Zápisky z mrtvého ostrova. Kubánská skupina Diáspora(s) by Éditions Fra

Zápisky z mrtvého ostrova Kubánská skupina Diáspora(s)

Underground z Kuby

fra

Zápisky z mrtvého ostrova Kubánská skupina Diáspora(s)

fra

fra1

Zápisky z mrtvého ostrova Kubánská skupina Diáspora(s)

fra5

Uspořádal a přeložil Petr Zavadil

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR Czech edition © Éditions Fra, 2007 Texts © All rights reserved, 2007 Translation & selection © Petr Zavadil, 2007 Afterword © Carlos A. Aguilera, 2007 Cover artwork © Vladimír Skrepl, 2007 ISBN 80-86603-61-X

Carlos A. Aguilera (Havana, 1970), básník, prozaik a esejista. Na Kubě publikoval několik sbírek experimentální poezie. V současné době žije v Drážďanech a některé texty vydává nejdříve v německém překladu. Cesta do Číny je první část knihy Teorie čínské duše (Teoría del alma china, Libros del Umbral, Tlalpan, Mexiko, 2006). Báseň Mao vyšla poprvé ve Francii v roce 2000.

Cesta do Číny V Číně jsou silnice z bláta. Bláto je červené, a když ztuhne, vypadá jako hladká hliněná socha. Na pekingské periferii je jedna oblast, kde je bláto šedivé. Tomu místu se říká „okrouhlá smaltovaná nádoba“. Silnice jsou dlouhé. I když by se také dalo říct strmé, úzké. Jsou tam dva pruhy: nalevo chodci, oddělení neviditelnou hranicí, kterou všichni tuší. Napravo dlouhé náklaďáky místní výroby. Pokud si někdo s autem (například s oldsmobilem z roku 1975) přeje cestovat po těchto silnicích, musí získat federální povolení týden dopředu. Jinak bude zadržen, dostane pokutu a předvedou ho na oblastní police office. Tam mu bude řidičský průkaz na několik měsíců zmrazen. Čínské silnice jsou velmi složité. Existují silnice rovinaté a silnice horské. První tři dny po výjezdu z Pekingu jsme strávili na horských silnicích. Tyhle silnice ztrpčují život. Nejen kvůli neustálé strmosti, ale také kvůli mrholení, mlze a jejich nekonečnosti. Pro Číňany je samozřejmě všechno jednodušší. Podle Michauxe existuje na Západě přísloví, které říká: Jedině Číňan dokáže nakreslit čáru na obzoru. Po třech dnech strávených na silnici vedoucí z centra Pekingu na předměstí jsem si tohle přísloví opakoval pořád dokola. Po horských silnicích je cesta kratší. Jestliže přes hory trvá cesta z Pekingu tři dny, po rovinatých silnicích, které jsou někdy strmější a klikatější, by to trvalo pět dní. Jediným rozdílem je, že rovinaté silnice jsou asfaltové. Jedna horská silnice vede na dvě nebo tři silnice rovinaté. Jedna z nich obvykle směřuje dopředu a pátrá po nějaké obci nebo muzeu; další směřuje dozadu k nějaké planině nebo kusu zdi; další se odděluje od té první a ztrácí se ve směru x. 8

Podle Velkého Mongola, řidiče přiděleného federálním ministerstvem kultury, se tyhle silnice, které se protínají za nějakou citadelou, znovu napojují na hlavní rovinatou tepnu, a utvářejí tak jakéhosi hada s velkými a malými prstenci, jenž pokrývá celé území. Velkým problémem na horských silnicích je bláto. Když prší, cestovat po nich je nemožné. Když neprší, vzhledem k tomu, že hlína je jemnější než v kterékoli západní rezervaci, začíná to klouzat, a jak pro lidi, tak pro auta je nemožné pokračovat dál. Jednoho velmi slunečného dne jsme viděli řadu deseti sražených náklaďáků, které neustále podkluzovaly a nemohly dělat nic jiného než snažit se o něco zapřít. Na horských silnicích leží kameny. Ale žádné malé kameny či kamenná odpočívadla. Jsou to kameny o velikosti domů, na něž occidentalis vyleze jedině s horolezeckou výstrojí. Na těchto místech vystupuje pro pobavení cestujících opičí Číňan. Muž, který jen za pomoci rukou a bez opory nohou šplhá na kameny. Když vyleze nahoru, skáče, jako by se jeho „hrdinský výkon“ už neměl nikdy opakovat. Tyto kameny krášlí krajinu. Zdrsňují ji, a když je člověk pozoruje zblízka, smrdí olovem a kravským lejnem. Zdálky tyto kameny vypadají jak z papundeklu. Jestliže na Západě krajina předpokládá zeleň: širá pole trávy s řekami, lagunami, horami atd., v Číně nikoli. V Číně je krajina duchovní. Kameny se proměňují v bedlivé mozečky a oči nemohou odpočívat ani na minutu, hlídají. Jednou když jsme jeli z Še-süngu do Chuang-čche, viděli jsme, jak se několik lidí navzájem fackuje, snažili se uškrtit jeden druhého a jeden z nich běžel na okraj propasti, roztáhl ruce a skočil. Pokud je známo, je tento způsob sebevraždy v republice velmi častý, říká se mu vymykavý pohyb do snu. 9

