Full Moon #4

FULL MOON MUSIC MAGAZINE

#04 | 2010 | 99 Kč

TINDERSTICKS LES SAVY FAV MISERY INDEX STING DVA THE EX DJ SHADOW BATMAN INTERPOL ATARI TEENAGE RIOT FIREWATER ARCADE FIRE EELS BRENDAN FLOWERS MELT! CONVERGE EMANCIPATOR PIPER REC. KODET OFF FESTIVAL BLACK HEART PROCESSION STEVE SPACEK ...

SAADE YOU ARE COMING HOME RELEASE PARTY

BOTANICA

AS SPECIAL GUEST

NEDĚLE 19. ZÁŘÍ 2010

KLUB 007 STRAHOV, PRAHA BOTANICAISABAND.COM

FULL MOON 04

SAADE.BANDCAMP.COM

KYEO.NET

001

002

FULL MOON 04

FULL MOON 04

003

TRIBO TATTOO & PIERCING

LIDICKÁ 8, PRAHA 5 004

TRIBO.CZ FULL MOON 04

FULL MOON MUSIC MAGAZINE #04 | 23. SRPEN 2010

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce MICHAL PAŘÍZEK distribuce HONZA TOMÁŠ inzerce CARTON CLAN design

A, TOD 10, 17 AFRICA HITECH 66 AGONY CONSCIENCE 42 ANDERSON, LAURIE 60 ARCADE FIRE 56 ATARI TEENAGE RIOT 48 BARLOW, LOU 90 BATMAN 102 BLACK HEART PROCESSION 90, 92 BOTANICA 10 BOUREK 106 BROADRICK, JUSTIN 7 BURIAN, AL 108 CAFE BABAR 107 CONVERGE 7, 84 CUNNINGHAM, CHRIS 97 DAVIS, JOSHUA 78 DINOSAUR JR 90 DJ SHADOW 78, 97 DVA 24 EELS 28 EFTERKLANG 90 EMANCIPATOR 70 EMPIRE, ALEC 48 EVERETT, MARK O. 28 EX, THE 38 FALL, THE 89 FIREWATER 10, 17 FLAMING LIPS 89 FLOWERS, BRANDON 32 FLYING LOTUS 64 FOLK3MAIL 76 FUCKED UP 97 GAVORA 76 GIRLS AGAINST BOYS 94 HEJÁTKO, PAVEL J. 42 HOW TO DESTROY ANGELS 62 INTERPOL 8, 14 JESU 7

AUTOŘI: LUMÍR NYKL, JIŘÍ ZEMAN, MICHAL PAŘÍZEK, TOMÁŠ KEJMAR, MAXIM HOROVIC, TOMÁŠ MLÁDEK, JARDA PETŘÍK, LENKA ŠPRYSLOVÁ, MICHAL SUCHÁNEK, JAKUB PECH, JAKUB MIKOLAJSKÝ, MICHAL NANORU, JAN JONÁŠ, AL BURIAN, HLINOMAZ, APAČKA, ALEŠ KOT, LUKÁŠ PALÁN, ADAM PITROCHA, PAVEL PEŠOUT, PAUL WALLFISCH, JIŘÍ IMLAUF, TOMÁŠ ŠKODA, KEITH „FULL“ MOON SUPERVIZE TEXTů: maxim horovic Předplatné: www.fullmOonmagazine.cz predplatne@fuLlmOonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč 6 čísel za 534 Kč E-store: fullmoonmag.bigcartel.com Distribuce / Michal: michal@fullmoonmagazine.cz +420.604.101.745 Inzerce / Honza: honza@fullmoonmagazine.cz +420.775.871.171 Vydavatel: KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno www.kyeo.net / info@KYEO.NET Redakce: Jana Kačurová / KYEO Podolské nábřeží 817/30, 14700 Praha 4 – Podolí +420.777.158.292, info@kyeo.net Tisk: KVTisk, Karlovy Vary

fullmoonmagazine.cz

OBSAH JÓNSI 97 KILLERS, THE 33 KINGS OF CONVENIENCE 97 KODET 36 LA PHAZE 80 LES SAVY FAV 69 LIŠKA 106 LU 75, 77 MASSIVE ATTACK 97 MCCLOUD, SCOTT 10, 94 MELT! 96 MILANO 75 MIOU MIOU 76, 77 MISERY INDEX 44 MUSA 2, 98 MUSA 98 NESSELSORF 76 NIERIKA 75, 76, 77 NINE INCH NAILS 62 OFF 88 PALE SKETCHER 7 PARAMOUNT STYLES 94 PARKER: HUNTER 104 PATTON, MIKE 82 PIPER RECORDS 72 SCHWARZ, VLAD 72 SPACE INVADAS 66 SPACEK, STEVE 64 STING 22 SWANS 15 TALLEST MAN

ON EARTH 91 TAR 7 TED LEO 6 THREE MILE PILOT 7 TINDERSTICKS 20 UHLÍ 76 VALERIAN‘S FUTURE 76 WALLFISCH, PAUL 10, 110 YOUNG GODS 7 ZU 89

EDITORIAL, APX 6 INTERPOL, ZEMAN 8 NEW YORK CITY BOYS, APX 10 TOD A, APX 17 TINDERSTICKS, PAŘÍZEK 20 STING, KEJMAR 22 DVA, HLINOMAZ 24 EELS, PAŘÍZEK 28 BRENDAN FLOWERS, NANORU 32 KODET, HLINOMAZ 36 THE EX, ŠPRYSLOVÁ 38 P. HEJÁTKO, MIKOLAJSKÝ 42 MISERY INDEX, IVAN 44 ATARI TEENAGE RIOT, JONÁŠ 47 RECENZE ARCADE FIRE, ZEMAN 56 FUNERAL, PECH 59 LAURIE ANDERSON, PECH 60 HOW TO DESTROY ANGELS,

SUCHÁNEK 62 SPACEK, PETŘÍK 64 SPACE INVADAS, PETŘÍK 66 AFRICA HITECH, PETŘÍK 66 LES SAVY FAV, ZEMAN 68 EMANCIPATOR, SUCHÁNEK 70 SERIÁL: PIPER RECORDS,

HOROVIC 72 DJ SHADOW, PETŘÍK 78 LA PHAZE, ŠPRYSLOVÁ 80 LIVE MIKE PATTON, HOROVIC 82 CONVERGE, HOROVIC & APX 84 OFF, HOROVIC, NYKL, APX 88 BLACK HEART PROCESSION,

APX 92 SCOTT MCCLOUD, IMLAUF 94 MELT!, APX 96

ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 04

MUSA, ŠPRYSLOVÁ 98 KOMIKSY, KOT 102 LIŠKA, MOON 106 CAFE BABAR, PALÁN 107 AL BURIAN 108 PAUL WALLFISCH 110

005

Když jsme ten hudební časák, napíšu pár slov o něčem, co je doufám on topic. Totiž o „krizi hudebního průmyslu“ a o tom, jak se neprodávají desky, a o tom, jak kopírování zabíjí hudbu. A připravila jsem si k tomu několik seriózních případových studií.

TEXT APX FOTO PAVEL PEŠOUT

006

1. TED LEO Ted Leo je americký hudebník, hraje na kytaru a zpívá v kapele Ted Leo and the Pharmacists. Pamětník by určitě dokázal vyjmenovat aspoň pět dalších uskupení, kde se za svou kariéru vyskytl; já si vybavím Chisel, protože to byla taky supr kapela. Ted je „správnej chlap“, ten, co ještě bojuje za lepší svět, ať už to v roce 2010 znamená cokoliv.

Je to jeden z posledních vytrvalců, co svou pravdu budou řvát, dokud budou dýchat, a za tohle si zaslouží nejmíň respekt (když už ne prodeje desek). Ted Leo and the Pharmacists vydali letos novinku The Brutalist Bricks, ke které jsem se dostala s několikaměsíčním zpožděním, skrze nějaký singl.

Ten byl parádní, takže se třetím poslechem už jsem vesele tahala desku z mediafire.

První headline, který na mě vyskočil, když jsem při loupeži pátrala po tom, co Ted Leo dělá, zněl nějak takhle: „Ted Leo končí s muzikou.“ V rozhovoru vysvětloval, že neprodává dost desek (ironie je, že právě nové album se jako historicky první umístilo i v oficiálním americkém žebříčku), takže si nemůže dovolit pokračovat v hudbě na plný úvazek. Nejdřív jsem se upřímně podivila tomu, že ho hraní skutečně kdy živilo (není to zrovna obvyklý drtič hitparád, je to normální, trochu angažovaný rokenrol), pak jsem si uvědomila, že v tom rozhovoru mluví i na mě. Taky jsem mu ukradla desku a nezaplatila. Nojo, takže co s tím.

Teda mám ho fakt ráda, některé jeho desky mám doma, a kdyby u nás na jaře hrál, jak se původně plánovalo (bylo to tájo, ale teď už to snad můžu říct), tak bych si to koupila všechno. Jenže koncert zatím v nedohlednu.

Vlezla jsem na stránky Matador Records, FULL MOON 04

v e-store našla tu desku, $13 je fair trade, vložila do košíku a voilá, poštovné za oceán je dalších $18. Já opruzy s poštovným chápu, i ty ceny chápu, jenže tolik jsem na účtě ani neměla. Prekérní situace. Tak jsem si koupila aspoň formát FLAC za $10, bylo to dražší než formát mp3, co jsem měla dělat?

Ani jsem to nestáhla. Pak mi to bylo trapný, tak jsem to stáhla a mám to na disku, i když pořád poslouchám ty kradené empétrojky z mediafire.

Přemýšlela jsem, jak se Tedovi omluvit, ale nic moc mě nenapadalo. Až u nás bude hrát, koupím si ten vinyl a tričko a možná sedmipalec, když bude nějaký mít, a řeknu, že ten koncert byl senzační, když teda senzační bude, a slušně poděkuju.

2. JUSTIN BROADRICK Justina, potažmo jeho kapely Jesu a Godflesh, miluju. Pale Sketcher je jeho nejnovější projekt, čistá elektronika, žádné kytary, moc nevím, co s tím, jsem zaujatá, ale v dobrým. Na twitter Justin postoval, že právě vydal nové EP Can I Go Now (Gone Version), za necelou vteřinu se stejná informace objevila na RSS čtečkách blogů. Ani jsem se nenamáhala, otevřela obchod Ghostly International (mimochodem strašně pěknej a jednoduchej a mají tam docela pěkný věci) a tu desku v mp3 koupila, zaplatila paypalem, stálo mě to 57.51 Kč a stáhnutí trvalo asi třikrát dýl než proces nákupu. Zní to trochu jako starý Sigur Rós, ten jeden remix jako Erasure, ale to Justinovi říkat nebudu. Leda by se mě sám zeptal.

3. YOUNG GODS Young Gods jsou jedna z mých nejoblíbenějších evropských kapel (vedle dEUS a Noir Désir), i když je fakt, že když jste je objevovali vy a chodili na jejich koncerty do Emauz, já jsem poslouchala Pepsi Top 20 na Evropě 2 s Leošem Marešem. To je hodně dávno. Mezitím jsem poznala všechny jejich desky. Většinu jsem někde stáhla, něco dostala, cédéčko Super Ready/Fragmenté vyměnila za Eagles of Death Metal.

Na jednom jejich koncertě jsem si koupila jedno z mých nejoblíbenějších triček vůbec, I am the drug. I ty akustické koncerty se mi líbily, i když slyšet Skinflowers nebo Everythere nahlas je vždycky lepší. Úplně nejvíc miluju „červené album“, L‘Eau Rouge. „La Fiiiiiiiille de la Moooooort...!“ Otvírák geniální záležitost.

FULL MOON 04

Když jsme v půlce léta pořádali v obchodě Rekomando tzv. secret show pro Paula Wallfische, otevřeli kvůli nám v neděli a než přijel zvukař, probírala jsem se tam nejdřív komiksama (kdy už bude sedmička Preacher?) a aktikvariátem. A najednou koukám, L‘Eau Rouge na vinylu! Mezi A Hack and the Hacksaw a Do Make Say Think, jako by se nechumelilo. Praha, Trojanova ulice. Dvě zastávky tramvají od místa, kde bydlím. Výtoň, Palackého náměstí. Mapa k pokladu. „Apačko, ty mě dva roky hledáš ve všech krámech zemí Beneluxu, v každém antivariátu v Ženevě a... Víš ty vůbec, jak dlouho tady na tebe čakám?“ Už nečeká.

4. TAR Tar jsou legendární kapela z Chicaga, fakt, zeptejte se nejmíň pěti lidí v Česku. Poprvý jsem o nich slyšela od jednoho z nich a původně nevinná zmínka vedla k přednášce o kytarách, které Tar používali – aluminiové, značky Specimen jedné chicagské manufaktury. Vydávali na Amphetamine Reptile a Touch & Go a jejich desky z první poloviny 90. let (pak se rozpadli) jsou svatým grálem (pro tamtěch pět lidí, šest se mnou).

Já si takhle vykračuju polským OFF festivalem, míjím dva stánky s deskama. V jednom mají kompletní diskografii Red Hot Chili Peppers na vinylu (!), remasterovaný debut Pearl Jam, Tool, AC/DC, kdybych byla milionář, klidně si to koupím, Mother‘s Milk nebo BloodSugarSexMagik mám náhodou docela ráda, vlastně i Californication a By the Way, což mi připomíná, že jsem na koncertě Converge v Krakowě potkala člověka v triku RHCP, Polsko k týhle kapele asi tíhne víc? Naštěstí nejsem milionář, tak mě to nechávalo v klidu.

Přešla jsem k druhému stánku Gusstaff Records: muzyka (nie)potrzebna, což je polská distribuce a label, no a tam, mezi asi deseti elpíčkama Einstürzende Neubauten, zaseklý sedmipalec Detroit Cobras a – Roundhouse!! Druhá deska Tar z roku 1990!!!

Udělala jsem hlasité „ááááááááách“, vzala k tomu Neubauteny se skladbou Armenia, ty Detroit Cobras a prodavač se tvářil chápavě a dal mi slevu dvacet zlotých. A teď mám doma Tar! Vyhrála jsem!

5. THREE MILE PILOT Three Mile Pilot jsou kapelou lidí z Pinback a Black Heart Procession, která deset let nic nevydala, ale už aspoň tři roky to slibuje,

takže já čekám. Vloni vyšel skvělej sedmipalec Planets/Grey Clouds a letos... A letos konečně velká deska. Teda ještě nevyšla.

Ale už ji nějakej vykuk někam pověsil. Ještě než jsem stihla zjistit kdo a kam, otevřela jsem obchod Temporary Residence, labelu, kde vychází, okamžitě jsem vložila do košíku ten vinyl (double), stál $12 a shipping and handling $18, ale bylo mi to jedno, omlouvám se Tedovi, ale tohle jsou prostě Three Mile Pilot! Zásilka bude chvíli trvat, ale já počkám. Je u toho i kód na stažení mp3, ale ten už potřebovat nebudu.

6. CONVERGE Converge právě vydali (kromě překrásného dvojvinylu starší desky Jane Doe) EP On My Shield. V limitované sérii, ve třech barvách, nádherný artwork, jediná skladba, zato jedna z jejich nejlepších. Fakt. „Once these 7“EPs are gone, they are gone forever.“ Ani nevím, kolik to stálo. Už je to moje. And once it’s mine, it’s mine forever.

Jednou jsem psala do Reflexu nevermore, kde jsem se snažila dopočítat, kolik mám na disku a v zálohách na dvd nelegálních desek a písniček, k čemuž jsem došla tak, že jsem ten počet násobila $0.99, což je standardní cena za jednu mp3. Už si nepamatuju to číslo, ale vím, že jasně ukazovalo, že jsem milionář. Jedno je jisté. Bez všech ukradených Red Hot Chili peppers, AC/DC nebo Pearl Jam bych si Converge ani Ted Lea ani Three Mile Pilot ani Tar ani Pale Sketcher a ani Jesu nikdy, nikdy nekoupila. Ani by mě to totiž nenapadlo.

Uznávám, že tahle obhajoba internetového pirátství není z nejbystřejších ani z nejoriginálnějších (a Teda s tím otravovat asi taky nebudu), ale taky jsem mohla psát o tom, jak se těším na začátek sezóny v anglické fotbalové lize.

Hned v prvním kole hrál totiž Arsenal s Liverpoolem.

007

008

FULL MOON 04

O newyorských Interpol nebylo poslední tři roky moc slyšet, navzdory tomu, že je strávili u majoru Capitol Records (po pěti letech u nezávislého Matadoru). Je fakt, že třetí, tři roky stará deska Our Love to Admire byla v jejich diskografii nejslabší (rozuměj jediná ne úplně dokonalá). Nejspíš se na ní potřebovali popasovat se zájmem médií, fanoušků (a fanynek) a taky se životem na turné, aby se pak mohli chytit kořenů a vrátit se ještě silnější. Datum návratu stanovili na 7. září a tohle jsou čtyři důvody, proč se těšit na Inerpol: 1. Zpátky doma a v dobré společnosti. Pozorným napověděla už loňská sólovka zpěváka Paula Bankse alias Juliana Plentiho, která vyšla hádejte kde. Interpol mohli srovnávat, takže asi dobře vědí, proč se vrátili k Matador Records, pro které natočili první dvě desky.

Ostatně Mission of Burma nebo Sonic Youth by nepodepsali žádným břídilům, no ne?

2. Ve studiu u Hendrixe. Deska kompletně vznikala v newyorských Electric Lady Studios, které si vybavil v roce 1970 Jimi Hendrix pro potřeby alba Electric Ladyland, a později tu vznikly třeba Sally Can‘t Dance Lou Reeda a Should I Stay or Should I Go klasiků The Clash. Ideální prostředí pro vznik mistrovských kousků.

3. Naposledy s Carlosem Denglerem. Basák Carlos D., zakládající člen, to zabalil vzápětí po dokončení nahrávky, takže eponymní album je poslední šance slyšet ho s kapelou (na turné už bude basu obstarávat David Pajo ze Slint).

4. Světla nad barikádou. V tuhle chvíli už jsou venku dva singly. První, zpočátku zasněná a pomalu se rozjíždějící skladba, co vás na konci zadupe do země, se jmenuje Lights, má super text, zní nádherně svěže a přitom v sobě spojuje to nejlepší z atmosféry prvních dvou alb. Druhá, Barricade, je možná nejtanečnějším kouskem, co kdy Interpol udělali.

A je to hitovka jako... jako prase.

Jo a ještě jedno dobrý znamení – na obalu desky budou zas jen tři barvy.

FULL MOON 04

009

010

FULL MOON 04

SCOTT MCCLOUD SÓLO, 29. 7. 2010, V JELENÍ, PRAHA. PAUL WALLFISCH SÓLO, 30. 7. – 2. 8. 2010, UHERSKÉ HRADIŠTĚ, BRNO, PRAHA. FIREWATER, 4. 8. 2010, KLUB 007 STRAHOV, PRAHA. INTERPOL PREVIEW. SWANS PREVIEW. TEXT APX FOTO TOMÁŠ ŠKODA, ADAM PITROCHA, NOEL CONRAD

FULL MOON 04

011

Jsem zamilovaná! Jmenujou se Scott, Paul a Tod. Jsou to, nepřekvapivě, muzikanti.

Všichni jsou zhruba stejný ročník – ten věk, kdy se říká „čtyřicet něco“. Znají se z New Yorku, i když tam už ani jeden nebydlí, a jejich životy jsou propletené stejnýma kapelama. A, opět nepřekvapivě, stejnýma holkama. A uprostřed léta 2010 taky Prahou.

ČÁST 1: WIKIPEDIE Scott McCloud a.k.a. Mr. Styles je v současnosti frontmanem spolku Paramount Styles, ale všechny závislosti si nahrabal coby leader rockových Girls Against Boys v 90. letech.

Diehard fanouškům v mezičase neutekly ani projekty New Wet Kojak nebo Operator, i když ty měly jen krátké trvání a pramálo oficiálních výstupů. Scott teď žije se svojí holkou ve Vídni, učí hru na kytaru, připravuje vydání druhé desky Paramount Styles, hraje sólo koncerty a ve svých čtyřiceti něco vypadá šťastnej. Paul Wallfisch hraje léta v kapele s prchavým obsazením a kabaretním feelingem jménem Botanica. Nedávno vydal společnou desku s newyorskou jazzovou/soulovou zpěvačkou Little Annie a na rok 2011 chystá první sólové album. Zrovna se přestěhoval do Dortmundu, kde přijal angažmá v divadle, zatímco jeho žena a kluk hlídají New York. Paul v Evropě zůstane nejmíň rok.

Proces stěhování ho – ve čtyřiceti něco – trochu vyděsil, ale je z nový výzvy šťastnej. A až si zařídí byt něčím dalším než piánem, bude ještě šťastnější. Tod Ashley, bývalý frontman temně rockových Cop Shoot Cop, co teď kope za stylově naprosto odlišné Firewater, se po třech letech toulání po Indonésii usadil v Instanbulu. Našel tam holku. Dál hraje, novinka Firewater má vyjít napřesrok, ale aby se uživil, dělá muziku do reklam a pro filmy.

A píše knížku. Ve svých čtyřiceti něco působí extrémně šťastnej.

Proč to píšu? Zaprvé jsem Freud, zadruhé tomu tak vždycky nebylo. Pamatuju si Scotta, když se těšil do Polska ani ne tolik na koncert, jako na to, až si v tamních lékárnách bude 012

moct koupit silné prášky na bolest bez předpisu. Nemluvím o ibuprofenu, ale o opravdických painkillers, které jiné státy zakazujou volně prodávat, protože když to přeženete a zapijete vodkou, umřete. Tod za svůj poslední emocionální průšvih zaplatil třemi léty života kdesi v Asii, bez přátel, bez práce, bez myšlenek. Paul byl členem Firewater, záhy poté, co je Tod v New Yorku v 90. letech založil. Vydrželo jim to spolu sotva dvě desky, ambice obou hudebníků přerostly hranice jedné skupiny. Taky se hádali o prachy. Prachy jsou svinstvo. Asi není třeba zdůrazňovat, že nadmíra alkoholu je taky svinstvo. Drogy jsou taky svinstvo.

Scott, Tod ani Paul si zaslouženého místa na výsluní za svoji hudební kariéru moc neužili a když už se k tomu schylovalo, většinou je oškubala nějaká vydavatelská společnost, takže iluzí ztratili nemálo. Scott měl tehdy jiné hudební zájmy (s Botanikou si později vyměnili hostující hlas Angely McCluskey), ale svého času přebral v New Yorku Todovi holku, což se nedělá. Tod mu to nikdy neodpustil. Scott po pár letech zažil nejbolestivější rozchod svého života. Boží mlýny, znáte je? Všichni tři jsou parádními exempláři do článků, kterým se v novinách říká „háelpéčko“. Hluboký lidský příběh. Zní to jako diagnóza. ČÁST 2: HLP REVISED Tihle tři chlápci, propojení pastma New Yorku, se sešli v polovině léta v Praze. Scott jako host na koncertě španělské holčičí dvojice Centella V Jelení, kde na španělku odehrál pár songů z repertoáru Paramount Styles.

Paul si elegantně odehrál české sólo miniturné, které jsme před nedávnem vymysleli v souvislosti s jeho stěhováním a s oficiální release party Full Moonu, kam taky píše, takže to dávalo smysl víc než obvykle. Zastavil se v Uherském Hradišti na Letní filmové škole, v Brně v Muzejce a na dvou místech v Praze: v obchodě Rekomando, což byla tzv. „secret show“ (tak secret, že ani já jsem ještě pár dní před vystoupením nevěděla, kde se uskuteční), a v Malostranské besedě. Dva dny nato zakotvili na strahovské Sedmičce Firewater s Todem. Nikdo se nepotkal s nikým, jen o sobě věděli, protože jsem byla tam, tam i tam. S Paulem jsme vymysleli Todovi super vzkaz: vytapetovat backstage klubu 007 nápisy „Firewater stojej za hovno! P.W.“ a já, až uvidím Toda, jsem měla vysypat: „Hééj Tode, to je ale náhoda, minulý týden tady byl Scott McCloud! Pamatuješ si Scotta, žejo?“ ČÁST 3: HEY MISS DETROIT Scotta nezapomenete. „Girls Against Boys byla kapela extrémně chytrých a výjimečně inteligentních lidí – a Scotta. Rockové hvězdy,“ smál se Paul, když jsem mu vyprávěla o tom, že tady hrál sólo, že teď bydlí ve Vídni a tak, a zabředli jsme mimo jiné do nějakých historek s kapelou. Girls vs. Boys už de facto neexistují, ale vloni si střihli několik málo evropských koncertů (a Praha byla jedním z vyvolených měst). Jinak se ale Scott soustředí na svůj projekt Paramount Styles a písničky v mnohem jemnější a folkovější poloze. Jeho ssssexy hlassss, sssstyl a kouzlo zůstaly na svých místech.

Vydání druhého alba se otravně odkládá, ani Scott si neodpustí poznámku, „ať už je FULL MOON 04

FULL MOON 04

013

ten šílenej proces konečně za mnou“. Heaven‘s Alright má oficiálně vyjít v polovině října na stejném labelu co Failure American Style, ale nově navíc na vinylu. Zdá se, že nás dělí vážně jenom pár týdnů. Některé skladby, třeba Amsterdam Again, už Scott hrává na koncertech déle než rok, jiné, třeba Greatest nebo Girls of Prague, byly – byť v jiných aranžích – ke slyšení na oficiálním myspace mnoho měsíců.

To album jsem slyšela. Ne že bychom se Scottem byli až takoví přátelé, aby mi svoje mastery posílal v den, kdy mu přijdou poštou, ale náhodou jsme si nedávno vyměnili nabídky, které se neodmítají. Na Heaven‘s Alright je desítka skladeb a všechny jsou... boží. Pokud jste měli rádi Failure American Style, budete to milovat. Pokud jste Failure American Style neznali, budete to chtít taky. Milovat. Asi jste už četli milionkrát o hudebnících, kteří mají „nezaměnitelný rukopis“, hrozný klišé, fuj.

Jenže jak sakra nazvat Scottův songwritting?

Jednoduché akordy byste spočítali na prstech jedné ruky (opravdu učí hru na kytaru? asi se přihlásím), melodie jsou geniálně vtíravé, nad tím zní Scottův ležérně koketní vokál. Na papíře to bude znít jako každý druhý písničkář a Scott jím vlastně je, jenom při případným srovnání nedokážete nikoho konkrétního jmenovat. Paramount Styles jsou v tý obyčejnosti přece jen moc... jiní.

Heaven‘s Alright má mnohem, mnohem bohatší aranže než Scottova starší tvorba. Třeba Greatest se hodně změnila – původně posmutnělá balada získala brutální retro nádech; a to si pište, že napoprvé zvednete obočí. Živé provedení může všechno změnit, I Keep Losing You z debutu byla ve finále taky docela odvaz.

S těma aranžema to bude možná dvojsečné – záleží na tom, jak moc si zamilujete zveřejněné demoverze. Pamatuju si, že jsem písničku Start Burning 2 slyšela pár týdnů před tím, než vyšla na splitu s Aran Epochal. Tahle „moje“ verze neměla tu druhou kytaru a vůbec byla celá tišší a hezčí a smutnější a já už jsem se nikdy tu finální nenaučila poslouchat. Jo a ještě něco: důležitou roli na druhé desce hrají smyčce.

Není náhoda, že Scott vymýšlí sólo koncerty jenom s doprovodem cella.

MEZIČÁST 1: ALL THAT I FEAR Úplně nečekaně se mi do soupisky nejočekávanějších alb tohoto roku připletli Interpol. Kluci s kytarama z New Yorku. Jako správný sezónní fa014

noušek jsem poslouchala jenom jednu jejich desku, a sice Antics. Ale zato důkladně. Tak důkladně, že si dodnes pamatuju všechny písničky nazpaměť.

Za to, abych je viděla naživo, bych byla schopná zabít, k čemuž nakonec nedošlo, ježto ten důvod nebyl. Když debutovali Editors a noviny psaly, že „vrátili zvuk Joy Division zpátky na Ostrovy“, byla jsem z toho trochu smutná, ale brzo mi to začalo být jedno. Paulova sólovka byla strašná. Pak už mi to bylo jedno úplně. A teď se Interpol vrací a ten singl, Lights se jmenuje, mě docela dostal.

Vůbec nechápu, kde se to ve mně bere? Jako bych neměla dost práce dýlovat se s obskurnostma a milionem country desek, co letos vycházejí, ještě se znovu zapletu s bývalou láskou? Všichni víme, jak to dopadá. Nebo to zkusím, abych si byla jistá?

Jako dycky. Nepoučitelná. ČÁST 4: WE DON‘T CHOOSE, WE‘RE CHOSEN Klub V Jelení byl narvaný, ale to se není co divit, když jeho velikost odpovídá středně rozlehlému obýváku (ostatně obývákem je, resp. byl – prostor se bohužel ruší a i tento koncert byl v rámci jakési „farewell série“). Jsem si jistá, že někteří přišli jen na Scotta, který tam jinak pouze hostoval, a jsem si jistá i tím, že takhle sólo jen s kytarou se trefil rovnou na solar všem, co přišli. Víte, Scotta prostě musíte milovat. Myslím to vážně. Na barové židličce tam stojí chlápek, mimochodem hrozně sexy chlápek (nevím, které ženské by se Scott nelíbil, „nedbale elegantně“ oblečený do úzkých džín, stylových bot, trička s proklatě hlubokým výstřihem a obnošeného saka), vysoké čelo, úsměv, co občas přeskočí v upřímný smích a v hluboké vrásky kolem očí zároveň, plachý pohled a nevyrovnaný boj s nervozitou téměř jako součást trademarku. Nemůžete odtrhnout oči, funguje to i se zavřenýma. Posloucháte ten nakřáplej hlas, možná cítíte i tu cigaretu, co típl těsně před odchodem na stage, a říkáte si, že hudba je přece jen „něco víc“.

Scott vybíral napřeskáčku z obou desek, premiérově zazněla Take Care of Me, úvodní z novinky, které předpovídám stejnou budoucnost jako Allyesareonyoumypet, takže velkou, jako vždycky skvělá byla I Keep Losing You, současný/budoucí hit Amsterdam Again a Girls of Prague, skvělá věc, na kterou se Scotta, až přijde vhodná chvíle, musím přeptat. „I won‘t ask you once again. (We don‘t choose, we‘re chosen.)“ Paramount Styles pojedou turné na jaře příštího roku, ale Mr. Styles sólo u nás vystoupí

na podzim a to nejméně třikrát. V Olomouci 16. září, v Praze 17. září s (cellistkou) Julií Kent a potom ještě v listopadu v Brně a pak ještě možná jinde, to se uvidí. Proto sledujte interweby. Se zpožděním jsem Scottovi na konci července navrhovala, že ho můžu odvýzt z Prahy do Brna, že by to měl do Vídně kousek, ale už měl koupený lístek a já jsem byla ráda, že ho tudíž nemůžu zabít na D1. Takže jsem tomu nebezpečí vystavila akorát sebe; v pátek jsem měla být s Paulem Wallfischem na jeho koncertě v Uherském Hradišti. Přijel vlakem (pro změnu) z Vídně (pro změnu). Moje první „turné“ coby řidič a tour manažer v jednom.

Dobrodružství! Těšila jsem se jako blázen. ČÁST 5: THE DOG THAT ATE MY BIRTHDAY CAKE K Botanice jsem se dostala pár dní předtím, než odehráli svůj last minute koncert v pražském klubu Skutečnost na podzim roku 2007.

Hodně narychlo jsem psala recenzi jejich tehdy aktuálního alba The Magnetic Waltz, které jsem si záhy zamilovala, a protože jsem toho času bydlela v Brně a na takhle poslední chvíli se do Prahy nedostala, nezbývalo mi, než ten koncert všem přítomným jen tiše závidět. Botanica se pak do Prahy vracela s železnou pravidelností, takže jsem Paula přece jen poznala. Poprvé ve strahovském klubu 007, letos znovu v malostranském A Studiu Rubín. Paul je sekáč jako nikdo, je chytrej, vtipnej a hlavně je geniálním pianistou. Protože on ten nástroj zkrátka miluje.

Koncert ve Smetanových sadech byl kupodivu skvělej, i když byl pátek, filmovka skoro končila, nebylo to ani zadara a začínalo se pekelně pozdě. Byla tam spousta lidí a nikdo neodcházel, což jsem očekávala hned po první skladbě, předělávce tiché posmutnělé balady It‘s a Wonderful Life od Sperklehorse. („Bude hrát něco jiného než covery?,“ přišel se zeptat Vašek Havelka. Tak jsem přišla k poznání, že It‘s a Wonderful Life není skladba od Paula.)

Ta obava spočívala v tom, že jsem si nedokázala představit, kdo by chtěl poslouchat tiché posmutnělé balady (a covery k tomu), když má za zády absinth bar? Naštěstí se dalo stihnout úplně všechno.

Paul překvapil. I mě. Měl v repertoáru Leonarda Cohena, Jacquesa Brela, Marlene Dietrich a pak jsem ho přemluvila ještě na Toma Waitse, a ať to zní jakkoliv troufale, myslím, že jeho původní písničky a věci od Botaniky FULL MOON 04

byly o fous lepší. Jeho energický projev, posilněný skotskou, prokládal minipříběhy (naučil se docela dost zbytečných českých slov, které si zapisoval do svého bločku, což bylo inspirací do poznámek do dalších vystoupení), na Cohenovu I‘m Your Man si nasazoval masku („If you want a lover/ I‘ll do anything you ask me to/ And if you want another kind of love/ I‘ll wear a mask for you...“), hrál na malinko rozbité klávesy Kurzweil PC88 a když se dozvěděl, že v Besedě bude velké, původní křídlo, rozzářil se radostí („...protože i starý, rozladěný opravdický klavír zní líp než nejlepší nejnovější klávesy“). V brněnské Muzejce vyskočil na bar a megafonem trochu líznul stropní větrák, v Rekomandu si zase vyrazil do ulic, až to vypadalo, že chce na zjevně nelegální akci přitáhnout taky nějaké městské strážníky. Paul je skutečný bavič, performer, ale hlavně ten.

Umělec. Má talent i styl, neuvěřitelné charisma a navíc, což je v tomhle spojení poměrně výjimečné, vládne opravdovou pokorou.

Giru pochopitelně osobně zná, protože není člověka na indie/underground hudební scéně, kterého by Paul neznal. Zvlášť, pokud jde o New York. Pár písniček z My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky mi bylo povědomých, ale to proto, že letos na jaře vyšly v polo/akustických verzích na Girově albu I am Not Insane, kterýžto název jsem vyhodnotila jako alarmující ironii, protože mu pochopitelně hrabe za nás za všechny. Pro fanoušky Swans mám nicméně dobrou zprávu. Poslouchat novou desku je jako poslouchat nejlepší staré věci (zhruba mezi Filth a Holy Money, přičemž Great Annihilator zní vedle toho na půli cesty mezi popem a hity), po Jarboe ani památky, zato s Devendrou Banhartem (v You Fucking People Make Me Sick).

To album vychází až za měsíc, takže já předstírám, že jsem nic neřekla, a vy předstíráte, že nic nevíte. Ale všichni už můžem pomalu připravovat děkovné dopisy a doufat, že ten koncert v Praze nebude postižen rockerskými rozmary, které už jednu existenci Swans stály.

MEZIČÁST 2: YOU FUCKING PEOPLE MAKE ME SICK Nějak se přihodilo, že jsme zrovna v Brně poprvé slyšeli novou desku Swans. S Paulem, který

ČÁST 6: CAKE REVISED Jak se dalo čekat, každý jednotlivý koncert Paula Wallfische končil stejně famózní afterparty. Prvenství v dekadenci mu sice v Uher-

FULL MOON 04

ském Hradišti ukradli Kill the Dandies! (a popravdě, ani já si nepamatuju takhle rozjetou kapelu), ovšem skočit do přilehlé fontány mu nedovolily pouze jeho nové boty, které koupil – jako poslední věc před stěhováním – v úterý v New Yorku. („Potřeboval bych kuchyň a něco na spaní, v bytě v Dortmundu mám jenom zaprášenou matraci, ale co!

Mám tyhle parádní boty,“ chlubí se bílýma lakovanýma polobotkama s hranatou špičkou, které by si dokázal obout snad už jenom... Scott McCloud.) V Brně jsme objevili senzační servis drink & drive (později jsem u přestupkové komise jako polehčující okolnost pro styl parkování bizarně uvedla svoji opilost) a na cestě do Prahy objevili několik dalších českých sladkých specialit. Paul si průběžně dělal poznámky. Medovník. Štrůdl. Šlehačka. Palačinka. Asi napíše kuchařku. V češtině.

Všechno bylo „amazing“, „excellent“ nebo „perfect“, a když jsem se na Paula na oko zlobila, že už to přestává být důvěryhodné, sdělil mi, že až něco bude opravdu „fucked up“, budu první, kdo se to dozví. První příležitost přišla konečně v úterý ráno, v den odletu, 015

kdy jsme pár hodin po večírku po pražském koncertě pochopitelně žádný taxík na letiště nezavolali, potažmo jsme ten let zaspali. Teda Paul zaspal, já byla v pohodě, žejo. Psal mi pak textovku, že si bere nějaký pozdější let a že je to „perfect“.

A později v mejlu: „Have fun with the Firewaters.“ ČÁST 7: TIME TO SPEND THE LAST LUCKY DOLLAR Na „Firewaters“ jsem přišla, vědoma si podoby některých dávných koncertů a zejména toho posledního před Faith No More, s dostatečnou skepsí, ale nečekané davy („davy“ na Sedmičce, takže nějaké dvě stovky lidí) mě uklidnily a rozradostnily. Tyjo, tak Firewater přece jen maj nějaké fanoušky, boží. A bylo vedro a zakouřeno a voněla tam whisky (možná jenom proto, že jsem jednu zrovna pila?) a mix různých parfémů a později taky potu a všichni řvali a smáli se jeden přes druhého, a když jste chtěli na záchod, museli jste se otřít o nejmíň pět lidí a pak ještě čekat a bylo to... super. Všechno. Nepamatuju si, kdy naposled na Sedmičce bylo tolik lidí (z koncer016

tů, na které chodím), a taky si troufám tvrdit, že i samotnej koncert byl prvoligovej.

Firewater vystoupili v plné sestavě (s českým basákem, na něhož jsem se Toda zapomněla zeptat), takže bylo jasné, že to nebude žádné tititi ninini a že si neodpustí sóla na trombón (nebo jak se jmenuje dechová bestie, na kterou hrála ta holka) a na bubny, na které hrála nějaká, asi nigérijská, celebrita. Já jsem ze stage viděla právě jenom Reut – zjistila jsem si na interwebu, jak se jmenuje – a Toda. Ale slyšela jsem moc dobře.

Odehráli téměř komplet poslední desku Golden Hour, takže to bylo o ska, gypsy rocku, dechovce, tancovačkách a vytleskávačkách, funky, bollywoodském klišé, cirkusových číslech, klezmeru, jaj, Joe Strummer by čuměl, kam se kdysi mohl dostat. Některé skladby utáhly i singalong, třeba Electric City, Hey Clown nebo Borneo, Tod zapomněl text u Three-Legged Dog, což je legrace, protože je to zřejmě největší hit poslední desky a musel to hrát nejmíň tisíckrát, do minulosti zabrousili jen párkrát a vždycky na stejnou „dupací“ notu (Get out of My

Head nebo Some Strange Reaction) a pokud jde o mě, největší radost jsem měla z 6:45 (So This Is How It Feels) a Paradise, anžto miluju emocionální ublíženecké balady, ha.

Jak říká Tod: „Music from the fucking HEART, words that say SOMETHING, music that will ENDURE.“ Nemohlo to být lepší. Vlastně mohlo! A taky bylo.

Rozhovor s Todem byl plánovaný a neplánovaný. Plánovaný v tom, že jsem ho chtěla, neplánovaný v tom, že se uskutečnil. Dopadl skvěle, stejně jako afterparty a já jsem si uvědomila, že je to přesně týden, kdy jsem odešla do Jelení na Scottův koncert a že těch pár dní uteklo rychlejc, než byste upekli borůvkovej koláč. A to i kdybych ho měla péct já.

A i když po týdenní euforii nutně musel přijít Den K (Den Kretén), stálo to za to. Všechno, každá vteřina. V příštím životě bych chtěla být někdo, kdo stráví týden uprostřed léta ve společnosti muzikantů z New Yorku.

Mohli by se jmenovat třeba Paul, Scott a Tod. FULL MOON 04

Na rozhovor s Todem A jsem přišla připravená nepřipravená. Bez diktafonu, otázky nahrabané při poslední písničce setu Firewater na zadní straně letáku, co jsem našla na baru. V ruce si nesu firewater a krabici od pizzy, kam si případně budu zapisovat poznámky, budou-li mi jeho odpovědi připadat moc složité. Nepředpokládala jsem to, ale štěstí přeje připraveným.

TEXT APX FOTO NOEL CONRAD

Nemáš žádný diktafon? Budeš si to psát sem?

Fakt?

No. Taková krabice od pizzy může být docela prestižní místo. Viděl jsi film Invention of Lying? (Stoupám si a napodobuju Gervaise, jak vystoupil s Desaterem napsaným na krabice od Pizza Hut. Jako Mojžíš.)

Haha! To je fakt! Invention of Lying byl dobrý film. Ten konec byl na mě až moc romanticky přeslazený, ale mělo to několik vtipných momentů. Pár gagů tam bylo naprosto přesných. Škoda toho konce.

(Koukám na Toda, povídám „exactly!“ a říkám si, cha, tohle bude přesně můj člověk.

Vzpomínám na Paula, když mi říkal, že se mi Tod bude líbit, protože se s ním moc dobře povídá, a že si určitě sednem. Odškrtnuto. První moment souznění ovšem FULL MOON 04

přerušuje tamní barman, že neexistuje, abychom tam seděli s vlastním pitím. Jsem nucena jít a koupit rezervní firewater. Asi bych to stejně udělala, tak co. Po pěti minutách jsem zpátky u Toda.)

Myslíš, že naše koncerty v Česku byly katastrofální?

Ty sis přečetl moje poznámky, zatímco jsem byla pryč?

Ty koncerty přece nebyly tak hrozné...

Tode! To není fér, to byly osobní poznámky. Třeba bych neřekla „katastrofa“, ale „ne moc povedený koncert“ nebo tak něco.

Kromě toho je to pravda.

Fakt jsme byli tak špatný?

Nebyli jste špatný, ale měli jste vždycky strašnou smůlu na lidi nebo co. Pamatuješ

si, když jste vloni předskakovali Faith No More? To se ti jako líbilo?

To byl extrémně blbej koncert, ale to nebyla naše chyba.

No vždyť jo. Ty moje poznámky jsou jen takový... ježíš. To je tak trapný! Mohlo tam bejt napsanýho cokoliv!!

A ještě navíc vím, na co se budeš ptát... (smích) Přesně, takže povídej.

