechny předplatitele elektronická verze

objednávej na www.sparkrock.cz nebo na predplatne@spark-rockmagazine.cz

heslo: Full Moon

021

PŘÍLOHA FULL MOONU #32

HOUPACÍ KONĚ EVEREST

PRO: PŘEDPLATITELE E-SHOP FULLMOONMAG.BIGCARTEL.COM GRAM BAZAAR 7. 12. MALOSTRANSKÁ BESEDA JARBOE + KITTCHEN 13. 12. POTRVÁ

022

REPORT: BERLIN FESTIVAL 2013

MOONSHINE APAČKA & GINGER / 1x ZA 14 DNÍ Z ÚTERÝ NA STŘEDU OD 0:00 DO 6:00 / RADIO 1 91.9FM MOONSHINE MŮŽE BÝT POKOJNÝ A NETEČNÝ SVIT LUNY, NEBO TAKY PĚKNĚ OSTRÁ, PODOMÁCKU PÁLENÁ KOŘALKA. MOONSHINE – NOČNÍ POŘAD NA RADIU 1 – POKRÝVÁ VŠECHNO OD TKLIVÝCH KLAVÍRNÍCH SONÁT AŽ PO FÁZE MĚSÍCE POSLEDNÍ DESKY CONVERGE. MOONSHINE – JOURNEY THROUGH A-SYMMETRY, JEDNOU ZA 14 DNÍ V NOCI Z ÚTERÝ NA STŘEDU S GINGEREM A APAČKOU. RÁDIUS: ALTERNATIVNÍ/ OBSKURNĚJŠÍ 90S, OLD SCHOOL AMERICKÁ COUNTRY, ALT. COUNTRY, RŮZNÉ ODNOŽE DENVERSKÉ COUNTRY, TEMNĚJŠÍ/VÁŽNĚJŠÍ FOLK, FREAK FOLK, AMERICANA, BLUEGRASS, BLUES, FOLK, DARK FOLK, NEOFOLK; NOVÉ INDIE, „OBJEVY“, EVROPSKÁ SCÉNA, ODVÁZANĚJŠÍ POP, KDYŽ JE Z ČEHO VYBÍRAT; KLASICKÝ JUKEBOX; MODERNÍ JAZZ, DARKJAZZ, MODERNÍ KLASIKA, EXPERIMENTÁLNÍ VÁŽNÁ HUDBA, STARÁ HUDBA; TZV. MODERNÍ METAL, DOOM/SLUDGE/STONER, AMBIENT, POST-METAL; OKRAJOVĚ DUBSTEP, ELEKTRONIKA VS. AVANTGARDA, SNESITELNÝ NOISE, „PÍSNIČKY“, WORLD-MUSIC, HIP HOP; KONCERTNÍ A ŽIVÁKY, INSTRUMENTÁLNÍ A SOUNDTRACKY. AKTUÁLNÍ SINCE 1450. mixcloud.com/MoonshineR1 REPORT: BERLIN FESTIVAL THE KNIFE 2013 radio1.cz RECENZE/PROFIL:

LATTE NIGHT W. FULL MOON

FULL MOON DVOUMĚSÍČNÍK O HUDBĚ #32 VYCHÁZÍ 1. PROSINCE 2013

HUDEBNĚ-HUMORISTICKÝ MAGAZÍN | ŽIVĚ KAŽDÝ TŘETÍ ČTVRTEK V MĚSÍCI A V NEDĚLNÍCH A PONDĚLNÍCH REPRÍZÁCH | LAĎTE NA STREETCULTURE.CZ

CREW MARTIN KOZUMPLÍK ROADIE JANA GRYGAROVÁ ŠÉFREDAKTORKA JITKA PEKÁRKOVÁ PRODUKCE, PŘEDPLATNÉ MICHAL PAŘÍZEK DISTRO, PROPAGACE CARTON CLAN DESIGN

FULLMOONMAG. BIGCARTEL.COM PŘEDPLATNÉ, NOVÁ ČÍSLA, STARÁ ČÍSLA, ZVÝHODNĚNÉ BALÍČKY STARÝCH ČÍSEL, DESKY, PLAKÁTY, PLACKY, TRIČKA, SAMOLEPKY, TAŠKY, ELEKTRONICKÁ VERZE MAGAZÍNU NA E-SHOPU!

AUTOŘI MICHAEL SCHNAUBERT, LUKÁŠ GRYGAR, MICHAL PAŘÍZEK, APAČKA, LEOŠ DUDEŠEK, JAKUB PECH, JIŘÍ MORAVČÍK, KITTCHEN, RADIOMÍR, SHAQUALYCK, JAKUB ŠILHAVÍK, JAN KAČUR, VERONIKA KUBANKOVÁ, JIŘÍ PÍŠA, DANIEL HEVIER ML., LUKÁŠ PALÁN, TRENT (NOISE PARADE), RENATA JANOUCHOVÁ, WAGHISS, IGOR ZACHAROV, MAXIM HOROVIC, MARTIN ZOUL, DAVO KRSTIČ & LUKÁŠ MASNER, MATOUŠ HRDINA, NAĎA KARLICKÁ, RADOMÍR SZAJTER & NIKOLAS PETRLÍK, AL BURIAN, ZBYNĚK PROKEŠ, JIRKA IMLAUF, THOLLEM MCDONAS & AUTOŘI PORTÁLU XPLAYLIST.CZ SUPERVIZE TEXTŮ MAXIM, BRO, GINGER, APX

FULLMOON NAJDETE V KOMPLETNÍ ELEKTRONICKÉ PODOBĚ NA PORTÁLU

PUBLERO.COM ČÍSLA ZDARMA PŘEDPLATNÉ ARCHIVNÍ BALÍČKY JEDNOTLIVÁ STARŠÍ ČÍSLA NÁHLEDY NOVÉHO ČÍSLA PRO: PC MAC ANDROID IPAD

DĚKUJEME! PIVOVARY LOBKOWITZ A.S. VÝROBA A PRODEJ VÝČEPNÍHO PIVA; HVĚZDOVA 1716/2B, PRAHA AF PRAHA SPOL. S.R.O. DISTRIBUCE KNIH; KOVÁKŮ 12, 150 00 PRAHA 5, AFWEISS@MYMAIL.CZ X PRODUCTION HUDEBNÍ VYDAVATELSTVÍ; FILIPÍNSKÉHO 36, BRNO AZCD VÝROBA CD A DVD, LISOVÁNÍ, VYPALOVÁNÍ, POTISK, OBALY; STAŇKOVA 39, BRNO RED BULL NAD PETANKOU 10, 160 00 PRAHA 6 CYRRUS A.S. OBCHODNÍK S CENNÝMI PAPÍRY; VEVEŘÍ 111, BRNO

KONTAKT | PŘEDPLATNÉ INFO@FULLMOONMAGAZINE.CZ PREDPLATNE@FULLMOONMAGAZINE.CZ DISTRO | SPOLUPRÁCE (M. PAŘÍZEK) MICHAL@FULLMOONMAGAZINE.CZ TELEFON +420.604.101.745 WWW | FULLMOONZINE.CZ FULLMOONMAGAZINE.CZ HQ | FULL MOON MAG VRŠOVICKÁ 919/16 101 00 PRAHA 10 VRŠOVICE VYDÁVÁ | KYEO SHOWS S.R.O. VEVEŘÍ 3163/111, 61600 BRNO IČ: 28350995 KYEO.NET, INFO@KYEO.NET TISK | EUROPRINT, PRAHA ROZŠIŘUJE | MEDIAPRINT & KAPA ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 TEXTS LICENSED UNDER CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-ncnd/3.0/deed.cs

023

024

aklimatizace

ROZHOVOR HOUPACÍ KONĚ TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV KAPELY

Sloupek Nahoře v Labi dole v Severu provází magazín Full Moon od samotného začátku. Poetické obraty, kterými autor Jirka Imlauf nešetří, se objevují v ještě větší kadenci v textech domovské kapely Houpací koně. Ti ke konci roku 2013 přicházejí s novým albem Everest, a pokud máte Full Moon předplacený, obdrželi jste album spolu s aktuálním číslem. Neideální soundtrack k následujícímu rozhovoru, ve kterém se dozvíte, co je to Klíše, kde leží Větruše, jestli pořád chutná kafe na benzínce a proč neustále pokoušet tu nedobytnou holku jménem píseň. Houpací koně jsou na scéně skoro třiadvacet let, ale pořád neztratili nadšení a primární touhu uspět. Jsou osudově spojeni se svým městem, už dávno vědí, že jinde to nebude lepší, a hlavně, že důležité je to alespoň zkusit.

Proč rovnou Everest? Větruše nestačila?

Kdybychom si za místo pro život zvolili Novosibirsk, taky bysme si k němu nejspíš našli nějaký vztah, je to možná klasická divná příchylnost oběti ke svému trýzniteli... Ba ne, fakt to tady mezi těma kopcema bublá a nad tím vším se tyčí kopec, co se

jmenuje Vysoký Ostrý a Everest připomíná. A když vyjedeš na Větruši lanovkou, dostaneš se zas do klidných secesních časů, má to tam tu atmosféru. Tahle deska ale není tak ústecká, jako ta předešlá.

Everest představuje symbol, je v mlze, nebo ozářený sluncem, fouká tam, padají laviny, směje se ti, láká tě, může se ti to povést, nebo tam můžeš zařvat... Má smysl se o něj pokoušet? Nebo je lepší zůstat doma, vařit si dobrý večeře a zajít si sem tam na kafe?

Jasně, pokoušet se to musí pořád. Stejně jako na vašem novém albu, které mi přijde velmi uvolněné, písně se nedrží klasického sloka-refrén-sloka, ale přirozeně gradují. Jako byste se najednou nadechli a rozlétli, kde se to ve vás vzalo?

Fajn, že to tam cítíš a slyšíš gradaci. Kde se to v nás vzalo, nevím, ale už když jsme dělali Hotel Palace, cítili jsme, že jsme povylezli o půl patra výš a že můžeme dělat písničky jinak a líp. Pak jsme docela dost hráli a zkoušeli, ten pocit, že jsme nezamrzli, nás nabíjel a bylo jasný, že má smysl udělat desku, že jsme dál a chceme to skrze ni lidem říct. Hlavně jsme ale chtěli říct ještě další věci, taky ty, co jsou v textech a v náladě písní. S Honzou Brambůrkem, který desku točil, míchal i produkoval,

025

026

jsme si řekli, že ji postavíme jako příběh, jako klidnou, ale zrádnou vodu, která se začne mlít a téct rychleji a rychleji... Prostě cítíš v sobě velký randál a chceš, aby byl slyšet. Heslem byla naléhavost a žádný schovávačky.

Jak jste na skladbách pracovali? Nezdá se, že jsou složené s akustikou. Třeba zrovna titulní Everest...

No tedy, ty si všímáš, písničky vznikaly pro nás revolučním způsobem a souvisí to s řečeným. Většina písniček sice vznikla se španělkou v pokoji a ve zkušebně v Mumii jsme je pak různě předělávali a hráli si s nimi, ale v tom, co říkáš, hrál hlavní roli Honza, ten byl nekompromisní. Poslali jsme mu třeba do Stuttgartu písničku, o který jsme si mysleli, že je skvělá, a on nám řekl, mersey sound je fajn, kluci, ale patří do roku 1961. Byl jak Nigel Godrich, když točil s McCartneym (i když tedy na židli jsme mu nalepili ceduli George Martin), prostě žádný slitování. Točili jsme nejdřív všichni dohromady, Honza stál uprostřed, zastavoval nás, ukazoval, mlátil mi do kytary, někdy měl zničehonic v ruce basu nebo kytaru, a pak teprve jsme do tohohle základu točili každý to svoje, ale ne vždycky všechno. Většinu písniček jsme takhle úplně překopali, takže jsme se je pak na koncerty museli znova učit, zrovna titulní Everest je dobrý příklad, z něj zůstaly jen části, asi se jim nedá říkat sloky, refrény jsme šoupli do koše a vzali něco jiného z písničky, kterou jsme zahodili... a tak, horolezecký výstup.

Jestli mě něco na Everestu překvapilo, jsou to gospelové vlivy. Když se o tohle někdo v Čechách snaží, je to většinou tristní a umělé, u vás přirozené.

Fakt? Neber, té jsme říkali gospel z pekla, když jsme ji s asi padesáti pozvanými lidmi točili, bylo tak čtyřicet nad nulou, svítily jen lampičky a svíčky a do toho ten text, co se rouhá a modlí zároveň. Ve Vesluju

ROZHOVOR: HOUPACÍ KONĚ

jsme to nijak gospelově nemysleli... Víš, proč to tam možná slyšíš? Protože se na celý desce často zpívá o Bohu a ďáblovi, a to ne jako o metaforách, ale jako o těch, kdo opravdu jsou.

To je pravda. Taky se často v textech nebo i názvech písní odvoláváš na konkrétní postavy, na Everestu je to třeba Deckard nebo Zelda. Blade Runner je ikonický, ale proč zrovna manželé Fitzgeraldovi?

Vždycky se mi líbily písničky, ve kterých jsou konkrétní lidi, jména nebo filmový a literární postavy. Ta deska je deník posledních třech let mého života a Zelda se Scottem mě vždycky fascinovali a děsili, taky tím, kam až můžou věci dojít, je tam hodně souvislostí. A Fitzgeralda mám mezi spisovateli skoro nejvýš. Blade Runner je ikonický pro hodně lidí, to všechno v něm je živý, je to tady s námi, tohle město v noci je jak z toho příběhu, promiň, odskočím si narovnat čip pod kůží, nějak se zadrhává.

Sleduji tě tady na monitoru. Pojďme ještě k Fitzgeraldovým, Zelda byla fascinující osoba. Nehledáš podvědomě někoho tak odvážného a přímočarého?

Nebo nás všechny tyhle holky jen fascinují a vlastně se jich bojíme?

Jsem zpátky, tenhle můj typ vyrobili ještě v dobách, kdy existovaly telefonní budky, psací stroje a klepadla na koberce, občas při silným emocionálním vypětí drhne, už je to dobrý. Myslím, že ne všichni je hledáme, ale je nás hodně, Zelda jako Naděžda Ivanovna, která ti symbolizuje celý ženství, pak je na tobě, jakou máš sílu a čim chceš zaplatit. Fascinujou, přitahujou, děsí, je to tak. Říkal jsem, že ta deska je deníkem mých posledních tří let, život se mi obrátil naruby, je to krok po kroku příběh mého vztahu s krásama i hrůzama, padáním a vstáváním, do toho jsem přišel o práci, nejsem s dcerou, vzbouřený šer-

pové, základní tábor, bivaky, silná i přetržená lana... Honza mi řekl, vytiskni si texty a rozlož je na podlahu, aby na sebe navazovaly, jak to šlo za sebou. A tak to tam je.

Proč na albu není Desire City? V jednom rozhovoru jsem četl, že to je pro vás první věc, která patří k novému repertoáru. A najednou chybí...

Je to tak, je na začátku nového repertoáru, ale jednak už vyšla na singlu (split s Please The Trees – pozn. autora) a taky jsme měli dost materiálu, který jsme chtěli dát na desku a takhle už by to bylo přehlcený.

Ale nahráli jsme ji, jenomže jinak, nechtěli jsme opakovat stejnou verzi.

První vinyl je velká věc. Vím, že občas pouštíš desky, proč vlastně zatím žádné album Houpacích koní nevyšlo na vinylu? Znamení doby?

Z různých důvodů už poslouchám hudbu skoro jen na gramci a taky jí z něj pouštím a jo, je to znamení doby, jako když se od období sushi vrátíš ke chlebu se sádlem a škvarkama. Taky to tak bereme, že první velký vinyl je velká věc. Přemýšleli jsme o tom už u Hotelu Palace, ale neměli jsme na to peníze ani sílu to všechno připravit, tak jsme si pak řekli, že další bude na vinylu. Opřeli jsme se do toho, aby Yannick South (vlastní label Houpacích koní – pozn. autora) nebyla jen značka na obalu, že si to vydáváme sami, ale regulérní, fungující firma. Její hlavou bude Honza Brambůrek a máme s ní plány, chceme, aby vydávala i jinou hudbu než jen tu naši, aby všechny ty věci, ve kterých jsme měli chaos, zpřehlednila a zastřešila. Jestli se povede, aby fungovalo Tajný studio, který jsme za skoro zázračných okolností sehnali a zařídili a kde jsme nahráli Everest, bude i studio.

Tohle je další kopec před námi.

Taky to ladí s velkým tématem desky – střední věk je tady, čas konečně dospět.

027

Pořád tě ještě baví jezdit v dodávce a jíst po nocích bagety na benzínkách? Nebo možná ještě víc?

Střední věk je definitivně tady, už žádný vytáčky. A to jsi vystihl, ty benzínky k tomu patří. Baví, člověče, a pořád stejně nebo možná ještě víc, jen se snažím si doma na cestu spíš namazat chleby, bagety jsou drahý a plný stabilizátorů.

Ten pocit, když si v noci zpátky v dodávce zpíváme Sbohem lásko, já jedu dál nebo starý Priessnitz a na D osmičce zastavíme na kafe! Láska na celý život.

Je to vidět, v posledních letech jste hodně aktivní. Čím to je, že to dřív trvalo tak dlouho a najednou je všechno jednodušší?

Ale my nebyli nikdy úplně líný, vždycky jsme něco dělali a vymýšleli, ale neměli jsme sílu to dotáhnout, dost často jsme byli ve špatný čas na blbým místě. Asi se nám povedlo potkat dobrý lidi, který cítí podobně, a v tom, co dělají, jsou dobrý.

Jestli jsme to kdysi přepískli a smíchali rum s vínem, Míla pomohl kapele na nohy a Martin jí pomohl rozchodit. Kuny má zas metodu „žaves“, žádný velký sraní, je to jen rokenrol.

Baví mě, že u vás pořád cítím mladického ducha, že to klukovství nevymizelo.

Snažíte se tohle udržet, nebo to jde samozřejmě? Nějaký recept?

Každá kapela je vlastně klukovská parta, i Breeders, co sem tam rozbije míčem výklad řeznictví, zkouší kouřit rákosový doutníky a kreslí tajný plány na výpravy do sousední vesnice. Když nezmizí chuť dělat hovadiny a být krapet asociální, nemusí to zmizet ani ve čtyřiceti.

Co Houpací koně udržuje v chodu?

Vždycky jsme věděli, že nebudeme nejlepší kapela na světě, protože to byli Beatles, chtěli jsme být druhá nejlepší, touha mámit holky u nás nebyla nikdy to hlavní,

028

zní to asi ošuntěle, ale je to chuť dobít tu nedobytnou holku píseň. Pokoušet se o to je pořád slast. Silný slova, viď.

No to tedy. Zase jsme u toho pořád to zkoušet. Máte u ní šanci?

McMurphy v Přeletu říká: Aspoň jsem to zkusil. A dneska jsem v novinách čet, jak Lou Reed říkal Tři akordy mi stačí, když byly dobrý pro Johna Leeho Hookera, jsou dobrý i pro mě. To mě bere, psaní písniček je velký téma, jsme pořád zelenáči, ale myslím, že čím víc pokusů, tím blíž k ní jsme. Jenže nikdo nikdy nic neví dopředu, to je taky vzrušující.

Několik alb jste nahrávali v Praze v Jámoru, od Hotelu Palace jste se ale takříkajíc vrátili domů. Všechno vzniká v Ústí nad Labem, máte vlastní label a řídíte sami sebe. Asi je to po těch všech letech lepší, ale nechybí vám přece jen někdy producent, někdo mimo okruh kapely, se kterým byste věci konzultovali?

Přišlo nám dobrý zkusit udělat desku s chlapíkem, který v téhle kapele kdysi hrál, hodně jí dal a má ji pořád rád, má rád stejnou hudbu, od Syda Barretta po Eels, ale žije už nějakou dobu v cizině a zvučí v divadle muzikály. Takže je vevnitř i vně.

A když se Honza postupně během let vybavil a naučil se to, domluvili jsme se, že spolu budeme točit. Jámor a v něm Ondra byli skvělí, pak jsme to chtěli zkusit takhle. Na Hotelu Palace s námi dělal taky ještě Ondra Švandrlík z Nauzea Orchestra, který pro ústecký činoherák skládá skvělou hudbu. Album spluprodukoval, ten byl fakt z druhého břehu Labe, a pomohl tomu. Teď u Everestu měl Honza plán, jak na to, je to tak osobní a my se tak dobře známe, že jsme ten okruh chtěli mít hodně úzký. Nezvali jsme schválně ani kamarády, známý a slovutný hosty odjinud, a když, tak jen na něco málo pár lidí z Ústí, se kterýma se dobře známe.

Vaše město hraje hlavní roli v mnoha písních, říkáte mu Desire City. Proč vlastně, půjde to vůbec vysvětlit?

Ta přezdívka má osobní původ, ve vztahu, o kterém jsem mluvil, ale pasuje na Ústí i v jiných souvislostech. Tohle město dostalo už tolikrát zabrat, a vždycky se z toho nějak dostalo, ta chuť nenechat se převálcovat je v něm cítit, možná je to tou řekou, co se valí údolím jak nějaká životní síla, a kopcema, mezi kterými je rozeseté, není v rovině, je dramatický, bolavě dramatický, kopce a voda, mužský a ženský prvek, spousta touhy. Radost by z toho měl i Václav Cílek, „kochám to město bez blbejch připomínek“.

Přidej ještě něco pro lidi, kteří ho vůbec neznají. Co je na něm zajímavého, zvláštního, specifického? Tedy kromě mejdanů v Mumii, pochopitelně. Vyber jedno místo, kam bys někoho určitě vzal...

Zašlý zbytky secesní krásy v centru, ohyzdný a obskurní stavby jako třeba dávná komunistická zasedačka ve tvaru vany, šikmá věž kostela, která to slízla při bombardování v roce 45, lanovka nad spletí kolejí, viaduktů a nadjezdů s řekou Chuang-che Bílinou, která kdysi měnila barvy podle toho, co zrovna v chemičce vyráběli, hrad Střekov, vysoko na skále nad kaňonem Labe a slavnými zdymadly z první republiky přímo pod ním, kde na hradbách po dvou lahvích žernoseckého vína napadl Goetheho při pohledu na Ústí námět na Fausta, hospoda, kde Karel May psal Vinnetoua, vila v labyrintu uliček ještě pořád půvabný čtvrtě Klíše, kde psal Páral svoje normalizační depky, betonový prostranství před krajským úřadem, kde pátek co pátek za každého počasí postává nejmíň sto teenagerů a z pet flašek nasávají kolu s rumem, krásný park Central Park s nejdražšími lavičkami široko daleko a Dakotou, kde se v gympláckých letech Honzovi Brambůrkovi zdálo

ROZHOVOR: HOUPACÍ KONĚ

029

030

o Rogeru Watersovi, ghetto a tovární čtvrť Předlice, proti které je Ostrava Montmartrem, kopec Střižák, na jehož vrcholu je rybník, střekovský nábřeží s domy s jasně viditelnou linkou velké labské vody a Činoherním studiem za rohem, kde se hraje dobrý divadlo, zoologická zahrada, která je celá do kopce, a když jdete ze shora, tak z kopce, a kde tygry lekají rány z odstřelů v lomu, který je hned vedle, bar a klub Mumie, kde Petr Kuneš nalívá tequily se slovy Kdo nemá rád život, tak to nemusí pít! Toho někoho bych vzal nahoru na Větruši na kafe a vyhlídkovou terasu, kde bude mít tohle všechno jako na dlani.

Pracuješ jako učitel, chodí tvoji studenti na koncerty Houpacích koní? Vědí vůbec, že hraješ v kapele, zajímá je to?

Dlouho jsem učil na střední a léta měl pocit, že je to moc nezajímá, ale v každý třídě se našel někdo, kdo to sledoval a kdo chodil na koncerty, takže v pátek viděl češtináře házet sebou s kytarou a v pondělí ho stejný chlápek zkoušel z národního obrození. Teď učím na základce kousek za Ústím a je to zvláštní, tam to vědí asi všichni, hodně z nich to poslouchá na internetu a na hodinách hudebky v pár třídách chtěj, abychom zpívali Hélium. Tak to zpíváme. Jsou takový bezelstnější.

Zpíváš se žáky vlastní písničky? Tak to vypadá, že si tu nedobytnou holku nakonec přece jenom dostal, co může být víc?

Zpívám, to je sranda, ale jen když sami chtěj, bývám zmatený, když mi říkají, co poslouchají a na co se dívají v televizi, a pak chtěj něco od nás, vždycky si představuji kluky, jak by se potrhali smíchy.

Víc už máš jen pár věcí, ale víš co, kéž by nikdy nepodlehla úplně.

To je pravda, něco by možná skončilo.

Když se tak dívám zpět na vaši kariéru, připadá mi, že lehce kopíruje obecný

ROZHOVOR: HOUPACÍ KONĚ

zájem o kytarovou hudbu. Velký nástup začátkem 90. let, pak téměř kolaps a zmizení ze světa, návrat, až když spoustě lidem vrátili The Strokes chuť do hraní. A možná happyend v posledních letech, která jsou nabitá aktivitou.

Proč to?

Každá kapela na světě, která hraje nějakou delší dobu, malá, velká, prostřední, dobrá nebo špatná si prochází hubenými a dobrými časy, pamatuji si, co mi symbolizuje ten náš téměř kolaps, jel jsem někdy kolem roku 2000 do Chorvatska a do autobusu si koupil Rock & Pop, psalo se tam o tolika věcech, co mi připadaly blbý, samý heavy rock v kšiltovkách, v módě bylo říkat punková úderka, říkal jsem si, už jsme v čudu, tenhle poetismus nikoho nezajímá, a v pelmelu zpráv vyšla na pět řádků zmínka o tom, že jsme něco nahráli nebo co, a u toho byla fotka ne naše, ale Šanova 1, nějak to popletli, protože co na tom záleží. Udělali jsme tenkrát nějaký demo, asi dvacátý devátý, vypálili na pár cédéček, nakreslil jsem k tomu obal, napsal název Labutí písně a řek si, že čas vypršel. A pak zavolal Lábus, jestli nechceme vydat desku u Guerilly. Jo, je to tak, jak píšeš, včetně těch Strokes, ta jejich první deska je dodneška úžasná. Ale ptáš se proč, no protože hrajeme na kytary, a taky, udělali jsme za tu dobu spoustu blbostí, v těch hubených časech jsme třeba nemuseli každý víkend jezdit po umakartovejch klubech v Ostrově nad Ohří nebo Bílině, měli jsme se zavřít na tři roky do zkušebny, poslouchat Velvety a dělat písničky.

Začínali jste pod vlivem Pixies a Afghan Whigs, obě kapely u nás nedávno hrály, byli jste kolektivně omrknout slavnější kolegy? Jak je to vlastně dneska, takové to chceme hrát jako „někdo“ pořád zůstává?

Na Afghan Whigs jsem byl, s Mílou jsme šli taky na Mudhoney a Pixies jsem musel vynechat. Jo, pořád to někde vespod

je, omrkávání toho, jak to mají udělaný, co jim klape a co ne, často když se dívám na tyhle chlapíky, myslím na to, že tenhle akord, tahle sloka, tenhle dvojhlas jsem slyšel, když jsem dělal to a to a byl tam a tam, je to neuvěřitelný, oni dělají hudbu k filmu mého života, mých kamarádů...

Možná se trochu posunulo to „chceme hrát jako ty a ty“. Ne, už víme, že chceme znít jako my.

Hrdinové zůstali stejní?

Zůstali stejný hrdinové a jsou pořád bližší a bližší, pořád sleduju co dělá Dylan, Young, Thurston Moore, Scott McCloud, teď už mám nějakou dobu období Paula (jo, McCartneyho), časem přibyli další – Damon Albarn, Modest Mouse, Sparklehorse, Eels... ne zas tak dávno The National, každý z nás má svoje celoživotní hrdiny, skrytý vzory nebo dvojníky, s trochou nepřesnosti Honza Roberta Smithe, Míla zas Topola nebo Cavea, Martin možná Veddera nebo Wanka, Petr Manic Street Preachers, Honza Brambůrek Floydy, to je napořád. Jezdí s námi dodávkou, pijí na baru, vychovávají děti, trocha patosu neuškodí...

To ne. Vraťme se k Everestu. Kam dneska míří Houpací koně? Čeho chcete dosáhnout?

Není to v tom, kam proniknout, pro kolik lidí hrát, kolik prodat desek, i když skvělý by bylo být dobrou evropskou klubovou kapelou, hrát na Primaveře nebo mít na každým koncertě sto lidí, který nás poslouchají a mají rádi, a neřešit, kolik bude stát nafta a v kolik zítra vstáváš do práce.

Ještě víc chceme dělat hudbu, kterou budou lidi poslouchat i doma, ne jen lehce přismahlý někde v klubu. Umět říct to, co říct chceme.

Být s hudbou, dát jí to, co dala nám, trocha patosu fakt neuškodí. Hillaryho výšvih.

031

nerušte moje kruhy REPORT AMPLIFEST 2013 19. + 20. 10. 2013 HARD CLUB, PORTO (POR) TEXT LEOŠ DUDEŠEK

Kdybych minul koncert Russian Circles 12. října v Praze, nevěděl bych o Amplifestu v Portu. A na dovolenou bych jel možná jinam. Nejsem černokněžník, metalový festival v Portugalsku bych si nevybral z dlouhé chvíle, ale když jde o výlety, neznám lepší zakončení po celodenním putování městy. Vidina sebe s pivem v ruce před podiem je lákavá a je pořád se na co těšit, zvlášť když headlinuje oblíbená parta! Přiznávám, že mě lákali jen oni. Ostatními v neprobádaném line-upu jsem se chtěl nechat překvapit.

I Dvoudenní festival pro zhruba sedm stovek lidí začal v sobotu odpoledne projekcí filmu Black Mass Rising (který mimochodem uvedl taky festival v Karlových Varech – pozn. ed.). Představte si Set the Controls for the Heart of the Sun od Pink Floyd z desky A Saucerful of Secrets, jak obrazem, tak zvukem, přimíchejte trochu occult rocku, rozostřete kameru, nastavte zrcadlo do půle plátna, abyste ušetřili polovinu za film, a zapalte svíce.

Deset minut materiálu zahustěte natolik, aby vám vykynul na dvě hodiny stopáže.

Ale proč ne, výhodou takového otvíráku je, že na první kapelu už budou naštelovaní všichni opozdilci, takže nezačne před prázdným publikem.

A tak se stalo. Švýcarská Zatokrev začala na sekundu přesně. Čtyři údery na hajtku a pak jen zhusta. Vynikající a plný zvuk. Všechno slyším, a co vidim? Čtyři poctivé metalisty a žádný blábol kolem.

Bez zbytečných vyhrávek, valí se na mě

032

skvěle odvedená práce. Kdybych měl vlasy, hážu hlavou jako kytarista a vyhublý habán s basou. A na závěr trochu noisu (ale oni měli zajisté spíš na mysli okultšou) a očekávaný starý song ...Zato Krev, kdy kapela střídavě klečí a leží na podiu v minutové vazbě. A pak to znovu rozjedou. Je parádní zpívat si v Portugalsku na fesťáku spolu se švýcarskou kapelou text v češtině: „Já nevim, có, se děje děje.“ A děje se, pánové, výborný start.

Nejsem metalista a poslouchám váš metal. Aplaus.

Na druhém z podií Hard Clubu, který festival pořádá (zajímavé místo, je to přestavěná tržnice), se snaží všechny zabít přebuzeným výpraskem z aparátů berlínská čtveřice Downfall of Gaia. Nestojí za řeč a už vůbec ne za zpěv, který jde beztak slyšet jak z plechového hrnce, zvlášť když všichni v kapele trhají sousto být u screamo mikrofonu. Tomu říkám kompost.

Všechny škatulky světa, hejbejte se, chvilku sem, pak zas tam. Praví výletníci. A zamlžené krajiny jejich desek tak něžné...

Je na čase změnit lokál a projít se po nábřeží. Promotat se kolem turisticky načančaných restaurací s vyteplenými venkovními zahrádkami a vyhnout se otevřeným jídelním lístkům, co do vás narážejí jak v maňáskovém divadle. Když zvládnete asi tři sta metrů, odmění vás potemnělý podchod, úzká ulička, kde to páchne rybinou. Ukrývá nenápadný vchod do podzemního klubu z kamene. Řikají mu Mercedes. Druhé místo, kde se koná Amplifest, a víc než padesát dlouhovlasáčů se tam nevleze. Ale ti by zrovna teď stejně nechtěli. Dejme tomu, že tu hrajou doprovodný hudební program k hudebnímu festivalu.

REPORT: AMPLIFEST 2013

033

RUSSIAN CIRCLES

Skřípe noise. Don the Tiger, one man pičus doslova a do písmene, zpívá o lásce. Půjčil si kytaru od Chrise Isaaka, jen se mu do ní zamotaly ozvučené pružiny, snad starý vysavač s přilepenými kytarovými pedály a další roští. Výsledek je koukatelný, ale neposlouchatelný. A když to nejde po dobrém, půjde to aspoň po hlasitém. Prst neustále nahoře ke zvukaři, na závěr to jednoduše hodí všechno na zem – a je poklizeno. Honem pryč, ego stříká proudem.

Přes chumel turistů opět do Hard Clubu, hrajou Francouzi Year of No Light. Tentokrát jednoduchý valivý post-rock. Tiché začátky, pomalá rytmika, narůstající intenzita až do mohutných unison všech kytarových nástrojů, dvou bicích a kláves.

Godspeed You! Black Emperor po francouzsku? Jo. Ale nic víc. Takže míň. Proto zpátky po nábřeží do Mercedes klubu na From the Bogs of Aughiska. Noise dvou chlápků v převleku bankovních úředníků, bílé košile se šlajfkama, ale s kuklama lupičů. Jen hluk samplů a zkreslené kytary. Škoda – vypadá to dobře, ale nudí. A nejen mě, klub řídne.

A repete, zpět na tržnici přes nábřeží, za zážitkem večera, jak doufám. Těším se na opravdu pořádnou podívanou, která je sexy. Dává to smysl? Deafheaven ze San Franciska. Když jsem je viděl posledně coby předkapelu na předposlední pražské zastávce Russian Circles, nebyl jsem zrovna u vytržení. Něco ve mně ale postupně zrálo a já zjistil, jak mě to vlastně baví.

A skutečně tentokrát nepřišlo zklamání, ale neskutečná zábava. Kdo neviděl naživo blackotajícího frontmana, náckovského dementa s patkou a v kožených rukavicích, ten má z kapely poloviční zážitek – totiž, jen ten hudební. O něj jde obvykle v první řadě, ale ne u Deafheaven. Z podia prská přehlídka všech nejtragičtějších emocí světa, lituju promočených prvních řad. Černá rukavice zakrývá frontmanovi

034

oči, jindy koule, přejíždí po stehnech, zakrývá pomyslné a bičující paprsky slunce.

V polovině sálu se směju nahlas a upřímně – tolik mě to baví, a podobně postižených je nás mnohem víc. Deafheaven parádně odhadli díru na trhu, spojili sadomasochistickou teatrálnost s prvoplánově líbivým blackem koketujícím s post-žánry. Jen na jednu otázku jsem přeci jen nenašel odpověď. Kdo zvedá ty větve rukou v oddaném gestu směrem k podiu ke zpěvákovi? Kdo mu podává ruce v touze se ho dotknout? Jsou ještě dál než já a užívají si zábavu i v dalším, fyzickém levelu? Pokud jo, klobouk dolů, tolik nadsázky se do mě nevešlo. Anebo nevím, co se děje děje.

Noc hloubne, hodilo by se už jen pivo na odchodnou, jenže touha nedovolí a všechny ty divadelní kousky Deafheaven by se měly přeci jen ještě spláchnout v malém a útulném klubu, kde mají být severští Galvano. Švédové hrajou ve dvou, jen kytara a bicí. Svádělo by to k nějaké matematice, ale tady jde o poctivé kytarové řemeslo. Tu se vynoří rock’n’roll nebo zrychlený bluesový riff, vše zahráno s naprostou precizností. A zpěvákův řev konečně znova připomene, že jsme v Portugalsku, na metalovém festivalu.

II Druhý den, po nutné procházce po nádherném starém městě s lahví portského, opět v Hard Clubu. V chodbě mezi sály vystavuje své sítotisky výtvarník David D’Andrea. Má na svědomí myticky propracované plakáty kapel jako OM, Mogwai, Pelican, Godspeed You! Black Emperor a mnoho dalších.

První koncert dne a Black Bombaim & La La La Ressonance. Dvoje bicí, dvě basy, tři kytary, jedny klávesy, saxofon a perkuse.

Jde o koncertní jam dvou portugalských kapel spojených v jednu. Hudebně nezapřou spíše nu-jazzové postupy severských

sebranek jako Jaga Jazzist, Magyar Posse nebo kanadských Tortoise. Bohužel devět lidí na podiu je moc, zdvojené nástroje nemají žádnou opodstatněnou logiku.

Daleko víc bych si vychutnal samostatné vystoupení obou kapel. Přemýšlím nad všemi lidmi v černém, kteří si teď asi myslí, že si po prokalené sobotní noci spletli podnik. Noise snad ještě zvládnou, ale tento úlet by se mi s trikem Iron Maiden rozdýchával jen těžko.

Vše zachrání Pařížané Aluk Todolo z vedlejšího sálu a jejich sakumprásk prezentovaná poslední deska Occult Rock, rozdělená do dvou setů. A pěkně popořadě, od jedničky až po osmičku. Opět velice zábavné okultistické vystoupení. Monotónní desetiminutový úvod téměř na jednom akordu. Podium zdobí jediná ze stropu spuštěná žárovka, osvětlující temnou scénu jen při vybuzeném zvuku kytary.

A to je zároveň možnost prohlédnout si na chvíli muzikanty v krautrockovém transu.

Bubeník s činely vystavěnými nad sebou ke stropu má povětšinou oči v sloup. Téměř statický basák mě tahá na jednom nekonečném riffu, kytara řeže a posouvá zvuk do pekelných výšin.

Kdyby Chelsea Wolfe nedělala předkapelu Russian Circles, ani bych o ni nezavadil.

Nemůžu se ubránit dojmu nabubřelého soundu, kdy je jedno, jestli hraje kapela na jednu kytaru nebo na dvě, protože rozdíl neslyším. Kde nepoznám, jestli je basa naživo nebo na klávesy. Kde je dáma za mikrofonem jako temná víla a echo je její doménou. Kde pokus o folkovou procítěnost vyjde nastejno jako drone metal.

Všechno je jak španělský ptáček zabaleno do jednoho smotku. Ať se klidně rouhám, jestli naše Khoiba nehrála to samé už před hodně dávnem, a líp! Pardon.

Sonic Youth jsou moji hudební rodiče, jim vděčím za to, co hudebně jsem. Ať

REPORT: AMPLIFEST 2013

CHELSEA WOLFE

je to cokoliv. Narozdíl od všech mých starých lásek se nemusím ani u jejich posledních desek bránit nostalgii. Na co jsem ale nikdy nepřišel, jsou jejich noiseové úlety. Jo, mám je, ale to je všechno a šmitec. Lee a Thurston si už hrajou na písničky. Kim Gordon asi na umění.

Hledím na ni hned od podia a furt čekám, co z toho vzejde. Od první minuty vim, že nic. Nic pro mě. Ani mladíček Bill Nace ve flanelce, jakou míval Thurston, mi to nepomůže rozluštit. Hledám charisma té blondýnky ve stříbrných podpatcích, aspoň když stojí rozkročmo na obou svých fenderech. Dvě kytary nekytary, zpěv nezpěv, mám smutek.

Očekávaný.

Poslední koncert fesťáku. To nejvíc, proč tu být. Pod podiem se stojí už při zvukovce, kouří se cigára, protože tady se to v sále smí. Russian Circles. Poslední deska je teprve v očekávání, prý přitvrdili, a tak se těším, že budou prezentovat nové věci. Bubeník Dave skvělý, Harper Lewis.

Kytarista Mike výborný, Mladek. Basák Brian festovní, Station. Tady je to bez debat. Ať je zařadíte kam chcete, metalisti si v tom libovali všichni, celý sál. Stačil první tón kytary kterékoli písně a ozval se jekot publika jako signál, že to přece všechno známe. Průřez všech desek od Enter až po poslední Memorial, byť z ní hráli jen dva songy. Na víc už asi nezbyl čas a bylo třeba přednést portugalskému publiku všechny hity, žádný nechyběl. Po hodině ale odchod z podia a na přídavek si zvou Chelsea Wolfe. Její projev s Russian Circles za zády je daleko přirozenější než s vlastní doprovodnou kapelou. Jak by ne, když jsou to pořád oni. Jenže se stejně nemůžu zbavit dojmu, že takto zkrátka ne. Russian Circles nemají místo pro zpěv, a už vůbec ne pro tento éterický.

Tady ať prosím platí heslo, aby se vlk nažral, ale ruská kola zůstala celá.

035

výseč z nekonečna REPORT B4 2. 12. 2013 DIVUS, PRAHA TEXT JAKUB PECH

„Teď nás dobře poslouchejte, nebudeme to opakovat!“ Takhle mohla kapela B4 klidně uvést svůj speciální koncert konající se na dušičky v galerii Divus. Ono je vzhledem k improvizačnímu charakteru B4 neopakovatelné každé jejich vystoupení, ovšem patnáctihodinová délka akce, skrze kterou formace originálně slavila patnáct let své existence, dodávala první listopadové sobotě punc jedinečnosti.

