Full Moon #6

#06 | 2010 | 99 Kč

FULL MOON MUSIC MAG BORIS NEIL YOUNG SHRINEBUILDER WOLF PARADE SUFJAN STEVENS TRIGGER EFFECT JUNIP EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN FALLOUT FUTURE OF THE LEFT MCLUSKY WAY OUT WEST DOORS KING JOKE COLISEUM TROY VON BALTHAZAR HER NAME IS CALLA ...

TRIBO TATTOO & PIERCING LIDICKÁ 8, PRAHA 5 TRIBO.CZ

RELEASE PARTY 28.10.2010 / 007 STRAHOV, PRAHA GUESTS COCOON / GAGARIN B s. 24

002

FULL MOON 06

FULL MOON 06

003

knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky | alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna Trojanova 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 | tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.eu www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz

FULL MOON MUSIC MAGAZINE #06 | 23. ŘÍJNa 2010

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK ROaDIe JANA KAČUROVÁ šéFReDakTOR JITKA HEJLKOVÁ PRODUkCe MICHAL PAŘÍZEK DIsTRIbUCe CARTON CLAN DesIgN

16 HORSEPOWER 6 ALMOND, MARK 112 ANBB 12 AUSTBURY, IAN 72 BAD RELIGION 61 BALTHAZAR, TROY VON 68 BARGELD, BLIXA 8, 12 BORIS 72 BOTANICA 119 BURIAN, AL 117 CISNEROS, AL 20 COLEMAN, JAZ 64 COLISEUM 34 CONNELLY, CHRIS 71 CROVER, DALE 20 DEUS 116 DIY 115 DOORS 88 EDWARDS, DAVID EUGENE 6 EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN 8 FALLOUT 2, 100 FORMER GHOSTS 18 FUTURE OF THE LEFT 74 GONZÁLES, JOSÉ 62 GORO 1, 24 HACKE, ALEXANDER 8, 14 HELLSTORM, HAKAN 83 HER NAME IS CALLA 30 HIDDEN HAND, THE 20 HIGH CONFESSTIONS 71 CHEIK-LO 50 CHOKEBORE 68, 70 JARCREW 74 JUNIP 62 KELLY, SCOTT 20 KILLING JOKE 64 KRIEGER, ROBBY 88

AUTOŘI: LUMÍR NYkL, JIŘÍ ZeMaN, MICHaL PaŘÍZek, TOMÁš keJMaR, MaXIM HOROVIC, TOMÁš bLÁHa, JaRDa PeTŘÍk, kaReL VeseLÝ, PaVeL VULTeRÝN, LeNka šPRYsLOVÁ, MaRTIN sUCHÁNek, JakUb PeCH, JakUb MIkOLaJskÝ, aL bURIaN, aPaČka, aLeš kOT, LUkÁš PaLÁN, PaUL WaLLFIsCH, INDOš, IsTVÁN sUTRHÁZYI, TOMÁš škODa, ORLOWskI, kaTeŘINa PÍsaČkOVÁ, DaVID kůHNMUND, eVŽeN ZeLINka, JIŘÍ IMLaUF, ONDŘeJ, k. F. MOON SUPERVIZE TEXTů: MaXIM HOROVIC, LUDĚk kNÁPek, aPX KONTAKT: INFO@FULLMOONMagaZINe.CZ WEB: FULLMOONMagaZINe.CZ TWITTeR.COM/FULLMOONMag PŘEdPLATNé: PReDPLaTNe@FULLMOONMagaZINe.CZ 12 ČÍseL Za 948 kČ | 6 ČÍseL Za 534 kČ E-STORE: FULLMOONMag.bIgCaRTeL.COM MOŽNOsT kOUPIT PŘeDPLaTNé, JeDNOTLIVÁ akTUÁLNÍ ČÍsLa, sTaRšÍ ČÍsLa. PLaTba PaYPaLeM NebO kaRTOU. dISTRIBUCE (MICHAL PAŘÍZEK): MICHaL@FULLMOONMagaZINe.CZ TeLeFON +420.604.101.745 seZNaM DIsTRIbUČNÍCH MÍsT Je Na WebU. CHYbÍ VÁM TaM Vaše MĚsTO? CHCeTe NÁs PRODÁVaT? kONTakTUJTe MICHaLa. DĚkUJeM! VydAVATEL: kYeO sHOWs s.R.O. IČ: 28350995 VeVeŘÍ 3163/111, 61600 bRNO kYeO.NeT, INFO@kYeO.NeT REdAKCE: JaNa kaČUROVÁ, k.Y.e.O. PODOLské NÁbŘeŽÍ 817/30, 14700 PRaHa 4 – PODOLÍ +420.777.158.292, INFO@kYeO.NeT TISK: kVTIsk, kaRLOVY VaRY IssN 1804-3208, Mk ČR e 19463 LICENSEd UNdER: CReaTIVe COMMONs bY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULLMOONMAGAZINE.CZ

OBSAH LIL B 28 M.I.A. 80 MANIC STREET PREACHERS 100 MANZAREK, RAY 88 MCLUSKY 74, 79 MELVINS 20 MIIKE SNOW 82 MORRISON, JIM 88 NEUROSIS 20 NOTE, ALVA 12 OBSESSED, THE 20 ONDRASH 108 PACK, THE 28 PHONOGRAM 100 PLANT, ROBERT 66 RESIDENTS, THE 42 SAADE 92 SHELLEY, STEVE 71 SHOOTING AT UNARMED MEN 74 SHRINEBUILDER 20 SCHOENFELT, PHIL 63 SISI 113 SPERMBIRDS 46 ST. VITUS 20 STEVENS, SUFJAN 58 SUNSET RUBDOWN 84 THROBBING GRISTLE 44 TRICKY 16 TRIGGER EFFECT 36 UJD 42 WALLFISCH, PAUL 119 WAY OUT WEST 80 WINO 20 WOLF PARADE 84 WOVEN HAND 6 XIU XIU 18 YOUNG, NEIL 66 ZOLA JESUS 18 ZOROASTER 71

EDITORIAL, APX 6 EINSÜRZENDE NEUBAUTEN, PECH 8 ANBB, PETŘÍK 12 ALEX HACKE, PAŘÍZEK 14 TRICKY, SUTRHÁZIY 16 FORMER GHOSTS, MIKOLAJSKÝ 18 SHRINEBUILDER, HOROVIC 20 LIL B, VESELÝ 28 COLISEUM, HOROVIC 34 TRIGGER EFFECT, APX/KEJMAR/NYKL 38 RESIDENTS, PECH 42 THROBBING GRISTLE, PECH 44 CHEIKH Lô, PAŘÍZEK 50 ROZHOVORY

GORO, APX 24 HER NAME IS CALLA, PALÁN 30 TRIGGER EFFECT, APX/KEJMAR 38 SPERMBIRDS, KEJMAR 46 ONDRASH, ŠKODA 108 RECENZE

ANBB, PETŘÍK 12 COLISEUM, HOROVIC 34 TRIGGER EFFECT, NYKL 41 SUFJAN STEVENS, VULTERÝN 58 BAD RELIGION, KEJMAR 61 JUNIP, NYKL 62 SCHOENFELT, PAŘÍZEK 63 KILLING JOKE, ORLOWSKI 64 PLANT/YOUNG, PAŘÍZEK 66 TROY VON BALTHAZAR, ZEMAN 68 CHOKEBORE, APX 70 HIGH CONFESSIONS, PECH 71 ZOROASTER, SUCHÁNEK 71 BORIS, NYKL 72 MCLUSKY, APX 79 REPORTY

FUTURE OF THE LEFT, VULTERÝN 74 WAY OUT WEST, PÍSAČKOVÁ 80 WOLF PARADE, VULTERÝN 84 TOUR REPO: SAADE, APX 92 SERIÁLY RETRO:

DOORS, KůHNMUND 88 RUDOLFINUM 99

GALERIE:

LABELY: V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

KOMIKS, KOT 100 DIY (OR BYE!), INDOŠ 108 ...V SEVERU, IMLAUF 116 AL BURIAN 117 PAUL WALLFISCH 119 S.P.E.C.I.A.L.

FALLOUT, APX 102 GORO, CD ZDARMA* *V LIMITOVANÉ EDICI PRO PŘEDPLATITELE, PŘES E-STORE FULLMOONMAG.BIGCARTEL.COM A VE VYBRANÝCH DISTRIBUČNÍCH MÍSTECH

FULL MOON 06

005

TEXT APX FOTO ONDŘEJ

„Je totiž spousta způsobů, jak se zamilovat. Může to bejt postupnej proces, kdy se s tím člověkem sbližujete, pomalu ho poznáváte, až jednoho dne zjistíte, že má v sobě dostatek dobra na to, aby stálo za to strávit s ním část času, co jste dostali. Je to bezpečná cesta, stezka světla. Jenže pak jsou i jiný stezky. Někoho poznáte a něco na něm vás přitahuje tak mocně, neodolatelně a neovladatelně, že jste schopný zahodit úplně všechno. Tuhle cestu bych nenazval úplně bezpečnou, srdce temnoty.“ Můj nejhorší nejlepší kamarád, říkejme mu třeba Pavel, se nechal pokérovat. Není jako já, která jsem schopná se probudit s tetováním jména kluka, o kterým můžu jen doufat, že už se nikdy neuvidíme. Bratr Pavel nad vším několik let přemejšlí. Nad tou kérkou přemejšlel, co se známe, a určitě ještě hodně let předtím. Troufám si říct, že jsem rozuměla důvodům, když o nich někdy vyprávěl, a dokonce bych mu odpustila, kdyby se k tomu nikdy neodhodlal. Takže mě trochu překvapilo, když jsem jeho tetování viděla poprvý. Na úplně jiném místě a úplně jinej motiv. (Patrně se s tím dávným plánem ještě úplně nerozloučil.) Ta nová kérka byl obrázek z desky Woven Hand.

Filozofii tetování stranou, o to tady teď nejde.

Tím spíš, že všechno, co je navždy, je už ze svý neuchopitelný podstaty výsostně osobní, nepřenosná a jen zdánlivě popsatelná záležitost.

Pořád se bavíme „jenom“ o muzice. Dokonce o jedné konkrétní desce. I když ty přesahy do průběhu života jsou nejen zřejmý, ale teď už i měřitelný. Woven Hand jsme poznali ve stejné době jejich pražského koncertu, ale pak se naše vnímání rozešlo. Zatímco já jsem se vydala stezkou světla (což můžu ale říct až teď a bůhví jestli; navíc je jasné, že všechny stezky vedou na jedno jediné místo se zhruba stejným počtem kérek/jizev, což mi zpětně v tom textu o Woven Hand chybí), on, jak říká, srdcem temnoty. Přemejšlela jsem, jak urychlit tu pomalou cestu světla, která ve skutečnosti není zas tak bezpečná, protože můžete kdykoliv umřít, aniž byste se byť jenom přiblížili, z písničky Clogger od 16 Horsepower už mám trochu strach a o hraní si s ohněm vím všechno. skUTeČNÝ ZaČÁTek:

Původně jsem chtěla psát o tom, jak jsem se zasekla ve výtahu s Pallem Jenkinsem, ale pak mi přišel mejl, ve kterém mi někdo děkoval za „objevení“ Murder by Death. Což by nebylo 006

nic zvláštního, kdyby to bylo něco zvláštního.

Ze všech kapel, o kterých jsem kdy psala, mají Murder by Death zdaleka nejvyšší koeficient pozitivního feedbacku. Zní to jako nějaká statistika, ale radost, když někdo objeví takovou kapelu díky tomu, že o nich někam něco nahrabu, je nepopsatelná. Tím spíš, že nejde o žádné promo na koncert. Jediný důvod je, že Murder by Death jsou zkrátka skvělá kapela, na kterou stačí ukázat a zbytek se stane sám.

Takže mě napadlo, že mám možná jenom dlouhý vedení a že přece Woven Hand jsou taky skvělá kapela. A že si přece jen nenecháte vytetovat každou blbost, co vydala desku u Sounds Familyre. „Po smrti dostaneme jen to, co si zasloužíme, a každej, kdo má všech pět pohromadě, si dokáže spočítat, že to, co si zaslouží, rozhodně nechce.

Naděje není moc a za tu, co je, se musí platit duší.

Jejich Bůh není ten hodnej strejda nad oblaky. Je to Soudce Vykonavatel.“ Stáhla jsem si album Mosaic, nahrála do přehrávače, přečetla znovu Pavlův text, protože je jeden z mých ve Full Moonu nejoblíbenějších, a pustila si Clogger od 16 Horsepower, protože pokora je dar. A pak už Mosaic, protože na to nemám celý den. Nebylo to poprvý, takže nebylo ani poprvý, kdy jsem musela konstatovat, že tomu zkrátka nerozumím. Je to country, ale není to country. Edwardsův hlas se mi líbí, ale zároveň mě děsí. Přitahuje, ale zároveň nechce pustit z místa. Tak co sakra s tím!!?

S Mosaic jsem to zkoušela mockrát. Texty, soustředění. Každého jsem otravovala s tím, aby mi řekl názor. Je to dobrý, nebo je to špatný, co si o tom myslíš? Proč? Pořád jsem o tom chtěla s někým mluvit. Nenávidím youtube, ale pustila jsem si pár klipů, jsou krásný, stejně jako byl tehdy koncert. (Viděli, resp. slyšeli jste ten cover Nobody ’Cept You od Dylana? Jsou to sice 16 Horsepower, ale stejně. S Edwardsem jsem kdysi dělala rozhovor a o kapele se to zajímavý a hezký dozvídám až pět let po jejich rozpadu. Teď se cejtím fakt trapně. Mám chuť se omluvit co největšímu počtu lidí.) Osolila jsem si ránu z května, kdy jsem jejich koncert vynechala a líto mi to bylo už ten den, kdy jsem věděla, že to nestihnu.

Jelikož je život (někdy) fér a já mám víc štěstí než rozumu, oznámili pořadatelé metalového Roadburnu v Holandsku, že jsou Woven Hand jedni z headlinerů. („Co tam budou děFULL MOON 06

lat, vymítat?,“ psala jsem na twitter, ale je mi jedno, co tam budou dělat.) Kapela nicméně pořád nefungovala. „Snad jsem si ji ještě nezasloužil.“ Snad jsem si ji ještě nezasloužila.

kde v jedné chvíli hraje skladba Clogger. Říkám mu, jo, tak zrovna tahle je fakt boží. Celý to sleduje a pak se na mě s vážnou tváří otočí: „I think I am in love with this guy.“

Kde jsem u Woven Hand bojovala s netrpělivostí a nezájmem, tam jsem pomalu propadala kouzlu 16 Horsepower. Hmatatelné s každou další písničkou. A hloupé, protože jsem cítila, jak se to celé točí kolem Edwardsova hlasu, takže mi unikal smysl mých preferencí.

Vždyť je to pořád ten stejnej chlap, proboha!

Sackcloth ’n’ Ashes a Secret South: ve zpětném zrcátku nebylo dne, kdy bych si aspoň pár skladeb nepustila, i když jsem to dělala, protože jsem musela, ne proto, že jsem chtěla.

Stejskalo se mi po jeho hlase, tak moc, že to nešlo vydržet. (Normální heroin.)

Občas se mi za celý den u kompu na ploše nahromadí písničky a desky, které mi průběžně někdo posílá nebo je stahuju, ale nedostanu se k nim dřív než nad ránem. Většinou jsou blbě popsaný/otagovaný nebo je to jméno, které neznám, takže se zpožděním už obvykle nevím, odkud vítr vane. Takhle jsem si jednou pustila Lilium. Otvírák If They Cheered zpívala nějaká holka, která mi nepochopitelně připomněla Amandu Palmer, ale v druhé už zněly chlapské vokály, tak jsem naznala, že to je jen hostovačka na společném albu lidí, které neznám. V pohodě, to se mi stává pořád. V tý chvíli jsem ještě stále nevěděla, kde se to tady vzalo a co to je zač. A pak přišla třetí skladba, Whitewashed. Nádherný úvod na klavír. Hned si to ukradlo všechnu pozornost a soustředění. Pak v první minutě to zkreslení, následované první slokou. Byla jsem zvědavá, ale nic jsem nečekala. „Netvrdím, že by to mělo stejnej efekt na kohokoli, a nejsem si jistej, že v jiných okamžicích mýho života by byl

Neděle, noc. Lepila jsem na zeď plakát Woven Hand a u kompu seděl Brian, bubeník spousty kapel, z nich čtenářsky nejvděčnější jsou Dresden Dolls. Říkám mu, protože ho nezná, jak je tenhleten chlap zvláštní a jak je ta hudba výjimečná, ale místo o Woven Hand mluvím o 16 Horsepower. Brian si otevřel na youtube dokument, co se jmenuje Preacher, FULL MOON 06

ten impakt tak drtivej, ale pravda je, že jsem se tenkrát cejtil, jako kdyby mi někdo vrazil nůž pod žebra a s každým pokusem uniknout si mě přitáhl ještě o trochu blíž. Ale byl v tom drobnej rozdíl, místo bolesti jsem cejtil úlevu.“ Že je to David Eugene Edwards jsem poznala až s rýmem „speak truth, cost as it may“, zasmála jsem se, kdo jinej proboha?, ale jinak jsem se nesmála. „I think I am in love with this guy.“ Kromě toho, že deska Short Stories od Lilium je projekt členů 16 Horsepower a že je skvělá (a hostuje tam ještě saxofonistka z Morphine nebo Tom Barman z dEUS), bylo jasný, že Edwards mě dostal už dávno, jenom jsme čekali na chvíli, kdy mi to konečně dojde. Woven Hand dávám tak měsíc, možná dva, podle toho, kolik času mi seberou 16 Horsepower.

A to může bejt hodně, protože jim hodlám dát všechno. „Je jasný, že vztahy jako tyhle nemají vůbec žádnou budoucnost, ale co si budem povídat... Budoucnost se přeceňuje.“

Pravdu má bratr Pavel. A pokora je dar.

007

EINSTÜRZENdE NEUBAUTEN 1980, NĚMeCkO EXPErimENTÁLNÍAvANTgArDAPSYCHEDELiECHAmBErPOSTCHANSONINDUsTRIaL ZKUSTE 1980 sTaHLMUsIk 1985 HaLbeR MeNsCH 1996 eNDe NeU 2000 sILeNCe Is seXY 2007 aLLes WIeDeR OFFeN LivE 11. a 12. 11. 2010, DIVaDLO aRCHa, PRaHa TEXT JakUb PeCH FOTO aRCHIV

Když berlínští industrialisté Einstürzende Neubauten odehráli svoje první veřejné vystoupení 1. dubna roku 1980 v berlínském klubu Moon, rozhodně se nejednalo o aprílový žert.

Svými hlučnými kompozicemi vytvářenými pomocí haraburdí nalezeného na skládce spíš stavěli seriózně myšlenou opozici proti zavedeným zvyklostem. Jednalo se o jakýsi překvapivý vhled do paralelního světa, kde ještě nebyly ustáleny podoby hudebních nástrojů. Trubka jako trubka a buben může být cokoliv.

Osobitý humor je Einstürzende Neubauten vlastní. I děsuplný název Hroutících se novostaveb, který především v počátcích kapely jako nomen omen vystihoval jejich umělecký výraz, odkazuje dle rozostřené vzpomínky bubeníka N. U. Unruha na dětinský vtip o zemětřesení v Turecku, jemuž se na základce s budoucím zpěvákem Neubautenů dosyta nasmáli.

Ve skupině se v prvním roce vystřídalo množství muzikantů, včetně dvou dívek – Beate Bartel a Gudrun Gut, které se brzy vydaly vlastní cestou. Nejpodstatnější je trio, které se sešlo při nahrávání první dlouhohrající desky Kollaps (1981). Sestavu tehdy tvořili Blixa Bargeld, N. U. Unruh a F. M. Einheit.

Frontman kapely Bargeld – občanským jménem Christian Emmerich – si přiřkl pseudonym podle jednoho méně známého dadaisty Johannese Theodora Baargelda, jenž žil v letech 1892-1927. F. M. Einheit (vl. jm. Martin Strauss) měl s hraním zkušenosti, byl totiž členem kapel Palais Schaumburg a Abwärts.

N. U. Unruh (jeho kořeny sahají na Slovensko a ve skutečnosti se jmenuje Andrew Chudy) je hlavním nástrojářem-hledačem, který projektuje a konstruuje neobvyklý instrumentář.

Málokterou nahrávku jako debut Einstürzende Neubauten lze tak upřímně označit přízviskem „syrová“; hned v závěsu jsou slova „zneklidňující“ a „nová“. Nejvýraznější skladbou je úvodní Tanz Debil, přes minimální využití elektroniky je vizionářským předobrazem industriálního techna. V následující půlhodině posluchače atakují sbíječkami, topí ve vodě, ubíjejí tlukotem robotického srdce. Některé kusy vzbuzují respekt už svým titulem jako například Hören mit Schmerzen (Poslouchání s bolestmi).

kResbY Z bLÁZINCe

Ke kapele se brzy připojil baskytarista Mark Chung a taktéž mladičký zvukový technik Alexander Hacke začal být chápán jako regulérní člen. A právem, protože na následujícím albu Zeichnungen des Patienten O.T. (1983) se ohromně posunuli jak po hudební, tak po technické stránce (u Einstürzende Neubauten jsou to spojené nádoby). Natočili hluk mnohem plastičtější a barevnější.

Umně do svých koláží (nebo přesněji asambláží) začlenili několik „skutečných“ hudebních nástrojů v čele s hřmící baskytarou, čímž svému konání dodali řád. Perfektně vygradovaným jádrem desky je sedmá, titulní píseň, jejíž název odkazuje ke kresbám pacienta psychiatrické léčebny Oswalda Tschirtnera. Vyvrcholením je pak kompozice Armenia, kdy pod tíhou tklivého sboru a nelidského Bargeldova řevu obrostou husí kůží i ušní bubínky. Skupina zvukových experimentátorů vzešla z uměleckého hnutí „Geniální diletanti“ a zatímco na debutu se projevil amatérský zápal, na druhém albu to byl kolektivní génius.

Třetí deska Halber Mensch (1985) se vyznačuje příklonem k tradičnější písňové formě.

Dozajista za to může čerstvé angažmá Blixy Bargelda v The Bad Seeds protinožce Nicka Cavea, jenž se přistěhoval do Berlína. Na

pozici hlukového kytaristy a doprovodného zpěváka vydržel v jeho kapele bezmála dvacet let. Alexander Hacke hrál v té době v (neprávem) polozapomenutých Crime and The City Solution. Díky písňovější struktuře a stále sofistikovanější práci s nahrávacími technologiemi se Einstürzende Neubauten více otevřeli posluchačům, aniž by to cokoliv ubralo na jejich progresivitě. Ve skladbě Halber Mensch (Poločlověk) slyšíme sborové skandování a capella, východní mytologií ovlivněná Yü gung má takřka taneční charakter a v našlápnuté Z.N.S. je slyšet bušení pěstí do Einheitova hrudníku. V každém okamžiku překvapují hravostí a originalitou.

V té době natočil v Japonsku režisér Sogo Ishii pozoruhodný hudební snímek Halber Mensch (publikováno na VHS v roce 1986), obsahující skladby z prvních čtyř alb Einstürzende Neubauten (píseň Zerstörte Zelle, která zde zazní, byla studiově zachycena až v roce 1987). Kapela se zde pohybuje ve staré opuštěné továrně. Část materiálu je nasnímána v pomalých krouživých záběrech jako koncert bez publika a zbytek tvoří umělecky velice zdařilé videoklipy, ve kterých figuru010

jí tanečníci butó, noha ožíraná červy a další kuriozity.

OD PUNkU k šaNsONU

V rané tvorbě Einstürzende Neubauten se výrazně projevuje sourozenectví industriálu s punkem. Další silnou inspirací jsou pro tuto scénu meziválečné umělecké směry futurismus, surrealismus a především dadaismus.

Ve videosnímku Halber Mensch je jedna pasáž, kde jsou představovány jednotlivé hudební nástroje kapely: nákupní vozík, bruska, sbíječka, trubky… Vše je okomentováno strohými popisky názvů, měr a vah, což připomíná dadaistické readymade objekty (Duchampova záchodová mušle nebo sušák lahví by jistě vydávaly moc pěkný zvuk). V úvodních záběrech videoklipu k hitovému duetu Stella Maris (rok 1996) si lze všimnout metronomu s připevněnou fotografií lidského oka; to je pro změnu přejato od Man Raye. Tento surrealistický výtvor pojmenovaný „Objekt určený k likvidaci“ byl nafocen v roce 1923.

Ale zpět do osmdesátých let a k hudbě. Následující deska Fünf auf der nach oben offenen Richterskala (1987) zní téměř rockově. Ne že

by kapela nějak radikálně proměnila svůj instrumentář (nové nástroje vznikají průběžně), ale spíš několikaleté zkoumání jeho možností vyústilo v přístupnější výraz. Objevila se i předělávka Morning Dew od Tima Rose, která je nahrána v produkci Davida Ogilvieho z kanadských Skinny Puppy. Společně s následujícím albem Haus der Lüge (1989) tvoří Fünf auf der... dvojici posluchačsky a komerčně nejúspěšnějších nahrávek. Závěr Haus der Lüge v podobě písně Der Kuss již naznačuje pozdější odklon od agresivního hluku k jemnějším písním. Alexander Hacke o tomto přerodu mluví jako o usměrňování energie za pomoci nabytých zkušeností a přirovnává tento proces ke koncentraci, která neoddělitelně patří k bojovým uměním. Avšak na vývoj kapely měl vliv i jejich kontakt s divadlem.

Einstürzende Neubauten totiž složili scénickou hudbu ke dvěma inscenacím, které vyšly jako Die Hamletmaschine (1991) a Faustmusik (1996) – tady někde nabrali lehký šansonový nádech, který jim zůstal dodnes. kONeC NOVÝ, VšeCHNO NOVé

Na řadovém albu z roku 1993 jako by začínali s novým žánrem a čistým štítem, a tak FULL MOON 06

jej pojmenovali Tabula Rasa. Nachází se na něm řada vyloženě něžných okamžiků, kdy se napětí jako vroucí láva přelévá pod povrchem zdánlivě poklidné zvukové krajiny a jen příležitostně se půda pod nohama s hlomozem roztrhne ve dví a odhalí, že vše je jinak. Kontrastnost a dvojsečnost nahrávky znepokojuje stejně jako zátiší zobrazené na přebalu. Dvěma členům však směřování kapely nevyhovovalo, a proto v polovině devadesátých let opouští tým Mark Chung a pak i F. M. Einheit (uprostřed natáčení nové desky Ende Neu). Nahradili je kytarista Jochen Arbeit a perkusista Rudi Moser, na pozici basisty se přesunul Alexander Hacke.

V sestavě se objevil i multiinstrumentalista Roland Wolf, ovšem krátce na to zemřel při dopravní nehodě.

Na desku Ende Neu (1996) zařadili k nelibosti některých fanoušků vedle rodného jazyka i angličtinu. Z Blixy Bargelda se stal pozoruhodný básník, který s němčinou nakládá s nebývalým citem; navzdory chladným Kraftwerk a agresivním Rammstein svou řeč s hravostí obhajuje jako hodnotný poetický jazyk, vhodný pro použití v soudobé hudbě.

Nesporným vrcholem zklidněného období je nahrávka Silence Is Sexy (2000), jíž předznamenaly dva úspěšné singly Total Eclipse of the Sun a Sabrina (oba zpívané anglicky).

Album je dynamicky velmi pestré; nejtišším místem je zvuk hořícího tabáku z frontmanovy žitanky v titulní písni a nejhlasitějším burácení skladby Redukt. Někde mezi tím jsou již z dřívějška známé napjaté okamžiky, kdy váháte, jestli se předkládané sonické exponáty nemohou utrhnout ze řetězu a vážně vám ublížit.

kády. Nepříjemnou daní z této produktivity je, že Blixa Bargeld byl nucen opustit svůj vedlejšák u Nicka Cavea.

Do první fáze se zapojily přibližně dva tisíce oddaných posluchačů ochotných dát za ještě neexistující desku 35 euro. Nešlo však pouze o hmotný artefakt, „podporovatelé“ získali především morální hodnoty. Jednak měli přístup k signálu z web kamery umístěné v nahrávacím studiu a mohli tak sledovat svou „adoptovanou“ kapelu při práci, jednak mohli s muzikanty o rozpracovaných kusech debatovat a do jisté míry ovlivnit jejich výslednou podobu. Proces nahrávání byl tedy skutečnou interaktivní reality show. První výsledek získali registrovaní posluchači na podzim 2003 v podobě Supporter Album No. 1 a následovalo vánoční poděkování, singl Airplane Miniatures. Ovšem s projektem nevymizely závazky k „oficiálnímu“ vydavateli Mute a v roce 2004 vyšlo vzdušné album Perpetuum Mobile. Ovšem společnosti se nelíbila samostatná činnost kapely a už vůbec se jí nepozdávalo, že se část materiálu dubluje, byť jsou vždy zachyceny v odlišných verzích.

Einstürzende Neubauten se s Mute rozcházejí a zakládají vlastní značku Potomak.

Druhá klubová deska Grundstück byla rozeslána na podzim roku 2005. Obsahuje nahrávku ze speciálního koncertu, který se v roce 2004 konal v prostorách bývalého východoněmeckého parlamentu nedlouho před tím, než byla ohyzdná novostavba zdemolována. Videozáznam této akce vyšel na DVD pod názvem Palast der Republik (2006) a mimo jiné zachycuje, jak se stovka vyvolených podporovatelů účastní vystoupení jakožto sbor.

FaNOUšek CObY PĚsTOUN

Turné k Silence Is Sexy bylo vyčerpávající a například Alexander Hacke v té době bral kapelu jako uzavřenou záležitost, protože byl unavený kolotočem nahrávání desek pro firmu (Mute) a jejich následného propagování. Výsledkem této frustrace bylo v roce 2002 pro skupinu nesmírně osvěžující rozhodnutí spustit tzv. Supporter Project, během nějž nebudou závislí na nahrávací společnosti, nýbrž přímo na fanoušcích, kteří se je rozhodnou finančně podpořit zaplacením členského poplatku v internetovém klubu. Do roku 2007 se jednalo o velice plodnou „pětiletku“, během níž Einstürzende Neubauten natočili víc alb než za celé předchozí dvě deFULL MOON 06

VYkLÁDÁNÍ kaReT a VYVOLÁVÁNÍ DUCHů VÍNa

V této době kapela rozjela další rozsáhlý projekt Musterhaus, který fungoval nezávisle na tom podporovatelském. Jde o cyklus osmi alb, jež vycházela v rozestupech pouhých několika měsíců mezi květnem 2005 a dubnem 2007. Einstürzende Neubauten se na nich potýkají s různými formami experimentu a improvizace, které by se pro jejich běžnou písňovou tvorbu nehodily. Na jedné desce se členové kapely střídají u nazvučené basové pružiny, na jiné zas u klavíru. Další album je sestřihem zapomenutých zvuků nahraných na kazetový diktafon převážně

v osmdesátých letech. Celou sérii uzavírá happening, kdy si skupina pochutnává na vínech – avšak žádné opilecké řeči, jen záznam popíjení, rozvržený do jednotlivých „skladeb“ dle toho, jaká lahvinka je zrovna načatá.

Kromě Weingeister (Duchové vína) se posluchači v roce 2007 dočkali veřejného alba Alles Wieder Offen a zároveň byla dovršena třetí klubová kolekce, nazvaná Jewels. Až na jediný výpadek natáčeli Einstürzende Neubauten od března 2006 každý měsíc patnáctého jednu skladbu, jejíž spoluautorkou byla paní Náhoda. Každý člen skupiny si totiž z hromady několika set karet vylosoval instrukce typu „prstem“, „sen“, „smyčec“, „nehraj“, „křik“ a s nimi pak kapela bez dalších příprav hrála. Na posledním turné svůj improvizační postup předváděli i na jevišti.

Nové zkušenosti pak Neubauteni zúročili při práci na zmíněné desce Alles Wieder Offen, o které N. U. Unruh tvrdí, že je jejich nejpropracovanější. Pojí se na ní prvky vzešlé z improvizace s poměrně přísnou disciplínou, která pramení především z toho, že Bargeld žije v San Francisku, a tak je třeba jeho návštěvy Berlína beze zbytku zužitkovat. Zpěvák po vydání alba tvrdil, že pokud bude tato fáze kapely prodělečná, rozpustí ji.

To se nestalo, protože Einstürzende Neubauten právě jedou turné, kterým oslavují třicet let působení. V Praze je uvidíme už tradičně v Divadle Archa a to 11. a 12. listopadu. Tentokrát se v každém městě zastaví na dva večery, přičemž jeden je zasvěcen klasickému vystoupení celé sestavy a v druhém má být prezentována nehudební činnost (filmy, instalace) a sólové projekty jednotlivých muzikantů.

U nás to bude například Bargeldův program Rede/Speech a Hitman’s Heel, kde působí Hacke společně s Danielle de Picciotto.

Einstürzende Neubauten jsou nezaměnitelní a jejich hledání alternativních přístupů ke hraní je vskutku neutuchající.

Sotva něco dokončí, strhnou to náloží trhaviny a začnou zvukový puzzle skládat znovu. Jinak.

011

012

FULL MOON 06

ANBB (AlvA Noto & BlixA BArgeld) MIMIkRY, rASTEr-NOTON 2010 TEXT JaRDa PeTŘÍk FOTO aRCHIV

Hmhm, [škroup] tak začnem [tssssssssss] s těmi mi[krchkrch]mikry. Včeličky si za[bzzzzz]učíme. Carsten Nicolai [crcrcrcrcrrrr] a Christian Emmerich na scéně. Kolaborace roku? r-n 121. gl/i\tch. De-kla-mo-vá-ní. NoisE. m(o)n(o)l(o)gy. Industrrrialll. VÝKŘIKY. Ozvěny zvěny ěny ny. <m|i|n|i|m|a|l|i|s|m|u|s> Repetitivnost. Repetitivnost. Repetitivnost. \a/bstr\a/kce. Experi_mentální <e>l<e>k<t>r<o>n<i>k<a>. ryTmické sTrukTury. (šepot) :m:o:d:u:l:a:c:e::s:i:g:n:á:l:u: gradACE. [t] [i][c][h][o] r-n 121.

Hm, album nazvané Mimikry. Výsledek společného úsilí dvojice Alva Noto a Blixa Bargeld, vydaný pod jednoduchým aliasem projektu ANBB, značící první písmena jejich vlastních pseudonymů. Desítka skladeb, ve kterých se do typicky úsporného, po raster-notonsku rozpraskaného soundu najednou nabourává dříve v téhle úloze jen stěží představitelný lidský vokál. V němčině. A v angličtině. Texty jsou pronášeny chraplavým, uhrančivým deklamováním Blixy Bargelda, navíc ještě všelijak modifikovaným a zasmyčkovávaným, což občas vede až k velmi znesnadněnému auditivnímu rozpoznání hlasu leadera Einstürzende Neubauten. Jeho slova, věty a veškeré další nerozklíčovatelné výrazy však po většinu času odvádějí své poslání výtečně. A navíc skvěle zapadají do přesných strojových jedniček a nul v digitálním světě zvukového jsoucna, jež, navzájem v různých styčných bodech propojovány, dohromady vytvářejí smršťující se a opět roztahující hudební napětí na sonické hranici abstraktna a konkrétna.

V určitých momentech se Alva Noto doslova překonává, když jeho zautomatizovaný, roFULL MOON 06

botický sound pásové výroby jednotlivých glitchů najednou dostává až lidský charakter, byť stále do určité míry pokroucený a depersonalizovaný. Chvílemi zní spolupráce těchto dvou navzájem se respektovaných ikon hlukové scény jako digitální vejce vypadlé z analogového hnízda Bargeldova letos již třicetiletého hudebního útočiště. (Což je pouhé prosté konstatování, které nechť si každý přebere dle svých preferencí a orientace.) A jindy zase jako atmosférický, instrumentální minimalismus. To když táhlé smyčcové party vystupují z prostoru jednotlivých masivních beatů opatrně dávkovaných do nervózního, dark ambientem inspirovaného ticha. A na závěr vám k tomu všemu ještě krásně zamňouká a zavrní kočka.

Blixa Bargeld: „Your attention please!“ Die Katze: „Miaaau.“ Blixa Bargeld: „Please?“ (Die Katze winkt und winkt) Blixa Bargeld: „What is this? Where am I?“…

Pokud nejsou Einstürzende Neubauten (potažmo Bargeldův vokál a způsob, jak s ním pracuje) váš plechový kalich čaje a produkce labelu Raster-Noton se dosud nezahryzla do vašich ušních bubínků, Mimikry vám dost možná budou připadat jako naprosto vyšinutá záležitost. Do (ne)hudebního podkladu „made by Alva Noto“ tvořeného pouhými modulovanými amplitudami syčení, lupání a hvízdání doplňovaného převážně vysokofrekvenčními tóny (které má člověk většinou zafixované jako ne zrovna libé) umisťuje Blixa Bargeld své anglicko-německé intertextuální promluvy s kadencí ohraničenou šepotem na straně jedné a řevem na té druhé.

Obsah vyřknutého je pak kapitolou samou pro sebe, kterou lze navíc pečlivě studovat až do omrzení díky možnosti stažení souboru PDF s texty jednotlivých skladeb (vizuálním zpracováním vzdáleně připomínající Apolli-

nairovy kaligramy) přímo ze stránek labelu.

Jen nutnost znalosti němčiny i angličtiny pro plné pochopení (s ručením omezeným!) toho, co chtěl BBB – Básník Blixa Bargeld – říci, trochu zamrzí.

Mimikry začínají respekt si budujícím dlouhým (až příliš) pádem. Experimentální vrchol celé nahrávky přichází hned na úvod, protože není čas ztrácet čas. Sonické vakuum zde hraje stejně důležitou roli jako všechny ostatní zvuky a jejich správné a přesné načasování je alfou a omegou nejen desetiminutového tracku Fall, ale i samotného alba, ze kterého je, při vší té zaumnosti, pořád velmi dobře cítit i nadhled, sebeironie a poťouchlost. Společnou produkci dvojice Nicolai – Emmerich je potřeba poslouchat s určitým odstupem, v opačném případě by mohlo velmi snadno dojít k nepochopení jejich konceptu, jehož přítomnost je ovšem (aby to nebylo už vůbec jednoduché) ne zcela prokazatelná… Z pohledu člověka obeznámeného s vlastní tvorbou obou zúčastněných participantů jsou Mimikry zajímavým pokusem skloubení dvou okrajových hudebních světů.

Pokusem, který se rozhodně nevymknul kontrole a především pokusem, který dost možná předznamenal nové žánrové proplétání v časech budoucích. Pokusem, který má svá hluchá místa, ale v porovnání s důležitostí prvotního prolomení stylových bariér je jich zanedbatelné množství.

Ledy jsou prolomeny. Co bude dál, Carstene Nicolai, Christiane Emmerichu? Tipnul bych si, že to možná nevědí ani oni sami. Nicméně věřím, že tam, kdesi ve zvukovém časoprostoru mezi nulou a jedničkou, je schována odpověď.

„And you: you as an insect mimic yourself.“ Mňau.

013

ALEXANdER HACKE *1965, NěmECKO PEJSEKAKOČiČKAEXPErimENTALKNÍrELEKTrONiKABASÁKHYPErAKTivNÍINDUsTRIaL ZKUSTE 1982 HIROsHIMa 12‘‘ 1992 FILMaRbeITeN 2005 saNCTUaRY 2007 TOOTH aND FRICTION

LivE 12. 11. 2010, DIVaDLO aRCHa, PRaHa TEXT MICHaL PaŘÍZek FOTO aRCHIV

Součástí jubilejního turné Einstürzende Neubauten je také druhý komponovaný večer věnovaný aktivitám jednotlivých členů a filmovým projekcím. V pražském Divadle Archa uvidíme a uslyšíme hlasovou ekvilibristiku Blixy Bargelda v sólovém vokálním představení Rede/Speech a také jedno z vůbec prvních představení projektu Hitman’s Heel. Za ním stojí nejaktivnější člen souboru Alexander Hacke a jeho žena Danielle de Picciotto. Zvíře a kráska.

Hacke je živel. Každý, kdo viděl nějaký koncert Einstürzende Neubauten nebo se někdy ocitl v jeho blízkosti, to potvrdí. Neustále gestikulující kolohnát s hurónským smíchem je v jakémkoliv prostředí nepřehlédnutelný.

Zvíře. Danielle de Picciotto je milá, okouzlující dáma, která maluje podivuhodné obrazy a velmi dobře zpívá. Taky spoluzaložila proslulé Love Parade. Kráska. Projekt Hitman’s Heel je totiž o svobodě a volnosti; o svěžím větru, širém moři a hlubokém nádechu. Žádné hranice, žádná omezení. Pirátské balady, kabaretní kuplety, rockové hity, vše v jednom.

Hudební složku doplňuje výtvarná, a třetím do party je starý známý, bubeník Chris Hughes (Hugo Race, Fatal Shore a další).

Hitman’s Heel je jako pikantní road movie. Divoká jízda krajinou, obraz střídá obraz a vůně se rychle mění. Stačí jenom do toho vlaku naskočit. Dominantní cirkusový nástup The Circuit v nejlepší tradici vřískavých odrhovaček Tiger Lillies (dělali spolu na Mountain of Madness) střídá tajemná americana Hickory Dickory Dock a hned po ní následuje masivní rockový hit Time Is Passion. Kovbojský stetson, mexické boty a italské košile. Jen to nejlepší ve zběsile exotickém mixu. Tentokrát ne velkolepá show v divadlech, ale cikánský set v nabitém zpoceném baru. Dusno, zakouřeno a pivo na podlaze. Berlín, New York, Oaxa014

ca, Bělehrad. Dosaďte si, co je vám nejblížší, na Hitman’s Heel je od všeho kousek. Skvělý zpěv, rockový nápřah nebo křehká intrumentálka Bikers Lullaby. „Nikdo neví, co se stane, kam se svět otočí/ život je jako zrcadlo, které je rozbité a spálené...,“ zpívá Hacke v titulním lamentu. Tohle berte, tohle je život! Slizký country valčík Flowers nebo ostrá Rise And Converge, všemu uvěříte.

Hacke sice není bůhvíjaký zpěvák, ale všechno dohání vahou charismatu. Před pár lety jsem ho viděl v Café Zapata v Berlíně hrát na benefici pro Bruna Adamse. Španělka, klobouk a country halekačky. Za bicími seděl také Hughes, ten hrál ten večer snad s každým. A v první řadě Danielle, oči z něj nespustila a on z ní vlastně taky ne. Davy kolem je nezajímaly.

Veliká síla, byť to třeba úplně neladilo. Ani na Hitman’s Heel není všechno dokonalé, ale je to jedno. Alba, ve kterých je tolik života, nemusí být dokonalá, ani nemohou. Stejně jako život.

Skvělý duet Ballad of The Lonely Fish boduje nejvíc, člověk ty dva úplně vidí. Dojemný pohled, výměna informací. Krása. Danielle zpívá trochu jako Anita Lane, další z party; kdysi si spolu notovaly v Die Haut. Hitman’s Heel je jako starý známý. Znáte to, potkáte se po letech a pokračujete v rozhovoru, jako byste se viděli naposledy včera. Blízké, intimní. A stává se to málokdy.

Fanoušci Einstürzende Neubauten budou možná trochu zklamáni. Žádná železa, žádné metalové kytary. Trocha country, trocha rocku, hodně kabaretu a špetka italského popu.

Nadhled a humor. Hacke se vrací ke sranda country partě Jever Mountain Boys, pojmenované podle populárního berlínského ležáku, poetika Crime & The City Solution také není daleko. Na Hitman’s Heel sice nenajdeme tak nabitou sestavu jako na Hackeho sólovce Sanctuary, ale o to je album sevřenější a přímější. Tohle kopyto má zvuk jak zvon a plno energie. A koncerty budou možná ještě lepší, Hacke je známý šoumen a projekce od Danielle tyhle skvělé songy podpoří.

Kráska a zvíře bodují, pohádka pokračuje.

FULL MOON 06

EINSTÜRZENDE Three Decades

A Two Night Celebration First Night: Concert Second Night: Videos, Friends,

Soloperformances and a special

EN-Suite

NEUBAUTEN 11. a 12.11.2010 od 20h Divadlo ARCHA

Prodej vstupenek v síti Ticketpro a na pokladně Divadla Archa.

TRICKy *1968, aNgLIe ELEKTrONiKATRIP-HOPDOwNTEmPOBUBUBUCHiLLOUTSEXYDOwNHiLL ZKUSTE 1995 MaXINqUaYe 1998 aNgeLs WITH DIRTY FaCes 2008 kNOWLe WesT bOY MIXeD RaCe, DOmiNO 2010 LivE 8. 11. 2010, LUCeRNa MUsIC baR, PRaHa TEXT IsTVÁN sUTRHÁZYI FOTO aRCHIV

016

Umí bejt špinavej. Furt ještě dokáže zhudebnit temnoty depresí jako málokdo. Z jednoho shnilýho pomeranče vymáčkne celý vědro hnisu, jako by se nechmelilo. Chraplavě odsípe text do zzzpppooommmaaallleeennnýýýhhhooo dusbtepovýho beatu, a protože na geniální ženský hlasy měl vždycky štěstí, nechá hlavní vokální prostor svý bejvalce (protože na nepovedený vztahy měl vždycky

smůlu). A stejně jako umí Adrian Nicholas Matthews Thaws na konci první dekády novýho tisíciletí vyprodukovat křišťálově čistej trip-hopovej track, umí taky složit naprosto tupou odrhovačku, u který vám bude trapně.

Mixed Race je přesně ta totáčová smíšenka, kde se v regálech mezi hordou ultrakonzumních blafů dalo občas najít zboží, co nešlo vyvážit ani hroudou zlata.

FULL MOON 06

„I aM NOTHINg, I MOVe THROUgH WaLLs.“

Je vtipný pročítat samotným mistrem Thawsem napsaný promotexty o tom, jak se už v dětství potácel mezi bílou a černou. A jak je jeho devátá řadovka odrazem tohohle, tamtoho a onoho. Jak je to nejlehčí deska, kterou kdy udělal. A jak je to gangsterská nahrávka, i když vlastně neumí gangstersky rapovat. Jak chtěl vydat něco, co se bude hrát v klubech, i když jsou mu kluby ukradený. A jak mu dneska některý jeho starší alba znějí zmatečně a roztříštěně a už jim nerozumí, ale jak je teď vnitřně vyrovnanej a ví, co a jak a proč chce dělat, a proto je Mixed Race čistej zásah na komoru. Je vtipný tohle všechno (a ještě daleko víc) pročítat a při tom všem poslouchat tu necelou půlhodinku složenou z deseti tracků, který jsou naprostej stylovej chaos, co zní spíš jako rozpracovaná verze nějakýho EPčka než hotová regulérní studiová deska umělce, kterej je na hudební scéně už přes patnáct let.

V promo materiálech se taky dočtete, jak se Tricky přestěhoval do Paříže, která mu dala prostor a klid k soustředěný práci na Mixed Race, protože v Londýně se k ní přes přítomnost rodiny a přátel zkrátka nešlo přinutit.

Hezké. Vzápětí vás ale praští do očí další protimluv, když je vám nejdřív předestřeno, jak francouzská metropole neměla na hudební stránku desky až takovej vliv, abyste o pár řádků níž četli, že na Mixed Race je hodně dechů právě díky tomu, kde byla nahrávaná (protože ano, v metropoli britské by se rozhodně nestalo, že jedním z hostů na desce bude i neznámý saxofonista, kterýho Tricky uslyší hrát na ulici kousek od studia). Celý protiřečení pak pan Thaws završí větou, že devátý studiový album je pro něj právě proto tak jiný, že v Paříži bylo daleko snadnější dostat na něj všechno, co chtěl. A tohle je u Trickyho na denním (ne)pořádku. Rozpolcená osobnost, která pořádně neví, co chce a co říká a co dělá a výsledkem je, že to odnášejí nejen jeho promo materiály (ty vem čert), ale hlavně desky, koncerty a taky posluchači, který v něj ještě nepřestali věřit.

Odnesla to samozřejmě i nejnovější deska, která měla po místy skvělý, místy průměrný a místy hrozný předchůdkyni Knowle West Boy připravenou celkem dobrou výchozí pozici, a stejně ji nedokázala využít. A odnesou FULL MOON 06

to úplně stejně i koncerty podzimního (a víc nebo míň i ten pražskej, co proběhne 8. listopadu v Lucerna Music Baru – stejně jako to odnesl ten, co proběhl v Roxy skoro na dva roky přesně zpátky v čase), i když se Tricky dušuje, že jeho show prošla v průběhu posledního roku radikální proměnou. Jenže spolehnout se na fakt, že Thaws tentokrát nestráví půlku gigu otočenej k publiku zády, že nebude zapomínat texty a bude se trefovat do rytmu a odsípe je aspoň tak nahlas, aby si člověk nemusel každý první slovo dobroukávat za něj, je pořád zatraceně velkej risk.

Když zapomenu na lokaci, která kvalitě vystoupení zrovna nepřidá. „I’LL Make THUNDeR WHeN THe NIgHT COMes.“

Jak dopadne Trickyho budoucí spolupráce s Massive Attack, ke který se rozhodl vrátit po víc jak deseti letech, snad radši ani nepředjímat. Proč? Jestli už v roce 1994 (tedy prakticky na vrcholu sil, před vydáním debutu Maxinquaye) nebyl schopnej kapele napsat texty ke dvěma (!) skladbám, načež problém vyřešil posláním těch, který měl připravený pro vlastní album, jak to asi může dopadnout o patnáct let pozdějc při mistrově aktuálním hledání se? Dobře jen případě, že s Massive Attack konečně dojde osvícení a rozplizlou multinefunkční širokospektrálnost vymění zase zpátky za stylovou koherenci.

Zatímco spolupráce s Massive Attack je zatím (?) ve fázi teorie, nová sólovka už je venku a Tricky na ní pokračuje v tý od novýho tisíciletí rozjetý, pochybný a diskutabilní kvalitě svý produkce. Mixed Race je nesoudržná, povrchně sestavená směs žánrů, v nichž Thaws nikdy vynikat nebude, a je s podivem, že mu i po těch letech neúnavnejch experimentů tenhle fakt pořád nedocvakl. Snad nejhlubší dno celý desky okupují paradoxně dva tracky, který ani nejsou Trickyho. Kingston Logic neboli vykrádačka Technologic od Daft Punk a cover devadesátkovýho reggae/dancehall „hitu“ Murder Weapon Jamajčana Echo Minotta postavený na nesmrtelný melodii Peter Gunn Theme od Henryho Manciniho. Ty dvě skladby netrvají žádná ani tři minuty a stejně je možný pokládat za heroický výkon každý jejich doposlechnutí. Nejsem si úplně jistej, jestli všichni dokážete plně docenit jejich jedinečnost, takže pro jistotu polopaticky: svým

způsobem se tu bavíme o obdivuhodným výkonu – Tricky využil samply tvořící samý základ podařenejch písní tak umně, že výsledkem je naprostej kvalitativní opak – takzvané „háefko“ neboli hnus fialový. „I’M FULL MOON aND THe eaRTH ROTaTes.“

Dobře, buďme objektivní. Mixed Race má i skvělý momenty. Třeba ten, co se jmenuje po jeho autorovi – Hakim. Aneb track, který vznikl úplně neplánovaně, během improvizací s Rachidem Tahou, kdy byl ve studiu i alžírský kytarista Hakim Hamadouche.

K procítěnýmu, srdceryvnýmu a neurčitou bolestí svázanýmu zpěvu a (pro Evropana severoafrickou či blízkovýchodní hudební kulturou dosud nepolíbeného) exoticky znějícímu stylu hry na kytaru (raï) přidal Tricky jednoduchej, ale účelnej beat a voilà, geniální skladba se zrodila. Nebo ten, v němž mistr depresí společně s dvorní zpěvačkou Frankou Riley na pozadí chytlavý, filmově znějící smyčcový smyčky popisuje reálnej život v beznadějný chudobě plodící další a další kriminalitu (Ghetto Stars). Nebo Really Real, kde do zvonivě rozmazanejch kytarovejch slideů hostuje Bobby Gillespie z Primal Scream. (Když mu teda odpustíte, že zní, jako kdyby vypadl z desky Vanishing Point.) A koneckonců i dekadentní, jazzovým feelingem prodchnutej trip-hop Early Bird s Frankou Riley stojí za hřích. (Když mu teda odpustíte, že zní, jako kdyby vypadl z Maxinquaye.) Jo, Mixed Race má svý světlý chvilky, ale z tý spousty nevýraznýho materiálu kolem nich mrazí daleko víc. „I aM aDaM aND eVe sHe WaITs.“

Někdo by už Trickymu měl konečně říct, že takhle to dál nejde. Měl by mu říct, ať se proboha živýho vykašle na žánrový salta mortale a drží se toho, co umí. Jako ševc kopyta.

Trip-hop je teď možná mrtvej styl, ale jen do tý doby, než někdo zase natočí další geniální album. A Tricky na to pořád ještě má, když si uvědomí, že míň je v jeho případě opravdu víc. Jen ať radši počká místo dvou let klidně i čtyři a nenatáčí další děsivě průměrnou řadovku. Protože ze všeho nejhorší jsou trpaslíci.

A hned po nich průměrný desky.

017

FORMER GHOSTS 2009, Usa EXPErimENTÁLBLÁZENELEKTrONiKAsYNTHPOPSUPErgrOUPJOYDiviSiON ZKUSTE 2009 FLeURs ALBA XIU XIU a ZOLa JesUs THIs sONg Is a Mess bUT sO aM I New love, UPSET THE rHYTHm 2010 LivE 10.11.2010, MaTRIX, PRaHa w/ XIU XIU, ZOLa JesUs, YOU saY PaRTY! TEXT JakUb MIkOLaJskÝ FOTO UPseT

Na sterilní chodbě se zpoza rohu ozývá klapot podrážek. Tlumeně rezonuje prostorem. Zářivka problikává. Ve vzduchu je cítit zápach dezinfekce a přítomnost lidí.

Nejsou vidět a není jich tady moc. Čekárna je prázdná. Za zavřenými dveřmi je slyšet tlumený smích. Chodím sem pravidelně.

Venku je tma.

Freddy Ruppert. Námořník z černobílý fotky. Kerouakův brácha, Morrisseyho syn a Deanův milenec. Každý z nás s vlastními traumaty bojuje po svém. Freddyho k muzice přivedl pud sebezáchovy. Poté, co jeho matka zemřela na rakovinu a on se těžce vyrovnával s její ztrátou, sáhl po hudbě jakožto prostředku, jak se omluvit, odpustit, 018

smířit. Svůj projekt pojmenoval This Song Is A Mess But So Am I a vložil do něj všechno své zoufalství. A tak se skladby vzývající Satana mísí s těmi o ztracených láskách a dodatečných omluvách, které už nikdo nevyslyší. Ty písničky se skoro nedají poslouchat.

Občas jsou tak tíživý, jindy jenom tak špatný. Epileptické songy jsou někdy opravdu „mess“. Noise podobný vymítacím rituálům Dominicka Fernowa, jen trochu víc diskoška. Princip většiny z nich vypadá asi takhle: hlukem a skřípotem oplechovaná rádoby melodie smíchaná s Freddyho řevem na hranici životnosti hlasivek. V lepším případě.

