"Torneranno le sere...La voce della poesia italiana" by Giovanna Iorio

Mostra virtuale “Torneranno le sere… La voce della poesia italiana” https://tinyurl.com/IstitutoCulturaItalianoPraga Voice Portraits & Poetry Sound Library by Giovanna Iorio https://voiceportraits.weebly.com/ https://poetrysoundlibrary.weebly.com/ Traduzioni di Alice Flemrová (Anedda, Bordini, Candiani, Gualtieri, Magrelli, Sanguineti) e Jiří Pelán (Caproni, Damiani, Fortini, Gatto, Merini, Montale, Pasolini, Penna, Rosselli, Quintavalla, Ungaretti) Musiche del Notturno Concertante https://www.notturnoconcertante.it Catalogo della mostra a cura di Giovanna Iorio e Ivana Carrai

Torneranno le sere… LA VOCE DELLA POESIA ITALIANA

Vrátí se večery… HLAS ITALSKÉ POEZIE

L’Istituto Italiano di Cultura di Praga è lieto di presentare la mostra virtuale “Torneranno le sere…La voce della poesia italiana” a cura di Giovanna Iorio. Il titolo scelto per la mostra si ispira all’omonima poesia di Alfonso Gatto, che con il suo incipit “Torneranno le sere a intiepidire nell’azzurro le piazze” infonde speranza in un futuro che è ritorno al passato più caro e allo stesso tempo introduce una splendida sinestesia, chiave di lettura della mostra stessa.

Italský kulturní institut v Praze uvádí virtuální výstavu „Vrátí se večery… Hlas italské poezie“, jejíž kurátorkou je Giovanna Iorio. Inspirací pro volbu názvu této výstavy byla stejnojmenná báseň Alfonsa Gatta, která slovy úvodních veršů „Vrátí se večery a modrým nebem zateplí náměstíčka“ dodává naději v budoucnost, jež by byla návratem k tomu nejlepšímu z minulosti, a zároveň přináší nádhernou synestezii jako klíč k pochopení samotné výstavy.

Nella galleria virtuale sono esposti i ritratti delle voci di alcuni poeti e poetesse italiani presenti nell’Archivio Poetry Sound Library. I ritratti della voce sono spettrogrammi creati da Giovanna Iorio a partire dalla registrazione della voce del poeta che legge il suo componimento. “Poesie da ascoltare con gli occhi, la mostra […] è una galleria di voci umane. Gli spettrogrammi trasformano la voce in un’impronta unica e irripetibile. […] Se tecnicamente si tratta di tracciati tridimensionali ottenuti mediante la scomposizione di un segnale acustico complesso nelle sue svariate componenti semplici, filosoficamente si tratta di opere che gettano una specie di ponte, di pacificazione, tra due opposte tradizioni metafisiche: da una parte i sostenitori della voce, della phonè, quindi del mito della presenza e dell’idea che precede ogni segno; dall’altra i fautori della priorità del gramma, del materialismo della scrittura che è in sé assenza testamentaria e ineliminabile, e precede ogni idealismo della presenza a sé della voce. […] Giovanna Iorio, artista e poetessa che insegna letteratura italiana a Londra, ha realizzato una “mappa sonora mondiale della poesia” che in realtà è un archivio: Poetry Sound Library. L’elenco dei poeti è già molto fitto, e dal sito della Library è possibile ascoltare poesie dalla voce degli autori stessi – da Eliot a Montale, da Dylan Thomas a Ginsberg, da Pasolini a Ungaretti,

Ve virtuální galerii jsou vystaveny portréty hlasů některých italských básníků a básnířek zařazených v archivu Poetry Sound Library. Tyto portréty hlasů jsou spektrogramy, které Giovanna Iorio vytvořila na základě nahrávek hlasů básníků předčítajících svá básnická díla. „Tato výstava […] , poezie k poslechu očima, je galerií lidských hlasů. Spektrogramy převádějí hlas v jedinečný a neopakovatelný otisk. […] Zatímco z technického hlediska se jedná o trojrozměrná grafická znázornění získaná rozložením složitého akustického signálu na nejrůznější jednoduché komponenty, z filozofického hlediska se jedná o díla, která staví jakýsi most usmíření mezi dvěma protikladnými metafyzickými tradicemi: na jedné straně jsou podporovatelé hlasu, zvuku, a tedy mýtu o přítomnosti a myšlence, jež předchází každému znaku, a na druhé straně jsou zastánci priority textu. […] Giovanna Iorio, umělkyně a básnířka přednášející italskou literaturu v Londýně, vytvořila „světovou zvukovou mapu poezie“, která je ve své podstatě archivem: Poetry Sound Library. Seznam básníků je již velice obsáhlý a na webových stránkách Library je možné poslechnout si básně hlasem samotných autorů – od Eliota po Montaleho, od Dylana Thomase po Ginsberga, od Pasoliniho po Ungarettiho, 2

da Carlo Bordini a Amelia Rosselli, fino ai più giovani poeti italiani, irlandesi, ecc. Affascinata dall’epifania delle voci dei poeti, Giovanna Iorio ha provato a “fermarle” visivamente. Sono nati così i Voice Portraits, ritratti di voci frutto dell’incontro simbiotico tra sonorità e colori (e forme).

od Carla Bordiniho po Amelii Rosselli, a rovněž tak nejmladších italských, irských a jiných básníků. Giovanna Iorio, okouzlená objevením hlasů básníků, se pokusila „zachytit“ je vizuálně. Tak vznikly Voice Portraits, portréty hlasů jakožto výsledek symbiotického setkání sonority a barev (a tvarů).

