Full Moon #31

HUDEBNÍ ČASOPIS #31 | 99 Kč | 4 EUR

BLUR PIXIES TRICKY BOB DYLAN NINE INCH NAILS NEW MODEL ARMY BERLIN FESTIVAL YO LA TENGO

LUCY ROSE IUKI TECHNICAL KIDMAN ICANI JEREMY LOOPS IRSAI CTZNSHP ICANI MONEY FOR ROPE IAUSI LITTLE SUNS ICANI CITY OF GLASS ICANI LOCAL FOREIGNERS INZ/SAE/UKI NEON WINDBREAKER ICANI MARTINE ELBOURNE IGLASTONBURYI FRUZSINA SZEP ISZIGETI SHAIN SHAPIRO ICIMAI ADAM LEWIS IPLANETARY GROUPI MILLIE MILGATE ISOUNDS AUSTRALIAI KEM LALOT IEUROCKEENNESI CLAIRE O’NEILL IA GREEENER FESTIVALI JANA GRYGAROVÁ IFULLMOONI BEN CHALLIS IGLASTONBURYI CHRISTOF HUBER IOPENAIR ST.GALLENI

WWW.FACEBOOK.COM/NOUVELLEPRAGUE WWW.TWITTER.COM/NOUVELLEPRAGUE WWW.YOUTUBE.COM/NOUVELLEPRAGUE WWW.SOUNDCLOUD.COM/NOUVELLEPRAGUE

SOBOTA 12. ŘÍJNA 2013 20:00 MEETFACTORY, PRAHA

001

002

FULL MOON UVÁDÍ

GRAM BAZAAR SOBOTA 7. PROSINCE 2013 OD 14:00 / MALOSTRANSKÁ BESEDA, PRAHA PŘEDVÁNOČNÍ VINYLOVÁ BURZA A VÝMĚNNÝ BAZAR PRO VŠECHNY FANOUŠKY GRAMODESEK, RECORD SHOPY A LABELY. LIVE:

HOUPACÍ KONĚ KŘEST NOVÉHO ALBA WILD TIDES PLEASE THE TREES FULL MOON DJS KAŽDÝ MÁ DOMA NĚKOLIK DESEK, KTERÉ BY NĚKOMU JINÉMU UDĚLALY MNOHEM VĚTŠÍ RADOST! PŘIJĎTE JE PRODAT, KOUPIT NEBO VYMĚNIT! DAY AFTER, HAPPY FEET, INDIES, MALARIE, MAGICK DISK MUSIC, MUSICTOWN, PHONO.CZ, POLÍ PĚT, REKOMANDO, STARCASTIC A DALŠÍ..

WWW.FULLMOONMAGAZINE.CZ WWW.FULLMOONZINE.CZ WWW.MALOSTRANSKA-BESEDA.CZ

003

AN DREYA TRI AN A ( Nin ja Tun e) urban soul uznávané zpěvačky známé ze spolupráce s Flying Lotus a Bonobem

GO GO P EN GUI N

Největší objev současné britské jazzové scény - klavírní trio inspirující se Aphexem Twinem i Šostakovičem

a d a lší živá v ys toup ení a DJ s et y

004

za finanční podpory: HL. MĚSTO PRAHA, MINISTERSTVO KULTURY ČR / mecenáši festivalu: KAREL A MICHAELA JANEČKOVI / hlavní partner: PRIVAT BANK AG / partner: HOTEL INTERCONTINENTAL PRAHA / hlavní mediální partneři: ČESKÁ TELEVIZE, ČESKÝ ROZHLAS, HOSPODÁŘSKÉ NOVINY, IHNED.CZ / partner koncertu: GIST / mediální partneři koncertu: FULLMOON, BANDZONE, MUSICSERVER, PROTIŠEDI, EXPATS.CZ, IREPORT.CZ, STUDENTPOINT, ČESKÁ STUDENTSKÁ UNIE

BESEDA S BÁROU ZMEKOVOU KŘEST ALBA JEŠTĚ KOUSEK FULL MOON #31 RELEASE PARTY SOBOTA 5. ŘÍJNA 2013 20:00 / MALOSTRANSKÁ BESEDA, PRAHA „A KDO BUDETE MÍT CHUŤ, VEZMĚTE SI S SEBOU NÁSTROJE, AŤ PAK JEŠTĚ MŮŽEME UŽÍT PIÁNO VE FOYER BESEDY!“

HOST FUTUR SWING

120 KČ TICKETSTREAM & BESEDA / 180 KČ NA MÍSTĚ BANDZONE.CZ/BARAZMEKOVA FULLMOONMAGAZINE.CZ FULLMOONZINE.CZ

MALOSTRANSKA-BESEDA.CZ 005

#1 SONIC YOUTH TEXT JAKUB ŠILHAVÍK

Osmdesátá léta jsem ve své mladické nerozvážnosti dlouho považoval za dobu temna, kdy se hudební scéna smrskla na obskurní diskotéku narušovanou pouze směšnou partou drsňáků s trvalou – můj fanatický obdiv získali až s koncem dekády flanelkáři ze Seattlu v čele s trpitelským Kurtem Cobainem. Naštěstí dříve, než si každodenní terapie Nirvanou vyžádala trvalé následky, zjevili se mi v jedné z biografií kmotři alternativního rocku Sonic Youth a převrátili vše naruby. Rozhodně to nebyla láska na první poslech – kytarové vazby a ušpiněný zvuk zprvu spíše děsily, přesto mě něco nevyhnutelně táhlo zpátky a dnes bych přísahal na Sonic Youth jako nejlepší kapelu na světě.

Our Band Could Be Your Life – hojně citovaný úryvek textu spřízněných Minutemen mluví za vše. Symptomy a průběh nemoci? Ústřední manželská dvojice kytarista/zpěvák Thurston Moore a basistka/zpěvačka Kim Gordon se dala dohromady na začátku 80. let v podhoubí newyorských uměleckých kruhů, kde společně s kytaristou Leem Ranaldem zformovali Sonic Youth.

Hudebně navázali přesně tam, kde pod tíhou drogových závislostí skončili uctívaní Velvet Underground, začátky však nebyly ani zdaleka tak slavné. Znepokojivý debut Confusion Is Sex (1983) zpětně zaujme spíše z historického hlediska než svými nezpochybnitelnými kvalitami.

Hledání hudební identity naštěstí neskončilo, Sonic Youth přeladili kytary, vyměnili aparát a s novým albem Bad Moon Rising odstartovali nekonečnou sérii

006

kultovních desek. Zprvu nekompromisní hlukové stěny časem prosvítily křehké popové melodie, texty se dobraly beatnických obratů a kapela navrch přihodila podvratné popkulturní odkazy. A zároveň se nikdy nesnížili k okatému předvádění intelektuálství na úkor punkové razance.

Snaha psát písničky systematicky prorůstala deskami Evol a Sister, až vše vyvrcholilo živoucím monumentem Daydream Nation (1988) s hymnou Teenage Riot, která Sonic Youth katapultovala do role králů indie scény. Mimoděk se navíc stali módními ikonami dávno předtím, než instagramová generace povýšila přehrabování sekáčů na vysoké umění. Poznávací znaky: vytahaná trička, děravé džíny a conversky.

Na přelomu osmé a deváté dekády začali Sonic Youth koketovat s vydavatelským molochem Geffen, čímž předznamenali průlom alternativního rocku do výsostných vod MTV. Jedni je odsoudili jako zaprodance mainstreamu (zdravíme Steva Albiniho!), druzí se zase sami nemohli dočkat, až napodobí své vzory a naskočí do otevřené náruče majors. Sonic Youth se s tím však popasovali se ctí – na albech Goo a Dirty sice bezděčně obrousili kytarové riffy a vypilovali hitové refrény, ale mainstreamové publikum následně rozprášili volně plynoucími avantgardními kompozicemi na NYC Ghosts & Flowers (2000).

Když už to vypadalo, že se kapela po zbytek kariéry spokojí se stavěním hlukových monumentů na svém vlastním písečku, přišli Sonic Youth se svůdně pokřiveným popem Rather Ripped (2006). Na vlastní kůži jsem se také poprvé přesvědčil, že

napjatě vyhlížet novinku je o poznání uspokojivější, než jedním kliknutím stáhnout celou diskografii. O rok později nastal den mé zrady, Sonic Youth vyprodali divadlo Archa a já z nepochopitelných důvodů absentoval – ve světle budoucích událostí osudová chyba. Se zástupem nových fanoušků za zády Moore a spol. ani trochu nepolevili, důkazem budiž návrat k nezávislým kořenům se šestnáctou (!!!) studiovkou The Eternal, servírující nálož svěží mladistvé energie, před kterou novodobé indie smetánce nezbylo, než se červenat. Kombinace magicky se proplétajících kytar Thurstona Moorea a Leeho Ranalda, nestárnoucí sex-appeal Kim Gordon a precizní bubnování Steva Shelleyho na albu tvoří pomyslný výběr toho nejlepšího z repertoáru Sonic Youth bez nutnosti drancovat vlastní archivy.

Následující turné se Praze vyhnulo, ale já neztrácel naději. Sonic Youth se zkrátka po všech těch letech stali jistotou, na kterou se můžete spolehnout pomalu víc než na vlastní rodinu. O to tvrdší K.O. přivodil rozchod dokonalého páru po sedmadvaceti letech manželství. Thurston s Kim najednou nebyli sví, plány na nové album okamžitě vzaly za své a kapela snad pouze z úcty k fanouškům odjela nasmlouvané jihoamerické turné. Na internetu se mezitím rozhořel hon na zlovolnou milenku Thurstona Moorea.

Za současné situace tak logicky nemůže být o návratu ani řeč. Přesto – kolik dalších kapel přežilo tři dekády na vrcholu bez sebemenších kompromisů?

FANOUŠKOVSKÁ #1: SONIC YOUTH

007

008

frontstage TEXT JANA GRYGAROVÁ

Dostala jsem knížku Zázemí Jany Šrámkové, s kryptickým věnováním „chvalozpěv pro ženu, zahradu“. Doufala jsem, že vzkaz rozluštím v průběhu čtení, ale význam se zašmodrchával čím dál víc. Ale to nebyl jediný problém této knížky. Např. strana 61, kapitola Apačka.

Mám za to, že dobrá beletrie musí být fikce. Dobře vymyšlený příběh, nikoli nezbytně smyšlený, jen se neměl stát autorovi. Ostroočko Kurta Vonneguta, Dvořiště Ondřeje Horáka, A Visit from the Goon Squad Jennifer Egan (s kapitolou ve slajdech powerpointu), komiks Criminal Eda Brubakera a Seana Phillipse.

Zázemí je sled vzpomínek, sjednocených smutkem a steskem po babičce. Pro tenhle žánr, odpovídající sloh i rozsah jednotlivých kapitol už někdo platformu vymyslel: jmenuje se blog a těch opravdu dobrých je jenom několik tisíc.

První kapitoly se mi louskaly špatně. Ne proto, že by to nebylo čtivé, důvtipné, duchaplné nebo velmi přesně pojmenované. Byla jsem naštvaná, jak z toho čišel Kerouac: pod rouškou tzv. spontánního psaní se ve skutečnosti skrývají nekonečné hodiny editace a ladění, aby výsledek působil co nejpřirozeněji a zároveň zasáhl čtenáře přesně na solar. Hrozně to funguje! Závidím.

Přemýšlela jsem, jestli bych se takhle dokázala vyrovnat se svou vlastní ztrátou.

Utápím se ve stejné změti pocitů jako

autorka, jenom je neumím tak dobře popsat, a když se mi to podaří, naznám, že jsou tak osobní, že si je chci nechat jen pro sebe – přestože jinak náturou radši mluvím (píšu), než mlčím, a šuplíky a blogy a časopisy mi přetékají storkama a historkama, které se staly. Chtěla bych jednou napsat knížku, jejíž příběh i postavy by byly od začátku až do konce vyfabulované. Podobnost se skutečností neúmyslná a náhodná. Fungovalo by to, kdybych se podepsala jiným jménem?

V Zázemí Jana Šrámková na chvíli zalituje, že už nebude nosit babiččino příjmení; já jsem se po svatbě toho svého vzdala s lehkostí a myslím, že se nic nezmění, ani až mi to konečně dojde. A nemůže mi všechno docházet hned! „Ty můžeš mít zrovna i na pohřby, Apačka praktická jako vždy,“ komentoval čerstvou fotku černých krajkových svatebních šatů kamarád; na pohřeb jsem si ale nakonec koupila jiné.

A jiné lodičky, které jsem si při smuteční řeči musela vyzout, protože tlačily. Svatební jsem nechala v Istanbulu, protože – tlačily. Apačka, praktická jako vždy.

Zhruba v polovině knížky jsem se smířila s nepochopitelnou nelogičností, že ačkoliv jsme si s autorkou tolik podobné, chová se a myslí úplně jinak než já. A jak jsem to přijala, začalo mě Zázemí bavit, třebaže smutně. Rozhodla jsem se, že si svou elegii nechám pro sebe, ale nevylučuju, že některá z vedlejších postav příběhu, který za dvacet let možná vymyslím, se bude vyrovnávat se smrtí mámy.

Ztrátou nejenom příjmení.

009

#10 TOP #10 FRANK BLACK FRANCIS TEXT PAVEL VULTERÝN

To se snadno řekne, vybrat deset skladeb od Blacka Francise. Když nepočítáme éru Pixies, má za sebou dvě dekády sólové tvorby a bratru jednadvacet alb – a to jen pod vlastní hlavičkou, nezmiňuju projekty okolo. Reprezentativně se něco takového na jednu stránku vměstnat nedá, berme tento výběr jako momentální vyznání oddaného fanouška. Z každé desky maximálně jednu skladbu. Aby to nebylo zbytečně jednoduché.

DON’T YA RILE ’EM (FRANK BLACK) Když někoho máte rádi od dětství, je někdy legrační dívat se na tu lásku retrospektivně a se znalostí jazyka. Vždycky jsem si myslel, že tahle písnička je o tom, jak se musíte vypořádat se světem, jak být silnější než on, abyste ho udělali lepším místem pro ostatní, kteří to nevidí nebo sami nemůžou... No, a ono je to o začátcích elektrifikace. A tak to máte pořád.

FREEDOM ROCK (TEENAGER OF THE YEAR) Plivanec do obličeje všem hudebním aristokratům, kteří by si o váš hudební vkus neopřeli ani kolo – jak mě chcete osvobodit, když jsem svobodný? Také výtečná terapie, když máte tendence někoho o něčem poučovat, protože to určitě víte lépe než kdokoli jiný. Typicky pro Blackovu ranou sólovou tvorbu se mu do 4:17 podařilo narvat asi osm písniček. Těžko věřit, že tenhle týpek nikdy nebral drogy.

010

YOU AIN’T ME (CULT OF RAY) Nezapomenu, jak jsem seděl v sedačce kina Lucerna a díval se se spolužáky ze střední školy na Knoflíkáře, když na mě tahle skladba vyskočila z plátna a já najednou cítil, jak na sebe s Petrem Zelenkou spiklenecky mrkáme, protože víme, o co jde, zatímco zbytek osazenstva se směje jenom tomu, že vegetariáni nechápou legraci, protože nežerou maso. Prý je ta skladba o Kim Deal – jestli ano, divím se, že se Pixies dali dohromady už osm let po jejím vydání.

SUFFERING (FRANK BLACK AND THE CATHOLICS) Na první brigádě jsem pracoval v nějaké obskurní zásilkové službě a bral asi třicet korun na hodinu. A tak jsem si po dvou týdnech zabitých prázdnin odnesl korun tři tisíce (a ne, nebylo to v roce 1975, že bych si za to koupil škodovku). V roce 1998 jsem se sebral a šel si za osm stovek koupit ještě teplé cédéčko Frank Black and Catholics a ve svých pubertálních záchvatech se při Suffering svíjel po zemi a proklínal vesmír za peklo tří teplých jídel denně a střechy nad hlavou. Yep, tenkrát jsem trpěl jako zvíře. Naštěstí se mi od té doby nic horšího nestalo. Vždycky, když slyším první verš, mám aspoň radost, že v tom „nejhorší člověk na světě“ nejsem sám.

MAN OF STEEL (ODDBALLS) Skladba původně vyšla na albu Songs in the Key of X: Music from and Inspired by The X-Files, což byla deska skladeb použitých nebo inspirovaných seriálem Akta X. Nebylo sice tak populární jako svého času porno s Gillian Anderson, ale mělo svá světlá místa. Výběrovka Oddballs ji nakonec zpřístupnila i lidem, kteří se k audiokazetě se soundtrackem nedopachtili, což jednoho trošku trápí, protože ztratila punc výjimečnosti, ale budiž. Skladba je sice už z roku 1996, ale jsou z ní cítit náznaky věcí příštích, kam se Black hodlal ubírat v novém tisíciletí.

ST. FRANCIS DAM DISASTER (DOG IN THE SAND) A tady to je. Tvorba po roce 2000 vzala všechno, co bylo, s sebou. Nádherná country balada (včetně banja!) o skutečné události z roku 1928, kdy se protrhla přehrada u Los Angeles a zničila přes šest set životů. Text je skvělou metaforou o tom, že některé věci a city neudržíte pohromadě ani milionem kubíků betonu, a o neodvratnosti některých katastrof – because water seeks her own.

I WILL RUN AFTER YOU (BLACK LETTER DAYS) Člověk nemusí být zrovna inženýrem lidských duší, aby odtušil, co se v té době s Blackovým životem dělo – v roce 2003 se rozvedl. Jako správný fanoušek mrchožrout jsem zastáncem názoru, aby umělci trpěli programově, jestliže to zaručí, že z nich budou padat takovéhle perly.

TOP10: FRANK BLACK FRANCIS

VELVETY (DEVIL’S WORKSHOP) Album Devil’s Workshop bylo vydáno paralelně s Black Letter Days a nikdy mě nepřestalo fascinovat, jak je Black po všech těch letech skládání muziky schopen přijít s tolika hitovými skladbami – chcete důkaz? Pusťte si Velvety.

SING FOR JOY (HONEYCOMB) Svoji lásku k téhle desce jsem vyznával už mnohokrát, a když si dám pár piv, v podstatě kdekoli. Je jedno, kterou skladbu z ní vyberete – dává vám naději, že i když je špatně úplně všechno, i když to někdy trvá déle, i když myslíte, že už to nejde vydržet, přejde to. Znám spoustu desek, které pobaví, naštvou nebo rozbrečí. Ale ty, které dávají naději, bych spočítal na prstech jedné ruky a ani bych k tomu nepotřeboval všechny. Čistá krása.

IF YOUR POISON GETS YOU (FAST MAN RAIDER MAN) Čert vem, o čem tahle skladba skutečně je, rád si ji pouštím, když mi pod kůží začnou probublávat myšlenky, na které nejsem zrovna hrdý – a Black mi pomůže dát si pár facek. Doporučil bych každému aspoň třikrát týdně.

A to je deset. Bůh mi odpusť, Bůh mě suď.

011

no big deal RECENZE PIXIES (USA) EP1 (2013) ŽIVĚ 10. A 11. 10. 2013 LUCERNA, PRAHA TEXT PAVEL VULTERÝN

Se vstupováním do stejné řeky je vždycky kříž. Je to jedna z těch bitev, které můžete s klidem přeskočit, protože si lze snadno spočítat, že než padl první výstřel, prohráli jste válku.

Pixies jsou toho dokonalým příkladem. Že vydávají první regulérní materiál po dvaadvaceti letech od konce a deseti od reunionu, je akt osobní statečnosti. Odvěcí fanoušci jim ho omlátí o hlavu, protože „vůbec nezní jako Bossanova“, a nové tím nezískají.

Nicméně v životě kapely jde o přirozenou věc; je nutné produkovat nový materiál, protože když deset let (d-e-s-e-t let, pro ilustraci si představte, co jste dělali před deseti lety – a pro lepší ilustraci si představte, že jste s tím nikdy nepřestali) hrajete ty samé písničky, budou po vás lidi beztak vždycky chtít Debaser a Where Is My Mind. Nehledě na to, co si řvouni v prvních řadách myslí, ono se i „úúúú – STOP“ zají. Sám Frank Black k tomu říká, že pakliže má kapela pokračovat v koncertování, potřebuje nový materiál.

Nový příběh. Aby ji to stále bavilo.

Marketingová kampaň byla připravena následovně: odchází Kim Deal, máme novou písničku po 100 000 000 let, jedeme velké turné a najali jsme novou Kim (no big Deal) a hele, tady leží EP se čtyřmi novými tracky.

Situace kolem basačky se může a nemusí zdát ošemetná, záleží na úhlu pohledu.

Navzdory obrazu, který kapela nastavuje světu (čtyři kamarádi, haha legrace, fotíme se na molech a je nám dobře), Pixies jsou a vždy byli Black Francis. Přínos Deal do

012

jejich zvuku byl ve vokálech a minimalistickému přístupu k nástroji. Co se týče vokálu, nevím, jestli si všichni uvědomili, že první vydaný singl Bagboy se nahrával už bez ní... Byť doprovodné vokály znějí naprosto jako ona, zpívá je zbytek kapely. (A na basu ji zastoupil Jeremy Dubs – oblíbený spolupracovník Francise z posledních let.) A ten minimalismus? Zkrátka Kim Shattuck, současné náhradnici na evropské turné, řeknete, že tam, kde by normálně hrála třemi prsty, bude hrát trsátkem a vynechá dva takty.

Upřímně? Být basákem Pixies bych zvládl i já. Dost přehledně to položil Joey Santiago, když připustil, že smutnit nad jejím odchodem jim zabralo tři dny, a i když je smutné to říct nahlas, jde jen o dílčí komplikaci, teď je čas vzít si kytaru a hrát a o tohle ho nikdo nepřipraví – ostatně na šanci hrát s Pixies nové písničky čeká předlouho. Deal mu ji ze stejných důvodů vzala už jednou a nemusíte být génius, aby vám došlo, že tihle staří chlapi toho mají za sebou už dost na to, aby si nechali šlapat po štěstí jiným člověkem.

A co za nové písničky to budou hrát? Jako první byl vypuštěn, nikým nečekán a nezván, zmiňovaný singl Bagboy. V průběhu let Francis odbýval otázky na novou nahrávku Pixies s tím, že už vlastně neví, jak pro kapelu skládat, protože se jeho sólová tvorba vzdálila sonickým dobrodružstvím 90. let na zvukové roky. S Bagboy to nakonec vyřešil tak, že vyprodukoval novou skladbu Pixies, která zní jako od kapely, která se rozhodla, že nahraje něco, co zní jako Pixies.

Jako byste vzali jejich katalog, z něj něco vytáhli, nějak to poskládali – a hotovo. Jako by to nedělala skupina, ale robot. A vůbec to nezní jako Bossanova.

Po této ne-úplně-hezké zkušenosti kapela vypustila opět do poslední chvíle utajova-

né čtyřpísňové EP lakonicky nazvané EP1 (a během tohoto a příštího roku nás takových překvapení čeká prý ještě několik).

A aby to neulehčila skutečně nikomu, otevírá ho ještě unylejší Andro Queen. Jsem zastáncem názoru, že když něco nemůžu dělat dobře, nedělám to vůbec, a že to udělám španělsky? To mě nespasí. Naštěstí jsme s Andro Queen dorazili na úplné dno, odkud už poplaveme jenom nahoru. Netvrdím, že se nadechneme, ale člověka aspoň přestane fackovat hanba. Another Toe je chytlavý pop surf rock a pakliže vám to bez přidané hodnoty stačí, taky dobře. Singlová Indie Cindy byla zvolená chytře. Odkazuje na to dobré, co si pamatujete, umně maskuje pokrytectví, s jakým Blackovi leze přes rty, ale když člověk zavře oči, je mu to jedno.

Jakmile na vás vyštěkne „you put the cock in cocktail“, neodoláte. What Goes Boom už je pak jen další úlitbou fanouškům – těžko se tomu věří, když Blacka sledujete důkladněji a víte, že takhle už to neumí.

Je dobře, že Pixies tuhle nahrávku vydali. Čert vem, jaká je, všem se nezavděčíte nikdy, a co si kdo myslí o vaší muzice, vám může být jedno – protože aby bylo jasno, tahle kapela má odpracováno. Jestli chce vydávat alespoň něco, aby tu s námi ještě chvilku zůstala? Jenom dobře. Pixies hrají v říjnu dva koncerty v Praze a teď mě dobře poslouchejte, protože je to důležité. The Beatles už neuvidíte. Led Zeppelin... možná, ale zase v Londýně a na lístky si beztak nesáhnete.

Ale Pixies? Tohle je jedna z mála šancí vidět historii rock’n’rollu (skoro) tak, jak byla zamýšlena. Můžete nad tím mávnout rukou a najít milion a jeden důvod, proč se na to vykašlat.

Ale pak za mnou nechoďte brečet, až nebudete mít co vyprávět vnoučatům.

RECENZE: PIXIES

013

FULL MOON 2014 MĚSÍČNÍK /VĚTŠÍ FORMÁT /LEVNĚJŠÍ /PŘEHLEDNĚJŠÍ /NOVÉ RUBRIKY / VÍCE DÁRKŮ /GRAFIKA CARTON CLAN /APPLE APLIKACE ~!@()#$%^&*{}?“= FULL MOON 2014 /STAŘÍ PSI, NOVÉ KOUSKY /HUDBA KAŽDÝ ÚPLNĚK 014

LATTÉ NIGHT W. FULL MOON

MOONSHINE APAČKA & GINGER / 1x ZA 14 DNÍ Z ÚTERÝ NA STŘEDU OD 0:00 DO 6:00 / RADIO 1 91.9FM

NA STREETCULTURE.CZ ČTVRTEK 17. 10. 2013 19:00 ČTVRTEK 21. 11. 2013 19:00

FULL MOON DVOUMĚSÍČNÍK O HUDBĚ #31 VYCHÁZÍ 1. ŘÍJNA 2013 CREW MARTIN KOZUMPLÍK ROADIE JANA GRYGAROVÁ ŠÉFREDAKTORKA JITKA PEKÁRKOVÁ PRODUKCE, PŘEDPLATNÉ MICHAL PAŘÍZEK DISTRO, PROPAGACE

FULLMOONZINE.CZ HUDEBNÍ PORTÁL ÚPLNĚK KAŽDÝ DEN

CARTON CLAN DESIGN AUTOŘI PAVEL VULTERÝN, MICHAL PAŘÍZEK, CLAIRE ADELE, APAČKA, VERONIKA

MOONSHINE MŮŽE BÝT POKOJNÝ A NETEČNÝ SVIT LUNY, NEBO TAKY PĚKNĚ OSTRÁ, PODOMÁCKU PÁLENÁ KOŘALKA. MOONSHINE - NOČNÍ POŘAD NA RADIU 1 POKRÝVÁ VŠECHNO OD TKLIVÝCH KLAVÍRNÍCH SONÁT AŽ PO FÁZE MĚSÍCE POSLEDNÍ DESKY CONVERGE. MOONSHINE - JOURNEY THROUGH A-SYMMETRY, JEDNOU ZA 14 DNÍ V NOCI Z ÚTERÝ NA STŘEDU S GINGEREM A APAČKOU. RÁDIUS: ALTERNATIVNÍ/ OBSKURNĚJŠÍ 90S, OLD SCHOOL AMERICKÁ COUNTRY, ALT. COUNTRY, RŮZNÉ ODNOŽE DENVERSKÉ COUNTRY, TEMNĚJŠÍ/VÁŽNĚJŠÍ FOLK, FREAK FOLK, AMERICANA, BLUEGRASS, BLUES, FOLK, DARK FOLK, NEOFOLK; NOVÉ INDIE, „OBJEVY“, EVROPSKÁ SCÉNA, ODVÁZANĚJŠÍ POP, KDYŽ JE Z ČEHO VYBÍRAT; KLASICKÝ JUKEBOX; MODERNÍ JAZZ, DARKJAZZ, MODERNÍ KLASIKA, EXPERIMENTÁLNÍ VÁŽNÁ HUDBA, STARÁ HUDBA; TZV. MODERNÍ METAL, DOOM/SLUDGE/STONER, AMBIENT, POST-METAL; OKRAJOVĚ DUBSTEP, ELEKTRONIKA VS. AVANTGARDA, SNESITELNÝ NOISE, „PÍSNIČKY“, WORLD-MUSIC, HIP HOP; KONCERTNÍ A ŽIVÁKY, INSTRUMENTÁLNÍ A SOUNDTRACKY. AKTUÁLNÍ SINCE 1450. mixcloud.com/MoonshineR1 radio1.cz RECENZE/PROFIL: THE KNIFE

MIKULOVÁ, JIŘÍ PÍŠA, SYDIAN, JAKUB

FULLMOONMAG. BIGCARTEL.COM PŘEDPLATNÉ, NOVÁ ČÍSLA, STARÁ ČÍSLA, ZVÝHODNĚNÉ BALÍČKY STARÝCH ČÍSEL, DESKY, PLAKÁTY, PLACKY, TRIČKA, SAMOLEPKY, TAŠKY, ELEKTRONICKÁ VERZE MAGAZÍNU NA E-SHOPU!

ŠKOPEK, AKANA, JAKUB ŠILHAVÍK, DANIEL HEVIER ML., RENATA JANOUCHOVÁ, SHERESKY, MARTIN ZOUL, MAXIM HOROVIC, SHAQUALYCK, JAKUB KREČ, TOMÁŠ MLÁDEK, PHILL, WAGHISS666, LUKÁŠ MASNER, DAVID KRESTA, ONDŘEJ ČÍŽEK, LUKÁŠ PALÁN, NAĎA KARLICKÁ, DANIEL KATZ, ZBYNĚK PROKEŠ, RADEK SZAJTER, JIŘÍ IMLAUF, LUKÁŠ GRYGAR, AL BURIAN, THOLLEM MCDONAS, JAN KAČUR & AUTOŘI PORTÁLU XPLAYLIST.CZ SUPERVIZE TEXTŮ MAXIM, BRO, GINGER, APX

FULLMOON NAJDETE V KOMPLETNÍ ELEKTRONICKÉ PODOBĚ NA PORTÁLU

PUBLERO.COM

KONTAKT | PŘEDPLATNÉ INFO@FULLMOONMAGAZINE.CZ PREDPLATNE@FULLMOONMAGAZINE.CZ DISTRO | SPOLUPRÁCE (M. PAŘÍZEK) MICHAL@FULLMOONMAGAZINE.CZ TELEFON +420.604.101.745

ČÍSLA ZDARMA PŘEDPLATNÉ ARCHIVNÍ BALÍČKY JEDNOTLIVÁ STARŠÍ ČÍSLA NÁHLEDY NOVÉHO ČÍSLA PRO: PC MAC ANDROID IPAD

WWW | FULLMOONZINE.CZ FULLMOONMAGAZINE.CZ HQ | FULL MOON MAG VRŠOVICKÁ 919/16 101 00 PRAHA 10 VRŠOVICE VYDÁVÁ | KYEO SHOWS S.R.O.

DĚKUJEME! PIVOVARY LOBKOWITZ A.S. VÝROBA A PRODEJ VÝČEPNÍHO PIVA; HVĚZDOVA 1716/2B, PRAHA AF PRAHA SPOL. S.R.O. DISTRIBUCE KNIH; KOVÁKŮ 12, 150 00 PRAHA 5, AFWEISS@MYMAIL.CZ X PRODUCTION HUDEBNÍ VYDAVATELSTVÍ; FILIPÍNSKÉHO 36, BRNO AZCD VÝROBA CD A DVD, LISOVÁNÍ, VYPALOVÁNÍ, POTISK, OBALY; STAŇKOVA 39, BRNO RED BULL NAD PETANKOU 10, 160 00 PRAHA 6 CYRRUS A.S. OBCHODNÍK S CENNÝMI PAPÍRY; VEVEŘÍ 111, BRNO

VEVEŘÍ 3163/111, 61600 BRNO IČ: 28350995 KYEO.NET, INFO@KYEO.NET TISK | EUROPRINT, PRAHA ROZŠIŘUJE | MEDIAPRINT & KAPA ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 TEXTS LICENSED UNDER CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-ncnd/3.0/deed.cs

015

NOVÁ SEZÓNA STREETCULTURE: 32 PŮVODNÍCH POŘADŮ VE VYSÍLÁNÍ

PŘIJĎTE NA STREETCULTURE SESSION KAŽDÝ PÁTEK OD 20 HODIN STREETCULTURE, DIY ARÉNA ŠTÍTNÉHO 30, PRAHA – ŽIŽKOV

10 M+, 12 PALCŮ, BEATLIFE, BE YOURS ON AIR, CULTURECHICKS, DEADLY ZONE, DELAY UNLIMITED, DEMIVOTO, DIFERENCE, HEAVY ARTILLERY, KIDS AND HEROES RADIO SHOW, KIDS AND HEORES SESSION, KŘAK, LATTÉ NIGHT, LAZYBEATS, LOKÁL, MIXLE V PIXLE, MIXTAPES, MONOCULTURE, OFF THE STREAM, PROMOTAPE, QUEER NOISES, RABBIT HOLE, RAS TIME, ROOTS, SHITPARÁDA, STETOSKOP, STREETCULTURE PARTY, STREETCULTURE SESSION, TIGHTEN UP, UČÍME SE PŘÍBĚHY, VOŠP DÍLNA

4.10. KAREL MOJŽÍŠ (AMBIENT) 25.10. EMOZPĚV (HI-FI FOLK) 1.11. STRANGERS IN THE CITY (FOG FOLK)

FUNGUJEME NA D.I.Y. (DO IT YOURSELF) A DOBROVOLNICKÉM PŘÍSTUPU. DÁVÁME PROSTOR MLADÝM LIDEM, KTEŘÍ SI MOHOU VYZKOUŠET PRÁCI V RÁDIU, SEZNÁMIT SE S FUNGOVÁNÍM MÉDIA A POHYBOVAT SE V MEDIÁLNÍM PROSTŘEDÍ.

JSME PLATFORMOU PRO KOMUNITY, ZÁJMOVÉ ČI NÁZOROVÉ SKUPINY, KTERÉ CHTĚJÍ PREZENTOVAT VLASTNÍ OBSAH. VZDĚLÁVÁME BEZPLATNĚ MLADÉ LIDI A ČERSTVÉ ABSOLVENTY ŠKOL V PROSTŘEDÍ MODERNÍHO, AUTENTICKÉHO, PROFESIONÁLNĚ VEDENÉHO, A PŘITOM TRENDOVÉHO MÉDIA. NEJSME VIRTUÁLNÍ INTERNETOVÉ RÁDIO. MÁME PROSTORY OTEVŘENÉ VEŘEJNOSTI, V NICHŽ NAJDETE VYSÍLACÍ STUDIO A KDE POŘÁDÁME KONCERTY A DALŠÍ AKCE. KAŽDÝ POSLUCHAČ SE K NÁM MŮŽE PŘIJÍT PODÍVAT, POPŘ. SE DO NAŠICH AKTIVIT ZAPOJIT. JSME JEDINÝM PROJEKTEM (NA ŽIŽKOVĚ I VE STŘEDNÍ EVROPĚ), JENŽ SPOJUJE KONCEPT INTERNETOVÉHO RÁDIA, VZDĚLÁVACÍHO PROSTORU A KULTURNÍHO PROSTORU.

JSME STREETCULTURE. 016

INTRO: 006 #1 SONIC YOUTH 008 EDITORIAL 010 TOP 10 FRANK BLACK 012 COVER STORY PIXIES REPORTY: 018 BERLIN FESTIVAL 026 BLUR @ BERLIN 028 NOWA MUZYKA 030 WOVENHAND 031 BOSNIAN RAINBOWS

017

018

© AXE

berlin festival my ass REPORT BERLIN MUSIC WEEK 2013 TEMPELHOF, XBERG ARENA A DALŠÍ KLUBY, 4. – 8. 9. 2013, BERLÍN TEXT CLAIRE ADELE, MICHAL PAŘÍZEK, AXE CLAIRE ADELE: Uf, tak je to za náma. Probdělý týden aneb Berlin Music Week 2013 byl pěkný nářez. Začalo to s First We Take Berlin, festivalem roztroušeným po berlínských klubech s koncerty asi osmdesáti méně známých kapel, v pátek a sobotu se pak rozpoutal veliký Berlin Festival 2013, kde bývalé letiště Tempelhof obsadily evergreeny jako Pet Shop Boys, Blur, Björk nebo My Bloody Valentine. A v neděli si na své přišli i fanoušci odlišného žánru – umělecký nádech vystřídaly růžově svítící tyčinky a za doprovodu ohňových efektů se předvedl David Guetta. Berlínská bonboniéra, pro každého něco. A myslím, že tím „něčím“ byli Pet Shop Boys. (Kompletní report od Claire Adele je na www.fullmoonzine.cz.)

mi, že každým rokem má festival lepší a lepší line-up. Byť jsem tedy minimálně polovinu kapel letos vůbec neznal, asi málo hlídám Pitchfork... Letošní headlineři stáli rozhodně za to, jenže Němci taky k smrti rádi tančí a podle toho to tam i vypadá. Boys Noize před dvěma lety byl otřesný zážitek, hodně podobné to bylo letos s Casper. Přesahy, myslím, nejsou to nejdůležitější, vyhrává hlavně místo a v první řadě jde o „event“, mejdan, prostě večírek. Hodně lidí zjevně ladí kostýmy spoustu dní dopředu, což je alespoň podle fotek na Melt!u podobné...

APAČKA: Nicméně (žánrové) přesahy oba festivaly mají, ostatně na předloňský Melt! jsem jela kvůli Oasis. No fakt. A na letošní Berlin Festival zase na Blur. Ale při pohledu na stovky otravných ožralých Anglánů bylo jasné, že jsem nebyla jediná. Kolik tam vlastně bylo lidí? Nezdálo se mi to tak hrozné. Deset tisíc?

MICHAL: Na bitte!

Říkají, že přes dvacet. Těžko říct.

Tempelhof je tak neodhadnutelná plocha, že pořadatele asi nikdo za nos nechytne. Navíc se vsadím, že tuna lidí jela jen do XBerg klubů a na letiště se vůbec nepodívali. Blur byli tahák, jednoznačně, ale myslím, že druhý den na Björk bylo lidí ještě víc. Angláni byli ostatně všude ve městě, potkával jsem je při běhání, v krámech i na večeři. Hlavně jedna parta byla nezapomenutelná – snad deset třicátníků se ládovalo pizzou a víc než dvě hodiny řešili Albarnovy vztahy. The Sun hadr...

MICHAL:

I. FIRST WE TAKE BERLIN Já byla na Berlin Festivalu poprvé. Line-up mě nikdy v minulosti moc nebral a hipsterské prázdniny jsem léta zažívala na německém festivalu Melt!, který ostatně bookuje stejná agentura, takže srovnání není vůbec od věci. Zatímco Melt! je orientovaný na čistou a hardcore elektroniku a techno, Berlin Festival je typická „pitchforkovina“ a přehlídka toho, co je v kurzu, byť jde často o sezónní záležitosti.

APAČKA:

Tak vztahy jsou základ! Ale je potřeba nezapomínat na rámec akce aneb první práce, potom zábava. Berlin Music Week zaštiťoval taky showcase přehlídku First We Take Berlin. Tyhle modely APAČKA:

Já podruhé a vlastně málem potřetí, původně jsem se chystal i před třemi lety, když jsem byl ve městě kvůli koncertu Eels. Předloni to bylo parádní. Přijde

MICHAL:

REPORT: BERLIN FESTIVAL 2013

mě baví, vytváří rovné příležitosti, s čímž se snadno sympatizuje. Druhá věc je, že pokud někdo výrazně nevyčnívá, ztratí se v desítkách podobných projektů dřív, než dorazím do Kreuzbergu. Mám oči i uši otevřené, ale jen tak něco mě ze židle zkrátka nezvedne. Jsem výjimka?

MICHAL: Upřímně jsem toho viděl míň, než jsem chtěl, navíc ve čtvrtek jsem se do několika klubů vůbec nedostal. Berlín má tolik lákadel, že privilegium stát frontu na neznámé kapely v narvaných klubech těžko může vyhrát. Mrzí mě hlavně některé panely a diskuze, hlavně ta o smyslu současné hudební žurnalistiky vypadala hodně zajímavě. Jenže to by člověk musel vypnout emaily. Jedna páteční extra zajímavá debata se zase pro nemoc zrušila, což mrzelo dvojnásob – Berthold Zeliger, přední berlínský promotér, je hodně zajímavá persona.

APAČKA: Mě žádná diskuze nebaví moc dlouho... Navíc se vždycky půl hodiny připravuju a odhodlávám se zeptat a najednou je konec a vím jen to, co jsem věděla už na začátku. Za moji „kariéru panelového diskutéra“ jsem zjistila, že nejdůležitější je moderátor, který je připravený, problematiky znalý a akční a ostrý, aby uměl utnout slepé uličky a popohnat diskuzi správným směrem, aby jí nepadal řetěz.

Diskuze do ztracena jsou... ztrátou času.

A upřímně, měla jsem smůlu na moderátory spíš jalové.

MICHAL: Často je to tuna zbytečných teorií a smysl zůstává mimo hru. Pro mě tak nejdůležitějším „profesionálním“ zážitkem zůstala přátelská večeře s Alexanderem Hackem, jeho ženou Danielle, Paulem Wallfischem a Mickem Harveym. Debata

019

jenom dva koncerty, ale minimálně Holy Esque z Glasgow v Privat klubu stáli za to. Žádná revoluce, jen plnokrevný post-punk s energií, skvělým zpěvem a náladou připomínající rané a veselejší Interpol. O nich ještě uslyšíme. A Privat je větší a velice příjemný obývák na Skalitzer Strasse, tam jsem rozhodně nebyl naposledy.

Francouzská spojka, Dánská invaze (ve středu v klubu Comet) a Islandská noc (Bi Nuu ve čtvrtek) měli podle mého nejlepší line-upy, ale čert ví, co by bylo k vidění jinde. A i přesto, že se všude začínalo na minutu přesně, byl v tom dokonalý systém a kluby k sobě měly relativně blízko, stejně jsem měla pocit roztříštěnosti, nesoustředěnosti a totální bezradnosti. Navíc v Berlíně!

APAČKA:

Je fakt, že když jsem si chtěla pustit nový klip Ille, tak mě tam internet nepustil. Je to legrační, jak si člověk odvykl chápat nesmyslné a bizarní zákazy.

A stejně s tím nemůže nic dělat. Docela mě to namíchlo.

APAČKA:

Je to nešťastné, ale na druhou stranu asi daleko smysluplnější, než třeba vybírat plošně poplatky za koncerty, produkci všeho druhu nebo počítače v hospodách a platit z toho představenstvo.

Nechci říkat, že v Německu a v GEMA je vše v pořádku, ostatně to ani nevím, ale tohle dokážu pochopit spíš. Organizace typu Google by asi autorské poplatky platit měly. Mimochodem, zmíněná čtveřice momentálně v Berlíně nahrává společné album, které by mělo vyjít snad začátkem příštího roku. Řekl bych, že se máme na co těšit. Co ty, mimo Tempelhof?

MICHAL:

APAČKA: Bavila mě sekce French Connection, ať už to byla zpěvačka Melissmell v klubu Postbahnhof, hodně zábavní Yalta Club nebo už trochu profláklí Babylon Circus, Miss Kittin a Justice v Areně. Udržet pozornost celých padesát minut v případě klubových koncertů prakticky neznámých kapel dá práci a většina z těch, které jsem zastihla, si tu práci dala. A co se týče DJ setů v Areně... na to musí být člověk jinak vybavenej.

MICHAL: Já nakonec kvůli práci a nechuti trávit dlouhé minuty ve frontách viděl

020

MICHAL: To sice jo, jenže tohle riziko máš vždycky a v Berlíně dvojnásob. Celý program byl zábavně řešený: přehlídka německých kapel na lodi na Sprévě, shuttlebusy mezi kluby a třeba i utajená součást programu, která probíhala v neznámých bytech, kdy se detaily o místě konání zájemci dozvěděli až na základě SMS zpráv a různých indicií. Sice po Německu přesně a striktně, ale proč nezkusit „hudbu hrou“? Tohle je cesta. Vstupné za patnáct eur na oba dva dny do všech klubů mi přijde hodně slušné.

APAČKA: Jako promotér bych si teda, ehm,

nevybrala. Na to byla celá showcase až moc hektická.

MICHAL: Hahaha, takhle jsem o tom vůbec neuvažoval. Upřímně, my oba jsme spíš promotéři toho typu, že nám seznam „nejlepších kapel na světě“ jen tak nedojde. A tyhle přehlídky jsou většinou pro profesionály a ne pro nadšence (tedy co se promotérů týče). Navíc nemám žádné iluze o výběru, pamatuju si, že po Euroso-

nicu v Groningenu jsem několik projektů zkoušel oslovit a zjistil, že valná většina je u agenturních molochů typu The Agency.

Sice na začátku cesty, ale na d.i.y. zapomeň... Tohle není jejich hra.

Máš recht, jako fanouškovi-profesionálovi mi to myslím sedělo líp.

Možná paradoxně nejvíc mě z „doprovodného programu“ bavila výstava World Press Photo, která samozřejmě nebyla oficiální součástí Berlin Music Week, ale nechala na mě hrozně silný dojem, a taky galerie na druhé straně East Side Gallery, pojmenovaná Zdi na zdi nebo tak nějak.

Jde o obrovské fotky různých zdí, které rozdělují různé kouty současného světa.

Několik míst jsem poznala. Je to děsivé a smutné. Nevím, jestli si svět a generace, které nikdy nezažily zeď, uvědomují, že to, co je v Berlíně pouhou turistickou atrakcí, reálně existuje a ničí životy stovkám tisíc lidí. Padesát kaček pro Amnesty International měsíčně není zas tak moc! Ani sto padesát... (Když nevíte, kde začít.)

APAČKA:

Rozumím, podobně mi bylo po výstavě Berlin 1933 – 39, hodně hutný a trvalý zážitek. Z rozjásané dekadentní metropole v hlavní štáb během pár desítek měsíců... a nejhorší je, že některá hesla platí pro jisté lidi dodnes. Doporučuji také skromnou, ale parádní expozici My Icon v galerii Neurotitan, kterou kurátorovala Danielle de Picciotto. Vždycky hledám nějaký další plán, ostatně i v Barceloně letos vyhrály výstavy – a tam byla konkurence mnohem větší. Samostatnou kapitolou jsou pochopitelně record shopy, tenhle výlet znamenal hned dva nové objevy. Fashion Killers na Wrangel Strasse a hlavně úžasně malebný zmatek v Q-Tip Records na Reichenberger Strasse, místo hodně podobné pověstnému Wah Wah v Barceloně.

Kultovní LP Nancy & Lee a raritní 12“ singl I Had a Gun od Crime & The City Solution jsou doma! Krom jiného tedy.

MICHAL:

REPORT: BERLIN FESTIVAL 2013

© AXE

o patové situaci mezi YouTube, potažmo Googlem a německou autorskou organizací GEMA byla až nečekaně zajímavá.