Eh, co to tam bylo...?

O Istanbulu. Tam teď žiješ?

Teprve asi dva měsíce, ale rád bych tam zůstal déle. Moje holka je z Istanbulu. Po třech letech cestování, bez pocitu, že bych někam patřil, je tenhle stav příjemná změna. Mám svoje „doma“, i když ještě pořád vyřizuju pracovní povolení a tak. Musím se tam zabydlet.

017

Ale je to hezké místo k žití, kulturní metropole, pořád se tam něco děje. Chtěl bych se usadit.

Vím, kam tou otázkou asi směřuješ. Do New Yorku už se nevrátím...

Z poslední desky bylo cítit, že je to z velké části kvůli politické situaci, konkrétně teda kvůli Bushovi. To se teď změnilo.

To ano, ale můj odchod z New Yorku měl víc důvodů. Rozváděl jsem se a to bylo hodně špatný období a navíc jsem cítil, že už mě to město nebaví. Že už mi nic nedává. Dřív to bylo jiné, scéna, lidi... Ztrácel jsem ty vztahy jeden po druhém. Když jsem odcházel, všechno, na čem mi záleželo, se vešlo do jedné tašky. Nejsem původem z New Yorku, takže to ani nebylo tak, že bych opouštěl domov. I když mi jím po dlouhá léta byl.

Odkud jsi?

Ze Severní Karolíny.

(Falešně zpívám:) Raised in Carolina, I‘m not like that! Vždycky v rozhovorech notuju nějakou písničku. Tohle jsou Strokes, mimochodem z New Yorku. Teď, když jsi tak dlouho pryč, cítíš se šťastnější? Staré desky Firewater i Cop Shoot Cop zněly vždycky dost antinewyorsky.

Myslím, že jsem šťastnější. Strávit léta na cestách ukáže člověku úplně jiné perspektivy, ze kterých můžeš pohlížet na svět. Amerika mě dusila. Jistě, jsou věci, před kterými neutečeš.

Ale šťastnější... ano, jsem. Je to znát už z desky Golden Hour.

To si nemyslím. Ventiluješ tam sice dobrý pocit z toho, že už se nemusíš dýlovat s Amerikou, ale šťastně teda rozhodně nezní.

V jistém smyslu máš pravdu... Pár písniček je hořkým pohledem do minulosti. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se dostal přes rozvod a všechno, co s tím souviselo. To asi jo.

Nejde jen o to. Vypadalo to tak, že to, před čím jsi utekl z New Yorku, tě na tvých cestách stejně dostalo. Samota, ne zrovna dokonalá životní pohoda... Co jsi od toho čekal? Zklamalo tě to?

To asi ne, ale i Indonésie je země jako každá jiná. Když tam přijedeš jako turista, je to legrace, moře, pláž, drinky, nic tě netrápí, neřešíš místní problémy. Ale to neznamená, že neexistují. A když tam strávíš delší dobu, zjistíš, že i tahle země, zdánlivý ráj, má k dokonalosti daleko. Je to svým způsobem vystřízlivění 018

z iluze. Ale není to New York. Tam je ta iluze obrovská.

Teď, když říkáš, že jsi v pohodě, kdo bude pro Firewater psát tak dobrý věci jako Paradise nebo 6:45 (So This Is How It Feels)?

Já už mám vlastně většinu nových věcí napsanou, novou desku bychom chtěli vydat příští rok.

Když půjde všechno dobře. Nedělám konkrétní písničky. Mám náladu a tu pak tvaruju hudbou.

Těším se na nový příběhy. Chceš pokračovat ve stejném hudebním směřování jako na Golden Hour? Spousta fanoušků Cop Shoot Cop se s tím pořád nemůže srovnat...

Tomu rozumím. Ale Cop Shoot Cop jsou pro mě uzavřená kapitola. To, co jsme chtěli říct, jsme řekli. Z toho zvuku už jsem byl unavený, měl jsem toho dost. S Firewater můžu prozkoumávat úplně nové možnosti. Golden Hour byla v tohle hodně specifická, vznikala za pochodu, hodně jsme zapracovali na postprodukci, protože některé skladby byly v tom prvním znění nepoužitelné. Nepoužitelné v technickém slova smyslu. Ale byla to legrace, vzniklo hodně dobrého materiálu.

Legrace? To, že nevíš, co natočíš, mi přijde spíš lehce frustrující. Navíc, mluvil jsi o jazykové bariéře mezi muzikanty... To asi nebylo snadné překonat.

To ne, spousta věcí byla v originále hodně... surová. Hodně jsme na tom pracovali. Nová deska by měla mít koncept. Tedy v tom smyslu, že vím, jak chci, aby ty písničky vypadaly a zněly.

Golden Hour jsme dělali obráceně, teď to zase otočíme.

Kde se ve frontmanovi party jako Cop Shoot Cop vezme slabost pro takové žánry jako klezmer? To muselo být nějaké satori, ne?

V New Yorku jsem chodil do krámů s deskama a ujížděl jsem si právě na těch, které nikdo nechtěl. Různé bizarní východoevropské věci, lokální kapely Blízkého i Dálného východu, dechovky a tak. Fascinovalo mě na tom, jak dokáží zahrát smutné písně vesele. Čím víc jsem to poslouchal, tím víc mě to přitahovalo. Proto jsem založil Firewater a proto jsem před lety opustil New York.

Kde jsou všechny ty desky?

V New Jersey. Čekají na mě.

Tak vidíš, říkals, že nic nemáš, a přitom máš parádní sbírku desek. Mimochodem to

triko, co máš na sobě, znám. Říkala jsem si, že máš fakt asi jenom pět triček a hotovo.

To je pravda. Pět triček. Nic víc nepotřebuju.

Tohle je hezký tričko, ten nápis je název jednoho fotbalového týmu. (Vykřikuje jméno toho týmu jako na tribuně.)

Jseš fanoušek?

Ani ne. Jen se mi líbí ten design. (smích) Možná se ti bude líbit tohle (ukazuju Full Moon), to je časák, kam děláme tohle interview.

Ježiš, to je super. Taky dělám trochu design, tohle se mi líbí. A hele, Firewater! To je docela velký článek. Čtyři stránky... hmmm. (Listuje časákem, zatímco mu povídám, jak vzniknul a jak funguje, a narazí na poslední stránku s textem Paula Wallfische.) Tohle psal Paul?

Jo. Taky tam můžeš psát. Třeba něco jako ten tvůj cestovatelský blog, ten byl dobrej.

Proč už nepokračuješ?

Píšu totiž knížku! A všechny nápady koncentruju tam. Znáš novelu Eat, Pray, Love od Elizabeth Gilbert? Procestovala Itálii, Indii a Indonésii, když se snažila dostat ze svých „třicátnických problémů“. Je to o jídle, víře a lásce, o tom, jak se z toho dostala. Ta moje knížka bude spíš o stinných stránkách této „terapie“.

(Náhodou jsem si vzpomněla na to, jak jsem se ptala Paula, co se mu vybaví, když se řekne Praha. Odpověděl, že Milan Kundera.

A rozpovídal se o Knize smíchu a zapomnění. Zkusila jsem to i na Toda, koneckonců v Praze mnohokrát byl. Odpověděl, že Milan Kundera. A rozpovídal se o Knize smíchu a zapomnění.)

Kdy ten „cestopis“ vydáš?

Pracuju na tom. Jak je to s tím psaním pro Full Moon? Kolik bych toho musel napsat?

Pět... (skáče do řeči) Pět stran?

Ne, pět tisíc... (skáče do řeči) Slov?

Ne, znaků. S mez... (skáče do řeči) To bych určitě zvládnul. (natahuje ruku) Deal?

Deal!

FULL MOON 04

FULL MOON 04

019

TINDERSTICKS LIVE 16. 9. 2010, STŘELECKÝ OSTROV, PRAHA. TEXT MICHAL PAŘÍZEK, FOTO ARCHIV TINDERSTICKS

020

FULL MOON 04

Milý Stuarte, Davide a všichni ostatní, tak už to s Tindersticks táhnete skoro dvacet let. Kdo by si to byl pomyslel, že vám tahle melancholická a patetická nota vydrží tak dlouho. Letos jste se vrátili s novým albem a zase zahrajete v Praze. Tentokrát v docela lákavém prostředí, pod širým nebem na Střeleckém ostrově. Potěšíte jistě i stromy a ty si s vámi na oplátku zabrnkají. Vzhledem ke koncertu, brzkému jubileu a novému albu vám chci napsat pár řádek...

Vaše popularita mi byla vždycky záhadou. Kdo může být fanouškem Tindersticks, říkal jsem si. Snažili jste se hrát jako naši oblíbení Berlíno-Australané, ale pořád bylo a je cítit, že vaše kořeny jsou nejen v britském impériu, ale přímo v jeho srdci. Ten závan anglického folku vždy trochu rozčiloval. Je pravda, že v Čechách vás spousta lidí poprvé viděla a vůbec zaznamenala coby předkapelu Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds. Tehdy v roce 1993 (nebo kdy) to bylo nemilosrdné srovnání, možná i trochu nefér.

Zahráli jste si pak v pověstném pražském klubu Repre. Na tu jeho atmosféru alko-rockového hampejzu se nedá zapomenout, ostatně jste tam zůstali po koncertě několik hodin a Stuart prý urazil celou irskou rosu. Tamní koncert byl o něco lepší, ale stejně žádná sláva. První vaše bezejmenná alba sice nějakou atmosféru měla a minimálně songy Drunk Tank, Tiny Tears nebo vtíravá City Sickness za něco stály, ale stejně jsem netušil, proč tolik fanoušků adoruje ty vaše dumky. Styl, grácie a sympatie ano, ale vždycky se mi zdálo, že tolik patosu se přece jednou musí omrzet.

A ono ne, fanoušků vám přibývalo, alba Curtains a Simply Pleasure (tenhle titul mi ve vašem případě připadá poněkud komický) vždycky nějaké nové duše přinesla. Některá se povedla víc, jiná méně, ale ten rozostřený, melancholický a možná i maličko otravně vtíravý odér zůstal. Ne že bych lámal hůl, to ne, desky jsem si ujít nenechal, ale pořád mi to bylo záhadou. Podivný mix popu, šansonu, jazzových nálad, britského folku a filmové hudby na mě nezabíral. Celkem mě baví vaše práce pro film, kacířsky možná víc než řadová alba. Ty písničky jsou tak nějak stejné a upřímně, nepoznám na nich, jestli jsou z roku 1994 nebo o deset let starší. Což může být známka trvalé kvality nebo nevýraznosti, to si každý rozhodneme sám.

Co se vám opravdu povedlo, je album Can Our Love... z roku 2001. To mě na chvíli přesvědčilo, že ve vás ten nevybroušený diamant někde vězí. Není výrazně jiné než ty ostatní, jen tam FULL MOON 04

je i nepřiznaný soulový feeling, který skladbám dodává život. Tam si to sedlo parádně, ale při dalším albu Waiting for a Moon už to bylo pryč. A mi to bylo jedno, Can Our Love... jsem si občas pouštěl a měl pořád radost. Na koncert mě ale už nikdo nedostal, to nemám zapotřebí, říkal jsem si. Stuartova sólová alba se od skupinové tvorby nijak nelišila, ale třeba to druhé, tedy Leaving Songs z roku 2006, není špatná deska. Hravá a milá záležitost pro juniory Songs for the Young at Heart se vám povedla, doufám, že z ní měly děti radost. U alba Hungry Saw se zdálo, že veškeré prchavé kouzlo je definitivně pryč. Většina reakcí na předloňský pražský koncert byla rozpačitá, třeba jste byli unavení. Leč Hladová pila, to je pro mě jen a jen patos. Nepříjemný a v podstatě nesnesitelný.

Proč vám ale píši? Kapele, kterou jsem zjevně nepochopil, a kapele, od které mám rád jedno album. Inu, protože jste před pár měsíci vydali novinku Falling Down a Mountain a ta mě dostala do kolen. Psychedelické koláže, košaté filmové aranže, křehké jednohubky typu Peanuts a až nečekaně jásavě výrazné tracky Black Smoke nebo Harmony Around My Table drží pohromadě. Album má sílu, elegantní styl a hlavně velkou energii i v těch nejkřehčích melodiích. Je pestré, poutavé a sympaticky decentní. Klobouk dolů a upřímná omluva! Nikdy jsem neočekával moc a po minulém albu už nic, ale dostali jste mě. Snad jste získali příchodem k novému labelu 4AD trochu mazlivého feelingu, který tamní kapely vždycky provázel.

Dobře tomu tak. Falling Down a Mountain je pro mě jedním z největších překvapení posledních let a zároveň mě donutilo přemýšlet, jestli jste po všech těch letech zkrásněli vy nebo já dostal rozum. Možná obojí.

A tak se na váš nadcházející pražský koncert upřímně těším. Vy Tindersticks jste byli vždycky tak trochu naši (tedy moji moc ne, ale víte, jak to myslím), zmiňovaný první koncert v Praze s Nickem Cavem byl premiérou mimo britské ostrovy a k tomu všemu ses tady, Davide, usadil. Světová hvězda na Žižkově, to mají Češi rádi. Takže jsem vám chtěl moc poděkovat za krásné album a říci vám, že se 16. září na Střeláku určitě uvidíme. Jsem si jistý, že to bude stát za to. Parádní skladby z Falling Down a Mountain prostě na Vltavě fungovat budou, na to bych si vsadil.

Díky a brzy na viděnou, Michal

021

V sedm ráno mě cestou do práce doprovází Synchronicity. Některý rána je potřeba začít zvolna, takže místo sypaček nasazuju aspirin, model 1983. Walking in Your Footsteps je ironie cesty, kterou se vám nechce jít, ale znáte ji i poslepu. Někdy u Synchronicity II se rytmus chůze spojí s rytmem okolního světa. Konec potácení, seřídíme si čas. Při pohledu do kamery u vchodu do areálu si zanotuju „I’ll be watching you“ a s úsměvem na rtech a Murder By Numbers na uších jdu dovnitř.

Vychází to přesně.

STING LIVE / SYMPHONICITY TOUR, 22. 9. 2010, 02 ARENA, PRAHA. Text Tomáš Kejmar, foto Archiv

Vyjma ranních intermezz a magických momentů s vinylem Stinga většinou míjím.

V době, kdy s The Police hrál to, co by mě zajímalo, jsem ani nebyl na světě, a dneska už má příliš velký náskok. Prostě různoběžky, jen hrstka styčných bodů, průnik v nekonečnu. Ani Stingovu autobiografii Broken Music jsem málem nesehnal. První knihkupectví nic. Nevíme, neznáme. Druhé knihkupectví nic, a když už jsem se skoro bál zeptat – dívali se na mě, jako kdybych prodával na pískovišti hašiš – kdesi pod pultem se našla poslední umolousaná kopie. Murphyho zákony platí bez výjimky, takže když před dvěma lety jeli The Police reunion turné, přijel jsem do Bostonu o den pozdě a ze San Franciska musel odjet o den dřív. Není mi souzeno. Utěšuju se tím, že bych stejně nesehnal lístky.

The Police, tak jak je znáte, vznikli v den, kdy umřel Elvis. Panteon má omezenou kapacitu a po starých bozích musí přijít noví. Hraje se Chodí Pešek okolo, někdo musí vyklidit pozice a nevyhnutelné se stává skutečností. Rok 1977, Londýn.

Mluvit o The Police jako o punkové kapele chce trochu odvahy, ale Stewart Copeland to tak myslel. Když váš táta zakládal CIA, brácha má medaile z Vietnamu a vy si založíte kapelu pojmenovanou podle nejnenáviděnější instituce, pak má problém celá vaše rodina.

A Copelandovic se s tím vyrovnávali po svém.

Je pravda, že první demáče The Police nejsou žádný anarcho-punk a každému, kdo slyšel Outlandos D’Amour, musí být jasné, že od začátku měli k nějakému hardcore hodně da022

leko. Ale když vezmete tři plonkové jazzmany, z nichž jeden je posedlý úspěchem, druhý uměním a třetí představou, že bude ten nejlepší bubeník, a přimícháte třaskavou anglickou atmosféru konce sedmdesátek, bude to svým způsobem punk, i kdybyste chtěli hrát Vivaldiho. Teda, na Crass Records by jim to asi nevydali.

I když to zní divně, tak nejvíc punk na tom bylo, že The Police hráli reggae. Reggatta de Blanc, bílé reggae. To, co u nás v té době zkoušel možná Yo Yo Band, dotáhl Sting s kapelou k dokonalosti. V tehdejší popmusic vládla klasická rock’n’rollová rytmika a podvratné kloubení žánrů a podpírání líbivých refrénů svižným off beatem byla zkratka na špici hitparád. Do stejných vod se v té době pouštěli i The Clash, ti ale studovali jen londýnskou střední pouliční. Strummer začínal s balalajkou v podchodu, Sting v jazzovém orchestru.

Sting je prazvláštní přezdívka. Pravda, jmenovat se Gordon Matthew Thomas Sumner, beru i Včelku Máju. Sting tohle kdysi glosoval, když ho na tiskovce oslovila jedna novinářka křestním jménem. „Moje děti mi říkají Stingu i máma mi tak říká. Kdo je to ten Gordon?“ Tenhle umělec s americkým snem a anglickým smyslem pro humor má vyjma velkého ega a nepopiratelného talentu taky slabost pro charitu. Ostatně Wallsend v severní Anglii není zrovna oblíbenou rezidenční zónou horních deseti tisíc. Na prvních dvou deskách si Sting vystačil s love songy, ale na Zenyatta Mondatta se objevují první angažované kousky. A za svoji kariéru hrál na nejrůznějších

charitách od Live Aid až po Live 8. Nepochybně je to i dobrý PR, ale nějak mu to věřím.

U Ghost in the Machine začalo ve stroji chrastit. Andy to shrnul prohlášením, že si začal připadat jako v doprovodné kapele popového zpěváka. Technicky to tak bylo, přeci jen Sting psal veškeré texty a devadesát procent hudby, není divu, že si jeho spoluhráči přišli odstrčení. Za těch víc jak dvacet let od rozpadu kapely se už ukázalo, že Stingova cesta byla jinde a že jeho doménou byly a budou pomalejší tempa, jemnější najazzlé aranže a klenuté melodie. Poslední roky to vypadalo, že se už nadobro zbláznil. Sacred Love ani If on a Winters Night nebyla zrovna silná alba, nicméně letos už to máme papírově potvrzené. Vyšlo Symphonicities, Sting a Royal Philharmonic Concert Orchestra. Blázen a osmdesát tučňáků. Problém je, že je to dobré. Velmi dobré.

Točit desku s orchestrem sice zavání přehnanou pompou a rozmáchlostí, ale když si můžete vybírat z hitů třicetileté kariéry, máte vyhráno. Ano, je to pompézní, ale funguje to i živě, viz YouTube. Hraje i jiné kousky než ty, co skončily na desce, takže je to takové Best Of s překvapivým výběrem. Třeba Next to You, otvírák z první desky, tříakordový rokec, bych tam vážně nečekal, zatímco věci jako Every Little Thing She Does Is Magic nebo Roxanne si o třicet smyčců a dvacet dechů přímo říkají. Jestli to bude fungovat i na vás?

Září bude ve znamení tučňáků.

FULL MOON 04

FULL MOON 04

023

024

FULL MOON 04

FULL MOON 04

025

ONA je trochu tajemná a má sklon k poťouchlostem, ON zas rozvážný kliďas. Ti DVA tiší a nenápadní lidé, tedy Bára a Honza Kratochvílovi se s vlastní hudbou „neexistujících národů“ pohybují nenápadně po celé Evropě. Letos na jaře hráli až na ostrově Réunion v Indickém oceánu. Ti DVA se skvěle uvedli před dvěma lety debutem Fonók. Na podzim vydají druhou desku. Překvapivě, u tak uměřených lidí, to bude „opičárna“, jak zjistil Hlinomaz.

Text Hlinomaz foto Matěj Švarc

Hu! Jste tam? Kde vlastně jste? Co tam děláte, vy DVA? Hu! Jsme opět na podještědské samotě Padouchov a nahráváme tu třetí album, které se bude jmenovat: Hu. Při googlování slova Hu jsme zjistili, že v několika starověkých kulturách označovali slovem Hu Boha a že je to páté nejčastější příjmení na světě. Že je to koncovka maďarských internetových domén, druh ovce a mluví tak opice.

Slyšel jsem, že nová deska bude tropická a opice na ní budou i slyšet. Proč?

Protože jsme byli na jaře v tropech na Réunionu a tropická atmosféra je jiná, silná a nakažlivá. Věděli jsme, že až se vrátíme, musíme vyplivnout materiál na novou desku. Mysleli jsme, že ji natočíme tam u moře. Nakonec jsme se jen váleli na slunci a po návratu domů jsme využili nasbíranou energii. Album Hu mělo být nejveselejší na světě... To se nakonec vymklo, ale pokřiky z džungle zůstaly i v melancholických částech. A taky jsme letos v sobě objevili řvoucí opice. Všechny texty vykřikují ony. Nechali jsme je.

Co znamená objevit v sobě řvoucí opici?

To neznáš? Někdo ji uspí, někdo se nechává bavit, někdo s ní bojuje. Není to myšleno nijak esotericky, prostě řvoucí opice. Dost se podobají dětem. Ale když třicátníci řvou na veřejnosti hu-hůůů a hu-hej, tak vypadají jako opičky. Je otázka, jestli to mají, nebo nemají dělat. My to děláme a dost nás to baví. Číňani považujou opici za přátelskou bytost, v Indii ji dokonce uctívaj, podle Japonců je to boží posel. Ale jinde se zas tvrdí, že jsou to nestoudný, rozeřvaný potvory. Jaký jsou ty vaše opice?

Neomalený drzouni, co ti třeba sežerou úrodu... Ale taky je s nimi sranda. Mají štěstí oproti lidem, že si klidně ukazují zadky nebo jedí banány, jak chtějí. A kromě hu-hu toho moc nenakecají.

Sleduju vaše stopy a vzkazy ve virtuálním prostoru, bavěj mě sny, který popisujete.

026

Klavírek hrající nadzvukovou rychlostí, tón se ozve dřív, než ho někdo zahraje.

Konspirační koncert v botníku panelákovýho bytu. Podivín v tlustejch brejlích, co vzkazem uhrane všechny na křtu vaší nový desky. Sny jsou pro vás důležitý...

Sny jsou zábavný, protože je nevymýšlíme my, ale opice, když spíme. My je posloucháme a zapisujeme.

Dobře, kde teda můžu na nový desce slyšet něco, co se vám zdálo, vy jste si to napsali a teď to hrajete? Nějakej rytmus, melodii, zvuk?

Třeba jedna písnička ze snu o drzém černém kocourkovi. Takovej Mikeš v holinkách, co kolem sebe šlehal světélkujícím bičem, kolem něj ležely krávy a kašlaly na něj... Nálada je v té kovbojské písničce obsažená - louka, dřevěná chatka, kocouří čert, flegmatické krávy. Ale tohle rozebírat kazí dojem. Album je schválně přehlcené zvuky a přelévajícími se atmosférami, stejně přehlcené a přelévané bývají sny. V každém snu je mix toho, co má člověk v hlavě. A opice-náhoda si to přehází, jak chce.

Francouz, a před ním byla hromada vydroleného molitanu ze sedaček. Kreolští technici se jen blahosklonně usmívali... To byl takový celkem zapamatovatelný ohlas.

Dozvídáte se při cestování i sami o sobě a své hudbě?

Dozvídáme se o světě a přesvědčujeme se, že všude na světě jsou lidi vlastně stejní a zároveň každá zem utváří speciální charaktery.

Krajinou, řečí, jídlem, počasím, zábavou, hudbou...

Konkrétní příklad?

Vnímáme to i přes organizátory koncertů. Čím dál na jih, tím větší relax, pohoda, kafe, moře, nikam se nespěchá. Je to příjemné, ale když člověk přijede z Norska, kde by byl velký trapas přijet pozdě - což znamená hodinu před domluveným příjezdem -, tak může být zmatený. Východ a západ zase vnímáme přes humor.

Nás těší, že zajímáme diváky z různých koutů světa a rádi sledujeme, že v každé zemi je hitem jiná písnička. Cizince nemrzí, že nezpíváme česky, protože si myslí, že zpíváme česky.

Stává se vám, že si sen zapomenete zapsat?

Nebo je nutný ho hned po probuzení někomu vyprávět?

Vždycky nastane období, které odstartuje jeden silný sen. Člověk si ho zapíše a zapsané sny se stávají zajímavější. Taky se dají kultivovat a programovat, ale to prý může být nebezpečné a člověku hrábne.

O řeči, kterou zpíváte, se říká, že neexistuje. Nevadí vám to? Vždyť už vlastně existuje!

My ji „non-exist“ řečí nazvali, takže nám to nevadí. Spíš nám vadí, když po nás chtějí, abychom zpívali česky, to je zásadní nepochopení, proč non-exist používáme. A na Hu se ta řeč ještě víc „znonexistila“. Už vymizela i univerzální slova.

Pro BBC jste jeden z objevů minulýho roku, nadšený lidi vám píšou po koncertech od Francie po Meziříčí - kterej ohlas vás nejvíc pobavil?

Jeden byl extrémní. Na Réunionu jsme hráli s divadlem DNO a na jednom dětským představení dvě stovky osmiletých Réunioňat poskakovaly a skandovaly – totální dětská rave party. Nechtěli jsme přidávat písničky, protože jsme se báli, že by je učitelky už nikdy neutišily. Po představení jsme přišli zpět do sálu, kde seděl zhroucený ředitel divadla,

A když se vás někdo trochu hloupě zeptá, proč neexistující řeč používáte?

B: Dává nám větší svobodu v melodiích, rytmu, přízvuku, intonaci. Jako sen, kde je cokoli dovoleno. Čeština je dobrá na skandování nebo básnění. Taky se nám líbí, když v cizí zemi nerozumíme ani zbla. Ten pocit si rádi vyvoláváme znovu. Víme, o čem zpíváme, ale i v překladu je svoboda. Například Radio Ivo připravuje album sprostých předělávek našich písní a my rádi dodáváme: Jsi to, co slyšíš v našich textech.

FULL MOON 04

Pořád posloucháte cizojazyčná rádia pro inspiraci?

Právě už moc ne. Rádiová řeč... to bylo období severu, teď směřujeme víc na jih, do pralesa.

Je to víc zvířecí.

Vaše nový nahrávky mi připomněly epochu technooptimismu 50. a 60. let, ale zároveň nezní jako retro. Zvláštní - jako kdybyste všechnu techniku chtěli znovu vynalézt.

Nebo se pletu?

Technooptimisti? To slyšíme prvně. Hezký slovo. Jako že důvěřujeme technice? Krávy, letadla, kobylky, ptáčkové… Škála se rozšířila, ale přišlo to přirozeně. A je fakt, že jsme na Hu použili mnohem víc přirozených zvuků prohnaných krabičkami a počítačem.

Znova vám při nahrávání šteluje zvuk berlínskej producent Jayrope, znova natáčíte v Padouchově, znova přes ten starej mikrofon po Bářiným tatínkovi, ze Svobodný Evropy. To byl ten nahrávací model první desky tak dobrej?

Letos jsme ho dovedli k dokonalosti, měli jsme lépe připravený materiál a víc času. Takže jsme tu spíš jako na prázdninách. Sbíráme FULL MOON 04

maliny, děláme si ohně a pečeme buřty, chodíme do lesa, spíme venku na terase, vaříme si z místních biopotravin... Mezitím nahrajeme banjo nebo klarinet, kterým troubíme z terasy do údolí a chytáme přírodní echo, bubnujeme na různý hrnce a krabice, co se tu válí, pak přihrajeme bučení krav dole z vesnice, rogalo nebo minisbíječky cvrčků. A předevčírem přišel na návštěvu soused včelař, který se pochlubil, že má dvě stě let starou hasičskou trubku a my ho přemluvili a zahráli si s ním na terase. A jinak se na albu mihnou i posbírané zvuky, třeba z tropického Reunionu.

Takže téma alba je určitě džungle... džungle zvuků. A to vše smíchané přes vyřazený Studer ze Svobodné Evropy.

Džungle, říkáte… Přitom popis všeho dění kolem vás dvou je bezproblémově nekonfliktní, klidnej, bukolickej – pečeme buřty, chodíme do lesa, sem tam nahrajem něco zajímavého. Dostanou se do vaší hudby i věci a situace, který vás štvou, dělají vám starosti?

Nekonfliktní a bukolický? Ale my žijeme ve stejném světě jako ty nebo kdokoli jiný! Podle Petra Marka jsme feťáci pohody, to je asi fakt,

a práce na tomhle albu byla přesně taková. Jinak jsme celkem normální a věci nás štvou, mrzí a trápí, ale od těch utíkáme k hudbě. Nepotřebujeme se v tom rýpat... nejsme lumíci!

Remixovali jste skladbu na desku slovenského rapera Peťa Tázoka, na desce písniček Suchého a Šlitra máte svůj Tingl Tanglik. Chystáte další spolupráce?

Máme pracovat na hudbě ke dvěma novým dokumentům, ke dvěma počítačovým hrám, k několika divadlům. A k desce Hu bude turné od Bulharska po Švýcarsko, takže se asi nudit nebudeme. V průběhu podzimu a zimy bychom rádi nahráli jedno album na diktafon.

Co je na tom obyčejným kusu elektroniky pro vás DVA tak zajímavýho?

Na podzim nebudeme mít čas něco nahrávat doma, budeme pořád někde cestovat.

Takže jediná možnost je vzít s sebou diktafon.

027

Pamatujete na rudocha Hellboye, jak se ve Zlaté armádě dojímal ve svém kutlochu?

Za zvuků písně Beautiful Freak se probíral svými poklady a minulostí, jemné kytarové tóny scéně dodaly až velejemného citu. Autor songu moc dobře věděl, co píše.

V případě Marka Olivera Everetta a.k.a. E sice nemůžeme mluvit o monstru z předpeklí, které v našem světě náhodou zůstalo, ale to neznamená, že nemá nadpřirozené schopnosti. Protože bez pomoci démonů by těžko zvládal tak ďábelské tempo. Jeho skupina Eels právě vydává zbrusu nové album Tomorrow Morning, třetí během půldruhého roku...

TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO Rocky Schenck

028

FULL MOON 04

FULL MOON 04

029

Americká písničkářská scéna je plná nádherných bláznů, kteří svoje nahrávky považují za terapii. Vypsat se z podoby, zachytit v písních momentální zážitky a imprese, svázat do nich démony. Někteří dojdou pozornosti po letech, mnozí nikdy. Daniel Johnston, Mark Linkous, Kurt Wagner, Vic Chesnutt, Warren Zevon, Townes van Zandt. Co jméno, to pojem. Alba jako deníkové zápisy s neuvěřitelnou kadencí, takový Daniel Johnston dokázal ve svém nejplodnějším období vydávat hned několik kazet ročně (mluvíme o polovině osmdesátých let). Tihle freakové toho mají na srdci tolik, že ani nestíhají nahrávat. Všechno je osudové, všechno je zásadní a navíc holky si podobných pábitelů často nevšímají, takže je vždycky o čem psát.

Někteří z nich už to mají za sebou, jejich démoni byli příliš silní – naposledy Vic Chesnutt nebo Mark Linkous alias Sparklehorse.

Dlouhá temná zima na přelomu roku si na této scéně vybrala opravdu vysokou daň...

A MAN CALLED E Mark Oliver Everett to od začátku neměl jednoduché. Narodit se v rodině významného vědce a kvantového fyzika Dr. Hugha Everetta III bez talentu a zájmu o fyziku, matematiku a jiné exaktní vědy je mírně řečeno smůla. Až se bude natáčet TV show z prostředí vědecké rodiny, ve kterém vyrůstá budoucí písničkář, mohli by se tvůrci poohlédnout po osudech pana E, jak si Mark Oliver začal záhy říkat.

První pokusy o nahrávání starší sestry, první útržky skladeb, začátky s bicí soupravou, fascinace Neilem Youngem – to vše za zdviženého obočí a často pohrdavých úšklebků „jednoho z nejdůležitějších fyziků 20. století“, jak se o otci Marka Olivera vyjádřil Scientific American Magazine. Co to ten náš Junior dělá? Dokonalá průprava pro budoucího písničkáře, který si s významem slova „osobní“ vůbec nedělá hlavu a do svých písní zaplétá jen to, co se mu děje. Nádherné melodie a jásavé rytmy skladeb obsahují mnohdy ty nejhorší noční můry a nejniternější zážitky.

E krátce po dovršení plnoletosti vyrazil z rodné Virginie do Los Angeles. První nahrávací smlouva na sebe nenechala dlouho čekat, kontrakt s Polydorem zněl na dvě alba a hned první A Man Called E nominovalo talentovaného autora do role předskokana 030

Tori Amos na jejím prvním velkém americkém turné. Lákavé spojení s podobně upřímnou a rozervanou duší. Druhé album Broken Toy Shop zaznamenalo ještě větší ohlas a E zjistil, že jeho písně už skupinu potřebují.

Tak přišli na svět Eels, neustále se měnící sdružení. Eels nemají nic společného s Otou Pavlem a jeho oblíbenými vodními živočichy, v podstatě jde o náhodný shluk písmen vycházející z Markovy přezdívky. Eels byli mimochodem první hudební skupinou, která podepsala kontrakt s čerstvou a pružnou firmou Dreamworks Records, hudební odnoží filmového giganta (Spielberg, Geffen a Katzenberg).

A hned první album Beautiful Freak je nádhernou kolekcí melancholických skladeb.

Not Ready Yet, My Beloved Monster nebo You Lucky Day in Hell se stali okamžitými hity a objevili se v několika filmových hitech (Shreck nebo The Scream). Zmíněná titulní píseň, u které se Hellboy tak dojímal, byla napsaná pro tehdejší E-ovu přítelkyni. Sám to komentuje ve své vzpomínkové knize: „Kdybych jí neříkal freaku, tak by to děvče bylo možná pořád moje...“ JÁ, JÁ, JÁ Právě kniha Things the Grandchildren Should Know, která vyšla v roce 2008, je skvělým zdrojem informací o panu E, jeho písních, albech a dosavadním životě. Ani v knize se Mark Everett nežinýruje a předkládá neupravenou skutečnost, navíc poutavě, s velkou sebeironií a upřímností. Kniha vyšla také jako audiobook, doprovázený hudbou Eels a vyprávěný samotným autorem.

E vzpomíná na období alba Electric Shock Blues, temného počinu z roku 1998 věnovaného smrti, sebevraždám, rakovině a nemocem vůbec. Tehdy hospitalizovali matku s pokročilou rakovinou plic, několik jeho přátel umřelo. A to v devatenácti letech našel mrtvého otce a sestra se později pokusila o sebevraždu. O tom všem je Electro Shock Blues. Žádná sranda.

Následující Daisies of the Galaxy bylo hotové za dalších šest měsíců, ale vyšlo až v roce 2000. Opět se u něj moc nepobavíme, i když jde o skvělou kolekci. Tentokrát méně přímočarou, do kouzelných melodií jsou zamotány nebezpečné pasti. Legendární producent

Larry Waronker album přirovnal k nádherné procházce parkem, kde vás uštkne zmije.

Krátce potom se Eels poprvé vydali na turné se smyčcovým orchestrem, který dokázal dát písním Marka Everetta nečekané rozměry, podobné turné Eels absolvovali ještě v roce 2007. Zajímavá je prvotní idea: nápad prý dostal tehdejší bubeník kapely Butch poté, co snědl před spaním velkou pizzu. Údajně se mu pak zdálo o orchestru hrajícím E-ovi písničky.

MEET THE EELS Eels vydávají alba v určitých cyklech. Jsou momenty, kdy E cítí tvůrčí přetlak a během pár měsíců vyprodukuje v rychlém sledu několik alb. Tři alba, o kterých byla řeč, vznikla během dvou let a období od roku 2001 bylo podobně plodné. Skvělý počin Souljacker, další z vrcholů Markova díla, tuto éru uvedl.

Hitová kolekce důrazných skladeb je věnovaná historkám jiných, jedním z inspiračních zdrojů jsou příběhy o stejnojmenném kalifornském sériovém vrahovi a zaujme propracovaným zvukem.

E našel skvělého kumpána v Johnu Parishovi, kytary jsou ostřejší a výraznou roli hrají klávesy. Parish dostal obrovský prostor, album produkoval, hraje na něm a dokonce napsal sedm skladeb. Právě se Souljacker přišel dobrý zvyk přidané hodnoty a k albu vyšla hned dvě bonusová EP, jedno pro Evropu a jedno pro Spojené státy.

V následujícím období se Mark věnuje odvážnému dvojalbu Blinking Lights and Other Revelations. Kolekce třiatřiceti písní s rozmáchlými aranžemi a spoustou hostí (namátkou Tom Waits, John Sebastian nebo Peter Buck) ho vyčerpává natolik, že ohlašuje pauzu. Nemluvíme o normálním člověku, takže během „přestávky“ natočí za deset dní živě ve studiu album Shootenanny! (2003).

Dřevní zvuk oholený na kost je ještě přísnější než na minulém albu. Blinking Lights nakonec vychází až v roce 2005 a má obrovský úspěch, který umocňuje turné s orchestrem a živé album Eels with Strings. Což je kouzelné, ale samotné double album trpí stejnou nemocí jako všechny podobné desky: o pár písní méně a možná bychom mluvili o historickém milníku.

Během následujících let, kdy to vypadalo na pauzu, hyperaktivní E napsal vzpomínkoFULL MOON 04

vou knihu, podílel se na dokumentu věnovaném svému otci a dal dohromady obrovské množství b-stran, nevydaných věcí a rarit Useless Trinkets. Není divu, že následovaly problémy v manželství. Eels sice koncertovali daleko střídměji než v minulých letech, ale vzhledem k dalším činnostem se pan E rodině moc nevěnoval. Jak by také mohl, neustálá vášeň a touha zaznamenávat další a další příběhy a zážitky ho nutí do práce.

Zastavit se nelze, show must go on, přátelé a spoluhráči přicházejí a odcházejí, málokdo mu stačí. Rodinný krb není jeho osudem, stejně jako trubadúři musí kočovat příběhy.

A to hlavní tvůrčí exploze teprve přichází.

LOOKING UP Možná nejdivnější postava jednoho z nejlepších televizních seriálů všech dob jistě utkvěla v paměti všem. Harold Smith byl i v Twin Peaks za freaka a to už je co říci. Křehký a zároveň divoký solitér žil z duší ostatních, kteří mu svěřovali svoje příběhy a touhy. Album Hombre Lobo vydané loni v létě působí, jako by bylo o podobně osamělých duších. Intenzivní výbušná kolekce věnovaná animálním instinktům a touze vyšla v nádherném obalu FULL MOON 04

(pocta legendárním doutníkům Cohiba). Ostré skladby Prizefighter, Fresh Blood nebo titulní Hombre Lobo vyvažují křehce smutné kousky That Look You Give That Guy nebo závěrečná coda Ordinary Man. Nejintimnější ze všech zpovědí pana E. Není obyčejný muž, ví to o sobě a nemůže s tím nic dělat. Fanoušci ho milují, jeho blízcí toho mají dost. Smutná a rozervaná kolekce End Times je právě o tomhle. Rozvod je součást života, jistě, ale vysvětlujte to někomu, kdo neví, kde udělal chybu, jak se měl zachovat a najednou je sám. Kudy dál, město je pusté a osamělý hobo neví, co se svým životem. Kritiky se předhánějí ve chvalozpěvech, ale duše je obnažená a sama. Tvrdý direkt, zásadní výpověď a terapie přesně podle solitérské kúry. Když nevíš co s tím, zapiš všechno do veršů.

Avizovaná trilogie má svoje vyvrcholení, Tomorrow Morning vychází ve stejný den jako toto číslo Full Moonu. Podle prvních singlů to vypadá, že se E dostává do lepších časů.

Jak singl Looking Up, tak i Spectacular Girl jsou pozitivní a hitové (u Eels to jde ruku

v ruce málokdy). Krize je zažehnána, tedy snad, a navíc dostal E chuť do koncertování.

Velké turné je v plánu na podzim, Českou republiku sice mine, ale do Berlína (10. září) je to blízko. Trubadúr opět předstoupí před lid a plné sály budou poslouchat nebývale osobní a drásavé příběhy chlapíka, který asi není úplně normální, ale umí o tom napsat neuvěřitelné písně. Nebo je naopak jeden z těch normálních, kteří obyčejným smrtelníkům připadají tak neskuteční, že je odsoudíme do role bláznů?

Podstatné je, že bez E a jemu podobných by byl svět o hodně chudší. My ty písně můžeme jen poslouchat, oni si je musí prožít.

031

032

FULL MOON 04

Je trošku divný, že frontman jedné z větších rockových kapel současnosti se chová, a do jisté míry vypadá, jako dětská hvězda a po osmi letech v showbizu se u každého interview tváří, jak by bylo jeho první. „Mnohem víc spoléhám na svojí krásu, než moudro,“ přiznal Guardianu. Upřímnej, ustrašenej ptáček chudáček, otec dvou dětí s hlubokýma černýma očima. Brandon Flowers není bavič jinde než na pódiu.

TEXT MICHAL NANORU FOTO Lucy Hamblin

Tam ale zas doslova. Nejdřív vzal anglický kytarovky, protože nic jinýho neznal, vykuchal z nich ideologii a nechal si kostru. Sám je mormon, ale to sem netahejme. Taky je z Vegas, hlavního města zdání. Zajímala ho jenom chytlavá písnička, tak jako zajímá většinu fanoušků. Až potom jsou romantický historky, přifouknuté životopisci a rockerskou latinou. (A rozhovory.) I člověk, který k hudbě přistupuje jen jako k prostým zvuků, má právo na život.

A teď je Brandonova kapela The Killers líná a on se na vrcholu tvůrčích sil bojí polevit.

Zrovna objevil Toma Pettyho a Toma Waitse a Bruce Springsteena a country, tak imituje Američany. Kdyby jeho starší brácha poslouchal je, tak jak starší bráchové v Americe mají, asi bych tu neseděl, protože téhle hudbě my v Evropě vůbec nerozumíme. Možná snad Michael Kocáb, ten rozumí všemu.

Brandon se vrací do Vegas. První sólová deska se jmenuje podle části města, kde strávil většinu života. Flamingo. (Zvláštní je, že se podle ní jmenovala už poslední deska Killers a ta taky nestála za nic.) Ale když se ho zeptáte na Vegas, tváří se jako… doma. Zazáří mu očička. Tam, dál od Stripu, se cítí nejlíp.

Jako obyčejný Američan.

Kluk z trailer parku, jehož otec vyměnil láhev za mormonskou bibli, se vrací, odkud přišel.

Jednou jsem ve Vegas přestupoval a pamatuju si, že i na letišti byly výherní automaty.

Je Las Vegas jako v CSI Las Vegas?

Ne. FULL MOON 04

Neřest? Ty barvy?

