Můj dědeček třešňový strom by cestadomu

ISBN 978-80-88126-66-9

Angela Nanetti

Můj dědeček třešňový strom

Dočtete se o věrnosti a statečnosti a o tom, že některé věci musíme odvážně bránit – ať už jsme staří nebo mladí, kluci nebo holky.

Cesta domů

Knížka o čtyřech prarodičích, na venkově i ve městě, o huse Alfonzíně, tlustém ne-psovi, vaječném krému, hodných hasičích, rychlé mámě a klidném tátovi, hlavně pak o jednom nevšedním dědečkovi, který měl rád stromy a naučil svého vnuka plno věcí, které jsou v životě důležité: nejen vylézt na třešeň jménem Felix.

Angela Nanetti

Můj dědeček třešňový strom Cesta domů

Mio nonno era un ciliegio Angela Nanetti © 1998, Edizioni EL S.r.l., Trieste Italy Copyright © Cesta domů, 2020 ISBN: 978-80-88126-66-9 Illustrations © Anastasia Stefurak, 2015 From Ukrainian edition by Vydavnytstvo Staroho Leva (The Old Lion Publishing House), Lviv, Ukraine

Angela Nanetti

Můj dědeček třešňový strom Z italštiny přeložila Lucie Přádová Ilustrovala Anastasia Stefurak Cesta domů 2020

Mým adoptivním prarodičům a prarodičům mých dětí.

Dědeček Ota Když mi byly čtyři roky, měl jsem čtyři prarodiče: dva žili ve městě, dva na venkově. Ti z města se jmenovali děda Ludvík a babi Antonie a byli stejní jako všichni ostatní městští lidé. Babička a dědeček z venkova naopak nebyli podobní vůbec nikomu. Jmenovali se Oktavián a Linda a nepodobali se dokonce ani svým sousedům. 7

Prarodiče z města bydleli v našem domě a potkával jsem je nejméně čtyřikrát denně. V osm ráno, když se děda vracel z procházky se psem Flopem: „Á, tady tě máme, mladý muži! Tak copak se bude podnikat dnes? Jde se do školky, nebo nejde?“ V devět hodin, když babi vyrážela s Flopem na nákupy: „Už jsi připravený do školky, ty můj čiperko?“ Znovu ve dvě odpoledne, když děda venčil Flopa podruhé: „Á, ty už jsi zpátky, mladý muži?“ A ještě jednou kolem páté, když se babi, jak jinak než s Flopem, vypravila znovu do města navštívit některou ze svých kamarádek: „Dneska sis to ve školce užil, čiperko…?“ Školku jsem nenáviděl. Jednoho ošklivého rána moje maminka začala znovu pracovat a od té chvíle jsem tam musel každý den. Ráno co ráno se odehrával stejný příběh: já jsem vzlykal, děda práskl dveřmi, vyšla babi a oba dva i s Flopem odcházeli ven. Moje maminka je vyprovázela pohledem a soptila. Občas se neudržela a procedila něco jako: „Je snad pro ně psisko důležitější než vnuk?“ Taková slova mě trápila, dokonce jsem kvůli nim často přestal brečet. Flop měl břicho jako balón, křivé malé nožky a byl šeredný… Jsem snad ještě ošklivější než on?, běželo mi hlavou po maminčiných slovech. Prarodiče z venkova, to bylo něco úplně jiného! Za prvé měli namísto psa husy a slepice. Za druhé je nemuseli vodit čtyřikrát denně na procházku. A konečně, nebydleli nad námi, ale ve vesnici vzdálené čtyřicet kilometrů, a tak jsem je vídával jen párkrát do měsíce. 8

