Guillermo Rosales, Boarding home by Éditions Fra

Guillermo Rosales Boarding Home

Kniha psaná z nenávisti

fra

Guillermo Rosales Boarding Home

fra

fra1

Text

Guillermo Rosales Boarding Home

Text

Guillermo Rosales Boarding Home

fra5

Přeložil Petr Zavadil

Czech edition © Éditions Fra, 2006 Text © Leyma Rosales, 2006 Translation & afterword © Petr Zavadil, 2006 Cover photo © Michal Cihlář, Veronika Richterová, 2006 ISBN 80-86603-33-4

Zvenčí stál na domě nápis Boarding Home, ale já jsem věděl, že to bude můj hrob. Byl to jeden z těch útulků na okraji, kam chodí lidé, kterým už v životě nezbývá žádná naděje. Většinou šílenci. I když občas jsou tam taky starci, jež opustila rodina, aby pošli samotou a nesrali se do života vítězům. „Tady ti bude dobře,“ říká moje teta sedící za volantem nejnovějšího chevroletu. „Pochopíš, že už se nedá nic jiného dělat.“ Rozumím. Skoro jí děkuji za to, že mi našla tenhle brloh, abych mohl dál žít a nemusel spát různě po lavičkách a v parcích, zarostlý strupy špíny a shrbený pod balíky oblečení. „Nic jiného už se nedá dělat.“ Rozumím jí. Už jsem byl hospitalizovaný ve víc než třech blázincích od chvíle, co jsem tady v Miami, kam jsem dorazil před šesti měsíci na útěku před kulturou, hudbou, literaturou, televizí, sportovními akcemi, historií a filozofií ostrova Kuba. Nejsem politický exulant. Jsem exulant ve všech směrech. Občas mě napadne, že kdybych se narodil v Brazílii, ve Španělsku, Venezuele nebo Skandinávii, stejně bych uprchl z jejích ulic, přístavů a plání. „Tady ti bude dobře,“ říká teta. Podívám se na ni. Dívá se na mě tvrdě. V jejích suchých očích není žádný soucit. Vystupujeme. Na domě stál nápis Boarding Home. Je to jeden z těch domů, kde se hromadí odpad života. Bytosti s prázdnýma očima, propadlými tvářemi, bez7

zubými ústy, špinavými těly. Mám dojem, že taková místa jsou jenom tady ve Spojených státech. Říká se jim také krátce homes. Nejsou to státní domy. Jsou to domy soukromé, jaké si může otevřít kdokoli, pokud získá od státu licenci a udělá si zdravotnický kurs. „… obchod jako každý jiný,“ vysvětluje mi teta. „Stejný jako pohřební ústav, optika, butik. Tady budeš platit tři sta pesos.“ Otvíráme dveře. Jsou tam všichni. René a Pepe, dva mentálové; Hilda, senilní bába, která se neustále pomočuje; Pino, nevýrazný tichý muž, který jenom předstírá, že se s tvrdým výrazem dívá na obzor; Reyes, jednooký stařec, z jehož skleněnky neustále hnisá žlutá voda; Ida, velká dáma, co přišla na mizinu; Louie, silný Yankee se žlutou kůží, který neustále vyje jako šílený vlk; Pedro, starý indián, možná Peruánec, mlčenlivý svědek špatnosti světa; homosexuál Tato; trpaslík Napoleon a Castaño, devadesátiletý stařec, který umí jenom křičet: „Chci umřít! Chci umřít! Chci umřít!“ „Tady ti bude dobře,“ říká teta. „Budeš mezi jižany.“ Jdeme dál. Majitel domu pan Curbelo na nás čeká ve své kanceláři. Hnusil se mi od začátku? Nevím. Byl tlustý a rozměklý a měl na sobě směšný sportovní úbor korunovaný mladickou baseballovou čepicí. „Tak tohle je náš člověk?“ ptá se mé tety s úsměvem. „To je on,“ odpovídá. „Tady vám bude dobře,“ říká Curbelo, „budete se tu cítit jako doma.“ 8