Ačkoliv byl víkend, bylo třeba si nařídit budíka – ani na festivalech se většinou nevstává na koncert o deváté ráno.

Z pochopitelných důvodů se hrálo bez předkapely. Úvod ranní produkce se ještě mísí se zvukovou zkouškou za pochodu, jakmile jsou však všechny šavle na mixáku na svém místě, nabírá kapela energii. Pro „Béčtverku“ typický souboj řádu a chaosu. Na jedné straně skvěle sehraná rytmika Leoše Kropáčka a Karla Žďárského a naproti nim pulsující, nečekaně explodující klávesy Davida Freudla a především pak nevypočitatelná kytara Tomáše Procházky. Tomáš je jako akční expresionistický malíř (když už jsme v té galerii), po krabičkách efektového řetězce šlape, jako když se nabírají a divoce míchají barvy na paletě. A nejsou to žádné prefabrikované tempery – kytaru prohání několika raritními kousky, kterým vévodí snad metrákový sovětský multiefekt. Když navíc během hry začne rukou zasahovat do magnetofonu páskového echa nebo kytaru narychlo „vypreparuje“ do perkusního nástroje, zavání to informelem.

036

Už v předstihu byli ohlášeni hosté, kteří měli v případě kolapsu někoho ze stálé sestavy zaskakovat; nutno podotknout, že to prvních několik hodin nebylo zapotřebí.

Ze začátku se pozvaní spíše přidávali. Jedním z prvních byl tuším Tomáš Brýl s flétnou a perkusemi, překvapivé pak bylo krátké angažmá patnáctiletého Mikuláše Šušora za syntezátory. Už od časného rána byl přítomný Jan Burian ml., který pomocí mikrofonu a iPadu prováděl jakýsi živý de-mix dění na podiu. Pozoruhodný byl Martin Janíček s obrovským pomuchlaným plechem, z nějž zvuk doslova dojil pomocí barevných, navlhčených tyčinek.

odpoledni začíná mezi návštěvníky i muzikanty kolovat fantastický nápad, že by bylo skvělé už nikdy nepřestat. A i když to tak nedopadlo, pořád se jednalo o velmi reprezentativní výsek z nekonečna.

Zajímavé byly rovněž hostovačky různých saxofonů, protože každý vábil kapelu do trochu jiných vod. Osobně mě nejvíc bavilo, jaký vliv má na vývoj improvizace Martin Strakoš střídající altku a klarinet.

Kolem třetí hodiny se B4 dostali k velmi strukturovanému minimalismu, který Strakoš vyloženě rozbil takřka freejazzovým rykem. O pár minut později kapela zmutovala ve šlapající mašinu, která si jen tak mimochodem užívá jakési funky, jemuž se však rozjela schizofrenní porucha po návštěvě zrcadlového bludiště. Tento úsek byl mistrně zakončen avantgardním dialogem klarinetu a syntezátoru Jana Faixe.

V podobné situaci jsem se při psaní reportáže z koncertu ještě neocitl. Spontánně se ptám Karla, jestli by nestál o to, abych ho zastoupil, a on že jasně, že když vidím volnou basu, ať neváhám. A tak neváhám a někdy kolem osmé stojím na podiu. Rozhlédnu se po ostatních a jsou tam úplně cizí lidé. Divné na tom je, že co zrovna hrajeme, nepřestává znít jako B4. Podívám se do publika a celá obvyklá sestava kapely je rozmístěna porůznu mezi návštěvníky. Tomáš Procházka se pobaveně usmívá přesně z místa, z něhož jsem ještě před pár hodinami já sám fascinovaně poslouchal nějakou jejich muzikantskou vylomeninu. Celé je to úplně naruby a hrozně vtipné. Čas za nástrojem pospíchá, jako by v mžiku se vystřídá několik spoluhráčů a najednou mi přijde, že pořádat patnáctihodinový koncert není ani trochu vyšinuté.

Během odpoledne začíná být jasné, že tenhle maratón (s důrazem na dlouhé „o“) bude zároveň i štafetovým během. Příležitostně odpočívající basu supluje tučný syntezátor anebo baryton kytara, klávesových nástrojů je průběžně přítomno ažaž, za bicími se jako první záskok objevuje Tomáš Čížek a u kytary Martin Peřina.

Brzy přibudou další a další. I osazenstvo publika se mění a rozrůstá. V pokročilém

Všichni hosté přinášejí něco osobitého, zároveň se však z podia dál line muzika se štemplem B4. Nějakou dobu se zdá, že se tak děje proto, že jsou stále přítomni tři nebo alespoň dva členové kapely. Jenomže v podvečer vše přerůstá do nevídaných rozměrů: nejprve se na jevišti ocitá v menšině osiřelý David Freudl a pak najednou...

Ostatně poslední dvě a půl hodiny strávené opět v pozici posluchače mi zmizely jako pára nad hrncem – a přitom se nikomu nechtělo říkat hrnečku, dost.

REPORT: B4

037

038 NOMFUSI (BY JON COTTAM)

039

REPORT WOMEX 2013 23. – 27. 10. 2013 CARDIFF, WALES TEXT JIŘÍ MORAVČÍK

Pokud stále trváte na zodpovězení otázky, co je to world music, vydejte se na veletrh Womex. Během čtyř dnů ztratíte všechny iluze, že se to někdy vůbec dozvíte. Na festivalu vám navíc každý řekne: termín neřeš, raději poslouchej hudbu, šéfredaktorem magazínu fRoots Ianem Andersonem trefně nazvanou hudební ekosystém.

Womex (World Music Expo) je největší světový veletrh world music. Má kočovný charakter: počínaje rokem 1994, kdy byl v Berlíně založen, se na jeden nebo tři roky utáboří v některé z evropských metropolí. Letos proběhl od 23. do 27. října ve waleském přístavním městě Cardiffu.

Opět se sem sjelo na dva a půl tisíce delegátů – tedy novinářů, muzikantů, vydavatelů, agentů a festivalových organizátorů.

Honičku tu máte od rána, kdy během dne probíhá samotný veletrh, panelové diskuze, přednášky a promítají se filmy. Večer pak lítáte jako hadr na holi, abyste stihli alespoň část z bezmála padesátky koncertů, odehrávajících se v sálech nádherné budovy Wales Millennium Centre a přilehlém stanu.

Tam se třeba tančilo s jamajským zpěvákem Winstonem McAnuffem a francouzským multiinstrumentalistou Fixim, známým ze skupiny Java. Pětapadesátiletý Winston vizuálně nemate: dredy mu visí do půli zad a při chůzi se houpe. Takže jasná věc, bude reggae. Ale kdeže: s Fixim a bubeníkem a beatboxerem Marcem Ruchmannem přehráli čerstvé říjnové

040

album A New Day, kde reggae v jedinečně svěží směsi francouzského musette, blues, jamajského calypso, afrobeatu a písní maloya z ostrova Réunion vnímáte spíš jen jako postoj. Winstonovy skladby dostávají díky akordeonu rozpustilý nádech, jenomže z jeho soulového hlasu občas prýští i rebelská zloba: pokud si ho chcete zapamatovat jen jako „sazeče lásky“ v nádherném hitu Garden of Love, je čas na korekci. Jinak na albu A New Day bubnuje Tony Allen a produkoval ho Olivier Lude. Winston McAnuff alias Electric Dread nespadl z nebe: v 70. letech patřil na Jamajce k reggae hvězdám, pak se na hezky dlouho ztratil, aby se díky kompilaci starých alb u francouzského labelu Makasound nedávno vrátil na scénu. Ovšem v Paříži a s „docela jiným reggae“.

Dramaturgii večerních showcase má na starosti každoročně proměnná porota Sedmi samurajů: odborníků, vybírajících ze stovek přihlášek z celého světa to nejzajímavější a čerstvě aktuální, s přihlédnutím na vyváženost mezi tradicí a modernou, lokální, civilizací nedotčenou hudbou a multikulturními fúzemi. Oslovené kapely přicestují na Womex na vlastní náklady a bez nároku na honorář; sama účast s možností prezentovat se před tak vybranou společností představuje návratný vklad. Womex totiž funguje jako pestrá tržnice, kam se chodí nakupovat vybrané hudební lahůdky pro nastávající festivalovou a koncertní sezonu – a spoustě skupin to v minulosti pomohlo nastartovat mezinárodní kariéru.

Stoupající počet delegátů potvrzuje, že world music nadále představuje fenomén

současného globálního světa. Odtud heslo: world music, soundtrack globalizace.

Jak ale loni poznamenala Antonia Kavas, organizátorka chorvatského festivalu Ethnoambient: „Jestliže si někdo myslí, že uniformovaný svět je dobrý nápad, měl by se na Womex přijet uklidnit.“ Což dost často nejde. Koncert francouzského saxofonisty Guillaume Perreta se skupinou Electric Epic připomínal masakrizující explozi progress jazzu, funky, afrických příměsí a rocku. Není divu: baskytarista Philippe Bussonnet hrával u rockových avantgardistů Magma, bubeník s kytaristou mají v krvi Mahavishnu Orchestra i King Crimson a poslední album Perreta produkoval a vydal na svém labelu Tzadik John Zorn. Věřte tomu, že Perret jazzu zavařil pořádnou dávkou zlobivosti, sundal mu obojek a vypustil jako draka. A když na vás namíří svůj zevnitř červeně nasvětlený saxofon, akcelerovaný přes efektové krabičky, naskáčou vám po těle pupínky.

Snaha rozklíčovat hudební obsah termínu world music je už dvacet let marná.

A zbytečná, stejně jako umanutá potřeba nahradit ho pro údajnou zastaralost jiným. Humorné je, že se o to vždy pokouší lidé pohybující se mimo scénu world music, navíc lidé považující tento zeměpisně a kulturně neohraničený fenomén za hudební žánr. Dobře, a jakou alternativu tedy navrhujete?, ozval se například bývalý manažér Tinariwen Andy Morgan. Odpovědi se pochopitelně nedočkal. Původně čistě marketingový termín (bez ambicí na definici) se od roku 1987 postupně ujal coby velmi zjednodušené označení pro už z podstaty nepojmenovatelný hudební proud a buďme vděčni za to, že namísto

REPORT: WOMEX 2013

KRISMENN (BY DAVID RIVOAL)

soundtrack globalizace

sáhodlouhého vysvětlování, jakou hudbu posloucháme, nám dodnes pro začátek stačí říct: world music, hranou lidmi, co se řídí odlišnými kulturními zvyky.

V tu chvíli je i běžný posluchač v obraze.

A zatouží-li po jasnější odpovědi, pak je na nás, jakou mu poskytneme a jak popíšeme konkrétní hudbu z kteréhokoliv koutu planety, i když to často vyžaduje hodně fantazie a úsilí. V tom ale spočívá kouzlo world music. Přiblížit jen tak pár slovy Jambinai ze Soulu, další letošní impozantní nářez na Womexu, je navíc zhola nemožné.

Jižní Korea si na svém hudebním obraze přes bohatě zasponzorované music office dává záležet. Slavnostní zahajovací koncert The Chaosmos of Korean Music: Heaven, Earth and Human představil v roce 2010 v dánské Kodani modus operandi tamní scény: balanc mezi tradicí sahající stovky let nazad a exaltovanými experimenty. Korejci drží v rukách silnou zbraň, s níž zasazují nesmiřitelné rány: starobylé dřevěné nástroje úctyhodných tvarů a zvuků.

Zatímco ženské duo [su:m] neboli „a rhythmic space, a pause for breath“ s dechovým nástrojem piri a citerou gayageum pracovalo na koncertě i s doznívajícím tichem, pro smíšenou pětici Jambinai je směrodatná jeho destrukce. Majestátní zvuk piri, s jiným druhem citery – geomungo ze 4. století – a dvoustrunnými svislými houslemi haegeum doslova znásilnili přidáním manické metalové kytary a rytmiky. Intenzitu zážitku, podle přítomných znalců něco jako Sunn O))) na pátou, navyšuje řev eufemisticky nazývaný zpěvem a hraní doslova celým tělem.

Pravdou je, že někteří hudebníci své zařazení k world music v oblibě neměli. Kdo by také toužil být nazýván „exotem z třetího světa“? Jenomže na vině nebyl ani

041

tak samotný název, jako spíš mnohá líná, neinformovaná a zkreslující mainstreamová média, kterým stačilo, aby někdo zabouchal do dřevěného bubnu, pocházel z Afriky nebo divně zazpíval – a bylo worldmusikově vymalováno. Podobné situace důvěrně známe: do pytle celtic music se v minulosti naházel úplně každý, kdo vzal do ruky píšťalu, i kdyby žil na severním pólu, a Iry se Skoty to rozpalovalo do běla.

Mumford & Sons kdekdo také považuje za součást english folk music, což je s ohledem na úctyhodné tradice scény opět šílená mediální zkratka.

Globalizace, v dnešní hudbě symbolizovaná jedním kliknutím myší, umožnila zrod do té doby nepravděpodobných fúzí. Z některých vyčteme dávné historické souvislosti, z jiných fakt, že dejme tomu moderní africká hudba dnes vzniká uprostřed Evropy a má ty samé hodnověrné kvalitativní parametry, jako by pocházela z Bamaka nebo Dakaru.

DNA se totiž nikdy nezbavíte aneb: jsme jedna velká africká rodina, což v jazyce bambara znamená překlad názvu pařížské afro-rockové skupiny Debademba.

S ústřední dvojicí, tvořenou fenomenálním kytaristou Abdoulayem Traorém z Burkiny Faso a zpěvákem Mohamedem Diabym, griotem z Mali ražení mladého Salifa Keity. Žádná z pořádajících zemí také nepodcení možnost prezentovat hudbu svého regionu. V Kodani natřikrát ohromili Seveřané, cardiffská sekce Horizons představila horká želízka z Walesu, Irska nebo Anglie. Slavnostní, až opulentní zahajovací koncert Land of Song postavila z waleské hudby Cerys Matthews. Na zbytku Horizons se ale podílelo víc dramaturgů a před tisícovkami delegátů pak zazářila dvojice potomků dávných bardů, waleská harfistka Catrin Finch a senegalský hráč na koru Seckou Keita, nebo anglická folkařka Fio-

042

na Hunter, superskupina KAN a názvem matoucí irští rychlíci We Banjo 3.

V oficiální sekci showcase vysoce zabodoval anglický folk se zpěvačkou strašidelných lidových balad Emily Portman a triem LAU, ale neméně uhrančivé koncerty jsme zažili s bosenskou interpretkou sevdalinek Amirou nebo Aysenur Kolivar z Turecka, zaměřenou na středomořské tradice. Fanfare souvisí s rumunskými cikánskými kapelami a styl rai asi není potřeba přibližovat. Početná dechovka Fanfaraï zahrnuje hudebníky z Francie, Alžíru a Maroka a celou škálu severoafrických stylů, včetně gnawa a berberských rytmů; navrch s pořádnou dávku jazzu a latiny.

Radost poslouchat a křepčit. Bubenicko-vokální eskadra Grupo Bongar udržuje v brazilském státě Pernambuco při životě tajemstvím obestřené mystické rituály Jurema. Kult stejnojmenného stromu, z něhož se vyrábí „čarodějný“ nápoj, je spojený s tamními indiánskými kmeny a smíšením s obřady západoafrických otroků, jen postoupil do fáze silnějšího tranzu.

Se subjektivním výběrem Sedmi samurajů lze v nejednom případě polemizovat, snahu „co nejvíce zahrnout a co nejméně vynechat“ ale nakonec doceníte minimálně ve chvíli, kdy na Womex přijíždíte načerpat informace o dění na scéně world music. Kdo by vynechal příležitost vidět v akci Richarda Mthethwa alias Nozinja, vynálezce 180 bpm Shangaan Electro, novodobé rychlopalebné taneční atrakce z jihoafrického Soweta! Pravdou je, že na neuvěřitelných a sezpívaných tanečnících necháte oči, a ostrý zvuk píšťalek se do vás možná zavrtá víc než primitivní technosound.

K veletrhu Womex patří také prestižní ceny. Za celoživotní dílo ji letos získala legendární kubánská skupiny Los Van Van, založená už v roce 1969, a cenu Professional Excellence Award obdržel neméně

legendární Festival na poušti (Festival au Désert), jehož letošní ročník musel být s ohledem na dramatické dění v severním Mali poprvé od roku 2001 zrušen. Cenu převzal ředitel festivalu Ansar Manny, pocházející z národa Tuaregů, a delegátům Womexu slíbil, že příští leden se Festival v poušti opět uskuteční na svém tradičním místě nedaleko malijského města Timbuktu. Českou mafii, jak naši výpravu přezdívají „womexians“, tvoří tradičně zástupci Colours of Ostrava, Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, Respectu, skoro samí Petrové (Dorůžka, Koláček, Pylypov), Aleš Opekar z Vltavy a „kluci a holky“ z brněnského vydavatelství Indies. Český stánek už druhým rokem zajišťuje ministerstvo kultury (díky úsilí Lenky Dohnalové) a divili byste se, kolik lidí se u něho za ty tři dny (poslední čtvrtý se už jen rozdávají ceny) zastaví omrknout, co je u nás z hudby nového. Všechny z letošního Womexu si můžete nastudovat na webu Womex.com, alespoň pro rámcovou představu, co dalšího by vás v Cardiffu za poplatek 250 eur čekalo. Totožně pestrou hudební paletu chystá Sedm samurajů i na další ročník – ve španělském Santiagu de Compostela proběhne od 22. do 26. října 2014.

Pokud si ještě někdo stále myslí, že world music je žánr, veletrh Womex ho spolehlivě a velmi rychle vyvede z omylu. Najít třeba jakékoliv souvislosti mezi zmíněnými jmény zkrátka nelze. World music představuje zejména pestrou směsici velkoměstsky zmutované tradice, civilizací nedotčených lokálních pokladů a crossover projektů coby analogie věčného kulturního pohybu.

A Womex pak místo, kde si můžete vše zčerstva naposlouchat a ještě si o tom popovídat se zasvěcenými.

REPORT: WOMEX 2013

OBSAH #32 ONTOPIC 006 #1 RHCP 008 FRONTSTAGE 010 TOP10 012 LOU REED 016 HAVRAN 019 MOON 5 024 ROZHOVOR HOUPACÍ KONĚ 032 REPORT AMPLIFEST 2013 036 REPORT B4 038 REPORT WOMEX 044 RECENZE ARCADE FIRE 048 RECENZE NYLON JAIL 050 RECENZE MANIC STREET PREACHERS 052 RECENZE PEARL JAM 053 RECENZE GVSB 054 RECENZE OMAR SOULEYMAN 056 RECENZE GOLDFRAPP 058 RECENZE SEBADOH 060 RECENZE ANNA CALVI 062 RECENZE ZOMBY 063 PROFIL AS GIDEON WEEPS 064 ROZHOVOR JUANA MOLINA 068 RECENZE ROY HARPER 070 RECENZE SKINNY PUPPY 071 PROFIL RICHARD SKELTON 072 PROFIL BARZIN 074 RECENZE KINGS OF LEON 075 RECENZE TERRY LEE HALE 076 ROZHOVOR MOMMA KNOWS BEST 088 PROFIL LABEL MIASMAH 092 XPLAYLIST.CZ

043

044

až nastaví zrcadlo RECENZE ARCADE FIRE (CAN) REFLEKTOR (MERGE, 2013) TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Jelikož máme času víc než dost, konkrétně pětasedmdesát minut, pojďme přepsat zákony fyziky. Pojďme hodit za hlavu fotony a indexy lomu a na délku tohoto článku přijmout teorii, ve které je odraz nikoli produktem vlnění odráženého příhodným povrchem, ale momentem, kdy už je v příjemci daného vlnění po okraj – a něco musí ven. Zrcadla takhle jistě nefungují, ale umění svým způsobem ano.

Odráží vše, co už nedokáže pojmout.

V případě kanadských Arcade Fire je zdrojů vlnění tolik, že se nelze divit počtu hudebníků, kteří v kapele všelijak rotují, co se nástrojů i personálního obsazení týče. Tvrdé jádro kolem manželské dvojice Wina a Régine na sebe strhává logickou, ale zkreslující pozornost: Arcade Fire jsou i kapelou Richarda Perryho, sbírajícího hrací strojky, kapelou neortodoxní houslistky Sary Neufeld a samozřejmě kapelou Winova bratra Willa, který si jednou do svého zápisníku poznamenal Petra Nováka a jeho Já budu chodit po špičkách („ya boodoo hodeet poh shpichkach“). Proč je k nám vlastně nikdy nikdo nepřivezl?

Snad i proto, že tu nejpříhodnější chvíli jsme dávno propásli. Arcade Fire nabobtnali do stavu, se kterým je obtížné se popasovat, pokud člověk necelých deset let nazpátek přísahal na debut Funeral.

Z roztodivné, chmurné sebranky, jejíž písničky jsou utopeny stejně tak v melancholii jako v poetických šifrách, vyrostl ledoborec s cenou Grammy na přídi

RECENZE: ARCADE FIRE

a davy pozérských fanoušků v podpalubí.

Dneska už nemůžou Arcade Fire napsat tak srdceryvnou písničku, jako byla třetí Neighborhood s podtitulem Power Out – jednak v jejich hudební sestavě chybí klíčový zakladatel a Butlerův spoluautor Joshua Deu, jednak byste vervu, s jakou se Win Butler opírá do fantastického textu, frontmanovi Nejdůležitější kapely současnosti™ dávno nevěřili.

I went out into the night I went out to pick a fight with anyone Tím spíš je dobře, že se o nic podobného na nové desce nikdo ze zúčastněných nepokouší. Reflektor je překvapivým tahem, který dává ve zpětném zrcátku (kde taky jinde) pronikavý smysl nejenom proto, že si Arcade Fire s Jamesem Murphym tykají už léta. Někdejší předák kultovních LCD Soundsystem a nyní tedy producent obsáhlé dvoudesky přinesl přesně ten vklad, který se dal od oznámení vzájemné spolupráce čekat. Diskotéková koule nevisí ve videoklipu k pilotnímu singlu nadarmo – a navíc je o ní dobře známo, jak umí odrážet světlo. V jednom ze záběrů svatá relikvie tanečních parketů levituje v prostoru a členové kapely ji pod režijním vedením Antona Corbijna vzdávají bizarní hold. V tu chvíli nelze nevzpomenout slova zmíněného Joshuy Deu, kdy rockovou hudbu, respektive její živé podání v konfrontaci s publikem, přirovnává k náboženskému zážitku.

A náboženství je pochopitelně voda na mlýn jediných členů Arcade Fire pocházejících ze Spojených států. Aby byla spoj-

nice dokonalá, jsou sourozenci Butlerovi dokonce z Texasu, tedy státu spadajícího pod neformální nálepku „bible belt“. S biblickými motivy pracovali Arcade Fire už na desce, která má svatou knihu přímo v názvu: Neon Bible dokázala, že Funeral nebylo náhodné plácnutí do vody, ale že alternativní scéna získala nové věrozvěsty.

Kapela si uchovala všechny své debutem ustavené přednosti – silné melodie i texty, svébytnou náladu, schopnost vygradovat písničky do hymnických rozměrů – a zahustila svůj zvuk nahrávacím procesem, zaznamenaným v kongeniálním hudebním dokumentu Mirroir Noir. Někdo si kvůli produkci své desky pořídí vintage mixážní pult, Arcade Fire koupili odsvěcený kostel. Výsledkem nebyly jen varhany v Intervention, ale cosi jako tíživá přítomnost vyšší prozřetelnosti, jež prostupuje celou nahrávkou. Butler zpívá o vlnách vzdouvajících se uprostřed moře a bojí se, že dosáhnou výše jeho oken dřív, než se odhodlá otevřít dveře. Tuší za nimi Ameriku, o kterou nestojí.

MTV, what have you done to me?

Save my soul, set me free!

Neon Bible svírá předzvěst válek vnitřních i vnějších, a také předzvěst světa mainstreamového zájmu, ve kterém se nikdo z kapely necítí příliš svůj. Grammy zcela surreálně vyhráli za třetí album The Suburbs, opět koncepčně pojatou desku, které ale schází určitá předchozí přímočarost. Marně se Butler vzpíral televizi, jejíž publikum si teď Arcade Fire podrážděně googlilo.

Na internetu jsou k dohledání kouzelně pitomé záznamy tehdejšího rozčarování,

045

včetně videa z jakési ranní show, kde dvojici moderátorek zcela spadne řetěz, když k nim ze zákulisí dorazí nápověda, že album roku letos vyhráli... Acadian kdo?

Nic z toho si The Suburbs pochopitelně nezasloužila, včetně vyzdvižení na, jakkoli efemérní, piedestal. Investice do vrstevnatého konceptu poprvé spolkla hudbu samotnou, a i když se lze písničkami proposlouchat do všelijakých rovin, až na výjimky (odpíchnuté Ready to Start a Month of May, fanoušky zpytující Rococo, Modern Man s nezvykle časovaným beatem) mají, výborným kritikám navzdory, hlavně v druhé půli tendenci splývat. V paměti namísto nich utkvěly doprovodné materiály: mazaný interaktivní videoklip k We Used to Wait a hlavně působivý krátký film Scenes from the Suburbs, režírovaný Spikem Jonzem. I ten je nicméně mrazivější ve své zkrácené podobě, střižené pro účely titulní písně.

By the time the first bombs fell We were already bored Zatímco americkým předměstím v Butlerových vizích – byl spoluautorem scénáře a nedá dopustit na Orwella – vládne stanné právo, Amerika skutečná se vypotácela z vlády republikánských jestřábů a kapelou aktivně podporovaný Barack Obama alespoň nakrátko uvedl Státy do euforie. Čas si zatančit? Ne tak docela. Cesta k Reflektoru vedla kromě bizarní spolupráce na soundtracku k filmu Hunger Games (který by se ale klidně mohl odehrávat ve vesmíru The Suburbs) především přes návštěvu karibského Haiti. Z diktaturou a čerstvě i přírodní katastrofou zkroušeného ostrova pochází rodiče Régine Chassagne, druhého pilíře Arcade Fire a dnes také matky Butlerova syna.

Společný výlet byl pro jejího manžela přelomový a na desce je to slyšet. Posun

046

od americké hudební tradice, ze které je kapele nejčastěji předhazován Bruce Springsteen, a legend typu Joy Division, kterým Butler děkoval pro změnu na Brit Awards, je enormní: haitský hudební žánr rara je hudbou pouličních slavností, ne společensky zakonzervovaných předměstí nebo nesnesitelných citových pnutí. Na desce ale tepe vespod, bez produkčních vytáček ho přiznává jen písnička Here Comes the Night Time.

And when they hear the beat Coming from the street They lock the door But if there’s no music Up in heaven Then what’s it for?

Možná i proto patří mezi to nejsilnější, co Arcade Fire nahráli. Na jejich poměry je velice jednoduchá, patřilo by se říct účelná. Houpavé sloky kloužou do banálního refrénu vytloukaného do plechových bubnů a teprve když písnička ve finále nabere karnevalové tempo, poznáme v ní kapelu, která si z podobných závěrečných halekaček udělala živnost. Butler se ale ani uprostřed barevného reje nevyhne tématům víry, respektive věřících, kteří víru nabízejí jako instantní spásu tam, kde by byly potřeba spíš přikrývky a léky. O koncept nebe se otře už v úvodní, bezmála osmiminutové skladbě Reflektor: If this is heaven I don’t know what it’s for If I can’t find you there I don’t care A jelikož jsme v tu chvíli na murphyovské diskotéce, nabízelo by se interpretovat podobná slova klasickým modelem „chlapec hledá dívku“, případně „chlapec hledá dealera extáze“. Co když ale chlapec hledá Boha? V Texasu mají na takové věci zákony, víme. Navíc naro-

dit se mormonským rodičům (byť nijak zvlášť praktikujícím) člověka chtě nechtě indoktrinuje. A bohem může být v tomhle případě třeba David Bowie, s jehož hlasem si Butler v jednu chvíli posílá textová psaníčka. Dokonce i ten saxofon, který Bowiemu kupodivu nepatří, zní jako ozvěna berlínských desek Low a „Heroes“.

Titulní skladba ani na své epické ploše nestíhá nudit, což se bohužel nedá říct o leckterých dalších kusech na albu. To se v půli láme s fantastickou Joan of Arc, jež kromě zdivočelého intra poutá hlavně francouzštinou Régine Chassagne (Je ne suis pas Jeanne d’Arc/ And if you shoot/ You better hit your mark), ale pak už deska šumovým prostojem ladí na nové frekvence, u kterých posluchačská pozornost výrazně kolísá. Co bylo na prvním CD strhující, najednou působí v šestiminutových stopážích utahaně. Vše završuje rovnou jedenáctiminutová Supersymmetry, která má ale díky strohé base alespoň nějakou atmosféru a po pěti minutách se přelije v čistě ambientní dojezd.

Když minuty na Reflektoru sečteme, vyjde jich nám pětasedmdesát. Dost času odrazit leccos, nejenom motivy, které byly Arcade Fire doposud nejbližší. Reflektor načíná sampl z úvodu Neighborhood #1 (Tunnels), otvíráku debutové Funeral – skoro jako pokynutí časům, kdy šlo zpívat o věcech, na které už z pozice Nejdůležitější kapely současnosti™ nemáte šanci dosáhnout. Cesta Arcade Fire nabrala od Funeral dráhu, ve kterou lze jistě po večerech ve zkušebně doufat, ale nedá se na ni připravit. Že se na téhle cestě ohlížejí nazpět už se čtvrtým albem, to lze s přihlédnutím k její nepravděpodobnosti jistě pochopit. Že to zvládají hudbou, která se do velké míry vymyká všemu, co doposud hráli?

To je fenomenální.

RECENZE: ARCADE FIRE

047

psychokovboj útočí i zasahuje RECENZE NYLON JAIL MY HEART SOARS LIKE A HAWK (INDIES, 2013) KŘEST 4. 12. 2013 PILOT, PRAHA TEXT KITTCHEN

Je to tak. Bál jsem se toho. V Banátu si mě ten polonahej Matuška, nebo kterýho čerta, omotal během vystoupení kolem prstu. Jenže co když ta deska nebude tak dobrá? Co když to na mě nebude fungovat a já se budu muset probrat z tehdejšího opojení a zahodit jen tak zbůhdarma další radost. A ještě o tom zklamání budu muset napsat čtyři a půl tisíce znaků. Co je to za lidi, že jim nedokážu zhola nic odepřít?

Full Moon, no jasný. Ale nakonec to byl tzv. fér deal. Když ti to nebude chutnat, prostě to necháš.

A tak si napřed pustim kousek v zapářený kuchyni v plný práci. Na ochutnání.

A hned vim, že obavy byly planý, od prvního tónu je jasný, že jestli ne všechno, většina tu bude správně. Takže to hned zase vypnu, protože kazit si poslech takový nahrávky krájením cibule, to by byla teprve zbůhdarma vyhozená radost. A radosti si je dneska třeba fest hlídat. A hýčkat.

O pár dní později, uprostřed noci, s lahví vína v zhasnutým bytě. Zavírám oči a s prvníma tónama Sun in Hell se mi v hlavě rozjížděj ty mý filmy. Pro mě vlastně asi jedinej relevantní ukazatel. Vlastně je mi jedno, jak kdo přesně hraje a jak moc je co slyšet. Jestli je zvuk teda dobrej, nebo z prdele. Jestli to je angažovaný, nebo normálka láska. Když ty filmy běžej, znamená to, že u mě dobrý. Že je v tý hudbě cesta, po který můžu jít. Cesta, kterou zatim neznám, jak zpívá Jiřin. A po který je

048

vždycky nejlepší a opojný a nejzábavnější vykročit poprvý.

Poprvý si dát ten nezvyklej nástup bicích, kterej mě pak potěší na desce ještě několikrát. Trochu jinak, než bych čekal, až se vždycky na začátku leknu. A přitom tak správně. Dobrá práce.

Poprvý sledovat Jiřího zpěv, kdy je mi úplně ukradený, jestli zpívá anglicky, nebo jak. Pověz mi víc o svým domově.

Uvolněnej a naléhavej. I ze studia. Plnej, otevřenej.

A poprvý zazněj i ty měkký vokály vzadu.

Jednoduchý, nekomplikovaný. O to působivější.

Poprvý ten holčičí zpěv hned v druhý Turtle Soup. Vybavil se mi Ondřej Ježek, jak v Banátu řiká, že až poslední den nahrávání přišel na to, že baskytaristka Michaela krásně zpívá. A že s ní teda natočil, co šlo. A měl recht. Ten chlap to jednou někam dotáhne.

Poprvý si taky neskutečně užívám všechny ty přímočarý kytarový vyhrávky. Tyjo, pár správně zasazenejch tónů – a jak to funguje.

Filmy jedou. Grace zní tak, jak jsem si vždycky představoval kovboje. Jak se řítěj na zpěněnejch koních. Možná by je mohli nějaký indiáni napadnout ze zálohy, kovbojové za sebe házej ohnivou vodu, aby indiány zdrželi. Indiání střílej šípy s grilovanejma magickejma houbama, brzo se celá ta westernová jízda rozsype na jednotlivý halucinující ostrůvky. Western, ale divnej. Trochu jako Kazatel. Velmi zábavný, libuju si.

Hned další song, jeden z favoritů, No Way má zabijáckou klávesovou vyhrávku, která

se propálí skrz všechny vazby a kytarový stěny. Možná to bude song z mejdanu, kdy se dezorientovaný kovbojové i s těma plastikovejma podstavcema konečně setkaj s bandou úplně ožralejch indiánů. Se stejnejma plastikovejma podstavcema. A gumovejma tomahawkama, zamrzlýma ve věčnym nápřahu. Slovo dá slovo. Další houby zapíjený další ohnivou vodou. A zase ty skvělý vokály na závěr. Tu dudu, tu dudu, tu dudu, tu tu.

To mě teda těší velice.

No a dál. Podvratný synťáky a skrz to akustika a kytary smyčcem jako blázen.

Jasně, je to country. Sexy jako svině. Taková Fort H.H.G je prostě dokonalá. V refrénu kytarovej motiv, co mi ježí chlupy na předloktí. To nemůžeš nemilovat. Ďábel je kovboj. Jasný jak facka.

A tak dále a tak dále. Nemá cenu dopodrobna přehrávat svý filmy. Vytvoříte si vlastní. My Heart Soars Like a Hawk je na to dost silná deska. Sebevědomá, živelná, a přitom lehká, neusnažená, vtipná.

Ty písničky mi po prvním poslechu nemizej z hlavy. Naopak, vynořujou se v nečekanejch situacích a provázej mě dnem. Díky tomu teď můžu chodit po městě, aspoň ve svý hlavě, taky trochu jako kovboj. I s tim umělohmotným podstavcem. Což je bezva.

A tak se těším, až se 4. prosince pudu na ty olomoucký indoše podívat do Pilotu, kde křtěj svý srdce, co krouží jako jestřáb. Až si zahulákám všechny ty pěkný písničky.

Ohnivá voda, mefisto za mikrofonem, pochopitelně do půl těla. A kytary samosebou smyčcem, bicí nezvykle nastoupený a hlavně energie, co na desce napíná písničky jak struny, div že občas neprasknou.

A co mě naživo málem smetla v Banátu.

RECENZE: NYLON JAIL

049

050

kazatelé v menopauze RECENZE MANIC STREET PREACHERS (UK) REWIND THE FILM (COLUMBIA, 2013) TEXT SHAQUALYCK

Když se v roce 1995 slehla zem po Richeym Edwardsovi, vypadalo to s Manic Street Preachers bledě. Provokatéři z velšského Blackwoodu ale dokázali najít způsob, jak pokračovat, a letos vydali už jedenáctou studiovku. Mezitím posbírali čtyři BRIT Awards, zahráli pro Fidela Castra a na přelomu milénia památně vyprodali domácí stadion v Cardiffu. Krom toho ale neúnavně tvořili a posílali do světa jednu placku za druhou, takže když před dvěma lety dávali dohromady kompilaci National Treasures, bylo skutečně z čeho vybírat. Coververzí This Is the Day od The The, kterou doprovodil retrospektivní videoklip mapující jejich dosavadní dráhu, pak udělali Manics symbolickou tečku za významnou životní etapou plnou hitů a kontroverzí. Co dál?

Novinka Rewind the Film přišla nečekaně brzy a na první poslech je zřejmé, že kapela dává nohu z plynu. Obdobný postup zvolili pánové o dekádu nazpět. Na přemýšlivé pomaláče Door to the River a There by the Grace of God, kterými Manics v roce 2002 nastavili výběr Forever Delayed, nikdo moc nereagoval. O to větší rozruch následně vzbudilo vyklidněné album Lifeblood.

Po syrovou energií nabitém Know Your Enemy to byl obrat o sto osmdesát stupňů.

Fanoušci nechápali, kritika rozpačitě tápala. Baladické popěvky zasvěcené glasnosti a Richardu Nixonovi však demonstrovaly autorskou rozmanitost kapely a doložily, že časy androgynní glam-punkové stylizace definitivně skončily, stejně jako vlna

RECENZE: MANIC STREET PREACHERS

britpopové mánie, na které se Manics ve druhé polovině devadesátých let mimoděk svezli a zadělali si tak na nesmrtelnost (a důchod).

Právě Lifeblood připomíná svou náladou Rewind the Film ze všeho nejvíc, jenom odklon od tradičního zvuku elektrické kytary je markantnější než kdykoliv předtím. Manic Street Preachers dávno nejsou břitkými kritiky nudného konzumu, nevolají po revoluci z nešťastné lásky. Žádné kukly, žádná rozřezaná předloktí. Místo brojivé mladistvé nasupenosti přišla s věkem přirozená hra na jistotu. Journal for Plague Lovers byl sympatickou vzpomínkou na Richeyho a zašlou slávu z dob nepřekonatelného opusu The Holy Bible.

Alba Send Away the Tigers a Postcards from a Young Man sice představovala dobře odvedenou práci, ale zároveň šlo o bezkonfliktní rádiovou popinu s neskrývanými masovými ambicemi. Smrdělo to začarovaným kruhem, musela přijít zásadní změna. Rozvážná akustická deska s novým soundem je logickým vyústěním všeho, co jí předcházelo. Přišel čas vypnout elektřinu, zastavit se, vydýchat, popadnout španělku a sezvat hosty. Kdo se diví, zaspal dobu. I James Dean Bradfield musel cítit v kostech, že se za těch více než pětadvacet let navazbil ažaž. Z agresivního levičáckého běsnění Kazatelé výrazně slevili už před lety, na politickou angažovanost ale rezignovat nedokázali. I proto album obepíná táborákový protestsong This Sullen Welsh Heart spolu s anti-thatcheristickou hymnou 30-Year War. Místo sekaných riffů je deska prosycena ryzí melancholií, slyšíme zlehka vybrnká-

vané melodie doplněné o smyčce, piano a spoustu dechů, bubeník a vášnivý trumpetista Sean Moore musel být během nahrávání v sedmém nebi. Bradfieldův hlas zní tiše, mnohdy spíš recituje, než zpívá. Nickyho textům nechybí myšlenka, jdou zevnitř. „So sick and so tired of being for real, only the fiction still has the appeal.“ Celé se to nese v pomalém tempu, zvuk je načechraný, jemný. V tracklistu najdeme posmutnělou Running Out of Fantasy, makabrózní instrumentálku Manorbier či tklivou ukolébavku Rewind the Film, ve které pěje ex-pulpovský Richard Howley.

Na desce dále hlasově vypomáhají Lucy Rose a Cate Le Bon a navazují tak na dlouhou tradici hostujících vokalistek, která započala u pornohvězdy Traci Lords a pokračovala s Ninou Persson z Cardigans.

Z (I Miss the) Tokyo Skyline čiší nostalgie „ztracená v překladu“, Builder of Routines odkazuje k emocionálnímu bezčasí všední prázdnoty. Nejčipernějším kouskem zůstává singl Show Me the Wonder, jukeboxová odrhovačka, ve které si kapela střílí z vlastní písničkové konformity. To dokládá i roztomilé video, ve kterém je děravé charisma kníratých rockerů přebito kouzlem prvního polibku mladého páru kdesi uprostřed velšského zapadákova.

Manics sice stárnou, ale pořád se vyvíjejí. Našli novou tvář, nebo jen nakrátko zbloudili k hudebním experimentům?

Už během prací na aktuální nahrávce se chvástali, kolik mají nového materiálu, a na příští rok ohlásili desku Futurology, která napoví o něco víc.

Pocitovka Rewind the Film je ale hrdou výjimkou z pravidla už dnes.

051

RECENZE PEARL JAM (USA) LIGHTNING BOLT (MONKEYWRENCH, 2013) TEXT JAKUB ŠILHAVÍK

Pearl Jam už nebourají žebříčky s razancí 90. let, přesto si udrželi početnou a především loajální fanouškovskou základnu, které nedělá problém vyprodat libovolně velký stadion kdekoliv na světě. Trojčlenka Seattle, grunge a flanelové košile skončila nenávratně v propadlišti dějin a na mysl se dere spíš nevábné spojení klasický rock. Nekonečnými koncerty zprostředkovaný návrat do minulosti nicméně stále maká na jedničku. Zdravě fungující kapela se zároveň neobejde bez nového materiálu; překonat Ten, Vs. nebo Vitalogy je nemožné a Eddie Vedder a spol. si po roce 2000 hned několikrát vylámali zuby.

Nepřeberte si to špatně, stále šlo o slušná alba a sympatičtější kapelu abyste v branži pohledali. Jenže životní idyla přelomové desky zkrátka neplodí.