LudvĂk a Antonie

Oktaviรกn a Linda

Když o nich maminka mluvila, někdy si povzdechla: „Jsou jako dva přízraky!“ A já jsem si hned představoval dědečka Oktaviána, kterému se říkalo Ota, a babičku Lindu zahalené v bílých prostěradlech, jeden dlouhý, druhý široký, jak spolu běhají po dvorku a nahánějí slepice. Dědeček Ota a babička Linda byli rodiče mojí maminky a stejně jako ona byli milejší než ti druzí dva prarodiče z města. Maminka byla jedinou dcerou dědečka Oty, protože babička Linda, i když sama nebyla žádné tintítko, rodila děti tak malinké, že nepřežily déle než jediný den. Naštěstí s maminkou to dopadlo líp. Prý proto, že do toho babička tenkrát dala úplně všechno, jak sama říkala; to aby mohla mít vnuka, jako jsem já. Dědeček tu událost oslavoval celý den. Babička později vzpomínala, jak se tehdy opil, pak šel do zahrady a zasadil tam třešeň. Teď bych vám rád o dědečkovi něco pověděl. Nebyl jsem tenkrát ještě na světě, ale představuji si, že dědeček byl odjakživa neobyčejný člověk. Babička vyprávěla, že byl nejkrásnější mužský z celé vesnice a ona propotila sedm košil, aby ho ulovila. Ale možná trochu přeháněla. Měla dědečka moc ráda a ani teď se s tím neskrývala. Já si ho nepamatuji zrovna jako krasavce, ale jako člověka vysokého, vzpřímeného, s rozevlátými vlasy a se stéblem trávy v puse. Byla to luční tráva, kterou vždycky šikovně vyškubl dvěma prsty a pak ji pomalu žvýkal mezi zuby. „Tohle je lepší než cigareta!“ tvrdil nám. Takže když se maminka narodila, dědeček zajel do města a vrátil se s párem zlatých náušnic pro babičku a se sazenicí třešně. Odešel do zahrady, vyhloubil jámu, vysypal ji čerstvým hnojem a strom do ní zasadil; pak vzal rydlo, rozžhavil ho a do kmene začal rýt jméno: FELICITA, to znamená štěstí. Takhle se totiž jmenuje moje mamin11

ní, aby to vypadalo, že ji rozhoupává. Na druhé byl dědeček Ota s babičkou Lindou, jak se drží za ruce. Maminka mi vyprávěla, že dědeček Ota chtěl uspořádat velkou hostinu na zahradě, ale děda Ludvík s babi Antonií byli proti, prý kvůli hmyzu a mouchám. Nakonec pořídili na zahradě jen fotografie a na oběd šli do restaurace. Dědeček Ota tam dostal plný talíř ústřic, které nesnášel, a druhý den mu po nich bylo zle. Na svatebních fotkách to mamince a tatínkovi moc slušelo. Zato dědečka Otu a babičku Lindu jsem tam skoro nepoznal. Dědeček měl na sobě tmavý oblek s kravatou ze své vlastní svatby a babička měla nabírané šaty, ve kterých vypadala ještě objemnější než ve skutečnosti. Na prsou měla připnutý svazeček květin, smála se a tvář měla jako dítě. To album už nemáme. Dědeček ho celé zničil, ale já si pamatuju úplně všechny fotky, i jak šly za sebou.

Babička Linda Nevím, kdy babičce Lindě začalo být špatně, ale přesně si vzpomínám na den, kdy jsem si toho všiml. Bylo to v květnu na mé páté narozeniny. Doma jsme právě pořádali oslavu s dědou Ludvíkem, babi Antonií a několika kamarády. Byl tam také Flop, jak je vidět z jedné fotografie, kde s námi líže zmrzlinu. Tenhle Flop, jak říkával dědeček Ota, byl pes, který už ke 17

Zahrada Po babiččině smrti bydlel dědeček Ota dál v jejich domě a obdělával zahradu. O slepice už se ale starat nechtěl. Jednoho dne je všechny naskládal do košíků a odvezl do vsi k řezníkovi. Nechal si jen Alfonzínu a housátka, která mezitím pěkně povyrostla. Za dědečkem jsme teď jezdili skoro každý týden, a ať jsme ho našli na dvorku, v domě či na zahradě, byla mu Alfonzína v patách i se svý28

