Álvaro Enrigue, Podchlazení by Éditions Fra

Světová próza

Álvaro Enrigue Podchlazení

Álvaro Enrigue

Podívala se mi do očí a řekla: Udělej se.

fra

Světová próza

Álvaro Enrigue Podchlazení

fra

Álvaro Enrigue (1969) se narodil v Mexiku a podobně jako jeho postavy se pohybuje mezi Mexikem a USA, kde završil studia literatury doktorátem. Působí jako profesor literatury a literární kritik, spolupracuje s mnoha prestižními časopisy. Od roku 1996 píše prózy s bizarními názvy, např. Smrt instalátora (La muerte de un instalador, 1996), Hlavní ctnosti (Virtudes capitales, 1998), Hřbitov židlí (El cementerio de sillas, 2002), Kolmé životy (Vidas perpendiculares, 2008), Náhlá smrt (Muerte súbita, 2013).

fra1

Álvaro Enrigue Podchlazení

Álvaro Enrigue Podchlazení Přeložil Michal Brabec

fra5

Esta publicación fue realizada con el estímulo del Programa de Apoyo a la Traducción (PROTRAD) dependiente de instituciones culturales mexicanas. Tato knížka vychází s pomocí Programu na podporu překladu (PROTRAD), který řídí a udílejí mexické kulturní instituce.

Světová próza

Álvaro Enrigue Podchlazení Ze španělského originálu Hipotermia (Anagrama, Barcelona 2005) přeložil Michal Brabec Redaktorka Anežka Charvátová Fotografie na obálce Radek Brousil Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2014 jako svou 146. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2014 Copyright © 2005 Álvaro Enrigue Copyright © 2005 Editorial Anagrama S. A. Translation & afterword © Michal Brabec, 2014 Cover photo © Radek Brousil, 2014 ISBN 978-80-87429-60-0

6 BB031

Obsah Dumbovo pero 11 Výjevy z rodinného života

Sebepřekonávání 21 Žrout aneb vzývání 28 Deník poklidného dne 33 Atmosférické jevy 43 Odchody ze scény

Toaleta 69 Zneuctění 78 Špína

Chlazení 95 Terapeutické sezení: Čína 100 Sliny 103 Terapeutické sezení: Amíci 109 Svatý Bartoloměj 111 Terapeutické sezení: rozpolcenost 119 Otec 120 Terapeutické sezení: terapie 128 Bílo 129 Velké konce

Zánik Dalmatů 141 O smrti autora 151 „Dva waltzy směrem k civilizaci“

Odjezd z města sebevrahů 167 Návrat do města flirtu 198 Hřejivé po(dc)hlazení (Michal Brabec) 227 7

Přespolňačce Huntingtonové

Dumbovo pero

Jsem prvotřídní spisovatel, ale nikdo to neví. Včera jsem to řekl synovi. Nebylo to poprvé; říkávám to vždy, když trochu přeberu. Jsi vážený zaměstnanec seriózního deníku, odvětil a díval se mi přitom do očí. Také on toho vypil hodně. Jsem spisovatel – zopakoval jsem –, možná špatný, ale spisovatel. To jsem nikdy předtím neřekl. Jeho odpověď byla ještě objevnější. S lehce krutým úsměvem na tváři – takový uměl už jako malý kluk – mi sdělil: A kdypak jsi vydal nějakou knihu? Spisovatelem je ten, kdo se může pochlubit knihou. Zvedl jsem se od stolu a zavřel se na záchodě. S cigaretou v ruce jsem se posadil na poklop záchodové mísy. Přes dveře jsem slyšel, jak ho Estela napomíná. Připomněla mu – řekla to takhle: Dovol mi, abych ti připomněla, což znamená, že už se spolu na toto téma někdy bavili –, že jsem se psaní na plný úvazek vzdal ve chvíli, kdy mi oznámila, že je těhotná. Chtěl ti – pokračovala v kárání – dopřát to samé, co mu dopřál jeho otec; a to by psaním článků nemohl, natož pak psaním knih, které byly tak dobré, že mu je nikdo nechtěl vydat. Estelino tvrzení není přesné, ale už se stalo součástí rodinné mytologie a rádi věříme, že to bylo právě takhle. Tak především vždy jsem měl stabilní práci, která zabezpečovala bohatý literární život, jejž dodnes vedeme: je například 11