Zatímco generační souputníci zažívají tu více, tu méně zdařilé návraty na scénu, Pearl Jam s námi prožili celé dvě dekády a právě vydávají jubilejní desátou studiovou desku Lightning Bolt. Produkce se opět ujal osvědčený Brendan O’Brien a vše tak zůstalo při starém – ostatně členové kapely se ani neobtěžovali zahladit stopy a mustr desky je veskrze totožný s eponymní Pearl Jam (2006) nebo minulou Backspacer (2009). Úvod alba tradičně připadl několika úderným skladbám, které i přes jistou oposlouchanost postupů stále dokážou upoutat nezměrnou energií a chytlavými melodiemi. Pak už jen stačí, aby v odbojné Getaway zaznělo klasické McCreadyho sólo a zdánlivě nudné

052

manželství získává novou jiskru. Než stačíte vydechnout, zaútočí první singl Mind Your Manners, jehož nebývalá punková razance okamžitě připomene nepřekonatelnou Spin the Black Circle – byť mladistvý zápal logicky absentuje.

Zklidnění přichází s klenutě gradující baladou Sirens, která naplno využívá potenciál Vedderova hlasu. Ano, skladba smrdí vykalkulovaným klišé stadionového rocku 70. let, přesto se jí nelze ubránit, a pokud jde o Veddera, podává nejlepší výkon za několik posledních let. Nechybí pozitivní energií nabité surfařské hymny Lightning Bolt a Swallowed Whole nebo depresivní Pendulum, vypořádávající se s pomíjivostí lidského života („We are here and then we go/ My shadow left me long ago...“). Tím však zapamatovatelné momenty končí. Oslava nábožného přehrávání starých desek Let the Records Play doplácí na rádoby vtipnou bluesrockovou stylizaci, Vedderova Sleeping by Myself zněla mnohem tísnivěji na sólovce Ukulele Songs a závěrečná dvojice utahaných balad Yellow Moon a Future Days recykluje v horším podání již dříve slyšené.

Novinku Lightning Bolt čeká podobný osud jako několik předchozích přírůstků do nabité diskografie. Poskytne vítanou záminku, proč vyrazit na turné, hrstka povedených skladeb se zařadí do vyhlášených tříhodinových setů a s důvěrně známým mrazením v zádech budeme sborově zpívat letitou klasiku Betterman. Přesto věřím, že Pearl Jam neřekli poslední slovo a v rukávu schovávají ještě jednu zásadní nahrávku.

Třeba to bude ta další.

GIRLS AGAINST BOYS

další, prosím

fade out?

RECENZE GIRLS AGAINST BOYS (USA) THE GHOST LIST (EPITONIC, 2013) ŽIVĚ W. CHOKEBORE 8. 12. 2013 LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA TEXT KAC

Pamatujete na tu starou kapelu? Na Girls Against Boys? Jak hráli takové ty písničky bumbumbum noise punk? Potom se rozpadli a vzniklo (mimo jiné projekty) folk-akustické shromáždění slaďáren jménem Paramount Styles. Frontman Scott McCloud občas ještě popadl kytaru a zahrál něco sám, ale nemělo to tu šťávu. Nebo – nemělo to šťávu starých Girls Against Boys, žeano.

Sestra mi pár měsíců před festivalem Colours of Ostrava, kde měli jeden z plánovaných koncertů, hlásila, že Girls Against Boys zahrají staré věci, nic víc. To mi samozřejmě stačilo, abych se ošíval a těšil, ale ten známý pocit, že už se nedožiju nových věcí, mě tlačil v podbřišku. A nevzdal to ani po koncertě na Colours. Zahráli sice novinku Diamond Life, ale přikládal jsem to jen ke klasickému aby se neřeklo. Ale ono by se neřeklo ani tak. A co se řeklo hlavně – že krom nové skladby nahrají i další.

Girls Against Boys nejenomže složili novou písničku, ale přidali k ní další čtyři, poslepovali z nich EP The Ghost List a dokázali, co jde se dvěma baskytarami a legendárním hlasem, podobajícím se jak chladným kapkám deště píchajících do tváří, tak lesnímu chodníku zapadanému v babím létě barevným listím, předvést. Všichni, kteří si poskočili na Colours, se můžou těšit, že si poskočí i v budoucnosti – nemyslím, že McCloud tohle nechá jen tak.

Otevřít desku, a zkrácenou obzvlášť, vypalovačkou, to je obvykle sebevražda, nebo velmi promyšlený tah. V případě McClouda ani jedno: Diamond Life je sice klasická dvojbasová hitovka, ale es v rukávu má, jak se ukáže, víc. Fanoušci, kteří si tuhle skladbu spojili s potřebou kapely předvést něco nového jen kvůli turné, se přepočítali. Takhle jsme byli zvyklí poslouchat nové desky a takhle to, zdá se, bude dál. A bez keců – další track, Fade Out, se podobá starému dobrému Let Me Come Back, ale tempo je ostřejší a naléhavější. Muzikou tvrdou jako skála kapela dokazuje, že dokáže zahrát stejně jako před lety. Přibývající roky nikomu neuškodily a zdá se, že Girls Against Boys jsou zpět. Když Scott McCloud vezme do ruky telecaster, stěna, složená z desítek kilowattů, vás uzemní. A znova.

Dvě basy jsou jako ocelové trámy – prásk, prásk. Nevíte, kam se otočit. Hlas se vrývá pod kůži a zvuk vám rve vnitřnosti.

Just when you hang on, you’ve been gone. 60 is greater then 15 je uširvoucí kytarovka.

Dala by se přirovnat k All the Rage z desky You Can’t Fight What You Can’t See, jen zvuk je poněkud temnější a kytary nabroušenější.

EP působí jako solidně odvedená práce, předznamenávající návrat velké legendy.

Ač Scott McCloud podle svých slov usilovně pracuje na novém materiálu s Paramount Styles, nahrávku na případný reunion rozhodně neodbyl. The Ghost List přišla nečekaně, nebereme-li v potaz ohlášené turné. Jestli stejně nečekaně přijde i nová deska, se teprve dozvíme,

ale už teď se dá předpokládat, že by to mohlo být překvapení velice příjemné.

053

kompromisy naředěný RECENZE OMAR SOULEYMAN (SYR) WENU WENU (RIBBON, 2013) TEXT JIŘÍ MORAVČÍK

Další exotická květina, která po přesazení do sterilní západní půdy uvadla. Není divu: divoká svatební hudba z Levante neměla na novém albu Wenu Wenu proti sofistikované produkci Kierana „Four Tet“ Hebdena prakticky žádnou šanci. A pokud už po prvních minutách poslechu propadnete dojmu, že tohle se Souleymanovi snad ani nemělo přihodit, nezapomeňte, že si o to koledoval (nebo říkal?).

Sám zřejmě učesané album, popírající jeho předešlou originalitu, vnímá jako výhru, a nejhorší na tom je, že ještě hlasitěji to za něho vykřikují ti, co do Souleymana investovali. Zdravý rozum ale vidí hlavně naplnění Havlíčkova epigramu o Vaškovi, co by neměl chodit s pány na led.

Nevzdělaný zedník ze syrské vesnice pronikl do západního světa před sedmi lety a vybuchl tam jako granát: tak syrově neotesané syntezátorové dabke ještě nikdo neslyšel. Dostalo se nám vysvětlení, že posloucháme svatební hudbu, jejíž kouzlo vychází ze zadání „málo peněz a hodně muziky“.

Zatímco texty Souleymanovi napovídal během vystoupení básník, Rizan Said doloval z Korgu a samplů zběsilé techno-disko rytmy a melodické linky, zdrsněné elektrifikovanou a na nejrůznější efektové krabičky napojenou loutnou saz Aliho Shakera. Z nouze originální, často intuitivně vymýšlená svatební hudba předsta-

054

vuje dokonalý novodobý hybrid: z tradičního levantského tance dabke, kurdských, tureckých, íránských, židovských a arménských příměsí, blízký oblíbenému alžírskému a marockému chaabi, tedy městskému popu s klávesami a elektrickými kytarami s kořeny v tradičních stylech.

Na Souleymanovu produkci existovaly pořadníky a novomanželé za nejcennější svatební dary považovali kazetu s nahrávkou; ve zprudka taneční hudbě se totiž zpívalo o nich, tak jak to dle instrukcí šeptal do ucha přítomný básník. Zvěsti o extatických svatbách se s kazetami (mylně považovanými za regulérní alba) brzy rozšířily do okolních států. Souleyman rozvášňoval nejen doma v Sýrii, zvali ho do Saudské Arábie, Turecka (kde dnes s ohledem na situaci v Sýrii žije), Jordánska nebo Libanonu. Pro svou propagaci dokonale využil YouTube: záznamy ze svateb sice zpočátku zamýšlel jako reklamu, obrovský úspěch je ale postupně proměnil v regulérní hudební videa s milionovou sledovaností. Ve vrcholné fázi objevil Souleymana producent a hudebník íránského původu Mark Gergis ve službách Sublime Frequencies. U amerického labelu s obskurním katalogem a nevalnou pověstí vyšla Souleymanovi čtyři alba: první tři poskládal Gergis z kazet, předloňské Haflat Gharbia tvoří záznamy z evropských koncertů. Strategie labelu od začátku mířila se Souleymanem do rockových vod.

Obskurní, valivé, ale také dost monotónní technopopové dabke se na scéně

world music nesetkalo s bůhvíjak příznivým přijetím, oproti podobným novotvarům například z Afriky působilo až příliš prvoplánově, ostatně jeho prvotním krédem nebyl umělecký záměr, ale roztančení svatebčanů. Vyloženou pikanterií pak bylo, že když kdosi zřejmě nepříčetný navrhl Souleymana na velvyslance syrské hudby, zdvihla se v Sýrii a mezi konzervativci poměrně silná vlna nevole: „S tímhle odpadem nemá syrská hudba nic společného!“ Sublime Frequencies s Gergisem se přesto podařilo nevídané. Souleyman se stal hvězdou festivalů Glastonbury, All Tomorrow’s Parties, Primavera a dalších rockových monstrakcí. Přihlásila se k němu vlivná mainstreamová média, Damon Albarn a korunu „syrskému techno zázraku“ nasadila Björk, která s ním natočila několik remixů skladeb ze své Biophilie.

Koncertní album válcovalo rytmy, hrubým Souleymanovým hlasem a famózní hrou Aliho Shakera, což dohromady v magazínu fRoots označili za v dobrém slova smyslu „extreme world music noise terror“. Producent Gergis umožnil triu na turné zahrát si konečně na pořádný aparát, takže každý najednou slyšel, jak důležitou roli má vedle syntezátorů Shaker, evidentně připravený svůj potenciál dál rozvíjet. Komu by přece nelichotila klišovitá, leč příjemná přezdívka „Hendrix sazu“.

Dobrý start, napadne vás, ale v tu chvíli si na Souleymanovu naivitu a neskrývanou

RECENZE: OMAR SOULEYMAN

touhu po západním úspěchu hrábla neviditelná ruka trhu. Shaker dostal padáka, Sublime nahradil label Ribbon Music (Laura Marling, Django Django) a k produkci v londýnských a newyorských studiích byl vyzván Four Tet. To by ještě nemuselo znamenat malér – příkladů, kdy se západní producenti dokázali dostředivě semknout s „nepravděpodobnými klienty“, známe z nedávné doby dost. Například poslední alba Bassekou Kouyateho ( Howard Bilerman), Rokie Traoré (John Parish), Bombina (Dan Auerbach) nebo Tinariwen (Ian Brennan) předčila očekávání právě skrze citlivou, neegoistickou produkci, a všechny zmíněné do jednoho, bez jakýchkoliv kompromisů, posunula umělecky o patro výš. O to se nepochybně snažil i Souleyman s novým vydavatelem, ale kontraproduktivně. Výsledné album Wenu Wenu značnou část stávajících příznivců donutilo k otázce: a to divočinou naspeedované dabke jste jako zahodili proč? Zaveďte do studia nespoutanou hudební jednotku navyklou pracovat v reálu před lidmi s básníkem po boku... to přece nemůže fungovat naplno.

Předem vám dá práci najít na Wenu Wenu vklad Four Teta – pochopitelně mimo role zaručené lidolapky. Pokud Said nezačal „umělečtět“, pak producent nejspíš plnil funkci čističe syrovosti. Stačí první poslech a nezapochybujete, že se tu někdo snaží Souleymana naservírovat novému publiku v obroušenější podobě.

Ten někdo si přitom neuvědomil, jak na povrch okamžitě vyletí handicap, skrytý doposud za strhující taneční energií: veškerá hudba, úplně každý nástroj, od rámových bubnů přes darbouku po flétny, vychází ze syntezátoru. Co stačilo a vlastně muselo stačit svatebčanům, najednou působí ještě víc umělohmotně. Úsměvně vyznívá historka, jak prý bývalého zedníka přišel Four Tet do newyorského Brooklynu, kde se zvukovým inženýrem Tonym Maimonem (Pere Ubu) natáčel základy přeposílané pak mailem do Londýna, dokonce krátce pozdravit. Taková pocta, chlubil se v jednom rozhovoru Souleyman!

Björk Souleymanovu frenetickou techno výstřednost pochopila, jejich spolupráce měla synergické proporce, jenomže nynější distributoři zjevně usoudili, že mainstreamové publikum by něco takového nestrávilo – a milovníkům „orientálního spiritismu“ raději naservírovali sterilní dupárnu.

Kdo by si pak nevzpomněl na jednu z prvních reakcí při Souleymanově příjezdu do Evropy: „Chybí tomu už jen blikající diskokoule.“ Názor tehdy rozčiloval razantním odmítnutím bez možnosti dát Syřanovi šanci, ale dnes má podle všeho platnost proroctví. Recenzi na Haflat Gharbia jsem kdysi uzavřel otázkou, co přijde, až Omar Souleyman vstoupí do studia.

Odpovědí je bohužel kompromisy naředěné album Wenu Wenu.

055

056

osobné boje RECENZE GOLDFRAPP (UK) TALES OF US (MUTE, 2013)

hladením trávy. Hlas Alison necháva rozkvitnúť všetky rany.

TEXT VERONIKA KUBANKOVÁ

Po osemdesiatkovom ironickom disku v parochniach predposledného albumu Head First sa Alison Goldfrapp rozhodla o nenútený návrat k ďalšiemu zo svojich ja. Spomínate si na podmanivú zvrátenosť a orchestrálnu renesanciu Felt Mountains? Bodaj by nie. Tam niekam Alison so svojim hlasom mnohohlasným podľa mňa aj patrí. Tales of Us nie je len návratom k zádumčivým folkovým prechádzkam, ale v prvom rade dlho pripravovaným a žitým materiálom v minimalisticky úspornom obale. 10 skladieb – 10 príbehov, vyrozprávaných kráľovnou metamorfóz za pomoci noireových vybrnkávačiek a hebkých slákov. Lyricko-epický tón albumu veľmi pristane najmä v spojení s citlivým hlasovým prejavom Alison. Dokáže vierohodne zinterpretovať lásku v akomkoľvek tele a poňatí sexuality, mnohokrát problematickej. V tomto smere pohŕdanie hraníc ostro kontrastuje s romantickou a baladickou kostrou skladieb, ktorá krehko posúva melódie a tóny.

Doslova v hmle a vôňach sú potom vyzliekané a zahaľované mäkkým spevom tejto zvláštnej ženy.

Album bol nahrávaný na anglickom vidieku s odovzdaním sa príbehom a atmosféram zbieraných niekoľko rokov.

Skladba Clay nesie motív nenaplnenej lásky dvoch vojakov z frontu druhej svetovej, Annabel zas transgenderovskú poému malého chlapca, čo má rád lesklé šaty a koráliky. Všetky sú však prednášané so vznešenosťou a ľahkosťou pierka či po-

RECENZE: GOLDFRAPP

Osamotené veci si akosi viac uvedomujeme, a preto azda Goldfrapp zvolili toľko minimalizmu a tajomna. Vizuál príbehov vytvorila Alisonina partnerka Lisa Gunning a má tak na svedomí ich vkusnú obrazovú alternatívu. Čiernobiely les, starobylý dom a naokolo všadeprítomná hmla sú prostredím, v ktorom sa odohrávajú všetky malé i veľké osobné boje.

Napriek určitej ťaživosti tém je hudba na novom albume akýmsi snovým orchestrálnym sprievodom s jemnými gradáciami. Dramatickosť Felt Mountains je skrytá v malebnosti a jednoduchosti hudobných motívov bez výraznejších vpádov. Tie má na svedomí len Alison a tá to robí, ako obvykle, na spôsob „killing me softly“. Nikdy sa netajila svojou bezhraničnosťou – či už v sexuálnom živote, alebo v hudobných prejavoch. Tvrdením, že nemiluje konkrétne pohlavie, ale individuálne bytosti – ich podstatu, prezrádza kľúčovú tému Tales of Us. Jej hlas znie ako pravá elegancia a už to nie je strapatý vrabček či klaun na vražedných opätkoch, ale dáma. Zhostila sa úlohy rozprávačky s jemným nostalgickým úsmevom na perách. Vystrkuje rožky len v jedinej skladbe Thea s tanečným potenciálom a basovou linkou, ktorá v ostatných baladách chýba.

Tales of Us nenútene kráča ladným krokom v ústrety strateným príbehom a dušiam.

V prípade Goldfrapp však jestvuje len jedna istota – toto nie je ich jediná tvár.

057

the 90’s strike back!

RECENZE SEBADOH (USA) DEFEND YOURSELF (JOYFUL NOISE, 2013) TEXT JAKUB ŠILHAVÍK

Návraty kultovních kapel z devadesátek se v posledním desetiletí staly vítaným oživením alternativní scény. Ano, věční stěžovači okamžitě namítnou, že prošedivělým idolům pouze vyschla bankovní konta a nyní se na vlně nostalgie pokoušejí rýžovat poslední zbytky své někdejší slávy. Realita je však složitější. Dnešní indie smetánka raději řeší aktuální módní trendy, než aby nahrála dostatečně silný a upřímný materiál, který obstojí několik dalších dekád. Což je ideální příležitost ohlížet se zpátky do minulosti. Proč zrovna devadesátky? Alternativní rock byl na vrcholu popularity a většina tehdejších formací se dokázala rozpadnout tak rychle, že po sobě nezanechala kyselou pachuť tvůrčího úpadku, a v současnosti jsou tak při síle, aby do rukou vzaly nástroje. Někdy je opravdu lepší nehanobit spánek mrtvých (zdravíme Smashing Pumpkins!), přesto zdařilé comebacky spíš převažovaly: namátkou stačí zmínit Girovy Swans, shoegazery My Bloody Valentine nebo spřízněné Dinosaur Jr. Poslední z řady navrátilců, kteří se nesmířili s pouhým přehráváním dnes již klasických skladeb, jsou lo-fi pionýři Sebadoh.

Lou Barlow a spol. se nikdy nebáli odhalit své vnitřní pocity. Ostatně jedním z prvotních zdrojů inspirace byl Barlowův bolestný vyhazov z Dinosaur Jr.

058

a následné vyrovnávání účtů se sebestředným frontmanem J Mascisem. Jisté obavy však byly na místě – emotivní teenage zpovědi by na prahu padesátky zněly o poznání méně uvěřitelně. Naštěstí Sebadoh během dlouhých čtrnácti let, které dělí poslední eponymní studiovku a čerstvou novinku Defend Yourself, textařsky dospěli, a navíc je stále tíží množství nejistot a úzkostí. Ty posluchačské rozptýlil hned úvodní singl I Will, reflektující rozpad Barlowova manželství.

Křehká první sloka „Can you tell/ That I’m about to lose control?/ Someone else/ Has found her way into my soul/ Things have changed/ No longer need to be with you/ I’m still the same/ But if it’s leaving I must do/ To be true/ I will“ se záhy láme v energický indie rock plný nezměrného optimismu – návrat Sebadoh v té nejlepší formě, jako by 90. léta nikdy neskončila.

DIY estetika už pro kapelu neznamená pouhou existenciální nutnost, přesto jí zůstali do puntíku věrní a nahrávání probíhalo v domácím studiu dlouholetého parťáka Jasona Loewensteina.

Ačkoliv interní vtípky téměř absentují, nadšení tryská z každičkého tónu, lepší rozhodnutí nemohli udělat. Znatelně se také přiblížil rukopis obou hlavních protagonistů kapely a výsledný koktejl bez ohledu na nejrůznější žánrové inspirace nikdy nepůsobil tak soudržně. Defend Yourself nešetří silnými momenty a těžko hledat jeden vyložený vrchol: na zmiňovaný otvírák I Will okamžitě naváže

Loewensteinova Beat, mohutný, valivý zvuk proplétajících se nástrojů a navrch neodolatelně naléhavý zpěv. Ještě větší a o to příjemnější hlukový útok si přichystala následující Defend yr Self, připomínající rané Dinosaur Jr z období You’re Living All Over Me. Nashromážděnou tenzi okamžitě uvolní Oxygen, nejvíc odpíchnutá věc na desce. Stranou tvůrčího procesu nezůstal ani nováček Bob D’Amico, který za bicími nahradil stávkujícího Erica Gaffneyho a na album přispěl zdařilou instrumentálkou Once.

Defend Yourself nedává vydechnout ani s hravou „country“ State of Mine, v níž se Barlow vtipně popasovává s rodičovstvím: „To let the children go/ It’s the hardest thing I’ve done/ and I haven’t even done it yet.“ Zvolnění přichází až v poslední třetině desky: Can’t Depend provázená nekonečným sólem, návrat na úplné začátky s akustickou Let It Out a především Listen, koncentrát čiré nostalgie po časech dávno minulých. Zdánlivě primitivní úvodní vybrnkávání má v sobě tolik emocí, že by jiným songwriterům vystačily na celé album.

Sebadoh se na scénu vrátili v náramné formě a přetavili vnitřní obavy v působivou novinku, která se neztratí ani v konkurenci jejich zásadních devadesátkových desek. Kapela si totiž i po dlouhých letech nečinnosti udržela charakteristický rukopis a zbytečnou vatu byste hledali marně.

Dokonalý comeback?

RECENZE: SEBADOH

059

060

v tomhle baru se už nekouří, paninko?

RECENZE ANNA CALVI (UK) ONE BREATH (DOMINO, 2013) TEXT JIŘÍ PÍŠA

Psát o novém albu Anny Calvi a neotřít se alespoň odstavcem o její sex-appeal by byl hřích. Zapomeňte ale na „napěchované dekolty“ a lascivní pózy pseudosexuálních symbolů ze šatních skříněk u vás v kolbence; silikonové šestky a zadnice v zařízlých tangách jsou rajcovní sotva do časů prvních polucí. Opravdový sex-appeal, milé děti, je především souhra přirozeného půvabu, inteligence a zdravého sebevědomí, která ponechává dostatek prostoru pro fantazii. Ne náhodou si Annu vybral módní guru Karl Lagerfeld jako tvář jedné ze svých kolekcí. Ne náhodou zdobí její obličej obálky módních plátků a Gucci si ji zvou na přehlídky jako hosta. Ať už ale dráždí Anna vaši fantazii coby elegantní šansoniérka nebo rudou rozhalenkou tanečnice flamenka, její muzikantský potenciál za šarmem nijak nezaostává. Vždyť i samotný Brian Eno se nechal slyšet, že od dob Patti Smith na podobný talent nenarazil, a Nick Cave si předskokany pro turné Grinderman taky nevybírá podle odstínu rtěnky. „O hudbě přemýšlím vizuálně. Snažím se naslouchat myšlenkám a skladby si

RECENZE: ANNA CALVI

promítám jako obrazy.“ Téměř filmová atmosféra eponymního debutu, kterým před dvěma lety rozvířila hladinu písničkářského rybníku, dokazuje, že Anna neplácá do větru. Osobitou metaforou zaprášené westernové romantiky i zvrácenosti lynchovských barů se jí podařilo vtisknout starému obsahu svěží formu a tématům touhy a vášně vrátit ztracenou důstojnost. Nejen z kuloárů se šířila šeptanda o nové PJ Harvey či Davidu Bowiem v sukních. I nominace na prestižní Mercury Prize se dá považovat za úspěch. Každý z plínek odrostlý usmrkanec ale dobře ví, že opravdová zkouška ohněm přichází až s druhou deskou. A že ani z podia širšího než přehlídkové molo není těžké spadnout na hubu.

Možná proto našlapuje v úvodní skladbě novinky Anna zlehka, jako by si jednoduchým melodickým popěvkem na hraně glam-popového kýče jenom zkoušela pevnost svých kramfleků. Následující Eliza už sice uhání kupředu v rytmu koňského klusu a podobně jako energická Tristan vyvolává povědomé obrazy, přesto tady – stejně jako na zbytku alba – něco nehraje. Kam se poděla téměř autentická patina a zašlost filmových políček z debutu? Kde je jeho barová začouzenost? Až na výjimky je pryč i bluesový důraz Anniny kytary a v někte-

rých skladbách se její struny nedostanou ke slovu vůbec. Jemnější a současnější zvuk lze sice přičíst na vrub producenta Johna Congletona, pouze jím ale reflektuje Annino nepřehlédnutelné směřování do žánrově klidnějších vod. Do vod monotónního synthpopu v Piece by Piece, atmosférické melancholie v Bleed Into Me, ale i vážné hudby, která drží opratě titulní písně.

Jenže. Světe div se, s každým dalším poslechem se zmíněná negativa mění v malicherné připomínky a One Breath si vás přivlastňuje jako načatá flaška jamesona.

Anna dokonale pracuje s dynamikou, často mění rytmus a hudba tak nestojí na jednom místě a nenudí. Celek postupně odkrývá drobné detaily, promyšlenost aranžmá jednotlivých skladeb i jejich kontext s tématem strachu ze smrti, které je hlavním lyrickým motivem alba. A pak je tu neuvěřitelně procítěná a vygradovaná romance Morriconeho střihu Sing to Me a Annin silný impresionistický vokál, ze kterého podle vlastních slov ještě v pětadvaceti letech trpěla fobií. Co je ale podstatné: i One Breath nabízí obrazy.

Jsou sice jiné, ale zatracovat Annu jenom proto, že víc než na kovbojky a filmy Davida Lynche teď kouká na Bergmana?

061

atari voodoo

RECENZE ZOMBY (UK) WITH LOVE (4AD, 2013) TEXT DANIEL HEVIER ML.

Existencia maskovaných hrdinov v hudbe nie je ničím výnimočná. Odjakživa sa tu objavovali snahy zatajiť svoju identitu, či už to bola konceptuálna mystifikácia avantgardných The Residents, alebo zahalenie v hmle elektronickej scény The Knife.

Môže byť za tým ukrytá umelcova plachosť alebo preferované klišé, že pod maskou je ukrytá pravda. Zomby spája obidva dôvody do jedného celku. O britskom elektronickom hudobníkovi sa veľa nevie. Nerád dáva živé rozhovory a skôr uprednostňuje svet sociálnych médií, kde je vo svojom pohodlí. Zomby ukazuje na novinke With Love viac zo svojej podstaty napriek tomu, že je stále rovnako intímny. Po vypočutí tridsiatich troch skladieb však nastáva najväčšia otázka. Je to ešte album, alebo len živá zbierka samplov? Pretože problém nie je v jeho rozsiahlosti, ale v početnosti.

A pritom by stačilo mnohé kompozície vtesnať do jedného väčšieho celku.

Album pôsobí koncepčne: tam, kde jedna skladba končí motivickou prácou, nadviaže na ňu druhá. Doska sa nesie v jednej nálade, a to aj napriek svojej rôznorodosti. Zomby prechádza od pocty k ranému rave a UK garage až k prelínaniu minimal

062

techna, dubstepu či drum’n’bassu. A to všetko vo veľmi obmedzenom počte bpm.

Beaty sa tu vynárajú z tmavej hladiny, nad ktorou sa na povrch odrážajú melódie.

V celkovom smútku sa v jednej slučke opakujú jednoduché klavírne motívy. Tá prchavosť fragmentu je v kontraste s hustotou beatu. Zomby nechce ísť vo svojej kariére cestou kompromisov, preto nerobí lacné melódie, ktoré by sa mohli dobre uchytiť v reklamách. V tom je With Love výnimočný, ide vlastnou cestou elektronického undergroundu.

Zomby tvrdí, že nie je nostalgik, ale práve vo svojej tvorbe čerpá zo zvukov minulosti. Obľubuje si predovšetkým drevný sound starého Atari a vďaka tomu má jeho hudba syntetický charakter. V malých ambientných plochách sa vyskytuje tanečnosť a elektronické prelúdia pôsobia neschematicky a desivo, vokály v úzadí dotvárajú chladnú atmosféru. Zomby má veľkú schopnosť napísať krátku údernú kompozíciu, v ktorej vystihne podstatu v zopár tónoch, aj preto patrí k najväčším talentom súčasnej elektronickej fusion generácie.

Napriek tomu, že na albume With Love zostalo jeho ego v pohotovosti vlastnej samoty, vytvoril počúvateľné dielo s výpovednou hodnotou.

ZOMBY

pláč z pokoje PROFIL AS GIDEON WEEPS (USA) TEXT SHERESKY SPEONK

Zapamatujte si jméno Nick Farrell. Proč to píšu hned na začátku? Nevím, jak vy, ale já většinou články nedočítám do konce. Většinou proto, že kapelu, o které se píše, už znám a někde uprostřed odstavců se utvrdím v tom, jestli je autor dobrý (= souhlasí se mnou), nebo ne. Samozřejmě, i toto můžete v půlce přestat číst, ale! Zaprvé by to bylo pokrytectví, protože Farrella určitě neznáte. Zadruhé by to byla škoda, protože poznat ho za to stojí.

Pamatuju se, jak jsem ještě začátkem minulé desetiletky potkával v hudebních časopisech rubriky „Nový talent“ nebo „Na tyhle si dejte pozor, protože to budou noví Queen“. S podobnými rubrikami je v podstatě amen. Málokdy se trefíte, málokdy je to aktuální déle než týden. Jestli se pro nové objevy hodí přirovnání, pak jedině „jepičí život“. Jenže Nick Farrell půjde daleko. Stane se hvězdou nějaké indierockové formace velikosti Modest Mouse. Možná sklouzne k post-hardcore a poskládá nenápadnou, ale hvězdnou grupu, o které se bude povídat i za deset let. Anebo skončí jako vůdčí osobnost noise rocku. Tyhle vize vám do hlavy nažene hned úvod jeho debutové desky. Ale dost už, abyste si nemysleli, že je to snad můj milenec nebo tak něco.

No One Will Know What It Feels Like, But Everyone Will Know How Little It Means začíná rádiovým šumem, špatně nahranými bicími a primitivní vybrnkávačkou,

PROFIL: AS GIDEON WEEPS

načež temnou meditaci protrhne Nickův vokál, natolik běsnící a maniodepresivní, až se vám v hlavě sepnou ty nejpozitivnější konotace sahající do luhů a hájů La Dispute nebo raných mewithoutYou. Hudební a vokální inspirace je zřejmá, což potvrzuje sám Nick.

Jak se první song snadno utrhne a padne do paranoidních vod šíleného frontmana, pak dvojka pokračuje v nastoleném trendu, skákajícím od mluveného slova ke kolébavému refrénu. Kytary jsou podladěny, přeladěny, místo úvodního slova uslyšíme nádech. Sem tam probleskne zoufalství skrz na první dobrou nahraný vokál. A do toho všeho Farrellova paranoia teče atmosférou, za kterou by jiné kapely daly duši.

If you’ve gotten used to any sort of torment If you’re ready to accept that you’re alone If you’ve ever inhaled willingly I hope you hold you hold that last breath forever Don’t you ever let it go Nickova deska s post-rockově dlouhým názvem horko těžko dosáhne na půlhodinu, ale i za tak krátký čas vás semele opojnou nedokonalostí do své sestupné, napůl odevzdané a napůl ukřičené příručky maniodeprese. Cutting the Binding je balada jako vyšitá, Sickness a Doctor’s Note tlučou na hranu agresivní zpovědi a vzdoru. Od minutového běsu po neskonale kouzelné singer-songwriter ukolébavky.

Vrcholem je pak šestiminutová, dá se říci že na poměry desky epická, It Wouldn’t

Be the End of the Year If I Wasn’t Terrified that I’d Never See You Again, která z poklidné vybrnkávačky s ušmudlanými bicími vykvete v hysterické krvácení zlámaného srdce s maniakálním „With every picture I see/ All I see is your frame/ If you bleed me out/ All you’d see is your name“ na závěr.

Proč hned zkraje píšu, že Nicka jistě neznáte a jistě poznáte? Dámy a pánové, tuhle špinavou jízdu americkým podhoubím noise rocku, ema a post-hardcore totiž sólově natočil devatenáctiletý kluk.

Všechny texty, všechny nástroje, první i poslední puntík. To vše ve svém pokoji, aniž by o tom věděl někdo jiný než sousedi.

Už neexistují výmluvy na nízký věk. Už neexistují výmluvy na nedostatek zkušeností. Proč bychom měli omlouvat chudokrevné náctileté bandy s tím, že „voni určitě vyrostou“? Proč bychom měli čekat, když to jde jinak? Když je možné se v devatenácti zavřít do pokojíčku a natočit desku syrovou, dravou a vyspělou, hudebně i textařsky (je pravda, že člověk má inspirační náskok, když ho vyučuje Chris Barron ze Spin Doctors). Právě s přihlédnutím k věku a těm třiceti minutám, které se jednoduše zakousnou do hlavy a už nepustí, si troufám tvrdit, že nám tu roste hvězda. Jestli někam doroste, je jen na ní.

Um i talent jsou na svém místě, ještě aby neodešly ambice a chuť.

S nimi je možné cokoli.

Třeba the pAper chAse číslo dvě.

063

064

den jako každý jiný ROZHOVOR JUANA MOLINA (ARG) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Argentinská písničkářka Juana Molina je talent. Začátkem 90. let byla televizní hvězdou, její sitcom Juana y sus hermanas (Juana a její sestry) si během tří let vysílání získal obrovskou popularitu, o které vypovídá i fakt, že ještě devatenáct let po uzavření série dostává Juana Molina nabídky k pokračování v herecké kariéře. Marně. Tvrdohlavé děvče po odchodu z televize začalo psát osobité písničky a na svých albech přednáší omamnou hudbu založenou na proplétání mnoha rytmických variací a světelné roky vzdálenou většině zástupců Latinské Ameriky. S prvním albem pomohl producent Gustavo Santaolalla (autor hudby k filmům Amores Perros nebo Brokeback Mountain a spoluzakladatel Bajofondo Tango Club), ale od druhého Segundo si již vystačí sama.

Před pěti lety s deskou Un Día prvně vystoupila v České republice, v mezičase si odskočila k unikátnímu projektu Tradi-Mods vs. Rockers, v němž se světové hvězdy indie rocku (např. Deerhoof, Andrew Bird nebo Micachu & The Shapes) střetly s konžskou hudební scénou, a letos přichází s novým albem Wed 21.

Svou svéhlavostí, rozptylem a originalitou může snadno připomenout Ivu Bittovou, kterou ale sama nezná. Tyhle dvě by si rozhodně rozuměly.

Předchozí album se jmenovalo Un Día, novinka je pojmenovaná mnohem konkrétněji, Wed 21. Z neurčitého dne se stalo přesné datum, váže se ten tajemný název k nějaké konkrétní události?

ROZHOVOR: JUANA MOLINA

To je vtipné. Kdepak, nijak to spolu nesouvisí. Tajemný název, jak říkáte, je jen způsob, jak označit desku, odlišit ji od jiných, to je všechno. Zkoušela jsem najít jiný titul, ale přišlo mi, že žádný z těch, o kterých jsem uvažovala, nereprezentoval nové album moc dobře. Nakonec se tedy jmenuje po jedné z písní, jejíž název ale neznamená vůbec nic. Vím, že v angličtině je to datum, ale pro mě to nemá naprosto žádný význam.

Na nové album se čekalo pět let, což je i na vaše poměry dlouhá doba. Čím to bylo?

Nehledejte za tím nic zásadního, prostě jsem si chtěla od hudby na chvíli odpočinout, to je celé. Navíc jsem hodně koncertovala a také strávila spoustu času na projektu s konžskými hudebníky. Ten mě zaměstnal téměř na celý rok.

Právě na účast na albu Tradi-Mods vs.

Rockers bych se rád zeptal. Spolupracovala jste konkrétně s Kasai All Stars.

Jaké to bylo?

To byla velice zajímavá zkušenost, velmi jsem si to užila. Pokusit se interpretovat píseň od Kasai All Stars byla výzva. Zábavné bylo, že když jsme cvičili společnou skladbu, abychom ji mohli hrát živě, najednou jsem v rytmu našla něco jako princip downbeatu v místě, kde mělo znít něco naprosto odlišného. Nic takového v africké hudbě není, takže jsme si vlastně vůbec nerozuměli a hráli každý úplně něco jiného. Ale to byla spíš zábavná výjimka. Poté, co záznam vyšel, jsme si začali vyměňovat soubory s dalšími hudebníky, kteří se měli účastnit koncertního turné, a vytvářeli tak vlastně úplně nové písně.

Skvělá byla například spolupráce s kytaristou Johnem Dieterichem z Deerhoof, udělali jsme spolu hodně písní. Některé byly postavené na konžských základech, další ne.

Nové album mi přijde hitové a snad i otevřenější běžnému publiku, aniž byste ustoupila ze svých zásad. Dnes je ovšem úspěšná a populární mnohem složitější hudba než před deseti lety.

Možná se změnilo prostředí...

Souhlasím, hudba se za minulých deset let opravdu hodně změnila a možná právě tohle způsobilo, že najednou dělám něco trochu přístupnějšího než dříve. Při psaní nového alba jsem myslela jen na to, abych nevyužívala podobných cest jako v minulosti. O to se ostatně snažím vždycky – být nepředvídatelná a neustále překvapovat.

Snad jsem měla v hlavě podvědomě skutečnost, že lidi si koncerty daleko více užívají, když mohou tancovat.

Na Wed 21 je cítit vliv hnutí tropicália, které bylo velmi silné na konci šedesátých let, hlavně v Brazílii. Co vás ovlivnilo v mládí?

Moji rodiče doma poslouchali velké množství různorodé hudby, hlavně ale jazz. Z brazilské hudby jsme měli doma asi jen alba João Gilberta, což byl otcův velký idol, a pak ještě nahrávky Antonia Carlose Jobima, Dorival Caymmiho nebo Elisu Regina. Tedy žádná tropicália, možná něco málo od Caetana Velosa.

Ani tango? Váš otec je slavný zpěvák tanga, jaký máte k tomuto žánru vztah?

Je to v podstatě lidová hudba vaší země...

065

To je veliké nedorozumění! Tango bylo během mého mládí naprosto zapomenuté a teprve před pár lety ho lidé začali znovu poslouchat a stalo se najednou módním. Mě osobně se vůbec nedotklo.

Není to žádná vzpoura, jen k němu necítím žádnou blízkost, žádný vztah. I když je pravda, že některé z písní tanga mají ty nejlepší texty, které lze napsat. Tak nakonec přece jen něco.

Na obalu máte vymazanou tvář, podobně jako ve vizuálním zpracování prvního singlu z alba Rara. Proč?

Být a nebýt na obalech svých alb se snažím od začátku. Každé z alb, které jsem natočila od debutu Rara, má na obalu můj obrázek, ale doopravdy mě není možné vidět. Přímo o konceptu bych nemluvila, spíš o faktu, že jsem takto spokojenější, než kdyby na obalech moje tvář byla.

V jednom rozhovoru jsem četl, že nemáte ráda, když vás někdo řadí do world music. Na tom, že tohle označení už je spoustu let mimo obraz, se shodneme, ale když vydáváte u labelu Crammed Disc, asi se toho nezbavíte. Proč jste odešla od Domina?

Potkala jsem během turné Congotronics Marca Hollandera a stali jsme se dobrými přáteli. Myslím, že je důležité a pohodlné, moci se spolehnout na osobu, která se o moji kariéru stará. U Domina jsem byla spokojená, ale skončila mi smlouva, a když přišla tahle příležitost, neváhala jsem ani sekundu. Máte pravdu, Crammed Disc jsou orientováni na world music, ale všichni jsme velké individuality, není čeho se obávat.

Z populárního sitcomu Juana y sus hermanas jste odvážně vkročila do alternativních hudebních vod. Co na to říkali vaši příznivci?

Ani netušíte, kolik let jsem čekala, než lidé pochopili, že už opravdu nejsem ko-

066

mik, že tohle období je dávno za mnou.

Ale nakonec se to povedlo, vybudovala jsem si novou kariéru a jiné publikum doslova od nuly. Naštěstí hudební fanoušci a diváci televizních show většinou nejsou ti samí lidé. To by bylo ještě daleko horší.

Určitě pořád dostáváte herecké nabídky. Dovedete si představit, že byste se do podobného seriálu pustila znovu?

Je to tak, podobných nabídek jsem měla už hodně a přicházejí další. Ale naštěstí na to nemám vůbec čas.

Když jste tu před pěti lety prvně vystupovala, hrál tu i argentinský šansoniér Melingo. Můj učitel španělštiny, také Argentinec, se tehdy (v dobrém) divil, že se umělci jako vy a on dostanou do České republiky, že by očekával úplně jiné interprety. Opravdu jste na domácí scéně natolik odlišní?

Melingo a já že máme něco společného?

To je zábavné, vždycky jsem si myslela, že naše cesty jsou úplně jiné. On zpívá jakýsi druh nového tanga – jak jsem říkala, od toho jsem dost vzdálená. Ale možná jsme si podobní z nějakého jiného úhlu pohledu. Je to zajímavé. Budu o tom přemýšlet.