mi housaty. Když jsem na ni zavolal, běžela mi vstříc, ale jakmile se dědeček jen malinko vzdálil, Alfonzína se okamžitě otočila a pelášila za ním, divoce mávala křídly, hejkala a její housátka se batolila za ní. Zkrátka, když jsem chtěl být s nimi, musel jsem si taky stoupnout do řady a všichni společně jsme pak mašírovali na zahradu. Dědečkova zahrada byla opravdu velká, protože se živil jako sadař, stejně jako jeho tatínek Vincent a jeho děda Jakub. Zahrada začínala za domem, hned u plotu okolo kurníku. Z jedné strany sahala až k řece, z druhé k silnici, která vedla do vesnice. Byla to moc hezká zahrada a dědeček ji udržoval tak upravenou, že se podobala spíš okrasnému parku. Směrem od řeky měl řadu jabloní a úplně na konci malou vinici. Zbytek pozemku byl rozdělený na pravidelné pásy a mezi nimi vedly zavlažovací strouhy. Na každém záhoně se pěstovalo něco jiného, podle ročního období: byly tam mrkve, saláty, zelí, brambory, cibule i všechny ostatní druhy zeleniny. Dědeček v jedné části něco sel a zaléval a v druhé už sklízel úrodu. Tak to šlo po celý rok. Kdykoli jsem zahradou procházel, vždy tam něco rostlo. Nejkrásnější ale byla na jaře, když kvetly jabloně, rašily první zelené výhonky a Felix byl celý v bílém. Třešeň stála v rohu zahrady mezi dvorkem a silnicí a tyčila se do výšky, takže byla odevšad dobře vidět. Ode dne, kdy zůstal sám, sedával pod ní dědeček dlouhé hodiny. Dříve tam chodíval hlavně kvůli mně, ale teď si pod třešeň přinesl babiččinu stoličku, a když si potřeboval trochu odpočinout od práce na zahradě, usadil se na ni. Zůstával tam se zavřenýma očima, v tichosti a bez hnutí, obklopený Alfonzínou a jejími housátky. 29

Jednou jsem ho takhle přistihl a zeptal jsem se: „Dědečku, jsi mrtvý?“ Na to on pootevřel jedno oko, stejně jako to dělala babiččina kuřata, a kývl na mě, abych přišel blíž. „Sedni si sem,“ řekl mi a udělal mi vedle sebe místo. Posadil jsem se, dědeček mě vzal kolem ramen a rukou mi zakryl oči. „A teď mi řekni, co vidíš,“ vybídl mě šeptem. Já jsem odpověděl, že vidím jenom tmu, a on na to: „Poslouchej.“ Nastražil jsem uši a rozeznával jsem nejdřív jen tichounké pípání a šumění listí ve větru. „Je tam hnízdo sýkorek. Vidíš mámu, jak nese něco do zobáčku svým mláďatům?“ Neviděl jsem nic, ale najednou jsem zaslechl třepotání křídel a hlasité pí-pí-pí… Propána, ti ale dělali kravál! „Zrovna je krmí,“ vysvětlil mi dědeček. „Poslouchej ještě.“ Uslyšel jsem hlasité bzučení. „To jsou včelky, dělají si plásty. Napily se z květů a teď se vracejí domů s plnými bříšky. Vidíš je?“ Znovu jsem se zaposlouchal a měl jsem pocit, že je opravdu vidím. Ubohé včeličky s břichy tak přecpanými, že skoro nemohly vzlétnout. Pak mi dědeček sundal ruku z očí a zeptal se mě: „Už to chápeš? Když dokážeš pozorně naslouchat a soustředit se, můžeš vidět mnohem víc! Jako bys měl oči otevřené! A teď poslouchej třešeň, jak dýchá.“ Znovu jsem zavřel oči a cítil jsem lehounký vánek, který mě hladil po tváři a rozechvíval všechny třešňové lístky. „Opravdu, dědečku, Felix dýchá,“ odpověděl jsem užasle.

Dědeček mě pohladil po vlasech a ještě chvíli seděl bez hnutí. Já jsem ho při tom pozoroval a všiml jsem si, že se usmívá. Když na dědečka Otu vzpomínám, vždycky mi na mysli vytane ten den, kdy mě naučil poslouchat dech stromů. V květnu, když jsem slavil šesté narozeniny, k nám dědeček Ota přijel. Všichni věděli, že se ve městě necítí dobře, a mysleli i na to, že 31

Vaječný dezert

Zabaione nebo zabaglione – jeden z nejslavnějších dezertů italské kuchyně, vaječný krém s vínem (obvykle marsala). Vaječný žloutek se šlehá s cukrem, až vznikne bílá pěna, potom se přidá víno a kvůli aromatu i rum a skořice. Výsledná směs se šlehá ve vodní lázni do vytvoření pěny (pozn. překladatele).

