Noh Kwanbum: Klasické korejské písemnictví v proměnách doby

Klasické korejské písemnictví v proměnách doby

Noh Kwanbum

K L A SIC K É KOR E JSK É PÍ SE M N IC T V Í V PROM Ě NÁC H DOBY Noh Kwanbum

f ilozof ick á fa k u lta u n i v er zi t y k a r lov y, 2019

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR No, Kwan-pŏm [Kočŏn tongpjŏn. Česky] Klasické korejské písemnictví v proměnách doby / Noh Kwanbum ; z korejštiny přeložil Tomáš Horák. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019. – 237 stran Anglické resumé Obsahuje bibliografické odkazy ISBN 978-80-7308-930-6 (brožováno) * 821.581(519) * 82:93/94 * 001.83-027.22 * 930.85 * (519) * (0:82-9) * (0:82-4) * (082.21) * (0.072) – 1714-1954 – korejská literatura (čínsky) – 18.–20. století – literatura a dějiny – Korea – 18.–20. století – intelektuální život – Korea – 18.–20. století – kulturní dějiny – Korea – 18.–20. století – texty – eseje – antologie – komentovaná vydání 930.85 - Dějiny civilizace. Kulturní dějiny [8]

Recenzovala doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D. This book is published with the support of the Literature Translation Institute of Korea (LTI Korea). 고전 통변 (GOJEON TONGBYEON)

by Kwanbum Noh Copyright © 2014 by Kwanbum Noh Czech translation Copyright © 2019 by Filozofická fakulta Univerzity Karlovy All rights reserved.

Czech translation Copyright is arranged with Gimm-Young Publishers, Inc.Translation ISBN 978-80-7308-930-6

Obsah Předmluva k českému překladu 7 Předmluva 9 Intelektuální dějiny 18. století 13 Historie je stará a churavá 13 Tradice královského rodu 17 Temný stín politiky rovného přístupu 20 Obrat paměti 25 Tahle země je krásná 29 Obráceně čtené dějiny civilizace 33 Smutek společnosti postrádající vnějšek 38 Promiň, Rjúkjú! 41 Historie založení Čosǒnu sepsaná pro krále Čǒngdžoa 46 Stárnoucí literát akademie Sǒnggjungwan a jeho vnímání pokřivených dějin 53 Nahlížení věcí z pavilonu Kjǒngpchodä 60 Krásný altánek Hwallädžǒng 65 Blízké a vzdálené „staré učení“ v Japonsku 69 Intelektuální dějiny 19. století 77 Jak hrát dobře paduk 77 Do budoucnosti obrácená opravdová ctnost 81 Jak se v Soulu šířily zvěsti o falešném učení 85 Nový skupinový portrét obyvatel hlavního města 89 Od studia v závěru života zpět k počátkům 92 Nová strategie čtení v období historických změn 97 Okázalá literární sbírka zanechaná konfuciánským literátem z provincie Hamgjǒngdo 101 I lidé ze severozápadní oblasti patří ke Středozápadu 105 Psaní rozvíjející rozhled a úsudek 108 Nová strategie masového šíření klasického písemnictví 112 Sen o nových humanitních vědách 116 Bylo Korjǒ pro Čosǒn cizí zemí? 120

Intelektuální dějiny přelomového období 127 Vojenská vzpoura roku imo a korejsko­‑čínské styky 127 Mělo by království Čosǒn ekonomicky rozvíjet zemi a budovat silnou armádu? 132 Předvečer vydání nařízení o stříhání tradičních drdolů 136 Studium v cizině není možné 142 Kamenné bubny Korejského císařství 146 Co mají společného země Usan, Polsko a říše Qing 149 Touha po svébytnosti, energie k sebeposílení 152 Čím pro nás bylo Japonsko? 155 Minulá budoucnost 160 Doba snů 165 Stará učenost se ptá nové 169 Co je to svoboda? 173 Intelektuální dějiny 20. století 179 Budoucnost republiky 179 Pověsti o učení Wang Yangminga 184 Vyprávění o literátu Hǒ a o panu Pakovi 187 První korejský cestopis do Čínské republiky 192 Nostalgické ohlédnutí za neokonfucianismem 195 Boj konfuciána z Jǒngnamu za obřady ve svatyni Mandongmjo 198 Nadšení pro zahraniční korejská studia 203 Cesta kupců z Käsǒngu na Taiwan 207 Z panovnického konfucianismu na konfucianismus lidový 213 Číst novou historiografii a diskutovat starou 218 Srpnové osvobození a nové Velké učení 224 Úvaha o korejském písmu hangǔl v předvečer jeho svátku 227 Korejské dějiny viděné z ostrova Čedžudo 231 Resumé 237

Předmluva k českému překladu

Jsem korejský historik zkoumající novodobé korejské dějiny a velmi mě těší, že moje kniha vychází na české Univerzitě Karlově, instituci s tak dlouhou historií. Je radostné a vzrušující představovat si, jak bude kniha přijata zahraničními čtenáři. Platí to o to víc, že český překlad je mojí první knihou, která vychází v cizím jazyce.

Samozřejmě mám i obavy. Českou republiku totiž moc dobře neznám.

Když se vrátím do dětství, tak na základní škole jsme se na hodinách etiky v rámci antikomunistické výchovy seznamovali s aktuálním děním ve východoevropských zemích, kdy bylo zmíněno i pražské jaro. V hudební výchově na nižší střední škole jsme se zase učili melodii druhé věty Dvořákovy symfonie „Z nového světa“ a musím říct, že to byla jedna z mých nejoblíbenějších skladeb z celé učebnice. Na vyšší střední škole jsme se při probírání světových dějin učili o náboženské reformaci v Evropě a vzpomínám si, že byl v této souvislosti krátce zmiňován i Jan Hus. Po vstupu na univerzitu jsem ale neměl příležitost podrobněji studovat českou historii a kulturu. Proto teď váhám, jaký vzkaz bych měl předat českým čtenářům.

