si umanul, aniž pořádně tušil proč, že ve světě, který o to nijak zvlášť nestojí, bude dál psát poezii.
Z francouzských originálů vybral, p řeložil a poznámku napsal Petr Zavadil Design Nusle(.org)
Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, Fra.cz, roku 2023 jako svou 228. publikaci Vytiskla Tiskárna Protisk, České Budějovice
Vydání první ab034
Kniha vychází za podpory Ministerstva kultury čr
© Éditions Fra, 2023
Une inquiétude © Flammarion, 2013
Le poudroiement des conclusions © L’Atelier contemporain, 2020
Translation © Petr Zavadil, 2023
Author photo © Ondřej Lipár, 2013
Design © Nusle, 2023 isbn 978-80-7521-217-7
Když jsem je slyšel říkat: „Život jde dál,“ měl jsem vždycky chuť se jich zeptat: „A smrt ne? Ta ne? Smrt nejde dál?“ Ale většinou jsem si tu chuť nechal zajít; lidí tohohle druhu jsem se v životě nikdy na nic moc nevyptával.
Ovšem, smrt jde dál, smrt jde dál . Ta především.
j an z ábrana
Jenže já žiji, a to zraňuje. paul v erlaine
Život, to je jako vši. Svědí to a je to k zešílení. Jako
krysy vám to skočí na krk a nakazí vás morem. Šťastně to páchne hnojem a smrtí jako v ženské řiti. Nezvykneme si. Když si zvykneme, jsme mrtví.
Pohmožděniny, které si způsobujeme při narození. Údy, které si lámeme při vyrůstání. Dávno předtím, než začneme chápat, o co běží, hlava se rozpadá na sádrové pláty – spánky se drolí – atd. Vjemy začínají
být strojené a z hloubky se stává prázdnota.
Co to má být – já – tady – kdosi – vržený hlavou dolů do velkého nikde – vždyť to nedává smysl.
Začíná to špatně a obvykle to pokračuje ještě hůř. Ale je se čemu smát.
A je o čem – psát. Tlusté špatné romány po tuctech.
Nebo pár veršů – pevně napnutých & připravených prasknout pod prvním náporem dechu.
Dojit vizi – až do poslední kapky spermatu nebo psaní.
Hubená, hubená vize. Jsou jí vidět kosti. Jak jí vyčnívá smrt.
Člověk. Má povislé rameno. Na ulici. Levé rameno. Zelená a slézová ulice – prudce svažitá – a její rozpad na tucty protichůdných odrazů: neóny na asfaltu, reflektory ve vitrínách, obličeje v kalužích atd. Vzpomíná si, že chtěl roztáhnout deštník, aby se chránil před rámusením těl a aut. A potom, potom… už si nevzpomíná na nic.
Možná nemáme stejné tělo – o nic víc, než máme stejný smysl pro humor.
Lidé jsou navzájem špatně slučitelní.
Svět je plný mrtvých-živých – které je třeba nenávidět. Stejně jako je třeba anihilovat nihilisty . Tedy pokud v sobě ještě máme touhu – v hořkém mezidobí – dýchat.
Člověka nacházíme na okrajích. Z lidství se stal v rámci druhu okrajový jev. Přemíra lidství u člověka je v dnešním západním světě srovnatelná s jakousi mentální chorobou – která se nějakým způsobem izoluje, neutralizuje.
Takzvaná nepřizpůsobivost „k žití“ je často naopak příznakem zakořenění – hlubokého – do půdy samotného života. Do hroudy nejvíc napěchované vzácnými, nezbytnými a vražednými živinami. Nepřizpůsobivý je jakoby uvězněný v ryzím životě: díky tomu je nemožné ho přivést na svět.
Vždy jsme nepřizpůsobiví světu – ne životu. Životu nikdy. Jenže svět život nechce: proto se zabíjíme.
