Muhammad Šukrí, Nahý chleba by Éditions Fra

Muhammad Šukrí Nahý chleba

Kultovní kniha poprvé česky

fra

Muhammad Šukrí Nahý chleba

fra

fra1

Muhammad Šukrí Nahý chleba

Muhammad Šukrí Nahý chleba přeložili Anna a Erik Lukavští

fra5

Přeložili Anna a Erik Lukavští

Kniha vychází s podporou Nadace Český literární fond Czech edition © Éditions Fra, 2006 © Heirs of Mohamed Choukri, 2006 Translation © Anna Lukavská, Erik Lukavský, 2006 Afterword © Petr Zavadil, 2006 Cover photo © Roger Wood/Corbis, 1963 ISBN 80-86603-30-X

1 Několik z nás dětí oplakávalo strýcovu smrt. Předtím jsem brečel, jen když mě bili nebo když jsem něco ztratil. Už jsem viděl lidi plakat. Bylo to v době, kdy byl v Rífu hladomor, sucho a válka. Jednou večer jsem měl takový hlad, že už jsem nevěděl, jak zadržet slzy. Cucal jsem si prsty. Zvracel jsem sliny. Matka mi říkala, aby mě trochu uklidnila: „Buď zticha. Odstěhujeme se do Tangeru. Uvidíš, už nebudeš muset brečet, abys dostal kus chleba. V Tangeru je jídla dost. Podívej se na bratra Abdalqádira, ten nebrečí.“ Abdalqádirovy oči byly hluboké a vyděšené. Když jsem viděl, jak je mimo, přestal jsem plakat. Jeho klid mi na chvíli dodal odvahu. Rozzuřený otec mě kope a křičí: „Nech toho, ty zkurvysynu. Budeš jíst, budeš jíst i před vlastní matkou.“ Chytil mě za ruku a hodil mě na zem. Potom mě nemilosrdně zmlátil. Měl jsem mokré spodky. Na cestu do exilu jsme se vydali pěšky. Na kraji cesty se válely mršiny, černí ptáci a psi. Otevřená, roztržená břicha. Hniloba. Večer jsme postavili stan tam, kde jsme již únavou nemohli dál. Slyšeli jsme vytí lišek a viděli lidi, kteří rychle pohřbívali oběti hladu, kde se dalo. Bratr celou cestu kašlal. „Mami, brácha taky umře?“ „Ne, neumře. Je jen nemocný.“ „Ale strejda je mrtvej.“ „Ne, tvůj bratr neumře.“ V Tangeru jsem neviděl hory chleba, které mi 7

slibovali. Jistě, v tomhle ráji měli lidé taky hlad, ale neumírali na něj tak jako v Rífu. Když mi začalo kručet v břiše, vyrazil jsem do ulic v naší čtvrti, která se jmenovala roztomile Kočičí pramen (Ajn Qettíwa). Prohledal jsem popelnice. Zhltal jsem všechno, co se ještě dalo jíst. Tam jsem potkal jednoho bosého, polonahého kluka. „Hele, koše v novým městě jsou zajímavější než ty v naší čtvrti. Odpadky křesťanů jsou lepší než muslimský.“ V té době se říkalo každému Evropanovi křesťan. Stejně jako se každý Arab pokládal za muslima. A tak jsem chodil daleko od své ulice. Sám nebo s ostatními kluky. Byly jsme děti popelnic. Jednou jsem našel na rohu ulice mrtvou slepici. Sebral jsem ji a schoval pod košili. Přitiskl jsem si ji na prsa. Bál jsem se, že ji ztratím. Rodiče nebyli doma. Ležel tam jen bratr. Jeho velké vyhaslé oči hlídaly vchod. Když uviděl slepici, oči se mu rozjasnily. Usmál se. Po vyhublé tváři se mu mihnul záblesk života. Kašlal a lapal po dechu. Vzal jsem nůž a stoupl si jako při modlitbě. Podřízl jsem ji. Žádná krev. Sotva jedna kapka. Vzpomněl jsem si, že jsem jednou v Rífu viděl, jak sousedé podřezávali jehně. Dali mu pod hlavu vědro na krev. Matka, která byla nemocná, musela tu krev vypít. Byla na posteli a drmolila nesrozumitelná slova. Proč z té slepice netekla krev? Začal jsem ji škubat, když jsem uslyšel matčin hlas: „Co to děláš? Kdes ukradl tu slepici?“ „Našel jsem ji. Byla trochu unavená, a tak jsem ji podříz, 8

