KOMPLIKOVANÉ TRUCHLENÍ Pro pacienty, přátele a rodinné příslušníky
Když nám zemře někdo blízký, kdo byl nedílnou součástí našeho života, pociťujeme jeho ztrátu velice bolestně. Vztahy k blízkým lidem nám pomáhají vytvářet pocit bezpečí a ovlivňují nás v tolika různých ohledech, že si některé z nich ani neuvědomujeme. Čím bližší nám někdo byl, tím víc nás zasáhne jeho smrt.
Bolestná ztráta blízkého, zármutek a truchlení Zármutek je reakcí na ztrátu a u každého se projevuje jiným způsobem. Přesto se některé myšlenky a pocity dají předvídat. Mezi ně patří pocit (nenaplněné) touhy, stesk a smutek, časté bezděčné myšlenky a vzpomínání na zesnulého, pocit odcizení se světu a ostatním lidem a celá škála dalších nejrůznějších bolestných pocitů. Pozůstalí se často cítí sami ze sebe zmatení, přicházejí o kus své identity a okolní svět je přestane zajímat. Těžko se soustředí na cokoliv složitějšího. Chtějí být mezi lidmi, ale mají nezvyklý problém zapojovat se do konverzace a dění kolem. Zármutek je přirozený, i když je to velice bolestivý a náročný proces. Lidé díky němu získávají čas a směr pro celý proces truchlení. Ztráta je trvalá a takový je i zármutek. Přesto se však většinou s časem proměňuje. Počáteční, aktivní zármutek je velice intenzivní, působí až rozkladně a může mít ty nejpřekvapivější formy a projevy. Po čase se zármutek mění v klidnější formu a stává se součástí života pozůstalého. Zármutek nám umožní, abychom si pamatovali a ctili své milované, aniž bychom si ničili své vlastní životy. Truchlení je proces, při kterém se okamžitý zármutek postupně mění a při němž se učíme ztrátu přijmout.
Jak truchlení probíhá Normální truchlení
Okamžitý zármutek se může projevovat natolik silně, že zpočátku má člověk pocit, že to tak potrvá věčně, ale obyčejně tomu tak není. Změny k lepšímu nepřicházejí snadno a často jsou jen nepatrné. Zármutek je ale často přijat/integrován rychleji, než bychom čekali. Lidé mají v sobě zabudovaný instinktivní mechanismus, který jim pomáhá se s bolestnou ztrátou vyrovnat. Instinktivní truchlení, podobně jako okamžitý zármutek, je proces, který každý prožívá individuálně. Každý člověk se smiřuje se situací jinak a potřebuje k tomu různou dobu. Přesto jsou věci, které jsou nám všem společné. Lidé se většinou naučí si pocity bolesti dávkovat. Obyčejně nějaký čas tráví s bolestí, dobrovolně se jí obklopí, a zároveň přemýšlejí, jak se s novou situací vypořádat. V určité chvíli se jejich mysl sama od bolesti odvrátí. Lidé, kteří truchlí, obvykle potřebují si tento odklon od bolesti dopřát, a dokonce ho přivítat, mohou sami sobě dovolit i pozitivní myšlenky. Je to postupný proces, který nás zbavuje bolestných pocitů a napomáhá k tomu, abychom se naučili s danou ztrátou žít. Velice pomůže, je-li možné bolest ze ztráty s někým sdílet. Obklopeni lidmi nacházíme i při truchlení snáze nějakou spojnici s přítomností a učíme se znova pociťovat naději pro budoucnost.
Vzpomínání
Vzpomínky na naše milované se v našem mozku ukládají zvláštním způsobem. Lidé, kteří si jsou blízcí, mají mezi sebou trvalou pevnou vazbu. V prvních okamžicích po smrti milovaného člověka se zdá, že ji nic nenahradí. Postupem času se však tyto hluboké pocity napojení mohou stát určitou útěchou. Vždyť ani lidé, kteří se mají rádi, spolu většinou netráví celý den, den za dnem, naopak se jejich životy proplétají s jinými životy. Vědomí člověka umožňuje, aby zůstal s milovanými lidmi v mysli, i když spolu fyzicky nejsou. Truchlení pomáhá pozůstalým najít způsob, jak dál vnímat spojení s milovanými i po jejich smrti, třebaže jiným způsobem.