Na horských silnicích jsou stánky se smaženkami. O tyto stánky se starají osoby, které se oblékají do typických oblastních krojů a tiše si prozpěvují, zatímco strávníci strkají prsty do sladkokyselé omáčky a cpou si to do pusy. Stánky jsou malé. Je tam prostor pro dva lidi a středně velkou litinovou plotnu na obdélníkové brikety. Když se prodavač stará o zákazníky, žena se krčí u dřevěné lavičky a pozoruje. Později odběhne nabídnout si-sem a hůlky perleťové barvy. Tyhle hůlky, říkají ještě předtím, než se stáhnou do pozadí, znamenají good look a darují je každému, kdo je navštíví. Proto jsou tyhle stánky oblíbené v celé republice a vypadají jeden jako druhý. V noci se v nich rozsvěcí žárovky různých barev. Velký Mongol Velký Mongol je malý: přibližně 1,62 m, s vyvalenýma očima, žlutý, vypasený. Díky béžovému saku a způsobu chůze vypadá jako človíček z Ozu. Je mu asi tak padesát dva let. Na horských silnicích se velmi dobře vyhýbá náklaďákům a předjíždí opatrně. Když o nich mluví, říká: Nepřátelé – a silně svírá pěst. Na rovinatých silnicích řídí hrozně rychle a naklání se dopředu nebo dozadu podle toho, jak je potřeba „šlehat“ fotky. Někdy v noci, když se zastavíme v nějakém hotelu, Velký Mongol zpívá. Jde až ke karaoke, v kantonštině opakovací bedýnka, a pouští se do slaďáků: New York, New York v Sinatrově stylu nebo čínské popové balady. (Jelikož ani Maki, ani já nerozumíme, raději se díváme na výzdobu nebo jdeme ven „konverzovat“ s lidmi).1 1 Kvůli špatné-promyšlenosti-povídky mluví Maki v Teorii čínské duše málo nebo nemluví vůbec. Nevěděl jsem, jak ji písemně vyhotovit ani jak zpracovat situace, v nichž by stála v popředí před

Každý výstup Velkého Mongola v opakovací bedýnce trvá asi dvě nebo tři hodiny. Všichni se posadí kolem stolu a tiše se baví. Když někdo řekne vtip, ústa jim roztáhne jediný výbuch smíchu, který začne náhle a ihned skončí. Pravý opak západního, protahovaného smíchu. Když se někdo rozhodne zpívat, zmlknou. Pozorují pódium široce otevřenýma očima a tleskají. Potom dostává singer pozvání ke stolu, nabízejí mu „dračí ocas“ a dávají mu žvýkat „nebeské housenky“. Vyptávají se ho na rodinu a představují ho ostatním stolovníkům pokynem hlavy. Později se všichni rozloučí. Jelikož Velký Mongol umí písničky v angličtině, potlesk je dvojnásobný a neustále ho „nutí“, aby zazpíval znovu. Když potlesk není dostatečný, Velký Mongol řídí, jako by blátivé silnice měly tvrdý povrch. Zrychluje, až to hraničí s šílenstvím, a náhle brzdí, buší do volantu, kope… Když potlesk dostatečný je, řídí v dobré náladě, přizpůsobuje se rychlosti nezbytné pro manipulaci s polaroidem a žádá o dovolení pustit rádio. V těch dnech je hodně nápomocný. Mluví málo a vybírá místa, která jsou podle jeho slov ryzí fotografie. Když něco namítám, odpovídá: Lidé ze Západu neznají jedinečný tah štětcem… Jeho způsoby jsou pomalé.

ostatními. Nelze si tudíž myslet, že naše putování bylo vždycky takové „moře klidu a míru“. Kromě kradmých úsměvů a fotografovatelných míst mezi námi došlo na hádky, nenávist a zlomené ruce. Takže pokud se neobjevuje nebo se objevuje málo, bylo to z důvodů „syntézy“ (či špatné promyšlenosti povídky), nikoli z pomsty/ lhostejnosti. Cesta, byť sebepodrobnější, je zároveň také fikcí.

Opakovací bedýnky Na rozdíl od Západu jsou opakovací bedýnky (chuan-si-po’ ) v Číně malé. Jenom čtyři nebo pět stolů a velká televize. Zpívající si stoupne doprostřed, a když skončí, sklízí ovace. Nikdo kromě lidí ze Západu se nesměje. Zaměstnanci opakovacích bedýnek jsou mladí: dívky od patnácti do pětadvaceti let oblečené v krátkých červeně kostkovaných sukních a v bílých košilkách. Žádná z nich nenosí řetízky ani náramky, jen tetování na horním konci pravé paže. Když je člověk chce přivolat, musí na ně zavolat miss a lusknout prsty. Všechny si z nějakého důvodu myslí, že člověk umí anglicky a okamžitě se sbíhají, aby se pocvičily. Když si uvědomí, že host není Američan, usmějí se. V opakovacích bedýnkách neprodávají alkoholické nápoje. Prodává se si-sem jako ve stánkách se smaženkami a čaj z různých oblastí země. Jeden čaj se jmenuje „dračí ocas“, další „voda z Jang-c’“, další „jarní procházka“. „Dračí ocas“ se pije s rostlinný tukem. Podle chuti a návodu se připravuje s chuan-si (cukr z řepy) a doporučuje se proti revmatickým bolestem. Vyrábí se z květů z oblasti Chuang-čche. „Voda z Jang-c’“ se pije studená. Má granátovou barvu a podávají ji v porcelánových nádobkách s průsvitnými očky. Když někdo ty nádobky pozdvihne, uvidí, jak jsou očka měňavá a zabarvují se podle toho, jaké světlo na ně svítí. Tento čaj pochází z T’ia-jümu ve střední Číně. „Jarní procházka“ je bílý čaj. Vyrábí se z rozemletých klíčků guinu, keře rostoucího v Šon-čchi, a nechává se kvasit se skořicí, zázvorem a okvětními lístky. Pije se v celé republice a na některých místech do něho přidávají arašídový prášek, který mu zabarví chuť. 12