Právě GEMA je totiž jedinou organizací svého druhu v Evropě, která Googlu zatrhla volné užívání klipů na YouTube pro neplacení autorských práv. Řečeno ve zkratce. Nejvíce biti na tom jsou pochopitelně fanoušci – v Německu toho na YouTube moc k vidění není.

II: TEMPELHOF @oscarheed Premium airport experience at #Berlinfestival Pro letiště mám slabost, strávila jsem na nich spoustu nocí, svátků i narozenin... Takže otevřená odletová hala mě bavila hodně. Možná ne tolik, abych se vracela jen kvůli tomu, ale Berlin Festival má i jiné benefity. Jak se areál proměnil?

APAČKA:

MICHAL: Hlavně se změnilo umístění hlavní stage, ale vzhledem ke kreditu headlinerů je to asi pochopitelné. Jinak více méně vše při starém, bývalo více stánků s lokálními fashion a record shopy, ale to není zásadní. Škoda je určitě zmizelých letadel, zavěšených původně ve vstupní hale, stejně jako převlečení stánků dávno zaniklých leteckých společností na infopointy festivalu, které byly na tomhle místě zbytečné. Ale ten pocit, když člověk schází po schodech na plochu letiště a vybaví se mu celá scéna z Indiana Jonese, je k nezaplacení. Tempelhof je hlavní trumf, dnes už jen program nestačí.

CLAIRE ADELE: V Art Village byly všelijaké umělecké krámy včetně nábytku vytvořeného z kdečeho a kupy izolepy a ploch k vypisování fixek od sponzora Staedler. Slečny si nechávaly kreslit na obličej třpytivé ornamenty a německy mluvící osazenstvo se vrhalo do poetry salónu na poetry slam. A dobře dělali, slam poetry stála za to. Říkám já, ale říkali i ti, kteří německy nerozumí ani slovo. Chlapci a dívky z art vesnice rozdávali škrabošky a fixky, takže na letišti se to hemžilo medvědími obličeji (příhodně: Berlin – Bärlin – Medvědín) s kreativními nápisy a slečnami, které vypadaly, že dorazily z orientální svatby.

A nebyla jsem to já! Na Art Village jsem slyšela jen samou chválu

APAČKA:

REPORT: BERLIN FESTIVAL 2013

021

a superlativy a ne že bych si nevybrala.

Chodila jsem tam a zpátky kolem stánku Kevina Graye a koukala na printy s kočkou za pětadvacet a vlčí máky za třicet a těsně před tím, než se mi začaly sypat bankovky z kapsy, jsem si pro sebe řekla, jsi blbá? Tu kočku si namaluješ sama, třeba i nohou! A šla jsem si koupit kafe.

Tohle je vlastně typický Berlín, člověk by tu skoupil cokoliv. Art Village určitě za vidění stojí, jen mi přišlo, že byla letos trochu utopená v jednom z hangárů.

Na plochu k main stage by se určitě vešla a návštěvnost by byla rozhodně lepší. Je to velké oživení, člověk se tam v klidu ztratí třeba na hodinu i víc a rád se vrací. Jenom na kočky si musí dávat pozor...

MICHAL:

APAČKA: Na stánku jsem si nedala ani ň.

Chodila jsem jen k těm dvěma s kafem.

V sobotu už mě tam všichni znali a hned věděli, co si dám. Bylo mi to děsně trapné.

Ale servis luxusní.

MICHAL: Vzhledem k tomu, že Berlin Festi-

val je v podstatě akce na pár hodin, určitě si každého podobného štamgasta pamatovali. S jídlem taky nemohu sloužit, ale nabídka byla bohatá, ostatně to je pro Berlín typické. Dal jsem si vlastně jeden preclík, u The Universal od Blur. Nejlepší na cateringu bylo, že na nic nebyly fronty, vůbec.

Tak, žádný fronty. Spousta místa všude. Čisté záchody. Spousta toaletního papíru, mýdlo u umyvadla a zrcadlo.

Tomu fandím.

APAČKA:

@drunken_masters Versace Versace Versace #berlinfestival APAČKA: Modeschau se také nekonala, ale

možná jsem jenom otupělá. Dívala jsem se zpětně na nějaké blogy s módní policií a ani tam mi to nepřišlo jako nějaký ex-

022

REPORT: BERLIN FESTIVAL 2013

trém. Melt! je v tomhle mnohem horší.

I když, horší... to asi není správné slovo. Je barevnější a odvázanější.

MICHAL: Možná se to jenom v berlínském kontextu trochu ztrácí, obecně řečeno na festivalu vidíš to samé, co na ulici. Určitě je to taky tím, že na Melt! se jezdí na víkend, zatímco Berlin festival je mejdan na podvečer. Měla jsi vyrazit do X-Bergu, tam by se to známkovalo.

MICHAL: Nic z toho jsem neviděl, ale podobný pocit mívám často. Docela jsem se těšil třeba na Dillon, oželel jsem kvůli ní poměrně velkou část My Bloody Valentine, ale byla to chyba. Z desky ano, ale živě tam není nic víc než zmatek a nejistota. Poněkud nefér zařazení jejího setu těsně před koncert Björk, což vypadalo jako nějaký interní vtip ze strany pořadatelů, jí určitě taky moc nepomohlo, ale problémů měla víc.

Na druhou stranu, Teri Gender-Bender z Bosnian Rainbows prý masturbovala a na konci koncertu se pomočila. Já u toho nebyla, ale zas tak mimo mi to nepřijde. Prý velký úspěch... Co se týče jejich setu, naživo byli mnohem lepší než z desky. Možná i proto, že ta ženská je skvělá.

Ale ženských tam bylo hodně...

APAČKA:

@hellojensi I don’t wanna sound like a pervert, but are any of you girls into assfucking? #BerlinFestival @RottenInDenmark You know you’re at a German music festival when 80% of the people in the front row are wearing earplugs #berlinfestival

CLAIRE ADELE: Třeba Ellie Goulding. Osobně

Slyšela jsem spoustu výtek ohledně zvuku, ale to už je na festivalech takový evergreen. Vždycky, úplně všude a nonstop mleli lidi pantem, nevím, z jakých řad se tihleti stěžovači rekrutujou...

Já jsem s ničím problém neměla.

APAČKA:

MICHAL: Vždyť říkám, že mejdan! Tohle neřeším, na stínové zvukaře, fotbalové trenéry a podobné odborníky nemám čas.

III: BERLIN FESTIVAL @kanoon_records #BerlinFestival #klaxons fantastisch!

APAČKA: Budu znít jako starý dědek, ale absolutně nechápu, co lidi vidí na kapele, jako je Bastille. Že mají intro z Twin Peaks, a bylo by zajímavé zjistit, kdo z publika to opravdu poznal, neznamená vůbec nic. Ale nejsou to jen Bastille; nepochopila jsem ani White Lies, Klaxons, Villagers nebo The Sounds.

A o těchhle kapelách se hodně mluvilo.

I proto, že zpěvačka The Sounds buď flusala, nebo ukazovala kalhotky.

REPORT: BERLIN FESTIVAL 2013

jsem se na ni těšila nejvíc z celého festivalu – a nejvíc zklamala. Její hudba je většinou energická, ale publikum bylo téměř nehybné. Uvažovala jsem, jestli se stydí odvázat se za bílého dne, ale. Koncert byl potichu a Ellie studená. Procházela se po podiu v šortkách a volném bílém tričku a působila, jako by si zpívala jen pro sebe. Zvláštní, když je na podiu chlap, který obecenstvo ignoruje a hraje si sám pro sebe, ženské po něm šílí o to víc.

Když je tam netečná žena, i publikum zůstává netečné. Ellie vypadala, jako by ji ti tam dole nezajímali, a tak publikum stálo, aniž by pociťovalo jakékoli spojení s interpretem. Hudba, kterou si přišli poslechnout, najednou neměla nic společného s tím, kdo ji produkoval.

Ellie zpívala dobře, ale byla to nuda. Absurdně vyznívalo, že jak je její muzika elektronická a plná zvuku, v živém podání zněla akusticky a naze. Očekáváte beat a energii, a ony nikde. Přála jsem si hitovku Burn, v naději, že nehybný dav konečně rozhýbe. Chyba. „Yeah we got the fire, fire, fire! And we gonna let it burn, burn, burn, burn!“ opřela se do toho Ellie a já s ní, ovšem statický dav okolo hořet odmítal a koukal na mě jako na exota...

@alex_androv That awkward moment when you realize that MIA is not M.I.A. #idiot #BerlinFestival Ano, i já se nechala nachytat, ale německá MIA vůbec nezní jako M.I.A., i když tam poskakovala podobně praštěná holka. Akorát zpívala německy, což s tou diskotékou, kterou hraje její kapela, znělo hodně úchylně. Podobně jako německý rapper Casper, podle počtu lidí evidentně velká hvězda... Aneb co má Astronautalis, co chybí většině kluků téhle scény?

APAČKA:

MICHAL: Vkus a rozum. Tohle nemusíme řešit, beru to jako daň za místo konání.

Některé lokální záliby se pochopit nedají.

CLAIRE ADELE: Mně Casper docela spravil náladu. Poskakoval tam s nevídanou vitalitou, nasazoval si masku Dartha Vadera, házel po lidech otevřené flašky vody, občas se omluvil, když se mu podařil obzvlášť zajímavý zásah, bavil se s publikem a žertoval. Škoda, že mluvil jen německy, ale i tak se mu podařilo rozesmát a rozdivočit celý dav. U singlu Mittelfinger hoch (Prostředník vzhůru) vybídl publikum, aby zvedlo prostředníky, a všichni se během celé písničky za bujarého skákání zvesela „fakovali“. Rap sice není moje parketa, ale Caspera jsem si užila.

@fitzmcmuffin Two songs in and #Savages are already my favourite band of #BerlinFestival @benny_berger Their singer looks like my old art teacher. But my lord Savages are an amazing live band! #berlinfestival @KateR_x Another disappointing Savages experience... Sorry, I just don’t see what the hype is all about! #berlinfestival @xLauraJilx DON’T LET THE FUCKERS GET YOU DOWN. #savages #berlinfestival

023

MICHAL: Savages jsem viděl letos už dvakrát a věřím, že s každým koncertem jsou lepší a lepší. V Berlíně jsem stihl jen poslední přídavek a podle nadšených ohlasů poměrně velkého davu to stálo za to.

Těmhle holkám fandím, je to čistá žánrovka, ale s velkým kouzlem a energií.

CLAIRE ADELE: Nejlepší masky měli Pet Shop Boys. Futuristické a kosmické oblečky, černé peří okolo hrudi, fosforeskující oranžová, trendy kšiltovka, slušivá saka v kombinaci s kozíma rohama – kolik kufrů si kluci přivezli? Zatímco se převlékali, na plátně probíhala světelná divočina, prostorem střílely lejzrové paprsky anebo naběhlo taneční duo v obřích vlasatých a rohatých parukách. Logiku tyhle vizuální hrátky asi postrádaly, ale o to byly esteticky působivější. V jednu chvíli dorazili „kluci ze zverimexu“ přivázaní k postelím, na které byla promítána zběsile skákající mladá těla. Měla jsem chuť po koncertě zajít ke svým profesorům umění a říct jim, že pokud chtějí vidět pořádné výtvarno, ať si zajdou na Pet Shop Boys. No a hudba?

Zazněly všechny hitovky a pod podiem se na dva šedesátníky s mladou duší usmívali a skákali lidi všech věků a pohlaví. Gayové radostí objímali jiné gaye a sem tam ukápla slza. Bylo to intenzivní.

APAČKA: Jakkoliv ty kašpary nemusím, Go

West byla legrace. I když divná. Když jsem pak na Radiu 1 hrála právě tuhle písničku v rámci „ozvěn Berlin Festivalu“, ozvalo se nečekaně hodně nasraných lidí. Ve dvě v noci! Kvůli Pet Shop Boys!! Pořád to nechápu. Bez ohledu na to, co si myslím já, fakt už je to přes čáru? Headlinují Berlin Festival nebo Primaveru jen z legrace?

No nevím, mně to přišlo hlavně šíleně zbytečné. Nostalgie tohohle typu není moje gusto a argumenty o zasloužilých pionýrech neberu. Jen tak letmo si vzpomínám na skvělý koncert Erasure MICHAL:

024

před lety na Jamu v Praze, to se dalo pochopit a uctít, tohle byli dva šašci a otázka, jestli to hraje z počítače nebo z DATky. Což nevadí, když je to zábavné. Tohle nebylo.

konaly, Blur si je ale pochopitelně vysloužili. Skvělý závěr – nic za celý den nepromíchalo dav tak důkladně, jako pogo při Song 2.

Viděl jsem kousek setu Blur už na Primaveře, tady konečně celý koncert a bavilo mě to hodně. Set plný hitů je jedna věc, ale to, jak dokázali ustát kontrast mezi novými aranžemi s dechy a sbory a trvalou snahou Grahama Coxona o rozbití melodií výraznými a ostrými sóly, byla nádhera. Taky mě překvapilo, že většina hitů jsou křehké a decentní songy. Dnes už klasika a obhájený comeback, navíc jim to dohromady klape.

Nová nahrávka, tedy pokud nějaká bude, by mohla být fajn. Od Suede, které jsem zde v podobné situaci viděl předloni, rozdíl několika televizních věží. Potlesk a respekt.

MICHAL:

Říkalo se, že to byl playback.

Co Tomahawk? Odešla jsem dřív, než mi Patton vynadal a poslal mě na Pet Shop Boys...

APAČKA:

MICHAL: Škoda, mohlas mít alibi. Tomaha-

wk byli úžasní, nejzábavnější parta na scéně. Pro mě velký zážitek, bavil jsem se od začátku do konce. Žádná parodie, žádná atletika, jenom nadhled. Mešuge Patton je kapitola sama pro sebe, schweinehunden směrem k publiku už možná přes čáru, ale ironie byla evidentní. Nejlepší byl závěr, „dvě slova“. Hardcore a country, každé v podobě jednoho songu, cover Bad Brains na půl minuty, George Jones na deset. Navíc sledovat Duana Denisona a Johna Staniera je prostě paráda. Na místní poměry pravda trochu divné, valná část publika do konce nevydržela. @davsenbms feelin’ so 90s! #blur #berlinfestival Jo, páteční noc patřila legendám. Blur navázali na homosexuálně laděné britské duo hitovkou Girls & Boys a Albarn moc dobře věděl, jak ho všichni žerou, a tak se předváděl a tvářil namyšleně, a všichni ho žrali ještě víc. Mezi písničkama vylíval flašky vody do publika a kdykoli jenom zvedl paži, dav šílel a skákal ještě výš. Zatímco Damon si pohrával s publikem, basák Alex James netečně stál a hrál jakoby v transu s nezapálenou cigaretou nalepenou na horním rtu... Bylo to sexy. Po Girls & Boys a Coffee & TV přišly klidnější skladby, jednu Damon věnoval situaci v Sýrii, další zahrál Berlíňanům v němčině. Za obě sklidil veliký potlesk.

Přídavky se v průběhu festivalu často ne-

CLAIRE ADELE:

APAČKA: Já jsem se z toho musela vypsat zvlášť. Pro mě koncert roku.

Skvělí byli také My Bloody Valentine, s ostřejším setem než v Praze a plným hangárem. Je to kapela na hlavní stage, okamžitě bych je vyměnil za nějakou místní „hvězdu“. Kvůli jejich časové kolizi s Björk se dokonce na poslední chvíli upravoval i harmonogram, nakonec se protnuli snad jen na deset minut.

Na Björk jsem se taky těšil a nezklamala. Minimalistický set, elektronika, bicí a spousta děvčat ve sboru, pěkné. Hodně o hlase(ch), tak to má být.

MICHAL:

@annalieschutz Björk #Berlinfestival what a crazy cat. @bijlinberlijn From another planet. Wow. #Bjork #berlinfestival @iamhubenov Absolutely the best #biophilia tour setlist, tonight at #berlinfestival. Bjork did more than blow our heads!

REPORT: BERLIN FESTIVAL 2013

© AXE

@rrenzoo #Bjork like hellraiser on stage at #BerlinFestival 2013 she‘s crystalline! Mindblowing @cooliopenguin Daft Björk #Berlinfestival @testspiel Björk war natürlich der absolute Hammer. #berlinfestival @lostinmusic74 Björk is simply pretty amazing! #berlinfestival @FallinAcadia Wenn ich groß bin, werde ich Björk. #berlinfestival CLAIRE ADELE: Björk byla rozhodně hvěz-

dou soboty. Měla bílé šaty a ostnatou paruku, díky které její hlava vypadala jako obří bílá mořská okurka. Za zeleninou zpíval sbor dívek v blyštivých šatech a při různých skladbách předváděl různé taneční choreografie. Na třech obrazovkách na pozadí se promítal měsíc nebo cesta digitálním tunelem, kdy jste si připadali jako ve videohře a nedokázali od obrazovky odtáhnout oči, jindy jste se zase dívali na hemživý pohyb růžových hvězdic a sasanek a slizkých bílých háďátek na dně oceánu. Umělecký záměr neznám, ale působilo to uklidňujícím i sexuálním dojmem zároveň. Velkolepá show! @KennyWins Björk makes sex schnitzel sad! #Berlinfestival Björk mi připomněla, že bizár, který se odehrál při vystoupení The Knife na Colours of Ostrava, je pro tuhle malou islandskou čarodějnici denním chlebem.

Sice tenhle druh show nevyhledávám, ale hlas má skvostný. Boys Noize neměli šanci.

APAČKA:

MICHAL:

Konec dobrý, všechno dobré. Nicht wahr?

025

REPORT BLUR (UK) @ BERLIN FESTIVAL 2013 TEMPELHOF, 7. 9.2013, BERLÍN

else smiling in here...“ Tančili jsme a zpívali a smáli se a já si říkala, sákra, že jsem je tenkrát neměla radši!

TEXT APAČKA

Jsem z generace, jejíž resty nejsou Rolling Stones, Led Zeppelin ani Pink Floyd, a na koncerty Waitse, Dylana a Cohena nechodí s obavou a vědomím, že „možná naposled“. Legendám se tleská, ale po čem jsem od 90. let skutečně toužila, bylo slyšet svatou britpopovou trojici, která mě vychovala, jinde než ve sluchátkách a jukeboxech (to když se nachýlil věk a obzory a v playlistech už nezbylo místo).

Pulp, Oasis ani Blur nebyli z kapel, které by vyrážely na turné každou sezonu, a jejich česká vystoupení bychom spočítali na prstech jedné ruky (bez prstů), a tak jsem čekala. A čekala. A doufala.

Oasis jsem viděla v létě 2009 na německém Melt!u, za pět dvanáct před jejich rozpadem. Bylo to legračně přesné, zahráli všechny hity včetně Wonderwall a Champagne Supernova a strašně jsme si to, skoro-třicátníci ve třetí řadě naspeedovaných teenagerů, užili. Liamovu aroganci, tamburínu, sólo pro Noela v Don’t Look Back in Anger, všechny singalongy, pištění naše i okolních děcek a ještě nám zbylo na afterparty po vzoru bezstarostných devadesátek.

S Pulp jsem měla tu čest tamtéž o dva roky později a na stejném turné je stihla i v Barceloně. Na mém britpopovém žebříčku byli sice až bronzoví, ale slyšet naživo Common People a Disco 2000 bylo odzbrojující, stejně jako živý Jarvis, i po těch letech stejně hubený a brýlatý a se všema srandovníma gestama a legendárním „I said, yeah? Well, I can’t see anyone

026

Blur, moje jediná stálice, od desky Think Tank v roce 2003 až na výjimky – ticho. Ale sólový Graham Coxon byl fajn kytarovka, Gorillaz super (protože každá kapela, která pojmenuje písničku Clint Eastwood, musí být super) a The Good, the Bad and the Queen a Albarnovy kolaborace důstojné a mnohdy ještě zajímavější. Viděla jsem ho naživo jednou a když zvládl bezchybně zpívat (a bezchybně vypít láhev Jacka Danielse), sice se mi zastesklo, ale zároveň mi to sebralo veškeré doufání – ten žádný reunion nepotřebuje, vystačí si sám s prstem v nose. A jak se přece jen začalo spekulovat o návratu, jiskřička už jen zadoutnala. Nebylo pravděpodobné, že bych se na půlroku dopředu vyprodaný londýnský dvojkoncert dostala – na to byl britpop mrtvý až příliš dlouho.

Jenže. Nový dvojsingl a Blur živě tady, Blur támhle, Blur na dosah ruky, stačí si jen vybrat. Volba padla na Berlin Festival, spojení příjemného s příjemným, tedy kafem a snídaní do pozdního odpoledne.

Ani jsem si nestihla projet setlist.fm, podvědomě snad i proto, abych se netěšila až příliš – a byla zklamaná, až se na poslední chvíli rozhodnou z playlistu vyřadit Tender. Spíš jsem si říkala, proč by, proboha, hráli Tender? Nebo Song 2? A Coffee & TV? Vždyť by se z toho museli zbláznit.

Nevěřím.

V Berlíně se opakoval německý model s Oasis: já v prvních řadách uprostřed o deset a víc let mladších děcek a ožralých otravných Britů, odéru trávy a cigaret ohne Zusätzen, s těmi typickými, příjemně

nepříjemnými motýlky v břiše a netrpělivým vyhlížením toho kluka, kterému je pětačtyřicet a na promofotkách vypadá, patrně díky nástrojům fotošopu, pořád tak zatraceně dobře. Vybavenost podia odpovídala velké, drahé a připravené kapele: plátno uvádělo stage do 3D perspektivy mostu, bylo tam piáno, prostor pro dechy, sbory. Hm, třeba pro sbory v Tender...? Nene. Nevěřím.

Tender netender, vystartovali s Girls & Boys, která se nejen neskutečně hodila do kotle androgynní armády hipsterů i do Berlína, „du bist sehr schön, but we haven’t been introduced“, ale hlavně je to jeden z hitů, kvůli kterým Blur miluju. Bylo to sice předčasné, ale skoro mi bylo jedno, co budou hrát dál. Ale hráli There’s No Other Way. A hned potom Beetlebum.

A já si říkala, TA KYTARA!!!, to je moje nejoblíbenější písnička od Blur! Koncert roku! Nejlepší den mýho života!! Budu zas vypadat jako trubka!! „She’s a guuuuuuuuun now what you’ve done...“ V kontrastu s kamiony rekvizit stála kapela: vytahaná trika, ošoupané džíny, poněkud úsměvné klučičí účesy, Albarn měl dokonce džísku (!) a všichni vypadali, jako by zrovna vystoupili z autobusu příměstské linky 1995. Bylo to retro, ale nebylo nepřirozené. Bez ohledu na to, že se zdá, že Blur mají pořád co říct, třeba i novým singlem Under the Westway – zazněl na začátku přídavku, současně a současně dospěle. A od klavíru trochu jako nový singl The Good, the Bad and the Queen.

S čímž nemáme problém, Houstone.

Marrákéšskou Out of Time Albarn uvedl slovy, že „nerad míchá hudbu a politiku“ (takže lhal) a pilotní singl poslední desky

REPORT: BLUR

© LINDA BROWN LEE

love me tender

a jednu z nejlepších skladeb Blur, na čemž trvám, věnoval uprchlíkům ze Sýrie. Počas festivalu se v Berlíně ostatně odehrálo několik demonstrací a na Oranienplatz jste mohli vyjádřit podporu rovnou v improvizovaném uprchlickém táboře. Pro případ, že nesledujete zprávy. A podobně aktuálně rezonovala – se všemi smyčci a sbory – mechanickopomerančová skladba The Universal. „Well, here’s your lucky day!“ Když jsem psala, že nevěřím v největší hity, taky jsem lhala. Věřila jsem, možná v ně i trochu doufala, ale moc na to nespoléhala, takže mě definitivní playlist (a mluvíme tady o nejtěžším kalibru, který nemálo přítomným definoval dospívání: Country House, End of a Century, To the End, For Tomorrow, Coffee & TV...) zase tolik nepřekvapil. Spíš mě překvapilo, že jsem nezapomněla ani jeden text a že jsem relativně slušně zvládla i hodinu angličtiny s Parklife, kde osobně zahostoval Phil Daniels. Pobavil sólo Coxon v Coffee & TV a jeho tiché nesmělé „hi“, když si bral slovo, cigareta v koutku basáka Alexe Jamese, která tam visela neustále, takže nevím, jak dýchal, nebo Albarnova akrobacie, až se člověk bál, aby si v jeho věku a v těch rozšmajdaných botách něco neudělal.

Když mi došlo, že i na Song 2 dojde, udělala jsem něco, čemu bych se ještě nedávno vysmála: vyklidila pozice a konec koncertu si užila bokem veškeré hysterie. Nebudu tvrdit, že mě to nestrhlo, vždyť jsem na to extatické „woo hoo! when I feel heavy metal!“ čekala od devadesátek. Ale na konci, jakkoliv to bude znít nepatřičně, převážilo dojetí, vděk a vlna nepopsatelné radosti.

Že jsem tady a teď – a vidím odtud svět, jak se točí mimo čas.

027

kryptoscéna TAURON NOWA MUZYKA 2013 22. – 25. 8. 2013, DOLINA TRZECH STAWÓW, KATOVICE, POLSKO TEXT VERONIKA MIKULOVÁ

Line-up oceňovaného elektrosletu v příhraničních Katovicích lze rok co rok využít i jako sondáž. Češi, neuspokojení tuzemskou nabídkou, logicky zamíří spíše na superstar: Squarepusher, Amon Tobin, Jamie Lidell, Moderat, DJ Koze... Minimálně v post-poslechu by ale mělo dojít i na interprety s (PL) za jménem. Mimo to, že jsou severní sousedé daleko před námi co do organizace festivalů, mají v přímé úměře také dobrý čtyřnásobek zajímavé alternativy. Někteří z nich by se mohli u nás těšit poměrně značné popularitě, kdyby se více vědělo. Je třeba trochu poodhrnout zatuchlou kulturní zástěnu.

Na pomezí celebrit a undergroundu stojí Novika. V Polsku notoricky známá proměnná elektro scény. Výrazná blondýna s univerzálně použitelným hlasovým projevem, která jej umí prodat a neprohloupit. Novika se stala, podobně jako třeba Emika, vyhledávanou evropskou vokalistkou a spoluproducentkou. Její nevyhraněnost se může zdát bezpáteřní, ale po cizích páteřích nešplhá a v žádném ohledu nestagnuje. Seznam „featuring“ projektů nabyl za rovnou dekádu úctyhodné délky a dlouhodobě vytrvala třeba se Smolikem. Vyzrálý producent vzešlý z rockové kultovky Wilki vyniká zvláště v downtempu a trip-hopu a jeho neodolatelné, vláčné melodie můžete směle zařadit vedle Zero 7, Nouvelle Vague nebo Massive Attack. A ještě více měkkosrdcaté jsou už léta playlisty Novičiny vlastní rádiové

028

show. Její „Líná neděle“ je sérií opravdových slaďáren, o to s větší chutí se pak ale pouští do klasického disca nebo technem čpících remixů (viz Beatport).

Překvapením z nejpříjemnějších byli na festivalu Oszibarack. Po odchodu frontwoman před dvěma lety opuštěný kvartet jednoznačně povýšil. Co mělo standardním a neforemným ženským zpěvem obroušené hrany, získalo na síle nástrojovou diferencí. Trans úderů do kláves může ubíjet, stále je ale na co reagovat.

A Oszibarack odpovídají aktuálnímu polskému trendu. Syntetická elektro produkce vyčnívá z řady množstevní převahou.

Kromě toho je na posledním albu 12 cítit panská svoboda. Popisují se jako utržení ze řetězu, na koncertech svéhlavě improvizují a s manickou odhodlaností dopracovávají každý detail. Předchozí desku 40 Surfers Waiting for the Wave nahrávali v období tušených změn a co si na ní zakusili, ženou teď zpupně do extrému. Nechávají se unášet krautrockem a technem a nemají dost. Proč je poslouchat? Protože dravci jsou ohrožený druh.

Celých osm hodin dostalo během osmého ročníku Nowa Muzyka vydavatelství Mik. Musik. Produkce alb je ovšem jen jeho základní funkcí. Mik.Musik je už díky zakladateli Wojciechu Kucharczykovi něčím víc. Platformou rámovanou alternativními vizemi a vyplněnou uskutečněnými sny. Funkčním, silně profilovaným labelem, ze kterého stříká novost. A co je nejlepší? Rezidenti Mik.Musik jsou nenápadní. Tak nenápadní, jako bývají pečliví noční permoníci zalezlí v dílnách na bizár. Netvoří se tu jen hudba, tvoří se

NOVIKA

tu vkus. Kucharczyk je multiartistním bojovníkem, který zatím stihl nevídané: asi čtyřicet placek a nepočítaně autorských výstav. Osazenstvo vydavatelství a bookingu rozšiřuje paprsčitými směry a Mik. musik tak není konzistentní ani stravitelností, ani profesionalitou. Kucharczyk chce fajnšmekry i milovníky tance, úchylné rockery i anarchisty. Pokrývají těžkotonážní beaty v notně nerytmických jevech, temné pulzní vlny, minimal, retro, noise, nu-rave... V žádném případě se nedá hovořit o žánrových prototypech a každý z desítek umělců překračuje příčné i podélné poryvy. Čeho si povšimnout?

Mezi jemnozrnné syntézy patří např. dramatický debut Lugoziho. V klimatu post-80’s vyrukoval s deskou There’s Strong Shadow Where There Is Much Light.

Jeho stínohra získává úsporným výrazem a zlehka surreálnou atmosférou. Stínováním se blíží třeba Ventolinovi nebo Papalescovi a zvuk odpovídá nahrávání v šedavé galerii hraničního maloměsta.

Vedle toho byl výstup jeho kolegy CO ostrý. Rozbíhal se od MTV podkladů až k freestylu techno klubů. Podobně vzlínající je systém dekonstrukce a rekonstrukce Iron Noir. Dvojice minimalistů a zlodějů echa svým názvem obvykle nelže: jednoduchost modelu a spousta tlučení do obruče vytváří velmi konkrétní avantgardu.

Na ShowCase se navíc pomnožili a tak bylo tlukotu a pokřiků dvojnásob. Druhou množinou co do intenzity byl na reprezentaci Wilhelm Bras. Stroboskopický programátor s hororovým sci-fi působil obdobně jako účast na psytrance setu.

Možnosti byly jen dvě – utéct nebo poslechnout. Podobné dilema provází jeho

příkré album Wordless Song by Electric Fire. Zvuky mikrosvěta a počítačů rozpitvává a znovu sešívá dosti hybridním způsobem. Onen „electric fire“ způsobuje strojové konflikty, které Bras experimentálně zneužívá. Určitě ho nepouštějte kočkám. Ani RSS B0YS – nesmlouvavé stálice labelu vyšly v síťovaných burkách a své čistokrevné techno poskytly v syrové verzi. Gurmáni...

Zní to strašidelně? Mik.Musik jsou lákavou destinací pro mašinführery, experimentátory, hudební sadisty i zlatokopy.

Chce to odvahu, ale nikdo neodejde s prázdnou, což vystihuje TNM obecně.

Vyjít z davu se tu vyplácí. V minulých letech tak bylo možné narazit třeba na Baasche, Sienkiewicze nebo Pink Freud, a to potěší, protože třeba Baasch je časovaná rozbuška. Prozatím odpovídá na dotazy ve stylu názvu oficiálního debutu: Simple Dark Romantic Songs jsou skutečně romantické a podbarvené spoustou strojového bujení, ještě ale není dáno, jak skončí. Baasch umí z popových motivů vyrobit tučné, trochu depešácké klubové tracky a má potenciál následovat zkušeného předloňského hosta Jacka Sienkiewicze.

Ten začal stoupat už v 90’s, ale jeho materiál nestárne. Jacek je jedním z věrozvěstů minimal techna a patří mezi evropské klasiky. A když už vzpomínat, tak nutně i na Pink Freud, zkratkou připodobnění k Lesní zvěři nebo Eriku Truffazovi. Špička nejen polského cross-jazzu. Taky za něj během patnácti let posbírali desítky cen a vzhledem k úrovni jazzu severského je nelze nemilovat.

A být za tyhle známosti vděční.

029

na stojáka

REPORT WOVENHAND (USA) 9. 8. 2013 KINO EBENSEE, RAKOUSKO TEXT JIŘÍ PÍŠA

Když se před dvěma lety v rakouském Steyru zvedl David Eugene Edwards po odehraném setu ze židle a společně s kumpány odkráčel do klubu, zůstal jsem konsternovaně civět do prázdna jako prvnička, kterou právě starší kamarád zasvětil do tajů análního sexu. Šlo ještě o tradiční hudební vystoupení, nebo jsem byl svědkem liturgického obřadu a šamanského rituálu v jednom? „Na prostoru několika čtverečních metrů klubu svět přestal fungovat ve své klasické podobě.

Edwards svým nervním rukopisem tetoval desatero do našich duší a staré jizvy krvácely jako stigmata. Ta stovka lidí pod podiem tvořila pevný bod vesmíru a David se silou Goliáše hýbal Zemí.“ Intenzitě zážitku se od té doby nevyrovnal žádný jiný koncert. Bylo nad slunce jasné, že pouze moje nebo Edwardsova smrt by mohla zabránit dalšímu společnému dostaveníčku.

Od té doby se ovšem v Edwardsově diecézi mnohé změnilo. Před nahráváním zatím poslední desky odešel jeden z pilířů sestavy i parťák z časů 16 Horsepower Pascal Humbert a principál Edwards se obklopil mladou krví v podobě basáka Gregoryho Garcii jr. a kytaristy Chucka Frenche. Jeho kázání tak díky entuziasmu neopotřebovaných ministrantů dostala čerstvý impuls, což podle referencí dokazují současná živá vystoupení i loňský první společný počin The Laughing

030

Stalk. Po místy téměř komorním, odérem středního východu kořeněném albu The Threshingfloor musel zemitý a syrový zvuk jeho následníka z mixu Alexandera Hackeho každého doslova zvednout ze židle. Ostatně, na nohy postavil dokonce i samotného Edwardse.

Jak už se v reportech z koncertů Wovenhand stalo dobrým zvykem, i v rakouském Ebensee nás vítá liják biblických rozměrů. Jeho monotónní rytmus a vidina blížícího se koncertu ve mně vyvolávají stav euforie a chandra posledních týdnů se řine z vědomí rychleji než splašky v brázdě Noemovy archy. Klasický kinosál s řadami sedaček mě sice na moment vrací zpátky na zem, jenže... lepší Edwards v kině než holub na střeše. Proč je ale na podiu židle? Neříkala náhodou šéfová, že Wovenhand teď patří do kompetencí Sparku? Všechno se vysvětluje, když na židli usedá éterická Christine Owman, která pro Wovenhand otevírá několik koncertů aktuálního evropského turné.

Nová akvizice společného labelu Glitterhouse Records vydala nedávno album Little Beast, na kterém si zahostoval Mark Lanegan a které si i v živém provedení rozhodně zaslouží pozornost. Ponuré smyčky z laptopu doprovází Christine zpěvem a hrou na cello či ukulele a projevem připomíná třeba Julee Cruise nebo Tori Amos odplavenou dál od středního proudu. Moje sympatie si blonďatá Švédka získává i svým vzhledem, ale při vší úctě, do Ebensee jsme nepřijeli za holkama.

Zvěsti nelhaly – po chvíli je židle pryč a Edwards za svými mikrofony opravdu stojí. Chuck French si překvapivě přináší basu a sedá si pouze Ordy Garrison, což je u bubeníka logické. Gregorymu Garciovi nakonec píšu áčko za celé turné a na vysvětlení stále čekám. I bez druhé kytary ale Wovenhand zní, jako by se právě chystali na josefovský Brutal Assault. Po hypnotickém úvodu s dvojicí Closer a Maize je to obzvlášť markantní u skladeb Long Horn a As Wool z The Laughing Stalk, které by svou přímočarostí fungovaly klidně i v repertoáru Motörhead. V podobném duchu se nese také následující čerstvá novinka The Good Shepherd a v zaplněném kině mi začíná být horko jako hříšníkovi u zpovědi.

Pánbíčkář Edwards je ve svém živlu. Před každou skladbou se ponoří do hlubokého transu, se zavřenýma očima gestikuluje a odříkává mantry, kterým rozumí snad jen on sám. Během hraní zase předvádí těžko popsatelnou pantomimu a s pohyby nadržené transky korzuje od mikrofonu až ke hraně podia. A i přesto, že na první pohled může působit úsměvně, jeho „dar Boží milosti“ jakékoliv projevy smíchu předem vylučuje. Myslím, že se tomu říká respekt. Nebo pokora?

Vzpomínku na staré časy obstarala ve druhé polovině setu jeho banjonela a blok křehkých skladeb Sinking Hands, Kingdom of Ice a Whistling Girl, přičemž posledně jmenovaná se ukázala jako první

REPORT: WOVENHAND

tranz a husí kůže

vrchol večera. A nejen proto, že za Mosaic bych klidně vykrvácel. V podání osamoceného Edwardse s hlasem pevným jako skála a pohledem upřeným kamsi do dáli nenechala Whistling Girl nikoho na pochybách, jak vypadá opravdové charisma. Následující A Holy Measure, respektive His Rest z alba The Threshingfloor v upravených aranžmá vrací koncertu ostřejší tempo a celá legrace končí očekávaným hitem King O King z poslední desky. Moje poznámka „metal, pičo!“ u této skladby na ukradeném setlistu hovoří za vše. Jasný král majálesu, třešinka na dortu i poslední odhozený kus prádla kozaté striptérky, kterou čekají už jenom zasloužené ovace.

Pokud jsem pro pocity z prvního koncertu Wovenhand použil metaforu užaslé prvničky s natrženým zadkem, po vystoupení v Ebensee mě napadá pouze spojení „gangbang s partou černochů“. Neurotický kazatel a spol. totiž přivedli mou duši k sedmdesátiminutovému orgasmu a uspokojili všechny smysly tak, jak se to za poslední dva roky, čtyři dny a několik nekonečných minut čekání v kinosálu nikomu jinému nepovedlo. Ukázali mi, že svět nakonec není tak špatný.

Jsme sice jenom vratké kocábky v rozbouřeném moři, ale dokud Edwards stojí na podiu jako maják na obzoru, nemám strach, že bych se roztříštil o útesy.

REPORTY: WOVENHAND/RUSSIAN RAINBOWS

REPORT BOSNIAN RAINBOWS (USA) 7. 9. 2013, SMÍCHOV OPEN AIR, PRAHA TEXT SYDIAN | FULLMOONZINE.CZ

Člověka při jízdě metrem občas potká nějaké překvapení. Já se jednoho dočkal, když jsem si v pravém dolním rohu plakátu na festival Smíchov Open Air všiml malým písmem napsaného „Bosnian Rainbows (USA)“. Přemohl jsem se a nevyskočil radostí. Bosnian Rainbows jsem toužil vidět, ale nejblíž hráli na festivalu v Berlíně za sto eur. Samostatný koncert byl v nedohlednu, takže jsem se smiřoval s tím, že minimálně letos svou touhu nenaplním. A teď tohle?

Mám daleko do fandy Staropramenu, ani se nepočítám mezi příznivce prezentovaných headlinerů Vypsané fixy, Xindla X nebo Mandrage. Tím pádem byl plán dorazit na A Banquet, které mám docela rád a už jsem je nějaký čas neviděl naživo, pak rovnou na Bosenské duhy, a pokud se to nebude krýt, stihnout ještě Transglobal Underground na druhém pódiu. Bohužel, ne vždy se vše podaří, respektive se někdy podaří protáhnout protáhnout noc na žižkovském baru do rána – to když tam potkáte právě kluky z A Banquet. Zaspal jsem do odpoledne. (A zmeškal je.)

Od vstupní brány pod pódium dobíhám přesně ve chvíli, kdy znějí první tóny otvíráku Eli. A od momentu, kdy začíná zpěv, střídaný kytarovými experimenty s obráceným delayem, dostávám lehké mrazení

do zad a je mi jasné, že tohle bude hodně velký zážitek. Čtyřka hudebníků je na prostorném pódiu rozestavena nezvykle blízko sobě a působí zvláštním dojmem semknutosti (z vyjádření členů je patrné, že více než jako kapela se cítí jako rodina). Omar Rodríguez-López má štěstí na frontmany, ze kterých se těžko spouští oči.

Stejně jako v případě Cedrica Bixlera-Zavaly z The Mars Volta, který působil temnějším dojmem, srší charisma i z okouzlující a extatické Teri Gender Bender, která se noří do každé písně, doprovází ji afektovaným bosonohým tancem a každý potlesk odměňuje upřímným úsměvem a španělským poděkováním. Omar je kapitola sama pro sebe, 1. září oslavil sedmatřicáté narozeniny, ale vypadá na pětadvacet a při koncertě paří skoro jako při raných vystoupeních Mars Volta, jejichž další přítomný ex-člen Deantoni Parks stíhá najednou obsluhovat bicí i klávesy. Řazení písní víceméně odpovídalo desce, s každou další se účinkující, Omar a Teri především, dostávali čím dál hlouběji do tranzu. Chloupky stoupají, a když přijdou na řadu písně I Cry for You (opravdu při refrénu ukázala Teri na mě?) a Turtle Neck, dokonce mi zvlhnou oči. Čtyřicet minut vyhrazených pro set je však brzy u konce, a tak se pár věcí z desky nedočkáme. Muchas gracias, buenas noches, bohužel bez přídavků. Ještě chvíli stojím beze slov a bez hnutí.

A Transglobal Underground vynechávám.

031

na trhu od roku 1992

METAL HARD CORE SLUDGE PUNK HARD ROCK AVANTGARDE DOOM EXTREME INDUSTRIAL GRIND DRONE STONER a mnoho dalšího...

ROCK MAGA ZINE

6

ČR 90 Kč / 3,41 €, SR 3,29 € RoČníK 22 / Sešit 240 www.spark-rockmagazine.cz

2013

VELKA ^ ^ SOUTEZ



HRACÍ KARTA UVNITRˇ

116 stran

LIVE: 10. 6. 2013 PRAHA - MEETFACTORY

skandinávská bouře zdemoluje prahu

CHILDREN OF BODOM ALICE COOPER DEVIN TOWNSEND AMARANTHE KYLESA SUICIDAL TENDENCIES SPIRITUAL BEGGARS VOIVOD BLACK STAR RIDERS JOE SATRIANI

ˇ

MONSTER POSTER - CÁST

2

ZDARMA! Předplatné pro čtenáře Full Moonu za výjimečných 666 Kč Pro všechny předplatitele elektronická verze

032

objednávej na www.sparkrock.cz nebo na predplatne@spark-rockmagazine.cz heslo: Full Moon

RECENZE/ROZHOVORY: 034 FRANZ FERDINAND I 037 FRANZ FERDINAND II 038 NINE INCH NAILS 040 YO LA TENGO 042 ANDREYA TRIANA 044 NEW MODEL ARMY 046 TRICKY 047 LYMBYC SYSTYM 048 BOB DYLAN 052 ILLE 058 ESMERINE 061 GERDA BLANK 062 BEADY EYE 064 ARCTIC MONKEYS 066 MARK LANEGAN 068 MODERN LIFE IS WAR 069 MAN‘S GIN 070 CANCER BATS 076 XPLAYLIST.CZ

033

narcissist/pharmacist 2-RECENZE FRANZ FERDINAND (SCO) RIGHT THOUGHTS, RIGHT WORDS, RIGHT ACTION (DOMINO, 2013) PRVNÍ POHLED: JAKUB ŠKOPEK

Franz Ferdinand existují už jedenáct let.

Ano, jedenáct. 2002 – je to dávno, že? Už nejste na střední, místo toho sedíte v kanceláři a nemůžete se dočkat, až půjdete večer sesbírat hovínka po svým pejskovi.

Je to dobře, je to špatně? Kdo ví. Ve světě Franz Ferdinand se za jedenáct let nezměnilo vůbec nic. Je to dobře, je to špatně?

Kdo ví.

Kariéra Franz Ferdinand přirozeně kopíruje dospívání, čímž velkoryse myslím období mezi osmnácti a třiceti lety. Eponymní debut (2004) byl diskotékou plnou kytar a na emoce se moc nehrálo – snad jen na rozlomená srdce. Bezstarostnost, kterou nám tihle čtyři chlápci dopravili skrz časoprostor, byla rozvinuta o rok později ve dvojce, která jako by říkala, Hele, chlape, je to dobrý, ale už si asi raději půjdu sednout ke stolu. Románky nahradily první vážné lásky, ženská vám uteče i s půlkou bytu na zádech, začnete pít, cítíte touhu zkusit něco jiného. A přesně taková byla trojka Tonight (2009). Míchala uvědomělost (pilotní singl), revoltu (občasný punk) a drogové radovánky (co takhle zakončit song čtyřminutovým technem?). Co víc si mohl životem zklamaný skorotřicátník přát? Zvlášť když si uvědomíme, že zbytek milovaných kapel z mládí buď rezignoval na vývoj (málo drog), nebo se vyvíjel špatným směrem (hodně drog). Tisknu ruku na srdce a přiznávám, že Tonight jsem měl nejraději. Nabízela přesně ten obyčejný, prachsprostě jednoduchý rock’n’roll z jeho počátků a nápady, na které jiným scházely koule.

034

Člověk by řekl, že Franz Ferdinand půjdou ruku v ruce se svou generací, ale opak byl pravdou. Tonight byla poplivána, odsouzena, odložena do krabičky „špatný experiment“ a zapomenuta. Když se ale zpětně podíváte na samotná hodnocení, vůbec nedopadla špatně. Kde se vzal ten odér a všeobecné povědomí (= všichni to ví, ale nikdo neví proč), že Franz Ferdinand jsou za zenitem?

Alex Kapranos nicméně pochopil, že z bodu nula, kam Franz Ferdinand pomalu dopadli, vedou jen dvě cesty. Buď to rozpustit a říkat holkám na baru, To zpívám já, nezajdeme ke mně?, nebo to zkusit znovu. Od podlahy. Trochu to přikrášlit, ale ne moc. Franz Ferdinand nikdy nebyli kapelou, která by přistoupila na experimenty, aby ukojila novou generaci posluchačů lačnících po dropech, rapu, dubstepech a podobných pičovinkách pro děcka. Spíš sázeli na to, že lidé budou donekonečna jíst, souložit a umírat. A tančit.

I proto není překvapením, že novinka zní přesně tak, jak by znít měla. Letos, před deseti lety, kdykoli. Franz Ferdinand umí jednu věc a umí ji sakra dobře. Návrat ke kořenům není přiznáním slabosti ani znakem toho, že by se nacházeli v režimu vyprodání sebe sama.

