FOTO | 37 | 2019
37 Vidět fotografii. Ročník 2019 ČR 259 Kč / SR 10 € předplatitelé 165 Kč www.casopis-foto.cz
FOTO
ANTONÍN KRATOCHVÍL _ WILLIAM ALBERT ALLARD _ MARIE TOMANOVÁ _ EMIL GATAULLIN _ ARLES 2019 _ JITKA HANZLOVÁ
Antonín Kratochvíl _ William Albert Allard _ Arles 2019 Emil Gataullin _ Marie Tomanová _ Jitka Hanzlová Drahomír Stulír _ Martina Grmolenská _ Petra Vlčková
OTISKY ELEMENTŮ
37
/
Nezahlcovat, vybírat, tišit, zastavovat se Vizuální smog v magazínu FOTO nenajdete. Naši obrazovou stopu na planetě Zemi pečlivě editujeme. Každou stranu třikrát měříme. Nezajímají nás prokliky, lajky, webové statistiky, uměle vytvářená sledovanost. Zrušili jsme veškeré digitální alternativy časopisu a náš obsah chceme i nadále distribuovat výhradně v tištěné podobě. Děkujeme za vaši přízeň a přejeme hodně štěstí do dalšího roku Tomáš Hliva
24 12
82
32
86
_fotostory /
40
100
William Albert Allard
26
70
106
10
_profil /
Marie Tomanová
12
_téma /
Otisky elementů
24
_výstava /
Jitka Hanzlová
26
_fotoesej /
Martina Grmolenská
32
Emil Gataullin
40
Antonín Kratochvíl
70
_fejeton /
Josef Chuchma
82
_událost /
Arles po padesáté
86
_rozhovor / _ikona /
_útržek /
Petra Vlčková
10 0
_talent /
Drahomír Stulír
10 6
P Panorama Přehled fotografických událostí
2020 Z EISS Photograp hy Aw ard O pen Call
Pátý ročník soutěže, přidružené ke slovutnější Sony World Photography Award, láká fotografy k účasti. Na adrese www.worldphoto.org/zeiss můžete do 4. února 2020 přihlásit svoji sérii pěti až deseti snímků na letošní téma,
s dalším fotografickým projektem. Fotografie budou v dubnu v rámci zmiňované soutěže pořádané společností
souboru se může těšit na fotografický
Sony vystaveny v prestižní londýnské
materiál v hodnotě dvanáct tisíc eur a další
galerii Somerset House.
Vydal / Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR, Praha, 2018 Texty / Adam Havlík, Amy Hughes, Vojtěch Lahoda, Mariana Kubištová, Katarína Mašterová Překlady / Hana Logan, Keith Jones, Stephan von Pohl, Barbora Štefanová Grafická úprava / Martin Groch & Tim+Tim Pevná vazba, formát 29 × 19,5 cm 224 strany, sazba česká, anglická
FOTOpanorama 37–2019
tři tisíce na pokrytí nákladů spojených
kterým je objevování. Autor vítězného
Josef Sudek / Topografie Topography sutin /ofThe Ruins
8
Ken Hermann, z cyklu Mallakhamba, 2019
Kniha ukazuje jádro hlavního města a jeho památky poškozené koncem války. Soubor necelých čtyř stovek snímků vznikl na zakázku nakladatele Václava Poláčka. Ten nakonec vydal jen útlý kalendář s podtitulem Kulturní ztráty Prahy 1939—1945. V četných záběrech je znát Sudkovo osobní zaujetí námětem. Publikaci vynikajícího polygrafického řešení rozčlenil autorský tým do kapitol Kalendář, Emauzský klášter, Staroměstská radnice, Lidé v centru Prahy a Skladiště kovů na Maninách.
Nabídku Galerie Kladenského zámku čerstvě obohatil Kabinet fotografie, vedený fotografem a kurátorem Jiřím Hankem. Když byl nenadále ukončen výstavní program kladenské pobočky České spořitelny, jejž po bezmála dvaačtyřicet let zajišťo-
Panorama P Přehled fotografických událostí
Kabinet fotografie
val právě Hanke, správa města kurátora požádala, aby pokračoval ve své kulturní
I ng e M or a t h / Port ré t y
činnosti pod její hlavičkou. Pilotní instalaci kabinetu nazval Z české fotografie 1870—2000. Dvaceti expo-
Kaindla (1954) z ateliéru Inge Morathové na
náty různého autorství připomněl celkem
venkově poblíž New Yorku, do něhož se
433 výstav, uskutečněných v prostorách
Inge Morathové (1923—2002). Výstava
v roce 1962 se svým manželem Arthurem
bankovního domu do jara 2019. Frek-
představuje výběr černobílých fotografií
Millerem přestěhovala. Kurt Kaindl navště-
venci zpřístupnění příštích komorních
mnoha evropských a amerických celebrit
voval v letech 1990 až 2002 Inge Mo-
kolekcí mají určovat asi čtyři vernisáže
z oblasti umění, kultury, politiky či spole-
rathovou alespoň jednou ročně a mohl tak
ročně. Stěny renovované muzejní budovy
čenského života z doby, kdy Inge Morath
zachytit atmosféru jejího ateliéru i důležité
navíc trvale zdobí tisky Hankeho doku-
pracovala jako fotografka pro agenturu
momenty jejich společné práce. Výstava
mentárních záběrů historických scenérií
Magnum. Expozici doplňují fotografie Kurta
Portréty potrvá do 9. ledna 2020.
kladenské průmyslové aglomerace.