nemožné oblékat se jako spisovatel za to, co člověk vydělá psaním. Z mých článků jsme sice nikdy nežili, každopádně jsme z nich ale pili a byly to poměrně slušné doušky. A pokud jde o knihy, které mi nikdo nechtěl vydat, tak taková byla jen jedna, a to jednoduše proto, že jsem dokončil jenom tu jednu, ale v danou chvíli, zavřený s cigaretou na záchodě, jsem jí to nebyl schopen vyvracet. Vyšel jsem ven, až když jsem získal jistotu, že Sebastián opustil byt. Estela myla nádobí. Beze slova jsem si nalil další sklenku anýzovky a odebral se ke svému psacímu stolu; zapálil jsem si další cigaretu. Dle nepsaných domácích pravidel si tu můžu kouřit, jak je mi libo. Že to dělám, vadí, ale toleruje se to, protože daleko nepříjemnější by bylo, kdybych tak činil za zavřenými dveřmi. Také tu můžu pít a přitom nevzbuzovat žádné podezření. Nahrává mi mýtus, podle kterého psaní a alkohol patří k sobě. Před nějakými třiceti či pětatřiceti lety by každého překvapilo, kdyby mu řekli, že jsem nakonec skončil u něčeho jiného než u literatury; všem z okruhu našich přátel byly moje sklony dobře známy a vzhledem k tomu, jak rychle jsem se v literárních kruzích etabloval, by se většina shodla, že mám dobré předpoklady dosáhnout nějakého úspěchu. Pár jich dokonce věřilo – a Estela jako první –, že se dotknu výšin slávy. Byla to bláhová, okouzlující dívka; já měl zase charisma; tedy to mám pořád, ale už nemám zájem aktivně ho používat. Jednou jsme doma pořádali večeři s celkem distingovanými 12

lidmi – i když zase ne až tak moc – a jeden velmi opilý známý o nás prohlásil, že jsme renesanční lidé. A do určité míry jsme takoví vskutku byli: toulali jsme se po antikvariátech, chodili na koncerty a výstavy, podnikali jsme dlouhé cesty napříč vlastí, rozuměli jsme filmu a uměli ladně tancovat. Neměli jsme mnoho peněz, spíše velmi málo, ale nikdy jsme nijak výrazně nestrádali. Naše rodiny nám poskytovaly pomoc v naturáliích, které se nikdo nebránil. Estela si stále myslí – nejspíš už jen ze setrvačnosti, anebo to na mě zkrátka hraje –, že jednou skutečně napíšu knihu, kterou někdo vydá. Také jsem v to doufal, dokud jsem včera nespatřil ten krutý a mně tak dobře známý úsměv: s mým synem se pojí to nejlepší, co mě v životě potkalo, i když občas jsem to v něm musel dlouho hledat. Možná že ono vysvobození, tak nevděčné a s takovým nádechem definitivy, bylo jediné, čeho se mi od něj ještě nedostalo. Když Estela domyla nádobí, přišla mi dát do pracovny dobrou noc. Chtěla mi něco říct, ale zarazila se: pohled na mě, jak sedím u počítače, v ní probouzí zvláštní ohleduplnost, jako bych byl opravdu schopen napsat něco, co by stálo za to. Pochopitelně to zrovna nebyl ten případ: pracoval jsem na článku do sekce Život a styl, který jsem dnes odevzdal. Šéfredaktor z něj byl nadšen. Tím svým odporně samolibým a přitepleným hlasem mi opět doporučil, abych opustil personální oddělení a dal se na novinařinu. Nikdy není pozdě, poznamenal. Naznačil jsem, 13

že počkám, až budu v důchodu, to se pak psaní budu věnovat na plný úvazek. Řekl jsem to jen tak, ze zvyku. Nabídl se, že až se do toho pustím, pomůže mi: prý má v těch kruzích přátele. Pochopitelně jsem zadržoval smích; co by tak asi jeho přátelé mohli nabídnout člověku, jako jsem já? Při odchodu z jeho kanceláře jsem pravou rukou zašátral po zlatém peru, které jsem dostal od sestry k ukončení studia literatury. Nosil jsem ho v kapsičce u košile. Říkali jsme mu Dumbovo pero, protože až do dneška pro mě bylo něco jako talisman pro štěstí: napsal jsem jím první stránku všech románů, které jsem však nikdy nedokončil. Cestou po chodbě jsem pero zlehka poplácal a myslel na tequilu, kterou jsem si pak o několik hodin později dal jako aperitiv. Sebastián si objednal vodku s tonikem. Pokaždé je to stejné: já herraduru a on modrou absolutku. Výběr vína k hlavnímu chodu nechává na mně. Na závěr vše zapíjí carlosem I., já suchým chinchónem s ledem. Když jsem dokončil ten článek, který tak ohromil toho vystajlovaného idiota, šel jsem si lehnout. Estela byla ještě vzhůru. Určitě si myslela, že mě tíží, co řekl náš syn, a že mám za to, že by mě měla utěšit: ovšem ani on, ani ona nevěděli, že díky té poznámce se mi nakonec vlastně ulevilo. Silně mě objala a ve finále jsme se pomilovali jako dva sloni; na to, abychom to mohli dělat jinak, na nás visí až příliš mnoho kůže. Když jsme skončili, řekla mi – ještě zadýchaná –, že Sebastián se mi za svou neomalenost omlouvá. 14

