KDYŽ RUCE MLUVÍ Gesto a zn a k ový j a zyk v dě j i n á c h západníh o m yšle n í
Josef Fulka
filozofická fakulta univerzity karlovy, 2017
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Fulka, Josef Když ruce mluví : gesto a znakový jazyk v dějinách západního myšlení / Josef Fulka. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017. – 254 stran. – (Trivium ; 15. svazek) Anglické resumé ISBN 978-80-7308-747-0 81‘221.24 * 159.925.8 * 316.772.2 * 14(091) * (048.8) – znakový jazyk – gesto – nonverbální komunikace – dějiny filozofie – monografie 316.4/.7 – Sociální interakce. Sociální komunikace [18]
Tato kniha vychází v rámci grantového projektu GA ČR „Život a prostředí. Fenomenologické vztahy mezi subjektem a přirozeným světem“, č. P401 15-10832S a v rámci programu Progres Q21 „Text a obraz ve fenomenologii a sémiotice“, Fakulta humanitních studií UK
Recenzovali Magdalena Kohout-Diaz prof. PhDr. Miroslav Marcelli, CSc. © Josef Fulka, 2017 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-747-0
Obsah Úvod 9 Dvě běžné domněnky ohledně gest obecně a znakového jazyka zvláště: univerzalita a ikonicita 32 Quintilianovy Základy rétoriky 38 Imitativní povaha gesta: co Platón (ne)říká o znakovém jazyce a gestikulaci? 45 Hluchota jako deficit 59 Úvod: Hluchota a „deficitní paradigma“ 59 Historický exkurs: Hobbes 66 Osmnácté století: Neslyšící a divoké dítě 72 Hluchota jako rozdílnost 109 Úvod: norma, jazyk a afektivita 109 Historický exkurs: svatý Augustin 116 Osmnácté století: Desloges a Diderot 123 Původ jazyka 156 Historický exkurs: Lucretius 156 Osmnácté století: Condillac a Rousseau 169 Jak obývat svět rukama: merleau‑pontyovské variace 207 Závěr 234 Literatura 238 Jmenný rejstřík 250 Resumé/Summary 253
Poděkování Předložený text je výsledkem několika let práce, kterou by nebylo možné vykonat bez přispění celé řady přátel a kolegů, kterým se zde sluší poděkovat. Především děkuji Fulbrightově nadaci, je‑ jíž stipendium mi umožnilo strávit v ideálních podmínkách něko‑ lik měsíců na univerzitě v Austinu v Texasu a realizovat zde pod‑ statnou část tohoto projektu. Upřímný dík patří na prvním místě Jürgenu Streeckovi z této univerzity, který mne zde přijal s mimo‑ řádnou ochotou a vstřícností, a také některým členům jeho pra‑ covní skupiny, kteří mi spolu s ním průběžně poskytovali cennou zpětnou vazbu. Mezi nimi bych jmenoval alespoň Kate Meshovou a Eryn Whitworthovou. Na české straně chci poděkovat kolegům a studentům z Ústavu jazyků a komunikace neslyšících na Filo zofické fakultě UK, kde už několik let mohu učit kurz věnovaný té‑ matům, o nichž pojednává následující text. A konečně zvláštní dík patří Neslyšícím, zejména těm, kteří byli průběžnými svědky mého vleklého boje s českým znakovým jazykem, při němž museli být vy‑ zbrojeni takřka nadlidskou trpělivostí.
„Na začátku byl čin a gesto. Fantazie, myšlenky, sny, hraní a obrazné představy přijdou až potom.“ Masud Khan, Hidden Selves
Úvod Cílem této studie je propojit několik vzájemně spjatých, byť zároveň odlišných témat, jejichž vztahy se na první pohled nemusí jevit jako evidentní: hluchotu, znakový jazyk a gesto. Právě naopak: nejdříve nás zaujme právě to, co se jeví jako jejich různost. Zatímco každý mluvčí gestikuluje a jistá gestická komponenta je nepochybně nedílnou součástí naší každodenní komunikace – gesto a řeč jsou v současnosti dokonce často pokládány za neoddělitelné složky je‑ diného expresivního systému, třebaže způsob, jakým předávají in‑ formace, je u každé z těchto složek dosti odlišný −,1 znakový jazyk používaný Neslyšícími2 komunitami je plně rozvinutý jazykový sys‑ tém, jehož užívání je charakteristické pro jednotlivou danou komu‑ nitu, systém, který nejenže nevyžaduje, ale obvykle dokonce vylu‑ čuje spolupřítomnost mluveného jazyka. Navzdory tomu, že jak gesta, tak znaky představují různé podoby „komunikace v manuální modalitě“,3 mohlo by se zdát, že jejich status je ve skutečnosti zcela odlišný.
