Chvíle po západu slunce by cestadomu

Jiří Pilka

Chvíle po západu slunCe

(malé rady seniorům)

Cesta domů

Jiří Pilka

Chvíle po západu slunce (malé rady seniorům)

Jiří Pilka

Chvíle po západu slunce (malé rady seniorům)

Cesta domů

Kdo svítí, kdo rozdává lásku a vlídnost, pomoc a sílu, kdo umí poděkovat za každý den a hodinu, za přátele, za mír a klid, kdo umí pokorně prosit za sebe i za druhé o všechny podoby slunce, ten se snad vyhne propasti. A pokud je mu určena, brzy objeví cestu do jasného dne.

Malý povzdech na začátku

Rozhodl jsem se ve svých osmdesáti pěti letech přijmout riziko stařeckého textu a doufám v porozumění u čtenářů mé věkové kategorie. Vlastně trochu myslím i na mladší, dejme tomu nad šedesát pět let. Je to etapa, v níž už mnohým z nás „zapadlo slunce“, žijí podvečer anebo večer i počátek noci života, každý jinak. Někdo je svěží v pětaosmdesáti, jiní stěží zvládají šedesátku. Pro všechny, jimž opravdu „zapadlo slunce“ (ztratili partnery, nemají práci, zbortily se jejich rodinné vztahy, zchudli, bojují s nemocemi), by následující stránky mohly nabídnout pohlazení, tedy pocit, že nejsou se svými problémy sami, pár varování, trochu i zrcadlo. Nabízené zkušenosti nejsou jen moje vlastní, mnoho je odpozorováno a propovídáno, něco má původ v mnohých dopisech, které jsem kdysi dostával

od posluchačů rozhlasu, když jsem tam hovoříval. Tato knížka je malým povzdechem člověka, jemuž stejně jako Vám ubývá sluch, zrak, pohyblivost a bohužel i přátelé, protože již opustili tento svět. Asi se také s Vámi shodnu na značné míře životních zklamání. Doufám však, že i na dobrém podílu radostí a vděčnosti za ně. Chovejme naději v milosrdné prožití zbytku času a snažme se občas něco malého proměnit k lepšímu. Ať už v sobě, nebo kolem sebe. Uvítám, když se připojíte.

1. STÁRNUTÍ S NADHLEDEM Někomu se až s lety, někomu už v jarní fázi života dostaví náhlé okamžiky ticha, po rušnosti společenství následují hodiny prázdné, opuštěné. Osamocení. Krok za krokem převažuje samota, učíme se potkávat svou vlastní podobu. Přátelům ubývá sil a času, vlastní děti se přeplaví do světa svých rodin, další odejdou do neznámých oblastí existence a již je nikdy nespatříme. Zaslepeni samotou si nevšimneme, kolik lidí nabízí svou přátelskou ruku, nevidíme ji. Nechceme vidět, nestačíme vidět, nebo neumíme vidět?

Jaký jsem se n i or ? Jednou jsme se přihlásili s kamarády na autobusový zájezd po památkách a dojeli jsme k ja-

kémusi kopečku, na kterém byl kostelík. Cesta pro autobus tam nevedla, museli jsme jít pěšky. Stoupali jsme tedy na ten kopec a já a asi další dva kamarádi jsme došli k cíli až ve chvíli, kdy ostatní již měli po prohlídce kostela. Šli jsme prostě hodně pomalu, líp nám to už nešlo. Uvědomil jsem si tehdy, že jsou mezi námi seniory rozdíly dvaceti i více let. Dvacet let slábnutí a chátrání, na to je třeba pamatovat. Není to dvacet let v mládí, kdy jsme schopní a čiperní a všechno zvládneme podobně rychle. Sedmdesátiletí senioři absolvovali onen výlet do kostelíka čile a snadno, osmdesátiletým už to tak nešlo. Senior není jeden typ člověka, závěrečná životní kapitola má mnoho stádií a nesčetných odlišností. Samozřejmě navíc k těm, které jsou vlastní lidem v každém věku. Tak i následující kapitoly budou jen pro někoho: některé jejich témata ještě nepotkala, jiní už mají zcela jiné starosti, další zase pochopitelně nestojí o žádné rady jiného staříka. Začnu všedními až banálními věcmi.