Dívá se na knihu, kterou si nesu v podpaží, a ptá se: „Čteš rád?“ Teta odpovídá: „Kdyby jenom to. On je spisovatel.“ „Aha!“ říká Curbelo s předstíraným údivem. „A co píšeš?“ „Sračky,“ řeknu pomalu. „Přinesla jste léky?“ zeptá se v tu chvíli Curbelo. Teta hledá v kabelce. „Ano,“ řekne, „melleril. Sto miligramů. Musí ho brát čtyřikrát denně.“ „Dobře,“ říká pan Curbelo s uspokojeným výrazem. „Můžete ho tady nechat. O zbytek už se postaráme.“ Teta se mi znovu podívá do očí. Tentokrát se mi zdá, že vidím náznak soucitu. „Tady ti bude dobře,“ ujišťuje mě. „Nic víc už se nedá dělat.“ Jmenuji se William Figueras a v patnácti letech jsem měl přečteného velkého Prousta, Hesse, Joyce, Millera, Manna. Byli pro mě něco jako svatí pro zbožného křesťana. Před dvaceti lety jsem na Kubě dokončil román, který vyprávěl příběh jedné romance. Byl to příběh lásky mezi komunistou a příslušnicí buržoazie a končil sebevraždou obou dvou. Román nebyl nikdy vydán a moji romanci nikdy nečetlo široké čtenářské publikum. Vládní literární znalci prohlásili, že můj román je morbidní, pornografický a taky neuctivý, protože tvrdě kritizoval komunistickou stranu. Potom jsem zešílel. Začali se mi na zdech zjevovat ďáblo9

vé, slyšel jsem hlasy, které mi nadávaly, a přestal jsem psát. Vycházela ze mě jenom pěna jako ze vzteklého psa. Jednoho dne jsem, v domnění že mě změna zachrání před šílenstvím, odjel z Kuby a dorazil do velké americké země. Tady na mě čekalo několik příbuzných, kteří o mém životě nic nevěděli a po dvaceti letech odloučení už mě ani neznali. Mysleli si, že přijede nějaký budoucí vítěz, budoucí obchodník, budoucí playboy; budoucí otec rodiny, který bude mít budoucí dům plný dětí a který o víkendech bude jezdit na pláž a bude řídit skvělá auta a bude nosit značkové oblečení Jean Marc a Pierre Cardin; a místo toho se v den, kdy jsem přiletěl, objevil na letišti pomatený, téměř bezzubý chlápek, hubený a vyděšený, jehož bylo nutné ještě ten samý den odvézt na psychiatrii, protože se na celou svoji rodinu díval s nedůvěrou, a místo aby je objal a políbil, začal jim nadávat. Vím, že to pro všechny bylo strašné zklamání. Zvlášť pro moji tetu, která čekala něco opravdu velkého. A přijel jsem já. Ostuda. Hrozná skvrna na poctivé rodině kubánských maloměšťáků se zdravými zuby, hladkými nehty a zářivou pletí, oblečených podle poslední módy, ověšených masivními zlatými řetízky, majitelů skvělých aut nejnovějšího typu a domů s prostornými pokoji s klimatizací a topením, kde ve spižírně nic nechybí. Vím, že toho dne (kdy jsem přijel) se po sobě všichni zahanbeně podívali, pronesli nějakou kousavou poznámku a odjeli z letiště s tím, že už mě nikdy neuvidí. A tak to bylo až doteď. Jediná, kdo věrně udržoval rodinná pouta, byla tahle teta Clotilde, která se rozhodla, 10

že se o mě postará, a tři měsíce mě živila u sebe doma. Až do dne, kdy se na radu ostatních příbuzných a přátel rozhodla, že mě strčí do boarding homu; do domu pro lidské odpadky. „Protože musíš pochopit, že už se nedá nic jiného dělat.“ Rozumím jí. Tenhle boarding home byl původně dům o šesti pokojích. Možná v něm zpočátku žila jedna z těch typických amerických rodin, které utekly z Miami, když tam začali přijíždět Kubánci prchající před komunismem. Teď je v boarding homu dvanáct maličkých pokojů a v každém jsou dvě postele. Mají tam taky stařičkou televizi, která je pořád rozbitá, a jakousi obývací místnost s dvaceti tvrdými a rozviklanými židlemi. Jsou tam tři záchody, ale jeden z nich (ten nejlepší) patří řediteli, panu Curbelovi. Ostatní dva mají věčně ucpaný odpad, protože někteří hosté tam strkají staré košile, prostěradla, záclony a další kusy látky, které používají na vytírání zadku. Pan Curbelo nerozdává toaletní papír. I když podle zákona by měl. Kousek za domem je jídelna, kterou má na starosti kubánská mulatka ověšená náboženskými náhrdelníky a náramky, jmenuje se Caridad. Caridad nevaří. Kdyby vařila, musel by jí pan Curbelo platit o třicet dolarů týdně víc. A to je něco, co pan Curbelo nikdy neudělá. Takže o každodenní vývar se stará samotný Curbelo s tím svým měšťáckým ksichtem. Připravuje ho nejjednodušším způsobem; do jedné ruky vezme hrst hrachu nebo čočky a hodí ji (žbluňk!) do papi11