1 Mezi četnými studiemi zaměřenými na gesto jakožto doprovod mluvené řeči viz např. Goldin‑Meadow, S., Hearing Gestures. How Our Hands Help Us Think, Harvard University Press 2003. Susan Goldin‑Meadowová zdůrazňuje, že gesta a řeč jsou „sémanticky a pragmaticky ko‑expresivní“ a „časově synchronní“ (s. 16), takže tvoří jediný dynamický systém. To nicméně nevylučuje základní rozdílnost ve způsobu, jímž oboje sděluje informace nebo vytváří významy: gesto se vyjadřuje „skrze obrazné představy (imagery)“ a je často schopno souběžně znázorňovat několik aspektů popisované události (trajektorii, rychlost, typ pohybu atd.), kdežto v jazykovém popisu je informaci nutno „rozlámat na jednotlivé části“ a linearizovat. Kromě toho tato jednotnost gesticko ‑řečového systému nijak nevylučuje jev, kterému Goldin‑Meadowová věnuje zvláštní pozornost: tzv. „ne ‑koincidenci“ (mismatch), tj. situace, kde se význam vyjadřovaný gestem nepřekrývá s informací sdělovanou řečí. Myšlenku jednotného gesticko‑řečového systému již dříve razil kupříkladu David McNeill v dnes již klasické knize Hand and Mind. What Gestures Reveal about Thought, University of Chicago Press 1992. McNeill tutéž myšlenku vyjadřuje následovně: gesta mají na rozdíl od řeči globálně‑syntetickou a ne‑kombinatorickou povahu (v tom smyslu, že kombinace gest nevytváří nějaké větší gesto, zatímco kombinace fonémů vytváří koherentní význam), avšak gesta i řeč koexistují v rámci komplikovaného vztahu, který McNeill označuje jako jejich „dialektiku“ (s. 248). 2 V poslední době se ustálil zvyk psát slovo Neslyšící s velkým N, jedná‑li se o odkaz k jazykové a kulturní menšině. Protože tento text automaticky vychází z toho, že Neslyšící takovou menšinou jsou, píšeme toto slovo soustavně s kapitálkou. 3 Goldin‑Meadow, S., Hearing Gestures, cit. dílo, s. 194. 9
Navzdory tomuto zdánlivě očividnému rozdílu však možná ne‑ bude od věci připomenout, co je podle našeho názoru umožňuje chápat zároveň jako neoddělitelné. Zatímco ony dvě disciplíny, jimiž jsou gesture studies a lingvistika znakových jazyků, se v posledních desetiletích staly respektovanými a vzkvétajícími akademickými obory, každá z nich se ve velké míře a po dlouhou dobu – až na několik výjimečných případů – ubírala vlastní cestou. Proč? Důvodem k tomu nejsou jen ony výše zmiňo‑ vané specifické rysy gestikulace a znakových jazyků; jde alespoň do určité míry také o důvody takříkajíc „politické“. Americký lingvista William Stokoe na počátku šedesátých let přišel s něčím, co bychom mohli právem označit za revoluční „objev“, totiž objev umožňující určení a vymezení nového vědeckého objektu: znakový jazyk není ani pantomima, ani nějaký primitivní vyjadřovací systém tvořený čistě ikonickými znaky napodobujícími tvar či podobu označova‑ ných předmětů, nýbrž přirozený jazyk se svou vlastní gramatikou, syntaxí a slovní zásobou.4 Je důležité poznamenat, že Stokoeho ana‑ lýza znakového jazyka byla založena na „strukturálním“ přístupu, nikoli nepodobném přístupu používanému u jazyků mluvených. Znakový jazyk je – podobně jako jazyk mluvený – tvořen minimál‑ ními jednotkami, které nemají žádný význam samy o sobě, ale je‑ jichž kombinace (podle jistých pravidel a v souladu s jistými para‑ metry)5 význam vytváří. Jinak řečeno, znakový jazyk – stejně jako jazyk mluvený – disponuje tím, co bývá označováno jako „dvojitá artikulace“, a jeho minimální jednotky jsou, pomineme‑li jejich ma‑ nuální modalitu, ekvivalenty fonémů.6 Tím se zásadním způsobem změnilo naše uvažování o tom, co je a co není jazyk: byl tak zpo‑ chybněn věkovitý předpoklad, že jazyková komunikace má povahu orálně‑auditivní. A co je zde pro nás možná ještě podstatnější, tímto objevem se rovněž započíná dlouhý emancipační boj Neslyšících ko‑ 4 Stokoe, W., „Sign Language Structure. An Outline of the Visual Communication of the Deaf“, in: Studies in Linguistics, č. 8, University of Buffalo 1960. 