„To není možné! Dávat víno šestiletému dítěti!“ Došlo mi, že se zlobí kvůli červenému vínu, které dědeček do krému přidával, a vyhrkl jsem: „Ale dědeček mi říkal, že jsi tenhle krém taky jedla, když jsi byla malá! A prý jsi díky němu vyrostla! Jinak by z tebe byl navždycky malý špunt.“ „Já a špunt?“ zeptala se maminka uraženě, ale od té chvíle jsem ji o vaječném krému a vínu už nikdy mluvit neslyšel. Abychom mohli tuhle dobrotu vyrábět, každý večer jsme s dědečkem jezdili k jednomu sedlákovi pro vajíčka. Jmenoval se Emil a bydlel pár kilometrů od nás. Tenhleten Emil měl chlév s pěti či šesti kravami, které opatroval jako nějaké princezny, ale kurník neměl. Slepice mu snášely vajíčka, kdekoli je napadlo: v seníku, pod plotem, dokonce i v chlévě. Dědeček Emilovi pokaždé spílal: „Nechápu, proč si konečně nepostavíš pořádný kurník. Kdyby to viděla moje Linda, takový čurbes, to by sis teprve vyslechl!“ A on vždycky odpovídal: „Právě proto jsem se nikdy neoženil!“ Ale i když se neoženil a neměl ani kurník, vajíčka pokaždé našel. Bylo to neuvěřitelné. Zdálo se, že mu to slepice každý den přišly prozradit. Jakmile jsme se objevili, hned hlásil: „Dneska jich snesly pět,“ anebo: „Jsou jenom tři,“ a šel najisto a bác, všechny je našel. Jednou vyndal dvě vajíčka ze starých škrpálů. „Takhle to dál nejde,“ káral ho dědeček, „měl bys tu zavést nějakou disciplínu! Tohle by jim Linda nikdy nedovolila.“ Když ale pomineme jeho zacházení se slípkami, byl Emil moc sympatický chlapík. 37

„Ta je pro Tondu,“ řekl a dal mi ji do náruče. Alfonzína byla toho dne překrásná. Měla bílé lesklé peří a kolem krku uvázanou červenou mašli. Moji spolužáci údivem oněměli. Zato paní učitelce se řeč v ten okamžik vrátila. „A vy jste kdo?“ „Jsem Toníkův dědeček,“ odpověděl dědeček a sundal si čepici i falešné vousy. „Vezl jsem své dceři do města pár věcí a napadlo mě: Co takhle překvapit Toníka a jeho spolužáky! A tak jsem tady! Teď se mě můžete ptát, na co chcete.“ Paní učitelka dědečkovi nabídla židli a propustila školníka, který ještě stále čekal u dveří. Dědeček se posadil, vzal si Alfonzínu na klín a začal vyprávět. Mluvil o Felixovi i o své zahradě, o Alfonzíně a jejích housátkách a také o babičce Lindě. Já jsem stál vedle něj a moji spolužáci ho poslouchali se zatajeným dechem. Připadal jsem si jako v tom snu, když se mi zdálo, že jsme byli s dědečkem na třešni a on mě učil létat. Když zazvonilo a byl konec vyučování, nikomu se nechtělo domů a paní učitelka řekla, že jsme s dědečkem zažili nezapomenutelné dopoledne. Od toho dne už se nikdo nesmál tomu, co jsem napsal. Ba naopak, myslím, že některé děti mi dokonce trochu záviděly. O Vánocích k nám dědeček přijel na oběd, a protože večer se chtěl stůj co stůj vrátit domů, maminka mi navrhla, jestli nechci jet s ním. „Na pár dní, potom si pro tebe přijedeme.“ Dědečkova tvář se rozzářila štěstím. Mamince řekl, že tohle je ten nejkrásnější vánoční dárek, který od ní mohl dostat.