ještě než chcípla. Jestli mi nevěříš, zeptej se bráchy.“ „Jsi blázen! Lidi nejí mršiny.“ Vyměnili jsme si s bratrem smutný pohled. Zavřel oči a dál čekal na trochu jídla. Bydleli jsme v jedné místnosti. Když se otec vracel domů, měl vždycky špatnou náladu. Žádné gesto, žádná slova. Všechno muselo být podle jeho představ, byl trochu jako bůh, nebo jsem to tak aspoň tehdy vnímal… Můj otec byl stvůra. Matku bil pro nic za nic. Několikrát jsem ho slyšel, jak jí vyhrožuje: „Opustím tě, ty kurvo! Nechám tě samotnou, budeš se muset o sebe a o ty dva psy postarat sama!“ Šňupal tabák, mluvil si pro sebe, plival na neviditelné kolemjdoucí. Nadával nám a říkal matce: „Jsi kurva a děvka.“ Proklínal celý svět, zatracoval boha a pak toho litoval. Abdalqádir brečí bolestí a hlady. Brečím s ním. Vidím stvůru, jak se k němu blíží, v očích zlost, ruce obtěžkané nenávistí. Chytám se svého stínu a křičím o pomoc: „Stvůra nám vyhrožuje, zuřivej blázen je puštěnej, zastavte ho!“ Vrhá se na bratra a kroutí mu krkem, jako když se ždímá prádlo. Z pusy mu teče krev. Strachy bez sebe vybíhám z místnosti, když se snaží umlčet matku tím, že ji bije a dusí. Schoval jsem se. Jsem sám, hlasy této noci jsou mi blízko a daleko zároveň. Dívám se na oblohu. Hvězdy se právě staly svědky zločinu. Nad městem vládne hluboký spánek. Vidím matčinu 9

siluetu. Její velmi tichý hlas. Hledá mě ve tmě. Proč není stejně velká a silnější než ta stvůra? Muži bijí ženy. Ženy pláčou a křičí. „Muhammade, můj Muhammade! Pojď sem! Neboj se.“ Byl jsem rád, že ji vidím, aniž ona vidí mě. „Tady jsem, mami.“ „Pojď ke mně.“ „Ne! Zabije mě, stejně jako právě zabil bráchu.“ „Neboj se! Pojď se mnou! Nezabije tě. Buď zticha. Nesmí nás slyšet sousedé.“ Otec byl na dně. Naříkal a šňupal tabák. Zvláštní! Zabije svého syna a potom ho oplakává. Bděli jsme nad ním v tichosti. Mrtvý byl umytý a zahalený do rubáše. Byl to můj první pohřeb. Bratrovo tělo bylo zabaleno do rohože a nesl ho starý šejk. Otec šel za ním. Já jsem kulhal bos za nimi. Dali ho do vlhké díry. Třásl jsem se a brečel. Na jeho spodním rtu byla skvrna sražené krve. Starý muž si všiml, že mám poraněné palce. „Odkud máš tu krev na nohou?“ „Šláp jsem na sklo.“ Otec dodal: „Ten kluk je blbec. Neumí ani chodit.“ Starý muž se mě zeptal: „Měl jsi bratra hodně rád?“ „Ano, hodně. Matka ho měla moc ráda. Zbožňovala ho.“ „Samozřejmě. Kdo by neměl rád své děti!“ Pamatuji si na ohavné otcovo gesto, když Abdalqádira škrtil. Málem jsem řekl: „Táta neměl bráchu rád. To on ho zabil. Jo, správně, zabil. Zavraždil. Viděl jsem ho. Byl jsem u tý vraždy. To on 10

ho zabil. Viděl jsem ho. Uškrtil ho. Z pusy mu vytryskla krev. Viděl jsem to na vlastní oči. Táta je jeho vrah.“ Abych zmírnil nenávist k otci, dal jsem se do pláče. Měl jsem strach. Po tom všem mě může taky zabít. Sklonil se ke mně a zašeptal: „To stačí. Přestaň brečet.“ „To je pravda,“ řekl starý muž. „Přestaň brečet. Tvůj bratr se navrátil k bohu. Teď je s anděly.“ Nenávidím toho muže, který mi pohřbil bratra. Vždycky si koupil pytel chleba a levný tabák a odcházel daleko z Tangeru za španělskými vojáky, s kterými pak kšeftoval. Večer se vracel s tím samým pytlem, ale plným starých vojenských uniforem, které prodával marockým řemeslníkům na Grand Socco. Jednou večer se nevrátil. Usnul jsem a nechal matku s její úzkostí samotnou. Dny ubíhaly. Žádná zpráva. Snažil jsem se matku uklidnit, pomáhat jí, aby byla trpělivá. Milovala ho? Nemilovala? Pochopil jsem její pocity, když mi řekla: „Tak jsme sami. Opuštění. Ani pes po nás neštěkne. V tomhle městě nikoho neznáme. Tvá babička Raqíja, teta Fátima a strýc Idrís odešli do Oranu. Španělští vojáci asi tátu zatkli. Víš, dezertoval ze španělské armády…“ Dozvěděli jsme se, že je opravdu ve vojenském vězení. Udal ho jeden marocký voják, kterému odmítl prodat vojenskou deku. Matka chodila do města a hledala práci. Měla strach – strach vrátit se domů s prázdnýma ruka11

