„Budu máma hrdinka.“

Sára se narodila rok po našem návratu ze Států a založení značky Lelí‘s Cupcakes. Ten rok jsem tvrdě pracovala, chodila do kanceláře jedné z největších mediálek u nás a dělala na strategiích pro sociální sítě korporátních klientů. Vymýšlela kampaně, vyhrávala pitche, do toho po večerech pekla cupcakes a vyřizovala objednávky. Tou dobou jsme cupcakes nabízeli v Kubově bistru Famagusta, kde se jich prodalo maximálně padesát týdně, takže se to dalo zvládat. Občas se objevila nějaká objednávka a s ní spojená práce do dvou do rána, ale šlo to. Pomalu se to rozjíždělo, byla jsem na sebe hrdá. Tohle přesně jsem chtěla: najít koníčka, který by mě bavil, a ještě k tomu by mi umožnil být na mateřské dále plnohodnotným členem společnosti, protože nebudu odkázaná na příspěvek od státu, ale budu dál normálně vydělávat. Budu máma hrdinka.

Je mi čerstvých osmadvacet, zrovna jsem uspala naši měsíční dcerku a vím, že mám asi hodinu, než se vzbudí. Beru telefon a vyřizuju zmeškané hovory a objednávky na dortíky. Neumím říkat ne. Ani nechci. Nemůžu si to dovolit. Ne je moc velký luxus. Já to zvládnu. Zvládnu nechat si jednoho „nenáročného“ klienta z mediálky, protože si neumím připustit, že moje práce tam je u konce. Nedej bože, že bych snad byla nahraditelná. Ne se neříká ani těm skvělým a nadšeným lidem, kteří chtějí moje cupcakes. Buduju značku, vlastní business. Nikoho z těch lidí přeci nezajímá, že jsem zrovna porodila. Jestli to teď přeruším, už si neškrtnu. Potřebuju růst. Moji zákazníci odejdou, najdou si někoho jiného, moje místo zaplní někdo jiný, vezme mi mou příležitost uspět, a já už to znova nerozjedu. Ne. Toho já se taky nevzdám. Za každým úspěchem stojí tvrdá práce, tak to prostě je. Když něco fakt chceš, musíš zatnout zuby a makat. Na spánek není čas.