Che cos’è un Voice Portrait? Un “voice portrait” è il ritratto di una voce.

Co je to Voice Portrait? „Voice portrait“ je portrét hlasu.

Come si fa a ritrarre una voce? Partendo da una traccia sonora di pochi minuti realizzo uno spettrogramma.

Jak lze vytvořit portrét hlasu? Vycházím ze zvukové stopy v délce několika málo minut a vytvořím tak spektrogram.

Cosa è uno spettrogramma? L’impronta digitale di una voce. È un grafico che fa visualizzare la voce.

Co je to spektrogram? Je to digitální záznam hlasu. Je to graf, který dodává hlasu vizuální povahu.

Ma come decidono i colori di manifestarsi, come si controlla il loro flusso, e come (eventualmente) lo si ferma? I colori sono il risultato di un complicato algoritmo che studia toni e sfumature. Poi ci sono anche scelte estetiche e rielaborazioni. Per fare un esempio: ogni voce entra in una specie di camera oscura in cui immergo i suoni. Il risultato è ogni volta spettacolare. I colori di uno spettrogramma fanno emergere tonalità calde o fredde. Quando trasformo un suono nel suo spettrogramma, continuo ad ascoltare il suono della voce, simile a un fiume che scorre1.”

Ale jak se mohou projevit barvy, jak se řídí jejich tok a jak ho lze (případně) zastavit? Barvy jsou výsledkem složitého algoritmu, který zkoumá tóny a jejich zabarvení. Potom se provádí také estetický výběr a přepracování. Mohu uvést jeden příklad: každý hlas vchází do jakési temné komory, do níž vložím zvuky. Výsledek je pokaždé fascinující. Barvy jednoho spektrogramu dají vyniknout teplým nebo studeným tonalitám. Když převedu nějaký zvuk do jeho spektrogramu, dál poslouchám zvuk hlasu, jako by to byla proudící řeka1.“

In questo nuovo allestimento virtuale si possono ammirare i ritratti della voce di diciassette grandi poeti e poetesse italiani del Novecento: Giuseppe Ungaretti, Eugenio Montale, Pier Paolo Pasolini, Amelia Rosselli, Edoardo Sanguineti, Alfonso Gatto, Giorgio Caproni, Franco Fortini, Sandro Penna, Alda Merini, ma anche poeti contemporanei quali Antonella Anedda, Chandra Livia Candiani, Carlo Bordini, Mariangela Gualtieri, Valerio Magrelli, Claudio Damiani e Mariapia Quintavalla.

Na této nové virtuální instalaci můžeme obdivovat portréty hlasu sedmnácti slavných italských básníků a básnířek 20. století, kterými jsou Giuseppe Ungaretti, Eugenio Montale, Pier Paolo Pasolini, Amelia Rosselli, Edoardo Sanguineti, Alfonso Gatto, Giorgio Caproni, Franco Fortini, Sandro Penna, Alda Merini, ale také současných básníků jako Antonella Anedda, Chandra Livia Candiani, Carlo Bordini, Mariangela Gualtieri, Valerio Magrelli, Claudio Damiani a Mariapia Quintavalla.

Da Poesia nell’Aria, Ci Sono Cieli Dappertutto Edizioni, 2020, introduzione di Beppe Sebaste.

Accanto ad ogni ritratto il visitatore potrà ascoltare la voce originale dell’autore/autrice da cui il ritratto è stato generato. Le voci sono accompagnate dal testo originale in italiano e dalla traduzione in ceco dei testi poetici, un’occasione unica dunque per vivere intensamente attraverso immagine, voce e traduzione l’esperienza della più coinvolgente poesia italiana. La mostra celebra la voce del poeta e la sua eterna bellezza attraverso una originalissima sinestesia di immagine, suono e parola.

U každého portrétu bude možný poslech originálního hlasu autora/autorky, z něhož byl portrét vygenerován. Hlasy jsou doprovázeny původním textem v italštině a českým překladem básnických textů; nabízí se tak jedinečná příležitost, jak prostřednictvím obrazu, hlasu a překladu naplno prožít výjimečné setkání s nejkrásnější italskou poezií. Výstava oslavuje hlas básníka a jeho věčnou krásu prostřednictvím té nejoriginálnější synestezie obrazu, zvuku a slova.

Si ringraziano: Jiři Pelan e Alice Flemrová per la traduzione in lingua ceca dei testi poetici, Ivana Carrai per la grafica del catalogo; Letizia Kostner per la preziosa collaborazione; Lucio Lazzaruolo e il Notturno Concertante per le musiche, Beppe Sebaste per aver acconsentito a riutilizzare le sue parole per introdurre la mostra e naturalmente Giovanna Iorio per aver selezionato i testi poetici e i ritratti delle voci dei poeti e per aver dischiuso la Poetry Sound Library anche a beneficio del pubblico dell’Istituto Italiano di Cultura di Praga.

