Ledový zámek

Tarjei Vesaas Martina Špinková

Ledový zámek zámek Ledový CESTA DOMŮ

Martina Špinková Tarjei Vesaas

Ledový zámek

Tarjei Vesaas: Is-slottet Copyright © Gyldendal Norsk Forlag AS, 1963 All rights reserved.

Translation copyright © Helena Kadečková, 1975 Illustrations copyright © Martina Špinková, 2021 Copyright © Cesta domů, 2021 ISBN 978-80-88126-88-1

Ledový zámek

Tarjei Vesaas Martina Špinková Překlad Helena Kadečková Cesta domů

A sněží, pořád sněží Na tiché bílé mosty Mosty, o kterých nikdo jiný neví

Učitel za katedrou prohodil: „Na odpoledne je hlášena změna počasí. Čeká se dokonce sníh.“ Sníh. První letošní sníh. Docela prosté slovo: Sníh.

Všichni ve třídě přesně věděli, co se za ním skrývá.

Něco jako velká část života. Bude padat sníh.

A od katedry se ozývalo dál: „To znamená, že konečně také poleví mráz.“ Ale to nebylo vše: „A sníh zasype led.“ Na okamžik si všichni představili něco smutného.

Pohřební průvod nebo podobnou událost. Dnes byl poslední den, kdy bylo jezero černé a lesklé jako ocel.

Pravda, podzim byl letos až příliš studený, ale zato si užili mnoho nádherných týdnů na bruslích. A dnes tohle všechno skončí, dnes přijde sníh.

Když vyběhli o příští přestávce před školu, začal se led už bělat. Na školním dvoře byla země ještě holá, ale vzduch už byl šedivý, a když zaklonili hlavu, cítili, jak je něco neviditelného píchá do tváře. Obrovská ledová plocha jezera byla bílá. Taková hladká a lesklá plocha nic nesnese, ostrá zrnka se na ni nachytají dřív než na všechno ostatní.

Je to zvláštní, jak rychle se dají pěkné věci pokazit.

Hladký led byl náhle bílý a mrtvý.

A pak konečně také vyšla najevo ta věc s Unn. Když se zase vrátili do třídy, učitel se zeptal: „Ví někdo, proč není Unn dnes ve škole?“ Nikdo si zřejmě nevšiml, jak sebou Siss trhla. Naštěstí se vzápětí ovládla a nasadila klidný výraz. Dívali se jeden na druhého a nikdo se netvářil, že by něco věděl. „Ne,“ museli odpovědět popravdě.

Siss a Unn

Siss Je teprve odpoledne na sklonku podzimu, ale venku už se snesla tma. Země je ztvrdlá dlouhými holomrazy. Hvězdy a měsíc nesvítí a ještě nenapadl sníh, který by odrážel jejich třpyt. Tma je hustá a hvězdy jsou daleko. Po obou stranách cesty mrtvě leží ztichlý les – se vším, co v něm v tuto chvíli musí žít a chvět se zimou.

Siss jde zachumlaná před mrazem a v hlavě jí víří spousta myšlenek. Jde navštívit Unn, spolužačku, kterou zatím zná jen docela málo. Přistěhovala se do vesnice ke své tetě teprve nedávno. Má se s ní setkat dnes poprvé o samotě. Směla se vydat lesem sama, třebaže se už setmělo. Půjde přece po hlavní cestě, řekli rodiče. Ať si říkají, co chtějí, Siss se odmalička tmy bála.

Táhlý praskot ve tmě. Zvuk se vzdaloval dál a dál, až pomalu utichl. Vycházel od velkého jezera dole pod lesem a neznamenal nic zlého, jen rozhlašoval po kraji zprávu, že led na jezeře ještě o trochu zesílil.

10

Vykročila hned pevně dál. Tolik nástrah, ale Siss dnes večer k Unn jít musela.

11

Unn Nechali ji na pokoji. Siss byla pořád středem party, ale respekt k plaché bystré Unn mezi dětmi rostl. Patřila k nejlepším ve třídě. Siss měla dojem, že Unn nad ní vítězí. Možná že to pozorovali i ostatní, jen se neodvažovali od ní odejít?