V tom horším se jedná o nezajímavou a kýčovitou umělohmotnou elektroniku. Zvláštní kapitolou jsou živá vystoupení. Živelný pódiový projev, při jehož pozorování člověk propadá obavě, že se Ruppert každou chvíli samovznítí, jeho pohybové kreace se vymezují svou přemrštěnou expresivností mimo hudbu a fungují izolovaně po jejím boku.

Když se pak násilím v mozku spojí, utvoří celek, ze kterého sálá metafyzická bolest.

Jedním z překvapení loňského podzimu se stala deska Fleurs, debut Freddyho nového

projektu Former Ghosts. Ta deska je ulepená od sentimentu, ale přitom tak krásně voní a sladce chutná. Všichni si občas rádi pobrečíme, ale trendy je dělat ramena. Former Ghosts jdou s kůží na trh. Mohl z toho být průser nebo sukces. Vyšlo to druhý.

Nová produkce je narozdíl od Ruppertova předchozího projektu čistší a umírněnější, snad by se dal použít termín distingovaná.

Přesto nejsou „duchové“ o nic optimističtější než Freddyho prvotina. Rozmluva s mrtvou matkou. Nowhere Feels Like Home. Pro ty, kteří znají původní tvorbu, muselo být překvapivé, jakého hitmakera v sobě Freddy ukrývá. Nabízí se otázka, do jaké míry k výrazové očistě a hitovosti přispěl geniální Jamie Stewart – ten je totiž po Ruppertovi druhou, neméně důležitou součástí Former Ghosts. Třetím členem je Nika Roza Danilova, jejíž projekt Zola Jesus je už nějakou dobu vidět. A jsou to právě „její“ písně, které patří k tomu nejlepšímu, co se dá na Fleurs najít (skvělá The Bull And The Ram nebo This Is My Last Goodbye). Její silný, uhrančivý hlas suverénně zastiňuje vokály kolegů, zároveň je rezonující kostrou skladeb. Dodává jim na FULL MOON 06

dramatičnosti, což je v tomhle případě ku prospěchu věci. Jamie je upozaděn, moc si nezazpívá, stará se o aranže a perkuse, které místy připomínají roztěkaný zvuk Xiu Xiu. Byť jsou texty většinou dost naivní (za všechny třeba Choices), disponují určitou úderností, založené na opakujících se naléhavých frázích, a pojednávají téměř výhradně o lásce a smrti, případně o obojím. Jaké klišé, jaký kýč. Jenže Former Ghosts nejsou vlastně nic jiného než jeden velký kýč, který ale funguje sakra dobře: Freddymu se daří suverénně balancovat na hraně, aniž by se přehoupl k trapnosti. Prosím, ať to není trapný – a ono není. (Jen mu to nesmíte přestat věřit.) Slova pohromadě s hudbou působí kompaktně a přirozeně.

Hudba Former Ghosts je plná zvláštně chladných a odměřených emocí. Uvězněny ve skleněné kapsli, nádrži s formaldehydem, měkkém, ale neprostupném kokonu.

Víte, že něco žije uvnitř a chce to ven, slyšíte ty tlumené zvuky pohybu, jenže je vám jasný, že se k tomu nikdy nedostanete, nikdy FULL MOON 06

se nedotknete, nikdy to nespatříte, i když je to tak blízko. Hluboko v lese, v mlze a chladu, hoří oheň. Z téhle kapely je cítit určitá povrchnost a odtažitost, která zvláštním způsobem většinu lidí přitahuje a upoutává. This Song Is A Mess byla autentická zpověď. Deník. Na dřeň. Former Ghosts vycházejí ze srovnání jako líbivá póza. Ale to nevadí, protože tam kromě kvalitní muziky ještě něco je. Není to prázdný.

Freddy a koncerty. Už od dob This Song Is A Mess si vystačí na pódiu s málem. Drtivou většinu vystoupení Former Ghosts odehrál sám jen v doprovodu svého laptopu a maličkých midi kláves. Škarohlídové se do Rupperta strefují poznámkami o karaoke, ale Former Ghosts jsou především o osobnosti hlavního hrdiny, ne o jeho hráčské virtuozitě. I díky tomu mají živá vystoupení blíže k performanci než k typickému koncertu. Zajímavá je skutečnost, že se všichni tři členové na pódiu ještě nesešli, což se pravděpodobně změní s nadcházejícím turné. Údajně i sama debutová deska vznikala po síti a trojice se při nahrávání vůbec nepotkala.

Na konci září vyšla výborná kompilace Old Love, která je složena z remixů, cover verzí a b-stran. Prolog k novému albu. To se bude jmenovat New Love a vyjde den před jejich listopadovou pražskou zastávkou. Kromě Stewarta a Niky Rozy na něm hostuje taky Yasmine Kittles z TEARIST. Celý se to odehraje v Matrixu. Naposledy jsem tam byl na Jaye Reatarda. Vlastně to bude v den koncertu Former Ghosts skoro rok, plus minus pět dní.

Byl to nejlepší koncert, jakej jsem kdy viděl.

Nekecám. Volal jsem potom v noci kamarádovi, kterej z toho měl fakt velkou radost, a říkal mu, že na Jaye musíme zajít, až tady zase bude hrát. A nebo za ním někam zajet. Slíbili jsme si to. O dva měsíce později ho našli mrtvýho (ne kámoše, ale Reatarda). A tak zatímco chudák Jay už to má za sebou (a všichni můžete litovat, že jste tam tenkrát nebyli), Former Ghosts aspirují na převzetí štafetového žezla po tomhle mrtvém králi. Aspoň v mým vesmíru...

xanaxovej koktejl a teplý ponožky s sebou.

019

020

FULL MOON 06

SHRINEBUILdER 2008, Usa SUPErgrOUPSUPErEgODOOMMeTaLSLUDgEOmmmmNEUrOSiSPSYCHEDELiESTONErmETAL ZKUSTE 2009 s/T LivE 16.11.2010, FUTURUM, PRaHa TEXT MXM & UMbeRTO DeCO FOTO aRCHIV

Když byl v dubnu zrušen plánovaný koncert Shrinebuilder v Praze, mohla za to islandská sopka Eyjafjallajökull. Hudební fanoušci se neptali, zač je toho přírodní loket, ale jestli s náma letecké společnosti nevyjebávají a málokdo si na to chtěl odpovědět. Sýčci spílali pochybným bohům a vyhlížejí důsledky v podobě chladného zbytku roku, většího výskytu chorob, paranoici doufají v revoluci, jakou byla ta Velká francouzská, kdo vyhlíží hladomor, nekouká směrem do Afriky. Jak horká se tahle kaše uvařila? A co to znamená? Nebude to ještě horší? Shrinebuilder zpustoší vaše duše...

O tom dost pochybuju. Ale krvavou oběť si beru s sebou. Nakreslíme si definici slovního spojení „animální bižuterie“.

Co napsat o kapele, která má stěží jednu desku a muzikanty starší než původní horniny.

Jak se tomu říká... superskupina. Jenže tohle je superskupina mezi superskupinama, vnitřní ovál superega, jestli si rozumíme.

Víte, co čekat? Kompromis na čtyři strany, nebo ovládnutí nejsilnější osobností?

Přesně na tomhle silné formace vždycky stojí. Vyrovnat se s minulostí a protnout ty kreativní stránky, které rezonují s druhými.

Ve čtyřech? Minulé pokusy nikdy moc nedopadly a ani případ Shrinebuilder neznamená a nemá znamenat zánik domovských kapel.

Jen v dočasném protínání je možné nechat zaržát světlou tmou. Měsíční turné a dvaadvacet míst. A pak si půjdou, věrní fanoušci FULL MOON 06

předkládají svá očekávání, St. Vitus chystají nové album po letech. Mimojiné.

THe bIggesT qUesTION (bLIND FOR aLL TO see)

Když řeknu: je slepý, aby viděl. Platí stejně tak: je hluchý, aby slyšel? Pokud posloucháte legendu, očekáváte nějaký fígl. Buď je to metafora, označující mentální nedostatečnost krále-bojovníka, nebo je skutečně pominutý na smyslech, a v tom případě bude nadaný jinudy, matka příroda vrátí a osud mu podá nové pádlo. Pokud bych ŘEKL, že Shrinebuilder představují rockový piedestal a budeme vycházet jen z tohoto prizmatu, nařknete mě z omezenosti, ale stejně to budete vědět taky. Králové jsou před branami, chystejte obětiny bohům. „...mimo chvilkové dominance Neurosis či OM je album nasáklé kolaborační prvoplánovostí.“ Stačí, když vyjmenujete hráče a uvedete jejich kmenovou příslušnost: Dale Crover – Melvins, Al Cisneros – OM, Scott Kelly – Neurosis a Wino – u něhož se pro jistotu uvádí několik kapel, jako by nikdo nechtěl určit, která je (byla) ta hlavní nebo nejlepší (St. Vitus , ex-The Obsessed , ex-Spirit Caravan, ex-The Hidden Hand). Vím, jak to vypadá: jako bychom právě začali psát Staré pověsti metalové a vytáhli bohatýry z několika různých bájí. Člověk s nepokaženým smyslem pro omalovánky, komiks a filmovou fabuli nebude proti, vlastně bude lapen hned od začátku. Věční blogoví pochybovači sice budou strouhat pastelku do protisměru, ale také chtějí malovat.

A otázka, na kterou čekáme: je tohle jen příležitostné seskupení pozoruhodně zaslouži-

lých muzikantů, nebo marketingová prodejna totemického průmyslu? Jako by otázky měly jednoduché odpovědi. Když jde o náboženství, jakkoliv ateistické, nepokládají se otázky ohledně smyslu nebo právoplatnosti existence. Kde začíná kritické ostří a kde zase řemeslná paranoia, podrobující věci bohapustému relativismu? Věci jsou dané jako jarní scenérie: ranní palouk, jelen a nabitý luk, oko se leskne cizí smrtí. Největší otázka je: přinášejí průsečíky podobnou kvalitu jako součet? Název Jericho pravděpodobně vychází ze slova označujícího měsíc.

MeDITaTION Is THe PRaCTICe OF DeaTH (gOD Is FOOD)

Na první pohled to vypadá, že Cisneros je v rámci Shrinebuilder ten poslední v řadě, ale ve skutečnosti je jeho kmen OM blíže než neurotičtí vypravěči magistra Kellyho. Churavý akcent Neurosis, postavený na vratkém a přeci hustém bahnu sludgeového podloží, se vyvíjí v tlumeném bezčasí, jako když chce zraněný vlk umřít, ale neví, jak se zadávit. Zatímco Neurosis mají své (už takřka pohřbené) výbuchy, OM se odvíjejí ve vláčných psychedelických provazcích, stopují horizontálu, jejich hudba je dlouhá-široká a pomalá řeka, jakkoliv jsou texty pohledem vzhůru.

Shrinebuilder staví stejně jako domovské kapely hráčů na protáhlých skladbách, bez výraznějších vznětů, jen hladina hlučné řeky se drží o něco výše, olizuje kameny a kouká, kde nechal kromaňonec mrtvou nohu. Texty OM jdou v duchu názvu kapely, sloky jsou obtěžkané vlastními jmény historických (biblických) postav a míst, každé slovo odkazuje k mýtu a každé se podílí na vytváření nového.

021

Jenže OM pěstují dlouhé, byť rytmicky úsečné litanie, uzavírají jednotlivá slova a vrší je na sebe, zatímco Shrinebuilder se přelévají slokami i verši napříč, nejsou jednoznačně uzavřené, kolidují mezi sebou a tvoří tekuté písky slov, za nimiž vyrůstají legendy, ihned splachované dalšími.

Proti OM jsou i třeba Current 93 jen temně zaseknutou romancí bez duchovních příkras, dekadentním šmejděním po psychických přelivech individua, zatímco Cisnerosovi muži jsou rodilí dějepravci, rozkrývači religiózních pásem. Stará škola. Žádný: Haló, je tam Bog? Máme tady trochu hokej se všemi svatými, kdo byl ve skutečnosti Melkezedek?, ten, kterému některé otevřené zdroje říkají Melchizedek? Je v pořádku, když smrtelník prohlašuje: Spravedlnost je můj král? OM jsou pašijové zpěvy na pochodu, ti, kteří budou pořád dokola volat: Nešpory jsou svaté hodiny!, ale zároveň bude jejich sbírka hypnotických antifon vybuzovat fantazii bezvěrce údernými obrazy: shield from the demonsphere, white light ambassador, triumphant beam release. Metal a obrazoborectví.

022

TekTONICké TeMPO

Úvodní vál Solar Benediction a čas 1:40. V tu chvíli se burácivé hromobití stoner metalu a dvouhlavá bestie Wino-Kelly zlomí, spustí kytarový agregát, Crover začne bít něžně jak mu paličky narostly a tamburína žene ten rámusivý stroj nejdelší plání severopouštního světa nejkratší možnou cestou. Po půl minutě tempo spadne a všichni začnou do prostorného pokoje natahovat nový koberec, tradiční doomová vystýlka s neodolatelně melancholickým vlněním, jemná kytara proti té uvřískané, postupné zklidnění a zastavené vybrnkávání stejného motivu se syntezátorovým pozadím. Takřka devítiminutová balada (všechno jsou to balady) se už nevrací do stejných zlomů, nedá žádnou vokální příležitost, naopak se přidává akustická kytara se zachovaným plným zadním hlukem, kontrast bystří a slabá tužka je nejlepší volbou na pauzovací papír.

Vychází nám z toho střední tempo, neschématická stavba songů, zručný dialog dvou kytar a přesné rozměření ega na čtyři půlky, prověřené podloží hrbolatě hladkých bicích (obroušené kamení) a basa jako koleje – dá-

lava, ó náš pán. A stylově se to překvapivě neláme ani k jedné personě a hlavně celkový výraz je uměřený a prostý jako baletní cvičky. Jistě, jsou černé, mají ostré hrany, ale taky zašedlou patinu včerejška. Schází sentiment, je to jako závan větru z minulosti, jenže jak měřit stáří řeky?

Jestli druhý song znamenal (nečekané) zklidnění, Blind for All to See dává jednoznačnou odpověď: tady se nebudou konat lovecká jatka ani sklízet prázdná sláma zatuchlého bahna, podivná metalová psychedelie se nerovná doom metal. Poklidně nervní přebuzení nástrojů a táhlý val dalekého pohoří, thrácké hrobky jsou zakopané hluboko. Hudba jako kopírování skalnatého terénu, geologická túra bez sondáží, ohledávání krajiny (duše), hlučné smiřování s osudovým nástrojem a nástroji osudu. S vlastní bytostí. Tady neprobíhá emocorové běsnění živlů se zalykajícím se nádechem a útěkem, šedesátiletý blízkovýchodní šerpa je napůl osel a napůl kamzík.

Divě probuzený je ještě tak nejkratší vál The Architect, zdivočelé riffy spletené do FULL MOON 06

krásně zpomalených hard rockových krajek i bustrované kytarové sóla vybízejí k head bangingu, ale navržené schéma kytaru nepustí dále a nenechá ji rozvinout vlastní smyšlenku, ne tak, aby se už nevrátila, tady představujeme nejzapamatovatelnější song.

Beru The Architect jako částečnou ironii vůči kompozici, vrcholem a poslední kládou je Science of Anger, což je bitva s mahsírem himalájským, vyčerpání je teprve začátkem skutečné cesty. Syntéza všech předchozích tendencí, stoner-doomová mašinérie psychedelického tripu, jsou tu křehké deformace, příkopová propadlina i kerný přesmyk, ale stále se vznášíme metr nad zemí, do detailu.

Na dotek země a na dohled nebi, jogínská nervóza je prý oxymorón, jsem stále při vědomí, medituji hlučně. seMI-sPIRITUaL IMageRY

Samá těžká slova. Slova naplněná dalšími slovy. Metafory, symboly, archetypy. Čím blíže jste pomatení, tím lépe se s nimi dá žonglovat, největší básníci sedí v ústavech pro nevyléčitelně nevyléčitelné a leští stůl pozdní myšlenkou na velké NIKDY. Puklý čas nepotřebuje prostor, ale divně se roubuje na lidský mozek.

Co je racionálního na náboženství, co je přesvědčivého na racionalismu. Shrinebuilder se pohybují uprostřed původních mýtů, na hranici předkřesťanských a přírodních věrouk. Celé to vrstvení symbolů a zdánlivě složitých obrazů směřuje ke hledání místa, zvířecí humanismus v praxi, někde přeci musí být odpověď, někde přeci musí být daný plán a mé místo v něm. Nedotknutelné konstanty jako slunce, moře, stromy, pohoří a oheň, země, planety – kolbiště je dané a metafyzika vyměřuje smysl konání a jeho řád v běhu dalších věcí. When is the waking hour?

Velká role snů, potírání jediné reality, mísení přírodních nauk i psychologie. Možná nic originálního, ale taky se nebavíme o Blakeovi nebo Březinovi, pořád jsme u metalu. A Shrinebuilder nám hrajou věčnou píseň o prozření, aniž by dávali technický návod na stavbu modelu nebo recept do lékárny. Ne, žádný satanismus, na to jsou jejich texty příliš delikátní a řekněme duchovní, tady nevládne fyzický čin, spíš pohyb ve vlastním (ne)vědomí a vnitřních strukturách existence. „Humbly I stand, ego succumbs/ Vibrations disturbed into twisted formations/ Distant tide surging through my soul/ Stirring the blood of my father’s pain.“ FULL MOON 06

Čas plyne povlovně, protože nemá žádný vliv na otázky a odpovědi, nerozhoduje ani o konečném dosažení NĚČEHO. Dušezpytná mystika? Může být. Na konci je otevřená bytost plná katarzního zážitku, vysvobozená z bludného bloumání.

THe WILL TO bURN IF We MUsT

Jakkoliv můžete být znechucení tímhle přírodopisným pitváním duchovního pohonu, obal desky vás uklidní, obsahuje mnoho metalově ikonických klišé, na které nedají dopustit ani nejmíň ortodoxní vyznavači riffů. Dvě strany jsou jako den a noc (aha), i když ta denní je spíš noc nasvícená nějakým kosmickým úkazem. Co tu všechno máme. Dravec s hadem v pařátech, ohromné usychající větve vypadají výhružně a symbolicky, houfující se mračna, šutry, lebky i kosti, dvouhlavý had, pavučiny blesků, temná voda a skelet pyramidy jako centrum (ne)dění. Noční strana má nádech do chladné modři, hvězdné nebe nade mnou a mravní veka ve mě. Netvrdím, že každý buklet musí vypadat jako Dalího plátno Padesát abstraktních obrazů, které viděny ze 2 yardů se promění ve tři Leniny převlečené za Číňany, a ze 6 yardů vypadají jako hlava tygra indického (1962). Jenže když má obrazový doprovod horší perspektivu než večerníčkový seriál O klukovi z plakátu, pokřtili by mě. Eleuzínská mystéria proplouvají nevědomím jako plastová pramice. Nemám nic proti metalové poetice, ale nosil jsem někdy nášivku Kreator?

A přesně takovou domáckou atmosféru má kapitální výstřel Science of Anger. Všechno, co vás kdy bavilo na metalu, všechno, co vám kdy mohl nabídnout rock: horký nářez, chladnou náruč děvky, sebeidentifikaci, vymytí mozku, unavenou meditaci, spokojené vrnění po orgasmu, spálené džísky, head banging, wall of death, miluju tě v závětří, ploužáky, tajuplné texty a zkérovaní kolohnáti, spařený ksicht fotra chlastem, mikrovteřinové splynutí s vesmírem, usnutí za volantem, opakovaná smrt, dalekosáhlé iluze a zapomenuté dospění, pyramida snů.

Schází ještě někdo? Ne, všichni tu sedí jako zařezaní, jen každý v jiné situaci, tohle je hudba jedna, kino pro všechny. „Mersenne dokazuje, že k zaznamenání všech melodií, jež lze složit, by bylo třeba víc listů papíru než k pokrytí vzdálenosti mezi nebem a zemí; i kdyby totiž každý list obsahoval 720 melodií o 22 notách a každý list by byl smáčknut tak, že by nedosahoval velikosti jednoho palce, jelikož melodií, které se z 22 not dají vytvořit, je víc než 12 miliard, a kdybychom pak toto číslo vydělili 362 880 melodiemi, které se vejdou na jeden list, i tak bychom dospěli k šestnácticifernému číslu, zatímco počet palců, které dělí střed Země od hvězd, odpovídá jen čtrnácticifernému číslu. A kdybychom chtěli všechny tyto melodie sepsat, vždy jeden tisíc denně, potřebovali bychom na to skoro třiadvacet miliard let.“ IT’s a gIaNT sTONeR-DOOM-sLUDge

seMIgODs

gUMbO

Mystérium: kdo se ptá po původu bohů otázkou neuctivou? Nikoho neslyším, je ticho jako v hrobě, nikdo se ani nehne. Mám sto chutí vykopat jámu Black Sabbath a předhodit tu mršinu hladovému slunci. Mystérium: Shrinebuilder nepřežvykují tajemství zrození a zániku, zajímá je samotná existence, uspořádání jedince v mozaice světa, rubikovka člověka tváří v tvář neprůhlednému smyslu, pohanská kosmogonie plná zatajených bohů a staronáboženských reminiscencí.

„It’s a giant stoner-doom-sludge gumbo.“ Zdá se vám to off topic? Nebo málo důrazné? Nebo příliš smělé? Zapékaná musaka z okry: Tobolky uvaříme v mírně okyselené vodě a scedíme. Zapékací misku vymažeme máslem.

Polovinu uvařených tobolek vložíme na vrstvu do misky, pokryjeme osmaženou cibulí na oleji, překryjeme druhou polovinou. Vložíme do trouby zapéct. Asi po pěti minutách zalijeme rozšlehaným vejcem v mléce a upečeme dozlatova.

„Domov pro seniory nechyběl jen Vejprnicím, ale celému Nýřansku. Sloužit bude lidem, kteří se kvůli věku a stavu dostali do situace, kdy potřebují pomoc a podporu. Vejprnický domov má být založený především na domácké atmosféře, jak se o něm mluvilo, když jeho stavba začínala.“ Domov poklidného stáří.

Předkládáme jako zeleninový předkrm nebo dezert. PrototYP MetAlU.

023

024

FULL MOON 06

Vymyslela jsem nové slovo: podsázka. Tváří se to sice jako opak, ale ve skutečnosti je to druhý stupeň významu nadsázky. S Jonášem, baskytaristou Goro, jsem se trochu nepohodla nad tím, v jakém formátu by měly být jeho odpovědi; tvrdí, že jen málo věcí na světě si zaslouží velké písmeno na začátku psané formy, takže tím nebude plýtvat. Původně jsem nechtěla opravovat nic, jelikož jazykové konvence a forma jsou mi na papíře svaté, ale nakonec jsem dala velké K jen Kierkegaardovi.

provázející zmínku o vás. Co je „černoprdelník“? Černoprdelník, flanďák, pejorativní označení pro faráře. Chci říct – takhle se označujeme i my černoprdelníci a flanďáci navzájem, jsou to hezký slova, i když původně vlastně nadávky. A ty reakce... Je fakt, že jsme ti zapomněli říct, že tím, že tu naši desku vydáš, jsi asi na scéně definitivně skončila. Sorry, chachacha. spíš by ses měla zeptat na pojem klerofašista: to je taková naše samonálepka, kterou jsme převzali z dob diskuzí na czechcore. škoda jen, že vazeb mezi naší kapelou a katolictvím je tak málo…

Deska Goro je skvělá (skladbu Lovers Who Never Made It miluju) a zastihlo mě privilegium, že jsem k tomuto závěru došla, aniž bych o Goro cokoliv věděla. A teď, když už vím, mě baví ještě víc. Rozhovor (s Petrem a Jonášem, jinak je ale v Goro pět lidí a existují sedm let, tři z nich mají děti a třem je nad třicet, jak jsem byla poučena, když jsem je otitulovala „mladou kapelou“) je postižen snahou o deskripci podmínek, ve kterých v roce 2010 kapely fungují. Normální generalizace. Akorát jsem si vybrala špatnou „mladou kapelu“, ze které bych to vypáčila. Goro se (bohužel pro teorii) vymykají zřejmě úplně všemu. V dobrým i špatným slova smyslu.

Jak víra může ovlivnit hudbu nebo „vyznění“ kapely? Když tedy odhlédneme od textů, které spousta lidí neřeší...

To je dost různý. Srovnej si například Evanescence, P.O.D., Amy Grant, Stryper a Petru s Davidem Bazanem, Damienem Juradem, s Woven Hand, Sufjanem Stevensem a Soul Junk a Paavoharju. To jsou úplně odlišný planetární soustavy. myslím si, že pro lidi, kteří nedokážou rozlišit mezi osobní vírou a institucionalizovaným náboženstvím (a těch je v tomto národě většina i mezi samotnými křesťany, bohužel), nemá smysl otázku víry nějak řešit. ať si přečtou Kierkegaardovu „bázeň a chvění“.

Vedlejší efekt je, že vypadám trochu jako pitomec, což se s trochou alibismu ke Goro náramně hodí. Otázky v rozhovoru berte s podsázkou a všimněte si, o kolik jejich úroveň převyšují odpovědi. To je důvod, proč je škoda to celé smazat. Soundtrack k textu je jasný, Goro: Self-pity as a Lifestyle.

A jak se teda promítá tvoje víra v hudbě Goro?

Když to vezmu doslova – já si nejsem jistej, jak se to odrazí v těch tónech nebo v riffech. Už delší dobu mě třeba zajímají možnosti, jestli se dá nějak v hudbě zaznamenat duchovní skutečnost, tím myslím z obou pólů. Proto mě ostatně zajímá třeba black metal i sakrální hudba různejch náboženskejch tradic, i když nejvíc mě zajímá asi liturgická hudba

TEXT aPX FOTO MaRTINa VeDRaLOVÁ

Než jsem slyšela desku, moc věcí jsem o Goro nevěděla. Překvapily mě reakce, FULL MOON 06

východních církví. Ale my neděláme liturgickou hudbu, aby se to dalo nějak vystopovat ve skladbě písniček. My děláme úplně normální bigbít a řekl bych, že to podstatný rozhodně nevězí v těch tónech.

Když se vrátím k tomu, jestli se víra (nejenom moje, ale taky ostatních kluků z kapely) promítá do naší hudby: nedávno jsme si s Jonášem v jednom rozhovoru dělali srandu z toho tématu s tím, že některý riffy jsou křesťanský a některý vyloženě pohanský. Problém bude najít, který jsou který, aby na Proglasu věděli, kterou písničku od nás můžou hrát a kterou radši ne, haha.

Dokážu si představit (i když ne konkrétně a ani ne automaticky), že to může vyvolávat spíš negativní reakce.

To bylo spíš dřív, tak čtyři roky zpátky, když jsme se s takzvanou scénou potkávali někde na koncertech a nebyli jsme ještě moc profláklý, takže to občas někomu vadilo, že máme kapelu a některý z nás jsou křesťani (jo a jeden dokonce tenhleten, černoprdelník). To byly ty bitky na fórech a tak. Dneska už si spíš všichni myslej, že neexistujem, takže je to v pohodě.

Pár „křesťanských“ kapel znám a z nějakého důvodu se na ně kouká skrz prsty. Možná jenom chodím na stejně blbý diskuzní fóra, ale v čem je teda problém?

Tak vono se na tzv. křesťanský kapely kouká často skrz prsty třeba proto, že hrajou sračky, to je potřeba říct hned v první řadě. A některý mají taky dementní texty, to je další věc.

Navíc není jasný, co to vlastně je ta křesťanská kapela. Punková kapela hraje punk. Křesťanská kapela hraje křesťanství? V Americe ten odpor vůči scéně „CCM“ (Contemporary 025

Christian Music) naprosto chápu – je to ve většině případů nechutnej oslizlej plagiát něčeho, co frčelo tak asi před pěti lety. Tam, když si dá někdo nálepku „christian band“, můžeš si bejt skoro jistá, že hraje něco, co rozhodně nebude stát za poslech. Na druhou stranu je to pak takový přehlednější, že jo.

V českým prostředí mě naopak tahle nálepka láká (i když u nás je to pravda jen ze tří pětin).

Koleduje si to o konfrontaci, protože tady se nikdo nemůže uchýlit do bezpečnýho chlívku s jistotou, že na tebe budou chodit bratři a sestry, co tě většinou za všechno pochválej, i když to nebude za moc stát. Tady u nás se vlivem historickýho vývoje stavěj lidi nedůvěřivě k jakýmukoliv náboženství, nejenom ke křesťanství. Když byli v 90. letech Kashmir ovlivněný hnutím Hare Krišna, tak si taky užili svoje. bratr Petr má holt pravdu v tom, že křesťani zpravidla hrají sračky.

Když to ještě pořád beru z hlediska mimo muziku: Nebojíte se, že tím odradíte nějaký potenciální fanoušky?

Myslím, že nikdo z nás v kapele to nemá tak, že bysme tím, co děláme, chtěli získávat ně026

jaký fanoušky. Je to samozřejmě super, když to někoho zajímá, a jsme vděčný za každýho jednotlivce, kdo na ty koncerty chodí a poslouchá tu muziku. Ale přijde mi absolutně směšný dělat nebo nedělat něco s ohledem na to, že mi to získá nebo nezíská nějaký fanoušky. Mě ze všeho nejvíc zajímá, jakej pocit mám z těch písniček já. Buď to napíšu, jak to cejtim a nebo to vůbec nemá smysl dělat.

A když to napíšu, jak to cejtim, tak tam samozřejmě bude všechno, včetně víry. Notabene si myslím, že jsme poctivě několik let pracovali na tom, abychom odradili toho, kdo se odradit dá, a dnes už můžeme s uspokojením konstatovat, že s vydáním tý desky je ta práce skoro hotova. může to znít jako póza, ale fanoušci nás tak trochu přestali zajímat, i publikum celkově. na koncertech platí ono (pravdivé) klišé „tady a teď“, prostě hrajeme. jestli nás někdo začne nesnášet, nebo na nás začne chodit pravidelně, je to skvělé. všechno je lepší než lhostejnost.

Amen. Když jsem seděla s Jonášem a Petrem a později s Jonášem, Jendou a Honzou v hospodě, nabyla jsem dojmu, že jste každej z jiného vesmíru. Jak jste se jako kapela sešli?

My s Jonášem a Lukym jsme náhodou vzešli ze stejnýho vesmíru, akorát nás to postupně odstředilo každýho někam jinam. Všichni tři jsme strávili podstatnou část života v evangelikálních církvích, kde jsme viděli, slyšeli a zažili leccos zajímavýho, lepšího i horšího. To je na delší vyprávění, proč je ze mě kazatel a z ostatních dvou ne, i když Luky si s tím taky pár let pohrál. Sešli jsme se proto, že jsme z osobních důvodů měli potřebu nějakou kapelu dělat. Myslím, že za sebe i Lukyho můžu říct, že nebejt kapely, bylo by nám v jistým období života mnohem hůř.

Jonášovi jsem basu v podstatě vnutil, jinej nástroj na něj už nezbyl. O Honzovi jsem věděl, že je dobrej kytarista, ale odhodlal jsem se ho oslovit až teprve tehdy, když jsem se rozhod nehrát už na kytaru. Jendu jsem znal už léta, a tak, když od nás odcházel původní bubeník Marek, přetáhnul jsem ho z fusion kapely k nám. každej z jiného vesmíru? to rozhodně jsme. třeba Petrovi zásadně vadí obrácené kříže na plakátech, já je tam s úsměvem večmárávám. myslím, že zlo je ve všech lidech, je podstatou lidství. neměli bychom být vůči zlu slepí, naopak bychom si jej měli uvědomovat a snažit se jej nahradit tím božským.

FULL MOON 06

celá podstata lidství je bez „božského“ úplně na hovno. to božské se v nás probouzí třeba uměním, hudbou například. tam ale zas nastává problém, co je umění a co není. my třeba vůbec žádné umění nejsme...

Kdo rozhoduje? Demokracie obvykle nefunguje. Každý se většinou hádá s každým a „kompromis“ je iluze. Jak je to s váma?

Kolem týhle desky jsme se třeba hádali tak moc a tolikrát, že jsem se zařek, že už to nikdy nechci zažít. Takže jsem vymyslel pro kapelu výborný řešení – už nikdy žádnou desku nenatočit, haha. Jinak si ale myslím, že všechno, co jsme kdy udělali, je kompromis. Akorát že někteří z nás řvou víc, tak ten kompromis dirigujou. ty voe, bratře Petře, to byla dobrá poznámka. nic jako objektivita neexistuje. na tom se shodneme. demokracie je na hovno. na tom se též shodneme. v kapele to ale nejde dělat mocnářsky. kapela by měla odrážet ducha více jedinců. takže to v podstatě jinak nejde, než dohodnout se tak, aby jedno řešení víceméně vyhovovalo všem. kapela ti může něco dát jedině tehdy, když se pro ní nasadíš a obětuješ. člověčinka. zdeněk troška by to asi tak řekl...

Jeden chlápek říká, že jen málo hudebníků si od svého talentu může slibovat, že se jím bude živit. Jak to máte s ambicema?

Já jsem hovno hudebník, takže se mě ta otázka živení se muzikou moc netýká. Já chci jenom hrát a občas nahrát desku. Akorát bych teda rád hrál častějš a taky bych rád častějš něco točil, zatím jsem obojího zažil míň, než bych chtěl. Ale dělám na něčem ještě bokem, takže snad ze mě příští rok vypadne nějaký country. A budu s tim jezdit po hospodách. naše ambice jsou v repový muzice! všichni jsou už v německu, auf Wiedersehen, já tam taky jdu!

To mi připomíná, že tahle deska už je hotová dlouho. Co vás tolik zdrželo? Nebojíte se, že tou dobou ztratila na aktuálnosti? Nebo že jste tzv. „někde jinde“?

Tak to určitě jsme někde jinde, na tý desce jsou songy převážně čyři roky starý. Ale pořád ještě mě ty písničky na desce nevytáčejí, takže snad dobrý. Deska se zdržela proto, že jsme postupem tý práce na ní neustále naráželi na nějaký špatný lidi, až hajzly, skoro bych řek. Byl to neuvěřitelnej pech, kolik jsme takovejch lidí potkali. Máme skvělý návod na to, u koho nikdy netočit desku, u koho ji nikdy nemíchat a u koho jí nikdy nechtít vydat.

FULL MOON 06

Cédéčka umírají a fanoušci spíš podpoří kapelu koupí trička, placky nebo vinylu.

A muziku stejně potřebují v digitálním formátu. Jaká je vaše „formátová politika“?

Mně osobně dává smysl jenom vinyl s download kódem, ale na to jsme fakt už neměli prachy po tom, co jsme vydali na nahrávání a mixy a všechny tyhlety blbosti. no to si piš, že bychom se na to CD vykašlali a vydali vinyl, kdyby byly peníze. kromě toho vinyl hraje líp, sám to mám vyzkoušené (a škrábance mu jen dodávají na charakteru). ale jsme prostě zera, proto self-pity je náš lajfstajl. takže se už radši neptej, nebo začnem brečet.

Jsou vaše texty plnohodnotná součást produkce (ehm), nebo jsou napsány „na hudbu“? Co je důležitější? Kdo je píše a do jaké míry je ti druzí ovlivní?

Texty píšu já a Jonáš se do nich občas nabourává bezkontextuálním řvaním. Kromě Jonáše je hádám dodnes nikdo z kluků nečet, protože jsem je nikdy nikam nevyvěsil, tak si to budou moct konečně prostudovat v bookletu.

Vedle zpěvu, kterej kluci poprvý pořádně slyšeli až ve studiu, to bude možná další překvapení, haha.

S jednou výjimkou všechny věci, co jsou na desce, jsou hodně osobní a celý je to odraz mýho odchodu z města na vesnickou faru a vyrovnávání se s rozpadem vztahu, kterej silně ovlivnil deset let mýho života. Jsem rád, že je ta deska konečně venku, protože si nejsem jistej, jak dlouho ještě budu moct některý ty věci zpívat. Moc dlouho už asi ne, chci to konečně zavřít a posunout se k jinejm tématům, protože fakticky už jsem někde jinde.

Tohle přenášení jsem už jednou zažil s jinou deskou jiný kapely a skončilo to rozpadem, tak uvidíme, jak to dopadne s Goro. tady bych si dovolil s bratrem Petrem nesouhlasit. ta muzika jsme my. tedy pakliže se dokážeme vyškrábat na podium a odehrát ty songy (které jsou náhodou i na té desce), bude to vždy aktuální. bratr Petr má asi starost s post-traumatickými porodními bolestmi. já si myslím, že pokud tuhle kapelu může něco zabít, pak to bude nedostatek živého kontaktu v rámci kapely a následný nedostatek živné půdy: kreativní reciproční výměna.

Má cenu zkoušet štěstí venku? Jak asi působí značka CZ u kapely na plakátech, zvoucí na koncert v Berlíně?

Jestli je to zkoušení štěstí, to fakt nevim. Jaký štěstí by tam venku mohlo na českou kapelu čekat? Jako myslíš úspěch? Nebo nějakej label

že si tě někde v nějaký špeluňce zaplivaný všimne? Jestli to štěstí jsou lidi, se kterejma se skamarádíš, tak to jo. To jsme ho asi tam venku našli. Byli jsme jenom dvakrát na kratším turné a několikrát v Německu na jednotlivej koncert nebo tak a vždycky to bylo zajímavý.

Většinou jsme i dostali najíst a něco na benál, takže to bylo lepší než doma. Ale zpětně – pro mě je zpětně cennej skoro každej koncert, teda když vím, že jsme tomu dali maximum.

Což mi připomíná, že bych rád zas někam vyjel aspoň na tejden, dva v kuse. dám k dobru tuhle ranou vzpomínku. jeden z našich prvních výjezdů do německa byl do města zittau. poprvé jsme měli pocit, že nás někdo chce slyšet. byli otevření naší muzice. a hlavně nás čecháčky kupující si na pumpě v čechách makový závin, pro jistotu, kdyby byl hlad, zarazilo, že nám někdo dá v backstage polévku. a piva, kolik vypijem. a, nedejbůh, po polévce přišly topinky (to už někteří z nás schovávali onen český závin). po topinkách se nám, údivem skoleným tschechische hyenám, dostalo smaženého sýra s americkým bramborem a zeleninovým salátem. na podiu nás už jen dorazilo, jak naší podnapilou prezentaci vděčně přijímají. společná snídaně druhý den ráno už jen vyloudila slzičku v našem oku. takhle nějak vypadá česká kapela hrající za hranicemi.

Nějak to funguje. Jak by to mělo fungovat?

(Tohle byla náhodou dost super otázka – pozn. aut.)

Jako co? Jako tohleto hraní? Nebo Goro? Nebo tenhle SVĚT? mně přijde, že to nefunguje. hlavně svět nefunguje. *** Až hodně dlouho po rozhovoru mě napadlo, jestli Petr zná komiks Preacher. Ve finále jsem zalitovala, protože jsme touhle otázkou mohli celý rozhovor otevřít. A bavit se jenom o komiksech.

K Preacherovi jsem se dostal asi před šesti lety a všech sedm jsem jich přelouskal skoro nonstop čtením. Je to sice teda blasfemický a kresba není úplně top, ale stejně je to jako komiks zásadní. Ale pokud jde o duchovní souvislosti, mám asi nejradši Pod dekou. To je dost podobnej svět tomu, ve kterým jsme s Lukym a Jonášem vyrostli.

takže to ještě proberem.

027

sVĚT, Jak HO ZNÁMe, se HROUTÍ a NasTÁVÁ Čas PRO ReNegÁTY, kTeŘÍ Na VLasTNÍ PĚsT bRÁZDÍ INFORMaČNÍ DÁLNICI a NeUZNÁVaJÍ ŽÁDNOU aUTORITU kROMĚ VšeMOHOUCÍHO sTRÝČka gOOgLe. kLID, MYsLÍM TÍM (ZaTÍM) JeN HUDebNÍ PRůMYsL, kTeRÝ DeFINITIVNĚ kLesL V kOLeNOU a Z TROsek POVsTaLI šÍLeNÍ kaZaTeLé OHLašUJÍCÍ NÁsTUP NOVé eVOLUČNÍ FÁZe. DÁMY a PÁNOVé,

LIL B (THE PACK) *1990, USA HiPHOPBASEDLEgENDBAYArEATwiTTErRaPvANSLiLBOSSPrETTYBiTCH<3 ZKUSTE 2007 baseD bOYs 2010 WOLFPaCk PaRTY @LiLBTHEBASEDgOD TEXT kaReL VeseLÝ FOTO aRCHIV

@LILBTHEBASEDGOD: „Jsou tady nějaký holky, který by si daly sex po Twitteru? 0 znamená ne, 1 znamená ano. Napište 1111111111111111111 pro drsný sex, 1111 pro něžný.“ Grafoman Lil B je schopný napsat za den tolik twítů, že je žádný ze statisíce jeho followerů snad ani nestíhá přečíst. Stejnou rychlostí taky natáčí a nahrává videa na YouTube a freestyle tracky pro některou ze svých zhruba padesáti MySpace stránek.

On prostě žije online. „Lil B proměnil závislost na internetu v náboženství,“ napsal o něm v květnu časopis Wire. Já si ale stejně myslím, že tenhle chlapík jednoduše zvládá to, co uměli všichni nejlepší rappeři historie: proměnit svůj život ve vzrušující reality show, jejíž každou vteřinu hltají nedočkaví fanoušci. Jediný podstatný rozdíl je v tom, že jeho kroky nesleduje MTV nebo Reuters a ani nepotřebuje žádnou PR firmu rozesílající tiskovky. Lil B si vystačí s novými informačními stokami, kterými dávkuje střípky svého dokonalého wagnerovského Gesamtkunstwerku.

Afroameričané vždycky věděli, jak vzít nové technologie a použít je po svém. Z tohoto 028

„černého kyberpunku“ se dávno před Gibsonem („Ulice si najde pro věci své vlastní použití.“) zrodil hip hop, techno i dubstep.

Nápodobně si Lil B udělal z internetu multikanálovou mediální platformu, přes kterou vypouští do světa memy a generuje svůj božský mýtus. Datový uragán má několik rovin, z nichž tou nejviditelnější jsou klipy s bizarními tanečky, „cooking“ videa (opravdu se v nich vaří!) a MP3 s freestylem tvořené vesměs z náhodných kombinací slov bitch, fuck a ass. S šířením viru dobrovolně pomáhají jeho náctiletí fanoušci, sami točí vlastní variace na klipy a nahrávají je na YouTube. Lil B svoji armádu miluje, nejvíc samozřejmě holky z první linie, které si fixou píšou I <3 Lil B na nahé tělo a fotky pak posílají na jeho web. Když nedávno koncertoval v NY, posílal vzkazy: „Všem mým hipsterům, všem mým nerdům, všem mým lůzrům, všem mým rebelům!“ Aby nevznikla mýlka, Lil B není jen vypočítavý internetový podnikavec typu Soulja Boy Tell’Em nebo lobotomizovaný mumlající idiot Gucci Mane, jeho slovní průjem je ve skutečnosti součástí bláznivého konceptu, který on sám popisuje termínem „based“.

Co si pod ním představit? „Based znamená být sám sebou. Nebát se toho, co si o tobě lidi myslí. Nebát se dělat věci, které chceš dělat. Být pozitivní,“ vysvětluje e-bůh osobně. Termín vznikl překroucením slangového slova base, které se v americké angličtině

používá pro kokain. „Když jsem byl malý, based znamenalo něco jako feťák. Já jsem si to slovo přivlastnil a dodal jsem mu pozitivní náboj,“ dodává.

Když přijde na rap, tak se jeho „based mód“ prezentuje jako freestyle „při kterém nemyslím. Nechám mluvit své podvědomí, nechám promluvit čistou pravdu.“ Nuže, poslouchat jeho YouTube rapy je značně znepokojující zážitek. Převažují v něm tuny hiphopových klišé a nejoblíbenější se zdají být hlášky o orálním sexu s lesbičkami.

Mezi legendy už vstoupila věta: „Děvky jdou po mým péru, protože vypadám jako Ježíš (případně: Matlock nebo Aretha Franklin)“.

Jenže do toho Lil B jen tak mimochodem prohodí: „Jsem gay a jsem princezna. Jsem krásná děvka. Nosím růžový pyžamo a jsem Hannah Montana.“ Něco takového si v extrémně homofóbním žánru, jakým je hip hop, nedovolí říct nikdo a to je přesně klíč k výjimečnosti Lil B. Zfetovaný magor nebo revolucionář? Jeden komentátor z internetového fóra magazínu XXL to shrnul pěkně: „Lil B je nezničitelný. Proč? Protože převrátil každý hiphopový stereotyp. Chcete ho nazvat teploušem?

Klidně, on sám už to ale ve svých textech udělal několikrát. Chcete mu vmést do tváře, že je děvka? Můžete, ale nezapomeňte, že už natočil track nazvaný Jsem krásná děvka.“ Lil B nám s Waltem Whitmanem vzkaFULL MOON 06

zuje: „Protiřečím si? Nuž, ano, protiřečím si.

Jsem tak velký, že obsahuji mnohočetnosti.“ POLÍbIT sI VLasTNÍ ČeLO

K pochopení fenoménu Lil B je potřeba se vrátit do roku 2006. V Kalifornii tehdy zuřila hiphopová horečka jménem hyphy, ke které patřily šílené epileptické tanečky, polykání extáze nebo projížďky na kapotě auta bez řidiče. Brandon McCartney alias Lil B měl tehdy šestnáct let a se svojí partičkou The Pack natočil ultraminimalistický hit Vans věnovaný jejich oblíbeným teniskám, které jsou spojovány se skejťáckou subkulturou. Z MySpace senzace se The Pack přes noc stali akvizicí velké nahrávací firmy a ačkoliv MTV a další televizní stanice odmítly klip k Vans vysílat (mysleli si, že se jedná o virální reklamu obuvnické společnosti), track se nakonec vyšplhal na číslo 35 amerického singlového žebříčku. Jenže z lukrativního průniku hip hopu a skejtové estetiky nakonec nic nebylo, debutové album Based Boys propadlo a The Pack se zase ocitli na začátku. Tehdy Lil B pochopil, že je potřeba vzít věci do vlastních rukou. Teoreticky FULL MOON 06

je pořád součástí The Pack, nicméně když kapela v srpnu křtila své druhé album Wolfpack Party, Lil B u toho nebyl a radši pařil v Atlantě se svým novým kámošem Soulja Boy Tell’Em, který ho kdysi učil jak se dělá internetový marketing.

Proměnit internetový fejm ve skutečnou slávu může být někdy ošemetné. Až do září natáčel Lil B jen internetové mixtapes, přestup z digitálního do fyzického světa přišel teprve s vinylovou deskou Rain In England vydanou trochu překvapivě na kalifornském noiseovém labelu Weird Forest (stal se tak kolegou Yellow Swans nebo Grouper). Dárek hipsterům? Raději bych mluvil o nejradikálnější rapové desce od Cold Vein vrahounů Cannibal Ox. Lil B vzal hip hop a nekompromisně vytrhl z jeho vnitřností kostru beatů. Neuvěřitelné, svoje rapové glosolálie tady předříkává do ambientního bublání syntezátorů někde mezi písněmi pro letiště Briana Eno a meditačními kazetami new age (k tomu druhému má bohužel trochu blíž). Kdo byl zvyklý na jeho buranské vykřikování puberťáka s poruchou po-

zornosti, bude na Rain In England překvapený absolutně soustředěnými meditacemi plnými neobvyklých obrazů, jež dávají dohromady monumentálního cyklus o zrození, smrti a spasení.

V jednom jarním videu z YouTube rapuje Lil B do písničky Angeles od Elliotta Smithe a drží si přitom revolver u spánku. V My Window Sill z nové desky pro změnu vykresluje obraz renegáta stojícího na okenní římse a váhajícího udělat poslední krok. Ne proto, aby se zabil, ale aby vzlétl do nového prostoru svobody. Album Rain In England i dřívější fantastické mixtapes Paint a Dior Paint jsou vykročením za unavený hip hop, za hudbu, jak ji známe. „Jsem ještě vůbec rapper?“ ptá se v jednom tracku. Když už ne, tak je z něho kazatel své vlastní based církve.

#tHANKYoUBASedgod #NAdCloveK

029

030

FULL MOON 06

HER NAME IS CALLA 2004, aNgLIe POST-rOCKsHOegaZeDEPrESEZimATEmNOTA ZKUSTE 2008 THe HeRITage 2008 sPLIT w/ MaYbesHeWILL qUIeT LaMb, DENOvALi 2010 TEXT LUkÁš PaLÁN FOTO aRCHIV

PT.1 NeRVOZITa

A já seděl a přemýšlel a týdny a hodiny a stovky řádků, jak začít. Jako malé dítě s trémou tak obrovskou, že zničí veškerou pozornost. Jako dítě, které je hrdé a pyšné a chce si dát opravdu záležet, aby to bylo dokonalé, úchvatné, aby se rodiče mohli pyšnit videozáznamem, který nikoho nezajímá. Pejsek, který chce keksík, protože nepochcal koberec. Navlékání prvního kondomu. Defibrilace. Her Name Is Calla zapadají do téhle matematické rovnice. Jsou násobkem pocitu, dělitelem intimity, součtem všech životních proher.

A mazal jsem úvody, mazal jako o život, protože čím víc jsem přemýšlel, tím víc jsem měl času na poslech, a čím víc jsem poslouchal, tím víc jsem ztrácel víru ve schopnost popsat, o co tu vlastně jde. Publikum přestává šustit, světlo v sále pomalu hasne. A uprostřed stojíte vy a snažíte se popsat kapelu, jejíž největší devízou a předností je to, že zní jako vaše myšlenky. Tak obyčejné, prosté a s výjimkami zničující. Protože...

Her Name Is Calla nehledá další laciné a nyní tolik chtěné soustavy moderní hudby. Neutíká k pokusům o psycho-pseudo-onanistické přesahy a nesnaží se posouvat hranice zvuku. To, s čím se tu peru, je fakt, že Her Name Is Calla je víceménně post-folkový ansámbl, který těží veškerý úspěch z upřímnosti, ať už lidské či hudební.

PT.2 WIkIPeDIa sTYLe

Her Name Is Calla se postupem času přetavil z folkového akustického dua v přední anglickou post-rockovou kapelu, která nenávidí, když ji tak někdo nazve. Protože ač používá post-rockové elementy, důraz na cit typický pro folkaře pořád přesahuje. A ono je stejně ošidný nazvat je jakkoliv, protože bych pak mohl mluvit o art-rocku, o Dylanovi, o upřímnosti a nebo o soundtracích ke spaghetti westernům. Jelikož „wikipedia style“ je něco, co mi leze krkem, ale holt to být musí, protože většina z vás se s Her Name Is Calla setkává poprvé, vezmeme to hopem. Hned na úvod vydává kapela split s Maybeshewill, který obsahuje song FULL MOON 06

Condor and River, šestnáctiminutový epos, který se stane stěžejním průvodcem celou kariérou. Upsáni u britských Gizeh objíždí Anglii a nabírají fanoušky. A jde to jako po másle, když na koncertech prodáváte The Heritage.

The Heritage, první náznak dlouhohrající desky, zaznamenává patřičný úspěch, což je zásluha neuvěřitelně umně namíchané kombinace smutku, epičnosti, agrese a odpuštění.

Od jemného a atmosférického New England až k depresivně uhrančivé Motherfucker! It’s alive and It’s Bleeding. Sestava se pořád mění, ale náznaky dnešní podoby už se vyskytují.

Turné s respektovanými iliketrains (což byla prý nuda, protože kluci si po koncertě dají maximálně čaj a jdou hned spát), pak evropský turné plný vodky, děvek, sexu, násilí a kokainu, vyprodaná Wembley, miliardy liber... Ale to už předbíhám. V těchto místech to stopnem, ne?

PT.3 POCIT

Jak představit kapelu, která je nejsilnější v tom, jak dokáže udělat dokonalý soundtrack pro vaši duši? Vážně. Co to vzít z týhle strany – hudba a pocity a momenty, to jde odjakživa k sobě. A protože jsme my lidi ovce, raz dva raz dva, máme vnímání hudby, až na výjimky, v podstatě stejný. Co si budeme povídat, lidi, kteří přijdou po dvanáctihodinové šichtě ve slévárně domů a pustí si do sluchátek Merzbowa, jsou magoři. Takže když jezdíme večer autobusem skrz opilé město – vylovíme Buriala. Na uklízení je nejlepší Sepultura, k sexu jedině Leonard Cohen (už vám svítá, proč muži usínají hned po orgasmu?), v sobotu večer punk a v neděli ráno jazz. O tom, že jsou tyhle konotace dost silný a zažitý, svědčí i fakt, že když se Ian Curtis pokoušel nadhodit Iggyho Popa při konkurzu na Dokonalý soundtrack k sebevraždám, tak moc dobře nepochodil.

Rezső Seress a jeho Gloomy Sunday je prostě šlágr k nepřekonání. Jestli se celou dobu ptáte, k čemu teda tak skvěle pasují Her Name Is Calla a The Quiet Lamb, pak byste měli vzít bundu, sednout si na hodně vzdálenou a opuštěnou lavičku, zapálit cigaretu a sledovat moře, louky, stromy (+ v nejlepším případě nějakou umírající faunu) a myslet na to, co všechno jste v životě udělali špatně. Na všechny ty melancholický připomínky a pomalu se stáčející smyčky všech vašich minulostí, které se s váma táhnou jako kámen. Všechny momenty, kdy jste místo ne řekli ano, kdy jste místo ano řekli ne. No a když jste toho tolik v životě nepokazili a jste přesně to, čím jste chtěli být,

a chybí vám představivost, šoupněte tam chybějící pocit bezpečí, něhy a hlavně – domova.

Rozumíme si? Já vím, že čekáte, že napíšu, kolik mají kytar, jaký mají komba, co hrají a jestli mají struny od firmy Megastruna nebo Superstruna, ale vězte, že tohle vám řekne daleko víc. Pamatujeme si, kterak pan Miyagi chtěl mít každý den nově natřený plot?

PT.4 THe qUIeT LaMb

Deska The Quiet Lamb vychází u zavedenýho německýho labelu Denovali, který má momentálně ve stáji takový koně, že by na ně vsadil i Martin Maxa. Co je důležitý a fér napsat, je fakt, že Denovali si váží svých želízek v ohni a jdou jim na ruku, jak to jen jde. I proto The Quiet Lamb mohla vznikat tak dlouho jako jedna písnička Axla Rose (cca dva roky). Díky takhle dlouhý době se nemusíte bát, že narazíte na nějaký nedokončený polotovar nebo hokus pokus. Všechno má svůj smysl, všechno je třikrát převráceno a otočeno, než to zapadlo do dokonalé dimenze post-art-folk-rocku. Album otevírá velmi příjemná a atmosférická klavírní instrumentálka Moss Giant, která nedá nevzpomenout na jemnost soundtracků Thomase Newmana (Revolutionary Road?). Společně s posledními tóny se rozlučte s optimistickým feelingem, dál už to půjde jen teskně. A Blood Promise i následná Pour More Oil jsou už dříve vydané songy, které se tu z ušmudlaných demíček mění v křehké vyznání. Prim si pro sebe začíná rvát vokál Toma Morrise, který zní jako mix Damiena Rice a toho nejkřehčího porcelánu na trhu.