Jedna doce la obyče jná st a ros t Jsem přesvědčen, že i v této životní etapě a právě v ní máme myslet na svůj vzhled. Senior, ucházející se o přízeň svého okolí, nemusí být hezký, ale měl by být elegantní. To slovo zní možná trochu cize, nemám však na mysli žádné módní trendy, jen vkus a kvalitu. Kvalitu? Možná jste také někdy slyšeli větu: nejsem tak bohatá, abych mohla kupovat levné věci. Připomeňme si ji. Svetr za pětistovku se po prvním praní srazí nebo ztratí pevnost a nezbývá než koupit brzy jiný. Svetr za tisíc vydrží několik let a navíc je na něm poznat kvalita. Můj starší přítel nebyl zámožný, nosíval však pěkný vlněný pulovr, na němž byly vyšité malé golfové hole. Nikdy golf nehrál, ale pulovr dýchal jakostí dobré anglické vlny a přítel vždy budil milou pozornost. Pozornost se bohužel dá upoutat i negativně. Starší dáma si pořídí křiklavý barevný přeliv, starý pán si obarví prořídlé šediny do modra, žena si nalíčí červená kolečka na tváře, oči přemaluje výraznými stíny, takže vrásky naopak vyniknou – jaká to cesta ke komičnosti. Nemluvě o křiklavých prstenech, náušnicích,

náramcích. Všechno to se hodí i ve starší životní etapě, ale s mírou a decentně. Sám nejsem přítel pouhého tradicionalismu, nevadí mi například svěží barevné odstíny, nemyslím, že zralá generace musí být pouze v šedivé a černé. Záleží na míře a vkusu. Jenže co je to vkus? Těžko popsat, každý má svůj názor, ale skromnost a jednoduchost ještě nic nezkazily, tichá noblesa probouzí úctu. Samozřejmě jsou i jiné pohledy: potkal jsem jednu starší Američanku v ostře žlutém svetříku, fialových kalhotách, červených teniskách a s velkou bílou květinou ve vlasech. S tímto zjevením mne ale smířila jasná dobrosrdečnost, úsměv a pohoda, které z ní vyzařovaly. Ke vzhledu patří svým způsobem i hygiena. Čistý oděv, čisté boty a příjemná vůně by měly být samozřejmostí. Vůně by neměla být agresivní. Drahá francouzská kosmetika není pro nás vždy dostupná, ale také není nutná: mužům pomůže například vhodná voda po holení. Jaká je to radost, když pak ve svém okolí zaslechnete špitanou větu: „Ten pán hezky voní.“ Konečně někdy úplně stačí řádně si vyčistit zuby a ústa propláchnout ústní vodou. Že je drahá? Většinou nestojí víc než dvě piva.

Počítejme s tím, že okolí vědomě i podvědomě vnímá naše vůně. Nechtěl bych se dočkat odsudku jako kterási pečovatelka v internátu pro mládež, o níž po letech v pamětech napsal můj hudební přítel Pavel: „Byl z ní cítit pot z první světové války.“ 17

2. VZTAHY

Chtěl jsem se čas od času povznést nad různé mlhy, ale bil jsem rukama do prázdna. Plíživost mlhy se nenaruší pěstmi. Zápasu jsem se však nevzdal. Je věčný, tichý, statečný a pokorný. Přijal jsem zákon změn: po temných chvílích duše mi vždycky věnoval světlo dne. Svou mlhou projde skoro každý, měli bychom mu proto včas podat ruku, aby se nezastavil.