Naštěstí jsou v poslední době v Koreji vydávány užitečné knihy o české historii a mezinárodní politice. Také se pořádají výstavy informující o vzájemném setkávání Koreje a Česka. V roce 2011 se v Soulském historickém muzeu konala zvláštní výstava pojednávající o návštěvě českého cestovatele Enrique Stanko Vráze v Soulu v roce 1901. Studie tehdejšího českého velvyslance v Korejské republice Jaroslava Olši, která vyšla v katalogu výstavy, mi velmi pomohla pochopit vztahy mezi Českem a Koreou. Možná i letošní vydání mojí knihy v Česku se stane takovou malou událostí, která podpoří lepší vzájemné vnímání obou zemí. Shodou okolností jsou pro nás loňský a letošní rok stoletým výročím. Po skončení 1. světové války vyhlásily Česko a Korea svobodu a nezávislost. Česko slavilo sto let nezávislosti v loňském roce, zatímco v Koreji se oslavy sto let od vyhlášení nezávislosti a vytvoření prozatímní vlády konají v roce letošním. Nebylo by významným počinem pro vztahy obou zemí, kdyby se například podařilo uspořádat akci srovnávající slavné dílo Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě od velikána českého národního hnutí Františka Palackého a dílo popisující „truchlivé dějiny korejského příkoří“ (Souborné dějiny Koreje) od korejského nacionalistického vůdce Pak Unsika? předmluva k českému překladu

7

Jako autor bych si přál, aby čeští čtenáři přistupovali k mé knize s porozuměním založeným na vzájemném srovnávání. Ve skutečnosti by se klidně dala nazvat „Toulky korejskou intelektuální historií, 1714–1954“. Poskytuje potěšení ze setkání s živými scénami korejských intelektuálních dějin, které se věnují různým tématům. Zároveň se v ní objevuje můj pohled a interpretace myšlenek korejských intelektuálů, které těmito scénami probleskují.

I když se zajímám hlavně o setkávání minulosti a současnosti, věnuji pozornost i setkávání Východu a Západu. Podobně jako si uvědomuji problém „univerzální civilizace východní Asie a korejské národní historie“, přemýšlím i nad tím, jak se v českých intelektuálních dějinách projevuje vnímání „univerzální evropské civilizace a českých národních dějin“. Nic by mě nepotěšilo víc, než kdyby čeští čtenáři po přečtení mé knihy rozmýšleli a různým způsobem srovnávali intelektuální dějiny obou zemí. Chtěl bych také upřímně poděkovat doktoru Horákovi z Univerzity Karlovy za to, že pečlivým překladem toto setkání Západu a Východu zprostředkoval. Univerzitě Karlově pak jako Mekce koreanistiky v Česku přeji skvělou budoucnost.

Jednou bych se do Česka rád podíval. Představuji si, jak se ve svěžím ročním období šťastně procházím krásnými pražskými ulicemi.

17. června 2019 pracovna Ústavu korejských studií Kjudžanggak Soulské národní univerzity Noh Kwanbum

8

klasické korejské písemnictví v proměnách doby

Předmluva

Stará kniha ve mně pokaždé vyvolá napjaté očekávání. Snad je to kvůli onomu intenzivnímu pocitu mystického vytržení při prvním setkání s klasickou literaturou. Poté, co jsem si na střední škole se zájmem přečetl románové zpracování Historie Tří království, jsem později na univerzitě na čas úplně propadl stejnojmenné počítačové hře od japonské firmy Koei. V opojení z historické simulační hry, která dějiny Tří království vizuálně reprodukovala na mapě Číny, jsem navštívil Národní knihovnu, okopíroval jsem si biografickou část Chen Shouova originálu Historií1 a pročítal si záznamy o činech skutečných historických postav. Úplně jsem tomu sice nerozuměl, ale i tak mě to bavilo. Když jsem si po skončení druhého ročníku přerušil kvůli plánovanému nástupu na vojnu studium, chodil jsem každý den do Národní knihovny. Ze seznamu starých knih, o kterých jsem na přednáškách nikdy neslyšel, jsem si namátkově vybíral ty, které mi přišly zajímavé, dělal jsem si z nich výpisky a pořizoval kopie. Tak jsem objevil Sin Kisǒnovu Základní osnovu konfuciánského učení2 a zvolil si ji jako učebnici ve své zapálené touze po studiu konfucianismu. Narazil jsem také na Song Pjǒngsǒnovo Východní zrcadlo v hlavních rysech a detailech3 a umínil jsem si, že toto monumentální historické dílo pojednávající přehledným a podrobným stylem o celých korejských dějinách musím důkladně prostudovat. Neobyčejně mě vzrušovala skutečnost, že je tolik knih, které by si zasloužily uvést v dalším dílu tehdy mnou tak oblíbeného Sympozia klasického korejského písemnictví (Hanguk kodžǒn simpchodžium), vydávaného Korejskou učenou společností.4 S nástupem na vojnu sice ze všeho nakonec po velmi krátké době sešlo, ale i tak to byla cenná zkušenost.

V té době jsem však pouze věděl, jaké to je si staré knihy prohlížet, a nepřišel jsem ještě na chuť jejich studiu. Na to, aby se můj postoj k nim změnil, 1

2 3 4

Historie Tří království (Sanguozhi) je původně oficiální kronikou států Wei, Shu a Wu od autora Chen Shoua (233–297). Příběhy z Historií byly ve 14. století literárně zpracovány Luo Guanzhongem (1330?–1400) v populární románové adaptaci, která se v moderní době stala předlohou pro četné korejské překlady. Nejoblíbenější verze od současného korejského autora I Munjǒla se od roku 1988 ve zhruba padesátimilionové Jižní Koreji prodalo přes 18 milionů výtisků!

Sin Kisǒn (1851–1909), Juhak kjǒngü.

Song Pjǒngsǒn (1836–1905), Tonggam kangmok. Čindan hakhö – společnost založená korejskými badateli v době japonské okupace Koreje v roce 1934 za účelem na Japoncích nezávislého zkoumání korejské historie, kultury a jazyka.

předmluva

9

bylo potřeba času. Pak se to stalo o letních prázdninách během navazujícího magisterského studia. S vlastnoručně připraveným seznamem literárních sbírek 19. století jsem opět každý den navštěvoval Národní knihovnu. Za den jsem pročetl několik svazků a zase jsem si dělal výpisky a pořizoval kopie.