Všechno se odehrávalo jakoby pod povrchem, jen mezi Siss a Unn.

12

Přeskočila mezi nimi sotva postřehnutelná jiskra. Zvláštní záblesk v očích. S tou se musím skamarádit! Nerozuměly tomu, ale byly si tím obě jisté.

Siss při vyučování občas vnímala Unnin pohled jako podivné šimrání v zádech.

Tvářila se jakoby nic, ale cítila, jak se kolem ní ovíjí něco neznámého a pěkného.

Když se někdy rychle ohlédla, podařilo se jí zachytit Unniny oči; nespatřila v nich zvědavost ani závist, ale přání. Bylo v nich očekávání.

Jakmile ale vyšly ze třídy, tvářila se Unn lhostejně a nepřibližovala se k ní.

13

Až dnes.

Tím dopisování skončilo. Po celý den ve škole spolu nepromluvily, po vyučování se před školní bránou spěšně a rozpačitě dohadovaly. Siss ještě jednou zkusila, jestli Unn nechce jít k ní. Ale ta necouvla.

Siss byla už zcela v moci téhle nevyzpytatelné Unn, očarovaná tajemstvím, které ji obklopovalo. A teď tedy byla na cestě k ní.

14

Mráz se do Siss zahryzával. Skřípal jí pod nohama a praskal dole v ledu v jezeře.

Věděla, že musí po zmrzlé tvrdé cestě kráčet pevně a jistě, aby bylo slyšet, jak kroky klapou. Upadnout do pokušení našlapovat neslyšně by znamenalo konec.

Neustále napínala uši, protože po obou stranách cesty bylo až příliš ticho. Tušila, že jí odtamtud naslouchají ještě pozornější uši.

15

jediný večer Tetička měla asi málokdy příležitost si s někým popovídat. Unn mlčky čekala, až bude mít hosta jen pro sebe. Tetička je však nehodlala hned tak propustit.

16

17

Rázem před ní zmizelo slunce. U nohou jí zela strmá propast ponořená do mrazivého stínu. Do takové hloubky pronikne slunce asi až později. Led vysílal své vlastní modré a zelené paprsky a byl studený jak smrt.

Bylo to nesrovnatelně spletitější a velkolepější než cokoliv, co Unn v životě spatřila. Musela se přesvědčit, jak ten zázrak vypadá zezdola. Nedočkavě se spustila po příkrém ojíněném svahu podél vodopádu.

Zámek jako by ji od první chvíle úplně pohltil.

36

Obrovský ledový zámek byl aspoň sedmkrát větší a divočejší, když se dívala zdola.

Připadalo jí, že ledové stěny sahají až do nebe, rostly jí před očima, čím víc zakláněla hlavu. Velký vodopád si razil cestu středem ledového kolosu a udržoval si stále volnou dráhu.

Ne, nemohla udělat nic správnějšího než se vydat právě sem. Byl to čarodějný zámek, a kdo ho spatřil, zatoužil do něho vstoupit. Uvnitř je určitě plno podivných chodeb a tunelů a ona je musí za každou cenu vidět. Ledový palác byl napohled tak neobyčejný a ohromující, že Unn zapomněla na všechno ostatní.

Měla jedinou myšlenku: dostat se dovnitř.

37

To ale nebylo tak snadné. Mnohé výklenky, které se podobaly otvorům, byly pouhý klam. Unn se však nedala a hledala dál, až konečně objevila pod crčící vodou průrvu dostatečně širokou, aby se jí mohla protáhnout.

Srdce jí hlasitě bouchalo, když vešla do první síně.

Panovalo tu něco hrůzostrašného. Mohlo by se zdát, že v takové síni bude ticho jako v hrobě, místo toho sem ale ledovými masami pronikalo hučení vodopádu.

Unn mimoděk vykřikla.

38

39

Unn se na chvíli zastavila, aby se vzpamatovala z úleku. Nevěděla, na koho volala, a nevěděla, co jí to odpovědělo. Obyčejná ozvěna to nemohla být.

