Slyším v noci tikat hodinky by cestadomu

Slyším v noci tikat hodinky Z dopisů a básní Jiřího Wolkera sestavila Štěpánka Ryšavá

Cesta domů

Cesta domĹŻ 2020

Slyším v noci tikat hodinky

1. vydání © Cesta domů 2020 ISBN: 978-80-88126-71-3

Slyším v noci tikat hodinky Z dopisů a básní Jiřího Wolkera sestavila Štěpánka Ryšavá

Cesta domů

Ă&#x161;vodem

Slovo editorky Jiří Wolker, 1900—1924 V roce 120. výročí narození básníka Jiřího Wolkera vydáváme knížku, která, jak doufáme, připomene Wolkera těm čtenářům, kteří nejsou ani znalci jeho díla, ani literární historici nebo kritici. Sestavili jsme ji jako koláž z Wolkerových básní a z Wolkerovy korespondence s rodiči. Použili jsme též několik dopisů mezi Wolkerem a jeho přáteli a rovněž Jiřího poslední dopis jeho milé Marii. Při výběru z Wolkerovy velmi rozsáhlé korespondence jsme se zaměřili nikoli na obecná témata jeho básnického díla a tehdejšího kulturního dění, ale na často nenápadná, ale důležitá témata Wolkerova pozemského života: na rodinný život, na zdraví a stonání, na vztah tělesného a duševního při pobývání ve světě, ale i při odcházení z něj. Wolker, jak je všeobecně známo, zemřel na tuberkulózu v nedožitých čtyřiadvaceti letech. Co ale už tolik známé není: jeho nemoc se zřejmě vyvíjela pomalu, plíživě, dlouho nepozorovaně, a když vypukla naplno, trvalo téměř tři čtvrtě roku, než mladík svůj boj (a byl to opravdu boj) prohrál. Od června až do konce prosince 1923 (možná že s krátkou přestávkou) pobýval v léčebném sanatoriu v Tatranské Poljance a psal si zápisky. Mezi Poljankou a Prostějovem probíhala čilá výměna dopisů, z nichž se větši8

na dochovala. Jiřího matka Zdena psala po smrti syna knihu vzpomínek, kterou měla podle svých vlastních slov zhruba hotovou v roce 1932. Máme tedy několik cenných zdrojů informací jak o průběhu nemoci, tak o procesech a léčebných postupech, o tom, jak je pacient a jeho rodiče zažívali, viděli, chápali a reflektovali. Pro dnešního člověka jsou nezvyklé a zarážející mnohé tehdy běžné postupy lékařů včetně zásady „pia fraus“ (zbožné lži) uplatňované vůči nevyléčitelně nemocným. Poslední půlrok života strávil Jiří ve slavném, odborně ceněném a drahém horském sanatoriu MUDr. Guhra v Tatranské Poljance, kde se léčilo hlavně vystavením pacienta chladnému vzduchu, kvalitní vyváženou stravou a úplným klidem. Zdravotní péče a lékařské postupy, dnešníma očima málo účinné a některé i trýznivé, byly tehdy moderní, smysluplné a „lege artis“. Lékaři k diagnostice TBC používali rentgen a vyšetření krve a sputa. Léčba spočívala v pobytu na chladném horském povětří, ve studených obkladech, v podávání léků proti horečce (pyramidony) a v osvěcování křemičitou lampou. Wolker popisuje, že v sanatoriu, kde se léčil, pacienti pobývali přes den venku na lehátkách nebo v lehárnách, pokud to dovolil jejich stav. V pokojích byla velká zima, v noci pacienti museli spát i v mrazech při otevřených oknech. I když měl Jiří zřejmě na tehdejší dobu špičkovou léčbu a péči, přesto dnes s chudákem nemocným básníkem opravdu cítíme. Prožil si hodně bolesti a utrpení, zejména od října do prosince 1923, kdy se jeho nemoc zkomplikovala chronickou rýmou, pásovým oparem, úpornými bolestmi v kříži, 9

Nesmělé jitro do tváří nám dýchlo snem volných lesů, luk a dálných hor… Jitřní píseň

Maminko, veliký zázrak stal se na zemi. Mám srdce – a srdce mé tluče, mám oči – a oči mé vidí. Věřím v Boha a v lidi. Živote! Chlapec

červen 1908 * Prostějov

Milý tatoušku! Složil jsem tuto báseň: Jaro, jaro krásy plné, krása tvoje nikdy nezhyne. Stromy plné květu, ptáci krásně zpívají a vlaštovky v divém letu od jihu se vracejí. Maminka říká, že je báseň pěkná, mně se ale tůze nelíbí. Co Ty jí říkáš, tato?

