Růže chuti přerozkošné. Antologie moravských rukopisných kancionálů 17. a 18. století

RŮŽE CHUTI PŘEROZKOŠNÉ Antologie moravských rukopisných kancionálů 17. a 18. století

RŮŽE CHUTI PŘEROZKOŠNÉ ANTOLOGIE MORAVSKÝCH RUKOPISNÝCH KANCIONÁLŮ 17. A 18. STOLETÍ

K vydání připravila Kateřina Smyčková Přepis not Šárka Hálečková

Tato publikace vznikla v rámci projektu „Moravské rukopisné kancionály (1650–1750)“ č. 622213 řešeného v letech 2013–2015 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků Grantové agentury Univerzity Karlovy.

Recenzovali: Mgr. Marie Škarpová, Ph.D. Mgr. Jakub Ivánek, Ph.D.

© Kateřina Smyčková, Šárka Hálečková, 2015 © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015 ISBN 978‑80‑7308‑563‑6

OBSAH

Poděkování

Moravské rukopisné kancionály 17. a 18. století

I. Česká duchovní píseň doby baroka a její rukopisné tradování II. Přehled moravských rukopisných kancionálů 17. a 18. století III. Apologie antologie

Růže chuti přerozkošné

7 9 9 13

30 37

Komentáře a vysvětlivky

107

Ediční zpráva lingvistická

151

Ediční zpráva muzikologická

159

Prameny a literatura Zkratky citovaných biblických knih Prameny rukopisné Prameny tištěné Edice On-line zdroje Literatura

163 163 164 165 166 167 168

Rejstříky Rejstřík nápěvových odkazů Rejstřík strofických schémat Rejstřík českých písňových incipitů Rejstřík cizojazyčných písňových incipitů Jmenný rejstřík

173 174 175 176 178 179

181

Resumé / Summary

Poděkování

Z řady lidí, bez nichž by tato kniha nevznikla, bychom rády poděkovaly zvláš‑ tě Dr. Marii Škarpové a Dr. Jakubu Ivánkovi za důkladné pročtení a okomen‑ tování edice a všech doprovodných textů, neméně pak doc. Pavlu Koskovi za pomoc s vytvořením edičních pravidel pro přepis textů. Dále vděčíme doc. Iva‑ ně Ebelové, CSc. za pomoc s datací rukopisů a určením písařských rukou, Dr. Věře Frolcové, CSc., Dr. Tomášovi Slavickému a Dr. Janu Baťovi za (etno) muzikologické konzultace, Dr. Aleně A. Fidlerové za rady k edičním pravi‑ dlům, Dr. Aleně Bočkové za pomoc s latinskými prameny a Dr. Janu Kvapilovi a Mgr. Václavu Smyčkovi za germanistické konzultace. Konečně je důstojné a spravedlivé vzdát díky všem pracovnicím a pracovníkům muzeí a archivů za zapůjčení rukopisných kancionálů a všechnu pomoc s tím spojenou: Elišce Frýželkové (Muzeum JAK Uherský Brod), Mgr. Janě Habustové (Vlastivědné muzeum Olomouc), Mgr. Pavlu Mašláňovi a Mgr. Ivaně Ostřanské (Muzeum regionu Valašsko), Mgr. Ondřeji Pivodovi (MZM Brno – Oddělení dějin hud‑ by), Dr. Blance Rašticové (Slovácké muzeum Uherské Hradiště), Mgr. Haně Sýkorové (Masarykovo muzeum Hodonín), Dr. Janu Štěpánovi (Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc), Dr. Evě Večerkové, CSc. (MZM Brno – Etnografický ústav) a Mgr. Ivovi Vratislavskému (Městské muzeum Strážnice), v neposlední řadě pak celému kolegiu při Gesangbucharchivu v Mohuči.