Right Action kopne album na parket, přičemž nejen pomrkává po úspěšném debutu, ale zároveň se sebou jako lavinu valí krásy, neduhy, slasti a strasti rocku od šedesátých do devadesátých let. Zatímco první deska čerpala z dohasínajícího post-punku, čtyřka hází do jednoho koše funk, disko, new wave i punk. Dělá to jemně, nenásilně, za pomocí groovy kytar, reggae podtónů a syntezátorů použitých pouze coby nálado-

vých prvků (Brief Encounters, Love Illumination). Nudnou matematikou řečeno, víc než kompromis mezi „experimentálním“ třetím albem a tuc-tuc brum-brum debutem novinka působí, jako by kapela začala – od začátku. Model 2013, nová verze pro nové publikum; verze, která si uvědomuje vlastní jednoduchost a nostalgii, což dává najevo maskováním do všemožných cingrlátek, které jí dávají punc velké rockové diskotéky posledních třiceti let. Asi jako když se George Lucas rozhodne, že zase trošku upraví Star Wars. V tomhle případě ale přepracování dopadlo dobře, protože vše dobré zůstalo na místě a nové elementy nepůsobí rušivě, jenom posílají album do hlubších pop-artových vod. Karikatury vplouvají do sebeironie, retro se mísí s naivitou, kytary s lehkými tanečními beaty. Jak jinak než pop-artem nazvat Evil Eye, mash-up deseti slavných songů minulosti a jasný rukopis čtveřice z Glasgow.

Může Right Thoughts, Right Words, Right Action zalézt pod kůži stejně jako debut?

Může. Nenajdete na něm podobné hooky a všechny riffy vyvolávají déjà vu, ale pusťte si desku třikrát za sebou – a kouzlo pořád funguje. Texty je možné zpívat s kapelou prakticky z fleku, Kapranos magickou formulku nijak nezměnil – sladkobolné sloky, svižné refrény a rýmy, které by hloubkou porazily i vola (narcissist/ pharmacist), jsou na svých místech. Pod rouškou nezávazné konverzace ale z tanečního parketu sem tam přece jen vykouknou zkušenosti. Je jich dost a navzdory kritice umí frontman vyplivnout i jedovatou a hořkou linku, kombinující otupělost a vystřízlivění životem (The Universe Expanded, Goodbye Lovers & Friends).

Proč chtít, zvlášť po takhle dobré kapele, víc?

RECENZE: FRANZ FERDINAND

035

036

máme rádi dacany

DRUHÝ POHLED: AKANA | FULLMOONZINE.CZ

Je na čase smířit se s faktem, že arcivévodova glasgowská reinkarnace už zářez, jakým byl debut, nenatočí. Časy, kdy Franz Ferdinand představovali čerstvou senzaci a úložiště posluchačských nadějí, jsou dávno pryč a kapele nezbývá, než se snažit udržet nad hladinou. Málokterý z kytarových zázraků nultých let dokázal překročit svůj stín, některým se aspoň daří prodlužovat si trvanlivost, a to můžeme s čistým svědomím říct i o Franz Ferdinand. Jejich čtvrtá deska sice nikomu uši nevytře a nevyvolá žádný velký nábor do fanouškovských řad, ale kapela na ní nezní vyčpěle, hlavu má nahoře a nějaké ty nápady jí v rukávu taky ještě zbyly.

Minulé album přineslo bojácné – i když nijak radikální – okukování nových možností, ale z náznaků na aktuální Right Thoughts, Right Words, Right Action mnoho nezbylo. Franz Ferdinand spíš poslušně srovnali krok a navázali na přímočarost prvních dvou desek. V případě

úvodní trojice písniček se jim to rozhodně vyplácí, jde o chytré a svěží hitovky přesně po způsobu, jakým si získali jméno.

Naléhavý taneční puls, cvrlikající kytarové vyhrávky, efektní klávesy, ironický i bonvivánský Kapranosův zpěv. Tyhle písně uvíznou v paměti. Ve střední části ale invence začíná ubývat a jejím řídnoucím porostem prosvítá lysina bezradnosti a vyplňování šablon. Zajímavější jsou až Treason! Animals. a Brief Encounters, aby pak důstojné, i když nijak oslnivé zakončení obstarala Goodbye Lovers & Friends.

Franz Ferdinand jsou pořád šikovní chlapíci, co umí propojit intelekt s roztančenými údy a napsat dobrou píseň. Většinu aktuálních indie objevů strčí hravě do kapsy. Zlatý dotek se jim ale z rukou stihnul vytratit.

Nechci být špatným prorokem, jenom mám dojem, že Right Thoughts, Right Words, Right Action je posledním albem, na které se čekalo opravdu s napětím.

Protože mám ale tyhle elegantní dacany celkem rád, ještě raději se od nich nechám vyvést z omylu.

037

038

how to destroy demons RECENZE NIN (USA) HESITATION MARKS (COLUMBIA, 2013) TEXT JAKUB ŠILHAVÍK

V hudebním průmyslu plyne čas rychleji, než si většina smrtelníků uvědomuje. Ještě před pár lety Nine Inch Nails obráželi svět s rozlučkovým turné Wave Goodbye a zástupy oddaných fanoušků neslzely jen s vypětím všech sil. Stáhnout se do ústraní a užívat si zaslouženého odpočinku?

Zapřisáhlý workoholik a perfekcionista Trent Reznor by si důchod bezesporu zasloužil, přesto se okamžitě vrhl do dalších aktivit a prakticky neopustil záři reflektorů. Nejprve s frekventovaným spolupracovníkem Attikem Rossem stvořili dva filmové soundtracky pro režiséra Davida Finchera a výsledná souhra obrazu a hudby byla natolik působivá, že si neoposlouchaná skladatelská dvojice odnesla záplavu nejrůznějších ocenění v čele s Oscarem. Staří známí Dave Grohl a Josh Homme se dočkali Reznorovy výpomoci na soundtracku k dokumentu Sound City, respektive nové desce Queens of the Stone Age. Reznor myslel také na svou manželku Mariqueen Maandig, která si zřejmě potřebovala oddechnout od výchovy dětí, a tak vznikl společný hudební projekt How to Destroy Angels. Namísto proklamované změny rukopisu ale novými skladbami prostupovaly ozvěny domovských NIN. Těsně před vydáním debutového alba How to Destroy Angels snad Reznor konečně pochopil, že vlastnímu stínu nikdy neuteče a ohlásil comeback kapely, která ho udělala. Popravu How to Destroy An-

RECENZE: NINE INCH NAILS

gels v přímém přenosu přijali fanoušci s nezměrným nadšením, jako by Nine Inch Nails absentovali několik dekád, a jejich dychtivost ještě vyšponovalo následné oznámení novinky Hesitation Marks pod křídly hudebního vydavatelství Columbia. Revoluce, nebo návrat do minulosti?

Hesitations Marks již ztvárněním obalu čitelně pomrkává po legendární exkurzi peklem The Downward Spiral – návrat výtvarníka Russella Millse se jednoduše nezapře. Hledání dalších styčných bodů s předchozí tvorbou vás poté zavede k debutu Pretty Hate Machine (taneční elektronika a archaické syntezátory), „comebackové“ With Teeth (nebývale popové melodie) a předposlední studiovce The Slip (cit pro minimalismus).

Hlavní posun nastal především v náladě a použitých výrazových prostředcích: v pasážích, kde byste dříve čekali agresivní útoky rozostřených kytar a naléhavé ukřičené refrény, sází NIN na sofistikovanější budování znepokojivé atmosféry.

Ostatně, Trent Reznor prožívá na prahu padesátky spokojený rodinný život a teatrální předstírání mladistvé rebelie by ve výsledku zavánělo pouze vlastní karikaturou.

Mnohé napoví hned úvodní singl Came Back Haunted. Jeho nervně tepající taneční rytmus vzdáleně připomene The Knife, instrumentální kytarový break uprostřed a útržkovitý text zase zřetelně odkazují na návrat NIN. Epileptické taneční orgie podtrhnul režisér David Lynch, který s minimalistickými prostředky vykouzlil jeden z nejsugestivněj-

ších videoklipů letošního roku. Totožnou genetickou výbavou oplývá také druhý singl Copy of A, útočící na očekávání publika – Look what you had to start/ Why all the change of heart?/ Well you need to play your part/ A copy of A copy of A... Reznor jednoduše neodolal nutkání ohlédnout se zpátky za svými osobními démony a zároveň reflektovat své postavení v hudebním průmyslu. Naštěstí se tak děje po většinu času vkusně a nenuceně.

Proklínanou výjimkou bude bezesporu synthpopová hymna Everything, která deformuje temný zvuk NIN radostnými maniodepresivními výboji. Její zařazení by dávalo větší smysl na původně zamýšlené kolekci největších hitů než na těsně semknuté studiové desce. O poznání příjemnější překvapení si Reznor připravil do svůdně pokřiveného futuristického funku All Time Low – rýsuje se snad nový následovník Prince?

Vypíchnout také zaslouží I Would for You s masivně vrstveným refrénem a postupně gradovaná Various Methods of Escape s finále po vzoru The Fragile. Všeobecné nadšení však mírně brzdí druhá polovina alba, která trpí nedostatkem opravdu zapamatovatelných momentů – přitom by ke štěstí stačil nesmlouvavější producentský dohled a několik chirurgicky přesných řezů.

Nine Inch Nails se s Hesitation Marks vrátili na scénu vyrovnanější než kdy dřív, Trent Reznor, zdá se, konečně našel vnitřní klid a ozvěny démonů minulosti uzavřel do pulzujících tanečních beatů.

Protože tam je jejich místo.

039

víme, kde je naše místo YO LA TENGO (USA) ŽIVĚ 6. 11. 2013 PALÁC AKROPOLIS, PRAHA TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Povídání s Irou Kaplanem z Yo La Tengo se domlouvalo dlouho a na několikrát; očekávání se ale nakonec splnilo do puntíku. Frontman kapely, která oslaví příští rok tři dekády na scéně, byl neuvěřitelně vyrovnaný a benevolentní. Šel z něj stejný pocit, jaký je příznačný pro jejich hudbu: přirozenost a milá obyčejnost, vyšperkovaná kapkou nonšalantní ležérnosti. Yo La Tengo nic neřeší, úsloví „na tom nezáleží“ nebo „je to vlastně jedno“ zaznívala za každou druhou větou. Za ta léta už vědí, kam patří, kde jsou hranice kompromisu, kam mohou zajít. Limity jsou zřetelné a oni je berou s klidným úsměvem. V Praze vystoupí po více než dvaceti letech, letos na Mikuláše představí v pražském klubu Palác Akropolis stále ještě čerstvé album Fade.

Fade je venku více než půl roku, jak jste spokojeni s ohlasy?

Je to fajn, jsme docela šťastní. Téměř celé léto jsme hráli na různých festivalech, také na společném turné s Belle & Sebastian, na všech těch akcích, kde nebylo moc našich fanoušků, navíc pro publikum, které se pro ty naše tiché písně ani nehodilo... A víš co?

Fungovalo to. Tohle byla možná ta nejlepší zkouška. Hráli jsme pro lidi, kteří se o nás sice možná trochu zajímali a kteří s námi sympatizovali, ale nebyli to „naši“ lidé, jestli mi rozumíš... Přesto to bylo skvělé.

Na stránkách labelu Matador se píše, že Fade je „nejpřímější, nejosobnější a nejucelenější album vaší kariéry“. Vaše slova, nebo obvyklá marketingová hra?

040

Obvyklá marketingová hra. Jednoznačně.

Víš, jedno z největších potěšení z toho, být v kapele a dělat nějakou hudbu, je nechat o tom mluvit někoho jiného, ostatní. Vlastně by mě nikdy nenapadlo popisovat něco z naší hudby – a kdyby ano, asi bych nepoužil zrovna tahle slova.

Na Fade jste snad po dvaceti letech vyměnili producenta, osvědčila se ta změna? Nelekli jste se, když jste poprvé přišli do studia a tam byl najednou místo Rogera John McIntyre?

Ani ne, my se známe hrozně dlouho. A především vůbec nešlo o nutnost nebo povinnost něco měnit, jen jsme se cítili připraveni zkusit něco jiného. Což mě ale přivádí k tomu, že spolupráce s Rogerem rozhodně nebyla neustále stejná. Že jsme s ním pracovali tak dlouho, neznamená, že jsme to dělali pořád stejně... Neustále jsme se snažili zkoušet něco jiného, zkoušet nové postupy, vždycky se něco měnilo, způsob nahrávání, okolnosti. Nejde o černobílou situaci, o „volání po změně“. V tomhle případě se změnila osoba, to je vlastně vše.

Jsme všichni staří přátelé, není nutné za tím hledat něco víc.

Na serveru NYC Taper jsou ke stažení všechny koncerty z vaší vánoční série a spousta dalších vašich koncertů. Jak se k fenoménu hudby na internetu stavíte?

Rád ti na tohle odpovím! Ale v první řadě je potřeba říct, že je úplně jedno, co si o tom myslím. Samozřejmě o tom víme, taky je jasné, že kdybychom chtěli, jistě dosáhneme stažení nahrávek z webu – ale já osobně nechci. Je mi to úplně jedno.

Minulou noc jsem se bavil s jedním kamarádem o koncertě, na kterém jsme byli

společně snad před patnácti lety. Každý z nás si ten koncert pamatuje úplně jinak.

Já to miluju! Úplně nejlepší je, že jsme si oba mysleli, že máme pravdu – a vlastně to tak i je! Paměť vzpomínky občas upravuje, s tím se nedá nic dělat, to k životu patří. Je mi líto, že je dneska všechno na YouTube, kompletně zdokumentované.

Ale není to můj problém, když to někoho baví... ano, respektuju to, ale moc se mě to netýká. Pojďme dál!

Některé nahrávky z Hanukkah Show jste prodávali on-line a výtěžek šel na hudební krámek Norton Records, který padl za oběť hurikánu Sandy...

To není úplně přesné. Neprodávali jsme tyhle nahrávky, ale digitální verze našich mixtapes, které jsme původně prodávali právě na těchto koncertech, a výdělek z toho šel na charitu, stejně jako výdělek ze všech koncertů. Každý z nás udělal jeden, od každého bylo snad jen dvacet kusů, děláme to docela pravidelně. Tak jsme je dali na čtyřiadvacet hodin na internet a výdělek dali Norton Records.

Což není obchod, ale hlavně label, který vydává naprosto úžasné věci, archiválie, opravdu výjimečné záležitosti. Sandy ho téměř zničila.

Sandy řádila také ve vašem domovském Hobokenu, jak to vypadá nyní? Už je vše v pořádku?

Ano, vypadá to dobře, všechno se vrací k normálu, škody jsou pokryté a vyřešené. Nejdůležitější je ale samozřejmě to, jak se s tím město vypořádá do budoucna, jak se ho podaří preventivně chránit.

Je pravděpodobné, že se to může stát znovu.

ROZHOVOR: YO LA TENGO

O tom bychom v Praze mohli vyprávět...

Váš loňský koncert na festivalu Primavera Sound v Barceloně mi přišel pocitově podobný tomu, který jsem snad před dvaceti lety viděl v klubu Bunkr. Mění se pro vás něco... ... v průběhu času, v průběhu těch dvaceti let?

Občas si můžete pomoci nějakou coververzí, hrajete jich desítky. Kolik jich vlastně máte v repertoáru?

Tak to opravdu nevím! (výbuch smíchu) Pořád se to mění, některé najednou zničehonic odejdou, začneme hrát další, ale žádný konkrétní seznam není... A vlastně ho ani nechceme mít.

Spíš co se velikosti scény týče. Přece jen hrajete častěji v menších klubech, ale zároveň i na velikých festivalech.

Určitě je to něco jiného. Minimálně některé zvyky si na velkých festivalech nemůžeš dovolit. (smích) Je jasné, že naštvat publikum se dá opravdu rychle. Třeba na aktuální turné, v rámci kterého vystoupíme také v Praze, jsme připravili dva různé sety. Jeden bude obsahovat tiché a křehké písně, ten druhý mnohem hlasitější noiseový materiál. Přesně tohle na Primavera Sound udělat nemůžeš, to prostě nejde.

Ale na druhou stranu, intenzita koncertu a pocit být tam s tolika lidmi je něco výjimečného. Rozuměj, byli bychom opravdu hloupí, kdybychom si tohle neužívali.

Kdybychom tyhle příležitosti odmítali, opovrhovali jimi. Všechno má své kouzlo a my moc dobře víme, kde je naše místo.

A užíváme si to.

A jak je to s projektem Condo Fucks?

Budou ještě pokračovat, nemáte o nich nějaké zprávy?

Slyšel jsem, že zrovna nedávno hráli někde v New Yorku, tuším, že v červnu. Ti nevydrží nehrát... (smích)

Primavera Sound je obrovská akce, navíc španělské publikum není zrovna tiché a poslušné. Občas to musí být těžké...

Vždycky je to výzva, udržet pozornost publika tím, že hraješ to nejlepší, co umíš – a ono to kolikrát nestačí... Třeba na Primaveře to bylo o to horší, že nebyl čas na zvukovku, hráli jsme z první dobré... Prostě to musíš pořád zkoušet. Někdy to vyjde, jindy zase ne.

Po rozpadu manželství Thurstona Moorea a Kim Gordon jste spolu s Georgií asi nejdéle sloužící pár v rock’n’rollu, napadlo vás to?

Hahaha! Vůbec! Musí být ještě někdo jiný, to přece není možný, tohle!

Příští rok oslavíte třicet let na scéně, chystáte něco k tomuto výročí?

Asi ne, nevím, moc jsme o tom nepřemýšleli. Navíc je toho teď tolik: všechno je „special“, dvacátá výročí, pětadvacátá, rarity, nevydané věci, deluxe edice... Nikdo se v tom pořádně nevyzná, koho tohle může zajímat, nevíš? Je fakt stupidní, začít řešit tyhle věci s čísly... Ale uvidíme, samozřejmě si o tom promluvíme.

Je dobře, že se konečně vracíte do Prahy.

Klub, kde jste hráli minule, už je mimochodem přes patnáct let zavřený... ... přesně jako desítky dalších míst, kde jsme hráli.

Tohle se nám stává pořád!

041

042 © BEN PARKS

medová víla

PROFIL ANDREYA TRIANA (UK) ŽIVĚ 9. 11. 2013 ROXY, PRAHA TEXT MICHAL PAŘÍZEK

O roli Niny Simone v připravovaném životopisném snímku Nina byla rvačka; zájemkyň byly celé zástupy, uvažovalo se třeba o Mary J. Blige, nakonec vyhrála herečka Zoe Saldana. Možná i díky trikům, které se naučila coby Uhura v restartovaném Star Treku. Premiéra se bohužel neustále posouvá. Brixtonská rodačka Andreya Triana bývá právě k Nině Simone přirovnávána – hlas, ze kterého odkapává med, k tomu svádí –, ale v její hudbě chybí ozvěny osudovosti a tragédie. Což ale není zpěvaččin problém, coby velká Ninina obdivovatelka má jasno: „Nina Simone je úžasná umělkyně, ale na to, abych ji hrála, jsem zatím slabá...“ Debut Lost Where I Belong z roku 2010 sice neznamenal revoluci, ale minimálně vzbudil zaslouženou pozornost. Andreya Triana se na Red Bull Music Academy potkala s Flying Lotusem a na jeho EP Reset z roku 2007 zazněl její uhrančivý hlas poprvé. Spolupráce s Mr. Scruffem a s Bonobo (na albu Blacksand) následovaly v rychlém sledu a Andreya se záhy stala platnou členkou kolektivu okolo labelu Ninja Tune. Lost Where I Belong je soulové album, což v kontextu kolaborací s elektronickými mágy a pionýry typu FlyLo může zaskočit, ale jen na první poslech. Hrdelní hlas zpěvačky si totiž skladby renomovanějších jmen snadno ukradl pro sebe a přidal jim soulovou mazlivost

PROFIL: ANDREYA TRIANA

a živočišnost, její kouzlo je silnější a trvalejší než umně pokroucené beaty a moderní produkce.

K soulu a rhythm and blues inklinovala už jako malá, kdy si na kazeťáku a za pomoci harmonia nahrávala první mixtapy: „Byla jsem úplně zažraná do tehdejšího amerického r’n’b, na všech těch mixech byli Boys II Men, Aaliyah nebo Genuwine...“ V nastolené cestě pokračuje: Song for a Friend, první singl z připravovaného alba, je křehká klavírní balada, ve které naplno rezonuje zpěvaččin temperamentní vokál. Po elektronice ani stopy, jednoduchá melodie podepřená decentními smyčci a gospelovým sborem mohla vzniknout klidně před třiceti lety.

U nás se Andreya uvedla skvělým koncertem na předloňských Colours of Ostrava.

Sympatická osůbka na podiu ovládala publikum sebejistě a samozřejmě, pozvolný soumrak padl k muzice jako ulitý a famózní byla a cappella verze Sweet Dreams, poháněná vokálními smyčkami a skandovaným potleskem. Charisma a šarm rozhazovala Andreya plnými hrstmi, a pokud byl králem tehdejšího ročníku Nick Cave v čele smečky vyžilých vlčáků, královnou byla právě tahle křehká dívka se zálibou v moderních stylových kostýmech a s medovým hlasem. Její pověst od té doby jenom sílí, na nedávný vyprodaný koncert v londýnské Union Chapel se na internetu pějí ódy a nové album už teď čelí ohromným očekáváním. Andreya to dobře ví, a snad i proto si dává tolik načas

– prý složila téměř šest desítek skladeb. „Krása psaní písní tkví někdy v tom, jak některé z těch, co napíšete, jsou určeny někomu jinému. Tak doufám, že všechny ty písně, které jsem vyřadila, si najdou cestu na alba jiných umělců, kteří si je vezmou za své,“ říká a dodává, že písně jsou ze všeho nejdůležitější, právě v nich vězí hlavní kouzlo. „Podstatné je najít způsob, jak skloubit příběh a emoce dohromady. Produkce a instrumentace jsou jenom nápomocné, to hlavní je v písních samotných.“ Zatím bezejmenná deska by měla vyjít v listopadu, tedy v době, kdy Andreya vystoupí podruhé v Praze, tentokrát v rámci klubové noci Spotlight – jedné ze sekcí respektovaných Strun podzimu, kde se představí mj. Rufus Wainwright nebo legendární Wayne Shorter. Vloni sklidil úspěch Gregory Porter, další zástupce mladé generace se soulem v krvi. „Soul je žánr, který překračuje čas, věk a jakékoli soupeření. Proto bude vždy rezonovat v lidech a naplňovat jejich duše.“ A o duše jde především. Tahle víla má, podobně jako Bessie Smith, Aretha Franklin nebo zmíněná Nina Simone, dar svým hlasem vyprávět příběhy – a duše naplňovat.

Že se do současnosti nehodí? Zarputilost je na Andreye nejkouzelnější: žije ve svém vlastním čase, přizpůsobit bychom se měli my.

043

RECENZE NEW MODEL ARMY (UK) BETWEEN DOG AND WOLF (ATTACK ATTACK/EARMUSIC, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Vraťte mi nepřítele, zpíval kdysi Jiří Dědeček. Z původně ironického sloganu se stalo alibi pro desítky dalších. Justin Sullivan, hlava a duše New Model Army, to má úplně jinak. Dlouhá léta marného boje s větrnými mlýny ho možná poznamenala, ale rozhodně nesemlela. Stále je připravený přesně pojmenovat problém, zvednout prapor a postavit se do čela.

Válka o nepatrné kousky svobody a vlastní uvažování nikdy nekončí. New Model Army jsou sevřenou jednotkou, stále v pohotovosti, i když nedávná léta jim příliš nepřála. Navenek se sice – kromě pár nových vrásek – téměř nic nezměnilo, každým rokem je ale bitva složitější. Už to dávno není jako dřív, už to není „my versus oni“, je stále těžší poznat, kdo je kdo.

Psa od vlka za soumraku jen tak nerozeznáte... A novým kouskům ani jednoho z nich nenaučíte.

Divoký hon je legendární průvod přízraků a duchů, který prý přináší válku nebo smrt, a vidět ho je špatným znamením. Tenhle mýtus se v modifikacích objevuje téměř u všech evropských národů a některé z nich si to přivezly i do nového domova: pamatu-

044

jete, jak Johnny Cash zpíval o „ghost riders in the sky“? Na obalu nového alba New Model Army Between Dog and Wolf se objevuje právě Divoký hon a jeho vůdce Herne the Hunter, pochopitelně v představách kapelní výtvarnice Joolz Denby. Její kresba stála na začátku nového příběhu, právě odtud pramení hutná atmosféra a pohanská bojová vášeň, kterou je novinka prodchnutá. Každá nota rezonuje, každý úder bicích velí do útoku. Tohle kouzlo měli New Model Army od počátků a vydrželo jim to déle než tři desítky let – je ale s podivem, že místo aby se ztrácelo nebo unavovalo, neustále sílí. Smrt dlouholetého manažera kapely, dosud neuzavřený odchod basisty Nelsona a devastace vlastního nahrávacího studia se do not a témat alba promítají stejně jako podivná situace v rodné zemi – a vlastně po celém světě. Justin mluví o novém začátku.

Pokud ho má symbolizovat Divoký hon, je to jasné: tlučme na poplach.

New Model Army byli kapelou, která fanoušky rozdělovala poněkud černobíle.

Ti, co se jednou dostali dovnitř, zůstali už napořád; pro letmé kolemjdoucí jsou ale NMA příliš neproniknutelní. Možná právě tohle by se díky Between Dog and Wolf mohlo změnit. Novinka je doširoka otevřená, a přitom základní atributy zůstávají zachovány. Úvodní Horsemen, Seven Times nebo I Need More Time mo-

© FRANCESCA SULLIVAN

hladové srdce

hou snadno připomenout starší skladby Nicka Cavea; chybějí jasné zpěvné refrény, skladby jsou propracovanější a dokonale vypointované. Kapela se pečlivě věnuje gradaci, využívá sbory a několikrát se stane dříve naprosto nemyslitelná věc – vůdčím nástrojem písně není kytara. Ta se místo o melodickou linku stará o pozvolné budování atmosféry a občas jsou riffy až strašidelné. Hojně uslyšíte klávesy, často ale pouze jako základní drone, ne nepodobný práci s hlukem Davida E. Edwardse z Wovenhand. Pro Between Dog and Wolf ale zůstávají nejdůležitější bicí a perkuse, hlavní partneři a zároveň rivalové zpěvu. Neustále vábí, svádí a verbují.

New Model Army nespadají pod jednoduchou agitku. Doby hitu 51st State už jsou dávno pryč a zkušenosti naučily kapelu používat vlastní hlavu. Ve skvěle vygradované Stormclouds Justin Sullivan vzrušeně opakuje: „Desire is the point of everything.“ Touha je klíčem, ale jedna věc je něco pojmenovat, druhá ukázat prstem. Hladové srdce má každý, stejně jako jiskry v očích, jen se s nimi musíme naučit zacházet. I za to bojuje Justin Sullivan: za vlastní cestu, otevřené možnosti a jasný pohled.

Jakkoli největší bitvu nakonec svede každý sám v sobě.

RECENZE: NEW MODEL ARMY

045

RECENZE TRICKY (UK) FALSE IDOLS (FALSE IDOLS, 2013) TEXT DANIEL HEVIER ML.

Hradecké letisko bolo pred tromi rokmi ako dejisko Rock for People svedkom výnimočného koncertu. Na pódium prišiel excentricko vyzerajúci a správajúci sa muž, ktorý mal však ďaleko od nezrelého exhibicionistu. Britský producent a skladateľ Tricky aj v súčasnosti dokazuje, že trip hop nie je iba historickým trendom, ale autentickým a umeleckým vyznením.

Keď si spontánne priložil mikrofón ku srdcu, ktoré pravidelným tlkotom vytvorilo beat do pripravenej plochy, bolo to veľmi silné. Nie je teda náhoda, že táto spomienka a asociácia sa vynorila pri počúvaní jeho novej dosky False Idols. Trickyho albumy majú silnú atmosféru, keď sú v ustavičnom napätí temnej nálady.

Autor patrí k tvrdému triphopovému jadru a jeho kompozície nemajú ten sentiment ani nežnosť Portishead či melancholickú zasnenosť Massive Attack. Trickyho prejav je chladný, ako by bol skrytý za maskou dezilúzie. Nie je však úplne pravda, že Tricky vie pracovať iba s temnou víziou, na ktorej vrství hlavné motívy. Znenazdajky vie vytvoriť a pohrať sa aj s krehkou melodikou, ako ukazuje v skladbe Chinese Interlude. Jeho najväčšou prednosťou je však práca s priestorom, ktorý horizontálne naťahuje do stručného časového rozptylu.

Nevytvára zbytočne zložitú štruktúru, ale základné hudobné elementy priestorovo / plasticky posúva ďalej. V beatoch plynulo prechádza legátovým spôsobom, čím skladby zbytočne nezastavuje ani nepredlžuje. Mnoho hudobných kritikov oceňuje jeho trefnú a poctivú prácu

046

s disonanciami. Tricky ich vie rozhýbať na rozmedzie melodickej invenčnosti a hrubozrného náčrtu. Dokopy tak vytvárajú akýsi emočný výkrik: napríklad v kompozícii Passion of the Christ ich obrusuje exotickými prvkami ďalekého východu a spája so šepkanými litániami. Správne vie odhadnúť inštrumentáciu a následne s ňou dôsledne narábať. Keď pracuje so sláčikmi, ako v skladbe Nothing’s Changed, nie novoromanticky ani s patetizmom popovej hudby 21. storočia, ale opatrne zachováva určité tajomstvo, vďaka čomu neskĺzne do prílišnej otvorenosti a pompéznosti. Preto pôsobí jeho hudobný podklad ako tichší sprievodca k smutným a depresívnym textom.

Tricky preberá zodpovednosť sám za seba nielen v textoch, ale aj vo svojom živote – presne ako to spomína citáciou Patti Smith v skladbe Passion of the Christ: Ježiš zomrel za niečie hriechy, ale nie za moje.

Motív lásky je pre neho prekliatím, ale natoľko silným, že sa ho nevie vzdať. Skrz toto utrpenie nachádza ďalšiu inšpiráciu.

Aj na novom albume prechádza tmavým tunelom, kde ho láska bezohľadne kope do rozkroku a nakoniec zostane iba poznatok, že dôležité veci sa v živote lámu práve v jeho bezcitnosti. Trickyho texty nie sú typickými príbehmi, ale skôr fragmentmi určitého deja, stavu, rozpoloženia, alebo iba vírenia myšlienok a premýšľania. Väčšinu vokálov na nahrávke rozdelil medzi viacero osôb, ale najväčšiu úlohu pridelil speváčke Francesca Belmont. Tricky nebol nikdy hlavným speváckym protagonistom svojich albumov. Sám sa na nich spevácky zjavuje iba ako tieň.

Ako svedok svojho svedectva, ktoré musí putovať ďalej a ďalej.

TRICKY © JACK DANTE

hriechy

srdečné pozdravy do transylvánie PROFIL LYMBYC SYSTYM (USA) ŽIVĚ 9. 11. 2013 007, PRAHA TEXT RENATA JANOUCHOVÁ

Rodinné kapely nemívají kvůli Kelly Family v našich končinách to nejlepší jméno. Jinak je to se sourozeneckými dvojicemi, na které je hudební historie překvapivě bohatá. The Everly Brothers, The Carpenters či The Proclaimers jsou jen některé z více než sto padesáti jmen, která nabízí wikipedie pod heslem „sibling musical duos“. Poslední dvě dekády pak zrodily například The Knife, First Aid Kit, indierocková dvojčata Tegan and Sara a opomenout nelze ani CocoRosie. Status Orbital coby nejslavnější bratrské dvojice elektronické hudby zase v poslední době úspěšně ohrožují Disclosure. A to nemluvím o falešných sourozencích The White Stripes, kteří svou báchorkou o pokrevní spřízněnosti tahali léta fanoušky i novináře za nos, aby se pozornost soustředila výhradně na jejich tvorbu.

Pro ty z nás, kteří léta trpěli tyranií staršího bratra či sestry, není představa sdílení koncertního podia se svým genetickým odštěpkem zrovna lákavá. Jsou ale tací, kteří na sourozenecké uspořádání nedají dopustit. V letošním rozhovoru pro časopis Groove Korea popisuje Mike Bell z amerických post-rockerů Lymbyc Systym intuitivní propojení, které zažívá se svým mladším bratrem a hudebním partnerem Jaredem: „Co se týče skládání hudby a dalších věcí kolem kapely, máme to vždycky podobně. Nikdy se spolu nebavíme o tom, co do které skladby dát – prostě necháme věci vyplynout z momentálních nápadů.“ Mike s Jaredem se rádi chlubí, že na koncertech

PROFIL: LYMBYC SYSTYM

dokáží znít jako mnohem větší kapela.

Přesvědčit se o tom na vlastní uši bude moci i Praha, kam Lymbyc Systym zavítají v rámci evropského turné. Nebude to jejich první vystoupení v Česku. Před čtyřmi lety hráli jako předkapela Arms and Sleepers v kopřivnickém klubu Nora. Mike na tenhle koncert vzpomíná jako na „komunistickou verzi Transylvánie“.

Na turné vyrážejí vyzbrojeni skladbami z loňské desky Symbolyst. Částečně se na ní oprostili od svého typického zvuku, v němž se inspirace kapelami jako Mogwai, Godspeed You! Black Emperor nebo Explosions in the Sky prolíná s laptopovými hrátkami, které těm dvěma vyneslo srovnání s múm či dokonce Sigur Rós. Donedávna patřil k jejich standardní studiové i koncertní výbavě clavinet, elektrofonní klávesy značky Hohner schopné imitovat zvuk elektrické kytary. Na poslední nahrávce dostaly prostor jiné klávesové nástroje. „Chtěli jsme, aby deska zněla odlišně,“ komentuje tohle rozhodnutí Mike. „Pokaždé se snažíme zaměstnat nové klávesy, jiné syntezátory a další nástroje. Chceme osvěžit náš zvuk.“ To se kapele povedlo. Na postrockovou nahrávku má deska nezvykle optimistické vyznění; Jaredovy chytlavé melodie se vzpínají do klenutých oblouků, Mikeovy bicí celou mašinérii pohánějí přesným a vynalézavým bubnováním. Vokály tradičně absentují, s výjimkou několika tlumených výkřiků v několika skladbách. Necelých čtyřicet minut je akorát dost na to, abyste si po jejich uplynutí dali repete.

Album vyšlo u texaských Western Vinyl, před ním vydali Lymbyc Systym dvě des-

ky na převážně alt-hiphopovém labelu Mush (mj. Boom Bip, Aesop Rock nebo cLOUDDEAD). Magic Bullet Records zase pustili do světa jejich split EP, na němž se dělí o prostor s častými koncertními partnery This Will Destroy You. Kromě nich a zmíněných Arms and Sleepers vystupovali Lymbyc Systym společně s The Books, Broken Social Scene, Crystal Castles, Her Space Holiday či The Album Leaf – slušná sbírka veličin zámořské indierockové hudby, k nimž bratři Bellové po právu patří.

Sami se vehementně jakémukoli škatulkování brání, stejně jako se mu vzpírá jejich tvorba. Nejčastěji se lze dočíst, že hrají experimental instrumental rock, občas se k tomu přimíchá kolonka ambient. Post-rock překvapivě spíš ne. Na portálu last. fm je kdosi nazval „Boards of Canada pro děti a metalheads“ a Mike Bell k tomu dodává: „Ovlivňuje nás spousta různé hudby, stejně jako prostředí, která poznáváme na cestách. Inspirací může být pobyt v cizím městě, procházka v lese nebo pohled z letadla z výšky deseti kilometrů.“ Mezi své hudební hrdiny Mike počítá celou řadu hiphopových producentů od těch nejslavnějších, jako je Timbaland, až po alternativce typu Prefuse 73. Ostatně první kapelou, kterou s bratrem Jaredem sotva náctiletí založili, bylo hiphopové kombo, jehož velkými vzory byli MC Hammer a Vanilla Ice.

Cover U Can’t Touch This sice v listopadu na Sedmičce nezazní, jinak už si ale Lymbyc Systym brousí špičáky na svou transylvánskou reprízu.

047

048

nedokončený portrét

RECENZE BOB DYLAN (USA) THE BOOTLEG SERIES VOL. 10: ANOTHER

názory jsem si nechával pro sebe. Chtěl jsem být jen sám k sobě upřímný, to je všechno.“

SELF PORTRAIT (1969 – 1971) (SONY COLUMBIA, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

„Několik let předtím jsem byl na Newportském folkovém festivalu, kde mě Ronnie Gilbertová uváděla: ‚Tak tady ho máte, už ho dobře znáte, ne? Nate, je celý váš.‘ V tu chvíli jsem z toho uvedení ještě nestihl vytušit nějakou zlověstnou předtuchu. Takhle ani Elvise nikde nepředhazovali. ‚Tady ho máte, je celý váš.‘ Taková sprosťárna. No nic, kašlat na to. Pokud vím, tak jsem nikomu nepatřil – ani tehdy, ani teď. Měl jsem ženu a děti, které jsem miloval nade vše na světě. Snažil jsem se je zabezpečit a ochránit, ale otravové v tisku mě v jednom kuse nazývali hlasem, mluvčím nebo dokonce svědomím generace. Bylo to postavené na hlavu. Nedělal jsem nic jiného, než že jsem zpíval písničky, které byly přímočaré a popisovaly nové těžké skutečnosti. S generací, jejímž hlasem jsem měl být, jsem neměl takřka nic společného. Svoje rodné město jsem opustil jen nějakých deset let předtím a svoje

Na druhý díl Kronik čekáme dlouho. Kdo by si v roce 2004 pomyslel, že pokračování bude Bobu Dylanovi trvat celých deset let? Tedy v případě, že jsou pravdivé zprávy o brzkém vydání další části vzpomínek. Někteří optimisté je ohlašují ještě na letošní rok. Bob Dylan (naštěstí) velice pravidelně a důsledně mapuje své kroky a dílo v audiomemoárech The Bootleg Series. Již desáté pokračování s podtitulem Another Self Portrait (1969 – 1971) vyšlo na konci léta a mapuje období okolo poněkud nesourodé kolekce Self Portrait a výtečného alba New Morning.

Dylan se nenechává omezovat časovou posloupností, přeskakuje mezi dekádami, a přesto je zřejmé, že úseky své více než padesátileté kariéry vybírá velmi pečlivě.

Nakolik si považuje doby na začátku sedmdesátých let, je zřejmé z ukázky prvního dílu Kronik, přesněji z kapitoly Nový ráno. Dylan byl znechucený, jak ho každý tlačil ke zdi a chtěl po něm nějaké názory,

049

Self Portrait byl nepovedený, dobová kritika album vůbec nepobrala. „What is this shit?“ ptal se tehdy Greil Marcus v magazínu Rolling Stone. Názor nezměnil, přesto byl právě on vybrán pro průvodní slovo k novému kompletu – a nevydaný materiál ho zjevně nadchl. Dylan album schválně vypustil v takto chaotickém stavu; chtěl umlčet věčné rýpaly a kibice, chtěl mít klid od všeho a od všech. Hodil psům ohlodanou kost a čekal, až se vyštěkají. Rozháraná kolekce obsahuje několik málo autorských písní, předělávky a tradicionály v podivných verzích a pozoruhodně nijaké ukázky z vystoupení na festivalu Isle of Wight v roce 1969. Původnímu vydání by nepomohlo ani seškrtání na jedno album, All the Tired Horses nebo Copper Kettle jsou vzácné výjimky. Nevydané nahrávky a nepoužité verze, které najdeme na novém kompletu, ale ukazují, že nahrávací sessions smysl měly – jen se nikdo, a nejméně Dylan, nechtěl albem zabývat. Jinak si totiž není možné vysvětlit nepoužití nádherné klasiky Pretty Saro, klavírní verze Spanish Is the Love Tongue nebo lidového popěvku Tattle O’Day, nehledě na mnohem zajímavější verze několika vydaných písní. Většina z nich je zde uvedena v prostých záznamech, nahraných pouze Dylanem a kytaristou Davem Bromergem, toho času vrchním parťákem.

Materiál z Another Self Portrait potvrzuje vliv na tvorbu několika dalších let, nitky směřují k určujícím albům Pat Garrett and Billy the Kid (pro stejnojmenný film) nebo k mistrovskému Blood on the Tracks. Deska New Morning, kterou období vrcholí, je navzdory tehdejšímu přijetí jednou z Dylanových

050

nejsilnějších. Hodně fanoušků a kritiků postrádalo jeho angažovanost a vymezení, jednoduše nemohli (a možná ani nechtěli) „novému“ Dylanovi přijít na chuť. „Z té desky nebyly slyšet žádné ohlasy těžkých petlic a okovů, které spoutávaly zemi, nic, co by mohlo ohrozit status quo,“ říká střízlivě (a poněkud jedovatě) o albu v Kronikách sám autor, písničky s poselstvím nikomu nedopřál.

Ale na výsledku mu záleželo – album sice vznikalo velmi rychle, ale některé písně mnohokrát změnily podobu, dokud nebyl náročný písničkář spokojen.

V knize vyvolává dojem, že v textech skončily útržky všeho, co se mu honilo hlavou, ale to je jedna z mnoha fabulací, kterými svou tvorbu provází. New Morning je výtečně dotažené album. Went to See a Gypsy zde potkáte dvakrát a pokaždé jinak, If Not for You nebo Time Passes Slowly jsou v dříve neuvedené podobě úžasné a vyloženě famózně zní titulní New Morning s dechovou sekcí.

Nové ráno se pokazit nedalo, jakkoli pro běžného posluchače zůstane albem „s tou písničkou z Big Lebowského“.

Bob Dylan svůj obraz stále dotváří. Sbírka Another Self Portrait je další ze střípků mozaiky, který dopadl na své místo a odhalil nový kus celku – ještě jich pořád pár zbývá. Nelze čekat, že nás čeká něco zásadního nebo neznámého, autor okupuje titulní strany nepřetržitě půl století, ale Bootleg Series nabízí jeho úhel pohledu, což je u tak složité osobnosti zvlášť cenné a důležité. Můžeme se jen těšit, jakou ze svých tváří nám nabídne příště. Komentář by zasloužila třeba epizoda s Tomem Pettym, stejně jako spolupráce s The Grateful Dead, do jejichž kolotoče chtěl Dylan koncem osmdesátek vážně naskočit.

Nevzali ho prý proto, že se jim nezdála bardova hra na kytaru.

Inu, ještě že tehdy už nepotřeboval být prorokem.

© ELIOT LANDY

což se na hudbě té doby promítlo. Udělat tlustou čáru bylo těžké, ale New Morning pro něj nakonec skutečně znamenalo nový začátek.

051

052 © MAREK SVOBODA

krystal pop

ROZHOVOR ILLE TEXT AL AXE

Ille jsou čtyřčlenná kapela, ale její tváří a hlasem jsi především ty. Koneckonců i název evokuje spíše ženský pseudonym. Snad proto, že Ille zní skoro jako „elle“... což tedy není dedukce z nejbystřejších, uznávám. Jak je to s rozložením sil? Jsi lídr? Rozhoduješ?

Vedoucí a organizační typ jsem nikdy úplně nebyla, asi proto jsem si vymyslela, že budu mít kapelu. Kluci mi někdy říkaj šéfka. Rozhoduju nakonec asi já, ale dáváme hlavy dohromady. Taky se stalo, že jsem byla přesvědčená, narozdíl od zbytku kapely, o tom, že nějaká písnička musí být na desce. A ta písnička tam taky nakonec je.

Je dobrý vyslechnout názory, ale někdo to holt musí rozhodnout.

V minulosti jsi zpívala s kapelou Obří broskev. Má naději na vzkříšení, nebo jste všichni jinde, až příliš daleko? Jak vzpomínáš na vaše desky?

Jakub plánuje pár koncertů s Broskví na jaro. Uvidíme, kam to povede, sami jsme na to zvědaví. Je pravda, že různých aktivit a rodinných povinností mají všichni členové dost. Byla jsem u natáčení dvou desek. Potápěči bylo vlastně moje první opravdový nahrávání. Moc mě to bavilo a tehdy jsem se seznámila s Dušanem Neuwerthem, se kterým jsme pak natočili moje EP V rekvizitách. Zatím poslední

ROZHOVOR: ILLE

desku Broskve Sever produkoval Maroš Hečko, nahrávalo se v Bratislavě v budově Slovenského rozhlasu. Prostě pyramida postavená vzhůru nohama. Už to je zážitek.

Hudba Ille je označována jako „chytrý pop“. Co si o téhle nálepce myslíš?

Kdyby sis sama psala press release, co by tam bylo?

Nálepky mi přijdou k ničemu, ale chápu, že je to přehlednější a líp se v nich lidem orientuje. Ale jak mi jsou vlastně jedno, po dokonalým zařazení naší hudby jsem zatím nešla. Psala mi známá, že jsou na naší desce „krystalicky čistá místa“. Nevím přesně, jaká místa měla na mysli, ale inspirovalo nás to k založení žánru, který se jmenuje krystal pop.

Většinu skladeb jsi napsala ty. Jak ti to jde? Je to přirozený proces, nebo se skládáním bojuješ?

Líp se mi píše hudba, texty jsou většinou o hodně náročnější proces. Všechno mi dlouho připadá banální. Mám porůznu rozdělaný demáče bez textu. Pak asi čtyři notýsky s většinou přeškrtanými frázemi, buď na konkrétní melodii, anebo jsou to jen vytržená spojení z tramvaje.

Když na to pak náhodou narazím, někdy jsem překvapená – a hele, to je skoro text, ale většinou se stydím. Text je hotový, až když se přestanu stydět. Ale třeba u skladby Co udělaj se stydím doteď.

Ne že bych ho považovala za nehotový, prostě bývám z nějakého důvodu nesvá, když ho zpívám. Taková výjimka. Není to špatný.

Jak například může psát sťastně vdaná paní empaticky o rozchodu?

No. V tom je víc věcí najednou. Ozvěny minulosti, okolí – vztahy, o kterých jsem si myslela, že se snad nikdy nemůžou rozpadnout, skončily, včetně vztahu mých rodičů. Měla jsem období, kdy jsem se vypořádávala s určitou nedůvěrou v jejich pevnost. Občas slýchávám – vy jste s Jakubem dokonalý pár. Co je to ale dokonalý pár? Nikdo není dokonalej, co teprve v páru. Od doby, co se nám rozešli nejlepší kamarádi a zároveň svatební svědci, se bojím syndromu dokonalýho páru. To všechno dohromady se asi muselo objevit v mojí hudbě.

O dokonalých párech bohužel nevím nic. Nicméně dvě skladby, včetně pilotního singlu, napsal právě tvůj muž, který se sám angažuje v hudbě. Jak si notujete?

Notujeme si dobře. Líbí se mi, co dělá, a hodně mě taky baví písničky, co jsou od něj na desce. Jakub píše s lehkostí. Jeho věci jsou vzdušný a mají hlavu a patu, jak v melodii, tak v textu.

Všimla jsem si, že se nikde neobjevuje jeho pseudonym. Sdílíš jeho inkognito identitu?