Tentokrát měla moje činnost zvláštní cíl, a sice najít si téma na diplomovou práci. Zajímavé texty byly vážně zajímavé, zato nudné texty byly neskutečně nudné. Ve studovně starých fondů nebyl kromě mě prakticky jediný dvacátník a mezi všemi těmi otitulovanými čtenáři jsem byl vždycky sám, koho volali jen jménem a příjmením. Poslední den tohoto lopotného úsilí byly poněkud neobvykle takto vyvolány osoby dvě. Dodělal jsem svou práci a chystal jsem se k odchodu, když jsem zjistil, že u stejného stolu sedí nějaká dívka.

Byla to televizní autorka, která připravovala dokument o přesunu hlavního města do Hanjangu (Soulu) na počátku království Čosǒn, a požádala mě o pomoc při hledání záznamů a článků v dynastických análech z doby vlády krále Tchädžoa (Tchädžo sillok) a v Rukopisech sbírky vyprávění pěti hor (Osan sǒllim čchogo). Za dva roky se z té dívky stala moje manželka. Téma diplomové práce jsem tehdy sice neurčil, ale staré knihy mi přinesly štěstí.

Rozhodný okamžik se neodvratně přiblížil. Nakonec jsem předložil hrubou verzi diplomové práce pod názvem Reakce inteligence na problémy sekularizace ke konci období Čosǒn a nástup učení Wang Yangminga. Dost jsem se s tím natrápil. Byl jsem sice odhodlaný překonat zastaralé myšlení z doby studené války, které přehnaně zdůrazňovalo dichotomii rozporu mezi tradicí a modernitou, a měl jsem v úmyslu chopit se problému kreativně, jenomže svět sbírek z konce období Čosǒn psaných klasickou literátskou čínštinou byl naprosto odlišný a nesourodý se světem prvních moderních novin a časopisů.

Pouštěl jsem se i do takových intelektuálních dobrodružství, že jsem dopoledne četl rozhořčené a naříkavé texty neokonfuciánských literátů a odpoledne podobně rozhořčené a naříkavé texty nové inteligence, ovšem najít nějaké jednotné jádro problému společné oběma stranám bylo krajně obtížné.

V rámci uspořádání posvátné versus světské jsem staré a nové myšlení četl a interpretoval ve vzájemně konkurenčním vztahu konfrontace se společným problémem tehdejší korejské společnosti, jíž byla sekularizace, ovšem textově podložené to nebylo. Na druhou stranu jsem měl v tomto zoufalém podniku možnost seznámit se nikoliv s konvenční a stereotypní klasickou literaturou sestávající ze studií kanonických děl, v nichž se to hemží citáty Konfucia a Mencia, a z přírodní lyrické poezie, nýbrž se zapálenou, čínsky psanou literaturou argumentující, naříkající a jásající.

Předmluva se už poněkud protáhla. Chtěl jsem však čtenářům této knihy poctivě odhalit, co je její autor zač. Nejsem odborník na klasickou čínsky psanou literaturu. Moje studium starých textů svým způsobem začalo u hry.

V názvu knížky se sice objevuje spojení klasické písemnictví, ale nikdy jsem staré texty nečetl jako klasiku. Vždycky to pro mě byly texty plné lidských 10

klasické korejské písemnictví v proměnách doby

výkřiků a lomozu dějin zachycující všemožné radosti i strasti našich lidí, které není možné zredukovat na stereotypy klasického jazyka sedmisvazkového konfuciánského kánonu a osmi literátských velikánů dynastií Tang a Song. Všech padesát kratších prací shromážděných v této knize je uvedené povahy. Nedají se sice v žádném případě nazvat klasikou, ale zaznamenávají radosti i smutky své doby. Čtenáři, kteří si chtěli se vší tíživou vážností přečíst v textech ctnostných postav našich dějin vznešená a vzletná slova, budou možná poněkud zklamaní. Naopak ty čtenáře, kteří si ve starých textech našich ušlechtilých předků chtějí odlehčeně počíst něco o živé a pulzující historii, kniha možná zaujme. Jedná se o staré korejské texty vybrané autorem, který se specializuje na dějiny myšlení kvůli okouzlení z myšlenkového odkazu 19. století; nehrozí tedy ani v nejmenším, že by se zde objevila filozofická pojednání nejvýznačnějších myslitelů vzdálenější historie, jako jsou třeba Tchögje nebo Julgok. Každé z uvedených dílek je jen malou historickou rekvizitou vytvořenou celkem obyčejnými lidmi, kteří žili v nám blízké době.

Přesto existuje dobrý důvod, proč nemohlo klasické písemnictví v názvu této knihy chybět. Je totiž sbírkou téměř všech mých textů, které byly od února 2010 do prosince 2012, tedy bezmála tři roky, rozesílány Korejským překladatelským institutem klasického písemnictví účastníkům mailing listu nazvaného Vůně klasických knih. Osobně jsem sice staré texty nečetl jako klasiku, ale moje texty byly coby Vůně klasických knih už tři roky takto čteny. Jmenovaný projekt má navíc pro můj život zvláštní význam. V období mezi 22. únorem 2010, kdy vyšel můj první text I na severozápadě žijí lidé od hlavního města, a 17. prosincem 2012, kdy jsem publikoval poslední text série nazvaný Jaká je budoucnost republiky, kterou si vybereme?, jsem pracoval hned na několika místech, a sice ve Společnosti pro zkoumání ekonomie a humanitních věd, ve Výukovém centru všeobecné vzdělanosti na Katolické univerzitě a v Korejském překladatelském institutu klasického písemnictví. Čas vyplněný prací přes den a studiem po nocích plynul, a jak jsem se v tomto proudu pomíjivosti měnil, napadaly mě celkem přirozeně existenciální otázky, kdo vlastně jsem. Vždycky ale přitom po mém boku byla Vůně klasických knih. Byl to tak můj věrný souputník v nelehké době.