ma. Plakala. Různí šarlatáni jí dávali amulety, aby otec vyšel z vězení a aby našla práci. Zbytek času trávila modlením, vzýváním nebes a zapalováním svíček od marabutů. Taky chodívala k vědmám. Stěžovala si: „Můj muž bude osvobozen, já si najdu práci a budu šťastná, jen jestli to tak chce bůh, stejně jako jeho prorok Muhammad.“ A tak jsem se zeptal matky: „Ale proč nám bůh nedá aspoň trochu štěstí jako těm ostatním?“ „Jedině bůh je vševědoucí. My nevíme nic. Není dobré ptát se boha. On ví. My nic nevíme. On je nad námi všemi.“ Prodala věci, které vzala doma, a jednoho dne mě poslala s bandou kluků natrhat trávu do sousedního sadu. Bál jsem se, nikoho z nich jsem neznal. Byl jsem sám mezi neznámými. A byl jsem opravdu sám, když mě začali mlátit. Neměli rádi cizince, nové náplavy z venkova. Byl jsem cizinec na odpis. Dokázal jsem se jich zbavit a šel jsem do medíny. Měl jsem moc rád ruch, který tam vládl. Měl jsem rád pohyb lidí a věcí. Grand Socco je centrem tohoto ruchu. Našel jsem něco k jídlu: pár listů zelí, pomerančovou kůru a nějaké shnilé ovoce. Uviděl jsem policajta, jak pronásleduje dítě, které bylo sotva větší než já. Byli už kousek od sebe. Mohl bych to být já. Byl jsem tím dítětem, které zpanikařilo. Lidé křičeli: „Už ho bude mít, už to bude… Ááá! Už ho má!“ Měl jsem strach. Třásl jsem se strachy. Chvíli 12

jsem se viděl v policajtových rukou. Prosil jsem boha, aby zasáhl, ale ten se vůbec neprojevil. Chlapec byl úplně v policajtově moci. Pocítil jsem nenávist a znechucení vůči těm, kteří křičeli, vůči těm, kteří schvalovali policajtovu brutalitu. Zdálky jsem uviděl ženu, cizinku, která se blížila k davu čumilů. Zlobila se a říkala věci v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Jeden kolemjdoucí říkal: „Nechali jí jen ucho od tašky…“ Dostal jsem pendrekem na zadek. Vyskočil jsem a křičel v rífštině „mami! mami!“. V duchu jsem policajtovi nadával. Další dva policajti přišli s obušky. Tlačenice a panika. To je ale ostuda! Velcí chlapi tlučou děti a mlátí bezdomovce, kteří nemají práci a jen tak se potloukají po náměstí. Říkali mi, že policie bije a zavírá lidi jen ve vážných případech, za vraždy nebo velké krádeže… Po tomto incidentu jsem šel na hlavní hřbitov Búaraqja. Vzal jsem z hezkých hrobů několik větviček bazalky a dal je na hrob svého bratra. Na tomto hřbitově bylo hodně hrobů bez květin a náhrobních desek, jen kopeček hlíny a dva kameny; jeden, který označoval, kde je hlava, druhý, kde jsou nohy. Zapomenuté hroby pokryté prořídlou trávou. Rozdíl mezi chudými a bohatými nešetří ani mrtvé. Když jsem se zeptal matky, proč člověk umírá, odpověděla: „Protože to chce bůh.“ „Ale kam jdou potom?“ „Do nebe nebo do pekla.“ „A my dva?“ „Do nebe, bude-li bůh chtít.“ „Co je v nebi?“ 13

