Jan Vičar

1

2

3

Z cyklu Hold (Vlna) From the cycle “Hold” (Wave) Du cycle « Hold » (La vague) Aus dem Zyklus „Hold“ (die Welle) reliéf do PVC | PVC relief | PVC relief | PVC Relief 200 × 250 cm, 2017

4

5

Z cyklu Hold (Volavka) From the cycle “Hold” (Heron) Du cycle « Hold » (Le heron) Aus dem Zyklus „Hold“ (der Fischreiher) linoryt | linocut linogravure | Linolschnitt 220 × 300 cm, 2017

6

7

Srdce v řece Heart in the River Le coeur dans la rivière Das Herz in dem Fluss linoryt – matrice | linocut – matrix | linogravure – matrice | Linolschnitt – Matrize 210 × 550 cm, 2008

8

Srdce v řece

Hearth in the river

S mým synem Vojtou jsme splouvali slovenskou řeku Hron.

Při jedné ze zastávek našel Vojta na břehu řeky bílý kámen ve tvaru srdce. Kamenné srdce bylo ukryto v písku. Po prohlédnutí jsem si všimnul nepravidelného žilkování na jeho povrchu, připomínající skutečné tepny a žíly. Bylo to v létě roku 2006.

My son Vojta and I floated on a boat the river Hron in Slovakia. Vojta found a white stone in a shape of a heart on one of our stops. The stone heart was hidden in the sand. I found irregular veins on the surface of the stone. They reminded of real arteries and veins. It was the summer of 2006.

9

Koupání v řece Bathing in the river La baignade dans la rivière Das Baden im Fluss linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 90 × 120 cm, 2017

10

11

12

Kruhy z lesa I–VIII The circles from forest I–VIII Les cercles de forêt I–VIII Die Kreise aus dem Wald I–VIII linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt Ø 100 cm, 2016

13

14

Kruhy z lesa I–VIII The circles from forest I–VIII Les cercles de forêt I–VIII Die Kreise aus dem Wald I–VIII linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt Ø 100 cm, 2016

15

16

Kruhy z pouště I–XV The circles from desert I–XV Les cercles du désert I–XV Die Kreise aus der Wüste I–XV linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 100 × 100 cm, 2015

17

18

Kruhy z pouště I–XV The circles from desert I–XV Les cercles du désert I–XV Die Kreise aus der Wüste I–XV linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 100 × 100 cm, 2015

19

20

Kruhy z pouště I–XV The circles from desert I–XV Les cercles du désert I–XV Die Kreise aus der Wüste I–XV linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 100 × 100 cm, 2015

21

22

23

Dívka a trn

La Fille et l´Epine

Zastavuji pod stromy v poušti v blízkosti nomádského stanu. Vařím si kávu a trochu lelkuji po okolí. Po nějaké chvíli přichází muž se třemi dětmi. Dívka má zavázanou nohu. Její otec se mi snaží něco vysvětlit a ukazuje na nohu. Po sejmutí špinavé hadry a bylin pochopím, že má dívka silnou infekci, způsobenou malou rankou od trnu na který stoupla. Noha od chodidla až po koleno je celá bílá. Pokouším se muži vysvětlit, že noha brzy změní barvu do modra a že to bude znamenat, že se velmi silná infekce změní na otravu krve a že noha by mohla být uříznuta. Muž nechápe, co jsou antibiotika, které by měla jeho dcera okamžitě začít užívat. Dávám jim ibalgin, paralen a čistá obinadla. Nabízím mu také, že jeho dceru odvezu do nejbližší nemocnice do Zagory, což je 80 kilometrů a zaplatím za její ošetření. Muž odmítá. Dostávají tedy alespon 300 Dirhamů. Zvou mě na čaj do nomádského stanu. Kolem nás je pár koz a slepic.

Jsou velmi chudí.

—Někde v poušti před Zagorou, březen, 2015, Maroko

Je m´arrête sous un arbre dans le désert, à proximité d´une tente nomade. Je fais chauffer un café et je me roule les pouces. Après un moment, il y a un homme qui arrive avec ses trois enfants. La fille a sa jambe bandée. Son père essaie de m´expliquer quelque chose en montrant la jambe. Il enlève le torchon sale sous lequel il y a des herbes médicinales, j´ai donc compris que sa fille est touchée d´une grave infection. Elle s´est blessée en marchant sur une épine.