S exy Si xti es Galerie Villa Pellé představuje méně známou tvorbu fotografa Ladislava Sitenského. Na výstavě s názvem Sexy Sixties láká na snímky představitelů divadelní i hudební scény z doby lehkého uvolnění poměrů v Československu v 60. letech, doplněné o vybrané koláže a abstrakce, které k Sitenského tvorbě bezpodmínečně patří. Jeho tvorba přesahuje hranice různých žánrů — portréty, města, přírodu, abstrakce, spojuje ji však radost ze života a zachycení reality bez nadsázek a sentimentality. foto Ladislav Sitenský
Výstava trvá do 12. ledna 2020.
Ignác Schächtl, Autoportrét cestujícího fotografa, před 1877
V Rakouském kulturním fóru v Praze můžete navštívit výstavu rakouské fotografky
C h im é ra Vla dimí ry Kotry v Pragovce Fotografický projekt Vladimíry Kotry
Výstavu můžete navštívit v Pragovka
CHIMÉRA odkrývá pocity intersex ženy, od
Gallery do 15. ledna. Chystá se také autor-
dětství chybně vnímané jako muž. Zahrnuje
ská kniha, jejíž realizaci umožnila úspěšná
časosběrné portréty, ale také syrová
sbírka na crowdfundingovém webu HitHit.
selfie protagonistky příběhu, její deníkové blogové příspěvky a facebookové statusy,
Více se dozvíte na stránkách autorky
které dohromady utvářejí intimní obraz
vladimirakotra.cz nebo na
prvního roku její transformace.
www.mushroomonthewalk.com.
9
Buckaroo T. J. Symonds, IL Cow Camp, Nevada, 1979 © William Albert Allard, courtesy of Festival La Gacilly-Baden Photo
W i l l i a m A l be r t Al l ard
J ako z N a t i ona l G e og r a p h i cu text upravila z rozhovoru Martina Grmolenská / foto William Albert Allard
Když jsem začínal v National Geo
interní fotografové se vždycky nejdřív
graphicu, byl už kompletně barevný.
šli zeptat jejich biskupa, a ten samo
Po přijímacím pohovoru — a k tomu
zřejmě vždycky řekl, že nemohou foto
pohovoru jsem se dostal vlastně
grafovat lidi. A já tenkrát ani nevěděl, že
omylem — se mě ředitel fotografické
Amišové vůbec nějakého biskupa mají.
sekce v momentě, kdy už jsem odchá
Byl jsem mezi Amiše vyslán na po
zel z místnosti, v poslední chvíli ještě
měrně krátkou dobu, potom jsem
zeptal: „Jak se ti pozdává barva?“ A já
odtamtud poslal nějaké obrázky do re
mu odpověděl: „Tou se nezabývám.“
dakce, svitky filmu v obálce poštou, a ře
Nikdy předtím jsem v barvě nefotil.
ditel fotografické sekce mi řekl, že tam
Upřímně, proč bych jí věnoval pozor
mám zůstat. Tak jsem zůstal většinu
nost, když jsem ji do té doby nepoužil?
léta. Článek vyšel o rok později a začí
Takže když jsem se potom dostal domů
nal jednoduchým portrétem typického
do Minnesoty, koupil jsem si 18 svitků
amišského kluka, ve slamáku, s kšan
filmu Ektachrom. To se stalo v dubnu.
dami, v ruce držel morče, které mi chtěl
A když jsem se v červnu vrátil do
ukázat. V té fotografii byla zvláštní
redakce a začala mi stáž, dali mi další
intimita a tou dobou ještě National
svitky a dal jsem se do práce. A to je celé.
Geographic neměl ve zvyku zveřejňovat
Mým prvním úkolem bylo nafotit
takový druh obrázků, z nichž by byla
Amiše v Pensylvánii, tato komunita
patrná ta osobní a upřímná interakce
se přitom odmítá nechat fotografo
s fotografem.
vat. To byl skutečný a rychlý start mého profesionálního života.
To se stalo v roce 1964, a od té doby se
Chodil jsem mezi nimi a představoval
William Albert Allard se svým fotoa
se jim, vysvětloval, co chci dělat. Většina
parátem dostával k lidem čím dál blíž.
z nich odmítla, ale jeden mi nakonec
Intimita tak zůstala jedním z charakte
povídá, že on sám mi úplně nemůže do
ristických znaků portrétů, které v jeho
volit, abych ho fotil, ale ať prý se zeptám
sériích nikdy nechybí — ať už fotogra
jeho syna. Bylo mi tehdy 26 a syn byl tak
fuje v Baskicku, Mexiku, Indii, nebo
v mém věku, měl několik dětí a s foto
Montaně. Dokladem je i tenhle portrét
grafováním souhlasil. A to nakoplo
kovboje T. J. Symondse z roku 1979. •
mou kariéru. V National Geographicu tenkrát měli hotový rukopis článku o Amiších, ale bez obrázků. Až později jsem se dověděl, že už k nim přede mnou poslali několik interních foto grafů, ale to mi tenkrát neřekli. Ovšem
William Albert Allard (1937),americký fotograf, přispívající ve druhé polovině dvacátého století jak do National Geographicu, tak do agentury Magnum, patří již ke klasikům barevné fotografie. Jeho nejznámějšími pracemi vedle výše zmíněných Amišů jsou dokumenty z Baskicka sedmdesátých let dvacátého století, amerického západu či Indie.
