Velbloud a Ibis by cestadomu

Adriana Skálová

Velbloud a ibis Knížka ke čtení, vyrábění a hraní nejen pro nemocné děti

V téhle knížce si můžete číst jako v každé jiné. Ale nejen to: můžete si z ní vyrobit knížku jinou, prostorovou. Dotvoříte si ji vystřihováním, skládáním, lepením a domalováním. Potřebujete jen nůžky a tyčinkové lepidlo, případně pár pastelek. Pak si s ní a v ní můžete hrát: budete mít prales, moře a poušť, slona i žirafu i růžového plameňáka a jejich kamarády. A když knížku obydlíte ještě svými dalšími nápady, bude daleko krásnější, než když jste ji dostali. Pokud máte knížek z této řady víc, mohou se třeba jejich „obyvatelé“ navzájem navštěvovat a hraní bude ještě zajímavější. A když přijde večer? Všechno se do knížky schová jakoby nic do té doby, než si zas přijdete příště hrát. Pěkné vyrábění a hraní, a pokud jste nemocní, tak brzké uzdravení! ISBN 978-80-905809-5-4

9 788090 580954

obsahuje vystřihovánky a kulisy na hraní

cesta domů

EDICE BLUDIŠTĚ

Někdy se stane, že jsou děti nemocné, někdy dokonce moc nemocné. Pro moc nemocné děti, které pravidelně docházely do jedné pražské nemocnice, jsem před mnoha lety namalovala deset obrazů na sklo. Skla byla umístěna ve dveřích a ty vedly do různých vyšetřoven v takové dlouhé, trochu smutné čekací chodbě. Chtěla jsem, aby ta chodba nebyla tak smutná, a aby se děti v nemocnici moc nebály, tak jsem na prosklené dveře namalovala legrační, trochu ztřeštěné dvojice zvířat, aby se děti pobavily a snad i rozveselily. Když byly skleněné obrazy hotové, uvědomila jsem si, že je v každém z nich skrytý příběh. A když už tam ty příběhy byly, pokusila jsem se je vysvobodit. Jeden příběh vypráví o dvou zvířatech, která se ve skutečnosti nikdy nemohla potkat. Poznáte, která to jsou?

PLAMEŇÁK A RYBA Kdysi dávno byly doby, kdy plameňáky strašně bolely nohy. Už odmalička je bolest nohou sužovala. Nevěděli, co si s tím počít. Aby si nohy ochladili, brodili se ve vodě, studený obklad si dát neuměli. A když už se tak vodou brouzdali, tak v ní začali hledat potravu. Celé dny trávili s hlavou skloněnou a se zobákem pod vodou: cedili droboučké řasy a živočichy, kterými se živili. Dobré to sice moc nebylo, ale vydatné a zdravé ano. Od té doby, co se začali plameňáci krmit v mělčinách, začali také pomalu měnit barvu: napřed měli jen lehounký nádech do růžova. Ale jednoho dne se vylíhl sytě růžový plameňák, růžový jako malinová pěna. Byl krásný: měl hebounké peří, černý zahnutý zobák, útlý dlouhý krk a ostře růžovou barvu. Když se poprvé zvedl na svých ještě nejistých a tenkých nohou, zjistil to, co už dávno věděli všichni ostatní plameňáci: že ho nohy bolí. Vratkou chůzí se dostal na zelený ostroh uprostřed stojatých vod a tam své bolavé údy smočil do vody vonící po rybách. Stál tam, sám a sám, krásný a jemný, když tu se náhle ve vodě něco mihlo. Pak to šplouchlo. Ve sluneční záři se zaleskla ploutev. Pak se temně modrá voda opět zavřela. Zbyly na ní jen kruhy. Za chvíli zase. Plameňák sklonil hlavu a pozorně sledoval hladinu vody. „Dobrý den,“ oslovila ho z vody pruhovaná, kulaťoučká ryba. „Dobrý den.“ „Co tu tak stojíš a tváříš se smutně?“ zeptala se ho pruhovaná. „Stojím tu, jak už to my plameňáci máme ve zvyku. Chladím si nohy.“ „A proč?“ nedala se ryba odbýt. Plameňák byl krásně růžový. „Protože nás plameňáky bolí nohy. Koupele ve vodě jsou pro nás velkou úlevou,“ pronesl plameňák učeně a sklonil hlavu ještě níž. Jemný krk se mu přitom nepatrně zavlnil.

