FOTO 37 by FOTO Magazine

FOTO | 37 | 2019

37 Vidět fotografii. Ročník 2019 ČR 259 Kč / SR 10 € předplatitelé 165 Kč www.casopis-foto.cz

FOTO

ANTONÍN KRATOCHVÍL _ WILLIAM ALBERT ALLARD _ MARIE TOMANOVÁ _ EMIL GATAULLIN _ ARLES 2019 _ JITKA HANZLOVÁ

Antonín Kratochvíl _ William Albert Allard _ Arles 2019 Emil Gataullin _ Marie Tomanová _ Jitka Hanzlová Drahomír Stulír _ Martina Grmolenská _ Petra Vlčková

OTISKY ELEMENTŮ

Nezahlcovat, vybírat, tišit, zastavovat se Vizuální smog v magazínu FOTO nenajdete. Naši obrazovou stopu na planetě Zemi pečlivě editujeme. Každou stranu třikrát měříme. Nezajímají nás prokliky, lajky, webové statistiky, uměle vytvářená sledovanost. Zrušili jsme veškeré digitální alternativy časopisu a náš obsah chceme i nadále distribuovat výhradně v tištěné podobě. Děkujeme za vaši přízeň a přejeme hodně štěstí do dalšího roku Tomáš Hliva

24 12

_fotostory /

100

William Albert Allard

106

_profil /

Marie Tomanová

_téma /

Otisky elementů

_výstava /

Jitka Hanzlová

_fotoesej /

Martina Grmolenská

Emil Gataullin

Antonín Kratochvíl

_fejeton /

Josef Chuchma

_událost /

Arles po padesáté

_rozhovor / _ikona /

_útržek /

Petra Vlčková

10 0

_talent /

Drahomír Stulír

10 6

P Panorama Přehled fotografických událostí

2020 Z EISS Photograp hy Aw ard O pen Call

Pátý ročník soutěže, přidružené ke slovutnější Sony World Photography Award, láká fotografy k účasti. Na adrese www.worldphoto.org/zeiss můžete do 4. února 2020 přihlásit svoji sérii pěti až deseti snímků na letošní téma,

s dalším fotografickým projektem. Fotografie budou v dubnu v rámci zmiňované soutěže pořádané společností

souboru se může těšit na fotografický

Sony vystaveny v prestižní londýnské

materiál v hodnotě dvanáct tisíc eur a další

galerii Somerset House.

Vydal / Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR, Praha, 2018 Texty / Adam Havlík, Amy Hughes, Vojtěch Lahoda, Mariana Kubištová, Katarína Mašterová Překlady / Hana Logan, Keith Jones, Stephan von Pohl, Barbora Štefanová Grafická úprava / Martin Groch & Tim+Tim Pevná vazba, formát 29 × 19,5 cm 224 strany, sazba česká, anglická

FOTOpanorama 37–2019

tři tisíce na pokrytí nákladů spojených

kterým je objevování. Autor vítězného

Josef Sudek / Topografie Topography sutin /ofThe Ruins

Ken Hermann, z cyklu Mallakhamba, 2019

Kniha ukazuje jádro hlavního města a jeho památky poškozené koncem války. Soubor necelých čtyř stovek snímků vznikl na zakázku nakladatele Václava Poláčka. Ten nakonec vydal jen útlý kalendář s podtitulem Kulturní ztráty Prahy 1939—1945. V četných záběrech je znát Sudkovo osobní zaujetí námětem. Publikaci vynikajícího polygrafického řešení rozčlenil autorský tým do kapitol Kalendář, Emauzský klášter, Staroměstská radnice, Lidé v centru Prahy a Skladiště kovů na Maninách.

Nabídku Galerie Kladenského zámku čerstvě obohatil Kabinet fotografie, vedený fotografem a kurátorem Jiřím Hankem. Když byl nenadále ukončen výstavní program kladenské pobočky České spořitelny, jejž po bezmála dvaačtyřicet let zajišťo-

Panorama P Přehled fotografických událostí

Kabinet fotografie

val právě Hanke, správa města kurátora požádala, aby pokračoval ve své kulturní

I ng e M or a t h / Port ré t y

činnosti pod její hlavičkou. Pilotní instalaci kabinetu nazval Z české fotografie 1870—2000. Dvaceti expo-

Kaindla (1954) z ateliéru Inge Morathové na

náty různého autorství připomněl celkem

venkově poblíž New Yorku, do něhož se

433 výstav, uskutečněných v prostorách

Inge Morathové (1923—2002). Výstava

v roce 1962 se svým manželem Arthurem

bankovního domu do jara 2019. Frek-

představuje výběr černobílých fotografií

Millerem přestěhovala. Kurt Kaindl navště-

venci zpřístupnění příštích komorních

mnoha evropských a amerických celebrit

voval v letech 1990 až 2002 Inge Mo-

kolekcí mají určovat asi čtyři vernisáže

z oblasti umění, kultury, politiky či spole-

rathovou alespoň jednou ročně a mohl tak

ročně. Stěny renovované muzejní budovy

čenského života z doby, kdy Inge Morath

zachytit atmosféru jejího ateliéru i důležité

navíc trvale zdobí tisky Hankeho doku-

pracovala jako fotografka pro agenturu

momenty jejich společné práce. Výstava

mentárních záběrů historických scenérií

Magnum. Expozici doplňují fotografie Kurta

Portréty potrvá do 9. ledna 2020.

kladenské průmyslové aglomerace.