11
D
12
FOTOprofil 37–2019 / Marie Tomanová
Ma ri e To m a n o v á
Do duše mladé Ameriky Z Brna rovnou do pupku světa. S penězi na letenku v ponožce přežít smutek, najít nový domov a především — objevit ryzí fotografii. text Tomáš Hliva / foto Marie Tomanová
13
20
FOTOprofil 37–2019 / Marie Tomanová
21
26
FOTOvýstava 37–2019 / Jitka Hanzlová ve Veletržním paláci
Horse, 2007—2014 © Jitka Hanzlová
There is something I do not know, 2007—2014 © Jitka Hanzlová
T iš in y v p er m a n e n t n í m ruc h u Na začátku stála nemožnost či omezenost verbální komunikace v exilu. Na konci pak vizuální jazyk preferující ticho. A mezi tím mnohovrstevné fotografické dílo Jitky Hanzlové, kterému se již před nějakou dobou dostalo mezinárodního uznání. Současná výstava v Národní galerii pak konečně vzdává této fotografce hold i v její rodné zemi. text Martina Grmolenská / foto Jitka Hanzlová s laskavým svolením autorky
27
Z a h o ry, z a d ol y, m é z laté p a r oh y text a foto Martina Grmolenská
32
FOTOesej 37–2019 / Martina Grmolenská / Imago Woods
33
36
FOTO esej 37–2019 / Martina Grmolenská / Imago Woods
O Jeníčkovi a Mařence, O Karkulce, O Smolíčkovi, O dvanácti měsíčkách, to jsou jen některé z klasických českých pohádek, v nichž jednu z hlavních rolí hraje les (či obecně příroda). A v jeho nesčetných rolích, jak nám je lidová slovesnost předává, se zračí i náš mnohostranný vztah k němu.
Na jednu stranu si chudák Maru-
Když dva lidé vstoupí do stejného
ška jde do hory pro pomoc proti zlé
lesa, každý z nich vidí úplně jiné věci.
maceše následujíc dobré světlo vatry,
Částečně vidí přírodu kolem sebe,
na stranu druhou světlo perníkové
z velké části ale i sebe sama. V očích
chaloupky vede do nebezpečí, na jednu
návštěvníků neexistuje žádný pravdivý
stranu je les obýván takovými zlo-
a jediný možný obraz reality, jen mnoho
řády, jako je vlk a jezinky, na stranu
jejich vlastních a neopakovatelných
druhou představuje jelenovo paroží
představ o lese, imag lesa. Tedy obrazů,
pro Smolíčka jistotu, které se skoro
které nenahraditelně přispěly ke vzniku
vždy dovolá: „Za hory, za doly, mé
zlatého fondu nejen českých pohádek.
zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jezinky pryč nesou.“ Příroda a zvláště lesy jsou obecně
Imago lesa dnes lidé běžně potlačují — na rozdíl od našich předků, kteří jej dokázali využít k nenásilnému
místa, která silně odrážejí osobnost
přenosu moudra a zkušeností na
toho, kdo do nich vstupuje. Jeho povahu,
následující generaci. Současný člověk
obavy, radosti, vzdělání, očekávání…
imago lesa vědomě považuje za silně
Jeden se těší na samotu, jiný z ní má
iracionální, hodné výsměchu a ne-
až panický strach. Jeden v mlze vidí
slučitelné s představou moderního
uklidňující vizuální čistotu, jiný
a vzdělaného odosobněného, zato však
oslepující nebezpečí. Jeden do zmatku
zodpovědného přispěvatele k hrubému
propletených větví nízkého porostu
národnímu produktu. Nevědomky
nikdy nevstoupí, pro druhého to je
však za každým stromem cítí stádo
vítaná příležitost ke hře na schováva-
divočáků, v roji světlušek tuší rejdění
nou. Stoletá nahnutá skála může být
bludiček nebo se bojí bludných kořenů,
hrozbou smrti, pokud jeden stojí pod
které jej už ze spárů lesa nepustí. •
ní, nebo příležitostí, jak se rozhlédnout po okolí, pokud na ni druhý vyleze.
37
40
FOTOportfolio 37–2019 / Emil Gataullin
E mi l G a t a u l l i n
Kr a j i n a otištěná v č l ov ě ku „Rusové mají neustále před sebou obtížný problém — problém s uspořádáním svého rozsáhlého území. Nesmírnost Ruska, absence hranic, se otiskla i do stavby ruské duše. Krajina ruské duše odpovídá krajině Ruska, je stejná bezmezná, beztvará, dosahující nekonečna,“ napsal kdysi o vztahu ruské duše a krajiny ruský filozof a publicista Nikolaj Berďajev (*1948). text Martina Grmolenská / foto Emil Gataullin
41
Vz tah rus ké d u š e a kra j i ny j e v e l m i z v l á štn í a my Če š i o n ě m vlas tn ě mn oh o n e víme . Podob n ě ja ko nez nám e ob y č e jné Ru sy, j e j i c h pr obl é my, z půs ob života. Ne dávn á h is torie způs obila, že valn á většina Čechů nikd y ne č e t l a — n eb o v př í pa dě sta r ší g e n e rac e č e tla s odpore m — takové lite rárn í s kvosty, ja ko j e Tols t é h o A n n a Ka r en in a či G o g ol o v y M r t v é du š e, kte ré ale s poň troc hu dovolí n ah lé dn out do toho, ja k se formu je myš l e ní ob y č e j ný c h l i dí v té to r o zle h lé ze mi. Ne máme c huť h le dat s kute č n os t za pokřiveným obra zem , k t e rý nám v nu cu j í „o fi c i á l n í zdr o j e“, a radě ji zh rze n ě ig n oruje me vš e c h n o, c o s e R us ka týká . Podobné je to i s ruskou, potažmo sovětskou fotografií. Při hledání v paměti vyvstanou na mysli
Jevgenij Chalděj či Lev Borodulin , případně jména avantgardních fotografů, jako byli Alexandr Rodčenko nebo Boris Ignatovič . Sovětskou fotografii především jména starší generace, jako jsou klasici
padesátých až devadesátých let dvacátého století podvědomě vytěsňujeme, neboť ze socialistického realismu ve službách propagandy se nám ježí chlupy — úderní kolchozníci na traktoru a stachanovská brigáda v dolech příliš připomínají lži, v jakých jsme sami žili. Skutečné obrazy venkova, které vešly do povědomí i na západ od sovětských hranic, pocházejí od autorů z Pobaltí, jako je např. Litevec
Aleksandras
Macijauskas , kde byla fotografická tradice přece jen jiná. Ale možná jen ruští autoři ještě nebyli objeveni. I současná generace, jíž se dostalo mezinárodního uznání, má cosi společného — její členové se svým
Alexej Titarenko , který kdysi převáděl vizi Dostojevského „ruské duše“ do znepokojivých obrazů z rodného Petrohradu, dnes žije a pracuje v New Yorku, Jevgenija Arbugajevová tamtéž fotografii vystudovala, Dmitrij Kosťukov žije v Paříži, Sasha Rudensky v newyorském Brooklynu a Nadia Sablin (psali jsme o ní ve FOTO 26) se také do Ruska pouze vrací. způsobem již od Ruska odpoutali.