Už raději nezkoušela, jestli dostane ještě další odpovědi, a rozhlížela se po nějaké cestě, která by vedla dál dovnitř. Aby se protáhla opět ven do jasného dne, jí ani nepřišlo na mysl.

A cesta se objevila skoro naráz, jakmile ji začala hledat.

Byla už očarována a všechno, co se událo předtím, nechala za sebou. Každá její myšlenka patřila teď zámku. Ocitla se ve světě kouzel a v něm nemyslela na Siss; myslela jen na to, kolik roztodivných místností ledový zámek asi skrývá a že musí do všech nahlédnout.

Panoval tu třeskutý mráz, vodopád teď slyšela kdesi pod sebou, ale to přece nemohla být pravda. V takovém zámku nebylo nic pravda, jenže to patřilo k věci a Unn to ochotně vzala na vědomí. Jak se dalo čekat, byl v této úzké chodbě východ na protějším konci.

Zelený, suchý led a průrva, kterou voda už opustila.

40 40

Byla uprostřed zkamenělého lesa. Ledového lesa. Voda teď hučela někde daleko.

A byla tu opravdu velká zima.

Místnost překypovala nádherou, ale neměla v sobě nic přívětivého. Unn to vyděsilo. Honem pryč, než se tu stane něco zlého. Kupředu nebo zpět, na to teď nemyslela, ztratila už smysl pro směr.

Neměla čas na zimu myslet, ale když si na ni teď zase vzpomněla, uvědomila si, že je pořád víc a víc promrzlá.

I tady našla otvor, kterým se mohla protáhnout. Zdálo se, že se před ní ledové stěny otvírají, kamkoliv se obrátí.

41

A co je tohle?! Náhle ji zaplavilo něco, co ještě nikdy nezažila. Nahoře v ledu něco bylo! Zprvu to nemělo tvar, ale pozvolna to dostalo podobu a zasvítilo jako ledové oko. Ano, docela zřetelné oko. Nevídaně veliké! A naplněné světlem. Nebylo čeho se bát. Vždyť je to jen veliké oko a nic víc. A v zámku přece velké oči jsou…

Cítila, že se oko ze svého světelného výklenku na ni upírá, zvedla tedy poslušně tvář a setkala se s ním naplno.

Mezi ní a okem padaly v rychlých záblescích kapky vody a neúnavně zpívaly svou jednotvárnou píseň. A světlo bylo stále jasnější a jasnější a poznenáhlu v něm začal plát oheň.

48

A náhle vzplanula ohněm celá komnata a všechno v ní rázem utonulo v plamenech. Zimní slunce vystoupilo na své dráze konečně tak vysoko, že mohlo proniknout i do ledového paláce. Jeho paprsky pronikaly tlustými ledovými stěnami, výklenky a hranami a tříštily světlo do čarokrásných obrazců a barev a bezútěšná komůrka se náhle dala do tance.

49

52

Zasněžené mosty

53

Unn se propadl a

Večer s Unn, tíseň i radost.

Teď jen honem do školy, aby se s ní co nejdřív setkala. Dnes už jí bude moct pohlédnout do očí, přes noc se všechno změnilo. Jsme s Unn navždy přítelkyně.

Maminka ani tatínek se jí dnes na nic neptali. Zeptají se někdy jakoby mimochodem. Ale o Unn z ní nikdo nedostane ani slovo. To, co vyzařovalo z jejích očí, bylo příliš zranitelné, než aby se to smělo říkat. Siss se oblékla pořádně proti mrazu, vzala tašku a vydala se do školy.

Siss věděla docela jasně, co udělá: Jakmile Unn vstoupí do dveří, půjde jí naproti tak, aby nikdo nezůstal na pochybách, jak se věci mají. Těšila se už jen při tom pomyšlení a byla jako na trní. Je to možné, že se s ní od včerejška stala taková proměna?

