REMINISCENCE

Josef Pánek

Když sem se účastnil s Zhangem Yuanem konference v Edmontonu, Canada, v roce 2001, řek sem mu: „Hele, vole, Zhangu, my se na tu konferenci, na kerou sme sem přiletěli z Austrálie, kde voba žijem, po cestě Brisbane — Sydney — Honolulu — Vancouver — Edmonton, cca 3 dny v letadlech & na letištích, normálně vyserem, pučíme si auto a pojedem se podívat do těch kanadskejch Skalistejch hor, vorigoš indiánskejch, ty vole, vylezem tam na nějakou indiánskou horu, hele, můj táta jak čet vodmala ty rodokapsy, von těch Indiánů na řece Athabasca měl plnou hlavu, von to chtěl dycky vidět, ale ty bolševici, za kerejch sem vyrůstal v tý ČSSR, než sem vystudoval, komunistickej režim pad a vodjel sem do Norska, de sem žil 2 roky, a vocaď do Austrálie, de žiju doteď, ale mýmu tátovi to ty bolševici nedovolili, ty, kerý eště pořád vládnou nejen v tý ČR, mý bejvalý vlasti, ale i v tý vaší posraný bolševický Číně —“

Zhang se vyděsil: „Ježiš, nemluv vo nich, ty vole, voni maj ty uši & voči i tady v Kanadě, přestože žiju v Austrálii, ty vole, sem sice australskej permanent resident, což už je skoro australskej vobčan, dy už mám i Medicare, jen nemůžu volit, ale furt to je eště jen vízum, ne vobčanství, furt by mě ta Austrálie těm bolševikům vydala, dyby něco, jako chápej, je to pořád eště stejný jako tvý vízum EDUCATIONAL CLASS E, tj. seš jen temporary resident, a já v tý Austrálii zároveň mám rodinu se 2 dětma, ale v Číně můžeš mít jen 1, tak co já bych jako dělal, dyby mě ty mý řídící bolševici povolali zpátky do Číny…? Jako zabil bych mý jedno dítě…? Nebo bych jim ho vodevzdal na vorgány? Ne!“

„Hele, Zhangu, sorry, nechtěl sem se tě jako dotknout. Seš s Alexem, původem z Kolumbie, a Lawrencem Lau (což je rodilej Australan a Hongkongžan zároveň, však je voba znáš, sou to i tvý kámoši) můj nejlepší kámoš; šlo mi jen vo ty Indiány támhle cca nejakejch 400 mil vod Edmontonu na řece Athabasca, kerý byli sen mýho táty, aby s nima moh žít v tý Kanadě, já mu to tam aspoň vyfotím vokolo tý řeky, dneska už sou tam jen národní parky, např. Banff & Jasper, co ty na to —“

„Jo tak to jo,“ řekl Zhang.

„OK.“

Druhej den sem šel a pučil auto, a jak sem votevřel dveře, uviděl sem, že tam není volant; ohromeně sem na to zíral, než mi to došlo!

‚Ty vole,‘ řek sem si, ‚a teď seš v prdeli, tos před chudákem Zhangem machroval s těma bolševikama, ale aby ti došlo, že už po 5 letech života v Austrálii neumíš řídit normálně, to ti nedošlo, a teď co je normálně, pro tebe je normálně řídit po levý straně silnice, ale tady seš v tý posraný Kanadě, kde se řídí vpravo a to je průser, dyť každej den jezdíš do práce na kole a to je eště horší než jezdit autem, bo jak máš strach vo život, eště intenzivnějc než při řízení se ti zažere do krve ta levá strana, stačí si jen vzpomenout na to, jaks dyž ses přistěhoval do Austrálie, přijel poprvý na kole na kulaťák před univerzitním kampusem a vjels na něj z levý strany doprava, tj. napříč silnicí do protisměru přesto, že to byl absolutní nesmysl a přesto, žes přesně vnímal, že to děláš, nedokázal sis pomoct, jak tě tam tvoje já nevím co vedlo, a byls v protisměru na kulaťáku, des zavrávoral a vykřik: ‚Kurva!‘ a vůbecs nevěděl, kam máš jet a co s tím kolem a kde je vpravo a vlevo! Jediný, cos moh, bylo utýct i s kolem na středovej kruh s eukalyptama a všichni řidiči zastavili a chechtali se a řvali na tebe přívětivě: No worries, mate! a teď, v Kanadě, si přece nemůžu vzít vodpovědnost za Zhanga, mýho kámoše, a strčit ho do auta a řídit s ním přes vobrovský město a pak dalších 400 mil vpravo, co dyž se stane zas něco takovýho jako na tom kulaťáku, jen navopak, nebo eště horšího…?‘

Nechal sem auto v pučovně a šel za Zhangem do konferenčního centra, Zhang zrovna poslouchal přednášku, šeptal sem mu

Básnířka čísla

Emily Berry

Emily Berry (nar. 1981) je britská básnířka a spisovatelka. Narodila se a vyrostla v Londýně, studovala anglickou literaturu a kreativní psaní. Její debutová sbírka básní Dear Boy vydaná v roce 2013 nakladatelstvím Faber & Faber získala několik literárních ocenění. Ve stejném nakladatelství vyšla v roce 2017 i její druhá sbírka s názvem Stranger, Baby. Přítomné básně jsou z její zatím poslední sbírky Unexhausted Time, jež vyšla ve Faber & Faber loni. Básně přeložil Milan Děžinský.

Beletrie Josef Pánek

Josef Pánek se narodil za polovinou šedesátých let a kromě toho, že se stal vědcem v oboru výpočetní molekulární genetiky, stal se také spisovatelem. V roce 2013 mu vyšla sbírka povídek Kopáč opálů a o čtyři roky později novela Láska v době globálních klimatických změn, za niž získal cenu Magnesia Litera. Jeho zatím poslední kniha se jmenuje Jsem jejich bůh a na pultech se objevila loni.

Ateliér

Kateřina Bolechová

Eva Marie Růžena (nar. 1997 ve Zlíně) žije v Brně. Je absolventkou Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického, na níž se zabývala performativními procesy vzniku slova a akce. Je finalistkou Literární soutěže Františka Halase 2021.

Kateřina Bolechová (nar. 1966 v Českých Budějovicích) je autorkou několika básnických sbírek, poslední Sádrová hlava jiné Marie z roku 2020 byla nominována na cenu Magnesia Litera za poezii. Kromě toho se zabývá tvorbou koláží. Má za sebou několik výstav v Českých Budějovicích (Kavárna měsíc ve dne, Kino Kotva, Jihočeská vědecká knihovna, Galerie na schodech) i v Praze (Modřanský biograf). Dále v Městském muzeu Velvary nebo Ukradené galerii Písek a Děčín. Kolážemi doplnila některé ze svých knih nebo knihu amerického spisovatele Stephena Foehra Storyville. Dále booklet a CD zpěváka Toma Jégra Je to nebezpečný. Koláže publikovala ve slovenském časopise Glosolália.

Prózy a život spisovatele a solitéra Pavla Růžka