S exy Si xti es Galerie Villa Pellé představuje méně známou tvorbu fotografa Ladislava Sitenského. Na výstavě s názvem Sexy Sixties láká na snímky představitelů divadelní i hudební scény z doby lehkého uvolnění poměrů v Československu v 60. letech, doplněné o vybrané koláže a abstrakce, které k Sitenského tvorbě bezpodmínečně patří. Jeho tvorba přesahuje hranice různých žánrů — portréty, města, přírodu, abstrakce, spojuje ji však radost ze života a zachycení reality bez nadsázek a sentimentality. foto Ladislav Sitenský

Výstava trvá do 12. ledna 2020.

Ignác Schächtl, Autoportrét cestujícího fotografa, před 1877

V Rakouském kulturním fóru v Praze můžete navštívit výstavu rakouské fotografky

C h im é ra Vla dimí ry Kotry v Pragovce Fotografický projekt Vladimíry Kotry

Výstavu můžete navštívit v Pragovka

CHIMÉRA odkrývá pocity intersex ženy, od

Gallery do 15. ledna. Chystá se také autor-

dětství chybně vnímané jako muž. Zahrnuje

ská kniha, jejíž realizaci umožnila úspěšná

časosběrné portréty, ale také syrová

sbírka na crowdfundingovém webu HitHit.

selfie protagonistky příběhu, její deníkové blogové příspěvky a facebookové statusy,

Více se dozvíte na stránkách autorky

které dohromady utvářejí intimní obraz

vladimirakotra.cz nebo na

prvního roku její transformace.

www.mushroomonthewalk.com.

Buckaroo T. J. Symonds, IL Cow Camp, Nevada, 1979 © William Albert Allard, courtesy of Festival La Gacilly-Baden Photo

W i l l i a m A l be r t Al l ard

J ako z N a t i ona l G e og r a p h i cu text upravila z rozhovoru Martina Grmolenská / foto William Albert Allard

Když jsem začínal v National Geo

interní fotografové se vždycky nejdřív

graphicu, byl už kompletně barevný.

šli zeptat jejich biskupa, a ten samo

Po přijímacím pohovoru — a k tomu

zřejmě vždycky řekl, že nemohou foto

pohovoru jsem se dostal vlastně

grafovat lidi. A já tenkrát ani nevěděl, že

omylem — se mě ředitel fotografické

Amišové vůbec nějakého biskupa mají.

sekce v momentě, kdy už jsem odchá

Byl jsem mezi Amiše vyslán na po

zel z místnosti, v poslední chvíli ještě

měrně krátkou dobu, potom jsem

zeptal: „Jak se ti pozdává barva?“ A já

odtamtud poslal nějaké obrázky do re

mu odpověděl: „Tou se nezabývám.“

dakce, svitky filmu v obálce poštou, a ře

Nikdy předtím jsem v barvě nefotil.

ditel fotografické sekce mi řekl, že tam

Upřímně, proč bych jí věnoval pozor

mám zůstat. Tak jsem zůstal většinu

nost, když jsem ji do té doby nepoužil?

léta. Článek vyšel o rok později a začí

Takže když jsem se potom dostal domů

nal jednoduchým portrétem typického

do Minnesoty, koupil jsem si 18 svitků

amišského kluka, ve slamáku, s kšan

filmu Ektachrom. To se stalo v dubnu.

dami, v ruce držel morče, které mi chtěl

A když jsem se v červnu vrátil do

ukázat. V té fotografii byla zvláštní

redakce a začala mi stáž, dali mi další

intimita a tou dobou ještě National

svitky a dal jsem se do práce. A to je celé.

Geographic neměl ve zvyku zveřejňovat

Mým prvním úkolem bylo nafotit

takový druh obrázků, z nichž by byla

Amiše v Pensylvánii, tato komunita

patrná ta osobní a upřímná interakce

se přitom odmítá nechat fotografo

s fotografem.

vat. To byl skutečný a rychlý start mého profesionálního života.

To se stalo v roce 1964, a od té doby se

Chodil jsem mezi nimi a představoval

William Albert Allard se svým fotoa

se jim, vysvětloval, co chci dělat. Většina

parátem dostával k lidem čím dál blíž.

z nich odmítla, ale jeden mi nakonec

Intimita tak zůstala jedním z charakte

povídá, že on sám mi úplně nemůže do

ristických znaků portrétů, které v jeho

volit, abych ho fotil, ale ať prý se zeptám

sériích nikdy nechybí — ať už fotogra

jeho syna. Bylo mi tehdy 26 a syn byl tak

fuje v Baskicku, Mexiku, Indii, nebo

v mém věku, měl několik dětí a s foto

Montaně. Dokladem je i tenhle portrét

grafováním souhlasil. A to nakoplo

kovboje T. J. Symondse z roku 1979. •

mou kariéru. V National Geographicu tenkrát měli hotový rukopis článku o Amiších, ale bez obrázků. Až později jsem se dověděl, že už k nim přede mnou poslali několik interních foto grafů, ale to mi tenkrát neřekli. Ovšem

William Albert Allard (1937),americký fotograf, přispívající ve druhé polovině dvacátého století jak do National Geographicu, tak do agentury Magnum, patří již ke klasikům barevné fotografie. Jeho nejznámějšími pracemi vedle výše zmíněných Amišů jsou dokumenty z Baskicka sedmdesátých let dvacátého století, amerického západu či Indie.