Poděkování patří Jiřímu Pelánovi a Alici Flemrové za překlad básnických textů do češtiny; Ivaně Carrai za grafické zpracování katalogu; Letizii Kostner za cennou spolupráci; Luciovi Lazzaruolovi a souboru Notturno Concertante za hudbu; Beppemu Sebatemu za umožnění opětovného použití jeho slov k uvedení výstavy a samozřejmě Giovanně Iorio za výběr básnických textů a portrétů hlasů básníků a za to, že pootevřela archiv Poetry Sound Library také příznivcům Italského kulturního institutu.

Alberta Lai, Direttrice Istituto Italiano di Cultura

Alberta Lai Ředitelka Italský kulturní institut v Praze

Šporkova 14, 118 00 Praga 1 tel.: +420 257 090 681 direzione.iicpraga@esteri.it www.iicpraga.esteri.it

VOICE PORTRAITS Giovanna Iorio

Antonella Anedda Carlo Bordini Chandra Livia Candiani Giorgio Caproni Claudio Damiani Franco Fortini Alfonso Gatto Mariangela Gualtieri Valerio Magrelli Alda Merini Eugenio Montale Mariapia Quintavalla Pier Paolo Pasolini Sandro Penna Amelia Rosselli Edoardo Sanguineti Giuseppe Ungaretti

©Voice Portrait Antonella Anedda by Giovanna Iorio

ANTONELLA ANEDDA Se ho scritto è per pensiero

Pokud jsem psala, tak ze starosti

a M.M.

pro M.M.

Se ho scritto è per pensiero perché ero in pensiero per la vita per gli esseri felici stretti nell'ombra della sera per la sera che di colpo crollava sulle nuche. Scrivevo per la pietà del buio per ogni creatura che indietreggia con la schiena premuta a una ringhiera per l'attesa marina - senza grido - infinita. Scrivi, dico a me stessa e scrivo io per avanzare più sola nell'enigma perché gli occhi mi allarmano e mio è il silenzio dei passi, mia la luce deserta - da brughiera sulla terra del viale. Scrivi perché nulla è difeso e la parola bosco trema più fragile del bosco, senza rami né uccelli perché solo il coraggio può scavare in alto la pazienza fino a togliere peso al peso nero del prato.

Pokud jsem psala, tak ze starosti, protože jsem měla starost o život, o šťastné bytosti natěsnané ve stínu večera, o večer, jenž se rázem zřítil na zátylky. Psala jsem pro slitování tmy, pro každého tvora, který couvá a tiskne se zády k zábradlí, pro mořské čekání – bezhlesé – bez konce. Piš, říkám sama sobě, a píšu já, abych pronikla osaměleji do záhady, protože oči mě lekají, a má je tichost kroků, mé je opuštěné světlo – jako na vřesovišti – na zemi v aleji. Piš, protože vše je bezbranné a slovo les se chvěje a křehčí je než les, bez větví a bez ptáků, protože jen odvaha může dolovat trpělivost, až zbaví tíhy černou tíhu louky.

Da Notti di pace occidentale, Donzelli, 1999

©Voice Portrait Carlo Bordini by Giovanna Iorio

CARLO BORDINI Polvere Sarò sempre un po’ meno di quello che sono, e anzi, molto meno. Polvere. Ho perso molto. Ciò che si perde è irrecuperabile, e se lo si recupera esso è ormai disperso, non rientra più nell’ordine prestabilito delle cose. Sono contento se di me non rimane che un lieve involucro. Ho perso molto. In questa levità, ciò che più importa è l’assenza di acuti, che tutto sia tondo e raccolto. Basta questo. Tutto ciò che è devastato può divenire rotondo, ancora rotondo. Come un vaso. È ancora possibile. La polvere può essere recuperata. La polvere era una volta detriti. Ora la polvere non è detriti, è lenta friabile. La polvere è un po’ meno, ma può essere tenuta insieme. Le ferite possono diventare polvere, raccolta e conchiusa. Sono contento di non capire le cose. La loro ragione. Vi sono cose che ignoro, e sono contento. Appaiono come misteri, tranquille. Ad esempio, la ragazza che incontro sempre, mi ama o no? Non lo so. Sono contento di non saperlo. Sono contento di non sapere se l’amo, o meglio, so che non l’amo, che potrei amarla; sono contento di non sapere se avrei potuto amarla. Questo mistero mi rassicura più del suo amore. È bello non sapere. Non sapere, ad esempio, quanto vivrò, o quanto vivrà la terra. Questa sospensione sostituisce l’eternità.

