Když někdo umře

Ahoj, já jsem František! Jak se jmenuješ ty?

Mnohokrát děkujeme všem, kdo sešit připomínkovali a komentovali: Dita Balcarová, Michaela Býčková, Markéta Čábelová, Pavel Duba, Lucie Havlíková, Karolína Kapuciánová, Lenka Krejčová, Jitka Mladenovová, Eliška Mlynáriková, Hana Nádvorníková, Veronika Plachá, Jana Vetterová, Irena Závadová

© Eliška Šmolíková, 2022

© Cesta domů, 2022

ISBN 978-80-88455-02-8

Milí dospělí,

tento sešit je určen dětem, kterým zemřel blízký člověk. Zaměřuje se na mladší děti (asi mezi pátým a devátým rokem) a obrací se i na vás dospělé, abyste čtením, přemýšlením a tvořením dítě provázeli.

Vše, co v sešitu předkládáme, může být pouze odrazovým můstkem pro vaše společné chvíle. Největší pomoc pro dítě vyrovnávající se s úmrtím je moci s druhým mluvit, vzpomínat či společně mlčet, nebýt v truchlení samo.

Najdete zde podněty pro různé činnosti, které povzbuzují zpracování ztráty. Příležitost udělat něco ve vztahu k člověku, pro kterého již „nic udělat nelze“. To je mnohdy velkým lékem. Třeba zasadit květinu se vzkazem u kořenů nebo navléci korálky vzpomínek. Nebo třeba jít s dospělým na hřbitov a zapálit svíčku. Jiné stránky nabízejí příležitost k mapování a pojmenování emocí, které dítě prožívá. Na doprovázejícím je, aby s dítětem dokázal tyto emoce unést, případně projevit. I vy můžete být úmrtím zasaženi. Také je důležité uznat i emoce, které se zdají být nepatřičné – jako třeba úlevu – protože i ony k truchlení patří. Pro truchlení dětí je typické, že se jim emoce střídají rychleji než dospělým. U prožitku hlubokého žalu vydrží kratší dobu a pak si potřebují „odpočinout“ u emocí méně náročných. Dospělý, který dítě sešitem provází, může na jednotlivá navržená témata navázat sdílením svých zkušeností, například u dvojstrany o pohřbu vyprávět o svých vzpomínkách na pohřby, jichž se jako dítě zúčastnil. Mladší děti obvykle nevnímají smrt tak, jako dospělí. V tomto věku se postupně rodí porozumění, že smrt je nevratná, je spojená s nefunkčností těla i mysli a je univerzální. Pokud jsou děti ponechány své nejistotě, doplňují ji svou živou fantazií, která může být i velmi

děsivá. Jak dítě smrti rozumí a co si představuje, můžete také nad sešitem zjistit. Je to příležitost k vyjasnění neporozumění, k nabídce moci se doptat.

Není dobré dítě nutit dokončit úkol ani systematicky propracovat celý sešit. Naopak, volba úkolu i času stráveného se sešitem by měla být na dítěti.

Práce se sešitem nenahradí pomoc odborníka, dětského psychologa či psychoterapeuta v případě, že je dítě ztrátou zahlceno příliš. Signálem může být dlouhodobý smutek, apatie a ztráta zájmu o věci, které mělo dítě rádo, projevy agresivity či obviňování druhých nebo sebe. Také pokud se dítě příliš snaží být hodné a potěšit druhé.

Mgr. Veronika Plachá, Ph.D. odborná asistentka, katedra primární a preprimární pedagogiky, Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

Máte-li další otázky nebo potřebujete sami poradit, můžete se obrátit na následující instituce:

Poradna Cesty domů (www.cestadomu.cz) poskytuje zdarma osobní a telefonické poradenství pro pozůstalé z celé ČR na tel.: 775 166 863 a 725 245 576, e-mail: poradna@cestadomu.cz. Důležité informace nejen o truchlení, vč. truchlení dětí a dospívajících, najdete i na stránkách umirani.cz.

