K. J. Pleskač: Život na Měsíci

Život na Měsíci Fantastický obraz K. J. Pleskač

Život na Měsíci Fantastický obraz K. J. Pleskač

Publikace byla realizována v rámci Programu institucionální podpory vědy pěstované na Univerzitě Karlově Progres (Q12 Literatura a performativita).

Recenzoval PaedDr. Luboš Merhaut, CSc. Editoři © Marie Kuželová, Václav Vaněk, 2019 Komentář a vysvětlivky © Václav Vaněk, 2019 Copyright © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-934-4 (print) ISBN 978-80-7308-935-1 (online : pdf)

OBSAH

Karel Josef Pleskač: Život na Měsíci Částka první: Fantom mysli Částka druhá: Příchod na Měsíc Částka třetí: Hlavní město Částka čtvrtá, jednající o měsíční krasavici Částka pátá: Záporná odpověď měsíční Aspasie Částka šestá: Nové dobrodružství Částka sedmá: Proč jsem se dostal do modré komory Částka osmá: Soaré na Měsíci Částka devátá: „Přijímám tvé vyznání!“ Částka desátá, kterou se končí můj pobyt na Měsíci

7 17 29 38 48 63 77 88 104 119

Komentář (Václav Vaněk: Český literární lunatismus) 135 Literatura 151 Ediční zpráva 155 Vysvětlivky 169 Summary 187

ŽIVOT NA MĚSÍCI Fantastický obraz Svůj řasný závoj, noci, spusť už dolů, skryj život mi, jenž Saharou mne žehá, z tmy klínu tvého myšlenka ať šlehá a perla činu z tůně mojich bolů!

Jak severní zář nad tvým dumným čelem ať rychle vzplane! Dále k ideálu!

Dnes, Prometheus, necítím svou skálu však sílu cítím být svým Spasitelem.

Jaroslav Vrchlický

ČÁSTKA PRVNÍ: Fantom mysli Ohnivá královna dne skončila denní svou pouť na blankytné báni nebes. V čarovné glorii klesala níže níž za hory, které každým okamžikem zvedaly se jako gigantické postavy ze země, dotýkajíce se violovými temeny svými nachu

7

červánků. Smaragdová zeleň stromů, křoví a trávy měnila se v tmavou barvu a dlouhé stíny rozložily se po celé krajině, kde před několika okamžiky ještě hrály růžové paprsky slunečné u večerním karnevalu. Na tajuplných perutích líbezný večer spouštěl se na zemi. Zardělý západ bledl, kouzelná hudba sfér zněla v lahodné harmonii všímmírem a sladké rozbolnění zachvívalo duší blažené přírody.

Stříbrná luna s nesčíslným množstvím hvězd, třepotajících se fosforovým leskem, objevila se na tmavomodré obloze a paprsky její lily se lehkým závojem mlhovým, nad zemí se vznášejícím, na vše strany. Nastala velkolepá letní noc!

Samoten sedě na nevysokém pahorku, opodál města se rozkládajícím, pohřížil jsem se v pozorování těchto luzných zjevů. Duch můj pracoval usilovně, aby vyprostil se z těsné tělesné schránky poutající bleskotkaná křídla jeho, jimiž často rád zalétal do říší nových, jemu posud neznámých, a toužil i pátral po tajemných věcech, myšlénce lidské jen jako pablesk předtuchy povědomých.

Paprsky měsíční splývaly v hustých proudech na mé čelo a nořily se ve vnitro snivých zraků. Magický jejich svit a tajemný, nevyzpytatelný účinek, jaký u mnohého člověka vzbuzují, počal jsem pociťovati i já, ačkoliv bezděčně. Jakousi neodolatelnou mocí byl jsem síly zbaven a k chladnému skalisku přikován jako druhdy Prometheus.

Nevznášelyť se ovšem nade mnou lačné smečky orlů, supů ni krkavců, které chtěly by rváti útroby z mého těla.

8

Část stříbrojasných paprsků zdála mi se náhle, že houstne a stkává se v těleso, jehož obrysy podobaly se půvabné ženské postavě z jednoho výtečného obrazu mistra Bordona anebo rozkošné Byströmově soše Venuše. Přemýšlím, zdali zjev tento není snad pouhou chimérou.