Bez meškání jsme sbalili moje věci a vyjeli jsme. Tentokrát nikdo nestál za oknem, nikdo nám nemával. „To je dobré znamení,“ poznamenal dědeček. „Zdá se, že mi začínají důvěřovat. A příště už si ani nevzpomenou, že si pro tebe mají přijet!“ Dědeček byl velmi spokojený a celou cestu si prozpěvoval písničky, které měla ráda babička Linda, a vyprávěl mi, jak spolu kdysi chodívali tancovat. „Tvoje babička byla tak žárlivá, že když se objevilo nějaké pohledné děvče a já jsem k němu náhodou zabloudil pohledem, podotýkám náhodou!, stala se z ní fúrie. Jedné dívce dokonce skočila za krk a málem si ji dala k večeři!“ Nedokázal jsem si představit babičku Lindu jako lidožroutku, spíš mi k ní seděl zápas ve volném stylu, box nebo něco podobného. Se svými rozpaky jsem se dědečkovi svěřil. „Máš pravdu, Tondo. Víš, to se jenom tak říká. Přísahám ti ale, že tenkrát byla babička neporazitelná! Ach, chlapče, kdybys to viděl, jak se do ní pustila! Taková ti to byla síla!“ „A cos dělal ty?“ „No coby, zkoušel jsem je od sebe odtrhnout, ale to víš, když se babička rozběsnila…“ Dědeček Ota se pobaveně usmíval a občas pokyvoval hlavou. „Není ti líto, že umřela?“ zeptal jsem se ho. Mnohokrát jsem viděl, že lidé, kteří mluvili o mrtvém, se při tom tvářili vážně a vzdychali, i když ho sotva znali. Zato dědeček, když mi vyprávěl o babičce, smutný nikdy nebyl.

„Ale pro mě není mrtvá, Toníku. Člověk nezemře, dokud ho má někdo rád, to si pamatuj.“ A znovu se dal do zpěvu. Já jsem po cestě už myslel na léto a na všechno, co spolu budeme podnikat. Netušil jsem, že je to naposled, co jsem takhle u dědečka. Když jsme se blížili k domu, ze silnice jsem uviděl Felixe celého ozdobeného malými světýlky a bílými pentlemi. Světýlka byla zavěšená uprostřed pentlí, a když se rozsvítila, Felix vypadal jako na jaře, celý obsypaný květy. „Dědečku, to je nádhera!“ vydechl jsem. „Ano, taky si myslím,“ řekl dědeček. „Víš, stálo mě to majlant a všichni mě mají za blázna. Ale já jsem si řekl: Jestli přijede Tonda, musím mu přichystat překvapení, na které jen tak nezapomene. Radil jsem se i s Alfonzínou a taky to považovala za dobrý nápad. Tak jsem se pustil do práce a… myslím, že se to docela povedlo, viď? Felix je určitě spokojený.“ Třešeň se v tu chvíli znovu rozsvítila a spolu se světýlky se na nejvyšší větvi objevil zářící nápis: VESELÉ VÁNOCE. Vešli jsme do domu, dědeček zatopil v krbu a pak se mě zeptal, jestli se nechci chvíli dívat na televizi. Řekl jsem, že bych byl radši, kdyby mi vyprávěl pohádku, tak jako to dělávala babička Linda. „Pohádku?“ podivil se. „Neříkej, že žádnou neumíš!“ Odpověděl, že si zrovna nemůže vzpomenout ani na jedinou. Bylo vidět, že ho to hodně mrzí. Řekl jsem mu, ať si s tím nedělá starosti, že mu pohádku dnes povím já. Přisunuli jsme si křesla ke krbu a uvelebili se v nich. Dal jsem se do vyprávění, ale za chvíli jsem zpozoroval, že se dědeček vůbec nehýbá. 54

„Spíš?“ zeptal jsem se ho. On ale neodpověděl. Hlavou se zlehka opíral o rameno, oči měl zavřené a zdálo se, že nedýchá. Napadlo mě, jestli neumřel stejně jako babička Linda, a hrozně jsem se vyděsil. Právě v tu chvíli se dědeček zhluboka nadechl, otevřel pusu, nafoukl tváře a začal hlasitě chrápat. „Chrrr… chrrr… chrrr…“ Tak jsem se taky pohodlně usadil v křesle a za chvíli jsem usnul. Druhý den ráno jsem se probudil ve své posteli a slyšel jsem dědečka, jak v kuchyni připravuje vaječný krém. Svátky skončily a musel jsem se vrátit do školy. Každou sobotu jsme s maminkou za dědečkem jezdili a občas i on přijel na oběd k nám. Všechno bylo, jak má být, jen babička Linda tu chyběla a maminka říkávala, že čím víc času uběhlo, tím víc ji postrádá. Obvykle tyhle věty pronášela, když se poškorpila s babi Antonií a s dědou Ludvíkem nebo když měla vztek na Flopa. To potom vzpomínala na babičku Lindu a na to, jaká byla úplně jiná. Vždycky při tom zesmutněla. Mně to bylo líto a snažil jsem se ji nějak rozveselit. Jednou jsem jí třeba řekl, že babička neumřela, ale že se jenom proměnila. „Proměnila?“ zeptala se maminka udiveně. „A na co?“ „Na husu, jako je Alfonzína.“ „A kdo ti tohle řekl?“ „Nikdo, ale když měla babička husy tak ráda, proč by se nemohla proměnit na jednu z nich?“ Maminka nedokázala najít žádnou rozumnou odpověď, tak jen řekla, že to není možné. „Ale proč?“ trval jsem na svém. „Protože to není možné,“ opakovala ona. „Babička je v nebi.“ 55