Nezisková organizace Vigvam (poradna-vigvam.cz) pomáhá vyrovnat se s úmrtím blízkého člověka a brát smrt jako běžnou součást života. Pracuje s dětmi i rodiči, s učiteli i širokou veřejností, která si uvědomuje důležitost

přijetí tohoto smutného okamžiku v našich životech. Dětské krizové centrum (ditekrize.cz) je nestátní nezisková organizace specializovaná na odbornou pomoc týraným, sexuálně zneužívaným či zanedbávaným dětem. Mohou sem ale volat a psát děti a dospívající z celé ČR s jakýmikoliv problémy včetně truchlení či strachu po ztrátě blízké osoby. Provozuje dvě krizové linky na tel. 241 484 149 a 777 715 215 a e-mailové poradenství na problem@ditekrize.cz, do ambulance mohou přijít děti i osobně či v doprovodu rodičů, kamarádů nebo jiných osob.

Když chcete dělat víc

Chcete-li děti ještě více podpořit a povídat si s nimi na téma konec života, smrt, péče o nemocné, pohřeb či truchlení, můžete k tomu využít některé z publikací nakladatelství Cesta domů. Kompletní nabídku knih pro děti již od tří let najdete jednak ve veřejné Knihovně Cesty domů, kde si je můžete vypůjčit, jednak na eshop. cestadomu.cz. Jejich zakoupením navíc podpoříte naši činnost. Děkujeme.

Pedagogům, výchovným poradcům a psychologům nabízíme podporu pro otevírání tématu smrti a umírání s dětmi ve školkách a školách. Na stránkách cestadomu.cz/pedagogika najdete metodické materiály, příručky, vzorové hodiny, publikace pro pedagogy i výsledky výzkumu veřejného mínění mezi dětmi, rodiči a pedagogy z roku 2021.

Pedagogickým pracovníkům jsou určeny některé vzdělávací akce, jejich aktuální nabídku najdete na cestadomu.cz/vzdelavaci-akce.

Ahoj, já jsem Franta a je mi pět. Povím vám něco o tom, co se děje, když někdo umře. S tímhle sešitem mi pomohla moje paní učitelka Lucka. Taky pro vás vymyslela několik věcí, které si můžete vyrobit a nechat na památku.

Ahoj, já jsem František! Jak se jmenuješ ty?

Ahoj, já jsem Lucka. Jak se jmenuješ ty?

Můžeš sem namalovat sebe a třeba i napsat, jaký/á jsi a co rád/a děláš.

CO SE STANE, KDYŽ NĚKDO UMŘE

Někdy se stane, že někdo umře. Třeba hodně staří lidé. Ale neumírají jen oni. Někdy mladý člověk dostane těžkou nemoc, která nejde vyléčit. I když se doktoři moc snaží. Nebo se stane strašná nehoda. Někdy umře někdo, koho známe a máme ho rádi, a to je pak moc těžké. No a jak to vím? Nedávno totiž umřela moje babička Jana. Tak vám řeknu, co jsem o tom zjistil. Protože jsem se na všechno zeptal. Když někdo umře, úplně přestane žít. Nechodí, nemluví, ani nedýchá. Všechno přestane fungovat. I mozek v hlavě. A nejde to vyléčit, dokonce ani žádnými léky.

Sem si můžeš nakreslit, nalepit nebo i napsat, co budeš chtít.

Třeba o tom, kdo umřel tobě a proč? Jak se to stalo a jak ses to dozvěděl/a?

Jak byl pro tebe ten člověk důležitý?

A TENTOKRÁT TO BYLA NAŠE BABI

Máma mi řekla, že umřela babička Jana. Byla u toho moc smutná. Dokonce plakala. Byl jsem taky smutný. Babičku mám moc rád. A mámu taky. Když je smutná, jsem taky smutný. Řekl jsem mamince, že tady babičku moc chci. Minule mi totiž babi dala dárek. Máma říkala, že by babičku chtěla taky. Asi proto, že babička mámě taky dala čokoládu. A hlavně to byla mámina maminka.

Když někdo umře, už s ním nejde mluvit, a už vůbec s ním nejde jít na procházku. Trochu to prý vypadá, jako by pořád spal, ale přitom nespí, protože ho nejde vzbudit. Párkrát jsem takhle viděl ležet nějaké zvířátko, třeba holuba. Ale jinak toho moc nevím. A tak jsem se musel hodně ptát.