Moravské rukopisné kancionály 17. a 18. století

I. Česká duchovní píseň doby baroka a její rukopisné tradování „Nejsem sice dostatečný, bych mohl tobě býti vděčný,“ vyznává zpěvák v jedné z písní zařazených do naší antologie. Čtenář, jenž by na následujících stra‑ nách očekával nové objevy dosud neznámých vrcholných děl barokní poezie a hudby, bude zklamán. Nesetká se zde s novým Michnou či Bridelem, ale spíše s průměrem tehdejší písňové produkce, třebaže mnohým z těchto písní nelze upřít estetickou působivost. Hlavním podnětem pro vznik této knihy byla snaha upozornit na rukopisné kancionály jako na svébytnou skupinu pramenů české duchovní písně, jež dosud zůstávala skryta v depozitářích mu‑ zeí a archivů, a zpřístupnit alespoň malou část jejich repertoáru jak odborné veřejnosti, tak všem zájemcům o barokní poezii a hudbu.

Až do 19. století se převážná část české poezie dochovala v kancionálech, drobných písňových tiscích a rukopisných zápisech; jinými slovy – jádro české poezie středověké, renesanční a barokní tvoří duchovní píseň. Dnešní lite‑ rární historie proto nemůže při zkoumání starší české literatury vycházet ze současných měřítek literárnosti/neliterárnosti, ale musí objekt svého zájmu a metody jeho zkoumání přizpůsobit vlastním zákonitostem tehdejší literární produkce. Je tedy mimo jiné třeba věnovat pozornost i těm žánrům, jež jsou dnes odsunuty na periferii vědeckého zájmu, nicméně v dobové literární pro‑ dukci měly nezastupitelnou funkci; příkladem mohou být modlitební knížky, kázání či právě duchovní písně.

Duchovní písně, nebo spíše písně zpívané v kostelích,1 představovaly jed‑ nu z nejjednodušších cest, jíž přicházelo negramotné obyvatelstvo do kon‑ taktu s literaturou. Důležitou úlohu přitom hrála jejich funkce katechetická: častým opakováním si lidé osvojili zpívaný text nazpaměť, písně tudíž měly velký vliv na formování náboženských představ věřících. Tuto skutečnost si dobře uvědomovali i představitelé církví v české mnohokonfesijní společnosti 16. a počátku 17. století, a proto dbali na věroučnou správnost písňových tex‑ tů, jíž ustupovalo i kritérium estetické, byť jinak nebylo zcela bezvýznamné.

1

Používáme zde pojem „duchovní píseň“, jenž je v českém prostředí poměrně pevně zaveden pro označení všech typů písní, které se nalézají v kancionálech. Kancionálová produkce je nicméně mnohovrstevnatá, zahrnuje písně pro nejrůznější příležitosti i skupiny obyvatel: díla určená ke kolektivnímu zpěvu věřících i písně pro soukromé náboženské rozjímání. Např. v německém prostředí proto vznikla snaha o terminologické rozlišení mezi „Kirchenlied“ a „geistliches Lied“ (Scheitler 1982: 13–15). Pro reflexi českého názvosloví srv. práce Jana Malury (Malura 2010: 61 nn.) a Slovník české hudební kultury, v němž je snaha vydělit „kostelní píseň“ z širšího pojmu „duchovní píseň“ jakožto vernakulární píseň zpívanou v kostele během bohoslužby shromážděním věřících (Slovník české hudební kultury 1997: 170–171, 473–474).

Moravské rukopisné kancionály 17. a 18. století 9

Zvláště v církvích, v nichž měly vernakulární písně liturgickou funkci, nabyl dohled nad teologickou správností písní na důležitosti (Škarpová 2015: v tisku). Pobělohorská rekatolizace Čech a Moravy s sebou přinesla novou vlnu cenzurních opatření: již od počátku dvacátých let 17. století byly vydávány de‑ krety proti nekatolickým knihám a proti zpěvu nekatolických písní, tiskárny podléhaly dohledu místodržitelství a nekatolické spisy byly zabavovány při domovních prohlídkách (Homerová 1999: 21–23). Přesto nebyla hymnografic‑ ká tvorba různých konfesí striktně ohraničena. Ve zpěvnících 16. století se lze setkat s „nadkonfesijním“ repertoárem – písněmi, jež byly z věroučného hlediska přijatelné pro příslušníky různých vyznání a staly se všeobecně ob‑ líbenými. Také katolické pobělohorské kancionály přejaly značnou část to‑ hoto obecně sdíleného repertoáru (Škarpová 2015: v tisku). Existují dokonce doklady toho, že některé staré utrakvistické zpěvníky, zvláště rukopisné, byly nadále používány v katolických kostelích, občas v nich byly pouze provedeny cenzurní opravy textu (Horyna – Kroupa 2013: 27).

