Marta Edith Holečková: Příběh zapomenuté univerzity

PŘÍBĚH ZAPOMENUTÉ UNIVERZITY Universita 17. listopadu (1961–1974) a její místo v československém vzdělávacím systému a společnosti

Marta Edith Holečková

PŘÍBĚH ZAPOMENUTÉ UNI VERZITY Universita 17. listopadu (1961–1974) a její místo v československém vzdělávacím systému a společnosti

Marta Edith Holečková

filozofická fakulta univerzity karlovy, 2019

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Holečková, Marta Edith, 1979­‑ Příběh zapomenuté univerzity : Universita 17. listopadu (1961–1974) a její místo v československém vzdělávacím systému a společnosti / Marta Edith Holečková. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019. – 202 stran. – (Fontes ; 26. svazek) Anglické resumé Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík ISBN 978–80–7308–921–4 (brožováno) * 378 * 37.011.3–052–054.68 * (437) * (1–773) * (048.8) – Univerzita 17. listopadu – 1961–1974 – vysoké školy – Československo – 1961–1970 – vysoké školy – dějiny – zahraniční studenti – rozvojové země – 1961–1970 – monografie 378 – Vysoké školy [22]

Recenzovali Mgr. Roman Kanda, Ph.D. Doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D. © Marta Edith Holečková, 2019 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-921-4 (print) ISBN 978-80-7308-922-1 (online : pdf)

Obsah Úvod 9 Současný obraz 14 Literatura a prameny 22 Struktura práce 26 Komunistické Československo a třetí svět 28 Praha v mezinárodních souvislostech 34 Československá společnost a třetí svět 40 Universita 17. listopadu 57 Vznik a poslání 57 Struktura školy 66 Výuka a vyučující 76 Zánik školy 99 Zahraniční studenti 111 Studentské koleje 130 Společenský a veřejný život 136 Fórum zahraničních studentů 155 Konfliktní soužití 163 Závěr 179



Seznam pramenů a literatury 183 Jmenný rejstřík 193 Resumé 199

5

Po čas bádání a psaní textu jsem se těšila podpoře lidí, kteří mě provázeli a jimž bych na tomto místě chtěla projevit vděčnost. Velký dík patří především mým dětem a Divišově Vydře. Děkuji také svým dvěma spolucestovatelům po zemích Blízkého východu z počátku nultých let, Jakubu Machkovi a Otakaru Knöpfelmacherovi, protože také tato cesta mě inspirovala v mém badatelském zájmu.

Text knihy vychází z doplněné a mírně upravené disertační práce, kterou jsem obhájila v březnu roku 2018 na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Dopsala jsem ji v době svého působení v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Proto na prvním místě děkuji tamějším kolegům, jmenovitě vedoucímu oddělení lexikografie Michalu Přibáňovi, který mě velkoryse poskytl čas a podporu; za příhodné poznámky děkuji Michalu Jarešovi, za kritické čtení Petru Šámalovi a Adéle Petruželkové za jazykovou korekturu. Petru Cajthamlovi z Archivu Univerzity Karlovy děkuji za cenná upozornění a Michaele Tučkové z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR za poskytnutí zajímavých pramenů. Mé díky patří také Janu Kahudovi a Rosaně Štamberské z Národního archivu, kteří mi umožnili bádat v neutříděném fondu University 17. listopadu.

Vděčná jsem též Grantové agentuře Univerzity Karlovy, která mě v letech 2012 až 2014 materiálně podpořila v mé práci. Konečná verze textu vznikla v rámci postdoktorského stipendia Akademie věd uděleného pro léta 2019 a 2020, díky němuž jsem mohla ve svém bádání pokračovat v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. A na závěr děkuji Jaroslavu Cuhrovi, který vydržel celou tu dlouhou dobu být mým rádcem.

7

Úvod Na počátku šedesátých let byla v Praze založena vysoká škola pro zahraniční studenty – Universita 17. listopadu. Tato instituce stojí ve středu mého badatelského zájmu a její důležitost a pozoruhodnost spatřuji v dále rozvedených skutečnostech, které mi dovolily formulovat tři okruhy otázek. Prvním okruhem mé práce jsou institucionální dějiny.1 Druhým pilířem jsou podoby vzájemného soužití zahraničních studentů s většinovou společností, jejich přijímání a způsoby, jimiž byli konfrontováni s fungováním tuzemského života. Mým záměrem bylo vytvořit sevřený text, který by přinášel popis vlastního fungování univerzity a její role v československém vysokoškolském prostředí a zároveň by téma otevíral pro další možné zkoumání. Třetí oblastí mého tázání je snaha nalézt odpověď na otázku, proč byla Universita 17. listopadu vytěsněna z kolektivní paměti.

Různých „bílých míst“ v bádání o soudobých dějinách komunistického Československa existuje jistě celá řada a není to samo o sobě pozoruhodné. Jsou témata, která prozatím nezaujala žádného badatele k hlubšímu zkoumání, nebyla po nich „společenská poptávka“, nebyly dostupné prameny či prostě nebylo zřejmé, jak takové téma uchopit. Domnívám se nicméně, že případ University 17. listopadu je odlišný a že je na místě mu věnovat odbornou pozornost. Vysoká škola pro cizince nemá v české/československé společnosti dobré jméno a ačkoliv na ní působila řada kvalitních odborníků a vystudovali ji inspirativní osobnosti, představuje jakousi „skvrnu v životopise“, která zůstává raději nereflektována. Její opomíjení v odborné debatě je podle mého soudu záměrné. Chceme-li se touto institucí zabývat opravdu nezaujatě a s nadhledem, je nutné pominout pozdější ideologické nánosy a chápat ji jako vzdělávací projekt ukotvený v konkrétních dobových ideových a mezinárodně politických souvislostech: univerzita v sobě odráží optimismus šedesátých let a možná až naivní očekávání, že je možné překonávat kulturní a společenské odlišnosti pomocí vzdělání a prostřednictvím umění.



