Apacka: Reader vol.2

apaÄ?ka: reader II

{obsah} {prolog} {1} basics {2} reporty {3} milĂ˝ denĂ­Ä?ku {4} axetofall {5} dearest and beloved {epilog} {index} {end notes}

axe znamená ta, co píše {madmax: prolog} Apačka píše méně, všimli jste si? Dělám si legraci, někdy to tak vypadá, ale ve skutečnosti to není pravda. Možná není tolik textů v tištěném Full Moonu, neřkuli na webovém zinu, ale znamená to jen to, že hnízdí kousek za Jeruzalémem, čekuje Marrákéš nebo šmejdí prosincovým Thajskem a píše: půlnoc, třicet ve stínu, vlhkost 130, vítěz!

A u toho sepisuje bloček, cestopis nebo obojí najednou.

Vlastně neznám nikoho, kdo by psal tak přirozeně jako Apačka, což samozřejmě nemusí být výhra, neznamená to, že vás to zasáhne. Rád bych napsal, že se s tím narodila, ale takhle to nefunguje, dobře si pamatuju první texty, které jsem zaregistroval na Freemusiku a říkal si: co je to za pindu? Ne že by to bylo hloupé, naopak, jen s holkama si těžko poměřujete přirození. Coby korektor/editor vím přesně, jaká je to radost a potěšení, když potkáte autora, který je vypsaný a profilovaný, stojí pevně a tužku má v každé pazouře, píše i když spí, protože jinak nemůže. Není to grafomanie, je to, jako když jdete ven a zavazujete si tkaničky, něco, co umíte od prvního pískoviště, prvního polibku. Takhle funguje svět: někdo ho obchází, někdo sleduje, někdo si ho maluje, jiný žaluje.

Potkal jsem lidi, kteří mluvili o tom, že Apačka je ta, který všechno ví, všechno zná a všude byla, všechno viděla. Není třeba se bát toho, co nás přesahuje, každý máme vytýčený obzor, a pokud se tam něco nevleze, proč hledat hůl. Potkal jsem lidi, ale ve skutečnosti to byly ryby, reagovali jen na otřesy, žádné uši, žádný poslech. Ale cítili to možná ještě lépe než já. A já zase cítím její pokoru: před vlastními schopnostmi, před tím, co ještě jde a co už nejde vyjádřit, před smyslem prvního a posledního. Pro čtenáře není úplně jednoduché přepínat mezi mody „oficiálního“ textu a blogu, protože jedno vedle druhého působí zdánlivě nepatřičně, nespisovné texty jsou najednou až vulgární, vysoké a nízké jsou si blízko a pálí to. Kdyby šlo o beletrii, nikdo ani nepolkne, ale protože jde o publicistiku, s mnohým to škubne. Ale protože nejde o publicistiku v tradičně chápaném smyslu, chvíli nevíte, jak to celé uchopit. Žité a ne-kriticky nazírané je tu v těsném sepětí, Apaččino psaní vždycky přesahovalo zažité žánry a tradiční škatulky. Do takových pozic se musíte vypsat, musíte se stokrát přestěhovat a obejít tisíc měst, pokud nejste Otakar Březina, který sedí doma na dvorku a měří kosmogonii psychických těles jen tak od oka, pokud nejste pouliční prodavač Nového prostoru, který stihl dva životy a ještě má sílu o nich řvát.

Když jsem poprvé četl texty, které budou následovat, ošíval jsem se, protože jsem je znal. Obavy, že už mě to nebude bavit a že do ní jako do autorky uvidím až moc, že zmizí to kouzlo postupného odhalování, jako když si holku promilujete tam i zpátky, zvenku i naruby, a pak nevíte, co je láska. Paradoxně mě nejdříve bavily texty, které už jsem kdysi musel číst, ale nepamatoval si je. Něco spadlo pod stůl, jinému jsme zastřihli srst, přestavěli končetiny. A bude vás to bavit, opakovaně. Měl jsem říct, že všechny stránky jsou o muzice? Ale to přeci celou dobu povídám, jedna písnička vedle druhé, refrén za refrénem.

Nikdy Apačku neuvidíte, jak postává a neví, to spíš šmejdí Thajskem a píše: půlnoc, třicet ve stínu, vlhkost 130, vítěz! A u toho sepisuje bloček, cestopis nebo obojí najednou. Čekáte na román? Já taky. Všechno bude.

{basics: kapitola 1}

seriously {19. prosince 2010, 21:40} Někdy na konci léta 2010 jsem si řekla, že se konečně naučím poslouchat Woven Hand. Ať to tzv. stojí, co to stojí. A že je na to i vhodná doba, protože mi v životě něco chybí. Nějaký blázen. Nějaký psychopat! Dost jsem na tom dřela a hlavně zpočátku to nebylo lehké. Ale teď, teď už je to v pohodě. Už mi žádný psychopat v životě nechybí. (…) Super muzika, tihle Woven Hand. Zvláštní, temná a tajemná. Určitě to není žádný prvoposlechový rokenrol (kdysi byl, v rámci žánru). I když jsem nechtěla na stará kolena poslouchat složité „komplexní“ věci, nad kterýma se vyplatí přemýšlet, u Woven Hand udělám výjimku. Co už taky jiného?

jestli zítra vyjde slunce Festivaly jsou príma, ale takový, kde by hráli Unsane, Pearl Jam, Suma, Big Business a Wovenhand a nikdo jiný, aby vás to nemrzelo, se nekoná. Tedy pokud nebydlíte v autě a nemáte červený diplom z logistiky. {big business + unsane 30. 6. 2012, arena dreiraum, vídeň} Podobná sestava sice hrála druhý, logisticky mírně výhodnější den v Praze, ale Arena je Arena, byť byl koncert vměstnán do menšího prostoru DreiRaum a venku souběžně probíhal hipízácko-hardrockový open-air. Do rakouského line-upu přibyla Suma, švédské metalové trio hrající něco mezi sludgem, stonerem a doomem. Jinak řečeno bordel. Nápad připojit k buldozeru s cirkulárkou ještě radlici na odhrnování sněhu kupodivu nevzešla od pořadatele, ale od frontmana Unsane, který se s nima zná a sám je pozval. Nápad to nebyl vyloženě pitomý, jen... nedotažený. Venku bylo ještě v devět večer třicet stupňů, klub vykazoval parametry sauny a péáčko bylo tak nahlas, že jste po pěti minutách sbírali uši v rozlitém teplém pivu na podlaze.

Aspoň k něčemu bylo nečekané vystoupení dobré: člověk si zvykl na neobvyklé klima a zabijácký zvuk, a když nic jiného, Suma jsou sympatičtí vikingové a rozhodně nehrají úplnou tužku. Zůstala jsem bez pocitu zmaru až do konce. Big Business nastoupili ve třech: původní dvojici, Asterixe Coadyho Willise za bicíma a Obelixe Jareda Warrena s basou už dva roky doplňuje Scott Martin na kytaru. Hlavně ve starších skladbách bylo létající véčko jen na efekt, ale nepodezírám je, že by to mysleli jinak.

Jejich desku Here Come the Waterworks (2007) považuju v žánru stoner metal/legrace za nepřekonanou, ale naživo mám smůlu. Vždycky mají tak zprasený zvuk, že sotva chytám pauzy mezi skladbama, a Jared je tak mizerný vokalista, že byste ho nejradši vzali mikrofonem po hlavě – a dost možná by to znělo líp. Abych nekecala, hymny Just as the Day Was Dawning, Start Your Digging a hlavně Grounds for Divorce jsou pořád vysoko nad pomyslnou laťkou standardu stonerových koncertů. Jenom si je naživo nezazpíváte. Poslední desku Mind the Drift úplně vyignorovali, k dobru dali jednu novinku a Focus Pocus z debutu a za slabou hodinku bylo vymalováno. Z lidí v publiku lilo, takže nikdo za celou dobu ani necoural na záchod, a když sekuriťáci v pauze na přestavění podia otevřeli obrovská vrata, cítila jsem se, jako bych se poprvé v životě nadechla. Přitom to bylo zase jenom pivo, cigarety a zablešení psi návštěvníků venkovní akce.

Chris Spencer, zpěvák a kytarista Unsane, dostal kdysi ve Vídni po držce tak, že ho museli hospitalizovat. Historka je svatá, ale ani Chris nebude žádný Mirek Dušín – když hráli v Praze na podzim 2007, vytratil se beze vzkazu do noci a na hotel se vrátil až nad ránem, ožralý, s rozbitým nosem a ve zkrvaveném tričku. Zřejmě hledal vhodné modely pro obal další desky. Ta aktuální se jmenuje Wreck, nečekaně vyšla u Biafrova labelu Alternative Tentacles a cover zachycuje detail visící ruky, celé v krvi.

Brr. Nejsem žádná slečinka, ale je to fakt hnus.

Jak děsivě newyorské noiserockové trio vypadá (na bicí teď nicméně zaskakuje Coady Willis, Vinnie Signorelli je v nemocnici), tak i hraje. Dave Curran se z milého chlápka promění v sériového škrtiče baskytar, Chrisovi v bejzbolce naběhnou žíly tak mocně, že každou minutu očekáváte explozi, vodopád krve a fotografa, který to zachytí do dalšího bookletu. Místo toho přichází jen sprška potu a slin a brutální moment, první riff otvíráku (nové desky i koncertu) Rat, ne a ne odeznít. Unsane se drží novinky, ale věrní se dočkají i hitu Against the Grain, Scrape nebo famózní Alleged, jejíž intro Chris zahraje na foukací harmoniku. Vokál je přepálený a skoro se to nedá vydržet, a i když jste si mysleli, že po BigBiz jste nadobro hluší, nejste. Ale jednou, možná už brzo, určitě budete.

Po koncertě se v okolí klubu plouží zbytky zpocených a vyždímaných a zpocených a vyždímaných a zpocených a vyždímaných těl. Čerstvý vzduch blížící se půlnoci je fajn, ale je vám to jedno. Jestli zítra vyjde slunce, přežili jste koncert Unsane.

{pearl jam 2. 7. 2012, o2 arena, praha} Čeká nás svatý Eddie! Lístky na stání sice nejsou lepší než na stání u podia, ale aspoň vás žádný fanoušek nezapíchne žerdí polské vlajky. Pearl Jam slaví dvacet let existence, což je spousta let. Vím to, protože jsem si nedávno detailně prohlížela skupinovou fotku na konci prvního školního roku 1989/1990. Pumpař Eddie v té době někde surfoval a v hlavě převaloval texty k písničce Alive. Oh, and do I deserve to be? Is that the question? And if so... If so... Who answers!? Who answers!!? U kapel jako Pearl Jam si člověk může dovolit nostalgii i trochu patosu, none?

Třicet skladeb, dva přídavky, sečteno podtrženo dvě a půl hodiny hraní, když pomineme, že Vedder hostoval už v poslední skladbě předskakujících X, doorsovském coveru Soul Kitchen. Mám za to, že Pearl Jam jsou nejpoctivější kapelou na světě. Ví, kolik lístky na jejich koncerty stojí, vydupou si dva dolary z každého na podporu Vitalogy Foundation a fanouškům to pak v arénách do posledního halíře vrátí. To je koncept, který se mi líbí.

Upřímně... Z Eddieho jsem viděla jenom malou tečku, protože jsem v žabkách stála skoro na okraji arény, v novějších skladbách hledala na internetu jméno basáka, který v roce 2007 zaskakoval na turné Unsane (byl to Jack Nantz z Cop Shoot Cop), protože bych jinak neusnula, a v Animal přijímala textovky od bráchy s „iiiiiik“ a při Corduroy posílala to samé „iiiiiiik“ zpátky. Given to Fly, Elderly Woman, Not for You (kde si dal Vedder záležet na pozměnění textu ...with no power/ so much to do), Even Flow, Do the Evolution, Better Man, Yellow Ledbetter jako rozloučení – kapela to sice táhne dvakrát tak dlouho, ale na mě je i těch deset let až moc. Bylo to... super. Hned si zase půjdu po svých metalech a noisech a country, ale… bylo to fakt super.

{wovenhand 3. 7. 2012, szene, vídeň} „Aha. Takže to je jako fakt nějakej kazatel? A on čte z Bible? A u toho sedí, jo? Tyjo, to nevím, jestli mě bude bavit. Písničkář? Takový ten, co nikdy nepřidává, že? Fakt jsem zvědavý, z toho, jak to popisuješ, to asi bude něco extra.“ Jsem trochu nervózní.

Ne kvůli sobě, ale za bráchu: Wovenhand uvidí poprvé. Co tomu řekne? Edwardsova hudba se nedá dost dobře popsat, takže používám „trochu“ a „jakoby“ a „world music“ a „country“ a „fakt divnej“ a „šaman“ a „rituál“ a „jednou jsem si na jejich koncertě v Holandsku vzala nějaký houby a bylo to fakt hardcore“.

Je vedro a vlhko a na dvorečku klubu Szene padá pár prvních těžkých kapek. V noci má být úplněk, ale obloha je zatažená a na obzoru se zlověstně blýská. Neexistující dvoučlenná kapela Ash, My Love právě hraje podivně temnou variaci na starosvětské country, ale skončí dřív, než stihnu prolistovat knížku Black of the Ink. Stage zůstává postavená pro velkou kapelu. Že by ještě jeden support? Blbost, to jsou přece Edwardsovy mikrofony... Ale proč jsou tak vysoko? A co ty krabičky? Otázky, samé otázky. „Hej ségra, to ale není to, co jsi popisovala, že ne?“ Seběhlo se to rychle a zároveň hrozně pomalu. Na podium skutečně přišla kapela.

Hubený zpěvák s kovbojskýma botama a v Edwardsově klobouku sáhnul po Edwardsově Gretsch Tennessee Rose, za bicí se posadil Ordy Garrison, ten je taky Edwardsův, a vykopli písničkou, kterou jsem neznala. Ale protože jsem profesionálním hudebním fanouškem už řadu let, poznala jsem, že je to nahlas, že je to rokenrol a že ty riffy jsou metalové. Stál tam chlápek, co vypadal jako Edwards, zpíval jako Edwards, pohyboval se jako Edwards a měl bubeníka, jako má Edwards, akorát hrál... metal.

Rozhlídla jsem se kolem sebe: lidi mžourali, ale nikdo nevypadal vyloženě překvapeně. Co je, ksakru? Prošvihla jsem něco ve zprávách? Brácha za mnou házel nadšeně hlavou a já jsem se cítila jako úplný idiot.

Nebudu vás napínat, byl to Edwards, byli to Wovenhand a hráli rokenrol jak brus. Otvírák koncertu Glistening Black je ve skutečnosti poslední skladbou nadcházející desky The Laughing Stalk, která má vyjít začátkem září. O její zvuk se postaral Alexander Hacke (mj. také Edwardsův kolega z aktuálního reunionu Crime & The City Solution), což mohlo být dostatečné vodítko, ale... metal!? Vykulená jsem byla celý koncert, ale na nový zvuk jsem si zvykla rychle. A ráda. Zněly tak nejen nové skladby, ale i starší věci jako Holy Measure, Speaking Hands, Beautiful Axe nebo Winter Shaker. Jo – oni je prostě vzali a kompletně přearanžovali.

Nového basáka Gregoryho Garciu jr. a kytaristu Chucka Frenche ovívají ventilátory, z Edwardsových vlasů, rukou a trička crčí pot. V pauzách mezi těžko uvěřitelnými verzemi důvěrně známých písní haleká svoje šamanské modlitby a občas v tranzu vyvede nějakou otočku nebo si podupne do rytmu, který slyší jen on sám – jako kdysi, jenom vestoje. Klub se potí a tepe srdcem úplně nové, fantastické kapely; je to skvělý pocit a nelžu, když řeknu, že jsem nic podobného ještě nikdy nezažila. Edwards představuje hudebníky, Ordyho z legrace odmávne a na výkřik z publika Who’s the drummer!? jen pokrčí rameny a suše utrousí, I don’t know. A směje se. David Eugene Edwards se směje.

Po poslední Kicking Bird se otáčím na zplaveného bráchu a chystám se ho vytáhnout co nejdřív ven, ale schytám další podpásovku: kapela se vrací s přídavkem, novou skladbou As Wool. Masakr. Znovu zapochybuju, jestli jsme opravdu na koncertě Wovenhand. Vždyť mi to nikdo neuvěří, proboha! Vytahuju telefon a stojícího Edwardse

fotím, přitom mě napadá, že bych měla okamžitě poslat textovku minimálně třem tisícům lidí, ale jen rychle secvaknu spoušť, přístroj strčím do kapsy a jdu se věnovat bezskrupulóznímu zírání. Hlavou se mi přitom honí, ježíši, tohle je fakt boží.

Venku jsem si vzpomněla na větu ze Spoonmanova reportu z londýnského vystoupení Wovenhand, kterou jsme otiskli před dvěma lety ve druhém Full Moonu: „Pršelo, hrozně pršelo, jako z Bible to bylo.“ Tohle nebylo z Bible, pakliže někde v Novém zákoně nesvítí oranžový neon hudebního klubu, a navíc tam nahoře byl úplněk – to už by bylo trochu trapné. Tenhle déšť mě probral ze zamyšlení, strčila jsem knížku Edwardsových textů a kreseb pod tričko a běžela o dva bloky dál pro auto. Kapky na holé kůži nepříjemně chladily. Přes upřímné nadšení ve mně rezonoval smutek z náhlého konce epizody, která pro mě znamenala víc, než se dá opsat pomocí žánrů a stylů. „Sis, myslíš, že už nikdy nebude hrát tak, jak jsi mi vyprávěla?“ Nevím, bro. To fakt nevím.

devátou runou {roadburn 2011} S lístkama na Roadburn, alternativní metalový festival v holandském Tilburgu, je to těžké. Poslední roky (v roce 2011 se konal 16. ročník) jsou vyprodané za dvacet minut půl roku před termínem a víc než patnáct set jich do prodeje nejde. V průběhu času si je můžete pořídit na eBayi nebo po různých serverech, ale mizí stejně rychle. Pak sem přijedete a před klubem 013 potkáte minimálně pět lidí, kteří svůj lístek prodávají za původní cenu, protože jim do toho vlezlo něco důležitějšího: třeba svatba. Nedá se na to ale moc spoléhat.

Proč je lepší jet na Roadburn, než se ženit? Je to festival, který vytrvale popírá všechno negativní, co s sebou festivaly obvykle přináší. Zaprvé, není to open-air a zázemí klubů 013, V39 a Midi Theatre je luxusní. A když píšu „luxusní“, nemyslím tím, že si můžete koupit pivo a párek. Zadruhé, line-up festivalu je luxusní. Když píšu „luxusní“, myslím tím, že tady v jeden den hraje dvacítka kapel, které jsou ve svém žánru špičky a/nebo jeho pionýři. Asi to nebude zajímat lidi, kteří jezdí na Rock for People, ale možná by to mohlo zajímat lidi, kteří jedou na Rock for People kvůli Cancer Bats.

Publikum Roadburnu není o nic otravnější než třeba publikum Brutal Assaultu nebo Hellfestu (rovněž s ohledem na to, že jsme v Holandsku, zemi legálních drog), ale minimálně do počtu je jich několikanásobně míň. A je to tady hrozně hezký!

Jelikož mi na cestě sparingpartnerovali dva kluci, z nichž jeden nikdy nebyl v Amsterdamu, vyrazili jsme ještě pár dní před festivalem právě tam. Shodou okolností hráli v klubu Paradiso The BellRays. Netvrdím, že jsem kvůli tomu nelobovala za příjezd v úterý, ale do Paradisa bych šla i na Chinaski. I když bych celý koncert zůstala zavřená v kuřárně. Plán pokračoval přes Den Haag, kde hráli den před Roadburnem Wovenhand, na tři dny do Tilburgu (bez nedělního Afterburneru) a po festivalu rovnou zpátky do Prahy. Z programu, čítajícího plus minus stovku kapel, mě lákalo jen pár jmen a už nějaký ten pátek odmítám na festivalech přebíhat ze stage na stage, abych „viděla všechno“. Je třeba myslet na to, že potřebuju taky kafe a pracovat, takže dva tři koncerty denně bude slušnej standard, hezkej večer. Letos jsem chtěla vidět Wovenhand (ano, s koncertem v Haagu dvě vystoupení v řadě), Godflesh, kteří hráli kompletní debut Streetcleaner a Tiny Tears EP, Soilent Green, Wardruna, možná Shrinebuilder a Sunn O))), Weedeater, Voivod, Scorn, Yakuza, Imaada Wasifa a jako tečku výletu

Swans. Pak jsem zjistila, že Godflesh se kryjou s Wardruna, a, Justin odpustí, dala jsem přednost vikingům. Jen bůh (Odin) ví, kdy je všechny zavřou za žhářství.

V Amsterdamu jsem dostala geniální nápad: na první koncert Wovenhand v Haagu si nakoupím houby. Riskuju sice smrt, na druhou stranu myšlenka halucinací a Davida Evžena mě bavila víc než jakýkoliv jiný bláznivý nápad letos. A i kdyby se mi to vymklo z ruky, budu mít ještě jeden koncert Wovenhand k dobru na Roadburnu.

Takže co. Takže vítěz.

{the bellrays 12. 4. 2011, paradiso, amsterdam} The BellRays jsou „esenciální povinnost“, jak říkal Míra Pátý z Day After, když mi kdysi dával jejich album In the Light of the Sun (2002). Fungují přes dvacet let a možná desítku řadových desek víceméně garážového rock’n’rollu. Byl to ostatně Páťák, kdo mě naučil poslouchat Gun Club, Detroit Cobras nebo Dirtbombs (i když ty jsem musela objevit sama teprve nedávno – přitom esenciální povinnost!).

Naživo jsou BellRays hezký zážitek. Záměrně nepíšu nečekaný, nezapomenutelný nebo esenciální, jelikož silnější zážitky přišly záhy, ale rozhodně to byla zábava v tom nejlepším slova smyslu. Frontmanka Lisa je ďábel. Má překrásný černý soulový vokál, afro jako blázen a tak vysoké podpatky, že by mohla z fleku nastoupit do východní konference NBA. Hudebníci (mladý bubeník, mladý basák a kytarista, který vypadal jako Miloslav Šimek) si to sice dávali hezky, ale ona byla minimálně o level výš. Netuším, co přesně hráli – zřejmě průřez diskografií a pár nových písniček z poslední desky, loňské Black Lightning. Publikum hecovali úměrně svému zapálení a náladě, zvýšené teplotě v klubu a 110dB, kterážto informace blikala v rohu u zvukaře. Skoro mě mrzelo, že jsme si nedali víc drinků. Mohli jsme si zatančit.

BellRays hráli v malém sále v prvním patře, velký patřil reggae a jednomu z milionu potomků Boba Marleyho. Bylo tam lidí jak psů a ještě na reggae diskošce, která následovala, všichni trsali jako o život. Vyčazení pohodáři vs. amsterdamská hipsterská mládež. Legrace.

{wovenhand 13. 4. 2011, paard van troje, den haag} Paard van Troje, kde hráli ve středu večer Wovenhand, je haagské Divadlo Archa. Velké foyer, strohý funkční sál bez kudrlinek, železný ochoz, kapacita tisíc lidí. Prostorné jeviště, na kterém v době našeho příchodu hráli Eklin, tanečně triphopová, asi pětičlenná formace s frontmankou, která byla evidentně na drogách. Nebyla ten večer sama.

Nápad koupit si houby vyhodnocuju pár dní po zážitku jako dobrý, ale ještě v Amsterdamu jsem si tolik jistá nebyla. Já na to zas tak moc nejsem. S „turistickými jointy“ v amsterdamských coffeeshopech mám spíš špatné zkušenosti a určitě jsem se nechtěla pozvracet, takže rozhodnutí padlo na psychedelika. Důvody jsou nasnadě, ale pro jistotu: vidět Wovenhand ovlivněná halucinogeny by mohl být jiný druh zážitku.

Třeba bychom si s Edwardsem našli společnou řeč – ten člověk žije v úplně jiném světě. Taky nedávno vyšel český překlad sedmého dílu komiksu Preacher a tam má Jesse bezva trip, končící setkáním s Bohem (a Svatým Zabijákem). Bude to jako v komiksu!

Jak jsem si přečetla v informačním letáku, nebyly to oficiálně lysohlávky, ale lanýže, což způsobuje jejich legálnost. Koupila jsem 10 gramů Psilocybe Atlantis, „začátečnické balení“. Atlantis údajně funguje podobně jako extáze, což nedokážu posoudit, a chemické složení, resp. účinná látka je stejná jako v LSD. Vypadá to strašně. Kus plesnivé houby na důvěře nepřidá, a nejhorší bylo zjištění, že to musím sníst a „důkladně rozžvýkat“, už jen z toho pomyšlení mi bylo šoufl. Ale byla jsem překvapená: chutná to asi jako kešu oříšky, neslané a nepražené. Nekecám. Snědla jsem to, když dohrála předkapela.

Asi dvacet minut se nic nedělo, kromě toho, že nazvučili Wovenhand (klasický setting: frontmanova židle, dva mikrofony, do půlkruhu rozestavěné cajky, bicí a klávesy a uprostřed koberec) a mně začalo být horko. Edwards má delší vlasy sepnuté sponkou se dvěma pírky, pěstěný plnovous a vypadá jako Vašek Havelka. Halucinace?

Jen se smějte. Na bicí hrál Ordy Garrison, klávesy a různé zvuky (perkuse, bonga) jistil Jeff Linsenmaier. Chyběl basák Pascal Humbert, který se – údajně ze zdravotních důvodů – chce věnovat už jen kapele Lilium. Jeho nedávný a náhlý odchod je i příčinou několika zrušených evropských koncertů. Jeden z mých sparingpartnerů, který viděl Wovenhand živě poprvé, říkal, že mu tam zvuk basy chyběl. Jaké hráli skladby a v jakém pořadí, jsem se dozvěděla až na výjimky zpětně. Vybavuju si je téměř všechny, ale v průběhu koncertu mě setlist velmi netradičně nezajímal a ani jsem ho nevnímala. A byl to docela hezký pocit, jinak jsem totiž typ člověka, který chodí na koncerty Slayer poslechnout si Raining Blood a Angel of Death, přestože všechny jejich songy jsou stejné, a jsem nešťastná, když je nezahrajou.

Měla jsem kupodivu skvělé načasování; když nastupovali Wovenhand, už jsem byla na cestě za pravdou. Nebylo to jako tráva nebo hašiš, kdy je všechno zpomalené a „pohodové“ (když vám není blbě), necítila jsem euforii, resp. ne větší než obyčejně na koncertech. Neměla jsem halucinace: všechny věci a barvy se chovaly normálně nebo alespoň v rámci toho, co je normální u Wovenhand. Edwardsovi jsem nerozuměla o nic víc, čili téměř vůbec, a ani jsem mu nebyla (vnitřně) blíž. Asi bere něco jiného?

Ale. Věci se děly v hlavě a myšlenkách. Přede mnou byla kapela, jež neustále vyžadovala pozornost, takže moje myšlenky se – příjemně – cyklily kolem Edwardse, ovšem v bizarních, ne zcela přenosných souvislostech. Zkoušela jsem myslet na jiné věci, ale nešlo to. Zpátky mě nevtahovala hudba, ale myšlenky na ni. Čas plynul jinak, podivně, jednotkou byla jedna písnička (zvukově ohraničený úsek), ale zároveň nebyla nijak důležitá. Neměla jsem pocit zpomalení času, spíš nastávalo jakési nepočitatelné vakuum. Víc než na koncertě jsem si připadala jako na nějakém (náboženském, přesněji indiánském nebo šamanském) obřadu, což bylo dané Edwardsovou performancí.

Přiznám se, že mě to celé bavilo víc než o den později za střízliva na Roadburnu, ale taky bylo jasné, že to nemělo nic společného s výkonem kapely, který byl v Tilburgu ještě vyhrocenější. Nechtěně mi ten večer kolidovaly tři reality: okolní současnost, kterou by dobře popsal třeba sekuriťák Paard van Troje, Edwardsova podivná rituální performance a moje chemicky zkreslené vnímání. Sledování pevného bodu na obzoru, jak doporučuje příručka, by asi nebylo tak zajímavé.

Krátce po koncertě mi psal Vac Havelka, něco potřeboval. Místo odpovědi jsem odepsala, že jsem právě viděla Wovenhand a že David Evžen má plnovous a vypadá jako on. Odepsal mi „ty brepto“, ale ve skutečnosti byl určitě rád. Z dalších pozitiv, které mi jinak ne-ne-zbytný (typ slova, které jsem na tripu používala často) zážitek přinesl, bylo několik postřehů o mně samotné. Věci nebo vlastnosti, o kterých vím, ale jsou zasunuté hluboko v hlavě nebo se jen tak bezprizorně a tiše rozprostírají v hlavě. Celé

se to odehrává téměř výhradně v myšlenkách a za výsledek jste zodpovědní jenom vy sami. To je fér.

Ráno jsem v hotelu zaspala, což znamenalo, že bylo všechno v naprostém pořádku.

Nebylo mi blbě, nemotala se mi hlava, žádné sny ani noční můry jsem si nevybavovala a nic nenasvědčovalo žádné katastrofě, přestože jsem bydlela v pokoji číslo 13. Byla jsem starší jen o jeden jediný den. A právě začínal další.

{wovenhand 14. 4. 2011, 013, roadburn, tilburg} Nikdy (a zejména poslední rok, od posledního pražského koncertu vloni v květnu) bych neriskovala koncert Wovenhand, kdybych nevěděla, že budu mít brzy druhou šanci, což v tomhle případě znamenalo hned druhý den. (Smrt nepřicházela, jak vidno, vůbec v úvahu.) Tím spíš, že to bylo na festivalu, jako je Roadburn. Ne, není jenom o metalu a ano, Edwards má rád High on Fire, ale když pak v chodbách klubu potkáte Gaahla, pro kterého je Satan ztělesněním svobody (nebo pro kterého je „ztělesněním svobody Satan“), o vzájemném pochopení zapochybujete.

– [At Roadburn,] you’ll be in front of people who are completely against religion. Besides this extreme music, it’s the one thing that unites them all...

– Well, I’m against religion too, so I’ll be in good company then.

Autor rozhovoru s Edwardsem Stefan Raduta (který mimochodem fotil i na Roadburnu) se možná vyjádřil nepřesně, resp. nerozvinul otázku. Ano, publikum Roadburnu může být a zřejmě ve většině případů je zcela proti náboženství (církvi), ovšem pro nemálo z nich to znamená být zároveň proti Bohu nebo – přesněji – proti víře v existenci Boha. Za publikum složené výhradně ze satanistů by byl Edwards zřejmě radši, ježto pokud někdo uctívá Satana, připouští existenci Boha. (V průběhu koncertu někdo tweetoval: „David hates you satan-worshipping motherf#ckers!“) Druhá věc je, že vystoupení Wovenhand, zejména s poslední deskou Threshingfloor, může být – např. pro fanoušky Pentagram – šokující, a to v každém aspektu. Jeviště, hudba, výraz a výzor frontmana, zpěv, způsob komunikace s publikem, texty. Nemusíte být na drogách, aby se vám koncert Wovenhand zdál divný.

Dostali relativně dobrý čas na hlavní stagi první den festivalu, což znamenalo, že bude plno, odhadem dva tisíce lidí. Jeviště bylo výjimečně uspořádáno jinak: Edwards neseděl uprostřed, ale na pravém kraji, a do půlkruhu byl rozestavený zbytek, indiánský koberec uprostřed. Zvučili akademickou čtvrthodinku, publikum bylo dlouhé minuty před začátkem paralyzováno napůl zvědavostí, napůl nedočkavostí. Who is who was who is to come? Po krátkém intru vystartovala trojice k nepoznání změněnou Kicking Bird. Abych byla upřímná, měla jsem problém poznat víc než polovinu setlistu. Skladby, které jsou na deskách zvukově vymazlené a vypiplané, dostaly naživo obrovský důraz díky bicím a výrazným perkusím, což umocnilo děsivě šamanský odér, který celým vystoupením prostupoval. Edwards má zvláštní dar (kromě jiných): kombinuje krajní naléhavost se stejně extrémní apatií k publiku a obecně k dění okolo. Některá jeho gesta mohla být chápána v lepším případě sporně (ironické, povýšené pohledy, vzteklé pohyby, výkřiky), nikdo jiný nebyl součástí jeho divokého obřadu. Jestliže v Haagu Edwards utrousil na závěr rychlé „thank you“, v Tilburgu neřekl nic. Tedy samozřejmě kromě všeho, co chtěl říct.

Na ploše ani ne desítky skladeb už to vůbec nevypadalo jako turné k albu Threshingfloor (což není, nicméně aktuální regulérní koncerty poslední desku protežují), setlist vybírali ‒ netvrdím, že vždy citlivě ‒ z kompletní diskografie včetně debutu (Your Russia). Nejpůsobivější byly skladby hrané na starobylé banjo (Sinking Hands, ale ještě víc Kingdom of Ice), drobné improvizace nebo momenty, kdy tělo kytary používal jako perkuse (Elktooth). Všechny skladby provázelo frontmanovo extrémní zaujetí a totální emfáze a nevím, jestli to byl Roadburn nebo momentální projev kapely, ale takhle jsem Edwardse v minulosti vyvádět neviděla. „Skladby mi napovídají. Nezpívám je, ale žiju, a ony prostupují mnou. Když jsem na podiu, pochopitelně vím, co mám dělat, jak se chovat a jak hrát, ale ve skutečnosti je mi to jedno: jde mi jenom o sdělení. Dělám to přesně tak, jak to cítím, a nezáleží mi na tom, jestli je to správně nebo jestli to vypadá dobře. Prostě to tak je.“ „Heya! Heya! Heeeeyya!“ Edwards stojí na okraji jeviště, v ruce drží mandolínu a křičí z plných plic. Pokud jste dost blízko, vidíte jiskry v očích. Hubenou postavou probleskuje útočnost šílence a zároveň soustředěnost zenového mistra. Vůbec ten průsečík nechápu. Lidi na něj zírají, někteří v úžasu, jiní pobaveně, další nevrle: ozývá se nejen echo jeho halekání, ale i bučení nebo smích. Pochybuju, že to Edwards vnímá. Bůh ví (sic!), co v hledišti doopravdy vidí. Když před závěrečnou Raise Her Hands vzkáže posunkem zvukaři, že s nadcházející skladbou končí, nikdo nepochybuje, že vytleskávání bude ztráta času.

Podobně jako v Haagu, i na Roadburnu jsem se několikrát za večer přistihla, jak si přeju, aby to nikdy neskončilo. Přestože skladby, které hrál, si doma nepouštím, přestože poloha, do které se Wovenhand v průběhu koncertu několikrát dostali, mi byla takřka nepříjemná, přestože s Edwardsem jeho svět nesdílím. Když jsem se pak vrátila ke Zjevení v Bibli na hotelu, měla jsem chvílemi pocit, že čtu jeho texty, a tíha proroctví mi evokovala vyhrocené části zvláštního a (zase) nezapomenutelného koncertu.

To by byl David Evžen asi rád!

{wardruna 14. 4. 2011, midi theatre, roadburn, tilburg} „Although Gaahl is/was a satan worshipping asswipe with a 12” inverted phallice up his asshole at all times, his ability to adapt a personality into something different, aka Wardruna is quite brave of him.“ Wardruna je projekt norského hudebníka Einara Selvika aka Kvitrafna (v minulosti člen Sigfader, Jotunspor, Dead to This World nebo sezonní bubeník Gorgoroth), jehož stálými členy jsou ještě zpěvačka Lindy Fay Hella a Kristian Espedal, známý spíše jako Gaahl, byvší frontman Gorgoroth. Právě s ním je projekt spojován nejvíce, přestože přispívá pouze vokály a občas hudebními nápady. Koncertní sestavu doplňuje ještě druhá vokalistka, bubeník/perkusionista a pátý do party, houslista/multiinstrumentalista. S nástroji je to ve Wardruna nicméně složitější. Debut Gap var Ginnunga vyšel v roce 2009 coby první díl trilogie Runaljod (další díly se budou jmenovat Yggdrasil a Ragnarok) a na pozadí skandinávského spiritualismu a tradic zpracovává téma runové abecedy. Hudebně by se dala Wardruna s rezervami popsat jako ambient s prvky folku, world music a elektroniky (samply vody, ohně, kamení, hromu, větru nebo deště). Originalitu přinášejí i zvláštní, často ručně vyráběné nástroje: kozí a kraví rohy, perkuse a chrastítka, bubny ze srnčí kůže, tradiční vikingské instrumenty (housle)... Na albu jsou Wardruna spíš umírněným, meditativním projektem. Nevím,

jestli je to dětskou fascinací dávnověkou vikingskou kulturou nebo slabostí pro Skandinávii vůbec, ale album Gap var Ginnunga mi učarovalo okamžitě. Potřebovala jsem, aby byl koncert Wardruna dobrý, protože stáli proti Godflesh, kteří na velkém podiu klubu 013 hráli v celé délce desku Streetcleaner, a sama se divím, kde jsem vzala odvahu uvěřit, že budou „lepší než nejlepší“.

A nelitovala jsem. Nelitovala jsem od prvního zvuku intra, kterým byl sampl blesku (hromu), tak hlasitý a věrný, že jsem se instinktivně přikrčila v očekávání deště a ve vzduchu skoro cítila elektřinu. Živě byla Wardruna mnohem, mnohem hlasitější a důraznější než na albu, které přehráli od první do poslední, osmé runy. Vokály obstarávaly dvě zpěvačky a Kvitrafn byl ten, který to svým recitálem (a hypnotickým šeptáním nebo křikem) táhnul, Gaahl, stojící téměř ve stínu na okraji podia, byl jen jeden ze tří doprovodných vokalistů. Stage hrála mnoha netradičními nástroji a hudebníci byli oblečeni do jednoduchých, „přírodních“ outfitů, ale nešlo o žádné divadlo, naopak. Všechno bylo maximálně civilní, žádný patos ani kýč se nedostavil.

Pasáže, kdy skladby končily v divokém hromobití, nebo se naopak ztrácely v šumění deště, byly jako z jiného světa a odráželo se to i na potlesku konsternovaných lidí, kterými se Midi Theatre naplnilo až v průběhu koncertu (holt Godflesh). Snad díky tomu, že jsem prakticky nic neočekávala, zůstala jsem úplně paf.

Sága Hávamál, jedno z nejdůležitějších děl severské mytologie, hovoří na runách psaných krví o tom, že bůh Ódin obětoval sám sebe, aby dosáhl vyššího vědění – a tohle vědění pak v runách předal dál. Legendy vyprávějí, jak bohyně Norny, spřádající osudy bohů a lidí, vyjevily, že v budoucnu přijde Ragnarok, osudný den konce světa, kdy v žáru zahyne země a všechno živé a strom Yggdrasil se zhroutí. Paralely s křesťanstvím? Nasnadě. Těším se na pokračování trilogie. Jsem na metalovém festivalu, nebo na teologickém semináři?

{sunn o))) 15. 4. 2011, 013, roadburn, tilburg} V pátek jsem přijela pozdě večer. Parkovala jsem v garážích hned vedle klubu 013 a už u závor jsem i přes neúměrně hlasité rádio slyšela podivný hluk. Odtušila jsem partičku metalistů, kteří pořádají večírek v autě; nebylo by to poprvé. Jakmile jsem se ale blížila ke stěně sousedící s 013 a cpala auto do vyznačeného chlívku, cítila jsem nepatrné chvění. Co to, krucifix, je? Otevřela jsem dveře a dotkla se podrážkou země.

Bylo to jako ve filmu. Betonová garáž pulzovala a bzučela, jako by čekala, až železné konstrukce popraskají, plexiskla se rozsypou a kus země se propadne nejmíň do pekla. To musí být jedině Sunn O))), napadlo mě. A hned nato, ježíši, snad to neslyší Gira.

Určitě je bude chtít trumfnout.

Vešla jsem do foyer 013, kde všechno vibrovalo o několik škál Richterovy škály víc než v garáži, navíc byl všude dým. Všude. Zadýmili tam všechno. Chodby, bary, vegan foodcorder, box office, všechno bylo zahaleno sladkým vanilkovým kouřem tak, že i v kuřárně se dalo víc nadechnout. A rozhodně tam bylo vidět na krok. Nadechla jsem se odvahy a vykročila dál, vstříc dveřím bezprostředně k podiu. Našlapovala jsem opatrně, ježto jsem viděla jen obrysy a siluety postav. Že je totálně natřískáno, mě vůbec nepřekvapilo – Sunn O))) byli kurátory pátečního dne. Proboxovala jsem se dovnitř a vzápětí neuváženého kroku zalitovala. Jsem starej, unavenej a z koncertů dávno ohluchlej chlap, přesto jsem si musela zacpat uši, protože to zkrátka nešlo. Nešlo to vydržet! A pak jsem se podívala kolem sebe.

Pár metrů přede mnou jsem jen tušila stage, kde si zrovna O’Malley něco šteloval.

Taky to ale mohl být Anderson, že. Taky to mohl být mimozemšťan, který tady v reálném čase dělá pokusy na dvou tisících lidech a oni mu tleskají. Celý sál byl pochopitelně v mlze, probleskovala jenom fialová světla ochozu a modré světlo podia. V tu chvíli jsem nenáviděla celý svět: pitomce, co tohle vymysleli, a pitomce na druhé straně, co jim zobou z ruky. Nedalo se to absolutně vydržet. Vůbec. Ani stát se zacpanýma ušima tam nešlo.

Přišla mi textovka, tak jsem si na chvíli přestala chránit uši před masakrem a ozářila displej. Bohužel se všechno třáslo tak, že jsem sotva rozpoznala okraje dotykové klávesnice, natož abych byla schopná přečíst slova složená z tančících písmen. Hystericky jsem se rozesmála, ale nikdo mě neslyšel. Ani neviděl. Připadala jsem si jako na opuštěném malinkém ostrově, kde na chodníku vedle mě přistává Boeing 377 Stratocruiser.

Jestli jste byli cca před dvěma lety na koncertě Sunn O))) v pražském Sacre Coeur, znásobte si ve vzpomínkách hlasitost tak třikrát a pak si budeme povídat. Jenom se neuslyšíme. S těmi, kdo Sunn O))) nikdy neviděli, si můžu taky povídat, ale ne o jejich koncertě, ale třeba o háčkování. Krátký sloupek, dlouhý sloupek, řetízkové oko, polosloupek, háčkovaná čepička, háčkovaný pytlíček s kytičkou, háčkované vajíčko... lalala!

{shrinebuilder + swans 16. 4. 2011, 013, roadburn, tilburg} V sobotu hráli Sleep, Saint Vitus, Neurosis a Melvins. Jéje... to by bylo, viďte. Ve skutečnosti hráli Shrinebuilder, aktuálně nejvíc super superkapela na světě. Přiznám se, že když se někdy kolem roku 2008 objevily první informace a fotky, byla jsem u vytržení. Kelly! Cisneros! Wino! Crover! Něco jako jaro, léto, podzim a zima nebo Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Rozumíme si? Eponymní debut mě ale bavil jenom chvilku, resp. přišel v době, kdy jsem potřebovala poslouchat strašně, strašně moc country.

A Shrinebuilder nejsou country. První koncert v Praze (na kterém jsem se dokonce měla podílet jako promotér) zrušila, stejně jako celé evropské turné včetně vystoupení na loňském Roadburnu, sopka na Islandu, druhý pokus jsem z různých důvodů odpískala a ani tam ve finále nešla. Co zpočátku vypadalo jako „nová víra v metal“, mi ve finále tenhle žánr v jeho post-období ještě vzdálilo. Ale tak když už jsem tady? „Ahoj všichni. Jsme Shrinebuilder a máme rok zpoždění,“ zahlásil na úvod Dale a já se pousmála. Kéž by to byl jenom rok. Jsem si skoro jistá, že kdyby s podobným žánrem (říká se mu familiárně „uspávači hadů“) vyrukovali v době mezi deskama The Eye of Every Storm a Given to the Rising od Neurosis (ke kterým mají Shrinebuilder přece jen nejblíž), byla by to pecka. Takhle je to jen další postmetalová parta, navíc postižená čtyřma osobnostma s tak specifickým způsobem hraní, že jakákoliv kolaborace nebude přirozenou syntézou, ale pouhou fúzí čtyř institucí. Když nicméně odhlédneme od toho, co hrají, je to zdaleka nejlepší sestava ve všech galaxiích všech dob. Že jsou jaro, léto, podzim i zima géniové a virtuózové, o tom taky žádná. I kdyby vás hudba Shrinebuilder k smrti nudila, můžete hodinu a půl zírat na ty čtyři figury, obdivovat a vzpomenout tu na Neurosis, tu na Om, tuhle na St. Vitus...