5 Stokoe rozlišuje tři tyto parametry, totiž tvar ruky, umístění vzhledem k trupu a pohyb. Význam vzniká tehdy, je‑li určitý tvar ruky umístěn do určité pozice vzhledem k tělu mluvčího a je‑li mu udělen určitý typ pohybu. 6 Pro označení těchto minimálních jednotek razil Stokoe výraz „cherémy“, jehož užívání od té doby poněkud vyšlo z módy. 10 úvod
munit. Jakmile je ona specifická forma manuální komunikace, kte‑ rou používají Neslyšící, rozeznána jako jazyk v pravém slova smyslu, komunita jeho uživatelů si může začít činit nárok na to, aby byla uznána jako jazyková a kulturní menšina. A jakmile začne existovat nějaká – do té doby neuznávaná – komunita jednotlivců propoje‑ ných jazykovými a kulturními pouty, požadavek emancipace je vždy na dosah ruky. „Umlčená těla“ Neslyšících se začínají dožadovat svého hlasu.7 Tato zvláštní „politická“ situace, nastolená na základě zjištění, že znakový jazyk je skutečný jazyk,8 se zase obratem odra‑ zila v lingvistickém zkoumání zaměřeném na znakové jazyky, a to zvláště v počátečním období jeho vývoje. Vedla logicky k tomu, aby se důraz kladl zvláště na ty rysy znakových jazyků, které je v pově‑ domí lingvistů vymezují právě jako jazyky: v první řadě jde o (pova‑ hový) rozdíl mezi znaky a „pouhými“ gesty a také gramatické a syn‑ taktické vlastnosti, jež znakové jazyky sdílejí s jazyky mluvenými (s odhlédnutím od vlastností, jež se zdají být typičtější právě pro znakový jazyk, jako například vyšší míra ikonicity, používání pro‑ storu atd., tedy právě od těch vlastností, které bývaly po celá staletí zmiňovány tehdy, když bylo třeba „prokázat“, že znakové jazyky jsou ve vztahu k mluvené řeči méněcenné – příliš tělesné, příliš ma‑ teriální, neschopné vyjadřovat abstraktní myšlenky).9 7 Výraz „umlčená těla“ si vypůjčujeme z knihy C. Paddenové a T. Humphriese Inside Deaf Culture, Harvard University Press 2005. Pokud jde o emancipaci Neslyšících komunit, jejich kulturu, jejich boj za sebeurčení i dilemata, s nimiž se přitom nevyhnutelně musí střetávat, viz kromě jiného Ladd, P., Understanding Deaf Cultu‑ re. In Search of Deafhood, Multilingual Matters 2003; Padden, C., Humphries, T., Deaf in America. Voices from a Culture, Harvard University Press 1988 a Lane, H., Pod maskou benevolence. Zneschopňování neslyšící ko‑ munity, přel. J. Fulka, Praha, Karolinum 2013. Jako vynikající souhrnný úvod viz Lane, H., Hoffmeister, R., Bahan, B., A Journey Into the Deaf‑World, San Diego, DawnSign Press 1996. Velmi zajímavý etnologický pohled na Neslyšící komunitu představuje Delaporte, Y., Les sourds, c’est comme ça, Paris, Ed. de la Maison des sciences de l’homme 2002. 8 Pro leckoho to ostatně ani v současnosti není zcela samozřejmé. 9 Jak to výstižně vyjádřil Adam Kendon, jeden ze zakladatelů gesture studies: „Zejména v oblasti vzdělávání a kultury Neslyšících se kladl velký důraz na prokázání toho, že systémy vizuální komunikace používané Neslyšícími jsou ve skutečnosti jazyky v pravém slova smyslu. Bylo třeba ukázat, že jsou systematické, uspořádané na základě ‚dvojí artikulace‘, že jejich signifikanty jsou arbitrární ve vztahu k tomu, co označují, a že utváření diskursu se řídí syntaxí uspořádanou způsoby principiálně nikterak odlišnými od těch, jimiž je uspořádávána syntax v jazycích mluvených. Pouze tehdy, když lze ukázat, že znakové jazyky mají tyto rysy, a tedy se nepopiratelně jedná o skutečné jazyky, bude možné připustit, že jsou stejně komplexní a důležité jako jakýkoli jazyk mluve