O významu české duchovní písně v dějinách českého písemnictví svědčí také její dlouhá tradice: stačí připomenout píseň Hospodine, pomiluj ny z 10. sto‑ letí i další, mladší díla, zprvu uchovávaná převážně orálně. Nejstarší sbírky českých duchovních písní byly zapsány ještě před vynálezem knihtisku, po roce 1500 vycházejí první tištěné kancionály, postupem doby stále obsáhlejší a typograficky dokonalejší (vývoj lze sledovat např. v technice nototisku). Ru‑ kopisná hymnografie však nikdy zcela nezanikla. Po celé 16. století a počátek 17. věku si literátská bratrstva, tj. převážně nekatolická sdružení zpěváků na kostelních kůrech,2 nechávala zhotovovat reprezentativní, bohatě iluminova‑ né graduály.3 Na přelomu 17. a 18. století vycházejí v Čechách rozsáhlé tištěné kancionály (1683 Šteyerův, 1694 Holanův, 1719 Božanův, 1727 Koniášův), jež nahrazují nedostatek katolických zpěvníků mezi rekatolizovaným obyvatel‑ stvem. Jak ale bylo zmíněno, používaly se na kůrech rovněž některé ze starších rukopisných zpěvníků, nadto byly sepisovány i rukopisy nové.

Z mnoha různých typů zpěvníků, v nichž je zachycena česká duchovní píseň, se dosud nejvíce těšily vědeckému zkoumání i širší pozornosti kanci‑ onály tištěné (např. Michnovo či Bridelovo dílo bylo vydáno dokonce opako‑ vaně) či rukopisy ze starší doby (např. Jistebnický kancionál). Mladší rukopisné kancionály byly téměř opomíjeny, s výjimkou východočeských, tj. kancionálu literátského bratrstva v Lochenicích (1667–1697), kancionálu Pavla Bohunka z Rychnova nad Kněžnou (sedmdesátá léta 17. století) či díla tří generací ov‑ čáků Volných (konec 17. – polovina 18. století). Na konci 17. století a po celé století 18. s přesahem až do 19. věku ale svým rozsahem zvlášť vyniká ruko‑ pisná hymnografie moravská, dnes téměř zapomenutá. Na ni se snaží upo‑ zornit naše antologie: zatím se nám podařilo najít téměř čtyřicet kancioná‑ 2 3

K literátským bratrstvům srv. blíže Mikulec 2000: 13–18; Maňas 2008.

Graduál je sbírka mešních zpěvů, kancionál shromažďuje duchovní písně neliturgického charak‑ teru. V nekatolickém prostředí je toto rozlišení složitější, neboť lidový duchovní zpěv je v něm plnoprávnou součástí bohoslužby (viz níže); s ohledem na zaměření naší antologie na katolickou hymnografii se však přidržujeme této jednoduché definice.

RŮŽE CHUTI PŘEROZKOŠNÉ 10

lů z let 1647–1829, nepočítaje v to funebrály, rorátníky a jiné specializované zpěvníky.4 Nedostatečná evidence rukopisných fondů ve většině institucí i neevidované rukopisy v osobním vlastnictví vedou k předpokladu, že tento počet není zdaleka konečný. Nadto zachycuje starší odborná literatura ještě některé rukopisy, jež se zatím dohledat nepodařilo.

Početnost moravské hymnografické produkce s sebou přináší otázku, proč byly ještě tři století po vynálezu knihtisku na některých kůrech stále upřed‑ nostňovány rukopisy před tištěnými zpěvníky. Důvody pro volbu rukopisného média mohly být různé. Na prvním místě se nabízí vyhnutí se cenzuře, jíž podléhaly tisky (Chartier 1990: 38; Hall 2008: passim);5 u katolických kancio‑ nálů, jež sloužily ke kostelnímu zpěvu, je však takový předpoklad neodůvod‑ něný. Většina jejich písní je zcela v souladu s katolickou věroukou, ojedinělé problematické texty jsou spíše dokladem specifické lidové zbožnosti či lpění na tradičním znění textu než projevem skrytého nekatolictví. Jediné, v čem se rukopisné kancionály výrazněji odlišují od tištěných, je množství tropova‑ ných ordinárií.6 Tištěné kancionály s cenzurním schválením se nemohly sta‑ vět proti oficiálním církevním předpisům (ačkoli i v nich se lze v menší míře s českými ordinárii setkat), rukopisné naproti tomu zřejmě věrněji odrážely soudobou podobu bohoslužebného zpěvu.