1 WEINBERGER, Ota, Inštitucionalizmus. Nová teória konania, práva a demokracie, Bratislava 2010.

9

Řada studentů pokračovala po absolvování jazykového kurzu právě na uměleckých vysokých školách a jejich zdejší studium se tudíž neřídilo technokraticko-utilitárními motivacemi.

Problematice migrace a integrace cizinců, vztahů socialistických zemí s rozvojovými zeměmi a s tím související akademické výměně a šíření idejí se v současnosti věnuje několik mezinárodních výzkumů, například „Socialism goes global“ a ELITAF.2 Myslím si, že český příspěvek může obohatit tyto debaty právě prostřednictvím analýzy konkrétní vysoké školy a jejího fungování. Škola vznikla podle vzoru moskevské Univerzity družby národů Patrice Lumumby a její existence byla přímým dokladem vzrůstajícího zájmu československé zahraniční politiky o dekolonizovaný svět. Přicházející studenti totiž pocházeli především z Afriky, Asie a Latinské Ameriky, tedy z oblastí, které se v té době ve velké míře zbavovaly koloniální nadvlády nebo procházely vnitřními proměnami souvisejícími s bipolárním rozdělením světa. Solidarita se třetím světem a internacionalismus byly přítomné v dobové oficiální rétorice a případ této vysoké školy ukazuje, jaký dopad měly v praxi a jak na ně reagovala společnost. Proměny takto motivovaného zájmu československé zahraniční politiky byly posléze jedním z důvodů, proč byla v polovině sedmdesátých let univerzita zrušena.

Studenti ze zahraničí sem přicházeli i nadále, ale již jim nesloužila žádná centralizovaná instituce. A především zmizela možnost studovat v angličtině a francouzštině vybrané obory, koncipované podle potřeb rozvojových zemí s vidinou, že výuka v cizích jazycích studium výrazně zkrátí. Toto zřetelné napětí mezi ústupem internacio­ nalistického étosu a nutnosti solidarity z veřejné debaty na jedné straně, ale pokračováním vzdělávacího projektu pro studenty z rozvojových zemí na straně druhé otevírá další otázky, nicméně také dokládá pravděpodobnou skutečnost – že totiž Universita 17. listopadu mohla vzniknout a rozvíjet se právě jen v šedesátých letech.

2 Projekt univerzity v Exeteru „Socialism goes global“ se zabývá podobami různých strategií, které používaly socialistické státy při ovlivňování rozvojových zemí, viz socialismgoesglobal.exeter.ac.uk; francouzský projekt ELITAF, zaštítěný Fondation Maison de Sciences de l’Homme, se zaměřuje na africké elity a studenty studující v zemích někdejšího východního bloku, viz http://www.fmsh.fr/recherche/24205. Situaci ve východním Němec‑ ku přibližuje publikace sestavená Quinnem Slobodianem nazvaná Comrades of Color.

10 úvod

Později se změnila rétorika, příchod a studium cizinců nebyly tematizovány tak jako v předchozím období a změnilo se také národnostní složení studentů – na rozdíl od první (padesátá léta) i druhé (období existence University 17. listopadu) generace studentů od poloviny sedmdesátých let převládali příchozí z Etiopie, Angoly, Mongolska, Vietnamu i odjinud. Nicméně cizí studenti nadále zůstávali součástí zdejšího vysokoškolského prostředí, vstupovali do interakcí s československými občany a jejich přítomnost byla nějakým způsobem reflektovaná. Československo mělo pro tento účel výhodnou polohu a již od časů první republiky pěstovalo tradici diplomatických a hospodářských kontaktů se zeměmi zmíněných regionů. Lze se domnívat, že Praha byla studenty ze zemí třetího světa pokládána za Západ – nikoliv podle tehdejší geopolitické mapy, ale spíše životním stylem, úrovní kultury, zdravotnictví a podobně. Je také pravděpodobné, že u některých skupin cizích studentů nepředstavovala dualita Západ – Východ zásadní kritérium. Důležité pro ně bylo, že přicházeli studovat do evropské země. Československo také postrádalo koloniální minulost a nemělo imperialistické ambice. I proto mohlo být vnímáno jako země, kde se zdařile buduje nové společenské uspořádání – socialistická společnost –, a i to zřejmě přispívalo k jeho atraktivitě. Domnívám se, že právě tyto faktory měly zásadní váhu při rozhodování o založení vysoké školy pro zahraniční studenty právě zde.

K tématu mě přivedla náhoda – s problematikou jsem se setkala dvakrát v tak nepravděpodobných souvislostech, že to zaujalo mou pozornost. K prvnímu setkání došlo při cestování po Turecku, Sýrii a Jordánsku na počátku nultých let. Ve starodávném syrském přístavním městě Latákie jsem byla, spolu se svými dvěma spolucestovateli, na ulici náhodně oslovena místním mužem středního věku. Plynulou češtinou se nás zeptal, zda snad náhodou nepocházíme z Československa. Na naše udivené přitakání reagoval smíchem a ujištěním, že Čechy prostě pozná. Následovalo pozvání do jeho domácnosti a vyprávění bohatýrských historek z dob studií na počátku sedmdesátých let na Vysoké škole veterinárního lékařství v Brně. S nostalgií vzpomínal na Československo, které již nikdy 

11

poté nenavštívil. Ačkoliv studoval v Brně, je pravděpodobné, že absolvoval přípravný jazykový kurz zajišťovaný Universitou 17. listopadu.