Jak to ale, že Unn nejde? Už by se měla co nejdřív vynořit z ranního šera. Zjevit se v něm jako nový den. Teď už byli ve třídě všichni kromě ní. Vešel učitel a popřál jim dobré jitro. Čas vypršel a hodina začala. Venku začal padat drobný sníh.

A Unn tu není.

54

Chumelenice propukla plnou silou.

Siss utíkala domů k mamince a tatínkovi. Teď je potřebovala, toužila po každém jejich slovu. Sníh se sypal, že bylo sotva vidět, a začala se snášet tma. Opět utíkala známou cestou, která teď pod čerstvým sněhem svítila novotou jako právě stvořená. Nepotkala na ní jediné auto a neviděla jedinou stopu. Nemyslela na to, jestli se něco skrývá v lese, přála si jen, aby byla už doma a mohla povědět rodičům, co se stalo.

55

Ne ž se muži vydají dál Ještě jednou si posvítili do všech koutů a objevili jen trhlinu užší než dlaň, po jejíchž okrajích stékala voda. Nic.

Nikdo vůdci výpravy neodporoval. Znovu se vrhli k ledovým stěnám. Tajuplný zámek na ně působil přitažlivou mocí: jako by právě oni byli těmi vyvolenými, kterým je ochoten se otevřít a vydat svá tajemství. Ještě jednou, píď po pídi.

68

Siss zůstala stát na úpatí a pozorovala, jak do ledového zámku vstupuje život.

Muži na něj útočili ze všech stran. Ve spletitých zákrutech, vysoko mezi vrcholky věží i uvnitř krajkové výzdoby, všude se míhala světla. Nebyl to už jen nějaký zámek, nýbrž zámek osvětlený k velké slavnosti, i když světla klouzala jen zvenčí.

Siss vnímala tuto noční scénu všemi smysly a byla hrdá, že jí smí být přítomna, a rozechvělá tím, že je to kvůli Unn. Chvílemi, když se nikdo nedíval, tiše plakala, nemohla se slzám ubránit.

Musím vydržet a jít dál, umiňovala si v duchu.

Zámek drží muže ve své moci. Nemohou se odtrhnout. Dali světlo a život mase mrtvého ledu i němé hodině po půlnoci. Než sem přišli, ledový kolos nebyl víc než dovršená, mlčenlivá smrt.

69

Děje se teď s nimi cosi tajuplného. Objevují strasti, které v nich byly někde zasuté, a vkládají je do této noční hry se světlem a smrtí. Poznávají v tom tolik známého, že se chvějí. Každý jejich krok je krokem do nejistoty. Zbloudili v téhle divoké hře, kterou sami rozehráli. Zmocnila se jich podivná horečka, tápají kolem sebe a hledají něco nevýslovně drahého, co se ocitlo v nebezpečí. Sami se stali obětí.

Vyčerpaní, vážní muži stojí na úpatí zámku s urputným výrazem ve tvářích a každou chvílí jsou s to propuknout v smuteční zpěv před nedobytným hradem.

Kdyby se mezi nimi našel jediný muž posedlý touto chvílí natolik, že by nasadil první tón, přidali by se všichni. Siss na ně hledí s otevřenými ústy a vidí, že se chystají ke zpěvu. I otec se chystá začít. A prokřehlá Siss by naslouchala a chvěla se zimou a čekala, kdy jejich zpěv rozboří hradby. Zpěv ale nepropukne. Jsou to muži věrní svému úkolu a svá tajná zákoutí dokážou uzavřít a ovládnout.

70

Vůdce výpravy rozhodne, že to ještě jednou zkusí. Namáhavě šplhají po hladkém ledu a po zasněžené střeše a nenacházejí sebemenší stopu. Pod zámkem vytéká řeka, skrývá lidskému oku své temné dno a proudí divoce dál.

Také muži se musí vydat dál. Vůdce výpravy povzdechne. Musejí jít.

71

slib

80 80

81

unn nesmí být zaváta Po týdnu mohla Siss zase vstát. Po týdnu, kdy ve dne viděla za oknem jen sněhovou vánici a v noci probděla dlouhé hodiny s pocitem, že sněží ještě víc než kdy jindy, protože všechno, co připomíná Unn, má být zaváto. Zahlazeno. Všichni mají být přesvědčeni, že Unn zmizela nadobro. Že nemá cenu hledat dál.