Táta a máma říkají, že jednou umře každý. Někdo dřív a někdo později. I když nám to někdy přijde nespravedlivé. A pokaždé je celá rodina moc smutná, protože se jim stýská. Ale někdy se stává, že je člověk tak moc nemocný, že je pro něho smrt možná lepší. A taky může mít někdo tak hezký a dlouhý život, že už všechno důležité udělal, a tak mu nejspíš ani tolik nevadí, že umře.

Ta čokoláda byla moc dobrá! Máma se se mnou rozdělila.

Sem si můžeš nalepit fotku svého blízkého, který zemřel. Nebo ho i namalovat. A třeba i to, jakou měl barvu očí a vlasů nebo kolik mu bylo let. Můžeš nakreslit, čím byl pro tebe výjimečný, věci, které měl rád, a třeba i jeho/její nejoblíbenější jídlo. Co jste spolu rádi dělali? Zkus si vzpomenout.

A KAM ODEJDE?

Někdy dospělí říkají, že ten, kdo umřel, někam odešel. Tak já nevím, jak by chodil, když zrovna umřel. A kdyby mohl chodit, mohl by se taky vrátit. Jenže to právě vůbec nemůže. Ptal jsem se táty, proč se to tak říká. Tatínek mi řekl, že se tím myslí, že odešel z našeho světa. Ale to pořád nevím, kam by šel jinam. Máma mi vysvětlila, že každý věří něčemu jinému. Protože se nemůžeme mrtvého zeptat, lidé mají spoustu nápadů, jak to je. Někdo věří, že se z nás stanou andělíčci v nebi. Někdo si myslí, že se znovu narodíme jako jiný člověk. Někdo tvrdí, že smrtí to prostě skončí a žádné pokračování někam jinam není potřeba. Tatínek i maminka říkají, že jak to asi je, se můžu rozhodnout sám. Zatím to ale nevím.

Moc si to ještě neumím představit. Rodiče mi řekli, že tělo člověka zůstane u nás, v našem světě. A jeho duše odejde někam jinam nebo prostě zmizí. To nikdo neví jistě.

Ta naše babi Jana teď možná řídí počasí a občas si dá šlofíka, jak to vždycky dělávala.

Co si myslíš ty? Co se stalo s tvým blízkým, když umřel?

Kde je podle tebe teď?

Jaké je tvoje přání? Kde bys chtěl/a po smrti být?

Jak si myslíš, že to tam bude vypadat? Zkus mi to namalovat.

DUŠE

Někdo věří, že máme prostě jen mozek v hlavě a v tom je všechno. Jiní si myslí, že existuje právě ta duše. Jenže co to je? Máma občas říká, že každý z nás má dobrou duši. Ona taková duše ale vůbec není vidět! Když se řekne, že je dobrá zmrzlina, je to jasné. Ale když má někdo dobrou duši, nemůžeme ji ochutnat ani cítit. Poznáme to prý třeba tak, že někdo dělá pěkné věci pro ostatní a myslí na to, aby nikomu neubližoval. Nohy, ruce a hlava fungují celé dohromady. To je naše tělo. A to, jak přemýšlíme, čemu věříme a jak se chováme, to prý zas dělá ta duše. Každý tomu říká jinak.

Jak podle tebe vypadá duše? Vypadají všechny stejně?

Mají zvířátka také duši a je stejná jako lidská?

Jak asi vypadala duše toho, kdo umřel?

TĚLO

Když někdo naposledy vydechne, tělo přestane fungovat. Zvířátkům i lidem. Viděl jsem to na myšce na chalupě. Už nemůže běhat ani mluvit. Totiž myška pískat. Mohlo by to vypadat, že už tedy tělo není na nic dobré. Ale když leží jen tak v přírodě, postupně se z něj stane hnojivo pro půdu a potrava pro maličký hmyz nebo červíky. Takže nakonec je ještě užitečné!

Když ale umře někdo u nás, jen tak ho ležet nenecháme. Maminka říkala, že se o mrtvého člověka musíme postarat. Abychom se hezky rozloučili, uděláme naší babičce pohřeb.

Mám pro tebe úkol. Můžeš si vyzkoušet, jak z půdy vyroste rostlina. Půda je opravdu důležitá a zjistíš, jak chytře to příroda zařídila. Možná bys chtěl/a zkusit poslat svému blízkému nějaký vzkaz, ať už je kdekoliv. Tak co nechat ten vzkaz rozložit v půdě tak, aby z něj vyrostla rostlinka?

