PRVNÍ POUŠTNÍ ZKUŠENOSTI – 100 KM DEL SAHARA JAK SE HOLKA Z JIZEREK, KTERÁ V ŽIVOTĚ UBĚHLA JEN PÁR MARATONŮ, DOSTANE NA POUŠTNÍ ETAPOVÝ ZÁVOD? VŠECHNO ZPŮSOBILA JEDNA FOTKA BĚŽCE V DUNÁCH, LEŽÍCÍ NA ZEMI KDESI V MARATONSKÉM CENTRU. FOTKU JSEM ZVEDLA ZE ZEMĚ, DALA SI JI NA STŮL A ROK SE NA NI DÍVALA. TOUHA ZKUSIT NĚCO ÚPLNĚ NOVÉHO NAKONEC ZVÍTĚZILA.
Č
eká mě terénní závod Saharou dlouhý přibližně 120 kilometrů (100 kilometrů je jen v názvu, všichni vědí, že je trasa delší) z Chenini do oázy Ksar Ghilane v Tunisu. Celková vzdálenost je rozdělená do pěti etap ve čtyřech dnech, takže jeden den se běží kromě klasické denní ještě noční etapa. Poušť je pro mě velkou neznámou, spojuji si ji s přízrakem vybělené kostry u vyschlé studny v šedožluté vyprahlé krajině. Tak uvidíme, nejdřív bude ale nutné něco naběhat. Vzhledem k roční době si nemohu tréninkové podmínky vybírat, a tak se na svůj první pouštní závod připravuji v mrazivé liberecké zimě: běh v písku nahrazuji během v hlubokém sněhu, v batohu nosím termosku s horkým čajem a celou dobu přemýšlím, zda to není příliš riskantní podnik.
6
7
8
100 km del Sahara
VYJUKANÝ NOVÁČEK V TUNISU V Římě na letišti, kde celá akce začíná, se schází mezinárodní společnost z osmi zemí. Nejvíce je tu Italů, ti závod organizují. Z Česka jsem tu jen já a manžel Libor jako podpora. Zatímco já se budu trápit na závodu, členové doprovodu utvoří skupinku „walkers“, kteří jen mírně zkrácenou trasu závodu projdou pěšky. Na každém kroku tady platím nováčkovskou daň – většina soupeřů už na podobné akci byla, mají nejrůznější vylepšení výstroje, bohatě zkušeností, nepřekvapí je třeba taková maličkost jako je kontrola povinného vybavení. Snadno se dá pochopit, že v poušti je nutné mít u sebe stále vodu, tudíž je nezbytné mít na zádech batoh s pitím zvaný „camel“. Už hůře 9
100 km del Sahara se mi chápe, že litr vody musím mít stále u sebe – i v cíli, stejně tak jako železnou zásobu jídla a řadu dalších věci pro přežití v případě, že se v poušti ztratím. Kontrolou vybavení procházím, dokoupila jsem jen pumpičku, kterou se vysává rána po hadím uštknutí. Pevně doufám, že ji nebudu potřebovat. Dostávám startovní číslo 83, čímž se stávám účastníkem závodu. Po přípravách trvajících skoro rok stojím 11. března 2005 před startovní bránou vysněného závodu a strašně se bojím. Čeho? Všeho! Na briefingu zcela jistě nepochopím italsko-anglické instrukce, minu kontroly, ztratím se, dojdou mi síly, dojde mi voda, vyloučí mě hned v první etapě, v nejlepším případě budu poslední (a to je taky nic moc). Tohle všechno jsem si „zabalila s sebou“ už z domova a teď se v tom plácám. Všechno je jednou poprvé, musí se to vydržet, příště to bude 4
lepší. Teď si ale vůbec nemyslím, že bude nějaké příště. Málem zmeškám skupinové foto, už asi po páté dnešní ráno se vracím – však víte odkud – a vyjeveně zírám, co se to děje. Výsledkem je, že zatímco ostatním je vidět v lepším případě hlava, já právě přicházím a jsem na skupinové fotce celá.