Jak praví korejské přísloví „I když má člověk tři kopy korálů, až po navlečení je z nich šperk“. Abych mohl roztroušené texty shromáždit a udělat z nich knihu, potřeboval jsem nějakou jednotící koncepci. Pro mě to byly střípky a stopy uplynulého života, takže by se mi líbilo číst texty v pořadí, v jakém byly zveřejňovány. Hned vzápětí se ale vynořila otázka. To by mělo být všechno? Copak jsem to psal jen proto, abych navenek ukazoval vnitřní krajinu svého života? Tak to nebylo. Ve skutečnosti jsem měl po celou dobu psaní na mysli poselství, které jsem chtěl sdělit. Snažil jsem se vyzývat k chápání důležitého proudu korejských intelektuálních dějin pokrývajícího období od konce Čosǒnu po moderní dobu a současnost z širší předmluva

11

perspektivy historického kontextu. Byl to ambiciózní plán ukázat, jak jsou z takovéhoto širšího pohledu intelektuální dějiny naší země nečekaně zajímavé. Nakonec tedy došlo k novému uspořádání všech dříve publikovaných textů podle historického proudu času. Různé aspekty korejských intelektuálních dějin za období 240 let, počínaje textem Čo Kumjǒnga z roku 1714 a konče textem Kim Sǒkika z roku 1954, se podařilo rozčlenit do čtyř kategorií intelektuálních dějin 18. století, 19. století, přechodného období a období 20. století. Jednotlivé kapitoly knížky je tak následně možné číst namátkově a na přeskáčku, jak nám na ně padne pohled, ale stejně tak stojí za to si knížku přečíst od začátku do konce jako velký proud korejských intelektuálních dějin téměř tří staletí. Z možnosti výběru nechť se těší čtenáři.

Kniha vyšla díky pomoci a přispění celé řady lidí z Korejského překladatelského institutu klasického písemnictví. Pan Sǒ Čǒngmun mi projevil svou důvěru a svěřil mi tvorbu textů pro Vůni klasických knih, i když jsem neměl prakticky žádné předchozí zkušenosti s psaním pro širokou veřejnost. No Sǒnjǒng, Čo Kjǒnggu, An Kwangho a Jun Misuk z textů, které jsem jim poslal, vytvořili krásnou Vůni starých knih a předali ji čtenářům. Pan Kim Tchänjǒn zajistil publikaci textů v Korejských ekonomických novinách a umožnil tím, aby se s nimi mohlo seznámit ještě více lidí. Pan Han Munhǔi mi doporučoval knižní vydání, díky čemuž se čtenáři mají možnost setkat s texty v nové podobě. Všem jim tímto děkuji. Na své alma mater jsem dlouhou dobu přednášel korejské intelektuální dějiny a skrze tyto přednášky jsem si uvědomil užitečnost interpretace korejských textů psaných klasickou čínštinou v kontextu intelektuálních dějin. Tímto děkuji panu Pak Ǔndžuovi, řediteli nakladatelství Kimjǒngsa, který stejně jako já vnímal důležitost vydávání publikací o našich intelektuálních dějinách a rozhodl o vydání této knihy. Ovšem to, že jsem vůbec sebral odvahu a začal jsem uvažovat o vydání, je zásluhou zájmu a povzbuzování ze strany mnoha čtenářů Vůně starých knih. Obzvláště bych rád poděkoval za vlídnou podporu od jednoho váženého otce spolužáka z vysoké školy. I v okamžiku, kdy píšu tuto předmluvu, ve mně ale přetrvává stud na tím, že jsem se dostatečně nevěnoval studiu a sepsal knížku bez hlubšího rozmyslu. Zatím to zůstává na úrovni stručných badatelských poznámek zachycujících neuspořádané nápady, ale jednou se snad podaří uskutečnit systematický výzkum našich intelektuálních dějin, kterým se chci odvděčit profesoru Čǒng Ukčaovi z mateřské univerzity za všechno, co mi věnoval.

Letos je má milovaná dcera Jǒngin ve druhé třídě na základní škole. Zná mě jako tátu, se kterým si doma hraje na schovávanou, ale byl bych rád, kdyby si mě pamatovala i jako otce, který občas napíše nějakou knížku.

12

Duben 2014, Čchunčchǒn, Tchögjedong Noh Kwanbum klasické korejské písemnictví v proměnách doby

Intelektuální dějiny 18. století

Historie je stará a churavá Za deset let se prý změní i hory a řeky, ale i kdybychom žili třeba sto let, tak lidský svět zřejmě zas tak jiný nebude. Pokud bychom ale rozšířili zorné pole našeho pohledu na něj, kdybychom jej nahlíželi z větší dálky, z perspektivy dlouhé, předlouhé historie, tak bychom možná dospěli k neočekávanému poznání, které je skryté všednodennímu vidění. Možná bychom získali tajemnou schopnost naslouchat šeptání dějin a předvídat směřování jejich proudu. Tady v Čosǒnu žije mladý, dvaadvacetiletý učenec. Mladistvý literát svobodomyslného ducha Čo Kumjǒng (1693–1731), který není uzavřený do přísného moralizujícího myšlení konfucianismu. Jednoho dne, když přemítal nad dlouhou historií Číny, uvědomil si určitou tendenci jejího vývoje. Toto směřování už dospělo do nezvratné fáze a chýlilo se ke svému závěrečnému konci. Cože to viděl?

Překlad: Je­‑li na světě přítomná Cesta, pak energie qi (ki, čchi) proudí ze severu na jih. Když na světě Cesta přítomná není, pak energie qi proudí z jihu na sever. A tak mistr Shao uslyšel na mostě v Tianjinu kukačku a poznal, že svět upadne do zmatků.1 Jak jsem slyšel, sever je voda. Je počátkem síly yang (jang). Jih je oheň.

Je počátkem síly yin (ǔm). Síla yang vítězí nad silou yin a voda vítězí nad ohněm. To je stálým pravidlem podnebesí. Ovšem poměry v podnebesí nemohou být neustále ve stavu plného rozkvětu a kde je otevření je i uzavření.

Proto když dojde k oslabení, yang nezvítězí nad yin a voda nepřemůže oheň.

Přirovnáme­‑li to k člověku, tak mladý energií překypuje, zatímco u starého je vyčerpaná. Když energie překypuje, vítězí yang, když je vyčerpaná, vítězí yin. Během jednoho dne je v noci chladno, v období jednoho roku je 1

Shao Yong uslyšel na mostě v Tianjinu kukačku a zabědoval, že neuplynou ani dva roky a na post nejvyššího ministra se dostane literát z jižních krajů, což uvede zemi do zmatků a potíží. Když se ho kdosi zeptal na důvod, odvětil, že když má být podnebesí dobře spravováno, proudí zemská energie qi ze severu na jih. Když má naopak upadnou do zmatků, proudí z jihu na sever. Teď prý sem pronikla energie z jihu a ptáci ji získávají jako první.