Felixovi se však dařilo dobře. Vylezl jsem nahoru, abych poupátka prohlédl zblízka, a viděl jsem, že se začínají nadouvat. Možná rozkvetou, právě když se dědeček vrátí z nemocnice. Řekl jsem to mamince, ale ona zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že se bude moct tak brzy vrátit domů.“ Když později maminka přišla s tím, že chtějí dědečka propustit, odehrála se doma bouřlivá debata mezi ní, tatínkem a jeho rodiči. Dědeček Ota se chtěl vrátit do svého domu za každou cenu, ale všichni to považovali za nesmysl. „Ať si ho tam nechají ještě aspoň pár dní,“ radila babi Antonie. Tatínek namítal, že to není řešení, ale šel si promluvit s lékaři a dědeček pak zůstal v nemocnici ještě týden. Potom ale všem řekl, že už je úplně zdravý a že odtamtud uteče, i kdyby ho přivázali k posteli. Maminka se vrátila rozčilená. „Nemůže se vrátit domů, není v takové kondici, aby tam bydlel sám.“ „A co tedy navrhuješ?“ zeptal se tatínek. „Říkáš, že domů nemůže, do domova důchodců taky ne, tak co tedy?“ Maminka na něj zpříma pohlédla: „Můžeme ho nechat na nějaký čas u nás, potom se uvidí…“ „Co se uvidí? Myslíš si, že tvůj otec bude chtít zůstat v našem bytě, se všemi těmi svými zvyky?“ „Co tím chceš říct?“ Tatínek jen pokrčil rameny a odešel. „Jako vždycky!“ komentovala maminka se zoufalým výrazem ve tváři. „Když jde o jeho rodiče, všechno je dovoleno… i s tím pitomým psem!“ 80

Když se maminka rozčílila na Flopa, znamenalo to, že už je pořádně naštvaná a nemá daleko k tomu, aby se s někým pohádala. Dostal jsem nápad: „Když k nám vezmeme Alfonzínu, dědeček se tu bude cítit mnohem líp.“ „Alfonzínu?“ opáčila maminka. „Prosím tě, a kam ji dáme?“ Řekl jsem jí, že když tátovi rodiče mohou mít Flopa, proč bychom si my nemohli vzít Alfonzínu, která je přece mnohem chytřejší než on. „No, to máš pravdu! Ale starat se o ni budeš ty s dědečkem, já s tím nechci mít nic společného!“ Přísahal jsem, že se o Alfonzínu s dědečkem postaráme a že nebude nikomu na obtíž. Tatínkovi jsem musel přísahat třikrát, nechtěl se nechat přesvědčit. Nakonec jsem za ním přišel s návrhem: „Jestli jenom jedinkrát něco provede, můžeš nás vyhnat z domu všechny tři!“ Tatínek nakonec rezignoval. „To mě podržte! Tak my tu budeme bydlet i s husou! Koneckonců, pořád lepší než s krávou!“ Tatínek je někdy docela vtipný. Den předtím, než měli dědečka pustit z nemocnice, jsme jeli s maminkou k Emilovi pro Alfonzínu. Našli jsme ji na dvorku. Jak nás uviděla, hned nám běžela naproti, kejhala při tom a bila křídly. „Co to vyvádí?“ ptala se maminka, která o husách neví vůbec nic. „Chce nám snad skočit za krk?“ Alfonzína byla skvělá! Vysvětlil jsem jí, že ji povezeme k dědečkovi, ale nejdřív že se musí umýt, protože je celá špinavá. Poslech81