Druhým zásadním momentem byl rozhovor s katolickou publicistkou a aktivistkou Michaelou Freiovou, činnou též v disentu.3 Rozhovor jsem vedla na podzim roku 2007 kvůli své diplomové práci o českém katolickém samizdatu.4 Tato žena, která nemohla podle svých slov vzhledem k rodinnému původu po maturitě studovat na vysoké škole, hovořila o tom, že se jí šance na vysokoškolské vzdělání nečekaně otevřela ve druhé polovině šedesátých let.5 Tehdy byla díky svému jazykovému talentu přijata na obor překladatelství a tlumočnictví na Universitě 17. listopadu. Jak ukazuji dále, o škole jako celku, nikoliv o translatologii, hovořila spíše s despektem. Pro mě bylo překvapující, že se člověk s „nevhodným kádrovým původem“ mohl octnout právě na této vysoké škole.

Kromě dvou osobních zážitků probudila můj badatelský zájem i četba článků novináře a historika Petra Zídka v sobotní příloze Orientace deníku Lidové noviny z let 2003 až 2008.6 Ty vyvolaly mou zvědavost a hlubší zájem o cizince studující v době studené války v Československu a o Universitu 17. listopadu, která byla založena právě pro jejich potřeby. Svou prací se pokouším v ucelené podobě popsat dějiny této instituce, protože o ní bylo v publikovaných textech až doposud obtížné cokoliv zjistit. Navíc je poskytování stipendií studentům ze zemí třetího světa i dnes tématem, kterým se zabývá současná česká zahraniční politika ve svých strategiích rozvojové pomoci a v této souvislosti může být inspirativní zohledňovat minulou zkušenost.

3 Rozhovor s Michaelou Freiovou vedla Marta Edith Holečková 11. září 2007, soukromý archiv autorky.

4 Knižně viz: HOLEČKOVÁ, Marta Edith, Cesty českého katolického samizdatu 80. let, Praha 2009.

5 V seznamu studujících je Michaela Myslivcová (provdaná Freiová) uvedena v 1. ročníku večerního studia pro akademický rok 1966/1967. Viz Památník národního písemnictví (PNP), Literární archiv (LA), f. Jaromír Lang, k. 109, nezpracovaný fond.

6 „Dubček osnoval puč v Ghaně“, 16. srpna 2003; „Kde revolucionáři přicházeli o iluze“, 10. září 2005; „České snění o černé Africe“, 29. března 2008 a další. Aktualizované, opravené a rozšířené články vyšly knižně, viz ZÍ‑ DEK, Petr, Češi v srdci temnoty. Sedmadvacet historických reportáží o prvním čtvrtstoletí vlády komunistů, Pra‑ ha 2013.

12 úvod

V počátcích svého bádání jsem v literatuře nacházela o zmíněné univerzitě – pokud vůbec – jen letmé a mlhavé zmínky. Ucelenější informace bylo možné čerpat jen z jedné kapitoly, kterou jí věnoval Petr Zídek v knize pojednávající o diplomatických vztazích Československa se zeměmi frankofonní Afriky.7 Zídek si všímá University 17. listopadu právě proto, že byla jednou z mnoha institucí, jež spoluvytvářely mechanismus československé zahraniční politiky. Vedle ní uvádí stranický aparát, ministerstvo zahraničních věcí, I. správu Sboru národní bezpečnosti, ministerstvo zahraničního obchodu, ministerstvo národní obrany, instituce zabývající se vědeckým výzkumem Afriky, formálně nevládní organizace (Revoluční odborové hnutí, Československý svaz mládeže, Československý červený kříž, Ústřední radu družstev a jiné), mezinárodní kryptokomunistické organizace (Mezinárodní svaz studentstva, Mezinárodní organizace novinářů, Světová odborová federace atd.) a další státní instituce. Z jeho pojetí tedy vyplývá role univerzity jako jednoho z článků, jímž československá zahraniční politika působila za hranicemi republiky a snažila se tam jeho prostřednictvím budovat a upevňovat svůj vliv.

Univerzita fungovala sice jen relativně krátkou dobu, od roku 1961 do roku 1974, ale předpokládám, že byla ve své době nepřehlédnutelná. Sídlila v centru hlavního města, vyučovala na ní řada významných osobností z jiných vysokých škol a vědeckých pracovišť a byla určena specifické skupině studentů s vizáží na středoevropské poměry velmi exotickou. Navíc se brzy po svém založení otevřela i československým studentům ke studiu překladatelství a tlumočnictví; tento obor má právě zde své kořeny. Přesto o Universitě 17. listopadu neexistují v odborné ani jiné literatuře téměř žádné zmínky a není ani příliš reflektována zkušenost vzájemné kulturní výměny.

Současná translatologie se ke svým základům hlásí jen velmi zdrženlivě. V nedávno publikované vzpomínkové knize Slovo za slovem,8 kterou na základě dvaceti sedmi rozhovorů s překladateli nejstarší generace sestavil ředitel Ústavu translatologie Filozofické fakulty 7 ZÍDEK, Petr, Československo a francouzská Afrika 1948–1968, Praha 2006, s. 37–43.

8 RUBÁŠ, Stanislav (ed.), Slovo za slovem. S překladateli o překládání, Praha 2012. 

13

Univerzity Karlovy Stanislav Rubáš, se o vzniku tohoto oboru vůbec nehovoří. Zmínka o Institutu překladatelství a tlumočnictví, který vznikl na konci šedesátých let v rámci University 17. listopadu z její dřívější katedry, se objevuje jen v medailoncích jeho někdejších vyučujících Josefa Forbelského a Františka Fröhlicha. Lze samozřejmě namítnout, že vybranou skupinu tvoří lidé, kteří vystudovali filologické obory již v poválečném období a pracovali v nakladatelských redakcích na překladech krásné literatury. Nicméně založení nově pojatého oboru – translatologie – a specializovaného pracoviště na počátku šedesátých let je zde zcela opomenuto.