„Moc se ptáš. Až budeš velký, všechno tohle pochopíš.“ Našel jsem na hřbitově trávu, kterou jsem hledal. Na kraji jednoho hrobu seděli tři muži a popíjeli. Jeden z nich na mě zavolal: „Pojď sem, chlapečku! Pojď sem, něco ti dám! (Měl jsem strach a utekl jsem.) Dej to matce, bastarde!“ Tráva byla dobrá. Máma z ní udělala dobré jídlo. Já jsem spíš hltal, než kousal. „Kde jsi ji vzal?“ „Na hřbitově Búaraqja.“ „Na hřbitově!“ „Jo, na hřbitově. Co je na tom špatnýho? Šel jsem se podívat na bráchův hrob; dal jsem na něj bazalku. Všiml jsem si, že hromada hlíny už není tak vysoká. Jestli bude furt klesat, už tam hrob brzy nebude, srovná se se zemí a už nenajdeme místo, kde brácha odpočívá.“ Přestala jíst a měla slzy v očích. Pokračoval jsem: „Týhle trávy je tam hodně. Všude kolem zapomenutých hrobů.“ „Synu, to, co roste na hřbitovech, se nesmí jíst.“ „Proč?!“ Byla velmi rozpačitá. Jedl jsem s chutí. Chvíli jsem si myslel, že bude zvracet. Řekla mi v rífštině: „To stačí!“ „Mám ještě hlad.“ „Kdes sebral bazalku pro bratra?“ „Na hrobech, který byly celý pokrytý kytkama…“ Opravdu se zlobila. 14

„Zítra půjdeš na hřbitov a vrátíš kytky na místo. Nezapomínej, že ty hroby někomu patří. Dej si pozor. Až je budeš vracet, nesmí tě nikdo vidět. Koupíme kytky pro bratra a postavíme mu hezký hrob.“ Rozplakala se a přitiskla mě k sobě. Slzy mi stékaly po tváři. Doprovázel jsem ji na Grand Socco, kde kupovala včerejší chléb, který prodávali žebráci pod stromem svatého Sidi Machfího. Namáčela ten chleba v hrnci s horkou vodou, s trochou oleje a kořením. Jednou ráno mi řekla: „Jdu na trh. Koupím zeleninu a ovoce a pak je prodám. Ty tu zůstaň. Nehraj si s klukama a nechoď z baráku… kvůli zlodějům.“ Mezi kluky z této čtvrti a mnou existuje malý rozdíl. Ačkoli na tom byli někteří ještě hůř než já. Jednou jsem viděl jednoho z nich sbírat kuřecí kosti; pak je cucal a říkal: „Lidi z tohohle domu mají zajímavej koš, nacpanej…“ Byl jsem pro ně hladovec, který přišel odjinud. „Je z Rífu. Přišel ze země hladu a vražd.“ „Neumí ani arabsky.“ „Rífani jsou nemocný, a kam přijdou, tam je hned hladomor.“ „Dokonce i jejich zvířata jsou nemocný.“ „V každým případě nejíme jejich zvířata. Kromě toho jsou potom ještě víc nemocný.“ „Jo, když umře kráva nebo ovce, oni ji stejně sní. Žerou mršiny.“ Pohrdání Rífany se dotýká i toho, kdo přišel z hor. Rozdíl je v tom, že Rífan je považován za zrádce a horal za chudáka, naivku. 15

Náš soused má nádherný hruškový sad. Trávil jsem hodiny pozorováním jeho ovoce. Jednou ráno mě načapal, jak se snažím klackem utrhnout krásnou hrušku – tu nejkrásnější. Vláčel mě po zemi. Snažil jsem se mu vyvlíknout. Měl jsem takový strach, že jsem se počůral do kalhot. „To je ten, co ničí ovoce,“ řekl ženě. „Je horší než blecha v kožichu. Zničí víc, než sní. Je to krysa.“ Žena se mě mile zeptala: „Kde máš matku, dítě?“ „Šla prodávat ovoce na trh.“ „Přestaň brečet. A tvůj otec?“ „Ve vězení.“ „Ve vězení?“ „Jo, přesně tak, ve vězení.“ „Chudinko! Proč je ve vězení?“ Zopakovala mi tu otázku a přitom mě hladila po tváři. „Řekni mi, proč zavřeli otce do vězení?“ Řekl jsem si, že upřímnost by v tomto případě poškodila pověst mých rodičů. „Nevím proč. To ví máma.“ Muž a žena se dohadovali. Nechají si mě u sebe? Byla tu jejich dcera, bosa. Její čisté a nevinné ruce byly mokré. Žena s dcerou mě litovaly. Ale on, i když bral věci na lehkou váhu, mě chtěl potrestat, chtěl, abych pocítil svou chybu. Vzal mě za ruku a zavedl do místnosti, do takového kumbálu plného rozbitých věcí a řekl mi: „Zůstaň tady. Hlavně nezačni brečet. Nasekám ti tímhle prutem, jestli budeš brečet.“ A tak jsem poprvé poznal vězení. Domácí věze16