053

054

© JIŘÍ HRONÍK

První to bez obalu vyzradil Honza Vedral, když byla premiéra našeho klipu. Tedy už to dál úzkostlivě netajím. Ale záměrně to taky neventiluju. Shodli jsme se doma na tom, že tohle „tajemství“ už nemá smysl zuby nehty hlídat.

Celá tvoje kapela jsou členové různých skupin, taková supergroup. Ke které máš hudebně nejblíž? Cítíš jejich hudební vlivy?

Nedokážu říct, ke které mám nejblíž. Kdyby aspoň hráli v normálních kapelách, viď. Takhle Maras (Marek Svoboda) má Alaverdi, litevský hardcore, nebo, jak říká, mantracore. A.m. Almela (Aleš z Chrudimi) hraje ve Photolabu a Hop (Petr Odstrčil) se Soliloqui. Necítím vliv jejich kapel nijak zásadně. Všichni jsou to zkušený muzikanti, co mají vkus, dobrý nápady a smysl pro humor.

Proč není v kapele tvůj muž?

Nechtěla jsem to míchat, měla jsem vlastní hudební spády. Baví mě, že teď máme každý svoji kapelu. Být spolu v Broskvi nám celkem fungovalo, ale měla jsem na zkouškách pořád nějaký problémy, odmlouvala jsem a tak. Takhle se na sebe víc těšíme. Jezdíme na koncerty, někdy spolu, jindy zvlášť. Je to pestřejší. Líp to funguje.

Jsi původem z Ústí. Jaké máš na město vazby? Podle hostů – i tvé hudební minulosti – bych tipla, že jsi severní, ale spíš severomoravská... nebo dokonce perníková.

Teď jsi mě upozornila na věc, kterou jsem si doteď nikdy neuvědomila. Všichni hosté jsou buď ze severních Čech nebo severní Moravy. Nechci tomu přikládat nějakou zvláštní váhu, ale že se to tak sešlo, mi přijde zajímavé... A co se týče Ústí, je tam všechno, co člověk potřebuje, aby byl trochu mimo sebe.

Vyrostla jsem v hezký čtvrti, jmenuje se Klíše. V centru města je chemička a taky

ROZHOVOR: ILLE

olysalé nádraží Západ. Klasická industriální poetika zasazená do malebný krajiny s Labem a Portou Bohemicou.

Sudety. Cítím nespravedlnost, když na Ústí někdo honem nadává, aniž by ho znal. Mám tendenci to město před takovými hájit, ale už míň než dřív. Pro mě to vždycky zůstane krásný a syrový inspirativní území. Moje podhoubí.

už jsem říkala, největší problém mám pravidelně s textem. Trvá dlouho, než jsem s ním spokojená. Dostala jsem se v průběhu nahrávání do situace, kdy byla vlastně hotová písnička, až na zpěv, protože pořád nebyl text. Tak jsem se vyhecovala a napsala během jednoho týdne dva. Doteď nechápu, jak se mi to podařilo.

A jak ses sčuchla s Márdim z Vypsané fixy? Kdysi, když jsem poslouchala Obří broskev, jsem měla pocit, že se v nich zhlížíte (spíš poetikou, jak by asi řekl Márdi). Jak jste se seznámili?

Márdi je sice z Pardubic, ale taky vlastně chvíli bydlel v Ústí. Tam jsme se ale nikdy nepotkali. Seznámili jsme se někdy po vydání Fenoménu, tuším na koncertě v Liberci, kde jsme s Broskví hráli jako předkapela. Márdi nám pak zpíval vokály do písničky Do Děčína a já Fixe na oplátku zas něco na Klenot.

Na jaký svůj text jsi nejvíc pyšná?

Asi na Summer.

Co říká na cover Ledňáčků?

To by mě taky zajímalo. On moc nehodnotí. Ale mám pocit, že se mu ten cover líbí.

(Asi to sem nepatří, ale měl název desky přímou souvislost s písní Potápěči od Vypsané fixy?)

(Ne. Ale pamatuju si, že se na to Márdi taky tenkrát ptal.)

Od EP V rekvizitách uteklo dost vody.

Co jsi dělala v mezičase? Plánovala jsi desku celou tu dobu? Jak vznikala?

Materiál jsme dávali dohromady asi dva roky. Někdy jsem na zkoušku přinesla písničku hotovou i s textem, jindy se skladba vyloupla s klukama ve zkušebně.

Některé věci napsal spoluhráč Marek.

Když jsme začínali natáčet, měli jsme připravená dema, na dost věcí ještě chyběla slova. Ve studiu jsme pak nahrávali postupně, ve všední dny po práci. Jak

Jak se k tobě chová Supraphon? Můžeš potvrdit nebo vyvrátit všechny ty stereotypy o tom, jak větší label kecá hudebníkům do řemesla? Musela jsi udělat nějaký ústupek nebo kompromis?

Nemůžu si na Supraphon stěžovat. Samozřejmě jsem nevěděla, jak to celé dopadne, když jsem se rozhodla vydat u nich nakonec desku. Ani oni nevěděli. Jedna i druhá strana na tu spolupráci prostě vsadila a já toho rozhodnutí nelituju. Supraphon propaguje desku svými možnostmi a přijde mi, že to dělá docela dobře. Deska měla v prodejích dobrý start, tak jsou všichni hodně spokojení. Nikdo mě v žádný fázi do ničeho nenutil.

Pilotní singl je, jak se říká, hit jako kráva. Překvapilo mě to; ne proto, že si nemyslím, že by nebyl dobrý, ale proto, že jsem spíš zvyklá, že se dobrá/lepší hudba u nás spíš ignoruje, odsouvá do pozadí (zvláště ta, co má nálepku „alternativní“). Překvapil tě ohlas a úspěch?

Myslíš, že je to i zásluha labelu?

I když je Holka ve tvý skříni celkem přístupná písnička, nenapadlo by mě, že si ji vybere do rotace Evropa 2. Na druhé straně je i zájem Radia 1. Tahle kombinace mi přijde opravdu pozoruhodná. Mám z toho radost. Určitě je to i zásluha Supraphonu, např. v tom, že na takovou Evropu 2 singl tenkrát donesl Michal Máka. Hlavně to je ale dobrá písnička, kterou napsal Jakub

055

osobní, že mi to nikdo nemůže vzít tím, že se vyjádří tak nebo onak. Člověk tyhle názory nemůže brát moc vážně. O přirovnání k Anetě slyším poprvé, srovnání s Lenkou mi může jedině lichotit. O víkendu jsem měla možnost po dlouhé době vidět její vystoupení, hrály v duu s Beatou Hlavenkovou. Až mě to dojalo, jak to bylo dobrý. Teď mě ještě napadá, jestli mě nepřirovnávají k jedné nebo druhé kvůli tomu, že mám v kapele kytaristu Marase, co hrál s oběma. Třeba má nějaký druhově typický kytarový znak.

Na nové desce se objevuje i starší píseň Zmrzlou. Jak a kam ses (v myšlenkách i umělecky) od té doby posunula?

Jsme kapela. Na debutovém EP jsme pracovali ve dvou, s Dušanem a přizvanými hosty. Na Ve tvý skříni, první velkou desku, jsme materiál dávali dohromady už společně. A společně jsme i nahrávali.

Co máš ráda, co se promítlo do nové desky? Hrozně mě napadá sever. Ale ne Jeseník, spíš Gdaňsk. Ten Island.

Archandělsk.

Island si mě okamžitě získal. Před pár dny jsme si koupili letenky, v květnu se tam po třech letech vrátíme. Sever mám ráda.

Mám ráda taky Stinu Nordenstam. Chlad i vřelost zároveň. Úspornost. A před časem jsem si vzpomněla na dětskou promítačku, co jsme s bráchou dostali jako malí k Mikuláši. To se promítlo do Podhoubí. Obraz z promítačky mě jako dítě fascinoval.

Je skříň novou rekvizitou?

Možná. Skříň je pro mě symbol ukládání. Ukládáme do ní současný i starý věci, nějaký nadbytečný obnošený oblečení a s ním třeba vzpomínky, vůně a smrady.

Těmi písněmi, určitě aspoň některými, jsem se vypořádávala s událostmi, které se týkaly buď přímo mě, nebo ve mně rezonovalo něco z blízkého okolí. Nemusí se to týkat ale jenom těžkých věcí. V tý skříni jsou naprosto nejrůznější záležitosti. Například jedna cesta na Island.

Už jsem slyšela, jak tě přirovnávají k Anetě Langerové (s mnoha „ale“) nebo Lence Dusilové (to říkal Bezr). Lichotí ti to, nebo spíš uráží? Jak vnímáš domácí scénu podobného ražení (tedy, řekněme, pop s českými texty)?

Snažím se mít pro tahle srovnávání pochopení. Říkám si, lidi se asi líp orientujou, když vědí, kam co zařadit. Čím víc o tom přemýšlím, nebo spíš čím míň, tak práce na desce byl pro mě proces natolik

056

Cestujete hodně?

Tolik zase ne. Zatím jsme byli jenom po Evropě. Nejdál na Islandu. Cestovat mě baví, protože jsem zvědavá, jen na to nemáme bohužel moc času. To bychom museli asi dost radikálně přeorganizovat svůj život, abychom mohli cestovat víc do nejrůznějších vzdálených koutů.

Tak aspoň na Žižkov... Křest bude (resp. v době publikování tohoto rozhovoru byl) v Paláci Akropolis. To je velký prostor. Máš trému?

Mám pocit zodpovědnosti. Pracujeme s kapelou na tom, aby to bylo co nejlepší.

Není to první velký sál, kde spolu budeme hrát, ale je to událost. Kamarád a spoluhráč mi jednou řekl, že je dobrý si to hlavně užít. Takže si to chci spíš užít, než

mít trému. Je ale dobrý ji přiměřeně cítit, znamená to, že o něco jde.

Jak moc si ceníš vizuální a grafické stránky hudby? Přijde mi, že by bez problému obstála i bez toho, přesto je potřeba vymyslet obal i jakousi „podiovou prezentaci“ (strašný slovo, vim)... nebo klip, který vytvořili Mods, a tak. Kolik energie a jakou důležitost tomu dáváš?

To je téma, co? Taky si vždycky říkám, že by hudba měla obstát bez toho. Ale dneska se s vizuální přidanou hodnotou prostě počítá. Oslovili jsme Mods, ti nám natočili klip, grafik Tomáš Trnobranský vymyslel obal... a tak dál. A mě bavilo ten proces sledovat. Dneska se považuje „vizuál“ za samozřejmost. Někdy mi přijde, že bez doprovodnýho materiálu nemáš ani šanci. Jestli je to dobře nebo ne, to nevím, ale smysl to dává. My taky chceme, aby všechno ladilo dohromady.

Podílela ses taky na projektu Kašpárek v rohlíku. Jaká to byla zkušenost?

Vždycky mi ten bejbypank přišel ujetej.

Nemůžu si pomoct.

To ti přijde správně, to totiž ujetý je. A mě ta ujetost pořád baví. A děti to milujou.

Jsi zubařka. Doufám, že to není tajné.

Pověz... promítáš nějak svoji práci do hudby? Nemyslím rentgeny, ale třeba lidi, které potkáváš.

Myslím, že se moje práce do hudby moc nepromítá. Na to je to příliš exaktní obor.

Ale teď se mě někdo ptal na optiku, říkal, že mu připadá, jako by to byl nějaký spojovací prvek v mých písních, že se na desce objevuje hned na několika místech.

Překvapil mě. Přemýšlela jsem, kde by se optika mohla vzít, a jediné, co mě napadlo, je mikroskop, s kterým v ordinaci pracuju. Pořád ale nevidím souvislost se skládáním... Nicméně líbí se mi ta představa, že jo.

ROZHOVOR: ILLE

© JAN P. MUCHOW

a skvěle zprodukoval Dušan. Má chytlavou melodii, úplně boží text a nakoplý zvuk. Byla to původně pomalejší skladba.

Jenže já většinou skládám písničky podstatně volnějšího tempa. Chtělo to něco „veselejšího“. Výsledek má určitý hitový potenciál, ale jestli se z té které písničky stane opravdu hit, se dá vždycky těžko předpovědět. Tady to celé od začátku funguje. Věděla jsem, že jsme natočili dobrou desku, ale že se to vydáním Holky ve tvý skříni a celého alba až takhle zvedne, to jsem nečekala. A mám z toho fakt radost.

Jak striktně ty světy odděluješ?

Je zvláštní se při práci slyšet z rádia. Snažím se nehnout před pacientem brvou, pokud se to stane, ale většinou se mi chce smát. Je to příjemný, zároveň trochu rozptylující, zvlášť když na vás významně mrká sestřička. A když už jsme u Kašpárka v rohlíku, jednou mě v práci při nějaké náročnější extrakci lehce vyhodilo z konceptu, když Milan Cais bezstarostně zpíval z rádia: „Má svaly jako nakreslený, Angelina Jolie.“ Kdyby byli impresionisté dentisty... Jak se zubařka naučí hrát na klavír? Nebo spíš, jak se pianistka dostane k vrtačce?

V Ústí nad Labem. V šestnácti jsem pomáhala v době dovolených v zubní ordinaci a natolik se mi ten obor zalíbil, že jsem se chtěla stát zubařkou taky. Chronologicky byl v mém životě dřív klavír a zpěv, pak až vztah k zubnímu lékařství.

Na medicíně mi hudba chyběla. Po škole a přestěhování do Prahy se do mýho života zase přirozeně vrátila. Potkala jsem Jakuba a Obří broskev a pak se všechno dělo samospádem.

Pořád používáš Vencu a It’s legal to be a losera? Dáváš nástrojům jména?

Tomu říkám postřeh. S pojmenováváním to není programová záležitost. Přišlo mi vtipný označit microkorg nálepkou Venca, stejně tak mě dodnes baví, že moje basa se ke mně dostala už s oprýskanou pankáčskou nálepkou „It’s legal to be a loser“. Aha, tak asi v tom program nějaký je, došlo mi, že na klávesách mám zase samolepku Tatra. T 613. Což souvisí i s otázkou ohledně propojení zubařskýho a hudebního světa: někdy ordinuju v triku Tatra.

Nová deska se jmenuje Ve tvý skříni.

Skříň mi vždycky připomene kostlivce.

Jsi kostlivcem v něčí skříni?

Nikdy nevíš.

ROZHOVOR: ILLE

057

058

nejlíp vaří v istanbulu

ROZHOVOR ESMERINE (CAN) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Na minulém albu La Lechuza vzpomínali Esmerine na zesnulou kamarádku, zpěvačku Lhasu, nyní přichází na řadu vzpomínky na Istanbul. Nové album Dalmak, pojmenované podle tureckého slovesa s mnoha významy (ponořit se, potopit se, absorbovat... – pozn. aut.), je inspirováno právě touto křižovatkou kultur. Příběh kapely, která vzešla z okruhu Godspeed You! Black Emperor a Thee Silver Mt. Zion, tak nabral nečekané obrátky. Byli vždy trochu jinde, emotivnější a aristokratičtější než zmíněné spolky, když ale na novém albu zavíří turecké perkuse a zazní orientální loutny, nepůsobí to nepatřičně, právě naopak. Nahrávka Dalmak nastavuje odlišnou tvář, než jsme u Esmerine doposud znali, tvář mnohem vstřícnější, přesto bez podbízení. O novém albu se rozpovídala Rebecca Foon.

Dalmak jste nahrávali v Istanbulu.

Jak se stane, že se kapela z Montrealu rozhodne nahrávat v Turecku?

Náš evropský agent Steven dříve v Istanbulu žil. Zahrát si tam byl vždycky jeden z našich snů. Když se to konečně povedlo a my vystoupili v úžasném klubu Salon

ROZHOVOR: ESMERINE

v centru města, okouzlilo nás to. Lidi, které jsme tam potkali, publikum, se kterým jsme se dokonale propojili, všechno... Nápad tedy vznikl jednoduše, pronajali jsme si byt, pozvali přátele a nahráli Dalmak přímo v srdci Istanbulu. Někdy se sny plní!

Zajímavé je, že teprve nedávno jste absolvovali první evropské turné – a hned poté jste v Evropě natočili album. To by vás před deseti lety, na začátku cesty, asi nenapadlo...

Asi bychom ti tehdy řekli, že je to rozhodně skvělý nápad, ale jak bychom to měli sakra udělat?! Vlastně si pořád nejsem jistá, jak se nám to povedlo. Byt jsme měli pronajatý jenom na tři týdny, museli jsme ho samozřejmě upravit, přestavět na studio, nebylo to jednoduché. Měli jsme ohromné štěstí na skvělé spolupracovníky.

Název alba Dalmak symbolizuje ponoření se do turecké hudby a kultury. Co vás na tamní kultuře oslovilo?

Velmi nás inspirovalo přirozené překlenutí mezi dvěma světy. Elegantní a snadné. Pro Esmerine byli dlouhá léta turečtí hudebníci jednou z podstatných inspirací, byla to tím pádem i skvělá příležitost splnit si sen, zahrát si s nimi a užít si roz-

manitosti tureckých perkusí, jako je meh nebo saz.

Nové skladby jsou v základu minimalistické a intimní, hlavní chvíle tureckých hudebníků přicházejí při jejich rozvinutí a vyvrcholení. Záměr?

Chtěli jsme prozkoumat rozmanité zvuky, živly, emoce. Postavit most mezi Montrealem a Istanbulem plynule a harmonicky, ale zároveň tak, aby z toho nebyla žádná deska world music. Bylo to těžké, ale mám za to, že se to povedlo. Dalmak si zároveň drží náš zvuk, zůstává v našem specifickém světě.

Jeli jste do Istanbulu s hotovými skladbami a vizí nebo vše vzniklo až tam?

Většina vznikla už před cestou a bylo to tak dobře. Měli jsme pevný základ, rámec, na kterém jsme postavili naši spolupráci. Jen skladby Translator’s Clos I a II se přirozeně vyvinuly ze společného hraní.

A vznikly nečekaně rychle.

Momentka na obalu alba působí, jako by byla pořízena před desítkami let, přitom jde o práci současné fotografky Aylin Gungor.

Zase štěstí, Aylin byla přítomna nahrávání a dokumentovala celý proces spolupráce.

Jsme její velcí fanoušci a z její práce jsme

059

uneseni. Tahle fotografie je jedna z našich nejoblíbenějších.

Chystáte společné turné s tureckými hosty?

Na americkém turné budeme mít navíc čtyři hudebníky, dva z nich z Istanbulu.

Kompletní sestava Esmerine na aktuálním turné bude osm muzikantů. Do Evropy se chystáme na přelomu listopadu a prosince.

Istanbul byl desítky let hranicí mezi Evropou a Asií. Inspirovalo vás samotné město?

Naprosto. Pro album je Istanbul největší inspirací – architektura, tržiště, koření, zvuky města, dlažba v ulicích, ostrovy, asijská strana města... Všechno se na albu podepsalo, za tři týdny jsme toho stihli prozkoumat dost. Také jsme tam jedli možná nejlepší jídlo, jaké jsme měli možnost ochutnat. To se do alba zkrátka muselo otisknout!

Znáte Orhana Pamuka? Dovedete si Dalmak představit jako hudební doprovod jeho textů? A pracovali jste v minulosti na nějakém soundtracku?

Když jsme byli v Istanbulu, četla jsem jeho stejnojmennou knihu vzpomínek, věnovanou městu. S Esmerine jsme se podíleli na několika soundtracích, naposledy jsme psali hudbu k loutkovému představení naší dlouholeté spolupracovnice Cley Minaker, které se jmenuje Beauty.

Nikdy neříkejme nikdy.

Od minulého alba La Lechuza se zdá, že jste regulérní skupinou, ne jen bočním projektem. Potvrzují to i rezignace na členství v původních kapelách – jsou tedy Esmerine konečně číslo jedna?

Přesně tak, Esmerine jsou nyní to hlavní a nezáleží, že je pro nás běžné hrát v několika dalších projektech. Já jsem nedávno vydala pod jménem Saltland album, které

060

vzniklo ve spolupráci s Jamiem Thompsonem, Bruce hraje v několika dalších kapelách... ... a pár dní před Dalmak zase vychází debut Sarah Neufeld, která hraje na vašich posledních deskách. Kde se bere takový tvůrčí přetlak?

Možná byly letos hvězdy příznivě poskládané. Pro nás a naše drahé přátele.

Možná za to může i váš label: hudebníci spjatí kolem Constellation často hostují na albech těch ostatních a vydavatelství se tak zdá být jednou velkou rodinou.

Cítíte to tak?

Přesně, vydavatelství Constellation přistupuje ke všem svým umělcům jako k vlastní rodině, což je velmi nezvyklé. Podobná situace panuje i na celé domovské montrealské scéně, kde se všichni snaží navzájem podporovat a vzájemně účinkovat na svých albech. Udržuje to město naživu, zvyšuje to jeho kulturní bohatství.

Je to rozhodně skvělé místo k pobytu, je velmi inspirativní se na jeho kulturním dění podílet.

Mnoho tamních kapel, např. Godspeed You! Black Emperor, Arcade Fire, Tegan and Sara nebo Islands, jsou dnes v dobrém slova smyslu instituce. Co nová krev?

Jsem velkým fanouškem projektu Moonface a vlastně všeho, co dělá Spencer Krug. Také mám velmi ráda poslední práci Ari Swanové, napsanou pro housle a hlas. A nemůžu zapomenout ani na Jerusalem in My Heart.

Esmerine vydali první dvě alba v rozmezí dvou let, pak následovala šestiletá pauza. Máme se připravit na další odmlku?

Nyní nás čeká turné, na které se těšíme.

Nikdo neví, co přinese budoucnost.

RECENZE ESMERINE (CAN) DALMAK (CONSTELLATION 2013)

Esmerine by chtěli být mostem, ale Dalmak je spíše řekou. Nádhernou ve svém neustálém pohybu, pořád překvapující v nepravidelném rytmu a kaskádách vln, jednou tiše a klidně plynoucí, jindy divokou a nebezpečnou. Esmerine byli vždycky spíše na živly a emoce než na obrazy či pozvolné budování atmosféry a na Dalmak vše vrcholí v nečekané kolizi s tureckými hudebníky, která dodává albu příběh a rámec. Jejich chvíle přicházejí právě ve vypjatých momentech vyvrcholení, kdy prapory vlají naplno. Turecké nástroje saz, meh, bendir nebo erbane útočí na obvyklé struktury a dávají skladbám nové tempo a výraz. Žádné umělé orgie world music, jen naprosto plynulé prolnutí kultur, kouzelné a exotické. Závany tržišť a bazarů, halas kaváren a palety neobvyklých barev. Inspirace vzešlá z kulturního šoku a touha po dokonalosti v pevném objetí.

Důležité je, že Esmerine masivní kulturní náraz ustáli. Dalmak je pořád především jejich albem, oni jsou původci a hybatelé děje. Zakoukaní do Istanbulu a závislí na ajranu stále se drží své linie a výchovy.

Kontinuita je hlavní devízou alba, okouzlení, které nepřerostlo únosnou mez, je určující. Hlavou třeští nezvyklé vůně opojného koření, ale nikdo nechce měnit vyznání. Dalmak představuje ucelenou, hlubokou poklonu a rozevřenou náruč městu a kultuře – nikoli lacinou snahu se přizpůsobit. Esmerine drží hlavu vzhůru ne proto, aby byli vidět, ale aby sami co nejlépe viděli. Bystře vnímají okolí a rádi se jím nechají unést, ale viděné odvypráví, jak umí jenom oni. Tím cennější a lákavější Dalmak je – a právě proto je nutné ho nechat doznít až do konce. Srdečné pozdravy z Istanbulu!

Chtěl bych tam být.

ROZHOVOR/RECENZE: ESMERINE

rituály gerdy blank

RECENZE GERDA BLANK (NZ/UK) RITUALS (X PRODUCTION, 2013) TEXT HOLČÁK

Jak se to má s kapelou Gerda Blank, nikdo moc neví, ale fakt, že nemají žádný řádek v sekci Koncerty, neznamená, že už nejsou mezi námi. Stejně jako není passé brněnské vydavatelství X Production, které nedávno vydalo nahrávku téměř zapomenutých divoženek My Name Is Ann, aniž by se o tom kdo dozvěděl. Když hodíte hrách na zeď, musíte ho třídit na zemi. A Gerda Blank, coby historická postava ženy, se v nedávné historii pokusila přeskočit berlínskou zeď, a i když byla zastřelena, pomyslná i faktická zeď se začala drolit.

Tak se píšou dějiny, tak se nahrávají desky.

Mýtotvorný začátek pokračuje, s trochou českého ironického fanatismu: dvoučlenná kapela Novozélanďana Rhyse Braddocka a Brita Stuarta Millse se z Aucklandu vydala do Evropy, sjela první evropské turné od Barcelony po Bosnu a usadila se v Brně. Proč? Netuším, ale tam se věci dějí bez emocí a mě spíš zajímá, jak se posunuli od pouštního rokenrolu k sonicyouth/pixiesovským pexesům na druhé desce Rituals.

Už o minulé, i v našich mediálních končinách velice příznivě přijaté desce Number (rovněž X Production na vinylu) se pro nedostatek důkazů a nedostatečnou slovní výbavu psalo, že jde o noiseroc-

RECENZE: GERDA BLANK

kovou kapelu s přesahy tu k The White Stripes, onde k The Stooges. Jednotlivé etikety nejsou až tak důležité, spíš jejich mísení a průběžné pozice. V jednu chvíli se skutečně zdá, že jsou na dotek blízko no wave hrdinům a prasklým tětivám Sonic Youth, ale je to jen šalba a klam, mámení: Gerda Blank sice stojí na prahu osmdesátek a znají uštěpačné bordely zapíraných rokenrolů, ale dívají se zpátky, ke garážmistrům špinavých písniček, umí se jim krásně splašit melodie motoru a někdy zkouší i přítlak spoileru, ale ať už je to jakákoliv dekáda (stoner) rocku, tedy zhusta současné škatulky novodobých vymítačů rockového ďábla, vždycky hledají melodii. Ne jako stájoví souběžníci Dead Popes Company, kteří tančí v krátkých linkách refrénů a neuznávají delší songy, Gerda Blank v sobě mají psychedelické kořeny šedesátkových tripů, dobře cítí výstavbu a nebojí se opakování, rozvíjí motivy a čas mají na vodítku, zároveň s ním umí šlehnout o zem, až cáká krev. Vlak, ve kterém jedou Foo Fighters, nikde nestaví, což neznamená, že se na něj Dÿse nestihnou vychcat, za nima stojí naschválníčci a recitujou: jedna dvě, blbka jde, nese pytel trávy. Ne, mathrockovým vzorcům příliš nedají, spíš jako by si chtěli hodit kostkou a hned zase jít. Přednosti tak můžete hledat různě: najdeme si kapelu, o které budeme psát „čeští Big Business“, ano? Nebo: samozřejmě, tahle kapela nepřináší nic nové-

ho a zaklínat ji „tuzemským“ kontextem by bylo poněkud oklešťující, ale pokud hledáme resumé, Gerda Blank je jedna z mála „pop-rockových“ kapel, která při surfování hudební historií nedrobí svůj talent a působí celistvě, a hlavně tu není ani náznak po urputné snaze o muziku s geografickým přesahem.

Odstavečkem samým pro sebe je poslední, titulní vál a rozprava o tom, jak jsou rituály nadčasové, zejména pokud se jedná o ty rockově výpravné. Dlouho to vypadá... vybavíte si ujetý tripoidní western Blueberry s Vincentem Casselem na meskalinu? Když nabijete ještě jednou a přidáte trochu arabského skéra, dostanete tíhu neklidného spánku na hranách světů; přírodní deka, když pronikne do hlavy, je ta nejtěžší ze všech, strach číhá v každé vteřině. Jeden z mála závěrečných nekonečných songů, který má nějaký smysl, tím spíš ve srovnání s předchozím průběhem hitových fláků. Můžete si to vyložit tak, že hudba vzniká a zaniká na spasených pastvinách zvukových koberců a že Gerda Blank má filigránský smysl pro efektovanou kytaru, nebo si to nemusíte vykládat nijak. Všechny písničky světa a pofidérní melodie jsou jen dočasným zkrášlením volného odpoledne, navrch bude mít vždycky dlouhá a pomalá hluková láznička, ve které se rozpouští rozum a hodnotící kritéria mizí.

Boží deska.

061

062 © STEVE GULLICK

s bráchou na mě nechoďte RECENZE BEADY EYE (UK) BE (COLUMBIA, 2013) TEXT SHAQUALYCK

Když v roce 2011 vypustili Beady Eye do světa prvotinu Different Gear, Still Speeding, hovořilo se o labutí písni velkohubého egomaniaka, která byla zajímavá hlavně tím, že ji měl na svědomí Liam Gallagher.

Hlad po „nových Oasis“ rychle vystřídala rozpačitá deziluze, zlé jazyky nešetřily invektivami. Skalní fandové vzali album na milost, ale ve vzduchu se vznášelo strašidlo sebeparodie. Oprávněně, absence Noelovy umělecké licence se pro britpopové pohrobky ukázala být zdrcující. Pánové ale nesložili zbraně a zkusili to znovu.

Co se za ty dva roky změnilo? Nový tour kytarista (Jay Mehler, ex-Kasabian), nový producent. Nový přístup? Sotva. I když...

Oproti debutu je slyšet, že s novou deskou bylo daleko víc práce. Dave Sitek se při nahrávání i masteringu musel setsakra otáčet. A sám velký Liam? Kupodivu šel do sebe. Módní značku Pretty Green odsunul na vedlejší kolej, stejně jako nekonečné přípravy plánovaného filmového opusu o milovaných Beatles. Co do autorských kvalit to z jeho strany pořád není žádná Liga mistrů, jenže vyčítat sebestřednému chlapci, že vykrádá sám sebe (a všechny okolo), je jako spílat striptérce, že se svlíká. Zbytek kapely na tom není o moc líp, ale nedostatek invence nahrazuje snaživost průměrnosti. Skladby jsou košatější, zvukově promakanější, jenže na zadek nikoho neposadí.

Přitom Flick of the Finger není vůbec špatný otvírák. Pochodový virbl, trumpe-

RECENZE: BEADY EYE

ty, nekonečně protahované samohlásky známého vokálu a sem tam šikovné kytarové popíchnutí. Následuje posmutnělá Soul Love. Slušně vystavěná melodie, nevtíravý zpěv... jenže tohle už tu bylo tisíckrát a podobných slaďáren musí mít Liam plný šuplík. Nakopnout to má divočejší Face the Crowd s riffem nápadně připomínajícím kytarové šlehy, se kterými udělali díru do světa alternativního rocku (a reklamy) australští The Vines. Ale to bylo před deseti lety.

A pak už to jde do kopru. Enormní touha po hitu je zřetelná, ale chybí myšlenka. Do zblbnutí se tu recyklují xkrát vyluhované nápady a deska po většinu stopáže prachsprostě nudí. O tracklist se kapela, stejně jako na posledních dvou albech Oasis, skladatelsky podělila, což je sympatický koncept, který ovšem funguje jen za předpokladu, že máte z čeho brát. Shine a Light, I’m Just Saying, Ballroom Figured. Rádoby rock’n’roll za každou cenu. Všechno na jedno brdo, tvůrčí impulz schází. Taky mám rád Stones i Beatles, ale nemusím stůj co stůj slyšet z každého tracku Lennona nebo Richardse, stejně jako nepotřebuju nahou holku na přebalu. Nežádám novou Supersonic, bohatě by mi stačil další Shock of the Lightning, jenže i to při poslechu Beady Eye vyznívá jako zbožné přání, které zůstalo oslyšeno. Tedy alespoň poctivou písničku, prosím. Pokud možno původní, s chytrou melodií, návykovým refrénem a smysluplným textem. V Don’t Brother Me už se to málem povedlo: sedmiminutová balada má neskrývaný osobní podtext, a i když v ní Liam smířlivě podává ruku staršímu bráškovi, čiší z toho hořkost zabalená do not a veršů. Některé rány se nikdy

nezacelí. „I’m hoping you understand. All and nothing, I’ll keep pushing. Come on now, give peace a chance, take my hand, be a man.“ Na tenhle sourozenecký vztah by byl krátký i Freud.

Ze Soon Come Tomorrow je cítit urputná snaha vypotit novou Wonderwall. Snad už Andy Bell definitivně setřepal osobní shoegazové trauma jménem Ride, byť jako autor značně zaostává za Gemem Archerem, který má na svědomí mazaně gradovanou Second Bite of the Apple, nejlepší kousek celé desky a jednu z mála skladeb, která snese přísnější měřítko.

Jenže ani po druhém kousnutí nezachutná jablko celé. Přes veškeré úsilí je Beady Eye nepůvodní a napříč jednotlivými songy upachtěná záležitost. V nejsilnějších momentech zní jako nepoužitý matroš z Don’t Believe the Truth a Dig Out Your Soul. V těch nejslabších (Iz Rite, Evil Eye) evokuje (s)prostou (sebe)kopírku anebo jen tuctový Beatles revival. To mi na někoho, kdo v devadesátých letech kraloval hitparádám, prodejům i festivalovým lineupům, přijde šlakovitě málo.

Liamovo jadrné a zpupné provokatérství se v Beady Eye stalo obnošenou pózou stárnoucího rockera. Mladší z Gallagherovic bratří bezesporu vládne zajímavým hlasem a drží se svého nezaměnitelného frajírkovství – problém je v tom, že vedle sebe postrádá někoho, kdo by pro něj napsal odpovídající materiál, anebo ho alespoň dokázal kompozičně usměrnit. Tím někým byl dlouhá léta Noel a hlavně díky němu jsou Oasis dodnes pojmem.

Po Beady Eye za pár let neštěkne pes.

063

064

hrozně smutný macho RECENZE ARCTIC MONKEYS (UK) AM (DOMINO, 2013) TEXT JAKUB KREČ

Nemám rád recenze; celkově. Ještě míň rád mám recenze, které popisujou písničku od písničky slovy třeba „ultimátní soudcovo kladivo dopadající na hlavu holohlavých orlů“ nebo „krvelačně krásné holubice pijící pot sirotků“. Když něco takového napíše Balzac, budiž, když tak někdo popisuje dobrou písničku, nebaví mě to. S novou deskou Arctic Monkeys se pojí dva problémy. První, že je to jedna z mála, o kterých máte chuť mluvit natolik, až na ni nakonec napíšete recenzi; druhý, že o každé skladbě máte chuť říkat věci jako „vidíš, tahle písnička je, jako když jí šeptáš do ucha nějaký čuňačiny, a ona si o tobě nemyslí, že jsi propocený tílko, ale spíš Christian Grey“ (Do I Wanna Know) nebo „tohle je pecka, jak kdyby bylo Costellovi znova dvacet čtyři a ty ses s rozchodem vyrovnával tak, že bys tancoval v koženým křiváku v klubu v Kokomo“ (Snap Out of It).

Ve třinácti jsem v recenzi Pavla Kučery na Panic Prevention od Jamieho T, četl: „Víte, pro mě ‚nová hudba‘ nejsou experimentální desky nahrané švýcarskými snoby plastovými lžičkami na chladící potrubí kryogenetických boxů. Já tu mluvím o hudbě z masa a kostí. O hudbě, která může být soundtrackem k reálným životním situacím, pokud na ně nahlíží z nového úhlu.“ A už v ten okamžik jsem věděl, že tohle je odstavec, který můžu podepsat svou mladistvou rozklepanou rukou. Arctic Monkeys tohle splňují. S přesahem.

RECENZE: ARCTIC MONKEYS

Nejsem typ člověka, který je nutně kritický.

Jejich debut Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not se zapsal do historie kromě prodejů i tím, co obsahoval; po Favourite Worst Nightmare si každý myslel, že jsou už vyčerpaní a budou jen opakovat, čím se zapsali; Humbug udělal v očekáváních trochu humbuk; Suck It and See je ta deska s fajn písničkama, která zní jako součet desek předchozích. Nejnovější AM se nikam nevrací, ale od debutu jde o první album, které něco říká k hudebnímu vývoji celé kapely.

Když Alex Turner desku před vydáním popisoval zmínkami beatů Dr. Dre, účesu Ike Turnera a jízdy pouští na splašeném Stratocasteru, všichni jsme si mysleli, že to sice zní cool, ale že jde prostě o takový ty řeči: „Víte, moje nová deska bude, asi jako když Marlon Brando brečí, víte, strašně macho, ale přitom hrozně smutný...“ Jenomže Turner nelhal. Dokonce ani nepřeháněl.

Na jednu stranu si říkáte, ty vole, sedmdesátkový riff, totální Led Zeppelin (Arabella), a vzápětí najede rytmus natolik sexy, že kdybyste pozvali k sobě domů holku na večeři a pustili k tomu tuhle desku, ani si nestihnete rozsvítit v kuchyni.

Kapela tu skutečně spojuje dvě relativně protichůdné vlny: úsečné beaty a mocné kytarové melodie. Všemu samozřejmě pomáhá Turner jako textař, jehož práce dospěla úměrně s hudbou. Už neřeší starosti, kdy se schovává před policajtama, nemusí mluvit o tom, že si dává „funny cigarette“. Už ho občas píchne u srdce, když jeho ex, se kterou to vypadalo dobře, ně-

kdo píchne. Už ví, že i když kámoši jsou kámoši, vracet se mu chce jen k nohám postele, ve kterých leží hladký nohy. Vansky pokapaný kečupem z gyrosu jsou vansky, ale lakýrky se v očích krásek odrážej líp. Turnerova osekaná, syrová poetika se v průběhu let a diskografie začala míchat s poetikou temnější a obraznější a jeho úcta k detailům, kterými staví situace do mnohem emocionálnější roviny („when you walked around your house wearing my sky blue Lacoste/ and your knee socks“), dosáhla stádia, kdy v podkolenkách čekáte mnohem větší – a vlastní – příběhy (než frontmanův rozchod s Alexou Chung).

Textová obraznost na AM je kompromis mezi debutem a albem Humbug, kompromis elegantní a zručný.

Ušetřím čas pročítáním ostatních recenzí a názorů: bude se psát, že je to fakt dobrý a má to šmrnc, a NME bude tleskat, protože to má v popisu práce, a na blozích a diskuzích, kde se podepisují petice za to, aby Todd Terje vysamploval hymnu Kambodži a dokázal tím, že udělá taneční pecku, i když mu dovolí použít jen gong, na AM plivnou. Možná se dokonce budou stydět o ní vůbec mluvit. Tak nějak to bude a bude to pravda. Ale v okamžiku, kdy si budete sčesávat vlasy po stranách, hrát na air guitar nebo u sedmého piva přiznáte, jak je vám líto, když si zas po letech uvědomujete, že už nemůžete být rockovou hvězdou, ale maximálně Joeovými mozoly na ruce, za všechno bude moct tahle deska. Už jste to v životě dělali mockrát.

A najednou vás napadne udělat to znovu.

065

RECENZE MARK LANEGAN (USA) IMITATIONS (VAGRANT, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Bylo to nečekané, téměř šokující: stůl pro autogramiádu po koncertě? Bavíme se opravdu o Marku Laneganovi? Ale ano, ledově klidný a soustředěný zpěvák přišel chvíli po skončení vyprodaného koncertu a bez sebemenší stopy ostychu podepisoval téměř cokoli. O místo u stolu se prali padesátiletí veteráni s náctiletými fanynkami a nakonec musela být povolána ochranka, jinak bychom to nezvládli – dav podpisuchtivých nemilosrdně drtil všechny včetně umělce. Bizarní zážitek jenom umocnil dojem z pražského vystoupení. Ještě půl hodiny po Markově odchodu jsme vysvětlovali, že už se podepisovat opravdu nebude, a v tom prošel mistr s batohem na zádech a rozloučil se šibalským mrknutím a letmým (bavíme se o setině sekundy) úsměvem, dobře naladěný a spokojený. A přesně tenhle moment a pocit se při poslechu nového alba Imitations vrátil. Mark Lanegan se baví a je šťastný.

V uplynulých měsících Lanegan zběsilé tempo posledních let ještě vystupňoval.

Nečekaně humorná vánoční sbírka Dark Mark Does Christmas, účast na albu Christine Owman, výroční reedice Mad Season (se třemi novými songy, které otextoval a nazpíval právě Mark) a spolupráce s Mobym jsou jen drobnostmi v kontextu alb Black Pudding (společně s Dukem Garwoodem) a novinky Imitations. Do toho všeho se ozval starý kamarád Josh

066

© STEVE GULLICK

mark’s way Homme, což znamenalo zpěv ve dvou písních Queens of the Stone Age, a taky přišla těžko uvěřitelná kolaborace s Massive Attack, Warpaint a Martinou Topley-Bird, která dala vzniknout krásnému coveru Crystalised od The xx. Podtrženo sečteno, na necelý rok je toho víc než dost.

Album Imitations je sbírkou coververzí, a přestože autorství drží jiné persóny, Mistr zní velice osobitě a sebevědomě zároveň. Příběh alba se táhne až do hlubokých šedesátých, někam do obýváku Laneganových rodičů, ale jeho čas přišel až teď – do některých okolností je potřeba dozrát. Hrozny štěstí sklízí Mark po dlouhých pauzách závislostí, abstinencí, mlčení a několika letech hektické práce. Novinka sdružuje Markovy lásky z dětských let a několik současných autorů, kterých si velmi váží. Zařazení skladby z pera dvojčete Grega Dulliho není překvapivé, podobně samozřejmě vyzní cover Nicka Cavea, ale obrovské pocty album otevřít se dostalo až Chelsea Wolfe a její skladbě Flatlands. Ultimativní Laneganovo podání píseň v podstatě vyřazuje ze setlistu autorky a navozuje dojem něčeho výjimečného.

Mark Lanegan se na Imitations přibližuje velikánům jako Frank Sinatra nebo Andy Williams. Oba dva jsou zde v podobě svých skladeb zastoupeni (Williams hned třikrát); vyzvat takové střelce chce odvahu a Lanegan ji má. Zajímavý je i „rodinný“ střet mezi otcem Frankem a dcerou Nancy: You Only Live Twice z repertoáru Nancy Sinatra, kterou se Lanegan nebál zařadit

hned vedle Pretty Colors, je známá titulková píseň ze stejnojmenné bondovky – snad hozená rukavice producentům série?

Hurá do toho! Úžasná křídlovka v Caveově Brompton Oratory dokonale uvozuje atmosféru pozdních padesátých let, jindy se nálada alba posouvá ještě hlouběji do minulosti. Ať jsou skladby předkládané v košaté orchestrální instrumentaci nebo čistě akusticky, pořád je hlavní neuvěřitelné podání Marka Lanegana. Žádné obvyklé cezení mezi zuby, ale soustředěný výkon a mazlení každého tónu.

Imitations je kolekcí pro radost. Lanegan tvrdí, že na album pocitů, jaké mu dávaly staré desky s písněmi, které zněly smutně, ať už smutné byly, nebo ne, pomýšlel dlouho. A možná celý život spěl právě k tomuto momentu, možná právě tady se jeho karta obrací. Vrcholné momenty Imitations to potvrzují: Autumn Leaves Andyho Williamse, I’m Not the Loving Kind od Johna Calea nebo zmíněná Brompton Oratory Lanegana pasují do role nástupce legend, jejichž písně uvádí.

Sinatra je jenom jeden, Lanegan zrovna tak, přesto se slavnému bardovi stále více podobá. Každé skladbě tiskne svůj neopakovatelný výraz, vybouřenému a střízlivému mu to zpívá lépe než kdy dříve, žádná výzva není dostatečně vzdálená. Místo klobouku a saténových rukaviček basebalka čelem vzad a vytetované hvězdičky na rukách.

Mack the Knife, hlas zabiják, nabroušený tak akorát.

RECENZE: MARK LANEGAN

067

vem si mě

RECENZE MODERN LIFE IS WAR (USA) FEVER HUNTING (DEATHWISH INC., 2013) TEXT IVAN

Modern Life Is War, kapela z malého kukuřičného zapadákova ve státě Iowa, nadělala paseku v hlavách tisíců kids (dnes už odrostlých šedáků) v polovině první dekády tohoto století. Vybudovali styl, který dodnes kopírují všichni nevychovaní spratkové z ostrova na západě, co si pořád myslí, že je pupkem světa. Jeden kamarád nedávno při konverzaci o tom, co nás v hudební scéně ještě dokáže překvapit, podotknul: „More Than Life dobrý, ale zněj jako všechny anglický hardcore kapely, potažmo zněj všechny stejně.“ Já bych jeho teorii poupravil. Všechny se nápadně podobají Modern Life Is War, bez ohledu na to, jestli je znají, nebo jedou album My Love. My Way každý den.

Jasně, ne každý chce vidět základy v kapelách jako Black Sabbath nebo The Gun, stopa vede vždycky k moderním zvukům.

Nicméně při přenosu vychladne, a pokud do ní protagonisti nevloží srdce, povede jenom k tržnici, kde manekýni skupují slova o revoluci na lampičkách z lidské kůže z Bangladéše a nejradši by si nechali naloadovat jejich vlastní kytarový kabinet náhodnýma figurama z ulice.

Modern Life Is War mě po několika setkáních drásali stejně. Ale pohnutky pro existenci v jedné kapele, i když mentálně

068

byli každý z jiné planety, jsem díky každodennímu kontaktu chápal. Můj favorit, kytarista John, po „rozpadu“ skončil jako kamioňák (holt stejná DNA). Jejich texty nikdy nezabloudily k vážnějším politickým teoriím a striktně se držely života, který měl dopad jen na ně. Po My Love. My Way vypustili těsně před západem slunce geniální evergreen Witness a unavenou Midnight in America. Banky nepřekřičíš, za ránu fízlovi skončíš v klepetech a mediální lobby vymyjí mozek tvému okolí, které nečte a jenom pasivně absorbuje dobyvačnost novodobých Peršanů s hvězdami a pruhy. Láska léta vaří krev a jednoho dne prostě koupíš devítivoltové baterky, narveš frustraci, nashromážděnou v letech, kdy tě zbytek světa měl za ducha, do strun – a natočíš desku, která nenechá jedno oko suché a těm ráznějším narve pod křídla tuny motivace.

Já na ně nedal. Nesháněl jsem Fever Hunting a neprohledával éter, i když jsem od jejich vlastního labelu věděl, že „noví Modern Life Is War jsou jednou z nejlepších nahrávek za poslední dobu“. Pak jsem v Berlíně navštívil Messery a tenhle zelený, minimalisticky provedený, tučným bookletem a pornovůní japonského katalogu plastických modýlků vybavený vinyl tam na mě z regálu zašeptal: Vem si mě.

Jehla spadla na okraj a já s texty v ruce objevil nahrávku letošního roku.

Po intru Old Fears, New Frontiers mi nasekala Health, Wealth & Peace, která je zároveň nejsilnějším zážitkem od textu Incarnation od Snapcase. Bez legrace: kdyby tahle deska měla jen tenhle jeden song, pořád bude mou letošní nejoblíbenější. Když pominu absolutně hitovou kytaru, pak v refrénu dokázali Modern Life Is War shrnout to, co se snažím pojmenovat roky: „Přijímám sám sebe, přijímám svůj stav. Zbavuju se břímě, následuji svoji vizi. Změny, na který jsem čekal, nikdy nepřišly. Zápasy včerejška jsou mými zápasy dneška.“ Je potřeba si uvědomit, že bez textů má tahle deska jen poloviční účinek. Schémata stavby songů se opakují pořád dokola.