Prach Vždycky budu o trochu míň, než jsem, vlastně o hodně míň. Prach. Přišel jsem o hodně. To, oč přicházíme, je nenávratně pryč, a když to zachráníme, je to už ztracené, už se to nevrátí do daného řádu věcí. Jsem rád, pokud po mně zůstane jen lehká schránka. Přišel jsem o hodně. V této lehkosti je nejdůležitější, aby neměla hrany, ať je všechno oblé a kompaktní. To postačí. Vše, co bylo zničeno, může se stát oblým, ještě stále oblým. Jako váza. Ještě to jde. Prach lze zachránit. Prach kdysi býval úlomky. Teď prach není úlomky, pomalu se drolí. Prach je o trochu míň, ale lze ho stmelit. Z ran se může stát prach, sebraný a sevřený. Jsem rád, že něčemu nerozumím. Že to neumím zdůvodnit. Jsou věci, o kterých nic nevím, a jsem rád. Jeví se jako poklidné záhady. Například: ta dívka, kterou stále potkávám, mě miluje, nebo ne? Nevím. Jsem rád, že to nevím. Jsem rád, že nevím, zda ji miluji, vlastně, vím, že ji nemiluji, že bych ji mohl milovat; jsem rád, že nevím, zda bych ji mohl kdy milovat. Tahle záhada mě uklidňuje víc než její láska. Je krásné nevědět. Nevědět třeba, jak dlouho budu živ, nebo jak dlouho bude živa země. Tahle nejistota nahrazuje věčnost.

Da I costruttori di vulcani, Tutte le poesie, Luca Sossella, 2010 10

©Voice Portrait Chandra Livia Candiani by Giovanna Iorio

CHANDRA LIVIA CANDIANI La lettura

Četba

Figlia dell’inverno la lettura offre la storia e il silenzio, il nero del legno e il bianco della neve. Il silenzio tra le parole permette alle parole di procedere e come il silenzio degli animali e dei ricordi, attivo e fertile, non cospira con l’infelicità di dire sempre solo quello che sa già. Ho bisogno delle parole degli altri per scandagliare le mie. Ascoltando scrivendo scopro cosa so. Le parole sono la casa del mondo lo straccio che lava le cose. Leggendo più che comprendere faccio scioccamente parte della dolcezza d’essere. Leggo per abitare scrivo per traslocare.

Dcera zimy, četba, nabízí příběh a ticho, černotu dřeva a bělost sněhu. Mlčení mezi slovy slovům umožní jít dál a jako mlčení zvířat a vzpomínek, je aktivní a plodné, nekuje pikle s pocitem neštěstí, aby vždy říkalo jen to, co už ví. Potřebuju cizí slova, abych poměřila ta svá. Když naslouchám, když píšu, zjišťuju, co znám. Slova jsou domovem světa, hadrem, jenž omývá věci. Když čtu, nechápu, co to znamená, spíš se pošetile stávám součástí sladkého pocitu života. Čtu, abych obývala, píšu, abych se stěhovala.

Da Fatti vivo, Einaudi, 2017

©Voice Portrait Giorgio Caproni by Giovanna Iorio

GIORGIO CAPRONI Marzo

Březen

Dopo la pioggia la terra è un frutto appena sbucciato.

Země po dešti je právě oloupaný plod.

Il fiato del fieno bagnato è più acre ma ride il sole bianco sui prati di marzo a una fanciulla che apre la finestra.

Dech mokrého sena je trpčí, ale slunce bílé nad loukami března se směje na dívku jež otevírá okno.

Da Come un’allegoria, 1936, San Marco dei Giustiniani, 2002 14

©Voice Portrait Claudio Damiani By Giovanna Iorio

CLAUDIO DAMIANI Che bello che questo tempo

Je pěkné, že tento čas

Che bello che questo tempo è come tutti gli altri tempi, che io scrivo poesie come sempre sono state scritte, che questa gatta davanti a me si sta lavando e scorre il suo tempo, nonostante sia sola, quasi sempre sola nella casa, pure fa tutte le cose e non dimentica niente – ora si è sdraiata ad esempio e si guarda intorno – e scorre il suo tempo. Che bello che questo tempo, come ogni tempo, finirà, che bello che non siamo eterni, che non siamo diversi da nessun altro che è vissuto e che è morto, che è entrato nella morte calmo come su un sentiero che prima sembrava difficile, erto, e poi, invece, era piano.

Je pěkné, že tento čas je stejný jako všechny jiné časy, že píšu básně, jaké se vždycky psaly, že kočka přede mnou si líže kožíšek a čas jí ubíhá, i když je sama, skoro stále sama v domě, stíhá všechno a na nic nezapomene - teď se například natáhla a rozhlíží se kolem – a čas jí ubíhá. Je pěkné, že tento čas, jako každý čas, skončí, je pěkné, že nejsme věční, že se nelišíme od nikoho, kdo tu žil a zemřel, nikoho, kdo vstoupil klidně do smrti jako na stezku, která se zdála obtížná, strmá, ale pak byla naopak rovná.

Da La mia casa, Pegaso, 1994 16

©Voice Portrait Franco Fortini by Giovanna Iorio

FRANCO FORTINI Una sera di settembre

Zářijový večer

Una sera di settembre quando le dure donne rauche di capelli strinati si addolcivano pronte nei borghi calcinati e ai fonti la sabbia lavava le gavette tintinnanti ho visto sotto la luna di rame sulla strada viola di Lodi due operai, tre ragazze ballare tra le bave d’inchiostro dei fosfori sull’asfalto una sera di settembre quando fu un urlo unico la paura e la gioia quando ogni donna parlò ai militari dispersi tra i filari delle vigne e sulle città non c’era che il vino agro dei canti e tutto era possibile intorno al fuoco della radio pallido e chi domani sarebbe morto sugli stradali beveva alle ghise magre delle stazioni o nella paglia abbracciato al fucile dormiva quando l’estate inceneriva da Ventimiglia a Salerno e non c’era più nulla ed eravamo liberi di fuggire, di non sapere o piangere, una sera di settembre.