Když budu na Unn stále myslet, nemůže se jen tak vytratit. Zůstat zavátá.

Unn nesmí zmizet. To si Siss ve své komůrce umínila. A tam také složila svůj slib.

Nikdo už ji netrápil otázkami, kdosi tomu učinil přítrž. Nazítří měla jít Siss zase do školy a děsila se toho pomyšlení. Také se měla setkat s tetičkou v její chaloupce, i toho se hrozila. Není zbytí, otázkám se tentokrát nevyhne. Chystala se na cestu.

Byl jasný zimní den.

Siss cítila, že měla mamince dovolit, aby s ní šla. Rodičů se to dotklo.

Nevěděli, že musí být s tetičkou sama.

82

Siss ušla rychle cestu k domku na samotě. Stromy se ohýbaly pod sněhem.

Vypadalo to tu opuštěně, ale cesta ke schůdkům byla proházená. Tetička by to takhle určitě nedokázala. Někdo se o ni asi staral a přišel jí sníh odházet.

Možná že ani není sama? Siss se toho zalekla a v obavách vešla.

Tetička byla sama. Všechen strach se rázem rozplynul. Místo toho měla Siss pocit, že tu je v bezpečí a na správném místě.

Copak tomu tetička už nevěří? Řekla to takovým divným tónem.

83

Dny se odvíjely jeden za druhým. Nastaly Vánoce, jako obvykle. Ale Siss se letos zdržovala většinou doma a nikoho si k sobě nepozvala. Nechali ji, aby se zařídila podle svého, časem všichni pochopili, že ta napjatá struna v ní je stále citlivá.

Sněhu přibývalo a Unn se neobjevovala.

Pátrání sice kdesi pokračovalo, ale zde, v hlubokých závějích, tomu nic nenasvědčovalo. A lidé na to už také nemysleli každý den. Sníh se sypal bez ustání a pokrýval novými a novými vrstvami všechno, venku i uvnitř v člověku.

Osamělá tetička ani o Vánocích nikoho nenavštívila, ale lidé zašli k ní. Siss čekala s obavami na zprávu, že teta prodala domek a bude se stěhovat. Až to udělá, bude to znamenat, že se vzdala všech nadějí.

Zatím tu tetička ještě byla.

92

Maminky se Siss nezeptala, jestli na Unn někdy myslí. Připadala si úplně sama s břemenem, které pro ni za chvíli bude příliš těžké. Často vzpomínala na noc u ledového zámku. Muži, kteří tam tehdy pátrali, z něho vytvořili TO místo. Až bude možné vydat se tam na lyžích, Siss si tam udělá výlet.

Nakonec přece jen zašla za maminkou a postěžovala si jí, řekla to však jen jakoby mimochodem.

Jako by Siss dostala velký dar.

93

pr á zdné místo Zima i dny ve škole se ubíraly svou cestou. Siss postávala o přestávkách u zdi věrná svému slibu a ostatní tomu přivykli. Pátrání po Unn bylo zastaveno.

Jednoho zimního rána přišla nová žákyně. Ve třídě zavládlo napětí. Prázdná lavice po Unn se rázem stala středem pozornosti a Siss pocítila mrazení v zádech, když viděla, že nezapomněli. Nová žákyně stála u dveří a rozhlížela se po třídě.

Všichni pohlédli na Siss. Na Siss, kterou si přáli mít zase mezi sebou. Teď jí konečně mohli ukázat, jak moc jim na ní záleží. Siss zaplavila teplá vlna a tváře jí zčervenaly. Letmý závan radosti, na kterou nebyla připravena.

Hleděli nevlídně na nevinnou novou spolužačku, jako by provedla něco, čím u nich upadla v nemilost. Víc volných lavic ve třídě nebylo a ona musela zůstat stát až do příchodu učitele. Napětí vzrůstalo.

Učitel ji uvítal a pak se zadíval chvíli na třídu, než rozhodl podle očekávání.