Narodila jste se a žijete v Buenos Aires.

Před pár lety prodělala argentinská společnost velkou finanční krizi. Jak se to podepsalo na kultuře v zemi?

Projevila se i v Argentině teorie, že když trpí oficiální kultura, daří se undergroundu?

Možná ano, ostatně je to docela známý fakt, že? V posledních deseti letech se objevilo mnoho různých kapel ze všech sociálních vrstev, ve všech žánrech a druzích. Lepší i horší, jak už to bývá. Někdy mám pocit, že jsme se my muzikanti stali doslova morem.

Je nás až příliš!

ROZHOVOR: JUANA MOLINA

067

pádná odpověď RECENZE ROY HARPER (USA) MAN AND MYTH (BELLA UNION, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Laurel Canyon je kouzelné místo v horách Hollywood Hills v distriktu Los Angeles, původně domov indiánského kmene Tongva a od minulého století také časté sídlo umělců a hudebníků, populární hlavně od druhé poloviny šedesátých let. Bydlel tu Frank Zappa s rodinou, členové The Byrds, Neil Young, Jim Morrison nebo Joni Mitchell, ale třeba i Harry Houdini. Vliv Laurel Canyonu na rock’n’roll rozebírá hned několik knih a tento efekt trvá – v posledních letech sklízí obrovský úspěch hudebník a producent Jonathan Wilson, jeden z nové generace, která v tamních kopcích čerpá inspiraci. Na jeho novém albu Fanfare se objevují kromě jiných David Crosby, Graham Nash nebo Jackson Browne, kteří navazují přímou nit ze šedesátých let, ale také britská folková legenda Roy Harper, jehož nové album Man and Myth právě Jonathan Wilson produkoval. Spojením staroanglické folkové tradice a rozvolněného kalifornského zvuku vzniklo sice poněkud schizofrenní, ale nádherné album. Vychází téměř padesát let poté, co Roy Harper debutoval.

Harperovo jméno širšímu publiku asi nic moc neřekne, ale mezi hudebníky se kultovnímu statusu těší téměř od začátku svojí hudební kariéry. Led Zeppelin mu na svém třetím albu z roku 1970 věnovali písničku s výmluvným názvem Hats Off to (Roy) Harper, ostatně i díky němu se začali sami částečně věnovat anglické folkové tradici, a Pink Floyd mu na albu Wish You Were Here dokonce rovnou dali mikrofon do ruky (Have a Cigar).

068

Vzývali ho členové The Who nebo Jethro Tull, básnila o něm Kate Bush a v posledních letech samozřejmě celé zástupy nových písničkářů v čele s Joannou Newsom, Fleet Foxes nebo Willem Oldhamem. Roy Harper všem ukázal cestu, jeho nekompromisní album Stormcock z roku 1971 zní dodnes inovativně. S novinkou Man and Myth se vrací po dlouhých třinácti letech, už se dokonce podle svých slov považoval za důchodce, ale nakonec ho i zájem mladé hudební generace vrátil do studia. Man and Myth je pevně rozkročeno nad oceánem mezi britskými ostrovy a Kalifornií, v jednom momentu dokáže uvolněně plynout, jindy zase úsečně váže tóny do klasicistních ornamentů, obě polohy se krásně prolínají a souvisí spolu, tradice se potkávají a ovlivňují navzájem.

Hned úvodní písnička The Enemy zasáhne na první dobrou nádhernou melodií a prostorným kalifornským soundem, daleko nejsou The Byrds ani The Mamas & the Papas. Je okamžitě znát, kolik důvěry dostal Jonathan Wilson a s jakou pokorou se mu Harper vložil do rukou.

Tenhle vklad se bohatě vyplácí, širší instrumentace písničce svědčí a decentní kytarová sóla náladu velmi vhodně gradují. Následující Time Is Temporary je zjevně z druhého břehu: zadumané baladě o vyrovnání se se smrtí a přemýšlení nad souvislostmi, náhodou a nemožností vrátit minulost sluší skromný kabátek, kdy klidné kytarové vyhrávky pouze podbarvují decentní smyčce a flétna. Následuje první z vrcholů alba, křehká lyrická skladba January Man, založená na kontrastu strohého zvuku akustické kytary a malebných smyčců. Tady, ostatně jako na celém albu, překvapuje autor téměř

mladicky znějícím hlasem. Neustále si se zpěvem hraje a mění tempa a tóniny, díky čemuž dodává skladbám hutnost a ohromné napětí. A paradoxně právě v January Man se nejvíce obrací ke svému věku, nachází sebe sama v zimě svého života. Neuvěřit je snadné.

The Stranger je typickou harperovskou baladou, ne nepodobnou skladbám z druhé strany již zmíněné „trojky“ Led Zeppelin, obsahuje stejně břitké riffy, perkuse jako doprovod a zpívá se v ní o lítosti nad ztracenou láskou. V Cloud Cuckooland se obratem vracíme zpátky do Kalifornie, byť zrovna tady kouzlí na kytaru Pete Townsend z The Who možná vůbec nejkrásnější skladbu alba, podbarvenou nekonečným saxofonovým sólem. Heaven Is Here je monolit, zhudebněná novela. Téměř šestnáctiminutový epos s obrovskou porcí textu ani na sekundu nenudí a přináší momenty free jazzu, folku i vážné hudby. Skladba v jedné chvíli překotně vypráví a pak se najednou zacyklí do pohansky repetitivního rytmu. Závěrečná The Exile přichází jako úlevné odlehčení; klidná a poměrně standardně znějící skladba může být Harperovým definitivním rozloučením a zároveň mottem celého alba.

Jsem v exilu sám od sebe, zpívá autor, možná jako připomínku let, kdy nechtěl mít s hudbou nic společného a psal povídky a novely. V rozhovoru pro agenturu Reuters řekl: „Žil jsem si v klidu v jednom světě, ale z toho dalšího si mě našli a já jsem jim prostě musel odpovědět.“ A odpověď snad ani nemohla být lepší a výraznější.

Mýtus je oživen a bylo by fajn, kdyby se ještě chvíli zdržel.

RECENZE: ROY HARPER

069

štekot zvnútra RECENZE SKINNY PUPPY (CAN) WEAPON (METROPOLIS, 2013) TEXT DANIEL HEVIER ML.

Kanadská formácia Skinny Puppy patrí ku kapelám, ktorých aktívna práca so zvukom sa premieta do ich nezameniteľného prejavu. Fanúšikovia preto očakávajú s napätím, či ich ďalší album šokuje či sa niekam ďalej posunú alebo len spravia reminiscenčnú odbočku k starším časom.

Novinka Weapon patrí k ich radikálnejším, no zároveň najvyváženejším materiálom. Predchádzajúcemu dielu HanDover vyčítali priaznivci prílišnú tanečnosť, ktorou vraj smerovali ku kompromisom trhu. Bolo to trochu zvláštne obvinenie pre trojicu, nakoľko jej nepredvídateľnosť dodnes desí hudobné spoločnosti. Veď za posledných desať rokov zmenili už tri vydavateľstvá. Úvodné zharmonizované tóny otváracej skladby wornin potvrdzujú, že Skinny Puppy sú stále kapelou radikálneho zvuku, hoci v tomto prípade s ním skupina pracuje oveľa konzistentnejšie. Nikam sa neponáhľa, s pretlakom nápadov robí opatrne a pomaly ich dávkuje do kompaktného celku. Dobre to počuť v skladbe tsudanama, ktorej nátlak v rytmických nuansoch pripomína elektronické tsunami. Toto jemné vlnobitie však v polovici skladby úplne zaplaví poslucháčovu myseľ. Podobné zaujímavé rytmické vírenie sa šíri celým albumom a vďaka pravidelným akcentom sa podarilo kapele zvýrazniť strojovosť. Album má mierne retrospektívne znenie, a to aj napriek zvukovým experimentom.

Dobre to ilustruje kompozícia paragUn, v ktorej melodickej línii sa skrýva jarrovská tematika. No Skinny Puppy dlho ne-

070

zostávajú v osemdesiatych rokoch – vďaka surovejšiemu vyzneniu sa posúvajú do súčasnosti, zanechávajúc za sebou retro odkaz.

Trio cEvin, Nivek a Mark si dopredu veľmi jasne definovalo inštrumentáciu. Gitarové plochy nie sú úplne vynechané, ale hlavnú úlohu obstarávajú syntezátory, vrstviace motívy do vertikálnej polohy. Aj keď sú rytmické modely strojovo presné, jemné odchýlky pevnú štruktúru nečakane modifikujú, čím sa chcú Skinny Puppy vyhnúť prílišnej monotónnosti a viac zdôrazniť kontrast medzi chaosom a poriadkom. Len by nikto nemal očakávať noise, na to má kapela v rukách príliš pevnú formu.

Popri aranžérskych eskapádach je najzaujímavejšou premenlivou veličinou vokálna zložka. Tí, čo majú radi prirodzený spev bez zbytočne dotvorených efektov, budú dosť nervózni, pretože vokálnych zmien je na albume viac než dosť. Nivek Ogre nevytvára svojmu hlasu len technický pôdorys k zaujímavej interpretácii, ale pracuje aj s jej premenlivosťou. Prvotný výkrik v skladbe gLowbeL či spomaľujúci schizofrenický bôľ v piesni plasiCage sú len jednými z mnohých príkladov. Je zaujímavé, že Nivek pridáva do spevu kvázi nemecký prízvuk, prostredníctvom ktorého zvýrazňujú jemné a stále temné vokálne odtiene. Dvanásty štúdiový album dopadol výborne. Možno málokto čakal, že kapela aj po tridsiatich rokoch svojím soundom v pohode prefacká aj najnovšie trendy, ktoré sa snažia svojou pseudo agresiou pôsobiť drsne.

Skinny Puppy nemusia nič predstierať, oni to v sebe skrátka majú.

SKINNY PUPPY

hřbitovní olše

PROFIL RICHARD SKELTON (UK) TEXT GIN & PLATONIC

Jsou muzikanti, o kterých se říká, že dělají muziku, protože musí, a touha skládat, nahrávat a vydávat je u nich většinou silnější než hlad po úspěchu. Často se v souvislosti s touto posedlostí mluví třeba o Willu Oldhamovi, Billu Callahanovi alias Smogovi a dalších z nekonečného zástupu do it yourself muzikantů, kteří nahrávají pod několika dalšími jmény, s několika dalšími projekty, ve sklepě nebo v domě rodičů. Jestli někdo doopravdy musel dělat muziku, byl to Richard Skelton. Po smrti drahé ženy Louise v roce 2004 se místo rozhodnutí, že už nikdy nevyjde z rodinné hrobky, začal čím dál častěji vydávat na osamělé výpravy do pusté přírody anglické vysočiny... „Jeho veliký smutek vyžadoval takového okolí. Jen zde mu bude ještě snesitelný.

Přišel sem instinktivně. Ať jinde svět se zmítá, hlučí, rozsvěcuje své slavnosti, splétá svůj různotvárný hluk! On potřeboval jen nekonečné ticho a život tak monotónní, aby téměř v něm nebudil pocitu žití...“ Útěk do divočiny. Na samotě prvotně nehledal inspiraci (Mount Eerie), ani se nesnažil o přerod osobnosti (Bon Iver), ale prostřednictvím muziky se doopravdy

PROFIL: RICHARD SKELTON

vyrovnával se zmíněnou tragédií, což dokazuje i jeden z jeho mnoha pseudonymů (A Broken Consort) nebo názvy skladeb jako There Is No Cure, Remaindered a podobně. Smrt nikdy nebude tabu, to by nesměla vdechnout život jeho tvorbě.

Marocký klerik navíc tvrdí, že manželství trvá i po smrti.

Avšak předčasné rozloučení s nejbližším zanechá hluboké jizvy, stejně tak kus prázdného místa. Skelton tohle místo plní muzikou. Dále vydává pod pseudonymy Riftmusic, Carousell, Clouwbeck, Harlassen a Heidika. Mění se jména, zůstává pocit. Nahrávky posílá do světa skrz svůj label Sustain Release, některé zaštítila větší vydavatelství. Celou jeho tvorbu shrnuje gigantický dvacetidiskový boxset Skura (doplněný knihou a kresbami jeho ženy), ale doporučuje se začít u Skeltonova majstrštyku Landings nebo loňského geniálního dvojalba Verse of Birds.

Hudba, kterou produkuje, mu neslouží jen jako terapie, ale taky jako zvukový deník, jehož prostřednictvím zve posluchače do pustých koutů přírody a opuštěných stavenišť, až na kraj nicoty, odkud zaznamenává svůj drásající drone-ambient. Navrstvené smyčce, kytara a další akustické nástroje tvoří rozvrzané sugestivní kompozice, skrze vše promlouvá zapomenutá

krajina. Pro svá smyčcová aranžmá si vysloužil přirovnání k Arvo Pärtovi, pro evokaci místa a paměti k Enoově učebnicové On Land. Skeltonova transcendence však více upomíná na tvorbu italského avantgardního skladatele Giacinta Scelsiho, který se prostřednictvím své hudby pokoušel duševně spojit se svou (taktéž zesnulou) ženou. Nejbolestivější meditace.

Muzika Richarda Skeltona je jako majestátní, nebroušený diamant, k jehož opracování je potřeba přistupovat s pokorou a respektem. Hlavně pro svou syrovost a organickou krásu je Skelton v posledních letech stále oslavovanější. Přesto, že většinu materiálu nahrává mimo studio, o field recordings nemůže být řeč. Field recordings pracují s prostředím, ve kterém se „hudebník“ nachází, jako s hlavní nástrojem nebo zdrojem atmosféry. Skelton využívá prostředí jako vedlejší, ale podstatnou součást svých kompozic, a umožňuje mu, aby vtisklo řezavým tónům neopakovatelné kouzlo přítomnosti. Nechává kompozice volně splývat s okolím, žít si vlastním životem. Ke svým nahrávkám neváhá přiložit artefakty z okolí, ve kterém byly pořízeny, větve nebo olšové šišky ještě více umocňují dojem zvukové kulisy.

Tak trochu jiný kartograf – posluchačům nevyšlapává cestu k očistci.

071

melancholie jako stav mysli PROFIL BARZIN (USA) ŽIVĚ 3. 4. 2014 007, PRAHA TEXT RENATA JANOUCHOVÁ

V knize Nicka Hornbyho Všechny moje lásky se hlavní hrdina zamýšlí nad tím, jestli je jeho náklonnost k pop music příčinou nebo důsledkem jeho útrap. „Poslouchal jsem tu muziku, protože mi bylo mizerně? Nebo mi bylo mizerně, protože jsem poslouchal tu muziku?“ Své má k tomuto tématu určitě co říct písničkář Barzin, který je kanadskou odpovědí na posmutnělé kapely typu Tindersticks, Spain či Low. Jeho čtyři roky staré album Notes to an Absent Lover patří k utajeným perlám žánru slowcore, i když by se stejně tak dalo mluvit o folk-rocku, neo-folku či dokonce o alt country. Poznávacím znamením je všeprostupující melancholie, umocněná Barzinovým tlumeným zpěvem. Tématem jeho písní jsou převážně peripetie lidských vztahů, na poslední desce se třeba vypisoval a vyzpívával ze ztráty dlouholeté partnerky.

Důvody jeho sklonů k melancholii je ale třeba hledat jinde.

I když se Barzin Hosseini-Rad, jak zní jeho celé občanské jméno, narodil v kanadském Torontu, strávil část dětství v Íránu, odkud pochází jeho rodiče. On sám se v rozhovorech k tématu svého původu často vrací a zmiňuje melancholické tóny přítomné v perské tradiční hudbě a poezii. Něco z té melancholie prý stále koluje v jeho žilách, byť islámská revoluce v roce 1979 zapříčinila odchod rodiny tehdy devítiletého Barzina zpět do Kanady. Coby teenager si Barzin plnými doušky užíval západního způsobu života a teprve v dospělosti se začal seznamovat s kulturou svých předků. Četl

072

knihy ve farsí, zapojil se do života perské umělecké komunity v Torontu a celkově považuje své kořeny za důležitou součást dospělého života.

Prvním hudebním nástrojem, který Barzinovi během dospívání učaroval, byly bicí. Chtěl se stát jazzovým bubeníkem a uvažoval i o studiu perkusí na vysoké škole. Nakonec dal ale přednost své druhé vášni, kterou je poezie. Ta má ostatně v jeho životě místo dodnes: příští rok by měla spatřit světlo světa sbírka Barzinových básní, hlavně ale po pěti letech konečně vyjde jeho nové, v pořadí už čtvrté, album. Spolupracoval na něm se stejnou partou hudebníků, která nahrála už zmiňovanou desku Notes to an Absent Lover. Jejím členem je i další kanadský písničkář Nick Zubeck, který novinku s názvem To Live Along in That Long Summer produkoval.

Dříve se členové Barzinovy doprovodné kapely často střídali, teprve nedávno se její obsazení ustálilo na pěti členech.

Kromě Zubecka k nim patří ještě bubeník Marshall Bureau, basák Darren Wall, klávesák Robbie Grunwald a zpěvačka Amy Manusov. S tou Barzin občas koncertuje i ve dvojici, ačkoli jinak tíhne spíš ke košatějším aranžmá svých písní.

Na novém albu tak zní kromě obvyklých nástrojů třeba smyčcové trio, akordeon či křídlovka a countryový nádech mu dodává Zubeckova steel guitar.

Tematicky novinka pokračuje přesně tam, kde předchozí album skončilo. „Jestliže byla poslední deska o tom, co prožívá člověk při rozchodu, tak tahle pokrývá období, které následuje,“ vysvětluje Barzin v e-mailovém rozhovoru a dodává, že

během psaní písní na novou desku rezignoval na svůj obvyklý způsob tvorby, při kterém otesává počáteční tvar skladeb a zbavuje je tak všeho, co znesnadňuje porozumění jejich poselství. Tentokrát se mu prý podařilo oprostit tvůrčí proces od přílišné rozumové kontroly a výsledkem je, že ani on sám nedokáže říct, o čem přesně písně na albu jsou.

Témata, kterými se Barzin ve své tvorbě zabývá, patří k nejotřepanějším v celé hudební historii. Nabízí se otázka, jestli lze vůbec přijít s něčím novým na poli psaní písní o lásce a příbuzných strastech. Barzin souhlasí, že to není jednoduché, snahu o dosažení originality a zároveň zachování osobitosti v extrémně konkurenčním prostředí ale pokládá za výzvu. V dřívějších rozhovorech často mluví o Bobu Dylanovi a Leonardu Cohenovi jako o svých vzorech v umění zpívat o smutných věcech s jistým odstupem. Na dotaz, jestli už se svým hrdinům v něčem přiblížil, Barzin opatrně říká, že jde o celoživotní proces, jehož cílem není dokonalá nápodoba zmíněných vzorů, ale dosažení autentického projevu vycházejícího z autorova nitra.

Přesvědčit se o pokroku, jaký Barzin udělal od vydání poslední desky, budete moci v únoru příštího roku, kdy nové album To Live Alone in That Long Summer vyjde.

O pár týdnů později pak zádumčivý písničkář poprvé vystoupí v Praze. Na Sedmičce bude 3. dubna zahajovat evropské turné, po jehož skončení bychom se měli dočkat i úspornější varianty jeho koncertu ve dvojici s Amy Manusov.

Větší než malé množství melancholie je v obou případech zaručeno!

PROFIL: BARZIN

073

já na bráchu RECENZE KINGS OF LEON (USA) MECHANICAL BULL (RCA, 2013) TEXT MICHAEL SCHNAUBERT

Kings of Leon, kapela složená pouze z rodinných příslušníků (tři bratři a jeden bratranec), vydali desku Mechanical Bull. Dá se u nich, po čtrnácti letech na scéně, stále mluvit o sourozeneckém souladu?

Hned s prvním poslechem alba je odpověď všem jasná: jo! Období alkoholového opájení, hádek a napjaté atmosféry mezi členy, kdy vše prasklo během známého incidentu v Dallasu, je dávno pryč. Bratři (a bratranec) Followillovi se během tříleté pauzy řídili heslem Postav dům, zasaď strom, zploď syna, a tak zatímco si vzájemně chodili na svatby a navštěvovali křty, postavili si doma pořádné studio.

Z nahrávky je – díky výměně kočovného života za rodinný – cítit uvolněnost a pohoda. Ostatně to potvrdil i zpěvák Caleb: „Mít studio doma je skvělá věc. Netlačil nás rozpočet, nebyli jsme pod tlakem a zažili spoustu srandy. Občas jsme si dokonce museli připomínat, že jsme tu od toho, abychom nahrávali!“ Možná si měli trochu té srandy odpustit a víc se zaměřit na nahrávání, respektive skládání nových věcí. Po komerčním úspěchu alba Only By the Night je každá další deska vyhlížená s otázkou, zda se podaří dodržet všechna velkohubá prohlášení, která kapela před vydáním vypustí z úst. Mechanical Bull většinu slibů dodržel. Při poslechu otvíráku Supersoaker mi hned přišel na mysl singl The Bucket z druhého alba Aha Shake Heartbreak, králové ostatně návrat k to-

074

muto období avizovali. Jasně, už nemají dlouhé vlasy a vytahané hadry jak sedmdesátkoví hipíci. A jasně, nehrajou tak, jak před deseti lety. Ale ducha prvotní tvorby na desku dostali.

Bohužel, album trpí i neduhy těch předchozích. Za polovinou, po Family Tree vám u každé další skladby probleskne hlavou: Sakra, to už jsem někde slyšel.

Nejhorší, co se může kapele stát, je takový nedostatek invence, že nevědomky začne vykrádat samu sebe. Optimisté v tom slyší zachování rukopisu Kings of Leon: nenápadnou, a přesto nápaditou baskytaru coby trademark každé písničky.

Deska má i světlá místa. Zmíněný singl kolekci pěkně odpálí a následují ho pecky Rock City nebo Don’t Matter, dávající vzpomenout na časy, kdy kapela jako jednu z inspirací uváděla Queens of the Stone Age. Go With a Flow na druhou.

Beautiful War by zapadla v moři jiných, podobně stavěných písní, nebýt textu poukazujícího na nelehkou situaci mezi členy. Caleb prý písničku napsal ve stejný večer jako jejich největší hit Use Somebody. Jižani nezapomněli ani na své kořeny, a tak lze místy slyšet country (On the Chin) nebo gospel (Family Tree). Za to palec nahoru. Říct o desce Mechanical Bull, že nestojí za nic, by bylo jednoduché a nepřesné. Obsahuje několik výborných skladeb a splnila skoro všechno, co se o ní povídalo.

Berme ji jako znovuzrození.

Tu nejlepší desku mají Kings of Leon pořád ještě před sebou.

KINGS OF LEON

jen tak někdo

RECENZE TERRY LEE HALE (USA) THE LONG DRAW (GLITTERHOUSE, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Palác Akropolis, rok 1997. Zpovykaný Jon Spencer dělal trable už od svého příjezdu, neustále si na něco stěžoval, nic mu nebylo dost dobré. Na letáku ke koncertu si všiml jména supportu (o kterém několik měsíců věděl) a začal se rozčilovat: „Terry Lee Hale? Kdo to sakra je, o někom takovém jsem nikdy neslyšel. A co si vůbec myslíte, před námi nemůže hrát jen tak někdo!“ Opodál tiše sedící Judah Bauer se na něj úkosem podíval a spustil: „Jseš idiot? Neznáš Terryho Leeho Halea? Co takhle kompilace Sub Pop 200 vole, taky nic? Mysli trochu a přestaň se chovat jako kretén.“ Pravdivá historka ukazuje, jak na tom Terry Lee Hale byl a je. Fajnšmekři na něj nedají dopustit, široká veřejnost (a to i ta hudební) nic netuší. Terry Lee Hale letos oslavil šedesátiny a hlavně vydal nové album The Long Draw. Hutné, zarputilé a naprosto strhující.

Legendární kompilace Sub Pop 200 z roku 1988 ukazuje košatou hudební scénu v Seattleu v celé kráse. Čtvrtstoletí neubralo výběru na kreditu, velké hvězdy (Mudhoney, Nirvana, Soundgarden, Green River nebo Screaming Trees) doplňují kultovní jména (Tad, Beat Happening, The Walkabouts nebo Steven J. Bernstein) a několik léty zapomenutých. Terry Lee Hale se klidně může zařadit mezi ně, narozdíl od dalších je sice stále aktivní, ale nikdy žádnou hvěz-

RECENZE: TERRY LEE HALE

dou nebyl. S písní Dead Is Dead na kompilaci dokonce debutuje, první album mu vyšlo až pár let poté, což na druhou stranu ukazuje, jak zásadní postavou na tamní scéně byl. Jiného písničkáře na Sub Pop 200 totiž nenajdete. Terry Lee Hale byl také jedním z veledůležitých dramaturgů a promotérů scény, mnohá jména přivedl do města právě on. Pod tímto úhlem můžeme nahlížet i jeho hudbu: Hale rozhodně není žádný přirozený talent, daleko spíše jde o jednoho z „dělníků hudby“, který pro svou múzu doslova žije. The Long Draw to jednoznačně dokazuje, autor si užívá každý tón, každé slovo, zároveň nic není přehnané a všechno plyne s velkou samozřejmostí, což povyšuje album na událost.

S Terrym Leem Halem je to podobné jako s herectvím Mickeyho Rourka. Nehledáme nic výjimečného, ale vždycky si to parádně užijeme.

The Long Draw má úžasně rurální zvuk, Terry Lee Hale byl vždycky ponořený do blues, což dodávalo jeho písním přes břitce rockový náboj jakousi dramatickou hloubku. Zvuk nového alba je strohý, smělý a masivní, už první tóny titulní skladby svážou pozornost, kterou nelze jinak než napínat až do samého závěru. Čtyřicet šest minut uplyne závratně rychle – podobně jako všechna výjimečná alba má i The Long Draw svůj vlastní čas, svou unikátní realitu. Základem kapely jsou dva baskičtí hudebníci, kteří dodali veskrze americké hudbě špetku odlišného koření a nečekaných vůní, a právě ty prostupují osm pří-

běhů zabalených do jednoduše čitelných melodií. Stavili se i staří známí jako Jack Endino nebo Glenn Slater (The Walkabouts), hlavním pravidlem je ale úspornost. Instrumentace zůstává téměř vždy velice decentní, občasná sóla jsou prostá a jednoduchá, a právě proto více vyniknou, například jako zkreslená foukací harmonika v nádherné Black Forrest Phone Call.

Podobně pokorně přistupuje Hale také ke zpěvu, který je snad až příliš upozaděný.

Tohle všechno pomáhá albu k jeho výjimečnosti, přesně takhle to mělo být. Lyrická The Sad Ballad of Muley Graves je až nesnesitelně potichu, frontman v podstatě šeptá, jako by s decentními metličkami a tlumeným kytarovým doprovodem soutěžil, koho bude slyšet méně. Přesně tohle posluchače nutí doslova viset na každé notě, každém momentu. Autor je vyzrálý a zkušený harcovník, přesně ví, co chce a jak toho má dosáhnout, a s tímto plánem se pouští daleko hlouběji do americké hudební historie než kdy dříve.

Najednou jeho příběhy znějí úplně jinak.

The Long Draw může svou náladou a pohledy nazpátek připomenout poslední alba Elvise Costella nebo některé písně jiného amerického solitéra, podobně neuchopitelného Johnnyho Dowda.

Terry Lee Hale se na přelomu ledna a února chystá po letech zase na turné, a i když jméno na plakátech pozná jen málokdo, vy byste rozhodně měli.

075

co poslouchám? mámu!

ROZHOVOR MOMMA KNOWS BEST TEXT WAGHISS / FOTO IGOR ZACHAROV

Zjevili se odnikud. Pražská kapela, která nezní jako žádná z těch, co jsem doposud poznal. Namísto egoismu za každou větou vděk a pokora, zároveň ale zdravá sebejistota tím, co dělají. A jak to dělají. Agresivně, po svém, na úrovni. Jsou pro mě jedni z mála, kdo si nestěžuje ve zkušebně na klacky pod koly, namísto toho s dodávkou koncertují v zahraničí, co to jen jde. O posledním turné v Anglii, o hledání hlasu kapely pro chystanou desku i o kapelní filozofii jsme si na přelomu jedné noci povídali s Momma Knows Best. Skype okupovali kytaristé Kubo Hríbik a Igor Zacharov a basák Mišo Jahoda.

Před pár dny jste se vrátili z nahrávání na Slovensku. Jak to šlo?

KUBO: Byli jsme s Mišom týden u mě na chatě, kde jsou ideální podmínky pro předprodukci, a dělali na jednom songu.

Kytary, zvukovka, komp, žádné velkolepé nahrávání. Momentálně máme nějakých 12 konceptů písní, které postupně doděláváme. Samozřejmě teď řešíme jen hudbu, vokály se vůbec nezačaly dělat,

076

protože nemáme zpěváka. Pokud se nikdo nenajde, uděláme si předprodukci vokálů s Igorem podle sebe, já napíšu texty a zpěvák přijde až na hotovou věc, pokud je nám teda souzeno ho sehnat. Už nechceme čekat, to se nedá. Potřebujeme si booknout nějaký normální termín ve studiu, aby se to pohnulo. Doteď jsme sázeli na to, že koncertujeme a hledáme zpěváka, ale nic z toho zatím neklaplo.

Už je rozhodnuto, kde se bude nahrávat?

KUBO: V podstatě jo, v nějakých hrubých obrysech. Nahrávat půjdeme k Maťovi Turcerovi do jeho I Hear Studios na Slovensku a pomáhat nám jako zvukový inženýr bude Tomáš Raclavský. Chtěli bychom živou nahrávku. Dostat na desku živost nástrojů, nahrávat to v místnosti, která má zvukové kvality. Jasně že naše hudba se nedá nahrávat naživo, to bychom si podepsali ortel, editovat se bude, ale chceme živou nahrávku, živé bicí, živé kytary. Maťo sehnal starou konzoli Harrison, na kterou třeba Michael Jackson nahrával Thriller, takže si s tím chceme pohrát. Mastering ještě neřešíme, na to je zatím čas, ale s Maťom budeme určitě

nahrávat, velmi dobře si rozumíme. Ne že by předchozí spolupráce nefungovaly, ale Maťo je můj kámoš a nepočítá každou korunu, přistupuje k nahrávání jinak a chce na naší desce dělat, což je pro mě zásadní.

Je naladěný na naši vlnu.

Jak se liší proces vzniku nových věcí oproti tvorbě EP Ain’t No Weight Young Lad Can’t Take?

KUBO: Songy na první EP vznikaly dva roky, ale mezi novinkami jsou některé nápady ještě z roku 2008, co prošly spoustou úprav. V podstatě máme tisíc betaverzí každého songu, než vznikne ta finální.

Nejvíc chleba se začne lámat při nahrávání základů vokálu, začneme se v tom hrabat. Co už je nuda? Co by šlo změnit?

Podle mě jsme se oproti debutu posunuli technicky, víc si hrajeme s aranžemi, zkušenosti jsou poznat. Na druhou stranu nemáme podmínky sedět ve zkušebně nebo studiu nonstop, byli jsme dlouho na turné, chodíme do práce a je pro nás těžší si na to najít čas. Hudebně bude novinka jiná než debut. Ale proces skládání je v podstatě velmi podobný.

Kecáte si do postů, nebo se každý stará jen o ten svůj nástroj?

ROZHOVOR: MOMMA KNOWS BEST

077

078

Je to kolektivní práce. Každý řeší všechno. Je to těžké, nikdy se absolutně neshodneme, každému se líbí něco trochu jiného, takže jsou nutné kompromisy, ale takové, aby byli všichni spokojení. Pro nás je základ, aby nás to všechny bavilo hrát naživo – ne aby si někdo z nás říkal, že si jde odtrpět ten slabší kousek. To, co má, tak má mrdat, a to, co má být avantgardní a experimentální, má být pořádně divné.

KUBO:

Hnací motor tuny nově vznikajících tvrdých kapel je dostat se na plakáty v BRAVO stejně jako jejich idolové. Jak to bylo u vás, léta páně před mainstreamovým boomem metalcoru?

KUBO: Já a Mišo o svých hudebních začátcích víme nejvíc, vyrůstali jsme v jednom městě. Já si prošel jednou sedláckou kapelou, která měla tu výhodu, že jsem se hudebně něco naučil od druhého kytaristy.

Ale nikdo jsme nikdy nebyli součást kapely, co jela přístup: „Hej, kluci, teď jsem slyšel, že frčí ten metalcore, a mám tady lak na vlasy, co jsem šlohnul mámě ze skříně, tak spolu rozjedeme kapelu!“ IGOR: Já jsem byl v Evelynne...

KUBO: No jo, jeden člen má temnou minulost a scéna na nás kvůli tomu kouká skrz prsty. Dohodněme si verzi, že Igor tam byl záskok. Mišo má ale zkušenost ze spousty kapel, třeba jedna hrála i covery od Dream Theater, což bylo hudebně úplně jinde. S odstupem času si myslíme, že to byly kokotiny, ty kapely. (smích) Ale v sedmnácti nadrtit na basu Dream Theater, to už ti dali i pivo! Já jsem za to vděčný, že jsme si to odedřeli. Vždycky to začalo láskou k nástroji, nikdy jako nějaký debilní rozmar. Já jsem začal hrát díky Red Hot Chili Peppers. To byla první kapela, ze které jsem byl extrémně v piči. Koukal jsem na pětihodinovou videokazetu RHCP dvakrát denně a začal hrát na španělku. A Mišo hrál... Co jsi hrál? Kdy jsi začal?

ROZHOVOR: MOMMA KNOWS BEST

MIŠO: Asi ve třinácti. Můj původní záměr byla samozřejmě španělka, někde v lese si po nocích drtit ponurosti...

KUBO: Burzum.

MIŠO: … a pak mi jednou někdo říkal, že by se mi líp hrálo na basu, protože jsem se učil vybrnkávačky, tak jsem začal sledovat basáky a klasika, black metal a Metallica. (smích) Jasně, začalo to metalem, ale postupem času ti to přestane stačit. Tehdy jsme hodně cvičili a teď je to pro nás o dost lehčí, že nemusíme tolik hrotit hru na nástroj a můžeme víc řešit tu a onu skladbu, živit to nápady a inspiracemi z minula. Věřím, že jsme měli na tu dobu docela vkus, takže se to zase nabaluje.

KUBO: Já jsem poslouchal Children of Bodom a nestydím se za to!

MIŠO: Já zase vyrostl na Immortal...

Battles in the North je šílená deska.

MIŠO: Jedna z mála tříčlenných kapel, která to fakt řádně seká, i naživo. No a potom přišly všelijaké experimentální kapely z různých žánrů. Inspiruje nás jazz i metal, je toho hodně, těžko konkretizovat.

Jak se dostal Igor od Evelynne k Momma Knows Best? Zcela jiným směrem, ze severu na jih?

IGOR: To by mě taky zajímalo. My jsme se viděli na natáčení klipu Not a Blink, kde jsem točil s Igorem Bruso, a pak na natáčení klipu Apostate, kam nás Kubo vezl autem a pomáhal nám. Začali jsme se bavit o tom, jak mě to v Evelynne sere a nebaví, a tak ať se zastavím do zkušebny. Šel jsem tam s tím, že to na chvilku zkusím.

MIŠO: My doufali, že ta chvilka bude trvat doteď.

KUBO: Tomu samozřejmě předcházel problém s naším předchozím kytaristou Honzou. Všechna čest, šikovný kytarista, ale měl jsem pocit, že to dál v téhle sestavě nemůže fungovat a začal jsem situaci aktivně řešit. Dneska už mám pocit, že znám

mnohem víc lidí, ale hledat šikovného kytaristu a člověka, který to má v hlavě pohromadě, je brutální peklo. Igor tehdy natáčel náš set na Brutal Assault 2011 a já jsem ho už v autě přemlouval, ať to s náma zkusí.

Ale na základě čeho jsi objevil Igorův talent? Jsi skrytě fanoušek Evelynne?

KUBO: Abych byl upřímný, figuruje v tom odchod kytaristy od Apostate, kterým měl Igor zaskakovat na turné. Oni nakonec vzali Slavu a v tom jsem do toho vstoupil já, protože pokud někdo jde na konkurz do Apostate, asi umí hrát na kytaru.

Mišo: První koncert s Igorem jsme hráli v Polsku 2011 a byl to super úvod, v klubu narváno.

KUBO: Takže Zacharov slízl smetanu.

MIŠO: Na začátku jsme hledali kytaristu hrozně dlouho a byli jsme překvapení, co za lidi k nám chodilo, než jsme našli Honzu. A když později přišel Igor, šlo vcelku o zázrak. Dobrý kytarista, se kterým si rozumíme lidsky? Nebylo co řešit.

KUBO: A kdyby snad bylo, vytáhnu z rukávu jeho působení v Evelynne a na to už nemá co říct. (smích) Bylo pro vás předskakování Bring Me the Horizon v Praze startovací čarou?

MIŠO: Byl to pro nás první velký koncert se vším všudy, takže jsme se na to připravovali, jak se jen dalo, od zvuku přes propagaci a tak dál.

KUBO: Doteď je to náš největší koncert co do počtu diváků. Pro devět stovek jsme nehráli ani na festivale. Bylo tam hlavně plno mladých lidí, nejvíc mezi šestnácti... nebo čtrnácti ? A osmnácti.

Možná ještě míň...

KUBO: Bring Me the Horizon jsou hudebně rozhodně kapela, co si zaslouží uznání, protože něco přinesli a nestojí na místě, vyvíjejí se – i když si nejsem

079

úplně jistej, do jaký míry je to jejich přičiněním. Je fajn, že na to, jaká se kolem nich díky MySpace nafoukla bublina, se druhým albem potvrdili, alespoň podle mě. Jsou invenční, přišli se zapamatovatelným zvukem a my jsme vděční, že nás vystavili tak mladému publiku.

Tehdy nám hodně pomohl Majkláč, že byl schopný vyjednat tenhle support s Obscure.

MIŠO: Díky tomuhle koncertu jsme se vlastně dostali na Brutal Assault 2011. Za to jsme Majkláčovi mega vděční.

Jak nakonec dopadl koncert s The Dillinger Escape Plan? Splnila se očekávání a vlhké sny?

KUBO: Dopadlo to nad moje očekávání, protože se nám podařilo s nima pokecat.

Bylo to mnohem hektičtější, než jsem si představoval, nestihli jsme zahrát celý set, ale o to mi tolik nešlo. Nechci být ignorant, ale narozdíl od koncertu s BMTH, kde nás vidělo plno mladých, tenhle koncert v Ostravě byl na to, že The Dillinger Escape Plan přitáhnou do klubu i tisíc lidí, dost komorní. Nicméně jsme se s kapelou dali do řeči a Liam i Ben viděli náš set, což je super.

MIŠO: Když si v hlavě přebírám možnost hrát před nějakou velkou kapelou, asi si neumím představit nikoho lepšího, kam by i přišli lidi, kterým by se mohlo líbit to, co hrajeme. No a účast... My jsme v tom klubu ještě tolik lidí neměli, takže jednoznačně paráda! (smích) Komfort hraní byl jinde než obvykle, stage byla nachystaná pro hlavní kapelu a neměli jsme tolik místa, ale zážitek to byl skvělý. Kdysi jsme po tomhle toužili úplně nejvíc.

KUBO: Jsme nadšení. Viděli náš set a jestli byla ta pochvala upřímná, to už ví jen oni.

My si nemohli přát víc. Takže pět hvězdiček.

Zbývá ještě vůbec někdo, před kým byste si chtěli zahrát?

080

MIŠO: Kdybych hrál v jiné kapele, tak rozhodně s The Prodigy.

KUBO: Strašně rád bych si zahrál něco jako SXSW, multižánrový festival v Americe, kde hraje to nejlepší z elektroniky a alternativy i tvrdé hudby. Přijdou tam zahrát †††, pak třeba Crystal Castles, ale vedle nich i Trash Talk nebo letlive. To je super, i pro ty kapely to je určitě dost osvěžující.

Je jiná doba, scény už nejsou tak uzavřené.

Lidi, kteří mají rádi tvrdou muziku, mají rádi i zajímavou elektroniku nebo věci jako PJ Harvey a co já vím... písničkářky.

IGOR: Converge by byli super.

MIŠO: Tomahawk nebo Mr. Bungle, ale to už neexistuje, takže Tomahawk.

KUBO: Za mě asi Every Time I Die. Nebo... ale to už je úplně passé...

MIŠO: S Primus!

KUBO: A pro mě je vždy čest hrát s Archetype, ať to zní jakkoliv trapně, ale oni jsou jedna z mých TOP 5 kapel, se kterýma chci hrát dál. Je super, že každý koncert se na ně těšíš a čekáš, co se stane. Nejsou to jen kamarádi, je to taky skvělá kapela. To je u mě extrémně vzácné.

Jaká je vlastně situace s frontmanem Momma Knows Best? Bekend odešel s vydáním singlu Sunday Nihilist, pak přišel Oles, teď je zpátky Bekend. Lidi musí být zmatení, co že se to děje za personální rošády.

KUBO: Nejzákladnější je Bekendův oficiální odchod z kapely, kterým se ale nezměnilo vůbec nic na našich vztazích. Bekend se zkrátka rozhodl, že má jiné priority a nechce být naplno součást MKB, ale zůstává za mikrofonem na nasmlouvaných koncertech, dokud nenajdeme nový ksicht MKB. Oles Yakibchuk byl záskok, když Bekend nemohl vyjet za hranice a mega nám pomohl jako jediný člověk, u kterého jsem měl pocit, že je schopný se rychle a na úrovni naučit naše vokální pasáže.