11
Co se naopak týče gesture studies, nacházíme zde zase jiný důvod pro zmiňované odlišení gest a znaků: znakový jazyk je často poklá‑ dán za fenomén příliš složitý na to, aby se mohl stát plnoprávným předmětem zájmu této disciplíny, neboť se jednoduše jedná právě o jazyk, a ne o systém gest. Je to jazyk, jímž „hovoří“ určitá sku‑ pina uživatelů, takže na rozdíl od gestikulace nejde o něco, co je typické pro kohokoli (právě naopak, neboť pro slyšící, kteří se ze‑ jména později v životě pokusí jakýkoli znakový jazyk naučit, to často bývá spojeno se značnými nesnázemi). Není tedy divu, že toto odmítnutí zahrnout znakový jazyk do oblasti gesture studies je někdy jasně patrné v samotných pokusech o vymezení gesta jako takového. Uveďme jeden příklad: švédský badatel Mats Andrén na úvodních stránkách své pozoruhodné studie o dětské gestikulaci navrhuje roz‑ lišovat mezi tím, čemu říká „horní“ a „spodní“ hranice gesta. Pro‑ tože „ne každý akt lze považovat za gestický výraz“, je zapotřebí ur‑ čitého omezení, díky němuž by se gesto oddělilo jak od těch aktivit, jež nejsou dostatečně komplexní na to, aby je bylo možno považo‑ vat za gesta, tak od těch, které jsou naopak komplexní příliš. Mezi typy chování, které se nacházejí pod spodní hranicí gesta, patří buď ty, jež neobsahují dostatečnou míru záměrnosti (například červe‑ nání), nebo ty, které postrádají jistou požadovanou míru sémiotické komplexity (převzetí nějakého předmětu od druhé osoby). Horní hranice gesta naproti tomu odděluje gesto ve vlastním smyslu od těch činností nebo typů chování, jejichž míra komplexnosti je příliš vysoká – zejména a především od znakových jazyků.10 Jistou neshodu mezi lingvistikou znakových jazyků a gesture stu‑ dies lze snad ilustrovat ještě jinak: tím, že zmíníme dost možná nej‑ známější moderní klasifikaci gest, která – na rozdíl od té, o níž byla právě řeč – předpokládá kontinuitu mezi různými podobami ma‑ nuálního vyjadřování včetně znakového jazyka. Jedná se o tzv. Ken‑ ný […]“ – Kendon, A., „Some Reflections on the Relationship between ‚Gesture‘ and ‚Sign‘“, in: Gesture 3/2008, s. 351. Zda lze, jak navrhuje Kendon, toto rozštěpení mezi gesty a znaky „opustit“ ve prospěch „komparativní sémiotiky kinetické exprese“ (s. 360), je nicméně jiná otázka, neboť celá debata zřejmě nikdy nebude prostě jen záležitostí „sémiotickou“, nýbrž vždy také právě „politickou“. 10 Andrén, M., Children’s Gestures from 18 to 30 Months, Travaux de l’institut de linguistique de Lund, Lund University 2010, s. 11–15. 12 úvod
donovo kontinuum,11 tedy kontinuální škálu zahrnující různé typy gest a založenou na různých stupních jejich komplexity a séman‑ tických charakteristik. Nejzákladnější forma Kendonova kontinua (s odhlédnutím od různých pozdějších pokusů o jeho zjemnění či reformulaci) je následující: Gestikulace – gesta mající jazykovou povahu – pantomima – emblémy – znakové jazyky. Gestikulace, figurující na levé straně kontinua, zahrnuje gesta, která nemají žádný jasně rozlišitelný smysl a která všichni pou‑ žíváme jako doprovod řeči (třebaže jejich dynamika, frekvence a konkrétní podoba může být od jednoho jedince k druhému pro‑ měnlivá). Jejich funkce je často rytmická, tj. pomáhají nám akcen‑ tovat jisté prvky mluvy: odtud pojmenování beats, které v souvislosti s nimi řada autorů užívá. Gesta s jazykovou povahou (language‑like gestures) jsou zdánlivě podobná, nicméně od gestikulace se liší svým začleněním do gramatiky výpovědi.12 Pantomima není izolo‑ vané gesto, nýbrž soubor gestických expresivních projevů umož‑ ňujících „mluvčímu“ vytvářet