ňáku. Možná tam přihazuje trochu sušeného česneku. Zbytek, tedy rýži a hlavní jídlo, posílá donášková služba Dobrou chuť, jejíž majitelé vědí, že jde o dům plný bláznů, a tak vybírají z nabídky to nejhorší a dovážejí to všelijak ve dvou velkých umaštěných varnicích. Měli by posílat jídlo pro třiadvacet lidí, ale je ho jenom pro jedenáct. Pan Curbelo se domnívá, že to stačí. A nikdo neprotestuje. Když se někdy někdo ozve, pan Curbelo se na něj ani nepodívá a řekne: „Nelíbí se ti to? Když se ti to nelíbí, tak vypadni!“ Ale… kdo by odcházel? Ulice je drsná. Obzvlášť pro blázny, kteří mají hlavu v oblacích. A pan Curbelo to ví a znovu říká: „Vypadni, dělej!“ Ale nikdo nejde. Kverulant sklopí oči, vezme si zpátky svoji lžíci a znovu v tichosti začne polykat nedovařené luštěniny. Protože v boarding homu nikdo nikoho nemá. Stará Ida má dvě děti v Massachusetts, které o ní nechtějí ani slyšet. Mlčenlivý Pino je v téhle obrovské zemi sám a nikoho nezná. René a Pepe, dva mentálové, by nikdy nemohli žít se svými zhnusenými příbuznými. Jednooký stařec Reyes má dceru v Newportu, která za ním nepřijela už patnáct let. Hilda, stařena se zánětem močového měchýře, ani neví, jak se jmenuje příjmením. Já mám tetu… ale „nic jiného už se nedá dělat“. Pan Curbelo tohle všechno ví. Ví to moc dobře. Proto si je tak jistý, že z boarding homu nikdo neodejde a že on bude dál dostávat šeky na tři sta čtrnáct dolarů, které posílá americká vláda každému bláznovi z jeho starobince. Je to třiadvacet bláznů; sedm tisíc dvě stě dvacet dva dolarů. Plus dal12

ších tři tisíce pesos, které mu přicházejí z bůhvíjaké další pomoci, celkem to dělá deset tisíc dvě stě dvacet dva pesos měsíčně. Proto má pan Curbelo dům v Coral Gables jak zákon káže a farmu s plnokrevníky. A proto se každý víkend věnuje tak elegantnímu sportu, jakým je podmořský rybolov. Proto se na jeho narozeniny objevují fotografie jeho dětí v místních novinách a on sám chodí na společenské večírky ve fraku a s vázankou. Teď když moje teta odjela, jeho pohled, předtím laskavý, si mě měří s chladnou lhostejností. „Pojď,“ řekne potom suše. A vede mě úzkou chodbičkou až do pokoje číslo čtyři, kde spí další blázen, jehož chrápání připomíná zvuk motorové pily. „Tohle je tvoje postel,“ říká mi a dívá se přitom někam jinam. „Tohle je tvůj ručník,“ a ukazuje na odřenou utěrku plnou žlutých skvrn. „Tohle je tvoje skříňka a tohle tvoje mýdlo,“ a vytahuje z kapsy půlku bílého mýdla a podává mi ho. Nic dalšího už neřekne. Podívá se na hodinky, pochopí, že je pozdě, odchází z pokoje a zavírá za sebou dveře. Položím kufr na podlahu, postavím na jednu skříňku svou malou televizi, otvírám okno dokořán a sedám si na postel, kterou mi určili, s knihou anglických básníků v ruce. Otvírám ji nazdařbůh. Je tam Coleridgeova báseň: „Chraň, starče, Bůh, to sám zlý duch ti pojmy pomíchal!“ Zrak plný muk – „Já napjal luk: albatros dodýchal…“ 13