„Ach tak,“ vydechla kulaťoučká, která byla zjevně zdravá jako ryba a nedovedla si ani představit, jak takové nohy mohou bolet. Párkrát zakroužila okolo plameňákových nohou. Rozhodla se, že růžová je její oblíbená barva. „A nemůžeš si třeba sednout?“ dodala za chvíli. „To my plameňáci neumíme,“ povzdechl si růžový a protáhl přitom jednu ze svých bolavých nohou dozadu. Zobákem jemně zčeřil hladinu vody: cedil potravu. Ryba nabyla přesvědčení, že nikdo neumí tak vybraně stolovat. „A plavat taky neumíte?“ pokračovala neodbytně šupinatá. „Ne, ani plavat my plameňáci neumíme,“ odpověděl růžový po delší chvíli, když už procedil zobákem hodně vody. Smutné, černé oči plameňáka se rozpačitě upřely na veselou pruhovanou rybu. „Černé oči mám nejraději,“ pomyslela si ryba a po chvilce povídá: „A nemohl bys stát vždycky na jedné noze a tu druhou nechat odpočívat?“ Růžový se nechápavě narovnal. Z výšky vypadala ryba, jako by na sobě měla tričko. Plameňákovi to přišlo k smíchu. Rozveselen se postavil na jednu nohu a druhou schoval pod křídlo. Chvilku hledal rovnováhu. Ze začátku mu to moc nešlo, padal. Když si ale současně ovinul okolo těla ohebný dlouhý krk a skryl hlavu pod druhé křídlo, zjistil, že to je právě ta poloha, kterou plameňáci tak dlouho hledali. Po chvíli se rozvinul. Měl dobrou náladu a jednu nohu odpočatou. „Kde je pruhovaná?“ vzpomněl si, ale ryba v tričku už byla tatam.

VOLAVKA A LEV Kdesi na severní polokouli žila kdysi volavka, měla křehké jméno Erzetta a byla jí pořád zima. Kdesi na jižní polokouli žil kdysi lev, slyšel na mužné jméno Leo a měl tak obrovskou hřívu, že mu bylo ustavičně horko. Volavka a lev o sobě nevěděli. Volavka snila o žhavém slunci a o teplých krajích a lev přemýšlel o tom, že někde na zeměkouli jsou místa, kde prý padá zvláštní studený déšť v bílých, krásně chladivých vločkách. Protože jsou však lvi většinou dost líní, tak z toho přemýšlení nakonec vždycky usnul. Za chvíli se probudil celý zpocený pod ohromnou hřívou. Volavka mezitím létala nad zasněženými lesy a zledovatělými jezery a byla jí zima. Ani létání ji nedokázalo zahřát. Její touha po hřejivém slunci byla den ze dne větší. Nakonec se odhodlala, se všemi se rozloučila a odlétla na jih. Vůbec nevěděla, kam letí a co ji tam čeká, ale tu zimu už prostě nemohla vydržet. Letěla dlouho, dlouho. Jen hodně pozvolna se krajina pod ní stávala vlídnější a zelenější. Volavka už byla velmi unavena, když jednoho večera, po mnoha dnech letu, spočinula na mořském břehu. Všimla si, že vane líbezný, vlahý vítr a že se před ní rozprostírá nekonečné, olověně šedivé moře. Velké oranžové slunce na obzoru se už téměř dotýkalo vodní hladiny, když Erzetta náhle a jasně pochopila, že právě za tímto mořem je cíl její cesty. Na druhé straně moře se lev Leo zrovna probral z hlubokého spánku, otevřel oči a podíval se do velkého afrického slunce. Ten večer bylo ještě větší a žhavější než obvykle. Jako by mu slunce něco chtělo naznačit. Jak jsem však už říkala, lvi jsou v podstatě dost líní. Také Leo raději hned zapudil myšlenku, že by o tom mohl či snad měl přemýšlet. Navíc mu bylo horko a to se špatně přemýšlí. Pro jistotu zase usnul.