Přehled učení z doby dynastií Song a Yuan (Song Yuan xuean), sv. 9, „Přehled učení školy Sta pramenů“ (Baiyuan xuean), sv. 1.

intelektuální dějiny 18. století

13

na podzim a v zimě mrazivo. Vzájemné přemáhání sil yin a yang v jediném prapůvodním zdroji není nic víc než změny v průběhu dne a roku.

U lidí představuje Říše středu, Čína, sílu yang a okolní barbaři jsou yin.

Proto v dobách před třemi starověkými dynastiemi2 barbaři nemohli Čínu agresí ohrozit a stejně tak před nástupem velké dynastie Ming nedokázal jih zvítězit nad severem. Vpády barbarů do Číny započaly už na konci dynastie Zhou. Někdy barbaři zahnali na útěk krále, nebo jej dokonce zabili, ale jejich náčelníci byli rozptýleni v říčních údolích a nedokázali vytvořit stát. V čase dynastie Han uchvátil Maodun velká území a stal se nebývale silným, ale přesto se nedokázal Číně naplno postavit a skončil u vyplenění několika správních oblastí. Je to podobné, jako když je mladý člověk plný energie, ale čas od času se nedokáže vyhnout nachlazení z mrazivého počasí.

V době pěti raných a pěti pozdních dynastií3 bývala Říše středu zastrčená kdesi v odlehlém koutě a barbaři měli svou základnu v centrální oblasti. Někteří tomu sice i tak říkali Říše středu, ale ve skutečnosti to bývalo území barbarů. Je to podobné, jako když je člověk čtyřicátník či padesátník, síly yin a yang jsou v něm tak půl na půl a vzájemně se střídají ve svém narůstání a slábnutí. Člověka sice trápí choroby a neduhy, avšak ještě nedospěl do stáří. Proto upevnitel dynastie Tang4 a zakladatel dynastie Song5 vyčistili podnebesí a každý z nich vybudoval základy velkého díla přetrvávajícího staletí, což bylo stejné, jako když se člověk vyléčí z nemoci a těší se zdraví.

Není také nic divného na tom, že když se dynastie Jin a Song přesunuly na jih, nebyly schopné se znovu pozvednout. Barbaři z vnějších oblastí sice představují sílu yin, ale ti, kdo uvrhovali Čínu do ozbrojených nepokojů a zmatků, byli zpravidla divoši ze severu. Nebyli tedy zcela a výhradně silou yin, ale tvořili sílu yang uprostřed yin. Když se zas Čína stáhla na jih, nebyla zcela a výhradně yangová, ale tvořila sílu yin uprostřed yang. To byl důvod, proč nakonec Čína barbary nedokázala porazit.

Sjednocení podnebesí barbarskou dynastií Yuan bylo pohromou pro celou zemi. Zemská energie qi byla v té době už vyčerpaná. Proto byla po sto letech velká dynastie Ming schopná barbary vyhnat a odstranit, ale jelikož povstala ve Wu a Huai, bylo to vítězství jihu nad severem. Když Číňané a barbaři ztělesňují síly yin a yang, není to spojeno s určitým místem. Když jih a sever představují síly yin a yang, je to spojeno s určitou pozicí. Vítězství barbarů nad Číňany je jako choroba u člověka. Vítězství jihu nad severem je stejné, jako když už je člověk starý a zesláblý. Proto zničení Yuanů dynastií 2 3 4 5 14

Xia, Shang a Zhou.

Pět raných dynastií označuje dynastie předcházející říši Tang, tj. Liang, Chen, Qi, Zhou a Sui. Pět pozdních dynastií označuje Hou Liang, Hou Tang, Hou Jin, Hou Han, Hou Zhou, které předcházely říši Song.

Li Shimin (599–649), druhý císař dynastie Tang s posmrtným titulem císař Taizong.

Zhao Kuangyin (927–976). klasické korejské písemnictví v proměnách doby

Ming bylo jako onemocnění vážnou a vleklou chorobou. Člověk se dostane na pokraj smrti, ale vrátí se do života, ovšem je už starý a ještě více zesláblý.

V noci nespí, ale ve dne si naopak rád zdřímne, začínají být narušené určené pozice sil yin a yang. Císař Gao stanul díky své moudrosti v čele sta králů, nicméně si za své sídlo vybral Jinling a pokračoval tak ve špatné politice zemí Jin a Song. Bylo to jako být sešlý a ještě dále chátrání urychlit. Proto po prvním předání moci došlo k povstání Jianwen.6 Naštěstí díky velké prozíravosti císaře Wena (Yongleho) bylo hlavní město přesunuto na sever do Yandu, pročež po více než deset generací trvala pokojná vláda, až jsme se nakonec dostali až do současnosti.

Ach běda! Věk už dospěl do stáří a životní energie je ještě více vyčerpaná.

I když je člověk ráno bez nemoci, večer ho jistě choroba postihne. Byť byl včera zdráv, zítra ho budou sužovat neduhy. Netrvalo dlouho a podnebesím se rozšířil zápach barbarů. Podíváme­‑li se na více než tisíciletou historii od dob Qin a Han, tak nepokoje způsobované severovýchodními barbary byly časté, ale jediným případem, kdy jih zvítězil nad severem, byla naše velká dynastie Ming. Ming ovšem nebyla ničím jiným než yinem uprostřed yangu.

Na konci dynastie Ming už jih nedokázal sever porazit. Dnešní svět je tak sice vážně nemocný, ale ještě není úplně přestárlý. Podle mého skromného názoru, kdyby se třebas od nynějška našel nějaký Číňan, který by zvítězil nad východními barbary, nezbytně by pocházel z jihu. V následujících tisíci a desetitisíci letech se budou střídat čínské a nečínské dynastie a teprve až se podnebesí zmocní barbaři z jihu, budeme se moci bavit o zhroucení světového řádu.

Kdo však dobře pečuje o svůj život, pěstuje ducha a schraňuje životní energii, je střídmý v jídle a užívá léky, možná nebude moci dosáhnout dlouhého žití, ale bude schopen se vyhnout nemoci a sešlosti. Když obdobně vládcové podnebesí budou po generace pěstovat politiku opírající se o mravní sílu, starat se o lid a dbát o krále, pak možná nedokážou zvrátit osud světa, ale cožpak přinejmenším nepoloží na dlouhou dobu stát na základy pevné jako skála, aby mohl přetrvat až do konce věků?