Pro jeho hustotu a pro pomalost, s jakou je třeba ho pít, se mu říká konverzační čaj. V opakovacích bedýnkách nejsou ozdoby. Jejich stěny jsou potažené tmavým taftem podobným tomu, který používají instalatéři na zabalení nářadí, a světla visí v ručně vyráběných lampionech, jež se vyměňují podle ročních období: červené v zimě, zelené na podzim, bílé na jaře, modré v létě. Koncem roku se z těchto bedýnek stávají rýžové salonky. Ženy se vyšňoří do tradičních krojů, které se odlišují podle etnik, a roznášejí na stoly malé talíře s napůl syrovými přísadami. Potom se postaví do řady a obřadně vítají nový rok. Toho dne je „zakázáno“ jít brzy spát. Lampiony V republice jsou lampiony z papíru. Jestliže na Západě se světlo skrývá pod různými předměty, v Číně neexistují obměny. Řemeslníci vyrábějí lampiony z rýžového, cibulového či obyčejného papíru a mění se pouze ideogram nebo obrázek. Pro Číňana nespočívá dokonalost v neustálém vynalézání nových věcí, nýbrž v dosažení nejvyššího stupně jemnosti při opakování stále stejné věci. Proto tohle umění provozují už celá tisíciletí. Lampiony mohou být krychlové, kulaté, obdélníkové. Zvrásněné, pokud mají skončit v předsíni soukromého domu, nebo hladké, když mají viset v hotelovém salonku. Na některých jsou krajinky: pták na větvi, kámen, most, lovecký výjev… Na jiných jsou ideogramy s povzbudivými vzkazy. Vnitřek lampionů je velmi prostý: dřevěná kostra z hranatých hůlek a zvláštního lepidla, které spoju13

je každou hůlku s nejbližší drážkou jiné hůlky. Po dvou dnech na vzduchu se kostra potáhne papírem a prodá. Dnes tohle umění kvůli úspěchu zevšednělo. Například v jednom t’ia-jümském go-go baru jsme viděli veliké, skoro metrové papírové lampiony se sado-maso erotickými výjevy: jeden Číňan šlehá druhého bičem, zatímco mu jedna žena olizuje rány a druhá mu vráží do zadku robertka. Ale obecně jsou lampiony malé a vyrábějí se s tradičními vzkazy: „Hodně štěstí v budoucím životě“ nebo „Člověk, který nevěří vlastní rodině, nebude nikdy věřit sám sobě“. Od počátku sedmdesátých let se tyto lampiony vyvážejí do zahraničí. Rovinaté silnice Rovinaté silnice jsou široké. Křižují zemi z jedné provincie do druhé a ulehčují cestování i převoz zboží. Neexistuje obec nebo město, které by nebylo na silnicích závislé. Když je potřeba něco koupit, jde se ven a zamíří se do jednoho z lokálů, které jsou na nich postavené. Když je potřeba se pobavit, udělá se totéž. Silnice jsou potrubím hnacích sil. Řídí se po nich ve vysoké rychlosti a přibrzďuje se jen tehdy, když se ozve hlad nebo nuda. Jediný problém: prodlužují cestování. Jestliže horská silnice zmenšuje vzdálenost mezi dvěma místy, asfaltová silnice krouží kolem překážky tak dlouho, až se zachytí dalšího výjezdu a nabídne pokračování. V republice neexistuje rovinatá silnice, která by udržela rovný směr osmdesát kilometrů. Vždycky se objeví nějaké stoupání nebo strž, oklika nebo klesání. Tohle udělalo z Číny jeden velký chaos, kde neu14