Emil Gataullin pak v tomto kontextu našich zažitých představ působí jako jisté zjevení. Žije nedaleko Moskvy, a přestože neměl možnost z ruské reality na delší dobu vystoupit, je schopen ji reflektovat, aniž by byl zatížen sovětskou optikou 20. století. V jeho fotografiích není ani náznak takového pohledu, ovšem zároveň ani náznak vymezování se proti němu. Gataullinovy fotografie z „provincie“ mají nádech jisté nostalgické romantičnosti, jak ji známe od Tolstého — mohou připomínat líčení života na Levinově venkovské usedlosti kontrastujícího s bujarým životem města. V jeho fotografiích města je naopak nádech Gogolovy štiplavé ironie, která kriticky nahlíží to, čemu dnes říkáme „sociální bublina“ moskevské střední třídy. Gataullin vidí konkrétní lidi ve vztahu ke konkrétní krajině, ke konkrétnímu prostředí, jako by to místo lidi formovalo či se v nich odráželo. Člověk není izolovaný jedinec, je to smutný, ženou podpíraný shrbený muž na rozblácené cestě, je to muž s dírou v zádech na děravém asfaltu, je to bílá nevěsta kontrastující se šklebícím se ženichem v ošklivých teniskách stejně, jako kontrastuje bílý sníh s břečkou na ulici…
45
50
FOTOportfolio 37–2019 / Emil Gataullin
51
60
FOTOportfolio 37–2019 / Emil Gataullin
61
A nt o nín Kr a t o c h v í l
Doznání in t er n a c i on á l a Fotograf Antonín Kratochvíl (1947) významně přispěl do mnoha kolektivních publikací a je autorem řady knih samostatných. Jeho memoáry byly ohlášeny u příležitosti sedmdesátin, vyšly však až letos. Poselství ovšem přinášejí pozoruhodné. text Josef Moucha / foto Antonín Kratochvíl, 400 ASA
71
FotoFejeton
Chuchmova samospoušť
Proč právě teď?
text a foto Josef Chuchma / autor pracuje v ČT, editor webu Artzona.cz
Třicáté výročí listopadových a prosinco-
část — a já drtivou většinu — svých fotek
vých událostí roku 1989 přineslo značné
z normalizace představoval veřejnosti
Prague autorskou besedu, dostavil se
množství knih, filmových dokumentů,
vůbec poprvé. Proč se to stalo právě teď?
na ni i Vladimír Birgus a zeptal se, proč
jednorázových akcí (například na
Proto, že čas zkrátka došel ke kulatému
jsem ty fotky na veřejnosti ukázal až
způsob happeningů) a také fotografic-
výročí „sametu“? Tak jednoznačné to
nyní, že mohly být zveřejněny dávno
kých výstav. Jednou takovou je expozice
není, minimálně tedy v mém případě.
předtím. Moje odpověď nebyla jedno-
jednoduše nazvaná 1989, kterou kurátor
Když jsem před zhruba dva a půl ro-
Když jsem pak měl v Leica Gallery
značná, dala by se označit za pocito-
Tomáš Pospěch připravil pro Veletržní
kem předložil paní Míle Dubské, která
vou. Jistě, jednu část motivace jsem tu
palác spravovaný Národní galerií Praha.
Leica Gallery Prague vede, výstavní
právě předložil, šlo o krok vyplývající
Z archivu několika desítek tuzemských
návrh, uvažoval jsem bez ohledu na
z momentálního osobního rozpoložení,
fotografů vybral snímky, které se různě
společenské souvislosti. Nacházel jsem
konkrétněji — abych tu kápl bož-
vztahují k onomu letopočtu. Stejně se
se v tíživé osobní situaci a chtěl jsem
skou — z rozchodu, který hodně bolel.
ovšem jmenovala expozice i kniha Jana
se upnout na aktivitu, která by měla
Ale jinou část mých důvodů nepřímo
Šibíka — 1989. Půvabné je, že zatímco
delší časový horizont, znamenala by
formuloval sám Birgus ve větách, které
Šibíkova přehlídka fotek z přelomového
nutnost konat i něco jiného, než jen
byly součástí tiskové zprávy k jeho
roku, instalovaná v prostorách pražské
produkovat denní dávky textových
expozici Tak mnoho, tak málo: „Po roce
Staroměstské radnice, skončila 14. listo-
materiálů, jak to vyplývá z mé profese
1989 se objevilo několik výstav a knih
padu 2019, hned následující den byla pro
novináře a kritika. Vytyčil jsem si, že
s fotografiemi ze života v totalitě. Měl
veřejnost otevřena expozice ve Veletrž-
výstavu připravím tak, aby probíhala
jsem tehdy pocit, že bych jen nosil
ním paláci (a trvá do 16. února 2020).