Od dětství býval Jiří často u babičky a dědečka Skládalových na Svatém Kopečku.

léto 1908 * Svatý Kopeček

Milý tatinku a maminko! Máme se dobře, jenomže jste mně neposlali ten prak. Je zde 17

také zkažený … Ležím stále na slunci. Jest tu velice horko poslední dny a doufám, že to trochu mé kašlání zažene. Prší tu velice málo, takže nám mlynář nemůže semlít obilí.

4. 8. 1917 * skautský tábor u Lipnice

Milá maminko! Teď otevřel jsem balík od Tebe. Bohužel pohled byl hrozný. Ovocná šťáva Irol úplně se vylila na košile, spodní kalhoty, salám, moučník, a vše prosáklo velice řádně. … Salám, prosáknutý malinovkou, hnije. Košile jsem hned hodil, a prádlo, do vody vymočit. Snad to pustí. Mám to smůlu. Přes dnešní chladnější noc dostal jsem znova rýmu tak prudkou, že nemohu ani nosem dýchat. Bude to asi chronické nachlazení. Těším se již, že Vás v pátek uvidím, neboť co je to za skautování, když pohlédnu-li do slunce, musím kýchat, a ne smát se. Prášky zásadně neberu; jen v nejnutnějších případech. Na shledanou Jirka

„Pro koho kvetete, horské růže, na mojí stráni? Pro koho střádáte vůně, pro koho pousmání, pro koho dýcháte, za kým se do noci díváte… Horské růže

kritiku, anglickou literaturu (romantiku), francouzskou moderní literaturu (Šalda) a praktický seminář v jazyku anglickém. Mimo to mám povinných 21 hodin na právech. Je toho dosti, pravda? Potřeboval bych též tu šálu kolem krku od svetru.

17. 10. 1919 * Praha

Milá maminko! Vaši zásilku jsem v pořádku obdržel a děkuji za ni. Prosím Tě, mohla bysi mi obstarat nějaké nátepníčky – neboť rukávy mého přepraveného zimníku jsou velmi krátké a fouká mi jimi. Je tu velice zima a já už musím nosit zimník. Byl jsem v Národním divadle (na Mraku a na Pygmaliónu) s Evženem (nestálo mě to nic) a s rodinou Borůvkovou ve Vinohradském na Sapfó, ale žádné mě neuspokojilo. Hraje se zde velmi řemeslně, a jsou-li toto naše první scény – je to velice trapné. Ovšemže nabito je vždycky. V pondělí začínají mi přednášky. Jinak není tu nic nového.

Zahalen, upjat, s kloboukem v čele nervózně chodím ulicí pustou. Před rendezvous

A zdá se mi, že prostřeno jest všude, i na rtech mých i v nedočkavé duši, že všechno čeká na něco, co bude, že všechno ve mně prudce něco tuší. Jed

Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým a proto se ti zdá, že trpíš světem vším. Sloky

Na studiích v Praze

19. 1. 1921 * Praha

Milá maminko, teprve dnes mám okamžik, abych Ti napsal. Je to tu v Praze s časem zcela jiné než doma. Hodiny jsou tu alespoň o ½ hodiny kratší. S paní Čapkovou jsem to vyjednal tak: snídaně a svačiny měsíčně za 30 K. … Zapomněl jsem doma na dvě důležité položky: petrolej a uhlí. Na státnici platí se taxa 120 K. Prosím, pošlete mi je. U Krausů jím téměř pohádkově. Jak jsem rád, že tak je to zařízeno. Celý den vypadá jinak, když se člověk nají. … U Čapků stával mě oběd asi 8 K a byl čtyřikrát horší než u Krausů. Vrba mi psal, že knihu1 mi vydá a že je dobrá. Vyjde mi asi v květnu a dnes budu si sestavovat smlouvu o ní za pomoci „obeznalejších literátů“, kteří mají již knížku venku. 1 Sbírka básní Host do domu