PT.5 INTeRMeZZO - sLOVa - sRDCe

Texty jsou autobiografické, strohé, výstižné, depresivně upřímné. This is going to hurt me more than you/ A wave of endorphins and a cold shoulder/ And a mighty blow to the back of the skull/ I’m in an aircraft out of control./ Pour more oil on us, pour more oil on us. Tom, vokalista a mozek kapely, to poslední roky neměl zrovna lehký (a to se nebavíme o nějakých sexy nedělních depresích) a my můžeme být jen rádi, že to dokázal zužitkovat. Metafory tak jemné, že by dokázaly rozplakat. Za tím vším jasně identifikovatelný souboj s láskou k sobě, ostatním a k vlastním činům, který je momentálně 0:3 a ručník leží v ringu. S identifikací si nedělejte starosti, všichni jsme v těchto situacích minimálně jednou za život byli, takže dopad je masivní. Křehkost vokálů a upřímnost sálá na míle daleko a vtáhne vás do každého songu, minipříběhu o rozpacích a špatných roz031

hodnutích. S tím přichází další devíza – i když se proplétáte epickými skladbami se silnými a složitými instrumentacemi, nikdy nepřestanete mít pocit, že proti vám stojí obyčejní lidé, kteří prožívají to, co vy. Zapomeňte na ten nešvar post-rockových gerojů, kteří sázeli na odcizení a ve finále se tvářili, jako by přiletěli z jiný planety. „And I never wanted to be rock’n’roll. My ambitions stretch as far as wanting to have my own flat and be able to put a decent pair of shoes on my daughters feet.“ Tom Morris PT.5 THe qUIeT LaMb Zase

Co tu máme dál? Condor and River, jediný song se zcela smyšleným textem, který se táhne celou diskografií Her Name Is Calla. Your body wrapped in vines/ Your body covered cuts/ Your body surrounded by quiet. A je jedině dobře, že je i zde. Prvně vás navnadí šestiminutovým post-rockovým intrem, přecházejícím do metalového rozhřešení, aby vás nakonec protáhl smutným, tichým příběhem jedné nešťastné duše. Zbytek by se dal rozdělit na tři části.

Intervaly jsou krátké instrumentální kousky, fungující jako end/start pro vinyly. Druhou část tvoří Long Grass, Thief a Homecoming, převážně folkové zpovědi. Album uzavírá trilogie The Union, dvacetiminutová vyčerpávající kolekce, nejkomplexnější a instrumentálně velmi široké dílo, které ukazuje 100% potenciálu kapely, ať už se bavíme o hudebním růstu nebo použitých nástrojích. Samply se tu bijí se strunami, struny s mexickými trubkami; spaghetti western přesahující limity žánru. Vítejte uprostřed osobní epičnosti.

Ahoj Thome! Než začneme mluvit o hudbě, musím se zeptat na nejdebilnější možnou otázku – proč ksakru Her Name Is Calla? Kdo je vlastně Calla? Co to znamená? Někde jsem se dočetl, že se tak jmenuje jeden francouzský pornofilm, což mi vlastně dává smysl, když uvážím, že jako jeden z vašich největších úspěchů uvádíte „nabídku k orálnímu sexu od mužů v Aberdeenu“...

Dobrá otázka na úvod. Pravdou je, že opravdu nevím, proč se tak jmenujeme. Ještě předtím, než jsem přišel do kapely, napsal Tom song stejného jména, který popisoval pro něj dost intimní událost. Chápu, že je to celý dost matoucí, ale víc opravdu nevím. Teď mě spíš zajímá to francouzský porno! Fakt se to jmenuje Her name Is Calla? Divný. A nemluvme už o Aberdeenu, byla to velmi temná noc.

Druhá věc, nad kterou vždycky dumám, je ta, jak to s váma vlastně je. Navenek působíte jako neuvěřitelně vtipná banda lidí, zatímco vaše hudba a texty jsou přinejmenším „neveselé, intimní“. Je to něco jako vyvážení emocí hudbou?

Já myslím, že to takhle můžeš říct. Když jsme spolu, zažíváme spoustu srandy a v podstatě to jsou ty nejkrásnější momenty. Ale taky si prožíváme osobní problémy a ty se odráží v textech a hudbě, což potvrzuje zatím nejintimnější The Quiet Lamb. Ale ani ty nejhorší věci nás nezastaví v tom, abysme si vysmáli bradavky.

klikání do laptopu nebo naprogramovaný bicí nepřinesou. I když je fakt, že na našem posledním turné jsme skrz Logic tahali klavír, takže jsme měli specifickej zvuk každý koncert.

A vlastně i na The Quiet Lamb jsou nějaký ty samply mluvenýho slova. Co se mě týče, já používám elektroniku čím dál míň, raději pěkně akusticky, ať jde o trombón, piáno nebo vokály. Na druhou stranu laptop ti dá mnoho možností, jak přidat různý efekty atd. Když bych si na to sedl a půl roku se v tom šťoural, asi bych našel pár detailů, kterými bych mohl náš zvuk doladit. Ale jen jemně.

Debut The Quiet Lamb vychází v říjnu, jak se cítíte? Sedmdesát pět minut hudby, roky nahrávání, přetáčení, pilování... Unavení nebo spokojení?

Zaprvý, nazvat to debutem je trochu rozporuplný, protože před roky vydaná placka The Heritage byla sice nazvaná minialbem, ale co si budeme povídat, byla sakra dlouhá! (asi 52 min. – pozn. autora) The Quiet Lamb je každopádně něco jiného. Všechna ta výpomoc od nestálých členů a podpora od Tima a Thomase z Denovali je konečně zužitkovaná, takže jsme moc šťastní. Navíc je to první album, který jsme nahráli v nynějším složení od začátku až do konce, což nás stmelilo, a jako kapela jsme dost vyrostli, což album jasně dokazuje.

***

Her Name Is Calla byl původně dvoučlenný akustický projekt, který se přetavil do komplexní skupiny o více členech než Kelly Family, nehledě na to, že používáte bambilión a půl hudebních nástrojů. Cítíš, že je tohle finální složení a podoba, jak chcete znít?

Momentální line-up je konečnej a vyhovuje nám. Cítíme se jako jedna velká rodina a bylo by divný, kdyby se to změnilo. I nadále budeme chtít spolupracovat s ostatními muzikanty, ať už jde o Monroe Transfer nebo Davea Dhonaua, který nám nahrává cello. Takže co se týče hudby, tam je progres jasný, chceme se i nadále posouvat dopředu a objevovat nový věci.

Můžeš to album trochu popsat, ať fanoušci ví, co očekávat? Bude to spíš folky materiál jako Long Grass EP, nebo epické post-rockové skladby typu Condor and River?

The Quiet Lamb je sice debutový album, ale taky to můžeš brát jako best of. Je tu pár věcí jako třeba Condor and River, který jsme napsali už před lety a který jsme sem chtěli protlačit, protože jsme věděli, že se nám dostane určité pozornosti, a chtěli jsme přijít s tím nejlepším, co máme. Jestli to zní imbecilně, tak věz, že to tak nemyslím. Kdybysme cítili, že sem ty věci nepatří, tak bysme je tam nedávali. Chtěli jsme vytvořit kompletní a působivou kolekci. Někdo může namítnout, že je album příliš dlouhé a pár věcí by se dalo ořezat, ale s tím bysme velmi pokorně nesouhlasili.

První rozhovor a hned srdeční záležitost. Musím přiznat, že jsem měl trému, jako kdyby Apačka zůstala zaseklá ve výtahu s Pallem Jenkinsem. Samozřejmě že to nešlo hladce, jak jsem si naplánoval, a nakonec se všeho ujal Thom Corah, perkusionista, vokalista a trombonista. Na škodu to rozhodně nebylo.

Vím, že jste vydali split s Maybeshewill a taky si odjeli turné s worriedaboutsatan, což jsou kapely, které dost využívají elektroniku. Taky máte choutky s tím začít?

Pochybuji, že budeme někdy používat elektroniku jako tihle kluci. Raději hrajeme všechno sami, potřebujeme svobodu, což nám nějaký

Ty tři songy, který zažívají na The Quiet Lamb re-release, dostaly i novou podobu.

Proč? Byli jste nespokojení s původními verzemi?

Co se týče Condor and River, původní release byl nahraný okamžitě, jak jsme jej složili, takže je plný chyb a nepřesností, s nimiž jsme vůbec

PT.6 ROZUM

Nejčastěji napsaná slova v tomto článku jsou zpověď a křehkost. Dokázal bych ještě hodiny psát důvody, proč poslouchat Her Name Is Calla, i když vám nenabízejí žádnou hudební revoluci, ale pokud si nerozumíme ve slově křehkost, bylo by to zbytečné.

032

FULL MOON 06

nebyli spokojeni. Po letech hraní tohoto kousku jsme se ho perfektně naučili, takže jsme šli do studia a nahráli ho znovu. Další dva songy, které jsme vydali už dřív na Blood Promise DVD, A Blood Promise a Pour More Oil, byly jen dema a ty jsme se rozhodli nahrát pořádně.

Zdá se, že hlavní vlna post-rocku je za námi – je ještě vůbec co objevovat v tomhle žánru?

Jak je na tom post-rocková scéna v Británii?

Ptám se, protože tady z Evropy to vypadá, že vás zajímá jen Susan Boyle, Take That, čaj a Premier League...

Tak to se ptáš špatný osoby. Hrávali jsme hodně po boku post-rockových kapel a všechny zněly stejně. To se nám poslední dobou naštěstí stává méně. Možná proto, že už je tenhle trend za námi? Nebo že by už promotérům došlo, že nejsme post-rocková kapela, a tak nás už nebookují na tyhle shows? Když mám být upřímný, pominu-li pár světlých výjimek, post-rocková vlna vyprodukovala hromadu zbytečných a navlas stejných kapel, takže jestli je to už za námi a přežili jen ti nejlepší, tak je to jedině dobře. S těmi zájmy Angličanů jsi to docela trefil, taky to tak cítím. Jsem velký fanoušek čaje! Zbytek se může jít vysrat.

FULL MOON 06

Vy všichni jste z okolí Leedsu nebo Leicesteru, kde je už po několik desetiletí solidní zásobárna indie a post-punkových kapel jako Kasabian, Gang of Four, The Wedding Present, Duels atd. Inspiroval vás někdo z nich?

Nebo jste ten typ muzikantů, kteří poslouchají něco úplně jiného, než co hrají?

Co nás ovlivnilo? Myslím, že můžu mluvit za celou kapelu, když řeknu, že Kasabian to rozhodně nejsou. Každý z nás poslouchá něco jiného, což je skvělé při cestách na koncerty, ale nemyslím si, že by něco z toho na nás mělo vliv. Co řeknu, může znít trochu pozérsky, ale myslím si, že nás neovlivňuje hudba, ale spíš to, co se děje kolem nás. Snažíme se využívat atmosféru, emoce, nápady a myšlenky a ty pak přetavit do hudby.

Vysvětli mi, jak je možný, že se z vás Angličanů stávají takový šílený žíznivý bestie, když dorazíte na turné do Evropy. Narážím na vaše popisky a videa z turné po Německu...

Za to může vaše pivo! Upřímně řečeno se tomu prostě nedá vyhnout! Je to jako být na dovolené, s tím rozdílem, že každý večer dostaneš zadarmo ledničku plnou chlazenýho chlastu! Každej by si ale měl uvědomit to,

o čem my nemluvíme a vy nevidíte – a to, že většinu času trávíme v dodávce při přesunu z bodu A do bodu B. Je náročný dělat hudbu a koncertovat, takže když se nám pak naskytne trocha času, proč z toho nevytřískat co nejvíc zábavy.

Jakej je váš oblíbenej tým? Man U? Arsenal?

Leeds? Leicester? Chelsea? (Musím se zeptat, šéfka je magor do fotbalu.)

Abych řekl pravdu, nikdo z nás nikomu nefandí. Jako rodák z Leicesteru jsem rád, když se jim povede zápas, ale že bych jim fandil, to ne.

Spíš bych byl raději, kdyby hráli všechny zápasy venku, aby tady byl trochu klidnější provoz na silnicích. Asi jsem ubrblaný, co?

Ale abych si trochu získal náklonnost tvý šéfky – hraju squash a s Michaelem párkrát týdně badminton!

033

COLISEUM 2003, USA PUNKROCKHARDCORELOUISVILLEMETALORGIEPOWERTRIOSPRÁVNÍKLUCI ZKUSTE 2004 CoLisEuM 2007 No sALvATioN 2010 HousE WiTH A CursE LIVE 11.11.2010, sTrAHov 007, PrAHA TEXT MXM & DEKo FOTO ArCHiv JEŠTĚ ZKUSTE rED sPAroWEs + KNuT, 1.11.2010, MATRIX, PRAHA BANE + HosTé, 3.11.2010, STRAHOV 007, PRAHA

034

FULL MOON 06

Zmítající se bestie (úryvek). Ráno pán vstal a zavolal na komořího: Hej, lokaji, kde zase vězíš, ty smradlavý skunku utopený v ropné áleji, mám ti hnout páteří? Potom si, verbálně odpočatý, navlékl svůj ranní žaket a vyšel do sněhem zaváté zahrady, aby se pokochal zaklapnutou pastí... Takhle začíná útlá novelka ujetého louisvillského rodáka a spisovatele s anglickými předky, Ohio Rivera. Co má společného s „metalovou“ skupinou od tamtéž?

Kromě toho, že zkoušeli-bydleli na stejné ulici, tak smysl pro podivný životní rytmus, pro poryvnou existenci.

Hromadu věcí poznáte z Intra, kapely to tak chtějí, málokdy klamou tělem nebo stínem a Coliseum se nestydí za vývoj, i když věrní fanoušci se budou stydět za nevývoj nebo za slova odmítání a křečovitou lásku ke starému. Jenže kdo chce pořád novou milenku? Když si spočítáš všechny prsty na rukou a vydělíš je všema holkama, které jsi kdy měl, budík bude nastavený na půl páté a šéfová má v ruce bič smlouvy a pochvu plnou kapitalistické věrouky? Tohle není gender? Možná jsem se vyjádřil špatně. Nemám to zrovna po ruce, ale četli jste někdy Svatavu Antošovou? Ta je pro machisty docela schůdná, protože femína je tam schovaná za mužský slovník. Píča je podle rodu žena a zmrd je bez hradu.

Ale? Nalistoval jsem špatnou stránku? To bude tím průvanem, co tu dělají Coliseum. I když Coliseum na poslední desce House with a Curse zas takový průvan nedělají.

Musím zpátky do kontextu, protože tohle zní divně, jakoby vytúněný post-punk. Ne, to se nehodí říkat ve společnosti punk-metalistů, začneme znovu. Pamatujete si na devadesátkovou kapelu Dirty Pictures? Ne? Takže odjinud. „Toe the line. Life moves on beyond me all around.

I’m left sinking in it. Watch the empty faces as they descend into clockwork fixes. Bite the bit before you choke. Cash sucker.“ Skyline Fucker na desce No Salvation. Singalong a trenýrky natřepané adrenalínem. Aha, už jsem zase u genderu. Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala.

Spočítáme se: jestli tu jsou nějací zapřisáhlí fanoušci Doomriders, Lords, Trigger Effect a dalších vyjetých kaprálovin, půjdou na chodbu a my si tuhle hodinu začneme znovu. Jachachá. Připadali vám Coliseum někdy moc tvrdí a rychlí, neřkuli chaotičtí? V tom případě je tahle lekce pro vás, House with a Curse, navzdory názvu, je PRÁVĚ pro vás. Post-punk to není, protože ho schovali za hlučnou kytarovou stěnu a pudová bicí (jazz na jatkách). Everything to Everyone – slyšíte to? Už je to tam znova. Dirty Pictures. Seru krev a necky jsou na dvorku, až to FULL MOON 06

steče k potoku, postavím si malou fontánku. „S touto písní mu vypomohla americká elektropopová zpěvačka Kesha.“ Ty krávo, Wiki dává zabrat, takže znovu, Dirty Pictures: česko-americká kapela kolem Huckleburryho Dirta na začátku devadesátek, říkají, že prý skvělá variace na Green Day, což se mi nezdá, ale Dookie jsem taky jel, jdu se prohrabat kazetama, Dirty Pictures hráli i s Joe Strummerem, ale to je spíš životopisná vějička, měli skvělý, melancholicko-taneční feeling, žádná mrtvolná džojdivižn zóna, zastřená láska, hrozně mě bavili.

Jenže Coliseum to myslí vážně a až uslyšíte Perimeter Man, zaťukáte si na čelo, pak si rozbijete hlavu a úderem osmé půjdete umřít, protože zklamání je nekonečné, když se u něj sejdou zainteresovaní. Ano, jsem nemocný a opuštěný. Jachachá. Tohle mě baví. Kdyby teď nebyl rok 2010, ale 1993, byli byste nadšení, s velkou pravděpodobností byste je měli smrtelně rádi, protože Coliseum na albu House with a Curse opravdu (opravdu jsem řekl opravdu) znějí jako Green Day ve chvíli, kdy stojí Keanu Reeves na hajzlu, kouká do zrcadla a přehrává si vlastní lež v důsledku dalších lží, jak se to jmenuje, Devil’s Advocate, to dilema je první a poslední myšlenka, kterou ten film má, i když ty ďábelské kundyně, zmítající se v žáru těla, taky nejsou marné, no gender. Je fér srovnávat Coliseum s Green Day? Není. Ale jak je fér chtít po brynze, aby byla uzeným nákypem, však já jsem neříkal, že je tam sval a jestli máš problém se slovním spojením „sojové maso“, tak si běž pokecat na jatka, ovce mají mlčenlivý pohled Jodie Foster a stěnou ticha pronikne jen bolest stáčená do talířů.

To bylo kruté, že? Jsem příliš vážný.

Vážnější jsou i Coliseum. Texty nejsou zrovna o řetízkovém kolotoči na koňský pohon, kultura kapitálu má své vděčné vyděděnce. Tati, až umřeš, budeš mi chybět. A jéje, to by se asi nemělo, že? Tati, dokud neumřeš, budeš mi nechybět. Ou. Zase psychoanalýza, tu anální fázi mám zbrkle zanedbanou. Coliseum a jejich splitka, to je průkazný vývoj, i když se obávám, že na společné hraní s Young Widows nebo Doomriders už to moc není. Ryan Patterson nadále řve jako najatý, ale místy jako by nebylo co. Dobře, song Punk/Money má grády a dá se to považovat za dostatečné vyvrcholení nedostatečného faku, ale kolika denním erekcím se stihneš věnovat?

Blind in One Eye. Metalu pomálu, což je pozoruhodné v soudobém kontextu, kdy se každý snaží být tvrdší nebo alespoň hard rockovější, rozuměj „stoner“. Dobře, jsou tam ostrá sóla, ale bez toho mixu by to znělo jako rakouská televiz-

ní polka. Takovým songům se říká „hymnické“, má všechno, co má hit jako nepříjemný úder na trojúhelník mít. Everything to Everyone je z nejlepších, tady mi nevadí vůbec nic, klidně si vytáhnu náctileté škrpály a budu pogovat, zvednu ruku a rozskočím se radostí. Skvěle vystavěná, nepodlízavá, schématická skladba, kterou koření kytary vybuzenější, než by bylo třeba většinovému uchu.

Kde máme ploužáky? Punkáči ploužáky nepoužívají, leda jako falešné předehrávky a „rafinované“ předkusy refrénu. Cloaked in Red je regulérní houpačka, kdo udělá rychlý pohyb, bude zastřelen. Jistě, řvaný refrén jako přitakání „tvrdosti“, ale potom Perimeter Man a pochybuju, že tenhle dramaturgický dvojblok překoná dřívější fanoušek Coliseum. Přitom to není vůbec zlé, dokonalá reminiscence na post-punk a zvonivá kytara, sborové doznívání, všechno, co jsem se naučil, naučil jsem se v mateřské polce.

Jenže tím jsme se dostali na hranu pochybování a nové lásky. Krok zpátky, vedle nebo do prázdna? Své vyjeví osmý song Isela Vega, neskutečný. Tady už se odehrává ostrý indie rock s punkovým nápřahem, jednoduchou skladbou, ALE i houslemi. Temný podlazený zpěv a chystaný nástup, tahle přepážka nemá diskrétní zónu, rozemelu tě na kaši. To bylo příliš ostré: post-punk má svá křehká sdělení a pasáže musí dosednout na duši jako teplý kocour ve studeném stanu.

A to se děje, vrchol desky, přeladěno.

Ale stejně si myslím, že živě to bude větší rajd.

Ono když jezdíte s kapelama typu Converge, Napalm Death nebo Integrity, jste nakaženi podobným virem, deathwish incorporation je temporary záležitost a věci budoucí nasnadě.

Hbité průklepovky ze splitka s Doomriders se už asi konat nebudou, American Machine a Am I Demon? zůstávají majstrpísy, tam se neurvalá, živočišně zvrácená punková maniakálnost krásně snoubila s prohnaným metalem. A co s tím?

Má to něco dokazovat? Rád si pokládám otázky, na které neznám odpovědi, opačně je to dost o ničem.

Jenže tady jsou věci srozumitelné: až dojde na gig, všichni budou mít trika s lebkama (viz obal desky), džísky plné kostí a kalhoty plné semene, lebky budou v očích, v pohledech a úsměvech, lebky budou všude kromě lebky samé, všichni budou zpocení jako přistižený pubescent a budou řvát: COŽEKURVACOŽE? Jak vyměkli? Byl jsi tam? A já řeknu:

Jasně, man was never meant to fly.

035

„Remember when punk rock was still about danger and not about selling shoes?

Well, Trigger Effect does.“ TRIGGER EFFECT 2003, kaNaDa rOKENrOLPUNkROCkASFUCKKANADAHArDCOrEDivOČiNAALKOHOLDěvKYCHLEBÍČKY ZKUSTE 2008 DaRe TO RIDe THe HeLIOCRaFT 2010 VeRIsTIs MaXIMUs TEXT APx FOTO MIZUkI NakesHU

Koncerty Trigger Effect jsou masakr. Jeden z těch, které proběhly v rámci prvního českého miniturné v roce 2009, si můj kamarád a psycholog profesionál, který jinak poslouchá třeba Johanna Sebastiana Bacha, užíval v první řadě tak mocně, že si o krk kytary jednoho člena rozmlátil nos. Krve jak z prasete, původně bílá košile jak od řezníka.

Jeden z nejlepších loňských klubových koncertů. Z desek to tak nevyzní, i když první, Dare to Ride the Heliocraft (2008), je ve svý zběsilosti blízko. Potřebujete bezpečný (uh) brainwashing? Well, Trigger Effect...

Jinej kamarád, psycholog amatér, Trigger Effect z nějakého důvodu objevil až teď, s novinkou Versitis Maximus. Nevím, na jakým singer/ songwriter Marsu poslední dva roky byl, ale to je ve finále jedno, když už je na tý správný cestě. A protože jsem už strašně dávno chtěla udělat s Mikem z kapely rozhovor a pořád jsem nebyla schopná to celý zprodukovat, vytušila jsem šanci a donutila toho mýho kamaráda, aby mi vymyslel otázky. Jako že když je teď do nich blázen, pude mu to samo, já k tomu pak přidám nějaký opravdický novinářský dotazy a věci, co zajímaj mě, a bude to hotový.

Hele, takže otázky pro Trigger Effect. Je to primárně smeřovaný na zpěváka, ale pravda je, že kdyby to bylo s kytaristou, mohlo by to být ještě 036

legračnější. A sakra. Takže to bude legrační nebo legračnější.

Tak předně... Nemáte pocit, že je vás na punkovou kapelu zbytečně moc? (něco odpoví) Dobře, ale řekněme si to na rovinu. Nemáte přeci jenom o jednoho kytaristu víc, než je nezbytně nutný? (něco odpoví) Hmmmm, a kdyby sis teda musel vybrat... Určitě máš s jedním z kytaristů lepší vztah, ne? (něco odpoví) Představ si hypotetickou situaci, že jste v kapele jenom čtyři. Jak to zvedne komfort cestování, spaní, vlastně i hraní. (něco odpoví) Přemýšlel jsi někdy, že by ses naučil hrát na basu? (něco odpoví) No já jenom, že potom byste byli jenom tři...

Je fakt, že na muziku Trigger Effect – primitivní punk rock – je pět členů možná až zbytečnej luxus. Všechny koncerty, které jsem viděla (tři), se zvrhly v totální mayhem a pódium jakékoliv velikosti bylo po první písničce najednou malinkaté i pro bubeníka.

Když se na to podívám jako promotér, je jasný, že ubytovat tři lidi je snazší (a levnější), než ubytovat pět. Jenže Trigger Effect jsou kámoši. Vyhodit někoho z kapely jen proto, že by to ve skutečnosti zvládli ve třech, je asi jako dělat rozhovor s kapelou bez pomoci nejmíň dvou dalších lidí. Jako můžete, ale takhle je to prostě větší legrace.

Taky mi přijde zajímavý, že vůbec nejsou Američani, ale Kanaďani, navíc z Motrealu. Montrealská hudební scéna je v posledních letech dost provařená a tak je potřeba se zeptat na jednu věc.

Znáš někoho z Arcade Fire?

Něco z Montrealu bys osobně doporučil? (Kromě of Montreal.)

A co se týče té Kanady, znali jste se s Toddem dřív, nebo je to náhoda?

Trigger Effect jeli obě lokální turné (první vloni na jaře a druhé vloni na podzim) s Wollongong, což je česká kapela, kde zpívá a hraje na kytaru Todd Nesbitt, původem Kanaďan. Teda na tom prvním s nima hráli akorát v Hradci, na podzim pak odjeli celé šňůrné, které zahrnovalo různý další města. Vůbec jsou v Česku hodně zaháklí, ale to není divu, když se z jejich koncertů mohli všichni zbláznit. Tak mě napadá, není už zase čas vrátit se na Starý kontinent? Co je s tím mostem Praha – Montreal?

Proč zní Ghostie de Tabarnak jako The Hives?

Ve skutečnosti zní El Vice jako Blue Suede Shoes Carla Perkinse. (Nebo Elvise.)

Well, it’s one for the money Two for the show Three to get ready Now go, cat, go!

Mimochodem, minulá deska byla lepší a mnohem líp zprodukovaná. Pac a pusu, Pavlík.

Zajímavý, to si Trigger Effect nemyslí a dokonce to není ani pravda. Takhle to v časácích většinou nefunguje, ale tady to kupodivu zafungovalo docela dobře. (Ale až budete mít časák, tak to takhle nedělejte.) Vzala jsem tyhle otázky, kterých bylo ještě asi o deset víc podobnýho ladění, a poslala jsem je jako inspiraci jinýmu kamarádovi, který se v tý kapele shodou okolností taky zhlídnul (není to těžký) a tak jsem ten rozhovor nakonec nemusela dělat já. Přidala jsem ovšem pár postřehů, které jsem původně chtěla řešit, třeba že Mike má tetovací studio. Ve skutečnosti je účetní. To je taky zajímavý. Myslím, že lžou. Každopádně tu muziku berte.

Pac a pusu, Apačka.

FULL MOON 06

FULL MOON 06

037

Máte rádi Bryana Adamse? Máte příliš živou představivost? V případě, že jste alespoň na jednu z otázek odpověděli kladně, uchopte neprůhledný papír dostatečného rozměru a zakryjte si poslední otázku tohoto rozhovoru.

Papír neodstraňujte ani neposunujte. Po dosažení úrovně poslední otázky opatrně otočte na další stránku. Gratulujeme. Přežili jste.

TEXT TOMÁš keJMaR FOTO MIZUkI NakesHU

Povinná úvodní otázka, aby bylo jasno. Co znamená Trigger Effect? A má váš název něco společného s Jamesem Lee Burkem, Davidem Koeppem a jejich filmem?

Trigger Effect je jedno z nejhorších jmen pro kapelu. My to víme. Nikdo si nepamatuje, proč jsme si ho vybrali, ale s tím filmem to nemá nic společného. Každý týden nás napadne x lepších názvů než je Trigger Effect, ale vypadá to, že už nám to nikdo neodpáře.

Obě vaše, ehm, „dlouhohrající“ alba mají jen lehce přes dvacet minut. Je to úmysl? Měli jste a) málo písniček, b) moc krátký písničky nebo c) vám nestačily peníze na studio?

Muzika Trigger Effect je krátká, výbušná 038

a končí dřív, než se naděješ, a naše alba jsou podobná. Chceme nacpat co nejvíc do co nejkratšího času. V ideálním případě je to naprostý přetížení. Naše desky jsou odraz toho, jak hrajeme naživo. Naše koncerty jsou dvacetiminutová exploze a snažíme se, aby desky zněly stejně. Na koncertech nehrajeme víc než dvacet pět minut, protože všechen ten chaos lidi po chvíli unaví a potřebují pauzu.

Je to, jako když se necháváte mlátit do hlavy.

Po pětadvaceti minutách musíte přestat.

Pokud šlo o úmysl, proč vám vydání druhého alba trvalo tři roky?

To je dlouhá a nudná pohádka. Bylo to kvůli tomu, že naše první album vyšlo v Kanadě znovu na novém labelu. Původně jsme si ho vydali sami v březnu 2007 a ta reedice vyšla v listopadu 2007. Měli podmínku, že nesmíme vydat nic dalšího do roku 2009. Většinu věcí jsme měli hotovou už v roce 2008, ale až do ledna 2010 jsme se nedostali do studia, protože jsme byli pořád na turné. Pokaždé, když jsme si zamluvili studio, nám někdo nabídl, ať s nimi jedeme turné. A to odmítat neumíme.

Byli jsme dost nasraní, že to trvalo tak dlouho, ale máme radost, že je to konečně venku.

Četl jsem, že vaši poslední desku Versitis Maximus jste nahrávali v nějakém opravdu luxusním studiu.

Studio Victor v Montrealu je úžasný místo.

Je to nejstarší nahrávací studio v Kanadě a nahrávaly tam spousty úžasných kapel.

Všechny nahrávky jsme točili živě dohromady. Má to tak víc energie. Heliocraft jsme nahrávali živě, ale v dost polních podmínkách. Víš co, basová bedna v koupelně, kytarová na chodbě. Prostě to nebylo ani trochu profesionální. Chtěli jsme, aby Versitis znělo mnohem líp a Victor bylo jediné studio ve městě, které má prostory a vybavení na to, nahrávat tak hlasité kapely jako jsme my naživo, ale zároveň odděleně. Celé studio je z dubového dřeva. Z dubu, ty vole! Je to nádhera! Místnost, kde se točily bicí, má na výšku snad devět metrů. Je to nádherný místo a určitě i díky tomu jsme při nahrávání nebyli tolik ve stresu.

Jeden známý tvrdil, že podle něj zní Ghostie De Tabarnak jako The Hives. Já bych řekl spíš kříženec mezi starou Metallicou, Motörhead nebo The Bronx. Co říkáte na pomluvy tohohle typu?

FULL MOON 06

Řekl bych, že každý to bude přirovnávat k něčemu jinému. V tom je kouzlo muziky, co s Trigger Effect děláme. Každý od ní čekáme něco jiného. Každý máme rozdílnou představu, kam by která písnička měla směřovat.

Takže nakonec to zní jako součet představ a práce všech pěti lidí v kapele.

Co to je za jazyk, kterým zpíváte ve 300 Hairy Bears?

To je slovinština. Slovinci Leaf-Fat jeli před pár lety turné po Kanadě a přespávali u nás doma. Hrozně jsme si sedli, takže z nás byli hned kámoši. A vlastně Leaf-Fat můžou za to, že jsme jeli poprvé hrát do Evropy. Vždycky začínáme evropský turné ve Slovinsku a vždycky se naučíme o trochu víc slovinštiny. Náš zpěvák, Nick, si zapisoval všechny ty hrůzy, co nás naučili říkat, a nakonec z toho udělal písničku. Je to strašně sprostý a půlka z toho nedává smysl, protože použil Google Translator a syntax má úplně špatně. Ale na to srát. Je to ve slovinštině! A je úplně super, když hrajete koncerty v Severní Americe a lidi si s váma zpívají písničku ve slovinštině.

Polovina z těch lidí navíc ani neví, že Slovinsko je stát.

FULL MOON 06

Ve vašem zvuku jsou slyšet hektolitry punku a metalu s kapkou starýho dobrýho rock’n’rollu. Na čem jste vyrostli?

Posloucháme různé věci. Někteří z nás vyrostli na blues, někdo na rapu, někdo poslouchal pop-punk. Vlastně vůbec nedává smysl, že jsme se dali dokupy v téhle sestavě. Na typickém playlistu v dodávce Trigger Effect budou Doomriders, Nick Cave & The Bad Seeds, Notorious B.I.G., Fucked Up, Saves the Day, Black Flag, Murder By Death. Asi je to dost blbá odpověď na tvoji otázku, ale bojím se, že pořádná by byla na tři stránky.

vzdají a mluví anglicky. Tohle z Montrealu dělá to nejlepší město na celém severu, protože má díky tomu odlišnou historii i kulturu než zbytek Kanady i USA. Skvělá věc je, že se vám tu stane, že s někým mluvíte a přistihnete se, že jste v půlce konverzace nevědomky přeskočili z jednoho jazyka do druhého. Většina severu mluví jen jedním jazykem, což je ostuda, protože existuje tolik nádherných jazyků. Jsem rád, že všichni zvládáme další jazyk a můžeme ho denně používat. Navíc francouzština se ve Francii, Belgii nebo Švýcarsku docela šikne.

Montreal je součástí bilingvní části francouzské Kanady. Jste původem frankofonní nebo anglofonní? Předpokládám, že v Montrealu musí člověk do jisté míry zvládat oba jazyky. Jaké to je žít v oblasti, kde se v každodenní komunikaci používají dvě řeči?

Já jsem původem frankofonní, ale ono na tom, kterou z těch dvou řečí se naučíte první, úplně nesejde. Bylo by dost těžké žít v Montrealu a nebýt bilingvní, protože místní se snaží udržet si své francouzské kořeny. Zbytek Severní Ameriky se je snaží přesvědčit, ať to

Zdá se, že hudební scéna v Montrealu roste čím dál rychleji nebo alespoň její export se rapidně zvyšuje. Jaké kapely z lokální scény bys doporučil?

Montreal zažil před pár lety velkou indie explozi okolo kapel jako Arcade Fire. To už ale doufám opadlo a o Montrealu se může psát kvůli těm opravdu skvělým místním kapelám. Štve nás, že si nás s tím lidi spojují, protože pokaždé, když řekneš, že jsi z Montrealu, všichni hned čekají, že budeš znít jako Arcade Fire nebo Plants & Animals. Doufám, že si lidi budou naše město pamatovat kvůli něčemu 039

lepšímu. Z místních kapel si poslechněte třeba Priestess nebo Barn Burner, to je kurva nářez.

Miku, slyšel jsem, že se živíš tetováním.

Jaký to je pracovat ve vlastním studiu a zároveň hrát v kapele, co jezdí turné?

Hahahahaha, já nejsem tatér. Náš kámoš, Nick Oaks, co s námi byl na posledním evropském turné, je tatér a navíc hodně dobrej. Až budete někdy v Montrealu, tak za ním zajděte.

Počkej, tak co teda děláš? Můj zdroj (APAČKO! - pozn. red.) mi tvrdil, že máš vlastní tetovací studio.

Já jsem daňový poradce a účetní. Možná to není to tak „cool“ jako tetovací salón nebo hraní v kapele, ale mám vlastní klienty, takže pracuju, jak zrovna potřebuju. A taky můžu pracovat na turné, což pomáhá.

A čím se živí zbytek kapely? Prý máte nějaký vtipný profese, jestli teda ještě můžu věřit těm svým zdrojům.

Jsme povětšinou studenti, živíme se všelijak.

Jeden řezník, jeden kuchař, jeden messenger na kole. Je to dost divná směska, ale pointa je, že všichni máme práci, která nám dovoluje odjet, když to potřebujeme. Bylo by to o dost těžší, kdybychom si po každém turné museli hledat novou práci. Pracovali jsme na různých pozicích, než jsme našli tu správnou kombinaci, kdy nehladovíme, ale můžeme jezdit turné.

Pár z nás asi příští rok o práci přijde, ale na tom nezáleží. Musíme hrát a budeme si vydělávat, jak to jen půjde, abychom hrát mohli.

Jaký je rozdíl mezi turné v Kanadě a v Evropě? Máte nějaký důvod pro to, že ze všech evropských zemí hrajete nejčastěji v Německu a Holandsku a pak v malých obskurních zemičkách?

Ježdění po Evropě je nejlepší. Starají se tu o nás o moc líp než v Americe (zejména v USA), lidi na koncertech to víc žerou a celá hudební scéna se zdá upřímnější. Navíc cestujete po kontinentu, který má tisíce let starou kulturu a vidíte spoustu úžasných věcí.

Po Kanadě jezdíme strašně rádi, jsme tam přece jenom doma. Má ale 6000 km na šířku a je tam asi jen patnáct měst, kde se dá hrát.

A to znamená něco kolem devíti hodin v autě každý den. V Evropě stačí na přejezdy tak tři, čtyři hodiny, což je úplná pohoda. Turné po USA nás baví nejmíň. Každou noc tam hrajou takový spousty sračkovejch kapel, že už muzika nikoho nezajímá. Lidi zajímá, s kým se 040

znáte, jak se oblíkáte, a ne, jak zníte. Hudební scéna je tam hrozně přehlcená.

A východní Evropa? Ta je mnohem lepší než západní. Pro západní Evropu platí to samé, co pro USA. Jezdí tam víc kapel, takže místní už jsou dost snobi, co se kapel na turné týče.

Lidi se vás nejdřív zeptají, na jakém jste labelu, než se rozhodnou, jestli se jim vaše muzika líbí, nebo ne. A na tom by přece nemělo vůbec záležet. Pokud je muzika dobrá, je to DOBRÁ MUZIKA a koho sakra zajímá, kdo ji vydává?

My patříme do undergroundu a podzemních klubů, kde je lidem jedno, jak vypadáte nebo kdo vám vydává desky. Češi se nás nikdy nevyptávali na blbosti nebo nechtěli, abychom jim něco dokazovali. Prostě přišli na koncert a líbilo se jim to. Ta upřímnost je odměna za všechnu tu práci a čas, co jsme do muziky vrazili. Na takových místech chceme hrát.

Když jsme u turné, nelze nezmínit nedávnou šňůru s Wollongong. Jaké to bylo? Šli jste si po těch šesti dnech na nervy nebo to byla jasná svatební košile?

Wollongong jsou skvělí. Jak lidi, tak kapela.

Strašně jsme si to užili a hned bychom jeli znovu. Bylo taky docela šikovné mít po ruce někoho, kdo mluví plynně jak anglicky, tak česky ve chvíli, kdy jsme potřebovali odvézt našeho kytaristu do nemocnice. Ti chlápci odehráli každý večer skvělý koncerty a navíc to není žádná póza. Fakt jsme hrozně rádi, že jsme se s nimi potkali a mohli si zahrát s takhle skvělou kapelou.

Jo, jo… Slyšel jsem, že Pat je známý přeborník v ubližování si.

Pat je tak dobrý kytarista, že některé z jeho tělesných funkcí začaly kolabovat. Mezi ně patří rovnováha, vnímání hloubky a zdravý rozum.

Každé ráno se probudí s novýma modřinama, pořezaný nebo nemůže chodit, ale každý večer bude schopný hrát na kytaru a přitom plivat oheň z motorky jedoucí publikem.

Znali jste se s Toddem Nesbittem před vaším společným koncertem v Hradci v roce 2009 nebo to byla jenom náhoda?

Todd Nesbit (my mu říkáme Doktor-Otec) je bůh! Zlatý bůh! Předtím jsme ho neznali, ale hned jak se v Hradci představil, bylo nám jasné, že je Kanaďan. Nejspíš prostě poznáme vlastní přízvuk. Oficiální verze je, že Todd si o nás přečetl v Maximum Rock’n’Rollu a líbila se mu naše muzika. A pak se doslechl, že se chystáme do Evropy. Řešili jsme se Silver

Rocket, jestli nám udělají koncert, a Todd se do toho vložil a bylo to jako mávnutím kouzelného proutku. Nemyslím, že to byla náhoda. Bylo nám souzeno potkat Doktora-Otce a dělat si ze sebe srandu až do konce života.

Co ta přezdívka znamená?

Doktor-Otec je náš starej fór o osobě s nadpřirozenýma schopnostma, která říká lidem, co mají dělat, a oni ho musí poslouchat, protože je to doktor a zároveň jejich otec. Uvědomili jsme si, že jestli je Todd doktor a zároveň i otec, tak potom musí být ten Doktor-Otec, o kterém jsme se celá ta léta bavili. Létá v Doktor-koptéře se svojí Doktor-dcerou. A to jsou fakta. Čistý fakta.

Další z mých zdrojů tvrdil, že jste jednou zmiňovali Todda jako jedinou naději pro kanadský rock’n’roll. Jak jste to mysleli?

Tvůj zdroj se mýlí, hrozně se mýlí. Doktor-Otec je jediná naděje pro stavbu přímého mostu mezi Montrealem a Prahou. Plány jeho projektu jsou již hotové a věřím, že stavba začne v roce 2011. A co se kanadského rock’n’rollu týče, Todd zbožňuje Bryana Adamse a Céline Dion natolik, že je přímo osud, aby s nimi jednoho dne vystupoval.

Jedna přímo od „zdroje“ na závěr: Představte si, že si můžete vybrat, jestli Bryanu Adamsovi vykouříte nebo sežerete jeho hovno. Co byste si vybrali a proč?

Jednu věc je třeba vysvětlit zkraje. Když jste na turné, máte spoustu volného času a občas to vede k tomu, že se ptáte ostatních na nechutné otázky.

Jednou v noci, během asi desetihodinové štreky domů z D.C., někdo položil OTÁZKU. OTÁZKA zní: „Kouřil bys radši někomu péro, až dokud by se ti neudělal do huby, NEBO sežral hovno velikosti jeho péra?“ Většinu lidí to znechutí a odejdou. Většina kapel ale na OTÁZKU odpoví a my je soudíme podle jejich odpovědi.

Naše odpověď na OTÁZKU: Čtyři pětiny Trigger Effect by radši kouřili péro a ten pátý (lůzr) by radši sežral hovno. Žrát hovna je nechutný!! Na to můžete i umřít! Takže tady to máte, radši bychom Adamovi kouřili, než abychom žrali jeho hovna. A že si Doktor-Otec myslí, že když sežerete hovno, tak se vám nic nestane? Je to idiot.

Hodně lidí kouří péra, ale NiKdo PrAvidelNĚ NeŽere HovNA… FUJ!!!

FULL MOON 06

TRIGGER EFFECT VeRsITIs MaXIMUs. SigNED BY FOrCE 2010 TEXT LUMÍR NYkL FOTO MIZUkI NakesHU

O takové zjevy bych si neopřel kolo, přestože se deskou Versitis Maximus hodili do gala, na jarní turné po Česku se část z nich vybavila kníry z polských ložnic a souvisí s tím zmelodizovaný výraz novinky. Je to pořád repasovaný americký 80’s punk, teď skloubený s metalem. Což není protiúkol, v podání hrubosrsté smečky Trigger Effect spolu tyhle dva styly žijí na psí knížku. Hlavní zásluhu na tom má zpěvák, který se posunul od hardcorového řevu k sebejistému vokálu, pokud vokálem nazveme odposlechy z klecového lůžka Jamese Hetfielda v protialkoholní léčebně.

Rozežraný mustr minulé desky se přetavil do zpěvnější podoby. Melodická vychýlení FULL MOON 06

tlučhubovské deklamace společně s ožraleckými sbory představují možnost, jak se probít k hitu. Jez do polosyta, řvi do polopříčetna.

A Trigger Effect mají snahu o davové hymny, veškeré instrumentální vyhrávky jsou zmáčknuté zpěvem, který skoro neustává.

Hrubý riff se občas jen opičí po bicích a basa mlátí normovanou sklizeň, kytary nejsou nasnímané jako extrémně silné řezivo, převládá punková neotesanost, až se zhmotní letící kelímky a otravní crowd-surfaři. Riffová kyška je občas rozšlehaná nejistými nájezdy výš po hmatníku, to může děsit odpůrce hráčské samohany, ale stopáž 20 minut uklidňuje. Pantok chleba najedenáctkrát nakrájený na koníčky, nepsaný limit dvě minuty. Podle svých slov se vyhýbají „tvorbě umění“, viz ironické titulování treků typu Leave me Stallone. Ná-

zev jak pro agro revival, jehož repertoárovou perlou je Eye of the Tiger. Kostelové komisňáky nechte v předsíni, potvrdí výstražná salva na začátku písně. Model „radši rovnou hodit, než potěžkat“ je někdy překvapivě různorodý, na cestě s tempomatem jsou dopravní uzly, kdy kanadská přesilovková pětka nabírá síly a rytmická sekce přede v zádech vřeštícího kamioňáka, z kopce vyřaď a loket dej směle z okna, rukávy džísky leží ve škarpě. Hrozí silniční lišaj, bodře metalovou škváru kdekdo špatně snáší.

Ale to je tak poslední, co tyhle riders on the storm zajímá.

041

THE RESIdENTS 1969, Usa rOCKaVaNTgaRDaviZUÁLYBLÁZENArTY/UměLEC???TEOriE CHAOSUANONYm ZKUSTE 1973 MeeT THe ResIDeNTs 1980 COMMeRCIaL aLbUM 1991 FReak sHOW CDR 2010 TaLkINg LIgHT ReHeaRsaL LivE 19.11.2010, DIVaDLO aRCHa, PRaHa TEXT JakUb PeCH FOTO aRCHIV

Podivíni The Residents se na scéně pohybují už skoro čtyřicet let, a přestože jsou známí, zároveň zůstávají nepoznaní. Podobných ambivalencí bychom u nich našli více; jsou i nejsou hudebníci a divadelníci, hrají a nehrají hity, jsou strašidelní i vtipní, jsou to lidé i démoni… Trochu jako královna Koloběžka první. Jedinou jistotou je, že The Residents jsou průkopníci audiovizuálních umění.

Tenhle příběh by se dal vyprávět mnoha způsoby, protože nikdo neví, jak se vše přihodilo.

Možná by si nebyli jistí ani členové kapely, protože jedna z mnoha biografií zmiňuje, že zakládající dvojice experimentovala na sklonku šedesátých let v Kalifornii nikoliv pouze s hudebními nástroji a nahrávací technikou, nýbrž i s drogami. Jinými slovy: ač to zní při poslechu jejich nahrávek sebemíň pravděpodobně, The Residents vlastně vzešli z hippie scény. Pokud jste náhodou zastáncem jiné dějepisné varianty, podle níž kapela pochází ze severolouisianského Shreverportu a cestou do San Franciska jí došel benzín, pročež se na několik let usadila v městečku San Mateo, nikdo vám to nebere – pravděpodobně jste pouze naletěli na jinou dezinformaci, vypuštěnou samotnými umělci.

Podle charakteru hudby The Residents je zřejmé, že její tvůrci nejsou klasicky hudebně vzdělaní, ba pravděpodobně neměli v oboru vůbec žádné dřívější zkušenosti, takže jejich nejdůležitějším nástrojem je nahrávací studio (i tu začínali naprosto od píky). Kloním se k té podobě příběhu, kterou zmiňuje spisovatel a fanoušek Jim Knipfel v biografii otištěné v bookletu ke sběratelskému boxu Kettles of Fish on the Outskirts of Town (2003). Podle ní byl hybatelem zvukových experimentů dar v podobě dvoustopého magnetofonu s jednoduchou funkcí mixování, který dvojici spo042

lečenských odpadlíků věnoval při stěhování jeden známý. Půjčené nástroje, neumětelství a technická schopnost rekordéru vše zdvojnásobit, to vše dalo vzniknout hodinám a hodinám neposlouchatelného materiálu, jenž se bohužel/bohudík nedochoval.

Z počátku měli na skupinu vliv kytarista Philip „Snakefinger“ Lithman a tajemný myslitel Nigel Senada. První dodával experimentům The Residents muzikálnost svou brilantní hrou (až do své smrti v roce 1987) a ten druhý jí zas vnuknul některé zásadní myšlenky.

Nejpodstatnější je jeho „teorie neznámosti“, jejíhož praktikování se kapela sveřepě drží už čtvrtou dekádu. Senada v ní hlásal, že umělec vytváří ta nejlepší díla, dokud je neznámý, a pokud chce kvalitu své tvorby udržet na výši, musí zůstat anonymní.

Avšak teorie by byla k ničemu, kdyby ji neuvozovala nějaká konstanta. Můžete si hrát na neviditelné, ale chcete-li se prezentovat, musíte mít aspoň jméno. Do roku 1970 bezejmenné sdružení získalo to své, když poslalo demosnímek do vydavatelství Warner Bros. a oni ho vrátili na adresu odesílatele s označením „Residents“, tedy „obyvatelé“ (tou dobou už byli čtyři). Druhým prvkem jejich identity je maska; nejčastěji bývají spojováni s očními bulvami, v nichž se poprvé objevili na přebalu slavného alba Eskimo (1979). Ovšem ve skutečnosti je oko jen jedním ze střípků osobnosti, které trousí po desítkách nahrávek, vyplněných groteskními psychodramaty. Na poslední pražské zastávce před dvěma lety (k desce Bunny Boy) jsme například měli možnost vidět je jako králíky.

FRONTa Na saMPLeR

Jako šíleným experimentátorům v příšeří nahrávacího studia-laboratoře se jim v počátcích identita skrývala snadno. Navenek za ně od roku 1976 komunikovala pouze řídící společnost Cryptic Corporation, jejíž představitelé bývají nejčastěji diskutováni jako lidé pod maskami. Ale The Residents chtěli zajít ještě dál, chtěli jít mezi lidi a vystupovat jako „normální“ kapela. Když jsou ovšem v sedmdesátých letech vaše nahrávky posle-

pované jako výhružný dopis z útržků magnetofonových pásů, sešité z frekvencí vypreparovaných gramofonových desek a smíchané z nasycených roztoků terénních nahrávek, jsou na podium jaksi nepřenosné. Avšak prozřetelnost si to přála a v roce 1982 dala vzniknout elektronickému nástroji The Emulator, prvnímu sampleru pod sluncem. Residents si nadšeně koupili hned stroj s výrobním číslem 5 – stáli ve frontě kousek za Steviem Wonderem, ale ten svědectví o podobě členů skupiny bohužel podat nemůže.

Možnost přetáhnout zvukový materiál z pásků na moderní pětipalcovou disketu (v osmibitovém rozlišení) byla posledním nutným dílkem skládačky, díky kterému známe The Residents především jako hudebně-divadelní performery. Prvním projektem bylo hned v letech 1982 a 1983 turné s The Mole Show, představení na motivy jejich nedokončené „krtčí“ trilogie. Produkce šňůry čítající téměř čtyřicet zastávek, a to s poměrně rozsáhlým štábem, byla pro skupinu bez klasických koncertních začátků zatěžkávací zkouškou, v níž málem neobstála.

Nakonec nejpoutavější na anonymitě The Residents je fakt, že nejsou uzavřeni vůči okolnímu světu. Od samého začátku spolupracují s řadou muzikantů a tanečníků, v biografiích bývají zmínky, že v různých existenčně náročných okamžicích kariéry jim pomáhali přátelé a rodiny, ale nikdo to tajemství nikdy neprovalil. Krásné spiknutí. ČeskÁ kaPITOLa

Své o tom ví i Miroslav Wanek z Už jsme doma, který se k „Bulvám“ dostal velmi blízko. Vždycky měl pro jejich tvorbu slabost a se svojí dřívější skupinou F.P.B. od nich v osmdesátých letech hrál dvě přetextované cover verze (Skvrna a Svatý pes). Po revoluci se Wanek osmělil a poslal dopis na adresu organizace Cryptic Corporation, která zaštiťuje aktivity The Residents. Za rok dorazila odpověď od mluvčího Homera Flynna, ve které českého muzikanta zval na návštěvu do „nejtajuplnějších míst“, tedy do sanfranciského studia anonymů. Zaoceánská výprava byla v té době pro FULL MOON 06

Wanka utopií, avšak okolnosti někdy milosrdně napomáhají. Na začátku devadesátých let pořádala Linhartova nadace výměnné umělecké pobyty, a tak se Wanek nejprve v Praze potkal se zpěvačkou Laurie Amat (natáčela s Residents v osmdesátých letech album God in Three Persons) a když se po nějakém čase Už jsme doma dostali do USA, pomohla mu návštěvu v tajemném sídle zrealizovat.

Ne že by se Wanek dozvěděl, jestli pod těmi bulvami jsou i nějaké obličeje, ale pokaždé, když UJD hrají v San Francisku, přijde mu vzkaz, ze kterého vyplývá, že se Obyvatelé na koncertě byli podívat (tedy v civilu, bez nápadných masek). Díky tomuto zvláštnímu přátelství se The Residents rozhodli v polovině devadesátých let v Praze uskutečnit představení Freak Show Live a Wanka oslovili, aby inscenaci zaštítil coby hudební režisér.

Po souhlasu obdržel na šest set stránek partitur, které přearanžoval pro klasickou kapelu (UJD rozšíření o další muzikanty). Sami okatí ve Freak Show nevystupovali, ale přijeli do Prahy dohlížet na přípravy – mlčky rozdávali červené lístečky s instrukcemi. Obludárium mělo v Divadle Archa premiéru 1. listopadu FULL MOON 06

1995 a mělo asi dvě desítky repríz. Vyslovil jsem před Miroslavem Wankem podezření, že „zpívající Resident“ je ve skutečnosti mluvčí managementu Homer Flynn. Odpověděl, že sám neví, protože nikdy žádného z Residents nepřistihl při snímání bulvy. Ostatně ani to by nutně nebyl důkaz.

Společné vystoupení UJD a zpěváka Randyho (jak si nyní frontman říká – je zrovna tohle pravda?) se konalo nedávno: ve středu 20. října v Moravském divadle Olomouc u příležitosti výstavy v tamní Galerii Caesar, která prezentuje uznávané videoklipy kapely a různé artefakty. Wanek a spol. secvičovali kvůli jednorázové akci pojmenované „Jejich nejkrásnější květiny“ třináct písní napříč celým repertoárem několik měsíců. Dva dny před koncertem se k Už jsme doma na zkoušky připojila zahalená postava. Protože se The Residents k minulosti vracejí zřídka, některé skladby si „Randy“ se svou domovskou kapelou nezazpíval prý i dvacet let.

A už 19. listopadu nás čeká pražský koncert důvěrně neznámých v pražském Divadle Archa. Na turné nazvané Talking Light vyrazili

pouze tři: Randy, Chuck a Bob. Čtvrtého člena Carlose prý omrzel rockový způsob života a odstěhoval se do Mexika. Skutečně? Nebo je to v hantýrce Residents třeba eufemismus pro úmrtí spoluhráče? Tentokrát se koncerty nevztahují k žádné desce, naopak – každé vystoupení je zpětně dostupné jako placený download. V playlistu mají několik starších písní, přepracovaných pouze pro kytaristu a hráče na elektroniku.

Během let padaly nejdivočejší teorie, kdo je nositelem oněch znepokojujících masek; v souvislosti s jejich identitou se mluvilo o Lennonovi i o Zappovi, ale oba už nežijí.

V písni Flakes (na Zappově Sheik Yerbouti z roku 1979) je skutečně použitý dost podobný hlas – ovšem ve skutečnosti se jedná o Adriana Belewa, parodujícího Boba Dylana.