v čase mých šedesátých narozenin. V té
dříví do lesa. Teď se mi ale zdá, že pro
úvaze však nehrálo valnou roli to, že
ně konečně nastal ten správný čas.“
Došlo k ještě jedné drobné výstavní shodě a o té se zde chci rozepsat de-
bych si takzvaně chtěl dát ke kulatinám
tailněji, protože se mě osobně týká. Od
dárek, nýbrž existenciální úvaha, snad
guse, nakolik ten „správný čas“ u něho
poloviny září do začátku listopadu jsem
lze říci i tíseň živená nejistotou, že bych
byl dán časem historickým, vnějším,
vystavoval v Leica Gallery Prague svůj
své fotky konečně měl podrobit řádné
rozuměj racionální úvahou o jubileu
soubor Výseky (z normalizace). A vzá-
výstavní zkoušce a tím zjistit, zda to,
politického a společenského převratu,
pětí — 9. října — představil svůj nor-
co doma schraňuji v šanonech, v nichž
a nakolik hlubinnějším signálem času,
malizační soubor Tak mnoho, tak málo
mám uloženy negativy, má nějaký
který se projevuje v rovině především
Vladimír Birgus; jeho výstava v praž-
smysl, určitou cenu. Výstavní kolekci
intuitivní, kdy třeba ani dost dobře
ském Domě U Černé Matky Boží je pří-
a její termín jsem tedy pojal hlavně jako
nedokážeme říct, proč to či ono činíme,
stupná do 9. února 2020. Birgus nemalou
bič na sebe sama a zkoušku časem.
přesto víme, že nyní nastal příhodný
82
FOTOfejeton 37–2019 / Chuchmova samospoušť
Nemohu mluvit za Vladimíra Bir-
83
Arle s p o Padesátý ročník nejstaršího a nejvýznamnějšího fotografického festivalu světa Rencontres d’Arles byl ve znamení oslav kulatého jubilea a žen. Ještě nikdy předtím nebyl podíl fotografek v programu tak velký jako letos. text Vladimír Birgus
5 0.
Organizátoři v čele s ředitelem Samem
světa. Právě tehdy probíhaly večerní
Stourdzém tak reagovali na konkrétní
projekce v Antickém divadle, v ulicích
kritiku malého zastoupení žen v mi
čtvrti Roquette i v nevlídné bývalé
nulém ročníku i na obecné tendence
továrně na druhém břehu řeky Rhôny,
mnoha současných uměleckých festi
kde se už několik let koná oficiální
valů posilovat podíl autorek. Mohli jsme
Noc roku. Byla také zahájena největší
to vidět třeba na letošním Benátském
světová přehlídka fotografických knih
bienále, kde ovšem mechanická snaha
se zastoupením mnoha českých publi
o nadpoloviční zastoupení žen, o vý
kací. Slavnostního zahájení festivalu se
razný podíl afrických nebo asijských
zúčastnil nejenom současný francouz
tvůrců a o co největší politickou ko
ský ministr kultury Franck Riester, ale
rektnost vedla k tomu, že tento ročník
i tři jeho předchůdkyně a předchůdci
mnozí návštěvníci považují za jeden
včetně legendárního Jacka Langa, který
z umělecky nejslabších. V Arles se až
tuto funkci vykonával už za prezidenta
na malé výjimky podařilo do programu
Mitterranda. Všichni se také sešli při
zařadit kvalitní díla fotografujících žen
otevření nové budovy Národní školy
jak z dávné či nedávné historie, tak ze
fotografie, betonové stavby naproti stále
žhavé současnosti. Letošní festival tak
ještě nedokončenému mrakodrapu
patřil k těm skutečně povedeným.
kulturního centra nadace LUMA, který
V jeho oficiálním programu bylo 51 výstav na 26 různých místech. Celých 15 expozic proběhlo mimo samotné
86
FOTOkultura 37–2019 / Arles po padesáté
podle návrhu Franka Gehryho buduje miliardářka Maja Hoffmannová. K jubileu festivalu vyšla speciální pub
Arles v nedalekých městech Marseille,
likace ukazující díla desítek fotografů,
Avignonu, Toulonu či Nîmes, což jistě
kteří v jeho programu vystavovali — od
napomohlo rekordní návštěvnosti
Andrého Kertésze, Ansela Adamse,
festivalu — 145 tisíc lidí. Nejvíc jich
Jacquese Henriho Lartiguea a Williama
pochopitelně dorazilo v úvodním
Kleina až třeba po Borise Michajlova.
týdnu na začátku července, kdy se do
Potěšilo mne, že se v knize k jubileu
jihofrancouzského města už tradičně
objevily i dva z mých dokumentárních
sjely tisíce fotografů, studentů, kurá
snímků ze začátku 80. let, které jsem
torů, galeristů, redaktorů i obyčejných
kdysi po skončení výstavy tehdy mladých
zájemců o fotografii doslova z celého
fotografů věnoval festivalu (a úplně jsem
. 87
komunity Romů, Kubánců, Vietnamců
autorka tehdy neznala. Pro velkou část
souvislosti vzniku jednotlivých cyklů,
nebo homosexuálů, ale především
západního publika byl samozřejmě
neobjevily i v knize Evokativ, která
s ohromnou otevřeností, autenticky
objevem už samotný fakt hédonického
k výstavě vyšla. Publikace s osobitou
a nevyumělkovaně zobrazovala vlastní
undergroundového života či existence
grafickou úpravou Anny Nałecké
sebedestruktivní hédonický život plný
pololegálních gay klubů v Praze během
Milach, oscilující mezi stylem nízko
alkoholu, sexu a depresí. Její fotogra
komunistického režimu, ale zásadní
nákladových svépomocí vydávaných
fie se svými tématy i formou, k níž
byla kvalita a originalita samotných
knih a knihami pro širší distribuci, se
často patřilo naturalistické bleskové
fotografií. Silný dojem z výstavy Jarcov
probojovala až do finále knižní soutěže
osvětlení či neostrost, výrazně lišily
jákové umocňovala nápaditá instalace:
Paris Photo / Aperture Foundation.