Ne. Zločin tam samozřejmě je… Ale jinak je to velice normální město. Jakmile se dostaneš trochu dál od Stripu, kde jsou všechna ta kasina a centrum města, je to město jako každé jiné.

A co se týče hudební scény?

Scéna tam je, i když ne nějak úžasná. V hotelu a kasinu Mandalay Bay je klub House of Blues, kam jezdí hodně kapel. V kasinu Hard Rock je klub Joint, tam jsem viděl Oasis a Depeche Mode. Ve Vegas je i pár lokálních kapel.

Jaké tam byly začátky pro The Killers?

Bylo to jednoduchý, protože jsme hráli styl, na který nebyli zvyklí. Byli jsme jiný a lidem se to nelíbilo. Ale to bylo skvělý, protože se o nás hned mluvilo.

Házeli po vás věci?

Už po mě hodili flaškou, to jo, jednou nebo dvakrát.

Zlepšilo se to o tý doby?

Už jsou na nás přívětivější. Přijali to, že z Vegas kromě nás prorazila jen jediná kapela, Slaughter, hairmetalisti z 80. let.

Vlastně jsem chodil na stejnou střední školu jako Mark Slaughter, ale mnohem později. Respektují, že jsme něco dokázali, ale pořád cítím hodně žárlivosti a animozity, na druhou stranu máme ve Vegas celkem dost fanoušků, odehráli jsme tam i dobré koncerty.

Často mluvíš o tom, že rockové legendy by neměly být nepřístupné. Nebo aspoň my bychom si je neměli tak zbožšťovat.

Rocková mytologie je skvělá věc. Lidi, ke kterým jsem vzhlížel, které jsme si věšel na zeď, do mého života něco přinesli. Když vydali nové album, bylo to vzrušující. Nebo se jen dívat na fotku, zjistit, co dělají... Byl jsem velký fanoušek Davida Bowieho, Morrisseyho, The Cure, New Order, The Cars… Pak přišel Tom Petty a Bruce Springsteen, John Lennon, Beatles. Strašně rád jsem poslouchal jejich příběhy, můj život to obohatilo. Problém je v tom, že novináři a kritici, kteří jsou taky fanoušky, nevidí možnost, že by mladé kapely mohly dosáhnout takové úrovně jako legendy.

Protože druzí Beatles už prostě nebudou.

Ne, že by nikdo třeba nebyl tak dobrý, ale situace už je prostě jiná.

Ok, Beatles, ano. Přiznejme si, nikdo už nikdy nebude vypadat tak dobře a tak dobře zpívat jako Elvis a Beatles, jsou prostě nejlepší.

To jsou dvě konstanty. Ale všeho ostatního lze podle mě dosáhnout. Nikdo nebude jako Beatles, rozumím tomu, co za sebou zanechali. Ale nevím, proč bychom se měli držet vzadu.

A co se týče mýtů o sexu, drogách a r’n’r?

Některé z nich novináři nafoukli za hranici uvěřitelnosti. A teď nás s tou bublinou poměřují.

Tvoje víra zakazuje velkou část toho, co ty příběhy dělá zajímavými – drogy, včetně 033

alkoholu, sex a jakýkoli exces. Neměl bys mít tetování ani piercing…

Přitažlivost mýtů je v tom, že dělají něco, co nedělají tvoji rodiče. Jdou jinou cestou a vyjadřují svobodu, po které toužíš. Ale spousta těch příběhů vypráví o bolesti jako takové, o smrti... Já šel jinou cestou.

Jak myslíš, že tohle vnímají tvoji fanoušci?

Nevím, nikdy mě to nenapadlo.

Tvoje fanoušky zajímá, co si myslíš o drogách. A novináři staví hudebníky do pozice, kdy se mají vyjadřovat k věcem, kterým vlastně nerozumí, od politiky po sociologii, práva zvířat a vaření.

Kdybychom jim chtěli něco takového říkat, fanoušci by určitě poslouchali, ale já se necítím dost vzdělaný, abych na to měl jasný názor a chtěl ho ventilovat. Takže je dost divný, když se mě na to lidi ptají.

Tahle upřímnost se mi líbí. Taky přece nepůjdeš za chirurgem a nebudeš se ho ptát na hudbu.

To vychází z folku. Lidi jako Bob Dylan měli co říct.

Když jsi začal skládat, chtěl ses takhle vyjádřit?

Zajímala mě jen hudba, šlo mi vyloženě o to, napsat chytlavou písničku.

Změnilo se to?

Jak stárnu, uvědomuju si, že možná mám nějaké zkušenosti. A ty se mi pomalu dostávají do těch písní.

Proto jsi přeskočil Tool a Nirvanu?

Ti byli hodně populární, když jsem vyrůstal, ale já se neidentifikoval s tou naštvaností. Já měl velice dobrou výchovu, nic mě neštvalo, tenkrát to na mě bylo moc agresivní. Když to začalo, bylo mi dvanáct – doufám, že až mým synům bude dvanáct, nebudou mít v sobě tenhle vztek.

Kdy jsi se tedy rozhodl, že nebudeš golfista, ale hudebník?

To vím přesně. Zrovna jsem se dostával k hudbě přes lidi, se kterýma jsem pracoval na golfovém hřišti. Byl jsem ve středoškolském golfovém týmu a měl jsem malý auto, který mi dali rodiče. Jel jsem domů převléct se do týmové košile, hole jsme měl vzadu v autě. Měl jsem pak jet na trénink, protože 034

jsme hráli turnaj. Nechal jsem auto běžet a vyběhl po schodech, sundal košili, nandal si jinou, šel jsme dolů a auto bylo pryč. Tak rychle ho někdo ukradl. Nešel jsem na záchod, nedal si kolu, nic. Převlíkl jsem si košili a vyběhl ven. A auto bylo pryč. Ukradli mi hole, knihy, všechno. Pár dní nato auto našli, ale já už se ke golfu nikdy nevrátil, už nikdy jsem si nový hole nepořídil. Držel jsem se hudby.

Toho zloděje by měli uvést do Rock’n’roll Hall of Fame.

No jo, ale nikdy ho nenašli.

Je pravda, že jsi obsluhoval Morrisseyho, když byl ve Vegas a tys ještě pracoval v hotelu?

Uklízel jsem po něm stůl.

Potkali jste se potom, ne?

Ano, ale tohle jsme nevytahoval. Bál jsem se.

Zvláštní.

Bylo to zvláštní. Vlastně jsme se pořádně nesetkali. Předskakovali jsme mu v Chicagu a L.A. Já se prostě k smrti bál, vůbec jsem si to neužil, jenom jsem se bál.

Fakt?

Jo. Pořád? Ó, ano. Teď už ne, tehdy jsme měli první album. Dneska už bych se ho snažil rozmluvit.

A co s Lou Reedem?

Podobný. Ale ten po pár dnech roztál.

Po pár dnech? Byli jste spolu ve studiu a jemu to trvalo pár dní?

Možná po jednom dni. Druhý den byl už... milý.

Když jsem poslouchal Flamingo, napadlo mě – co pro tebe znamená být Američanem?

Mám pocit, že musím lidem něco dokazovat, protože ve světě mají o Američanech špatný obrázek. To jsem nevěděl, dokud jsem Ameriku neopustil a nenavštívil jiná místa. Některé představy, které o nás mají, jsou naprosto mylné. Je to stejné jako s každým stereotypem – může být zavádějící.

Přimělo mě to podívat se, odkud to vlastně jsem. Svým způsobem mi to dodalo pocit

hrdosti, uvědomil jsem si, že se nestydím.

Mám Ameriku rád, chci tady žít. Ta země má skvělé kořeny a základy, ke kterým se hlásím. Myslím, že je tu prostor pro to, abychom se odrazili a vrátili na scénu. Doufám.

Souvisí to nějak s výměnou názorů kolem American Idiot? Líbilo se mi, co jsi řekl o Green Day, že American Idiot je laciný kalkul.

Byla to součást. Teď je z American Idiot dokonce muzikál na Broadwayi. Zašli až moc daleko.

Vtipný na tom je, že Killers začínali jako Británií ovlivněná kapela v srdci Středozápadu. Flamingo by byl normálně návrat ke kořenům, ale tvoje kořeny jsou Morrissey...

Máš pravdu, prožívám teď krizi identity. Můj otec je hodně americký, hodně... takový, jako bys čekal. Já měl britské hudební vlivy, ale jak jsem stárnul, objevovaly se americké kapely a začaly pro mě být důležité. Bruce Springsteen, Tom Waits, Bob Dylan, Tom Petty. The Doors, The Cars. My taky máme svůj díl vítězů. Hodně dobrý muziky.

Prý sis myslel, že umřeš v Glastonbury. (smích) No, mám problém s létáním, chodil jsem s tím k psychiatrovi. Měli jsme letět na moje narozeniny, 21. června. Když jsem byl malý, hrál jsme Ouija, což je deska s písmeny a ukazatelem, skrz kterou s tebou můžou mluvit duchové. Ať si o tom myslíš co chceš, s takovými věcmi si nezahrávám. A my se ptali, kdy umřeme. A teď nevím, jestli to byli moji kámoši, co si ze mě utahovali – máte ruce nad deskou a ta věc se má hýbat a odpovídat ti na otázky. A mi to ukázalo 621, moje narozeniny. V době Glasto můj strach z létání vrcholil, do toho to datum...

Celý to bylo hrozné utrpení, já tam brečel jak malý kluk, bylo to strašné. Pořád nesnáším lítání.

Pořád? Jak ses dostal z Vegas do New Yorku?

Přiletěl jsem. Na turné se ale pokud možno držím autobusu. I když vím, že je to hloupé a nemá to racionální důvod. Je to pošetilé.

Je to prostě pošetilé.

FULL MOON 04

ww w . s c r ap es o u nd .org ww w . ma lo st r a nska-b e se da.cz ww w . ky eo . n et

Drag City Records

USA

sobota 30. 10. 2010 Malostranská beseda 20.00 předprodej: Malostranská Beseda, Ticketstream �

FULL MOON 04

035

036

FULL MOON 04

Auto se řítí nocí sto šedesátkou. Blázni, říkám si. Stačí jedna malá věc položená do cesty a jsme napadrť. Ale věříme... Do toho mi z přehrávače hraje první deska Kodet.

Z neproniknutelný temnoty vystupujou siluety stromů, sloupů, baráků a billboardů.

Stejnou věc vnímám ušima díky puštěný muzice. Z oparu se vynořujou zvuky běsnících uragánů, obrysy tajemnejch staveb a zvířat, podivný nálady nehybnosti před bouřkou. Jak to říkal nedávno Bugrr, kterej v týhle kapele hraje na kytaru? „Vytvořit něco jako přírodní úkaz. Jako když se lámou zemský kůry, ledy a vrstvy.

Dosáhnout základu zvuku, kdy země řve v náporech.“ Jasně, vypadá to, že čte moc fantasy, ty nepravděpodobný a pohádkový příběhy, zabalený v temně křiklavejch obálkách z měkkýho papíru. Těžko říct, ale jistý je, že Kodet zní přesně tak, jak si to Bugrr maluje. A že si Bugrr umí hudbu malovat, je jasný každýmu, kdo se s ním potkal po jakýmkoliv koncertu. Povlává u baru a s cigárem v ruce, nadšeně a neúnavně kecá o muzice. Je v tom úplnej přeborník, až se zdá, že kromě muziky vlastně v životě nic jinýho nemá. Což je případ většiny oblíbenejch hudebníků, který si pouštím na cestu noční dálnicí.

Text Hlinomaz FOTO ARCHIV KODET

„Název Kodet byl částečně fór, ale je fakt, že Jiřího Kodeta máme rádi,“ povídá Bugrr o týhle kapele, která má první desku, ale existuje už sedm let. Ke kapele se to jméno dobře hodí už proto, že namísto zpěváka slyšíte mistra Hrušínskýho a další borce stříbrnýho plátna a to díky dalšímu členovi kapely, kterýmu říkají Nezdenda. „Bylo mi líto nechat tohodle charismatickýho skřeta někde zalezlýho doma, tak jsme, ani nevím jak, udělali jeden Kodetí koncert s tím, že já budu hlučet na kytaru a on bude k tý hře pouštět nasamplovaný hlášky z filmů,“ povídá Bugrr. Nezdenda je v civilním životě archeolog.

Napsat, že jeho koumáctví v Kodet je taky archeologie, poněvadž použitý hlasy pocházej z málo známejch filmovejch vykopávek, mi přijde trochu laciný. Ale dost často takhle přemejšlím. Ty filmy jsou pěkně ujetý kousky, zlověstný třepotání můr z kriminalistickejFULL MOON 04

ch sborníků, člověku přímo na obličeji. „Tak proč se nepřiznáš,“ dotírá na mě z nahrávky Hrušínskýho hlas, nevím jestli je to netvornej úlisňák Kopfrkingl nebo postava z detektivky.

Nezdenda mi řekl, že věci, který do muziky vybírá, jsou vlastně odpadky, co „ztratily původní funkci“. A že by hudbou Kodet rád šířil neklid a nervozitu. Ideální hudba do auta.

Ještě dvě věci se mi na Kodet líběj. Od doby, kdy se náš kytarista na cestách za koncertama pořád muckal s trumpetistkou, jsem si myslel, že holky nemaj v rokenrolový kapele co dělat.

V Kodet je to rovnou půlka kapely, basistka Eva a Lada za bubnama. Funguje to zvláštním, ale skvělým způsobem. „Až jednou jsme byli na pivě a zeptal jsem se Evi, co děláš?, odpověděla Hovno, tak jsem se jí zeptal, jestli nechce hrát na basu v tom našem unsamble. Řekla, že jo.“ Evě i Ladě to na pódiu zatraceně sekne, to píšu, i když si asi řeknete, že jsem se-

xistickej čuňas. Rytmus divně zakopává, což vůbec nevadí, protože křehkost a nevypočitatelnost se k Bugrrovu běsnění a Nezdendovu strašení hodí. A je to daleko zajímavější než prostocviky, co předváděj honibrci v prodejnách hudebních nástrojů a různejch mačo „rockovejch“ partičkách.

A ještě jedno plus tu je: Jméno Kodet. Všimněte si, jak skvělý jména si dávaj dobrý folkaři: Kryl, Voňková, Třešňák, Merta. To je zvuk!

Ale rockeři? Kabát, Lucie, Wohnout, Tata bojs... Co to má bejt? Přitom je z čeho vybírat.

Zátopka už si vybrali, tuším, jedni Frantíci, stejně je pořád volnej Zbavitel, Čepek, Munzar, Cupák.

Jen Hlinomaz je ODTEĎKA obsazenej, to je jasný.

037

TEXT A FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

038

FULL MOON 04

Tahle kapela nedělá očekávané věci. Jako support nedávného pražského koncertu (13. července v Paláci Akropolis) si THE EX přivezli trojici domorodých muzikantů z Etiopie (hrají na masinqo, krar a kebero). V kapele nizozemských pankáčů se vystřídalo víc než patnáct členů a současný zpěvák Arnold de Boer vypadá, že když se kapela v roce 1979 formovala, byl ještě na houbách.

Na rozhovor s The Ex se čekala fronta, takže nám půjčili bubenici Katherinu a kytaristu Andyho (skotský pankáč v holandské kapele). A ukázalo se to jako vynikající kombinace... Arnold stejně neodolal a přišel. Možná proto, že jsme seděli u švédského stolu.

I druhý kytarista (který byl na časové ose první kytarista) Terrie se na chvíli stavil.

hrabe! A pořád posloucháme novou muziku.

Různou muziku, není to jen jeden žánr, přibíráme nové muzikanty…

Katherina: Nelimitujeme se.

Andy: Jsme otevření spolupráci s ostatními hudebníky. Když kapelu opustí jeden člen, tak začneme znova, to je taky způsob regenerace.

Hrajete přes tři dekády, pořád stejný entuziasmus a energie jako tenkrát? Co vás žene kupředu?

Andy: To je tajemství. (smích)

Vaše dnešní předkapela byla hodně zajímavá volba. Kde jste na etiopské Ililta Band přišli?

Andy: My je známe. Párkrát jsme v Etiopii byli, takže je známe osobně, z Addis. Viděli jsme je tam hrát a přišlo nám jako skvělý nápad, pozvat je na turné. Hráli v maličkým baru, v místnosti zhruba jako je tahle a hráli do pěti do rána. Jen akusticky. Lidi seděli kolem, pili… dali jim nějaký drobný… Jsou skvělí!

Katherina: Takže jenom teď, když jedou po Evropě, hrajou přes zesilovače.

Andy: Je to nová kapela, v tomhle složení ještě nehráli. Pořád se to vyvíjí.

My to nikomu neřeknem, slibujem…

Katherina: Je to strašně jednoduchý, snažíme se hledat nové způsoby. Když děláš muziku, snažíš se najít něco, co jsi ještě nezkoušela a díky tomu to je zajímavý a trvalý. Jako když prozkoumáváš nový terén.

A zkoumáte pořád, nebo si berete volno?

Katherina: Ježiš, jasně, že si bereme volno.

Děláme pauzy. Ale když už píšem, tak to necháme přijít. Improvizujeme a čekáme, jaké nápady přijdou, pak je kombinujeme a dál tvarujeme. Každá písnička je nový výtvor a velká výzva. To je to zajímavý.

Andy: Taky je to tím, jak stavíme setlisty, uděláme nový věci a přestaneme hrát ty starý. Když dokončíme set a hrajeme ho naživo, je to pro nás jako by to byla úplně nová kapela, hrajeme nový písničky. A pokaždý to funguje.

Takže starý písničky už pak nehrajete?

Andy: Jo, občas, ale většina je nová, jako bychom pokaždé začínali znovu. Svým způsobem je to těžší a taky trochu riskantní, ale má to větší grády. Taky to, že hrajeme maximálně padesát, šedesát koncertů ročně.

Jsou kapely, který jsou na turné tři, čtyři měsíce, to nikdy neděláme, držíme se při zemi, takhle nepřijde ani syndrom vyhoření, ani ponorková nemoc. (smích) Když jsi s kapelou na turné tři měsíce v kuse, tak ti z toho FULL MOON 04

Stále žijete v Amsterdamu? Mění se nějak zásadně tvář města?

Katherina: Jo, v Amsterdamu a okolí.

Andy: Já mám pocit, že tváře všech měst se za posledních dvacet let hrozně změnily. To je obecný jev, který je vidět v celé Evropě, trochu mě to zneklidňuje. Ale to je na dlouho.

Zněklidňuje?

Andy: Je to čím dál víc homogenní. Města začínají vypadat úplně stejně, i strukturně, a policie to všechno ovládá. Města ztrácejí svou osobnost. Třeba tady v Praze mě úplně vyděsila velikost reklamních ploch, ty nádherný domy jsou prostě pohřbený pod billboardy! Je to horší než v Americe!

Občas to funguje tak, že když něco renovují, je přes to reklama, která renovaci částečně sponzoruje…

Andy: Tak to je dobrá věc. Ale když jsme přijížděli na hlavní nádraží, bylo pokrytý reklamními plochami…

To asi nebude úplně ten případ… A co původní myšlenka The Ex? Mění se s dobou?

Andy: Původní myšlenka? (udiveně) Vlastně ani nevím, jaká byla.

Katherina: Původní myšlenka byla zkrátka dělat, co chceme dělat. Nelimitovat se. To je to hlavní. Setkáváme se se spoustou muziky, chceme být kreativní. Hudbu lidi zaškatulkují a od té doby to musí být tak a tak. V tu chvíli se všechno zasekne a to je špatně. My pořád něco měníme, naše hudba je v pohybu. A když se lidi ptají „to je punk?“ nebo „to je world music?“, tak říkáme, že je to čistá Ex-music. Hudba, která se pořád proměňuje.

První dvě desky se vyznačovaly krátkými skladbami, to se pak výrazně změnilo.

Andy: (smích) Jakože ty písničky jsou pořád delší a delší? Stárnem! Snažíme se hrát stejně, ale dýl nám to trvá. (smích) Katherina: My jsme ty písničky nahráli, pak si je poslechli a říkáme proboha, ty věci maj každá šest minut! Nepřemýšlíme o tom, jak dlouhý ty písničky jsou, ony se najednou zjeví v určité délce.

Andy: Ale myslím, že původní, ranní Ex se soustředili na punkové věci. Krátké, raz, dva, tři, čtyři. Teď už ani nepřemýšlíme o písničkách, spíš se snažíme o pravidelné rytmy, které tě dostanou do transu a to chvíli trvá, to nemůžeš zvládnout ve dvou minutách.

Muzika, kterou jsme poslouchali před třiceti lety, byla fakt hodně jinde než muzika, kterou posloucháme dneska. Ta je mnohem pravidelnější, věci se hodně opakují. Vem si africkou hudbu, kterou milujeme, některé písničky jsou skoro nekonečné.

Katherina: Deset, dvacet minut…

Andy: Vrstvíme. Mohli bychom si sednout a říct si, že napíšeme tříminutový písničky, 039

ale to bychom je strašně omezovali. Místo toho děláme hudbu a ona roste a je čím dál delší a delší a delší… (smích) Zmínili jste punk. Máte dokonce písničku, která se jmenuje Punk.

Andy: Tu neznám. (smích) Je fakt hodně stará. Z prvního alba.

Andy: No, já jsem vlastně nový člen. Přišel jsem teprve před dvaceti lety. (smích) Katherina: Kapela a všichni její členové vyšli z punkového hnutí.

Arnold (který se právě připojil): Zpěvák v té písničce říká zhruba to, co vždycky říká Kat, když vysvětluje, co pro ni znamená punk.

Katherina: Co? (smích) Arnold: Jo, to se tam zpívalo třiadvacet let zpátky…

Terrie: Jednatřicet… (smích) Katherina: Musíš se osvobodit od všech omezení a dělat, co máš ráda. A pokud se to liší od toho, co dělají ostatní, tak co. Samozřejmě že nemůžeš každýho odstrčit z cesty, je potřeba respektovat ostatní. Ale jinak si musíš jít za tím, co cítíš. Co ti dává něco do života.

Je o vás známo, že jste se nebáli a neustále pokoušeli hrát v někdejším východním bloku. Měli jste někdy problém dostat se sem? Nebo odsud?

Katherina: Jednou jsme se tu nedostali vůbec. Čekali jsme na hranicích čtrnáct hodin, kontrolovali nás a nějak se dozvěděli, že jsme politická kapela. Nekonečné hodiny, asi sháněli lidi z tajných služeb a nakonec nás odmítli vpustit do země. Ale jindy jsme měli kliku. Chtěli jsme jet do Maďarska a řekli si, že pojedeme jedině přes Československo a odehráli jsme pár ilegálních koncertů, to bylo opravdu pěkný a byla to zábava. Lidi byli lační po muzice.

Takže jste hráli v undergroundových klubech?

Katherina: Jo, taky na farmě, to bylo naprosto úžasný. Všichni přišli s báglama na zádech a pak tam přespávali, byla tam spousta jídla a matrace na zemi. Pódium bylo v nějaký stáji, všude sláma, pamatuju si, že tam byl pseudostojan na mikrofon, vyrobenej z nějakýho koštěte nebo co, žádný aparát, zpěvák zpíval přes zesilovač.

A byli jsme po koncertě celí zaprášení. Ale lidi to naprosto milovali, taky tam bylo do040

mácí pivo a víno, ani už nevím, kolik tam těch lidí bylo... stovka, dvě... Celkem slušná návštěvnost.

Andy: Co si pamatuju, tyhle akce dost organizovali lidi z Už jsme doma. Pořád existují?

Jo, teď nedávno vydali novou desku. Máte v seznamu lidí, se kterými jste spolupracovali, docela zajímavá jména. Třeba Steve Albini. Jaký je?

Andy: Chceš drby?

Jestli nějaký máte...

Andy: Je to strašně příjemnej chlapík.

Katherina: A dříč.

Andy: Ví, co chce a jde za tím.

Katherina: A je to umělec. Co se týče nahrávání, je mistr, zrovna jsme v jeho studiu nahráli nový cédéčko. A studio je taky super, i všichni lidi, co u něj v Chicagu pracujou, jsou strašně přátelský. Dá se tam bydlet, spát, je tam kuchyňka, což je pro kapelu výborný, protože se můžeš soustředit jen na muziku.

Takže jste za sebou zavřeli dveře a nevycházeli ze studia?

Katherina: Jo, přesně tak. Je to naše třetí album, co jsme tam nahrávali, vždycky skončíme u Steva, je nejlepší. A vyplatí se to. Dokonce i jet do Chicaga.

Andy: Letěli jsme do Chicaga a Shellac nám udělali koncert. Nakonec to vyšlo tak, že to, co jsme dostali za ten koncert, pokrylo cenu letenek. Pak jsme hráli ještě na jednom festivalu v Oxfordu. Ve finále nám to ty dva koncerty zaplatily.

Steve vyšel ze stejný hudební tradice jako my. Takže přesně ví, co se snaží The Ex dělat. Některý zvukaři nám nerozumí a zkoušejí to uhladit, vypucovat. Nevědí.

A navíc je to super člověk. Hodně lidí si ho pamatuje z jeho začátků s Big Black, jako toho divokýho, šílenýho maníka. Ale on je hrozně rozumném a přímej, žádnej maniak.

Jako jo, když vyleze na pódium, je to maniak, ale to je něco jinýho.

Ale tak to je docela normální. Většina muzikantů je v zákulisí úplně jiná, než na pódiu...

Andy: Máš jednu hodinu, kdy ze sebe všechno vydáš a máš šanci být sám sebou. To neznamená, že takoví jsme i mimo pódium, že musíme lítat kolem a dělat „Uááááááááá!“ (pozn. - ale fakt děsivě uááááá) To by bylo hrozně vyčerpávající.

Arnold před čtvrt hodinou vypadal, že tam s sebou švihne, panenky mu kmitaly ze strany na stranu...

Katherina: Na pódiu bylo hrozný vedro.

Andy: On je ze severu Holandska, není zvyklý na teplo. (smích) Máte za sebou i turné vedle známých jmen, jací sparing partneři byli třeba Fugazi nebo Nomeansno?

Andy: Necítíš se s nimi, jako by si mysleli, že jsou něco víc. Jim přijdou na koncert dva tisíce lidí, nám dvě stovky, ale nikdo se k nám nechoval jako k „předkapele“...

Dovedete si představit, že budete jednou veteráni, jako Nomeansno, kteří si z toho dělají i srandu?

Andy: Jasně, máme soutěž. Každý týden si voláme „Ještě fungujete?“ „Jo.“ „Tak my taky.“ (smích) Ne, vážně. Já si myslím, že tohle jsou opravdoví muzikanti. Když si zachováš určitou míru nezávislosti, máš to ve svých rukou, to je teprve správnej punk.

Chráníš svojí vlastní lásku k hudbě. Tohle by si člověk měl nechat pro sebe a ne to odevzdat nějakejm lidem, co mu za to daj prachy. Proto podle mě fungujou tak dlouho.

Hráli jsme s jedním etiopským saxofonistou, je mu 74 let, hraje ty samý písničky posledních padesát let. My náš set zhruba každý dva roky předěláme, ale on je naprosto šťastný, když může hrát to svoje.

Katherina: A pokaždé jako by to hrál poprvé, je do toho ponořenej.

Vy tedy chápete kapelu jako strukturu, která se mění a vy ji prostě necháváte se měnit, žít si vlastním životem?

Andy: Mám dojem, že napůl tvoříme hudbu a napůl ta hudba námi prostě prochází.

To zní dost transcendentálně...

Andy: Ale já tomu opravdu věřím. Tohle se stává jen když hrajeme všichni pohromadě, polovina procesu je být otevřený a naslouchat. Pak hudba dostane šanci nadechnout se a sama se složí... Ježiš, já fakt zním jako hipík. (smích) Máme být punková kapela, sakra!

Chcete to tady utnout?

Katherina: Jo!

Titulek – THE EX JSOU HIPPIES! FULL MOON 04

swans-inz-2.indd 1

3.6.2010 12:33:54

DĚLÁME HUDBU. FULL MOON 04

www.studiobrussel.cz 041

042

FULL MOON 04

Za jeho poetickým jménem byste nejspíš nehledali dvoumetrového chlapa s kérama od hlavy k patě a bývalého zpěváka Agony Conscience, jedné z nejtvrdších tuzemských kapel. Pavel J. Hejátko je výraznou postavou současné poezie a zatímco jedni ho přirovnávají ke Gellnerovi a Krylovi, druzí mu nemohou přijít na jméno. Autor kritikou ceněných sbírek Hlenobytí, Tanec kostlivců, Pomníky z asfaltu a V prachu dvaceti let je zároveň jedním z nejpotetovanějších lidí u nás.

TEXT JAKUB MIKOLAJSKÝ FOTO ARCHIV P. HEJÁTKA

Jak to dneska vůbec vypadá s poezií u nás?

Předpokládám, že to má stále těžší, stejně jako ti, co ji píší...

S poezií je to těžké. Ovšem to bylo kdykoli předtím a bude i v budoucnu. Je to setinový vzorek v literatuře a rozhodně to není mainstreamové umění. Můj kamarád, též básník a zakladatel babyboxů v ČR Ludvík Hess, dokonce říká, že si váží víc dobrého fotografa než dobrého básníka.

S touto myšlenkou ani nemám sílu polemizovat. Je těžké udělat dobrou fotku, ale stejně tak těžké je napsat báseň, která osloví a bude znít v hlavě. Lidé, co píší poezii a nedělají to jen do šuplíku, tedy „básníci“, to měli těžké vždy. Na druhou stranu jsem zastáncem toho, že aby byl básník dobrý, musí emocionálně trpět. Až pak je to poezie a ne jen póza...

Byl jsi zpěvákem úspěšné grindcorové formace Agony Conscience. Jak vzpomínáš na tohle období?

Agony Conscience se rozpadli v roce 1997, tedy před třinácti lety. Nebudu lhát, když řeknu, že to bylo nejkrásnější období mého života. Vždyť jsme se díky hudbě dostali na pozoruhodná místa, byl to také první kontakt s publikem, bylo to mládí plné extrémních rošťáren a zábavy. Ovšemže se stalo i pár nepříjemností, ale ty člověk časem vytěsní a vzpomíná se sentimentem.

Jak to tenkrát s Agony Conscience vypadalo?

Pokud vím, zajímaly se o vás poměrně známé labely, třeba Relapse.

Máš pravdu, zájem o nás byl a to ponejvíce ze zahraničí. Třeba takový Nuclear Blast nebo zmíněný Relapse, což byly a jsou pojmy, nabízeli regulérní smlouvy a měli nás alespoň v distribuci. Kdyby jsi mi tenkrát řekl, že se alba prodá dvacet osm tisíc kusů, asi bych se ti vysmál. Ale stalo se a dodnes se první a jediné cédéčko prodává.

Takže jako posluchač jsi věrný grindcorovým vodám?

Pořád miluju grindcore, ale taky free jazz, vážnou hudbu, poslechnu si čistý industrial nebo ambient. Z konkrétních jmen třeba Einstürzende Neubauten, Glod, Hybryds, Yasnaia, Bob FULL MOON 04

Marley, Karel Kryl, Art Blakey, Pato Banton, Coil, Tool, Portishead...

K hudbě tetování patří a ty nejsi výjimka.

Kdy ses nechal poprvé tetovat?

Začalo to v roce 2000, kdy jsem psal článek Tetování po česku. Ten název byla parafráze na oblíbený pořad v ČT, Putování po Česku.

V rámci této fotoreportáže jsem navštívil asi deset tetovacích studií a v každém si nechal něco udělat. To vše na pravou ruku, kterou to tehdy začalo. Pochopitelně výsledek byl tristní a tak jsem si to později nechal u svého dvorního tatéra Alaina Kajana poupravit a pospojovat. Pravdou je, že jsem věděl o tetování jen velmi málo a podle toho jsem k němu přistupoval. Tetování jsem znal, nicméně z rodiny mu nikdo neholdoval a jediná černá ovce byl můj strýc Zdenek a jeho vojenské hříchy mládí...

tebe způsob vymezení se vůči ostatním?

Jistě, tetování obličeje je pro spoustu lidí jakýmsi „mýtem“, nicméně to není nic mimořádného.

Eurokřesťanská společnost to vnímá jako vymezení. Proč? Co když se to jen někomu líbí a co si o tom myslí ostatní, je absolutně zanedbatelné? Budu-li tvrdit, že tetování znamená vymezení se a že je pro mne podstatné, co si o tom myslí ostatní, budu žít pro ostatní a nikoli pro sebe. Má takový život ještě vůbec cenu zlámané grešle? Odpovím si sám: nemá. Je třeba vnímat věci v souvislostech.

Někde jsem četl, že jsi po Vladimíru Franzovi nejpotetovanější člověk u nás.

Popravdě lidí, kteří jsou v této zemi potetováni ve větším množství než menším, je mnohem více. Potetováno mám cca osmdesát pět procent těla a tento údaj se neustále mění. V budoucnu pravděpodobně přijde moment, kdy budu mít potetované celé tělo. Víc nad tím v současnosti nepřemýšlím.

Opravdu jsi nikdy za celou tu dobu ani na chvíli nezapochyboval?

Rozumím, kam směřuješ... Ano, musíš se smířit s tím, že budeš za života limitován předsudky společnosti, ve které žiješ. Na druhou stranu pokud jsi alespoň průměrně inteligentní člověk, je ti tenhle stav jasný dopředu a pokud se definitivně rozhodneš, není cesty zpět. Nemůžeš litovat něčeho, o čem jsi dopředu věděl. Respektive můžeš, ale pak jsi labilní člověk a měl bys znovu, třebaže po sté zvážit, zda-li tento čin má pro tebe hodnotu. Nesmíš zapomínat i na Senecův „vyšší princip mravní“, kdy je tu jasný střet a konfrontace touhy po něčem se společenskými komplexy.

Víš, jsem přesvědčen o tom, že lidé stále nedoceňují tento prvek – sociální odvahu...

Jaký je tvůj vztah k tetování? Má pro tebe nějaký hlubší význam nebo vnímáš jen jeho estetickou hodnotu?

Tetování beru jako osobní vyjádření sociálního postoje. Obecně více zaujímáme postoje, místo abychom stáli. Nedělám z něj přílišnou vědu, jen vnímám jeho užitnou hodnotu coby fragmentární umělecké vyjádření. Budeme-li se bavit o estetické hodnotě tetování, je to rozporuplná otázka. Estetické vnímání se během života mění, stejně jako u pochodujícího davu, olizujícího kapičky všednodennosti. Řekl bych, že jakákoliv forma bodyartu může mít pro jeho nositele tisícero důvodů. Počínaje odporem k systému a konče kultem „be in“...

Vnímáš ty sám za poslední dekádu nějakou proměnu společnosti ve vztahu k tetování?

Byť se názory majority liberalizují, stále je co dohánět ve smyslu „normálního“ života pro potetované. Mnoho lidí stále nemůže dělat to, co by eventuálně chtělo, protože kvůli vzhledu jim to není umožněno. Mnoho z nás to bere jako samozřejmost, „daň z potěchy“. Mně to přijde na úrovni mentální inkvizice. A vrcholným paradoxem je, že největší moralisté jsou ti nejprohnilejší z nejprohnilejších. Lidstvo vždy současně obdivovalo i nenávidělo biřice, stanovující mu normy. Nejen mým úkolem, ale úkolem každého rozumně uvažujícího člověka (tím spíše tvořícího umělce) je tyto normy pro příští pokolení

Vídat na ulici hojně potetované lidi je už běžné, ale tetování v obličeji obvyklé není a pro majoritní společnost je nepřijatelné. Je to pro

bořit, popírat a znesvěcovat.

043

044

FULL MOON 04

Rozhovor s Misery Index, s frontmanem Jasonem Nethertonem, jsem chtěl zrealizovat už nějakou dobu. Vždycky to ztroskotalo na nedostatku času a pracovním vytížení obou stran, takže otázky a odpovědi po pár měsících ztratily na aktuálnosti.

Událostí, které se točí okolo Misery Index, je tolik, že není těžké ztratit přehled.

Letošní ročník festivalu Obscene Extreme mi dal šanci vyzpovídat Jasona a najít odpovědi na otázky, které můžou nastat při poslechu novinky Heirs to Thievery.

TEXT Ivan FOTO MARC LEVIN/ARCHIV RELAPSE REC.

Jaké jsou tvoje pocity z festivalu, pár hodin před tím, než budete hrát? Letošní ročník je vůbec první pro Misery Index, je to tak?

Zatím je to super. Známe se s Čurbym (organizátor Obscene Extreme festivalu – pozn. aut.) dlouhou dobu a už léta se nás tu snažil dostat. Skvělá atmosféra, spousta dobrejch kapel a vynikajícího jídla. Nekonečná dávka punku, grindu a death metalu. Zkrátka dobrý.

Musím se zeptat na věc, která asi nebude příjemná, jelikož tuším, že si na ní odpovídal na různých akcích snad tisíckrát. Po letech vás opustil kytarista Sparky Voyles, kterej byl v kapele v podstatě od začátku.

Co se stalo?

No, nebyl jsem dotázán zas tak často, protože spousta lidí to neví a my jako kapela ještě nenapsali oficiální prohlášení. V posledním roce nebo možná dvou nebyl Sparky tak zapálenej jako dřív. Nevím, jestli to vzniklo opotřebováním, životním stylem kapely nebo tím, kam se Misery Index ubírali hudebně. Málokdo ví, že se potýkal se spoustou zdravotních problémů, který mohly přispět k odchodu. Měl častý záněty šlach a bolesti zad. V dubnu nám poslal e-mail, kterej nic moc nevysvětloval, a pro nás to byla naprosto neočekávaná situace.

Od tý doby hrajeme jako trio a všechno jde dobrým směrem.

Bez Sparkyho jste jeli jedno nebo dvě turné, jestli se nepletu.

Jeli jsme pětitýdenní turné s Dying Fetus ve Státech a to proběhlo nad očekávání. Není tam zase moc partů, který by nešly ošidit, takže jsme poztráceli pár sól, ale pořád to makalo. V blízký době budeme mít náhradu.

Znám ho? (oba smích) Asi jo. Bude to Darin Morris z Criminal Element (Jason usrkává z šálku pressa, kterej jeho výroku dává váhu). Má doma studio, ve kterým vždycky nahráváme dema a je to skvělej sóloFULL MOON 04

vej kytarista. Takže pokud přijedeme v listopadu, jak se plánuje, tak bude s námi.

Máte novou nahrávku (snažím se správně vyslovit Heirs to Thievery - Dědicové loupeže).

Jak se čte Heirs? Co to vlastně znamená?

(Jason divadelním přednesem reprodukuje název alba.) Název je kritikou toho, jak bylo a je nakládáno s původními obyvateli Ameriky americkou vládou a ostatními koloniálními mocnostmi. Ať chceš nebo ne, stále je v mainstreamových médiích nedostatek informací o tom, co se stalo a děje, včetně výukových programů, které naopak glorifikují generace, které vybudovaly společnost z ničeho. Realita je taková, že tento proces, který trval staletí, byl genocidou a odsunem původního obyvatelsta, zaštítěný zákony o majetku. Tímto stigmatem není zatížen jen americký kontinent, ale i Jižní Afrika, Kanada, a když se podíváš na Blízký východ, najdeš paralely i tam.

Je Heirs to Thievery koncepční album?

Ne, jenom titulní song Heirs to Thievery a Seventh Cavalry jsou specifičtější. Roku 1890 se v Severní Dakotě americká vláda pokusila vyhnat kmen Lakotů do vymezené rezervace.

Došlo k obklíčení tábora a masakru, který je dnes známý jako masakr u Wounded Knee, kde byla vyvražděna stovka indiánů a naházena do masového hrobu. Je to jeden z příběhů, který není tak často zminován v historické literatuře, jelikož neukazuje americkou vládu v lichotivém světle. Nebyl by to dobrý obrázek amerického patriotismu.

Nedávno jsi říkal, že po vydání Heirs to Thievery jsi dostal pár výhružnejch mailů?!

Ne zas tolik. Jenom pár, které se dostaly na můj blog www.demockery.org, kde se čtenáři můžou vyjádřit. Dostal jsem pár anonymních vzkazů ve stylu: „Jdi do hajzlu.“ Myslíš, že se jedná o bývalé fanoušky, pro které bylo Heirs to Thievery šlápnutím na jejich palce?

Těžko říct. Myslím, že většina death metalovejch kids jsou nepolitický a neposlouchají muziku kvůli kritickým komentářům okolního dění. Pro ně je to především muzika.

Připadá mi to jako rozčarování americkejch vojáků na koncertech ve Frankfurtu nad Mohanem, kde je americká vojenská základna a oni se chodí bavit na „jejich“ – americké kapely. Zažil jsem to několikrát.

Obal, na kterým jsou tanky, hudba stažená z internetu bez znalosti textů a pak trable, když kapela okomentuje politiku USA. Pamatuju si koncert Pulling Teeth, kde dva vojáci přišli před koncertem za kapelou a říkali: „Doufáme, že jim to tady dneska ukážete a pořádně to rozsekáte!“, pak po třetím songu naštvaně odešli. Mike, zpěvák Pulling Teeth, začal mluvit o náborových programech, které podávají službu v armádě jako kariéru, která zajistí vzdělání a dobrej plat. Zlomovej bod nastal, když Mike řekl, že tenhle „sen“ končí vědomím vraha, kterej pracoval pro systém nebo se vrátil domů bez nohou.

Vím, o čem mluvíš. Naštěstí styl, kterej hrajeme, se vrací zpátky do undergroundu a death metal zní těmhle klukům míň atraktivně než hardcore (smích), takže tyhle zkušenosti skoro nemáme.

Teď jsi mi nahrál. Misery Index jsou špatně zařaditelná kapela. Pro metalisty nejste regulérní metal kvůli textům a punkovýmu spádu a pro politicky orientovaný kids jste metalová kapela, jejíž lístky na koncerty jsou dražší než vstupný na crustový koncerty. Jak to cítíš z pozice kapely? Myslím výběr bookingovky a tak...

Snažíme se hrát, kde se dá. Je to jediný, co umíme pořádně, a dá se tomu říkat práce. Odhodlali jsme se žít tímhle stylem a každej den našeho života podle toho vypadá. Proto jezdíme velká metalová turné, ale i DIY koncerty.

Chceme hrát tak moc, jak je to možné, a neznemožnit si hraní na velkých metal akcích 045

ani ve squatech nebo malých mládežnických centrech.

Před tím jsi mluvil o svým blogu. Popiš, co se tam odehrává, a spoj to s tím, co děláš, když nejsi na turné. Vím, žes dřív prodával knížky.

Můj blog je dalším levelem k textům Misery Index. Dělám ho více než deset let pro lidi, kteří chtějí jít více do hloubky našich textů. Je to prostor pro diskuzi a šance dostat se k odkazům a médiím, která dokáží lépe rozkrýt problémy, o nichž zpíváme. Snažím se ho aktualizovat jednou za dva dny.

