Světová próza
Jurij Andruchovyč Moskoviáda
Strašidelný román
fra
Světová próza
Jurij Andruchovyč Moskoviáda
fra
Jurij Andruchovyč (1960) je básník, prozaik, esejista a překladatel. Narodil se v Stanislavi (dnešní Ivano-Frankivsk). Je autorem básnických sbírek Nebe a náměstí (1985), Středměstí (1989), Exotičtí ptáci a rostliny (1991), Exotičtí ptáci a rostliny s přílohou „Indie“ (1997, 2002), Písně pro mrtvého kohouta (2004) a výběru Dopisy na Ukrajinu (2013). Mezi prozaickými díly zaujímají ústřední postavení romány Rekreace (1992, česky 2006), Moskoviáda (1993, česky 2015), Perverze (1996), Dvanáct obručí (2003), kniha Tajemství (2007) a Lexikon intimních měst (2011). Andruchovyčova esejistika doposud vyšla ve třech sbornících Dezorientace v krajině (1999), Ďábel se ukrývá v sýru (2006) a Zde leží Fantomas (2015). Je spoluautorem knihy Moje Evropa (2004, česky 2009, spolu s Andrzejem Stasiukem). Jeho texty byly přeloženy a vydány v Polsku, Německu, Kanadě, Maďarsku, Finsku, Rusku, Srbsku, USA, Itálii, Slovensku, Švédsku, Španělsku, Česku, Bulharsku, Chorvatsku a Bělorusku. Andruchovyč je nositelem řady literárních ocenění, mezi jinými Lipské knižní ceny pro evropské porozumění (2006), Literární ceny střední Evropy Angelus (2006) a Ceny Hannah Arendtové za politickou myšlenku (2014).
fra1
Jurij Andruchovyฤ Moskoviรกda
Jurij Andruchovyč Moskoviáda Strašidelný román
Přeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk
fra
Světová próza
Jurij Andruchovyč Moskoviáda Strašidelný román Z ukrajinského originálu Moskoviada (Lileja–NV, Ivano-Frankivsk 2000) přeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk Doslov napsal Alexej Sevruk Obálka Martin Kubát Jazyková spolupráce Tereza Chlaňová Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2015 jako svou 162. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2015 Copyright © Juri Andruchowytsch 1997. All rights reserved by Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main Translation © Miroslav Tomek, Alexej Sevruk, 2015 Afterword © Alexej Sevruk, 2015 Cover © Martin Kubát, 2015 ISBN 978-80-7521-023-4
BB033
ať nás ani tentokrát nedostanou Hryhorij Čubaj
8
Žiješ v sedmém patře, stěny pokoje jsi polepil kozáky a politiky první Západoukrajinské lidové republiky, z okna vidíš moskevské střechy a posmutnělé topolové aleje, Ostankinskou televizní věž nevidíš – je vidět z pokojů, které se nacházejí na druhé straně chodby, – ale její blízkost je cítit v každém okamžiku; věž vyzařuje cosi hodně uspávajícího, viry malátnosti a apatie, proto nejsi schopný se po ránu probudit, přecházíš z jednoho snu do druhého jako ze země do země. Se sebezapřením spíš nejčastěji do jedenácté, dokud Uzbek za stěnou nezapne na plné pecky kořeněnou orientální hudbu „adin palka dva struna“. Bez zvláštní zloby proklínáš naše nešťastné dějiny, družbu národů a svazovou dohodu z dvaadvacátého a uvědomuješ si, že dál už se spát nedá. Tím spíš, že Žid za druhou stěnou se už vrátil z výpravy po obchodech, při níž už poněkolikáté nakoupil „punčocháče“ pro všechna kolena své početné starozákonní rodiny z Birobidžanu. Nyní s pocitem poctivě vykonané povinnosti usedá k psaní nových básní středověkým jazykem jidiš, a taky že je napíše – dopoledne celých sedm básní, odpoledne tři další. A všechny budou otištěny v časopise „Sovietisch Heimland“ jako živé svědectví ustavičné péče státu o rozvoj kultury malých národů. Žid za stěnou ti živě a dotěrně připomíná, že bys taky měl něco dělat, ty zkurvysyne: nakupo9