Přátels tví Považuji ho za vzácný dar. Pokud se člověku poštěstí najít dobrou přítelkyni nebo přítele, měl by se velice radovat. Ale cenná jsou i obyčejnější kamarádství. Muži si třeba v garážích rádi popovídají se sousedy o autech, proberou

i děti a manželky. Právě tak ženy na „dámské jízdě“ uleví svým starostem. Nebezpečné bývá, když se muž upne převážně na hospodu, jiné aktivity nemá a debatuje při pivu tak trochu o ničem anebo pořád o tomtéž, aniž by cokoli dělal s partnerkou. Je prospěšné vytvářet příležitosti, které mohou prožít oba dva současně. Pokud to chybí, vztah chudne. Poblíž mojí chalupy je ves, kde se vždy v neděli sejdou obyvatelé na mši. Zaujalo mne, že mnozí z mužů, svátečně oblečení, do kostela nejdou, ale přesto se k němu vypraví, zajdou na hřbitov a pak klábosí před kostelem. Odloží kvůli tomu montérky a vytáhnou tmavý oblek. Po mši setrvají se svými ženami a dětmi ještě na návsi, případně zajdou do hospody, hovoří se o všedních věcech, ale i o kázání pana faráře. Vztahy žijí, vše dýchá pohodou. Setkání u kostela nebo na faře po mši bývalo a mnohde ještě je sváteční nedělní chvilkou. Samozřejmě hraje velkou roli společné duchovní naladění, kladná energie, kterou duchovní aktivita podtrhuje. Inspirativní je přirozené setkání různých generací a lidí pestrého zaměření. Moderní doba v některých případech o toto přišla

a je to na životě mnohých lidí znát, protože pociťují prázdnotu a ztrácejí smysl svého konání. Spřízněnost s tvořivě a kladně naladěnou komunitou dává sílu do života a nabízí smysluplnou obranu proti depresím. Každý z nás potřebuje chvíle samoty, ale současně nás těší, když patříme k nějakému dobrému společenství. Ve stáří bychom neměli svá společenství neuváženě opouštět, naopak bychom podle svých sil je měli pomáhat budovat a inspirovat. Smutné je, když partneři nebo přátelé ztratí trpělivost, reagují na sebe agresivně, místo aby zvolili porozumění a něžnost. Něžnost je vzácná hodnota a bohužel ve stáří se často vytrácí. Jsou chudí ti, kteří ji ztratili. Je známý výrok lorda Byrona: „Když ti, co se milovali, zapomenou na něžnost, zůstane smrti málo, co by jim vzala.“

Erotika Důležitou oblastí kontaktů zůstává i ve stáří erotika. Mladí se naivně domnívají, že po padesátce je po všem. Ale ona i zde panuje velká variabi-

lita, od něžností až po vášně. Erotika je v mnoha podobách krásným darem. Věk nabízí zklidnění, je v mnohém osvobozující. Podivně může působit, když si stařík myslí, že je neodolatelný, a dobývá mladici, která o nic takového nestojí. Výsostně trapná situace. Čas se nedá ošidit a milostné kontakty prosperují především ve vlastní generační vrstvě. Velký rozdíl věku bývá zpočátku zajímavý, někdy může imponovat, ale lety se vše proměňuje. Výjimky jistě existují a jen potvrzují to, že láska umí hory přenášet. Těžké bývá, když vztah takzvaně vyhoří. Viděl jsem jednou v restauraci dvojici asi ve stáří čtyřiceti let, seděli oba při pivu, usrkávali, ale za celou dobu mého oběda nepronesli ani slovo. Civěli unuděně před sebe. Možná spolu potřebovali mlčet, spíš to však vypadalo, že nemají chuť a sílu svůj vztah nějak rozvíjet. Pochopitelně láska prochází lety obměnami, ty však nemusejí znamenat její ztrátu. Karel Čapek kdysi výstižně napsal: „Ptala ses mne, co přijde po lásce. Já ti povím, co přichází s láskou a je to tak mocné, že lásku to překoná: je to lnutí, přilnutí, ukrutná blízkost, která nechce nic, než dávat.“

