Jitka Křesálková: Italská literatura v Čechách a na Slovensku

ITALSKÁ LITERATURA V ČECHÁCH A NA SLOVENSKU Bibliografie italských literárních děl přeložených do češtiny a slovenštiny, vydaných od počátku knihtisku do současnosti, a přeložených netištěných divadelních her a operních libret inscenovaných od 18. století

Jitka Křesálková

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Křesálková, Jitka Italská literatura v Čechách a na Slovensku : bibliografie italských literárních děl přeložených do češtiny a slovenštiny, vydaných od počátku knihtisku do současnosti, a přeložených netištěných divadelních her a operních libret inscenovaných od 18. století / Jitka Křesálková. – Vydání první. – Praha : Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017. – 644 stran Italské resumé ISBN 978-80-7308-720-3 821.131.1 * 821.131.1-2 * 782.089.1 * 811.162.3’25 * 811.162.4’25 * 655.4/.5 * (450) * (437.3) * (437.6) – italská literatura – italské drama – operní libreta – Itálie – překlady do češtiny – překlady do slovenštiny – knižní produkce – Česko – knižní produkce – Slovensko – bibliografie 821.131. 1. 09 – Italská literatura (o ní) [11] 01 – Bibliografie. Katalogy [12]

Tato publikace byla vydána s podporou Italského kulturního institutu.

Recenzovali doc. PhDr. Jiří Pelán, Ph.D. PhDr. Michael Špirit, Ph.D. © Jitka Křesálková, 2017 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-720-3 (print) ISBN 978-80-7308-721-0 (online : pdf)

Obsah

Předmluva — 7 Překlady vydané tiskem — 27 Netištěné překlady divadelních her a operních libret — 483 Ediční poznámka — 553 Základní literatura k danému tématu — 556 Seznam překladatelů a autorů úvodů, doslovů a poznámek — 557 Chronologický rejstřík překladů — 611 Seznam divadel a institucí uvedených zkratkami — 625 Seznam vydavatelů a knižnic — 629 Česko-italský seznam zkratek a slov vyskytujících se v textu hesel — 631 Dodatky — 634 Resumé — 643

7

Předmluva

Bibliografie je rozdělena do dvou oddílů. První část obsahuje tištěné překlady italské prózy, poezie a divadelních her včetně libret, jak se objevovaly v průběhu staletí – počínaje prvotisky až po současná vydání. V druhé části jsou zařazeny překlady italských divadelních her a oper, které nebyly publikovány; zčásti jsou jejich texty uloženy v knihovně Divadelního ústavu v Praze a v knihovně divadelního oddělení Národního muzea, všechny ostatní byly pouze inscenovány.

Podnětem k zrodu bibliografie téměř před půl stoletím bylo zjištění, jak málo se toho ví v Itálii o Slovanech a jejich vztazích k Západu, v tomto případě k Itálii. Dlouhou a často nesnadnou prací – excerpcí kartoték, katalogů knihoven, nejrůznějších sbírek dokumentů, programů i ročenek divadel, časopisů, novin i speciálních monografií – se podařilo shromáždit materiál, jehož menší část vyšla v r. 1991 v Miláně a obsahuje knižní překlady děl italských autorů vyšlé v Československu od počátků knihtisku do r. 1991. Vzhledem k tomu, že v posledním čtvrtstoletí pominuly dřívější překážky (nedostatek valut, přídělový systém v hospodaření papírem, ideologické zábrany atd.) a v Čechách i na Slovensku byly vydány stovky překladů z italštiny, revidované a aktualizované znění i této části má svůj smysl.1 Obsahuje často starší tituly, které se v online katalozích prozatím nenajdou. Nadto v minulosti byli (a i v přítomnosti jsou) překládáni rovněž autoři, kteří ve vynikajícím Slovníku italských spisovatelů, vydaném r. 2004 v nakl. Libri, nejsou zařazeni, neboť obsahuje pochopitelně jen hesla nejdůležitějších italských autorů. Naproti tomu naše bibliografie zachycuje všechny přeložené spisovatele, které se nám podařilo zjistit, bez ohledu na jejich význam, a podává o nich alespoň základní data. Italská literatura je zde, stejně jako ve výše citované příručce, pojata od svého počátku, to znamená, že zahrnuje nejen autory píšící italsky (tj. v „lingua volgare“), ale i ty, kteří používali latinu, případně oba jazyky, a v nejširším měřítku. Zaznamenána jsou tedy díla, jež byla do češtiny nebo slovenštiny přeložena jak z latiny, tak z italštiny. Původní materiál byl zrevidován, opraven a doveden až do současnosti, do r. 2015 včetně, částečně i 2016, a systémově překoncipován. Prosté chronologické uspořádání děl u každého autora bylo změněno: za prvním vydáním překladu díla následují nejen jeho vydání (přetisky) další, ale i novější publikované verze, takže čtenář získává přehled o tom, kdo se uvedeným autorem zabýval. Pokud jde o žánr, bibliografie zahrnuje nejen tak řečenou literaturu krásnou, prózu a poezii, ale i divadlo, umění, literaturu filozofickou, náboženskou, vzdělávací, populárně naučnou, spisy pro děti a mládež i publicistiku, včetně detektivek. Nebyla vzata v úvahu jen díla ryze odborná (lékařská, technická atd.).