vat „punčochy“, psát básně. Místo toho ležíš v posteli a už poněkolikáté studuješ portrét diktátora Petruševyče1, orientální hudba za zdí nabírá na vášnivosti a monotónnosti, teče jako voda v zavlažovacích kanálech, ostatně je to veliká výprava s velbloudy a slony, bavlníkové plantáže, blues pro konopnou mafii. A ty, ukrajinský básníku Otto von F., fyzicky cítíš, jak tě hryžou výčitky svědomí, jak v tobě prožírají díry o stále větším průměru, a až jednou vyjdeš na chodbu ubytovny, budeš úplně průsvitný, děravý a žádnému Kalmykovi nebudeš stát ani za pozdrav. Ale nedá se nic dělat. Tvé básně nejspíš zůstaly v atmosférických vrstvách Ukrajiny, moskevská atmosféra byla, jak se ukázalo, pro jejich slavičí rozlet příliš těsná. Po chodbě už nějakou dobu šmejdí zdejší postavičky, všechno to vlastně jsou spisovatelé, do konce ze „všech koutů“ Sovětského svazu, ale spíš než literární tvůrce připomínají literární postavy. Přičemž postavy z literatury grafomanské, ukuchtěné podle nudných receptů velké realistické tradice. Rozeznáváš jejich spisovatelské hlasy. Každý z nich je, dle charakteristik z míst předchozího působení, „obdařen svým vlastním nezaměnitelným hlasem, který se nedá jen tak splést“. Tyto nezaměnitelné hlasy z chodby cosi jeden druhému říkají, kříží se, mísí se, souloží, oznamují, že se vaří voda v konvici, prozpěvují si „kdyžmužseženousnídá“, citují Vysockého (Žvaneckého), zvou kohosi na snídani, sdělují, že poběhlice 10
z dálkového studia (třetí patro, pokoj 303) přenocovala dnes v sedm set dvacet sedmičce, a tak dále. V nerozlučné dialektické jednotě s hlasy přebývají zápachy: buket kolejního odpadkového koše, natráveného alkoholu a spermatu. Pánve syčí, kýbly rachotí, klíče chrastí, dveře práskají, protože dneska je koneckonců sobota, přednášky nejsou a žádný parchant mě dnes nedonutí dělat něco, co nebudu sám chtít. A ať jdou všichni někam. Postupně vplouváš do reality a vybaví se ti, že teplá voda nemusí téct, že poběhlice z třísettrojky přenocovala nikoliv v sedm set dvacet sedmičce, jak někdo chybně oznámil na chodbě, nýbrž v sedm set dvacet devítce, že někdo z Čečenců (a nejspíš všichni společně) dal včera ve výtahu nakládačku sportovnímu vedoucímu Jašovi, že ruský básník Ježevikin, který bydlí v křídle naproti, včera již popáté vystoupil v televizi, kde devětkrát použil slovo „duchovnost“ a osmkrát si hřbetem ruky otřel z čela krůpěje kocovinového potu, že bys měl zavolat domů, že v úterý začne zasedání Nejvyššího sovětu, že ukrajinský překlad „Sonetů Orfeovi“ je asi nejpřesnější z těch, které znáš, že druhý rok tvé moskevské biografie se chýlí ke konci a ty jsi ještě nenavštívil pivnici na Fonvizinově; nakonec se, aniž bys ovšem přestal myslet na všechny ty nikterak spolu nesouvisející věci a na spoustu dalších věcí nijak nesouvisejících s těmi předcházejícími, zvedneš, chvíli jen v trenkách chodíš po pokoji, oknem zhodnotíš pořád stejný 11
nevábný výhled se stále týmiž topoly a těžkými tmavými dešťovými mraky, donutíš se k posilovacím cvikům – raz, dva – dokud tě nezačnou bolet svaly, jako kdyby v tom spočívalo poslední ospravedlnění tebe a Moskvy, a co víc, tvé existence na tomto světě. Existence mimochodem dosti mizerné, kterou by mohl Někdo Nad Námi plně ignorovat, nebýt několika povedených řádků v několika spíše nepovedených básních, což je pochopitelně pro velkou národní věc málo. Zde máme některé ze zmíněných postav. Jejich hlasy tě ráno tak rozčílily, že s nimi teď můžeš zúčtovat, Otto von