„Protože to všechno já musím. “

A hele, je tu ona, ta malá roztomilá holčička, která nám vstoupila do života. A je zase vzhůru a brečí. Zas má hlad. Ona má pořád hlad. Pořád mě potřebuje. A já potřebuju pracovat. A taky uklidit, možná něco uvařit. Potřebuju být dokonalá. Potřebuju to všechno zvládat. Potřebuju být skvělá máma, manželka, hospodyně, podnikatelka, kamarádka, dcera. Ale kdy to mám sakra všechno udělat? Začínám být hodně podrážděná. Unavená. Nervózní. Zoufalá. Často bezdůvodně křičím. A nevím, co s tím mám dělat. Protože to všechno já musím. Musím.

Nejsem šťastná. Mám doma nádherné zdravé miminko, které jsem si tolik přála, a já nejsem šťastná. Nevážím si ničeho, co mám. Když jsem s ní, vyčítám si, že nepracuju, když pracuju, vyčítám si, že nejsem s ní. Vždyť tohle jsem ale přece chtěla, pracovat na mateřské. Nebo ne? Nakonec si vyčítám i to, že nejsem šťastná. Jsem vyčerpaná. Musím si odpočinout, musím usnout. Nejde to.

Osobně si myslím, že jsem si prošla nejdřív syndromem vyhoření, který následně vyústil v generalizovanou úzkostnou poruchu. Ta diagnóza přišla ale mnohem později. Předcházela jí řada vyšetření, které podněcovala nesnesitelná bolest hlavy, zad nebo břicha. To, že příčina byla psychosomatická a jednalo se o jedny z mnoha varovných signálů mého těla, by mě v tu chvíli ani ve snu nenapadlo. Moje tělo křičelo o pomoc, snažilo se upoutat pozornost, donutit mě odpočívat, zvolnit, na chvilku vypnout. Ale já neposlouchala. Pořád jsem si posouvala tu pomyslnou laťku výš a výš. Snažila jsem se všem kolem (ale hlavně sama sobě) dokázat, že já to zvládnu všechno. Sama. A vím, že kdyby mi moje tělo nevystavilo definitivní stopku, nikdy bych s tím nepřestala.

Dost! Už dost. Snaž se myslet na něco jiného. Ale na co? Může ta myšlenka už konečně vypadnout z mé hlavy? Dost! Strach. Ježiši, já mám takovej strach. Klepou se mi ruce, je mi zima. Jsem strašně unavená a chce se mi zvracet. Dost! Chodím po bytě sem a tam a nedokážu se uklidnit. Brečím. Může to už přestat? Co mám dělat? Křičím. Dost! Mám příšerný strach, naprosto odzbrojující a ochromující. Sedím pod tekoucí sprchou schoulená do klubíčka a brečím. Soustředím se na zvuk padajících kapek vody, ale i přes něj se mi vloudí zpět do hlavy ta černá myšlenka, můj strašák. Je mi tak zle, že už je to nepřehlédnutelné a nezamaskovatelné. Sedím na posteli a nepřetržitě brečím. To, že brečí i Sára, už ani nevnímám. Je mi to jedno. Už je mi všechno jedno. Bezradný Kuba nakonec volá mé mamce, ta okamžitě pochopí, která bije, zmobilizuje okolí a předává mu kontakt na RIAPS. Je něco kolem desáté večer, do půl hodiny sedíme i se Sárou v autě a jedeme tam. RIAPS je krizové centrum, hodně zjednodušeně řečeno je to prostě psychosociální pohotovost.

Sedíme v čekárně, v ordinaci je nějaká slečna, tak musíme chvilku počkat. Sára po cestě usnula v autosedačce a já si připadám jako magor. Žádný strach teď necítím, jen sucho v ústech a strašnou únavu. Proč jsme sem jeli? Stejně mi na mou otázku neodpoví. Nikdo přece neví, co s námi bude po smrti.

Mým spouštěčem byla beznaděj vtělená do otázky, na kterou mi nikdo nedokáže odpovědět. Co bude po smrti? Ta otázka ve mně vyvolávala takovou paniku, že jsem měla chuť to zjistit okamžitě. Strach z vlastní smrtelnosti, z toho, že bych taky nemusela vidět vyrůstat vlastní dceru. Ten strach je naprosto přirozený a občas ho prožívá každý. Jen ne v takové intenzitě a tak často, vlastně nepřetržitě. Ze začátku jsem se tím dokázala vyděsit jednou za týden. Možná i proto, abych si uvědomila, že jestli nebudu svůj život žít, místo abych jen pracovala, můžu ho promarnit. Ale takhle to já v té době nechápala. Takže to postupně nabralo na obrátkách a já to ve své hlavě řešila každý den. Když jsem nerozeznala ani tenhle varovný signál, pohltila mě úzkost úplně a nedokázala jsem už myslet na nic jiného. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe, natož o Sáru. Strach mi sevřel žaludek a já nemohla jíst ani spát. Nedokázala jsem se soustředit ani na běžný hovor. Nakonec jsem nemohla ani vstát z postele, hlavou mi létaly jen černé myšlenky.

Teď ale sedím v ordinaci s neuvěřitelně skvělou doktorkou, která se mi kupodivu vůbec nesnaží na mou záludnou otázku odpovědět. Místo toho mi vysvětluje, proč si ji tak často pokládám a proč mě dokáže tak šíleně moc vyděsit. Pomáhá mi, že mi odhaluje všechny procesy v mozku a odpovídá na otázku, proč se mi to stalo. Jen mě lehce opraví: „Ono se vám to nestalo samo, vy jste si to způsobila svým chováním. Vaše tělo řeklo dost.“