1

Milánská publikace měla 2950 bibliografických pozic, naše nynější jich má trojnásobek.

8

ITALSKÁ LITERATURA V ČECHÁCH A NA SLOVENSKU

Zájem Čechů o italskou kulturu má dlouhou tradici; humanismus k nám počíná pronikat od 14. století (někteří naši tehdejší vzdělanci mají styky i s jeho italskými představiteli), ovšem jeho šíření brání náboženské rozbroje a i postoje některých mistrů na pražské univerzitě, a tak se musíme přehoupnout až do dalšího století, kdy mezi tisky najdeme i překlad Trojánské kroniky od Guida delle Colonne. Ten byl považován až do nedávné doby dokonce za nejstarší českou tištěnou knihu (v každém případě další vydání z r. 1488 je bezpečně dokumentováno). K řadě nejstarších českých tisků patří i Jacopo da Voragine s českou verzí Legendy aurey vyšlou pod titulem Pasionál čili Život a umučení všech svatých mučedlníků na Starém Městě Pražském u Jana Kampa 21. 7. 1495.

Již v prvním roce nového století se ze slavného trojhvězdí Petrarca, Boccaccio, Dante objevuje překlad ovšem latinského spisu velkého Arezzana De remediis utriusque fortunae (1354–1366) Francyzška Petrarchy… Kníehy dvoje o lékařství proti štiestí a neštiestí… přeložené Řehořem Hrubým z Jelení, následované v r. 1507 sedmi žalmy vybranými ze spisu Psalmi poenitentiales, které do češtiny převedl významný český humanistický spisovatel, překladatel a tiskař Mikuláš Konáč z Hodiškova (1480–1546). Řehoř Hrubý z Jelení (ca 1460–1514) je otcem slavného Zikmunda Hrubého z Jelení, ve světě známého jako Gelenius (1497–1554), jednoho z nejvýznačnějších učenců své doby, překladatele z řečtiny a latiny, jenž po studiích v Itálii působil od r. 1524 až do své smrti jako vydavatel klasiků ve slavné Frobenově tiskárně v Basileji a je také autorem latinsko-německo-řecko-českého slovníku Lexicon symphonum (1537). Bohužel většina Hrubého překladů se dochovala jen v rukopisech, tisku se kromě Knieh dvojích o lékařství dočkal pouze jeho první český a zároveň evropský překlad Chvály bláznovství (1513) Erasma Ro erdamského (Laus stultitiae) a Petrarkových Epistolae sine titulo (1359).2 Mikuláš Konáč mezi čtyřmi desítkami titulů ve své staroměstské tiskárně vydal i svůj překlad kroniky Enea Silvia Piccolominiho (1405–1464), pozdějšího papeže Pia II.3 Petrarca český se objevuje až v r. 1900, kdy vycházejí v překladu Jaroslava Vrchlického Tři kanzóny (Italia mia, Spirito gentil a Vergine bella) a teprve od poloviny 20. století až do současnosti se básník těší pozornosti českého čtenářstva (Slováci se celého překladu jeho Zpěvníku dočkali až r. 2007).

Zcela jinak je tomu s druhou hvězdou italského literárního nebe, Giovannim Boccacciem. Jaký je jeho osud v Československu, či lépe řečeno v Čechách (vzhledem k tomu, že až do r. 1958 neexistuje žádný slovenský překlad), od 14. století dodnes? Podobně jako Petrarca i Boccaccio proniká a šíří se v Čechách nejprve svým latinským dílem.

Dokazuje to množství rukopisů dochovaných v českých knihovnách obsahujících v celku nebo zčásti Bucolicum carmen, De mulieribus claris, De casibus virorum illustrium, De genealogia deorum gentilium atd. Ani první tištěný český překlad z Boccaccia, desáté novely desátého dne, nebyl pořízen z italského originálu, ale z latinského překladu Petrarkova, který text trochu upravil a okomentoval, a přispěl tak k jeho rozšíření skoro do všech evropských literatur. Příběhem markýze ze Saluzza, který Griseldu podrobí řadě zkoušek, aby zjistil její lásku a trpělivost, se dostává Boccaccio do Čech. Češi jsou tak mezi slovanskými národy první, kteří mají překlad Boccaccia. Text nazvaný Valter 2 3

Františka Petrarchi… Rozmluvaníe prvníe o pravé mudrosti mezy mudrčem a nedoukem, které pravděpodobně také přeložil. Prostějov, J. Günther, 1551, XXXII ff.

De Bohemorum origine ac gestis historia (1458), Česká kronyka. Staré Město Pražské 1510, [CXII] ff. Poté byla několikrát přetištěna a teprve na začátku 20. století nahrazena překladem novým.