Když však postava nabyla skutečného tvaru lidského těla a já mohl rozeznati snadno božský její obličej, nádherný vlas, po labutí šíji splývající, úbělové ruce, bohatá perletí ňadra, mlhovým závojem obestřená, a vůbec celé tělo netušené, ideální krásy, tu nemohl jsem pochybovati déle. Ze vzrušeného, soustředěného blouznění mého zjev vytvořil se člověku podobný. Čarovný zjev vznášel se chvíli v paprscích měsíčních jako fantom ráje, pohlížeje na mne zrakem něhou planoucím. Bylo mi sladko, jásal jsem v snivém opojení, leč rty mé nebyly s to, aby sebeslabšího hlasu vydaly z rozháraného vnitra mého.

Po chvíli rajské rozkoše, které mi poskytoval pohled na nebešťanku, luzná postava snesla se až ke mně. Cítil jsem její ambrový dech a neukojná touha pudila mne, abych vztáhl po ní své ruce a nikdy více nepustil ji zpět do éterické říše, z níž po měsíčném paprsku snesla se až k zemi. Marné však bylo veškeré namáhání mé – ruce ležely na skále tak nepohnutě, jako by jim bylo nésti sloupy světa. „Vím, co zamýšlíš,“ promluvila konečně sněhobílá bytost lahodným stříbrozvukým hlasem.

9

Jak by kouzelným proutkem dotknuty byly mé rty, v témž okamžiku byly mocny hlasu. „Ó, paní má,“ zahlaholily hlasem plným vroucí lásky a nadšení, „ó, královno mé duše, budiž mi požehnána! Jsem v tvé moci a život svůj ochotně obětuji ti za jediný úsměv, kterým oblažíš mne, nehodného svého ctitele.“ Líbezný úsměv, který rozhostil se na líci krásné bytosti, byl mi na tato slova odpovědí. „Nuže, život svůj ti kladu k nohám, jasná paní,“ zvolal jsem roztouženým hlasem, stana se dle slibu obětí její. „Dříve však než utratíš srdce mé, rci, kdo jsi?“ „Nepátrej prozatím po mém původě,“ odvětila vážně krasavice, „neboť každá snaha tvá v příčině té byla by marna. Neoddávej se též lehkomyslné myšlénce, že bych snad opětovala příliš prudké, a protož i mělké city tvé. Tys syn matky Země, já pak nejsem z tohoto světa. Nemluvme však déle o tomto předmětě, libůstce to ohnivé mládeže.

Rozpřeďme raději hovor o vážnějších a nás důstojnějších věcech. Věz jen tolik, že jsem dcera rozumu a výkvět bujné fantazie, a protož kde tyto nejmohutněji se vyvíjí, tam i já vzkvétám mocně. Což kdy pokolení lidské vykonalo v uměních i vědách vznešeného a podivuhodného, to děkuje mně.

Umělec vtěluje mne jako svůj ideál v době nadšení a mění v smyslný obraz. Já zpříjemňuji život lidský od kolébky až ku hrobu, v půvab jej odívajíc a strasti jeho zahalujíc důmyslně; já povznáším ducha lidského z prázdné, ničem-

10

né hrudy zemské k nadhvězdným vyšinám, provádím ho v tomto věkověčně velkolepém labyrintu a odkrývám mu tajné dosud síly v dílně přírody. Beze mne člověk nalézal by se na témž stupni, na jakém spatřují se dnes ostatní tvorové, jejichž dychtění směřuje jedině k ukojení smyslných pudů.

Nuže, znáš nyní rozsáhlý obor působení mého. Chceš­‑li býti připočtenu k mým ctitelům, kterých Země nosí tisíce tisíců na svých bedrech, přijmu tě do svých pluků. Prve však musíš přísahati před oltářem ducha lidského!“ „Jsem blažen, má světice, že mne uznáváš za hodna, abych vstoupil v řadu těch, kteří honosí se odznakem ducha.“ Jakmile dozněla má slova, zastínila zrak můj hustá, neproniknutelná mlha. Uprostřed ní, několik kroků ode mne různobarevná kola počala se tvořiti, která se otáčela s úžasnou rychlostí více víc vzrůstajíce. Tajemný šum, který při tom povstal, měnil se znenáhla v melodickou a bizarní hudbu, pronikavě, avšak lahodně a chlácholivě působící v mé čivy. Po obou stranách různobarevných kol jako ohniví jazykové mohutné plameny vyšlehly ze země, z jejichž útrob miliardy jisker trýskaly do nesmírné výše, pojících jako ohnivé dva sloupy Zemi s hvězdotkanou oblohou.