MIŠO: Byl to dříč, my s ním hráli asi jen dvě zkoušky.

KUBO: Vděčíme mu za to, že s námi jel obě

turné a nadrtil se doma vokály a texty. Pro něj to bylo určitě dobrodružství. Teď studuje v Anglii a my hrajeme s Bekendem domluvené koncerty až do doby, kdy přijde nový frontman.

MIŠO: Doteď byli nějací nadějní adepti, i ze zahraničí, z Anglie. Jakmile ale došlo na nahrávku ukázky našeho songu nebo plánování budoucnosti kapely, jestli je dotyčný ochotný přijet sem nebo my za ním a jak se to bude vyvíjet dál, každý zjistil, že je to asi na plný úvazek a vycouval.

Takže stále hledáme.

A proč teda v Sunday Nihilist chybí Bekend a hostují v celé skladbě Richard Boot a Damien Ellam? Proč nenahrát poslední singl s Bekendem?

KUBO: Když odešel Bekend, rozhodli jsme se vyhlásit konkurz, ale chtěli jsme to udělat jinak. V té době byla rozpracovaná skladba Sunday Nihilist, a tak jsme ukázali lidem, na jaké úrovni by měl být náš nový frontman. Chceme, aby uměl řvát i zpívat, alespoň do jisté míry. Záleží nám na angličtině, a to jak na formě, tak na obsahu. Přes Tommyho z Archetype jsem sháněl někoho, kdo by do toho šel, a Tommy sehnal Bootyho z The Artifex Project jako jednorázovku. Poslechl jsem si to a zní to brutálně. Podle mě by to měla být regulérní kapela. Myslel jsem, že za tím stojí jeden člověk, ale řve tam Richard a zpívá Damien. Tak jsem je oslovil, jestli by nahráli oba vokály do hotové věci s angličtinou od rodilého mluvčího. Procházet si frázování a texty přes Skype nebylo ideální a celá cesta skladby na svět byla boj, ale podle mě to dopadlo nejlíp, jak jen mohlo.

Singl je teda z připravované desky Consistency is Overrated?

KUBO: Možná se tam objeví, možná ne.

Název desky je poslední verze, na které jsme se shodli, něco se mi na tom odkazu

ROZHOVOR: MOMMA KNOWS BEST

081

líbí, ale náš nahrávací proces je stále dost otevřený a může se to změnit. Uvidíme.

máš co vyčítat, žes to zkusil. Ještě jednou díky Ivanovi.

Snad krom Sunshine s Justinem Pearsonem mě nenapadne česká kapela se zahraničním hostem. Jak vznikl song s Liamem z Cancer Bats?

KUBO: Cancer Bats je určitě jedna z našich oblíbených kapel. Byl jsem na každém koncertě, co u nás za poslední čtyři roky hráli. A přijde mi, že Not a Blink má nejvíc takového rock’n’rollového feelingu a je i dost punková. Přes Tomáše Mládka z Flowers for Whores jsme kontaktovali Liama, který hostoval i u Flowers for Whores na albu Equilibrium, jestli je vůbec spolupráce reálná. Pochopitelně je to známá kapela, ale v první řadě nás zajímal jeho projev, který je osobitý a k songu nám seděl. Že nám to vyšlo, bylo štěstí, protože my i Cancer Bats jsme hráli na Rock For People 2011 a potkali jsme se v backstagi. Liam si myslel, že musí odjet do studia nahrávat, a proto už to neřešil. My jsme se ale připravili a v kufru dodávky přivezli mikrofon, zvukovku a komp a řekli mu na místě, že to zabere půl hodiny. Track slyšel a líbil se mu, takže do toho šel a zbytek znáš.

Objeví se hosté na nové desce? A co si myslíte o featech v tvrdší hudbě? V hip hopu je to asi trochu jinak, ale má to smysl u vás?

KUBO: To je dobrá otázka. Někdy mi přijde, že se jde jen po jméně známější osobnosti, ale její hudební vklad je v podstatě nulový. Třeba spolupráce Run DMC s Aerosmith měla hudební smysl, ne že: „Budeme mít v závorce Run DMC, tyvole!“ A my jsme si mysleli, že Liam má zajímavý hlas a že to skladbě něco dá. Spousta hostování, co sleduju, jsou z velké části kamarádské spolupráce jako Stray from the Path a Comeback Kid nebo Architects a Comeback Kid...

MIŠO: A Zappa s Ringo Starrem.

KUBO: (smích) Ale v drtivé většině případů mi přijde hostování nesmyslný, krom přilákání pozornosti lidí, což mě nebaví a nikam to ten song neposouvá. Já bych chtěl na desce spoustu hostovaček, ale chtěl bych je využít, aby skladby byly zajímavější, aby host něco přinesl. Nejenže kámoš zařve refrén s náma a bude na albu v závorce. Podle mě je to pocta člověku, který na albu dostal prostor a přispěl atmosféře skladby. Za mě by na naší desce měl být rozhodně Bean z Archetype, Richard Boot, bavil jsem se s Banánem a Ivanem Mládkem a umím si představit jednu blackovou pasáž s jejich řevem. Nechci předbíhat, ale napadlo mě udělat takhle divné hostovačky, které mají smysl a díky kterým bude mít album přidanou hodnotu.

Jaká byla zpětná vazba?

KUBO: Dali jsme mu hardcopy songu s kli-

pem a myslím si, že byl překvapený, že to dopadlo takhle. Přirovnal to k prvním nahrávkám Every Time I Die a říkal, že se mu song líbí, takže odezva fajn. Ne, nepověsil to na svůj facebook, ale to jsme ani nečekali, o to tolik nešlo. Jasně, je to ojedinělé a tady to asi tolik kapel nemá, ale nepřijde mi to nijak nedosažitelné.

MIŠO: Je jen třeba si za tím jít.

KUBO: Tohle asi plno kapel nedokázalo, protože se nepokusily. Mohlo to skončit neúspěchem a mohli jsme se ztrapnit, ale tak FUCK OFF! Chceš to? Jdi do toho. Pokud v tom není zkurvený kalkul, tak si ne-

082

Co jsem si zatím všiml, málokterá současná česká tvrdá kapela tak intenzivně koncertuje v zahraničí, častěji se plká a nadává, jak se toho nedá dosáhnout...

IGOR: Návod je věnovat tomu tolik času a energie, aby to prostě šlo. Kapely, co tvrdí, že turné v zahraničí nejde, se tomu asi nevěnujou tolik jako my. Hledání kontak-

tů, posílání stovek mailů a nacházení spřízněných lidí – to není otázka štěstí, možná trochu, ale hlavně dřina a čas.

KUBO: Drtivá většina kapel není ochotná jet na turné a vrátit se s finančním mínusem nebo na nule, věnovat tomu svůj volný čas, který by mohli strávit na tobogánech v Bibione. Jak si to nastaví, je jejich věc. My jsme byli ochotní, a stále jsme, hrát koncerty i pro sedm lidí, protože tak je to nastavené. Ale hrát! My nechceme být šestkrát do roka v Liberci nebo někde u nás, kde víme, kdo přijde a že dostaneme finanční garanci. To nemá smysl. Jsme neskutečně vděční, že nás v Čechách lidi poslouchají, že u nás nehrajeme ztrátové koncerty. Nemáme z toho žádnou vatu, všichni makáme a živíme se, jak můžeme, a všechno, co jsme vydělali koncertováním v Čechách, šlo na merch a evropská turné. Nám se to podařilo, protože... teda „podařilo“, ty vole, to byly malé koncerty, nechci nic glorifikovat. Ale bereme to tak, že chceme hrát i koncert pro pět lidí.

A pak třeba deset a příště patnáct.

Zkrátka si to musíš zasloužit...

Celá kapela se asi úplně neztotožňuje s tím, co teď řeknu, ale já mám na tomhle rád, že je to boj. K čemu přijdeš lehko a bez úsilí, nestojí za nic. Možná je v tom masochismus a někdy je to kontraproduktivní, ale my sledujeme evropská turné kapel a posíráme se z toho. Tyhle kapely existovaly už deset let předtím, než se prosadily, a mají za sebou pět alb.

Dvacáté turné je super, ale předtím třeba osmnáctkrát hráli pro přesně deset lidí.

Co říkal Igor, platí. Kapel je milion a je třeba se o to víc snažit. Ale ani my to určitě neděláme ideálně.

KUBO:

Jaká je odezva venku ve srovnání s reakcemi u nás?

KUBO: Odezva je přímo úměrná tomu, jak moc se o nás mluví. Jasně že koncert v Rock Café se nedá srovnat s koncertem

ROZHOVOR: MOMMA KNOWS BEST

v Polsku – v Poznani přijde ve středu na koncert třicet lidí. Nevím, tohle nejde moc zevšeobecňovat. Poláci jsou temperamentnější, na koncertě byl větší bordel než třeba v Belgii nebo Itálii, kde to lidi poslouchají, ale jsou pasivnější.

IGOR: Třeba Rumuni, tyvole.

KUBO: Rumunsko je rozhodně jeden z nejlepších koncertních zážitků. Jednak jsem byl v piči z krajiny a lidi jsou tam takoví opravdoví. Máš z nich pocit, že hudbu mají fakt rádi a ne že se ukážou na koncertě, aby předvedli novou kérku a kšiltovku.

Nejsou povrchní. Globalizace se projevila v tvrdé hudbě úplně stejně jako ve všech jiných odvětvích. Všichni vidí, jak vypadá hardcore koncert, a jestli jsi v Polsku, Maďarsku nebo v Belgii, lidi nejsou zásadně jiní. V osmdesátkách, když do Evropy dorazila americká kapela, nikdo nevěděl, co bude. Každá země byla úplně jiná. V Itálii jsou lidi šílení, ve Švédsku jsou zase jiní fanoušci a ani ti nevěděli, co mají čekat od Black Flag – a že se z toho poserou. Teď vidíš všechno na YouTube patnáct týdnů dopředu, víš dopředu setlist, a proto se předvídatelnost odráží i na atmosféře koncertů. Lidi už ví, co čekat.

MIŠO: Každému je nějaká kultura sympatičtější než ostatní, a i odezva je pak asi zajímavější. V Itálii byli lidi pasivní, ale po koncertě s náma kecali až do rána. U nás to bylo něco mezi, od obojího trochu. No a v Polsku peklo během hraní, šílený kotel. Dohráli jsme, lidi se sbalili a odešli, ale pak přišla odezva na sociálních sítích.

V tomhle má ta kultura vliv.

A co sečtený poměr koncertování u nás a v zahraničí?

KUBO: Poměr Čechy vs. zahraničí je teď 2:1.

Po dvou letech hraní jsme přestali tak intenzivně koncertovat u nás, protože jsme chtěli ven. Já mám pocit, že už jsme u nás oslovili všechny lidi, které můžeme. Svou československou fanouškovskou základnu už asi dramaticky nerozšíříme.

ROZHOVOR: MOMMA KNOWS BEST

Kde se vzali Archetype, vaše spřízněné duše?

KUBO: To byla náhoda. Já jsem se proklikal z reverbnation k jejich koncertu s Resurrection v ostravském Plan B, v rámci jednoho z jejich prvních turné po Evropě, a zaujalo mě, že anglická kapela hrála v Ostravě.

Pustil jsem si jejich první EP a dostali mě zajímavým zvukem. Z facebooku jsem zjistil, že jsou podobně velcí a oslovil jsem kytaristu Tommyho s nabídkou výměnných koncertů. My zabookujeme střední Evropu a oni zase západ, kde mají kontakty. Takhle jednoduše to vzniklo a za tohle jsem facebooku vděčný, protože pro nás je zásadní jet turné s kapelou, co nás baví. Tyhle výměnné koncerty bývají založené na lidské vychcanosti. Jedna kapela chce koncert od druhé, ale pokud se vzájemně nepodporují a nelíbí se jim muzika těch druhých, tak to nefunguje. A tohle je případ spousty kapel.

My si naštěstí s Archetype rozumíme lidsky, a zároveň věříme tomu, co dělají.

MIŠO: Když jsi s někým patnáct dní na cestách a po všech stránkách si rozumíte, je to úplná paráda.

V čem bylo koncertování v Anglii jiné oproti zbytku světa, kde jste zatím hráli?

IGOR: Co mně přišlo jinak, je zhýčkanost děcek, co se neposerou z menší kapely a chodí jen na to, co znají, co má víc lajků na facebooku a co je in. Tak mi to za náš devítidenní pobyt přišlo. (smích) KUBO: Jasně, v tomhle ohledu je to vyspělejší trh, kultura tam má delší tradici a děcka jsou rozmazlená, mají tam milion akcí a můžou si vybírat. Nechci nikomu křivdit, ale co se týká promotérů, strašně dlouho jsme měli problém získat termín přes týden, aby nám vyšlo turné v kuse. Zlatí čeští a slovenští promotéři.

U nás promotér ubytuje kapelu, dá jí nažrat a zaplatí všechny prachy, co tím koncertem vydělá, a i když ne, tak zaplatí garantovanou částku z vlastní kapsy.

V Anglii jsme první den v Lincolnu do-

stali sto liber. Šestnáctiletý promotér po koncertě volal mámě, že potřebuje půjčit dvě stě liber, protože přišlo málo lidí a on musí zaplatit kapely. (smích) Druhý den Nottingham, klub jako svině, trochu známější kapely, křest desky, nejvíc lidí z turné, asi osmdesát. Dostali jsme dvacet šest liber, Archetype nula, protože samozřejmě dali svých třináct nám... (smích) MIŠO: Co se týká organizace, nemáš tam nic zaručené.

KUBO: Spaní absolutně nikdo neřeší a jídlo taky ne. Tady ti už i to pivo natočí, protože jseš muzikant. Jsme vděční Archetype, z každého koncertu jsme se vraceli k jednomu z nich přespat a druhý den jeli na další. Takže finanční garance nízká, spaní a jídlo vůbec.

MIŠO: Ale odezva lidí byla super. Našli se i tací, co přišli na tři koncerty po sobě – tak moc je naše hudba bavila.

KUBO: Odezva byla dobrá, nikdo se na nás nekoukal skrz prsty jako na sráče z Čech a Slovenska, jen průměrná účast byla podprůměrná.

Co se dělo ve Warsopu? Jaký tam vznikl incident?

KUBO: V Anglii musíš mít licenci na hraní venku i vevnitř a celou storku začíná náš šarmantní kytarista Igor, který se rozhodl, že je brutální showman a vyběhl s kytarou dveřmi ven před klub. Takže jak se otevřely lítačky, všechen hluk se dostal ven. To byla chyba promotéra, majitel klubu si nezjistil, co ten večer hostí, a my když přišli s aparaturou a spustili zvukovku, tak se vzývali všichni bohové.

MIŠO: Našli se tam ale i nečekaní fanoušci, jeden šedesátiletý pán a jeho čtyřicetiletý autistický syn.

KUBO: Hluk a nečekaný bordel. Archetype ten večer ani nenechali hrát.

IGOR: Ale aspoň nám nezaplatili, takže v pohodě.

MIŠO: Poprvé fízly zavolali sousedi. Podruhé dcera majitelky klubu, která tam ten

083

084

den pracovala. Volala mámě domů, že jí ničíme klub, takže máma okamžitě navrhla zavolat policii. (smích) No a do konce setu přišel jeden fanoušek s tím, že venku jsou fízlové, ale že je zdrží a my máme dohrát koncert. To bylo potřetí, volali nějací kolemjdoucí, a u posledního songu vyběhl ten šedesátník lítačkami ven a hrozil policajtům pěstí. (smích) Úplná pochoutka, pro mě dokonalý závěr koncertu. Oddanost skvělá, atmosféra taky.

KUBO: Jednoznačně to vidím jako chybu promotéra a majitelů klubu. Tak si přece zjistím, co bookuju za kapelu! Měli jsme mít garanci osmdesát liber a dostali jsme piču.

Na refrény se u vás moc nehraje, i když vím, že posloucháte všelicos. Který refrén máte nejradši?

IGOR: Pink Floyd – High Hopes.

MIŠO: Jak ses zeptal, hned mě napadl Dead as History od The Dillinger Escape Plan, ale určitě na něco přijdu. Musíme se zamyslet, tohle jsme nečekali. (...)

KUBO: PJ Harvey má věci, ze kterých jsem strašně v piči, nebo Greg Puciato měl projekt Spylacopa a refrén v Haunting the Ghost je pro mě prototyp zajímavého refrénu.

MIŠO: At the Drive-In, no jasně, na tom se shodneme všichni.

KUBO: At the Drive-In – One Armed Scissor, to je brutální.

O čem jsou vaše texty? Dá se to rozebrat?

KUBO: Určitě. Whores of Stardom... nejsem si jistý, jestli to náhodou nebyl první text, co jsem napsal, ale asi ne. Zosobňuje, o čem pro mě Momma Knows Best je, odhodlání dělat to, co děláme, i navzdory očekávání našeho okolí. Zároveň nám nestačí to lokální plácání po zádech. Je to vlastně o syndromu lokální slávy, co mě stále ještě nepřestává překvapovat. Ne-

ROZHOVOR: MOMMA KNOWS BEST

skutečné pochlebování, ale na druhé straně i údajná nedosažitelnost zahraničního standardu. Song je o tom, jak nechceme zakrnět a usnout na vavřínech právě díky téhle lokální slávě, která je hrozně pomíjivá a má moc zkazit v kapele všechno dobré. 7-0-2 je číslo pokoje, to je všechno, co k tomu řeknu. Rozhodně je to nejosobnější text. Problém je, že píšu texty pro kapelu, ale neinterpretuju je, v tomhle to měl Bekend hrozně těžké, a já zase nechci psát o generických tématech. Číslo pokoje, stačí.

V Ain’t No Weight Young Lad Can’t Take je jedna pasáž, kdy vysvětlujeme, že člověk by neměl měřit délku života podle počtu nádechů, ale podle toho, kolikrát ho život donutil zadržet dech. S rakovinou v posteli si budeš moct říct, že jsi zažil něco víc než svůj první iPhone. Je to taková hecovací fráze, proto jsme tak pojmenovali i desku, tohle nahrát byla velká výzva. Žít naplno a nenechat se zmanipulovat okolím a jeho očekáváním. K Rhetoric of a Bitter Man mě inspirovala situace, ve které chceš někomu, na kom ti záleží, hrozně moc něco říct, ale ten člověk není ochotný tě vyslechnout. Kecy zatrpklého chlapa. V textu je zachycené zoufalství, kam tě taková situace může dostat. A závěrečná Two of Us je jediný všeobecnější text, který jsme zčásti dělali spolu s Bekendem a je založený na našem pozorování vztahů. Blbě se to říká. Představ si situaci, že ženská jde na diskotéku a v rámci vyžadování pozornosti svého týpka se vyspí s prvním úchylným kokotem, který číhá na každé diskotéce, jen aby její kluk žárlil a ona ho ztrestala. Nejde jen o tenhle model, ale člověk, který se rozhodne někomu pomstít touhle nejprimitivnější cestou, nepomůže ani sobě, ani nikomu jinému.

MIŠO: Nasere si do bot.

KUBO: Ano, je to oběť sebe sama. Je to postavené na dlouhodobém pozorování vysokoškolských internátů. (smích) Not a Blink znamená Ani mrk, což hodně napoví. Ne-

chci nikoho obviňovat, že je tupý a neumí se soustředit, protože všichni jsme svým způsobem viníci. Já jsem ještě z generace, že jsem ve třinácti jedno cédéčko poslouchal celý rok. A v dnešní době uspěchaných informačních rychlokvašek, kdy si klip od oblíbené kapely pustíš na YouTube sotva do konce a už klikáš na další, si i věci, které máme rádi, neužíváme. Víc, víc, víc a hlavně rychle. Povrchní. No a Sunday Nihilist je něco jako „sunday driver“ čili sváteční nihilista. Člověk, který popírá všechny hodnoty a vnímá věci cynicky, se ve mně občas probudí. Nevěřím v nezištnost lidského konání. Všechno děláš s očekáváním, že se ti to nějak vrátí, i když kolikrát to není tak vědomé a strašně chceme věřit, že tohle děláme pro ty druhé. Předně ale chceme uspokojit sami sebe. A tohle všechno si jednou za čas uvědomím, není to můj konstantní stav, to bych se zbláznil. Psaní nových textů se snažím co nejvíc odkládat, aby byly aktuální a upřímné. Píšu si nápady, mám hodně témat, ale nemám konkrétní představu.

Ani politice už se tolik nebráním. Snažím se stranit věcí, kterým moc nerozumím anebo se s nimi neumím ztotožnit. Ale baví mě i kapely s politickou tématikou, když to někdo umí napsat. Někdy mívám nutkání napsat něco obecnějšího a míň osobního, ale kdoví kam se to vyvine.

Hudební tipy?

IGOR: Placebo budou v Praze, ne?

Nojo, ale to je vyprodané, tak nevím, ale vidět bych je chtěl určitě. Jak by řekl metalista, „guilty pleasure“. Letos už jsem stihnul KEN Mode a The Dillinger Escape Plan.

IGOR: Ještě letos vyjdou Archetype.

KUBO: Nové EP Beacon od Archetype je určitě náš tip.

KUBO:

Na to se taky hrozně těším.

KUBO: Já jsem maximálně skeptický k pro-

jektu Killer be Killed, kde se spojil Max Cavalera a Greg Puciato s bubeníkem od

085

Čí vizuály baví Igora?

IGOR: Moc nevím, jak odpovědět. Teď jsme s Mišom koukali na klipy Pink Floyd, ty obrazy mi přijdou geniálně udělané, ale nemyslím si, že by se tohle nějak promítalo v grafice, kterou dělám.

Spíš něco zkouším a náhodou to vypadá dobře. (smích) A co distribuční metody? Radši digital nebo vinyl?

IGOR: My jsme přes internet prodali všehovšudy asi dvě písničky.

KUBO: To je sice pravda, že dvě písničky, ale...

IGOR: Koupil je jeden člověk. (smích) KUBO: Díky Michalovi z Ostravy!

IGOR: Já bych byl radši, kdyby těch pět stovek lidí, co si naši desku stáhlo, pak přišlo na koncert, než aby si ji dvakrát tolik lidí koupilo a pak se na koncertech neukázali.

086

Odezva, no. Tyhle věci se dějou furt, s těma nic neuděláme, můžeme toho přinejlepším využít. Četl jsem, že jeden americký spisovatel se nedokázal dostat na trh v Rusku, ale zjistil, že to tam hodně frčí načerno, tak sám nahodil svou knihu na nějaký známý ruský web.

Stáhlo si ho hodně lidí, byl populární, a když pak vydal knihu novou, lidi ji začali kupovat a on se tak dostal i na trh, kde by normálně neprorazil. Asi je to dost o kreativitě, využít možnosti i omezení. Na druhé straně je výhoda, že se k naší hudbě dostane víc lidí. Jak říkají kluci, pro nás je největší odměna, že lidi přijdou na koncert, užijou si ho s námi a zůstaneme v kontaktu.

KUBO: Ale z pragmatického hlediska není lehké šetřit každou korunu a snažit se zpeněžit, co zpeněžit jde. V dnešní době žádná sranda. Podle mě je free download samozřejmost, ale není zadarmo jako zadarmo. Žádné tupé „Na!“ – nejvíc, co může kapela dostat, je kontakt na dotyčného člověka. Vědět, odkud je a mail se taky hodí. Můžeme ho pak pozvat na koncert poblíž, a když lidi přijdou, poslechnou si nás a třeba koupí tričko. Ten model se obrátil, to je jasný, lidi už dneska nekupujou zajíce v pytli jako kdysi.

Nutí to kapely hrát koncerty, potvrdit se naživo, což mi vyhovuje, i když je to peklo. Každý musí makat a dřít, aby mohl splatit dodávku a vypadnout na tour.

MIŠO:

Takže radši dřít, nebo svobodně umřít hladem?

KUBO: Náš nonkonformní basák by k tomu rád něco řekl.

MIŠO: To byla taková myšlenka... když jsme začínali, s množstvím času stráveného hraním přišla postupně posedlost, kdy by člověk nejraději hrál nonstop a byl ochoten omezit i spánek a jídlo, jen aby tvořil. Pak skončíš školu, musíš řešit práci a přichází dilema. Máš možnost začít se živit hudbou, anebo si najít jinou

práci a hudbě věnovat maximum volného času. První případ má jednoznačnou výhodu v množství času stráveného hraním, ale může se stát, že budeš hrát věci, které tě nebaví. V druhém případě se člověk snaží šetřit vydělané prachy, a když jsou abstinenční příznaky z nedostatku hudby příliš silné, sekne s prací, z ušetřených peněz vytěží, kolik se jen dá, a po jejich vyčerpání se vrátí do systému. Je to věčný boj, alespoň já jsem to řešil dost dlouho. Nejtěžší jsou začátky, naštěstí.

Jak moc máte oddělenou kapelu a osobní život?

MIŠO: Osobní život je kapela.

IGOR: Právě teď spolu bydlíme, respektive přežíváme, takže tak nějak. (smích) Je hardcore víc než hudba?

KUBO: Podle mě se tohle dost obrátilo v elitářství a potřebu někam patřit. Že kapela musí mít texty plné hesel typu „We Will Rise“, jak být vegan, nebýt rasista, nefetovat a netýrat zvířata? Tohle je fajn základ, to si povíme i po koncertě a tyhle myšlenky tam patří, ale čím dál víc mě irituje, že jde pořád dokola jen o tyhle myšlenky, navíc dokola tou samou formou. Možná to vidím takhle jenom já, protože mi toho spousta přijde jako naprostá samozřejmost – ale zas pravda, že spoustě lidem přijde i v jedenadvacátým století rasismus a homofobie úplně v pořádku, což je tragédie. Hardcore je podle mě hlavně o toleranci všeho druhu a pracovní morálce v kapele – žádné Bon Jovi manýry. A patří k tomu myslím i pestro žánru. Pro mě je to víc než jen breakdown. Kdyby mělo jít jen o sdělení nadřazené hudbě, k takové scéně ani nechci patřit.

A proč už je dneska metal sprosté slovo?

KUBO: Na to mám jedinou odpověď –

protože Bullet for My Valentine.

ROZHOVOR: MOMMA KNOWS BEST

JEREMY LOOPS © SARAH ISAACS

The Mars Volta a basákem z Mastodon, protože jsem vysloveně těžký antifanoušek Maxe Cavalery a Greg je pro mě jeho protipól. Ale jsem na to zvědavý. Z domácích novinek mě baví Point Blank Range a těším se na nové From Our Hands. Nejsem extra fanoušek žánru, ale líbí se mi, co jsem slyšel, a podle mě to pro kapelu bude skok. Žádné umělé promo, oni mají pozornosti dost i bez mých debilních keců.

MIŠO: Od nás se těším rozhodně na Travelers od Modern Day Babylon, to bude taky skok dopředu. Českou scénu se vyplatí sledovat.

KUBO: A budou noví Structures, na to jsem zvědavý, stejně jako na Architects, ale nevím, jestli se na ně zrovna těším.

Nakonec jsem se dostal taky k novým Stray from the Path a baví mě i s vědomím, že je to vlastně Rage Against the Machine o pět dB hlasitější a s jiným vokálem. Podle mě si zaslouží pozornost, dobré texty a naživo jsou super.

087

noise – ambient – strach

PROFIL LABEL MIASMAH (NOR) TEXT SHERESKY SPEONK

Bavit se o norském nezávislém vydavatelství Miasmah znamená rozložit svět hluku a ticha na tři základní pojmy. Noise, ambient, strach. Bavit se o Miasmah znamená, že si všechno musíme vysvětlit, protože pod každým termínem se skrývá nepochopení a mylné asociace, které k takovému nepochopení vedou.

Není se co divit. Třeba ambient dostal v 90. letech téměř smrtelný zásah z vlastních řad –odnoží typu new age nebo easy listening. Když jste koncem devadesátek řekli ambient, každému se vybavil výtah, nuda a smrt. Přibližně v tomto pořadí.

Základní premisa, kterou vyřkl praděda, děda a otec ambientu Brian Eno, že ambientní hudba musí být pozadím i popředím, podle toho, na co máte náladu, byla těmito subžánry zredukována na plytký balast, asociovaný s banalitami jako „pláž“ nebo „meditace“. Ambient se stal něčím naprosto jednoduchým a plochým, přestože se ve své podstatě jedná o překvapivě složitou koncepci, kterou je velmi náročné poskládat, aby právě všechny podmínky dostaly prostor a opodstatnění.

Oproti tomu noise jde po křivce pouze nahoru. Z počátku minulého století,

088

kdy skupinky „vědců a akademiků“ hráli hru na Všechen zvuk je vlastně i hudba a všechno může být označeno uměním, se noise díky bizarním momentům ve vlastní evoluci (viz třeba hnutí Fluxus) prokousal až do takřka mainstreamové pozice, kdy po něm sáhly slavnější jména a slavnější kapely. Dnes je základním prvkem, který je snadno identifikovatelný jako přeslechnutelný. Můžete ho zachytit v písničkách The Beatles, stejně jako umírat bolestí při pokusech kapel jako Nurse with Wound.

Můžete koketovat s jeho sexy stránkou, která si získala oblibu především za oceánem v 80. letech (Sonic Youth, Pixies a spol.), nebo kráčet v mezích udržujících avantgardní smýšlení z počátku minulého století. Bavíme se o nekonečných půlhodinových kompozicích, které zní jako koncert osmi a více vrtaček. Poněvadž všechno je vlastně hudba. Zbývá otázka, nakolik sofistikovaně lze mluvit o umění v případech, které balancují na hraně.

Jedna věc jsou experimenty prováděné Stockhausenem, druhá drone-power-violence šílenosti z Japonska.

Pointou je, že obojí v nás vyvolává emoce.

Zatímco ambient sklouznul na přelomu milénia do role určitého kvazi emulátoru štěstí, noise vždy balancoval mezi fascinací a děsem (viz třeba klasický Stockhausenův Helikopter-Streichquartett). Vý-

sledkem je strach. Moderní ambient se rozštěpil na dvě hlavní frakce: klasický a dark. Dark ambient, noise a strach. Miasmah.

Kdosi řekl, že dark ambient je určitá forma revoluce. Když se v 70. letech pogovalo a plivalo na policajty a královnu, byl to hněv a nespokojenost a pubertální revolta, důsledek změn a kapitalistických machinací, kterým lidé přestávali rozumět.

Punk se stal ideálním nástrojem, protože svět se zrychloval a odcizoval a bylo potřeba jasně a přímočaře reagovat. Díky své jednoduchosti a primitivitě nakonec povstal žánr, se kterým se dalo velmi snadno identifikovat. Dark ambient je ve velmi podobné pozici. Jeho nástup v posledním desetiletí je založen na stejných základech strachu o tuto civilizaci a tuto generaci. Obměna ovšem přinesla i jiný přístup, a tak se teď neprojevuje zběsilým tempem a nutností nadávek. Je „in“ zalézt do ulity a nechat se strašit, vrátit se k prapůvodu zvuku a další dávkou minimalismu čechrat vlastní obavy. Koneckonců, nejdůležitější momenty, emoce a prohry se vždy odehrávaly v našem podvědomí. Účelem obsáhlejšího úvodu je snaha uchopit, proč Miasmah dělá to, co dělá, proč praskání starého piána kdesi v rohu

PROFIL : MIASMAH

089

KABOOM KARAVAN

není pouze praskání starého piána kdesi v rohu. Proč je teď kolem tohoto žánru vlastně tolik vzruchu, když stojí mimo mainstream.

II Miasmah nejsou největší, nejhlasitější ani nejvěhlasnější label na poli dark ambientu, rozhodně ale mají zajímavé a záviděníhodné portfolio. Značka vznikla velmi nenápadně, když norský skladatel Erik K. Skodvin hledal útulek pro vlastní tvorbu, která se začala šířit a tříštit do mnoha směrů (grafika, hudba, produkce, design) a do mnoha jmen. Sám je v Miasmahu zastoupen čtyřikrát (coby X-hale, Svarte Greiner, Deaf Center a pod svým civilním jménem), což dává solidní základ k rozjetí labelu. Jinými slovy, když nemáte kamarády, stačí být trochu schizofrenik. Časem se ukázalo, že kamarádů je dost – zvlášť na severu, kde je natočení darkambientního alba povinná zastávka před sebevraždou. Že je Miasmah na vzestupu, bylo jasné v momentě, kdy se mu upsala jména jako Jacazsek nebo Simon Scott, bubeník ze skoro-kultovních Slowdive. V té době, bavíme se zhruba o roku 2008, byl Miasmah stále ještě uzavřený v klidných vodách ambientu a termín experimentalní se týkal maximálně několika netradičně užitých nástrojů, nikoliv konstrukcí. Svarte Greiner, Deaf Center i třeba Rafael Anton Irrisari byli vysoko nad průměrem, ale na revoluci ještě nedohlédli.

Skutečná pozornost se dostavila až o rok později, kdy se představily další akvizice a label se posunul směrem k temnějším proudům, do abstraktnějších poloh a odvážnějších rovin. Za to mohl především Rus jménem Alexej Devjanin, který pod jménem Gultskra Artikler vydal na zvučných ruských netlabelech několik EP, zvedajících velkou vlnu zájmu – natolik velkou, že Devjaninova první regulérní

090

deska jménem Kasha iz Topora vychází na Miasmahu a působí v rybníku zvaném exploze ambientu jako velké plácnutí a přívalová vlna v jednom. Alexej je klasickým příkladem vzniku avantgardního hudebníka nového věku. Začíná to nenásilným a bádavým zkoumáním, co všechno se dá vymáčknout z FruityLoops, až vám tenhle kanál přijde tak placatý, že dostanete chuť najít si vlastní, originální.

V případě Alexeje to bylo použití elektroakustických a akustických nástrojů, kterými se mu podařilo odpoutat od tisíců dalších kopií. Tento skok vpřed navíc dokázal vcelku jednoduše a přirozeně dostat do jeho hudby to nejdůležitější: duši zavátých sibiřských plání. Avantgardní nástroje a postupy, akustická aranžmá – odtud je jen krůček k symbióze s vlastní mytologií a minulostí. Kasha iz Topora je ve finále lidovým albem nového tisíciletí, odpoutaným od IDM a ambientních pokusů. Posun směrem k acoustic doomu byl logickým vyústěním cesty, kterou ruský mladík začal. A nadšené recenze a pochvaly byly jen na místě. Nikdo nemohl s klidem říct, že někdy slyšel něco podobného.

III Ve stejnou dobu se k labelu přidává i Kreng a nenápadně vzniká hvězda. Pod pseudonymem se schovává Belgičan Pepijn Cardon, toho času skladatel pro divadelní společnost Abattoir Ferme, která v malém městečku Mechelen dělí návštěvníky na dvě skupiny: lovers & haters. Nic víc jejich hororové a většinou improvizované divadelní hry nedovolují.

Kreng, což v holandštině znamená mršina, je pak dvorním skladatelem, hybatelem všeho strachu. Tohle jsou ty nejlepší předpoklady. Kdo jiný by měl uspět než člověk, který dvanáct let sbírá děsuplné samply ze všech možných a nemožných obskurních zdrojů. L’Autopsie Phénoménale de Dieu je emocemi nabitá sbírka,

audioverze tolik prosáklého rčení, že se nejvíc bojíme toho, co není vidět. Krengův přístup k hudbě nejlépe vyjadřuje jeho výrok: „Hluk ztratil schopnost šokovat.

Ticho nikoli.“ Skřípající zuby, nervní linky, roztěkané smyčcové plochy nebo minimalistické bicí a jazzem zakouřené staré piáno – vyberte si. Kreng umně přechází z míst plných klidu a pohody (není jich mnoho, ve skutečnosti jde jen o malé vzduchové bubliny, kde sotva zalapáte po dechu) do poloh zúročujících jeho dlouholetou lásku k hororům měrou vrchovatou. Důraz je kladen na zlomky sekund, nervní atmosféru a nekýčovité zapojení nestabilních smyčců, čímž se autor jasně vymezuje (na vzdálenost několika dálek) a odskakuje od jinak banálních skladatelů hororových soundtracků, dychtících vyvolat epičností a jednoduchými motivy u diváků emoce.

Krengovu desku lze vnímat i jako radikální prohlášení, manifest, kterým celý label Miasmah křičí do světa, že čas jednoduchého ambientu v jejich stáji skončil.

Končící rok 2010 přinesl hodně vlaštovek dokazujících správnost vytyčeného směru. Kreng přišel s druhou deskou Grimoire, se zjevením zla, vedle kterého vypadá debut jako jedna dlouhá zkouška posluchačské výdrže. Pepijn třídí svoje myšlenky – už tolik nejde o obsáhlou sbírku menších kousků, jak si je žádalo divadlo, ale o plnohodnotnou desku s konceptem. Avantgardní postupy se tu míchají s operou a klasickými samply pláče, aniž by to působilo rušivě nebo kýčovitě. Krengův status vedoucího závodníka labelu je potvrzen.

IV Miasmah měl vždy štěstí na umělce schopné vybalancovat hranici, za kterou se ambient stáčí do balastu a šumu. Label se nebojí vyrazit ani na opačnou stranu

PROFIL : MIASMAH

a s přehledem ustojí správnou míru experimentu. Gultskra Artikler a jeho Galaktika je toho důkazem, i když vychází na „konkurenčním“ labelu Type Records.

Konkurenčním v uvozovkách, protože Twells z Type je se Skodvinem velký kamarád: byl to například on, kdo Krenga přivedl ke Skodvinovi do Miasmahu.

A když je řeč o Skodvinovi – jako by se nechtěl nechat zahanbit vlastními žáky, vydává sólové album Flare, svou nejlepší nahrávku, i s ohledem na projekty Svarte Greiner nebo Deaf Center.

Stává se z toho v posledních letech obrovský kýč, ale možná je pes zakopaný ve Skodvinově přestěhování do multi-hudebně-kulti barevného Berlína. Sám autor za svým rozkvětem vidí fakt, že mu Nils Frahm půjčil na týden studio plné nástrojů, které Skodvin předtím ani neznal.

A na desce je to slyšet. Sice jednou polovinou stále zůstává v klasických klavírních kompozicích, druhou ale klesá do vod akustiky, stejně jako Gultskra Artikler. Dá se říci, že Flare je vlastně jakousi odpovědí na onen ruský chlad, který do labelu přivála Kasha iz Topora.

V V době, kdy se o první místo přetahují Kreng, Gultskra a Skodvin, přichází do labelu další eso. Jmenuje se Marcus Fjellström, pochází ze Švédska a Velká čtyřka malého labelu je dokonána. Fjellström je ideálním komplicem: s velkým potleskem absolvoval kompozici na univerzitě v Pimea a následně se stal skladatelem a audiovizuálním umělcem u Švédského královského baletu se slabostí pro velmi nestandardní avantgardní postupy.

Současně vydává na labelu Lampse svoje první dvě alba, která se dočkají velmi kladného přijetí. A pak už následuje rok 2010, Fjellströmovi vychází na Miasmahu deska Schattenspieler a po kompozici vidu ani slechu. Album je, stejně jako

PROFIL : MIASMAH

u ostatních zástupců Miasmahu, citelně prostoupeno touhou vyzkoušet, co všechno je možné poskládat z akustiky a samplů, v tomto případě ze samplů starých zapomenutých soundtracků let šedesátých a sedmdesátých. Dekonstrukce přechází v konstrukci a dark ambient v library music. Zvuk se tak posouvá do rovin jako lo-fi a vintage, na mysl přichází The Caretaker, který pro své schizofrenní pokusy používá stejné principy obnažování minulosti.

VI Bylo by nefér pominout vedle základních kamenů vzestupu také menší hráče, i tady Miasmah nabízí mnohem víc. Třeba momentálně odmlčeného Tommyho Jansena alias Elegiho, který si v roce 2007 řekl o slovo povedeným debutem Sistereis a o dva roky později se počinem Varde posunul do daleko sofistikovanějších vod.

Nebo tajemný Kaboom Karavan, který po vydařeném debutu Short Walk with Olaf na mexickém netlabelu Umor-Rex vydal předloni druhou desku Barra Barra právě pod křídly Miasmahu. Belgicko-francouzský projekt vedený Bramem Bosteelsem se svou druhou deskou přinesl mix dark ambientu a čiré psychedelie. Barra Barra působí, jako by jejich kolega Kreng provedl vlastní vizi desky Deceit od This Heat.

Nepříjemná atmosféra a ruchy v pozadí se rvou o slovo s atypickými kytarovými riffy, přecházejícími do psychedelických koláží. Narozdíl od This Heat zde ale ulpívá konzistence a melodie, především díky použití akustických nástrojů, zastávajících funkci lepidla. Lepidlo se hodí, protože zvuk v podání Miasmahu není lineární. Moderní vážnou hudbu schovává do odéru mlhy a nepříjemného tušení, že se stalo nebo děje něco špatného. Stejně tak je všudypřítomná kinematická epika, byť struny nedostávají prostor rozepnout smyčce. Je to intimita i dadaisticky rozdrcená verze romantismu. Když se Bram

v rozhovoru zmiňuje o japonské filozofii wabi sabi, není to náhoda. Stejně jako wabi sabi, i jeho zvuk a vlastně zvuk celého labelu je založen na nestálosti a pomíjivosti, což de facto potvrzuje i poslední deska Hokus Fokus.