PŘEDMLUVA

9

a Griseldis, přeložený neznámým autorem v polovině 15. století a zachovaný ve dvou datovaných rukopisech (1459 a 1472) v Praze, se však dočká tisku až v 19. a 20. století, kdežto první tištěné překlady Boccaccia náležejí Mikuláši Konáči z Hodiškova, který vydává r. 1507 první novelu čtvrtého dne pod názvem Filipa Beroalda Historie o nešťastné lásce dvou zamilovaných přetištěnou s pozměněným názvem Historie o smutném skončení Gwiškarda a Sygismundy… v r. 1564. Bohužel ani jedno, ani druhé vydání není dostupné v českých knihovnách a jejich existence je doložena jen v dřívějších historiích literatury, např. v Dobrovského Geschichte der böhmischen Sprache und älteren Literatur (Praha 1818).4 Zachován je však Konáčův překlad první novely pátého dne vydaný v r. 1509 a tlumočení první novely prvního dne vyšlé r. 1514.5 Kromě toho se Konáč inspiroval předmluvou k Boccacciovu spisu De casibus virorum illustrium (1355–1360) a složil hru nazvanou Hra pieknejch přípovídek od Boccaccia složená v nížto tyto vosoby mluví: Stiestí.

Chudoba. Neštěstí, která vyšla až po jeho smrti v r. 1547.

Jako překladatel Konáč nevynikal velkým citem pro porozumění autorovu stylu a formě; pro něho byla nejdůležitější myšlenka příběhu, poselství. Jeho přínos tkví především v tom, že představil Boccaccia českým čtenářům.6 Boccacciova první novela čtvrtého dne existuje ještě v stylisticky lepším překladu z konce století, jehož autor se nazývá pouze jménem Jan a jejž literární historikové ztotožňují s kališnickým knězem Janem Češkou († 1551) z Pardubic, vychovatelem synů hraběte Viléma z Pernštejna. Vyšla r. 1592 ve svazku nazvaném podle první novely (deváté z druhého dne) Kronyka utiešená o jednom znamenitém měštěnínu římském jménem Dyonydesovi a o Brygidě manželce jeho a obsahujícím ještě dva portréty z Boccacciova traktátu o slavných ženách (De claris mulieribus) – příběh o paní Lukrecii a o Piramovi a Tysbě. Češka také na základě Petrarkova spisu De remediis utriusque fortunae sestavil Příkladné řeči a užitečná naučení vybraná z knieh hlubokých mudrcův…, kde formou dialogu radí, jak dospívat k moudrosti a štěstí stálým vzděláváním, studiem antických autorů. Tato mravoučná kniha vyšla v 16. století dokonce čtyřikrát.7 K nejstarším překladům z Boccaccia patří i anonymní česká verze jeho Filocola vydaná v Praze v r. 1519 Janem Šmerhovským s názvem Velmi piekna nova kronika aneb historia vo velike milosti kniežete a krále Floria z Hispaní a jeho milé panie Biantzefoře.

Ovšem daleko zajímavější je, že na konci 15. století vznikl překlad 11 novel z Dekameronu, který pořídil třetí syn českého krále Jiřího z Poděbrad Hynek (1452–1492), diplomat a politik, osoba na tu dobu značně vzdělaná (kromě své mateřštiny hovořil německy, znal latinu i italštinu), muž zvyklý pohybovat se po evropských panovnických dvorech. Zprvu husita jako jeho otec, konvertoval později ke katolictví, neví se, zda z přesvědčení nebo z jiných důvodů; rozhodně byl velice tolerantní ke všem 4

5 6

7

Jak vidno z názvu, Konáč použil k práci latinský překlad od Filippa Beroalda staršího (1453–1505), který z Boccaccia přeložil tři novely, prozaicky osmou desátého dne a první pátého dne, v hexametrech první čtvrtého dne.

Kronyka o Cymonovi hlúpém skrze milost přemísternie vyčvičeném… a Pamphila mladence ctneho z Centínovelle rozpravka nájprvňejší o Serciapelletovi…

Snad stojí za to připomenout, že Filippo Beroaldo (1453–1505) za svého profesorského působení na univerzitě v Bologni byl znám jako přítel českých a uherských studentů. O jeho vztazích s nimi píše Bohumil Ryba v práci Filip Beroaldus a čeští humanisté (České Budějovice 1934), kde otiskuje z rukopisného sborníku uloženého v Národním muzeu v Praze 74 Beroaldových dopisů, z nichž 13 je určeno právě českým adresátům, jeho bývalým studentům.

První a druhé vydání – Plzeň 1529 a Olomouc 1572 – mají pozměněné názvy.