F. Zpodobni je tak kousavě, jak jen to půjde, kamaráde. Ale prosím. Dvě ženy, dvě květiny ze zapadlých provinčních krajů Velkoruska. Dvě poetky, neboli básnířky, ne, promiňte, dva básníci, protože teď je v jejich kruzích módní opakovat spolu s Cvetajevovou-Achmatovovou (Gorenkovou?), že slovo „básník“ nemá ženský rod, pročež si já, starý zvrhlík, představuji celý tenhle babinec s pořádnými penisy a hlavně varlaty na příslušných místech. Ale o to tady neběží. Máme tu dvě ženy ze stejně zapadlých a Moskvě vzdálených Rusí. Dvě hrdličky-žežuličky, jedné z nich je něco přes čtyřicet, druhé ještě čtyřicet není. Jedna z nich je vdaná, druhá ne, ale už jsem zapomněl, která je která. Expozici bychom měli. Následuje rozvoj dějové linie. Obětovaly na oltář toho nenasytného 12
boha příliš mnoho. Obě se sem půl života toužily dostat. Dostat se do Moskvy! Na celé dva roky! Dostat se do Moskvy, kde si tě bezpochyby všimnou a vyzdvihnou na piedestal! Dostat se do Moskvy, aby zde setrvaly navěky! Nechat se zde pohřbít (zpopelnit!). Dostat se do Moskvy, kde je generálů, tajemníků, cizinců, patriotů a senzibilů jak nasráno! A hlavně – ta spousta banánů! Takový sen přichází spolu s pohlavním dospíváním. A jeho imperativ doprovází člověka po celý život. Kvůli němu stálo za to projít všechny kruhy pekla všech zasranejch zapadákovů. Intrikovat. Telefonovat. Připravovat pohoštění. Spát s impotenty. Po mnoha letech porážek a beznaděje se to konečně splnilo. Je to tady! Obě přijíždějí téměř současně. Nezávisle na sobě projely pořádný kus ruské roviny. Seznamují se beze stínu neupřímnosti, skutečně je moc těší, jsou přece spřízněny štěstěnou. Již z prvních narážek vycházejí najevo jejich společné záliby: Jesenin, nikoliv Pasternak, Rubcov, nikoliv Brodskij, polyesterové šaty à la Móda pro mladé, zepředu a na zádech – ozdobné „sámečky“, ve švech „sámečků“ jsou zepředu umístěny kapsy na zip, na zádech je zpětný záhyb, to vše doplňuje pásek. Ještě týž den jdou spolu ve sladce mámivé předtuše bezvýhradných změn k lepšímu k Puškinovi, aby zde položily květiny, jen tak, samy od sebe. Protože obě mají rády Puškina, dokonce ho považují za největšího ruského básníka, za svého učitele. Puškin si zamyšleně prohlíží špičky svých bot. 13
Dole pod ním chlapi v šedivých uniformách a černých baretech řežou hlava nehlava hlouček vlasatých zednářů, kteří si říkají „demokratický svaz“. Pobouřené provinční příznivkyně Puškina se jedou ubytovat na kolej. Správce, jak se ukáže, je poněkud přičmoudlý, sice Dagestánec, avšak ještě docela mladý: fyzicky dobře vyvinutý, má široká ramena, jeho hruď je bezpochyby pokryta bujným ochlupením, čty řiatřicet let, stihne na každou mrknout tak, aby si toho ta druhá nevšimla, zuby rovné, oči hnědé, Ramazanov Murtaza, nebo možná úplně na opak, Murtazajev Ramazan. Ramazan (Murtaza?) nabízí na výběr pokoje v sedmém patře. Kterýkoliv může být jejich. Je zde pokoj s výhledem na tržnici s vodkou nebo s výhledem na zeleninový trh. S parketovou podlahou nového typu. S rozbitým oknem. Nebo blízko toalety. Každý pokoj je svým způsobem lákavý. Ale je zde varianta, na kterou obě dvě přikývnou bez zaváhání. Je to takzvaná „společná buňka“, dva sousedící pokoje oddělené od zbytku světa sdílenou předsíní. Dokonalé! A tak se ubytují a okamžitě zvou jedna druhou na čaj. A mluví do pozdní noci o Puškinovi, o Jelcinovi, zpaměti si recitují vlastní básně, vyměňují si pochvaly a následně vlastní sbírky, vydané v okresních vydavatelstvích na ušetřeném papíře. Vše probíhá bez jediné narážky na lesbickou lásku. Tak jsme dospěli ke kulminaci. A rozuzlení? Každá z nich si čím dál víc uvědomuje, jaké fatální hlouposti se dopustila. „Spo14