Devizou je i zvuková autenticita, pevně uchopené řemeslo bez zbytečné pompéznosti, která tlačí spousty současných kapel k přeprodukovaným igelitovým pytlům. Modern Life Is War vrazili do drážek svůj trademark dlouho nazpátek, ale co je dělá mistry žánru, je dospělost. Nevím, jestli by dokázali natočit takhle silnou desku bez delší časové prodlevy. Skladby zralé jak víno a já se opět utápím v nostalgii, neschopen odpustit času a vývoji to, co oba napáchali lesům, který jsem měl tak rád.

„Sbírám kousky ze dní, kdy mládí bylo mým náboženstvím a mí přátelé byli bohy.“

RECENZE: MODERN LIFE IS WAR

o smejúcich sa psoch, chľaste a hemingwayovi RECENZE/PROFIL MAN’S GIN (USA) REBELLION HYMNS (PROFOUND LORE, 2013) TEXT PHILL

„Gin je produkt získavaný destiláciou obilného kvasu a miešaním neutrálnej liehoviny s plodmi borievky, alebo inými arómami.“ (Definitions for Distilled Spirits, U.S. Code of Federal Regulations) All the way down into the hotel basements, Stuffing her mouth with my fingers, This is why we‘re in love, This is what I needed to show you.

Hemingway save me, Hemingway get me really fucked up.

I drink my Gin! (Cobalt – Gin) Man’s Gin je v podstate, akokoľvek vágne to znie, vedľajší projekt Erika Wundera, neobyčajného multiinštrumentalistu z blackových Cobalt (okrem iného hrá ako koncertný bubeník Jarboe a taktiež spolupracoval so saxofonistom Bruceom Lamontom z experimentom posadnutých Yakuza – obaja sa objavili aj na novinke Man’s Gin). Cobalt nie sú typická vzorka temnej americkej patiny a hneď od svojich počiatkov sa ideovo vymedzovali od zvyšku scény. To malo za následok nahranie Gin, jedného z najlepších albumov, ktorý môže tento štýl ponúknuť.

Nenávistnosť black metalu sa kríži s drsne realistickým umením Ernesta Hemingwaya, ktorý na vás úpenlivo hľadí z obálky albumu, ale aj s halucinogénnym oparom Huntera Thompsona. Hudobne síce Gin zostáva výsostne black metalom, avšak atmosférou

RECENZE/PROFIL MAN’S GIN

skôr pripomína ranné albumy Neurosis a Swans. Cobalt jednoducho využili presýtenosť scény a prišli, podobne ako svojho času Wolves in the Throne Room alebo súčasne tak vyťažení Deafheaven, s niečím nevšedným, vybočili z pohodlnej cestičky a ukázali veľké „fuck you!“ tupému metalovému mainstreamu.

Man’s Gin určite nezostanú len projektom „toho chlapíka z Cobalt“, a to vďaka Erikovmu obrovskému skladateľskému potenciálu. Hlúpe úvahy na tému „kde by sa momentálne nachádzali Man’s Gin, keby v nich nepôsobil ako kapelník práve Erik Wunder?“ teda nechám bokom (asi by sa topili ešte hlbšie v močiari amerického undergroundu). Dôležitejšie je, že vďaka práci agilného severoamerického vydavateľstva Profound Lore sme sa o nejakých Cobalt a Man’s Gin vôbec mali šancu dozvedieť.

Prvá otázka, ktorá vás v súvislosti s touto kapelou napadne, sa bude týkať jej názvu.

Erikovi sa zdalo príhodné pomenovať kapelu podľa starej poctivej pijatiky, ktorou sa tak rád napájal jeho starý otec. K posluchu svojich albumov odporúča kvalitnú whisky alebo rum Sailor Jerry.

Všetko začalo kreatívnym pretlakom na jednom z mnohých turné, na ktorých Erik sprevádzal Jarboe. Uvedomil si, že piesne, ktorým postupne dával formu, sa od jeho „domácej“ kapely Cobalt diametrálne odlišujú. Alebo ani nie?! Po hlbšom skúmaní hudobných koreňov prídete na to, že medzi oboma projektami je mnoho paralel.

Man’s Gin sa na Cobalt ponáša lyrikou, ale aj spracovaním obalov (ktoré mimocho-

dom u Man’s Gin v mnohom pripomínajú Swans). Man’s Gin na jednom zo svojich prvých vystúpení zahrali cover verziu „cobaltovskej“ Dry Body, v ktorej je citeľné, v akých bodoch sa Cobalt snaží priblížiť a zároveň sa voči nim vymedziť. Dalo by sa povedať, že tam, kde Cobalt hrajú bizarný black metal, Man’s Gin hrajú folk. Čudesný folk s ľahkými prímesami šedej americany, doom metalu, gotiky, grunge (Erikov prednes v mnohom pripomína Staleyho), s počuteľnými ozvenami starých dobrých 90’s a s neuveriteľne nostalgickou atmosférou zašlých čias. To všetko sa Erikovi podarilo zhmotniť na debute Smiling Dogs, ktorý sa so zašlou slávou seattleskej scény vyrovnáva miestami samoúčelným, lenže úprimným a zádumčivým spôsobom. Rocková alternatíva je tu zabalená do folkového easy listeningu, ktorý spĺňa presne to, čo si zaumienil – rezonovať čo najbližšie vášmu srdiečku. Smiling Dogs sa tento rok dočkal vytúženého nasledovníka. Album Rebellion Hymns ale takmer vôbec nenadväzuje na predošlé hudobné tendencie a jeho hudobná náplň by sa dala zhrnúť do jedného slova: ambícia. Hymny vzbury sú temným a veľmi osobným zásekom v diskografii rodáka z Colorada. Erik si fanúšikov vychováva a na Rebellion Hymns svoju hudbu posúva smerom k prepracovanejším a odvážnejším kompozíciám, aranžérsky veľmi bohatým skladbám s rockovejším feelingom. Dozrel a dáva nám to patrične pocítiť.

Hneď v úvodnej Inspiration sa vyrovnáva s údelom tápajúceho muzikanta, ktorý chce vytvoriť niečo nádherné a silné.

Rebellion Hymns je v tomto ohľade triumfom.

069

divnější než radiohead

ROZHOVOR CANCERT BATS (CAN) TEXT WAGHISS666 | FULLMOONZINE.CZ

Cancer Bats, nejzábavnější lopaty, to ví každá máma z Prahy nejlíp. Hardcore základ, metalová omáčka, punkrockové těsto. Místo tradičního zpovídání frontmana poslali Kanaďani kytaristu Scotta Middletona, který sice neměl hlavu odklápěcí, zato plnou znalostí a vtípků, a to i ze sfér, kam mají struny vstup zakázán. A neprděl, smáli jsme se jiným věcem.

Dneska u nás hrajete pojedenácté.

Wow! Tys to počítal? Je super vědět, že jsme tu hráli tolikrát.

Pamatuješ si na první koncert v České republice?

Pokud si vzpomínám, bylo to v roce 2007, hráli jsme s Rise Against a The Bronx v Lucerně a bylo to super. Na druhý den jsme přidali koncert s nějakou slovenskou kapelou v menším café, nepamatuju si jméno podniku, ale mám doma fotky, pošlu ti je. Baví nás oba levely, jak početné publikum a profi zvuk, tak intimní hardcore bordel jako v obýváku. Hned vedle stálo piano (smích)! Poznali jsme tam spoustu přátel, dodneška jsme v kontaktu. Parádní koncerty!

Tři slova, co si tady o Cancer Bats přečteš nejčastěji: dřevorubci, flanelky, javorový sirup.

Takže videoklip na Pneumonia Hawk.

070

Přesně. A jiná tři slova, vystihující Cancer Bats?

Rozhodně fousy, přímočarost a headbanging (smích)!

Vím, že jsi fanoušek Metalliky, ale bylo to tak vždycky? Kterou první kytaru sis koupil, co tě inspirovalo a jakou písničku ses naučil nejdříve?

Viděl jsem Waynův svět, když mi bylo deset, sehnal si soundtrack a začala mě zajímat rockovější hudba, bavila mě Nirvana. Zlom nastal v obchodě s deskama.

Vybíral jsem mezi Black Albem a debutem House of Pain. Kdybych zvolil jinak, mohl jsem být dneska DJ, kdoví... Black Album byla posedlost, láska od začátku do konce, sjížděl jsem ho pořád. Jasně, bavila mě spousta žánrů, ale nebýt Metalliky, nepropadnu tvrdé muzice. Půlrok nato jsem si na každoročním yard sale koupil kámošovu kytaru, chtěl jsem stejnou, jako má Angus Young. Zavolal jsem tátovi a za padesát babek koupil nástroj i s aparátem. Až doma jsem si uvědomil: sakra, vždyť jsem levák! Jak to mám vůbec držet? Učitel se mi na první lekci hry na kytaru přiznal, že je taky levák, ale naučil se hrát napravo. Levoruké kytary se tehdy špatně sháněly, byly dražší a vždycky v hnusných barvách. Vtipnou náhodou je náš basák Jaye taky levák naučený na regulérní basovku. První píseň, co jsem se naučil hrát, byla Welcome Home (Sanitarium) podle tabulatur v časopise, ale zvládl jsem Sweet Child O’ Mine a taky Back in Black podle ucha.

Kromě sóla, samozřejmě. V jedenácti jsem na to neměl, ale přesto jsem byl na sebe pyšný.

Vzpomeneš si na svůj první koncert?

Tomu neuvěříš! Hrál jsem v kapele Bitter Fall, představ si industriální goth rock, jako když spojíš Nine Inch Nails a Type O Negative s The Cure a Depeche Mode, nebo tak něco. Myslím, že to bylo v roce 1997, bylo mi tehdy sedmnáct. Hráli jsme v torontském goth baru Sanctuary, bohužel už neexistuje, je z něj StarBucks.

(Měníme lokál kvůli hluku a já se vyznávám z lásky k NIN.) První tři desky mě neskutečně bavily, ale od Spirály stojí Nine Inch Nails za hovno.

Reznorovi to neříkej, zabil by mě! A ten koncert s Bitter Fall: potil jsem se nervozitou jako prase! Ani jsem neudržel kytaru.

Rozdali jsme pár fakt odfláklých plakátů a doufali v zázrak. Schytali jsme datum 1. listopadu, den po Halloweenu gotici na koncerty moc nechodí. Nakonec přišlo zhruba dvacet našich kámošů a pár upírů, co se chtěli schovat před zapadajícím slunečním světlem. Náš bubeník se před koncertem zmaloval pudrem a černou barvou, protože mu to přišlo adekvátní, i když chodil oblíkaný jako hipík. Ve finále vypadal jako klaun, ale přebil vizáž našeho goth-frontmana. Nakonec to dopadlo fajn, ale gotiky jsem se vzdal ve prospěch black metalu. Pár let mi to vydrželo, než vznikli Cancer Bats.

ROZHOVOR: CANCER BATS

071

Koncertujete bez přestávky jako málokdo. Co by se muselo stát, abyste smrtící tempo utnuli?

Tos trefil akorát, po turné si dáváme pauzu. Deska je venku už rok a na turné jsme vlastně pořád, mínus pár týdnů doma, takže není od věci si odpočinout. Je nám už přes třicet a není to jako za mlada, kdy nemáš jinou starost než muziku a vytváříš něco velkého. Dokonce si hudbou vyděláváme, což je super. Je to situace, v níž si můžeme dovolit zvolnit, zkusíme dát do kupy nové věci, znáš to. Ale nekončíme, nechápej mě špatně. Spíš dovolená.

Kdyby ses neživil hudbou, čím by to bylo?

Než jsem začal hrát, prodával jsem lístky na vlak. To byla moje práce, ale rozhodně ne vysněná. Výplaty stačily na kytaru a aparát, a tím to haslo. Vystudoval jsem filmovou výšku, což mě bavilo, ale neplánoval jsem kariéru filmaře. Možná bych zvládnul točit, dělat producenta... Nahrával jsem naše první EP a od té doby se zlepšily uši i schopnosti, tak snad. V létě mě na ostrově Formentera čeká kurz výroby kytar, tohle by mě taky bavilo dělat.

Něco kreativního. Rozhodně bych po tak dlouhé době v kapele nechtěl sedět v kanclu.

Liam všude prohlašuje, jak je všechno super. Práskneš mi váš nejhorší koncert, co jste hráli?

Těžko být škarohlíd, když děláme to, o čem jsme vždycky snili. Ptej se sám sebe, jaký byl tvůj nejhorší sex? Vždyť byl super (smích)! Máme spoustu špatných zkušeností. Okradli nás, rozbila se dodávka… Někdy jdeš na koncert nasraný, někdy zkurvíš hitovku, jako když si Mike blbě napíše setlist a zatímco začnu hrát Golden Tanks, on hraje French Immersion. Koukali jsme na sebe jako idioti, než nám došlo, kdo se spletl. Tohle se stává, no a co? Setkali jsme se i s nenávistnými fa-

072

noušky kapely, se kterou jsme hráli, moře prostředníků ve vzduchu a vždycky se najde debil, co po tobě hází věci. Možná tě to zklame, ale jen než dohraješ. Zkazí ti to den? Rozhodně ne.

Takže fakt je všechno super, jak tvrdí Liam?

Vážně, chlape! Máme obrovskou kliku, že jsme tam, kde chceme být. Možná je to i věc karmy, snažíme se nebýt na lidi hajzlové, nejsme arogantní, takže věci jsou v lati. Liam sem tam dostane pěstí, ale v rámci show, nikdy ne do držky (smích).

Máme štěstí. Slýcháme drsné historky od kámošů z kapel a jsme rádi, že nás nic špatného nepotkalo. Jeden z našich přátel umřel na pódiu, když hrál. Co horšího se ti může stát? Ve srovnání s touhle tragédií je všechno prkotina.

Zvládneš popsat každou desku Cancer Bats jedním slovem?

Birthing the Giant – zelenáči. Hail Destroyer – progres. Bears, Mayors, Scraps & Bones – kompletní. Dead Set on Living – vyspělost.

Nová deska víc smrdí sludgem než starší tvorba, čím to?

Tyvole, podle mě je víc sludge na Bears, ale chápu, co tím myslíš. Na nové desce máme věci jako The Void, ale když jdeme do studia, nečekáme, že vznikne pomalá a hutná věc. Jamovali jsme a padaly z nás fakt divné věci, divnější než Radiohead (smích). Jaye nahrál basovou linku a mě napadlo ji zahrát pozpátku a zpomalit na 60 bpm. Hutný motiv, dodělal jsem k němu kytary a měli jsme předehru, kam Liam šeptá. Z ujetého nápadu se stala píseň pro Cancer Bats. Baví mě pomalé věci stejně jako punková zběsilost, ale když chytnu kytaru, nemám vytyčený cíl: dneska složím sludge! New World Alliance měla punkrockový základ, který jsme zpomalili a nakonec je z toho temná

divnota. Možná se to nezdá, ale dost experimentujeme. Nová deska bude zase jiná, uvidíš.

Co vedlejšáky? Liam nahrál desku s Axewound, máš vysněnou sestavu hudebních kolaborantů?

Je to o lidech, když seženeš dobré muzikanty na stejné vlně, jde to samo. Liam zvedl telefon a Matt Tuck říká: „Mám tu desku, potřebuju vokály. Jdeš do toho?“ Liam kývnul, sedl do letadla, v Londýně to nařval a hotovo. Já nemám vysněnou superskupinu s Hetfieldem. Cancer Bats jsou můj splněný sen. Hrál jsem s metalovou kapelou a už mě nebavilo poslouchat a hrát dvojšlapky a breakdowny, chtěl jsem dělat něco melodičtějšího, navíc být jediný kytarista v kapele je vždycky výzva.

A jsem v Cancer Bats spokojený. Pokud někdy nebudu, rozhodně bych rád zkusil něco něžného, s ženskými zpěvy, moc takové muziky neslyším. Zpomalit, zvolnit...

Ale teď ještě ne.

Cíl, jaký jste si s kapelou dali, je vyhnout se moderním breakdownům.

Najde se ale současná kapela, co sype half-timy, a rád ji posloucháš?

Jasně, vyrostl jsem na Hatebreed. Satisfaction Is the Death of Desire jsem objevil na střední a byla to pro mě nejtvrdší záležitost, co jsem do té doby slyšel. Problém nastal potom – každá kapela začala hrát beatdown HC. My jsme si v kapele řekli, že tohle dělat nechceme. Hatebreed jsou skvělí, na co je nám sto dalších kopírek?

Nasrat! Hatebreed pořád hrajou a ve srovnání s nima vypadají všechny tyhle kapely jako banda děcek. Technicky vzato máme v písničkách breakdowny, ale nestojíme na nich a zkoušíme je jinak, žádné zatlumené ra-tadadata-ta s dvojšlapkou.

Nová krev, co tě baví?

Sakra, to bude těžší, protože jsme fakt přehlcení breakdown metalem, o kte-

ROZHOVOR: CANCER BATS

rém jsi mluvil (smích). Dobře. Zbožňuju Vera Cruz! Nejenže dělají skvělou hudbu, ale servírují ji s neskutečnou intenzitou, a navíc jsou to skvělí lidi, mám je moc rád a mám radost z každého setkání s nimi. Nový frontman Thierry je ďábel! V Belfastu je kapela Gacys Threads, s těma jsme nedávno hráli a jsou to fajn lidi, dost inspirovaní Converge, to mám rád.

Na jakou muziku se těšíš, kromě Black Sabbath, co nedávno vyšli?

Slyšel jsem zatím singl God Is Dead a podle mě je parádní. Netušil jsem, jak to dopadne, jestli po tak dlouhém odloučení zvládnou nakopat zadky, ale nakonec jo. Jasně, už to není, co bývalo, ale nečekám, že se Iommi vrátí v čase, to je blbost. Doufám, že Entombed vydají novou desku, rád bych si ji poslechl, od roku 2007 nic nevydali – a už je načase.

Jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Zozobra, lidi z Cave In, kapely, co na mě měla velký vliv, nedávno vydali desku a je to rozhodně jedna z těch lepších tvrdých věcí poslední doby. Škoda, že se o nich moc neví, jsou skvělí. Jejich frontman má fantastický projev, správně špinavá a nasraná záležitost. Připiš si je k předchozí otázce.

Mají hudební DVD smysl, minimálně pro vás?

Já ti nevím. Třeba k deluxe edici Bears jsme přidali DVD s živákem ze Sneaky Dee’s, ale náš poslední koncert z Londýna, což byla naše asi největší headline show, natočili lidi z MoshCam, profi záznam a je na youtube zdarma. Váhám nad významem DVD živáku jako formátu.

Koupíš si DVD od Cancer Bats, když si nás můžeš pustit na MoshCam youtube kanálu zadarmo, navíc v HD? Je těžší udělat DVD speciální. Třeba NOFX se to povedlo s Backstage Passport, to je fajn koncept, ale nemůžeme jim ukrást nápad.

ROZHOVOR: CANCER BATS

Kromě EP, chystáte se s Bat Sabbath (Cancer Bats coby Black Sabbath tribute band – pozn. aut.) ještě hrát?

Jasně! Nepověsili jsme to na hřebík, hráli jsme v Liverpoolu a v Coventry. Odezva je šílená, přitom původně jsme kývli na výzvu festivalu Sonisphere a měl to být jen vtip: proč ne třeba Bat Sabbath? A najednou nás lidi bookujou, když máme s Cancer Bats volno. Třeba jednou uhrajeme dvoják, dvakrát tolik peněz, paráda, no ne? (smích) Rozhodně zapojte Čechy do turné! Už jsme se bavili o tom, jakou máte kliku, že se vám nic špatného nestalo. Jak vnímáš incident s Randym Blythem? Na vašem facebooku jsem si všiml nenávistných reakcí na koncerty v Česku od lidí z různých zemí. Jaká je teď obecně reputace České republiky v povědomí posluchačů tvrdé hudby a muzikantů?

Vůbec si nemyslím, že to má co dělat s Českou republikou. Pokud si kvůli téhle události lidi udělají negativní názor na tvoji zemi, přijde mi to absurdní a hloupé! Překvapuje mě, že se to nestalo u nás, tohle je věc, co se běžně může přihodit i v Americe. Jasně, Lamb of God jsou velká, slavná kapela a Randyho zatkli v Česku, velká událost. Přirozeně je mi ho líto, protože tohle by se klidně mohlo stát mě. Když jsem koukal na videa, všiml jsem si kluka, co leze na stage víckrát, pak ho ochranka strká a ve finále to hodí na Randyho. Je mi líto, že musel umřít mladý kluk, je mi líto rodičů, co přijdou o syna, tohle je tragédie. Policajti akorát ví, jak zatýkat lidi a posílat je k soudu, ale podle mě nebylo správné čekat na Randyho tak dlouho, než zase přiletí. Nedávno, na koncertě v Nizozemí, jsme měli podobnou chvilku: týpek vletěl na pódium, možná byl i opilý, naběhl do mě, málem jsem sebou fláknul, zakopl o můj pedalboard, přeletěl přes odposlech a střemhlav se zřítil pod podium. Naštěstí tam nebyly zábrany, pod náma písek, nic vážného se mu

nestalo, měl kliku. Lidi si neuvědomují, že na podiu nemají co dělat. Jasně, stage diving je zavedená koncertní disciplína, ale když se motáš na podiu dlouho, tak kurva riskuješ! Často bráníš kapele v hraní nebo riskuješ, že zakopneš o kabel a přerušíš produkci. Takže když lezeš na stage, můžou se stát jen dvě věci: buď skočíš sám nebo tě někdo z pódia strčí. Ale je to tvoje iniciativa. Když skáčeš, čekej, že spadneš, nedejbože na malé holky v první řadě, co se přišly podívat na svoje idoly z plakátů.

Jestli tě lidi chytnou, je to fakt zážitek, ale je tam prostě riziko. Možná by měli lidi ze security týmu počítat s podobnýma fanouškama a incidentama a podle toho být připravení jednat, ale na koncertech bez ochranky je to věc stage diverů. Nechovejte se jako idioti! Čí videoklip na vaši skladbu bys chtěl vidět? Máš vysněného režiséra nebo koncept?

Věci, co dělá Anton Corbijn, se mi moc líbí. Bavil mě i jeho film s Clooneym, nakonec je mnohem lepší, než se zdálo. Jeho umělecké cítění mě fascinuje a líbí se mi všechny jeho klipy, tak by bylo zajímavé zjistit, co by svedl s kapelou, jako jsme my.

Nikdy jsme neměli s videem „umělečtější“ ambice, než jsme předvedli doposud, a asi to tak má být, ovšem ve věci vytouženého režiséra mám jasno. Ale asi bychom si ho nemohli dovolit (smích).

Byl by pro tebe slibovaný loňský konec světa moc brzo?

Nebyl. Pro mě? Vůbec! Kdyby loni nastal konec světa, bylo by to super! Umřel bych spokojený, nemám seznam nesplněných přání. Dosáhl jsem na mnohem víc, než bych mohl. Pochopitelně mám ještě co dělat, ale neumřel bych plný cílů, co jsem nestihl. Ne že bych chtěl konec světa, ale být u toho? Sakra, to je super! Srovnatelná událost je už jenom Velký třesk, a kdybych mohl přihlížet nejdůležitější události naší

073

generace, stoprocentně jupí! Možná to zní morbidně, ale tak nějak to cítím.

moc líbil, mám rád Johna Cusacka a Jacka Blacka. Jak to máš ty?

Představ si Cancer Bats jako tým superhrdinů. Jak se jmenujete a jakou má každý z vás speciální schopnost?

Tyvole, co to po mě chceš? Mám ti tu snad nakreslit komiks? Ne ne ne... Na světě je dost skvělých komixů, nechám se inspirovat: Jaye je jednoznačně Wolverine. Je malý, je chlupatý, je šílený, je agresivní a je Kanaďan. S Liamem je to snadné: Iron Man. Má charisma, je stejně ukecaný a vtipný jako Tony Stark a dokáže tě přemluvit k čemukoliv, vůdčí typ. Já bych byl Batman! Dostal jsem moc si vybrat a Batmana jsem od dětství miloval, ještě než přišel Nolan, takže si ho sobecky zabírám.

Mě nebavilo číst Pána prstenů, přitom filmy jsem miloval.

Jo, to je dobrý příklad. Já mám knihy rád, ale filmy jsou taky super, takže bych neřekl, že je kniha horší než film, ale že se jim povedla adaptace. Jasně, musíš plno věcí vypustit nebo změnit, ale třeba konec se filmařům povedlo udělat lepší, než je v knize. Plno lidí říká, že film Shining je lepší než kniha, přitom Stephen King se nechal slyšet, že ho nemá rád. Ale ta druhá adaptace je otřesná! Hodně filmů podle jeho knih se moc nepovedlo. Mohli by zfilmovat Dračí oči, to je skvělá knížka. Namísto toho dělají remake Carrie...

I když trailer vypadá slibně, uvidíme.

To máme stejně, Batman je nejlepší!

Navíc to není superhrdina, jen zraněná mysl, silné přesvědčení a správné prostředky. Zbývá nám Mikey, hmm… (odmlčí se) Řekl bych, že na Mikea sedí Beast z X-Menů. Sice není modrý a nevisí hlavou dolů, ale je velký a chlupatý, nemá nepřátele, každý ho má rád a nosí malé brýle jako Beast, když čte. Tyvole, já jsem jediný z DC, wow! V crossoveru Batman vs.

Punisher jsem slyšel z Batmanových úst větu: „Street by street. Block by block. Taking it all back,“ a je to taky první pasáž textu k Firewater od Earth Cisis, nevím, jestli je znáš. Musím zjistit, jestli dřív vyšel komix, nebo album. Je to moc velká náhoda, Batman asi není straight edge. Ale možná by měl být (smích)!

Poslední otázka je moje nejoblíbenější: Elvis, nebo Beatles?

Elvis, stoprocentně, jednoznačně.

Která filmová adaptace je podle tebe lepší než původní kniha?

Tyvole, to je skvělá otázka! Mně se líbil film High Fidelity, ale když jsem zkoušel číst knihu, nelíbila se mi. Možná mě jen nebral britský humor, ale hlavní hrdina mi přišel strašně otravný, tak moc, že jsem knihu musel odložit. Ale film se mi

074

Kámo, jsi první člověk, a bylo jich fakt hodně, co si vybral Elvise.

A kdybys mi dal vybrat mezi Brouky a Stouny, jdu do Rolling Stones. Moje máma milovala Elvise a táta zase Stouny, na jejich albech jsem vyrostl. Nikdy jsem nebyl fanoušek Beatles, pro mě je to laciný popík do žluté ponorky. Jasně, mají White Album a plno slavných pecek, ale já jim prostě nikdy nepřišel na chuť. Možná kdybych žil v době jejich největší slávy, beru to jinak. Respektuju, že změnili moderní písničky, ale nikdy jsem neměl rád McCartneyho ani Lennona. Nevím. Stejně to mám s Dylanem. Kdokoliv mi přehrál písničku od Boba Dylana, podal ji líp než on sám. Pusť mi Hendrixovu verzi All Along the Watchtower kdykoliv a bude mě bavit víc než originál.

Zkrátka někteří jsou skvělí skladatelé a jiní umí jejich umění líp prodávat. Jde o to, co tě baví.

ROZHOVOR: CANCER BATS

075

Haló, kdo je tam? Byla tam Petra Braddock, přišla čekaná a zvaná a položila na stůl nový projekt Fair Price Music. Ano, „fair“, „price“ a „music“ zní v jednom sousloví trochu podezřele, tedy pokud přistoupíte na politickou profanaci jazyka a jejich ideovou vyprázdněnost typu „otevřená společnost“, „veřejná diskuze“ nebo „vláda rozpočtové odpovědnosti“. Ale to je jiná hra, jiné hřiště a úplně jiný sport.

Horníkovy šachy, Peltovy kejkle a Berbrovo loutkoherectví.

Fair Price Music je... česká variace na bandcamp? Jednoduchá zkratka, ale pokud je premisou, že XPlaylist je variací na Českou filmovou databázi, proč ne. Fair Price Music: „Milujete hudbu? Kapely, muzikanti, posluchači, fanoušci, Fair Price Music je tu pro vás. Umožňujeme kapelám nabízet svou hudbu přímo fanouškům za jejich vlastní cenu a s minimální režií. Umožňujeme kapelám získávat od fanoušků a podporovatelů prostředky na jejich hudební projekty. Chceme, aby mohl svou hudbu nabízet za fair podmínek každý nadšený hudebník.“ Víte, co nám to připomíná? Naše nadšenecké řeči při vzniku Full Moonu, Full Moon Zinu i XPlaylistu. Aniž bychom tedy měli stejné PR borce. Proč to všechno říkám. Protože hledáme společné průsečíky a doufáme, že se chytneme za ruce a poběžíme spolu z kopce dolů, že jo.

AUSTRA: OLYMPIA Keď temnota a osobitosť zmutujú do popových frajerín, je jasné, že sa čosi deje. Šesťčlenná kanadská grupa Austra sa po

dvoch rokoch úspešne prevalila na stranu kritikmi chválených a sledovaných najmä vďaka rafinovanému albumu Feel It Break, balansujúcemu na hranici všemožných žánrov. Krásne ženské, nahotinky, nestále rytmy a znepokojivo akademický hlas Katie Stelmanis zaujali živočíšnym fluidom a talentom. Nová Olympia však nesie nezmazateľný znak vypiplanosti, ktorý priniesol mnoho houseových a starobylých odbočiek. Tie sú často len slepou uličkou končiacou v nudnom diskotékovom bahne. Apropo diskotéka – niežeby sa alternatívne prechody medzi skladbami dali úplne zavrhnúť, no zvláštny optimizmus bez väčšej hĺbky spojený s intímnymi textami sa dá nazvať i takto.

Tiež i preto, lebo výrazný školený hlas Katie je stavaný na piedestál skladieb a svojím usilovným vibratom predstavuje skôr skúšku nervov ako interpreta s emocionálnym prejavom. Uverila som jej to v jedinej z dvanástich skladieb – Home s inštrumentálnym pozadím a tlačením na pílu v správnych dávkach bez popového marazmu.

Lepkavý synth pop sa šíri ako mor.

Vrnk 60% / Fanoušci 80 % MINKS: TIDES END Velká osmdesátková loupež v podání newyorské skupiny Minks je přísně stylová. Kouzlo post-novoromantické a post-gotické éry popového snění dokáže Sean Kilfoyle, prakticky jediný relevantní člen seskupení, zprostředkovat velmi sugestivně. Syntetické bicí, pastelové klávesy, cureovská kytara, lehké vazebné mlhoviny, melodická basa a mírně potemnělá melancholie, kam ucho doslechne. Odřezky

KANYE WEST

meet fair price music z New Order, The Cure, Cocteau Twins nebo Echo & the Bunnymen v jednom plastikovém pytli, do něhož se cokoliv aktuálnějšího nejenže nevešlo, Sean Kilfoyle nic takového přidávat ani nemá v úmyslu. Že oproti první desce ubral na temné zasněnosti a zdůraznil electropopovou písničkovost, je pokrok možná pro něj, ale ve skutečnosti si plácá bábovičky na tom samém pískovišti, jen jsou o něco barevnější. Mezi těmi svižnějšími se najdou i docela milé písničky (Margot nebo Painted Indian) a jako živá atrakce na nějaké 80’s party by Minks jistě splnili svůj účel. Ale je to pořád hodně prvoplánové retro bez nadstavby, místy dokonce skoro revival výše jmenovaných vzorů.

Akana 50% / Fanoušci 50% POND: HOBO ROCKET Když zrovna Tame Impala nechystají nové CD, část hráčů si odskočí zchladit se do rybníka a zpoza jeho dna vyhrabávají songy pro nedočkavé fanoušky. Basákovi Nicku Allbrookovi se v kalné rybniční vodě zalíbilo natolik, že se v květnu rozhodl z Tame Impala odejít a vtělit všechny své tvůrčí snahy a ambice jen a jen do Pond.

Pokud bychom Tame Impala přirovnali k raným Pink Floyd, což se často děje, je nasnadě ještě jedno připodobnění. Pond jsou jako sólová tvorba Syda Barretta poté, co mu LSD coby sladilo do kávy začalo lézt na mozek. Divnější, psychedeličtější, experimentálnější, depresivnější.

Jejich hudba není na první poslech tak líbivá, nesleduje výrazné melodické linky a plyne si vlastní acidovou cestou. Na cestě potkává nejrůznější žánry, které opatrně zve na společnou pouť, chvíli si s nimi

XPLAYLIST.CZ

potyká, a pak je pouští k vodě. Nenabaluje jich na sebe moc, nenechává se jimi strhnout, raději zůstává věrná svému minimalismu. Na texty je tak trochu skoupá a narozdíl od předchozího alba Berd, Wives, Denim se chová spíše jako mlčenlivá průvodkyně z dálného východu na stezce za osvícením.

Anna Libánská 70 % / Fanoušci 70 % SAM PHILLIPS: PUSH ANY BUTTON Ta drobná blondýnka s ostrými rysy a uhrančivým, zdánlivě netečným klidem v hlase proplouvá v písničkářských vodách už zatraceně dlouho. Depresi vystřídalo nostalgické kouzlo s nádechem naznačeného tajemna. Šedou a černou nahradila do žluta zašlá barva slonové kosti. Rytmika Jay Bellerose (bicí) a Jennifer Condos (basa) ctí vnitřní tep písní, rock&rollově klape a bluesově se vlní, supluje tleskání i podupávání. A chvilkami se dokáže zcela zneviditelnit (zneslyšitelnit). Všemožně ostřílený multiinstrumentalista a aranžér Eric Gorfain se drží vyřčené vize letní music. Kytary občas šedesátkově vzdušně zarachotí a občas surfují po poklidné hladině. K ponuré atmosféře majstrštyků Martinis & Bikinis a Fan Dance se album přiblíží pouze v nejdelší písni See You in Dreams. Dramaturgicky a producentsky vyvážené, žádná píseň neční a kterákoli může být nosnou zástupkyní celého alba.

To vše na ploše necelých 30 minut a se zcela vyšperkovaným zvukem. A všemu vévodí zamýšlená bezstarostná nálada a melodie, s nimiž teď přijít Brouk Paul, byl by označen za znovuzrozeného. Nepřijde. Ale Sam Phillips je v tento okamžik jeho zlatému období nejblíže. Písně krátké a přitom bohaté na nápady a nosné momenty, nepřeslazené a neslizké, tak akorát hrubě načrtnuté, sem tam hnané do větších ploch minimalistickou orchestrací. Špetka, folku, blues, rock&rollu, soulu. mArcElkrIz 85% / Fanoušci 70 %

XPLAYLIST.CZ

KANYE WEST: YEEZUS Zatímco Rubina si zaplatíte, obzvlášť jste-li chicagský rappa, nejlepší přítel je k nezaplacení. Jako ve škole – naučí vás nenásilně propadnout od kouzla rýmované mluvy k útočné rytmice a než se nadějete, rap střídá kytary. V nevyrovnaném souboji je vytlačuje ze sluchátek pryč a nikdo si nestěžuje. Zatím mu prošlo vždycky všechno, ale mainstream černoch, co má nejradši sám sebe, prachy a R’n’B? Jasně, v rámci škatule klišé a pravidlo, nicméně mě nebere a dávám přednost narušitelům, případně nositelům tak osobitých ksichtů, až se v nich ztratím. Pokus číslo jedna: černoch v křiváku s živou kapelou, nicméně looper mu sampluje Marilyna Mansona a text mezi egoistickým krákáním ukrývá taky něco smysluplného, jen je třeba hledat. Další singl je textově přímější, mě ale zajímá fíčura s jedním Vlkem z klanu, co vyměnil kung-fu za skejt, i když tenhle má taky radši R’n’B než vraždy a orál. Produkce? Ahá, tak proto. Rick řekl novinám: Káně odletělo z teplých krajin k industrialu, s sebou jen tři hodiny hrubých beatů, chybělo album i texty. Namísto přidávání se ubíralo, texty se psaly i míň než dvě hodiny. Výsledek? Strašně ostrý nástup, vsuvka znamenající nezájem skvělá, pak Skinhead a pak průser! Tyler Tvořitel nesnáší očekávání a nemá potřebu lidem říkat, že je Ježíš (nutná dávka přepálené ironie). Káně to má naopak. To snad nemyslíte vážně? Že by předzvěst?

Bohužel ano. Minimalismus plus ego rovná se nic. Tři pecky jsou málo.

WAGHiSS: 30% / Fanoušci 80% DĚTI KAPITÁNA MORGANA: S ROZKOŠÍ VYLIZUJU OMÁČKU Po prvním, folkovo-undergroundovo-šramlovitě excentrickém albu se dalo čekat cokoli. A přišla deska ze zcela opačné strany. Namísto nespočetněkrát v kontextu s prvotinou zmiňovaném vlivu Toma Waitse přichází stylotvorný vliv rucho-

077

magického Toma Vtípila. Kuchyňský zvuk tak nahradil prostorově vyšperkovaný sound s desítkami drobných detailů. Snad jen nesvatá čtveřice písní Sestřičky, Každý chlap má trojky kozy, Svatba a S prostě vám vytvoří snadnější přechod od prvního alba. Podobné nálady a na první poslech i sound. Trefně jsou umístěny až po zatěžkaném, skoro by se chtělo říci bezvýchodném začátku, který jasně ukáže, že světla a přátelských břehů nějak ubylo.

Banjo se z nosného riffového nástroje přesunulo na pozici jemného zdobení, hlavní roli hrají vrnící a vibrující plochy, basové linky a rytmus. Výraznou úlohu získal akordeon – střední tóny malující ležérní vlny na tmavém podkladu (úchvatná, až caleovsky gradující Havrany vymyslel Oumulu Bubuku a pouličně noční vyznání Špinavej). Záděra je ve svém zpěvu civilnější a nečekaně náhle i barevnější. Veškeré nedohmaty a přehmaty spolu s využitím studiových dozvuků, syntetických zvuků a ruchů či jiné elektronické špíny zní naprosto živočišně, přirozeně a albu dávají punc organické, tepající hmoty. Pitoreskní, posmutnělý svět je opět vytvářen především Homérovými texty s efektivním Kozelkovým dokolorováním a jednou textovou koláží Záděry. Vše je víc na dřeň.

Dotaženo. mArcElkrIz 85% / Fanoušci 70 % JUPITER & OKWESS INTERNATIONAL: HOTEL UNIVERS V posledním desetiletí si Kongo, země s drastickou postkoloniální historií, vydobylo ve světě world music velmocenskou pozici. Pro letošek je určitě osobností číslo jedna Jupiter Bokondji s kapelou Okwess International. Jejich hudba sice čerpá z propletených multietnických kořenů domoviny, ale podstatně blíž než k brutálnímu minimalistickému transu Konono No.1 nebo Kasai All Stars má k výbušnému afro-funku kutiovského

078

klanu. Většinu písní ženou vpřed důrazné bicí zahalené do mračna perkusí, někdy zůstává rytmická fuška jen na bubíncích.

Nechybí efektní dechařské vstupy, ale vyzdvihnout si zaslouží především kytarista a jeho mazané licky ve skladbách Margerita, Bakwapanu, Mwana Yokatoli nebo Tshanga Tshungu. Jupiter Bokondji je nejen respekt budícím koordinátorem hudebního dění v Kinshase, ale i prvotřídním frontmanem, který má tu rozjetou mašinu pevně pod kontrolou jak římský vozataj finišující trigu. Částečně zpívá, částečně deklamuje, což jeho projevu dodává tu správnou burcující angažovanost.

Na albu Hotel Univers semlel množství domorodých tradic a zakalil je v městské džungli Kinshasy do podoby strhujícího ofenzivního nářezu, pro který razí termín bofenia rock. Za nešťastně rozpadlé Staff Benda Bilili, u jejichž zrodu se Jupiter ostatně taky motal, tu máme plnohodnotnou náhradu.

Akana 90% / Fanoušci 85 % MODERAT: II No prosím. Páni z Moderatu po dlhej odmlke spojili svoje sily do albumu, ktorému je sťažka niečo vytknúť. Uletené a uštipačné formy elektra Modeselektoru (Gerdon Bronsert a Sebastian Szary) nemali nikdy tendenciu podliehať manierom či trendom a mladší Sasha Ring (Apparat) si naposledy zmeral sily v scénickom hudobnom pokuse so samotným Levom Tolstým. Experimentom bol i prvý album Moderat (2009), ktorý bol však silným výkopom naslepo, priamym zásahom rovno do ksichtu a vyjašením sa na spoločnom elektronickom poli. Dravé, až agresívne podmanivé beaty a drzá energickosť tohto počinu dodnes zdobí mnohé mp3 prehrávače a ani ja som nikdy nemala žalúdok sa ho zbaviť. Pozornosť, s akou pristupovali k hudobnému materiálu na novinke, však v mnohom premohla ich intuitívne spoločné začiatky. Vymaznané melódie sa

s číro zastrenými beatmi držia v neustálom plastickom spojení, ktoré prekvapuje i mrazí zároveň. Sashov vokál sa pohybuje neohrozene v profesionálnej rovine a atmosféra albumu ma blízko ku katarzným stavom. Napätie plynúce z nutkania nechať nohám voľný priebeh v dunivých rytmoch a z potreby zavrieť oči a nechať sa omývať prúdom elektronických vĺn prichádza konštantne v každej skladbe. Hudba, ktorá nepotrebuje vizuál, to je ono.

Vrnk 95% / Fanoušci 80% MASSIVE MUSTACHE: JOINT US! Co čekat, znáte-li Jana Lamrama pouze v jeho kytarově vypravěčské podobě?

Trochu oklikou... Někdejší okrajové žánry jako hip hop, rap a reggae obletěly svět, střetly se s masovostí a pomalu se začaly vracet do spodních proudů. V rozložené podobě, odtučněné a hryzavé. Pompézní přearanžování, vypulírovanost a módní frackovitost bez podstaty budiž zapomenuty. Zpět se vrací jednoduchost a výbušné nadšení. V případě tohoto alba se zjevují v naprosto přirozené směsi valících se elektronických rytmů a ploch a se zmiňovaným kytarovým písničkařením. Kytara odsekává, hlas štěká, dlouhé věty se proplétají a i s rytmy se slévají do primitivní mantry. Primitivní v tom nejlepším slova smyslu. Jdoucí k jádru, ke kořenům. Do popředí se dostává sžíravý humor, požitek i frustrace, sex a blízkost smrti, pohrdání uměle vytvořenými systémy a oslava svobody ve všech podobách a polohách.

Hudebně i textově naprosto přímočaré a otevřené. Občas možná až sebevražedně, pak je entuziasmus a styl silnější než píseň. Ale to sem prostě patří. Ostatně, celou dobu má stejně člověk pocit, že je to všechno obrovská nadsázka a škleb do kyselejch a odměřenejch tváří. A pro ty, co by hledali poselství – rozkódováno: brčko, smrt a kunda jsou vždycky někde na blízku... mArcElkrIz 70% / Fanoušci 70 %

XPLAYLIST.CZ

OFFTOPIC: 080 ZÁMEK HRŮZY (KOMIKS) 084 ALFONSO CUARÓN (FILM) 088 SOUNDTRACK LÉTA 2013 090 WILD TIDES (VIZUÁLY) 096 HABIBI (KOMIKS) 098 JAPONSKO (CESTY) 106 NOUVELLE PRAGUE 108 KOMIKS 109 SLOUPKY 115 GUILTY PLEASURE

079

080

KOMIKS: ZÁMEK HRŮZY (DOKONČENÍ 2/4)

081

KOMIKS: ZÁMEK HRŮZY (DOKONČENÍ 3/4)

082

KOMIKS: ZÁMEK HRŮZY (DOKONČENÍ 4/4)

083

TÉMA ALFONSO CUARÓN TEXT LUKÁŠ MASNER & DAVO KRSTIČ

V druhé půlce devadesátých let se v Hollywoodu nenápadně začalo mluvit o „mexické vlně“. Generačně i zálibou v žánrovém filmu spříznění režiséři Robert Rodríguez, Guillermo del Toro a Alfonso Cuarón dostali po úspěších doma šanci natočit snímek s americkým štábem a v angličtině a Mexický záliv vyměnit za Kalifornský.

Zpětně to vlastně žádná velká voda nebyla, snad s výjimkou Rodríguezova kultovního Desperada. Přechod do Hollywoodu nejvíce uškodil del Torovi, který to přes komiksové hrdiny dotáhl až k jakýmsi obřím robotům, kterých má po Transformers už stejně každý plné zuby. Naopak ten nejméně nápadný vzadu, původně televizní tvůrce Alfonso Cuarón, roste s každým svým novým filmem. Natáčí skoro tak často jako Terrence Malick (mezi posledními Potomky lidí a letošní novinkou Gravitace je sedmiletá pauza), ale na jeho filmy se nezapomíná. Je tím, kdo režíroval nejlepší díl ze série o Harrym Potterovi a kdo z nejapné literární předlohy Potomci lidí stvořil formálně i obsahově strhující záležitost.

Umí komedii, dětský film, sci-fi i thriller, ale žádný z jeho snímků není žánrově čistý a prvoplánově líbivý.

Velké naděje, takto adaptace Dickensova realistického románu Nadějné vyhlídky, jsou líbivé a barvotiskové, ale každé začátky jsou těžké. Po finančním úspěchu Luhrmannova MTV přepisu Romea a Julie byl v Hollywoodu hlad po dalších moderních adaptacích klasických děl světové literatury. A tak

084

jsme se postupně dočkali Takové normální holky (Pygmalion), Deseti důvodů, proč tě nenávidím (Zkrocení zlé ženy) a právě Velkých nadějí. Kostra příběhu zůstala zachována, zmizely některé vedlejší postavy a u jiných se změnila jména. Potud vše v pořádku. Ale ten voice-over! Víte, jak se pozná hollywoodská adaptace jakékoli knížky?

Doprovází ji vnitřní hlas vypravěče. Finnovy hluboké úvahy jsou k smíchu a jako vypravěč také za mnoho nestojí. Obrazová krása filmu je přitom nepopiratelná, nejlepší jsou Velké naděje, když děj nepospíchá kupředu a zbývá čas na budování atmosféry.

Není to dobrý film, ale v jednotlivostech je kouzelný. Jeho první polovina (před odjezdem Finna do New Yorku) je lepší než druhá, stejně jako jsou lepší dětští představitelé hlavních rolí než jejich dospělé protějšky.