Současný obraz V dnešním obecném povědomí je stopa po existenci této školy přítomná v podobě, která je z velké části pravděpodobně ovlivněna výpovědí Josefa Frolíka,9 zaměstnance československé rozvědky, jenž na konci šedesátých let emigroval a dal se k CIA. O své činnosti v československých službách vydal podrobné svědectví, které je ovšem ze své podstaty problematické.10 O univerzitě hovoří ve stručné samostatné kapitole, uvedené patetickým výrokem: „nemohlo být pravděpodobně větším zneuctěním památky Jana Opletala a stovek dalších studentů, kteří byli zavlečeni do nacistických táborů, než založení University 17. listopadu“. V následujícím textu tvrdí, že mezi příjemci stipendií ze zemí třetího světa byla i skupina lidí „nad určenou kvótu“. Tito lidé byli prý „vytipovaní československou rozvědkou v jednotlivých zemích a v Praze školení ve špionážním řemesle“.11 Z dalšího vyprávění vyplývá, že škola byla z velké části vytvořena jako určité krytí pro záměry tajných služeb a že tedy není třeba připisovat jí jako takové nějaký další význam.

Frolík dále uvádí některá jména důstojníků rozvědky, kteří „měli univerzitu na starosti“. Mezi jmény se objevuje i prorektor pro politickovýchovnou práci a docent základů marxismu-leninismu 9 FROLÍK, Josef, Špión vypovídá, Kolín nad Rýnem 1982, s. 183–190.

10 TOMEK, Prokop, „Josef Frolík – muž na nepravém místě“, Securitas Imperii 8/2002, s. 183–202.

11 FROLÍK, Josef, Špión vypovídá, s. 183.

14 úvod

Vladimír Štěpánek,12 který měl mít hodnost majora. Údaj se mi bohužel nepodařilo ověřit, protože v Archivu bezpečnostních složek k němu neexistuje žádný archivní materiál, takže nelze zjistit, zda byl Štěpánek do tohoto prostředí například tajně vysazen. Nebylo by nicméně překvapivé, kdyby byla tato informace alespoň zčásti pravdivá. Otázkou zůstává, jaké by byly v takovéto roli jeho úkoly a cíle.

Kromě „cvičení ve špionážním řemesle“ byla dle Frolíka část studentů školena v „teroristické činnosti a ve vedení partyzánské války“, k čemuž podle jeho tvrzení sloužily dvě vily v Praze-Bubenči a využíván byl také vojenský prostor Jince. Dále se zmiňuje o demonstracích před zastupitelskými úřady západních zemí, které „byly jedním z úkolů agentury mezi studenty“.13 Petr Zídek14 Frolíkova tvrzení nerozporuje a několikrát na něj v různých souvislostech odkazuje.

Ač nepopírám zájem tajných služeb o zahraniční studenty a nově vzniklou instituci, nepokládám přeci jen za příliš pravděpodobné, že by pro tyto své účely potřebovaly budovat univerzitu, která byla veřejná, viditelná a ve sdělovacích prostředcích se o ní otevřeně hovořilo. Československá rozvědka měla a používala spoustu dalších prostředků, jimiž pracovala, a vytvářet speciální veřejnou instituci by přeci jen bylo poněkud nápadné. Navíc je nezanedbatelné, že absolvent univerzity v zemi socialistického bloku mohl být ve svém domácím prostředí a priori podezřelý, pokud nepocházel ze země explicitně se hlásící k socialismu a spolupráci se Sovětským svazem.

Tuto zkušenost dokládá například srílanský režisér Piyasiri Gunaratna, který studoval FAMU v letech 1960–1965. V Československu se oženil a se svou manželkou odjel ihned po absolvování vysoké školy domů, kde ale nemohl dlouho sehnat práci: „Vystudoval jsem v komunistickém státě, všichni mě považovali za komunistu. […] Šest let jsem byl bez práce – z politických důvodů. Až později jsem se prosadil ve svém oboru. Pracoval jsem v televizi.“15 12 Tamtéž, s. 184.

13 Tamtéž, s. 190.

14 ZÍDEK, Petr, Československo a francouzská Afrika 1948–1968.

15 STEJSKALOVÁ, Tereza (ed.), Filmaři všech zemí, spojte se! Filmmakers of the World, Unite! Zapomenutý internacionalismus, československý film a třetí svět, Praha, tranzit.cz, 2017, s. 196. současný obraz 15

Praktiky československé rozvědky počátku šedesátých let ukazuje například historik Prokop Tomek,16 když detailně popisuje, jakým způsobem probíhala spolupráce československé a kubánské tajné služby. Tento příklad dokládá nenápadnou a utajenou operativní spolupráci: revolucionáři původem z různých států třetího světa, vycvičení na Kubě, byli do Československa dopravováni speciálně zřízenou leteckou linkou a Prahu používali jako zastávku na své další cestě do latinskoamerických států a v pozdějších letech též na Blízký východ, protože tehdy existovalo jen málo možností, jak Kubu nenápadně opustit. Tomek se zmiňuje o tom, že cesty některých skupin, složených především z politických funkcionářů, byly vyřizovány Světovou odborovou organizací, Mezinárodním svazem studentstva nebo přímo Ústředním výborem KSČ.17 Zmíněná problematika je natolik interpretačně náročná a prameny k jejímu zkoumání jsou navíc obtížně dostupné či již neexistují, že jsem se rozhodla tento aspekt ve svém bádání neotvírat a zvolit si perspektivu jinou.