Dveře do pokoje se najednou otevírají a vstupuje udělaný chlápek s kůží špinavou jak voda v louži. Nese si v ruce plechovku piva, několikrát se z ní napije a přitom se na mě pořád dívá koutkem oka. „Ty jsi ten novej?“ ptá se. „Jo.“ „Já jsem Arsenio, mám to tu na starost, když je Curbelo pryč.“ „Jasně.“ Dívá se na můj kufr, na moje knihy a jeho pohled se zarazí na mé malé černobílé televizi. „Funguje?“ „Jo.“ „Na kolik tě přišla?“ „Šedesát pesos.“ Znovu se napije a přitom se pořád dívá koutkem oka na televizi. Pak řekne: „Budeš jíst?“ „Jo.“ „Tak pojď. Jídlo už bude.“ Otočí se a vyjde ven z pokoje, pořád přitom upíjí z plechovky. Nemám hlad, ale musím jíst. Vážím jenom padesát dva kilo a často se mi ze slabosti točí hlava. Lidi na ulici na mě občas volají: „Žížalo!“ Hodím knihu anglických básníků na postel a zapnu si košili. Kalhoty jsou mi volné v pase. Musím jíst. Jdu ven do jídelny. Paní Caridad, která má na starosti výdej jídla bláznům, mi ukazuje jediné volné místo. Je to židle vedle jednookého starce Reyese, Hildy, senilní báby, jejíž oblečení páchne močí, a Pepeho, staršího z dvojice mentálů. Tomuhle stolu se říká 14

„stůl nedotknutelných“, protože při jídle vedle nich nikdo nechce sedět. Reyes jí rukama a z jeho ohromného skleněného oka, velkého jak oko žraloka, neustále hnisá vodnatá tekutina, která mu stéká až na bradu jako velká žlutá slza. Hilda jí taky rukama, opřená o židli jako markýza, která si dopřává vybranou krmi, takže polovina jídla končí na jejím oblečení. Mentál Pepe jí ohromnou lžící, která vypadá jako zednická; svými bezzubými dásněmi žvýká pomalu a hlasitě a celý jeho obličej včetně vyvalených ohromných očí je zamaštěný od hrachu a rýže. Vložím si do pusy první lžíci a pomalu koušu. Rozkoušu to jednou, dvakrát, třikrát a pak pochopím, že nedokážu polknout. Vyplivnu všechno na talíř a jdu pryč. Když přijdu do svého pokoje, všimnu si, že mi chybí televize. Hledám ji ve skříňce a pod postelí, ale není tam. Jdu najít pana Curbela, ale v jeho kanceláři teď sedí Arsenio, ten druhý správce. Dá si lok piva z plechovky a sdělí mi: „Curbelo tady není. Co se stalo?“ „Ukradli mi televizi.“ „Ts, ts, ts,“ kroutí smutně hlavou. „To byl určitě Louie,“ řekne posléze. „To on je ten zloděj.“ „Kde je Louie?“ „Na trojce.“ Jdu k pokoji číslo tři a nacházím v něm Američana Louieho, který zavyje jako vlk, když mě vidí, jak vcházím dovnitř. „TV?“ řeknu. „Go to hell!“ vykřikne vztekle. Znovu zavyje. Vrhá se na mě a strká mě ven z pokoje. Pak za mnou prudce práskne dveřmi. 15

Dívám se na Arsenia. Usmívá se. Ale rychle se to snaží zakrýt tím, že si dá před obličej plechovku piva. „Dáš si?“ ptá se a natahuje ruku s plechovkou. „Dík, nepiju. Kdy přijde pan Curbelo?“ „Zítra.“ Dobrá. Nic víc se nedá dělat. Vracím se do pokoje a těžce se svalím na postel. Polštář smrdí starým potem. Potem jiných bláznů, kteří tudy prošli a dehydrovali se mezi těmihle čtyřmi stěnami. Hodím ho daleko od sebe. Zítra požádám o čisté prostěradlo, nový polštář a o zástrčku na dveře, aby nikdo nechodil dovnitř bez zaklepání. Dívám se na strop. Je to modrý oprýskaný strop a prohánějí se po něm malinkatí hnědí švábi. Jo. Tohle je můj konec. Nejposlednější místo, na které jsem se mohl dostat. Po tomhle boarding homu už nic není. Ulice a nic víc. Dveře se znovu otevírají. Je to Hilda, senilní bába, která si močí do kalhot. Jde si pro cigaretu. Jednu jí dám. Dívá se na mě dobrotivýma očima. Všímám si, jak za tím odporným obličejem prosvítá jakási včerejší krása. Má hrozně sladký hlas. Tím hlasem vypráví svůj příběh. Nikdy se nevdala, říká. Je panna. Je jí, říká, osmnáct let. Hledá spolehlivého džentlmena, se kterým by spojila svůj život. Ale pozor, džentlmena, ne jen tak někoho! „Vy máte hezké oči,“ říká mi sladce. „Děkuji.“ „Není zač.“ Trochu jsem spal. Zdálo se mi, že jsem zpátky na Kubě v nějaké provinční vesnici a že v celé vesnici není jediná živá duše. Dveře a okna byla otev16