Hokus Fokus je výsledkem spolupráce Erika K. Skodvina a Aidana Bakera pod hlavičkou projektu B/B/S. Jejich dvě EP táhnou label na další level, nemluvě o výborné desce Black Tie, kterou si Svarte Greiner letos vyšlapal cestičku mezi nejlepší tvůrce hudebních depresí. Dva songy, dvaačtyřicet minut (taková alba by na blozích neměla odradit, ale naopak přilákat), ponor do hlubin monotónní defibrilace. Všechno šlape, jak má, což potvrzuje i aktuální deska Gabriela Salomana. Soldier’s Requiem je přesně tím, co slibuje název, a přesně to, co dostanete, když si dáte tu práci, zavřete oči a otevřete mozek a uši.

VII Miasmah není největší a nejhlasitější label, který se ráchá ve vodách dark ambientu. Co činí tento label výjimečným, je záhadná konstelace, při které se podařilo dostat několik vizionářů pod jednu střechu. Stejně jako třeba u slavnějšího severského spolku Bedroom Community (Ben Frost, Daníel Bjarnason, Valgeir Sigurðsson a další), i tady došlo k neobyčejné symbióze, která žene všechny její účastníky kupředu.

Zůstává otázkou času, kdy někdo z nich překročí hranice geniality.

DOPORUČENÝ POSLECH: SVARTE GREINER: BLACK TIE ELEGI: SISTEREIS GULTSKRA ARTIKLER: KASHA IZ TOPORA

KRENG : L’AUTOPSIE PHÉNOMÉNALE DE DIEU KRENG: GRIMOIRE KABOOM KARAVAN: BARRA BARRA GABRIEL SALOMAN: SOLDIER’S REQUIEM

091

xplaylist na konci. na začátku.

Poslední číslo další úplňkové fáze neznamená, že bychom od ledna tunel XPL to FM zahrabali, spíše naopak. Tenhle útvar se nám osvědčil a má svůj smysl, jak vidíte podle kreditů, máme nové autory, ale umíme jich zapracovat i více. Ano, toto je nejkratší recenzní formát, s jakým v rámci časopisu pracujeme, a ne, není kvůli tomu nejlehčí. Pokud máte autorský ksicht a pudovou potřebu psát, chtěli byste si zkusit, jak je těžké vtěsnat posluchačský názor do rozměru patnácti set znaků s mezerami, obraťte se na nás. Určitě dostanete podstatnou radu do života a možná i něco navíc a je dost dobře možné, že vaše reakce se bude odehrávat v duchu názvu prvních třech kapel, o jejichž deskách můžete číst níže. Ale to není nic proti ničemu: život je plný zákeřných překvapení a nezasloužených odměn, stejně jako nejlepší ze všech možných světů.

ALL PIGS MUST DIE: NOTHING VIOLATES THIS NATURE Podle jakých kritérií vybíráme muziku?

Myslím tím novou, čerstvou, našim uším neznámou muziku. Žánr? Jistě. Label?

Taky napoví. Já osobně hledím i na vizuál alba a ten napověděl nemálo. Dnes už se ale pod vyumělkovaným vesmírem a trojúhelníky a jelení hlavou a obrácenými kříži skrývá klidně punk rock, obal klame módními (grafickými) trendy. Artwork stvořený nihilistickou rukou Aarona Turnera značí temnotu, ovšem neználek ihned pochopí, proč nečekat grind. A už první lechtání hajtky napoví, kdopak bude následující půlhodinu třískat do bicích. Typický rukopis Bena Kollera mi osvěžil paměť, vždyť jeho bokovka má v názvu prase. Povstává chaos, abychom zjistili, kolikrát v rámci jedné skladby sežere posluchač přežvýkaný tentýž ky-

092

tarový motiv. Adam sype šestnáctky jak tenkrát a zvolní až po otvíráku třetí skladby. Primitivní strach si zaslouží zpomalit, a i když nelítají třísky, funguje. Bloodlines načne kytarová Slayeřina, stejně jako následující Off Suffering. Žádná krádež, ale příjemná pocta thrashovým klasikům.

Tuhle supergrupu vystihuje kolonka ŽÁNR, kam si sami vepsali HATE, čímž se vyhnuli nutné volbě mezi sludgem a crustem. Celé album je intenzivně nasrané, ale bez újmy na zdraví poslouchatelné.

WAGHiSS: 80% / Fanoušci 70% COLISEUM: SISTER FAITH Zavřete oči. Jak by zněla kapela našich fotrů? Namísto kravaty kolem krku kytara, francouzské hole za paličky a neřešit lysinu uprostřed mastných pačesů. Ve výskoku rozkopnout nohy jak tenkrát, refrén sice nezvládnou a namísto potetovaných dívčin zaujmou sluchy fousatější, to je ale nezpomalí. Otevřete oči a zmáčkněte PLAY. Standardní model o třinácti skladbách, pětačtyřicetiminutové stopáži a vyváženém oldschoolovém zvuku.

Kytara, basa, bicí, nic nového. Kůrka je hnědá nemoderním dědkovstvím bez připálenin. A křupe. V době, kdy všechno připomíná všechno, evokuje plešatý hlas tzv. Kellyho neurózu, ovšem k temnotě nejčernější mají Coliseum daleko. Ryan Patterson navíc klame tělem, na vnoučata ještě nemá věk. Čím tedy tohle album nutí k opakovaným poslechům? Hymna za hymnou, to je výherní odpověď. Úvodní tempo je punkové a zpomalení třetí Doing Time není vůbec na škodu, naopak jde o nejpovedenější záležitost se správně zlým kytarovým riffem. A kytara má šest strun, to se ví. Agresi střídá něha lemovaná plnovousem, jakékoliv zmírnění tempa nemá vliv na intenzitu písně.

Celek drží krásně pohromadě a zároveň každá skladba funguje samostatně, znovu a znovu. Sister Faith nepřináší nic víc než hit za hitem, i když v textech inspirace rádiovými i jinými slogany chybí. Objevování nechme na jiných, tohle trio se našlo ve staromódním hardcoru, byť sází na chraplavý zpěv místo zkresleného křiku.

Pusťte tohle album tátovi, třeba na půdě vyhrabe kytaru...

WAGHiSS: 85% / Fanoušci 80% KITCHENS OF DISTINCTION: FOLLY Málokterá kapela z dob, kdy se madchester přetlačoval se shoegazery, je tak zdárně a tak nezaslouženě zapomenutá. Nikdy nepobláznili davy teenagerů, byli příliš nenápadní, přesto patřili k nejoriginálnějším zjevům britského kytarového šílenství počátku 90. let. O to víc mě jejich nečekaný comeback těší. Vždycky stáli někde na půl cesty mezi emocionálně odtažitým shoegaze/dream-popem a palčivým světabolem Joy Division. Ve zdánlivě laskavém vazbení se ukrývaly písně s pevnými obrysy plné zraňujících žiletek citových kolizí a frustrací. Písně z alba Folly přesně tohle znovu oživují, snad jen v o něco dospělejším podání. Melodické linky se nenabízejí v osvětlených vitrínách, ale s dalšími poslechy zrají a hlas Patricka Fitzgeralda je dokáže naplnit emocemi po okraj. Výjimku tvoří velkoryse vyklenutý refrén Japan to Jupiter, pro mě jsou ale ještě přitažlivější ty méně nápadné, jako Oak Tree, Extravagance, ztěžka se valící Wolves, Crowes nebo smířlivě katarzní The Most Beautiful Day. Comeback Kitchens of Distinction má jednu výhodu: nikdo ho – a skoro nikdo na něj – nečekal. Už tím se možnost zklamání minimalizuje. I tak ale mohlo vzniknout něco na způsob nostal-

XPLAYLIST.CZ

gické prachovky, která pouze omete vzpomínky hrstky pamětníků, a nic víc. Nestalo se. Folly je zdravé dítě zralých rodičů, deska, která dokáže dojmout, a ačkoliv se hudba kapely příliš nezměnila, nezní jako vykopávka.

Akana 80% / Fanoušci 80% HUSKY RESCUE: LONG LOST FRIEND Nájsť dávneho priateľa po pätnástich rokoch je vcelku silná káva. Marco Nyberg, fínsky hudobný guru, by vám o tom vedel rozprávať. Vo svojom materskom projekte Husky Rescue, ktorý sprvoti zahŕňal okolo dvacať hudobníkov a nadšencov severskej elektronickej alternatívy, dosiahol ustálenú kvalitu posilnenú i najnovším albumom Long Lost Friend.

Speváčka Johanna Kalén a gitarista Antony Bentley ostali spolu s Marcom domorodými členmi vytvárajúcimi svojskú podobu depresívneho diska či optimistického glitchpopu. Primárne nadšenie plynúce z hudobných variácií a kontrastov nadobúda v Long Lost Friend novú tvár potmehúdskymi vpádmi country slákov, ktoré sprevádzajú skromných sedem skladieb. Pri počte songov však všetka skromnosť končí, keďže na jeden každý beat pripadá v hudbe Husky Rescue tisíc iných a rôznorodých zvukov. Či už sa jedná o elektronické pípanie vtáčaťa alebo syntetické syčanie hada, prapodivný prales zvukov dokáže v každej skladbe existovať v nenásilnej symbióze. Žiadna podradná zverina, ale kvalitné severské mäsko naservírované trošku nadivoko.

Novým albumom sa totiž Husky Rescue vzdialili popovým gýčom a severská zadumanosť a plachosť prítomná i v predošlých projektoch nadobudla vyváženú mieru. Long Lost Friend ako dúšok silnej kávy vzpruží svojim silným mixom lákavých rytmov a dráždivých kombinácií sladkého so slaným.

Vrnk 80% / Fanoušci 80%

XPLAYLIST.CZ

JUNIP: S/T Dvakrát vylúhované vrecko čaju. Po euforickom nadšení zo „živáku“ a zodratom CD debute Fields prichádza slabý odvar toho, čo tu už bolo. Po troch rokoch sa José Gonzáles so svojím upokojujúcim fluidom na novom albume o dosť vzmužil. Skladby sú zahraté s citeľne väčším driveom, no ten sa nikam neposúva a ku koncu albumu dokonca upadá do zvláštnej splývavej nálady. To, čo baví na psychedelickom spojení troch hudobníkov (José Gonzáles, Tobias Winterkorn, Elias Araya) sú latino/ africké rytmy a vášnivé dráždenie španielky v pokojnom a pochmúrnom prostredí.

Charakteristický zvuk však nie je v novinke ničím obohatený a piesne sa zapletávajú do jedného dlhého vrkoča z toho istého vlákna. Azda za to môžu i prehnane dlhé medzihry (Beginnings), ktoré skladby držia v čudnom barovom tempe. Kým predošlé Fields, rátajúc všetkých 22 skladieb, prýštia náladami, ľahkosťou i emocionálnym nábojom, Junip nesie okrem veľkého počtu morálnych posolstiev len pramálo zaujímavých momentov. Spomínaný dynamický posun sa nevzťahuje len na Josého spev, ale tiež na rytmicky flexibilnejšie podchytené skladby. Etno-psychedelické vyhrávky varhanov prinášajú ďalší závan čerstvého vzduchu a v desiatich skladbách tak zahrčí India i Arábia. Aj napriek tomu prevláda presúšavé tempo pôsobiace skôr ako krovie, pri ktorom sa dobre oddychuje v akomkoľvek stave. A je to síce oddych s exotickou zmesou na úrovni, no vrecko sa nedá lúhovať donekonečna.

Vrnk 70% / Fanoušci 80% LEE RANALDO AND THE DUST: LAST NIGHT ON EARTH Ranaldovy sólové aktivity začínají být po rozpadu Sonic Youth systematičtější a také víc na očích, i když stín vrhaný jeho domovskou kapelou těžko kdy překročí. Na albu Las Night on Earth chce být především Leem Ranaldem a ne jen čtvrtinou

Sonic Youth, a razí si vlastní cestu. Ta je výrazně písničková, bez velkých experimentů, živená folkovou vzdušností, ale nepostrádající ani hlučné kytarové bouře. Cítím v ní kontinuitu s tím, co v polovině 80. let vynalézaly kapely R.E.M., Hüsker Dü nebo Replacements, když americkou folk-countryovou tradicí infiltrovaly postpunkovou realitu. I tam, kde se Ranaldo blíží k výrazovým pozicím svého bývalého působiště, brzy od těchto náznaků uhýbá do širšího alternativně rockového kontextu. Většinou víc jak šestiminutové skladby obsahují sice časté dynamické změny, kytarové party jsou chytré, proměnlivé a nejednou se rozepnou do vířívých hlukových chuchvalců, ale bez Thurstona Moorea není jejich textura zase tak bohatá, aby takové stopáže opravňovala. Také Ranaldův zpěv, který byl u Sonic Youth osvěžujícím doplňkem k dominantním vokálům obou ex-manželů, má na hodinové ploše problém to celé utáhnout. Na druhou stranu album má schopnost odkrývat svoje přednosti postupně.

Všichni bychom asi rádi viděli staré kumpány zase pohromadě, ale buďme vděční, že je máme aspoň zvlášť. Ranaldova nová deska je velmi příjemná náplast.

Akana 70% / Fanoušci 65% NAILS: ABANDON ALL LIFE Grindcore se jeví jako primitivní bordel.

Zahuhlaný rachot. Stačí k tomu rychlý bubeník a nekonkrétní chroptění z aparátů i úst spolehlivě schová instrumentální neschopnost a prázdné sdělení. Popsat takovou desku je jednoduché: hřebíky projedou seschlýma rukama jako máslem, provrtají vaše kosti a připoutají na ďáblův oltář, dokud vám deset ušních náloží apokalyptické surovosti nerozseká hlavu na kaši a neponechá mozek prolézt hladovými červy.

Tak si to vyjasněme!

A) Nails víc než grind předvádějí fúzi všelijakých agresivních žánrů. Nejde mi

093

Druhému albu amerického tria vévodí Todd Jones, bývalý kytarista Terror. Podoba s Barneym Greenwayem je neuvěřitelná, projev ještě brutálnější, a to jak na desce, tak naživo. Na krku kytara, v krku rezavé struhadlo. Písničky nenajdeme, zajímavé nápady ano. Metalová temnota, grindová zběsilost i hardcorová tempa, na první dobrou udeří vše propojující nepřístupná produkce Kurta Balloua, tentokrát vyhrocená na maximum. Úvodní zavrzání mi málem utrhlo obě uši a po otvíráku In Exodus mi krvácela zadnice. Opakovaně.

Abandon All Life je zlo, ale z nějakého masochistického důvodu se k ní vracím od chvíle, kdy mi ji doporučilo tričko jednoho obřího kytaristy, jehož kapela používá stejně odporný font jako Nails. Obal mate tuctovým klišé, za ním se ale skrývá deset porcí připálené sekané z těch nejtučnějších rachotů. Žádná mouka.

WAGHiSS 100% / Fanoušci 90% PEARL JAM: LIGHTNING BOLT Pearl Jam dál pevně třímají springsteenovsko-youngovský prapor poctivé americké rockeřiny, na němž se už dávno rovnocenně skví i jejich erb, a nejeví známky opotřebovanosti. Lightning Bolt snadno zapadá do linie vytyčené předchozími dvěma alby: žádné stylové kotrmelce, zato skvěle napsané písně, ve kterých stále vítězí vášeň nad rutinou. Jejich řazení dodržuje zvyklosti: nejpádnější údery na úvod, pak vzrůstající počet zadumanějších míst.

Hned Getaway je trestí toho, co od Pearl Jam čekáme: dynamicky odsekávané verze, plavnější refrén, krátké sólíčko a gradující závěr. Kolikrát jsme to už slyšeli, a pořád to funguje a živě tepe. Smečku stejně nabroušených vypalovaček Mind Your Manners,

094

My Father’s Son a Lightning Bolt nejdřív naruší do večerních dálav zahleděná balada Sirens a pak už se celé album láme do vrstevnatějších nálad. Oheň stále žhne, ale počáteční stravující nadrženost se mění v rozprostřenější, ale stejně vroucné sálání. Sem tam méně typická poloha (intimní Pendulum, boogie Let the Records Play), sem tam nějaký ten hluchý prostor. K závěru se noříme do stále duchovnějších rozpoložení, sladkou tečkou je bezelstně štědrá melodie Future Days. Jistoty přetrvávají, vztah je trvalý a pořád vzrušující. Od desáté řadové desky jsem nemohl čekat víc.

Akana 80% / Fanoušci 90% PINK MARTINI: GET HAPPY Pink Martini jsou scénografové, jejichž kulisy umí krásně dotvářet atmosféru.

O moc více toho neumí, ale za tu spoustu aranžmá vašeho volného času si uznání zaslouží. Kdo jiný vás vezme na všechny riviéry světa za hodinu a půl? Album bylo zřejmě koncipováno jako výlet na atraktivní místa a hold jazzovému pozlátku. Není to plnohodnotná práce, značná část je vlastně jen vykořisťováním stokrát opakovaného fondu, co do patosu je ale Get Happy meisterstuck. „Malá orchestra“, jak si říkají, opět zahrnula dechovou sekci, harfu i netradiční krajové nástroje a žánrově nabízí klasický jazz, bossa novu, lounge i latin v nejednom světovém jazyce. Smile, Sway a další sladkobolné standardy přednáší s veškerou láskou a věrná kopie může být stále vhodnější než neuctivý remix, sotva znatelnou míru invence kompenzují poctivostí a nadšením.

Nahrávka nabízí krásně diferencovaný zvuk a spoustu vtipných etudek jako třeba Zundoko-Bushi. A pokud lze hudbu dělit na tu efektní samou svou podstatou a na tu, která těží z aury kapely, Pink Martini řadíme k zástupcům efektních náladou. Přináší to titulkové, nostalgické, sentimentální a lenivé štěstí. I přes občasné klavírní dramatizace či árie čpí

z alba hlavně swing se svou nadnesenou nonšalancí. Pink Martini proto doporučujeme na nedělní odpoledne, romantický podvečer nebo stylizované soaré. Nejlépe podávat se sklenkou vína. Cink cink!

Veronika Mikulová 70 % / Fanoušci 70% TRICKY: FALSE IDOLS Pre pamätníkov trip-hopu sa s dvojročným očakávaním na hladinu opäť vynoril večný čudák Tricky s novým albumom False Idols. Áno, ten ešte tvorí. A mnohí dokonca jeho počin počastovali slovami chvály a nádeje, že sa azda navrátil „Ten“ Tricky z čias Maxinquaye, kedy sa na neho nalepila večne prekliata nálepka trip-hopu. Usilovným snažením a rôznorodým prznením všetkého od jazzu až po house sa chudák následujúcich 18 rokov snažil o jej odlepenie. Pri najnovšom albumu sa zdá, že mu je to už akosi jedno. Odovzdane sa brodí vcelku nihilistickou a depresívnou atmosférou, ťahajúc za sebou veľmi malý inventár beatov. Siaha po monotónnych houseových podpierkach a overených, málo odvážnych aranžmánoch. V minimalistickom ovzduší je doslova počuť hluché miesta, ktoré nijak nezapĺňa ani znovuobjavená vokalistka Francesca Belmonte. Veľká časť jej hlasových prejavov trpí nezáživnosťou a jednotvárnosťou, ktorá by vás, keby ste veľmi chceli, mohla i veľmi štvať. Introvertný prejav v spojení s občasným nečakaným prepadom elektrickej gitary či zatúlaným priebojným elektronickým výbojom z predošlých albumov je natoľko utiahnutý, až ma poslucháč pocit, že sa kamsi vzďaľuje a mizne. Väčšina skladieb je v temnom bahne bytostných a iných nevyriešiteľných otázok ponorená len po lakte, pričom by sa v ňom podľa príkladu Trickyho hudobnej rozpoltenosti mohli pokojne i vyváľať. Tak ako je to v Nothings Change a Passion of the Christ, potešia i zmyselné Valentine a Bonnie & Clyde. Na album, ktorý má 14 skladieb, je to však príliš málo potechy.

VRNK 50% / Fanoušci 90%

XPLAYLIST.CZ

ELYSIUM

o škatulky, ale odsoudit album s povzdechem a očekáváním dalšího skřípotu je škoda.

B) Tohle není rockový magazín zacákaný od krve.

OBSAH #32 OFFTOPIC

096 FILM LUC BESSON 100 SOUNDTRACK METALLICA 102 GALERIE PRKÝNKA NA MASO JSME UŘÍZLI 106 KOMIKS CHANGE 108 CESTY JAPONSKO II. 112 CENÍK KŘEHKÝCH OČÍ 5 113 SLOUPKY 119 GUILTY PLEASURE

095

dobrovolná rezignace na talent

TÉMA LUC BESSON TEXT DAVO KRSTIČ & LUKÁŠ MASNER

S Lucem Bessonem mám, vzhledem k nepředvídatelnému vývoji jeho kariéry, spojené jedno slovo: zahořklost. Nedokážu si vysvětlit, z jakého jiného důvodu by kdysi tak uznávaný režisér dobrovolně vyklidil autorské pole a stal se ekvivalentem Bati, co místo cviček seká instantní nízkonákladové žánrovky... Filmař, který byl po vzoru tvůrců francouzské nové vlny vpravdě „auteurem“ s originálním viděním a snahou ozvláštňovat vypravěčské standardy, se stal toliko řemeslníkem a dané škatulky už pouze naplňuje bez ambicí je přesáhnout. Nic na tom nezmění ani jeho poslední režijní počin Mafiánovi, který těží ze současného zájmu o „důchodcovské” akční filmy (RED, Postradatelní). Luc Besson si rychle zvykl na kritické uznání (Brutální Nikita, Leon), hůře už snášel posměch (Magická hlubina, Johanka z Arku). Zdá se, že právě neúspěch historického velkofilmu o Panně orleánské s hvězdným obsazením (Dustin Hoffman, Faye Dunaway) byl tím zlomovým okamžikem. A tak Besson opustil vydobytou pozici, své scénáře nechal k realizaci jiným režisérům (aby to napříště schytali místo něj) a začal razit troškovské „kritici mě nezajímají, hlavně když se to bude líbit divákům“.

Filmy vznikající v jeho produkční společnosti EuropaCorp jsou laciné v každém významu toho slova (sci-fi tam dokážou spíchnout za dvacet milionů) a výděleč-

096

né. Přestože v drtivé většině vycházejí z hollywoodských vzorů, do Ameriky se často ani nedostanou a bohatě vydělají jen na evropském publiku.

Besson kdysi prohlásil, že natočí celkem deset snímků a pak svou režisérskou kariéru ukončí. Upřímně, kdyby se dokázal zastavit u čísla 6, skončil by na vrcholu a rozloučil se s grácií. Onou šestkou je Leon (1994), který společně s Brutální Nikitou (1990) a Magickou hlubinou (1988) spadá do zlatého období Bessonovy tvorby. Když syn instruktorů potápění nemohl kvůli úrazu v dětství pokračovat v rodinném podnikání, rozhodl se, že podvodní svět navštíví prostřednictvím filmové kamery. Námět na Magickou hlubinu údajně vymyslel už v dětství, jako dospělý k němu zřejmě přidal onu milostnou linku, která má příběh o sportovních potápěčích ozvláštnit. V té době už měl Besson za sebou dva nízkorozpočtové filmy (Poslední souboj a Podzemka), ale až Magická hlubina ukázala, jak moc sebevědomého a velikášského filmaře to francouzská kinematografie vlastně má.

Nedivím se, že tenhle snímek na festivalu v Cannes vypískali. Navzdory svému původu je vlastně skrz naskrz americký.

Efektní černobílý prolog poskytne jedno z nejprovařenějších klišé, tedy hrdinu s traumatem, atraktivní prostředí se střídají stejně rychle jako v bondovkách a pak jsou tu ještě ti roztomilí delfíni... kýč? Ano, ale na filmaře, kterému v době natáčení bylo nějakých osmadvacet, na-

točený s nebývalou sebejistotou. Nejde přitom jen o okamžiky, kdy se kamera ponoří pod hladinu. Působivé jsou i scény soustředění před startem, kdy Besson používá subjektivní pohled kamery a zvláštní vnímání posiluje použitím širokoúhlého objektivu. Jako scenárista Besson selhal, protože hlavní protagonisté nejsou soupeři v pravém slova smyslu a navzdory tomu, že se mezi nimi objeví žena, nevznikne žádný milostný trojúhelník. Navíc upozaděný Jean Reno je jako světácký a poživačný Enzo zábavnější a přitažlivější postavou než rádoby enigmatický Jacques, který si více než s lidmi rozumí s delfíny. Smrtící stopáž režisérského sestřihu Magické hlubiny (dvě hodiny čtyřicet minut, ups!) ukazuje, že na konci 80. let měl Besson už jasno v tom, jak chce vyprávět, jen trochu tápal, o čem vlastně.

Patrně to nejlepší předvedl v thrilleru Brutální Nikita. Evropská odpověď na model hollywoodského akčního filmu je natolik svébytná a originální, že si vzápětí vysloužila pozornost v podobě remaku s tuctovým názvem Zabiják (1993). Brutální Nikita je ryzí Besson: málomluvný, co do výtvarné stránky opojný film, který dává na odiv silnou, v mnoha ohledech fascinující ženskou postavu. Vražedkyně Nikita je, stejně jako další Bessonovy múzy (Leeloo z Pátého elementu, Johanka z Arku), emancipovaná a silou se dokáže vyrovnat mužům, i když zároveň potřebuje být zachraňovanou a pře-

FILM: LUC BESSON

devším milovanou osobou. Chcete-li, lze o filmu uvažovat jako o netradičním milostném trojúhelníku (vztah Nikity, prodavače Marca a tajného agenta Boba) či existenciálním dramatu charakterizujícím chladnou mašinérii, v níž se lidská identita rozpouští a redukuje na povahu snadno nahraditelného pracovního nástroje. Existuje zde řada podnětů, řada otázek, na které Besson záměrně neodpovídá, a diváky tak neustále popichuje a nutí domýšlet významné pomlky ve vyprávění. V jistém duchu jde proti atraktivitě hollywoodských filmů, jelikož některé z akčních scén fakticky nevidíme, pouze tušíme jejich kontury. Vyprávění sledujeme perspektivou hlavní hrdinky a skutečně víme jen to, co ví ona sama – viz nedopovězená scéna, v níž Nikita propašuje do hotelu bombu (?!). Celý kolotoč soubojů a přestřelek má povahu velké improvizace, kde vítězí zdravý pud sebezáchovy před hrdinstvím a velkými gesty. Vrcholem je otevřený konec, který vyzývá ke spoustě interpretací, touze domyslet si šťastný konec. Mistrovský kus, který s výjimkou tendenční pop-rockové hudby Erica Serry nestárne.

Enigmatický zabiják Viktor z Brutální Nikity se stal inspirací pro postavu Leona (Jean Reno). Nájemný vrah vyměnil Paříž za New York a dokázal v sobě najít nejen lítost, ale zejména dobro, když se ujal dvanáctileté Mathildy (Natalie Portman). Ta mu dává lekce z lidskosti, on pro změnu přednáší něco málo z te-

097

orie profesionálního vraha. Oproti Nikitě jde o posun k většímu sentimentu, avšak Bessonova potřeba relativizovat své postavy nevymizela, stejně jako touha zanechávat nepopsané bílé stránky.

Zatímco Leon je ze své podstaty tichý, nenápadný muž, který z povinnosti činí, co činí, skutečným zlem je zkorumpovaný policista Stansfield (Gary Oldman).

Neváhá zastřelit malého chlapce, ani vyslat proti ústřední dvojici policejní komando. V podstatě banální historka se zcela zjevným vyústěním funguje i díky herecké dvojici Reno – Portman. Zdaleka nejvíce si svou roli užil Gary Oldman, který pojal slizkého Stansfielda jako jemně odváženou kombinaci psychopata i pomýleného slabocha. Připočtěme k tomu Bessonovy vizuální trademarky, specifickou práci s rámováním obrazu či ustavující úvodní záběr, obligátní přelet nad povrchem věcí, krajinou či blýskavou vodní hladinou – ačkoli se děj přesunul do Spojených států, nic z evropského espritu nevymizelo. Nad příliš okatým sentimentem převážila lehkost Bessonova rukopisu, který si nadále dokázal udržet jen v sci-fi Pátý element. Pak se již nenávratně vytratil a nalézt onu vzdušnost se mu zoufale nedaří.

Pryč je smysl pro vizuální zkratku, důraz na akci, zaháčkování diváka atraktivním prologem, který zároveň stanoví pravidla hry, ale také důraz na neprvoplánové charaktery, na přesáhnutí a ozvláštnění už mnohokrát viděného. V Nikitě tak vytříbená akční scéna v restauraci začíná naprosto nevinně: romantickým pozváním na večeři. Sledujeme vlastně svéráznou verzi Shawova Pygmalionu, kdy se z ušmudlané feťačky stává elegantní dáma/stroj. A Besson tak může vzdát poctu hvězdě francouzské nové vlny Jeanne Moreau. V případě Leona se pak nabízí srovnání s námětově téměř identickým filmem Specialista, který měl premiéru

098

ve stejném roce. Jen místo uhlazeného Stalloneho je tu sociálně retardovaný Jean Reno a eroticky vyzývavou Stoneovou nahrazuje v době natáčení dvanáctiletá Natalie Portman, takže příběh msty získává kontroverzní „lolitkovský“ rozměr. Besson chytře rámuje celý film dvěma suverénně natočenými akčními scénami: první má v Leonovi své místo proto, aby přiblížila zabijákovy dovednosti, druhá ukazuje završení Leonova emocionálního vývoje. Mimochodem, tahle morálně problematická akční romance získala svého času Českého lva za nejlepší zahraniční film roku!

Filmařova vysněná sci-fi Pátý element je dodnes vnímána jako zajímavý pokus udělat hollywoodskou podívanou mimo Hollywood. Besson ani nezastírá, že námět filmu spíchl na střední škole a není tedy třeba brát jej moc vážně. Akční scény divák neprožívá, když k nim místo odpovídající dramatické hudby hraje nu jazz a ethno. Ještě více než infantilní humor a otřesný Chris Tucker v roli rozhlasového moderátora vadí odstup od postav. Příběh o věčném souboji dobra a zla má schematicky definovaného klaďase (taxikář, který je náhodou bývalým členem elitní jednotky) a naprosto nevýrazného záporáka. Zorg v podání Garyho Oldmana je prezentovaný spíše jako obchodník a reklamní agent (scéna s multifunkční zbraní). Skutečné zlo vlastně není personifikováno, v tom se Pátý element podobá Pánovi prstenů s všudypřítomným Sauronovým okem. Podobné úvahy ale nemají ve filmu místo, pozornost tu strhává peroxidová blond kštice Bruce Willise, komiksový design světa budoucnosti a extravagantní kostýmy Jeana-Paula Gaultiera, které jsou často zajímavější než jejich majitelé. Besson dostal svou hračku a nezávazně blbne.

Skládá poctu kultovním sci-fi filmům – jméno Dallas upomíná na Vetřelce, stej-

ně jako casting Iana Holma. Pátý element je díky tomu plný roztomilých drobností a kdo se jím chce zabývat seriózně, nemá šanci. Míru nadhledu ostatně Besson nastaví už v prologu, kde se Luke Perry z Beverly Hills 92010 představí jako člen archeologického týmu.

Svérázná sci-fi je především oku a uchu lahodící podívaná, která si nečiní příliš velké ambice a chce pouze bavit, což se jí daří znamenitě. Chytře pracuje s archetypy, s klišé, i diváckým očekáváním – kde se skrývají ony posvátné kameny? Pastelová antiteze Blade Runnera sice opisuje mnohokrát viděný příběh o hledání mesiáše, nicméně její důvtip pramení jinde.

Stejně jako animovaná Futurama i Pátý element je silný v momentech, kdy s ironickým pousmáním aktualizuje znaky současného světa do balení pro kosmos vzdálené budoucnosti (futuristický parník vznášející se nad vodní hladinou, Willisův oranžový nátělník jako upomínka na kultovní Smrtonosnou past).

Johanka z Arku je daleko ambicióznější a zároveň čistě zakázkový film šitý na míru Mille Jovovich, s níž se Besson během natáčení rozvedl. Historická legenda je pro Francouze bezesporu klíčová, stejně tak pro filmaře, kteří si marně lámou hlavu tím, jak vystoupit ze stínu klasického dramatu Utrpení Panny orleánské (1928) v režii Carla Theodora Dreyera. Němé zpracování slavného příběhu totiž není okázalým velkofilmem, ale intimním dramatem dívky svádějící boj proti fanatismu. Besson se pokouší o komplexní pohled, nevynechává jak psychologickou, tak epickou rovinu Johančina života, obratně přepíná mezi hollywoodskou atrakcí a halucinační rovinou u inkvizičního soudu. Vše do sebe zapadá akurátně, snad až příliš vykonstruovaně a bez špetky života či vášnivého zaujetí. Nelze upřít řemesl-

FILM: LUC BESSON

nou machu, ani Bessonovu obraznost, která naplno vynikne v sérii fascinujících bitevních scén, avšak výsledek není natolik oslnivý, nanejvýš učebnicově zjednodušující. Genialita Dreyerovy klasiky tkví v tom, že z notoricky známé legendy vytahuje jediný moment, totiž konfrontaci předem odsouzené Johanky se soudci/katy, a ten rozehrává beze slov, jen pohledy herců a expresivním snímáním lidské tváře. Bessonova verze je sice výpravnější, ale vypravěčsky modelová, až nepříjemně zaměnitelná. Nic proti ničemu, jen mi takto vymandlovaný exkurz do historie přijde jako nejméně osobitý a přínosný film Bessonova „zlatého období“.

A pak to přišlo. Uražená ješitnost, vyhýbání se světlu bodových reflektorů a přesun do pozice producenta a chrliče scénářů. Nevážili jste si mě jako umělce, tak vám teď ukážu, jak umím být povrchní! Útok na první signální. Francouzi dostali svého Vladimíra Slavínského, který soustruží filmy pro masy v množství větším než velkém. Kritika ještě nestačí strhat jeden a už tu máme další. Než se po šesti letech Besson znovu vrátil k režii, sjelo z montážní linky jménem EuropaCorp třináct filmů a většinu z nich svět vůbec nepotřeboval. V kontextu Bessonovy producentské a scénáristické tvorby po roce 2000 se dá jeho comeback s názvem Angel-A vnímat jako určitý druh pokání a současně návrat ke kořenům. Dva herci, magická Paříž v brzkém ranním světle a malý rozpočet. Černobílá kamera odkazuje na Bessonův debut Poslední souboj.

Jenže v tom se vůbec nemluvilo. V Angel-A se mluví pořád. Režisér, který se dokázal bohatě vyjadřovat obrazem a hudbou, tu spoléhá na dialogy do takové míry, že Angel-A vypadá jako adaptace divadelní hry. Střídají se pouze dekorace (klub, restaurace, kancelář), ve kterých si spolu vykládají mrňavý zlodějíček a soš-

ná blondýna. Besson se v dialozích snaží o humor i poselství („Měj se víc rád.“) a selhává v obojím. Vtipný má být zřejmě nápad zpodobnit anděla jako vilnou modelku kouřící jako fabrika. Bessonův pokus vrátit se po letech komerční nádeničiny k umění úplně nevyšel, nelze mu ale upřít atmosféru. Kvůli záběrům vylidněné Paříže stojí Angel-A za vidění i po letech, i proto, že šlo o poslední Bessonovu režii, která ještě snese přísnější měřítka.

Bylo by samozřejmě nefér šmahem odmáznout Bessonovu produkční a scenáristickou tvorbu. Každému ze „svých“ režisérů (Louis Leterrier, Pierre Morel) napsal a dopřál natočit si jeden film, za který se nebudou muset před příbuznými stydět. Scénář k Utrženému ze řetězu (Danny the Dog) si půjčuje mnohé z Leona – i tady jde o polidštění mentálně a emocionálně zaostalého stroje na zabíjení. V první polovině se díváme na kombinaci bojového filmu a gangsterky ve stylu Guye Ritchieho, až se akce (která není hollywoodsky načančaná, ale praskají v ní kosti) zničehonic zlomí v komorní drama s pohádkovým dědečkem v podání Morgana Freemana. Nečekané, působivé. Thriller 96 hodin (Taken) pak pasoval Liama Neesona v jeho šestapadesáti letech do role drsné akční hvězdy.

Besson skrze něj naskočil na vlnu frenetické kontinuální akce po vzoru trilogie o Jasonu Bourneovi. Scénář připomíná videohru, v níž hlavní hrdina ovládající „speciální schopnosti“ prostupuje jednotlivými levely až k finálnímu bossovi.

A právě titulkem „od producentů Taken“ láká trailer na Mafiánovy. Zdá se, že Luc Besson coby režisér už dnes nikoho nezajímá. Zdá se, že jemu samotnému už je to hezkou řádku let úplně jedno.

Bývaly časy, kdy by nám to přišlo líto.

099

k čemu řadovku, když máme 3d?

SOUNDTRAX METALLICA: THROUGH THE NEVER TEXT DAVO KRSTIČ

Když Full Moon zavedl novou pravidelnou rubriku Guilty Pleasure, začal jsem hned přemýšlet nad tím, o kom bych asi tak napsal, být osloven. Hodili by se tam Coldplay i Suede, jenže ty časopis nebojácně pokryl ve fanouškovské jedničce.

A pak mě napadla Metallica. Je to legrační, co s kapelou a jejím fanouškem udělá nějakých dvacet let. Když vydali v roce 1991 Black album, byl jsem v náctiletém věku a svou náklonnost k téhle kapele dával hrdě na odiv. Dnes mám Hetfielda s Ulrichem za solidní lopaty a celou partu považuju za americký Kabát, co je poněkud za zenitem. Poslední aktivity Metalliky tomuto tvrzení nasvědčují, přesto je nadále sleduji a poslouchám.

Od vydání posledního řadového alba uběhlo v září pět let – a ne, experiment s Lou Reedem za další řadovku opravdu nepovažuji. Kapela má s chystáním nového materiálu čím dál větší problémy, což dokazují zvětšující se časové rozestupy mezi jednotlivými alby. Zatímco v osmdesátkách stihli vydat čtyři desky, za posledních dvacet let se zmohli toliko na tři. Je ovšem potřeba udržovat si fanouškovskou základnu, takže po dvojalbu coververzí, živáku se symfonickým orchestrem a pár dokumentech tu máme koncertní film Through the Never – dokonce ve 3D! Je pod ním podepsaný Nimród Antal, který to po kultovních Re-

100

vizorech a solidních žánrovkách Motel smrti a Predátoři dotáhl až k thrashovým legendám. Vystoupení kapely obohatil o „příběh“ (uvozovky čtěte jako ironii), aby diváci neměli pocit, že sledují jen záznam koncertu. Upřímně, když 3D, tak raději Gravitaci, a když živá Metallica, raději si doma znovu pustím obrazově i zvukově vypiplaný Blu-ray Quebec Magnetic.

Společně s filmem vyšel i soundtrack, protože rýžovat je třeba na více frontách.

Narozdíl od Iron Maiden nebo Depeche Mode nedělá Metallica rovnítko mezi položkami „nová řadovka“ a „živák“.

Oficiálních koncertních audiozáznamů zase tolik nevydala a Through the Never je v tomto ohledu zklamáním. Stopáž dvojalba totiž ctí stopáž filmu. Zdánlivě si není na co stěžovat, jelikož playlist nevynechává žádnou zásadní položku. Intro mě coby soundtrackofila potěší vždy, protože Morriconeho L’estasi dell’oro byla, je a bude nádherná – obzvlášť, když ústřední melodickou linku zpívá celý stadion. A nepolevuje ani v dalších skladbách. Aby publikum kromě slok a refrénů „zpívalo“ také kytarová sóla, to bylo dosud spíše doménou živáků Iron Maiden, a když fanoušci v The Memory Remains ochotně zastanou práci za Marianne Faithful a její původní part, mrazí z toho v zádech. První disk téměř nemá slabé místo, když tedy přečkáme povinné a za ty roky už hodně otravné dvouminutové střílení a výbuchy na začátku One. Zato na druhém disku spadne řemen takovým způsobem, že to skoro

vypadá na ručník. Hetfield je na začátku usvědčen ze lži, když říká, že Metallica dnes projede všechna alba, protože na St. Anger se samozřejmě nedostalo. Kapela od téhle nahrávky dává ruce pryč a raději zahraje skoro desetiminutovou And Justice for All, která byla k nepřežití už před pětadvaceti lety na stejnojmenném albu. Na hlavu je i zařazení nenápadité Cyanide, když přitom Death Magnetic nabízí mnohem zajímavější a naživo také lépe přijímané skladby. Navíc si v ní Hetfield coby vokalista vybere hodně slabou chvilku. Po téměř dvaceti somnambulních minutách vše zachraňuje osvědčený dvojblok Master of Puppets a Battery. Hrajou a zpívají to pořád stejně dobře (včetně záměny slov „how i’m fucking you“), ale nemůžu si pomoct, Newsted byl Hetfieldovi jako doprovodný vokalista větší oporou než jeho nástupce.

Ze soundtracku není jasné, co přesně se událo během hraní Enter Sandman.

Opravdu je to ta scénka s bortícím se podiem a hořícím technikem? Opravdu je na téhle planetě nějaký fanoušek Metalliky, který TO dosud neviděl? Já ano, v devadesátém šestém v Praze, kdy ještě nešlo o opakovaný vtip.

Soundtrack Through the Never nicméně potvrzuje, že Metallica je jako koncertní atrakce stále silná, a to i navzdory poněkud ořezanému a placatému zvuku – hej, zvukový mistře, basu! Stominutové dvojalbum zanechává posluchače s touhou slyšet víc. Taste me you will see/ More is all you need.