BUDEŠ POTŘEBOVAT: květináč několik menších kamínků obrázek či vzkaz na obyčejném papíru zeminu a semínka – vezmi květináč a ozdob ho – na dno dej několik menších kamínků – napiš nebo nakresli vzkaz a vlož ho mezi kamínky – zasyp zeminou a zasaď semínka – pravidelně zalévej – počkej, až rostlinka vykoukne!

Pokud nechceš dávat vzkaz do květináče, můžeš ho třeba dát za okno, pověsit na strom nebo na jiné místo, které se ti líbí nebo je pro tebe důležité. Můžeš si ho i schovat mezi své poklady a vrátit se k němu později, když budeš chtít.

POHŘEB

Tak jsem zjistil, že takový pohřeb vypadá skoro stejně jako dospělácká oslava. Bylo tam slavnostní jídlo. Jen je to delší, nudnější a někteří lidé tam pláčou. To mi bylo líto. A taky se skoro všichni oblečou do černého. I já jsem si vybral ve skříni černý svetr. Na pohřbu mluvilo několik lidí před ostatními o babičce. Trvalo to docela dlouho, ale mluvili o ní hezky. Něčemu jsem nerozuměl. Máma u toho plakala. Pořád ještě je smutná, že babička už není. Tomu zas rozumím dobře. Tatínek mi říkal, že takhle se vzpomíná na celý život zemřelého. Povídá se o tom, co dělal a jak žil.

Lidé se loučí se svými babičkami nebo dalšími lidmi po svém. V každé zemi je prý pohřeb jiný. Někde se zapalují svíčky, jinde zdobí mrtvé květinami a někde zase hraje na pohřbu smutná i veselá hudba. Všichni se snaží udělat to nejlepší, co dokážou. Hlavně na mrtvého myslí a udělají pohřeb podle toho, čemu věří, že se děje po smrti.

Jak vypadal pohřeb? Můžeš nakreslit, na co z pohřbu svého blízkého budeš vzpomínat, co by sis chtěla/a zapamatovat. Je naopak něco, co se ti tam nelíbilo? Co bys řekl/a na pohřbu o svém blízkém ty?

SMUTEK

Když někdo umře, ostatní bývají smutní nebo se kvůli tomu zlobí. Maminka říkala, že můžeme brečet, když se nám chce. Časem to prostě přejde. Ale ještě mi bylo nějakou dobu smutno, když babička umřela. I když jsem si u toho třeba normálně hrál. Občas se ještě zeptám, jestli babička už opravdu není. Přece jen bych s ní chtěl zase chodit za ruku na procházky. To uměla ta moje babička Jana dobře. Rodiče říkají, že už se vrátit nemůže. Tak to se smrtí prostě je. Někdy se kvůli tomu hodně zlobím. Ale tatínek říká, že mít vztek je normální.

Když jsme byli nejvíc smutní, chodili jsme s mámou jezdit na kole do parku. Maminka říká, že se dá hodně věcí vypotit. A opravdu jsem se potom cítil o něco lépe. Ale nejvíc jsme spolu mluvili a taky jsme se k sobě přitulili, když to bylo potřeba. I s tátou a sestřičkou Adou. Mám je všechny moc rád.

Jak ses cítil/a, když tvůj blízký zemřel?

Vyjádřit to můžeš barvami, slovy i obrázkem.

Má smutek a vztek nějakou barvu? A co další pocity?

SMUTEK

LÍTOST STRACH RADOST

Můžeš prožívat různé pocity, kromě smutku právě třeba i vztek, že je to celé nespravedlivé.

Umíš si zlost vybít, aniž bys sobě nebo někomu jinému ublížil/a? Co ti pomáhá na smutek?

Mohlo by to být za nějakou dobu lepší?

Sestav si recept, jak smutek a zlost prožít a zmenšit.