SNĚŽNÁ SOVA A SLONI Od pradávna maminky v Africe vyprávějí pohádku o sněžné sově. O krásné, velké, bílé sově, která kdysi dávno přiletěla do Afriky z dalekého severu. Má svítivě žluté kulaté oči a ostrý zahnutý zobák. Nikdo neví, proč přiletěla. Prý je ohromně stará, možná tisíc let. Nikdo neví, kde přebývá. Když je ale zvířatům nejhůř, objeví se, třikrát zahouká a pomůže jim. Všechna africká mláďata tento příběh znají a věří mu, protože pohádky jsou pravdivé. Nikdo sice ještě nikdy sněžnou sovu neviděl, ale třeba je to tím, že ještě nebylo nejhůř. Anebo ji někdo viděl, ale nikomu o ní neřekl. Kdo ví? Ten rok byl zlý. Lovci řádili: zabíjeli a odchytávali zvířata víc než kdykoliv předtím. Zvířata byla opatrná, ale lovci byli lstiví. Tak se stalo, že jedno celé sloní stádo bylo vyvražděno. Opravdu celé? Ne, zůstala tři nejslabší slůňata. Bylo totiž velké sucho a slůňata neměla dost vody ani jídla, byla zesláblá. Nestačila stádu, zdržovala se hodně pozadu a lovci mezitím zmizeli. Když slůňata dorazila ke stádu, viděla, co se se všemi slony stalo. Bylo to hrozné: kruté a nesmyslné. Ti nejmladší a nejslabší sloníci se tentokrát zachránili. Silní a krásní sloni umřeli. Sloníci se schovali hluboko do lesa. Byli zoufalí a báli se. Vůbec nevěděli, kam jít, kde najít potravu a hlavně vodu. Rozhodli se, že v každém případě zůstanou spolu. Hned se báli o trošku méně. První noc se jim zdála nekonečná. Měli hlad a žízeň a byla jim zima. Nikdo ze stáda je už nechránil. Hlavně najít vodu! Hlavně najít vodu! Druhého rána se vydali za sluncem, na východ. Vzpomněli si totiž, že každé ráno putovali se stádem za sluncem. Okolo poledne dorazili k řečišti. Vody tam bylo pramálo a byla bahnitá. Okolo ní se tlačila spousta zvířat: gazely, zebry, žirafy, nosorožci. Naši

sloníci se taky chtěli napít, ale nikdo je nepustil. Byli malí a slabí. Všichni je odstrkovali. Nikdo je tu neznal, nikdo je neochraňoval, nikdo se jich nezastal. Když zvířata odešla, na dně řečiště už žádná voda nezbyla. Unavení a smutní sloni se schovali před polední výhní do stínu houštiny. Domluvili se, že zkusí jít podél řečiště proti proudu vody, k pramenům řeky. Tam snad najdou potřebnou vodu i šťavnatou pastvinu. K večeru vyrazili. Byli již hodně vyčerpaní, když dorazili k místu, kde koryto řeky bylo hodně hluboké. A byla tam voda! Ale také nepřátelská zvířata. Není divu, že nechtěla pustit k vodě cizí: chránila sebe a svá mláďata. Sloni se schovali opodál a domluvili se, že budou chodit k vodě k ránu, když ostatní zvířata spí. Přišla noc, byla jasná a tichá. Uprostřed ní se tři malí sloni vydali na cestu. Lekali se každého zvuku: v noci zní všechno jinak, tajemně a děsivě. Čím déle šli, tím víc se báli. Nakonec je tak vylekal řev lva, že se úplně zastavili a nemohli dál. Lehli si těsně vedle sebe pod obrovský baobab. Vzpomněli si na pohádku, kterou jim maminky vyprávěly před usnutím, o sněžné sově. Spali už, nebo ne? V temné koruně stromu spatřili velký bílý stín. Uslyšeli lehký šum křídel. Pak cosi nad nimi zahoukalo. Třikrát. Nebylo pochyb: sněžná sova! Přiletěla jim pomoci. Vyčkávali. „Honem vstaňte a jděte k vodě! Já budu hlídat. Z výšky tohoto stromu vidím široko daleko. Nemusíte se ničeho bát. Jakmile však uslyšíte, že zahoukám, okamžitě se vraťte! Pospěšte si!“ Sloni vyskočili a běželi, až se jim ocásky mrskaly. Byli u vody dlouho: pili a cákali na sebe. Pak se pásli na zbytcích trávy, která rostla v řídkých chomáčích už jen na dně rozpraskaného koryta. Cestou zpět k baobabu byli veselí. Když přicházeli, sova zrovna odlétala. Zdálo se jim, že na ně zamrkala.

Několik nocí nad nimi bděla. Sloni se zotavili, byli silnější. Naučili se také být samostatní. Uměli už rozpoznat neškodné praskání větví od zvuků blížících se lovců. Naučili se rozeznat dobrou a špatnou pastvu, vyrostli a zesílili. Už se nenechali odstrkovat ostatními zvířaty. Nikdo si netroufne na velkého slona. A jedné noci sněžná sova už nepřiletěla. Asi bdí nad někým jiným, nad někým slabým, smutným, bezradným nebo opuštěným. Nad někým, kdo ji zrovna ze všech nejvíc potřebuje.