FOTOprofil 37–2019 / Marie Tomanová

Ma ri e To m a n o v á

Do duše mladé Ameriky Z Brna rovnou do pupku světa. S penězi na letenku v ponožce přežít smutek, najít nový domov a především — objevit ryzí fotografii. text Tomáš Hliva / foto Marie Tomanová

FOTOprofil 37–2019 / Marie Tomanová

FOTOvýstava 37–2019 / Jitka Hanzlová ve Veletržním paláci

Horse, 2007—2014 © Jitka Hanzlová

There is something I do not know, 2007—2014 © Jitka Hanzlová

T iš in y v p er m a n e n t n í m ruc h u Na začátku stála nemožnost či omezenost verbální komunikace v exilu. Na konci pak vizuální jazyk preferující ticho. A mezi tím mnohovrstevné fotografické dílo Jitky Hanzlové, kterému se již před nějakou dobou dostalo mezinárodního uznání. Současná výstava v Národní galerii pak konečně vzdává této fotografce hold i v její rodné zemi. text Martina Grmolenská / foto Jitka Hanzlová s laskavým svolením autorky

Z a h o ry, z a d ol y, m é z laté p a r oh y text a foto Martina Grmolenská

FOTOesej 37–2019 / Martina Grmolenská / Imago Woods

FOTO esej 37–2019 / Martina Grmolenská / Imago Woods

O Jeníčkovi a Mařence, O Karkulce, O Smolíčkovi, O dvanácti měsíčkách, to jsou jen některé z klasických českých pohádek, v nichž jednu z hlavních rolí hraje les (či obecně příroda). A v jeho nesčetných rolích, jak nám je lidová slovesnost předává, se zračí i náš mnohostranný vztah k němu.

Na jednu stranu si chudák Maru-

Když dva lidé vstoupí do stejného

ška jde do hory pro pomoc proti zlé

lesa, každý z nich vidí úplně jiné věci.

maceše následujíc dobré světlo vatry,

Částečně vidí přírodu kolem sebe,

na stranu druhou světlo perníkové

z velké části ale i sebe sama. V očích

chaloupky vede do nebezpečí, na jednu

návštěvníků neexistuje žádný pravdivý

stranu je les obýván takovými zlo-

a jediný možný obraz reality, jen mnoho

řády, jako je vlk a jezinky, na stranu

jejich vlastních a neopakovatelných

druhou představuje jelenovo paroží

představ o lese, imag lesa. Tedy obrazů,

pro Smolíčka jistotu, které se skoro

které nenahraditelně přispěly ke vzniku

vždy dovolá: „Za hory, za doly, mé

zlatého fondu nejen českých pohádek.

zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jezinky pryč nesou.“ Příroda a zvláště lesy jsou obecně

Imago lesa dnes lidé běžně potlačují — na rozdíl od našich předků, kteří jej dokázali využít k nenásilnému

místa, která silně odrážejí osobnost

přenosu moudra a zkušeností na

toho, kdo do nich vstupuje. Jeho povahu,

následující generaci. Současný člověk

obavy, radosti, vzdělání, očekávání…

imago lesa vědomě považuje za silně

Jeden se těší na samotu, jiný z ní má

iracionální, hodné výsměchu a ne-

až panický strach. Jeden v mlze vidí

slučitelné s představou moderního

uklidňující vizuální čistotu, jiný

a vzdělaného odosobněného, zato však

oslepující nebezpečí. Jeden do zmatku

zodpovědného přispěvatele k hrubému

propletených větví nízkého porostu

národnímu produktu. Nevědomky

nikdy nevstoupí, pro druhého to je

však za každým stromem cítí stádo

vítaná příležitost ke hře na schováva-

divočáků, v roji světlušek tuší rejdění

nou. Stoletá nahnutá skála může být

bludiček nebo se bojí bludných kořenů,

hrozbou smrti, pokud jeden stojí pod

které jej už ze spárů lesa nepustí. •

ní, nebo příležitostí, jak se rozhlédnout po okolí, pokud na ni druhý vyleze.

FOTOportfolio 37â&#x20AC;&#x201C;2019 / Emil Gataullin

E mi l G a t a u l l i n

Kr a j i n a otištěná v č l ov ě ku „Rusové mají neustále před sebou obtížný problém — problém s uspořádáním svého rozsáhlého území. Nesmírnost Ruska, absence hranic, se otiskla i do stavby ruské duše. Krajina ruské duše odpovídá krajině Ruska, je stejná bezmezná, beztvará, dosahující nekonečna,“ napsal kdysi o vztahu ruské duše a krajiny ruský filozof a publicista Nikolaj Berďajev (*1948). text Martina Grmolenská / foto Emil Gataullin

Vz tah rus ké d u š e a kra j i ny j e v e l m i z v l á štn í a my Če š i o n ě m vlas tn ě mn oh o n e víme . Podob n ě ja ko nez nám e ob y č e jné Ru sy, j e j i c h pr obl é my, z půs ob života. Ne dávn á h is torie způs obila, že valn á většina Čechů nikd y ne č e t l a — n eb o v př í pa dě sta r ší g e n e rac e č e tla s odpore m — takové lite rárn í s kvosty, ja ko j e Tols t é h o A n n a Ka r en in a či G o g ol o v y M r t v é du š e, kte ré ale s poň troc hu dovolí n ah lé dn out do toho, ja k se formu je myš l e ní ob y č e j ný c h l i dí v té to r o zle h lé ze mi. Ne máme c huť h le dat s kute č n os t za pokřiveným obra zem , k t e rý nám v nu cu j í „o fi c i á l n í zdr o j e“, a radě ji zh rze n ě ig n oruje me vš e c h n o, c o s e R us ka týká . Podobné je to i s ruskou, potažmo sovětskou fotografií. Při hledání v paměti vyvstanou na mysli