Dokonalý marketing.

SOUNDTRACK: METALLICA

101

102

psí skejťáci

PRKÝNKA NA MASO JSME UŘÍZLI (YINACHI, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Před pár lety se na velkém plátně objevil snímek Lords of Dogtown (v české distribuci jako Legendy z Dogtownu). Jména jako Tony Alva, Stacey Peralta nebo Jay Adams lákala a ježdění v opuštěných bazénech bavilo, ale dlužno dodat, že nešlo o biják století a za pár let si ho budeme pamatovat snad pouze jako jeden z filmů Heatha Ledgera. Skejťáci v Dogtownu ujížděli na Jimim Hendrixovi a radosti života okusili pořádně až v době, kdy přišel úspěch.

Paradoxní zjištění, ale ne výjimečné. V knize rozhovorů Prkýnka na maso jsme uřízli, mapující počátky českého skateboardingu, tvrdí pamětníci totéž: Byli jsme hlavně sportovci. V dobách nejtvrdší normalizace to dostává úplně jiný rozměr a největším paradoxem budiž skutečnost, že fotografie v knížce Dogtown připomínají. Ležel v Praze nebo v Karlových Varech?

K betonovým kolejím na Strahově skateboard patří, podobně jako Honza Peterka k tamnímu klubu 007. „Hnutí“ skate a punk šly v Čechách ruku v ruce, a kdyby knížka nemluvila v první řadě o prkýnkách, mohla stejně dobře popisovat začátky punk rocku. Okruh lidí by se nezměnil, pořád by šlo o Peterku a spol., všechno bylo okoukané z časopisů a zážitky na vlastní oči měli jen vyvolení. Což je další český paradox: počátky sportu se sice odehrávají na ulici, ale rozhodně to neby-

GALERIE: PRKÝNKA NA MASO JSME UŘÍZLI

la zábava plebsu. Tedy alespoň do doby, než došlo na v titulu zmiňovaná prkýnka na maso. Tvůrci knihy udělali dobře, že se nesoustředili jenom na Prahu – zážitky z Karlových Varů, Pardubic a dalších center jsou ještě zajímavější (a bizarnější).

V rozhovorech se rozebírají historky, první setkání, důležitá místa a postavy, ale třeba i jak obtížné bylo sehnat kolečka (lepily se dohromady puky) nebo které tenisky byly nejlepší v poměru cena / výkon. Vypovídající jsou především fotografie. Člověk, který dobu zažil, si všimne detailů, mladší se možná budou divit, jak vypadaly fasády domů, jak prázdné byly ulice, o módě a účesech nemluvě. Zahraniční účastníci se zase v rozhovorech pozastavují nad tím, jak bylo v Čechách všechno profesionální.

Když se uspořádala soutěž, byla se vším všudy včetně čísel závodníků, prezenčky, vyhlášení, soupisky pořadatelů... Těžko vysvětlovat, že tenkrát to jinak nešlo.

Zábavnou reminiscencí je i „novinový“ papír, na kterém je většina knihy vytištěna a na kterém po prolistování zůstávají vlastní otisky. A ta vůně!

Prkýnka se povedla nejen díky zajímavému tématu, ale i díky zpracování a formátu. A třeba někdo z bývalých papalášů pochopí, po čem tehdy kluci a holky toužili. Nejlépe to možná vystihl Ivan Pelikán: „Chtěli jsme zkusit věci, co tady nikdo nezkusil. To byl ten hlavní pohon.

Nebejt nějakej Američan, ale opravdu zažít ty pocity.“

103

104

GALERIE: PRKÝNKA NA MASO JSME UŘÍZLI

105

komiksy, kult, kosmonaut a konec světa KOMIX ALEŠ KOT CHANGE (IMAGE, 2013)

kteří mají co říct a zároveň mají možnost být slyšeni.

TEXT MATOUŠ HRDINA

Blíží se konec světa. Můžete si to zkusit představit nebo se rovnou naladit na všudypřítomné chiliastické vibrace. K Los Angeles připlouvá Cthulhu či některý z jeho kamarádů, váš filmový projekt jde k ledu, na obloze ožívají bezpilotní letadla. A aby to nebylo málo, manželka se vám před očima rozpadne na kusy a kolem se roztáčí sektářské spiknutí. To jsou jen některé z motivů čtyřdílné komiksové minisérie Change od Aleše Kota, která vyšla v sebrané verzi letos v létě u Image Comics.

Bizarní zápletka namíchaná z Lovecrafta, Vesmírné odysey a desítek dalších postmoderních referencí je jen prvním lákadlem a slupkou, pod kterou se ukrývá hlubina myšlenek a intenzivní tvůrčí rozmach, přesahující běžný standard současného alternativního komiksu. Kde začít? Třeba u toho, že někde v naší společnosti startuje pulz jungovského kolektivního nevědomí. V různých kulturních oblastech se derou na povrch sdílené představy o globální paranoii, ztrátě smyslu, ballardovské nudě postmoderny. Zdánlivě z ničeho roste palčivá touha dělat něco jinak a doopravdy, odkrývat plesnivé nánosy iluzí, říct něco výstižného o světě, kde roboti zabíjejí lidi v Pákistánu, my to sledujeme na YouTube a u toho se na nás dívají pánové z NSA. To všechno rezonuje v tvorbě prvních členů nastupující komiksové generace,

106

Každá z generací totiž dosáhne vrcholu svého vlivu teprve v době, kdy už je dávno za tvůrčím zenitem. Ke kormidlu se tak v Hollywoodu sotva dostali lidé, kteří vyrůstali na Hvězdných válkách a Pac-Manovi. Kdo by se nebavil u Avengers? Vše zachvacuje vlna nekonečného dusivého retra, odtržení od současné reality. Podle stejného vzorce okupuje českou kulturu vlna devadesátkových usazenin, které mají stále potřebu řešit svou svobodu, vnitřní pnutí a vyrovnání s komunismem.

Směr určují vždy fotrové, kteří netuší, co potají za rohem dělají jejich děti. Nasraní, neklidní smradi, kteří chtějí vše dělat jinak a popsat okolní svět po svém. Svět, který všichni jiní vidět odmítají a radši na něj nahazují cukrovou polevu globálních iluzí. Enfants terribles. Jedním takovým je nejspíš i Aleš Kot. Budoucnost je tady, jen někdy obtížně k nalezení – a Kot se do ní spolu s kreslířem Morganem Jeskem a dalšími spolupracovníky potápí tak hluboko, až z toho hučí v hlavě a praskají ušní bubínky.

Sonia Bjornquist je nadějná scenáristka, jenže je moc tvrdohlavá na to, aby dokázala prorazit. Bohatý a do sebe zahleděný rapper Wallace Maya alias W-2 ji vyrazí z filmového projektu, ve kterém hodlá hrát sám sebe coby soukromé očko, jehož žena porodila lovecraftovské monstrum.

K Zemi míří kosmická loď se zestárlým astronautem, vracejícím se z první mise k Jupiterovu měsíci Europa a Sonia i W-2

brzy zjistí, že se ocitli uprostřed mystické konspirace usilující o zničení Los Angeles a vzestup Nové Atlantidy. Co jiného čekat v době, kdy se čekání na apokalypsu stalo životním stylem. Tolik k základní zápletce Change, která Kotovi slouží z větší části jen jako nástěnka k vystavování emocí a myšlenek. Děj tlačí dopředu spíše psychický rozklad postav a jejich rostoucí paranoia než skutečná fyzická akce. Sem tam sice někdo rozbije uctívači Cthulhu ciferník nebo ho rovnou propíchne, ale bolestivější násilí se projevuje vyprázdněným zíráním protagonistů do pomyslné kamery. „Její tvář byla krásná jako záznam z dronu nad Afghánistánem, její oči jako virus Stuxnet,“ začíná Kot hned v první větě. Mohlo by se zdát, že se snaží být za každou cenu cool, ale v kontextu dalších stránek se jeho styl plný bonmotů a nepravděpodobných konverzačních šlehů ukáže být spíše upřímnou snahou o inovativní přístup a popis současného zeitgeistu. Do výše popsané ospalé kulturní nehybnosti někdo čas od času udělá díru a věci se ukážou v jiném světle. Takové dílčí revoluce se občas dějí ve filmu, muzice a samozřejmě i v komiksu. První výstřely bývají běžně hrubé, syrové a nahodilé, ale celý tvar, myšlenka a energie rostoucí vlny už jsou v nich obsaženy. Kot už některá témata naznačil ve svém předchozím komiksu Wild Children, ale teprve v Change našel způsob, jak myšlenky o sebepoznání a konfrontaci zažitých zvyků a autorit (inspirace Grantem Morrisonem a dalšími tvůrci z toho pošahanějšího tábora ko-

KOMIKS: CHANGE

miksových autorů je více než zřejmá) vyjádřit nespoutanou, ale přesto koherentní a logickou formou. I stránky Change jsou stále možná příliš kondenzované a přesycené, ale pozitivní pocit inovace a pronikavého sdělení převažuje. Jako když do sebe brzy ráno vyklopíte panáka v ospalém baru a na malou chvíli cítíte všeprostupující dojem přítomnosti.

K tomuhle pocitu kromě Kota značnou měrou přispívá i kreslíř Morgan Jeske a koloristka Sloane Leong. Jeskeho výtvarný projev se pohybuje na ideálním průsečíku standardní kresby a uvolněné rozmáchlosti, od detailů hovořících obličejů míří stále hlouběji až k vráskám, jizvám a dalším kouskům fyzického doteku a syrovosti. Postavy někdy doslova dýchají čtenáři ze stránek do obličeje, čas v panelech mrzne a zase se roztéká do všech úhlů. Unikátním rysem Change je však hlavně barevné zpracování od Sloane Leong, která tady působí jako zcela svébytný a plnohodnotný spoluautor, vzácnost u profese většinou skryté v pozadí tvůrčího procesu. Change by bez jejího nevídaného barevného rejstříku možná vůbec nemohlo fungovat. Téměř žádná scéna nemá „skutečnou barevnost“ a vyprávění namísto toho rámuje neustále střídání teplé a studené palety, většinou oranžovohnědých klaďasů, zelenomodrých padouchů a potemnělých vesmírných scén. Nedokážu si vzpomenout na mnoho jiných komiksů, ve kterých by práce s barvou hrála tak důležitou roli (snad Asterios Polyp?) a kolorista celé dílo posouval za hranice možného.

Tahle recenze nemá vzbudit dojem, že Change je něco mezi Občanem Kanem a Kvílením. V Kotově nejnovějším komiksu se najde i několik roztřepených konců a hluchých míst, které z něj dělají to, čím asi měl být – experimentem a objevováním nového směru, nikoliv ještě vybroušeným a definitivním vyjádřením. Kot se stejně jako ve Wild Children snaží vložit příliš mnoho referencí a významových rovin na příliš malý prostor a výsledkem jsou někdy řady nehybných obličejů vedoucích maniakální přednášku směrem ke čtenáři. Ostatně obličeje jsou dalším zvláštním rysem Change: pár stránek působí kvůli přemíře postav jako rozstříhané záběry z dlouhého filmového dialogu. Některé možnosti média zůstávají nevyužity, akce a pohyb jsou zachyceny většinou jen v dílčím detailu a k apokalypse mířící Los Angeles často vidíme jen jako nejasnou kulisu někde daleko v pozadí konverzujících protagonistů. Budí to ve mně pocit, že Kot disponuje geniálním scenáristickým a literárním talentem, ale v jeho aplikaci na komiks zatím příliš tlačí na pilu. I přesto je Change dílem, které v sobě zosobňuje to, čím by se médium mělo vyznačovat, tedy snahu dělat věci jinak, nově, po svém, mimo konvence a zvyky, nekompromisně. Otevřít čtenářům oči, vypovědět pocit, který mnozí cítí ve střetu se současným světem a nedokážou ho přesně popsat.

Dokázat to, k čemu na konci Change dospěje i dron kroužící nad L.A. – cítit se pronikavě a nadšeně naživu.

107

japonská setkání 日本の出会い PŘEŽÍT: JAPONSKO (2. DÍL) TEXT NAĎA KARLICKÁ ILUSTRACE KAZUMI TAKAMURA

PÍSMO Když jsme se vrátili domů, čekala jsem přes rok, kdy už konečně Japonci přijmou jako své písmo rómadži – latinku. Nějak se k tomu ale neměli. Vzala jsem si tedy písanku se slabičnou abecedou hiraganou a večer co večer trénovala ty podivné klikyháky. Potom jsem si už mohla přečíst v originálu pohádku Kagujahime. Kromě knížek pro nejmenší, které jsou psány hiraganou, si už nic víc bez znalosti čínských znaků nepřečtu. Čínský znak kandži určuje význam slova, hiragana slouží ke psaní gramatických jevů, které doplňují neohebné čínské znaky. Další systém písma, katakana, slouží k přepisu slov, která japonština převzala z jiných jazyků, většinou z angličtiny a portugalštiny. Z češtiny přijala slovo robot – japonsky robotto. V jedné větě jsou samozřejmě všechny tři typy písem. Japonské knihy i časopisy se otvírají opačně než naše, zleva doprava. Text psaný ve sloupcích se čte zprava doleva. ŘEČ Pokud vám nedělá problém říct třikrát rychle za sebou: Náš táta má neolemovanou čepici. Olemujeme-li mu ji nebo neolemujeme-li mu ji, pak už asi nebudete mít problém s výslovností „Mizuasobiwa atatakakunakereba torijametakunakutemo cucušimanakutewa narimasen“ (Když nebude teplo, musíme se zříci koupání, i když se nám nebude chtít ho rušit). Pro většinu Japonců jsou slova jako cvrnkat, scvrklý, zbrklý, cvrček, smrt, smrk naprosto nevyslovitelná. Nemají na ně připravená

108

mluvidla. Jejich jazyk je slabikový, kde za každou souhláskou následuje samohláska.

Hodně slov je si velmi podobných, a pokud je člověk opravdu nemá zažitá, dělá přesmyčky, zamění jedno písmeno a Japonec se pak diví, jak víte, že vaše tkaničky od bot jsou hořké... (nigai – hořký, nagai – dlouhý). Pořadí slov ve větě je obrácené.

My řekneme: „Půjdeš se mnou dneska na oběd?“ A Japonec: „Dnes spolu se mnou oběd jíst půjdeš ne KA“. KA je částice, která vyjadřuje otázku. Japonština má mnoho zdvořilostních rovin, a to je problém. Japonec má velkou radost, že jste se rozhodli učit se jeho rodnému jazyku, a také vám to dá najevo. Neřekne vám jednoduše Přijďte dnes večer na večeři (na což vám vaše jazykové znalosti stačí), ale Promiňte velevážená paní, dovolte mé maličkosti, jestli bych vás co nejuctivěji nemohl pozvat na malou večeři, moc se omlouvám. Vy z toho rozumíte tak slovo „večeře“ a poprosíte ho, jestli by to nemohl říct ještě jednou a jednodušeji. On to ale zopakuje stejně. Nedovolí si vás urazit méně uctivou mluvou.

JAPONSKO V ROCE 17 + 18 １７ + １８ 年の日本 AUTO Z tojamské univerzity přišlo Marianovi pozvání na pozici hostujícího profesora.

V červnu 2005 jsme opět přistáli na Naritě.

Přesunuli jsme se na letiště Haneda, odkud létají domácí linky. Tojama se nachází asi v polovině ostrova Honšú u Japonského moře. Na letiště pro nás přijel pan profesor. Zavezl nás do pěkného areálu pro zahraniční studenty a hosty. Jen jsme vyložili kufry, pokračovali jsme v cestě na univerzitu. Stihla jsem si všimnout, že před

naší budovou je rýžové pole. Zašli jsme na oběd a Marian se hned pustil do práce.

Rozhodla jsem se, že půjdu domů pěšky.

Pan profesor mi namaloval mapku, kolem čeho půjdu a kde všude mám odbočit. „Neztratíš se?“ ptal se Marian. „Uvidíme.“ Pro jistotu jsem si ještě nechala napsat adresu. „Zvládnete to? Nemám vás tam raději zavézt?“ ptal se pan profesor. „Já to zkusím, přinejhorším nashledanou až pozítří.“ Šla jsem už tři čtvrtě hodiny a pořád jsem neviděla „to naše“ rýžové pole, které mi utkvělo v paměti. U cesty byla opravna aut.

Zašla jsem tam. „Prosím vás, ode dneška bydlím na této adrese, ale nemohu to najít.“ Paní šéfová zavolala jednoho opraváře a řekla mu, ať mě odveze domů. Byla jsem blízko, ale na mapce chyběla poslední odbočka doprava. Když jsem druhý den přišla na univerzitu, ptal se pan profesor: „Tak co včera?“ – „Jo, dobrý, dojela jsem autem.“ – „Autem???!!!“ ONSEN Jednou odpoledne mě pozvali na návštěvu naši sousedi Toja a Čen, jejichž domovem je Čína. Povídali jsme si, když se přede mnou objevil hrnek mléka. Číňané a mléko? To nejde k sobě! Zeptala jsem se. Srdečně se rozesmáli a přikyvovali. My nejsme Chanové, my jsme Mongolové. (92 % obyvatel Číny jsou Chanové, kteří nepijí mléko a nejedí sýry. Mongolové, Tibeťané, Mandžuové a dalších asi padesát národnostních menšin tvoří zbývajících 8 %.) „Večer pojedeme do onsenu – horkých lázní, nechceš jet s námi?“ – „Zatím jsem o lázních jen slyšela, ráda pojedu.“ Ve vestibulu jsme se rozdělili. Čen šel do mužské části, my do ženské. Všechno jsme si

PŘEŽÍT: JAPONSKO

odložily do skříněk (plavky se zde nenosí) a přešly do umývacího prostoru. Sprchy byly umístěny velmi nízko, při mytí se totiž sedí na malých židličkách. K dispozici tu byly šampony a tekutá mýdla. Několikrát jsme se pořádně vydrhly, než jsme přešly do hlavní místnosti. Zde byl bazén s horkou léčivou a pěkně smradlavou sirnou vodou, menší bazén se studenou a vířivky. Prosklenými dveřmi se dalo projít do venkovního sirného bazénu, který jsem si velmi oblíbila. Lépe se tam dýchalo a navíc jsem mohla pozorovat noční oblohu. Dříve byly onseny pro muže i ženy společné, nyní je většina oddělených. Ovšem i v Japonsku se časy mění a spousta lidí volá po návratu k tradici. Někde už jsou bazény opět společné, ovšem, jak si jeden kamarád postěžoval, chodí do nich bohužel jen dámy poněkud starší.

UMA – UME S Naoko a jejími rodiči jsem se seznámila na vernisáži výstavy japonských umělců v Praze, kde jsem obdivovala její nádherně malované vějíře. Nyní jsme se setkali v Takajamě, kde jsme společně navštívili skanzen Hida Minzoku mura. Byly zde k vidění tradiční domy řemeslníků a rolníků s veškerým zařízením. Tesaři z této oblasti stavěli císařské paláce v Kjótu a Naře.

Naše další zastávka byla v lázních Gero, kde jsme i přenocovali. Ráno jsme šli na trh. Naoko si vybírala tradiční japonské dřeváky geta a zkoušela a zkoušela... Mě už to tam moc nebavilo, tak jsem se šla podívat, co mají jinde. Zastavila jsem se u stánku se sušeným ovocem. Ochutnala pár druhů a nejvíce mě zaujaly slanosladké slívy. „Co jsi koupila?“ volali na mě moji přátelé. „Uma o kaimašta.“– „Naďo, uma je ale moc drahá.“ – „Ale ne, nebyla moc drahá.“ To už se smáli na celé kolo, poněvadž samozřejmě viděli, že v ruce držím pytlík se sušenými slívami, které se japonsky řeknou ume, zatímco jsem jim tvrdila, že jsem koupila uma. Tedy koně.

PŘEŽÍT: JAPONSKO

UMEKAMA MUZEUM V Tojamě jsem už stihla navštívit všechna muzea a galerie. Náhodou se mi dostal do rukou informační letáček, že je možné navštívit muzeum zpracování ryb – to u nás nemáme. Sedla jsem na vlak a jela do malinké stanice Mizuhaši. Nebyl tam nikdo, koho bych se mohla zeptat, kudy mám jít.

Instinktivně jsem si určila směr. Po dvaceti minutách chůze jsem uviděla dva šoféry u automatu na nápoje. Zeptala jsem se jich, kde je továrna na zpracování ryb. „Tady jdete k moři, je to přesně na opačné straně. Musíte se vrátit k nádraží a přejít most.“ Pak mi nakreslili mapku. Z nádraží to bylo ještě hodinu chůze, ale podle mapky jsem to našla. Personál byl překvapen, že jsem přišla sama a ještě pěšky. Uvařili mi čaj. Podívala jsem se na film, jak se z ryb připravuje rybí pasta – kamaboko.

Můžeme ji koupit i u nás, jsou z ní vyrobené krabí tyčinky. Za prosklenou částí jedné haly jsem sledovala, jak se z formiček vyklopené tvary zdobí. Mezi nejpěknější motivy patřili ptáci, květiny, ryby a hora Fudži. V Japonsku je obvyklým dárkem přinést něco na zub. Výrobky z rybí pasty k tomu přímo vybízejí. Jsou nejen hezké, ale také chutné. Už jsem se loučila, když mi paní řekla: „Počkejte, prosím, chvilku.

Zavolám vám služební auto a to vás odveze na vlak. Pěšky to je pěkný kousek.“ To jsem už věděla, a tak jsem byla za nečekanou laskavost velice vděčná.

PRŮVODCI V MACUMOTU V Macumotu mě přivítalo sluníčko. Než jsem však po delším bloudění našla hrad, spustil se déšť. Na cestičce k hradu stály u malého stolku pod deštníky tři osoby.

Když jsem k nim došla, pán se mě zeptal, jestli mluvím německy. Přikývla jsem, a tak mi nabídl, že mě provede hradem.

Vysvětlil mi, že jsou všichni tři dobrovolní průvodci. Déšť sílil, mimo mě žádný jiný turista na obzoru nebyl, a tak se osmělila i paní. Zeptala se, zda by mi nevadilo

poslechnout si kromě německého výkladu i anglický. Zacvičuje svoji kamarádku a byla by ráda, kdyby si to mohla zkusit říct. Nevadilo mi to. Prchajíce před lijákem jsme všichni čtyři vzali urychleně hrad útokem. Tak důkladný výklad jsem ještě nikdy neměla. Informace od tří průvodců ve dvou jazycích.

MASÁŽ Začala mě bolet záda, tak jsem se rozhodla navštívit masážní salón. Napřed jsme si zakokodali. Masér: „Doko ga itai deska?“ Kde vás to bolí? „Koko ga itai.“ Tady mě to bolí. Pokýval hlavou a odvedl mě k lůžku za závěsem. Odešel. Svlékla jsem se do kalhotek, zkříženýma rukama jsem si decentně zakryla hruď a čekala. Vstoupil.

Ještě teď vidím jeho obrovské, hrůzou vytřeštěné oči, které si ale hned zakryl, a než zmizel, zařval: „Kite!“ Obleč se! Byl evidentně v šoku. Ale proč? Věřím, že poprvé v životě spatřil ženskou nešizených, kyprých slovanských tvarů, ale je to masér, tak už musel vidět různá těla. A proč se mám oblékat? Jak mě bude masírovat?

Bez oleje? Vždyť všichni maséři u nás používají olej, nasucho to snad ani nejde. Byla jsem zmatená. Od maséra jsem takovou reakci opravdu nečekala. Oblékla jsem si šaty a zvědavě vyhlížela, co se bude dít dál. Za chvilku přišel a přinesl jakési malinké, elastické gatěčky. Měla jsem si je obléct. Koukala jsem na ně s nedůvěrou, jestli mám vůbec šanci se do nich narvat.

Nechápala jsem sice proč, ale statečně, i když horko těžko, jsem do nich nasoukala své pozadí. Takto nabalená už jsem si mohla lehnout. Navrch mě ještě přikryl ručníkem a pak se teprve pustil do masáže. Do bodové, tlakové masáže... a já měla co dělat, abych se neudusila smíchy...

HIRUNE A ŠLOFÍK Z Tojamy jsme se přesunuli do Fučinobe, kde měl Marian v ISASu přednášku.

O víkendu nás Jošiki a Teiko pozvali na

109

výlet do Hakone. Bylo zamračeno a celá hora Fudži byla skrytá v husté mlze. Vydali jsme se lanovkou a pak pěšky na prohlídku sirných pramenů. Měla jsem pocit, že se nacházím v ďáblově rokli. Smrdutá síra a horká pára unikaly z nitra země.

V jednom sirném jezírku se vařila vejce.

Pán v černých holínkách přinesl kovovou bednu s vejci bílými a ponořil je do horké, smrduté vody. Za chvíli vytáhl vejce černá.

Přesněji řečeno, černá byla jen skořápka – díky chemické reakci. Po obědě jsme se příjemně unaveni vrátili do apartmánu. Česká i japonská oční víčka měla co dělat, aby zůstala aspoň trošku otevřená. Déšť monotónně bubnoval na střechu kap, kap, kap. Všem se chtělo spát. Osmělila jsem se: „U nás, když jsme po obědě příjemně unaveni, si dáme šlofíka. České slovo to není, původ má v němčině (schlafen – spát), ale každý Čech mu rozumí. Máte něco podobného i u vás?“ – „No jejda, to víš, že máme. HIRUNE!“ (hiru – poledne, NEmasu – spát) S radostí i úlevou jsme se všichni poskládali vedle sebe na zem a dali si hirune.

SNÍDANĚ V září 2006 jsem opět letěla na měsíc do Japonska. Tentokrát ovšem sama a do rodiny. Pozvali mě Teiko a Jošiki. Asi se budete divit, ale nejtěžší pro mě byla snídaně. Byla velmi bohatá: rýže, ryba, nakládaná slaná zelenina, kousek ovoce. Ale ráno rybu? K obědu nebo k večeři samozřejmě, ráno to byl problém.

Před cestou do japonské rodiny jsem si ovšem řekla, že se budu držet místních zvyklostí. Byla jsem tedy potichu, i když mě to stálo nemalé úsilí. Musím ale pochválit svůj žaludek. Byl velmi statečný!

Po čtrnácti dnech přijela na víkend dcera mých hostitelů Hisako, která studuje na univerzitě v Cukubě dějiny umění. Pochvalovala si, jaké krásné a bohaté snídaně maminka připravuje. „To je na tvou počest,“ řekla mi. Okamžitě jsem zbystři-

110

la. „A co tak obvykle snídáte?“ – „Toust nebo croissant.“ JOGURT V jiné rodině, kde jsem byla dva dny, se mě kamarádka Kikuko zeptala, jestli bych si na snídani nedala jogurt. Řekla jsem, že ano, a už jsem se těšila, jak si ho s kávičkou vychutnám. Ale co to nevidím, ona si pěkně dlabe jogurt, a pro mě nic.

Jelikož se známe už dlouho, troufla jsem se jí na to zeptat. „Vždyť jsi mi řekla, že ho nechceš.“ Teď jsem se divila zase já, protože jsem řekla: ANO. A v tom byl kámen úrazu. Japonci se ptají negativní větou a já, když odpovím ano, tak souhlasím, že nechci. Když chci, musím říct NE. Zkušenost mojí japonské přítelkyně v Čechách byla opačná – a vlastně stejná. Když se jí někdo zeptal, jestli něco nechce, a ona to chtěla, tak odpověděla NE. Jelikož byla ve vysokém postavení, netroufala si už svoji odpověď měnit.

NUDLE Nudle, asi dvacet centimetrů dlouhé, jsou velmi oblíbeným jídlem. Je jich mnoho druhů. Liší se šířkou a moukou, ze které jsou připraveny. Kromě pšeničné se dělají i z rýžové a pohankové. Pohankové jsme měli k večeři se sójovou omáčkou.

Najednou se mě Jošiki zeptal: „Tobě to nechutná?“ – „Chutná, proč se ptáš?“ – „Nic neslyším.“ Pak mi řekl, že musím nahlas srkat, aby bylo slyšet, že jsem spokojená, že je jídlo dobré. Kdyby prý kuchař v restauraci neslyšel hosty, jak hlasitě srkají a mlaskají, byl by smutný. Myslel by si, že špatně navařil. ČESKÁ KUCHYNĚ Hlavním jídlem je pro Japonce večeře, protože se u stolu sejde celá rodina. Vyhlásila jsem tedy večer české kuchyně.

Odpoledne jsme se s Teiko vydaly na nákup. Brzy jsem zjistila, že to nebude tak snadné, jak jsem si původně myslela.

Chtěla jsem udělat kuře na paprice, ale ouha, nemají sladkou papriku, jen chilli.

Uvařím fazolkovou omáčku. Když jsem ale viděla, v jakých malých svazečcích se fazolky prodávají, bylo mi jasné, že bych musela vykoupit tři obchody se zeleninou. Nakonec jsem napsala na jídelní lístek kuře s pórkovou omáčkou a bramborem. Dala jsem do košíku pytel brambor, což je asi kilo a půl. Běžnější je kupovat brambory na kusy. Teiko se zhrozila. „Na co chceš kupovat tolik brambor? Brambory nekupuj, ty mám doma!“ – Znalá japonských poměrů jsem se zeptala, zda má doma brambory dvě. „Ano,“ odpověděla.

Pytel jsem nechala v košíku a přidala ještě tři pórky. Doma jsem se pustila do vaření. Slyšela jsem, jak Teiko telefonovala kamarádce, že to bude hodně zdravé, protože jsem tam dala celé tři pórky. (Japonci používají pórek ve velmi malém množství – jako přízdobu do polévky.) Když jsem vařila tu neskutečnou hromadu brambor, přišla se mě moje starostlivá přítelkyně ještě dvakrát zeptat, jestli opravdu nebudu potřebovat rýži. Byla jsem zvědavá, jak jim bude české jídlo chutnat. Měla jsem radost, protože si přidali, Hisako dokonce dvakrát. Jošiki se mě pak zeptal, jestli bych to mohla uvařit ještě jednou, že by na českou večeři pozval i bratra s rodinou. Jen tak na okraj – Jošiki má svého bratra rád!

TRADIČNÍ JAPONSKÁ MÍSTNOST Marian mi často říkal: „Ty máš všude tolik věcí, vem si příklad z Japonců. Podívej se, jak mají krásně prázdné místnosti.“ A tak jsem se na ně podívala. O takových úložných prostorech, jaké mají Japonci, se mi ani nesnilo. Vím to moc dobře, protože v noci, když všichni spali, jsem jim tam vlezla. Samozřejmě nejsem tak nezdvořilá, abych svým přátelům otevírala skříně a nakukovala dovnitř. ALE... Oni mě na noc uložili do té krásné, tradiční, prázdné místnosti. Ustlali mi na tatami, popřáli dobrou noc a zašoupli dveře.

PŘEŽÍT: JAPONSKO

V noci se u mě přihlásila jistá potřeba, rozsvítila jsem a co nevidím – šest stejných zasunovacích dveří. Při zoufalé snaze rychle najít ty, které vedou na chodbu, jsem objevila ty rafinovaně skryté, velké úložné prostory...

KABUKI Divadlo kabuki vzniklo začátkem 17. století a představení trvala i osm hodin. Dnes se hrají už kratší verze a vstupenku si lze koupit i na jediné dějství. V letech 1603 – 1629 hrály kabuki pouze ženy. Dámy se ale po představení věnovaly ještě dalším radostným aktivitám, což se nelíbilo šógunovi, který chtěl ochránit veřejnou morálku, a tak účinkování žen v kabuki zakázal. Divadlo již ale bylo mezi lidmi velice populární, tudíž v něm ženy vystřídali mladíci. Ale i ti se líbili mužům a byli k nim vstřícní. V roce 1652 byl vydán další zákaz. Kabuki nesměli hrát mladíci, nýbrž jenom a pouze muži zralí. Do vyhlášeného divadla Kabukiza v Tokiu mě pozvala Jumiko. Sešly jsme se na Ginze u lva, což je obvyklé místo schůzek, tak jako u nás na Václaváku u koně. Představení začínalo v půl páté a z e-mailu jsem věděla, že bude končit až v devět hodin. V divadle mi Jumiko obstarala přehrávač, kde byla hra namluvena anglicky. Bohužel to dost šumělo a pro mě bylo mnohem zajímavější poslouchat zvláštní řeč herců. Hra byla z období Edo a herci na sobě měli dobové oděvy. Obdivovala jsem herce, kteří hráli ženské role, jejich jemné pohyby a gesta.

Kdybych nevěděla, že kabuki smějí hrát pouze muži, asi by mě ani nenapadlo, že „ženy“ na jevišti přede mnou nejsou ženy.

(Specialisti na ženské role se jmenují onnagata a tato role je dědičná, předává se z otce na syna.) Po hodině a půl byla přestávka. A teď mě čekalo překvapení.

Celé divadlo se proměnilo v jednu velikou jídelnu. Lidé si z tašek začali vytahovat krabičky s jídlem, včetně Jumiko, která měla jídlo i pro mě. Foyer divadla zaplnily

PŘEŽÍT: JAPONSKO

stánky s občerstvením. Hra pokračovala a já jsem se brzy přidala ke skupině lidí, kterým padla hlava na stranu a trochu si zdřímli. Myslím, že i se zdřímnutím kabuki počítá, a tak se občas z věžičky ozval ostrý zvuk činelů a všechny spící diváky probudil. Ve 20:45 stáhli opět oponu, lidé párkrát tleskli a začali se zvedat. Tu vběhly do hlediště uvaděčky a začaly volat, že ještě není konec. Znovu jsme se posadili.

Konec byl opravdu až v devět. Pár diváků opět tlesklo a šlo se domů. Žádné klanění herců, žádné mohutné ovace jako u nás.

NECKY Při svém druhém pobytu jsem se seznámila s onsenem a byla to láska na první pohled. Higaši Otaru Onsen ve Fudžino byl výjimečný. Venkovní bazén měl zasazen do zeleně, s krásným výhledem na hory.

Uvnitř nebyly bazénky. Stály tam v řadě škopky a necky s vodou, která do nich malým proudem přitékala. (Škopky a necky byly vyrobeny ze dřeva stromu hinoki, který roste jenom v Japonsku.) Teiko se ponořila do škopku. Já jsem se o to ani nepokoušela, protože i kdyby se mi to náhodou povedlo, vytěsnila bych z něj všechnu vodu. Zamířila jsem k jediným volným neckám. Japonečka, která se převalovala a plavala v sousedních, mi nabídla, že mě pustí do těch „svých“. Řekla jsem, že to není třeba, a pomalu, opravdu velmi pomalu, jsem se nořila do vody, která byla obzvláště horká. Později jsem vyzkoušela i jiné necky, kde, jak jsem zjistila, byla již voda přiměřené teploty. Nyní jsem už chápala, proč mi slečna udělala tu velkorysou nabídku. Dodatečně jsem si všimla, že nad těmi „mými“ prvními neckami visela cedule. Znaky číst neumím, ale jsem přesvědčena, že tam bylo napsáno: Voda pro přípravu polévky misoširu.

PRANÍ Obdivovala jsem japonské pračky. Perou ve studené vodě asi jen patnáct minut

a dává se tam kávová lžička prášku na praní. Později jsem se dozvěděla, že tajemství není v pračce, ale v měkké japonské vodě.

Samozřejmě jsem při praní prádlo třídila na bílé a barevné, jak jsem zvyklá z Čech.

Japonky ale praly vše dohromady. Když mi zavolala japonská kamarádka, která žije v Praze, s dotazem, kde může koupit odbarvovač, bylo mi hned jasné, co se stalo.

CIBULE Blížil se čas mého odjezdu. Od Teiko jsem se naučila uvázat si sama velké obi. Její kamarádka z toho měla radost a darovala mi dvě velká obi a k nim dvě kimona s tím, že pro ni jsou moc velká. Teiko mi k tomu přidala další tři obi a pět kimon, načež přišla ještě tetička s balíkem dalších kimon. Váhový limit na kufr v letadle je 20 kg a 8 kg je na příruční zavazadlo, které navíc musí mít stanovené rozměry 55x40x20 cm. Teď přede mnou na zemi ležel můj kufr, moje oblečení, osobní váha a neskutečná hromada krásných kimon a obi. Po dlouhém boji se mi podařilo kufr zavřít, ale byla v něm jen tři kimona. Ručička na váze ukázala 19,8 kg. Obi a další věci jsem nacpala do velké tašky, kterou jsem si netroufla vydávat za příruční zavazadlo, i když bylo pod váhovým limitem.

Odjela jsem na noc do hotelu na letišti.

Ráno jsem se do letadla opravdu vyšňořila. Měla jsem na sobě dvoje kalhoty, k tomu triko přemotané obi s motýly, na něm obi s horou Fudži, svetr a bundu.

Příruční zavazadlo díky tomu získalo správný rozměr. Teď by ze mě měla Teiko radost. Při oblékání jí vadila má slovanská postava – velký rozdíl mezi pasem a boky.

Vždycky se snažila různými vycpávkami a ručníky ze mě udělat válec, aby kimono hezky splývalo.

Nyní jsem byla válec jako z učebnice geometrie, jen kimono by mi musel půjčit zápasník sumó.

111

112

bleu blanc rouge #6 TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Tenhle sloupek vznikal jako komplementární souputník zprávám z tábora Gooners.

Léta hrajeme tužku, pojďme si na rameni plakat vzájemně. Jenže pak se karta obrátila – Montreal šel nahoru, tam si nabil nos, ale na optimismus před novou sezónou bylo zaděláno. A pak se karta obrátila znovu. Já sice nerozumím fotbalu, ale pochopil jsem, že Arsenal v létě koupil Waynea Gretzkyho nebo tak něco, a hlavně jsem viděl gól proti Norwichi, za který se myslím chodí rovnou do nebe.

Canadiens? Ti góly dávat přestali, zcela po vzoru svých nejvybranějších ročníků, kdy byla trefa do soupeřovy branky podobnou událostí, jako je v golfu hole-in-one. Ne snad že bych nás už na tom golfu viděl – pořád je před námi ještě několik měsíců, kdy se můžeme propadat hlouběji a hlouběji do bahna –, ale je něco shnilého ve městě frankofonním, když i jeho starosta (!) posílá přes twitter jednoho z našich centrů na farmu do Hamiltonu, s’il vous plaît.

peme dál. Prostě mi dejte zdravého Jemelina, který má brzy nastoupit po úmorné rekonvalescenci, dejte mi Prusta, který se jako jeden z mála v týmu nespokojí s vyhraným Movemberem, a dejte mi hokej, ve kterém padají góly pokud možno do obou branek – a pokud možno v množství větším než malém. Protože hrát bez gólů?

Vždyť jsem říkal, že fotbalu nerozumím.

deník tuláka #6 bok po boku umění TEXT THOLLEM PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

Vloni jsem od Full Moonu dostal nabídku zpracovat své muzikantské cesty do šesti sloupků – a tohle je ten šestý, poslední. Kdo byste měli zájem mě dál sledovat, budeme s Angelou k potkání na turné k různým z našich projektů, ke kterým se od dubna připojí multimediální promítání krátkých filmů a přednášek o umělcích a komunitách, na něž jsme v rámci našich cest narazili.

Největším zklamáním nicméně není David Desharnais, trpaslík mezi trpaslíky, ale přístup veteránů v týmu. Nevím, jestli tuhle manýru chytili od v létě příchozího Dannyho Brièra, ale zatím je ten hokej nijak zvlášť nezajímá, jako by spoléhali na to, že do playoffs to nějak doplácáme a tam, TAM se začnou dít zázraky (například vyhrané vhazování). Což se díky dvěma světlým bodům současné sezóny možná i stane: Carey Price chytá jako znovuzrozený a tzv. „Kid line“, tedy trojice Gallagher – Eller – Galchenyuk, hraje přesně tak, jak jsem si tu v předchozích zápisech vybájil.

Na zimu se chystáme usadit v Novém Mexiku a natočit tam seriál dokumentů o sedmi letech strávených na turné. Cílem je přiblížit pestré a nepříliš zmapované dění v kultuře na obou stranách oceánu.

S přednáškami se zaměříme na témata, se kterými se potýkají umělci i celé komunity, a také na potřebu věnovat pozornost dění mimo záběr médií středního proudu.

Chceme spojovat, vzdělávat a hlavně inspirovat veřejnost, umožnit lidem nahlédnout do uměleckých organizací, sloužících daným komunitám i za mrzké a nadále se snižující finanční podpory. A umělcům chceme nabídnout jak recepty na život na cestách, tak je popíchnout k vytváření nových vztahů mezi uměním a společností.

Jenom mě už nijak zvlášť nebaví přemýšlet, jestli to bude stačit klasicky jen na playoffs, ze kterých budeme po prvním kole venku, nebo jestli se nějakými haluzemi prodrá-

Před Novým Mexikem nás čekají ještě dva týdny v Tennessee a Nashvillu. Vystoupím mimo jiné na koncertu pořádaném neziskovkou Shaking Ray Levi’s Society, která

SLOUPKY

se už léta stará o umělecké vzdělávání studentů s fyzickým i psychickým postižením.

V roli pořadatele přivezli do Chattanoogy například Plastic People of the Universe.