stálé proudění aut a osob připomíná hemžení červů ve shnilém zvířecím oku. Na rovinatých silnicích čas neubíhá. Cesty jsou tak dlouhé, že se vedle hotelů, kaváren, garáží, road movies, buddhistických chrámů vyrojily zelené kabinky na uvolnění napětí. Cestující vejde do těchto kabinek (je jich přibližně pět, jedna vedle druhé) a rozbíjí tvrdým míčem předměty, které se tříští na kousky a vydávají přitom zvuk podobný sklu: poháry, šálky, zrcadla, portréty atd. Říká se, že tenhle zvuk uvolňuje mnohem víc než dvě nebo tři hodiny spánku, a zdá se, že je to tak. Po pěti dnech strávených na rovinatých silnicích a po třech na horských silnicích jsme se znovu zasmáli a mluvili jsme o možnostech, jež skýtá společnost plná kontrastů fotografovi, který se zajímá o „politickou obřadnost věcí“ a o „oblasti devastované blízkostí měst“. Rovinaté silnice mají velmi nebezpečné zatáčky. V jedné z nich (Čuej-su – Luan-pcho) jsme byli svědky jedné z nejkomentovanějších bouraček v republice: dva nákladní fiaty proti sobě, osm mrtvých, uzavření silnice na šest hodin. Podle úřadů byla těla posádky opakovaně gilotinována a z obou dětí, které ve fiatech jely, se našla jen jedna noha a kusy trupu. V této oblasti (Jižní zatáčka v Luan-pcho) je krajina velmi vyprahlá. Obrovské lány země na jednu i na druhou stranu, spálené stromy, mor. Na jiných místech ne. Na jiných místech jsou v dálce vidět vesnice nebo venkované mezi políčky rýže nebo hory nebo zbytky velké zdi Chu. Ale v téhle oblasti: skvrny od krve a neustálé bouračky, kosti. Nejkrásnější krajinou, jakou jsme viděli na rovina15

tých silnicích, byla jedna kavárna: napůl americký typ, napůl tradiční restaurace obklopená kravami a širou pastvinou s koryty na vodu. Jak nám sdělili, majitel kavárny je zároveň majitelem krav a každé ráno je vyhání na pastvu za obchodem, kde zůstávají až do večera, kdy si je vyzvedne a nažene je do jednoho domku. V republice totiž zvířata podléhají přísné kontrole. Majitelé krav, většinou zároveň majitelé obchodů, najímají oblastní pořádkové síly (chuan-su), aby zabránili nelegálnímu pašování a lhostejnému vybíjení zvířat. Tohle udělalo z chuan-su účinnou pořádkovou mašinérii, která má povolení volně se pohybovat po oblasti a dohlížet na všechny vesnice bez výjimky. Jenom na úseku Chuan-čche – T’ü-jung-tchaj nás prohledávali desetkrát. Když cizinec dorazí do nějaké vesnice, není nic přirozenějšího, než že se mu místní lidé snaží prodat malé rytiny Buddhy nebo sošky z falešné slonoviny představující bohyni Čao Tcha, jak se vztyčenými pažemi skrápí pole deštěm. Za účelem tohoto prodeje staví na prahy svých domů stoly a okrové stany s anglickými nápisy, zapalují santalové dřevo, přecházejí z místa na místo a vyzývají zákazníka, aby si všiml „harmonie ve tváři Buddhy, Čao Tcha nebo Mo Lao Čua“. Pokud se zákazník rozhodne, musí jen natáhnout ruku a říct s napůl zavřenými ústy é; okamžitě mu uloží výjev do krabičky a s úklonem hlavy mu ho podají. Rytina Buddhy může stát nanejvýš sedmdesát centů. Kuřárny opia Kuřárny opia jsou v republice zakázané. Dekret vydaný koncem šedesátých let zákonně uzavřel všechny kuřárny, opium a veškerou kulturu, jíž 16

dalo vzniknout, ponížil na „zvrácenost“, na dvacet let poslal do vězení císaře západu-východu a zakázal o nich jakoukoli veřejnou poznámku či zmínku. Pokud by nějaký occidentalis chtěl dnes navštívit kuřárny, bude muset podstoupit sestup do pekel. Zaprvé kvůli jejich nedostatku a kvůli strachu vyvolanému státní represí. Zadruhé kvůli kontrole současných wang-si a kvůli odlehlosti míst, kde jsou zastrčené. V celé Číně není víc než dvanáct kuřáren ukrytých ve starých venkovských domech nebo v opuštěných citadelách na periferii. Nicméně jsou neustále plné a vyprazdňují se pouze tehdy, když dojde opium nebo když čas z různých důvodů znemožní cestu do těchto míst. Jako první přinášejí v kuřárnách dýmky: dlouhé a s bronzovou destičkou, na které je vyrytý název a rok výroby: Slunce nad T’ia-jümem, 1912. Jako druhé – opium. Na rozdíl od západních představ existuje několik druhů opia, i když východní kuřárny se specializují na tři: šedé opium (aneb ptačí úsměv) žlučově zelené opium (aneb dračí dech) kalně červené opium (aneb hvězdy za horami). Šedé opium probouzí pocity a utišuje fyzickou bolest. Vyvolává ospalost, pohodlí, úlevu… V nerafinovaném stavu je rozpustné ve vodě. Žlučově zelené vyvolává halucinace, vzrušení. Užívá se na zlepšení sexuálního výkonu a kromě kouření se dá také žvýkat. Kalně červené je opium pronikavosti. Přivádí člověka do stavu jasnozřivosti a je to opium, které nejčastěji užívají studenti před zkouškami, balené do cigaret nebo smíchané s tabákem. Podle Weie, zaměstnance Slunce nad T’ia-jümem, člověk podlehne vlivu opia, když vykouří všechny tři dýmky a může nehybně pozorovat „vlny zvednuté býkem ve velkém jezeře“. 17