Jednoho zářijového večera kdy tvrdé ochraptělé ženy s ožehnutými vlasy vláčněly připravené ve zvápenatělých městečkách a písek myl u kašen cinkající ešusy viděl jsem pod měděným měsícem na fialové cestě k Lodi dva dělníky tři dívky tančit mezi inkoustovými plivanci fosforu na asfaltu jednoho zářijového večera kdy strach a radost byly jeden výkřik kdy všechny ženy hovořily s vojáky rozptýlenými v řadách vinohradů a nad městy bylo jen trpké víno zpěvu a všechno bylo možné u bledého ohně rádia a kdo zítra zemřou na silnicích pili ze skoupé litiny nádražních pump či spali na slámě v objetí s puškou kdy léto popelavělo od Ventimiglie k Salernu a už tu nebylo nic a mohli jsme svobodně utéct, nevědět nebo plakat jednoho zářijového večera.

Da Poesia e errore, Feltrinelli, 1959

©Voice Portrait Alfonso Gatto By Giovanna Iorio

ALFONSO GATTO Torneranno le sere

Vrátí se večery

Torneranno le sere a intepidire nell’azzurro le piazze, ai bianchi muri la luna in alto s’alzerà dal mare e nella piena dei giardini il vento fitto di case, d’alberi, di stelle passerà per la grande aria serena. Torneranno nel sogno anche le voci delle famiglie illuminate a cena, la rapida ebrietà del loro riso. O finestrelle, pozzi, logge, vetri affacciati alla vita, allo spiraglio delle fresche delizie e dei rimpianti, o luna nuova sulla mia memoria, tornate ad albeggiare con quel canto di parole perdute, con quei suoni struggenti, con quei baci morsi al buio. Siate la polpa rossa dell’anguria spaccata in mezzo alla tovaglia bianca.

Vrátí se večery a modrým nebem zateplí náměstíčka, z moře měsíc vystoupí do výše až k bílým zdem a nad příbojem zahrad projde vítr s nákladem domů, stromů, hvězd velikým, čirým, klidným ovzduším. Ve snu se vrátí také jasné hlasy večeřejících rodin v světle lamp a stakatové rauše jejich smíchu. Ó okénka, lodžie, studny, dveře hledící k životu, napřené k průduchu svěžích rozkoší, čerstvých lítostí, ó novoluní v hloubi paměti, rozbřeskněte se s touto písní ztracených slov, s trpkými tóny, s milostným zahryznutím v tmách. Kéž jste zas rudou dření melounu, rozťatého na bílém ubruse.

Da La storia delle vittime, Mondadori, 1966 20

©Voice Portrait Mariangela Gualtieri by Giovanna Iorio

MARIANGELA GUALTIERI Questo giorno che ho perso

Tenhle promarněný den

Questo giorno che ho perso e che non ha fruttato se non una mestizia, il puntiglio del suo modesto mucchio di faccende. Questo giorno che ho perso ed ero nell’esilio dentro panni che non erano miei e scarpe che mi disagiavano e tasche che non riconoscevo e correvo correvo puntuale senza neanche un dono per nessuno. Solo un vuoto, corto respirare. A conferma che nel disamore il fare anche se fai resta non fatto.

Tenhle promarněný den, který nepřinesl nic než sklíčenost, úpornost své skromné hromádky úkolů. Tenhle promarněný den jsem byla ve vyhnanství, v šatech, co nebyly moje, a tlačily mě boty a nepoznávala jsem svoje kapsy a běžela jsem, abych přišla včas, a neměla jsem pro nikoho ani dáreček. Jen prázdný, mělký dech. Což potvrzuje, že bez lásky konání, i když konáme, zůstane nevykonáno.

Da Quando non morivo, Einaudi, 2019

©Voice Portrait Valerio Magrelli by Giovanna Iorio

VALERIO MAGRELLI Ai giovani soli per strada

Jen mladým venku na ulici

Ai giovani soli per strada gli sono cresciute le cuffie. L'anziano cammina svagato o corrucciato, pensa per conto suo, ma ai giovani soli per strada gli sono cresciute le cuffie.

Jen mladým venku na ulici narostla sluchátka. Stařec kráčí duchem nepřítomný nebo zachmuřený, v myšlenkách se ztrácí, ale jen mladým na ulici narostla sluchátka.

Io, quando vado a spasso, non vedo l'ora d'arrivare e penso per conto mio; loro, al contrario, ascoltano, ascoltano, ascoltano, ascoltano. Loro non fanno altro che ascoltare.

Já když se jdu projít, chci si to rychle odbýt a v myšlenkách se ztrácím; zato oni poslouchají, poslouchají, poslouchají, poslouchají. Oni pořád jenom poslouchají.

È un popolo in ascolto, che non vuole perdere tempo, e sfrutta ogni momento per aspirare musica. Guardali come sfrecciano in moto o in bicicletta e sempre avvinti al dio delle cuffiette. Sono nutriti dalle loro flebo di note

Je to národ posluchačů, který nechce mrhat časem a využívá každé chvíle, aby nasál hudbu. Jen se na ně podívej, míhají se kolem na skútrech či na kolech a jsou stále napojeni na boha sluchátek. Jsou na kapačkách not

- dipendono dai fili che pendono e che gli somministrano catene di liquide molecole sonore. Un po’ pazienti, un po’ tossici, belli, però, quando vagano assorti, tutti votati alla pozione magica.