10

ITALSKÁ LITERATURA V ČECHÁCH A NA SLOVENSKU

vyznáním. Na dvoře svého švagra uherského krále Matyáše Korvína v Budíně poznal Hynek významné představitele humanismu, učence a literáty Antonia Bonfiniho, Pietra Ransana, Marzia Galeo iho da Narni, Aurelia Brandoliniho, Taddea Ugole iho a možná i další a ve slavné Korvínově knihovně čítající na 2500 svazků se seznámil s díly předních italských spisovatelů. Byl také členem družiny, jež v r. 1476 doprovázela budoucí druhou manželku krále Matyáše Korvína Beatrici d’Aragona z Neapole celou Itálií až do Budína. Hynek, který je též autorem vynikajících českých básní, trávil poslední léta svého života na rodném zámku v Poděbradech téměř v bídě a nadto sužován těžkou nemocí (syfilidou) a zde se pustil do překladu Dekameronu. Vzal si na pomoc, jak dokázal A. Grund v předmluvě k jejich vydání pod názvem Boccacciovské rozprávky (Praha 1950), první německý překlad Dekameronu z pera Ariga čili Heinricha Schlüsserfeldera, vydaný r. 1473 (a přetištěný r. 1490), tedy brzy po prvním vydání italském v r. 1470. Proč se uchýlil Hynek k překladu? Pravděpodobně proto, že si už nebyl příliš jist svou znalostí italštiny. Ovšem Hynek byl skutečným básníkem, a tak je jeho překlad oproti rozvláčné německé předloze mnohem čtivější. Hynek vynechává autorova věnování a úvody – nepotřebuje je, protože si vybral pouze jedenáct novel ze sta. A právě tento výběr je zajímavý: většina jich je z třetího dne, v němž se vypravuje o lidech, kteří svou obratností dosáhli toho, po čem bažili, anebo získali to, co předtím ztratili, dále ze dne sedmého a osmého, v nichž jsou líčeny taškařice a šprýmy, které prováděly ženy mužům, anebo naopak muži ženám či muži sobě navzájem. Všechny mají realistické náměty a jsou zalidněny postavami ze všech vrstev společnosti. Před poslední novelu Hynek vsouvá svou vlastní povídku v boccacciovském stylu nazvanou O jedné pěkné paní, jménem Salomena. Pro něho byl Boccaccio typický tím, že se vysmívá přetvářce, pokrytectví a pověře a hlásá radost ze života. Je škoda, že rukopisný sborník, v němž se překlad zachoval, byl objeven až ve 20. století a že prvními tištěnými překlady Češi poznali jen jednu stránku Boccacciova díla. I přesto, že tyto verze nevynikaly formální dokonalostí a zůstaly mnoho dlužny svému originálu, staly se oblíbenou četbou a byly často přetiskovány. Později, hlavně v 18. století, pak náměty novel pronikly do tehdejšího populárního žánru – jarmareční a kramářské písně, jak upozornil spisovatel a literární kritik Karel Juda. Zpracovávány bývaly, často ovšem nepříliš umělecky, především novely desátá desátého, pátá čtvrtého a devátá druhého dne.8 Na překlad celého Dekameronu musíme však čekat až do roku 1881, kdy jej vydal (bez balad a bez úvodů) učitel a katolický spisovatel Josef Flekáček (1857–1906), publikující pod pseudonymem Josef Fl. Karafiát. Nové, skutečně úplné vydání ve třech svazcích, na svou dobu výborné kvality, vyšlo v letech 1896–1897 a vděčíme za ně Janu J. Benešovskému Veselému (1854–1905), autoru historických povídek; balady do něho přeložil Jaroslav Vrchlický. Z následujících překladatelů třeba připomenout literárního a výtvarného kritika a překladatele hlavně moderní italské literatury Arnošta Procházku (1869–1925), zakladatele (spolu s Jiřím Karáskem ze Lvovic) Moderní revue (1894) a významného představitele české literární dekadence. Rozhodně nejlepší překlad Boccaccia pochází z pera klasického filologa a bohemisty, spisovatele, dramatika a překladatele, předčasně zesnulého Radovana Krátkého (1921–1973). Ten dokázal výborně vykouzlit atmosféru, zachovat sílu a živost originálu, neupadnout do vulgárnosti a zásluhou svého smyslu pro ironii a satiru i brilantně vyjádřit slovní 8

Srov. Juda, K., „Lidová epika česká z Boccaccia“, Zvon 1935.

PŘEDMLUVA

11

hříčky. Jeho zásluhou je celý Dekameron (nebo některé novely) stále vydáván a od poloviny 20. století do současnosti žije i v nejrůznějších úpravách na českých jevištích nebo i v televizi jako činohra, opera či dokonce jako loutková hra. K částečnému poznání Boccaccia básníka přispěl Jaroslav Vrchlický, když do své sbírky Z niv poesie národní a umělé, II (1901) zařadil několik Boccacciových skladeb (O Regina degli Angioli, o Maria. Dante Alighieri son, Minerva oscura. Fuggit’è ogni virtù, spent’è il valore) a balady z Dekameronu, které přeložil pro druhé české kompletní vydání. V druhé polovině 20. století se objevilo několik básní ve dvou českých antologiích, které měly velký čtenářský úspěch: Italská renesanční lyrika ve třech vydáních 1954–1956 vyšla v téměř 17 000 výtiscích, Navštívení krásy v r. 1964 v nákladu 89 500 výtisků. Na Slovensku Viliam Turčány zařadil do svých výborů Trochu si spolu pohovorme, Láska a Vy jasné sladké vlny pět Boccacciových básní. V r. 1984 spatřil světlo světa český překlad pastorále Fiesolské nymfy.

Méně šťastný byl osud poslední ze tří hvězd – Danta Alighieriho. Až do poloviny 19. století byl znám jen českým vzdělancům v originále italském nebo latinském.