Tváře lidí, kteří často docházejí do kuřáren, působí silným dojmem: svraštělé jako slupka ovoce a bez zubů, zčernalá dáseň, svěšená brada, vybledlé; neustále s dýmkou v ústech si povídají v chůzi, jako by otevřeli složitý a těžko řešitelný problém. Těmto lidem se říká gu-tan, což znamená „ten, který chodí kolem své hlavy“. Do kuřáren chodí také ženy, i když s nimi se děje něco podivného: opium se jim podává zdarma s tím, že po čase musejí povinně vystoupit na jakýsi stupínek a vyprávět, co „vidí“. Takže když už jsme kouřili opium vzrušení, jedna žena tvrdila, že „vidí“ koně obíhajícího kolem stromu, na kterém místo ovoce rostou myši. Obraz myši (nebo krysy) visící z větve mě donutil k zamyšlení a začal jsem myši cítit úplně všude: myšijeřáby a myši-kladiva, myši-sekyry a myši-tlamy, které kousaly a vrhaly se na mě s vyceněnými zuby. Jedna z nich řekla: Já přesahuji pojem myši, a pokusila se mi uříznout ruku. Jednou ze zvláštností kuřáren jsou obdélníkové a bílé obrazovky. Když ženy přestanou mluvit, pouští se na nich pornofilmy nebo amatérské nahrávky holčiček vyprávějících o svých sexuálních zkušenostech. Zdá se, že tento typ „dokumentu“ je nejoblíbenější. Nejsou v nich žádné násilné scény ani postavy v určitých polohách, jen jedna holčička, zabraná na close up nebo široký záběr, líčící, jak měla pohlavní styk s tou či onou osobou. Je ovšem pravda, že tahle vyprávění jsou plná drobných detailů. Když se nepromítá film, atmosféra v kuřárnách je poklidná, line se tam pohodová hudba, která pomáhá vstřebat opium, a mlha, v níž se věci – včetně hlav a dýmek – jako by vznášejí. O několik měsíců později, když už jsme se znovu usídlili na Západě, jsme dostali od Velkého Mongola dopis, v němž nám vysvětlil okolnosti, za jakých 18

byly některé kuřárny zničeny, a fotografie ze zatýkání a z postižených míst. Na jedné z nich je vidět člověk, kterého policista drží za ruce, zatímco druhý ho kope do hlavy. Této operaci se v novinách říkalo „přemístit nábytek, aniž by se na něm zvedl prach“. Hadí lidé Kroucení těla je čínská tradice. Předává se z rodiny na rodinu a provozuje se v improvizovaných cirkusech nebo na krajích silnic. Někdy žena, někdy žena a muž, někdy dva muži. Největší dojem na nás udělala žena, kterou jsme posléze překřtili na ženu z Č’inku. Vždycky se vykloubila hrozně pomalu a v jejích pohybech bylo něco víc než jen technická rozkoš z vykrucování nohou na jednu nebo druhou stranu. Dělala to s takovým klidem, že si toho člověk skoro nevšiml, jako pružina tlakem přehnutá přes sebe. Jedno z jejích čísel se odehrávalo na krávě. Když se dostala do té nejpodivnější polohy, kráva kroužila kolem diváků a umožňovala pohled z různých úhlů v různých nasvíceních. Když ne, kráva stála nehybně a jenom švihala oháňkou, která vždycky tlumeně mlaskla. Ztuhlost ženy a zvučné šlehání oháňky samy o sobě znamenaly další malé představení. Neuvěřitelné na téhle hadí ženě bylo, že při realizaci svých úkonů nehýbala očima. Byla tak soustředěná, že mohla v tom stavu zůstat celé hodiny a zírat do prázdna. Když skončila, rozpletla svůj uzel a pomalu vstávala, protahovala si paže, krčila rameny-lokty a zeširoka sklápěla nohy, dokud se nepostavila. Jednou když jsme ji vzali s sebou (úsek Č’inku – Befen-dong), řekla: Vykloubit tělo znamená umět mluvit tak, aby nás ostatní neslyšeli. 19

Bavlníková klíšťata Bavlníkové klíště je malé, okrové. Jeho kolonie mají podobné uspořádání jako státy a je to jeden z nejobávanějších tvorů středojihovýchodu Číny. Je známo, že nálet klíšťat dokáže za několik hodin sežrat celé kantony bavlníku. Na tomhle hmyzu je zajímavé, že ničí nejen rostlinu, ale také kypří a vyčerpává půdu, což se nestává u sarančat nebo mandelinek. Když se kolonie usadí na poli, kvůli řadě jedů a insekticidů, které se proti nim používají, se půda rozšklebí (fu’-čaj) a pískovatí, čímž se z vysoce úrodné půdy stane polopoušť. Jelikož je bavlníkové klíště tak malé zvíře (nanejvýš dva centimetry), jeho hejna jsou početná a účinnost blesková. Samci přes den požírají bavlník, ohryzávají listy a drtí stonky; samičky staví klíštiště. Když vesničané vyhubí celé pole klíšťat, nahrnou je klacky do čtyř nebo pěti kopečků o velikosti suej-čche (bouda na nářadí). Potom polijí půdu a kopečky petrolejem a zapálí ho. Neexistuje krásnější pohyb než pobíhání samiček po zemi, aby se nespálily, a šlehání ohně, který je škvaří. Z tohoto upálení se jich zachrání jen několik. Děti je chytají, rozřezávají vejpůl a smaží je na kovové plotně; později je žvýkají jako předkrm. Bavlníkové klíště se v příznivých podmínkách dožívá až čtyř měsíců. Muzea války Muzea války jsou loutková divadélka. Byla sestavena z velkých černobílých fotografií a stojanu, na němž se vystavuje jméno hrdiny, rodné město, příslušná data. Tyto panely s obrázky mrtvých nebo umučených lidí bez očí jsou v oblasti známé jako synové lidu. 20