V Prameni v kritické části v referátu o Knapově Aleji srdcí jsem prý velmi chválen. Neviděl jsem to sám. Kdyby tatínek mohl, ať se koukne do čítárny a opíše mi ten kousek. U Krausů by bylo líp platit předem. Můj spolujídelník pan Mareš … platí také předem, a je to tedy u nich už uzance. … Napište jim za mne a poděkujte, že jsem si obědy nesmírně chválil; jim – pokud vím – to dělá nesmírnou radost. Jen jsem zpozoroval, že z těch čistých povlaků, které jsem si tu nechal, je jen jedna cícha na peřinu pod hlavu. Na druhou nemám co oblíct. Také chleba bych krvavě potřeboval.

23. 1. 1921 * Praha

Milá maminko, píši Ti v Univerzitní knihovně, a to jen proto, aby ses kvůli té cíše nestrachovala. Našel jsem ji už; omylem jsem ji pokládal za ručník… Pošli mi chléb, prosím, brzy. Už 3 dny jsem úplně bez něho. … Prosím taky, abys mi poslala ty lakýrky. Potřeboval bych velice pár archů toho linkovaného papíru, dodělávám svou knížku. Tatu pozdravuji; jak se má? Ta báseň o stařečkovi Machnerovi je v 1. čís. (leden 1921) Topičova sborníku. 83

Stařeček umřel. Dočkal se prvních slunečních dní. Země jej volala. Odešel k ní neslyšně, jako by na porady zadníma dvířkama od zahrady. Stařeček umřel

30. 1. 1921 * Praha

Milá maminko, ani se člověk nenadá, a už uteče čtrnáct dní. Nijak by mě to nemrzelo, kdyby čas nepřinášel také mimo jara a návratu moji státnici. Včera jsem už podal žádost a zaplatil taxu. Alea iacta est. Dostal jsem všechny zásilky a děkuji za ně. Jinak žiji většinou pouze studiu. Jsem již z něho celý nemocný a nervózní. Kéž už by bylo po tom! Jan Vrba mi psal zase a těší se na mou knihu. Je to skutečně nějaký veliký můj příznivec. Kniha moje vyjde jako třetí kniha bibliofilské jeho edice kolem května. Tatínkovi srdečně děkuji za jeho opis kritiky a za peníze. Dej Bůh, aby nepropadly nadarmo! Pořád se trýzním strachem a nemohu si pomoci. Kdybych se dovedl spolehnout tolik na hlavu jako na srdce – ach, to by byl už dávno vyhraný boj! Státnice začnou ve druhé polovici února. Kdy na mě dojde, nevím dosud určitě.

11. 7. 1923 * Prostějov TATA

Milý Jiří! Dle Tvého přání zaslal jsem Ti včera Kč 1 500 a doufám, žes je obdržel. … Připravuji se, že začátkem měsíce srpna se s Tebou shledám. Nazdar!

12. 7. 1923 * Prostějov MAMA

Milý můj Jurenko, strašně se divím, že píšeš, žes v koši marně hledal bonbóny a že navrchu bylo všechno pomačkané! Bonbóny jsem tam určitě dala. Nebyl snad koš otevřen a něco z něho vybráno? V dopise měl jsi vloženu 100 Kč bankovku – byla tam? Buď opatrný na sebe a hodně jez všechno, co Ti dají!