5
100 km del Sahara PRVNÍ DEN: SAHARA OČIMA BĚŽCE Konečně startujeme do první etapy a je konec mé nejistotě, co bude. Už je to tady! Užívám si první písečné metry spolu s dalšími 120 závodníky. Pohoda trvá jen krátce, začíná totiž prudké stoupání. S orientací zatím problém nemám, běží se v davu. První kopec stojí za to, připomíná Ostrvu ve Vysokých Tatrách, nekonečná serpentina až na obzor a za ní další. V polovině kamenité trati se opatrně dívám za sebe – hurá, nejsem poslední. Stoupání pole běžců hodně rozdělilo, nevidím nikoho před sebou, ale značení trati je zřetelné. Sani mých nejistot utínám další hlavy – nebudu poslední a pravděpodobně se ani neztratím, je mi vedro, ale neumírám, stále běžím tam, kde někteří unaveně kráčí. Dokonce mám čas se rozhlédnout po okolí a žasnu nad barevností a rozmanitostí pouště. Kdepak vyšisovaná nudná krajina, ale přehlídka všech odstínů žluté, oranžové a červené, bizardní skály, písečné duny, vzdálené tmavé hory. Ano, tady se mi líbí. A bude ještě lépe. Nacházím první kontrolu, doplňuji vodu do camelu a ukrajuji další kilometry. Alespoň doufám, že kilometry ubývají – trať je sice značená, co se týče směru, nikdo se však nedozví, na kterém jsme kilometru. Spoléhám na svoje měřící čidlo na botě a doufám, že vydrží prach a vedro. V pohodě a se zásobou sil do dalšího dne probíhám po 24 kilometrech cílovou bránou první etapy. Teď už jen mohu vychutnávat pohodu, kterou náš kemp skýtá. Je postaven, u nás bychom řekli, „na zelené louce“. Tedy žádné zázemí, žádná civilizace. Rozhodně nebudeme rozmazlení televizí a ledničkou. V kruhu jsou postaveny berberské stany, 6
7
8
100 km del Sahara
ve kterých na zemi spí vždy šest běžců. Na náš stan vyvěšujeme českou vlajku, spolubydlící Italové nejdříve brblají, pak jsou ale rádi, že ve tmě snadno podle vlajky najdou svůj stan. Mytí se tady odehrává u cisterny, ze které čůrkem teče studená voda. Prostor na mytí je „veřejně“ nekrytý. Umyj si, co chceš, ale ostatní tě vidí. Soupeři jsou vybavení plavkami, já jen odvahou. O jídlo se starají organizátoři a jako správní Italové vyznávají kuchyni v barvách národní vlajky – pesto (zelená), pasta (bílá), pomodori (červená). Tedy výtečné italské těstoviny, které se na závěr bohatě zalijí červeným vínem. Lahodná zasloužená večeře. V příštím životě chci být Italem… 9
100 km del Sahara Západ slunce mě překvapí razantním snížením teploty. Jsem hodně přehřátá a taky spálená, rychle se do mě dává zima. Už chápu, proč mají někteří zimní bundy, čepice a rukavice. Ještěže mám pořádný péřový spacák. Mohu si dovolit komfort spousty věcí – naše zavazadla přepravují organizátoři do dalšího kempu náklaďákem. Dnešní etapou jsem nadšená a usínám s tím, že mě vlastně už nic nemůže překvapit. DRUHÝ DEN: PÍSEČNÁ BOUŘE Nebudí mě slunce, zato se stanem cloumá vítr. Vykouknu ze stanu, což není takový problém, protože stan nemá dveře, a dostanu spršku písku do tváře. Nebe v barvě liberecké šedi mě utvrzuje v tom, že se mám na co těšit. Noční chlad se dnes moc nevytrácí, zato mocně fouká. Musíme rychle odevzdat tašky, balím se tedy do berberské deky a snažím se pod ní namazat opalovacím krémem. Nafukovací startovní brána se ohýbá až k zemi, šéf závodu nasadil lyžařské brýle a zimní bundu. Po startu se rozehřívám – jsme přeci jen na Sahaře – a za chvíli se potím stejně jako včera. Jen vítr neustává. Dnešní dvacetikilometrová etapa je hodně nepříjemná, jemňoučký písek konzistence prachu z vysavače proniká všude. Tady to není okřídlené rčení, ale pravda. Písek dýcháme, snídáme, pijeme ve vodě, spíme s ním ve spacáku, je nedíl10