od humanistického dokumentu, jaký
exponáty byly tematicky rozděleny do
tehdy dominoval v naší fotografické
jednotlivých chrámových kaplí a na dvě
v Arles vystavovala i Krystyna Dulová,
tvorbě. Svými tématy měly daleko
dlouhé dřevěné stěny uprostřed kostela,
Polka žijící v Lucembursku a studující
blíže k dílům některých amerických
na něž autorka napsala tužkou anglické
na Institutu tvůrčí fotografie Slez
fotografů, především ke knihám Tulsa
a občas i české autobiografické texty.
ské univerzity v Opavě. K tomu, aby
od Larryho Clarka a Balada o sexuální
Škoda, že se tyto spontánní poznámky
společně s Italkou Claudií Passeriovou
závislosti od Nan Goldinové, ale ty prý
ani kurátorské texty, uvádějící širší
v Arles reprezentovala Lucemburské
94
FOTOkultura 37–2019 / Arles po padesáté
Mezi řadou současných autorek
Lucien Clergue, Harlekýn, 1955, z knihy k 50. výročí festivalu v Arles
Gundula Schulze Eldowy, Berlín, 1987
Philippe Chancel, Datazone #14, Marseille, 2017 a 2018
Pixy Liao, z cykle Experimentální vztahy
Libuš́ e Jarcovjáková, David, Praha, 1984
95
Josef Moucha
FotoFejeton
Zrcadla s pa m ě t í ? text a foto Josef Moucha
Neskýtají prázdniny naprosto jiné
Kameramana ani nenapadlo běhat
nikdo by si neměl namlouvat, že je
zdroje zážitků a ponaučení než školní
s toreadorem po aréně. Zaujal výhodnou
s to dosáhnout nestranného pohledu.
docházka? Jakkoli se platnost tohoto
pozici důstojného odstupu a nadhledu.
To přinejmenším.
pradávného dojmu stále znovu osvěd-
A protože jsme s otcem pozorovali plátno
čuje, způsoby pozorování neměnné ne-
z balkonu kinosálu, odpovídal náš zorný
s dodržováním nejzákladnějších pravi-
jsou. Třeba hned místa, kde by se před
úhel projekci. Byť se daná hlediska
del. Také filmaři nesledují pouze námět
kameru sbíhali domorodci, aby jeden
kryla asi jen velmi zhruba, přece jsem
a mívají na zřeteli i technickou stránku
pohledal. Vlastně ani já něco takového
nějak zapomněl na tmu kolem a posléze
věci. Ve střehu ostatně býváme v mnoha
nepamatuji — a to je co říci!
nevnímal nic jiného než exotiku slunné
ohledech. Namísto žádoucího vystižení
iluze. Zato v kreslených příbězích, napří-
motivu by jinak chvilka nesoustředě-
klad o vynálezu ženy, jsem nit ztrácel.
nosti přivodila pád přes palubu, zřícení
První dva fotoaparáty, které jsem měl, byly dvouoké zrcadlovky. Stínítky šachet už děti na čtvercové matnice nekoukají,
Z podívané jsme odcházeli rozladěni.
Dlouho jsem fotil intuitivně, třebaže
ze skály anebo srážku s jiným protiven-
hledí na displeje. Neměla by jim tudíž
Otec tím, že synka poněkud přecenil,
stvím. A k čemu by nám pak byla stará
mnohem dřív docházet principiální
a já navíc koridou.
zásada „napřed osvit, na zbytek bude
odlišnost výškových a šířkových záběrů?
Nemíním své stesky podrobovat pře-
Jenomže to je teorie, zatímco displeje
hnaným zobecněním. K čemu by ale na
šalebně připomínají zrcadélka a snímky
druhé straně bylo přehlížení gest, jimiž
ukazují displeje obrázky pestře. Zůstává
se zdají být právě tím, čím je chtěli mít
fotografující děti napodobují spíše ka-
na nás alespoň míra, v níž si odlesky
samotní vynálezci fotografování.
meramany než lovce? Již v útlém věku se
paměti dobarvujeme? Jak se to vezme…
nyní snímá méně číhavě a více plavmo!
Vždyť vzpomínky s barevností tak rády
Desetitisíce let modelovali názory lidstva na slovo vzatí věrozvěsti, astrologové
Nejedná se mi samozřejmě ani tak
času dost“? Ve shodě s matnicemi mého dětství
cvičí samovolně! Nehraje tu však barva
či dějepravci, zkrátka panstvo se svými
o pohyb, jejž děláváme zápěstím, jako
vedlejší roli? Někdy určitě ano… Zaklá-
místodržícími a řečníky. Písaři se ovšem
o to, co se děje za zrakem. Leč vysvětlujte
dáme-li totiž osobní dějiny v duchu
k podílu na moci postupně přidávali
významy obratu od horizontály k verti-
hesla přání otcem myšlenky, potom
všude tam, kde mohli. Nástup textařů, ja-
kále lidem zvyklým jednoduše poklepat
dokážeme manipulovat jak skladbou
kož i tisku, popřípadě dalších médií s je-
do displeje, kdykoli chtějí záběr svého
vzpomínek, tak jejich stylizací. Ano,
jich vlivy, míval v různých částech světa
telefonu zadržet a uložit. A kdo z nás si
minulost umíme nejenom částečně při-
rozličná zpoždění. Dejme tomu Sověti do
zároveň připouští, že fotografie, videa,
barvit, nýbrž rovnou hloubkově přepsat.