Nepřizpůsobivý světu se překypujícím životem přizpůsobuje smrti. Naproti tomu houfy přizpůsobivých světu život neznají – jsou nepřizpůsobiví smrti, ale už mrtví.
Den bez nápravy.
V našich životech neexistuje žádné slovo, žádné gesto, žádné nadechnutí – které by nebylo nenapravitelné.
Snažili se mi vtlouct holí, co je to poezie. Přesto jsem brzy zapomněl, co si pod tím představovali. Pamatuji si jenom tu hůl.
Panuje přesvědčení, že dětství je potenciálně anarchistické – a tedy a priori teroristické. Proto je odsuzujeme: na smrt.
píše. A skutečně:
V šestnácti, stržení mateřské kůže.
V třiadvaceti, stržení kůže jazyka.
Ve třiceti, stržení kůže vlastního života.
(o g uym v iarreovi)
Hudba – drnkáním na řemen míchy.
„Každých sedm let / převlékal kůži“
V důvěrnosti propastí. Ohavná intimnost.
Světlík coby rozhlednu.
Hláskovat strach. / Nikoho neztělesnit. / Vytrhnout shnilé jádro.
To věčné zvířátko, které požírá hruď.
Narodil jsem se / své babičce / zemřelé / ve dvaceti letech.
Špatně mě vydrhnuli.
Příliš dveří – mě mate.
„Můj mozek je stvořený z děr a mezer: mezi jednotlivými epizodami vědomí chybí logická vazba. Mimochodem – je to vcelku lhostejné.“ ( p rzybyszewski)
Je třeba / kouřit. Kouřit astronomický / počet každý / den. / Abychom se nenechali / vypudit ze / dne.
Touha po opojení – neustálá starost.
Peklo stejnosti. (opakování)
Jak se vymanit ze stejnosti a neupadnout přitom v odcizení?
Vášeň pro vrážení do rohů.
Stokrát denně se skloněným čelem škrábat mrtvý úhel cely.
Tvrdohlavost, s jakou si kdosi sráží hlavu.
Svět je mentální choroba.
Je třeba dezorganizovat svět.
Je třeba pobavit peklo – tak / aby mu to odvedlo myšlenky od / světa.
Je třeba překazit člověka.
Nemám prostředky k přemýšlení o světě. Nemám nástroje filosofa – dokonce ani nástroje literáta. Můj jazyk je příliš neposlušný na to, aby se zastavil a usměrnil mé otázky. Píši
aniž rozumím – kusy těla – zmršeným dnem hlavy – nepoužitelné jinak
Mám – v jeskyních své představivosti – cosi nenapravitelně předkopernikovského. Stesk po magickém a surovém světě, který neznal pokrytectví, skutečnost a nudu. Svět, ve kterém ke spokojenosti stačilo vynalézt trakař a pepř. Svět, jehož hranice nebyly známé a kde nebylo místo pro nicotu. Svět, kde stromy a zvířata ještě měly svůj jazyk, kterému všichni rozuměli, kde se každý třetí den přirozeně odpočívalo od práce, kde noc ještě uměla vytvářet nespornou tmu.
Když ještě mluvíme o světě, většinou je to pocta světu, který už neexistuje.
Život : nikdy se o něm nemluvilo víc než od té doby, co přestal existoval. Dovoláváme se ho všude: ve filosofii, v umění a v průmyslu; v novinových sloupkách, v ministerských chodbách, v (posledních) lidových hospodách. Chlubíme se jím, gratulujeme si k němu, nechceme mít nic společného s nikým kromě něj. Přitom už je to pěkná řádka let, co práskl dveřmi před bezkrevným obličejem svých posmrtných opěvovatelů – přičemž oni sami byli posmrtnými přízraky vlastního zpěvu. Ať si to slovo přivlastňovali sebevíc, ždímali je, ošoupali je až do úplného vyprázdnění, na jeho dřeň si ani nesáhli. A ti, kdo na něj dosáhli, díky nějaké nemoci nebo odchylnému gestu, ho nepochybně shledali otráveným. A proto jsou mrtví i oni.