Když jsme doma, snažíme se vydělávat, kde to jde, muzika nás neuživí. Všichni děláme práce na poloviční úvazek, pracujeme v klubech, já jsem posledních pár let prodával knihy, ale po posledním turné už mi nedali práci, protože jsem byl pryč moc často. Teď přežívám a prodávám spoustu věcí na eBayi (smích).

Tak jako to bývá pokaždé, podle mě je Heirs to Thievery nejlepší deska, kterou Misery Index vydali. A to jsem o předchozí studiovce Traitors tvrdil taky. Heirs to Thievery zní jako přímá agrese s jednoduchou strukturou, narozdíl od death metalový Discordia... Přirozený vývoj. Já, Marc a Adam jsme za těch pár let srostli jako jeden organismus. Přinutili jsme Sparkyho napsat jeden song na novou desku (smích). Řekl bych, že Adam a Marc jsou opravdovej hnací motor. To, co jsi popsal, jsme se snažili docílit na posledních deskách, ale vždycky se to někde sesypalo. Nebo to nemá takovej drtící efekt. Na Heirs to Thievery jsme byli doposud nejlépe připraveni a odhodláni dát do nahrávání energii všech punk, grind a death metalovejch kapel, na kterejch jsme vyrůstali. Proto na desce najdeš od každýho žánru něco. Dalším aspektem je produkce. Poprvé v historii jsme šli do studia s demo nahrávkou všech songů. Nestalo se jako v minulosti, že bychom aranžovali až tam. Měli jsme jasnej koncept.

No, čekal jsem delší odpověď... A tak jsem zapomněl další otázku.

Ale to byla docela vyčerpávající odpověď nebo ne? (smích)

mat, co jsou zač (smích). Nebylo to ze dne na den, neprobudil jsem se a neřekl si „tohle je moje nový hobby“. Ke koupi prvního atlasu byla dlouhá cesta. Je to jako lov beze zbraní.

Hledání pokladu. Můžeš jít kamkoliv a hledat nový přírůstky. Dává to mejm vycházkám do přírody novej rozměr.

Když jsme u těch her. Znáš hru Shoď kámoše ze skály? (Pravidla: Vyber dva subjekty, které zná i dotazovaný, a nech ho vybrat jeden, který je mu bližší, shozením druhého ze skály.) Kapely Ruiner a Pulling Teeth hráli tuhle hru na turné. Všichni jsou z Baltimore a ty je znáš osobně. Je to hodně nevděčná hra. Kdybys měl Ruiner a Pulling Teeth vedle sebe na skále, koho bys shodil dolů?

Tak to je hustá hra (dlouho přemýšlí)... Já nevím... (smích). Na tohle nemůžu odpovědět.

Ale můžeš! Hele, Pulling Teeth moc nehrajou, Ruiner se stejně rozpadají. Ten časopis je v češtině – nikdy si to nepřečtou! (odpověď následuje hned) Tak asi Ruiner.

Výborně (smích)!

Ale je to jenom proto, že v Pulling Teeth znám všechny a v Ruiner jenom tři. Vídal jsem Pulling Teeth často ve zkušebně.

Posledních pár otázek! Kdyby sis mohl vybrat turné, na kterým by byli Misery Index, jaký další kapely by se účastnily?

Napalm Death a Tragedy – to jsou moje největší hudební inspirace!

Jaký knížky nebo média bys doporučil těm, kdo by chtěli proniknout hlouběji k textům Misery Index? Český publikum?

Ne ne, celkově.

Howard Zinn: A People‘s History of the United States. Dost populární kniha alternativní historie Spojených států. George Orwell: 1984, Upton Sinclair: The Jungle, Ursula Le Guin: The Dispossessed. Velkej záběr má vydavatelství AK Press.

Tvoje nejoblíbenější kafe?

Už to mám. Tohle musí být zodpovězeno.

Vím o tobě, že miluješ přírodu a jezdíš kempovat. Málokdo ale ví, že sleduješ ptáky.

Všechno začalo na zahradě domu, kde bydlím, když nejsem na turné. Shlukují se tam různé druhy ptáků a tak jsem se začal zají046

Nemám konkrétní značku. Ale miluju nezávislý kafetérie kdekoliv.

FULL MOON 04

FULL MOON 04

047

048

FULL MOON 04

ATARI TEENAGE RIOT LIVE 12. 9. 2010, ABATON, PRAHA. TEXT JAN JONÁŠ FOTO ARCHIV

„Když můžu střílet zajíce, můžu střílet i fašisty.“ Někdejší hit Manic Street Preachers If You Tolerate This Your Children Will Be Next je bezmála legendou, zejméne poté, co se vloni omylem objevil na webu British National Party jako doprovod k jednomu z politických pamfletů. Někdo u Sony tehdy asi nedostal prémie. Manics jsou umírnění levičáci, intelektuálové. Ani toho králíka by nedostali. To Atari Teenage Riot jsou taky levičáci, ale byli by to zřejmě oni, kdo by se za jednorázové zbrojní pasy na protinacistických demonstracích postavil doopravdy.

Comeback roku? To není z Activate, jediného nového zveřejněného tracku, jisté. Je to přesně deset let, co Atari Teenage Riot ukončili několikaletou existenci, rámovanou třemi velkými alby. Spolupráce členů sice zcela neustala (frontman Alexander Wilke-Steinhof pokračoval v podobně laděné sólové tvorbě coby Alec Empire), ale v roce 2001 umřel Carl Crack na předávkování heroinem, takže o znovuobnovení značky nemohla být řeč.

A když se tak po letech stalo, nepřidala se ani vokalistka Hanin Elias. Je na dovolené.

ATR si pro ránu na koncertech nikdy nešli daleko. Tyhle aktivity korunovala berlínská policie, když je po jednom z posledních koncertů, příznačně na Prvního máje, zabásla.

Jejich zuřivá kombinace elektroniky, hardcore (nálepka digital hardcore pak pojmenovala i Empireovo vydavatelství) a punku byl na svou dobu dost originální a v důsledku zůstal nepřekonán. Slabost pro thrashové kytary dala vzniknout asi nejúspěšnějšímu počinu, kolaboraci se Slayer pro soundtrack k filmu Spawn.

Když Alec Empire vystupoval před Nine Inch Nails, na celém turné výjimečně a pouze v Praze, nemohl si Trent Reznor náhodu vynachválit. ATR mu byli v 90. letech důležitou inspirací, i když jejich angažovaný elektro punk si přetvořil k obrazu svému, a Alec Empire, byť o pár let mladší, velkým hudebním vzorem.

Brzy zjistíme, proč.

FULL MOON 04

049

Galerie Středočeského kraje JEZUITSKá KOLEJ / KUTNá HORA WWW.GASK.CZ

ILUMINACE EMIL FILLA SBíRKA 1/2/3 KONTAKT 150x225_Full_Moon_0910-dsmacku-DATA_tisk.pdf 27.7.2010 18:33:37

050

FULL MOON 04

FULL MOON 04

051

01

02

03

04

05

06

052

FULL MOON 04

07

08

10

11

09

12

13

01 Sídlo GASK najdete v prostorách barokní Jezuitské koleje hned vedle katedrály sv. Barbory, jejíž typická stanová střecha tvoří jednu z hlavních dominant města. Jezuité kolej postavili jako nástroj šíření své pravé – tedy katolické – víry uprostřed do té doby protestantské Kutné Hory.

Po zrušení řádů na konci 18. století vystřídali bojovné jezuity vojáci. Armáda okupovala kolej více než dvě století. C. K. husary, československé jednotky, Wermacht, i lidovou armádu nakonec vytlačilo Umění.

02 Bývalé cely řádových bratří byly během náročné rekonstrukce proměněny galerijní sály. Více jak tři tisíce čtverečních metrů výstavní plochy dělají z GASK druhou největší galerií v Česku.

GASK Nový prostor nejen pro vizuální umění se 8. května letošního roku otevřel v Kutné Hoře. Pod zkratkou GASK se skrývá Galerie Středočeského kraje. Na rozdíl od jiných regionálních galerií má tento projekt ambice přesahující lokální prostředí. Do středověkého města proslaveného těžbou stříbra vnáší současný vítr. GASK nejsou jen výstavy, ale například také hudební festival Creepy Teepee, jehož druhý ročník se odehrál na nádvoří galerie letos v červenci.

03 Barokní epochu dosud evokuje zimní refektář, jídelna mnichů, s bohatou nástropní freskou výmalbou. Malby v štukových kartuších líčí výjevy z legendy sv. Barbory patronky horníků a Kutné Hory.

04, 05, 06 GASK zpravuje jednu z největších sbírek českého umění 20. století. K jejímu uložení slouží moderní depozitáře. Fotografický projekt Jiřího Thýna dokumentující obrazy o zavěšené na sítích uprostřed depozitáře se stal jedním z vizuálních symbolů GASK. Obrazy jsou na sítích srovnány podle abecedního pořadí jmen a prostorové ekonomie. Jiná kriteria než běžně uplatňovaná historiky umění (jako např. kvalita nebo chronologie) připravila náhodná setkání obrazů a jejich autorů, které se na žádné výstavě nikdy nepotkaly a nejspíše ani nikdy v budoucnu nepotkají. Pohled do „střev“ instituce. Umění instalované podle principu hry Tetris.

07, 08 Průřez uměleckou kolekcí GASK prezentuje výstava nazvaná Sbírka 1, 2, 3. Číslice v názvu odkazují k jednotlivým historickým epochám, v je-

FULL MOON 04

jichž kontextu sbírka od roku 1963 vnikala: liberálním sixties, šedé normalizaci a dvěma dekádám po roce 1989. Obrazy a sochy jsou za sebou řazeny nikoli v chronologickém sledu svého vzniku, ale podle data akvizice. Divákům předkládá nový příběh umění odkrývající společenské souvislosti, které významně ovlivnily nejen podobu sbírky, ale v mnoha případech i vlastní podobu uměleckých děl.

09, 10 Možnost symbiózy současného umění s barokním prostředím otestovala hned první výstava po otevření. KONTAKT je prestižní sbírka středoevropského konceptuálního umění, kterou vytvořila bankovní skupina Erste. Instalace, objekty, textové práce, videoart i dokumentace performancí v bývalých jezuitských celách dobře vyjímají.

11, 12 Kunsthistorickým bonbonkem byla výstava archivu malíře Emila Filly. Kovaný modernista, hlavní propagátor kubistické malby v Čechách a teoretik Emil Filla celý život shromažďoval reprodukce výtvarných děl napříč epochami a žánry. Více jak osm tisíc reprodukcí vystříhal a nalepil na kartony o jednotném rozměru A3. Vznikla tak unikátní vizuální databanka, která umožňuje nahlédnout do Fillovy umělecké kuchyně. Netradiční instalace výstavy se ujal Zbyněk Baladrán, současný umělec, který využívá medium archivu ve své tvorbě. Sama výstava se tak stala svého druhu uměleckým dílem.

13 Dvojice Davi Böhm a Jiří Franta namalovala přímo na zeď klášterní chodby časovou osu zachycující subjektivně vybrané milníky v dějinách umění a společnosti. Nezaměnitelný rukopis jejich kreseb vtahuje návštěvníky GASK do příběhu umění. Každému se pak nabízí možnost přidat podle svého výběru na osu další historickou událost, kterou považuje za zaznamenání hodnou.

053

A2 a Divadlo Archa uvádí STIMUL festival

Vstupenky/Tickets: 720 CZK Pokladna Divadla Archa/Archa Theatre Box Ofce (Na Poříčí 26, Praha 1) www.archatheatre.cz Ticketpro www.ticketpro.cz – 790 CZK Ticketportal www.ticketportal.cz – 790 CZK Partneři

Mediální partneři

DIVADLO ARCHA, PRAHA

www.stimul-festival.cz www.wilcoworld.net

28/9/2O10

ARCADE FIRE: THE SUBURBS. MERGE/MERCURY 2010. 16 SKLADEB. 64:07. TEXT JIŘÍ ZEMAN FOTO ARCHIV

Když jsem si pustil album The Suburbs, třetí desku v současnosti sedmičlenné montrealské smečky Arcade Fire, jejíž košatý a na zvuky bohatý hudební projev novináři občas označují slovem barokní pop, a která dodnes, ač dávno mohla zamířit „výš“, vydává alba na pořád stejném nezávislém labelu, jenom jsem se ujistil v tom, co mě napadlo při poslechu jejich debutu Funeral, a to, že Arcade Fire jsou popoví mesiáši. A já dobře vím, že tohle označení si dávno uzmuli jiní, třeba impresário poprockového cirkusu s názvem Live Aid Bob Geldof nebo bojovník za bezstarostnou budoucnost třetího světa Bono Vox, jinak prominentní fanoušek Arcade Fire, který svého času na turné U2 nevlezl na pódium, aniž by zazněla písnička Wake Up z Funeral, ale trik je v tom, že já to myslím úplně jinak. Oni Arcade Fire sice mají sociální cítění jako slonové, což dokázali, když bezprostředně po letošním zemětřesení podpořili obyvatele Haiti, odkud se kdysi odstěhovali rodiče jejich zpěvačky a hudebnice Régine Chassagne, a k dobru jim musíme přičíst i to, že pomáhají bez rozmáchlých gest, ovšem já mesiášství, o kterém mluvím, slyším přímo na deskách a nenechám si to vymluvit. Arcade Fire přišli, aby spasili pop. Protože na začátku třetího tisíciletí už nikdo nevěřil v sílu obyčejné poprockové písničky. Protože jsme věděli, že všechno už bylo a každá písnička je odvozená od jiné. A protože nás už nemohlo nic překvapit.

Jenže pak se objevili Arcade Fire, a i když na potkání vykládali, že jejich vzory jsou Bob Dylan a Bruce Springsteen, i když je058

jich písničky byly úplně normální hitovky, kterých by v normálním světě měla být plná rádia, zněli nově, čerstvě a... jinak, hodně jinak než všechno ostatní předtím a všichni ostatní okolo. A když jste se začali víc zajímat o kapelu, vůbec jste se nemohli divit, protože u Arcade Fire se nedá říct – snad s výjimkou bubeníka – kdo na co v kapele hraje, všichni si ve studiu i na koncertech prohazují nejrůznější nástroje, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a podobně nenuceně zní zpěv frontmana Wina Butlera (případně Réginin). A i když texty, které píše, nejsou ani náhodou frázovačky na první signální se slovní zásobou pětadvaceti slov a navíc nejsou zrovna veselé, když si je zpívate s ním, cítíte se skvěle. Najednou máme popovou kapelu, která dokáže zpívat o vážných i smutných věcech bez sentimentu, kapelu, kterou můžeme milovat, aniž bychom se podvědomě zastyděli, když se o tom doslechnou naši kamarádi, kapelu, které můžeme (a chceme) věřit, že se nikdy nezačne opakovat a nikdy nebude nudit, protože už nám to několikrát dokázala. Hallelujah!

Dneska už vám nemusím povídat o tom, jak očistné a povznášející bylo před šesti lety poslouchat pohřební album ze sousedství, a že se na tom do dneška nic nezměnilo, nebo o tom, jak blízko extázi je stav, v němž se nachází posluchač druhého alba Neon Bible na konci songu No Cars Go, protože všechno tohle jsou věci, o kterých dávno ví all the kids from every neighborhood. Vás bude ale spíš zajímat, jaká je jejich třetí deska The Suburbs, a já vám to rád prozradím,

protože jestli jste o Arcade Fire přece jen na chvilku zapochybovali, můžete být klidní. Jsou pořád na vrcholu, nezničitelní jako George Foreman (někdejší mistr světa v těžké váze – pozn. editorky), a znovu znějí tak, jak je znáte, a přitom jsou tak nepředvídatelní, aby vás během poslechu neopustilo vzrušení. Fascinuje mě, jak moc letní deska to je, protože tohle mě napadlo jako první, když jsem si The Suburbs pustil, přitom Funeral mi vždycky znělo podzimně, ať už jsem si ho pustil v jakoukoli roční dobu (vyšlo v půlce září) a Neon Bible bylo zase zimní album.

Možná jsou odpovědi ukryté v originálních a do detailu promyšlených aranžích, ke kterým členové Arcade Fire při nahrávání nikoho nepustí (s producenty zásadně nepracují), protože v nich je zakletá velká část kouzla kapely. Na Suburbs dostaly větší prostor kytary, navíc několik písniček jsou hodně svižné rokenroly, ale já stejně za každým tónem cítím na tváři sluneční paprsky, ačkoli věci, které Win Butler vidí, když se na předměstích rozhlédne kolem nebo nás konfrontuje se vzpomínkou z dětství, jsou často šedivé, zaprášené a bez lesku. A já jsem vám chtěl doporučit pár nejpovedenějších písniček, ale nakonec jsem jich tam našel třináct, takže napíšu, že Wasted Hours a Deep Blue, dvěma pomalejším songům za půlkou více než hodinového alba, by to spíš slušelo na b-straně nějakého singlu, ale jinak nemám k desce žádné výhrady.

V jejích drážkách je spása ukrytá i tentokrát.

FULL MOON 04

EDITOR’S CHOICE. ARCADE FIRE: FUNERAL, MERGE 2004. TEXT JAKUB PECH FOTO ARCHIV

Funeral je skvost, který nastavil radary mnoha uší směrem ke Kanadě. Sám jsem do té doby z tamních kapel registroval spíš prověřené Nomeansno, Skinny Puppy nebo Rush.

Ale Arcade Fire byli klíčem k hudební scéně se smyslem pro zvukovou i stylovou hravost a pro specifickou poetiku. Brzy se přes různá propojení, oslí můstky a internetový vyhledávač otevřel svět Islands, Wolf Parade, Final Fantasy, Julie Doiron a dalších úžasných Kanaďanů.

Sám jsem Arcade Fire zaznamenal v akčním animovaném klipu k třetímu singlu Neighborhood #3 (Power Out). Lapili mě nadvakrát. Energická, takřka taneční píseň s vizuálním doprovodem několika trpaslíků v kapucích, kteří řádí ve městě za pomoci vysokonapěťových rozvodů, sice nadchne, nicméně vytržena z kontextu je pouhou ozvěnou kouzla, jež má nahrávka jako celek. Fakt, že se pět z deseti skladeb vydalo coby singl, jistě pomohl montrealskému septetu k zasloužené popularitě; Funeral je ukázkovým příkladem alba, které se musí poslouchat se zatajeným dechem od A do Z. Jeho výstavba působí naprosto přirozeně, přestože je zřejmé, že písně byly podrobeny pečlivé produkci. Každé tlesknutí či zahvízdání čajové konvice tu má své místo, nakřáplé pianino a tklivé smyčcové aranžmá se pojí jako káva s mlékem. Když kapela v Crown of Love těsně před závěrem zrychlí, nezní to jako kompoziční úsilí, spíš jako by se všech sedm muzikantů až při nahrávání rozhodlo píseň nakopnout. Vše je tak logické a emocionálně čisté. Ústředním tématem Arcade Fire je soužití – nebýt toho, že během příprav desky zemřel téměř každému z kapely někdo z rodiny, a tak se ji rozhodli pojmenovat Pohřeb, zněl by její titul nejspíš Neighborhood podle obsaženého kvadriptychu. Následující kolekce Neon Bible byla pojmenovaná po brilantní kritice malého města od J. K. Toolea a novinka The Suburbs zas odkazuje k soužití na předměstích.

FULL MOON 04

Původně vystudovala Laurie Anderson sochařství a v oboru se i po absolutoriu na začátku 70. let dovzdělávala u minimalistů Sola LeWitta a Carla Andreho. Sama se živila jako učitelka umění, výtvarná kritička a knižní ilustrátorka. Při práci na svých performancích přijímala další role: literátka, zpěvačka, houslistka, vynálezkyně experimentálních hudebních nástrojů... Byla součástí kulturně čilého života na Dolním Manhattanu, kde se svobodně rozpíjely hranice žánrů i forem. „V té době mi přišlo, že každý, koho znám, dělá na opeře,“ komentuje tehdejší situaci se svým typicky jemným humorem. Vyjadřovací poloha mezi operou pro jednoho herce a recitálem jí byla vždy blízká a její možnosti rozvíjí i na sedmém albu Homeland.

LAURIE ANDERSON: HOMELAND, NONESUCH 2010, 12 SKLADEB, 66:00. TEXT JAKUB PECH FOTO ARCHIV koláž Bořivoj ŠŤáva

Že se z newyorské multimediální umělkyně stala světová hvězda pop music bylo souhrou několika náhod. Vystoupení Laurie Andersonové na přelomu sedmdesátých a osmde060

sátých let navštěvovala Karin Berg, lovkyně nových talentů z Warner Bros., a chtěla ji lapit do sítí nahrávacího průmyslu. Něco takového však Laurie vůbec nezajímalo. Na-

konec se v roce 1981 nechala zlákat možností nahrát singl pro malé vydavatelství One Ten Records. Producent Roma Baran ji přesvědčil tím, že klasické umělecké dílo je drahé FULL MOON 04

a elitářské, zatímco malou desku si může dovolit leckdo.

Na tu dobu střízlivý náklad jednoho tisíce nosičů s dosti experimentální písní O Superman a s b-stranou Walking the Dog se prodával velmi pomalu; jednoho dne však přišla z Anglie záhadná objednávka na osmdesát tisíc kusů. Prsty v tom měl starý lišák John Peel s věčně otevřenýma ušima, který ve svém rádiovém pořadu zas jednou objevil něco zásadního pro zbytek světa. V britské hitparádě skončila nakonec na druhém místě – těžko si představit obdobně vyhraněnou skladbu v mainstreamovém žebříčku dnes.

Aby mohla nečekanou objednávku ze zámoří uspokojit, ozvala se dříve odmítaným Warners, jestli by byli ochotni udělat dotisk.

A oni na to, že udělají výjimku, ovšem výměnou za podpis krví a to hned na osm alb.

První část „dluhu“ splatila hned další rok deskou Big Science. Nahrávka neměla ve své době na poli populární hudby obdoby.

Bylo na ní málo melodií, protože Laurie Anderson, v pravém slova smyslu storyteller, většinu času nezpívá, nýbrž vypráví. Tančit se na ní rovněž nedalo, protože se snažila o tzv. hudbu bez taktů; hostující muzikanty nechala nahrávat jejich party, aniž by věděli, kde by měla být těžká doba (tento postup je nejpatrnější v písni Sweaters).

Především však album vybočovalo zvukem.

Skladby jsou skoro nahé, jen letmo přehozené strohým aranžmá několika málo vrstev (to je ta minimalistická průprava). Kytaru zde nenajdete, vedle houslí jsou tu nástroje exotické, syntezátory a podomácku vyrobená elektronika. Slovo „smyčka“ neznamenalo dvojí klinutí na počítači, ale slepený magnetofonový pásek, natažený přes celou místnost na klikách u dveří. (Pro plné vychutnání Big Science doporučuji remasterovanou CD reedici z roku 2007 – původní digitalizovaná verze je totiž plochá.)

Samostatnou kapitolou je pak zkreslovaný hlas Laurie Anderson, především pak její mužské alter ego, zprvu anonymní autoritativní figura, z níž se postupem času (díky ztrátě autority, jak tvrdí zpěvačka) stal ironický glosátor pokřtěný Fenway Bergamot.

Oknířená umělkyně, připomínající tuláka Charlieho, na obalu nové desky Homeland, to je on.

Materiál na Big Science byl jen drobným výňatkem z jejího socio-poetického opusu FULL MOON 04

magnum nazvaného United States. Jednalo se o osmihodinové audiovizuální představení, jehož byla jediným aktérem. Dílo se čtyřmi kapitolami – Doprava, Politika, Peníze a Láska – se uvádělo rozdělené do dvou večerů. V roce 1984 pak vyšel box s pěti vinyly United States Live, zachycující více jak polovinu rozsáhlé performance.

Big Science a rozsáhlý projekt United States jsou v kontextu aktuálního alba Homeland nejrelevantnější, protože právě na ně v lecčems navazuje. Není tedy na místě pitvat celou kariéru Laurie Anderson, jen je pro pochopení jejího fenoménu třeba zmínit, že se k nabyté slávě postavila s pohledem kulturního antropologa. Navzdory tomu, že si její desky udržují vysokou úroveň a nikdy neměla nouzi o zajímavé spolupracovníky (Peter Gabriel, Adrian Belew, Brian Eno, Bobby McFerrin, Lou Reed) byla svědkem proměny masového publika a toho, jak s každou novou nahrávkou prodeje klesají. To je ovšem problém Warner Bros. – chtěli smlouvu, měli ji. Pro Andersonovou je natáčení alb jen dílčím uměleckým dobrodružstvím, protože stále dělá primárně performance.

Takový postup nedoporučuji Právě z jednoho živého programu vznikla deska Homeland, první po devět let staré Life on a String. S konstantně se proměňujícími skladbami jezdila po světě tři roky (v červnu 2007 se zastavila i v pražském Kongresovém centru). Převedení do „zvukové konzervy“ se však ukázalo být mnohem těžší než dřív. Anderson si totiž vymyslela, že propojí studiový materiál s živými nahrávkami z turné, kde měly jednotlivé písně často varianty v různých tempech i tóninách. V jednu chvíli prý bezradně seděla u počítače, v němž bylo přibližně sto tisíc zvukových dílků skládačky Homeland. „Takový postup nedoporučuji. Tohle doma sami nezkoušejte,“ vzkazuje se smíchem homerecordingové generaci. Naštěstí měla po ruce několik schopných producentů; s tříděním souborů jí pomohl zvukař Mario J. McNulty, který dělá s Davidem Bowiem, a (dnes již) manžel Lou Reed se ujal role arbitra s klíčovou schopností říci „dost“. Laurie tvrdí, že nebýt jeho rad, byla by ve studiu ještě dnes. Pro vyznavače její starší tvorby může být podstatné, že se tentokrát producentsky podílel i Roma Baran, jenž stojí za většinou tvorby z osmdesátých let.

Při prvním poslechu Homeland by se mohlo zdát, že dnešní zvukoví experimentátoři průkopnici dohnali a nejspíš i předběhli. To je ovšem poloviční pravda; mnohem podstatnější je, že si Laurie Anderson udržela osobitost, která spočívá ve střídmosti. Nezaplavuje posluchačovy uši sonickými orgiemi, přeplácaností či vyumělkovaností. Dává přednost rafinovaným trikům s charakterem nástrojů i hlasů. Hned v úvodní písni Transitory Life jsou housle a zpěvy pomocí dozvuku umístěné v prostoru, zatímco je narušuje předimenzovaný basový syntezátor, který jako by zněl uvnitř hlavy. Jindy není jasné, zda posloucháte (zkreslené) housle nebo jejich syntetickou simulaci.

Ačkoliv je na albu minimum bicích nástrojů i pomalejší kusy tepou jakýmsi vnitřním rytmem. „Začínala jsem od různých rytmických riffů. Většina písní na Homeland je vystavěna pomocí těchto lešení, která jsem posléze odstranila.“ Hudební stavby jí pak pomohlo omítnout několik hostí – John Zorn a jeho nervní saxofon, Kieran Hebden na klávesy a nezaměnitelný zpěvák/zpěvačka Antony Hegarty.

Stejnou měrou jako hudebnicí (a zvukovou inženýrkou) je i básnířkou a vypravěčkou.

Bez porozumění textům je zážitek z její tvorby poloviční – ostatně pražské vystoupení bylo otitulkováno. Podobně jako na United States se na novince mísí sdělení osobní a společenská. První skupinu výrazně zastupuje My Right Eye: „Když padají slzy z obou mých očí, z pravého oka padají, protože tě miluju. Z mého levého oka padají slzy, protože tě nemůžu vystát.“ Sociální témata zaznívají v jízlivé mantře Only an Expert (vydané jako singl) a ústy Fenwaye Bergamota i v Another Day in America. Anderson sice přijímá zvolení Baracka Obamy do čela své domoviny jako pozitivní posun, nicméně naznačuje, že to samo o sobě společnost nevyléčí.

Homeland je velmi plastické album v technickém i výrazovém smyslu slova – posluchač může mezi všemi hříčkami nacházet roztodivné věci a odstíny nálad, je zároveň groteskní i poctivě smutné. Jako Fenway Bergamot, oknířený umělec, připomínající tuláka Charlieho, na obalu Homeland.

To je on. To je ona.

061

062

FULL MOON 04

How To Destroy Angels: s/t ep. Null 2010. 6 SKLADEB, 28:47.

Text Martin Suchánek Foto archiv

Vloni zlomil Trent Reznor srdce fanoušků Nine Inch Nails hned dvakrát. Nejdřív zrušil Nine Inch Nails. A pak se oženil.

jestli je to jen můj pocit, ale její hlasový projev sráží jinak nadprůměrný song do ukázkové průměrnosti.

Po odehrání posledního turné NIN, symbolicky nazvaného Wave Goodbye, se rozhodl projekt na chvíli uložit k ledu a vyzkoušet něco nového. I když, opravdu „nového“? Výsledkem několikaměsíčního snažení, během kterého se údajně pokoušel o vytvoření něčeho „odlišného“, je projekt How to Destroy Angels. A ten zní (ať se v oficiálních PR materiálech píše, co chce), víc jako Nine Inch Nails samotní na posledních třech albech.

Parasite z „nějakého důvodu“ silně připomíná skladbu Demon Seed z posledního alba Nine Inch Nails The Slip. Hutný elektronický podklad se zde předvádí v plné parádě a utlumené vokály tomu dávají temný nádech. Nejlepší song alba? Naopak další Fur Lined je těžce mainstreamová electro-popová nuda, která zní až podezřele stejně jako cokoli od The Ting Tings. Čtyři minuty jednoduchého beatu za doprovodu minimalistických kláves a robotického vokálu.

Ze zklamání vytrhne následující, lehce militaristická BBB, která „pro změnu“ zní, jako kdyby se někdo rozhodl smíchat Survivalism z Year Zero s trochou dark-wave elektroniky – a kupodivu mu to docela vyšlo. The Believers, zřejmě dosud nezveřejněný počin z Ghosts I-IV, je velkolepým instrumentálním trackem, čerpajícím atmosféru z obsáhlé zvukové palety s jemně šeptaným vokálem. Snad poprvé přichází pocit, že se zpěvačce povedlo splynout s okolní hudbou tak, aby ji nezabila a přitom byla zajímavá. Desku uzavírá debutový singl A Drowning, nejdelší skladba desky. Elektrická kytara, velké množství ilustračních zvuků, chytlavá basová linka... a to celé opět pohřbeno amatérským zpěvem.

Těžko říct, co jiného si od toho Reznor sliboval, když už při pohledu na soupisku členů How to Destroy Angels je jasné, že o nic jiného než NIN revival ani jít nemůže. Nástroje a celkovou kompozici obstarává duo Trent Reznor + Atticus Ross, za mikrofonem stojí Reznorova manželka Mariqueen Maandig (asi jediná podstatná změna) a v kolonce art director projektu není nikdo jiný než Rob Sheridan. Takže narovinu: mohlo to vůbec dopadnout jinak?

Buď jak buď, po několika týdnech nenápadných náznaků z twitteru a podivných videoteaserů na youtube vyšlo v létě tohoto roku debutové eponymní EP obsahující šest tracků. Mimochodem jak je u Reznora zvykem, celé album je volně ke stažení z oficiálních stránek kapely. Album otevírá The Space in Between a během prvních sekund jde bezpečně poznat, kdo jej má na starosti. Elektrická kytara s hrubě nastaveným zkreslením, šablonovitá basová linka a velké množství různých ruchů a šumů v pozadí dává vzpomenout na nedávné Year Zero. Jedinou věcí, která devítipalcový feeling narušuje, je zpěv Mariqueen Maandig, který by se dal označit, přimhouříme-li obě oči, za nešťastný. Nevím,

Hodnotit album jako celek? Spíš menší předkrm a lehké nastínění směru, kterým se How to Destroy Angels budou ubírat. EP lze doporučit jen skalním fanouškům NIN, s dodatkem:

„Však vy si tam to dobré najdete.“

FULL MOON 04 063 063

Když jsem kdysi vzýval Stevena Ellisona aka Flying Lotus coby originál, jehož styl na pomezí glitche a abstraktního space hiphopu s duší (rozumějte soulem) mnozí mladí producenti v posledních měsících kopírují a napodobují, udělal jsem samozřejmě chybu. Fly Lo nebyl první a je dost dobře možné, že první nebyl ani Steve SPACEK White, na kterého jsem v osudném textu zapomněl jako na smrt. Nicméně ten je posluchači neprávem opomíjený a přehlížený jako producent i jako zpěvák. A to se musí změnit.

TEXT Jarda Petřík FOTO archiv

064

FULL MOON 04

Vraťme se do poloviny devadesátých let minulého století. V Londýně vzniká dvojčlenný bratrský projekt The Sewer/Sewage Monsters, který však nemá dlouhého trvání, a těmi sourozenci jsou Darren a Steve White, budoucí dBridge a Spacek. Dohromady jim to moc neklape (soulový hlas se k ranému junglu a breakbeatu nenosil), takže se brzy vydávají vlastními cestami. Darren přelom tisíciletí tráví hlavně ve společnosti Bad Company a coby dBridge (nebo D-Bridge) se pouští na sólovou dráhu a zakládá label Exit Records; dnes je uznávaným d’n’b producentem. Každý rok vydá pár dvanáctipalců, v červnu 2008 také řadové album The Gemini Principle. Kam se po rozpuštění bratrského projektu poděl Steve většina z vás neví, což je příznačné.

Called Quest a MCho Solaara přes Jamiroquai, Destiny’s Child a Britney Spears, až po CocoRosie, Wax Tailora nebo Róisín Murphy) následovala na jaře 2003 neméně vydařená Vintage Hi-Tech (už v katalogu labelu Studio !K7). Spacek zde pokračují ve stylu prvního alba, jen jsou méně okázalí a naopak více uzavření do vlastního hudebního světa, což byla jedna z příčin komerčního neúspěchu. Hiphopové brokenbeaty, úsporné vintage klávesové melodie (i pouhé dvou/tří tónové náznaky), zvukové modulace, echa, glitche, náhlé vychylování rytmu a především Spacekův specifický vokální přednes na pomezí r&b, soulu a rapu, jenž dodává písním nezaměnitelnou intimní atmosféru – to jsou použité přísady.

Spacek? Radiohead soulu!

Steve White záhy pochopil, pro jaké hudební styly se jeho podmanivý hlas, za který by nejeden soulový/r&b zpěvák prodal svoje kulky, hodí. S kytaristou Edmundem Cavillem a bubeníkem Morganem Zaratem zakládá kapelu. Ještě v roce 1998 trojice podepisuje nahrávací smlouvu s Blue (Island) a společně s The Underwolves, Peshayem a Tomem Middletonem se stávají hlavními ikonami tohoto sublabelu vydavatelského molochu Island Records.

Mezistupeň – Kalifornie O další dva roky později jsou Spacek coby trojčlenné seskupení minulostí. Steve White se poprvé stěhuje – z Londýna do Kalifornie – a pod falešným jménem Steve Spacek na podzim 2005 vydává sólovou desku Space Shift. Znovu se jedná o downbeatovou večerní/noční nahrávku tentokrát čítající sedmnáct položek, mezi nimiž se najdou i rychlejší tracky jako funkující 3Hrs of Fun. Nejčastěji se tu ale mísí lehký erotický opar s neurčitou melancholií, decentně houpavé (s acid jazzem koketující) podklady udávají ten správný rytmus pro pomalé vlnění na parketu v partnerově objetí, nad očekávatelně lascivním vyvrcholením převažuje snově sebelítostný feeling.

A co že to Spacek na přelomu tisíciletí hrají?

Prakticky „to“, s čím Flying Lotus přichází o pět let později. Odborná veřejnost operuje s pojmy r&b, trip-hop, soul, downtempo, space funk a broken beat a přirovnává produkci londýnské trojice k Massive Attack, The Isley Brothers nebo zpěvákům typu Marvin Gaye a D’Angelo. A zatímco já si výtečný track How Do I Move charakterizoval na kazetě jako „chick“, Spacekův vokál „jakoby přiškrcenej hlas“ a navíc jsem přidal část refrénu „going crazy, too much hazy“ (každej hudební kritik nějak začínal), Rolling Stone o Spacek napíše, že to jsou „ti, kteří dali spojení space funk nový význam“. Fader Magazine je označí „nejfuturističtější soulovou skupinou moderního doby“ a Style dokonce v souvislosti s druhým albem prohlásí, že „Spacek jsou Radiohead soulu“. A teď, o necelou dekádu později, mají Spacek, Radiohead soulu, necelých čtrnáct tisíc posluchačů na last.fm. TAK KDE TO JSME?!!!

Po výtečném debutu Curvatia (masteroval Tom Coyne, portfolio od The Roots, A Tribe FULL MOON 04

Výraznější stylový odklon přichází o další dva roky později, kdy se bratři opět setkávají a na Darrenově labelu Exit Records vychází dvanáctipalec nazvaný Steve Spacek Presents The Black Pocket vol. One a také třináctiskladbová promo verze nahrávky The Album. Ta se letos v červenci dočkala i reedice a pod upraveným názvem Steve Spacek Presents The Black Pocket Album servíruje i pět bonusových tracků sesbíraných ze zmíněné vinylové série. V čem je Spacekova produkce jiná? Skladby jsou daleko víc zlomené a oproti dřívějšku i rytmicky neurovnanější, chaotičtější. R&B definitivně odchází ze scény, nahrazeno space funkem s nádechy psychedelie a abstraktním glitch hopem s futuristickými protodubstepovými beaty. A hlavně – už jen výjimečně lze zaslechnout Spacekův zpěv (což je vlastně docela škoda).

Nicméně v roce 2007 Steve White vokálně hostuje v písni How Bout Us (kterou mimochodem Gilles Peterson zařadil do dvacítky svých „top tracks“ za rok 2008) australského producenta a beatmakera Ashleyho Andersona aka Katalysta na jeho sólovce What’s Happening. Spacek se (ne)zištně stěhuje podruhé – z Kalifornie na australský kontinent.

Ještě tentýž rok Spacek v kanadském Torontu potkává další důležitou persónu elektronické scény, která odehraje v jeho tříleté budoucnosti patrně ještě významnější roli než Anderson. Je jím Mark Pritchard (polovina legendárních Global Communication a Jedi Knights), který stejně jako on působí na Red Bull Music Academy jako lektor. Track Too Late, který spolu v průběhu RBMA složí a nahrají, se objevují na tradiční dvoudiskové kompilaci Various Assets Not for Sale (Toronto 2007). Čas ukáže, že nebude jediným, který pod hlavičkou Africa Hitech spatří světlo hudebního světa.

Konečná stanice – Austrálie Uteklo to jako voda a máme rok 2010, který snad konečně bude pro Spaceka tím průlomovým. Usazený v Sydney stihl už vydat dvě pozoruhodné nahrávky. S Andersonem coby Space Invadas vypouštějí sedmnácti trackovou fúzi souljazzu, hiphopu a funku, příznačně nazvanou Soul:Fi. A s Pritchardem (tou dobou už taky usazený v Austrálii) EPčko Hitecherous, které je stylově ještě eklektičtější, když v sobě kombinuje UK garage, grime, dub i dubstep, acid, tech house, r&b i jamajský dancehall (vážně!). Soul:Fi vyšlo na konci března u nezávislého australského labelu Invada Records (jehož vznik má na svědomí trojice Geoff Barrow, Fraser Stuart a právě Ashley Anderson), a Hitecherous se na konci června objevilo v katalogu Warp Records.

Doufejme, že právě díky smlouvě mezi Africa Hitech a Warp Records dojde Steve White konečně takovému zájmu, jaký si zaslouží.

Zatím je jeho příběh daleko víc o tom, jak se NEstát slavným. Tak či onak, vy už teď víte, že ani Flying Lotus není jediný a moje duše má klid, že bylo spravedlnosti učiněno zadost.

A teď bych si dal ten bonbón.

065

Space Invadas: Soul:Fi, INVADA 2010, 17 skladeb, 50:09. Africa Hitech: Hitecherous EP, WARP 2010. 7 skladeb, 31:27.

TEXT Jarda Petřík FOTO archiv

Na konci března vydal Steve White dlouhohrající album Soul:Fi s Ashley Andersonem u australské značky Invada Records pod hlavičkou Space Invadas. A na konci června potom EPčko s Markem Pritchardem u londýnského Warp Records, tentokrát jako Africa Hitech. Steve White versus Steve White. Anebo Ashley Anderson versus Mark Pritchard.

Kdo s koho? Ring volný!

rytmicky podřídit. Cit obou pro složení jednoduché chytlavé melodie a její obalení zvukovými proprietami do radostného all-in-one balíku je obdivuhodný. Deska i díky tříminutovým stopážím písní odsýpá – co skladba, to singl do denních rotací –, současně však album drží pohromadě. „At this point some children feel as if they are all one child made of many children.“

ných syntezátorů How Does It Make You Feel je cítit ranými devadesátkami na sto honů), grimu i dubstepu (atmosférická a poslechovější Said Speed a naopak o poznání ostřejší a bezskrupulózně nabasovaná „skreamovská“ party Lash Out) a koneckonců i jamajského dancehallu a ragga motivů („zkouřená“ One Two, která se na EPčku vcelku zbytečně vyskytuje i ve slabší, instrumentální verzi).

„These exciting days, there are many ways to travel. – Well, our favorite way to travel is what we call ‚soul transportation‘.“ Co vznikne, když se spojí australský downtempo-hiphopový beatmaker Katalyst (držitel australské Dance Music Awards – producent roku 2002) a domestikovaný Australan Spacek, dle slov Gilese Petersona z BBC Radio 1 „hlas moderního soulu“ a hudební vizionář, který předběhl dobu? Vzniknou Space Invadas, kteří by neměli uniknout fandům Stevieho Wondera, Marvina Gaye nebo Curtise Mayfielda, ale také 4 Hero, The Roots či Jamieho Lidella.

Jinými slovy byste měli mít kladný vztah jak k funku, soulu a groovu, tak k hiphopu, broken beatu nebo future jazzu. A ještě by vám neměl chybět smysl pro joke a ironii. Protože tohle všechno na desce Soul:Fi naleznete.

Třináct skladeb se čtyřmi intermezzy, padesát minut, které utečou, jako kdyby jich bylo pětadvacet. Nebo pět. To když… Ale však vy víte.

Na Soul:Fi jsou znát vzájemné pozitivní inspirace, je z ní cítit hravost i lehkost. Všechno jako kdyby bylo složeno a nahráno s jedním cílem: potěšit posluchače. Navíc z toho čiší nezvyklá bezprostřednost, jakoby Katalyst a Spacek po potřesení rukou zavřeli dveře do studia, po padesáti minutách je zase otevřeli a bylo hotovo. „I see some children playing.