řená dokořán a byly v nich vidět železné postele potažené velmi čistými a pevně napnutými prostěradly. Ulice byly dlouhé a tiché a všechny domy byly ze dřeva. Pobíhal jsem tou skličující vesnicí a hledal někoho, s kým bych si promluvil. Ale nikdo tam nebyl. Jenom otevřené domy, bílé postele a naprosté ticho. Ani špetka života. Probudil jsem se zalitý potem. Ve vedlejší posteli už je vzhůru ten blázen, co chrápal jak motorová pila, a natahuje si kalhoty. „Jdu do práce,“ řekne mi. „Pracuju celou noc v jedné pizzerii a platí mi šest pesos. Taky mi dávají pizzu a coca-colu.“ Obléká si košili a nazouvá si boty. „Jsem starověký otrok,“ řekne. „Jsem znovuzrozený člověk. Před tímhle životem jsem byl žid, který žil za časů římských císařů.“ S prásknutím dveří vyjde ven. Vyhlédnu oknem na ulici. Může být tak kolem půlnoci. Vstávám z postele a jdu do haly nadýchat se čerstvého vzduchu. Když procházím kolem pokoje správce útulku Arsenia, zaslechnu nějakou strkanici a potom mlasknutí facky. Jdu si dál po svých a sedám si do rozviklaného křesla, které páchne starým potem. Zapaluji si cigaretu, zakláním hlavu a pořád ještě vystrašeně si vybavuji sen, který se mi právě zdál. Ty bílé a pečlivě potažené postele, ty osamělé domy otevřené dokořán a já, jediná živá bytost v celé vesnici. Pak najednou vidím, jak někdo s klopýtáním vychází z pokoje správce Arsenia. Je to senilní bába Hilda. Je nahá. Za ní vyleze Arsenio, taky nahý. Nevšimli si mě. 17

„Pojď sem,“ říká Hildě opileckým hlasem. „Ne,“ odpovídá ona. „Tohle mě bolí.“ „Pojď, dám ti cigáro,“ řekne Arsenio. „Ne. Bolí to!“ Potáhnu z cigarety a Arsenio si mě ve tmě všimne. „Kdo to je?“ „Já.“ „Kdo je to já?“ „Ten novej.“ Znechuceně něco zamumlá a zaleze zpátky do pokoje. Hilda dojde až ke mně. Paprsek světla z elektrického kandelábru zaplaví její nahé tělo. Samé cáry kůže a hluboce propadlé tvary. „Nemáš cigaretku?“ řekne sladkým hlasem. Jednu jí podám. „Nemám ráda, když mi ho tam někdo strká zezadu,“ řekne. „A tenhle, tenhle hajzl,“ ukazuje na Arseniův pokoj, „ten to chce vždycky dělat jenom takhle!“ Jde pryč. Znovu si položím hlavu na opěradlo křesla. Myslím na Coleridge, autora Kublaj Chána, kterého zničilo rozčarování z francouzské revoluce a zadusilo v něm básníka. Ale mé myšlenky se brzy přeruší. Boarding home se otřese v základech, když se ozve dlouhé a děsivé zavytí. V místnosti se objeví Američan Louie s tvaří znetvořenou vztekem. „Fuck your ass!“ křičí směrem na ulici, kde v tuhle hodinu nemůže nikdo být. „Fuck your ass! Fuck your ass!“ Udeří pěstí do zrcadla na stěně a to se vysype na 18