Mdlého Ethana Hawkea, který v hlavní roli není schopen zahrát složitější emoci než údiv, zastiňuje Gwyneth Paltrow jako Estella. Nikdy předtím ani potom nebyla ve filmu tak půvabná a sexy, jako když ji natáčel Cuarón. Kamera navozuje atypickými úhly pocity závratě při každém dráždivém setkání Finna a Estelly, nemluvě o technicky složitějších kouscích – jízda kamery z galerie ven na ulici přes zavřené dveře. Výprava je působivá, počínaje kresbami italského malíře Francesca Clementeho a konče dekadentním sídlem paní Dinsmoorové. Patrick Doyle složil pro Velké naděje jeden ze svých nejlepších soundtracků, ve kterém je místo pro klasiku i elektroniku a hlas Tori Amos.

Je na co se dívat a co poslouchat, ale Cuarón se napříště přeci jen potřeboval potkat s lepším scénářem. A protože věděl, že co si neudělá sám... vrátil se zpátky do Mexika.

POTOMCI LIDÍ / CHILDREN OF MEN

kamerová jízda hollywoodem

085

Road movie Mexická jízda (2001) je dílem osobnějším a filmařsky vyzrálejším. Hořko-sladká cesta dvou mladíků a osmadvacetileté Španělky na neexistující nebeskou pláž je plná humoru i životní melancholie. Spontánní výlet není pouhým sexuálním dobrodružstvím, při němž oba přátelé oslavují bezstarostnost a mládí, ale i významným iniciačním okamžikem, který je dokáže poučit o smrti a životu mimo bezpečí luxusních domovů. Esprit filmu pramení z maximální autenticity, vzácného pocitu, kdy přímo před kamerou vzniká zcela spontánní tvar, prostý jakkoli křečovité stylizace a příliš okatých švů. Herecké výkony jsou přirozené a uvolněné, což vynikne v dlouhých a nepřerušovaných záběrech. Nemůže být pochyb o tom, že Mexická jízda Cuarónovi umožnila vycizelovat unikátní styl založený na ruční kameře a principu záběr = scéna. Styl, který je příslovečným ve spojení s pozdějšími Potomky lidí, vychází z obrazové autonomie, kdy se kamera stává dalším z hrdinů filmu, v pravý okamžik herce opouští a objevuje další scénické plány, než se vzápětí napojí zpět na ústřední linii. Stejně neotřele pracuje Cuarón i se zvukem a doprovodným komentářem. Hudba zazní výhradně jako součást scény, hlas vypravěče do ticha komentuje dění, přibližuje pocity postav, které lze jen obtížně vyřknout jinak než mluveným slovem či textem. Nabízí se odkaz francouzské nové vlny a jmenovitě Françoise Truffauta, který podobně využíval literární postupy směrem k drobnokresebnému a poetičtějšímu způsobu vyprávění. Mexická jízda je v mnoha ohledech podobná. Pojí přirozenost s postupy literatury, přesto dokáže být svěží a osobitá. Vlastně sledujeme moderní variaci na Truffautův klasický snímek Jules a Jim (1962), v němž se dva přátelé zamilují do jedné ženy, což v nich vyvolá citovou horečku a vášně. Mexická jízda však rozšiřuje svůj záběr a v pravých momentech staví

086

do vyprávění další element. Tím je prostředí Mexika, které Cuarónovi neslouží jen jako prázdná barvotisková kulisa. Běžný život Mexičanů vytváří řadu kontrastů, dokonce i hlavní hrdinové poznávají svou zemi jako něco nového, nepoznaného. Zatímco některá neštěstí přehlížejí, menší a vzácnější události je ovlivní a na okamžik donutí upozadit vlastní starosti. I o fungování lidské paměti a vnímání dění kolem sebe může být drama. Táhlé dialogové pasáže jsou vystřídány tichem a obrazovými unikáty, které jsou v daný okamžik silnější než dlouhé minuty prázdných slov nevybouřených mladíků.

Mexická jízda vypráví o věcech pomíjivých, o významných pomlkách spoluvytvářejících svět kolem nás. Díky nim formujeme své pocity, rozpomínáme se na konkrétní události a místa, vybavujeme si jejich texturu i nálady. Neobyčejný film o zdánlivě obyčejných věcech. Příležitost, která Cuarónovi vzápětí spadla do klína, nebyla jen dílem náhody. Harryho Pottera čekaly nadějné vyhlídky.

Když Warneři oznámili, že třetí díl série natočí režisér Velkých nadějí a Mexické jízdy, muselo každému blesknout hlavou: budou v Bradavicích provozovat sex?

Autorce knižní předlohy Rowlingové se údajně moc líbil Cuarónův poslední film, především citlivé vykreslení psychického rozpoložení dospívajících chlapců.

Naštěstí je Vězeň z Azkabanu o všem jiném než o duševních bolístkách čerstvých puberťáků. Cuarón samozřejmě dokáže působivě natočit i civilní rozpravy Harryho Pottera s novými postavami Lupinem a Blackem, ale síla třetího dílu tkví především v režisérské nápaditosti a hračičkovství. Tam, kde Chris Columbus ukázal v předchozím pokračování, jak je z celého projektu poněkud znuděný, tam mexický tvůrce vnesl čerstvý vítr.

A to doslova – protagonisty vyhnal ze školního prostředí do přírody na vzduch

FILM: ALFONSO CUARÓN

a místo školních uniforem jim oblékl rifle a trička. Navrch vybičoval i Johna Williamse, který se do té doby zmohl jen na recyklaci motivů ze Sám doma a Hooka, k jedné z jeho nejlepších kompozic. Potěší roztomilé drobnosti, jako je bláznivá jízda přízračným autobusem, zápas ve famfrpálu odehrávající se za silné bouřky nebo průlet virtuální kamery vnitřnostmi orloje. Cuarón tentokrát svého dvorního kameramana Emannuela Lubezkého vyměnil za Michaela Seresina, ale svůj trademark, tedy dlouhé jízdy a odjezdy kamery a užívání širokoúhlých objektivů, si prosadil i ve světě, který pro něj vzhledem k výši rozpočtu a lpění na digitálních tricích musel působit cize.

Však také dlouho (a nakonec marně) trval na tom, že mozkomoři budou loutkoví a bez počítačů se obejdou. Zatímco u předchozích potterovských adaptací jste se styděli přiznat, že vás tahle dětská a dětinská podívaná míjí, v případě Vězně z Azkabanu můžete směle prohlásit, že Harry konečně dospěl. Cuarón jako by občas zapomněl, pro jakou cílovou skupinu natáčí. Podobu děsivých mozkomorů snad navrhoval režisérův krajan del Toro, většina filmu se odehrává v noci, a když sem náhodou probleskne denní světlo, přikryje ho mlha nebo těžké dešťové mraky. Finále s cestováním v čase pak potěší všechny nerdy a geeky. Zatímco se hrdinové nejvydařenějšího dílu potterovské ságy vraceli díky obraceči času do minulosti, putoval Cuarón se svým dalším projektem do nepříliš vzdálené a nepříliš vábné budoucnosti.

Depresivní sci-fi Potomci lidí zápasí s poněkud nadnesenou premisou – ženy jsou neplodné, lidstvo pozvolna vymírá a čeká na svého spasitele, lépe řečeno spasitelku.

Ta se skutečně objeví, ale musí projít peklem válečné vřavy a internačních táborů, aby se veškeré sny a touhy zhmotnily v realitě. Lze vést spory o tom, jak kvalitní

FILM: ALFONSO CUARÓN

by vznikl film, kdyby nerežíroval Cuarón, filmař s neobyčejně bystrým smyslem pro detail a perfekcionistickým pojetím mizanscény. Ačkoliv jeho filmy působí přirozeným, takřka veristicky věcným dojmem, scéna je vždy organizována velmi důkladně a vyladěna těmi nejmenšími detaily. Zatímco stylově spřízněný kolega Paul Greengrass (Let číslo 93, Bourneovo ultimátum) rád podléhá svodům nahodilosti a bezprostřednosti, Cuarón vkládá veškerý potenciál do přísně synchronizované akce a vypilovaných kompozic.

Potomci lidi jsou toho jasným důkazem.

Dlouhé, několikaminutové záběry představují vrchol ladnosti a harmonie mezi hereckou a kameramanskou akcí. Zároveň se v nich nevytrácí syrovost a pocit autenticity, takže divák doslova cítí každý pohyb, spoluprožívá strach i napětí. Je v tom až cosi trýznivého, jelikož tradiční časová výpustka nepřichází, naopak jsme nuceni neuhýbat pohledem, sledovat plátno i v nejdrastičtějších momentech a trpět společně s hrdiny. Nesejde na tom, že do vyprávění vpadneme v jeho jádru a nepoznáme pravou příčinu globální katastrofy ani zevrubnou minulost postav – Cuarón diváky dokáže stisknout pod krkem a pozvolna dusit. Emotivnímu prožitku napomáhá i herecké obsazení.

Clive Owen pojal ústřední postavu jako ošuntělého, rezignovaného muže, který nevnímá úlohu ochránce jako povinnost či oddanost vlasti. Theo se dostává do víru událostí spíše nešťastnou shodou okolností a ve svém úkolu pokračuje jen proto, že nemá co ztratit. Potomci lidí nabízí výjimečně fyzický prožitek, který dokáže potrápit nejen zrak, ale i sluch. Zvuková stopa nejednou dovypráví tu část scény, jež zůstala rafinovaně ukryta mimo rám obrazu, evokuje hrdinův stav, který v lepším případě charakterizuje toliko klid a ticho, v tom horším doslova řeže do citlivého jako připomínka bombového útoku.

Cuarónova sci-fi není samoúčelnou pas-

tvou pro oči, naopak se pokouší přiblížit prchavost a hektičnost momentů, které zažívá člověk uprostřed válečné linie. Postavy umírají náhle, hrdina se s nimi loučí jen nezbytně dlouhým pohledem, který je schopný obětovat, než ho okolnosti posunou dál. Chybí jakýkoliv patos, sentiment či obvyklé konvence našeptávající pohodlnému divákovi, do jaké nálady se exponovat. Kdo chce, může ve filmu hledat všemožná podobenství i zprávu o rozkladu společnosti. Pro ty méně náročné zůstanou Potomci lidí velmi intenzivním dramatem s jedinečnou schopností vtáhnout do děje, s diváky otřást a v tom nejlepším je nechat napospas vlastní fantazii. Následuje jen ticho.

Se svým dosud nejvyzrálejším a technicky nejpropracovanějším snímkem se Cuarón ocitl na pomyslném rozcestí. Řada kritiků označila Potomky lidí za nejlepší film roku, přestože jiní (včetně hollywoodských akademiků) jej považovali za pouhou žánrovku. Kam teď? Směrem k dalším závažným tematům, nebo k precizování už tak vytříbené formy? Na odpověď jsme si museli počkat více než šest let, během kterých se Gravitace (premiéra 3. října) stala téměř prokletým projektem a od Angeliny Jolie doputovala přes x dalších hereček až k Sandře Bullock.

První ukázky ale napověděly, že prim bude hrát kosmický prostor – a první recenze film směle srovnávají s Kubrickovou Vesmírnou odyseou. Směs fascinace a pokory nad nekonečnou hloubkou vesmíru je patrná už z těch několikaminutových šotů, kterými nás Warneři vábili od jara. Vážně to stálo jenom osmdesát milionů? Navíc to vypadá, že nám Cuarón vrátí víru v již poněkud vyčpělý (protože nenápaditě využívaný) 3D formát. Jedno je stoprocentní: vrátí nám víru v poctivou filmařinu.

A to v dnešním Hollywoodu není málo.

087

SOUNDTRAX MAN OF STEEL, PACIFIC RIM, ELYSIUM TEXT DAVO KRSTIČ

Člověk přes léto nestačí vycházet z údivu.

Prázdninové měsíce patří v Hollywoodu již tradičně blockbusterům a až na podzim a v zimě vytahují studia na vzduch své oscarové kandidáty. Soundtrackový fanda si tak musí na kvalitu počkat na konec roku, zatímco v teplých měsících mu stačí, když uslyší dobře odvedené řemeslo. Ale i to už se v posledních létech stalo vzácností – většina skladatelů, posílena názorem producentů, že tohle je ten správný akční sound, začala xeroxovat vy-víte-koho (a stejně o něm budeme za chvíli mluvit). Už několik let jsem v létě neslyšel kompozici, která by dokázala překvapit a zaujmout svou jinakostí. Léta Páně 2013 to byly hned tři. Údiv první. Že má Hans Zimmer asi stejně obdivovatelů jako krvelačných odpůrců, je známá věc. Přesto mě zarazilo, jakého příkrého hodnocení se dostalo soundtracku k Muži z oceli (Man of Steel), takto jednomu z nejočekávanějších soundtracků letošního roku. Filmtracks, Movie Music UK, Movie Wave... všude nejnižší známka.

Můj cit pro paranoiu ponoukal věřit, že se jedná o globální protizimmerovský komplot. Zvlášť když většina recenzí začínala argumentem, který je stejně neprůstřelný jako blbý: nezní to jako John Williams a nenavazuje to na něj. Víc než jeden nádech tomuhle blábolu věnovat nehodlám, takže: nic ve zlém, ale Williamsův styl je pro dnešního diváka out, napodobovat génia se nesluší a původní Superman byla (místy) komedie. Výdech. Zimmer se naopak chtěl od Williamsovy kompozice co nejvíce odlišit, dokonce vypustil z ná-

088

strojového obsazení trumpety. Škarohlídi můžou tvrdit, že Superman se po hudební stránce neliší od Batmana, ale tam, kde za sebou Netopýří muž nechával jen změť (pa)zvuků a depresivní rámus, Muž z oceli nabízí melodii a naději. Ústřední téma je vskutku triviální (které autorovo není, že?), ale přitom báječně univerzální, takže funguje ve své majestátní poloze, v křehké klavírní variaci i v mollové tónině. Stejně jako je Snyderův film nejlepší, když neprobíhá bombastická akce, je i Zimmerův soundtrack nejpříjemnější v komorních, atmosférických pasážích. Naopak tam, kde má být dramatický, je pouze hlučný.

Dostat do jednoho nahrávacího sálu bubenickou smetánku (Bonham, Chamberlain, Freese) je skvělý PR tah, ale tohle má být filmový soundtrack, ne Jumping Drums! Každopádně jde o nejzábavnější a nejpřístupnější kompozici od... Andělů a Démonů? In Hans we trust! Údiv druhý. Ramin Djawadi je mladší a hubenější klon Zimmera. Jak „skvěle“ umí napodobit svého učitele, předvedl v Souboji Titánů (Clash of the Titans).

Formálně na jedničku, ale zcela bez duše.

Podobná výplň se očekávala i v případě robotího monstrfilmu Pacific Rim – Útok na zemi. Titulní skladba začíná funky kytarou, čekám, kdy se přidá Zack de la Rocha. Bombtrack! Místo toho převezmou téma smyčce. Ústřední melodie přesně na hraně mezi chytlavostí a vlezlostí. Vida, na kytaru hraje Tom Morello. Jiný track připomene Lynyrd Skynyrd, fakt. A další pro změnu syntezátorové soundtracky z 80. let. K tomu velký ruský sbor, sólový ženský zpěv beze slov nebo hrozivě znějící dechy jako vtípek pro fanoušky Inception.

Je to vůbec možné? Skladatel, který ve svých předchozích kompozicích nedo-

kázal přijít s kloudným hudebním motivem, jich tu najednou sype z rukávu hned několik. Pacific Rim ani na chvíli nenudí a zadupává do země doprovod k jiným obřím robotům, Jablonského Transformers. Údiv třetí. Tohle už je opravdu bizár.

Hudbu k Elysiu, druhému sci-fi filmu od režiséra District 9, zkomponoval Ryan Amon. Debutant, který do té doby skládal toliko k filmovým trailerům! Navíc, považte, začal psát, aniž by četl scénář nebo viděl jediný záběr – skládal na základě povšechných představ režiséra a pár snímků natáčecích lokací. Klasicky vzdělaný pianista s přispěním Londýnského filharmonického orchestru a originálního zvukového designu (křik paviánů, bzučení moskytů) dodal materiál, který je s každou přibývající minutou zajímavější. Úvod s krasosmutnou melodií hranou na cello připomene Dunova Tygra a Draka, pár následujících tracků jede přesně podle mustru současného akčního/elektronického soundtracku.

Ozvláštněno sborem zpívajícím Agnus Dei, nebojme se klišé. Přisámbohu, ještě jednou uslyším z nějakého soundtracku božího beránka a rozkoušu přehrávač!

Postupně začne ubývat melodií a přibývat experimentů. Hrdelní zpěv jak od tibetských mnichů, pak něco, co zní jako týraný lidský hlas, ale klidně to může být i vrtačka. A když už je toho příliš, ozve se učitelka jógy Francesca Genco, která by mohla dělat dablérku Lise Gerrard. Titulní skladba začíná opakovaným vyťukáváním jednoho tónu na klavír, pokračuje něčím, co bych s velkou opatrností mohl nazvat hudebním motivem, a končí ženským zpěvem na pozadí zesilujících se smyčců.

Prosté, ale naléhavé.

SOUNDTRACK LÉTO 2013

ELYSIUM

léto budiž třikrát pochváleno!

089

jsem vlasatej, vousatej,chlupatej chlap ♥

VIZUÁLNÍ PREZENTACE/IMAGE WILD TIDES TEXT ONDŘEJ ČÍŽEK

Sedmý díl o image české hudební scény.

S Jakubem Kaifoszem, frontmanem rokenrolového gangu Wild Tides. O tom, že masky se na podiu vytrácí, o vzpomínkách na Ameriku, coverech, které klidně můžou viset v galeriích. O facebooku, škatulkování, Arthuru Brownovi i o tom, že „v dobrejch kapelách vždycky figuruje nějaký drama“.

Na úvod – jmenuj filmy, k nimž by nejlépe sedli Wild Tides.

Kdybych si hodně věřil, řeknu Hříšnej tanec, Fast Times at Ridgemont High, American Graffiti, Buffalo ’66 a The Breakfast Club. Ale snažím se stát nohama na zemi, takže bych to viděl spíš na nějakej průsečík Šakalích let, Snowboarďáků a Romance za korunu.

Nanoru v knize Zde jsou psi píše, že „oblečení se vstupem na podium stává kostýmem a maska pomůže nesmělým vystoupit (z každodennosti) a divákům pochopit představení“. Dokážeš se s tím z pozice frontmana Wild Tides ztotožnit?

Já si spíš myslím, že vstupem na podium se jakýkoliv kostým nebo maska okamžitě

090

ztrácí, protože jedině tam na tu krátkou chvíli mizí všechny tvoje nedokonalosti, pochybnosti a nejistoty. Každej umělec, potažmo muzikant, v sobě neustále zápolí s pocitem, že to, co dělá, by mohl nebo vlastně měl dělat líp nebo přinejmenším aspoň jinak. A to hlavně v konfrontaci s věcma, který mu vedou nebo vedly ruku, protože má pocit, že jim to do jistý míry dluží a do jistý míry zase někde ve skrytu duše doufá, že je jednou dokáže překonat, aby se mezi ně mohl pomyslně zařadit.

Tenhle neodbytnej pocit s tebou ráno vstává, chodí na oběd, jezdí na dovolenou, ale nelozí s tebou zaplaťpánbůh na podium. Na podiu totiž neexistuje nic jinýho než absolutní prožitek několika přeexponovanejch pocitů, který ještě ke všemu znáš jak svý boty, nejen kvůli tomu, že sis je sám sobě vlastně napsal na tělo, ale protože je na tom podiu prožíváš každej večer, kterej hraješ, dokola a dokola, akorát často v jinejch intenzitách a kontextech. Takže abych se vrátil k tomu citátu: nesmělým na podium obvykle pomáhaj vystoupit tři vodky a diváci, kteří z většiny již všude byli a všechno viděli a slyšeli a všechno znaj, si s úsměvem nechaj naflusat do ksichtu, jen aby je následně někdo neosočil z toho, že představení nepochopili. S tím už se jako frontman Přílivů ztotožnit dokážu.

091

Je interpret, jehož image tě oslovuje a přijde ti dobře zvolená v rámci toho, co hraje?

Arthur Brown. Nikdo jinej mě ani nenapadá, možná tak Screamin’Jay Hawkins nebo David Bowie, ale s ním je to vždycky komplikovaný, protože si člověk nikdy nemůže bejt jistej tím, jak to všechno doopravdy je, kde to vzal a na koho tím vlastně odkazuje, ale v tom je to jeho kouzlo, že jo. Stejnak myslím, že je daleko důležitější zmiňovat ikony typu Arthura Browna, který se z obecnýho povědomí díky svojí osobitosti a průkopnictví úspěšně vytratili. Takže upřímně nevím, jestli jsem zrovna já ten správnej člověk, kterýho se ptát na otázky kolem image, protože když vyrážím na koncert, tak mi moje překrásná manželka vždycky říká: „A nechceš si na sebe radši vzít něco hezkýho? Vždyť tě tam budou fotit!“ U nás s tím někdo pracovat umí?

Pro mě je prostě daleko důležitější než to, co má kdo na sobě, ta energie, kterou ze sebe dokáže dostat, a nálada nebo atmosféra, kterou tím vytváří kolem sebe.

Takže za největší výhry na poli image u nás považuju hlavně a především to, že Yemi AD poradil Charlie Straight, aby si ohrnuli kalhoty, že zpěvačka Dirty Blondes konečně přestala nosit paruku a obarvila se na blond, že A Banquet natočili album v Chicagu u Steva Albiniho, aby pak odehráli akustickej koncert v Praze v obchoďáku. To jsou věci, který si určitě zaslouží uznání. My máme, co se image týče, v kapele možná ten problém, že jsme kluci, který od útlýho věku ke kapelám hodně vzhlíželi, takže to, jak vypadám, určitě nějakýmu tomu standardizovanýmu image kapely podléhá, akorát se z toho pro nás stalo dávno něco přirozenýho, všedního a civilního, protože tak vlastně všichni vypadáme od raný puberty, kdy nám tak nějak došlo, že nemít kapelu by pro nás znamenalo smrt. Tím ale nechci

092

říct, že by s image u nás v Čechách nikdo „neuměl pracovat“, spíš mám pocit, že u kapel, u kterých to funguje, nikdy nikoho nenapadne řešit jejich „image“, protože prostě vypadaj naprosto adekvátně a přirozeně. Please the Trees, Deaths, Palermo, znáš to...

Máš nějaký oblíbený vinylový artwork, na který nedáš dopustit a dovedeš si ho představit jako obraz na zdi u sebe doma nebo v galerii?

Billion Dollar Babies od Alice Coopera. To je vinyl, kterej je udělanej jako peněženka z hadí kůže a na tý papírový kapse, ve který máš desku, je vyfocenej Alice s kapelou v bílejch oblecích u stolu, na kterým je spousta stodolarovek, bílejch králíčků a Alice drží v rukou nemluvně, který má udělaný na obličeji ten jeho typickej make-up, (kterej je zase, teda úplně jen tak mimochodem, odkaz právě na Arthura Browna) a šíleně brečí. Pak taky Music from the Big Pink od The Band, to je takovej krásně naivní obraz kapely s naprosto scestným slonem, kterej maloval Bob Dylan, jinak třeba Love in the Fascist Brothel od The Plot to Blow Up the Eiffel Tower – vidíš, ty jsem zapomněl zmínit, co se image týče, protože větší frajeřinu, než všem nakecat, že jste banda homosexuálů, pak se navlíknout do hnědejch košil, natáhnout si na ruce červený pásky, na kterejch je místo hákáče Eiffelovka, do který právě uhodil blesk, a nechávat si pravidelně dávat přes držku za to, že svlíkáš ty nejsvalnatější homofoby z první řady a pak jim lížeš bradavky, tomu se prostě nedá než zatleskat – a ten jejich obal, kde kordónem hajlujících nácků probíhá oficír s obnaženejma ženskejma prsama, kterej zároveň zezadu nabírá koně, co má na sobě šedý slipy, to všechno ohraničený růžema, to je srdcovka. No a pak samozřejmě Born in the USA od Bruce Springsteena, This Year’s Model od Elvise Costella, Cat Scratch Fever od Teda Nugenta, Smell the Glove od Spinal

Tap a nesmím zapomenout na 4 od Olympicu – obal od Káji Saudka naprosto miluju už od svejch pěti let.

O vizuál se vám stará výtvarník Václav Havlíček. Jak tohle spojení vzniklo?

To byla, jak už to u príma věcí bývá, úplná náhoda. Vašek je totiž spolužák mojí milovaný ženy ze základky, takže jsme se potkali takhle. Naše spolupráce pak probíhá způsobem, že já ho neustále po telefonu prudim, aby nám udělal tohle nebo támhleto, a to hlavně ve chvílích, kdy na to vůbec nemá čas, a on nemá srdce mě poslat do prdele. U Hearts on Fire a toho našeho plakátu jsme mu do designů skoro vůbec nekecali, prostě jsme mu poslali hudbu a Vašek poslal zpátky tohle, zatímco u Hung Loose a obalu na singl Watching Grlz Talk nám spíš pomáhal nějak zhmotnit moje přiblblý nápady, snad mu to budem moct někdy nějak pořádně oplatit. Jinak mám taky radost, že na další EP, který se teď brzo začne točit, nám dovolil argentinskej umělec San Poggio použít jeden svůj obraz, kterej měl vlastně bejt už na obalu Hung Loose, ale nikomu v kapele se nelíbil. Tentokrát už si to fakt rozmluvit nenechám, přísahám.

U které kapely tě baví merchandise?

White Mystery z Chicaga. Jejich máma jim ve sklepě dělá batikovaný trička, na který pak sítotiskem šoupe jejich logo.

Někdy maj dokonce i batikovaný spoďáry a prodávaj taky vlastní kapelní omalovánky. Ty jsou ze všeho nejvíc.

V textu o Wild Tides v Respektu Pavel Turek píše, že jsi nějakou část svého dětství strávil v USA. Co ti Amerika všechno dala po kulturní stránce, ať už vezmeme v potaz právě hudbu, film, literaturu, výtvarný umění, vizuálno jako takové?

Hele, jelikož jsem tam žil od jedenácti do třinácti, tak jsem se spíš než kulturně

VIZUÁLY/ROZHOVOR: WILD TIDES

093

vzdělával mimo angličtiny v baseballu, hraní americkýho fotbalu na dvorku se sousedama, styděl se před holkama při flašce po sklepech kamarádů, čuměl jak puk, když jsme jezdili do NYC, a byl za největšího frajera, když jsme v Naganu všem nakopali prdel. Ale samozřejmě že vidět MTV po domácí průpravě Marmeládou a Kečupem bylo hodně velký terno.

Nějaká ta fascinace zámořskou kulturou se spíš dostavila až po návratu do Čech, kterej přišel ve chvíli, kdy jsme si tam všichni konečně pořádně zvykli. Z filmů a hudby se tak najednou stala taková berlička, která mě vracela zpátky tam, kde mi bylo dobře. Takže já mám spíš USA pořád tak trochu idealizovaný hlavně skrz vzpomínky a filmy a protože jsem se tam nikdy nesnažil nějak nastálo vrátit, udělal jsem si z toho spíš takovej domeček z peřin a polštářů, kam se zabarikáduješ, když je ti blbě. A taky bylo fajn, že se u nás tenkrát dala v bedně chytnout Viva+, což byl fakt kanál k nezaplacení, co se hudebního programu týkalo.

Text zmiňuje knížku Nebýt stádem Hamletů. V čem konkrétně tě inspirovala?

Nebýt stádem Hamletů je takovej kulturně antropologickej sborník od Prokeše, ve kterým se snaží hlavně skrz diskuzi mapovat českou před – i polistopadovou písničkářskou scénu přes Kryla, Třešňáka, Dědečka, Janouška a Mertu. Když to hodně zjednoduším a zbagatelizuju, tak se tam všichni tihle formáti nenápadně plácaj po zádech, jak maj pěkný písničky, a pak rozebíraj, proč jsou ty písničky tak pěkný nebo důležitý a Prokeš jim to následně potvrzuje. Ta knížka se mi dostala do rukou, když byl u nás boom takových těch novejch „bardů“ typu Klus a Xindl, který tý naší písničkářský tradici vlastně doteď zarputile serou na hlavu. Já jsem byl tenkrát čerstvě po rozpadu Kombuchy, se kterou jsme hráli dobrejch osm

094

let, a hledal jsem něco jinýho, tak jsem tak trochu na truc těmhle sráčům začal hrát s Karlem Kunrtem, kterej byl vlastně založenej na těch ideálech rozebíranejch v knížce, ale zároveň je všechny záměrně shazoval. Asi po roce mě to ale přestalo bavit, protože nejenže jsem měl pocit, že nikdo moc nechápe, o co se to vlastně snažím, ale když máš ještě navíc k publiku ryze konfrontační přístup, je někdy fakt na prd bejt v „kapele“ úplně sám. Ale byly to krásný časy. Jezdit na koncerty vlakem, ráno si dát párek a pivo v nádražce a jet se dvěma kytarama a kombem na zádech zase domů. Říkáš, že „kapela by měla být obestřená mystériem“. Která to pro tebe splňuje?

Já to neřekl, to napsal Pavel. Myslím, že to vyvodil z toho, jak jsme se bavili, že v dobrejch kapelách vždycky figuruje nějaký drama, něco úplně nesedí a nutí tě to chtít vědět víc. Ať už je to, že se třeba kytarista se zpěvákem nenávidí, ale jsou právě díky tomu rozporu schopný dostat ze sebe to, co by smířlivě nikdy nevyplivnuli, nebo jakákoliv prkotina, která ti rozbije idealizovanej obrázek „funkční“ kapely. Mně se třeba po koncertech choděj lidi z publika často omlouvat, že to u nich ve městě nebo na tý daný akci stojí za hovno, a já jsem vždycky vyděšenej, proč mi to proboha říkaj, protože já měl z toho koncertu skvělej pocit, a oni mi na to kontrujou, že jsem byl celej koncert přece ale fakt šíleně na všechno nasranej. Pak se koukneš třeba na živáky Elvise Costella ze sedmdesátek a najednou to chápeš, protože on taky působí, že by nejradši všechny bezdůvodně ubodal tupou kudlou, a protože ho osobně neznáš, tenhle pocit tě prostě ovládne a jseš z toho nervózní. Skrz to, co k tobě vysílá z podia on, do něj zpátky projektuješ, jak danou chvíli vnímáš ty – a to je přesně ono. Když jdeš na kapelu, která je k tobě schopná vysílat jenom „Dejte

VIZUÁLY/ROZHOVOR: WILD TIDES

ruce nahoru! Pojďte dopředu! Jste skvělí!“, jediný, co si z toho odneseš, je zážitek podobnej mexický vlně na fotbale. Ve výsledku ti pak na světě zbejvaj jenom tři druhy kapel. Ty, ve kterejch chceš bejt, ty po kterejch chceš hodit pivem a ty, který tě nezajímaj. S tím, že ty první dva druhy maj vyhráno.

Které období tě dodnes fascinuje propojením hudby s vizualitou, ať už se bavíme o image, fotkách a tak dál?

Tady sice střílím hodně od boku, ale první mě napadá sedmdesátkovej glam a stadionovej heavy metal osmdesátejch let.

Není totiž nic lepšího než banda děsivejch, urostlejch chlapů v blyštivejch legínách, botách na platformách, s naondulovanejma vlasama, ohyzdným make-upem a růžovejma kytarama, který řvou do zmatenejch předměstskejch teenagerů, že si nemaj nechat od nikoho nic líbit. Ale kdybych nad tím měl přemýšlet víc, došel bych k tomu, že každá dekáda musela být úžasná, tak jako je a bude i tahle.

Karel Veselý v Kmenech trefně píše, že „na začátku druhé dekády nového tisíciletí je trochu hipstera v každém z nás, i když si to odmítáme přiznat“.

Co pro tebe znamená termín hipster?

Je to uchopitelné, nebo totálně vágní?

Považuješ se za něho?

Hipster je člověk nespokojenej s fádní obecností a dostupností kultury kolem sebe a tápe po čemkoliv, co se na dostatečně dlouhou dobu vyhýbá sebemenší masovosti, aby se s tím mohl pokusit ztotožnit, protože se potřebuje cítit aspoň stopově jedinečnej a sžitej s něčím, co mluví tu krátkou chvíli jenom k němu.

Hipster je pro někoho bohužel taky škatulka rozeznatelná podle vlasů, brejlí, bot a šířky nohavic u kalhot. Před dvěma lety se mě na to, jestli jsem hipster, ptal jeden student na střední, kde jsem učil, a pořád si stojím za tím, co jsem mu tenkrát řekl:

VIZUÁLY/ROZHOVOR: WILD TIDES

Jsem vlasatej, vousatej, chlupatej chlap. Škatulky a nálepky jsou dobrý tak pro rádoby hudební publicisty, který nejsou schopný psát a odůvodnit, co a proč vlastně slyšej nebo cejtěj, a tak se přizdisráčsky krčí za všema těmahle slovíčkama.

Díky tomu taky máme s Wild Tides „zvuk současné vlny amerických surf-rockových kapel, jakými jsou například Wavves a jim podobní“, hrajeme „surf-punk jako vystřižený z Pulp Fiction“ a tak dále. O to víc pak ale člověka potěší recenze, kterou nepsal primárně google.

Když člověk sleduje facebookové profily českých kapel (mimo komerční sféru), musí uznat, že ten váš je minimálně hodně čilý a osobitý v nastavené komunikaci. Jak moc si na tom zakládáš? Je to pro tebe hlavní komunikační kanál s fanoušky Wild Tides?

Já se o věci okolo Wild Tides hrozně rád dělím s ostatníma, protože mi dělá radost, že to vůbec někoho zajímá nebo že někomu stojí za to na něco reagovat. A na facebooku je to asi nejjednodušší a nejefektivnější. Skvělý na tom taky je, že ti tam nedovolej psát žádný romány, takže naštěstí nemůžeš sklouznout k velký grafomanii. Ale trochu mě děsí, že máš pocit, že je náš profil „hodně čilej“, protože já se tam fakt snažím postovat málo, abych lidi moc neprudil nějakým nadměrným přísunem zbytečnejch příspěvků o tom, co právě dělá můj kocour.

Chystáte další klipy?

Určitě. Záleží ovšem na tom, jestli se z chystání taky někdy dokopeme k realizaci, ale máme rozřešené další video s Jirkou Andrlem a pak už jsme se taky o jednom bavili s Jakubem Jiráskem (alias J), ale vždycky se to nějak zakecá nebo někam odloží. Já bych teď spíš daleko radši, než dělal klip, jel zase co nejdřív nahrávat.

To se doufám moc nezakecá a neodloží.

095

KOMIKS CRAIG THOMPSON: HABIBI (PANTHEON BOOKS 2011, BB/ART 2012) TEXT APAČKA

Habíbí = miláček (oslovení muže), Habibti (ženy); slovo Habíbí často naleznete v egyptských písních – patří mezi nejpoužívanější slova arabské hudby.

Jeden ze způsobů, jak se zorientovat na širokém poli moderního komiksu, je sledovat prestižní výroční ocenění: Harvey Award, Eisner Award (obdoba filmových Oscarů), Ignatz Award (udělována menším, nezávislým vydavatelstvím a autorům), Inkpot Award. Stačí jen letmý přehled jejich laureátů za poslední dekádu a vypadne vám jméno Craig Thompson, především ve spojitosti s úspěšným autobiografickým románem Blankets (2003, v češtině Pod dekou). Hudební fanoušci na Thompsona mohli narazit i na přebalu méně úspěšného alba Friend and Foe portlandské party Menomena.

Téměř deset let trvalo, než rozvířil komiksové vody znovu. V mezičase mu sice vyšel kreslený cestovatelský deník Carnet de Voyage (2004), čerpající z pracovně-odpočinkových cest po Evropě a Maroku (odkud pocházejí první črty a nápady do chystaného díla), ale na román Habíbí si fanoušci museli počkat až do podzimu 2011, čeští ještě o rok déle. A není překvapením, že komiksového Oscara za něj Thompson shrábnul už vloni, přestože reakce na – v mnoha částech a názorech dosti kontroverzní – knížku se lišily.

Habíbí se svými sedmi sty stranami, výraznou inspirací arabskou numerologií a kaligrafií (a tvorbou francouzského ori-

096

entalisty 19. století Jean-Léona Gérôma) a výpravným vydáním připomíná, nikoliv náhodou, Korán, z nějž velmi často cituje. Expozice příběhu dvou osiřelých dětí – otroků je zasazena do blíže neurčeného fiktivního orientálního světa, a až rozsáhlý, poctivě a precizně vystavěný příběhový oblouk odhaluje časové ukotvení a další detaily vyprávění. Thompson pracuje stejným dílem s epikou i lyrikou, pro kterou vykreslil úchvatné snové pasáže spojené s islámskou mytologií, dějinnými souvislostmi mezi Koránem a Biblí, nebo myšlenkami obou hlavních postav.

Thompson tvrdí, že s Islámem „pracuje podobně jako s křesťanstvím v příběhu Pod dekou,“ ale Habíbí je, oproti „pravdivému“ životopisnému zpracování Blankets, mnohem přesnější, explicitnější a, paradoxně, uvěřitelnější.

Osudy hlavních postav Dodoly a Zama, které se v průběhu času spojují a rozdělují, jsou ve své emoční hloubce, pomíjivé křehkosti i nečekané krutosti naprosto strhující a činí komiks prakticky neodložitelným. Povahou vyprávění připomene klasická díla romantismu (bratři Grimmové, Alexandre Dumas, Frederick Marryat, Herman Melville) a není těžké porozumět hodnocením typu „the greatest story ever drawn“. Sám autor se snažil o crossover mezi epickým fantasy po vzoru Pána prstenů a dokumentem s politickým podtextem, jak jej obdivuje např. u kolegy Joe Sacca: „...a v tomto průsečíku vznikla sociálně-politická pohádka.“ „Chtěl jsem, aby lidé skrze Habíbí lépe pochopili Islám, chtěl jsem ukázat jeho humánní stránky v době, kdy je spíše démonizován, a objevit pro čtenáře krásu arabské a islámské kultury,“ říká autor o své vizi, kterou v dů-

sledku několikrát překročil v zobrazování sexuálního násilí, nahlížení rasových otázek a otroctví, a občas nezvykle nekorektního použití humoru, ironie a karikatur. Autor je jistý ve svém náboženském zázemí, znalostech Bible a chápáním souvislostí (vyrostl ve fundamentalistické evangelické rodině, byť s církví se rozešel na střední škole), ale svou znalost arabského světa opírá jen o studie a návštěvu Maroka, kterou popsal ve zmíněném dílku Carnet de Voyage. Je úsměvné, že zpětně jeho africký deník, plný nepochopení a frustrace zmateného a osamělého turisty, nepůsobí vůbec jako zdroj inspirace, ale spíš jako uzavřená kapitola. Černobílá, hravá a zároveň detailní, pro Thompsona typická inkoustová kresba prošla složitým vývojem. Prvních zhruba dvě stě stran bylo hotových už v roce 2005, další třetina byla z části překreslena zároveň se změnami a rozvíjením příběhu a poslední kapitoly byly kompletně přepsány, což zabralo téměř pět let. „Neumím ‚vyřešit‘ osud hlavních postav, jako zatím nedokážu vyřešit tytéž problémy, se kterými se potýkám ve svém osobním životě,“ napsal na svém blogu v roce 2007, a tak i vyvrcholení románu vypovídá mnohé o autorově „finálním uspořádání“ vlastního světa.

Habíbí je Thompsonův formální o obsahový opus magnum. Zcela přirozeně spojuje pohádkovost Tisíce a jedné noci, palčivost nepochopení vyvěrající z odlišnosti arabského světa a kultury a témata moderní společnosti (ekologie, „duch Západu“) a vše nenásilně propojuje velkolepý příběh o svobodě, lásce a štěstí.

O jejich nacházení a ztrácení. O tom, co znamenají a jakou mejí cenu.

Buďte připraveni se mýlit.

KOMIKS: HABIBI

© CRAIG THOMPSON

tisíc příběhů jedné noci

097

japonská setkání 日本の出会い PŘEŽÍT: JAPONSKO (1. DÍL) TEXT NAĎA KARLICKÁ ILUSTRACE KAZUMI TAKAMURA

Moje povídání o Japonsku je o obyčejných věcech, se kterými se zvědavá i zvídavá a hlavně česky myslící žena musí vypořádat v novém prostředí. Další rozměr, podle mě nejkrásnější, začíná, když si mezi místními obyvateli najdete přátele.

JAPONSKO V ROCE 15 １５年の日本 Rok 2003 = 15. rok éry Heisei. Když nastoupí nový císař, začíná se vždy počítat nová éra: císař Akihito nastoupil v roce 1989.

SEN Už jako holka jsem si ráda četla o cizích zemích a ve škole byl zeměpis můj nejoblíbenější předmět. Měla jsem sen navštívit aspoň jedenkrát za život Paříž, ale věděla jsem, že je to naprosto nemožné. Přišel rok 1989 – naše sametová revoluce. Železná opona se otevřela a díky svému manželovi, astrofyzikovi jsem najednou měla možnost poznávat země jako je Francie, Velká Británie, Čína, Brazílie a Japonsko.

ISAS Koncem roku 2002 dostal můj muž Marian z japonského ISASu (Institute of Space and Astronautical Sciences) nabídku k tříměsíční spolupráci. Pozvali ho jako hostujícího profesora. ISAS sídlí ve městě Fučinobe, blízko Tokia, kde je soustředěn japonský kosmický výzkum. Měla jsem tu úžasnou možnost jet s ním. Před cestou jsem si přečetla tři historické romány a průvodce. Půjčila jsem si anglicko-japonské učebnice psané latinkou.

S nadšením jsem se pustila do samostudia.

Učila jsem se tři měsíce a ani ťuk, nic jsem

098

si nezapamatovala. Pak ale nastal ten krásný zlom, kdy se mi v noci začaly vybavovat japonské věty. Oblíbila jsem si: „Nihongo no benkjó wa muzukašiku arimasen.“ (Studium japonštiny není obtížné.) Další čtyři měsíce mi už učení přinášelo radost. Před odletem jsem japonštinu nikdy neslyšela.

BUZOLA Dočetla jsem se, že v Japonsku se velmi těžce orientuje, poněvadž ulice nemají názvy. Koupila jsem si buzolu. Ptala jsem se prodavačky, jak se používá. Přidala mi návod. „A nemohla byste mi to, prosím vás, vysvětlit?“ Podívala se na mě: „Máte ve svém okolí nějakého muže? Zeptejte se ho, bude to určitě vědět.“ Doma: „Mariane, mám buzolu, můžeš mi prosím tě ukázat, jak se s ní zachází?“ – „Na co jsi takovou blbost kupovala?“ – „Z lásky k tobě, abych v Japonsku trefila domů.“ Marian jen pokýval hlavou. „Přines mapu.“ Rozložili jsme ji v kuchyni na stole. „Na každé mapě máš sever na horním okraji mapy.“ Vzal do ruky buzolu a ukazuje: „Tam je sever.“ Položil buzolu na mapu a ejhle, sever byl o dvacet stupňů jinde. Vzal do ruky, položil na mapu, vzal do ruky... „To není možné. Naďo, nemáš v šuplíku ve stole magnet?“ Divila jsem se, nicméně jsem v šuplíku zahrabala... a vytáhla magnet.

ZEMĚPIS Japonsko tvoří čtyři velké ostrovy – Honšú, Hokkaidó (velké asi jako Česká republika), Kjúšú, Šikoku – a spousta malých ostrůvků.

Ostrovy jsou sopečného původu. Největší a nejkrásnější sopka je Fudžisan (3 776 m) – posvátná hora, symbol Japonska. Geologicky je to mladá země, sužovaná častými zemětřeseními. V Japonsku žije 125 milionů obyvatel. Jelikož je to země velmi hornatá, většina obyvatel se tísní při pobřeží.

SANWA V červenci 2003 jsme přiletěli do Tokia. Z letiště Narita jsme jeli vlakem do Fučinobe.

Na vrátnici v ISASu pro nás měli připraveny klíče. Ubytovali jsme se a vydali se na prohlídku města. Byla neděle a potřebovali jsme nakoupit nějaké potraviny. Blízko nádraží jsem zastavila paní a japonsky se jí zeptala, jestli neví o nějakém obchodu, který má otevřeno. Paní byla tak hodná, že nás do supermarketu Sanwa, který nebyl zrovna blízko, zavedla. Byla první, na kom jsem vyzkoušela svoji japonštinu. Měla jsem radost, že mi rozuměla.

GOHAN Japonština má tři výrazy pro rýži: gohan ‚rýže (vařená)‘, kome ‚rýže (zrno)‘, ine ‚rýže (rostlina)‘. Tehdy jsem znala jen vařenou.

Tři dny po příjezdu do Fučinobe jsme se vydali na velký nákup. Už jsme měli v nákupním vozíku mouku, olej, vajíčka, ocet, špagety, ale pořád jsme nemohli najít rýži.

Ještě jednou jsme objeli všechny regály, viděli jsme tam spoustu druhů všelijakých dlouhých nudlí, ale rýže nikde. Kroutila jsem hlavou a povídám Marianovi: „To snad není možné! Že by v Japonsku neměli rýži?

Jdu se zeptat.“ „Sumimasen, GOHAN wa doko desu ka?“ Prodavač nám nepřinesl svoji misku vařené rýže, ale s úsměvem ukázal na velikou hromadu desetikilových pytlů hned vedle nás.

MLSY Zaujaly mě bílé kuličky napíchnuté na špejli a polité čokoládou. Ale nebyla to čokoláda, nýbrž fazolová pasta. Kuličky byly bez chuti, trochu natahovací. Šla jsem se zeptat kamarádky, z čeho to je. Řekla mi, že je to tradiční japonská sladkost z utlučené rýže. Příprava je prý velmi zdlouhavá a sama ji nezná. Ča-

PŘEŽÍT: JAPONSKO

sem mě zas honila mlsná. „To si koupím!“ Viděla jsem bochánek z mandlového těsta, z něhož prosvítaly rozinky. Doma jsem si uvařila kafe, chuťové buňky byly naladěny. „Co to je!?“ Mělo to chuť jako knedlík, bylo to plněné sladkou fazolovou pastou a ty moje rozinky, co prosvítaly, byly také fazole.

Když jsem pak viděla sebelákavější mls, už jsem neměla problém mu odolat. To se pak snadno udržuje Japoncům štíhlá postava, když neznají mandlové těstíčko, moravské koláče, větrníky, vánoční cukroví...

ZÁHADA Byli jsme ubytováni v areálu ústavu. Malá kuchyňka a ložnice. V ložnici byly skříně, postele, televize a velký sloup. Poklepem jsem zjistila, že je dutý. Nechápali jsme, proč tam zabírá místo, ale jeho funkci jsme odhalili záhy. Venku se spustil liják a my slyšeli, jak sloupem protéká voda. Jelikož jsme přijeli do období dešťů a celý měsíc pršelo ve dne v noci, mohli jsme náš ložniční zurčící potůček slyšet téměř pořád. Marian z toho moc nadšený nebyl a ptal se mě, proč musíme mít okapovou rouru v ložnici. Vysvětlila jsem mu, že Japonci to tak jistě nevnímají – milují přírodu, proto mají potůčky i v ložnici. (Od architekta Jošikiho jsme se později dozvěděli, že dřív se stavěly okapové roury uvnitř, aby v nich v zimě nezamrzala voda.