Zápisky z mrtvého ostrova Když jsem v roce 2002 vydal v Mexiku antologii nejnovější kubánské poezie, a učinil tak „radikální“ řez mezi poezií, kterou vědátoři považovali za poezii „mé generace“, a básněmi, jež jsem (a někteří z nás) považoval za součást podobného způsobu psaní, dospěl jsem – myslím – k moudré definici. Poezie je k ničemu. Je to dutina, prázdný prostor, sněť. Neprodává se ani nikoho nezajímá. Nefunguje. Provozovat ji je zbytečné a často mě při četbě veršíků jiných spisovatelů nakonec napadlo, že vůbec nejlepší by bylo, kdyby úplně zmizela, smazala se. Má smysl psát něco, co nikdo nečte, co „nesepne“, co dokonce ve většině případů vyznívá ahistoricky, trapně? Kupodivu bych řekl, že ano a že v zemi, jako je Kuba, kde nejenže stát zvráceným způsobem šmíruje své občany, ale kde samotní občané (ještě nemocnější než stát), šmírují jeden druhého, aby získali svůj podíl ideologické moci nad druhým, je (bylo) psaní poezie – a literatury obecně – jedním z nejpodvratnějších možných činů. Nejen proto, že psát vždycky znamená vychýlit se do prostoru, kde ten druhý neexistuje: ten druhý, který je obvykle obtloustlý, má vyboulené oči a prochází se kolem nás se štosem papírů v ruce. Ale také proto, že na rozdíl od ostatních lidských řemesel je to něco, co se nedá třídit, předpokládat, kontrolovat; něco, co uniká dohledu, který totalitní režimy udržují nad tvořivostí, a vzpouzí se zneužívání alespoň v tom smyslu, v jakém by politika (a policie) ráda literaturu zneužívala. Nejsou snad případy Mandelštama pod Stalinem, Havla pod Husákem a Padilly pod Castrem dostatečně výmluvné? Jak už víme, uskutečnit v zemi, kde soukromí téměř neexistuje, literární projekt, je teroristický čin. A z tohoto teroru, který nebyl namířen jen proti ideologic211

kému despotismu kubánských politických úřadů, ale i proti kánonu, literární tradici, castrovským čachrům s historií a proti většině našich současníků… jsme se živili. Tímto způsobem mezi lety 1997 a 2002 vznikl jako součást rozsáhlejšího projektu časopis Diáspora(s), pro nás nejviditelnější část naší „negativní reflexe“, kde jsme si ujasňovali vztah intelektuálové/stát a kde jsme zároveň mohli překládat a zveřejňovat „zmrazené“ spisovatele, uvádět naše poetiky, téměř neustále v otevřeném boji proti skoro všemu, co se na ostrově vydávalo, a podporovat malíře, kteří neměli příležitost opravdu se projevit. Dodnes trvá ten boj, o kterém mluvím a který nebyl veden jen proti určitému stylu či způsobu myšlení; spíš proti tomu, čemu jsme v té době říkali NárodoLiteratura? Napadá mě skoro se slzičkou v oku… že tahle antologie bude možná nejlepším příkladem toho, co tady vykládám. Texty Rolanda Sáncheze Mejíase, Juana Carlose Florese, Pedra Marquése de Armas, Ricarda Alberta Péreze nebo Rita Ramóna Aroche si pomalu, ale jistě otevíraly nové cestičky, méně pastorální a více „konceptuální“, a zároveň zdůraznily to nejlepší, co v nich bylo už dříve, tu sedlinu, o níž mluví Beckett v jedné ze svých povídek. Dobrým příkladem může být případ Juana Carlose Florese, básníka několikrát zavřeného na psychiatrických klinikách kvůli návalům euforie. Flores, který začal v roce 1994 vydáním knihy básní, jež měla blízko k ontologické tradici kubánské poezie (tedy k oslavnému způsobu vyslovování věcí), postupně zmutoval k jakýmsi schizo-básním, jež se opakují podobně jako poškrábaná deska, a spíš než na „nádherný dům bytí“ vysněný snad všemi kubánskými básníky dvacátého století ukazují na ohradu, kde je lidská bytost něco navíc, zablešená čubka připravená zahryznout se sama do sebe: 212