ní. Zvláštní! Lidé, kteří nepatřili do rodiny, měli právo nakládat s mým tělem a rozhodovat o mém osudu. A kromě toho měli masité a krásné hrušky ze zahrady. Proč jsme proboha opustili naši zem, naši půdu? Proč ostatní nevědí, co je to exodus? Zvláštní! Můj otec ve vězení, matka se snaží prodávat na trhu a já, sám ve spárech hladu, v rukou tohoto muže, cizince, který pohodlně bydlí se svou ženou ve velkém domě. Proč my ostatní nemáme nic? Proč oni a ne my? Klíčovou dírkou jsem pozoroval dívku, která právě uklízela v přízemí. Chodila sem a tam a měla trochu nadzvednuté šaty. Byla vidět její krásná bělostná stehna; měla malá, velmi pěkná prsa, která jí vyklouzla zpod blůzky vždy, když se sklonila pro kýbl se špinavou vodou. Vlasy byly skryty pod bílým hadrem, na kterém byly skvrny od heny. Několikrát jsem bouchl do dveří, abych upoutal její pozornost. Měl jsem strach. „Otevři, prosím tě, otevři ty zatracený dveře!“ Chvíli váhala. V duchu jsem ji prosil, aniž jsem pronesl jediné slovo, nedočkavý, vyděšený. „Prosím, pojď sem…“ Přiblížila se, osušila si ruce, upravila šaty, otevřela dveře a řekla mi: „Tak tady jsem! Co chceš?“ Byl jsem dojatý. Slzy v očích. „Matka mi řekla, abych hlídal dům před zloději. Jestli mě nenajde doma, až se vrátí, nařeže mi.“ Sklonil jsem hlavu, trochu proto, že jsem si nebyl moc jistý, a taky proto, že jsem ji chtěl uprosit. 17

Podívala se na mě, zakryla si nohy a zapnula blůzu. Už jsem neviděl prsa, ale představoval jsem si je, bílá a hebká s tečkou jako hroznové víno. „Už nikdy nebudeš sbírat hrušky z našeho sadu?“ „Ne. Už nikdy. Přísahám. Můžeš mě klidně zabít, jestli mě najdeš v sadu.“ Usmála se. Já ne. Utekl jsem. Křikla na mě něžným hlasem: „Hele, pojď sem! Nemáš hlad?“ Váhavě jsem řekl: „Ne.“ Hrozně chtěla, abych ještě chvíli počkal. Už jsem neměl strach. Její rodiče tu určitě nebyli. Podíval jsem se na strom. Tohle ovoce už nikdy nebudu jíst! Vrátila se s medovým koláčem. „Jestli budeš mít hlad, tak přijď. Hele, ty nemáš boty?“ „Máma mi je koupí.“ Rozešli jsme se s úsměvem a několika gesty. Byl bych rád, kdyby tahle holka byla mojí sestrou, stejně tak jako bych chtěl bydlet v tomhle domě. Muž je určitě tvrdší než žena. Ale majitel sadu není tak přísný, tak tvrdý jako můj otec. Nějaký muž jde za námi krok za krokem. Přiblíží se k ní a zašeptá jí něco do ucha. Vždycky se od něho odtáhne, dokonce přejde na druhý chodník. Silně mi tiskne mi ruku, jako by mi chtěla zabránit v útěku. Muž nás dohoní a směje se. Máma je unavená a zastaví se. Muž nás mine. Přejdeme ulici. Jde za námi. Začíná mě to rozčilovat. Zeptám se teda: 18

„Co chce?“ „Buď zticha. To se tě netýká.“ Podíval jsem se na něj, usmál se. Pořád šel za námi. Ale co ten chlap od matky chce, co čeká? Chce jí ukrást tašku? Jasně, je to zloděj. Určitě je to zloděj. Vypadá divně. Podezřele, nekouká z něho nic dobrého. Tentokrát já křečovitě tisknu matčinu ruku. „Proč se na mě tak věšíš? Já ti neuteču…“ A tak jsem muži řekl: „Vypadni! Vypadni! Co chceš?“ Ať ho bůh zatratí! Usmál se. Usmál se na mě a podíval se na matku. Nenávidím toho chlapa. Matka mi řekla: „Buď zticha. To se tě netýká!“ Zlobil jsem se na ni, ale nedal jsem jí to najevo. To snad ne! Já ji bráním a ona mě okřikuje… To není spravedlivé. Potkali jsme matčinu přítelkyni. Začaly mluvit o otci, který byl stále ve vězení. Muž se trochu vzdálil. Žena mě pohladila po vlasech, potom po tváři. Pustil jsem matčinu ruku. Žena řekla: „Proč je to dítě tak smutný?“ Matčina ruka mě hladila po krku. Zlobil jsem se na ni o trochu míň. „Už je takový,“ odpověděla. Když jsme odcházeli, políbil jsem paní ruku, a poslechl jsem tak matku. Nafouklo se jí břicho. Někdy nešla na trh a zvracela. Byla unavená. Bolely ji nohy. V noci plakala. Břicho se pořád nafukovalo. A co když praskne? Byl jsem čím dál nepřístupnější. Zdrsněl jsem. Byl 19

