Full Moon #5

#05 | 2010 | 99 Kč

FULL MOON MUSIC MAGAZINE INTERPOL SHELLAC MODEST MOUSE HELMET CANCER BATS !!!

MILES DAVIS MOIMIR PAPALESCU GRINDERMAN GONJASUFI DAN SARTAIN BLONDE REDHEAD THE DILLINGER ESCAPE PLAN BERLIN FESTIVAL EELS MALARIE REC. ASTRONAUTALIS LUZER ...

design:::hank@killthedandies.com:::www.sandstudios.cz

BRAND NEW ALBUM MY FATHER WILL GUIDE ME UP A ROPE TO THE SKY OUT 27 th SEPTEMBER ON YOUNG GOD RECORDS

Kubelíkova 1548/27, Praha 3 www.scrapesound.org

Předprodej: Palác Akropolis a Ticketpro www.silver-rocket.org

s t r .

FULL MOON 05

1 O 2

B 001

JSME LIDI, CO SE PODÍLEJÍ NA DAMAGE DONE RECORDS A TWO SHOVELS EVENTS. VYRÁBÍME VINYL, CD, DVD, PLAKÁTY, LETÁKY A SAMOLEPKY. POKUD JE TO POTŘEBA, TAK MůŽEME POMOCI S PŘÍPRAVOU MASTERU, GRAFIKY, DTP A DISTRIBUCÍ PO EVROPĚ.

VÍCE INFO NA ADRESE:

WWW.XVINYLX.COM 002

FULL MOON 05

FULL MOON 05

003

knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky | alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna Trojanova 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 | tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.eu www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz

FULL MOON MUSIC MAGAZINE #05 | 23. ZÁŘÍ 2010

TIRÁŽ

INDEX

CREW: MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce MICHAL PAŘÍZEK distribuce HONZA TOMÁŠ inzerce CARTON CLAN design

!!! 58 ALMOND, MARC 99 ALTEN MACHINEN, DIE 40 ARCADE FIRE 70 ASTRONAUTALIS 18 AUTOLUX 62 BAD RELIGION 86 BAD SEEDS 15 BATMAN 106 BENE 66 BERLIN 94 BIG BLACK 12 BLONDE REDHEAD 63 BLOOD RED SHOES 95 BONUS 68 BURIAN, AL 109 CANCER BATS 27 CAST OF CHEERS 95 CAVE, NICK 15, 69 COLLINS, EDWYN 96 DANGER MOUSE 64 DAVIS, MILES 72 DEVO 40 DILLINGER ESCAPE PLAN 26, 28 DIODA BOY 40 DIRTY THREE 17 DIY 108 EELS 97 ELLIS, WARREN 15 ESAZLESA 68 F.P.B. 82 FEVER RAY 96 GANG OF FOUR 96 GASLIGHT ANTHEM 86 GELB, HOWE 61 GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR 69 GONJASUFI 84 GOSPEL OF THE FUTURE 68 GRAILS 68 GRINDERMAN 14, 69 GUNS N‘ROSES 38 HAMILTON, PAGE 56 HARVEY, MICK 16

AUTOŘI: VOJTĚCH RYLICH, LUMÍR NYKL, ONDŘEJ LASÁK, JIŘÍ ZEMAN, MICHAL PAŘÍZEK, TOMÁŠ KEJMAR, MAXIM HOROVIC, TOMÁŠ BLÁHA, JARDA PETŘÍK, LENKA ŠPRYSLOVÁ, MICHAL SUCHÁNEK, JAKUB PECH, JAKUB MIKOLAJSKÝ, JAN JONÁŠ, AL BURIAN, APAČKA, ALEŠ KOT, LUKÁŠ PALÁN, PAUL WALLFISCH, INDOŠ, ISTVÁN SUTRHÁZYI, MARTIN JETEL, DUŠAN TOMÁNEK, TOMÁŠ ŠKODA, ORLOWSKI, sylva sedláčková, K. MOON SUPERVIZE TEXTů: maxim horovic LUDĚK KNÁPEK WEB: fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/pages/Full-Moon-Magazine last.fm/group/Full+Moon+Mag Předplatné: predplatne@fullmoonmagazine.cz info@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč E-store: fullmoonmag.bigcartel.com možnost koupit předplatné, jednotlivá aktuální čísla, starší čísla. platba PayPalem nebo kartou.

Distribuce (Michal PAŘÍZEK): michal@fullmoonmagazine.cz +420.604.101.745 Inzerce (Honza TOMÁŠ): honza@fullmoonmagazine.cz +420.775.871.171 Vydavatel: KYEO shows s.r.o.

IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno www.kyeo.net, info@KYEO.NET Redakce: Jana Kačurová, KYEO Podolské nábřeží 817/30, 14700 Praha 4 – Podolí +420.777.158.292, info@kyeo.net

fullmoonmagazine.cz

OBSAH HELMET 56 HOW LONG? 83 HUNGER, SOPHIE 36 INTERPOL 52, 70 JESUS LIZARD 7 JOY DIVISION 53, 55 KLAXONS 69 LCD SOUNDSYSTEM 95 LINKOUS, MARK 64 LONGPLAY 102 LUSTMORD 44 LUZER 32, 66 LYNCH, DAVID 64 MAGNETIK 40 MALARIE 76 MCLUSKY 7 MIT 95 MODEST MOUSE 90, 70 MOTHER 68 NO AGE 30 PALE SKETCHER 69 PAPALESCU, MOIMIR 40 PAPER CHASE 70 PAPEŽ, MIROSLAV 40 PATTON, MIKE 26 RAPEMAN 13 ROBYN 95 ROSE, AXL 38 ROXOR 83 RUDOLFINUM 99 SAADE 69 SARTAIN, DAN 60 SHELLAC 8 SIEBENSÜNDEN 83 SOULWAX 96 SPARKLEHORSE 64 STEVENS, SUFJAN 69 STYLISTS 40 TALLEST MAN ON EARTH 6 THERMALS 70 TRICKY 96 UNSOUND 44 VANESSA 40 WALLFISCH, PAUL 111 YOUNG, NEIL 7 ZOLA JESUS 95

EDITORIAL, APX 6 SHELLAC OF NOTH AMERICA, APX 8 BIG BLACK/RAPEMAN, JON, MXM 12 GRINDERMAN, PAŘÍZEK 14 DILLINGER ESCAPE PLAN, APX 26 CANCER BATS, MXM 27 NO AGE, MIKOLAJSKÝ 30 GUNS N’ROSES, RYLICH 38 UNSOUND, SUTRHÁZYI 44 ROZHOVORY ASTRONAUTALIS, KEJMAR 18 LUZER, BOUREK 32 SOPHIE HUNGER, PAŘÍZEK 36 MOIMIR PAPALESCU, PAŘÍZEK 40 GASLIGHT ANTHEM, KEJMAR 86 BAD RELIGION, KEJMAR 86 LONGPLAY, KEJMAR 102 RECENZE LUZER, BOUREK 32 INTERPOL, ZEMAN 52 HELMET, ORLOWSKI 56 !!!, MAXIMUS 58 DAN SARTAIN, APX 60 HOWE GELB, PAŘÍZEK 61 AUTOLUX, PALÁN 62 BLONDE REDHEAD, LASÁK 63 DANGER MOUSE & SPARKLEHORSE, BLÁHA 64 GONJASUFI, PETŘÍK 84 RETRO: MILES DAVIS, PECH 72 SERIÁLY GOOD, BAD, QUEEN 666 LABELY: MALARIE RECORDS, MAX 76 BATMANE, VSTÁVEJ!, KOT 106 DIY (OR BYE!), INDOŠ 108 REPORTY GONJASUFI, PETŘÍK 84 GASLIGHT ANTHEM, KEJMAR 86 BAD RELIGION, KEJMAR 86 MODEST MOUSE, VULTERÝN 90 BERLIN FESTIVAL, PALÁN 94 EELS, PAŘÍZEK 97 RUDOLFINUM 99 AL BURIAN 109 PAUL WALLFISCH 111

GALERIE

Tisk: KVTisk, Karlovy Vary ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 LICENSED UNDER: CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

FULL MOON 05

005

006

FULL MOON 05

Dneska dva krátké příběhy, jeden celý smutný a jeden veselý. Možná tři, tak, že kdyby to byl fotbal, vyhrál by veselý nad smutným 2:1. Uvidíme, kolik bude na konci místa.

TEXT APX FOTO MODROKOT 1.

Snažila jsem se vygooglit line-up loňského festivalu Primavera v Barceloně, ten ročník, kde hráli The Jesus Lizard a Shellac. Jeden z prvních odkazů vedl na portál last.fm, kde se jedna z funkcí nazývá Your Recommended Lineup. Ta na základě konkrétního hudebního vkusu vybere z programu každé akce to, co se nejvíc blíží vašemu posluchačskému profilu. Je to v zásadě blbost, ježto si festivaly z klobouku nelosujete a většinou i bez týhle pomůcky víte, proč tam jedete. Nicméně. Na třetím místě v seznamu doporučení (= vysoko) se najednou objevil The Tallest Man on Earth. Jelikož jsem ho objevila až vloni na podzim (čili i do mých statistik na last.fm přibyl dávno po Primaveře) a tenhle doporučovací systém stejně funguje až někdy od letoška, technicky vzato mě to nepřekvapilo.

Jinak ale dost. Ježíši, tohle snad není pravda.

Jednou jsem někam psala, že The Tallest Man on Earth je „můj kluk, toho si vezmu“. Byla to legrace, ale zpětně hlavně úplnej nesmysl.

I kardinála Vlka totiž vídám častěji...

Primavera 2009. Vůbec nechci vědět, kdy a kde tam přesně hrál, protože by to automaticky vedlo ke zjištění, že jsem ho někde prožvanila u moře (v lepším případě) nebo u někoho jako je Dan Deacon, chlápka, bez kterého bych se od narození až do své smrti obešla. Fail.

Amsterdam 2009. Odjela jsem domů o pár dní dřív, než tam hrál. Fail.

Praha 2010. Koncert na jaře se neuskutečnil.

Místo Tallest Mana jsme bookovali Tiny Vipers. Fail.

Londýn 2010. Červnový koncert v Albionu byl tak strašnej, že bych byla radši, kdyby se nestal. Nemohl za to Tallest Man, ale klub, a jediné, co jsem chtěla, bylo, aby celá Chelsea lehla popelem. S klubem, a klidně i s tím fotbalovým. Terrific epic fail.

Praha 2010 (léto). Kvůli lepším nabídkám z Německa se koncert nestal. Už jsem začínala tušit, že ten svatební agent není úplně můj člověk. Fail.

Katowice 2010. Na OFF Festivalu jsem si nějak blbě zapamatovala časy a místo na začátek jsem přišla na konec jeho setu. Viděla jsem dvě písničky. Prej to bylo dobrý, říkali kamarádi. To byl dobrej fail.

FULL MOON 05

Praha 2010 (podzim). Aktuální evropské turné se České republice ani nepřiblížilo, čili nebylo komu dávat nabídky, které se (ne)odmítají.

Fail fail fail.

Takže to máme raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm smutnejch příběhů. Hrozný statistiky.

S jedním jediným chlápkem, kterýho si mám navíc brát! Ještě že ta písnička z Pitchforku je nějaká blbá. Kdybychom se pak měli rozvádět tak dlouho, jako se berem, nemusela bych do konce příštího roku dělat nic jinýho.

2.

Teď ten veselej, zase Primavera 2009. Přicházejí členové The Jesus Lizard a pár minut po nich na pódium vběhne i jejich leader David Mňau. Poskakuje sem a tam, shazuje mikrofony, že jde o skladbu Then Comes Dudley a ne její podivnou instrumentálně-taneční verzi, je zřejmé až mnohem, mnohem později. Pár minut tam Mňau do svého vlastního vyčerpání pobíhá, pak si ve vteřině sundá košili a rozběhne se střemhlav do davu lidí. Ježíši! Vzhledem k šířce prostoru mezi pódiem a publikem (myslím, že tak ke třem metrům) to zpočátku vypadalo, že mohl doskočit maximálně čelem do zábran. Kupodivu ale ne.

Odezpíval píseň na rukou lidí a zhruba tohle předváděl celý koncert, nějakých deset písniček. Publikum bylo u vytržení; zaprvý byl reunion The Jesus Lizard vydupaná záležitost a koncertů jako šafránu, zadruhý David byl ve fantastické formě. Těžko říct, jestli namol (říkalo se, že v té době nepil, ale to říká téměř každý muzikant; pak ho vidíte, jak háže po kolemjdoucích na Národní třídě kolečka vysočiny). Koncert končil opět v publiku, když si David vytáhl nějakou holku z prvních řad a zmizeli spolu v backstagi.

Aplaus, který sklidili, ten rok na Primaveře neměl konkurenci, snad jen nadšení z Neila Younga se přiblížilo. Předlouho jsem čekala, než se lidi začnou hejbat a odcházet, pár (desítek) jich pořád pískalo a tleskalo: jedním z nich byl Steve Albini. Shellac hráli druhej den. Albini tam stál, s úsměvem hypnotizoval už dávno prázdnou stage a jako jeden z posledních furt tleskal. U prvního stánku s pivem jste mohli potkat Todda Trainera, bubeníka, který už měl, vzhledem k rázu konverzace, parádně naváto.

Píšu to, protože Neila Younga sotva potkáte, jak se mačká ve festivalovém davu, aby viděl Willieho Nelsona (i David Yow sledoval vystoupení Shellac z bezpečí zákulisí), a těžko takhle potkáte třeba členy No Age – protože ty obyčejné kluky od tísíců dalších obyčejných kluků zkrátka nerozeznáte. A když v článku o Shellac píšu, že je to „lokální chicagská kapela“, i tohle tím myslím.

3.

A pak je tady ještě ta věc s mclusky. Mclusky jsou velšská noiserocková kapela, resp. byla v letech 1996 – 2005. Vydali tři desky, než se rozpadli a založili Future of the Left (podobný zvuk, zejména na druhém albu) a Shooting at Unarmed Men (o trochu víc gay zvuk).

Přišla jsem na ně náhodou, až s kompilačkou Mcluskyism v roce asi 2006. Dalo to většinou dost práce a někdy to trvalo dlouho, ale zatím všichni kamarádi, kterým jsem je vnutila, si je oblíbili (nebo lhali), i když je vždycky sejřilo, že jim doporučuju něco, co už neexistuje.

Dvě ze tří řadových desek nahrávali u Stevea Albiniho v Chicagu, což by nebylo až tak zvláštní, anžto takových kapel po světě běhá spousta, ale když jsem jednou dělala rozhovor s Shellac, zmínila jsem je a Bob Weston, basák a ten, kdo s nima nahrával v Electrical Audio, mi řekl, že to je jedna z jeho nejoblíbenějších kapel vůbec – vedle veteránů The Ex (mimochodem oblíbenců jak Albiniho, tak mclusky, prostě, jak vidíte, všech). „Future of the Left jsou fajn, ale mclusky už nic nepřekoná,“ dodal k tomu. Nejenže mi tím potvrdil, že nejsem blázen (působí důveryhodně, spíš jako prodavač ve videopůjčovně), ale ještě jsem získala absolutně nepoznaný pocit pýchy. Mclusky jsou nejlepší, věděla jsem to! Myslela jsem, že to funguje, jenom když v nějaké kapele sami hrajete.

Popravdě: poslední odstavec vznikl jenom kvůli tomu, že jsme ve Full Moonu ještě ani jednou nepsali o mclusky. A tohle vypadalo jako první vhodná příležitost. Na úplný závěr jsem složila báseň o Neilu Youngovi. Neil Young vydal skvělou desku Le Noise/ Produkoval ji Daniel Lanois/ Není to noise.

Hezká, že?

007

„Shellac of North America. Catalog number TG 211 CD. Audio compact disc. 44.1 kHz sample rate. 16 bit word length. Samples represented in twos complement binary. 8 to 14 expansion. Set reproducer for reference level. 1000 Hertz.“ Změnila vám někdy nějaká kapela život, názory nebo hodnoty?

Počítá se i to, když někdo PO POSLECHU london calling šel a koupil si kytaru ( i když ji asi brzo rozbil). EXISTUJE fůra jiných příkladů, děje SE TO furt pryč. Asi těžko založíte kapelu proto, že se vám povedly lasagne. A nových kapel vzniká pořád hodně. Všimněte si, že žádná nezní jako Shellac.

SHELLAC OF NORTH AMERICA + bellini LIVE, 10. 10. 2010, FUTURUM, PRAHA. TEXT APX FOTO ARCHIV t&G

Ne že by nahrávky Shellac neovlivnily stovky, možná tisíce hudebníků. A ne že by Steve Albini a Bob Weston nevtiskli do každé desky, kterou v chicagském studiu Electrical Audio nahrají nebo zprodukují (Weston od roku 2007 v Chicago Mastering Service), svůj originální zvukový trademark. Spíš jde o to, že hudba Shellac je tak specifická, že i jen přiblížení se těmto postupům by znělo jako kopie, a svět nepotřebuje Shellac 2, Shellac 3 ani Shellac 56. Shellac 1 mají ale něco víc, než jen patent a monopol na svůj zvuk. Něco, co se sice okopírovat dá, ale zdá se, že to nikdo nedělá: vyhraněný, přísný, ale zcela přirozený antiobchodní postoj a přístup k hudbě, jasný a pevný názor na hudební průmysl a způsob existence a fungování kapel obecně. Na výhradně svým – neprůstřelným a nezpochybnitelným – příkladu prezentují ideál dokonale nezávislé instituce.

Respektované a, navzdory každému marketingovému fuck off, úspěšné. Na mysl přichází ještě Fugazi... a pak už nikdo. „Nepotřebujeme využívat hudbu jako nástroj pro vydělávání peněz. Myslím si, že tento náš přístup je otevřený všem, každý takhle může fungovat, každý může k hudbě přistupovat nezištně. Podle mě je od kapel sobecké, když předpokládají, že se můžou živit hudbou a že lidi na celém světě budou platit za privilegium poslouchat zrovna tu jejich. V některých případech je to naivita, v jiných přehnaný pocit vlastní důležitosti, každopádně to, že se snaží vmanipulovat hudbu – něco, co je umění, koníček, něco, co děláte s láskou a proto, že vás to baví – do nějakého obchodního modelu, je špatně. Jenom opravdu MÁLO lidí na tomto světě si může dovolit živit se hudbou profesionálně. Udělat z hudby kariéru. Hodně napětí a zklamání v každém takovém snažení pochází z chybného předpokladu, že kdokoliv může být profesionální umělec – hudebník. Deziluze je výsledkem ne toho, že s váma někdo nejedná fér, ale z toho, že máte vlastní scestné představy, jak by se s váma mělo jednat. Jak tomu předejít? Podívat se na svou ‚hudební kariéru‘ z realistické perspektivy.“ (Steve Albini v D.I.Y. OR DIE: How To Survive as an Independent Artist) ... „Koncert života, věděla jsem to,“ psala jsem textovku, když jsem se vracela z prvního pražského koncertu Shellac před dvěma lety. „Přesně,“ zněla odpověď. I to jsem věděla. Taky si pamatuju, jak jsem se o tom vystoupení asi půl roku předtím dozvěděla. Šla jsem s touhle informací přes celou open office Lidových novin ke svému stolu a rozlížela jsem se, na koho bych mohla 010

skočit a hystericky zařvat: „Sssshellaaaaaaac tyvole!!!“ Nikdo, kdo by to pochopil nebo ocenil, tam bohužel v tu chvíli nebyl.

Vidět Shellac naživo byl jeden ze splněných fanouškovských snů, o kterých jsem se nikdy neodvážila snít. Zní to pateticky, ale to zpovědi bývají. Nebyl to koncert, byla to sváteční událost. Ajaj, klišé jak Brno. Pravda ale je, že jsem se od Shellac hodně naučila. Ne že bych někdy chtěla hrát na kytaru nebo natočit 1000 Hurts nebo postavit nahrávací studio nebo vypadat jako Todd Trainer. Baví mě Albini. Fascinuje mě jeho selfmademanství, jeho přístup k práci jako součásti života („Nebaví vás vaše práce? Tak ji změňte.“) a jeho ostentativní despekt k nadbytečným vedlejším produktům úspěchu. Jeho pohrdání penězi, které vnímá jako součást výměnného obchodu (ne, luxusní nahrávací studio se nepostavilo samo a zadarmo a ani jeho špičkové vybavení nedostal v rámci veřejné sbírky nepotřebných předmětů chicagských domácností, sám si za den práce ve studiu účtuje kolem 700 dolarů a z legrace říká: „Cha, tohle místo postavil punk rock!“). Funkčnost nezávislosti, o které mluví a kterou propaguje, má ověřenou, a co víc, on nabízí řešení; není to jen kázání vody a pití Château Lafite Rothschild. Tři dny v jednom z nahrávacích studií Electrical Audio se Stevem Albinim vás přijdou na necelé čtyři tisíce dolarů. Ano, může vám to smíchat kamarád a ušetříte, ale kamarád patrně nepatří k nejrespektovanějším zvukovým inženýrům současnosti.

Albiniho začátky a názorové dospění dobře popisuje knížka Our Band Could Be Your Life Michaela Azerrada, kde mezi třináctku nejdůležitějších kapel amerického undergroundu zařadil Big Black, Albiniho první kapelu z let 1981 – 1987.

Ta byla předobrazem toho, jak později fungovali Rapeman (1987 – 1989) a Shellac od roku 1992. „Pravidla jsou jasná. S každým jednat s takovým respektem, jaký si zaslouží (ne větším). Vyhýbat se lidem, co útočí na naši ješitnost nebo ctižádost (nelze vyhrát). Fungovat co nejvíc mimo ‚scénu‘ (což nikdy nebylo místo, kam bychom patřili). O nikoho jinýho se nestarat.“ (Z obalu desky Pigpile.)

Někdy na začátku 90. let napsal Albini pro zin Maximum Rock’n’Roll článek nazvaný The Problem With Music. V něm poměrně jasně popsal, vyargumentoval a vypočítal, proč je kravina, aby se jakákoliv kapela upsala velkému vydavatelství. Byť dvacet let starý, text je na mnoha důležitých místech stále platný, a když pomi-

neme otevřený útok na majory coby pradůvod vzniku, byl to taky důležitý „manifest“. Jednak svobody rozhodování, jednak totální kontroly nad vším, co kapela dělá. A co jí z toho plyne.

S Shellac je třeba nastavit se na jiný model, než na jaký jsme zvyklí. Oni hrajou, protože je to baví, a ne proto, že by to potřebovali z jiného důvodu. Nemusí si „špinit ruce“ marketingem, protože je jejich civilní zaměstnání živí dobře, na druhou stranu nepotřebují podporu scény, protože stojí pevně na svých nohou. „Je to způsob, jakým vystupujeme. Není to antikapitalismus, i když to tak vypadá a funguje. Není to podpora scény, i když to tak vypadá a funguje.

To, jak existujeme, nám jednoduše vyhovuje.“ Ač Steve Albini aktivně scénu nepodporuje ani například nepropaguje ideologický koncept Do It Yourself, jeho vliv na ni je nezměrný. The Problem With Music, byť vlajková loď, byl jen jedním z mnoha kritických textů, které ve své době – jako student a později absolvent žurnalistiky – napsal. Nemálo z nich je oceňováno pro argumentačně zvládnutý ikonoklasmus (ač popírat tradice hudebního průmyslu je demagogie), jiné nejsou daleko tendenční kritice a něčemu, co bych pracovně nazvala „otravně zbytečné rejpání“. To ostatně Albinimu zůstalo.

Je dobrým manipulátorem, který se tváří, že nehledí napravo ani nalevo, ale do obou směrů vidí samozřejmě velmi dobře. Stejně tak ví, že je v pozici, které v „alternativní sféře“ dosáhne (už jen) málokdo. Každá kapela vypadá vedle Shellac jako hrabivá egoistická blbost a lidi z „branže“ jako jeden kretén vedle druhého („Víte, většina věcí dneska stojí za hovno.“). A diskuzní fórum Electrical Audio, které slouží, kromě suplementu za neexistující webovou stránku Shellac, i jako zdroj informací, zajímavých článků a relativně vytříbených diskuzí, je – nechtěným – obrázkem toho, kolik pokorných fanoušků by měl, i kdyby někoho zabil. ...

Jsem si jistá, že hudba Shellac mě zaujala mnohem dřív, než Albiniho světonázor. Album 1000 Hurts, které jsem slyšela jako první, začíná odříkáním technických náležitostí alba, což nikde jinde neuslyšíte: „Shellac of North America. Catalog number TG 211 CD. Audio compact disc. 44.1 kHz sample rate. 16 bit word length. Samples represented in twos complement binary. 8 to 14 expansion. Set reproducer for reference level. 1000 Hertz.“ Albiniho audiofilství se projevuje mnoha způsoby. Od analogového nahrávání a nenávisti k digitálním formátům obecně přes atrwork alb FULL MOON 05

až po design triček, které se na posledním turné uvolili udělat. Černá trika na sobě měla logo tradičních ruských mikrofonů Lomo, vyvedené černě. Ostatně i název kapely pochází z šelaku, přírodního materiálu, který se do 70. let užíval k výrobě gramofonových desek.

Znáte všechna ta alba, co mají „nejlepší otvírák všech dob“? 1000 Hurts je jedno z nich. Prayer to God je geniální minimalistická modlitba: „Milý Bože, jsou tady dva lidi a já bych chtěl, abys je zabil.“ Sarkastickou ekvilibristikou jsou Shellac pověstní. Některé skladby působí, snad v důsledku nějakého „dramatického“ efektu, zásadně až hymnicky, většina textů si ale pohrává se symbolikou, než aby dávala bezezbytku smysl. A někdy jde o samoúčelné frašky. Třeba New Number Order.

OK, here’s what we’re going to do.

We all know the numbers, right?

From zero to infinity, whatever.

Some other number with a mess of zeros behind it Here’s what we’re going to do: We’re going to change the order of these numbers to make things interesting.

OK, here we go: FULL MOON 05

One million and one.

Sixty six.

One billion twenty five seventy five thousand.

One billion and eight six... something.

Zero.

One million and one.

Twenty two.

Seventy Five.

Eleven.

Eleven.

OK, this is the new order.

The new number order.

Deska 1000 Hurts nebyla pro Shellac optikou jejich kariéry nijak přelomová, charakteristický zvuk (minimalismus, sporadické aranže, repetitivní rytmy, dlouhé monotónní pasáže, amelodické postupy, ostrá expresivní kytara, která skladby „seká“ v netradičním počítání, důrazné bicí, vokály přecházející v deklamace) byl k nalezení už na debutu At Action Park (1994), na druhé Terraform (1998) i zatím poslední Excellent Italian Greyhound (2007). Vydat za zhruba dvacetiletou kariéru čtyři desky, stejně jako odehrát pouze několik koncertů ročně, dobře koresponduje s jejich přístupem k hudbě jakožto koníčku. Ani na jednom poli se vám po

letech nedostane ničeho nového ani převratného, pakliže jste se zvukem Shellac seznámeni.

Což není ani překvapení, ani stesk. Je to pouhé konstatování. Možná i vděk.

Shellac jsem od toho pražského poprvé viděla ještě několikrát. Všechna setkání byla – vyjma drobných změn v playlistech – stejná. Jistě, být součástí několikatisícového davu na festivalu ATP, když s Albinim řve: „Kill him already, kill him already, kill him already, kill him! Amen!“, je sotva popsatelná vzpomínka, ale prvnímu zážitku z Prahy (kde Prayer to God nehráli) se to stejně nevyrovnalo.

Teď se k nám Shellac chystají znovu. Lokální chicagská kapela, co to, navzdory praktikám hudebního průmyslu, které ignorovala a kritizovala, dotáhla mnohem dál než ten komerčně nejúspěšnější produkt MTV.

Smlouvu na respekt totiž s žádnou vydavatelskou firmou nikdy nepodepíšete.

011

EDITOR‘S CHOICE. BIG BLACK: SONGS ABOUT FUCKING, TOUCH&GO 1987. TEXT JAN JONÁŠ FOTO ARCHIV T&G

Tam, kde se Shellac drží civilního přijetí, jsou Big Black dávno absolutním kultem. Největší úspěch zažívali krátce před svým rozpadem v roce 1987 a na jeden posledních koncertů v Londýně se přišlo podívat na třináct set lidí.

Big Black se vypracovali z ničeho; kapelu vymyslel ještě na škole Albini, aby tím naštval co nejvíc lidí. Spoluhráče přetáhl z chicagských undergroundových hrdinů Naked Raygun, bubeník Roland byla ve skutečnosti mašinka Roland TR-606, texty byly plné špíny a nenávisti a hudebně to byl na svou dobu (hladové osmdesátky) svérázný hybrid rocku, punku, noise a, díky automatickým bicím, taky industriálu. Náturou ovše ryzí punk, naživo skladby většinou začínaly: „One, two, fuck you!“ Řadová dvojka Songs About Fucking vyšla v den avizovaného rozpadu kapely (důvodem byl odchod kytaristy Duranga na právnickou fakultu; druhý důvod byl nicméně jasnější a důležitější: „To prevent us from overstaying our welcome.“) na sklonku roku 1987. Když pomineme hudbu samotnou, která byla ohlodaná na kost a chutnala jak syrová ryba, Albiniho 012

útočné texty nenechávaly nikoho na pokoji. „Songs About Fucking je o tom, jak se pomalu, aniž byste se snažili, stáváte tím, čím pohrdáte nejvíc,“ popisuje „tematické okruhy“ Albini a vulgární, urážlivé mikropříběhy přirovnává k televizní frašce Believe It or Not!: „Když narazíte na něco takového, říkáte si, to snad není možný. Jenže pak se ukáže, že je pravda, což je mnohem větší nálož.“ Big Black se, podobně jako později Rapeman a dodnes Shellac, drželi striktních etických a estetických pravidel. Žádný manažer, žádný booking agent, žádný právník, koncerty si domlouvali sami a sami si taky platili účty. „Bylo to skvělý, bylo nám všechno jedno, nikdo netlačil na pilu. A když jsme někoho urazili, bylo jednodušší to odmávnout, vždyť co? My nikoho nepotřebovali. A když to kurvil zvukař, nebylo nic snazšího, než ho poslat do hajzlu.

Tahle svoboda byla super,“ vzpomíná Albini.

Filozofii kapely krátce popsal na bookletu živáku Pgpile, který vyšel až v roce 1992. Takřka vše, co jste chtěli vědět o Big Black, ale jejich frontman vás s tím promptně poslal do háje.

Songs About Fucking je extrémní deska a završuje vpravdě extrémní existenci jedné skvělé kapely. Ty největší „hity“ (Jordan, Minnesota, Kerosene nebo Cables) jsou sice k nalezení na dlouhrajícím debutu Atomizer (1986), ale pokud se máme bavit o jednom z nejdůležitějších alb 80. let nezávislé rockové scény, pak to bude řadová dvojka about fucking. A i když jsou skladby o veverkách náramná sranda, ani Shellac se s důrazem Albiniho začátků srovnat nedají.

Poslouchat Songs About Fucking je jako listovat bohatě ilustrovanou luxusní učebnicí, do které si netroufnete dělat poznámky. Něco, k čemu takřka vzhlížíte ve zbožné úctě.

Kdo řekne, že je Albini génius, bude za pitomce a vysměje se mu i sám americký Ondřej Ježek.

Pravdou ale zůstává, že moc podobných vizionářů nám svět už nenabídne.

FULL MOON 05

EDITOR’S CHOICE. RAPEMAN: TWO NUNS AND A PACK MULE. TOUCH & GO 1998. TXT MXM

1987 – 1989. Dva sedmipalce, EP, LP. Steve Albini thread: Big Black – Rapeman – Shellac. Další vlákno křižuje: Scratch Acid – Rapeman – The Jesus Lizard. Je to vzrušující? Není? Když se ptám na touhu, představujete si nákupní vozík v továrně na lidi? Abychom si seřídili hodinky: je za pět minut dvanáct a moje fungují jen pod vodou, čas byl vždycky tekutý a plíce přesýpací hodiny.

A skoro-závěrečná Just Got Paid připomíná jižanský písečný rock, ZZ Top nebo tím směrem. Od téhle myšlenky odvádí skřípavé melodie a noise rockové mezihry, pokud vím, tak motorkář málokdy seskočí ze stroje, aby se polaskal s ještěrkou nebo pouvažoval, jestli už není čas věnovat se konceptu trvale udržitelného rozvoje krajiny. Vítr myje vlasy a easy rider maká na plné koule, jenže spadne řetěz a motor žužlá naftu naprázdno a vousáč hromuje: chci toho nejlepšího mechanika, chci toho zatracenýho Albína, kterej se mi v tom hrabal posledně, kucká to jak nachlazenej tučňák, krucidíra.

Southern noise. Jenže tenhle falešný bonus je v dramaturgii alba jako když se objeví výhled do krajiny po dlouhé cestě strmým kamením. Krátká pokrývka.

Albini je vystudovaný něco-jako-novinář a psal do různých zinů. Pověst zarputilého učence se kryje se snahou o dřevnatý zvuk FULL MOON 05

(jinan dvoulaločný), když říká: „The future belongs to the analog loyalists. Fuck digital.“ Pevný názor je vždycky elitářství.

Součástí EP Budd (1988), které je rozvláčné, syrové a na jednotlivé nástroje tlačí zběsile a neuroticky, je vyřvávaná opakovačka Superpussy. Je to sice málo pravděpodobné, ale krátký vál Marmoset (vyšel téhož roku na sedmipalci s Hated Chinee) atakuje v nevědomí jako nemocný stroboskop, vidím budoucí ksichty Jourgensona a Biafry, Ministry a Lard, spojovacím prvkem bubeník Rey Washam. A zvuk dusivý jako voda.

To, co se na začátku jeví jako přistoupení na shoegaze víru, brzo ustoupí zvláštní syrovosti, která zvoní, ale ne zrovna příjemně.

Jako když zaťukáte na otevřenou zlomeninu, i maso kolem bolí. Ano, jsou tady klidná zákoutí (to množné číslo je chyták) jako Kim Gordon’s Panties s roztomilou sonicyouth kresbou a ublíženým zpěvem, falešný konec se jim směje. Jestli jste si začali říkat, že tlak se stupňuje a začíná být neakceptovatelný, hvízdání kytary je schválně schválné a řev přesahuje všechny lidské meze, jste na stopě, songy jsou zlé. „I like noise. I like big-ass vicious noise that makes my head spin. I wanna feel it whipping through me like a fucking jolt. We’re so dilapidated and crushed by our pathetic existence we need it like a fix.“

BIG a BLACK měli symbolizovat dětský-lidský strach, Rapeman už byl nominálně výbojný a odkazuje k oblíbené japonské manga formě „rape stories“, která se vyžívá v detailním znásilňování žen. A klidně můžeme vést debatu, jak symbolicky to Albini myslí a jak tím vyjadřuje odpor k násilí obecně. Pravda je, že přiznává svou fascinaci japonskými komiksy a že není jednoznačně oblíbený ve feministické komunitě. („Je to zkurvenej idiot.“) Navzdory všem pochybnostem říkám, že podprahovým soundtrackem k japonským obrázkům je jen poslední release, sedmipalec Inki’s Butt Crack b/w Song Number One (1989). I když tam kombinuje dříve neslučitelné a vokál jde úplně ze scény, dřívka cvakají a pouliční virvál se nese, klasické smyčce vidím coby post-koitální prázdnotu.

Kdo začne kreslit úsečku mezi Rapemanem a Grindermanem? Nebo ten první je špína a druhého budeme adorovat coby vrcholně šviháckého umělce a intelektuálského šukatéra?

Stačí nám pravítko nebo odměrný válec na krev?

013

014

FULL MOON 05

Tři roky to trvalo, ale už ho máme zpátky. Zase obchází okolo a brousí si zuby a drápy na všechny holky v okolí. Starší, namlsanější a ještě o trochu úchylnější. Ze zlého sémě počatý, krizí středního věku živený a pořád nadržený. Sípavý dech, tvrdá hlava a skřípot železa. Grinderman. Nick Cave a jeho kumpáni vyplivli 13. září další jedovatou slinu, další oslizlý žvanec černého humoru kořeněný garážovým blues. Na roztomilou opičku z minula zapomeňte, přichází čas vlčí.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO Deirdre O‘Callaghan

Nick Cave zažívá v posledních letech jedno z vrcholných období své kariéry, ne-li to vůbec nejúspěšnější. Rock star ve středních letech, doma spořádaný rodinný život, ve studiu zlátne, na co sáhne, a jeho druhý román The Death of Bunny Munro slaví opravdový úspěch. Nick Cave si sukces zaslouží, málokdo se může pochlubit tak vyrovnanou diskografií jako on. Sice se o něm v širších kruzích začalo mluvit až v době, kdy v polovině devadesátých let okupoval rádiové vlny podivný duet o divokých růžích s Kylie Minogue, ale od té doby už se ho nezbavili a to, že právě alba na přelomu století nepatří mezi jeho nejlepší, na tom nic nezměnilo. Je hvězdou jako hrom, přestože teď tvoří možná ty nejméně kompromisní díla za celou svou kariéru.

A živá voda přišla před pár lety s Grindermanem. Díky němu jsme se mohli seznámit FULL MOON 05

s Bunny Munroem, díky němu se tak povedl Lazarus. Řeči o krizi středního věku? Kdo by se s ní ale nechtěl vypořádat tak elegantně?

Na podzim roku 2006 přišel email od Hanka Manciniho, tehdy ještě z The Nihilists, a v něm link a věta: Nick Cave má novou kapelu. Co je to za blbost, říkám si, ale kliknu.

Na MySpace profilu Grinderman byla jedna skladba (No Pussy Blues), fotka čtyř dřevorubců a vůbec žádné informace. Prvotní náraz jsme měli za sebou, pak zjišťovali další podrobnosti. Třeba že Grinderman jsou takoví okleštění The Bad Seeds, tvrdé jádro, chcete-li. Warren Ellis se svou cirkulárkou, které říká housle, basista Martyn Casey a ten přímočařejší ze dvou bubeníků Jim Sclavunos.

A nejméně uvěřitelná byla zpráva, že Nick Cave hraje na kytaru!

Začátkem roku 2007 už se to rozjelo naplno, první singl Get It On v lednu, druhý No Pussy Blues (v jiném mixu) v únoru a eponymní album v březnu. Přestože nešlo o takový nářez, jaký se čekal podle singlových zabíjaček, oproti košatým a zdobným aranžím tehdejších The Bad Seeds byli Grinderman jiné kafe. Po dlouhých letech to nejlepší od Nicka Cavea. Koncertní fotky – Cave s kytarou a knírem jako řídítka – lákaly jako blázen, z několika bootlegů (skvělý je ten z Roskilde 2008) začínalo být zřejmé, že to hlavní se odehrává na pódiu, teprve tam dostávaly garážové zvuky pořádné grády.

The Bad Seeds měli za sebou divné období. Celkem úspěšné (a vůbec ne špatné, jen dlouhatánské) dvojalbum Abattoir Blues/ The Lyre of Orpheus završilo světové turné, 015

kde skupinu doprovázeli gospeloví sboristé. Měli jsme tu čest v Táboře na Love Planet.

Nebo jak se ten festival v tom roce jmenoval?

Z post-punkové kapely se stal big band, určující kytarista Blixa Bargeld odešel už po maléru jménem Nocturama (2003), gospelové (od) povídačky nebyly jeho gusto. The Bad Seeds dirigoval pevnou rukou Mick Harvey a instrumentace byla téměř barokní. Což neznamená, že by Nick Cave and The Bad Seeds ztratili koncertní energii, jen šlo o velmi nákladný a košatý spektákl. A někde tam, uprostřed ticha, se zrodil Grinderman.

Cave napsal pár nových songů s kytarou a zjistil, že pro The Bad Seeds se vůbec nehodí.

A jak to tak bývá, spousta náhod v jeden moment přinesla něco, co pomohlo všem. Daleko svobodnější přístup skladbám prospěl, stejně jako vytvoření uměleckého kolektivu namísto kapely se dvěma leadry. Při zpětném pohledu navíc zjistíme, že pár skladeb od čtveřice Cave, Ellis, Casey a Sclavunos najdeme i na zmiňovaném dvojalbu The Bad Seeds, třeba nářez Get Ready for Love. Grinderman vznikl z prachu a potu sáhodlouhých studiových sessions, z věčného čekání a z nechuti poslouchat autoritativní povely Micka Harveyho, z touhy být zas obyčejnou kapelou. A hrát si.

A protože to byla najednou taková zábava, i texty jsou jinde než složité básnické metafory The Bad Seeds. Přímočaré, nebývale osobní a velmi, velmi ironické. Hnací silou Grinderman je černý humor, Cave se směje sám sobě: co všechno udělám pro to, abych na holku zapůsobil tak jako dřív? Někdy to už nejde: barva na vlasech a náznaky tonzury, abrahámoviny na krku. Ale hraje jim to jako hrom – Honey Bee (Let’s Fly the Mars), Go Tell the Women, Electric Alice, Man on the Moon, snad každá ze skladeb alba obstojí sama za sebe. Kvarteto dělá pořádný rámus, Warren Ellis pustil zvukovou ekvilibristiku ze řetězu a Caveovi s kytarou a knírem to zatraceně sekne. Grinderman vznikl z lásky ke garážovému rocku, daleko nejsou ani tvrdé funky rytmy sedmdesátých let, stejně jako krautrockový lomoz nebo dřevní blues.

Grinderman je původně píseň od Johna Lee Hookera a taky chlápek, který brousí, na co přijde, jak říkali tehdy v Mississippi. Kameny, nože nebo ženský? Fór s No Pussy Blues dostává další rozměr, Cave a jeho kumpáni se řehtají na celé kolo.

016

Čtvrtek 10. května 2007, Lucerna Music Bar, Praha. Ten večer se koná koncert Micka Harveyho a jeho doprovodné kapely. Další dva z The Bad Seeds, kliďas Thomas Wydler a elegantní James Johnston, jsou u toho, o přemilé a sympatické Rosie s kontrabasem nemluvě.

Harvey je mírně řečeno zpruzelej, během koncertu okřikuje bavící se lidi, chová se jako blb. Jako jedinej musel přelítávat, dodávka je mu málo. To, že jméno Mick Harvey netáhne stejně jako Nick Cave, bylo jasné všem kromě něj samého. Koncert vůbec nebyl špatný, ale celkový dojem zkazilo jeho chování. Zahořklej trouba, tohle už nikdy, řekli jsme si, a bylo.

Cave tenkrát promoval s Grinderman, ale podzim byl vyhrazen pro natáčení novinky The Bad Seeds. Ta vznikala pod daleko větším vlivem Grinderman, než se dalo vůbec čekat. Cave si totiž rámusení ve jménu tohohle obšourníka zamiloval, a tak je Lazarus podobně svobodný, ostrý a humorný. Jednodušší aranže, divočejší rytmy, hodně blues a tentokrát už bez Jamese Johnstona. Lazarus je dílo Nicka Cavea a Warrena Ellise, Mick Harvey je už mimo hru a na desce je to zatraceně cítit. Cave jakoby se po letech pořádně nadechl; snad od Henry’s Dream nezněli The Bad Seeds tak přímočaře. Harvey bez zájmu médií (a vlastně všech) opouští Zlé sémě v roce 2009, po šestadvaceti letech...

Chlípný Bunny Munro je Grindermanovým věrným brachem, jednovaječným dvojčetem. Druhý román Nicka Cavea je proti na účtenkách z hospod zaznamenanému heroinově-biblickému podobenství A uzřela oslice anděla čirým rock’n’rollem. Příhody (a sny) stárnoucího proutníka a jeho synka, zasazené do anglického Brightonu, žahají jak kopřivy; vagíny, hrmy a bobři kam se podíváš, soulož k snídani i večeři. Naprosto živě si dovedu představit, jak se u tohohle psaní Nick bavil, pohled padesátníka na svět je plný nahotin a rádoby reálných představ, papír vize sotva udrží. Rok 2009 tomuhle umolousanému a věčně nadrženému králíkovi patřil celý. Sice se vedly spekulace o pokračování Grinderman, ale nebyly potvrzeny; román, audiokniha, autorská čtení a dokonce i iPhone aplikace věnované Bunnymu daly Caveovi zabrat. Do toho přišlo několik prací pro film, včetně oceňované hudby ke snímku The Road podle přelohy Cormaca McCarthyho. Na návrat brusiče jsme si museli počkat, Cave nás napínal, ale na jaře už bylo jasno. Letos je rok vlka.

Druhého Grindermana uvodila série krátkých a parádně úchylných videospotů, většinou pod režijní taktovkou Johna Hillcoata (Ghosts... of the Civil Dead, The Proposition), a jak nedávno vyšlo najevo, šlo o střihy z klipu první zveřejněné skladby Heathen Child. Už pár měsíců předtím Warren Ellis v rozhovoru pro The Quietus prozradil, že nový Grinderman bude úplně jiný, než jeho původní podoba. Daleko ostřejší, drsnější, prý půjde o kolizi stoner rocku, tvrdého funky à la Sly Stone a archaických krautrockových rytmů jako od Amon Düül.

Méně sexu? Kdepak, jen víc rozmlžené psychedelie a vzrušující nářez. Nick Cave pro Rolling Stone zase mluvil o Johnu Lee Hookerovi (jak jinak), ale třeba i o albu Milese Davise On the Corner. Zřejmě nás čeká daleko odvázanější mód, první Grinderman uvolnil stavidla, druhý v nastavené cestě pokračuje v mnohem širších souvislostech. Už Heathen Child říká mnohé: ostrá záležitost, plná odkazů na výše řečené. Zase zábava, zase odvaz, tentokrát ale daleko složitější a nebezpečnější než v případě prvního setkání. Klip k Heathen Child je zběsilý: vlk, hindu odkazy, vesmírné proudy a kapela v uniformách římských centurionů.

Některá kolena jsme snad ani nemuseli vidět.

Humor, pošahaná esoterie, kulty a divočina.

Cave mluvil i o tom, že nemá vůbec v plánu nazývat alba Grinderman konkrétními tituly, v číselné tradici bude pokračovat.

Heathen Child je natolik výživná ochutnávka, že se nemusíme bát, že by si Cave a spol. do erbu zvolili unaveného vlčího veterána s uvolněnými tesáky. Naopak, nebezpečí z něj, stejně jako humor, doslova sálá. V extra verzi se ke Grinderman přidal s vytuněným kytarovým sólem ještě kytarista Robert Fripp (King Crimson), což zní jako kolize dvou odlišných vesmírů, a remix Andyho Weatheralla (Sabres of Paradise), který sálá přes všechny devadesátkové reminiscence velmi žhavě.

Grinderman model 2010 bude cenit zuby opět jen za hranicemi: nejblíže 13. října v Lipsku a o den později v Berlíně. Budeme u toho, tuhle šelmu si rozhodně ujít nenecháme. Stejně tak možnost vidět Cavea zase jednou bez kníru, co si nechal před pár lety narůst. Principál se srsti zbavuje, šelma Grinderman chundelatí. A je to tak dobře, protože přichází čas opovržení, čas, kdy se budou lámat kosti, krev poteče proudem a řinčení zbraní přehluší vše okolo.

Přichází doba vlčí.

FULL MOON 05

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Jak se to stalo? Nick Cave se stával institucí. Ne snad, že by kostnatěl dřív než jiní, ale stejně. Nebylo to tak úplně zřejmé, koncerty byly stále zabijácké a alba si držela vysoký standard (kromě Nocturamy, ale o té snad ani nemluvit, úlety se tolerují a historka je svatá).

Přesto na někdejšího nihilistu trochu padal prach, infuze by neškodila. Radikální řez ale nepřišel od nabroušené kytarové struny, soudruha Blixu už to nebavilo pěkných pár let.

Nová míza vytryskla naprosto nečekaně až díky bzučivému tónu houslí.

Warren Ellis, hlava a duše melbournského instrumentálního tornáda Dirty Three a další velká osobnost australské hudební scény, má na tom, že Nick Cave před pár lety odhodil dlouholeté a řádně nepohodlné okovy, lví podíl. Dlouholeté hudební partnerství s Mickem Harveym, aranžérem a principálem potulného cirkusu The Bad Seeds, dosáhlo až za vrchol, koneckonců jejich pakt trval tři desítky let. Cave s Ellisem už nějakou dobu spolupracovali na různých soundtracích, ať už k filmu (podle Caveovy předlohy) The Proposition nebo k tanečním divadelním představením Woyzeck a Metamorphosis. Autorsky si sedli a další kooperace na sebe nedaly dlouho čekat. Společně si zahráli s Marianne Faithfull a s prací pro snímek The Assassination of Jesse James by the Coward Robert Ford zamířili do první hollywoodské ligy (2007).

Ještě dříve, než Warren Ellis (nepleťte si ho s autorem komiksů nebo knihy Crooked Little Vein) přivedl v roce 1993 na svět Špinavou trojku, mihl se třeba v australské supergroup The Blackeyed Susans nebo na albu leadera místních legend The Triffids (kde začínal i nynější spoluhráč Grinderman Martyn Casey). Dirty Three byli vždycky jinde než ostatní australští raubíři.

Jednak nemají zpěv, jednak jsou spíš shoegaze a post-rock než špinavý dekadentní rock’n’roll.

Ať se rozhodnete pro kterékoliv z jejich sedmi alb, nebudete litovat. Vznešeně epické skladby s velkou energií i hitovým potenciálem budí respekt, stejně jako instrumentální mistrovství a divoká koncertní energie. Členem The Bad Seeds je Ellis od roku 1995.

Přestože v The Birthday Party i v The Bad Seeds byl Cave téměř výhradním autorem, vždy měl po ruce někoho, kdo jeho nápady třídil a vybrušoval. V prvním případě to byl Mick Harvey, klidná síla a skvělý aranžér.

A v The Bad Seeds zas Blixa Bargeld, který s Nickem blbnul a pomáhal mu dotvářet právě ty geniální momenty, které jeho skladby povyšují nad ostatní produkci. Jejich společné řádění a vylomeniny se do soundu The Bad Seeds promítly nejvíc, jenže Bargeldovi se po letech začal zajídat model instituce, a tak přišel čas Warrena Ellise. Ten se už předtím nenápadně stal jednou z důležitých postav souboru – díky pódiovému řádění, muzikantské variabilitě a schopnosti ze svých houslí vytáhnout kterýkoli tón od cirkulárky po kalašnikov. A taky díky bytelnému egu. Jeho řezavé plochy postupně nahradily „geniálně diletantskou“ Bargeldovu hru, jeho hrátky s korekcemi se staly nedílnou součástí živé prezentace a jeho divoké eskapády často zastiňovaly ostatní.