Zásadnější byly patrně jiné výhody rukopisné publikační formy: rukopis‑ ný kancionál mohl být pořízen laciněji než tištěný, zvláště pokud si jej sepsal kantor sám pro vlastní potřebu. Ošidné je toto kritérium u rozměrných a bo‑ hatě iluminovaných zpěvníků: některé z nich byly sepisovány na zakázku, a jak dokládá ojedinělý údaj o ceně Raškova kancionálu z roku 1774 (Raška III: VI), byla jejich cena srovnatelná s tisky. U těchto velkých a hojně zdobených rukopisů mohla mít naopak největší váhu jejich reprezentativnost: na roz‑ díl od jednobarevných či dvoubarevných tisků, jež pro úsporu místa obvykle 4 5

6

Funebrál je sbírka písní pro pohřební obřady, rorátník obsahuje zpěvy k ranním adventním mším k poctě Panny Marie (tzv. roráty).

Pobělohorský cenzurní dohled nad tisky měl několik fází: předtiskovou kontrolu díla, prohlížení knih prodávaných na tržnicích a v knihkupectvích, předkládání knih ke kontrole duchovnímu správci farnosti, domovní prohlídky. Cenzura však většinou nemohla zasáhnout do procesu vzniku a distribuce rukopisů, omezila se tudíž jen na jejich kontrolu při domovních prohlídkách a při revizích duchovním správcem. V poměru k zabaveným tiskům tvořily rukopisy znatelnou men‑ šinu (Ducreux 1994: 63; Homerová 1999: 11–22; Svatoš 2003: 369; Smyčková 2014b). Proces cenzury ovšem neměl pouze materiální aspekt, tj. nespočíval jen ve vyhledávání a likvidaci zapovězených knih, ale nesl s sebou také důraz na „správný“ výklad smyslu povolených děl a nabídnutí nových knih náhradou za ty, jež byly z oficiálního kánonu vyloučeny, tj. konstituování nového kánonu (srv. Assmann – Assmann 1987; von Heydebrand 1998; Handbuch Kanon und Wertung 2013).

Pojem ordinárium označuje zpívané neproměnné části mše: Kyrie (Pane, smiluj se), Gloria (Sláva na výsostech Bohu), Credo (Věřím), Sanctus (Svatý) a Agnus Dei (Beránku Boží). V latinském chorálu byla melismata, tj. dlouhá melodická rozvedení jedné slabiky, vyplňována novými slovy – rozvedením původních liturgických textů. Tuto praxi tzv. tropů přejala později česká, zvláště pak reformační liturgie: latinské texty byly nahrazovány českými parafrázemi a postupně docházelo k potlačování chorální formy ve prospěch písňové (Fojtíková 1984: 237 nn.). Liturgický zpěv v lidovém jazyce se v Čechách a po příchodu reformace také v jiných zemích stal výhradním příznakem nekatolických církví, tridentský koncil (1545–1563) potvrdil latinu jako jediný povolený jazyk v katolické liturgii.

Přesto byl patrně lidový vernakulární zpěv při mši tiše tolerován v mnoha zemích i při katolických obřadech (Geschichte der katholischen Kirchenmusik 1976: 56; Wöhler 1999: 31; Praßl 2002: 87).

K českému zpěvu při mši srv. Sehnal 1992, Slavický 2010, Smyčková 2014a.

Moravské rukopisné kancionály 17. a 18. století 11

užívaly ozdobných prvků jen spoře, hýří rukopisné kancionály Pomykalovy školy všemi barvami a neekonomicky velký prostor v nich zabírají rozvinuté ornamenty iluminací.