Děti Dítě je zázrak, příslib budoucnosti, nositel naděje. Jak stárneme, rodinné vazby se ale podstatně mění. Našim vlastním dětem je přes padesát let, vnoučatům táhne na třicet, nejednou vzniká mnoho generačních rozdílností a někdy krutých konfliktů. Není radno spoléhat ve všem na rodinu. Mladí mají své povinnosti v zaměstnání, starosti s penězi, s bydlením, ani jejich vlastní vztahy nejsou vždy oázou klidu. I tam, kde rodiče věnovali výchově maximální pozornost, kde se domnívají, že poskytují vzor vztahu, i tam se děti jakoby odrodí a s údivem sledujeme, jak se proměňují. V dospělosti má na ně vliv jejich okolí, přátelé, odlišný způsob života, požadavky v zaměstnání a především pak životní partner a jeho rodina. Rodina zpočátku působí jako přístav, ale postupně dochází k „odplouvání“ jednotlivých členů často udivujícím směrem. Je to přirozené a musíme se na to připravit. Citlivý terén představuje příchod nového partnera našich dětí. Nejednou se děsíme, koho si zvolily, marně varujeme, dokonce se nové

vztahy záměrně odkloní od rodinné tradice s heslem „je jiná doba“. Od samého počátku ke snachám a zeťům je nutno přistupovat velmi tolerantně a s porozuměním. Není to někdy jednoduché, zvláště při společném bydlení. V žádném případě se však nesmíme nechat citově nebo i finančně vydírat. Přepsání práv na byt nebo domek na novou rodinu může být naším gestem dobré vůle, ale stovky zkušeností svědčí o zneužívání takové dobroty. Sliby o ponechání části bytu nebo domu se časem rozplynou a staří proti své vůli skončí v domově důchodců. Slova jako „vždyť my se o tebe postaráme“ vyvanou po pár měsících nebo letech. Je dobré si pokud možno ponechat svoje práva a trvat na nich. Dlouho neřešené problémy se někdy vyhrotí v případě dědictví. Když zemře naše partnerka nebo partner, přijde zkouška mravních zásad dětí a jejich druhů. Ne nadarmo se říká: „Netvrď, že máš přítele, dokud jsi s ním nedědil.“ Jeden z partnerů nutně dříve či později ovdoví. Není nic špatného ani výjimečného, když v relativním „mládí“ najde nového druha nebo družku. Jestliže je tento vztah právně uzavřen jako sňatek, dědické nároky se zesilují. Pak

je zkouškou vlastních dětí, jak se s takovou situací vyrovnají. Emocionálně i majetkově. Můžeme samozřejmě vždy závěť upravit, na to je dobré pamatovat včas. Citové, ale i právní a finanční vztahy v rodině mají být průhledné, jednoznačné, bez efektních a často marných obětí. Naše vlastní loď má kotvit bezpečně v tradičním přístavu, být útočištěm pro trpící, radostnou palubou pro zarmoucené, inspirací pro život mladých a svědectvím o síle lásky. Jak se to snadno píše, ale jak nelehké je obstát!

Vnoučata Zcela samostatnou sféru pro iniciativu a program představuje péče o vnoučata nebo o pravnoučata. Pokud se vytvoří v rodině vzájemné porozumění, jsou setkávání tří nebo čtyř generací tím nejkrásnějším. Důležitá je dohoda o výchovných metodách, o kategorii hodnot, s nimiž mají souhlasit jak rodiče, tak prarodiče. Nebývá to jednoduché, tatínek chce mít ze syna fotbalistu, maminka si představuje slavného houslistu,

dědeček horuje pro znalost cizích jazyků, babička touží po právníkovi nebo ekonomovi, kamarádi lákají k divadlu – jak to skloubit dohromady? Vzájemné porozumění je nutné, naschvály a hádky dítě poškozují. Mělo by se vycházet především z dispozic dítěte, nikoli jen z představ rodičů nebo prarodičů. Pochopitelně hlavní odpovědnost za nasměrování výchovy je na rodičích, to by prarodiče měli respektovat.

Prospěš né m lče n í V kontaktech s následující generací bývá prospěšné hodně mlčet. Nestavme se do role soudce nebo všeználka, který neustále radí. Nejlepší je hovořit až po vyzvání. To dělal můj dědeček. Byl usměvavý a při návštěvě mlčel. Vyprávěl anebo sděloval názor, až když byl dotázán. Všichni ho milovali.