Robert Scott Weinrich aka Wino, kytara. Fancy švihák, suverén. Grácie, s jakou si přehazuje svoje dlouhé šedivé vlasy, úzké džíny, kovbojské boty a tílko, potetované vypracované ruce... sexy. Lehkost, s jakou hraje na kytaru, je odzbrojující. Jeho vyhrávky

nejvíc připomínají poslední sólovku, nicméně rukopis je jasný už z dob Obsessed a Saint Vitus. Wino je vstupní branou ke stovkám hodin té nejlepší metalové muziky.

Dale Crover, bicí. Mánička, bavič. Kdo by neměl rád Melvins? A kdo popře, že Crover je geniální bubeník? Al Cisneros, baskytara. Introvert, typ jouda. Učí šachy. Dává si na čas. Om založil v roce 2003, pár let po rozpadu doom metalových Sleep (vedle Om z jejich prachu vzešli ještě High on Fire kytaristy Matta Pikea). Jeho basové linky jsou podobně hypnotické, ale kouzlo Om spočívá především v tom, že jsou na podiu jenom dva. Poslední deska se jmenuje God Is Good – i Cisneros má, podobně jako třeba Edwards, „hafo jasno“. Scott Kelly, kytara. Jednoznačně ten nejzlejší. Nástroj v jeho lopatách vypadá jako mávátko, zejména ve srovnání se štíhlým Winem. Momenty u mikrofonu připomínají Neurosis tak urputně, až byste skoro začali pochybovat o dobrých úmyslech, ale právě jeho vokály jsou v celé, jinak až příliš monotónní produkci osvěžující (pokud se dá takové slovo u tohoto žánru beztrestně použít).

Mohla bych teď napsat, že koncert Shrinebuilder trval snad rok a vystřídala se v něm všechna roční období. A ať to zní jak chce pitomě, nic naplat, takhle to bylo. Na druhou stranu je fajn, že kluci dělají, co je baví, a svou přítomností nám jednak nedávají zapomenout na to, co bylo kdysi, a zároveň vdechují naději lepších zítřků: novou desku Om, sólovku Scotta Kellyho, koncerty Melvins nebo Winův aktuální projekt Premonition 13. Taky jsem mezitím udělala rekord na svým telefonu ve hře jménem Bubble Breaker (style MegaShifter). „Swans will perform in pink ballet outfits and play banjos, intense gay versions of their heavy music.“ Vymazlený festivalový průvodce je jednou z vizitek dobře zvládnutého festivalu a ten roadburnský byl letos docela legrace. Byl vytištěný na hezkém ofsetovém papíře, u Swans použili stejnou fotku, jako my tehdy na obálku, a vůbec mi připomínal Full Moon. Tady jsem doma! Swans regulérní program festivalu na hlavním podiu v sobotu v noci uzavírali.

Bezpečně opřená o zábradlí ochozu jsem sledovala neúměrně dlouhé intro, hudebníci courali na jeviště déle než půl hodiny. Publikum vypadalo trpělivě, ale nikoho ani nenapadlo tleskat nebo pískat. Sál byl zahalený v temnotě, z repráků se ozývaly nepravidelné Thorovy úhozy do jakýchsi železných perkusí a okolí se připravovalo na sonickou apokalypsu. Udělala jsem druhý rekord v Bubble Breaker.

Intro se přelilo ve zlobu skladby No Words/No Thoughts, Michael Gira dal volný průchod bestii, kterou v sobě schovává. Mezi náma, ten chlap je na podiu úplnej magor. Sice si, narozdíl od třeba Edwardse, uvědomuje přítomnost a okolní svět, ale jinak jeho počínání vysvětlitelné není. Publikum samozřejmě ignoroval, zato téměř bez přestávky řval na kapelu, která zase vypadala, že ignoruje jeho (tedy aspoň Westberg se tvářil, že se ho frontmanova hysterie netýká). Nemůžu si pomoct, ale Gira mi svou zarputilostí a gestikulací připomínal projev pro Říšský sněm, chybělo už jenom sborové Sieg mňau. Na dřeň surové a cappella pasáže v Jim se setkávaly s hrobovým tichem, starší skladby I Crawled nebo Sex, God, Sex s natěšenými výdechy. „We play tomorrow night at Roadburn Festival in Holland. We have slept perhaps six hours in the last three days. Should be interesting! (...) God save us all!“ No prosim. Gira vypadal trochu jetej, ale původně jsem to připisovala alkoholu a drogám, ostatně jsme v Holandsku. Na druhou půlku koncertu, v průběhu nové skladby Avatar (k novince ještě přibyla The Apostate a Gira se někde nechal slyšet, že výhledově chystají vydání živáku) jsem statečně sešla do hlediště pod podium. A nebyl to dobrý nápad. Stála jsem sice vedle Scotta Kellyho, ale Eden Prison jsou muka. Sunn O))) ten teror prováděli

aspoň plošně a vibrace byly cítit v celém těle rovnoměrně; zvuk Swans by se dal přirovnat snad jen k tomu, když k vám někdo přijde zezadu a do spánku vám zatne sekeru. Není to ani zábavné, ani vtipné.

Sleduju Giru u mikrofonu: „The supine wild beast upon the slab would gladly rip the throat from God...“ Nehraje na kytaru, takže má obě ruce volné. Levá mu sklouzne do kalhot a ne, nevypadá to, že si potřebuje upravit pásek. Nevím, kolikrát to za večer udělal, ale při Eden Prison asi pět minut naférovku masturboval. Jakýpak copak, žejo.

Poslední skladbou v přídavku, který celý koncert protáhl přes slušné dvě hodiny, byla Little Mouth. Girův závěrečný recitál „And may I find my way to the reason to come home...“ už jsem poslouchala z kuřárny, přesto zřetelně a čistě. Neutečete. Přemýšlela jsem, co mě na Swans tak baví, když je to vždycky tak děsivý zážitek. Asi nějaké masochistické potřeby, něco podobného, jako nechat se jednou za čas při sexu svázat.

Upřímně, Boha bych do toho netahala.

{tilburg – norimberk – praha} A to bylo celý. Když pominu asi desítku kapel, na které jsem se byla podívat ze zvědavosti, náhodou nebo jenom na chvilku (Pentagram a Voivod: old is the new young, psychedelický blázen Imaag Wasif, harmonický chaos Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, parádní sypačka Soilent Green, hodně divní Circle, nečekaně civilní Scorn...), zažila jsem toho tak akorát, abych se nezbláznila a mohla se už teď těšit na příští rok.

Protože pojedu, i kdyby měli headlinovat všechny tři dny Swans spolu se Sunn O))).

Když se mě ptal Hank, se kterým jsme na výlet vyráželi, jestli v Evropě nebo na světě existuje podobný festival, řekla jsem, že o žádném takovém nevím, protože o žádném takovém nevím.

Domů jsme vyjeli v neděli po poledni a protože jsem na lovu American Spirits zastavovala na každé benzínce, slunce zapadalo ještě před německo-českými hranicemi.

Bylo jasno, krásná neděle. Od Norimberku nás postupně opouštěla všechna auta, až jsme na dálnici zůstali úplně sami. Ve zpětném zrcátku se krajina utápěla v ohnivém západu slunce a před náma stoupal obrovský měsíc, který během několika hodin dostal jasné, zářivé kontury blížícího se úplňku. Runatál zmiňuje osmnáct kouzel. Jedno z nich umí držet lodě na hladině a vést je do bezpečných přístavů, ovládá počasí pomocí magie a je nepostradatelné pro všechny, kdo se chtěli z dobrodružných a namáhavých výprav vrátit domů.

fucking women {m. gira + kristof hahn 22. 4. 2012 roter salon, berlín} Zatímco Swans se nadechují k novému turné a vydání druhé desky po reunionu (na novince The Seer, která je na spadnutí, má hostovat i Jarboe – fakt, psala to na facebooku), frontman Michael Gira cestuje Evropou se svým sólovým programem. Akustickým, aby učinil zadost svému folkovému alter egu, dost hlasitým na to, aby nikdo nezapochyboval, kde leží jeho kořeny a kterým směrem se ubírají jeho myšlenky.

Jako hosta pozval dlouholetého přítele a člena Swans Kristofa Hahna a spolu odehráli letos v dubnu na dvacet klubových a festivalových zastávek. Prahu na poslední chvíli obešli, nabídka z Vídně byla lákavější a ani Girovy složenky se samy nezaplatí, a tak nezbývalo, než si na oba dědky vyrazit do blízkého okolí. Vídeňská show se kry-

la s vystoupením Chelsea Wolfe v Praze a jedinou jednoduchou alternativou zůstal víkendový výlet do německé (a) hipsterské metropole – spojení tzv. příjemného s příjemným. Červený salónek berlínského monstra Volksbühne vypadá trochu jako foyer bordelu: rudé závěsy, zrcadla, křišťálové lustry a cinkání skla na baru, ale jakmile se dovnitř začnou hrnout lidi a sedat si z dlouhé chvíle na zem, vytvoří se v malé místnosti milá, hipízácká atmosféra. Jelikož klub nemá v pravém slova smyslu backstage, sám Gira je v kovbojském klobouku a se skleničkou whisky k vidění (a slyšení) mezi lidmi, z nichž se kolem deváté trhne i Kristof Hahn. Na podiu krátce naladí elektrickou kytaru a přivítá se plynulou němčinou: publikum se jeho vtípkům zdvořile směje, tleská, a protože žádná tlačenice nehrozí, zůstává sedět na zemi. Kristof, kromě Swans, kde hraje od roku 1989 na lap steel kytaru, také člen kapely Les Hommes Sauvages, nemálo překvapí: jeho zhruba desetipísničkový set je máznutý dřevním country, noblesním art rockem a několika jazyky a kromě původních věcí nechá zaznít své oblíbené předělávky od Roxy Music, Johna Calea, Lee Hazlewooda nebo Serge Gainsbourga. Jeho hluboko posazený vokál připomíná Leonarda Cohena, až je člověku líto, že se nikdy hlasově neangažoval ve Swans – a začne se zajímat o tvorbu Les Hommes Sauvages v naději, že bude alespoň trochu odrážet vynikající dojem Kristofova sólového vystoupení. (Neodráží, ale nahrávky Playtime nebo Vive la Trance za poslech rozhodně stojí.)

Těsně před desátou si Michael Gira změřil sedící publikum, nespokojeně zabručel a rozkázal Aufstehen!, pak zabručel podruhé a prvních deset řad znovu usadil. Všichni poslechli bez jediného pípnutí jako ve škole a Gira se pousmál. V průběhu vystoupení dobrou náladou spíš šetřil a v prvních pauzách zvukař schytával zlostné spršky nadávek. KDYŽ MI DÁŠ ODPOSLECHY HLASITĚJI, TAK, JAK BYLY NA ZAČÁTKU, NEBUDU MUSET TOLIK JEČET, FUCK, ječel po prvních třech skladbách za mixpult a křehčí povahy vyděšeně nadskakovaly. Směrem k publiku dodal: „Are you feeling comfortable? No? That’s ok. As long as you ain’t happy, I’m happy.“ Do koncertu Swans mělo akustické vystoupení se španělkou daleko, ale zadarmo Girovo berlínské vystoupení taky nebylo.

Páteří koncertu byly akustické verze poslední desky Swans, tak, jak je Gira před oficiálním vydáním nahrál pro album I Am Not Insane (2010): Jim, Opium Song, Oxygen nebo Promise of Water, skladbu původně pro Girův vedlejší, dnes už opuštěný projekt Angels of Light (vyšla na poslední nahrávce We Are Him v roce 2007). Všechno, co hrál, bylo hnané do extrému, jak hlasově, tak okleštěným, ale průrazným aranžmá, a Girův vokál nešetřil nikoho, zvláště pak ne ve vyhrocených a capella pasážích bez doprovodu kytary. Gira se fackoval, dupal, rozhazoval rukama, v některých momentech extaticky vykřikoval, jindy se nořil do temného tranzu. Nikdy ale nezradil harmonie, na kterých jsou jeho písničky postaveny, a ani na vteřinu nedopustil, aby ho cokoliv odvedlo od soustředění. Jeho posedlost dokonalostí se mu vrací v dokonale zvládnutých vystoupeních, to berlínské nevyjímaje. „Fucking women. They’re cheating – they get killed. They never learn! How many of them have to die?“ V druhé půli koncertu, kdy už nebojoval se zvukařem, se odhodlal k několika svébytným vtípkům a k dobru dal tišší, zdánlivě odlehčenější skladby: stařičkou Blind („But I was younger then/ Young men never die/ And I walked out in the sun/ I was strong, clear-minded and blind...“) nebo, úplně na závěr, God Damn the Sun. Nemohl vybrat lépe; klidnější polohou své tvorby dal zapomenout na všechna zvuková příkoří a hodinový koncert zanechal vzpomínku „jen“ na skvělého písničkáře.

I když patřím k těm, jejichž uši a vnitřní orgány na koncertech Micheala Giry trpí a pro jeho tvrdohlavé extrémy mám jen málo pochopení, stejně jsem z Berlína odjížděla zamilovaná. Do Michaela, samozřejmě, ale nově také do druhého kovbojského gentlemana, Kristofa. A co teď s tím? Fucking women, we never learn.

pamatuju si, když {converge 9. 8. 2012 szene, vídeň} Některé moje osobní a zejména emotivní reporty začínají „Pamatuju si, když“. Pamatuju si, když jsem poprvé viděla naživo Converge: klubový festival Mosh City 2007 v Areně ve Vídni, krev, pot a možná i slzy. A pamatuju si, když jsem poprvé zažila skladbu Jane Doe. Byl to poslední koncert evropského turné Converge s Integrity a Coliseum uprostřed o rok staršího léta. Pud sebezáchovy a nedostačující vybavení mi účast v kotli pokaždé nedovoluje, ale ve Futuru jsem si znovu nasadila taneční střevíčky a nechala s sebou smýkat při famózních circle pitech a walls of death. Zpocená, zbitá a špinavá jsem se v záklonu nadechovala k poslednímu výboji, zatímco Jacob děkoval a uváděl poslední skladbu setu. Definitivní Thank you! a kytara Kurta Balloua zaječela v prvním riffu: „These floods of you are unforgiving...“ Nálada (písničky, posledního koncertu turné i mojí relativně čerstvé zkušenosti s tak intenzivním zážitkem) je bohužel dodnes nepopsatelná a nepřenosná a to, co se odehrávalo na konci skladby, po tišším intermezzu a s Jakeovým nelidským řevem, hraničilo s nepříjemně fyzickým pocitem, že mi pukne srdce. Naprostá hudební katarze. Něco, co budete staří a senilní omílat každý večer u večeře v domově důchodců.

Od té doby – pár let a osm koncertů Converge, v pitech, u okrajů i z bezpečí backstage – jsem Jane Doe naživo neviděla, ale nevadilo mi to. Kapela mezitím vydala fantastickou desku Axe to Fall: setlisty jsem milovala bez výhrad a pokud se dostalo i na hymnu Last Light, byl to vždycky minimálně nejlepší koncert mýho života. Po dvou 7‘‘ splitech s Dropdead a Napalm Death vyjde letos v září osmá velká deska All We Love We Leave Behind.

Brutální riff a Jakeovo These floods of you are unforgiving... mě probírá z lehkého zamyšlení, ale dlouhou dobu si myslím, že se mi to jenom zdá. What all we love do we leave behind? Jane Doe model 2012, postavená nečekaně jako otvírák, je zkrácená o třetinu, temná a tíživá. Na melodické pasáže kapela naváže rovnou vlajkovou lodí poslední desky, Dark Horse. Converge model 2012 mnohem víc metal než hardcore (metalcore, chcete-li) a energie, dřív vybíjená splašeným pohybem, se koncentruje do síly dopadu. Svým způsobem je to i větší legrace. (Nebo aspoň cover Wolverine Blues od Entombed byla.)

I v nových skladbách je jasně vidět, jak Bannon coby frontman ustupuje do pozadí: Worms Will Feed/Rats Will Feast je už klasikou skoro jako Heartache, Reap What You Sow nebo Broken Vow a Kurt Ballou i Nate Newton dostávají u mikrofonu stále více důležitého prostoru. Už jsem to psala posledně a strašně ráda bych to psala po nové desce a zimním turné (v Praze vystoupí 14. prosince ve Futuru) znovu, ale Converge jsou z těch, kteří jsou schopní překonávat se a dospívat pomlčka stárnout s každým dalším krokem. Aniž by se zpronevěřili svému jménu a tomu, co dokázali. „Tahle bostonská parta je už několik let na vrcholu svých sil a dál zcela nekompromisně (ovšem bez podbízivosti nebo vypočítavosti) kráčí po cestě, která byla započata v polovině 90. let. [...]

Všechno, čeho dosáhli, dosáhli vlastní tvrdou prací,“ napsal Ivan přesně před čtyřmi lety.

Pojďme si to přečíst zase v létě 2016 – za pár let tvrdé práce. Čert vem žánry, Converge nejsou jen hudba. Což ale neznamená, že když koncert zakončí s Last Light a vy kolem sebe vidíte několik set lidí, jak z plného hrdla řvou THIS! IS! FOR THE HEARTS! STILL! BEATING! a když se v přídavku, všichni v troskách, ještě zmůžou na Concubine, to po hudební stránce není naprosto dokonalé.

best to give praise where praise is due {converge + goatsnake + godflesh, podzim 2011, londýn} Protože blbě snáším většinu lidí a faces and names only cause trouble for me, blbě snáším taky veřejné společenské události. Firemní večírky, vernisáže, místa „na pozvání“.

V lepším případě se mi podaří opít se tak, že si nechám nalít zelenou do sklenky od vína a říkám tomu veltlínské zelené, v horším třeba tančím. Druhý den nedělám nic jiného, než že se odtagovávám na fotkách na facebooku. S novým, designovým číslem Full Moonu #14 vymyslelo studio Carton Clan výstavu, jež měla vernisáž za úplňku.

Protože to a tamto a kdesi cosi, počítalo se se mnou tak nějak samozřejmě a v okamžiku, kdy jsem se s investici smířila, vzpomněla jsem si, že ani piču nemusím na žádnou vernisáž, ježto budu v Londýně.

Do Londýna bylo třeba jet kvůli spoustě věcí, ale na úplným začátku byl koncert Converge. A nevymyslela jsem to já! Vymyslel to Mládek, což je největší bizar. O druhej bizar se postaral opět Mládek, jelikož mi do UK volal a poručil si, abych mu vzala triko. Abyste chápali: Mládek nesnáší monkey island, viděl milión koncertů Converge (ostatně mě na můj první vzal zrovna on) a triček Converge má asi tak milión miliónů. O bizarnosti celýho nápadu svědčí dále i fakt, že Ivan nakonec nemohl, jelikož turné Russian Circles, které šéfoval, začalo dřív. Jenže jenže, já už jsem byla rozhodnutá, jelikož o dva dny později hráli v Londýně ještě Godflesh s Goatsnake. A tak jako mi je nakonec jedno, s kým pojedu do Londýna, vystačím si s obsluhou nahodilého Starbucksu nebo Costy.

Jenže jenže. Dovolím si ještě jednu osobní vsuvku, abyste chápali celý kontext. V Londýně bydlí můj nejlepší kamarád. Bude to tak tři roky, co jsme po koncertě 31knots rozbili o Nuselský most poslední láhev červeného vína, a asi třicet tisíc, když jsme se poprvé potkali v Roxy na Landmine Spring. Ani jedna aktivita není v Londýně zrovna obvyklá a s jeho stěhováním jsem přestala chodit na Petřín, na Žižkov do Sadu (nebo Sudu? nikdy jsem si to nebyla schopna zapamatovat), jezdit jedenáctkou a občas se mi trochu stejská. Na druhou stranu, když váš nejlepší kámoš bydlí v Londýně, je to super, protože můžete furt pryč jezdit do Londýna. Takže spoko. No a teď. Mám jinýho nejlepšího kamaráda (mám jenom dva kamarády, tak jsou oba nejlepší, logicky) a ten je z New Jersey. A jednou u mě spal po koncertě Coal Train a já jsem seděla u kompu a ptám se, nechceš se mnou jet na Converge a Godflesh a on na to jasné, a tak jsem koupila letenky a nemusela na vernisáž! A bylo to celé dobré. Vernisáž i Londýn.

Technická. Možná to o mně víte, možná ne, ale koncerty cením obvykle vejš než nahrávky. Ne že by mě nebavily desky, zvlášť když je můžete sdílet s konkrétníma chvílema nebo lidma a jako takový milovat jako nic jinýho na světě (protože jste zatím nebyli těhotný), ale koncert je jiný hřiště. Jiná liga. Úplně jinej sport. Jinej druh zážit-

ků. Dobrej příklad je Ben Frost, jinej dobrej příklad jsou Converge. Bude to znít asi pateticky, ale po každým koncertě Converge mám pocit, že ze mě spadlo tak tisíc tun kamení. A druhá, související, ale jiná věc je, že jsou naživo fantastický.

Converge na aktuálním evropském turné slaví dvacet let fungování, což – opatrně – není málo. Kdyby měl každej žánr takovýhle vlajkový lodi, nikdy by nevznikly debility jako Kaiser Chiefs. Z kapel, který pořád aktivně hrajou a který mám hodně ráda, chovám ke Converge respekt největší. V Londýně hráli v O2 Academy v Islingtonu, v klubu uprostřed fancy obchoďáku, což ve srovnání s povahou eventu vypadá ujetě, ale není to tak zlý. Normální klub, ksichtem trochu jako Abaton, relativně malá stage, slušnej zvuk, dejchatelno, zázemí v normě. Předkapely byly celkem vtipný, byť hudebně za řeč moc nestojej (33 jsou pitomoučkej dvouhlasej hardcore, can’t tell if trolling or just very very stupid a trochu mě znervózňovalo, jak si je Jake z backstage prohlížel; a Petty Bone rádoby zaujatá riot grrrl záležitost, ovšem zas musím říct, že mě bavilo, jak basačka a bubenice hrály jen v podprsenkách*, takže mě neznervózňovalo, jak si je prohlíží Kurt). *) Snad jsem až příliš konzervativní, ale ženský mají být (= are meant) hezký a chlapi silný a třeba aspoň odvážný nebo něco. A pokora by neškodila žádnejm lidem na týhle podivný planetě. Best to give praise where praise is due.

Converge založili na začátku 90. let v Salemu v Massachusetts Jacob Bannon a Kurt Ballou a oba tam hrajou dodneška. Jake je za ty dvě dekády potetovanější a výrazně zklidněnější a Kurt má strašně hezký bříško a když se v průběhu koncertu vrhul s kytarou na zábrany, pódiovej technik (teda jako Tschepitz z Nomads of Prague) si s bubeníkem vyměnili překvapenej smích. Což bylo asi podruhý v životě, kdy jsem viděla Tschepitze s tak širokým úsměvem. S Kurtem a Jakem je tam ještě Nate Newton, taky člen Doomriders (mimo jinejch). Má teď knírek a dlouhý vlasy a shodli jsme se, že je to KRÁSNEJ chlap.

A pokud bychom to měli srovnat s tím, jakej je basák, už jsme mimo množinu racionálních čísel (nebo iracionálních, záleží na tom, jak moc se vyznáte matematice). Každopádně Nata musíte vidět. On s tou basou tančí! A zkuste si ty linky v Converge sledovat tyjo.

Naživo to vypadá jako playback. Nate je tak přirozenej, jako když Gould hraje na piano nebo Messi fotbal. Normální smrtelník jenom kouká a říká si, cože? jak?? Je mi to neuvěřitelný, nepochopitelný. Na bicí hraje Ben Koller, ale k němu žádný haiku bohužel nemám.

Koncert v Islingtonu byl celej dobrej, protože každá jednotlivost byla dobrá. Je vtipný sledovat Jakea, jak před koncertem netrpělivě přešlapuje na kraji pódia a jak se po pěti vteřinách otvíráku Concubine zdá, že z klubu už je nejmíň kůlnička na dříví. Těchhle pět vteřin nasadí laťku koncertu tak vysoko, že ani nedohlídnete, a tyhle laťky se drží a vy jenom koukáte. Vážně. Buď jste v pitu, takže vaší jedinou snahou je udržet se na nohách (rukách), anebo jste někde v okolí a na stage více(méně) fascinovaně zíráte. A ať jste hudebník nebo „pouhej“ fanoušek, zíráte úplně stejně. Cože? Jak??

Jestli neznáte Converge a teď si je pustíte, řekněte si, že jsem asi upadla na hlavu.

Když tomu dáte pár tejdnů (měsíců, let) a zamilujete si je, nechtějte vědět, co s váma naživo udělá, když zahrajou Dark Horse, Heartache nebo Hellbound. Ty riffy jsou naživo úplně zabijácký. Vždycky mám pocit, že mi v žilách vře krev a mozek je na kaši, a to je ve skutečnosti strašně strašně strašně hezkej pocit. Vnímat chvíli jenom HUDBU. Jako by se zastavil čas. Nevím jak u vás, ale v mým světě stojí čas málokdy.

Hráli (ne)kupodivu spoustu dobrejch věcí: Axe to Fall, loňskej singl On My Shield a taky novinku Runaway z aktuálního splitka s Dropdead, který bude vyprodaný dřív

než řeknete drop dead, Broken Vow, Reap What You Sow nebo High Cost of Playing God, Lonewolves. Miluju. Worms Will Feed/Rats Will Feast je geniální. Úplně poslední zahráli Last Light, totální epické vítězství. Už jsem to jednou zažila, přesto mě ten singalong v druhý části zase dostal: THIS! IS! FOR THE HEARTS! STILL! BEATING! BEATING!! BEATING!!! Jsou kapely a KAPELY a tyhle KAPELY mají skladby a SKLADBY. Někdy se sama divím, co to, že ještě nejsem potetovaná textem Last Light.

Meawhile: – A je tam někdo známej nebo tak?

– Ne, asi ne... normální zaměnitelná kapela.

Koukám na line-check Goatsnake a kytarista, i když otočený zády, vypadá jako Greg Anderson. Henry, bite your lip if she says, do you love me? Do you love me? Nejradši bych si naliskala. V Goatsnake totiž hrajou jenom samý celebrity. Nehledě na to, že zpěváka Peta Stahla si taky nespletete s nikým, snad vyjma Ondřeje Štindla. Normální zaměnitelná kapela? Ještě že jsem na tom netrvala, krátí se mi seznam vratných diplomů. Album Flower of Disease od Goatsnake je kult v tom dobrým slova smyslu: celebrity hrajou doom/stoner metal na lap steel a foukací harmoniku. Rozpadli se dávno, ale vloni na Roadburnu debutoval reunion. Bylo to geniální a tohle, jak už to u vyhranejch/po roce líp sehranejch reunionů bejvá, bylo ještě lepší. „To see Greg Anderson play live was such an honour and they rolled out the classics, one heavy fucker after another. Absolutely awesome.“ Jinejma slovama, vidět hrát Grega Andersona je absolutně avesomní. Ještě jinejma slovama, má pravdu ten hoch, kdokoliv to psal. Jestli si někdo zaslouží svůj zbožštělý post, je to tadyhle hipík ze Southern Lord. A možná ještě plešatej Stahl v černým obleku, doomovej Morrissey, co si může vytleskat dlaně v publiku při koncertu Godflesh. Kapely a KAPELY. Čiže Goatsnake jasný.

Jak už to u vyhranejch/po roce líp sehranejch reunionů bejvá... Godflesh. Hellfest se nepovedl a dokážu si to představit, i když jsem tam nebyla. Supersonic se povedl, sérii jsem vynechala, na Roadburnu vyměnila za Wardrunu a na pódiu HMV Fórum mi udělali radost velikou, převelikou. Bylo to dva dny po Converge a bylo jasný, že předkapela (teda jako Goatsnake) bude epochal, takže na otázku, jestli to bude dobrý, jsem neznala odpověď. Broadrickovy koncerty jsou chůze po laně, technický dokonalosti podřizuje všechno a to není dobře. Teda je to dobře v případě, že je to technický dokonalý. Justin to navíc považuje za default; play with burn, you get matches, jak říká bro. Neměla jsem strach, jenom zdravý obavy. Byly zbytečný.

Proč proč proč. Protože Godflesh jsou jenom Justin Karl Broadrick (kytara, zpěv, komp) a G. C. Green (basa). Bubeník je laptop, což se hodí pro přesnost, ale neudělá vám dum dum dum. Godflesh jsou jiný, strašně jiný. Pódium je prázdný, na jednom kraji se schovává Green a jeho vercajk, Broadrick má k tomu svýmu ještě přisunutej stoleček s kompem. Ale schovanej úplně na kraji, takže při zběžným obhlídnutí stage tam není NIC. Teda je tam projekce, ale tu vám totálně zničí ostrý bílý světla, kteroužto vraždu jsem obešla slunečníma brejlema (fungovalo to).

Like Rats. YOU BREEEEEEEED! LIKE RAAAAAAAATS!! Streetcleaner. Christbait Rising. Nebo Dead Head (moje nejoblíbenější a taky se mi naživo líbila nejvíc, jelikož Godflesh mají vrcholy a normy). Je to všechno klasika, do poslední noty. Zmíněný obavy se týkaly především hlasitosti. Když bicí nedělaj dumdumdum, musí to bejt

rodina

kurevsky nahlas, když hrajete industriální metal. A bylo to kurevsky nahlas. Byly chvíle, kdy to připomínalo Techno Animal. Studený, a jak jsem psala o Nateovi nebo Gregovi, že hrajou přirozeně, Justin je přesnej opak. Má svoji instrumentální zručnost vydřenou, a když nedělá chyby (asi nedělá), je to boží. Je to intenzivní a přitom sofistikovaný, ne tak těžkopádný jako Goatsnake, ne tak divoký jako Converge. Je to jiný.

Podobně jako vloni po Supersonicu mi docházej slova; pokud je Streetcleaner deska, kterou milujete, budete milovat i živý Godflesh. Kapely a KAPELY. Don’t hold! Me! Back! This is! My! Own hell!!

{scott kelly} „Chceš Scotta Kellyho, nebo Steva von Tilla?“ Kdyby to byla počítačová hra, zvolím mystika. Tohle byl skutečný život. Beru řezníka. Sólové desky Scotta Kellyho jsou mi bližší a na rozdíl od von Tilla jsem se s ním, byť letmo, už několikrát osobně setkala.

Vzala jsem řezníka i za cenu toho, že o to budu při rozhovoru nervóznější. Vždycky jsem nervózní, ale tohle bylo ještě o fous horší; na Neurosis bych ještě před pár lety přísahala jako na „nejlepší kapelu na světě“ a jejich desky poměřovala – a není to tak dávno, sotva čtyři roky – „náboženskou zkušeností“. Podobně, jako to má Scott Kelly se vztahem k hudbě.

Haló, to je Scott Kelly?

Jo, to jsem já. Omlouvám se, že jsem to prve nebral. Ještě jsem dokončoval předchozí interview. Můžem!

Ok. Neva, že si tě dám na hlasitý odposlech? Jo a taky tady po pokoji lítá divoká kočka. Kocour. Ty divné zvuky padajících věcí, to je on.

Kocour? Super! * Poprvé jsem Neurosis viděla v létě 2008 v Lipsku. Jeli jsme na ně s kamarádem vlakem. Právě vydali Given to the Rising, kterou dodnes považuju za jejich druhou nejlepší desku po Times of Grace, a když jsem tehdy naživo slyšela skladbu To the Wind, měla jsem z toho ZVUKU na krajíčku. Nedokázala jsem slovy vyjádřit, co pro mě v té době znamenali. Ale ve stejném roce jsem taky poprvé zažila Converge, Michaela Giru, Sebadoh, Shellac, Woven Hand nebo Marka Lanegana... Bylo čím dál těžší uchovávat si fanouškovskou monogamii. S rozšiřujícími se obzory se pozvolna měnily preference i hudební vkus.

Po Given to the Rising se Neurosis ve studiu na dlouhou dobu odmlčeli a jednotliví členové se věnovali spřízněným i jiným projektům, sólové tvorbě a labelu Neurot Recordings. Což ale nebránilo občasným společným koncertům: dobře si pamatuju monumentální vystoupení na jaře 2009 na Roadburnu v Holandsku (kde hráli i Kelly a von Till sólo), ale stejně jasně si vybavuju, jak jsem téhož roku jejich pražský koncert v Akropoli (první od roku 1996) skoro celý prožvanila na schodech do klubu.

Jejich alba od té doby téměř neposlouchám: obvykle mi vadí, že nejsou dost nahlas, i když mám volume na maximu, nebo že není dost času na to, poslechnout si je v klidu v celé délce.

Od vydání Given to the Rising už nějaký pátek utekl. Chyběl ti mohutný zvuk buldozeru jménem Neurosis?

Ano i ne. I když jsme zrovna nepracovali na novém materiálu, často – resp. jak nám dovolilo naše pracovní vytížení – jsme se ve studiu scházeli. Ani v koncertování jsme prakticky neustali, byť šlo mnohdy jen o nárazová vystoupení nebo různá pozvání, která se neodmítají. Asi logicky byly vidět jiné aktivity, ale Neurosis nikdy nepřestali hrát. Jejich zvuku jsem si za poslední roky užil dost a dost. Ostatně Shrinebuilder taky nebyli právě potichu... Nicméně pracovat ve studiu s konkrétním cílem, a sice nahrát a vydat Honor Found in Decay, bylo nesmírně osvěžující. Miluju tvůrčí proces i hraní s Neurosis.

Za těch pár let se udála spousta věcí. Změnil ses?

Vyvíjím se neustále nebo v to alespoň doufám. Je to znát jak na deskách Neurosis – ostatně jsme debutovali v druhé půli osmdesátek, progres nejen zřejmý, ale i přirozený a v zásadě nevyhnutelný –, tak i v mé sólové tvorbě. První desku Spirit Bound Flesh jsem vydal už v roce 2001. Deset let je dlouhá doba. Rád bych o sobě řekl, že jsem chytřejší. Chytřejší ve smyslu zkušenější. A pochopitelně i život sám plyne svým nezadržitelným tempem. Co se za tohle dlouhé období událo, se do mého hudebního vyjadřování promítá – neustále a do všeho, co dělám.

Druhá sólovka, The Wake, vyšla až o sedm let později...

Ano. Jako sólo umělec nemám kam spěchat, nic mě netlačí, nemám žádné nároky a na moje trylky s kytarou nikdo netrpělivě nečeká (smích), takže si můžu dovolit poslouchat své vnitřní hudební hodiny a sólové album vydat až ve chvíli, kdy se cítím připravený. A když je pokud možno hotové!

S tím ale jdeš i do ostatních projektů, ne?

Samozřejmě, ale přece jen Neurosis jsou společný podnik a nikdo se neřídí jen mým kalendářem. S jinými projekty je spojena jistá míra odpovědnosti, nemůžu v den nahrávání zůstat jen tak v posteli s tím, že „to počká“. Řekla bych, že bys to neudělal ani v případě nahrávání sólovky.

To ne (smích). Ale mám i jiné aktivity než hudbu. Byť mi zabírá suverénně, někdy bohužel, většinu času. Od svého debutu jsem se „zapletl“, kromě studiových alb Neurosis a spřízněných Tribes of Neurot, taky do nahrávek s Jarboe, Mastodon nebo dalšího projektu Blood and Time, se kterým jsme vydali dvě desky. Nemám pocit, že bych neměl co dělat. Vedle nekonečného koncertování a pochopitelně i rodiny a soukromého života nemělo tehdy nahrávání sólových desek prioritu.

Změnilo se to? Kromě The Wake (2008) vyšla letos novinka The Forgiven Ghost in Me, odjel jsi několik sólových turné...

Vlastně se toho moc nezměnilo. Neurosis vydali novou desku, jeli jsme turné k debutu Shrinebuilder, já se svým akustickým materiálem. Ten nejnovější byl hotový už vloni, jen dokončení a vydání desky se posunulo o více než půl roku. Některé jiné aktivity mezitím „spadly z nebe“, nezapomenu ani na inspirující krátkou šňůru s Eugenem Robinsonem z Oxbow... Nedokážu říct, co je jinak, pro mě čas plyne pořád stejně. Chystáme se s Neurosis na několik koncertů, já se v zimě vracím do Evropy na sólo turné. „The weather never changes in my world.“ Jedno z menších pódií klubu 013 v Tilburgu je potemnělé, jako by zrovna zavíralo krám. Na place se ale srocují nedočkaví fanoušci Neurosis; program oznamuje sólové vystoupení Scotta Kellyho. Ten si přisune mikrofon, krátce naladí akustickou kytaru

a zpod bejzbólové čapky změří publikum. Zakaboní se na fotografy a pak znovu, když se zaposlouchá do lomozu z vedlejší, prudce metalové a hlasité stage. Vypadá jako dřevorubec, který zrovna pokácel půlku tajgy i se všemi medvědy a losy. Nechtěla bych se s ním prát. Telefony mizí do tašek a kapes. Jako byste slyšeli polknutí. Von Till v souvislosti s Roadburnem vyzdvihuje vzájemný respekt pořadatelů, umělců a fanoušků a u Kellyho to funguje dokonale.

Navzdory přísnému a soustředěnému výrazu se chová přátelsky, v průběhu velmi tichého a komorního vystoupení dá k dobru několik historek a vtipů, na které ale většina publika reaguje spíš zaraženě – odvážnější se zdvořile smějí nebo opatrně odpovídají. Kelly krátké dialogy utíná písničkami z The Wake a jednou předělávkou Townese van Zandta. Překvapivě silnou odezvu v prvních tónech provází Kellyho neznatelný, ale spokojený, skromný úsměv.

Podílel ses taky na kolekci coverů Townese van Zandta. Předpokládám, že to je jeden z projektů, který „spadl z nebe“. Jak jsi spokojený s výsledkem?

Deska si mi líbí a ještě víc se mi líbí, že s tím nebylo příliš produkční práce (smích). Já, Steve [von Till] a Wino [třetí hudebník, který se na kompilaci podílel] Townese milujeme a jeho covery hrajeme už léta, každý po svém. S nápadem natočit desku přišel náš společný známý Ansgar Glade, který kvůli tomu založil i label My Proud Mountain. Dost přesný název, cítím to podobně. Neurot vydal album ve Státech a zařídil distribuci. Townes je pro mě hrdinou, je mi ctí, podílet se na tak krásném albu. Považuju ho za nejlepšího písničkáře naší doby. Jeho schopnost vyprávět, jeho tajemnost a upřímnost... To je kombinace, které bych chtěl někdy dosáhnout. Je mým velkým vzorem.

Jak tvoje „akustická poloha“ ovlivňuje hudbu Neurosis?

Nijak. Při skládání jakékoliv hudby velmi důsledně, ale zároveň naprosto přirozeně rozlišuju, co a pro koho právě píšu. Vychází to z nitra, nikdy jsem neměl potřebu přepínat se do nějakého „módu“. Podobně je to i s texty, ale tam ty rozdíly nejsou tak zřetelné... A kromě toho, hudba Neurosis je kolektivní práce. V kapele jsem jen jeden z autorů.

Dokázal bys říct, co je pro tebe v téhle chvíli důležitější – kapela, nebo tvé desky?

Nedokázal a ani nechtěl. Respektive ani jedna část mé tvorby nepřevažuje nad jinou.

Jako sólový zpěvák se pochopitelně cítím jinak, jinak k tomu i přistupuju a samozřejmě zažívám jiné situace – třeba se dostanu k hraní v místech, kde bychom s Neurosis vystoupit nemohli, ale ve skutečnosti je to stejné. Stejně důležité. Je to hudba. Moje sólo desky jsem já, Neurosis jsou moje rodina. Hudba, kterou dělám, je můj život.

Kdo jsou The Road Home?

Noah Landis a Greg Dale, natočil jsem s nimi aktuální The Forgiven Ghost in Me. Cítil jsem, že skladbám to prospěje, je to pro mě přirozený krok od The Wake. Už to nejsem jen já s kytarou, Greg i Noah mají na albu velký podíl, chtěl jsem, aby to bylo znát. Noah byl taky osobou, která mě v jedné slepé uličce na konci loňského roku posunula s albem dál. Myslím, že bez jeho přičinění bych měl v šuplíku demosnímky ještě dnes. Noah je také člen Blood and Time a Neurosis. Spolupracuje se nám skvěle, pořád to funguje, i po více než dvaceti letech. Jak jsem řekl: jsme jako rodina.

Do kapely jste přibrali také Joshe Grahama. Podílí se i na hudbě?

Ne, Josh se stará výhradně o vizuály. Tahle stránka je pro nás důležitá a s Joshem spolupracujeme už dlouho, jezdí s námi na turné a dělá prakticky veškeré booklety, pla-

káty a projekce. Dává smysl, aby byl oficiálním členem, byť tohle uvnitř Neurosis neřešíme. Členem rodiny je už dlouho. I nahrávky jeho kapely A Storm of Light vychází už léta u Neurot Recordings... A hraju s ním v Blood and Time.

Pamatuješ si na vizuál k Roadburnu, který jste tehdy kurátorovali? Na plakátě byla čarodějnice, dělal to Josh. Je to focené v Praze.

Vážně? To jsem nevěděl. I když možná věděl... (smích) Z toho mála, co o Praze vím, se tomu ale vůbec nedivím, takových vizuálně vděčných míst se tam najde spousta. Vůbec mám na Českou republiku super vzpomínky. Hrál jsem tam na nejbizarnějších místech celého turné!

Nechcete s Neurosis udělat něco podobného? Hrát třeba v kostelech nebo na hradech?

Což o to. Jednak to ale zařizuje náš booking agent, nevybíráme si kluby ani místa.

Další věc je, že málokdo splňuje technické požadavky, a to zejména co se hlasitosti a vůbec akustiky týče. Experimenty jsou fajn pro moje sólo turné s kytarou, vždycky si nějak poradím, přizpůsobím se. Ale Neurosis nedělají ve zvuku žádné kompromisy.

Ani vizuály, coby integrální složka našeho vystoupení, nesmí být nijak a ničím omezené. Dost si na to potrpíme. Uh... co to bylo?

Promiň, to je ten kocour. Shodil kytku. Vteřinku.

Aha. Znělo to jako zemětřesení... * Lauren Barley z Rarely Unable, která se stará Neurosis o PR, bude nepochybně schopná manažerka, minimálně podle stylu, jakým píše e-maily, a taky podle seznamu kapel, které zastupuje. Nicméně způsob, jakým domlouvala rozhovor se Scottem a jak dlouho trvalo, než jsem se dostala ke streamu nové desky, by seděl spíš ke zhulené hipízandě. Honor Found in Decay jsem před rozhovorem se Scottem stihla poslechnout sotva dvakrát. Možná to bylo jen nedostatečným soustředěním nebo konkurencí obrovského množství skvělých, nově vycházejících desek (anebo jen poslouchám moc country?), ale v době, kdy se všichni v okolí rozplývali nad genialitou „nových Neurosis“, já nebyla schopná pustit si je v celé délce znovu. Naopak se znovu a znovu vracím k Songs of Townes van Zandt, což automaticky, většinou dřív než později, vede k originálům For the Sake of the Song nebo Delta Momma Blues. Kocour, unavený demolicí interiéru, se vyvalil na klín.

Už jsme to naťukli... Pokud jde o zvuk, na podobné vlně jako Neurosis jsou Shrinebuilder. Zatím vyšla eponymní deska. Jak se liší tvůj přístup k oběma kapelám?

Shrinebuilder je logisticky poměrně náročný projekt. Já, Al Cisneros, Dale Crover i Wino máme extrémně nabité programy, takže spolupráce na nějaké kontinuální a, řekněme, systematické úrovni je téměř vyloučena. Ale sešli jsme se v jeden důležitý okamžik a zvládli i turné, to je na nás čtyři velký výkon. Na druhou stranu, spolupráce byla rychlá a překvapivě snadná. Rozuměli jsme si ve všech směrech, úplně beze slov. Stavíme na vzájemném respektu a zkušenostech. Do projektu mě tehdy pozval Al, ale trvalo dlouho, než jsme uskutečnili zásadnější kroky k vydání desky. Konkrétní plány do budoucna zatím nemáme. Ale tuhle kapitolu jsme ještě neuzavřeli.