Při pohledu na Grinderman je jasné, kdo je tvůrcem (nebo iniciátorem) jeho zvuku.

Warren se stal druhem nejvěrnějším, nahradil jak Bargeldovy poťouchlosti, tak i Harveyho klid a koncepci. A díky němu Cave tak ožil, hedvábné košile a saka zůstaly, jen to začalo být najednou nahlas. Zapustil tolik diskutovaného kníra (Grinderman vůbec ze začátku vypadali jako Monte Cristo United), hodil trudné balady za hlavu a začal se po letech konečně bavit. Ve Sclavunosovi s Caseym našli dokonalé sparingpartnery, rytmická dvojka skladby drží a tvrdí muziku. Tvrdé výpady slovní, kytarové i houslové, divoké extáze a očividné pomrkávání.

Tohle bylo proHarveyho asi daleko trpčí sousto, než to, že mu rozlámali dirigentskou taktovku.

017

018

FULL MOON 05

ASTRONAUTALIS 22.8.2010 Praha, 23.8.2010 BRNO. TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO TOMÁŠ ŠKODA/LENKA ŠPRYSLOVÁ

FULL MOON 05

019

BALADA O PRDU Osoby a obsazení REDAKTOR: Tomáš Kejmar FOTOGRAFKA: Lenka Špryslová ASTRO(NAUTALIS): Andy Bothwell BEZDOMOVEC: PRD Je slunné srpnové nedělní odpoledne, na pódiu stojí pouze dřevěná lavička. Zeď za ní zdobí plakát s programem diskotéky v prvním bloku strahovských kolejí.

Vstoupí REDAKTOR, FOTOGRAFKA a ASTRO, v družném hovoru.

REDAKTOR: Tak já to už zapnu, kdyby ti uklouzla nějaká perlička.

ASTRO: Jako kdybych náhodou řekl něco úžasnýho?

REDAKTOR: Jo. Pojď, řekni něco užasnýho!

ASTRO: Něco úžasnýho!

I. Usedají na lavičku. ASTRO se zadívá do hlediště, na dav před klubem.

ASTRO: Těch lidí, to je úžasný.

REDAKTOR: Chodí na tebe davy...

ASTRO: Já vím, je to skvělý. V Čechách na mě chodí o dost víc lidí než leckde v Americe. Je to naprosto skvělý. Zbožňuju to tu.

REDAKTOR: Řekl bys, že si tě místní publikum víc cení?

ASTRO: Řekl bych, že Evropa jako celek si víc váží hudby. Rozhodně to tu lidi bere víc. A nevím, jestli to je tím, že jsem z ciziny a lidi si řeknou: „Fíha, on přijel až z Ameriky, asi bysme se na něj měli zajít podívat, musel utratit spoustu peněz za letenky.“ V Americe se na koncerty nechodí tolik jako dřív. Je těžký se tam jako muzikant uživit. Když přijedeme sem, tak se k nám všichni chovají mnohem líp, chodí víc lidí, co víc utrácí za merch. Prostě jsou tu lidi nadšenější.

REDAKTOR: Souvisí to s tím, že tam převažuje nabídka nad poptávkou?

ASTRO: Určitě, protože v Anglii mají podobný problém, ty lidi jsou prostě…

REDAKTOR: Mrtví?

ASTRO: Jo, mrtví. Publikum je tam hrozně nabručený. Založí ruce a vůbec si to neužívaj.

V Londýně je hrozně těžký hrát, protože tam je tolik úžasných kapel.

REDAKTOR: Znám ten přístup: Tak a teď nás pobavte!

ASTRO: Přesně. Řeknou si: My jsme dali světu Beatles, co vy? (smích) Ale v pohodě, čert to vem, příště se zkusím zapálit. Každopádně poptávka s tím souvisí. A pak jde ještě o to, že v Evropě se dává mnohem větší důraz na kulturu. Vaše vlády na ní dávají víc peněz…

020

REDAKTOR: Tím bych si zrovna u nás tak jistý nebyl.

ASTRO: Určitě dáváte do kultury víc peněz než naše vláda. My máme v rozpočtu sakra hodně peněz a utrácíme za všechno, jen ne za kulturu. Radši je dáváme na podstatné věci jako invaze do cizích zemí...

REDAKTOR: Ok, takže úvod do tématu Astronautalis, první pokus.

ASTRO: Jasně, už bychom měli začít.

II. REDAKTOR: Jak bys popsal svoji hudbu někomu, kdo o ní nemá páru? Párkrát jsem se o to pokoušel a nebylo to vůbec jednoduchý.

ASTRO: Ne, to taky jednoduchý není a je to i účel. Takže… Jsem raper, nejdřív jsem dělal battle rap a až potom začal psát písničky.

Vždycky jsem ale poslouchal nejrůznější žánry, takže mi nikdy nepřišlo, že bych je nemohl používat jenom proto, že jsem raper. Beru to tak, že když budu chtít, aby to byla country písnička, tak z toho country písničku udělám.

A když budu chtít rockovou věc, tak z toho udělám rock, a bude to. Ale přemýšlím o tom jako o rapový muzice. I když skládám něco, co bude v podstatě country, tak nad tím přemýšlím jako nad rapem. Skládám text stejně jako když raper píše rap. Jen je to pomalé, zpívá se tam a v pozadí hraje banjo.

REDAKTOR: Takže raper, co zpívá, nebo zpěvák, co rapuje?

ASTRO: Určitě raper, co zpívá.

REDAKTOR: Když jsme zabrousili k textům, považuješ je za poezii? Nebo alespoň za něco s poezií hraničící?

ASTRO: Poezie mě inspiruje, zejména starší věci, co maj propracovanou strukturu. Shakespeare je samozřejmost, ale pak třeba jezuitský básník Gerard Manley Hopkins. Jeho verše mají neuvěřitelnou strukturu a zběsilý rytmický vzorce. Je dost starej. Několik set, pár set… dvě stě let.

REDAKTOR: Američan?

ASTRO: Ne, ne… Brit.

REDAKTOR: Hopkins?

FOTOGRAFKA: To je zvláštní, nikdy jsem o něm neslyšela.

ASTRO: Gerard Manley Hopkins. Přečtěte si jeho básničku The Windhover, je to úžasný.

REDAKTOR: Jaký je to století?

ASTRO: Hmm… Řekl bych, že začátek osmnáctého. (1844-1889, pozn. editora) V době, kdy se začala vyvíjet moderní poezie, s vnitřním rýmem a podobnýma věcma, od něj lidi vyloženě kradli. Dělal to samé už sto let před tím, navíc v úplné izolaci. Byl to jezuitský kněz a většina jeho básní má náboženské náměty, ale struktury a symbolismus, co používá, jsou neskutečný. Je to fakt úžasný. A mě hrozně baví sledovat, jak lidi píšou, a taky výzva nacpat to, co se snažíš říct, do určitýho vzorce.

Takže občas píšu v jambickým pentametru.

Jen proto, abych zjistil, jestli to dokážu.

REDAKTOR: Pentametr je klasika…

FOTOGRAFKA: Jsi nejspíš první Američan, kterýho jsem slyšela říct slovo pentametr.

ASTRO: (smích) Studoval jsem divadlo, takže jsem tím přímo posedlý. Ale my to máme všichni, povinně, tak v osmé třídě. Kolem třinácti se každý učí o Shakespearovi.

REDAKTOR: Aby to do patnácti zapomněl.

ASTRO: (smích) Přesně. Pro mě to ale bylo ÚŽASNÝ. (křičí a mává rukama nad hlavou) Úplně skvělý. Ale studovat jsem to začal až na vejšce, šel jsem na divadelní režii a světelný design a k těm detailům jsem se dostal až tam. Měli jsme úžasnou profesorku, ukázala nám třeba to, že když si vezmeš Hamletův monolog, co začíná „Být či nebýt“, projdeš si to řádek po řádku podle rytmickýho vzorce, tak zjistíš, že Shakespeare tam pentametr převrací. On teda pravidla porušuje s železnou pravidelností, nicméně když sleduješ ten vzorec, zjistíš, že přidává na konec řádku jedenáctou slabiku. A když si vypíšeš všechny ty převrácené jambické páry a ty slabiky navíc, tak ti z toho vyleze věta, která je souhrn celého kusu. Krátké shrnutí.

FOTOGRAFKA: Tohle si musím zkusit.

ASTRO: A tohle se dá najít téměř v každé hře, co napsal. Je to úplně šílený. A když to vidíš před sebou, tak je ti jasný, že tohle musel být záměr. Je to příliš propracovaný na to, aby to byla náhoda.

FOTOGRAFKA: Jen abys věděl, tak my jsme oba studenti literatury... Proto jsem se ptali, kam zařadit Hopkinse, protože jsem o něm nikdy neslyšeli.

ASTRO: Tak to je vtipný… Já o Hopkinsovi taky před tím nikdy neslyšel. Až do chvíle, FULL MOON 05

co jsem si na vejšce zapsal Úvod do poezie, protože jsem z toho potřeboval zápočet. A ten profesor byl skvělej. Většina lidí tam chodila spát, protože potřebovali kredity, ale kantorovi to bylo jedno. Byl tak nadšenej z poezie, že to vždycky vypadalo nějak takhle: (křičí a mává rukama) „TENHLE CHLÁPEK, Gerard Manley Hopkins!“ A já na to: „JO, TAMTEN!“ (smích) Jeho báseň The Windhover je něco, co si musíte přečíst, je to na Wikipedii, zadarmo na Wikisources. Najděte si to. Takže jo, poezie mě rozhodně inspiruje, ale stejně tak i gangsterskej rap.

REDAKTOR: Patří mezi tvoje vzory spíš gangsteři, nebo Dr. Seuss?

ASTRO: (smích) Hip hop je rozhodně na prvním místě, až potom poezie. Jedna zajímavost: četl jsem rozhovor s Eminemem. A teda ne že bych byl nějakej jeho velkej fanda, ale co se techniky rapu týče, je dál než všichni ostatní. Míle před ostatníma. No a v New York Times s ním vyšel rozhovor. Bylo vidět, že reportér o tom ví kulový, jeho alba evidentně neslyšel, hrozný.

Ale zeptal se ho: „Jste známý tím, že používáte složité struktury rýmů a rytmické vzorce, čtete poezii?“ A on se zasmál a povídá: „Myslím, že jsem v životě nepřečetl jedinou sbírku poezie.“ FULL MOON 05

A to je neuvěřitelný, protože ten chlápek vyrostl bez jakýchkoli vlivů ze strany literatury, v úplný izolaci, a přesto ve svých věcech používá komplikovaný, ale zároveň precizně propracovaný struktury a schémata. Je to úžasný. Já chápu, o co jde, protože jsem to studoval a cpali to do mě horem dolem, ale on to tak má, protože ho to prostě napadlo. Protože si to sám vymyslel.

FOTOGRAFKA: Říká se, že poezie je přirozená věc, co se týče jazykových rytmů, proto taky mají jednotlivé národy odlišnou poezii.

ASTRO: Přesně, je to velmi specifický u každý kultury. Souhlas.

REDAKTOR: Občas se řeší, jaké rozdíly jsou u národů, co mluví stejnou řečí, jako třeba Američani, Britové, Irové a tak...

ASTRO: Hele, četli jste někdy knížku, která se jmenuje Made in America? Je to od amerického historika a sociologa Billa Brysona. Je to úplná historie americké angličtiny. Je to úžasný. Anebo jeho kniha I’m a Stranger Here Myself. Je to jeden z nejzajímavějších autorů, co jsem za posledních pár let četl. Američan, co se odstěhoval, aby učil na Oxfordu, a dvacet dva let v Americe vůbec nebyl. A po těch dvou dekádách se tam vrátil a pojal to jako sociologický experiment. Jako kdyby jel někam, kde

nikdy před tím nebyl. A napsal o tom knížku.

Je to hrozně dobrý, zejména pro Američany.

Můžete vidět vlastní kulturu v zrcadle někoho, kdo chápe historické nuance a souvislosti.

Ty většině lidí unikají, když jde o Ameriku.

Znáte to: udělali jsme spoustu špatných věcí, a taky spoustu věcí, které zas tak špatné nebyly. Zvenčí je těžké rozlišovat.

REDAKTOR: Jasně, třeba jako že většina Evropanů nikdy neslyšela o Emersonovi.

ASTRO: Jo, to je škoda. Nejspíš slyšeli o Thoreauovi, což je taky škoda. Do hajzlu s tím chlápkem, jenom vyžíral Emersona. Američani jsou Thoreauem posedlí a on se přitom jen přiživoval na Emersonovi a celej Walden napsal, jako by v nějaké divočině žil. A přitom existujou doklady o tom, že si platil, aby mu někdo chodil prát, víš co, předstírá, že se šel zocelit do lesů a přitom si platí, aby mu každý den někdo přišel vyprat? To je úplná kravina.

Vždycky mě to hrozně naštve. Ta americká posedlost Thoreauem je taková pitomost.

FOTOGRAFKA: Odcházíš do „divočiny“, a přitom se nastěhuješ do lesa, co vlastní tvůj kamarád...

ASTRO: Jo, k němu na dvorek. Poflakoval se u kámoše na dvorku a nechával si prát a nosit 021

jídlo. Víš co, kdyby chodil lovit, rybařit, beru, ale on tam sedí a píše poezii... Koukám, že statečně utíkáme od tématu.

III. REDAKTOR: Pojďme řešit něco alespoň zdánlivě relevantního. Jsi dost hyperaktivní na internetu, zejména na twitteru. Je to úmyslná součást PR nebo závislost?

ASTRO: Oboje. Nenávidím facebook a nenávidím myspace, ale twitter mám opravdu rád, protože z toho vám vypadne, co si tam zadáte.

Když si do feedu natwitteru dáte zajímavý autory a vědce, tak se můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí a úžasným způsobem zůstáváte ve styku s různými kusy světa. Když si tam dáte jen pitomé celebrity, tak vám z toho vypadnou jen pitomosti. A ještě z toho zblbnete. Já se navíc snažím zůstávat v kontaktu s lidma, co poslouchají moji muziku, chci, aby lidi měli pocit, že se se mnou můžou kdykoli spojit. A na facebooku nebo myspace je tohle těžký udržet. Někdo ti napíše krásnou dlouhatánskou zprávu o tom, jak pro něj nebo pro ni tahle nebo támhleta písnička strašně moc znamenala, a to je úžasný, ale odepsat úplně všem zabere hodně času. A to se snažím. Teď to vždycky nechávám tak měsíc plavat, a pak si sednu, udělám si kbelík kafe, dva dny datluju a odepisuju na všechny emaily. Baví mě to, ale na Twitteru to zvládám mnohem rychleji a navíc je to prostor pro vážně vtipný konverzace. Sice nesnáším Facebook, ale potřebuju ho, stejně jako MySpace. Ale kdybych si mohl vybrat, tak bych oboje smazal a nechal si jenom twitter. Je to úžasnej nástroj.

REDAKTOR: Tak to byla malá reklama na twitter. Nemáš pocit, že se ti až moc nabourává do soukromí?

Vstoupí BEZDOMOVEC. ASTRO: Jo, ale víš, čím se živím? Svýho soukromí jsem se vzdal úmyslně. Na koncertech, kde hraju, se neschovávám do backstage, ale bavím se s lidma, co tam jsou. Kvůli mně…

BEZDOMOVEC přechází kolem lavičky, kde sedí REDAKTOR, ASTRO a FOTOGRAFKA. Hlasitě si prdne přesně v momentě, kdy lavičku míjí. BEZDOMOVEC odchází. (všichni smích) FOTOGRAFKA: Prdnul si ti do interview!

ASTRO: (směje se) Ježiš, to bylo skvělý, perfektní, perfektní. Víš, co si o tom myslím? Prd. (směje se) Ježiš, to bylo dobrý.

REDAKTOR: (brečí smíchy) ASTRO: Tak zpátky, kde jsme byli… Všichni ti lidé mi umožňují, abych se mohl živit tím, 022

co dělám. Umožňují mi, abych měl tuhle skvělou a vtipnou práci, takže si zaslouží alespoň částečně do mýho soukromí nahlédnout.

A mně to nevadí.

IV. REDAKTOR: Byl jsi na dlouhém turné s Tegan and Sara, neměls problém poznat, která je která?

ASTRO: Ne, ne, neměl. Jsou to dost odlišní lidé. Na fotkách vypadají, že jsou si podobnější než ve skutečnosti, ale ve chvíli, kdy se s nima seznámíš, tak je ti to jasný. A taky jsou to dost odlišný osobnosti. Jejich muziku zbožňuju. Nikdy předtím jsem je ale neměl možnost vidět naživo, vlastně jsem ani neviděl klipy, nic. Ani jsme se neznali a ony mě z ničeho nic pozvaly, abych s nima jel turné.

To bylo úžasný. Takže jsem si taky říkal: „Jak, sakra, poznám jednu od druhý?“ Ale ve chvíli, kdy se s nima potkáš osobně, tak víš. Jsou to typický sourozenci, jedna je hrozně akční, upovídaná a vtipná a druhá je strašně vážná, tichá a čte si.

REDAKTOR: A která je která?

ASTRO: Sara je ta vážná. Ale taky byla moc příjemná. Vidím v tom sebe a mýho bráchu, já jsem ten ukecanej, co nikdy nesklapne…

REDAKTOR a FOTOGRAFKA: (smích) ASTRO: A brácha je zase ten tichej… Co, dochází nám páska?

REDAKTOR: Ne, ne, tohle je digitál, máme dvě giga místa.

ASTRO: Tak je zaplníme! (smích) REDAKTOR: Tak to by byla reklama na Tegan and Sara.

ASTRO: Jo, reklama na Tegan and Sara, reklama na twitter, reklama na Billa Brysona a reklama na jednoho mrtvýho básníka. Dobrej product placement. Jo, kupte si toho básníka, co už je stopadesát let mrtvej.

REDAKTOR: To je asi nejintelektuálnější product placement, co jsem v životě viděl.

ASTRO: Asi začnu dělat reklamní kampaně pro mrtvý básníky a muzikanty. V tom jsou velký peníze.

V. REDAKTOR: Když zmiňuješ byznys, jak se stavíš ke sdílení muziky na internetu?

ASTRO: Nebýt toho, tak jsem bez práce, moje kariéra je na sdílení postavená. Většina lidí, co moji muziku slyšela, by se k ní bez pirátství a sdílení nikdy nedostala. Navíc já sám muziku kradu a sdílím, jedu na torrentech už léta.

Myslím, že je to důležitý. Samozřejmě si taky

muziku kupuju, když se mi něco líbí. Sdílení je ale úžasný, je to kontrola kvality. Můžeš si věci poslechnout, než za ně zaplatíš. (odmlčí se) Kolem projíždí auto s naplno ohuleným rapem a staženými okýnky.

ASTRO: Počkej, snažím se přijít na to, kdo to je… Jo, jo, miluju rap. Poslouchám víc pop gangster rap než vyumělkovaný věci.

Gangstas mě baví. O čem jsem to mluvil?

REDAKTOR: Sdílení?

ASTRO: Jo... Doufám, že si lidi moji muziku stáhnou, poslechnou a řeknou si: „To je úžasný, tomuhle chlápkovi chci dát svoje peníze.“ Tak by to mělo fungovat. (smích) Když se ti něco líbí, tak bys to měl podpořit. A ideálně na koncertech, tam z toho má ten umělec nejvíc.

REDAKTOR: Provedu.

ASTRO: Skvělé!

FOTOGRAFKA: Budu si muset vybrat.

REDAKTOR: Bankomat je támhle vzadu.

ASTRO: Super, tohle musíte otisknout. Bankomat je támhle, hned za rohem. Ať už to čtete kdekoli, bankomat je vždycky hned za rohem.

REDAKTOR: Jasně, v prvním bloku kolejí na Strahově jsou bankomaty. Pamatujte si to.

ASTRO: Až do smrti.

VI. REDAKTOR: řijde mi, že se v kombinování žánrů vyžíváš. Co tě nakoplo k tomu, že sis řekl: „Tohle bych mohl dělat taky?“ ASTRO: Myslím, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlel jako nad něčím, co bych „mohl“ dělat, ale spíš jsem si říkal: „Tohle chci dělat.“ Jestli na to mám, nebo ne, mě nikdy nenapadlo. Když mi bylo dvanáct, tak se ke mně dostala deska Return of the Funky Man od Lorda Finesse, rapera z Bronxu. A v té době jsem poslouchal grunge, The Clash a taky jsem zbožňoval Blur. Rap mě nikdy nebavil. No a poslouchal jsem to album a říkal si: „Ty jo, to je neuvěřitelný.“ Přišlo mi to TAK skvělý.

Když si to poslechnete dneska, zní to trochu zastarale, ale mně se to pořád líbí. Nostalgie, znáte to. Když jsem to tenkrát slyšel, tak mi bylo jasný, že chci být raper. Nikomu jsem to ale neřekl, bylo to moje tajemství. Dva roky jsem cvičil potají, když jsem venčil psa. Chodil jsem na dlouhý noční procházky, abych mohl rapovat venku, kde mě nikdo neslyšel.

REDAKTOR: Takže takovej kryptoraper.

FOTOGRAFKA: A kdy se to provalilo?

ASTRO: Můj starší brácha byl hiphopový DJ. To on mě k téhle muzice přivedl. Hrával v jednom klubu na univerzitě, kde studoval.

FULL MOON 05

FULL MOON 05

023

A já tam chodil a on mě vždycky na začátku svého setu nechal, abych si vzal mikrofon a improvizoval. Ale nikomu jsme to neřekli, takže jsme o tom věděli jen my dva a lidi, co byli zrovna v klubu. Jednou otvíral pro A Tribe Called Quest a Black Eyed Peas. To bylo hrozně dávno. Dlouho před tím, než se k nim přidala Fergie. To ještě byli rapová skupina a ne pop pro malý děti. Brácha jim měl předskakovat a zeptal se mě, jestli bych si nechtěl dát freestyle. Bylo tam asi pět tisíc lidí a mně v té době bylo patnáct. Řekl jsem, že jasně. Ten večer přišli i naši rodiče, kteří neměli sebemenší ponětí, že umím rapovat.

Stáli tam, poslouchali muziku a pak jsem vyšel na pódium. (napodobuje hlasy) „Andy je na pódiu, co tam dělá?“ Popadl jsem mikrofon a začal rapovat. „Wow, co se to děje?“ A zatím, co jsem improvizoval, táta se otočil na mámu a povídá: „Ty jsi věděla, že tohle umí?“ (smích) No a takhle se na to přišlo. Pak za mnou přišli a ptali se: „Andy, ty jsi raper?“ „Asi jo.“ No a teď se tím živím.

REDAKTOR: A kdy ses rozhodl natáčet a vydávat? Jak se to vyvíjelo?

ASTRO: To přišlo až léta potom. Začínal jsem na freestyle battle rapu, prvních šest let 024

jsem nedělal nic jiného. Tenkrát byly ty soutěže o něčem úplně jiným. Lidi se tomu smějou, ale potom, co vyšla 8. míle, se celá scéna změnila. Předtím, když jsem šel na freestyle battle, tak jsem tam byl jedinej bílej a musel do těch šílenejch ghett okolo Jacksonville, do různejch nelegálních prostorů, opuštěnejch skladů a tak. Soupeřil jsem s lidma, co mě pak chtěli zbít a podobně. A po tom, co vyšel ten film, byl najednou MC battle v každým městě v Americe. A když tam vlezete, tak tam bude jedinej černoch. Je to úplně něco jinýho.

REDAKTOR: Nikdy by mě nenapadlo, že jeden film může mít takový vliv.

ASTRO: Měl a bylo zajímavé to sledovat. Ten film je taková blbina.

REDAKTOR: Já to bohužel viděl.

ASTRO: Já to viděl několikrát. Já musím, jsem raper, mám to v popisu práce.

REDAKTOR: Povinný předmět?

ASTRO: Máme to v sylabu.

REDAKTOR: Která univerzita?

ASTRO: University of Rap, samozřejmě.

Můj hlavní obor je divno-rap... Každopádně scény ze soutěží jsou sice trochu přikrášlený po hollywoodsku, ale není to úplná blbost.

Tak nějak to vypadá. Občas se někdo naštve,

publikum je rozjetý. Pár věcí v tom filmu je přehnaných, ale většina odpovídá realitě.

Snažili se, aby to bylo cool, a ono je to cool samo o sobě. Mě to ale nakonec začalo nudit, protože jsem to dělal hrozně dlouho. A byl jsem v tom dobrej. I když jsem si uvědomoval, že nejsem tak dobrej jako někteří a že mám možná víc co nabídnout v jiných směrech. Přihlásil jsem se do Scribble Jam, to je velká soutěž, kde byl před lety Eminem a pár dalších velkejch jmen. Každopádně tam mě rozsekali a já si řekl, že to už dělat nechci, že zkusím psát písničky, nahrávat a vydávat. Ze začátku jsem udělal tři EP, co jsem sám vypaloval. Prvního jsem udělal asi padesát kopií, druhýho sto a třetího dvě stě. Už jsou dávno pryč, ale budu je muset znovu vydat, protože nedávno mi psala holčina z Japonska a ptala se: „Kde si můžu koupit album, na kterém je takhle písnička?“ A já na to: „Jak se to k tobě, sakra, vůbec dostalo?“ Tohle jsem natočil u kámoše v obýváku, zatímco on držel svýho psa, aby neštěkal. Protože pokaždý, když jsem začal rapovat, štěkal. Tak ho musel držet v náručí a drbat na břiše.

REDAKTOR: A pak došlo na alba, to poslední bylo předloni Pomegranate. Co dál?

FULL MOON 05

ASTRO: Makám na nové desce. A mám pár vedlejších projektů. Nahráli jsme s P.O.S. nové EP, to je kámoš z Minneapolis. Hostuje i na té skryté bonusovce na Pomegranate.

Původně jsme natočili dvě věci, které měly přijít na společné album. Ale měli jsme toho oba dva příliš, takže z toho byl bonus na moje i jeho album a společnou desku jsme odložili na později. Teď jsme se k tomu dostali a vzniklo nové EP. Jmenuje se to Four Fists a je to celé podle povídky F. Scotta Fitzgeralda.

REDAKTOR: A jsme zase u literatury…

ASTRO: Pořád ta literatura. (smích) Taky dělám s kámošem, co si říká Picnic Tyme, ještě na další desce v kapele Max Moon. On dělá muziku s lidma jako jsou Erykah Badu nebo Kid Cudi, takže rap a R’n’B, který jsou úplně jinde než já. Opačná strana rapovýho světa.

On dělá takovou tu jižní popovou odrůdu a já si jedu ten svůj literární divno-rap.

FOTOGRAFKA a REDAKTOR jednohlasně: Literární divno-rap! (smích) ASTRO: Uvidíme, co z toho bude, dost se na to těším. A taky začínám dělat na vlastní novince, která bude o posledních sedmi letech na turné. A paralelně to bude o vědcích z doby osvícenství. Ty lidi dělali šílený pokusy. Byla to doba, kdy se lidi ozařovali uranem, Isaac Newton si strkal do slzného kanálku jehlu, jen aby zjistil, co se stane. Nebo zíral dvacet minut přímo do slunce, aby zjistil, co to s ním udělá, a málem oslepl. Ty lidi se mrzačili a málem zabíjeli. Curieovi se vystavovali radiaci a taky samozřejmě umřeli. Ale bylo to úžasný, protože všichni ti vědci věděli, že ty věci existují, ale nevěděli, jak na ně dosáhnout. Takže dělali nejrůznější debility, aby zjistili, jak věci fungují. Zejména v chemii to bylo šílenství. Zkoušeli jíst nebo pálit a inhalovat skoro cokoli. Jsou popsané třeba experimenty chlápků, co zkoušeli dýchat oxid uhelnatý. „Člověče, to se mnou dělá věci. Zkusíme to ještě jednou.“ Dýchali v podstatě výfukové plyny a říkali si: „Ty jo, podívej, co to se mnou udělalo. Skvělý!“ Šli málem přes mrtvoly, přes ty svoje. Je to dost podobný tomu, jak pracují umělci. Protože když něco chceš dokázat, posunout se někam dál, ale nevíš úplně jak na to, tak zkoušíš cokoli, co tě napadne. A když jsem to četl, tak jsem si říkal: „Hele, to znám, to jsem zažil. Už pět let bydlím v autě.“ VII. REDAKTOR: Jak se ti žije na turné, jak se ti spí každou noc s jiným polštářem?

ASTRO: Dobře, dobře, mám to rád.

FULL MOON 05

REDAKTOR: Pokud ti teda vůbec půjčí polštář, co?

ASTRO: No já už s polštářem nespím. Už jsem si tak zvykl na to, že jsem často žádný neměl, že už spím rovnou na obličeji. A s rukama nacpanýma pod sebou. Jednou mi to zničí krk, až budu dítě, teda dospělej.

REDAKTOR: Jsi pořád dítě?

ASTRO: Jo, osmadvacetiletej fracek.

VIII. REDAKTOR: Máme ještě nějaký otázky? Jo, ještě jsme přece chtěli probrat tvoje tetování a kapesní nožík.

ASTRO: Jo, ten kapesní nožík, ten...

IX. Vstoupí BEZDOMOVEC. BEZDOMOVEC: Dobrý den, dobrý večer, gut morning, gut najt, gut...

REDAKTOR: Dobrou noc?

BEZDOMOVEC: Dobrou noc... (ukazuje na REDAKTORA a FOTOGRAFKU) Čech, Čech, (ukazuje na ASTRA) England. No koment.

A jem, a jem drinking, a jem, its olrajt.

ASTRO: Ok. BEZDOMOVEC: Olrajt.

REDAKTOR: Jo, jo, všechno je v pohodě. (smích) BEZDOMOVEC: V pohodě. Čechiše, čechiše.

Já jsem taky Čech. Ajm Ček, ajm Prág.

ASTRO: Jo? BEZDOMOVEC: A jem, a jem, a jem...

REDAKTOR: Tak to řekni česky, co bys rád.

BEZDOMOVEC: Co chci? Nechci moc, já chci bejt jenom slušnej. Já potřebuju deset korun, ale kdyžtak to vypiju s váma. Potřebuju na víno. Deset korun.

REDAKTOR: Jasný.

BEZDOMOVEC dostává drobné.

BEZDOMOVEC: Já přijdu, já přijdu.

X. ASTRO: (bere si diktafon a míří ho na BEZDOMOVCE): Jaké jsou tvoje vzory? Jak se jmenuješ?

BEZDOMOVEC: (předkloní se k nastavenému diktafonu, prdne si a směje se) Prd, hehe, prd, prd, prd.

ASTRO: Prd se jmenuješ?

PRD: Prd, prd.

ASTRO: A to je i příjmení?

PRD: You is England?

ASTRO: Ne, já jsem Američan.

PRD: Ajm is ček, Prág.

ASTRO: Jo? A jsi v pohodě?

PRD: Iz olrajt. Olrajt. Já přijdu. Aj kam bek.

ASTRO: Budu čekat, navždycky.

Zírají si do očí. PRD se vrhne na ASTRA a dá mu pusu na tvář.

ASTRO: Díky, Prde. (smích) REDAKTOR i FOTOGRAFKA brečí smíchy.

PRD: Its olrajt.

ASTRO: Jo, je to v pohodě.

PRD: Senks, aj lav Amerikano.

PRD se znovu vrhá na ASTRA. ASTRO dostává druhý a málem i třetí polibek a snaží se PRDA dostat od těla.

ASTRO: To už není v pohodě...

REDAKTOR: Hele to stačí.

PRD: Its čekiše.

REDAKTOR: Takže radši půjdem.

REDAKTOR, FOTOGRAFKA i ASTRO se zvedají z lavičky a snaží se odejít.

PRD: Počkejte, počkejte… (prosebně na ASTRA) Počkej tady, počkej tady.

PRD se znovu vrhá na ASTRA, ale tentokrát už stíhá jen jednu pusu. ASTRO se ho snaží odstrčit.

ASTRO: Ne, ne, ne, ne, Prde, ne, ne. (smích) PRD: Amerikano... Aj lav Amerikano, aj lav Amerikano, aj lav Amerikano.

ASTRO: Děkuju.

PRD: (neartikulovaně koktá) Its, its, aim, aim, for, aim, its, maj, vaj, e...

ASTRO si PRDa drží od těla na délku paže.

ASTRO: Ok, ok, šššššššš.

PRD: A jem drinking. Aj lav Amerikano. Its olrajt.

REDAKTOR: To stačí, dobrou noc.

PRD zůstává stát a REDAKTOR, FOTOGRAFKA a ASTRO odcházejí opačným směrem. (z dálky) PRD: Senks, gut baj.

FOTOGRAFKA: Vypadá to, že dneska bys mohl mít víc než jen polštář.

ASTRO: (smích) No jo…!

REDAKTOR: To víš, zajišťujeme tu pro umělce kompletní servis.

ASTRO: Supr, dneska si vrznu (smích) ... (otírá si tvář) Člověče, on mě olíznul, fuj. Vy Češi jste opravdu přátelský. (smích)

Odchází REDAKTOR, FOTOGRAFKA a ASTRO. Opona.

025

„Ukaž!“ Je začátek března 2008, neděle. Stojíme v sále pražského klubu Rock Café, kde právě dohráli Poison the Well. Nebylo to špatný, ale publikum ten večer čeká jenom na jedno: The Dillinger Escape Plan. Já taky, jen myšlenkama jsem v jiným vesmíru.

Pod bundou schovávám pár dní STARÉ TETOVÁNÍ, SVOJE první. Pětihodinový očistec, který jsem strávila pod jehlou Petera z Triba, vystřídalo nejprve půldenní kóma, následované relativně ukrutnou bolestí při hojení. Po dvou dnech křivých úsměvů a přesvědčení, že to bylo „poprvé a naposledy“, bych se nazvala různě, jen ne fit.

THE DILLINGER ESCAPE PLAN, CANCER BATS, OCEAN LIVE 10. 10. 2010, ABATON, PRAHA. TEXT AXE DE_FACTO MAX FOTO ARCHIV

Nicméně se opatrně, jako bych prolejzala místností, kterou protínají smrtící lejzry, svlíkám do trička a nastavuju ruku, zabalenou v igelitu. Předloktí hraje všemi barvami, rozmazaným inkoustem, krví a kousky kůže.

Fakt to v týhle fázi nevypadá úplně hezky. Žádný z motivů není k poznání, ale dojem je myslím příkladně strašidelnej. „Ty vole!!! To si děláš prdel!? Čekal jsem nějaký malý srdíčko na zádech!“ V Rock Café je vedro, zahuleno a skoro vyprodáno, stojím bokem, sleduju scenérii a srkám vodu. Bolí to jako svině a nejradši bych omdlela, ale The Dillinger Escape Plan zrovna vydali Ire Works a já to strašně chtěla vidět, i když bylo jasné, že si to neužiju ani náhodou. Je před devátou. Paranoidně sleduju lidi kolem sebe a ruku udržuju v uctivé vzdálenosti; jestli se mě někdo dotkne, zabiju ho. Pohasnou světla, zatajuju dech, stoupám na špičky. Po očku koukám na toho kluka, jestli není moc blízko. Už ani krok. Na pódiu je černo a tmavěmodro, ze tmy a mlhy vystupují siluety hudebníků. Křik lidí a poslední moment nervózního ticha aparátu. Rozeřvou se stroboskopy... A brutální superjatka Panasonic Youth v pár vteřinách proměňují davy lidí přede mnou v rozmazanou šmouhu, vůbec ne nepodobnou aktuálnímu stavu mého předloktí. I přes vzdálenost od kotle chytám znatelnou tlakovou vlnu. Chystám se vyklidit 026

zdánlivě bezpečnou pozici. Nestíhám. Jau. The Dillinger Escape Plan tehdy nenechali nic náhodě (a nic nezůstali dlužní své pověsti, když už mám v ruce slovník floskulí), nemálo přítomných si jejich jméno vyřezalo na vrchol žebříčku „koncert roku“. Nejnovější, tehdy rok stará deska sklízela, kromě nadšených ohlasů progresivních fanoušků a médií, také kritiku za „popovost“, což v překladu do jazyka technického metalu znamená, že chaotický grindcore v klíčových okamžicích vystřídaly melodické linie (podpořené čistým zpěvem) a jakýsi „kompoziční řád“. Celá deska Ire Works vyzněla nečekaně přístupně, a i když tyhle tendence měla už Miss Machine a počátky lze snadno vystopovat v EP Irony Is a Dead Scene (2002) s Mikem Pattonem, překvapení to bylo obrovské. Ne, vážně. Zkuste si poslechnout Black Bubblegum nebo Dead as History. Do experimentálního, nedělně podvečerního hudebního pásma stanice Český rozhlas 3 Vltava jako stvořené. „Tak nějak bylo úplně jedno, jestli vedle mě projde třínohej nosorožec a udělá stojku, to by mě totiž vůbec nepřekvapilo. ‚Tělo na tělo‘ je dost přesnej pojem pro to, co se dělo kolem. Fakt šílenost. Ne/de/zde/formovaná. Byl jsem asi ve druhý, třetí, čtvrtý řadě a skutečně jsem nevěděl či spíš nechtěl vědět. Řval jsem třeba úplně jinej text, než měl bejt, prostě jsem byl rád, že jsem řval, házel hlavou, skákal a cejtil srdce, jak jsou mu stěny hrudníku kurevsky malý.“ Někde ve druhé, třetí nebo čtvrté řadě byl Jakub, ve

dvacáté plus já. Občas jsem sebou škubla, ale jinak se nehýbala. Tělem mi jako elektřina probíjela bolest a – závist.

Sázeli jednu vypalovačku za druhou, ty, které byste na Vltavě už nezaslechli. Fix Your Face, Milk Lizard a Lurch z novinky, přísné 43% Burnt nebo Sugar Coated Sour z debutu Calculating Infinity, překvapivě třeba When Good Dogs Do Bad Things, kde originál zpívá Patton.

Ten tam nebyl, ale zpěvák Greg Puciato se s tím srovnal relativně dobře. Stejně jako s čistými vokály zmíněného hitu Black Bubblegum. To bylo před desátou a všichni vypadali, jako by byli jen kousek od Marathónu (města). Všichni kromě kapely, která běžela už od samého začátku stovku za 10,21. Kdo si chtěl dělat poznámky, jak to kytarista vůbec může technicky odehrát, měl smůlu: pódium bylo celý koncert ve tmě a jediné výraznější efekty tvořily zběsilé stroboskopy, ráj epileptiků. Snad i proto byl ten zážitek dokonalý: technicky, zvukově, nasazením, atmosférou i vizuálně. A přitom je to jenom... obyčejný progresivní metal.

The Dillinger Escape Plan hrajou zhruba patnáct let a prošli neuvěřitelným množstvím personálních změn, jejichž popis by byl zdlouhavý a otravný. Je vysoce pravděpodobné, že i na fotografii, doprovázející tento článek, jsou jiní lidé, než v Praze vystoupí. (V té tmě to ale stejně nepoznáte, takže jako bych nic neřekla.)

Ze všech změn od roku 1997 je třeba vytáhnout FULL MOON 05

ty nejpodstatnější: zpěváka Dimitriho Minakakise nahradil Greg Puciato až s albem Miss Machine (Minakakis zahostoval ještě v otvíráku Ire Works, jinak se věnuje designu), bicí teď obstarává Billy Rymer, což je posun jinam, ježto nahrazený Chris Pennie byl (spolu s kytaristou Benem Weinmanem) tím, kdo jednu dekádu určoval, kudy se The Dillinger Escape Plan budou vydávat – a v jakém to bude rytmu.

Byla by velká škoda nezmínit to, co se vymyká životopisu a diskografii tradiční experimentálně mathcoreové party (jestliže jde termín „tradiční“ postavit vedle „experimentálně mathcoreové“ a jestliže „mathcoreové“ je skutečné slovo, ne pouze nezdařený derivát).

Irony Is a Dead Scene s Mikem Pattonem je v seznamech tvorby obou protagonistů výraznou a těžko zapomenutelnou položkou. Byť je Patton v uječených vokálních vodách jako doma, v pauze mezi Minakakisem a Puciatem nasadil spíš svůj „Faith No More ksicht“, přičemž poslední skladba, track Come to Daddy, působí jako zřejmě ten nejpřirozenější bizar hudební historie. O této filozofii ovšem Patton něco ví. Mistr stál i u zrodu jiného EP, Plagiarism z roku 2006, a to když s The Dillinger Escape Plan nazpíval cover Like I Love You od JusFULL MOON 05

tina Timberlakea. Kapela přidala Wish (Nine Inch Nails), Angel od Massive Attack a pózu Ježíše Krista od Soundgarden a voilá, na iTunes vyděláme balík a už jsme dlouho nebyli v žádné hitparádě. (Teď vážně. Pokud nějaká kapela vykoupila svůj úspěch talentem, zručností a tvrdou prací než štěstím a náhodou, jsou to The Dillinger Escape Plan.)

Na jaře vydali čtvrtou řadovku Option Paralysis. Nevyšla na labelu Relapse, ale u vlastního Party Smasher Inc., se kterým se schovali pod křídla nezávislého francouzského vydavatelství Season of Mist, artwork desky dělal Minakakis a nepřehlédnutelným (nepřeslechnutelným) prvkem je hostování amerického klavíristy Mikea Garsona, který se proslavil především piánem na Bowieho albu Aladdin Sane. A ano, je to opět skvělá práce. Neubráním se srovnání s Converge, ostatně jejich styly se kříží na každém druhém tracku. Obyčejný fanoušek, který hudbě nerozumí (nezná noty, tóniny, akordy, nechápe počítání, netuší, co jsou „synkopované rytmy“, nedokázal by zapojit elektrickou kytaru a z bicí soupravy bezpečně pojmenuje pouze kopák), zůstává s každým novým albem obou kapel stát s otevřenou pusou. Zjišťuje, že

o hudebních a zvukových hranicích netuší vůbec nic, skeptické všechno už tady bylo, všechno už někdo dřív hrál najednou není podepřeno takovou jistotou, jako když mluvíte o novém albu Willieho Nelsona.

Nebo Cancer Bats. Cancer Bats are a four piece hardcore/punk/metal band who have come to destroy. Ne, tihle kluci si akordy nevymýšlí sami. Že přijedou právě s The Dillinger Escape Plan je pro všechny fanoušky opravdovým požehnáním, jelikož jinak se tahle čtveřice tahá s neuvěřitelným hnojem: Anti-Flag, Billy Talent, Comeback Kid nebo v „balíčcích“ nevýrazných hardcore mastiček. Nevěřím, že umí do pěti napočítat, takže tyhle „úspěchy“ lze přičíst nějakému vychytralému kanadskému managementu, který zřejmě bookuje koncerty už jenom pro Bryana Adamse a Céline Dion.

Což ovšem neznamená, že hbité pojednání o poslední desce Cancer Bats je tím jednodušší. Cítíte dobře údernost ledabyle přesného pojmenování „neuvěřitelný hnůj“? Primárně nejde o dehonestaci, je to nadsázka, aby lépe vynikl kvalitativní rozdíl mezi Cancer Bats a zbytkem světa, se kterým jezdívají na turné. Ale popravdě...

027

CANCER BATS: BEARS, MAYORS, SCRAPS & BONES. DISTORT 2010. TEXT MAX

Kdybych hledal ženský ekvivalent upřímné něhy, chci mutanta PJ Harvey a Courtney Love, odřezal bych jí všechny končetiny a v duchu se pochválil, měl jsem trudné dětství a tatínek se zlobil, že si hraji s panenkami. Na konci září startuje nová série duševní pornografie Dexter.

Zpěvák pozoruhodně lavíruje na široké šále přítulně kousavého metalu, v němž je citelný punk, grunge, hard rock i thrash, některé figury svou škrábavou a plivanou intenzitou připomínají de la Rochu. Jenže když má metalová kapela s přesahy (obligátní kuchařková rada „posypka se dělá z polohrubé mouky“) v ruce kytary i chřestítko, hrozí to chřestýšem southern rocku a toho se ještě nikdo nebál. Ale víte, jak se to má s těmi cestami v poušti, není jich moc a všechny smrdí po stejné ropě. Takže čím jsou zvláštní tihle prasáci metalu?

Předně nemají pocit, že jejich songy jsou natolik nosné, aby je rozvíjeli více jak tři minuty, délka rozhoduje jen giro di famiglia. Několik metalových figur, schéma sloka-refrén nevadí, protože rozhoduje hluk, gradovaný 028

vokál, který i jednohlasně zní jako sborem, prvotřídní mašina sludgeového zvuku, staré thrashové riffy s valivým nábojem celku, westernové boty se jmenují koně, ale zkuste s nimi zašlápnout Black Cobra (mají znamenitější strukturu), smrad ve fotbalové šatně dvě minuty po skončení mistráku. Rovnou po slabinách jde mosh hit Scared to Death, je to jako blížící se vlak, je pořád větší a slyšíš ho pořád víc, jen pojď ty metalická děvko, je pořád blíž a v hlavě už nic není, rozkvedlej mě na kaši!

A pak texty, které se odehrávají mimo krajiny společenské angažovanosti a říkankového singalongu, bahno dneška? Který rocker zpívá o tom, že s tímhle způsobem života nebude mít děti ani na mrtvá kolena? A že nesoudit lidi prvním pohledem je důležité?

Ne, ne, žádný punkový kontext, ale snaha o nalezení chápající duše, překlenutí propasti toho druhého, hledají lásku. A pak se schovají za zdánlivě chlapáckou metaforu, přeci jen nejedou s Bryanem a navíc se to skvěle řve: Hold me closer/ If you’d kill for me I’d die for you...

„Tipy a rady: Nezapomeňte důkladně odmastit metle a mísu. Ze žloutků můžete připravit trvanlivé korpusy na rakvičky.“ A přesně tak se to má s kanadskými bouráky (dřevorubec je ten, kdo seká dřevo na zimu do úhledných komínků), mají důkladně odmaštěno a sami jsou metlou, mísou je vylízaná vana hlediště, do které se za chvíli ponoří fyzickým výpadem. Máte raději chvilku přemýšlivou, nebo fyzicky vymknutou? „Kytarista naklusal do diváků, kteří ho odnesli až někam k polovině klubu, (...) uprostřed zakop’ nebo prostě působením zvuku spadl a hrál. Někdo ho chtěl zvednout, někdo si chtěl jen šáhnout, on ale pořád hrál a válel se na zemi.“ Půldruhého roku. Vzpomínky, narozdíl od kérky, vybledly a vymizely. Fakt se tam válel po zemi? Borec.

Tetování počká, tentokrát si to dám s nima.

Ve druhé, třetí a čtvrté řadě.

FULL MOON 05

EDITOR’S CHOICE. THE DILLINGER ESCAPE PLAN: MISS MACHINE. RELAPSE 2004.

TXT MXM

Mix těžkého a fádního. Intenzivní drtička notových stojanů je schopná mnohých extravagancí, ale tady je přítomná snaha nezastrašit širší metalové publikum. I když... V záchvatu epilepsie se těžko fouká kolo, bílí muži umí tančit nejrychleji na světě a dávají prostor pro dámskou volenku. Sice vydávali na Relapse a poslední fošnu na Season of Mist, ale hodili by se spíše k Ipecac. Vnitřní sepětí s Pattonem zatím vyvrcholilo společným Irony Is a Dead Scene (2002), ale spojnice přetrvávají, většinou se zavře továrna, a koleje zůstanou.

Dá se předpokládat, že když jsem vyznavač (platonický milovník) Mike Pattona a Ipecac obecně, že jim budu pucovat nohy a lajnovat neexistující souvislosti, prodávané v nesmyslných metaforách? Obsah si žádá styl a ne naopak, chcete se bavit o textech DEP nebo o tom, kolik znáte miss machine?

Jsou přesně tím typem kapely, která bude provokovat všechny černobílé inkvizitory a těch je drtivá většina, všechny, kteří potřebujou mít jasno v tom, kde končí a začíná underground a indie pomezí, co je ještě přípustné, kolik členů může mít fanklub, než se stane masovkou a kapela nenáviděným zaprodancem. Není to únavné? Jestliže vás volby nutí přiklonit se na levou nebo pravou stranu, neznamená to, že tohle je základní a nejdůležitější prizma, i když většina masturbuje levou, nebo pravou. Je sice lehčí vlastní nejistotu a klouzavou existenci zabalit do nahřátých froté jistot a srozumitelných stanovisek, ale takhle věci nefungují, kvalita a morálka jsou dvě různé věci, nejsou jediné. A může každý říct: obstojím jako uzlíček-konglomerát vztahů? Takže počínaje Miss Machine se leitmotivem kritických náhledů a recenzí stává závěrečná douška předpovídající, že další album bude zlomové. Buď do mainstreamu, nebo zpátky do extrému. The Dillinger Escape Plan jsou pořád někde mezi a hlasy pořád stejně sténají. Není se co divit, jak si zamilovat album s příjemnými skladbami (Setting Fire to Sleeping Giants) a démonickými veletoči (The Perfect Design)?

FULL MOON 05

Vždycky se mi líbila taková ta pjůr americká suburbie. A zvlášť ta na západním pobřeží. White trash, lepidlo v nose, můj přívěs-můj hrad, teenage queens, loaded guns, broken hearts, patos a všechno utopený a zpomalený v těžkým medovým slunci.

Post-apokalyptický klid, jak tomu říkám. A pak taky pláže, kočky, skejty, kytary.

Všechny tyhle přísady míchají do jednoduchého, ale účinného zvukového koktejlu dva chlápci, o kterých jste už určitě slyšeli. Říkají si No Age a podle zvěstí, které vítr přivál z polského OFFu, je na co se těšit.

NO AGE LIVE 23. 10. 2010, MEET FACTORY, PRAHA. TEXT JAKUB MIKOLAJSKÝ FOTO ARCHIV

No Age jsou pohrobkem kapely Wives. Psal se rok 2005, když z ní odešel bubeník Jeremy Villalobos. Randy Randall a Dean Spunt, zbytek Wives, se rozhodli, že budou společně pokračovat. Od své původní tvorby se chtěli nadobro odstřihnout, a tak kromě jména začali hledat i nový sound. Zatímco Wives byli punková kapela s náběhem do hardcore, čerstvě zrození No Age se brodili vodami experimentů s rozvazbeným zvukem. V jejich tápání jim pomohlo pouto s lidmi kolem legendárního losangeleského klubu The Smell a tamější DIY scénou. „Ve Smellu jsme začali experimentovat a tam jsme taky zjistili, jakou kapelou chceme být. Pomohlo nám to posunout naše hranice vnímání muziky a navíc jsme mohli tvorbu na kamarádech rovnou otestovat,“ říká Randy. Jak osudovým se klub pro No Age stal, demonstruje i cover art k jejich prvnímu albu Weirdo Rippers. Ano, ta kůlna na obalu je The Smell.