Prvním, kdo Danta představil v české řeči, byl katolický kněz, spisovatel a překladatel, autor nesčetných spisů pro děti a mládež František Doucha (1810–1884). Ukázky z Božské komedie a Nového života otiskl v Časopise českého musea v r. 1854 a Literárních listech r. 1865. Za první tlumočení celého textu Dantova veledíla i jeho Nového života vděčíme opět Jaroslavu Vrchlickému (1879–1882 a 1890). Nových překladů v češtině a slovenštině se dočkáme poté až v 20. a 21. století.

Podívejme se nyní na velké postavy italského Qua rocenta (15. století), jak se jeví v naší bibliografii. Začneme Enea Silviem Piccolominim, pozdějším papežem Piem II. (1405–1464), významným humanistou a diplomatem, o jehož České kronice jsme se v souvislosti s tiskařem Mikulášem Konáčem z Hodiškova již zmínili.9 Krátce nato Konáč přeložil a vydal spisek určený Piccolominim Prokopu z Rabštejna, Somnium de fortuna, jehož tématem je sen v literatuře a v němž se objevují četné postavy autorových současníků.10 Z Piccolominiho bohaté tvorby je dále v češtině znám traktát ve formě dopisu adresovaný sultánovi Mehmedu II., vládci Osmanské říše v letech 1451–1481, který přeložil chráněnec Viléma z Rožmberka, skladatel duchovních písní i spisovatel Šimon Lomnický z Budče,11 kdežto latinská novela o vášnivé tragické lásce dvou zamilovaných, považovaná za brilantní ukázku humanistické prózy a inspirovaná milostným příběhem českého šlechtice Kašpara Šlika, se dočká prvního českého znění až na samém konci 19. století a nejnovějšího skoro o sto let později.12 Posledním českým přeloženým titulem z Piccolominiho je spisek určený králi Ladislavu, u nás známému jako Ladislav Pohrobek, vychovávanému na dvoře krále a císaře Friedricha III., kde byl Enea Silvio od r. 1442 kancléřem. Podle zpráv současníků choval Piccolomini k chlapci vřelý vztah, a když mu bylo deset let, napsal obsáhlý dopis, v němž radil, jak by měl být 9

Do Čech se Piccolomini dostal s Prokopem z Rabštejna na sněm v r. 1451, aby upokojil české stavy žádající vydání mladého krále Ladislava, a zde se seznámil s předními českými představiteli – Jiřím z Poděbrad, Jindřichem z Rožmberka, Zbyňkem Zajícem atd. Je autorem mnoha spisů náboženských, filozofických a v mládí i erotických, ale především De Bohemorum origine ac gestis historia (Česká historie, 1458), jež byla po dlouhá léta jediným dílem informujícím svět o naší zemi a o husitském hnutí.

10 Enea Silvia poethy o štiestí y divný y užytečný sen, Praha 1516.

11 Epistola ad Mahumetem, List poseľacý k tureckému cýsaři aneb Traktát… Staré Město Pražské 1604.

12 De duobus amantibus historia, Eurialus a Lukrecie (Historie dvou zamilovaných), přel. A. Macek, Praha, s. a. [1898]. – O dvou milencích, přel. a pozn. napsala Š. Brožová, doslov J. Polišenský, Praha 1990.

12

ITALSKÁ LITERATURA V ČECHÁCH A NA SLOVENSKU

budoucí král všestranně vzděláván, aby byl dobře připraven na svůj nastávající úřad, De liberorum educatione (1450), zachovaný v rukopisech a vydaný v českém překladu bohužel až za 460 let od svého vzniku.13 Z dalších velkých „qua rocentistů“, kteří přišli do styku s Čechami a z nichž máme rané překlady, připomeňme Poggia Braccioliniho (1380–1459). Byl nejprve kopistou u římské kurie, pak sekretářem papeže Jana XXIII., se kterým se účastnil kostnického koncilu, na němž byl odsouzen Jan Hus a upálen rok poté i Jeroným Pražský. O této události napsal list, který vyšel jako přípisek českého překladu Pasionálu Jacopa da Voragine a dočkal se dalších vydání.14 Bracciolini proslul jako „lovec rukopisů“ latinských klasiků, které objevil na svých cestách v klášterních knihovnách německých, švýcarských a francouzských a opsal je. Za velmi důležitý se považuje jeho objev (r. 1414) Vitruviova traktátu De architectura, textu, který měl základní význam pro architekturu od renesance až po 19. století a Poggiovou zásluhou se jeho známost velmi rozšířila. Z jeho nejpopulárnějšího spisu Liber facetiarum, sbírky exempel, satir a anekdot, vyšel první český výběr v polovině 16. století, později několikrát přetištěný; úplné vydání spatřilo světlo světa až v první polovině století dvacátého.