Sa jambe est toute blanche et gonflée du pied au genou.

J´essaie d´expliquer à cet homme que sous peu de temps la jambe va devenir bleue car elle est sans doute atteinte d´une septicémie; la jambe risque d´ être coupée. L´homme ne comprend pas, il ignore jusqu´ à l´existence des antibiotiques que sa fille devrait immédiatement commencer à prendre. Je lui donne des remèdes Ibalgin, Paralen et des bandages propres. Je lui propose de transporter sa fille à l´hopital de Zagora qui se trouve à 80 kilomètres et que je suis prêt à payer le traitement. L´homme refuse. Je lui donne encore au moins 300 dirhams. Ils m´invitent en retour à boire du thé dans leur tente. Derrière la tente il y a quelques chèvres et poules et un troupeau de brebis. Ils sont très pauvres.

—Quelque part dans le désert près de Zagora,

mars 2015, au Maroc

• Dívka a trn Girl and Thorn La Fille et l´Epine Mädchen und Dorn linoryt, reliéf do pvc | linocut, PVC relief linogravure, PVC relief | Linolschnitt, PVC Relief 200 × 350 cm, 2017

24

Mädchen und Dorn Ich halte in der Wüste unter einem Baum in der Nähe von einem Nomadenzelt an. Ich mache einen Kaffee und schaue umher. Nach einiger Weile kommt ein Mann mit drei Kindern. Das Mädchen hat ein in Fetzen gewickeltes Bein. Der Mann, ihr Vater, versucht, mir etwas auf das Bein deutend zu erklären. Nach Abnehmen des schmutzigen Stoffverbandes und der aufgelegten Kräuter verstehe ich, dass das Mädchen eine schwere Infektion hat, verursacht durch eine kleine Wunde vom Auftreten auf einen Dorn. Das Bein vom Fuß bis zum Knie ist ganz weiß und geschwollen. Ich versuche dem Mann zu erklären, dass das Bein bald die Farbe zu Blau ändert und dies heißen wird, dass die sehr starke Infektion zur Sepsis wechselt; dass das Bein möglicherweise amputiert werden müsse. Der Mann versteht nicht, was Antibiotika sind, die seine Tochter ab sofort einnehmen sollte. Ich gebe ihr Ibalgin, Paralen, saubere Verbände. Ich biete ihm an, seine Tochter in das nächste Krankenhaus, das im 80 Kilometer entfernten Zagora ist, zu bringen und auch wieder abzuholen, und dass ich für die Behandlung zahle. Der Mann lehnt ab. Ich schenke ihnen 300 Dirham und sie laden mich zum Tee ins Nomadenzelt ein. Rundum sind ein paar Ziegen und Hühner. Eine Herde von zehn Schafen hinter dem Zelt. Sie sind sehr arm.

—Irgendwo in der Wüste vor Zagora, März, 2015, Marokko

25

Hašiš a kuřata | Nomád a ponožky | Stoleček Hashish and chickens | Nomad and my socks | Small table Le hashish et les poulets | Le nomade et mes chaussettes | La petite table Hashish und die Huhner | Der Nomad und meinen Socken | Das Tischlein litografie | lithography | lithographe | Lithographie 40 × 60 cm, 2016

26

27

Hašiš a kuřata 7. 3. 2015, Ifrane Ráno vstávám v 7 hodin a pokračuji v cestě na Fes. U silnice kupuji med, 2 kila asi za 150 Kč. Při nákupu medu od chudého berbera proběhne incident s vojáky. Ještě než u nás zastaví, tak mi prodejce strčí sklenici medu pod auto, aby nebyla vidět. Vojáci skopnou jeho stoleček do škarpy a patrně mu vyhrožují. Snažím se protestovat, ale než stačím zasáhnout a pohrozit jim novinářskou průkazkou, tak vojáci naskáčou do auta a odjedou.

Přijíždím do Fesu asi ve 12 hodin. Na ulici potkávám Mohameda, studenta techniky. Bere mě do domu rodičů, kde mě seznamuje se svoji šestnáctiletou sestrou. Dostávám najíst, pak zvu Mohameda na kávu. Doprovází mě do Mediny. Je úchvatná, starobylá, na několika návrších. Stísněné uličky, někdy pouze 1 metr široké, prodejci všeho. Století staré mešity, školy, internáty, koželužna prošlapané dlaždice, ohmatané stěny. Lidé nejsou agresivní, jako v Marakeshi. Po prohlídce města jedu ještě 50 kilometrů ne sever. Na přespání nacházím místo blízko ovčí farmy.