14. 7. 1923 * Tatranská Poljanka

Drazí, peníze jsem šťastně obdržel. … Rovněž v koši bylo všechno – vyjma ovšem krabičky s bonbóny, která byla vykradena velmi 144

šikovně. Bylo mi hned podezřelé, když jsem koš dostal, že je nahoře vše tak pomačkáno a proházeno. Znám, jak pečlivě maminka vše skládává (vždyť je rozená Skládalova). Ale myslel jsem, že snad někdo na koši seděl … Je to k zlosti! A přitom ještě aby byl člověk šťasten, že mu neukradli víc. Teploty poslední dny neklesají zase. … Proto mi dr. Guhr včera předepsal pyramidony, které sice v nepatrných dávkách, ale zato každé 2 hodiny musím brát. Nevím, nezkazí-li mi to žaludek, který fungoval dosud dosti dobře, takže jsem snědl všecko skoro vždy, až na ta divná maďarská jídla, která však přijdou málokdy. Léků teď beru dosti. Krk musím proplachovat jakýmsi maďarským prevítem, od kašlu beru hnusný „kalcitov“, pyrami dony a Lubojackého lék, a to vše přesně dle hodin. Kéž by mně to aspoň trochu pomohlo. Nevím, čemu přičíst zjev, že dr. Guhr u mne teď zůstává déle, prohlíží mě, vyptává se – no vůbec chová se jaksi nekomisně. … Dnes dokonce přišel a říkal mi, že prý slyšel, že píši verše. Ukázal jsem mu Prager Presse a on báseň hlasitě a s citem všem přítomným předčítal … a byl nadšen.

145

Za okny burácí zem – v pokoji zpívají věci, a přece, ty chorobo – tak maličká proti všemu, mi zacloňuješ svět. Nemocný

Still die Fabriken, schweigende Gassen, schlafende Stern’ um den Mond, um den blassen, nur ein Haus war in der nächtlichen Stunde mit offnen Augen sah’s in die Runde, lohenden Augen, die in die Finsternis schrien… Balada o očích topičových v překladu G. Štorcha10

10 Balada o očích topičových v překladu G. Štorcha vyšla v Prager Presse 1. července 1923.

16. 7. 1923 * Prostějov MAMA

Milý Jiroušku, Dr. Guhr o Tobě píše přímo nadšeně, a velmi prý mu na tom záleží, abys byl zdráv, což mu opravdu teď věřím. … Dr. Guhr též píše, že Tvůj celkový stav již mluví přece jen o sklonu ke zlepšení, třeba ještě horečky neminuly. Posílám Ti, miláčku, ty bonbóny, jsou tam různé a jistě budou dobré. Ale je mi nevysvětlitelná ztráta zrovna těch bonbónů z koše. Kdo to vybaloval? Nestalo se to při tom? Koš byl přece dvakrát uzamčen, přepnut dvěma popruhy a ještě převázán silným provázkem, jehož konce byly zapečetěny. A šlo to jako cenovka. To je přece prapodivné. Jiného neztratilo se nic? Přikládám peníze na mléko.

20. 7. 1923 * Tatranská Poljanka

Drazí, dnes je již 20., ale zásilku, kterou jste mi hlásili, dosud jsem nedostal a zuřím. První koš byl svrchu vykraden, bednička … byla rozštípnuta … a teď třetí balík vůbec nedochází. Jsou to tu pořádky! 147

Říjen 1923 1. 10. 1923 * Tatranská Poljanka

Drazí, váš návrh je, myslím, dobrý. Kdybych byl odjel domů před měsícem, možná jsem to mohl mít lepší, neboť vše, co nemilého mě tu od té doby potkalo, přičítám změně počasí, která je tu prudká a syrová. Jsem stále trápen rýmou, ale hlavně nervové bolesti se mi vrátily v těch místech, kde nejvíc zuřil herpes. Jsou to prudké vrývavé bolesti neuralgické, pro něž zase nemohu dobře spát. Sám Guhr nepřímo včera doznal, že je to počasím, neboť mi kázal zabalit si pravé rameno do papíru na noc, aby ona část těla byla uchována v teple. Převozu doufám budu schopen do té míry aspoň, jako když jsem jel sem. Je mi smutno a k zlosti … jak jsem se chtěl do Prostějova vracet. A teď! Pojedu vlastně tak, jak jsem jel sem. Maminka nechť přijede pro mě kdykoli. Nechci jí přesného dne předpisovat, dělalo by mě to nervózním. Též Guhrovi neřeknu nic a nechám to na vyjednání mamince. Rozčililo by 185