Jevgenij Chalděj či Lev Borodulin , případně jména avantgardních fotografů, jako byli Alexandr Rodčenko nebo Boris Ignatovič . Sovětskou fotografii především jména starší generace, jako jsou klasici

padesátých až devadesátých let dvacátého století podvědomě vytěsňujeme, neboť ze socialistického realismu ve službách propagandy se nám ježí chlupy — úderní kolchozníci na traktoru a stachanovská brigáda v dolech příliš připomínají lži, v jakých jsme sami žili. Skutečné obrazy venkova, které vešly do povědomí i na západ od sovětských hranic, pocházejí od autorů z Pobaltí, jako je např. Litevec

Aleksandras

Macijauskas , kde byla fotografická tradice přece jen jiná. Ale možná jen ruští autoři ještě nebyli objeveni. I současná generace, jíž se dostalo mezinárodního uznání, má cosi společného — její členové se svým

Alexej Titarenko , který kdysi převáděl vizi Dostojevského „ruské duše“ do znepokojivých obrazů z rodného Petrohradu, dnes žije a pracuje v New Yorku, Jevgenija Arbugajevová tamtéž fotografii vystudovala, Dmitrij Kosťukov žije v Paříži, Sasha Rudensky v newyorském Brooklynu a Nadia Sablin (psali jsme o ní ve FOTO 26) se také do Ruska pouze vrací. způsobem již od Ruska odpoutali.

Emil Gataullin pak v tomto kontextu našich zažitých představ působí jako jisté zjevení. Žije nedaleko Moskvy, a přestože neměl možnost z ruské reality na delší dobu vystoupit, je schopen ji reflektovat, aniž by byl zatížen sovětskou optikou 20. století. V jeho fotografiích není ani náznak takového pohledu, ovšem zároveň ani náznak vymezování se proti němu. Gataullinovy fotografie z „provincie“ mají nádech jisté nostalgické romantičnosti, jak ji známe od Tolstého — mohou připomínat líčení života na Levinově venkovské usedlosti kontrastujícího s bujarým životem města. V jeho fotografiích města je naopak nádech Gogolovy štiplavé ironie, která kriticky nahlíží to, čemu dnes říkáme „sociální bublina“ moskevské střední třídy. Gataullin vidí konkrétní lidi ve vztahu ke konkrétní krajině, ke konkrétnímu prostředí, jako by to místo lidi formovalo či se v nich odráželo. Člověk není izolovaný jedinec, je to smutný, ženou podpíraný shrbený muž na rozblácené cestě, je to muž s dírou v zádech na děravém asfaltu, je to bílá nevěsta kontrastující se šklebícím se ženichem v ošklivých teniskách stejně, jako kontrastuje bílý sníh s břečkou na ulici…

FOTOportfolio 37â&#x20AC;&#x201C;2019 / Emil Gataullin

A nt o nín Kr a t o c h v í l

Doznání in t er n a c i on á l a Fotograf Antonín Kratochvíl (1947) významně přispěl do mnoha kolektivních publikací a je autorem řady knih samostatných. Jeho memoáry byly ohlášeny u příležitosti sedmdesátin, vyšly však až letos. Poselství ovšem přinášejí pozoruhodné. text Josef Moucha / foto Antonín Kratochvíl, 400 ASA

FotoFejeton

Chuchmova samospoušť

Proč právě teď?

text a foto Josef Chuchma / autor pracuje v ČT, editor webu Artzona.cz

Třicáté výročí listopadových a prosinco-

část — a já drtivou většinu — svých fotek

vých událostí roku 1989 přineslo značné

z normalizace představoval veřejnosti

Prague autorskou besedu, dostavil se

množství knih, filmových dokumentů,

vůbec poprvé. Proč se to stalo právě teď?

na ni i Vladimír Birgus a zeptal se, proč

jednorázových akcí (například na

Proto, že čas zkrátka došel ke kulatému

jsem ty fotky na veřejnosti ukázal až

způsob happeningů) a také fotografic-

výročí „sametu“? Tak jednoznačné to

nyní, že mohly být zveřejněny dávno

kých výstav. Jednou takovou je expozice

není, minimálně tedy v mém případě.

předtím. Moje odpověď nebyla jedno-

jednoduše nazvaná 1989, kterou kurátor

Když jsem před zhruba dva a půl ro-

Když jsem pak měl v Leica Gallery

značná, dala by se označit za pocito-

Tomáš Pospěch připravil pro Veletržní

kem předložil paní Míle Dubské, která

vou. Jistě, jednu část motivace jsem tu

palác spravovaný Národní galerií Praha.

Leica Gallery Prague vede, výstavní

právě předložil, šlo o krok vyplývající

Z archivu několika desítek tuzemských

návrh, uvažoval jsem bez ohledu na

z momentálního osobního rozpoložení,

fotografů vybral snímky, které se různě

společenské souvislosti. Nacházel jsem

konkrétněji — abych tu kápl bož-

vztahují k onomu letopočtu. Stejně se

se v tíživé osobní situaci a chtěl jsem

skou — z rozchodu, který hodně bolel.

ovšem jmenovala expozice i kniha Jana

se upnout na aktivitu, která by měla

Ale jinou část mých důvodů nepřímo

Šibíka — 1989. Půvabné je, že zatímco

delší časový horizont, znamenala by

formuloval sám Birgus ve větách, které

Šibíkova přehlídka fotek z přelomového

nutnost konat i něco jiného, než jen

byly součástí tiskové zprávy k jeho

roku, instalovaná v prostorách pražské

produkovat denní dávky textových

expozici Tak mnoho, tak málo: „Po roce

Staroměstské radnice, skončila 14. listo-

materiálů, jak to vyplývá z mé profese

1989 se objevilo několik výstav a knih

padu 2019, hned následující den byla pro

novináře a kritika. Vytyčil jsem si, že

s fotografiemi ze života v totalitě. Měl

veřejnost otevřena expozice ve Veletrž-

výstavu připravím tak, aby probíhala

jsem tehdy pocit, že bych jen nosil

ním paláci (a trvá do 16. února 2020).