nou součástí všeho oblečení, nafouká se do foťáku, toaletního papíru… Ve směsi s opalovacím krémem tvoří dokonalou brusnou pastu. Když si na takto „ošetřená“ a už tak spálená ramena navlékám popruhy batohu, začínám pochybovat o ozdravných účincích peelingu. Největší boj s pískem svádím kupodivu v botách. Prach s pískem pozvolna vyplňuje veškerý volný prostor v botě, stlačuje nohu a moje „kroska adidaska“ se mění ve středověkou španělskou botku. Nedá se s tím nic dělat, než boty pravidelně vyklepávat. Vítr si nechce dát říct. Sílí a víří písek, začíná písečná bouře, snižuje se viditelnost, nevidím nikoho před sebou a značky taky ne. Z písečné clony se noří čtyřkolka s šéfem závodu. Běžím prý dobře a tábor je za čtyři kilometry. To je „coby kamenem dohodil a zbytek doběh“. U nás určitě, tady se směšná vzdálenost mění ve vyčerpávající boj se žlutohnědým prachem pod nohama, v očích, v puse, v krku, v hadičce camelu. V táboře kvůli větru nestojí cílová brána. To bych pochopila. Ale proč stojí sotva polovina stanů? A kde máme tašky? Všechno je pod pískem, stany buď leží pod nánosy písku, nebo sice stojí, ale jsou plné písku a nepoužitelné. Pod stejnou písečnou závějí jsou naše zavazedla. Někteří běžci bojují se stany, časem to však vzdávají a všichni se scházíme ve společném stanu – velké jídelně, která jediná odolává větru. 11
100 km del Sahara NOČNÍ MŮRA – NOČNÍ ETAPA Poleháváme po zemi, špinaví, nepřevlečení, nenajedení a čekáme na konec bouře. Doba odpočinku je dnes krátká, běžíme totiž ještě jednu patnáctikilometrovou noční etapu. Té se bojím od doby, kdy jsem se rozhodla, že sem pojedu. Dnešní podmínky moji hrůzu jen násobí. Kde je včerejší jistota a pohoda? Stohlavá saň mých obav je tu zpět v plné síle, ze tmy na mě dorážejí hlavy mých, jak jsem doufala, už poražených děsů. Nic neuvidíš! Ztratíš se! Neudržíš se soupeřů! Vzdej to! Vždyť to nemáš zapotřebí. Jo, takové rady zrovna teď potřebuju. Táhněte k čertu, jdu na start. Startujeme v černočerné saharské tmě po dvojicích, zhruba po dvou minutách. Dost na to, aby mi všichni přede mnou utekli a aby mi někdo (pokud mě tedy všichni nepředběhnou) zezadu posvítil. Pro nepříznivé podmínky a zpola zafoukané značení (malými svítícími tyčinkami) je etapa zkrácena na deset kilometrů. Mám hodně výkonnou čelovku, druhou v batohu (pro případ, kdyby ta jedna přestala svítit), ale pro mé oči je to málo. Je tady opravdu absolutní tma. Čelovka svítí dobře, ale jen tam, kam se dívám. Tedy buď před sebe, takže si nevidím pod nohy, nebo pod nohy, takže nevidím další svítící tyčinku. 12