Weirdo Rippers není albem v pravém slova smyslu. Je to kompilace tracků z EPček, které do té doby No Age vydali. Tihle kluci dělají dva druhy písniček: syrové pop songy hnané punkovým tempem a krásné rozmazané dro030

ne-ambientní ukolébavky. A občas vyprásknou hymnu někde na pomezí těchto dvou tvarů. V případě první desky je všechno ještě místy neomaleně přejeté brusným papírem; zvlášť na vokálech je znát doznívající vliv Wives, zvuk je drsnější a syrovější než na dvou následujících albech. V roce 2008, rok po debutu, vychází Nouns a s ní mizí rozervanost a neučesanost. Skladby jsou mnohem čistší, přesto si uchovávají punkový drajv. Nahrávce dominují hlasité hymny jako Eraser nebo Cappo, téměř každý song je vystavěn na chytlavém popovém základu. Výrazněji se tu objevují už zmíněné shoegazově zasněné zvukové plochy jako třeba dokonalá Keechie. No Age mají pro tenhle drone-ambientní zvuk velký cit a některé kousky by jim mohla závidět i Liz Harris. A když už jsem zmínil Keechie: k téhle písničce existuje skvělé video, koukněte na něj. Natočil ho Andy Bruntel a je to videoklip roku 2009, bez debat. Vizionářství na druhou, byť spousta lidí řekne, že je to blbost. Je tam všechno. Dokonalé vizuální ztvárnění hudby. Haiku v pohybu.

čaré hitovky jako Nouns, je však zvukově členitější a barevnější. Otvírákem a zároveň nejvýraznější skladbou na desce je Life Prowler, genialita ukrytá v jednoduchosti. Následuje podmanivá noisovka Glitter a frenetická Fever Dreaming. Depletion je typická vypalovačka, která v refrénu trochu uvolní klinč, aby záhy zase nabrala rychlost. Lehce sentimentální atmosféru navodí Common Heat svým chytlavě úsporným zvukem. Everyone around me knows I’m in trouble. Písnička Skinned ve svém průběhu zajímavě mění atmosféru, jinak je ale nevýrazná. Zvuková vlnka v instrumentálce Katerpillar se pomalu houpe a navozuje dojem klidu.

Všechno nabere nový směr ve Valley Hump Crash a delirium se přetaví do agónie. V Sorts zase cestování vakuem jen tak mimochodem obklopí chaotické bubny a nepřítomný vokál.

Instrumentální snění krát dva, Dusted a Positive Amputation. Návrat na začátek v podobě Shed and Transcend a nakonec Chem Trails, Belle and Sebastian se vracejí domů za světla po třídenním flámu. Everything in Between, někde mezi v kostce.

Třetí deska Everything in Between vychází na konci září na Sub Popu. Nepřináší tak přímo-

No Age a pár skvělejch drobností. Za prvý, je to kapela s přesahem. Je super, když někdo FULL MOON 05

umí dělat dobře víc věcí najednou, a ukažte mi kapelu, která se s takovou lehkostí dokáže pohybovat od skoropunkových přímočarých fláků k melancholicky klidným a zvukově nápaditým instrumentálkám, aniž by ztratila tvář. Jasně, že takový existujou (i když si teď žádnou nevybavím), ale určitě jich není moc.

A už vůbec není moc těch, který by to zvládali s takovou samozřejmostí jako Randy s Deanem. Z téhle lehkosti zároveň pramení i jejich autentičnost. Vždycky když slyším podobný kapely jako třeba Wavves nebo Blank Dogs, nemůžu se zbavit pocitu, že z jejich hudby vyzařuje určitá póza. Celé to působí uměle a prázdně.

Tohle u No Age nefunguje, naopak. Jejich písničky v člověku vyvolávají emoce, obrazy a asociace. A to je ta třetí a nejsilnější vlastnost, kterou jejich hudba disponuje. Znáte ten pocit, když vám zvuk vytváří v hlavě obrazy? Tak takhle vizuálně No Age působí. Mám strašně rád ty americký white trash filmy. Surovost, ztracený osudy, slunce, pustiny a moře, košile po tátovi. Viděli jste první dvě série Skins? Kdyby se to celý odehrávalo v Kalifornii, hudba No Age by byla FULL MOON 05

skvělým soundtrackem. Mě tahle muzika posílá jako stroj času do minulosti, někam mezi sedmnáctej a jednadvacátej rok mýho života. Je to dokonalá kulisa pro všechny ty tváře, situace, večery a rána. Přirozenost, přímočarost, všechno je to ohoblovaný až na kostru, žádný zbytečný věci. Mezičas, kdy se z teenagera stává „dospělý“. Zkoumaní hranic bytí. Kam až dosáhnu konečky prstů? A když budu stát na špičkách? Doba hledání, pokusů a omylů, útěků před sebou samým. Osamělost mezi tou spoustou kamarádů. Myšlení srdcem, ne hlavou. A nakonec to (skoro) vždycky jde nahoru, dospějete a vymaníte se z prázdných problémů, možná najdete sami sebe. A pak se za čas na tyhle věci podíváte s pověstným nadhledem, skrz všechny ty složenky a daně, a musíte se usmát, protože vidíte, jak je to směšný, a zároveň víte, že jste byli taky takoví. O to bolestnější je zjištění, že tohle bylo pravděpodobně to nejlepší období vašeho života, i když to většina nikdy nepřizná. Jeden pokus, druhá šance není. Je zvláštní, jak moc v případě No Age kontrastuje muzika s texty. Hudba zní bezstarostně a mnohdy vesele, slova jsou pravým opakem.

A tak až si v tomhle indiánským létě pustíte nahrávku No Age a zavřete oči, možná se vám stane, že najednou budete sedět v hloučku svých sedmnáctiletých kamarádů na vyhřátém asfaltu před klubem a L.A. bude nekontrolovatelně padat do tmy. Bude se o vás opírat holka jménem Betty Navaro ve starým sepraným triku Iron Maiden, co pije rum s jablkovým džusem (’cos it’s sweet) a kouří dva gramy hašiše denně (’cos it’s love). Občas... léto končí a sny se začínaj halit do tmy. Až skončí srpen, je potřeba se znovu narodit.

Všechno vidím rozmazaně a chce se mi spát. Stará zahrada s bazénem. Za vysokým plotem opuštěnej dům. A jsou vůbec z pod hladiny vidět hvězdy?

031

032

FULL MOON 05

Hip Hop Kemp 2010, čtvrtek, kolem jedenáctý večer. Stojim si takhle u stánku Kupuj originál a kupuju originál Utrpení Ježiša Krista Druhého, desky, kterou na svým labelu Tvoja Matka Rekorc vydal senickej raper LUZER. Najednou cejtim, jak mi někdo krade z kapsy půlitrovou flašku s vodou. Tak se otočim a nastoupim na toho ožralu, co že to má bejt? To se ví, že jsem nasranej, protože jsem ji před pěti minutama šlohl v bekstejdži a nechce se mi tam znova. „Kľud, kľud,“ mumlá o hlavu vyšší chlápek, ale možná by se chtěl porvat, vypadá nevyzpytatelně a divně se kejve. V poslední chvíli situaci zachraňuje DJ Pufaz, žíznivýho loupežníka pacifikuje lakonickym příkazem: „Luzerko, nechaj ho!“ LUZER: UTRPENÍ JEŽIŠA KRISTA DRUHÉHO. TVOJA MATKA REKORC 2010. TEXT BOUREK FOTO DUŠAN TOMÁNEK

Moje hradecká mise měla tři hlavní body: vidět koncert Sage Francise, seznámit se s Luzerem a koupit si jeho desku. Z mýho pohledu se to povedlo všechno, i když Luzer si to naše večerní setkání pár dní po Kempu vybavit nedokázal: „No veru nepamatujem, keď pijem, tak sa mi niekedy stane, že mám také menšie okienko...,“ napsal mi zpátky, když jsem mu předložil svůj fantastickej nápad udělat rozhovor. Jenže MCs sú komplikovaní ludé, povie všetko bude, no dá to prácu dať spoluprácu, aby nezostalo len pri sľube. A raper, co má flow jak samopal, byl na odpovědi dost skoupej a lezlo to z něj jak z chlupatý deky. „Nemyslím, že si debil. Ale máš debilné otázky,“ vysvětlil pozdějc.

Poprvý jsem Luzera slyšel rapovat na bláznivý desce Kačica s hlavou tigra, kterou dali dokupy Karaoke Tundra a DJ Spinhandz. Na tomhle miFULL MOON 05

xtejpu je víc míst, co mě nutěj mačkat repeat několikrát za sebou, ale track číslo 11, Epizóda 905 01: Klony útočááá, kterej narapovali SEdláci (kromě Luzera tvoří senickou kapelu ještě Tpeg, ReSeT, gécko a Krek), jednoznačně tuhle podivnou hitparádu vede. Celý to působí jako záznam z blázince, kde se psychopati ve svěracích kazajkách překřikujou a trumfujou, kdo je větší šílenec. Intenzivní a vtipný, ale samotná podstata toho textu, tedy to, že na ulicích a na pódiích vidíš samý klony, je najednou překvapivě jednoduchá a trefná. Satira, která zamrazí.

Už po jednom tracku se ze mě stal fanoušek, a když jsem si pořídil eponymní SEdláckou desku, přerostlo to v úplnej fanatismus. Nedělá mi problém tvrdit, že Luzerova parta reprezentuje všechno, co od hip hopu čekám a od drtivý většiny českoslo-

venský scény nemůžu dostat. Mám tady někde seznam. Když přeskočim ten famózní záhoráckej přízvuk a dialekt... Originalita? Jo. Výpověď? Jo. Obsah? Nadhled? Jo. Skills? Jo. Předvědčivost? Jo. Skromnost a pokora? Jo. Vkus? Jo. Inteligence? Jo. I když to možná není tak zřejmý, ze Senice je to prostě mnohem blíž do Trnavy než do Bratislavy.

Nejen geograficky. Že Luzerova sólovka bude československý rapový album roku, to bylo jasný už prvního ledna. Šestnáct tracků (a jeden bonus) zabalenejch do digipacku ve tvaru kříže pro Ježíše Krista Druhého je ale ještě lepší, než jsem čekal. Bez jedinýho slabýho místa včetně hostů, témata, který i v těch odlehčenejch polohách dokážou pěkně štípnout, důmyslný rýmy a punchlines jak facky. Jasný, trefný, nekompromisní. A taky bolavý. Luzerův 033

underground je temnej, kritickej a dekadentní. Ale i když v textech působí jako cynickej komentátor reality, je zajímavý, jak vidí svět: optimisticky.

S nadějí, řekl bych. Nebo se to nevylučuje?

z vlastného presvedčenia, nie kvôli peniazom alebo sláve. Myslím si, že v poslednej dobe rap, čo na Slovensku a v Česku vychádza, ide tým správnym uvedomelým smerom.

Není Ježíš Kristus Druhý hlava nějaký tajný sekty? Proto o něm nechceš mluvit?

Nie, nie som veriaci a členom nejakej sekty už vôbec nie. Toto moje alter ego vzniklo už dosť dávno len tak z recesie.

Které desky máš na mysli?

Napríklad Gramo Rokkaz, Decko, DMS, Mater alebo Torula. A u vás Prago Union, PIO Squad, Ideafatte a label Ty Nikdy.

Haha, OK. Jsi ročník 1980, ve scéně patříš mezi ty věkově starší, ale zároveň přinášíš čerstvej vítr. Čím to je?

Myslím, že tým, že pochádzam z mesta, kde žije dvadsaťpäťtisíc ľudí a trvalo dlhšie, kým som sa dostal do povedomia mimo Záhoria.

Keby som v roku 1996 začal robiť hudbu napr. v našom hlavnom meste, možno by to bolo inak. Mal som čas sa vypracovať a zlepšiť, zdokonalil som flow a začal viac rozmýšľať pri písaní.

Jak sám sebe, potažmo SEdláky, vnímáš v kontextu slovenský scény? „... sme alternatíva k temu, čo ponúka prvá trída.“ Asi toľko k scéne.

Docela mě překvapilo, že se vůbec vyjadřuješ k ostatním, ke stavu scény. Ne že by jim to nebylo třeba, ale tak nějak jsem čekal, že ti za to nestojej...

Jasné, že sa k nej vyjadrujem, o tom je battle rap. Proste kritizujem to, čo mi na raperoch vadí. No netreba za tým hneď hľadať konkrétnu osobu alebo nejaký hlbší zmysel.

A věříš ve scénu? Když píšeš věci jako je třeba Emsís, znamená to, že chceš, aby scéna byla lepší? Chytřejší nebo uvědomělejší, oceňovala skills, lyriku... Může vůbec taková bejt?

Ako som už spomenul, je to battle. Nechcem od scény nič, nech to každý robí tak, ako najlepšie vie. Je len na ľuďoch, koho budú počúvať.

Takhle to ale nefunguje. Sám říkáš, že jsi battle raper, takže bojuješ. Proti něčemu nebo ještě líp: za něco... Ale má to smysl?

Keď to berieš takto, tak bojujem za pravdivý, skutočný hip-hop...

Co to je „pravdivý, skutočný hip-hop“?

To, keď je umelec sám sebou a jeho poslucháči mu veria to, o čom rapuje. A keď hudbu robí 034

A nesouvisí to i s tím, že komerční vlna opadá?

Určite upadá a podľa mňa je to dobre. Dúfam, že sa scéna bude vyvíjať a budú pribúdať silné mená, čo majú čo povedať. A ľudia aka fanúšikovia budú natoľko uvedomelí, že budú svoje obľúbené kapely podporovať viac než len ilegálnym stiahnutím ich tvorby z internetu.

Pro mě jsi široko daleko asi nejpřesvědčivější MC. Existuje pro tebe rozdíl nebo hranice mezi skutečným životem a textem, poezií?

Keď píšem text o sebe, tak žiadna hranica nie je, snažím sa v slovách zachytiť moje pocity a dať ich do formy, s ktorou sa ľudia dokážu stotožniť. Ale keď píšem fiktívne veci, nechávam sa uniesť fantáziou a to už potom s mojím životom nemá nič spoločné, to sú lyrické úlety. Pokiaľ ide o témy, nebránim sa žiadnym.

Co vlastně děláš za práci?

Robím v počítačovej spoločnosti.

Je to pro emsího dobrá práce? Napadaj tě věci i v práci, nebo na to není čas?

Jasné, napríklad písanie textov je pri tejto práci v pohode, stalo sa, že som v práci napísal celý trek. Keď je čas, dám si slúchadlá, pustím beat, zoberiem pero a už to ide samé. A rýmy alebo rôzne hlášky do textu ma napadajú stále, nielen v robote.

Jak probíhá proces psaní? Určíš si téma a sedíš a dřeš na tom, nebo to proudí spontánně?

Najprv musí byť ta správna nálada. Keď dlhšiu dobu nič nenapíšem, už to cítim, ako to vo mne vrie, všade chodím s iPodom a počúvam a rozmýšľam nad vecami do textu, až príde tá správna chvíľa, keď si sadnem a začnem písať.

A potom to už vlastne ide spontánne, píšem, škrtám, prepisujem. Zásadne píšem texty rukou, perom, na papier, nie do PC alebo mo-

bilu, musím držať pero a papier. Väčšinou, kým je text taký, že som spokojný, trikrát ho prepisujem, lebo vždy to tak doškrtám, že už to neviem ani po sebe prečítať. Stokrát dokola si to rapujem.

Co zbytky?

Keď som začal písať texty a kým sa to niekam posunulo, písal som kvantá textov, väčšina z nich skončila v koši. Momentálne ale to, čo napíšem, nahrám. Do šuflíku už texty nepíšem, keď sa do niečoho pustím, tak je to buď sólo trek, alebo sloha na SEdlákov, alebo nejaký feat.

Nedávno mi Idea říkal, že nečte knihy. Na jednu stranu mě to překvapilo a zarazilo, protože jsem si myslel, že pro psaní textů je dobrý hodně číst a rozšiřovat si tak nějakej pojem o jazyce, na druhou stranu mi to přijde zajímavý – znamená to, že je tu spousta děcek, který se díky rapu zabejvaj slovem, jazykem a vlastně poezií spontánně... Jak jsi na tom ty? Čteš knihy, básně?

Knihy nečítam, v živote som ich prečítal pár.

Básne vôbec, to ma nebaví. Ako mladší chalan som písal také amatérske scenáre, zaujímam sa o filmy. Možno z toho mám to písanie textov. A čítam grafické novely, komiksy zbieram už roky.

Jaký tě zajímaj filmy?

Filmy sú po hudbe moja druhá vášeň. Mám rád béčkové horory, komiksové filmy, japonské animé a rôzne alternatívne veci. Bavia ma splatter horory, komediálne, ktoré sú síce krvavé, ale neberú to vážne, je to len sranda.

Evil Dead 2, Braindead, Bad Taste...

Kde se v člověku bere touha psát?

No sám neviem, už píšem texty vyše desať rokov, tak už si to ani neviem predstaviť, že by som nepísal. Písanie je asi jediná vec, kde sa môžem naplno realizovať.

Chodíš do práce proto, že ti to dává uměleckou svobodu a nezávislost, nebo je to kvůli tomu, že to, co děláš, je příliš alternativní, než aby se z toho dalo žít?

Oba víme, že se tu rapem živí spousta lidí, který ti technicky nebo lyrikou zdaleka nestačej...

Do práce chodím kvôli peniazom. Popritom beriem hudbu ako hobby, v skladbách spomínam, že písanie textov je moja terapia.

Neriešim, či ma bude alebo nebude niekto FULL MOON 05

akceptovať, v mojej tvorbe som to ja a to je pre mňa hlavné. Samozrejme by mi nevadilo mať love z hudby, ale momentálne si nesťažujem, takže mi to je jedno.

Za gramcami Spinhandz, Spank, 3ck a Five a na beatoch Fatte, Krek, Karaoke Tundra, Side9000, Grazzel, Dubas, Smart, Lkama a Keyza Soze.

Kde se na tvojí desce vzala Načeva?

Moniku som spoznal pred dvoma rokmi na hiphop kempe, keď vystupovala po nás v jednom hangári. Vtedy sme prehodili pár slov o Kačici a vymenili sme si albumy. Moji kamaráti jej robili nejaké beaty, tak som si pozrel jej vystúpenie a mne, ako fanúšikovi starých vecí od Portishead, sa to hneď zapáčilo a odvtedy sme boli v kontakte. Nechcel som do skladby klišovitý r’n’b vokál, ale silnú výpoveď.

Hostů je tam hodně, takže ty zřejmě emsího ke spolupráci donutit umíš. Jak se to dělá?

Tak nebolo to jednoduché, preto aj vznikla tá skladba. S niektorými je to rýchlejšie, s inými pomalšie, ale nemôžem sa sťažovať, lebo ja v týchto veciach tiež nie som veľmi spoľahlivý. A samozrejme sú aj mená, ktoré sa síce donútiť dali, ale aj tak sa to nakoniec nestihlo.

Mohl bys představit další hosty?

Na albume som spolupracoval s Blockom McCloudom z Brooklynu, ďalej je to jedna z troch mojich najobľúbenejšich českých kapiel, Ideafatte, môj dlhoročný homie z Popradu, alkoholik a romantik Zverina, ďalší alkáč z Popradu, Osemskij (ktorého EP Pachatel Neznamij vydá Tvoja Matka Rekorc ešte do konca roka), TM Rekorc team Gulos Potrok, Android, Invazia, ďalej znovu pekne pokope Modré Hory a moja domovská krú SEdláci.

Z toho, co děláš, cejtim punkovej přístup, asi i proto mě to baví. Jakej máš background? Čo myslíš tým backgroundom?

FULL MOON 05

Co tě formovalo, když jsi dospíval. A co tě formuje teď... Co jsi poslouchal, jak ses dostal k rapu.

Stačí si vypočuť moje skladby 11 a 801029.

Tam sa človek dozvie všetko podstatné o mojej minulosti.

Uf. Tak nakonec jsem tohodle emsího ke spolupráci donutil i já. Ale jo, vždyť má pravdu. Na co se ptát chlápka, co na sebe všechno vykecá popravdě a upřímně (a vzhledem k rychlosti, jakou Luzer rapuje, tak navíc i dost zeširoka) ve svejch textech?

A protože já s nim tuhle hru samozřejmě hraju, neprozradim, co se v těch skladbách odehrává.

Zjistěte si to sami... Jako já jsem sice fanatickej fanoušek všeho, na co Luzer šáhne, ale když vám tvrdím, že Utrpení Ježiša Krista Druhého prostě musíte, potřebujete slyšet, není to pochopitelně nic jinýho než objektivní pravda.

Jo, ještě jsem zapomněl na jednu věc. Karaoke Tundra mi říkal, že se tě mám určitě zeptat na zpěváka ze Stereo MC’s. Že prej to je fešák...

Jo, to je taký inside joke od chlapcov z Trnavy.

Nie, nie je fešák, je to špaťák a nemám s ním nič spoločné!

035

PJ Harvey, Joni Mitchell, Laura Marling, Nico, Björk, Beth Orton. Ale také Alenka z říše divů nebo Amélie z Montmartru. Nedostatek možností vyvolává nečekané a často z paty vytažené souvislosti. Tahle jména a spousta dalších padají, když se mluví o velkém evropském objevu posledních let, švýcarské písničkářce Sophie Hunger.

Sophie Hunger LIVE 30. 9. Národní dům, Ústí nad Labem A 1. 10. Palác Akropolis, Praha. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

Palác Akropolis, podzim roku 2007. Švýcarský trumpetista Erik Truffaz hraje se svým bandem v Praze již poněkolikáté, žižkovská dvorana praská ve švech. Než ale přijde na řadu plnokrevný jazz s vévodící trubkou, pódium na pár desítek minut okupuje sympatická slečna s kytarou, doprovázená dalšími hudebníky.

Křehké, jímavé songy Sophie Hunger slaví úspěch i před jazzovými fandy. V té dívce s prchavým úsměvem vězela již tehdy velká odvaha a síla, písně z rok starého debutového alba Sketches on Sea, které si sama natočila doma v obýváku, jsou i dnes plné zvláštního, snadno postřehnutelného kouzla. Právě intimitu a upřímnost různorodé publikum, které přilákal hlavně „Miles Davis acid jazzu“, ocenilo.

Sama Sophie si tohle moc dobře pamatuje a na dotaz, jak se jí hraje před zdejším publikem, okamžitě vytáhne dojmy z koncertů v Praze a Brně: „České publikum má poměrně hluboké a velmi osobní spojení s hudbou. Nás tehdy samo036

zřejmě velmi potěšilo, jak ocenilo naše vystoupení, ale hlavně jsme byli překvapeni, jakým ovacím a hlavně jakého přístupu se tehdy dostalo Eriku Truffazovi. Vždyť on je přece jazzový trumpetista a české publikum s ním zacházelo jako s popovou hvězdou! To bylo opravdu úžasné. A velmi bezprostřední a přirozené...“ Sama Sophie se uvedla fantasticky. Jako už tolikrát jsem tehdy přišel pozdě a zíral na dvě poslední věci jejího koncertu s otevřenou pusou.

Publikum, o kterém Sophie mluví, možná ani netuší, jak je dobře, že je zde tahle dívka tak častým hostem. Málokdy máme u nás možnost vidět růst takový talent od začátku a pravidelně. Od roku 2007, kdy tady Sophie prvně vystoupila, se toho dost změnilo. Z „nejlépe utajovaného švýcarského klenotu, který doma moc dlouho nevydrží“, jak jí před pár lety nazval francouzský deník Libération, se už dávno stala evropská hvězda první velikosti. K tomu sta-

čilo jedno přelomové album: Monday‘s Ghost z roku 2008. Letošní kolekce 1983 definitivně potvrdila pozice, Sophie se svou doprovodnou skupinou hraje před nabitými sály a na nejprestižnějších festivalech. V pověstném La Cigale jí tleská pět tisíc lidí pouhých pár měsíců po pařížském koncertním debutu pro pár desítek zbloudilých, v Glastonbury aplauduje auditorium Johna Peela, který tolikrát našel jehlu v kupce sena. A to i přesto, že pokud má tahle silná holka z něčeho vítr, tak je to hraní na festivalech. „Stále nemohu přesně přijít na to, jak vlastně na festivalech hrát. Je to zvláštní disciplína. Nemůžeš se koncentrovat na zvuk, atmosféru, všechno se ztrácí ve vzduchu. Takže musíš jednoduše změnit svůj jazyk, všechno dělat mnohem víc nahlas a s mnohem větší a bohatší gestikulací.

Musíš přemýšlet v daleko větších proporcích. Stále se tomu snažím přijít na kloub...,“ vypráví Sophie pár dní před vystoupením na Glasto. Ale vypadá to, že jde o zbytečné starosti...

FULL MOON 05

jak lidé v publiku reagují. Máš radši, když se na tvoje písně tančí, nebo když lidé pozorně poslouchají?, ptám se a ona stručně, ale důrazně odpovídá: „Mám ráda oboje, život je přece směs mnoha pocitů, nechci ze své hudby nic vylučovat.“

Sophie Hunger se narodila v roce 1983 v rodině švýcarského diplomata v Bernu. Prvních pár let života strávila v Londýně, což pomohlo jejímu hudebnímu talentu k neohraničenému růstu, stejně jako napomáhal otec, velký jazzový fanoušek. První kytara přišla až v devatenácti letech, ale hned o dva roky později stála ještě pod rodným jménem Émilie Jeanne-Sophie Welti v čele indie formace Fisher. Nevydrželo to dlouho, v roce 2007 už byla sama a s novým jménem a záhy se nahrávalo ve zmíněném obýváku. Sophie je výjimečná svou schopností zpívat v několika jazycích. O letech v Londýně již byla řeč, dospívání v Bonnu jí zase dalo důvěrnou znalost němčiny. Oba jazyky také vystudovala a kromě toho zpívá ještě francouzsky a v málo používaném švýcarsko-německém dialektu. „Můj vztah ke každému jazyku je velmi odlišný, ale nijak je nekastuji nebo neřadím. Věřím, že všechny jazyky jsou podobně vyhovující pro použití v hudbě. S některými z nich je to jednodušší, protože tam existuje velká tradice, například angličtina. To se o švýcarské němčině opravdu říci nedá. Musíš se tedy sám naučit, jak ji používat, jak s tím jazykem zacházet,“ odpovídá Sophie na otázku, jestli už dopředu přemýšlí o tom, v jakém jazyce bude zpívat, a doplňuje: „To by myslím nešlo, jsem si jistá, že by to vůbec nefungovalo. Přichází to samo od sebe, velmi přirozeně.“ Věřme tomu, poslední dvě alba to dokládají. Písně jako Walzer für Niemand nebo titulní 1983 z nového alba zní v řízné němčině tak nenuceně, že si tam tu angličtinu ani nelze představit. Zároveň to vnáší další argument do diskuze, zda je opravdu daní za mezinárodní úspěch zpívat jen a pouze anglicky.

Přelomové album Monday‘s Ghost vyšlo v říjnu 2008. Šlo o první skutečně studiové album a Sophie si s producentem Marcellem Giulianim (dříve pracoval například s Jane Birkin) dali záležet. Pestrá, vyvážená kolekce s rockově napřaženými Shape či A Protest Song, jemnými baladami Drain Pipes nebo Birth-day a třeba i divokou bilingvní Raise and Fall.

Jednou z ústředních skladeb je Sophie Hunger Blues, bezuzdné talkin‘ blues v nejlepší (a v posledním verši přiznané) tradici Boba Dylana: „Nechám tě být součástí svého snu, pokud mohu být součástí těch tvých, řekl Bob Dylan. Nechám tě být součástí svého snu, pokud mohu být součástí tvé reality, říkám já.“ Přirovnání k významným písničkářkám ji nechává chladnou. „Hlavně Charlie Chaplin a švýcarský muzikant George Vaine,“ odpovídá stručně na otázku, která z přehršle jmen, ke kterým ji přirovnávají hudební žurnalisté, jsou jí nejbližší. O výše jmenovaných ani slovo, stejně jako o Cat Power nebo Regině Spektor, které jsem k nim přidal já. Ani o té Alence nepadne zmínka, často jmenovaná surrealita a tajemnost je daná i tím, jak tohle děvče bez rozpaků přebíhá z jazyka do jazyka a z pocitu do pocitu.

V každém z nich je doma, v každém cítíme ten prchavý nonšalantní úsměv, jako když Amélie noří ruku do pytle s fazolemi. Ale Sophie žije tady a teď. V realitě...

Sophiinou velkou láskou byl dlouhá léta jazz.

Sama o tom nyní s nadsázkou říká, že byla tak trochu jazzovým fašistou. Jazzy nálady nebo lounge atmosféru v jejích skladbách najdeme stále, ostatně jedním z dominantních nástrojů doprovodné skupiny je v rocku či popu nestandardní pozoun. Jinak jde o „klasické“ popové skladby, které občas rockově rachotí, jindy překvapí křehkým folkovým nádechem.

Těžko si namlouvat, že jde o přelomovou, nebývalou záležitost. Ale z každého tónu prýští upřímnost, důvěrnost a opravdovost. Sophie se ve svých písních otevírá dokořán, je s nimi dokonale spojena a nebojí se to přiznat. Navíc když se na její písně podíváte z gruntu, objeví se další nečekaný rozměr: humor. Nadsázka a zdravá ironie je jí prý blízká už od let v Anglii. Ví, že když se člověk bere přehnaně vážně, nebudí dostatečný respekt. Snad i proto neřeší,

Nové album 1983 z letošního jara, natočené v Paříži, je o něčem jiném. Posun je zřejmý už z instrumentace, novinka je sevřenější, přímější a také se více objevují elektronické nástroje. V ostřejších skladbách Citylights Forever nebo Your Personal Religion se Sophie přibližuje k PJ Harvey nejvíce. Ale je to pořád ona, stejně jako ve folkově jemné Travelogue nebo v nádherně podmanivém coveru Le Vent Nous Portera od francouzských hrdinů Noir Désir. Je tu sama za sebe. „Jednak je to rok, kdy jsem se narodila, a pak jde také o počáteční rok jedné generace. Mojí generace. Nejsem si úplně jistá, co je moje generace zač, snažím se na to celou dobu přijít a název alba je také míněn jako otázka, ne jako prohlášení. Je to začátek konverzace. Snažím se shromáždit střípky a kousky toho, co tvoří můj čas,“ říká Sophie o novém, velmi osobním albu.

Generační pochybnosti jsou vždy namístě, ale

FULL MOON 05

Sophie je pevná v kramflecích, neváhá a jedná.

1983 je zase o kousek lepší než minulé album, vyrovnané a semknuté dílo, které má styl a názor. Ani zmínka o pochybnostech, o tom, zda uspěje v obrovské konkurenci angloamerické hudby. Někteří vzpomenou kolotoč kolem Sunshine, fámy, klepy a nedůvěřivý pohled.

Necítíš nevraživost doma za to, že chceš uspět na větším hudebním trhu?, ptám se a ona odvětí: „To tedy opravdu ne, cítím naopak velkou podporu, ale vím, o čem je řeč. Je to běžné, malé národy mají ve zvyku přehlížet nebo zpochybňovat své umělce, protože k nim mají velmi blízko a jejich úspěch tak vypadá menší, než ve skutečnosti je.

Věci, které jsou vzdálené, vždycky vypadají daleko prestižnější, už jenom sama ta vzdálenost vytváří zvláštní úctu. Navíc je to také politická otázka, musíš se umět pořádně zviditelnit. Američané a Angličané jsou v tomhle velmi dobří. Ale je to mýtus, věřit tomu, že právě tyto národy mají nejlepší muzikanty. Talent přece není geograficky předurčený.

V jedné mojí písni se na závěr říká: Někde v Hindúkuši žije největší básník, čmárá znaky básní prstem do prachu, ale my je nikdy nepoznáme...“ Kdo viděl její koncert na Colours of Ostrava, ví, o čem je řeč. Ten nedělní podvečer byla část publika zdecimovaná sobotní průtrží mračen a všichni čekali, co předvede Regina Spektor a hlavně Iggy. Na vlhkém pódiu na promáčené Černé louce se chystala kapela a hlavní slovo mělo děvče v červených šatech. Byla zima, pršelo. Troufám si ale tvrdit, že při koncertě Sophie Hunger na to všichni přihlížející zapomněli. Sophie s kapelou rámusila i ševelila, jazz, folk, rock, všechno jedno – a ten její hlas.

Obrovská síla. Velké pódium a otevřený prostor, o kterém sama říká, že neví, jak s ním zacházet, nikomu nevadil. Těch, co měli pocit, že Sophie zpívá jen pro ně, tam bylo hodně. Blízkost, intimita a energie zároveň – to se nezažívá často. Na hustotě davu, mířící za Reginou, se koncert „nějaké Švýcarky“ nepodepsal, ale na elegantní Sophii zpěvačka nestačila ani náhodou. Renomé má větší, jenom ten život jejím dumkám v Ostravě chyběl – to Sophie ho rozhazovala plnými hrstmi. S potutelným úsměvem a grácií. Chcete dvakrát? Jasně, proč ne. Žijeme teď. Po koncertě prodala za pár minut přes padesát cédéček. Víc jich nebylo. A kdyby ano, asi by prodala všechny.

Po takovém zážitku má srdce na dlani každý.

037

038

FULL MOON 05

BREAKING NEWS: Axl Rose a „jeho“ Guns N’ Roses zase vytočili fanoušky: v Irsku je diváci kvůli hodinovému skluzu koncertu vyhnali z pódia dobře mířenými PET flaškami. Hodinový skluz?! Tenhle chlápek, který – možná! – vystoupí v Praze na sklonku září, má daleko bohatší arzenál způsobů, jak nasírat lidi. A jen tak mimochodem je chodícím koncem jedné éry.

GUNS N’ROSES LIVE. 27. 9. 2010, O2 ARENA, PRAHA. TEXT Vojtěch Rylich FOTO ARCHIV

Rock’n’roll je plný příběhů a historek. Někomu můžou připadat poutavé, jinému zas trapné, ale těžko jim upírat jistou velkolepost a tragiku. Guns N’ Roses se jich možná podařilo nasbírat míň než největším rockovým veleprůserářům v čele s The Who a Led Zeppelin – ale stali se kapelou, která tuhle tradici zřejmě navždy uzavřela.

Guns N’ Roses byli svého času oslavovaní jako spasitelé rocku: špinaví spratci z ulice, kteří v druhé polovině 80. let vyrvali kytarovou muziku z rukou načančaných a zmalovaných vykrádačů Van Halen a vrátili do ní nebezpečí a nepředvídatelnost. Trvalo jen několik let, než se sami stali živoucími dinosaury, kteří se nakonec zhroutili pod vlastní vahou – a excesy.

Debut Appetite for Destruction ze sedmaosmdesátého zněl i přes přílišnou délku jako koncentrovaná agrese party mladých grázlů, kteří si pro sebe přišli urvat celý svět – ale když se jim to nepovede, taky se nic nestane. Povedlo. Chvíli to trvalo, ale deska se nakonec prodávala po miliónech, vylezla na špičku Billboardu a z mladých grázlů se stali mladí bohatí grázlové. Nedá se říct, že by jim úspěch stoupl do hlavy a Axl se začal chovat jako magor: divný byl odmalička, teď měl ovšem příležitost být divný grandiózně.

Na plnohodnotného následovníka debutu (GN’R Lies nepočítejme) se čekalo čtyři roky a bylo to podle tradičního vinylového počítání čtyřalbum s délkou přes stopadesát minut.

Tolik nové (rockové) muziky najednou v předinternetové éře snad nikdo nevydal. Use Your Illusion I a II, jak se oddělená alba jmenovala, navíc obsadila první dvě místa Billboardu. Megaloman Rose je na nich podepsaný pod skladbami s absurdními stopážemi k deseti minutám – stejně jako pod „písničkou“ nejkratší, kvaziindustriálním bordelem My World s textem jak z nemocné hlavy.

FULL MOON 05

Vztahy v kapele nebyly nikdy idylické a definitivně se rozklížily na následném světovém turné, které trvalo 28 (!) měsíců a nenažraný zpěvák na něm k nelibosti ostatních nechával sestavu bobtnat dechovými sekcemi, doprovodnými zpěvačkami a dalšími velikášskými gesty. Stručně řečeno – všichni od Axla odešli a principál zůstal sám, obklopoval se v nepravidelných intervalech prapodivnými kolekcemi spoluhráčů. A to trvá dodnes. To, že po sedmnácti letech, spoustě slibech a pobaveném přihlížení světa dokázal vydat slušné album Chinese Democracy, je zázrak.

Guns N’ Roses nikdy nebyli kapela, ale kapela plus zpěvák. Bez Axlových vylomenin by nikdy nebyli tak „velcí“, ale taky by nezkolabovali tak rychle. A Axlovy excesy se zdaleka neomezovaly jen na megalomanii. Zatímco zbytek skupiny se realizoval „běžným“ chlastáním, fetováním, vyhazováním televizí z hotelových pokojů a močením v uličkách letadel, zpěvák mířil jinam. Výš. Co se týče hádek a konfliktů s kolegy, bylo by snazší napsat seznam lidí, se kterými se nepoštěkal. A Axl nemířil jen na ně. Rád se rve s fanoušky, fotografy, ochrankou, někdy i s přítelkyněmi a policií. Rád přichází na pódium pozdě, pokud vůbec, zastavuje koncerty předčasně a mizí. Byl to taky on, kdo na GN’R Lies prosadil song One in a Million, kde spílá přistěhovalcům, „negrům“ a „buzíkům“. A byl to on, kdo na album The Spaghetti Incident? vlepil Look at Your Game, Girl, předělávku písně vraha a psychopata Charlese Mansona.

Jistě, Axl Rose je paranoidní bílý kluk ze Středozápadu, který nikdy úplně nepochopil, kam se dostal. Bordel dělal z jiných důvodů než třeba Keith Moon – ale neméně poctivě.

On a hlavně logo Guns N’ Roses jsou posledním synonymem Velkého Rockového Průserářství (terminus technicus), které zábavné

muzice dodávalo další zábavný kontext. Dnes jsou rockeři hodní kluci, kteří zachraňují Afriku nebo tuleně. O excesy se teď místo rockové stará hiphopová scéna – ale to je jiná story. Buď jsou zbytečně tragické, jako v případě krvavé rivality mezi západním a východním pobřežím. Nebo jsou příliš pitomé, jako když Kanye West na loňském předávání cen MTV sebral na pódiu mikrofon zpěvačce Taylor Swift. A nebo spočívají v komiksovém způsobu raperů, jak vystavit na odiv své bohatství.

Zatímco rockeři-milionáři se dnes pod tlakem „bílé viny“ rádi stylizují do obyčejných skromných kluků, v hiphopu chtějí všichni z opačných důvodů vypadat jako v balíku.

Pop-music se fatálně změnila během několika týdnů na podzim 1991. 22. listopadu vyšlo Dangerous, album Michaela Jacksona, které předznamenalo konec éry, v níž ještě mohli geniální jedinci a vizionáři snovat své sny v rámci velkých studií. 24. září se objevilo Nevermind od Nirvany. Co se tehdy naivně považovalo za revoluci a začátek nové hudební epochy, bylo naopak jejím koncem: Nevermind prodalo velkým labelům nezávislé hnutí, které pomalu bobtnalo pod pokličkou už víc než dekádu.

Grunge je dnes módní epizodkou, poznámkou na okraj. Pouhý týden předtím šly na pult Use Your Illusion, na kterých bombastický (a svým způsobem obdivuhodný) balast nepřekryl primární rockový drajv.

Zrovna teď někde v garáži sedí kluk a ždíme z kytary akordy písničky, kterou chce nasrat svoji učitelku na střední.

039

040

FULL MOON 05

Součástí hudební scény je již od začátku devadesátých let, ale s jeho rumunským pseudonymem se setkáváme až od té doby, co spolu s The Nihilists řádně rozvířili prach na domácí klubové scéně. Moimir Papalescu sice už s Nihilisty nepeče, ale má vždycky pár dalších kapel po ruce. Že se občas jedna z nich rozpadne nebo prostě vyšumí, nevadí, Papalescu vytáhne z rukávu další. Momentálně ho najdeme hned v pěti spolcích. Kromě starých známých Magnetik jde o The Stylists, nedávno obnovenou Vanessu, zbrusu nový projekt Dioda Boy a také cyber-band Die alten Maschinen. Součástí posledně jmenovaného bandu je také Gerald V. Casale, zakládající člen Devo. Takže otázka nebyla, o čem si povídat, ale čím začít...

TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO VÁCLAV JIRÁSEK

Prý jsem tě vyrušil na dovolené, omlouvám se. Jak je možné, že při tom množství nahrávek, které produkuješ, ještě stíháš odpočívat?

To je v pohodě. Ono to vypadá, a už jsem si to o sobě párkrát přečetl, bůhvíjaký nejsem workoholik. Pravda je ale taková, že jsem ze svého života postupně vyloučil věci, které mě v minulosti dost zatěžovaly – sledování televize, pravidelné návštěvy hospod, předstíraná činnost zejména v pracovní době, ale třeba i účast na svatbách, pohřbech nebo na různých setkáních a srazech, na kterých jsem se většinou nudil. Stal se ze mě tak trochu nespolečenský člověk, ale díky tomu je můj den delší a já toho stíhám o hodně víc. Zbývá dost času nejen na rodinu, ale i na privátní relax. Další recept na úsporu času, který mi hodně pomáhá, je fakt, že veškeré hudební pokusy zaznamenávám.

Nemám problém se k nim kdykoliv vrátit a využít to, co s časovým odstupem obstálo.

Magnetik nedávno vydali album Projektor, které se výrazně liší od dosavadní produkce projektu. Velký prostor dostaly živé nástroje a nová členka Mitsuko. Jak jste ji našli?

K Mitsuko jsem přišel díky své manželce. To ona mě seznámila s touhle zajímavou dívkou, která již od malička hraje na piáno, kostelní varhany, ale také na spoustu obvyklých i neobvyklých strunných nástrojů. Trvalo hodně let, než jsme se domluvili na první společné session, ale ta stála za to – vlastně hned napoprvé z tohoto setkání vznikl materiál pro nové magnetické album.

Myslíš, že byste víc směřovali k živým nástrojům, i kdyby se Mitsuko neobjevila?

Nezapomeň, že my jsme „živé“ nástroje používali ve velké míře od počátku. Nejen saxofon, klarinet, flétny, ale i baskytaru, živé bicí, různé perkuse, varhany nebo elektrické, ale i klasicFULL MOON 05

ké piáno. Takže kytara a třeba i ukulele je jen logické pokračování toho, co produkujeme celou dobu nejen s Magnetik, ale v minulosti třeba i s Gun Dreams nebo Nihilists.

Jasně, ale třeba právě ukulele Projektor výrazně „oživuje“ a dává vašemu zvuku jiný rozměr. Nabízí se trochu bláznivá představa – je možné, že by elektronický mág Moimir Papalescu někdy natočil akustické album?

Natočit album jenom s akustickým piánem mě láká už hezkou řádku let.

Magnetik vystupují zřídka, což se dá říct i o dalších současných projektech. Snad kromě Vanessy...

Magnetik hrají poměrně pravidelně, sice ne často, ale alespoň jednou do měsíce. A přesně to nám vyhovuje. U Vanessy je to něco jiného, ale i tady se přimlouvám za menší frekvenci koncertování – nedávno jsme třeba odmítli nabídku na společné turné s Front Line Assembly.

Ale? To byste asi před patnácti lety neudělali, co? Myslíš, že je to spojené s věkem?

Spíše šlo o to, že někdo z naší party měl důležité závazky, které by bylo velmi obtížné zrušit, a my nechtěli vyrazit bez něj. I když by to bylo dobré promo. Zvláště, když se naší desce poměrně dařilo v zahraničních recenzích, především v Německu. Určitě ale sehrála svoji roli i pohodlnost – přece jen harcovat víc jak měsíc, každý den s přejezdy delšími než tisíc kilometrů, v obyčejném autobuse, to není žádný med.

Brzo ráno vstaneš, vyrazíš, navečer ve stresu nazvučíš, odehraješ a jdeš zase spát.

Jak jsi spokojen s comebackem Vanessy?

Album mělo celkem úspěch, nedávno vyšel vinyl a koncerty jsou plné...

Zpočátku, vlastně ještě před prvním koncertem koncem loňského roku, jsme nevěděli, jak

to lidi přijmou. Čekali jsme rozporuplné reakce a tak to také dopadlo. Jsem rád – nejen za to, že mnoho lidí tenhle comeback přivítalo, ale i za to, že to spoustu dalších pohoršilo. To k Vanesse patří a taková je její role. Proto jsem spokojen.

Přece jen mi přijde, že Vanessa je úplně jinde než většina tvých současných podniků. Není tam hlavně ta špetka nostalgie po starých časech...

Vanessu jsem zpočátku bral jako vhodné rozptýlení, jako něco, co mě odreaguje a umožní mi dostat se úplně jinam. To se podařilo, ale ukázalo se, že mi to vzalo o hodně víc energie, než jsem předpokládal. Na rovinu proto říkám, že pokud by další pokračování Vanessy mělo být zrovna tak náročné, už se toho s takovým nasazením nezúčastním.

Ale zpátky k otázce – po hudební stránce to byl pro mě návrat k daleko agresivnější muzice, než jsem kdykoliv za posledních x let dělal. To ale považuju za klad, protože člověk jako já se potřebuje pohybovat i na odvrácené straně měsíce. Stejně důležitá pro mě byla možnost spolupráce s tak zajímavými skladateli a hudebníky jako jsou Dan Rodný, Jarda Stuchlý nebo náš producent Alex Hacke, o Samirovi nemluvě!

Proti agresivní energii Vanessy stojí kouzelná atmosféra Projektoru, která chvílemi působí až esotericky, bez urážky. Myslíš, že se ta zabíjačka, kterou jste předvedli s Vanessou, promítla i do nového alba Magnetik? Že šlo o terapii?

Určitě – v případě Projektoru jsem to doslova cítil jako živočišnou potřebu, takhle se realizovat. Byla to, jak jsi trefně poznamenal, velice příjemná terapie a něco z těch pozitivních emocí je tam pravděpodobně i zakódováno.

Podle reakcí většiny známých a fanoušků se tahle deska dobře poslouchá a to mě velice těší.

041

Loni vyšlo album The Stylists, kde se kromě tebe a Petra Venkrbce objevila Tonya Graves. Co je vlastně s The Stylists dnes? Chystali jste také koncerty, proč to nevyšlo?

Všechno má své místo a čas, a tak díky tomu, že Stylists nepokračují, mohlo vzniknout něco jiného. Původně jsme do toho šli naplno – koncerty byly v plánu, měli jsme více jak hodinový materiál. Připravili jsme i pár coververzí, například od Yazoo nebo Grace Jones, které v podání Tonyi zněly naprosto fantasticky. Dokonce jsme začali zkoušet a členem sestavy byl i bubeník, který s námi hrál v The Nihilists. Bohužel pak se v privátním životě Tonyi odehrálo několik zásadních momentů a díky tomu jsme ztratili potřebný drive. Nikde ale není vyloučeno, že Stylists nenastartují znovu – podle mě je v téhle kapele hodně silný potenciál a lidi by ji naživo měli asi rádi.

Uvidíme.

Pak jsou tu Die alten Maschinen, kde se kromě tebe a Petra objevují zahraniční hudebníci, třeba Gerald V. Casale z Devo. Kde se vzal tak hvězdný partner?

Die alten Maschinen vznikli, podobně jako Magnetik, ještě za fungování Nihilists, původně jsme dělali hudbu k fiktivní počítačové hře o robotech. Až právě s příchodem vokalistů Leona Stevensona a Geralda Casale jsme začali dělat na písničkách. S Geraldem jsme se seznámili díky Magnetik. Album Wells se tak líbilo americkému umělci Byronu Wernerovi, hollywoodskému kameramanovi, tvůrci speciálních efektů a rozhlasovému moderátorovi v jedné osobě, že mě de facto vyhecoval, abych se s Geraldem zkontaktoval. Protože v minulosti pro Devo pracoval, nebyl problém s privátní adresou a když jsem Geraldovi zaslal první hudební ukázky, k našemu velkému nadšení okamžitě souhlasil.

Jak probíhá vaše spolupráce? Předpokládám, že přes internet, ale kdybys mohl...

Kdo třeba přichází s prvními nápady?

V případě obou vokalistů to probíhá tak, že vymyslím skladbu, pak ji předám Petrovi Venkrbcovi, který dohraje své party a tak z 80% zaranžovanou ji pošlu internetem za oceán.

Když se líbí, nahraju na ftp server jednotlivé stopy tak, aby se s nimi dalo studiově pracovat, a pak už čekáme s Petrem na to, až přijdou vokály. Texty si píše každý zpěvák sám, my s Petrem ale často vymýšlíme témata těchto mini sci-fi příběhů. Zpěvy v případě Geralda pomáhal nahrát a namíchat jeho bratr Bob 042

Casale, v případě Leona je většinou míchám sám. Gerald do jedné věci ještě dohrál pár syntetických zvuků a arpeggio, Leon je zase specialista na zvukové efekty a různé doprovodné samply. Zkrátka funguje to perfektně a Die alten Maschinen jsou díky tomu opravdový cyber-band.

A právě tomuhle cyber-bandu vychází za pár týdnů první album. Jak bude vypadat?

Od samého začátku jsme chtěli vytvořit něco, co už tady není moc obvyklé. Tím bude kromě obsahu i formát – trojalbum. První bude obsahovat písničky, druhé víceméně instrumentálky a třetí vyjde jen elektronicky. Bude tedy volně stažitelné a jeho součástí budou remixy od známých i neznámých lidí. Na remixech v tuto chvíli doufám usilovně pracují nejen elektroničtí matadoři Dušan Vozáry nebo Roman Holý, ale také Tatabojs, MIDI LIDI, Kazety, Dikolson (Filip Míšek), Tuzex ze Sunshine, Amák, Joshua ze 100°C, Tudy z Insanie, producent David N. Jahn, kytarista a karaoke zpěvák Matthew MatKore Pollard, DJ Pavel Bidlo a pomocí kybernetického prostředí Pure Data i opravdový kybernetický stroj. Dalším, pro mě milým překvapením je účast bývalých kolegů z The Nihilists – Sonji & Hanka. Tohle dílko ponese název Songs About Love And Machines a bude vyprávět někdy veselé, jindy smutné příběhy o robotech a jejich pánech, lidech, kteří se sami někdy chovají jako stroje.

Cyber-band, kybernetický stroj, všude roboti. Není ti líto, že dnešní svět nevypadá tak, jak si ho představovali sci-fi autoři v minulosti? Podle nich už jsme měli přece dávno žít ve věku robotů...