- jsou závislí na visících hadičkách, jež je napájejí řetězy tekutých zvukových molekul. Trochu jako pacienti, trochu jako feťáci, jsou však krásní, když nepřítomně bloumají, zasvěcení kultu kouzelného lektvaru.

Da Le cavie, Einaudi, 2018

©Voice Portrait Alda Merini by Giovanna Iorio

ALDA MERINI La carne e il sospiro

Tělo a vzdech

Io sono la tua carne, la carne eletta del tuo spirito. Non potrai mai visitarmi nel giorno prima che il puro lavacro del sogno mi abbia incenerita per restituirmi a te in pagine di poesia, in sospiri di lunga attesa. Temo per il mio dolore, come se la tua dolcezza potesse farlo morire e privarmi così di quel paesaggio misterioso che sono i ricordi. Sono piena di riti e della logica dei ricordi che viene dopo, quando si affaccia alla mia vita il rendiconto della verità giornaliera, il sogno affogato nell’acqua. Sono misteriosa come tutti, ogni mio movimento è un miracolo e tu lo sai, ma il grande passo che io possa fare è venire da te (un viaggio infinito senza ritorno, forse un viaggio che mi porterebbe a morire perché io sono il canto e tu la lunga strada). Il canto muore, va a morire nelle viscere della terra perché io sono la misura del tuo grande spettacolo di uomo; sono lo spettatore vivo delle tue rimembranze ma anche l’insetto, l’animale che sogna e che divora. Prima della poesia viene la pace, un lago sempiterno e pieno sopra il quale non passa nulla, neanche un veliero; prima della poesia viene la morte, qualche cosa che balza e rimbalza sopra le acque; il lungo cammino di una folla di genio e di malizia che porta lontano, ma io e te siamo soli come se fossimo stati creati primi e per la prima volta; io e te siamo riemersi dal fango della folla e giornalmente tentiamo di rimanere soli in questa risma di carte che è il grande spettacolo dei vivi. Io e te siamo esangui, senza voglia di finire questo incantesimo.

Jsem tvé tělo, vyvolené tělo tvého ducha. Nikdy mě nebudeš moci navštívit za dne, dřív než mě zpopelnila čistá voda snu, než ti mne vrátila na stránkách veršů, ve vzdeších dlouhého čekání. Bojím se o svou bolest, jako by jí tvá něha mohla dát zemřít, a připravit mne o tu tajemnou krajinu, kterou jsou vzpomínky. Jsem plná rituálů a logiky vzpomínek, dostavuje se, poté co do života vstoupí výkaz každodenní pravdy, ve vodě utonulý sen. Jsem záhadná jako všichni, každé mé hnutí je zázrak, a ty to víš, ale ten velký krok, jehož bych byla schopna, je přijít za tebou (cesta bez konce a bez návratu, možná cesta, jež by mne dovedla ke smrti, neboť jsem zpěv a ty jsi dlouhá ulice). Zpěv umírá, zemře v útrobách země, neboť jsem míra tvé velké mužské podívané; jsem živý divák tvých rozpomínání, ale i hmyz, zvíře, jež sní a požírá. Před poezií přichází klid, odvěké plné jezero, jež nekřižuje nic, ani plachetnice; před poezií přichází smrt, něco, co nad vodami skáče a odskakuje; dlouhá pouť důvtipného a zlovolného davu, jež vede do daleka, ale já a ty jsme sami, jako bychom byli stvořeni poprvé a jako prví; já a ty jsme vystoupili z bláta davu a den co den v téhle složce papíru, jež je velkým divadlem živých, se pokoušíme zůstat sami. Já a ty jsme bezkrevní a chybí nám vůle zrušit to kouzlo. 26

Incolori e indomiti, siamo soli nel limbo del nostro piacere perché io e te siamo pieni di amore carnale, io e te.

Bezbarví, nezkrocení, jsme sami v limbu své rozkoše, neboť já a ty jsme plní tělesné lásky, já a ty.

Da La volpe e il sipario, Ed. Girardi, 1997 27

©Voice Portrait Eugenio Montale By Giovanna Iorio

EUGENIO MONTALE Forse un mattino

Snad až se jednoho rána

Forse un mattino andando in un’aria di vetro, arida, rivolgendomi, vedrò compirsi il miracolo: il nulla alle mie spalle, il vuoto dietro di me, con un terrore di ubriaco.

Snad až se jednoho rána obrátím, ve chvilce spatřím, jak v skleněném vzduchu zázrak se děje: nicota za mými zády se náhle rozezeje, za sebou prázdnotu spatřím s úděsem opilce.

Poi come s’uno schermo, s’accamperanno di gitto alberi case colli per l’inganno consueto. Ma sarà troppo tardi; ed io me ne andrò zitto tra gli uomini che non si voltano, col mio segreto

Pak na plátně se utáboří znova kopce a stromy a domy, příroda s šalbou její. Bude však příliš pozdě; odejdu beze slova se svým tajemstvím k lidem, kteří se neotáčejí.