Takové podmínky jsem ještě nezažila. Na nerovné poušti neustále o něco zakopávám, do něčeho vrážím, zamotávám se do malých trnitých keříků, propadám se do dolíků pod malými dunami. Padám a zase vstávám, odřené ruce, nohy poškrábané od keřů. Nechci se dívat na hodinky, kolik kilometrů ukazuje čidlo. Když si myslím, že už musí být otočka na půlce, čidlo ukazuje, že jsem zatím uběhla jen 2,8 kilometru. Ve tmě mi kilometry připadají dvakrát delší. Poslední dva kilometry před cílem na mě čeká Libor, povzbudí mě, občas mi posvítí a to mě zachraňuje. Přežila jsem. Nebyla jsem úplně poslední, chci se vyspat a zapomenout na to. Snad už nikdy v životě tohle nebudu muset absolvovat! TŘETÍ DEN: SAHARSKÁ MARATONSKÁ MÍRA Dnes se láme chleba, běžíme maratonskou vzdálenost. Nestartujeme najednou, ale ve třech skupinkách. Ti nejrychlejší nakonec. Zdejší snídaně je na rozdíl od jiných jídel velmi prostá: káva nebo čaj a pár suše-
13
14
100 km del Sahara
nek. Na to mám běžet maraton? Ano, na pár sušenek a dva gely, které mám v batohu. Tedy vlastně na jeden, ten druhý je železná zásoba a tu musím donést do cíle. Tady panují jiné poměry, na hony vzdálené tabulkám výživových poradců… Ve druhé skupince vyrážím do jasného horkého dopoledne rvát se s tratí dlouhou 42 kilometrů. Slunce už zase rozehřívá nekonečnou poušť. Včerejší noční zážitek je za mnou, mohu se plně soustředit. Na některých soupeřích (tedy na těch, které mohu vidět), je znát únava a také obavy z délky tratě. Já jsem docela odpočatá, nic mě nebolí. Je to divné, doma uběhnu stěží dvacet kilometrů, dva dny o tom mluvím, jak to bylo daleko a jak mě bolí nohy, a tady nic. Už mi to začíná docházet! Je třeba běhat dál a častěji, pak to bude v pohodě. Trasa je náročná. Takové houpání nahoru a dolů, začínají duny, v hlubokém písku se nedá běžet. Pak se profil krajiny mění. Vyběhneme na obzor a do dáli, kam oko dohlédne, se klikatí cesta na další obzor. A tam je konec? Opravdu ne, tam je další obzor a další a další. Celkem třicet dva kilometrů. Zbytek trati je zkouškou vůle. Vbíháme do dun. Vedro je doslova vidět, rozžhavená poušť se vlní – pod nohama i před očima. Poprvé vidím pravé velké do nebe sahající saharské duny, které vypadají jako štíty hor. Na svazích se místy od větru tvoří malé pravidelné vlnky, takový „saharský manžestr“, jako když v zimě po sjezdovce projede rolba. Je to ale paráda svištět po něm jako první. Tady je to podobné, bohužel „předjezdců“ už bylo hodně a moc větrem upěchovaného písku na mě nezbývá. Kulisa je nádherná, nemám ale čas tu nádheru vnímat. Všechnu svoji energii, i tu duševní, musím obětovat tomu, abych se vůbec pohybovala. Nahoru se po dunách skoro plazím, dolů napůl sjíždím, napůl padám. I přes návleky na botách musím pravidelně vyklepávat písek. Orientaci zajišťují horkovzdušné balóny, které na obzoru určují směr běhu. V písku je vidět, jak odlišnou trasu volili běžci přede mnou, stopy směřují vpřed v širokém vějíři. 15