Ve věku robotů žijeme, jen nemají lidskou vizáž. To je fakt, stejně jako to, že současnost trochu té romantiky postrádá. Právě proto se tyhle emoce objevují v naší hudbě a příbězích. Paradoxně tak díky tomu, jaká je doba, vznikají projekty jako Magnetik nebo Die alten Maschinen. Abych to vysvětlil – my jsme zkrátka ti, kteří ještě naplno vnímali estetiku prvních ABC nebo Zemanových filmů a je v nás jakýsi technooptimismus nebo retrofuturismus. Takže pokud se kromě nás najde někdo další, komu se naše sci-fi pohádky budou líbit, bude to jen dobře. Pokud vím, fanoušků sci-fi je stále hodně. To nám také dává naději, že naše „hraní si“ není obyčejným sentimentálním čerpáním z minulosti, ke kterému každý stárnoucí člověk inklinuje, ale

že je to spíše léčebná terapie, kterou nabízíme podobně „postiženým“ bez ohledu na věk.

Co ty a Devo?

Já a Devo? To je podobné jako s Kraftwerk.

Kdybych měl vyjmenovat deset nejoblíbenějších kapel, byli by Devo mezi nimi. Kromě výborných textů a celkové koncepce de-evoluce jsem miloval jejich basové sekvencerové syntetické linky – ty jednoduché a dynamické pulzy, tolik charakteristické pro jejich zvuk.

Nedávno jim vyšlo nové album Something for Everybody. Ohlasy na něj jsou velmi různorodé, jak se líbí tobě? Čekali jste s nahrávkou Die alten Maschinen, až vyjde novinka Devo?

Ano, popravdě řečeno jsme čekali, až vyjde.

Mně osobně se Something for Everybody líbí hodně. Jsou v tom opět zvuky a postupy, které mám na Devo nejraději. Zajímavá mi přišla i koncepce – na výběru skladeb se podíleli jejich fanoušci.

Jak to bude s případnými koncerty Die alten Maschinen? Vím, jak je to složité... Ale ani Devo tu nikdy nehráli!

Byla tu taková myšlenka managementu, že by Devo vystoupili v rámci jednoho velkého českého hudebního festivalu a my před nimi nebo během samostatného bloku při jejich vystoupení. To, že zde Devo ještě nehráli, tuto ideu podporuje. Kromě toho se pokusíme příští rok zařídit, aby mohl přiletět Leon Stevenson, který zpívá většinu našich písniček.

Abys toho neměl málo, tak prý chystáš na příští rok projekt Dioda Boy. Dá se k tomu už teď něco říct?

Po Nihilistech a Stylistech mi stále chybí kapela, kde by byla výrazná ženská osobnost. Tu jsem našel v osobě slovenské modelky, fotografky a zpěvačky Kristiny Chrastekové, se kterou více než rok pracujeme na nových písničkách a pod názvem Dioda Boy bychom chtěli příští rok koncertovat a vydat album. Půjde o stylově různorodé elektronické skladby, které se místy podobají třeba Suicide nebo DAF a na druhé straně Visage nebo Ultravox.

Vypadá to, že klukovská duše se realizuje v Magnetik a ke svojí rovnováze potřebuješ ještě projekt, kterému vévodí výrazný ženský hlas.

Jsem hledáním vhodného ženského hlasu, který by pasoval k mé hudbě, přímo posedFULL MOON 05

lý. Po Sonje, která byla pro hudbu Nihilists kongeniální, to není vůbec lehké. Tonya byla protipól a fungovalo to dobře. Stejně jsem ale cítil, že je tu prostor pro úplně jiný výraz.

Takže teď pracuju s Kristinou, ženou, která má neuvěřitelně „barevný“ hlas a obrovský rozsah a konečně mám pocit, že jsem našel, co jsem hledal. Kristina jako slovenská modelka, která vyrůstala na Západě, je velkou osobností, naštěstí v Čechách poměrně neznámou. Díky tomu nemusíme čelit žádným přehnaným očekáváním, máme naprostou volnost, podporu vydavatelské firmy X Production a větší chuť uvést tenhle projekt na pódia.

Proč vlastně takový fanoušek starých strojů a klasických zvuků nevydává alba hlavně na vinylu? Máš gramofon?

Gramofon mám a k tomu stovky vinylů – nové stále kupuju a vinyl považuju esteticky i zvukově za interesantní médium. Bohužel u nás se vinyly ani teď, kdy dochází k jejich renesanci, moc neprodávají. Přesto jsem na vinylu vydal už tři ze svých projektů – Nihilists, především pro německý trh, Die alten Maschinen a nedávno i Vanessu.

FULL MOON 05

Nejen Staré stroje, ale všechny tvoje projekty jsou tak trochu reminiscencemi na staré dobré časy, analogové zvuky, doby, kdy sci-fi ještě neznamenalo řeznické počítačové hry.

Jak se díváš na dnešní sci-fi?

V poslední době jsem na nic zásadního nenarazil. Možná je to i tím, že mám teď období, kdy vyhledávám životopisy osobností nebo poezii. Ale je tu jedna kniha! Hodně dobrých vědecko-fantastických myšlenek a ještě odvážnějších teorií jsem nedávno našel v životopise geniálního vynálezce Nikoly Tesly od Marca Seifera. Především souvislosti s dnes diskutovaným fenoménem HAARP (High-frequency Active Auroral Research Program), tedy s programem na výzkum ionosféry, který může být i hodně nebezpečnou zbraní. Doporučuju k prostudování.

Když už mluvíš o knihách: s Magnetik jste vydali album Wells inspirované Válkou světů a vůbec to vypadá, že tě literatura hodně inspiruje. Možná víc než cokoli jiného...

Ano, tak tomu bylo, je a nejspíš i bude. Je to tím, že právě literatura, na rozdíl třeba od filmu, skýtá daleko větší prostor pro představivost.

Ve spojení s hudbou a výtvarným uměním je

to pak ještě o něco silnější. Proto bez ohledu na éru digitálního downloadu přikládám všem těmto složkám stále tak velkou váhu.

Když už jsi narazil na film, celkem hodně se teď mluví o filmu Inception – český distribuční název je nesmyslně Počátek, ale vhodnější by bylo Vnuknutí. Chtěl bys někomu něco vnuknout?

Když už se bavíme o hudbě, bylo by skvělé podsunout lidem myšlenku, že hudba je něco víc, než jen obyčejné zboží...

Dokážeš stále fantazírovat? Ten pohled ke hvězdám z obalu alba a mnoha promofotek je pořád aktuální?

Takhle – scenérie hvězdného nebe a mých oblíbených galaxií mám i na obrazovkách počítačů, na které koukám každý den.

043

Horor coby leitmotiv hudebního festivalu. Ale tak... Proč ne. Jeden ze sedmi letošních evropských koncertních zářezů hvězdného dub-techno projektu Moritz von Oswald Trio. PRoč ne. Jedno ani ne z deseti letošních vystoupení Marca Richtera s jeho Black to Comm, zhudebňujícím noční můry do abstraktní fúze noiseu, ambientu a field recordings. PROč ne. Jedno z pěti míst, kde letos odehraje live set Olof Dreijer z The Knife pod sólovým abstrakt/techno/ industrial alter-egem Oni Ayhun. PROČ ne.

Workshop s Alanem Howarthem, který pracoval coby „sound designer“ na kultovních snímcích typu Poltergeist, Star Trek, Věc nebo Dobyvatelé ztracené archy. Vstup zdarma.

PROČ Ne. Světová předpremiéra vystoupení belgického objevu loňského roku na poli experimentální elektroniky, found sounds, droneů a free-jazzu jménem Kreng. PROČ NE. A navrch samotný král dark ambientu, Brian Wilson aka Lustmord na svém prvním evropském vystoupení po téměř třiceti letech. Ale jistě.

PROČ NE! Vítejte v Krakowě.

UNSOUND, 17. – 24. 10. 2010, KRAKOW, POLSKO. TEXT István Sutrházyi FOTO ARCHIV

Lidé, kteří stojí za Unsoundem, nejsou žádní troškaři, to už vám, hádám, došlo. Takže už je asi jasný, že to samozřejmě není ZDALEKA všechno. Večery v klubu Fabryka, kde se během jedné noci na dvou stejdžích stihnou vystřídat FaltyDL, Cosmin TRG, Mount Kimbie, Terror Danjah, Eleven Tigers nebo Dorian Concept, už by vás neměly překvapit. Stejně jako společné vystoupení Adama Wiltzieho ze slavných Stars of the Lid s výtečnou islandskou cellistkou Hildur Gudnadóttir. Nebo do gotického kostela lokalizovaný koncert švédského dua Wildbirds & Peacedrums se čtrnáctičlenným sborem z Reykjavíku (když už jsme načali ten Island), kterému bude jen tak mimochodem předcházet vystoupení hlukového mistra Tima Heckera. Nebo! Po loňském koncertním zmrtvýchvstání, jedno ze dvou letošních vystoupení italských progrockerů Goblin (se dvěma zakládajícími členy v sestavě), kteří se proslavili především hudebními doprovody k dnes už legendárním hororům Suspiria a Noc oživlých mrtvol. Nebo... Ale co já bych se tu snažil, když to máte na Unsound.pl všechno hezky pěkně přehledně srovnané.

Na druhou půlku října už si zkrátka nic neplánujte. Teda kromě výletíčku do Krakowa.

Slabší povahy náhradní spodní prádlo s sebou a pepřáky klidně nechte doma. Krakow není Brooklyn a nemrtvým jsou nějaký spreje stejně pumpička šlaufek.

044

FULL MOON 05

FULL MOON 05

045

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

046

FULL MOON 05

GR A NT HART USA

ex HÜSK ER DÜ Nova Mob

special guest

Unkilled Worker

23 11 klub 007 strahov Ut Tue

design hank www.sandstudios.cz

Praha start 19 30 www.scrapesound.org

FULL MOON 05

047 �

DVA – Hu VLADIMÍR VÁCLAVEK – Edel

KVĚTY– Jablko jejího peří (reedice)

• stahuj MP3 i zdarma • kupuj CD, DVD, LP • poslouchej ukázky písní • sleduj videoklipy • čti o koncertech

MINIMON SHOP Pekařská 36, 602 00, BRNO

048

www.minimon.cz

FULL MOON 05

Rocky Votolato 26. 11. / A Studio RubĂ­n / Praha

myspace.com/rockyvotolato www.rockyvotolato.com kyeo.net

FULL MOON 05

049

050

FULL MOON 05

A2 a Divadlo Archa uvádí STIMUL festival

Vstupenky/Tickets: 720 CZK Pokladna Divadla Archa/Archa Theatre Box Ofce (Na Poříčí 26, Praha 1) www.archatheatre.cz Ticketpro www.ticketpro.cz – 790 CZK Ticketportal www.ticketportal.cz – 790 CZK Partneři FULL MOON 05

Mediální partneři

DIVADLO ARCHA, PRAHA

www.stimul-festival.cz www.wilcoworld.net

28/9/2O10

051

052

FULL MOON 05

INTERPOL: S/T. MATADOR 2010. TEXT JIŘÍ ZEMAN FOTO ARCHIV MATADOR REC.

Když v srpnu 2002 vydala newyorská čtveřice Interpol na labelu Matador první desku Turn on the Bright Lights, ocitla se pod křížovou palbou reflektorů. Vzpomínám si, jak jsem o nich pár měsíců předtím četl na nějakém blogu o top skladbách měsíce, načež jsem si s úsilím detektiva interpolu vyhledal písničku PDA z bezejmennýho EP, co vyšlo jen krátce před debutem (před devíti lety nebyl internet ještě tak downloading friendly jako dneska), a přestože jednotlivý songy poslouchám víc než dvakrát v řadě jen výjimečně, tenhle jsem sjížděl pořád dokola, asi proto, že jsem od Interpol neměl nic jinýho k poslouchání, a taky proto, že ta písnička byla neuchopitelná a podivně zneklidňující.

A přitom ji ten zpěvák zpíval s takovým distingovaným nadhledem, jako by ohlašoval konec světa, ale současně mu bylo všechno jedno, a já jsem chtěl pochopit, jak tohle může jít tak skvěle dohromady.

No a pak už kámoš přišel s tím CD, co jsem o něm psal na začátku, a na něm bylo takových písniček jedenáct, jedna návykovější než druhá, takže bylo hned jasný, že tohle není další kapela, co zrovna přišla na to, že hrát smutný písničky je sexy, ale že tihle nakažlivě zasnění kluci ve stylových mobster hadrech a s účesy vymazlenými (skoro) jako mívali hošani z Duran Duran, mají v sobě něco zvláštního a povznášejícího, co vás při poslouchání jejich muziky nutí nepřítomně se usmívat, i když v nich hraje smutně a melancholicky snad i bubeník. A jejich texty měly tajemství a jejich melodie byly nenápadný, ale o to víc omamný, a na světě byla nová velká kytarovka a kluci a holky z Pitchforku měli desku roku. Tahle čtyřka měla všechno, co má vaše zamilovaná rocková FULL MOON 05

kapela mít, a jestliže králové módní newyorský indie rockový scény byli ještě pořád The Strokes, korunní princové se jmenovali Interpol.

Mám dojem, že mě na nich bavilo hlavně to, že mi zněli jako kapela složená ze čtyř kytaristů... akorát že jeden z nich hraje na basu a jeden na bicí. Což je skoro pravda, protože Carlos Dengler, původním povoláním kytarista, si vzal na starost basu jen proto, že post kytaristů už obsadili Daniel Kessler a zpěvák Paul Banks. Zkuste si ty songy z Turn on the Bright Lights poslechnout – ve většině z nich najdete pasáže, kde obě kytary, basa i bicí jedou jakoby jeden riff a dohromady vytváří něco jako klenutý, hypnoticko-magnetický pole, který vás vtahuje, aniž byste si to uvědomovali, a současně vás pořád drží v podivným napětí, který je podobně transcendentálního původu, a kdybyste se zaposlouchali ještě o malinkej kousek víc, mohlo by se vám klidně stát, že byste otevřeli oči a zjistili, že už dvacet minut stojíte nazí v dešti na Staromáku pod orlojem, a i když se obvykle dost stydíte, teď je vám to úplně jedno, protože muzika je tím, na čem v tuhle chvíli záleží, a na nic jinýho se nesluší myslet.

Tenkrát asi neexistoval článek o Interpol, co by nezmínil Joy Division a Bankse a spol. nepasoval na jejich následovníky, nebo epigony. A to až na výjimky platí dodneška.

Padala i další jména kultovních post-punkových kapel typu Television nebo Magazine, ale uším muzikantů z Interpol to neznělo příjemně, spíš se úzkostlivě vyhýbali třeba jen zmínce o někom, kdo mohl mít vliv na jejich hudbu. „Všechno jsou to super kapely, ale současně jsou tyhle tipy strašně vzdálený tomu,

z čeho vycházíme. Vlastně je skoro nemožný rozpoznat naše vlivy. My nejsme parta muzikantů, co se dali dohromady kvůli tomu, že poslouchali stejnou hudbu. Každej máme rád jiný věci a to se smísilo v naší hudbě a přetavilo tak, že je zbytečný a nesmyslný hledat tam původní ingredience,“ říká Paul Banks a trochu jinými slovy i Daniel Kessler, ale když si pozorně poslechnete rozhovory s Paulem, zjistíte, že nejčastěji zmiňuje (v různých příkladech a srovnáních) Blacka Francise a Pixies, takže pokud vás zajímají Paulovy idoly, správná adresa je právě tady. I když Interpol neznějí jako Pixies ani trochu. „Když někoho opravdu obdivujete a považujete ho za skutečnýho hudebního génia, ani vám nepřijde na mysl snažit se znít jako on, protože to je prostě hloupost,“ tvrdí Paul a já myslím, že se tomu dá celkem rozumět.

Stejně nekonečná jako diskuse o jejich vzorech byla všechna jejich turné. Když v roce 2004 vydali po víc než ročním koncertování druhou desku Antics, následovalo turné ještě o půl roku delší – z Ameriky do Evropy, Japonska a zase zpátky a pak ještě jednou dokola a basák Carlos D. toho začínal mít plný zuby. „Kluci jezdí do Evropy rádi, protože tam máme skvělou odezvu, ale já mám radši Ameriku. V Evropě je lepší jídlo i životní úroveň a lidi jsou tam pohostinnější, ale i když si odmyslíte jazykovou bariéru, pořád je tu bariéra kulturní, se kterou bojuju, ať už si kupuju žvejkačky nebo chci říct holce, že se mi líbí,“ stěžoval si novinářům. Jenže koncertů bylo pořád víc; druhý album spustilo lavinu popularity, na kterou se nabalovali další a další fanoušci. Písničky na Antics byly přímočařejší než starší songy, aranže se pročistily a na povrch vystoupily melodie, který na debutu spíš probleskovaly 053

pod nánosem odsekávaných kytar. A nade vším se vznášel Paulův zpěv, výraznější než kdy předtím. Možná to byl lehoučkej krůček k mainstreamu, ostatně hitovky Evil a C’mere to v britským žebříčku dotáhly až do Top 20. Pro mě to ale byla láska na první poslech a nikdy jsem z tý desky neměl dojem, že by se kapela nějak zaprodala hudebnímu byznysu. Navíc si ještě pamatuju dobovou SMSku, ve který Antics nazývám nejlepším albem na světě, a taky tu spoustu hodin, co jsem s ním během let strávil. Podobně jako první deska i Antics je album, který se mi nikdy neoposlouchá.

Pak přišel rok 2007, tak trochu zlomový. Deset let od chvíle, kdy si bezejmenná první sestava budoucích Interpol poprvé společně zajamovala, dokončuje newyorská čtveřice třetí album, první pro major label Capitol Records. Hudební magazíny pro ně rezervují titulní strany a tisíce blogerů obrací internet naruby ve snaze získat jako první leak desky Our Love to Admire, když se na stránkách kapely na chvíli objevuje zpráva: „Interpol jsou na pokraji rozchodu.“ Šok. Jenže zpráva zakrátko mizí, vychází třetí kolekce písniček, kapela vyráží na další nekonečnou šňůru a všechno je tak nějak zapomenuto. „Marketing,“ odbyl později otázku na původ týhle jobovky bubeník Sam Fogarino a nebyl důvod mu nevěřit. Pokud jste ale chtěli slyšet pravdu, museli jste si počkat tři roky, přesněji na letošní jaro, kdy Interpol finišovali se čtvrtým albem a dohnala je vlastní minulost. Sice se nerozpadli, ale odchod z kapely oznámil Carlos D. „Carlos byl vlastně na odchodu už tři roky zpátky,“ (aha!) komentoval to Daniel Kessler. „Neměl problém se skládáním a nahráváním s kapelou, ale nikdy se úplně nevyrovnal s tím ubíjejícím koncertováním. A ještě jedna věc – Carlos byl původně kytarista a nikdy ho úplně neuspokojovalo být basákem, což je paradoxní, protože je možná nejkreativnější basák, se kterým jsem kdy pracoval.“ Řekněte mi jednu věc – dovedete si v Interpol u basy představit někoho jinýho než Carlose Denglera? A mám na mysli jak styl, se kterým staví svoje basový linky, tak jeho nepřehlédnutelnou ikonickou přítomnost na pódiu (a taky pohotový a vtipný odpovědi v rozhovorech). Upřímně neznám moc basáků, na který bych se vydržel koukat dýl – dokonalá image, přesně padnoucí hadry a hodně ostrej účes, vizáž oživlý sochy sluhy 054

Large z Addamsovy rodiny, co nikdy nehne ani brvou (a nejspíš proto z něj nemůžete spustit oči – aby vám nic neuniklo, kdyby přece jen náhodou...), a s každým nenuceným pohybem jste si jistější, že tenhle chlápek zatraceně dobře ví, co dělá. Je mi jasný, že kdybych byl rockovej basák (o čemž se mi občas intenzivně zdá), právě takhle bych se, pochopitelně marně, pokoušel vypadat. Já si myslím, že Carlos bude kapele chybět na všech frontách. A i když Paul Banks, Sam Fogarino a Daniel Kessler dneska v rozhovorech tvrdí, že život jde dál a že i bez něj bude skupina fungovat stejně jako dřív, já si jedno z těch interview zazáložkuju a pustím jim ho za rok nebo za dva, protože teprve pak se uvidí, jestli ho dokážou plnohodnotně nahradit basák David Pajo a klávesák Brandon Curtis, kteří hrají místo Carlose na letošním turné.

Je tu září 2010 a čtvrtá, nepojmenovaná deska Interpol je konečně venku. A zatímco předchozí album mi jako celek nikdy úplně nepřirostlo k srdci (spíš jsem si hodně oblíbil několik konkrétních písniček), tahle deska se mnou mává hned od začátku a celá.

Už otvírák Success, členitá skladba složená z několika silných melodií, je veliká paráda.

Následuje výbušná balada Memory Serves, která vás naladí na hitovku Summer Well.

A hlavně se nekoukejte na můj last.fm profil, kolikrát už jsem slyšel první oficiální singl Lights, děsnej zásek (spíš se podívejte na klip, moc ho nechápu, tak mi ho příležitostně můžete vysvětlit). A Always Malaise (The Man I Am) je nejkřehčí písnička, co kdy Interpol udělali. Jen předposlední song All of the Ways mě štve, připadá mi, že mu schází gradace, kterou se tolik pyšní všechny ostatní.

Každopádně by mě zajímalo, jestli se mnou tahle deska stráví dalších pár let, jako se to povedlo prvním dvěma albům.

EDITOR’S CHOICE. INTERPOL: ANTICS. MATADOR 2004. TEXT APX FOTO ARCHIV

Za svou kariéru fanouška Interpol jsem došla k překvapivému závěru. Nefandím kapele, ale jediné jejich desce. Zato ale dost. Z debutu Turn on the Bright Lights jsem měla ráda jenom Obstacle 2 (u které je mi navíc vždycky trochu trapně z textu), k poslednímu albu jsem se přes singl Lights zatím věrohodně nedostala, Our Love to Admire mě minula úplně. Zůstává dvojka. (Je to trochu anomálie, většina „one-record fanoušků“ Interpol by vybrala debut.)

Antics umím nazpaměť, zazpívat, odehrát na všechny nástroje včetně mandolíny, synchronně přeložit do několika jazyků; v roce 2004 bych kvůli koncertu Interpol kradla a možná i zabila. Nechápu, proč to nikdy s ničím jiným (vzdáleně s Obstacle 2 a Lights) nefungovalo, když se jejich zvuk a styl měnil minimálně, a to, co mám na Antics nejradši, je k nalezení na každé jednotlivé nahrávce. Chyba v matrixu?

V době vydání debutu se strhla internetová rvačka o to, jak je to s tím vlivem Joy Division.

Fanoušci Interpol se bránili, protože v tom cítili útok na originalitu kapely, fanoušci Joy Division zase nemohli vystát, že někdo jejich post-punkový kult přirovnává k nějakým blbečkům z New Yorku (a ještě navíc z New Yorku). Musím říct, že jsem Interpol začala poslouchat z jediného důvodu: zpěvák Paul Banks mi zněl jako Ian Curtis. To je jaksi nevyvratitelnej fakt. Kdyby The Chameleons nestáli tolik stranou širšího povědomí (nebo kdyby se jejich frontman oběsil v kuchyni), patrně by na Joy Division došlo až v druhé řadě. Takhle je Interpol budou mít na talíři, zejména za příkladně temný, klíčový debut, už napořád.

Antics jsem posedlá dodneška, nevadí mi kytary Chameleons ani Curtisův vokál, není to nostalgické ohlížení se na dobu před šesti lety ani to nekonotuje nějaké konkrétní období, události nebo zážitky. Nikdy nedocením texty, u kterých jsem doteď nepochopila, jestli jsou chytré nebo „až moc chytré“, ani postoj a prezentaci kapely: elegantní „cool“ aroganci. A jestli je někdy, až budeme všichni dávno dospělí, pozve label ATP do série Don’t Look Back, aby odehráli Antics v celé délce, budu tam, zpívat každé slovo.

055

HELMET: SEEING EYE DOG. WORK SONG 2010. TEXT ORLOWSKI FOTO WORK SONG

S novou deskou tzv. velké kapely po reunionu je už dopředu trošku problém. Tím spíš, že jde o další novou desku po x letech; sestřelit ji je tak snadné, jako si dát v hospodě pivo. A tak trochu jsem si myslel, že noví Helmet budou tenhle případ. Ne úplně bezdůvodně. Oproti starým časům chybí zřejmě už nadobro John Stanier, férový chlap a jeden z nejosobitějších bubeníků vůbec, a pak (částečně taky proto): poslední dvě desky, Size Matters (2004) a Monochrome (2006), jsou ve svých lepších momentech průměr, v těch horších pak průser.

Nová deska Helmet ale není tenhle případ.

A hned ti povim proč, maličká.

I když všechno nasvědčuje opaku, Page Hamilton ještě pořád úplně nezesenilněl. Minimálně se ještě nedrápe (a dá se pochybovat o tom, že by se mu to mělo stát) na sokl Zasloužilého Umělce, jak se o to snaží třeba Jaz „moji známí Landa a Michal David“ Coleman. Dokazujou to rozhovory, které se dají porůznu najít. Jasně, člověk se trošku lekne, když zjistí, že čte interview s kámošem Axla Rose, kterému poslední dobou všechen čas zabírá kompozice jazzových skladeb (nekecám). Věci ale nejsou, čím se zdají být. Hamilton se pořád podobá sám sobě a takové je i jeho nové album (sám ho produkoval, složil veškerou muziku a napsal všechny texty). Seeing Eye Dog je oproti předešlé tvorbě stejné a jiné zároveň. Stejné v tom, že nejde a nemá jít o nic, o co by nešlo už dříve.

Jiné, protože jsou na něm hity.

Vždycky jsem byl trochu měkkota, a tak mám hity rád. Desky původních Helmet, před rozFULL MOON 05

padem a s Johnem Stanierem za bicími, mám rád všechny, včetně Aftertaste (1997). Lidem jako já udělají Seeing Eye Dog a songy jako So Long, Welcome to Algiers a In Person radost.

Maestro Hamilton produkci neodflákl, v refrénech se objevují parádní zdvojené vokály, které na sebe při prvních posleších podezřele poutají pozornost. Tohle je jeden z podstatných rozdílů mezi Seeing Eye Dog a předchozími deskami. Od Size Matters se Hamilton podle všeho snaží navázat hlavně na tu podobu, kterou měli Helmet na Aftertaste: heavy, ale zároveň melodie (ve skutečnosti hráli Helmet podobně už i na Betty, 1994). Ale Seeing Eye Dog je první deska, na které jsou alespoň některé songy – i když jinak – stejně dobré jako na Aftertaste.

Protože jsem z malého města, mám taky rád sóla a RIFFY. To je ten pravý důvod, proč mě Helmet zajímají, stejně jako vás. Nejsilnější byli, ještě když vydávali na Amphetamine Reptile, na tomhle se asi shodnem. Strap It On (1990) a Born Annoying (1989), ale taky na majoru vydaná Betty (1994) jsou pilíře heavy hudby 90. let; tohle se vám může líbit, nebo ne, ale neuděláte s tím nic. A když říkám pilíře, myslím to vážně. Helmet přišli jako první s (pro ně typickými) riffy, které jsou pevné jako klášterní zákon, ale zároveň jakoby utíkají před svým rytmem. Tohle bylo vždycky na Helmet podstatné. A tady začíná problém.

Obojí, agresivní sóla i helmetovské heavy riffy, jsou i na Seeing Eye Dog a nedá se říct, že by byly špatné. Člověka potěší hlavně sóla, která se s novou deskou zase vracejí (občas je šlo

zaslechnout i na předchozích dvou albech, ale až teď získaly zpátky svoji moc). Těžko si však odpustit jedno velké ale...

Je možná zbytečné o něčem takovém mluvit, ale rozpětí mezi Born Annoying a Seeing Eye Dog je tak velké, že pominout stopy, které čas na nové desce zanechal, se nedá. Riff je riff a tím to pro někoho končí. Pak jsou ale lidi, pro které je rozdíl, jestli ho slyší v roce 1990 nebo 2010. Ať už by byla Seeing Eye Dog sebelepší, nebude už se nad ní obepínat taková historická aura. Ta spočívá v tom, že člověk slyší mezi řádky TADY A TEĎ, které je pro tuhle desku jediné správné. A jsme znovu u problémů, které už dopředu obestupujou vydání nové desky kapel jako jsou Helmet.

Desky i kapely mají svůj kontext. Helmet nejsou první ani poslední, u kterých má člověk pocit, že jim tak trochu utekl. Smysl existence takové kapely pak spočívá v lidech, které pořád zajímá, co v takové situaci zbývá. Cítí to i sám Page Hamilton... a lot of people have a musical agenda or a stylistic agenda. „I like emo.“ Well, we’re not emo. „OK fine.“ We’re not metal. We’re not hardcore. It’s just Helmet.

Tohle je ve zkratce všechno, co se o Seeing Eye Dog dá říct.

It’s just Helmet (verze 2010).

057

!!!: STRANGE WEATHER, ISN’T IT?. WARP 2010. TEXT MAXIM ALEX ČEJKA FOTO ARCHIV

Dlouho mi vrtalo v hlavě, co je to objektivní psaní o hudbě a co že to publicisti mají s tím Full Moonem. Nechci se v tom moc vrtat, protože nedělám do občanských sporů ani do gynekologie dětských syndromů. Ale pak jsem si přečetl text Alexe Švamberka (UZNÁVANÝ PUBLICISTA) a konečně na to kápl. Vždycky potřebujete klíč do další klece a já ho konečně našel v textu o FPB, kde mluví o „punkovém idiomu údernosti a důrazu“.

I mainstreamově nejpovedenější deska Myth Takes představuje pokusy zavřít kvintesenci bee gees-gay-dandysmu do tmavé voliéry new wave. A i když diskotékový idiom sevřený novovlnou melancholií funguje jen napůl – chudé vnadidlo – není třeba zastírat, že o dance punk jde i v případě A New Name. Ale co můžu žádat po singlu, který singlem není? A co po smutné milence? Leccos se dá odpustit, zvláště když máte na desce opravdu nášlapné hity a když vám dramaturgie umožní poskládat za sebe chudožerné bestie Myth Takes, All My Heroes Are Weirdos, Must Be the Moon, A New Name a Heart of Hearts. A přitom vás ještě čeká textová i hudební prádelní šňůra 058

plná čerstvých kalhotek Bend Over Beethoven. (Nejraději mám nedokonalou a hrbolatou desku Louden Up Now, kde převažoval dlouhý psychedelický bisexual-bič.)

Nemůžeme si lhát, proto nazvěme nepříjemné věci pravými jmény, dance punk je jako sražený pudink a krásné časy z doby The Rapture jsou pryč. Poslední mohykáni jdou na střídačku a nechají si hrát komerční přestávku. LCD Soundsystem se zakousli do vlastního ocasu a podle slinícího reflexu bych řekl, že žvýkat ještě budou. A !!! (Chk Chk Chk) si taky popustili kalhoty, pokud se dá říct utrhnutým šlím záměr, můj ptakobrk je nejtěžší na třetí planetě zleva a je na čase zahrát něco rádiových hitů.

Jestli překročíte šest minut, pošlu na vás keňskou horečku. Jenže kratší stopáž skladeb není jediný problém s novou Strange Weather, Isn’t It? Nevadí mi podivné rezidua jako ženský house party vokál ani rádoby působivé temné plochy, plácající do dalekých industriálních kaluží, ale pokud je základní rytmickou linkou pořád psychedelická new wave, začínám

si kreslit na chodník panáka a vím přesně, jak se skáče. Navíc !!! používají pořád stejný trumf, ne nevadí: kakofonická, zdánlivě slepá smyčka se najednou přelije do vytleskávané promenády, hned přes uličku začíná rave party, budou mít zhasnuto a papíry jsou napuštěné dětskejma kresbama kosmu. Více vokálů, pravidelnější struktura, blíže depešácké marmeládě. Co je ale nejzásadnější, poprvé si připouštíte nezáživnost a bižuternost jednotlivých skladeb, které zachraňuje jedině melodické sklouznutí a beatový tobogán obalený hromadou cinkrlátek, na starou děvku nový náušnice.

Základní paradox: kratší skladby, méně nápadů. The Most Certain Sure, post-punkové funky, zní jako když se probudíte po tříhodinovém spánku s mírnou motolicí a v lahvičce ústní vody je sotva loček, samozřejmě zachraňují střední pasáží, kde nastoupí analogové ozvěny clashovského reggae a další syntetické kejkle a vokální filtry, což funguje o poznání lépe než jalový začátek. Ale té pachuti na jazyku se zbavíte až s večerním kokrháním a novým panákem slepé vaty chlastu. Kombinací marného FULL MOON 05

(marně písničkového) a disko-jamování trpí a získává Wannagain Wannagain, stupidní první minuta a velmi přesvědčivý zbytek, který několikrát změní barvy i rytmus a nabídne nekonečné pokračování, které vám bude chybět, i třikrát déle by bylo bývalo.

Nejvíc bolí důraz na používání hostujících vokálů a sborů. I když bude poznámka o „stylové jedinečnosti“ položené na dance-punkové rytmice a zastřeném, nemotorně chladném zpěvu Nicka Offera mimo mísu, přeci dokazuje nadbytečnost nebo neorganické použití nových složek. Ale abychom se smířili s realitou: je tady Steady As the Sidewalk Cracks, kterou snadno zaměníte za nový song Sporto, jen s horším vokálem a jiným vyústěním: cinkající (color-factory) kytara a infuzní saxofon.

Touha stavět nejhorší první minuty v celé diskografii trvá, a tak přichází Hollow, které má vytrhnout hrábě z paty temný sampl a špinavá breakbeatová rytmika, nelze. Přesný rádiový formát žádaného revivalu, depešácké ozvěny a ozvláštňujícího samplu nabízí Jump FULL MOON 05

Back, pandán k tepajícím feministickým klevetám Beth Ditto. Snaha o neznatelný přestup do dalšího songu se (bohužel) povede, ale jen aby následovala asi nejděsivější Even Judas Gave Jesus a Kiss, podivně vyčpělý house music track, snad z výběru Radost FX 1998.

V podobném duchu pokračuje i The Hammer, najetá a špinavá dancefloorová disko verze zlého snu, která vám připomene, jak hodně máte rádi Alloy Mental.

Američani umějí dát škatulkám pevný důraz a vtipné konotace. !!! jako post-punk revival i sedí, jen nemyslet, co dnes není revival, a hlavně o(d)pustit tuzemské konotace, pořád se bavíme o hudbě, ano? Chk Chk Chk jsou jen odleskem šikézního pižma a cestou ztratili jak dlouhé a přesvědčivě nestereotypní linky, tak i hitové wakeful hollow, kterých byla předchozí Myth Takes plná.

S idiomy to máte jako s idioty. Je jich všude plno a musíte znát jejich jméno, abyste s nimi vyšli do světa zavedených (psychických) klišé.

Idiom je opak metafory, má zavřené dveře vý-

znamu a musíte o úroveň výš, aby se s ním dalo volněji pracovat. Nebo vytvářet nové idiomy, což je sám o sobě protiklad. Nestačí, že stokrát napíšete na tabuli Jsem největší gej ve městě.

Protože punkový idiom údernosti a důrazu znejasňují mýto- i stylotvorné tendence Joe Strummera. Víte, jak bude o víkendu?

Dobře, abych řekl celou pravdu, samozřejmě chybí bajpás, který vám zdůvodní celou desku a podrží vás na kolenou. Must Be the Moon z minulé desky je mimořádná skladba, organicky fungující hudba i text, noční hymna, která vám ihned vykasá pohlaví na místo mozku: „Love is love but a fuck is what it is“/ „And what’s that?“ She must have read my mind. Netvrdím, že bez ní to nejde (jakože bez ní to nejde).

Ale včera jsme žili nocí a dneska si budeme povídat o počasí?

059

DAN SARTAIN LIVES. ONE LITTLE INDIAN 2010. TEXT APX FOTO C. STEVENS

Když jsem poprvé slyšela Dana Sartaina, přesněji jeho předposlední desku Join Dan Sartain, bylo mi jasné (z toho, jak rychle jsem si ji zamilovala, i z toho, jak je jeho muzika v dobrém smyslu prvoplánová a prvoposlechová), že celé kouzlo rychle zmizí. Bylo to těsně před jeho pražským koncertem před dvěma lety a ani ten mimochodem nebyl – v mém světě – nic pamětihodného. Reality check byl na spadnutí. Tím spíš se divím, jak je možné, že i po dvou letech je Join Dan Sartain jedna z mých nejhranějších desek, album, které jsem nikdy nesmazala z přehrávače a po Neilu Youngovi druhý nejotáčenější vinyl. Jasně, každý má desky, ke kterým se rád vrací. Ale ne dvakrát denně, ne?

Hudba Dana Sartaina vás pravděpodobně chytne. Je to jednoduchý, melodický, upřímný rokenrol s vlivy blues, rockabilly a Elvise, Dan má charakteristický a celkem líbivý vokál, a i když se to častěji píše, než že by tak zněl, jsou v tom slyšet ozvěny mariachi a elegantní odnože hillbilly country. Ostatně ten kluk je z Alabamy, čemuž se blbě věří, ale je to napsané na jeho myspace. Taky tam najdete jeden blogový záznam, kde detailně rozebírá, koho kde vykradl na nahrávce Dan Sartain vs. the Serpientes, včetně odkazů na youtube.

Jmen jak v seznamech StB. Není překvapením, že i jeho písňové texty jsou vtipné, (sebe) ironické a chytré (zpočátku působí až dojemně banálně a není žádný hřích u toho názoru zůstat, kupodivu to jeho hudbě neškodí), a Dan sám je vtipnej, milej a chytrej chlapík.

Ten zmíněný pražský koncert se odehrál na strahovské Sedmičce, ale nebyla by to ostuda ani v Paláci Akropolis. Dan nebyl tak docela mimo hledáček, v té době měl za sebou koncerty a turné s White Stripes, Hives, Gogol Bordello nebo Beatsteaks a z příkladu posledně jmenovaných (punkrocková parta z Berlína, která, i když vypadá, že do pěti nenapočítá, je neuvěřitelně populární, a na koncertech to v rámci množiny těch pěti čísel zvládá velmi dobře) je patrné, že fanoušků nasbíral nemálo. Ráda bych řekla, jak byl ten koncert super, jenže nevím jak; byla jsem zklamaná, jak

FULL MOON 05

málo skladeb zaznělo z tehdy aktuální desky a že úplně vynechal geniální cover mexické klasiky Bésame Mucho. Nojo.

Naživo jsem ho od té doby neviděla, ale za ty dva roky jsem se s ním nenudila: čekala jsem, kdy mě ta deska konečně omrzí. Nebudu vás napínat, přibyla k tomu ještě starší Dan Sartain vs. the Serpientes a jsem připravená si to dodnes jednou ráno a jednou večer sjet („I wanted it so and I would steal it just to own it, woah woah, yeah yeah yeah!“) a ani vám nebudu lhát, že v tom nacházím něco nového.

Vůbec. Je to pořád ta stejná muzika, co jsem si poprvé pustila před dvěma lety.

Novou desku jsem si koupila nedávno, v den domnělého vydání. Jmenuje se nesmyslně Dan Sartain Lives a ve skutečnosti vyšla na konci května. Třináct skladeb, kde žádná nejde nad tři minuty a mnohé ani nad dvě, takže je za půl hodiny vymalováno a nazdar. A je to tak jenom dobře, protože zaprvé to nahrává rytmu týhle blbý zrychlený doby, kde si jó rozmyslíte, jestli doposlouchat šestiminutový track, natož hodinové album, a zadruhé si ještě stihnete poslechnout i tu předchozí desku (třicet sedm minut). Nijak nepřekvapí fakt, že deska Dan Sartain Lives je úplně stejná jako Join Dan Sartain, akorát jsou na ní jiné písničky. Je to takhle: pokud vás zaujme jediná Sartainova skladba, a je jedno z jakého období (ačkoliv starší jsou postiženy lower-fi produkcí, ale je to spíš Sartainův rukopis, byť v roce 2010 už ne tak kostrbatý), budou vás bavit všechny. Takhle jednoduché to je.

Mám doma na zdi velikej filmovej plakát Pro hrst dolarů s Clintem Eastwoodem, a i když je Ennio Morricone skladatel mimo všechny žebříčky a škály, stejně si vždycky vzpomenu na Sartaina, pistolníka, co pro žádný western hudbu nikdy nesložil. A jaká je škoda, že tahle blbá zrychlená doba nemá žádného Sergia Leoneho ani statusy králů rokenrolu a Dan Sartain tak nemůže být novej Morricone a Elvis v jednom. Nebo může? Reality check... Ne, nemůže.

Sakra, škoda.

FULL MOON 05

HOWE GELB & A BAND OF GYPSIES: Alegrías? Eureka 2010.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Nenápadná dokonalost. Howe Gelb se v posledních letech hudbou baví. Na albu ‚Sno Angel Like You zkrotil soulové koně a vrhl se po hlavě do flamenca. Frontman legendárních alt-country pionýrů Giant Sand neřeší pravidla a mantinely stylu, jen ho umně využije. Country halekačky zpestřuje žhavými kytarovými ornamenty a těm to náramně sluší. Podobně jako v případě minulého alba jde o směs starých hitů Giant Sand a novinek, tentokrát napsaných pod vlivem kouzelné atmosféry Cordóby, do níž se tenhle starý kocour z Tucsonu zamiloval. Tam se také, s místními muzikanty a kytarovým velmistrem Raimundo Amadorem, celé album nahrávalo.

Howe Gelb říká o Cordóbě, že z ní cítí Tucson víc než z toho v Arizoně. A přátelské souznění je z velkolepé, ale dojemně domácké atmosféry alba znát. Při poslechu Alegrías se zvyšuje teplota a houstne vzduch, španělští gitanos jsou najednou daleko blíž než ti naši v Nuslích a kytary vládnou. Uvolněné songy žene vpřed nádherná kytarová souhra, zvláštní střet středozápadního Gelbova frázování a flamenco melodiky dodává albu sílu.

Další zářez si připsal producent alba John Parish. Tenhle Gelbův kumpán už dávno patří k elitě (Sparklehorse, 16 Horsepower, Eels, PJ Harvey) a zasloužil by samostatný materiál.

Občas se do vší ekvilibristiky a uvolněnosti zakousne poctivý ostrý cow-punkový riff – a přesně v těchto momentech se zastavuje čas. Čirá radost. Pokud jste o Gelbovi či Giant Sand nikdy neslyšeli, zeptejte se Convertina a Burnse z oblíbených Calexico, kteří tam vyrostli. Jejich bývalý principál vystřihl album, ze kterého prýští život.

Formidable amigo!

061

Autolux: Transit Transit. TBD/ATP 2010. TEXT LUKÁŠ PALÁN

Už nějaký čas se šušká, že duše váží 21 gramů.

Dobrý, co s tím ale...? Rok 2010 přinesl zajímavější info. Jak vlastně taková duše zní? Jako Transit Transit od Autolux.

Být fanouškem Autolux nestojí moc peněz.

Když si dáte bokem šedesát éček, budete mít na všechny céda, který v příštích padesáti letech vydají, a ještě vám zůstane na merch a malý pivo. Jenže divte se, že to trvalo tak dlouho, když musíte do Dánska nahrát dveře od mrazáku, vydávající při zaklapnutí přesně ten zvuk, který potřebujete. Takže úvodní, stejnojmenný song používá echt rozladěný piáno, hlas z hlubin a mrazák. Tik tak, jako velká, dlouhá halucinace, tik tak, jako velká, dlouhá halucinace, která se vrací, která se opakuje, která je přímo uvnitř vás. Tik tak, jako velká, dlouhá halucinace.

Transit Transit je dlouhý sen. Mdlý, hypnotický, šedivý a nevýrazný sen. Nic z toho v negativním smyslu. Sedíte na zastávce jménem Los Angeles, je den, je tma, je ticho, je konec, všechno se točí a nikdo nemluví. Doleva nebo doprava? Vrátit se k ní nebo ne? Provaz nebo kravata? Kde to jsem?

Transit Transit je další várka zvuku a hluku pro ztracené mezi-generace, žijící si veřejné tragédie a hledající vnitřní hlas uvnitř modlami přetékajících iPodů. Když před šesti lety vyšel debut, pisálci se nebáli přirovnání k Sonic Youth a hláškami „o tom nejlepším z města, kde dělal Eddie Murphy policajta od dob Pavement“ se musel člověk prohrabávat internetovými vidlemi. Čert vem Arcade Fire, rok 2004 měl patřit Autolux. (Ne že by si slávu neužili, ale byla to spíš bramborová medaile.)

Důvod? Autolux znásilnili devadesátky, spojili shoegaze elementy s podladěnými noisovými riffy tak jednoduše a nenuceně, že se i Thurston Moore musel klepat strachy. Ale hlavně vytvořili nový zvuk, hybrid, který nezněl jako nic předtím (jsou tam ozvěny, ale je to unikát, rejpáci!), a přitom jste s ním byli familiérní natotata. Autolux jsou totiž váš hudební gordon bleu, katův šleh, smažák, každodenní sex, teplý kafe, Colombo, detail, který vídáte/slyšíte celý 062

život, aniž byste věděli, jak je pro vaše spokojené žití důležitý.

Nová deska není vývar. Šest let, to je pořádný čas na progres, ne? Autolux se z místa hnuli jen trošku. Opět pozitivně. Ta dynamičnost a youthovskost (ha!) je potlačena a přebita ambientními loopy; field recordings tu pořádá hody, elektro jako dezert, zatímco hlavního slova se ujímá klavír. Ten postupem let nahradil kytaru ve třech původně „kytarových“ nátěrech (opět u úvodního songu, kupříkladu) a je hlavním důvodem, proč jsem vůbec načínal ten odstavec o snech: atmosféra nejenže teče každou sekundu, ta se dá krájet, lámat, stáčet, kýblovat a prodávat v supermarketech po dvanácti kusech. Na první desce si většinu odzpíval mistr Goreshter, a to prý jen proto, že se zbytku kapely, který předtím tvrdil „jakože v pohodě, my budeme zpívat“, vůbec zpívat nechtělo. Leader tentokrát nechal víc prostoru Gregovi, tři songy si střihla i Carla, někde pak zpívají všichni a vůbec se nestyďte, až v tom budete mít chaos, protože všechny tři hlasy zní skoro stejně étericky. Viz Supertoys, nejživější a nejvíc future perfect singl, kde si to dávají všichni, zatímco vás ujišťují, že „it‘s alright, you‘re ok“.

Textově si tahle trojka připravila očistec a stejně jako v případě debutu má šanci stát se vaším Doolitlem 2 o dvacet let později. Navíc je tu hromada odkazů, od Joyce přes Wellese k Swedenborgovi, takže k takový Audience No.2 si klidně nachystejte příručního Ottu nebo Google.

Dost chvál. Autolux zní stále jako Autolux, ale jsou citelně někde jinde. Žijí si ve svém mikrosvětě, kde za těch milión let vyzráli a utichli.

Noise rock se tu potkává s dream popovými sekvencemi (The Bouncing Walls), neilyoungovskými citacemi (Slots) a stejně jako debut je jejich druhá deska jeden obrovský plovoucí celek, bez potenciálních pecek, bez standout-tyvole tracků, bez prázdných epických a sexy riffů, které by odváděly pozornost z cesty. Z cesty cesty. Transit Transit skladovat v celku, v přítmí, nejlépe denně kontrolovat. Dokud neuzraje.

PS: Carla Azar je úúúúááá!

FULL MOON 05

Blonde Redhead současnou pozici nezávidím. Poprvé v kariéře musí navazovat na desku, která byla úspěšná na všech frontách, a to může být, vzhledem k jejich neochotě stát na místě, docela problém.

Předchozí 23 byla nejen tím nejstravitelnějším, ale pravděpodobně i nejméně invenčním dílem, co kdy vytvořili. Vypiplané milostné vyznání dream-popovému odkazu vydavatelství 4AD se šťastně potkalo s obnoveným zájmem o rozostřené kytary. Přesto Blonde Redhead těžko obviňovat ze hry na jistotu.

Oni to totiž nikdy neměli jednoduché především kvůli tomu, že se to jednoduché mít nesnažili. Jistě, objevil je Steve Shelley ze Sonic Youth, kterým Blonde Redhead po celý zbytek 90. let s láskou kradli rozvrzaný zvuk, takže si na nedostatek pozornosti nemohli stěžovat, ale to by o ni nejdřív museli stát.

Newyorské trio složené z jednovaječných italských dvojčat Amadea a Simonea Paceových a japonské zpěvačky Kazu Makino se vždycky snažilo fanoušky získat spíše na koncertech.

A do hudebních médií, z jejichž strany muselo snášet opakované (a oprávněné) narážky na přílišnou podobnost se svými vzory, se nikdy moc necpalo. V posledních letech už jsou v tomhle směru vstřícnější, ale při čtení tiskové zprávy k aktuální nahrávce se nabízí otázka, jestli je to dobře. „Při práci na Penny Sparkle jsem se občas cítila jako pastýř, který se snaží do ohrady nahnat pět hřebců.

Neúspěšně. Cítila jsem se být pojítkem mezi ostatními, zůstávala jsem v klidu, zatímco oni kroužili kolem mě.“ Rozumíme si? Ne? V pořádku.

Penny Sparkle je snahou o návrat k podprahové znepokojivosti Melody of Certain Damaged Lemons a Misery Is a Butterfly, na kterých ze sebe (pod dohledem Guye Picciotta z Fugazi) poprvé dokázali setřást vazby na newyorské podzemí – dříve dominantní kytary upozadili na úkor syntezátorů, smyčců a chvílemi až nepříjemně naléhavých vokálů Kazu a Amadea. Barokní pop v pokročilém stádiu rozkladu. Hudba pro všechny s pokřiveným pohledem na romantiku. Nalezení identity, která bude vždy jiná, ale vždy jejich.

Blonde Redhead: Penny Sparkle, 4AD 2010. TEXT Ondra Lasák FOTO ARCHIV BLONDE REDHEAD

FULL

MOON 05

Že Blonde Redhead nechtějí přestat hledat, naznačil už výběr producentů. Alan Moulder (možná nejdůležitější z 1832 studiových techniků, co pracovali na Loveless od My Bloody

Valentine) se sice znovu postaral o mix, ale produkci dostali na starost Van Rivers and The Subliminal Kid, kteří mají na svědomí třeba loňský debut Fever Ray. Do programové divnosti Karin Dreijer Andersson mají sice Blonde Redhead stále daleko, ale pořád jde o nejsyntetičtější nahrávku v jejich diskografii.