delší sekvence, které někdy mohou nabýt podobu relativně komplikovaných narativů. Emblémy jsou naproti tomu gesta, která mají rozlišitelný význam a na rozdíl od pantomimy musí být uskutečňována specifickým a předem ustave‑ ným způsobem – jedná se o kulturně kódovaná gesta vyjadřující ur‑ čitý koncept, například zvednutý palec nebo tzv. ringshape (palec se dotýká ukazováku), značící, že něco je dobře nebo v pořádku (ne‑ třeba zdůrazňovat, že do této kategorie spadá nespočet vulgárních gest, užívaných v různých podobách po celém světě).13 A konečně 11 Pojmenované podle výše citovaného Adama Kendona. Kendon toto kontinuum poprvé zmiňuje v textu „How Gestures Can Become Like Words“, in: F. Poyatos (ed.), Cross‑Cultural Perspectives in Non‑Verbal Communica‑ tion, Toronto, Hogrefe 1988, s. 131–141. Výraz „Kendonovo kontinuum“ použil David McNeill. Viz McNeill, D., Hand and Mind, cit. dílo, s. 37, a McNeill, D., Gesture and Thought, Chicago and London, University of Chicago Press 2005, s. 5–12. 12 McNeill uvádí následující příklad pocházející od subjektu, který popisoval dovolenou strávenou s cizí rodinou: „Rodiče byli v pohodě, ale děti byly [gesto].“ Dotyčné gesto v tomto případě „plní gramatickou funkci adjektiva“. Viz McNeill, D., Hand and Mind, cit. dílo, s. 37. 13 V důsledku toho je těžké rozhodnout, která z těchto dvou modalit – pantomima či emblémy – je složitější a kam přesně je v Kendonově kontinuu vzájemně situovat.
13
na pravé straně kontinua máme znakové jazyky, tedy plně funkční jazykové systémy. Při pohledu na tuto základní formu Kendonova kontinua si po‑ všimneme jedné věci: pohybujeme‑li se po něm zleva doprava, gesta se stále více začínají podobat jazyku, začínají být regulovány jistým kódem a stávají se stále méně idiosynkratickými. Na druhé straně je stále méně nutné, aby gesta byla doprovázena nějakou formou mluvené řeči. Zatímco gestikulace probíhá téměř výlučně v kombi‑ naci s promluvou, gesta s jazykovou povahou mají v dané výpovědi gramatickou funkci, tj. často nahrazují nějaký její prvek; v případě emblémů je přítomnost verbálního doprovodu zpravidla nepovinná (měli bychom spíše tendenci předpokládat, že jazyk tato gesta do‑ provázet nebude), pantomima obvykle jazykem doprovázena není (snad s možnou výjimkou případných citoslovcí apod.)14 a u znako‑ vých jazyků je promluva typicky nepřítomna. Nuže, otázka, kterou bychom si zde mohli oprávněně položit (a někteří badatelé ji skutečně kladou), je následující: je Kendonovo kontinuum skutečně kontinuem? Na levé straně stojí gesta jakožto součást gesticko‑jazykového systému, na straně pravé máme způ‑ sob manuální komunikace, který má všechny rysy jazyka, včetně jeho kombinatorické povahy: znaky, kombinované v jistém pořadí a podle jistých – často velice komplikovaných – pravidel, jsou s to vytvářet složité výpovědi. Je jistě pravda, že při pohybu zleva do‑ prava se snižuje nutnost doprovázet gesta slovy. Stále však zůstává jeden podstatný fakt: kupříkladu pantomima může být velmi slo‑ žitá a mimořádně expresivní, ale nikdy nebude dost složitá na to, aby se v ní daly vytvářet gramatické struktury. Gesta dozajista před‑ stavují důležitou součást slovního projevu – existuje dokonce řada výpovědí, které by bez gestické složky byly zcela nesrozumitelné nebo nesmyslné.15 Gesta mohou, jak jsme již viděli, například nahra‑ 14 Čtenář si vzpomene, že komický efekt známé „pantomimické“ scénky Šimka a Grossmanna spočívá právě v tom, že jejich údajná pantomima je neustále zdvojována mluveným jazykem. 15 Jako příklad uveďme něco velmi jednoduchého: větu „šla tamhle“. Pokud mluvčí při pronášení věty neukáže směrem, jímž se ona osoba odebrala, jeho věta nebude mít žádný smysl. Tento příklad přejímáme od W. Stokoeho, Language in Hand. Why Signs Came Before Speech, Washington, Gallaudet University Press 2001, s. XIII. 14 úvod