100 km del Sahara Duny končí, čidlo ukazuje čtyřicátý první kilometr. Vyhlížím tábor, nikde nic, zato na mě vykoukne česká vlajka. Moje zlatíčko Libor, už došel svoji etapu a čeká tu na mě, hurá. Chvíli poběží se mnou, vždyť je to jen kilometr. Z kilometru se jich vyklubalo pět, Libor se mnou statečně běží až před tábor. Melu z posledního, s takovou maratonskou mírou 46 kilometrů jsem nepočítala. Námaha byla po zásluze odměněna – posouvám se na čtvrté místo v ženách. Uff, čtyři etapy z pěti jsou za mnou. Poslední etapu neřeším, to jsem si slíbila už doma. Teď se tomu směju. Je to jako na každém městském maratonu. Měří 42 kilometrů a 195 metrů. Stojím na startu a říkám si: to je dálka! Po deseti kilometrech je to skoro pořád ta samá dálka. Ještě třicet dva kilometrů a 195 metrů. Kdo by ale myslel na metry, že? Pak je půlka, to už je lepší. Pak posledních deset kilometrů, to už dá přece každý. A tak se to zkracuje, starosti jsou čím dál příjemnější, vzdálenosti kratší. A pak přijde těch sto devadesát pět metrů. Na startu byly k smíchu a teď jsem tam a jsou jedinou mojí starostí. Tak je to i s mojí zítřejší poslední etapou. 16
17
100 km del Sahara ČTVRTÝ DEN: VIDÍŠ TU TEČKU? TO JE OÁZA A TAM JE CÍL Už při pravidelném celotáborovém ranním strečinku jsem mírně nervózní. Dnešní etapa je skoro celá v dunách, to bude masakr. Musím si ale přiznat, že se těším. Slunce pálí jak ďas, písku se nelze dotknout. Postáváme před startovní bránou, každý se svým plánem na posledních 23 kilometrů. Můj plán je doběhnout a moc se netrápit. První polovinu závodu se mi to daří, mám dost sil i odhodlání. Výheň se stupňuje, mám pocit, že se vařím zevnitř. Na kontrolu na kopci se sotva dovleču a musím si sednout. Někdo mě polévá vodou z láhve, bere mě za rameno a ukazuje malou tečku na obzoru: to je oáza a tam je cíl. Běž, kudy chceš. Potácím se pouští, ztrácím svoje čtvrté místo. Ta zatracená tečka je pořád stejně velká jako před hodinou. Boty vyplněné pískem fungují jako svěrák obalený brusným papírem a devastují mi nohy. Už mě 18
19
100 km del Sahara ani nenapadne je vyklepat. Ostatní na tom nejsou zřejmě o nic lépe. V poušti se válí návlek, asi ho někdo ztratil, poté bota, po chvíli druhá. Jen doufám, že nenarazím na vybělené kosti! Ne, jen dobíhám běžce v ponožkách. Odhodil svoje boty v poušti? To bych nikdy neudělala. Neumím se zbavit svých běžeckých bot, neumím je hodit do popelnice, jsou to moje „kámošky“, tolik jsme toho spolu prožily… Tečka je už větší, větší je bohužel i moje únava. Velmi neochotně tahám z těla poslední rezervy. Nikdy nedobíhám nadoraz, vždycky musí nějaké síly zůstat. Co kdyby se něco stalo? Tady už ale nic jiného nezbývá. Zbědovaně se vleču vedrem po kotníky v písku. Poslední etapa, zítra už nepoběžíš, vyspíš se v posteli, dáš si sprchu. Chvíli se v mysli zabývám vymoženostmi oázové civilizace a tečka je zase o kousek blíž. Ano, všechno je to v hlavě, motivace dělá divy a zase se to tady potvrzuje. Cíl je blízko, na dosah, už vidím stromy na okraji oázy, cílovou bránu… To ale tak nehledám, vyhlížím české barvy, konkrétně Libora s vlajkou. Za kterou dunou bude stát? Nezklamal, je tady a podává mi velkou českou vlajku. S pocity olympijského vítěze vbíhám do cílové brány. A je to tady. První velká výzva 120 pouštních kilometrů je za mnou za celkových 13 hodin a 10 minut. Po prvních doušcích studené vody vím, že toto byl můj první, ale určitě ne poslední pouštní závod. Ještě ten večer u vína zjišťuji, jaké další závody tihle opálení Italové pořádají. Kam bych tak běžela? 20
21