Už úvodní unylá Here Sometimes mírně znejistí a následující dvě skladby jen prohloubí obavy, jestli je tohle správná cesta. Emocionální chlad a odstup byl sice vždy jedním z poznávacích znaků Blonde Redhead, ale na Penny Sparkle se z nezúčastněného krasosmutnění často stává unavená rezignovanost.

Citlivé bicí, které nenápadně udržely pohromadě i silně schizofrenní Melody of Certain Damaged Lemons, jsou téměř kompletně nahrazeny elektronickými beaty. Hlas Kazu Makino, dřív jeden z nejpochopitelnějších důvodů, proč (ne)mít rád Blonde Redhead, zní tak uhlazeně (sbohem fistule), že už nemůže vadit vůbec nikomu. Kytary jen nesměle šumí pod nánosem kláves, za jejichž zvuk by se vám ještě před pár lety vysmál každý kromě Jeana Michela Jarrea. Filmová atmosféra posledních alb zůstává, ale z kostýmního melodramatu je podmořský dokument z 80. let.

Až při čtvrté My Plants Are Dead člověku dojde, co měl zdůraznit produkční minimalismus. Blonde Redhead jsou schopni psát neskutečně úsporné skladby, které pod zdánlivě monotónní slupkou ukrývají prostor, kde má význam každý detail, každá drobná změna.

Tyto vrstvy sice na Penny Sparkle ne vždy dokonale doléhají, ale k několika poslechům dokážou spolehlivě vyprovokovat. Jen to vyžaduje hodně trpělivosti. Ono se mnohem příjemněji hledalo v provzdušněných smyčcových aranžích na Misery Is a Butterfly než v téhle promrzlé krajině, kde si cestu k nejkrásnějším momentům (Spain) musíte pečlivě prošlapat – pamatovat si je ale budete ještě dlouho potom, co skončí podzim.

O celé Penny Sparkle si to prohlásit netroufám, i když jsou Blonde Redhead stále výjimeční.

063

„It is with great sadness that we share the news that our dear friend and family member, Mark Linkous, took his own life today. We are thankful for his time with us and will hold him forever in our hearts. May his journey be peaceful, happy and free.

There‘s a heaven and there‘s a star for you.“ SPARKLEHORSE & DANGER MOUSE: Dark Night of the Soul. CAPITOL 2010. TEXT Tomáš Bláha FOTO ARCHIV

064

FULL MOON 05

Zpráva se objevila šestého března letošního roku na oficiálních stránkách Sparklehorse.

Mark Linkous si pistolí provrtal hrudník a dal sbohem depresivním a úzkostným stavům.

Každý z jeho blízkých i každý fanoušek už léta věděl, že k tomu nemá daleko. Trpěl osobními problémy, přičemž slovo „osobní“ je myšleno jak ve vztahu k sobě samému, tak k jiným.

Když v roce 1995 vydal Mark Linkous pod jménem Sparklehorse svůj debut s krkolomným názvem Vivadixiesubmarinetransmissionplot, Radiohead si ho vybrali jako support na svém evropském turné. Jednoho večera se ale sjel valiem, heroinem a chlastem tak moc, že upadl do kómatu a jeho srdce se na několik minut zastavilo. Pád těla byl tak nešťastný, že vinou zaklínění a odkrvení málem přišel o obě nohy. Pro výstrahu ho osud „pouze“ upoutal na půl roku do kolečkového křesla. I přesto, že Linkous tvrdí, že to tak není, následující deska Good Morning Spider ventiluje pocity dokumentující pozdrav smrti. A to nejednou.

Máte-li k tomu totiž sklony, jeden kontakt vás neuspokojí. Pocit nicotnosti a zbytečnosti byl vždycky otrokářem a majestátným pánem Linkousova těla i duše. A když už říkal, že „It‘s Wonderful Life“, bylo to jen proto, aby umlčel hlasy, které otravně naříkaly nad tím, že je příliš depresivní. Nebyl takový, protože by si tuhle pózu užíval a liboval si v samožerných pocitech své vlastní osoby. Byl takový; deprese byly nedílnou součástí jeho já, o kterou se nikoho neprosil. Něco, co nešlo odpárat.

Nedá mi to, abych si za dozvuku skladby Dark Night of the Soul, poslední skladby poslední desky, nevymáchal čumák v sentimentu. Linkous měl ten zvláštní dar posluchače rozcupovat a zároveň je se vztyčenou hlavou dovést k pomyslnému světlu. Ne že by na konci každé desky přišel obrovský výdech; například instrumentální Dreamt for Light Years in the Belly of a Mountain ze stejnojmenného alba zní jako jedenáctiminutové umírání. Ale dokázal oscilovat na paletě, kde měl rozprostřené lehké, středně těžké a těžké motivy, a uměl jimi správně kličkovat. Už na Vivadixie... ukázal, že umí pořádně hrábnout do strun, nahrát rádiový popěvek nebo si jen tak v koutu duše broukat něco o tom, že „I woke up in a burnt out basement sleeping with metal hands in a spirit ditch“. Nikdy neskládal překvapivé melodie, většina jeho věcí byla prorostlá konvencí. Ale tak funkčně, že brutální experimenty by byly automatem na kondomy v Biskupském domě čistoty.

FULL MOON 05

(...)

Dokonce i Brian Burton alias Danger Mouse se dokázal držet zavedených témat a své hlubinné experimenty si ponechal v rukávu.

Nicméně jeho otisk se na celkovém vyznění desky promítl. Danger Mouse úřadoval už na zmíněném Dreamt for Light Years in the Belly of a Mountain (2006): kromě decentních výstřelků přispěl i neomylným projektilem, který dělá z dobrých songů výjimečné. Pojem „hitovost“ by se dal použít také, ale uplatnit jeho vzorce na celou šíři alba by bylo omezující. Burton pochopil, o čem Linkous mluví a kam tím směřuje, a tyhle věci pak zesílil, zvýraznil a vytáhl na povrch. Stal se tak druhým nejdůležitějším členem projektu Sparklehorse – a jestli měl Linkous vydat další album, tak jedině s ním. Ta důležitost je dostatečně vysvětlená na přebalu aktuálního alba Dark Night of the Soul. Nebyl už jen producentem, který sedí na židli a radí, ale skutečným členem.

Album Dark Night of the Soul bylo od začátku ambiciózní. Autorská dvojice přibrala vizualistu Davida Lynche, který se ve dvou skladbách přetransformoval do vokalisty a autora. Výsledek? Lynchovsky skvělý. Kromě něj album zdobí další zvučná jména: Julian Casablancas, Wayne Coyne, Jason Lytle, James Mercer nebo už vyzkoušení Nina Persson a Vic Chesnutt.

Linkous se poprvé věnuje jen aranžím a textům, vokální party nechává na přizvaných hostech.

Nahrávání provázely až stigmaticky nepříjemné problémy. Nejprve narazilo spoluautorství Danger Mouse na právní podmínky.

Byl tehdy upsán labelu Lex Records, což v EMI nepřenesli přes srdce a rozhodli se album nevydat. Trojice autorů to nevzdala a vydala Lynchovu knížku fotografií, která měla tvořit vizuální doprovod k celému albu, a do ní vložili prázdné album se vzkazem: „For Legal Reasons, enclosed CD-R contains no music.

Use it as you will.“ Spor mezi hudebníky a vydavatelstvím trval déle než rok. Deska vyšla letos v červenci. Aby průšvihů nebylo málo, nejprve zemřel jeden z hostů a dlouhodobý Linkousův přítel, na kolečkové křeslo odkázaný Vic Chesnutt, o pár měsíců později jej následoval sám Linkous. S ohledem na tuto skutečnost lze celé album velmi snadno přenést do stínu těchto událostí – a vůbec to nebude hloupé. S trochou cynismu lze říct, že až tato fakta obměkčila vypočítavá srdce vedení EMI... Nebo si jen vzpomněli, že „mrtví pro-

dávají“? Ať je to, jak chce, odkladem album nic neztratilo. Právě naopak.

Název Dark Night of the Soul je spirituálním výrazem pro osobní krizi a pochybování. Témata, ve kterých se Linkous celý život utápěl.

Stejně jako na předchozích albech Sparklehorse i zde se střídají ponuré skladby, nasáklé tuhou šedou hmotou, s těmi (o něco málo) barevnějšími a podstatně vzdušnějšími.

A pak je tady Iggy Pop a Black Francis z Pixies. Iggy za zvuků uřvané, ale ne nezkrotné kytary odvypravuje, že „Pain, pain, pain/ Bad brains must always feel pain“, a dělá to tak, že to bolí. Frank Black s rekapitulujícím křaplákem naznačuje, že „I knew you‘d finally come around/ Won‘t you please enjoy the sound/ I didn‘t say clap/ and I didn‘t stay sharp...“ Dva momenty, které jsou spíše fyzické než duševní. Momenty, kdy cítíte sevřenou pěst místo nářků rozervané duše. Když o bolesti zpívá Wayne Coyne v úvodní Revenge, evokuje naprosto odlišné konotace. Píseň je zbavená fyzické bolesti a akt ubližování probíhá v emoční rovině. V té, jejíž vyléčení vás stojí častokrát mnohem víc času a sil. Už od první skladby se vám v hlavě začne skládat chápavý obraz Linkouse-sebevraha.

Největší radost přinesly písně, které má po autorské i vokální stránce na svědomí vizionář David Lynch. Jestliže má být knížka jeho fotografií vizuálním doprovodem, pak skladby Star Eyes (I Can‘t Catch It) a Dark Night of the Soul mohou sloužit jako komplexní foném jeho vizualizací a schizofrenních mizanscén. Už z podstaty názvu je celé album navlečené do tmavých a tmavších tónin černé a má svůj osobitý, kinematografický rozměr.

Každá skladba je příběhem a přitom se samozřejmou lehkostí zapadá do koncepce osobní krize, pochyb a stísněnosti. Občas se stane, že hvězdná jména přebijí ambice projektu a individuality převezmou moc nad dílem a ve finále album zůstane někde na půli cesty. Tady jsou všechny hvězdy součástí celku a svou „hvězdnost“ přetavují do výsledného tvaru.

Když v poslední skladbě David Lynch za zvuků praskání starého gramofonu zpívá, že „Distant bell ringing/ But steps echo/ No one on these streets/ Callin‘ out your name/ It‘s a dream world/ Dark dream world/ Dark night of the soul“, víte, že je konec. Mark Linkous měl k tomu, co udělal, svoje důvody.

Chybět ale bude.

065

GOOD Mamka říkala, že nemáme být tak familiérní...

QUEEN Nebudu. Akorát jsem se před chvilkou dívala na Pazderkovou, tak kdyby to bylo nějak cejtit, děěéééééckááá, zastavte mě. And Sure Stop Me If You Think You’ve Heard This One Before.

BAD Dobrý, takže Hodnej pošle mámu spát a Královna vypne Pazderkovou.

QUEEN Přijde mi to docela vtipný, na to, jak je to šíleně hustotrapný. Nicméně: jsem chtěla dát nějaký entrée, které by bylo dobrý tam nějak veditovat.

BAD To zní, jako bych měl chystat dlabanou veku.

QUEEN Že jsme se bohužel museli rozloučit s Cleverem a Smartem, protože na spoustu lidí byli moc clever a moc smart, ale že teď máme něco lepšího. Hodnej, Zlej a ne Ošklivej, ale Královna.

BAD Dobře, nějak to tam vedlabu, ale konspicientka týdle noci jsem já. Olé. Bavil jsem se s jedním elévem-vítrholcem a ten říkal, že jsem luzr, pokud jsem neviděl TV pořad Znamení a rituály dvou největších lůzrů s nejlepšími myslitelnými jmény Steinmasslová-Schuller (těžká škola). Tam se dovíš věci, 066

třeba že když myslíš na kundy, sám jsi kunda.

Musím uznat, že se tím dost objasňuje... Ale vážně – kdo z vás zná senického hitmejkra Luzera?

QUEEN Znám ho díky Bonusovi, Ideafatte a těmhle lidem, jinak bych se k němu (sama) asi nikdy nedostala, protože je tam málo kytar, úplně mimo můj záběr. Nejdříve jsem slyšela na internetech přerapovaný Evil Dead II a to bylo pěkný. A pak jsem slyšela i tu desku a podobně jako mě baví The Streets nebo ten... víte kdo, Peťo Tázok, i tohle je dobrý.

I pro lidi, co si frčej akorát v kytarách. Je to vtipný a trefný.

GOOD Já znám leda borce z učňáku, co na fejsbuk postujou tekkno treky, které mají taky jako podklad Requiem for a Dream. Takže jsem vydržel i ty haha-refrény. S tebou sa to pičo nedá je slogan kráľa. Baví mě ty 90’s zábavy, it’s difficult these days to get good grass.

Jinak Peťo Tázok měl taky cosi o nepoměru s nějakou babenkou v koženom, ale ta fakovala fanoušky Dana Browna, neničila ušné bubienky ako ta Luzerova.

BAD Počkej, tobě se refrén S tebou sa to pičo nedá nezdá vtipný? Která část ti vadí?

GOOD Zdá, asi mi to nejde přes pysk. Myslím, že na první poslech ve mně dost to, hrklo.

QUEEN Mně se líbí část „zobral som nohy na

ramena/ chcel som zdrhnúť, nejsem debil/ no byl som v pasti/ lebo ten vyjebaný most tam zkrátka nebyl“. Ale je to celý hrozně sprostý.

Nevím, jestli to někomu připadá „cool“ nebo jestli to k tomu patří (to doufám ne), ale to by mi asi vadilo, kdyby mi ten poslech někdo nutil čtyřikrát denně. Z tý mý pozice (někoho, kdo tomu ve skutečnosti nerozumí) se tomu jen tak... pousměju.

GOOD Stejně je to s těmi odkazy na trávu, velebnosti. Ale ve srovnání s opěvovaným post-chaozzem je Luzer o něčem jiném, jeho „metafory“ a jiné jsou daleko od té české tradice příjemných rýmů.

BAD Ale jako bys chtěl říct ALE..., že znáš zajímavějšího, ne cyve, drtivějšího hitmejkra a rapera, i když to o rapu je i není, střílené slovo je jen půlka (noc je půlka dne), víš, co ti dementně nahazuju?

GOOD Jasně, do televizního klubu mladých zvu desku Bene & Stratasoul.

BAD Máš i medailónek?

GOOD Pustil bych úryvek z Malé pravdy o chlapoch: „Chceme mať prachy a mať Lacoste a mať v piči,“ ať se leknou nezvaní. Pak by šla Bittersweet Symphony, to vždycky zabere.

FULL MOON 05

FULL MOON 05

067

QUEEN Ale vážně, kolik je u nás súčasných

hiphoperov, čo sa dajú počúvať?

GOOD Asi je výhodné podkuřovat federaci a odkazovat na braťia, že se víc vyznají v řemesle. Což je další věc, do které se Bene trefuje, a proto mu to asi ganstazzz vracejí. Navíc takové „beaty“, jako k tomu poplácal Stratasoul, jsou něco jiného než to Requiem za sen nebo Wubble U do skoku. Teda nevím, jestli to někdo z vás ocení.

BAD Nechci se chovat neprofesionálně, ale je tady někdo, kdo si nemyslí, že nejlepší raper je Bonus? Máme na to? Kreditku?

QUEEN Četli jste, jak ho setřel Peřina v Živlu? („Kdyby byl Bonus zedník, stráví polovinu dne kecama o tom, že teď svolá všechny svý lidi a nahoděj míchačku tak, že se z toho všichni posereme.“) To bylo vtipný. Nicméně mně se některý Bonusovy věci líbí dost. Některý.

BAD Mně některý taky, ale stejně se vždycky dostanu k tomu, ať už poslouchám kohokoliv, že mě zajímají beaty a muzika, která není jen jako kecky k teplákám. Takže si jdu pustit polskou scénu nebo právě Bene & Stratasoul.

Ale to bysme asi byli u nutnosti sebevyjádření nebo u toho, co je hiphop.

GOOD Bonus bez manuálu je pro plebs asi poloviční, i když ty cojevdoměnenípromě texty už jsou návodné dost. Xindl X – Návod ke čtení manuálu. Angažovanost a zasvěcenost mi staví oslí můstek k esazlesa. (Skloňuje se to? A taky se stydíte ten název vyslovit? Mylně předurčená poetika skoro jako osmdesátá léta – Umělá hmota, Kečup a intelektuálněji Zikkurat, Mahagon.) Screamo bez viditelného vymezení, do talíře jsem jim nehleděl, ale nu-metalový basák s bekovkou a podobně slizkou šestistrunnou basou napovídá, že nejsou úplně last call for anarchism jako kapely, na které navazují. O to víc je to ale hudebně ščavnatější, není-liž.

QUEEN Esazlesa, předchází jim pověst skvě-

lé koncertní záležitosti, ještě jsem neměla tu čest. Mně se tenhle styl muziky (připomíná mi to třeba Amenra a vlastně dost podobných kapel, myšleno v dobrým) líbil dřív. Chci říct, že jsem si jistá, že před dvěma lety bych si z toho totálně sedla na prdel. Nemá se to takhle brát, ale v měřítkách lokálních kapel („na české poměry“ – hrozné slovní spojení) jsou cajk.

BAD Pro mě je staré emocore srdeční záležitost, dolní dutá tepna, já v tom slyším všechny ty Themy a Emy, francouzskou uječenou školu, toho se nikdy nepřežeru, protože ten 068

boom, který tomu hrozil nebo který tu byl, je pryč, i když možná nastupuje nová vlna.

Esa jsem nejdřív znal z desky. Jako hromada jiných kapel: dobrý, ale ne natolik průkazný, že bych nakonec nevstal z koberce a nezašel si pro snídani. Naživo to je ale drtivé a temně vaginální, pokud se dámy neurazí. Emocore jak emocore, ale tady už se „moderně“ a hlavně neznatelně spojujou všechny ty staré metaly, nasáklé jak nemocná houba a hrozně to hraje barvama. Naživo jedničkové... Abych neodbočil: jsem zaregistroval na interfaku pražskou (?) kapelu Remek, ta si zřejmě bude chtít pohrávat s něčím podobným.

QUEEN Je tam ještě nějakej jinej metal? Že

ma je čím dál větší a dost často přežvykujou riffy do dlouhých konců, nový song se taky chvílema přelévá rozvážně, ale to vím hlavně z koncertu, mají zminula nacvičené všechny ty roznožky a rozmáchlé kdovíco, nadějeje.

QUEEN Noví Mother: vždycky jsem si dělala srandu, že to bude Thema 11 + Neurosis, a tenhle singl mi to tak docela nevyvrací. A to, co říká Hodnej, je pravda. Ten vizuál je teda docela úchvatnej.

BAD Je to první strana sedmipalce, co teď vyšel na Insane Society, a druhý song je instrumentálka bez bustrů, taková vybrnkávačka, kde skoro slyším slajdované banjo...

QUEEN Kupuju. Banjo, metal, moje scéna.

I to, že je to instrumentální, risknu.

bychom to sfoukli najednou.

GOOD Gospel of the Future. Jsem netušil, že

tady jsou nějací tihle metlosanšajni.

QUEEN Jo, na ty jsem zrovna myslela. Na začátku října jedou turné s FDK, bývalí Fuck Da Karot. Říkal mi Martin, náš CEO, že si to MUSÍM POSLECHNOUT. Že „poslední deska zněla jako Envy, takže dobře“. Já už to dokážu ocenit asi jenom naživo, to samý platí pro Gospel of the Future...

BAD Gospel jsem slyšel prvně před pár lety, teda vlastně viděl. To zas bude vypadat jako nějakej genderovej manifest kurva. Basistka má nástroj větší než je vona a ty chlípný pohledy stejně neviděly nic jinačího, i když nás tam nebylo hodně. Pomalý tempo bylo na místě, protože líp odpovídá představivosti. O nich se už dlouhou dobu říká, že je to nejlepší sludgeová kapela u nás, a tehdá to bylo bahno pomalejší než raněný hroch.

Nová deska už je mixem různejch metalů, nic proti, pro mě je to přesně ten typ kapely, kterou slyším minutu a vím, že to bude parádní a nezastraší mě ani délka válů, ani nekonečné repetice. Kořeny.

GOOD Jo, jako tradiční dechovka. Lvmenovské intro i hornbachová kytara, co zvládne vytřeštěnější post i hladové blakmetly. Možná chce jenom podrbat.

BAD Tak to právě vůbec. Nevím, jestli to chci vůbec srovnávat, ale tohle je živelnější, tohle kvasí, Lvmen byli krajinomalba. Tohle je špína, což teda když už chcete ty metaly, tak říkám: nový song Mother máme?

GOOD No jo, mám co dohánět, Gospel of the Future převzali takový ten rokenroustár punc po Temně11, tak do toho šlápni, ať vidíš kousek světa, taky jsou zjevně zajímavý vývozní artikl pro tuhle scénu. Mother se stáhli do temnějšího kouta klečet na zralý hrách, tla-

BAD V tom případě bych tu měl ještě jeden „dobrej metal“, na který se z tohodle článku těším vlastně nejvíc: Grails.

GOOD Dyť to je Morricone. Bohužel chvílema spíš Ricky Gervais, když imituje Clinta Eastwooda.

BAD Není možná, já myslel, že to je imitace Tubular Bells...

GOOD Na ty nešahej, to už je jen krok od soundtracku Duke Nukem 3D. BAD Co je Duke Nukem? Dúče nanukem, nějakej starej eskymáckej film?

GOOD Idol tvých falocentrických snů, IT technici jsou nejvíc sexuálně výkonní.

BAD Co je falocentrický sen?

GOOD Sóla Grails.

QUEEN Ježiš, nesnáším Grails.

GOOD Necháme to u trapného ticha?

QUEEN Mám ráda Duke Nukema. „Let God sort ’em out.“ GOOD Budeme přecházet postupně a pozvolna, teda bez sexuálních podtónů?

QUEEN Ne, tak já se zeptám. Proč je ta nová deska dobrá? Vysvětli mi to jako někomu, kdo poslouchá Williamse. Ráda se poučim.

GOOD Název roku: A Mansion Has Many Rooms. Jak od Charlie Straight. Žel i tím pijánkovým arančmá.

BAD Tak jestli je dobrá, to nevim, asi bych to vůbec nepokládal na nějaké hodnotící pravítko. Ale popravdě řečeno jsem tomu docela propadl. Nechápu, jak může něco takhle nedržet pohromadě, celé mešuge a zároveň plné té falešné touhy po experimentu, kterému se směješ a nevíš, jestli brečíš. Hodně mi to přijde jako drogová deska, což mi vůbec nevadí.

Líbí se mi, jak to nefunguje a zároveň pořád mění. Ale tohle asi nebyla definice ve stylu „vysvětli to někomu, kdo poslouchá Hanka...“ FULL MOON 05

GOOD Jaké choutky po experimentech tu

ještě máme? Klaxons?

BAD Konečně... Myslím, že mají dost styčných ploch...

QUEEN Vlastně jsem se chtěla spíš zeptat na koncert roku 2011, Godspeed You! Black Emperor. Jenom to tak líznout. Událost? Vydají taky desku nebo jak? Otázka dvě, než budou Klaxons. Jak se vám ráčej líbit Saade?

GOOD GY!BE zatím jenom pozvali Weird Al Yankovice na ATP, uvidíme, jak to půjde dál.

U Saade zůstávám přilepený ke kazetě a jsem pobouřen, když se jí teď začalo říkat demo.

Nová deska sice zní jako Velká kapela, ale třeba October Queen z onoho „dema“ byla taky velká věc, byť ne velká písnička. Že jsou teď masité riffy zmáčklé skoro jenom mezi sloky mě trochu mrzí, ale zvyknu si otevírat hubu do refrénů.

BAD Počkej, kazetě se odteďka říká demo?

GY!BE – událost to asi bude, ale nevim, jestli ty narozky budou moje, pro zauzlovaný střeva, i když něco tam vzadu jsem cítil, dneska budu za pozéra, počkat, jsem hodnej? Královna nejsem... Dobrý. Saade: kazetu mám moc rád. A po těch počátečních reakcích, že je to moc melodický a tak, jsem čekal hrůzu. Ta se nekoná a nevím, jestli použít nějaký neprůhledný příměr, použiju dva. Zní to jako několik kapel z MamaMrdaMaso, kdyby nebyli autisti a nebáli se prodat, co v nich je. Což je teda zkurvenej oxymoron, protože o prodávání se bavit vůbec nebudem. Vždycky jsem miloval Type O’Negative. A Saade jsou jak sluneční pandán, souznějící... Jo? QUEEN S tím pobouřením skrze označení

kazety... Když pominu, že to tak kapela asi cejtí a nějaký důvod k tomu má, tyjo, upřímně. Není to tak trochu úplně, ale úplně jedno?

Ale ÚPLNĚ? Copak je ta písnička v něčem jiná? Kdyby se Big Business rozhodli přejmenovat na Monkey Business a označit všechny své desky a písničky na nich jako „hudba pro idioty“, bude mi to úplně jedno.

GOOD Máš recht, spíš jsem byl chvilkově nepříčetný kvůli tomu odklonu. Ale ta jejich spřízněnost s Boris jde pořád cítit demonedemo, pop jako wine from the bottom of the list nebo tak nějak.

BAD Já ti rozumim, chceš si mermomocí říct, kterou deskou budem pokračovat...

QUEEN No tak ti Klaxons, ne? Bez ohledu na

fantastickej obal desky (mají tam kočku převlečenou za kosmonauta!!!) pro mě zůstanou „kapelou pro NME“. Ten jejich debut, vlastně FULL MOON 05

ani dvojka a obecně tenhle styl muziky mi nijak zvlášť nevadí (ve smyslu, že neskřípu zubama, když to slyším), naživo je to ale nuda a to už bych mohla rovnou poslouchat Does It Offend You, Yeah? nebo Foals nebo Crystal Castles. Nebo Drums! Brr. GOOD Já už jsem se osypal z té basy. Metamegamastítko u těchhle kapel už fakt nemůžu.

BAD Nechápu, jak někdo může ujíždět na kapele, vedle kterých naživo i Sunflower Caravan vypadají jako mistři světa, i když nevim, jestli jim to bude lichotit, jako že nemá... Teda těm pěknejm kucim z Prahy.

QUEEN Aha, já myslela, že někomu z nás se ta deska bude líbit.

BAD A já zas myslel, že se nebudem bavit o věcech, co se nám líbí, to tu dělá každý, v týhle tělocvičně...

QUEEN No to ne. Já píšu pochvalné recenze

na zakázku a za prachy. Offtopic: Clever talk, nebo jak se pokus z čísla jedna jmenoval, mi třeba nedal vůbec nic. Měl jeden problém – pokud jste se v popisovaných albech a umělcích neorientovali, působilo to na vás asi jako byste přišli do kina na posledních patnáct minut nějakýho Lynchova filmu. Jeden inside joke za druhým a prase se v tom vyznej. Tohle by nebyl problém, když předpokládám, že člověk, který si tohle koupí, se v tomhle vyzná. Problém byl v tom, že i když jste věděli o co v tom povídání jde, jako já, stejně vám to nic novýho nepřineslo. To byla kritika Clevera a Smarta. Nejsme takoví, že ne?

BAD Já sem to četl, ale popravdě řečeno: kdo

chodí do kina na posledních patnáct minut?

Nicolas Cage? Jedličkův ústav?

QUEEN Achachachachaaaaa!!!!!

GOOD Teď je to spíš jako číst časopis odzadu.

BAD Ježíš kurvafix, tak von to psal Hodnej...

Jasně, my jsme proti S&M až moc chytrý, ale mám se kvůli tomu, že chci psát do FM (do Frýdku-Místku) nechat lobotomizovat?

QUEEN Achachachaaaaaaaa!!!!!!!!!!!!!! [2] QUEEN Teď něco, co znám. Pale Sketcher.

Kdo řekne, že to není dobrý, dostane pěstí.

GOOD No jako už jsem dostal dost napamět-

nou tím vokodérem, co to je za emoárenbíčko?

BAD Vůbec si nejsem jistej, jestli se do tohodle chci zapojovat... Má to být nějaký legrační mix Roberta Milese a Underworld?

Když teda pominu ten vokodér???

QUEEN Pale Sketcher jsou Jesu bez kytar, zrovna tak, jak to tady píšu. Už se skoro nemůžu dočkat, až uvidím ty Godflesh, kde pře-

ce jen nějaký ty kytary mají. Tady se Broadrick dostává přesně do poloh, na které už nemám kapacitu. Otevřený okna. Za rohem jsou field recordings. Ty remixy mi přijdou jako vtipy, ale ne moc povedený. Celý to není moc dobrý. Takhle si Pale Sketcher nikam vytetovat nenechám! Hele a když už jsme u těch špatnejch vtipů. Nerada to říkám, ale Sufjan Stevens, hráblo mu. Komplet. To EP bych mu ještě odpustila, úlet, žejo. Ale ten novej singl?

To je zlej sen. Proč, proč? Kde nechal banjo?

Zapomněl? Prodal? Propil? Proč??? Řekněte mi PROČ.

GOOD Sufjan Stevens se zhlédl kdoví v čem,

zní to už skoro jako Efterklang. No ty Broadrickovy elektronické hříšné touhy jsou až nebezpečně podobné romantickým klystýrům Magnetik.

BAD Tak to zase prrr (kolik „r“ se tam dává?): Ať zvedne hlavu, komu se nelíbí poslední Magnetik!

QUEEN Já mám někdy pocit, že už ničemu nerozumim. Efterklang tyjo.

GOOD To synthdusno pomalu konkuruje I Love 69 Popgeju, plus jakási nová jolana v sestavě.

BAD Efterklang – tušili jste, že Martha Elefteriadu má krásné jazzrockové písničky a že to není žádná řecká kuchta?

GOOD Nějaká hvězda z Havířova? Nový rylíz indie labelu Česká muzika?

QUEEN Říká se Haviřov.

GOOD Já jsem z gymplu.

BAD A já z Paskova. Ale když už jsem u té Marthy... Někdy se cítím jako čokl z domu smutku.

GOOD To zní jak Caveův text. Voilá, Grinder-

man. Ten dům smutku bych ale automaticky bral jako poševní přirovnání, vypadá to, že jiným už nevěří.

QUEEN Well done! Nejsem fanoušek (nejblíž mám k Birthday Party), ale Cave je šikovnej, Grinderman mě baví. A naživo je to fakt FAKT NÁTĚR. To jsem čuměla, to byl ROKENROL JAKO PRASE. Warren Ellis je borec. A Cave taky je. Klidně bych si je dala znovu, ale do říše je to daleko, škoda přeškoda, že tady letos nehrajou.

BAD Naživo neznám a že tady nehrajou, je podle mě něčí chyba. Ale ta deska je tak old schoolová a dobrá, že vůbec nevěřím, že s tím má Cave něco společnýho... Jako budu to poslouchat, asi u toho budu dělat ty běžný věci, když se platonicky ukájím, ale nevěřím tomu, že todle je Cave... To je skoro jako bych měl 069

věřit tomu, že Iggy Pop pořád žije? To jako de?

GOOD Já naštěstí taky nevěřím, Cave u mě způsobil dlouhodobou averzi na uhrančivé samčí hlasy. Tohle je ale trochu míň Eskmek než první deska.

BAD A teď už to bude sešup dolů: Arcade Fire, Interpol a Thermals (fakt).

QUEEN Můžu všechno dohromady?

GOOD To nejde.

BAD Kdo to tady řídí?

QUEEN Sova starší. Tak nejdřív Arcade Fire.

Tak. Hele. Já tu kapelu celkem beru. Nejsou to blbečkové (když pominu, že vypadají jako Kelly Family, to je jedno). Někdo mi podstrčil nějaký klipy a musím říct, že mě to docela zaujalo, ani ne hudbou, jako spíš tím koncertem (Atmosférou? Jde to, když jsem to jenom viděla?) samotným. Vypadalo to a znělo parádně, skoro bych tam chtěla bejt. Problém je, že se na jejich koncert nedostanu, protože mě to jinak nezajímá. Poslouchali jsme to milionkrát dokola u lámání posledního čísla a nijak mě to neotravovalo, naopak. Ale že bych to začala nějak vnímat, rozlišovat konkrétní písničky nebo se pídit po detailech nebo si to pak pustit znovu u sebe, to ani vomylem. Já bych dokonce řekla, že všechny ty fanoušky chápu. Že rozumím tomu, co na tý kapele je, jenom to sama... necejtim. Jako National a takovýhle lidi.

BAD Bože, milionkrát dokola? To vám ještě platí za testování nějakých léků nebo co? Asi začnu háčkovat do Burdy...

QUEEN No von to Bourek nějak zapomněl vypnout nebo co. Taky jsme poslouchali normální rádio (nějakej snad Českej rozhlas) a to bylo teda mnohem, MNOHEM větší psycho.

Hroznej zážitek.

GOOD Ať promluví fanoušek...

BAD Počkej, teď promluví fanoušek...

QUEEN Tak ať promluví!

GOOD Mezi váma kaubojema se bojím, pro mě je The Suburbs deska, na kterou čekám na sofa, až přijde z bontonlandu a pak si ji přehraju na hyfivěži.

BAD A co bude pak?

GOOD Pak potřísním buklet termixem a sžiju se s tím, jako s „další položkou v diskografii“ kapely, o které by dělal Jiří Černý přednášky k tanci a poslechu, kdyby neměl reuma.

BAD Nezapomeň, že máš novou podlahu...

GOOD U téhle desky zas tolik divočení s air guitar nehrozí.

BAD Dobře, tak mi jemně naznač, protože jsem metalista, proč je to lepší, než další beatles variace...

070

GOOD To nevím, asi proto, že se to ke mně

dostane stejně hladce jako Seržant Řízňák (znovu Jiří Černý) a necítím se ošizen. Ani jako na nějakém retro žúru, rádio hraje dnes a zítra.

QUEEN Ježiš kluci, když už jsme u toho termixu... Objednávala jsem si u Deathwish vinyl od Converge. Mám dojem, že jsem původně chtěla žlutý (dělali to ve více barvách), ale vzhledem k tomu, že se jim ten press pokazil a museli to dělat celé znovu... tak to nějak popletli. To je fuk. Každopádně mi přišel dablvinyl Jane Doe. Bílý. Krásný. Nádherný! Čistě, zářivě, sytě bílý vinyl. Jako já mám ráda tradiční černý placky, ale tohle? To je TAK nádherný. Chtěla bych bejt chlap a vyhonit si u toho péro. Pardon. Tak to jsem jenom chtěla říct. A taky pardon za offtopic. Jak to dopadlo s těma Beatles?

BAD Jak by to mohlo dopadnout. Hodnej dělá,

že couvá, ale přitom jde dopředu a všechny námitky ležérně krájí, jako když mladé děvče pádí za žatvou nebo jak... Interpol?

QUEEN Líbí se mi hrozně ten první singl, Lights. I se mi líbil ten druhej, Barricade, ale zatím poslouchám jenom Lights. Tu desku jsem slyšela párkrát, nepřijde mi nijak převratná, ale ani špatná, jenže zatím poslouchám jenom Lights. Ten je skvělej. Singl roku.

GOOD Vzhledem k tomu, jak je to produkované, mi přijde škoda, že od nich odešel ten hitler s basou. Ale je jasné, že ten hlas táhne nejvíc, míň Ian Curtis, víc instantní zpěv pro všechny.

QUEEN „Hitler s basou“ – jecheche!!!!

BAD A to říká kdo? Serža řezník? U mě asi poprvé jo a celé, vždycky to byly takové drobky, které se lepily na zuby, pak na ruce, pak už nikam, protože sem oblečenej jako horskej čuvač. Ale tohle mi přijde sexy. Ne že bych teda vyznával jen smutné milenky a Lights je pro holky (líbí se mi fest), ale branku jsem měl přes Barricade a teď už to jede, až se toho bojim...

BAD Myslíte, že to, že všude slyším Modest Mouse, je normální, nebo jen absťák?

GOOD Já neslyším už ani Beatles, tyhle aféry každého jenom otravují. Kdo je jako ta Baby Dee? Martha Elefteriadu (?!) s Cavem dohromady?

QUEEN To s Modest Mouse se mi náhodou taky děje. Naposledy dneska u The Boy Least Likely To. Přitom taková blbost, fuj. S Beatles se mi to děje furt, třeba u Johna Lennona.

U Baby Dee ani ne, to je jako Current 93, akorát Current 152736288393.

BAD Baby Dee, to je takový ten kouzelný kraj jako Anthony, nikdy nepochopím, ale kdykoliv to můžu poslouchat... I když dost pochybuju, že bych se o to chtěl s kýmkoliv dělit na koncertě...

QUEEN Jo a ti Thermals... Já nevidím rozdíl.

Ani mezi jednotlivejma písničkama, ani mezi deskama. Skoro každýmu, s kým jsem mluvila, se to líbí. Mně se zas líbí noví Helmet, to se skoro nikomu pro změnu nelíbí. Rovnováha musí bejt!

BAD Thermals? Neřeknu, co jsem si zformuloval dopředu, protože to bych zarmoutil i sám sebe. Mě fascinovalo, že si to pouštím opakovaně za sebou a pořád hledám, kde tam něco je, cokoliv... něco... ždibec... Myslím, že takhle by mohli dopadnout Sunshine za dvacet let.

GOOD A za těch dvacet let budou Thermals pořád stejní. Čemu tam minule přikouřil ten Congleton, fakt nevím.

QUEEN Nahrával už větší kraviny. A propoló Congleton, chcete si poslechnout novou písničku pAper chAse? GOOD Tohle by mělo být na konci, tučný font s gulama. Teda tebe to beru jako řečnickou otázku.

BAD Jako by tam byl.

GOOD Ale co teď, když jsem hodil červenou.

QUEEN Řeznickou otázku? Je to jen živák a možná už jste to slyšeli. Mělo by se to jmenovat asi Hurricane. A víte co? Je to boží! Nejradši mám tu pasáž od 0:40, jak je to falešně, úplně všechno a úúúúúúplně strašně moc.

A ten hysterák za refrénu nebo co to je: We’ve made a horrible mess! Geniální.

GOOD Teď jsem na čekoru objevil dva nové songy Lahar.

BAD Čím to uzavřem?

GOOD Zrovna se mi to začalo líbit.

QUEEN Tak já nevim, že pAper chAse jsou nejlepší kapela na světě?

GOOD Končí to někdy jinak?

QUEEN And this sick song moves on, if you’re lucky lifelong, you can sing a part... Lala la!

GOOD Jsem pak ještě upozorňoval na nové Women, kurva, to je lepší než ti Beatles.

QUEEN Uf, už jsem se lekla, že lepší než pAper chAse. GOOD Mám nakrajíčku.

QUEEN Ten novej Congleton končí rýmem s coffins! To bude skvělá deska. Rakve všude zase. Borec!

Co jsi řikal?

FULL MOON 05

autorské čtení

AL BURIAN

po 22. 11. Brno / út 23. 11. Praha

www.alburian.com www.kyeo.net

Scott McCloud

(USA)

Paramount Styles solo show / Heaven‘s Alright release party

22. listopadu / Muzejka, Brno start 20:00 myspace.com/paramountstylesnyc kyeo.net FULL MOON 05

071

072

FULL MOON 05

Je tomu přesně čtyřicet let, co Miles Davis, vedle Franka Zappy a Ludwiga van Beethovena jeden z nejprogresivnějších skladatelů všech dob, vytvořil dokonalé kouzlo. Jedná se o takzvaný čubčí lektvar. Napije-li se ho zarytý posluchač jazzu, přijde na chuť rocku. Když ho okusí rocker, jeho uši zaplesají a bude toužit po zvuku trubky, saxofonu a vířícího elektrického piana. Miles Davis se svým podvraťákem Bitches Brew (nejsou kříženci lepší než výstavní plemena?) přivedl v roce 1970 na svět nový žánr fusion a zásadně ovlivnil hudební dění na několik dekád dopředu.

RETRO. MILES DAVIS: BITCHES BREW. COLUMBIA 1970, 6 SKLADEB, 94:11. Miles Davis: Bitches Brew: Legacy Edition. Rounder 2010.

TEXT JAKUB PECH FOTO ARCHIV

Míru dopadu tohoto slavného dvojalba lze jen stěží odhadnout. Skutečnost, že ten který muzikant nezná Bitches Brew, ještě nic neznamená, protože s velkou pravděpodobností vychází z tvorby někoho, na nějž vliv mělo. Vhodnou záminkou pro zamyšlení nad fenoménem stěžejní nahrávky hudební historie i Milese Davise je fakt, že vydavatelství Sony Legacy připravilo u příležitosti kulatého výročí vydání několika speciálních reedic. K nim ale až později – příběh začal už dávno.

Fusion nebyl jediným směrem, u jehož zrodu Miles Davis stál. Už v druhé polovině čtyřicátých let, kdy po příjezdu do New Yorku odstartovala jeho profesionální dráha v kapele Charlieho Parkera, se stal účastníkem mladého jazzového proudu, takzvaného bebopu. Je to hlavní kmen moderního jazzu, od kterého se odvíjejí další žánrové větve. Zklidněním zběsile rychlého bebopu a důkladnějším aranžmá vznikl spíše poslechový cool jazz, který je definován na Davisově albu příznačně nazvaném Birth of Cool (1950). Když se o několik let později do bebopu přidali blues a gospel, byl tu hard bop a s ním se jazz vrátil na taneční parkety. Chcete ukázkovou hard bopovou nahrávku? Miles je opět jedním z prvních, kdo ji měl v diskografii – Walkin’ (1954). Ve svém hard bopovém období propadl na čtyři roky závislosti na heroinu. Nakonec si naordinoval drsnou odvykačku: na dvanáct dní se zabarikádoval v bytě jen ve společnosti abstinenčních příznaků. „Nemoc“ ustoupila.

FULL MOON 05

barevná abstraktní malba Než se Miles Davis koncem šedesátých let elektrifikoval, byl v druhé polovině let padesátých jeho možná nejzásadnějším přínosem podíl na rozvoji modálního jazzu, který otřásl přístupem k improvizaci. Podle dosavadního slohu měla jazzová skladba melodické téma doprovozené rychle střídanými akordy, jež si melodie vyžádala. Tytéž harmonické změny pak tvoří poměrně svazující rámec, kterého je třeba se držet v improvizované pasáži. Oproti tomu modální přístup stanoví tóninu, jakési muzikantské hřiště, na kterém je skoro vše dovoleno. Ke změnám v harmonii dochází zvolna, hráči mají větší volnost k vyjádření; módy tvoří barevné plochy a rytmy jsou jako tahy štětcem, přičemž improvizující nejsou svázáni spěchem k dalšímu akordu. Doporučený poslech: Milestones (1958) a dnes již čtyřnásobně platinové album Kind of Blue (1959), z nějž pocházejí takřka zlidovělé standardy So What a All Blues.

i kytara. V lednu 1969 už na albu Filles de Kilimanjaro hraje baskytara a slavné piano Fender Rhodes na obou stranách, kytara chybí. O dalšího půl roku později vychází In a Silent Way a v sestavě se objevuje John McLaughlin, „ten bílý kytarista, co hraje s Tony Williamsem“, jak ho tehdy Davis označoval. Kromě elektrických nástrojů, jež byly užity decentně a tudíž nedrásaly jazzové puritány tak jako později, obsahovala In a Silent Way další „zapovězený“ prvek, postprodukční střih. Každá strana desky obsahuje jedinou rozsáhlou skladbu, která má sonátovou stavbu (část A, část B a opakování části A), přičemž producent Teo Macero u části A provedl opakování doslovné – přilepil na závěr skladby kopii jejího úvodu. Je jasné, že musel začít pracovat s hráči o generaci mladšími, stará garda by na takové výstřelky nepřistoupila. I tak se jednalo o nenápadný studiový zásah oproti tomu, co mělo přijít příští rok. In a Silent Way je pouhý nádech, ticho před bouří.

Dalšího vývoje Davis dosáhl tím, že se v šedesátých letech začal obklopovat mnohem mladšími muzikanty než doposud. V polovině dekády tak po jeho boku hráli saxofonista Wayne Shorter, pianista Herbie Hancock, basista Ron Carter a jeho oblíbený bubeník Tony Williams.

Sestava se ale velmi rychle obměňovala a s tím se přibližoval okamžik, kdy zapojí do elektřiny jak svojí kapelu, tak i samotnou trumpetu.

K této změně začalo docházet v roce 1968 na desce Miles in the Sky, kdy na první straně vinylu debutuje elektrická baskytara, piano

Blýská se na divočejší časy Ty správné elektrofonické blesky začaly lítat až na dvojalbu Bitches Brew, nahraném v létě 1969 a vydaném na jaře 1970. Už fantaskní, psychedelický přebal napovídá, že se uvnitř neskrývá žádný koktejlový jazzík (autorem obrazu je německý malíř Mati Klarwein, který téhož roku „obalil“ i slavnou desku Abraxas Carlose Santany). Nad hořícím květem máku se potí černošská tvář a opiový dým se srocuje ve zlověstný mrak, který v dálce začíná elektrizovat.

Při otevření křídel dvojalba se objeví jakýsi zr073

cadlový výjev, kterému dominuje postava voodoo šamana. Nahání to husí kůži, ještě než se pustí jehla do drážky (nikoliv do žíly – heroin byl již nějakou dobu pryč, ale Davise začal navštěvovat kolega kokain).

Pokud jsem modální jazz přirovnal k abstraktnímu malířství, u Bitches Brew je na místě zabrousit k sochařství, protože se jedná o dílo, jak by se dnes řeklo, 3D. Stereofonní gramofon byl už tou dobou několik let na trhu, ale málokterý tvůrce se s dvěma zvukovými kanály pouštěl do odvážnějších pokusů (mezi výjimky patří Beatles nebo Pink Floyd).

Miles Davis však pomocí nejmodernější dostupné technologie vytvořil hutný prostorový zvuk tím, že znásobil rytmickou sekci. Z každé strany nás atakuje samostatná bicí souprava (Jack DeJohnette je nasazen na pravé linii, zatímco zleva se střídají Billy Cobham, Lenny White a Don Alias). Stejně tak jsou v prostoru rozvržené elektrické klavíry – Joe Zawinul levý kanál, Chick Corea pravý kanál; na první a třetí straně 2LP si s třetími klávesami uprostřed razí cestu ještě Larry Young. Samozřejmě tu jsou i dva basisti. Harvey Brooks je celou dobu u baskytary a Dave Holland ji střídá s klasickým kontrabasem. Málo rytmiky? V každé skladbě hostuje ještě minimálně jeden perkusista. Do každého ušního bubínku tepe jakoby jiná varianta téže skladby, která se uprostřed (rozuměj v mozku) slévá v magický vír. V oku hurikánu si pak předávají slovo čtyři sólové nástroje: sopránový saxofon Waynea Shortera, hbitá kytara Johna McLaughlina, tajemný basový klarinet Bennieho Maupina a sem tam (skutečně se nedere příliš dopředu) rozetne spor jak břitva ostrá trubka Davise. Díky echům a umělým dozvukům, které na svůj instrument aplikoval, je jeho zvuk nadpozemský. A i když od té doby studiové technologie prodělaly obrovský vývoj, kouzlo i po čtyřiceti letech funguje. Stereofonické obklíčení posluchače už deset let před Davisem zkoušel Ornette Coleman na své stěžejní, stylotvorné nahrávce Free Jazz, kde sluchovody vystavil křížové palbě dvou volně improvizujících kvartetů, avšak Bitches Brew je mnohem přístupnější, ba opojné album. Ještě v sedmdesátých letech dosáhlo na zlatou desku za prodejnost.

Jazzové kacířství Miles nebyl sólistou s nutkavou potřebou exhibice, která je leckdy na úkor kompozi074

ce nebo improvizace. U živých vystoupení se mu nespravedlivě vyčítalo, že si jakožto hvězda večera dovolí mezi výstupy odejít ze scény. Přitom jen chtěl, aby si zaslouženou pozornost užili i spoluhráči. Bitches Brew je kolektivním dílem, není označena jeho jménem, nýbrž na ní stojí „V hudební režii Milese Davise“. Celá ta velká sestava šla do studia jen s minimem informací o tom, co se bude dít.

Tam jim trumpetista předvedl několik melodických skic a přednesl instrukce. Většina toho, co slyšíme, pak vznikala přímo za chodu; ostatně v tišších pasážích titulní skladby můžeme zaregistrovat Davisův chraplák, jak například nabádá k udržení tempa.

Naproti této spontaneitě stojí nebývalá postprodukční manipulace se zvukovým materiálem. Ani to není bez bližšího zkoumání znát, ale producent Teo Macero do prvního disku dvojalba zasáhl svými brilantními střihačskými nůžkami čtyřiatřicetkrát. Tentokrát nejde o editaci několikaminutového úseku jako na In a Silent Way; jedná se o hodinářskou práci s vteřinovými dílky magnetofonového pásku, které třeba v úvodní Pharaoh’s Dance poslepuje hned pětkrát za sebe. Macero, bez nějž

by Bitches Brew zcela jistě nezněla tak, jak ji známe, je vlastně průkopníkem samplingu a loopingu.

Tehdejší kritici nebyli ochotni Davise na nově dobytá území následovat a vzhledem ke komerčnímu odbytu alba si upevnili pozici hudebních ignorantů. Trumpetistovi byli recenzenti odjakživa lhostejní, nezajímaly ho ani pozitivní ohlasy. Když pak z Bitches Brew jako z divotvorného semínka vyrostla pozoruhodná scéna, možná si sypali popel na hlavu.

Několik zásadních kapel vzešlo přímo ze sestavy, která klíčové dvojalbum nahrávala: Wayne Shorter, Joe Zawinul a Airto Moreira založili Weather Report, John McLaughlin s Billy Cobhamem měli své Mahavishnu Orchestra a Lenny White s Chickem Coreou se zase potkali v Return to Forever.

Na reedicích se album rozrůstalo. Nejprve se přidala skladba Feio a v roce 1998 vyšel velký box The Complete Bitches Brew Sessions, který zachycuje více jak čtyři hodiny hudby (originální dvouvinylová verze má „pouze“ devadesát čtyři minut). Čtyřkřížkové kulatiny přináší dvě nové edice. První z nich, Legacy Edition, nabízí na dvou cédéčkách původní album rozšířené o singlové verze a jejich b-

-strany. Na DVD je přiložen kodaňský koncert z dubna 1969. Kdo si tisícovku připlatí za tzv.

Deluxe Box Set, získá navíc desku s dosud nevydaným záznamem vystoupení z Tanglewoodu (srpen 1970). Pro zvukové fajnšmekry je zde vinylový reprint a pro fetišisty plakát.