Da Ossi di seppia, in Tutte le poesie, Mondadori, 1979 30

©Voice Portrait Pier Paolo Pasolini By Giovanna Iorio

PIER PAOLO PASOLINI Supplica a mia madre

Prosba k matce

È difficile dire con parole di figlio ciò a cui nel cuore ben poco assomiglio.

Je těžké říci slovy syna to, co mne v srdci málo připomíná.

Tu sei la sola al mondo che sa, del mio cuore, ciò che è stato sempre, prima d'ogni altro amore.

Jen ty víš o mém srdci, matko, čím bylo vždy, před každou další láskou.

Per questo devo dirti ciò ch'è orrendo conoscere: è dentro la tua grazia che nasce la mia angoscia.

Proto ti musím říct, co se tak špatně říká: to ze tvé milosti všechna má úzkost vzniká.

Sei insostituibile. Per questo è dannata alla solitudine la vita che mi hai data.

Jsi nezastupitelná. Proto je samota nezvratným údělem mého života.

E non voglio esser solo. Ho un'infinita fame d'amore, dell'amore di corpi senza anima.

A já nechci být sám. Jsem hladem ohlušen, tím hladem po lásce, po tělech bez duše.

Perché l'anima è in te, sei tu, ma tu sei mia madre e il tuo amore è la mia schiavitù:

Neboť duše je v tobě, duše jsi ty. Jsi však má matka a tvá láska je mé otroctví.

ho passato l'infanzia schiavo di questo senso alto, irrimediabile, di un impegno immenso.

Celé dětství mě drtilo to vědomí, závazek neodvolatelný, který ochromí.

Era l'unico modo per sentire la vita, l'unica tinta, l'unica forma: ora è finita.

Byl to jediný způsob, jak cítit přítomnost, jediná barva, jediná forma: teď ale dost!

Sopravviviamo: ed è la confusione di una vita rinata fuori dalla ragione.

Přežijme a přijměme ten zmatek, život mimo rozum, vrácený na začátek!

Ti supplico, ah, ti supplico: non voler morire. Sono qui, solo, con te, in un futuro aprile.

Zůstaň, kéž neslyším hlas smutečního bubnu. Jsem zde, sám, s tebou, v nějakém příštím dubnu.

Da Poesia in forma di rosa (1961-1964), Garzanti, 1964

SANDRO PENNA La vita è… ricordarsi di un risveglio

Život je... Vzpomínat na probuzení

La vita è… ricordarsi di un risveglio triste in un treno all'alba: aver veduto fuori la luce incerta: aver sentito nel corpo rotto la malinconia vergine e aspra dell'aria pungente.

Život je... vzpomínat na probuzení ve vlaku za svítání: viděli jsme venku nejisté světlo: cítili v strnulém těle panenskou a drsnou melancholii řezavého vzduchu.

Ma ricordarsi la liberazione improvvisa è più dolce: a me vicino un marinaio giovane: l'azzurro e il bianco della sua divisa, e fuori un mare tutto fresco di colore.

Lépe je však vzpomínat na náhlé osvobození: blízko vedle mne mladičký námořník: modrá a bílá té jeho uniformy a pak venku moře, tak svěží a tak barevné.

Da Poesie 1927-1938, Garzanti,1987 34

MARIA PIA QUINTAVALLA Se la guardo penso lei Se la guardo penso lei mi potrà parlare – di quella bambina è testimone, ma io “sono quella bambina” e al mondo amo quella bambina che è esistita, qui dal cammino della foto. Sai perché preferisco lei bambina, perché è giovane vivace, che sorride. Cosa vedo nei piedi delle due bambine che danzano il passo del cammino? E dietro? Alberi, piccoli filamenti polipi in verzura e piccoli morti sotto ai piedi come serpentelli al piede di Maria che sconfigge il serpente; così la morte a loro non fece più paura, ed è così che vedo le due bambine che camminano sfilando in adorabile andatura. Ecco che vedo, tutto rosa il domani accennato dagli occhi sorridenti di una lei che guida l’altra in acqua chiara e perenne. Che ricchezza un fratello Signore, e una sorella, Signora! un gran dono che la vita riesce ad adagiare piano come un calendario magico beato, carnevalesco dove i numeri sciorinano all’indietro in anni e secoli, a venire.

Když na ni hledím Když na ni hledím, říkám si, promluví na mne – je svědkem té dívenky, ale já „jsem ta dívenka“ a v tomto světě miluji tuto dívenku, jež byla, tu na cestě, tu na fotografii. Víš, proč jí dávám přednost v dívčích letech, protože je tak živá, usmívá se. Co vidím v nohách těch dvou dívenek, jež tancem si razí cestu? A co za nimi?Stromy, vlákna, polypy v zeleni a malé mrtvé pod nohama jako hádky pod nohou Mariinou, drtící draka; tak jim už smrt strach nenaháněla, a právě tak vidím ty dívenky, kráčející po cestě zbožňováníhodnou chůzí. Ano, tak vidím celý růžový zítřek, už naznačený ve smějících se očích té, jež druhou vede do jasné věčné vody. Jaké bohatství, bratr Pán, a sestra Paní! Velký dar, jejž život umí zlehka položit jak šťastný, masopustní, kouzelný kalendář, kde jdou čísla pozpátku roky a staletími, která přijdou.