V bookletu nového alba Neurosis je v tiráži v souvislosti s „šípy“ zmíněn Rastislav Danák...

Znáte se?

Právě že jo. Potkáváme se v Praze u Petera Bobka, tatéra. Hodně o tobě a o Neurosis mluví, ale co ty šípy? Jsou to ty z přebalu desky?

Přesně. Dostal jsem je od Rasťa. Mám pitomou paměť na historky, takže už si přesně nepamatuju, která přesně se skrývá za tímhle artefaktem. Mám za to, že je to nějaký druh vykopávky. Dost se nám to líbilo, takže to nakonec skončilo na coveru Honor Found in Decay. Pod taktovkou Joshe a jeho studia Suspended in Light.

Přebal je vůbec zajímavý... Ten stan, jakási výzkumná stanice nebo snad svatyně, opravdu existuje? Nebo jste to naaranžovali jen kvůli albu?

Předně, staral se o to Josh, takže detaily neznám. Jsem si ale jistý, že to místo ve skutečnosti neexistuje. Kdyby existovalo, asi tam už bydlím (smích).

Na lehce vážnější notu: Jak asi víš, Hydra Head ukončuje ke konci roku svoji činnost. Je smutnou ironií, že spolu s Neurot Recordings a Constellation byl label Aarona Turnera součástí loňského dokumentu Blood, Sweat + Vinyl: DIY in the 21st Century...

Je to obrovská, nenahraditelná ztráta. Hydra Head nepochybně platil – a vždycky bude – za jeden z nejvýznamnějších nezávislých labelů alternativní, nejen metalové hudební scény a jeho konec hudební dění i fanoušky velmi negativně zasáhne. Je mi to líto, ale je zřejmé, že Aaron má jasno. Na druhou stranu, hudební byznys jde do kytek už dávno a kecání o tom, jak se neprodávají desky, je ohraná písnička. Aaron do Hydra Head investoval víc, než se mu vracelo, což logicky nemohlo trvat věčně, o vložené energii a času nemluvě. Věřím, že bude dál pokračovat v tom, co umí nejlépe.

Pauzu si zaslouží jako nikdo jiný a je vidět, že se potřebuje posunout dál.

Jak se daří Neurot Recordings?

Před nějakou dobou jsme na tom byli hodně bídně. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že jsme byli takový kousíček od toho, celé to zabalit. Těžké období. Ale pak se to otočilo a teď si vedeme relativně dobře. O vydavatelství se stará Steve a dělá to fantasticky. Je to dříč a skvělý manažer. Popravdě, do účetnictví ani žádných tabulek nevidím a rád se spokojím s informací, že je to ok. To ale neznamená, že za to nejsem vděčný.

Scotte, slyšela jsem, teda holky řikaly, že byste mohli jet společné turné s Converge a Wovenhand. Je to pravda? Je to reálné?

Vím, že se o tom vážně mluvilo. Ale skloubit plány tří takových kapel a všechny boční aktivity jejich členů je spíš než pro manažera úkol pro kouzelníka. Nemyslím, že se to výhledově stane.

Byl by to masakr.

Byl by to masakr...

i’ve given my soul to st. john the gambler {songs of townes van zandt} „Townes Van Zandt is the best songwriter in the whole world and I’ll stand on Bob Dylan’s coffee table in my cowboy boots and say that.“ Vyhlášený texaský klasik americany, folkař a ožrala Steve Earle je ve skutečnosti docela důvěryhodná osoba: poslední, loňskou desku pojmenoval I’ll Never Get out of This World Alive podle hitu Hanka Williamse a, kromě titulního (bonus) tracku zcela původní, album není vůbec

špatné. Stejnojmenná novela, jeho prvotina, už trochu pokulhává: je o lékaři závislém na heroinu, který v 60. letech provádí nelegální potraty a pronásleduje ho duch zemřelého Hanka Williamse. Tu desku si klidně sežeňte.

Townes Van Zandt je ten typ legendy a kultu, který zajímá jen pár lidí, kteří zajímají zase jen pár lidí, kteří jsou pak považováni za „divné“. S kým si nenuceně pokecáte o tom, jaké jsou sólové desky Stevea von Tilla a Scotta Kellyho a jak se jejich „laskavá“ poloha projeví na Honor Found in Decay, nové desce Neurosis po dlouhých, předlouhých pěti letech? Ulehčím počítání: není jich moc. Van Zandt tak zůstane, navzdory citacím Cowboy Junkies (jste divní!), Norah Jones, Boba Dylana, Willieho Nelsona nebo Emmylou Harris, ukryt v obskuritě tzv. outlaw country. Na kráse jeho skladeb to ovšem nic nezmění.

Von Till a Kelly nejsou zmíněni náhodou: za poslední z relativně dlouhé řady poct, které se Van Zandtovi dostalo v podobě coverů, knih a dokumentů od jeho smrti v roce 1997, stojí právě kapelníci Neurosis, vizionáři moderního metalu, a sekunduje jim Scott „Wino“ Weinrich, který si kultovní status na stejné metalové scéně (= té, která není Iron Maiden) vytvořil se Saint Vitus, The Obsessed nebo Hidden Hand. Wino a Kelly se navíc potkali v zatím jednoalbové „superskupině“ Shrinebuilder, zmínka o provázanosti s labelem Neurot Recordings je jen do počtu. Nicméně Kellyho, von Tilla a Wina spojuje především skutečnost, že v pauze jejich „velkých a hlasitých“ kapel zacílili, přesvědčeně a odvážně, na osamocené akustické dráhy.

Devítiskladbové album Songs of Townes Van Zandt nevzniklo náhodou – všichni tři hudebníci jeho písně už léta na svých dřevorubeckých sólových turné s akustickou kytarou hrají a letos v červnu realizovaný nápad vzešel od jejich německého přítele Ansgara Gladea, který takových performancí viděl desítky. Kvůli vydání dokonce založil label My Proud Mountain – slovy Roye Battyho z Blade Runnera: That’s the spirit! Narozdíl od mnoha podobných hurá akcí, kdy nějaký nadšenec ukecá oblíbenou kapelu, aby u něj vydala jeho bláznivý nápad, je Songs of Townes Van Zandt výborně zprodukováno, hudebníky hrdě zaštítěno a, jak to nejlépe říct?, marketingově pokryto. Jinými slovy, neskončí na smetišti hudebních dějin, a pokud ano, hned vedle desek Townese Van Zandta.

Trojice hudebníků si do tracklistu vybrala skladby napříč celou Van Zandtovou diskografií od roku 1968 až do půlky devadesátek, ale vzhledem k tomu, jaký je v ní bordel, je to velmi volné tvrzení. Nekolaborují (kromě poslední A Song For), ale každý přezpívá tři skladby, což je skrze jejich komorní atmosféru pochopitelné, a velmi chytře otvírají fantastickou If I Needed You, kterou von Till uvádí temnou a tíživou, takřka pohřební náladou.

Vůbec je jasné, že z trojice je právě on největší „depkař“, ovšem ne že by příspěvky kolegy Kellyho (úžasná Tecumseh Valley nebo St. John, The Gambler) působily pozitivněji. Není to soutěž, ale nejlépe z tria vychází Wino (především v kratičké Rake), jednoduše díky nejvýše posazenému hlasu, kdy Van Zandtovy klasiky zní... jako Townes Van Zandt.

Songs of Townes Van Zandt nemá přehnané ambice, ani neslibuje žádnou nadhodnotu. Očividně je nahráno z lásky a radosti, i když té je v písničkách málo a v – čistě technickém – podání trojice hudebníků ještě méně. Ale Kelly, Wino a von Till prokazují světu, resp. scéně jinou velikou službu: všichni fanoušci Neurosis, Shrinebuilder, Tribes of Neurot, Harvestman, Saint Vitus, Obsessed, Hidden Hand, Spirit Caravan, Place of Skulls, Premonition 13, Blood & Time a všech nahrávek labelu Neurot Recordings, a není jich málo, půjdou a seženou si alba Delta Momma Blues, The Great Late Townes Van Zandt nebo aspoň For the Sake of the Song. A to je krásná představa.

{reporty: kapitola 2}

zenové nástrahy {ulver 3.4.2011, szene, vídeň} „Poslední turné hrozně fetovali, teď zase děsně chlastaj.“ Z backstage se přimotá frontman, resp. zpěvák Ulver Kristoffer Rygg s nepřehlédnutelným, do vikingského copánku svázaným plnovousem a ve stejně nepřehlédnutelně povznesené náladě. V ruce třímá láhev vína, usmívá se a dělá posunky, kterým rozumí jenom on a Aleš. A dost možná ani ten ne. Aleš je řidič a prodává merch a v deseti minutách před koncertem od něj dostávám brífink, který by mi sledováním kariéry Ulver zabral tak dvacet let. Kapela právě vydala desku Wars of the Roses. Původní norské trio – Kristoffera, Torea a Jørna – dnes oficiálně doplňuje Daniel O’Sullivan (Guapo, Æthenor) na kytaru, baskytaru a klávesy; koncertní podobu přidržují ještě bubeník a druhý DJ z norské hiphopové senzace Paperboys. S nimi a s Turbonegro sdílejí Ulver zkušebnu – big happy Oslo family. Na aktuálním turné hrají šestičlenní Ulver téměř bez výjimky nové album. Lidí chodí hodně (i vídeňský klub Szene je sympaticky plný), ale vloni, kdy hráli i v Praze, byl zájem větší.

Není se co divit, poslední turné bylo vedené jako první po šestnácti milionech letech.

Ulver začínali na typickém skandinávském black metalu, ale jejich zvuk se brzy výrazně proměnil a na dotek přiblížil experimentální elektronice. Konzervativní, přesto novátorské a originální, příkladně temné a – v případě jejich předposledního velkého alba Shadows of the Sun – introspektivně laděné. Do minulosti se ohlížejí jen zřídka (při technickém problému na podiu prohlásil Kris ke všeobecnému veselí „Fuck computers!“ a v přídavku hrají track z víc než deset let staré, „twinpeaksovské“ desky Perdition City, tepající v úplně jiném rytmu než aktuální produkce), takže koncert současného turné je pro mnohé balíček s překvapením.

Kris zmizí v backstagi a objeví se Svein, norský experimentální hudebník, vystupující pod pseudonymem Zweizz, kámoš kapely a zároveň support turné 2011. Jako každý z Norska i on vypadá jako Viking a láhev v jeho ruce je už odměnou za předvedený výkon; s rakouským publikem se rozloučil srdečným „všichni máte rakovinu“ asi před deseti minutami. Vtip s rakovinou objevil prý teprve včera, ale zdá se, že se v jeho performanci uchytil. Všechny ubezpečuju, že je to to nejnormálnější, čeho se u projektu Zweizz můžete dočkat. Svein klepe na svůj nejnovější vinyl a říká, že je to fantastická deska, načež zasalutuje a zmizí v zákulisí. Aleš se směje. „Uf, ještě že je zítra day off.“ Přicházím na poslední část vystoupení Zweizz. Svein si zrovna na stagi sundává kalhoty a usedá na porcelánovou záchodovou místu, přičemž vytváří různé ruchy a troubí na nějaký roh. Jenom čumím. Jsem natolik konsternovaná, že nevidím projekci, která na plátno přenáší dění v míse, takže Sveinův zadek. Záměr pochopím, až když se Svein zase obleče a k míse si klekne, takže projekce přenáší už jen jeho obličej.

Vůbec mi nevadí, že jsem prošvihla předchozí scenérii. Myslím na kapelu jménem Pláč hoven, jejichž kariéru sleduju v útržcích bizarních zkazek a plánů, o kterých dodnes nevím, jestli jsou vtip, nebo skutečnost, a ve světle vystoupení Zweizz si říkám – a proč vlastně ne? Na Sveinovu obranu: byť je jeho pódiová show dovedená ad absurdum (zcela bez indicií k tvorbě), jeho desky mají ve svém podivném průsečíku noiseu, elektroniky a akustického chaosu překvapivý řád. Vidět znovu jeho koncert (a zadnici) ale nijak zvlášť netoužím.

Když mluvím o koncertě Ulver v souvislosti s překvapením, myslím tím fakt, že posun od všeho, co v minulosti dělali, je opět obrovský, včetně očekávaného navázání na

Shadows of the Sun, které se nekoná. Wars of the Roses je překvapivě přístupná, skoro popová nahrávka, postavená na bohatých aranžmá tradičních nástrojů a vokálech.

To se sice nebude líbit nikomu, kdo Ulver kdysi pokládal na podobnou zvukovou kolej se Sunn O))), na druhou stranu kdo by neměl rád písničky?

Krisův vyrovnaný vokál doplňuje vyšší Danielův (který navíc pokryl celou recitační část závěrečného, naživo skoro dvacetiminutového songu Stone Angels), extrémně působivé jsou klávesy a iluzi písniček a v krajních případech (Alešem avizovanou) romantiku navozují i živé bicí. Tzv. normální průběh skladeb ale narušují přirozené, přesto výrazné vpády elektronických zvuků a noiseu, ambientní pasáže a drobné harmonické hříčky. Netvrdím, že jsem u delších částí skladeb jako Providence nepřešlapovala, ale celkový dojem z koncertu, podpořený i příkladnou projekcí, byl ve srovnání s mým nijakým očekáváním a obecně chabým povědomím o Ulver skvělý. Taky netvrdím, že se mi nejvíc nelíbil závěrečný track Hallways of Always z Perdition City, naživo temně dunivý, téměř hiphopový hit à la Dälek.

Ulver jen tak ledabyle nerecyklují a nekombinují žánry, nesledují trendy ani křivku poptávky scény. Jsou z kapel, kterým různé profily, škatulky a otrocky naposlouchané desky pro pochopení tvorby nestačí. V současné nadprodukci zastupují důkaz, jak důležité je mít oči otevřené a uši nastražené. Nikdy nevíte, jestli vás nemíjí satori.

o pravdivosti proroctví (de veritate prophetica) {refused 1. 10. 2012, arena, vídeň} Jet na koncert Refused do Vídně místo do Prahy je z pohledu „normálního člověka (z Brna)“ vzhledem k ceně lístku (370 korun versus 39 eur) blbost. Když ale řídíte Porsche Panamera pana továrníka, je vám to jedno, a Arena je koneckonců Arena – jiný hřiště, jiná liga, úplně jinej sport, slovy klasika. Jen na okraj pro zvědavé, rozdíl v ceně vstupenky byl dán především skutečností, že Refused už „dostali zaplaceno“ za festival Rock for People, na kterém na poslední chvíli nevystoupili. Byvší modla antikapitalistů a (extrémních) levičáků už zadarmo ani zalevno rozhodně nehraje, takže vstupné kolem čtyřiceti europeněz není výjimkou a na zvýšení standardů explicitně poukazuje i cena triček a mikin (dvacet, resp. čtyřicet eur), jejichž motivů mají Refused v zásobě opravdu hodně. Přes všechno, co se změnilo na politickém vyznění kapely, a přes kontext, v jakém dnes jejich poselství přežívají, je hudba Refused dostatečně nasraná, pardon my french, aby to v kotli byl pořád masakr hlava nehlava (terminus technicus).

Předkapela, protežovaní krajané Terrible Feelings, hraje relativně banální punk rock, což se na přijetí rozmlsaným publikem podepsalo, a nálada se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila až po zavěšení opony před devátou hodinou. Demonstrace měla začít ve čtvrt a na minutu přesně taky začala. The shape of punk to come, 2012 edition. Nelze nezmínit: Dennis Lyxzén (40) je pořád ještě nejvíc sexy mužem roku (2004 podle Elle), ale to není žádným překvapením – Evropu včetně České republiky v letech „po Refused“ křižoval pravidelně s kapelami Lost Patrol Band nebo The (International) Noise Conspiracy. Takže zbývala, ano, hudba.

The Shape of Punk to Come je nejlepší možný otvírák. Ve srovnání s jedním z prvních po-reunionských vystoupení v Barceloně na začátku června, kde byla první půl-

ka setu příliš profesorská a evidentně stižená nervozitou a nejistotou (Refused nikdy dřív nehráli pro desítky tisíc lidí), sevřenost klubového prostředí a sehranost díky narvané letní sérii koncertů vytáhla atmosféru už od prvních vteřin na pokraj extáze. Popravdě řečeno, nikdy jsem v Rakousku neviděla tak divoký kotel a nikdy jsem v klubu neviděla, že by tolik lidí zpívalo každou skladbu s kapelou. Nálada v plné Areně byla od prvního momentu čítanková – a co víc, držela se celý koncert.

Ještě ten den odpoledne jsem někde četla, že New Noise je „jediná od nich, co se dá poslouchat“. Autorovi komentáře bych přála, aby zažil první zhruba pětici songů koncertu: znělo to neuvěřitelně popově, úplně jako písničky. The Refused Party Program, Liberation Frequency a nakonec i Rather Be Dead fungovaly – i díky skvělému zvuku – fantasticky, singalongy publika a stoupající teplota vzduchu jen dokreslovaly zážitek výjimečný od stržení závěsu. A jako bonus: evidentní radost z hraní ve tvářích kapely. Že by to fakt nedělali jenom pro prachy?

Lyxzén ještě zatepla neopomněl zdůraznit důvody a argumenty reunionu (povinné), vyjádřit se ke kauze Pussy Riot (nepovinné) a dát k dobru pár pseudohistorek, byť z dob Lost Patrol Band si ho pamatuju vtipnějšího – což se dá vzhledem k rozdílným povahám obou kapel snadno pochopit. Jedno se ale frontmanovi musí nechat: krátké pauzy mezi songy, ať už s kázáním nebo bez, se povedly: svítil jen kužel světla a drobné odlesky a Lyxzénova gesta a mimika působily vážně, důležitě a uvěřitelně. Takhle si představuju Savonarolu na sklonku středověku někde ve Florencii.

Protest Song ‚68, Summerholidays vs. Punkroutine a Life Support Addiction se nesly na vlně aktivní komunikace s publikem, které vypadalo, že se chystá minimálně umřít (srovnání s Prahou nemám, ale podle Kryštofových fotek je jasné, že mít fanoušky, resp. Dennise Lyxzéna na dotek mohlo být ještě o level lepší). Famózní Refused Are Fucking Dead by mohla být zfleku olympijskou hymnou. V přídavku si dali načas s roztáhlým intrem, aby po několika minutách vypálili náležitě oceněnou hitovku New Noise a s Tannhäuser / Derivè velkolepě zakončili hodinovou, svým způsobem dokonalou show, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký levičák.

Tak. A teď ještě Fugazi.

ave, destroyer, morituri te salutant {cancer bats 18. 1. 2013, 007 strahov, praha} Shut the fuck, Donny. Zkouška mikrofonu. I said, shut the fuck up. Funguje. S kopákem nadskočíte a přes uši vás několikrát přetáhne virbl. I said, shut the fuck, Donny. Jeden nebo dva riffy. Plný bar, žádný kouř, v klubu sympatických lidí vyprodáno. Ve vzduchu se vznáší vůně očekávání. Dlouho jsem nebyla na žádném koncertě, tuším, že to bude super. Koncerty Cancer Bats jsou vždycky super. Koncerty v nadržené Sedmičce jsou skoro vždycky super. Matematicky vzato, pravděpodobnost, že mě čeká super koncert, je vysoká.

Pneumonia Hawk! Otevřít koncert ultimátním hitem z debutu (Birthing the Giant, 2006) je dobrá strategie, francouzák o intenzitě rány francouzákem. Good goddamn, I’ve got things to say and this will break your heart! Přede mnou se otevřela aréna, které od první vteřiny s respektem sobě vlastním šéfuje zpěvák Liam Cormier. Hledám řetěz, ze kterého se utrhl, a trochu se ksichtím na vytažený vokál, ale jinak mě napadají

jen slova od m: masakr, metal, miluju. Trvá ještě Trust No One a novější Bricks and Mortar, než se neřízená střela na chvilku zastaví. Hello Prague!! How are you doing on friday fucking night? Máme se dobře! Díky za optání. Jsme hluší, mokří a vyhlídkám kraluje největší víkendová kocovina v novém roce. A to je teprve začátek.

Série pokračuje bez ladu a skladu, občas si na odposlech povyskočí úsporný, ale důrazný basák Jaye R. Schwarzer, častěji se na podiu střídají fanoušci, kteří to obratem namíří zpátky, nad hlavy a ruce ostatních, přestože the ceiling is so fucking low, man!

Z bezpečné vzdálenosti zvukařského pultu to není tak hmatatelné, ale rodeo malého klubu kapelu takřka dojímá – takže ani obvyklé propražské bonmoty nezní neupřímně. Zvlášť když je korunují premiérou nové skladby Great Divide. Nehledě na to, že opakované děkovačky k hardcore patří. Řekla jsem hardcore? Frrrk. Cancer Bats jsou písničky jak noha.

(Zvyklí z větších podií,) hráli déle než hodinu, tedy zhruba minutu do momentu, kdy by první fanoušek umřel vyčerpáním. Kromě makabrózního hitu Hail Destroyer ze stejnojmenné klasiky a mnou protežované Scared to Death neopomněli na Sabotage, cover Beastie Boys (a já se ptám, která kapela tohle má?), jeden solidní circle pit, Liamův stagediving, láskyplné objetí a slib noci, která dnes bude ještě dlouho mladá.

Kolikrát Cancer Bats hráli v Praze? Šestkrát, sedmkrát? Nebyla jsem vždycky všude a nebyla jsem před rokem a půl na Rock for People, ale není moc kapel, kterým bych páteční, ale vlastně jakýkoliv jiný klubový večer svěřila raději. Super koncert. Alright, we won’t get no younger, alright, we won’t waste no time!

plazivky {baroness 3. 8. 2013, 007 strahov, praha} Letní koncerty na strahovské Sedmičce svou sporost obvykle vynahrazují intenzitou, zvláště když jde o tak ostře sledovanou kapelu jako Baroness, která by si za normálních okolností mohla dovolit klub pro několik stovek. Ať už byl dojem z pátku 3. srpna jakýkoliv, dá se s jistotou říct, že nic podobného už zádný fanoušek neuvidí. Smutnou ironií této skutečnosti je fakt, že kapela dva týdny po pražském koncertě bourala v Anglii. Přežili to všichni; členové mají polámané ruce a nohy a obratle a než se vdají, tak se jim to s velkou pravděpodobností zahojí, v kritickém stavu ale zůstal řidič.

Zbytek turné byl pochopitelně zrušen. Sledujte baronessmusic.com. „Thank you for all the support during this extremely difficult time.“ Odvážně na veselejší notu: koncert Baroness byl, tak trochu podle očekávání, peklo – ve všech pozitivních smyslech zprofanovaného slova. Kdo přišel jen o trochu později, musel se do prvních řad dostat lokty nebo nafejkovat těhotenství: loajálnost fanoušků je v malých prostorách 007 navzdory věrné kopii subtropického klimatu neúprosná.

Což pochopitelně nebránilo pokusům o stagediving už od otvíráku A Horse Called Golgotha. Víte, co jsou „plazivky“? Jeskyně o šířce několika ani ne desítek centimetrů – sotva tolik, abyste tam nacpali hrudník a pomalými pohyby pat se dostávali želvím tempem dopředu. Prostor mezi stropem Sedmičky a lesem rukou fanoušků vypadal jako plazivka. Některé koncerty jsou adrenalinovým sportem, to mi nikdo nevymluví.

Klub byl narvaný po okraj, protože Červené a Modré album jsou takřka legendární a novinka Yellow & Green, bez ohledu na zlé jazyky, přirozeným a přirozeně kvalit-

ním krokem vpřed nejenom proto, že ji produkoval John Congleton. Celému světu by Baroness prokázali velkou laskavost, kdyby mohli na stadionech nahradit Metallicu, ale na to jsou trůny metalových králů zbytečně, pardon my french, zaprděné. A přestože mám v ranku metalu s lidskou tváří jiné favority (Torche! Torche na hrad!), nikomu bych masový úspěch a všechno, co s tím souvisí (kurvy, chlast, chlebíčky), nepřála víc než kucim ze Savannah, t. č. v britském špitále.

Optikou fanouška jeli Baroness tzv. dokonalý setlist. Dostatečně pokryli povinnou novinku, zahustili hitovkama z Blue Album (včetně The Sweetest Curse nebo Jake Leg v přídavku) a k druhému a třetímu orgasmu pak stačily Isak na první a Grad na druhý závěr. I kdyby koncert nedosáhl do Top 10, čemuž vhledem ke své nesleposti nevěřím, vyhrává diplom za nejvíc fan-friendly sestavu. Fan-friendly byla i atmosféra, trochu míň pak ceny triček, které jste si na konci stejně museli koupit, pakliže prozřetelně nenosíte na koncerty hadry na převlečení. Kuře, zvukař a mj. kytarista Vitacitu, sice nastavené hladinky z profesionálního hlediska nepochválil, leč ani od baru se nedala vznést jediná stížnost. A divila bych se, kdyby tomu bylo v jiných částech Strahova jinak. „Sedmička jak vyšitá, lidí jak psů, atmoška hustší než mlha v Rákosníkovi, krutónská akce!“ Některé koncerty nepotřebují zbytečně okecávat. Pozdravujeme Baroness a vzkazujeme, že je milujeme i se zlomenými kostmi!

lover i don’t have to love {bright eyes 5. 7. 2011, arena open air, vídeň} Datum koncertu Bright Eyes spadalo do víru festivalů, takže by klubovka přišla vhod; co čert nechtěl, vystupovali venku, a snad aby byl festivalový feeling kompletní, pršelo. Jenže co naděláte? Bright Eyes se České republice dodnes vyhýbali (vyjma vystoupení formace Conor Oberst and the Mystic Valley Band na podzim 2008, kdy zahráli First Day of My Life, a letošního Rock for People) a podle neoficiálních zpráv má být letošní album The People’s Key posledním. I kdyby nebylo, jsem z fanoušků, kterým se směřování kapely v posledních letech nezamlouvá, a brzo už by mohlo být pozdě.

A i kdyby ne římská dvě, sliby se mají plnit. To by to totiž nebyly sliby, ale kecy.

Pamatuju si, jak jsem četla o jednom vystoupení Conora Obersta v nějakém malém stanu na festivalu Roskilde. Hrál jenom s akustickou kytarou a samé staré věci z prvních desek, tvářil se u toho, jako by si večer plánoval podřezat žíly, a polovina publika hlasitě natahovala. To jsou moji Bright Eyes! Dneska už na Obersta v takovém rozpoložení nenarazíte, ani když v rámci koncertu hraje sám na španělku písničku Lua. Sledovat show Bright Eyes je v roce 2011 takřka stadionový zážitek a nic proti tomu; kdyby každá komerce zněla takhle, nakupuju v Bontonlandu.

Bright Eyes hráli dvě a půl hodiny. To je sto padesát minut a to je sakra dlouhá doba, tak dlouho nehrajou ani Coldplay. Do setu se vešly téměř tři desítky skladeb napříč diskografií, přece s převahou novějších, ale především zpěvnějších, uhlazenějších věcí v bohatším aranžmá, ježto Obersta doprovázela mnohočlenná kapela, včetně doprovodné vokalistky. Radost z Take It Easy (Love Nothing) nebo Lover I Don’t Have to Love přehlušil veselý tón, jakým je produkce podkreslena, i když ne nutně na úkor písniček samotných. Bright Eyes mám spojené s Oberstovou sebelítostí (a v jednom období života i se svou sebelítostí, tzv. sebesebelítostí) a je vidět, že i on se vyhýbá těm

nejvíc emo kouskům. Škoda, že jsem je neviděla před třemi čtyřmi lety, jsem si jistá, že dojem by byl několikanásobně lepší. Lepší? Lepší. Už jsem velká holka. A nebrečím.

Bright Eyes jsou velká kapela a Oberst to ví. Je evidentní, že velké podium je pro něj... velké, ale snaží se. Svědčí o tom nejisté, přesto profesionální promluvy k publiku nebo předlouhá, ale vděčná a vlastně roztomilá představovačka. Jejune Stars, Four Winds, Shell Games, Poison Oak, The Calendar Hung Itself... aplaus sbíraly skladby bez ohledu na datum vydání, kapela se zdála ve skvělé formě a Conor? Klukovi je přes třicet, ale kdyby to nebylo na wikipedii, chci vidět občanku. Na začátku přídavku zůstal stát osamocený uprostřed podia, aby si střihnul zmíněnou Lua. Krásný, nostalgický moment vystřídal přesný opak, předělávka Wrecking Ball Gillian Welch, ve které navíc hostovala krajně nesympatická předkapela Jenny and Johnny. A ještě jednou dokola: stařičká Road to Joy (Lets fuck it up boys, make some noise!) a na rozloučenou novinka ve staronové náladě One for You, One for Me. Jedna pro mě, jedna pro tebe.

Fér.

Mám při ruce jeden sešit z labutího semestru vysoké, poznámky k Teorii masové komunikace. Občas si to pročítám. Dneska jsem tím zalistovala trochu důkladněji než obvykle, jelikož se stěhuju a přemýšlím o eliminaci/anihilaci všech zbytečností, a našla jsem tam stránku, na které nejsou žádné zkratkovité definice a grafy komunikačních modelů, ale text písničky Lua. Dělávám to běžně, že si píšu text písničky, která mi zrovna zní v hlavě, ale Bright Eyes? Ten sešit je starý třeba… 251 167 let. Přijde mi to fakt hezké. Tak jsem to nevyhodila.

I’ve got a flask inside my pocket we can share it on the train and if you promise to stay conscious I will try and do the same we might die from medication but we sure killed all the pain but what was normal in the evening by the morning seems insane

připraveni žebrat {two gallants 5. 7. 2011, arena open air, vídeň} Proč jezdit na koncerty kapel, o kterých vím, že jsou už minimálně v mém vesmíru passé? Kvůli Two Gallants. Vedle zmíněných Jenny and Johnny předehrávala Bright Eyes ještě sanfranciská dvojice, kolegové ze stáje Oberstova labelu Saddle Creek. I ti, vyjma jednoho nešťastného angažmá v line-upu Rock for People 2007, Českou republiku obcházejí, a jelikož už vydali tři skvělé desky, je to převelká škoda.

Two Gallants hráli ve Vídni zhruba hodinu a upřímně, bylo to děsný. Tedy objektivně vzato; subjektivně to byl nejlepší koncert mého života. Důvody, proč to bylo tak děsný, se ukázaly nasnadě: koncert v Areně byl prvním po příletu do Evropy, podle vlastního vyjádření nestihli zvukovku, takže všechny technické problémy – a nebylo jich málo – řešili operativně na scéně, a rozhodli se zahrát několik novinek, jejichž sehranost je teprve v plánu. Jako teaser ale koncert zafungoval skvěle a při výběru starších hitovek nemohli mít šťastnější ruku.

Two Gallants hrají jednoduchý (primitivní, chce se říct), ale chytlavý a energický blues rock. Soulad kytary, bicích a dvou barev vokálů neumožňuje cokoliv překombinovat a Two Gallants sází na údernost a náladu ne nepodobnou třeba outlaw folku

a country, a to včetně textů (někdy se takovým autorům říká storytellers). Lehce zastřený hlas Adama Stephense dojem umocňuje (občas připomene Shanea MacGowana; skutečnost, že jméno si Two Gallants zvolili podle jedné z povídek Jamese Joyce v knížce Dubliners, je v této souvislosti spíš vtipná náhoda), hluboký hlas Tysona Vogela drží nad písněmi temný závoj.

Pod širým nebem arény zazněly Las Cruces Jail, Nothing to You, tradiční cover Dying Crapshooter’s Blues, Despite What You’ve Been Told a Steady Rollin’, proložené asi třemi novými kousky, které v konkurenci obstály dobře (vyjma toho, že nikdo neznal slova a ani Adam nevypadal u zpěvu moc jistě). Long Summer Day na závěr, při které se spustil liják, zařídila koncertu nezapomenutelnost, jelikož takhle důkladně už jste nezmokli několik měsíců. Žádné informace o nové nahrávce ještě neprosákly, ale to je jen otázka podzimu.

A pak můžeme celou zimu poslouchat blues a až roztaje sníh, vyrazit na Lanegana a Corleyho (one considers himself witty, the other one is frequently short of money, prepared to beg) do Steyru nebo do Vídně. Oboje bude super. Fakt, zeptejte se sousedů.

kytary? {hot water music 17. 8. 2011, röda, steyr} Na klubu Röda je nejlepší věc ta, kterou ocení hlavně hudebníci a bedňáci: zaparkujete dodávku podél stěny budovy, otevřete obrovské železné dveře a vyklopíte vercajk, a teď pozor, rovnou na podium. Kdybych byla opravdovou basačkou v opravdové kapele, hraju jenom ve Steyru. Další nejlepší věc je, že klub není moc velký, takže koncerty tam jsou příjemně komorní, a další nejlepší věc, že je tam oddělená místnost s barem. Nejhorší věc na tomhle jinak nejlepším klubu je hroznej zvuk. Teda aspoň na Hot Water Music byl.

Nevím, jestli si toho všiml i Francis, který vypadal, že má dost práce udržet se na rukou lidí v kotli. Což je lepší způsob, jak trávit koncert vaší oblíbené kapely, než řešit, že neslyšíte kytaru (a HWM mají dvě kytary, zřejmě se navzájem vyrušily). Floridská punkrocková partička je s námi od první půlky 90. let a už dvakrát oznámila rozpad; teď jsou zrovna ve stadiu, kdy vydávají nový singl a chystají velkou desku, což je jenom dobře, protože tak dávají třetí šanci lidem, co je v minulosti propásli. V mezičase si Chuck Ragan, zpěvák a kytarista, pořídil sólovou country kariéru (vůbec ne špatnou) a Chris Wollard, rovněž kytarista a zpěvák, založil se zbytkem HWM podobně laděné The Draft. Nikdy jsem Hot Water Music pohromadě neviděla a bylo vtipné sledovat Ragana, který na svých sólo koncertech působí jako rozený frontman, v týmové hře. A dávalo to smysl.

Fanoušci, včetně zmíněného Francise, byli spokojení: Hot Water Music na koncertech rozdávají starou radost. Skvělá deska A Flight and a Crash (2001) byla zastoupena hned několikrát (stejnojmenný otvírák byl také otvírákem show, Paper Thin, Swinger, Jack of All Trades), jinak byly skladby rovnoměrně rozprostřeny napříc diskografií, včetně představovačky nového singlu The Fire, the Steel, the Tread a Up to Nothing.

Nevím, jestli to bylo pozdní hodinou nebo počtem předkapel (čtyři!), ale poprvé z podia kapela odcházela už po čtyřiceti minutách. Přišlo mi to, vůči nám, co jsme neslyšeli kytary, hezké. A v kotli stejně byli všichni zpocení až do trenek.

Přídavek ale patří ke slušnému vychování punkrockových kapel, takže na úplném konci zahráli, mimo hity ze svého arzenálu a speciálně kvůli této sérii rakouských reportů, předělávku od Bouncing Souls, True Believers: We live our life in our own way/ Never really listened to what they say/ The kind of faith that doesn’t fade away/ We are the true believers. There you go.

off/topic {off festival 5. – 7. 8. 2011, katovice} Miluju Sebadoh. Fakt. Před třemi lety jsem v areálu festivalu Primavera, ještě před začátkem programu, potkala Lou Barlowa. Nic jsem u sebe neměla, tak jsem si nechala podepsat kreditku, a protože propiska nefungovala, vyryl mi „LOO“ hrotem do měkkého plastu. Na OFFu jsem sledovala zvukovku a vyprávěla příběh s platební kartou nějakýmu mladýmu hipsterovi a trochu, malilinko, jsem se vedle něj cítila jako ze sekce MILF. Off record zahráli Sebadoh písničky On Fire, Ocean a Freed Pig, takže do důsledku vzato jsem se mohla sbalit a jít domů. Anebo si skladby poslechnout znovu a ještě hodinu zamilovaně sledovat Barlowa (moje oblíbená sekce DILF).

Mimochodem, hrozná kapela. Myslím, že koncert jim byl dost jedno, Freed Pig znovu nezahráli (podle mě kvůli tomu, že se jí neustále někdo dožadoval), střídání nástrojů provázely relativně dlouhé ladící pauzy („No... Asi jsme to mohli udělat před koncertem...“) a když na závěr setu zjistili, že jim zbývá ještě pět minut, tři řešili, co zahrajou.

Sebadoh vystupují ve dvou polohách: když je Barlow u mikrofonu a s kytarou, hrají písničkový a „hitový“ set, a když je u koryta Jason Loewenstein (a Lou s baskytarou), změní se vyznění v lo-fi noiseové peklíčko. Byla to legrace. Miluju Sebadoh.

Když pominu překvapivý a až do finále sotva uvěřitelný výkon Gang of Four, do unavené ranní hodiny posunuté Polvo a tečku se Sebadoh, jednoznačným vrcholem festivalu pro mě byli dEUS. Žádné překvapení, jejich koncerty jsem kdysi dávno vybartrovala s chlápkem v černym za duši a ostatně byli důvodem, proč jsem OFFu dala další šanci i letos. Shledání po mnoha měsících bylo radostné, přestože krátké a snad až zbytečně nostalgické – Sun Ra, Fell Off the Floor, Man nebo Theme from Turnpike nemůže fanoušek přejít bez zvýšeného tepu, ale upřímně jsem se těšila na teasery nové desky Keep You Close. Zazněla jenom Constant Now a žádnej vlk se z týhle jedný vlaštovky rozhodně nenažral. Takže počítám dny. Na akustickém motivu postavená Instant Street (famózní outro, trademark dEUS, bylo už čistě elektrický noise) a závěrečná Suds & Soda, skvělá muzikantská forma a nálada a jakési nadpozemské Barmanovo charisma, jsem nakonec vyhodnotila jako nejlepší liják za posledních několik let. Kdyby hrál kdokoliv jinej, jdu se v tomhle počasí rovnou zastřelit.

w.c.s. {dEUS + selfbrush 10. 5. 2006, abaton, praha} Nějaké zbraně, alkohol? Na můj trochu zmatený, ale především netrpělivý pohled chlapík u vchodu reagoval: Už utíkejte! A tak jsem utíkala, ale stejně jsem přišla neomluvitelně pozdě, dost možná na čtvrt jedenáctou. Propásla jsem Selfbrushe a nejmíň první dvě skladby od hlavních hrdinů. Kdyby to byly 7 Days 7 Weeks nebo Suds & Soda, asi bych si rovnou nafackovala – takhle jsem se jenom vydýchala a všechny zbraně a alkohol pronesla do řady co nejbližší té první.

dEUS a jejich případný koncert v Česku byl předmětem mnoha spekulací od hromadného rozšíření jejich poslední desky Pocket Revolution už minulý podzim; skutečnost, že dal někdo z Brna přednost Majálesu, považuju za zradu. Vřelé přijetí domácím publikem by ovšem teoreticky mohlo dostat Belgičany do českých klubů v nějakém počitatelném časovém horizontu znovu – a řekla bych, že s nejméně stejně silnou základnou fanoušků. Po krátkém zhodnocení situace v sále (je docela plno a blíž ani dál se nedostanu) a na podiu (se světelným parkem to tentokrát myslí vážně a kytarista hraje se zlomenou rukou) jsem se začala soustředit na koncert. Hráli rozjuchanou Instant Street (jakkoli jsem její text identifikovala jako jednoznačně nerozjuchaný), která zněla jako rozlučka víkendového country soustředění. Jen její outro bylo o poznání víc noisy, asi aby nespadli do nevhodné škatulky. dEUS nevypadali, že mají nějaký chrono – nebo jiný logický systém v uspořádání playlistu, i když v počtu skladeb vedlo jasně poslední album; o to víc pak vynikaly starší věci, za své slávy v 90. letech ověnčené vavřínem hitů. Jeden z nich – další jasný záchytný bod – byl Theme for Turnpike, i když bylo vidět, že na některé skladby se těžko chytá rozhodný rytmus. Stejně jako třeba Magdalena tak dávaly spíš vydechnout, jako už tradičně, před bouří. Asi největší nastala hned po aktuální What We talk About (When We Talk About Love), když vzal houslista/klávesák/perkusista do ruky housle a zavrzal intro Suds & Soda: Jo! To bylo ono. Lidi se okamžitě chytli: Your head! come on! is dead! and gone! it might! as well! be said! so long! a kdo už potom nestíhal, mohl založit ještě druhý zadní vokál s nekonečným a finálním Fri-day! Fri-day!

Fri-day! I když byla středa.

Koncert sice pomalu končil – skladbami Nothing Really Ends a Bad Timing (obě si podle mě skrze svůj název vysloužily časově naprosto univerzální použití), ale dEUS byli přivoláni ještě dvakrát. Po prvním krátkém přídavku to už nejeden návštěvník zabalil, pozůstalí si vychutnali ještě poslední výběrovku, a to včetně nejstarší Worst Case Scenario nebo Magic Hour. Protože jsem byla se svým alkoholem a zbraněmi na odchodu, byla to dostačující náplast za absenci 7/7. Taky o důvod víc, proč přijít na dEUS i příště, pro jistotu včas.

hudebníkem v kosmu, to nejde slíbit {dEUS 7. 3. 2012, meetfactory, praha} Do MeetFactory jsem přiběhla sice připravená, ale o dvě hodiny později, tak tak že na rozhovor a s rezervou sotva jednoho drinku na koncert. Možná klubový koncert roku (v březnu), kdo ví, přece jen to jsou dEUS, nejlepší kapela na světě (z Belgie). Frontman Tom Barman k interview bohužel nemůže, je nachlazený a šetří si před koncertem hlasivky (byť cigareta je svatá), udělá to někdo jiný. S tím jsem počítala a aspoň jsem nebyla tolik nervózní. „A ví se, kdo? Klaas?“ Houslista (lomeno multiinstrumentalista a vokalista) Klaas Janzoons je spolu s Tomem jediná osoba, která kapelu na začátku 90. let zakládala, zbytek aktuální pětičlenné sestavy se sešel až v roce 2004, těsně před deskou Pocket Revolution. Měla jsem pocit, že bubeníkovi takovou věc nikdo nesvěří, basák nevypadá moc výmluvně a kytarista Mauro Pawlowski, osoba zodpovědná za moje svého času až pubertální vzhlížení ke kapele, zas nepůsobí, že by byl ochotný zabývat se špinavou provozní prací. Čekala jsem tedy Klaase a v hlavě dala prioritu otázkám týkajícím se celé historie kapely. „Bude to... teď mi úplně vypadlo to jméno. Ma... Marpo?“ A sakra! Bude to Mauro.

dEUS se s loňskou deskou Keep You Close vrátili konečně i do Prahy. Naposled hráli v Abatonu na podzim 2008, předtím na stejném místě na jaře 2006, dál už mi paměť nesahá (internetu ano: v květnu 1995 hráli v klubu Belmondo, v říjnu 1999 v Rock Café). Mezitím byli k vidění v těsných klubových blízkostech ve Vídni nebo v Německu a na řadě festivalů (loňská Pohoda a OFF, předloňský Melt! a okolí), takže akční fanoušci si na nedostatek živých vystoupení stěžovat nemohli. Já si tedy nestěžovala, jen Hotellounge (Be the Death of Me), kontinuálně nejsilnější heroin repertoáru, mě neustále míjela. Uklidňovala jsem se, skrze pravidelné zařazování Instant Street, Fell Off the Floor, Man, For the Roses a silných skladeb „nové“ éry, že nemůžu mít všechno, když tradiční set dEUS má i s přídavkem devadesát minut. dEUS jsou kapelou, která jako první začala před nějakými osmi lety formovat můj současný hudební vkus a dodnes se mu nezaprodala, byť si jdou vlastními, popově experimentálními cestami, daleko od žánrů, které jsou mi poslední roky blízké. Nahrávky jim tzv. žeru i s navijákem, a i když bylo v Abatonu před šesti lety o hodně víc chytřejšího, znalejšího publika, rychle jsem se na deskách Worst Case Scenario, In a Bar, Under the Sea a Ideal Crash (a nakonec i úletu My Sister = My Clock) naučila základy všeho, co dneska znám. Navíc, coby ženská, můžu očumovat mimořádně atraktivní chlapy.

Mauro. Nečekala jsem, že se v kapele o rozhovory staráš zrovna ty.