Zdroj: „Debata o energii severu a jihu“, Tonggjeovy7 spisy, sv. 11.

6 Povstání Jianwen – označení vnitřního konfliktu dynastie Ming, přesněji rebelie krále z Yanu proti druhému císaři dynastie Ming, Jianwenovi, v prvním roce jeho vlády (1399).

Skončilo ve čtvrtém roce vlády zmíněného císaře Jianwena (1402) dobytím císařského sídelního města armádou krále Yana.

7 Tonggje je literární jméno Čo Kumjǒnga. intelektuální dějiny 18. století

15

Komentář: Kam dospěla historie v současnosti? A jakým směrem se ubírá? Co je za bodem, ve kterém historie končí? To jsou otázky, které mohou člověka bezděčně napadat, aniž by nutně musel být v zajetí křesťanského pojetí konce světa či buddhistické představy jeho zániku. Podobně jako u zrození a smrti člověka, i počátek historie nepochybně existuje, ale vzpomínky na něj jsou jen mlhavé; konec historie též neodvratně přijde, ale jeho předpovědi jsou jen prázdná slova. Hledat nějaký řád ve spletitých světových dějinách, které probíhají od bodu v mlhavé paměti k planě předpovídanému okamžiku konce, je sice vskutku lákavé, ale je to tak jednoduché?

V roce 1714 jeden dvaadvacetiletý literát korejského království Čosǒn jménem Čo Kumjǒng rozebírá historii téměř věšteckým tónem. Historie je už stará, je nemocná a osud světa už nejde zvrátit. To, co sledoval, byla čínská historie. Z dnešního pohledu se čínskou historií myslí dějiny národního státu jménem Čína, ale v době, kdy žádný národní stát neexistoval, se z pozice Čosǒnu, coby součásti východoasijského kulturního okruhu, jednalo o svého druhu dějiny světa odehrávající se v mezích hranic Číny, kde se navzájem přetlačovali a přetahovali hanští Číňané s barbary. Protože ani Čosǒn nemohl být úplně nezávislý na tom, co se v Číně dělo, přesněji řečeno se ho to bezprostředně týkalo, byla politická situace v Číně celkem přirozeně předmětem jeho eminentního zájmu.

Co to vlastně Čo Kumjǒng ve světových dějinách odehrávajících se na čínském území vypozoroval, že si intuitivně uvědomil jejich přestárlost a nemoc? To, že jsou dějiny churavé, byl závěr vyvozený na základě zjištění určitého vzorce vítězství a proher mezi Číňany a barbary v Číně. Budeme­‑li považovat rozkvět nečínských etnik v Číně za negativní symptom a rozkvět Číňanů za pozitivní proces zotavení, dospějeme k pesimistickému závěru, že zákonitostí vývoje světových dějin je proces rozšiřování negativního, záporného hnutí. Podíváme­‑li se na souhrnné čínské dějiny od nejstarších dob, docházelo k postupnému obsazování a pohlcování Číny barbary; Západní Rongové napadli Západní Zhou, Hunové napadli Západní Han, pět barbarských kmenů obsadilo sever Číny, říše Liao a Jin také obsadily sever Číny.

Pohlcování Číny barbary se dělo ve stále větší míře, až byla nakonec ustavena říše Yuan a později po ní říše Qing, čímž záporná hodnota dosáhla vrcholu. Zatím ale platilo, že období vlády a období zmatků se střídala. Po době vzestupu barbarů přicházelo opět období rozkvětu Hanů. Záporná energie barbarů byla dříve či později střídána kladnou energií Hanů. Choroba byla čím dál závažnější, ale přesto docházelo ke zlepšení příznaků a zotavení.

Problém byl jinde. To, že jsou dějiny už staré, byl závěr vyvozený na základě zjištění určitého vzorce vítězství a proher mezi severem a jihem. Chápeme­‑li vítězství jižní strany v Číně jako nárůst hodnoty ukazatele stáří a vítězství severu jako její neměnnost, pak dospějeme k ještě 16

klasické korejské písemnictví v proměnách doby

pesimističtějšímu závěru, že zákonitostí dějinného vývoje světa je postupný nárůst číselné hodnoty stáří. Podíváme­‑li se na souhrnné čínské dějiny od nejstarších dob, tak se nestalo, že by jih zvítězil nad severem. Vždycky se jednalo o postup sil ze severu na jih. V tomto smyslu bylo povstání dynastie Ming na jihu, její postup na sever a vypuzení Yuanů naprosto mimořádným jevem, který otřásl historickými vzory. Přišel soumrak mládí přivyklého na pronikání severní moci na jih a nastala nová doba stáří, v níž moc na jihu postupovala k severu. V tomto smyslu byla skutečnost, že Mingové nakonec prohráli v souboji s Qingy, paradoxně štěstím, protože bylo zabráněno trvalému ustálení jižní moci proniknuvší na sever a byla obnovena síla severní moci pronikající na jih. Ovšem viděno z dlouhodobé perspektivy hrozilo to, že zatímco se střídalo pronikání barbarské severní síly na jih a čínské síly na sever, dojde nakonec k povstání jižních barbarů a jejich postupu na sever.

Co takhle si představit situaci, kdy si jižanský barbarský vládce Meng Huo vystupující jako jedna z postav Historií Tří království podrobí Čínu a dosáhne sjednocení jejích tří částí? To by byl konec hry. Dějiny by skončily.

Filozofie dějin založená na elementech Číny, barbarů, severu a jihu je originálním myšlenkovým počinem, se kterým přišel mladý literát dynastie Čosǒn, Čo Kumjǒng. Proč se ale nespokojil s filozofií operující pouze s čínským a barbarským prvkem a přidal k ní navíc představu severu a jihu?

Jaký to mělo smysl vykládat nahrazení dynastie Ming mandžuskou dynastií Qing jako výsledek komplexní souhry čínského a barbarského elementu, severní a jižní síly? Mohlo snad nahlížení období Qingů jako paradoxně šťastné doby, v níž došlo k obnovení postupu severní moci na jih, fungovat jako východisko k léčení zjitřené a potlačené psychiky korejských intelektuálů po potupné porážce od Mandžuů v roce 1636? Kolem roku 1710 byla stále naléhavěji pociťována krize pramenící z rostoucího napětí v zahraničních vztazích s Čínou i s Japonskem, kdy se s quingským dvorem nedařilo vyřešit problém vymezení hranice u hory Päktusan a s šógunátem v Edu panovaly spory ohledně diplomatických dokumentů. Kdyby v té době Čo Kumjǒng místo nad světovými dějinami odehrávajícími se v Číně rozjímal nad historií světa v tehdejší Koreji, na jakou by asi s využitím svého bystrého důvtipu přišel zákonitost?