Kdyby levice byla koupací úbor, kdybych já byl Bertold Brecht. Neustále se škrábe. Další noc, kdy nemohu usnout. Dívejte se mi do očí, říká. Neustále se škrábe, další noc, kdy nemohu usnout. Dívejte se mi na prsa, říká. Neustále se škrábe, další noc, kdy nemohu usnout. Dívejte se mi na nohy, říká. Neustále se škrábe, další noc, kdy nemohu usnout. Dívejte se mi na zadek, říká. Neustále se škrábe. Když fena zestárne, i staří psi před ní zdrhají, říká. Levice není koupací úbor ani já nejsem Bertold Brecht. (Točité schodiště ) Nebo případ básníka, jakým je Rito Ramón Aroche, jeden z mála, kdo dodnes neprošel zásadními proměnami od chvíle, kdy vydal svou první knihu Vřelý materiál. Jeho poezie, napůl pastiš a napůl citace, musí být chápána jako něco nesrozumitelného, jako jakýsi vysílací přístroj, který přestal fungovat. Jeho básně, čtvrcené astmatickým dechem autora (astmatika, který nikdy astmatem netrpěl), se dají přirovnat k ohromné síti, která zachytí všechno, co se kolem ní hýbe: automobily, španělská slova, útržky rozhovorů, koberce, Poeovy povídky, středověké džbány, kameny… a nejlepší na tom je, že Rito Ramón Aroche z nich vůbec nic nestaví, ale že je jako schizofrenické dítě zatlouká do bílé stránky, aby prokázal, že nic znamená nic, že všechno je dutina, černý tunel, sklep; a vnímání nebo četba má víc společného s blouděním nebo s osudem čtenáře než se „skutečným“ průnikem do něčeho. Poezie jako fingování ne-zkušenosti: Montale: Ale peklo je jisté. Lezama: Peklo existuje, ale je prázdné. A. Breton: Peklo se právě úplně obnovilo. (Udatné město) 213

Či případ spisovatele, jakým je Rolando Sánchez Mejías, prozaik a básník, který vtěsnal svůj rukopis do hříčky mezi civilností, neurotickou biografií a něčím, co uniká národnímu archivu (kde určité mýty, slova nebo idiomy ideologicky zdůrazňují pravé kubánství), a zároveň to dělá s pořádnou dávkou humoru a stručnosti, ať už v knihách o jakémsi sokratickém ňoumovi jménem Olmo, nebo v básních a esejích: Olmo si zapíná boty, jede do Číny, vrací se z Číny a rozepíná si boty. (Cesta do Číny) Bylo by možné se domnívat, že uvedené příklady a vůbec celá tato antologie odpovídá nějaké kubánské tradici, jak tvořit báseň/prózu, jak čelit modernosti a samozřejmě jak přemýšlet o sobě? Kromě toho, že na Kubě existoval takový Lezama, Nicolás Guillén, Cabrera Infante nebo García Vega a jejich karambolické artefakty a posedlá „parodická“ snaha o převrácení obvyklého způsobu, jakým se na ostrově propojuje paměť a romantická tradice, kubánský kulturní prostor byl v historii místem vzdáleným od jakékoli avantgardní zkušenosti. (Ve skutečnosti jakýkoli postoj, který zahrnuje estetický odklon od kánonu, bývá na ostrovním literárním grémiu nadále čten jako něco vysoce podezřelého.) Spisovatelé, kteří se zde představují, patří všichni víceméně do generace 90. let minulého století. Jsou důkazem nejen občanského a antiutopického úpadku, do kterého v posledních padesáti letech celou zemi uzavřela katastrofa hospodářského plánování Fidela Castra – nemluvě o politice, školství, společnosti obecně –, ale také důkazem strachu. Strachu ze zabřednutí do lyricko-patetické literatury, která se považuje za jádro diskuse, a zároveň z toho, že před ním není úniku, že 214

není možné ho zničit. Strachu z toho, že neproniknou do postnárodního prostoru, kde pojem ostrova už nebude to nejdůležitější, a vlastně i z toho, že je nepřijmou jiné kultury. Strachu z toho, že budou jen barokní, neoromantičtí, strukturalističtí, parodičtí nebo nic z toho. Strachu z vytváření vážné literatury s velkými existenciálními předpoklady a samozřejmě strachu z nedostatečné lehkosti… Lehkosti, jež navazuje na ten protimluv, o němž jsem mluvil na začátku, a na malinkatý strach, který především intelektuálové v totalitním režimu neustále pociťují. (A jak už víme, aby tohle všechno zatajili, nejenže intelektuálové – byla by na místě otázka, jestli je v totalitní zemi opravdu možné mluvit o intelektuálech – píší předmluvy, malují obrazy a velké opery věnují moci, která je špehuje a zároveň jim povoluje minimum lepšího života než zbytku smrtelníků, ale navíc se nechávají pře-vychovat, mají pocit, že jsou součástí něčeho nového a zároveň budoucího, vyššího stádia, které oni sami s pomocí jednoho či dvou průvodců budou třímat.) Existuje ve skutečnosti někdo, kdo sní o prostoru moci víc, než to, čemu říkáme intelektuálové? Vzpomínám si, že jeden nebo dva týdny před odjezdem z Kuby jsem s radostí i bolestí, jež k té chvíli patřily, navštívil přítele, který bydlel na okraji Havany. Abychom se vyhnuli mikrofonům a obtížným osobám, vyrazili jsme na procházku a nechtěně jsme došli k místnímu kostelu postavenému na návsi bez stromů a bez laviček. K mému údivu hrál uvnitř kostela nějaký oligofrenik Bachovy Goldbergovské variace, ale tak nenuceně a přesně, že jsme na hodnou chvíli zmlkli a zapomněli na celou naši debatu o Kubě, literatuře, exilu atd. Když oligofrenik, který se při hře usmíval tak, jak to umějí jenom takoví lidé, ukončil svůj koncert, přítel mi vysvětlil, že ten člověk před lety 215