v čase mých šedesátých narozenin. V té

dříví do lesa. Teď se mi ale zdá, že pro

úvaze však nehrálo valnou roli to, že

ně konečně nastal ten správný čas.“

Došlo k ještě jedné drobné výstavní shodě a o té se zde chci rozepsat de-

bych si takzvaně chtěl dát ke kulatinám

tailněji, protože se mě osobně týká. Od

dárek, nýbrž existenciální úvaha, snad

guse, nakolik ten „správný čas“ u něho

poloviny září do začátku listopadu jsem

lze říci i tíseň živená nejistotou, že bych

byl dán časem historickým, vnějším,

vystavoval v Leica Gallery Prague svůj

své fotky konečně měl podrobit řádné

rozuměj racionální úvahou o jubileu

soubor Výseky (z normalizace). A vzá-

výstavní zkoušce a tím zjistit, zda to,

politického a společenského převratu,

pětí — 9. října — představil svůj nor-

co doma schraňuji v šanonech, v nichž

a nakolik hlubinnějším signálem času,

malizační soubor Tak mnoho, tak málo

mám uloženy negativy, má nějaký

který se projevuje v rovině především

Vladimír Birgus; jeho výstava v praž-

smysl, určitou cenu. Výstavní kolekci

intuitivní, kdy třeba ani dost dobře

ském Domě U Černé Matky Boží je pří-

a její termín jsem tedy pojal hlavně jako

nedokážeme říct, proč to či ono činíme,

stupná do 9. února 2020. Birgus nemalou

bič na sebe sama a zkoušku časem.

přesto víme, že nyní nastal příhodný

FOTOfejeton 37–2019 / Chuchmova samospoušť

Nemohu mluvit za Vladimíra Bir-

Arle s p o Padesátý ročník nejstaršího a nejvýznamnějšího fotografického festivalu světa Rencontres d’Arles byl ve znamení oslav kulatého jubilea a žen. Ještě nikdy předtím nebyl podíl fotografek v programu tak velký jako letos. text Vladimír Birgus

5 0.

Organizátoři v čele s ředitelem Samem

světa. Právě tehdy probíhaly večerní

Stourdzém tak reagovali na konkrétní

projekce v Antickém divadle, v ulicích

kritiku malého zastoupení žen v mi

čtvrti Roquette i v nevlídné bývalé

nulém ročníku i na obecné tendence

továrně na druhém břehu řeky Rhôny,

mnoha současných uměleckých festi

kde se už několik let koná oficiální

valů posilovat podíl autorek. Mohli jsme

Noc roku. Byla také zahájena největší

to vidět třeba na letošním Benátském

světová přehlídka fotografických knih

bienále, kde ovšem mechanická snaha

se zastoupením mnoha českých publi

o nadpoloviční zastoupení žen, o vý

kací. Slavnostního zahájení festivalu se

razný podíl afrických nebo asijských

zúčastnil nejenom současný francouz

tvůrců a o co největší politickou ko

ský ministr kultury Franck Riester, ale

rektnost vedla k tomu, že tento ročník

i tři jeho předchůdkyně a předchůdci

mnozí návštěvníci považují za jeden

včetně legendárního Jacka Langa, který

z umělecky nejslabších. V Arles se až

tuto funkci vykonával už za prezidenta

na malé výjimky podařilo do programu

Mitterranda. Všichni se také sešli při

zařadit kvalitní díla fotografujících žen

otevření nové budovy Národní školy

jak z dávné či nedávné historie, tak ze

fotografie, betonové stavby naproti stále

žhavé současnosti. Letošní festival tak

ještě nedokončenému mrakodrapu

patřil k těm skutečně povedeným.

kulturního centra nadace LUMA, který

V jeho oficiálním programu bylo 51 výstav na 26 různých místech. Celých 15 expozic proběhlo mimo samotné

FOTOkultura 37–2019 / Arles po padesáté

podle návrhu Franka Gehryho buduje miliardářka Maja Hoffmannová. K jubileu festivalu vyšla speciální pub

Arles v nedalekých městech Marseille,

likace ukazující díla desítek fotografů,

Avignonu, Toulonu či Nîmes, což jistě

kteří v jeho programu vystavovali — od

napomohlo rekordní návštěvnosti

Andrého Kertésze, Ansela Adamse,

festivalu — 145 tisíc lidí. Nejvíc jich

Jacquese Henriho Lartiguea a Williama

pochopitelně dorazilo v úvodním

Kleina až třeba po Borise Michajlova.

týdnu na začátku července, kdy se do

Potěšilo mne, že se v knize k jubileu

jihofrancouzského města už tradičně

objevily i dva z mých dokumentárních

sjely tisíce fotografů, studentů, kurá

snímků ze začátku 80. let, které jsem

torů, galeristů, redaktorů i obyčejných

kdysi po skončení výstavy tehdy mladých

zájemců o fotografii doslova z celého

fotografů věnoval festivalu (a úplně jsem

. 87

komunity Romů, Kubánců, Vietnamců

autorka tehdy neznala. Pro velkou část

souvislosti vzniku jednotlivých cyklů,

nebo homosexuálů, ale především

západního publika byl samozřejmě

neobjevily i v knize Evokativ, která

s ohromnou otevřeností, autenticky

objevem už samotný fakt hédonického

k výstavě vyšla. Publikace s osobitou

a nevyumělkovaně zobrazovala vlastní

undergroundového života či existence

grafickou úpravou Anny Nałecké

sebedestruktivní hédonický život plný

pololegálních gay klubů v Praze během

Milach, oscilující mezi stylem nízko

alkoholu, sexu a depresí. Její fotogra

komunistického režimu, ale zásadní

nákladových svépomocí vydávaných

fie se svými tématy i formou, k níž

byla kvalita a originalita samotných

knih a knihami pro širší distribuci, se

často patřilo naturalistické bleskové

fotografií. Silný dojem z výstavy Jarcov

probojovala až do finále knižní soutěže

osvětlení či neostrost, výrazně lišily

jákové umocňovala nápaditá instalace:

Paris Photo / Aperture Foundation.

od humanistického dokumentu, jaký

exponáty byly tematicky rozděleny do

tehdy dominoval v naší fotografické

jednotlivých chrámových kaplí a na dvě

v Arles vystavovala i Krystyna Dulová,

tvorbě. Svými tématy měly daleko

dlouhé dřevěné stěny uprostřed kostela,

Polka žijící v Lucembursku a studující

blíže k dílům některých amerických

na něž autorka napsala tužkou anglické

na Institutu tvůrčí fotografie Slez

fotografů, především ke knihám Tulsa

a občas i české autobiografické texty.

ské univerzity v Opavě. K tomu, aby

od Larryho Clarka a Balada o sexuální

Škoda, že se tyto spontánní poznámky

společně s Italkou Claudií Passeriovou

závislosti od Nan Goldinové, ale ty prý

ani kurátorské texty, uvádějící širší

v Arles reprezentovala Lucemburské

FOTOkultura 37–2019 / Arles po padesáté

Mezi řadou současných autorek

Lucien Clergue, Harlekýn, 1955, z knihy k 50. výročí festivalu v Arles

Gundula Schulze Eldowy, Berlín, 1987

Philippe Chancel, Datazone #14, Marseille, 2017 a 2018

Pixy Liao, z cykle Experimentální vztahy

Libuš́ e Jarcovjáková, David, Praha, 1984

Josef Moucha

FotoFejeton

Zrcadla s pa m ě t í ? text a foto Josef Moucha

Neskýtají prázdniny naprosto jiné

Kameramana ani nenapadlo běhat

nikdo by si neměl namlouvat, že je

zdroje zážitků a ponaučení než školní

s toreadorem po aréně. Zaujal výhodnou

s to dosáhnout nestranného pohledu.

docházka? Jakkoli se platnost tohoto

pozici důstojného odstupu a nadhledu.

To přinejmenším.

pradávného dojmu stále znovu osvěd-

A protože jsme s otcem pozorovali plátno

čuje, způsoby pozorování neměnné ne-

z balkonu kinosálu, odpovídal náš zorný

s dodržováním nejzákladnějších pravi-

jsou. Třeba hned místa, kde by se před

úhel projekci. Byť se daná hlediska

del. Také filmaři nesledují pouze námět

kameru sbíhali domorodci, aby jeden

kryla asi jen velmi zhruba, přece jsem

a mívají na zřeteli i technickou stránku

pohledal. Vlastně ani já něco takového

nějak zapomněl na tmu kolem a posléze

věci. Ve střehu ostatně býváme v mnoha

nepamatuji — a to je co říci!

nevnímal nic jiného než exotiku slunné

ohledech. Namísto žádoucího vystižení

iluze. Zato v kreslených příbězích, napří-

motivu by jinak chvilka nesoustředě-

klad o vynálezu ženy, jsem nit ztrácel.

nosti přivodila pád přes palubu, zřícení

První dva fotoaparáty, které jsem měl, byly dvouoké zrcadlovky. Stínítky šachet už děti na čtvercové matnice nekoukají,

Z podívané jsme odcházeli rozladěni.

Dlouho jsem fotil intuitivně, třebaže

ze skály anebo srážku s jiným protiven-

hledí na displeje. Neměla by jim tudíž

Otec tím, že synka poněkud přecenil,

stvím. A k čemu by nám pak byla stará

mnohem dřív docházet principiální

a já navíc koridou.

zásada „napřed osvit, na zbytek bude

odlišnost výškových a šířkových záběrů?

Nemíním své stesky podrobovat pře-

Jenomže to je teorie, zatímco displeje

hnaným zobecněním. K čemu by ale na

šalebně připomínají zrcadélka a snímky

druhé straně bylo přehlížení gest, jimiž

ukazují displeje obrázky pestře. Zůstává

se zdají být právě tím, čím je chtěli mít

fotografující děti napodobují spíše ka-

na nás alespoň míra, v níž si odlesky

samotní vynálezci fotografování.

meramany než lovce? Již v útlém věku se

paměti dobarvujeme? Jak se to vezme…

nyní snímá méně číhavě a více plavmo!

Vždyť vzpomínky s barevností tak rády

Desetitisíce let modelovali názory lidstva na slovo vzatí věrozvěsti, astrologové

Nejedná se mi samozřejmě ani tak

času dost“? Ve shodě s matnicemi mého dětství

cvičí samovolně! Nehraje tu však barva

či dějepravci, zkrátka panstvo se svými

o pohyb, jejž děláváme zápěstím, jako

vedlejší roli? Někdy určitě ano… Zaklá-

místodržícími a řečníky. Písaři se ovšem

o to, co se děje za zrakem. Leč vysvětlujte

dáme-li totiž osobní dějiny v duchu

k podílu na moci postupně přidávali

významy obratu od horizontály k verti-

hesla přání otcem myšlenky, potom

všude tam, kde mohli. Nástup textařů, ja-

kále lidem zvyklým jednoduše poklepat

dokážeme manipulovat jak skladbou

kož i tisku, popřípadě dalších médií s je-

do displeje, kdykoli chtějí záběr svého

vzpomínek, tak jejich stylizací. Ano,

jich vlivy, míval v různých částech světa

telefonu zadržet a uložit. A kdo z nás si

minulost umíme nejenom částečně při-

rozličná zpoždění. Dejme tomu Sověti do

zároveň připouští, že fotografie, videa,

barvit, nýbrž rovnou hloubkově přepsat.