Jo, jsem taková holka pro všechno. Často to vede k tomu, že nedělám nic, což mi taky vyhovuje. Tenhle rozhovor dělám, jelikož jsem nejšarmantnější a nemám problém prozradit na kapelu věci, které se pak dají použít proti ní. Novináři mě milují.

Nepochybuju. Měla bych se ptát na dEUS, ale nemůžu si pomoct, jak se má tvoje kapela Evil Superstars? Á, helemese. To je zrovna věc, která by se velmi dobře dala použít proti mně. Evil Superstars se mají dobře, tedy v rámci možností. Každých zhruba pět let máme reunion a poslední taková událost připadla na podzim loňského roku. Nazkoušeli jsme jeden cover, který jsme pak odehráli v klubu. Lidi byli trochu zmatení, čekali naše původní věci. Jenže ty už neumíme.

Co to bylo za cover?

Jerusalem od Sleep. Jsem velký fanoušek. Má padesát minut, ale my jsme ji natáhli na sedmdesát a šmrncli trochou free jazzu. Všichni z toho byli dost vyvalení. Myslím, že na další reunion bychom mohli nasadit skladbu Dopesmoker. * Mauro (40) se narodil v Belgii, ale jméno má po svých polských a švihácký look po italských předcích. Celý rozhovor se usmíval, pohazoval patkou a tvrdou belgickou angličtinou mluvil velmi vágně a rutinérsky o dEUS a velmi nadšeně o všem, co s kapelou přímo nesouviselo. Možná bychom to nakonec celé dali jenom o Sleep. A kdybych měla psát „(smích)“ za každou větu, po níž se smál, naženu pár desítek znaků navíc. A hrozně voněl!

To musíš mít radost z jejich reunionu.

A jakou! Hrajou i v Antverpách. Moc bych se divil, kdybych zrovna někde nehrál.

Kolik máš projektů mimo dEUS? Považuješ je vůbec za svoji „domovskou kapelu“?

Určitě, ale hraní mám pořád plno. Když se člověk chce živit jako profesionální hu-

debník, musí se sakra otáčet. Kromě hostování, které považuju často za „práci“, mám ještě spoustu dalších vlastních projektů. Neříkal bych tomu kapely, jde spíš o různé kolektivy umělců, a žánrové rozpětí je občas moc i na mě. Plus se věnuju sólové dráze a podílím se i na věcech mimo hudbu, výstavách a podobně.

Je tvoje vytížení důvodem, proč desky dEUS vycházejí jednou za tři roky?

Ano i ne. Jednak si nemyslím, že tři roky jsou dlouhá doba, ale je pravda, že vždycky dlouho čekáme, až ten který zvukový inženýr a producent bude mít volno. Dostat se do diářů podobných lidí je někdy běh na dlouhou trať, a když už si něco vymyslíme, chceme to vždycky dotáhnout. Novou desku produkoval Dave Bottrill a to je zrovna chlap, který se nezastaví.

Dave produkoval i Ideal Tra... ah, chci říct Crash!

Moment, Ideal Trash! Tak se ta deska měla jmenovat!

Haha. Ideal Crash. Cítíš, že je zvuk Keep You Close podobný? Byl to důvod, proč jste znovu oslovili Davea?

Nejsem si jistý... Davea jsme chtěli především proto, že toho ve studiu vydrží neuvěřitelně moc. Mám dojem, že se nikdy nevyčerpá. Zatímco kapela je na pokraji zhroucení, on si přehrává stopy, píská si u toho a komanduje hudebníky, aby to udělali ještě jednou a jinak. A přitom si zachovává ledový klid. V tom ho dost obdivuju a myslím, že celá kapela to vidí podobně. Pokud jde o zvuk nové desky, posouváme se jinam, než kam směřovala Ideal... Trash, ale styčné plochy by se jistě našly. Koneckonců jsou to pořád dEUS. * Kupodivu přesně v devět nastupují na podium s otvírákem The Final Blast. Na nové písničce objevuju, jak strašně se nezměnili: zvuk a ani to, jak vypadají. Když jsem psávala pro Freemusic, čtenáře mých reportů rozčilovalo, proč popisuju, že má Eddie Vedder flanelovou košili a že McCready je tlustej, a pro tyhle účely jsme pak založili Full Moon a teď se s Jirkou Imlaufem můžu nadšeně rozepisovat o tom, jak strašně sexy jsou členové dEUS a jak strašně jim sluší ty košile. (Strašně!) Tom Barman česky poděkuje za první aplaus, nasazují vděčné hity z Vantage Point (The Architect, Oh Your God) a další novinky z Keep You Close. Lidi v prvních řadách je znají, štve mě, že jsem si nedohledala texty. Držím se toho, co dobře znám: I spoke too much, I wanna fight/ Repeat the same shit I said last night/ Did 34 push-ups, should have done 68!

Já jsem to nezažila, jelikož dEUS jsem poznala už coby velkou kapelu, ale nestýská se ti někdy po hraní v menších klubech, pro pár lidí?

Toho si užívám v jiných projektech a při hostování, kolikrát bych radši, kdyby tomu bylo naopak! Hraní před spoustou lidí je příjemné, zážitek je silnější, je v tom víc energie, i když to samozřejmě závisí na mnoha okolnostech. Nicméně hraní před spoustou lidí bych doporučil každému hudebníkovi!

Chacha! A jakpak se to dělá?

Normálně. Nevím. Být hudebníkem je jednoduché. Rozhodně jednodušší než být třeba kosmonautem.

Ale? Jo. Nebo hudebníkem v kosmu.

V propagačních materiálech se celkem často zmiňuje informace, že jste – jako jedna z mála kontinentálních kapel – prorazili v Británii. Zároveň za sebou máte tur-

né po Americe. O úspěchu v Evropě nepochybuju, ale jaká je pravda o Ostrovech?

A jaké jsou zkušenosti ze Států?

Evropa je v pohodě, to je fakt. V Británii je to složitější, ale ve velkých městech typu Londýn nebo Manchester nám lidi na koncert přijdou. Byť třeba ze zvědavosti nebo že nemají co lepšího na práci. Na venkov bych si tam moc netroufal, úspěch je obecně vrtkavá záležitost, znám to z různých hostování – zvláště v Anglii by se nic nemělo brát jako samozřejmost. Spojené státy jsou kapitola sama pro sebe a vyrazit na turné je nesmírně náročné. Postavení, které si dejme tomu budujeme v Evropě, je nám v Americe k ničemu a začínáme tak od nuly, což znamená týdny v dodávce a na to jsou dEUS už moc staří. Hrávám celkem často v New Yorku, ale zase jen pracovně – mimo dEUS. Nedokážu si představit, podniknout tam celou šňůru. A rozhodně to neplánujeme.

Nechystáte podobnou věc, jako jste provedli s Pocket Revolution, bonusové cédéčko remixů?

Myslíš The Jagz Kooner Excursions? To bychom rádi, ale najít šikovného hudebníka, který by zároveň investoval dostatek času do podobného projektu, není lehké.

Myslím, že v současné chvíli, uprostřed turné, na to není moc pomyšlení. Kdyby se ale něco objevilo, řekněme z čistého nebe, šli bychom do toho. Abych ale nesliboval něco, co se nestane: tyhle věci zařizuje obvykle Tom. Tom je v tomto směru skutečný (a jediný) frontman kapely. * Skutečný frontman kapely vyměňuje kytaru za akustickou a odpočítá, one two three four... Instant Street. Důkladně artikuluje každou sloku, jeho hlas jemně škrábe, soustředěně dává důraz na konce veršů, what is it you want me to be thinking of?, refrén nechává volně splynout s hudbou, na outro si vezme zpátky elektriku – nejlepší část.

Miluju Instant Street. Nejsem v tom sama a ani kapela nevypadá, že by ji divoký závěr skladby za ta léta omrzel. Obdivuju Klaasovu instrumentální zručnost a eleganci, s jakou vyměňuje nástroje, styl a sehranost celé kapely, kombinaci seriózních pohledů a radosti z hraní. A ty jejich košile! Na starší skladby se toho večera jako už mnohokrát nedostalo, o to víc vynikla okázale vystavěná Keep You Close: moment, kdy se zastaví hudba a Tom odzpívá prakticky sám So is this what they mean about moving on/ Is this really the end you won’t stick around/ The one that stays, you’re the one that throws/ Out the one that has kept you close..., je fantastický. Bad Timing předznamenává první konec, návrat s největším hitem je v očekávání – nikoho ani nenapadne opustit výhodné pozice.

Co by se stalo, kdybyste nezahráli Suds & Soda?

Náhodou, vynecháváme tu písničku stále častěji. Kupodivu ani jednou nenastal konec světa.

S novinkou jste se přesunuli k labelu PIAS. Lepší nabídka?

Přesně. Nabídka, která se neodmítá, navíc lidi od Play It Again, Sam znám docela dlouho a spolupracuje se mi s nima výborně. To vydavatelství se tváří jako malé a dost indie, ale ve skutečnosti mají ohromnou distribuci a všechno tam funguje mnohem lépe, než by se na první pohled mohlo zdát. Rozhodně lépe než u majorů.

Což nás jen utvrzuje v tom, že to byl správný krok.

Na nové desce hostuje Greg Dulli. Kde jste ho sebrali?

To by asi byla dobrá historka, kdybych ji znal. Greg se zná s Tomem a když posledně hrál v Antverpách, nějak se dali do řeči a vyšlo z toho hostování v Dark Sets in a Twi-

ce (We Survive). Greg byl prý ohromně milý. A profesionál. Já jsem v tu dobu ve studiu bohužel nebyl, tak nemůžu soudit.

Vloni hrál Dulli s Twilight Singers právě v tomto klubu. Je skvělý showman a byl to jeden z nejlepších klubových koncertů minulého roku.

To má být co, laťka pro dnešní večer!? * Vytahuju loňský srpnový Full Moon, kde je reportáž z londýnského koncertu dEUS, roztažená na čtyři strany. Mauro je, snad instinktivně, okamžitě nalistuje a obdivně zírá – na fotky vlastní kapely. Podávám mu historii časopisu v kostce, říkám, že v příštím čísle bude tenhle rozhovor a reportáž a recenze. Čte si upoutávku na obalu nového čísla s Cohenem: „Pixies vedle Yes? To nemůže být špatné čtení!“ Pár minut před začátkem vystoupení předkapely se regulérní rozhovor změní ve small talk a válení se v sofách backstage. Než rozhovor oficiálně utne rachot z podia, zeptám se, jestli hrávají Hotellounge: už si nevzpomínám, kdy jsem ji slyšela naposled. „To nejde slíbit.

Možná v přídavku. Nebo na začátku a v přídavku ještě jednou. Nebo, možná, až když to už nebudeš čekat!“ Fanouškovské zavýsknutí při prvních tónech a předčasný pokus o singalong v úvodních verších This elevator only takes one down..., který se ozval z mojí strany publika, dával tušit, že Hotellounge (Be the Death of Me) na začátku přídavku není jenom pro mě, což mi ale nebránilo se tímhle pocitem celou písničku kochat. Byla skvělá: stokrát lepší než ta z nejosobnějšího popůlnočního playlistu v přehrávači, silnější, než bych si ji bývala představovala, kdybych ji čekala. Povinnou Suds & Soda jsem si odkřičela od baru, věrná toho, že odejít se má v nejlepším.

Později v noci mi píše Jirka Imlauf, ptá se, jaký byl koncert, a pak, o půl čtvrté, ještě jednou odepisuje. Mejly píše úplně stejně jako sloupky, jsem ráda, že je zpátky ve Full Moonu, několikrát se při psaní reportu přistihnu, že píšu jako on, ha, radši to mažu, ať to neni blbý, jakože opisuju. Od učitele hudebky! Je mi líto, že tam nebyl. Fanoušci by měli chodit na koncerty svých oblíbených kapel. A ocenil tam vůbec někdo kromě hudby i ty sexy košile?

barman z dEUS nekecal {absynthe minded 14. 10. 2012, 007 strahov, praha} Když jsem před několika lety dělala do Lidových rozhovor s Tomem Barmanem z dEUS, bavili jsme se mj. o tom, co zrovna poslouchá. Nadšeně mi doporučil mladou belgickou kapelu Absynthe Minded. Zmínil, že začínali jako sólový projekt Berta Ostyna, ale taky, že jim full band ohromně svědčí. Předvídal jim velkou budoucnost. Právě vydali debut Acquired Taste (2004) a co si budeme nalhávat, líbilo se mi to, už když jsem mluvila s Barmanem.

Celá pravda je, že by se mi to líbilo i tak, jen bych se o nich dozvěděla mnohem později. Absynthe Minded zní jako „dEUS pro holky“ a už ranými demy, které se s mírným úsilím daly sehnat, prosakovaly skladby s hitovým potenciálem (From Nowhere to Return, Baise-moi). Relativně jednoduchý, přímočarý kytarový rock ozvláštňuje ‒ dnes už pětičlenná ‒ kapela houslemi, kontrabasem, klávesami a množstvím samplů, zvuků a perkusí, takže základem jsou silné, v dobrém slova smyslu písničkové melodie, které přece jen nezní tuctově. dEUS, anyone? Jenže jsou z Belgie, tak co nadělají?

Ani s New Day (2005) nepřekročili hranice Beneluxu, byť jejich experimenty byly stále odvážnější, zajímavější a lépe zprodukované, navíc se striktně drželi hitového potenciálu ‒ vynikající My Heroics, Part One vyšla jako oficiální singl. Až s albem There Is Nothing (2007) s parádními Plane Song nebo Nowhere to Go se na večírcích začaly lámat ledy. S eponymní nahrávkou a výběrem největších hitů Fill Me Up (berte!) zakončili před třemi lety jednu kapitolu a s aktuální, vtipně pojmenovanou As It Ever Was je jim konečně věnován alespoň zlomek zasloužené pozornosti i venku. A taky u nás.

Frontman Bert Ostyn působí o deset let mladší, než kolik mu doopravdy je, a také arogantním, britsko-floutkovským dojmem, jak už to u hezkých, mladě vyhlížejících třicátníků bývá. Ale byl milý, i když toho při koncertu moc nenamluvil, a především soustředěný – a jako kytarista i vokalista až do konce naprosto skvělý. Zásluhy nepochybně nesou i ostatní členové, ale právě on vystoupení svým zřejmým talentem „udělat písničku“ táhl. Je jedním z těch, kteří si publikum získávají nezištně a postupně, až se v závěru každý může přetrhnout, aby mu taky mohl zobnout z ruky. Je to příjemný typ ztráty sebekontroly: já jsem přece nepřišla házet práskačku po nějaké belgické kapele!

Hráli poctivých sedmdesát minut, a i když jsem všechny nové písničky slyšela poprvé, byly snadno srovnatelné s těmi, které mám nejradši. Tedy mým měřítkem, nejlepší na světě. Od kytarových, superchytlavých End of the Line, You Will Be Mine nebo Fighting Against Time přes náročnější, chytřejší As It Ever Was, 24/7 a Get Around až ke zběsilostem typu Crosses, které koketují s funky, klezmerem a balkánskými vlivy.

Housle a piano výrazně dokreslují jinak typický kytarový zvuk, ale něco, něco tam funguje zatraceně skvěle. Bod k dobru, který se bohužel naživo tolik neprojeví, jsou povedené texty, další za to, že tomu tak bylo vždycky. Ostyn umně frázuje, jemně improvizuje, působí zcela přirozeně upřímně a zároveň sebejistě. Mohla jsem na jeho hlase uši nechat.

Koncert mi neuvěřitelně zvedl náladu. Neviděla jsem je poprvé a tušila, že to nebude špatné ani průměrné, ale mě už dávno žádné kytarovky ze zadku nezvedají. Cestou domů ze Strahova jsem si broukala banální melodii refrénu End of the Line a zlobila se na sebe, ale zároveň se usmívala od ucha k uchu – a strašně si přála mít na uších sluchátka a poslouchat Absynthe Minded. Tak alespoň teď.

10/20 {dEUS 10. 12. 2014 scala, londýn} Dala jsem si tu práci a spočítala, kolikrát jsem dEUS od jejich pražského koncertu v Abatonu v roce 2006 viděla. Devětkrát. Není to sice osobní rekord, ale na počty ujetých a odlítaných kilometrů je to suverénní vítězství. „Jsme tady už dvacet let, stejně jako někteří z vás,“ zahlásil Tom Barman na koncertě v londýnské Scale, a i když jsem před dvaceti lety byla ještě děcko, stejně jsem se cítila, jako by mluvil i ke mně. A asi protože jsem byla celý rok hodná, dostala jsem k Vánocům nejlepší playlist jedné ze svých nejmilovanějších kapel. dEUS přijeli nalehko. Bez hostů, s jedním tričkem (černé s bílým jménem kapely), jedním cédéčkem (sic) a knihou fotografií. Lístek stál dvacet šterlinků v předprodeji

a překupník na rohu Pentonville Rd. a King’s Cross byl velkorysý a „because you seem cold“, vzal si jenom třicet liber. Zima mi byla, ale taky jsem byla ochotná vytáhnout dvě dvacky a v nouzi nejvyšší přihodit pětku. Ale to jsem mu neřekla a zapsala si první malé vítězství. Záhy přišlo druhé – absence předkapely, což překvapilo a potěšilo, v jedenáct bude vymalováno. Jen škoda, že v Anglii neexistuje instituce afterparty – pokud si můžu dovolit předběhnout, pár skleniček s přiblble šťastným výrazem by z večera udělalo kompletní balíček dokonalosti.

Za těch deset let, co se známe, se dEUS nezměnili, ale jako zázrakem ani neomrzeli, a i když jejich poslední desku z roku 2012 Following Sea jsem svého času z nepochopitelných důvodů zazdila, jejich písničky v klasickém živém, dvě dekády stejném provedení jsou pořád silné a Barman a spol. je pořád hrají se stejným nasazením.

Je pravděpodobné, že už jsem to nejednou psala, ale dEUS jsou jedna z mála kapel, u kterých úplně postrádám byť náznak rutiny, a že se otrávené ksichty na pódiu dneska docela nosí. A ani mě nikdy neunavilo slyšet to samé v tom samém pořadí, devětkrát.

Stařičká Via na doladění zvuku, disko Architect na zahřátí, dřevěná podlaha Scaly zažila první zatěžkávací zkoušku. Bylo legrační, jak člověk nadskakoval, i když nenadskakoval, a nezbývalo než doufat, že konstruktér s takovými extrémy počítal. Z novinky zazněly jen francouzsky zpívaná Quatre Mains a Girls Keep Drinking – obě ctily tradiční hudební styl kapely, takže okamžitě splynuly se zahraným best of. Fungovaly všechny malé detaily: výměna elektrické kytary za akustickou před Instant Street, cigareta ve Fell off the Floor, Man, prvních pár tónů natahovaného intra Hotellounge (Be the Death of Me) nebo konec v podobě Nothing Really Ends (a také Bad Timing v tomto případě). A aby těch patetických ach! nebylo málo, přihodili i poslední z trojice nejmilovanějších, If You Don’t Get What You Want. Anyway you want me! Přídavek (Theme from Turnpike, For the Roses a Suds & Soda) už byl jen očekávanou tečkou a devadesát minut bylo po desáté pryč.

Možná je to kontext, který způsobuje, že to nikdy není stejné, i když ve skutečnosti je.

Jednou jste šťastní, jindy na dně, jednou jste singl, podruhé zamilovaní, vdaní nebo rozvedení, osamělí nebo obklopení lidmi, plní síly nebo unavení, veselí nebo smutní, jednou chcete tančit, podruhé jenom pít... Bůh ví, že dEUS se do nálady trefili pokaždé.

{milý deníčku: kapitola 3}

intro i {6. června 2011, 02:34} All that I see: Peaceful eyes drawn away from me We would like to take the sights And bring silence in disguise That’s why I hold you That is why I hold you, dear Probudila jsem se asi ve tři odpoledne, vedrem. Venku na slunci mohlo bejt tak padesát, takže ve střešním bytě s oknama na jihozápad bylo minimálně milión. Ležela jsem a nehejbala se a připadala jsem si jako v knížce Iana McEwana Betonová zahrada, minus beton a minus incest. Nebylo to ve skutečnosti tak nepříjemný, ostatně tohle je léto, po kterým obvykle toužím. Ježto bylo po uzávěrkách, [na nevyřčené doporučení Eugena z Oxbow] jsem večer šla na kopec, na koncert Eddie & The Hot Rods.

A bylo to celé dobré. Zaprvý, což je pro vyznění koncertu nejmíň důležitý, je, že jsem se seznámila s Peterem. Milej chlapík velmi anglickýho výzoru, někde na půli cesty mezi Paulem Simononem a Johnem Paulem Jonesem (což je ve skutečnosti jeden muž), je původem z Bratislavy a pracuje v pražským Hard Rock Café (což se ne-neztratí) a hádejte co, hraje na basu. Chacha, vyhrála jsem.

Před headlinerem hráli ještě 2nd District, punk rock klasickýho ‘77 střihu a s estetikou starý školy, což není zrovna moje scéna, ale bylo to relativně slušný. Taky jsem to vyměnila za spoustu informací právě od Petera. Eddie & The Hot Rods nastoupili moudře až o čtvrt na deset, čímž přesně zkopírovali časový úsek, kterej je v tomhle žánru snesitelnej ať už s, nebo bez aktivního zapojení. Pětičlenná kapela (myslím ale, že byli čtyři) z Essexu s chlápkem jménem Barrie Masters, co vypadá jako Peter Doherty za třicet let (takže Keith Richards), hraje takovej crossover mezi pubrockem, rokenrolem a britským punkem (víc Dr. Feelgood než třeba Sex Pistols) a nezní to tak strašně, jako když to takhle napíšu.

Nejlepší na celý show bylo, že Barrie je skvělej frontman (ve smyslu zpěvák i showman), kterej dokázal náladu v klubu povýšit na hodně slušnou párty v univerzálním, nejen pseudorockabilly smyslu. Eugene doporučoval desku Teenage Depression (1976) a upřímně, je to samozřejmě furt to samý, plus účinek je asi jinej u lidí 40+ z okolí Bay Area, než návštěva koncertu v roce 2011 někoho, kdo ve skutečnosti má rád Green Day. Vysokej impakt faktor je nicméně nezpochybnitelnej. * Je to tak pár tejdnů, co jsem dávala pryč poslední cédéčka. Pár jsem jich odvezla domů, jelikož k nim mám osobní, nostalgickej vztah (většinou ne k tý muzice, jako spíš k fyzickýmu artefaktu), a pár jsem si nechala do auta, abych se nezbláznila, když zapomenu flešku. Jedním z nich bylo Insomniac od Green Day. Říkejte tomu guilty pleasure, já tomu říkám slušnej kalifornskej punk rock pro děcka. Stuck with Me, Walking Contradiction, Tight Wad Hill, No Pride... Boxed up all of her favorite things, sold the rest at a rainy yard sale, big plans and leaving friends and a westbound sign... Jou! Vymyslela jsem fantastickej novej žánr, jmenuje se „muzika do auta“. Dá se tam samozřejmě poslouchat skoro všechno (a zejména Green Day nebo Eddie & The Hot

Rods), ale jsou věci, který tam zněj asi tak stokrát líp než na gramofonu, ve sluchátkách a (možná i) na koncertě, což těžko říct, protože improvizovaný žebříček má zatím jen dvě příčky. Dosavadní all-break, prostřední desku Soulsavers (It’s Not How Far You Fall, It’s the Way You Land s Markem Laneganem), nedávno z vrcholu vyšoupl jistej Moses Luster and the Hollywood Lights s debutem I’m the Lion, 973 plays (59 listeners). Plus ten týpek vypadá jako Nino Scordia, manžel Malény ze stejnojmennýho filmu, kterej jsem v poslední době zmiňovala několikrát, anžto jsem strávila nějakej čas v civilizací zapomenutým místě v Itálii. Neříkám, že je to superobjevná muzika, ale podobně jako Soulsavers, atmosféra, nebo řekněme feeling, nebo řekněme „něco, co se k monotónnímu zvuku motoru a potkávacími světly zabarvené noční krajině hodí kurva úplně nejvíc“, je ničím nenahraditelná. A neuspává, čiže zachraňuje život. * Den dětí jsem oslavila dubstepem, víte, já se v těchhle žánrech totiž dost vyznám.

Chodím na koncerty Kode9, poslouchám Darkstar a King Midas, Hyperdub je moje scéna, ostatně sám tvořím, možná mě znáte pod pseudonymem Burial. Aha? Vlastně o tom všem vím hovno, nicméně na Braintheft jsem stejně šla. Dva kluci z Berlína, maj opravdický bicí a z free tracku to znělo dobře. Problém toho večera byl, že před něma hráli Brass Wood & Wires, což je reggae, resp. dub míchaný s elektrem a jazzem, ale tyvole, trombón se – narozdíl od trubky a výrazně míň od saxofonu – neodpouští. Teda asi jo, ale tak tyvole. Copak jsem na nějakým posraným Mighty Soundu? Braintheft byli dobrý. Bubeníkovi bylo tak dvanáct a hrál otočenej zády k publiku, basák/pouštěč byl trochu starší a celkem šikovnej. Občas to bylo až moc dub a hlavně tracky byly krátký, tohle není muzika na čtyři minuty, a taky tam bylo strašně málo lidí. Fakt, jako třeba ještě o hodně míň, než chodí na moje koncerty. Škoda. Jinak hezkej večer, slušnej standard. S tím Goodmanem jsem si nedělala srandu a bavilo mě to tak stejně. Vážně. * O víkendu jsem byla ještě na Primaveře. Uzávěrky, fotbal, uzávěrky, festival, uzávěrky, Nighty Nite, uzávěrky, pláž, uzávěrky, kocovina, uzávěrky. Překvapivě to nebylo tak strašný, i když time management trpěl a dokážu si představit 100+1 zahraničních zajímavostí to do in Barcelona when you’re (not) dead. Třeba býčí zápasy. Což nic nemění na tom, že Primavera je částečně i díky místu konání nejlepší evropský festival. Kvůli uzávěrkám, ale hlavně asi kvůli tomu, abych se nezbláznila, jsem vybírala velmi, velmi ostražitě, co spolu s dalšíma 139 999 lidma půjdu zažít. Myslím to vážně; chci vidět fotbal, nebo PJ Harvey? Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď.

V novým Full Moonu, kterej dostával svoji definitivní podobu právě v Barceloně, je z Primavery rozsáhlej trojreport. Od CEO Martina, Michala a mě, přičemž já jsem se nakonec rozhodla pokrejt jenom Interpol, což je jedna z asi dvou kapel, které mě ehm opravdu zajímaly, a jediná, jejíž koncert jsem viděla od začátku do konce. A protože miluju Antics a protože Interpol zahráli skoro celou Antics, a navíc ji zahráli jako bohové, což nebejvá u „nejdražších dluhů mý fanouškovský kariéry“ zvykem, žíly mi byly celej koncert malý. NARC, C’mere, Evil, Take You on a Cruise, Length of Love, Slow Hands, Not Even Jail a jako srandovní bonus, nejlepší písnička z nový desky (pohříchu teda asi jediná) a vrchol celýho koncertu, Lights. Na tuhle kapelu jsem čekala sedm let (teda jako od vydání Antics) a tímhle koncertem mi vrátili každou jednu minutu, kterou jsem s nima strávila. Nevím, jak tomu bylo tzv. objektivně, asi taky žádná katastrofa, ale díky mejm vysokejm a do posledního detailů splněnejm očekáváním (lépe řečeno přáním, ještě líp možná řečeno snům) to byl jeden z nejlepších koncertů, co jsem viděla. Kdy.

* Těsně před odletem jsme vyrazily (sic) na koncert Oxbow do Vídně. Kapele jsem od Čepice vezla náhradní bass amp, takže jsme měli (rozumíme si?) dva guesty, což bylo vzhledem k počtu návštěvníků trochu trapný, nicméně jsme další dva lístky zaplatili a koupili si nějaký desky, takže ve finále fair trade (automatické opravy píšou fair trádě, cajk). Předkapela byla tak blboučká, že to chvílema nebylo ani trapný, ani vtipný (jinak ale bylo) a Oxbow to tam tak řečeno rozstříleli. Teda potom, co odehráli akustický entrée venku před arénou.

Takhle. Nejsem žádnej fanoušek Oxbow. Do tý doby jsem je viděla jednou, a to jenom jedním okem, a taky pěkně dávno, tak dávno, že se mi zážitek zcvrknul (hopla!) na vyslečenýho Eugena a dost neposlouchatelnej noise. Já ve skutečnosti nemám ráda noise; mám ráda noise rock, což je oproti noise v podstatě pop (taky existuje noise pop, což je většinou otravná pseudosofistikovaná neexistující spojnice mezi twee popem a indietronikou, protože jak jinak byste tam dostali ten noise, že?). No takže noise. Nemám ho, až na některý komplikovanější výjimky (Venetian Snares, Ben Frost), ráda.

Kde jsem to byla? Jo, Oxbow. Oxbow nejsou ve skutečnosti TEN noise, kterej nemám ráda (Merzbow, Boredoms, Prurient, Wolf Eyes), ale ty všechny podivný vlivy (blues nebo ta nejpitomější možná forma avantgardy, I love your friends, they’re all so arty, oh yeah!) tomu teda zrovna nepřidávaj. Je to nicméně silný a intenzivní a obávám se, že v týhle stupnici nesouměřitelný. A Eugene je borec. „That is to say while I might joke about a lot? About this I am not joking at all.“ * Stejný pondělní ráno. Nad Kafkovejma horama úplně stejně svítalo, na terase jsem si dávala stejnou cigaretu, pila stejný kafe a poslouchala Buriala. 20 160 minut.

No harm it seems to be less so free Not today, it’s like you want it that way

evil wears prada {interpol 26. 5. 2011, primavera, barcelona} Kvůli fotbalu jsem prošvihla Einstürzende Neubauten a PJ Harvey, na Tallest Man on Earth jsme přišli pozdě (ačkoliv dost brzo na to, abychom slyšeli trefnou linku I wanna be the king of Spain), ze setu Kode9 jsem odešla, poté, co se neukázal ani Burial, ani Thom Yorke, ani Four Tet, na Jacka Danielse a Disco 2000. Pulp byli skvělí, common people, so funny. Grindermana a Flaming Lips jsem sledovala zpovzdálí s falafelem (jo!) a s tofu (jo!). Explosions in the Sky nudili, tak jsem odešla nakupovat vinyly.

Mám Toma Waitse, 7” Neila Younga, posledního Teda Lea a původní press Meat Is Murder od The Smiths. Dostat se na koncerty Sufjana Stevense a Johna Calea v Auditoriu vyžadovalo více úsilí, než jsem byla ochotná vynaložit. Na Battles ve čtyři ráno už jsem byla moc opilá a na Jamese Blakea a Jamieho xx jsem šla z legrace jen proto, abych mohla říkat, že „jsem je viděla“ a „stejně je to blbost“. Salem byli děs (zkratka pro insidery: Tempelhof jsou oproti nim docela super). Na Low jsem zapomněla, škoda, údajně to bylo fajn. Na National se mi nechtělo, Public Image Ltd. mě nezajímali a všechno ostatní už jsem viděla. Takže tak. Jo, a taky nenávidím festivaly.

V životě mě stresuje strašných věcí, od uzávěrek přes vysoký nájem až po nevhodné citové investice. Někdy mám pocit, že nestíhám nestíhat. Rozhodně se nenechám vy-

dírat tím, že Interpol hrají proti Suicide nebo že kvůli večeři nestihnu začátek Shellac.

Na takovéhle věci jsem už stará, což je v mých osmadvaceti troufalé prohlášení.

A i když to tak nevypadá, můžu to říct a vy mi to můžete věřit: Primavera je nejlepší open-air festival, na jakém jsem kdy byla. Lepší než Roskilde, Sziget, Melt!, všechny Rock im Parky a am Ringy, lepší než Reading, Pohoda, OFF, Nova Rock a lepší než všechny české festivaly dohromady. Za návštěvu Barcelony to stojí, i kdybyste měli vidět jenom Interpol.

Na letošní Primaveře jsem viděla třeba... Interpol. Hráli dvakrát: jednou ve středu v klubu Sala Apolo, druhý den na jedné ze dvou největších scén festivalu. Jsem si vědoma nesnesitelnosti posledních dvou alb (snad vyjma singlu Lights) a patřím k větším fanouškům desky Antics než Turn on the Bright Lights. Nikdy jsem je naživo neviděla a bylo mi jasné, že koncert v roce 2011 může být převelikým zklamáním. A mezi náma, zpočátku to tak vypadalo. Nástup byl samozřejmě stylový, hezcí kluci (frontman Paul Banks vypadal v krátkých vlasech a vousech jako Brad Pitt, i když CEO tvrdil, že Langmajer, a někdo jiný zas, že David Beckham; asi to záleží na tom, jak moc chcete, aby se vám ta kapela líbila), hezky oblečení, hezky učesaní. Jsou věci, které byste do nich neřekli – a naopak: „I’ve just always really liked Prada. I like the cut, the lines, the colours. But I also really love Tom Ford, Marc Jacobs, Gucci, and Agnes B.“ Velmi slušná Banksova španělština. Nový, příznačně „interpolovsky“ laděný basák Brad Truax. Odpovídající, ale vkusný světelný park. Záleží na hudebních preferencích, ale nejlíp by se to dalo popsat univerzálním: dokonalost.

První písničky byly nicméně katastrofa. Jednak nevýrazné (ačkoliv, Say Hello to the Angels...), jednak se teprve usazoval zvuk a jednak Banksovi chvíli trvalo, než našel jistotu v hlase. Jistotu? Nevím, co hledal, ale neznělo to dobře. Stála jsem uprostřed, kousíček od podia, v kotli ječících fanoušků a fanynek, a bezradně se rozhlížela kolem. Asi jsem si zase spletla dveře. Blížící se průšvih ale prolomily skladby NARC, oh love, can you love me, babe? love, is this loving, babe?, starodávná Hands Away a hitovka C’mere, oh, how I love you... in the evening, when you are sleeping... Takže žádné přehrávání novinek? Sázky na jistotu? V čase měli našlápnuto pekelně daleko a v náladě koncertu vysoko. Další byla The New. Z debutu.

Od půlky show, prvních tónů basové linky Evil a úvodu Rose-ma-ry, heaven restores you in life... se všechno otočilo o 180 stupňů. Bylo to patrné už v předchozích skladbách, ale Banksův vokál byl najednou důraznější, a přestože frázování z alba zcela věrný, jaksi opravdovější a (elegantně) syrovější. Na můj vkus možná moc vytažený, ale to kyselo je taky moc kyselý a bramborák je moc bramborovej. Hey, wait! Great smile! zpívaly s Paulem tisíce a přiznám se, že podobný pocit – být na stejné lodi s takovým množstvím lidí – jsem zažila jenom na monstrakcích typu Pearl Jam nebo Coldplay.

A nebylo to špatné. Tohle se vám na Sedmičce nestane a je jedno, kolik koncertů roku tam za měsíc zažijete.

Paradoxně novinka Lights mohla být klidně vrcholem celé show. Geniální kytarové entrée Daniela Kesslera, druhý ženský hlas (zajišťovala jinak upozaděná klávesačka) a jeho kouzelný, jakoby vzdálený part that’s why I hold you, rázný nástup bicích v polovině skladby a fantastický závěr, který onanisticky neprotáhli ani o vteřinu. Ou! V podobném duchu se pokračovalo i dál: Take You on a Cruise, snesitelná The Heinrich Maneuver z třetí desky Our Love to Admire, zpátky k Antics s Length of Love a nová Memory Serves coby nadechnutí před el finale grande. Kapela si je evidentně vědoma vrcholů popularity a vrtkavosti kvalit svých desek, proto na samý závěr zařadila hity Slow Hands, can’t you see what you’ve done to my heart and soul? this is a wasteland

now, Not Even Jail, can’t you feel the warmth of my sincerity?, a kultovní debutovou záležitost Obstacle 1.

Těm, kteří vydrželi do konce (a nebylo to přes začátek koncertu snadné, protože jen o kousek dál hráli Suicide), nedali na výběr: skvělý koncert a za mě Interpol playing Antics splněný sen, které jsou s přibývajícím vším stále vzácnější. A kdyby nic jiného, aspoň vím, jak vypadá pánská kolekce od Prady pro jaro a léto 2011.

jako giacometti {eugene s. robinson} Eugene S. Robinson. Frontman Oxbow, ale taky novinář (GQ, Wire, LA Weekly, Decibel, Hustler, SF Weekly, Raygun a další), autor dvou knih, sólový performer a příležitostný herec, bývalý boxer, který na svou kariéru zápasníka nezanevřel. Člověk mnoha profesí. Milý chlap na milé lidi.

Tvoje biografie je úctyhodná, vypadá to, že nikdy neděláš méně než deset věcí najednou. Snaha pokrýt takové množství informací často vede autory článků a rozhovorů k povrchnosti. Není ti to někdy líto? Nečekalo by třeba Oxbow větší pochopení?

Jestli se cítím nepochopený? Téměř nikdy ne dost a rozhodně ne vždycky. Pokud jde o články v časopisech, věci se mají obvykle tak, že většina lidí je čte na záchodě a podobně. Souvislosti existují jen pro ty, kdo jsou ochotní a dostatečně zaujatí si je najít.

Jasně, vzhledem k tomu, kolik je všude zbytečných a bezcenných informací a kolik času jejich konzumací lidi tráví, k dohledávání relevantních faktů je zapotřebí úsilí.

Na druhou stranu, už jen to, že si někdo čte o Oxbow, poukazuje na jistý zájem. Taaaakže... třeba to s tím nepochopením není tak horké.

Dám konkrétnější příklad. Na jednom z prvních koncertů současného evropského turné jste hráli pro zhruba padesát lidí. Není to frustrující, po tolika letech s Oxbow?

Jsou alternativy, které jsme přehlédli? Něco, co bychom mohli udělat jinak? Nemyslím, a pokud ano, sem s nimi. Chci říct, pokud je sláva jediný cíl a podnět k pokračování v hudební produkci, pak by to asi většina zabalila a mám dojem, že se to i děje.

V Oxbow si ale nepleteme dojmy a pojmy; v kapele máme za to, že neúspěch je jen a jen naše chyba. Že se promotér nepostará, majiteli klubu je to jedno nebo nezajímáme fanoušky – naše chyba. Leroy Neiman prodal víc obrazů než Picasso, ale nikdo jen trochu soudný nemůže říct, že by byl lepší malíř.

Ptám se i proto, že znám váš realistický postoj k penězům...

Realita je taková, že vyděláváme. Nejsme boháči. Ale turné si na sebe musí vydělat. A taky že vydělá. Ovšem počet lidí v publiku je odlišná věc. V Paříži jsme na tom samém turné hráli pro tři a půl tisíce lidí. A já se ptám, je to frustrující? Kdoví? Moje frustrace je limitována mými schopnostmi a tím, jak zvládám věci: že zapomínám, že mám trénovat osm hodin a zvládnu jenom šest a podobně. Frustrující by mohl být třeba fakt, že všichni musíme umřít. Hudba a počet lidí v publiku není nic, co by mě znepokojovalo. Čím se živíš? Účty platí „profesionální novinařina“. A taky umím vhodně a v pravý čas zainvestovat.

Nicméně mnoho času strávíš na turné.

To ano.

Pro dost lidí „zvenku“ je takový život svého druhu dobrodružství a do jisté míry určitě je. Ovšem ty máš i jinak spoustu práce a s Oxbow nevypadáš jako na dovolené. Žiješ život, jaký jsi vždycky chtěl?

Turné je jen malá součást práce aktivního umělce. Říkáme tomu marketing. Ale můžeš být umělkyně, aniž bys vytáhla paty z bytu. Wallace Stevens může být ředitelem banky po celá léta, to je model, který se mi moc líbí. Chci říct, v jistých kruzích mám respektu dost, třeba jako novinář.

Což nesouvisí s turné.

Pokud jde o turné, ano, cítím se unavený, ale spíš fyzicky. Jenže co bych mohl od života ještě chtít? Půl tuctu naprosto fantastických desek, dvě knihy, hru, která bude mít za rok premiéru, milion sólo projektů, blablabla... Možná by se hodila fakt velká šrajtofle a v ní spousta Benjaminů Franklinů. Na druhou stranu, na co si stěžovat v západním světě? Na nic. Jídla máme dost a koho zajímají ufňukaní, nedocenění umělci?

Zavřete zobák, tvrdě pracujte a čekejte na správný čas. Jenom opakuji staré pravdy.

Po koncertě se nějaká holka nabízela, že ti přinese čisté trenýrky. To je obvyklá nabídka?

Ty jsi nám po koncertě nenabídla nic! Samozřejmě předpokládám, že ta slečna pouze vyslyšela moji stížnost na špinavé prádlo, které ostatně špinavé bylo. A nabídla, že nějaké koupí, což někdo, kdo nosí jedny trenky pět dní v kuse, samozřejmě neodmítne.

Pochybuju, že za tím bylo něco víc. Abych řekl pravdu, lidi jsou většinou slušní anebo mě zkrátka nechávají být. Jsem velmi přístupný člověk, obvykle proto, že se fanoušků nebojím, a pokud mají co říct, tak prosím. Ovšem hrubost přináší hrubost, s tím je třeba počítat. Chci říct, jsem fakt milý chlápek. Ale jsem milý na milé lidi.

To chápu, ale obvykle čtu nebo slyším, jak jsi „překvapivě příjemný“, což je v rozporu s tím, jak působíš na podiu. Dá to práci, „hrát zlého“? Nebo je to přirozený stav, kam se hraním dostáváš? Jsi v soukromí ten, který se usmívá, nebo mračí, když kolem nikdo není?

Myslím, že jsem spíš ten kluk s úsměvem. A křehkou duší. Spíš se setkávám s tím, že jsou lidi kolem překvapení, když takový – hodný a milý – nejsem. Nemám na mysli jen podium, kde jsem tak opravdový, jak jen chlap s ptákem v ruce před tvou tváří může být, ale taky výjimečné okamžiky a situace, které tohle „jiné“ chování vyžadují. Nedávno dělal jeden časopis rozhovor s mojí mámou a ta řekla to samé a dodala, že si nemyslí, že jsem osoba, které by chtěl někdo ublížit. Ačkoliv tys použila termín „hrát zlého“, čímž říkáš, že skutečnost je jiná. Ale budu milý na lidi, kteří mi chtějí ublížit? Nene...

Nene, otočils to. Nepochybuju o tvých schopnostech nebýt milý na nemilé lidi.

Ostatně jsi napsal knížku Fight. Nečetla jsem ji, anotace mi zní až moc profesionálně. Nejsem fanda žádného druhu takového sportu a moc často se neperu. Ačkoliv pro myšlenku Palahniukova Klubu rváčů mám slabost. Je Fight knížka i pro mě?

Rozhodně. Fight považuji za filozofickou monografii povahy mezilidských konfliktů.

Aspoň tak to většinou popisuji.

V reportu z Vídně jsou v souvislosti s vystoupením Oxbow použity mj. termíny „strach“ a „sex“. Ne nutně v návaznosti, spíš jako randomní dojmy. Když jsem poprvé viděla Oxbow...

Kdy?

V Praze před Boris a Isis. Bylo to trochu strašidelné. A nedokážu se vyhnout ani dojmu silného sexuálního podtextu, a nemyslím teď skutečnost, že se na podiu svlékáš. Jsi si těch pocitů v publiku vědom?

Zpívám skladby, které píšu. Včetně textů. A tyhle texty mají určité téma a opírají se o určité myšlenky, které pak určují charakter vystoupení. Jako Giacometti, který viděl tvář své umírající matky, a tento výjev se snažil zachytit v každé soše, kterou od té doby udělal.

A co sexuální napětí, které existuje bez ohledu na to, o čem zpíváš?