Barevná kola měnila se posléze v růžovou barvu, houstla, naplňovala se nachovou mlhou a nabývala tvaru kolosálného oltáře. Konečně nachová mlha bledla a obrysy oltáře vynikaly stále ostřeji, až žasnoucím zrakům mým objevil se téměř k nebesům sahající nádherný oltář. Na jeho vrcholu

11

neobyčejně jasná hvězda skvěla se, jejíž střed ozdoben byl vavřínovým věncem. Z jedné strany proklána byla stříbrozlatým mečem, z druhé pak plapolající pochodní. Okolo obrovského sloupoví květiny podivných tvarů a nevídané krásy otáčely se, jež rozlévaly vůkol sebe ambrové dechy.

Uprostřed oltáře zlatoskvoucí oheň planul, v jehož plamenu seděla kněžka na stolci perlami, rubíny, smaragdy a démanty bohatě posetém. Byla to tatáž bytost, která se prve houpala v měsíčném paprsku.

Jí po pravé straně sličný jinoch stál, oživený to typ belvedérského Apolla jakožto reprezentant umění, po levé pak dívka ztepilého těla a božské krásy, jejíž půvab zvyšovalo snivé oko, v kterém zračil se celý mohutný a hloubavý duch její. Bohyně ta zastupovala vědu.

Jako druhdy v době heroismu Izraelitů rekovný Jozue kázal Slunci, by nakrátko zastavilo běh svůj na obloze nebeské, taktě i kněžka přikázala mocným hlasem Zemi, aby zastavila se na několik okamžiků.

Ihned těleso nebeské zastavilo obrovská kolesa, na nichž valilo se světovou prostorou.

Však hle, jaký to rajský zvuk? Jaká to líbezná a uchu lidskému neznámá harmonie zvuků zazněla všímmírem!

Toť hudba čarovné krásy, toť hudba serafů, kteří v nejvyšším stupni entuziasmu kouzlí sladké tóny z říše zvuků.

Za božské této hudby kněžka promluvila, řkouc: „Přistup blíže, synu člověka!“

12

Všecek unešen zjevy těmito přiblížil jsem se, uvolněn jsa na svém těle, k oltáři. „Přísahej, že zasvětíš od této chvíle život svůj činům ducha!“ kázala velebným hlasem kněžka. „Přísahej, že nepřátelství položíš mezi sebe a ony, kteří napínají tětivu luku, by šípem středověkých starot, zpráchnivělých zásad a nesmyslných pojmů sestřelili míruplodné slunko osvěty z obzoru uvědomělých národů a jenž marně svírají v rukou dýku, aby jí prokláli sotva vzešlé pablesky svobody!“ „Přísahám!“ odpověděl jsem pevným hlasem, pozvedna dvé prstů vzhůru k plapolajícímu ohni.

Jakmile vyslovil jsem ono rozhodné slovo, kněžka vstala z nádherného stolce a sestoupivši z oltáře ke mně dolů, dotkla se alabastrovou ručkou mého čela, řkouc vážným hlasem: „Snoubím se s tebou, synu Země, zdobíc tě odznakem ducha, pravdy a nesmrtelnosti!“ Ucítiv jemné dotknutí se ruky její na svém rozpáleném čele, vrhl jsem se před božskou bytostí na koleno a chopiv se lemu běloskvoucí řízy její, zlíbal jsem jej tisícerými žhavými polibky. „Rci, kdo jsi, ó, světice má?“ zašeptala v snivém opojení ústa má, kdežto něhou planoucí zrak nořil se v čaruplné hlubiny jejích očí. „Hle, v prachu kořím se tvé velikosti a v svatém roznícení líbám tvé šlépěje. Již povznášíš mne lahodou, spanilostí a velebou svou k branám edenu, již