VZTEK

STRACH

Když jsme si vysvětlovali, že každý někdy umře, dostal jsem strach. Bál jsem se, že umře třeba taky máma a Ada. Nebo tatínek. Jenže tenhle strach má asi občas každý. Když máme někoho rádi, někdy o něj můžeme mít starost. Malou i velkou. Podle mámy máme ten strach občas všichni. Stejně jako někdy máme velkou radost, prožíváme také někdy velký smutek. A někdy myslíme jen na velkou radost z koupání a sluníčka a jindy musíme pořád přemítat o nepříjemných věcech. I o smrti. Taky mi ale řekla, že když někdo umře, v každém z nás kousek toho člověka zůstane. Z mojí babi Jany se narodila máma a z ní jsem se zas narodil já i Ada. A když máme někoho rádi, zůstanou nám hezké vzpomínky na to, co jsme zažili. O těch můžeme mluvit nebo na ně myslet a třeba se maličko usmát.

Můžeš mít také strach, že zemře někdo další. I to je v pořádku, strach prožíváme někdy všichni.

Vypadá nějak tvůj strach? Má tvar a barvu? Vypadá jako nějaký člověk, zvíře nebo věc?

Jsem zvědavá – namaluješ mi ho?

Nebo ho jen cítíš někde ve svém těle? Nakresli do siluety, kde je a jakou má barvu.

Zamysli se, komu věříš a chceš mu o svém strachu říct. Třeba by ti to také ulevilo. Můžeš si sem takového člověka nakreslit nebo nalepit jeho fotku. Bude tady s tebou.

ÚLEVA

Často jsou lidé hodně smutní, když jim někdo umře. Jenže taky se může stát, že se nám kromě smutku třeba trochu uleví. Mně se ulevilo, že už nikdy nebudu muset jíst kapustu v polévce. Uf.

Skoro vždycky, když jsme k babičce přišli na oběd, plavala v polévce kapustička. Ta měkká zelená blátivá koule mi vůbec nechutnala. A babi vždycky chtěla, abych ji snědl, protože je prý plná vitamínů. Ať je zdravá, jak chce, vůbec mi nechutnala.

Trochu jsem se styděl, že jsem rád, že už nebudu muset jíst tu polévku. Ale táta i máma říkali, že můžu mít různé pocity. Třeba i pocit úlevy.

Ulevilo se ti v něčem?

Budou ti ty věci, které jsi dřív neměl/a rád/a, chybět, nebo ne?

Aby sis své pocity zapamatoval/a, můžeš si vyrobit náramek. Navlékni korálek za všechno, za co jsi rád/a. A jiný za to, po čem se ti bude stýskat. Jeden třeba za pocit úlevy. Jeden za to, na co se těšíš. Jeden za každého, kdo je ti blízký. Nebo za cokoli dalšího hezkého tě napadne. Anebo si ho jen navlékni a mysli při tom na člověka, který zemřel. Ten náramek na ruce ti ho pak bude připomínat.

Na navlékání jsem se musel pekelně soustředit, ale náramek teď nosím rád.

BUDEŠ POTŘEBOVAT:

korálky pružný vlasec v případě menších korálků tenkou jehlu

Svoje pocity a vzpomínky si sem můžeš i namalovat.

Nebo se z nich vypsat, jak se ti bude chtít.

HEZKÉ VZPOMÍNKY

Když babička umřela, dostal jsem její fotku, kde jsme spolu. Chvíli jsem si totiž nemohl vzpomenout, jak babi vypadala. A jak bych to měl zjistit, když už nepřijde? Dal jsem si tu fotku do svojí krabice na poklady. Občas se na ni dojdu podívat. Taky jsem dostal míček, se kterým jsme si u babi Janičky hráli. S mámou a tátou mluvíme o tom, co jsme s babi zažili. Třeba o tom, jak jsme byli krmit kačenky a babičce spadl pytlík s kukuřicí do vody. Kachny všechny připlavaly a zobaly jednu kukuřici za druhou. Moc jsme se smáli. Nebo o tom, jak měla babička ráda knedlíky a vždycky mi je taky uvařila.

Babička mi vždycky kupovala zmrzku, když jsme byli na procházce. Máma mi slíbila, že občas půjdeme ke stejnému stánku na zmrzku spolu. Některé věci teď můžeme dělat s maminkou. A budeme u toho na babi myslet.

Naše babička se nerada fotila, ale naštěstí ráda pila kafe. A u toho se vyfotit nechala!

Jaké hezké vzpomínky máš na svého blízkého?

Co jste spolu zažili? Vymysli, s kým jiným bys to mohl/a zkusit příště. A nakresli to nebo napiš!

Můžeš také nakreslit další lidi, na kterých ti záleží. Ať máš všechny pěkně pohromadě!