Da Album feriale, Archinto, 2005.

AMELIA ROSSELLI Se sinistramente

Ač podivně

Se sinistramente, ti vidi apparire, come un sole nero la tua biondezza, e il sole recuperava tutto – o quasi il tutto che in te trovai… Un tutto che è mascherata un tutto che è bisogno: semmai era anche disperante, ritrovarsi tali e quali all’adolescente che mai crebbe: un sentimento di devozione, è tutto ciò che m’addombra… nell’ammiccare per una fiotta di baci che mai desti, né darai ora che so quanto luminosa era per me la tua figura sfocatamente giustiziera, e lo spirito che tramortendo la vita che come sempre, scartando le molte speranze s’annunciava già pronta a rinunciare, magari morendo nello sforzo di non distinguere tra te e il male… Però questa ennesima volta veramente hai saputo riconoscerla come tale. Butti via le speranze non sono altro che una fiotta di baci ingenui e semplici mentre nel male il vivere si fa complesso, e ardendo d’un nulla che è tutto il mio pieno, la mia bislacca vita in un mercato che ha anch’esso il suo destinato amore di copulazione, si farebbe come tale la vuoi, disdegnando d’insegnarmela!

Ač podivně, zjevil ses mi, tvoje plavost byla jak černé slunce, a slunce vracelo do hry vše – anebo téměř vše, co jsem v tobě našla… Vše, které je maškaráda, vše, které je potřeba: a věru, bylo až frustrující nacházet se, tak jak jsme, v nezletilém, jenž nikdy nedozrál: pocit oddanosti je tím, co na mne vrhá stín... mé mžitky ze záplavy polibků, které jsi nikdy nedal, a nedáš ani teď, když vím, jak byla zářivá pro mne tvá podoba, rozostřeně soudcovská, a tvůj duch, omračující život, který, jako vždy, odkládaje tak mnohé naděje, se přiznává k ochotě rezignovat a třeba umřít na neschopnost rozlišit mezi tebou a zlem... Ale teď, po ixté, užs jej uměl doopravdy poznat, takový, jaký je. Zanech nadějí, nejsou než záplava naivních, prostoduchých polibků, žít ve zlu však bývá o hodně složitější; a plana nicotou, jež je mou veškerou plností, můj roztodivný život, život na tržišti, které má také svůj předurčený milostný koitus, se stane tím, čím ho chceš mít, třebaže pohrdlivě odmítáš mě mu učit!

Da Documento, Garzanti, 1976 38

EDOARDO SANGUINETI Io penso rose

Myslím na růže

Io penso rose e vedo musiche di rose e sento colori di rose rosa (con qualche punta di garofani, forse di dalie: ma molto in secondo piano) sarà un effetto specifico qui di Tashkent, immagino: (e sarà un sintomo di un tasso alcolico che cresce, lo so, dentro le mie mature vene vane): questo vale a) per il tè verde senza zucchero: b) per la saponetta della doccia: e persino c) per il caffè: (per quello semiturco, al minimo, di martedì mattina, sorbito nell’atrio di una specie di casa della cultura): e vale d) per le runò e e) per le rossiiskie: e poi vale (potrebbe valere, cioè) f) per questa rosa tropicale nera (parlo di tutto questo pasticcio, sempre, notevolmente sin estetico): se soltanto, però, io potessi attirarmela tanto da annusarmela, in uno di questi giardini da gazzella, quella, un momento): (parlo di una gazzella fatta bene, con il fuoco e con l’acqua): (e con le rose)

Myslím na růže a vidím hudbu růží a cítím barvy růžových růží (se špetkou karafiátů, možná i jiřin: ale v hodně zadním plánu), řekl bych, že to bude nějaký zvláštní účinek Taškentu, (a bude to taky známka míry alkoholu, jež stoupá, já vím, v mých zralých prázdných žilách): platí to pro a) zelený čaj bez cukru: b) pro mýdlo ve sprše: a dokonce c) pro kávu (pro tu pseudotureckou, usrkávanou v úterý ráno, v atriu čehosi na způsob kulturního střediska): a platí to d) pro místní runó a e) rossijskije: a pak to platí (tedy mohlo by to platit) f) pro tuhle tropickou černou růži (hovořím stále o celé téhle notně synestetické míchanici): (jen kdybych ji ale k sobě směl přitáhnout, tak abych k ní mohl přičichnout, v jedné té zahradě gazelí, na chvíli): (mám na mysli pořádnou gazelu, z ohně a z vody): (a z růží)

Da Erotapegnia, in Opus metricum, Rusconi, 1960

GIUSEPPE UNGARETTI Sono una creatura

Jsem stvoření boží

Come questa pietra del S. Michele così fredda così dura così prosciugata così refrattaria così totalmente disanimata

Jako tenhle kámen Svatého Michala tak chladný tak tvrdý tak suchý tak vzdorný tak zcela neživý

Come questa pietra è il mio pianto che non si vede

Jako tenhle kámen je můj pláč jejž nevidíte

La morte si sconta vivendo

Smrt odpykáváme zaživa

Da Porto Sepolto, Stabilimento Tipografico Friulano, 1916

Londra / Praga, marzo 2021 43