Přestávka a poslední dekáda V první polovině sedmdesátých let Davisovi vyšla celá řada skvělých desek, rozvíjejících myšlenky elektrifikovaného modálního jazzu – především On the Corner (1972) nebo živáky Agharta a Pangea (oba 1975). Poté se však hudebník stáhl do ústraní, kde zápasil s drogovou závislostí. Ze srabu mu nakonec pomohla nová přítelkyně, herečka Cicely Tyson, díky níž našel cestu zpátky k hudbě. Musel začít znovu cvičit na trubku a na posledních deset let se vrátil na scénu.

Comebackové album se jmenuje prostě a výstižně The Man with the Horn (1981). Kritika ho nevítala s otevřenou náručí, i když následující We Want Miles oslovuje jak posluchače, tak recenzenty. Stěžejní nahrávky z konce Davisovy kariéry zůstávají dodnes ve stínu jeho starších počinů. Přesto nepřestává se svým věčným hledačstvím: na Tutu (1986) zkoumá moderní funk, na posledním Doo-Bop (1992) pro změnu hip hop. 28. září 1991 Davis umírá na následky mrtvice ve věku 65 let.

Davisovo úmrtí nenechalo hudební svět chladným. I více než dvacet let po vydání Bitches Brew nezapomněly oba světy, jazzový i rockový, jak je kdysi stmelil. Například malý velký pianista Michel Petrucciani mistrovi vysekl poklonu skladbou Miles Davis’ Licks a i ojedinělá kapela Morphine kondolovala – své výtečné album Cure for Pain uzavírá lehce abstraktní črtou Miles Davis’ Funeral. Ještě v roce 2000 si na přelomovou nahrávku vzpomněli kanadští NoMeansNo a zařadili na desku One patnáctiminutovou verzi Bitches Brew, ke které basák Rob Wright dokonce dodělal text. Kapela tím vzdala hold nejen samotné skladbě, ale hlavně Davisovi jakožto symbolu mezižánrového mixu. Sami totiž vycházejí (jako jedni z prvních) ze zdánlivě vzdálených bodů „jazz“ a „punk“, a tak na stejné desce v těsném závěsu po Bitches Brew zazní vypalovačka Beat on the Brat od Ramones.

Myslím, že Miles by měl radost.

FULL MOON 05

FULL MOON 05

075

Druhý díl seriálu o tuzemských indie labelech. Malárie Records. Nejsem sice nepřítelem mytologizace nejrůznějšího druhu, ale co si mám myslet o tom, že se někdo jmenuje Valášek, narodil se jinde než na Valašsku, ale přestěhuje se tam, aby rozvíjel nezávislý label, který má pro nejen hc-punkovou scénu kultovní status?

Držím se při zemi, ale nestojím zády ke zdi, mám otevřené průzory a nemyslím, že by se ten, kdo se jmenuje Horník, měl stěhovat dolů a Horňák zase nahoru. Martin Valášek aka Valach má takový ostražitý rysí pohled a vědoucí, potutelný úsměv.

A krásně ilustruje to, jak vypadá punker, který žádným punkerem není, ale zároveň je stokrát větší punker, než celé místní scény. Kdybych před vás postavil řadu dvaceti lidí, netrefili byste se až do večeře. Vizuální paradoxy jsou jen částí díla.

A jak říká královský šašek: Je skromný, ale nejlepší. „Hlavní je proces tvorby a výsledek. Prodej je příjemný, ale v běhu vesmíru celkem nic neznamená.“ MALÁRIE RECORDS: MARTIN VALÁŠEK. TEXT JACEK PLOTEK FOTO ARCHIV

LODĚ(NICE) A PŘÍSTAVY Jdou takové pověsti, že jsi Polák, který se sem přistěhoval někde z příhraničí, do země zaslíbené...

Pro Poláky jsem Čech, pro některé Čechy Polák nebo i polský šmelinář. Ono je to celkem fuk. Záleží, jak to bereš. Narodil jsem se v Českém Těšíně, ale k Polsku mám vřelý vztah (to byla ta země zaslíbená). Několik let jsem bydlel v Nowem Targu a Poznani. Historie Malárie je s Polskem blízce svázaná, ať už to byla inspirace fungováním DIY scény či spoluprací s polskými labely jako NNNW (Nikt nic nie wie) nebo QQRYQ (čti Kukuryku).

Takže jsi začal spolupracovat s Poláky a založil Malárii?

076

Ne. Malárie byla nejdříve fanzin. Už mi nevyhovovalo přispívat do tiskovin jako Oslí Uši či Hlučná Lobotomie, chtěl jsem mít něco svého. K fanzinu se nabalily kazety, pak desky a cédéčka (kazety Nepříčet, Radegast/Skimmed, sedmipalec Svobodný slovo, CD Trottel, LP Fuck off Major Labels, to jsou asi ty nejranější pozice) a to byl začátek česko-polského kartelu.

Polská scéna jako nakopávací element...

V té době jsem neznal ani pořekadlo Punk – to nie moda. Co bylo pak?

Jel jsem na koncerty Verbal Assault či Fugazi, viděl fungující nezávislá vydavatelství, fanziny a zjistil, že bych to taky chtěl dělat. Jedno z prvních setkání v roce 1989 proběhlo paradoxně na českém území, kdy

v Orlové-Lutyni (ještě za komouše) začínala undergroundový koncert varšavská kapela Trybuna brudu a hned po jejich setu přišli fízlové a akci ukončili. Od QQRYQ jsem si koupil LP Dezerter, s Uszatym z NNNW jsme domlouvali, jak bychom mohli do budoucna vzájemně propojit naše iniciativy.

A pak došlo na ty vinyly, to mě zajímá...

Když Poláci později viděli vinyly Skimmed a Zeměžluč a zjistili, že se u nás dají lisovat nezávislé desky, dali hlavy dohromady a vyšel první DIY vinyl na polském labelu (Inkwizycja: Na własne podobieństwo, 1991) a to dva tisíce kusů, což byl tehdy mimochodem minimální náklad pro zahraniční zákazníky Gramofonových závodů Loděnice.

Sítotiskový obal jsme pak lepili u mých rodiFULL MOON 05

čů. Taky jsme v kooperaci Malárie/NNNW vydali několik titulů: So Much Hate, Heresy/Meatfly, Trottel, Sabot... Pravidelně jsem jezdil na Gieldy Czadowe, což byly punkové burzy v Katowicích a Varšavě, výměny, nákupy, žilo to, ze Slezska tam jezdil i Milan Jonšta, který prodával veškerý sortiment Radegast (vlivná hc-punková kapela, která svůj název neodvozovala od pohanského božstva, ale od moku, pozn. autora): LP, CD, kazetu i pivo. Taková byla doba. Hele, není to moc sentimentální?

A jak, mám od breku mokro v botách.

Ale to mi objasni: v Polsku se nevydávaly vinyly?

V Polsku nebyla lisovna vinylů, u nás zase bylo kopírování kazet neúměrně drahé, to byl základ naší spolupráce.

A nebylo pro ně svým způsobem blíže do Německa než k nám?

V té době byly ceny v Loděnicích mnohem nižší než v Německu a taky tu byla zkušenost československých vydavatelů, že to jde takto páchat. Dnes většina polských labelů lisuje vinyly právě v Německu – upřímně, jak dlouho se vydržíte domlouvat s úředníky v loděnických Digital Media?

Udržuješ pořád stejné kontakty jako na začátku, nebo se odehrává generační obměna?

Stará přátelství a kontakty jsou přirozenou nutností, friendly business. Vídáváme se na koncertech a festivalech, ale třeba i na oslavě narozenin v polských Beskydech nebo na Radhošti, naše děti si spolu hrají, idylka, ne?

NNNW v současné době vydává české kapely jako Už jsme doma či Complicité Candide, já jim to tady prodávám (ale nejen já).

A v katalogu Malárie je polských kapel nepřeberně. Česko-polská punková solidarita.

Naprostá idylka, po tomhle rozhovoru bude každý punk. Proč zrovna Polsko?

Z hlediska (mainstreamové) hudby je to dost podceňovaná země, i když mi přijdou Poláci jako mimořádně muzikální národ...

V Polsku byla vždycky lepší hudba i hudební informovanost a zásluhu na tom má (kromě přirozené muzikálnosti) polský rozhlas, který mně v osmdesátých letech na svých programech Trojka a Rozglosnia Harcerska prostřednictvím redaktorů Piotra Kaczyn078

skiego, Marka Wiernika, Romana Rogowieckiego a dalších přiblížil svět skutečné hudby, ať už v té době aktuální jako Jesus and Mary Chain, Nightingales, Ultravox, Dead Kennedys, Pere Ubu, Cocteau Twins, Mission nebo „nedávno“ minulé – Faust, Led Zeppelin, Syd Barrett, Kraftwerk. Mám rád polské umění jako celek, je svébytné, silné a opravdové.

Ta jména sypeš z rukávu, jako bys je znal osobně... Jsi ten typ, který si pamatuje kompletní diskografie, včetně vročení, stopáže a hostovaček?

To vůbec, věci si pamatuju, ale diskografie, to už by bylo příliš. Měl jsem kdysi takový sešit, kde jsem si zapisoval žebříčky hitparád, názvy kapel... Dneska používám stránku discogs.com, kde to všechno najdu.

A pokud jsi myslel jména rozhlasových moderátorů, tak ty osobně neznám, ale jako bych je znal, vždyť jsem strávil s jejich hlasy pěknou řádku hodin. A regulérně se těšil na další „audycje muzyczne“. Někteří z nich dokázali vytvořit tu pravou rozhlasovou atmosféru, kdy sedíš ve tmě, žereš každé slovo a nadechnutí a pak se necháváš unášet hudbou. Dnes lidi rádio poslouchají jako hudební kulisu, což je velká škoda. Video killed the radio star, jak se zpívá v jedné písničce (dosaď televizi, internet)... Můj oblíbenec Piotr Kaczkowski šel ve svém rádiovém image tak daleko, že když byl mnohem později jmenován ředitelem Polského rozhlasu, tak jeho jediná fotka ve všech novinách byla zezadu.

Chtěl být spojován pouze s hlasem.

Jakým způsobem pracujou Poláci? Jsou tam nějaké zásadní rozdíly, pokud jde o punkovou scénu?

Více pijou, to jsem si všiml hned na začátku, ale po přestěhování na Valašsko jsem zjistil, že tady mají zdatnou konkurenci.

Dělají věci víc spontánně, naostro a rychle.

A jsou to obchodníci, to mají v krvi. Protože je to větší země, tak tam byly větší náklady desek, hlavně polských kapel. Jinak mi to přijde stejné. ČERSTVÁ BRÁZDA MOZKU, DO ŠIROKA V jakém poměru jsou tvoje samostatné releasy a spoluúčasti na deskách? Co máš raději?

Většina věcí, které jsem vydal, jsou mé samostatné projekty. Uznávám nepopiratelné

výhody spoluúčasti několika vydavatelství, ale připadne mi, že se tak trochu vytrácí vztah mezi umělcem a vydavatelstvím. Malárie není typický label, který se stará o kapelu i nad rámec vydavatelského počinu, ale přeci jenom je jiné kafe pilovat detaily grafiky a třeba i zvuku, sžít se s kapelou, než poslat někomu pár kaček a dostat domů hotový kus. A jelikož nejsem moc agresivní obchodník, tak jsem měl spoluvydavatelské kusy v distru fakt dlouho. Což bylo někdy paradoxně výhodou, protože jsem zůstal jediný, kdo neměl vyprodáno.

Nakladatelství, které se v přípravě desky nějak odlišuje?

Je to přesně, jak píšeš. Ale jsou výjimky, kdy koordinátor celého projektu vezme věc za jiný konec, navrhne pár věcí do diskuse a pak vydavatelé skutečně spoluvytvářejí výslednou podobu desky, bookletu, nahrávky. Aby nedošlo k nedorozumění: nejsem proti tomuto modelu, pouze mně osobně nesedí, abych se ve větší míře takto angažoval.

Kdo je vydavatel, který pracuje tímhle způsobem?

Filip Fuchs z fanzinu Hluboká orba, on nic jiného než kooperace nevydává a je tak trochu otcem této myšlenky. Zároveň je příkladem, kdy titul má určité pozadí, koncepci.

Tak to bylo i u kompilace Dying Alive/Living Dead. Při tvorbě jsme se sice přeli co a jak, ale nakonec to dopadlo ku prospěchu všech, tak by to mělo fungovat.

Vlad Schwarz z Piper Records, se kterým jsem mluvil posledně, je exot schopný vydat indie pop i těžko stravitelný industriál, ty jsi ještě všežravější. Na jedné straně hraniční experiment (Zabloudil A), na druhé kruté hardcore (How Long?) a na třetí MIDI LIDI. Nebojíš se o svoji reputaci na punkové scéně?

Od začátku jsem nebyl svázaný žádnými stylovými škatulkami, ale stejně jsem se nevyhnul klasifikaci – Malárie rovná se crustový label. Takových nahrávek byla v mém katalogu většina a spousta lidí si to myslí dodnes. O reputaci na punkové či DIY hardcore scéně mi nejde a taky bych byl sám proti sobě. Já jsem hudební všežravec a snažím se zjistit, jak jsou na tom ostatní. A překvapivě to funguje. Třeba tím, že jsem vydal MIDI LIDI, si desku koupilo pár lidí, kteří by si toho ani nevšimli, vydat to FULL MOON 04

někdo jiný. Tys vydal Midi Lidi? To jsou ti co hráli s UK SUBS? Beru! Na druhou stranu je to složitější, protože pokud máš stylově vyhraněný profil, fanoušci si kupují nahrávky, jak jdou po sobě. Ale já mám raději otevřené posluchače.

Otevření posluchači, zavřený krám...

Jak myslíš, že tě vnímají lidi, které vidíš u sebe nakupovat?

Jako totálního cvoka, to je jasné.

A vyhovuje ti tahle role? Možná se v ní dá dobře schovat... Hrát mistra světa nebo finančního magnáta může být těžší...

Hrát nic většího se mi nechce, tahle role mi sedí, být schovaný a občas jenom vykouknout či poslat zprávu – ideální pro solitérské duše.

Jaký vztah máš k MIDI LIDI a kdy tě napadlo vydat jim dvojvinyl? Tahle deska ze tvé diskografie vyčnívá jako bílá vlajka na střelnici...

Lidi z Midi znám už z doby, kdy kapela ještě neexistovala. Jsme kamarádi a jedeme na podobných (starých i nových) vlnách. Vše se rodilo postupně, nejprve jsem je při každém setkání škádlil, kdyže konečně vyjde avizovaný split se Sporto. A když už bylo jasné, že nevyjde, tak jsem jim z prdele navrhl, jestli by nahraný materiál nevydali aspoň jako jednostranný dvanáctipalec. Oni že už se jim nechce vrtat se ve starých věcech, ale jestli bych nechtěl vydat na vinylu novou desku, kde se použije i ten remix Chumby, připravený pro splitko. To mi vyrazilo dech, s tím se nedalo než souhlasit. Pak přišel e-mail, že kapela chce vydat dvojalbum se starou i s novou deskou. Jo! A když jsem je navštívil v mém bývalém domě, kde nahrávali Hastrmany, vyplynulo, že nová deska je stopáží na dvojalbum a ta stará se na jednu desku nevejde. Čtyřalbum – to by byla fakt magorie. Zůstali jsme u dvojalba z poloviny financovaného kapelou. Ta deska má vyčnívat a to nejen v mé diskografii. Ale o tom se bude psát v příští dekádě nebo století.

Trojdisk FPB – mimořádná záležitost od začátku do konce, pořád se tím probírám.

V tiráži je více lidí, produkční, grafik, hromada fotek, zvukové úpravy původního materiálu – to asi nebylo jen tak...

Co se týče celé koncepce Knihy přání a stížností, měl to pod palcem Míra Wanek, který FULL MOON 04

se tomu věnoval ze všech zúčastněných nejvíce a byl motorem projektu. Já jsem spíše koordinoval spolupracovníky a spolu s Mírou se staral, aby vše dopadlo co nejlépe. Pro mě to byla nová zkušenost, podílet se na zásadní věci československého undergroundu.

Velký projekt, spousta práce, dopracovávání všeho do detailu, tady mám na mysli hlavně grafiku a konzultace překladů. Všichni, kteří se projektu zúčastnili, do toho šli z hecu a de facto zadarmo, což bylo super. A nemyslím tím snížení nákladů...

To se musí prodávat samo – nebo jsem naivní?

Na začátku to tak vypadalo, monstrózně pojatý křest, kdy UJD s hostujícím Romkem Hanzlíkem hráli staré skladby FPB. Zájem kamenných obchodů, předběžné objednávky z e-shopu. Ale jak všichni víme, trh je omezen a po počáteční euforii si neprodané kousky vyhradily část v mém skladu na půdě. Nicméně nemám strach, že by se to neprodalo, chce to pouze čas. Teď prodává spíše kapela sama na koncertech, což je všeobecný trend prodeje nosičů.

Určitě jsi četl všechny reakce a recenze na Knihu přání a stížností. Teda žádné velké kritiky se nekonají, spíš jde o informační sloupky a potěšení nad tím, že dobrá věc se vykonala. Zarazila mě Švamberkova výhrada v magazínu UNI, že je to dramaturgicky nezvládnuté, chybí to a tamto...

Na trojCD jsou všechny dostupné skladby.

Možná někdo má nějakou, která se neumístila, ale archivní činnost byla pečlivá, jako vše, co Míra Wanek dělá. Koncept byl takový, že Kniha přání a stížností bude obsahovat studiovou desku na samostatném CD a pak dva další kompakty se zbývající, koncertní tvorbou. Takže zákonitě původní živé verze kmenového materiálu kapely se zde neobjevují. Možná čekají na příhodnou dobu.

Jirza (Czechcore) zas narážel na to, že FPB jsou pro rožnovskou punkovou scénu něco jako iniciační kapela. To tam budete mít nějaké „pokračovatele“...

Jasné je, že nahrávku Kdo z koho, ten toho má tady doma v podstatě každý, FPB jsou velebeni, sborově zpíváni při afterparties nebo u kytary a to se zákonitě promítlo do tvorby některých rožnovských kapel. Ne však kopírováním, ale stylem, který se ne-

svazoval punkovými konvencemi a dával vyniknout hudbě a originálním textům.

Pár jmen? Šťastní a veselí, Uštkni, Telefon.

S tím, že FPB nejsou jedinou inspirací. Řekl bych, že rožnovské kapely mají osobitý styl a zvuk, který je směsicí toho, co přichází zvenku, zevnitř a v neposlední řadě i z těch kopců, co jsou kolem nás.

Sborové zpěvy?

Správně! Čtvrtá cenová je o textech. Egoista. Švejkspírův paradox. Noha. Všechno to jsou zlidovělé hity. Včetně zhudebněné poezie básníků, kterými nás FPB osvítili.

Co by podle tebe zasloužilo vydat z těch zásadních kapel osmdesátých nebo devadesátých let a většinou to není možné kvůli ztrátě nahrávek?

Zásadní kapela... Těžký pojem, ale já bych určitě přivítal vydání dema Radegast se zpěvačkou, prvotní Kokrment, Happy End z Valmezu, Masomlejn, je toho hodně kvalitního a i dobře nahraného, ale myslím, že teď na to není vydavatelská kapacita (nejen moje). Každopádně všechny labely, které otevírají archivy, si zaslouží respekt a podporu.

V diskografii máš kapelu Piekło Kobiet.

Nevypadáš jako feminista, spíš jako první grónský punker. Takže riot grrrlz???

Mě vždycky zajímaly extrémy. Thrashcorový Skimmed v době, kdy většina kapel hrála punk, a Piekło Kobiet v machistické polské společnosti. Velice kontroverzní kapela, která nebyla riot grrrlz už proto, že dívčí byla z padesáti procent. Mnoho lidí mi spílalo, proč vydávám tak radikální a útočnou kapelu, a já jim marně vysvětloval, že i když texty vypadají jako manifesty, stále se jedná o uměleckou nadsázku, která tím, že je na hraně či za hranou, způsobuje reakci posluchače. S feministickými myšlenkami souhlasím, i u nás v Grónsku to bereme vážně. Jak bys popsal sebe? Desátý sibiřský metalista?

No, když si vemu do ruky splitko Roxor a How Long?, chtěl bych být Východniar. Ale jak se to má se zvukem v případě Roxor? Ten noisový kytarový bordel a zanikající vokál je záměr, nebo znouzecnost? Na kazetě je prý ten poměr nechci říct ideálnější, ale čitelnější...

Jasně, zvuk je možná netypický, ale nepři079

padá mi špatný, spíš věrně vystihuje to, co kapela cítí. Nahrávka vyšla původně jako demo na kazetě a na vinyl si kluci z Východu domluvili Jacka Controla z Austinu. Jim to přijde dobré a já do takových věcí kapele moc nekecám.

Poslední vydaný lis Malárie jsou švédští Siebensünden, studiový projekt hráčů z poměrně známých kapel – není to zvláštní?

Jako co?

Vydávat desku kapele, která nejezdí koncerty. Prodá se tak méně desek, propagace a promo jsou ochuzeny o ten živý kontakt s publikem...

Siebensünden jsem vydal už předešlé dvě desky, jednu samostatně, druhou i aktuální album Teratologen si kapela částečně zaplatila a podílely se na tom i další lidi/labely. Velká část nákladu jde přímo do Švédska, takže půda u nás doma nebude přetěžována. Studiové projekty mají své kouzlo, interpreti se můžou vyjádřit jinak, než je u nich zvykem (Janne, motor Siebensünden, má ještě jeden samostatný noiseový projekt), je to něco zvláštního, studio-only má půvab. Řekl bych, že pár lidí si raději koupí takovou desku než desátou, stejně znějící crustovou vypalovačku. Já mám taky doma několik desek, které jsou takto koncipovány. No a Siebensünden jsou tak trochu kult, takže nemám obavu, že by se to neprodalo.

Jaký náklad má skandinávský kult? Podílel ses na grafice?

666 nečíslovaných kusů. Zrovna Siebensünden si většinu grafiky vytvářejí sami, u poslední desky jsem grafické návrhy pouze složil dokupy, vytvořil hřbet desky a etikety, nechal to emailem schválit kapele a bylo to. I když se tady moc nepodílím na tvorbě, vztah k desce mám jako ke každému releasu, který si pak pustím, prohlížím si obal a kochám se...

U NÁS SE ŘÍKÁ VRAHŽDA (NEBO MOC PLEVELE) Jezdil jsi taky s kapelama po světě?

Jistě, ježdění s kapelama na turné zpětně hodnotím jako velký přínos pro finanční fungování labelu, prodalo se hodně desek, nějaké věci se povyměňovaly a moje desky byly po celé Evropě.

080

Jak to, že ses nakonec přestěhoval do Rožnova a nezůstal na severu?

Já jsem se do Rožnova přestěhoval z Polska, ono jak říkáš „na severu“, tím myslíš asi Těšínsko, tam jsem nikdy moc nezakořenil, studia v Brně, první práce taky v Brně, pak život na cestách, je pravda, že chvíli mezi tím bylo i to Těšínsko. Když už mi připadlo, že bych se měl z Polska, kde jsem byl pět let, pohnout někam jinam, tak jednoznačnou volbou byl Rožnov. S valašskými punx jsem už něco málo prožil a to, jak fungovala Garáž, se mi velice zamlouvalo a říkal jsem si, že by bylo dobré být nablízku a spolupodílet se. Časově se vše protnulo s pronájmem nových prostor na školním statku, kde jsme rozjeli Vraha.

Nechci se moc dotýkat Vraha samého, ale jen na okraj. Klub – tohle slovo asi nevystihuje jeho podstatu...

Vrah je přirozený pokračovatel koncertů na Garáži. Otevřeno 30. prosince 1999. Kolektivní dílo komunity z Rožnova pod Radhoštěm. Kultura jinak. Koncerty, výstavy, filmový klub, vernisáže, přednášky (většinou neideologické), zkušebna a dříve i nahrávací studio. Distro Malárie. Limity si určujeme sami: nekuřácký sál, zázemí přátel (ti pomohou například vyprovodit ze dveří idioty, kteří nepochopili filozofii místa). Samofinancování (s nárazovou podporou sympatizantů v těžkých dobách – díky všem). Malý kolektiv. Výhody? Na akci znáš téměř všechny osobně. Nevýhody? Zvukařům odcházejí uši. Čas končit? Řekl bych, že ne.

Na to, jaké jsi měl a máš vazby na Polsko, tak se na Vrahu nekoná zas tolik koncertů polských kapel...

Vrah je kolektivní dílo, já jsem sice „dramaturg“, ale na celkovém programu se nás podílí víc, zvažujeme, diskutujeme, a i když polské kapely máme všichni rádi, nic se nemá přehánět, lidem by se to zajedlo a specializovaný klub na polské kapely – to asi ne. Párkrát do roka se k nám přihrnou hordy z blízkého severu s jižanskou náturou: Plum, Am, Napszyklat, Antidotum, Akurat, Czosnek... A bývá veselo.

Zkus načrtnout fungování a životopis studia Moc plevele...

Píše se rok 1995. Máme v nejbližším okruhu pár kapel, které zkouší, hrají, spoluvytvářejí punkovou komunitu a myslí na nějakou

nahrávku. Tak se složí a společně koupí kazetový čtyřstopák. Výsledek? Nahrávky Kultra, Co-Ca (deska Vždyť strojům tolik chutná, kterou Malárie později vydá na vinylu), Telefon (část nahrávky Háková panenka).

Přichází možnost odkoupení analogového osmistopáče Teac od jiného studia. Co-Ca, Výbor veřejného blaha, Psi. Poté, co některé kapely jdou svou cestou anebo se rozpadají, investuje Ondřej Fekál do dalšího vybavení a provozuje studio Moc Plevele (takhle se to jmenovalo od začátku) na vlastní triko.

Vesměs jej využívají spřátelené kapely pro nahrání dema, někdy i vinylu. Primárně ovšem slouží pro kmenové kapely kolem Vraha, což pokračuje i po ukončení oficiální činnosti. Možná jsem to neřekl dost jasně: studio spoluurčovalo zvuk rožnovských kapel. V současné době bych označil stav jako hibernaci. Čekání na teplejší časy?

OBCHODNÍK NOE A ZLATÁ PONORKA Jak vypadá tvůj pracovní týden? Nejsi něco jako obchodní cestující? Nebo vaříš ve školní jídelně?

V pondělí většinou vyřizuji resty, které se nashromáždí o víkendu a týkají se administrace konta nejmenovaného prodejce na Aukru, odkud jinud než z Polska (o muziku ovšem nejde ani náhodou). Týden pokračuje, aktualizace webových stránek Malárie a Vraha, vyřizování běžné agendy (odpovědět kapelám, které chtějí hrát na Vrahu), občas nějaká objednávka z e-shopu, tak ji hned zrealizovat, vystavit pár nových a starých vinylů na Aukru, zkusit domluvit nějaké výměny s jinými, převážně českými labely.

A pokud je léto, tak víkend na festivalu s falafelovou kuchyní nebo taky s distrem na koncert, mezi to vše napasovat rodinu, dům, koncerty na Vrahu...

Myslíš, že je přirozené, že někdo hrne velkou část života peníze do tak nejistého podniku jako je nezávislý label? Máš vůbec přesně spočítané, kolik nahrávek jsi vydal a kolik do toho za ty roky narval peněz?

Ej, peníze nejsou moje silná stránka, moc je neřeším a fakt nevím, jak na to odpovědět.

Peníze šly dovnitř, občas se něco vydělalo, pak zase dluhy (které vůči některým partnerům mám dodnes), taková normálka. Víš, když mi někdo začal vypočítávat, kolik jsem musel vydělat na té či oné desce, tak mi bylo FULL MOON 05

těžko mu oponovat, protože já jsem nikdy neměl nic přesně spočítané, prodejní ceny jsem házel na začátku od oka (a to jsem si je musel víceméně vymýšlet, na začátku devadesátek nebylo s čím srovnávat). Jsem rád, že mě label, distribuce a příbuzné věci určitou dobu živily a já tím žil. Do jaké míry je to DIY, záleží na úhlu pohledu.

Počet titulů, které vyšly na Malárii, můžu jen odhadnout. Asi dvě stě. Na začátku jsem každou produkci označoval vydavatelským číslem, kolem MR 0013 se to zvrhlo a dále buď čísla nejsou vůbec nebo jsem je dával symbolicky. Podle čísla baráku, kde bydlel někdo z kapely, podle toho, jak čísla dávají jiný smysl, například Wollongong jsou MR 1111, MIDI LIDI MR 1010.

Nemáš v tom trochu bordel? Potažmo cítíš se jako obchodník?

Bordel v tom mám a nejen v tom, kdo mě zná, potvrdí. Ale třeba na hard disku mám celkem poklizeno. Obchodník určitě ano, protože co jiného s nosiči dělám? Ale taky, jak to trefně nazval Pavel Friml (label Papagájův hlasatel, pozn. autora), v současné době působíme jako obrozenci, kteří uchovávají FULL MOON 05

kulturní skvosty pro budoucnost. A o to víceméně jde. Nejdůležitější pro mě na celém procesu vydávání je, že vznikne něco nového a, jak doufám, nesmazatelného. Jasně, je to třeba potom prodat a rozšířit, ale základem zůstává proces tvorby a od toho se všechno odvíjí, ne od počtu prodaných kusů. A propos: Víš, proč se Malárie jmenuje zrovna Malárie?

Nějaký poukaz na nemoci třetího světa?

Je to metafora o tom, že hmyz dokáže nakazit člověka něčím, co pro něj není ani trochu přirozené.

Končím... Kolik položek má tvoje distro?

Zhruba...

Tisíc? Chtěl bych kolem stovky, proto výprodej.

Ty chceš jezdit s distrem o stovce položek?

To ti bude stačit síťovka nebo malej bágl...

Možná kdybys chtěl emigrovat, tak to chápu, ale jinak mi to přijde trochu málo...

Sto položek na vinylu je akorát jeden bágl.

Nic jiného dnes nemá smysl vozit, teda kromě časáků. Necítím potřebu dublovat akti-

vity jiných, spíš se chci zaměřit na konkrétní věci, které budou unikátní.

A na závěr jedna patetická: když se tak pohybuješ křížem krážem krajinou, lidmi a nachystanými situacemi, vyhrocenou náhodou, vidíš ty nové mladé nadšence, stále stejné vztahové problémy, počáteční nadšení a výsledný zmar nebo rezignaci, vznikající a zanikající kluby, zakládané kapely a jejich pozvolný nebo rychlý rozpad a náhlý vznik další, nepochopitelné vzepětí jedné místní scény a nečekaný a hluboký úpadek jiné – nepřipadáš si starý? Takový pomatený Noe (to je metafora, chraň bog), který pluje na vinylovém voru a s polní kuchyní světem, brzo rusko-čínskou pustinou...

Někdy je lepší s vypětím všech sil, neohlížeje se vpravo vlevo plout na voru, než se utopit v moderní ponorce.

081

Jak přiblížit tohle vydavatelství? Crossover? Špatné konotace. Nadžánrový label?

To by byl zas eufemismus. Eklektický? To zní jako ruční šlehač z Tuzexu. Malárie Records jako stylově neohraničené vydavatelství, pevně zasazené v hc-punkové scéně, s přesahy. Punk, hardcore, crust, sludge, metal, noise rock, ale taky elektro, experimentální noise. Kapely napříč Evropou, nevím, kde to končí. Když jsem se Valacha ptal, kolik věcí vlastně vydal a jestli by mi mohl poskytnout soupis, řekl: „To bych to musel dát nějak dohromady... Víš co, podívej se na discogs.com, víc nevím.“ Pod drobnohledem poslední dva releasy a perla v podobě FPB. SERIALABEL: MALÁRIE RECORDS TEXT MAXIM VON SYDOU

F.P.B. – KNIHA PŘÁNÍ A STÍŽNOSTÍ

MALÁRIE RECORDS, 2008, 3CD, 60:08 & 61:29 & 37:45

Abychom si nadběhli všechny známé informace a ohlasy. FPB byla jedna z kapel, o kterých se dnes mluví jako o legendárních, i když v šedivých osmdesátých bylo takových více než dost. Předchůdci Už jsme doma. Propagátoři nepříliš profláknutých kapel, velká řada coverů. Punk, co od punku utíkal, wanekovské mimoběžky. Fourth Price Band jako „vedlejší prudukt odpírání vojenské služby“. 1981 – 1986 a 58 dochovaných songů, zaznamenaných ve sbírce Kniha přání a stížností. Dalších sedm má bůh, ví a kdo.

Zvuková kvalita první dvou disků je přímo závislá na tom, v jak vzdáleném pokoji se koncert odehrává, ale o to vůbec nejde, třetí znamená studiovou nahrávku Kdo z koho, ten toho (1991), kvůli níž se kapela dočasně sešla. Zpětně je vidět, že velká většina punkových kapel vycházela právě z FPB a nebojím se ani proklínané porevoluční kompilace Rebelie – Punk’n’Oi! a kapel, které se brzo ztratily v čase a prostoru nebo ve své vlastní tvorbě a hledání nepřítele (Fabrika nebo Šanov). Je nasnadě, že každý si vyzobl jen částečku, zpěvnou linku nebo disharmo přechody, držet se v nastolené linii bylo možné jen pro Už jsme doma, příliš komplikované. Jasná páka. Úvod první koncertní nahrávky nenaznačuje nic zvláštního, deklamativní zpěv a překvapivě sólující kytara, úderná a schématická punkovka, jen na drtivý text Jiřího Wolkera. A zdánlivých paradoxů jsou tyhle nahrávky plné, není možné mluvit o punko082

vé kapele v tradičně chápaném slova smyslu, příliš úzké. Nejde o to, že je divné, aby punkoví vlajkonoši hráli covery The Residents, Pere Ubu nebo Yoko Ono, jakkoliv to vyrovnávají klasiky The Clash a Damned.

Chuck Berry? Ještě zajímavější je, že předělávky opatřili českými texty, které palčivost muziky i výrazu podporují, exotika odvádí pozornost a kam létá letadlo, tam to voní sluncem.

Vedle rychlých vypalovaček se občas vynoří dlouhá, temná a rozvláčná skladba jako je cover Killing Joke, který ukazuje do příšeří tuzemského undergroundu, z něhož nasáli i pozdější rozporuplní Hrdinové nové fronty. FPB patřili nikam a všude, dlouhé psychedelické pasáže byly přirozenou protiváhou punkové hysterii, stejně jako zadumané a zneklidňující balady.

Zatímco tancovačkové vypalováky, které si s malátnou sexuchtivostí Mikyho Volka podrobují songy Chucka Berryho a ryčnou syrovostí ukusují poplivané koláče Sex Pistols a The Clash, tvoří tu přístupnější linii jejich tvorby, větší váha leží na původní tvorbě a Wanekových textech.

Hledavé tendence a náchylnost k avantgardním proudům Rocku v opozici, stejně jako Wanekova celoživotní fascinace The Residents vytvářejí protikus k punkovým přímočarkám a jsou základem pro jeho další tvorbu.

Pozoruhodný je cyklus šesti songů Víra v pohyb. Platný kritik by řekl: Tady můžeme krásně slyšet, jak se jejich alternativní

tendence vyrostlé z českého undergroundu neuměle pokoušejí spájet s divoce dobyvačnou punkovou hudbou, přičemž převažují zaumné orgie nenaladěných hudebních nástrojů. Všechno pravda. Rozhrkaná rytmika a jakási rozteklá difúznost celého souboru je držena snad jen Wanekovou deklamací.

Ten se tady projevuje vlastními, už tehdy typicky zkratkovitými texty, které ještě postrádají jeho pozdější smysl pro rafinovaný básnický tvar. Mladické šifry pracují s kousavým humorem a odehrávají se v metaforách zcela (ne)jasných. Expresivní a hlavně určené k verbálnímu výboji, jazykově hravé, významově vratké, podíl schválnosti nedohledatelný.

Jedním z mnoha vrcholů je Improvizace na text Tristana Tzary s textem: „Podivná ženo/ dvojí masky/ Přistup v souhlase/ znavených údů/ názorů nikterak významných/ modří se rovnají/ ebenové krvi.“ Wanek tady usilovně řve v poloze, která mu bude vlastní až o něco později, mistrovská miniatura dokládající lákavou neuchopitelnost skupiny. Propracovaný design celého „bukletu“ nemá srovnání. Nástěnná kapsička z prošlého kartonu, s krátkou tužtičkou na provázku. Disky jsou vložené v knize přání a stížností, která obsahuje „skutečné“ zápisy, ale taky všechny texty a překlady plus ediční dodatky a průvodní Wanekův text, součástí obálky je i Vyhláška ministerstva vnitřního obchodu. Přes rameno mi ďábel říká, že grafika připomíná zápisky z mučírny na křídovém papíře Burdy, ale kdo rejpá, ten málokdy dohlédne.

FULL MOON 05

HOW LONG? – SILESIAN HELL / ROXOR: NOISE CHAOS AND DISHARMONY split MALÁRIE RECORDS, 2009, 12”, 15 min. (asi)

Příhraniční crusty. Jakou roli v tom hrajou Poláci za humny? Nebo jejich genetická infekce bleskové války? Obě kapely jsou přísně protiválečné a texty se odehrávají v kazatelsky plivané rovině. Jen Roxor se uchylují k obecnějším závěrům. „Ľudský mor! Zatvoril bránu porozumenia/ skapeme pred jej prahmi!“ A jestli texty ještě odzívnete s tím, že jsou to další variace na vážné téma a pevné hradby osobnosti jsou psychologický kýč (tady se upřímnost nerovná naivitě), tak hudební složku si nedáte ani za rámeček, ani pod polštář. Demoliční zvuk kytar evokuje jedině japonské zběsilosti, libující si v nemožném zvuku. Noise distortion tady dosahuje tak vysokých a syrových hodnot, že se dá mluvit leda o komiksových zbraních typu létající brusný kotouč. Neurvalá dis-dead-beat řezničina se svěžími melodickými linkami, „krvavé škvrny na rukách“ jsou tak zdrcující, že vidím drážky vinylu, jak jehlu posunujou rychleji, než by měla. (Když jsem asfalt

nasadil, říkal jsem si, že mám vyšší rychlost a sešrotovanou jehlu. Opak byl pravdou: jel jsem na 16 a jehla byla v nejlepším pořádku.)

Materiál z kazetového dema má tak jedinou „produkční vadu“, ale to je spíš otázka vkusu a přistoupení na zvukovou hranici: vokál Matuškillera zaniká a mluvit o srozumitelnosti textů je jako chtít dešifrovat kouř plynové komory.

How Long? mají o poznání čistší zvuk a stylizovaně srozumitelný řev (klasický grglák se záhrobní patinou), ale to nutně neznamená výhodu nebo automatické body za mix. Zatímco Roxor zůstávají s tuzemskou muzikou dost nesouměřitelní, How Long? se zařazují do podobně laděných smeček, i když do první lajny. Co je odlišuje? Prudké metalické sešupy a thrashoidní diskurz ovládnutých kytar, jak dlouho bude trvat metalová mánie a kdy začne čtvrtá světová vojna???

Na přebalu ční důlní věž postavená na kopci z lebek a bezvládnou tíhu dokumentují česko-polské texty. Ne každý umí postavit a podat hysterickou hymnu jako Hrdinové nové fronty, Bombardéry v podání hraničářů jsou v jiném duchu, punk šetří obrazy – obecně kladený důraz na přímost sdělení znamená, že obsah stojí před formou, agitka tančí o smrti z druhé strany mince, ale pořád zůstává agitkou. How Long? nemají problém zapojit dobovou říkanku („Maminko a tatínku, já se bojím pershingu...“) nebo mezinárodní společenská témata (Song o problémech s konzumací alkoholu a marihuany v Amsterdamu). Další texty jsou v polštině a nutno říct, že disponují silou a zvláštní poezií (Wojenna maszyna).

Jak říká Banán: „Slezsko a východ Slovenska.

Docela rád bych tam někdy poslal na pár let tu partu patetickejch hc dětí z Prahy, aby poznali, co to znamená opravdu to žít.“ Je to sice taky patetické, ale má to hořkou příchuť, žádnej bubblegum.

SIEBENSÜNDEN – TERATOLOGEN MALÁRIE RECORDS, 2010, 12”/CD, 44:34

Abnormální porce nadžánrové hudby.

Sludge je jen tlustá berle prokletého poutníka, abychom zůstali v romantickém rámci dobrodružných příběhů. Jenže co přesně je romantického na útrpném právu? Není denní tisk jen propagačním letákem na prohraný život? A jakou roli v tom hraje náboženství? Když se hudební skupina jmenuje „sedm hříchů“ a zpěvák se pohybuje v nadpohlavních sférách, kde neplatí lidské melodie, ale jen živly a zaříkávané zlo, budete se mít na pozoru. Filmové konotace? A kolik. „Indoktrinace je velmi účinná metoda šíření náboženství a Richard Dawkins správně poukazuje na fakt, že jiný způsob předávání tohoto škodlivého memu de facto neexistuje. Nejefektivnější je samozřejmě indoktrinace dětí...“ Janneho vokál je vůbec pozoruhodná složka výsledného tvaru. I bez něj by smrduté bahno syrového pohanství fungovalo, ale Janne je jako špatně vytrhnutá postava ze zakázané knížky. Jistě budete mít na jazyku něco ironických slin a posměšků, ale přes veškerou grotesknost a stylizovanost, která není FULL MOON 05

o nic větší než u jiných metalových odnoží, démonická stařena protáhne každou slepou duši, kazatel i krvavý pranýř, záhrobní bubák. Jenže co je záhrobního na náboženské indoktrinaci? Žádný zpěv, jen úpění, plivané litanie, šílené screamo ze španělské boty.

Prodloužený středověk.

Můžete si koupit nový sešit a kreslit si večerníčkové krajiny při muzice, jakkoliv říkám, že Lvmen mám rád. Ale Siebensünden nejsou ilustrátoři ani vyslanci barrandovských studií. Na zajímavosti jim dodává, že fungujou jen jako studiový projekt a to už přes deset let. Není na tom nic zvláštního, extrovertní choutky uvolňují v domovských kapelách ne zrovna zanedbatelných názvů: Warcollapse, Tolkshock nebo Counterblast. Dva vály na ploše dvaceti minut, jakkoliv se zdají těžkým břemenem, jsou ve srovnání s osmdesátiminutovou bažinou Blod Slam Galla (vyšlo ve spolupráci Malárie a Ultra Doom Taliban – co to je za název??!!??) jen letmou noční reminiscencí. Říct, že tuzemští Gospel of the Future jsou proti nim zběsilí motorkáři, by bylo poně-

kud laciné a to je přesný opak toho, co předvádějí Siebensünden. Protože jak chcete považovat za podbízivou muziku, která sice umí vyvrhnout střeva i riffy, ale její tempo je pomalejší než černobílý tanec německých němých filmů? Sludge... To není pomalý ani valivý, natož utahaný začátek-střed-a konce desky, to je zácpa gramofonu. A v nejlepších momentech sublimující do dronového kadidla a noisové myrhy. Příliš kýčovité symboly? Sledujte jak švihá bič: „Teratologen is one big black piece of sorrow, and it is probably a good thing for human health that it will remain obscure. If you feel like spoiling the atmosphere during Christmas this year, this is the gift to buy.“ IS ONE BIG BLACK OF SORROW. Chléb náš vezdejší – bukkake bread.

Mentální bukkake, všeobecná indoktrinace.

083

GONJASUFI: A Sufi and a Killer. Warp 2010. NOWA MUZYKA 2010, KATOWICE, PoLsko. TEXT JARDA PETŘÍK FOTO ARCHIV

[story] Mikrofon nazvučenej do červenejch čísel, The Gaslamp Killer za pultem s vizáží šílenýho chemika odpaluje první track a řve do natěšenýho davu jméno GonjaSufi. Repráky se otřásají pod náporem naschvál přebuzenejch basů, jedna v ozvěnách se ztrácející smyčka střídá druhou, zvuková apokalypsa se šíří Club stageí jako tlaková vlna a slabší povahy vytahují špunty do uší (ty nejslabší už si je dávno ucpali). V Katowicích odbíjí jedna hodina ráno a Nowa Muzyka léta páně 2010 už je prakticky minulostí. Jen bratři v triku William Benjamin Bensussen a Sumach Ecks mají v areálu hornického muzea ještě nějakou radost na práci. Nebo spíš radost na radost. [history] Březen 2010. A Sufi and a Killer konečně v katalogu Warp Records. Všichni, kdo propadli tracku Testament z Flying Lotusova alba Los Angeles kvůli tomu zakouřenému, chraplavému hlasu, u nějž si člověk nebyl jistý, jestli ho má vlastně na svědomí on, nebo ona, se konečně dočkali. Dlouhohrající sólový debut na třetinu Mexičana, na třetinu Etiopana a na třetinu Američana posunul v dávných časech striktně elektronický label do dalších, Warpem dosud neokupovaných žánrových prostor. Folk? Lo-fi? Psychedelic rock? Country?

World music? (Původ skladby Klowdz by při poslechu „naslepo“ označil za warpovský jen absolutní neznawarp. To, že by dnes byl za vizionáře, je hodné pousmání.) Co se ale posléze ukázalo ještě důležitějším – spojení Flying Lotus GonjaSufi bylo přebito jinou, nomen omen řečeno „zabijáckou“ kooperací. [offshoot] Tracku Testament se mimochodem dostalo snad ještě podařenějšího remixu od Jamese Boyla. Breakage’s Bill’s Suit Mix se objevil na třetí části EPčkové série L.A. a znásobil už tak hutnou a pohlcující atmosféru originálu do nepočitatelných hodnot. Testament nicméně 084

nebyl prvním společným dílem Stevena Ellisona a Sumacha Eckse, jak by se mohlo podle všech indicií zdát. Daleko dřív vznikla skladba Ancestors, později první zveřejněná jiřička z A Sufi and a Killer na warpovské kompilaci 2010. Na místě Testamentu dnes nenajdete Ancestors ze zcela prostého důvodu. Když se Flying Lotus ptal, který track si chce GonjaSufi ponechat pro svoji sólovku, tak už si asi domyslíte, co mu dredatý jogín odpověděl... [back to history] Celkem čtrnáct skladeb na A Sufi and a Killer spoluprodukoval The Gaslamp Killer. Na turné GonjaSufiho mu tak sekunduje zcela po právu. I když... výraz „sekunduje“ není přesný pro to, co mezi pultem a dvěma odposlechy po obou jeho stranách předvádí. [back to story] Jak Bensussen, tak Ecks si totiž pobyt na stagei užívají na maximum. Folk z desky se na pódiu mění na punk, country na metal, downtempo na breakcore, neviňoučký dub na, dámy prominou, prasopalový dubstep. GonjaSufim vykřikované a přes „oversounded“ mikrofon už samy o sobě stěží rozklíčovatelné texty nenechává The Gaslamp Killer ani chvíli na pokoji a distorzuje je do kompletního chaosu, výsledná volání ze záhrobí dopuje dalším přebuzeným sonickým výsměchem všem příručkově nazvučeným koncertům a do toho všeho stíhá maniakálně házet kudrnatou kšticí u obou odposlechů a vybíhat na kraj pódia se svými beatovými tetris. GonjaSufi možná (naštěstí) není takový excentrik jako The Gaslamp Killer, ale do meditativního světa albové podoby A Sufi and a Killer má jeho přednes taky zatraceně daleko. Baladickým chvilkám se sice nevyhne a aspoň při Ancestors nebo Sheep zachová dekorum, ale jestli je živá prezentace jeho tvorby čímkoliv, pak rozhodně ne regulérním koncertem, po kterém by se lidé v publiku začali bavit o setlistu, kvalitě odehraných live verzí studiových skladeb nebo jejich zvukové ko-

rektnosti. Slabší povahy už totiž prchly dávno před koncem; silnější si vyndají špunty z uší a s kroucením hlavy doprovázeným mumláním o dekadentním lartpourlartismu opustí areál dřív, než osamocený The Gaslamp Killer promění prostor Club stage v opravdové post-taneční peklo; a ti nejodolnější se po dalších šedesáti minutách do žádných větších konverzací pouštět stejně nemůžou, protože mají dost starostí se splácením kyslíkového dluhu. Nehledě na to, že v uších jim hučí jak ve větracích šachtách, přičemž téhle nedobrovolné soukromé afterparty budou jejich nebohé bubínky vystavené na několik dalších hodin. (A kdo se teď zeptá „jakej byl teda ten koncert“, dostane karate za uši.) [back to history, vol. 2] Kromě Bensussena podal Sumachovi na dlouhohrající prvotině coby spoluproducent pomocnou ruku ještě Steven Ellison a Jon Ancheta. Nejlepší momenty desky (zároveň s výtečnou Ancestors samozřejmě) jsou nicméně právě ty, ve kterých GonjaSufimu vypomohl vyšinutý The Gaslamp Killer. Kdoví odkud vykradený popěvek v odzbrojující ukolébavkové Sheep; skvělá saloonová odrhovačka She Gone; líně plynoucí, trip-hopovou atmosférou nasáklý Duet, který jako by vypadl z Trickyho alba Pre-Millennium Tension; soundtrack všedního dne v zaprášených ulicích měst některé z blízkovýchodních zemí jménem Klowds; falešná filmová surf-rockeřina DedNd... A Sufi and a Killer je zdánlivě nesourodým amalgámem těch nejabsurdnějších stylů, které se kdy u Warp Records sešly na jedné desce. Je logické, že se najde (a dost možná nemálo) takových, kteří ho kvůli tomu 172. lisu londýnského vydavetelství zavrhnou.

Neudělejte stejnou chybu. Vyměňte předsudky za trpělivost a dejte GonjaSufimu šanci.

To ostatní už přijde samo.

FULL MOON 05

FULL MOON 05

085

086

FULL MOON 05

GASLIGHT ANTHEM, 16. SRPNA 2010, KC VLTAVSKÁ, PRAHA. BAD RELIGION, 18. SRPNA 2010, LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA. TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Pondělní večer, polovina srpna. Šel jsem si pro svoji dávku černého uhlí a donesl si dost na celou zimu.

Gaslight Anthem jsou bílí kluci, co rock’n’rollu dávají černou duši. Doslova: soul. Dvě hodiny poctivé práce. Jelo se na třetiny, dva přídavky a ústup do šaten. Kdyby byl výsledek nerozhodný, možná by došlo i na samostatné nájezdy. Výsledek zápasu byl ovšem neúprosný. Kapela vyhrála na celé čáře. Ten večer jsme byli z New Jersey úplně všichni.

Showbyznys má neúprosná pravidla. Zpěváci, frontmani, všechny ty hlasy a ksichty kapel si zpravidla ukousnou větší porci slávy a pozornosti než ostatní. A ať už o to stál nebo ne, ani zpěvák Gaslight Anthem Brian Fallon není výjimkou.