podlahu. Správce Arsenio se ozve ze své postele otráveným hlasem: „Louie… you do postele nau. You prášek tomorrow. You už neser.“ A Louie mizí ve tmě. Arsenio je skutečný šéf boarding homu. Pan Curbelo sice chodí každý den (kromě sobot a nedělí), ale zůstává tady tři hodiny a pak jde pryč. Uvaří kaši, připraví denní příděl prášků, napíše něco do tlustého sešitu a potom jde pryč. Arsenio je tady čtyřiadvacet hodin denně, nikam nechodí, ani na roh pro cigarety. Když chce kouřit, pošle jednoho z bláznů do trafiky. Když má hlad, pošle Pina, svého bláznivého poslíčka, do hospody na rohu pro jídlo. Taky si nechává nosit pivo, spoustu piva, protože Arsenio je celý den úplně namol. Jeho kamarádi mu říkají Budweiser, což je značka, kterou pije nejvíc. Když pije, jeho oči zezlomyslní, jeho hlas (ještě víc!) ztěžkopádní a jeho pohyby zhrubnou a začnou být neomalené. Kope do jednookého Reyese; otvírá šuplíky, komu si zamane, a hledá peníze; prochází se po celém boarding homu s nabroušeným nožem u pasu. Občas ten nůž vezme, strčí ho do ruky mentálovi Renému a s prstem namířeným na jednookého Reyese řekne: „Zapíchni ho!“ A vysvětluje mu: „Bodni ho do krku, tam je to nejměkčí.“ Mentál René vezme nůž do nejisté ruky a vrhá se na jednookého starce. Ale i když bodá naslepo, nikdy ho neprobodne, protože na to nemá dost sil. Arsenio ho pak posadí ke stolu, přinese prázdnou plechovku od piva a zabodne nůž do plechovky: „Takhle se bo19

dá nožem!“ vysvětluje Renému. „Takhle, takhle, takhle!“ a bodá do plechovky, dokud není plná děr. Potom si nůž znovu strčí za pas, divoce nakopne jednookého starce do zadku a zase se usadí v kanceláři pana Curbela, aby si mohl dát další pivo. „Hildo!“ zavolá za chvíli. A přichází Hilda, senilní bába smrdící močí. Arsenio se přes oblečení dotkne jejího klína a řekne: „Dneska si ji umyj!“ „Ruce pryč, chlape!“ protestuje pobouřená Hilda. A Arsenio se dává do smíchu. Jeho ústa jsou také plná zkažených zubů jako všechna ústa v boarding homu. A jeho hruď, hranatá a zpocená, je rozrytá jizvou, která se táhne od prsou až po pupek. Je to od rány nožem, kterou mu zasadili před pěti lety ve vězení, když seděl za krádež. Pan Curbelo mu platí sedmdesát pesos týdně. Ale Arsenio je spokojený. Nemá žádnou rodinu, neumí žádné řemeslo, nemá v životě žádné ambice a tady v boarding homu je z něho velký šéf. Poprvé v životě má Arsenio pocit, že se našel. Navíc ví, že ho Curbelo nikdy nevyrazí. „Jsem pro něj všechno,“ říkává. „Nikdy nenajde nikoho, jako jsem já.“ A je to pravda. Za sedmdesát pesos týdně Curbelo nenajde v celých Spojených státech takového zástupce, jako je Arsenio. Nenajde. Probudil jsem se. Usnul jsem v rozviklaném křesle a probral jsem se kolem sedmé. Zdálo se mi, že jsem připoutaný ke skále a že moje nehty jsou dlouhé a žluté jako nehty nějakého fakíra. Za trest mě takhle připoutali ostatní lidé, ale zároveň jsem měl v tom snu obrovskou moc nad všemi zvířaty světa. „Chobotnice!“ křičel jsem. 20