Můžeš si také založit krabičku se vzpomínkami, třeba z krabice od bot. František si do ní dal míček a babiččinu fotku.

KAŽDÝ TO MÁ JINAK

Když jsem smutný, moc nemluvím a hraju si spíš sám. Někdo zase potřebuje hodně kamarádů a povídat si. Jiní lidé víc pláčou a třeba se i víc smějí, protože nevědí, co mají dělat. Každý to má úplně jinak. Taky nikdo neví, jak dlouho budou všechny ty divné pocity trvat. Ani tatínek to neví, a ten ví skoro všechno. Máma říká, že časem budeme zase veselí a smutní budeme jen občas, trošku. A opravdu už se pomalu začínám cítit normálně.

Když chci, aby mě rodiče objali, řeknu si o to. A když chci klid, zalezu si do postele. Maminka spíš potřebuje pořád něco dělat. Vystřihuje mi z papíru a třídí věci ve skříni. Každý prožívá své pocity jinak a taky máme různé recepty na to, jak se cítit lépe.

Potřebuješ kolem sebe lidi, nebo jsi radši sám/sama? Možná to je někdy tak a podruhé jinak.

Nakresli si sem sebe, a co bys potřeboval/a. Chceš být jen potichu se zavřenýma očima? S někým si povídat? Jít běhat do lesa? Nebo potřebuješ od všeho trochu?

PTEJTE SE

Tak to je všechno, co vím o tom, když někdo umře. A jak jsem se to dozvěděl? Hodně jsem se ptal. Možná vám sešit odpověděl na všechny otázky. Možná jste odpovědi sami našli. Ale třeba ne! Když vás něco zajímá, je dobré se zeptat. Mně to hodně pomohlo.

Dospělí se možná někdy tváří divně, když máte otázky ohledně smrti. I oni jsou třeba smutní. Ale určitě se budou snažit odpovědět, abyste to líp pochopili. Třeba na to jen budou potřebovat víc času.

Tak ať vám zůstanou hezké vzpomínky. Tak jako mně na moji babičku Janu. I když mi dávala kapustu.

Tak ahoj a mějte se dobře!

Franta

Tak ahoj a prohlédni si sešit znovu, kdykoli se ti bude chtít.

Na koho se můžeš obrátit? Zajímá tě ještě něco o smrti?

Kresli, piš nebo čmárej cokoli chceš a opravdu se ptej. Na cokoli.

Místo na tvé vzpomínky, pocity a přání.

Piš, maluj a lep si sem, cokoliv tě napadne.

Časem mohou tvoje vzpomínky na blízkého člověka vyblednout. Sem si můžeš napsat nebo namalovat věci, které si o něm pamatuješ a které by sis rád/a uchoval/a – třeba až budeš velký/á. Jak vypadal, co rád jedl a co mu naopak nechutnalo, co rád dělal, když zrovna nechodil do práce, jaká byla jeho oblíbená hudba, jaké knihy četl, kam jste spolu jezdili na výlety. Můžeš si sem třeba nějaké fotografie z vašich společných chvil nalepit.

Když budeš chtít ještě něco vědět, můžeš se zeptat rodičů, paní učitelky nebo pana učitele. Nebo můžeš napsat i mně. Třeba e-mail na nakladatelstvi@cestadomu.cz nebo dopis na adresu Cesta domů, Heleny Kočvarové 1, 140 00 Praha 4. Můžeš poslat i obrázek, udělá mi to velkou radost. Měj se moc hezky, Lucka

Když někdo umře

Sešit pro děti, kterým zemřel blízký člověk

Napsala a ilustrovala Eliška Šmolíková Odpovědná redaktorka Adéla Procházková Grafická úprava a sazba Eliška Kudrnovská, Studio Designiq Tisk INPRESS a.s. © Cesta domů, 2022 © Eliška Šmolíková

ISBN 978-80-88455-02-8 www.cestadomu.cz/nakladatelstvi

Publikace je volně inspirována Sešitem pro děti, kterým někdo zemřel (Cesta domů 2016) a zahraničními publikacemi nakladatelství Woodland Press a Hawthorn Press.

Publikace vychází s podporou Ministerstva zdravotnictví České republiky. Děkujeme!

Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci. Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací. Za vaši podporu předem děkujeme!