Univerzita si pravděpodobně již v době své existence získala „podezřelou“ pověst. Frolíkova knížka vyšla pochopitelně až na počátku osmdesátých let, navíc byla vydána v zahraničí, a nelze proto její vliv přeceňovat. O Universitě 17. listopadu jako o „učilišti pro špióny a teroristy“ hovoří ve své monumentální práci o Filozofické fakultě Univerzity Karlovy také Josef Petráň,18 který tuto skutečnost pokládal za jakési tehdejší „veřejné tajemství“. Heslo „teroristická přípravka“ jako označení pro tuto školu se objevuje také v „lexikonu lidové tvořivosti“ Jana Nejedlého a Jakuba Šofara.19 Je otázkou, zda se jim podařilo zachytit skutečné dobové označení, či se jedná o charakteristiku novější. Podobné přízvisko zaznělo 16 TOMEK, Prokop, „Akce MANUEL“, Securitas Imperii 9/2002, s. 325–333.

17 TOMEK, Prokop, „Dům, v němž bydlel i Guevara. Historie konspiračního bytu ‚Venkov‘“, Paměť a dějiny 3/2016, s. 30–40.

18 PETRÁŇ, Josef, Filozofové dělají revoluci: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989), Praha 2015, s. 54.

19 NEJEDLÝ, Jan – ŠOFAR, Jakub, Po práci legraci. Lexikon lidové tvořivosti z dob socialismu, Praha 2016, s. 146.

16 úvod

též ve výpovědi Michaely Freiové,20 z níž rovněž vyplývalo, že tato „pravda o univerzitě“ vyšla najevo až později, zřejmě tedy až po listopadu 1989. V dalším vyprávění hovoří ale také o tom, že řada tamních vyučujících měla „pochybný kádrový profil“ a jinde by jen stěží hledala uplatnění.

Někdejší pedagožka a redaktorka studentského listu Fórum zahraničních studentů Dagmar Vaněčková vzpomíná zase na jedné straně na to, že si díky kontaktům s cizími studenty z exotických zemí rozšiřovala obzory, což bylo podle jejího mínění zvláště cenné v zemi obehnané ostnatým drátem, kde bylo „cestování výsadou nemnohých, všestranně spolehlivých a prověřených“,21 zároveň však připouští,22 že univerzita přitahovala zájem různých tajných služeb.

V jejích dvou nepříliš dlouhých vzpomínkových textech je zjevné napětí mezi jednoznačně pozitivními zážitky spojenými s prací, v níž spatřovala smysl, byla obklopená inspirativními lidmi a která jí naplňovala, a špatnou pověstí, „temnou stránkou“ školy, již tehdy nevnímala či si jí nepřipouštěla. Negativní obraz o „teroristech a špio­nech“ vychází pravděpodobně do určité míry z odmítnutí oficiální internacionální a antikoloniální rétoriky režimu a má zřetelné rasistické a xenofobní podtexty.

Pokud se v současné publicistice objevuje zmínka o Universitě 17. listopadu, bývá kromě odkazů na „špionáž a terorismus“ spojována s kádrově prověřenými a vládnoucí ideologii věrnými studenty.

S podobnou narážkou se můžeme setkat kupříkladu v recenzi Aleny Zemančíkové na knihu Mé dětství v socialismu, zveřejněné v internetovém Deníku Referendum:23 „Dostat se na pedagogickou fakultu nevyžadovalo zdaleka takovou prorežimní aktivitu jako dostat se třeba na Universitu 17. listopadu nebo na práva.“ Nekompromisní soud vynesla také novinářka Alice Horáčková:24 „Tahle zvláštní instituce, která si vysloužila přezdívku ‚teroristická přípravka‘, měla za úkol bolševicky indoktrinovat studenty ze zemí, kterým se tehdy říkalo 20 21 22 23 24

Rozhovor s Michaelou Freiovou vedla Marta Edith Holečková 11. září 2007, soukromý archiv autorky.

VANĚČKOVÁ, Dagmar, „Na Universitu 17. listopadu. Z mého deníku občasníku“, Listy 2/2014, s. 45–48.

VANĚČKOVÁ, Dagmar, „Dvě žluté knihy“, Listy 2/2011, s. 48–51.

ZEMANČÍKOVÁ, Alena, „Jaké to bylo dětství?“, Deník Referendum 30. prosince 2014.

HORÁČKOVÁ, Alice, Vladimíra Čerepková: beatnická femme fatale, Praha 2014, s. 179 ad.

současný obraz 17

‚třetí svět‘. Fungovala podle vzoru Univerzity družby národů Patrice Lumumby v Moskvě a kupovala si cizince štědrými stipendii, která končila spíš v pražských hospodách než na agitačních schůzích. Zřejmě proto existovala pouhých třináct let.“ O škole ale píše v souvislosti se zajímavou osobností, básnířkou Vladimírou Čerepkovou, a s kompetenčním sporem, který přímo vycházel ze zvláštní pravomoci University 17. listopadu, a proto se o její práci zmiňuji ještě dále v textu.

Již příklad Michaely Freiové ale ukazuje, že škola mohla poskytovat prostor i lidem, kteří byli jinak na okraji společnosti. Proto jsem ve svém bádání zvolila perspektivu obrácenou dovnitř univerzity, ukazující její fungování, obsah výuky a její recepci zdejší společností. Ačkoliv je veřejné povědomí o této škole mlhavé a zavádějící, zahraniční studenti mají svého „maskota“ v pozdější filmové postavě Mirečka z filmové série Básníci Dušana Kleina.25 První díl, v němž se Afričan ještě neobjevuje, vznikl až v roce 1982, tedy osm let po zániku University 17. listopadu, která tak pochopitelně není zmiňována, ale objevuje se narážka na jazykové středisko v Zahrádkách u České Lípy, jež i po zániku vysoké školy nadále sloužilo svému dřívějšímu účelu.