8. 3.

Zase hory, zelená úrodná údolí. Jedu pomalu. Přede mnou zastavuje auto a řidič naznačuje, abych také zastavil. Ptá se, jestli nechci na čaj a snídani. Souhlasím. Přijíždíme k velkému novému domu. Před domem je zaparkovaný mercedes.

Vítá nás majitel a ženy hned přináší snídani, smažená vajíčka, chléb a olivový olej. Dáváme se do řeči a prý jestli si nedám trochu hašiše. S díky odmítám. Douar, majitel domu přede mě po chvíli postaví na stůl asi dvoukilový pytel hašiše vlastní výroby a té nejlepší kvality a prý jestli chci, mohu si to vzít na zkoušku s sebou. Kamarád z Německa si vždy odveze padesát kilo a Němci jsou údajně velmi spokojeni.

Snažím se Dourovi vysvětlit, že by se asi hašiš dal prodat, ale že nemám ty správné konexe na takovou akci. Dostanu ještě nabídku vzít s sebou 10 kilo za sníženou cenu. 1 kilo vychází na 15 000 Kč. Nejsem drogový dealer, abych odhadl výnos celé transakce. Jdeme ale na prohlídku domu. V prvním patře, které není zařízené jsem napočítal osm pytlů marihuany. Jenže pytle jsou asi 180 cm vysoké a v průměru mají tak 140 cm. V některých se peleší slepice. Ahmed, kamarád Douara hrábne do jednoho z pytlů, rozevře dlan, vyfoukne lístky a hrst semínek si hodí do pusy. Chvíli poslouchám chroupání jeho zkažených zubů, než obsah spolkne.

Pak jdeme na terasu domu. Douar se slastně rozhédne do údolí: „Podívej na ta úrodná pole, všude olivy a marihuana.

Tam vlevo, kousek dál, vpravo, všude roste ta nejlepší tráva.

A ty jsi náš host a ty tady zůstat 1 měsíc. Rozumíš?“ Odmítám a lžu, že mám trajekt následující den. ,,A Jan ty jsi

28

ženatý?“ Říkám, že ne. Douarovi se rozzáří oči. „No to není problém, ženu najdeme a dnes večer oslavíme. „Vidíš ta kuřata?“ a ukáže na zahrádku pod námi, kde skutečně pilně hrabou pěkná kuřátka. Douar udělá významně imaginární řez nožem pod krkem. „Žena bude a kuřata.“ Pak se zamyslí a ukáže na kopec nad námi, kde se pyšně k nebi vypíná opravená mešita. „A tam budeš chodit, budeš muslim, jako my, no a pak uděláme…“ a pohybem ruky naznačí střihnutí nůžkami před mým rozkrokem. Trochu se vyděsím a intuitivně ucuknu. Ptám se: „Vy jste jako? (nevím jak se řekne obřízka), jako tu kůžičku nemáte?“ Douar přikyvuje: „nemáme, nemáme, ale neboj já jít s tebou, dáš si whisky.“ Pak mě poplácá po zádech, jako že je vše domluveno. Abych ho trochu odradil, tak podotknu, že chci k té ženě také velkou plantáž s olivovníky. „Jo, jo, to je jasný, podívej, to je moje, to je tatínka, strýčka, dědečka.“, ukazuje na úrodná pole. „My ti dáme, aby si uživil ženu a měl pěknou plantáž marihuany.

Tu nejlepší, jako máme my.“ Scházím mezi pytle marihuany, Douar něco štrachá v koutě. „Ty chtít olej, fíky?“ Říkám, že trochu. Dostávám 10 litrů olivového oleje a 12 kilogramů fíků. „A ty přijet na měsíc a být tady a ted odpočívej.“ a Douar se slastně natáhne v jedenáct hodin dopoledne na gauč. Po odpočinku jdeme k autu a Douar se mě ještě jednou snaží přemlouvat, abych si ten hašiš vzal a vyzkoušel tak nové drogové stezky do střední Evropy. Odmítám. Loučíme se a já pokračuji dále na sever ke Středozemnímu moři. Po cestě na mne mává spousta dalších Douarů, ale již nezastavuji, příběh by se v malých obměnách opakoval.