dit slovo ve větě. Jak to vyjadřuje Susan Goldin‑Meadowová, gesta odlehčují kognitivní břemeno subjektu tím, že například umožňují skrze určitou gestickou obraznost propojit sdělované informace s předměty v reálném světě. Někdy dokonce mohou zaplnit mezeru ve slovní zásobě a pomoci nám „najít to pravé slovo“.16 Neplatí však přesto, že se v Kendonově kontinuu vyskytuje jistá radikální dis‑ kontinuita, diskontinuita situovaná právě tam, kde začíná skutečný jazyk, tedy diskontinuita oddělující – neobratně vyjádřeno – jazyk a ne‑jazyk?17 Někteří badatelé uvádějí na první pohled pozoruhodný, po úvaze však zcela logický fakt: Neslyšící afatik například může rozumět pantomimě, ale nerozumí znakovému jazyku, a to včetně
16 Goldin‑Meadow, S., Hearing Gesture, cit. dílo, s. 158–166. Jürgen Streeck ve své pozoruhodné knize Gesturecraft. The Manu‑Facture of Meaning uvádí zajímavý příklad toho, jak gesto může mluvčímu pomoci vyjádřit koncept, který nemá ve slovní zásobě jeho jazyka ekvivalent: jistý pacient během své psychoterapie uvažuje o okolnostech, které mohly hrát jistou roli při propuknutí jeho choroby (terapie probíhá v němčině). Snaží se najít slovo, které by vyjádřilo něco jako „souběh“ (confluence), jež podle Streecka v němčině žádný jasný a bezprostřední ekvivalent nemá. Není schopen vhodný výraz najít, načež pohne mírně pokrčenýma rukama směrem k sobě, až se vzájemně spojí – jde o tělesné vyjádření konceptu, který mu zjevně tane na mysli, ale není s to vyjádřit jej verbálně: gesto, jak dodává Streeck, v tomto případě odpovídá „možnému slovu“. Viz Streeck, J., Gesturecraft. The Manu‑Facture of Meaning, Amsterdam/Philadephia, John Benjamins Publishing Company 2009, s. 154–155. 17 Ačkoli existují (a k tomu se ještě vrátíme) jisté mezistupně, které by bylo obtížné v Kendonově kontinuu nějak přesně umístit na tu či onu stranu této hypotetické diskontinuity mezi jazykem a ne‑jazykem. Mezi nimi zmiňme tzv. alternativní znakové jazyky, tj. znakové jazyky užívané komunitou mluvčích, kteří za normálních okolností mohou používat jazyk mluvený. Jako jejich příklad lze uvést alternativní znakové jazyky užívané některými australskými domorodými kmeny, anebo tzv. klášterní znakové jazyky, používané mnichy v klášterech během period, kdy je třeba dodržovat mlčení. Tyto a některé další alternativní znakové jazyky, jakkoli mohou být lexikálně dosti bohaté (stovky nebo i tisíce znaků), mají, jak se zdá, ovšem jednu vlastnost, kterou se od „standardních“ znakových jazyků odlišují: nemají produktivní gramatiku a co do své struktury kopírují dominantní mluvený jazyk. Z tohoto pravidla existuje podle všeho jedna výjimka, totiž alternativní znakový jazyk používaný severoamerickými indiány, který produktivní gramatickou strukturou disponuje. Důvodem zřejmě je, že vzhledem k jazykovým rozdílům mezi jednotlivými indiánskými kmeny tento jazyk v řadě případů nese takříkajíc plnou váhu komunikace, tedy je jediným komunikačním prostředkem mezi jednotlivci, kteří se nemohou domluvit žádným společným jazykem mluveným. K australským alternativním znakovým jazykům srv. Kendon, A., Sign Languages in Aboriginal Australia, Cambridge University Press 1980. Ke znakovému jazyku užívanému ve středověku mnichy v klášteře v Cluny srv. Bruce, S. G., Silence and Sign Language in Medieval Monasticism, Cambridge University Press 2007 a také de Saint‑Loup, A., Delaporte, Y., Renard, M., Gestes de moines, regard des sourds, Nantes, Siloe 1997.