omrzení opakovali leninské zaklínadlo

ani filmy přímočarým zrcadlením

Viz i mou letošní aktualizaci staršího

„ze všech umění je pro nás film uměním

reálu nikdy nebyly a nebudou? Bez

negativu, inspirovanou snímkem

nejdůležitějším“, neboť svou propagandu

ohledu na technologii záznamu se přece

Nicéphora Niépceho, exponovaným

adresovali masám negramotných.

komponované výseky natolik vymykají

pravděpodobně roku 1827 z okna used-

V mých vzpomínkách na vůbec

přirozenému pohledu, že nad běžnými

losti v Saint-Loup-de-Varennes natolik

vzpomínkami převáží stylizace!

neuspěchaně, že stíny budov po obou

první návštěvu biografu překryl matné pásmo animovaných podobenství drasťák promítaný snad na rozkoukání.

FOTOfejeton 37–2019

Vedou-li od zachycování výjevů k jejich tvorbě zkratky strmé až bezděčné,

stranách záběru míří do jeho středu. •

Praha, 1989 / 2019

Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem.

(William Shakespeare v překladu Martina Hilského)

text Otakar Matušek / foto Petra Vlčková

Po b ý v a t v e s nu

MUSHR OOMONTHEWALK.C OM

P ř e d p l ať te si č a sopi s F OTO a z í s ke j t e p r v n í z l i mi tova né edi c e S P O UŠŤ z a výhodnou c enu

590,- + 660, - = 990, -

www.casopis-foto.cz/predplatne/

113

FOTOklub

Rádi bychom vám za vaši důvěru poděkovali klubovými výhodami.

4 vydání časopisu pohodlně až do schránky S předplatným ušetříte 376 Kč oproti nákupu jednotlivých výtisků a zároveň můžete využít řadu výhod s klubovou kartou.

Vstupy na výstavy V rámci předplatného získáváte s naší novou klubovou kartou vstup zdarma na výstavy do Leica Gallery Prague a Moravské galerie v Brně. Seznam galerií průběžně rozšiřujeme.

Vstupné do galerií platí pro jednu osobu. Klubová karta je vedena na jméno předplatitele. Čtenářskou kartu pro vstup do galerií zasíláme společně s nejbližším vydáním časopisu po objednávce předplatného. Nabídka platí pro nové či obnovené předplatné, pro objednávky na adresy v České republice. Máte časopis FOTO již předplacený? Děkujeme! O výhody spojené s naší novou nabídkou samozřejmě nepřijdete — s vaším dalším předplaceným vydáním

Slevy ve FotoŠkoda S naší klubovou kartou získáte slevu 10 % na fotoslužby a 3 % na nákup techniky.

od nás automaticky obdržíte klubovou kartu. Chtěli byste předplatné na Slovensko? Podívejte se na www.casopis-foto.cz/mameradislovensko

Vyvolání filmu + 500 Kč na fotoaparát Využijte nabídky 2 + 1 vyvolání filmu zdarma a 500 Kč na nákup fotoaparátu z nabídky POLAGRAPH.

Volný vstup na FOTObesedy Potkejte se osobně s úspěšnými fotografy a inspirujte se jejich příběhy. Vstup na FOTObesedy pořádané redakcí časopisu máte během předplatného zdarma. Stačí mít u sebe kartu FOTOklubu.

předplatné

660 Kč

objednávejte online na

www.casopis-foto.cz/predplatne/

Chcete nás podpořit? Objednejte si za 5000 Kč donátorské předplatné a jako poděkování si vyberte print z Edice FOTO v hodnotě 2500 Kč. www.casopis-foto.cz/edice

Žijte FOTOgrafií s časopisem FOTO Chceme pro vás i nadále vytvářet revue, kterou si založíte do knihovny a budete se k ní rádi vracet.

Ta k ja ko k dobré kn ize, tak jako k d o b ré f o to graf ii. Dbáme na unikátní obsah. Materiály nepřebíráme ze zahraničí, dáváme prostor zavedeným klasikům, ale i mladým talentům. Za obsah nás neplatí výrobci fotoaparátů, při posuzování měřítka autorské kvality nepodléháme akademickým zkratkám.

Ct íme, ale také o bjevu jeme. Abychom v době, kdy tištěná média ustupují rychlosti (a pomíjivosti) virtuálního online prostoru, dokázali udržet stávající kvalitu i rozsah, potřebujeme vás, fotografy, které prezentujeme na našich stránkách a pro které zároveň časopis vytváříme. Jako fotograf vidíte fotografii tak, jak se ji snažíme prezentovat i my.

J e to váš časo pis. A b ez vás n evzn ikn e.

Saori — lá s ka

k n eživ é mu text David Gaberle foto Taro Karibe

Japonský fotograf Taro Karibe (31) bude v České republice publikovat svůj knižní debut Saori. S Tarem mě v roce 2017 seznámil Harry Gruyaert, belgický fotograf z Magnum Photos. Měl jsem tak během posledních dvou let příležitost pozorovat, jak se rozvíjí jeho fotografická kariéra a jak finalizuje svou první fotoknihu.

