ŠTIAVNIK JÁNA KUCIAKA

Text a foto Ivan Motýl

„Nikdy sa nebojte dať najevo, že máte pôžitok zo súlože.“

Rada z knihobudky v západoslovenské Bytči, zrovna jsem sáhl po knize Sexuálne šťastie od britských autorek Maurice Yaffé a Elizabeth Fenwick. Publikace vyšla v roce 1991 a v letech 2000 až 2008 jen kousek odtud studoval osmileté gymnázium Ján Kuciak, proto je docela možné, že se notně očtený svazek dostal i do jeho rukou. Na střední přece každého zajímá, jak na to.

Třeba kvůli nepříjemnému tlaku zkušenějších spolužáků. La Vie, l’Amour, la Mort.

Kdy dokáže investigativní novinář vytlačit z hlavy složité kauzy, na kterých pracuje? Glance House, Technopol, Five Star Residence, slovenská chapadla ’Ndranghety, Marian Kočner, Robert Fico… Šlo by to s pomocí alkoholu anebo drog, ale snad nejpřirozeněji při milostném aktu. Minimálně po těch několik vteřin orgasmu. La petite mort, malá smrt, exploze v těle i mozku.

Ján Kuciak a Martina Kušnírová už měli naplánovaný společný život. Mladí a krásní. Zamilovaný pár tak asi malé smrti prožíval opakovaně, zato si vůbec nepřipouštěl možnost té reálné. Věrnost si chtěl slíbit manželským slibem 5. května 2018 před římskokatolickým knězem. Vrazi svatební oznámení předčasně roztrhali již 21. února téhož roku.

„Tady jsme Janka přivezli z porodnice,“ ukazuje k rodinnému domku za zády Jozef Kuciak. Štiavnik číslo 1014, devět kilometrů od Bytče. I Ján Kuciak byl plodem lásky, Jozefa a Márie. Májové dítě se narodilo 17. května 1990.

V KRČMĚ S AFRICKÝMI

Hrochy

Z Bytče do Štiavniku je to autem pět minut, do dědiny přijíždím i s knížkou Sexuálne šťastie. Že zrovna tento titul ležel na vrcholu pyramidy v knihobudce, vnímám jako znamení. Na zastřeleného novináře mám myslet i jinak než jako na investigativce a oběť podsvětí. Miloval Martinu! „Žena sa môže pohybovať zo strany na stranu i hore a dolu, ale môže na penise aj rotovať,“ píšou autorky britské osvětové publikace.

Štiavnik patří k nejdelším obcím na Slovensku, táhne se jako had údolím stejnojmenného podhorského potoka. Dvanáct kilometrů, čtyři tisíce živých duší. „Nejchudší vesnice v hořejším Pováží. Obyvatelstvo vyrábí proutěné nářadí, koše, suší ovoce apod. Drotaři se toulají daleko po cizině,“ psalo se o nuzné dědině v Průvodci po Československé republice v roce 1930. Za komunismu mnozí vesničané rubali uhlí na Ostravsku anebo tavili železnou rudu v Třineckých železárnách, a roubené domy tak brzy začaly nahrazovat zděné a později tvárnicové „kostky“. Nevalná architektura, nicméně s koupelnou a splachovacím záchodem.

Reportáže rád načínám v hospodě. Je to jako otevřít konzervu s koncentrátem regionu, o kterém mám v úmyslu psát. Ve Štiavniku stojí krčma hned pod školou. Pohostinstvo Jednota nese už od konce padesátých let pořád stejný socialistický název. Čas se zastavil, prošla tudy vůbec něžná revoluce?

„Tak o tom se s vámi bavit nebudu,“ zastaví mě hospodská, sotva vyřknu jméno Ján Kuciak. Krčmu ovládá tísnivé ticho, které ruší jen zvuky z televizoru, zrovna běží dokument o afrických hroších. V půl druhé odpoledne sedí v pivnici dva hosté, každý na samotáře. Vyberu si muže u okna, který se představí jako Ján, ročník 1966.

„Chlapi se radši dívají na zvířátka,“ snaží se hospodská ochránit hosta před dotěrným publicistou. Přírodovědné filmy na programu National Geographic pouští permanentně, aby se prý opilci nemohli porvat kvůli politice.

„Vrtal do toho, a tak to dopadlo,“ přece se po pár doušcích piva rozpovídá sedmapadesátiletý Ján. „Když bych já takhle vrtal do šéfa, tak to také nenechá jen tak být,“ dodá.

Udiveně reaguji: „Šéf by vás jako nechal zabít?“ Znova si lokne, i hroši na obrazovce se napájejí u slepého ramene. „No záleží, co bych o šéfovi říkal,“ odpoví štamgast. „Jasně, je to moc smutné, že Janka zabili, to je pravda. Ale to je jedna věc, a druhá věc je, že do toho všeho moc vrtal.“

Namítám, že všichni nemohou mlčet, když politikové lžou, kradou a jsou propojeni se světem zločinu. Včetně pana premiéra. Už neodpoví.

Čepuje se dvanáctka z východoslovenského pivovaru Šariš, cena 1,40 eura. Poslední a nedokončený text Jána Kuciaka rozpitvával působení italské mafie právě na východním Slovensku. „Před čtrnácti lety přišel do Michalovců Ital Carmine Cinnante,“ začínal text, ve kterém dokazoval aktivity čtyř rodin z Kalábrie, které perou špinavé peníze mafiánského spolčení ’Ndrangheta. Slovenští Italové se netajili úzkými vztahy s vybranými vládními i lokálními politiky, vlastnili desítky firem a čerpali tučné eurodotace, jen za roky 2015 a 2016 to bylo na osm set milionů eur.

„Radši se bavte o počasí nebo o babách,“ vyzve mě hospodská, když se ptám druhého hosta, co se v lokále obvykle říká o Kuciakově vraždě.

Se Sofijí Andruchovyč o magickém realismu, ukrajinské kultuře a psaní během války