lečná buňka“ se ukázala být pastí. Pastí na blbé krávy, které se bůhvíproč zatoulaly do tohohle bordelu. Jejich největší neštěstí spočívá v tom, že ještě nedorostly k možnosti skupinového milování. Proto se jim stále nedaří svést žádného generála, ba ani Dagestánce. Jednoduše se navzájem omezují, žijí docela jako v klášteře, potichu zuří a skřípějí zuby, zatímco někdejší nefalšované sympatie se mění ve stěží skrývanou černou a bezednou nenávist, která je den ode dne patrnější. V noci z pátku na sobotu se mi zdálo, že večeřím s králem Ukrajiny, Olelkem Druhým (Dolgorukým-Rurikovcem). Sedíme ve dvou u vynalézavě prostřeného stolu, v barokní lodžii z blankytného kamene, čas od času beze spěchu přicházejí sluhové, převážně Indové nebo Číňané, se zlacenými trojzubci na výložkách fraků, nenápadně mění talíře a talířky, pokrmy, nože, vidličky, kleště na lámání račích krunýřů, pinzety na měkkýše, skalpely na pitvání žab a stejně nenápadně, bez hlesu, odcházejí. Lodžie skýtá přenádherné výhledy: slunce zapadá někam za studené vody jasného jezera dole, panenské vrcholky Alp (nebo případně Pyrenejí) naposledy vzplanou odlesky červánků. A my s králem popíjíme různá vybraná vína, koňaky, likéry bylinné i ovocné a klábosíme o všem možném. „Vaše Královská Milosti,“ obracím se k němu pln oucty, „Vladaři a Správce Rusi-Ukrajiny, Velkokníže Kyjevský a Černihovský, Králi Haličský a Volodymyrský, Panovníče Pskovský, Přemyšl15
ský a Kozjatynský, Vévodo Dniprodzeržynský, Prvomájský a Illičivský, Veliký Cháne Krymský a Izmailovský, Barone Berdyčevský, Obou Bukovin a Besarábií a také Nové Askanije a Kachovky Svrchovaný Vládče, Divokého Pole a Černého Lesa Arciseniore, Kozáků Donských, Berďanských a Kryvorožských Hejtmane a Ochránče, Huculů a Bojků Bdící Ovčáku, Pane Veškerého Lidu Ukrajinského s Tatary a Pečeněhy včetně, a také Vnitřní a Vnější Tmutorakaně Patrone a Pastýři, potomku přeslavného rodu tisíciletého, jedním slovem, Monarcho náš majestátný a důstojný, Vaše Milosti, nechtěl byste zůstat navěky věků vepsán zlatým písmem do paměti všeho světa a celého lidstva?“ „Chtěl bych,“ říká Olelko Druhý, „však skrzevá jaké oučinky?“ „Skrze takové oučinky,“ odpovídám, „skrz jaké všichni králové věčné slávy si dobývali.“ „Skrze vojny snad?“ ptá se Olelko, své tisícileté obočí zvedaje a ušlechtilé čelo vraště. „Skrze vojny to i hlupák i kdejaký prezident dokáže, můj Pane.“ „Tehdy pak skrze zákony a nařízení múdré, práva a charty spravedloucí,“ hádá Olelko. „I to jest na prd, Vaše Milosti, na to jsou tu blázni nebo poslanci v parlamentu,“ napínám ho dále. „Tak snad skrze manželek a konkubín množství škandální, skrz pijatyky hlučné a šarvátky halasné, skrze poživačnost a obžerství veliké a další zbytnosti málo vážené?“ „Ani to není nové, můj Velkokníže, stejně 16