114

FOTOadvertorial 37–2019 / Quatro print

V lednu 2019, zrovna když jsem byl

Sendži si zpočátku promítal do

u Tara na návštěvě v Tokiu, vycházel na

Saori ženu, do níž se na střední škole

webu aktualne.cz můj projekt Nejsi sám

poprvé zamiloval. Jeho vztah k ní byl

o sebevraždách mužů v České republice.

původně čistě sexuální. Po několika

Nové projekty, které zkoumají feminitu

měsících začal postupně věřit, že Saori

a často při tom kritizují toxické aspekty

má lidskou duši a charakter. Začal se

maskulinity, objevuji skoro denně. Po-

o ni starat, kupovat jí oblečení a paruky

stupně jsem ale docházel k přesvědčení,

a zveřejňovat online deník, který za ni

že diskuze na téma maskulinity tady

psal. Sendžiho vztah k Saori se postupně

vlastně chybí. Přišlo mi, že nikdo nepá-

měnil, až se muž nakonec rozhodl, že

trá po tom, co přesně muži po emoční

bude své všední dny žít se Saori oddě-

stránce prožívají. Tarova kniha Saori

leně od rodiny jako s plnohodnotnou

se zabývá právě mužskou zranitelností

partnerkou, o kterou se stará a která

a emocemi, i když z poněkud nezvyklé

mu jeho lásku opětuje. Sám tvrdí, že pro

perspektivy. Když se mi tedy letos díky

něj Saori znamená mnohem víc než jen

tiskárně Quatro print naskytla příleži-

silikonovou pannu. Přestože kolikrát

tost Tarovi knihu vytisknout, pochopil

„potřebuje mou pomoc, je i tak mou

jsem, že Saori bude první ze série knih,

ideální partnerkou. Sdílím s ní vzácné

které bych rád v nejbližší době vydal.

okamžiky a ona nesmírně obohacuje

Kniha Saori sice nese ženské jméno, ale jejím hlavním protagonistou je japonský muž Sendži Nakadžima (61).

můj život,“ píše Sendži v jednom ze svých blogových příspěvků o Saori. Zajímavým paradoxem knihy je

Sendži už víc než šest let žije se Saori

Sendžiho evidentní znechucení mo-

ve skromném bytě v Tokiu, kam se

derní společností. Saori je podle jeho

přestěhoval z domova, který dříve sdílel

slov výjimečná, protože ho ještě nikdy

s manželkou a dětmi. Sendži se Saori

nezradila a nejde jí jen o peníze. „Už mě

chodí na procházky, nakupuje a spí

nebaví racionalita moderní civilizace —

ve stejné posteli. Co z nich ale dělá ne-

lidem chybí srdce,“ tvrdí v rozhovoru

zvyklý pár, je nepřehlédnutelný fakt, že

s Tarem. Platón kdysi napsal, že svět,

Saori je silikonová panna v životní veli-

tak jak ho vnímáme skrz naše smysly

kosti. V lidské historii existuje spoustu

a prožitky, neodpovídá realitě. Emoce,

příkladů, kdy se člověk zamiloval do

které cítíme při komunikaci s ostatními,

neživého objektu. Nejznámějším z nich

nejsou podle něj nic víc než zkreslená

je pravděpodobně příběh Pygmaliona,

reprezentace reality podobně jako

kyperského krále a sochaře, který se

třeba prehistorické malby na stěnách

zamiloval do sochy bohyně Afrodity.

jeskyní. V době, kdy se technologická

Další příklad najdeme v jednom z nej-

úroveň lidstva rapidně posouvá dopředu

významnějších literárních děl v žánru

a začínají se vyrábět objekty postupně

sci-fi, totiž v románu Budoucí Eva z roku

víc a víc napodobující nejen lidské tělo,

1886. Auguste Villiers de l’Isle-Adam se

ale i lidskou mysl, se kniha Saori zabývá

v něm zabývá vytvořením umělé ženy,

tématem, se kterým se pravděpodobně

která má sehrát významnou roli v bu-

budeme setkávat čím dál častěji. Taro

doucnosti lidstva a zároveň fungovat

Karibe se velmi citlivým zachycením

jako dokonalá partnerka zprostředko-

vztahu mezi Sendžim a Saori ptá diváků,

vávající vykoupení z lidských hříchů

jaký je rozdíl mezi láskou k jinému

a návrat do neposkvrněného ráje.

člověku a láskou k „budoucí Evě“. •

115

Fotografie tiskneme na kvalitní archivní papír Hahnemühle PhotoRag Satin ve spolupráci se studiem FOTOGRAFIKS. Konkrétní ceny za jednotlivé číslované archivní tisky najdete na našem webu.

www.casopis-foto.cz/edice

autorské printy v limitované edici

Katja Sedlak z cyklu Dětství

Libuše Jarcovjáková z cyklu Západní Berlín (1985—1990)

formát 54 × 36 cm Cena 2 500 Kč

Soňa Maletz bez názvu, Praha, 2014

Jiří Hanke Montparnasse, 1979

Zuzana Veselá Petr Vančura, z cyklu Fantazma, 2018

formát 54 × 36 cm Cena 2 500 Kč

formát 36 × 54 cm. Cena 2 500 Kč

formát 54 × 36 cm Cena 2 500 Kč

Potěšte sebe nebo své blízké a podpořte časopis a fotografy.

Výsledná cena jednotlivých tisků není číslo, se kterým bychom chtěli jakkoliv obchodně spekulovat. Náklady na výrobu jednoho konkrétního tisku činí 550 korun. Zbytkem částky podporujete z poloviny konkrétního fotografa, z poloviny vydávání časopisu, za což vám redakce i fotografové děkují.

119