Máma zpívala folk, táta sbíral desky z Motown, prezident New Jersey Springsteen si ho zve, aby s ním vystupoval, jako by se znali roky. Je ztělesněním názvu své starší kapely: This Charming Man. Nabourávat tenhle kult zpěváků se nám povedlo spíš z donucení. Před koncertem by údajně na rozhovor s Brianem nebyl čas a jako velmi důstojnou cenu útěchy nám pár odpovědí věnoval kytarista Alex Rosamilla. Alex je introvertní chlápek, kterému kdysi nejspíš někdo zakázal hrát akordy. Nahrbený jak Quasimodo loví tóny před oltářem zasvěceným všem kytarovým bohům.

Marshall, Vox, Orange a nějaké to voodoo k dobru. Trochu jako Guy Picciotto, ale s plnovousem.

Co v americkém slangu znamená Gaslight Anthem? Váže se k tomu nějaká historka?

Já u toho tenkrát nebyl, když se řešilo, jak se bude kapela jmenovat. Ale pamatuju si, že jsem mluvil s Bennym – a ten trval na tom, že se kapela bude jmenovat Anthem Anthem. Jsem hrozně rád, že ho přehlasovali.

Gaslight existují od roku 2005, první deska vyšla o dva roky později. Od té doby jdete strmě nahoru a nezdá se, že by vás mohlo něco zastavit. Jak se vyrovnáváš s pozorností, které se vám dostává?

Osobně nemám pocit, že bych byl středem FULL MOON 05

zájmu, ale co se kapely týče, je to jako ve snu.

Neustále mi připadá, že se jednoho dne probudím a všechno bude pryč. Jsem neskonale vděčnej za to, že můžu dělat to, co dělám.

V souvislosti s tím raketovým startem…

Za poslední čtyři roky jste vydali tři řadové desky a jedno EP, což je celkem dost materiálu. Kam chodíte lovit múzy?

Co se skládání týče, můžu mluvit jen sám za sebe. Skládání je pro mě způsob komunikace, forma, kterou se můžu vyjádřit. Je to způsob, jak přenést momentální stav do tvaru, který vám pomůže si ten okamžik buď zapamatovat, nebo ho naopak hodit za hlavu. Doufám, že to dává smysl..?

Určitě. Má film Even the Cowgirls Get the Blues s Umou Thurman a vaše písnička se stejným názvem společného víc než jen název?

Ten titul je asi jediné, co je spojuje. Je to podle knížky Toma Robbinse, podle které pak natočili ten film.

Taky máte písničku o Milesi Davisovi, Joe Strummerovi, Elvisovi, kdo do toho panteonu ještě patří? Vyjma Springsteena samozřejmě...

Určitě The Cure, Fleetwood Mac a Built to Spill, ať už ta trojice zní jakkoli divně.

Jaká je tvoje první hudební vzpomínka?

První, co si pamatuju, je, jak si s bratránkem zpíváme Wake Me Up Before You Go Go od Wham!, a nestydím se to přiznat!

Rádi si zpestříte koncerty nějakou tou předělávkou: Come Together od Beatles, Trusty Chords od Hot Water Music nebo Baba O’Riley od The Who je pár příkladů za všechny, ale jediná, která se s vámi svezla až do studia, je God’s Gonna Cut You Down od Johnnyho Cashe. Máte

v plánu jich natočit víc?

Vlastně jo. Na posledním turné jsme začali hrát předělávku The War od Lucero. A zpíval ji s náma Tim Barry, který na tom turné předskakoval. Nečekali jsme, že to bude znít tak dobře, takže jí teď plánujeme natočit.

Všiml jsem si, že vaše poslední alba byla ke stažení na internetu dlouhé týdny před tím, než měla oficiálně vyjít. Co vy a stahování muziky?

Ukradněte všechno, co můžete! Jak byste jinak zjistili, jestli se vám to líbí, nebo ne?

Ovšem k tomu je potřeba dodat, že když se vám něco začne líbit, tak byste tu kapelu měli podpořit.

A víc k tomu není co říct...

Středeční večer, druhé kolo, ne-li přímo finále. Bad Religion v Lucerna Music Baru. Klubový koncert absolutní legendy, vyprodáno. Zakladatelé žánru, all stars tým, punkrocková první liga. Není třeba představovat. Tour manažerka byla strhaná a tvářila se dost nešťastně. „Vy chcete rozhovor?

Jo... hmm, klidně, ale já nevím, kde jsou.“ Chudák ženská, asi jí dávají dost zabrat. O půl hodiny později: „Dobře, máte deset minut.“ Super a s kým? „Záleží na tom, koho potkám prvního.“ Pátá B na škole v přírodě.

Greg Hetson je z kapely nejstarší, tak nejspíš nestihl utéct. V brýlích vypadá jako Moby a řekl bych, že bez nich nejspíš nic nevidí. Jako Moby rozhodně nezní. A hlavně zakládající členy Circle Jerks a lidi z Bad Religion nepotkáváte každý den.

Existuje nějaký cíl pro Bad Religion? Máte programové prohlášení?

Ani ne, jde nám o to, aby lidi byli sami sebou, aby přemýšleli samostatně a nevěřili všemu, co jim kdo řekne. To je tak všechno.

Taky aby na sebe byli lidi hodní, prostě ty zásadní věci. To, co by se mělo učit v rámci náboženství – tolerance a tak.

087

Co vím, tak nedůvěra v dogmata většinou do náboženství nepatří...

Eh, to je pravda. Z toho alespoň vidíš, jak moc toho vím o katechizmu...

Jako kapela máte vůči náboženství dost vyhraněný postoj, jak se stavíš k tomu, že se vedle vás objevují na pódiích kapely, které křesťanství přijímají a propagují?

Např. Underoath na Warped Tour.

No, je to jejich víra a mají na ni nárok. Mně osobně to nevadí.

A co semináře čtení bible tamtéž? A s tím související extempore Fat Mikea z NOFX? Ono je to tak, že s některýma lidma si i přesto, že jsou křesťani a zpívají o víře, můžeš potom sednout na pivo, pokecat a všechno je v pohodě. Můžeš si z nich dělat srandu na pódiu, oni z tebe, ale ve výsledku je to jen jedna velká spokojená parta. Takže Warped Tour je hlavně legrace. A ten hraný spor mezi Underoath a NOFX je zvlášť dobrej vtip.

A ještě jedna k Warped Tour. Na posledních ročnících se objevily náborové stánky americké armády a vy máte písničky proti válce – jde to dohromady?

Moc ne, ale o pár řad vedle najdeš stánek neziskovky Veteráni z Iráku a Afghánistánu proti válce. Takže si můžeš vybrat obě strany mince. Navíc jestli si vláda Spojených států myslí, že stojí za to plýtvat časem a penězi na stánek, co bude lákat do armády děcka, co chodí na Warped, pak je to banda idiotů. A za blbce jsou oni, ne my. Prostě je to marná snaha a ztráta času.

Služebně starší punkrockové kapely jsou dost často brané jako autority, zmocněnci pro oblast punku. Co pro tebe PUNK znamená?

Na tohle žádný autority neexistujou. Pro mě punk znamená fungování mimo systém.

A dělat si věci po svém. A snažit se infiltrovat systém a měnit ho zevnitř, protože víš, že to funguje špatně. Celé punkrockové hnutí začalo tím, že se lidi začali stavět proti komercializaci rockové muziky. Firmy dávaly dohromady kapely podle toho, jak vypadaly, jakou měly image a ty musely hrát určitým způsobem. A vedle toho všechno to disko, kde každá strana desky musela mít přesně stejnej počet beatů za minutu. No a my si říkali: tohle je úplně na hovno, takhle přece rocková muzika nemá vypadat. Musí to být nasraná muzika, 088

ze který bude čišet rebelie. Jako v padesátých letech, kdy to celý začalo. Prostě jsme se vraceli k původní podobě rock’n’rollu.

Myslíš, že se vám povedlo hudební byznys narušit? Protože teď, o třicet let později, se místy děje přesně to, co jsi popsal.

Jo, povedlo, ale jen na chvíli. Potom všichni začali vypadat stejně, začali si tetovat ty samý věci a na ty samý místa, všichni si najednou nakoupili ty samý hadry a identický peněženky na řetězu a všichni začali hrát pop-punk úplně stejnýho střihu. Bylo to k smíchu. Když jsme začínali, tak si každá kapela řekla: chceme hrát punkrock, ale nechceme znít jako Dead Kennedys, nechceme znít jako Buzzcocks, chceme znít jako my sami, jako nikdo jiný. A všechny kapely se o to snažily.

Taky když si poslechneš muziku z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, tak cítíš punkovou energii, kterou měly ty kapely společnou. Ale zároveň poznáš, když slyšíš The Clash, že jsou to The Clash, a když slyšíš Black Flag, víš, že je to Greg Ginn. Dneska je to hrozně těžký. Všechny ty děcka hrají ten samý pop-punk a já už ty kapely od sebe nerozeznám. Možná už jsem prostě starej.

Přesně takovou kapelou jsou Blink 182, s nimiž jste v roce 2001 jeli turné jako předkapela.

Tihle cápci? Ti si svoje vyžrali. Oni hráli dost dlouho před tím, než se z nich přes noc staly hvězdy. Dost lidí si myslelo, že jsou úplně mimo, každopádně pro nás to byla příležitost zahrát pár koncertů pro jiné publikum, kterému by se naše muzika mohla líbit. Takže proč by ne? Navíc to bylo hodně snadný... Dobrý jídlo, velkej catering každej den. Hraní v halách, jo, jo, brnkačka.

Nepřišli jste si tam nepatřičně, starý a tak?

Já si obecně starej nepřijdu. Tedy psychicky ne, fyzicky je to už horší. Po třech, čtyřech týdnech na turné mě všechno bolí. Jako třeba teď. Jedeme už pátý týden a skoro nemůžu chodit. Ale jinak je mi skvěle.

Taky jsi jediný z kapely, kdo ještě pořád skáče jak blázen.

To je pravda... (smích) Máš pocit, že věci jako stage diving a moshpit k punkrocku neodmyslitelně patří, nebo si dovedeš užít koncerty bez nich?

Bezpečně...

Někdy je to problém. Když se při tom někdo zraní, je to pochopitelně špatně. A zejména v Americe, když se něco takového stane, tak lidi hned poběží a pošlou žalobu a budou se z toho snažit něco vytřískat. Takže teď máme zábranu a nášlapy a trochu ten chaos a skákání klidníme. Tolik mi to nechybí, protože za ty roky jsem touhle cestou přišel o spoustu věcí. Občas mi někdo shodil zesilovač, praštil do kytary, rozbil nos... bez toho se obejdu. Ale byla to sranda, dokud to šlo.

Ty jsi, pokud vím, u natáčení Into the Unknown nebyl. Nicméně uvažovali jste někdy o reedici toho alba? Už jen proto, aby se na eBay přestaly prodávat bootlegy za stovky dolarů?

Jo, tak to nevím. Mluvilo se o tom, ale nevím, proč to nakonec neudělali. Myslím, že to plánovali tak dlouho, až vznikl vtip, že to nikdy znovu nevydají, protože nechtějí, aby to někdo slyšel. Ve skutečnosti je jim to úplně jedno. Každopádně bootlegy jsou absolutně nezvladatelný a je zbytečný dělat reedici, protože už to všichni mají.

To album mi přijde zajímavý a podstatný, protože to byl jediný pokus Bad Religion experimentovat se stylem a zvukem. Máš pocit, že se z toho kapela poučila, nebo je tam někde hluboko pohřbené pokušení napsat reggae nebo bluesovou písničku?

Vůbec, nikdy... Myslím, že jsme se dost poučili. Možná country na sólové desce, ale nikdy pod hlavičkou Bad Religion. Žádný punkrockový blues od nás nečekejte. Punkrockovou dvanáctku ani omylem.

Podle čeho děláte setlist?

Záleží, jak je na tom Greg s hlasem. Občas musíme něco vyhodit a přidat lehčí věci, když se zrovna necítí. Jinak se snažíme o dobrý poměr mezi starými a novými písničkami, takový průřez.

Eh... (polil se) Greg Hetson má problémy s pitím. (smích) Když jsme u problémů s pitím. Jak to vypadalo, když jste začínali. Byly ty první turné divoké?

Nebylo to moc o sexu, drogách a rock’n’rollu, ale toho pití bylo dost, večírků taky nebylo málo, ale spíš jsme se potkávali s lidma, co nám seděli. Protože všichni jsme byli někde jinde, než ti „normální“ lidé. Bylo to dost FULL MOON 05

umělecký prostředí... Chytrý lidi, co četli knížky a tak. Řekl bys, že tehdejší scéna byla intelektuálnější než ta současná?

Nejsem si jistý, jestli to můžu posoudit, protože do té současné už nepatřím. Jsem si jistý, že nějaká scéna existuje, jen já už do ní nezapadám.

A co třeba váš každoroční punkrockový šampionát v bowlingu ve Vegas? Co tenhle vzorek scény?

To je jen velká párty s hromadou sexu, drog a rock’n’rollu. Hazard, zábava pro umělce.

Takže asi byla intelektuálnější...

Jo, nejspíš jo. Ale neznám tu novou. Moje dcera nedávno začala chodit na místní punkrockové koncerty, někdy na nějaký musím zajít a omrknout to. Jsem si jistej, že to bude naprosto to samý, jako když nám bylo patnáct.

Jaký to je, mít dítě, co tě následuje?

Já vím... Kde jsem jen udělal chybu? Chtěl jsem dceru, co bude něco mezi jeptiškou a počítačovým freakem, a místo toho mám dceru, co hraje na kytaru a chodí na punk.

FULL MOON 05

Graffin mladší má taky punkovou kapelu – budou Bad Religion Jr.?

Doufám že ne!

Co nové album? V čem je jiné nebo lepší než ty předchozí?

Na to si budete muset přijít sami. Dvacátého osmého září! Víc vám k tomu neřeknu.

No dobře, tak alespoň co můžeme čekat?

Po textový stránce je to osobnější než obvyklý „fuck the government“, bla bla, náboženský tohle, náboženský támhleto a „fuck the government.“ Je to dobrá směs věcí v rychlejších a středních tempech. Je tam pár skvělejch rychlovek. Jedna je... Nemůžu si vzpomenout, jak se ten song jmenuje...

Tak my to ještě slyšet nemohli, takže ať už řekneš kteroukoli...

Ne, ne... Já se snažím vzpomenout na jednu starou. Chtěl jsem to přirovnat... No, prostě něco jako Generator nebo Recipe for Hate.

Alespoň mně to tyhle dvě desky připomíná.

Jako věci ze začátku devadesátek.

Tak trochu.

To zní slibně. Jak jsou na tom Circle Jerks?

Děláte něco?

Moc ne. Já a Keith se poslední rok hádáme a moc jsme spolu nemluvili. Ale za měsíc máme mít koncert, tak uvidíme, co bude.

On má novou kapelu, která se jmenuje OFF. A taky jsme se snažili napsat věci na novou desku.

Takže alespoň trocha aktivity.

Jo, ale já nějak nevím... Je to na něm, všichni ostatní chtějí hrát. On je na mě teď hrozně naštvanej...

Co jsi mu provedl?

Nevím.

Aha, ten nejhorší případ. Máme něco vzkázat?

Zatraceně, Keithe.

Zavolej mi, kurva!

089

090

FULL MOON 05

Najde se spousta lidí, kteří jsou schopni kapelu zatratit jenom pro její komerční úspěch. Poté, co se začnou plnit velké sály a prodávat větší než povolené množství desek, fanoušci najednou cítí, že je ta jejich tajná nejlepší kapela na světě zradila. Ztratila kouzlo pomrkávání jedním okem v přítmí torrentů, co se nedají nikdy stáhnout, protože je nikdo nesdílí.

Z ničeho nic je všichni znají a jako by to nestačilo, ještě je navíc mají rádi.

Jenže tyhle věci se nedějí „z ničeho nic“, většinou je za nimi spousta let práce a odříkání (pakliže nejste členem Arctic Monkeys). Cestování v malé dodávce s někým, koho třeba nemáte ani moc rádi (marná sláva, byl to jediný člověk na střední škole, co měl peníze na bicí). Hraní na místech, která jsou na mapě jenom ze statistických důvodů, pro lidi, které vaše muzika zajímá stejně jako výsledky pákistánské národní kriketové ligy. Na osobní život zapomeňte, vaše holka s vámi sice mluví každý večer, ale to jen proto, že má šest strun.

Je to zkouška víry a charakteru. Jak moc věříte v to, co děláte? Je to jenom zábava nebo je v tom něco víc? Smysl života? Bavit se dá přece i jinak a snadněji.

Modest Mouse tohle všechno vydrželi, prošli si ledačím, udělali, co museli, a nakonec to dotáhli na největší malou kapelu na světě.

MODEST MOUSE, 8. 9. 2010, TROXY, LONDÝN, UK. TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO ARCHIV

Přihodilo se jim to v roce 2004 po vydání čtvrtého řadového alba Good News for People Who Love Bad News. Ale tolik se toho nezměnilo: stále tu byla přítomná rezignace na standardní stavbu skladby: sloka, refrén, sloka, refrén, sólo, něco něco, o tříminutovém singlu pro rádia ani nemluvě. Dalo by se mluvit o příklonu k soucitu s posluchačem. To znamená, že místo abyste po jejich poslechu začali přemýšlet o smrti (případně o něčí smrti), pustíte si je, protože se vám chce přemýšlet o životě (převážně vlastním).

Náznaky tohoto procesu byly patrné už na předcházející The Moon & Antarctica z roku 2000, ale teprve na čtvrté desce se jim podařilo pocit, že svět je přeci jen místo, kde stojí za to dýchat, přetavit z bláhové naděje v solidní jistotu, byť filtrovanou přes Brockův textový cynismus. Taky se jim za to dostalo patřičné odměny. Deska byla platinová (na to je v Americe potřeba milion prodaných kopií, což je v digitálním věku, kdy má hudba plus mínus cenu měsíčního připojení k internetu, výsledek skoro k neuvěření; ve

skutečnosti bylo těch kopií milion a půl), pak následovalo pozvání do Saturday Night Live a nominace na Grammy za nejlepší alternativní album. Právě tady dotáhli Isaac Brock a spol. svoje prapodivné písničkářství k dokonalosti. Podařilo se jim totiž něco, o čem spousta podivínů jenom sní. Přetavili svůj styl, charakteristický „jakože“ rozladěnou sólovou kytarou, v regulérní subžánr.

We Were Dead Before the Ship Even Sank z roku 2007 zastihla kapelu (a Sony Music Entertainment) na rozcestí. S vědomím, že s předcházející nahrávkou zřejmě dosáhli svého komerčního vrcholu a že odtamtud vede v rámci fyzikálních zákonitostí cesta jen jedním směrem, museli své kroky pečlivě vážit. Jedna možnost byla vydat nahrávku, která se ponese v podobném duchu, tj. žádné velké kotrmelce, hezky se držet stylu, který se osvědčil a přinesl tolik potřebné peníze, totiž ovoce. Druhou alternativou byl obrat o 180°, kompletní dekonstrukce a nový začátek. Nakonec to vyřešili tak, jak se v posled-

FULL MOON 05 091 091

ních letech podobná dilemata řeší. Přibrali do kapely Johnnyho Marra.

Příběhy o tom, jak se něco podobného stane, se vždy liší vypravěč od vypravěče. Z pozice Brocka to byl Marr, kdo poprosil kapelu, jestli by s nimi mohl navázat nějakou těsnější spolupráci (zřejmě proto, že na starší kolena zatoužil hrát před obecenstvem, které si přišlo poslechnout aktuální tvorbu kapely a ne jen čekat, jestli přidá Some Girls Are Bigger Than Others). Podle Marra to byl naopak Brock, kdo ho kontaktoval a poprosil, jestli by nebyl tak hodný a nepomohl jim napsat nové album, jelikož oni už opravdu neví kudy kam. Pravdu se nedozvíme, ale faktem zůstavá, že z hudebního úhlu pohledu měla Marrova přítomnost na desce význam asi jako hlas jednotlivce v zastupitelské demokracii. Nakonec toto manželství z rozumu vydrželo přesně jedno album a jedno turné.

Když si Johnny uvědomil, že se na Modest Marr nepřejmenují, s grácií anglického gentlemana přesídlil do řad yorkshirských The Cribs, v jejichž nástrojovém obsazení může svou instrumentální ekvilibristiku prodat přeci jenom lépe než v kapele, která používá banjo, housle a trubku.

Letošní evropské turné se koná vlastně jen tak. Není žádná nová deska, výročí, ani nikdo neumřel (v poslední době). Jediným dobrým důvodem je účast kapely na festivalu v Readingu a Leedsu, a tak si asi řekli, že by bylo hezké přivézt si magnety na ledničku i odjinud. Pro londýnskou zastávku bylo zvoleno Troxy. Nově zrekonstruovaná budova ze 30. let, původně sloužící jako kino. První dojem je ohromující. Vstoupíte do prostoru, který ze všeho nejvíce připomíná Titanic.

Decentní modré nasvícení, mosazná zábradlí lemující honosná schodiště a v hlavě neodbytná myšlenka – jak se dá asi nazvučit prostor, kde mají na zemi huňatý koberec?

A velice brzy jasná odpověď. Nedá.

Večírek zahájili Yuck. Jestli vám tohle jméno nic neříká, není se čeho bát, protože do dvou let zaručeně bude. Věc s Yuck se má tak, že mají velice dobré vztahy s All Tomorrow’s Parties a ti je často používají jako předskokany pro nejrůznější hvězdy a hvězdičky zpod svých křídel. Co se hudebního projevu týče, jedná se o příjemnou kytarovou muziku, inspirovanou ikonami Sonic Youth nebo Pixies. Což jim v dnešní době, kdy každá 092

nová vlna populární muziky je opisem nějaké starší vlny populární muziky (v tom lepším případě), dává slušný potenciál k úspěchu. Daydream Nation od Sonic Youth vyšla v roce 1988, Doolitle od Pixies v roce 1989, jestliže se generace obmění během 25 let, nemusíte být zas tak silní v číslech, abyste spočítali, že tihle mladíci a slečna jsou na správném místě ve správný čas.

Kromě myšlenek na vývoj populární hudby se během jejich setu hnaly hlavou i jiné.

Například ta, že zvuk souboru je podivný.

Všechno bylo zdánlivě v pořádku, jako při luxusní večeři na Titaniku. Jako předkrm mušle ze sedmi moří, hlavním chodem skopové maso, o jehož dárci se dočtete už jen v encyklopediích, a zákusek připravený od cukrářů, kteří přicestovali z daleka, aby odvedli tu nejlepší práci. Pak to všechno někdo vezme, hodí do kýble, promíchá a servíruje v korytě.

Jediné, co bylo slyšet, nebo spíše cítit, byl kopák od bicích. A spousta hluku okolo. Paranoia našeptávala, že od hlavních hvězd nebylo moc hezké přikázat zvukaři zničit předkapele zvuk, jen aby ten jejich lépe vynikl. Někde vzadu v hlavě ale hlodalo podezření, že se o žádný komplot nejedná, a mantra zněla: „Koberec, koberec, koberec... óm.“ Svůj set Yuck zakončili po necelých třiceti minutách něčím, co mělo asi být monstrózní sonické finále, nicméně v prostoru cca pět metrů od pódia v centrální části, kde bych čekal zvuk jako křišťál čistý, bylo všechno to vazbení a mlácení do nástrojů více než legrační. Odpovídalo totiž přesně tomu, co se ze scény linulo doposud, s tím rozdílem, že tentokrát to byl záměr.

Pak už se polorozsvítila světla a mravenci hudebního průmyslu se pustili do té nejkrásnější práce na světě. Zběžný pohled vpřed sliboval velké věci, na vyvýšeném místě sebejistě dominovaly dvě bicí soupravy připravené ne varovat, ale rovnou zabít. Kytary, banjo, housle, kontrabas, trumpeta, každý jeden nástroj, co může sám o sobě znamenat zlo (slyšeli jste někdy ska?!), ale ve vyvážených proporcích jsou schopny zachránit život. Zběžný pohled vzad už tak dojemný nebyl. Kapacita prostoru byla něco kolem dvou a půl tisíce lidí, ale dalo se odhadnout, že dobrých sedm stovek se nedostavilo. Pravda, pršelo. A ti, co se dostavili? Profil průměrného londýnského fanouška Modest Mouse

je zajímavý sám o sobě. 180 cm, 63 kg, účes, kterým strašil Damon Albarn na začátku devadesátých let, velice slim kalhoty, boty primárně určené k jachtění a košile. Samozřejmě košile. Nejlépe flanelová, kostkovaná a červená. Odchylky se netolerují, trestem je zablokování IP adresy při pokusu navštívit stránky Pitchforku. Po odeznění vlny grunge musel být flanelářský průmysl v krizi, ale je dobré vědět, že zase našel vděčné odběratele. Hřeje to u srdce, protože dřevorubecká lobby to sama utáhnout nemohla.

Modest Mouse nastoupili v šestičlenné sestavě a pustili se do toho se zarputilostí pravých mořských vlků: úplně první skladbou z úplně první desky, Dramamine. Píseň, která řekne o hudbě Modest Mouse úplně všechno v tom dobrém slova smyslu. Ukažte mi jinou kapelu, která dokázala svůj zvuk definovat v prvním tónu oficiálně určenému k vydání na dlouhohrající desce. Neznám.

Není. Nicméně kromě nostalgie tu byl přítomen i jiný pocit. Ukázalo se, že problémy se zvukem nebyly jen záludnou manýrou hvězdy, ale velkým problémem prostoru. Stojíte pár metrů od zdroje zvuku a máte dojem, že se nacházíte v nejzapadlejším rohu, snad jenom s tím rozdílem, že to je nahlas. To bude umělecký záměr jen těžko.

Dalo se doufat, že zvukový technik je zkušený profesionál, který postaví něco z ničeho, což se mu však u následující Gravity Rides Everything nepodařilo. V křehkých momentech, u skladeb, které se neschovají za hlukovou stěnu, to bolelo nejvíce. Jestliže je těžké Brockovy texty pochytit na desce, v živém podání je to takřka nemožné – věřím, že i rodilý mluvčí má co dělat. Jeho frázování má totiž kadenci samopalu vzor 24. Ta je, pro pořádek, ta-ta-ta-ta-ta. Když už na to přišla řeč, Brock je dobrým příkladem toho, že dosažené vzdělání není nutnou zárukou inteligence a naopak. Ve svých textech plynule přechází z jazyka manuálně pracujících, metafor, deprese člověka žijícího ve městě až k citacím biblických příběhů. Má toho za sebou dost (sem tam bral drogy – potvrzeno, sem tam někoho znásilnil – nepotvrzeno), aby věděl, že před minulostí můžete utéct a před budoucností se schovat, ale nakonec se budete muset naučit žít s někým, koho u krajnice nevysadíte: se sebou samým. Dobrou muziku může totiž dělat i trouba, pro příklad uveďme třicet let úspěchu Metalliky, ale dobré FULL MOON 05

texty trouba prostě nevymyslí, pro příklad uveďme třicet let úspěchu Metalliky.

Nasazení bylo ďábelské. Ve vymodlené Satin in a Coffin se do každého „Are you dead or are you sleepin’?“ opřel tak, až mu z toho nakonec uletěla čepice. Jednu chvíli se díváte na Joshe Hommea v nejlepší formě, druhou před vámi stojí nemotorný strejda Frank Black. Tahle kapela má něco pro každého, na vás záleží, co chcete vidět.

Skladby, v nichž se uplatnilo banjo, patřily k tomu nejlepšímu, co se dalo ten večer slyšet. Nebo spíš vidět. Proč letos Modest Mouse nevydají novou desku bylo objasněno skladbou od Brockova bočního projektu Ugly Casanova Here’s to Now, kterou společně s několika dalšími přispěl na soundtrack k dokumentárnímu snímku 180º South. Pro mnoho návštěvníků mohl být setlist snovým: zazněly největší hity Dashboard, Float On, 3rd Planet, The Whale Song. Co skladba, to nejsilnější moment z desky, vyberte si, kterou chcete. Jenže co je platné, že kapela potí krev (Brock nezvykle čile komunikoval s publikem, samozřejmě jednostranně: „We FULL MOON 05

could play your request, or we could play my request.“), když mezi ní a návštěvníky visí neviditelná opona. Ještě nikdy text skladby Cowboy Dan („Everytime you think you’re talking, you’re just moving your mouth.“) nedával tak konkrétně praktický smysl. Po čisté hodině se rozloučili se Spitting Venom, srdečně poděkovali a odešli do zákulisí. A člověk nemusel být zrovna inženýr lidských duší, aby z výrazu tváří vyčetl, že zklamání slavilo úspěch na obou stranách zátoky.

Podvedeni? Právě takhle poznáte opravdové přátelství. Nebudete nejlepšího kamaráda peskovat za to, že vám nepřišel na svatbu, protože se po cestě vyboural v autě. Zajdete za ním do nemocnice a slíbíte, že se co nejdřív rozvedete, aby to na tu příští mohl vzít vlakem. A stejně tak to je s Modest Mouse.

Nebudete jim vyčítat, že promotér vybral místo nejlepšího prostoru ten nejlevnější. To je jako vyčítat vodě, ze je jednou modrá a podruhé zelená.

Na přídavek se čekalo dlouho, ale na konec se přeci jenom rozhodli jít s lodí až ke dnu.

A udělali to se ctí. Bukowski, Broke, The View – všechno skladby, pro které by se za normálních okolností trhaly ruce, takhle jen podtrhly, jak dobré to mohlo být – a jaké to skutečně bylo. Tak ještě že nezahráli Trailer Trash... Pak už se jen rozsvítila světla a hladina se zavřela.

Přemýšleli jste někdy, odkud se vzalo to divné jméno? Pochází z krátkého příběhu od Virginie Woolfové Značka na zdi. Říká se tam: „I wish I could hit upon a pleasant track of thought, a track indirectly reflecting credit upon myself, for those are the pleasantest thoughts, and very frequent even in the minds of modest, mouse-coloured people, who believe genuinely that they dislike to hear their own praises.“ A nejlepší kamarád si zaslouží pochválit vždycky.

Co s tím? Jste účastníkem koncertu, o kterém víte, že je vlastně úplně v pořádku, protože kapela, kterou máte rádi, hraje písničky, které milujete, a nešidí to ani za mák. Přesto se cítíte tak trochu podvedeni.

I když to třeba nechce slyšet.

093

094

FULL MOON 05

Obyčejný rifle, jednobarevný boty, tričko s obyčejným potiskem. Stojíme uprostřed Berlin festivalu a vypadáme jako první kontakt s mimozemskou civilizací. Je pátek, začátek září 2010 a mladí hipsters ze všech koutů zeměkoule pořádají na berlínském letišti Tempelhof mistrovství světa v tom, kdo na sebe obleče co nejvíc barev. Brýle ve stylu poštovní doručovatelka z padesátých let podmínkou. Bonus: hudba.

BERLIN FESTIVAL 2010. 10. A 11. 9. 2010, TEMPLEHOF, BERLÍN, Německo. TEXT LUKÁŠ PALÁN FOTo ARCHIV

Festival samotný startoval v pátek odpoledne irskýma The Cast of Cheers, další vlaštovkou The Richter Collective, kteří na sebe upoutali pozornost debutem Chariot aka ještě stále jde vykrást zvuk prvního alba Bloc Party a znít při tom zábavně. V deníčku tlustá čára, must see, jenže jak to tak chodí, místo na festivalu se ještě motáme po Berlíně, hledáme hostel, žereme kila kebabu a řešíme, jestli se Fever Ray holí v podpaží nebo ne. Pravej start přichází až kolem pátý hodiny, kdy na pódium docupitá droboučká dvojka Laura-Mary Carter a Steven Ansell alias Blood Red Shoes. Druhý album týhle dvojice vyšlo letos a snad nebudu za debila, když napíšu, že je vlažnější a tak o 47 % míň zábavný než debut, kterej by dokázal rozpohybovat i dva horníky v hostinci U Čerta v pátek o půl paté ráno. Naživo to bylo jiný kafe a vedle ověřených pecek ADHD nebo It’s Getting Boring by the Sea zní i věci z nový placky skvěle. Publikum se ale nechytá, ani když jim kapela háže kalibr typu I Wish I Was Someone Better. Hm. Při přesunu poprvý v životě piju německý pivo, chuťově někde mezi Platanem a pissingem. Skvělý. Díky bohu za Red Bull.

Ve vedlejším hangáru hrají německý electrosynth-punkový MIT, což se dalo poslouchat asi třicet sekund, potom už člověk myslel jen na sebevraždu. Odér osmdesátek kapal ze stropu, ty nejprimitivnější synthpopové a electroclashové spodky trhaly uši a do toho všeho zpěv, který by se dal používat v Guantanámu při výsleších.

Zahlídli jsme asi dvousetkilovýho Němce, zelený tenisky a obrovský kalhoty s kravím motivem. Zatím jasně vede. Psychicky se připravujeme na Zola Jesus. Jestli je někdo protekční dítko blogosféry poslední půlrok, pak je to ona. Nina a její operní projev. Nina a její clashopopové ambice dobýt svět. Cestou do Hangáru 5 vidíme na plotě pověšenou dvoumetrovou kresbu The Kills. Nedá se koupit.

Potlačuju slzy...

FULL MOON 05

Zola Jesus nevypadá jako kapela, která by měla dobýt svět. Složení zleva doprava Rachid Taha, Lady Gaga, Meky Žbirka. Klávesy udávají rytmus celému víkendu. Jako by se svět po všech těch hudebních vlnách posledních let otočil a vracel zpět. Začalo to nenápadnou otázkou Is This It? a končí to u osmdesátek, ničícím všechny krásný hudební nápady svým plastovým depešáckým jazykem. Zacykleno. Druhý kolo. Zola doplácí na výšky a nevychytanej zvuk , kterej se za zvukařem mění v jeden obrovskej hluk. Po Zole hrají ve vedlejším hangáru Goose, ale jelikož nikdo nevíme, o co jde, utíkáme na hlavní stage, kde začíná svůj energetický set James Murphy = LCD Soundsystem. James hned od startu dává najevo, že na nějaký šetření hitů na konec setu hází velký h, a rozjíždí Drunk Girls a hned po ní Daft Punk Is Playing at My House a Beat Connection. Murphy, společně s dalšími pěti hudebníky a hlavně basákem Davidem Scottem Stonem (Melvins, Patton, Unwound, No Age), nakonec odehrají poctivou hodinovou jízdu, vyplněnou převážně aktuálním albem This Is Happening. Nevím, jak se nakonec přelétavej hudebník rozhodne, ale kdyby vážně LCD ukončil, jak letos oznámil, byla by to obrovská škoda.

Utíkáme do hangáru. Robyn je momentálně zpět v sedle a podle všeho jí trilogie Body Talk vychází na jedničku, což potvrzuje i to, že klukům v Pitchforku praskají kšandy nadšením pokaždý, když se chystá recenze. Když odstartuje svůj set novinkou z Body Talk pt.1 Fembot, jsme svědky masivního orgasmu asi pěti tisíc dívek. Robyn za doprovodu dvou klávesáků, DJe a dvou bubeníků pokračuje v cobra style a celá hala se mění v electropopové diskofilní inferno. Její um, přecházet z až breakbeatových rytmů do neuvěřitelně naivních popěvků ve stylu osmdesátek, je fascinující. Cukr kape z uší, z očí, cukr teče všude, pot voní po karamelu. Na řadu přichá-

zejí hity With Every Heartbeat a nebo novější Dancing on My Own. Po kolena v marcipánu utíkáme v polovině koncertu skrz vřískající děti směr citrónový pivo (to se dalo pít, protože nechutnalo jako pivo). Od první sekundy je slyšet, že Robyn je extrémně chytrá ženská, která ví, co a jak dělat pro pořádnou show, jenže ta infantilnost (bom digi di zigi) je chvílemi nesnesitelná. Za superelastický superelasťáky klobouk dolů.

Po Robyn nastupuje dánský elektro „užskoroguru“ Tomas Hoffding , toho času hlava Whomadewho, který poslední rok objíždí Evropu s vlastním projektem Bon Homme. Kombinaci minimal techna, deep houseu a surf-disca doprovázena velmi příjemným falzetem zakončuje dupáním po stole. Rozhodně ano!

Páteční vrchol přichází na řadu ale až po jedenácté hodině a má jméno Fever Ray. Background obstarává asi desetiminutové vrzání lana a skřípání dveří, aby následně neuvěřitelně hlasitý (a nečekaný) úder do bicích přivedl pár set lidí na pokraj infarktu.

Scéna se celá halí do mlhy a vy máte pocit, že za chvíli začne obrovská lesní show, při které ožijí skřítci, víly a všechna ta verbež, co žije ve stromech. Jako byste s Karin měli projít nějakou bránou směr rozbouřený bazén, směr podzim. Scénu doplnilo na dvacet lamp, prořezávající mlhu do rytmu otvírajícího kousku Triangle Walks. Připočtěte decentní a nápaditou laser show, kapelu, ze které šly vidět jen obrysy nebo při troše štěstí i masky, a v kombinaci s hudbou máte atmosféru, která by se dala krájet a řezat a bodat. Původně pouze krátká odbočka od domovských The Knife je na turné už druhým rokem a co si budeme povídat, koho by teď zajímali The Knife? Fever Ray odehráli celé debutové album, přihodili Here Before i čerstvě vydaný cover Gabrielovy Mercy Street . Všechnu tu hodinovou dokonalost kazilo pouze publikum, které bylo ve svých nejakčnějších momentech možná tak 095

vlažné, což se vůbec nelíbilo klávesákovi, který to dal několika velmi populárními mezinárodními gesty jasně najevo.

Tím bychom měli uzavřena pozitiva prvního dne. Negativa začala zhruba v polovině setu Fever Ray, kdy ochranka odmítla pustit do prostoru hangáru další návštěvníky ze strachu, že by se opakovala nešťastná událost z nedávné Love Parade. V praxi to vypadalo tak, že kdo zůstal na hlavní scéně a sledoval Editors, neměl šanci dostat se dovnitř.

Bez předchozího varování to byla docela podpásovka (a zpětně dankeschön bohu, že mě nenapadlo tam zajít). Že to se zákazem mysleli Němci vážně, potvrzovalo dvacetičlenné komando těžkooděnců, kteří hlídali turnikety. Vítejte na jednom z nejhůře zorganizovaných festivalů posledních let, mohli si Němci bez nadsázky napsat na plakáty.

Touhle scénkou totiž všechny problémy teprve začínaly. Následující koncert Atari Teenage Riot ve vedlejším hangáru byl totiž to poslední, co bylo v pátek k vidění. Všechny další vystoupení byla zrušena, 2ManyDJs a Fatboy Slim se poroučeli. Tisíce kelímku ve vzduchu, několik miliónů sprostých slov a asi dvousethlavý dav bojující s policajty.

A abyste plně pochopili absurditu situace, vězte, že hlavní scéna, která skončila o půlnoci, byla naprosto prázdná (a třikrát větší než hangár), jenže zřejmě nikoho nenapadlo vzít do podpaží notebook pana Slima a přenést ho o dvě stě metrů dál.

Tohle plus dramaturgie (pan dramaturg měl letos zřejmě dovolenou nebo má rád jahodový knedlíky s vepřovým masem, jinak se nedá vysvětlit, že dvě ze tří největších hvězd, Editors a Fever Ray, hodí přímo proti sobě a Fatboye švihne na čtvrtou ráno, vážně?) plus absolutní nedostatek toalet (dámy chodily na pány, pánové chodili k plotu) plus nemožnost koupit pití za dřív než patnáct minut zařízly fesťák dokonale. A přitom, panebože, existuje lepší plac na festival než nedávno zavřené letiště, které disponuje veškerým myslitelným zázemím a plochou tak velkou, že by se tam daly postavit čtyři Neverlandy?

Musím se přiznat, že ono zrušení programu nám zase až tak nevadilo, protože už nezabírala ani troskatriangl kombinace cigáro, bageta, red bull a usínali jsme za chůze. Takže metro, přestup, metro, hostel, pivo na terase, pokec s nasranýma technařema z celýho světa, spánek.

096

(...)

Sobota se bohužel nesla v naprosto stejném duchu. Hned u vchodu jsme se všichni dozvěděli, že program byl zkrácen o rovných sedm hodin a končí už v jedenáct, protože policie a organizátoři si nechtějí vzít na triko případnou tragédii. Být technař, tak si to asi hodím.

Co teď se vším tím éčkem? Notně překopaný a osekaný program v sobotu naštěstí nepřišel o největší hvězdy, i přesto se ovšem organizátoři dopouštěli těžko pochopitelných lapsusů, třeba když zakázali Neon Indian hrát byť jedinej song přesčas. Zde si představte pět otazníků.

Seabear se přifařili s vcelku nezajímavým indie/folky/rockem, který neměl čím zaujmout.

Následující německá grupa Superpunk měla i dechovou sekci, takže jsme rychle utekli na hlavní stage. Status odpolední hvězdy si pro sebe na hlavní stejdži uzurpoval Edwyn Collins, muž, který v osmdesátkách brázdil vody britského rádiového popu s kapelou Orange Juice, a v devadesátých letech prorazil hitem A Girl Like You, což je přesně ta písnička, kterou známe naprosto všichni, ale nikdo nevíme, od koho je. No a pak... no a pak už vlastně nikoho nezajímal. Collins se stáhl do pozadí, začal hrát, psát a produkovat (The Cribs). V sedě a po mrtvici, která ho v roce 2005 připravila o citlivost v pravé polovině těla, odzpíval koncert s neskrývaným nadšením, ovšem on i jeho parta postarších muzikantů, kteří vypadali jako můj/tvůj/váš táta, působili mezi všemi těmi cool kapelami jako zjevení. Solidní porce pop-rocku, který zapomenete ještě dřív, než vůbec dohraje. A ani A Girl Like You nebo pomerančovej hit Rip It Up to nezachrání.

V hangáru 4 a chytáme konec vystoupení pro nás zcela neznámých Tahiti 80. Tahle šestičlenná skupina z Normandie je ve Francii podle všeho už nějaký ten pátek populární a je třeba říct, že podle živýho vystoupení zaslouženě. Skvělý mix šedesátkového rocku, new wave a surf-popu. Beach boys reincarnated. A to vemte jed, že bych nevěřil, že tohle napíšu. Následuje Lali Puna, která z cédéčka docela nudí. Ale mají zpěvačku, tak se rozhodneme zůstat, abychom zjistili, jestli je aspoň pěkná. Což o to, pěkná je, ale zpívala tak strašně falešně. Nejsem Hejma nebo jinej na slovo vzatej odborník porotce, ale když někdo neudrží tóninu víc než šest sekund, to je už dost špatný. A to jsem se na vedlejšák Marcu-

se Achera z The Notwist docela těšil. Rychle pryč na hlavní stage.

Od Gang of Four nikdo z nás moc nečekal (i když jsme si byli vědomi, s kým máme tu čest), o to víc jsme byli unešení. Dalo by se říct, že to byl koncert víkendu, kdyby nebylo té zpropadené Karin. Jenže Gang of Four bylo něco naprosto odlišného. Jako by vás někdo vzal a posadil do vlaku směr minulost, kde ještě pořád existují bohémové, ožralové, rockové hvězdy a nezávislost. Jon King byl tak ožralej a mimo, že by to poznal na sto metrů i Stevie Wonder. Jeho nepřítomný výraz a motání se po pódiu zvěstovalo trapas obřích rozměrů, jenže opak byl pravdou. Všechno uzpíval naprosto bravurně a i když chvilkami zcela zřetelně nevěděl, jestli je v Německu nebo v Anglii, dokázal udělat neuvěřitelnou show.

Parakotouly? Proč ne. Odbubnovat jeden song na mikrovlnku baseballovou pálkou a pak ji, úplně zničenou, hodit mezi lidi? Jo, jo a ještě jednou jo! Manchester, Leeds, vraťte nás kurva zpátky v čase! Když pak Jon ke konci setu s bestií v očích, lahví vína v ruce a duchem mimo své tělo křičel „I am not innocent, I party all the time!!“, věřili mu to úplně všichni. Všechno to zakončil telecaster letící vzduchem a nadšené ovace publika. Teď ještě Joy Division, The Clash a můžeme jít domů!

Gang of Four střídají belgičtí Soulwax a přichází obrat o 180 stupňů. Nenechte se zmást škatulkami jako indie electronic nebo alternative electronic rock. House, detroit, dubstep, minimal, skvělá jednoduchá ale podmanivá projekce, občas nějaký ten vokál, 200bpm nonstop. Lidi konečně začínají tancovat jako o život. Všechno pro nás zavírá Tricky, který přišel s kombinací trip-hopu a naprosto čistokrevného metalu. Během pětačtyřicetiminutového setu zvládl vypálit čtyři jointy, několikrát odejít na pár minut pryč nebo pokecat s DJem. Finále a hypnotickou atmosféru završil na snad patnáct minut natáhlou Can’t Hardly Breath.

Ale co naplat, Berlin Festival se nepovedl.

Proč o tom všem psát? Aspoň člověk ví, kam příští rok rozhodně nejet.

A znovu je třeba dodat: vzhledem k lokaci, která je geniální, je to nehorázná škoda.

FULL MOON 05

Mark Oliver Everett je freak. Tomorrow Morning, třetí album jeho skupiny Eels vydané během krátkých osmnácti měsíců, to opět dokázalo. Ve spoustě nádherně smutných melodií se skrývá pozitivní, chvílemi dokonce veselé poselství, umně zabalené v divných elektronických zvucích a beatech. Eels nikdy dřív elektronicky nezněli a nabízel se předpoklad, že koncert budou smyčky, korekce a kompy. Ale bylo to úplně jinak, pan E je nepředvídatelný.

Eels jsou pojem. Jasně, Českou republiku vynechme, ale v zemích jako Německo jde o významnou partu, jejíž koncerty nejsou v každé díře, co si říká klub. V Berlíně hráli v Astra Kulturhausu, prostoru pro dva tisíce lidí, a stejně bylo měsíce dopředu vyprodáno. Není divu, E a spol. v Evropě nebyli nejméně dva roky a tři výtečná alba z poslední doby se na zájmu publika musela projevit. To, že se ve stejný den a o pár stanic U-Bahnu dál konal mega indie Berlin Festival za účasti Fever Ray, LCD Soundsystem, Fatboye Slima nebo Hot Chip, se na návštěvnosti nijak nepodepsalo. Tam bylo ostatně vyprodáno také, dokonce až moc – chybělo málo a stala se z toho druhá Love Parade. (A když už mluvíme o rozdílech Česko vs.

Německo, chlápek u záchodů měl tričko The Beatles. Tomu těch padesát centů dáte ještě rádi.) Astra už krátce po osmé praská ve švech a na pódiu se snaží Alice Gold. Děvče s kytarou sice neuráží, ale taky nijak netáhne, spousta dalších si čekání na Eels krátí retkem a pivkem před halou. Stejně jako my.

Když jsem na stejném místě před pár měsíci viděl Daniela Johnstona, divil jsem se, jak je sakra možné, že si ty svoje vypsané depky před publikem tak užívá. Takže fakt nevím, proč mě překvapilo, že se Mark Oliver Everett choval stejně. Navíc když je Tomorrow Morning na jeho poměry velmi veselá kolekce... Jenže co se ten večer dělo na pódiu, nečekané bylo. Ještě začátek byl „normální“, když úvodní Grace Kelly Blues dal E jen sólo a beze slova na uvítanou. Následující Little Bird proběhla za účasti kytaristy The Cheta, načež se přidal zbytek vousatého spolku. Vypadá to, že hrát v Eels dnes znamená mít plnovous, kluci vypadají nemálo jako Eagles. Nebo jako parta vládních agentů v převleku, deportující utečence. Právě tak E totiž působí: bílá pracovní kombinéza, pirátský šátek, ze kterého ledva koukají černé brýle, zahalený jako muslimská panička.

Ostatně před pár měsíci ho v Londýně zatkli, protože v něm nějaký snaživý bobby viděl možFULL MOON 05

ného teroristu. Prvních pár věcí pálí jen tak od boku, žádná zvláštní akce, jen semknutá, skvěle sehraná kapela a tvrdý dřevní zvuk. Jenže od coveru Summer in the City se začaly dít věci.

Rumcajsové na sebe začali uznale pokyvovat, E ze sebe občas vydal nějaké citoslovce mezi skladbami, kluci v práci se začali bavit, i na pár highfives po dobře odvedeném sólu či veselé představovačce došlo. Hrálo se hodně z posledních alb – Prizefighter, Fresh Blood, In My Dreams nebo vynikající That Look You Give That Guy z Hombre Lobo, taky Gone Man, In My Younger Days či Paradise Blues z End Times.

Pár starších kousků a překvapivě hodně z rockového Souljacker, včetně titulní Souljacker Pt. 1 nebo Dog Faced Boy. Bylo to logické, protože Eels jsou na aktuálním turné skvěle šlapající rockovou mašinou. Jde o jinou zvukovou galaxii, než do které patří pár týdnů staré album.

Tím veselím, sevřeností a přímostí jsou daleko blíž třeba ZZ Top nebo Dylanovu Rolling Thunder Revue. Lonely Hearts Club, kam by měl E se svými říkankami patřit, se nekoná. Kluci se baví, publikum jakbysmet, songy dostávají jiný kabát, než v jakém je najdeme na albech.

Kapela si hraje s rytmy, vše je řádně přiostřené.

Tuhle trocha jazzu, jindy bossa nova nebo tex-mex. Zvládají všechno levou zadní, plnovousy pilně kývou do rytmu a německé publikum zpívá s nimi. Novinky Looking Up nebo krásná Spectacular Girl znějí v rockových aranžích úplně jinak.

Obecenstvo záhy pochopilo, že takhle zábavný koncert se nevidí často, a bez nějaké nápovědy se začalo bavit s kapelou. Pan E si ke konci vystřihl air guitar sólo s maracasem, došlo i na taneček, co vypadal jako medvědí namlouvání...

Vrchol přišel při Gershwinově Summertime, když E začal mezi zpocené publikum metat nanuky, pár jich schytal také Kool G Murder a jeho basa, fakt. Celkové skóre se zastavilo na čtyřiadvaceti skladbách, slušná porce hudby i zábavy, povedený večer. Eels okouzlili asi každého, režisér Wim Wenders měl při odchodu ze sálu úsměv od ucha k uchu, ostatně se s nimi zná a má je rád, točil jim klipy. Těžko říct, jestli takhle vypadají všechny jejich koncerty, ale ti, co z Astry odcházeli, zůstanou fanoušky Eels natrvalo. A tak je to s nimi pořád. Jejich skladby nemusí každému sedět, je na nich něco divného a vyžadují pozornost, Eels nikdy nebudou kulisa do výtahu. Jing a jang. Černá a bílá.