Myslím, že souvislost, o které mluvíš, neexistuje. Tedy ne větší než mezi sexualitou a třeba procházkou městem. Ale řeknu ti jeden příběh. Byl jsem v posteli s jednou holkou a v pozadí hrála nějaká její mixtape. A najednou jsem uslyšel písničku jedné ze svých kapel, rovnou do soulože. Musel jsem přestat, jít a tu hudbu vypnout. Možná jsem egomaniak, ale tohle bylo příliš i na mě.

love me tender {blur 6. 9. 2013, templehof, berlin festival} Jsem z generace, jejíž resty nejsou Rolling Stones, Led Zeppelin ani Pink Floyd a na koncerty Waitse, Dylana a Cohena nechodí s obavou, že „možná naposled“. Legendám se tleská, ale po čem jsem od 90. let skutečně toužila, bylo slyšet svatou britpopovou trojici, která mě vychovala, jinde než ve sluchátkách a jukeboxech (to když se nachýlil věk a obzory a v playlistech už nezbylo místo). Pulp, Oasis ani Blur nebyli z kapel, které by vyrážely na turné každou sezonu, a jejich česká vystoupení bychom spočítali na prstech jedné ruky (bez prstů), a tak jsem čekala. A čekala. A doufala.

Oasis jsem viděla v létě 2009 na německém Melt!u, za pět dvanáct před jejich rozpadem. Bylo to legračně přesné, zahráli všechny hity včetně Wonderwall a Champagne Supernova a strašně jsme si to, skoro-třicátníci ve třetí řadě naspeedovaných teenagerů, užili. Liamovu aroganci, tamburínu, sólo pro Noela v Don’t Look Back in Anger, všechny singalongy, pištění naše i okolních děcek a ještě nám zbylo na afterparty po vzoru bezstarostných devadesátek.

S Pulp jsem měla tu čest tamtéž o dva roky později a na stejném turné je stihla i v Barceloně. Na mém britpopovém žebříčku byli sice až bronzoví, ale slyšet naživo Common People a Disco 2000 bylo odzbrojující, stejně jako živý Jarvis, i po těch letech stejně hubený a brýlatý a se všema srandovníma gestama a legendárním I said, yeah?

Well, I can’t see anyone else smiling in here... Tančili jsme a zpívali a smáli se a já si říkala, sákra, že jsem je tenkrát neměla radši!

Blur, moje jediná stálice, od desky Think Tank v roce 2003 produkovala až na výjimky ticho. Ale sólový Graham Coxon byl fajn kytarovka, Gorillaz super (protože každá kapela, která pojmenuje písničku Clint Eastwood, musí být super) a The Good, the Bad and the Queen a Albarnovy kolaborace důstojné a mnohdy ještě zajímavější. Viděla jsem ho naživo jednou a když zvládl bezchybně zpívat (a bezchybně vypít láhev Jacka Danielse), sice se mi zastesklo, ale zároveň mi to sebralo veškeré doufání – ten žádný reunion nepotřebuje, vystačí si sám s prstem v nose. A jak se přece jen začalo spekulovat o návratu, jiskřička už jen zadoutnala. Nebylo pravděpodobné, že bych se na půlroku dopředu vyprodaný londýnský dvojkoncert dostala – na to byl britpop mrtvý až příliš dlouho.

Jenže. Nový dvojsingl a Blur živě tady, Blur támhle, Blur na dosah ruky, stačí si jen vybrat. Volba padla na Berlin Festival, spojení příjemného s příjemným, tedy kafem a snídaní do pozdního odpoledne. Ani jsem si nestihla projet setlist.fm, podvědomě snad i proto, abych se netěšila až příliš – a byla zklamaná, až se na poslední chvíli rozhodnou z playlistu vyřadit Tender. Spíš jsem si říkala, proč by, proboha, hráli Tender?

Nebo Song 2? A Coffee & TV? Vždyť by se z toho museli zbláznit. Nevěřím.

V Berlíně se opakoval německý model s Oasis: já v prvních řadách uprostřed o deset a víc let mladších děcek a ožralých otravných Britů, odéru trávy a cigaret ohne Zusätzen, s těmi typickými, příjemně nepříjemnými motýlky v břiše a netrpělivým vyhlížením toho kluka, kterému je pětačtyřicet a na promofotkách vypadá, patrně díky nástrojům fotošopu, pořád tak zatraceně dobře. Vybavenost podia odpovídala velké, drahé a připravené kapele: plátno uvádělo stage do 3D perspektivy mostu, bylo tam piáno, prostor pro dechy, sbory. Hm, třeba pro sbory v Tender...? Nene. Nevěřím.

Tender netender, vystartovali s Girls & Boys, která se nejen neskutečně hodila do kotle androgynní armády hipsterů i do Berlína, du bist sehr schön, but we haven’t been introduced, ale hlavně je to jeden z hitů, kvůli kterým Blur miluju. Bylo to sice předčasné, ale skoro mi bylo jedno, co budou hrát dál. Ale hráli There’s No Other Way. A hned potom Beetlebum. A já si říkala, TA KYTARA!!!, to je moje nejoblíbenější písnička od Blur! Koncert roku! Nejlepší den mýho života!! Budu zas vypadat jako trubka!!

She’s a guuuuuuuuun now what you’ve done...

V kontrastu s kamiony rekvizit stála kapela: vytahaná trika, ošoupané džíny, poněkud úsměvné klučičí účesy, Albarn měl dokonce džísku (!) a všichni vypadali, jako by zrovna vystoupili z autobusu příměstské linky č. 1995. Bylo to retro, ale nebylo nepřirozené. Bez ohledu na to, že se zdá, že Blur mají pořád co říct, třeba i novým singlem Under the Westway – zazněl na začátku přídavku, současně a současně dospěle. A od klavíru trochu jako nový singl The Good, the Bad and the Queen. S čímž nemáme problém, Houstone.

Marrákéšskou Out of Time Albarn uvedl slovy, že „nerad míchá hudbu a politiku“ (takže lhal) a pilotní singl poslední desky a jednu z nejlepších skladeb Blur, na čemž trvám, věnoval uprchlíkům ze Sýrie. Počas festivalu se v Berlíně ostatně odehrálo několik demonstrací a na Oranienplatz jste mohli vyjádřit podporu rovnou v improvizovaném uprchlickém táboře. Pro případ, že nesledujete zprávy. A podobně aktuálně rezonovala – se všemi smyčci a sbory – mechanickopomerančová skladba The Universal. Well, here’s your lucky day!

Když jsem psala, že nevěřím v největší hity, taky jsem lhala. Věřila jsem, možná v ně i trochu doufala, ale moc na to nespoléhala, takže mě definitivní playlist (a mluvíme tady o nejtěžším kalibru, který nemálo přítomným definoval dospívání: Country House, End of a Century, To the End, For Tomorrow, Coffee & TV...) zase tolik nepřekvapil. Spíš mě překvapilo, že jsem nezapomněla ani jeden text a že jsem relativně slušně zvládla i hodinu angličtiny s Parklife, kde osobně zahostoval Phil Daniels. Pobavil sólo Coxon v Coffee & TV a jeho tiché nesmělé „hi“, když si bral slovo, cigareta v koutku basáka Alexe Jamese, která tam visela neustále, takže nevím, jak dýchal, nebo Albarnova akrobacie, až se člověk bál, aby si ve svém věku a v těch rozšmajdaných botách něco neudělal.

Když mi došlo, že i na Song 2 dojde, udělala jsem něco, čemu bych se ještě nedávno vysmála: vyklidila pozice a konec koncertu si užila bokem veškeré hysterie. Nebudu

tvrdit, že mě to nestrhlo, vždyť jsem na to extatické woo hoo! when I feel heavy metal! čekala od devadesátek. Ale na konci, jakkoliv to bude znít nepatřičně, převážilo dojetí, vděk a vlna nepopsatelné radosti. Že jsem tady a teď – a vidím odtud svět, jak se točí mimo čas.

#1 {oasis} Podobně jako Rob Fleming v knížce Všechny moje lásky, vrstevníky rasisticky soudím podle toho, jestli měli v 90. letech nejradši Blur, Pulp nebo Oasis. Nic moc z toho nevyvozuju, britpop jako britpop, ale podle mojí unifikované teorie se to má takhle: za Pulp se postaví outsideři (dnešní hipsteři), za Oasis opoždění vidláci, a když někdo řekne Suede, je to chytrolín a pozér. Jediná správná odpověď je Blur. A já?

Já jsem z vesnice. Můj bratr říká Opičí hory, psycholog Lothlórien pod Pradědem. Nic ve zlým, případný děti bych teď nechtěla vychovávat jinde. Bez internetu začátku 90. let byla informační propast veliká (ovšem nic, co by se časem nedalo dohnat), a tak jsme brali, co bylo. Časopis Bravo, Evropa 2, vesnické zábavy a diskotéky, jukeboxy, kazety neznámého původu se šlágry osmdesátých let a staré zaprášené nahrávky rodičů na křivých vinylových deskách. Bizarní mix, kde nechyběla filmová hudba Felixe Slováčka, Rolling Stones, Wham! a Twenty 4 Seven.

Počátek éry originálních cédéček, nastartovaný vánočním dárkem v podobě hi-fi věže s měničem na tři disky, přinesl do naší domácnosti, aniž by o to rodiče nějak zvlášť stáli, nejprve všechny desky Green Day, Americanu od Offspring, Californication, eponymní R.E.M. nebo Adore od Smashing Pumpkins, vše poctivě odkoukané od kluků „ze čtvrťáku“. Všechno mělo cenovku cca 499 Kč, ale když jste si párkrát nekoupili svačinu a čas od času schovali drobné z výletu za babičkou, s malým jměním už se dalo něco podniknout. Období mezi vyhazováním peněz za náhodná cédéčka na základě důvěry ke kamarádům nebo prodavačům a rozmachem p2p sítí, torrentů a všech nástupců zakázaného Napsteru bylo krátké, a v sítku na poslední chvíli uvízlo Be Here Now. Byl rok 1997 a Oasis byli (aspoň podle Noela Gallaghera) „největší kapelou na světě“. Hehe, pitomci.

Be Here Now jsem milovala. Od bookletu přes úvodní sampl vrtulníku v otvíráku D’You Know What I Mean? přes megahit Stand by Me, kytaru Johnnyho Deppa v Fade In-Out (což jsem samozřejmě nepoznala, jen to tam bylo napsané) až po poslední instrumentálku, opakující motiv All Around the World. Uměla jsem všechny skladby nazpaměť, o Liamovi jsem si myslela, že je cool, o Noelovi, že je cool kytarista. Pravdu jsem se dozvěděla později, stejně jako smutný fakt, že od desky Be Here Now vede cesta jenom zpátky k (What’s the Story) Morning Glory? a Definitely Maybe. A pak už nikam.

Střih. Po jednom z desítek náhodných koncertů v Praze v letech 2005 – 2008 dopíjíme se Spoonmanem tisící vodku a džynantonnyx a řveme jak na lesy. Pozvrací schody U Sadu, já to vydržím až do sadu před hospodou. Na Václaváku mi skáče na ramena a oba si dáváme držkou o chodník. O Nuselský most rozbíjíme nedopitou láhev červeného vína. And sooooooooooo Sally can waaaaaaait, she knows it’s too late as we’re walking ooon byyyyyyyyy!!!! Her soooooooooooooooul sliiides away, but don’t look baaack in anger I heard you saaay!!! Achachachaaa!! And sooooooooooooooooooooo Sally can

waaaaait...!!!! A TEN SLAJD NA ZAČÁTKU SUPERSONIC!!! ÁÁÁÁÁááá!! Nejlepší!!!

Pochybuju, že nás někdo v okruhu kilometru neslyší. Oasis nebyli jediný jukeboxový evergreen té doby, but we don’t look back in anger... at least not today.

Střih. V létě 2009 hostí německý elektronický festival Melt! jeden z posledních koncertů Oasis. S Jardou se cpeme do prvních řad už při Kasabian a kolem jsou samý malý děcka. Úplná školka. Nevim, kde se to tam vzalo. Když vyšlo Be Here Now, muselo jim být tak pět. Ale co hlavně: Oasis s koncem setu zahráli Morning Glory, Wonderwall, Supersonic, Live Forever, Don’t Look Back in Anger i Champagne Supernova. Slábl nám hlas a já pištěla jako z videa na koncertě Kelly Family. Nebylo to žádné odfajfknuté jméno na seznamu kapel, byl to jeden z nejhezčích splněných snů, jaké si i dneska dokážu představit.

Střih. Na stejném festivalu o dva roky později vystupují Beady Eye, Liamova nová kapela. Je mi z toho smutno. Jejich desku jsem poslechla do půlky a už o ní nikdy nechci slyšet. To Noel Gallagher’s High Flying Birds zní, jak bych si přála, aby zněla dobrá deska talentovaného hudebníka s minulostí „největší kapely na světě“. Líbí se mi, je – vybírám nejméně uvěřitelné slovo – sympatická, If I Had a Gun... nebo The Death of You and Me jsou hity jako blázen. V jukeboxu si to nepustím, na to tady budou navždy Oasis, a už vůbec se nebudu cpát do prvních řad na koncertě – to mileráda přenechám lidem narozeným v 90. letech. Ale ráda si to někdy zase pustím, což je víc, než můžu říct o Beady Eye a většině desek Oasis dohromady.

Když vytáhnu „Blur, Pulp nebo Oasis?“ a tázaný odpoví, že Oasis, změřím si ho sice povytaženým obočím, nicméně s potutelným úsměvem spřízněné duše. Vítězové budou Blur, ale ten slajd na začátku Supersonic?! Áááááá!! Nejlepší!

#1 {smashing pumpkins} Podzim 1998, bylo mi patnáct, nejradši jsem měla Redhoty a televizní seriály. Televize v rohu obýváku běžela pořád, což je dneska vpravdě bizarní představa. Normálně jsem se na Eso dívala, ale tentokrát jsem jen procházela a na chvíli se opřela o roh gauče – v novinkách běžel videoklip kapely, kterou jsem neznala. Hrozně nesympatický chlápek v černém kovbojském klobouku zpíval hrozně nesympatickým vysokým hlasem na jakýchsi traverzách nad městem cosi, z čehož jsem zachytila pouze hrozně nepříjemně protáhlé „péééérféééékt, da da da dam dam“. V té době hudba mými emocemi cloumala – hlavně ve srovnání s dneškem – jen trochu, ale pamatuju si, že jsem cítila pohoršení: Co je tohle za kapelu? Jak proboha taková blbost může vůbec točit klipy? (sic!) Co je to za pitomce, je kastrovaný? Proč to hrajou v Esu!? Odešla jsem dřív, než se objevil popisek s názvem kapely a písničky.

Asi půl roku nato bratr donesl domů kazetu, průhlednou TDK devadesátku. Na jedné straně byl soundtrack k milovanému Trainspottingu, druhá byla popsaná rozpitým Twilight to Starlight. Jelikož mi kazeťák při přetáčení motal pásku a jelikož to tužkou bylo napotřetí moc práce, poslechla jsem si poprvé i Twilight to Starlight. Z první skladby se nestřílí, ale už refrén druhé mě chytil za pubertální srdíčko. Love is suicide!

Přesně! A to byl jen začátek. Velehit 1979, spousta „ploužáků“ – až na výjimky to byla deska plná pěkných písniček. Brácha mi pak řekl, že to jsou Smashing Pumpkins.

Vyprosila jsem si všechny jejich desky, které byly k mání: Siamese Dream a Gish a Adore. Otvírák To Sheila – šok! Perfect – šok! Celá deska byla láskou na první poslech (na druhý, pokud počítáme trapnou epizodu v Esu, a dodnes nechápu, kde se ve mně ten obrat o 180° vzal). Ohmatané půjčené CD jsem brzy vyměnila za vlastní originál, který jsem si hýčkala jako žádnou jinou věc té doby: například jsem si dál pouštěla a ohmatávala půjčený disk. Dodnes tu krabici desek mám; už jsem je chtěla dát do bazaru, ale můj tehdejší přítel mi řekl, abych nebyla blbá. Takže v ruce držím zbrusu nové Adore, jako by ho nikdy nikdo neotevřel, s bookletem, který nemá jediný otisk prstu (a to je na černé křídě!).

A jelikož už byl internet, dala jsem se do hledání textů, informací, rozhovorů, obrázků. Na stěně mi visel kalendář otočený několik let na únor, s nejhezčí fotkou kapely: úžasná D’arcy ve světlých šifonových šatech, platinové vlasy stažené do drdolu, vysoké podpatky a výrazný make-up. Krásná baba. Byla jsem v té době její přesný opak, ale stejně jsem ji milovala. Webové stránky mě brzy zavedly na oficiální český fanklub a s jeho šéfem Igorem jsem udržovala dlouholetý, pateticky intimní a platonicky zaláskovaný vztah. Uf. Adore je v pohodě, ale nechtěla bych, aby se mi do ruky dostaly tehdejší mejly...

Smashing Pumpkins v mezičase vydali desku Machina/The Machines of God, která se mi líbila tak napůl, a o rok později se rozpadli. Skrze jejich starší nahrávky a různé kolaborace jsem se začala dostávat k dalších kapelám (Queens of the Stone Age), zatímco mě druhý díl alba Machina, bokovky, Corganův projekt Zwan a sólovka nechávaly chladnou. S kapelou jsem se rozloučila oficiální – mimochodem v druhém disku velmi slušnou – kompilací Rotten Apples/Judas O. S Igorem jsme se někdy kolem roku 2003 skutečně potkali, ale mánie byla pryč. O zklamání z reunionu, alba Zeitgeist a koncertu v Praze v roce 2008 škoda mluvit. Otvírák novinky Oceania zní trochu jako stařičká Cherub Rock. Je to očividně úmysl, ale proč točit nové album, když si můžete pustit Siamese Dream? „Zvláštní, že radši přiznáte, že jste v mládí točili porno, než poslouchali Smashing Pumpkins.“ Z kapely a jejich fanoušků si poslední roky dělá srandu kdekdo, dřív by mě to asi uráželo, dneska mi to přijde srandovní. A koneckonců je to pravda. Na posledním, loňském koncertě v Praze jsem si nostalgické momenty i Corganovu monumentální zubatost, plešatost a povšechnou ošklivost upřímně užívala a čas od času si v autě poslechnu (nejen) Twilight to Starlight. Mám to pořád ráda, ale přistihnu se, jak se směju době, kdy jsem tenhle příšerný vokál milovala.

Před dvěma lety jsem randila s chlápkem, který navenek Smashing Pumpkins (samozřejmě) opovrhoval. V jedné intimní chvilce přiznal, že „Corgana má vlastně rád, je to správnej egomaniak, jako já“. Chechtala jsem se jako blázen. Fucking men – how do they work? Z té doby mi, kromě smutných a veselých vzpomínek, zůstala složka „summer 2009 mixtape“ a v ní, mimo jiné, soubor The Smashing Pumpkins – Perfect. mp3. So far I still know who you are/ But now I wonder who I was...

because the night belong to lovers {smashing pumpkins 25. 11. 2011, incheba arena, praha} Vystoupila jsem na zastávce Výstaviště s davem lidí oblečených v černém a další odhadem miliony se prodíraly areálem arény. Čuměla jsem jako vejr: koncert byl ohlá-

šený na poslední chvíli, zklamání z koncertu v Praze 2008 ani aktuální tvorba kapely, ve které z původní sestavy zůstal jen bláznivý Corgan, šance na úspěch nezvyšovaly, a přece se všude okolo mačkali fanoušci. Pocit zadostiučinění za kapelu, se kterou jsem strávila mládí, vystřídaly pochyby: co to je sakra za lidi v těch kanadách a bombrech? Slečna u akreditací se do svých lejster ani nepodívala a rovnou mi řekla, že na seznamu nikdo z žádného Full Moonu v žádném případě není. Hm. „A nejdete náhodou na Smashing Pumpkins? To je o halu vedle.“ Aha, přihořívá. Ale zvědavost mi nedala, asi nějaký hokej? Zeptala jsem se páru, který vypadal nejmíň zlověstně, a chlap na mě zařval: „Landa! Koncert!!“ Vyděšeně jsem se rozhlídla kolem. Dávalo to smysl.

V malé sportovní hale už to vypadalo mnohem víc jako koncert Smashing Pumpkins: po mém příchodu krátce před startem předkapely bylo v miniaréně asi padesát lidí. Hlavou mi proletěly dvě myšlenky. První: kam se hrabe ostuda z Elvise Costella.

A druhá, kterou jsem rozvedla: takhle, mladá dámo, vypadá tvoje mládí v hajzlu. Ve svých skorotřiceti chodíš na rozpadlé kapely, které nikoho nezajímají, a vedle hajluje nějakej debil desítkám tisíc lidí. Na improvizovaných barech prodávali pivo, rum (Božkov), zelenou, vodku, Havanu a tequilu. Nechtěla jsem, aby mě ten večer mrzel ještě víc, a držela se dál.

Dobře, podívám se zblízka na svou první velkou hudební lásku, rozloučím se, koupím si tričko ZERO, které jsem chtěla celé devadesátky (i když ho nebudu nosit), a možná si v noci pustím Twilight to Starlight. Tříčlenná předkapela Ringo Deathstarr byla víc jalová než zábavná, v nejlepších momentech jen kopírovali spacerockové kytary svých hostitelů, ale před prázdnou, milosrdně pohaslou halou půlhodinový koncert – nesnáším ten termín – ustáli. Odhadem si jejich desku na základě dojmu z toho večera stáhnou tři lidi. Jedním z nich budu já.

Nástup hlavních hvězd byl k smíchu. Superafektovaná basačka, která vypadala trochu jako D’arcy, ale nebyla to ona, kytarista, který vypadal trochu jako James Iha, ale nebyl to on, a bubeník, který rozhodně nebyl Jimmy Chamberlin. Obtloustlý Corgan (44) s bradkou, v krátkém tričku a krátkých černých kalhotách, ze kterých vyčuhovaly černobílé pruhované cirkusácké ponožky, při kytarových sólech vyvaloval pupek.

Nejsem módní policie, jen to zabolelo. Nepozdravil (a až do konce nic neřekl, což je jinak sympatické) a rovnou otevřeli pilotem z připravovaného alba Oceania, písní Quasar. Dojem nebyl o nic lepší. Asi to tak muselo být.

Novinek zahráli ještě hodně, ale ne všechno znělo tak, jak si představujete, že zní novinka Smashing Pumpkins v roce 2012. Panopticon jako by vypadla z The Aeroplane Flies High a chytré prokládání staršími (ne)hity jako Starla nebo Frail and Bedazzled dojem napravovalo. Zvuk se brzy usadil, výpravná černostříbrná úprava podia včetně krátkých hudebních intermezz byla ve skutečnosti origiální a vkusná a i hala se nakonec slušně zaplnila. Pořád to ještě nebyl koncert roku, ale pokud jste podobně jako já nečekali nic, bylo našlápnuto k pozitivnímu kompromisu.

Při mírném, „třicátnicko-ajťáckém“ riotu Geek U.S.A. mi přišla textovka od kamarádky ze střední, která do mojí nastupující nostalgické nálady zapadla za celý večer nejlíp: „Jestli jsi v Inchebě, pojď na panáka!“ Slovo do pranice. Pár měsíců jsme se neviděly, v kostce probraly všechny problémy prvního světa korunované oznámením, že můj první dlouholetý přítel, náš společný kamarád a spolužák, navlékl snubní prstýnek své současné přítelkyni („té druhé“). Zažila jsem malé déjà vu: takhle, mladé dámy, vypadá vaše mládí v hajzlu. Ve svých skorotřiceti chodíte popíjet na koncerty

rozpadlých kapel a všichni vaši vrstevníci se žení a vdávají. Asi jsme nebyly jediné, protože Havana byla vyprodaná. Zbývala zelená.

Smashing Pumpkins mezitím odehráli mix méně zajímavých skladeb (nových a starších typu Soma, Siva nebo Silverfuck), ale přestože z důvodů, proč je fanoušci i po letech milujou, nezazněl žádný, setem probleskovaly devadesátkové momenty: dunění bicích, monumentální kytary, Corganův vzteklý vokál zpoza vyceněných zubů. Kde jsem byla, když v Praze hráli poprvé? Vím přesně: Ixnay on the Hombre od Offspring, Nine Lives od Aerosmith, Be Here Now od Oasis. Problémy prvního světa, vesnická edice.

Po utahaných novinkách Pinwheels a Pale Horse se na scénu vrátila i pozornost a soustředěnost v mezích možností a finální trojice regulérní části setu Thru the Eyes of Ruby, Cherub Rock a Tonight, Tonight večer vystřelila o level výš. Zkuste si při opakujícím se motivu the night has come/ to hold us young... nepřipadat mladě. A hezky.

Zvlášť po pár zelených.

Přídavek byl ještě lepší: po nečekané baladě To Sheila, otvíráku jinak úplně ignorovaného alba Adore (a příhodnou záměnou verše I could bring you the night/ and take you home into the light), udělal Corgan radost i za koncert v roce 2008 skladbami Zero a Bullet with Butterfly Wings. Konec dobrý, všechno dobré. A noc byla mladá. Jako po letech my.

intro {axetofall} London, 18°C, raining, what else is new. „Ííííík! Vzkaž mu, že Lily byla nejvíc nejsladší písnička, co jsem kdy slyšel, a že mu za ni moc děkuji!“ Bratr má v tom, na co se zeptat frontmana naší společné devadesátkové lásky Smashing Pumpkins, jasno. Já jsem na tom podstatně hůř. Ale na sobotní interview se pečlivě připravuju už týden, autoterapie, akupunktura, břišní dýchání. Billyho blog a stream nové desky. Nejvíc nejsladší písnička je pořád Bodies. Mám chuť slyšet Twilight to Starlight, ale nechci si to komplikovat.

Střih, páteční noc. Tramvaj číslo SZ, vím, je to divný číslo!, mě vyplivne na Újezdě. Do postele je to ještě sto světelných let, ale SZ jede z Újezda na opačnou stranu, což jsem se se značným úsilím dočetla v jízdním řádu. Ve Vlašské zastavuju a snažím se zapálit si cigaretu. Nejde mi to, něco si mumlám a motám se vzhůru, kolem zeleniny, kolem strážníků u Americké ambasády („Mumly mumly!“), kolem půjčovny kol I Like Bike, což mi i teď, ve stavu totální vymatlanosti, evokuje prezidentskou kampaň Dwighta D. Eisenhowera. Pod Jánským vrškem si sedám a odmítám jít dál. Donutí mě fakt, že mám oblečený krajkový overal ze sexshopu, který mi před pár hodinama na oslavě narozenin kdesi na Žižkově přišel hrozně legrační. Jo, ještě teď se směju. Druhým důvodem odchodu je, že za pár hodin (doprdele!) dělám rozhovor s Corganem. Co mu řeknu? Ahoj Billy, promiň, je mi tak blbě, že nemám ani tužku? Třetím důvodem je ten overal.

Spala jsem čtyři hodiny. Sexy prádlo jsem, s cílem zapomenout, uložila hluboko pod termoponožky, zavřela okna na ulici, nadechla se a vytočila berlínský Hotel de Roma.

Po přepojení se ozvalo přátelské: „’allo?“ To je on, to je jeho hlas! Ííík! „Well, Billy.

First things first...“ Bylo to celé dobré!

přípravka do hrobu {billy corgan} Billy Corgan je brutálně charismatický. Může vám vykládat cokoliv a můžete u toho sledovat slaboduchý videospot reklamy na nábytek, který nedávno zaštítil, ale jeho hlas a sebevědomý tón způsobují, že bezděčně pokyvujete, protože rozumíte, i když třeba nerozumíte. A zatímco v bulváru, v komentářích, ale i na vlastním blogu nebo twitteru je často za šaška bez soudnosti, v rozhovorech si užívá – dobře připravený – převahu.

Novinkové album Monuments to an Elegy (vychází 9. prosince 2014) zastihlo Smashing Pumpkins v době, kdy je Corgan jediným původním členem. Kytarista a klávesák Jeff Schroeder v sestavě figuruje od roku 2007, pro novou desku angažoval Corgan – k překvapení až zděšení všech zbylých fanoušků – Tommyho Lee z Mötley Crüe. Výrazně producentsky na album dohlížel Howard Willing, se kterým Corgan spolupracoval už na Adore a Machina/The Machines of God. Dobře naložený (jak výstižné!) Corgan byl k zastižení v Berlíně, kde od rána do večera rozdával rozhovory a uctivě se usmíval do objektivů fotoaparátů. „Zeptej se, proč je tak plešatej,“ radil mi kamarád, ale přiznám se, že jsem se bála.

Přijel jsi do Evropy promovat novou desku. Někdo z managementu zmínil, že uděláš denně šestnáct rozhovorů. To zní dost bláznivě. Kolikátá jsem?

Dneska? Myslím, že od rána jsem udělal nějakých dvacet pět rozhovorů. Ale většina byla osobních, teď (krátce po poledni – pozn. aut.) mě čeká zhruba stejný počet telefonických...

Ale ne, to je ještě horší... Jak to zvládáš, odpovídat na stále stejné otázky?

Ne všechny jsou stejné. Beru to tak, že si tříbím vlastní myšlenky, objevuju nové formulace. Spousta otázek je inspirativních, nemám pocit, že bych se opakoval.

Já se teda s číslem 26 moc dobře necítím.

Slibuju, že budu odpovídat originálně a úplně jinak než doteď.

I když budu klást stejné otázky? Která je nejstejnější?

Hmmm... Hodně lidí se ptá na Tommyho, řešíme pochopitelně nové album. Tam se toho moc nevymyslí. Jde spíš o to, jak jsou otázky položené. První část rozhovorů, která probíhala v improvizovaném pressroomu ve foyer hotelu, mě často zaváděla úplně jinam, bylo to víc povídání. Telefonické rozhovory nejsou tak osobní.

Předpokládám, že většina novinářů dostala stream nové desky. Jaké jsou reakce?

Dobré. Většina lidí, které jsem dnes potkal, je nadšená a často také slýchám, že jsou překvapení. Což mě nepřekvapuje (smích).

Věříš tomu? Co když ti někdo neřekne, že je deska špatná, jen proto, aby tě nenaštval?

To si nemyslím. Proč by někdo měl být neupřímný? Nedává to smysl. Nejsem člověk, který by nerespektoval cizí názor.

Ale na reakcích a recenzích ti záleží. Nebo minimálně v minulosti záleželo. (pauza) To asi ano. Jsem samozřejmě zvědavý, jak se moje tvorba líbí lidem, ať už fanouškům nebo těm, kteří Smashing Pumpkins neznají, a zajímá mě to pochopitelně

i z onchodního hlediska. Ostatně proto jsem dnes tady, abych propagoval Monuments to an Elegy. Přirozeně chci, aby se dostala k co nejvíce lidem, a to přináší mnoho různých a rozdílných názorů. Můj vlastní názor na desku to neovlivní. Pořád platí, že dělám to, co mě baví, jak nejlépe umím.

Potkáváš mezi novináři hodně fanoušků Smashing Pumpkins?

Třeba dneska jich bylo, myslím, docela dost. Ale obvykle to neřeknou, dokud neskončí interview. Přiznám se, že mě konkrétně jejich názory těší. Ale zároveň si držím odstup. Čí názor je pro tebe nejdůležitější?

Můj, pochopitelně, a pak nejbližších přátel a spolupracovníků. Novou desku jsme diskutovali především s Jeffem Schroederem, kterého považuji za nejlepšího přítele, a producentem Howardem Willingem. Jejich názory jsou pro mě skutečně relevantní, protože se dobře známe a oni ví, čeho se snažím dosáhnout. Jejich kritika je zároveň konstruktivní a ostatně mnoho nápadů na desce pochází právě od nich.

Deska Monuments to an Elegy vychází jako součást monstrprojektu Teargarden

by Kaleidyscope, kam náleží ještě Vol. 1: Songs for a Sailor a Vol. 2: The Solstice Bare z roku 2010, dva samostatné singly z roku 2011 a album Oceania. Jakou roli v projektu hraje Monuments to an Elegy?

V širším úhlu pohledu a z toho, jak se celá věc vyvíjela v průběhu času, považuji Monuments to an Elegy za modlitbu nad hrobem zemřelého. Elegie z úst pastora, tichý a smutný žalozpěv.

Považuješ se za pastora, nebo jsi ten zemřelý?

Haha. Rád bych o tom přemýšlel abstraktně. Jedna věc, kterou jsem v průběhu nahrávání, ale vlastně i samotné přípravy desky zjistil, je, že je těžké udržet původní koncept z roku 2009 nebo 2008, když se za ty roky tolik změnilo. Chci říct – přišlo hodně nových impulzů, hodně jsem se naučil – a tyhle poznatky je třeba aplikovat i do toho, co dělám. Monuments to an Elegy je sice součástí Teargarden, ale zároveň stojí samostatně a v jádru nejde o žádný koncept, který bych následoval. Album chápu jako „organizační princip“, sbírku skladeb, které jsou výsledkem mých aktuálních hudebních a zvukových zájmů.

Bude to stejné s albem Day for Night, které má vyjít příští rok a celý „koncept“ uzavřít?

Je to stejné v tom smyslu, že jsme opět v mnohém poučeni a stojíme zase jinde než, řekněme, před rokem. S pojetím desky Day for Night nyní opravdu bojujeme a bude to ještě dlouhá cesta. Snad je to důsledek dokončení Monuments to an Elegy, veškeré práce s tím spojené a svého druhu vyčerpanost, osobní i pracovní, ale v této chvíli nejsem s to říci, kterým směrem se bude další nahrávka vyvíjet. Minimálně zvukově to ale bude úplně jiný svět. Velmi pravděpodobně bude album mnohem osobnější, minimálně to mohu teď, v průběhu jeho vzniku, říct. Pokud se na to podívám z hlediska originálního záměru, bude to balzamování, spouštění těla do hrobu.

Kdysi jsi řekl, že Teargarden Kaleidyscope může být pro Smashing Pumpkins nový začátek, ale také definitivní konec. Jsi nervózní z rozhodnutí, které se blíží? Co bude dál?

Nervózní? To ne. Udělám to, co bude potřeba, ale v této chvíli nevím, co se stane.

Není to v mých rukou. Je tady příliš proměnných. Monuments to an Elegy v této chvíli ještě nevyšlo, release date Day for Night je vzdálené a nejisté datum. Bude potřeba

se nejen na Teargarden by Kaleidyscope, ale na celé mnohaleté snažení podívat s odstupem.

Kdo jsou dnes Smashing Pumpkins?

Upřímně, tahle značka pozbyla status kapely už dávno, ale pořád jsem to já. A je jedno, jestli tvořím pod svým vlastním jménem, nebo jako Smashing Pumpkins.

Výsledky, ale také očekávání nebo hodnocení budou stejná. Není tam žádný rozdíl.

Smashing Pumpkins považuji za koncept, který kapelu v tradičním slova smyslu přesahuje.

Budeme-li brát v potaz minulost značky/kapely Smashing Pumpkins, rozdíly tam jistě budou. Jako bys tvrdil, že James Iha, Jimmi Chamberlin ani D‘arcy Wretzky neměli žádnou váhu.

Možná. Ale změnilo se prostředí, změnil se hudební byznys i to, jak jsem vnímán.

Jsem Billy Corgan ze Smashing Pumpkins a bez ohledu na to, s kým spolupracuji, budu stále nahlížen tímto jménem. Druhá věc samozřejmě je, že být sólo umělcem je v dnešní době neskutečně těžké – dělat to, co dělám, a nebýt zaštítěn silou Smashing Pumpkins. Nezastírám, i toto je pádný důvod. Ovšem je to přirozené a Smashing Pumpkins jsem vybudoval i já, stále sdílím stejné hodnoty a není důvod se skrývat nebo si na něco hrát. Myslím, že všichni to chápou a berou takhle, se vším pozitivním i negativním, které to s sebou nese.

Jeff Schroeder je pevnou součástí „konceptu“?

Rozhodně. Jeff se ke Smashing Pumpkins připojil v roce 2007 a chvíli trvalo, jak ostatně sám přiznává, než se vytvořilo pouto. Nemyslím osobní, ale hudební – to, jak „zapadl“ do kapely, která svůj zvuk vytvořila dávno před ním. Ale řekl si své, jeho styl hraní i zpěv si své místo našel a kromě toho je skvělým (velmi trpělivým) producentem, který z nahrávky umí dostat věci, které jsou pro mě nové. Na Monuments to an Elegy tvoří regulérní třetinu.

Tu třetí tvoří Tommy Lee? Ano. Když jsme s Jeffem pracovali na prvních nápadech a demech, padl názor, že by se k písním hodilo, kdyby tam bubnoval „někdo jako Tommy Lee“. A pak jsme si řekli, a proč vlastně ne rovnou Tommy Lee? Tommy je skvělý, naprosto výjimečný bubeník, výrazný a silný, ale v rámci Smashing Pumpkins se musel „podvolit“ tomu být součástí. Souhlasil a jsem si jistý, že je takhle spokojený. Nemám pro něj nic než slova chvály. Makali jsme na tom neskutečně tvrdě.

Jak ovlivnil zvuk desky? Nepoznala bych ho, kdybych si to nepřečetla.

Jeho hra – přímá a rovná – je rozhodně něco, co Smashing Pumpkins dříve neměli.

Jimmy a později také Mike hráli spíš složitě, komplexně. To je asi největší rozdíl oproti všem minulým deskám a na Monuments to an Elegy se to rozhodně projevuje.

Bude hrát i na Day for Night?

To zatím není jisté. Mötley Crüe mají velmi nabitý program a sám Tommy se do zadku rozhodně nekope. Je to spíš nepravděpodobné.

Kdo pojede na turné?

Turné bude velké! Dáváme dohromady all stars tým. Je mi líto, ale teď nemůžu prozradit žádné detaily. Není to v mé kompetenci.

Po několika producentech jste se znovu sešli s Howardem Willingem. Jak se projevila jeho účast? Novinka rozhodně nezní jako Adore...

Howardův přínos byl především v tom, že mě umí udržet nohama na zemi. Sám na ní, narozdíl ode mě, pevně stojí a ví, co se děje, zná realitu. Nedrží mě v minulosti a posouvá celkový zvuk moderním, současným směrem. Jsme dlouholetí přátelé a rozumí všemu, co se ve studiu snažím vytvořit, a je také schopný do toho relevantně zasáhnout. Věřím jeho úsudku a i když se pochopitelně na mnohém jednoduše neshodneme, naše spolupráce je velmi plodná.

Desku jsem slyšela jen dvakrát a texty vnímala tak napůl. O čem jsou?

Texty vycházejí z nálad a střípků toho, co vnímám, vidím, slyším... Obávám se, že není jednoduché říct, o čem konkrétně jsou. Jsou to spíš básnické obraty nebo jenom prosté fráze, které dobře zapadají do hudby a rytmu. Neodvažuji se tvrdit, že jsou důležité, přestože svoji platnost mají. Chci říct, jak je hluboký refrén, kde se neustále opakuje dívčí jméno?

moc nebo málo {pearl jam} „Co tě přivedlo k hudbě?“ Nejdřív koukáte jako blázni: kde se tam vzal David Lynch?

Pak koukáte jako blázni podruhé: proč se David Lynch ptá na takovou blbost!? A pak vidíte Eddieho Veddera, který tuhle otázku musel slyšet tisíckrát, jak se s uctivým úsměvem a roztomile nervózně nadechuje a loví v hlavě správná slova. Trailer na PJ20, loňský film Camerona Crowa u příležitosti 20. výročí jedné z nejdůležitějších rockových kapel 90. let minulého století a bezpochyby také jedné z největších kapel současnosti, funguje dokonale. Ve dvou minutách fanouškům připomene, co na Pearl Jam milují (nebo milovali) nejvíc, zabrnká na nostalgickou strunu a z hloubi vzpomínek vyloví stesk po jejich koncertu. Co na tom, že to nejlepší se odehrálo v devadesátkách? Nikdo nemládne a tím spíš nemládnou hudebníci Seattlu. „Jmenuju se Cameron Crowe a do Seattlu jsem se nastěhoval v polovině 80. let. Byl jsem tehdy hudebním novinářem,“ začíná odysea PJ20 neformálními slovy jejího tvůrce, ne náhodou autora snímku Singles, jehož příběh se odehrává v roce 1992 rovněž v kulisách seattleské hudební scény (a jehož sountrack byl její vlajkovou lodí), nebo Na pokraji slávy. Dvouhodinový rockument Pearl Jam Twenty je striktně chronologický a začíná kolem roku 1988. Crowe diváky uvádí do lokální punkrockové krajiny, která byla v hlavním městě Washingtonu ke konci 80. let soudržná, provázaná a pevná, čímž se lišila od newyorské nebo losangelské. Jako by náhodou a zároveň samozřejmě se v archivních stopážích objevují Chris Cornell nebo Layne Staley, ale všechno se brzy stočí na kapelu Jeffa Amenta a Stonea Gossarda Green River (jejímž členem byl také Mark Arm z Mudhoney). Se zpěvákem Andym Woodem se přejmenovali na Mother Love Bone a jejich debut Apple vyšel v létě 1990.

V létě 1990 jsem za sebou měla první třídu a první prázdniny a nemyslím, že by se dalo říct, že jsem „poslouchala hudbu“. Na gramofonu našich rodičů jsme s bráchou potají točili Felixe Slováčka a Eltona Johna a trvalo několik let a spoustu osmdesátkových hitů, než se i k nám dostaly desetkrát přetočené kazety se Smashing Pumpkins, Red Hot Chili Peppers a... Pearl Jam. A byl to brácha, který mi jejich album Vs pustil v druhé půlce 90. let poprvé, dávno po Nirvaně nebo Alice in Chains. Bylo mi asi šestnáct, kazeta s obrázkem ovce prokousávající drátěný plot byla ohmataná a nakřáplá, ale účel splnila. Tak takhle zní ta kapela, o které se píše v Bravu!

Andy Wood zemřel na následky předávkování už na jaře 1990, čtyři měsíce předtím, než vyšlo Apple, a Ament s Gossardem to chtěli zabalit. Nepřicházelo v úvahu, aby pokračovali pod stejným jménem, a do nových projektů se nikdo nehrnul. Vzpomínky na Andyho jsou i v dokumentu jasné a ostré, jeho pomalá smrt v nemocnici zasáhla v hudebním undergroundu města každého. Nakonec ale vyhrály kytary. Pozůstalá dvojice vyhrabala číslo na starého kamaráda, „rekreačního“ kytaristu Mikea McCreadyho, spolu nahráli několik instrumentálních motivů a v rámci hledání zpěváka poslali nahrávku taky Eddiemu Vedderovi, šestadvacetiletému frontmanovi Bad Radio.

Ten jim kazetu poslal zpátky s písničkami Alive, Once a Footsteps a svým telefonním číslem. „Is this real? Is this a real guy?“ vzpomíná McCready, o čem tehdy přemýšlel.

Brzy poté vznikla skupina Mookie Blaylock, která po týdnu ve zkušebně pádila na podia. „Měli pár triček, samolepky, placky, nášivky. Všechno jsem prodal během prvních deseti minut koncertu, lidi se na to sesypali jako vosy. Co jsem měl dělat? Měl jsem prakticky padla. Tak jsem vzal kameru a šel točit,“ říká Kevin, prodavač merchandise a kameraman nejranějších vystoupení, které jsou jednou z perel dokumentu. Crowe tvrdí, že pro jeho sestavení posbíral a prošel dvanáct tisíc (!) hodin archivního materiálu. Magor!

Na vysoké jsem měla koníčka: sbírala jsem videoklipy a záznamy koncertů Pearl Jam. Můj tehdejší kluk si mě dobíral, jestli se na ně vůbec někdy podívám. Dnes vím, že ne (mimo jiné proto, že mám všechno uložené na starém externím disku, který neroztočím). Tehdy jsem sjížděla hlavně videa z festivalu Pinkpop (1992), protože kamera výjimečně zavítá i do zákulisí, a několik celých koncertů z pozdější doby. Nadšeně jsem sledovala, jak desetitisícové davy zpívají píseň Better Man a jak je Eddie nechává. Kamera zabírala dojetí v jeho tváři – upřímnější a skromnější pohled abyste na stadionech pohledali. I dneska, když si znovu pouštím PJ20, mě nálada koncertů dostává.