jsem tvrdý a smutný. Ztratil jsem chuť hrát si na ulici. Jednou v noci mě přenesli do jiného pokoje, kde jsem spal se třemi dalšími dětmi. Byl to dům naší sousedky. Ráno mi řekla: „Teď máš sestru. Buď na ni hodnej.“ Chodila jednou týdně za otcem do vězení. Někdy se vracela s pláčem. Pochopil jsem, že ženy brečí víc než muži. Pláčou a přestanou stejně jako děti. Jsou smutné, když si člověk myslí, že jsou šťastné, a když čeká, že je uvidí nešťastné, najde je veselé. Ve skutečnosti nikdy nevím, kdy jsou šťastné a kdy ne. Viděl jsem matku plakat a přitom se smát. Je to nějaký druh bláznovství? Zůstával jsem doma, abych hlídal sestřičku Rímu. Věděl jsem, jak ji rozesmát a jak ji utišit, když se rozbrečela. Ale někdy jsem ji nechal plakat a odešel jsem. Prala se se svými nožičkami a ručičkami jako želva převrácená na záda. Když jsem se vrátil, našel jsem ji, jak spí nebo se směje. Kolem pusy a na tvářičku poštípanou od komárů se jí slétávaly mouchy. Chudák! Mouchy přes den, komáři v noci! Sestra vyrostla. Matka už brečela míň než dřív. A já jsem se stával drsnějším a nervóznějším – jak doma, tak na ulici. Když mě máma nebo kluci z ulice přemohli, rozbíjel jsem věci anebo jsem si lehnul na zem, mlátil sebou, brečel a urážel se. Jednou jsem se jí zeptal: „Může jít do vězení taky ženská?“ „Proč se na to ptáš?“ „Jen tak.“ „Jo, žena může být taky zavřená ve vězení, když udělá něco špatnýho…“ 20

Chaos bez andělů Ovšemže říká všechno. Celou pravdu, nic než pravdu: ale je to posvátná pravda. Jeho autobiografie není autobiografie, jenom tak vypadá: je to posvátná kosmogonie. Jean-Paul Sartre o Jeanu Genetovi Černobílá fotografie jakoby vyzařuje ticho. Starší hubený muž stojí uprostřed místnosti a bílá košile ostře kontrastuje se strohou, až pravoúhle působící tmavou vestou. Pod výrazným nosem v klasicky krásné tváři visí upravený tlustý knír, který zčásti zakrývá posměšně zvednuté koutky úst. Přimhouřené melancholické oči se propadají do hloubky, jsou osamělé, ale jako by cítily cizí přítomnost. Hustá hříva neposlušných kudrnatých vlasů působí téměř nepřístojně nad úhlednou pravidelností tváře a na pozadí měkkého příšeří knižních hřbetů. Zdá se, že ticho je zde způsobem, jak přivítat posledního hosta v životě člověka. Podle vzpomínek Muhammada Šukrího (1935–2003) by u něho přitom kdekdo očekával mnohem násilnější smrt než tu, kterou na fotografii stoicky očekává a která ho nakonec navštívila předčasně. Ticho černobílého obrazu kontrastuje s vřeštivým a neúprosně křiklavým prostředím Muhammadova dětství a dospívání ještě mnohem ostřeji než sněhobílé rukávy košile s protestantskou černí vesty. Vlastně to vypadá, jako by oba světy neměly nic společného, jako by muž na fotografii a chlapec ze vzpomínek byli dva různí lidé. Přesto má černobílá fotografie na konci Nahého chleba své mís165