Nothing’s being said. They don’t even have to talk. They read each other’s heads.“ A pak je tu závěrečná So Strong (marně vzpomínám, kdy mě za poslední dobu finální skladba z nějakého nového alba TOLIK vlezla na mozek), která, ač sedmiminutová, vás nutí k opakovanému poslechu. So strong. Jako celá deska Soul:Fi. Zahrada, na níž vyrostly ty nejkrásnější květiny a neuvadají ani s blížícím se podzimem… „I see a garden, everything is green, plants are growing all around. Best plants I’ve ever seen.“

Jasným vítězem na půlhodinovém Hitecherous je houpavá Too Late (připomíná tvorbu Thievery Corporation), dostupná pouze v digitální verzi EPčka coby bonusový sedmý track (ano, historicky první spolupráce téhle dvojice vyšla již před dvěma lety na torontské kompilaci RBMA). Spacekův vokál je zde rovnocenným partnerem hudebnímu podkladu, jehož rytmickou složku na pomezí hiphopu a dubu v „refrénu“ obohacují skvělé dechové party, které se vám rychle a snadno dostanou pod kůži. Pokud bych si z nabídnuté šestice mohl vybrat jednu skladbu, v jejichž stopách by měla jít eventuální dlouhohrající deska, byla by to právě bonusovka Too Late.

„Now we’re travelling without a ship to a distant star. – Could have done it yesterday, it isn’t very far.“ Na Soul:Fi se hudební talenty obou členůSpace Invadas vzájemně prolnuly do nejlepší možné konstelace. Skvěle vybrané samply jsou do skladeb zakomponovány tak samozřejmě, jako kdyby patřily právě tam a nikam jinam. Spacekův vokál koketuje se syntezátorovými linkami a beaty Ashleyho Andersona, je rozevlátý a zdánlivě svobodný, ale zároveň se jim ve správný čas dokáže 066

Africa Hitech jsou oproti Space Invadas čistě elektronickým projektem, což ale neznamená, že by byli Mark Pritchard a Steve White žánrově méně širokospektrální. Naopak.

Pritchard v tomhle ohledu nebyl nikdy žádný troškař, ať už během působení v devadesátkových projektech s Tomem Middletonem nebo v rámci sólových počinů posledních měsíců (především pod aliasem Harmonic 313). EPčko Hitecherous je eklektickým mixem oldschool acidu a UK garage (úvodní, přespříliš natahovaná osmiminutová nálož digitálních zvuků, tech houseového beatu a zmodulova-

Projektu Africa Hitech se díky smlouvě s Warp Records dostane daleko většího zájmu než Space Invadas (a ikona Marka Pritcharda bude také zcela jistě přitahovat více než na evropském kontinentu méně zprofanovaný Ashley Anderson). Ale věřte, že Soul:Fi si zaslouží větší pozornost než Hitecherous. Bylo by sice taktní počkat, až Africa Hitech vydají dlouhohrající počin, nicméně EP není singl a ze šesti tracků lze odvodit daleko víc než ze dvou, byť sebepodařenějších (Blen a The Sound of Tomorrow). I proto jde gentlemanství stranou a nekompromisní numerický ortel zní:

Space Invadas vs.

Africa Hitech – 1:0.

FULL MOON 04

FULL MOON 04

067

068

FULL MOON 04

LES SAVY FAV: ROOT FOR RUIN. FRENCHKISS 2010. 11 SKLADEB, 43:01.

TEXT JIŘÍ ZEMAN FOTO ARCHIV

Jsem asi totální hudební freak, protože když se mě zeptáte, jaká byla nejhorší věc, která se mi kdy stala, nejspíš bez zaváhání vyjeknu, že to byl den, kdy jsem zjistil, že Pixies, moje úplně nejmilovanější kapela na celým světě, už neexistuje a pravděpodobně už nikdy nenahraje další desku. Vzápětí sice připustím, že to teda asi nebude ta úplně nejhorší věc v celým mým životě, ale stejně se počítá to, co vás napadne jako první, takže.

Každopádně se vám musím přiznat, že jsem si na ten den vzpomněl i někdy před osmi lety, když jsem poprvé slyšel nezaměnitelnou newyorskou kapelu Les Savy Fav. Protože Les Savy Fav jsou jako srážka Fugazi s Pixies, prostě bomba nejvyššího kalibru, a mě hned napadlo, že sice asi nikdy neuslyším nic novýho od Pixies, a taky je už nikdy neuvidím naživo (Dobře, minimálně v tom druhým jsem se mýlil, ale kdo z vás v roce 2002 sázel na jejich reunion? Nehlaste se všichni, prosím...), ale tahle kapela má v sobě něco, díky čemuž mě ta skutečnost činila trochu míň nešťastným.

Jsem totální hudební freak, už nějakých osmnáct let. Za ty roky jsem nastřádal celou řadu kapel, co nějakým způsobem změnily můj život, nebo mě jím nějakej čas provázely. Smutný na tom všem ovšem bylo, že až na pár výjimek ty moje nejzásadnější kapely už neexistovaly, nebo byly v posledním tažení, ať už to byli Ramones, The Clash, Joy Division, The Smiths nebo třeba Jane‘s Addiction, a já jsem měl pocit, kterej možná někteří z vás znají taky, totiž strašně silnej pocit, že jsem se narodil o nějakých patnáct let později, než bylo třeba k tomu, abych byl u toho, když se psala ta část hudební historie, která mě zajímala.

A Les Savy Fav ho dokázali zahnat. S nima jsem prostě cítil, že jsem u toho, mohl jsem se těšit na nový desky a vyhlížet jejich koncert v kalendáři, a říkat si, že dneska nás možná nejsou davy, kdo víme, že tuhle kapelu budou lidi jednou s odstupem poslouchat se stejně jiskřícím a současně zasněným a sentimentálním pohledem, s jakým my dneska posloucháme Pixies, který taky na konci osmdesátek neposlouchaly žádný davy.

Jsem totální hudební freak a jsem náročnej, ale s Les Savy Fav jsem nikdy neměl sebemenší problém, nikdy mě nezklamali. A jako miluju všechny desky Pixies, miluju i všechny desky Les Savy Fav, ať už vyšly předtím, než jsem je poznal, nebo už jsem „byl u toho“, a tak mi stejnou radost dělá FULL MOON 04

poslouchat jejich divokej debut 3/5, na kterým se srážejí dvě kytary ve vzájemných atacích a „every song is a sex commercial“, druhou desku The Cat and the Cobra, na který šli ve všem ještě o krok dál (a jestli je 3/5 jejich Come on Pilgrim, pak syrová The Cat and the Cobra je Surfer Rosa), i EP Rome a třetí album Go Forth, na kterých znějí najednou jinak, jenom s jednou kytarou, zato s klávesami a špetkou elektroniky, aby ještě víc vyniknul potenciál kapely psát totální postpunkový hitovky (na řadě je Doolittle, že jo?).

V roce 2004 následovalo intermezzo v podobě kolekce singlů s názvem Inches se spoustou nealbových písniček, která konečně získala kapele obecnější uznání a přitáhla k ní pozornost (známka 9.1 na Pitchforku přece jen má jistou váhu), aby současně nastolila nepříjemnou otázku, jestli náhodou neznamená bilancování před rozpadem.

Báli jsme se tři roky, než vyšlo album Let‘s Stay Friends, melodičtější, vyzrálejší, pestřejší (jasně, charakteristika Bossanovy jako vyšitá), a hlavně, znovu po čase se dvěma kytarami. Byla z toho známka A od kritika s nejostřejším jazykem Roberta Christgaua a na konci roku hodně vysoký pozice ve spoustě prestižních žebříčků, tudíž letošní deska Root for Ruin byla očekávaná událost, která nedala dospat mnohým.

Tři roky (opět) je dlouhá doba a já jsem rád, že první deska Les Savy Fav, ke který už neexistuje ekvivalent v podobě alba Pixies (experimentální Trompe le Monde je totiž úplně někde jinde než hitová Root for Ruin –- tak by možná vypadala další deska Pixies, kdyby se Black Francis nehádal s Kim Deal a dal jí víc prostoru), za to čekání stála. Líbí se mi ještě víc než ta předchozí. Snad jen že má ještě vtipnější slogany a chytlavější refrény, a přitom je o něco živelnější (nejlepší kytary) a možná i trochu ukřičenější, tak jak to umí jenom Tim Harrington, plešatějící obtloustlík s plnovousem, co tak rád provozuje na koncertech Les Savy Fav crowd-surfing svlečený do spartakiádních trenýrek a povalující se přitom na reklamní plachtě nebo třeba sedící v popelnici, aby pak zulíbal půlku publika a vykoupal ji přitom ve svým potu.

Je to zkrátka pošuk, ale já si to od něj nechám klidně líbit, a rád.

Prostě totální hudební freak.

069

Emancipator: Safe in the Steep Cliffs. 1320 Records/Hydeout Productions 2010, 14 skladeb, 57:04.

Text Martin Suchánek Foto archiv

Emancipator není bojovník za svobodu, nestará se o prosazení rovných práv, ani nemá zájem o řešení vašich problémů s nedostatkem nezávislosti. Emancipator (vlastním jménem Doug Appling) je hudební producent a multi-instrumentalista z Portlandu, kterému jde jen o jedno. Chce dělat kvalitní elektronickou hudbu.

Pokud jste o nadaném chlapíkovi ještě nikdy neslyšeli, není třeba se stydět. Do širšího povědomí vešel až vloni v červnu, kdy využil příležitost zahrát si na velké live show a to po boku nikoho menšího než Simona Greena, známého pod svým stage pseudonymem Bonobo. Ale to bychom trochu předbíhali. Začněme...od začátku.

Hudební kariéra Emancipatora začala už v roce 2006, kdy – ve svých devatenácti – vydal na vlastní náklady první velkou desku Soon It Will Be Cold Enough, dostupnou pouze v elektronické podobě a pouze přes jeho stránky. Už během prvních dnů po vydání, které provázely stovky nadšených reakcí z různých koutů světa, bylo jasné, že se povedlo vytvořit něco výjimečného. Něco, co způsobí, že se člověku rozhostí po celém těle příjemný pocit blaha a v duchu si říká: „Ano ano ano... přesně tohle jsem potřeboval, tohle mi chybělo!“ Klidné, doslova chilloutové melodie střídají rychlejší trip-hopové tracky za doprovodu živých nástrojů a občasných vokálů. Schválně si na youtube najděte When I Go. Hned teď!

Zlom nastal několik týdnů po vydání, kdy si jeho počinu všiml japonský superproducent Nujabes. Ten se rozhodl desku v zemi vycházející elektroniky a levného slunce vydat na vlastním labelu Hyde-Out Productions. O debut se strhl nečekaný zájem a během prvních 070

šesti měsíců se podařilo prodat na pět tisíc kusů, což je spolu s dalšími tisíci digitálními kopiemi za stejné období docela slušný výkon.

Na začátečníka? Aby toho nebylo málo, během pár měsíců se Emancipator dostal k oficiálnímu sponzoringu značky Puma a podal exkluzivní interview do prestižní japonské mutace Rolling Stone. Ale především – vydal singl Shook, kde se mu povedlo smíchat „mighty rap“ (vhodnější český výraz mě opravdu nenapadá) hiphopového dua Mobb Deep s úžasně ponurou hudbou islandských Sigur Rós tak brilantně, že smetl žebříček Best 50 Songs of 2007 provařeného webu Hype Machine a dlouhou dobu se pak pohyboval na předních příčkách amerických a japonských rádií. (To je zřejmě první moment, kdy už by mohlo svitnout i místním fanouškům.) Úspěch měl nedozírné následky. Emancipator celý následující rok strávil na cestách, kde účinkoval po boku Bassnectar, Booka Shade, Apparat a vystoupil na mnoha festivalových akcích typu Trinumeral nebo Symbiosis. (Že to neznáte? Hledejte, stojí to za to.) Podle jeho vlastních slov bylo tohle období ultra hektické a kromě příprav na další set a neustálého cestování neměl čas (a ani náladu) na přípravu fanoušky tolik žádaného nového materiálu.

A my už jsme to opravdu potřebovali! Tohle se naštěstí na konci minulého roku změnilo a jako blesk z čistého nebe se na oficiálních stránkách objevilo avízo novinky Safe tn the Steep Cliffs. Po měsících úmorného čekání a do zblbnutí opakovaném poslouchání debutu jsme se letos dočkali a můžeme začít plýtvat superlativy. Ne ze zvyku, ale z čiré radosti nad splněným očekáváním.

Celou desku otevírá nádherná, éterická Greenland plná hutných beatů, samplova-

ných vokálů a akustických nástrojů, které si všechny do jednoho nahrává Appling sám (včetně akustické kytary nebo houslí). Pojďme do extrému: jeden z nejlepších chilloutových songů vůbec, tečka. A navíc funguje jako indikátor: pokud se vám bude líbit, téměř s jistotou si zamilujete i všechno ostatní. Heslo zní: Greenland. Black Lake si pohrává s lehkým pobrnkáváním basové kytary a vsuvkami na saxofon. Celé to působí víc trip-jazz-hopově a veseleji, ale přitom si Emancipator dokáže udržet punc epičnosti – poznávací znamení. Jet Stream už geniálně definoval někdo přede mnou: „Bonga, hromada strunných nástrojů a umírněná basová linka, tohle by měly hrát rozhlasy všech ostrovů světa při tropických bouřích.“ Rozhodně. Jeden z nejsilnějších tracků na albu. Z dalších stojí za zmínku Rattlesnakes, ze kterého čiší orientál, a Kamakura, založený na minimalistických ženských vokálech a piánu. V jednoduchosti je krása, v epičnosti síla. Pokud bych měl album shrnout jednou větou, musel bych použít slova samotného Emancipatora: „Epic.

Always epic.“ Album Safe tn the Steep Cliffs je unikátním také proto, že na něm není jediné hluché místo a drží si laťku od začátku až do konce a zároveň plesáte nad jeho různorodostí. Applingův perfekcionismus vytváří dojem jedinečnosti, který přijde jednou za dlouhou dobu.

A jestli se deska stane klasikou chilloutové scény, bude to jedině fér.

FULL MOON 04

FULL MOON 04

071

072 072

FULL MOON MOON 04 04 FULL

Tohle TOHLE je JE první PRVNÍ díl DÍL seriálu SERIÁLU o tuzemských O TUZEMSKÝCH indie INDIE labelech, LABELECH, je JE jich JICH možná MOŽNÁ daleko DALEKO víc, VÍC, než tušíte.

Můžete čekat vydavatele bez ohledu na styl a způsob práce, NEŽ TUŠÍTE. MŮŽETE ČEKAT VYDAVATELE BEZ OHLEDU NA STYL A ZPŮSOB PRÁCE, rozhovor ROZHOVOR s Rekomando S REKOMANDO v minulém V MINULÉM čísle ČÍSLE berte BERTE jako JAKO předznamenání.

PŘEDZNAMENÁNÍ.

PIPER RECORDS: VLADIMÍR SCHWARZ. TEXT MAXIM Č. HOROVIC FOTO ARCHIV PIPER REC.

Piper Records je one man show Vladimíra Schwarze. Nevypadá normálně a nemluví a nemluví normálně. Medvěd s klidnou krví, ostrý a tvrs klidnou a tvrdý, když na to přijde. Má takový ten osten, jímž se vymezuje vůči většině, ale chápe, že do ní zapadá a funguje a funguje uvnitř, zná limity i přii přirozenost, ale není smířlivý. „Desku si koupím, několikrát si ji pustím, založím a pak a pak už ji vytáhnu jen mimořádně. Myslím, že to tak má většina.“ Paradox vydavatele? A stud A stud tvůrce? „Věci, na kterých dělám, si pouštím až s vels velkým časovým odstupem.“

KURVY A KÁRY Ten „piper“ v názvu v názvu znamená nějaký příklon k jednoduchosti k jednoduchosti a základnímu a základnímu materiálu? Legenda o krysařovi? o krysařovi? Nebo jen záležitost libozvuku?

Nic takového, vše směřuje k oblíbené k oblíbené muzice.

Piper jsem vyjmul z názvu z názvu prvního a nejlepšía nejlepšího alba Pink Floyd.

Kolik pošetilců si dneska kupuje vinyly?

Já to tipuju tak tři sta lidí kolem indie-hc-punk scény...

Znám hodně vychcánků, kteří si rádi přečtou časopis, když si ho koupím nebo si poslechnou desku, když dám nebo půjčím. Těch druhých je podstatně méně. Asi tak tři sta, jak říkáš.

praxi, prvním vinylem byla loňská deska Nieriky. Není to zbytečný risk, když víš, kolik prodáš? Tuším, že jsi Owes & Vows nechal lisovat někde v Polsku? v Polsku?

Vydávám na vinylu, protože chci dělat to, co se líbí mi, a ne, a ne, co je trend. Vinyl může být taky výtvarné dílo, důležitý je i obal, i obal, proto jsme přikročili k téhle k téhle praxi. Lu jsme lisovali v Německu. v Německu. Loděnice jsou moloch s těžkou s těžkou přezaměstnaností a od a od toho se odvíjí i ceny. i ceny. Platí se doslova za každé zvednutí telefonu, takže při malých sériích je to pro nás drahé. My jsme chtěli jen sto kusů a to a to by nám stejně neudělali (dělají od dvou set padesáti). V Německu V Německu proběhlo vše hladce a rychle, a rychle, s kvalitou s kvalitou jsme spokojeni. Obal nám udělala jedna místní tiskárna.

Proč teda všichni lisujou v Loděnicích? v Loděnicích?

Nevím. Možná se jim nechce komunikovat se zahraniční firmou. Já v tom v tom žádné výhody nevidím, i když i když metalisti vydávají pět set až tisíc kusů, to už se vyplatí. Tam jsou ti správní fandové, protože pokud vím, jsou schopni to i prodat. i prodat. Ne jako ty kurvy intelektuálské, pořád by jen radili, jak to máš dělat, co máš vydat a nakonec a nakonec by chtěli všechno zadara.

Stojíš si za všemi deskami Piper Records?

Nepochybuješ zpětně o některých? o některých?

To je otázka na tělo. Více lidí se mě ptá, proč si vydal tohle a proč a proč takovou kokotinu. K vyK vydání každé desky vedly rozdílné důvody, v té v té době převažující ve prospěch titulu. Nemá smysl se hrabat v tom, v tom, jestli o něčem o něčem pochybuju. Samozřejmě že bych některé věci udělal jinak. Všichni přehodnocujeme svá stanoviska, ovšem bez valného významu pro minulost.

Do jaké míry tě zajímá finanční finanční stránka vydavatelství Piper Records, které funguje jako one man show? Těžko se někdy dostaneš na nulu, ale stejně pořád vydáváš další a další a další desky. Chápu, že to má pro tebe osobní smysl, asi je to nutnost. Víš jak je to s dinosaury, s dinosaury, vymřou... Teda říká se to...

Finance jsou na druhé koleji. Řeknu ti to takhle. Snažím se prodat, ale počítám ale počítám se vším, takže si na to nepůjčuju. Lidi pořád touží po autech a drahých a drahých dovolených, já to mám místo toho. Teď přesně vím, co by mi polovina z nich z nich řekla. Tobě se to kecá, když máš auto...

Poslední lis Lu vyšel nejdříve na CD a pak a pak i na i na vinylu, což je relativně novinka ve tvé

Tobě se to kecá, když máš auto...

Lidi si představujou a myslí a myslí různé blbosti.

FULL MOON 04 04

Můžu si tipnout, jaký je nejprodávanější titul Piper Records?

Nierika a Miou a Miou Miou.

ROZPAD OSOBNOSTI Neuvažoval jsi, že bys vydal něco zahraničního?

Možná jsem o tom o tom úvahou zavadil, ale nikdy jsem se o to o to výrazně nesnažil. Hudbu dnes sleduju spíš nahodile. Co se ke mně donese.

Co se ke mně donese... Jak tak koukám na různé kapely a je a je jedno, jakou muziku hrajou, vždycky žasnu, jak ignorujou hudební kontext, ve kterém se pohybujou, nesledujou druhé kapely, většinou ani ty, se kterýma vystupujou...

Občas na nějaký koncert zajdu, ale chodím čím dál míň. V muzice V muzice jdu opačným směrem.

Pátrám na internetu po kapelách, které jsem si chtěl poslechnout, ale z nějakých z nějakých důvodů jsem se k tomu k tomu nedostal. Současná scéna není můj šálek. Řeknu to na rovinu: hiphop se svými siláckými gesty mě gesty mě nebaví, co je mi po tom, že je všechno na kundu, pro mě je důležitější hudební složka. Jsou však výjimky jako Dälek, Tricky nebo u nás u nás WWW. Celkem mě bavili i Bow i Bow Wawe nebo Elektrick Mann.

Techno taky nemusím, i když i když elektronické experimentátory jsem měl vždycky rád.

Máš za sebou punkové období, nebo tě to minulo? Jakými spolky jsi prošel coby muzikant...?

Moje hudební minulost není moc zajímavá.

Před Nierikou a Milanem a Milanem jsem hrál pouze v Civil v Civil and Military Club, což jsou předchůdci dnešního Milana. Hráli jsme indie rock, jak se tehdy říkalo, ale postupně jsme přitvrzovali. Vystoupili jsme na prvním českém Vůdstoku v Častolovicích v Častolovicích nebo v legendárv legendárním Bunkru. Český punk mě moc nebavil, ale byly výjimky. Třeba Majkláči nebo Visáči, i když i když M.U. punk ani moc nebyli. Teenagerská léta jsem strávil na polooficiálních polooficiálních akcích jako fanoušek. Pogovali jsme na kapely jako 073

Brumerová & Prouza, Masomlejn, Garage.

V Havířově byla silná hc-punk klika s Radegast, Brachyblast nebo Klec. Občas to rozehnali policajti, byla sranda. (směje se, ale jen trochu) Gavora je jedna z nejlepších elektronických věcí, které u nás kdy vyšly, jen se o ní moc neví. Co se stalo s Andrejem Gorodkovem?

Jo, Gavora je jedna z nejzajímavějších věcí vůbec. Lidi se nedoví, protože se nechtějí dovědět, do televize kvůli tomu nepůjdeme.

Gorodkov se úplně vypařil. Je někde v Praze a co dva roky mi zavolá, abych se dozvěděl, že se nic neděje. Gavora odehrála po vyjití desky snad jen pět koncertů, buďme za ně rádi a hlavně za tu desku. To je jasný důkaz toho, že tady vznikají skvělé věci jako třeba Lu, i když já mám raději jejich první desku.

Proč?

Protože je lepší.

Další pozoruhodný případ jsou Valerian’s Future... nedělám si iluze, že by udělali díru do tuzemské scény, spíš se prosadí mediálně zmáknutá Vanessa, ale jaký na tebe dělají dojem po svém “znovuzrození”?

To je přesně ten rozdíl. Pražáci umějí kolem svejch kapel udělat ten správný humbuk.

Když se kytarista vysere na druhém koncertu do rohu podia, už se píše o legendárním hapenningu. Jinde by ho zavřeli do blázince... Valerian’s Future jsem ještě neslyšel, ale myslím, že to bude podobné jako kdysi, takže O.K. Jednu dobu to vypadalo, že budeš hrobař „svý“ scény, vydal si desku a kapela se rozpadla. Teď to naopak maká: NesseLSDorf se sice rozpustili, ale povstali řezníci Valerian‘s Future, Nierika i Lu jedou a vydávají desky, Milano koncertuje... Nemáš strach, že bys chtěl-musel vydat pět desek najednou?

Jo a než tenhle rozhovor vyjde, tak už někteří půjdou do háje. Scéna, to směšné slovo, je živoucí organismus. Nechme se překvapit, že bych musel vydat pět desek najednou, toho se nebojím.

Nierika?

Jo, Nierika už je v háji. Většina kapel se rozpadne, je to jen otázka času. My jsme to vydrželi devět let a nahráli tři desky, což není zas tak málo.

074

BURZA A BURŽOAZIE Nevím, jestli to tak můžu říct, ale jsi zastáncem české muziky a tváříš se dotčeně, když někdo upřednostňuje tu zahraniční a říká, že česká stojí za velké hovno...

Záleží, kdo to říká. Česká posranost ze zahraničních kapel mě štve. Místní publicisté, jestli se tak dají vůbec nazvat, nám to neustále podsouvají. Já ten názor nesdílím, i když musím uznat, že díky komoušům máme v pelotonu asi čtyřicet minut ztrátu a ta se těžko likviduje.

Zásadní rozdíl je v marketingu. Americké kapely nejsou lepší než francouzské nebo španělské, ale objem peněz, který do toho naperou jejich vydavatelé, je neuvěřitelný. Reklama, účinná distribuce a obrovská výprava, pak až hudba. Tomu se nedá konkurovat, stejně jako v jiných oblastech ekonomiky. Vzpomínám si, jak Hrušínský ve Skřiváncích na niti řekl, že se těší, až burziáni budou v Paříži zametat ulice a pracující je budou kopat do prdele, tehdy jsem se tomu smál. To jsou nebezpečné myšlenky, ale nějak to k tomu spěje.

Ano, doba nás chce přetavit v ingoty, ale alespoň někteří se chovejme nestandardně.

Taky neuznáváš dělení muziky do štelářů jako „pop“, „indie“ nebo „alternativa“, upřednostňuješ kvalitu. Ale lidi potřebujou linkované zjednodušení, nemyslím, že by je až tolik potřebovali publicisti. Vydáš tvrdé EBM a vedle toho křehký indie popík. To může mnohé mást...

Tento fakt způsobuje, že se potácíme mezi popem, androšem a kdoví čím ještě. Je fakt, že lidi jsou trochu zmateni. Všiml jsem si, že v každé nazvěme to třeba komunitě lidí existuje nějaký jakostní guru nebo menší skupinka lidí, která určuje, co je pro ně ještě akceptovatelné a co už ne. Dnes to suplují internetová fóra.

Měl jsi tendence psát o hudbě – jak se díváš na naší „hudební publicistiku“, i když to sousloví zní dost podivně a ten žánr taky v současnosti ztratil hodně ze svého renomé, teda jestli ho někdy vůbec měl... Čteš blogy?

Nemám tendenci psát o hudbě, ale tvořit ji.

Občas se písemně vyjádřím, ale soustavně bych to nedokázal, na to jsem líný. Hudební publicistika už je trochu zastaralý termín, dnes si píše, kdo chce, co chce, a to s velmi rozdílnou kvalitou, jde ve valné většině o vyjádření osobního vkusu nebo averze. O hudební rozbor se nejedná, blogy nečtu.

Když jsi svého času psal o desce Mondo, většinu české hudby jsi ohodnotil jako hromadu hnoje. Jak to vidíš dneska? Lvmen se odmlčeli, ale kapely pořád vznikají ukrutným tempem... Člověk si musí dát pozor, co píše. Vyrostl jsem v době, kdy se u nás hrála asi vůbec nejhorší hudba (70. a 80. léta) a jediný přijatelný přísun byl koncert nebo fesťák. Vyšlo sice pár zajímavých desek jako Box od Abraxasu, Pražský výběr nebo první singly OK Bandu, ale zbytek byl hrůza. Dnes je to o dost lepší, hudební marast v oficiálních médiích sice přetrval, ale díky internetu můžeš sledovat to, co tě baví.

To je obrovská výhoda. Jezdím na dovolenou na Slovensko a tamní rádia se dají na rozdíl od těch českých poslouchat. Slováci, to je vůbec zajímavá kapitola. Tam nikdy nebyla mezi oficiální a klubovou scénou taková propast a to se možná odráží i v těch rádiích. Historicky jsou pro mě zajímavější než česká scéna. První deska Prúdy nebo Ursíny jsou více než Matadors a Olympic. Dnes už nevnímám striktně, co je česká hudební scéna. Byl jsem na Balkantour s kapelou Ema Camelia a neměl jsem pocit, že by tamní kapely byly součástí nějaké jiné scény.

Muselo to vypadat, že s Emou Camelií jede jejich otec... Dokážeš si třeba představit balkantour Milano, kteří jsou v porovnání s EM matadoři (nebo veteráni)?

Je to dřina. Spát na zemi a žrát ty veganské sračky, ale mám ty lidi rád. Zažili jsme dost srandy, zahráli pár lidem, projeli krásnými místy a koupali se v moři. Vidíš, k čemu jsou dobré odporovací spojky. Můžeš totiž popřít význam předchozí věty. Jako otec si připadám jenom doma. S Emou jsem byl jen o něco starší řidič, tour Milano si dovedu leda tak představit. Jako tři veteráni bychom si však mohli harfičkou nabrnknout nějaké publikum.

Co budeš dělat, až se kopřivnická scéna rozpadne?

To se dříve rozpadnu já... Pořád tady něco bude. Ale nevím, jak dlouho se budu vydávání věnovat.

Bylo to spontánní rozhodnutí, stejně tak se na to můžu kdykoliv vybodnout.

FULL MOON 04

„Vydavatelství vzniklo z důvodů podpory vlastních projektů a kopřivnické scény vůbec.“ Anebo: „Slovo egomaniak nezní moc libozvučně, ale vystihuje podstatu. Jsou však i jiné, vznešenější pohnutky.“ (Vlad Schwarz, Piper Records) SERIALABEL: PIPER RECORDS. PORTFOLIO – THIS IS NOT PAPER: 2003-2010. TEXT MAXIM VS HOROVIC FOTO ARCHIV PIPER REC.

Milano – s/t (2003) Ostrý start, nahrávka in memoriam a „lokální“ punková skupina, Piper Records v zážehu: je mi jedno, v jakém stylu kdo hraje, distribuční síť je vedlejší a kopřivnická scéna silná, klidně počkám léta, kdo by to měl vědět líp než já. Milano vyrůstají z alternativy, ale výsledný drajv je kolize Hudby Praha se Sonic Youth. Otrlí muzikanti mají rádi hluk a nebrání se melodii, silnou stránkou jsou nekompromisní texty v tradici Meat House Chicago I.R.A. Zdánlivě infantilní (a velmi oblíbený) text Nymfomanky („Chtěla bys to jen od pána boha/ ale ten to nikdy nesvede“) překonávají další expresivní verše, z nichž zaboduje především Jsem rád, že nemám kůži jako prase („Hryžu si kolena, FULL MOON 04

moje krev je červená/ Hledíš mi do očí, ptáš se co to znamená“). To, co může na první pohled vypadat jako jednoduchý alko-punk, je ve skutečnosti bolestné hardcore, rozedřené tekutým vědomím záměrně sebedestrukce, moderní romantismus.

Nierika – Hydroponicum (2003) Vodní metafory k triphopu sedí, jak hustá je plodová voda nevim, ale zárodečný koktejl obsahuje flóru, faunu i nevědomý humus, čekám ve tmě. Hydroponické album Nieriky, kmenové kapely vydavatele, nevariuje povědomou bristolskou omáčku, mísí nejlepší záchvěvy Colorfactory s triphopem, ale i dalšími elektronickými styly, pomalejší tempa

převládají, trojí vokál zaručuje neustálou pozornost. V hlavě utkví hodně drobností, od slovních hříček typu Schwartzblack přes „cashovský“ zpěv Tomáše Neuwertha až po hutný basový sampl v podmanivém songu Marijash, mužské vokály jsou vítanou protiváhou ještě poněkud jednostrunnému, jakkoliv chutnému vokálu Moniky Lohrer.

Lu – s/t (2003) Vítězové Malé alternativy, zjevení, které neuneslo personální pohyby a nástrojovou křehkost charakterů. Je zvláštní psát epilogická epiteta o kapele, která vydala první desku před sedmi lety a nyní funguje v nové sestavě a s nemenší originalitou. Hrubý a zároveň 075

subtilní indie rock, který postaví víceúrovňovou křižovatku z miliónů špendlíků a pak na tu miligramovou kompozici lehne celou vahou noisového puzení. Blíží se tunel, ale než tam kapela dojede, zkonstruuje hrkotavé piano a těsně před temnou dírou zašeptá: můj otec se jmenuje modest musorgskij mouse.

Medové pasáže pronásledují ty rafinovaně zaplétané, čisté zvonky se smějou do bustru a mimořádně zpěvná angličtina kouzlí, dokud nezačnou koketovat s cellem. Kontrastní pasáže a změny tempa i nálad se neodehrávají s pravidelností piškvorek, ale přelévají se jako příliv a odliv na šroubovici falus-mozek.

Valerian‘s Future – s/t (2003) Cejch „tuzemských Ministry“ je poněkud zavádějící, ale dobře naznačuje agresivní hardcore s nezvykle ostrou, řezavou až industriální kytarou a efektovaným zvukem. Valerian’s Future pokračují v romantické linii Milano, ovšem s nutnými názvuky EBM, muzikanti z obou kapel se potom scházejí v electro-punkových nesseLSDorf. Jedinečná deska, střet výrazných osobností, Kaňasovy texty (dnes brněnská radikální jednotka Vítrholc) plné přízračně expresivních, traklovských obrazů.

Od Ministry je odlišuje komplikovanější stavba skladeb a střídání temp, hrají na více not a nahé tělo v jatečním průvanu nemá šanci.

Vypjatá metaforika a exponovaný zvuk z nich na začátku 90.let dělaly jednu z nejlepších kapel u nás (vedle Vyšohlídových Chicago I.R.A. a Papežových Gun Dreams), bohužel taky nejmíň známou. Pointou je jejich letošní znovuobnovení v podivné sestavě dvě kytary, dvě basy a automatický bubeník. Nový materiál je výš než anální kozačka Vanessy.

Folk3Mail – Zrno (2004) První zářez Ondřeje Pečenky zpětně zaujme tím, že hrabe prsty ve stejném písku jako Bourkovo Sporto. Oba byli součástí Emems, jenže když Pečenka odešel, aby se stal Folk3mail, na místě zůstala jakási pachuť zpronevěry a podobnou kocovinu zažívali i první posluchači Sporto. Folk3mail je o poznání něžnější, tklivější a procítěný až do morku srdce, ale ta potřeba živých nástrojů, elektronických samplů a vůbec zvukové tučnosti je jim podobně stejná. Čeština, civilní zpěv, melodie, pop i folk schovaný ZA. Punkovej Václavek?

Gavora – Healing the Sick (2004) Nejtvrdší a nejelektroničtější spolek na PiR. 076

Tam, kde Valerian´s Future posečkali bosou nohou a hned se vrátili k důvěrnému zvuku kytar, tam Gavora odhazuje zábrany i živé nástroje, aby vyprodukovala nezvykle plnou EBM-industrial-noisovou hmotu. Při hledání výstižného epiteta se snadno vyhneme těm nejprofláklejším, agresivní je absťák a melancholie si koleduje o smutnou tmu, Healing the Sick je zapomenutá továrna na cizí oběžné dráze. Rus Gorodkov se vynořil na jihu Moravy, zasvítil a zase zmizel. Atmosférická spoušť a halový kosmos vytvářejí prostor pro razantní, tučné breakbeaty a přepálené industrial-noisové fleky, vyčištěný hologram podvědomí znamená trip zítřka.

Uhlí – Trochujiní (2005) Narážky na pražskou hudební scénu a kratka ostravska intonace svádí k pseudo-vtipnému koktejlu razovitych rockeru, (v patek je zabava v kozlovicach), ale žádný ruda z ostravy tu nečíhá. Stylová směs má znaky lokálních kapel, které nemusí být nutně špatné, ale těžko se jim překračují hranice městyse, každý má svou. Uhlí se blíží hudbě i poetice Wohnoutů, ale jsou to falešné náběhy. Undergroundové příšeří, elektronické samply a housle, mířím pod černý vrch, ale nemám odvahu, alternativní funky je bližší mému nestálému srdci a vysoký vokál zas krnovským posledním výstřelům, textové skládanky jsou jinde, viz. vděčný Pornoplatonik. Kapela Uhlí se „proslavila“ hitem To máš N.G.!, na němž fandí automobilovému závodníkovi po huličské aféře, ale tenhle flák na desce není. Uhlí je přesmyčka Hulí?

Nierika – Satellite (singl, 2005) Poison on Your Spoon (2006) Druhé album Nieriky vůbec není hrozné, jen kapela tíhne k rádiovým tříminutovkám a zkouší produkovat pop s lidskou tváří, jestli to něco znamená, houštiny, lesy a zvěř jsou ty tam. Hladké melodické linky jsou sice zalévány hustou elektronickou kaší, ale kde nic nebolí, nic se nehne, povrchové zranění neříká nic o krvi. Taky záleží, jaká měřidla nasadíte: v rámci českého popu nadprůměr, ale proč říkat, že slunce je žluté a hřeje. Nierika si pohrála s myšlenkou, jaké to je být populární, ale tady si sáhla na dno. Sledujte jemné valéry proměn songu 1000000 Different Tomorrows, která vyšla na maxisinglu o víc jak půlroku dříve. Filtr, echovaná kytara, temný příkrov, více elektroniky a zvláštní flowers powers odér leštěný ranou Morcheebou. Na dlouhé desce

je z ní vypulírovaná panenka, umělé kvítka se nezalívaj, ale čínské pižmo bakelitu má svoje kouzlo a bezpočet fanoušků.

Miou Miou – Lala grande finale (2006) Říkám: nejlepší český indie pop vždycky na značce PiR. Je snadné nechat se pohltit přirozeným mixem cinkavých melodií a přebujelých aranží, zabydlený mikrokosmos unese jakékoliv nástroje a se smyčci umí zacházet jako s příborem, tohle není bramboračka a hliníková lžíce, ale kytarová repetice a analogové pyré, hraje se tu na podvečerní soirée s francouzskou milenkou, něžná gesta jsou předváděná s tak jemnou mimikou, že neřeknete ani: borůvkový pekáč. Vokál křehčí než (Tereza) Mateřídouška provází svižné dvouminutovky s neopakovatelnou atmosférou, éter a eros se doplňují jako protipohlaví.

Deska vyšla v Japonsku a ve Státech (v licenci pro USA, Mexiko, Australii a Asii/Pacifik), což u nás nic neznamená, mrtvý neslyší.

Folk3mail – Místo na slunci (2006) Písničkář Ondřej Pečenka s minimem elektroniky a regulérní kapelou, přirozená cesta.

Jednoznačný příklon k popu, ale nic sprostého. Proč se neříká výše položeným vokálům „charismatické“? Dráždivé, provokující, protivné. V baru mají tvrdej chlast a babský pití.

Pop-rockové tendence svádějí ke srovnání s Priessnitz, ale taky můžu říct Anna K a bude to z každé strany stejně daleko, alternativa je protitónem Jany Kirschner. Cajdáky nic neruší, leda tak tempo pomalejší než roztopená nivea. Ano, jsou tu i milé klavírní linky, nečekaná osvěžení a zajímavé instrumentace.

Jen je toho místa na slunci nějak moc a jestli jeden říká, že album je písničkovější a vyzrálejší, musím postavit synonyma: jistější a rozplizlejší. Ozvěna OTK? Nejlepší moment desky, štěstěny dítě, štěstěna bezdětná.

NesseLSDorf – Cross your shadow (2006) Do špinavého talíře se derou slova o tom, že tahle kapela zůstane už navždy nedoceněná.

Vyšla ze synth-popu a industriálu a sledovala lajnu Vanessa a Gun Dreams, až se propracovala k temně hravému electru papežovských konotací. Pak přinesl Pohořelský (Valerian´s Future) rezavou kytaru a do série efektů přidal dětské krabičky, zvuk zostřil elektronickou kocovinu a dark bizárium se chutě rozFULL MOON 04

jelo, poháněné ropným spermatem. Písňové schéma umocňuje špinavý vokál skřeta-kabaretiéra (taky popelnicový Morrissey), z něhož smrdí zpocený latex a touha po fucku s rozstříhanou šprckou. Velmi pestré album zahrnuje řadu electro-hitových nášlapů a pouští krví pomalými despondancigovskými bláty a tlumenou dunajovskou hysterií. Ve vrcholných číslech zařazuje i lolito-vamp vokál, s nímž se muzikální hampejz stává ještě přitažlivější. Pokérovaná rosnička a šestnáctiletá Sineadka? Nejkrásnější bývá spálená.

Miou Miou – Electronique Remixům skladeb z alba Lala grande finale hrozilo, že díky barevnosti předlohy stáhnou materiál do jednoho elektronického (mezi)stylu a odříznou mu pohlavní orgány i dětské oči. Frontman Tarnovský si mixéry vybíral sám, takže dbal na pestrost a multižánrovost, navíc má hodně dlouhé prsty a nebyl odkázaný jen na místní experimentátorské podhoubí. Samploidi z Portorika, Kanady, Japonska či hvězdný b. fleischmann předvedli, jak mají silné plíce a vznikla bohatá sbírka. Vypovídající hodnotu má i to, že obě desky Miou Miou distribuuje ve formátu FULL MOON 04

mp3 slovenský label Slnko records, který je přísně výběrový a z české scény se tam nedostane takřka nic.

Nierika – Everyone is Burning (2009) To nejlepší nakonec. Nierika? Nikdo nebyl tak daleko jako ona, nejlepší materiál, vyhranost, usazení a přirozené rozdělení rolí, hledačství a popový pulz držený se střídavý přítlakem.

Cirka pětiminutové vály nenudí ani vteřinu, není divu, že kompoziční nápaditostí připomněli spřízněné Lu. Písničky složené ze dvou-tří dalších, nápadů je tolik a život krátký, vracející se motivy se mění a hluk kytar ustává, klarinet se proháčkuje cimbálem.

Navíc se pracuje se třemi vokály, jakkoliv má navrch ten dívčí, před zrcadlem stojí třicetiletá kate bush, jen šminku a už běžím. Abych se vyhnul superlativům, což lze jen těžko (nejlepší indie rocková deska v historii české angličtiny), je třeba stočit řeč na formát. Protože tady se už jednotlivé nástroje dokonale ztrácejí v jednolité souhře, a i když vodoměrku hudby řídí vážné kytarové skeče, všechno se vzájemně napíná a spolupracuje, jako tkáň naplněná krví, žádná jizva, žádná ranka.

Lu – Owes & Vows (2010) Bratr slunce, sestra luna. Dvojjediná krásná zrůda Nierika-Lu, něco jako sestry Cassady, ale bez vývozního barvotiskového mystéria. Multinástrojář Machetanz v závětří všeho, ghost in the machine. Druhá deska, nový materiál i nejcennější šuplíky.

Vrcholná drezúra i fešácký parkúr, kytara má vést, jenže před sebe strká klávesy i cello, direktor je dirigent. The time is now.

Ubylo norných kytarových stěn a indie rock zkřehnul, zůstala stavba písní z několika delších segmentů, větší důraz na zvukové titěrnosti, neustálé přichucování nástroji i zvuky, hravost tak důkladná, že krtkovy kalhoty mají bezedné kapsičky, francouzština a imitace dětských popěvků i exotických nástrojů, slabost pro závěrečnou dlouhou kládu, tentokrát v ambientně líném duchu, kde i downtempo znamená synonymum pro časovku tour de france.

Slovem jazz puchne jazyk a deska si vybírá jen náročnějšího posluchače.

U nás nemá srovnání.