13

KOMENTÁŘ Václav Vaněk: Český literární lunatismus

Se vznikem novodobé české literatury, se samotným počátkem 19. století začíná být nově tematizována noc jako romantický časoprostor přeplněný tajemstvím. Noc ale probouzí i starý instinktivní strach ze skrytého nebezpečí a obtížná orientace ve tmách pocit úzkosti ještě umocňuje. V takových chvílích obracel člověk pohled vzhůru, k nočnímu nebi, odkud k němu přicházelo světlo hvězd a měsíce. Ale zatímco hvězdy ho svou proměnlivostí a nejasností mohly mást, měsíc představoval jistější oporu. Člověk 19. století důvěrně znal jeho tvář, rytmus jeho proměn, směr jeho pouti. Měsíc byl jeho lucernou, hodinami i majákem, jeho ukazatelem cesty i věčným světlem naděje. A současně člověka fascinoval – svou cyklickou proměnlivostí, jako by sám byl zvolna pulzujícím srdcem nebes, i svou tajemnou odvrácenou stranou, před lidmi skrývanou druhou tváří. Zdál se být živým, ale nebylo možné rozhodnout, jestli je tvorem nepochopitelně cizím, anebo jenom zrcadlovým obrazem tváře pozorovatele.

Právě na pozorovateli přitom záleželo nejvíc. Podle toho, zda svůj pohled vzhůru opřel spíše o svůj cit, anebo o svůj rozum, utvářel se v české kultuře 19. století dvojí obraz měsíce. Tyto dvě podoby jsme nazvali „měsícem básníků“ a „měsícem astronomů“.

135

I. Měsíc básníků Půlnoční přítel samotářů a opuštěných, moudrý stařec od nepaměti putující noční oblohou, poslední (a často jediný) partner poetů a zoufalých duší, ale také sebezhlíživý narcis nebo zdroj možného šílenství, pokud se pozorovatel nechal příliš omámit jeho tajemným svitem.1 Všechny tyto podoby měsíce znala česká literatura už v první polovině 19. století. „Romantické paprsky měsíce“ (J. K. Tyl, Láska vlastenky, 1838) zabarvují její krajinu světlem naděje, ale také ji (např. ve čtvrtém zpěvu Máchova Máje) vybělují na kost jako symptomy zoufalství, strnulosti a smrti. Mezi měsícem a jeho pozemským vnímatelem se rozvíjí tragický vztah – Máchův „uplakaný“ a „bleďounký“ Měsíček (1832) noc co noc marně hledá pozemskou milenku a každé ráno umírá žalem, Sabinův sklíčený Náměsíčník (čas. jako Noční schůzky v Květech 1835, knižně 1841) nalézá milenku v chladné Luně, která ho vábí vzhůru na střechu, a jeho život končí tragickým pádem.

1

136

Vzornou realizací této představy je např. Fričova báseň Slzy luny v prvním ročníku almanachu Máj (1858): Luna, bolestně dojatá svou osamělostí, roní slzy, z nichž první, jež spadla do květu rododendronu, způsobuje šílenství, druhá, zapadlá do violy, vyvolává teskné zvuky nástroje, a ze třetí, spadlé do lastury, vyrůstá perla. Romantická idea krásy rodící se z bolesti nebyla snad nikdy jindy v české literatuře podána s tak afektovanou strojeností, ale současně i s takovou naivní upřímností.