omrzení opakovali leninské zaklínadlo
ani filmy přímočarým zrcadlením
Viz i mou letošní aktualizaci staršího
„ze všech umění je pro nás film uměním
reálu nikdy nebyly a nebudou? Bez
negativu, inspirovanou snímkem
nejdůležitějším“, neboť svou propagandu
ohledu na technologii záznamu se přece
Nicéphora Niépceho, exponovaným
adresovali masám negramotných.
komponované výseky natolik vymykají
pravděpodobně roku 1827 z okna used-
V mých vzpomínkách na vůbec
přirozenému pohledu, že nad běžnými
losti v Saint-Loup-de-Varennes natolik
vzpomínkami převáží stylizace!
neuspěchaně, že stíny budov po obou
první návštěvu biografu překryl matné pásmo animovaných podobenství drasťák promítaný snad na rozkoukání.
98
FOTOfejeton 37–2019
Vedou-li od zachycování výjevů k jejich tvorbě zkratky strmé až bezděčné,
stranách záběru míří do jeho středu. •
Praha, 1989 / 2019
99
Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem.
(William Shakespeare v překladu Martina Hilského)
text Otakar Matušek / foto Petra Vlčková
Po b ý v a t v e s nu
MUSHR OOMONTHEWALK.C OM
P ř e d p l ať te si č a sopi s F OTO a z í s ke j t e p r v n í z l i mi tova né edi c e S P O UŠŤ z a výhodnou c enu
590,- + 660, - = 990, -
www.casopis-foto.cz/predplatne/
113
FOTOklub
Rádi bychom vám za vaši důvěru poděkovali klubovými výhodami.
4 vydání časopisu pohodlně až do schránky S předplatným ušetříte 376 Kč oproti nákupu jednotlivých výtisků a zároveň můžete využít řadu výhod s klubovou kartou.
Vstupy na výstavy V rámci předplatného získáváte s naší novou klubovou kartou vstup zdarma na výstavy do Leica Gallery Prague a Moravské galerie v Brně. Seznam galerií průběžně rozšiřujeme.
Vstupné do galerií platí pro jednu osobu. Klubová karta je vedena na jméno předplatitele. Čtenářskou kartu pro vstup do galerií zasíláme společně s nejbližším vydáním časopisu po objednávce předplatného. Nabídka platí pro nové či obnovené předplatné, pro objednávky na adresy v České republice. Máte časopis FOTO již předplacený? Děkujeme! O výhody spojené s naší novou nabídkou samozřejmě nepřijdete — s vaším dalším předplaceným vydáním
Slevy ve FotoŠkoda S naší klubovou kartou získáte slevu 10 % na fotoslužby a 3 % na nákup techniky.
od nás automaticky obdržíte klubovou kartu. Chtěli byste předplatné na Slovensko? Podívejte se na www.casopis-foto.cz/mameradislovensko
Vyvolání filmu + 500 Kč na fotoaparát Využijte nabídky 2 + 1 vyvolání filmu zdarma a 500 Kč na nákup fotoaparátu z nabídky POLAGRAPH.
Volný vstup na FOTObesedy Potkejte se osobně s úspěšnými fotografy a inspirujte se jejich příběhy. Vstup na FOTObesedy pořádané redakcí časopisu máte během předplatného zdarma. Stačí mít u sebe kartu FOTOklubu.
předplatné
660 Kč
objednávejte online na
www.casopis-foto.cz/predplatne/
Chcete nás podpořit? Objednejte si za 5000 Kč donátorské předplatné a jako poděkování si vyberte print z Edice FOTO v hodnotě 2500 Kč. www.casopis-foto.cz/edice
Žijte FOTOgrafií s časopisem FOTO Chceme pro vás i nadále vytvářet revue, kterou si založíte do knihovny a budete se k ní rádi vracet.
Ta k ja ko k dobré kn ize, tak jako k d o b ré f o to graf ii. Dbáme na unikátní obsah. Materiály nepřebíráme ze zahraničí, dáváme prostor zavedeným klasikům, ale i mladým talentům. Za obsah nás neplatí výrobci fotoaparátů, při posuzování měřítka autorské kvality nepodléháme akademickým zkratkám.
Ct íme, ale také o bjevu jeme. Abychom v době, kdy tištěná média ustupují rychlosti (a pomíjivosti) virtuálního online prostoru, dokázali udržet stávající kvalitu i rozsah, potřebujeme vás, fotografy, které prezentujeme na našich stránkách a pro které zároveň časopis vytváříme. Jako fotograf vidíte fotografii tak, jak se ji snažíme prezentovat i my.
J e to váš časo pis. A b ez vás n evzn ikn e.
Saori — lá s ka
k n eživ é mu text David Gaberle foto Taro Karibe
Japonský fotograf Taro Karibe (31) bude v České republice publikovat svůj knižní debut Saori. S Tarem mě v roce 2017 seznámil Harry Gruyaert, belgický fotograf z Magnum Photos. Měl jsem tak během posledních dvou let příležitost pozorovat, jak se rozvíjí jeho fotografická kariéra a jak finalizuje svou první fotoknihu.