Večer přijíždím na pláž kde mám v úmyslu přespat. Po chvíli přichází parta vojáků se samopaly a zakazují mi tento plán uskutečnit. Na moje dotazy a protesty dostávám odpověd, že se nacházím zrovna na jedné nejfrekventovanější drogové stezce. V noci sem prý z blízkých hor přijíždí v noci náklady hašiše, který se pak na lodích převáží do Španělska.

Dělám velmi překvapeného a odjíždím k nedaleké vojenské základně, kde v klidu přečkám noc.

—8. 3. 2015, sever Maroka

Le Haschich et les Poulets le 7 mars 2015, Ifrane Le matin, je me lève à 7 heures et je continue mon chemin vers Fès. Près de la route, je m´arrête pour acheter du miel, 2 kilos à 150 couronnes tchèques à peu près. J´ai vécu un conflit avec des soldats lors de l´achat du miel auprès d´un Berbère pauvre. Le vendeur a caché un bocal de miel sous

ma voiture avant que les soldats n´arrivent. Ils ont donné un coup de pied dans sa petite table de telle façon qu´elle est tombée dans un fossé et ils l´ont vraisemblablement menacé. Je tâche de protester, mais avant que je sorte ma carte de presse pour intervenir, ils sautent dans la voiture et quittent les lieux.

J´arrive à Fès vers midi. Dans la rue je rencontre Mohammed, étudiant à l´université de technologie. Il m´invite dans la maison de ses parents et me présente sa sœur de seize ans. Ils me donnent à manger, après j´invite Mohammed à aller au café. Il m´acompagne à la médina, un centre ancien, splendide, qui s´étend sur plusieurs tertres. Des rues étroites, parfois seulement larges d´un mètre, des vendeurs de tout, des mosquées centenaires, des écoles, des pensionnats, une tannerie, des dalles et des murs usés.

Contrairement à Marrakesh les gens ne sont pas agressifs.

Après avoir visité la ville je m´oriente vers le nord et je parcours encore 50 kilomètres. Je trouve un endroit pour dormir près d´une ferme de brebis. le 8 mars Les montagnes de nouveau, les vallées vertes et fertiles. Je roule lentement. Devant moi, il y a une voiture qui s´arrête et le chauffeur me fait signe de m´arrêter aussi. Il me demande si je veux être invité pour le petit-déjeuner et pour le thé. Je suis d´accord. On arrive devant une grande maison, apparemment toute neuve. Il y a une Mercedes garée devant la maison. Le propriétaire nous accueille et les femmes apportent le petit déjeuner : des œufs brouillés, du pain et de l´huile d´olive. On commence à bavarder et mes hôtes me proposent du haschich. Je refuse en les remerciant. Après un instant, Douar, le propriétaire de la maison, pose sur la table un sac d´environ deux kilos de haschich de la meilleure qualité provenant de sa propre production.

Il me propose de l´emporter avec moi et de l´essayer. Son ami d´Allemagne prend à chaque fois cinquante kilos et les Allemands semblent l´apprécier beaucoup. J´explique à Douar que je ne m´imagine pas vendre du haschich et que je ne connais personne dans le milieu de la drogue. Il a une autre offre à me faire: 1 kilo pour 15 000 couronnes tchèques et 10 kilos à prix réduit. Mais je n´ai pas les talents d´un dealer pour mener ce type de négociations. On part visiter la maison. Au premier étage, qui n´est pas équipé, j´ai compté huit sacs de marijuana hauts de 180 cm et larges de 140 cm à peu près. Les poules ont trouvé leurs nids dans certains d´entre eux. Ahmed, ami de Douar, se sert dans un des sacs, ouvre sa paume, souffle pour séparer les feuilles des graines et met une poignée de graines dans sa