Guillermo Rosales: vyhoštění na dno člověka Z tolika kroků zbylo to, na čem záleží: pouhá stopa. Božský plamen… poutníci už nehnutí, tančí jejich stíny. Raúl Hernández Novás (Havana, 1948–1993) Boarding Home je úchvatná, zlá, nenávistná kniha, nemilosrdný sestup pod hladinu pekla, který čtenáři ani na vteřinu nedopřeje nádech naděje. Kniha o to drsnější, že v ní autor nezúčastněně, až s patologickou přesností popisuje vlastní propad do hlubin nelidskosti. Osud byl ke Guillermu Rosalesovi mimořádně krutý. Svůj zářivý talent vykoupil za příliš vysokou cenu, přímo ztělesňoval frustraci, trýznivý nepokoj, šílenství. Mnozí z těch, kteří ho poznali v miamském exilu, na něj vzpomínají s úzkostí. Kousavý, nedůtklivý, sarkastický, agresivní muž pro ránu nešel daleko, někdy udeřil i své nejbližší přátele a na druhý den už kajícně klepal na jejich dveře. Nesnesitelně trpěl, ale nikdy to nepřiznal. Měl vidiny, slyšel hlasy, občas měl pocit, že vidí skrz zeď. Dlouhé měsíce každý den volal svému příteli, kubánskému spisovateli Carlosu Victoriovi, aby mu oznámil, že spáchá sebevraždu. „Nevěřil jsem, že to dokáže udělat,“ vzpomíná Victoria. Guillermo Rosales zemřel roku 1993 zapomenutý a sám v jednom z těch dusi101

vých domů, které tak dokonale popsal ve svém románu. Bylo mu 47 let a zrodila se legenda kubánské literatury. Narodil se v Havaně roku 1946 v rodině budoucího diplomata. Tak jako řadu dalších, i jeho zpočátku strhlo nadšení na stranu Castrovy revoluce. Jako jeden z prvních vyrazil do hor ve vnitrozemí, aby učil venkovany číst a psát. Dostal stipendium na studium diplomatického a konzulárního práva. Přesto všeho nechal a v patnácti letech dorazil v olivově zelené uniformě do redakce mládežnického týdeníku Mella, aby se ucházel o práci. Nikdo ho nedokázal přesvědčit, aby se na školu vrátil. Za dva roky práce v redakci stačil ukázat, kde je jeho největší talent. Byl neúnavný fabulátor. Když napsal hluboce zasvěcený článek o speleologii, obdržela redakce dopis z Akademie věd: odborníci s jistým obdivem konstatovali, že si Rosales dokázal vymyslet čtrnáct názvů geologických formací. Obraz živelného a nadšeného recesisty ostře a tragicky kontrastuje s lidskou troskou, která se z něho stala na sklonku života. Pro ty, kteří ho poznali až v exilu, patří představa mladého usměvavého Guillerma do sféry neskutečna. V roce 1963 nastupuje Rosales vojenskou základní službu, odkud je propuštěn a poslán do péče psychiatrů. Začínají jeho problémy, i když v té době si z nich ještě dokázal dělat legraci. Někdy se údajně nedalo poznat, jestli má skutečný záchvat, nebo ho jenom hraje. Roku 1965 odjel do Československa, kde jeho otec působil jako velvyslanec. V Praze měl silný nervový záchvat a během cesty do Sovětského svazu musel na102

stoupit do léčebny, kde mu ruští psychiatři diagnostikovali schizofrenii. V následujících letech vystřídal řadu zaměstnání. V šedesátých letech už nejbližší přátelé znají i jeho první literární pokusy. Psal bez ustání a se stejným zápalem své rukopisy zase pálil. Matka se je snažila zamykat do skříně, ale Guillermo vždycky vypáčil zadní stěnu a zničil je. V roce 1968 se dostal s jednou ze svých novel do finále soutěže Casa de las Américas. Kniha měla být vydána, ale za jeho života k tomu nikdy nedošlo. El juego de la viola (Hra na violu) vypráví příběh malého chlapce Agara, který dospívá v době triumfu revoluce. Není to příjemné čtení, přestože politický kontext Rosales zcela pomíjí. Agar vyrůstá v nepřátelském prostředí a mezi řádky knihy prosvítá obrovská samota a dřímající agresivita. Tou dobou spisovatel začíná nenávidět Castrův režim, má pocit, že v něm nemůže pracovat. V roce 1979 utíká přes Madrid do Miami. Od té chvíle o jeho životě nejlépe vypovídá Boarding Home. Román napsal za dva roky a připravil mu jediný šťastný okamžik v životě, když s ním v lednu 1987 vyhrál cenu Letras de Oro. V porotě zasedal i pozdější mexický nositel Nobelovy ceny Octavio Paz. Poprvé a naposledy se Guillermo dočkal uznání za své dílo. Poprvé a naposledy měl na sobě vypůjčený smoking a stál uprostřed blesků fotoaparátů. Na jeho rtech se objevuje tenký úsměv. Jenže okamžik slávy brzy pomíjí a Rosales znovu naráží na problémy s publikací svého díla. Je nemocný psychicky i fyzicky, nechce a nemůže čekat. Zbývá mu jenom několik 103