Kapela byla skoro kompletní: Ament a Gossard hudební motory, charismatický Vedder zpíval a krabičkový virtuóz McCready sypal jedno sólo za druhým. Horší to bylo s bubeníkem; v průběhu prvních měsíců se za bicími vystřídali Dave Krusen, Matt Chamberlain a Dave Abbruzzese. (Později v dokumentu Eddie Vedder říká, že bubeník je srdcem kapely a jeho výměna něco jako transplantace. V roce 1994 do kapely přichází Jack Irons a až o čtyři roky později současný člen Matt Cameron. Ten kapele vypomáhal už v začátcích a taky ve skladbách Temple of the Dog, společném projektu členů Mother Love Bone a Chrise Cornella. Krátká, ale výstižná a vtipná část dokumentu se jmenuje The Drummer Story.) Kapela přejmenovaná na Pearl Jam nemarnila čas a na jaře 1991 vyšlo debutové album Ten, nazvané podle čísla dresu basketbalového hráče Mookieho Blaylocka. Prodeje měly pomalejší rozjezd, ale trvalo jen několik měsíců, než ji kapela „vyhrála“ do hitparád. Ostatně podle členů Pearl Jam byla deska jen záminkou, aby mohli vyjet na turné a vystupovat. A pak, jak v PJ20 říká Jeff: „Shit got fuckin’ crazy.“ Pearl Jam nebyli v nastalém kolotoči sami, Nevermind od Nirvany vyšlo v roce 1991 a co do komerčního úspěchu si Cobain a Vedder neměli co vyčítat, Alice in Chains čekal průlom s Dirt (1992) a ani Soundgarden na tom nebyli špatně: třetí album Badmotorfinger (1991) je mnohými považováno za jejich nejlepší. Žebříčky se ohýbaly pod kytarovým běsněním a Seattle žil novým hudebním objevem, jehož pojmenování grunge převzali novináři od Marka Arma z veřejného dopisu do místního zinu Desperate Times. S hudbou přišla také módní vlna a přímo úměrně růstu popularity za hranicemi města se na Seattle sound nachytala spousta zbytečného balastu, která mu později jen škodila; dobu ale opisuje velmi dobře.

První vlastní výplata byla velká událost. Od prváku jsem ve snaze postavit se na vlastní nohy pracovala jako ajťák. Mizerné peníze, ale když tam člověk byl dva dny v kuse, o víkendech a pětadvacet dní v měsíci, naskákalo to. A protože jsem bydlela na kolejích a ostatní výdaje byly minimální, vzala jsem všech 13 144 Kč a koupila si malé kombo a kytaru, černobílou kopii Fendera Stratocastera, jako měl Mike McCready. Nikdy jsem se na ni nenaučila. Ale první dva měsíce jsem se před zrcadlem cítila jako Mike.

Nabídka natočit MTV Unplugged přišla záhy po jednom evropském improvizovaném poloakustickém vystoupení („Řekli jsme si, proč ne?“) a hudební televizní stanice tak Pearl Jam představila dalším tisícům potenciálních fanoušků. Kapela se nechtěně ocitla pod drobnohledem médií: nechvalně legendární je historka, jak Vedder odmítl pózovat pro obálku magazínu Time, který nakonec bez jeho svolení použil fotku z koncertu. V dokumentu je v krátkém sestřihu zachyceno „šílenství mainstreamu“, kdy se jméno kapely objevovalo v původních amerických verzích soutěží typu Riskuj nebo Kolotoč. Ani po vydání alba Vs (1993) nebyla situace lepší – bylo (pochopitelně i komerčně) úspěšnější a na koncertech byli Pearl Jam na roztrhání.

Kapela, ale především její v jádru stydlivý frontman se těžko vyrovnávali se slávou a okolním tlakem. Vedder to popisuje: „Spousta lidí vás miluje, spousta jiných vás nenávidí. Spousta lidí vás miluje tak, že vás chce zabít. Jak chcete vyhovět všem?“ Rok po Versus vyšlo Vitalogy a uvnitř kapely se schylovalo k průšvihu. Prohraný spor se společností Ticketmaster (která podle kapely účtovala k ceně lístku přemrštěné poplatky), bojkot turné, emocionální problémy, přetažené vztahy. Kapela přestala točit klipy, vyhodila bubeníka, který nesouhlasil s postojem k Ticketmasteru, a rozjela se na turné „na vlastní pěst“. Ament tvrdil, že právě toto rozhodnutí mohlo za jejich pozdější kolaps. Kapele docházely síly.

V mezičase se staly i hezké věci, jejichž důležitost nakonec udržela Pearl Jam pohromadě: společné album s Neilem Youngem Mirrorball, benefiční koncert Bridge School Benefit a základy nezvykle experimentálního a introspektivního alba No Code (1996). „Co dřív býval vztek, stalo se teď reflexí,“ říká o nahrávce Vedder. K rocku se vrátili, i s přispěním spolupráce s Youngem, brzy. Yield vyšlo o dva roky později a přineslo mj. hity Do the Evolution (jehož animovaný videoklip je stále malým zázrakem), Wishlist nebo Given to Fly. Z natáčení vznikl pozoruhodný dokument Marka Pellingtona Single Video Theory – jeden z mála oficiálních materiálů, kde kapela dává nahlížet, byť jen letmo, do zákulisí a svého soukromí. V tom je PJ20, přestože obyčejný dokument tradičního střihu, výjimečný: ukazuje kapelu, jak ji za dvacet let její existence žádný fanoušek neviděl. „Co to bylo za blbce, co nás posadil vedle Ticketmasteru,“ smál se Eddie Vedder, když uváděl do síně slávy Neila Younga, který se zase řehtal v backstagi. V té době kapela a distributor lístků zakopali válečnou sekeru a úspěšné turné v roce 1998 bylo zachyceno na prvním oficiálním živáku Live on Two Legs.

Pamatuju si, když jsem si koupila originální cédéčko Vitalogy. Papírový, otevírací digipack, několikastránková, jakási lékařská kniha, kapsa na stříbrnou placku vzadu. Desku jsem obrátila v ruce snad tisíckrát. Byla jsem blázen do Eddieho Veddera, milovala jsem, jak frázuje balady a jak se vzteká v refrénech divočejších skladeb. Rozuměla jsem prd tomu, co většina písniček reflektuje, ale na Not for You, Last Exit nebo Corduroy jsem nedala dopustit. Kdykoliv slyším začátek Nothingman, „Once devided, nothing left to subtract...“, vybaví se mi všechny „problémy“ dospívání, myšlenky a postoje. To, jak jsem si překládala texty a projektovala je do svého života a „vztahů“. Je to, jako bych otevřela svůj deníček, ale namísto trapných pocitů se jenom usmívám.

„Co bylo překlenovacím okamžikem první dekády?“ ptá se Lynch a je jasné, kam míří.

Tragédie na dánském festivalu Roskilde v roce 2000, kde bylo ušlapáno devět fanoušků přímo při koncertu Pearl Jam, způsobila kapele velké dilema. Co dál? Album Binaural vyšlo na jaře, ale radost z něj byla najednou pramalá. Přestože byli zproštěni veškeré viny (ve skutečnosti totiž přestali hrát až po několika výzvách ze strany pořadatelů v domnění, že se nic neděje), zbylé koncerty turné byly zrušeny a členové se uklidili do ústraní. Eddie Vedder má z následků dodnes trauma: „Není dne, kdy bych si nevzpomněl na rodiny, které tam přišly o své děti.“ Jenže život běžel dál. Pearl Jam se změnili a tato změna se nejvíce promítla do jejich angažovanosti – politické, humanitární, charitativní. Album Riot Act (s protibushovskou, kontroverzní a kontroverzně přijímanou Bu$hleaguer) vyšlo v roce 2002, následovalo turné Vote for Change, sbírka rarit Lost Dogs, skvělé koncertní DVD Live at the Garden a bestofko Rearviewmirror, které oficiálně – a přiléhavě – ukončilo spolupráci s majorem Epic. Vyjmenovat všechny benefice, na kterých se Pearl Jam od té doby podíleli, by zabralo další stránku, Crowe všechno shrnuje v jedné velké zkratce.

I kapela chce především hrát; to, že hraje pro dobrou věc, je jen další... benefit. O eponymním Pearl Jam (2006) se mluvilo jako o návratu ke kořenům, drsný singl World Wide Suicide tomu napovídal, a album Backspacer tyhle ambice potvrdilo o tři roky později, byť nepopřelo ani vlivy new wave a čistokrevného popu. Starší ročníky už to možná tolik nebere, pravda ale je, že se stalo americkou hitparádovou jedničkou, poprvé od No Code. A jakkoliv to vypovídá spíš o dobré promotion, jsou to pořád ti stejní Pearl Jam. „Oh look, there’s Grammy!“ Spoustu prostoru v PJ20 dostává Stone Gossard, který ve sklepě zakopne o zaprášený gramofonek. Pro Pearl Jam je to příznačné; není pochyb, že úspěch jim umožňuje dělat „jejich“ věci (Eddie Vedder vydal první sólovou desku Into the Wild coby soundtrack ke stejnojmennému filmu v roce 2007, Ukulele Songs přidal vloni) a být slyšet. Zároveň, i po dvaceti letech našroubovaných do dvou hodin zběsilé jízdy archivním materiálem, to jsou pořád jen kluci ze Seattlu, kteří chtějí hrát písničky. A je legrační, že vidíte, jak se změnili, a víte, jak jste se změnili vy sami, a přesto nacházíte momenty, které jsou totožné s těmi před deseti, patnácti nebo dvaceti lety. „Čeká nás svatý Eddie!“ Na konci léta 2006 jsme na nic jiného nemysleli, náš první (v Praze třetí) koncert Pearl Jam se blížil. Na poslední chvíli se na mě usmálo štěstí a týden před akcí jsem koupila lístek ke stání u podia: jediné místo, kde se dá koncert opravdu zažít, ne jen odkoukat. Kamarád měl obyčejné stání, zůstal kdesi vzadu a myslím, že mi moji zradu dodnes neodpustil. A já, přestože obsese Pearl Jam byla v té době už několik let u ledu a poslední dvě desky jsem přijala přinejlepším vlažně, zažila jeden z nejlepších koncertních zážitků toho roku. Nebyl nejlepší jen proto, že jsem tehdy poprvé viděla ještě Radiohead a Pixies, všechno je relativní. Pearl Jam byli jediným „dluhem z mládí“, který mě naživo nezklamal. „Všechno bylo jedno, když zazněla stará vykrádačka Led Zeppelin Given to Fly, ze záznamu z Pinkpopu ’92 donekonečna přehrávaná Youngova Rockin’ in the Free World a finální Yellow Ledbetter. Alespoň pro mě byla tahle trojice geniální tečkou.“ Dalších šest let je pryč a ještě stále nikdo nemládne. Což má ovšem i své světlé stránky, například co je mi v roce 2012 po geniálních tečkách? Nechci hodnotit, srovnávat ani analyzovat, chci jen vidět koncert kapely, kterou mám ráda. Je to naivně moc, nebo zbytečně málo?

jane says {jane’s addiction} Byli jsme v kině na Refnově filmu Drive. On, nadšený, počtvrté. Já jsem u scény ve výtahu, kterou mi líčil jako nejlepší v dějinách kinematografie, zuřila tak, že jsem skoro odešla ze sálu. Po závěrečných titulcích jsem reagovala: „Vážně?“ A on na to odpovídal: „Vážně?“ Později jsem zjistila, že snímek sklízí vysoká hodnocení a obdiv většiny kritiků i diváků, a i když záměr jsem snad pochopila (prozradí ho ostatně úvodní titulky), názor jsem změnit ani přizpůsobit nedokázala.

A pak jsme se, trochu z legrace a trochu vážně, hádali. On znovu říkal: „Vážně?“ a já reagovala: „Vážně?“ Dostali jsme se až k tomu, proč si myslím, že nová nahrávka Jane’s Addiction je deskou roku. Kromě několika nesouvislých vět, které by se nedaly nazvat ani chabými, natož argumenty, a slibem, že mu to sepíšu, protože se nad tím musím zamyslet a myšlenky zformulovat, mě nic nenapadlo. Recenzi píšu mimo jiné proto, že její původní autor se omluvil s tím, že se mu album nelíbí. Ještě jsem nečetla ani jednu pozitivní reakci, zato negativním je všude hej a fanouškovská fóra se hemží zklamáním. Chystám se psát recenzi na nejlepší desku letošního roku, kterou nemá nikdo rád, a stavět to na kontrastu s filmem Drive. Tuším, jak to celé bude vypadat.

Pro správné uchopení kontextu, v jakém je The Great Escape Artist deskou roku, je dobré vědět, že nejsem žádný fanouškovský začátečník. Naopak, kapely se držím od hlubokých 90. let, kdy jsem poprvé slyšela Jane Says, a většinu desek zachytila v reálném čase. To nebylo tak těžké, jelikož od Ritual de lo Habitual (1990) vyšla, kromě aktuální novinky a několika kompilací, pouze Strays (2003). Skvělá nahrávka! Nebo... ne?

Dále jsem, a to až v rámci rešerše, zjistila, že žádná z desek (ani zmíněná Ritual de lo Habitual s hity Been Caught Stealing nebo Classic Girl, kterou jsem považovala za „objektivní“ vrchol nejen kapely, ale i alternativního rocku počátku 90. let) neměla sjednocené vysoké hodnocení. Guru hudební publicistiky Robert Christgau španělské album označil za „fiasko“. Ani nechci vědět, co by napsal o The Great Escape Artist. Spin např. tvrdí, že jde o „uhlazený řev pro rádia, ne tak pro vaše srdce“. Znamená to, že mám místo srdce rádio? To bolí. Uvědomuju si, že novému albu vůbec nepomáhám. Ale zdá se mi fér, abyste věděli všechno.

Když jsem poprvé viděla klip k singlu End to the Lies, jen jsem se pousmála nad pózičkami Davea Navarra a uznale pokývala nad formou dvaapadesátníka Perryho Farrella. To se jen tak – kromě Primal Scream – nevidí. Písničku jsem protočila asi třikrát, aby se neřeklo, a zbytek si nechala na album. A dobře jsem udělala. Poprvé za dlouhou dobu se stalo, že mi hlasitost sluchátek byla i při nejvyšším výkonu malá.

Impozantní zvuk desky mě dostával každých pět minut na kolena. V roce 2011 je to pro mě, přiznám se, zážitek.

The Great Escape Artist oficiálně vyšla v půlce října a kromě původního tria Perry Farrell, Dave Navarro a Stephen Perkins se u baskytary vystřídali Cris Chaney (člen reunionu 2001) a Dave Sitek z TV on the Radio. Ten také doplňoval Navarra na kytaru a o jeho dočasném angažmá se Farrell vyjádřil, že je jako „krásná milenka: spím s ní, ale za ženu bych ji nechtěl“. Aby bylo očekáváním učiněno zadost, album nezní ani trochu jako TV on the Radio, zato zní úplně jako Jane’s Addiction. O Navarrovi si

nemusíte myslet nic dobrého, ale když v jednom rozhovoru řekl, že „kapela se vydala úplně novým směrem, přesto zní stejně, jako vždycky zněla“, asi bych to podepsala.

Písničky The Great Escape Artist jsou v jádru primitivní a ve své jednoduchosti silné a zvukově masivní. Začínají o sto kilopondů dál, než kde skončila Just Because z alba Strays. I s průměrně kvalitním ripem s volume doprava a zavřenýma očima si můžete užít představy, že stojíte uprostřed stadionu a průzračný zvuk kapely je přenášen snad mimozemskou technologií. Všechny hlasové efekty, tríčky v masteringu a mixu a malé elektronické lži mají své jméno. Já tomu říkám „efekt Jane’s Addiction“. Nebojím se ani koncertu: dobře nazvučený kopák, vytažený Navarro, na vokál nějaký hall a jedem. Chci tam být, uprostřed, a ječet texty s Farrellem. Vždycky jsem je považovala za uhozené, takže na jejich banalitě mě v roce 2011 nikdo nenachytá. You talk about me so much that I think that you’re in love with me, yea, you do, it’s true man, you’re busted!

Podle Farrella se noví Jane’s Addiction přibližují Muse nebo Radiohead, což je nejlepší věc, jakou jsem od předáka zvukem temné, alternativně rockové a rozhodně ne „nedoceněné“ kapely kdy slyšela. Deset skladeb z The Great Escape Artist (včetně brzdy I’ll Hit You Back a „balady“ Splash a Little Water on It) jsou pro mě ani ne deskou, jako spíš zázrakem letošního roku. A Drive nejpitomější film, jaký nepamatuju. A teď: věříte mně, nebo jim?

Mezitím, v mejlu od známého, který se po naší poslední schůzce chystal do kina. „Drive je boží! Přesně, jak říká Cliff Martinez, chtěli udělat ,pohádku o Los Angeles‘.

Jak bych to popsal? Dej si dohromady retro 80. let, Michaela Manna, buddhismus, celý to postříkej hektolitrama kečupu a dostaneš fairy tale about L.A. Krása.“ Vím, jak to celé vypadá.

za duhou {my bloody valentine} Člověk snadno zapomíná, takže když v klíčové scéně filmu Sofie Coppoly Ztraceno v překladu (2003) zazněla skladba Sometimes od My Bloody Valentine, kteří v té době načínali druhou dekádu mlčení, byla z toho velká nostalgická podpásovka; o radosti z objevu nové lásky mladší generace nemluvě. Shoegaze to sice nevzkřísilo, ale zvýšená (internetová) poptávka po albu Loveless by se změřit dala.

Frontmana kapely Kevina Shieldse, jenž na filmový soundtrack přispěl ještě čtyřmi sólovými skladbami a byl za to nominován na cenu BAFTA, nechával zájem chladným: spolupráce s Dinosaur Jr., Patti Smith, Manic Street Preachers (hrál na kytaru v písničce Freedom of Speech Won’t Feed My Children), Primal Scream, Yo La Tengo, The Go! Team a dalšími, produkování, remixování a občasné dementování spekulací o návratu jeho domovské kapely vystačily na celé devadesátky a ještě kus nového tisíciletí. Říkalo se, že třetí album chystají už od roku 1996, o deset let později domněnky potvrdil i Shields a na sklonku roku 2011 máme, počkejte, podívám se... Ne, nemáme nic.

Ale zažili jsme vyvedený podiový reunion. První sérii vystoupení po šestnácti letech odstartovalo sedm vyprodaných koncertů v Londýně v červnu 2008, což v terminologii hudebního byznysu znamená nadějný nový začátek a slušné vyhlídky. Zůstali ale

při zemi: pár klubovek a festivalů na Starém kontinentě, krátká americká štace, kurátorování prestižních ATP New York 2008 a ATP Nightmare Before Christmas o rok později v Albionu a bylo vymalováno. I český promotér chtěl, ale nabídkám několika desítek tisíc eur nešlo konkurovat. „Novou desku My Bloody Valentine nahrajeme a vydáme a zastaví nás jedině smrt.

Cítil bych se špatně, kdyby se to nepodařilo. Vždyť jsme odvyprávěli jenom dvě kapitoly a každý ví, že ta poslední je nejlepší. Celé to vězí v tom, že mi všechno šíleně trvá,“ tvrdil Shields s odkazem na (nikdy dříve nezmíněnou) trilogii a doplnil, že to, co složil v 90. letech, vlastně není na odpis a jedním dechem slíbil desku i kompilaci dříve nevydaných skladeb a béček. Ne tak zhurta, mladíku.

Já bych bláznivýmu Dubliňanovi (sám Shields je ovšem z Queensu, New York – pozn. ed.) po historkách Alana McGeeho z labelu Creation Records (kde vyšlo Loveless i debut Isn’t Anything v roce 1988) nevydala ani free download kompozice z fruity loops, ale šéfové většiny vydavatelství mají slabost pro legendy a čuch na průšvihy v popisu práce, takže je jen otázka času (v tomto případě deseti, maximálně dvaceti let), kdy se třetí deska My Bloody Valentine skutečně objeví. „Nic z toho, co jsem v devadesátkách natočil, nebylo lepší než Loveless, takže jsme od té doby nic oficiálně nevydali. Už dávno jsem si slíbil, že moje nová deska nesmí být horší než ta předchozí.“ * Album Loveless je jako kopec štěňátek za duhou. Tvrdí to jeden z nejvěrnějších fanoušků My Bloody Valentine, který je miloval v době, kdy já jsem ještě tahala kačera.

S každým přibývajícím rokem zní nahrávka ještě víc jako z jiného světa: perfekcionismus produkce je dnešními měřítky sotva uvěřitelný a zvuk, mohutný a křehký zároveň, vytváří vlastní vesmír, jaký zvládne postavit a podepřít jen málo hudebníků.

Shields vyčerpal všechny limity žánru, dosaženou dokonalost zamrazil a odešel vítězně středem zpustlé krajiny. V žánru shoegaze od té doby už nikdo nevymyslel víc. * A reunion? Poprvé jsem měla tu čest, když My Bloody Valentine hráli na festivale v Roskilde v červnu 2008. Hráli na menším podiu ve stanu (což na Roskilde znamená, že se tam vejde pouze půl milionu lidí) a byla jsem asi jediná, kdo tam přišel „jen tak nalehko“, nepokorně rozchechtaná z vystoupení Judas Priest, při kterém Halford v koženém outfitu túroval harley-davidsona. Maličko skromnější podiová show My Bloody Valentine sestávala toliko z krabiček, beden a zesilovačů, vybavuju si hustou mlhu, matný zelený opar a zjihlé tváře fanoušků kolem mě. Upřímně, v bezprostřední blízkosti stage jsem se necítila nijak zvlášť patřičně a hlavou mi proletěla mantra „legendám se tleská“ – hlavně nezapomeň tleskat a bude to ok.

Moc jsem toho nenatleskala, protože v prvních několika vteřinách koncertu mi zvuk propálil uši až k nosu a jestli mi nestříkala z hlavy krev, bylo to proto, že zůstala ztuhlá v žilách. My Blood, „y“ a „Valentine“. Ne že bych nikdy dřív nebyla svědkem hlasitého koncertu, spíš jsem začala pochybovat o dostatečnosti měřítek. Na úvod zahráli I Only Said a When You Sleep z Loveless a nepoznala bych to, ani kdybych ty skladby sama složila. „Zážitek z koncertu“ se mi ztenčil na vymýšlení posunků, jak kamarádům, nadšeně a obdivně zírajícím na (boty) Kevina Shieldse, sdělit, že se zbláznili. Po třetí skladbě jsem martyrium vzdala a jala se vyhlížet Neila Younga na hlavní oranžové scéně. Dědek měl zpoždění, pak ale zahrál Hey Hey, My My (Into the Black), Cinnamon Girl i Heart of Gold a ještě půl hodiny nad rámec vymezeného času jamoval.

Nejlepší koncert My Bloody Valentine, jaký jsem viděla.

O rok později jsme se s Kevinem sešli znovu, tentokrát zjara v Barceloně na festivale Primavera. Poučena z předchozích nezdarů, u vstupu jsem neodmítla špunty do uší, a nepoučena zcela, nacpala jsem se neprozřetelně do řady, ze které je případný únik, pokud nejste fanoušky rozvášněných ortodoxních davů, záležitostí mnoha nepříjemných minut. Víte, co zahráli na úvod? I Only Said a When You Sleep z Loveless. Víte, jaké to bylo? Děsivě nahlas. Špunty mi sice některé extrémy ubrzdily, veskrze to ale bylo stejné utrpení jako před rokem v Dánsku. Můj povzdech byl tak hluboký, že se zdálo, že na okamžik přebil i brutální zvukovou stěnu, která z podia kontinuálně padala. A Neil Young hrál až druhý den!

Spousta kapel hraje koncerty, jejichž pilířem je hlasitost; například Sunn O))) jsou svým pravidelným spouštěním bezpečnostního alarmu v budovách vyhlášení. Zvuku živých My Bloody Valentine se naživo, pokud můžu posoudit, přiblíží jen jeden zážitek: první show reunionu Swans v rozlehlé birminghamské fabrice bez zvukových limitů – ať to tam třeba srovnají se zemí, my jsme Supersonic. A myslím, že Shields by svoje peklo uměl na počkání vyvolat i na akustickém koncertě v Rekomandu. I když by asi všichni museli umřít.

Dneska se na oba koncerty My Bloody Valentine ohlížím s úsměvem, ale tenkrát mi ani jeden legrační nepřipadal. Přestože album Loveless miluju, na jejich koncert bych znovu nešla, a pokud, zůstala bych sedět na nejvzdálenějším baru, dopředu bych si nacvičila všechny pohrdavé opičky a Jamesona bych si nechala nalít do plastového kelímku. Shieldsovy fyzikální zákony pro tenhle svět evidentně neplatí.

bright side of the moon {...and you will know us by the trail of dead} „Hele, hlavně se nauč Caterwaul, ať víš, co zpívat, až si pro tebe přijde.“ Řeč byla o skladbě z desky Worlds Apart, resp. jejím živém provedení, v níž jeden z frontmanů texaské kapely ...And You Will Know Us by the Trail of Dead Jason Reece pravidelně míří mezi publikum, které pak terorizuje snahou o jeho aktivní zapojení. Ne vždycky se mu to podaří podle představ, které hezky promítli třeba do videoklipu stejné písničky. A že jsem pár jejich koncertů už viděla... A Caterwaul umím nazpaměť. Není to fikce? Chtěla bych to někdy zažít. Je pozdě?

Nebo mám jenom smůlu?

Pokud se nestane zázrak na poslední chvíli, aktuální evropské turné ...Trail of Dead Českou republiku mine. Absentovat nebudou poprvé a asi ani naposled a není se co divit. Poslední vystoupení v Roxy na jaře 2009 bylo z hlediska návštěvnosti tristní (což nepobaví kapelu, promotéra, klub a nakonec ani fanoušky) a bohužel ani předchozí dva tuzemské koncerty (v roce 2005 a 2007) nebyly z různých důvodů klubovými záležitostmi roku. Přitom kapelu, která by si to zasloužila víc než ...Trail of Dead, abyste pohledali.

Ani s novou, sedmou řadovkou Tao of the Dead se jejich postavení a situace příliš nezmění. Nezhorší, ale definitivně ani nezlepší. Hudební byznys je svinstvo, náklonnost posluchačů vrtkavá a zdaleka ne každá voda nakonec steče dolů a ne každá Stázina si vezme za muže Kubu. ...Trail of Dead si jdou už léta – s vědomím kamenitosti a trnitosti – tvrdohlavě svou vlastní cestou, nejnevděčnější možnou: moc pop pro fanoušky tvrdé muziky, příliš tvrdé a divoké pro popaře; moc chytré pro idioty a příliš banální a primitivní pro intelektuály a nerdy. Moc indie pro rádia a moc mainstream pro ne-

závislé a vlivné hudební servery; málo arty pro pozéry a zároveň příliš arty pro publikum lpící na punkových a hardcore kořenech. Moc arty, málo arty a máte to. Nejdou zařadit do žádné z hudebních škatulek, mozek kapely Conrad Keely je extrémně talentovaný všemi myslitelnými směry, pročež také hyperaktivní, a ve zbytku kapely jde do jednoho o instrumentálně zdatné hudebníky. Nedostatkem důvodů, proč paběrkovat na okraji zájmu i úspěchu, ...Trail of Dead nikdy netrpěli. Evil will always win because good is so fucking stupid.

Upřímně, taky bych si ...Trail of Dead nevzala na pustý ostrov, pokud bych měla do konce života poslouchat jedinou desku. Možná, jenom možná Worlds Apart – zato i za cenu vyloučení z Pitchforku. Jinak ale žádnou obsesí nevládnu. Mám doma jeden vinyl a nikdy jsem si nekoupila ani tričko, dvakrát jsem byla na jejich koncertě zadara. Ale! Jednou jsem na ně jela 900 kiláků do Itálie v autě plném střelených fanoušků Tool a textem skladby Mistakes and Regrets bych si klidně nechala potetovat záda.

No, snad by stačil úryvek textu na žebra, přece jen má pět slok a ještě se tam musí vlézt Morrissey. * V červnu roku 2005 k nám ...Trail of Dead zavítali poprvé. Začínala jsem psát pro server Freemusic a jelikož šéfredaktor Oves byl do týhle kapely blázen (nejen proto, že Reece vypadá jako jeho dvojče), pozornosti mi neunikla, i když jsem tehdy byla ještě relativní tele a ve skutečnosti jsem nerozuměla, proč je tehdejší novinka Worlds Apart „přijímána rozporuplně“. Tehdy ještě z Rock Café nechtěl nikdo udělat kasíno, takže to byl jeden z nejagilnějších pražských klubů (přestože po technické stránce neustále kritizovaný), a pro mě byl každý výlet do Prahy malým svátkem. Je to bezmála šest let, takže si nepamatuju každý detail, ale: nekonečný guestlist (ze všech lidí, které jsem potkala, si koupili lístek tak tři), příšerný zvuk a k tomu nelidsky nahlas, totální chaos na podiu i před ním, vedro a spousta zpocených triček a destrukce jedné ze dvou sad bicích. Tyjátr, ale sympatickej. Přestože řad fanoušků, kteří se nechali strhnout, nebylo málo, dojem z koncertu zůstal z různých důvodů u mnoha přítomných na půli cesty. * Jsem přesvědčená, že povšechné zklamání z koncertu a směr, kterým se ...Trail of Dead začali s albem Worlds Apart ubírat i ve studiu, způsobil, že si na jejich další český koncert uprostřed léta 2007 našlo cestu o dobrou polovinu míň lidí, které navíc rozmělnil rozlehlejší sál Roxy. Nebyl to moc hezký pohled. Já jsem v mezičase ušla dlouhou fanouškovskou cestu, takže jsme ještě před tímto trpkým výjevem na jaře vyrazili do Vídně. Srovnání se pochopitelně nabízí jak s prvním zažitým koncertem, tak i s tím nadcházejícím, a musím s politováním konstatovat, že vídeňská zastávka, ačkoliv měla do dokonalosti (klipu Caterwaul) daleko, přebila zážitek z obou českých dohromady. Zejména zvukově, potažmo technicky, ale především lidma okolo. Fanoušci se jim říká. A to z rakouského, resp. německy mluvícího publika nejsem zrovna na větvi. Na druhou stranu, kreténi jsou všude a i v Praze jsem zažila desítky lepších koncertů než kdekoliv jinde. U ...Trail of Dead ale měla Vídeň navrch. „A buďme upřímní, podle toho to v Roxy taky vypadalo. Lidí pomálu, snad Sedmička by tomu tentokrát slušela (nedalo by se tam dejchat a někdo by zřejmě umřel, ale co). Ale zase by se tam nevlezli ti sráči se dvěma bicíma a klávesama, žejo. Tak bude aspoň lepší zvuk, uklidňovala jsem se, ale pravda je, že při otvíráku se mi chtělo spíš brečet než tleskat. A co hůř, oni do těch prvních skladeb nasadili The Rest Will Follow a to už bolelo fest. Keelymu jsem rozuměla jen po paměti a ani o nějakém instrumentálním vyvážení nemohla být řeč. Postupem

času zvukař naštěstí trochu vyměkl a zbytek koncertu tak byl slušnej standard, hezkej večer.“ Pamatuju si to jako včera. Vracela jsem se o den dřív ze Szigetu v Budapešti jen kvůli nim a nemálo známých si klepalo na čelo. Nelitovala jsem. Náš současný londýnský dopisovatel a t. č. rezidentní fanoušek v Praze byl Reecem donucen odezpívat Caterwaul, jejíž slova samozřejmě neznal, zahráli Another Morning Stoner, Totally Natural, Will You Smile Again? i It Was There That I Saw You a v přídavku ještě Mistakes and Regrets a The Summer of ’91.

Pak jsme se hrozně opili a byl to nejlepší koncert roku, i když ve skutečnosti nebyl ani omylem. Když na to teď vzpomínám, jediné, co funguje na koncertě ...Trail of Dead vždycky, bez výjimky a perfektně, je dvojitý džinnantonnyx. Nejsem si jistá, co to vypovídá o kapele, ale rozhodně se dá říct, že byla skvělým soundtrackem k ne docela marné životní etapě. * Jak jsem psala, že si kamarádi občas klepou na čelo a že jsem na ...Trail of Dead jela devět set kilometrů kamsi do Itálie, situační průsečík nastal ani ne měsíc po letním koncertě v Roxy. V Bologni se konal festival jménem Independent Days, jemuž headlinovala svatá dvojice Tool a Nine Inch Nails. Nic proti nim, chraň mě ruka páně, a ostatně obě kapely to tam příkladně srovnaly se zemí, ale jelikož šlo o fesťák, přicmrndávaly tam další více či méně vítané a významné partičky, což v tomto případě zahrnovalo Maximo Park, Hot Hot Heat, Billy Talent, místní Petrol a ...Trail of Dead. Asi si dokážete představit, jakou ostudu si tam před tisíci (výhradně) NIN a Tool fanoušky tyhle lopatické kytarovky trhly a jaká to byla šílená čtyřicetistupňová potupa a katastrofa. Dodneška mi cukají koutky, když si vzpomenu na pohledy lidí, sledující jediné dvě akční osoby v jinak statickém davu při odpoledním vystoupení ...Trail of Dead: jeden ožralý Amík a holka s nápisy černou lihovou fixou na předloktí.

Fuck Tool I say! na pravém a Fuck Nine Inch Nails I say! na levém. ...Trail of Dead situaci vzali s humorem a z celého vystoupení udělali děsnej cirkus. Jamovali v písničkách, natahovali je do neuvěřitelných délek, kopali si tamburínou, Reece v Caterwaul málem dostal po držce, když osahával hlavy nakrknutých fanoušků čekajících na Tool v prvních řadách, všechno to bylo hrozně rozeskřípaný a hrozný a hrozná legrace. Jsem si jistá, že když Keely vzkazoval publiku „I hope you’re burning down there in hell, just like we are up here,“ nemluvil o počasí. Myslím, že mu tam stejně nikdo nerozuměl. (Abych byla fér, Maxïmo Park a Hot Hot Heat dopadli ještě hůř, jelikož jak se večer schyloval k peklu, nikdo už na žádný indie blbečky zvědavej nebyl, což se dávalo najevo stále okatěji. A abych byla ještě férovější, Tool i Nine Inch Nails nakonec s přehledem předvedli, zač je toho prvoligový headliner.)

Naposledy u nás ...Trail of Dead hráli předloni v květnu. Nemaje se čeho chytit, publikum rezignovalo zcela a do Roxy si našlo cestu jen pár desítek lidí, což ve finále zachraňovala hrstka asi pěti, sedmi exhibicionistů (mezi kterými jsem byla i já; tolik jsem se styděla za kapelu a Roxy, že jsem překonala i strach z toho, že zapomenu text Caterwaul), jimž kapela přihrávala výhradně hity staršího data. Dodnes mám někde schovaný setlist; z nové desky měly zaznít v hodinovém setu pouze dvě písničky a jednu z nich ještě v průběhu koncertu vyřadili. S kapelou jsme se pak potkali v holešovickém Crossu a víte, jak jsem psala, co se na koncertech ...Trail of Dead obvykle jako jediné vydaří na jedničku? Jo, afterparty. Aspoň nějaká jistota v tomhle podivném světě.

* ...And You Will Know Us by the Trail of Dead se dali dohromady v první půlce 90. let v texaském Austinu, přičemž na počátku stáli Jason Reece a Conrad Keely, kteří si dodnes dělí nástroje, zpěv i frontmanské povinnosti a privilegia. Koncerty vděčí mnohé právě energii a charismatu obou vykuků, kterým „doprovodná kapela“ poskytuje spoustu prostoru. Parádní symbióza. Všem historkám o údajném vzniku kapely věří jenom idiot nebo špatný promotér; vymýšlet si pro každého novináře jinou „zaručenou informaci“ je kratochvíle, kterou se Reece, ale hlavně Keely baví od počátku.

Pravda je taková, že na vzniku ...Trail of Dead zkrátka nic zajímavého ani netradičního není.

Eponymní debut vydali v roce 1998. Šílenej bordel a špína a ledabylá snaha znít zároveň chaoticky a megalomansky epicky se roztomile vymkla z ruky, což přitáhlo pozornost labelu Merge Records, kteří o rok později vydali album Madonna. (K tomuto období se kapela o pár let později vrátila s nostalgickým povzdechem Goldheart Mountaintop Queen Directory, coverem Guided by Voices.) Přelom tisíciletí byl pro ...Trail of Dead stejně zásadní jako pro číslovky v letopočtu a release albové trojky uchystal major Interscope, který si od investice sliboval nemálo. V roce 2002 vychází Source Tags & Codes. Není jisté, komu kde přeskočilo, ale Pitchfork, narozdíl od vlivného kritika Roberta Christgaua (tento rozkol měl být varováním), udělil desce absolutní hodnocení, 10.0. Pokud jste muzikanti na indie scéně, věřte, že se s vámi v takové chvíli zatočí svět. To je v pořádku, deska je to skvělá a ...Trail of Dead právem platili za jeden z nejlepších živých klubových zážitků. A co teprve Stázina a Kuba!

Nemusíte být zrovna laureát Nobelovy ceny, aby vám došlo, kudy vede cesta z vrcholu. Na další vrchol? Jedenáct z deseti? Přesně dvě desky – zmíněná Worlds Apart z roku 2005 a o rok mladší So Divided – trvalo Interscope, než se nerentabilních ...Trail of Dead svou netečností definitivně zbavili. Poslední kapkou bylo společné britské turné s Audioslave, o kterém Keely později napsal písničku Eight Day Hell.

Pitchfork se ze své momentální manýry vyspal celkem rychle a kapelu od té doby vysokým hodnocením nepodpořil (Worlds Apart za 4.0 a bylo vymalováno už napořád), Keely v rozhovorech neskrýval zklamání a hořkost, až jsem se divila, jestli mu to za to všechno pořád stojí. Opatrně a vlažně přijatou The Century of Self (2009) natočili za vlastní prachy a podle sebe, ale spokojenost se nedostavila. ...Trail of Dead posedmé, klapka, akce. * Albu Tao of the Dead předcházel singl Summer of All Dead Souls. Tak to nás asi čeká veselé album, což. Keely si tradičně vyhrál s výtvarnou stránkou a obalem (k digipacku je připraven asi čtyřicetistránkový komiks) a zachoval i tradici koncepce. S odkazem na Dark Side of the Moon nebo Hemispheres od Rush je deska rozdělena na dvě části, jedenáctipísňovou Tao of the Dead Part I: Tao of the Dead a šestnáctiminutovou Tao of the Dead Part II: Strange News from Another Planet, která skrývá pět dalších tracků. Ne, složitěji už to nešlo.

Magazín Blender jednou pojmenoval hudbu ...Trail of Dead „apokalyptickým noise rockem, který má co říct“, ovšem zároveň s tím, že tohle období už je definitivně pryč.

Jako většina fanoušků z odbobí Madonny i Blender žehral na popovou výpravnost, která postihovala mladší nahrávky, a překombinovaná aranžmá na úkor noiseových kytarových stěn v poctě Pixies a Sonic Youth. Když novinku zahájí instrumentální Introduction: Let’s Experiment, je vám jasné, že Blender, kdyby ještě existoval, Tao of the Dead nepochválí.

Chuť experimentovat je znát ve všech albech, včetně těch nejstarších – vzpomeňme všechny motivy na piano, skryté, ale silné melodie, hymnickou rozmáchlost a drobné křehké detaily, ztracené nedokonalou produkcí a neandrtálským záškodnictvím.

Technické možnosti, jak realizovat všechny nápady, které se Keelymu honí v hlavě, vzrostly od 90. let geometrickou řadou, a když vám přes rameno nekouká přísný label, můžete si dělat, co chcete. Navzdory fanouškům, bohudík a bohužel zároveň.

Pravdou totiž je, že podobně jako alba z posledních let, i Tao of the Dead vyžaduje buď nemálo empatie, kterou je třeba do tvůrců vložit, nebo zcela nového posluchače, minulostí kapely nepoznamenaného. Ten může být na startu sice trochu zděšený, ale pravděpodobnost, že bude zlomen, je rozhodně vyšší, než že většina indie scény neohrne nos a Keely o tom pak nenapíše další ublíženeckou písničku. „We’re so fucked these days/ We don’t know who to hate or who to praise/ Yet we consider this our suffering and pain... (Who are you, Kurt Cobain?)“ I když, co je na ní vlastně špatného?

jak je ta stabilizovaná poloha? {nylon jail 4. 12. 2013, pilot, praha} S frontmanem Nylon Jail jsem se poprvé setkala na listopadové konferenci Nouvelle Prague. Po diskuzi „našeho“ panelu si půjčil mikrofon a velmi veřejně poděkoval Full Moonu a mně za podporu jeho kapely. Trochu jsem se červenala, ale myšlenkami mi současně běželo: „Tyvole, Milane, dyť voni poznaj, že je to cinknutý. Tyvole tykrávo.“ Celá pravda je, že Jiřího jsem osobně nikdy nepotkala, ale Nylon Jail mi byli sympatičtí už od prvního dema, které pověsili na soundcloud. Znělo to jako Johnny Cash na LSD, namixovaný s nepovedenými zvukovkami Bena Frosta. Každý, komu jsem odkaz poslala, mi řekl, že mě nepoznává nebo ať ho neotravuju s každou blbostí, co na internetu najdu. Taky mi přišlo: „Hele, Hanka Williamse jsem zkousnul, ale tohle fakt ne.“ Nutně jsem potřebovala jejich desku.

My Heart Soars Like a Hawk vyšla o víc než rok později, v říjnu 2013 u Indies Scope, pod zvukařským a produkčním dohledem Ondřeje Ježka, což není špatná reference.

Když jsem poprvé slyšela skladby Grace a No Way, sled myšlenek byl: „A kdo to říkal?

No kdo to říkal? Cha. Já jsem to říkala.“ Murder by Death my ass!

Do Pilotu jsem přišla sice pozdě, ale právě včas na dva po sobě jdoucí blackouty, které zapříčinily řetěz dalších až do stavu, kdy se vážně uvažovalo, že se křest desky posune na jiné datum. Opět se přihlásily hlasy v hlavě: „Už nás sice varoval Blixa, ale jestli v tomhle klubu budeme chtít udělat koncert Bena Frosta, vyrve nám srdce z těla.“ Nakonec na podium vyletěl jestřáb, což byl ve skutečnosti Jiřin z Nylon Jail, a oznámil, že za patnáct minut se hraje. A taky že jo. A elektřina kupodivu zůstala po celý koncert na svém místě.

No Way je skvělá na desce – a fantastická naživo. Ale to se u zřejmých hitů dá čekat.

Mnohem zajímavější je pozorovat, jak vysoko si kapela nahodí laťku a jak si ji udrží.

A s tím Nylon Jail problém neměli. Tam, kde běžně padá řetěz, tedy u pomalejších, utahanějších skladeb, byli k nezastavení a upřímně, některé skladby z desky jsem ani nepoznávala. Říkejme tomu rouhání, ale mnohokrát jsem si vzpomněla na Murder by Death, nejlepší koncert roku 2010 v Praze. Ani ne tak hudbou (byť country rozhodně je společným jmenovatelem), jako skvělou náladou a strhující atmosférou.

Na Nylon Jail je radost koukat. Basačka-kravaťačka, kytarista-hipster, kytarista-dřevorubec, bubeník-námořník. A zpěvák-jestřáb. „Je to zasraná póza,“ zopakoval za koncert několikrát a ano, vypadalo to dobře. Vypitá flaška vína, fixou nakreslená křídla na zádech, objímání lidí v publiku, zpěv na barovém stole (a silueta na zdi), klobouky, druhá flaška vína, křty (jeden „jako“ a jeden s Ježkem), opilost, další panáky, řeči o absinthu, řeči obecně, legrační moravský přízvuk. Standardní koncertní krev, pot a slzy, ale fungovalo to bezvadně. Dokonce i chvíle, kdy Jiřin vylezl nahoru na ocelovou pódiovou konstrukci. (I když tím řadě lidí mimoděk připomněl jejich skutečný věk: „Sakra. Sakra. Jak je ta stabilizovaná poloha? Otočit, ruku pod hlavu? Aby se neudusil zvratkama? Je to relevatní, když si zlomí vaz? Ale jak to poznám? Ať radši už sleze...

Sakra.“) Ale nikdo se nezabil. Deska se pokřtila. Kapela to oslavila. Lidi tleskali. Kupovali si desky a říkali: „Tyjo, díky, jsem tady, protože jsem si to přečetla ve Full Moonu – a bylo to fakt super!“ Takže Kittchen to zvládl. A Pilot to zvládl. Jiřina jsem nakonec nepotkala. Odešla jsem do noci s pocitem dobře zvládnutého všeho a se zážitkem jednoho z nejlepších letošních koncertů. Dám ruku do ohně za každý další. Píšu to, aby všichni věděli.