Tradice královského rodu V kterékoliv době existuje nějaká tradice, ale její zabarvení se v jednotlivých epochách liší. Když byl v prvním období dynastie Čosǒn zachycován vlastní korejský odkaz ve Sborníku východního písemnictví (Tongmunsǒn) či v Souhrnném zrcadle Východní země (Tongguk tchonggam), bylo zabarvení nové dynastie v tradici spojené se slovem „východní“ jen velmi mdlé a nevýrazné. Zato v druhém období začal být jeho odstín sytější. Označení intelektuální dějiny 18. století

17

„moudří mužové východu“ (tonghjǒn), symbolicky vyjádřené v I Hǔidžoově knize Petice a doporučení panovníkům od moudrých mužů východu (Tonghjǒn čuǔi) nebo v Hwang Tǒkkilových Pravidlech studia moudrých mužů východu (Tonghjǒn hakčchik), v zásadě znamená, že nyní už se tradicí stali vysoce postavení literáti Čosǒnu. Platí to o Tchögjeovi a platí to o Julgokovi. Uprostřed probíhajícího soupeření navzájem podobných neokonfuciánských tradic se začal zdvihat vítr tradicionalizace i v oblastech, kde k tomu dosud nedošlo. Třeba takové Zrcadlo předků (Čogam), vydané v období vlády krále Jǒngdžoa, lze chápat jako zvláštní snahu učinit domácí tradici z posloupnosti králů dynastie Čosǒn. S jakým politickým smýšlením byl tento závan tradicionalizace spojen, můžeme vidět v Čo Munmjǒngově (1680–1732) oslavné předmluvě.

Překlad: Zrcadlo předků je velkým vzorem a normou, kterou ustavili moudří panovníci naší dynastie. Na podnět královského preceptora zkompilovali dva úředníci úřadu pro výchovu a vzdělávání následníka trůnu dvacet oddílů textu a výsledek postoupili výše. Obtíže a nesnáze králů zakladatelů naší dynastie i mravní síla de, s níž panovníci ochotně naslouchali doporučením, pilně se věnovali vyřizování státních záležitostí, milovali své poddané, starali se o zemědělství, šetřili státní zdroje a byli obezřetní při udělování odměn a trestů, to vše je jasně a dopodrobna zachyceno ve dvou svazcích Zrcadla. Staré rčení říká, že když si chce člověk vzít za vzor císaře Yao a Shuna, musí se řídit příkladem panovnických předků; touží­‑li se inspirovat obdobím vlády tří starověkých dynastií, musí navázat na dílo předchozích vládců.

Cožpak je možné neučinit si zrcadlo z nejvyšší mravní síly a ctnosti řady moudrých mužů? Základ dobré vlády v zemi spočívá v dobré správě rodiny, základ správy rodiny spočívá v kultivaci sebe sama. Proto je ze tří stovek básní na prvním místě ta o králi Wenovi a jeho choti. Jak se traduje, pokud člověk nekultivuje sebe sama, nemůže spravovat rodinu. Právě toto měl na mysli palácový úředník, když sestavoval kapitolu Vnitřní vláda. Jádro všeho tak spočívá v mysli, ovšem snadno se nechá unést také mysl. Je­‑li držena pod kontrolou, zachová se, je­‑li jí popuštěna uzda, dojde záhuby. Rozdíl jediné myšlenky odlišuje moudrého muže od šílence. Cožpak je možné se nemít na pozoru? Cožpak je možné se nestrachovat?

Plně se soustřeď a osvoj si tato ponaučení řady moudrých panovníků, jako bych tě učil přímo já. Coby následník trůnu od rána do večera pilně studuj, a pokud se nebude jednat o krásná a moudrá slova předchozích panovníků naší dynastie, neopovažuj se je vyslovit; nebude­‑li se jednat o jejich dobré skutky, neodvažuj se je vykonat. Tímto se řiď v každém okamžiku i v té nejnaléhavější situaci! Není to štěstí pouze pro mě, ale je to vskutku požehnání pro celou naši východní zemi. Jen se snaž, snaž se!

18

klasické korejské písemnictví v proměnách doby

Napsáno v první třetině druhého lunárního měsíce roku musin (1728).

Na panovníkův rozkaz sepsal poddaný Čo Munmjǒng, vévoda z Pchungnǔngu, zasloužilý a věrný poddaný potírající vzpouru, úředník druhého stupně, ministr ozbrojených sil a příslušník úřadu pro výchovu a vzdělávání následníka trůnu.

Zdroj: Čo Munmjǒng, pasáž z panovnické předmluvy k Zrcadlu předků.

Komentář: Nepokoje cyklického roku musin, které vypukly ve čtvrtém roce vlády krále Jǒngdžoa (1728), byly poměrně vážnou regionální vzpourou. Dřívější regionální povstání namířená proti centrální vládě byly například Čo Saǔiho vzpoura proti králi Tchädžongovi, I Činokova vzpoura proti princi Sujangovi nebo I Siäova vzpoura proti králi Sedžoovi, ovšem všechno to byly jen krátkodobé rebelie v provincii Hamgjǒngdo, která byla považována za odlehlou hraniční oblast království Čosǒn. Naproti tomu nepokoje roku musin byly produktem dlouhodobých sporů mezi politickými frakcemi starých a mladých, které spolu zápasily od druhé poloviny vlády krále Sukčonga, a především se jednalo o rozsáhlé bouře propuknuvší ve třech jižních oblastech. V provincii Čchungčchǒng dobyl I Inčwa město Čchǒngdžu, v provincii Kjǒngsang obsadil Čǒng Hǔirjang oblast Kǒčchangu a Hapčchǒnu, a konečně v provincii Čǒlla si Pak Pchilhjǒn vybral za svoji základnu oblast Tchäinu. Král Jǒngdžo poté, co potlačil nepokoje s pomocí vládní frakce mladých, naléhavě potřeboval zásadní opatření k opětovnému pozvednutí země.