Skutečnost, že členem studentské party je i cizinec, může odkazovat na sdílenou kolektivní zkušenost. Jeho přítomnost nemá šokovat, spíše reprodukovat určitý stereotyp, který tehdy byl (a zřejmě dosud je) spojován se zahraničními studenty: největší zálibou tohoto afrického posluchače medicíny je navazování milostných vztahů se spolužačkami, o studium nejeví valný zájem, jako osobnost působí dětinsky a nezrale. Protože má nezvyklé a komplikované jméno (Numira Cassa from Bujumbura), je záhy svými spolubydlícími přejmenován a oslovován počeštělou variantou, jeho znalost češtiny je spolužáky i vyučujícími opakovaně komentována a zesměšňována, ačkoliv dosahuje velmi dobré úrovně. Herec, který postavu Mirečka ztvárnil, se jmenoval Joseph Dielle, pocházel z Konga a v Praze studoval od roku 1982 režii na FAMU. 25 Postava se objevuje především v dílech Jak básnící přicházejí o iluze (1984) a Jak básníkům chutná život (1987).

18 úvod

Co se týče přízviska „teroristická“, musím upozornit ještě na jednu nejasnost. Domnívám se, že povědomí o terorismu jako společenské hrozbě se objevuje až od sedmdesátých let v souvislosti s rozšířením či zintenzivněním toho typu boje v masovém měřítku v Evropě. V té době se radikalizovala irská a baskická separatistická organizace, došlo k únosu a zavraždění jedenácti izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972 a ke vzniku extremistické Rote Armee Fraktion (RAF), bojující prostředky „městské guerilly“ v západním Německu. Označení University 17. listopadu za „teroristickou přípravku“ vzniká tedy pravděpodobně až na sklonku její existence či po jejím zrušení a je zavádějící.

Lze se ovšem domnívat, že terorismus a špionáž splývají v jedno a že jakýkoliv příchozí student či politický aktivista ze země třetího světa, který tehdy nějakou dobu pobýval v Československu, byl zdejší veřejností vnímán jako revolucionář, který usiluje o změnu poměrů ve své domovině, a je to tedy potenciální špión či terorista.

Nepopírám, že škola byla pravděpodobně prostředím, v němž docházelo ke kontaktům mezi studenty a vyučujícími s tajnými službami a rozvědkou. Každý stát si buduje tajnou službu a v dobovém kontextu je očekávatelné, že člověk vybavený dobrou znalostí cizích jazyků je pro tyto složky státního aparátu atraktivní. Univerzita také dbala na přípravu československých expertů vyjíždějících do rozvojových zemí a jejich úkoly mohly být různorodé. Je též možné, že zvláštní úkoly byly svěřeny právě těm vyučujícím, kteří měli problematický kádrový či rodinný původ, i když se dá spíše předpokládat, že jejich přítomnost na Universitě 17. listopadu byla pravděpodobněji volbou z nouze, protože znalost cizích jazyků nebyla tehdy zdaleka běžná. Bez vyučujících hovořících anglicky, francouzsky a španělsky nebyla existence univerzity myslitelná, a je tedy možné, že „kádrové problémy“ některých z nich ustoupily z pragmatických důvodů stranou, ale zároveň jim byla věnována zvýšená pozornost tajné policie.

V jedné zprávě StB z počátku šedesátých let26 je zachyceno, že právě „bývalí lidé“ využívali svých znalostí cizích jazyků 26 Archiv bezpečnostních složek (ABS), fond (f.) OB – Hradec Králové, sign. 229, „Informační zpráva k pro‑ blematice zahraničních studentů a praktikantů v ČSSR“, [1962]. současný obraz 19

„k otevřenému pomlouvání našeho zřízení a odrazování zahraničních studentů od myšlenek socialismu“. Kategorie „bývalých lidí“ byla v dobovém jazyce tajné policie určena pro politické protivníky z let před rokem 1948 a pro „příslušníky poražených tříd“, tedy mimo jiné pro někdejší majetné občany a pro ty, kteří během druhé světové války bojovali v západní armádě. Mezi „bývalé lidi“ patřili ideoví odpůrci, ale i ti, kteří se jimi mohli stát.27 Ačkoliv citovaná zpráva přímo neuvádí, kde docházelo ke kontaktům zahraničních studentů s těmito „bývalými lidmi“, lze ze zjevných souvislostí dovozovat, že tomu tak bylo právě v prostředí University 17. listopadu a jejích školicích středisek.

Z nemnoha dochovaných materiálů StB je také dále patrné, že příchozí studenti vzbuzovali ve zdejším bezpečnostním aparátu nedůvěru a obavy. Byli a priori podezíráni z napojení na cizí tajné služby a z činnosti podrývající naše státní uspořádání. Navíc mohli volně cestovat do západní Evropy a bývali v pravidelném kontaktu se svými ambasádami, což tuzemskou rozvědku také znervózňovalo, především u osob ze Sýrie a dalších zemí Blízkého východu.

S nelibostí byly též monitorovány návštěvy zahraničních studentů na čínské ambasádě. Ve zprávách se opakovaně objevují stížnosti na „valutové machinace“ a na zapojení zahraničních studentů do šedé ekonomiky („ohrožení devizového hospodářství“).28 Předpokládám, že právě kvůli výše zmíněné podezřelé pověsti a svému specifickému zaměření bývala univerzita pokládána za podivnou, bizarní a nehodnou respektu či odborného i jiného zájmu. Bližší pohled, oproštěný od těchto stigmatizujících přízvisek ovšem nabízí, jak to tak bývá, pestřejší obraz.

Zvolila jsem proto přístup, který je postaven na detailním prozkoumání instituce, která již dávno zanikla a upadla v zapomnění. Hlavním pramenem pro mě byly materiály vznikající v jejím organismu, časopis Fórum zahraničních studentů a v menší míře publikované vzpomínkové texty či rozhovory s pamětníky. V takto profilovaném výzkumu jsem mimo jiné vycházela ze své zkušenosti z účasti na výzkumu fungování 27 KOUDELKA, František, Státní bezpečnost 1954–1968, Praha 1993, s. 88–91.