mě to též. Zpět pak by bylo, myslím, nejlépe jet navečer. … Mohl bych jet spacím vozem až do Olomouce. Těch 70 Kč, co to stojí víc, by se ušetřilo zase (odpusťte) na tom, že by maminka mohla jet 3. třídou. V kanceláři jsem dlužen asi 1500 a sám mám ještě asi 500 Kč. Doma mi, prosím, připravte můj pokoj aspoň natolik, abych v něm mohl spát. … Jen nedaly-li by se dát do mé postele pružné matrace? … Ty tvrdé, které jsem dřív měl, by mě tlačily. Neříkejte, pokud možno, nikomu, že se vracím. Chci mít aspoň pro první dny absolutní klid, až se zrestauruji – dej to Bůh – do té míry, až mi bude líp, než když jsem odjížděl. Kdyby mě viděli lidé zase v posteli i po tom dlouhém pobytu v sanatoriu, to by už nade mnou dělali kříž, a já nechci! Tedy přijeďte pro mě, jak Vám možno nejlíp. Domov je vidina, za kterou se spěchá. S pakováním bude práce – a s Guhrem také.

1. 10. 1923 * Prostějov mama

Jurenko milý, byla jsem dnes u dr. Mathona stran Tebe, říkal že můžeš beze všeho přijet, že dokonce myslí, že Ti vzduch v nížině daleko lépe 186

Divný mám strach. Cesty jsou klamné. Že dnešní noci číhají na mne! Taková noc! Úzkost mě jímá. Zdali se ubráním rukama svýma? Strach

Už je to dávno – však fialky voní voní dnes, voněly před léty, voněly loni – tak zase se vrátím spát k postýlce dětské. A zase

Ve svém srdci chovám přepevnou naději, že je to vše jen přechodné a že zase bude dobře. Předevčírem jsem psal dr. Guhrovi dopis, aby mi bez obalu napsal, co to s Tebou je, abych mohl maminku upokojit. Jaksi mě uklidňuje, žes v lepších rukou nové ošetřovatelky a že Tě čas od času navštěvuje ona dáma, která mamince psala (před 3 dny), kde oznamovala, že věc není tak zlá, jak by se na první pohled zdálo. Líbám Tě vřele, volaje za Tebou vzdáleným: „Hlavu vzhůru a buď trpělivým!“

9. 11. 1923 * Prostějov MAMA

Můj drahý andílku, zde Ti posílám klíček od košíčku, který jsem Ti dnes expres poslala; jsou v něm 2 láhve dobrého tokajského vína, pij je buď samotné nebo s tou kyselkou, posílí Ti žaludek. Také koňak je tam a čistý líh a kolínská vodička. … A ten paňáca Tě má rozveselit … Dal se pěkně zabalit do koše, obložil se vínem a hajdy za Jurenkou do Poljanky…

222

Poslední dopis rodičům (neodeslaný)

10. 11. 1923 * Tatranská Poljanka

Drahá maminko a tatínku, jak rád bych Vám psal lepší zprávy, ale nemohu, je to se mnou pořád horší a nejraději bych přestal vůbec existovat, protože toto je peklo, které si nemůžete představit. Horečky, které jsou denně nejméně 2× nad 39, mě úplně už zhubily. Nejsem schopen nejmenšího pohybu. Žaludek? Včera jsem k obědu snědl 3 lžičky polévky – potom jsem vrhl plných 20 minut. … To vrhnutí mě také k smrti zmáhá, protože mám při tom křeče a protože trvá tak dlouho. Na prsou mi bolí velice, na celé pravé straně, protože tuze kašlu. Také v křížích mi včera počala známá intenzivní bolest, takže nevím, jak ležet a kde ležet. Venku mrzne, a tak odpoledne a v noci je tu zima. Chytil jsem přitom prudkou rýmu, hlava mi třeští a z nosu mám gejzír. Drahá maminko, a ty bezesné noci! Proč musím tolik trpěti, když už to nemohu snést? Sám Guhr včera mi říkal, že mám nervy velmi v nepořádku. Myslím si, maminko, že to sotva vydržím. Když bych i plíce zachránil, nervy budu mít navždy zničeny. A přece bych tolik chtěl žít, pracovat. Je mi strašně! 223