S dílem jiné významné postavy Qua rocenta, náboženského a politického reformátora a posléze fanatického kazatele a vládce Florencie, dominikána Girolama Savonaroly (1452–1498), se Češi seznámili až v 16. a 17. století, a to jen v nepatrném výběru z Výkladu na padesátý žalm krále Davida, ze sedmi kázání a čtyř výkladů Otčenáše, ovšem několikráte přetiskovaných. Jinak z dalších velkých humanistů toho máme málo: z filozofa a lékaře Marsilia Ficina (1433–1499) sotva pár stránek, z Vi orina da Feltre (1378–1446) nic; spisek Pica della Mirandoly (1463–1494) De hominis dignitate (O důstojnosti člověka z r. 1486), považovaný za manifest ducha humanismu a renesance, přetiskovaný a hojně překládaný, musel na české znění čekat dokonce až do 21. století!; jeho základní myšlenka – svobodné myšlení a otevřenost ke všemu – byla zřejmě pro Čechy tehdejší doby zásadou příliš novou a kacířskou. Jedno z děl největšího neapolského humanisty a politika Giovanniho Pontana (1429–1503) bylo sice Řehořem Hrubým z Jelení brzy (1511) přeloženo do češtiny, ale na vytištění si počkalo celých tři sta let.15 Podobně zůstanou českému čtenáři až do 20. století neznáma díla dalších velikánů, Leona Ba isty Albertiho (1404–1472) a Leonarda da Vinciho (1452–1519); z významného pedagoga Guarina Veroneseho (1374–1460) máme aspoň slovník, až do konce 20. století připisovaný jeho českému překladateli a upravovateli, františkánskému spisovateli Janu Bosáku Vodňanskému.16 Situace se nepatrně zlepší v 16. století, italském Cinquecentu, kdy se v českých překladech objevuje několik závažných děl, i když převažuje literatura náboženská.

Začněme historikem, lékařem, katolickým biskupem a diplomatem, který při cestách po Itálii i Evropě poznal množství významných osobností, jež zosobnil ve svých portrétech, Paolem Gioviem. Z jeho rozsáhlé a rozmanité tvorby Češi poznali záhy 13 Pojednání o vychování dítek, které pro Ladislava, krále uherského a českého, napsal Eneáš Sylvius (Pius II.), přel. J. Šauer z Augenburgu, Praha 1906.

14 Ad Leonardum Aretinum epistola de M. Hieronymi de Praha supplicio, Epištola… k Leonardovi Aretinskému o smrti Mistra Jeronýma Čecha…, Dodatek pražský k Pasionálu utrakvistickému z r. 1495, Praha 1525, 48 ff.

15 De fortitudine (1481), Jana Joviána Pontána Knihy o statečnosti válečné neb rekovské, též domácí neb křesťanské…, Zimmermann, J. W. (ed.), Hradec Králové 1819.

16 Vocabolarium nomen Lactifer…, Vokabulář Lactifer, Plzeň, Mikuláš Bakalář [1511], CCXCVI ff.

PĹ˜EDMLUVA

13

ten nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­ spis, Commentario de le cose de’ Turchi (1532),17 v nÄ›mĹž tento znalec tureckĂŠ politiky popisuje nejen historii a zvyky nĂĄroda, ale odhaluje i nebezpeÄ?Ă­ hrozĂ­cĂ­ kĹ™esĹĽanskĂŠmu svÄ›tu.

V r. 1562 vĂ˝znamnĂ˝ Ä?eskĂ˝ knihtiskaĹ™ a nakladatel evropskĂŠho formĂĄtu Jiří Melantrich z Aventina (ca 1511–1580) vydal ve vynikajĂ­cĂ­ typograďŹ ckĂŠ ĂşpravÄ› herbĂĄĹ™ Pietra Andrey Ma ioliho (1501–1577), vĹĄestrannÄ› vzdÄ›lanĂŠho osobnĂ­ho lĂŠkaĹ™e arciknĂ­Ĺžete Ferdinanda a cĂ­saĹ™e MaxmiliĂĄna II., kterĂ˝ od roku 1544 pĹŻsobil v Praze.

DĂ­lo, pĹ™etiskovanĂŠ od 16. stoletĂ­ aĹž do přítomnosti, pĹ™eloĹžila a úvodem opatĹ™ila dalĹĄĂ­ slavnĂĄ osobnost Ä?eskĂ˝ch dÄ›jin, vynikajĂ­cĂ­ matematik, badatel svÄ›tovĂŠho vĂ˝znamu v astronomii a přírodnĂ­ ďŹ lozoďŹ i, nejslavnÄ›jĹĄĂ­ Ä?eskĂ˝ hvÄ›zdĂĄĹ™ a tĂŠĹž osobnĂ­ lĂŠkaĹ™ cĂ­sařů MaxmiliĂĄna II. a Rudolfa II., TadeĂĄĹĄ HĂĄjek z HĂĄjku, v cizinÄ› znĂĄmĂ˝ jako addaeus Hagecius (1525–1600), kterĂ˝ po studiĂ­ch matematiky ve VĂ­dni a medicĂ­ny v Bologni byl i Şåkem slavnĂŠho renesanÄ?nĂ­ho uÄ?ence aÂ ďŹ lozofa Girolama Cardana (1501–1576) v MilĂĄnÄ›.18 Z Ma ioliho ostatnĂ­ch dÄ›l, nÄ›kterĂ˝ch tiĹĄtÄ›nĂ˝ch u Melantricha, vĹĄak v Ä?eĹĄtinÄ› nemĂĄme nic, zato jednu kuriozitu: v broĹžurce o 28 stranĂĄch Le solenni pompe, i superbi e gloriosi apparati‌, vydanĂŠ pĹ™edtĂ­m Melantrichem v r. 1559, jeĹž je podle vĹĄeho prvnĂ­ italskou knihou vyĹĄlou v ČechĂĄch, autor popsal triumfĂĄlnĂ­ vjezd cĂ­saĹ™e Ferdinanda I. HabsburskĂŠho do Prahy dne 8. 11. 1558.