Belew hraje letos v Praze den před the residents. HA! Paranoia?

043

THROBBING GRISTLE 1975-1981, 2004, aNgLIe ???INDUsTRIaLAvANTgArDABLÁZENKLUKNEBOHOLKA?NOiSEEXPErimENTÁLNÍ ZKUSTE 1977 THe seCOND aNNUaL RePORT 1980 HeaTHeN eaRTH: THe LIVe sOUND OF Tg 1981 THRObbINg gRIsTLe‘s gReaTesT HITs 2004 THe TasTe OF Tg 2009 THe THIRD MIND MOVeMeNTs LivE 30.10.2010, DIVaDLO aRCHa, PRaHa TEXT JakUb PeCH FOTO aRCHIV

Málokdy můžete s jistotou říct, že nějaká kapela založila určitý hudební styl. V případě Throbbing Gristle, kteří se právě chystají na českou premiéru, je ovšem jednoznačné, že světu dali industriál. Takový škaredě krásný dárek. Trojský kůň, který umí vyprovokovat k přemýšlení.

Industriální kvas se okolo tajuplné postavy jménem Genesis P-Orridge začal tvořit již na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Svůj 044

první kontroverzní počin si odbyl v osmnácti letech, tehdy ještě pod rodným jménem Neil Andrew Megson. Byl jím školní undergroundový časopis Worm na britské univerzitě v Hullu. Jeho vydávání bylo navzdory hlásání svobody projevu po čtvrtém čísle zastaveno.

O rok později vytvořil se členy performerské skupiny Transmedia Explorations komunu.

Jejím programem bylo zrušení konvencí, rutiny a návyků, které omezují jedince.

V tomtéž roce (1969) založil společně s Cosey Fanni Tutti a Peterem Christophersonem umělecké hnutí C.O.U.M. Transmissions.

Cílem bylo ukázat, že v minulosti nebylo vytvořeno zdaleka vše a to, co bylo, se dá účinně reinterpretovat. Bohatá činnost C.O.U.M. trvala sedm let. Poslední a zároveň nejproslulejší akcí se stala výstava nazvaná „Prostituce“, která proběhla v říjnu 1976 v londýnském Institute of Contemporary Art. Cosey Fanni

Tutti zde prezentovala své vlastní fotografie z porno časopisů a P-Orridge objekty sestavené z dámských tampónů. V rámci výstavy se prvním vystoupením prezentovala kapela Throbbing Gristle (C.O.U.M. Transmissions rozšířeni o elektronického experimentátora Chrise Cartera). Celá událost včetně hudebního vystoupení pobouřila veřejnost a dostala se až k projednání do parlamentu.

Konzervativní poslanec Nicholas Fairbairn požadoval na ministrovi kultury Haroldu Leverovi, aby v dolní sněmovně podal vysvětlení, jak je možné, že Institute of Contemporary Art s ročním státním grantem 80 000 liber připustil takovou dekadenci. Taky označil kapelu za „škůdce civilizace“, na což byli její členové velice pyšní.

Koncerty Throbbing Gristle (pokud se je vůbec přes různé zákazy podařilo realizovat) získaly pověst něčeho jedinečného a brutálFULL MOON 06

ního. Protože základním stanoviskem bylo neopakovat se, vždy se jednalo o čirou improvizaci. Vysoká hlasitost syrových hlukomalebných ploch a silné reflektory namířené do hlediště způsobovaly, že obecenstvo z jejich produkcí odcházelo očištěné: slepé a hluché.

Ani studiová práce Throbbing Gristle si však s koncerty svou bezprostředností nezadala.

Většinou byly skladby snímány pouze na jeden mikrofon, tudíž se záznamy nedaly dodatečně opravovat nějakým přemixováním.

Všechny zvukové manipulace vytvářel kvartet živě a o smíchání výsledné nahrávky se postarala akustika místnosti; atmosféru tak silně utváří kouzlo okamžiku a místa.

Kapela založila vlastní nahrávací značku Industrial Records, čímž dala nově vznikajícímu hudebnímu směru název. První album Second Annual Report (1977) vyšlo původně v omezeném nákladu 785 kusů (podle pozdějších informací jich bylo vylisováno pouze 777), protože nebylo jasné, zda se skupině náklady vrátí. Druhou stranu nahrávky tvořila kontroverzní skladba After Cease to Exist, která odkazovala na píseň Cease to Exist od Beach Boys, jejímž autorem byl prý sám zpropadený ďábel Charles Manson. Svojí posedlostí osobou vraha/celebrity se Throbbing Gristle nevyhli nevraživosti pobouřené veřejnosti, avšak jen člověk s malou nebo žádnou dávkou fantazie vezme jejich image vážně a prvoplánově. Pocit z nemocné společnosti se dá vyjádřit nejspíš pouze šokující formou. A ukázalo se, že publikum o to stálo – debutová deska se rozprodala a následující singl United (1978) se dokonce stal na nezávislé scéně hitem, čímž výrazně zlepšil jejich finanční situaci.

Druhé album D.o.A: The Third and Final Report of Throbbing Gristle (1978) se pouští ještě dále na pole experimentu. Kupříkladu ve skladbě IBM přehrávají nalezený počítačový pás na zvukovém magnetofonu. Naopak třetí 20 Jazz Funk Greats (1979) má téměř popový zvuk (Carter choval netajenou, zvrácenou lásku ke kapele ABBA), ale svým přístupem k elektronice a automatickým bicím stavějí Throbbing Gristle diskotékovou masáž uší a vkusu do závažnějšího kontextu. Čtvrtá studiová práce Heathen Earth (1980) je zároveň koncertem, protože si kapela na nahrávání do svého studia přizvala i malé publikum. O rok později se setkali (prozatím) naposledy v San Francisku na vystoupení, FULL MOON 06

z něhož vychází záznam s názvem Mission of Dead Souls (1981). Poté prohlásili, že jejich mise je skončená a rozpadli se.

O PŘesTÁVCe

Chris Carter a Cosey Fanni Tutti fungovali jako duo Chris and Cosey, které ve své tvorbě navázalo na uhlazenější polohu Throbbing Gristle, zatímco zbylí dva členové zůstali věrni industriálnímu vyjadřování.

Nejprve se P-Orridge společně s Christophersonem sešli v další kultovní skupině Psychic TV. Avšak hned v rané sestavě se Christopherson seznámil s Jhonnem Balancem, se kterým od roku 1983 tvořil projekt Coil, prapodivný jing jang o dvou mužských polovinách. Hlavním tématem Psychic TV byla manipulace s masami; P-Orridge dokonce založil vlastní antisektu (Temple Ov Psychick Youth), kterou vyjadřoval svůj postoj vůči institucionalizované církvi.

Některé struktury jsou však ve společenství zárodečně přítomné vždy a tak po čase T.O.P.Y. začala vykazovat prvky organizace a hudebník se od ní distancoval. V roce 1992 se sám (spolu s manželkou) stal obětí masové manipulace, když byl na základě dezinterpretovaného videoklipu Psychic TV, vysílaného v televizi v rámci dokumentu, vykázán z Anglie. „Satanistické zneužívání dětí“ se na ostrovech zkrátka netrpí.

Kdo zastihl obnovenou kapelu fungující pod názvem PTV3 na některém ze dvou pražských vystoupení, viděl Genesise P-Orridge už jako takzvaného pandrogyna, bezpohlavní bytost s výrazným dekoltem. Jedná se o projekt, kdy se svou partnerkou Lady Jaye podstoupili sérii plastických operací, aby si jako pár byli podobni nejen duševně, nýbrž i tělesně. Když Lady Jaye na podzim 2007 nečekaně zemřela, zůstal si Genesis sám sobě po ní památkou.

Centrem zájmu Coil byla spíš magie. Během dvaceti let se vyvinuli od surových zvukových konstrukcí, přes taneční období až do regulérně koncertující kapely. V Praze jsme je mohli zastihnout na nezapomenutelném vystoupení v Akropoli na podzim 2002. Bohužel dva roky na to si pro zpěváka Jhonna Balance přišla zubatá a postrčila ho ze schodů. Nejspíš právě čerstvé vdovectví napomohlo tomu, že se v roce 2004 začali z trosek civilizace jako Fénix sbírat Throbbing Gristle.

DRUHÁ MIse

Nejprve se po pauze uvedli limitovanou čtyřskladbovou ochutnávkou TG Now (2004), ale jako první album po čtvrtstoletí sami označují až Part Two: The Endless Not (2007).

A není to žádný vyšeptalý comeback starců (a stařeny a něčeho mezi tím), kteří by zastydli na někdejší slávě. Léta aktivního sbírání zkušeností srší z každého taktu. Syrovou bezprostřednost nahradili precizní prací s elektronikou, která si svou kvalitou v ničem nezadá s tvorbou progresivní mladé generace.

Ještě ve stejném roce vydali dva megalomanské boxy TGV a The Desertshore Installation, kterými navázali na svou dřívější tradici extrémních releasů (například TG24 z roku 1980 obsahuje dvacet čtyři kazet). TGV obsahuje sedm DVD archivních záběrů, zatímco The Desertshore Installation je souborem dvanácti CD, zachycujícím jejich třídenní happening z London’s Institute of Contemporary Art, stejného místa, kde o tři desetiletí dříve tak znechucovali konzervativce.

Z improvizovaného materiálu této „instalace“ vzniklo zatím poslední album The Third Mind Movements (2009). Vedle toho loni „vydali“ industriální verzi plastové modlitební skříňky Buddha Machine. Místo uklidňujících manter je krabička za dvacet liber napěchovaná třinácti smyčkami klasických „hitů“ jako Persuasion, Hamburger Lady či novějších Lyre Liar a Rabbit Snare.

I po reinkarnaci zůstala vystoupení Throbbing Gristle velice vzácnými a ojedinělými událostmi. Jejich první český koncert, který se odehraje v rámci festivalu Stimul 30. října v Divadle Archa, bude jedním z pouhých pěti letošních.

Na svých stránkách navíc slibují, že budou hrát na úplně nové experimentální vybavení, takže dost pravděpodobně bude vznikat hudba, kterou jsme od nich zatím neslyšeli.

045

046

FULL MOON 06

SPERMBIRdS 1982, NĚMeCkO ZKUSTE 1986 sOMeTHINg TO PROVe 1990 COMMON THReaD 1997 COFFee, HaIR aND ReaL LIFe TEXT TOMÁš keJMaR FOTO LeNka šPRYsLOVÁ

Kaiserslautern hrál Alláh ví s kým, ale evidentně vyhrával, protože Spermbirds řvali na celou hospodu. Dole v Lucerně ale mají pochopení. Koncentrace umělců na metr čtvereční tam bývá nadprůměrná. Bubeník Bepo ve slávistickém dresu sice některé návštěvníky koncertu rozladil, ale přece jen je to za a) Němec, za b) umělec. Tahle kombinace naznačuje, že je dostatečně mimo na to, aby mu excesy v české fotbalové lize mohly být odpuštěny. Zato Roger Ingenthron, kytarista, vrchní organizátor a autor valné části hluku, který Spermbirds produkují, se ukázal jako velmi obětavý. Nechal si totiž kvůli rozhovoru ujít druhou půlku zápasu. A to původně říkal, že to musíme stihnout během přestávky.

Buďto jsme byli zábavní, nebo ho jeho Wiener Schnitzel a Pilsner Urquell zaměstnávaly natolik, že na fotbal už nestíhal myslet. Druhá možnost je pravděpodobnější. Holt Němci: pivo, fotbal a řízky. Chyběly jen padací mosty a jódlovačka.

Následují otázky v půli utkání.

Jsme v šatnách se Spermbirds.

Budete dneska večer hrát za Kaiserslautern?

To záleží, jestli vyhrajou, nebo ne. (smích) Když to projedou, tak ne.

Uvidíme (prohráli – pozn. red.). Jak jste se dostali k turné s Youth of Today?

To popravdě řečeno zařídila agentura (Solar Penguin – pozn. red.). S Youth of Today se dobře znají a potom, co Youth of Today odjeli v USA velmi úspěšné turné u příležitosti vydání knihy Burning Fight, se dohodli, že by stálo za to uspořádat podobné turné i v Evropě. A hledali nějakou další kapelu, která by přitáhla pozornost lidí, a tak oslovili nás.

FULL MOON 06

Takže to nebylo tak, že by se kapely znaly a dohodly se mezi sebou?

Ne, ne. My jsme spolu hráli snad jen jednou, někdy v osmdesátých letech, možná devadesátých. A bůhví kde. Kluci z Youth of Today tvrdí, že jsme spolu hráli, takže to tak asi bylo. My si to nepamatujeme.

Jasně, jsou straight edge, ti by si to pamatovat měli.

Pamatujou si prý, že jsme byli moc zlití na to, abychom si něco pamatovali. V tomhle mají x-kaři výhodu.

Když už zmiňuješ Burning Fight, podílel se někdo z kapel na jejím vzniku?

Ne, vůbec. Vtipné na tom ale je, že my tu knihu s sebou ani nemáme. Ptal jsem se Raye a ostatních z Youth of Today, jak to s tou knížkou je. Protože v pár rozhovorech, co jsme dělali k nové desce, se nás na ni ptali nebo o ní psali v úvodu. A když už ji máme propagovat, pak by mě docela zajímalo, kde ta knížka sakra je.

Takže Youth of Today ji s sebou ani nepřivezli?

Ne. Teda nám to ve výsledku žíly netrhá... Tohle turné nejedeme kvůli knížce, ale přece jen je trochu zvláštní pojmenovat celé turné podle knížky, kterou s sebou nakonec nemáte. Víš co, mohli jsme ji prodávat vedle triček a desek.

Nebo nám alespoň mohli dát nějaké letáky s informací, kde si ji lidi můžou objednat. Je to zajímavá studie americké hardcore scény v osmdesátých a devadesátých letech. A řekl bych, že by si ji i dost lidí koupilo. Ale ve výsledku mám dost vlastních starostí na to, abych řešil, proč tu ta knížka kurva není.

Zmínil jsi novou desku. Na vašem blogu jste psali, že pro tuhle nahrávku vzniklo mnohem víc materiálu, než se na ní nakonec objevilo. Na stránkách jste měli úctyhodný seznam novinek. Co se stane s písničkami, které jste sice nahráli, ale které neprošly posledním sítem?

Dobrá otázka. Napsali jsme dvacet sedm věcí, z nichž jenom šestnáct jsme natočili. A na desce je ve výsledku třináct kousků. Jedna z možností je natočit i zbytek a vydat to. Steve, náš nový kytarista, má v Berlíně studio, takže bychom si dali prodloužený víkend v Berlíně, natočili u něj pár věcí a udělali EP. Na druhou stranu, jedno z nepsaných „pravidel“ kapely, teda spíš z pravidel, co si vymyslel náš bubeník Bepo, bylo, že písničky, které neprošly hlasováním na desku, nejsou dost dobré. Což je blbost. V tomhle s ním nesouhlasím, protože fakt, že písnička nedostala dost hlasů, neznamená, že je automaticky špatná. O tom, co je dobrý a špatný, rozhoduje publikum. Důležitý je, jestli budeme mít čas. Možná některé z nich natočíme.

Ale taky se může stát, že za měsíc napíšeme nový věci a ty budou mít přednost.

A tenhle model jste použili u všech vašich desek?

Jo, pokaždé.

To ale znamená, že byste měli mít tak milion písniček, co se nedostaly na desky, ne?

Ne úplně. Z nějakého důvodu toho v minulosti nikdy nebylo tolik. Nechápu, kde se najednou vzalo dvacet sedm písniček. Ale to je dobře, protože to dokazuje, že všichni pořád tvoříme. Já měl hotových asi patnáct věcí už v době, kdy jsme se ještě ani nebavili o nahrávání. Proto jsem část z nich použil pro svoji druhou kapelu. Mám takový sólový projekt, kde končí to, co Spermbirds nepoužijí. Přece nebudu psát do šuplíku, že jo? Ale normálně tolik přebytků nemíváme. Navíc máme všichni další kapely, takže ty věci může použít Steve, Bepo nebo já, to je jedno kdo. Jen hrstka z nich nakonec doopravdy skončí v propadlišti dějin. Ale přece jenom, každá písnička nemůže být hit. Úplně všechno se zas vydávat nemusí.

Když se bavíme o nahrávkách... Jaký máte zpětně pocit z nahrávek, kdy s vámi zpíval Ken Haus (období 1994-1996 – pozn. red.)?

047

Většinu času to bylo v pohodě. Některé ty písničky byly super a v době, kdy vznikly nahrávky, jsme si za nima plně stáli. Pak se to zlomilo a přestali jsme spolu vycházet. Dneska si s tou etapou zpětně spojuju i spoustu negativních vzpomínek, ale nahrávky byly super.

Byla to příjemná změna a dostali jsme díky ní pár skvělých příležitostí. Na turné byla pořád sranda a dokonce jsme pronikli i do hitparád.

Pro nás to bylo svým způsobem dobrý období, i když ne všechno bylo ideální. Skončilo to tím, že Ken měl jinou představu, kam bychom měli směřovat, a navíc byl čím dál tím vyšinutější a dětinštější. Nakonec z toho bylo víc práce než užitku. Na koncerty chodilo míň lidí a přestala to být taková zábava. Prostě bylo víc negativních než pozitivních věcí. Takže jsme se rozhodli to radši zabalit, než aby se z toho stala noční můra. Přece jen jsme to dělali pro radost a ne kvůli penězům nebo slávě.

To byl ten rozpad v roce 1997?

Jo, ale ve skutečnosti to bylo už o rok dřív. O dva roky později, v roce 1998, se Lee vrátil a povídá: „Hele, chlapi, možná byla blbost, že jsem odešel. Kdybyste třeba chtěli…“

048

Jak to tedy bylo? Rozchody a návraty?

No, bylo to kvůli různým věcem. Jednou musel Lee zpátky do Ameriky, protože byl v Německu jako americký voják, měl limitované vízum a odjet musel. Podruhé ho ta muzikantská rutina – nahrávání, turné, nahrávání, turné – už unavila, a nechtěl v tom pokračovat. Jednou jsem za to mohl já, protože jsem chtěl hrát v kapele, která maká, která hodně hraje; která se posouvá kupředu a dává tomu všechno. No a Spermbirds to tak úplně neměli. Ale nikdy to nebylo kvůli tomu, že bychom se mezi sebou hádali nebo tak. Vždycky jsme se rozcházeli jako kamarádi a o to bylo snazší dávat se znovu dohromady.

Jo, tak je to určitě lepší.

To rozhodně. Je to jediný způsob, jak to může fungovat. Vím, že jsou i kapely, co se obnovují kvůli jiným věcem, penězům a tak, ale tam my nepatříme.

(Před Rogerem přistane talíř jídla: řízek s bramborovým salátem.)

Klidně seďte, budeme pokračovat, zvládám mluvit při jídle. (smích)

Na to Leeovo působení v armádě jsem se ho chtěl zeptat přímo, ale on se netváří, že by si chtěl povídat.

Spíš nemůže moc mluvit, má dost unavené hlasivky. Byl bych radši, kdyby se moc nevykecával, necháme ho v klidu cucat čaj, ok?

Dobře... Máte v kapele Američana, nenarazili jste někdy na jazykovou bariéru? Zejména v německém kontextu?

Ani ne, protože v K-townu (Kaiserslauternu – pozn. red) je spousta Američanů.

Myslel jsem spíš tu každodenní koexistenci v kapele, jestli spolu mluvíte anglicky nebo německy.

Teď už Lee umí německy, ale dřív jsme my museli mluvit anglicky.

A co texty? Neměli jste někdy problém s německým publikem a anglickými texty?

Nevím o tom, že by někdy došlo k nějakému nedorozumění. Oni Němci mluví anglicky dost dobře. A navíc Lee nepoužívá nějak závratně složitou angličtinu. Jsou kapely, u kterých slovník rozhodně potřebujete, ale u nás určitě ne.

FULL MOON 06

Jasně, nejste Bad Religion.

No, to vážně ne.

(S plnou pusou huhňá něco v němčině k vedlejšímu stolu… Je zřejmé, že se to týká Helmuta a jeho jídla.)

Hráli jste v období po roce 1989. Jaké to bylo pro punkovou kapelu, co jezdila turné, když... ... jsme „tam“ najednou mohli jet?

Jo, nejdřív do východního Německa, a pak k nám a dál na východ.

Bylo to trochu zvláštní. Pamatuju se, že jsme hráli na Východě půl roku nebo možná čtyři měsíce po převratu. Bylo to hodně divný, stačilo tamtudy jen projíždět. Všechno vypadalo jinak, šedivě. Vůbec to nepřipomínalo barevné, pestré západní Německo s jeho reklamními poutači. Uvízla mi v paměti jedna ulice – byla plná špinavých šedivých domů a uprostřed toho všeho, zničehonic, trčela zářivá reklamní tabule lákající na nějaký kiosek nebo tak něco. V tom depresivním prostředí to bylo jak pěst na oko.

Chápeš? Ale lidi byli skvělí, naprosto nadšení.

Protože tenhle typ kultury tam předtím moc neměli.

Jo, to taky. Ale bylo zajímavý se s nima bavit o tom, jak to bylo předtím a jaké mají pocity z převratu. Už jen seznamování se s lidmi bylo zajímavé, protože měli jinou mentalitu a odlišné politické zázemí. Pro nás to byla exotika, seděli jsme tam s Němci, ale přitom jsme věděli, že oni měli úplně jiné osudy než my. Že byli celou dobu vlastně ve vězení. Mohli sice cestovat třeba do Maďarska, ale už si nemohli říct: „Drahoušku, pojeďme na Havaj.“ Celá ta kultura, kde jste nemohli na vysokou, pokud jste nebyli ve straně. Řekl bys, že je to na mentalitě východního Německa pořád znát? Řekl bych, že ano. Pořád to tam je a i já se občas přistihnu, že přemýšlím o Německu jen jako o jeho západní části, protože to tak bylo, když jsem vyrůstal. Pak bylo Německo najednou dvakrát tak velké. A logika napovídá, že ta východní část je pořád tak nějak jiná. Stojí za tím pocit, že jejich minulost byla odlišná. Ne že by seděli a probírali to po kavárnách, ale ten pocit tam je.

Jde spíš o politický problém. Hlavně u pravice, která je tam o dost silnější než na Západě. Na Východě mají možná míň peněz, ale problémů tam mají určitě víc, protože u nich zkolabovala celá průmyslová odvětví. A to za deset nebo dvacet let na úroveň Západu nedostaneš. Ne, aniž bys nejdřív všechno srovnal se zemí a postavil to naFULL MOON 06

novo. Další problém, který lidi irituje, je ten solidární poplatek. Když dostanu výplatu, tak mi část strhnou na obnovu východního Německa.

Aha, takže existuje nějaký fond, do kterého všichni přispívají? Říká se tomu Solidaritätszuschlag, něco jako „srážka na solidaritu,“ a je to odečet z příjmu.

Něco jako daň. Není to moc, teda záleží na tom, kolik vyděláváš. Může to být třeba dvacet euro, ale pracuješ dvacet let a každý měsíc platíš daň na obnovu zbankrotované části země.

V tomhle světle ty stížnosti západních Němců, že doplácejí na východní část Německa, vypadají úplně jinak.

To ano. A taky mají čím dál větší podporu. Ono i v západním Německu, stejně jako kdekoli jinde v Evropě, mají lidé problémy. Jsou tu chudí, o které se nikdo nestará. Stát osekává sociální síť na dřeň a pak se dočtete, jak ve východním Německu napumpovali bůhví kolik miliard do staveb tohohle nebo tamtoho, zatímco ve svém městě nemůžete dát děti do školky, protože tam žádná školka není. Pak se není čemu divit, že si člověk řekne, že by se měli postarat sami o sebe. A že není důvod, abychom to všechno platili my. Jasně, říkáte si „to je všechno politika, to se mnou nemá nic společného.“ Je to celé nefér. A obyčejní lidé s tím sotva něco zmůžou.

Všichni žijeme podle toho, jak oni rozhodnou.

Je to vlastně úplně v prdeli.

Mají konkrétně o tomhle Spermbirds nějakou písničku?

Ne. Řekněme, že jsme nikdy nebyli političtí přímo. Vždycky jsme pozorovali, popisovali a kritizovali, ale nikdy to nebylo to přímé bubububu (hrozí). Žádný kázání.

Jo, žádný řvaní do ksichtu. Jasně, „Americans are full of bullshit,“ (odkaz na text písničky Americans are Cool – pozn. red.), ale to není „normální“ politické prohlášení. Nikdy lidem neříkáme: „Hej, myslete takhle!“ nebo „Tohle byste měli odsuzovat...“ nebo „Tohle je špatně.“ Lidi by měli mít vlastní hlavu, my bychom jim měli maximálně trochu napovědět.

O čem jsou texty na nové desce?

Vlastně to není žádná velká změna oproti předchozím deskám. Možná jsou osobnější. Je tam téma osobního života a vztahů a že by stálo za to, se k sobě trochu líp chovat. A Columbus Feeling je třeba o situaci, kdy máte pocit, že už jste

všechno viděli, všude byli, a že se váš život dostal do bodu, odkud není cesty dál a už vám v životě nic nezbývá. V té písničce se zpívá o tom, že v tomhle momentě přichází poznání, že takhle to ani zdaleka být nemusí. Ať začnete kdekoli, ať už děláte cokoli, vždycky existuje jiná cesta, jiný směr, něco, co se vám najednou otevře, co by vás před tím nikdy nenapadlo. Nezůstáváme stát, jsme lidi, živé bytosti, a každý den děláme rozhodnutí, která nás někam posouvají. A je to skvělé. Můžete z toho mít strach, ale taky si to můžete užívat. Tohle pro mě byla vždycky hlavní myšlenka Spermbirds – nenechat si od ostatních vnutit, jaký bys měl být nebo co bys měl dělat. To je obecně dobrý na punku, že pokud chceš, můžeš být kýmkoli. Jasně že je spousta pankáčů, co si nechávají diktovat, ale to už je na každém, jestli si to nechá líbit.

Rozumím, ve stylu You are not a punk... (hluk od vedlejšího stolu) Vypadá to, že přestávku jsme notně přetáhli a ve druhém poločasu si už nezahraješ. Kdo vlastně vyhrává? Řekl bych, že prohráváme.

Dobře, tak jednu poslední. Ještě pořád v K-Townu nejsou žádní pankáči?

Nejspíš ne. Teda my to už s jistotou nevíme, protože tam už nikdo z nás nežije. Nikdy jich tam moc nebylo, a když jsme se odstěhovali i my, tak jich je tam ještě míň. Bepo je jediný z kapely, kdo se tam ještě vrací, protože tam žijí jeho rodiče. A náš bedňák tam bydlí, takže jsme s Kaiserslauternem pořád v kontaktu. Ale ber to tak, že je to malý město, nějakých sto tisíc obyvatel, a je hodně provinční. Punkové koncerty tam sice pořád jsou, ale žádná velká scéna tam nikdy nebyla. Proto jsme tu písničku taky napsali (No Punks in K-Town – pozn. red.).

Vím, že tam už nebydlíte, ale koukal jsem, kde všude na tomhle turné hrajete, a tak trochu jsem čekal nějaký „domácí“ koncert.

To je tím, že tohle turné bookovala agentura.

Normálně si je zařizujeme sami. Ale dva koncerty, co odehrajeme, jsou ke Kaiserslauternu dost blízko, snad padesát kilometrů. Jestli nás někdo z K-Town chce vidět, tak přijedou. Maj auta, tak ať dojedou za náma. Občas musí fanoušci přijet za kapelou, víte?

Něco jako hora k Mohamedovi?

Ja! občas musí hora přijít ke Spermbirds.

049

CHEIKH LO *1959, SENEgAL mBALAXAFriCANWORLDMUsIC ZKUSTE 1996 Ne La THIass 2010 JaMM LivE 6.11.2010, PaLÁC akROPOLIs, PRaHa. TEXT MICHaL PaŘÍZek FOTO aRCHIV

Je to tvrdá hlava a klidný rebel. Nijak neřádí, nijak neprotestuje, ale je to tak. Cheikh Lo se jednou rozhodl, že si bude hrát po svém, říkat si, co chce, a nebude se předvádět. Nikdo mu ještě nerozmluvil ani jedno a vzhledem k jeho úspěchu a popularitě se o to už nikdo pokoušet asi ani nebude. K ničemu by to nebylo. Dready po kolena, obleky barevné tak, že závidí i Sheldon Cooper, výška a osobnost jako hrom. Cheikh Lo je naprosto nepřehlédnutelnou postavou v mnoha směrech, takových solitérů, jako je on, najdeme na košaté africké hudební scéně sotva pár. Působí jako panovník z dávných dob, ostře řezaná tvář se téměř nepohne, hrdost a síla z něj čiší zdaleka. Do Prahy veze zbrusu nové album Jamm.

Cheikh Lo se vymyká. Senegalský původ by ho měl přímo předurčovat ke šťavnatě rytmické hudbě, ale jeho skladby se jednoznačně zařadit nedají. Nedělá si hlavu z toho, že flamenco nebo reggae postupy působí v houštině afrických perkusí poněkud nepatřičně, klidně použije jazzovou strukturu nebo popový refrén.

Latinskoamerické rytmy jsou v západoafrické hudbě již desítky let, ale on je přesto dokázal použít jinak než generace předchůdců. Styly ho nechávají v klidu, on hraje tak, jak ho vede srdce a duše. Použije surf kytary, beaty, klávesy, jazzový saxofon – v podstatě cokoli. Jemné opary melodií vetkává do složitě strukturovaného rytmického podkladu, bubenická minulost se nezapře. Ale vše s čistou hlavou, žádná multikulti exploze se nekoná, jen trochu netradiční písně a balady. Zapomeňte na world music, ten pojem už dlouho nefunguje. Cheikh 050

Lo je mnohem víc než kdokoli jiný globálním písničkářem, trubadúrem současnosti, jejím zapisovatelem. Přestože podle svých slov hraje hudbu předvčerejška.

Vystoupení na festivalu Colours of Ostrava v roce 2006 bylo fascinující. Lukrativní čas a místo (main stage před hlavní hvězdou Robertem Plantem) a publikum ještě stále nadšené vystoupením jednoho z králů africké hudby Salifa Keity den předtím. Cheikh Lo se svým zadumaným písničkářstvím působil na první dojem poněkud zaraženě. Dlouhé prsty jen tak lechtaly kytaru, jasný hlas a vzdušné zvonivé songy podložené bohatými perkusemi nepůsobily na pudy tak razantně jako Keitova exploze, ale hluboce zneklidňovaly.

Pořád mám podezření, že většině zpočátku zamlklého publika trvalo, než identifikovala jakýsi „bílý šum“, který se po celý koncert Cheikha Lo a jeho ansámblu ozýval. Záplava bicích totiž jen tak ševelila v pozadí, perkusivní výbuchy přicházely zřídka a velmi nečekaně. Rytmické struktury byly tak složité, že je nezkušené ucho nedokázalo rozplést, i když je nedoprovázel pro festival běžný pódiový cirkus. Kapela byla naprosto soustředěná; žádná etno šaškárna, tanečky a roztleskávání se nekonaly. Jen hrdost, sebevědomí – a hudba. Čirá a průzračná, složitá, ale velmi, velmi působivá a blízká. Dojem nebyl euforický, ale hluboký.

Dodnes vězí v paměti.

Cheikh Lo na svoje alba nespěchá. Letos, při dvacetiletém výročí sólové kariéry, vyšla teprve čtvrtá regulérní kolekce. První roky strávil ve studiu, po hostováních a hlavně coby nosič vody pro velká jména. Dětství a začátky v Burkině Faso, mladá léta v Dakaru, odchod do Francie za lepšími studii i penězi a celkem brzký návrat už coby frontman a vedoucí. Neustálé hraní, ostatně pokud není na turné, tak prý dodnes hraje v Dakaru pravidelně každý týden. Místní (a tehdy už i světová) hvězda Youssou N’Dour si ho všiml a produkoval mu první album Ne La

Thiass, okouzlen jeho unikátním stylem. Ten vyrůstá z hudby samé, ale i z filozoficko-náboženské tradice. Nedílnou součástí Cheikhovy hudby je totiž příslušnost k islamistickému bratrstvu Mouride. Na rozdíl od fundamentalistů z Al Kaidy a jim podobným Mouridé vyznávají spiritualitu a vyznačují se praktickým přístupem k životu. Evropan pochopit nemůže, leč Cheikh Lo v kytarovém pouzdře kalašnikov rozhodně nevozí. Ostatně i jeho zářijové album se jmenuje Jamm (v nejrozšířenějším senegalském jazyce Wolof znamená Mír).

To představuje unikátně barevnou sbírku, o níž sám Lo hovoří jako o koktejlu či o velikém koši naplněném vším možným. Tradice si potykala se současností, pop s prastarými nástroji, kubánská hudba s nejasnými ozvěnami rocku šedesátých let. Velikou inspirací je americký soul a funk, na novém albu se ozývají ještě znatelněji než dřív. Covery legendárních Bembeya Jazz a Amadou Balakeho vzdává úctu tradici, hvězdná hostování jazzového saxofonisty Pee Wee Ellise (dlouholetý spoluhráč Jamese Browna) a bubeníka Tonyho Allena (Fela Kuti, ale také třeba The Good, The Bad and The Queen) mozaiku doplňují. Album Jamm je dalším potvrzením toho, že Cheikh Lo je svéhlavým solitérem, který hraje panafrickou hudbu. Senegalské kořeny ho sice ovlivnily, ale není jimi nijak limitován. Stejně jako hip hopem, který v Africe momentálně vládne. „To je to, co Amerika vnucuje světu... V Anglii většina mladé generace hraje hip hop, vaše kultura končí. Jste jen kolonií,“ říká Cheikh Lo v rozhovoru pro MOJO a přidává: „Rap mě nikdy nekolonizuje, stejně jako žádná země. Jsem to já, moje mysl. Alespoň že ve fotbale je to naopak. Konečně lidé poznali Afričany díky jejich talentu. Ve fotbale Afričané zkolonizovali svět!“

Něco na tom bude, že?

FULL MOON 06

GOOd NIGHT WHITE PRIdE www.CArtoNClAN.CZ

roCKY votolAto 26. 11. / A StUdio rUBíN / PrAHA

MYsPaCe.COM/ROCkYVOTOLaTO WWW.ROCkYVOTOLaTO.COM kYeO.NeT

052

FULL MOON 06

Děda Humberto by se divil. Kulatá práce už není co bývala. Cirkus s klauny a medvědy na kolečkových bruslích snad do třetího tisíciletí ani nepatří. A určitě nepatří do souvislosti s kanadskou společností Cirque de Soleil. Žádná manéž, šelmy a piliny, ale ultramoderní aréna, velkolepá produkce a stroboskopy.

Cirkus to ale rozhodně bude, monumentální pohybová show Saltimbanco slaví úspěchy už téměř dvacet let.

Cirque de Soleil žádným cirkusem není. Je to instituce, moloch o více než pěti tisících zaměstnancích, precizně fungující stroj na zábavu, který produkuje stovky představení ročně. Neskrývaná komerce, která stojí na reálných a stabilních kumštýřských základech.

I založení souboru to dokládá, pouliční artista Guy Laliberté se toulal po skončení studií po Evropě a do domovského Montrealu se vrátil pouze naučit se plivání ohně. Tehdy se setkal s Danielem Gauthierem a Gillesem Ste-Croixem a díky jejich spolupráci vzniklo v roce 1984 první představení Le Grand Tour du Cirque de Soleil. Guy Laliberté soubor vede dodnes. O tom, zda se opravdu naučil plivat oheň, není nic známo.

Cirque de Soleil dosáhl mnoha met, o kterých se lidem z maringotek ani nezdálo. Hned něFULL MOON 06

kolik je jich k vidění ve stabilních auditoriích v Las Vegas, představení bylo také součástí předávání Oscarů v roce 2002 a Sluneční cirkus se tak během let napevno zařadil do mainstreamové oblasti. Jejich představení jsou fascinující hrou barev, artistických výkonů na hranici popření gravitace a velkolepou show nemálo se podobající rockovým koncertům. Samotné představení Saltimbanco je hlavně oslavou života. Vzniklo v době, kdy se do Montrealu stahovaly desítky tisíc imigrantů z celého světa, které s sebou přivážely svojí vlastní kulturu.

Saltimbanco vypráví právě o střetech mezi kulturami, o jejich soužití ve velkoměstech a o barevnosti, kterou díky tomu města získávají. Zároveň jsou ve hře fantaskní kostýmy, živá hudba a ve velké míře zastoupený humor, který je dílům souboru vlastní po celou existenci. Během představení se divák dostane do jiného světa, neútulné a neosobní mega arény se mění na fantastické paralelní vesmíry. Přes všechnu masivní produkci jsou ale středem představení právě vrcholné artistické kousky jednotlivců, Saltimbanco je půvabná atletická báseň plná energie a imaginace. A nebojte se, dojde i na oblíbené klauny.

Cirque de Soleil je počítán k zakladatelům takzvaného „nového cirkusu“, který je postaven právě na výkonech artistů. Nový cirkus

získává své fanoušky již od osmdesátých let minulého století a během let nabývá stále více stoupenců. V České republice již několik let úspěšně funguje festival Letní Letná, který hostí právě vrcholná jména tohoto hnutí.

Tam můžeme zařadit i seskupení La Putyka pod vedením Rostislava Nováka. Cirque de Soleil už sice dávno nejsou avantgardou, která šokuje davy, naopak je jim často vyčítána povrchnost a komerčnost jejich počinů.

Jenže stále se jedná o špičku ve svém oboru, kterou nedokázal nikdo překonat. Velkolepost a monumentálnost jejich projektů je jistě dána i velikou popularitou, kterou si soubor svými představeními vydobyl. Kusy jako Quidam (1996) nebo Alegría (1994) byly ve své době přelomové, cirkusové základy násobila divadelní intimita a zdravá arogance rockových koncertů. Dnes jsou Cirque de Soleil jednou z jistot komerční zábavy, která skutečně funguje kdekoliv. Dokladem toho budiž i kontrakt, který nedávno vedení Cirque de Soleil podepsalo ve Spojených arabských emirátech. Do roku 2012 vyroste nedaleko Dubaje zvláštní komplex, který bude po patnáct let hostit představení souboru. Cirkus Humberto hostoval u dvoru tureckého sultána, Cirque de Soleil bude bavit arabské šejky.

A to bude teprve cirkus.

TEXT MIPa FOTO aRCHIV

053

USA / myspace.com/newideasociety nové album SOmEHOw DiSAPPEAriNg

NEDěLE 30.1. 007, PRaHa PONDěLÍ 31.1. MUZeJka, bRNO úTErý 1.2. babICe hosté: THE mOOD, mY DEAD CAT více info: www.kyeo.net

HOUPACÍ KONě NOVé ALBUM VYCHÁZÍ 28.ŘÍJNa

KŘEST 5.11. Ústí nad Labem / mumie 6.11. Praha / 007

TARA FUKI – Sens

vOLNě KE STAžENÍ NA www.HOUPACiKONE.CZ / CD NA KONCErTECH A POšTOU

IDA KELAROVÁ – Romská balada

DVA – Hu

• stahuj MP3 i zdarma • kupuj CD, DVD, LP • poslouchej ukázky písní • sleduj videoklipy • čti o koncertech

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

www.killthedandies.com

KILL THE DANDIES! w i t h

s p e c i a l

g u e s t s

TEX NAPALM & DIMI DERO (De/Fra) www.myspace.com/texnapalmdimidero

10.11.. PRAHA Malostranská beseda w./ STEVE MORELL (Berlin) / THE DRAIN 12.11.. PLZEŇ Divadlo Pod lampou w./ CLIMATIZADO / JOHNNY INFERNO 13.11. TÁBOR Music Club Orion w./ THE DRAIN / TÁBOR CITY TRUCKERS

FULL MOON 06

057

SUFJAN STEVENS age OF aDZ. ASTHmATiC KiTTY 2010 TEXT PaVeL VULTeRÝN FOTO aRCHIV

Někdy máte pocit, že toho od vás život čeká už nějak moc. Děláte, co můžete, perete se s tím každý den. Tělo samá modřina a za nehty krev.

A když máte pocit, že už se to otáčí, že jste si vytrpěli svoje a teď je řada na vás, že i vy byste si zasloužili svůj kousek štěstí, přijde někdo, koho vidíte poprvé v životě, postaví se vám do cesty a řekne magickou větu: „Musíš být trpělivý.“ Trvalo to pět let. To je spousta trpělivosti. Přišel podzim a přinesl s sebou novou desku Sufjana Stevense. Čekání je u konce, přišel věk Adze.

Zpátky. Psal se rok 2005 když vyšlo poslední Stevensovo plnohodnotné album Illinois (tvůrčí přetlak v podobě skladeb vyhozených právě z Illinois – The Avalanche – se nedá uznat, vánoční nesmysly Songs for Christmas se nepočítají a o nedávném All Delighted People EP by se ze slušnosti raději vůbec mluvit nemělo) a změnilo úplně všechno. Všichni muži chtěli být jako on, všechny ženy se s ním chtěly alespoň vyspat, když už se za něj nemohly vdát. 74 minut, jména písniček tak dlouhá, že než byste se jich dopátrali, dojdou vašemu mp3 pře058

hrávači baterky, a bez jakýchkoli pochybností jedna z nejlepších desek posledního desetiletí.

Mělo se jednat o druhý díl z plánované série „The Fifty States Project“, kde by byl každý jeden stát americké federace zastoupen koncepční nahrávkou (dílem prvním byla deska Michigan z roku 2003). Jak čas plynul, ukázalo se, a i Stevens to bez výčitek svědomí připouští, že se jednalo o reklamní trik.

Koneckonců jsme všichni jenom obchodníci a on je navíc obchodník dost zdatný. Když v roce 1999 spolu s nevlastním otcem založili nezávislé vydavatelství Asthmatic Kitty, raději neponechal nic náhodě a sám se stal jeho nejúspěšnějším vývozním artiklem.

Hrozně dobrá obchodní strategie! Ne nezbytně nutná, protože desek, jakou bylo Illinois, nenajdete mnoho.

Sice už páté studiové album, ale předchozí Seven Swans se lišilo asi jako pohled křesťana a Žida na druhý díl té jejich knížky, tj. diametrálně. Jestliže ještě na Seven Swans to byl prostě „Sufjan a jeho banjo“, na Illinois už to byl „Sufjan a jeho orchestr“. Používat v souvislosti s jeho tvorbou termín

písničkář se stalo malinko zavádějící, jelikož tyhle „písničky“ byste si u táboráku na španělku střihli těžko. Tedy ne, že by to bylo nemožné. Bylo by to složité. Jenom samotný Stevens na desce hraje na akustickou kytaru, piáno, varhany, basu, bicí, elektrickou kytaru, hoboj, saxofon, flétnu, banjo, xylofon, akordeon a z těch uživatelsky jednodušších uveďme triangl, tamburínu a tleskání.

Kde se necítil až tak jistě, pomohli přátelé na housle, violu nebo trumpetu. To do jednoho pytle s Damienem Ricem nehodíte.

Co se textové roviny týče, máme co dělat s koncepčním albem o Illinois, takže se vše točí kolem lidí, míst a událostí s tímto státem spojených. Plus Superman. Ve druhém plánu si pak Stevens jako praktikující křesťan neodpustil nějakou tu poznámku o příbězích z Bible. Když to všechno sečtete, podtrhnete a trochu se nad tím zamyslíte, máte najednou desku, která svojí formou a obsahem redefinuje pozici superlativu ve větné stavbě, z doplňkového členu se stává dominantní činitel. Není divu, že na jejího nástupce se čekalo tak dlouho. Jestliže se máte coby umělec vyrovnat sám sobě, je to skoro o strach. Stevens to obešel otřepaFULL MOON 06

FULL MOON 06

059

ným trikem, kdy několik měsíců před vydáním desky vydal EP All Delighted People, které všechny vystrašilo natolik, že úplně zapomněli na očekávání a naděje vložené do Illinois 2 a jenom doufali, že nová deska bude znít jinak než toto EP. Strategie stará jako lidstvo samo. Z lovce kořistí. Na křesťana docela silná káva. Když pak nové album konečně vyšlo, nečekal už nikdo nic, resp. nikdo nevěděl, co má čekat. A tak Stevens všechny dostal právě tam, kde je chtěl mít.

Vždyť říkám, obchodník. Úvodní skladba Futile Devices uklidní. Jako by jejím prostřednictvím chtěl posluchači říci, že se není čeho bát, že to, co předcházelo, byla jen taková nevinná studentská legrace a všechno je při starém a dobrém.

Vydrnkávaná akustická kytara, jemné tóny piána... Jediné, co snad trochu zarazí, je zkreslený vokál, ale tolerantní fanoušek promine. No a pak to začne.

Intro skladby druhé Too Much vás totiž zavede do nečekaných míst. Za takové intro by se nemusel stydět ani kníže temnot Trent Reznor v jedné ze svých elektronických reinkarnací. Je to těchhle 47 sekund, které řeknou, o čem je celá deska, a je jenom na posluchači, jestli nového Sufjana bude akceptovat, nebo si po tisící druhé pustí skladbu John Wayne Gacy, Jr. z Illinois. Jistě, Stevens s elektronikou experimentoval už dřív, například celá jeho druhá deska Enjoy Your Rabbit z roku 2001 byla instrumentální elektronika. Ale že by na tom postavil celé album, které je myšleno takříkajíc vážně? Berte, nebo nechte být.

Celá tahle skladba Too Much je pro album signifikantní, protože je na ní dobře slyšet všechno hezké ze Sufjana starého, a zároveň je to přetransformováno do Sufjana nového.

Všechny dobře známé komponenty z Illinois jsou stále přítomny – jemný vokál, dívčí sbory, smyčcové party, sem tam trumpeta, sem tam flétna, chybí snad jenom to banjo.

Jediný rozdíl proti minulé desce tkví v tom, že to všechno zní, jako by to někdo nahrál a pak hodil do automatické pračky. Není to nutně na škodu, je to prostě jinak. Vypustit tenhle track do éteru před deskou bylo fér, nikdo by si neměl stěžovat, že byl zákeřně bodnut do zad.

A lidé by si stěžovali. Protože jestliže v Too Much Sufjan goes electronic, v následující Age of Adz goes taky a ještě navíc epic. Kdyby Carl 060

Orff složil Carmina Burana v roce 2010, znělo by to nějak takhle (i když asi trochu jinak).

Něčím podobným se strašilo na All Delighted People, ale přes všechnu tu velkolepost nikdo Stevensovi neodpáře, že tam dole pod nánosem umění a progrese se skrývá především krásná melodie. Jenom není slyšet tak snadno jako dřív. Stevens o tom mluvil v několika rozhovorech před vydáním alba.

Po nahrávání Illinois, s kterým byla po technické stránce spousta starostí, se naučil poslouchat muziku jinak. Méně jako muzikant a více jako technik, který nepřemýšlí nad melodií samou, ale nad tím, jak v ní vytvořit to podivné zadní echo. Když se jednou člověk pustí na tuhle cestu, je mu už zatěžko poslouchat jenom pro radost. A zcela logickým krokem je vyzkoušet všechny ty nově objevené možnosti na vlastním repertoáru, vždyť Pro Tools toho umí tolik. Naštěstí pro něj jsou to pořád především silné skladby, co album drží pohromadě, technologie je nepozřela. Zatím.

moc zajímavá, téměř by se dalo říci, že patří k nejslabším místům na desce. A to trvá dvanáct minut, během nichž se dostane i na takové zvrácenosti jako je vokodér. Toto zlo moderního popu by tady čekal málokdo – bude se určitě jednat o nejvíce diskutovaný okamžik alba. Už se vyrojily hlasy zatracující ho do pekel, mluvící o způsobu užití v příběhu skladby, i prosté škarohlídsví, obviňující Sufjanse z neschopnosti skladbu uzpívat. Pravdu zná jenom on a dobře tak.

Co je lidem do toho? Ať si natočí vlastní desku, ve které se budou všichni vrtat, a můžou to udělat třeba s vokodérem a harfou. Tato epizoda je odseknuta nadčasovým „one, two, three, four“ a rovnýma nohama do melodie další, která v sobě nese kouzlo pozitivního, což Stevens umí tak dobře. Text o tom, že život není k promarnění, je podmalován smyčcovým partem, který se vám vždycky tak líbil u Jamiroquaie, ale věděli jste, že někoho s tak pitomou čepicí si nepustíte. Čas dohnat resty.

Prostřední část desky se může zdát rozvláčnější, ale každá z těch písní má v sobě pasáž, díky níž si udrží pozornost. A nakonec si ji, i když s tím bojujete, oblíbíte. Get Real Get Right, Bad Communication – ukázkové případy. Skladbou Vesuvius jako by se to zlomilo a Stevens vezme na milost i věrné posluchače.

Elektronika vyklízí pozice a předává opratě melodii. A ta se naplno rozprostře v All for Myself, která má ze všech na albu nejblíže k Stevensově klasické tvorbě. Kdyby byl sedmilhář, vydal by právě tuhle jako pilotní singl. Při poslechu si uvědomíte, že tenhle pán má skutečně patent na krásu, ale taky právo nakládat s ním, jak uzná za vhodné. Fanoušci můžou nesouhlasit, můžou o tom diskutovat, ale to je tak všechno. Dostanete se ke skladbě předposlední, v níž leží důkaz, že i skauti klejí, protože svět není černobílý. Zarazí vás, kde je těch sedmdesát čtyři minut stopáže, když už vám chybí jenom poslední písnička a doteď neutekla ani hodinka.

Jestliže na desce předešlé byli jako úmyslná veselá vložka ocitováni The Cure, zde se to méně úmyslně podařilo s Europe a jejich nejslavnější písničkou o počítání. Legrace je to pořád veliká. Až na úplně poslední tři minuty se všechno vytáhlo ze zásuvky a jenom s akustickou kytarou Sufjan dovypráví příběh o tom, že někdy „jenom“ mít rád nestačí. Akusticky začal, akusticky skončil. Kruh se uzavřel a Stevens se bez ovací přesunul z pozice písničkáře, co jich je, do statusu umělce. Spoustu svých fanoušků touhle deskou ztratí, jenom pár jich získá, ale kdo jiný než umělec by nad tím měl mávnout rukou. Berte, nebo nechte být.

Tím důvodem je, že skladba poslední má přes dvacet pět minut (!) a to už smrdí art rockem. Ve skutečnosti je to podvod, jelikož se jedná o tři melodie volně spojené textem, v němž o svém vztahu rozmlouvají chlapec a dívka. I když si Stevens přibral na pomoc vokalistku, používá ji jenom jako doprovodný vokál a celou konverzaci trochu schizofrenně zvládne sám. První část není

Někdy máte pocit, že toho od vás život čeká už nějak moc. Děláte, co můžete, perete se s tím každý den. Tělo samá modřina a za nehty krev. A když máte pocit, že už se to otáčí, že jste si vytrpěli svoje a teď je řada na vás, že i vy byste si zasloužili svůj kousek štěstí, přijde někdo, koho vidíte poprvé v životě, postaví se vám do cesty a řekne magickou větu: „Musíš být trpělivý.“

A když je ten někdo Sufjan Stevens, vyplatí se chvilku počkat.

FULL MOON 06

BAd RELIGION THe DIsseNT OF MaN. EPiTAPH 2010 TEXT toMÁŠ keJMaR FOTO aRCHIV

Vše při starém, vše, jak má být.

Recenze v přímém přenosu. Moment kolize, napnuté svaly, rozšířené zorničky a příjemné mrazení v zádech. Těšil jsem se. Čekal jsem. Netrpělivě, překvapivě. „Za týden to má vyjít, už se to přece musí dát někde stáhnout, sakra.“ Zklamání z toho, že si nemůžete ukrást desku oblíbené kapely dřív, než vám ji vůbec nabídnou, je deformace moderní doby. Internetová konzumace mě mění ve filtr, kterým se přelévá moře hudby, co denně vychází. Ráno si stáhnu tohle, večer tamto. Beru (téměř) všechno, zajímá mě (skoro) všechno, ale (takřka) nic mě nezaujme.

Drtič odpadků. Jen málo mám čas pořádně poslouchat. Ale některé momenty jsou výjimečné. Občas se filtr ucpe. Občas přijde velká voda. Občas v síti uvízne ryba příliš velká na to, abych ji mohl jen tak přežvýkat a vypustit jako další z miliónu jedniček a nul hudby, která mi protekla sluchovody. Občas. Ale tyhle momenty jsou zásadní. Jsou to chvíle, kdy se formuje charakter, kdy se kuje železo. Nejde při nich ani tak o písničky, o melodie, o sdělení, ale jen o další dávku důvěrně známého zvuku. Zvuku, který máte tak hluboko v sobě, že jeho stopy najdou při krevních testech, tak hluboko, že vám kvůli němu nebudou moct udělat transplantaci kostní dřeně, protože shoda dárců je nemožná.

Je to jako DNA, jako duše, jako ty křivé drážky vinylu, co mají posedlí hudbou v hlavě. Stejnou kombinaci zářezů nemá nikdo na světě. Je to jako drogy. Heroin, ale mnohem horší. Na mě takhle funguje máloco.

Víc než slušnou dávku jsem dostal už v srpnu.

Možnost vyzpovídat člena jedné z „nej“ kapel nedostáváte každý den, setkání s Hetsonem bylo větší než malé množství. On i všichni ostatní ale byli tajemní jako Bram Stoker. Deska vyjde 28. září, bude to nášup jako v devadesátkách, budete si muset počkat. Víc ani muk. A pak salva hitů. Jen jsem stál a nestačil se divit, kde se berou všechny ty texty. Znal jsem málem každé slovo. Dvojitá, trojitá dávka. Málem to byla zlatá rána. Ale jen málem. Až o pár dní později mi došlo, jak silný ten zážitek skutečně byl. Hladina začala klesat a já potřeboval doplnit úroveň singalongů v krvi. Přelom měsíce, tři týdny do vydání. Nikde nic. Jen teaser, The Devil in Stitches, ale to bylo příliš malé povzbuzení.

Plivnutí do vany na koupel v genialitě nestačí.

Navíc jsem čekal víc. Přece ale nebudou plýtvat

nejsilnějšími songy hned na začátku. Druhá upoutávka, Resist Stance, je už mnohem dál.

Táhlé tóny předehry, ten zvuk! Tuhle už jsme ale slyšeli na živáku ke třiceti letům, co vyšel v létě, i když ve studiové verzi je mnohem dál, než jsem čekal. Dvě jednohubky a nejasná zpráva o konci září. Co naplat? Zatnout zuby a čekat.

Je 21. září 2010, týden před vydáním. Na stránkách kapely je k poslechu kompletní stream alba a pár hodin nato je album ke stažení. Digitální závody o prvenství mají vítěze. Kdo to byl?

To fanoušky nezajímá ani v nejmenším. Dostali svoji dávku. Pomalu se vzpamatovávám. Vůči Bobbymu Schayerovi to sice vyznívá poněkud zle, ale Bruce Wackerman je to nejlepší, co mohlo Bad Religion potkat. Úvodní tracky ze tří předchozích desek hájí stejné teritorium, stejné heslo: Bad Religion jsou pořád rychlá punkrocková kapela a otvírák nové desky The Day The Earth Stalled je další z řady pokusů o rychlostní rekord. Táhne jim na padesát, takže na rock ve středním tempu také dojde, ale hranice žánru se musí jasně vymezit. Nevzdávají se.