077

078

FULL MOON 04

DJ SHADOW, 10. 8. 2010, LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA. TEXT JARDA PETŘÍK FOTO ARCHIV DJ SHADOWA

Joshua Davis je na evropském turné. S novým audiovizuálním konceptem objíždí destinace, do kterých coby DJ Shadow většinou nezavítal. Takzvaná „shadowshpere“, obrovská koule, ve které je mistr samplingu a hip hopových beatů během devadesátiminutového vystoupení schovaný s veškerým soft i hardwarovým vybavením, funguje jako dočasné útočiště i jako netradiční projekční plocha. Obrazy díky použité technologii vystupují do prostoru daleko plastičtěji než při klasických 2D projekčních plátnech, umístěných na stěně za pódiem.

Jedním slovem je to „worthseeing“ záležitost.

A vlastně i worthlistening.

S přídomkem „evropské“ turné to není stoprocentní pravda, jedna zastávka proběhla v izraelském Tel Avivu. Blízkovýchodní hudební nadšenci tak mohli po koncertu Gorillaz v Libanonu a Sýrii zažít další velkou ikonu současné elektronické scény. „Vždycky se snažím být hudebním misionářem, a když jsem si všiml, že Gorillaz navštíví v rámci turné i Sýrii, připomnělo mi to, že musí být úžasné hrát na místech, kam člověk normálně koncertně nezavítá. I proto jsme zařadili jeden koncert v Izraeli do jinak evropského turné. A byla to rozhodně zajímavá zkušenost. Bohužel jsme s sebou z technických důvodů nemohli přivézt ‚shadowsphere‘, která je součástí aktuální tour, ale i tak bylo publikum skvělé, klub byl plný a po organizační stránce se jednalo o standardní gig.“ Nové album vyjde v první polovině příštího roku a podle všech indicií bude opět instrumentálním a samplingovým dílem. V současné chvíli jsou práce na čtvrté řadové desce zhruba v polovině a podle Davisových slov ho ještě pár měsíců ve studiu čeká. Některé tracky už jsou kompletně hotové a jedním z nich je zveřejněný Def Surrounds Us, který také během koncertu, vedle dalšího nového materiálu, zazněl. „Ten track se možná na nové desce ani neobjeví a rozhodně podle něj nelze soudit, jak dopadne celé album, které bude eklektičtější a stylově těžko zařaditelné jedním, dvěma slovy. Rád atakuju své posluchače odlišnou produkcí a teď k tomu mám obzvlášť důvod, když o mně poslední tři, čtyři roky nebylo slyšet. Pro mě jsou skladby, které dělám, určitou fúzí, i když to slovo strašně nerad používám, klasického Def Jamu, beatů z osmdesátkového hard hip hopu, dubstepu a drum’n’bassu… ale rozhodně to nezní jako jeden styl.

Nikdy nebudu produkovat čistě d’n’b nebo dubstepové tracky, od toho tu jsou jiní.“ FULL MOON 04

Což platí i o jeho živých vystoupeních.

V Praze zazněl kromě vcelku očekávaného instrumentálního hip hopu a abstraktních polámaných beatů i hodně dřevní jungle a drum’n’bass, rovněž přeaktuální dubstep, ale i rovné techno beaty. O monotónnosti nemohla být řeč, mixy byly svižné a náladotvorné, poslechové části se střídaly s tanečnějšími vskutku hodně rychle. Laptop, gramofony, sampler Akai MPC, ekvalizér – všechno ovládal pouze Davis, jeho ruce se nezastavily a byla radost sledovat, jak improvizuje. Známé tracky z prvních dvou desek byly provázány snad b-stranami, snad EPčky, snad bonusy z obšírné diskografie.

A samozřejmě samply, samply, samply. Alfa a omega Joshe Davise, obsese a vášeň. „Moje objevování starých desek a hledání samplů bylo vždycky hodně osobní. Nikdy jsem se po něčem nesháněl kvůli doporučení jiných producentů, DJů nebo majitelů obchodů. Když je v určité chvíli nějaký interpret hodně vyhajpovaný a jeho produkce neustále samplovaná, tak ho nechci samplovat taky a být jeden z tisíce. Nemyslím tím, že by se změnil můj vztah k producentovi nebo kapele, ve smyslu teď už ho znají všichni, tak ho nemám rád…

Nesnáším, když lidé říkají: Teď se mi líbí tohle a teď mám rád tamto a ostatní ignoruju… Když se mi jednou něco líbí, tak je to napořád, neskáču od jednoho k druhému. Strašně mě baví hledat staré, zapomenuté umělce, ať už se jedná o kalifornský country western ze 70. let nebo cokoliv jiného, a nechat se jejich tvorbou inspirovat.“ Chci, aby umělci, které jsem samploval, věděli, že je respektuji a že jsem udělal pro výslednou skladbu stvořenou i z jejich písní maximum. Nesnažím se je vykořisťovat a dělat si jméno na hitu někoho jiného. Tihle umělci jsou většinou rádi, že se někdo pečlivě proposlouchával jejich tvorbou a věnoval tomu čas, protože nejsou známí a slavní.

Většina skladeb, které jsem vysamploval, byly do té doby neznámé věci.“ Jedním z nejsilnějších momentů pražského koncertu v interakci s publikem byla skladba Six Days, během níž celý sál zcela intuitivně zpíval. V momentu, kdy ji DJ Shadow po slovech „Tomorrow never comes…“ náhle zcela ztlumil, zaznělo do ztichlého sálu sborové a mrazivé „...until it’s too late“. „Hudbu z I Cry in the Morning od Dennise Olivieriho jsem vysamplo-

val už o několik let dřív do jednoho tracku pro Blackalicous, ale výsledek zněl úplně jinak, v pozadí byl ještě beat a skladba byla nasamplovaná v mono verzi, protože tenkrát ještě nebyla dostatečně vyvinutá technika pro samplování ve stereo kvalitě kvůli velkým nárokům na paměť. I přesto se mi demoverze hodně líbila, ale nikdy jsme s ní v budoucnu už nic neudělali, což mě mrzelo. A tak když jsem pracoval na druhé sólové desce, vzpomněl jsem si na tohle demo a rozhodl se ho přepracovat do stereo verze. Pořád jsem ale nevěděl, co přesně udělat s hudbou, co k ní přidat. Až jednou mi ve studiu hrála skladba od Olivieriho a já měl na hlavě sluchátka přes jedno ucho, ve kterých mi shodou okolností zpívali Colonel Bagshot svou Šestidenní válku…

Musel jsem samozřejmě trochu upravit rychlost a další drobnosti, ale bylo to tam!“ „Právě proto celé dny poslouchám různé nahrávky a hledám malé kousíčky, které do sebe zapadnou, to je moje práce, to miluju, i ten prvek šťastné náhody, který je v tom zastoupený. Nicméně i v dalších fázích, až do konečné podoby písně, musí člověk učinit tolik rozhodnutí jako je mix, aranže a způsob, jakým to nasampluje... Pamatuju si, že když jsme Six Days mixovali ve studiu, cítil jsem, že jsem udělal tolik dobrých rozhodnutí, kolik jsem jen mohl a tenhle pocit mám tak u jedné z dvaceti skladeb. I proto je Six Days jedna z mých vůbec nejoblíbenějších.“ Je snadné říct, že hlavním důvodem aktuálního turné DJ Shadowa je vydělání peněz. Ale když pak vidíte skvělou vizuální show, za kterou je skrytá spousta času a práce celého týmu, když vidíte, kolik úsilí a umu ze sebe během vystoupení Josh Davis vydá, a když produkce, kterou slyšíte, není přehráváním vyčpělého materiálu, ale organickým a neuvěřitelně komplexním mixem hudební minulosti, současnosti i budoucnosti, je daleko snazší říct, že DJ Shadow to dělá pro radost. Prý se s dalším turné po vydání čtvrté řadovky do Prahy vrátí.

Překonat premiérovou klubovou show u nás bude docela těžký úkol.

Ale kdo jiný by měl umět překročit svůj stín než právě DJ Shadow?

079

Dohledat o téhle kapele nějaké podrobnější informace v češtině je těžší, než protáhnout velblouda uchem jehly a tu pak najít v kupce sena. Připravte velbloudy a jedem.

TEXT A FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Francouzská crossoverová sypačka La Phaze se na letošním ročníku Mighty Sounds předvedla v tříčlenné sestavě a plné síle.

Rozhovor s frontmanem Damnym probíhal ještě v záplavě endorfinů, takže jsem se ptala i na úplný nesmysly, ale to mi bylo jedno.

Damny mluvil rozkošnou franglištinou a samozřejmě to nejdůležitější mi řekl až po tom, co se zastavil diktafon. La Phaze totiž mají nahranou, nikdy nevydanou věc, která se jmenuje Full Moon. Prý je o vyjících psech.

Umíte výt?

V češtině ani v angličtině se o La Phaze nedá na internetu najít skoro nic. Jen malý kousek, co máte na myspace, a pozvánky na předešlé koncerty…

Dali jsme se dohromady v roce 1999. Na začátku jsme na to byli dva, já a kytarista Arnaud. Sestava se pak pozměnila a teď jsme na pódiu tři, ještě s bubeníkem Rouzmanem.

Odehráli jsme spoustu koncertů ve Francii a teď jezdíme i po Evropě. Měli jsme šanci zahrát si s Gogol Bordello, jeli jsme s nimi velký turné asi před čtyřmi roky a díky tomu se dostali i do Čech na Rock for People, kde nemohli hrát. Rušili to tenkrát kvůli turné s Madonnou a doporučili nás. Takže rosteme, krok za krokem. Nemáme žádný velký promo, jsme to jen my a pódium. A funguje to.

Co se týče muziky, kterou děláme, je to směsice všeho možnýho od jungle, přes drum’n’bass, punk, hip hop, trocha reggae. Jsou to věci, který posloucháme nebo jsme poslouchali, věci, na kterých jsme vyrostli, a tak se je snažíme kombinovat. Ne nutně kopírovat, ale inspirovat se a přidat trochu té naší francouzštiny. Většinu textů máme se sociální

FULL MOON 04

tématikou, protože se osobně angažujeme ve spoustě hnutí ve francouzské i evropské alternativní scéně. Dáváme si bacha na to, kde hrajeme a co děláme. Vyhýbáme se obrovským festivalům, baví nás spíš underground.

Tam jsme to my.

Jak jsi říkal, mícháte elektroniku, punk a další věci. Jaké kapely vás ovlivnily?

Strašná spousta. Je jedna kapela, která ovlivnila asi všechny punkrockový kapely jako jsme my – The Clash. Já jsem poslouchal hodně devadesátkovýho hiphopu, taky Rage Against the Machine. Máme rádi kapely, který cpou energii do lidí. Ne kapely, který mají obrovský světelný show, bombastický efekty.

Spíš ty minimalistický, ale úderný a silný, co ti to narvou přímo do ksichtu.

Zatím jsem vás viděla jen na festivalech, ale vypadá to, že máte radši klubové prostředí.

Nebo si užíváte i ty davy jako na Mighty Sounds?

To je dobrá otázka, myslím, že je to úplně jinej zážitek. Já mám radši malý kluby, protože tam můžeš ztratit zábrany, naprosto se odevzdat lidem. Neumím to dost dobře popsat, definovat. Máš kolem sebe lidi a ty šílej, a tak musíš šílet taky a vůbec to nekontroluješ.

Spontánní exploze, to je nejlepší, co můžeš na pódiu zažít.

Když jsem se v zákulisí bavila s H2O, říkali, že nenáviděj na festivalech zábrany. Že jsou lidi tak daleko, že je vůbec nevidí.

To je přesně ono. Nemůžeš se jich dotknout, necítíš je. Ale je to pro nás velká zkouška, musíme strašně makat. Jsme jen tři týpci na pódiu a na festivalech jsou ty pódia děsně obrovský, takže musíš lítat a zabrat celej prostor a o to jsme se snažili i dneska.

Zpíváte většinou ve francouzštině. Vidíte to jako nevýhodu, protože se texty dostanou k menšímu množství lidí, nebo je to spíš výhoda, protože se odlišujete?

Rozhodně výhoda. Pamatuju si, že když jsme hráli v Anglii, chodili za náma po koncertě lidi a říkali: „Ty jo, nerozuměli jsme kurva ani slovo, ale vy máte takový grády! Děláte muziku, která pochází tady od nás, ale jinak, ta francouzština, to je prostě jenom blablablabla.“ (To blablablabla bylo jak z kulometu – pozn. aut.) A taky si myslím, že francouzština je mnohem agresivnější, když jí použijete v rychlý muzice.

FULL MOON 04

Ale na poslední desce máte i pomalou písničku, La Langue. A to je skoro romantika. (smích) Jo, ta je hodně pomalá. Úplně jiná, než všechny ostatní. Snažíme se občas úplně vybočit, dělat věci jinak. I každou desku chceme dělat odlišně, vymýšlíme nový věci, abychom netočili neskuto, co jsme dělali pár let zpátky.

Příští rok plánujete vydat nové album.

Máte vymyšlenou nějakou specialitu?

Jen dobrý songy. (smích) Ne, zase zkusíme něco novýho. Vyvíjíme se, proto měníme i živý koncerty. Nemáme stálý setlist, děláme nový aranže, nový mixy, ani starý songy nehrajeme stejně. Myslím, že nový album bude znít zhruba tak, jak jste slyšeli dneska.

Nemluvím ani slovo francouzsky, ale jestli byl překladač aspoň trochu přesný, tak La Cause je o tom, jak důležitá je svoboda slova a slovo celkově. Zpíváš, že jste poslové doby. Jakou nesete zprávu?

Písnička je o tom, co bychom jako muzikanti měli dělat. V minulosti, hlavně v Africe, chodili muzikanti od vesnice k vesnici a zpívali příběhy, které jim lidi po cestě vyprávěli.

Touhle písničkou jsme chtěli říct přesně tohle, nejsme žádný rockový hvězdy, neexistujeme jenom na pódiu. Nejsme ani žádný modelové, že jo, snažíme se zpívat příběhy o lidech a La Cause je skutečnost, není to o tom, kolik desek prodáš, je to o lidech. Dneska každej omílá finanční krizi. Zcela upřímně, nám je nějaká krize úplně ukradená. My jsme muzikanti a to je stejný teď, jako před deseti lety.

Děláme pořád to samý.

Máte i písničky v angličtině. Jak se rozhodujete, jestli ta konkrétní věc bude v angličtině, nebo ve francouzštině?

Texty píšu já, takže za všechno můžu. (smích) Záleží to na melodii. Jsou slova, který mi neseděj, nemůžu si pomoct, zní to blbě. Někdy to mícháme, sloka je francouzsky a pak refrén v angličtině, zní to melodičtěji. A nebo naopak. I ve francouzštině musíš najít to správný slovo, když to neuděláš, stojí to za hovno.

Věříte tomu, že se dá dneska něco změnit hudbou?

Je to velká zodpovědnost. Nevím. Můžete změnit jeden den, jeden život a to je důležitý.

Některý lidi za náma choděj a říkaj, že poslouchaj naší muziku a blabla a že jim to změnilo pohled na svět. To je ten největší kompliment, kterýho se nám může dostat. Ale nemyslím si,

že by se dal svět změnit jen muzikou, to je přece jen trošku hippie. Svět se dá změnit, když dáš peníze na správnou věc nebo vyrazíš do ulic. Je potřeba bojovat s útlakem a zneužíváním, bojovat se vším, čeho máme plný zuby.

A co hudební průmysl, nepřijde ti, že se změnil? Že se prodá cokoliv, co má dostatečnou mediální masáž?

V tuhle chvíli je to bordel. Ale důležitý je, že se objevuje spousta mladých kapel, hodně mladý lidi, co jsou do toho zažraný. Čekám, že se zvedne nová vlna, nová scéna. Za pět let nebo za měsíc, ale bude to velký. Některý lidi tady v publiku byli v podstatě ještě děti, ale ta muzika je baví, vidíš jim to v očích. To je ta cesta. Nová generace, lepší než ta naše.

Fakt?

Moji kámoši jsou už starý. Jediný, co chtěj, jsou auta a baráky. Jako fajn, já proti tomu nic nemám, ale oni od života nic víc nečekaj. Tohle přece nemůže být všechno.

A co internet? Budete vydávat cédéčko a spousta lidí si ho stáhne den po tom, co vyjde?

Prodává se míň cédéček, ale víc lidí chodí na koncerty, to je dobrá rovnováha. Mně je to jedno, muzika je k tomu, aby ji lidi poslouchali. Díky internetu si naši hudbu můžou poslechnout i lidi v Japonsku, i když se tam v životě nedostanem. Nebo tady, v Čechách, i když jsme přiletěli letadlem a nevzali s sebou žádnej merch. Takže je to super, jakkoliv na tom nezbohatnem. Máme koncerty a na těch záleží, to je realita.

Co třeba vinyly? Těm se docela daří...

Jo, vinyly. (rozsvítí se mu očička) Víš co, já jsem strašnej staromilec, miluju vinyly. Pár jsme jich i vydali, ale opravdu pár, v hodně limitovaných edicích, protože to něco stojí, že jo. Je to sběratelská záležitost, jako když máš starý auto nebo motorku. Lidi prostě milujou ten objekt, tu vůni vinylu, je to jako artefakt.

Až vydáte příští artefakt, přijedete zpátky?

Ježiš, jasně! Mluvili jsme s naší tourmanažerkou Alex a ta říkala, že se musíme brzo vrátit.

Lidi byli super, my nemusíme, my se chceme vrátit.

Tak... tak teda jo!

081

082

FULL MOON 04

Jakmile překročíte česko-polskou hranici, jako by vám někdo obvyklý ekran rozšířil na širokoúhlý film, všechno je najednou o kousek širší a nepatrně větší, silnice, domy, krajina. A Poláci to tak mají: v dusných osmdesátých nebyli zcela uzavření před koncerty zahraničních skupin, jejich pop-kulturní kontext je usazenější a znalejší.

Abychom měli jasno v perspektivě: my měli v devadesátých festivaly, které simulovaly americký hippie-kult („český woodstock“), ale na Przystanek Woodstock jezdí čtvrt milionu lidí a třeba Open‘er je sestavou kapel i počtem nadšenců taková „větší Pohoda“ (sedmdesát tisíc). Jiná liga, jiné hřiště.

MIKE PATTON & MONDO CANE, 22. 7. 2010, WYSPA SŁODOWA, WROCŁAW, PL. TEXT MAXIM RZEKA HOROVIC FOTO ARCHIV

Era Nowe Horyzonty, mezinárodní filmový festival s pozoruhodným doprovodným programem, je srovnatelný s Letní filmovou školou. V rámci hudebního programu letos vystoupili kromě polské alternativní scény třeba Deadelus, Konono No.1 nebo Mike Patton. Silný kalibr i na výhradně hudební festivaly... Głównym sponsorem jest operator telefonii komórkowej Era. Cestovat autem 250 km může být všelijaké, když si vyberete tropické poledne, musíte mít chladnou hlavu. Teplota vzduchu 37 ve stínu, vozovka 53, Magnesia na sedadle asi 42 stupňů. Klimatizace je zbytečný přepych do stylového Citroenu Sexxxo, má několik okýnek a prodyšnou karosérii. Chalupki, Raciborz, Krapkowice, Wrocław. Netrefím Soudnou ulici, ale zdravý rozum mě vede přesně. Všechny bedekry a cestovatelské rady vás zapřísahají, abyste neparkovali na nepovolených místech a nenechávali si věci v autě. Polská policie nepoužívá botičky (rovnou odtahuje) a polská galérka se sdružuje do zdatných auto-gangů. Když si pomyslím, co by si vzali na mě, upřímně se bavím. Za hodinu vím, kde co je, Wroclaw jako menší a přehlednější Praha? Takže na otázku Kdze jest Wyspa Słodowa? můžu nahodilému mileneckému páru klidně říct: Prosto.

Historické centrum je částečně umístěno uprostřed města na ostrovech, Pískový kdysi z jedné strany zasypali, chyba lávky. Spojení světského a duchovního života: arcidiecéze a proti tomu punkáči, teenageři a turisti v množství daleko uměřenějším než kolem náměstí. Boční můstek na Pískový ostrov hlídá ochranka, stojím pod ním a civím na hladinu. Patton už zvučí, je pátá odpolední, čluny brázdí vodu a orchestr ladí. Italština pableskuje v říčných odrazech ženských očí, bez rozdílu věku sleduji lavičkové divoženky a zahraniční cukoletky, které nasávají zvláštní lázeňský odér, přicházející z druhého FULL MOON 04

břehu, když kejvnu hlavou, země se pohne a břeh je řekou. Takhle bych se cítil, kdybych měl sentimentální náladu a čekal na lásku neslíbenou, místo toho odcházím opačným směrem. Ještě mě napadá: tenhle hochštapler bude zkoušet déle, než bude trvat samotný koncert, klidně bych se vsadil. A taky že jo, vyvolený. Únava. Aktivním odpočinkem k božímu slovu, nebo naopak, follow the leader. Kostel Nejsvětější Panny Marie Na Písku, Kostel sv.

Martina, Kostel sv. Jiljí, Arcibiskupský palác, tam už ani nejdu, Katedrála sv. Jana Křtitele.

Shodou okolností (?!?) začíná bohoslužba, je to jistě znamení. Kněz říká, že je svátek Maří Magdalény, vůbec jsem si nemyslel, že Mondo Patton by mohl nebýt na pravém místě v pravý čas. Kanovník začíná zpívat a já vím, že předkapela si zaslouží respekt i otevřenou náruč, jakkoliv jen anticipuje. Sedím u řeky o pár metrů dále, na výletním parníčku si to dvojhlasem užívají jadranští milovníci, ano, ozvěny Splitu jsou vyryté v kolektivním nevědomí a netřeba se jim bránit. Kousek vedle srkají plechovkové pivo tři grácie, macatá zrzka, okatá blondýna a mrštná černovláska.

Už můžu.

Mondo Cane je proměnlivý až šedesátičlenný orchestr a sbor, s nímž Patton prezentuje cover verze italských populárních songů 50. a 60. let, pokud to unese vaše představivost. Wroclawská verze je odlehčená: stabilní sedmičlenná kapela a trojhlavý sbor, k tomu dvanáct muzikantů z domácí Wrocław Film Harmony Orchestra. Patton přijede, nazkouší, odehraje a letí dále (do Milána). Ten tucet hudebníků představují takřka samé dívčí smyčce, takže vizuální pódiová symbióza je dechberoucí.

Stejně jako různorodé je publikum: poskakující grindcorista, paničky v letech, studentky, vedle mě z jedné strany falešný Patton (židovský klofan a třicet deka brilantiny), z druhé pravá Kleopatra (Polky jsou nejdokonalejší Kleopat-

ry). Šéf celého podniku za obrovského aplausu ohlašuje, tak jak slyšíte: MAJK PATON!!! Proto je mám rád, jsou sví.

Devádesátiminutový set vystřílí v první polovině téměř všechny tracky, které vyšly na červnové nahrávce Mondo Cane. Začíná zlehka, něžně a znamenitě, sborem: Il Cielo in una Stanza, přidává ostřejší špílec Che Notte, burácivou Ore d‘amore, v níž se může otevřít jako páv, floutkovskou píseň 20km al Giorno, baladickou Scalinatella, Morriconeho vypalovačku Deep Down. A taky očekávanou (původně garážově psychedelickou) exhibici Urlo Negro. Jenže ta potvrzuje neočekávané: Patton se drží zkrátka, hledá se holub na báni.

Zasutý mezi orchestr do středu pódia, ze kterého vyjde jen v závěru. Urlo Negro je sice na expresivním řevu položený song, ale i tady je Patton včleněn do tělesa, z něhož občas vystřelí zkreslující megafon.

Z písní nezastoupených na albu nejvíce zaujala O Venezia. Jednak posazením do závěrečné části večera, jednak jasným potvrzením jeho fantomasovských tendencí: jestliže filmově ruchové, noisové aranže tvoří výhradně předehry k popovým kouskům, O Venezia je čistým, více než čtyřminutovým, navíc instrumentálním strašidelným řezem, kde smyčce čarují a Patton úpí. Takový koncert už je mimo kategorie všeho, co znáte. Holý výsek fantazie, překvapivě komorní, potměšile odevzdaný.

Patton je příliš všestranný a to se nezapomíná. S přezíravou převahou se účastní projektů, které se vymykají zdravému (komerčnímu) rozumu a neustále střídá polohy, příznivec si žádá jistotu a naplnění, pak může budovat fanklub a podepisovat fotky i parte, co se smeká, neuneseš.

Božská děvka, Mondo Patton.

083

084

FULL MOON 04

Vždycky jsem záviděla tour manažerům a řidičům a prodavačům triček a desek na koncertech, že se svou oblíbenou kapelou můžou odjet měsíční turné a vidět tak pětadvacet jejích koncertů. Stinné stránky pobytu v jedné dodávce nebo busu dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, jakožto i sérii evidentních nevýhod takového výletu jsem programově odmítala; zohledňovat fakt, že ne vždycky je ta kapela jejich oblíbená a že to ve skutečnosti nemusí být stejná parta, jakou si představujete, když je slyšíte na deskách, se mi nechtělo. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

Někdy se mi ale podaří, v závislosti na tom, kde a s jakým programem se zrovna nacházím, zastihnout stejnou kapelu na několika místech v Evropě v relativně krátký časový úsek. Jen jako prostý fanoušek. Nemusím ani prodávat trička, ani se starat o to, aby fungovaly mikrofony, což je zejména u Converge práce nevděčná.

V jejich případě jsem navíc zjistila, že čtyři koncerty v řadě jsou tak akorát, aby se člověk do konce léta vyhrabal z kómatu a zahojily se mu všechny modřiny.

CONVERGE, EVROPSKÉ TURNÉ K AXE TO FALL 2010. TEXT AXE/MAX FOTO CHRISTOPHER Z

Brutal Assault, jedinou českou zasávku evropského turné Converge, jsem v původním plánu zištně vynechala; snad proto, abych se nemusela konfrontovat se zklamáním, případně instantní smrtí, jejíž zdání mi absolvování každého metalového festivalu evokuje. A taky mě tam kromě Converge nic až tolik netáhlo. (Snad Jesu, ale to už je zase součást konfrontace se zklamáním a tak dál.) A nakonec, třeba takový Krakow je co by kamenem dohodil, zejména když jste stejný den v Katowicích. Zastávky Norimberk a Vídeň se nabízely samy a šťastná náhoda FULL MOON 04

tomu chtěla, abych nekonec stihla i ten Brutal Assault. Na ustálenost svých plánů už od letoška nevsadím ani pětník.

Na Converge se mi, kromě 653 495 jiných věcí, líbí, že vidím naprosto zřetelnej vývoj.

Jednak hudební (poslední deska zní jako nějaký Boston Calling nového tisíciletí), i když uznávám, že to nemusí nutně připustit/ocenit každý, zejména pak ne fanoušci Radiohead nebo The Streets, druhak v tom, jak se chovají na pódiu. Před pár lety se strhl hroznej průšvih okolo vystoupení na českém Fluff

Festu, kde po upozornění kapely, že na jejich stage každý leze na vlastní nebezpečí, dostalo pár lidí celkem slušně po držce. Na posledních koncertech to vypadá tak, že z pódia si skočí každý, kdo na něj vyleze. Když opruzuje moc dlouho, je skopnut nebo shozen. Jemně, ale důrazně. Fér. Agrese je zdánlivý kolorit, „kontaktní“ nastavení nutností a fyzické vyčerpání logickým důsledkem. Čím je divočejší publikum, tím víc je rozjetější kapela a víc jej hecuje. Nikdo se nenechá prosit dvakrát.

Fanoušci jdou do extrému. Kapela o krok před nima. Funguje to bezvadně.

085

24. 7. 2010, NORIMBERK, NĚMECKO Prostředí někdy dělá hodně a Z-Bau je bývalý kulturák; snadno si tam představíte maturitní i myslivecký ples. Navzdory exteriérům, které působí spíš jako středně zdevastovaný squat. Je dost času si všechno prohlédnout, mimo jiné i proto, že sestava kapel, se kterými Converge jedou evropské turné, není tak silná a lákavá, jako tomu bylo v minulosti (s Rise and Fall a Animosity nebo s Coliseum a Integrity posledně).

Kvelertak jsou z Norska, hrajou nenáročný melodický punkrockový hardcore. Nebo spíš punk rock s prvky hardcore? Každopádně to není nejchytřejší muzika, na kterou v Norsku narazíte. Eponymní desku jim maloval John Baizley z Baroness a produkoval Kurt Ballou z Converge, proto tohle spojení.

Laskavost, chce se říct. Nehráli špatně (asi jako kdyby Doomriders odtajnili svá nejprvnější dema z doby, kdy hráli ještě v obýváku), i když ta klackovitost občas bila do očí.

Když dohráli, byla jsem ráda, že je po všem.

Ale aspoň se nebrali moc vážně, narozdíl od dalšího supportu. Gaza, hardcore rovnějšího a syrovějšího střihu. Není divu, že mezi fanoušky zanechali lepšího dojmu než Kvelertak, přímý vliv technické vypiplanosti Converge je u nich zřetelný. Aniž by měli šanci se tomu jen přiblížit. Když dohráli, byla jsem ráda, že je po všem.

Kylesu znám dlouho, ale největším fanouškem bych se nenazývala, což mi umožňuje snad i důvěryhodně popsat, co vidím. A já vidím VELKOU kapelu, která už dávno vyrostla ze zaplivaných klubů a patnáct lidí v publiku. A až se o nich dozví manažer nějaké stadionové jedničky (nebo dvojky), možná jeho nabídku, která se neodmítá, neodmítnou. Koncert i proto dobrej. Laura and the Kylesas (ve směru hodinových ručiček od bicích: tenista, lesní muž, bezdomovec, rocková vězda a vodník) dobře vědí, čím si svůj status zasloužili. Když ale dohráli, byla jsem ráda, že je po všem.

Tuhle větu jsem si za večer řekla třikrát, přitom „po všem“ ještě zdaleka nebylo. Nemůžu říct, že by mě sledování tří setů kapel, které mě nebaví, nějak zvlášť nakoplo, a měla jsem obavu, že na to doplatí Converge. Přešlo mě to v první vteřině otvíráku: Concubine z Jane Doe. Zapomněla jsem na Kvelertak, Gazu, Kylesu, na to, co je za den, měsíc, rok. Strhnul 086

se klasickej moshpit, ovšem optikou zážitku z Krakowa dva týdny na to bych teď radši napsala, že mateřská školka dostala zelenou k volné zábavě na prolejzačkách. Děcka z Norimberku za to rádi nebudou, protože jinak to byl slušnej německej standard...

Converge už od začátku vybírali „signifikantní“ záležitosti: Dark Horse z nové desky nebo Heartache z No Hearoes si nespletete, nejen proto, že vás to v minulosti coby otvírák alba položilo na lopatky („killer“ se tomu někdy říká). Lonewolves. Locust Reign. Axe to Fall.

Hanging Moon. Set logicky s převahou novinek – Axe to Fall, Cutter, Wishing Well, Reap What You Sow. Kdyby termín „hity“ nezněl tak nepatřičně, asi bych napsala, že hráli „jenom hity“. The Broken Vow, nejlepší sborový řev. Na všech zastávkách, kde jsem Converge později viděla, byl jedním z vrcholů setu zabahněný epos Worms Will Feed/Rats Will Feast, kde refrén „Left your throne in foreclosed homes/ claimed that crown of decay/ Built castle walls with blood and bone/ to shield your soul from wither and decay...“ zpívá kytarista Kurt Ballou. „This sooooooooooong... is about...,“ uvádí Jake Bannon, který zvláštně kombinuje zuřivost a výjimečnou soustředěnost, krátké komentáře k sériím skladeb. Každá jednotlivá si vyslouží mohutný, postupem času čím dál unavenější aplaus, než jej utne Ben Koller bicíma nebo Kurtův riff.

Koncert v Norimberku nezapomenu zejména kvůli jednomu detailu. Poslední skladbou přídavku byla Last Light, na které jsem toho času dost visela a evidentně jsem nebyla jediná. Singalong? (Když už jsem použila „hity“, tak co...) Last Light byl parádní singalong a závěrečná část s „This – is – for the hearts – still – beating! Beating! Beating! Beating!“ všechno krásně srovnala se zemí.

7. 8. 2010, KRAKOW, POLSKO Koncert je přesunutý do většího prostoru Rotundy, kde je ve chvíli našeho pozdního příjezdu, těsně po setu Kylesy, vedro k zalknutí. Lidi postávají všude kolem, venku, na schodech, ve foyer, v chodbách, sál je plný tak z půlky, po pódiu se zdálnivě zmateně motá kapela a crew, zdá se mi, že vládne mírná technická nervozita. Jake se zdraví s fanoušky a „rozcvičuje“ se. Do dokonalého obrázku boxera v ringu chybí jen to, aby měl obvázané pěsti a zkusil si aspoň jeden levý a jeden pravý hák.

Stojíme s kolegou horovicem uprostřed sálu, v okruhu dvou metrů nikdo, sledujeme stage.

Pak se v jedné vteřině stane několik věcí najednou. Z repráku se ozve „bzzzzzzzz...“ a já se nakláním k maximovi: „Hele, tady se nezdržím, za pět pikosekund tady někdo dostane pěkně přes drž--- “ Nestihla jsem to o dvě pikosekundy. „K“ se ztratilo v nárazu někoho do maxima a maxima do mě a bolestivé „...uuuuuuuuuuuuuuu“ splynulo s volným pádem, který nás dostal tři metry od místa, kde jsme stáli. Do zadnice se mi obtisknul detailní záhyb každého klíče, jejichž svazek jsem v zadní kapse měla. Hned nás někdo zvedl a já si jenom řekla: Tyvole. Tohle bude masakr.

A maxim nestihl vůbec nic. V tu chvíli jsem zažíval přerod v hudebním povědomí živého bordelu, a pak už nebylo nic jako předtím. Druhá strana Polska, odvrácená tvář všeho. O Converge jsem nestál tak úporně, jako o jiné kapely, nic mě nenutilo zjišťovat, jestli texty jsou fakt tak dobrý, jak se říká, taky proč hledat osobní texty u metalcorové smečky, jenže tady je „angažovanost“, pokud se o něčem takovém dá mluvit bez jalových společenských konotací, zcela jiná, ta nejosobnější.

Dá se používat v tomdle ranku slovo existenciální? Je to jako mluvit o vařeném praseti nebo jen kdákat cizím jazykem? Pak se kouknete na vyšinutý text titulního songu Jane Doe, Bannonův obrazový doprovod k desce, vidíte v té tváři podobný cejch tragického šílenství a nepředstavitelné víry, jakou jsem viděl jen v představitelce Panny Orleánské v Dreyerově němém majstrštyku a jediný definovatelný pocit je: zneklidnění. Ale zneklidnění jako dveře, za kterýma toho čeká daleko víc.

Zneklidnění jako předvoj, sebebrána.

Viděl jsem myslím hodně, hodně koncertů, ale tenhle byl PRVNÍ, nebo jsem předtím ještě neměl čím a jak poslouchat. Atmosféra byla přesná. Pobití fanoušci po schodech a chodbách baráku, skoro prázdný sál, Bannon soustředěný do podivné šelmy, Karpovovo IQ nakažené vzteklinou, tělo takřka naráží do techniků a tam uvnitř, za zkérovanou srstí, je někdo schovaný, nejchytřejší chrt země, mistr světa ve výboji.

Náraz z pravoboku mě rozesmál, ale taky zlekl, nečekaná variace na obřadní omytí v řece, tady v divokém víru těl. A pak jsem proplouval tou ohleduplnou masou, která byla jako mateřský proud, bolest znamenala spolehlivý úchop, rychlost moshpitu zas křeč svalových vláken, stage FULL MOON 04

diving byl jako groteskní masomlejn, kterému někdo pečlivě vystřihával počáteční frejmy, až nohy u stropu a šťastné tělo u země. Převládal údiv a nadšení panice nezadusila kocovina protitěla.

Nikdy jsem neviděl podobný mix agrese, vzteku bez přívlastků, nesdělitelné opravdovosti a převládající pocit podivného sdílení. Čisté protínání.

Tohle už nemělo nic společného s koncertem v jeho tradičně chápaném smyslu slova, dokonce i rituál vedle toho vypadal jako vyhaslý oheň. Nechci najít definici, fotka bere duši. Slyším to vevnitř, trvá to. Samota je kurva, ale dá se s ní dobře vyjít, když pozveš i její kámošky a pevně se postavíš.

12. 8. 2010, VÍDEŇ, RAKOUSKO Poslední klubový koncert turné. Klub Arena ve Vídni, tam, kde to před třemi lety začalo.

V mezičase se mi krásně vybarvily modřiny z Krakowa, schválně jsem se oblíkla bílé šaty, sváteční událost, chápete. Všechny předkapely jsem tentokrát rozumně vynechala, farewell koncert si nebudu kazit – moc silné slovo? – přemýšlením se založenýma rukama o tom, co všechno dělají kluci blbě. Nakonec jsem se té konfrontaci stejně nevyhla, anžto při Hellbound v začátku koncertu Converge FULL MOON 04

po desáté vyskákali z backstage na pódium čtyři naháči, identifikovaní jako členové Kvelertak, imitující zběsilou hru na kytaru a divoce pohazující svou výbavičkou. Jaj. Asi si dokážete představit ten vizuální zážitek; smál se každý. Kromě Jacoba. Toho to na dobrou polovinu koncertu pekelně vytočilo. Ne že byste v jeho vzteklým projevu poznali rozdíl...

Standardem koncertů Converge je pár rozbitých mikrofonů, desítky padajících fanoušků, modřiny a škrábance. Ve Vídni všechno bylo, ale jatkám z Polska se nálada nevyrovnala.

Na to je možná v Rakousku málo věřících.

V hlavě jsem se srovnala s tím, že teď už zase Converge dlouho neuvidím, jelikož nové desce může předcházet ještě americké turné, Jakeova připravovaná sólovka Wear Your Wounds a vůbec milion vedlejších projektů, které kapela má, ale zároveň jsem věděla, že stačilo. Opravdu bych tohle chtěla zažívat každý den, šest týdnů v kuse? Bez aspoň ročního tréninku v posilovně?

13. 8. 2010, BRUTAL ASSAULT Na Brutal Assault do Josefova jsem v pátek nakonec přece jen jela, ovšem ne jenom

z plezíru, ale jako messenger. Laskavost, co se neodmítá. A kdyby se mi mezi kšeftem a začátkem koncertu Converge nepokusili odtáhnout auto, asi bych si celou show kvůli časové smyčce, ve které jsem se ocitla, odpustila. Takhle jsem tam stála, auto vtipně přeparkované do jednoho z milionu zákazu stání v Jaroměři, na vedlejším pódiu dohrávali Mnemic, do začátku Converge zbývalo pět minut. Ztratit se v davu festivalu se mi nechtělo, tak jsem z backstage vlezla na tzv. „v.i.p. balcony“, prostor, umístěný na okraji pódia zhruba v úrovni bicí soupravy. Bubny byly ostatně to jediné, co přihlížející ze setu Converge slyšeli, i když pohled na rozlehlé pole publika se taky nenaskytne každý den.

Sledovala jsem Kurta, jak si může vyřvat plíce v „...built castle waaaaaaaaaaaalls... with blood and bone...“, ale ze zpěvu, natož kytar, jsem neslyšela skoro nic. I přesto jsem tam zůstala až do konce, s černým svědomím, že mám být dávno někde jinde. Nešlo se odtrhnout. Nešlo, přísahám. Stála jsem tam a nehnula se. Skvělá show, fantastické nasazení, boží kapela a „jenom hity“.

Budou mi chybět.

087

088

FULL MOON 04

Je velký rozdíl, jestli jedete na otočku na jeden koncert nebo jestli zůstanete na tři dny a nemusí jít vůbec o Polsko. Vžít se do prostoru je umění. A OFF FESTIVAL zas slovníkové heslo. BARDZO BRUDNE. Polština je skvělej jazyk.

PYSZNY SMAK. POLECAM! OFF FESTIVAL. 5. – 8. 8. 2010. KATOWICE, PL. TEXT APX/LUMÍR/MAXIM FOTO APX/ARCHIV

Lumír: Neviděls Apačku? maxim: Kdo to je?

Lumír: To je ta kočka, co nás sem dovezla... maxim: Jasně... Tak tu sem neviděl už čtyry

dny. Kde je?

Lumír: No to já vole nevim. maxim: A co Flaming Lips? Skvělá projekce, ale jinak přesně ten kosmický psychedelic patos-mlha-trip-kouřmo se sladkýma melodiema, který je zároveň důvodem, proč v nich nejedu. Chápu, že mezi stadionovýma kapelama to může být špička žánru a příjemná změna v poprockově šusťákovým světě, ale pro mě to nic neznamená. A taky to byla jediná kapela, která si vzala na pódium roztleskávačky, klaku. Hodně podbízivý moment...

Lumír: Nevíš, kde je? maxim: Ani náhodou... Apačka, je nový druh extrovertního asociála, ale v šatech jí to sluší víc.

Lumír: Tohle se jí nebude líbit... maxim: Mám ti říct, jak vidím tebe?

Lumír: Možná ani ne. maxim: Nechápu, jak může někdo s metrem devadesát a šedesáti kily vtrhnout do moshpitu na Converge.

Lumír: To je jak kdybych řekl, že tě knokautovali hned v první vteřině setu, tahle země není pro starý. maxim: Takže abych to zamluvil: neviděl si The Fall. Já jen jeden song, abych se ubezpečil, a i když kuci od nás ze vsi říkali, že to bylo moc dobrý, já viděl a slyšel podivný mix únavy a post-punku, něco jako Happy Mondays v Ostravě, vyšoupaný manšestr... Kdes byl tou dobou?

Lumír: Poslouchal pohřební kapelu Zu. Teda doposlouchával, jazzcorovou exhibici zakončili smutečním pochodem a těmhle zábavám se málokdy směju. Když ještě Apačka byla naživu, říkala, že “kdo se paktuje s Pattonem, nemůže být normální”, proti čemuž by FULL MOON 04 089 089

ten vrchní řezník s bíbrem a saxofonem neprotestoval. apx: Zajímavej druh extrovertního asociála? V šatech mi to sluší líp? Ježiš, kluci. The Fall jsem viděla skoro celý. Srovnání s Happy Mondays není od věci, aspoň pokud jde o dojem. Akorát: podivný mix únavy a post-punku je u The Fall trademarkem, vsadím se, že takhle zněli i na prvním koncertě. Přesně pro tuhle vyjetost na ně lidi choděj. Happy Mondays si potřebovali nahrabat prachy a výstup se jim moc nepovedl, ale “nepovedenej výstup” je jeden z důvodů, proč lidi chtěj vidět The Fall. Mark E. Smith je ten typ jako David Yow - vypadá hrozně, chová se jak hovado, nezávislej pozorovatel by řekl, že na stage vyskočil nějakej houmles pro pětikorunu a náhodou se zmocnil i mikrofonu. Mně se to teda líbilo. Stejně jako se třeba některým lidem líbili Happy Mondays, vážně. Znám takové. maxim: Aha, takže žije a dokonce mě utřela, úpadek jako přednost. Fičíme. Mě asi nebude bavit psát xenofobní pamflet, jak ty? Co jest grane???