ŽIRAFA A ČÁP Na nepoužívaném cihlovém komíně staré továrny hnízdil každý rok čáp. Přiletěl brzy zjara, hned jak roztál poslední sníh. Všichni se na něj těšili, měl tu totiž spoustu přátel. Starého nahluchlého ježka, který bydlel za opuštěnou, polorozbořenou králíkárnou, schovanou v koutě továrního dvora. Praštěnou kočku Mindu, největší přebornici v chůzi po střeše. Jezevce, který vždy nesměle, jakoby po špičkách, přicházel na kus řeči. Dva psí bratry: Alíka a Azora. Hlavně ale zajíce, se kterým si rozuměl ze všech nejvíce. Čáp se v Africe začal chystat na cestu. Už se nemohl dočkat, jak si bude s kamarády zase povídat. Už jim toho tolik navyprávěl, že měli pocit, jakoby tam v daleké Africe část roku sami žili. Znali už lva, který nosí v hřívě zimomřivou volavku. Znali i hrocha s motýlem na nose. Znali bílou sovu, o které nikdo nikdy neví, kde zrovna je. Na koho jsme ještě zapomněli? A jednoho vlahého předjarního večera čáp konečně přicestoval. Byl unavený a hladový, ale měl velkou radost, že je zase po půl roce doma. Kde jsou vlastně čápi doma? Zajíc a jezevec přiběhli z lesa. Psi, kočka i ježek se seběhli ze všech koutů dvora. Sešli se všichni pod kaštanem. Kaštan byl ještě holý, ale na jeho větvích se leskly nateklé, lepkavé pupeny, které čekaly už jen na trochu sluníčka, aby rozpukaly do listů ve tvaru lidské dlaně. Všichni přinesli čápovi dárek na uvítanou. Proč vlastně? Na hromádce se sešlo jedno scvrklé zimní jablko, jedna seschlá, malounko ohlodaná mrkev, hrst uschlých brusinek, dvě slupky od buřtů a miska mléka. Kdo co čápovi přinesl? Čáp nemohl kamarádům přinést žádný dárek – nebyl by jej unesl. Zato přivezl spoustu nových příběhů a pozdravů: 29

od tří sloníků, kteří se už ve světě nebojí, od hrocha a jeho motýla, od plameňáka, kterého už nebolí nohy, od ochlazeného lva a ohřáté volavky, od velblouda, který se po devíti dnech velkého bloudění zase našel, a od koho ještě? Čáp a jeho kamarádi strávili spolu jaro a léto. Rok se začal schylovat k podzimu a čápa opět posedla touha po cestování. Teď se zase těšil na své africké kamarády. Hořel nedočkavostí, jak jim bude zase vyprávět. O ježkovi a o jeho dupání a funění. Letos už tak špatně slyšel, že mu čáp všechny příběhy musel opakovat několikrát, a i tak ježek pořád dokola mumlal, proč všichni mluví tak tiše a nevýrazně. O zajíci ušákovi, kterého málem zastřelili – taktak se na poslední chvíli stačil schovat v remízku. O Alíkovi a Azorovi, kteří po sobě stále ňafají a žárlí jeden na druhého. O mourovaté kočce Mindě, která v zimě spadla z namrzlé střechy a dlouho se z toho nemohla vylízat. Taky o mladém jezevci, který staví bezpečnou noru pro svoji budoucí rodinu. Jsou jezevci opravdu samotáři? Jednoho chladného podzimního rána se čáp rozloučil a vydal se na známou dalekou cestu na jih. Za mořem jej netrpělivě očekávali sloníci, plameňák a všichni ostatní. Kdo vlastně? Ani čápa odpočinout nenechali, a ať honem začne vyprávět. Čáp uměl povídat vesele a vtipně, poutavě a napínavě. Všichni chtěli slyšet jeho příběhy o dalekých zvířecích kamarádech.

KAPSA

NEKAPSA

Velbloud a ibis ADRIANA SKÁLOVÁ Vydala Cesta domů v Praze v roce 2015 Text & ilustrace a design vystřihovánek Adriana Skálová Fotografie Jan Šilar a Štěpán Špinka Odpovědná redaktorka Martina Špinková Typografie Filip Blažek, Studio Designiq Tisk Tiskárna Flora © Cesta domů 2015 © Adriana Skálová 1. vydání nakladatelství.cestadomu.cz www.cestadomu.cz ISBN: 978-80-905809-5-4 Děkujeme tiskárně Flora za dlouholetou spolupráci a za sponzorování tisku této knihy.