Tuto osudovou polaritu charakterizovala Petra Hesová jako kvintesenci romantických antagonismů, přičemž připomněla, že v takovém případě nemusí jít pouze o vztah kontradikce (vzájemného vylučování), ale stejně podstatně i o komplementaritu (vzájemné doplňování).2 Jejím příkladem může být specifická konstelace, kdy umělec rozpoznává v osamělosti měsíce svou vlastní situaci, v měsíci samotném postrádaného komunikačního partnera, a s nebeským přítelem posléze navazuje rozhovor. Jako první takový literární dialog Hesová připomíná Obrázkovou knihu bez obrázků H. Ch. Andersena (Billedbog uden Billeder, čas. od roku 1839, knižně 1847),3 jako jeho českou variantu potom Nerudův cyklus Z povídek měsíce (čas. Rodinná kronika 1864, knižně Arabesky, 2. vyd., 1880). Poukázala rovněž na kompoziční provázanost obou cyklů i na rozdíly mezi nimi (ibid., s. 73–75), v naší perspektivě je však významná ještě jedna shoda: všetečný měsíc, v čase i prostoru daleko přesahující dimenze lidské existence a dobře seznámený s tím, co lidé před ostatními skrývají, zaujímá v nově se utvářejícím vztahu přirozeně superiorní postavení. Oba bdící muže, Andersenova malíře i Nerudova literáta, ale zasvěcuje do tajemství lidských životů s laskavým, „kosmickým“ nadhledem, bez potřeby soudit, nanejvýš s údivem nad nízkostí lidské morálky. A pro oba umělce, ponořené do osobních bolestí a rozporů, se

2

Srov. Hesová 2012, zejm. s. 77–78.

3

Česká ukázka vyšla časopisecky v překladu Jakuba Malého již roku 1840 (Výjimky z obrazní desky měsíce, Denice, sv. 2, s. 322–327).

137

tak neočekávaně stává nejen pramenem informací, ale i zdrojem souladu a harmonie.

Prohlubující se astronomické znalosti a jejich široká popularizace však v průběhu 19. století poetické představy o měsíci jako vnímavém a rezonujícím partnerovi zase rychle znemožnily.

Měsíc se naopak stále víc jevil jen jako mrtvá kamenná hora, která mohla vyvolávat nanejvýš pocity chladu a prázdnoty a hrůzu z beznadějné opuštěnosti.4 Jan Neruda se s moderními astronomickými poznatky seznamoval postupně teprve v průběhu psaní Písní kosmických (1878)5 a proměnu jeho vztahu k měsíci lze ve sbírce sledovat takřka krok za krokem. Ještě v básni č. 15 je to obligátní „měsíček, pěkný mládenec“, usychající nešťastnou láskou, ale již č. 17 je stylizováno jako polemika („Měsíček že je mrtvý muž?“) a následující č. 18 začíná rezignujícím novinářským návěštím („Měsíc mrtev.“). Právě tato báseň se harmonizujícímu ladění Písní kosmických nejvíc vymyká, když hrůzný obraz měsíce bez citu a bez života rozšiřuje na celý vesmír – na „černém nebi“ tu svítí jen hvězdy „jako drobné bílé lebi, jak když z černé země svítí bílé kosti“ (Neruda 1998 [1878], s. 293).

4

Martina Schneiderová v této souvislosti píše o depoetizaci a odkouzlení, „jako by Měsíc ovládla smrt“, a s odkazem na dobové populární astronomické příručky se ptá: „Jak by někdo po tak důvěrném seznámení mohl věřit, že tato vyprahlá, byť majestátní pustina působí na člověka neznámou silou […]?“ (Schneiderová 2011, s. 120).

5

Srov. Arbes 1893, zejm. s. 117–119.

138

Měsíc, zbavený svých tajemství6 a odhalený jako pouhý odštěpek Země,7 ztrácí aureolu tajemného cizince a přirozeně už nemohl aspirovat ani na roli důvěrného přítele či rádce.

Svou přitažlivost pro básníky však neztratil. Právě naopak, neboť právě v posledních desetiletích 19. století česká literatura (zejm. novoromantická a dekadentní) znovu objevuje nezbadatelný prostor noci jako území exteriorizovaného tajemství a jako přitažlivý cíl výprav za (sebe)poznáním. A ve tmách, do nichž se literáti vydávají, zůstává i nyní měsíc nejvýznamnějším a leckdy jediným zdrojem orientace v čase a prostoru, ale často také posledním zábleskem světla, naděje a krásy. Takto, jako estetický světelný objekt, jej ostatně sami básníci v asociativních obrazech připomínají nejčastěji. Můžeme samozřejmě uvést pouze příklady: konvenčně je v této době měsíc přirovnáván především k bílé, plápolající nebo světélkující „lebce“ na nebi (Otakar Auředníček, Jaroslav Kvapil, Emanuel Lešehrad, A. E. Mužík, F. X. Svoboda), ale např. pro Mužíka je i „krůpěji bílé rosy“ (Tichá noc, Jarní bouře, 1882), pro Vrchlického „člunem stříbroskvělým“ (Zas mluvíš ke mně, Jak táhla mračna, 1885), pro Jaroslava Kvapila „stříbrnou rakví“ (Měsíc, Padající hvězdy, 1889), 6

