„Ono se vám to nestalo samo... Vaše tělo řeklo dost.“

Najednou jsem měla pocit, že nezvládnu nic. Že to prostě nestihnu, nevěděla jsem, co mám dělat dřív, jak si časově uspořádat pár jednoduchých úkonů, aby na sebe navazovaly. Děsilo mě, že mám dojít nakoupit nebo uvařit oběd. Měla jsem pocit, že jsem k ničemu. A i když se mi v noci v RIAPSU dostalo všech odpovědí a pochopila jsem, co se v mojí hlavě vlastně děje, nešlo to napravit ze dne na den. V tom spočívá největší záludnost psychických onemocnění: jejich léčba je běh na dlouhou trať. Ono se vám to v hlavě taky nerozhází během jednoho dne, tak jak by se vám mohlo podařit tu mozaiku rychle zase poskládat zpět? Má to bohužel i svůj vážnější důvod. Kdybyste se dokázali vyléčit hned, asi byste se z toho dostatečně neponaučili. Já svoje tělo neposlouchala hodně dlouho, a ono mi teď prostě nevěří. Nevěří mi, že když říkám, že budu odpočívat, myslím to vážně. Protože já to vlastně už ani neumím. Nemůžu se pořádně nadechnout, když si vzpomenu, že bych si teď měla sednout, když si má zítra paní přijít vyzvednout objednávku dortíčků. Kdo to upeče? Kdo jí zavolá a řekne jí tu krutou realitu, že já teď prostě nemůžu? Můj svět se zhroutil.

Jenže je mi tak zle, že stejně nemůžu nic dělat. Tak jen sedím, ponořená do svých myšlenek, a učím se naslouchat svému vnitřnímu já. Učím se znovu přijít na to, co vlastně od života chci, jaké jsou moje priority. Pořád nechápu, že to není otázka dní, ale měsíců. Většina lékařů se shoduje na termínu půl roku až rok.

Dobře. Pokazila jsem to. Ale přece nemůžu být takhle paralizovaná celý rok Sářina života. Stojí přede mnou jedno z nejtěžších rozhodnutí. Přestat kojit a pokusit se to celé urychlit antidepresivy, nebo to zkusit sama. Dokázat to. Mám chuť si zase hrdinsky posunout laťku výš a říct, že já to dám bez prášků. Ale pak mi dojde, že tohle není žádná (předem se omlouvám za ten výraz) zkurvená soutěž. Tohle je můj život a já chci být se svou dcerou. V jejích třech měsících se tedy dobrovolně vzdávám kojení a s receptem v ruce kráčím do lékárny. Vzhledem k medikaci potřebuji ambulantní léčbu a dohled. Naštěstí se mě ujímá zmiňovaná lékařka z mé první noční návštěvy RIAPSU. Docházím k ní nejdřív jednou týdně, pak jednou za čtrnáct dní a nakonec jednou měsíčně. Pořád mám několik záchvatů úzkosti denně, ale už vím, jak s nimi pracovat. Prášky mají pomalý nástup, antidepresiva začínají působit zhruba až za jeden až dva měsíce. Bylo to hodně těžké období, ale pak se to začalo opravdu výrazně lepšit. Hodně mi pomohlo, že jsem cítila obrovskou podporu rodiny. Pomalu jsem si začala znovu věřit, vážit si sama sebe a škrábat se zpět nahoru po žebříčku svých hodnot. Prošla jsem hodně velkou tmou, ale z každého tunelu vede druhý východ.

Protože jsem fakt hodně orientovaná na výkon a cíle, řekla jsem si, že si prášky nechám opravdu jen na rok. Bude to taková moje berlička, ale dál pak půjdu sama. Povedlo se. Podle mojí doktorky jsem typ člověka, který k životu mírnou hladinu stresu potřebuje. A tak jsem to nevydržela a znovu se začala pomalu zapojovat, ale tentokrát už s úctou a respektem ke svému volnému času, dobíjení kognitivního zdroje a ke své rodině.

Zvláštní je, že i když jsem na čas přestala úplně pracovat, Lelí‘s Cupcakes to přežily. Kuba moc dobře věděl, jak mi na tom záleží, když jsem byla ochotná obětovat vlastní zdraví a část svého mateřství. Celou dobu, co já hledala cestu sama k sobě a naší dceři, on držel naše dortíkové podnikání nad vodou. Dokonce se i sám naučil péct a zdobit, nakontaktoval nás na firemní klientelu a nevědomky připravil půdu pro budoucí obchůdek. A díky tomu, že vedle mě navíc po celou dobu stál, snažil se to celé pochopit, neodsuzoval a pomáhal, se mu povedlo dostat nad tu hladinu znovu i mě. I pro nás samotné to byla velká zkouška a myslím, že když jsme ustáli tohle, zvládneme už cokoliv.

Samozřejmě, že když už byl obchůdek otevřený a já byla podruhé těhotná, měla jsem velký strach, abych si to neudělala znova. Před narozením Kubíka jsem nastolila různá opatření a pravidla. Největší změna ale byla v tom, že jsem byla připravená říct si včas o pomoc. Už jsem byla někdo úplně jiný. Naučila jsem se delegovat a předávat práci i za cenu kompromisu. I když jsem věděla, že sama bych to udělala trochu jinak, možná i líp, musela jsem se smířit s tím, že buď to nebude vůbec, nebo to bude tak, jak nejlépe to dokáže udělat někdo jiný. Věděla jsem, do jak hluboké jámy můžu znovu spadnout.

A proč vám to tu celé vyprávím? Netoužím po lítosti a paradoxně už ani po uznání. Jen jsem chtěla poukázat na to, že cesty bývají občas trnité, vlastní zkušenost někdy bolí, ale nic ji nenahradí. Dneska – s šestiletým odstupem, bez prášků a bez pravidelných návštěv bohnického areálu – už dokážu říct, že jsem za to všechno neskutečně vděčná, a jsem ráda, že jsem si to mohla prožít. Dostat od života facku a uvědomit si, že v první řadě chci být mámou, i kdyby to znamenalo, že podnikání půjde pomaleji, nebo třeba nepůjde vůbec. A že jestli chcete opravdu něco dokázat, musíte umět nejen pořádně zabrat, ale také odpočívat a vážit si v první řadě sami sebe.

A to úplně nejdůležitější na závěr: jestli jste u mého vyprávění měli sebemenší pocit, že z vlastní zkušenosti víte, o čem tu píšu, moc vás prosím, promluvte si o tom s někým. S kamarádkou, s mamkou, vyhledejte psychologa nebo klidně napište mně. Ale mluvte o tom. Sdílení pomáhá a budete překvapeni, co všechno za svou otevřenost získáte.