Prý mě pozve na oběd do Los Álamos, kde to mám tak rád. Ten kluk má dobré srdce; když nic jiného, tak alespoň drží slovo. Zavolal mi v půl dvanácté, krátce poté, co jsem odevzdal článek. Pozdravili jsme se a pak se mě zeptal, jak se mám. S povzdechem jsem mu odpověděl, že dobře. Moc přesvědčivě to nezní, řekl. Neméně zkroušeným hlasem jsem mu sdělil, že mám problémy v práci. Něco vážného? vyptával se. Ále, klasika. Navrhl mi, abychom spolu zašli na oběd a tam se o tom pobavili. Prohodil jsem, že ve dnech chmurné nálady obědvám raději sám u sebe v kanceláři, a že tedy nemám moc chuť někam chodit. Prosil mě, abych šel do Los Álamos s ním, třeba mi to prý zvedne náladu. Domluvili jsme se na půl čtvrtou. Měl jsem ještě nějakou práci, ale vůbec se mi do ní nechtělo, tak jsem se zamkl na dva západy a uložil se do křesla, kde jsem čekal, až bude čas oběda, a plánoval přitom nový život. Vstal jsem přesně ve tři, potřel se toaletní vodou a vyrazil ven. Přišli jsme téměř současně. Očividně pracoval až do poslední minuty. Byl celý roztěkaný: nejprve se posadil a potom se pokoušel sundat si sako. Narozdíl ode mě je Sebastián typem člověka, který má svou práci rád a považuje si jí. To je další z témat našich věčných názorových výměn. Říká, že zodpovědný přístup pramení z jeho profese; já mohu klidně zapomenout podepsat šek a nic se nestane, dojde jen k mírnému zpoždění platby anonymnímu příjemci. Kdežto po15

kud se on splete při výpočtu hmotnosti stavby, může za to spousta lidí zaplatit životem. Pokaždé když o tom mluví, připomenu mu, že jsem byl proti, aby šel studovat na inženýra: Tohle povolání, říkal jsem mu, ti přinese akorát zklamání a mrzutosti. Často je na něm vidět, jak je pyšný, že navzdory mým jízlivým poznámkám, kterými jsem ho nikdy nepřestal častovat, se svému zaměření nezpronevěřil. Jednou dokonce prohlásil, že kdyby se směl jako všechny ostatní děti dívat na televizi, možná by se teď věnoval humanitním oborům; a můžu se prý spolehnout, že od kultury ho definitivně odvedly mučivé odpolední seance nad encyklopedií Poklad mládí, během nichž jsem mu vysvětloval její přednosti. Dneska si říkám, že má asi pravdu, ale říkám si to poprvé a příliš pozdě. Zatímco jsem sledoval, jak zápasí se sakem, napadlo mě, jestli bych ho tím předstíráním deprese neměl potrápit ještě o trochu víc. Usoudil jsem však, že by to ubralo na působivosti scénce, kterou jsem hodlal sehrát. Nasadil jsem radostný výraz. Poznamenal, že mu připadám mnohem veselejší, než když jsme spolu mluvili po telefonu. Řekl jsem mu, že v práci je to už lepší, a přivolal číšníka. Jako vždy? zeptal se. Spokojeně jsem odpověděl, že ano, a pak jsem se odmlčel. Po chvilce dosti rozpačitého ticha mi Sebastián řekl: Koukám, že máš s sebou Dumbovo pero; chystáš se začít nový román? Vzhledem k tomu, že zavedl řeč rovnou na psaní, dělala mu jeho včerejší nejapná poznámka opravdu vážné starosti. Ne, odpověděl jsem mu, načež 16