to. Je totiž završením procesu, který začal tam, kde kniha končí: rozhodnutím negramotného mladíka naučit se číst a psát. Právě tohle rozhodnutí ho totiž vytrhlo z násilného prostředí tangerských ulic, překladišť kontrabandu, špinavých bordelů a naléváren laciného alkoholu a zlomilo jeho život do klidného pološera. Oči na fotografii ale nezapomněly. Prozrazují, že vzpomínky z dětství má starý muž navždy vytetované uvnitř hlavy. Důkazem jsou jeho pozdní díla napsaná až v devadesátých letech: román Zoco Chico (1996), v němž se znovu objevuje postava chlapce přicházejícího do Tangeru a marně hledajícího uprostřed násilí a sprostoty něco, čeho by se mohl zachytit; autobiografické knihy Čas omylů (1992) a Tváře, kde s brutální upřímností pokračuje v záznamu života těžce zjizveného znásilněným dětstvím; a především je tu Nahý chleba. Skandální kniha nesměla v rodném Maroku dlouhá léta vůbec vyjít. Uhlazeným profesorům arabské literatury vstávaly hrůzou vlasy na hlavě nad Šukrího jazykem, který úplně postavil na hlavu zavedenou normu odvozenou od Koránu, zdrženlivou a ostýchavou. Syrový a velmi plastický obraz života spodiny včetně místy až klinicky nezaujatých popisů sexuálních scén způsobil v Maroku podobný poprask jako v sousedním Alžírsku stylově vybroušenější, ale o nic méně plnokrevné knihy Rachida Boudjedry, které stihl podobný osud. Je až s podivem, kolik podobných témat oba autoři ve svých dílech nastolili, kolik roušek muslimské společnosti nadzdvihli, ať už to byla homosexua166

lita, menstruace nebo nadvláda mužů, která na sebe u obou spisovatelů bere podobu brutální, násilnické hlavy rodiny, z jejíhož vlivu není možné se přes veškerou nenávist vymanit. Sám Šukrí byl přesvědčený o tom, že především drsný popis otce mu vynesl pochybnou pověst prokletého a zakázaného autora: „V marocké společnosti existuje určitá konzervativní skupina. Právě tihle lidé považují mé dílo za perverzní. V mých knihách není nic proti režimu. Nemluvím o politice ani o náboženství. Konzervativce dráždí nejvíc skutečnost, že kritizuji svého otce. Otec je v arabské muslimské společnosti posvátný.“ Krutá otcovská postava přitom jako by už patřila k archetypům moderního maghribského literárního prostoru. Vliv dominantního strýce žijícího na pokraji alžírské pouště se jako nit táhne například i celým dílem jednoho z nejzajímavějších zjevů francouzské literatury minulého století Françoise Augiérase. Ostatně právě ve Francii bychom – pokud by to mělo být nezbytně nutné – našli Šukrího spisovatelský rodokmen. Jean Genet mu byl nejen literárním vzorem (který mimochodem pozorností a zájmem mladého Maročana zpočátku vcelku okázale pohrdal), ale zároveň člověkem s podobně barvitým životním osudem. Jeho dílu se Šukrí věnoval po celý život, jak o tom svědčí knihy Jean Genet v Tangeru (napsáno 1968–1973) a Jean Genet, pokračování a konec (1996). Francie také jako první, s pomocí dalšího skvělého marockého spisovatele Tahara Ben Jellouna, Nahý chleba uznala za základní dílo moderní maghribské literatury, a objevila tak origi167

nální silný hlas, který dodnes neztrácí nic ze své působivosti. Knih z drsného prostředí už přitom byla napsána celá řada a řada jich ještě teprve přijde. Když se ale před čtenářem začnou odvíjet trhané řádky o brutální smrti vypravěčova bratra, bleskově, téměř filmovým způsobem nastříhané scény a útržky rozhovorů, tak jak je zaznamenávala dospívající mysl, bez jakýchkoli vysvětlujících či doplňujících komentářů z pozice poučeného autora, získává neobvyklý pocit, že se topí, že bezradně tápe a zoufale se snaží zachytit nějakého milosrdného stébla. Jenže Šukrí na milosrdenství nemá čas ani náladu. Jeho také hodili do vody a musel plavat. Síla jeho knihy spočívá v tom, že je napsána právě z pohledu očí těsně nad hladinou, přes něž se každou chvíli přelije další vlna a brání v rozhledu. Přísně subjektivnímu vyprávění se podřizují i vnější okolnosti příběhu a konkrétní okamžiky marocké historie nebo dobové reálie do vzpomínek pronikají jenom tehdy, když se v nich ocitá samotný vypravěč. Ozvěny krvavých demonstrací a bojů za nezávislost, hladomor v nehostinném rodném Rífu, útěky za prací do alžírského Oranu, přítomnost španělských i francouzských kolonistů, jazyková změť předválečného i poválečného Tangeru, tohle všechno v knize pouze vymezuje prostor, v němž se pohybuje hlavní postava, jejíž osud je vždy na prvním místě. I když mluvit o osudu je v tomto případě nemístné, jelikož osud v sobě nese představu nějakého skrytého řádu a významu. Šukrího hrdinové se ale často vynořují zničehonic a stejně náhle zase 168