la, nechala se dovést k řece a provedla důkladnou koupel. Pak vyšla ven, celá se oklepala, nastoupila do auta a v klidu se uvelebila na zadním sedadle. „To je neuvěřitelné!“ zvolala maminka. „Desetkrát chytřejší než pes!“ Doma jsem jí uvázal červenou mašli, připravil jsem pro ni košík i misku s jídlem a pak jsem ji odnesl na balkón. V noci jsem se probudil, protože jsem slyšel nějaké bouchání do okenních skel. Vstal jsem a šel se podívat, ale Alfonzína spala ve svém košíku. Pomyslel jsem si, že to byla možná babička Linda, která mě přišla pozdravit, a spokojeně jsem usnul. Když jsem druhý den přišel ze školy, našel jsem dědečka doma. Seděl v mém pokoji s Alfonzínou na klíně. „Dědečku, ty ses vrátil!“ křičel jsem a běžel ho obejmout. Dědeček se usmál, pokusil se vstát, ale nepovedlo se mu to. Alfonzína na jeho klíně byla moc těžká. Zhubnul a vypadal mnohem starší než dřív. Došlo mi, že už se mnou nebude moct vylézt na třešeň, a pocítil jsem smutek. „Nech teď dědečka na pokoji, musí si odpočinout,“ řekla maminka, pomohla mu svléknout se a uložila ho do postele, kterou jsme mu připravili v mém pokoji. Místnost byla dost velká a měla okno do zahrady, takže se dědeček mohl dívat do zeleně. Nebyly tam sice stromy, ale alespoň keře a několik růží. Nakreslil jsem dva obrázky, na kterých byl Felix; na jednom měl květy, na druhém třešně. Pověsil jsem je na zeď nad dědečkovu postel. Toho dne se na ně dědeček ani nepodíval a mně to bylo líto. Zkrátka, byl to dědeček Ota, ale už byl nějaký jiný. 82

Tím stromem byl Felix! „Ale ten strom je dědečkova třešeň!“ zoufale jsem zaprotestoval, ale asi jsem to neřekl nahlas, jen jsem si to pomyslel. Byl jsem tak vylekaný, že jsem se nedokázal ani pohnout, jen jsem zkoprněle zíral na oba bagry. Muži zatím nastartovali motory a chystali se do práce. Byli asi sto metrů od třešně a já pořád nevěděl, co dělat. Pak se jeden bagr pohnul a já… nevím, co se to se mnou stalo, ale ucítil jsem, jako by mě někde uvnitř píchl trn. „Mamííí!“ zakřičel jsem z plna hrdla a rozběhl jsem se k třešni. „Propána, co to děláš?“ uslyšel jsem za sebou maminku, která mě volala zpátky, ale já už jsem byl na první větvi. Dodnes nechápu, jak se mi podařilo vydrápat se nahoru tak rychle: možná ke mně Felix sklonil své větve nebo mě dědeček popostrčil. Vzpomínám si jen, že jsem měl ruce rozdrápané do krve, ale toho jsem si všiml až později. Mezitím ten bobří muž i ostatní stáli pod stromem a dohadovali se, jak mě sundat. Vyšplhal jsem raději ještě výš. „Domluvte mu, ať sleze sám, nebo budu muset zavolat hasiče.“ „Chtějí porazit naši třešeň!“ křičel jsem na maminku. „Cože? Ale vždyť jste slibovali, že se jí ani nedotknete!“ „Nemůžeme pracovat, když nám tu uprostřed překáží strom.“ „Tak odsud odtáhněte a nechte nás na pokoji!“ „Poslouchejte, paní, nemůžu tady s vámi ztrácet čas. Sundejte si toho kluka dolů, nebo…“ „Nebo co?“ nedala se maminka. „Chcete snad pokácet strom i s tím dítětem? No, tak si to zkuste!“ Muž zaklel, otočil se, nasedl do auta a byl v prachu.