opravdových přátel: Carlos Victoria, známý proticastrovský spisovatel Reinaldo Arenas a vynikající básník Esteban Luis Cárdenas, který v knize vystupuje pod přezdívkou Negr. Také on v současné době žije v zapomnění v jednom z miamských ústavů pro odpad společnosti. „Myslím si, že zkušenost člověka, který zažil komunismus i kapitalismus a ani v jedné z těchto společností nenašel podstatné hodnoty, si zaslouží výpověď. Mé poselství je nutně pesimistické, protože to, co kolem sebe vidím, a vždycky jsem viděl, zkrátka na víc nevystačí. Nevěřím v Boha. Nevěřím v člověka. Nevěřím v ideologie,“ prohlásil Guillermo Rosales v jediném rozhovoru, který v životě poskytl (časopisu Mariel). Boarding Home je kniha psaná z nenávisti. Nešťastný spisovatel nikomu nepromíjel žádnou slabost, sebe nevyjímaje. Nebylo by spravedlivé tvrdit, že za jeho smutný osud může komunistická diktatura. Měl dost vlastních vnitřních démonů, nepotřeboval ještě démona totality. Přesto jeho život možná svým způsobem vypovídá o Castrově Kubě víc než nenávistné pamflety a nekonečné seznamy mučených politických vězňů. Není ani třeba dodávat, že jeho strhující výpověď na „ostrově svobody“ nikdo nezná. S nádorem jménem Guillermo Rosales se kubánská společnost bude moci vypořádat až poté, co se vypořádá s nádorem totality. A potom už zbude jenom nádherný temný román, jeden z nejsilnějších, jaký kdy Kubánec napsal. Petr Zavadil

104

Poznámka překladatele Williama Figuerase po celý román provází poezie anglických romantických básníků. Kniha, z které autor často cituje, skutečně existuje. Sestavil ji a přeložil slavný kubánský básník Heberto Padilla ještě před svou emigrací do Spojených států. Výbor nakonec na Kubě vyšel, jméno překladatele v něm ovšem čtenáři hledali marně. Při překladu do češtiny jsem se rozhodl využít již existující převody anglických básníků do češtiny. Báseň Samuela Taylora Coleridge uvádím v překladu Josefa Palivce (Básně, eseje, překlady, Torst 1993), báseň George Gordona Byrona v překladu Hany Žantovské (Poutník z Albionu, Československý spisovatel 1981), báseň Johna Keatse rovněž v překladu Hany Žantovské (Obrys krásy, Mladá fronta 1977) a básně Williama Blakea v překladu Jiřího Valji (Svět v zrnku písku, Mladá fronta 1964). Pouze v případě Johna Clara jsem se musel spolehnout na vlastní znalosti angličtiny. P. Z.

105

Guillermo Rosales Boarding Home Ze španělského originálu La casa de los náufragos, vydaného v roce 2003 nakladatelstvím Siruela, přeložil a doslov napsal Petr Zavadil Fotografie na obálce Michal Cihlář, Veronika Richterová, Havana, 2005 Odpovědný redaktor Erik Lukavský Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2006 jako svou 27. publikaci ve spolupráci s občanským sdružením Fra Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 1000 výtisků ISBN 80-86603-33-4

106

www.fra.cz

9 788086 603339

Foto: Michal Cihlář, Veronika Richterová, 2005

Myslím si, že zkušenost člověka, který zažil komunismus i kapitalismus a ani v jedné z těchto společností nenašel podstatné hodnoty, si zaslouží výpověď. Mé poselství je nutně pesimistické, protože to, co kolem sebe vidím, a vždycky jsem viděl, zkrátka na víc nevystačí. Nevěřím v Boha. Nevěřím v člověka. Nevěřím v ideologie. Guillermo Rosales

Novinky Muhammad Šukrí, Nahý chleba Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol. Karel Milota, Hora Frédéric Beigbeder, Povídky psané pod vlivem extáze Yasmina Reza, Zoufalství Malířské rozpravy mnicha Okurky Richard Caddel, Psaní v temnotě/Writing in the Dark Jean-Claude Izzo, Totální Cheops Blanca Varela, Křídla na konci všeho Michael Witkowski, Chlípnice

Foto: Michal Cihlář, Veronika Richterová, 2005

fra

www.fra.cz

9 788086 603339