15
těch znaků, které mají očividně ikonický charakter.18 To by možná představovalo legitimní a dosti přesvědčivý argument pro podporu jisté pochybnosti, pokud jde o „kontinuitu“ Kendonova kontinua, a možná by to byl opět důvod, proč považovat gesta a znakový ja‑ zyk za dvě oddělené oblasti možného výzkumu. Jenže s nemenší naléhavostí se zde vnucuje i opačná evidence: víme, že u slyšících jedinců trpících afázií může být narušena i produkce gest, víme také, že u dětí se gesta vyvíjejí společně s jazykovými kompetencemi,19 víme také – a z výše uvedeného je to již patrné – že gesta zdaleka ne‑ jsou pouhý „ornament“ doprovázející mluvenou řeč, nýbrž že jsou v řadě případů zcela nepostradatelná pro sdělování významu a že s mluvenou řečí udržují velmi složité a do velké míry neprozkou‑ mané vztahy. O něco výše jsme v poznámce pod čarou rovněž upo‑ zorňovali na mezistupně představované některými druhy manuální komunikace, u nichž je nesnadné určit, zda spadají na stranu jazyka či gest. Kromě příkladů uvedených výše mezi ně patří tzv. home ‑signing, tedy idiosynkratické systémy manuální komunikace, které se ustavují mezi Neslyšícími jedinci (a osobami v jejich okolí), kteří z nějakého důvodu – např. geografická izolace – nemohou přijít do styku se „standardním“ znakovým jazykem. Takovéto soustavy „domácích znaků“ jsou obvykle mnohem jednodušší než znakové jazyky Neslyšících komunit, ale mnohem složitější než naše obvyklá gesta. Jedná se tedy „ještě“ o gesto, anebo „již“ o jazyk? Existence těchto mezistupňů se tedy pro změnu zdá hovořit pro kontinuitu Kendonovy škály… Zkrátka a dobře, otázka kontinuity či diskontinuity mezi – jak‑ koli složitou – gestikulací a znakovými jazyky (často označovaná jako sign/gesture debate) je nerozhodnutá a pravděpodobně také ne‑ rozhodnutelná. Gesta se od znaků v některých ohledech liší, zatímco 18 Výzkum vztahu znakového jazyka a afázie prováděla Ursula Bellugiová a její kolegové. Viz Poizner, H., Klima, E., Bellugi, U., What the Hands Reveal about the Brain, MIT Press 1987. Pokud jde o přehledné shrnutí jejího výzkumu, srv. Sacks, O., Seeing Voices. A Journey Into the World of the Deaf, Los Angeles/Berkeley, University of California Press 1989, s. 92–95. Viz také Emmorey, K., Language, Cognition, and the Brain. Insights from Sign Language Research, New Jersey, Lawrence Erlbaum 2002, s. 282–287. 19 K tomu srv. již klasickou kompilaci Volterra, V., Erting, C. (eds.), From Gesture to Language in Hearing and Deaf Children, Washington, Gallaudet University Press 1994. 16 úvod
jinými vlastnostmi a za jiných okolností se jim zase přibližují: vše záleží na tom, jaké stanovisko badatel zaujme a na jaké podobnosti nebo naopak odlišnosti se zaměří.20 Vraťme se tedy zpět k našemu výchozímu bodu. Jaké důvody máme k tomu, abychom znakový jazyk a gestikulaci v následujícím textu spíše slučovali, než oddělovali? Tyto důvody jsou zároveň pro‑ sté i složité: prosté proto, že je lze formulovat několika málo slovy, a složité proto, že jejich doložení a objasnění vydá na celou knihu. Primárním podnětem k napsání přítomné studie byl výzkum zamě‑ řující se na dějiny filosofie, ačkoli vzhledem k našemu tématu bude nutno průběžně podnikat exkursy do jiných oblastí (rétoriky, psy‑ chologie, lingvistiky, deaf studies a řady dalších). Bude rovněž nutné pohybovat se napříč různými „tradicemi“, pokud jde o provenienci jednotlivých textů, na které se budeme zaměřovat – Adam Kendon hovoří se zřetelem k problematice manuální komunikace o čtyřech takových tradicích: morální, rétorické, umělecké a filosofické.21 Tento poněkud těkavý pohyb se zdá být nevyhnutelný, protože ony Kendonem uváděné „tradice“ často nemají jasně vymezené hranice a některé myšlenky a představy, jak brzy uvidíme, migrují napříč jimi. Platí nicméně, že základním terénem, na kterém jsme se po‑ hybovali, byly dějiny filosofie. Zajímalo nás, co si filosofové – v růz‑ ných obdobích a různých kontextech – mysleli o znakovém jazyce a gestikulaci. V průběhu práce se velmi záhy ukázalo, že tyto dvě otázky jsou do velké míry neoddělitelné docela prostě proto, že ve většině textů znakový jazyk a gesta nejsou pokládány za jevy jakkoli od‑ lišné nebo že hranice mezi nimi přinejmenším není nijak jasně vytyčena. 20 Je symptomatické, že tezi diskontinuity zastávají zpravidla lingvisté zkoumající „standardní“ znakové jazyky, zatímco teze kontinuity je zpravidla podporována badateli zkoumajícími gesta a „nestandardní“ znakové jazyky (například nově vznikající). D. McNeill podnikl zajímavý a podle našeho názoru velmi plodný pokus reformulovat Kendonovo kontinuum právě se zřetelem k těmto debatám. Navrhuje nahlížet na toto kontinuum spíše jako na kruh než na lineární škálu. V tomto kruhu se podobnosti a rozdíly mezi znaky a gesty neustále znovu ustavují, překlápějí a proměňují, než že by byly jednou provždy určeny. Srv. McNeill, D., „The Circle from Gesture to Sign“, in: M. Marschark, M. D. Clark (eds.), Psychological Perspectives on Deafness, Hillsdale, Lawrence Erlbaum 1993, s. 153–183. 21 Kendon, A., „Andrea de Jorio and His Work on Gesture“, in: A. de Jorio, Gestures in Naples and Gesture in Classical Antiquity, Indiana University Press 2000, s. LXV–LXVII.