jsem se znovu odmlčel a vychutnával si, jak je nervózní. Naše mlčení trvalo až do chvíle, kdy nám číšník donesl pití. Sebastiánův drink servíroval samostatně, vodku i tonik zvlášť. Hned jsem do sebe kopnul tequilu. Nějaké další přání, pane? zeptal se. Ještě jednu. Sebastiána to vyvedlo z míry: něco takového u mě viděl poprvé. Zkrotil emoce a řekl: Pokud jde o ten včerejšek… V tu chvíli jsem ho gestem přerušil. Nejdřív si to namíchej, vybídl jsem ho. Poslechl mě, což – a to je třeba říci a budiž mu to ke cti – nakonec udělal skoro vždy; tedy až na tu inženýřinu. Zatímco si naléval tonik z láhve do skleničky s vodkou, vytáhl jsem z kapsičky u košile Dumbovo pero. Přímo před jeho očima jsem z něj obřadně sundal víčko. Jestli tě děsí tohle, řekl jsem mu, tak ani nechci vidět, jak se budeš tvářit na to, co bude následovat. Vzápětí jsem pero ponořil do jeho skleničky. Inkoust se linul jako sloup cigaretového dýmu a stoupal vzhůru k ledu. Sebastián byl pohoršen, nevím, zdali kvůli mému pomatenému chování nebo proto, že jsem ho připravil o vodku. Nezvyklým míchátkem jsem rozpohyboval led a prohlásil: Tímto ti odevzdávám Dumbovo pero; jsem vážený zaměstnanec seriózního deníku a je mi fajn. A za užaslého pohledu číšníka, který se vracel s mou druhou tequilou, jsem zmizel ve dveřích. Během večeře Estela nic nekomentovala, z čehož usuzuji, že Sebastián je pořád tak zmatený, že jí zatím ještě nevolal. Možná žije stále v do17

mnění, že mě jeho včerejší nevybíravá poznámka připravila o zbytky rozumu. A nejspíš má asi pravdu. Sedím se svou anýzovkou a cigaretou před počítačem a píše se mi tak lehce jako nikdy předtím. Možná že zítra po večeři si už nepůjdu zapálit na záchod. Přesunu se rovnou sem, a abych ospravedlnil svoji skleničku, napíšu nějakou povídku; smutný příběh, žádné veledílo, a po něm budou následovat další, podobné. Budou to příběhy o lidech bez složitých otázek či patetických pocitů; o bezvýznamných lidech, kteří nikdy nebyli v Paříži a každému jsou ukradení. Třeba o takových Američanech. O obyčejných, prostých Amících rázujících městem v bermudách. Anebo ne. Všechny knihy, které jsem tak pracně nashromáždil, rozdám mezi známé. Počítač někomu věnuji, psací stůl prodám. A pak si koupím obří televizi a měkkou pohovku. Mým mistrovským dílem bude tato pracovna.

Výjevy z rodinného života

fra.cz

fra

Podchlazení je soubor ostře vypointovaných povídek, zdánlivě nesouvislých, ale vcelku tvo řících román. Ve spodním proudu je propojuje postava ironického vypravěče-glosátora a zachycují tragikomický střet mexické a americké mentality prostřednictvím prapodivných existencí, lůzrů, představitelů zanikajících světů: frustrovaného spisovatele příruček, profesora před rozvodem, úředníka v nadnárodní orga nizaci, popeláře-piráta, nezdárného pastorova syna, posledního indiána kmene Jahi, kuchaře z televizní show atd. Pod povrchem etnogra fické studie, obrázků ze života či deníkových zápisků bublá nespoutaný, odzbrojující humor, který místy vybuchuje nevídanou silou.

fra.cz

Podchlazení je soubor ostře vypointovaných povídek, zdánlivě nesouvislých, ale vcelku tvo řících román. Ve spodním proudu je propojuje postava ironického vypravěče-glosátora a zachyNovinky cují tragikomický střet mexické a americké Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen mentality prostřednictvím prapodivných exisKrisztina Tóthová, Akvárium zanikajících světů: tencí, lůzrů, představitelů Samanta Schweblin, Ptáci v ústech frustrovaného spisovatele příruček, profesora Jean-Claude Izzo, Chourmo před rozvodem, úředníka v nadnárodní orga Jean-Philippe Toussaint, Koupelna nizaci, popeláře-piráta, nezdárného pastorova Michał Witkowski, Královna Barbara syna, posledního indiána kmene Jahi, kuchaře Petr Borkovec, Zlodějíček z televizní show atd. Pod povrchem etnogra Jana Šrámková, Zázemí fické studie, obrázků ze života či deníkových Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Připravujeme zápisků bublá nespoutaný, odzbrojující humor, Guillermo Cabrera Infante, nevídanou Tři truchlivísilou. tygři který místy vybuchuje

fra