Chátrání tě la

Údělem věku je bolest, chátrání těla, nemoci. To je nesmírně náročný úděl, jemuž se nemáme bránit jen pomocí lékařů a léků, ale přispět i zvládáním své psychiky. Znal jsem jednu stařenku, která ve společnosti důchodců svolaných jejím bývalým zaměstnavatelem poslouchala nekonečný hovor o bolestech a chorobách. Když už toho bylo moc, rezolutně prohlásila: „Holky, nechte toho a řekněte mně raději, jak jste na tom se sexem.“ Všem bylo přes sedmdesát, proto následoval smích a hned nářky ustoupily. A nemohu zapomenout na svého ještě po devadesátce svěžího a ve společnosti oblíbeného přítele a jeho recept na dobré stáří: choď do schodů, usmívej se a nemluv o chorobách. Prosté? Ano, ale také moudré. Jak jsem už poznamenal, stáří má různé etapy, z nichž nejnáročnější je ta, kdy nás postihne nemohoucnost. Zůstaneme vázáni jen na byt nebo dokonce jen na jeden pokoj. Snad zvládneme pořádat archiv fotografií a dopisů a zavzpomínat si jejich prostřednictvím na krásné i dramatické chvíle našeho života. Nebo si ale-

spoň „promítat“ v duchu jakýsi film o našich nejmilejších, oživit obraz rodičů a prarodičů, potěšit se pomyšlením na vnoučata, vzpomenout na okouzlení mladými láskami, posoudit chvíle proher a zklamání, dát dech obrazu našich přátel, ať už současných nebo dávno již nežijících, modlit se. Znal jsem muže, který ve vyšším věku byl mrtvicí upoután na lůžko a ležel v léčebně dlouhodobě nemocných. Každý den, když přišla manželka na návštěvu, jí dával pokyny, co má zabalit do kufrů před cestou na dovolenou, jak upevnit věci na zahrádku auta, aby jeli k moři bezpečně. Všechno to pramenilo z „filmů“, které si v duchu promítal, a zjevně mu působily potěšení. Možná mu tyto „filmy“ pomáhaly odcestovat na druhý břeh – nedlouho nato zemřel.

Al e… Jistě znáte výroky jako: „Je to dobré, ale není to dost slané. – Na dovolené se mně líbilo, ale jídlo nestálo za nic. – Je to asi slušný člověk, ale nikoho nepustí ke slovu. – Chápu, že moderní umění

vzniká v každé době, ale já ty mazaniny mít nemusím. – Tchyně je příjemná, ale já jí nevěřím. – Moc ti to sluší, ale ty korálky už na sebe nevěš.“ Mohli bychom společně vrstvit desítky vět s nezbytným ale, které některým lidem utkvívá v mysli nepřetržitě. Souvisí to s uměním kladného přístupu ke světu. Věty za slovem ale jakoby vždy káply trochu octa do radosti. Není vůbec těžké si vymyslet nějakou námitku, být kritikem, chlubit se postřehem, znalostí detailů, vlastním osobitým názorem. Pravým uměním však může být povznesení se nad drobná negativa, schopnost dopřát si radost ze života i tam, kde letitá zkušenost věku tuší nějakou chybu. Můžete namítnout, že vyjadřovat se jen kladně souvisí s určitým stupněm naivity, s idealizováním skutečnosti, s růžovými brýlemi na očích. Máte pravdu, do určité míry. A umění míry je jedno z nejdůležitějších, není pro ně návodu, může být výsledkem dobrých vztahů, inteligence, vkusu, především však vůle žít ve světě tvořivosti, přiměřené pohody, harmonie vztahů. Věčné ale může ze života učinit smuteční pochod, protože nikdy nic neústí do šťastného,

jednoznačného pocitu, že je něco krásné, dobré, výborné. Že s námi v každé fázi života putuje naděje. Používejte slůvka ale jako varovného signálu jen zřídka. Je to tak krásné, dopřát si v duši světlé nebe a obzor plný dobrých nadějí. 43

Neb ezpeč í lhoste jnost i Vyšší věk přináší velkou únavu a je třeba se jí bránit, snažit se ji překonávat, protože únava může vést ke lhostejnosti. A lhostejnost je nejlepší cesta k zapomenutí dobrých vlastností, k zapomenutí lásky, k zapomenutí povinností, k zapomenutí vztahu ke kráse. I v tomto období je důležitá vášeň, není jen milostné povahy, ale i věcí zájmu o širší otázky, ne jenom o banality.