První mapy Měsíce vznikly jen několik desetiletí po vynálezu dalekohledu (Johannes Hevelius: Selenographia, 1647), první astronomické fotografie měsíčního povrchu byly pořízeny několik desetiletí po vynálezu fotografie Angličanem Warrenem de la Rue (1857) a Američanem L. M. Rutherfurdem (1865).

7

S touto teorií přišel roku 1879 anglický astronom G. H. Darwin (syn přírodovědce Charlese Darwina).

139

Auředníček ho připodobnil k „bílé hostii“ (Oltář, Zpívající labutě, 1891), F. X. Dvořák k „bílé labuti“ (Labutě, Sursum corda, 1894) a Karásek ze Lvovic ho adoroval jako „bílou růži, mystickou a svatou“ (Somnambula, Zazděná okna, 1894). Ale bílá či stříbrná nejsou jeho jedinými barvami: měsíc mohl být i „růží žlutou“ (Auředníček: Výkřik, Zpívající labutě, 1891), „zlatým ježkem“ (Auředníček: Balada na měsíc, Verše, 1889),8 „nakouslým oranžem“ (Vrchlický: Květy v rákosí, Nálady a pohádky, 1902), mohl být „karmínově zarudlý“ (Hlaváček: Za noci březnové, Pozdě k ránu, 1896), „modrý“ či „zelený“, dokonce „fialový, ach, fialový!“ (Sova: Zlomená duše, 1895). Také „magické“ měsíční světlo je evokováno v obrazech stále bizarnějších: jestliže u Vrchlického jen „tiše kane k zemi světlo měsíce“ (Na vsi v zimní noci, Jak táhla mračna, 1885), u Karla Teichmanna už „luna spouští proudy vlasů“ (Horská noc, První světla, 1902) a pro Julia Skarlandta jsou „paprsky luny jak ruce zemřelých“ (Na tvůj obraz, Smutná láska, 1904).

V náznacích se pak před koncem století vracejí i romantizující personifikace – kotouč měsíce se mohl jevit např. jako tvář obra (Zeyer: Zpěv o pomstě za Igora, Poezie, 1884),9 vězně (Klášterský: Noc na samotě, Poli a lesy, 1892) nebo Krista (Dvořák: Not8

Tato originální básnická glorifikace nazývá pouliční lampy „hloupou imitací“ měsíčního světla a v apokalyptickém závěru nechává měsíc zářit nad „mrtvolou země“ jako pohřební pochodeň (Auředníček 1889, s. 4–6).

9 Zeyer je překvapivě asi jediným básníkem, který v této době měsíc a jeho cyklickou existenci spojil s mytizovaným ženstvím (v básních Vlasta a Ctirad z cyklu Vyšehrad, 1880).

140

turno, Improperie, 1902), znovu rezonuje i téma náměsíčnictví (např. u Boreckého, Czecha z Czechenherzu, Dostála­‑Lutinova, Karáska ze Lvovic). A jsou tu i básníci s měsícem spojení trvale a emblematicky – na prvním místě (ještě před „kosmickými“ tvůrci Otokarem Březinou a Janem z Wojkowicz) Emanuel Lešehrad.

Jeho poezii charakterizoval jako „lunatickou“ již Jiří Karásek ze Lvovic v předmluvě k soubornému vydání Kosmická pouť (A. Srdce, Praha 1930, s. 2).10 K tomuto úsudku mohl být podnícen například Lešehradovou básní Cesta do Měsíce (Lešehrad 1901, s. 10–18), jejíž Měsícem fascinovaný protagonista („Jeho světlo vyplnilo mé oči, jeho dotek přebarvil mou pleť a myšlenky mé měly barvu noci“), sám sebe považující za potomka či vyhnance Luny, nakonec vzlétá do kosmu, aby navždy opustil „tmavou planetu“ Zemi a znovu dosáhl mateřského měsíčního světla.