TakĂŠ jezuita a papeĹžskĂ˝ diplomat, aktivnĂ­ odpĹŻrce protestantĹŻ, Antonio Possevino (1533/34–1611), se zĂĄhy objevuje v Ä?eĹĄtinÄ›; ovĹĄem ne svĂ˝m denĂ­kem bezĂşspěťnĂŠ diplomatickĂŠ mise o uzavĹ™enĂ­ mĂ­ru mezi Polskem a Ruskem (Moscovia, 1586), ale nĂĄvodem, jak postupovat v protireformaÄ?nĂ­ vĂ˝chovÄ›. PĹ™eloĹžil jej jezuitskĂ˝ misionĂĄĹ™ Baltazar HostounskĂ˝ a vyĹĄel r. 1584. Moscovia, jedna z prvnĂ­ch knih o Rusku, nebyla nikdy do Ä?eĹĄtiny ani zÄ?ĂĄsti pĹ™evedena. Naproti tomu se brzy po svĂŠm vydĂĄnĂ­ v originĂĄle do rukou Ä?eskĂ˝ch Ä?tenåřů dostala (r. 1589) dĂ­la veronskĂŠho obchodnĂ­ka a loÄ?aĹ™e Alessandra Guagniniho (1538–1614) De Moscovitarum omniumque Ruthenorum religione, ritibus nuptiarum‌ (1582) a Gesta praecipua tyrannisque monarchae Moscoviae nuper perpetrata (1581) pod nĂĄzvem Kronyka MozkevskĂĄ (VypsĂĄnĂ­ pĹ™ednĂ­ch zemĂ­, krajin, nĂĄrodĹŻv, knĂ­Ĺžetství‌, TĂŠĹž o neslĂ˝chanĂŠm tyranstvĂ­ Ivana VasiÄžovice knĂ­Ĺžete mozkevskĂŠho‌) pĹ™eloĹženĂĄ MatouĹĄem Hosiem a opatĹ™enĂĄ pĹ™edmluvou vzdÄ›lanĂŠho tiskaĹ™e a nakladatele i organizĂĄtora literĂĄrnĂ­ho Ĺživota v ČechĂĄch Daniela Adama z VeleslavĂ­na (1546–1599).

Zato vĂ˝znamnĂ­ bĂĄsnĂ­ci a prozaici italskĂŠho Cinquecenta dopadnou ĹĄpatnÄ›: chybĂ­ Lodovico Ariosto, Torquato Tasso, Niccolò Machiavelli (v pĹ™ekladech se objevĂ­ aĹž v 19. stoletĂ­), Pietro Bembo, Baldassare Castiglione, autor znĂĄmĂŠho DvoĹ™ana, populĂĄrnĂ­ Pietro Aretino a Ma eo Bandello – ti si poÄ?kajĂ­ na pĹ™eklady dokonce aĹž do 20. stoletĂ­, o dramatickĂ˝ch autorech ani nemluvě – a to jen pĹ™ipomĂ­nĂĄm nejznĂĄmÄ›jĹĄĂ­ jmĂŠna.

DĂ­la vzdÄ›lĂĄvacĂ­ nebo nĂĄboĹženskĂĄ jsou typickĂĄ pro celĂŠ Ä?eskĂŠ 17. stoletĂ­, italskĂŠ Seicento. SouvisĂ­ to ovĹĄem i s tehdejĹĄĂ­ politickou a hospodĂĄĹ™skou situacĂ­ Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ po bitvÄ› na BĂ­lĂŠ hoĹ™e, tĹ™icetiletou vĂĄlkou a jejĂ­mi nĂĄsledky i v kultuĹ™e. Ze znĂĄmĂ˝ch nĂĄboĹženskĂ˝ch spisovatelĹŻ vyĹĄlo napĹ™. protireformaÄ?nĂ­mu teologovi, kardinĂĄlu, ve17 KnĂ­ha o viecech a spuosobĂ­ch narodu turecskĂŠho‌, pĹ™el. AmbroĹž a Sixt z O ersdorfu a vydal Pavel SeverĂ˝n z KapĂ­ Hory r. 1540.

18 Commentarii in libros sex Pedacii Dioscoridis‌ de medica materia‌ (1554), HerbaĹ™ jinak BylinĂĄĹ™ velmi uĹžiteÄ?ný‌ StarĂŠ MÄ›sto PraĹžskĂŠ 1562. Rok po Ä?eskĂŠm vydĂĄnĂ­ vychĂĄzĂ­ tamtĂŠĹž nÄ›meckĂ˝ pĹ™eklad HerbĂĄĹ™e pĂŠÄ?Ă­ spisovatele a pĹ™ekladatele Adama Hubera z Riesenbachu (1545–1613).