v tom bolševika nepřekonáte,“ morduji ho, jak jen můžu. „Tož netrap již mne více a pověz, skrzevá jaké oučinky…?“ trochu prosí a trochu nařizuje Olelko Druhý. Malajský sluha odnáší naše poslední talíře, vázu s živými, ještě pištícími nedojedenými ústřicemi, prázdné láhve od malvazu, imiglykosu a Keller-Geistera. Sluha Etiop mezitím přináší svíčky v pobronzovaných kandelábrech a ebenově černou krabici, napěchovanou doutníky těch nejlepších značek. Stmívá se. Odněkud z alpských pastvin sem zalétají vůně. Dole pod lodžií zpívá fontána nebo snad potůček. Dvojice malých mouřenínů přivádí za ruce slepého starce-banduristu. My s králem si zapalujeme a bandurista, který se usadil na kamenném výčnělku poblíž basreliéfního vyobrazení tančícího fauna, se sotva slyšitelně probírá strunami. Na nebesích se objevují první hvězdy. „Tak mluv, trhane, jakou radou chtěl jsi mne oblažiti?!“ král, rozladěn mým mnohoznačným pobafáváním z doutníku, se dostává do varu. „Buďte, Vaše Jednotnosti, trpělivý a blahosklonný,“ říkám na to, „neračte ublížiti ani mouše hovnivé, bezvýznamné. Choďte na bohoslužby nedělní, ale ani v den všední na modlitby nezapomínejte. Rozdávejte chudým své statky, obdarovávejte svými úsměvy vdovy a sirotky, opuštěných štěňat nezabíjejte. Myslete na něco velkého a překrásného, kupříkladu na mou poezii. Čtěte poezii mou, jezte tělo mé, pijte krev mou. Udělte mi stipendium, například v němec17
kých markách a pošlete mě na cestu kolem světa. Za půl roku, ó Nejjasnější, dostane se Vám ode mne takového panegyriku oslavného, který nade všechny monarchy Vás vyzdvihne. Za další půlrok lid Ukrajiny vyžádá si Vašeho návratu a v důsledku úspěšně provedeného referenda vjedete do Kyjeva v bílém cadillacu. Amen, amen, pravím Vám: udělte mi stipendium!“ Slepý bandurista si něco hraje, přehrává, pobřinkává. Voda tam dole, ve věčně zelených porostech myrty šumí a volá na cestu kolem světa. Hvězdy na nebesích jsou stále větší a čím dál bližší, dokonce se na nich dají rozeznat nějaká města, pohádkové mancinellové lesy, podivuhodné paláce, sloupy, věže. Jejich záře slibuje tolik, až se jednomu chce vyskočit po hlavě z lodžie a, jak řekl básník, aspoň trochu zemřít. „Vždyť nic na tomto světě není tak zbytečné, nesmyslné a směšné jako dobrá poezie, ale současně nic na tomto světě není tak potřebné, významné a dokonalé jako ona, Vaše Přeukrajinskosti. Vezměte v úvahu dějiny všech velkých národů a přesvědčíte se, že to jsou dějiny jejich poezie. Vezměte v úvahu i dějiny nevelkých národů. Těch, které tu už zítra nebudou. Vezměte to vše v úvahu a povězte mi: kdo koho potřebuje víc – básníci krále nebo králové básníky? Co jsou králové bez básníků? Cožpak králové z vůle Boží zde neexistují jenom pro to a jen kvůli tomu, aby vydržovali básníky z vůle Boží?“ Platany šumí v houstnoucím soumraku, svíčky blikají, kláštery zvoní, děvčata zpívají jdouce. Neznámí noční ptáci nebo snad netopýři létají 18
kolem lodžie. Z dalekých hor sem doléhají sladkobolné vůně. Král dopíjí ledové šampaňské z kalicha na vysoké zednářské nožce a praví – pomalu, moudře, důrazně: „A jestlipak víš, jak se hispánsky řekne chuj?“ „Jakpak, Vaše milosti?“ ptám se nanejvýš zaujat. „Pinga!“ křičí král a tleská do dlaní. Dvojice vytáhlých Senegalců mě následně popadne za ramena a za ruce a vyhazuje mě dolů z lodžie. Zatímco letím, vybaví se mi znenadání, že jeho pravé příjmení je „d’Anjou“. Rozdírám si ksicht o věčně zelený porost a slyším, jak se šedivý slepý bandurista dává do hořkého pláče. Tak, svaly už mají dost. Teď je třeba vzít všechny ty propriety, co jeden potřebuje, aby se moh osprchovat, a triumfálně sjet výtahem do podzemí ubytovny, kde má parta uklízečů, pobledlých ochlastů (Saša, Serjoža a Aruťun), svůj spolehlivý kamrlík, který jim slouží spíš k odpočinku než k práci. Ale proč o nich vlastně mluvím? Na chodbě zdálky máváš rukou někomu neznámému (tedy známému, ale stěží rozpoznatelnému, protože je na samém konci protějšího křídla, asi dvě stě metrů od tebe), neznámý ti odpovídá úplně stejným zamáváním, aniž by tě sám pořádně rozpoznal, nálada se lepší. Na výtah se nečeká příliš dlouho, maximálně nějakých pět minut. Během své cesty dolů si prohlížíš různé nápisy, obrázky a škrábance na stěnách 19