Jen kapříci zatím žádní nepřipluli.

let the motherfucking kids dance {sunshine 30. 10. 2012, palác akropolis, praha} Taky hned na všechno skočím. Tisková zpráva k pražskému koncertu Sunshine slibovala „návrat ke kořenům“, a i když se oficiální vizuály tvářily jako standardní show v rámci Karmageddon Tour, získala jsem dojem, že tam musím jít a že s sebou musím vzít i lidi, se kterými jsem se na koncertě Sunshine v Roxy v březnu 2005 seznámila.

Hey I know your name! Historie mé afinity k Sunshine je bohužel mnohem propletenější a má několik momentů/období, ke kterým bych se vzhledem k síle studu nerada vracela („VOOODKAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!! NOOOOOOOOOOOOOW!!!“); pro pochopení tónu a vyznění reportu postačí, že jsem Sunshine až do vydání Moonshower & Razorblades, včetně, měla na žebříčku opravdu vysoko. V roce 2005 jsem je viděla, na různých festivalových a klubových podiích, náhodou i cíleně, v Česku i na řadě míst jinde v Evropě, 13× (sic).

V Akropoli je natřískáno. Fronta tam, fronta támhle, fronta na záchod a fronta na půl deci portského za pade na baru. Očekávala jsem přehlídku trendy oblečků, polaroidových legín a plátěných tašek, ale asi jsem se ještě vzpamatovávala z šoku z jednotně bizarního outfitu davu na Serje Tankiana minulý týden v Lucerně. Nedá se ovšem nepostřehnout, jak naše trio nevkusně potetovaných a nezúčastněně vyhlížejících třicátníků (nejvtipnější z nás má dokonce tričko At the Drive-In) rapidně zvedá věkový průměr osazenstva foyer.

V létě 2009 jsem šla, spíš legrační náhodou než z upřímného zájmu, na křest alba MGKK Telepathy do Roxy a na bloček jsem pak v nehezkém afektu napsala příspěvek nazvaný Keep the motherfucking fucking WHAT!?, což byla parafráze na tehdejší motto Keep the motherfucking kids dancing. Aspoň jsem měla dost soudnosti, abych to v podobném duchu nepublikovala veřejně, resp. oficiálně v Lidových novinách, ale stejně je mi moje nesmiřitelnost po letech k smíchu. Chuck Ragan zrovna začal hrát

country, koncertem roku pro mě byli Saint Vitus na Roadburnu a nejvíc jsem tehdy poslouchala Shellac a Morrisseyho – stanete se fašistou dřív, než řeknete borůvkovej koláč.

Entrée je stylové. Z mlhy a dramatického světla reflektorů přichází na podium v kulise výrazného vizuálu čtveřice hudebníků. Jejich siluety jsou dost podobné těm z roku 2005, přibylo možná jen pár vrásek – a baskytaristu Michala aka Amáka, t. č. v publiku resp. na baru Akropole, nahradil Pavel alias Tuzex Christ. Po hudební stránce je, odvážím se říct, úplně šumák, kdo hraje v Sunshine na basu, snad jen Amák se u toho uměl správně hýbat. Ale Tuzex je zase mladší. 1:1. Karel zahřímá pozdrav – už se nikdy nezbavím dojmu, že správně to má být anglicky – a Sunshine příjemně zhurta a příkladně sebevědomě vykopnou písničkou, kterou neznám. Pochopitelně jsem v klubu jediná (jedna ze tří), ale kupodivu pořád nemám pocit, že bych si spletla dveře.

Sunshine u mě vždycky platili za jednu z nejlepších koncertních kapel. Byla v tom energie a dynamika a vztek a alkohol a sex. Nemusím sledovat frontmana v uválené košili a pohodlných šortkách, abych uvěřila, že je to upřímné, a nepotřebuju češtinu, abych si texty mohla vykládat po svém. (Přestože jsem dodneška přesvědčená, že ve skladbě What You’ve Got Karel slovem „priceless“ myslí ve skutečnosti „worthless“.)

A energie Sunshine zůstala. Kay už neleze na každý bar a stožár a pokud vím, odposlech otočil na výšku jen jednou, ale serióznost, kterou bych při absenci akrobatických kousků očekávala, je nahrazena jakousi hiphopovou/graffiti/witchcraft šik stylizací, což odpovídá i některým pasážím v aktuálních skladbách a vizuálům obecně.

Asi s tím nemám problém jako v roce 2009.

Upřímně, déle než polovinu koncertu se nechytám. Poslední tři desky jsem slyšela jen párkrát a nedůsledně, poznávám některé refrény, výrazné hity, které nejsem s to správně pojmenovat, vidím nadšené reakce, ale všechno mi splývá. Zvuk kytary a barva vokálu byly vždycky poznávacím znamením, v Akropoli jsou příčinou zaměnitelnosti a pocitu, že motivy většiny skladeb už jsou jen kopie kopie z kopie. Tempo ale nepolevuje a nemalý kotel je u vytržení. Funguje to dokonale, tam, kde to fungovat má. K (ne)avizovaným návratům, když pominu tracky z desky Dreamer, které nepovažuju za návrat, natož ke kořenům, nakonec přece došlo, jen by k nim došlo asi i bez zmínky v tiskové zprávě: Victoria’s Secret Blackmail, What You’ve Got („Life is priceless/ on that we’re clear“), hitovka Victimisanothernameforlover a Lower than Low, kterou nevím, jestli hráli, nebo se mi v její melodii jen neprojektují staré vzpomínky.

A – v té chvíli už překvapivě – také stařičkou Velvet Suicide, zahranou s grácií a sympatickou skromností.

Z ochozu klubu sleduju samu sebe v druhé nebo třetí řadě. Tmavovláska s obrovským výstřihem neúnavně opisuje pěstí každý riff a v hlubokých záklonech zpívá všechny ty zásadní tečky na koncích řádků. Má tam kamarády, do kterých strká a nechává se shrhávat do kotle a do konce večera bude mít slepené řasy a rozmazané oční stíny a bude jí to jedno, protože tohle za to prostě stálo. Najednou jsem nedokázala pochopit, proč a koho bych měla přesvědčovat o opaku.

Věřte mi, že z neschopnosti napsat „normální report z koncertu Sunshine“ není nikdo víc nešťastný než já. Ani mi nestojí za to najít někde na internetu playlist. Necítím se stará ani nijak zvlášť chytrá, nebyl to žádný mystický ani v pravém slova smyslu nostalgický zážitek, byl to jen super koncert kapely, kterou jsem kdysi, před sedmi lety, už někde viděla. A jde jim to pořád skvěle.

pábení pulp fiction: intro {tom waits} Vydechla jsem a rázně, aby bylo vidět, že se nevzdám, zaklepala na dveře šéfredaktorské kanceláře. Veselin vypadal, že má dobrou náladu; minimálně nerozbíjel žádné židle. „Posaďte se. Copak máte na srdci?“ Začala jsem vysvětlovat, a přitom jsem co nejvíc potlačovala moravský přízvuk, že koncert Toma Waitse v Praze je zcela zásadní kulturní událostí a už dopředu to bude pro většinu médií, VČETNĚ MLADÉ FRONTY, vystoupení roku. Zmínit, co velkého chystá konkurence, znamenalo alespoň v kulturní rubrice obvykle zelenou. Lístky jsou sice drahé, totiž drahý, přesto téměř vyprodané, éé, vyprodaný, a novinářský akreditace se neudělují. „A kolik stojí tahle vaše událost roku?“ Celá pravda byla, že kdybych nebyla blbá, koupím si včas nejlevnější lístek za tisícovku a do novin to pak stejně napíšu, protože co taky s koncertem Toma Waitse jiného?

Jenže lístky za tisícovku byly pryč už dávno a stejně tak ty za dva a za tři tisíce. Zbývaly vstupenky za bratru čtyři tácy a za bůra. V životě, absolutně nikdy bych si nekoupila lístek za pět tisíc, NIKDY. Nepřichází v úvahu. Sorry, ale to je zpáteční letenka na Island! Seděla jsem ve třetí řadě.

Seděla jsem ve třetí řadě a nejenže tam poskakovalo deset fotografů, kteří samozřejmě nic neplatili, ale sál kongresového centra má podium od první řady vzdálené několik metrů a aby to nebylo málo, ha ha ha, Waits s kapelou vystupovali až na úplném konci, dalších několik metrů od okraje. Ve třetí řadě jsem si připadala, jako bych čuměla na youtube. MF Dnes opsala nějaký žblept z četky do jedňáku a můj článek vyšouplo z hlavní kulturní stránky nějaký divadlo. * „Na koncerty chodím rád. Mám léta sen, že sem přijede Tom Waits. To by bylo úžasné. Říkal jsem o tom lidem, kteří v tomto oboru pracují, ptal jsem se jich, proč tady ještě nebyl?? Má prý podmínky, že by chtěl hrát pouze v divadle a že by si přál, aby ten prostor byl absolutně bez reklam a bez sponzorů. A za takových podmínek by vzhledem k jeho ceně vyšel lístek na pět tisíc korun. Na to si žádný promotér netroufne. (…) A od té doby, když si pustím Toma Waitse, si představuju, jak procházím chodbou Mahenova divadla v obleku, a už zdálky vidím toho starce na pódiu a já mám v ruce lístek za pět táců a říkám si: Je to tady! Můj koncert, který se neuskutečnil. Ale je to nejdůležitější koncert za poslední rok.“ (Dvoj)koncert Toma Waitse v Praze v létě 2008 jsme přivolali my. Já a Martin Evžen Kyšperský z kapely Květy, se kterým jsem dělala rozhovor na jaře do stejných novin (s dost podobným ohlasem). Ve foyer kongresového centra jsme pak seděli a přivolávali další koncerty. PJ Harvey to trvalo tři roky, Captain Beefheart mezitím umřel. * V životě nikdy bych si nekoupila vinyl za tisícovku. Ani omylem. Ani kdyby novou desku mclusky produkoval John Congleton a hostoval na ní Nate Newton na basu.

Vinyl za tisícovku je fakt rozežranost a label, který to takhle nastaví, zaslouží zkrachovat. A pokud je výrobní cena devět set pade, zaslouží si zkrachovat dvojnásobně.

Tak tam stojím, v nějakým krámu s deskama na Camden High St., a držím originál Mule Variations od Toma Waitse za 33 liber. Třiatřicet liber bylo tehdy něco málo přes

litr, přičemž „přes litr“ je důležitější než „něco málo“. Originál, žádný trapný, nastřelený re-press. Nevím, jestli jste někdy viděli ten obal, ale je to láska na první pohled.

Od té doby jsem si koupila ještě Rain Dogs. Heartattack and Vine. Franks Wild Years.

Blood Money. Real Gone. Živák Nighthawks at the Diner. Big Time. Nakupovat vinyly Toma Waitse je jedna z radostí, které provozuju na cestách. Všude, vždycky. A ještě lepší jsou náhodná setkání: třeba když hostuje na Ghost to a Ghost/Gutter Town, novém albu Hanka Williamse III. * I have come 500 miles just to see a halo Come from St. Petersburg, Scarlett and me...

Moje nejoblíbenější písnička od Toma Waitse se jmenuje Falling Down. Je to taky jediná, která se mi líbí na chváleném albu coverů Anywhere I Lay My Head od Scarlett Johansson. Snad za to může hostující David Bowie, snad je to vtipná linka „Scarlett and me“? Vždycky jsem si myslela, že městem „St. Petersburg“ myslí Petrohrad, ale ve skutečnosti jde o nějakou vísku na Floridě, což jsem zjistila, bude to znít podivně, z ubrusu v kuchyni. Byla jsem trochu zklamaná. Ale písnička je to pořád skvělá. * Když pominu živák Glitter and Doom Live a kompilaci Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards, je nová deska „moje první nová“ od Toma Waitse. Těžko říct, co si můžu dovolit očekávat. Mám ráda Waitsův chraplák, který se mi ani na turné Glitter & Doom nezdál přestylizovaný. Mám ráda dechy, miluju trumpetu a saxofon. Mám ráda krátké, úderné písničky a dvouminutové příběhy; jsem dítě své doby. Mám ráda nálady vystřižené z Pulp Fiction. Mám ráda Waitse i miluju jeho hudbu. Hledám správnou náladu na Bad As Me. Desku, kterou jsem si ještě neposlechla. Ale je to nejdůležitější deska za poslední rok.

{axetofall: kapitola 4}

frontstage i {full moon #11} „Jsou desítky koncertů, které prostojíte, prožvaníte, propijete, nebo dokonce prospíte. Jsou koncerty, které si dáte z nostalgie a nerozpoznáte nadšení od ‚pouhé‘ spokojenosti, a koncerty na blind, které vás posadí na zadek (nebo vás z něj zvednou). Jsou super koncerty, kde si vyskáčete duši a vyřvete hlasivky, jsou dechberoucí koncerty, kde akorát nevěřícně zíráte a odcházíte okouzleni domů. No a někde úplně mimo to všechno je jeden jediný koncert Radiohead.“ Když jsem šla na jaře 2006 ke státnicím ze žurnalistiky, cítila jsem, že jsem jednak trapně a neodpustitelně nepřipravená, a zároveň, že ta trocha učení, kterou jsem věnovala prakticky jen jediné části (teorii masové komunikace), je maximum, co ze sebe v rámci zbytku studia vytřískám. Vize akademické dráhy byla už dávno pryč a studijní disciplínu té doby bych si za rámeček nedala. Poctivým studentem jsem byla jenom v prváku, záhy mě totiž začaly zajímat jiné věci než škola, třeba práce. S výraznou proměnou priorit šla studijní morálka do háje a když jsem se po třech standardních letech dostala k prvním státnicím z politologie, učila jsem se pár nocí v podniku jménem Modrý nonstop a ne, nebyla to knihovna. A věděla jsem, i s ohledem na (bohužel velmi dobrý) výsledek, že žádným dalším zkouškám už víc času ani prostoru nedám. A kdybych tu žurnalistiku o rok později nezvládla, patrně bych ji nezvládla už nikdy.

V létě to bude pět let, kdy jsem poprvé viděla Radiohead, toho času už nějaký pátek nejoblíbenější kapelu. Bylo to krátce po těch nešťastných druhých státnicích a asi rok před vydáním In Rainbows, ze které tehdy na Szigetu – nejvýchodnější zastávce série evropských koncertů – zahráli dvě skladby. Jinak zazněly samé staré věci, říkejme jim největší hity: The National Anthem, There There, Paranoid Android, No Surprises, Pyramid Song, Lucky, Just, Idioteque... všecko všecičko tam tehdy bylo a já jsem z toho byla fakt na prášky. „Vážně těžko se popisuje stav v prvních vteřinách při úvodní Airbag, aniž byste nevykradli nějaký citát. Vemte si nejlepší orgasmus, co jste kdy měli, vynásobte ho tisícem a stejně se tomu ani nepřiblížíte. Těch momentů, kterým se orgasmem nepřiblížíte, bylo hrozně moc.

Fantastická Exit Music a neuvěřitelný singalong při Karma Police, úvodní Come on, come on... you think you drive me crazy na začátku You and Whose Army?, křehká Fake Plastic Trees, poslední, strhující Everything in Its Right Place.“ No alarms and no surprises... silent. Radiohead v roce 2006 byli něco jako moje státnice téhož roku: poslední možnost úspěchu. Nadcházející deska mě strašně nebavila, jejich koncert na Roskilde o dva roky později jsem odzívala a na jejich první pražský v létě 2009 ani nešla, i když jsem měla lístek zadara a bydlela kousek. Od roku 2006 jsem viděla tolik stejně dobrých a intenzivních koncertů, že bych vstupenkami na ně vytapetovala koupelnu. Ne že by mi zážitek z Maďarska bledl, naopak, byla to nádhera. Ale podobně jako státnice, v kontextu věcí nadcházejících to byl jen malý, své době poplatný zázrak.

Bavme se o trvalejších hodnotách. Před Radiohead hráli na stejné stagi ten den ještě dEUS. Ty jsem naživo viděla poprvé na jaře téhož roku, ne náhodou krátce před státnicemi. Bylo to super, ale tak „normálně super“. Od té doby jsem je viděla ještě asi desetkrát na různých místech Evropy a pořád to bylo skvělý a jejich poslední deska

Vantage Point mě baví zhruba stejně jako jejich starší nahrávky – takže strašně moc.

Vůbec je to jedna z kapel, které mám na celém širém světě nejradši. dEUS mají letos zahrát na slovenské Pohodě, ale na to, abych jela na festival, jako je tenhle, jen kvůli jedné kapele, se necítím dost fit. Spíš doufám, že přidají pár klubových koncertů v okolí a nemusí to být nutně Praha. Na koncertech dEUS mám nejradši moment absolutního nepřekvapení. Když Tom Barman vezme do ruky španělku, vím, že budou hrát milovanou Instant Street; když Klaas Janszoons sáhne po houslích, je skoro jasné, že to bude Suds & Soda; nikdy nevynechali For the Roses; a vůbec nejlepší je, že i když mám svoje nejoblíbenější věci, které si nepamatuju, že by mi kdy hráli (Hotellounge, If You Don’t Get What You Want), a jelikož v roce 1995 mi bylo dvanáct, nemám nic proti žádným jejich písničkám, tím spíš ne z nové desky, i když jsem zažila jenom dvě.

Nesnažím se říct, že by Radiohead byli špatná kapela a dEUS nejlepší na světě nebo že by se vám v určitý moment života nehodil titul. Předkládám důkaz, že všechno na světě je relativní a pomíjivé a má svůj, optikou současnosti docela přesně ohraničený, čas i prostor. Mimo jiné z toho vyplývá, že se nevyplácí na něco v životě čekat. Když jsem ještě pracovala v Lidových novinách, řekl mi jednou Martin Weiss: „Užívej si posledních let, kdy se můžeš živit jako novinář v deníku.“ O podobné vize se opírám i ve Full Moonu – nemyslím si, že noviny a časopisy mají růžovou papírovou budoucnost.

Dá-li křemíkový bůh, čeká nás ještě pár let téhle aristokratické legrace a pak ať má každý po ruce funkční čtečku. A my ať jsme na to připravení líp než já na státnice. No alarms and no surprises... please.

frontstage ii {full moon #12} Well, hello there folks, how the hell are you doin’?

It’s good to be in your local bar again!

Karla Kočku jsem poznala v první třídě. Jeho máma byla zdravotní sestra u naší školní zubařky. Karel byl velkej, kudrnatej a obrýlenej kluk, hrozně plachej. Myslím, že se styděl za to, že je tlustej (asi jako Vendelín) a že má hrozně silné brýle. Dneska takhle vypadá kdejakej hipster a ještě je na to hrdý, ale vysvětlete to sedmiletému děcku, žejo. Jak byl vysokej, seděl vždycky v poslední lavici, a jak jsem byla vysoká, seděla jsem tam v první a druhé třídě s ním. Co si pamatuju, moc velká zábava s ním nebyla.

Myslím, že nebyl moc rád, že musí sedět s holkou, ale hlavně jsme byli dost odlišná nátura. Jak vždycky říkal Han Solo, což byl taky spolužák, ale až mnohem později, musela jsem bejt hroznej ďábel, co strkal koťata na ulici okamžitě do batohu. Mám z dětství spoustu vzpomínek a myslím, že i tohle se jednou fakt stalo. Taky si pamatuju, jak jsem z těch pokusů pacifikovat toulavé kočky chodila domů doškrábaná a pokousaná.

Jelikož byl v naší škole nedostatek tříd, na jeden rok – ve druhé třídě – jsme se přestěhovali do vedlejší vesnice, Ludvíkova. To byla legrace, ježto jsme v tom obrovským baráku byly jen dvě třídy, nějakých sotva čtyřicet dětí, a nebyla tam tělocvična, což bylo super, protože jsem nenáviděla šplhání, a na obědy jsme chodili do školky přes ulici, kde strašně dobře vařili. Ještě pořád jsem seděla s Karlem. Jednou nebo dvakrát

jsme se poprali a myslím, že jsem vyhrála. Až do páté třídy jsme si udržovali něco jako profesionální odstup. A pak jsme se léta neviděli.

Když jsem byla na vejšce v Brně, s Karlem jsem chvíli bydlela na kolejích. Studoval medicínu, byl hubenej a měl delší vlasy a brýle nosil jenom na čtení (mimochodem, na jiných kolejích jsem bydlela s jinou medičkou, která spávala s Richardem Krajčem v době, kdy měl Ivu Frühlingovou, fakt, nekecám). No a Karel jednou povídá, že bychom mohli zajít na Flédu na Vypsanou fixu. Tu kapelu jsem znala, jelikož jednou hráli ve Vrbně pod Pradědem s jinou kapelou Klamy reklamy, ale nikdy jsem je pořádně neslyšela. Pamatuju si, jak mi to Karel na poslední chvíli odřekl a jak jsem si jejich tehdejší desku naposlouchávala v tramvaji cestou do klubu. Z toho koncertu, kde jsem potkala asi pět lidí, kteří mi v průběhu následujících dvou let převrátili život vzhůru nohama, jsem napsala první report na Freemusic. A zbytek je historie.

Znovu se Karlík objevil až o něco později v různých pravděpodobných i míň pravděpodobných situacích a médiích. Karel Veselý, jiný publicista, existenci Karla Schrödingerovy Kočky nepřipouští: „Stejně vím, že seš to všechno ty. Jitka, Kamil, Dušan...

Všechno jsem to prokouk.“ Bude to rok, co se na rádiu Wave objevil článek „Full Moon – docházejí nám superlativy“. Jiří, což byl, jak se později ukázalo, ve skutečnosti Karel, tehdy hodnotil první číslo Full Moonu (byla docela legrace číst recenzi na časopis) a měl tam několik postřehů, které jsou relevantní i v aktuálním čísle. „Hudba, o které píšeme, je geniální.

Kapely, které máme rádi, jsou nejlepší kapely všech dob.“ To byly v redakci naše oblíbené výroky, ještě s otřepaným: „Je to na internetu, takže je to pravda.“ A taky Karlovo (ne Kočka, ne Veselý, ale Buriánek): „Fuck off média, co lžou!“ Superlativy ani pseudonymy nám zatím nedošly, takže i sázky na to, kolik čísel Full Moonu vyjde, resp. za kolik čísel to zabalíme, jsou pořád otevřené. Je fakt, že třeba Arsenal, jak píše Zbyněk (což je, ano, ve skutečnosti Karel), letos na titul nedosáhne, ale kvůli tomu nezačneme fandit Chelsea, none? Vyváženě korektní články o hudbě nebo fotbale viz wikipedie. It’s a certain kinda livin’, it’s a certain kinda style. Not everybody likes us, but we we drive some folks wild.

Když si zpětně čtu některé rozhovory, co jsem o Full Moonu vedla, působím v té vší zmatenosti dost sebevědomě. Poetry don’t work on whores! Až mě ten tón občas samotnou irituje. Ale kdo jinej by na ten časák a na všechny ty nejlepší kapely na světě, o kterejch píše, měl bejt hrdej víc než jeho šéfredaktor, ne? So let’s get loud, we’ll get stoned an’ get proud, have a damn good time until the show’s at an’ end. To je Hank III, nejlepší kapela na světě.

frontstage iii {full moon #13} Když mi bylo patnáct, rozhodla jsem se, že budu novinářem. Myslím, že definitivně mě přesvědčilo jedno vánoční číslo víkendového magazínu Rudého práva, ve kterém byla fotografická dvoustrana s titulkem Nesem vám noviny – jazykem Full Moonu „backstage“, která představovala redakci. Pamatuju si fotku komentátora Jiřího Hanáka. Seděl u počítače, na stole se v tom všem nepořádku válelo ještě kafe a popelník

a vysvětlení: Hrnek s kafem je rekvizita, cigarety bohužel autentické. Kdo by po takové propagandě nechtěl být novinářem, no žejo.

V neděli jsem měla rande. Všechno tomu nasvědčovalo, i když kytku jsem si radši koupila ještě před setkáním sama. Hezká restaurace, lehká nervozita, první stisk ruky... Po ani ne deseti minutách jsme vedli pracovní rozhovor o Full Moonu a otevřeli docela zajímavé možnosti spolupráce. Smála jsem se, rozhazovala rukama a zvyšovala hlas, tulipány tam zapomněla a v tramvaji přejela, takže jsem se domů vrátila o další hodinu později. Udělala jsem si kafe, podívala se na fotbalový sestřih a dokoukala končící zápas Celtics vs. Knicks, zeditovala pár článků a pokračovala ve vlastních. Typické rande.

Aniž bych stihla byť jen rozválet postel, v pondělí ráno jsem jela podepsat novou kancelář, jelikož se stěhujeme. Kdo mě zná, ví, že se stěhuju furt, tam a zpátky, jinam a zase zpátky. Všechny moje věci jsou permanentně sbalené a poslední rok se nejvíc „doma“ cítím na cestách. Nicméně ve Vysočanech je v areálu taky garáž, hospoda a army shop a zázemí neoblafnete pohodlím. Nemám ráda pondělky, jelikož většina lidí o víkendech nepracuje a první a druhý pracovní den je s nima k nevydržení. Bez šance zálohovat si web a plynule přesunout doménu nám náš dnes už ex poskytovatel zrušil všechny služby. Čuměla jsem na tu zprávu jak vejr. Co je to za idiota? Řešila jsem předčasné spuštění webu jinde, poslouchala výklad o svazku sto padesáti klíčů, které budu potřebovat (konec), do toho mi volalo asi pět lidí, zmeškané hovory jsem nepočítala. Zapomněla jsem na schůzku s CEO a zpátky se vracela až odpoledne a cestou se strašně zasekala v centru. Náladu mi zvedaly vděčné pohledy lidí, kterým jsem zastavovala na přechodu, což vytáčelo řidiče za mnou, takže po třetím zatroubení jsem zaječela, že je debil a ať si trhne. V autě jsem našla gumové medvídky, což byla snídaně, oběd a jak se později ukázalo i večeře. Doma jsem si rovnou sedla k InDesignu, abych našemu grafikovi ulehčila od rutiny, načež mi napsal, že nechápe, proč dělám jeho práci (a blbě), a že ho to pěkně sere. Teprve v noci jsem dopsala poslední chybějící články. Objevila jsem Paula Caryho, hraje lo-fi rockabilly a je to super.

Druhý den jsme se s grafikem pohádali kvůli tomu, jestli je Wardruna náckovská kapela a jestli je, on to dělat nebude. Ztropila jsem scénu a ve dvou minutách jsem byla sbalená (jestli jsem v něčem dobrá, pak v balení). I když jsme to pak vyřešili a já si zase sedla, přemýšlela jsem, jak je ten svět hrozně složitej. Četli jste někdy tendenční bestsellery Samuela Huntingtona nebo Francise Fukuyamy? Zlatý sázení v Lize mistrů. Laissez-faire si aplikujte na špinavý prádlo. Taky jsem poprvé pila kafe bez kofeinu. Uh! Více zdánlivých banalit v rychlém sledu může vést k minimálně jednomu kardinálnímu průseru za odpoledne.

Ve středu v pět ráno jsem se rozhodla, že si přece jen půjdu zdřímnout, s budíkem na osmou. Probudil mě grafik telefonem o půl dvanácté, jestli se mi něco nestalo.

V rychlosti jsem mu naposílala věci k Full Moonu a vyrazila do rádia na rozhovor u příležitosti roku existence časáku. Cestou jsem na Vinohradech objevila nový komiksový krám, kde jsem si koupila pět let starého Hellblazera: Těžké časy. Kresba Richarda Corbena mi sice úplně nesedla, ale příběh (Brian Azzarello) je prvotřídní.

Přečetla jsem půlku za deset minut a druhou po rádiu za pár zastávek tramvají do Carton Clanu, kde jsme skoro dokončili Full Moon #13, do čehož zavolal Michal, že zrušili koncert Queens of the Stone Age, stěžejní událost v té chvíli už hotového časopisu. Hm. Bourek mi dal tip na kapelu I See Hawks in L.A. a je to fakt parádní. „U mě v playlistu najdete jakýkoliv žánr, pokud to bude dobrý country.“

Teď je středa, vlastně už čtvrtek 3:37, poslouchám I See Hawks in L.A. a dopisuju editorial. Ještě musím přepsat články o QOTSA, ať nevypadáme jak trubky. Už teď vím, že spát půjdu nejdřív v pátek nad ránem. Full Moony s PJ Harvey a Johnnym Cashem jsou rekvizity, cigareta je autentická.

frontstage iv {full moon #28} Pominu-li nakupování desek na bandcampu, rozdávání cigaret a drobáčků na vláček bezdomovcům na Andělu a jednou za půl roku pytel metalových a postrockových triček pro Armádu spásy, moc toho pro karmu nedělám. „Má dáti“ je pokryto dostatečně, jelikož na přesnost a detaily si společnost Rovnováha, a.s. potrpí a nezřídka tam její účetní zakládají i položky jako „nikoho nezabila“ či vícenásobně ceněnou „milá na lidi“. Ježto závěrky probíhají asi tak jednou týdně, v „dal“ se hromadí fůra zcela náhodně generovaných průšvihů, naschválů a starostí. Tedy pokud nesypete z rukávu jeden dobrý, nebo aspoň ne-úplně-zlý skutek za druhým. První pravidlo klubu tvůrčího psaní: čím pitomější metafora, tím delší odstavec.

Rozhodla jsem se, po zralé úvaze (= taková, kdy se probudíte v redakci časopisu Spark v 6:45, absolvujete ranní toaletu pod přísnými zraky kluků z plakátu Dimmu Borgir, máte další nejhorší kocovinu na světě, za deset minut vyrážíte do Brna a po kapsách nacházíte kromě drobáčků, ponožek a kružítek také cizí doklady), darovat krev. Otázkou zůstává, jestli by mě to napadlo, kdybych mezi zmíněnými cizími doklady nenašla kartičku dárce kliniky Unica. Že kvůli relativně čerstvému tetování musím pár měsíců počkat, mě neodradilo, naopak. Odříkání, disciplína, vůle = dal, dal, dal.

Po půl roce od Ondrashovy jehly, na den přesně, vyplňuju v čekárně dárcovský formulář. Vyptává se na nemoci a termíny, které neumím ani přečíst, natož abych prodělala jejich záněty a operace, a pyšně kroužkuju ne, ne, ne, ne. Má dáti, má dáti, má dáti, má dáti. Nicméně jsem spokojená – nejenže anketa vypadá esteticky zdařile, ještě se cítím jako nejvhodnější uchazeč. A nesmrdím! Přesto se z vyšetřovny, k mému lehkému zklamání, pakuju už po pěti minutách. Byla jsem nedávno v Maroku, Palestině, Izraeli – a to se nesmí. Uvidíme se nejdřív v červnu. Fajn! Jak chcete! Ale píšu si půl dal. I když nedala nic.

Dalších šest měsíců bez kérky, půl roku bez nového víza v kočkočtině. Kvůli pár kapkám nula minus, nejmíň hipsterské krve na planetě. Termín u Petera Bobka mám už 6. května. Tak co teda? Řeším snad ve svém životě málo debilit!? Dobře, nevadí, půjdu darovat vajíčka. Druhé pravidlo klubu tvůrčího psaní: nikdy nemluv o klubu tvůrčího psaní.

Vajíčka jsem darovala dvakrát. Poprvé v jednadvaceti dobrovolně, podruhé mě ukecal doktor, když mi vyprávěl, jak unikátní oocyty mám a jaká je radost je oplodňovat.

(Kecám, ve skutečnosti řekl něco ve smyslu, že i moje nejmenší vajíčko bylo velké jako otylý králík a že by byla škoda, kdybych si je nechávala pro sebe, pokud zatím neplánuju rodičovství.) Já jen doufala, aby z toho darovaného vajíčka-králíka nevyrostl malý satan, jakým jsem v dětství bývala já.

Jenže. Kromě toho, že požadavky pro odběr vajíček jsou ještě tak pětkrát přísnější, než je potřeba pro pár skleniček krevní plazmy, „dárkyní se mohou stát zdravé ženy ve věku 20 – 29 roků“. Ha! A je to! Je po ptákách! Konec! Ulum-trulum, šmitec, šlus, finito, spadla klec! Konečně. Konečně důkaz, že se život s otočením třicítky přece jen změní. Ze svých úžasně obézních vajíček si od letošního února vychovám leda vlastní potomstvo, které bude nejen neskutečně drzé, ale po otci i drze zrzavé. Peklo.

Zatímco některé věci se po třicítce opravdu mění a biologické hodiny se z toho zmateně drbou za uchem, jiné tvrdohlavě a čím dál skálopevněji zůstávají. Například otec dítěte. Abych mohla řešit, kromě způsobu, jak se letos co nejpozději nechat co nejbezpečněji potetovat v Maroku, i jiné důležité záležitosti, nabírá naše léta plánované rodičovství mnoho rozličných směrů. Nejlépe to vystihl krátký dialog s Petrem Vizinou, který nedávno do pořadu Události, komentáře hledal odborníka na Davida Bowieho a skrze poslední titulku doufal, že ho najde ve Full Moonu.

– Zkus autora toho článku, ne?

– To je ten zrzek, co ses s ním v létě rozešla?

– Jó, to je von. Akorát teď je to zas snoubenec.

– Jéžiš, nekecej, tak to je krásný!

– Viď! Žádného pravidelného čtenáře tohoto editorialu nepřekvapí, že autorem koncepce karmy coby vesmírného účetnictví, včetně důrazu na nepodplatitelnou rovnováhu položek má dáti a dal, je právě Petr Vizina, t. č. v dejvické kavárně Alibi.

Co už. Sedla jsem si v čekárně praktického lékaře, jelikož to bylo ve stejném baráku jako Unica a efektivita je klíč zejména po třicítce, a připravovala výmluvu, proč jsem od patnácti u žádného nebyla. Na otázku sestry, jaký jsem rok narození, jsem měla chuť zařvat: „Třicet a chci další děti, kérku a krev!“ Pak jsem si dala kafe a šla vyzvednout kamsi do háje zeleného novou platební kartu, jelikož starou mi z důvodu nějaké vypečené transakce preventivně zablokovali, aby těch minus patnáct tisíc náhodou někdo nezneužil. Málo, málo debilit ve svém životě řeším. Dal, dal, dal.

frontstage v {full moon #29} „Hazdgd dzqzbqe dg sgszeeif...“ Houellebecqův hrdina se zrovna chystal formulovat ústřední teorém své apokritiky a mně se ani nechtělo zvedat oči; hodnota informace, kterou získám v sobotu ve dvě ráno na vršovickém nádraží, se dala celkem úspěšně předvídat. „Celýdenjsemsnikýmnepromluvil, celýdenjsemsisnikýmnepovídal,“ opakuje na první pohled vcelku normální kluk a zcela v duchu přiznání pokračuje: „Codělášcotočteš, akamjdeš?“ Nadechnu se k odpovědi a gestu, ale jakmile mi dojde absurdita situace, jen bezděčně mávnu a zase vychednu, což si ne zcela nesprávně vykládá jako výzvu k odchodu. „Tadyjábydlímvtompekle!“ Reaguju hlasitým hmm, které zní uznale, ale ve skutečnosti napůl soucitně a napůl lhostejně, a gratuluju si, jak snadno a zadarmo jsem se kluka zbavila. Na vysvětlenou slyším od bloku baráků ještě: „Jájsemdýdžej!“ V tramvaji si dvě holky zhruba mého věku povídají o manikúře. Překvapuje mě, jak dlouho rozhovor trvá, a když vystupuju, nekončí. Vzpomněla jsem si na pokladní, kte-

rá se s dvoucentimetrovými fialovými pařáty s barevnými kamínky snažila dostat pro pětikorunu do kasy. Možná má tesko jen jako brigádu k půlúvazku v bordelu, co já vím? (Ale to by přece nedělala noční, ne?) V odrazu dveří jsem viděla: (krátké nehty), půjčené tričko, džíny ze sekáče, půjčené, eh, ponožky, půjčenou mikinu, šest sedm let staré, ale relativně zachovalé kecky. Raybanky za 99 kaček z nějaké večerky a batoh se sójovým mlíkem a cédéčkem Aidana Bakera. Klíče na krku jsou od bytu kamaráda, kde poslední týden přespávám. Rozšíření bitevního pole mám ostatně od něj. Výměnou za Horákovo Dvořiště. Já to zas vedu!

Houellebecqův cynismus a nihilismus mě baví. Baví mě stručnost a výstižnost jeho jazyka a, dokud se ústřední postava nezačne (ne)pochopitelně hroutit, taky množství lidí v mém okolí včetně sebe (někdy), na které můžu stejné vzorce chování a otrlý světonázor snadno aplikovat. Takže mě baví blízkost, potažmo uchopitelnost a uvěřitelnost. Jediné, s čím se nedokážu ztotožnit, je teorie o sexualitě jakožto systému hierarchie a výsledky pozorování žen v tzv. analýze, což je ovšem téma, ze kterého obvykle vycházím nenormální já.

Debut Ondřeje Horáka je na tom podobně, ačkoliv formálně má s Houellebecqem společného pramálo. Každá jeho postava mohla mít obličej; vzpomínala jsem na kamarády novináře, pár hudebníků, umělců, (dýdžeje z Vršovic), informatiky a grafiky, bývalé spolužáky, ale taky na obchodního zástupce firmy, u které Full Moon dříve tiskl, lidi z PR a HR, se kterými se pracovně setkávám, lidi, o kterých vím, že takhle mluví a žijou, do čehož mi za normálních okolností pochopitelně nic není. Tak jako jsou mi blízká zabarvení hlasu některých dialogů, dokážu si (ne)představit i lidi, ke kterým mi povrchnost a bezohlednost sedí ze všech nejmíň. Třeba autora knížky.

S Ondřejem jsme se potkali před 413 lety v Lidových novinách, naše hlavy byly vedle sebe ve čtvrteční kulturní příloze, tedy dokud ji nezrušili. Často mi editoval texty a vysvětloval věci a já, malý pívo, poslouchala. S šéfem korektorny, jiným Ondřejem, jsme pak v hospodě bědovali, že nikdy nebudeme ani z poloviny tak vtipní a duchaplní jako „ta bestie Horáque“. Jednou, když jsem si (u jiného kamaráda, kde jsem tehdy bydlela) zabouchla klíče, mi zcela nezištně nabídl, abych pár nocí přespala u něj v bytě. Jeho legračně staromládenecký byt u Botiče nebyl vůbec staromládenecký, ježto měl holku, a fantasticky vařil. Výrazu kunda, péro, kaliméro bych se u něj nenadála; teď Ondřejovi pro změnu závidím schopnost napsat důvěryhodně něco, co nenese autobiografické prvky. Autor takzvaného generačního románu, který stojí na autobiografii, buď nemá dostatek fantazie, což je při současném nedostatku stylové invence nuda, nebo je blázen, nebo úplné hovado, což jsou zase vlastnosti, které se mi příčí považovat za výhodu nebo vy-hle-dá-vat.

Na stará kolena sháním baskytaru, abych se mohla zúčastnit konkurzu do kapely Letenky mimo a nasměrovat její zvuk někam k divnometalu a post-country. Už teď vím, že můj umělecký debut nebude tak dobrý jako Horákův; spíš budu doufat, abych neskončila jako prototyp jednoho z jeho nebo Houellebecqových nesuperhrdinů. Nebo hůř, dýdžej z vršovického nádraží.

frontstage vi {full moon #30} Na początku nie było nic, tylko rock... Rubriku Guilty pleasure, poslední text ve Full Moonu, jsem vymyslela, když jsem poslouchala písničku Otevřená zlomenina srdečního svalu. Bylo mi tak trapně a zároveň hezky, že jsem ten pocit chtěla předat a zbavit se tajemství, že v roce 2012 poslouchám Wanastowi vjecy. Namísto toho jsem o rok později a dvacet let po datu jejich spotřeby zažila koncert Vjecý na Colours of Ostrava. Poprvé. Ve třiceti. Pro soudní záznam uvádím, že mě to zas tolik nebavilo a při Tak mi to teda nandey jsem odešla na hodinu aerobiku s The Knife, kafe a večeři. Na více polehčujících okolností jsem ten večer bohužel nenarazila.

O kazetu Lži, sex a prachy jsem si Ježíškovi napsala v deseti letech na základě hlubokého citu k Robertu Kodymovi a dostala ji zároveň s kompilačkou Divnoalbum.

Skladbu Nahá (Mašinostrojmix) jsem sice ocenila až o pár let později (a ještě víc ji oceňuju dnes, i když ji dávno nemám a nepamatuju si, jak přesně zní, jen si matně si vybavuju, že tam bylo banjo), ale i tak šlo v mém předčasně dospívajícím světě o revoluci: bylo to první album ve walkmanovi, kde se dokola netočili Sandra, Dieter Bohlen, Wham! a Scorpions.

Láska ke Kodymovi mi vydržela o něco déle než status fanouška. Nikdy jsem Wanastowky neviděla naživo, z desky Andělé mě bavila jen stejnojmenná písnička, a i když jsem si to pak vynahradila originálkou 333 stříbrnejch stříkaček, více viz rodinný spolupachatel v rubrice Guilty pleasure, zbytek kariéry, další desky a koncerty, odchod P.B.Ch. a angažmá Varteckého mě milosrdně minul. S výjimkou Otevřené zlomeniny srdečního svalu, která se ovšem dá jen stěží považovat za něco víc než potvrzení pravidla.

Deset let od Lží, sexu a prachů, v době, kdy jsem pracovala v Lidových novinách, jeli Vjecy velké hitové šňůrné a z Universalu přišla nabídka rozhovoru. S PR tohoto typu jsem měla vážný osobní problém, takže jsem pozvánku tahala z koše až o pár dní později a jen proto, abych Kodyma, svoji dětskou lásku, konečně viděla naživo. Nutno dodat, že větší dojem na mě udělal P.B.Ch. a použitelná část interview byla samozřejmě o ničem, takže jsem ho pak stejně zahodila a s pocitem elegantně splněného pubertálního snu s benefitem osobního setkání a doteku (a naprosto zbytečné práce) jsem kapelu znovu usnula spánkem spravedlivých.

O dalších deset let později jsem stála u zábran jednoho z pódií Colours of Ostrava a sledovala Wanastowi vjecy jó jó jou! poprvé naživo. Kouzlo bylo dávno pryč (a ani ho nehráli), horko těžko jsem lovila texty Sbírky zvadlejch růží i Jsem nevinnej, dlouho řešila, jak staronový bubeník Štěpán Smetáček objevil bránu času do vrcholového období glam rocku a to, že zazněly dvě skladby od Lucie, vůbec nepochopila. V podobných případech obvyklou pietní nostalgii nahradilo jen velice lehké pobavení, pár povedených fórků na lidi kolem a nakonec úleva, že ty kostlivce ve skříni můžu konečně pustit na svobodu.

S narůstajícím počtem letokruhů řešíme jiné vjecy: telefonujeme si s Philem Glassem, rozebíráme „předkapelu“ The Knife ze všech filozofických i morálních úhlů, když si nejsme jistí, skandujeme MAYBE! MAYBE! MAYBE!, provozujeme stagediving na Wild Tides, za nejlepší část setu typicky kytarové kapely považujeme sólo na

trubku a doma zakládáme kapely, ve kterých vykrádáme Pearl Jam, Modest Mouse a Dillinger Escape Plan najednou. A pak že hudba je jen jedna!

Ani Full Moon není jen jeden. Aktuálním číslem obtáčí další, třicátý letokruh, i když se to přes všechny vývojové změny blbě počítá. Řeší jiné věci než na začátku a plánuje mnohem pečlivěji. Přemýšlí a počítá a rozebírá se ze všech filozofických i morálních úhlů a vymyslel tohle: vrátí se k úplňkové periodicitě a většímu formátu, bude levnější a já budu psát sloupek o irských hezounech německého původu v úzkých kalhotách. Vydávat a číst dnes hudební časopis je pro někoho možná stejně na hlavu, jako chodit na koncerty kapel, jejichž texty si čmáral do památníčku. A pak jsou naštěstí i takoví, pro něž je Full Moon pleasure bez jediné stopy viny.

klíčová slova bush, sex, prsa, rakovina, michal david {axetofall} Včera jsem v rámci akce Ozvučme Hollar! absolvovala veřejnou diskuzi „Jak si brát hudbu do huby“ na téma hudební publicistiky. Diskutujícími byli ještě Pavel Turek (Respekt), Jiří Špičák (Radio Wave), Honza Vedral (MF Dnes), Vojtěch Lindaur (Rock&Pop) a (nečekaně hodně) lidí. Byla jsem nesmyslně připravená na agresivnější průběh, asi zvyk. Bylo to seriózní a doufám, že i zajímavé, byť třeba trochu pomalé a některé slepé uličky jsme mohli típnout dřív. Nicméně.