Nyní už se od toho upustilo.)

KOMÁŘI Období dešťů neznamená jen déšť. Je navíc hodně teplo, tedy spíš příšerné vedro, a všude – i v domech – vlhko. To je klima, které milují japonsky KA, česky KOmáři. Myslela jsem, že japonští komáři sají jen žlutou krev, ale pro jistotu jsem jim japonsky řekla: „Naše bílá krev je strašně nechutná. Kdybyste se jí napili, bylo by vám zle a zvraceli byste.“ Nevím proč, ale i když jsem se je snažila přesvědčit, nevěřili. Pár odvážlivců si cuclo a pak řvali na celé kolo: „Je výborná, je výborná!“ A večer co večer zvali své kamarády z celé kanagawské oblasti k nám na hostinu...

PŘEŽÍT: JAPONSKO

DEN MOŘE Na pokoji jsme měli knížku s užitečnými adresami a informacemi. V ní jsem se dočetla, že blízko nádraží se nachází Lounge – kulturní a vzdělávací centrum, které nabízí pomoc cizincům. Probíhá zde také výuka japonštiny.

Vstoupila jsem do kanceláře, kde byla starší paní a pán. Jejich první otázka byla, odkud jsem. Když paní uslyšela mou odpověď, rozzářila se a řekla: „I am BABIČKA!“ Teď jsem byla překvapená já. Vyprávěla mi, že se dcera provdala za Čecha Milana, se kterým se seznámila na univerzitě v USA. Zatímco jsme si povídaly, pán se prohraboval mezi velkými fotkami. Už našel, co hledal, a fotku mi ukázal. Národní muzeum v Praze. Vyplnila jsem přihlášku na kurz japonštiny. Když jsem odcházela, všimla jsem si, že na stěně visí velký kalendář. Pondělí 21. července bylo označeno červeně. Zeptala jsem se, jaký to je svátek. „Je to svátek moře,“ odpověděl mi pán. „V Česku moře nemáme, ale máme moře piva,“ řekla jsem japonsky. Pán nevěřil svým uším. „Prosííím, mohla byste to ještě jednou zopakovat?“ Potom se ještě zeptal, jak dlouho jsem v Japonsku. „Týden.“ – „Promiňte, ale rok se řekne nenkan, nikoliv šúkan.“ – „Ale já jsem tady opravdu jen týden.“ Ještě na mě vypálil kontrolní otázku: „Kdy jste přijela?“ To už se jenom smál: „Přijďte nás určitě zase někdy navštívit.“ (Den moře existuje pouze v Japonsku. Tento státní svátek se slavil od roku 1941 vždy dvacátého července, ale v roce 2003 byla revize státních svátků a byl zaveden systém tzv. šťastných pondělků. To znamená, že datum je nyní pohyblivé – třetí pondělí v červenci, aby lidé měli vždy tři dny volna za sebou.

K této úpravě došlo i u jiných státních svátků, jako jsou třeba Den dospělosti, Den úcty ke stáří, Den sportu.)

PRVNÍ HODINA V Japonsku odchází lidé do důchodu většinou ve věku pětašedesáti let. Mnoho z nich je stále v dobré fyzické i psychické kondici.

099

Navštěvují umělecké nebo jazykové kurzy, někteří z nich zdarma pomáhají vzdělávat druhé. S posledně jmenovanými jsem se setkala v Lounge, kde pomáhali cizincům zvládat úskalí japonštiny. Poprvé jsem byla přidělena k paní Masudo. Jedna dívka už u ní seděla a paní Masudo mi řekla, že je to Číňanka. Pozdravily jsme se a já se hned čínsky zeptala, ze které oblasti je. Když se na můj dotaz otočila polovina třídy, bylo mi jasné, že Říše středu zde má silné zastoupení. V Přerově na gymnáziu jsem měla spolužačky z Prosenic, Želátovic a Dubu. Tady z Číny, Filipín, Indie, Brazílie a USA. Pro mě bylo zajímavé poznání, co se vybaví lektorům při slově Československo. Všichni muži zasněně vzpomínali na Bera Časuka.

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že mysleli Věru Čáslavskou. Znali také kvalitní české zbraně a chmel. Dámy roztomile komolily jména Dvořáka a Smetany.

BRAZILEC Po hodině jsem si ve třídě ještě dopisovala nějaké poznámky. Zastavil se u mě starší muž, spolužák. Viděl, že nad písmenky píšu nějaké podivné háčky a čárky, tak se zajímal, jaký je to jazyk a odkud jsem. Vypadal jako Japonec, ale jelikož také docházel na japonštinu, zeptala jsem se odkud je on. „Z Brazílie.“ – „Z Brazílie?!“ Pověděla jsem mu, že jsme tam byli před dvěma roky, v São José dos Campos a manžel tam pracoval v INPE, Národním institutu pro výzkum vesmíru.

Když jsem domluvila, začal se smát, až se za břicho popadal. Nevěděla jsem, co se děje. „Jsem ze São José dos Campos!!!“ – „To snad není pravda!“ Tošio se rozpovídal. V Japonsku chce zůstat ještě asi tři roky, pak se vrátí domů. V São José žije také jeho sestra Mikiko. Půjčil si tužku a napsal mi do sešitu její adresu a telefon. Pokud budu mít možnost opět jet do Brazílie, mám jeho sestru určitě navštívit. (V Brazílii žije asi na tři milióny Japonců. Je to už třetí až čtvrtá generace.

Mají japonské obličeje, brazilskou národnost a mluví většinou už jen portugalsky.)

100

V únoru 2006 jsme strávili tři týdny v São José. Marian pracovně v INPE a já jsem obcházela známé. Setkala jsem se i s Tošiovou sestrou Mikiko a s její dcerou Elianou.

Mikiko už léta nemluvila japonsky. Bylo pro ni obtížné hledat slova, tak na mě mluvila pomalu portugalsky. Já portugalsky sice nemluvím, ale jsem schopna porozumět obsahu. Odpovídala jsem jí japonsky. Mezi námi seděla Eliana. Pokud jsme něco nepochopily, přeložila mi to do angličtiny a mamince do portugalštiny. Zatelefonovaly jsme ještě Tošiovi do Japonska. V Brazílii byly dvě hodiny odpoledne, v Japonsku o dvanáct hodin více.

Tošio si na mě nejdřív nemohl rozpomenout.

Pravda, vzbudit mě někdo ve dvě v noci, budu na tom stejně. Pak se ale zeptal: „Usměvavá? Krátké vlasy? Brýle? Už vím!“ NÁHODA? Budova, ve které se nacházely hostinské pokoje, měla dvě patra. Japonci, i když byli ubytovaní na stejném patře, nepozdravili nikdy. Zato ostatní cizinci se zdravili všichni. Často jsem se potkávala s vysokým štíhlým mužem tmavší pleti. Odhadovala jsem ho na Inda. Jednou jsme se dali do řeči, tak jsem se zeptala, odkud je. Odpověděl, že z indického Ahmedabádu. „Z Ahmedabádu ?! A neznáte náhodou profesora Šarana Kumara?“ – „To je můj soused! A moje žena se přátelí s jeho manželkou.“ Je to možné!?

Z miliardy Indů znám dva – a ti se znají navzájem. ŽEHLIČKA V patře nad námi byl žehlicí kout. Když jsem viděla zdejší nový model žehličky popsaný japonskými znaky, dostala jsem strach pustit se sama do žehlení, abych Marianovi nevypálila do košile díru. Navíc v Japonsku je většina věcí levotočivá, zatímco u nás pravotočivá. Poprosila jsem kamarádku, jestli by mohla přijít a ukázala mi, jak mám s žehličkou pracovat. Když Keiko přišla, měla jsem na sobě pohodlnou bavlněnou jukatu, kterou jsem moc ráda nosila. (Z průvodce jsem

věděla, že jukata je oděv vhodný k procházkám v parku nebo k návštěvě přátel.) S Keiko jsme si popovídaly, vypily kávu... „Můžeme jít na to žehlení?“ zeptala jsem se. Keiko silně znejistěla a zeptala se, zda se nechci převléknout: „Víš, tahle jukata je jenom na spaní.“ – „Tak já tu s tebou sedím a popíjím kávu v noční košili?“ Přikývla. „Včera jsem takhle byla na procházce v parku.“ Smíchy jsme téměř plakaly. (O měsíc později přijeli do ISASu tři indičtí inženýři. Setkala jsem se s nimi ve společné kuchyni. Můj pohled se zastavil na jejich snědých, hubených, chlupatých nožkách, které jim čouhaly z nočních košilek – jukat. Bylo mi hned jasné, že četli stejného průvodce jako já.)

TEIKO Za měsíc jsme opět šli nakoupit do Sanwy.

Marian má paměť na tváře a povídá: „Podívej se, u zeleniny je ta paní, co nás sem posledně dovedla.“ Paní s úsměvem na rtech už mířila přímo k nám. Od našeho prvního setkání tady, stejně jako my, nebyla. Na kousek účtenky nám napsala svůj telefon a adresu a řekla nám, že by ji velmi potěšilo, kdybychom k nim přišli na návštěvu. Poprvé jsem k ní zašla sama. Popíjely jsme zelený čaj a povídaly si. Manžel Jošiki je architekt, dcera Hisako studuje dějiny umění. Teiko je jako většina vdaných žen v domácnosti.

Když jsem se ale dozvěděla její povolání, oči mi zasvítily jako stowattové žárovky: je oblékačka kimon a toto umění vyučuje v kurzech. Kimona jsem celou dobu chodila jen obdivovat do obchodů. A nyní mi Teiko nabídla, že mě bude učit, jak si je správně obléknout.

KIMONO Kimono sluší každé Japonce. Šije se vždy podle stejného střihu z hedvábí. Látka na jedno kimono má standardní délku jedenáct metrů a šířku třicet šest centimetrů.

Prodává se svinutá do ruličky. Slavnostní kimona a kimona, která vyžadují přesné nastavení vzoru, se prodávají už nastehovaná

PŘEŽÍT: JAPONSKO

do konečné podoby. Obléknout si správně kimono je velmi složité. Nemá knoflíky, vše je třeba umět uvázat. Je k tomu zapotřebí hodně pomůcek a stuh. Oblékáte se, vrstvíte, podvazujete, vyztužujete, už máte na sobě dohromady sedmnáct kusů všeho možného a nakonec je z toho vidět jen pět věcí: kimono, pás obi, úzký pásek obidžime, bílý límeček ze spodního oděvu a ponožky tabi s odděleným palcem. Mnohé Japonky si samy kimono neumí obléknout a využívají služeb profesionálních oblékaček.

V kimonech chodí na oslavy, koncerty, do divadel nebo jen tak na nedělní procházku.

Pokud má Japonka na sobě kimono, poznáte, jestli je vdaná: svobodné dívky mají dlouhé rukávy, téměř na zem. Po sňatku se jim přistřihnou křídla.

WC Psát o záchodech? Ano! Každý je potřebuje, a to hned několikrát denně. Veřejné záchody jsou čisté a zdarma. Většinou si můžete vybrat kabinku v japonském stylu (u nás říkáme turecký typ) nebo „west“, jako je u nás. WC v domácnostech bývají západní.

Předložka, papučky, ručník – vše nejčastěji od Diora. Líbí se mi šetření vodou při splachování. Na nádržce je malinké umyvadlo, kde si opláchnete ruce a potom teprve voda proteče do mísy. Jsme ale v Japonsku, v zemi vyspělé techniky, proto má i WC ovládací panel. V každém případě je proto záhodno zajít si na záchod „na zkušenou“. Tím myslím v době klidu, kdy máte dostatek času na prostudování manuálu a vyzkoušení všech čudlíků.

Zde přináším pár dobře míněných rad: 1) vyzujte si domácí pantofle 2) obujte si pantofle „toaletní“ 3) nastavte si teplotu prkýnka 4) pusťte si hudbu 5) nastavte si sílu proudu vody na omytí 6) hodně štěstí!

7) spusťte si vodu na omytí 8) vypněte

PŘEŽÍT: JAPONSKO

9) spusťte si horký fén na osušení 10) vypnete asi velice rychle...

Dobrodružství nekončí. Chcete spláchnout.

Začnete hledat na místech obvyklých. Pokračujete v hledání na místech neobvyklých.

Máte již zmapovánu celou místnůstku a nezbývá vám, než zajít pro někoho z domácích, aby vám poodhalil ono tajemství (bylo to pod potosem). Je vhodné se opět přezout do pantoflí, které vám hostitel dal hned při vstupu, a ne se mu courat po bytě v pantoflích na WC. (Vy to na nohách ani nepoznáte, ale hostitel okamžitě.) V jedné rodině jsem na toaletě zažila další atrakci – světlo. Reagovalo na pohyb. V praxi to znamenalo, že když jste se pohodlně usadili, světlo zhaslo. Museli jste světlu dodávat energii máváním. Já jsem smíchy skoro nemohla vykonat to, proč jsem tam přišla.

KIMIKO Pokud jsme se chtěli dobře zchladit, zašli jsme nakoupit do samoobsluhy COOP. (Klimatizaci tam měli nastavenou asi na minus tři stupně.) Tehdy jsme ještě chvilku čekali, než otevřou. K obchodu přijela paní na kole, usmála se a sama nás pozdravila. To se nám ještě nestalo. Samozřejmě jsme jí pozdrav opětovali. V obchodě se řídím heslem Co neznám, koupím. Tentokrát se mi zalíbily malé mušličky. Obal byl nádherný. Každá mušlička měla svůj nezaměnitelný vzor. Některé měly abstraktní kresby, jiné připomínaly hory. Nevěděla jsem ale, co si s nimi počnu v kuchyni. Zašla jsem za tou usměvavou paní a zeptala se. Poradila mi, abych mušličky napřed umyla ve slané vodě a potom dala vařit se zeleninou na polévku. Bude prý vynikající. Potom nám ještě napsala svůj telefon a e-mail. Je už s manželem v důchodu a moc by je prý potěšilo, kdybychom je přišli někdy navštívit.

YUKI A KIMIKO Přišli jsme na návštěvu do jejich útulného domku s minizahrádkou. V obýváku bylo

hned vidět, že rádi cestují. Poznávali jsme suvenýry ze Španělska, Ruska, Egypta a dalších zemí. V menší prosklené skříňce jsme obdivovali nádherné dřevěné sošky buddhů a samurajů. Ani se nám nechtělo věřit, že tato díla vytvořil Yuki. Kimiko nám zahrála na koto, tradiční strunný hudební nástroj. Věnuje se také skládání haiku. Po večeři nám ukázali knihy – nic zvláštního jsme na nich neviděli, dokud nám neřekli, že je dělali sami. Po návratu z cest Kimiko vše sepíše a Yuki přidá obrázky technikou dřevorytu.

AUTOMATY Nemám je ráda. Zkušenost u nás doma mě naučila moc jim nevěřit. Když jsem na nádraží ve Fučinobe zjistila, že Japonci cpou do automatu na jízdenky i papírové peníze, šly na mě mdloby. Postavila jsem se k okénku a chtěla koupit jízdenku tam, pěkně z ruky do ruky. Pán v uniformě mě ale slušně vyprovodil k automatu a jízdenku jsem si musela koupit v tom stroji... Chvíli jsem využívala možnosti koupit si jízdenku malé hodnoty a rozdíl v ceně doplatit člověku u okénka v cílové stanici (poradil mi to jeden Japonec), brzy jsem ale zjistila, že automaty fungují bezchybně, a tak jsem je vzala na milost a statečně do nich cpala i papírové peníze.

Automaty na nápoje jsou ve městě na každém rohu, ale nacházejí se také na odlehlých místech, kde už bych je vůbec nečekala, například u rýžového pole. Japonec, který pracoval v Astronomickém ústavu v Ondřejově, organizoval pro své japonské přátele exkurzi na hvězdárnu. Připravil letáčky s popisem cesty a mimo jiné tam stálo: Pití s sebou, není zde automat na nápoje.

KNIHKUPECTVÍ Mám ráda tichou, knihami provoněnou atmosféru těchto obchodů. Na rohu dvou rušných ulic ale stál jeden odlišný. Pracovalo v něm šest prodavačů a ti se vždy po třech střídali ve řvaní (hoši) a ječení (dívky). „Vítejte u nás, děkujeme.“ Pořád, celý den,

101

pěkně nahlas, ať tam někdo vcházel či nikoliv. Měli holt službu. Poprosila jsem jednu prodavačku, aby mi našla knížku o ikebaně. „Pojďte, podíváme se, vítejte, dobrý den, děkujííí. Bohužel, ikebanu nemáme. Vítejte u nás, děkujííí.“ – „A máte něco o malování?“ – „Podívám se, vítejte u nás, děkujííííííííííí.“ OHŇOSTROJ V televizi dávali přímý přenos ze slavnosti ohňostrojů v Tokiu. U řeky Sumidy seděla odborná porota, která světelné efekty na obloze hodnotila. Akční reportér běhal mezi přihlížejícími a ptal se jich na názor. Městem se procházelo mnoho mladých dívek oblečených do pestrých letních bavlněných kimon – jukat. Půl hodina, hodina, stále nové a nové obrazce na obloze. Nakonec přenos této velkolepé show trval celé dvě hodiny.

VLTAVA Při jedné z návštěv mi Hisako přinesla ukázat školní zpěvník. Oči se mi zalily slzami, když jsem ho otevřela. Na první straně byla fotografie Bedřicha Smetany. Na protější jeho pomník a typický pohled na Prahu s Karlovým mostem a Hradčany. Uvnitř bylo povídání o cyklu Má vlast a fotografie příslušné české krajiny. Otextovanou Vltavu mi zazpívaly nejen Teiko s Hisako, ale i většina Japonců, když zjistili, ze které země pocházím.

V KUCHYNI Navštívila jsem významné historické město, Kamakuru. Viděla jsem obrovskou sochu Velkého buddhy, která dokonce odolala tsunami. Pokračovala jsem ke chrámu Hase, který se nachází v kouzelné zahradě.

Je obklopen vzrostlými stromy, kvetoucími keříky, jezírky, potůčky a navíc s vyhlídkou na moře. Kochala jsem se tímto pohledem, když jsem zahlédla, jak mým směrem míří usměvavý čokoládový muž. (My barevní máme v daleké Asii k sobě blíž.) Pozdravil

102

mě, oba jsme si notovali, jaké je to půvabné místo. Zeptal se, jak dlouho jsem v Japonsku. „Už dva a půl měsíce,“ odpověděla jsem. „A co tady děláte?“ – „Pracuji v kuchyni.“ – „V kuchyni!?“ Jeho velké hnědé oči se na mě nevěřícně dívaly. „Ano, můj manžel zde pracuje jako hostující profesor v japonské NASA a já pro nás denně vařím.“ Na jeho černé tváři se objevil široký úsměv. Zajímala jsem se, co on tady dělá. Řekl mi, že je člen skupiny Lou Reeda. V Tokiu zakončili světové koncertní turné a budou se vracet domů, do New Yorku. „Odkud jste vy?“ zeptal se. Když uslyšel, že z České republiky, byl nadšen. „Á, Praha, tam jsme byli vloni.

Váš prezident Havel je Reedův dlouholetý přítel, a tak nás pozval. Měl jsem možnost s ním mluvit, je to velmi milý člověk.“ Přitakala jsem a dodala, že i velmi vzdělaný.

Ptal se, zda jsem navštívila hodně památek a jestli bych mu mohla nějakou doporučit.

Poradila jsem mu Nikkó. Pak jsme se rozloučili. (O rok později jsem i já měla možnost mluvit s tehdy již ex-prezidentem Havlem.

V Jánských lázních jsme se srazili v neprůhledných automatických dveřích. On mi řekl: „Promiňte,“ a já: „To nic.“) NARA Nara patří k historickým skvostům Japonska. Hned na nádraží bylo okénko, kde byla možnost objednat si průvodce – dobrovolníka. Paní chvilku telefonovala a potom mi vysvětlila, že mám jít na druhou křižovatku, kde na mě bude čekat moje průvodkyně. Žádné davy bělochů tam neproudily, tak mě dotyčná lehce odhalila. Je vdaná, manžel tráví celé dny v práci a ona si prováděním užitečně krátí čas. Chtěla jsem jí koupit vstupenku, ale řekla mi, že není třeba, protože má celoroční. Vstup do většiny chrámů hlídají dva lvi. Od mé průvodkyně jsem se dozvěděla, že ten s otevřenou tlamou symbolizuje začátek života, ten se zavřenou – konec. Také mi objasnila, proč jsou střechy chrámů zakončené rybími ocasy. Dřevěné stavby jsou velmi odolné proti zemětřesení,

bohužel proti ohni nikoliv. Rybí ocasy mají chrámům v případě požáru zajistit dostatek vody na uhašení, ale hlavně je mají před příchodem ohně chránit.

ZEMĚTŘESENÍ V Japonsku v podstatě není možné nezažít zemětřesení. Na každém hotelovém pokoji, v každé ubytovně jsou pokyny, jak se máte zachovat. Napřed musíte vypnout plyn, otevřít okna a pak se schovat pod stůl nebo si stoupnout, česky řečeno, mezi futra. 1. září 1923 bylo při velkém zemětřesení Tokio srovnané se zemí a o život přišlo přes šest set tisíc lidí. V tento výroční den se pořádají společná cvičení zdravotníků, hasičů a dobrovolníků. Měla jsem příležitost se jednoho takového cvičení zúčastnit. Sraz byl na hřišti, kde již čekala maketa výškového domu i malého domku. Stála tam také polní nemocnice. Všichni jsme dostali helmy a vesty a akce začala. Hasiči hasili hořící domy, do polní nemocnice se odnášeli „ranění“ a nad tím vším kroužily vrtulníky. Pravidelný nácvik, jak se zachovat v krizové situaci, probíhá ve školách, na sídlištích i v práci. Japonci k němu přistupují velice zodpovědně, protože vědí, jak k nim dokáže být jejich země krutá. (Malá zemětřesení ale, narozdíl ode mne, už ani nevnímají. Jednou ráno jsem sdělila přátelům, že v noci byla dvě zemětřesení. Jen se usmívali a řekli mi, že se mi to asi jenom zdálo. Druhý den se mi omlouvali, protože ve zprávách informaci potvrdili.)

KOLO Do obchodů to bylo z ISASu daleko. Keiko mi vyšla vstříc a zařídila mi zapůjčení služebního kola. Od ostatních kol, kterých bylo na všech parkovištích mraky, se nijak nelišilo. Ze strachu, abych ho poznala, jsem raději hned, dokud jsem ještě věděla, které kolo je moje, připevnila na nosič ceduli To je moje kolo. Hezky česky. Jednou jsem jela na nákup k nádraží. To bylo obklíčeno několika obrovskými parkovišti kol, některými dokonce patrovými. Já jsem si ale

PŘEŽÍT: JAPONSKO

vybrala k zaparkování malý stojánek před restaurací. Když jsem se vrátila, jen jsem zírala – kolo tam nebylo. Co teď? Věta „Někdo mi ho ukradl“ v Japonsku nepřipadala v úvahu. Chyba byla spíš na mé straně. Asi je ten stojánek jen pro hosty restaurace. No nic, kolo tu není, musím ho jít hledat. Začala jsem obcházet další parkoviště. Najednou jsem uviděla cedulku a na ní český nápis To je moje kolo. Šťastné shledání! Bez cedulky bych kolo v životě nenašla. Kami mě zachránil. (Kami je výraz nejen pro boha, ale i pro papír.)

REKLAMA Myslela jsem si, že naše televize je přeplněná reklamou; v porovnání s japonskou zdaleka ne. Japonská reklama je navíc mnohem zákeřnější. U nás je znělka na začátku i na konci reklamy. Navíc aby člověk opravdu slyšel, který prášek vypere vaše prádlo úplně nejběleji, dávají reklamu mnohem hlasitěji, než je zvuková hladina sledovaného filmu. Je-li film atraktivní, vím, že reklamní vymývání mozku bude dlouhé, takže si stihnu dojít do sušárny sebrat prádlo nebo umýt nádobí, případně si dát koupel. Pak už je čas vrátit se ke sledování filmu. Ne tak v Japonsku. Bez upozornění máte ve filmu střih a krátkou reklamu. Za chvilku opět a opět a zas. Televize naporcuje film na tenké plátky jako kuchař rybu na suši.

ULICE Ulice jsou hodně „zadrátované“ a kvůli zemětřesení jsou všechna vedení venkovní.

(V Česku se mě Japonci ptali, kde máme schované dráty.) Na kanálech jsou pěkné poklopy s vylisovanými motivy stromů, květin nebo zvířat. Chodníky jsou většinou úzké a ještě se o ně dělí chodci s cyklisty.

Z lidí jsem měla divný pocit. Ledové tváře bez emocí, s pohledem upřeným nikam.

Japonská tradice velí: nikoho nerušit, ani svým pohledem. Ale když jsem někoho oslovila a požádala o radu, led se okamžitě rozpustil a lidé na mě byli nesmírně milí

PŘEŽÍT: JAPONSKO

a většinou mě doprovodili až na dotazované místo. Na ulicích ráda pozoruji metaře.

Francouzský metař mete, usmívá se a zdraví kolemjdoucí. Čínský metař mete a zpívá si.

Japonský metař mete.

NOBEJAMA Velká observatoř v horách. Jako slunečnice zde stojí v řadách osmdesát radioteleskopů a jedna obrovská anténa o průměru pětačtyřicet metrů. Příroda je zde jako u nás. Modříny, lísky, kopretiny, jetelíček. (I Japonky hledají čtyřlístky a lisují je v knihách pro štěstí.)

Cítili jsme se tu jako doma. Pohled na jednu stranu připomínal Vysoké Tatry, z druhé strany se před námi tyčila „Lysá hora“, jen ta věž nahoře chyběla. Ráno nás budila kukačka. Byli jsme tu deset dní, po přelidněném Fučinobe velmi příjemná změna.

V našem pokoji ve druhém patře byl z bezpečnostních důvodů umístěn kovový skládací žebřík, který se v případě potřeby zavěsí na rám okna. Ani cvičně jsme ho nevyzkoušeli a trapně chodili po schodech. Ve Fučinobe jsem denně vařila; tady byl sice sporák také, ale chyběla možnost nakupovat. Pro ty, kdo neměli auto, což byli Číňani a my, se v pátek pořádal zájezd do obchodu mikrobusem. Na snídani jsem připravovala stejně jako ve Fučinobe indické placky čapatí, ale obědy a večeře jsme si kupovali ve zdejší vývařovně. Konečně jsem mohla ochutnat tradiční japonskou kuchyni. Vařili zdravě a dobře, ale osmý den jsme se s Marianem už nemohli na rybu ani podívat, natožpak ji do sebe ještě nasoukat. Moc se mi líbila obrovská prosklená lednice. Ne jako přístroj, ale proto, že byla společná pro všechny. V pravé části měla potraviny kuchyně a v levé pracovníci observatoře. Něco podobného si u nás, bohužel, představit nedovedu.

VLAKY Nádraží mi připadalo jako obrovské mraveniště. Spousta chodeb a chodbiček v několi-

103

ka patrech nad sebou, propojených schodišti, kudy se valily proudy spěchajících černovlasých mravenců. Na nástupištích jsou namalovány značky. Lidé se řadí za nimi do front.

Vědí, že až vlak zastaví, budou mít otevřené dveře naproti sobě. Cestující tak nemusí pobíhat po nástupišti a mohou hbitě nastoupit do vlaku. Odjezdy a příjezdy japonských vlaků se řídí podle zvláštních hodinek, které mají tři ručičky – hodinovou, minutovou i vteřinovou. (Odjezdy a příjezdy českých vlaků se bohužel často řídí podle hodinek s jedinou ručičkou...) Lokální vlaky jsou většinu dne narvané k prasknutí. Mládež se drží hesla Seď, dokud jsi mladý, až budeš starý, tak tě stejně nikdo sednout nepustí. Někteří lidé pospávají zavěšeni v držadlech, jiní čtou. Ale co čtou – telefonní seznamy! Tedy aspoň tak velké a tlusté byly ty knížky, co si s sebou, většinou muži, vozili. Když jsem jim nakoukla přes rameno, viděla jsem na jedné stránce dva obrázky a v bublinkách dvě, tři slova. Ti, co mají to štěstí a sedí, tak vějí. Vějí dámy, vějí i pánové. Nejen do každé kabelky, ale i ke každému přenosnému počítači vějíř patří. V superexpresech se spí nebo pracuje.

Hlavní osazenstvo tvoří takzvaní sararímani – úředníci. Vážní pánové s příručním počítačem odění do bílé košile, tmavého obleku a značkového koženého opasku. Průvodčí v bílých rukavičkách zkontroluje jízdenky a vždy, když dojde na konec vagónu, se otočí tváří k cestujícím (všichni totiž sedí ve směru jízdy, sedadla jsou otočná) a úklonou se rozloučí. Když vlak vjíždí do konečné stanice, je již na perónu očekáván četami uklizečů v růžových uniformách. Seřazeni do zástupu, na zemi kýbl, v ruce smeták. Všichni se pokloní strojvůdci. Superexpres zastaví, otevřou se dveře a tento uvítací výbor úklonami zdraví vystupující sararímany, kteří vítání lhostejně přehlížejí. Uklízeči bleskově celý vlak vyčistí a přetočí sedadla.

UNIFORMY Uniformami a klobouky se to v Japonsku jenom hemží. Nepřehlédnutelné jsou

104

školní uniformy dětí. Kluci mají oblek a bílou košili s kravatou. Ovšem v tomto věku se značně liší od svých otců, kteří musí nosit oblek do práce. Ti jsou perfektně upraveni. Na studentech je všechno značně rozvolněné – kalhoty jim plandají, košile čouhá, kravata vlaje. Dívky jsou upravené velmi pečlivě. Mají sáčko, halenku, delší sukni a podkolenky. Sukni musí nosit i v mrazech. V létě si hodně dívek sroluje sukni v pase na minidélku.

Některé soukromé školy mají navíc i kloboučky. Slušivé uniformy s klobouky mají informátorky v obchodních domech. Prodavači v knihkupectvích i pracovníci ve veřejných knihovnách mají na sobě velké zástěry. Průvodčí ve vlaku, řidiči autobusů a taxikáři nosí ke své uniformě bílé rukavičky. Metaři, zedníci a zahradní čety mají zajímavé pracovní boty: palec je na nich oddělen od ostatních prstů. U nás v Evropě jsem vždy neomylně poznala japonské turisty podle klobouků. Napřed jsem si myslela, že je musí povinně nosit při cestách do Evropy, ale pobytem v jejich vlasti jsem zjistila, že je musí nosit dokonce i doma! Objeví-li se sluníčko, vyrojí se nad hlavami Japonek spousta půvabných krajkových slunečníků. V období dešťů, když je tu vysoká vlhkost a horko, má hodně mužů kolem krku nebo přes rameno přehozený malý froté ručník na otírání potu.

Ručník jim občas spadne a ani si toho nevšimnou, zvlášť když jedou na kole. Po takových dnech můžete při okrajích cest potkat roztroušené sněhobílé hromádky.

OBCHODNÍ DOMY Japonci milují značkové zboží – podle toho také vypadají jejich obchodní domy. Dior, Chanel, Gucci, Hermes, Vuitton a mnoho dalších značek tam má své zastoupení.

V přízemí jsou francouzské parfémy, italské boty a kabelky. V prvním patře móda pro mladé – z dovozu. Ve druhém patře francouzská móda pro ženy. V dalších patrech pánské oděvy, dětské oblečení, kuchyňské

potřeby, sklo a ložní soupravy – vše značkové. Po prohlédnutí všech šesti pater jsem měla velké pochybnosti, zda jsem ještě stále v Japonsku. Naštěstí to šlo poznat podle prodavaček. Všechny měly zrzavý přeliv. Prosím, to není překlep. Kdo chce být v Japonsku „in“, má zrzavý přeliv – a prodavačky jdou samozřejmě s módou. Nejraději jsem měla patra podzemní. V B-1 byly cukrovinky. Ne že by mě zaujaly chuťově, ale stačilo mi kochat se pohledem na nádherné tvary, barvy a balení. Nakupovala jsem až v B-2, kde byla zelenina a neskutečné množství ryb a mořských potvůrek. Také tam bylo vždycky něco připravené na ochutnání.

Marian mi nedoporučoval kupovat párky, neboť si je jednou koupil a byly rybí. Díky ochutnávce jsem přinesla domů „ty naše“.

V japonských obchodních domech pracují také roboti, lépe řečeno robotky. Najdete je ve výtazích a mají podobu mladé dívky ve slušivé uniformě s kloboučkem na hlavě.

Výtah zastaví, otevřou se dveře a připravená dívka udělá jeden krůček dopředu, ukloní se, něco povídá (ať tam někdo je či nikoliv) a strojovým pohybem hlavy a ruky zve lidi do výtahu. Totéž se opakuje v každém patře s neuvěřitelnou přesností dokonale naučených pohybů. Když jsem z výtahu vystupovala, měla jsem chuť sáhnout slečně na záda. Určitě měla pod halenkou schovaný natahovací klíček.

RESTAURACE Sedí se u nízkých stolečků na tatami*. Před vstupem na tatami, které je ve výšce jednoho schodu, si musíte odložit boty. (Doma nesmíte na tatami vstoupit ani v papučích!)

První, co vám číšník přinese, je nahřátý mokrý ručníček, abyste si mohli otřít ruce i obličej. Potom přinese vodu s ledem na pití, která se neúčtuje. Vybírání jídla je jednoduché – jídelní lístek totiž většinou tvoří fotografie pokrmů. Japonské stolování je složité a krásné. Tolik titěrných mističek a talířečků, kulatých, čtvercových, obdélníkových i šišatých. Tam žďobínek něčeho,

PŘEŽÍT: JAPONSKO

tam pláteček, tam drobeček... K tomu miska rýže. Když jsem to viděla, přemýšlela jsem, čím se doma „dorazím“. Kupodivu mi to stačilo. Japonci si nepřejí „dobrou chuť“, ale sepnou ruce, skloní hlavu a řeknou itadakimasu, což je skromný výraz pro „vezmu si“. Mnohé restaurace mají „jídelní lístek“ vystavený už za výlohou. Jsou to talíře nebo misky s věrnými modely jídel. Od roku 1932 se k výrobě modelů používal vosk, který byl asi po třiceti letech nahrazen vinylchloridem. Jednou jsem byla i v restauraci západního stylu. Vše bylo jako u nás, stoly, židle, jen u vstupu mě překvapil botník. Moc jsem nechápala, proč se musím i zde vyzout a pobíhat po dlaždičkách v silonkách. Zvyk je asi železná košile.

Plackovna – okonomi-jaki. V tomto typu restaurace si vybíráte polotovar, který dostanete namíchaný v misce. Před vámi je rozžhavený plát plechu a vy sami si tvoříte placky a pečete si je. Velmi oblíbenou restaurací je kaiten suši bar. Základ tvoří oválný dopravník, v jehož středu stojí kuchaři. Ti přímo před vašima očima vyrábí suši a pokládají je na barevné talíře. Barva talíře vyjadřuje i cenu. Vy si z běžícího pásu sami odebíráte to, co máte rádi. K dispozici je ještě zelený čaj a nakládaný zázvor. Zajímavé je i placení. Číšník čtečkou načte barvy talířů, které jste si nechali u sebe, a vytiskne vám účet.

Nejlevnější jsou bufety „na stojáka“ – tačigui soba, kterých je nejvíce kolem nádraží. U automatu před vchodem si vyberete a zaplatíte lístek na nudlovou polévku.

S lístečkem jdete dovnitř, kde se vás zeptají, zda chcete soba – pohankové nudle, nebo udon – pšeničné. Pokrm je tak hustý, že když do středu misky zapíchnete hůlky, ani se nepohnou.

Suki-jaki. Už jsme se prokousali do mé nejoblíbenější restaurace. Zde najdete ve stolech hluboké kulaté otvory a v nich ohýnek

PŘEŽÍT: JAPONSKO

s kovovou mřížkou. Vybrané jídlo – maso, zeleninu, houby – máte nakrájené na tenké plátky a sami si je opékáte. Nakonec zaplatíte jenom určenou cenu, spropitné se nedává. Pokud jste část jídla nesnědli, zabalí vám je s sebou – přece jste si to zaplatili. * Tatami je rohož na pokrytí podlahy vyrobená z trávy jménem igusa, má standardní rozměr 90 x 180 cm. Plocha místnosti se neuvádí ve čtverečních metrech, ale v počtech tatami, které se do ní vejdou.

RÝŽE Ke konci našeho pobytu přijeli do ISASu indičtí manželé. Drobný vědec a malinká, kulatá, usměvavá Durgeš. Bydleli jsme vedle sebe. Jednou jsme se rozhodly, že připravíme slavnostní česko-indickou večeři. „Já ale uvařím rýži,“ hlásila Durgeš. „Dobře, já bych ji také uvařila, ale když chceš, prosím.“ Daly jsme dohromady menu o třinácti chodech. Dívám se na rýži, a co to vidím? Indickou basmati! Už jsem věděla, proč jsem ji nemohla vařit já. „Durgeš, kde jsi koupila rýži?“ S potutelným úsměvem mi odpověděla: „Víš přece, že ta japonská se nedá jíst.

V Tokiu je indický obchod, tak jsem tam zavolala a oni mi ji přivezli.“ (Japonci zase nedají dopustit na svou rýži. Od indické se liší vysokým obsahem lepku.) Mému japonskému kamarádovi chodily do Čech balíky rýže od maminky. Napřed proto, že rýži v našem obchodě nemohl najít – nečekal totiž, že se u nás prodává v tak malém balení – a později proto, že ji ochutnal.

MARIAN? Stále jenom čtete „byla jsem, viděla jsem, navštívila jsem...“ Ale co Marian?! Mohu vás ujistit, že byl v Japonsku také. Jenom ráno po snídani už mezi sedmou a půl osmou běžel do práce a domů se vracel až kolem osmé večer. Pochopitelně včetně víkendů.

Jeho kolegové mu říkali:

„Poslyš, ty pracuješ jako Japonec.“

105

NOUVELLE PRAGUE 2013 1. + 2. 11. 2013 SMÍCHOV, PRAHA NOUVELLEPRAGUE.COM TEXT DANIEL KATZ

Nouvelle Prague je festivalem typu showcase se zaměřením na zámořské kapely.

První ročník proběhne 1. a 2. listopadu v areálu smíchovského pivovaru Staropramen v Praze. Slovy Kocoura z Červeného trpaslíka: A co to jéééé?!

Tvrdíte, že jste první showcase festival.

Opravdu u nás nikdy nic takového nebylo? Ani se tomu nic neblížilo? Řada akcí se tomuhle konceptu blíží. Nicméně smyslem skutečné showcase je, aby mohla úspěšně proběhnout bez diváků, tedy bez laického publika. Je to takový festival naruby, kde hlavní roli hrají profesionálové, kteří se sem slétnou kvůli kapelám – a kapely se sem dopraví právě kvůli těm profesionálům. To jsou třeba organizátoři velkých evropských festivalů, významní hudební agenti, programoví ředitelé hal a klubů a tak dále. Dohadují se tady věci budoucí, koncerty, turné, vystoupení. To ale vůbec neznamená, že na showcase festivalu běžný divák nemá co dělat – naopak. Návštěvníci jsou jednak zásadním prvkem, který pomáhá tvořit atmosféru, aby vystoupení stálo za to, jednak hlasem lidu, na který promotéři hodně dají. Naši delegáti tedy dostanou možnost zhlédnout kapelu v komorní atmosféře během odpoledne a večer ji pak mohou vidět podruhé před festivalovým publikem. Konkrétně na Nouvelle Prague budou kapely odpoledne hrát krátké sety

106

pouze pro delegáty festivalu v prostorách klubu Phenomen, zatímco večery budou určeny širokému publiku na nádvoří pivovaru.

Kde jste brali inspiraci, na kterých přehlídkách? Je vám bližší evropský model, nebo SXSW? Ne všichni jsme byli všude, ale už několik let se minimálně jeden nebo dva z nás účastní velkých akcí tohoto typu po Evropě i ve světě. Evropský základ je The Great Escape v anglickém Brightonu nebo Eurosonic v holandském Groeningenu. Do té špičkové trojice pak patří asi ještě hamburský Reeperbahn. Pro východní Evropu a Pobaltí je pak zásadní Tallinn Music Week, na opačném konci má zase svou váhu Primavera Pro. Zalétneme ale i do Kanady na vynikající M for Montreal, kde se představuje část naší cílové skupiny.

Co z nich chcete rozhodně převzít a čeho se naopak vyvarovat?

Rádi bychom si vypůjčili řadu věcí – od boku mě třeba napadne, jak přirozeně nenásilnou, ale přitom nekompromisní cestou organizátoři M for Montreal dokáží přinutit delegáty k návštěvám někdy i dosti obskurních klubů. Od organizátorů Reeperbahnu bychom si rádi půjčili odvahu při sestavování dramaturgie. Jdou nekompromisně za svým a nenechají se ničím ovlivnit. The Great Escape je skvěle zorganizovaná akce, kde všechno klape jako na drátkách a je připravené do nejmenšího detailu, především servis pro delegáty je na úrovni jinde zřídka vídané.

Z Tallinnu bychom rádi převzali míru zapojení státních institucí a jejich podporu

živému hudebnímu průmyslu – i když je to asi specificky česká utopie, na které se právě organizací Nouvelle Prague snažíme něco změnit. Zatím si nedokážeme představit, že by Nouvelle otvírali společně náš prezident a ministr kultury. V Tallinnu estonský ministr kultury nejen držel s prezidentem úvodní řeč, ale pak jsme ho potkávali i na jednotlivých sessions.

Naopak bychom se rádi vyvarovali třeba prázdných vídeňských klubů na Vienna Waves.

Trochu jste to naťukli: bude se showcase konat na více místech Prahy, nebo se omezíte na areál na Smíchově? Máte dohodnuté např. zvýhodněné vstupy na jiné kulturní akce (muzea, kluby atd.) nebo jízdné?

První ročník chceme držet podle hesla „small & simple“. České publikum na showcase festivaly není zvyklé – neděláme si iluze a víme, že se sem nebudou hned napoprvé sjíždět davy fanoušků ze všech okresních měst, dychtiví po neznámých zámořských kapelách. Letos se budeme držet jednoho podia a jednoho prostoru.

Ostatně i počet kapel tomu nahrává. Do budoucna si ale žádné konkrétní meze neklademe. Zrovna v okolí Staropramenu na Smíchově je v docházkové vzdálenosti několik výborných klubů nebo vhodných koncertních prostor, takže pokud se Nouvelle Prague časem rozroste, není třeba se nechat omezovat jedním dvorem.

A pokud pak k takovému rozšíření dojde, určitě bude mít smysl to, o čem mluvíte.

Minimálně tramvajenka na pohyb mezi jednotlivými prostory.

ROZHOVOR: NOUVELLE PRAGUE

JEREMY LOOPS © SARAH ISAACS

small & simple

Kterou z potvrzených kapel (Jeremy Loops, Neon Windbreaker, Technical Kidman, City of Glass, Money for Rope, Local Foreigners, CTZNSHP, Lucy Rose – pozn. aut.) znáte z osobní zkušenosti? Jak jste tato jména vybírali? Která kapela bude mít podle vás největší úspěch? (odpovídá booker Nouvelle Prague Ondřej Kopička) Koukám se do křišťálové koule a všechny kapely jsou tam v síni slávy! (smích) Málokdy to záleží jenom na kapele samotné. Ta musí nabídnout určitý potenciál, aby ale seplo všechno ostatní, musí se stát strašně moc důležitých věcí. My můžeme být jenom jednou z nich – můžeme na ten potenciál ukázat, představit ho důležitým lidem v hudebním průmyslu.

Třeba Jeremyho Loopse jsem viděl na jaře v jednom klubu na okraji Londýna. Mělo to dokonalou atmosféru, výborně komunikuje s publikem. Hudba v sobě mísila černošský gospel a jižanský rock říznutý odraným anarcho-idealistickým folkem.

Trochu jazzu, trochu soulu... prostě paráda. Každá z kapel je jiná. Vždycky si snažím přestavit si ji při vystoupení na podiu jednoho z velkých evropských festivalů a podle toho si kapely vybírám. Neomezuje se to stylem nebo hlučností, jen schopností utáhnout velký koncert a dostat lidi do kolen. Tak se pozná kapela, která má něco před sebou.

Co si od prvního ročníku slibujete?

Několik věcí. Dlouhodobý cíl je nadchnout tuzemské publikum pro nové kapely. U nás se zatím chodí spíš na to, co lidi dobře znají. Což nástupu mladých a zajímavých interpretů moc nepomůže.

Slibujeme si, že přijde dost lidí, kteří uvidí to, co bude populární třeba až za pár let.

Slibujeme si taky, že domácí hudební veřejnost vezme Nouvelle (hlavně její konferenční a odbornou část) jako příležitost setkat se s předními evropskými odborníky a že se zčeří ten náš trochu zapšklý a zaprděný rybníček. Konferenční část Nouvelle Prague se totiž zatím, co se týče obsazení, vyvíjí slibně. Aktivní účast na panelech přislíbili například starý bookerský pardál se spoustou zkušeností Martin Elbourne z Glastonbury, Ben Challis, který je právníkem odpovědným za všechny smlouvy stejného festivalu a pro který zároveň vyjednává všechna televizní práva, šéfka asociace Greener Festival Claire O’Neill, promotér velkého švýcarského festivalu Open Air St. Gallen a zároveň generální sekretář evropské asociace festivalů Christof Huber, booker Paleo festivalu Danny Hassenstein, booker jednoho z největších francouzských festivalů Eurockeennes Kem Lalot, ředitelka festivalu Sziget a zároveň spoluautorka projektu CEETEP Fruzsina Szep a mnozí další lidé ze skutečně nejvyšší úrovně evropského hudebního byznysu, kteří se v takové koncentraci v Praze ještě nikdy nevyskytovali.

Pokaždé, když mi v e-mailu přistane potvrzení účasti od podobných lidí, udělá mi to strašnou radost, a zároveň pocítím docela strach, jestli se pořadatelé českých festivalů a lidi z klubů a různých kulturáků budou chtít s těmito odborníky vůbec pobavit, jestli přijedou.

Na každý pád získáme spoustu zkušeností, které jinak získat nejde.

107

scénář: Radomír Szajter

CENÍK KŘEHKÝCH OČÍ (5)

kresba: Nikolas Petrlík

Co potřebuješ sl yšet?

Praskot lan a pěnu krve?

Bo

les

tí n Ne va emůž pr d o o í, n eš r oz bje epř tí. iše paži ls t is .