První poslech je neregulovaná kolize, čelní střet, zatmění slunce. Einstein si podává ruku s Virginií Woolfovou, proud vědomí a času padá do nekonečna. Čtyřicet minut života mizí během sekund v zákrutách časoprostoru. Podruhé se začínají rýsovat kontury a pomalu se rozednívá. Úplně jasno bude až o měsíce a desítky poslechů později. Ale už při třetím kolečku jsou jasné preference. Do popředí vystupují oblíbené zákusky. Only Rain je po úvodním běsnění příhodný deštíček. Won’t Somebody, která se už objevila na předchozím albu akusticky, se ve studiovém kabátku také cítí pohodlně. Wrong Way Kids začíná málem stejně jako I Want to Conquer the World. Vlastně to celé zní trochu jako Stranger than Fiction nebo Recipe for Hate, Hetson nekecal. Ostatně od téhle kapely nečekám progresi; proč měnit formuli, která funguje? Someone to Believe a Avalon jsou přesně to, co jsem od novinky Bad Religion čekal. Svižně, chytře, melodicky a hlavně ten HLAS! Cyanide je trochu dál od výsostných vod téhle kapely, kytarista od Toma Pettyho hostuje na slide kytaru. Flekatou košili a punkrock Hawaii, voe. Preference se ale ještě mnohokrát změní. I tak už je jasné, že tenhle kousek tu se mnou bude dlouho. Žádná zásadní komponenta nechybí, skalní fanoušek je uspokojen.

Ничево нового, всë хорошо.

061

JUNIP ROPe aND sUMMIT eP. mUTE 2010 TEXT LUMÍR FOTO aRCHIV

Kapelám se známým zpěvákem hrozí, že se zapíšou jako doprovodní přicmrndávači pro plakátový hlas. Že Junip s Josém Gonzálezem za mikrofonem vznikli dřív než jeho sólostřelba, zní asi stejně pravděpodobně, jako že se poprvé sešli v hardcorové gymplkutálce, resp. na podobných koncertech.

Píše se polovina devadesátek, José González a bubeník Elias Araya z HC kapely Sweet Little Sinister vzali na milost klávesáka Tobiase Winterkorna, a když se navzájem ochočili, nečekaně hammondkama a metličkama uhnětli sedmipalec Straight Lines. Pak ticho po pěšině, pěšák González dorazil skrz předělávky Massive Attack či The Knife do první písničkářské linie, až tam, kde copywriterky z celé korporátní republiky na něho dělají slaďounké cukrbliky. U některých si tím získal nechvalnou pověst obecního soustružníka coverů a podomního prodejce Sony, což se snadno zají, přesto tahle kapela není únik ani lom přes koleno, na to je u nich všechno příliš mimochodem. Proto až letošní pozdní jaro udělala vlaštovka Rope and Summit EP a babí léto ji zahnalo plnohodnotným elpíčkem Fields. Když píšu elpíčko, vnímám břink toho slova i celé kapely. Co znám, to jsou známky z tvých zkoušek, a vím, že máš ráda beat a líbí se ti Salvátor Dalí. Sama kapela bez Neckáře k tomu říká: „Náš pocit byl, že můžeme stvořit něco mnohem zajímavějšího s pomocí 60’s a 70’s aranží. Do té doby to ve Švédsku vypadalo, že všichni ostatní dělají do americany a country, všechny ty kytary s kovovýma strunama...“ (článek o Tallest Man on Earth je v jiném čísle) „...my měli nylonové struny a moog“. Pokud je Ivan Trojan Teremin a zároveň Karamazov a Portoričan Joachim Fénix imituje Johnnyho Cashe, kdo je José González, Švéd s bludnými argentinskými kořeny? A je „jeho“ kapela o něčem jiném? Svetr se sobem svleču, ale srst se mi stejně zježí.

Orientace na přelom 60’s/70’s trčí nejen z jakosti nazvučení. Estetika kapele vlastní má ten správný buket akademické psychedelie. Obaly jako od Mahavishnu Orchestra, na koncertech 062

obvykle nechybí přistýlka perkusí a González se rád nechává unést na létajícím povianu hmmm zpěvu se smyslným kroucením hlavou.

Jen kvaziorientální výcucy z výkladů světa naštěstí chybí. Frontman nadále brousí své civilně zasněné slovní výkovky a otvírák alba Fields „In Every Direction“ určuje celou auru kapely: Feeling safe enough to abandon the void / Ban the zero, ban the noise / Quiet sounds picked up and dissected / All faint shadows reflected.

Provzdušněné vyznění (nemám na mysli klip k Always, kde se kapela stane laureáty air guitar competition přičiněním jakéhosi Jaroslava Čejky) znamená i skus na prořezávající se osmičku času, Neu!, Faust a tihle, pak se to veze.

Kdo říká krautrock zároveň s akustický a ambientní, má hubu doKořán (čti Zahrada), stejně tak komu místo Torrent leze na jazyk Napster, zaplesá nad návratem Colorfactory. Kdo se neohlíží, uslyší produkci, jakou vládne Geoff Barrow z Portishead, jen ne tak stinnou. Standard: Gonzálezova bohatě vyplétaná španělka zní občas jako sitár, Winterkornovy klávesové mravenčení úpí mooooog a za tím vším šmatlají Arayovy vtíravě decentní bicí, kdo zatluče hřebík poslední, je necita a prohrává. Odchylky: Rope and Summit je v zásadě odlišné od Fields, kde se kapela drží Gonzálezovy důvěrně známé písničkové stopy. Zná terén a ví, jaké zvolit tempo. Oproti tomu jarní EP klouže po zmíněném krautu, připojen je i rozjetý basový vagon, přiškrcená kytara se protahuje oknem a skladné klávesy se vezou načerno na WC. Basové tóny jsou černý štýrský valach, v It’s Alright zvládne basu suplovat palec křepčící na dvou spodních strunách kytary, ale retrogroovu takové At the Door se vyrovná snad jen mocná bassline ve znělce Malého pitavalu z velkého města nebo Návštěvníků. Nejvyšší změřená hodnota? Ve Without You se sejdou úzký hlas s akusticky trip-hopovým beatem a klávesovou duhou jako od Holy Fuck. Těžce znatelná ambientní tvářenka - dojem bezpečné náruče.

Kdo ztrácí půdu pod nohama, najde střechu nad hlavou.

FULL MOON 06

PHIL SHOENFELT & SOUTHERN CROSS PaRaNOIa.COM. EASY ACTiON 2010.

TEXT MICHaL PaŘÍZek FOTO aRCHIV

Letos se urodilo. Tolik dobrých alb od starých pák jsme tady dlouho neměli. Zasloužilá a notoricky známá jména znovu zasahují, tentokrát v masivní vlně. Čím to bude? Ubývá léta a slunce, zima vládne daleko víc měsíců než má vyměřeno a tenhle pozdní sběr chutná jako málokdy. Silný ročník pokračuje a „náš“ Angličan přichází s novým albem, jedním ze svých nejlepších. Trvalo to sice dlouho, ale Phil Shoenfelt nakonec svou rockovou révu vyšlechtil do krásy a síly. Paranoia.com píše...

Osm let. Téměř polovinu Philova pobytu v české metropoli se čekalo na jeho nové autorské album. Fatal Shore během té doby vydali hned dvě alba. Možná že jistota, že ze zřejmých důvodů už žádné další nepřidají, pomohla nové kolekci na svět rychleji. Tři roky po Nikki Suddenovi odešel loni i Bruno Adams, dva z nejvěrnějších jsou pryč. Smutný začátek, ale právě vzhledem k těmto událostem je Paranoia.com tak silná a opravdová.

V drážkách alba se točí život sám, Shoenfelt prodělal během nahrávání těžkou nemoc, to k intenzitě nahrávky přispět muselo. Nyní je vše v pořádku, album je na světě, hepatitida C snad zažehnána a je třeba se radovat.

Už podle názvu je ale jasné, že žádná legrace nás nečeká. Rozhněvaný chlápek v letech prochází světem, nikoho nevidí rád, podzim je trpčí, než se zdálo, a vůbec všechno je špatně. Korupce, hloupost, zvrácenost a otupělost na každém kroku. Únava z lidí kolem sebe a života vůbec; paranoia vládne, rozum trpí.

Vzhledem k tomu, jak jsou témata hořká a jak je Shoenfelt naštvaný, zpívá nečekaně civilně.

Možná právě tohle dělá z alba událost. Kontrast řízně smutných a často konfrontačních textů, uvolněného zpěvu a mocného rockového soundu. Rukopis se nemění, Shoenfeltovy skladby jdou jasně poznat. Ale něco je jinak, takhle rockově Phil nezněl ani s Fatal Shore (a to byla nějaká síla). Až na výjimky hraje v každé skladbě hned několik kytar, pod úrovní a vytaženým zpěvem se odehrávají vypjaté FULL MOON 06

šestistrunné souboje. Skvělý mix. Masivní Jižní kříž doplňuje ve dvou skladbách ještě starý známý Chris Hughes (Hugo Race, Fatal Shore a mnoho dalších).

Cover Open up and Bleed také hodně napovídá, Iggy Pop je Philovým zřídlem, o tom není pochyb. Připočtěme celkově mizernou náladu a rockový rachot je jediným vyústěním.

Ale není to za hranou, zrovna předělávka se drží hodně při zemi. Závodit s Popem nemá smysl a náš muž je přece jen distingovaný anglický gentleman. První dva tracky alba letí jako vítr. Ostrá titulní skladba a otevřený dopis mesiášským rockerům Stupid Rock Star rány rozetnou, zadumanější skladby je prohloubí a zjitří. Střední tempa neznamenají úlevu, energie ani napětí nepolevují. Každá z deseti skladeb stojí za zmínku, každý další poslech volí nové favority. Footsteps of A Dream, Bloodshot Eyes, Undertown nebo Brunovi Adamsovi věnovaná Forgiven, berte kterou chcete. Slabých míst není, a kdyby snad, rázně je zakryje skvělý zvuk a dynamika nahrávky. Dan Šatra a Stereo Mysterio vivat!

You say a stranger lives inside of me and all those poisoned words won’t set me free I try to live but I just fake it through The fear inside that leads me back to you...

Z alba Paranoia.com často uslyšíte někoho jiného. Tuhle Nicka Cavea, jindy The Beast of Bourbon, o vlivu The Stooges už byla řeč.

Ale při poslechu třeba takové Tired of Loving You tyhle pochybnosti padají, takhle intenzivní a dramaticky vystavěnou píseň nemá cenu rozebírat. Ať už jsme ten riff slyšeli tam nebo tam. Duchové Bruna Adamse a Nikkiho Suddena budou provázet Phila napořád, sám o tom nepokrytě mluví. Inspirace je známá trvalka a tahle společnost je navíc luxusní.

Když budou díky tomu vznikat taková alba, jakým Paranoia.com je, nikdo se neurazí.

Říz a sílu má tenhle pozdní sběr, je bujné krve.

063

064

FULL MOON 06

KILLING JOKE ABSOLUTE DISSENT. UNIVERSAL 2010 TEXT ORLOWSKI FOTO ARCHIV

„Myslím, že tahle země potřebuje jakési národní smíření, odpuštění, chcete-li. Je tady sice stále spousta komunistů, kteří mají vliv, ale proč pořád omílat minulost? Tak třeba Michal David, to je hrozně milý člověk, kterému se evidentně během komunismu dařilo. Jenže teď je za to trestaný veřejným odsouzením. (...) Podívejme se na příklad mého přítele Daniela Landy, kterého to zase táhne doprava, ale věřte mi, já ho znám, a když jsem ho seznámil se svými černošskými přáteli, byl naprosto v pohodě.“ (Jaz Coleman, 2007) Kdybych nějakou dostával, vsadil bych klidně roční výplatu na to, že nejsem jediný, komu tenhle bonbónek ehm... zaskočil. Tenhle a další Jazovy vhledy do života české společnosti a kultury, stejně jako lekce Čechomor, mě, pro kterého byli Killing Joke vždy absolutní dogma, totálně odrovnal. Taková míra pomatenosti, ignorance a špatného vkusu je, kromě toho že úplně šílená, taky svým způsobem zajímavá. Mohla by být. Například (k) takovému Bonovi by sedla jako pěst na nos. V tomhle případě ale mluvíme o Jazu Colemanovi, člověku, který se ve vztahu ke kormidelníkům kapitalistického Titaniku nikdy nebál být o něco konkrétnější. Jako třeba v Age of Greed z alba Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions: You just treat me like a commodity/ You didn’t know I couldn’t even afford to feed my family/ I just want to kill/ I just want to take a gun/ And put it to your head /And pull the trigger. Pro člověka, který Gaia Messiah zrovna nefandil, ale opustit Killing Joke prostě nemůže, je tahle situace více než nepříjemná.

Co s tím? Pokud zůstaneme u českého kontextu, bude Absolute Dissent zajímat zhruba dvě skupiny lidí. Na jedné straně všelijaké znalce a odborníky (mluvíme tu o „legendě“, no ne?), příznivce českého folkloru a náhodné kolemjdoucí. Ti nás přirozeně nemůžou zajímat. Pak jsou tady ti, pro které znamenají Killing Joke něco jako osud. Naděje má dvojí podobu. Jednak má jméno Geordie Walker a jednak nikdy úplně neplatilo, že by se Killing Joke rovnali Jaz Coleman a naopak.

Na to, že Killing Joke jsou okamžitě identifikovatelní, mělo od počátků vliv dvojí: Walkerova kytara a Colemanův vokál. Přesně v tomhle pořadí. Výsledek, sound of the Earth vomitting, jak ho kdysi popsal staronový basák Youth, je přesný a konkrétní tvar. Vždy stejný. Kdybych mohl život strávit čištěním strun na Walkerově Gibsonu ESP 295, umřu šťastný. Soudě podle komentářů na YouTube se zdá, že je nás, co to

FULL MOON 06

máme podobně, více. Killing Joke si tenhle přístup žádají (We’re an army, a network, a brotherhood, říká Jaz) a své lidi pak umí nezklamat.

Absolute Dissent je jako panovníkovo smířlivé gesto. Věrným přináší úlevu a jistotu. Desku i monarchu pojí to, že směřují proti času. Po třiceti letech – přerývané – existence nahrát album, které zhruba snese srovnání i s těmi nejsilnějšími z dřívějšku (na tomhle se víceméně shodla většina lidí, co o Absolute Dissent psala)... to se nestává každý den. Kouzlo spočívá v tom, že se ví, že jde o kouzlo. Colemanův podrobný komentář k Absolute Dissent, který se na netu objevil ještě před vydáním desky, trpí stejnou nemocí jako citát z úvodu. Dozvídáme se z něj, že všichni členové Killing Joke jsou vášnivými zastánci politiky britského konzervativního politika Rifkinda a že naši planetu zachrání jedině okamžité nastolení celosvětového eko-komunismu. Co si budeme povídat, je to hnůj, tu směšný, tam trapný. Přesto z něj čas od času vysvitne poměrně jasné vědomí toho, jak se věci mají nebo by měly mít. Once you bring money into the equation it will burn you, this force, if you play with it. And we live in this force.

Every member of Killing Joke has been burned by this force. That’s why money never comes into it. Až na to money are always coming in se tomuhle dá věřit.

Síla, o které Coleman mluví, provází Killing Joke už od prvního EP a je s nimi pořád. Absolute Dissent je tahle síla a mimo ní nic.

Hudebně představuje Absolute Dissent něco jako panoptikum všeho, čím Killing Joke byli a nadále jsou. Od skoro-metalu ve stylu eponymní desky z roku 2003 (This World Hell, The Great Cull) po nevýslovnou krásu jako na Brighter Than a Thousand Suns (The Raven King nebo Honour The Fire). To všechno se stejně nekompromisní silou jako dříve. Potvrzuje to starou pravdu, že i idiot může dělat zajímavou věc. Vodu totiž nezapálíš. Killing Joke jsou z kapel, které člověk miluje stejným způsobem, jako ženu/muže svého života – oddaně, bezmezně a hlavně už navždy. Tak to je a bude, i kdyby Coleman blábolil sebevětší nesmysly. Absolute Dissent je v silném smyslu deska Killing Joke. Co to znamená? Především to, že není dobrá nebo špatná, prostě tady je.

A kdo má uši ke slyšení, ví, že je tady nelítostně a nevyhnutelně jako osud, mimo dobro a zlo.

065

NEIL YOUNG LE NOISE. REPRISE 2010

ROBERT PLANT BAND OF JOY. ROUNDER 2010 TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Dělí je od sebe necelé tři roky a už je to nějaká doba, co překročili šedesátku. John Lennon kdysi říkal, nevěřte nikomu nad třicet. Je téměř jisté, že podobné heslo kdysi razili také Neil Young a Robert Plant. Celkem by mě zajímalo, jestli si na to někdy vzpomenou.

Třeba když se (pokolikáté už?) lopotí nad novými alby, protože jim to prostě nedá. Muzika – to je láska na celý život. Právě nedávno oba vydali nové kolekce a zase se potvrdilo, že rockovým kmetům sice věřit nemusíme, ale rozhodně bychom je neměli podceňovat.

Stále mají co říci; oheň pořád hoří. Kolik generací dalších a dalších hudebníků se je coby dinosaury snažilo zadupat do země?

Z Youngovy garáže vyjíždí s železnou pravidelností zbrusu nový model, a i když se jeho naleštěné vehikly nehonosí převratnými technickými parametry, jde vždy o kus pořádné rukodělné práce. Plant zase pořád hledá svěží vítr, obrací se tu do severní Afriky, tu do Nashvillu, novou inspiraci přetvoří a dá jí požehnání možná trochu omšelým, ale určitě neslábnoucím Hlasem. Generace Pitchforku se sice kvůli jejich novým albům na hlavu nepostaví, ale punc kvality, síly a pravdy v jejich čerstvých kolekcích je zřejmý.

Primavera Sound, jeden z nejvíce IN festivalů v posledních letech, si vloni vybral poměrně překvapivou hlavní hvězdu. Hipsterům a noise makerům tehdy kázal Neil Young country.

Nečekané, ale možná o to upřímnější; vždyť mnohým z těch momentálně nejvíce protežovaných hvězd třetího tisíciletí stál u kolébky právě on. Klasiky typu Harvest, Rust Never Sleep nebo Ragged Glory (vybrat můžeme ale v podstatě kteroukoliv položku jeho nabité diskografie) mají jasný vliv i po letech. Zeptejte se koho chcete: Fleet Foxes, My Morning Jacket, Bon Ivera a dalších, takhle bychom 066

mohli pokračovat ještě dlouho. Poslední alba Neila Younga si udržují vysokou kvalitu. Jak písničkové kolekce Greensdale nebo Prairie Wind z prvních let nového milénia, tak ostře rocková jedovatá agitka Living with War nebo dva roky stará Fork in the Road s dřevním a rozskřípaným zvukem byly jednak skvěle hodnocené, ale hlavně vždy sveřepě upřímné. Stejně tak je tomu i v případě novinky Le Noise. Osm od boku vypálených skladeb pouze s kytarou a doprovodnými zvuky (a hluky) producentského génia Daniela Lanoise. Sevřená kolekce, která ukazuje valné většině letos vydaných alb záda. Titul je poctou právě Lanoisovi a hluku je na albu vlastně minimum. Přesně tolik, kolik je třeba, žádná křeč a žádné drama. Neil Young jen napsal pár písníček, které leckomu změní pohled na svět. Nic neobvyklého.

V roce 2007 možná nebylo sledovanější události než vzpomínkového koncertu Led Zeppelin v londýnském O2 World. Tehdy se pro mnoho rockových fanoušků zastavil na dvě hodiny čas, legendární Kladivo bohů po letech znovu udeřilo. Fronty na vstupenky se nekonaly, vyprodaly se během pár minut a zájem byl minimálně stonásobný. Kdo čekal, že světové turné musí nevyhnutelně přijít, ten se šeredně spletl. Robert Plant to skrečoval, nabídku dvě stě miliónů šterlinků za tour smetl ze stolu a odjel propagovat album Raising Sand, natočené s americkou country zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss. Platinové prodeje a pět Grammy mu bylo dostatečnou „útěchou“. Hlavně ale opět dokázal, že nechce žít ze slavné minulosti. Page a Jones mají smůlu, Roberta Planta momentálně daleko více baví country a americana. A novinka Band of Joy to jenom potvrzuje. Pamětníci se možná diví a začínají jásat, ale předčasně. Ano, titul alba je stejný jako jméno první Plantovy kapely (hrál tam tehdy také John Bonham), ale tím veškeré podobnosti končí. Band of Joy stojí někde mezi Raising Sand a předchozí Plantovou tvorbou se skupinou Strange Sensation. Temná americana byla natočena komplet v Nashvillu, kovbojské boty

nosí Plant už dlouho a teď si nasadil i stetson.

A zatraceně mu ten cowboy outfit sekne, mix coverů a upravených tradicionálů má sílu.

Obal alba Le Noise působí ikonicky. Young stojí v jakési hale (nebo snad chrámu?) mezi dvěma sloupy, mikrofon před sebou, kytaru na krku a světlo za zády mu dodává majestátu. Dóm hluku? Jak již bylo řečeno, tak to není. Le Noise není zdaleka tak rozzlobené jako Living with War a vůbec ne tak zvukově špinavé a rozostřené jako předešlé Fork in the Road. Ostrý riff, provázející úvodní Walk with Me sice prozrazuje, že ho pořád baví řádně přiškrtit kytaru, ale jde spíš o výjimku potvrzující pravidlo. Občas zaslechneme ozvěny Mirror Ball nebo zmíněných Ragged Glory či Rust Never Sleeps, ale žádná punkárna se nekoná. Spíš jde o ozvěny a citace; takhle ostře by to klidně šlo, ale tohle je silnější a účinnější. Le Noise je stabilní a pevné v kramflecích, ale taky nečekaně křehké album.

To, že Youngovi stačí k radosti jen kytara, pár krabiček a hall na mikrofonu, je na něm to skoro nejlepší. Daniel Lanois tu spíše působí jako rovnocený partner než „jen“ producent, nabízí se jízlivá poznámka, že by si U2 měli z Younga vzít příklad. Výtečná Sign of Love je z rodu naléhavých nezapomenutelných opusů typu Like a Hurricane nebo Hey Hey, My My, necelé čtyři minuty jsou rychle pryč a posluchač lapá po dechu. Le Noise působí, jako kdyby se staří pánové rozhodli ukázat freak folkařům, zač je toho loket. Z rozmlženého oparu kytarových tónů a podrážděných korekcí probleskují geniálně jednoduché Youngovy melodie. Hlukařina, nečekaný tvar písně, neobvyklé instrumentace, všechno dobře. Ale písnička je vždy to hlavní, nikdy na to nezapomínejte, říkají oba. Právě od ní se všechno odvíjí, aranže a dnes tak často určující divnost jsou sekundária. Jenže psát takové skladby jako Love and War nebo Angry World opravdu neumí jen tak někdo. O monumentální hymně Peaceful Valley Boulevard to platí dvojnásob.

Plantova síla a kouzlo tkví v něčem jiném.

Dokáže si velmi chytře vybrat díla jiných FULL MOON 06

a vtisknout jim svůj rukopis tak, že už si je budete pamatovat právě jenom od něj. Zmiňovaný Raising Sand má vlastně na svědomí veleúspěšný producent T-Bone Burnett (soundtrack k Brother Where Art Thou?, Willie Nelson, Cassandra Wilson nebo Elvis Costello). Právě on dal Planta s Alison dohromady, vybral a upravil pro ně skladby Toma Waitse, The Everly Brothers nebo Townese Van Zandta. Plant použil na Band of Joy spolu se šéfem stejnojmenné kapely kytaristou Buddy Millerem podobný model. Ale tentokrát je vyznění alba podstatně temnější. Vyšinuté alt-country à la 16 Horsepower nebo Giant Sand to není, ale přes radost v názvu se tu hraje na poctivě černou notu. Americanu zdobí rockový feeling, country trylkování slyšíme jen výjimečně, většinou jde o pomalejší hutné skladby, hodně se ozývá gospel nebo soul a pochopitelně také blues. Očekávaní autoři jako Townes Van Zandt (skvělá Harm’s Swift Way) nebo Los Lobos nechybí, skóre mezi covery, tradicionály a vlastními skladbami se zastavilo na 9:2:1. Plant je ve skvělé formě a s lety už nijak neatakuje nebeské výšky. Svůj Dar používá daleko úsporněji, výsledek je ale velmi účinný. Z alba vyčnívaFULL MOON 06

jí dvě nejméně očekávané písně, Silver Rider a Monkey. Pokud máte rádi post-rockové lo-fi trio Low, asi tušíte: právě z jejich skvělé kolekce The Great Destroyer si Robert Plant vybral dva songy a kapele z minnesotského Duluthu tím vysekl poklonu jako ještě nikdo. V rozhovoru pro Uncut svůj respekt ještě zdůraznil, když zmíněné album vychválil do nebes.

A ihned doplnil, že na Band of Joy se podepsaly jednak skladby z devatenáctého století, ale také kapely jako Band of Horses nebo The Low Anthem. Redaktor pak trochu nešťastně zmínil, že ho nenapadlo o Plantovi uvažovat jako o „indie rockovém klukovi“, načež se mu dostalo briskní odpovědi: „Poslouchej, to, že mi je šedesát dva, ještě přece neznamená, že nemám uši!“ Zmíněné skladby mají naprosto fantastickou atmosféru a Plantův hlas jim dodává definitivu dokonalosti. Nedivil bych se, kdyby je Low už nikdy nehráli. Spolu s tradicionálem Satan Your Kingdom Must Come Down (intenzitou se blíží třeba Gallows Pole) nebo již zmíněnou Harm’s Swift Way jde o vrcholy téhle až nečekaně povedené sbírky.

Nějakou dobu už se mluví o tom, že by se v rámci příštího jubilejního ročníku Colours

of Ostrava měla představit ta největší jména z historie festivalu. Šance vidět Roberta Planta s jeho novým programem i kapelou tedy snad existuje. A jak je to s Neilem Youngem? Možná mi to někdo dokáže vysvětlit, ale opravdu nerozumím tomu, jak je možné, že během téměř jednadvaceti let, které nás od roku 1989 dělí, zahrál Neil Young v České republice jen jednou a to ještě na celkem výjimečném turné s Pearl Jam. Dluh jako hrom.

Hudební scéna roku 2010 zůstane stejná, blogový svět se kvůli dvěma postarším pánům nezbortí. Ale Young i Plant opět dokázali, že je s nimi nutno pořád počítat. Le Noise i Band of Joy jsou krásná alba plná radosti z hudby a geniální samozřejmosti, která se nedá naučit. Lehkost, nenucenost a hutná intenzita.

Nic z toho není na dnešní hudební scéně běžné. A přestože jim už dávno není pod třicet, jak snadno jim lze věřit každý tón, každou notu a každé písmeno.

Nebo že by se snad od šedesáti už zase věřilo?

067

TROy VON BALTHAZAR HOW TO LIVe ON NOTHINg. THirD SiDE 2010 TEXT JIŘÍ ZeMaN FOTO aRCHIV

1. baCk IN THe 90’s

Pamatujete si, co jste dělali úplně nejčastěji v první půlce devadesátek? Že tahali kačera? Bourali angličákama do zdi nebo je polejvali kanagonem a zapalovali v nich petardy? Líbali se v parku? Já měl v té době tohle všechno buď už za sebou, nebo ještě před sebou. Dost mě tenkrát zaměstnával sport, ale vzpomínám si, že jedna z mých oblíbených činností bylo trávit odpoledne, když nebyl nikdo doma, před televizí a se zápisníkem v ruce celé hodiny zírat na hudební programy. Byly to tenkrát super časy – začali to možná Pearl Jam a Nirvana... Prostě od 068

jisté doby byly MTV, MCM i ty ostatní programy plné našláplých kytarových kapel, co mě nutily poskakovat po pokoji a mydlit do různých exemplářů z mojí sbírky airguitars, až lítaly jiskry. Skoro každý den znamenal nějakou novou báječnou kapelu v zápisníku, zásadní objev, skvělý song nebo aspoň výborný klip na divnou písničku... Midnight Oil. Ride. Pixies. Stone Roses. Hole.

My Bloody Valentine. The Cure. Beastie Boys. Faith No More. Green Day. Smashing Pumpkins. Bad Religion. Screaming Trees.

Therapy?. Sonic Youth. The Cult. Dinosaur Jr. Manic Street Preachers... a obrovská hromada dalších. Třeba Chokebore. Každá ta kapela byla úplně jiná a ne všechny byly tenkrát nové, ale mně bylo nějakých čtr-

náct a do té doby jsem poslouchal leda tak Queen, takže v mojí hlavě a mém srdci bylo pořád dost místa pro všechny tyhle lásky a každá z nich byla upřímná a některé byly navždycky. Něco jsem si koupil na CD, něco nahrál od kámošů na kazety, a když jsem nějakou kapelu nesehnal, prostě jsem jen čekal, až je v televizi zahrajou znova. A Chokebore byli ten poslední případ. Byl to klip na písničku A Taste for Bitters a po ulici v něm chodil chlápek s odbarvenou hlavou a vizáží hollywoodského herce, co měl v hlase nedbale schovanou takovou škálu emocí, až se mi ježily chlupy na předloktí.

A tenkrát jsem poprvé viděl Troye von Balthazara. Nepřehlédnutelný zjev, ale hlavně nepřeslechnutelný hlas a projev, co si proFULL MOON 06

stě zapamatujete a pak ho nemůžete týdny dostat z hlavy. Ta písnička byla dost super, ale bylo to s ní těžký. Nehráli ji moc často a sehnat album Chokebore se ukázalo jako nesplnitelný sen – prostě ho nikde, kde jsem se tenkrát pohyboval, neprodávali.

2. TRILObIT TROY

Dopadlo to tak, jak muselo – tenhle objev překryly další, které byly dostupnější, a následovalo nějakých sedm let, po který se mi Chokebore víceméně vyhýbali. Rocková hudba, která mi přišla zajímavá, z hudebních kanálů pomalu mizela, takže vysedávání před televizí postupně ztrácelo smysl a můj zájem se časem logicky přesunul na internet. A právě tam došlo k osudové srážce číslo dvě – tentokrát s Ciao L.A. z desky It’s a Miracle. A byl to čistej hokejovej hit, po kterým se pár minut sbíráte ze země a drkotají vám zuby. Sedm let je dlouhá doba, ale Troyův hlas jsem poznal hned – je to entita, která když se někde objeví, zůstane na tom místě obtisknutá už napořád. Něco jako trilobit. „I’m not here, I’m looking out into the distance... You can’t make me stay, I am not like you are. I won’t stay in L.A. and die inside my car,“ naříkal vyčítavě a neodbytně Troy a ta dávná láska byla zpátky. Byl jsem už velkej kluk s vytříbeným vkusem a taky doba byla jiná, takže jsem si desku sehnal a vytvořil si závislost. Během let jsem si zkompletoval jejich diskografii (pět řadovek plus něco extra) a protože rád poslouchám alba chronologicky, kochal jsem se tím, jakou cestu urazila Troyova banda za nějakých dvanáct let. Na nejstarších nahrávkách s kapelou Dana Lynn zní ještě Troy, jako by se Perry Farrell z Jane’s Addiction snažil zpívat jako Kurt Cobain (což nakonec nezní tak špatně, jak se může zdát, když to takhle říkám). Na Motionless, debutu Chokebore, už zachází se svým unikátním nástrojem, vokálním chrličem emocí a energie, o hodně zručněji. Kapela už přerostla rodnou Havaj a přesídlila do Los Angeles a stačilo šestitýdenní koncertování po Americe, aby si vysloužila roli předskokana Nirvany na části turné k In Utero. Velká síla jejich písniček byla v unikátní výbušnosti, překvapivých kontrastech ticha a kytarových erupcí a Troyova naříkavého hlasu (nechci srovnávat, ale napadá mě: jestli někdo na světě umí naříkat líp než Robert Smith, je to Troy Bruno von Balthazar), propleteného zvukem ostatních nástrojů v čím dál silnějších melodiích.

FULL MOON 06

Jako důkaz zkuste alba Anything Near Water a A Taste for Bitters – jsou plná přesně takových hitovek.

Potom se Troy nejspíš zamiloval do Francie. Natočil tam s Chokebore čtvrtou desku a Francie se zamilovala do Chokebore. S albem Black Black dobyli Evropu a v jistém smyslu jsou tu od té doby kultem. Nevím, jestli to je Francií, ale od téhle desky bude už napořád jedním ze zásadních poznávacích znamení Troyových písniček křehkost.

Jasně že to je pořád místy nářez, ale křehkost tím albem prostupuje od začátku do konce a dodává Troyovým posmutnělým zpovědím jakousi mimoděčnou působivost.

To, co je skvělé na desce Black Black, se znásobilo o čtyři roky později, v roce 2002, na albu It’s a Miracle. Písničky jsou naléhavější, melodie rafinovanější a křehkost... tak nějak křehčí. Deska je tak osobní, že když ji k sobě pustíte dost blízko, dotýká se vás zevnitř, obepíná vaše nitro a bere srdce do dlaní. A ty texty... Troy nikdy nepotřeboval moc prostoru, aby se dokázal vyjádřit, ale v těch pár větách každého textu cítíte váhu každého slova. Možná mu nebylo nejlíp, když ty písničky psal, ale pro mě je to deska, která dokáže přebít smutek, vždycky a spolehlivě. Následovalo ještě jedno turné s listopadovou zastávkou v Praze a pak – Chokebore se odmlčeli.

3. TROY bRUNO kOUZeLNÍk

„Když se s někým seznamuji, nerad říkám, že jsem muzikant. Je mi trochu trapný vykládat to na potkání, protože já nejsem jenom hudebník. No, možná z 98%... Občas ale říkám, že jsem kouzelník,“ svěřuje se introvert Troy s plachým úsměvem na tváři. A to je přesně on. Prošedivělý sympaťák v retro kalhotách a košili, s pohledem bezradného koloucha, co každou chvíli utrousí nějaký absurdní vtípek, takže při rozhovoru s ním se prostě musíte taky usmívat. Pokud jde o mě, mám dojem, že na svých sólovkách je Troy obojí, muzikant i kouzelník. Až do letoška se na všech EP i bezejmenném albu z roku 2005 staral o veškeré nástroje i zvuky sám, vyjma dívčích vokálních partů, které má na svědomí jeho francouzská kamarádka Adeline Fargier (jejich hlasy se nádherně doplňují a mám dojem, že Adeline musí být podobně okouzlující osoba, jako je Troy), a když si ty písničky poslechnete, je vám jasné, že Troy jen tak neplácá, když říká: „Rozhodně nechci znít jako někdo jiný. Jakmile

mi písnička, kterou napíšu, zní jako něco, co už jsem někde slyšel, okamžitě ji vyhodím.“ A teprve na koncertě, když vidíte všechny ty lehce předpotopní mašinky, přístroje a udělátka, pomocí kterých se rodí hudba, naplno doceníte všechno, co v jeho skladbách slyšíte.

Když letos na jaře přišel překvapivý koncertní reunion Chokebore, měl jsem za sebou už několik Troyových koncertů i krátké osobní setkání a jen těžko jsem si dokázal představit, že by se mohl proměnit zpátky v rockera, kterým byl v devadesátých letech. Jenže on mě přesvědčil a dokonce to vypadalo, že ho to nestálo žádnou námahu. A já se o to víc těšil na sólovku. Troye evidentně zase začala bavit práce s kapelou, protože asi polovina písniček je tentokrát týmová práce, co se instrumentace týče. A i když mi minulá deska přišla bezchybná, tuhle stavím ještě výš.

Sice na ní o chloupek míň experimentuje (ta půlka skladeb s kapelou zní tradičněji, než bylo u Troye zvykem), ale i tak dokáže najít unikátní způsob, jak zvukově zabalit svoje příběhy, aby vyzněly přesně, jak zamýšlel.

Vychází z toho písničkářsky zralá kolekce troyovsky křehkých melodií, nálad a pocitů, kterou byste dokázali vkusně ozdobit ne jeden, ale třeba deset vánočních stromků.

Můj absolutní favorit je klávesově-hluková In Limited Light a taky se nemůžu nabažit tajemné skřípavé skladby Catt. Písně Very Very Famous a Communicate jsou hity na první poslech, co bych si dokázal v trochu jiných aranžích představit i na deskách Chokebore, jejichž bubeník Omar hostuje v nejnadupanější písničce Santiago. A singlový duet s Adeline Dots and Hearts, i když je asi nejblíž klasické písničce, co se Troy kdy dostal, by pořád nemohl zpívat nikdo jiný, než tihle dva koloušci. Právě Adeline Fargier a Omar Izzo budou Troye doprovázet na chystaném turné k albu, navíc Chokebore na svých webovkách slibují po dlouhých osmi letech nové písničky a další koncerty.

Kdyby byl svět rocku spravedlivý, příštích dvanáct měsíců by mohlo být rokem troye von Balthazara.

069

EDiTOr’S CHOiCE:

CHOKEBORE bLaCk bLaCk. BOOmBA 1998

Netrpím depresema, takže jsem si vždycky při poslechu starých Smashing Pumpkins (konkrétně u Melancholie a nekonečného smutku) připadala nepatřičně. Že se mi to líbí, i když tomu nerozumím, a to, o čem tam Corgan úpí, jsem nikdy nezažila. Štastné dětství na vesnici, žádné trauma a super rodiče, spokojenej teenager, blabla, nejlepší první láska, pak spousta jinejch lásek, blabla bla, dobrá škola, dobrá práce, bla, i naše kočka žije už přes dvacet let... připadala bych si blbě, kdybych si měla na něco stěžovat, a žádný psychický poruchy jsem nezdědila.

Takže když pak přijde nějaká nahodilá krize, za kterou můžete minimálně a maximálně z poloviny, tak vás to rozhodí. A na některý věci v životě se nepřipravíte.

Chokebore jsou z kapel, které už spíš nefungují, než že by fungovaly (je to složitější, ale teď zrovna dávají dohromady nějaký materiál, ačkoliv jejich frontman do toho vydal sólovku), takže když u nás měli někdy na začátku roku hrát, byl to svátek. Plný klub.

Rockovější písničky mimo desku Black Black, za což jsem byla později vděčná, ježto když skoro na konci zahráli You are the Sunshine of my Life, rozbrečela jsem se a utekla.

You’ll leave me, what do you mean? Where the hell will you go? I thought I owned you. Hysterka jak vyšitá. Styděla jsem se, strašně.

Pravda je, že Black Black je v určitým životním období náročné album. Silným melodiím vládne Troyův na faleš nachystaný, 070

odevzdaný a jaksi nepřítomný vokál a ty skřípavé kytary tam sice jsou a v pravou chvíli se přihlásí v rozmáchnutém playalongu s ostatními nástroji, přesto ale cítíte, jako byste se neměli čeho chytnout, jako by to všechno byla jenom iluze nebo – líp – přízrak, který se rozpustí, když natáhnete ruku.

Album je zvláštně pomalé, jako byste ho točili na 33 místo 45, a pokud by mělo náladu, je otrávené, cynické a smířeně smutné. Projektuje v sobě „bolest“, která ve skutečnosti žádnou bolestí není. Psychosomatický syndrom? Výmysl farmaceutických firem. To už můžete rovnou šňupat heroin, aby vám bylo líp. (Řekla bych, že je to opravdu deska o rozchodu. Bolí hrozně.)

You want to know my predictions? Dark blue right up through you. I’m seeing things that no one wants to see. Kdybyste znali Troye osobně, texty by vás ve skutečnosti překvapily.

Není to zrovna básník prvního setkání, ale zdá se, že na scestných prvních dojmech se dá ledacos postavit. Polopolopatickým textům desky pomáhá melancholie prostředí, ve kterém se vyskytly; ale taky to nebyla náhoda. Black Black, přesně přesně.

Hodně lidí má nějakou srdcovou desku, kterou, když ji pustí kamarád v autě, poprosíte ho, jestli by ji nevypl, protože se vám pořád svírá srdce, když ji slyšíte. Můj brácha má tohle s Cure for Pain od Morphine. Já to mám s Black Black od Chokebore.

to jsme to teda vyhráli. oba dva.

FULL MOON 06

THE HIGH CONFESSIONS TURNINg LeaD IN THe gOLD WITH THe HIgH CONFessIONs, rELAPSE 2010 TEXT JakUb PeCH FOTO aRCHIV

U Relapse Records vyšlo koncem července album „superskupiny“, jejíž hlavními lákadly jsou Steve Shelley (Sonic Youth) a hyperaktivec Chris Connelly (Ministry, Revolting Cocks). Toho nejspíš frustrovalo, že v posledních letech nahrává jenom jednu sólovou desku ročně, tak si vymyslel tenhle projekt. Taky v něm hraje Sanford Parker ze stájově spřízněných Minsk a „group member“ je i zvukař Jeremy Lemos.

Sami se deklarují jako post-rock, dokonce dali podle post-rockových zvyklostí desce hrozně dlouhé jméno, ovšem tím, že na debutu používají výrazné vokály, se vůči žánru vymezují. Conelly nasazuje v pětici dlouhatanánských skladeb široký rejstřík svého výrazu. V The Listener zní jako zlověstný klon Bowieho, zatímco v mrazivě válečné Along Came the Dogs nás zahlcuje schizofrenním „rapem“ čtyř hlasů. Zároveň si v textech pohrává s řečnickými klišé: v úvodní Mistaken for Cops, jediném kratším tracku nahrávky, například nepálí mosty, nýbrž smysl mostů.

Prostřední trojice skladeb není posluchačsky přívětivá, zatímco začátek a konec jsou skoro hity. V závěrečné Chlorine and Crystal se The High Confessions nejvíce přiblížili předsevzetí, že budou hrát post-rock.

Název desky mi připomíná scénu z Pekařova císaře, kde rozvrkočený alchymista buší do kusu olova s vidinou, že získá zlato. Těžko říct, jak dopadl on, ale The High Confession se sekli o jedno protonové číslo a namísto blyštivého drahokovu vymlátili z olova těkavou rtuť, která se nepředvídatelně tříští.

A v jejich drobných jedovatých kapičkách se odrážejí pokřivené odrazy světa.

FULL MOON 06

ZOROASTER MaTaDOR. E1 mUSiC 2010 TEXT MaRTIN sUCHÁNek FOTO aRCHIV

Většina lidí, aspoň částečně se orientujících v současné jižanské U, S a A metalové scéně, o Zoroaster už něco slyšela nebo o ní někde něco četla, ale i po delším pátrání v paměti zjistí, že si pod tímhle názvem nedokáže vybavit nic konkrétního. Tedy kromě detailu, že kapela bývá uvedena malým písmem v kolonce „support“ u koncertů profláklejších krajanů jako jsou Kylesa, Baroness nebo Mastodon. Takže o koho to tady jde a co sakra hrají?

Zoroaster je hudební trio z Atlanty, založené členy Terminal Doom Explosion. Za svých sedm let existence stihlo přivést na světlo světa vedle jednoho dema a dvou splitů také tři velké počiny, které jsou... absolutně odlišné. Většina kapel má to štěstí, že už od začátku ví, co chce hrát, a toho se plus mínus drží celou kariéru. U Zoroaster tohle neplatí.

První demo i debut Dog Magic z roku 2007 jako tradiční zástupci neučesaného doom-sludge mixu se zpěvem, který se celou desku pohyboval na rozmezí growlingu a typického black metalového skřehotání. Druhé album Voice of Saturn působilo mnohem uhlazenějším, různorodějším a otevřenějším dojmem. V částech, kde by člověk čekal rychlejší a agresivnější part, nastupují psychedelické riffy, nečekané akustické vsuvky (piáno?!) a pokusy o melodičtější zpěv. Příkladem za všechny budiž Spirit Molecule nebo šílené, čtvrthodinové instrumentální

outro, které zní, jako by ho kapela nahrála po celodenním dýchánku se solidní zásobou LSD a s bongem v ruce.

Po dvou letech prací na novém materiálu vydali v červenci letošního roku desku Matador, která je... opět úplně jiná. Definitivně zmizely zdlouhavé a rozporuplné drone songy ve stylu Sleep, growlingový řev nebo zbytečné akustické výstřelky. Po několika letech vývoje a inovací to konečně vypadá, že se Zoroaster našli a vyprodukovali první ucelené a nápadité album s vlastním, neotřelým zvukem, čerpajícím z vyváženého poměru mezi sludge-metalovým základem Dog Magic a psychedelickým přelivem předchozí desky.

Celé album otevírá komornější a pomalejší D.N.R., jakési představení zvuku „nových“ Zoroaster. Pak přijde „intro“ Ancient Ones a dostavuje se tolik očekávaný kick-ass efekt, založený na heavy kytarovém zvuku a poctivém riff to riff postupu. Typická odrhovačka v podobě Trident s jasným tahem na branku, zvukem garážového rocku a šedesátkovou kytarou je highlight alba. Druhý nejsilnější moment je část, kdy se z reproduktorů po instrumentální Firewater a poklidnější Old World zčistajasna vyvalí útočná pecka Black Hole. Bicí bubeníka Dana Scanlana?

Instantní head-banging zaručen. Matador je zajímavé a nápadité album, kde je jasně vidět, že i v dnešní době se dá do škatulky doom-sludge přinést inovace i originalita.

Jeden by tomu už nevěřil.

071

GR A NT HART USA

ex HÜSK ER DÜ Nova Mob

special guest

Unkilled Worker

23 11 klub 007 strahov Ut Tue

design hank www.sandstudios.cz

Praha start 19 30 www.scrapesound.org

072

FULL MOON 06 �

AUtorSKé čteNí

Al BUriAN

Po 22. 11. BrNo / út 23. 11. PrAHA

WWW.aLbURIaN.COM WWW.kYeO.NeT

SCott McCloUd

(Usa)

PArAMoUNt StYleS sOLO sHOW / HeAveN‘S AlrigHt ReLease PaRTY

22. liStoPAdU / MUZeJKA, BrNo sTaRT 20:00 MYsPaCe.COM/PaRaMOUNTsTYLesNYC kYeO.NeT FULL MOON 06

073

FUTURE OF THE LEFT 17.9.2010, XOYO, LONDýN, UK TEXT PaVeL VULTeRÝN FOTO 4aD

Když berete svoji práci vážně a máte ji rádi, nespokojíte se se suchým shromažďováním faktů, obcházením knihoven a rozhovory s pamětníky. Víte, že někdy je potřeba přinést osobní oběť, koupit si za pár liber lístek na megabus a strávit čtyři hodiny v autobuse na sedadle s opilým Velšanem směr Cardiff. Je to totiž hlavní město Walesu, kde to všechno začalo.

Záliv, stadion, hrad a to je tak všechno. Tady z vás může vyrůst rybář, ragbista nebo rytíř.

První věc, která vás praští do očí, je, jak hrozně ošklivý národ tihle Velšani jsou. Víte, jak se říká o Angličanech, že nejsou hezcí?! Tak to je obrovská mýlka, protože šiřitelé téhle pomluvy zřejmě v Londýně narazili na zájezd ze západu ostrova. Hned potom vás zarazí, jak moc se tady chlastá. Stojíte ve čtyři odpoledne na autobusové zastávce. Vy a tříčlenná rodina. Přijde vám sice divné, že si matka dává s cigaretou i vlastní vlasy, ale neříkáte nic, jste přeci na návštěvě. Když se o nějakých deset vteřin později skácí naznak, už vás to úplně chladným nenechá, ale manžel jen lakonicky konstatuje, že měla nějaké to Shandy a nechá ji ležet. Pohoda. Popáté obejdete magické kolečko stadion – hlavní třída – hrad a máte pomalu chuť začít chlastat taky, tak se raději vydáte na obhlídku odlehlejších částí města. Jak se procházíte předměstím a sledujete všechny ty špinavé domy a divné lidi, je vám čím dál tím víc jasné, že jinou hudbu než noise rock tady prostě dělat nejde.

Odysea začala v roce 1996, když Andy „Falco“ Falkous společně s bubeníkem Matthewem Hardingem založili kapelu jménem Best (podle Peta Besta, bubeníka s nejsmutnějším osudem na světě – on a Chad Channing, proč to vždycky musí odnést bubeníci?). Potkali se v Blackwood Miners Institute, což je klub blízko Cardiffu. Shodou nešťastných okolností a záludné dezinformace oba dorazili převlečeni za horníky a byli vyvedeni. Krátce nato vyrazili na festival do Readingu, kde je uprostřed noci probudil zvuk tolik charakteristický pro déšť (nebo močení na stan). Neznámým filutou byl Jonathan Chapple, který měl krom prapodivných hygienických návyků také basu. A vznikli mclusky. Žijeme ve zkaženém světě. Média lžou, politici lžou, děti lžou a ani to, co se píše na internetu, kolikrát není pravda. Zvláště nevěřte tomu, co 074

říká Falco (na internetu). Pravděpodobnější historka o vzniku kapely zní, že potkal Matthewa v call centru jedné cardiffské společnosti, pro kterou oba pracovali, slovo dalo slovo a krátce na to založili Best. Chapplea poté přetáhli z jiné cardiffské kapely jménem Myrtle a Best přejmenovali na mclusky. A bylo. V roce 2000 vyšlo debutové album My Pain and Sadness is More Sad and Painful Than Yours. Podle Falca více než méně kolekce demonahrávek poskládaných dohromady. Můžete tomu říkat, jak chcete: noise rock, alternativa, post-punk i welsh rock. Faktem zůstane, že mclusky uhodili hřebík své doby na hlavičku – když nad systémem nemůžete vyhrát, prostě ho ignorujte. Skladby ne delší než dvě a půl minuty, postavené na kytarových riffech připomínajících listovou pilu, do kterých Falco ječí surrealistické příběhy, které mohou a nemusí být pravda.

S druhou deskou si Velšani dali víc práce a odcestovali do chicagského nahrávacího studia Electrical Audio, kde na ně čekal producent pro záznam zvuku listové pily nejpovolanější – Steve Albini. Spolupráci s ním si kapela nemohla vynachválit, protože podle Falca byl schopen zajistit, aby buben zněl jako buben, basa jako basa a kytara jako kytara. Což zní možná směšně, ale v dnešním překombinovaném světě, kde musíte mít dálkový ovladač na dálkový ovladač, to dává perfektní smysl. Mclusky Do Dallas (jméno je odkazem na film dokazující, že Dallas se dá udělat i jinak) vystřelila kapelu do nebe velšského alternativního rocku a zajistila jim smrtelnou slávu, podtrženou pozicí v první stovce nejlepších desek prvních deseti let nového tisíciletí podle Pitchforku. Umbajkví.

The Difference Between Me and You Is That I’m Not on Fire byla už jen labutí písní (nahlas!), protože napětí mezi Falcem a Chapplem narostlo do té míry, že jiskření nebylo výsledkem uměleckého dialogu, ale špatně uzemněných emocí. V oficiálním prohlášení, které se objevilo na stránkách kapely v prvních lednových dnech roku 2005, se říkalo, že důvody jsou sice soukromé, nicméně ne tak zábavné, jak by se dalo čekat. Neoficiálně se šuškalo, že moc nepomohlo, když bylo rok předtím na americkém turné v Arizoně ukradeno veškeré vybavení kapely. Ono to vztahy v kapele tmelí málokdy. Co po nich zbylo, vyšlo o rok později na kompilaci mcluskyism. The Best Of, b-strany singlů, živá vystoupení a všechno ostatní.

FULL MOON 06

FULL MOON 06

075

Není toho moc. Devět let práce poslechnete za tři a půl hodinky a víc toho nebude, zvážíme–li, že Falco a Chapple spolu nemluvili od roku 2005 a z toho praktičtějšího úhlu pohledu se už nenacházejí ani na stejné straně rovníku (Chapple v roce 2006 emigroval do Austrálie).

Nelapeni minulostí se obrátili dopředu.

Chapple neotálel rychleji a postavil Shooting At Unarmed Men, projekt, který existoval paralelně s mclusky spíše jako vtip, ale když bylo po legraci, hodil se. Navázal tam, kde se odpojil od mclusky, a produkoval velice příjemný noise rock až do ledna loňského roku. Tehdy bylo třeba připustit, že nezájem publika není dočasný a jíst se musí. I v Austrálii. Falco na to šel rozvážněji. Na cestu si přibalil Jacka Egglestonea, který nahradil Hardinga na poslední desce mclusky, zavřel se s ním do sklepa a čekal. Možná se i schovával, protože být frontmanem něčeho jako mclusky a chtít založit jinou kapelu... Sám Falco to přirovnal k situaci, kdy máte skutečně populární ex-přítelkyni, která se vás neustále snaží zabít tím, že nechává puštěný plyn. Vyrojily se sice různé pomluvy, že se dali dohromady se členy jiné velšské kultovní kapely (to je taková, co každý zná a nikdo neposlouchá) Jarcrew, ale kromě toho, že jim tedy začali říkat Jarclusky, se nedělo nic.

se to poděl duch mclusky, na straně druhé už na poslední desce bylo cítit, že Falco zvažuje bohatší nástrojové obsazení. Nemůžete zůstat celý život na jednom místě. Pakliže nejste Oasis. Jednoznačné reakce se naopak první desce, Curses, dostalo ze strany kritiky. Především nejpopulárnější ostrovní omalovánky, NME, věnovaly kapele prostor, který si zaslouží. Manchasm, adeadenemyalwayssmellsgood, Real Men Hunt In Packs – tak to zní, když vezmete něco od Rolandu, zkreslíte basu na deset a pořádně se do toho opřete. A tak by zněli Primus, kdyby neuměli hrát.

Jak už to tak bývá, ukázalo se, že všechny klepy jsou pravda. Po dlouhých osmnácti měsících se nejdříve objevil myspace profil kapely pod jménem Future of the Left, a pak bylo potvrzeno, že novým členem mclusky, totiž Future of the Left, je Kelson Mathias, původně vůdčí osobnost Jarcrew. První živá vystoupení se ještě odehrála pod rouškou nejrůznějších pseudonymů (Mooks of Passim, Guerilla Press, Dead Redneck – na jména čehokoli je Falco machr), aby nemuseli čelit velkým očekáváním fanoušků svých někdejších kapel (asi proto, že velká očekávání většinou cestují se sebou samým a tím druhým – bratrem zklamání). Prvního září 2006 už se nebylo za co schovávat a v camdenském Barfly předvedli první plnohodnotnou show pod novým jménem. Bylo vyprodáno.

S druhou deskou byl kříž. Nejdříve museli na konci roku 2008 zrušit zbytek turné po Británii, Japonsku a Austrálii (dříve toho roku objížděli svět trochu nepravděpodobně s punkovými Against Me!, kteří si je vybrali jako support zřejmě kvůli zavádějícímu jménu; tak to dopadne, když je vaše politická orientace nalevo od Fidela Castra, ostatně v rámci tohoto nedorozumění jsme je měli šanci vidět v pražském Lucerna Music Baru), protože při intenzivním koncertování nebyli schopni vydat desku před začátkem léta, jak bylo původně dohodnuto, a z toho nebyli vůbec šťastní. Ještě mnohem, mnohem méně šťastní byli z toho, že album uniklo na internet více než měsíc před plánovaným vydáním. Falco se k této události ještě nějaký čas vracel na svém blogu, ale to je tak všechno, co mohl dělat. (Tedy ještě mohl vypít láhev Jamesona a pak poučovat svoji kočku o legislativě autorského práva, ale technicky vzato je efekt podobných činností velice podobný tomu, když v reálném světě neděláte nic.) O morálním rozměru něčeho podobného můžeme dlouho diskutovat, ale pravdou zůstane, že stáhnout si kompletní diskografii Rolling Stones znamená jenom to, že si Mick Jagger nekoupí další slonovinové drbátko na záda. Co by s ním taky dělal. Prodávat nevydanou desku malé kapely jako jsou Future of the Left na eBayi za pětadvacet babek je svinstvo, ze kterého vaši duši nevytáhne ani konvertování k buddhismu nebo jinému tolerantnějšímu náboženství.