Lumír: Očekávání - průběh - výsledná míra zklamání, takhle nějak to šlo celou dobu, až na samotné polské fesťákové lidi, vykřičník. Žádné hovno jako na Pohodě, většina buď přímo hipsterů nebo mimoidních audiofilů a na takové se nikdo nemůže zlobit. Mše ve vysvěceném stanu v neděli nebyla, takže všechny jedovaté chlusty budou mířit přímo na ten jejich systém. maxim: Systém? Myslíš že je politicky korektní říct zrovna o Polsku, že je to klerofašistický stát? Mám se stydět? Stanové městečko jako policejní stát, festivalový areál coby vojenský prostor, letiště v okupované kurvaHanoji. Oka, chlast do areálu nicht, beru. Ale vysypávání prázdných kapes, sahání na koule a kontrola osobních papírů? Co bych musel udělat, aby mi nasadili pouta? Rozvázat si tkaničku? Ale abych odbočil od toho, že polský genotyp obsahuje informaci o Osvětimi, z toho se dělá těžko legrace. Nejlepší polská kapela festivalu? Jenže to se nutně dostáváme k lineupu hlavní stage, který byl tak na úrovni Sázava Pístu...

Lumír: Adorující správci tvitru Pohoda ří-

kali, že vraj “polská Pohoda sa volá slovenský Off” (s tou Pohodou si nedám pokoj, ještě můžu srovnávat s Dnem obce, ale tak postmoderní nejsem). Teda ani Slováci necpou tolik Pary do prajmtajmu, ale zřejmě jsme se občas zapomněli, Niwea a jiné mohli být ciemní koně. Nejlepší Poláci měli být jacísi ti neu090

rosis junior, ale my jsme v tu dobu kličkovali ochrankou. Překvapili mě Hey, spřízněnost s Fixou nutně neznamená i stejný odér kytar. apx: Co bylo mnohem míň snesitelný, než samotnej koncert The Fall, byla zvukovka, když řvala do setu Efterklang. Ne že bych potřebovala slyšet každou blbost, co kde hraje (tím nemyslím konkrétně Efterklang, ale obecně, anžto to byl problém každé kapely, které nebyla norský experimentální blackmetal), ale když už se ten festival profiluje takovejma jménama, snad jim dá taky slušný podmínky k hraní. Tím nemyslím ani to, že půlce kapely nezaplatí letenku, takže ta vystoupí jen ve dvou. A ještě napůjčuje svoje cajky J Mascisovi. maxim: Ovšem takhle to vypadá, že Poláci coby pořadatelé selhali na celý čáře, navíc jet tam na festival je skoro jako za trest a jen pro ty, co rádi buzeraci. Dá se takový text vůbec poslat PR oddělení OFF? To byla řečnická.

Honem bysme si měli vzpomenout, co tam bylo krásného a nezapomenutelného... apx: Black Heart Procession – nejlepší koncert, co jsem viděla. Možná to byl koncert léta. Možná letošního roku. Bylo to... jiný.

Krásný i nezapomenutelný. Tohle už nikde nikdo neuvidí, protože jiný fesťáky jim zaplatí normálně čtyři, pět letenek, žejo. A full band neumí hrát ty starý věci, to nemají šanci už nikdy nacvičit.

Lumír: Fuck off Lufthansa, Lou Barlow cedí pravdy, i když zrovna nedrží španělku. apx: Jaký teda byli Dinosaur Jr? Lumír: Mascis ladil ještě dýl a častěji, právě kvůli té kytaře z druhé black hearted ruky.

Sypou to jako zamlada, sluší se říct, až na to, že se nemůžu zbavit dojmu rezignace na zvuk. Jako “hraje nám to, nehádáme se, let’s rock” a nevadí, že efekty koupí technici. Little fury things pořád funguje, ale špinky z devadesátek jsou prostě pryč. apx: Hráli “Come oooon life, I am almost ready!” ? Tu mám nejradši. Tak jestli mám litovat, že jsem tam nešla. maxim: Almost ready nehráli, a pokud jo, tak bych to stejně nepoznal, protože pro mě je tahle kapela něco jako učitel chemie. Byl skvělý, ale já ten předmět nikdy nezvládal...

Na druhou stranu ten koncert měl, vyjma samého začátku, kdy Mascis těžko překonával své rozladění a nutkání k důstojné rezignaci, skvělou energii a všechny sedačky na stadionu byly zaplněné. Ale ten zvuk? Vepředu na hovno, uprostřed o ničem, paradoxně čím víc vzadu, tím hutnější a špinavější... Takže na-

kolik na zvuk rezignovala veteránská kapela a jak se na něm mohli podepsat pořadatelé, je otázka.

Lumír: Asi tak tři songy v setlistu nemohu sloužit, neodolal jsem nutkání zdrhnout na ty Radio Dept. A stihl jsem právě konec setu s písničkou z Marie Antoinetty, heh, teplá podívaná, jak má být. Pak jsem prchal zpět k Freak scene. apx: Jo a prodávali tam teda normální kořalku, nebo jen pivo?

Lumír: „Pije jak polský zájezd“ asi přece jen platí, vybijou se na Brutal Assaultu a doma se decentně nalívají vodopivama z dovozu. Kontrolovali i peněženky skrz paraleny, takže se tam neužilo ani žádného chlastu odpodlahy. maxim: Kořalku neprodávali, měli jen holandské lane, které má v Polsku takovou pověst, že když sem se ptal výčepního, jestli ta sračka je jejich domácí, podíval se na mě jako na fanouška Ajaxu Amsterdam... Voni to tam mají vůbec zajímavé: na jednu stranu dávají ostentativně najevo, že na veřejnosti je zákaz požívání alkoholu, na druhou stranu ti před městečkem vykopnou všechny tekutiny a naženou tě do pivního stanu. apx: Byly asi dvě v noci, když si nějaká par-

tička u okýnka v centru města kupovala sedmičku vodky a tři plastový kelímky. A na fesťáku neproneseš ani vařenou kukuřici?

Aspoň že cigarety tam měli za 10 zlotych, což je pro nás kuřáky fér cena, i když to jsou jen blbý kamelky. A když pak ještě dostanete čtvrtou krabičku zadara. Což mi připomíná, že těch tři stánků s deskama a kravinama mě sice ve finále překvapilo, ale jinak? Jako co to je? Kolik čekali lidí? 112? Co to jídlo? Proč tolik masa? Odkdy vegetariáni jedí jen vafle?

A jaktože jim došla kola? Jako doprdele co to je? maxim: Počkej počkej, měli tam “zapiekan-

ku”, gumovou bagetu s kousky žampionů a sýrem. Ty měly velký úspěch, navíc se tě vždycky zeptali, jestli ji chceš zapíct v plynové nebo mikrovlnce... Jinak klasická festivalová ne-strava. Řekl bych, že Colours se před lety poučili a hravě přijali za své ty nejdebilnější strategie. apx: Někde třeba koupíš zeleninový nudle nebo kuskus nebo co já vím. Nojo, to je asi můj problém, že se nenajím gumy polité ostrým kečupem. Fakt chci tak moc? Chci si koupit sýrovou pizzu nebo rejži v papírový krabici, sednout si na zadek a koukat na Flaming Lips. To je celý. Nechci z toho vyrábět atomovou bombu.

FULL MOON 04

Lumír: To je kultura bez debat, pravil Pepi

Větrovec v Chalupářích. Musí se jim přičíst k dobru, že ten koncentrák měli upravený k obrazu svému, Flaming Lips jsi mohla sledovat i z lehátka od zapiekanki, gastrozóna byla vybavená poctivou velkoplošnou týví.

Nemyslím vigvam pro majitele karet Mastercard, kde měl dvakrát DJ set Dam Mantle.

Projekce byla jak na stagi, tak i dvě stě metrů naproti ní, cukr a bič. apx: To kino tam bylo celkem dobrý. Teda na to, jak to bylo strašně zbytečný. Mně je ale ňák proti srsti bejt oplocenej jen proto, že máš v ruce popcorn. Jo a na Flaming Lips byl nejlepší konec, když pustili What a Wonderful World Louise Armstronga. A ještě na konci, když hráli Do You Realize??, jsem docela litovala, že nejsem větší fanoušek. To muselo bejt supr, jak tam na ně házeli to cirkusový smetí a tak. To byla pěkná show. Jo a... „Ještě pár let, pár stovek desek a revoluce a Tallest Man on Earth bude nový Bob Dylan.“ Fakt, nekecám.

Na druhou stranu téměř každému, koho jsem potkala, se tam docela líbilo a na ty manýry “gastrozóny” (wtf) už byli zvyklí nebo co. Je to kravina. Byla jsem na 7635203823 festivalech a nikde nepotřebovali dělat takovýhle opruzy FULL MOON 04

jen proto, aby se tam neválely odpadky. Nevím, jestli k nim ta vymoženost ze západu už přišla, ale jmenuje se to kontejner a pojme to třeba 130x víc odpadků než obyčejný odpadkový koš. Možná i víc. A třídit se to dá taky. maxim: Všem se tam líbilo, protože normál-

ní člověk je tvor přizpůsobivý, takže je třeba si rozmyslet, kam příští rok... Dělají festivaly v Rusku? Nebo v Mongolsku?

Lumír: Tam lidi umějí žít a znají cenu peněz. maxim: Počkej, to jako chceš říct, že Poláci umí jen umírat a złote jsou odpad?

Lumír: To ani ne, reklama na pohřeb žehem mi už přišla jako šokující kontroverze. Ale vypadali, že pro lidovou šau jsou schopni umřít, většině kapel zobali z ruky, navzdory zlým jazykům, že na Offu jsou vyplí lidi. maxim: Vyhlásíme taky nejlepší plechové piwo zupermarketu 3 Stawy?

Lumír: Kultura bez debat pokračuje, nemusel jsi tu nejlepší stage prozradit tak rychle. Jinak hlasuju pro piwo Wojak. Vybraný kousek army stylu má prý ve skříni každý echtovní muž a takhle si přišli na své i nosiči polských tašek. maxim: Ne, nemusel, ale když sem napůl vtipkoval, že se na tři dny zabarikáduju na

“scena eksperymentalna”, věděl sem. Nejlepší stage, až na to, že se tam vlezlo asi desektrát míň lidí, než by chtělo, a kdyby sundali zadní plachty, bylo by to nejvíc. Tenhle “rekordowy off” měl dva vrcholy: Tallest Man on Earth a Converge. Teda Converge na OFF nehráli, ale do mých soukromých věcí nikomu nic není, ontopic života. A Tallest Man bude nový Dylan daleko dřív, takže bych s tím stažením do Prahy neváhal. Na koho jsme zapomněli? apx: Uff, ještě že jsem v tom areálu strávila jen dvě hodiny. maxim: Tak dlouho jsi tam nebyla.

Lumír: Teď by se hodilo, aby do diskuse vstoupil Benjamin Slavík nebo někdo erudovaný, kdo by nám řekl, jak to všechno vlastně bylo. apx: Napišme tam, že jsem ho potkala ve chvíli, kdy jsem si na něj vzpomněla na procházce gastrozónou. Satori. Slavík. Najednou tam byl! maxim: A byl? apx:

091

092

FULL MOON 04

Chaos, v CHAOS, rozmary ROZMARY počasí POČASÍ (zejména (ZEJMÉNA ty, TY, při PŘI kterých KTERÝCH se SE brodíte BRODÍTE B ODÍTE po PO kotníky KOTNÍKY KOTN V blátě), BLÁTĚ), řev ŘEV odevšad, hnusné ODEVŠAD, kam ODEVŠA KAM se SE vrtnete, VRTNETE, šablonovité ŠABLONOVITÉ ŠABLON HNUSNÉ jídlo, JÍDLO, špatný/žádný ŠPATNÝ/ŽÁDNÝ výběr VÝBĚR slušného SLUŠNÉHO alkoholu, toitoiky per nebo ALKOHOLU, drahá ALKOHO DRAHÁ Á kola, KOLA, studené STUDENÉ sprchy, SPRCHY, S TOITOIKY TOITOI PER se, SE, spaní SPANÍ pod POD stanem STANEM ST NEBO vysoký VYSOKÝ účet nesoustředěné Jediné ÚČET za ZA taxi TAXI z centra Z CENTRA NTRA nejbližšího NEJBLIŽŠÍHO města, MĚSTA, A, otravné, OTRAVNÉ, OTRAV NESOUSTŘEDĚNÉ ESOUSTŘEDĚNÉ publikum.

PUBLIKUM. PU JEDINÉ dvě DVĚ kapely, KAPELY, o O které KTERÉ opravdu OPRAVDU stojíte, STOJÍTE, hrajou HRAJOU proti PROTI sobě SOBĚ nebo NEBO v V nějaký NĚJAKÝ neuvěřitelný NEUVĚŘITELNÝ čas ČAS (třeba (TŘEBA ve VE čtyři ČTYŘI odpoledne ODPOLEDNE nebo NEBO ve VE čtyři ČTYŘI ráno).

RÁNO). Jezdit JEZDIT na NA festivaly FESTIVALY ve VE dvaceti DVACETI není NENÍ totéž, TOTÉŽ, jako JAKO jezdit JEZDIT na NA festivaly FESTIVALY v V sedmadvaceti.

SEDMADVACETI. Zejména ZEJMÉNA když KDYŽ na NA ně NĚ od OD těch TĚCH dvaceti DVACETI skutečně podstupovat, SKUTEČNĚ jezdíte.

JEZDÍTE. JEZDÍTE Jediný JEDINÝ konkrétní KONKRÉTNÍ KONKRÉT důvod, DŮVOD, ŮVOD proč PROČ PRO tohle TOHLE všechno VŠECHNO VŠ PODSTUPOVAT, PODSTUPOVAT se SE jmenuje JMENUJE pokaždé POKAŽDÉ jinak.

JINAK. Letos LETOS Black BLACK Heart HEART Procession.

PROCESSION. BLACK HEART PROCESSION, 6. 8. 2010, OFF FESTIVAL, KATOWICE, PL. TEXT APX FOTO VINCE KMERON

OFF, ať už se tváří jak chce, není nic extra. A nedivila bych se, kdyby mě za to místňáci chtěli lynčovat, protože tady se všichni můžou hrdostí zbláznit. Což na jednu stranu snadno pochopíte, stačí se podívat na line-up, který není nic menšího než luxusní. Tedy, jedna jeho část je luxusní, zbytek jsou nanicovaté lokální bandy, o které žádný soudný člověk nemůže ani zavadit, natož aby je vyhledával. Ale tak kvůli nim tu nejste, žejo.

V pátek na OFFu hráli Black Heart Procession.

Nechtěla jsem to za žádnou cenu prošvihnout, ale co čert nechtěl, nejdřív jsem se blbě ubytovala, pak jsem nabourala nějakýho dědka, co zastavil uprostřed křižovatky, pak jsem se ztratila a nakonec jsem na tom hotelu zaspala, takže v 19:50, deset minut po začátku, jsem poslouchala zvukovku Horrors na úplně jiné scéně. Zuřila jsem, jakej jsem idiot, ale nakonec mě zachránil nenáviděnej (zde polskej) diletantismus: Black Hearts začli s nejmíň čtvrthodinovým zpožděním. Vítěz. Možná ne morální, ale momentální určitě.

Prodrala jsem se do první řady ve chvíli, kdy si Toby, tipuju s měsíc nemytejma vlasama, v prav pravidelných intervalech srkající Jamesona z lahve, z lahve, sedal za obrovské křídlo a Pall, v tradičních slunečních brýlích (co asi tak v tý v tý tmě může vidět?), k pile na druhé straně pódia. Všechno vypadalo připraveně. Všechno kromě mě. Začali totiž s takovým temným zlověstným „hůůůůůůůů...“ a já si říkala, sakra sakra sakra, to není možný, to je přece Stitched to My Heart! Z debutu! Naprosto neexistuje dělat takovýhle podpásovky, zejména když stačila minuta a já to nemusela stihnout! (Na takovýhle kraviny jsem myslela, fakt.) Byla jsem tak překvapená, že jsem se nestihla ani pořádně rozbrečet, haha. Měla jsem naštěstí spoustu příležitostí to dohnat, třeba u FULL MOON 04 04

následující Old Kind of Summer. Uch. Žertuju. (Trochu.) Hned to vysvětlím. Black Hearts u nás hráli na jaře, v Praze i v Brně, v rámci turné k poslední desce Six. Logicky se tak z předchozích pěti desek objevovaly jen fragmenty. Ono je to asi jedno, ježto všechny jejich písničky jsou nejlepší. Jenže některé jsou prostě... víc nejlepší. Třeba ty z debutu. Stitched to My Heart nebo Even Thieves They Couldn‘t Lie. Nebo Square Heart. Nebo Old Kind of Summer.

Nebo (série) Waiter. Pall posledně povídal, že je pro ně složité hrát staré věci, protože si je zkrátka nepamatujou, takže když potom doopravdy slyšíte Old Kind of Summer, je to takový malý zázraček. No a když slyšíte Stitched to My Heart, je to zázrak jako kráva! A překrásná skladba. Je o tom, teda pro mě je o tom, jak se někoho v životě násilím zbavujete, ale na konci zjistíte, že ten dotyčný tam, ve vašem srdci, pořád byl.

Až do konce. A že už je pozdě. Takže všechno špatně, chce se říct. Nemám tušení, o čem je to doopravdy, ale i kdyby o tom, co měl Pall k snídani, hudebně je to naprostý a dokonalý killer.

Kvůli/díky nízkému rozpočtu, kterým disponoval festival OFF v nabídce pro Black Heart Procession, přijeli pouze Pall Jenkins a Toby Christensen a odehráli celý set jen ve dvou.

Toby na piáno (které bylo ve skutečnosti digitální) a kytaru, Pall na kytaru a pilu nebo jenom s mikrofonem, s mikrofonem, což si taky nepamatuju, že bych někdy viděla. „Když už jsme na to byli jen dva, rozhodli jsme se, že bychom dali dokupy starý věci, co jsme už roky nehráli. Byl jsem z toho k posrání nervózní,“ říkal Toby po koncertě, když dopíjel Jamesona.

A koncert? Byl postavenej na skladbách první a druhé desky; zazněly jenom dvě novější skladby: monotónní melancholie Drugs z novinky a pohřební Letter z The Spell. Naprosto fantastic-

ká – v náladě a zapadnutí do scény a setlistu – byla dvojice „barových“ Blue Tears a It‘s a Crime I Never Told You About the Diamonds in Your Eyes. Člověk by je skoro nazval cajdáky, ale zatímco pod slovem cajdák si obvykle představíte nerozbitnou dřevěnou kostku, „cajdáky“ Black Heart Procesion jsou z kouřového křehkého skla. A vešly se ještě tři z dvojky: Your Church Is Red, When We Reach the Hill a Outside the Glass, závěrečná, brutálně krásná balada, zase jen s pilou a klavírem.

Pall občas zavtipkoval, jednou dokonce s Tobiasem předvedli „scénku“ s ručníkem, kterým byl ve skutečnosti nějaký hadr na kytaru, a pak se za celou situaci pro jistotu omluvil, snad aby nijak neutrpěla image jinak tichého a nemluvného pianisty, který se v „mluvné“ poloze očividně necítil ve své kůži. Neřekla bych, že to byl nejlepší koncert, rozhodně ne po technické stránce; o zklamání fanoušků, co je viděli poprvé, nemluvě.

Zvláštní. Na Black Hearts jsem čekala roky a sen se mi splnil, na jaře hned třikrát. A pak vyrazíte na nějakej bláznivej festival do Polska, kde tyhle kluky jakoby nic potkáte (do line-upu přibyli až hodně, hodně na poslední chvíli), oni vám hrajou ve dvou, jako by tu kapelu založili včera, a navíc písničky, o kterých se vám ani nesnilo, že byste je ještě mohli slyšet naživo. Nevím, kolik přesně lidí to v publiku mohlo ocenit, asi žádnej rekord. Ale taky tam byli takoví jako já, kteří z toho budou dejchat nejmíň půl roku.

And when I remember these times/ I try not to cry.

093

Je to jako chtít uvíst písničku do mikrofonu. Předem máte vymyšleno x fórů a duchaplností, ale ve chvíli, kdy to máte vybalit, vám to příde moc upovídaný a umělý a vlastně zbytečný. Takže řeknete něco jako: tohle se jmenuje tak a tak a počkáte na odklepání bubeníka. A teď je to dost podobný: tohle se jmenuje Paramount Styles Luxure No.1 Baby, protože každej máme svý hrdiny. One two three four………..!

SCOTT MCCLOUD SÓLO. 29. 7. 2010, V JELENÍ, PRAHA. Text Jiří Imlauf Foto Adam Pitrocha

Na počátku bylo slovo a to slovo byl mail od fousatýho Radima někdy v červnu 2008, ve kterym psal o nový kapele, která má hrát na pražský Sedmičce + různý linky na články a samozřejmě ta hudba. Že se mi to bude líbit.

Taky že jo, oddělalo mě to hned napoprvý, bylo to rajcovní a znepokojivý, španělka nefungovala jako změkčovadlo, ale hrála riffy jako na sólovejch deskách Thurstona Moora, a ten hlas – povědomej, no jasně, Girls Against Boys! Ti sekáči z devadesátejch, jak jsem je už tak dlouho neposlouchal. Koncert 094

na Sedmičce jsem prošvih, ale o zábavu bylo postaráno, dokola jsem si pouštěl všechny ty tři desky od GvsB, co mám doma, a tuhle, která se jmenuje Failure American Style, v roce 2008 vydali Paramount Styles, kapela, kde hraje na akustickou kytaru a zpívá Scott McCloud a na bicí Alexis Fleisig, oba z GvsB. A bylo to zpátky.

Někdy v polovině 90. let jsme s kámošem Markem, rozjetý z festivalu v Roskilde, dorazili na strahovskou Sedmičku na koncert

Girls Against Boys. Už vůbec netušim, kdo nám to poradil nebo jak jsme na to přišli, ale možná jsme po těch obřích dánskejch stanech chtěli zkusit něco jinýho a těšili se na klub. A bylo to velký. Jeden z těch zásadních koncertů. Fešácký košile, krátký vlasy, dusno v klubu i v hudbě, škubání krkama i kytarama i krkama kytar, ospalej, ale nebezpečnej hlas, rytmus předčasnýho orgasmu. Amerika ve svý nejlepší variantě. Na takových koncertech člověku dochází, že rokenrol je ze všeho nejvíc sex a hořkost a vláčný pohyby, FULL MOON 04

žádný tělocvik nebo ruční práce nebo filosofickej seminář nebo občanská nauka nebo nedělní kázání nebo nedělní chvilka poezie.

Nakoupil jsem si pak jejich desky, jednu si nechal poslat z Ameriky, což schlamstlo málem čtvrtinu mýho učitelskýho platu, a vnucoval to kámošum. Jedna jejich fotka, možná z obalu House of GvsB, byla pro mě vždycky příkladem toho, jak má vypadat obraz kapely. (Hele, a moh bys nás vyfotit tak, abysme tam vypadali nějak takhle?, vytahuje jouda já obal desky a ukazuje jí oblastnímu novináři…) Jenže postupně jsem je pod návalem dalších bouchačů a košil, třeba těch, co nosili Afghan Whigs, nechal dřímat v polici.

I když všechno má svůj čas a zase měli po Labi připlout.

Pak jsme s klukama z Mumie jeli do tý Dolní Bukoviny, půlka července a deštivej den, trošku bloudíme, asi proto, že jedeme přes Mimoň, pak pěkný koupaliště a velkej stan.

Za mixem Ondra Ježek, v bazénu horal Oves, všechno jak má bejt, všechno mě to baví, no a vrcholí to koncertem Paramount, což je přesně vono, to, co jsem od toho čekal a chtěl – New York v kapkách na českym koupáku, Scott na bedně v polosedě, skvělá kapela, sametový cello, vlhká noc – jako by nestačily ty sexuální riffy, velkolepý gradace, všechno jednoduchý, ale působivý jako hrom. Někdy v noci se osměluju chvíli se bavit se Scottem, říká, že na tohle hraní v životě nezapomene, kluci mi dolejvaj kelímek, všem je skvěle, taky nezapomenu.

Někdy loni mi Oves, šéf portálu Freemusic, říká, že Paramount Styles budou hrát v Dolní Bukovině na „festivalu“ Silver Rocket Summer Solo a víc že o tom je na jejich webu.

A zase nestačim zírat, život je plnej překvapení. Různý zamilovaný a zasvěcený rozbory desek GvsB a tý jediný od Paramount Styles, obdivný výkřiky a vyznání, třeba od Bourka ze Sporto, to mě – odbouralo. (Psal jsem pak do blogu taky výkřiky: Tohle jsem nečekal, tahle parta taky? Dyť já trouba si celou dobu myslim, že v Silver Rocket maj rádi divnej hardcore a zvukový úlety, ale dojemný písničky o rozbouraný lásce na čtyři akordy?)

Pak se kapela vrací do Čech na konci roku, hrajou v Brně na Yachtu a v Praze v Matrixu, jedem tam zase z Ústí, nalákal jsem kámoše, kterej žil nějakou dobu v NYC a pořád na něj vzpomíná, hele to město přijede sem, nenech si to ujít. Tentokrát úplně jiný souvislosti a místo, zasněženej Žižkov, studenej tmavej klub s dlouhym barem, vždycky překvapí, co s písničkama můžou udělat stěny, strop a vzduch. Teď taky – je to jiný, místo smyslnýho léta a horký hořkosti je v tom spíš hořká horkost něčeho v hrnku a představa malejch hotelů ve velkejch městech.

Koncert je to možná ještě lepší, možná ne, prostě víc energickej, zněj nový písničky, ty starší už lidi znaj líp a celkově jsou nějak víc nadšený.

Nejvíc se mi ale zamlžily oči, když jsem čet, jak jel Adam Nenadál jako basák Paramount Styles šňůru po Holandsku. (Do blogu málem slzim: Dostal mě, všechno to, o čem píše, je přesný chemický složení drogy jménem Hudba a lidi kolem ní. Vybavily se mi naše holandský šňůry, rachot kytar a bubnů, hledání správnejch slov na zvukovkách, ledničky plný piv, vrčení dodávky, houpání na kruhách pod očima, přátelský a velkorysý lidi. To mě podržte. Hráli dokonce ve stejnym klubu jako my v Den Boschi, máme z něj ještě plakát, visí ve zkušebně…)

Historka o tom, jak Scotta přepadli v Rusku, drželi mu kudlu nad stehnem, dokud jim nedá kreditku, jak skoro zázrakem vyvázl a pak ho x hodin drželi a vyslýchali ruský policajti, jako kdyby to byl on, kdo někoho přepad. Jak potom do Alleyesareonyoumypet ze srandy narouboval slova I woke up in the Russian jail a používal to jako terapii, když bylo blbě, protože když nejste v ruskym vězení, nic moc zlýho se neděje…

Celý mě to vtáhlo do světa týhle kapely ještě víc.

FULL MOON 04

No a když pak příde možnost, abych sem něco o tomhle kočovnym spolku napsal, říkám si: paráda, ale psát o hudbě, kterou zná míň lidí, je těžší než třeba o Pixies, čím míň lidí, tím silnější vztah a znalosti, a já nejsem žádnej znalec. Třeba byste chtěli složení kapely a všechny ty rockový geologie a geografie: Dischord – Soulside – GvsB – Touch and Go a dál – co dělaj se zvukem dvě basy – post punk – a vlivy a kontext – revoluční klávesy – New Wet Kojak – Paramount Styles – historie – diskografie a tak, ale…nějak nevim, je to nutný?

Přemejšlim o tom, když jedu na konci července ve čtvrtek v noci metrem z koncertu v Jelení, na programu byl Aran Satan, Centella a Scott McCloud sám s akustikou.

Nevim, co to mělo bejt, zatím nejsilnější z těch vyjmenovanejch setkání. Místnost

menší než váš obývák, zase ten sekáč v zaprášenym saku, stejná odřená akustika a distortion k ní, necudný riffy i něžný AmiDmiG, cool newyorská výslovnost, charakteristický zpívání – sípání – zpívání, hraje z předešlý i chystaný desky, při Alleyesareonyounowmypet už jdu vážně do kolen, nejen únavou, je to stejná síla jako s kapelou a ještě něco navíc. U týhle písničky vždycky vidim ženský nohy v lodičkách, připlouvaj na nich do baru nebo kavárny, jedna zakopne o rohožku a zvrtne si nohu. Přiskočí chlápek, aby ji pomohl, a zvrtne si ji taky. Oba odkulhaj ke stolku, kde se to časem zvrtne potřetí. A taky – zase je ve vzduchu to, co loňský léto a co k těm písničkám jde nejlíp: horký hořký, kape to ze stropu. Tohle všechno + osvětlený tramvaje za oknem = odchod na párky. A tak teda na ně odcházím, myslim, že při Paradise Happens musim na vlak, a už se ani nesnažim zvládnout ten chaos v hlavě, jedinej motiv, kterej to všechno spojuje, jsou Girls of Prague, nová písnička, mlhavě rozumim, že nějak souvisí s tim koncertem GvsB v půlce devadesátejch v Praze.

Je stejně silná jako ty nejlepší věci z prvního alba a zase mateřský mlíko melancholiků – ten pocit, že se něco nevrátí. Bude na nový desce, která má vyjít 19. října tohodle roku a bude se jmenovat Heaven’s Alright.

V jednom starym Rockpopu říká PJ Harvey, že pro ni má nejvíc sexy hlas v rokenrolu Mark Sandman, dneska už zesnulej zpěvák Morphine. Jo jo, je to v tý barvě hlasu a ležérnosti, maj to se Scottem podobný, jenže toho jako by ještě někdo škrtil. Někdo, kdo je schovanej za rohem a na koho je snadný narazit, když máte návyk na noc. Povzbudivý je zjištění, že se pořád daj potkávat lidi a kapely a písničky, který maj ten návyk jako vy. A vůbec nejlepší je, když potkáte chlapa, co už tak nějak ví, co a jak a všechno, a zažil toho dost, ale pořád neztratil chuť a jiskru a vášeň a apetit. Za to málo, co je ve mně dobrýho, vděčim takovejm.

Paramount Styles, dusno a napětí a nahota, hudba mý nedospělý dospělosti.

095

096

FULL MOON 04

Návrat z každého Melt!u je stejný. Odjíždíme nad ránem, po poslední kapele. Skla jsou zamlžená a léto se najednou zdá být nějaké chladnější. S jedním blbým odbočením se vymotáme na dálnici, řveme smíchy nad internímy vtipy, které korunuje hláška: „Autobahn? Není to deska od Kraftwerk?“ (Nesmějete se? To je v pořádku.)

MELT! 2010. FERROPOLIS, DE. TEXT APX FOTO PAVEL PEŠOUT

Svítání. Monotónní zvuky kol, srovnatelné snad jen s jehlou na gramofonu, když dorazí na konec nahrávky, příjemně kolíbají. Jarda na místě spolujezdce se jednou za dvacet minut probere a v záchvatu empatie řekne: „Apač, jsi v poh-- chrrrrrrr...“ Jo, jsem v pohodě. Slunce vychází před náma, protože jedeme od Lipska směr Praha, a svítí mi do ksichtu. Hraje super muzika, protože jinou v autě nestrpím.

Instantní únava nekompromisně zabíjí i ty nejsilnější zážitky. V Praze už je ráno, město se probouzí a slunce probodává šedivou, mlžnou kaši. V tomhle mám radši zimu; i když jdete z hospody v pět ráno, pořád je tma.

Odvezu kámoše na vyznačená místa, většinou hlavní nádraží, a domů to vezmu přes nábřeží. Doma nejřív zapíchnu komp a pak nahážu prádlo do pračky. Padají z něj zrnka písku z pláže, voní potem a cigaretama. Jednu si dám. Bilancuju: supr vejlet. Zase.

Melt! zkrátka funguje. Vedle Primavery v Barceloně (kterou jsem letos musela vynechat, protože vycházelo první číslo Full Moonu a bylo mi trapný odjet si špacírovat na dovolenou, kterou Primavera připomíná ze všech festivalů nejvíc) a metalového Roadburnu v holandském Tilburgu je Melt! jediný festival, který mě nevytáčí. Abyste rozuměli, na festivalech vás může vytočit ledacos. A jsou fesťáky, kde vás nakonec sere úplně všechno. Takhle letos dopadl OFF, takhle dopadla Pohoda (vedle všech velkých slovenských festivalů, které se za poslední tři roky uskutečnily), takhle dopadl Nova Rock, potažmo všechny velké rockové festivaly v německy mluvících zemích, které jsem za poslední dva roky navštívila, částečně tak dopadl i Szigét a Roskilde a pokud jde o české festivaly, je tenhle pocit jejich doménou. Jsem rozmazlená, ale jen v tom to není. (...)

Je sedm ráno, odcházím z areálu ve chvíli, kdy na Big Wheelu dohrává Ricardo Villalobos, už úplně ožralej, protože za svůj set vypil flašku Balantýnky. Poslední jeho část jsem FULL MOON 04

odposlouchala z plážového lehátka, úplný závěr jsem už nedala. Cestou do stanového městečka jsem si koupila kafe a minula Sleepless Floor. Nastupoval někdo hrozně slibnej, protože lidi řvali jak na lesy. Sekuriťák na mostě, který krosil příjezdovou cestu, řekl tiché „morgen“ a usmál se. Na úsměv jsem se zmohla, na odpověď už ne.

Melt! není po hudební stránce moje krevní skupina. Občas pořadatelé přitáhnou nějakou zhusta offtopic hvězdu, která mi sedne, jako třeba vloni Oasis, jinak to ale stojí a padá s technem. Techno, indie techno, space techno, hard techno, dubtechno, techstep, punk techno, pop techno, post-techno. Melt! je taky elektronika, indie elektronika, trip hop, hip hop, indie hip hop, indie to a indie tamto. Občas se mihne kytara. Většinou jde o nafukovací v publiku nebo fancy doplněk.

Letos byli v seznamu papírově nejsilnější Massive Attack, Goldfrapp, DJ Shadow, Groove Armada, The xx. Nic z toho bych asi nemusela vidět (kromě Groove Armady, kteří hráli nějaký speciální civilní retro set a všechno nasvědčovalo tomu, že to, co předváděli na posledním evropském turné, vyděsilo i je samotné), ale když se to vezme kolem a kolem, ani nic jiného. Což je dost zvláštní, když uvážíte, že jste na festivalu.

Bavil mě Chris Cunningham. Remixoval svoje staré a nové vizuály a bylo to fakt hnusný.

Ne hustý, hnusný. Nekonečný smyčky jsou u videa trochu větší psycho než když zešílí DJ. Holky otáčely znechuceně hlavy a bylo to tak nahlas, že betonový amfiteátr zažíval malé zemětřesení. Zvukový doprovod byl prý Cunninghamův původní. Bůh nám pomáhej, jestli mu to vydá Warp. Parádní byl Kele, frontman Bloc Party sólo, i když jeho domovská kapela mě nebere ani z desek, ani naživo. Bylo to silný a dobrý a vtipný. Dobrá show. Skvělý zvuk. Geniální atmosféra.

To samý Jamie Lidell. Překvapili Kings of Convenience (ne mě, ale ten festival, coby offtopic žánrová záležitost dokázali ve čtyři odpoledne natahat snad úplně všechny,

bravo). Fucked Up, úplný UFO, ustáli show s grácií. Nebo jak nazvat to, co předvádí do půl těla svlečený, na kontaktní sport a davy lidí nadržený Damian...? Jónsi, zpěvák Sigur Rós sólo, hezký. Jamie T srandovně dohertyovský. DJ Shadow mocný, ale krátký.

Zbytek jsem nevnímala/nemám názor. Lidi vypadali spokojeně. Já byla. Strašně. (...)

V osm usínám, v půl deváté mě probudí pár kapek deště (mám stan za 150 Kč z teska a do zběsilostí a prasečin, jako je spaní pod stanem na festivalu, odmítám investovat víc peněz) a v devět nekompromisních pětatřicet stupňů. Pomyšlení na ledovou sprchu mě neláká ani omylem. Zvenčí se pochopitelně ozývají desítky hlasů. Otevřu Nový prostor.

U jednoho článku se směju, u dalšího usnu.

Melt! je festivalem indie děcek. Teenageři se zdají být v převaze, ale možná jen proto, že jsou víc vidět. Když si totiž na Melt!u oblečete růžové slipy a růžové gumáky, nalepíte falešný knír a přes ramena přehodíte srst jezevčíka, znamená to, že chcete zapadnout, ne se lišit. Dva roky zpátky mě takové obuvnické a oděvní excesy překvapovaly, teď se tomu jen směju. Melt! jsou barvy, diskokoule, tělový lotion se třpytkama a holky-co-jsou-kluci a kluci-co-jsou-holky.

Pět pódií (jedna z toho na pláži u vody), pár miniscén, vynikající kafe, spousta jídla (s převahou vegetariánských a bio), stánků se zbytečnostma tak akorát, muzeum (?) Converse, chyběl mi stánek St. Pauli, protože jsem byla připravená koupit si topinkovač, haha, nevím, jak to bylo s alkoholem, nějak nebyl třeba, ale bary byly všude, takže zřejmě bez potíží. Matně si vybavuju něco, co se jmenovalo Blueberry Killer. Limonáda. „Apač, proč tady vlastně seš?“ napadne Jardu poslední den, když většinu line-upu odmávnu. Jo to taky nevim. Asi se mi tady líbí.

A příští rok pojedu klidně zas.

097

Všechno se to stalo na akci Outsider Tattoo Convention. Tam jsem Lukášovi Musilovi, který pracuje pro salón Tribo v Praze a říká si Musa, řekla, že bych od něj chtěla být poskvrněná. Jako správnej foto-freak bych chtěla clonu. Pak nás napadlo, že úplně übercool by bylo udělat u toho rozhovor. Dalo by se říct, že ten barevnej obrázek (kterej je taky übercool) je vlastně pracovní úraz. V zadání taky bylo, že rozhovor má být včetně mýho řevu. Jenže Musa je něžnej.

TEXT A FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

098

FULL MOON 04

Už se to nahrává, jo?

Jo, už se nahrává.

Tak já nebudu mluvit.

Tak jdu do tebe...

Tak pojď.

V jednom rozhovoru s tebou jsem se dočetla, že máš půlku těla potetovanou od kamarádů. Jaký to je, když naopak tetuješ kamarády? Je to jiný?

Jo. (chvíli váhá) Jako jo.

Mě třeba tetovali jenom kamarádi. Ani si neumím představit, jaký to je, když tě tetuje cizí člověk.

Ale co maj dělat lidi, co žádný tatéry neznaj, že jo. (smích) Je fakt, že je to dost intimní. Je to na furt a intimita funguje. Lidi si při tom řeknou i věci, který by si normálně neřekli.

Možná je to tou bolestí... To bys nevěřila, co všechno na tebe lidi vysypou!

Funguješ jako kadeřnice a psychoterapeut amatér...

Ale beze srandy. Lidi sem přijdou, vylejou na tebe půlku svýho života a pak zase odejdou. A ty to musíš vstřebat a za hodinu máš dalšího člověka. Říkaj si, tenhle má milión klientů, jemu je to jedno, já to na něj hodím a mně to pomůže. A když je člověk empatickej a není mu to šumák, tak je to průser.

Někdy si uvědomíš, jaký máš vlastně štěstí.

Pamatuješ si ty lidi?

Jak koho. Víš co, někdo ti nesedne nebo tě ničím neosloví, už na základě požadovaného motivu si uděláš obrázek. Třeba když člověk přijde a řekne, že chce nějakej švabach... já to nemyslím vůbec špatně, může to něco znamenat, ale mě to neosloví. Ale když přijde a řekne, že má vztah k něčemu konkrétnímu a že nechá na tobě, jak to ztvárníš... Důvěra udělá hrozně moc. Když cítíš z druhý strany důvěru, tak se nebojíš rozmáchnout a ta kérka vypadá úplně jinak...

Musí být strašně pěkný ty kéry potkávat po Praze...

To je fakt super... Ale to kérky celkově. Třeba na koupališti je to hotová galerie.

Dneska pořád fungujou stereotypy a předsudky, co se tetování týče...

To mi tady Bára, kolegyně, vyprávěla, že její (potetovaná) kamarádka, když byla těhotná, jela tramvají a přišla nějaká ženská, stoupla si dva tři metry od ní a na celou tramvaj FULL

MOON 04

řekla, že dneska už může bejt těhotnej úplně každej... Jako co to je, tohle?

Tam je asi problém v tom, že starší generace má tetování spojený s vězením...

Moje babička taky ze začátku nebyla nadšená, ale dneska už se chlubí, že je její vnuk „pokérovanej“.

A jak se rodina kouká na to, že se tím živíš? Berou to jako „normální zaměstnání“?

To je trochu složitý. Máma si myslím, že v pohodě. Babička snad už taky, i když by radši, kdybych maloval.

Ale tak to děláš taky... Máte tady rozvěšený obrazy... To vám šéf rozdal štětce a plátna, ať mu to tady vybavíte?

Ne, to my s Peterem (Peter Bobe – pozn. aut.).

Myslím, že ostatní na to moc nejsou, ale nás s Peterem to baví hodně. Každej to děláme jinak, ale máme k malování vztah. Je to fajn i pro inspiraci.

I na těch kérách je poznat, odkud tatér vychází...

Je hrozná škoda, že spousta tatérů to vůbec nesleduje. Přijdou do práce, udělaj kérku.

Je to spíš řemeslo, zkopnou to z nějakýho flashe. Jsou pohodlný.

Co když za tebou někdo přijde s obrázkem z cédéčka a řekne: „Tohle chci.“?

Zaprvý se mi to nedělá moc dobře, protože k tomu nemám vztah, je to cizí ruka a nemůžu si to připravit. A pak už je to jenom řemeslo. Někdo něco přinese, řekne „udělej to“ a na tobě pak je, abys to udělal dobře.

To je blbost. Kéra je umění a tatér by si do něj měl promítnout sebe. Samozřejmě tak, aby to člověku sedlo...

Přesně, odhadnout člověka, být empatickej a udělat kéru tak, aby se s ní sžil. Nesmíš kéru dělat tak, aby se líbila tobě. Já kolikrát udělám hustý designy a pak vidím toho člověka a pere se to ve mně. Udělat kéru, co vypadá perfektně, a vědět, že to k dotyčnýmu nesedí, nebo udělat něco jinýho a zas vědět, že to nebude mít takový koule, ale ten člověk s tím bude spokojenej.

Jak dlouho vlastně tetuješ?

Nevím... Dva roky?

To je kolem tebe docela rušno...

099

Já nevim... Já tomu nerozumim. (smích) Je to asi tím, že dělám jiný věci, dělám naplno. Mě by hrozně sralo říkat si „udělals to, ale měls na víc“. Mluvím hlavně o designu. Kérka samotná už se nějak udělá, ale nejdřív si musíš k tomu sednout a hrát si.