28 ABS, f. II. správa SNB – jednotný poznatkový fond (nezpracované), karta 137.

20 úvod

Filozofické fakulty Univerzity Karlovy29 v normalizačním období.

Také ten byl založen především na pramenné základně vzniklé uvnitř dané instituce a v menším rozsahu bylo čerpáno i z dalších pramenů.

Ačkoliv pro mě byly pamětnické rozhovory a vzpomínky inspirativní a mnohdy mi pomohly upřesnit konkrétní skutečnosti, jsem si vědoma toho, že paměť často více vypovídá o současnosti než o reálné podobě minulých událostí. Mým záměrem byla snaha porozumět tehdejšímu diskurzu vztahujícímu se k zemím třetího světa a k lidem, kteří z nich přicházeli, zkoumání obrazu druhého30 a vytváření určitého stereotypu, který vstupoval do veřejného mínění.

Zaměřila jsem se na reflexi zahraničních studentů a konfliktních situací v zápisech tvořících jednu z agend vysoké školy, na referování o nich v tisku, především ve studentských novinách. Mým cílem tak bylo analyzovat, jak obecně hlásaná ideologie proletářského internacionalismu, přítomná v zahraničněpolitických koncepcích vztahu Československa k rozvojovým zemím, pronikala do veřejného povědomí a jakým způsobem ovlivňovala sociální interakce.

Pro moje tázání se jako vhodný metodologický přístup ukázala kritická analýza diskurzu, která spočívá ve zkoumání jazyka v sociální interakci, neboť jazyk má sociální a ideologické funkce, není transparentní. Diskurzem se rozumí druh sociálního jednání, který hraje roli ve vytváření sociálního světa a udržování sociálních vzorců. Odlišné chápání světa tak vede k odlišným formám sociálního jednání. Při analýze je velký důraz kladen na jazyk, protože skrze něj jsou vytvářeny reprezentace reality, které nejsou jen jejím pouhým odrazem, ale přispívají k jejímu konstruování a k tomu, že se její význam utváří skrze diskurz. Pro jakoukoliv kritickou analýzu je nezbytné zabývat se textem, protože je nositelem významů i změn, jež bez něj není možné tak dobře pochopit.31 Analyzované texty představují především prameny úřední povahy a zprávy v dobovém tisku. Úřední prameny s sebou nesou to riziko, že 29 JAREŠ, Jakub – SPURNÝ, Matěj – VOLNÁ, Kateřina a další, Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti na Filozofické fakultě UK v období normalizace, Togga, Praha 2012.

30 KLUSÁKOVÁ, Luďa, Obraz druhého v historické perspektivě. Tisk a historická beletrie při formování historického vědomí v 19. a 20. století, Praha 1997.

31 SCHNEIDEROVÁ, Soňa, Analýza diskursu a mediální text, Praha 2015, s. 26–48. současný obraz 21

jednak hovoří jen o určitém typu situací a také mnohdy spíše zachycují to, jak by realita měla vypadat – jsou to například různé plány rozvoje University 17. listopadu –, nikoliv tedy to, jaká skutečně byla. Dobový tisk v zemi, kde funguje cenzura, má také svá omezení, protože o některých skutečnostech se vůbec nehovoří. Přínosný je právě proto rozbor článků z Fóra zahraničních studentů, které začalo vycházet v liberální atmosféře počátku roku 1968 a je v mnoha směrech otevřené.

Literatura a prameny Kromě již zmíněných Zídkových prací byla pro mé potřeby relevantní syntéza Pavla Urbáška a Jiřího Pulce32 o československém vysokoškolském vzdělávacím systému po roce 1948. V ní se objevují okrajové zmínky o cizincích studujících na československých vysokých školách. Zahraničním studentům jsou věnovány také dvě nepublikované absolventské práce různé úrovně, které jsou ale již novějšího data: Daniela Hannová zpracovávala téma arabských studentů v Československu padesátých a šedesátých let33 a výsledky svého bádání v koncentrované podobě publikovala v historické revue Dějiny a současnost,34 Mária Medvecová pojednávala o zahraničních studentech šedesátých a sedmdesátých let.35 Zatímco pojetí Hannové prokazovalo znalost arabské komunity v Československu a ukazovalo způsoby vzájemného vnímání a ovlivňování, Medvecová příliš podléhala jazyku i pohledu pramenů a často je pouze přejímala. Já sama jsem téma zahraničních studentů v Československu šedesátých let předložila odborné veřejnosti v článku otištěném v časopise Soudobé dějiny.36 V něm jsem 32 URBÁŠEK, Pavel – PULEC, Jiří, Vysokoškolský vzdělávací systém v letech 1945–1969, Olomouc 2012.

33 HANNOVÁ, Daniela, Arabští studenti v Praze v padesátých a šedesátých letech 20. století, diplomová prá‑ ce, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2013.

34 HANNOVÁ, Daniela, „‚Většinu času věnují planým řečem a flirtu s děvčaty‘. Arabští studenti v Praze (1958–1967)“, Dějiny a současnost 5/2014, s. 40–43.

35 MEDVECOVÁ, Mária, Zahraniční študenti v Československu v 60. a 70. rokoch. Vzájomné súžitie a vzťah k československému obyvateľstvu, diplomová práce, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2015.

36 HOLEČKOVÁ, Marta Edith, „Konfliktní lekce z internacionalismu. Studenti z ‚třetího světa‘ a jejich konfron‑ tace s českým prostředím (1961–1974)“, Soudobé dějiny, 1–2 /2013, s. 158–175.

22 úvod

Resumé Although after February in 1948 Czechoslovakia became a closed country from which it was difficult to travel out, it was a target destination for many people from different parts of the world. There were numerous groups of political emigrants from Spain, Portugal, Greece, and Yugoslavia heading for Prague, as well as were there communities of political idealists from Italy, France and Anglophone countries. Apart from that there were many students coming from newly created countries in Africa, Asia and Latin America in the mid1950s. At the beginning of the 1960s the University of 17th November was established for their purposes and its aim was to provide the people from de-colonised regions with education and turn them into future elites of their native countries.