Mathiasova kooperace na skladbách nebyla jen kosmetickou záležitostí, protože srovnáme-li tvorbu mclusky s tím, co začali produkovat Future of the Left, je rozdíl patrný na první poslech. Hrozně se ubralo na kytarách a překvapivě přitlačilo na zvuku syntetizátoru.

To se setkalo se smíšenými reakcemi věrných, kde na jedné straně zavládlo zděšení, kam že

Stranou těchto událostí je třeba říci, že nová deska se povedla ještě víc než ta předchozí.

Jako v přesýpacích hodinách ubylo syntetizátoru a přibylo kytary. Přibližný obrázek si udělejte z Falcových slov: „Je to špinavé. Je to asi jako když na vás na záchodě sáhne cizí chlap a vám se to ze začátku vůbec nelíbí. Ale on řekne jenom Šššš. Vy po chvilce začnete obdivovat

076

jeho zručnost a řeknete mu Šššš. On pak odejde a vy si uvědomíte, že nemáte žádné ubrousky. A to je tak příjemné.“ No. A není všechno hned mnohem jasnější!?

V květnu letošního roku přišla jako blesk z čistého nebe zpráva, že Mathias opouští kapelu a nadále bude působit v Truckers of Husk, kde se připojí k Hywelu Evansovi a Rhodri Thomasovi, což nám dává dohromady téměř kompletní Jarcrew. Náhodička. Ale co teď?!

Line-up Future of the Left byl narychlo obsazen Stevenem Hodsonem z manchesterských Oceansize a přislíben byl dokonce čtvrtý člen.

Což byla změna skutečně revoluční, vezmeme-li v úvahu, že do té doby veškeré kytary naživo obstarával Falco. Něco takového by mohlo performanci skupiny dost ovlivnit, a tak nezbývalo než čekat, kdy přibudou nějaké ty koncerty. Pánové si dali na čas, odrážejíce každou nabídku konstatováním, že se plně soustředí na tvorbu nového materiálu a nechtějí se rozptylovat couráním po Evropě.

První příležitost se naskytla na oslavě desátých narozenin webzinu Rockfeedback, která se měla konat v klubu XOYO, který je přeci jenom na kapelu typu Future of the Left malinko „posh“. Naštěstí se rekonstrukce prostoru nestihla, a tak muselo být všechno narychlo přesunuto do islingtonského Electrowerkz. Na podporu Future of the Left měli vystoupit British Sea Power, Pulled Apart by Horses a potom nějací ti DJové. Bohužel Falco a spol. žijí v realitě, která si je nezaslouží, a tak to byli oni, kdo otevírali pro zbytek nezajímavých jmen.

Už před akcí se na stránkách klubu objevilo varování, že kapacita je omezená a dovnitř bude vpuštěn každý, kdo se vejde, ale nikdo jiný. Jak se později ukázalo, nebyl to vtip. Electrowerkz je velice nelondýnským prostorem. Je to několik maličkých sálů, rozmístěných v prostorách starého skladiště a odlišuje ho fakt, že je starý a ošklivý, a proto krásný. Že po nějakých Future of the Left v Londýně neštěkne ani pes, bylo evidentní už z toho, že venku nikým nepoznán kouřil Egglestone a hned při vstupu jste se na chodbě srazili s Falcem. Ten se na tento incident vybavil kytarou, aby bylo jasné, že je z kapely. Měli začít v půl desáté, ale protože měli na set jenom čtyřicet minut a jednalo se vlastně o první opravdové vystoupení v nové sestavě, spustili už o pět minut dříve. A propo v nové sestavě. Zvěsti nelhaly, skutečně se rozrostli o čtvrtého člena, kterým FULL MOON 06

je neznámý muž hrající na kytaru, dle akcentu určitě z Manchesteru, ale překvapením bylo, že se nekonal žádný Steven Hodson z Oceansize, nýbrž basu obsluhovala křehká blondýnka.

Otázku, zda je trvalým členem, nebo jenom dočasnou náhradou, rozřeší až čas.

A protože toho nebylo nazbyt, muselo se jednat. Nástup, ani slovo a Arming Eritrea – jasný důkaz, že dvě kytary naživo jsou krok správným směrem. Publikum sestávající asi z padesáti lidí (kapacita sálečku byla striktně omezena, což bylo luxusní, protože jste si mohli kapelu užít tak jako už nikdy, a zároveň hloupé, protože spousta lidí zůstala zavřena před dveřmi, i když by se dalších třicet klidně vmáčklo) to přijalo s lenošivým pokýváním hlavou, což kapela přijala bez poděkování další skladbou. Chin Music a pokračování v tracklistu druhé desky. Už tady z Falca tekl pot jako z vítěze derby a krční tepna mu pulzovala jako trampolína, protože mozek vyžadoval víc krve, než je nezbytně nutné. Té se mu ovšem nedostávalo, a tak se místo části textu ozýval jen neartikulovaný jekot. Nádhera.

Prostor ze všeho nejvíce připomínal Rock Café, desetkrát menší a ještě před žabomyšími spory FULL MOON 06

o hluk a xxx odhlučnění. Tedy celý v černém a naproti pódiu klec se zvukařem, který odvedl pekelně dobrou práci, protože to bylo tak čistě a nahlas, že to spíš než poslech připomínalo pěstní souboj. Tedy s tím rozdílem, že vy jste neměli koho praštit. Sice se stále nikdo moc nehýbal, ale Falco už nemohl déle potlačovat svou přirozenou touhu mluvit a bavit. Je nad slunce jasnější, že kdyby se v mládí nezačal věnovat muzice, skončil by jako potulný stand-up komik. A zatraceně úspěšný – jeho glosy o tom, jak je dnes pozvali, aby předvedli, kolik skladeb jsou schopni zahrát ve dvaceti minutách nebo kdo všechno je dneska na guestlistu (že byl toho dne v Londýně papež, a tak dostal vstupenku zdarma, bylo nasnadě, ale že to měl zadarmo i Bůh, leckoho překvapilo) publikum spolehlivě rozesmály. A bylo to v ceně.

Oprostit se od druhé desky se podařilo jedním z nejsilnějších riffů z desky první, Small Bones Small Bodies. I tato zajistila Falcovi pozici v anketě redaktorů NME o nejlepší kytaristy dneška. Samozřejmě s poznámkou, že se jedná o nejvíce nedoceněného kytaristu z nejvíce nedoceněné kapely v Británii. V téhle písničce o nejistotě a dozrávání mohl Falco plně uplat-

nit svoji schopnost vynechat text. Ochutnávku z připravované desky uvedl slovy „toto je nová věc a jestli se vám to nebude líbit, je nám to jedno“ a bylo. Věci v procesu zazněly ten večer celkem tři a společným jmenovatelem je zapojení druhé kytary, která, jak se zdá, je s námi už napořád. Žádný Roland Juno-60. Teoreticky se z toho dá usuzovat, že odchod Mathiase odnesl i elektroničtější pohled na věc a čeká nás návrat k čistě neandrtálské muzice. Teoreticky.

Jestliže by za normálních okolností byl následující song Manchasm zlatým hřebíkem noci, ve světle věcí příštích se zdál jen jako hezká písnička o Falcově kočce. Ony jsou totiž koncerty, na které se jdete jen dívat. Kombinace únavy, stresu a každodenního drobného sebepoškozování vás přesvědčí o tom, že si tam jen tak stoupnete, opřete se o zeď, možná si dáte plechovku Red Stripea a budete pozorovat všechny ty exoty v rámusu, co milujete. A tak se držíte plánu až do chvíle, kdy jde celý plán k šípku. Když něco opravdu dobře znáte, je příjemné definovat skladby z prvních tónů, které zazní, ještě než to bubeník odklepne. Máte deset sekund udělat si poznámku do setlistu, abyste to pak nemuseli doma pracně vymýš077

let a lhát. Všechno jde jak na drátkách, jenže pak v těch deseti rezervních vteřinách slečna hrající na basu udělá důůům důůům. Můžete v ten moment přemýšlet nad čímkoli. Rodina, peníze... ani ty děti v Africe to nemají lehké, ale najednou jako by vám někdo strčil ruku do hlavy a dal vašemu mozku facku.

To Hell With Good Intentions. Mclusky! O textech mclusky se dá obecně říci, že nedávají žádný konkrétní smysl. Je to Falcova hra se slovy, fantazie a kamarádi, které neznáte a, když čtete ty příběhy, snad ani nechcete. Přesto, a ano, právě proto, si v nich každý najde to své a reakce publika dala tušit, že si v téhle skladbě každý našel dost. My love is bigger than your love, we take more drugs than a touring funk band řekne o dějinách rokenrolu víc než všechny encyklopedie. A za každé další moudro, a že jich v tom textu je, se kapele dostalo masivního SING IT! 2:25 zpocené extáze.

Kdyby s posledním úderem do bicích Falco rozmlátil kytaru o zem a odešel, nikdo by neřekl ani popel. Z finančních důvodů si to ale nemůže dovolit a navíc tu kytaru bylo třeba použít k Lightsabre Cocksucking Blues. The gun’s 078

in my hand and I know it looks bad, but believe me I’m innocent! Zprávy o tom, že tyhle věci začali zase hrát, se sice internetem nesly, ale něčemu prostě neuvěříte, dokud vám v pitu nešlápnou do čerstvého tetování. Falco má problém text odeřvat i na desce, takže si asi umíte představit interpretační možnosti, které mu dávalo to, že ho zapomněl. A tak se stalo, že poslední muž s licousy na světě spasil lidstvo.

V oparu absolutní radosti prosvištěly dvě nové skladby (postaveny vedle klasik mclusky sice trpěly jistými nedostatky), které podtrhly, že nová deska Future of the Left bude skvělá. Všechno šlo dobře, jen Falco najednou zkonstatoval, že musí končit. Adeadenemyalwayssmellsgood. Definitivní pravda a něco, co by vám váš chiropraktik určitě nepochválil. Prostor byl tak malinký, že Falco mohl z krve v očích všech přítomných snadno vyčíst, že se nejde nikam. Jedinci s vyvinutějším citem pro ironii věděli, že to přijde, protože kdy jindy než při papežově návštěvě zahrát Lapsed Catholics. Její albová verze byla dříve v jednokytarovém obsazení neproveditelná, ve dvou kytarách se to kulišácky přechytračilo (vynechala se akustická pasáž o nejlepším útěku z vězení Tima Robbinse v Jakubově žebříku)

a skočilo se rovnýma nohama do části o tom, že je vždycky lepší rozumět vlastním neřestem než chybám. Žádné zpomalení na konci se nekonalo, jenom se vytratila melodie, když začali všichni třískat do čehokoli, co bylo po ruce. Jemná dívka s basou se dokonce pohnula a záhadný muž z Manchesteru zahodil kytaru a vrhl se do lidí.

Falco s Egglestonem přenesli bicí soupravu dopředu pódia a společně vytloukajíce jakýsi divný rytmus dokolečka recitovali: „I trust in you,“ což jim vydrželo asi dalších pět minut, než je přišel zástupce pořadatele vyhodit, protože museli hrát British Sea Power.

Kdo? To by v té chvíli neocenil snad ani Jan P. Muchow, ale nedalo se svítit. Večer byl u konce a mohl by hrát třeba Johnny Cash. Tak se vymotáte ven a jste na cestě pryč, ale u východu vás zarazí člen ostrahy, nechce vás pustit a ptá se, kam že to máte namířeno. Pokorně vysvětlíte, že byste rádi domů. Ony jsou totiž koncerty, na které se jdete jen dívat, a nakonec vás z nich nechtějí ani pustit. Ale s Falcem?

Klidně rovnou do pekla.

FULL MOON 06

EDiTOr’S CHOiCE:

MCLUSKy MY PaIN aND saDNess Is MORe saD aND PaINFUL THaN YOURs. FUZZBOX 2000/TOO PUrE 2003

Takjo. Úvod, jak ho znáte. Jsou tzv. nejlepší kapely na světě. Každej jich většinou může vyjmenovat tak pět a neuděláte nic. Někteří lidi se rozčilujou, když tak někoho explicitně titulujete, a zejména se rozčilujou ti, co s vámi nesouhlasí.

Pak jsou kapely, který nikdo nezná. Tady je konsenzus nasnadě. Ten status je svým způsobem umění, jelikož každou kapelu zná aspoň pár lidí, třeba holky a rodina členů tý kapely a pár kamarádů. Ale víte, jak to myslím. A pak je tady výjimečná kombinace: nejlepší kapely na světě, které nikdo nezná. Třeba mclusky.

Jasně, není to tak docela pravda. Mclusky znám já, pár mých kamarádů, kterým jsem je pod pohrůžkou smrti nebo v opilosti, kdy nemohli nic dělat, vnutila, Bob Weston z Shellac, pár lidí, co pracujou v krámě Spillers Records v Cardiffu, což je město, ze kterého mclusky jsou, náš grafik, členové Against Me! a... a to bude asi všechno. Upřímně: myslím, že hned po tom, že Bono nedostal nějakou cenu za mír, je to největší křivda hudebního průmyslu, která se kdy udála.

Mclusky se rozpadli. Vývoj situace dobře popisuje článek o Future of the Left, takže se tím zabejvat nebudu. Vrátím se zpátky k tomu, proč je nikdo nezná. Co se týče hudebního bizu, chápu spoustu věcí: proč nemají česky zpívající kapely úspěch v zahraničí (kromě českých center a Už jsme doma), proč Popron vydává desku Jiřího Zmožka Hvězdy mého života 5, proč má Axl na každém koncertě zpoždění, proč mají lidi ve střední Evropě radši Cashe než Williamse, proč je nová deska Trickyho špatná... Fakt si myslím, že rozumím celýmu seznamu různejch zapeklitostí. Co jsem ale nikdy nepochipila, jak je možný, že TAK dobrá kapela, jako byli mclusky (a jako jsou Future of the Left), TAK strašně furt paběrkuje. To je krucifix nefér.

Mclusky se nemusí líbit všem, to je jasný. Jeden z deseti lidí mi obvykle řekne, že „ty moje blbosti“ moc nemusí. Zbylejch devět „ty moje blbosti“ – v případě mclusky – docela tzv. může. Někdy přemejšlím, že kdyby každej vzal desku Mclusky Do Dallas, vnutil ji každý den deseti lidem, přičemž devět z nich by ji vnutilo svejm deseti lidem a těch devět zase svejm, a dělali by to systematicky měsíc, je to strašná spousta nových fanoušků krát devět. Chtěla jsem to spočítat, ale je to vážně kopec lidí. Nikdo by si je nezasloužil FULL MOON 06

víc než mclusky. Víte, jak vím, že by si je zasloužili zrovna mclusky? Protože jsem Freud.

Tak a teď vážně. Mclusky Do Dallas je skvělá deska, ta, co ji dělal Albini. Jsou na ní ty základní věci jako To Hell with Good Intentions nebo Whoyouknow nebo Alan is a Cowboy Killer.

Když na to tak myslím, tak tohle je asi vážně jejich nejlepší nahrávka. Jenže já jsem underground v undergroundu, takže mám nejradši debut, My Pain and Sadness is More Sad and Painful Than Yours. Je to totiž bestofka. Kompilace demonahrávek kapely, kterou nikdo nezná, ještě z dob, kdy ji neznal vůbec nikdo.

Tak a teď proč. Hudba mclusky si na nic nehraje (haha!). Bacha, to je důležitý. Každá kapela, kterou znám, a já znám hodně kapel, furt řeší, aby byli dobrý/špatný. Každý to měřítko má jinde, ale v zásadě jde o to samý. Aby ta deska měla hezkej/hnusnej obal, aby to mělo/nemělo hlavu a patu, aby to byl dobrej/prasáckej mix, aby je mělo rádo/nenávidělo co nejvíc lidí. Čím víc nad koncepcí a „koncepcí“ a proti-koncepcí spekulujou, tím větší tužku obvykle ve finále produkujou. To je jen příklad. Většina kapel nad tím, co dělá, přemejšlí, což není nutně na škodu; a vítězně z toho vychází 0 – 100 % v závislosti na vašem hudebním vkusu. Co chci říct, je, že mclusky se ničím takovým nezabejvaj. Prostě hrajou.

Je to ten stejnej příjemnej pocit samozřejmosti, jako když přijdete s kamarádem do vaší oblíbené hospody a ještě než si sednete, máte na stole kofolu a zelenou, pivo a fernet. Nebo nějaká jiná, v kontextu vesmíru zcela banální situace, která vám přináší nezištnou, čistou radost.

A pak je tady ten Falko. Falko je jeden z nejlepších textařů, jaké znám (a já znám hodně textařů). Je chytrej jako vopice a strašně, strašně vtipnej, strašně ironickej a strašně sarkastickej.

Asi nejvíc na světě. Přestože jsou písničky od mclusky na první poslech debilní, primitivní noise rock, tak nejsou. Teda nejsou to ani žádný útržky z Bible nebo tak něco. Jsou to strašně dobře, zněle a vtipně náhodně seřazený hesla, který o tomhle světě vypovídají víc, než programy politických stran do komunálních voleb.

Když o nějakých kapelách (Morphine nebo Beat Happening) píšu, že by je každý „měl znát a mít rád“, mclusky jsou taky tenhle smutnej případ.

Mnohem víc, než kdokoliv jiný, koho znám, a jiní ne.

079

080

FULL MOON 06

WAy OUT WEST 12. - 14. sRPNa 2010, sLOTTsskOgeN, göTebORg, sWe TEXT kaTeŘINa PÍsaČkOVÁ FOTO WaY OUT WesT aRCHIV

Když už byl tenhle report napsanej, vzala jsem do ruky jedno starší číslo Full Moonu, a i když jsem ho měla dávno přečtené, až při tomhle listování mi došlo, proč mám tak neodbytný pocit, že jsem „něco podobného už někde četla“. Můj původní perex totiž začínal větou NEMÁM RÁDA FESTIVALY stejně jako článek Tomáše Turka o barcelonské Primaveře. Proč tedy na ty nenáviděné monstrakce pořád všichni jezdíme, létáme, drkocáme se třeba i několik dní a stovky kilometrů? Abychom se zas a znovu přesvědčovali o tom, že „to bylo fajn, ale že bychom to radši viděli v nějakém klubu“? Zřejmě ano.

V době, kdy tenhle perex přepisuju, probíhá Berlin Festival a ačkoli nemám ráda festivaly, stejně mě štve, že tam nejsem...

Tenhle článek berte spíš jako návod, jak prošvihnout co nejvíc kapel z exkluzivního line-upu, ale nenechat se tím naprosto vůbec vyvést z prázdninové míry míru. Přesně podle takového scénáře totiž probíhala naše – à la roadtrip – návštěva festivalu Way Out West v malém, ale zatraceně cool (se všemi FULL MOON 06

pozitivními i negativními konotacemi, které tohle slovo má) švédském přístavním městečku Göteborg.

Do Švédska jsme jely s kamarádkou na pozvání muzikantských přátel Adama Tensty a dalších lidí okolo něco-jako-labelu Respect My Hustle. Když jsem hledala levné letenky a u toho poslouchala pár dní starou desku M.I.A., pohled mi sklouzl k MySpace kolonce „upcoming shows“: datum té švédské se shodovalo se dnem, na který jsem už už bookovala let. Nevěřím na náhody. Nikdy jsem teda moc nevěřila ani na pop idoly, ale tahle drzá „biatch“ mě posledních pár let docela bavila, ehm, „svou“ produkcí. Po rozkliknutí festivalového webu jsem se na výlet začala těšit ještě víc – velkolepý kurátorský výběr zahrnoval perliček z oblasti všech možných indie žánrů, elektroniky a hiphopu mnohem víc: M.I.A., Rye Rye, Miike Snow, The XX, Iggy and the Stooges, Pavement, LCD Soundsystem, Chemical Brothers, Local Natives, Caribou, Jónsi, Reflection of Talib Kweli, Wu-Tang Clan, Tinie Tempah, Lyke-li, La Roux, Sleigh Bells nebo Die Antwoord mezi MNOHA dalšími. A naše stockholmské spojky vystupovaly ve čtvrtek v noci.

Po několikahodinové kalkulaci a plánování jsme zavrhly variantu tzv. levných letenek

a místo nich koupily autoatlas (GPS je ostudné podvádění výletů!) a místenky na trajekt z Rostocku do Trelleborgu. Do auta jsme naložily longboardy, spacáky, foťáky, slamáky, stan, prozřetelně i kartony piv a dalších zásob, které se v prohibici pomateném Švédsku dají v případě nouze směnit za zlato, a vyrazily na sever.

TORsDag: beFORe I Pass OUT...

Po vylodění v Trelleborgu, zběžné longboardové obhlídce Malmö (města důchodců, skejťáků a GENIÁLNÍ architektury!) a Lundu (malebného univerzitního městečka, kterému vládne writer s uměleckým jménem MRD) jsme si nemohly nechat ujít koupání v šedivém severním moři. Začátek roadtripu téměř jako podle návodu hipster.cz (pozor, neplést s hipsterhitler.com, který je vtipný). Čtvrteční program festivalu se odehrával v klubech, jelikož součástí festivalu Way Out West je i klubová sekce STAY OUT WEST. Záběr měli promotéři široký: Caribou, The Tallest Man on Earth, Harlem, Bear in Heaven, JJ, Rye-Rye, Sleigh Bells, I Blame Coco, ale nechyběly ani indie trendy jako třeba The Drums. O nich jeden americký reportér vtipně poznamenal, že vidět „takhle debilní trendy kapelu v obklopení tak andělsky 081

krásných lidí, jako na festivalu WOW, činí i takový zážitek skoro příjemným“. Každý večer se tu konalo asi dvacet parádních koncertů zhruba v devíti klubech rozesetých po celém – pro nás zatím naprosto neznámém – městě. Už v Praze jsme se smířily s tím, že naprostou většinu z nich neuvidíme, a dobře jsme udělaly. Kapacita největšího klubu – Park Lane – nepřesahovala dva tisíce, festivalovou pásku na víkend si ale koupilo zhruba desetkrát tolik lidí. I když jste vystáli frontu přes tři bloky, neměli jste žádnou jistotu, že vytoužený koncert opravdu uvidíte.

Kdo festivalové šílenství prožíval intenzivněji než my, mohl být po takovém zážitku pěkně naštvaný. Kromě toho v Göteborgu se většina hip-klubů s velkou kapacitou a dobrým zvukem nachází na jedné rušné a posh ulici Avenyn, daleko od menších a zajímavějších čtvrtí, kde se konají různé electro party u vody, na graffiti zónách a podobně, které nás zajímaly víc. Díky bohu, že Praha žádnou takovou ulici nemá!

2010 Lucerna Music Bar a HipHopJam), díky oblíbenému škatulkování ale jeho jméno neproniklo za hranice hiphopového publika, zatímco ve Švédsku i v jiných zemích chodí na jeho vystoupení spíše fanoušci elektra.

Teatrálně temný a slušně nabasovaný vedlejší elektro projekt St. Johns Dance (Adam Tensta, Eboi, Dida, producent Howard Who, černý dresscode, masky, epileptické taneční vystoupení, stroboskop) s hiphopem nemá moc společného. Rozhodně ne BPM a už vůbec ne estetiku. Na blogu adamtensta.com se s jeho tvorbou (a příběhem) můžete seznámit sami.

Kšiltovku nechte na věšáku. Adam nenosí nic jinýho než glády do půlky lýtek a 80’s flat-top nechal dávno přerůst v úctyhodné afro-číro.

Po jeho vystoupení pro nás z překrývajícího se klubového programu připadala v úvahu už jenom afterparty s DJem Laidback Luke.

Kdyby se nám ovšem v té šílené průtrži mračen podařilo najít klub na druhém (ale kterém sakra???) konci města... Třeba příště.

abychom viděly, jestli se frontman Andrew Wayatt fakt ostříhal (jo!). Vystoupení téhle švédsko-americké formace se stalo nejpříjemnějším hudebním zážitkem celého festivalu. Kapela, která nepoužívá ke své tvorbě nic, co bylo vyrobeno po roce 1980, naživo zní i vypadá prostě fantasticky. Všech šest členů vystoupilo na pódium v černobílých jakoby-harlekýnských maskách, což je poslední dobou možná až přehnaně populární, ale když dva tisíce kapel dělá totéž, není to totéž. Původně pětiminutové elektropopové skladby (jejichž početné remixy kapela poskytuje většinou zdarma ke stažení přes RCRD LBL) se pod rukama zkušených muzikantů mění na dvanáctiminutové elektroakustické symfonie. Producenti Christian Karlsson a Pontus Windberg, kteří mají na kontě mj. Grammy za hit Toxique pro Britney Spears, tomu dodávají za mixážním pultem potřebné grády. Zahráli celé debutové album, přidávali dvakrát, a kdyby to celé ještě jednou zopakovali, nikdo by se nezlobil.

FReDag: I Was bORN FRee...

První festivalový koncert jsme zhlédly v působivém prostoru Världskulturmuseet, v muzeu přírodních věd. Minimalistická, prostorná architektura a vycpaní dinosauři tvořili obstojnou kulisu pro show londýnských grime dogz Tinie Tempah. Ti mají na svědomí jeden z největšich britských hitů tohodle léta Pass Out, kterej je až nechutně chytlavej, přestože je stejně nechutně syntetickej. Po nich pódium na krátkou chvíli ovládl Adam Tensta, doprovázený svým talentovaným chráněncem Michelem Didou. Jsem asi jedinej freak v týhle republice, kdo si pravidelně překládá jeho blog ze švédštiny, protože mě ty temně erotické deníkové zápisky s patrným uvědoměním si vlastního dna (na které je schopen padnout i několikrát za den) baví skoro stejně jako jeho ušišlaná (Dida pochází z Pobřeží slonoviny) rapová „Raekwon flow“.

Krátká show měla představit dva nové tracky Ok Wow a Young Black Boy z připravované desky The Last Days of Punk, produkované nadějným duem Shitsmiths. Pouze dva tracky proto, že Adamův jinak velice specificky zabarvený hlas zněl po letní tour jako lo-fi remix sebe sama. Nová deska LDOP zní navzdory jeho hiphopové minulosti (švédská Grammis za Hiphop/Soul Album roku 2008) velmi lámaně, velmi elektronicky a velmi, ehm, punkově, pokud tedy připustíte, že punk se dá i rapovat. Adam už třikrát vystupoval v České republice (2009 Hiphop kemp, 082

aND I’M sTILL aN aNIMaL

Open air část teprve třetího ročníku festivalu se odehrává uprostřed města v parku Slottsskogen, který svou rozlohou s přehledem konkuruje třeba londýnskému Hyde Parku a počtem romantických zákoutíček šlape na paty i Central Parku. Když jsme si to za krásného slunečného odpoledne vykračovaly festivalovou promenádou kolem všech těch organic pivních stánků, bio restaurací a krámků s merchem, jehož výtěžek šel v naprosté většině případů na charitu, z pódia jako bezstarostná kulisa duněli Wu-Tang Clan. Z úcty k legendám jsme je z povzdálí obešly a v tom narazily na festivalovou pobočku české restaurace se Švejkem ve znaku. Ze stánku se linula povědomá vůně, a – ouha – i když už jsme si poměrně zvykly, že v každé druhé hospodě točili Staropramen, smaženýýý sýýýýr bych tu opravdu nečekala.

Koncert kalifornských Local Natives překvapil a pauzu po něm vyplnil hravým setem DJ SID KID, pýcha švédského turntablismu.

Ve čtrnácti se umístil druhý na švédském DJském šampionátu DMC a v patnácti už reprezentoval Švédsko. Jeho set povýšil líné odpolední čekání na headlinery na jeden z nejzábavnějších momentů dne.

Před koncertem Miike Snow jsme si desítky minut hlídaly slušná místa pod pódiem,

O vystoupeních Iggyho Popa s kapelou už se toho letos napsalo, myslím, dost. Osobně jsem byla nejvíc zvědavá na show M.I.A., i když mi něco říkalo, že bych se měla spíš bát. Přečetla jsem totiž, co se dalo o totálním fiasku NYC Hard Festu, který M.I.A. kurátorovala a kde křtila kontroverzně přijímanou desku Maya. Upřímně jsem doufala, že v New York Times kecali, když psali, že M.I.A. od roku 2005 prohlašuje, jak jsou pro ni velké koncerty utrpením a že ji nutí vystupovat Interscope. Bohužel zkazky o tom, že naživo neuzpívá ani neurapuje nic ze svého repertoáru (teda kromě pasáže Na-na-na-nááá-na-nááá v úvodu Boyz) se potvrdily bezezbytku. Po třetí písničce M.I.A. dokonce vyzvala zvukaře „put ME down and put the MUSIC up“, což ale teen-publikum ocenilo.

Show kromě tanečníků Rye Rye zachraňovala obří projekce, kde její známé vizuály střídala třeba fotografie unikající ropy v mexickém zálivu. Nepochybuji, že kdyby M.I.A. vydražila svůj speciální vojensko-hipsterský outfit, stačilo by to na uklizení všech postižených pláží. Bylo smutné vidět v reálném čase praskat tuhle popkulturní mediální bublinu. Po dvou třetinách koncertu jsme si šly spravit chuť na vedlejší stage, kde po Jónsim uzavírali line-up The XX. Naživo zněli identicky skvěle jako z desky, což sice není tak závratný kompliment, ale ve srovnání s vystoupením M.I.A. vlastně ano.

FULL MOON 06

LöRDag: göTebORgU, NesTYď se Za MĚ!

Páteční line-up byl pro nás zásadní, proto jsme si z rozbitého prasátka koupily pouze páteční mediální akreditaci, která stála stejně jako normální vstup. Mohly jsme s ní ale v případě zájmu otravovat umělce a brát si kolu nebo kafe zadara. Pitná voda byla zdarma k dispozici v celém areálu, stejně jako LUXUSNÍ mobilní budky se záchody, ručníky, mýdlem a papírem po celé dva dny, takže ta absolutně nepochopitelná záchodová MÍSTNOST s křesílkama a starejma fotografiema na zdích v suterénu renesančního mediálního zámečku se nepočítá za extra výhodu. Spíš zážitek.

Organizátoři překvapivě nebyli připraveni na novináře, kteří chtěli přijet pouze na jeden den, a tak když jsme si odpoledne měnily internetové vstupenky za akreditační pásky, vyfásly jsme nedopatřením vstup i na sobotu. Tou dobou jsme ale už byly smířené s tím, že Lyke-li, Chemical Brothers, Pavement nebo La Roux prostě neuvidíme a měly jsme jiné plány.

Jedno jméno ze sobotního line-upu ale stojí za speciální zmínku a sice Hakan „pekelná FULL MOON 06

bouře“ Hellstorm. Podle fotky by člověk hádal, že je to nějaký tuctový houseový DJ. Omyl – Hakan je rodák z Göteborgu, který celou svou kariéru prý postavil na tom, že sice neumí zpívat, ale vůbec se za to nestydí a nahrává jeden romantický singl za druhým. Své první album dokonce pojmenoval „Göteborgu, nestyď se za mě“. Jeho texty jsou o lásce a osamění a mluví tak z duše všem singles všech věkových kategorií, chyceným do pastí městského života. Zpívá o tom, jak je to smutné, když jste sedmkrát do týdne opilí uprostřed parketu a nemáte nikoho, s kým/ke komu se vracet domů.

Spolu s ním o tom zpívá tisícihlavý dav krásných lidí a nakonec Hakan (doopravdy) líbá fanoušky v prvních řadách a za grandiózní sprchy lesklých konfet hází do publika rudé růže... Představte si, že z vedlejší stage tou dobou rapuje Talib Kweli a máte dostačující obrázek atmosféry festivalu Way Out West.

My jsme si po sobotě strávené ve společnosti známých, kteří v Göteborgu žijí a místo festivalů vyhledávají spíš electro parties u vody, vystály frontu na Die Antwoord. Neprohloupily

jsme – Ninja tu předvedl něco, co se na hiphopovém koncertu moc často nevidí, mimojiné šest stage dive čísel, z nichž první vystřihl, ještě než začal rapovat. Lidi šíleli od prvního beatu až do posledního výkřiku Fokk it!

Já jsem zase křičela Fokk it!, když po našem návratu ze Stockholmu a celkově vydařeného roadtripu přes švédské středozemí ohlásila M.i.A. milion menších koncertů snad ve všech evropských městech a k tomu všemu mi v kapse nezbyl ani flok na Fever ray v Berlíně...

083

084

FULL MOON 06

WOLF PARAdE 15. 9. 2010, HMV FORUM, LONDÝN, Uk eXPO 86. SUB POP 2010 TEXT PaVeL VULTeRÝN FOTO aRCHIV

Kanada. Země nekonečných plání, hlubokých lesů a Céline Dion. Země, která dala světu lední hokej, javorový sirup a od dubna do května si tu můžete beztrestně umlátit tulení mládě. Taky země paradoxů; ono se asi nežije úplně snadno, když celou studenou válku víte, že na zemi přímo pod vámi je namířen největší arzenál jaderných hlavic na planetě a v případě, že se něco přihodí, je jasné, že jaderný spad na pasovou kontrolu kašle. Člověk by jim skoro odpustil tu Céline Dion (ne už tak ty tuleně).

V posledních letech je však, co se Kanady týče, potřeba bystřit, i když zrovna nemluvíte o globálním jaderném konfliktu. Ty tam jsou doby, kdy nejprogresivnějším vývozním artiklem kanadské kultury byl Bryan Adams, právě naopak. Za poslední dekádu se – především v Montrealu a jeho okolí – vyrojilo tolik zajímavých kapel (Všichni víme, že se jménu Arcade Fire vyhnout nedá, tak ať je to rychle za náma. U nich se spíše než o kapele dá mluvit o kulturním sdružení – sedm členů? Na turné dvanáct? Jste schopni z vlastní kapely sestavit fotbalové mužstvo a zbude vám i na střídání? Čas vyhledat odbornou pomoc.), že to nezávislá vydavatelství skoro nestačila podepisovat. Každý každého zná, všichni se rádi FULL MOON 06

mají a hráli spolu přinejmenším v jednom projektu.

Tak vznikli i Wolf Parade. Psal se duben roku 2003, když byl Spencer Krug požádán, zda by nebyl ochoten podepřít svým vystoupením čerstvě zformované Arcade Fire. Mělo to však háček. Krug neměl kapelu, krátce před tím opustil domovské Frog Eyes. Vzpomněl si ale na Dana Boecknera, toho času hrajícího s kapelou Atlas Strategic, která už už měla připravený kontrakt s vydavatelstvím Sub Pop. Štěstí (pro Kruga) v neštěstí (pro zbytek světa) bylo, že Boecknerovi zrovna v té době zemřela matka a on se tak trochu zbláznil. Sbalil si svých pět švestek, přestěhoval se z Viktorie v Britské Kolumbii do Montrealu v provincii Quebec za Krugem a už nikdy nikomu nezavolal. Je to bratru nějakých čtyři tisíce kilometrů – dost daleko na to zapomenout.

Na přípravu „alespoň něčeho“ měli tři týdny.

Začali tedy psát ve dvou, užívajíce automatického bubeníka, kterého následně vyhodili kvůli rozdílným názorům na hudební směřování kapely a nahradili ho Arlenem Thompsonem. V šibeničním termínu ještě zvládli jednu zkoušku den před koncertem a odešli dobýt svět. Proběhlo to ke spokojenosti všech zúčastněných a mohlo se začít s přípravou plnohodnotného repertoáru, kterou usnadnil Hadji Bakara, který byl přibrán, 085

aby zvuk Wolf Parade doplnil o charakteristický zvuk syntetizátoru. Zabralo to rok a půl a dvě na vlastní náklady vydaná dema a už se zase cestovalo. Tentokrát do Portlandu v Oregonu za Isaacem Brockem, vůdčí postavou Modest Mouse, který si přivydělával jako vyhledávač talentů pro zmíněný Sub Pop. Nebylo to až takové překvapení, byl to totiž Brock, kdo se snažil podepsat Boecknerovu předešlou kapelu. Z této části bajky plyne jasné ponaučení: Sub Popu neutečete.

Výsledkem spolupráce bylo čekání. Uběhl další rok, během něhož spatřilo světlo světa nejdříve bezejmenné EP Wolf Parade a v září 2005 konečně debutové album Apologies to the Queen Mary (titul je doslovnou omluvou hotelu Queen Mary v Kalifornii, kde se nepohodli s dveřmi od tanečního sálu a byli vyvedeni). Deska, autorsky rozdělená mezi Kruga a Boecknera, byla velice kompaktním dílem.

Z jednolitosti se náladou vymykal jenom pilotní singl Modern World, kde dominuje akustická kytara. Album bylo dobře přijato jak kritiky, tak širokou veřejností a není se čemu divit, skladby jako We Built Another World, Shine a Light, Dear Sons and Daughters of Hungry Ghosts nebo třeba I’ll Believe in Anything by klidně ustály ty nejpřísnější rádiové rotace.

Svoji roli hrálo, že se Wolf Parade uměli takříkajíc vyskytnout. Byli ze správného města a deska vyšla zrovna v době, kdy Arcade Fire zažívali první velkou vlnu zájmu – a klidně se o ni podělili s kamarády. A tak se stalo, že se kolem Wolf Parade vytvořilo něco, čeho se každý příčetný hudebník bojí jako čert kříže. Říká se tomu hype. Protože Wolf Parade nebyli hloupí a věděli, že takováhle sláva má jepičí život, rozhodli se po roce intenzivního koncertování (během něhož se do souboru zapojil poslední stálý člen Dante DeCaro, čerstvě opustivší řady Hot Hot Heat), že je čas na změnu. A té se říká ticho po pěšině.

Ne, že by mezitím nebylo co dělat. Členové Wolf Parade mají tolik bočních projektů, že jediné, co je limituje v hudebním rozletu, je nutnost vymýšlení nějakých praštěných jmen. Sunset Rubdown, Swan Lake, Fifths of Seven, Two Tonne Bowlers, Handsome Furs, Johnny and the Moon... Vyčkávání trvalo do června 2008, kdy pánové naznali, že už je nikdo ne(po)zná, a tak je bezpečné zase vydat desku. Ta nesla jméno At Mount Zoomer. (Žádná veselá historka, prostě se tak jmenuje nahrávací studio bubeníka, kde velká část 086

nahrávky vznikla. A ani jméno studia není nijak provázáno se jménem montrealské kapely A Silver Mount Zion, realita není wikipedie.)

Navázalo se více méně tam, kde se skončilo, s tím rozdílem, že druhé album nebylo tak hitové. Obvykle se tomu říká, že se kapela naučila hrát, začala používat sofistikovanější postupy a podobně; ve skutečnosti ale neměli tak dobré nápady. Někde v průběhu nahrávání se nad svojí budoucností zamyslel Bakara, smotal kabely a odebral se pokračovat v akademické dráze. Na desce se to projevilo jemným příklonem ke kytarovému zvuku.

Ten je ještě více patrný na aktuální desce.

Expo 86 (ano, skutečně se jmenuje podle světové výstavy, která se konala ve Vancouveru v roce, ano, 1986) je zcela určitě nejrockovějším albem Wolf Parade. Teprve tady se naplno projevilo, jak velký vliv měla Bakarova práce na zvuk kapely. Poprvé se taky naplno zapojil DeCaro a jak známo, dvě kytary jsou více než jedna, čili společně s Boecknerem spolehlivě přemlátili všechny ostatní nástroje. Změna je život. A právě na podporu této nahrávky se koná současné turné. ...

Koncert v londýnském HMV Fóru se měl původně odehrát již v květnu, ale zřejmě proto, že se novou nahrávku nepodařilo vydat v plánovaném termínu, byl přesunut na září. Ono je vždycky lepší propagovat desku, co alespoň prosákla na internet. Změna termínu vedla k poněkud absurdní situaci, kdy si vstupenku pořídíte první lednové dny a po několika životních revolucích, osobních převratech, přestěhování, dalším přestěhování a nezbytných telefonátech na zákaznický servis ticketmasteru si ji můžete vyzvednout až na pokladně.

Devět měsíců. Show těhotná očekáváním.

Jako zřejmě každá scéna v Londýně pro více než dva tisíce diváků je Fórum bývalé kino postavené ve 30. letech. Ale rozhodně ne každá scéna v Londýně se může pochlubit tím, že na ní hrál každý, kdo za posledních dvacet let v muzice něco znamenal. Řekněte jméno, odpověď je ano.

Za předkapelu byli zvoleni švýcarsko-kanadští Peter Kernel, kterým se s vystupováním na jednom pódiu s Wolf Parade splnil sen (v některých momentech zněly jejich skladby zvukem Kanaďanů malinko přeinspirovaně).

Ono napoví nástrojové obsazení, které krom

standardní výbavy rockové kapely ve třech zahrnovalo ještě dva syntetizátory pro kytaristu a basistku. Oba k tomu zvládali i zpívat, takže to v některých momentech připomínalo spíše artistické vystoupení. Napadalo mě, jestli by už nebylo lepší přibrat do kapely dalšího člena a vyvarovat se tak případným zraněním. Výsledný dojem? Za sebe mluvila skutečnost, že svůj set zahájili před mizivým publikem a po půl hodince končili před polozaplněným sálem. Byť kytarista občas zariskoval takovými obskurnostmi jako je smyčec.

Wolf Parade dlouze neotáleli, skoro sami si nazvučili a hezky po hlavě do toho. Rozvržení prostoru bylo problematické. Pódium ve Fóru rozhodně není malé, ale hlavní hvězdy večera se držely stejné strategie jako předkapela, takže alespoň dva nástroje na osobu s tím, že jich bylo ještě o jednoho více. Každý měl krom svého dominantního instrumentu ještě nějaký ten syntetizátor a klávesy. Legračně to vypadalo především v případě Boecknera, kterému chyběly už jen návleky na kolena s činely a mohl si klidně založit jednočlennou kapelu – nebo cirkus. Není divu, že měli tak trochu problém se vměstnat, ale jsou to profesionálové ve všech ohledech.

První skladbou byla You Are a Runner and I Am My Father’s Son, tj. první skladba z první desky o vděčném tématu otec vs. syn. Velice dobrá volba na rozhýbání, která ovšem trpěla klasickým nešvarem prvních písniček vystoupení. Bylo ještě potřeba trochu poštelovat knoflíky a zvuk usadit. Nazvučit kapelu jako jsou Wolf Parade není jako zvučit Green Day. Nutné úpravy přinesly užitek už při druhé Palm Road, která svojí náladou trochu moc připomíná přátele z Arcade Fire – na koho pak asi příště padne předskakování U2. Nicméně stranou hudebních kvalit jsme dosáhli technického maxima prostoru, což potěší. Novou deskou se i pokračovalo, konkrétně s první skladbou Cloud Shadow on the Mountain, po jejímž doznění se spustila veselá komunikace mezi kapelou a publikem, spočívající v prozkoumávání rozdílů v akcentech britského commonwealthu. Z publika se pořvává „Canada!“, přičemž na pódium se dostane „get it off“, což si vzal Boeckner k srdci a vysvlékl si košili. To nebyl tak špatný výsledek, protože tato fráze má významů skutečně požehnaně a některé z nich by nevypadaly moc atraktivně – tedy v případě, že jste přišli na rockový koncert.

FULL MOON 06

Po komické vložce jsme se vrátili k muzice, kde se nám dostalo zajímavého srovnání.

Zazněl singl Language City z druhé desky, těsně stíhaný Dear Sons and Daughters of Hungry Ghosts, prachobyčejnou skladbou z desky první. Skóre reakce publika asi 0:15 pro starší repertoár a schizofrenní zjištění, že si sice každý přál novou desku, ale ve skutečnosti přišel doufat, že uslyší věci z té staré. Pro kapelu nezáviděníhodné, protože překročit vlastní stín se nepodaří každému (ono se to totiž nepodaří téměř nikomu). Od toho okamžiku bylo jasné, že ať zazní z nového repertoáru cokoli, bude to jen výplň před něčím z první desky. Výplň nicméně zábavná jak pro publikum, tak pro kapelu, což bylo očividné ze všech těch cheers a jiných anglosaských způsobů, jak projevit vděčnost a díky, kterých asi žádný jiný jazyk na světě nemá tolik. Z pozice diváka to bylo také pěkné divadlo – především sledovat Boecknera při práci. Zrovna se plně věnuje kytaře, ale ví, že za čtyři takty má navázat klávesami, takže se zakloní ještě připraven nohou vypnout distorzi a ztišit tak zvuk, aby vynikl syntetizátor. Nelehká situace i pro zkušeného gymnastu. Krug je zas schopen celý konFULL MOON 06

cert se naprosto monotónně kývat nad klávesami a je mu úplně jedno, jestli je zrovna melodie rychlá nebo pomalá, což často budí dojem, že se nachází v bublině, která ho odděluje od času a prostoru těch druhých. DeCaro proti tomu celému obludáriu vypadá dost civilně a hraje nevzrušeně, jakoby spíš přemýšlel, kde že se to vlastně ocitl.

věrní odešli už při poslední skladbě hlavního setu California Dreamer, ale trpělivost přinesla své Shine a Light. Přídavek, druhý singl z první desky a druhý vrchol večera převyšující všechno ostatní o třídu až dvě.

Two Men in New Tuxedos, Kissing the Beehive a díky, že jste přišli. Dobře vychované hlediště ví, co se na to říká.

Prošumělo pár nových skladeb, když se ozvaly tóny jedné z nejsilnějších, k níž mají Wolf Parade autorská práva. I’ll Believe in Anything je z těch, kde se snoubí příjemné s užitečným. Melodie, ve které je potenciál syntetizátoru a kytary využit na 150 (a více) % kryje záda textu plnému naděje tak mocně, že překvapí, že ji ještě nekoupila katolická církev do některého z náborových spotů.

Reakce publika byla adekvátní, byť každý projevoval svou radost jinak – někdo se smál, někdo tleskal a někdo si ze všeho toho nadšení začal krvácet do bot (to když na koncert vyrazíte s čerstvým tetováním a dáte si pár piv). Po nasazení tak vysoké laťky se do současného repertoáru vracelo težko a jenom za podmínky, že víte, že do konce ještě pár možností na cestovaní v čase zbývá. Malo-

Resumé? Vydat téměř dokonalý debut je dvousečné. Na jednu stranu je skvělé mít spoustu silných melodií a oduševnělé texty hned na startu, na druhou je skoro o strach nahrát něco jiného, protože když se to pak při živém vystoupení postaví vedle sebe, jenom těžko se z toho vylžete. Nejlepší epitaf si k tomu napsal sám Krug s projektem Sunset Rubdown, když ve skladbě They Took a Vote and Said No říká: „Oh, be CAREFUL of what you wish for...“ Jednou něco uděláte až moc dobře a už nikdy se k tomu ani nepřiblížíte.

Ale tak co, hlavně, že si k tomu ještě pořád pamatujete akordy.

087

088

FULL MOON 06

WHEN yOU’RE STRANGE ReŽIe TOM DICILLO TEXT DaVID kůHNMUND FOTO aRCHIV

Je srpnová neděle večer roku MMX – přítelkyně, kino Slováč, cigareta, popcorn, cola a láhev vína. Nedočkavě se dívám kolem sebe a doufám, že uvidím nějaké strange people, mladé páry s tričkama The Doors, pamětníky dětí květin, pravověrné rockery s dnes prořídlou šedivou máničkou v kožených kalhotách.

Ale nic takového se nekoná. Stojíme před pokladnou a já vidím jen dámu ve středních letech, která stejně netrpělivě jako my čeká ve frontě na lístek.

Poslední reklama, filmová ukázka a poslední naděje zachovat si, vzdor tomu, co má přijít, zdravý rozum. Dámy a pánové, přichází kapela The Doors! When You’re Strange, dlouho očekávaný dokument, který je už více než rok na světě, teď konečně i u nás. Příběh jedné kapely, jednoho zpěváka a jedné etapy dějin a dost možná i příběh některých z nás, co se někdy chtěli „prolomit na druhou stranu“.

People are strange when you’re a stranger Faces look ugly when you’re alone Women seem wicked when you’re unwanted Streets are uneven when you’re down When you’re strange Faces come out of the rain When you’re strange No one remembers your name (People Are Strange) Jako úvod dokumentu slouží Morrisonův jediný autorský filmový počin HWY: An American Pastoral (1969), který prochází celým FULL MOON 06

filmem. V kultovní pasáži filmu se zarostlý Jim v upnutých černých kožených kalhotách a pilotkou dere ven z pískem zapadaného Chevroletu, patřícího spíše na vrakoviště.

Celá krajina, včetně samotného Morrisona, působí osaměle a bezvýchodně. Hrdina směřuje k dálnici a scéna vrcholí v okamžiku, kdy přijíždí Mustang Shelby GT50 ročník 1967.

Stopující Morrison nastupuje a kyne řidiči.

Pak – překvapivě – vidíme Morrisona, jak řídí svůj mustang a řítí se krajinou, z rádia zní stylový soul Otise Reddinga. V okamžiku, kdy Morrison přeladí na jinou stanici, zastihne jej zpráva o vlastní smrti v pařížském bytě, kterou oznamuje na kalifornské rozhlasové stanici RADIO K.A.O.S. diskžokej Jim Ladd.

Dokument je jeden velký trip a střihový majstrštyk, postavený na dosud neznámých archivních materiálech. Fanouškovi neujde, že na internetových vyhledávačích koluje spousta „němých“ nebo technicky opotřebovaných snímků, stojících alespoň za krátkou ukázku, ale je jasné, že by se délka dokumentu neomezila na oněch 86 minut, které jim režisér a scénárista filmu Tom DiCillo určil. Rodák ze Severní Karolíny, původně nezávislý filmař, si nejprve vysloužil ostruhy coby kameraman ve snímku Podivnější než ráj Jima Jarmusche, s nímž taky studoval filmovou školu; sám je autorem snímků Johnny Suede, Život v sedmém nebi anebo Opilí slávou. O produkci se postaral Dick Wolf, který o kapele říká: „Poprvé jsem skupinu The Doors slyšel v roce 1966 jako student druhého ročníku na univerzitě. Poslouchám je i dnes, po dvaačtyřiceti letech, stejně jako můj syn, kterému je patnáct. Lidi si budou The Doors pamatovat a poslouchat je, dokud budou mít uši.“

„The Doors jsou vyhublá čtveřice se zajímavým originálním zvukem, ale s patrně nejhorší pódiovou prezentací, jakou si dokážete představit.

Zpěvák intonuje se zavřenýma očima, pianista se hrbí nad klávesami, jako kdyby z nich chtěl vyčíst tajemství, bubeník je ztracený ve svém vlastním světě a kytarista náhodně bloumá po pódiu.“ (L.A. Times) U zrodu The Doors stáli dva bývalí spolužáci z filmové školy, klávesista Ray Manzarek (1939) a básník a zpěvák Jim Morrison (1943). K nim se záhy přidává bubeník John Densmore (1944) a kytarista Robbie Krieger (1946). Za pouhých pět let stačili vydat kromě řady singlů sedm písňových alb včetně živého koncertu, sjezdili pódia po celé Severní Americe, Evropě, Kanadě a Mexiku. Vydali jeden celovečerní dokument Feast Friends a několik promo snímků, třeba Unknown Soldier (Neznámý vojín), Break on Through (To the Otherside) nebo People Are Strange.

When You’re Strange mapuje léta 1966-1971, tj. dobu od vzniku kapely až po úmrtí Jima Morrisona. Zachycuje rychlý vzestup, budí dojem nekonečného kabaretu, kde je Morrison chvílemi účinkující a poté zas nezúčastněný divák, který sleduje zpovzdálí celý ten chaos, který sám rozpoutal. Role se prohodily.

Známé je i jiné pojetí téhož tématu: freudovskou mystikou a zkušenostmi nejen drogovými nabitý pohublý Morrison zde působí jako Adonis nebo mladší bráška Alexandra Velikého. Vše umocní tím, když si nechá narůst dlouhé vlasy a poflakuje se na pláži ve Venice.

Ve Venice se také uprostřed jednoho krásného červencového dne roku 1965 potká se svým starším 089

spolužákem z filmové školy Rayem Manzarekem.

Ray, posedávající na pláži, nemůže uvěřit svým očím: „Jé nazdar, myslel jsem si, že jsi odjel do New Yorku...“ Morrison odvětí, že změnil plány.

- „Vypadáš skvěle,“ povídá mu. „Jak to, že jsi tak zhubnul?“ - „Bral jsem LSD. A nejím.“ - „A cos celou tu dobu dělal?“ - „Spával jsem u kámoše na střeše, kouřil trávu, bral LSD a skládal písničky.“ - „Tak proč mi nějakou nezazpíváš?“ - „Stydím se.“ - „Ale no tak, určitě zpíváš líp než Dylan, chci slyšet tvůj text.“ Jim se nakonec uvolí a zazpívá píseň Moonlight Drive, Ray je nadšený a prohlásí, že je to nejúžasnější text, jaký kdy slyšel. Mámí z něj, jestli jich má více. „Jo spoustu, mám v hlavě celej rockovej koncert.“ Morrison mu vylíčí své psychedelické šílenství a Manzarek pronese legendární větu: „Víš, co bysme měli udělat? Založíme kapelu a vyděláme spoustu peněz, konkrétně milion dolarů!“ Jak řekl, tak se i stalo. Své přátelství stvrdili jointem míru a jali se dobývat svět.

Tak nějak proběhla notoricky známá scéna z kultovního počinu Olivera Stonea s Valem Kilmerem v hlavní roli. The Doors (1991) byl natočen podle první biografie The Doors a Jima Morrisona No One Here Gets Out Alive, jejímž autorem je Daniel Sugerman a Jerry Hopkins (čes. Nikdo to tu nepřežije, Maťa, 2001, překlad Vojtěch Lindaur). Kniha je zasvěceným, avšak značně bulvárním pohledem do kuchyně kapely a nechybí v žádné knihovničce fandy; je také celosvětovým bestsellerem a dobrým základem pro toho, kdo o Doors nic neví a rád by se „důvěrněji seznámil“. Škoda, že se Stone omezil jen na jednu část osobnosti Jima Morrisona a že nepojal film o Doors jako film o kapele. Takhle se pozorný divák (ať laik či zanícený fanoušek) neubrání dojmu, že hlavní postavou dramatu je sám Morrison a kapela je odsunuta na vedlejší kolej, bez vlastních názorů a úsudku, prostě se jen „vezou“. Musí se spokojit s nevděčnou rolí doprovodných muzikantů, slepě následujících vyšinutého Morrisona, který je schopen kdykoliv čehokoliv, jen ne se chovat alespoň trochu jako lidská bytost. Navíc v biografii i v pozdějším zpracování je Morrison zpodobněn coby notorický požívač návykových látek včetně alkoholu, nenapravitelný svůdník, sice talentovaný a múzou políbený trubadúr, také však jako potížista a perverzní citový mani090

pulátor, který veškerý svůj potenciál utápí v ničení sebe sama a v terorizovaní svého okolí a zejména žen.