Po éře broušeného vzduchu, éra vzduchu na jedno použití.
„Je třeba, abychom se stali živými.“ ( d . H. l awrence)
Žít je nepojatelné. Nelze pojmout život. Žít je nepojaté.
Žít je protizákonné.
Člověk si musí – pod hrozbou mrtvo-živoření – vymyslet radost ze (své) záhuby a vytřískat si ji svázanýma nohama & pěstmi.
Vzešlý z / ničeho – čůrpauza / v rozvráceném sadu –návrat do / ničeho
Plavu v nepojmenovatelné mámě / budu mít namále nebo bude mít / namále máma –
„Vlasy rvu si, i když bolí.“ ( a isc H ylos)
Nařizuj – nebo tvoř. Nezapomeň zapomínat. Střílej.
„Rakety mise země-země.“
Potřebuji / rakety země-země / & demise.
Je třeba podat demisi ze života.
(Jinak nás život nechce.)
Záznamy, krátké nervní „neklidy“ Cédrica Demangeota jsou protkané citáty jeho oblíbených autorů. Ti čeští mezi nimi zaujímají výsadní postavení. Zájem o druhého, o cizího, a především o cizího v sobě, však básníka dovedl ke spřízněným spisovatelům i v jiných jazykových oblastech. Pokud to jenom trochu šlo a podařilo se mi je dohledat, sáhl jsem po již vydaných českých překladech. Ne vždy to bylo možné, ne vždy jsem uspěl, jindy jsem se musel spolehnout na svůj „překlad z překladu“. Samotnému autorovi to nevadilo. Někdy citoval zpaměti a nepřesně tak, aby to lépe vyhovovalo jeho záměru, podobně svévolně, nebo spíš tvořivě, jako nakládal s citáty jeho milovaný španělský básník Leopoldo María Panero.
Cédric Demangeot si práce překladatelů cenil. Sám se jí často a rád věnoval a důvěrně znal všechna její četná úskalí. I proto do této knihy patří – coby pocta jejich umění a dílu – neúplný výčet, bez ladu a skladu, českých překladatelů, jejichž verze citovaných autorů jsem dokázal najít:
Josef Čermák ( Franz Kafka ), Anna Siebenscheinová ( Robert Musil ), Julius Enders a Vladimír Šrámek ( Aischylos ), Václav Černý a Václav Jamek ( Michel de Montaigne ), Rudolf Mertlík ( Eurípidés ), Jihočeská Theléma ( François Rabelais ), Sergej Machonin a Jan Machonin ( Varlam Šalamov ), Karel Hrdina ( Petronius ), Josef Hiršal a Josef Forbelský ( Luis de Góngora ), opět Václav Černý ( Miguel de Cervantes ), Jiří Pechar ( Marcel Proust ), Alice Flemrová ( Italo Svevo ).
Citát Heinricha von Kleista se mi sice dohledat nepodařilo, ale při pátrání jsem si konečně přečetl jeho hry v knize Záhadný nesmrtelný . Jazykový zážitek, který mi připravil překladatel Jindřich Pokorný, byl natolik mimořádný, že tu jeho jméno nemůže chybět.
A konečně zvláštní poděkování patří Radovanu Charvátovi, dvornímu překladateli Roberta Walsera. Vzhledem k tomu, že pasáže z Mikrogramů , které Cédric De -
mangeot uvádí, nejsou v jeho česky vydaném výboru (Opus 2013) obsaženy, ochotně se do originálů znovu ponořil, citáty dohledal a pro potřeby této knihy přeložil.
