„Ne se neříká...“

Bylo by snadné tuhle kapitolu prostě nezačít vůbec psát, přeskočit ji a nechat to být. Celé by to bylo růžové, zalité sluncem. Sladké. Jen by to nebyla tak úplně pravda, nebo aspoň ne celá.

Když jsem zvažovala, jestli se do téhle knihy pustit, věděla jsem, že si v první řadě budu muset odpovědět na otázku, jestli chci svůj příběh opravdu vyprávět se vším všudy. Generalizovaná úzkostná porucha k němu totiž taky patří. Nechtěla jsem se schovat, vynechat tuhle část jen proto, že mi bylo chvilku nepříjemné mluvit o tom veřejně. Právě fakt, že se o psychických poruchách nemluví a dělá se z nich společenské tabu, to ještě zhoršuje. A tak jsem se rozhodla, že já mluvit budu. Nejen abych ukázala možná rizika drobného podnikání, ale i proto, že můj příběh může někomu z vás pomoci. Pro dokreslení atmosféry jsem se spojila s Lucií Drlíkovou, která dělá dechberoucí podvodní fotografie. Záměrně jsem chtěla jít pod vodu, protože ta vám ten dech opravdu vezme, stejně jako se to často podaří úzkostným stavům. Jsem moc ráda, že jsem mohla pracovat právě s Luckou, znovu si při focení připomenout ty silné emoce a uvědomit si, že teď už se mi dýchá mnohem líp.

Většina lidí, s kterými na tohle téma narazím, si myslí, že moje zkušenost s vyhořením a úzkostmi pramení z období, kdy už byl otevřený obchůdek. A je asi logické, že je to napadne, máma dvou malých dětí se snaží podnikat. To už jsem překvapivě byla zase pevně nohama na zemi. Ten největší kotrmelec jsem totiž zažila po porodu první dcery.