Pravda bude někde jinde, to je z dokumentu Toma DiCilla zřejmé. Ne náhodou byli snímkem Olivera Stonea ostatní ze zbylých hudebníků pohoršeni. Klávesista Ray Manzarek je znám tím, že jej už léta kritizuje, ačkoli je snímek považován za jeden z nejlepších hudebních filmů. Nejvíc je nespokojen s tím, jak filmaři zobrazili jejich chování ve scéně s Andym Warholem, a má dojem, že Stone skupinu vylíčil jako příliš vážnou. Manzarek se rovněž vyjádřil k první verzi nového filmu – podle něj prý obsahuje velké množství neznámých záběrů: „Je to anti-Oliver Stone film. Je to skutečný příběh Doors.“ Žádný příběh by nebyl příběhem, kdyby neměl svého vypravěče. Nesnadného úkolu se zhostil americký herec a příležitostný muzikant Johnny Depp a nutno říci, že na výbornou. Jeho komentář je zaníceně citlivý, empatický, sugestivní a přesto nesklouzává do přílišné stylizace či patosu, na hluchých místech dokonce celý snímek zachraňuje.

This is the end Beautiful friend This is the end My only friend, the end Of our elaborate plans, the end Of everything that stands, the end No safety or surprise, the end I’ll never look into your eyes...again (The End) Zbytečně mytizovaná The End vyšla na eponymním debutu v roce 1967. Traduje se, že když už měla kapela stálé, ale přesto vrtkavé (hlavně kvůli věčně zhulenému a nespolehlivému Jimovi) místečko ve Whiskey a Go Go na Sunset Stripu, odehrála koncem léta 1966 polovinu koncertu jen ve třech. O přestávce Jima našli v motelu, schovaného pod postelí, mimo smysly. Stačil jim prozradit, že si vzal dvojnásobnou dávku LSD. Rozhodli se, že odjedou zpátky do klubu a odehrají nasmlouvané vystoupení v kompletní sestavě. The End je pravděpodobně nejpamátnější skladbou The Doors, lépe řečeno stala se jí po tomto představení. Vznikla jako jednoduchá písnička na rozloučenou o dvou slokách, postupně se ale změnila v kompozici trvající okolo dva-

nácti minut, protože Jim začal v poblouznění přidávat nová slova a přetvářet původní text.

V černých kalhotách a tričku, s vlasy kroutícími se na límci a lemujícími neoholenou tvář se plížil z tanečního parketu. Pak se zadíval na dívky ve vitrínách. Už tehdy tančily jenom se špičkovými kapelami. Stál shrbený, se zavřenými víčky a hlavou nachýlenou k rameni. Kapela zahrála disharmonický akord. Pak bylo ticho. Jim se pověsil na stojan a začal pochmurně recitovat: The killer awoke before dawn, he put his boots on He took a face from the ancient gallery And he walked on down the hall He went into the room where his sister lived, and... then he Paid a visit to his brother, and then he He walked on down the hall, and And he came to a door... and he looked inside Father, yes son, I want to kill you Mother... I want to... fuck you (The End) V tomto dokumentu je sice píseň zahraná a zazpívaná s celým původním textem, ale vzdorně pochybuji o tom, že jde o původní verzi z onoho večera. Pozornému divákovi neunikne fakt, že píseň nekoresponduje s obrazem. Místo něj jsou použity už mnohokrát vykradené scény z tehdejších podniků, natáčené pro televizi. Zkouší DiCillo naši pozornost tím, že se nás snaží mystifikovat? A proč, když zbytek filmu se zdá autonomní?

Morrison se narodil 8. prosince 1943 v Melbourne na Floridě jako první ze tří dětí námořního důstojníka a upjaté semetriky, v rodině, která se neustále stěhovala. Pro Jima bylo dětství a dospívání peklo a zanechalo v něm hluboké šrámy na duši. Je veliká škoda, že tento dokument to až na malou zmínku nebere vůbec na zřetel. Jako vášnivý čtenář a žák s vynikajícím prospěchem visel několikrát na školní tabulce cti; literatura a poezie zvlášť byla alfou i omegou jeho života. Od raného mládí hltal francouzské symbolisty – Verlaina, Baudelaira a Rimbauda, básníka, co napsal všechny své básně do devatenácti let, poté zmizel do Afriky a živil se jako obchodník, aby „zemřel mladý“. Nic se nedozvíme o tom, že Morrison byl zamilovaný do školní lásky Tandy Martin a později do Mary Werbelow, se kterou se poznal ještě během studií na střední.

Dá se říci, že obě zmíněné dívky k němu až FULL MOON 06

nábožně vzhlížely, zejména Tandy, která mu ale zlomila srdce, když poslechla rady své matky, aby nadále nesnášela jeho „legrácky“. Jim miloval beat generation – Corsa, Ginsberga, Ferlinghettiho, Kerouakův román Na cestě. V jeho knihovně bychom našli německého básníka a filosofa Friedricha Nietzscheho, znal tvorbu Balzaca, Cocteaua, Moliéra a francouzských existencialistů. Tyto inspirační zdroje sloužily jeho básnické a textařské tvorbě, z níž čerpal zejména na prvních dvou albech skupiny.

V The Doors nebyl jediným textařem, ale určitě tím nejvýraznějším.

V dokumentu jsou alba Doors představena tak, jak jdou za sebou, a ke každému se vážou i dobové události. Exponovanou a přesto intimní atmosféru tvoří záběry kapely a hlavně Morrisona, hrajícího si jako malé dítě v jeho tzv. lepších dnech, kdy „nepřebral“. Nechybí ovšem scény, při kterých je šílený a prost jakéhokoliv rozumu. Od začátku až do konce nás tvůrce drží v napětí a to i přesto, že příběh včetně tragického osudu známe.

S prvním úspěchem v podobě dlouhohrající desky přišla nabídka zahrát si v americké FULL MOON 06

populární show Eda Sullivana. The Doors v televizi, dokážete si to představit? Před vysíláním (1967) jim manažer sdělil, že musí vypustit jedno slovo z písně Light My Fire. Slíbili, že jej nahradí jiným, v přímém přenosu ho ovšem stejně použili. Sullivan byl natolik rozhorčen, že kapela si u něj už nikdy nezahrála. Jimovi to bylo jedno.

do Miami navíc na Morrisona vydala zatykač FBI, která jej obvinila, že nezákonně odletěl.

Pod tíhou těchto obvinění začala rádia stahovat písně The Doors z vysílání, bylo zrušeno nadcházející turné a kapela nemohla vystoupit ani na Woodstocku. Morrison se přihlásil na policii, vzápětí byl ale propuštěn na kauci a celý případ byl odročen.

1. března 1969 měli koncertovat v Miami na Floridě. Morrison zmeškal dvě letadla a čekání na další lety vyplnil pitím. Na pódiu byl namol, přerušoval písně a často mluvil k publiku. Pak měl prohlásit, že se stejně všichni přišli jenom podívat na jeho penis, načež si měl svléci košili a výbavu skutečně ukázat.

Není to však zachyceno na žádné z fotografií a dodnes není jisté, zda k tomu skutečně došlo. Robby Krieger k tomu dodává: „Pokud já můžu říct, tak ne. A to víš, že bych si toho všimnul, kdyby to udělal. Bylo by těžké si nevšimnout. Ten jeho byl pravděpodobně největší ze všech rockových hvězd.“ Po koncertě kapela odjela na dovolenou na Jamajku.

Po několika dnech miamské úřady rozhodly o podání žaloby na Morrisona za obnažování, urážku, oplzlé chování a opilství. Po návratu

Příběh The Doors a Jima Morrisona, jak jej zobrazuje i aktuální snímek, je legenda žijící vlastním životem. Byla rozebraná na tisíc způsobů ze všech možných úhlů, vyšly stovky knih, filmů a pořád se objevují nové a nové skutečnosti. O jedné se ale nediskutuje. Při mixování šestého studiového alba L. A.Woman odjíždí Morrison znavený alkoholem, drogami a soudy do Paříže za svou kosmickou družkou Pamelou a 3. července umírá na srdeční zástavu v mladistvém věku 27 let.

Stejně jako další hvězdy hippie oblohy šedesátých let. Zkuste se někdy podívat na jeho fotografii, ještě z doby, kdyby nebyl zarostlý a poznamenaný drogami.

Nechtěli jste být jako on?

091

092

FULL MOON 06

SAAdE TOUR REPORT

sObOTa: kOLÍN

18. - 24. ZÁŘÍ 2010 TEXT A FOTO aPX

V Kolíně jsme hráli (budu říkat „jsme“, i když jsem kromě Plzně nikde nehrála) v Holubníku, což je hezkej a chytrej prostor na pomezí klubovny punkových Rychlých šípů a zmenšeniny Schönbrunnu. Vedou to lidi na správným místě, a i když jsem to zatím na vlastní kůži nezažila, o zábavu je tam většinou královsky postaráno. Točí tam třeba malinovku.

Hráli jsme poslední ze tří kapel. Kluci – teda Simon, Tomáš resp. Cvalda a jeho žena Lindsey – byli v kostnici, já jsem nakupovala tričko v tetesku, abych nesmrděla, jelikož jsem za sebou měla dlouhou noc a miliony kilometrů bez sprchy a výhledu na ni. (Někdy si říkám, že v nečem podobném turné žiju pořád.) Nakonec jsme stihli i večeři – to hráli zrovna Unitra Diora, a já se šla trochu vyspat – to hráli Djevara. Přesně takhle jsem to nechtěla, ale v sobotu se to fakt nedalo. Sorry.

Jak možná víte, nebo nevíte, když jsem byla malá, chtěla jsem být řidič náklaďáku. V nátělníku s flekama od nafty a od kečupu stát hodiny na hranicích (tehdy ještě nebyl Schengen) a na odstavným parkovišti na čtyřicátém kilometru od Drážďan řešit špatnej startér. A zvládnout situaci, samozřejmě. Hodiny a hodiny za volantem, poslouchat kántry a pokuřovat ameriky. Jo! Říkám to furt, nejlepší práce na světě.

Někdy v půlce září mi volal Aleš z kapely Gospel of the Future, že mají místo v dodávce na svém turné s FDK a jestli prej se nechci připojit. Jasně že jsem chtěla! Jenže začátek října nebyl – kromě věcí, se kterýma pro změnu nešlo hejbat – nalajnovanej a čekalo mě pár koncertů se Saade v týdnu od 18. do 24. září, který jsem zaprvý bookovala, tak jsem to celý chtěla mít pod kontrolou, zadruhý Saade jsou kamarádi a zatřetí kapela, na kterou jsem milionkrát přišla pozdě, tak by bylo záhodno vidět nějakej koncert zase v celý délce. Tak jsem to zatím nechala běžet.

První víkend „turné Saade“ (uvozovky, ježto to byla kratičká, týdenní záležitost) byl jenom přípravka: Kolín je blízko a Praha je samozřejmost. V úterý jsme vyrazili do Plzně, pak do Tábora, do Brna a do Nového Jičína. A pak do Varšavy, ale to už je zas jinej příběh. Jak si zhruba představujete turné kapely? Děvky, chlast, chlebíčky? Nebo spíš věříte těm, co tvrdí, jaká je to nuda: dodávka, klub, sloka, refrén, sloka, dodávka, klub, sloka... atd. Napínavá zápletka! Ještě že jsem Alešovi z Gospel to turné neslíbila, to bych se tohodle reportu taky nemusela dodejchat.

FULL MOON 06

z uší. Když jsem se opřela o stěnu naproti pódiu, i přes bundu jsem dostala parádní akupunkturní masáž. Když Saade dohrávali poslední song, zůstalo v sálíčku už jen pár vytrvalců, stižených v minulosti zřejmě hluchotou. V Kolíně jsme si řekli, že potřebujem koupit a na vstupu rozdávat špunty do uší.

Odjela jsem domů brzy (kolem druhé), protože jsem se potřebovala vyspat a druhej den se postarat o spoustu věcí, o kterých jsem věděla, že nebudou úplně snadný. Kdybych věděla, že neteče teplá voda, zřejmě bych se nerozpakovala a tu noc prochlastala, však ono by se to nějak udělalo. Vtipnej paradox byl i to, že dodávku z Kolína řídil Simon, zatímco Cvalda učil Lindsey pít Jägery. Volal mi asi v pět ráno, asi mi chtěl sdělit, jak to jde.

Nebrala jsem to.

NeDĚLe: PRaHa + bOTaNICa

Ať chceme nebo ne, hlavní hvězdy večera byli Djevara. Co jsem se tak bavila s bubeníkem, vypadalo to na partičku kluků na divokym vejletě, což je dobrej, i když trochu vyčerpávající způsob, jak brát turné.

Hned po koncertě se vrhli na bar a na holky a vypadali spokojeně. Ostatně bar byl zřejmě jediné bezpečné místo, odkud se dali Saade sledovat (poslouchat). A to ještě Cvaldovi nefungovala basová hlava. (Kdykoliv se v textu přiblížím nějakým hardware a technickým věcem, bude to zřejmě zcela mimo. Jednou mi Kuře, zvukař klubu 007, vysvětloval stageplan kapely Crippled Black Phoenix. Nebylo to sice jako napoprvé pochopit Schwarzschildovu metriku zapsanou v Boyerových-Lindquistových souřadnicích, ale ani tak si nepamatuju vůbec nic.) Lidi odcházeli ze sálu po tisících a všem tekla krev

Zaspala jsem asi o dvě hodiny. Haha, vítěz.

Karma, která nám ohřívá vodu, se kupodivu sama neopravila, takže jsem musela Botaniku, kapelu, která večer hrála na Sedmičce se Saade, někde ubytovat. Ukecala jsem last minute price v hotelu na Smíchově; ten mafián, co to vlastní, mě zřejmě chce sbalit, protože mi dal ještě 10% slevu. Což bylo dobrý. Blbý bylo, že jsem nestíhala dojet na Ruzyni, takže jsem tam poslala tágo. Jasonův telefon byl vyplej, na Johna jsem žádnej neměla a Brian mobil nemá, takže jsem to všechno – změny a novou adresu – na poslední chvíli vykomunikovala s Paulem, který dorazil až pozdějším letem odjinud. Cajk, říkala jsem si, jenže co se nestalo, ti autisti toho taxikáře samozřejmě nenašli. A on nenašel je. NA RUZYNI. Na letišti, kde je jeden a půl terminálu a hustota lidí jeden na kilometr čtvereční. Předpoklá093

dám, že čekali vedle sebe. Hodinu. Pak volal John, že se asi ztratili. Well, John... Could you just take another cab? Na Ruzyni je hustota taxislužeb asi dvě na osobu. Potkali jsme se na hotelu. Ale pro Paula už jsem pro jistotu jela. Na papír jsem napsala obrovským HERR WALLFISCH a stála jsem, spolu s asi dvěma lidma, v příletové hale. Paul byl jeden asi ze tří přiletivších cestujících, takže nás tam bylo už pět. Nepřehledná situace. Paul vytáhl megafon a zařval: WHERE ARE YOU, JANA!!?

Paul, ask me, if I got you a double bass, říkám mu v autě. V sobotu večer se ukázalo, že nechtějí dvoušlapku, když píšou double bass, ale kontrabas. Celá kapela přicestovala jen nalehko: s kytarama a příručním megafonem.

Oh! Did you get a double bass for us? Zařvala jsem: YESSSS! TWO!!! Mohli jsme mít krásnou obrovskou basu od Rafana, ale nakonec postačil elektronický kontrabas Přemkova táty. Vyhrál, ježto bydlí na Břevnově, což je od Sedmičky kousek, takže bylo snazší to zprodukovat. A pak? Pak už šlo všechno dobře.

Botanica hrála první, což byla skrze policejní desátou hodinu pěkná blbost, jelikož když se 094

Paul roztancuje, je sotva k zastavení. Takže dávali ještě přídavek, vymejšleli kraviny a linecheck Saade začal až někdy po půl desáté a zdaleka netrval deset minut. A protože je to nahlas jako svině, Kuře, už zmíněnej zvukař 007, i když jinak hodnej a všechno, povolil maximálně deset minut přetah. Simon ze mě chtěl sedřít kůži myslim a já jsem vůbec nevěděla, co mu mám říct. Nafackovala jsem Paulovi, kterej samozřejmě přesně věděl, kdy se končí a kdo je tady headliner, a poslala jsem ho za Saade, ať se jim omluví, že je to jeho chyba. Myslím, že za to nás (mě a Paula) Simon nesnášel ještě víc. Navíc se opakovala paradoxní situace z Kolína: zatímco Cvalda se už před koncertem motal, Simon řídil dodávku a i já jsem ještě furt byla autem se spoustou krámů a výhledově ožralou Botanikou. Zachránil mě Brian, kterej mi, ospalej a s prosebným pohledem, na baru řekl, jestli už nechci ject. Jo, chtěla jsem. Večer jsme pak trochu zachraňovali u nás, ale Paul musel ráno stíhat letadlo (které posledně nestihnul) a s Brianem jsme se viděli o dva týdny později, když u nás spal s Martinem Bisim. To je jiná historka. (Ve skutečnosti to je ale taky úplně super historka!)

Jo a jakej byl teda koncert. Saade krátký a Botanica dlouhá, takhle nějak. Myslím, že oboje bylo povedený, i když na Sedmičce je těžký bejt (jedinej) pořadatel a zároveň divák, jelikož sedíte na vstupu, což ale já dělám děsně ráda, a než se odtamtaď vyhrabete, spočítáte šterlinky a zbavíte se jich, je skoro deset a nazdar. Zvlášť když jde o trochu „línější“ a „chlastací“ koncert.

PONDĚLÍ: FLasHbaCk

Pamatuju si, když jsem Saade (tehdy ještě Sade) viděla poprvý. Bylo to vloni na jaře, odehráli svůj první koncert v Jeseníku a druhej jsem dělala já v Brně, kde hráli s evilasmodel a Trigger Effect. Simona jsem tam viděla vůbec poprvý. Bylo to na Skle a byl to skvělej večírek, kterej končil v Mýdle, což je vyhlášená knajpa blízko náměstí 28. října. Dostala jsem tehdy od nějakýho chlapíka na ulici kovbojskej klobouk (!) a Cvalda hrál v tý hospodě na valchu (!), a když jsem se pak ráno u Alenky, což je basačka Gospel of the Future, u které občas přespáváme, probudila, říkám si, sakra, kde to jsem? Podívám se vedle sebe, tam spí Cvalda a Simon, říkám si, ahá, tak to jsem asi u Cvaldy na Nekázance a představuju si, jak jdu na MůsFULL MOON 06

tek a to je jenom jedna zastávka na Anděla, kde jsem tehdy (v Lidovkách) pracovala. Cajk. Pak jsem ty oči otevřela znovu: DOPRDELE DYŤ JÁ JSEM V BRNĚ. PROBOHA! Variace na podobný téma se tam dějou furt.

Ale já jsem vlastně chtěla mluvit o něčem jiným, totiž kdy jsem Saade viděla poprvý. Na Sedmičce s Trigger Effect, druhej den nebo tak. Cvalda měl na stojanu od mikrofonu pověšenou moji roztrhanou fialovou koženou rukavici, kterou jsem zapomněla u Alenky, jenže jsem přišla pozdě a první řady už byly obsazené, tak jsem si to pak akorát nechala říct. Slyšela jsem ale dobře a nebyla jsem sama, Adam ze Silver Rocket byl tehdy tak nadšenej, že se nemohl dočkat, až kucím vydají tu kazetu. Taky jsem se těšila, jelikož jsem pro Cvaldu psala nějaký texty (!), který nakonec fakt použil (!). Jedna se jmenovala Whiskey Scene a tu druhou už jsem radši zapomněla, víte, nejsem moc dobrej textař. Vlastně nejsem vůbec textař. Ta kazeta byla boží, zelená, krásná a lidi kolem se najednou začali shánět po walkmanech, dodneška z ní hrajou Blood Red. (Chtěla jsem, aby hráli taky October Queen, ale už to zapomněli.) Saade ještě zahráli před Thermals to léto, tam jsem taky přišla pozdě, ale bylo mi jasný, jak jsou Saade lepší a LEPŠÍ. A pak už byla hotová ta kazeta; jednu mi dal Simon, kterej u nás tehdy začal bydlet. To je už taky jinej příběh. Ňák furt odbočuju kam nemám.

(Jo a ta kazeta, tu jsme na turné rozprodali.

Simon pak vyprávěl historku z turné po Státech, kdy vždycky po koncertě přišel k merchi Atsuo z Boris, který tu kazetu míchal, a řekl: „I produced this!“ a fanoušci řekli: „Okay I’ll take three!!“ Haha!) ÚTeRÝ: PLZeŇ

Na většinu turné jsme měli půjčenou dodávku od Elzy. Je to VW Transporter a je trochu jetej, například chvíli trvá, než vykoumáte, kudy je zpátečka. Takhle dostal kapky Simon už na Švábkách, když se na něj nějakej chlap rozeřval, ať uhne, a když to Simon zkoušel dýl, než je norma, sesypaly se na něj nadávky, které by snad nevymyslel ani on sám.

A ještě u toho srazil Cvaldu. Vtipný bylo, že když jsme pak stáli v Plzni na dvoře a Saade hráli a bylo třeba přeparkovat, neměla jsem ahnung, jak to udělat. Bylo asi devět a ten chlap byl nervózní a nasranej a já jsem se neodvážila říct, víte pane, já jsem to nikdy neřídila a oni mě zabijou, jestli to uvidí, jo a teda nevíte aspoň, jak je zpátečka? Radši jsem to FULL MOON 06

rychle vymyslela a nakonec to fakt šoupla a dokonce nic ani nikoho při tom nenabourala. Druhá věc na Elziný dodávce je parádní posilovač pocitu z řízení. Skvělá věc. Jinak on Cvalda nerad vidí, když řídím, což má původ ve dvou situacích. Ta první nastala, když jsme vloni jeli z Belgie. Byl sníh a já jsem jela asi 180km/h (teda to tvrdí oni). Měla jsem to relativně pod kontrolou, jenom jsem si nevšimla vyděšených obličejů, když jsem si chtěla sundat bundu (bylo horko). A pak, nedávno, jsem vezla Cvaldu do Zlína a jak asi víte, Zlín je složitý město, hlavně když jste v něm poprvý. Myslí vpravo, řekne vlevo a já jedu rovně, protože jsem ho přeslechla a takových pár bot jsem udělala. No takže když se teďka občas z legrace zeptám: „Můžu řídít? Můžu!!? Tak můžu???“, většinou nemůžu.

Takže do Plzně řídil Simon a jelikož Cvalda neměl iPod, byla jsem nucela poslouchat první část jízdy, jaký sračky mám v přehrávači.

On totiž Cvalda vybral první desku The Strokes. Pak se Simon nasral, zapnul rádio a poslouchali jsme Manowar (Radio Beat). A pak jsme konečně objevili cédéčka, kde nicméně jediným slušným kompromisem byli Queens of the Stone Age, takže jsme Lullabies to Paralyze slyšeli na celém šňůrné asi tisíckrát.

Klub Neutral jsme kupodivu našli a kupodivu včas. Místo stage byla postavená u-rampa; když jsem to viděla, věděla jsem, že Zlatokopal z toho nebude chtít postavit normální pódium. „Apačko, vidělas to!? To je super, tam je místo pódia rampa! A Simon blbec na tom nechce hrát...“ Ňák jsem na to myslím ani nic neřekla.

Na koncert přišlo relativně dost otřesně milejch lidí. Koncerty, kam přijde pěťo, jsou dobrý, protože většinou tu kapelu zaplatíte a máte ještě na pivo; koncerty, kam přijde jenom pár lidí, ale zato se všema můžete mluvit nebo si dát cigáro nebo na baru drink, jsou mnohem, mnohem lepší. A jelikož Saade neměli vysokou gáži (jsem totiž manažer!), tak tenhle koncert byl mixem obojího. Všechno se zaplatilo a ještě jsem potkala prima lidi.

Z koncertu jsem, pravda, kvůli tomu (a parkování) moc neměla. Dokonce jsem (zřejmě ze solidarity se Simonem a možná podvědomě v očekávání věcí příštích) nic nepila. Narozdíl od Zlatokopalových. Takže se lehce stalo, že jsme všechny cajky (po afterparty session se mnou za bicíma a já budu jednou dobrej bubeník, to vám říkám rovnou) balili až po půlnoci a ještě v jednu v noci jsme nebyli ven-

ku z Pilsenu, jelikož jsme se zdrželi nákupem v tetesku. Zlatý benzínky. Když jsme se kolem třetí vraceli do Prahy, rádio Blaník hrálo Když muž se ženou snídá-á-ááá a my jsme se Simonem plánovali, jak nakoupíme ty špunty do uší a tak. sTŘeDa: TÁbOR

Tábor je nebezpečný město. Ne jako Brno, tam už je to všechno daný a napsaný v pozvánce.

Tábor se tváří jakože v pohodě a najednou je devět ráno a vy jste ještě v nonstopu a nechce se vám domů. A to je většinou problém. Takhle divoký to ve středu zas nebylo, to ne. Přejeli jsme sjezd na Linz, takže spolu ti dva dobrou půlhodinu nemluvili. Zachraňovala jsem to já s mapou Benešova a okolí (ve skutečnosti to byla mapa Evropy minimálně 1: 4 500 000) a předstírala jsem, že SAMOZŘEJMĚ VÍM, kterým směrem máme jet. Uh, totálně jsem hlásila od boku. Bylo to padesát na padesát, sázky mi teďka jdou, bylo to skoro neprůstřelný. A fakt jsme tam dojeli, i s benzínkou a načas. Orion se mi zdá jako skvělej klub, zvučil to Koňátko, což je spolu s majitelem/barmanem Markem super dvojka. Zvuk byl krásnej, lidi zase instinktivně zdrhali dál od pódia (potřebujem ty špunty), ale tohle byl první koncert, který jsem aspon trochu nějak rozumně vnímala celý. A byl skvělej.

Setlist byl většinou všude podobnej. Dvě nový věci, jedna skvělá a druhou si nepamatuju, Spaceland Neverland, která je moje nejoblíbenější z desky, ale shodli jsme se, že naživo tolik nevynikne (protože vokály), Coming Home, která naopak vynikne vždycky – podle mě je to nejlepší song, který teď momentálně hrajou, Maybe I Fly, Walking on the Clouds a Blood Red z kazety. Stála jsem tam, poslouchala to a stejně jako kdysi, když jsem slyšela kazetu, nebo nedávno, když jsem poprvé slyšela master You Are Coming Home, jsem se cejtila nejvíc nejpyšnější. Jako co je mi po tom, je to jejich muzika a všechno je jejich, ale... jsou to kamarádi a je to boží pocit, když je něco takhle dobrý a vy jste tomu tak blízko (ne na koncertě, ale v životě). Rozumíme si, ne?

Simon měl asi čtyřicítku, takže se to pokusil vyléčit slivovicí, Lindsey byla po těch pár dnech na Jägerech tak unavená, že nevydržela skoro ani koncert, a Cvalda řídil. V noci jsme měli jet rovnou do Kojetína kvůli kérce, takže jsme měli sbaleno všechno a pekelně rychle. Načež Simon povídá: „JANO! Deme se ožrat, poď. Co piješ.“ Znělo to docela jako 095

vtip (druhak i proto, že Simon nemá žádný prachy, nikdy) a on to BYL vtip. Cvalda povídá, že za deset minut jedem, v Orionu už skoro nikdo není, mám na sobě bundu. Ale tak...

Jeden Jameson mě nezabije, ne? Den předtím jsem počítala, že naposled jsem whisky pila 23. srpna (pamatuju si to vždycky, jelikož se k tomu obvykle váže několik nezapomenutelných historek, předvolání, tetování...), ale popravdě jsem si to chtěla nechat na Brno. Jeden drink? Ale tak jo.

A najednou byla půlnoc. Měla jsem zmeškané dva hovory od Cvaldy a teprve teď jsem si četla výhrůžné textovky, že nás tam nechají.

Zaostřila jsem na Simona, který zrovna objímal Vilmu a padal mu z ruky panák slivovice.

Ježiš. Tak rychle ještě jednou a dem.

A najednou byla jedna. Dopíjeli jsme poslední slivovici a posledního Jamesona a už jsme neměli ani cigarety, takže to vypadalo na konec večírku. Ten opravdický konec. Bylo jasný, že nás Cvalda zabije, ale Simon se rozčiloval, že tři dny vozil ožralej High School Musical kolem Prahy a že se chce taky bavit. Tááákže ještě jednou dokola a dem. Podle textovek už 096

byla dodávka pryč, což kdyby byla pravda, by byl trochu problém, jelikož jsme nikdo nebyli s to řešit nějaké alternativní způsoby dopravy do Brna, nehledě na to, že jsem v autě měla notebook, bez kterého vydržím už jen maximálně těch pár drinků na baru. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se trochu pohádali v autě, na první benzínce koupili flašku Tullamorky a pak... pak nás poprvé zradil startér.

Tak jsme se znovu pohádali. Myslím, že Cvalda nás měl na háku. Resp. Simona, jelikož já jsem se jim akorát snažila vysvětlit, že klidně můžou držet hubu a bude to mít zhruba stejnej efekt. A pak... Pak jsme to nastartovali.

Teda né já a Simon, ale Cvalda. My jsme se ještě chvíli pokoušeli zlobit a pak jsme usnuli. Do Kojetína jsme přijeli, když už svítalo, a naposledy ještě nasrali Cvaldu, když si chtěl Simon pustit Sepulturu. (Kdybysme měli ty špunty, mohl je použít. Haha.) ČTVRTek: bRNO

Když jsme se se Simonem probrali, Zakopalovi už byli pryč. Sice bych si dala kafe, ale jinak jsem byla v pohodě, Simon vypadal jak ze sušičky. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu, ale ze včerejška si pamatoval akorát

útržky a čím víc jsem mu toho prozrazovala, tím děsivější puzzle se mu skládalo. „Tyvole Cvalda mě zabije, co?“ Zvedla jsem obočí. „Néééééé, to teď budu poslouchat tři dny v kuse! Ale já za to nemůžu, já jsem je vozil tři dny nasračky a fakt jsem si POTŘEBOVAL dát panáka! Tyvole to je průser.“ Tyvole kluci. Máte to spolu složitý. Otočila jsem se zpátky ke kompu, Simon ještě chvíli lamentoval a pak odešel pro kolu a pak šel špacírovat s Alešem z Gospel of the Future do města.

Cvalda se pro nás vracel kolem čtvrté a... zase jsme nenastartovali. To už byl, s ranní zastávkou na pumpě, třetí shortcoming. Naskočilo to, až přijel Aleš s tím, že nás odtáhne.

Do Brna jsme jeli s Ondřejem, který se zrovna vrátil den předtím z Kanady, takže mu to občas ujíždělo do angličtiny, což jsem pochopila až záhy. V Brně jsme hráli na Yachtu, s Human Steak. Koncerty a následné večírky jsou v Brno Aires takměř legendární, teda aspoň pro mě. Nasbíráte spoustu veselých historek, které pak na jiných večírcích lámou ledy, ale a především, ty koncerty jsou tam nějaké... lepší. Lepší zvuk, lepší nálada, obvykle i lepší vyhlídky na nulový rozpočet, každý super FULL MOON 06

koncert, který se odehrál na Sedmičce, byl v (jakémkoliv klubu) v Brně víc super. A tenhle taky.

Nevím, jak se stalo, ale zanedlouho jsem byla asi jediný střízlivý člověk (teda s Kamilem), což bylo napůl super, jelikož bylo jasné, že budu řídit (konečně!), napůl nanic, jelikož to je v Brně úplně promarněná šance. Jenže se ukázalo, že místo odjezdu do Kojetína zůstáváme v Brně u Alenky. To znamená, že budeme muset jít do Mýdla a ráno budou mít všichni strašlivou kocovinu. Tak co by ne, žejo. (Jo a ten koncert... Ten byl asi nejlepší z celého turné.)

Tak jsme se nějak posbírali. V dodávce pro šest osob včetně řidiče nás bylo osm, za všeobecného veselí jsme nastartovali napoprvé, juchúúú!, a já jsem si uvědomila, že nemám řidičák. Rozhodla jsem se své okolí tímto smutným faktem nezatěžovat, bůhví, co by z toho ještě vyplynulo. A taky jsem se viděla v tom Mýdle. Problém byl, že všichni strašně řvali, jeden člen posádky se pozvracel (to bych sem asi neměla psát, jelikož nám nikdo už žádnou dodávku asi nepůjčí, na druhou stranu je mi líto vynechat tak zásadní moment) a cestou přes centrum jsme u Moravské zemské knihovny už zdálky viděli světýlka a floydy. Sice jsem nic nepila a „jenom“ jsem neměla řidičák, ale přísahám, že jsem se viděla nejmíň v base. Dostávala jsem užitečné rady typu: „Nenech se znervóznit tyvole!

Jeď!“ Když jsme projeli kolem aut, jeden policajt se rozhoukal a vyrazil k nám, takže jsem přibrzdila ke krajnici. A sakra, tohle bude průser jak Brno.

A pak se stal zázrak, ten fízl nás objel a vyrazil s houkačkou dál do brněnské noci. Hoho, vítěz. And remember those posters that said, Today is the first day of the rest of your life? Well, that’s true of every day but one – the day you die.

Oslavili jsme to v Mýdle. Později jsme tento konkrétní koncert a všechno, co následovalo (a následovalo toho poměrně dost), vyhodnotili sice jako dostatečně punkové, nicméně trvale spíš neudržitelné. Je to přesně ten moment, kde se láme pohled fanouška, kterej se spustí s kapelou tuhletu jednu konkrétní noc v tomhle jednom konkrétním městě, zatímco kapela se tomuhle nebezpečí vystavuje pořád. Vlastně nechápu, jak Weedeater vůbec dokážou přežít. Asi metabolismus nebo co.

Možná taky mají špunty do uší.

FULL MOON 06

PÁTek: NOVÝ JIČÍN

Každej vypadal relativně hrozně, takže v dodávce byla tichá domácnost. Ale zas nikdo nebyl mrtvej, takže radost, i když neprojevovaná nijak nahlas, byla na místě. Stavili jsme se znovu do Kojetína, kde jsme zase nebyli schopný nastartovat dodávku. A zase se to nakonec nějak udělalo (zvykli jsme si, že obvykle po půl hodině to naskočí). Dokázala jsem si ale představit i jistější životní jistoty. Občas mi naskočilo, že ten večer to bude naposledy, co na dlouhou dobu uvidím ty písničky od Saade, co je mám ráda, naživo, a že Cvalda odjíždí na bůhvíjakdlouho už v sobotu; takovej ten pocit, že bych ještě chtěla zůstat, ale zároveň je jasný, že je to konec v nejlepším, takže dobře tomu tak. Další super věc, která mě čekala, byla, že budu v noci řídit do Prahy, jelikož se Cvalda potřebuje trochu vyspat. Ahahahááá jupí, budu řídit celou noc! Dodávku! Remember those posters that said, Today is the first day of the rest of your life? Well, that’s true of every day but one – the day you die. Haha!

V Jičíně jsme byli první, takže byl čas na zevl a pizzu na náměstí. V Jičíně vám mají krásný náměstí! A pak že nestihnete něco jiného než klub a dodávku, když jste na turné... Kecy.

Muzikanti lžou, jak když tisknou. Se Saade v Bazaru hrály ještě dvě kapely, Unna a Ambellyn, se kterejma jsem se blíže seznámila až u guláše. Teda něco jsem slyšela, a i když by se mi podle všech pravidel a očekávání měli víc líbit Ambellyn, nějak víc mi sedli Unna.

Vidíte? Na nic v tomhle světě už není spoleh.

čal dárek, který jako Saade dostali: absinth.

Ani nechci vědět, kdo to dopil, ale popravdě řečeno, Simon na to dost vypadal. Na cestě domů ztratil v autě (!) Cvaldův iPod a dva zapalovače. Nechápu, jak se mu to podařilo, když seděl prakticky nehnutě na místě spolujezdce a to rádio normálně hrálo. Jedeme si, posloucháme spoustu kravin i nekravin, hádáme se u toho a najednou je ticho a iPod ztracenej. Neuvěřitelný. Naštěstí jsme měli cédéčko Lullabies to Paralyze. Když jsem to pustila, všichni se rozeřvali, jestli jsem se náhodou nezbláznila. iPod se našel, zapalovače se sice nenašly, ale nad ránem jsme se dostali až padesát kiláků před Prahu, kde jsme brali naftu a já jsem se děsně sexy ušpinila a pořezala a vůbec nafta voní o dost líp než benzín, a to si myslím, že benzín voní krásně. Syrový, ale hezký ráno, všichni spali, do Prahy to bylo, co by kamenem dohodil... a já nenastartovala. Ani podruhé, ani potřetí, ani podesáté. Startér se nám totálně vysmál. Asistenční služba, odtahovka, vrakoviště ve Vlašimi, výměna startéru, gauče v kuchyni/pokoji pro hosty na tý odtahovce. Nikdo z nás neměl ani hotovost na zaplacení, platební karty na koncích světa neberou. Vzpomínala jsem na to, jak „unavená“ jsem byla kolem půlnoci, a snažila se vymyslet nové slovo, které by spíš vystihovalo stav, v jakém jsem se nacházela aktuálně. Něco jako „skjhiuncsocjoa“. Domů jsme se všichni dostali před polednem. Cvalda měl bláznivej nápad, že bychom zašli na oběd. Jasně, třeba i zaplavat nebo zaběhat, ale asi beze mě, kluci.

Když jsem se podívala na Simona, bylo mi jasný, že i bez něj. Týden uběhl rychle jako den, ale taky byl zhruba stejně intenzivní. Stačilo.

Pohostinnost Nového Jičína je klasickými metodami neměřitelná. Kromě koncertu samotnýho, kterej byl super, a setkání s maxem, kterej koncert pořádal a který je vždycky hezký (setkání, stíháte mě?), ježto tak vzácný, a přítomnosti Kamila, kterej byl ostatně s náma pořád, a pořád je, teda aspoň se mnou, jsem hlavně potkala svého spolužáka ze základky, potažmo z nižších ročníků gymplu, Martina.

Zdá se, že to bude asi jedinej člověk z mého života před tímhle životem, který si nemyslí, že jsem úplnej exot. (No, možná si to trochu přece jenom myslí, ale je to jiný od člověka, co sbírá vinyly českejch crustovejch kapel.)

Upřímně jsem čekala, že mi všechny tyhle zážitky trochu srazí iluze, abych nepřemejšlela pořád o blbostech. Jenže únava trvala den (day off, haha), a pak už bylo všechno jasný.

Zvládli jsme všechny situace, nátělník smrděl naftou a potem a ty fleky od jídla už jsem taky nikdy nevyprala. Bylo to skvělý. Kdybych nebyla spisovatelka a příležitostný řidič dodávky, byla bych řidič dodávky a příležitostná spisovatelka.

Byl pátek, pátek jsem v lásce. Ale tohle byl taky pátek, kdy jsem byla děsivě unavená, a i když jsem se snažila nebejt, bylo to těžký.

A hlavně to byl pátek, kdy mě kluci nechali řídit dodávku!!! Simon to pojal slavnostně a na-

Říkám to furt, nejlepší práce na světě.

097

BORIS & IAN ASTBURy BXi EP. SOUTHErN LOrD 2010 TEXT LUMÍR NYkL FOTO sOUTHeRN LORD

The Limits of Control – film s příznačným názvem a ladící hudbou. Mýticky vyprávěnou pouť asketického zabijáka většinou dokreslují repetitivní vyhrávky Earth. No guns, no sex, no sleep. Světská radost je leda rituál s kávou. Two espressos in separate cups. Kam čert nemůže, nastrčí ženckou a Japonce. Jim Jarmusch obrazem vytkl v hudbě Boris dekadentní švihlou roztouženost, viz scéna s „dámou v bílém“. Pro japonské rockery (adekvátní výraz) jsou přešlapy přes „hranice ovládání“ základním vyjádřením. Utržení ze řetězu proslídili už nespočet šuflíků, od dronových antialb po svojský heavy metal, všechno s vycházejícím sluncem před očima. Jenže jak se zpívá ve flamenkové moudropísni ze zmíněného filmu, kdo si o sobě moc myslí, ať zajde na hřbitov.

Krchov už Boris míjeli, společné album se Sunn O))) je okultní až běda. Teprve teď se jich ale dotkla živá autorita, hudebně i lidsky.

Střet s Ianem Astburym, frontmanem new wave pilíře The Cult, trčí i z tak tučného šanonu fíčurinků, jakým Boris disponují. Nebáli se dorážení na noise proroka Merzbowa, pěvec s obstojným rejstříkem Astbury je jiná káva a rozhodně dost odlišný šálek. Žádný pikolisimo, jak by řekl Jiří Dolejš.

Společný projekt, pojmenovaný jednoduše BXI, se poprvé zhmotnil na jarním koncertě v Sydney, kde Astbury s Boris odvyl obsah celého EP a k dobru dal doorsovskou-coppolovskou The End, coby dovětek a připomenutí rozporuplného draftování jeho osoby a espritu Manzarekem a Kriegerem. Na forbíně heavymonstrkabaretu Boris působí Ian Astbury jako mystický principál s přehazovačkou a v bílém fraku. Nebojí se prásknout bičem ani ocukrovat vystoupení svým svěřencům. New age odkazy ze sebe vyráží barytonem maestra Wolanda, ve vyšších polohách svítí jeho hlas až jako glamový blyšček na pyšček, v roli frontmana ex-offo stírá kapele typickou noisovou špínu a strká jim nasliněný šnuptychl do obličeje, ale spratci z povolání Boris se pokaždé otřepou.

Zas tak žhavé to vždycky není. Směsný „rock“, jak ho pojímají Boris, je jen o úhlu pohledu, šíři 098

stoje rozkročného a hlasitosti, v jejich případě až hyperrealistické, která nedovolí odmlouvat nebo si stěžovat na patos a škleb. Kytara, jak ji pámbů stvořil, nemůže produkovat takovou mocnou rychnu jako třeba na jejich posledním LP Smile. V kibucu EP BXI dokazují, že sonic youthovské nehty po tabuli se nevylučují s hardrockovými rozklady akordů (Teeths and Claws) a tam, kde myšlená partitura nařizuje odsekávaný riff (We Are Witches) bez odmlouvání přisadí rovnou dvojctihodnou porci a šroubují na sebe kytarové party skoro thrashovým zárožákem. Pětikvaltová závodnička pětka (basák/kytarista Takeshi drtí dvojhlavňový nástroj a na koncertech BXI je doplňuje kytarista Michio Kurihara) ráda nahodí volnoběh, dvakrát se nerozhlíží, kam s rukama, a čadí ze sebe rozostřená/naostřená sóla. Zpod prstů je vypouští Wata, která i zpívá v Rain, s autorovým laskavým svolením převzatého hitu The Cult. V jejím podání se neubráníte ztracení v překladu a asociacím na Asobi Seksu a jiné denně-snivé japonské shoegazery, přitom éterický nádech tu představuje jen zpěvaččin úzký hlas, plácá sebou v bahnité riffové výlevce a funguje jako protipól Astburyho sebevědomého vokálu se silnou klenbou. Ten podpírá začátek i konec a je otázkou, kolik oldskůlové polohy a frázování kdo snese. U Teeths and Claws není o čem mluvit, snad jen jestli tenhle hotový schlager patří rovnou na VH1 Classics nebo se má zahákovat na nejvyšší šprušle letošních žebříčků. Soužití slastně podřízené kapely, která poslušně přihrnuje sousta na lžičku ještě spokojenějšímu chlapovi, který už má o čem vyprávět, rád zaexhibuje ve prospěch sebe i té přizvukující omladiny a jeho hlavním přáním je: Zahrajte mi tu moji. Tenhle dojem ještě víc zhoustne v uzavírající Magickal Child, kde jsou vypravěčské malůvky podepřené festovním stojanem, vypadlé pojistky jsou součást konceptu „zralý melancholik v palbě tupými“.

další růstový článek Boris a milodar post-punkového vysloužilce.

FULL MOON 06

FULL MOON 06

099

KiErON giLLEN/JAmiE mCKELviE : PHONOgrAm, vOL. 1 2006-2007. TEXT aLeš kOT FOTO aRCHIV

I didn’t realize You made comics I didn’t realize you made so bloody wonderful comics – Gillen-McKelvie 1991. Jsem pětiletá kombinace své matky a svého otce. Pár měsíců před revolucí jsme emigrovali do Německa, hned po revoluci se vrátili zpět. Ještě neutíkám z domu, utíkám dovnitř. Byt v paneláku je útulkem sociální pracovnice, horníka a… čtu všechno, co mi přijde pod ruku. Teenage Mutant Ninja Turtles, Kačer Donald, Jules Verne, noviny, TV program, inhaluju informace a z balkónu sleduju hrající si vrstevníky.

Když jsme se viděli poprvé, poslouchali jsme playlist, který jsem připravil, a občas jsme o něm mluvili. Tori Amos. Jane’s Addiction.

Blur. Depeche Mode. Belle and Sebastian.

David Kohl je phonomancer.

True terror is to wake up one morning and discover that your high school class is running the country.

– Kurt Vonnegut

Mág, který čerpá svou sílu z hudby. Sexistické, zpomalené, charismatické hovado, vycucávající poslední zbytky energie ze svraštělého ňadra stylu, který do značné míry definoval populární kulturu (nejen) devadesátých let.

Britpop je mrtev, ale v Kohlově hlavě je živý více než dost. Kohl byl učedníkem Britannie – bohyně britpopu, která je už několik let mrtvá – a rýpaní se v mrtvolách chápe jako svůj životní úděl. Dobře mu tak.

Otáčím se zpět k obývacímu pokoji a opouštím balkón. Máma je v kuchyni a táta v práci, aspoň mám ten pocit… a z televize se ozývá kytara, která určuje mou životní dráhu. Culture sucks down words.

Hudba je magie, říká Kieron Gillen. San Diego, červenec 2010. Magie je hudba, říkám já. Gillen pokyvuje hlavou a McKelvie se krčí za stolem, vyhlíží další nejistou, osamělou obět, které ještě Phonogram neoznačkoval duši.

2002. Poslední dobou jsem poslouchal unikátní, dodnes nevyčpělé album Bloodflowers od The Cure a Black Market Music od Placebo.

Borderline bipolar, forever biting on your nuts, druhá, třetí nebo čtvrtá škola z šesti, culture, alienation, boredom, despair. V televizi (culture sucks down words) hraje MSP’s The Everlasting a najednou mám (zase) jasno. Forever Delayed: Greatest Hits of Manic Street Preachers.

David Kohl miluje Manic Street Preachers.

Generation Terrorists a The Holy Bible označkovaly jeho život se samozřejmostí pouličního čokla. Richey Edwards, člen Manics, zodpovědný za jednu z kytar (heh heh) a většinu textů (ano), si při rozhovoru vyřezává do ruky 4REAL, přesvědčuje tak přítomného žurnalistu o tom, jak vážně to Manic Street Preachers myslí. Okamžitá hospitalizace a sedmnáct stehů.

Great artists have no country.

– Alfred de Musset

Aleš Kot miluje Manic Street Preachers. Generation Terrorists a The Holy Bible označkovaly jeho život se samozřejmostí dvanáctiletého bezdomovce po flašce rumu. Na oslavě svých šestnáctých (sedmnáctých?) narozenin si něco píše na ruku. UV fixem. Kamarád zapíná UV světlo a holka sedící vedle něj si na svou ruku taky něco napsala.

Slyšíte hudbu, když čtete? Já ano. A když poslouchám hudbu, vidím obrazy, říká Paul Pope v NYC, červenec 2010. Kublers absinthe a Coca-Cola. Zpět do 2002. Ležím na posteli se zavřenýma očima. Je mi šestnáct let.

100

O dva roky později ležím v jiné posteli – už jsem v Praze a dívám se na spící holku, která s post-orgasmickým úsměvem vydechuje a nadechuje reziduální částice všeho, co pro ni jsem. Přikládám si prsty na rty a čichám k nim. Nikdy na ni nezapomenu.

FULL MOON 06

Art is a sort of experimental station in which one tries out living.

– John Cage

Thought I knew my place in the world Thought I knew my art (The Auteurs – American Guitars)

První kapela. První holka. První sex s holkou, která je smutná a moc si nevěří, takže je snadná oběť. První moment, kdy se ztrácíš v hudbě a hudba se ztrácí v tobě, rezonuje v atomech, pulsuje v krvi. První rozpad identity. S Davidem se něco děje. Poslouchá Echobelly, a to není v pořádku. David neposlouchá Echobelly. A už vůbec ne Kula Shaker.

Gillenův smysl pro reportáž a syrovost prvotřídního žurnalisty (ještě aby ne – jeho hudební sloupky byly legendární dlouho předtím, než začal psát komiksy, a je dodnes považován za jednoho z nejlepších videogame journalists na světě) dodávají světu Phonogramu přesně to, co potřebuje, aby nebyl jen přehnanou karikaturou. Místo toho se ocitáme v uvěřitelném univerzu, kde lidé okolo dvaceti let vypadají jako lidé okolo dvaceti let, všechny holky nemají vosí pasy a čtyřky silikony, všichni chlapi nevypadají jako antireklamy na kreatin… a všichni mluví jako lidi. Unikátní hlasy, unikátní tvary, tváře... jsme zpět u kresby.

Jamie McKelvie v roce 2006 není Jamie McKelvie v. 2010, ale už tady jeho styl perfektně slouží příběhu, rotující ve smyčce řeč těla–uvěřitelná, vytříbená mimika–dobové oblečení–no-nonsense, layouty–čistá, poctivá, absolutně popová linka. Jamie McKelvie v.

2010 pracuje pro Marvel Comics, konečně má peníze a nesnižuje laťku.

David je snob a zmrd, ale rozhodně není jen jednodimenzionálním charakterem, který si Gillen-McKelvie posouvají, jak se jim zlíbí.

Je chytrý, ale ne natolik, aby nedělal chyby – místo toho je chytrý způsobem, který je daleko zábavnější, a v přirovnání k současnému vývojovému stupni člověka daleko pravdivější. David si své chyby uvědomuje, trestá se za ně, odpouští si je, dělá je znova, drží se zrezivělého okapu vlastního svědomí a naslouchá dešti bubnujícímu na ocel, jedna dva jedna dva jedna dva... … a dochází mu, že si někdo hraje s jeho životem. Vzpomínky nejsou jeho. Hudba není jeho. Někdo se snaží probudit mrtvolu a zpoza rohu se ozývá Maybe I don’t really wanna know How your garden grows ’cause I just wanna fly Phonogram: Rue Britannia (aka vol.1) neidolizuje.

Výše napsaná věta je lež. Phonogram idolizuje, krade, rozvrací, močí na hroby a souloží s mrtvolou vaší prababičky. Phonogram sumarizuje významnou část kultury devadesátých let a vytváří body, ze kterých se dá snadno odrazit dál. Phonogram nedlí v minulosti, ale miluje ji. Kluk močící na hrob je Damon Albarn, Jarvis Cocker se schovává za náhrobkem a říká si, že Albarn je hardcore, Liam Gallagher promlouvá s bohem (nelžu) a Luke Haines z The Auteurs píše předmluvu k Phonogram: Rue Britannia.

Some people Were born to write Some people Were born to dance FULL MOON 06

Phonogram je o transformaci, o hudbě, o magii. Tři slova, jeden význam.

Nejlepší plán, jaký mám, je prostě napsat třetí sérii a dát do závěti klauzuli o tom, že pokud zemřu mladý a Jamie bude naživu, dostane z mého konta peníze na to, aby ji nakreslil. Pokud by chtěl.

Není to proto, že bysme byli zahořklí – teda, ne jen proto, že jsme zahořklí –, ale protože tvořit Phonogram bylo emočně vyčerpávající. Dělali jsme na obou sériích dohromady přes čtyři roky, a to ani nepočítám roky předtím, než první série spatřila světlo světa. Představte si, že bysme prostě jen dělali comics a neřešili všechny ty hovadiny okolo.

Byli bysme okolo sešitu 44. Místo toho jich máme 13. Cítím se frustrovaný. Neskutečně šťastný, jasně, ale frustrovaný. Vytvořili jsme něco krásného, něco, na co jsme velmi pyšní – ale kdyby byl celý ekonomický systém jen trochu víc nalevo, všechno mohlo být jinak. Kdybychom prodali šest tisíc kusů na sešit místo čtyřech, mohli jsme směřovat k číslu 44. Je to jako být pod ledem a snažit se prokopat ven.

Cítím se jako bonsaj.

– Kieron Gillen

Dokončení v příštím čísle.

101

102

FULL MOON 06

TEXT aPX FOTO aRCHIV bLaCk IsLe/beTHesDa

FULL MOON 06

103

Chodili jste na gymplu za školu? Já jo. Za jedno pololetí jsem obvykle mívala kolem sto třiceti (omluvených) hodin. Omluvené byly, protože jsem si pomocí photoshopu a tiskárny dokázala vybavit celkem solidní, dokonce trochu „jeté“ razítko, a jelikož mě škola jinak bavila a zmeškané hodiny byly na stejné straně vysvědčení jako informace o tom, že jsem prospěla s vyznamenáním, nikdo se nad tím celé ty roky nepozastavoval. Většina všedních dní, kdy jsem nepřišla do třídy, vypadala podobně.

Ráno jsem vstala, počkala, až bude bezpečno, uvařila čaj, sedla ke kompu a oživila poslední pozici ve Falloutu.

Nevím, jak na tom jsou „normální“ (třeba dospělí nebo pracující) lidi s počítačovýma hrama. Od té doby, co jsem v roce cca 2004 vyměnila stolní PC za notebook, jsem si zahrála z nostalgie akorát Prehistorika 2. Vždycky jsem se šíleně vytočila u druhé doby ledové a po třetím exnutí na stejném banálním místě jsem to vypla a smazala a vrátila se k „normální“ činnosti. Vzhledem k absenci numerické klávesnice u noťasu jsem ani nepomyslela na to, že bych instalovala nějakou střílečku, různých strategií, adventur a RPG mám dost ve svým skutečným životě, sporty včetně aut jsem hrála málokdy (na Letné si někdy, když řídím, vzpomenu s lehkým povzdechem na Carmageddon: Nice shot, sir), o volném čase obecně a zvyšujících se technických požadavcích zejména na grafickou kartu, které můj komp dnes splňuje možná tak napůl, nemluvě. Skončila jsem někde u Diablo II, GTA 3 a Age of Mythology, což byly gamesky, co měl kolega ajťák před pěti šesti lety nainstalované na společným kompu.

A ano, Half Life: Counter Strike na kolejní síti.

Myslím, že tady se definitivně ukázalo, že ze mě profesionální hráč nikdy nebude.

Někdy v době úpadku mé hráčské kariéry vyšla Fallout Tactics: Brotherhood of Steel, což bylo volné strategické ne-pokračování původní, tehdy dvoudílné RPG série. Ani jsem tomu nedala regulérní šanci; jednak jsem nikdy neměla fašistickou militantně-religiózní organizaci Bratrstvo oceli ráda (byť v běhu hry stáli na straně dobra, což byla většinou i moje strana), druhak byla Tactics orientovaná na boj, což by mi asi nevadilo, kdyby předchozí díly nebyly tolik o komunikaci a non-combat skillech. (Hrozný slovní spojení, pardon. Doufám, že se vyjadřuju srozumitelně pro nehráče a zároveň ne moc autisticky pro hráče, kterých hádám v případě série Falloutu nebude málo.)