Všichni citování autoři se dají považovat za jakýsi předvoj „morituriánů“. V užším smyslu tímto slovem Cédric Demangeot označuje básníky, kteří se spolu s ním podíleli na vzniku literární revue moriturus (v letech 2002–2005 vyšlo pouhých pět čísel ve čtyřech svazcích). Na stránkách Neklidu se opakovaně objevují jména několika z nich:
b illy d ranty (1975), „kamikadze v morituriánských řadách“, dnes patří mezi přední znalce Vysoké hry. Mimo jiné ve spolupráci s Erikou Abrams připravil pro nakladatelství fissile vydání korespondence Richarda Weinera se členy této francouzské literární skupiny.
b rice p etit (1970), spolu s Demangeotem klíčová postava revue moriturus , v roce 2005 přerušil veškeré kontakty s literárním světem a vlastně i se světem jako takovým. Nakladatelství Fra chystá k vydání český překlad jeho básní, který ze své provensálské nory osobně povolil.
g uy v iarre (1971–2001) se prvního čísla revue nedožil. Přesto k ní nedílně náleží, a to nejen proto, že vymyslel definitivní podobu jejího názvu. Český čtenář se s ním může blíže seznámit v obsáhlém výboru Bílé předání (Fra 2009).
r odrigue m arques de s ouza (1970) se na přípravě časopisu přímo nepodílel. Jeho básně ale měly své pevné místo v každém čísle. Česky mu vyšla kniha Oslnění (Fra 2021).
Thomas Ernest Hulme, Modlitba
za úsměv luny
Richard Caddel, Slova straky
The Magpie Words
Imagisté
Vítr z Narragansettu
One Stop Stories
Vladimír Sadek, Židovská mystika
Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária
Joyce Mansour, Výkřiky
Eugénio de Andrade, Svrchovanost
José Ángel Valente, V kořenech světla
ryby
Alena Nádvorníková, Anebo ne
Ou bien non
Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu
Courage at Daybreak
Raúl Rivero, Důkazy spojení
Antologie nové české literatury 1995–2004
Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet
Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský
písemný znak jako básnické médium
Petr Mikeš, Jen slova/Just Words
Petr Borkovec, Vnitrozemí
Roland Barthes, Světlá komora
Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie
Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry
Petr Král, Arco a jiné prózy
Jurij Odarčenko, Verše do alba
Muhammad Šukrí, Nahý chleba
Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce
Antologie současné lotyšské poezie
Guillermo Rosales, Boarding home
Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh
Jano Pavlík
Viola Fischerová, Předkonec
Blanca Varela, Křídla na konci všeho
Erich Fried, Milostné básně
Shitao, Malířské rozpravy Mnicha
Okurky
Petr Měrka, Telekristus a Mentál
Zápisky z mrtvého ostrova
Bytosti schopné zemřít
Jonáš Hájek, Suť
Viola Fischerová, Písečné dítě
Yasmina Reza, Zoufalství
Richard Caddel, Psaní v temnotě
Writing in the Dark
Polona Glavanová, Noc v Evropě
Andrés Sánchez Robayna, V těle světa
Michal Witkowski, Chlípnice
Jerzy Pilch, U strážnýho anděla
Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy
František Kautman, Alternativy
Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský
Orhan Pamuk, Nový život
László Darvasi, Nejsmutnější kapela na světě
Yasmina Reza, Adam Haberberg
Dorota Masłowska, Královnina šavle
Jean-Claude Izzo, Totální chaos
Zafer Şenocak, V novém světě
Guy Viarre, Bílé předání
Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já
John Berger, O pohledu
Fotostrojka
Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna
Jakub Řehák, Světla mezi prkny
Petr Borkovec, Berlínský sešit Zápisky ze Saint-Nazaire
Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet
Václav Durych, Černé tečky
Ladislav Šerý, Laserová romance 2
Vladimír Sadek, Židovská mystika
Fra Blank. Reader
Cena Jindřicha Chalupeckého 2006
Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta!
Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy
Carlos Victoria, Stíny na pláži
Dario Fo, Polomyšín
Médium kurátor
Karel Císař, Věci, o kterých s nikým ne mluvím
Ladislav Šerý, Laserová romance 3
Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje
C. B. Levensonová, Buddhismus
David Voda, Sněhy a další
Viola Fischerová, Domek na vinici
Chez Erik. Kuchařka Fra
Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie
Bohumil Nuska, Malé příběhy
Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel
Antonio Gamoneda, Tohle světlo
Jonáš Hájek, Vlastivěda
Dorota Masłowská, Dva ubohý
Rumuni, co uměj polsky
Tašo Andjelkovski, Mirny
Lidia Amejko, Známé příběhy
Liāna Langa, Sešit antén
Vilém Flusser, Za filosofii fotografie
Sylva Fischerová, Pasáž
Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos
Kamil Bouška, Oheň po slavnosti
Karel Urianek, Beránek
Petr Měrka, Fantasmagorie
Fernando Vallejo, Madona zabijáků
Viktor Špaček, Co drží Nizozemí
Serhij Žadan, Big Mac
Andrzej Bart, Továrna na mucholapky
Krisztina Tóthová, Čárový kód
Gertruda Steinová, Mluvit a naslouchat
Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor
Antologie současné polské poezie
Jean-Claude Izzo, Chourmo
Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze
Viola Fischerová, Hrana
Ahmel Echevarría, Días de Entrenamiento
Ondřej Horák, Mrtvá schránka
Michal Witkowski, Královna Barbara
Roland Barthes, Říše znaků
Martin Kubát, Čistka
Martha Acosta Alvarez, La periferia
Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou
Veronika Bendová, Nonstop Eufrat
Ivana Myšková, Nícení
Ondřej Buddeus, rorýsy
Petr Borkovec, Milostné básně
Roland Barthes o Rolandu Barthesovi
Cédric Demangeot, Slota
Jakub Řehák, Past na Brigitu
Jean-Philippe Toussaint, Koupelna
Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři
tento chléb přežvykovat, psacími písmeny
Jana Šrámková, Zázemí
Jan Frolík, Útěcha z ornitologie
Martina Blažeková, Lom
Šest slovenských básníků
Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu
Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje
Frank Correa, Larga es la noche
Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu
Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía
Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách
Ondřej Lipár, Komponent
Samanta Schweblin, Ptáci v ústech
Alena Kotzmannová
Rafani
Petr Borkovec, Zlodějíček
Kristina Láníková, Pomlčka v těle
Krisztina Tóthová, Akvárium
Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen
Álvaro Enrigue, Podchlazení
Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul
Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme
Petr Maděra, Filtrační papíry
Lukáš Horák, Amensch
Kde i mrtví pochodují
Petr Král, Město je náš les
Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil , úvod
Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie
Miloslav Topinka, Probouzení
Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp
Pomlčky v těle
Petr Borkovec, Wernisch
Nicanor Parra, Jiné básně
Jurij Andruchovyč, Moskoviada
Adéla Knapová, Nemožnost nuly
Julio Jiménez, Un mundo tan blanco
Zuzana Lazarová, Železná košile
Nonardo Perea, Los amores ejemplares
Kamil Bouška, Hemisféry
Hroby v povětří. Poezie Bukoviny
Bernard Noël, Výřezy z těla
Adéla Knapová, Slabikář
Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami
Jakub Řehák, Dny plné usínání
Abel Fernández-Larrea, Shlemiel
Petr Borkovec, Lido di Dante
Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti
Zuzana Fuksová, Cítím se jako
Ulrike Meinhof
Kamil Bouška, Inventura
Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě
Alexej Cvetkov, Král utopenců
Gérard Dubey, Sociální pouto v éře virtuality
Tamás Jónás, Tatitatitati
Veronika Bendová, Vytěženej kraj
Adéla Knapová, Předvoj
José Alberto Velázquez, Cierra los ojos, no respires
Clemens J. Setz, Láska za časů Mahlstadtského dítěte
Kristina Láníková, Úvahy nad zájmeny
Petr Borkovec, Petříček Sellier & Petříček Bellot
Karel Milota, Hora
Tašo Andjelkovski, nid
Jakub Řehák, Obyvatelé
Bytosti schopné zemřít ( 2. vydání )
Jonáš Hájek, Výlet do Schengenu
Můj jediný čtenář
Tomáš Gabriel, Údolí pokusu o výsadbu bříz
Hana Kosáková, Ediční návrh
Martin Poch, Strana
Marzanna Bogumiła Kielarová, Zatopený estuár
Veronika Bendová, Vytěženej kraj ( 2. vydání )
Pavel Klusák, Uvnitř banánu
Martha Luisa Hernández, La puta y el hurón
Petr Borkovec, Sebrat klacek
Elsa Aids, Přípravy na všechno
Petr Borkovec, Lido di Dante ( 3. vydání )
Vladislav Chodasevič, Porcelánový věnec
David Voda, Automat na plyšáky
Cédric Demangeot, Útržky Sněhurčina kožichu
Ondřej Horák, Pohlavní styky
Martina Blažeková, Prologomény
Zofia Bałdyga, Poslední cestopisy
Petr Borkovec, Petříček Sellier & Petříček Bellot ( 2. vydání )
Gertruda Steinová, Mluvit a naslouchat ( 2. vydání )
Rodrigue Marques de Souza, Oslnění
Elsa Aids, Lazarská v zimě a jiné básně
Ricardo Alberto Pérez, Arácnidos
Andrés Sánchez Robayna, Tím velkým mořem
Petr Borkovec, Sebrat klacek ( 2. vydání )
Marosa di Giorgio, Divoké papíry
Robert Lax, Hudba světla/Hudba tmy
Lubomír Tichý, Fialová miska
Lynn Cruz, Crónica Azul
Jakub Řehák, Poezie ve věku vnějškovosti
Jean-Philippe Toussaint, Flashdisk
Raúl Flores Iriarte, Después de la noche
Alia Trabucco Zerán, Odpočet
Adéla Knapová, Zbabělé zápisky z ukrajinské války
Kristina Láníková, Puma M
Cédric Demangeot, Neklid
Miroslav Olšovský, Psaní mi za rukou běhá jak pes
Ljubov Jakymčuková, Meruňky Donbasu
Vyjít z domu do zahrady ve společnosti těchto básní znamená vstoupit do znepokojivého světa, kde se čtenář zabydlí dřív, než zjistí, že se nemá kam vracet. Sametoví inkoustoví netopýři jemně znásilňují básně v růžových hlemýždích ulitách. Slova omamně voní a mají prudkou, nebezpečnou, mírně jedovatou chuť. Podivuhodné lektvary z nezvyklých přísad vaří divná slečinka a zároveň jedna z prvních dam jihoamerické literatury Marosa di Giorgio.
Marosa di Giorgio Divoké papíry
Brož. vazba, 264 s., dpc 349 k č, Fra 2023, isbn 9788075212054
Člověk jako zbytek dohořívající mezi jinými zbytky. Jako to, co zůstane, když sám sebe zničí vyčerpáním všech forem života, vytěsňováním smrti, totalitou morálky s plným žaludkem a kultem hygieny. Špinavým šrotem polámaných veršů, osamělých názvů bez knih, obsesivních úvah, rozbitých vět a nedokončených slov Cédric Demangeot jasnozřivě popisuje stav současného ne-světa a zároveň mu vzdoruje.
Záznamy vznikaly jakoby mimoděk, na okraj. Jak jinak, když pouze na okraji, mimo dohled, si život ještě dokázal uchovat svou pravou chuť. Kdo čte Neklid, hltá člověka.
petr zavadil