98

Cizí dívka pořád ještě stála před lavicemi a neměla se kam posadit. Bylo na ní vidět, že by nejraději utekla. Měla proti sobě očividnou nevůli, kterou si ničím nezasloužila. Třída seděla v bezpečí tajené blaženosti za Sissinými zády a vyčkávala. Učitel se chvíli rozmýšlel. Pozoroval tváře před sebou a vycítil, že všichni jsou se Siss zajedno.

Nemohla jim vyprávět o svém slibu. A že dostala velký dar. V té chvíli si jen přála, aby se už mohla setkat s očima muže, který táhl do třídy lavici.

99

Sen o zasně žených mo stech

100

101

Přelud v měsíci bře znu Byl tu březen, měsíc s jasným nebem. Konečně, po všech kratičkých dnech hluboké zimy. Rozednívalo se teď časně a jitra byla zářivá a pichlavě chladná. Sníh se slehl a byl jako stvořený pro lyžaře. Nastala doba výletů na lyžích. Doba výletu k ledovému zámku.

Třída si smluvila výlet na nedělní ráno. Měl být trochu mimořádný, děti doufaly, že pro výlet získají i Siss. Tři z nich k ní přišly vyjednávat, tři, které měla nejraději.

Jakmile Siss osaměla, dostavily se výčitky svědomí. Rodiče se ale při zprávě o výletu tak zaradovali, že ji výčitky zabolely i kvůli nim.

104

Ráno se třída sešla na smluveném místě a vyrazila rozjařeně na cestu. Počasí bylo jasné a svěží vzduch je štípal do tváří. Na pevném sněhu ležel lehký čerstvý poprašek, přesně tak, jak to má na lyžařské túře být. Všichni byli nadšeni, že pojedou kolem ledového zámku, a radost ze Sissiny účasti byla všeobecná. Siss ji cítila jako teplý proud, který ji unáší lehce a bezpečně vpřed, stejně jako ji unášejí lehce a bezpečně lyže po měkkém sněhovém poprašku.

Všechno bylo tak, jak mělo být, a přece nebylo.

Pustili se cestou, která je zavedla rovnou k řece pod vodopádem. Řeka tu měla velké tišiny a na těch se vytvořil led, po němž mohli snadno přejít na druhý břeh.

Když se přiblížili odspodu k vodopádu, jeho hukot zaburácel do ticha.

105

tající led Siss si připadala jako v tajícím ledu. Všude měla před očima šedivé kry.

Jedné noci se utvořila na velkém jezeře černá prasklina a příštího jitra se doposud uvězněná voda dlouze a zhluboka nadechla, a už tam seděl maličký ptáček, pokyvoval zobáčkem a pil svůj první doušek z jezera.

Siss myslela na ledový zámek. To, co se jí tam posledně přihodilo, se jí po rozhovoru s tetičkou jevilo úplně jinak, jen jako mámení smyslů.

Také ten chlapec jí nešel z mysli. Jejich ostýchavý rozhovor se jí natrvalo zapsal do paměti. Chlapec dokázal zámek úplně proměnit – jako když tam tehdy v noci stáli ti dospělí muži.

Zámek je teď bílý. Brzy se zřítí. Cítila při té představě něco teskně vábného: jednou, až bude ve vzduchu lehounký opar, se to stane a země se pod ním otřese.

I ve škole se dalo tušit, že sblížení na sebe nedá dlouho čekat. Podnět musel přijít od Siss, ale ta se ostatním dosud vyhýbala.

Jednoho dne, když sama stále nedokázala prolomit ledy, našla na lavici lístek.

Neodvážila se rozhlédnout po třídě, aby se pokusila odhalit pisatele.

Naopak sklopila hlavu ještě hlouběji nad lavici. Že by už přece jen trochu vítězili?

136

Někdy na ni zaútočili i přímo: jednoho rána před ní stál chlapec, který do ní tenkrát šťouchal holínkou. Možná ho ostatní vyslali, možná to podnikl na vlastní pěst.