Název je odvozen od kapely The Shaking Ray Levis, kterou tvoří Bob Stagner a Dennis Palmer. Šlo o první americkou skupinu vydávající pod Incus Records a letité spolupracovníky v různých uměleckých projektech. Do Chattanoogy se vracím poprvé od Dennisova letošního úmrtí. Jsem neskonale vděčný, že jsem ho mohl nazývat svým přítelem. Takže poslední tečku bych rád věnoval Dennisu Palmerovi a té jeho „starosvětské avantgardě“. A poslední vykřičník? Vzájemné provázanosti!

eyeswideshoot #11 hlad TEXT AXE

Kam jdete, když se potřebujete dozvědět něco o filmu, který se chystáte vidět? Nebo na konfrontaci názorů po jeho zhlédnutí?

Metacritics? IMDb? Rotten Tomatoes?

Nebo vám stačí trailer a diskuze v tramvaji cestou domů? Po více než deseti letech jsem si znovu založila účet na Česko-Slovenské filmové databázi. Přestože se málokdy shodnu s jediným komentářem a žebříček nejlepších/nejoblíbenějších filmů bych v lepším případě přirovnala k volebnímu vítězství socanů, zjistila jsem, že portál ČSFD bývá první adresou, kam zamířím. (Obvykle abych se dozvěděla, že blbost, kterou jsem právě viděla, aspiruje na film roku, už se chystá pokračování a Matt Damon je nový Leonardo DiCaprio a DiCaprio nový Brad Pitt. Bah.) Svůj vklad do gaussovy křivky hodnocení považuju za víceméně symbolický (ostatně, stejně jako 13 790 dalších uživatelů, miluju Clinta Eastwooda), mnohem zajímavější jsou zjištění reflektující můj skutečný filmový vkus a jeho vývoj za posledních, řekněme, deset let.

113

Když pominu filmový pravěk videopůjčoven, gymnaziální kinovýlety na Gladiátora, Klub rváčů nebo Sedm a televizní program 90. let, filmy jsme začala sledovat pořádně až po maturitě. První rok na vysoké jsem bydlela na kolejích a přístup ke kolejní síti byl něco jako mapa k pokladu. Bylo tam všechno. Stáhnout, podívat, uložit na externí harddisk (snad na horší nebo lepší časy), další. V práci u kompu jsem sledovala Pasoliniho, v pauzách mezi učením Futuramu a Červeného trpaslíka. Některé filmy z té doby mi zůstaly a nedám na ně dopustit dodnes (Sedmá pečeť, Stalker), ale upřímně, z filmografie Luise Buñuela si pamatuju leda kulový, u filmů Jean-Luca Godarda pravidelně usínám a ze Steva McQueena (toho bílého) mám kopřivku.

A jsem čím dál přesvědčenější, že David Lynch je magor. A Kubrick taky.

Takže. Zjistila jsem, že mám opravdu ráda filmy Sama Mendese. Znamená to, že je to můj oblíbený režisér? Zjistila jsem, že jsem viděla opravdu hodně filmů s Leonardem DiCapriem – a hodně z nich se mi líbilo. Znamená to, že je to můj oblíbený herec? (Doufám, že ne, je strašně vošklivej!) Nejlepší zážitek z Varů, kromě belgického emo-country Broken Circle Breakdown, bylo půlnoční promítání Dredda ve 3D. Umění vaty v Hobitovi? Tři Oskary pro Argo? Asi jsem si spletla dveře. Gravity my ass. A proč všude hrají Matt Damon a Ben Affleck?

Pozoruju, jak jsem v té svojí novodobé zdánlivé nenáročnosti hrozně náročná.

Běda, jak je špatný film špatný a obyčejný moc obyčejný. Že je něco sci-fi, ještě neznamená, že to musí být takové sci-fi, ne? Proč jsou všechna dramata tak dramatická a romantické komedie tak pitomoučce směšné? A kdy jsem naposledy viděla nejen dobrý, ale opravdu dobrý film? Moment, ČSFD píše, že v roce 2008. Což sice není 1968, ale stejně: no nazdar.

114

los(t) clásicos 4 nejchytřejší kluk na světě TEXT RADIOMIR

„Ha... no, je to všechno tak trochu divný, co?“ Nerad se na náhody dívám fatalisticky. Dokážu si ale připustit, že shoda okolností dokáže člověka postavit na novou kolej. Nebo alespoň katalyzovat jeho vývoj. Náhoda mi do ruky vložila opus Chrise Warea a náhoda taky prohlubuje utrpení Jimmyho Corrigana. Víra v předurčení vás sice může dostat z těžké situace, ale je dost možné, že nikdy nenajdete její obrysy.

Nejchytřejší kluk na světě je bezpochyby mistrovské dílo, komiks nabourávající i vysvětlující celou podstatu kresleného média. Nároky kladené autorem na čtenáře jsou místy nesnesitelné, záleží ale na čtenářově přístupu. Ware rozhodně svým až chorobným perfekcionalismem nikomu nic neusnadňuje.

Jimmy Corrigan: nejchytřejší kluk na světě vypráví o složité duši jednoduchého člověka. Jimmy se nechává unášet proudy náhod a vlastní představivosti, aniž by reálně do dění zasahoval. Sám si sice uvědomuje, že život je jinde, ale je pro něj nemožné z kruhu utrpení vystoupit. Duševní sebemrskačství prorůstá celou knihou a Ware jej vede ke kulminaci sice zvolna, ale naléhavě. Forma, se kterou pracuje, je v dokonalé symbióze s obsahem, a tam, kde by jiný autor sáhl po zkratce, zahrne čtenáře detailem.

Ačkoliv je kniha prostoupena pocitem bezmoci a depresí, šikovně ji vyvažuje křehká a místy nostalgická poetika, která ředí dusivou atmosféru a čtenář díky ní nevědomky zapomíná na podstatu věci – jen však něž ho na zem vrátí další vlna tryzny. Jimmy se přitom nepotýká s reálnými existenčními problémy, Ware spíše sleduje rozklad mys-

li člověka neschopného zdravé socializace, kterému se navíc vysmívá abstraktní princip náhody.

Nejchytřejší kluk na světě je komplikovaná výprava po stezce utrpení a k pochopení obsahu je třeba přistoupit na místy až nezdravou autorovu hravost, která ale splňuje účel: pokud se vám podaří najít klíč a v případě, že jste ochotni nést kus jeho břemena, budete s Corriganem kamarádi už navždycky. Cest je několik a dovést vás na jejich soutok může jak soustředěnost a pečlivý přístup, tak obyčejná náhoda.

nahoře v labi, dole v severu xvi: pod(e)zi(re)m TEXT JIRKA IMLAUF

Ach ty podzimy, tak blízko od léta, tak blízko do zimy, na nic si nedosáh, jak Puškinův Aleko, všechno je na dosah, a přitom daleko, všechno se v tom vlhkym studenym vzduchu klepe vymknutostí a škemrá o azyl, milostnej příběh lodi a přístavu, lano si hoď, kde je ta kotva, zakotví loď?

Zdá se, že sotva.

Přemejšlim nad timhle sloupkem, jestli k něčemu je, jestli to neni jen poetický škytání přiopilejch řádků, jestli to nejsou jen výlevy, ve kterejch občas škytne motor, bleskne jiskra, ale jinak patřej do výlevky.

Dá se z něho něco dozvědět, o tomhle městě něco dozvědět, o tom, jak se v něm žije, jak si v něm stojíme, jak to v něm chodí, jak v něm čas běží? Kdo a proč to čte, co z toho má, kolik lidí štve ten nespisovnej jazyk? Lámu si hlavu a ptám se svýho mentora souseda, poslouchá Avrila a přitom leptá látku, jo uplně odvázanej není, ale neřiká stojí to za starou bačkoru, řek by to. Z mých blízkých to čte jen pár lidí a nikdy mě neklepou po ramenou, ne že bych se na to klepal, ale zajímá mě, jestli je to k něčemu, a když, tak k čemu, budu se muset zeptat.

SLOUPKY

Podzim rád začíná tam, kde cejtí středověk, začal tak i tady, v tomhle městě řeky, betonovejch schodišť a sobotní vyždímanosti, o den dřív než ten astronomickej, v podhradí hradu Střekova, a pak se vyšplhal na vyhlídkovou terasu a ještě výš, ve výklencích a starých ratejnách četli herci z ústeckého Činoheráku texty německy píšících autorů, taky Šípkovou Růženku, taky Zámek, byl to zvláštní večer, v místnim kiosku neměli do grogu rum a došlo jim bílý víno, v starý dobrý nesympatický restauraci zas měli dvojku za dvě stovky, ale bylo mi tam dobře, vzduch voněl řekou a mrakama. Zámek na hradě, kde kdysi Wagnera napadl Tannhäuser, Mácha si tam sušil zablácený kamaše a Karel May potkal Ducha Llana Estacada. Říkal jsem si, trčí tady už sedm set let, jak dlouho ještě vydrží, dole ve městě si v temnejch myšlenkách dokážete představit, že tohle tu jednou nebude, ale u středověkýho hradu to jen tak nejde. Šest dělových kulí generála Laudona zavrtaných ve skále, kdo najde místo, ze kterýho jsou vidět všechny najednou, může si něco přát. Přeju mu to.

Karel May si čte Máj v hospodě Srdíčko v Brný a štamgasti ty se maj jsou u toho ty výstřely plaší i srny v lesích okolo.

Právě ho, popletu, u piva napadl Vinetů Ten podzim pak pokračoval a přines stejně jako jeho předkové studený dny a horký dny, vichry i klidný povětří, čvachtavý zvuky mokrýho listí pod nohama, mlaskavý zvuky tlačítek pod rukama, cinkavý zvuky pod šálkama a taky tu otázku, co se pořád vrací, jaktože tohle je ta nejsilnější část roku. A vždycky mě napadne, je to něco

SLOUPKY

se vzduchem, barvy jo, dobrý, konec kolečka jo dobrý, srovnání se ženou – o kolik je zralá krásnější než mladá – jo dobrý, ale fakt mám pocit, že ten trik, to tajemství, má něco společnýho se vzduchem, je to v něm, někde to tam třepotá jak záclony v tichym bytě, možná to neni jen tajemství podzimu, ale všeho.

Běháme kolem desky, píšem si stohy mailů, mám pocit, že to hlavní, udělat a nahrát písničky, je stokrát snadnější než celej ten kolotoč okolo, mluvim v několika rozhovorech o Ústí v různejch souvislostech, proč ho vidíme takhle, co je na něm zvláštního, jestli je to tak, jak to vypadá zvenku, že se v něm propojujou různý umělecký party, a v duchu si řikám, je to všechno takhle?

Neni Ústí město jako každý jiný, jen trochu víc zbědovaný? Klíše menší, Větruše nižší, lidi se potkaj tak ještě na baru, ale jinak spolu nemaj zas tolik společnýho? V pátek v noci neni radno se moc producírovat v centru po ulici, patří to tam bandám z Mechanickýho pomeranče, přes tejden je to město plných hypermarketů a podmračených pohledů, ucpaných silnic a nosů, nový výlohy podél Labe a hlavního nádraží už pár let zejou prázdnotou, protože nájmy jsou pro ty, který by v nich chtěli prodávat kafe, knížky, sendviče, knoflíky, hudbu, ponožky, mapy, termosky a noviny, moc vysoký. Vysoký a ostrý. Neni to město pro mě přitažlivý spíš jen tim, že jsou to kulisy, ve kterých se odehrávaj mý osobní dramata?

Když zabloudíte v noci v pustym lese nebojte se přízraků a tmavejch šelestů prostě se zeptejte někoho na cestu Takže v těch kulisách brouzdám a kličkuju mezi autama, a jak se zkracujou dny a prodlužujou seznamy toho, co mám udělat, řikám si, jen ten svuj čas neprokličkovat.

Beru dvě třídy osmáků do kamennýho divadla, co je prý zmenšená kopie vídeňský opery, na Café Aussig, solidní taneční divadlo, jeviště je kavárna, kterou prochází dvacátý století od secese až po Havlovy časy, osmačky maj na sobě halenky, osmáci košile a koukaj na ten mumraj s otevřenou pusou a vypnutejma mobilama. Kousek odtud se na začátku října na jeden večer skoro zázračně otevře starej dobrej sympatickej Hraničář, kino, který je už tři roky zavřený, a úplně se zaplní při Pecha Kucha Night, dvacet obrázků na plátně a na každej jen dvacet vteřin, aby devět umělců, architektů a designérů ukázalo, na čem právě dělaj. A ten chlap, co dole v předsálí roky prodával kafe a kukuřici, tam byl zase, neuvěřitelný, byla to regulérní cesta časem. O pár dnů pozděj začne v Činoheráku divadelní festival Kult, vidim tři představení, Spitfire Company s maskovanou černou groteskou Antiwords inspirovanou Havlovou audiencí, hned druhej den snad ještě lepší Divadlo Gočár od Miloše Orsona Štědroně, muzikál nebo prvorepubliková revue nebo hudební divadlo, nic takovýho jsem ještě neviděl, chtěl bych bejt herec, zatim mám jen takovej hlad, a pak Dejvické divadlo a Ucpanej systém podle povídek Acid House Irvina Welshe, taky dobrý, první liga a ústecký publikum na vrcholu blaha, potlesk na otevřený scéně, filmový tváře a nepopiratelná herecká kvalita, zase hospoda na scéně, takovejch je tady kolem Míráku víc než ve Skotsku. Jen se mi ten večer moc nechtělo poslouchat ty výbuchy smíchu. A v Mumii se hraje jak o život, stihl jsem Fiordmoss a tentokrát mám otevřenou pusu místo osmáků já, a pak na konci října Scott McCloud a při Girls of Prague jsem zase po nějaký době šťastnej. Třeba se v tomhle městě fakt něco pohnulo. ... teď vpravo za stromem zatáčka kam vede?

115

a nikde ani živáčka nezbejvá než zeptat se sebe Neni tenhle sloupek jen výlevka? Tyhle básničky jen Puchmajerův c&k rýmovník?

Hrad Zámek? Zámek stodola? Stodola pro vola, co tolik provolá?

Zvonil a bušil jsem na dveře a nic hm, tak bezva na mejdan básníků Seifert mě nezval Podzim v Desire je ale skutečnej.

slova bez kofeinu TEXT AL BURIAN PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

Setkání s andělem Moronim mnou otřáslo.

Jeho zjevení v náhlém křísnutí hromu do mých oken bylo děsivé a z jeho prorockých slov o tom, že tráva bude můj konec a chlast mě zbaví pohlednosti, jsem se rozklepal strachy. Moroniho neochvějná vševědoucnost, jeho vhled za obzory vědění, které jsem nebyl s to obsáhnout, no a navrch nutnost skoncovat s pitím a hulením – to všechno bylo pro mou bytost šokem, kvůli kterému jsem několik měsíců nedokázal usnout. Časem mi došlo, že nejde jen o nespavost, ale že mě patron všech mormonů nabádá k hlubšímu následování pravidel své víry. Mormonství zapovídá kofein. Moc mě to nenadchlo, ale copak jsem měl na výběr? Musel jsem skoncovat s kafem.

Každý máme své neřesti, někteří lidé rovnou několik. Většina z nás by si zvládla leccos odepřít. Ale kafe? Neexistuje výzkum, který by kávu spojoval s nějakými neblahými následky. Léta jsem vypil patnáct až dvacet šálků denně a nikdy se ani v nejmenším nezaobíral zájmem toho nechat.

O ničem podobném jsem prostě ve svém

116

životě neuvažoval. Už jsem se viděl, jak si na smrtelné posteli dávám poslední černé kafe a poslouchám u toho Black Flag, zpívající o „black coffee“. Jenže teď byla podobná představa passé. Nejenom že mi moje nové náboženství zakázalo Black Flag, ale vzepřelo se i mé tělo a donutilo mě vysadit na pětníku.

Na každý pád se Moroni nepletl ohledně marihuany. Psaní jen překáží. Věty se vám rozplétají do nesouvislosti, do slov padají gramatické chyby. Alkohol je u psaní podobně na pytel, ale z odlišného důvodu: jde o depresant, házející člověka do apatie.

Jasně, věty dávají smysl, ale co jako? Proč se vůbec obtěžovat? Pocit apatie, prázdnoty umí být příjemný, když po prvním loknutí zvedá z ramen tíhu zodpovědnosti.

Jenže pak přijde druhý panák a to už voláte kamarádům, jestli by s vámi nezašli na třetího. Uzávěrky přestávají škrtit. „Říká se, že alkohol neřeší problémy,“ říkával můj kamarád Sean. „A víš ty co? On je ve skutečnosti řeší.“ Co se psaní bez kávy týče, tudy vlak nejede.

Uzávěrky se blížily a míjely mě, zatímco jsem dřepěl před prázdnou svítící obrazovkou a snažil se vybavit si alespoň jednoho slavného mormonského spisovatele. Člověk si obvykle neordinuje léky čistě z rozmaru. Většinou za tím bývá pádný společenský důvod. Společnost má za to, že drogy a chlast vedou k nestoudnému chování, ale ve skutečnosti ho pomáhají udržet na uzdě. Většina lidí se ale nalije, aby je to hodilo do normálu, aby jim hlavou neburácely hlasy připomínající člověku, že marní svůj život pronásledováním ničeho ve jménu společnosti, která ho pomíjí. „Léky jsou způsob, jak posunout individuální stav jedince do rovin, ve kterých snáší jinak nesnesitelné podmínky,“ říká Theodore Kaczynski. Kdokoli v západní společnosti volá po společnosti bez drog,

dává průchod nejzabedněnějšímu, nejsobečtějšímu pokrytectví – jen díky štědré dostupnosti stimulantů a narkotik fungují lidé v mezích udržitelného společenského řádu. Vraťte nás do přirozenosti, seberte nám drogy a rozpadneme se.

Došlo mi, že magořím. Potřeboval jsem duchovní oporu. Jako Snoop Dogg, lapený v životním stylu, se kterým dávno nesouhlasil, i já pomýšlel na konverzi k rastafariánství. S Jahovou pomocí bych se mohl vrátit k drogám a měl bych to posvěcené od vyšší prozřetelnosti. Taky bych si mohl změnit příjmení na něco odvázanějšího.

Především jsem se ale toužil vymanit ze spárů Moroniho. Poptával jsem gurua nebo šamana, který by mě vyvedl na cestu všeobjímajícího sebezničení. Byl jsem si jistý, že existuje, zbloudilý kdesi v poušti.

Zavolal jsem do Washingtonu, D.C. na informace o telefonních číslech. „Potřeboval bych číslo na H.R.,“ povídám. „Je to naléhavé.“ „H.R.?“ ujišťoval se operátor a zhluboka si povzdechl. „Iniciály H a R? Nic víc nemáte?“ „H.R., zpěvák Bad Brains,“ řekl jsem. „Vy asi nebudete původně z D.C., že? Kdy jste se přistěhoval? Chci říct – máte vůbec nějaké ponětí o tamní hudební scéně?“ Zjevně neměl. Vysvětlil jsem mu, že H.R., frontman nejlepší hardcorové kapely všech dob, byl bezesporu mystikem.

V osmdesátých letech na silnici do Západního Berlína vyskočil z dodávky, přelezl plot do nikam a toulal se komunistickou pustinou. Představoval jsem si ho, jak s rasta copánky a vyraženými zuby zabloudil do nějaké vesnice v NDR, brebentil o zničení Babylonu a nutnosti sjednotit potomky Sionu. Nějaký čas strávil v newyorské base, kde skončil po marihuanové šťáře. Zpěv do Sacred Love nahrál telefonátem z cely. Pře-

SLOUPKY

mýšlel jsem, která vyšší moc zaspala, vykašlala se na svou povinnost a zapomněla ho před cestou do parku v záblesku světla varovat, ať tam tu trávu neprodává, protože kupec bude polda. Nejspíš Isis – i když zrovna její božská prozíravost nejspíš věděla, jak skvěle bude ten vězeňský telefonát znít. Snad bylo její mlčení té noci součástí velkého kosmického úmyslu. „Hudební scéně?“ podivil se operátor. „Pane, všechny hovory na informace z Washingtonu, D.C. jsou přepojovány do call centra tady v Bangladéši. Satelitní technologie, víte! Možná jste o ní zaslechl? Vítejte v jedenadvacátém století. Ale poslechněte, kdyby vás to zajímalo, sám hraju v kapele a milerád vám pošlu nějaké empétrojky, když mi na sebe poskytnete e-mail...?“ „Ehm, to nemusí být, díky,“ odpověděl jsem. „Už teď mám muziky, kterou bych chtěl poslouchat, nad hlavu.“ „Chápu,“ řekl operátor posmutněle a zavěsil.

colours of the moon #2 nehroutící se novostavby

– liší se jenom počasím a hlavní hvězdou (v domácích podmínkách je to obvykle rozhodující faktor, ale zkusme to obecně).

Festivaly u vody jsou fajn. Zvlášť pro Středoevropana má přímořské letovisko odér dovolené, tedy pokud není patnáct stupňů a nezasmrádá přilehlá kafilérka. Festivaly v poušti jsou fajn. Taky v Japonsku a na Novém Zélandu. Možná ne pro beduíny, Japonce nebo Novozélanďany, ale mít příležitost, bylo by těžké odolat.

A pak jsou festivaly, které jsou speciální jinak. A nemusíte za nimi na kraj světa.

Poslední dva ročníky německého open-airu Melt! jsem absolvoval jen kvůli tomu, že se koná na poloostrově osázeném vyřazenými těžařskými stroji. Sightseeing mě nikdy neomrzel, vždycky jsem se v rámci volně moderované prohlídky na jeden z monstrstrojů vydrápal a svým nablblým úsměvem kazil fotky okolního jezera. Večer jsem pak alespoň jedním okem sledoval Björk, abych o akci mohl napsat něco víc, než že je vysoko.

Jedna z otázek průběžné hudební ankety, kterou jsem vyplňoval v srpnu, se zajímala o nejlepší festival roku 2013. Být to o pár let dřív, vyjmenoval bych jich deset včetně kompletních line-upů, přihodil pár historek z cesty, stanového města i zákulisí a stejně se nakonec nemohl rozhodnout. Stejně těžké je sestavit top 3, když se o prázdninách objevíte všehovšudy na dvou open-airech. Otázku jsem přeskočil.

Ne úplně stejně, ale hodně podobně se cítím v areálu Dolní oblasti Vítkovice, kam se Colours of Ostrava přesunuly z Černé louky v roce 2012. Swans a Grinderman minuli hlavní vítkovická prkna jen o jeden ročník (škoda, za Alanis Morissette bych je vyměnil okamžitě), ale klidně a rád si počkám na to, až si pod VP1 natahají vercajk třeba Einstürzende Neubauten. Nedivil bych se, kdyby se pak Blixa a spol. stali rezidentní kapelou. Vlastně by mohli hrát na to, co už na místě dávno je.

Festivalové zázemí obvykle nehraje takovou roli jako obsazení, ale neradno jej podceňovat. Fakt, že brodit se po kotníky v blátě je cool jenom na fotkách z Glastonbury, známe dávno, ale bavme se chvíli o benefitech. Festivaly na letišti a festivaly uprostřed města jsou všechny stejné

Jakkoliv jsem vůči domácí prudukci rezervovaný, Colours si ve Vítkovicích našlápli na pořádnou historii, a neříkám to proto, že Full Moon kurátoroval jedno z podií.

Ročník 2013 měl nejzajímavější a nejsoučasnější program ze všech tuzemských akcí a bez neupřímného patriotismu se dal

TEXT SON OF SATURN

SLOUPKY

srovnat s tím nejlepším v Evropě. A i když vynechám výhled z pece, čaj od Báry Zmekové nebo aerobik The Knife, z kolika festivalů je opravdu vidět Saturn?

inpopculture #10 b††r TEXT ČÍŽEK

And Will Hit You Like a Storm. Titulek v prvním teaseru nelhal, hodinový dokument Back to the Roots, mapující vznik a působení Sunshine, tu sílu skutečně má.

Koneckonců je to klipovitá smršť, dokonale uzpůsobená roli „předkapely“, resp. promítání před nezadržitelně se blížícím živým a živelným koncertem Suns. Typ snímku, u něhož je zbytečné sedat nebo lehat; warm-upová návnada, jež vyžaduje větší plátno a hutný zvuk, protože přesně odráží atributy spjaté s kapelou samotnou.

Vášeň, image, humor. Zběsilost a rozervanost reflektuje fakt, že jakmile začne bouřlivé tempo v druhé půlce pokulhávat, je vzápětí s vervou nakopnuto zpátky. Smysl pro vizuální stránku odráží střídmě využitá grafika (pomačkaná typografie doprovázející celý projekt zbavená typických ostrých kontur i nové promo fotky Radka Brousila – v historii kapely patrně nejcivilnější) a také způsob, jakým se do dokumentu chytře promítá využití archivních materiálů z poškozené VHSky, souznící a prolínající se s čerstvým a čistým obrazem.

Ve chvíli, kdy se daří vyvolat něco, čemu neumím říct jinak než „obrazová nostalgie“ (zrnité a vybledlé záběry z turné po USA), bezprostřední střih Vojtěcha Buchala snímek přesouvá do jasnější, detailnější současnosti, kdy amatérské home video nahrazují suverénně natočené rozhovory s osobnostmi spjatými s kapelou. Právě v nich se asi nejvíc projevuje režisérský cit Jiřího Marshala. Nejde jen o chytře rozfázované záběry na mluvící hlavy, ale hlavně skvěle volené záběry na nejrůznější detai-

117

ly z nejbližšího okolí/prostoru zpovídané osobnosti, které nenápadně, ale funkčně přibližují její charakter. Smysl pro efekt a zároveň důvtipná filmařina.

Minulost se tu půvabně tříská s přítomností ve strhujícím chaosu, vytvářejícím dynamiku a atmosféru ne nepodobnou geniální titulní fotce alba A Weekend in the City v podání německé fotografky Rut Blees Luxemburg. Kadence spontánnosti, punku a špíny, je na tolik prudká, že dokument ve finále působí jako stručné, bezmůrovaté, velmi vtipné, typicky ironické a sarkastické a hlavně hlučné ohlédnutí se v běhu. Není čas nad tím příliš dumat, není prostor pro nudu, melancholii nebo patos. Dokonalé naplnění sloganu z bookletu Karmageddonu: I’ll Sleep When I’m Dead.

Z pozice dlouholetého posluchače jsem netušil, že BTTR dá odpověď na to, co jsou Suns vlastně zač. Tuhle odpověď v dokumentu dostanete a nakopne vás k uvažování, jak boží je mít kapelu, o které lze z fleku natočit film. Proč? Protože má to, co jiné kapely postrádají, aniž by si to uvědomovaly – příběh. Ne mediální, ale intimní, osobní, bohatý, hořký. Svůj.

highbury fidelity #25 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona! Zíráte, co? Arsenal válí jak před patnácti lety. Rádi bychom řekli, že roky mizérie jsou pryč – prozatím opatrně podotkněme, že se snad rozhodly odejít kamsi do temných míst, která v tomto veskrze slušném sloupku nelze pojmenovat pravým jménem. Jakože na White Hart Lane.

Jest nám pochváliti jméno Arsèna Wengera, jenž byl přivedl kouzelníka z Madridu Mesuta Özila. Tento volooký Němec září v jako souhvězdí Oriona, vede žebříčky klíčových nahrávačů, celé mužstvo kolem něj pookřálo jak šiky achajské, když

118

Achilleus přestal truchlit po smrti Patrokla a vrhl se znovu proti zdem trojským.

Jest nám pochváliti jméno Arsèna Wengera, jenž roky a roky důvěřoval Aaronu Ramseymu, kterého jsme už mnohokráte proklínali – a spolu s ním i jméno manažerovo. Leč muž s číslem 16 letos ohromuje formou, vedle které zbytek ligových záložníků bledne. Z Ramseyho je letos nejlépe střílející záložník, v počtu asistencí se dokonce vyrovná Özilovi. Tohle není ten neduživý Welšan, o němž jsme se domnívali, že mu šedesát minut trvá, než pochopí, na kterou stranu hrajeme. Tohle je dravý box-to-box predátor, který ničí soupeřovy obrany, jakož i před vlastním vápnem hasí nebezpečné kontrataky.

Jest nám pochváliti jméno Arsèna Wengera, že se odvážil posadit na lavici našeho kapitána Thomase Vermaelena, bez nějž jsme si sestavu již pěkných pár sezon nedovedli představit. Belgičan nehraje a místo něj opanovali střed obrany Big Fucking German Per Mertesacker spolu s Francouzem vydávajícím energii jako několik desítek koní, Laurentem Koscielnym.

Ani letos se Kanonýrům nevyhnula obvyklá mizérie v podobě několika zranění klíčových mužů sestavy. Walcott, Podolski, Chamberlain – chybí nám prakticky všechna dravá křídla. Přesto je Arsenal po jedenácti kolech na čele tabulky.

Proč tedy ta opatrnost zmíněná v úvodu?

Příšerný, nemravný, protivný výkon na Old Trafford. Právě tam byla vidět absence postranních hráčů. V naší záloze již poněkolikáté hrálo pět čistokrevných středopolařů – ovšem ManUnited dokázal z naší strojové kombinace jakýmsi způsobem vyjmout mozek, naše jindy geniální míčové ekvilibristy pohodlně eliminovat a navrch devastoval naši defenzivu nebezpečnými výpady. Özil ani Cazorla prakticky nebyli vidět, souhra skřípala zoufaleji

než hlas Víta Bárty. Výsledek? Prohra 0-1, a Gunners neměli za celou dobu relevantní naději odvézt lepší výsledek.

Něco podobného jsme viděli i v prvním zápase proti loňskému finalistovi Ligy mistrů Borusii Dortmund, která vyloupila Emirates a odvezla si výhru. Černožlutí nás přehrávali i u sebe doma, kde jsme však se štěstím vyhráli.

Je navíc životně nutné posílit útok. Za Girouda, který odehrává své zápasy spolehlivě, může na hřiště chodit jen dánský zoufalec Bendtner. Zhýralá primadona, která se po letošní sezónu rozhodla přiblížit šutérovi Ibrahimovičovi nejen výškou, ale i účesem. Výkony si však fracek nechal zcela bendtnerovské. Jeho přítomnost na hřišti je pro náš výsledek platná úplně stejně, jako Wengerovo nervózní popotahování zipu na housenkovité bundě. Dokud bude útočníkem číslo dvě tento fakan, je na místě strachovat se o naši gólovou produkci.

Leč dosti chmur. Co by za naše starosti dali na Chelsea, která se sotva drží v první čtyřce, nebo v Manchesteru, kde United díky vítězství nad Arsenalem dosáhli příčky pro postup do poháru UEFA, a City jsou se čtyřmi porážkami jen těsně v horní polovině tabulky. Arsenal je tam, kde měl vždycky být – tedy shlížeje zvysoka na tyto podřadné týmy, které mohou soupeřit tak maximálně s Tottenhamem.

Blíží se doba adventní, během níž si v minulých letech Gunneři často odříkali bodové hody. Po ní doba vánoční, kdy Arsenal body nezřídka obdarovával soupeře. Čekají nás náročné bitvy s Manchesterem City a Chelsea. Právě v této části sezony se rozhodne o tom, zda je náš atak na titul vážně míněným pokusem, nebo zda nás jen Fortuna poškádlila svou dočasnou přízní, aby Gooners uvrhla zpět do ponurosti a beznaděje. Mesut nám pomáhej!

SLOUPKY

dědku, hobluj GUILTY PLEASURE ブンブンサテライツ (JAP) TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Smetí v nadpisu ukrývá japonskou dvojici Boom Boom Satellites, a pokud jste o ní doposud neslyšeli, zřejmě si je my fanoušci nepouštíme dostatečně nahlas.

Hanba nám – Mičiuki Kawašima a Masajuki Nakano dělají muziku, která je k hlasité reprodukci od prvního do posledního tónu předurčená. Schválně si zkuste píchnout prst do libovolné části jejich bohaté diskografie a s největší pravděpodobností trefíte písničku, jejíž podprahové instrukce od prvního taktu velí volume doprava a subwoofer v mezích inspirujících sousedy k petici za vaše vystěhování. Jinak to Boom Boom Satellites ani neumějí a jak říkal už primář Sova, v tom je jejich nebezpečí… a krása. Příkladová studie? Kick It Out, otvírák alba On: unisono dvojúder do bicích i kytary začne odpočítávat start, přidá se učebnicově pulzující syntezátorová linka, Kawašima spustí svoje anglické mňoukání, párkrát se kolem toho všeho obtočí kýčovitý ženský vokál ze samplu a DĚDKU, HOBLUJ! Než si řeknete, že oba rachitičtí chlapci mají do dědků daleko, zadívejte se jim pořádně do vrásek, kterým už bylo dávno čtyřicet. Přes deset let od data spotřeby provařené hudební poučky o důvěře je v tomhle případě násobeno skutečností, že podobně naivní elektro-rock byste věřili možná tak čerstvým maturantům.

Boom Boom Satellites ale ve svém kalkulu nejsou neupřímní – prostě jen hluboce věří představě, že takhle rock’n’roll fun-

guje, že takhle je potřeba naprogramovat tohle a onak zase támhleto. Spontaneita?

Vždyť jsme Japonci!

Na chladně propočítanou vatou vycpaných albech navíc existují momenty, kdy Boom Boom Satellites zničehonic přerůstají sami sebe. Příkladová studie? Rise and Fall, otvírák alba Full of Elevating Pleasures: živé bicí si to na podestýlce otevřených power chordů rozdávají s junglovými breaky a mňoukání je tentokrát o několik chlupů naléhavější: All of me / can’t you see I’ve been trying to keep me Keep me here / barely Mičiuki Kawašima procítěně vyjadřuje především skutečnost, že v učebnici angličtiny nedošel nijak zvlášť daleko, ale poté, co mu byl přesně před rokem diagnostikován nádor na mozku, se písnička z roku 2005 poslouchá jako celkem mrazivá předzvěst. V tuhle chvíli to naštěstí vypadá, že se zpěvák a kytarista dostal z nejhoršího a kapela pomalu nabírá dech k dalšímu turné (letošní k aktuální desce Embrace musela zrušit). Nepochybujte o tom, že právě naživo zní Boom Boom Satellites vůbec nejsilněji a sportovní haly jejich epickému kýči sluší – alespoň podle toho, co lze odkoukat z youtube a odečíst z oslavných zápisů vlivných fanoušků mezi gaidžiny.

Na to, abych kult Boom Boom Satellites následoval někam do světa, jsou tyhle elevating pleasures ještě pořád moc guilty.

119

INZERCE 1/2 D SMACK U

DOKUPO_ADV_fullmoon 10/11/13 18:48 Stránka 1

Stopy reality INZERCE 1/4

INZERCE 1/4

RADIO 1

DOKUMENTARNI PONDELKY

Dokumentární pondělí v Kině Světozor Pravidelné projekce dokumentárních filmů www.kinosvetozor.cz

INZERCE 1/4

INZERCE 1/4

CANDELLILA

HEIDEN

Sobota 21. 12. 2013, 19.30 Brno, Boro (Křenová 75)

12

PŘEHLÍDKA ANIMOVANÉHO FILMU

Festival of Film Animation Olomouc INZERCE 1/4

CZ

5—8 www 12 2013 .pifpaf.cz INZERCE 1/4

BARZIN

PAF

Jiné vize 2013 Other Visions 2013 Pestrá padesátá Colourful 50s Kinetika obrazu Kinetics of Image

www.facebook.com /PAFOlomouc

PAF Kult PAF Cult: Ernest Edmonds Aport animace Aport Animation PAF Art PAF Art

100 x 55 nej cesko:Sestava 1

1/18/12

9:48 AM

Stránka 1

...

100 x 55 roza:Sestava 1

1/17/12

1:55 PM

Stránka 1

Kavárna Potrvá www.potrva.cz

Ofélie:

Ono to bude zase ve verších?

Horacius:

Ne, to jen začátek se trochu rýmuje.

...

Srbská 2, Praha 6 po—pá 15—24

Design + Book Shop TACHOVSKÉ NÁMĚSTÍ 3 OTEVŘENO DENNĚ 14:00 – 00:00 WWW.BAJKAZYL.CZ 100 x 55 groovebar:Sestava 1

1/18/12

9:47 AM

Stránka 1

BETLÉMSKÉ NÁM. 8 PRAHA 1 – STARÉ MĚSTO TEL.: +420 222 220 689 E-MAIL: JBK@VOLNY.CZ WWW.GALERIEUBETLEMSKEKAPLE.CZ

MUSICLAND – NC PALLADIUM PRAHA 1 20 M OD VSTUPU Z VESTIBULU METRA B – NÁM.REPUBLIKY SLEVY 20 – 50% NA VYBRANÉ ZBOŽÍ

přijďte na há rooseveltova 17, šumperk / www.h-club.eu facebook. com/hclubsumperk

/

SILVESTR JINAK 31/12

olomouc jazz tibet club

PRIESSNITZ nylon jail album release

Je pátek. Opět ho začne líbat, povalí ho na zem, začne z něj strhávat šaty. Jsem ještě panic.

Kavárna Potrvá www.potrva.cz

Srbská 2, Praha 6 po—pá 15—24

¡ ¡ RECORDSHOP GRAMOFONY PRÍSLUSENSTVÍ SERVIS

PO-PA O P A T O V I C K Á 2 4 W W W . P H O N O . C Z

MUSICTOWN – prodejna LP/CD/BLU-RAY/DVD Ondříčkova 321/22, 130 00 Praha 3 – Vinohrady t: +420 272 703 379, e: obchod@musictown.cz otevírací doba po–pá 10.00 až 19.00, so 10.00 až 15.00

www.musictown.cz

13-19

P R A H A 1

N O V É M E¡ S T O 2 2 2 5 2 1 4 4 8

Chaloupeckého 1903 / Blok 7, Praha 6, www.klub007strahov.cz, www.facebook.com/ klub007strahov, www.myspace.com/klub007strahov, email: agent@klub007strahov.cz, tel: +420 775 260 072, ICQ: 397-141-542 , Skype: klub007strahov

© Foto: Vojta Florian

EJÍ:ÍÍ:: DEJ UVÁD UVÁ MB UV ND A LM APE SOUN RAP K TT, SCR OCKE R ROC LVER SIILV

C

M

star t: 20.00 vstup: 450 Kc / 550 Kc

Y

CM

MY

CY

CMY

K

r Praha Lucerna Music Ba

(USA/In The Red)

ex The Gun Club / The Cramps / Nick Cave and The Bad Seeds

kill the dandies!

(CZ/Drug me)

ST/WED

11chapeau 12 2013 rouge start 20.00

Jakubská 2 Praha 1 Předprodej vstupenek v sítích Ticketpro, Ticketstream, Ticketportal a Eventim (+ obvyklé poplatky), dále pak v Malostranské besedě a obchodě Rekomando.

mata.cz

unijazz.cz

scrapesound.org

malostranska-beseda.cz

Předprodej vstupenek Ticketstream / Rekomando

(USA/Alternative Tentacles/Glitterhouse)

/ The Moonshine Howlers (CZ/Lucky Hazzard)

w.

ST/WED

22 /1 /2014

ka

e -lin on

Lucerna Music Bar Vodičkova 36, Praha 1

start 20.00 h

lk

ul

(Předprodej: Eventim, Ticketpro, Ticketportal, Ticketstream, Rekomando, Lucky Hazzard a Lucerna Music Bar)

or át

www.scrapesound.org

www.hazzard.cz

www.musicbar.cz

NY

CE

TRADIČNÍ PŘEDVÁNOČNÍ BENEFIT NA GNWP S DRAŽBOU slimcessna_inzFM.indd 1

vinyl cd packaging www.xvinylx.com

11/21/1

GRIDE BOILING POINT REMEK PO KONCERTĚ DRAŽBA S IVANEM A BANÁNEM

PÁTEK 20.12.2013 KLUB 007 STRAHOV

CEETEP hElPs ThE bEsT CEnTral EasTErn EuroPEan aCTs PErform and build CarEErs aCross bordErs Ceetep is an initiative of Eurosonic Noorderslag, Exit Festival and sziget

HOT CASANDRA (RO)

PleASe THe TReeS (Cz)

Hot Casandra is an electronic – alternative project from Romania, currently residing in London. They released their debut EP in November 2011, called Early Nightmares. The first two singles, Larissa and Hold Me Tight both went to the top spot on the # 1 local alternative radio station, Radio Guerrilla. This summer the band performed at Open’er Festival in Poland.

Please The Trees have been following the trail of inspiration and perfecting their sound for over six years now. The latest fruit of that pilgrimage is their captivating and stylistically varied third record a Forest affair recorded and produced by Jonathan burnside in California, released by starcastic records in 2012.

HOTCasaNdRa.COM

PLEasETHETREEs.COM

STROON (Sk)

PRäTA VëTRA (lV)

stroon’s production is considered to have a unique trade-mark sound consisting of distorted landscape-synths, minimalistic patterns, urban night atmosphere and soulful yet melancholic vibes (vibraphone as well).

With the fourth album Impermanence (Exitab) on the way this year, his portfolio of live appearances includes Pohoda, Wilsonic, Waves, Open’er as well as the honour of being the local support for Emika.

Präta Vëtra the Latvian pop/rock band are one of the biggest bands in the country with numerous albums, hits and international tours on their résumé. Their records are translated into Russian and English, resulting in gigs all over Europe as support for the Rolling stones, and at festivals like sziget, Glastonbury and the Great Escape. They will also showcase at Eurosonic 2014.

sTROON.baNdCaMP.COM

PRaTaVETRa.LV

MORe iNfO:

www.eTeP.Nl

Hlavní partner výstavy Main partner of the exhibition

Generální partner galerie General partner of the gallery

Hlavní mediální partner Main media partner

Mediální partneři Media partners