114
FOTOadvertorial 37–2019 / Quatro print
V lednu 2019, zrovna když jsem byl
Sendži si zpočátku promítal do
u Tara na návštěvě v Tokiu, vycházel na
Saori ženu, do níž se na střední škole
webu aktualne.cz můj projekt Nejsi sám
poprvé zamiloval. Jeho vztah k ní byl
o sebevraždách mužů v České republice.
původně čistě sexuální. Po několika
Nové projekty, které zkoumají feminitu
měsících začal postupně věřit, že Saori
a často při tom kritizují toxické aspekty
má lidskou duši a charakter. Začal se
maskulinity, objevuji skoro denně. Po-
o ni starat, kupovat jí oblečení a paruky
stupně jsem ale docházel k přesvědčení,
a zveřejňovat online deník, který za ni
že diskuze na téma maskulinity tady
psal. Sendžiho vztah k Saori se postupně
vlastně chybí. Přišlo mi, že nikdo nepá-
měnil, až se muž nakonec rozhodl, že
trá po tom, co přesně muži po emoční
bude své všední dny žít se Saori oddě-
stránce prožívají. Tarova kniha Saori
leně od rodiny jako s plnohodnotnou
se zabývá právě mužskou zranitelností
partnerkou, o kterou se stará a která
a emocemi, i když z poněkud nezvyklé
mu jeho lásku opětuje. Sám tvrdí, že pro
perspektivy. Když se mi tedy letos díky
něj Saori znamená mnohem víc než jen
tiskárně Quatro print naskytla příleži-
silikonovou pannu. Přestože kolikrát
tost Tarovi knihu vytisknout, pochopil
„potřebuje mou pomoc, je i tak mou
jsem, že Saori bude první ze série knih,
ideální partnerkou. Sdílím s ní vzácné
které bych rád v nejbližší době vydal.
okamžiky a ona nesmírně obohacuje
Kniha Saori sice nese ženské jméno, ale jejím hlavním protagonistou je japonský muž Sendži Nakadžima (61).
můj život,“ píše Sendži v jednom ze svých blogových příspěvků o Saori. Zajímavým paradoxem knihy je
Sendži už víc než šest let žije se Saori
Sendžiho evidentní znechucení mo-
ve skromném bytě v Tokiu, kam se
derní společností. Saori je podle jeho
přestěhoval z domova, který dříve sdílel
slov výjimečná, protože ho ještě nikdy
s manželkou a dětmi. Sendži se Saori
nezradila a nejde jí jen o peníze. „Už mě
chodí na procházky, nakupuje a spí
nebaví racionalita moderní civilizace —
ve stejné posteli. Co z nich ale dělá ne-
lidem chybí srdce,“ tvrdí v rozhovoru
zvyklý pár, je nepřehlédnutelný fakt, že
s Tarem. Platón kdysi napsal, že svět,
Saori je silikonová panna v životní veli-
tak jak ho vnímáme skrz naše smysly
kosti. V lidské historii existuje spoustu
a prožitky, neodpovídá realitě. Emoce,
příkladů, kdy se člověk zamiloval do
které cítíme při komunikaci s ostatními,
neživého objektu. Nejznámějším z nich
nejsou podle něj nic víc než zkreslená
je pravděpodobně příběh Pygmaliona,
reprezentace reality podobně jako
kyperského krále a sochaře, který se
třeba prehistorické malby na stěnách
zamiloval do sochy bohyně Afrodity.
jeskyní. V době, kdy se technologická
Další příklad najdeme v jednom z nej-
úroveň lidstva rapidně posouvá dopředu
významnějších literárních děl v žánru
a začínají se vyrábět objekty postupně
sci-fi, totiž v románu Budoucí Eva z roku
víc a víc napodobující nejen lidské tělo,
1886. Auguste Villiers de l’Isle-Adam se
ale i lidskou mysl, se kniha Saori zabývá
v něm zabývá vytvořením umělé ženy,
tématem, se kterým se pravděpodobně
která má sehrát významnou roli v bu-
budeme setkávat čím dál častěji. Taro
doucnosti lidstva a zároveň fungovat
Karibe se velmi citlivým zachycením
jako dokonalá partnerka zprostředko-
vztahu mezi Sendžim a Saori ptá diváků,
vávající vykoupení z lidských hříchů
jaký je rozdíl mezi láskou k jinému
a návrat do neposkvrněného ráje.
člověku a láskou k „budoucí Evě“. •
115
Fotografie tiskneme na kvalitní archivní papír Hahnemühle PhotoRag Satin ve spolupráci se studiem FOTOGRAFIKS. Konkrétní ceny za jednotlivé číslované archivní tisky najdete na našem webu.
www.casopis-foto.cz/edice
autorské printy v limitované edici
Katja Sedlak z cyklu Dětství
Libuše Jarcovjáková z cyklu Západní Berlín (1985—1990)
formát 54 × 36 cm Cena 2 500 Kč
formát 54 × 36 cm Cena 2 500 Kč
Soňa Maletz bez názvu, Praha, 2014
Jiří Hanke Montparnasse, 1979
Zuzana Veselá Petr Vančura, z cyklu Fantazma, 2018
formát 54 × 36 cm Cena 2 500 Kč
formát 36 × 54 cm. Cena 2 500 Kč
formát 54 × 36 cm Cena 2 500 Kč
Potěšte sebe nebo své blízké a podpořte časopis a fotografy.
Výsledná cena jednotlivých tisků není číslo, se kterým bychom chtěli jakkoliv obchodně spekulovat. Náklady na výrobu jednoho konkrétního tisku činí 550 korun. Zbytkem částky podporujete z poloviny konkrétního fotografa, z poloviny vydávání časopisu, za což vám redakce i fotografové děkují.
119