… zdupané semeno, jež strašně chtělo kvést do světa zdravého, do lásky a žití… U rentgenu

Člověku stane se, že zůstane někdy sám. Tmy země bojím se – nedojdu ke hvězdám… Úzkost

Na přepravu není ani pomyšlení. Napíše-li Guhr, že si mě můžete vzít, znamená to, že mě posílá domů umřít. Ale on to ještě neudělá. Nabral jsem tu na sebe dost masa a budu se muset ještě dlouho trápit. A proto – dokud to půjde, bude chtít i on z toho něco mít. Líbám Vás vřele, myslím na Vás stále.

10. 11. 1923 * Tatranská Poljanka

Marie Trnková

Ctěná paní, buďte pokojná a zatím nejezděte. Pan Jiří dnes spal do 1 ½ v noci, včerejší večeři nezvrátil a dopolední čaj také ne. … Vzpomíná na Vás stále. Ale sám myslí, že je lépe, když nepřijedete. Mluvila jsem s dr. Guhrem. Ujistil mne, že není třeba míti obav, že nemoc se vyvíjí přirozeným tempem. Vroucně Vás pozdravuje M. Trnková

225

13. 11. 1923 * Tatranská Poljanka

Marie Trnková

Ctěná paní, pan Jiří děkuje za dopis. V noci trochu spal. Jídlo šťastně překonáno. Prosí o zaslání perníčků, které mu chutnají, a o nějaká peprmintová cukrlátka. Prý nějaká dobrá. Stav pana syna se pomaloučku lepší. Jsem spokojena. Prosím, buďte i Vy spokojeni. Vaše Marie Trnková

Poslední korespondenční lístek rodičům

14. 11. 1923 * Tatranská Poljanka

Drahá maminko, slečna Trnková Ti asi píše expres, abys přijela mě přestěhovat. Já píši, snad list dojde současně, abys zas nejezdila, protože Guhr 232

Bílého koně slyšel jsem ržát na dolní, zšeřelé stráni. Slyšel jsem, slyšel – několikrát zavolal na mě po klekání. Stříbrně zazvonil kopytem o zem, v očích mu hořel podivný jas. Čeká mě v noci dnes nad úvozem. Musím jít za ním. Volal by zas. Bílý kůň

29. 12. 1953 * Tatranská Poljanka MAMA

Milý, stav Jurenkův nezměněn – stejně kritický – mluví stále jako v deliriu – v obličeji zcela změněn – k nepoznání. Srdce již prudce zasaženo – asi nevydrží – a já již i té poslední záchrany se vzdávám. Čekám jen na krutý konec. Jurenka nic, pranic nevnímá – jeho duch je zcela zatemněn. Naprostá ztráta paměti je u něho, neví, co bylo před pěti minutami, jest jen otázkou času, jak dlouho zápas potrvá. Buďte připraveni – jako já! Sbohem, tatulko – sbohem, Karlíčku! Na smutnou shledanou!

270

Pilný telegram do Prostějova

30. 12. 1923 * Tatranská Poljanka MAMA

Vyprav sanitní auto k nočnímu rychlíku do Olomouce o třech hodinách, jedeme domů, přijeď také. Zdena

271

Slovo o matce, synu, smrti a lásce

Prvorozený Paní Zdena Wolkerová napsala knihu vzpomínek na svého syna. V ní se svěřuje, jaký úžas a radost prožívala, když čekala Jiřího, své první dítě: „Čtla jsem mnoho, dobré a klidné knihy, prohlížela jsem krásné obrazy a ilustrace. Odebírali jsme mezi jinými časopisy také německou „Moderne Kunst“. … Kterési číslo přineslo obraz hlavy Apollonovy, do níž jsem se přímo zamilovala. Jinošská tvář čistých ušlechtilých tvarů mě okouzlila. A vědomě jsem si přála, aby mé dítě se jí podobalo, aby to byl syn, aby byl krásný a tak půvabný, jako tento mladý řecký bůh.“ (WOLKEROVÁ 64). Půl roku po narození chlapce čekala mladou rodinu velká změna. Z bohatého domu rodičů Zdeny Wolkerové, „stařečků“ Skládalových, se odstěhovali do vlastní domácnosti bez služebnictva, na které byla Zdena zvyklá. Měla jen chůvu k dítěti, kterou ovšem brzy převedla na jinou práci v domácnosti, protože o dítě se starala ona sama. Chlapec Jiří vyrůstal v teple obětavé mateřské lásky. „Oddala jsem se péči a výchově svého synka, nyní již půlletého, chytrého, probouzejícího se človíčka. Jiří – Jiroušek, Jurenka, Jirka, Jiřínek, Jura, Jiřík, Jiříček – jak překrásně zněla všechna ta jména, jimiž ho moje láska nazývala! Rostl a moudřel před mýma očima. Ponecháni většinu dne sami sobě, zvykli jsme sobě a stali se nerozluční.“ (WOLKEROVÁ 70).