Jak často se ti stává, že lidi odcházej a ty víš, že s tím tetováním ještě nejsou srovnaný?

Občas se to stane. Tím, že ty věci jsou jiný, tak lidi na to tak jako koukaj... ale druhej den přijde textovka, že mi to nedali dostatečně najevo a že je to super. To se stává docela často. Tady jsou lidi vyjevený, jdou třeba na první kérku, nevědí, co se děje...

A jak tě tak napadlo vůbec začít tetovat?

Tys hrál hokej...

Já jsem přišel na kérku k Peterovi, a když jsem to viděl, věděl jsem, že to musím dělat. Bylo to strašně silný, nic takovýho se mi nikdy nestalo. Bylo to i Peterem, on mi neuvěřitelně sednl, je charismatickej a spousta lidí z něj má respekt. Vždyť víš, jakej je... vysokej, černej chlápek. Působí přísně a je to mistr. Byla to Peterova osobnost, která mě k tomu táhla.

Tetoval jsi i sám sebe? Nebo jsi trénoval na pomerančích?

No jasně, na sobě. Pomeranče přišly až potom.

Cože? Nejdřív sebe a pak pomeranče?

Byl nedostatek obětí. Sebe, pak kámoše...

Lidi se sháněj blbě, když jsi na začátku. Měl jsem období, asi čtvrt roku, každej večer jsem měl doma připravenej pomeranč, vedle toho strojek a když jsem přišel domů, tak jsem nešel spát, dokud jsem ten pomeranč nesjel. Normálně rovný linky, nedalo mi to, potřeboval jsem trénovat. Taky jsem jezdil v tramvaji se strojkem v ruce, aby si ruka zvykla...

Dovedeš si představit, že budeš kérovat, dokud nelehneš?

Dovedu! Já bych tak chtěl umřít. Při kérce. Je mi teda líto toho člověka, ale já bych chtěl dělat nejlepší kérku svýho života a u toho umřít.

Ty jo, to začíná být fakt pěkný... Mně se líbí, jak je ten motiv pěkně schovanej...

No já to mám právě taky rád. Přijde mi to daleko osobnější.

100

FULL MOON 04

Ale ty máš na sobě docela konkrétní kérky.

Dneska už bych si nenechal tetovat nic konkrétního. Člověk se vyvíjí. Levá ruka je hodně konkrétní.

Tam máš vlastně tu lebku, že jo...

No, to je ale Peterovo dílo... Lebka. (smích) Já jsem ji nechtěl, ale svolil jsem, Peter miluje lebky. Já lebky nesnáším, ale miluju Petera, takže tam je lebka.

Kolik tak uděláš kérek za den?

Podle toho jak jsou velký, ale většinou tetuju tak šest, osm hodin denně. Ale to je jenom tetování, k tomu kreslení. Nebo aspoň já to tak mám, že s tím denně strávím strašnýho času. Kreslím furt.

Au, tam to bolí, na tý kosti. Apačko, slyšíš?

AU! AAAAU! (smích) Uuuuuááááááá. (pozn. ale tohle bylo fakt upřímný, asi pomsta za to divadýlko) Trpíš! Apačka bude mít radost.

A co motivy? Jsem viděla některý ty tvoje dámský a pánský to... ty... Vůbec si neumím představit, že bych tohle někde vytasila...

To respekt! Spousta lidí to odsoudí a řekne si „to je debil“, ale já říkám, že ho neznaj...

Ti lidi jsou strašně v pohodě, nejsou hloupí. Buď maj potřebu se za každou cenu lišit, nebo je jim to úplně jedno. Jeden kluk sem jel na kérku, už ani nevím, co jsme měli dělat, a přišel a říká: „Změna plánu, uděláme vagínu a penis. Na ruku.“ A já: „Co???“ A on prej: „No, jsem jel v tramvaji a uvědomil si, že to mám rád a že to chci mít vytetovaný.“ Co mu na to máš říct... Oukej, má to rád, tak to udělám co nejlíp. Tak jsme udělali penis a vagínu na ruku. Akorát to neřekl manželce a ta se v noci probudila a bylo.

Viděla, jak tam spí a na rameni má vagínu a penis.

Byli okamžitě vzhůru.

FULL MOON 04 101 101

102

FULL MOON 04

GRANT MORRISON: BATMAN R.I.P. (část druhá). TEXT ALEŠ KOT FOTO/REPRO DC Comics

Co mi můžeš říct o tvém novém Batmanu a Robinovi? Jak se tvá vize líší od všech předešlých? „Je to fúze pop artu a psychedelických elementů televizní série Batman z šedesátých let a nečeho velmi blízkého tvorbě Davida Lynche. Robin je Batman a Batmanův zlý syn je Robin, takže celková dynamika je velmi odlišná a svěží. Rozebrat Batmana na části a znova ho složit mi zabralo roky.

Zásadní změny v charakteru tak populární, mnohaleté ikony zaberou hodně času – musí se na to kousek po kousku. Obsadit nové charaktery jako Batmana a Robina věci změní. Přibylo humoru a sarkasmu, děs a legrace se mísí v jedno. Můžeš se zasmát obludným, hororovým situacím, protože Batman je vyřeší. Mám výborný příběh, který využívá okultní vlákna z Batman: R.I.P., ke kterým jsem se chtěl vrátit. Má práce na Batmanovi v několika posledních letech? To byl jeden velký příběh.

Batman a Robin je další kapitolou. Mám v plánu obrátit loď trochu jinam v roce 2010.“ A jak Grant Morrison řekl, tak udělal.

Final Crisis, megakosmický crossover, rozebral DC Comics na prvočinitele v rytmu FULL MOON 04

techna. Panel sem, panel tam, rytmus tepající s nepravidelností stroje nacházejícího v sobě život. Krev comicsu je, ať už chcete nebo ne, hudba. Superman zpívá cestu k záchraně.

A já o něm píšu v primárně hudebním magazínu. Všechno je propojeno a... scratch, scratch, scratch. Beat.

Final Crisis číslo šest. Bruce Wayne a.k.a.

Batman se dostává ze zajetí, zvedá pistoli a pokouší se zastřelit boha. Gotcha. Darkseid to schytává do ramena a padá. Bruce Wayne?

Je mrtev.

MRTEV MRTE.V MRTEV. BATMAN RIP. Ne tak úplně, samozřejmě. Grant Morrison skáče dvojitého Vonnegutta a posílá Bruce Waynea zpět v čase. Batman becomes unstuck in time. Robin je nový Batman a nový Robin je elitářský zabiják a Wayneův syn v jedné osobě. Morrison obvykle nelže – jarmarková psychedelie se náhle mísí s promyšlenou podivností Davida Lynche. Slint.

Krása Batmana a Robina je v tom, že jde

o nový příběh. Něco podobného se v mainstreamových komiksech naskytne zhruba jednou za pět až deset let. Batman je náhle mladší a ironický. A Robin je spratek. Ne dvourozměrný spratek, ale spratek toužící po uznání svého otce, vyrovnávající se s jeho domnělou ztrátou a vychovaný pro zločin (matka kriminálnice, půl zdraví). Charaktery procházejí proměnou v každém čísle a posouvají se blíže a blíže po šachovnici vedoucí k rozluštění hádanky, na jejímž konci stojí jedno slovo: BARBATOS. Batman: Temný Rytíř, Temné Město. Peter Milligan. Tři díly. Comicsdb.cz. Najít, přečíst.

Morrison kombinuje vše do jednolitého, srozumitelného, tajuplného celku. Démon přelétá nad Gothamem a Gotham je obří šachovnice. Ne, nehraju si se slovy – Bruce Wayne sedící na chrliči pozoruje Gotham (několik čísel před svou údajnou smrtí) a Gotham v jeho očích JE šachovnice.

Dobro? Zlo? Více komplexity?

Dokončení příště.

103

PARKER: THE HUNTER. IDW, 2009. TEXT ALEŠ KOT FOTO/REPRO IDW

Mel Gibson a Brian Helgeland dokázali v roce 1999 naplnit má očekávání. Pln touhy zažít unikátní, černotou prožraný film jsem se v doprovodu svých rozvádějících se rodičů vypravil do zapadlého, dnes už pravděpodobně nefuknčního kina kdesi v Ostravě. Otec řídí Mazdu Xedos a pravděpodobně myslí na svou milenku. Ani si nejsem jistý, jestli u toho vůbec máma byla, ale to je jedno. Tahle recenze není o mé rodině. Tahle recenze je o Melu Gibsonovi a o tom, kolik stojí blowjob.

Ne. Taky ne.

Třetí pokus: Tahle recenze je o... Jsem zpátky. Otec řídí Mazdu Xedos, pravděpodobně myslí na svou milenku a já... miluju příběhy.

Máma mi odmala četla, a když mě ve druhé třídě zkoušeli z matematiky, měl jsem pod lavicí (vlastně na lavici, neměl jsem pod lavicí místo na ukrytí ničeho, i marihuanu jsem musel ve škole uchovávat v rektu povolné spolužačky) Prattchettovu The Colour of Magic. „Co to je?,“ zeptala se mě učitelka. Pokrčil jsem rameny a usmál se na ni.

První minuta filmu. Mel Gibson s úsměvem obírá žebráka s dysfunkčníma nohama o peníze. Žebrák se staví na nohy a Mel ho chytá pod krkem. „You should just fucking smile and blow me! ‘Cause I deserve it!“ Zase ne. To je Mel Gibson & Oksana Grigorieva death match, a story for another 104

day. Žebrák se staví na náhle funkční nohy, Mel Gibson ho chytá pod krkem a procedí: „Shut up. I cured ya.“ Odplata. Payback. Usmívám se. Znovu.

Rychloposun do roku 1962. Donald Westlake vydává noir krimi The Hunter, předlohu pro Payback. Rychloposun do roku 2008. Donald Westlake umírá. 1995? 1996? Chystáme se do Egypta a máma mi kupuje Kingovu Dark Half. Jméno hlavního antihrdiny? Richard Stark. Všechno je propojeno. Grant Morrison se směje za rohem a kuje pikle.

Google: 5D. Metafiction. Čti: The Dark Half.

Darwyn Cooke se usmívá a stínuje modrou barvou. Adaptace Westlakeova The Hunter pro vydavatelský dům IDW Publishing mu jde podle představ. Prvních dvacet stran bez monologu, bez dialogu – Parker prochází městem jako nůž máslem. Žralok. Nevidíme jeho tvář, pozorujeme jeho pohyby, sledujeme reakce kolemjdoucích. Žralok.

Kyle Baker a Will Eisner zkombinovaní do něčeho úplně nového = Darwyn Cooke. Naprosto organický, proměnlivý lettering, pečlivě promísený s rozmáchle stínovanou matematikou panelů (Druhé pivo. Ano, tato věta dává smysl.

Tower IPA.) vytváří pocit plátna. Ne filmového. Komiksového. Místo mezi panely dává pokaždé perfektní smysl. Můžete číst při zařazení nejméně dvou rychlostních stupňů:

1) Pulp. Rychle, tvrdě. Hltat strany. Hltat bolest. Hltat padělání dokladů, zlomené ruce, podvody a čirou, bezbřehou touhu po pomstě. Hltat bolest a prach a hlínu, beton se blíží a zuby tolik tlaku nevydrží. Hltat.

2) Zpomalit. Pečlivá, nádherně nadýchaná (A přitom surová. Ó.) linka. Detaily v detailech. Studovat každou kapku. Každý panel, každou stranu. Studovat.

Nebo... zkombinovat. Pro pokročilé. Samozřejmě, pokročilý/pokročilá jste v momentu, kdy se rozhodnete být. Je to jen na vás, pokud chcete. A Parker chce. Jde si za svým s lehkostí tanku Tiger V, likvidujícího nevládnoucí, syndikátu náležící gangstery typu Sherman IV, a nikdo, NIKDO ho nezpomalí. Ani jeho žena.

Číst Parker: The Hunter je jako pozorovat psa šukat mršinu. Je to nechutně, brutálně fascinující, máte chuť se otočit, nechcete odvrátit zrak.

FULL MOON 04

FULL MOON 04

105

TEXT KEITH MOON FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Outsider Tattoo Convention je blbost. (...) Outsider Tattoo Convention je soutěž. Soutěž maniaků. Lidí, které vášeň a „fanouškovství“ z tetování dohnala k tomu, že to zkoušejí amatérsky, doma na koleně. Druhé „pravidlo“ soutěže je, aby se netetovalo strojkem, ale jehlou. První ročník v Praze vyhrál Bourek. Tetoval lišku na Lišku.

Jak prestižní je vyhrát takovouhle soutěž?

Asi jako vyhrát nohejbalovej turnaj u vás na chalupě.

bezprostřednější. Osobnější. Nikdo jiný než kamarád se takhle potetovat nenechá... Je to spojený s tím zážitkem.

To na to nejsi vůbec hrdej?

To neříkám, ale ptal ses na prestiž. Prostě jsem porazil sedm úplně stejně dobrejch kluků.

Co to je za jehla, kterou jsi tetoval Lišku?

Na šití?

Ne, na tetování. Jen není ve strojku. Lišku jsem tetoval Linerem 4, teď ale tetuju trojkou, to se mi zdá lepší.

Kdo to vymyslel?

Celý to vzniklo tak, že přišel Michal z Triba a povidá, tyvole, jsem se potetoval!

Haha, co si vykéroval?

Diamant. Na kotník. A já na to, že od něj chci taky něco. K tomu jsme se sice nedostali, ale vymysleli jsme tenhle convention.

Venku nic takovýho neexistuje?

Možná že se to dá vidět na profesionálních conventionech, na velkých přehlídkách. Že nějaký profík tetuje jenom jehlou, třeba japonskou technikou a tak... Tohle je čistej kriminál, co děláme my.

Jak moc to souvisí s DIY? Myslím, že víc než s do it yourself filozofií to souvisí s tím, jak vnímáme tetování. Že nás to spojuje. V tom smyslu, že pro nás není důležitá estetika, ale spíš intimita toho procesu a společnýho zážitku. Je to opravdovější, 106

Kdo vymyslel ten motiv?

Já. To je jedna z věcí, které s tím souvisí. Tetuješ jenom věci, které si vymyslíš nebo nakreslíš. Liška nejdřív chtěla, abych jí namaloval lišku, kterou by si nechala vytetovat, ale pak byla tahle soutěž a tak tam přišla a já to udělal celý. Namaloval i vytetoval. Vtipný je, že mi pak řekla, abych jí to půjčil, a ona si na nohu vytetovala balónek. Superovej balónek. A teď doma tetuje kámoše. Příští rok nás rozmázne.

Takže bude další ročník!

Jasně. A bude motorizovaná kategorie. Budou povolený amatérský strojky. Z walkmanů a tak.

Senzace. Přihlásit se může každý?

Jo.

Tak jo. Začínám trénovat.

FULL MOON 04

Já vím, že tohle je celý o hudbě. A i když je tu asi hodně hardcore-ajpod-fans, stejně to procedím - poezie! Když tu byl Banksy (a ten nenahrál žádnou placku, co já vím), komiksy a další offtopiky, proč se nepodívat k těm, co nebojují obrázky, ale slovy, které seškrábali ze zničených jater a dali jim život perem odporným.

Text Lukáš Palán

Cafe Babar right? Ta vzpoura tam je, když už jsem jako super-oslí-můstek vytáhl toho Banksyho (komiksy a budoucnost). Ale tím bychom mohli skončit. Skrz galerie, filmy, celosvětový úspěch a usmívajícího se Brada Pitta kupujícího si dívku s balónkem za nekřesťanské peníze otočka o milión stupňů, sklonit hlavu, vrátit se v čase.

Naposled se nadechnout čerstvého vzduchu a pomalu vejít dovnitř. Do minulosti Cafe Babar, do klubu rváčů, kde pot a krev a slzy a pach spáleného masa kouzlí svými ústy banda lidí, kteří nevidí vlastní budoucnost.

Intermezzo aneb Zůstat v obraze: Café Babar. Společenstvo rozvracečů dominujících soustav pravidel. Začalo to v roce 1986.

Na rohu Guerrero a Dvaadvacáté v San Franciscu. Alvin Stillman tu provozoval malou jazzovou putyku, kde i strop krvácel a popelníky z uřezaných plechovek utíraly slzy pod náporem kouře.

A všechno to vzniklo náhodou, když nebylo kam jít. Tehdy se začala formovat další generace post-beatniků a tu noc to byla Joie Cooková, která všechnu anarchii provizorního domova popsala slovy: „žádný okna, žádný osvětlení, žádný mikrofony, žádný větrání. Dusno, teplo, smrad, mnoho rozbitých sklenic. Bylo to nejnepříjemnější čtení, jakýho jsem se kdy zúčastnila. A taky to nejlepší.“ Konec intermezza aneb Snad už něco chápete.

Jde o to, že v každé době kvete jiná květinka.

Pokud něco zasadíte a pak to budete malinko zalévat nastupující AIDS hrozbou, únavou, znechucením a zároveň to budete hnojit Reaganem a poznáním, že veškerá poezie beatniků má nálepku Kurzy tvůrčího psaní, vyroste vám kolektiv ulice, který píše jako ulice, chová se jako ulice a křičí jako ulice, když spíte, když sedíte na hajzlu, když platíte za léky a za popelnice, ve kterých končí ty léky i vaše životy.

Byli to lidé kolem Bruce Isaacsona a Davida Lernera, lidé jako Bana Wittová, Jack Micheline, David Gollub, Vampyre Mike Kassel, kteří se snažili uniknout zahnívajícím strukturám americké poezie a použili báseň jako FULL MOON 04

skladbu zraňujících slov, jako přednes písně bez hudby, jako agresivní punk bez kytar. Používali mikrofon jako rockové hvězdy. Dramaticky pauzírovali, házeli po lidech pivo, slova už nebyly pouhé ubíhající odstavce.

Představte si Toma Waitse, ale akusticky. Nebo lépe, představte si Toma Waitse, jak odložil kytaru, močí vedle klubu v uličce a při tom žvatlá tím svým sexy hlasem nářky života do zbabělé noci. Tak nějak to všechno znělo. Hudba bez hudby. Že je tohle hlavní devíza kolektivu, si uvědomili Isaacson a Lerner záhy a založili Zeitgeist Press, label, který publikoval „mluvené slovo“, byť se tomuto označení zuby nehty bránili, protože „pro post-transakcionistickou Ameriku je typické vše úhledně zabalit a vrhnout na trh, včetně poezie“.

Všechno hezké, všechno krásné, všechno končí stejně. V případě babarů se tak stalo v druhé polovině devadesátek, kdy sanfranciskou kulturu zaplavila nová vlna yuppies, kdy Stillman prodal kafárnu, kdy se dobrá třetina kolektivu odebrala na pohovor k pekelným branám buď přirozenou cestou nebo zkratkou přes heroinové údolí.

Nicméně zanechali nám dost důkazů o hlasu lidu. O Amazonii lidských duší, které strašily nad San Franciscem. Těch publikací je mnoho, většinou už pak každý jel na vlastní triko.

Vy si o tom můžete přečíst i v češtině (jupí jupí gabba gabba hey), sbírka nakladatelství Maťa je pořád skladem. Za pár kaček dostanete krásný úvod z pera Phila Shöenfelta, intro od Isaacsona a přehršel poezie od dvacítky autorů, kteří babarství definovali.

Nebojte se poezie. Když umíte číst, je dokonce lepší než country. Špína a radost.

Telegram duchu Jima Morrisona z bunkru posledního zatvrzelýho rockera Vampyre Mike Cassel Jime, udělal jsi dobře, že jsi po hlavě skočil do tý vany.

Kdybys žil, určitě by tě polepšili.

Strčili by tě na kliniku Betty Fordový, násilím by tě naprali antabusem, vykoupali ve zdravejch myšlenkách, přinutili běhat pro zdraví.

Oblíkli by tě do třídílnýho černýho koženýho obleku pro byznysmeny a poučili o nemovitostech.

Donutili by tě, vykouřit Ježíše, konat dobročinný akce pro Nadaci pro cirózu, líbat lakovky matkám ze Spolku proti řízení v opilosti a rodičům ze Sdružení za cenzuru muziky.

Donutili by tě jíst zrní a podobný sračky, posuzovat soutěže poezie, diskutovat na středních školách.

Donutili by tě žít v lepším domě se zahradou, zachraňovat deštnej prales, zpívat duet s Lindou Ronstadtovou.

Donutili by tě napsat třítisíckrát na černou tabuli tvojí duše: „BYL JSEM ŠPATNÁ JEŠTĚRKA“ Buší mi na stěny bunkru, Jime, a řvou: „Extázi lze léčit!“ „Nebudeš žít až do konce ze sociálních výhod!“ „Víš co cigareta provádí s tvými plícemi?“ Ve zdech už jsou pukliny.

Zdravotní policie a Občané za rozumnou a střízlivou společnost nabíjejí uspávací pušky.

Hulákají něco o bezpečným sexu a kojencích na cracku.

Chtějí mi pomoct, Jime. Šoupni se ke kraji, lezu dovnitř.

Tuhle vanu

odněkud znám.

107

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Přestěhoval jsem se do Berlína, abych byl mezi podobně smýšlejícími lidmi – umělci, kreativními jedinci, básníky, vizionáři.

Abych se s nimi bezcílně poflakoval po kavárnách, po dlážděných ulicích, abych dýchal ten samý vzduch, abych někam patřil. Ale i přes veškerou snahu, i přes to, že jsem zhluboka nasával místní atmosféru, jsem pořád stejný Američan ze středozápadu. Pořád uvězněný ve způsobu myšlení. Často mě zvyky a chování místních matou a děsí. Lidé se tu chovají divně. Ve sklepích a zákulisí některých klubů se dějí nepopsatelné věci a pomalu zjišťuju, že někteří umělci, jak jsem si je vysnil, už jsou na mě příliš. Radši s tím vším už nechci mít nic společného a moje pozornost se obrátila jinam. Už mi nejde tolik o seznamování. Teď hledám samotu, prostor sám pro sebe. Fyzický i psychický prostor, ve kterém bych mohl tvořit něco hodnotného...

JSEM UMĚLEC. To jsou vážně nebezpečná slova. Můj odpor k lidem, kteří mají zkreslené představy o vlastní důležitosti, vystihuje druhý díl filmu Penelope Spheeris The Decline of Western Civilization s podtitulem Metal Years. Tenhle dokument o osmdesátkové glam/metalové scéně v L.A. je koláž, kde jedna napodobenina Axla Rose střídá druhou.

Vymódění v něčem, co dneska z pozice kulturního nadhledu jednadvacátého století můžeme odsoudit jako zločiny proti všeobecnému vkusu (Elasťáky a šály? Kdo tohle vymyslel?), pronáší téměř totožné monology.

Středobodem je jejich vlastní umělecký gé108

nius a nevyhnutelnost toho, že zrovna jejich druhořadá kopie Guns N‘ Roses „to dokáže.“ „A co když se neproslavíte, co potom?,“ ptá se jich redaktor. „Jaký je váš plán B?“ Odpovědi jsou jednotvárné a děsivě jednoduché. „Žádný plán B neexistuje,“ prohlašují všichni ti Axlové s nezlomným sebevědomím. Vzhledem k tomu, že o žádné z těch kapel nikdo neslyšel, můžeme si jen představovat ty smutné a trpké osudy, které čekaly nešťastníky bez plánu B. Přestěhoval jsem se do Německa hlavně proto, abych získal zdravotní pojištění. Slyšel jsem o věci, které se říká Künstlersozialkasse, což je speciální typ zdravotního pojištění pro umělce. Ne, že by mi tak záleželo na tom být pojištěný, ale chtěl jsem to osvědčení. Potřeboval jsem nějaký nový důkaz. Diplom z výtvarného umění, který jsem získal v roce 1993, chvíli fungoval, ale když jsem po víc než deseti letech nezačal malovat, ztratil punc. Moje hudební kariéra se zastavila po tom, co jsem se v zoufalém pokusu přitáhnout pozornost pokoušel ukousnout hlavu živému netopýrovi. Naneštěstí se ukázalo, že netopýr byl z gumy a nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti. Už mě nebavilo vymýšlet nové triky, abych dokázal, že jsem nadaný. V ten moment jsem už chtěl jen to pojištění. Kdybych získal tohle osvědčení, bylo by to oficiální. Nikdo by nemohl popřít, že jsem umělec, a kdyby se o to pokoušeli, mohl bych povolat jakéhokoli doktora, aby to potvrdil.

Ukázalo se, že můj plán B nebude tak poklidnou plavbou, jak jsem si představoval. Myslel jsem si, že o prohlídku, pár krevních zkoušek a třeba Rorschachův test. Místo toho se pokusy o to, aby mi byl oficiálně přiznán status umělce, sestávaly ze série přičinlivých návštěv ve špatných kancelářích a razítkování formulářů na místech, která, jak se později ukázalo, orazítkovaná být neměla. Nakonec jsem skončil na pracovním úřadě. Protože jsem vyjma sloupku v tomhle časopise neměl nic, co bych mohl předložit jako svojí současnou práci, vzal jsem s sebou kopii a hrdě jí předložil sociálnímu pracovníkovi, co dostal na starosti můj případ. „Multilingvní hudební novinář,“ povídám sebevědomě. „V branži to zkracujeme na MLHN.“ Mrkl jsem a dodal, „je to rozvíjející se obor, velmi kreativní záležitost.“ Můj úředník byl lehce zaoblený chlapík s příjemným hlasem, pěstěným knírem a tričkem zastrčeným v kalhotách. S bezvýrazným pohledem si ode mne vzal časopis. Zatímco jím listoval, zkoumal jsem stěny kanceláře. Nalevo na zdi visel kalendář AC/DC. Na obrázku na tenhle měsíc byl zpěvák Brian Johnson s pěstí ve vzduchu před kanony pálícími salvu při monumentální koncertní verzi For Those About to Rock, We Salute You. Začal jsem si potichu zpívat úvodní verš: „Povstaňte, ať vás můžeme spočítat / k tomu, co vás teď čeká...“ Pak jsem si uvědomil, že asi není nejlepší nápad si při interview na pracáku nahlas mumlat. Odkašlal jsem si a snažil se předstírat, že to byl jen krátký záchvat Tourettova syndromu.

FULL MOON 04

Úředník mi podal časopis a řekl „No, já mám taky docela rád muziku. Spíš ty tvrdší věci.“ Usmál jsem se a kývl, jakože jsem si všiml jeho kalendáře. A bylo to! Stejnou náhodou, jako kdybych vyhrál ruletu, jsem natrefil na jednoho z milionu sociálních pracovníků, na kterého zapůsobilo moje resumé. Jediné, co zbývalo, bylo obalamutit ho historkami o tom, jak mi časopis zaplatil letenku, abych se mohl poflakovat v zákulisí koncertu Big Four. O tom, jak mi Dave Mustaine ukázal smysl života a Kerry King pár riffů. Představoval jsem si, jak mi potom, oslněný, bez rozmýšlení podepíše, co budu chtít. Vypadalo to snadně. Naklonil jsem se kupředu, připravený začít první historku.

K neuvěření bylo, že můj úředník se tvářil, že ho hudební témata, která jsem nadhazoval, vůbec nezajímají. Natož aby se mi ho podařilo zaujmout probíráním možností, jak získat to pojištění pro umělce. Zdálo se, že je zarputile a umanutě rozhodnutý konverzovat se mnou jen a pouze o jediném tématu: o mém daňovém přiznání.

Daně. Všeobecně nejnudnější téma pod sluncem! První věc, kterou jsem se v Americe naučil jako umělec, bylo, že umělec přece daně neplatí. To je pro konzervy. Myslíte si, že Gorgoroth platí daně? V Německu si ale evidentně můžete říkat co chcete. Hlavně, když z toho platíte 17 %. Během té chvilky, kdy jsem se zasnil nad zaťatou pěstí Briana FULL MOON 04

Johnsona, jsem si představoval, že se z úředníka stane dotěrný pohůnek, co mi bude podlézat a pořád volat, abych s ním někam chodil a půjčoval mu desky. Místo toho mi podával obludnou horu papírů. „Tohle musíte vyplnit, abyste mohl být na volné noze nebo jak tomu říkáte,“ vysvětloval.

Doma jsem nesměle prozkoumal ty formuláře. Stejně jako u většiny německých dokumentů první stránka klame tělem. Jednoduché dotazy (jméno, datum narození atd.) vás mají ukolébat a dát vám falešný pocit bezpečí.

Od druhé stránky nastupuje neproniknutelný orwellovský žargon. Žádná z otázek se nedá zodpovědět a každou špatnou odpověď stihne krutý trest. Záhy jsem zjistil, že tyhle formuláře se nevyplňují snadno. Zejména, když je člověk opilý. Po chvíli jsem to vzdal a rozhodl se, že jedna stránka za den je slušný začátek. Odpotácel jsem se ke dveřím a nechal svůj pokoj opuštěný. Vydal jsem se na výpravu za prchavou jiskrou a nekonečným zklamáním nočního života.

V lehkém deštíku jsem dojel na kole na Alexanderplatz. Venku byla nádherná noc. Jedna z těch, kdy cesta samotná může přebít cíl. Tohle město vás málokdy nechá na holičkách, ať už si potřebujete zvednout náladu nebo se pokochat výhledem. Po chvíli jsem zapomněl jak na formulář, tak i na ostatní problémy. Musím uznat, že noční život je tu kvalitní. Neutichá a rozptyluje vaší pozornost, nikdy nevíte, co se stane (držte se v hlavních částech klubů

a zdvořile konverzujte). Na vernisáži jsem se zapovídal s mladou umělkyní. Z jejího přízvuku jsem odhadoval, že je z jižní Kalifornie, ale když jsem se chtěl ujistit, ukázalo se, že je z Norska.

Vysvětlovala, že se zabývá zkoumáním hranic mezi malbou a sochařinou. „To je fascinující“, odpověděl jsem, „ale mohl bych být tak smělý a zeptat se, jestli víte něco o blackmetalové scéně u vás v Norsku?“ A samozřejmě, že věděla.

Evidentně je v celé scéně jenom pár lidí a ona je všechny znala osobně. Pocházela ze stejného města jako Gorgoroth a dokonce chodila pravidelně do stejného baru jako jejich zpěvák. („Je to jediný gay bar ve městě,“ vysvětlovala.) „On je přístupem spíš goth než blackmetalista.

Sedá v koutě zamlklý se skleničkou červeného a tak.“ Ano, ano, to je velmi zajímavé. Vynáším svoje konverzační eso. Má ale chlápek jako tenhle pojištění pro umělce? Usmála se a řekla, že samozřejmě. A začala mi vysvětlovat systém zdravotního pojištění v Norsku, který zahrnuje celoživotní péči pro všechny občany. Potom mi nastínila fungování jejich sociálního státu, kde umělci všech typů pobírají štědré granty a stipendia. Odtamtud sklouzla zpátky ke své vlastní práci, k nejasné hranici mezi médii, do prostoru, který zkoumá.

Zůstal jsem zírat, omráčený zjištěním, že Gorgoroth daně taky platí.

109

TEXT TEXT PAUL PAUL WALLFISCH WALLFISCH PŘEKLAD PŘEKLAD TOMÁŠ TOMÁŠ KEJMAR KEJMAR

Právě jsem vrátil z České z České republiky. Když jsem otevřel dveře na terasu, zjistil jsem, že soused mezitím pokácel všechny stromy ve dvoře.

Tohle bylo podruhé za dva dva měsíce, měsíce, co jsem jsem vyvyrazil na čtyřdenní turné. Obě se točila okolo mého stěhování do Dortmundu. Jsem rutinér a vždycky a vždycky mě rozhodí, když se vracím domů někam, kde ještě nejsem úplně doma. Je to jeden z důvodů, z důvodů, proč tak rád cestuju. Cestování mě nutí vypínat autopilota. (Mezi další patří fakt, že jsem toho procestoval tolik, že se neustálá pomíjivost stala součástí rutiny.)

Můj červnový komplic byla Little Annie. Po každém z těch z těch tří koncertů jsme měli den volna, takže mi celá ta expedice připadala jako čtyři měsíce. Tentokrát jsem na to byl sám.

Tedy, až na mou tajnou tajnou zbraň, zbraň, českou pořadatelskou supermúzu, která mi ukazovala cestu. Čas se scvrknul do nekonečného dne a noci. a noci.

Jak tak píšu „ukazovala cestu“, nedobrovolně mi ožívá obraz Petera Framptona, bledého přízraku z hlubin z hlubin spletité hudební minulosti, kterého se doteď doteď děsím. děsím. Mám Mám z toho z toho husí kůži, ale k hlubšímu k hlubšímu přemýšlení o skutečných o skutečných paralelách mě to nedonutilo. (Omlouvám se.)

Minulý měsíc jsem se zasekl na dortmundských králících a zapomněl a zapomněl se, byť slovem, zmínit o kouzelné o kouzelné Annie. Ale tentokrát mě okouzlilo Brno. Rád objevuju nová města a tohle a tohle pro mě bylo exotickou kaňkou na mapě. Je to silné jméno, něco jako Bruno (ale ne jako jako Borat). Poznal jsem jsem v životě v životě pár silných Brunů. (Můj měknoucí mozek se znovu ubírá starými cestami…) Ve skutečnosti nezačínám v Brně, v Brně, ale v Uherském v Uherském Hradišti, daleko na Moravě. Letěl jsem do Vídně, kde 110 110

jsem se v baru v baru Philadelphie u Meidlingskéu Meidlingského nádraží potkal s naším basákem z Botas naším z Botaniky Jasonem. Jason shodou okolností z Phiz Philadelphie pochází. Tenhle bar, plný starých chlápků, byl nejspíš to nejšpinavější a neja nejméně méně přívětivé přívětivé místo, odkud můžete v Evrov Evropě vyrážet. Vlak je o půl o půl hodiny zpožděný, čekám tedy, že i já i já budu v cíli, v cíli, ve Starém Městě, o půl o půl hodiny později. Jsem poučen, že Staré Město znamená „old „old town“, town“, protože protože je to stará část Uherského Hradiště. Nějakým zázrakem se mocným motorům našeho ocelového oře podaří zpoždění dohnat a cedua cedule Staré Město se tak z ničeho z ničeho nic objevuje za oknem. Vlak zpomaluje uprostřed pole, zatímco v polospánku v polospánku odpojuji notebook a snažím a snažím se posbírat bordel, co jsem po kupé rozházel. Stačím vystoupit vteřinu před tím, než se vlak dá znovu do pohybu. Je to rozhodně úspěch. Pro dnešek první. (Všichni byste měli vědět, že denní dávka úspěchu je nejlepší prevencí prevencí sebevraždy. sebevraždy. A victory A victory a day a day keeps suicide away.)

Dvacet čtyři hodin, které trávím v Uherském v Uherském Hradišti, je ve znamení zelené. zelené. Tmavá, mokrá mokrá zelená tráva a stromy, božsky zelené festivaloa stromy, vé plakáty, zelená irského pubu pubu v hotelu, v hotelu, kde kde nás ubytovali. V neposlední V neposlední řadě pak zelená místního zabijáckého absintu. Ta irská krčma vypadá celkem věrohodně, až na dost ne-irskou, i když i když výtečnou česnečku s vejcem, s vejcem, kterou jsem někdy kolem čtvrté odpolední snídal. Přibližně čtyřiadvacet hodin po tom absintu. Naštěstí, nebo naneštěstí, naneštěstí, to to záleží na tom, jakou mám náladu, jsem se neúčastnil svlékání a močení a močení na baru. Ovšem to, jakže jsem se vlastně dostal od absintu až k pok polévce, nechť si každý domyslí sám.

Hraju na velkém pódiu pro malé publikum.

Looper funguje, omnichord funguje, maska funguje znamenitě. Záplava úspěchů. Jako by nestačilo, že můžu každý večer zpívat zpívat I’m I’m Your Man, daří se mi ještě stupňovat ten odustupňovat ten oduševnělý zážitek jak pro sebe, tak pro publikum. Navíc je v tom v tom pomalovaném papírmašé šíleně vedro. Pár stupňů od udušení. Ptám se promotéra festivalu, kdo ten večer ještě hraje, a dozvídám a dozvídám se, že pražská kapela, která si říká Kill the Dandies! Přikývnu, jako bych kurva tušil, co jsou zač. Jinak ale, jak jsem stačil poznat, je to parta nadmíru družných rockerů, samí fešáci. Sonja z Kill z Kill the Dandies! a já a já zjišťujeme, že jsme rock’n’rolloví příbuzní nanejvýš přes jedno koleno. Naznačuje, že si myslí, že mě ovlivnila berlínská kabaretní scéna, čímž myslí Nicka Cavea a spol. a spol. Moje odpověď na to je: „Kabaco? A kdeže A kdeže je ta scéna?“ Každopádně Nick Cave zruinoval berlínskou hudební scénu přinejmenším jedné nebo spíš třem generacím, tím, že se kolem něho vyrojila hejna povrchních pseudofanoušků, pohůnků a napodobenin, a napodobenin, které se vydávaly za muzikanty. Nic proti Kill the Dandies!, kteří do téhle nešťastné kategorie nepatří.

A kdyby A kdyby to někoho zajímalo, tak ani nic proti Caveovi... Ehm. Dřív, než si stihnu zadělat na pořádný průšvih, je načase přesunout se do Brna. Během téhle krátké krátké cesty cesty se potkávám s prvním ze tří úžasných českých dezertů, s prvním jablečným štrúdlem ve vší parádě.

V Brně V Brně mě čeká další skupinka drahoušků z Prahy, z Prahy, se kterými se budu střídat na pódiu, Lealoo. Eva si vykračuje v sexy v sexy červených lodičkách. Znějí jako Garbage, čímž myslím kapelu Butche Viga, ne odpadky. Jejich první FULL FULL MOON MOON 04 04

album mě opravdu bavilo, ale když to zmíním na pódiu, dostane se mi z publika pouze výhrůžných pohledů od Evy se zaťatými pěstmi. Evidentně to v překladu úplně nefunguje.

Navíc Garbage tu asi nebudou patřit mezi nejoblíbenější kapely. Moje rychle rozrůstající se česká slovní zásoba rozhodně slaví větší úspěch. Slovo dne je: maszlo. Na to nikdy nezapomenu. „Hej Laszlo, můžu dostat ještě maszlo?“ A taky „masso“. Maso je poslední z šesti českých slov, co umím. Vždycky byste měli vědět, jak říct v cizím jazyce něco, co nechcete nebo nemůžete. Dávám si moravský medovník. Ten rozhodně chci a můžu.

V Praze mám znovu pocit, že jsem po dlouhé době v centru vesmíru. Zpátky v civilizaci, ať už to znamená cokoliv. Ačkoli na Karlově mostě je takové normální přelidněné odpoledne, kdy většina turistů neuhýbá z již vyšlapané trasy. Poštěstí se mi najít chvilku kýženého klidu u jednoho z říčních kanálů, jen pár kroků od pekla diskoték. Pamatuju si, že jsem tu byl v roce 1986, kdy veksláci v sakách a čepicích ze svazové půjčovny kostýmů nabízeli na nádraží pronájem pokojů za valuty.

Tenkrát mě to dostalo. Deset marek za noc.

FULL MOON 04

Udělejte si vlastní snídani. Jasně a chleba ve spíži měl tmavě zelenou plíseň. Na mostě lidi chytali kapry. Ale ten klid a nehybnost celého města přebíjela místní deprese a člověk z venku měl pocit, jako kdyby se ozvěny premiér Mozartových oper pořád ještě ozývaly z těch staletých kamenů. Sochy na Karlově mostě jsou z většiny stejně černé, jako byly tenkrát.

Vrcholná gotika. Zejména ti tlustí pavouci ubytovaní na jejich ramenou, těsně pod hemžícími se houfy much. Scény loveckého běsnění ve zmenšenině. Měl jsem skořicové koblihy s malinovou omáčkou, i když podle menu to byly palačinky. Tedy podle menu měly i ty ančovičky v salátu být nakládané.

Po procházce jsem vešel do budovy z dob před tím, než severní Amerika poprvé uzřela Bibli, a odehrál tam koncert na naleštěné křídlo Petrof. Tentokrát jsem začal Leonardem a skončil namísto něj Linkousem (Markem).

S tučnou porcí nového i starého Wallfische mezi tím. Pak už zbývalo jen sednout na Lufthansu zpátky do Dortmundu.

V roce 1996 mě Tod A zlanařil do první sestavy Firewater, částečně díky telefonátu,

během kterého jsme si vyjasnili tři věci. Oba milujeme psy, song Is That There Is od Peggy Lee a Milana Kunderu. Vlastně bych v paměti našel ještě sedmé české slovo, „lítost“. Podle názvu kapitoly v Knize smíchu a zapomnění.

Zatímco sedím na terase a zírám tam, kde pár dní zpátky byly stromy, začínají se moje čerstvé vzpomínky na výpravu do Česka přetvářet právě na stejnou „lítost“ nad tím, že se z nich brzo stanou jen další fosílie mojí hudební paměti.

111

FULL MOON MUSIC MAGAZINE Full Moon nekoupíte na stáncích!

Dostanete se k němu následujícími cestami:

a/ předplatné | predplatne@fullmoonmagazine.cz | 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč b/ e-store | fullmoonmag.bigcartel.com | předplatné & jednotlivá čísla c/ na vybraných distribučních místech | fullmoonmagazine.cz | 60 míst

Výhradní distribuce: REKOMANDO TROJANOVA 9, 12000, PRAHA 2

TRIBO TATTOO LIDICKÁ 8, 15000, PRAHA 5

DIVADLO ARCHA NA POŘÍČÍ 26, 11000, PRAHA 1

Full Moon na interwebu: website | www.fullmoonmagazine.cz e-shop | fullmoonmag.bigcartel.com | platby kartou a PayPalem fmm f. c. | fcb.com/Full-Moon-Magazine | fanklub na facebooku backstage | twitter.com/fullmoonmag | backstage Karla Kočky live! tonight! sold out!! | twitter.com/fullmoonlive | reporty z koncertů jukebox | last.fm/group/Full+Moon+Mag | skupina serveru last.fm

reklama na krám (údaje co by měla obsahovat), uvedeny by měly být texty, co jsou u každého bodu za dvojtečkou, v závorce je jen komentář pro tebe: 1/ logo (prosím poslat jaks slíbil v tiskové kvalitě - už si jej leckdo vyžaduje…)

2/ adresa: Trojanova 9, Praha 2 3/ kontakt: tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.eu 4/ web krámu:

www.rekomando.eu

5/ malé odkazy na naše zásilkovky: www.dayafter.cz / www.poli5.cz 6/ otevíračka: otevírací doba — pondělí – sobota — 10.00 – 18.00

kultura okraje

7/ dominantní specifikace/hláška: (musí z toho být jasné, že jde o „knihkupetví / recordstore“, případně se to tam dá také napsat...)

8/ minoritní specifikace:

knihy / fairtrade–bio / tisíce titulu na LP / CD / DVD / trička / doplňky / alternativa / underground / punk / hardcore / metal / indie / CZ scéna / antikvariát / vinyl bazaR