17
Resumé/Summary The book represents a historical overview of the way the topic of gesture and sign language has been treated in (mainly) philosophi‑ cal writers from Antiquity (Plato, Lucretius and Saint Augustine) to the early twentieth century (Merleau‑Ponty), with special attention to authors in eighteenth century France. Unlike most monographs written on the issue in question, the texts treated are grouped into several categories based on the view they present of deafness and gesture. While some of those texts (Aristotle, Hobbes and others) obviously view deafness and sign language in negative terms, i. e. as deficiency, others (Diderot, Desloges, and others) present deafness essentially as difference, i. e. as a set of competences that might pro‑ vide some insights into how spoken language works. One of the key arguments of the book is that these two views of deafness and sign language, that can be traced back to Antiquity, still represent two dominant paradigms present in the current debates on the issue. The aim of the book, therefore, is not only to provide a historical overview but to trace what might be called a „history of the pre‑ sent“. In the introduction, the author tackles some methodological issues that such a project necessarily raises: namely, the question of a certain double bind between modern perspective (opened by gesture studies and sign language research conducted during the last decades) and the study of the historical materials, as well as the question of the complex relation between gesturing and signing which, in the framework of historical research, cannot be separated (despite the modern efforts to do so). The short following section concentrates on the work of Quintilian and Plato whose texts are used to clarify some common misunderstandings concerning gesturing and sign language (their imitative nature, their alleged universality) and to trace their possible historical origins. The first two chapters concentrate on two „paradigms“ of deaf‑ ness, dominating the history of Western philosophical thought: deafness as deficiency and deafness as difference. The two chapters deal 253
essentially with the 18th century French philosophy, but each of them is preceded by a historical excursion (Hobbes and St. Au‑ gustine) whose aim is to show that the two views of deafness have a considerably longer history and may be traced back to Antiquity and the Middle Ages. Nonetheless, it is especially the work of Condillac, Rousseau, Itard, Desloges, Diderot and E. Tylor that is examined in some detail. Their texts are read with regard to the specific context of the 18th century empiricism, but at the same time, the author attempts to stress some motifs that still seem relevant to the present day linguistics, psychology and research on gestures. In both cases, the aim is to show that the 18th century view of sign language and gesturing stems from a complicated historical and philosophical background that makes it rather difficult to judge or evaluate – in positive or negative terms, i. e. as „progressive“ or „conservative“ – from the modern perspective. Nonetheless, it may be argued that certain texts (Hobbes, Aristotle) treat the phenomenon of deafness essentially in negative terms, as a form of absence of something (sensory perception, abstract thought), while others (Augustine, Desloges, Diderot) view it in positive terms, as a presence of a different form of communication and different skills. The third chapter concentrates on language genealogies proposed by Condillac and Rousseau and examines the role of gesturing in the origin and genesis of language. We attempt to show – by exam‑ ining especially the work of Bébian and Tylor – that the question of language origin is very closely related to the 18th century reflection on gesture and sign language. The final chapter deal with the philosophy of Maurice Merleau ‑Ponty and with the role of gesture in his description of human linguistic behaviour: the author argues that Merleau‑Ponty’s phi‑ losophy opens a new perspective on the issue in question by introducing the concept of world and examining its relation to gestures (some of Merleau‑Ponty’s ideas are illustrated by examples taken over from the work of J. Streeck and the research that C. de Vos has recently conducted on Kata Kolok, a village sign language used in a village in Indonesia). 254 resumé/summary
Josef Fulka Když ruce mluví. Gesto a znakový jazyk v dějinách západního myšlení Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 15. svazek ediční řady Trivium Jazyková redakce Zdena Wiendlová Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2017