ubil svou mladší sestru k smrti a nechal ji zakrvácenou ležet na podlaze v domě, kde dřív bydleli. Ten oligofrenik byl nebo kdysi býval fanatickým fanouškem Muhammada Aliho a v zápalu vášně chtěl předvést poslední kolo zápasu o titul mistra světa mezi Cassiusem Clayem a Foremanem. Zvláštní je, že poté, co oligofrenika zavřeli na několika klinikách a několikrát ho převychovali, podařilo se mu s pomocí hudby znovu usměrnit svou energii. A teď to byl jeden z vybraných místních varhaníků, jediný, který dokázal dokonce zpaměti zahrát některé Bachovy skladby bez chyby, a stal se z něj jeden z nejuctivějších lidí v okolí. Podle mého přítele to udivilo celou vesnici a lidé k němu díky tomu cítili (cítí) skutečnou oddanost. Když jsem se zeptal, jestli se při vyšetřování, které logicky muselo následovat, k něčemu přiznal, přítel řekl, že oligofrenik vyjádřil lítost a prohlásil, že to celé spáchal ze strachu. Ze strachu, že si nádherné údery Muhammada Aliho nebude nikdo pamatovat, a z toho, že on sám by mohl zapomenout na ten zápas, na to „výsostné umělecké dílo“, jak přítel zdůraznil cestou domů. Ze strachu, že ho nikdo nebude znát a že ho ostatní nebudou dostatečně respektovat (detail, který ho prostřednictvím Foucaulta napojil na logiku moci). Ze strachu, že nedokáže dodat své rodině ani vlastní existenci „malou iluzi života“. Má tahle anekdota nějaký vztah k literatuře, ke spisovatelům a k hrůze, v níž přežívá země jako Kuba, čím dál víc vězící ve zběsilé ortopedii jednoho systému? Myslím si, že kubánští spisovatelé 90. let, nebo alespoň někteří z nás, sdíleli s tím anekdotickým oligofrenikem podobnou vášeň (aniž dospěli k takovým extrémům jako zabití vlastní sestřičky, samozřejmě). Revoluce nás naštěstí nebo bohužel vybavila zvláštním smyslem, kde se literatura, to splétání určitých zkušeností skrze vztah mysl–kýč–psaní, nejenom pojí 216

s jistým narcisismem nebo osobním archivem, ale také s politickou současností, je to angst zároveň soukromý a válečný. A o té válce, o tom boji na smrt s něčím větším a abstraktnějším svědčí tahle antologie, její texty. Všechno ostatní by bylo nošení dříví do lesa. A jak psal velký Teng Siao-pching: Není důležité, aby sbor zpíval, ale aby ho člověk donutil zmlknout. Carlos A. Aguilera

217

Zápisky z mrtvého ostrova Kubánská skupina Diáspora(s) Ze španělských originálů vybral a přeložil Petr Zavadil Doslov Carlos A. Aguilera Reprodukce na obálce Vladimír Skrepl, Pink Flowers, detail, 2005 Sazba Petr Teichmann Vydalo Éditions Fra, Šafaříkova 15, 120 00 Praha 2, www.fra.cz, roku 2007 jako svou 35. publikaci ve spolupráci s občanským sdružením Fra Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 450 výtisků ISBN 80-86603-61-X

224

www.fra.cz

9 788086 603612

Začátkem 90. let se na neoficiální kubánské literární scéně objevil nebývale pojatý časopis Diáspora(s). Přispívali do něj autoři narození po šedesátém roce, kteří svou poezií a kritickým myšlením způsobili naprostou kulturní revoluci. Poprvé v historii kubánské literatury se totiž objevili spisovatelé, kteří rezignovali na psaní takové literatury, jaká se od Kubánců očekává, ať už režimu poplatně přisluhovačské na samotném ostrově, nebo naopak okázale kritické v exilu. Autoři projektu Diáspora(s) přišli s naprosto novým viděním Kuby. Podle nich je Kuba natolik poznamenaná a rozvrácená, že už vlastně neexistuje, a proto neexistuje ani nic takového jako typická kubánská literatura. Mnohému českému čtenáři to připomene českou undergroundovou scénu z let sedmdesátých a osmdesátých, jejíž výchozí situace byla velmi podobná tomu, co dnes zažívá poslední kubánská básnická generace 20. století. Petr Zavadil

Novinky Michał Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Jean-Claude Izzo, Totální chaos Yasmina Reza, Zoufalství Polona Glavanová, Noc v Evropě Orhan Pamuk, Nový život Malířské rozpravy Mnicha Okurky Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol. Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Viola Fischerová, Písečné dítě Erich Fried, Milostné básně

fra

www.fra.cz

9 788086 603612