280

Na Hané Mladá maminka trávila každé jaro a léto s Jiřím (a později i se synem Karlem, o tři roky mladším) a s chůvou ve vile rodičů na Svatém Kopečku. „Na Svatém Kopečku se dařilo Jiřímu teprve znamenitě. Lesa, vzduchu a slunce užil tu do sytosti. … Nad jeho útlým dětstvím se vznášel nebeský mír. Nejčistší harmonie obestírá první léta jeho života.“ (WOLKEROVÁ 71). Také různé záliby, ke kterým Jiří jevil talent, rodiče všemožně podporovali. Sám se naučil číst, sportoval, od sedmi let hrál na housle a později i na klavír. Byl bystrý, mrštný, talentovaný a měl velké osobní charisma: „Jiří Wolker – šťastné dítě jasu, boží milosti a slunné pohody!“ (WOLKEROVÁ 78).

281

Editoři použitých souborů korespondence PhDr. Zina Trochová, narozena 30. 1. 1924 v Havlíčkově Brodě, zemřela 28. 8. 2016. Pracovnice Ústavu pro českou literaturu, literární historička, editorka, překladatelka z ruštiny. Zdena Wolkerová, narozena 4. 1. 1879 v Prostějově, zemřela 26. 7. 1954 tamtéž. Knihy vzpomínek na Jiřího Wolkera. PhDr. Jan Kühndel, narozen 29. 9. 1889 v Lošticích, zemřel 4. 2. 1970 v Prostějově. Archivář a ředitel muzea v Prostějově, práce z oboru.

Děkujeme dědicům editorů Ziny Trochové, Zdeny Wolkerové a Jana Kühndela za laskavé svolení použít jejich díla jako zdroje při psaní této knihy.

304

Zdroje použitých básní A: WOLKER, Jiří. Mladistvé práce veršem. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954. Spisy Jiřího Wolkra; sv. 3. B: WOLKER, Jiří. Básně. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1953. Spisy Jiřího Wolkra; sv. 1.

305

Obsah Úvodem | 7 Slovo editorky | 8 1908 | 15 1911 | 19 1916 | 21 1917 | 31 1919 | 40 1920 | 62 1921 | 81 1922 | 112 1923 | 130

Slyším v noci tikat hodinky Z dopisů a básní sestavila, doprovodným textem a ediční poznámkou opatřila Štěpánka Ryšavá Vydala Cesta domů v Praze v roce 2020 1. vydání Inspirace a odborné provázení publikace MUDr. Zdeněk Kalvach Odpovědná a výtvarná redaktorka Martina Špinková Design a sazba Eliška Kudrnovská, studio Designiq Sazba písmy Jaroslav (Suitcase Type Foundry) a Skolar (Rosetta Type Foundry) Tisk H. R. G. spol. s r. o. Vydání knihy podpořili Ministerstvo kultury České republiky, advokátní kancelář bnt attorneys-at-law a MUDr. Zdeněk Kalvach. Děkujeme!

Tam kdesi daleko – na kopečku vyvýšeném tak bílý dům stojí, že někdy i do snů mi svítí. Až jednou zemru, až jednou se smrtí se do dálek rozeženem, tak naleznu cestu, kudy k němu jest jíti. Jiří Wolker, z básně bílý dům

ISBN 978-80-88126-71-3