Toho roku, druhého května v deset hodin dopoledne, došlo v Sálu jasné vlády paláce Čchangdǒkkung k setkání krále Jǒngdžoa s Čǒng Čeduem. „Jakým způsobem bych mohl změnit charakter královského dvora a nastolit na něm spravedlnost? Co mám udělat, aby se poddaní mohli v klidu věnovat svému živobytí? Pokud se zemi nepodaří pozvednout už dnes, tak dozajista zeslábne a zanikne; řekni mi tedy, co s tím!“ Jǒngdžo byl plný heroického odhodlání. „Četl jsem přemluvu k Zrcadlu předků a tam se mi líbila pasáž, že chce­‑li člověk následovat císaře Yao a Shuna, musí se řídit příkladem předchozích králů. Král Sedžong Veliký ustavil obřady a hudbu, čímž se zapsal mezi moudré muže naší země. Nyní je třeba je uvést do praxe. Pouze když se budeme řídit zákony dřívějších králů, když budeme dodržovat jejich obřady a rituály, dokážeme zabránit rozštěpení země.“ Čǒng Čedu poznal, o co panovníkovi jde, a principy scelení země hledal v předmluvě k Zrcadlu. Úcta k předchozím panovníkům. To je ono. V Zrcadle, které bylo sestaveno pro potřeby výuky Jǒngdžoova následníka trůnu, prince Hjodžanga, byly zaznamenány počiny dřívějších králů dynastie Čosǒn. Velká pozornost byla věnována zejména záslužným činům krále Sedžonga, jako bylo zavedení zemědělské daně podle bonity půdy a klimatických podmínek intelektuální dějiny 18. století

19

v daném roce, kodifikace pěti státních obřadů, vytvoření korejského hláskového písma, kodifikace dvorské hudby, sestavení domácího kalendáře, instalace vodních hodin v paláci, kompilace knih Zrcadlo ponaučení jasných císařů, Souborné zrcadlo ponaučení o správném, Hlavní zásady správné vlády, Zákoník šesti ministerstev atd. Sedžong byl fakticky Jǒngdžoovým politickým vzorem. V pozdějších letech Jǒngdžo osobně napsal pro prince Sadoa knihu Panovnická ponaučení pro všechny doby, ve které uvádí, jak si království Čosǒn vzalo za vzor čínský správní systém a jak následně v období vlády krále Sedžonga došlo k civilizačnímu rozkvětu, pročež jako hlavní politickou zásadu zdůrazňoval napodobování předchozích čosǒnských panovníků. Není jistě náhoda, že v době Jǒngdžoovy vlády byl zhotoven dešťoměr a zkompilovány dodatky k Velkému zákoníku a ke Kodifikaci pěti státních obřadů. Sedžong byl takto idealizován už v předmoderní době za vlády krále Jǒngdžoa.

Projekt idealizace dřívějších panovníků dynastie Čosǒn pokračoval i v následujících letech. Zrcadlo sepsané v Jǒngdžoově době pro prince Hjodžanga, Sbírka citátů z Panovnických ponaučení pro všechny doby sestavená v pozdější době Čǒng Hangnjǒngem, Paměti královských skutků, které v Čǒngdžoově době sestavil na panovníkův příkaz I Pogwǒn, nebo Nejdůležitější královská poučení, sepsaná v době Sundžoovy vlády pro prince následníka Hjomjǒnga, to všechno jsou důležité knihy naplněné obzvláštními hodnotami, které vyznávala královská moc Čosǒnu v 18. století. Obsahovaly konzervativně reformistický pohled, podle nějž bylo pro obrození a pozvednutí Čosǒnu, pro dosažení jeho velké jednoty, nutné zavést politiku mající za vzor dřívější panovníky. Byl to významný proud politického smýšlení, které doplňovalo reálnou politiku rovnováhy mezi politickými frakcemi. Je zajímavé, že tradice vštěpování tohoto politického povědomí následníkům trůnu pokračovala od Jǒngdžoovy vlády až do doby vlády krále Sundžoa.

V jistém smyslu reprezentuje období vlády zmiňovaných tří králů, tj. Jǒngdžoa, Čǒngdžoa a Sundžoa, v korejských dějinách šířeji pojatou epochu 18. století. Viděno z tohoto pohledu pak záznam v Deníku krále Čindžonga,8 že k prvnímu čtení Zrcadla na jeho hodině klasické výuky došlo 24. února 1724, můžeme považovat za svého druhu předehru ohlašující příchod 18. století.

Temný stín politiky rovného přístupu „Cinky­‑cinky korunka, cinky­‑cinky druhá, chudák němá pokladnička, to musí být tíha“, zpívá se v písničce, kterou jsme se učili na hodině hudební výchovy na základní škole. Takový byl tehdejší text, ale pokladničky, které jsme viděli ve školním papírnictví, byly většinou červená plastová prasátka.

8 Král Čindžong je posmrtně udělený titul princi následníkovi Hjodžangovi, který zemřel v nedožitých deseti letech.

20

klasické korejské písemnictví v proměnách doby

Resumé

The book is a translation of annotated anthology of about fifty important Korean classical texts. The selection was made by Korean historian No Gwanbeom, who paid attention to less known genre of Korean literature written in classical Chinese. He translated various essays of Korean Confucian intellectuals to modern Korean language and added to them personal commentaries evaluating these texts from contemporary perspective. Selected works are mainly reflecting socio­‑political situation at turning points of Korean history and cover the period from 18th to the first half of 20th century that makes the book some sort of premodern intellectual history. There are some recurrent themes and motifs throughout the book, such as Korean perception of other countries of East Asian region, reconsidering social history and social development, comparative study of the history of foundation, flourishing, decline and fall of the states and so on. We also encounter criticism of political situation, social discrimination, deterioration of morality and learning, uncritical acceptance of Western civilization, excessive reliance on foreign powers etc. On the whole the book combines reading­‑book of classical texts with commentaries relating history to the present day.

resumé

237

Noh Kwanbum Klasické korejské písemnictví v proměnách doby Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Z korejštiny přeložil Tomáš Horák Jazyková redakce Klára Kunčíková Typografická osnova František Štorm Sazba z písma Skolar Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2019