104

Čas v reálném čase mého světa pokročil. Kdybych něco bývala čekala od Falloutu 3 (2008), bylo by to zřejmě jedno z největších herních zklamání. Naštěstí pro tuto spekulaci už mi to bylo úplně jedno. Paradoxně nejvíc mi vadila skutečnost, že je hra postavená na enginu FPS (stříleček z pohledu první osoby, přičemž první dva díly byly ne-střílečky/kolové souboje z izometrického pohledu, který je v posledních letech, zdá se, passé jako kalhoty do zvonu s kapsami na kolenou). Přivedlo mě to k zamyšlení, jak moc se počítačové hry za posledních deset patnáct let díky technickým, potažmo grafickým progresům změnily. Jak se systém role-playing games víc a víc přiklání k modelu akčních stříleček (s prvky strategie a adventury). Tyjo, já nemám nic proti doomovkám, ty jsou super, ale nezdá se mi pravděpodobné, že bych kvůli epizodě v Quakeovi šla za školu. Možná na poslední hodinu, a jenom kdyby to byla matika. Na třetím Falloutu, který jsem hrála asi deset minut z půjčeného sejvu, mi – kromě toho, že to byla kopírka Oblivion – nejvíc vadil systém boje, který už neprobíhal na tahy, ale nějakým podivným mixem s reálným časem. Už jsem se k tomu nikdy nevrátila.

Pravda je, že jsem byla moc pomalá a líná učit se být rychlá. I proto jsem nikdy nedohrála Halo na obtížnosti „legendary“. Ráda si, dodnes, udělám mezi dvěma tahy kafe.

30092010 0240

Střílečky byly prima, strategie byly prima, adventury, Carmageddon i NHL 98 s Forsbergem bylo prima (EA Sports: It’s in the game), ale RPG? To byl úplně jinej svět. Protože to byl SVĚT. (Teď jsem teprve objevila, že „role playing game se do češtiny nejčastěji překládá jako hra na hrdiny“. Tak to je dost trefný. Hra na hrdiny po patnácti letech.) Nebyla jsem žádný nadšenec do stolních her, Dračí doupě nebo Dungeons & Dragons mě minuly, a ani ve videohrách jsem neměla nijak široké portfolium. Diablo mě zas tolik nebavilo – moc tupýho mlácení. Final Fantasy, Ultima, Warcraft – negativní. Můj tehdejší kluk ulítával na Baldur’s Gate, Icewind Dale, Neverwinter Nights. Hry prostředí Forgotten Realms mě taky bavily, dohrála jsem to ale spíš ze stejného důvodu, jako dočetla Tolkiena nebo Salvatoreho; totiž ne z potěšení, ale ze zvědavosti a mírné povinnosti. (Když ale nad tím tak přemýšlím, bylo skvělé potkávat v různých hrách ty samé oblíbené charaktery, třeba temného elfa Drizzta Do’Urdena. Obecně hrát za elfy bylo super.

Proti tomu nemůžu říct ani popel.) Byly to

pohádky. Radši než fantasy mám sci-fi, a když vyšel první díl Falloutu, sedla jsem si na zadek.

H. G. Wells, Philip K. Dick, ou, a nic mi Fallout nepřipomnělo víc než filmová adaptace Cesty Cormaca McCarthyho (zaujatí odpustí). Konečně realita. Svět po nukleární válce, která začala někdy kolem roku 2052. Snad se toho dožiju. Potáhne mi na sedmý křížek. Give me a kiss to build a dream on, and my imagination will thrive upon that kiss.

Příběh (jedničky) Falloutu je relativně jednoduchej. Je pár desítek let po válce, která zničila zemi. Jste obvyvatel podzemního krytu, tzv. vaultu (číslo 13), „venkovní svět“ neznáte a musíte v něm najít čip na čištění vody, jinak všichni umřou. Jasný jak facka. Jakkoli to zní pro videohru předvídatelně a banálně, je to jiný.

Svět a jeho příběhy, se kterými nás seznámili tvůrci Falloutu, byly dokonalé, hratelnost hraničila ve svých nejlepších částech s genialitou.

Revoluční interakce a flexibilita post-apokalyptické krajiny, která vtáhne, úchvatné retro prvky coby „vzpomínky“ na civilizaci, atmosféra, humor (!), do detailu vypiplaný vývoj postavy, možnost skutečné volby na základě morálního přesvědčení (bez slepých uliček a se skutečnými následky) v prvním díle vyrazily dech; ve Falloutu 2, který se odehrává o pár desítek let později ve stejné grafice (a zmíněném izometrickém pohledu, po technické stránce se změnilo jen máloco a to, co se změnilo, tak vždy k lepšímu), dosahuje podle mýho maxima hratelnosti v počítačových hrách. (A konec jedničky? Uh oh!)

30092010 0528

Hodin, které jsem strávila u her všeho druhu, není málo, a taky nejsem žádný diletant. Možná časem můj zájem opadal, ale nemluvím úplně z cesty. Fallout byla jediná hra, ke které jsem se vracela pořád. Možná roky. Bavila mě úplně celá: od úvodní obrazovky, přes logo Interplay, přes písničku Maybe od Ink Spots (ve dvojce byla A Kiss to Build a Dream On Louise Armstronga, taky dobrá, ale první díl byl v některých záležitostech nepřekonatelný), intro začínající: War. War never changes. Editace postavy, posvátná, delikátní činnost. A hra samotná. Jasně, všechny počáteční úkoly, které byly nevyhnutelné, ztratily s dvacátým, resp. stým zahráním kouzlo, ale jakmile jste se dostali přes ty nejprvnější bazální fáze a lokace, dávalo prostředí nekonečné množství možností, co dělat, jak to dělat a nakonec i proč to dělat. Oba dva díly jsem prošla mnohokrát.

FULL MOON 06

Nemyslím třikrát nebo tak, myslím třeba třicetkrát nebo padesátkrát. A nemyslím tím ani to, že některý úkol jsem dělala na milionkrát (protože v jedničce bylo chování parťáků neovlivnitelné a prakticky nevyzpytatelné, takže se stalo, že Ian nebo Tycho, spolubojovníci, se po relativně úspěšné misi vybíjení mutantů omylem zastřelili, případně kriticky zasáhli), myslím tím dohrání kompletně celé hry od Arroya až po zničení Enklávy. Nejčastěji na straně dobra (nebo „dobra“, v některých částech hry je zrovna tohle dost relativní), s vysokou inteligencí, vnímáním, charismatem a speech skillem, tak, aby mě bohatší dialogy přiváděly na zajímavé úkoly a informace, a s vyšším štěstím, které přihrávalo do cesty více náhodných setkání a jiných bizarních detailů hry. (O to složitejší pak bylo v prvních levelech zabíjet krysy, prasata a různé mutanty, zpočátku jsem byla slaboučká jako čaj. Na druhou stranu neznám žádnou jinou v zásadě akční hru, která by se dala projít prakticky bez užití násilí nebo potřeby vysokých čísel v síle a zbraních.) Na třetí stranu je senzační i zážitek naskillovat si postavu jako dementní korbu. I tady jsou „možnosti“ „dialogu“ něco, před čím můžete možná tak smeknout.

FULL MOON 06

Technická poznámka pod čarou: Nějak nemůžu nezmínit skvělý český překlad, který, byť se spoustou gramatických chyb (ne zas tolik, ale občas to zatahalo), vládl skvělým původním vtipem a černočerným humorem a nepochybně byl jedním z důvodů, proč má Česká republika poměrně silnou fanouškovskou základnu. (Tady! Já! Já!!)

Muž v těžké zbroji.

Arthur, syn Uthera Pendragona.

Má sklopené hledí.

- Buďte zdrávi, pocestní. Jmenuji se Arthur, syn Uthera Pendragona, z Bratrstva oceli.

Jsme na výpravě za svatým granátem z Antiochu. Neviděl jsi ho někde?

- Svatý co a koho?

- Hledáme Svatý granát z Antiochu. Je to nejlepší ruční protipěchotní zbraň svého druhu.

- K čemu hledáte tak strašnou zbraň?

- My z Bratrstva oceli usilujeme o nalezení této nejničivější zbraně našich předků a její zajištění před těmi, kteří by zneužili ničivé síly Svatého granátu z Antiochu.

- Proč?

- Zkrátka proto, že Bratrstvo oceli chrání slabé a bezbranné; a tahle věc by skutečně mohla někomu ublížit.

- Proč?

- Hmm... protože to je jediná správná a morální věc.

- Proč?

- No... tak... Podívej, skutečně máme dost práce. Hodláš nám pomoci, nebo ne? Viděl už jsi někdy Svatý granát z Antiochu, nebo ne?

- Ano. - Tak proč jsi to neřekl hned? Stačí nám povědět kde, my vyrazíme a ty se můžeš vrátit ke své práci, ať už to bylo cokoliv.

(Ukážeš libovolným směrem.)

- Dobrá tedy. Díky za pomoc. Něco za tvou službu.

- Počkat! Taky něco hledám. Pátrám po svatém GECKu. Neviděli jste ho?

- GECK, říkáš? Ano, máme dva. Další už nepotřebujeme. Každopádně díky.

- Když máte dva, snad byste mi mohli jeden dát.

- Ne. Ne. To nemůžeme udělat. To by byl příliš snadný konec tvého hledání. Nějaké další jsou tamtím směrem. Najdi si svůj vlastní. (Ukazuje přibližně stejným směrem, jako jsi ukázal před chvílí ty, když jsi jim ukazoval, kde je svatý granát z Antiochu.) (náhodné setkání) 105

01102010 0005

Osada Klamath, téměř začátek pouti, 1. srpen 2241. Myslím, že ten sejv je tak dva roky starý, takže je vtipný, že moje postava se jmenuje Moon. Ne Full, ale Keith. Jsem ženská, je mi 25 a jsem zatím na čtvrtém levelu. Mám vysokou inteligenci a charisma, nadprůměrné štěstí, výdrž i sílu (jsem trochu zklamaná, že vnímání je jenom na úrovni 5, kdybych tu postavu dávala dohromady dnes, asi bych někde jinde ubrala – zřejmě právě na výdrži nebo síle, kde by pětka stačila – a nastavila aspoň 6). Mezi moje vylepšené skilly patří speech, barter a lockpick a ani celkovej přehled není vůbec zlej, i když v traitech (vrozených vlastnostech, které si nastavíte v úvodu) mám gifted, což na začátku stáhne všechny dovednosti o 10 % dolů. Mimochodem, když máte extrémně charismatickou a chytrou postavu a mezi vaše perky (vlastnosti, které získáváte v průběhu hry) patří sex-appeal, můžete hodně zapeklitých úkolů a problémů vyřešit tzv. přes postel. (Úplně jako v životě, achacha!!)

Koukám, že jsem „radiated“, to mám z těch toxických sraček. Kolem mě pobíhá čokl (stares lovingly) a Sulik s obrovským perlíkem, což je dobře, jelikož prát se zatím moc neumím a nábojů je na krysy škoda. Těch jsem zabila teprve 106

na šedesát, k tomu pár radškorpiónů, zmutovaných kytek, malých bestií geckonů a prasokrys.

Karma 155 (Wanderer), dobrá pověst zatím všude (Arroyo a Klamath). Pip Boy ukazuje hodně splněných a několik nesplněných úkolů: najít GECK (Garden of Eden Creation Kit a zachránit tím moji vesnici je základní plán hry), jasný, najít obchodníka Vika a Trappera (z Klamathu), který se ztratil v toxických jeskyních. Blbec.

To bude vopruz, protože ty velké radioaktivní lizardy, které budu muset kvůli splnění vyzabíjet, nemám na svém levelu moc zmáknuté. Čekají v jeskyních poblíž města. V inventáři mám spoustu věcí, mimo klasických potřeb (stimpak na uzdravovaní, peníze, bouchačku a náboje, pivo, hehe, boxera, nůž, kleště a páčidlo) taky bár bizarností: hojící prášek od Hakunina, jerky meat, květinu, zarámovanou fotku Elvise, časopis Cat’s Paw, lopatu, Nuka Colu, Vikovo rádio, Trapperovy klíče, račí klepeta, pár polen dřeva na podpal... Většina z nich se dá užít v menších, nečekaných nebo náhodných questech, což mám na týhle hře nejradši. Takže sbírám každou hovadinu.

roku neviděla. Věděla jsem, že poslední uložené pozice nejsou nijak zvlášť daleko a navíc, kdybych měla začít znovu hrát, potřebovala bych to od samýho začátku, takže od editace postavy.

Na to teď není čas. Takže jsem si jenom vlezla na ten poslední sejv v Klamathu, ve chvíli, kdy jsem měla vyrazit do Toxic Caves. Byla asi půlnoc (v reálném čase města Prahy). Párkrát mi zazvonil telefon, jednou jsem šáhla pod stůl pro flašku s kolou, uběhlo pár dní. A pak začalo, v reálném čase města Prahy, svítat.

Původně jsem Fallout 2 pustila jen proto, abych nebyla za kreténa, že píšu o něčem, co jsem půl

02102010 0133

Nikam jsem se nedostala, jen jsem tak bezcílně bloumala světem, mluvila s lidma, prohledávala bedny a knihovny, sbírala kraviny, ignorovala těžké/náročné questy, rozplývala se nad každým samplem a zvukovým efektem hry, objevovala náhodné lokace. Jen se tak procházela, dokud se mi nezjevil Hakunin, zfetovaný šaman vesnice Arroyo, a neoznámil, že veničani umírají a že musím stůj co stůj najít Gárdn of ídn kryejšn kit.

Achjo. Že bych si to zase jednou dala od začátku až do konce? Chtěla bych. Možná po uzávěrkách?

Nebo místo nějakého koncertu?

Tenhle podzim se má objevit novej Fallout: FULL MOON 06

New Vegas. Oficiální trailery vypadají fantasticky, ale taky jsem viděla vlaštovky z E3 2010 a nějaké hratelné screeny a myslím, že to nebude dobrý. Že to nebude dobrý, stejně jako nebyl dobrej Fallout 3. Objektivní důvod, proč trojka nebyla tak dobrá, je zřejmý: na prvních dvou dílech pracovalo studio Black Isle se supervizí Chrise Avellonea, které z finančních důvodů skončilo v roce 2003. (Mimochodem není náhoda, že tihle lidi spolupracovali i na zmíněných fantasy RPG Baldur’s Gate nebo Icewind Dale nebo nezmíněném RPG Planescape: Torment, a jestli je něco lepšího než Fallout, je to tohle. GENIÁLNÍ.) Třetího Falloutu se zmocnili lidi ze studia Bethesda (tvůrci mj. série The Elder Scrolls, proto to taky vypadá jako The Elder Scrolls IV: Oblivion, a nikdo z toho tehdy moc nadšenej nebyl, ježto Interplay tu licenci prachsprostě přeprodali a ex Black Isle nemohli dělat nic), zatímco někteří z původních developerů prvních dvou dílů založili Obsidian Entertainment (pokračování solidní Neverwinter Nights). Dobrá zpráva je, že Bethesda nechala tým Obsidianu pracovat na Falloutu: New Vegas jako developera a senior designérem se stal už zmíněný Chris Avellone. Což je super, jenže ten engine zůstává FULL MOON 06

stejný jako ve Fallout 3, takže 3D. Moc složitý?

Zkrátka: čtvrtý Fallout se vrací do rukou tvůrců prvních dvou dílů, ale ksicht hry a supervize zůstává z trojky. Nevim, co bude silnější.

Ještě než značku Black Isle společnost Interplay zařízla, začali vyvíjet třetí díl Falloutu (nikdy oficiálně nevydaný) s pracovním názvem Van Buren. Holy shit, zahrajte si to demo. Starej Fallout (izometrický pohled!), zasazenej do války mezi Brotherhood of Steel a New California Republic, cha, to by se mi líbilo. Hodně prvků údajně převzal Fallout: New Vegas, ale co si budem povídat... bude to takovej gamblerskej Oblivion. (Ty řeči o tom, jak si můžete skočit do kasína vydělat nějaký zlatky u Black Jacka, jsou mi zejména proti srsti. Kdybych chtěla hrát poker, nebudu si instalovat RPG.) Popravdě řečeno, nevěřím, že by Avellone nechtěl sám vychovávat svoje vlastní milované dítě nebo mu nějak ublížit, ale stejnak to smrdí, že se Obsidian nechali Bethesdou ukecat. Moc se mi nechce pátrat, co za tím vězí. Budu doufat v dobré úmysly.

03102010 0318

V reálném čase města Prahy uběhlo pár dní.

Párkrát jsem si pustila Fallout 2 (bez kiksů hru

minimalizuju na lištu, takže u toho stíhám i pracovat), pročetla o hodně víc novinek, prolezla archivy vývoje hry. Fallout: New Vegas vypadá tak trochu, že bych ho chtěla hrát. Fakt. Čím víc o tom čtu, čím víc rozhovorů s Chrisem Avellonem a Joshem Sawyerem (další člověk z Black Isle/Obsidian) objevím a čím víc screenshotů vidím, tím víc mám chuť si to co nejdřív sehnat a zahrát. Ke karmě přibyla reputace (teda zdá se mi, že ve Falloutu 2 už něco takovýho taky bylo, ale předpokládám, že teda mluví o něčem trochu jiným), možnosti dialogu budou prý zase zpátky a vůbec, přece to lidi z Black Isle proboha nenechají pokazit, no ne? Skepse už není tak velká (obezřetnost přesto obrovská). Naštěstí nakonec rozhodnou technické požadavky, které... ajaj, teď jsem si to ověřila u Falloutu 3, že mi to asi stačit bude. Čili to bude muset spadnout na tom, že nebudu mít v reálném čase města Prahy ten, reálný čas.

A taky budu muset aspoň jednou dohrát dvojku.

107

108

FULL MOON 06

ONdRASH TEXT A FOTO MaRTIN škODa

„Jsem dvoumetrová stokilová opice s občasným výpadkem motoriky. I proto mě stálejší zákazníci nazývají svorně Robote. Naštěstí se tyhle moje nečekaný zádrhy nestávají při kérování. Ne, že by to v mé ‚tvorbě‘ bylo poznat!“ (smích) Ondrashe, představitele tzv. „nové školy tetování“, najdete ve Znojmě. A za ten výlet to stojí.

Jaká byla tvoje cesta k tetování?

S tetováním jsem vystartoval v Přerově, kde jsem se narodil. Bylo mi osmnáct a studoval jsem školu se zaměřením na dřevo, obor uměleckořemeslné zpracování dřeva pomlčka řezbář pomlčka restaurátor. Skrze společný zájmy o bojové sporty a hardcore hudbu jsem poznal nejbáječnějšího člověka Fuťu – legendárního punkera a tatéra, který v té době pracoval pro Tattoo Index, síť tetovacích studií na Moravě v 90. letech (patřily dnešnímu vydavateli magazínu Tetování, Liboru Šmehlíkovi). Právě Fuťák mi nezištně poodkryl tetovací řemeslo, dokonce byl i první, komu jsem něco vytetoval.

Je to frajer!

Když jsem začínal s kérkama, nebyly žádné distribuce, kde by se daly koupit nástroje a vybavení. I proto se chytli lidi bez výtvarného vzdělání jako Fuťa. To byl vyučený elektrikář, schopný si sestrojit kvalitní strojek. Horší bylo sehnat jednotlivé díly. Když došlo na lámání chleba a Fuťa viděl, že to s tetováním myslím vážně, nadiktoval mi seznam věcí, co je třeba sehnat. Anténu z auta, motorek z vláčku... (smích) K realizaci naštěstí nedošlo. Můj první strojek vážil asi půl kila a měl zvuk jako dvacet zubařů dohromady, ale mám na něj jen dobFULL MOON 06

ré vzpomínky. Jednou na hudebním festivalu Noc pod hvězdami jsem kéroval týpkovi nějakou lebku na rameni a ten strojek se mi doslova rozpadl v rukách. Vystřelila nějaká pružinka, spadla planžeta... To byly časy, kdy jsem měl sto chutí vykašlat se na to. (smích) Lidi tvoje kérky znají třeba z Reflexu. Co považuješ za své největší úspěchy? Úspěch je, že jsem u tetování vydržel. Fuťova škola v duchu S NIČÍM SE NESRAT se odrážela i na mých prvních klientech, sem tam někdo omdlel. Mně takový věci nedělají zrovna dobře. Byly časy, kdy jsem toho chtěl skoro po každé kérce nebo blbém zážitku nechat. Profesní úspěchy spíš vidím ve zvládnuté technice, kdy nedělám korektury a lidi se vrací pro další kérky. Samozřejmě si hrozně vážím zájmu předních studií, které mě zvou na hostovaní. U nás třeba Tribo, v zahraničí jsem měl možnost tetovat osm měsíců na Novém Zélandu, v Řecku a teď se chystám do Vídně, Berlína a Frankfurtu.

Je tatér, kterýho si na český scéně vážíš?

Určitě. Upřímný obdiv patří Peterovi Bobkovi z Triba, je to řemeslník jako řemen, kérky má dokonale zvládnuté. Je to přesně ten typ člověka, který se do toho snaží tahat něco novýho.

Pro mě je to pilíř mezi tatérama u nás. A taky je to brutální kreslíř...

Je u nás hodně nebo málo tatérů na to, jak malá jsme země?

Kvantita nemálo přebíjí kvalitu. Dneska máš na každé město tři, čtyři, klidně sedm tatérů, a to jen v menších městech. Praha a Brno jich má určitě přes dvacítku, třicítku. Trh je poma-

lu zaplněnej, což je dobře, protože vyniknou individuality a přednosti různých tatérů. Sám si nemůžu stěžovat a jsem moc rád za lidi, co se ke mně vrací. A co je hlavní, roste zájem o výtvarnou stránku tetování. Učil jsem dvě holky z grafiky, moc šikovný. Teď jen počkat, až se rozjedou, a myslím, že se máme na co těšit!

Jak vnímáš vzrůstající oblibu a trendovost tattoo? Převládá názor, že tattoo je spíš módní trend než nějaký „osobní zápis“ daného člověka?

Trendy? To je otázka pro klasičtější studio. Například před týdnem jsem kéroval tatérku, která si stěžovala, že celý léto kérovala motýlky. Já motýlka nedělal už pár let! Nemám nic proti motýlkům... Jen se mi ty „trendy“ vyhýbají.

Nevím, co „letí“ dnes. Zítřek ale rozhodně patří originální tvorbě. Stejně ale platí: co člověk, to názor. Pro někoho je vrchol tetování kopie jiného obrázku. Ale já mám nervy jen jedny.

Kopírování obrázků z katalogu mě přivádělo k otázce, jestli s tím nepraštit.

Tvůj styl je osobitý, přesto: jaké motivy tě baví dělat? A jaké naopak ne?

Jsem na dobré cestě dělat jen to, co by mě bavilo. Dnes jsou pro mě typické akvarelové barvy a naskicované linie, které používám jako konstrukci pro jejich ukotvení. Náhled do nových, progresivnějších stylů tetování v Tribu, kde jsem nedávno hostoval, mi umožnil rozvíjet, co se mi na mém stylu líbí nejvíce: nevázanost na klasických školách.

Jak jsem řekl, u mě katalogy nefungují. Pro každého klienta rád namaluji originální motiv – má to pro mě smysl. Nutí mě to skicovat třeba do čtyř do rána.

109

Odmítl jsi někdy někomu nějaký motiv?

Nebo prosazuješ změny v motivech, co lidi přinesou?

Neprosazuji. Ale sám sis přinesl motiv a vidíš, jak to dopadlo! Všechno jinak. (smích) Motiv si vždy potřebuji překreslit po svém. Zaráží mě, že lidi mi chtějí většinou za návrhy zaplatit. Přijde mi to jako samozřejmost, udělat originální návrh před tetováním. Nemělo by to být něco extra navíc, ale standard. A pokud jde o odmítnuté motivy... Nekéruji žádné Hitlery ani Leniny.

Největší motivace?

Adélka Zoe Konupčíková, moje šestiměsíční dcerka.

Předpokládám, že práce je zároveň koníčkem. Jak dlouho to tak bude? Tetuješ zhruba sedm let. Je něco, co tě omrzelo?

Doufám, že se nevrátí ty tvoje trendy. (smích) Třeba paroží nad zadky, v tu chvíli bych strojek zahodil. Jinak ale nemyslím, že bych našel lepší práci. Baví mě to každým dnem víc, takové řemeslo neomrzí. Co bude za deset let, nevím. Nedělám jen kérky, mám vystudované multimédia se zaměřením na design obuvi a oděvu. Mo110

mentálně se snažím rozjet vlastní obuv s kolegy z FMK. Kouknout se můžete na Walkyra.com.

Co nápady, na kterých pracuješ?

Teď mám zrovna nakoplý projekt, kde se chystám dělat tetování přes více lidí najednou. Podařilo se mi sehnat první trojici odvážlivců.

Koncept je zatím volný, ale rád bych, aby každá z těch kérek fungovala i samostatně. Kompletní obrazec to bude samozřejmě tvořit, jen když se všichni sejdou. Libí se mi představa spojení lidí v rámci tvorby. Je to tedy nabídka pro všechny zamilovaný a rodinný příslušníky, kteří si nechtějí hyzdit tělo jmény. (Ty taky nedělám.)

A druhý projekt je kruh. Nedávno jsem házel do Dyje žabáky... Napadlo mě převést to na kůži ve smyslu akce-reakce. Kámen do vody – počáteční akce (první vytetována tečka), reakce lidí (pokaždé větší a větší kruh s každým dalším dobrodruhem). Už jich mám sedm! (smích) Samozřejmě všechno je dokumentováno a výsledek bude asi nějaká animace z fotek.

Svou kérku sis dělal sám?

Ne, jednu mám ze Zélandu, bylo mi dvacet jedna. Oldschool se mi líbí, tehdy mě bral ještě víc. Nebylo nic jinýho, co by mě zaujalo, takže

jsem si řekl, že budu mít námořnický rukáv.

Začalo to hvězdou a tou to i skončilo. Pak to mělo pokračovat s Peterem, ale u něj to taky nedopadlo, nedá se s ním domluvit. (smích) Co posloucháš nejraději za hudbu, když tetuješ? Nebo to necháváš na lidech?

Dneska jsem v hudbě velmi otevřený, téměř všemu bych dal šanci. Začínal jsem kapelama jako Ember, Lvmen, Ravelin 7, Balaclava, At the Drive-In, Grave Maker, Atryu, Amanda Woodward... Jsou pořád moje oblíbené. Rád si pustím i hiphop, třeba Looptroop, Promoe, WWW... Při práci poslouchám všechno možný. Dana Deacona, CocoRosie, Múm, Chucka Ragana nebo mladíčka Paigea Andersona.

Snaha domluvit se s lidma tu je, to abych je netrápil ještě i hudbou. Navíc se tak ke mně dostávají nové kapely, které nemám čas vyhledávat, třeba Fall of Efrafa, Envy nebo Pelican.

U takové muziky se mi vybavují i lidé, co mi ji doporučili.

FULL MOON 06

FULL MOON 06

111

PIERRE ET GILLES: Le bUVeUR D‘absINTHe (MaRC aLMOND), 1997, C-PriNT / TiNgE COULEUr, 132 x 107,6 cm DECADENCE NOW! GALERIE RUDOLFINUm, PRAHA

JAMIE REId: gOD saVe MYRa HINDLeY, 1979, SCrEENPriNT ON PAPEr, 605 x 456 mm DECADENCE NOW! GALERIE RUDOLFINUm, PRAHA

H L A V N Í P A R T N E R:

H L A V N Í P A R T N E R V ÝSTA V Y:

P A R T N E Ř I:

H L A V N Í M E DI Á L N Í P A R T N E Ř I:

M E DI Á L N Í P A R T N E Ř I:

S P O D P O R O U:

„TÍM, Že [RePRODUkČNÍ TeCHNIka] RePRODUkCÍ UMOŽŇUJe, kLaDe Na MÍsTO JeDINeČNéHO VÝskYTU VÝskYT MasOVÝ.“ WALTER BENJAMIN

dO IT yOURSELF, VOL. 2 TEXT INDOš

Druhý díl těžkopádného předchůdce o dobrých věcech je zde a značně odlišný. Tento díl se pokusím odlehčit, ale ještě než se do toho pustím, musím zmínit nejčastější výtku: proč píšu o DIY v časopise, který se s myšlenkou DIY rozchází. Řešení je morálně neučesané. Jednou Palma vymyslela vtipnou otázku: „Co je horší: být v dětském domově a nemít rodiče, nebo být v dětském domově a mít rodiče“. V tu chvíli jsem se zasmál a dneska se taky směju. Tak si říkám, co je lepší? Psát o DIY věcech do časopisu, který má vkus, nebo psát jinde, kde mi to úplně nevoní, ale víc by to tam sedělo. Můj morální kredit je už dávno vyčerpaný a nemám problém sázet seriál o DIY zrovna sem. Kdybych to dělal jinak, znamenalo by to, že se DIY vztahuje jen na materiální věci, ale DIY může být i způsob, jak dělat složitější věci jednoduchou cestou – dělat dobré věci dobře. Nevím jistě, zda-li bych vůbec chtěl FM řadit zrovna pod DIY, ale vím jistě, že pro seriál o DIY je to nejlepší platforma. Když ho čtu, jsem doma.

To, co prostor DIY dobře vymezuje, jsou dvě věci: konkrétní předměty a méně hmotné akce. Dnes se budu věnovat věcem materiálním. Dalo by se psát o čemkoliv, ale nejblíže je mi vše kolem hudby, proto se zaměřím na desky, jež donekonečna pletou mysl. Je více cest, jak album předat: pověsit na web, vypálit, vylisovat na cedlo nebo vinyl. Když pominu koncerty (méně hmotná akce), tak největším fetišem je poslední možnost – varianta vinyl. I když ostatní stojí na stejné úrovni, protože vše se dá dělat jedinečně a o jedinečnost jde především. Žádné masové naběračky z plastu, jen čistá kvalita před kvantitou.

Koupit padesáté vydání stejné desky je taky možnost, ale tu desku už nic neodlišuje od jejich „kopií“. A ruku na srdce, tohle je záležitost našich pseudo-metálově naladěných otců. Nejhorší je zjistit, že stejnou fošnu má blbeček z pátého patra. To, co dělá vinyl vinylem, jsou dvě věci (neberu v potaz, co je na něm, protože každý si do hlavy lije svoje FULL MOON 06

homo). První okolností je, kolik vinylů se nechalo vyrazit. Když vím, že nejlepší pecku jde sehnat jen v omezeném počtu kusů, fetiš se probouzí ze zimního spánku rychleji. Hned je znát, že se vše odehrává v osobnější rovině. Žádná deska není mířena někam do prdele, ale k lidem, což se o strategii velkých firem říct nedá. A zadruhé záleží na formě a určité zvláštnosti vinylu. Forma, ta zabíjí nejvíc.

Když vytáhnu např. Sporto More, tak se mi z bílého vinylu roztočí hlava, navíc to hraje.

Ale co zabíjí nejdál, jsou příběhy, které se schovávají za maličkostmi (použijme těžký pojem anomálie). Jeden takový příběh se mi spojuje s deskou Pomegranate od Astronautalise. Byl jsem na něj v Čadci a nepřemýšlel o tom, že musím domu přijít s vinylem. Když jsem po koncertě lil předposlední piva, tak jsem prošel kolem toho nejlepšího vinylu ve všech možných světech. Problém byl, že všechny prachy skončily na dně sklenice a chybělo mi pár éček. Ani sekundu jsem nepřemýšlel a otočil se na pokerovaného frajera se slovy: „I want this one, but I have only 10 euro.“ A on řekl „Which one?“, já ukázal prstem na Pomegranate, on se usmál a řekl: „OK“. Bylo zřejmé, že to nejsou žádní vyjednávači, ale parta mafiánů, protože vše proběhlo jako u Vita Corleoneho a jednou to budu muset oplatit. To je první věc, která s hrací jehlou po vinylu klouže. Druhá se ukázala, když jsem otevřel obal a viděl na vinylu táhlé škrábance, jako by ho někdo posouval po stole. Řekl jsem si: „Ty vole, možná je ručně značený“. A taky že jo. Je ručně rytý a navíc se někdo na jednom čísle sekl a šibalským způsobem to zamaskoval tak, že celé číslo poškrtal a vedle napsal znova. Představil jsem si, jak Tlustý Tony sedí s flaškou havany a ryje na hrací koláče vesmíry. Nejlepší, co můžete pro vinyl udělat, je vytvořit fetiš.

Taky ho můžete poslouchat, ale to umí i pes.

Fetiš všechny média posouvá do jiných rozměrů: z desky se stane něco víc, než je kombinace plastu a hudby.

V jednom ze svých textů Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti

píše Walter Benjamin o „auře“ uměleckého díla. Není to nic metafyzického, jen metaforické vyjádření toho, že dílo je jedinečné díky prostoru, ve kterém se v reálném čase nachází. Ta jedinečnost podle něj zanikla s technickou reprodukovatelností, kterou je například fotka. Jedinečnost díla se rozplynula v nekonečnu reprodukcí. Když si tuto metaforu vypůjčím a volně uplatím na předměty, které definují prostor DIY, tak zjistím, že mé vymezení vychází taktéž z jedinečnosti. Jediný rozdíl je v tom, že DIY se uplatňuje z druhé strany, když už je po všem. Jsou kolem nás miliony desek, které se podobají jako hovno hovnu, proto jednou z možností, jak jedinečnost zachránit, je dělat to naopak.

Místo hovna kovat zlato. Jako to dělají malé labely. I když jejich primární záměr není pokaždé vytvořit jedinečnou věc, díky omezeným prostředkům se věcí jedinečnou stane, protože nenásilně předchází masové výrobě (např. když nejsou prostředky na obal, musí se dodělat ručně).

Abych přiblížil DIY fetiš, musel jsem zachytit to, co na vinylu není slyšet: jeho jedinečnost. Jedinečnost lze vypovědět jen nepřímo, v požadavku okolností, které mě nutí zaplést se do různých pojmů, v tomto případě „do it yourself“. Když nechám tyto předměty (nejen vinyly) na sebe působit, vědomě zacelím díry v obraze vnímání scény. Za každým kouskem se skrývá kus práce, jež přes zážitek není tak zřetelná.

Protože zážitek stojí před analýzou, užiju předmět bez jakýchkoliv znehodnocení, díky pozitivnímu fetiši (ne)zboží.

115

TEXT JIŘÍ IMLaUF

Předevčírem přišel podzim, starej kámoš do nepohody, tady v Ústí se tahle doba vždycky ohlásí hustou ranní mlhou, která se kolem desátý dopoledne zvedne a udělá se nečekaně pěkně. Září je papírově nejhorší závodník, končí léto a všechna sranda, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Vzduch je jiskřivější a smog výživnější, věci dostanou jasnější obrysy a ten divnej podzimní stesk se stane hnacím motorem: vypnout světla a všechny další efekty, teď je to naostro. Kupuju si kalhoty ve Fóru, poslednim výkřiku kapitalismu v Ústí, spousta místních tomuhle multiobchoďáku nemůže přijít na jméno, ale já to tady mám rád, ani nevim proč. Při placení zní tim obchodem Suburbs od Arcade Fire, skvělá písnička, kterou bych stejně ale mezi všema těma značkama nečekal. Je to trochu nepatřičný, jako Lemmy u Marka Na plovárně. Proč by si skladník nemoh přečíst Vergilia v originále, proč by si holky z pojišťovny nemohly poslechnout Roxy Music u Rossmanna, tak to prostě teď je.

V Činoheráku má premiéru hra 32 hodin mezi psem a vlkem – o odsunu Němců v roce 45, je to odvaha zrovna v tomhle městě s něčim takovym vylízt, viděl jsem generálku a je to poeticky smutný a silný, když potkám Patrika z Nauzea Orchestra, kterej k tomu představení dělal hudbu, říká, že před premiérou v divadle demonstrovalo pár lidí proti tomu, že tady obhajujou nacisty a tak podobně. Měli transparent, tvářili se výhružně a vůbec to nepochopili. My hometown, ach jo.

V Mumii hrajou Magnetik, přijde třicet lidí, kolik je to procent ze stotisícovýho města?

Petr za barem má trošku po náladě, ale jinde v Čechách to fakt není jinak, jen se tim nenechat znechutit. Jo, ale on platí zvukaře a kapelu.

Odhlásil jsem televizi a slečna na poště chvíli váhavě šilhala po tajnym tlačítku, jestli nezavolat policii nebo záchranku. Už nebude MASH, ale zato jiný kratochvíle. Někdo řikal, že dokud je doma obrazovka, musí se platit, i kdybyste nechytali signál, ale to už je nad moje chápání. Takže moje TV je noční youtube a objevování Ameriky, Marvin Gaye, Codeine, Elvis, Morphine... pořád fascinovanej tim, co se tam dá najít. Třeba Hotellounge od dEUS, z velkýho pódia na holandskym festi116

valu Pinkpop, rok 1995. Někdo tam dole v komentech píše, že když na to kouká, dochází mu, jak moc mu chyběj devadesátý léta... A je to fakt, tohle video je tak jasně z devadesátejch, se všim všudy. Patnáct let, málo i hodně, tolik se toho do tý doby vešlo a zároveň toho zase tolik nebylo, čtyřikrát mrknout a je to pryč. A co si pamatovat? Hodně i málo, tuhle písničku zrovna jo. Šílim z ní a vlastně z celejch starejch dEUS, jak nádherný věci uměli složit a pak je klidně rozbíjet, když se jim zachtělo, kašlat na nějakou hitovost nebo co.

To znamená asi to slovo „alternativní“, který k těm devadesátejm patřilo a dneska zní tak divně. A Barman byl tenkrát neuvěřitelně podobnej Tomášovi, kterej tady v Ústí léta prodával cédéčka, nejdřív nahoře v Labi a pak dole v Severu. Do blogu pak píšu: „Jedna z těch zásadních písní, aby ne, když to začíná veršem Tyhle schody jezdí jenom dolu. Jako tady v Ústí na hlavnim nádraží.“ Elevator nejsou jezdící schody, ale výtah, ty trubko, říká mi další den po zkoušce Míla.

A jo… Hned nato u baru rozjíždíme další velkou debatu o názvu nový desky, tak asi vol. 4, při který jsme zavrhli všechny předešlý návrhy a našim favoritem se stalo něco jinýho. Docela to vypadá, že tohle už jsou příjemný starosti, vymejšlení názvu, ale neni to uplně tak.

Vždycky se někdo rozpačitě drbe za uchem.

Přemejšlim o názvech mých oblíbených desek a řikám si, že jsem jim nikdy nepřisuzoval nějakej větší význam. Stereo od Priessnitz?

Skvělá deska podle mýho, ale název je do počtu. „Dobrý no, ale rychle jdem na písničky,“ More od Sporto to samý. Zrno od Folk3mail, Hollywood od Už jsme doma, všechno spíš jenom takový značky toho, co je vevnitř. Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev od Majklova strýčka je dobrý. Zpěv do odposlechu víc (texty českého noise, hc a punku) je dobrej název knížky, Playlist od Priessnitz jako název živáku taky. Ale dyť na tom zas tolik nesejde přece... Nebo jo? Slova mají pořád tak magickou moc – zvláštní, když jsme jima zavalený a přecpaný. Každá čárka nebo předložka má sílu nasměrovat to směrem k nechtěný trapárně nebo siláctví nebo starožitnosti nebo Nedvědům nebo čemu všemu ještě. Ale čert to vem.

teď hlavně aby to bylo dobrý.

Jako tohle září.

FULL MOON 06

TEXT PaUL WaLLFIsCH PŘEKLAD TOMÁš keJMaR

Paměť.

Jeden lékárník z newyorské čtvrti Queens se objevil na stránkách časopisu The New Yorker, protože je Hafiz. Člověk, který dokáže zpaměti recitovat celý Korán. Nepamatuju si většinu filmů, které jsem viděl, hodně knih, které jsem přečetl, ani řadu lidí, se kterými jsem se seznámil minulý měsíc. Setkání s budoucím Hafizem, které proběhlo snad před čtyřiadvaceti lety v Mauretánii, si pamatuju dobře. Stejně tak jako spousta věcí, které jsem poztrácel, chybí mi i jméno toho chlapce, kterého jsem potkal v roce 1986. Jméno toho člověka v časopise, který mě doprovází každý týden přes Atlantik, je Muhammad Tayyab. Jeho patnáct minut slávy přichází během půstu v měsíci Ramadánu, kdy každý večer recituje v místní mešitě.

Moje cesta do Mauretánie byla přerušena, nebo umožněna, právě Ramadánem. Záleží, z jakého úhlu to posuzujete. Šel jsem pěšky na jih z El-Ajúnu, kolem nedostavěného stadionu a chlápků v modrém, co nepatřili k Blue Men Group. Auto, které jsem si stopnul a doufal, že mě vezme skrz španělskou Saharu, řídil osamělý policajt, který trpěl na žaludeční vředy. Otočil to a zamířil po prašné cestě zpátky do jižní výspy Maroka.

Němečtí turisti mrtví, kanadští okradení a všude kolem si koledují o problémy guerily se zázemím v Alžíru. Takže mě stopovat přes Saharu nenechá ani omylem. Můj zachránce, kterého se půst netýkal kvůli zdravotnímu stavu, se zalezlý doma cpal vším tím jídlem, které ostatní nesměli. A co bylo nejdůležitější, už ho nebavilo jíst o samotě. Nakonec jsem FULL MOON 06

našel let do Nouadhibou přes Kanárské ostrovy, což je něco jako dát si své poslední jídlo v Tour d’Argent, když vás čeká gilotina.

Letiště v Nouadhibou byla, alespoň tenkrát, garáž ze škvárobetonu. Spojení s městem zajišťovala taxi tažená velbloudy. Pokračoval jsem do vnitrozemí tři kilometry dlouhým nákladním vlakem převážejícím fosfát. Odtud jsem se pak chystal stopovat do hlavního města Nuakšottu. Desítky vagónů naložených až po okraj materiálem a přetékajících lidmi, kteří byli příliš chudí na to, aby si mohli dovolit jízdenku, tvořily většinu vlaku. Na úplném konci pak byl jeden vagón pro pasažéry. Neměl sice dveře ani okna, ale jeho sedadla postačila k přepravě těch zaměstnaných a zvědavých. Mauretánie je země dvakrát větší než Francie, s přibližně čtyřmi miliony obyvatel.

Tři tisíce Belgičanů a Francouzů pobírají 97% vyplácených mezd v zemi. Ve vagónu pro cestující se mnou byl i jeden místní mladík. Nebylo mu víc jak osmnáct nebo dvacet. Měl na sobě bílou košili, černé kalhoty a bylo na něm vidět, že je velmi rád, že může cestovat „ve vlaku“ a ne na něm. Mluvili jsme spolu francouzsky. Můj společník se zeptal, zda znám Korán. Řekl jsem, že ne, na což mi odpověděl dlouhou, rytmickou citací ve znělé arabštině, kterou jsem určitě nikdy před tím neslyšel.

Zeptal jsem se ho, co ten citát znamená a on přiznal, že neví. Význam možná přijde později, ale prozatím se prý snažil text jenom zapamatovat. Jeho cílem bylo znát celou knihu zpaměti. Stejně jako lékárník z Queensu o čtvrt století později by se tak stal nádobou slova božího, význam vem čert.

V Německu pracuju v divadle. Během posledních několika týdnů jsme zkoušeli Vojcka a já

ze svého stupínku s piánem v zadní části pódia (nastrojili mě, že vypadám jako kříženec mezi Eltonem Johnem model 1978 a polárním medvědem) sleduju, jak se herci propracovávají od začátku, kdy si pamatují sotva každou desátou repliku, až do stavu, kdy si celou hru zapamatují natolik, že ať už řeknou cokoli, ať už to ve scénáři je nebo není, zní to, jakoby promlouvala sama duše postavy, kterou hrají.

Význam každého slova, smysl každého interpunkčního znaménka, to všechno přišlo na přetřes během stovek hodin zkoušení. Premiéra je nádherná. Po tak dlouhém rozmýšlení a procvičování rolí přetéká každý z herců ryzí snahou předvést to, co se naučil, narvanému sálu.

Dva dny před premiérou Vojcka jsme šli na koncert Leonarda Cohena. Je mu 76 a hrál čtyři hodiny. Má figuru, jako kdyby mu bylo o polovinu méně, a při každé druhé písničce si kleká. Nemá to daleko k náboženskému zážitku. Příběhy lásky, války a života jsou v každém tónu, v každém slovu. Jsem ateista a myslel jsem si, že podobné momenty, jak se náš druh bude vyvíjet, postupně nahradí kostely, synagogy a mešity. Přesah umění, překypujícího významem nad kategorie slova, obrazu nebo zvuku, byl víc než slovo samé, zdrojem poznání pro všechna „velká“ náboženství.

Cohen si pamatoval každé slovo z třiceti písniček, které zpíval. Ale koncert ukončil slovy: „Bůh žehnej.“

117

TEXT aL bURIaN PŘEKLAD TOMÁš keJMaR

Berlín nikdy nezklame, co se týče neobyčejných, povznášejících a osvěžujících módních outfitů. Minimálně jednou za den se tváří v tvář potkám s jedincem, jehož volba garderoby je tak zvláštní a brilantní, že sama přítomnost té svobodomyslnosti, i když jen zprostředkované, přináší náhlou závrať, stav mysli pozměněný dokonalostí z druhé ruky. Jsou to náhle odpálené atomové exploze osobní svobody, jako třeba stará babička v neonově růžových síťovaných punčochách.

Nebo chlápek do půl těla s oficírským knírkem, v kovbojských botách a jakési variaci na Lederhosen (bavorské šortky typu „padací most“, pozn. překl.), co na mě mrkal na ulici, zatímco se loudal horkou letní nocí.

Pak nastoupí podzim, obloha zešediví, dny jsou chladnější a temnější. A po Kastanienallee přijde „goth“ máma, oděná v černé krajce, se skvěle ladícím kočárkem z viktoriánské éry. Obraz doplňuje vrzání, zrezlá kola a záclonka kočárku, která jako by byla utkaná z netopýřích křídel. Skvělá volba doplňků.

Je ovšem fér považovat dítě pouze za součást módní výbavy?

Tohle jsou supernovy. Vedle nich existují miliony méně významných konstelací. To jsou malé hvězdy, milionkrát souhvězdí Malého medvěda. Tihle mi usnadňují každodenní fungování spíš než ti vlajkonoši ztřeštěnosti, kteří vás svou odlišností zatlučou do země.

Inspirují mě příležitostná setkání s tradičními oděvy. Baví mě hrdě nošené kroje nebo ti družní chlapíci ve zvonáčích a napůl zapnu118

tých fešných vestičkách, kteří vypadají trendy podle standardů patnáctého století. Ve skutečnosti se ale řídí striktní směrnicí o oblékání, je to totiž tradiční uniforma truhlářských tovaryšů, kteří vandrovali po kraji, jak jim přikazovala tradice, a nosili šťavnaté outfity, aby při tom poflakování se z místa na místo vypadali trochu k světu. Přesto (nebo možná právě proto), že se odvolávají na tradiční a konzervativní německý způsob života, chtějí tihle kluci pařit. A shodou okolností měla stejné úmysly i skupinka mormonských misionářů z města Provo v Utahu. Netrvalo dlouho a obě skupiny podle oblečení odhadly, že sdílí stejné kulturní zájmy, a společně se usadily v parku. A zatímco poslouchali bledého pihatého saxofonistu s dredy červenými jako požár, místní technaři jim rozdávali letáky.

Obraz má údajně hodnotu tisíce slov. Alespoň se tak udává běžně uznávaný směnný kurz. Už v tak jednoduché rovnici je jasně vidět, jak chudý nástroj je jazyk. Tisíc slov není až tolik, když chcete jít do hloubky. Nestačí to, abyste vysvětlili spletitost životů lidí a jejich myšlenkové pochody. Nestačí to, abyste něco vypověděli o původu minulých světů, díky nimž jste se ocitli tam, kde jste. Jediné, na co se s tímhle limitem zmůžete, je rychlá črta. Maximálně se vám povede náhodná momentka, nic víc. Ale i kdyby šlo o fotografii, byl by to jen omezený, osamělý moment, vytržený z kontextu, zmražený v čase a díky své statičnosti i naplněný větším množstvím významů, než kolik vrtkavý a pomíjivý život skutečně nabízí. Přál bych vám, abyste to mohli vidět. Mormoni v bílých košilích s vyhrnutými rukávy a úzkými černými kravata-

mi stojí jak opaření tváří v tvář hipíkovi v tóze à la Ježíš, obklíčeni výpravou prastarého cechu truhlářského... Vypadá to, jako kdyby typičtí kravaťáci z kanceláří nějaké nadnárodní korporace zabloudili do Tolkienovy Středozemě.

****

Barevná škála komunismu byla dost omezená. (To nemá nic společného s ideologií, jak se mnozí na západě mohli domnívat. Ve skutečnosti za to mohla spíš nedostupnost některých základních barevných pigmentů, které byly patentované v západním kapitalistickém světě, a tudíž nedosažitelné na té barevně podvyživené straně železné opony.) Pád Berlínské zdi znamenal, že rozsáhlá panoramata domů v popelavě šedivých odstínech mohla být konečně přetřena. Dnes to vypadá až divně, když někde mezi budovami s novými pískovanými fasádami v mandarínské žluti, melounové zeleni nebo ibalginové růžové ještě potkáte starou neopravenou fasádu, co už jen čeká na svůj nevyhnutelný konec. Dlouholetým rezidentům východního Berlína to možná přijde jako příhodná metafora pro rozdíly mezi dvěma ekonomickými systémy.

Kdo jsem, abych to posuzoval? Komunistické východní Německo bylo jedním z represivnějších režimů ve vztahu ke komiksu.

Vlastně to bylo jedno z mála společenství, které komiks naprosto odsuzovalo jako uměleckou formu. Nacistické Německo bylo v porovnání s tím přímo shovívavé. Nejen, že podporovali mládež v četbě komiksů, ale dokonce se až do oficiálního začátku války s Amerikou směly do Německa dovážet seFULL MOON 06

šity Kačera Donalda. Fašistická ideologie odsuzovala jednotlivé kreslíře jako mravně zkažené zvrhlíky, ale nikdy nezavrhla kresbu jako takovou. To až komunisti a američtí konzervativci v padesátých letech považovali kombinaci obrazů a slov tištěných v sešitech, bez ohledu na obsah, za původ všeho zla a mravní zkázy.

Komiks by ale jako forma vůbec nevznikl, nebýt přispění německé kultury. Wilhelm Busch, autor knihy Max und Moritz (1865), byl jedním z nejvlivnějších mezi inovátory žánru kombinujícího slovo a obraz. Používal ho k vyprávění zábavných a poučných historek a jeho rozsáhlé dílo obsahuje mnohé z dnešních standardních trop: od malých darebáků přes rozpustilé opice až po nevrlé čivavy se smutnýma očima. V těsném závěsu za Buschem je, co se týče vlivu, kniha Heinricha Hoffmanna Struwwelpeter z roku 1845 (čes.

Střapatý Petr, pozn. ed.), která je podobně jako Max und Moritz extrémně násilná a přitom určená dětem. Ve Struwwelpeter se děti topí, pálí zaživa a stříhají se jim nosy nůžkami, zatímco v Max und Moritz jsou hlavní hrdinové po sérii rošťáren chyceni a namleti do krmiva pro drůbež. Třetí říše měla taky svůj vliv.

Hromadný odliv evropských Židů způsobil, že americký komiksový průmysl třicátých let, tou dobou ještě v plenkách, měl najednou k dispozici obrovské množství nových talentů. Zatímco oblíbené stripy jako the Katzenjammer Kids byly zcela jasně potomky Maxe a Mořice, americká inovace žánru (super-hrdinové) byla reakcí na vzestup evropského fašismu a ironickou obžalobou Hitlerových a Nietzscheho podlidí. Nejslavnější výtvor FULL MOON 06

Jerryho Siegela a Joea Schustera, Superman, mlátil na přebalu komiksu Hitlera pěstí do obličeje roky před tím, než Amerika oficiálně vstoupila do války. Represe proti komiksu v Americe padesátých let vedly ke vzniku magazínu MAD, „undergroundového“ hnutí Comix a tak dál a tak dál, až do udělení Pulitzerovy ceny Artu Spiegelmanovi za komiksový román Maus.

Pointa je, že tohle všechno mě zavedlo až sem.

Stojím na ulici na začátku jednadvacátého století, jsem zmatený, trochu nevyspalý a zahlcený informacemi. Je to jen jeden z mých okrajových zájmů, ale zvládl bych se v tom rýpat donekonečna. V temnějších chvilkách, kdy mě kamarádi prosí, abych zmlknul nebo začal brát nějaké prášky, vím, že neříkám nesmysly. Ve skutečnosti se snažím říkat tu nejčistší pravdu, co můžu. Snažím se pojmout a popsat úplnost celku v jeho celistvosti, a to je přesně to, co nechtějí slyšet.

Vidím na vašich znuděných výrazech a vyhýbavých pohledech, že vás komiks ani za mák nezajímá. Nové téma, říká vaše mlčenlivost.

Mysli na něco jiného. Dobře tedy, jsou tu i další témata.

****

Dneska ráno, sotva jsem polospící vyšel ze dveří, potácím se přes Zionskirchplatz pro trochu Brötchen, když zpoza rohu vyjde první z dnešních vizuálních požitků. Kluk, celý ve sněhově bílém, s evidentně úplně novým naškrobeným tričkem Black Flag, tlačí kočárek do kopce. Je to záběr jak z pohledu, jako fotka z brožury Prenzlauer Berg. Proklínám

se, že s sebou nemám foťák. Tenhle živý obraz má jasný podtitul: Neuvěřitelně krásný den v parku a znuděný rodič jako módní vězeň.

Neposkvrněná bílá s černými obdélníky na hrudi je jako vždy symbolem jedné či druhé strany klece.

Stojí tu přede mnou, Zeitgeist, duch doby, z masa a kostí. Vyšel zpoza rohu se svým kočárkem a svou nadčasovou dokonalostí rozmetal celý můj vesmír. Ten obraz měl cenu tisíce slov a já neměl žádnou možnost ho zachytit, protože těchto tisíc slov není třeba psát. Není to moje vina, že dokážu vyčíst symboly a znamení vesmíru z jemných a skrytých náznaků i z těch samozřejmých tištěných pravd. Ale abych byl povinen toto poznání předávat dál? Má volba tkví ve třídění sebraných dat a interpretaci výstupů. Je libo komedii, nebo tragédii? Záleží na tom, co preferujete. Naše čtvrť je zamořená sochami, plaketami a pamětními deskami, které připomínají historické události a význačné osobnosti, reprezentují filozofie, dýchají historií.

Nabízí se tak nepřeberné množství informací, že nevím, na co se zaměřit. Navíc na to mám jen několik tisíc slov. Musím být opatrný a ve chvíli, kdy uvidím toho kluka s kočárkem a tričkem Black Flag, si začít potichu opakovat svoji mantru:

„Přestaň myslet na muziku, přestaň myslet na muziku, přestaň myslet na muziku.“

119

design:::hank@killthedandies.com:::www.sandstudios.cz

BRAND NEW ALBUM MY FATHER WILL GUIDE ME UP A ROPE TO THE SKY OUT 27 th SEPTEMBER ON YOUNG GOD RECORDS

Kubelíkova 1548/27, Praha 3 www.scrapesound.org

120

Předprodej: Palác Akropolis a Ticketpro www.silver-rocket.org

FULL MOON 06