Vyšš í princip Postát v noci a protnout myšlenkami hvězdy, to jsou chvíle nejcennějších otevření. Člověk vždycky toužil odkrývat neznáma přírodní i duchovní. A nemusí stát pod hvězdami nebo vystupovat na vysokou horu. I s pohledem do sebe nalezne tušení neznámých světů. Neumí je popsat, tápe ve výpravách do těchto končin, hledá jazyk pro sdělení nevyslovitelného. Ale je pozván. Každý den svého života.

Pro naplněné stáří považuji za prospěšné uvažovat o vyšším principu. O podstatném názoru na svět, vlastní zem, na vztahy, na hodnoty tvořící můj osobnostní profil. Pochopitelně pomáhá jen volba kvalitního vyššího principu, většinou založeného na určitých morálních zásadách. Existuje cosi jako obecná mravnost. Stále ještě zloděj ví, že krade, vrah ví, že vraždí, lhář zná pravdu, opisující školák ví, že dělá něco nesprávného. Panuje povědomí o tom, co je dobré a co špatné. Jsou lidé, kteří ovšem obecnou mravnost nerespektují, jsou ochotni pro peníze spáchat jakýkoli podvod, nedovedou dodržet dané slovo, chovají se bezohledně ve vztazích a co je nejhorší – považují to za svou přednost, šikovnost, chytráctví. Je tedy velmi důležité zvolit si vztah k obecné mravnosti, vědět, kam patříme. To bude formovat náš život, vztahy, orientaci na nezbytných křižovatkách života – a to i ve vysokém věku. Do určité míry mají toto rozhodování usnadněné lidé věřící. Konečně z křesťanského desatera přikázání vyrostl obecný pojem mravnosti. Církve formují lidské myšlení a city dobrým

směrem. V některých dobách nebo zemích ale sílil dogmatismus, který ústil do krutosti a nenávisti k jiným vyznáním. I nad tím se musí zamýšlet člověk odchovaný křesťanskou a evropskou stupnicí hodnot. Staří lidé byli v některých civilizacích vedoucími osobnostmi, jejich zkušenost jim zaručovala respekt. Bylo by krásné, kdyby to platilo i pro nás, ale položme si otázku: uměli bychom tomu dobře dostát? Respekt si zaslouží člověk moudrý, tolerantní, kladně naladěný, schopný taktně svoje zkušenosti sdělit. Umíme to?

Umění ús mě v u Stav radosti a štěstí mnozí lidé chápou jako dar, který je některým svěřen a jiným odepřen. Čekají, kdy na ně dojde řada, kdy otevřou balíček se sluncem. Stav radosti opravdu je dar, ale náš dar druhým. Představuje vůli duše, vnitřní sílu, touhu vytvářet štěstí, schopnost nepřehlédnout světlo a svítit. I tehdy, když nepřijde žádný balíček zvenčí. Podívejme se například na slavné skladatele, kterým se připisuje umění radosti:

Jiří Pilka Chvíle po západu slunce (malé rady seniorům) Vydala Cesta domů v roce 2016 2. vydání Ilustrace Martina Špinková Odpovědná redaktorka Markéta Čábelová Design a sazba David Dubec, Designiq Tisk Těšínská tiskárna, a. s. Citáty v úvodu kapitol jsou z autorovy knihy Zápas s mlhou © Cesta domů 2016 © Jiří Pilka ISBN: 978–80–88126–20–1 nakladatelstvi.cestadomu.cz – www.cestadomu.cz

Jednou většina z nás doputuje do etapy podvečera života a musí se utkat s ubývajícími silami, jinak běžícím časem a s vlastní křehkostí. Knížka Jiřího Pilky nabízí několik šikovných rad a varování, trochu útěchy či pohlazení a může posloužit jako užitečné zrcadlo. Není to kniha o stáří od mladých dynamických odborníků: autor sám sedí na zápraží, pohrává si s hůlkou a hledí na hru barev nad obzorem.