a na podlaze: dávné a nedávné, úplně nové, krev sportovního vedoucího Jaši, kterému včera Čečenci dali nakládačku za to, že má „velký prdel“ nebo za něco podobného. Výtahy skýtají obyvatelům ubytovny zvláštní příležitost předvést se a provést nějakou originální věc. O tom, že Čečenci zde rádi likvidují své nepřátele, vědí všichni, včetně okrskáře. O tom, že tři recidivisté, z nichž jeden je studentem semináře tvůrčího psaní a druhý semináře bohosloveckého, tady ošoustali schopnou začínající dramatičku z Novokuzněcku, o tom také vědí všichni, ovšem kromě okrskového fízla. Ale o tom, co spáchal jakutský spisovatel Vasja Močalkin, vědí pouze zasvěcení. Tak tedy, Vasja Močalkin, zakladatel jakutské sovětské literatury, student čtvrtého ročníku a počestný pastevec sobů, se takhle jednou nalil chlastem co se do něj vešlo a v přízemí nastoupil do výtahu. Stiskl tlačítko s číslem požadovaného patra (a Vasjovi Močalkinovi bylo vlastně úplně regál, na jakém patře vystoupí, protože všude ho brali jako bratra a měli ho rádi) a, barvitě řečeno, poplul nahoru. Avšak vystaven vlivu nevyhnutelných kinetických změn se neudržel na nohou, neboli prostě sebou praštil, čili jak by se vyjádřil básník Ježevikin, mrdnul sebou o podlahu. To se stalo v devět večer. V devět ráno se Vasja stále nacházel ve stejném výtahu, protože když si v devět večer vožral držku, tak rovnou šťastně usnul a celou noc jezdil nahoru a dolů. V půl jedné v noci se sice běloruský novelista Jermolajčyk, ne o moc střízlivější než Vasja, pokusil svého 20
fra.cz
Cover © Martin Kubát, 2015
Moskva přelomu 80. a 90. let minulého století je pěkně depresivní místo. Obzvlášť jste-li ukrajinský básník, citlivá a rozervaná duše stíhaná povinností napsat epochální román ve verších, který vytrhne národní literaturu z letargie a vám zajistí „la dolce vita“. Ale televizní věže mezitím vysílají nakažlivou malátnost a otupělost, venku neustává déšť, lidé padají z oken kvůli vodce, ani piva se nedostává na všechny; modernistické domy – svědkové lepšího Ruska – nenávratně chátrají, v Dětském světě prodávají pouze papírové holuby, v metru pobíhají zmutované krysy a v podzemí pod moskevským metrem probíhá tajný sněm neživých, kteří plánují ovládnout svět.
Moskva přelomu 80. a 90. let minulého století je pěkně depresivní místo. Obzvlášť jste-li ukrajinský básník, citlivá a rozervaná duše stíhaná povinností napsat epochální román ve verších, který vytrhne národní literaturu z letargie a vám zajistí „la dolce vita“. Ale televizní věže mezitím vysílají nakažlivou malátnost a otupělost, venku neustává déšť, lidé padají z oken kvůli vodce, ani piva se nedostává na všechny; modernistické domy – svědkové lepšího Ruska – nenávratně chátrají, v Dětském světě prodávají pouze papírové holuby, v metru pobíhají zmutované krysy a v podzemí pod moskevským metrem probíhá tajný sněm neživých, kteří plánují ovládnout svět. Novinky
Připravujeme
Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp
fra.cz
Cover © Martin Kubát, 2015
Kde i mrtví pochodují. Antologie příběhů z Bretaně Álvaro Enrigue, Podchlazení Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Krisztina Tóthová, Akvárium Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Petr Borkovec, Zlodějíček Jana Šrámková, Zázemí
fra