Život v nových podmínkách
Při truchlení se také postupně přizpůsobujeme praktickým změnám, které nám ztráta milované osoby způsobila. Lidé potřebují najít řešení každodenních jednoduchých situací, jako kdo vynese odpadky, vypere, jak vyřešit to, na co nebyli zvyklí a nechtěli dělat. Bývá dobře, když se naučí trávit čas novým způsobem, zvláště když předtím trávili hodně času péčí o svého blízkého. Někdy je třeba si najít někoho, komu se mohou svěřovat. Je třeba, aby dokázali vzpomínat a v myšlenkách se vracet zpátky k osobě, která zemřela, i k její smrti, a změnit způsob přemýšlení o ní tak, aby jim to nezpůsobovalo příliš velkou bolest. Dopracovat se k tomu není jednoduché, ale lze dosáhnout pocitu uspokojení, a dokonce i určité hrdosti, když se to podaří.
Komplikovaný zármutek
Silné pocity smutku a osamění, strach, úzkost, vina, rozmrzelost, zlost nebo stud jsou po ztrátě blízkého úplně normální, ale je třeba věnovat jim pozornost a snažit se je řešit. Ne vždy se to však děje. Někdo nedokáže smrt přijmout, i když si uvědomuje, že k ní došlo. Někdo se bojí vlastního smutku nebo se za něj stydí, zlobí se sám na sebe, že je tak vykolejený. Takový člověk přemýšlí o zármutku jako o problému, který mu překáží, místo toho, aby ho přijal jako přirozený lidský pocit, a dokonce si ho považoval. Někdy se také lidé na zármutek soustředí natolik, že se přestanou starat o sebe a o své vlastní životy. Lítost je natolik silná a neodbytná, že si člověk nedokáže vůbec představit, že by ještě kdy mohl být šťastný. Člověk je „chycen, připoután“ v akutním zármutku a na truchlení mu nezbývá prostor. V tom případě hovoříme o komplikovaném zármutku. V medicíně se komplikací nazývá něco, co je překážkou v procesu uzdravování. Při komplikovaném zármutku lze o ztrátě blízkého přemýšlet jako o nějakém vážném zranění a zármutek zde představuje bolestivý zánět, který v ráně probíhá. Truchlení lze přirovnat k procesu hojení, při kterém bolest a zánět postupně ustupují. Komplikace v ráně, například infekce, může zánět a bolest zhoršit a zabránit vyléčení. Stejně tak i určité pocity, myšlenky a chování mohou bolest při akutním zármutku zhoršovat, a bránit tak normálnímu truchlení. Když už tento stav nastane, je pro člověka velice těžké se z takové situace dostat sám.