643

Resumé

Le eratura italiana in Boemia e in Slovacchia Il presente volume Italská literatura v Čechách a na Slovensku raccoglie le informazioni bibliografiche delle opere di autori italiani trado i in ceco e slovacco pubblicate dalla nascita della stampa fino ad oggi (2015 incluso, parzialmente anche il 2016) e delle traduzioni rimaste inedite di opere teatrali e liriche italiane.

Nella prima parte della bibliografia, dedicata alle traduzioni ceche e slovacche di opere le erarie italiane, è stata presa in considerazione la produzione di tu i gli scrittori italiani che sono stati individuati, senza badare alla loro rilevanza. Per le fasi più antiche, relativamente alla lingua impiegata, si è tenuto conto sia degli scri ori che usano la lingua volgare che di quelli che scrivono in latino oppure in entrambe le lingue.

Per quanto riguarda il genere le erario delle opere considerate, la nostra bibliografia non si limita alla sola le eratura „vera e propria“ (prosa, poesia, teatro), ma contiene anche indicazioni di altre tipologie di testo (saggi d’arte o di le eratura, tra ati filosofici o religiosi, opere didascaliche o scientifico-divulgative, scri i per l’infanzia e la gioventù, pubblicistica, romanzi gialli ecc.). Omessa è invece la le eratura scientifica e specialistica (medicina, scienze, tecnologia ecc.).

Nella seconda parte del volume sono riportate le informazioni sulle traduzioni inedite di opere teatrali e liriche messe in scena in Bohemia e Slovacchia dal Se ecento ad oggi nonché sulle versioni ceche di opere teatrali italiane conservate presso la biblioteca dell’Istituto del teatro e del Museo Nazionale a Praga, di cui non si è riuscito a stabilire se siano state mai rappresentate.

I singoli lemmi sono organizzati nel modo seguente: al nome e alla data di nascita e di morte dell’ autore seguono il titolo dell’originale, la data della sua prima apparizione e le indicazioni riguardanti l’edizione ceca o slovacca, in ordine: titolo, so otitolo, nome del tradu ore ed altri possibili collaboratori alla pubblicazione, luogo, data, nome dell’editore, numero delle pagine, eventualmente titolo della collana in cui il volume è inserito, infine, quando si è riuscito a reperire il dato, anche la tiratura. Nel caso di opere teatrali non pubblicate, i dati riportati riguardano l’originale (titolo, data della prima rappresentazione), titolo ceco (o slovacco), nome del tradu ore e contengono informazioni sul teatro e sul luogo e la data della prima messa in scena in Boemia (o Slovacchia), così come dei nomi del regista e del dire ore d’orchestra. Dei testi solo trado i e conservati nelle istituzioni sopraccitate indichiamo inoltre la signatura.

Lo spunto per questo lavoro, iniziato quasi cinquant’anni fa con lo spoglio dei cataloghi di biblioteche e la raccolta di materiale documentario eterogeneo, è stata la costatazione di quanto siano limitate e carenti le conoscenze sugli slavi in Italia, tra cui anche sui cechi, così come del loro intenso e vivace rapporto con lʼOccidente

644

ITALSKÁ LITERATURA V ČECHÁCH A NA SLOVENSKU

europeo durante i secoli, qui nello specifico con l’Italia. Il nucleo di partenza del presente volume è stata la bibliografia delle opere di autori italiani trado e in ceco e in slovacco, pubblicata in Italia (La le eratura italiana in Cecoslovacchia, Milano, Guerini e Associati, 1991). Dopo il 1989, mutata la situazione politica e venuti meno i precedenti ostacoli (limitata disponibilità finanziaria per il pagamento dei diri i d’autore all’estero, razionamento della carta, impedimenti politici, ecc.), sul territorio della ex-Cecoslovacchia sono state edite numerosissime opere di autori italiani in traduzione. Infanti, se il volume milanese conteneva 2950 posizioni bibliografiche, il presente ne registra addiri ura il triplo. Tale incremento, oltre che per le parti inedite contenenti le informazioni bibliografiche relative alle opere le erarie uscite negli anni successivi al 1991 e a quelle teatrali e liriche, è dovuto anche alla riedizione del nucleo originale della Bibliografia, completamente revisionato e corre o. Proprio in virtù della continuità ideale con La le eratura italiana in Cecoslovacchia, che comprendeva le traduzioni sia in ceco che in slovacco, si è deciso nonostante la dissoluzione della Cecoslovacchia di tener conto anche in questo nuovo volume delle traduzioni slovacche delle opere di autori italiani.

Nell’introduzione alla Bibliografia viene delineato un abbozzo della storia delle traduzioni italiane in ceco e in slovacco nel corso dei secoli e ge ato un rapido sguardo alle figure dei loro autori.

Jitka Křesálková Italská literatura v Čechách a na Slovensku.

Bibliografie italských literárních děl přeložených do češtiny a slovenštiny, vydaných od počátku knihtisku do současnosti, a přeložených netištěných divadelních her a operních libret inscenovaných od 18. století Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Jazyková redakce Zdena Wiendlová Sazba z písma Skolar PE Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2017