Tahle příhoda zapůsobila jako štulec. Musela něco podniknout, a to hned. Musela udělat první krok a překonat pocit zahanbení, ačkoliv bylo vlastně divné, že vůči nim cítila zrovna zahanbení. Ale ať je to tak či onak, stranila se jich koneckonců ona, a ne oni jí. Teď, když se chystala k činu, mohla čerpat posilu z tetiných slov na rozloučenou.

Zámek na vodopádu jí poskytl příležitost dát jim najevo, co se s ní vlastně děje.

Chtěla začít sama řeč o zakázaném tématu. Podle toho, co tehdy říkal ten velký chlapec, se led už brzy rozpadne. A sama má sto chutí se tam ještě jednou podívat, než ho pohltí řeka.

V sobotu předstoupila nečekaně před děti na školním dvoře a pronesla do napjatého ticha:

Byli překvapeni všichni, jak tu stáli. Rozhlíželi se jeden po druhém. Zrovna k ledovému zámku?! Jako naschvál rovnou do toho nejchoulostivějšího, o čem bylo zakázáno mluvit. Co má Siss zase za lubem? měli napsáno na čele.

137

Když šli ze školy domů, měli Siss mezi sebou. Nekřičeli a nedováděli. Jen šli a měli Siss ve svém středu. Siss to nebylo nepříjemné.

Jaký je ten svět divný: člověk může být v sedmém nebi kvůli jedné docela pokojné cestě ze školy.

138

Doma se jí rodiče jen tak mezi řečí zeptali, co je nového. Vychrlila ze sebe hned celou příhodu, opojení z cesty ze školy způsobilo, že ztratila všechny zábrany.

Večer si však uvědomila, že opět sedí doma u stolu s tatínkem a maminkou.

Mohli docela dobře říct: Jsme rádi, že jsi to už překonala, a způsobit jí tím muka.

Jistěže jim nadělala za letošní zimu mnoho starostí a trápení. Copak to však sama dobře nevěděla? Nebylo zapotřebí jí to připomínat. Doma teď zavládla radost, ale mluvit s nimi bylo stejně těžké jako dřív.

139

Vylézali na kopule, spouštěli se do prohlubní. Věděli o nebezpečí, které jim tu hrozilo, a kdyby s nimi byl někdo starší, nikdy by jim něco takového nedovolil.

Všichni něco hlasitě volali, ale neslyšeli se přes ohromující burácení vodopádu.

Siss už nikoho nevarovala. Byla uchvácena jako ostatní a měla stejný lesk v očích.

Bam! ozvalo se jim náhle pod nohama v ledovém nitru. Výbuch nebo rána nebo čemu se to podobalo. Byl to zvuk praskajícího ledu. Praskajícího ledu, který se řítí.

148

Ledový zámek nevydržel to nesnesitelné napětí, v jakém se už tak dlouho chvěl, a kdesi uvnitř se roztrhl. Byla to první předzvěst konce.

Hlasitější než hukot vodopádu.

149

konec zámku Nikomu není dáno být svědkem chvíle, kdy se ledový zámek zřítí. Stane se to v noci, když všechny děti už spí.

Nikdo není tak hluboce zasvěcen do jeho tajemství, aby mohl být přítomen té chvíli. Možná že vlna němého chaosu rozechvěje vzduch i daleko v dětských komůrkách, nikoho však neprobudí a nikdo se neotáže: co to je?

Nikdo o tom nebude vědět.

Zámek ve vodopádu zmizí se svým tajemstvím a vším. Odehraje se to rychle a bude konec. Zámek zmizí beze stopy.

Divoký pohyb v průhledné jarní noci bez lidí.

Praskot do prázdna, pilíře v samém nitru se sesuly. Ledový zámek nabyl ve své poslední hodince hlasu a hřímá do kraje, když už ztratil svou převahu a musí ustoupit. Burácí a duní.

Pod náporem vody všechno praská, kácí se a řítí s bíle zpěněným vodopádem.