Komplikace při zármutku
Aby došlo k uzdravení, měli by lidé pochopit, že blízká osoba je nenávratně pryč a co pro ně tato ztráta znamená. Je vhodné najít způsob, jak si milovaného člověka uchovat dále v mysli a zároveň vést normální život. Aniž bychom to vnímali, lidská mysl se tím začne zabývat už v okamžiku, kdy někdo zemře. Lidé si to však někdy dokážou sami zkomplikovat. Možná znáte rčení „po boji každý generálem“. Když se stane něco tragického, je nám vlastní, že si přejeme, abychom tomu dokázali zabránit. Když jste trenér a je vaším úkolem, aby se v příští hře váš tým zlepšil, pak je to užitečný přístup. Ničemu však nepomůže, když se stejným způsobem snažíte vyrovnat se se ztrátou blízké osoby nebo s něčím, nad čím nemáte kontrolu a co nejde změnit. Když se člověk příliš dívá zpět a přemýšlí o tom, co mohlo být jinak, „kdyby jen…“ (doplňte si sami), ničemu to nepomůže. Čím víc se pozůstalí takovými spekulacemi zabývají, tím víc v nich narůstá přesvědčení, že možná opravdu k té smrti nemuselo dojít, a vysílají tak mozku signál, který proces truchlení brzdí. Způsob myšlení typu „kdyby jen“ je jednou z obecných komplikací při zármutku. Dalším častým problémem je vyhýbání se jakékoliv připomínce smrti. Vyhýbat se bolesti je přirozené. Svět je plný bolestivých skutečností a truchlící lidé obvykle potřebují si bolest opatrně dávkovat. Důležitá je i schopnost uvědomit si, co pro ně ztráta znamená. Jedním z nejlepších způsobů je návrat k činnostem, které dříve dělali s tím, kdo zemřel. Člověk by měl najít takovou rovnováhu, aby se dokázal věnovat těmto bolestivým aktivitám, ale zároveň i podnikal nové věci, které mu ztrátu tolik nepřipomínají. Když se člověku podaří tuto rovnováhu najít, bude tak postupně nových věcí přibývat. Vyhýbá-li se tomu, může celý proces truchlení zablokovat. Pocity spojené s bolestivou zkušeností nezmizí tím, že se jim budeme vyhýbat a přehlížet je. Pak v nás naopak přetrvají trochu jako nášlapné miny, které jsou sice schované pod povrchem, ale stále aktivní. Když se pak taková mina odpálí, vybuchnou s ní i velice silné emoce a stojí nás to mnohem více energie, abychom dokázali předstírat, že se nic nestalo. Zároveň ale pociťujeme neustálé napětí, protože o pocitech skrytých pod povrchem víme a obáváme se jich. Toto napětí ve spojení s nepředvídatelným výbuchem emocí má za následek, že i skryté pocity dokážou životy lidí silně ovlivňovat.
Báseň, která se snaží přiblížit pocity lidí, kteří trpí komplikovaným zármutkem JOANETTA HENDEL: ZLOST Že rozumíš? Že mě chápeš? Že to zvládnu, že to dám? Že prý to mám jako zkoušku, jako poslání a dar? Neříkej to, prosím, neříkej. Že máš pro mě odpovědi? Že jsou platné pro všechny? Že můj smutek brzy zmizí, že pak budu svobodný? Neříkej to, prosím, neříkej. Že jsem neměl ničit vztahy, že to umíš posoudit? A že v útrapách a pláči ty mi umíš poradit? Neříkej to, prosím, neříkej. Já jsem sobec zahleděný jenom do své bolesti, ale tebe potřebuji, bez podmínek, bez „jestli“. Měj mě prostě jenom rád… Ber mě, když jsem na tom lépe, drž mě, když jsem na tom zle. A když pláču, tak si řekni: ano, potřebuje mě. Příteli, můj příteli!
Cesta domů poskytuje své služby mimo jiné díky finanční podpoře nadací, města Prahy, některých státních institucí a díky darům sponzorů a mnoha velkorysých a obětavých lidí. Napsala M. Katherine Shearová, M.D. Copyright @ 2015, Columbia Center for Complicated Grief, The Trustees of Columbia University in the City of New York. Veškerá práva vyhrazena. Vydala Cesta domů Báseň, která se snaží přiblížit pocity člověka v komplikovaném zármutku, je publikována se svolením Bereavement Publishing Inc. 1-888-604-HOPE Překlad Renata Greplová Odpovědná redaktorka Markéta Čábelová Báseň Joanetty Hendelové přebásnila do češtiny Štěpánka Ryšavá Grafická úprava a sazba Studio Designiq Tisk H. R. G. spol. s r. o. © Cesta domů, 1. vydání, 2019 www.cestadomu.cz
KOMPLIKOVANÉ TRUCHLENÍ Pro pacienty, přátele a rodinné příslušníky