122

Zůstali jsme tam já, maminka, dva muži v bagrech a Alfonzína s Orestem, kteří mezitím přišli a zvědavě to představení pozorovali. „Je ti zima?“ zeptala se mě maminka. Měl jsem na sobě jen kalhoty a tričko, ale naštěstí svítilo slunce. Odpověděl jsem, že je mi fajn. Pak jsme dlouhou chvíli čekali, dokud se nevrátil muž, co vypadal jako bobr. Hned za ním dorazilo policejní auto a taky požární vůz. Vystoupil muž-bobr, dva strážníci a dva hasiči a všichni zamířili pod strom, aby si mě pořádně prohlédli. Pak jeden ze strážníků řekl mamince: „Podívejte se, paní, tady je nařízení starosty. Potřebujeme se pustit do práce, zavolejte si toho kluka dolů, nebo pro něj polezou hasiči.“ Viděl jsem, jak maminka zneklidněla. „Toníku, prosím tě…“ „Neslezu. Chtějí porazit naši třešeň!“ opakoval jsem. A čím déle jsem to opakoval, tím víc jsem se cítil být v právu. Hasiči zalezli do vozu, vysunuli žebřík a jeden z nich hned začal stoupat vzhůru. Počkal jsem, až se přiblíží k mé větvi, ale jakmile se ke mně natáhl, přelezl jsem na jinou. Hasiči posouvali žebříkem a já jsem přelézal ze strany na stranu. Slyšel jsem při tom dědečkův hlas: „Představ si, že jsi pták, představ si, že jsi kocour, a věř, že strom je tvůj přítel!“ Pohyboval jsem se po stromě sem a tam, hasiči natáčeli žebřík do všech možných směrů, ale stejně mě nepolapili. Nakonec jsem se ocitl až na samém vrcholku stromu. „Tohle už je nebezpečné!“ řekli. „Vždyť to dítě může spadnout.“ A nechali toho.

123

Angela Nanetti Narodila se a vyrostla v Budriu v Itálii v roce 1942. Vystudovala obor historie středověku na univerzitě v Boloni. Mnoho let žila ve městě Pescara, kde učila na základní a střední škole. V osmdesátých letech 20. století debutovala jako spisovatelka dětskou knihou Le memorie di Adalberto. Od té doby trvá její spolupráce s nakladatelstvím Edizioni EL-Einaudi Ragazzi v Terstu. Od roku 1995 se už věnuje jen literární činnosti. Napsala téměř třicet knih, hlavně pohádek a vyprávění pro děti a mládež, které jí zajistily reputaci vyzrálé autorky jak v Itálii, tak v zahraničí. Nejvíce ji proslavila kniha Mio nonno era un ciliegio, Můj dědeček třešňový strom, která jí získala četné literární úspěchy a ceny, byla přeložená do mnoha jazyků a byl podle ní natočen i krátký animovaný film. V roce 2014 napsala román pro dospělé Il bambino di Budrio, který získal národní cenu Il Castello del Terriccio.

133

Obsah Dědeček Ota 7 Babička Linda 17 Zahrada 28 Trn v srdci 46 Masopust 58 Dům bez barev 74 Fotografie 100 Třešeň 112

Angela Nanetti

Můj dědeček třešňový strom Z italského originálu Mio nonno era un ciliegio, vydaného v roce 1998 nakladatelstvím Edizioni EL, S.r.l. Terst, Itálie, přeložila Lucie Přádová Ilustrovala Anastasia Stefurak Vydala Cesta domů v roce 2020 1. vydání Odpovědná redaktorka Štěpánka Ryšavá Design a sazba studio Designiq Tisk H. R. G. spol. s r. o. Písmo Goodlife Script (HVD Fonts) a Capitolium2 (TypeTogether) © 1998, Edizioni EL S.r.l., Trieste Italy Illustrations © Anastasia Stefurak, 2015 © Cesta domů 2020 ISBN: 978–80–88126–66–9 www.cestadomu.cz/nakladatelstvi

Tato kniha vychází za finanční podpory italského Ministerstva zahraničních věcí a mezinárodní spolupráce. Děkujeme! Questo libro è stato tradotto grazie ad un contributo alla traduzione assegnato dal Ministero degli Affari Esteri e della Cooperazione Internazionale Italiano. Grazie!

Vydání této knihy podpořila firma Trees CK, s. r. o.. Děkujeme!

Projekt je spolufinancován ze státního rozpočtu České republiky. Děkujeme. Text odráží výhradně názory autora a MPSV ČR nenese zodpovědnost za žádné užití informací zde obsažených.

ISBN 978-80-88126-66-9

Angela Nanetti

Můj dědeček třešňový strom

Dočtete se o věrnosti a statečnosti a o tom, že některé věci musíme odvážně bránit – ať už jsme staří nebo mladí, kluci nebo holky.

Cesta domů

Angela Nanetti

Můj dědeček třešňový strom Cesta domů