Mohutné kvádry ledu o sebe narážejí a vzájemně se drtí, aby byly lehčí a voda je mohla snadněji odnést. Vrší se na sebe a znovu se hroutí a valí mezi skalnatými břehy do širokého řečiště, vyrážejí kupředu a v nejbližším zákrutu řeky se ponoří.

Zámek zmizel z povrchu země.

Na březích řeky zbyly jen rýhy a hluboké rány, vyrvané kameny, vyvrácené stromy a měkké větve bříz, které vyvázly jen s odřenou kůrou.

Ledové masy se valí v závratném spěchu řečištěm dolů k jezeru, kde se rozptýlí po hladině dřív, než kdokoliv stačí procitnout a postřehnout byť jen nepatrný zlomek toho, co se událo.

154

155

V jezeře bude roztříštěný led plavat jen s malými hranami nad hladinou, pohupovat se na vlnách, rozplývat se a mizet.

Až zmizí úplně.

Obsah Siss a Unn

Siss 10 Unn 12 Jediný večer 16 Les podél cesty 26 Ledový zámek 30

Zasněžené mosty

Unn se propadla 54 Probdělá noc 56 Než se muži vydají dál 68 V horečce 72 V hlubokém sněhu 76 Slib 80 Unn nesmí být zaváta 82 Ve škole 88 Dar 94 Pták 96 Prázdné místo 98 Sen o zasněžených mostech 100 Černí broučci na sněhu 102 Přelud v měsíci březnu 104 Zkouška 120

Píšťalky v povětří Tetička 124 Jako krůpěj a větev 130 Zámek se uzavírá 134 Tající led 136 Otevřené okno 140 Píšťalky v povětří 142 Konec zámku 154

Tarjei Vesaas Martina Špinková

Ledový zámek Kniha I

Z norského originálu Is-slottet vydaného v roce 1963 nakladatelstvím Gyldendal v Oslu, Norsko, přeložila Helena Kadečková Text pro ilustrovanou část upravila Martina Špinková Vydala Cesta domů v roce 2021 1. vydání v Cestě domů Odpovědná redaktorka Štěpánka Ryšavá Jazyková redakce překladu Jarka Vrbová Výtvarná redakce Adéla Procházková Grafická úprava a sazba Eliška Kudrnovská, Designiq Vysázeno písmem Beatrice (SharpType) Tisk H. R. G. spol. s r. o.

Vytištěno na papír Munken Pure Tato publikace se skládá ze dvou knih. Kniha II je originální text Tarjei Vesaase v překladu Heleny Kadečkové. Kniha I je obrazová kniha, kterou ilustrovala a autorův text ve stejném překladu upravila Martina Špinková. Knihy vycházejí společně v jednom kompletu.

Copyright © Gyldendal Norsk Forlag AS, 1963 Copyright © Martina Špinková, 2021 Copyright © Helena Kadečková, 1975 Copyright © Cesta domů, 2021 ISBN 978-80-88126-88-1 www.cestadomu.cz/nakladatelstvi

Tato kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Děkujeme.

Děkujeme rovněž za podporu Farmě Kozárovice.

Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci.

Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací.

Za vaši podporu předem děkujeme!

Kam ale jít? A v takovém mrazu? Unn se zdálo, že vzduch, který vdechuje, v ní houstne a chce jí ucpat ústa i nos. Mráz ji štípal do tváří. Zima jí ale nebyla. Měla teplý kabát a za letošní podzim už mrazům uvykla. Bum! ozvala se dutá rána odněkud z černolesklé ledové plochy jezera. Výborně! Led jí vnukl nápad: udělá si výlet k ledové hoře.

Třeskutý mráz, pak hluboký sníh a po dlouhé zimě opatrné tání. Na pozadí drsné norské přírody se v mistrné paralele odvíjí příběh Siss, která se na krátký čas spřátelí s plachou a tajemnou Unn. Na samém prahu dospívání se tak setkává s touhou a vášní, očekáváním i zklamáním, smrtí a zármutkem.

Ale také s věrností, trpělivostí a statečností všech, kteří ji mlčenlivě a s respektem provázejí.

ISBN 978-80-88126-88-1