Neopominutelné jsou technické přednosti rukopisného kancionálu: pí‑ saři měli ve zvyku ponechávat za každým oddílem písní (adventních, vánoč‑ ních, postních atd.) několik prázdných listů, na něž potom další uživatelé zpěvníku dopisovali nový repertoár. Kancionály se tím bránily zastarávání svého repertoáru; funkčnost tohoto uspořádání dokládá jejich užívání téměř až do konce 19. století. Největší výhodu představovala možnost sestavit ruko‑ pisný kancionál přesně podle potřeb konkrétního kostelního kůru či jednot‑ livce, např. předzpěváka na poutích. Tisky musely svůj repertoár uzpůsobit tak, aby byl přijat co nejširším okruhem recipientů, mnohdy se také snažily pozměnit vžitý hymnografický kánon, zvláště z věroučných důvodů (Škarpo‑ vá 2015: v tisku). Oproti tomu rukopisy zaznamenávaly písně, jež byly živé v místním repertoáru, mohly věnovat prostor např. písním k lokálně oblí‑ beným světcům atd. Adaptabilita rukopisů se vztahovala i na způsob zápisu nápěvů, neboť ne vždy byli zpěváci schopni zpívat z not – např. proslulé lite‑ rátské bratrstvo ze Bzence vlastnilo kancionál s vícehlasými úpravami písní, naopak kancionály na vesnických kůrech zaznamenávaly obvykle pouze jed‑ nohlas či notaci nezapisovaly vůbec a připojily k písni jen odkaz na známý nápěv („Zpívá se jako…“).

Repertoár rukopisných kancionálů je natolik rozsáhlý, že se naše výzku‑ my omezují toliko na několik sond a z nich vyvozených hypotéz, jež mohou být dalším a podrobnějším bádáním doplněny, zpřesněny, opraveny i vyvrá‑ ceny. Na základě dosavadního stavu poznání se jeví jako pravděpodobné, že sestavovatelé moravských rukopisných kancionálů přejímali písně nejen ze starší tištěné produkce, ale z velké části zapisovali též repertoár tradovaný orálně či rukopisně. Je pozoruhodné, že některé písně známé pouze z ruko‑ pisných kancionálů se podařilo dohledat nejen v moravských, nýbrž i českých rukopisech či v nekatolickém Liborčenově zpěvníku z Turé Lúky (Turá Lúka leží nedaleko od českých hranic, dnes je součástí Myjavy). Tyto případy, ač ojedinělé, naznačují, že mohl existovat nadregionálně sdílený korpus písní, jenž se šířil pouze rukopisně a orálně.

Zajímavou otázkou jsou vzájemné vazby rukopisných kancionálů z hle‑ diska jejich výtvarného zpracování. Etnograf V. Houdek se na konci 19. sto‑ letí zabýval výzdobou některých moravských rukopisů a došel k názoru, že představují zvláštní odvětví lidového umění: podle typu iluminací rozlišil školu moravsko­‑slovenskou, hanáckou a valašskou (Houdek 1891: 4). Pozdější etnografické práce se sice přiklánějí k názoru, že výtvarné pojetí kancionálů nevychází z lidového umění, ale má za vzor starší knižní malbu (Horňácko 1966: 226; Lidová kultura na Moravě 2000: 238 n.); nelze nicméně popřít vel‑ mi nápadnou příbuznost ornamentálních motivů v některých zpěvnících, je tudíž možné hovořit o jakýchsi „školách“. Nejnápadněji se tato blízkost jeví u kancionálů z okolí Velké nad Veličkou: zpěvníků M. Pomykala, J. Pomyka‑ RŮŽE CHUTI PŘEROZKOŠNÉ 12

la, M. Bursíka, J. Pinkavy, P. Rašky a J. Šumbery. Blízkost výtvarné výzdoby s sebou přináší také otázku blízkosti repertoáru zpěvníků. Na základě našich dosavadních výzkumů se ale zdá, že pisatelé mladších kancionálů většinou neopisovali od svých starších předchůdců, nýbrž že se jejich dílem nechá‑ vali inspirovat nejvíce po stránce výtvarné, zapisovali však vlastní, lokální repertoár. Tento předpoklad se potvrzuje také u jiných zpěvníků, jež nejsou spřízněny typem iluminací, ale vznikly v blízkém sousedství – např. určitá část repertoáru je sdílena pouze valašskými rukopisy.