Inflace lunárních motivů v poezii na přelomu století pak samozřejmě vyvolala v život postoj právě opačný, kritickou distanci. Např. Pro Karla Hlaváčka je v básnické próze Má Ithaka (Pozdě k ránu, 1896) měsíc jen „malý bronzový plátek […], plíšek ze zlaté mědi“; opotřebovaný poetický motiv podléhá postupné hodnotové devalvaci, měsíc se proměňuje v pouhou básnickou ozdobu, ornament, šperk a cetku. Aktivním nebo alespoň rezonujícím protagonistou už být nedokáže, jeho slabost dokládají právě v Hlaváčkově sbírce i další atributy („bázlivý“, „chorobný“, „zkalený“, „mdlý“, „morózní“). Po roce 1900 se takové negativ10 Podobně i Robert B. Pynsent: „V Lešehradově rané poezii a próze [měsíc] tvoří téměř závazný horizont každé myšlenky, skutku nebo citu“ (Pynsent 2008, s. 404).

141

ní charakteristiky stávají novou konvencí, byť výkřik Františka Soldana „ta mrcha měsíc“ (Měsíčná noc, Soumraky, 1901) zůstane extrémem. A ještě před světovou válkou měsíc přestává být i určujícím estetickým fenoménem noční krajiny; nová, umělá světla v ní září výrazněji.11 V průběhu 20. století se měsíc z české poezie samozřejmě neztrácí, i nadále zůstává součástí jejího básnického lexika (významněji např. u Josefa Hory či Vítězslava Nezvala), ale výsostného postavení, které v ní zaujímal v posledních desetiletích 19. století, již nedosáhne.

II. Měsíc astronomů Nejstarší literární dílo vyprávějící o cestě na Měsíc a o jeho obyvatelích bylo zřejmě napsáno v Čechách. Vytvořil ho roku 1608 astronom Johannes Kepler, ale vyšlo až po jeho smrti, roku 1634, pod názvem Somnium seu Opus posthumum de astronomia Lunari (česky Sen neboli Měsíční astronomie, 2004). Alegorické snové vyprávění o mladém Islanďanovi Duracotovi a o jeho setkání s Měsíčňany, vlastně démony, kteří jsou schopni cestovat mezi 11 Příkladem postupné dehonestace, resp. depoetizace měsíce může být také zobrazení obdobné situace (měsíc v mracích) v básni Otakara Auředníčka z roku 1889 (Pryč!, Verše): „Do dlaní mraků měsíc bledou tvář svou tlačí, ten přítel básníků, zpovědník chudých všech“ – a v básni Otakara Theera z roku 1916 (V neděli v restauraci, Všemu navzdory): „Nad lesnatým chlumem […] hřeje se, válí se měsíc v huňatém rouně mračen.“

142

SUMMARY

When a teacher from Náchod by the name of K. J. Pleskač (1858– 1937) published his novel Life on the Moon in 1881, it represented the first Czech reaction to a wave of interest in the Moon and its possible inhabitants initiated by French authors Flammarion and Vern. It would become one of the founding works of a homegrown body of Czech science­‑fiction. Most notably, however, the novel would come to overtake the fame of The True Excursion of Mr. Brouček to the Moon (1886, revised edition 1887), a well­‑know story by Svatopluk Čech Pleskač about the experiences of a naïve burgher who must confront a more advanced lunar civilization, along with the moral and emotional upheaval which – strictly in the satirical vein – ensues. Together with František Studnička’s novel Luňan Hvězdomír Blankytný (1892), it would be one of three prose works to first inscribe the narrow boundaries of Czech lands with otherworldly horizons. In spite of a marked naivety, Pleskač’s novel still presents a vivid portrait of Czech society – its reflection and self­‑reflection – at the close of the 19th century.

187

Karel Josef Pleskač Život na Měsíci Fantastický obraz Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 1. svazek ediční řady Limbus Ediční příprava Marie Kuželová a Václav Vaněk Komentář a vysvětlivky Václav Vaněk Jazyková redakce Eva Kobylková Sazba z písma Týfa Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Praha 2019