Nikdy, nebo navždy.

EELS 10. 9. 2010, ASTRA KULTURHAUS, BERLíN, NĚMECKO. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV

097

098

FULL MOON 05

TRIBO TATTOO & PIERCING LIDICKÁ 8, PRAHA 5 TRIBO.CZ

FULL MOON 05 H L A V N Í P A R T N E R V ÝSTA V Y:

H L A V N Í P A R T N E R:

P A R T N E Ř I:

H L A V N Í M E DI Á L N Í P A R T N E Ř I:

M E DI Á L N Í P A R T N E Ř I:

099

S P O D P O R O U:

Zhang Peng: Desiring Happiness No.1 2007, C - print, 170

x

150

cm

Gilbert & George: In the Piss 1997, Photo-piece of 9 panels, 226

x

190 cm

102

FULL MOON 05

Ale že to dá práce. Mirek Škultéty je režisér, herec, scenárista, zpěvák a dospělý intelektuál. Jeho ego(n) je přímo výstavní. Úvod do dokumentaristiky pro čtenáře hudebních časopisů podle Škultétyho, bod první: Talking Heads nejsou jenom kapela; bod druhý: Longplay není jenom LP. TEXT TOMÁŠ KEJMAR FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Ušetříš mi úvod, jo? Co je Longplay?

Longplay je dokumentární film, kterej původně měl být striktně o obalech hudebních nosičů, a říkali jsme si, že zmapujeme… Nebo takhle… Já jsem dostal zadání od producenta Petra Kozy, kterej tou dobou dělal bakalářský zkoušky a k nim musel předkládat svůj magisterskej projekt. Měl vymyšlenej i podanej grant, takže měl v podstatě zajištěný základní peníze na film. A protože má rád a poslouchá vinyly, tak chtěl udělat dokument o obalech hudebních nosičů, speciálně vinylů, po roce 1989 v Čechách. A s tím mě oslovil. To už se mi asi nikdy nestane. Přišel a povídá: „Hele, mám prachy na dokument o obalech vinylů. Nechceš to režírovat?“ Tak jsem řekl, že jo. Ale nechtělo se mi dělat nějakou encyklopedii o tom, kdo kdy udělal jakej obal a proč, a do toho hudební ukázku a tak. Hlavně v době, kdy jsem se o to začal zajímat, jsem zjistil, že hudební průmysl prochází zásadní změnou. Přišlo mi zajímavý ukázat to skrze obaly hudebních nosičů, protože to je prostor, kde se setkává výtvarno s muzikou a ještě se tam kloubí i ten reklamní aspekt – obal má upozornit na fyzickej produkt, kterej si má člověk koupit. Jenže FULL MOON 05

v dnešní době začíná být muzika nefyzická.

Ve dvacátým století to dlouho fungovalo tak, že hudební byznys frčel na fyzických médiích a jejich prodeji. A teď je to najednou jinak. On je to jednoduchej dokument v tom, že je postavenej na rozhovorech. Pak už jde jen o to, vybrat si ty správný lidi a položit jim ty správný otázky.

Teď jsi mi sebral asi patnáct otázek…

Ale já jsem ti hlavně neodpověděl na tu první, že jo? Longplay je dokumentární film, kterej má mapovat to, že hudební průmysl prochází v současný době zásadní změnou, a aby se na to dalo koukat, tak se na to díváme skrz obaly hudebních nosičů, protože je to vizuálně atraktivní. A ukazuje to taky jinou stránku toho, jak je člověk zvyklej vnímat hudební průmysl.

Takže vizuál tu funguje jako lákadlo k hlubšímu tématu?

No… jako jo. To hlubší téma… Já nevím, jestli je to téma hluboký. Na co přijdeš, je to, že firmy musí předělávat svoje strategie a že už asi nebude fungovat interpret, kterej na sebe dokáže vydělat jen tím, že vydá jedno al-

bum a pak už tu svojí slávu bude přiživovat jeho odvarama. Ale že se vracíme k něčemu mnohem přirozenějšímu, protože tisíce let se muzikanti živili živým hraním. Pak někdo vymyslel záznamový médium a najednou se na tom začala přiživovat spousta jinejch lidí.

A hudební průmysl si za to může sám, protože zneužil svýho postavení. A to, že se všechno sdílí na internetu, je správně.

Otázka, která to možná trochu podkopává... Proč by tohle téma mělo lidi zajímat?

Vzhledem k tomu, že Longplay měl běžet, a nejspíš poběží, v České televizi, co si z toho odnese ten „obyčejný divák“?

On je to klasickej dokument na ČT2, buď na odpoledne nebo na půl jedný ráno. Podle jejich vysílacího schématu. A má za cíl akorát říct lidem, že hudební průmysl prochází změnou a že pokud je zajímá muzika, tak je může zajímat i tahle změna. A když je muzika a změna v průmyslu zas až tolik nezajímá, tak je může zaujmout to, že tam výtvarníci mluví o způsobu, jakým vytvářejí obaly na desky, což mi přijde taky zajímavý. Fakt, že musíš dát nějakej výtvarnej ksicht určitýmu souboru hudby. To je přitažlivý téma.

103

Myslíš si, že je v Čechách prostor pro dokument jako žánr? Ať už tematicky zaměřený jako je Longplay nebo pro dokument obecně? Jestli je pro něj trh a poptávka…

Je to čím dál lepší a může za to hlavně pan Hovorka (ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, pozn. editora) se svým jihlavským humbukem, ten to rozjel.

I na FAMU je dokument protežovaný. Kdybych měl doporučit někomu, kdo chce dělat filmy, na jakou katedru FAMU jít, tak jedině na střih nebo na dokument. A pokud je člověk trochu introvertnější a nechce běhat po place a ztvárňovat svoje představy, tak ať jde na scenáristiku. Ale jiný katedry asi nemaj cenu. Pokud teda není někdo zaseklej na zvuku, animaci nebo kameře. Technický katedry mají dobrou úroveň, ale třeba katedra režie je nesmyslná.

Vlastní zkušenost?

Ne, ne, já to nestuduju. Já studuju scenáristiku, ale člověk s tím samozřejmě přijde do kontaktu.

Jak se dělá promo pro dokument?

Abych pravdu řekl, tak jsem nad tím ani moc nepřemejšlel. My jsme si říkali, že dokument určitě nebudeme tlačit do kina, protože to není téma ani forma, který by někoho zvedly ze židle a donutily ho do kina jít.

Jasně, není to Český sen.

Od začátku bylo cílem dostat to do televize, na ČT2. Případně že by bylo fajn to přilepit k nějakýmu časáku (smích). Protože tak se to dostane k lidem, který třeba na televizi nečuměj nebo si nevšimli projekcí, který k tomu děláme po klubech, kde to nalepujeme na koncerty. Náš koproducent dělal třeba koncert Vladimira a dalších raperů a shodou okolností to bylo v kině, tak rovnou pustili film, že jo. A nebo jsem byl pozvanej na Slovensko, tak to běželo v kulturním prostoru, který mají v nějakých opuštěných kasárnách v Košicích. Odbytiště máme, ale je hrozně omezený, není to velkobiják.

Odbyt a celá finanční otázka je v Longplay posazená hned na začátek filmu, tím pádem je na prvním místě. Myslíš, že v dnešní době je rentabilita hlavní měřítko?

Mně přijde, že v ten moment to nejlíp vystihuje pozici výtvarníka v procesu vydávání hudebního alba. A ten je tam ze zájmu o hudbu nebo interpreta anebo proto, že je ještě 104

mladej, takže se mu to hodí do životopisu. Ale jinak to pro výtvarníky nemá nějakou extra ekonomickou hodnotu… Nechci říct DIY, to ne, ale je to pozice, kdy musíš obětovat víc, než potom dostaneš. Takže mi to přišlo jako dobrej úvod, protože rovnou nastavíš pozice.

Když začneš penězma, tak i člověku, kterej se o to nezajímá, vysvětlíš, jak to je.

Hned to shodí ze stolu tu první otázku, která dneska napadne všechny: Daj se na tomhle vydělat prachy? A otevírá to i kontrast mezi zpovídanýma. Jsou tu lidi, co řeknou, že tímhle se uživit rozhodně nedá, a pak Marcel Musil poví, že při troše snahy by to šlo. Co sis ty odnesl z těchto kontrastů?

To je vlastně základní skladební princip našeho filmu – je to mozaika přístupů a ta vytváří napětí filmu. Samozřejmě to není thriller.

Ale tím, že jeden řekne nějakou svojí pravdu a odůvodní, proč takhle pracuje, a pak přijde další a řekne to jinak, tak se pokrývá téma a různorodost přístupů. A ať už jsi muzikant nebo výtvarník, na každý práci je nejcennější to, že se můžeš potkávat s různejma lidma, který tě ovlivní nebo ty ovlivníš je.

Podle jakých kritérií jsi vybíral lidi, co se ve filmu měli objevit? A podařilo se ti sehnat všechny? Překvapil tě něčí přístup?

Já jsem chtěl pokrýt názorovou různost, takže kritéria byly jednoduchý. Potřeboval jsem výtvarníky, to zaprvý. A pokud jsem v nich objevil nejen výtvarníky, ale zároveň i muzikanty nebo vydavatele, tak se mi to líbilo o to víc, protože můžou skloubit několik pohledů a jsou o to atraktivnější. A to se dařilo celkem jednoduše. Hledal jsem i starší lidi, co by byli jenom výtvarníci a moc se do toho necpali. Mně šlo o to pokrýt výtvarníka, muzikanta, vydavatele a cokoli, co je mezi tím. A to se myslím povedlo.

Samozřejmě, že klíč, podle kterýho jsem hledal, byl: nejdřív lidi, který znám osobně, a lidi, na který můžu ze svojí pozice dosáhnout a jejichž tvorba je mi sympatická. Nechtěli jsme to natáčet jenom v Praze, takže jsme jeli i do Brna a Ostravy. Tam jsme mimochodem udělali rozhovor s Malignant Tumour, což je zapadlá legenda. Kapela, která má na kontě neuvěřitelný releasy, splity se všema možnejma zeměma světa, včetně Japonska. Ačkoli to zní exkluzivně, ve výsledku to bylo jen plácání o tom, že i kapele záleží na tom, aby deska byla co nejhezčí. Navíc to nevyšlo ani technicky, protože jsme točili v klubu během zvukovky. Nicméně ten klíč byl, aby to nějak odsejpalo, aby se dr-

želo téma a ty lidi spolu buď souhlasili, nebo byli proti sobě.

Dokument je postavenej pouze a jenom na rozhovorech, není tam žádnej úvod, závěr, žádný titulky, žádnej autorskej komentář.

Je tenhle přístup formálně vhodnější pro diváka, nebo by bylo lepší naservírovat mu alespoň nějakej úvod? Protože vy dáte Longplay a jedem.

No úvod je, jak Marcel něco kreslí, pak je tam titulek a Joska Skalník vypráví o Hvězdoňovi, což je preambule toho, o čem celý Longplay je. Protože on říká, že prachy za to nejsou, ale že je to hrozně důležitý, protože získal za hranicema nějaký ocenění. A on je zrovna případ výtvarníka, co je téměř absolutním autorem obalu, kterému nechávají volnou ruku. On se opravdu snaží ztvárňovat a výtvarně reagovat na to, co slyší, má to fakt naposlouchaný. Podle mě je to jako úvod dostačující. Mohl jsem tam dát titulek a nějaký statistiky, dokonce jsem o tom uvažoval a vyhledával je. Ale pak jsem si řekl, že bude lepší dát tam ty ne úplně výtvarně zajímavý rozhovory, když už jsou natočený. Už to, jak ten člověk vypadá a v jakým prostředí pracuje, o něm vypovídá. A pak za ně nechat mluvit jejich práci. My jsme náš dokument chtěli výtvarně okleštit, aby si člověk nejvíc zapamatoval právě ty obaly.

Přijde mi, že jedno z kritérií výběru, to „před rokem 89“, není úplně dodržený a otevřený, a že je to možná škoda.

To byly původní kritéria, který jsme si dali. Já jsem je potom změnil právě v návaznosti na to, že chci mluvit o změně v hudebním průmyslu, která se neváže na pád komunismu. Ale na druhou stranu je to zmíněný, protože výtvarníci museli před rokem 89 pracovat jinak než po něm. A společenská změna samozřejmě ovlivnila i výtvarno a muziku. To znamená, tuhle věc zmínit musíš, ale ve finále to není kritérium výběru lidí. Já jsem se soustředil na zajímavý osobnosti a některý z nich tvořily i před rokem 89, což mi umožnilo ztvárnit i tohle téma. Ale téma filmu je daleko obecnější, neváže se na to, jak výtvarník pracuje v diktatuře a jak pracuje mimo ni. To je jenom podtéma, který musím zmínit, protože jsem v Čechách.

Já bych spíš řekl, že český prostředí tomu dává jinou dimenzi díky tomu, že tady změna trhu proběhla vlastně dvakrát. Jedna byla náhlá, daná rokem 89, a druhá probíhá teď a postupně, se změnou poptávky.

FULL MOON 05

Nemyslím, že by ta změna proběhla dvakrát, i když dřív se u nás prodávalo míň tý Madonny a toho Majkla, a pak se najednou otevřely hranice.

Ale taky se mohlo vydávat, co se chtělo a technický vymoženosti byly daleko dostupnější. Grafická stránka se mohla změnit.

To jo, ale kdyby tu byl komunismus dodneška, tak internet by to stejně změnil. A dostupnost technologií nemá s pádem komunismu nic společnýho. Samozřejmě že kdyby tu ten režim byl dýl, tak se to sem dostane pozdějc.

Ale technologie jako vypalovačky a tak začaly být dostupné tak jako tak až po roce 89.

Takže u nás ta změna, kterou popisuju, proběhla stejně jako v celým světě. Zpožděná v návaznosti na to, že jsme střední Evropa a nejsme žádný centrum dění. Politika s tím nemá co dělat.

Na závěr jednu víc na tělo… Protože to nemá být představení jenom projektu, ale i jeho tvůrců… Jakej je tvůj vztah k těm nosičům, k jejich grafice? Preferuješ cédéčka, emcéčka nebo elpíčka? A jaký máš vztah k obalu?

FULL MOON 05

A to se teprve rozehřejvám… Prvotní motivace k tomu, abych na Longplay dělal, byla, že nejsem muzikant, ale působím v nějakejch hudebních tělesech, takže k tomu mám blízko. A ještě před tím, než jsem k tomu filmu přišel, vydávali jsme cédéčko s Flaming Cocks a řešilo se, jestli náhodou nebude vinyl. Postupem času se pak udělalo splitko s Phantoms on Fire a já jsem z toho měl hroznou radost. Přestože muziku doma téměř vůbec neposlouchám, ani nevím proč. Já jsem se nad tím před rozhovorem zamejšlel, a přesto jsem na to nepřišel, i když hudba hraje v mým životě důležitou roli, protože ji aktivně dělám. Ale doma ji neposlouchám, takže mně je úplně jedno, na čem vyjde. Nebo jestli ji dostanu na MP3ce. Já ani moc nerozeznám kvalitu zvuku, protože jsem jenom blbej zpěvák. Takže zvukový nuance moc neslyším.

Na druhou stranu jako člen kapely řeším, na čem se vydá to, co nahrajeme. V ten moment preferuju vinyl, protože je to jediný fyzický médium, který do budoucna přežije, cédéčka jsou prostě pracovní nástroj. Byla by blbost cédéčko neudělat a obal na cédéčko je určující, protože když už dneska někomu dáváš muziku, tak mu ji dáváš na cédéčku, aby si to po-

slech a případně tě pozval na koncert. A vinyl přichází bohužel až jako druhej. Pro kapelu a pro zachování toho, co vytvořila, je ale daleko důležitější, protože přežije. Ale nepřežije proto, že by bylo tolik lidí, co budou mít doma gramec a budou si to kupovat jako zboží. Tak to bylo dřív. Přežije jako věc pro DJs, který ty kapely uchovávaj. V momentě, kdy tvoji kapelu hraje pár DJs, máš vyhráno. A v momentě, kdy tě nikdo nehraje, jseš mrtvej. Mimoto pak bude všechno na netu v jedničkách a nulách. Je otázka, jestli na ty jedničky a nuly lepit nějaký výtvarno. To je ale na každý kapele a muzikantovi, na tom, jakým způsobem komunikujou se svýma fanouškama. A je spousta kapel, u kterejch je to důležitý, a byl bych na ně naštvanej, kdyby to nedělali. Pak je ale spousta kapel, od kterejch to vůbec ani nečekám, a nebude mi vadit, když si to jenom stáhnu, pustím v MP3 přehrávači a pak zajdu na koncert.

Koncerty jsou stejně nejdůležitější.

105

GRANT MORRISON: BATMAN & ROBIN. DC COMICS 2009 – 2010. TEXT ALEŠ KOT FOTO/REPRO DC

Bruce Wayne se probouzí v jeskyni. Jeho chlupatá hruď (na kterou má trademark Neal Adams) se zmateně dme v rytmu mementoidních ozvěn a zuby drkotají jako poslech Drukqs Aphexe Twina, když je v Praze zima a nefunguje radiátor. Bruce vychází z jeskyně a dochází mu, že je v pravěku, zatímco za ním v temnotě jeskyně podezřele září do skály vyrytý bat symbol. Zoooooooooom. Bruce Wayne pořád trpí amnézií, ale už není v pravěku – místo toho je před ním gotická kráska a za ním... Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn.

106

Batman a Robin v duhově psychedelickém Gothamu rozdávají radost a pěsti. Profesor Pyg krade děti a přešívá jim obličeje a v pozadí tahá za nitky někdo úplně jiný. Robin je zmetek, ale tak neskutečně příjemný, že vám nezbývá, než mu ze srdce fandit... A najednou vám dochází, že Batman a Robin je comicsová série o identitě. O tom, co to znamená být Batman. První tři čísla = Pyg přešívá obličeje a vytváří z nich masky. MASKY. Čísla čtyři až šest = Jason Todd byl Robin. Teď se schovává za jinou masku a hrabe mu. Maskovaný detektiv Oberon Sexton taky nehodlá prozra-

dit, kdo vlastně je. OBLIČEJE. Čísla sedm až devět = Batmanova kostra! Resuscitace! Zombie Batman není Batman! KOSTI. Deset až dvanáct = Wayne Manor je rozlehlé sídlo se spoustou tajných komnat a rodinné historie.

RODINNÁ HISTORIE. „Nebyl jsem si toho vědom, když jsem ty příběhy psal, ale teď je to jasné: nořím se do Batmanova masa. Každý příběh sloupává další vrstvu toho, čím Batman je. Všechno je to propojeno. Masky i to, že chci přivést Bruce Waynea zpátky jako žijícího, dýchajícího člověka a ne jen lidský oblek FULL MOON 05

pro Batmana. Někdo tak dobře vycvičený jako Batman, studující meditaci a všechny možné disciplíny, nebude jen drsný člověk. Bude mnohem víc. Bruce Wayne/Batman viděl hodně temných věcí a vyrovnal se s nimi. Má hlubší náhled, dokáže lépe chápat svět.“ A Bruce začíná chápat. Zase. Z gotického pekla k pirátům a jeskyním s nevyčíslitelnými poklady, s uctívači, ano, netopýra. BARBATOS, míhá se mi hlavou. Co se stane, když se Bruce vrátí zpět? Bůh, kterého Batman zastřelil ve Final Crisis #6 (codename Darkseid, google: Jack Kirby, The Fourth World), poslal Batmana do minulosti. To ale nebyl jeho hlavní plán. Základem každého příběhu, ve kterém Batman figuruje, je totiž pradávný předpoklad, že se z toho všeho dokáže superhrdina vymotat. Co se ale stane, když mu nastražíte dvojitou past?

Darkseid nejen poslal Bruce Waynea zpět časem, ale především z něj udělal kulku. Kulku zamířenou na jeho vlastní svět, kulku aktivovanou Batmanovým návratem do jeho minulé přítomnosti. You follow me, mon’? Batman prochází divokým západem, blíže a blíže Gothamu, jak ho známe dnes. Na záda se mu pověsil Superman, kterému dochází, jak Darkseid Batmana zneužil... A v Gothamu přítomnosti se schyluje k jatkám.

Dick Grayson aka nový Batman a Damian Wayne aka nový Robin odhalují tajemství minulosti. Joker se schovává za masku detektiva-superhrdiny a vraždí padouchy, Grayson a Wayne Jr. odhazují hlínu a vidí hlouběji a hlouběji do rodiny, která to možná všechno odstartovala. Thomas Wayne, Bruceův šílený prapředek, je vzhledově velmi blízko Doktoru Hurtovi a každý schod v zámku Wayneových polyká více světla a odhaluje více stínů. Doktor Hurt a unikátně zvrhlý Profesor Pyg („Not botox. Not for work. For work is PCP.“) shazují aktéry do pavučiny zla a Doktor Hurt střílí Dicka Graysona do zátylku.

Grant Morrison píše pro detektiva. Grant Morrison píše pro Batmana. Jeho Batman je comics, který by Bruce Wayne četl, protože by si přál vědět víc o své mysli, stejně jako by si přál vědět více o mysli autora, který ji vytvořil a zdokonalil. Grant Morrison chce, aby čtenář složil kousky skládačky dohromady. „Nádherným aspektem komiksů je, že se v nich odehrávají naše velké psychologické problémy, FULL MOON 05

naše dramata – jen na úplně jiném plátně. Kosmickém, epickém plátně. Nejlepší komiksy jsou ty, které k nám promlouvají o tom, jaké to je, být lidmi, a vyjadřují to skrze stejnou techniku, jakou využívají sny: velké symboly.“ Kvalita Morrisonova Batmana je na úrovni, jaká se v komiksech o superhrdinech vidí jen zřídka. Tóny se mísí a přetrvávají, témata jsou objevována z různých úhlů a všechno do sebe zapadá jako kusy obří mahagonové šachovnice – s obřím zvukem, každý kus sám za sebe, ale dohromady vytvářející obrovskou, nádhernou mozaiku. Mozaiku, ve které se znovu a znovu prolínají úhly, které jsme před chvílí viděli, jen trochu jinak. Joker touží po Batmanovi – stejně jako v Nolanově The Dark Knight není Joker kompletní bez svého protipólu, bez hrdiny, kterého se profesor Hurt tak ukrutně snaží zničit. Nedá se jinak, Joker se mění/přetváří v chaotického pěšce, rozebírajícího záporného protagonistu na prvočinitele. Joker je bílý, Hurt je černý – a šachovnice je zpět. (A víte, co je perfektní? Joker dostává svůj protipól částečně zpět v Batmanově synovi. Damian se zavírá v cele s Jokerem, v ruce páčidlo a v hlavě touha vykopat z něj pravdu o jeho plánu. Absolutní determinace pro absolutní pořádek je absolutním opakem Jokerovy absolutní determinace pro absolutní chaos.) Joker se usmívá, protože nikdy nebyl šťastnější, než když do něj Damian mlátil páčidlem. Bruce je pryč, ale příroda si vždycky najde cestu.

Dick Grayson chytá kulku do hlavy... A nic. Čekáme na vyvrcholení. Poslední část Batmana a Robina vychází za dva měsíce, ale už dnes víme, že Dick Grayson přežije a Bruce Wayne se vrátí zpět. I Damian bude naživu.

Korporátní taktika je jasná – udržet vše populární ve vertikální poloze je základem úspěchu. „Batman zvládne všechno. Můžete napsat komediálního Batmana, homosexuálního Batmana – všechno bude fungovat. Má to co dočinění s jeho charakterem. Je to tak nádherně zvláštní.“ A o čem to vlastně je? O chaosu, o pořádku, o synech, o otcích, o minulosti, o budoucnosti... O inspiraci. Damian Wayne je Batmanem budoucnosti, celým dílem se prolínají více a méně úspěšní imitátoři netopýra a jeho rodina, jeho stavební prvek, se kývá sem a tam. Nezbývá, než postavit hlubší základy.

Batman není jen muž, Batman je ideál – naplnění možností, schopnost jít až do krajnosti,

umění odstranit tragédii a nahradit ji touhou pomoci.

Dalším krokem je Batman, Inc. – Bruce Wayne je zpět jako Batman, Dick Grayson přežije kulku do hlavy a je taky Batman, Damian Grayson přežije Jokera (Batman a Robin #14 – Joker se usmívá na Damiana, který žvýká roubík, a v rohu je bomba z Kubrickova Dr. Strangelove) a zůstává Robinem. Bruceovi dochází, že něco je jinak – Batman je symbol, inspirace, věčný oheň, který nesmí vyhasnout. Co tak cestovat po světě, nacházet a vytvářet nové verze Batmana? Batman incorporated, indeed. Grant Morrison is re-Kirbying the DC universe.

A jestli chcete vědět, kdo je Jack Kirby, kupte si knihu Marka Evaniera Kirby: King of Comics (předmluva Neil Gaiman) a taky Do Anything Volume 1 Warrena Ellise. A tu druhou nedoporučuju proto, že jsem skrze Warrenovu síť poznal svou ženu, ale protože je to unikátní náhled do komplikované šachovnice komiksové kultury, ve které zanechal Jack Kirby nesmazatelnou stopu. Pamatuju si, když Grant Morrison prohlásil cosi jako: „Bylo mi dvacet pět a psal jsem Zenith a chtěl jsem být skvělý a slavný jako Jack Kirby.“ „Batman zvládne všechno. Můžete napsat komediálního Batmana, homosexuálního Batmana – všechno bude fungovat. Má to co dočinění s jeho charakterem. Je to tak nádherně zvláštní.“ V pořádku, Grante. Zvládl jsi to.

(Autor tohoto článku letí za měsíc do New Yorku prodat svůj první comics a kdysi si zpíval: „Blow my head, I wannabe wannabe wannabe Grant Morrison.“) (Autor tohoto článku letí za měsíc do New Yorku, aby viděl premiéru dokumentu o Grantu Morrisonovi, který natočil VELMI nadějný filmař jménem Patrick Meaney.)

(Autor tohoto článku netouží být Grantem Morrisonem o nic víc, než kdysi Grant Morrison toužil být Jackem Kirbym. Unbridled creativity, o to tu jde, slovy Hakima Beye.)

Dobrou noc.

107

„Každé umělecké dílo je usmlouvaný zločin.“ Theodor W. Adorno TEXT INDOŠ

K sepsání argumentů, proč DIY, mě dohnaly nasranost a láska k hádce. Dlouho jsem tomu nemohl přijít na chuť, ale teď vím, že je to nejlepší cesta kritiky – nejsou to jen vnitřní výbuchy emocí a sentimentální radost z věcí postavených na koleně nebo vyřezání desky na pokřupanou zvukovku. Jde o víc, než jen nemít prachy na studio. DIY je aktivní odmítání politicko-ekonomických dogmat a ideologie, která se tváří jako nejšlechetnější forma empirismu a jako jediný právoplatný obraz světa. Jednou z vlastností dobové ideologie je přetváření politických dogmat v přirozený obraz světa, v realitu, nutné dění kolem nás, jež nejde zlomit. Všechno je pak jasnější, protože už není nic, co by se do „skvělé“ reality nevešlo – vše zároveň je a není – nezáleží to na nás. Ale zbývá prostor, kam chapadla ideologie nedosáhnou: DIY. Ideologie je nepřítelem jakéhokoliv kritického myšlení (hlavně umění). Umění stojí v mrtvém bodě, kde každý kritický krok je využit ve prospěch ideologie, která tuto kritiku rozpouští v obecném mínění, jak tvrdí Chantal Mouffe. Ideologie umění diskredituje, aby je mohlo zaplést do ekonomického prostoru a zbavit ho autonomie slova. Důvod, proč se umění dobrovolně či nedobrovolně zaplétá do pavučin ekonomické reprodukce, spočívá v tom, že se angažuje v komerčním prostoru, kde jsou kritika (třeba i literární) a umění považovány za součást autonomního celku živobytí (kriticky laděné desky kapel jsou vydávány u velkých společností, kritické časopisy jsou dotovány ministerstvem kultury, kritické pořady ve státní televize a další automatické pračky).

Kriticky zaměřené kapely, vycházející u velkých společností, si často protiřečí tím, co 108

hlásají a kde skutečně stojí. Mnoho kapel se rozhodne kritizovat systémově-ekonomický aparát nebo rovnou stav celého světa a obraz kapely je rozšířený o rebelský potenciál, ale jen za cenu neudržitelného kompromisu vůči původní (kritické) myšlence v textu-postoji. Z rebela je mainstream. Dobrým příkladem je Beck, kterého po singlu Loser uháněli k podpisu smlouvy všichni čerti. Beck dokonce ze strachu, že budou jeho singl hrát rádia bez svolení, založil tzv. Beck Police, aby proradná média sledovala. Přes počáteční nechuť stejně smlovu u Geffenu podepsal, a i když explicitně pohrdal komercí („MTV makes me smoke a crack...“), na MTV nakonec skončil nejen s celým Loserem, ale i jako postava s dýchacím přístrojem ve spotu před reklamou.

A Beck nebyl první ani poslední, kdo u Geffenu (ne)štastně zakotvil. Podobně podlehli Sonic Youth nebo Nirvana. Ta se stavěla proti MTV, ale bohužel na MTV.

je mýtus vytvořený třídou, která záměrně ignoruje ekonomicky neovlivnitelné prostory (prostory emancipované).

Jednou z alternativ, jak umění udržet v kriticky nezlomné formě, aby nebylo kontrolováno vyšší silou ekonomie a státu, je vymezení se z prostoru, kde probíhá nekonečný boj ideologie a kritičnosti. Vymanit se z komerčně-ekonomického prostoru vůbec neznamená ztratit své kritické sebevědomí. Naopak umění si může svou kritiku konstantně zachovat, když se vyhne zobecňující transformaci, která je implikována integrací na ekonomicko-státní platformě. Tím si dokáže udržet kritickou kondici, dokud se neocitne ve skutečném dialogu s praxí, nikoli s násilnou deziluzí státu. Mohlo by se namítnout, že umění automaticky ztrácí svůj význam vymezením se z komerčního sektoru, protože se nedokáže konfrontovat s politicko-ekonomickou mocí a tím pádem ztrácí svůj kritický tón (nedokáže oscilovat v obou prostorech zároveň) – to

Jednou z předností, proč je DIY umění doslova „nezničitelné“ a ničím nezkorumpovatelné, je to, že každá prezentace ve svém cíli neobsahuje vidinu peněz a růst kariéry. Spíš naopak, každá reprezentace (koncert, výstava) s sebou nese latentní riziko, že stav finančních prostředků zůstane neziskový nebo často záporný, což jasně stojí proti kumulování majetku, na němž jsou založeny komerční festivaly. A každý člověk, který se této akce účastní, potenciálně souhlasí s formu, jakou se prezentuje, což je aktivní distanc od komerčního sektoru. V tom spočívá síla umění provozovaného v DIY prostoru. Umění stojí mimo dosah ideologie, přičemž si tuto ideologii stále bere na mušku. Tím se může rozvíjet, mít tradici a nezmapovanou sílu dějin.

Prostor, jež mám na mysli, prostor, v němž si umění zachovává svou kritičnost, je prostor DIY. Ten si umění osvojuje jinak, než je zvykem v komerčním prostoru – zapomíná na prostředky a klade důraz na efektivnost dosažení cíle. Hlavním motorem není zisk, ale nutnost popírající každodenní rutinu. DIY dokáže jedince osvobodit ze zajetí nekonečného ekonomického mechanismu a zároveň k tomu podat osobitou formu kritiky, např. ve formě pořádání neziskových koncertů. Revizí obsahu DIY se nutně dostáváme zejména k hudbě, která je neredukovatelně spjatá s politickým postojem (angažovaným či neangažovaným, ale kritickým), protože svou ideou neziskového angažování se zbavuje potenciální submisivity vůči dominantnímu státu nebo řeči peněz.

DIY or BUY (BYE!) FULL MOON 05

TEXT AL BURIAN PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

FULL MOON 05

Koncert velké čtyřky thrash metalu jsem nakonec viděl; leč nestalo se tak díky mému původnímu plánu. Nic to však nemění na tom, jak byl geniální: zahrnoval všemožné zákulisní machinace a protekci na správných místech. Maloval jsem si, jak mě na Sonisphere Festival nechá Full Moon dopravit helikoptérou, jak všechny oslním pomocí kouzelné kartičky PRESS a jak budu spolu s kameramanem z Kerrangu postávat v malém VIP kotli.

Představoval jsem si, že prokličkuju provizorním festivalovým městečkem, plným omšelých stanů, které k zákulisí podobných monstrakcí neodmyslitelně patří, a dojdu až k VIP cateringu. Tam si z občerstvení pro Megadeth dám nízkokalorickou kolu bez kofeinu a nealkoholické pivo nebo si s některou ze znuděných manželek členů Slayer vyměním recepty na zapékané brambory. Můj sen šel do háje. („Na helikoptéru nejsou peníze,“ informovali mě zástupci toho ostentativně profesionálního hudebního plátku.)

zvykli považovat to za privilegium, zatímco v civilizovanějších zemích mají na dobrá místa nárok všichni bez rozdílů.

Naštěstí si ale bulharská televize usmyslela natočit a odvysílat celý koncert v Sofii. Díky kouzlům moderní technologie byl záznam okamžitě převeden do digitální podoby, zkomprimován, prohnán skrz „beamer“ (to je německé slovo pro videoprojektor) a promítán na zeď v jednom klubu ve městě. Kapely tak bylo dobře vidět a vlastně jsem jim byl mnohem blíž, než kdybych byl opravdu na koncertě. Zpěváci zúčastněných kapel (Anthrax, Metallica, Megadeth, Slayer) v průběhu večera připomínali, že se koncert natáčí a vyjde na DVD. „Sofie, celý svět se dívá!“ křičel Dave Mustaine. Vskutku, ale asi trochu jinak, než si souhlasně ječící publikum představuje. Ani ne o týden později už je ke stažení pirátská kopie televizního záznamu a já si tak koncert užívám z první řady. My ze západu jsme si

Nicméně The Big Four jsou ve slušné formě.

Anthrax jsou ideální muzika na pobíhání dokolečka; počasí se dramaticky mění v přívalový liják, právě když začínají hrát Megadeth.

Díky tomu to opravdu zní, jako by Megadeth byli děsivý přírodní živel a Mustaine opravdový černokněžník. Slayer jsou i po pětadvaceti letech stále skvělým soundtrackem k mlácení hlavou do betonové zdi. Vystoupení Metalliky je pak jako prazvláštní návštěva vyšinutého strýčka, který je zároveň svým způsobem i docela hustej. Víte, že si prošel slušnýma sračkama (možná jste u toho občas byli až příliš blízko). Ale ve výsledku jsou ty staré fláky pořád super. A i když potom Hetfield trochu vyměkne a začne fanouškům vyprávět o „heavy metalové rodině“ (na chvíli je pod pódiem podivně nervózní ticho, což není neobvyklá reakce,

Představa, jak si průměrná bulharská rodina zapíná televizi a u večeře sleduje Slayer, je bizarní. Ale proč ne? Soudě podle záběrů nadšeného publika je metalová scéna v Bulharsku silná. Proč nepodporovat zájmy a družbu mládeže? Mohlo by to třeba vést i ke kulturnímu exportu, který už postavil na nohy ekonomiku v Norsku. A navíc, Bulharsko už má na kontě slušné skóre epických metalových živáků vydaných na DVD. Korunovačním klenotem žánru je vystoupení Manowar, během kterého kapela zahrála bulharskou hymnu v metalovém aranžmá. Je to neuvěřitelně efektivní strategie pro získání přízně publika. S takhle vysoko nasazenou laťkou pak může chabé „Jak se daří, Sofie?“ z úst Larse Ulricha nebo pár naučených bulharských frází Toma Arrayi jen stěží soupeřit.

109

a zažít to na festivalu je poněkud zvláštní), tak mu to odpustíte.

ALE! Byl bych takhle sentimentální, až se slzami v očích, kdybych tam skutečně stál? Byl by to asi jiný příběh, kdybych se musel probíjet davem zpocených mutantů a vlasatých berserků, které si teď díky kamerovým jeřábům snaživého televizního štábu mohu prohlížet z iluzorní ptačí perspektivy. Proplouvám nad nimi v nejprivilegovanějším sedadle ze všech, ve virtuálním světě, a zírám na realitu promítanou na zeď, zatímco ve skutečnosti sedím v pohodlí u kamaráda doma a popíjím pivo (levné, z obchodu na rohu, ne odstátý čepovaný hnus z plastového kelímku za osm euro, který bych musel pít tam). Až to skončí, můžu odjet důvěrně známými ulicemi Berlína na kole domů a představovat si, co bych dělal, kdybych na ten koncert skutečně šel. Klestil bych si cestu lokty skrz odcházející davy v klaustrofobní panice. Zmoklý, zabahněný a zubožený, v zemi, z jejíhož jazyka neumím ani slovo, uprostřed davu, jehož demografie, móda ani přístup neoplývají zrovna přátelskostí a otevřeností.

Obecně vzato, nerad opouštím svoji čtvrť, stejně tak jako nerad řeším jakékoli nepříjemnosti a trapné či nebezpečné situace. Taky mi obzvlášť vadí nečekané hlasité zvuky. Tohle všechno ze mě dělá dost špatného kandidáta na návštěvníka obřích koncertů. Tedy ne že bych si neodchodil svoji dávku. Narodil jsem se v analogové době, léta páně 1971, a byl jsem tak v ideálním průšvihářském věku právě v době, kdy Judas Priest vládli hitparádám.

Vidět je naživo byl zážitek, ale když jsem se díval na Slayer v Sofii, dokázal jsem rozluštit jednotlivé písničky a při detailních záběrech jsem mohl koukat kytaristům na ruce. Mohl jsem taky hledat chyby. Viděl jsem toho víc?

Nebo mě to podstatné ve skutečnosti míjelo?

Pořád nemůžu říct, že jsem tam byl. Vlastně ani nemůžu říct, že jsem Slayer „viděl“.

Když jsem v Chicagu v roce 2003 šel na koncert Motörhead, byl jsem zklamaný. Publikum bylo děsivé a ta dunivá stěna zvuku dost mizerně smíchaná. Tempa jednotlivých písniček byla monotónní a hudba samotná neměla téměř žádnou dynamiku. Celý zážitek z jejich živého hraní se tak scvrknul v jednolité „ddřřřřřřřřřř“, ve kterém šlo ve světlých momentech rozpoznat Ace of Spades nebo We Are the Road Crew. Ale u Motörhead jde o víc než jen o mu110

ziku. Tahle kapela nabízí něco víc, než jen koncertní show a studiové desky. Nabízejí životní styl, přístup a filozofii. A navíc mají skvělé logo.

Hrdým vlastníkem trička Motörhead s jejich maskotem, řvoucím prasetem bradavičnatým (nebo co to vlastně má být), jsem se stal ve čtrnácti a tahle skutečnost změnila můj život. Začali se se mnou bavit pankáči. A holky! Jedna z velkých a nevysvětlitelných záhad vesmíru je afrodiziakální efekt loga Motörhead. Čtrnáctky z něj šílí. Což byla pro studenty prvního ročníku střední školy velmi zásadní informace. Díky tomu tričku jsem sbalil svou první přítelkyni, se kterou jsem zažil bouřlivý týdenní (!) vztah. Vydržel přesně do chvíle, kdy jsem udělal zásadní chybu a neprozřetelně si oblékl tričko Def Leppard.

Tohle je zvláštní prokletí hudebních fanoušků jednadvacátého století. Zatímco hudba samotná ustupuje do pozadí (všechny ty staré dobré kapely natočily svá nejlepší alba před třiceti lety a ty nové používají software na korekci BPM a MIDI orchestry, aby spolehlivě pohřbily veškerou individualitu svého zvuku, protože vědí, že dobrá trička jsou to jediné, co se dneska počítá), všechno, co nám zbývá, jsou okrajová a nedůležitá fakta. Sledovat twitter zpěváka začíná být důležitější, než si přečíst texty. Pochopit image a životní styl je prvořadé. Je to všechno jen otázka toho, jak zapadnout do sekty, kterou jste si vybrali, a smířit se se soundtrackem, který z té volby vyplývá.

Možná je to jen náznak toho, že jsem sám ztracený a dezorientovaný, když nosím oblečení bez log, a snažím se nevypadat výstředně.

Možná je příznak i to, že mě dokumenty o metalu zajímají víc než metal samotný.

*****

Když jsem se jednoho dne procházel čtvrtí, kde bydlím, všiml jsem si, že v malém místním kině dávají dokument Lemmy od Petera Sempela z roku 2002. Promítání mělo začít za pět minut. Zeptal jsem se na pokladně a zjistil, že je to jediná projekce relativně obskurního německého filmu, který se zaměřuje na charakterovou studii toho bradavičnatého opilce, co hraje na basu v Motörhead. Vždycky jsem k němu vzhlížel jako k působivé osobnosti a skvělému baskytaristovi s vlastním stylem.

Lemmy byl ale zároveň postavou mimo zákon, někým mimo běžná měřítka, psancem s neuvěřitelnou fyzičkou a výdrží, který i po dekádách strávených jízdou na speedu a tripech

ještě stále dokáže zformulovat srozumitelnou, občas i chytrou a/nebo vtipnou větu. Rozhovor v The Decline of Western Civilization Part 2: The Metal Years je zlatým hřebem celého filmu a vybočuje zejména tím, že Lemmy je jako jediný ze všech zpovídaných alespoň napůl příčetný. (Redaktor: „Jak se stavíte k tomu, že vás mladší kapely vykrádají?“ Lemmy: „To je v pohodě, třeba vymyslí něco, co bych později mohl vykrást já.“) Může být film s tímhle námětem špatný? Rozhodl jsem se zahodit plány na večer, koupil si lístek a šel dovnitř.

Publikum se vyjma mě skládalo z šesti dalších mužů ve středních letech. Dva z nich měli tričko Motörhead. Film byl úsečný a nízkonákladový. Většinu záběrů tvořily záznamy živých vystoupení přibližně z doby, kdy jsem měl šanci Motörhead vidět. Retrospektivy a milosrdná kamera ukázaly, že Motörhead jsou přibližně to, co jsem si tenkrát myslel, že jsou – pořád celkem dobří. Ale už to není ta kapela, která natočila Overkill nebo On Parole. Hlubší momenty filmu se snaží zachytit charisma hlavní postavy a fakt, že celek se dělí na více částí, než kolik udává součet písní a image. Autoři zpovídali nekonečné řady lidí, aby všichni pouze dosvědčili, že Lemmy třímá sílu měnit lidské životy. Muzikanti stojí fronty, aby mohli prohlásit, že je ovlivnil, a neuvěřitelně mladičké dívenky se tlačí v první řadě a nadšeně zpívají všechny texty toho šedesátiletého staříka. Dojde ale také na nekonečné záběry zvukových zkoušek a lidí, co bezcílně bloumají po zákulisí a bezmyšlenkovitě uždibují sendviče. Lemmy hraje nonstop video poker, chlastá a pálí jednu od druhé. Většinu času vypadá znuděně, stejně tak jako většina lidí kolem něj. Z tohohle náhledu do mrtvých hodin mezi koncerty a do duševního vakua života na okraji rock’n’rollové slávy vám naskočí husí kůže. Ve výsledku je to ale ta nejupřímnější část Sempelova filmu. Je to smutný a pravdivý pohled na naše idoly, na propast mezi naším zbožňováním a jejich životy.

Zatímco diváci odcházejí a přivírají oči, oslepení venkovním světlem pozdního odpoledne, vypadají ti dva v tričkách Motörhead zmateně a trochu zklamaně, leč z jiného důvodu.

Bez ohledu na to, z jakého úhlu se na pódium dívali, dostali se blízko.

Ale ne „dost blízko“.

FULL MOON 05

TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD TOMÁŠ KEJMAR

Placebo, Pernice Brothers, Dr. Hook, Leonard Cohen, Cosmo Jarvis, Death Cab for Cutie, Glasvegas, Led Zeppelin, Green Day, Dinosaur Jr., Nina Simone, Tindersticks, Adriano Celentano, Tom Waits, Hildegard Knef, Dalida... Můj soundtrack tohoto týdne. Nebo alespoň ta část, kterou se nestydím přiznat. Neříkám, že se mi všechny ty věci líbí, ale herci je chtějí zpívat, produkce to vyžaduje, můj syn je hraje na kytaru a režisérův iPod hraje bez přestání. To je holt život. (To ale neplatí pro Nicka Lowea, protože tu je Hope for Us All).

Poté, co místní náckové nedostali povolení k pochodu městem od magistrátu, získali zelenou přímo z Berlína. Policie uzavřela nádraží a pár skupinek, kterým se podařilo dostat do města, odřízla na několika parkovištích v bezpečné vzdálenosti od turecké čtvrti na severu města, kde, jak náckové doufali, dojde na pořádnou bitku. Nejmarkantnějším rozdílem mezi USA a Německem je germánská rasová homogenita. Moje čtvrť je téměř úplně bez barev, tedy až na křiklavě růžové a rudé účesy místních post-punkových hippie děvčat. V severní části města je ten poměr obrácený a téměř všichni jsou olivově hnědého odstínu, původem z východního Středomoří. (Černochů je v tomhle šestisettisícovém městě tak málo, že jsem jich, hádám, už polovinu potkal. A ti, co jsou tam zrovna navíc, jsou buď hostující týmy, nebo kapely. Ti malí s dobrými botami jsou kapely.) Včera, v Den sjezdu příznivců Třetí říše, byla uniformita bílé populace města obzvlášť výrazná, protože každý, kdo by se mohl stát terčem hněvu náctiletých dementních opilců a nostalgií stižených prarodičů, se raději zabarikádoval FULL MOON 05

doma. V noci, kdy napětí konečně povolilo, se zdálo, že tunely metra si v sobotním nočním provozu oddechly úlevou a do ulic vyrazilo víc černých a hnědých, než jsem kdy ve starém dobrém Dortmundu viděl.

Naše divadlo plánuje představení s názvem Heimat Unter Erde – Domov pod zemí. Je to multimediální dokumentární drama o vývoji komunity přistěhovaleckých horníků od dob, kdy je přivezli, aby tu pracovali, až po nynější vykořeněnou generaci. Místní arabský kluk s Pro Tools, Final Cut softwarem a videokamerou, kterého objevili a přemluvili ke spolupráci, se má stát ústřední postavou projektu.

Doufal jsem, že se s ním seznámím na první technické zkoušce, ale jeho táta mu zakázal chodit ven, dokud náckové nezmizí z ulic.

Můj úkol v tomhle představení je zkřížit třicetičlenný mužský sbor bývalých horníků a východoevropskou skupinu hráčů na saz.

Hádám, že něco jako duel ve filmu Deliverance (Vysvobození, pozn. editora) by to mohlo fungovat. Tváří v tvář na opačných stranách pódia. Tihle chlapi se spolu nekamarádí.

Babské moudro o cestování praví, že čím víc míst navštívíš, tím víc si uvědomíš, že jsme všichni stejní. Je to blbost. Samozřejmě, že všichni jíme, vylučujeme a rozmnožujeme se, ale to dělají i všechna ostatní zvířata.

V roce 1986 jsem ve vlaku z Váránasí do Kalkaty seděl v třetí z pěti tříd na krásné dřevěné lavici vedle obtloustlého chlápka v mém věku, který, ač poněkud zeširoka, výmluvně vyprávěl o změnách, hrdinech a cestování vesmírem. Posléze se mi svěřil, že svoji nezvykle precizní znalost angličtiny získal výhradně

studiem diskografie Davida Bowieho. Brzy ráno, zatímco vlak čekal na venkovské zastávce, jsem skrz pozvolna stoupající opar sledoval nahého muže, jak uprostřed jezera vedle trati v nemotorném podřepu kadí na ostrůvku, který připomínal krtinec, co se z něj nadhazuje v baseballu. Všude okolo byl klid. Ten chlap, který byl přibližně padesát kroků od vlaku (bylo to přes vodu, takže padesát temp by bylo příhodnější), si rozhodně nepřipouštěl, že by ho někdo mohl pozorovat. Tedy, ne že by si ho všiml i někdo další. Sledoval jsem tu absolutně klidnou a přirozenou scénu a představoval si, že jsem ten muž. Za posledních dvacet čtyři let jsem se k téhle exkrementální příhodě vracel opakovaně a snažil se navzájem usmířit naše paralelní osudy, jakožto životy dvou jedinců jednoho druhu na jedné planetě. Kdykoli zatoužím po jednoduchém životě, vzpomenu si na něj. Když se snažím ospravedlnit složitě propletené vztahy, které mám s ostatními, vzpomenu si na něj. V tomhle případě nejsem s to nabídnout žádný úsudek. Názor je obecně něco, co ruku v ruce s náboženstvím stupňuje lidské utrpení. Lze snad ale říct, že nemohou existovat dvě rozdílnější osoby než jsem já a ten chlap z ostrůvku. A snažit se najít společnou řeč by, podle mého mínění, bylo beznadějné a hloupé.

Ale ti náckové u nás v Dortmundu, ti jsou tu mnohem víc doma ve všech směrech. Kdybychom změnili playlisty ve všech jejich iPodech, změnilo by to něco? Technologie by byla.

Why Don’t You Like Me!!??* * Why Don’t You Like Me!!?? od Dinosaur Jr.

111

Full Moon nekoupíte na stáncích!

Dostanete se k němu následujícími cestami:

a/ předplatné | predplatne@fullmoonmagazine.cz | 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč b/ e-store | fullmoonmag.bigcartel.com | předplatné & jednotlivá čísla c/ na vybraných distribučních místech | fullmoonmagazine.cz | 60 míst

Výhradní distribuce: REKOMANDO TROJANOVA 9, 12000, PRAHA 2

TRIBO TATTOO LIDICKÁ 8, 15000, PRAHA 5

DIVADLO ARCHA NA POŘÍČÍ 26, 11000, PRAHA 1

Full Moon na interwebu: website www.fullmoonmagazine.cz e-shop fullmoonmag.bigcartel.com platby kartou a PayPalem fmm f. c. facebook.com/Full-Moon-Magazine fanklub na facebooku backstage twitter.com/fullmoonmag backstage Karla Kočky live! tonight! sold out!! twitter.com/fullmoonlive reporty z koncertů jukebox last.fm/group/Full+Moon+Mag skupina serveru last.fm

ww w . s c r ap es o u nd .org ww w . ma lo st r anska-b e se da. cz ww w . ky eo . n et

Drag City Records

USA

sobota 30. 10. 2010 Malostranská beseda 20.00 Praha 1, Malostranské náměstí 21

předprodej: Malostranská Beseda, Ticketstream

�

MY JSME CARTON CLAN

CARTONCLAN.CZ