Repertoár, jejž zachycují pouze rukopisné kancionály, nejeví ve srovnání s tištěným žádné neobvyklé znaky. Není až na výjimky věroučně problema‑ tický (srv. výše), zahrnuje písně pro nejrůznější svátky liturgického roku, ob‑ sahuje texty i melodie značně primitivní i naopak srovnatelné s vrcholnými díly české barokní hymnografie. Nejvíce nápadná je jeho variantnost: jedna píseň je doložena v několika různých textových verzích, s několika různými nápěvy, s různými variantami refrénu či dokonce s různým uspořádáním veršů do strof (viz např. písně č. 18 či 28). Otiskujeme také několik písní, jež se vyskytovaly ve dvou verzích – jedna byla nesena tištěnými, druhá rukopis‑ nými kancionály; nelze však spolehlivě určit, která z variant textu je původ‑ nější – koexistovaly vedle sebe i více než sto let (např. písně č. 12, 19, 37). Pro zkoumání vývoje české duchovní písně jsou rukopisy cenné také díky plynu‑ lému vývoji repertoáru – k tomu je třeba počítat jak výše zmíněné připisování nových písní, tak i dopisování nápěvových odkazů a opravování textu podle pozdějšího znění. Záznamy o používání barokních rukopisných zpěvníků ke kostelnímu zpěvu sahají v některých případech až do konce 19. století (Hou‑ dek 1891: 5), raritou je Raškův kancionál používaný až donedávna v novolhot‑ ském kostele. Přestože se tedy autoři moravských rukopisných kancionálů nemohou rovnat Michnovi, Bridelovi či Kadlinskému, jejich dílo je hodno pozornosti jako důležitý vývojový článek české duchovní písně a její recepce.

II. Přehled moravských rukopisných kancionálů 17. a 18. století Protože má tato antologie být i pomůckou pro badatele, nabízí následující část stručný přehled moravských rukopisných kancionálů 17. a 18. století.

Soustředí se pouze na rozsáhlejší písňové svody určené pro různé příležitosti v průběhu církevního roku – stranou tudíž zůstávají specializované zpěvní‑ ky (rorátníky, funebrály). S ohledem na tematické vymezení naší antologie však zmiňujeme také rukopisy s mariánskými či eucharistickými písněmi.

Přesto je těchto pramenů příliš mnoho, než aby zde mohly být všechny po‑ drobně analyzovány. Snad jejich stručný popis poslouží zájemcům jako vý‑ chodisko pro další zpřesňování a doplňování údajů, čtenářům pak alespoň pro základní orientaci v antologii. V následujícím přehledu se snažíme držet chronologického řazení, společně pojednáváme o kancionálech blízkých mís‑ Moravské rukopisné kancionály 17. a 18. století 13

Resumé / Summary

The Baroque Moravian manuscript hymnals have never been made accessible through modern edition, and there are no analytical studies concerning these hymnbooks. The manuscript hymnography is one of the richest sources for an understanding of the popular piety, the Baroque literature and the church music. Some of the hymnals are accompanied by musical notation. A large number of them are beautiful illuminated. The repertoire contained in the manuscript hymnals consists largely of older hymns. Some of the texts can be founded in sources from the 14th and 15th century, though the majority are contained in hymnals from the 16th and 17th century. However, many of the hymns are known exclusively from manuscript hymnals or they had been passed orally from generation to generation.

The anthology includes forty Eucharistic and Marian hymns, which are survived only in manuscript form. A large number of the hymn texts are giv‑ en with musical notation, and each hymn is accompanied by critical notes on the text and music and explanatory notes. The anthology also includes an accompanying study.

Resumé / Summary 181

Růže chuti přerozkošné Antologie moravských rukopisných kancionálů 17. a 18. století Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 K vydání připravila, úvodní studií, poznámkami a rejstříky opatřila Kateřina Smyčková Přepis not včetně muzikologické ediční poznámky vytvořila Šárka Hálečková Jazyková redakce: Barbora Janoušková Obálka: Jana Vahalíková Sazba z písma Fedra: Dušan Neumahr Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Vydání první, Praha 2015