There was a widespread belief these graduates will support Czechoslovak penetration into their countries after their coming back home, and will become its assistants. In my research I focused on this university, its form, operation and reception by Czechoslovak society, and I describe the circumstances of its foundation, form, structural change, curriculum and profile of some teachers. It is surprising to discover that a range of tutors working there had a “suspicious” political profile. The people selected for teaching were not only those who were ideologically reliable and screened but also professionals who mastered foreign languages and who could have classes at the university in spite of the fact their personal materials contained adversarial facts. After founding translating and interpreting discipline there was an array of noted translators working at philological departments especially at the Philosophical Faculty and other workplaces, e.g. Josef Forbelský, František Fröhlich, Jiří Levý, Josef Polišenský and many others.

To be able to teach foreign students, it was difficult to harmonize the levels of the knowledge they had. The students came from countries with different educational systems and it was difficult to create an effective model which could follow their already acquired education. During its existence the University of 17th November became 199

the institution which provided teaching Czech (and Slovak) to coming students, offered studying selected subjects in French and English and cared for all the foreign students in Czechoslovakia. This means also those who after completing the language preparation studied at other Czechoslovak universities. Generally it is possible to say that studying diligence of students was rather low. Some students found learning Czech really difficult, some had to study high-school subjects and others preferred spending their time doing other activities. It gradually turned out how ideologically difficult it was to affect them since they were either indifferent to politics or they profiled in the way which did not correspond to Czechoslovak “ideological canon”. Many students also experienced disillusionment while confronting the way the society worked. They complained especially about excessive bureaucracy and the often paternalistic xenophobic and racist treatment which was not exceptional.

Another difficulty linked with this educational project resided in the fact the students did not often come back to their homelands, and thus the expectations linked with the future cooperation between Czechoslovak offices and the University graduates could not be fulfilled. The students stayed here and closed marriages, moved to Western Europe or other places or they just could not return home due to domestic affairs. There were occasions that even if the graduates did come back home and wanted to liaise with Czechoslovakia; they were not trusted just because they studied in one of the Soviet Bloc countries.

The established and developed studies of translatology can be considered the unequivocal contribution of the University of 17th November to the Czechoslovak science. The works devoting to teaching Czech as a foreign language which gained considerable attention and care were also beneficial. The University, however, had the essential meaning for those it was intended for – foreign students. Thanks to their education they could find better jobs in their homes as I show in case of some FAMU graduates, some students’ lives were saved by their staying here, e.g. students from Indonesia who studied here during the fall of Sukarno while others found their second home here after having to flee their countries due to wars and upheavals, such as 200 resumé

Piyasiri Gunaratna, a Ceylonese director mentioned in the work several times. Many of them started a family here and also their offspring help make the Czech society more colourful than it was 60 years ago.

It would be possible to find other positive things in individual stories.

Another sphere of my questions was linked to different models of co-existence between foreign students and majority society. As I was trying to show in the presented text the openness of socialist Czechoslovakia towards the countries of the Third World was a much discussed topic those days. In the period discourse it is possible to talk about two opposing tendencies which appeared and clashed. On one hand the ideology was comprised of proletarian internationalism which resulted in cooperation and solidarity with developing countries, on the other hand the Czechoslovak society was closed to diversity, and majority of ideas on African and Asian countries were influenced by exotic and romanticising notions or contrarily by fear of the strange and unknown. In particular situations we could see racially motivated attacks against students and the leadership of the University of 17th November was not able to deal with them and prevent them. Apart from that a number of foreign students found partnerships which oftentimes proved lasting. The students were sometimes searched for since they spoke languages which were hard to come across in their live forms in Czechoslovakia. This experience was mentioned by e.g. Petr Uhl or some other students of Portuguese at the end of the 1960s.

The students generally aroused rather mistrust, which is apparent from the few preserved materials gained in the provenance of intelligence services. Nevertheless, despite particular problems and with the benefit of hindsight it is possible to talk about indisputable contributions the described educational project had, considering ideological and political contexts. The interest in developing countries helped a range of specialized scientific fields in Czechoslovakia to flourish (e.g. Egyptology, African studies, Ibero-American studies, ethnography, translatology), and established contacts brought in many cases a long-term profit (which applies both for Czechoslovak experts and foreign professionals trained at the University of 17th November).

201

The existence of the University of 17th November was forced out of the collective memory. At first I asked the question why. I was trying to bring attention to the problematic reputation of the school which is usually connected with spies, terrorists and ideologically faithful and politically screened pedagogues and Czechoslovak students. The ambiguous picture which disabled grasping the institution easily and ranking it into interpretation of recent past, contributed to the fact the University of 17th November became a “blind spot” we are aware of but cannot see. The context and preserved archive materials prove that the most different sectors of Czechoslovak security apparatus were interested in foreign students, however, this interest was not only about the effort to attain new contacts from them but also to beware of them. Foreign students meant security risk, apart from other things also because they could travel abroad and be in touch with their countrymen; they had foreign currency which they used for illegal business (“money trafficking”), they had regular contacts with their deputy offices and were unpredictable in their opinions.

The need to reflect the Czechoslovak experience with people from different parts of the world becomes urgent especially these days during huge movement of population. New debates embracing the ways of mutual co-existence of people from different cultures are open, and it is also worth mentioning that our society in the after war and later period had repetitive experience with opening to people coming from distant regions, having different values and life styles.

202 resumé

Marta Edith Holečková Příběh zapomenuté univerzity.

Universita 17. listopadu (1961–1974) a její místo v československém vzdělávacím systému a společnosti Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 26. svazek ediční řady Fontes Jazyková redakce Klára Kunčíková Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK, s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2019