Je mi třicet, o hudbě píšu devět let. Asi bych nezačala, nebýt studií žurnalistiky, ale v praxi jsem diplom nikdy nepotřebovala, ani nepoužila. Na plný úvazek jsem prošla hudebním portálem, kulturní rubrikou celostátního deníku (a její on-line verzí), léta jsem byla externistou řady periodik a nakonec skončila jako šéfredaktor a de facto vydavatel hudebního časopisu (a on-line verze). Jsem zároveň editor, manažer, dělám PR a pořádám koncerty. Mám hudební bloček z dob, kdy jsem na své grafomanství měla čas, a moderuju (...) pořad na rádiu. To celé dohromady je kopec značně odlišných zkušeností na různých platformách a na základě diskuze v Hollaru mě napadlo ty, které bezprostředně souvisí s psaním o hudbě (= hudební publicistikou), sdílet.

Není to přehlídka mých schopností, ale schopností, které jsem v daných pozicích buď potřebovala, anebo o tom, že bych je potřebovala, vím. a) Freemusic.cz – redaktor a šéfredaktor, 4 roky Jak se tam dostat: Předpokládá se zájem, nadšení, dobrá čeština a pokud možno stylistický ksicht a oči otevřené. Nezbytná je ochota editora věnovat se vám, jinak se nikdy nezlepšíte, a vaše schopnost zlepšovat se. Zásadní je pokora a drzost ve správném poměru. Na post šéfa je potřeba výdrž, důvěryhodnost, vhled do fungování portálu a série manažerských, komunikačních a jiných sociálních skillů, příp. připravenost se je okamžitě naučit.

Nároky: Jako redaktor musíte psát, ideálně pravidelně, originálně a pořád líp. Témata si obvykle dobrovolně volíte, ale je výhoda umět to skloubit s tím, co je tzv. potřeba.

Super je univerzálnost (v hudebních i publicistických žánrech), ale to už si lajzne málokdo. Jako šéf editujete, plánujete, menežujete (obvykle podle toho, kolik je zaměstnanců/redaktorů a externistů), komunikujete. S vyšší pozicí se nutně dostavuje zodpovědnost, stres, rutina. Je ohromná výhoda mít vizi. Ještě lepší je umět ji naplnit.

Prestiž pozice: Redaktor, zvlášť pokud je svéráz, bývá max. oblíbený v diskuzích, zejména anonymních (úpadek diskuzí na Freemusiku byl zřetelný ze zavedením registrace; kdyby to bylo jen na mně, zruším je úplně). S šéfovskou pozicí přichází skoro automaticky respekt, ale je potřeba si ho zasloužit, budovat a udržovat už jako redaktor. Dá se toho docílit tím, že budete dobře dělat svoji práci + mít nějaké benefity, dále viz předpoklad schopností.

Index seberealizace: Vysoko, zejména jako začátečník. Na Freemusiku si mě všimli lidi, kteří mi později nabídli práci (Vizina z Lidovek, Stuchlý z A2...), tam jsem si vytvořila kontakty, které využívám dodnes, spoustu známých a pár kamarádů, přes Free­music jsem poznala Martina, současného parťáka ve Full Moonu. Pod čarou: dobrou motivací je zodpovědnost.

Fun facts: Pro alma mater jsem psala zadara, resp. za vstupy, jako šéfredaktor jsem rok pobírala gáži ve výši cca slabšího půlúvazku. S prodejem portálu po několika letech od mého odchodu se část příjmu zpětně rozdělila „podle zásluh“ mezi nejaktivnější členy redakce. A byly to docela fajn prachy! b) Lidové noviny – kulturní redakce, 2 ½ roku Jak se tam dostat: Oficiálně konkurz, ale myslím, že bez práce, kterou za sebou máte, a bez přímluvy (vlivných) lidí, kteří o této vaší práci vědí, jste bez šance. Dojem může být všelijaký; to, jestli práci v novinách zvládáte, se ukáže rychleji, než se naskytne první příležitost vás vyhodit.

Nároky: Na rytmus deníku se dá rychle zvyknout, ale už to není „hurá písničky“. Nejtěžší je naučit se psát srozumitelně na přesný, většinou velmi omezený počet znaků.

Překousnout a pochopit zásahy editora. Umět si obhájit témata – ať už na poradě, s editorem před vydáním a pak i před čtenáři. Nejlepšími kompromisy jsou dobré nápady. Strašně se hodí umět vycházet s lidmi. Dobré jméno v novinách si uděláte kvalitními rozhovory a tzv. články s přesahy. Sro-zu-mi-tel-nost.

On-line kulturní rubrika je víceméně zpravodajství/bulvár. Což je vopruz, kdyby se měl člověk vkládat autorsky, trvale neudržitelné. Mojí poslední kapkou byla reportáž z koncertu Chinaski z věznice na Pankráci a filmy o životě a smrti Michaela Jacksona (bez ohledu na to, jak vděčná tato témata jsou). Chvíli jsme pak editovala a šla. (Pátek LN byla jen krátká, bezvýznamná epizoda, s hudební publicistikou měla společného... nic.)

Prestiž pozice: „Zvýšit mzdu? Proč? Pracujete přece v Lidových novinách, máte práci, jakou mají už jenom dva lidi v České republice. Co by za to jiní dali?“ Can we get an amen?

Index seberealizace: Naučíte se hrozně moc, většinou hrozně rychle. Když si nenajdete vlastní styl a jen vklouznete do zavedených kolejí, budete pravděpodobně nešťastní. I na první pohled zbytečné zkušenosti jsou k nezaplacení (znalost tabulky IFPI, koncert Celine Dion, Irglová přebírá Oscara, agenturní zpravodajství, Bobek na pohřbu Jana Kaplického).

Fun facts: Kultura, a zejména hudba v novinách moc lidí nezajímá, true story. Pokud někdo neumře nebo nevstane z mrtvých, pravděpodobnost, že vám kdokoliv bude kecat do fahrplánu, je malá. Šéfová kultury v LN neměla páru, co se děje, a pokud ČTK

nedala zprávě prioritu 5/5 (většinou smrt nebo koncert typu Madonna), nikdo si ničeho nevšímal. On-line? Ten byl u prdele všem, pokud se tam jednou za čas objevila smrt, prsa, pop music nebo koncert Madonny. Mohla jsem celý rok rozebírat line-up festivalu Respect a nikdo by neřekl ani popel (taky by to nikdo nečetl, ale kulturní rubrika sama o sobě nemusí generovat kliky – smrťáky a koncerty Madonny se většinou dávají na homepage a jdou tak mimo vás).

Fun facts II: Systematicky jsem zničila všechny zbytky dobrých vztahů s majory, už by mi nikdo neposlal ani promo Kabátu. Zásadně jsem ignorovala agenturní zpravodajství a do tzv. jedňáků (vata před uzávěrkou) schválně vybírala něco z literatury, většinou podle klíčového slova Kafka. Poslední desce OTK jsem dala pět hvězdiček z pěti jen proto, aby si lidi ten článek přečetli. c) Externista pro A2, Rock&Pop, Reflex, Respekt, Živel, Hype, H_aluze, MAPA a jednorázovky pro různé projekty – průběžně cca 7 let Jak se tam dostat: Externisty chce každý, zvlášť pokud za to nechcete prachy (zavedená média a katalogy honoráře samozřejmě vyplácejí, často ne nízké). Většinou vás osloví s něčím, co nestíhají nebo nechtějí psát sami. Co si pamatuju, nikdy jsem nic neodmítla a nikdy nic neposlala pozdě a vyloženě špatně. Řekla bych, že i proto jsem o tuhle práci nikdy neměla nouzi.

Nároky: Jenom čas (a někdy nápady). Schopnost psát se předpokládá.

Prestiž pozice: Pod pseudonymem (v novinách často máte smlouvu, která vám nedovoluje psát jinam) minimální, jako freelancer je to důležitá položka portfolia – a zdroj příjmů.

Index seberealizace: Vysoký. Naučíte se pracovat s různým typem editorů, poznáte různé platformy. Někde vás nechají psát „podle vás“, jinde je proces schválení delší. Často se díky těmto nabídkám dostanete k zajímavým lidem a na zajímavé akce.

Spousta nových zkušeností a kontaktů, které se nezřídka hodí. Upevňujete si důvěru a často je to příjemné vyháknutí z rutiny. d) Full Moon – vydavatel, šéfredaktor, 3+ roky Jak se tam dostat: Investice. Peněz, času, energie, života. Nemalá.

Nároky: Mít zkušenosti a dokonalou vizi a schopnost a přesvědčení ji realizovat. Musíte mít fůru kontaktů a perfektní přehled, jak věci fungují (a plán, jak alternovat to, co nefunguje). Musíte makat a odříct si spoustu věcí. Pravděpodobně se na vás časem vykašlou „kamarádi z hospody“. Možná vás časem opustí přítelkyně. Možná přestanete pít (nebo začnete mnohem víc). Musíte být dobrý manažer a obchodník nebo si takové lidi najít. Musíte mít finanční rezervu nebo osobu blízkou, která ji má. Furt, každý den musíte něco vymýšlet a realizovat to, co nejlépe umíte. Je nutné umět řešit nonstop stres. Patrně budete potřebovat větší diář.

Prestiž pozice: Pořád po vás někdo chce nějaké názory na něco. Jo a zvou si vás do diskuze o hudební publicistice... Můžete si dělat legraci z Karla Veselého... U nás na vesnici jsem byla slavná, když jsem měla fotku v Lidovkách, teď už to není takové terno.

Index seberealizace: Vysoký. Stanete se navíc copywriterem, détépákem, fotografem, PR manažerem, HR manažerem, sekretářkou, účetním, skladníkem, humoristou, prodavačem na stánku, odborníkem na nová média (a kofein), robotem, programátorem,

lepším řidičem, dýdžejem, moderátorem. Je to spousta práce a spousta sraček, ale má to svý momenty.

Fun facts: Přestala jsem používat mobil. Nevyhodila jsem ho jen kvůli internetovému bankovnictví, ale jakmile odpalovací systém plateb pokročí, prodám ho na aukru i s telefonním číslem na Vladimira 518. (Ano, je to 518.)

Obecně: O hudbě musíte něco vědět, i když encyklopedické znalosti nahradil internet a rychlé rešerše. Jsem zastáncem toho, že hudební publicista musí být především fanoušek – někdo, kdo má nejen načteno, ale i tzv. naposloucháno a třeba i koncertně zažito. Jelikož tahle zkušenost jeho text odlišuje od textu, který by mohlo napsat 623 jiných lidí a publikovat na wikipedii. Ale to se týká téměř výhradně recenzí a profilů; na rozhovor stačí zevrubná znalost, zato kvalitní, detailní rešerše, umění zeptat se, nálada a důkladný edit (málokdo to umí, moc dobrých rozhovorů nevzniká); v reportáži hledám většinou kontext.

Mockrát se stalo, že jsem – jako osoba odpovědná – publikovala text, jehož autor neuměl psát. Ale protože psal o čtyřech koncertech Melvins v jednom týdnu v Los Angeles, dali jsme si tu práci s několikahodinovým editem a bylo. Stejně tak bych neotiskla banální, nudný text s vodoznakem Huntera S. Thompsona. Eh, kecám. Ale třeba Vojtěcha Lindaura. Články – recenze, reporty – ve většině tuzemských médií jsou recyklát přes kopírák. To, že to tzv. „lidi chtějí“, chápu jako oboustrannou pojistku pohodlí. Tím ale neříkám, že velkohubost, originalita za každou cenu, tzv. kontroverze nebo šroubované intelektuálno není stejně otravné. Ustřelí skoro každý a někdy se to hodí, ale jakmile se ústřelky stanou standardem, je to, slovníkem Radia Wave, pryč. (Pokud jde o mě, ustřelila jsem mockrát moc. Taky nerada píšu recenze, protože desky považuju za veřejně téměř nehodnotitelné. Recenze jako takové mě – jako hudebního fanouška – vlastně vůbec nezajímají. Jedině, když je píše autor, kterého ráda čtu, ale je mi celkem jedno, jak desku hodnotí.)

Nesouhlasím s tím, aby způsob, jak a o čem píšete, diktovala platforma a zavedené postupy jen proto, že nikdo žádné jiné nikdy nevymyslel (tudíž jsou nejlepší), a úplně odmítám „plnit layout“ výměnou za prachy a komfort. Trochu úcty! Ke čtenářům, kolegům i k sobě sakra samému.

{dearest and beloved: kapitola 5}

dust you off {nejchytřejší kecy} Minehead, pátek. Dorazila jsem těsně po poslední chvíli. Děsivá cesta z Bristolu, celé poslední dva dny, co jsem nespala, byly hrozné. Nemyslím, že pAper chAse někdo o půl druhé v noci považoval za vrchol festivalu, ale i tak jsem zírala v extázi. Třásly se mi kolena a pořád jsem si opakovala: „Tyvole. Tyvole jo! JO!“ Všech 56 289 hodin, co jsem od loňského koncertu strávila s jejich muzikou, dávalo najednou smysl. Naživo jsou tisíckrát lepší než z nahrávek, které nicméně i tak uctívám jako božstvo. Zbytek festivalu jsem v každé vteřině ticha slyšela: Dust you off, send you off, get your brrreathinnnnn’! Uff. Nevím, jestli to vůbec vypovídá o tom, jaký byl koncert. Myslím, že to bylo fajn.

Norimberk v úterý. Mnohem lepší po stránce fyzické kondice a už jsem nebyla tak nervózní, ale každé projevení účasti silněji než jen samotnou účastí bylo v kontextu chování publika klubu K4 divné. Dobrá zpráva byla, že kapela je ve formě, takže se mi to v pátek nezdálo. Do nasamplovaných nezahratelných věcí a hnusných zvuků hystericky ječí peroxidové psycho Congleton a tváří se u toho, jako by ho někdo bodal kuchyňským nožem do zad, klávesák mu dělá hlasovou zálohu, když se v refrénech pokládá na zem nebo se sápe po čtyřech na bící, ze kterých lítají třísky. Jediný Bobby (který ale nedal z ruky basu, takže smyčce se nekonaly, což je škoda) po koncertě nevypadal jako z vrhu sušičky.

Publikum bylo, jak jsem řekla, nezvykle decentní, což je na podobných koncertech poněkud kontraproduktivní. Asi to bylo i tím, jak si Congleton utíral zpocenou tvář značně jetým kapesníkem, re-re-re-re-recyklovaným ve špíně zadní kapsy jeho kalhot, a pak ho za kňourání Don’t you wish you had some more? nabízel lidem v jeho dosahu.

Nikdo ho kupodivu nechtěl a každý ještě pro jistotu udělal další krok od pódia. Nezahráli toho pravda moc (a z prvních dvou desek vůbec nic), ale stačila hymna We Know Where You Sleep a bylo to tam. Sice chystají novou desku (o přírodních katastrofách!?), ale z té zazněly jenom dvě skladby.

Sedmička v úterý? Popravdě řečeno jsem sázela na to, že tohle bude z těch dvou koncertů, co s Křepim na jaře zaštiťujeme svým jedinečným know-how, ten lepší. Ale Pissed Jeans to v pátek zabili, takže se pAper chAse budou muset zasnažit. Fanoušci posledních desek budou nadšení, lidi, co je uvidí poprvé, lehce paralyzovaní, lidi, co je nesnáší, je budou dál nesnášet, a teoreticky budou všichni spokojení. To říká zapůjčená křišťálová koule. A na to odpovídá jedna skladba pAper chAse: Anything can happen! Anything can go wrong! WRONG!

lover, are you in a safe place tonite? {18. května 2011, 07:12} Člověk by řekl, že o pAper chAse píšu pořád, ale není to pravda. Většinu textů jsem dala dohromady v rámci proma na koncerty, které odehráli v minulosti v Praze, recenzi poslední desky mi na Freemusiku vyfoukl Petr Michl, takže jsem to nakonec psala jenom do A2 (průšvih byl, že přeložili názvy písniček, což je, kromě toho, že blbost, taky strašně delikátní záležitost, a vždycky, když na text narazím, je mi líto, jak

je špatné), do Lidovek jsem se odvážila jen pár stovek znaků a jednou mě Sheresky vyprovokoval k dlouhému zpětnému zrcátku i s backgroundem posledního pražského koncertu na podzim 2009 s názvem Well, don’t you wish you had some more?. To bylo docela dfajn repo, hlavně proto, že Petr Vizina označil pAper chAse za „kopretinky“ a já jsem pak v příčestí minulém mohla psát všude tvrdé y (nejsem si ale jistá, jestli to ocenil i někdo jiný). No a pak... pak už nic. Ani ve Full Moonu nebyl žadný speciál.

A nevím, jestli bude.

Teorii přístupnosti různejch kapel přeskočím.

Teorii žánru a předsudků přeskočím.

Teorii paradoxu složení posluchačů pAper chAse taky přeskočím. pAper chAse mi byli objeveni už ve starověku; když jsem totiž začínala na Freemusiku, Silver Rocket jim pořádali na Sedmičce koncert (podzim 2003, turné ale bylo nakonec zrušeno). Vyšla tam dvojrecenze prvních dvou alb, které mě sice nepřesvědčily, ale taky mi bylo dvacet něco málo a poslouchala jsem Radiohead. V hlavě a playlistu mi nicméně utkvěla písnička Drive Carefully, Dear z druhé desky Hide the Kitchen Knives. Až mnohem, mnohem později jsem zjistila, jak moc je vytržená z kontextu, ale i když už mám dneska Hide the Kitchen Knives radši v celku (uplyne na jedno nadechnutí), ani samostatné věci z ní neztrácí kouzlo. Spíš naopak. Je zvláštní, že jsem kapele tehdy nedala víc šancí, když se mi tolik líbila zrovna Drive Carefully, Dear.

Vždyť to není ani písnička! Na dřeň osekané, surové bicí, do toho vůbec ne hraje, ale jenom skřípe kytara a Congleton v afektu vříská text, odkazující jinam (the jury laughs at you, love), a jejich smysl vám uniká.

My little nest of vipers My little miss know-it-all Dvouapůlminutové vzplanutí, které by se snadno dala nazvat i jakýmsi promyšleným samostatným závěrem, resp. volným pokračováním předchozí skladby, mi vydrželo dlouho, přesněji rok. Druhou šanci jsem pak s Evropou a Prahou dostala na jaře 2005 zároveň s novým, třetím albem. Na koncert jsem frajersky nešla, ale ani to nebylo na pořadu dne. Neměla jsem tolik peněz, abych si mohla dovolit jezdit do Prahy na každou blbost, hlavně proto, že jsem tam na každou blbost už jezdila. Jinak, pokud si dobře vzpomínám, v té době kulminovala moje akademická kariéra, byla jsem na produktivním vrcholu co se počtu fulltime jobů týče, a taky, byla jsem šťastně vdaná.

Vůbec jsem o životě a o tom, co je dobré, věděla leda kulové.

S promarněnou šancí se ke mně dostalo album God Bless Your Black Heart, dokonce originál promo z Kill Rock Stars. A to už mě posadilo na prdel mnohem důrazněji.

Okamžitě a nevratně. V záchvatech neustálého střídání oblíbených písniček jsem několik dlouhých měsíců přeskakovala v playlistu sem a tam, přičemž otvírák, na pAper chAse velmi nezvykle popově vyvedený Said the Spider to the Fly, zůstal totálním evergreenem několik let. And I’m telling everyone everything.

Koncept desky mi dlouho unikal, ale nelituju, protože v mezičase jsem se sžila s každou jednotlivou písničkou, a to tak, že hodně. Když některé z nich poslouchám dneska, mám kromě standardní nadčasové afinity se zvukem ještě mrazení z období, kterým mě ta která skladba provázela. Pamatuju si, že jsem texty pročítala tak dlouho, dokud jsem je neuměla i pozpátku včetně jazykových nedokonalostí americké angličtiny, dokonce vím, kde a jak se Congleton ve které skladbě nadechuje. Vážně, mohla bych o jeho dýchání napsat diplomku. God Bless Your Black Heart mám z jejich

diskografie nejradši, protože je pro mě nostalgicky svázána s dobou, kdy mi muzika začala vážně zasahovat do života. Nebyla to jenom nějaká „super deska“, kterou si občas poslechnete celou, jelikož vás baví.

Na téma jsem začala přicházet až postupně, písničky se mi skládaly jako mozaika. Některý motivy jsou (relativně) jasné a dané, melodie, opakující se tuhle a támhle, občas se Congleton výrazově vrátí zpátky anebo udělá zkratku, postup, který jakoby znáte z dřívějška, pokud posloucháte soustředěně... Bavilo mě objevovat všechna ta místa, detaily, spojnice a vodítka, přičemž jsem ale nikdy nedošla k žádnému závěru. Četla jsem rozhovory a fanouškovské diskuze a poslouchala mezi řádky, ale – dodnes – netuším. Na druhou stranu mě to vůbec netrápí, hudba pAper chAse je na „netušení“ projektovaná dobře.

Congleton říká (ale nejsem si jistá, jestli to nevztahuje jen k poslednímu Someday This Could All Be Yours), že mu vadí, když o jeho tvorbu někdo pokládá za depresivní nebo deprimující. Já bych zase řekla, že všechno, co začíná de-, by mohlo hudbu pAper chAse minimálně přiblížit. Defekt, dekonstrukce, deprivace, demotivace, déšť, hm, dědek... rozumíme si. V baladě (uh!) Now, We Just Slowly Circle the Draining Fish Bowl líčí „návrat do reality všedního světa“ tak sugestivně, že byste mu uvěřili návrat z Vietnamu. The Sinking Ship, the Grand Applause – pohřební valčík, míchaný s hororovými efekty, geniální. Osobní frustrace One Day He Went Out for Milk and Never Came Home se děsivě přesně promítá i do rozbitosti hudby (miluju, když jsem třeba sama v autě a můžu vypálit nástup kytar krátce po třetí minutě na maximum).

Congleton o těch tématech nikdy nemluví, ale myslím, že vychází z osobních katastrof, které, pokud jsou hluboké a nevyléčitelné (zlomené srdce jako takové je pomíjivá záležitost, ale vidění světa a přístup k jistým věcem může nenávratně převrátit ledacos – s důvěrou se bohužel nedá kšeftovat jako třeba s, ehm, láskou) pak k dobrému vztahu se světem nevedou. Jéžiš, teď by se určitě smál, až by se za břicho popadal.

Další koncert už jsem si nenechala ujít (skoro na den, jaro 2007). Naživo mě strašně rozsekala At the Other End of the Leash a na víc než rok mě pak zabavila čtvrtá deska Now You Are One of Us. Optikou posledních mnoha měsíců, kdy jsem se s pokorou vracela k Hide the Kitchen Knives, ji mám nejmíň ráda, snad pro její vypiplanou zvukovou dokonalost, snad pro její experimentální chlad, odtažitost a cynismus, snad proto, že některé její písničky mě nebaví (The Kids Will Grow up to Be Assholes), mám je za hranicí. Ve smyslu, že je to místy v té své totální obnaženosti až... nechutné.

Další koncert jsem díky Adamovi ze Silver Rocket a shodě různých šťastných náhod pořádala já a Almighty Joseph (jaro 2008) a zbytek je historie. Vyšla poslední deska, na podzim 2009 odjeli poslední evropské turné a pak, ne definitivně, nicméně důrazně oznámil John ukončení činnosti a zároveň uvedl nový projekt The Nighty Nite a nadcházející EP Dimples: „People have told me it is the darkest thing I‘ve ever done, I don’t know if I agree but so be it if so.“ Pamatuju si, kdy jsem poprvé slyšela Someday This Could All Be Yours, vol. 1. Psal mi Míra z Day After, že má proma a že si je mám vyzvednout u Banána na krámě, když bylo Rocksters ještě v Karlově pasáži. Upozorňuju, že deska ještě nebyla na netu, nikde. Venku byl jenom singl What Should We Do with the Bodies, ale já nerada klipy, takže jsem si to všechno nechávala na pak. Jela jsem zrovna někam do pryč a k Banánovi jsem se stavovala už sbalená a rychle jsem si tam ten disk ripovala, abych si ho mohla poslechnout v přehrávači už cestou na nádraží. Taky si vzpomínám, jak jsem Banyho odbyla, helejáužmusimjítčau, protože jsem se nemohla dočkat, až to uslyším. Myslela jsem jenom na tu desku.

A bylo to tam! Ne bezhlavě, ne na první poslech a ne najednou, ale jasně jsem cítila tu příjemnou blízkost („afinitu ke zvuku“), která na mě dýchla hned s otvírákem. Jako za starých časů jsem album poslouchala od začátku do konce, pořád a pořád a pořád dokola, ačkoliv zrovna tady ten koncept byl, co do průsečíku napříč albem, volný.

Mockrát jsem přemýšlela, jak velkou roli v nadšení hrají vysoká očekávání, které by nesplněné bolely moc, a jelikož jsem byla z minulosti vycvičená, desku jsem nikde nedoporučovala (vyjma podobně postižených). Přesto bylo zajímavé, od kolika – nepravděpodobných – lidí jsem pak slyšela, že je ohromná. Což teda spoko, i když si dál myslím, že na pAper chAse musíte být aspoň trochu mešuge.

Debut Young Bodies Heal Quickly, You Know (který několik velkých fanoušků pAper chAse považuje za jejich nejlepší album) si schovávám na horší časy, byť některé skladby z něj už platné místo v playlistu mají. Soundtrackem ke konci kapely a smířenému, melancholicko-pozitivnímu období posledních měsíců je pro mě Hide the Kitchen Knives. So Apačka, how goes the good fight? A jako vždycky s každým albem pAper chAse, v několikatýdenních intervalech mě víc drží nějaká konkrétní věc. Počet skladeb se krátí, ale teď to tak měsíc dva táhne AliverAlungAkidneyAthumb, můj neoblíbenější nejdůraznější song o tom, jak i když někoho milujete, vůbec vám to nezabrání zranit/zraňovat ho (výklad a skutková podstata slova je různá a tak je třeba to brát, plus je důležité vztáhnout to na svoje jednání; because the best part is you never know just what we’re capable of), končící linkou my little nest of vipers, my little miss know-it-all... drive carefully, dear a plynule navazující na moji první lásku, Drive Carefully, Dear.

Víte, jak se někdy říká, že se kruh uzavřel?

well, don’t you wish you had some more? {22. října 2009, 23:42} Sice už jsem nikdy nechtěla napsat žádný žurnál a hlavně už nikdy nepsat o pAper chAse, ale nedá se nic dělat, musím podpořit kolegu ShereskySpeonka, který to ve skutečnosti napsal hezky, ale chybí mu tam tolik informací, že by se člověk vo***al.

Na druhou ruku (sic), tyhle informace mám zase jenom já, takže by tenhle žurnál nakonec vznikl i tak. Akorát podle toho, jak dlouho mi to trvalo doteď (ano, mluvím o třech úvodních banálních větách), bude to ještě fůra práce, všechno to vymyslet a sepsat.

1 pAper chAse přijeli už v úterý z Frankfurtu, kam přiletěli ze Států. Měli hrát v pořadu České televize, který se jmenuje Události v kultuře. Taková blbost, co dělal dřív Svoboda a teď do toho dramaturgicky zasahuje Vizionář (to je, kluci a holky, strašně sexy šedivý chlapík, co vypadá jako hezčí a mladší Clint Eastwood, někdy ho můžete vídat v rádiu, v telce a dřív na stránkách Hospodářek a Lidoveckých nebo v hospodě na Kampě nebo v Dejvicích nebo na Břevnově, což by samozřejmě nebylo tak důležité; a co je ještě míň důležité, je to člověk, který mě kdysi před lety, někdy 2005, požádal, jestli bych nenapsala recenzi do LN, kterou mám dodnes vystřiženou, anžto to byl můj první opravdický článek; mimochodem bylo to na debut Red Sparowes a psala jsem to nadvakrát; tolik k Vizinovi) a jeho nápad byl, že by tam mohli vyděsit nějaké lidi svým vystoupením. Mně to přišlo jako senza nápad. Pejprčejz v telce? Boží.

Jenže kopretinky byly strašně unavené a jetlag a přijely pozdě a v očích měly zděšení a v hlase úzkost. Já myslím, že se bojej, napsala jsem Vizinovi textovku a byli jsme oba smutní. Jinak kopretinky ale byly šťastné. Nejdojemnější okamžik večera nastal, když jsem seznamovala Congletona a Vizinu. Taky si pamatuju, jak kluci posledně bydleli u Banána- – Ok, to bude asi trochu delší, nakonec. Tipuju, že poslední odstavec, dva by to mohly být o samotném koncertě {21.10. 2009, 007 Strahov, Praha}.

2 Takže posledně, tj. vloni, spali pAper chAse u Banána. Koncert dělal Almighty Joseph Křepelka, kterému v mezičase asi definitivně uletěly včely a někam se vypařil, já jsem tehdy jen pomáhala a spíš očumovala. Bylo to v květnu, pár dní předtím jsme takhle společně dělali Pissed Jeans, a byly to de facto moje první zkušenosti s 007 coby „promotér“. Nebylo to na konto tehdejší výzvy SRR „staňte se promotérem“, bylo to kvůli pAper chAse – já bych do toho kvůli jiné kapele nešla. Pissed Jeans se k tomu nějak přimotali a pak už to jelo samospádem. Možná si pamatujete, že to tehdy stálo 150 korun, to proto, že Josef je pankáč, kapele patrně nabídl něco jako dvě nekompromisní stovky (on s nima dřív jel totiž turné a to asi byli kluci čtyři týdny v pořádné lati, a tak věděli, že mu nemůžou odmlouvat), při nulových výdajích za spaní a jídlo se pak zaplatí akorát klub a juchů. Já to takhle nedělám – mít kapelu nakvartýrovanou v ložnici a kuchyni má někdy své kouzlo, při travelparty šest lidí už moc ne.

Pokud tedy nemáte byt, jako měl předtím Bany u Tančícího domu. Bydlel tam ještě s dalšíma lidma, třeba se Cvaldou, a bylo tam šíleně moc místa. Na zemi, třeba. Čili si pamatuju, že John spal na Banyho posteli a hluboko do noci esemeskoval, Bobby se zřejmě zkoušel věšet někde v koupelně a Sean s Jasonem, toho času jediní v podstatě normální lidí v kapele, čuměli v obýváku/jídelně na porno, strašně chlastali a vytuhli tam do rána. Daniela ještě neměli. Moc jim tehdy nešla mezilidská karta, bylo to ještě o to složitější.

3 Já mám o pAper chAse strašně vysoké mínění. John říká v rozhovoru pro magazín Rock-A-Rolla: jeho kapela nikdy nevydělávala, takže to dělají z legrace a proto, že to za to stojí samo. To je fér, když je kapela špatná, ne když je tak dobrá jako pAper chAse. Jsou skromní a hodní a tiší a takoví jako… bázliví a neřeknou vám, že „se kurva na zemi nevyspí“. Jsou třeba kapely, co vám řeknou: „Uuuuuu, já tady mám ale nějakou štětku a potřebuju nutně jeden samostatný pokoj!“ (Botanica spala v hotelovém apartmánu, kde byly tři ložnice po dvou postelích. Jenže Paul Wallfisch… Tomu bych, kdyby na to přišlo, sama nějaké smíchovské šlapky sháněla a koneckonců to je zrovna kapela, co si to taky zaslouží.)

Kde sem to...

Jo, jasně. Takže jsem chtěla, aby se pAper chAse strašně dobře vyspali a najedli, a tak měli oba dva dny fantastický 4* hotelový apartmán a ve středu si zašli někam na jídlo do města sami, totiž jako dospělí lidi, takže jsem nemusela nic vařit (to ale nedělám nikdy, protože to neumím a další věci), ani objednávat z netcisnika, což je sice snadné, ale poměrně drahé. Ani catering nevymýšleli: zelenina ovoce oříšky sušené ovoce, sýry. Žádná cigára, ačkoliv Jason i Bobby kouří, a hlavně, NO ALCOHOLIC BEVERAGES NEEDED. Masakr. Ta kapela nepije ani pivo. Normální magoři. (Botanica, kupříkladu, prochlastá majlant. Kdybych dala Paulovi vybrat, jestli chce hot meal nebo bottle of whisky, řekne si o flašku.)

4 Přijeli na kopec už po páté a měli podivně dobrou náladu. Mluví spolu, nikdo nechce zabít Bobbyho a Bobby nechce zabít sebe? Dobrý začátek. Lepila jsem plakáty Bobbyho dvojníka Williama Fitzsimmonse a povídala si s ním o tom, jak nemá žádné kamarády, a pak mě napadlo: A co Džouzef? A Bobby se nahlas zasmál. Sledovala jsem zvukovku. Nebyla to vlastně zvukovka (proběhla později, zahráli dvě minuty z písničky Kids/Assholes, John byl šíleně falešný a bylo to moc pěkné a to bylo celé), jen tak chodili po stejdži a zapojovali drátky a káblíky. Dávala jsem dohromady časoplán a ptám se, jak dlouho chtějí hrát. Uuuhmm, hmm, tak 45 minut?, říká John. To neprojde, říkám si já, ale vzpomněla jsem si na poslední Norimberk. Tam hráli půl hodiny šest písniček. Někde jsem měla schovaný setlist. Jednu uprostřed ještě vynechali. Takže dnes večer budeme vítězové. Ale netěšila jsem se, jak to budu vysvětlovat ostatním.

5 Předkapela na vstupu. Tam se vždycky těším nejvíc, potkám fůru milých lidí. Každému řeknu ahoj nebo dobrý den a dvě stě padesát nebo tak pět set nebo tyvole tak to bude sedm set pade! a razítko ještě pocem a děkuju nebo díky. Když nepočítám koncert samotný a popíjení na baru po koncertě nebo posedávání na baru před koncertem s cigárem a kafem nebo nakupování merche nebo žvanění s kapelou v backstagi, je to nejlepší část večera.

A teď, last.fm kamarádi. (Mluvím k těm, které osobně neznám.) To je sice super, že tam přijdete, ale když u vstupu řekněte čau nebo dobrý den a jeden lístek nebo dva lístky nebo mám tady rezervaci (načež já řeknu to je jedno nebo škrtnu to vaše jméno, které většinou zní víc jako Jan Novák než SerednySpock nebo uuuh, brokolyrik nebo mojelastfm nebo tlačenka nebo spoonman) a díky nebo tak něco, jak mám asi vědět, že jste SerednySpock, brokolyrik, mojelastfm, tlačenka nebo spoonman? Je pravda, že kromě SerednyhoSpocka všechny znám. Chci říct, nejsem žádná vědma, none? To nic nemění na tom, že jsem ráda, že jste tam byli (pokud jste tam byli). Až z Bruna přijel st_, myšlenkový revolucionář, i když nevím, jestli to není profesionální deformace nebo jenom zvláštní adrenalinová forma komunikace; nikdy nezapomene poznamenat něco ve smyslu, že mám před sebou rok života (a že bych měla s něčím přestat, třeba s kouřením nebo tetováním), a vy si pak říkáte, to ne, ne? Já budu žít navždy. To dřív skončí tenhle svět než já.

Aaaaah, teď jsem si vzpomněla na jeden z nejlepších momentu koncertu: Come hell or high water this sick world will know we were here!

6 Jo, já mám teda ještě jeden velký problém, a to ten, že si nepamatuju žádná jména a bohužel ani žádné obličeje. Třeba teď v práci se mi stalo, že ke mně přišel Tomáš a představil mi Petra, odešel představovat k dalšímu stolu a já si v hlavě opakovala: Petr Petr Petr tyvole Petr! A abych měla pojištěné, že budu vědět, jak se jmenuje, příště, jsem si na cár papíru na stole rychle napsala: dlouhé vlasy, malý, orientace = Ondřej.

7 Tak to vidíte, jak je to dlouhé.

Překvapuje mě, jak to jde rychle.

Vsadím se, že píšu rychleji, než vy čtete.

8 A koncert na Sedmičce? Hmm. Situace, kdy víte, že tohle je něco supervýjimečného, něco, co se vám neděje každý měsíc, nepotřebujete (se) o tom přesvědčovat, protože je to tak jasné… Takže máte šílený strach, že něco pokazíte, i když je to vysoce nepravděpodobné – kapela to odehraje bez ohledu na vás, stane se to tak, jak se to má stát, a vy to nejenže neovlivníte, ale ani nemůžete. A teď!, si užíváte tyhle nejlepší chvíle vašeho života, pakliže to je ten váš život, a každý konec každé písničky přibližuje finále. Každá minuta je najednou desetinou vteřiny a vnímáte každou zvlášť a dá to práci – a hlavně dá práci si tuhle v podstatě smutnou věc užívat. Nejsem blázen. Možná jsem trochu šáhlá, ale mám to v hlavě srovnané všecko strašně dobře.

Vtipné byly některé poznámky před koncertem (volná transkripce): Koukám, že se na ten koncert chystá už taky kdejaká píča a Jestli nezahrajou všechny písničky ze všech svejch desek, budu krapet zklamanej. To bych klidně podepsala. Jako já byla šíleně, ŠÍLENĚ zklamaná, žejo. Zaprvé, hráli dvě věci, které nesnáším (vždycky je hrajou; přísahám, že jsem se učila mít je ráda, a u The Kids Will Grow Up to Be Assholes se mi to jednou skoro povedlo), zadruhé, protože to byly dvě písničky z pouhých osmi, trvalo to tak padesát minut, musela jsem se jít vyčurat, a vůbec, nezahráli vůbec všechny písničky ze všech svých nahrávek včetně sedmipalce ...and the Machines Are Winning. A víte co? Já to přesně věděla. Vždyť to bylo tak jasné! Kdybych o tom bývala přemýšlela víc, byla bych si uvědomila i to, že budu zklamaná. Ale na takovou věc se nepřipravíte. (Protože proč byste to proboha dělali?)

9 Jinak to byl ale nejlepší koncert mýho životaTM. No dobře, nebyl ani omylem. Ale byl to nejlepší koncert letos na Sedmičce, s mírnýma, ne úplně konkrétníma přesahama. Ale speciální to bylo každopádně, řekla bych dokonce, že trochu mimo žebříček.

Každá písnička (kromě těch dvou, ale i ty mají své světlé chvilky), každý její moment, každá vteřina byla v té své šílené nedokonalosti a evidentní, hmatatelné pomíjivosti úplně dokonalá. Takže pAper chAse miluju furt stejně, jestli ne víc. A nenaděláte nic.

Vy tedy určitě ne, ale třeba ani pAper chAse ne. A ani já ne.

end log {axe: epilog} Post-produkce mi nikdy nešla. Cílem je obvykla cesta, cíl a zápis na blogu. Přítomnost veřejnosti není nevyhnutelná, na množství nezáleží, ostatně rating mi zvedá vlastní IP adresa, když si pročítám staré historky. Post-produkce, zde ve smyslu sběru, sestavení, editace, designu a svázání, podobnost s fázemi antické tragédie asi náhodná, je osinou v zadku. Ale když už se (jednou) rozhodnete a (najednou) jste u designu?

Rešeršuju responzivní PDF a zkoumám, jak šikovně si Scott Ritcher, kdysi zpěvák Metroschifter, dnes grafik na volné noze ve Stockholmu, naprogramoval ikonu dobrovolného příspěvku na svém blogu. Můžete mu, přes originálně řešenou bránu PayPalu, poslat kafe ($2), dvě kafe ($4) nebo třeba deset kafí ($20). Poslala jsem mu dvě s tím, že bych ráda zašla na kafe. Průběžně kontroluju počasí na Araratu, kombinuju letenky do Barcelony a Marrákeše a kradu hudbu. Blíží se uzávěrka, takže edituju, rozčiluju se na redditu a na nově objevené stránce diy.soylent.me sestavuju jídelníček.

Nauzea Orchestra píše, jestli jim nechci dýdžejovat na křtu desky, říkám jasně!, a Tereza, jestli nechci vést přednášku o životním stylu a filozofii subkultur, říkám jasně!,

a najednou jsou dvě, pět, sedm večer a peripetie, natož katastrofa, nikde. Je to taky moment, kdy analogie s Freytagovou výstavbou dramatu začíná ustupovat ve prospěch naplnění skutkové podstaty. Dvě kafe. Pojďme.

Mám samozřejmě lepší věci na práci, než se vrtat ve starých textech, smát se vlastním vtipům, obracet oči v sloup nebo se kousat do rtu, duchu doby navzdory, ale o vašich věcech na práci nevím naštěstí nic; druhý díl readeru visí na axetofall.net a dá se k němu koupit i trocha kofeinu. A já si teď sbalím pět švestek a vydám se na oslavu svých okotěnin do Kurdistánu, aby bylo o čem psát, a za pár let sbírat, sestavovat, editovat, designovat, svázat a vyměnit za kafe.

{index} {1} basics seriously {19. prosince 2010, 21:40} jestli zítra vyjde slunce {big business + unsane 30. 6. 2012, arena dreiraum, vídeň} {pearl jam 2. 7. 2012, o2 arena, praha} {wovenhand 3. 7. 2012, szene, vídeň} devátou runou {roadburn 2011} {the bellrays 12. 4. 2011, paradiso, amsterdam} {wovenhand 13. 4. 2011, paard van troje, den haag} {wovenhand 14. 4. 2011, 013, roadburn, tilburg} {wardruna 14. 4. 2011, midi theatre, roadburn, tilburg} {sunn o))) 15. 4. 2011, 013, roadburn, tilburg} {shrinebuilder + swans 16. 4. 2011, 013, roadburn, tilburg} fucking women {m. gira + kristof hahn 22. 4. 2012 roter salon, berlín} pamatuju si, když {converge 9. 8. 2012 szene, vídeň} best to give praise where praise is due {converge + goatsnake + godflesh, londýn} rodina {scott kelly} i’ve given my soul to st. john the gambler {songs of townes van zandt}

{2} reporty zenové nástrahy {ulver 3.4.2011, szene, vídeň} o pravdivosti proroctví {refused 1. 10. 2012, arena, vídeň} ave, destroyer, morituri te salutant {cancer bats 18. 1. 2013, 007 strahov, praha} plazivky {baroness 3. 8. 2013, 007 strahov, praha} lover i don’t have to love {bright eyes 5. 7. 2011, arena open air, vídeň} připraveni žebrat {two gallants 5. 7. 2011, arena open air, vídeň} kytary? {hot water music 17. 8. 2011, röda, steyr} off/topic {off festival 5. – 7. 8. 2011, katovice} w.c.s. {dEUS + selfbrush 10. 5. 2006, abaton, praha} hudebníkem v kosmu, to nejde slíbit {deus 7. 3. 2012, meetfactory, praha} barman z deus nekecal {absynthe minded 14. 10. 2012, 007 strahov, praha} 10/20 {dEUS 10. 12. 2014 scala, londýn}

{3} milý deníčku intro i {6. června 2011, 02:34} evil wears prada {interpol 26. 5. 2011, primavera, barcelona} jako giacometti {eugene s. robinson} love me tender {blur 6. 9. 2013, templehof, berlin festival} #1 {oasis} #1 {smashing pumpkins} because the night belong to lovers {smashing pumpkins 25. 11. 2011, incheba arena, praha} intro ii {axetofall} přípravka do hrobu {billy corgan}

moc nebo málo {pearl jam} jane says {jane’s addiction} za duhou {my bloody valentine} bright side of the moon {...and you will know us by the trail of dead} jak je ta stabilizovaná poloha? {nylon jail 4. 12. 2013, pilot, praha} let the motherfucking kids dance {sunshine 30. 10. 2012, akropolis, praha} pábení pulp fiction: intro {tom waits}

{4} axetofall frontstage i {full moon #11, 12, 13, 28, 29, 30} klíčová slova bush, sex, prsa, rakovina, michal david {axetofall}

{5} dearest and beloved dust you off {nejchytřejší kecy} lover, are you in a safe place tonite? {18. května 2011, 07:12} well, don’t you wish you had some more? {22. října 2009, 23:42}

{end notes} apačka: reader vol.2 {when the moon is full, what will you need next?} e-book spoluvydali: k.y.e.o. a Full Moon, leden 2015 edity: apx, maxim horovic, Lukáš Grygar poděkování: madmax, mon, klan, mag licence: creative commons BY-NC-ND sazba: eternal 1 axetofall.net | kyeo.net fullmoonmagazine.cz