Ale léto je v nedohlednu

108

a zima vždycky stojí za hovno.

highbury fidelity #24 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona. Tento sloupek se nepíše snadno. Jak pravil Roman Janoušek: „Stalo se něco divnýho, až budu vědět co, tak vám řeknu.“ I my se nacházíme v situaci, v níž se jen těžko orientujeme. Po letech v temnotě jeskyní se zablýskal náznak světla, a i ten nás oslepil spolehlivěji než Glaukóna Sókratovy ideje. Po vleklých a mučivých útrapách a strázních zjevila se na obzoru naděje a my se zdráháme hovořit o ní příliš nahlas, abychom ji nevylekali a ona plaše neprchla zpátky do nepřístupných končin světa, kde se před Gunnery dlouho bázlivě skrývala.

Co je toho příčinou? Co způsobilo, že v žilách arsenalských začala opět proudit namísto zatuchlé močůvky horká krev? Který z bohů a proč si zamanul, že potěší srdce a duše smrtelníků, ježto i bez šatstva budou na hrudi nosit kanón mířící na východ?

Jest nám za původce tohoto nečekaně optimistického stavu označit muže, který nám způsobil tolik bolesti jako Achilleus Trójanům, ba jehož jsme málem považovali za francouzskou obdobu zrádného Efialta z Málidy, jenž u Thermopyl zradil statečné Sparťany vedené Leonídem a vyzradil Peršanům tajnou stezku přes Kallidromos – samotného Arsèna Wengera.

Přiznáváme, že jsme malověrně pochybovali o jeho odhodlání dostát svým slovům a skutečně na Emirates přivést posily.

Ruku na srdce, kdo z šiků rudého vojska Londýna manažerovi věřil, po všech těch letech, kdy jeho stále stejné sliby vyznívaly naplano?

A hle! Po tradičním vítězství nad nenáviděným sokem z Shite Hart Lane, které už samo o sobě mohlo by ukojit šrámy na duchu vyznavačů Arsenalu až do dalšího přestupového období, nečekané skutkem

SLOUPKY

stalo se. Naše šiky posílil muž, jehož je třeba v současném kádru považovat za Mesiáše, nejlepší nahrávač starého kontinentu a dost možná planety vůbec, německý středopolař Realu Madrid Mesut Özil.

ještě strádala letitými problémy: nejistou obranou, absencí zodpovědného a nekompromisního čističe v prostoru před stopery, nedostatečným důrazem, skrze nějž míváme problémy s mužstvy typu Stoke...

To jméno zažehlo v srdcích kanonýrských plamen víry. Nejdražší přestup slavné historie našeho klubu. Příchod plejera, jehož statistiky udivují stejně jako herní projev.

Přestup, který vzbudil strach v řadách našich nepřátel, který morálně zdevastoval i kabinu královského klubu z Madridu.

Leč příchod tohoto génia je konečně nadějí, že skončí tragické období, kdy byl Arsenal jen farmou pro bohatší kluby, jimž ochotně za mrzký peníz přenechával své opory. Že se navrací čas, kdy nejlepší hráči světa budou chtít svou budoucnost spojovat právě s naším milovaným klubem. Kdy s námi protivníci budou muset počítat v boji o trofeje a ne nás rovnou odsuzovat k přetahované o čtvrté místo.

A legendy nesoucí se z Estadio Santiago Bernabéu nelhaly. Německý reprezentant si po Pyrenejském poloostrově podmanil i anglickou půdu a stačil mu k tomu jediný zápas. Lehkost, s jakou krotil nesnadné přihrávky a odražené balony, byla nadpozemská a dala vzpomenout na gazelí ladnost živoucí legendy Thierryho Henryho.

Přímočarost a vizionářství jeho pasů připomínaly skvostné asistence božského Dennise Bergkampa. Síla a houževnatost, s jakou pokrýval míče před dotěrnými hráči Sunderlandu, byla až patrickvieirovská. Nechyběla obounohost, jakou naposledy soupeřovy beky ještě na Highbury mátl úchvatný Marc Overmars. Özilovi stačilo jedenáct minut na první asistenci v dresu Arsenalu – nekompromisně zakončoval letošní superkanonýr Olivier Giroud, jenž svou formou dává zapomenout na zrádného Holanďana van Persieho. Nová posila přispěla i u akcí předcházejících dvojici gólů mladíka, který od loňské sezony udělal bez diskuze nejvýraznější pokrok z celého kádru, Aarona Ramseyho. V útočné třetině hřiště dokázal Mesut během zápasu vyrobit 34 úspěšných přihrávek – víc než jakýkoliv jiný hráč v letošní Premier League.

Ne, nejsme Özilem ještě zcela zaslepeni.

Dobře jsme viděli, že hra Gunnerů stále

Zažíváme první vážný pokus o gunnerskou renesanci. COYG!!

eyeswideshoot #10 dat fass!

TEXT AXE

V době HD rozlišení jsem jedna z posledních, kdo se běžně dívá na filmy na desetipalcovém monitoru. A zašla jsem ještě dál. Strašně jsem se chtěla konečně podívat na Shame (Stud), nedávné McQueenovo drama s Michaelem Fassbenderem.

Překvapilo mě, že jsem to z prvního odkazu sundala za méně než minutu, ale hned jsem zjistila, proč: formát videosouboru byl 240 na 320 pixelů. Zvuk jako z rádia v supermarketu, najít vhodné titulky bez šance. A víte co? Byl to super film. Stokrát lepší než Prometheus v IMAXu. Ještě větší bizár (a Shame byla velká výzva) je obrazovka v autobusech Student Agency. Co zavedli zásuvky, myslela jsem, že se mě jejich fun&relax netýká, jenže bacha.

Není tam vůbec špatný výběr. Kvalita zvuku půjčených sluchátek přímo úměrná obrazu, ve kterém se leskne slunce. „The Hobbit: An Unexpected Journey se zvukem Dolby Atmos Surround 7.1 v 48 snímcích za

109

sekundu? Tsss. Měli jsme zpoždění, takže jsem to celé zkouknul na cestě z Prahy do Brna.

Pohoda.“

je Žlutý filmový festival za málo peněz sakra hodně – třebaže většinou papundeklové – muziky.

Cesty do vzdálenějších destinací směle konkurují víkendovým filmovým maratonům. Vyzkoušela jsem za vás na cestě do Berlína. Začala jsem nadějně velkolepě, ale... jeden z posledních režijních počinů Clinta Eastwooda mě zklamal. Miluju Eastwooda, mladého i starého, miluju Dopisy z Iwo Jimy i Gran Torino. Nic naplat, Hereafter (Život po životě) je blbost. Zleva i zprava. Hrál tam Maaaaaatt Damon, stejně jako v Adjustment Bureau (Správci osudu). Tak šup, ať je ten ňouma za mnou. Správci nakonec průměr. A hele, film s Ryanem Goslingem a Julianne Moore! Nikdy bych neřekla, že mě komedie – americká! romantická!

– Crazy, Stupid, Love (Bláznivá, zatracená láska) bude bavit. U dvou scén jsem se smála nahlas. Sedm z deseti. Když už jsem u těch komedií, Life as We Know It (Pod jednou střechou) je o pár hvězdiček níž, ale dá se u toho aspoň nerušeně pracovat. Do třetice, Horrible Bosses (Šéfové na zabití) s geniálním Kevinem Spaceym a (ne)snesitelnou Jennifer Aniston, průměr pres čáru, ale nevypla jsem to. Pár slušných cheche momentů, nepřekvapivě právě se Spaceym. A nakonec, pro milovníky Michaela Fassbendera, ehm, můžu doporučit (kromě 300) klasiku Janu Eyrovou, jelikož tam hraje ještě Mia Wasikowska a je to pěkné – nejen proto, že tam hrají Wasikowska a Fassbender. Když mi zůstala půlhodina do příjezdu, pustila jsem si jeden díl Big Bang Theory. Asi nějaká nová série, jelikož tam ten hlavní jouda neřekl ani jednou bazinga a ten jeho brýlatý kamarád už nechodil s tou blonďatou. Tak já už nevim!

lost clásicos 3 give me liberty

Něco na té macdonaldizaci cestování bude. Ale pro člověka, který sleduje filmy na šestině monitoru malého notebooku,

110

TEXT RADIOMIR

„I know not what course others may take, but as for me, give me liberty or give me death.“ – Patrick Henry, 1775 Frank Miller je jedním z „velkých“ autorů, pro které kariéra začala až po odchodu z velké stáje. Paradoxně svoji pravděpodobně nejlepší práci ale udělal pro DC. The Dark Knight Returns redefinoval žánr a... zbytek je historie. Millerovi brzo začala být odpovědnost vůči tradici a pravidlům vydavatelství DC (i MARVELu, kde pro změnu restartoval Daredevila a vymyslel Elektru) protivná a rozhodl se makat sám na sebe, respektive jít tam, kde bude mít nad svými projekty absolutní kontrolu. Komiksy Give Me Liberty společně s Hard Boiled (jako Drsná škola už i v české distribuci) vyšly pod Dark Horse Comics a ve své době přinesly vydavatelství, snad i díky jménu autora, pozornost a příliv finančních prostředků, které Miller využil a následně několikanásobně otočil v sérii Sin City.

V Give Me Liberty pak vytvořil dystopickou vizi Severní Ameriky na přelomu 20. a 21. století. Píšu Severní Ameriky, protože USA se rozložila na několik autonomních oblastí. Millerovo podobenství o korporacích a entitách ovládajících Státy je prostinké, ale díky autorově tradiční dynamice vyprávění a dobře zvládnuté akci mu obsahovou jednoduchost a chyby v logice snadno odpustíte. V autorově práci šlo vždy více o efektní formu než hluboký obsah a Give Me Liberty toho servíruje víc než dost: alianci homosexuálních nacistů, konfederaci Prvního

pohlaví, kulturou opovrhujícího chirurga rozhodnutého „uzdravit Ameriku“, nebo mozek prezidenta, odhodlaný vrátit se zpátky do úřadu. Miller proto, aby satira lépe vynikla, nedává příliš prostoru psychologizaci postav a vztahů. Martha Washington je sice sympatická holka, ale věci slouží spíše jako rám, okno do světa, který chce autor ukázat.

Srdcovku hledejte jinde, v Give Me Liberty není čas ani prostor na ztotožnění se nebo hru na drama. Jako symbol autorova osamostatnění ale funguje dokonale a v kontextu celé Millerovy tvorby ční jako pochodeň v ruce Svobody. Možná patetické, ale taková už země svobody je.

nahoře v labi dole v severu xv: rumunský saudade TEXT JIRKA IMLAUF

Pichlavá skalka je kamennej výčnělek, co se krčí a trčí mezi trním a větvema u silničky cestou od školy v Baia Noua dolů do vesničky Eibenthal, která leží v kopcích pár kilometrů severně od Dunaje v rumunské oblasti zvané Banát. Pod skalkou soška Panny Marie, za silnicí potok, obojí sevřené v údolí mezi podivně rozlehlými a vysokými kopci, které vybíhají na obě strany někam do neznáma, někam, kde by se líbilo hrdinům Topolových románů.

To místo nemá mezi místními dobrou pověst, je pichlavý jako šupiny mořský panny a nevyzpytatelný jako dešťový mraky nebo nálada krásný ženy. Místní to místo míjí každý den a už podvědomě přidávají do kroku, všichni tady totiž znají příběhy, které se o něm po generace vyprávějí.

V noci se tu dějou věci, od kterých je lepší držet se dál, ale rozechvělá energie místa je cítit i ve dne. Nejčastěji u skalky bývají vidět malá stvoření, která po ní šplhají, prý vypadají jako malí lidé, jsou to spíš skřeti než trpaslíci, a dědové, co sedávaj na

SLOUPKY

dvorcích s višňovicí na stole, viděli nahoře i chlapa bez hlavy, který hraje na flétnu.

V potoce naproti často postávaly nebo se koupaly bledé ženy a zvláštní silou táhly kolemjdoucího do potoka, odkud nemohl z vody utýct. Tohle známe všichni, i s tim pocitem, že plavat umíme a že se nám nic nemůže stát, s pocitem, kterej najednou – zmizí a vody je nad kolena. Místní čarodějnice bydlela blízko u skalky a koupávala se v potoce o půlnoci s čertem, kterého měla doma v klícce. Po vesnici se říká, že vypadal jako zpitvořená kočka s lidským obličejem. Nebo jindy řidič náklaďáku, co vezl lidi z večerní šichty v nedalekých dolech na antracit, před sebou zahlídl procesí, které šlo po silnici proti němu.

Zastavil a desítka chlapů zděšeně koukala na zástup neznámých lidí s křížem. Když dojeli do vsi, zjistili, že žádné procesí tudy nešlo a ani jít nemohlo. Ostatní se jim ale nesmáli, věřili jim, sami to znali. Všichni vědí, že v dobách tureckých válek zahynula nebo byla zavražděna v lesích nad vsí spousta zběhů a jejich duše pořád nemůžou najít klid.

Démoni jak pára syčí dole někde řvou a démoni co nejsou ničí dávno ze hry jsou Zní to jak šestákový pověsti z turistických prospektů o českých hradech, jo, jenže tam pak dostanete klobásu s hořčicí a na nádvoří vám ukáže prostocviky skupina historického šermu. Tady mezi buky a borovicema ten smutnej šepot slyšíte. Tady se z povídaček stávaj běsy, se kterejma žijete. No a sem pak jednou na konci srpna vyplivne dole u Dunaje autobus městskýho člověka, kterej si sem veze svý městský strašidla a tohle ve vzduchu ucejtí. Skočim do toho veletoku, co dělá veletoče mezi velehorama na srbsko-rumunský hranici, voda je nečekaně teplá, ale v tom vedru mi

SLOUPKY

udělá dobře, a pak nakládáme baťohy do dodávky a prašnejma serpentinama jak vystřiženejma ze Styronova Zapal tento dům vyšplháme do Eibenthalu. V jídelně místního kulturáku si dám oběd, potkám spolužačku ze studií s manželem, přijeli z Český Lípy, odkud je většina lidí, který tuhle akci dělají, pak se potkám s klukama z kapely, který těch padesát nebo kolik zatáček vyšlapali po svejch, a jdeme stavět stan. Za pár hodin hrajem a nevíme, co od toho čekat, tohle je přeci jenom něco jinýho, než známe. O festivalu nám někdy v zimě řekla naše ústecká známá Monika, která se provdala za Aliho přímo odtud, byli jsme rádi, když jsme se dozvěděli, že tady budem hrát, pak jak se přibližoval termín odjezdu, nás trošku strašila ta dálka, ale chuť to tady poznat a hrát pro lidi, který nejspíš nebudou uplně tuctový, i ty, co tady bydlej a v žilách jim teče česká krev, i ty, co sem jedou tisíc kiláků z Čech – tahle chuť vyhrála.

Ani lístek se nepohne Dunaj jak Labe v Brný jen třikrát širší stejně jak úzkost toho dne sýpky jsou prázdný sýpky jsou plný Všechno je tady daleko, kulturák, hospoda U Medvěda, kemp, festivalový pódium, škola, kde máme aparát, všechno je to rozprostřený údolím dlouhým několik kilometrů, a tak do areálu zdraví vyrážíme s předstihem, vláčíme ještě kufry s věcma na hraní, který se omylem připletly k báglům a spacákům, vypadáme jak prvorepublikový český turisti v Koločavě. Potkáváme místní před domkama, stolečky s lahvema pálenky, med, džem, sýr, náušnice, opasky, dojímá mě to, ta chuť nabídnout, co dům dá, pokorně zdravíme a řikáme si, neberou nás jako vetřelce? Věřim Štěpánovi a spol., který to tady pořádaj a vědí proč, určitě ten pocit

znaj, ale nedělali by to už poněkolikátý, kdyby nevěděli, že jsme tady vítaný. Pak u mixu potkám Ondru Ježka, skvělý, bude nás zvučit, jedem náklaďáčkem do školy pro věci a já se bavim s klukem odtud, co řídí, říká, že pár tejdnů nepršelo a předtím bylo sucho dva měsíce. Ty doly v okolí jsou už pár let zavřený, práce není, je na něm vidět dychtivost bejt užitečnej, ruch okolo, zvědavost, zvláštní spřízněnost tim, že používáme stejný slova. Hrajeme po Kittchenovi, řikám si, nebude to mít lehký, sám na pódiu, dole asi dost lidí, co se těší na Wohnouty, ale lidi to baví a zajímá, přidává, koukám na to vzadu v hrbolatym zákulisí a přeju mu to. I my je pak bavíme a zajímáme, máme z toho radost, i když mi během tý hodiny něco přelítlo přes nos, pořádně dodneška nevim co, možná jsem někde na kraji lesa zahlídl kočku s lidskym obličejem.

Srdce jak mapa zabodnout prst do správnýho místa a vlkům na kopcích ježí se srst něco se chystá talisman pro štěstí v kapse mačkám prstem po mapě až k těm divnejm značkám je to dálka mý srdce pichlavá skalka Pak střídavě ukusujem z langošů, pijem dobrý pivo a sledujem Wohnouty, kdy se k tomu dostanem že jo. No aspoň má basák na tričku Pavement. Jdeme nocí zpátky, je mi krapet líp, čerta už asi zamkli v kleci, koukám do lesů nade mnou a řikám si, tady je lovit bobříka odvahy pro opravdický indiánský kluky. Druhej den trávíme, jak jsme si řekli, nic velkýho, chcem ležet, číst si, poflakovat se, jen tak bejt, s Honzou se jedeme vykoupat k Du-

111

naji a chytnout signál do telefonu, a odpoledne jsme pozvaný k rodičům Aliho.

Jdem tam, dvorek pod šlahounama vína, dlouhej stůl s jídlem, milý lidi, který jsou zdrženlivě rádi, že jsme tady a že nás můžou pohostit, harmonikář Viktor, bratranec panímámy, kterej jede jednu písničku za druhou a zpívá česky, malá holčička, která nám nosí jabka, co vlastnoručně upekla, mluvíme o tom, jak se tady žije, co ty antracitový doly okolo, dozvíme se, že nahoře v lesích jsou vlci a medvědi, že oni už žijou taky v Ústí, aby byli blízko dětem a vnoučatům, a taky protože jim ubejvá sil starat se o dům, sem jezdí jen na léto. Čas se zaplet do těch vinnejch listů a na chvíli zastavil, cejtim, že tyhle lidi jsou šťastný tim starodávnym způsobem, ktrej my už zapomněli.Včera jsem byl u muziky, u muziky celý den, nikde jsem tam svojí milou, nikde jsem tam neviděl.

Třetí večer přišel déšť, do toho vyražený pojistky, tma a pódium bez elektriky. Kluci z teplických Black Sun a kdysi teplických Už jsme doma už hrát nemohli, mrzelo to všechny, ale ten všudypřítomnej optimistickej náboj vyhrál i nad timhle, harmonikář a pak klarinetista to z pódia zvládli i bez elektriky a dost lidí tančilo a užívalo si to. Martin tu noc odjel, aby stihl v pondělí ráno práci, berou ho autem známý, co jedou do Ústí, usínám pod hvězdama, který se zase rozsvítily, ráno musíme brzo vstávat, sbalit stan a věci, Honza pomáhá nakládat aparát a my s Mílou se vypravíme pěšky dolů k Dunaji, kde čekaj autobusy. Ještě u jednoho z posledních domků poprosim o vodu do flašky, starší manželé svátečně oblečení mi tu vodu ochotně natočej, prvnímu komu vyhrknou slzy je on, řiká A zas tady bude smutno, nekecám, takhle to bylo, něco neobratnýho řikám nazpátek, taky cejtim nějaký pálení, namíchalo se mi to tady do koktejlu, stesk nebo saudade, a kolem křížku se vyhoupnem na kopec nad Eibenthálem, ze který-

112

ho je to údolí jak na dlani. Prostě věřim na neokázalou dobrosrdečnost a skromnost.

Takhle se dá žít vedle pichlavý skalky. Tohle mi řeklo těch pár dnů v Rumunsku.

bleu blanc rouge #5 TEXT LUKÁŠ GRYGAR

„Znovu a lépe.“ Naše motto se startem každé z posledních nevím kolika sezon, jakkoli se ty sezony zrovna posledních několik let relativně dařily. Zbývá se obligátně zeptat, jestli letos vypadneme v prvním nebo druhém kole, jenže na to je fanoušek Canadiens příliš velký optimista. Znovu a lépe!

Tentokrát už to doopravdy dokážeme. Tentokrát se probojujeme do finále. Tentokrát se z klíčových mladíků vyklubou superhvězdy a klíčoví veteráni se rozvzpomenou na časy, kdy jim se zavazováním tkaniček u bruslí nevypomáhala vnoučata. Fanoušek Canadiens je optimista z povolání. A já každé léto procházím čímsi, co bych nazval pracovním vyhořením.

ze všeho nejvíc. Pravda, „osobnosti“ se může zdát jako zbytečně vzletné slovo pro gumy s citem pro gumu, jenomže tohle je Montreal! Z naší síně slávy by mohlo draftovat zbylých devětadvacet týmů ligy a ještě by nám zbylo na první útok, před kterým by se stejná liga třásla.

Budiž, dneska sedí v kabině spíš roztomilí vidláci jako Ryan White než hokejoví gentlemani formátu Jeana Béliveaua, ale tím spíš mě baví sledovat, jak se „obyčejní kanadští kluci“, respektive „obyčejní frankofonní kluci“, snaží popasovat s tíhou odkazu nejúspěšnějšího klubu hokejové historie. A s tíhou očekávání fanoušků, jejichž hysterickou bláhovost trumfují jen prosťáčci fandící Leafs. Když pak napíšu, že tentokrát už si od nové sezony OPRAVDU můžeme slibovat úspěch, kdo mi uvěří?

Znovu a lépe. Znovu a lépe. Znovu a lépe.

tundra TEXT AL BURIAN PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

S nadcházející sezonou si říkám, jestli už jsem z hokejového kolotoče náhodou nevyrostl. Jestli mi stojí za to sledovat ruch kolem tréninkového kempu, jestli se mám zabývat kombinacemi útočníků, které trenér zkouší v přípravných zápasech, jestli se stresovat v případě, že tradiční otvírák proti Torontu projedeme.

(To se pochopitelně NESMÍ stát!)

Ale pak se tréninkový kemp skutečně rozjede, vzápětí prohrajeme prvních pár demo utkání a hlavně – vyjde nový ročník videohry NHL. A já se zase přistihnu, jak dřepím u virtuálních soupisek a obsesivně je rovnám podle toho, jak se kádr přes hokejové prázdniny proměnil. Důvod mé obsese ale nespočívá ani tak v pedantství, jako spíš v zájmu o příběhy jednotlivých hráčů. Rok co rok si uvědomuji, jak mě právě osobnosti, které se v týmu točí, baví

Abych tohle napsal, musím smést drobky.

Vyklepat ubrus po včerejší večeři. Můj byt je v rozkladu. Na stole přede mnou: půlka cibule, sklenice „über rübe“ (složení: cukrová řepa, cukr, glukóza, kukuřičný sirup), sýr. „Už nikdy nebudu bydlet s chlapem,“ říká moje kamarádka Michelle. „Chlapi žijou jako medvědi.“ A je to pravda, muži jsou neandrtálci. Dáno přírodou. Přijdu si jako nachcípaný, uštvaný medvěd. Svět mi říká, že je čas zimního spánku. Volám na správu budovy, postěžovat si na teplou vodu, která mi tu neteče. „Můžete sem PROSÍM poslat někoho, kdo to spraví?“ vyju do telefonu na nikoho, protože jsem se dovolal na záznamník. Jedna z mnoha vykloubených forem komunikace, které lemují krajinu mého života.

Ráno jsem rozmrzelý, pendluju tam a nazpátek. U snídaně si vybavím sen, který

SLOUPKY

se mi v noci zdál. Tahal jsem z Jessiky Hopperové moudra ohledně psaní. Řekla mi, ať napíšu něco, co nebude zcela o mně samotném. Dobrá rada z říše snů? Obecně mi sny předkládají úzkostlivě nezdravé stavy podvědomí, ale jsem rád, že zrovna Jessica tam někde je a představuje jednu z archetypálních postav, skrze kterou se mnou mluví moje superego.

Tundra má slušný rozsah: je rozlehlejší než zima, je to pocit, který vydrží do jara a začíná s každým podzimem dřív a dřív, až se jednou začátek i konec spojí a vy dorazíte na konečnou. Do cíle. Zamraženi na kost. Už vás nečekají žádné velké životní obraty. Jen obrovská propast samoty, budoucnosti bez budoucnosti, kde byl veškerý pohyb vpřed dokonán, ale život absurdně a bezdůvodně pokračuje dál. Vnitřní oheň možná ještě žhne a cíle i sny jsou stále zřetelné, jenomže vrtulník vás vysadil uprostřed Antarktidy, na pusté ledové pláni, a čk-čk-čk si to šedivým nebem švihá pryč. Je konec, nastala zima vašeho života. Zbývá poslední úkol: vybrat si směr a tím směrem vyrazit v nezdolné víře, že je to směr správný. Ale nejprve si kecněte do ledu a chvilku si poplačte. Proč taky ne? Je to, doprdele, váš byt. Můžete tu vyvádět, co se vám zachce, a o to přece v osobním prostoru jde, ne? Pusťte to ze sebe ven. Jen ty zdi, že jsou tak tenké – běžně slýcháte sousedy, jak něco drmolí, jak na sebe řvou. Opravdu se chcete stát součástí toho brebentění, ryku zabydlené budovy? Není proč si stěžovat. Není komu si stěžovat. A když vám tohle dojde, seberete se a vyrazíte.

Pondělní ráno na konci měsíce, snažím se, aby mi posledních deset euro na bankovním účtu vydrželo do věčnosti. Z ničeho nic se ozve Michelle, volá přes skype. A to je další prazvláštní a frustrující formát moderní komunikace: mluvit na obrazovku počítače, na placaté simulakrum

SLOUPKY

okolního světa. Ale když jsem přijal empétrojky jako alternativu k vinylům, proč nepřijmout rozpixelovaný obraz jako přijatelnou náhradu lidského kontaktu?

Michelle se celý rok topí v depresích. Volá mi ze San Francisca, dějiště jejího ohyzdného rozvodu, z něhož se snaží vyhrabat. „Vím, co mám dělat, abych se cítila líp,“ říká. „Potřebuju se dát dohromady, obejít pár pracovních nabídek, dobalit si krámy.

Základní věci. Jenže –“ Ozve se domovní zvonek. Správa budovy je tu, konečně přišli opravit tu vodu, spasitel má podobu muže s dekou na hlavě a cení na mě své rozeklané zuby. Otevřu mu a nechám ho zmizet v koupelně. Když se vrátím k obrazovce, Michelle trpělivě čeká a očima dokořán prázdně zírá do výhledu na můj byt. Řekne, že si hledá vlastní podnájem a postěžuje si, jak nemá žádný nábytek kromě velké nafukovací matrace. „Koho by zajímala holka s nafukovací postelí?“ – „Budeš překvapená,“ věštím. „Koukala bys, kolik lidí si vystačí i bez postele.“ – „Sex na podlaze?“ zamyslí se. „No, to nezní špatně. Líp než sex na židli.“ U Michelle je o devět hodin míň, hluboká noc na západním pobřeží, zatímco tady bude před polednem a já v sobě nemám dost kafe na podobný rozhovor. Navrch se zjeví opravář, který mi zvládl vrátit teplou vodu během zhruba třiceti vteřin, které potřeboval k nalezení vodního přívodu a otočení páky obstarávající tlak. Potřese hlavou, což je tichý způsob, jak mi říct, že mě má za pitomce. „Promiň,“ řeknu Michelle, „musím končit.“ Podškrábnu opravářův formulář a vedu ho ke dveřím. Ujistí mě, že firmě naúčtuje něco šťavnatějšího než jen otočení pákou.

Ten účet totiž nebude levný. Jen co vypadne, jsem uprostřed ticha osamělého bytu nucen zamyslet se, kdo přesně s tou pákou

113

hnul. Teplá voda tekla a pak najednou téct přestala. Já se té páky ani nedotkl – takže kdo? Copak v mém bytě straší? Mám tu duchy? Jsem náměsíčný? Nebo něco ještě strašidelnějšího: zastavil se v mém jednopokojovém bytě cizinec z masa a kostí?

Venku se sbírá zima a vše brzy pokryje led, tudíž je svět kluzký a pálí na dotek.

U mostu přes Sprévu bude na plovoucím úlomku ledu odpočívat čtvero labutí. Dva páry. Hejno podivných černých ptáků se schoulí ve vodě, snad proto, že najdou v ledu zlom nebo led roztopí vzájemným teplem svých těl. Příroda si najde cestu.

Hybnost je od přírody pohyb dopředu libovolným směrem, který nedovolí selhání a neustále nás někam tlačí. Jak všichni víme, budoucnost je cosi nedokončeného, konstrukce otevřená konstrukci, záležitost podléhající nezbytné míře představivosti. Posaďte se v kuchyni a chvíli přemítejte nad prázdnou stránkou: pokuste se slyšet v hlavě vypravěče, takového, co vám opakuje, že vše jsou selhání a přešlapy, pokuste se ho slyšet jako někoho jiného, jako zlého našeptávače, který není vámi a už vůbec nemluví pravdu. Unavení, se zakaleným pohledem a hlavou tepající do rytmu burácivého tikání hodin nad vámi, zkuste přemluvit sami sebe, že máte sílu tohle ustát, jakkoli temná mračna se na obzoru rýsují. Ledovec postupuje. Myslí a duší, od hlavy přes srdce k patě.

deník tuláka #5 průmyslová revoluce TEXT THOLLEM PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

Detroit má pověst města automobilového a hudebního průmyslu. A taky průmyslu, který šel k šípku. Média přetékají detroitskými problémy a pravicoví politici argumentují Detroitem jakožto příkladem selhání liberální správy. Ta byla naneštěstí vyšachována krizovým manažerem,

114

kterého vybral stát. Došlo ke zrušení penzí a odborových smluv a ve vzduchu visí hrozba rozprodání sbírky Detroitského uměleckého institutu.

Ale jen minimum lidí zažilo město a jeho obyvatele natolik, aby chápali tamní realitu. Detroit prošel velice složitým vývojem.

Jakkoli je zatížen problémy tak jako jiné metropole, najdete v něm i ohromnou žílu inspirace, ze které se ostatní mohou poučit – a také to dělají.

V Českém národním domě jsem poprvé vystupoval na sólo koncertu v roce 2005 (na turné, o kterém jsem psal předminule). Pozval mě multiinstrumentalista Joel Peterson, který tam v kruhu spolupracovníků rozjel koncertní sál a komunitní středisko. Dnes se svou partnerkou Rebeccou Mazzei žijí v Trinosophes, prostoru mnoha tváří v obrodou procházejícím Eastern Marketu. Už osm let mám to štěstí podílet se s dalšími muzikanty na bující detroitské umělecké scéně v rámci organizací a scén, jako jsou DIA, MOCAD, Old Miami, Lo and Behold, galerie Tangent, 2739 Edwin, Le Petit Zinc nebo Kerrytown Concert House.

Tehdy na podzim jsem dal dohromady Box Deserter Ensemble s pěti místními muzikanty a Bradem Duncanem, který nám do toho na podiu mluvil. Záznam prvního koncertu v Českém domě pak vyšel na Edgetone Records. Od té doby jsme spolu vystoupili ještě několikrát a přidal se i vloni zesnulý Faruq Z. Bey. Z mnoha mých návštěv Detroitu vzešlo i Soar Trio s Joelem Petersonem a Skeeterem Sheltonem. Skeeter je synem Ajaramua, což byl v šedesátkách jeden ze zakládajících členů AACM (Association for the Advancement of Creative Musicians – pozn. aut.). Naše nové album Emergency Manager Heist vydává Edgetone letos na podzim. Název si jistě přeložíte sami.

colours of the moon #1: holky versus kluci TEXT KAC

Od AncelorMittal je to na Active asi šest minut, zvládám to za čtyři a po krátkém rande s Bárou Zmekovou spěchám dál, k podiu, kde hraje kapela, kvůli které padla moje drahocenná dovolená. Z Radegast stage je to asi tři minuty a já mám jen asi pět, ale vidím i Plastiky, poprvé.

Girls Against Boys jsem stihl akorát. Rozepínám košili, sedám do trávy (zvláštní, uprostřed industriálního ráje bych ji nečekal) a odpočívám. Co se týče přesunů mezi scénami, jsem jednička.

Ale nedá mi to a zvedám se, abych viděl ladění dvou baskytar a nejkrásnějšího hlasu celých Colours, totiž hlasu Scotta McClouda. Kluci začali načas a holky proti tomu nic neměly. A kluci začali zostra!

Basstation takhle rychle nikdo nečekal.

Následuje lekce zpívaní doo doo doo doo, při Bulletproof Cupid se na publikum valí neuvěřitelná vlna energie. Mám pocit, že když vyskočím, ocitnu se o pár metrů dál.

A od první do té nejposlednější sekundy, včetně novinky It’s a Diamond Life, tomu opravdu není jinak.

Scottovo charisma hýbe v kotli asi třemi sty lidí a já stojím přímo před ním! To, že zítra bude bolet každý sval, mě nezajímá a nechávám se unášet silou naložené, z kopce puštěné Tatry. Když odcházím, jsem totálně splavený, ale ještě víc spokojený. Po zbytek večera nedoslýchám, ale že to bylo skvělé jsem od kamarádky ještě zaslechl. A měla pravdu.

Pravd o tom, jak skvělé letos hrály kapely na Colours of Ostrava, bylo víc. Tenhle putovní sloupek se k nim bude průběžně vracet a vzpomínat, a až se nachýlí čas, fantazírovat a plánovat. Program versus diváci. A já jednička!

SLOUPKY

men are infectious human waste GUILTY PLEASURE OTEP (USA) TEXT SHERESKY

Existuje několik kapel, o kterých se před známými nezmiňuji. Pár lidí sice ví, že když mám nad tři promile, pustím si sem tam Britney Spears (a odzpívám s ní Lucky), jinak ale předstírám, že vše, co má rytmus, mi je cizí a veřejně tím pohrdám.

Protože, jak víme, elitářství funguje na principu „nejde o to, co poslouchám, jde o to, co nenávidím“. Sítem „guilty pleasure, o které by nemusel nikdo vědět“ prohazuji i Otep. Není divu – když si otevřete wikipedii, první věta zní: Otep is an American nu-metal band.

Tzv. guilty pleasures vám většinou ulpí v duši, protože se v melancholické části mozku připojí k zajímavému momentu z minulosti nebo fungují jako poslední vzdor dospívání. Je tak slastné a snadné utéct do mládí skrz Backstreet Boys.

S Otep žádný „magický moment“ nemám.

Ani si nepamatuji okamžik, kdy jsem je začal poslouchat nebo čím mě tehdy okouzlili; zkrátka jsem si jednoho dne uvědomil, že mám několik jejich alb, že je vlastně sleduji už několik let a že je to jediná kapela, při jejichž hudbě fantazíruji, jak běhám s baseballovou pálkou a nahý, pokálený a zfetovaný demoluji hotelové pokoje a vymlacuji lidem mozky z hlavy.

Všichni máme takové fantazie. Nebo ne?

Otep jsou z kapel, které si hrají na velké koule, ale při zdravém rozumu a bližším ohledání se můžeme maximálně pousmát. Frontmanka Otep Shamaya je

GUILTY PLEASURE: OTEP

agresivní, šílená lesba, co by nejraději provedla „menocide“, její texty jsou hloupoučké, černobílé a s hloubkou na úrovni motivačních plakátů, které by byla schopna napsat jen čerstvě znásilněná čtenářka Paula Coelha. Jejich image tvoří typický „heavy metal vole“ font, prasečí hlava zapíchnutá na kůlu a sem tam rap, doprovozený fakáčem či paroháčem. Tak, jak to mají strejdové ze Slipknot rádi. Nemluvě o tom, že má diskografie Otep sestupnou tendenci a teď se kapela pohybuje někde na hraně parodie a poličské rockotékové zábavovky.

Stejně ale nemůžu uniknout dojmu, že Sevas Tra je nejlepší sypačka, jakou jsem si kdy pustil k vysávání. Odříkávám její umučené historky, které fungují jako entré k nakládačkám, a čekám na první výbuch hněvu a řevu. Když si Shamaya otevře pusu v písni T.R.I.C., jsem rád, že mi neodletí uši. Miluji její přehnanou angažovanost a upřímnou slast v utrpení.

Procítěné „no way out“ v písni My Confession nechť je do konce věků hráno na každé svatbě.

Nu-metal byl tehdy ještě v plenkách, stejně jako já. Posraná pospolitost. Žánrová nálepka je hnusná (a aktuálně pravdivá, i když první trojka Sevas Tra, House of Secrets a Jihad má daleko blíž k extreme metalu) a poznamená vás na celý život.

A to je škoda, protože mnoha lidem k této adrenalinové bombě zavře dveře.

Člověk by se neměl stydět za hudbu, kterou si pouští k žehlení!

115

CEETEP hElPs ThE bEsT CEnTral EasTErn EuroPEan aCTs PErform and build CarEErs aCross bordErs Ceetep is an initiative of eurosonic noorderslag, exit Festival and Sziget

Hentai Corporation (CZ)

Conquering Lion (MK)

Hentai Corporation is a Czech thrash-rock’n‘roll band from Prague.

The band is known by their vigorous live performances, imaginative instrumental lines and great vocals by their eccentric frontman Radek Škarohlíd. Since their formation in 2005, Hentai Corporation have played over two hundred gigs all over the Czech Republic, Germany and the UK. They opened for Devin Townsend Project and Fear Factory and gained a reputation as one of the most promising local bands.

it was 2007 when Macedonian dub/reggae/hardcore band Conquering lion started. Since then they have released two albums and toured extensively throughout the balkans, but also played gigs in Germany for example. Conquering lion have performed with reggae artists like Gentleman, Ras zacharri, Donald Minott and Hornsman Coyote.

Currently working on their third album ‘Revelation’, Conquering lion are moving towards new horizons.

www.HenTaiCoRP.Cz

www.ConqUeRinG-lion.oRG

eLeCtriC FenCe (ro)

Fair WeatHer Friends (pL)

‘Rockabaret’, that’s how media defined the edgy music style of Romanian band electric Fence and they immediately called the attention of the national music scene. electric Fence started in 2009 and their gig list includes shows at Romania’s biggest festival b’estfest, as well as Rock For People in the Czech Republic this summer. The band will be releasing their new album ‘Music from the wardrobe’, in the spring of 2014.

inspired by the dance music of the 70’s and 80’s and modern electronic music, Fair weather Friends was formed at the beginning of 2011. The four-piece Polish band released their first eP in 2012, which was picked up by several polish radio stations. Gigs followed at events such as the Heineken open’er Music Festival. Currently the musicians are working on material for their debut album.

www.MoveKnowleDGeMenT.banDCaMP.CoM

www.FwFbanD.Pl

More inFo:

WWW.etep.nL

CZ

WWW.BLUESALIVE.

XVIII

PODPOŘILI

POŘÁDÁ

POŘÁDÁ BLUES ALIVE S.R.O. POD ZÁŠTITOU HEJTMANA OLOMOUCKÉHO KRAJE ING. JIŘÍHO ROZBOŘILA A SENÁTORA A STAROSTY MĚSTA ŠUMPERKA MGR. ZDEŇKA BROŽE. AKCE SE KONÁ ZA FINANČNÍ PODPORY MINISTERSTVA KULTURY ČR, OLOMOUCKÉHO KRAJE, MĚSTA ŠUMPERK, VISEGRADSKÉHO FONDU, VELVYSLANECTVÍ USA V PRAZE, ČESKÉ ROZVOJOVÉ ORGANIZACE O.P.S.

SHOP

Penzion G*** Fialova 3, 787 01 Šumperk tel: 583 363 050, 777 193 190 e-mail: info@penziong.eu www.penziong.eu

PRODEJ ORIGINÁLNÍCH TRIČEK A CD

WALTER “WOLFMAN“ WASHINGTON FOTO ???

XVIII

ŠUMPERK 14.–18.11.2013 / WWW.BLUESALIVE.CZ

SATELITNÍ KONCERTY

HEYMOONSHAKER

UJE V ŠUMPERKU MODER HLAVNÍ KONCERTY A A HANA PÍSKOVÁ MAREK HLAVIC RZOWĚ MODERUJE CHO HLAVNÍ KONCERT V A ANDRZEJ MATYSIK TOMASZ IGNALSKI

VSTUPENKY A UBYTOVÁNÍ: Dům kultury Šumperk, Fialova 3, 787 01 Šumperk Monika Kohajdová, tel.: 583 363 034, fax: 583 214 287 e-mail: kohajdova@dksumperk.cz www.bluesalive.cz

UBYTOVÁNÍ

RÉSERVÉ

VSTUPENKY

WALTER “WOLFMAN“ WASHINGTON

Í VÝSTAVA FOTOGRAFI PEKTIVA. Ý: RETROS MIROSLAV NOVOTN U KULTURY JIŽNÍ KŘÍDLO DOM 3 8. – 29. 11. 201

HLAVNÍ PARTNEŘI

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

PARTNEŘI

GENERÁLNÍ PARTNER

Created by HogoFogoDesign.com

THE GOLDEN STATE – LONE STAR REVUE

EJÍ:ÍÍ:: DEJ UVÁD UVÁ MB UV ND A LM APE SOUN RAP K TT, SCR OCKE R ROC LVER SIILV

LITTLE ANNIE & PAUL WALLFISCH C

M

star t: 20.00 vstup: 450 Kc / 550 Kc

(USA/Southern Records) Y

CM

of BOTANICA MY

Strangers In The City

CY

CMY

ÚT/TUE

29. I0.

19:30 K

2013 v

Potrvá Srbská 2, Praha 6 Předprodej vstupenek: Ticketstream, Potrvá, Rekomando kyeo.net

potrva.cz

r Praha Lucerna Music Ba typodesign hank@killthedandies.com / www.sandstudios.cz

scrapesound.org

typodesign hank@killthedandies.com / www.sandstudios.cz

photo: Greg Cristman layout: Brok

(CZ/ Červený kůň)

Radio Wave Stimul Festival, Scrape Sound a Lucerna Music Bar uvádějí

Objevitel PJ Harvey, její hlavní tvůrčí opora, kytarista, producent a kapelník... ...dále producent přelomových nahrávek Tracy Chapman, Eels, Sparklehorse, 16 Horsepower, Rokia Traoré, Goldfrapp, Jenny Hval a mnoha dalších.

Předprodej vstupenek: Ticketportal, Ticketpro, Eventim, Ticketstream, Lucerna Music Bar, Rekomando

Svetozor_Program_21_Lida_fullmoon 9/19/13 4:32 PM Stránka 1

n 100x110 final.indd 1

14.05.13 15:41

& JUSTIN LAVASH PO Ř

O ÁN ÁD : PRO

dokumentární pondělí

Fascinace realitou pravidelné projekce v kině Světozor

Doku

IVAN GUTIÉRREZ & MADER ERA PETTR NIKL ESTER KOČIČKOVÁ THINNKABOUTSTING BÁRAA ZMEKOVÁ ROCK

9.11.

CAFÉ

ww w ww. w po p zdnisber.n zd d net e

WWW.KINOSVETOZOR.CZ

Projekt Pr Proj e je e rea ali lizová ová ván vá n za podpo podpory ry Nadac dacce Vodafone ne e Čes Če ká Č á repub epublika k

30/10 — 3/11 2013 PRAHA

8. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO KOMIKSOVÉHO FESTIVALU WWW.KOMIKSFEST.CZ

vinyl cd packaging www.xvinylx.com

vm_reklama_FM_100x110.qxd

7.1.2013



 

       

ka

e -lin on lk

ul

or át

   

21:03

Page 1

CE

NY

100 x 55 nej cesko:Sestava 1

1/18/12

9:48 AM

Stránka 1

...

100 x 55 roza:Sestava 1

1/17/12

1:55 PM

Stránka 1

Kavárna Potrvá www.potrva.cz

Ofélie:

Ono to bude zase ve verších?

Horacius:

Ne, to jen začátek se trochu rýmuje.

...

Srbská 2, Praha 6 po—pá 15—24

Design + Book Shop TACHOVSKÉ NÁMĚSTÍ 3 OTEVŘENO DENNĚ 14:00 – 00:00 WWW.BAJKAZYL.CZ 100 x 55 groovebar:Sestava 1

1/18/12

9:47 AM

Stránka 1

BETLÉMSKÉ NÁM. 8 PRAHA 1 – STARÉ MĚSTO TEL.: +420 222 220 689 E-MAIL: JBK@VOLNY.CZ WWW.GALERIEUBETLEMSKEKAPLE.CZ

MUSICLAND – NC PALLADIUM PRAHA 1 20 M OD VSTUPU Z VESTIBULU METRA B – NÁM.REPUBLIKY SLEVY 20 – 50% NA VYBRANÉ ZBOŽÍ

Submotion Orchestra

7.11.

Fléda 2013

přijďte na há

Brno

rooseveltova 17, šumperk / www.h-club.eu facebook. com/hclubsumperk

9 / 10

EF (SWE) 31/10 JAZZ TIBET CLUB OLOMOUC www.jazztibet.cz

Je pátek. Opět ho začne líbat, povalí ho na zem, začne z něj strhávat šaty. Jsem ještě panic.

Kavárna Potrvá www.potrva.cz

Srbská 2, Praha 6 po—pá 15—24

¡ ¡ RECORDSHOP GRAMOFONY PRÍSLUSENSTVÍ SERVIS

PO-PA O P A T O V I C K Á 2 4 W W W . P H O N O . C Z

MUSICTOWN – prodejna LP/CD/BLU-RAY/DVD Ondříčkova 321/22, 130 00 Praha 3 – Vinohrady t: +420 272 703 379, e: obchod@musictown.cz otevírací doba po–pá 10.00 až 19.00, so 10.00 až 15.00

www.musictown.cz

13-19

P R A H A 1

N O V É M E¡ S T O 2 2 2 5 2 1 4 4 8

Chaloupeckého 1903 / Blok 7, Praha 6, www.klub007strahov.cz, www.facebook.com/ klub007strahov, www.myspace.com/klub007strahov, email: agent@klub007strahov.cz, tel: +420 775 260 072, ICQ: 397-141-542 , Skype: klub007strahov

© Foto: Vojta Florian

YO LA TENGO PALÁC AKROPOLIS 6.11.2013 19:00

VSTUPENKY V PALÁCI AKROPOLIS A SÍTI TICKETPRO

Scrape Sound uvádějí: Silver Rocket a

13. 10. 20 13

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

t: suppor

UNKILLED EPOCHAL

r Praha – Lucerna Music Ba

/ 550 Kč : 450 Kč p u t s v , start 20.00 modelarmy.org .new w ww

Aleš Stuchlý Jiří Špičák Jan Bárta sobota 17.00 repríza

Generátor hudebních novinek na Radiu Wave

wave.cz

Hlavní partner výstavy Main partner of the exhibition

Generální partner galerie General partner of the gallery

Hlavní mediální partner Main media partner

Mediální partneři Media partners