mizí, aniž by autor považoval za nezbytné naznačit pokračování jejich příběhu, aniž by projevil soucit nebo lítost, že odcházejí, což v případě matky vyznívá obzvlášť krutě. Postavy jsou útržkovité, chaotické a přesto nezbytné jako celý Nahý chleba. Právě k chaosu jako jedinému možnému pohledu na svět směřuje dílo Muhammada Šukrího, jenž je od dětství jeho součástí a nedokázal mu uniknout nikdy. „Sveřepě přežíval na okraji, přeháněl to s tabákem a s alkoholem a pokračoval v psaní svého života, v němž pojmenovával věci syrovým způsobem. Byl to člověk bez rodiny, bez závazků, ale obklopený přáteli,“ vzpomínal na poslední léta života svého přítele Tahar Ben Jelloun. Nahý chleba je podobně dvojdomý název jako je dvojdomý i autor-vypravěč. Navozuje konkrétní představu suchých, někdy už zplesnivělých chlebových kůrek, které Muhammad a jemu podobní výrostci v Tangeru hledají v popelnicích u bohatých domů hned na prvních stránkách románu, a odkazuje tak na téměř bezvýchodný svět násilné chudoby Šukrího dospívání. A zároveň svou metaforičností ukazuje na Šukrího-spisovatele, na člověka, který se nad tento světa dokázal povznést právě díky tomu, že mistrně ovládl slovo a jeho skryté významy, na uznávaného a zároveň proklínaného autora, který v kavárnách na Zoco Chico vysedával s podobně poznamenaným Jeanem Genetem, s neurotickým Tennesseem Williamsem, s Williamem Burroughsem, s blízkým přítelem, britským spisovatelem Paulem Bowlesem, nebo se španělským romanopiscem Juanem 169

Goytisolem, který za ním přijížděl z Marákeše. O zběsilé upřímnosti marockého autora svědčí mimo jiné i to, že nešetřil kritikou ani vůči některým z těchto svých milovaných přátel, jimž občas vyčítal, že přijíždějí do Tangeru jen za vidinou levných drog a sexu a jenom tím dotvářejí chaos, ve kterém už není možné, aby se dospělý člověk stal andělem. Petr Zavadil

170

Muhammad Šukrí Nahý chleba Z francouzského originálu Le Pain Nu, vydaného v roce 1980 nakladatelstvím Librairie François Maspero, přeložili Anna a Erik Lukavští Doslov Petr Zavadil Fotografie na obálce Roger Wood, Stará čtvrť v Tangeru, Maroko, 1963 Odborná revize textu Luboš Kropáček Odpovědný redaktor Petr Zavadil Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2006 jako svou 24. publikaci ve spolupráci s občanským sdružením Fra Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 1000 výtisků ISBN 80-86603-30-X

172

www.fra.cz

9 788086 603308

Když se tato autobiografická kniha marockého spisovatele objevila v roce 1981 v pařížských knihkupectvích, sklidila okamžitě obrovský úspěch a byla přeložena do dvanácti jazyků. Příběh malého chlapce, který se s rodinou vydá do Tangeru za vidinou lepšího a důstojnějšího života, ukazuje Maroko poloviny 20. století jako zbídačenou zemi, v níž se dá jen těžko normálně žít. Pro svou otevřenost, především popisů sexuálních scén, byla kniha v Maroku zakázána a mohla vyjít až v roce 2000, po dvaceti letech. Muhammad Šukrí (1935–2003) se narodil v marockém pohoří Ríf. Teprve v jednadvaceti letech začal chodit do školy a naučil se číst a psát. Později publikoval v arabských, amerických a anglických časopisech.

Novinky Jean-Claude Izzo, Totální chaos Dorota Masłowská, Královnina šavle Orhan Pamuk, Nový život Petr Borkovec, Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire Sławomir Mrožek, Kohout, lišák a já Michael Witkowski, Chlípnice Guy Viarre, Bílé předání Yasmina Reza, Adam Haberberg Jonathan Crary, Techniky pozorovatele Georges Didi-Huberman, Ninfa Moderna John Berger, O pohledu

www.fra.cz

9 788086 603308

fra