bouche. J´entends un moment ses dents cariées au travail avant qu´il ne les avale. Après, on va à la terrasse. Douar contemple la vallée avec passion : « Regarde les champs fertiles, partout des olives et de la marijuana... de gauche à droite, partout pousse la meilleure herbe. Toi tu es notre hôte et tu rester un mois, tu comprends ? » Je refuse en prétendant que je pars demain avec le ferry. « Et, Jan, tu es marié ? » Je réponds négativement. Les yeux de Douar s´éclairent. « Pas de problème, on te trouve une femme et encore ce soir on fera la fête, tu vois les poulets ? » et il montre le jardin au-dessous de nous où de jolis poulets fouillent le sol avec application. Douar feint de se trancher sa gorge à l´aide d´un couteau imaginaire. « Tu vas avoir une femme et des poulets… » il se plonge dans ses pensées et montre du doigt la colline devant nous où la mosquée restaurée se dresse orgueilleusement vers le ciel. « Tu vas fréquenter ce lieu-là, tu deviendras musulman comme nous, et après on fera… » et avec la main il a esquissé un coup de ciseaux devant mon entrejambe. Je suis effrayé un peu et je recule intuitivement. Je demande: « On vous a fait… (je ne sais pas comment on dit « circoncision »), eh, alors vous n´avez pas la peau ? » Douar acquiesce : « Non, on n´en a pas, on n´en a pas, mais n´aie pas peur, moi aller avec toi, tu prendras du whisky ! » Après il me tapote le dos comme si tout était entendu. Pour le décourager un peu j´exprime le souhait d´obtenir une grande plantation d´ oliviers. « Ok, ok, c´est clair, regarde, c´est à moi, c´est à mon papa, c´est à mon oncle, à mon grand-père » et il montre les champs fertiles. « Nous, on te donne tout pour que tu puisses nourrir ta femme et pour que tu aies une belle plantation de marijuana, la meilleure, comme la nôtre. » Je descends vers les sacs de marijuana, Douar semble chercher quelque chose. « Toi vouloir de l´huile, des figues ? » Je réponds que peutêtre un peu. Je reçois 10 litres d´huile d´olives et 12 kilos de figues. « Toi venir pour un mois et rester ici et maintenant relaxer ! » …et Douar s´étale sur le divan comfortablement.

Il est onze heures du matin. Après un peu de repos on se dirige vers la voiture et Douar essaie encore une fois de me convaincre d´emporter du haschich et d´essayer ainsi de nouvelles routes d´acheminement de drogue vers l´Europe centrale. Je refuse. On se dit adieu et je continue mon voyage vers la mer Méditerranée. Lors de ma route il y a une quantité des Douars qui me font signe de la main, mais je ne m´arrête pas, l´histoire pourrait se reproduire à l´identique.

Dans la soirée, j´arrive à la plage où je veux passer la nuit.

Après un moment un groupe de soldats arrive mitraillettes en main et ils m´interdisent de réaliser mon plan. Je proteste et je demande des explications, mais ils me répondent

29

que je me trouve sur une des routes de drogue les plus fréquentées. Dans la nuit il y aura un transit de haschich vers l´Espagne, des montagnes à la mer. Je fais semblant d´être très surpris. Je pars vers une base militaire dans les environs et je passe tranquillement la nuit là-bas.

—Le 8 mars 2015, le nord du Maroc

Haschisch und Hühner 7.3. 2015, Ifrane Ich stehe um 7 Uhr früh auf und setze die Reise nach Fes fort. An der Straße kaufe ich Honig, 2 kg für etwa 150 Kronen, von einem armen Berber. Beim Honigeinkauf kommt es zu einem Zwischenfall mit Soldaten. Bevor sie bei uns anhalten, versteckt der Verkäufer das Glas mit Honig unter meinem Auto, damit man es nicht sieht. Die Soldaten kippen seinen Tischchen um und bedrohen ihn. Ich versuche zu protestieren, doch ehe es mir gelingt einzugreifen und mit dem Journalistenausweis zu beeindrucken, springen die Soldaten in ihren Wagen und fahren weg.

Ich komme um ca. 12 Uhr nach Fes. In der Straße begegne ich Mohamed, einem Technikstudenten. Er nimmt mich mit ins Haus seiner Eltern, wo er mich mit seiner sechszehnjährigen Schwester bekannt macht. Ich werde zu Tisch gebeten, dann lade ich Mohamed zum Kaffee ein. Er begleitet mich nach Medina. Die Stadt ist bezaubernd, altertümlich, auf einigen Anhöhen gelegen. Enge Gässchen, manchmal nur einen Meter breit, Händler aller erdenklichen Dinge.

Jahrhundertealte Moscheen, Schulen, Internate, eine Gerberei, abgenutzte Fliesen, abgegriffene Mauern. Die Händler sind nicht so aggressiv wie jene in Marrakesch. Nach der Stadtbesichtigung fahre ich noch 50 Kilometer gegen Norden. Zum Übernachten finde ich einen Platz in der Nähe einer Schaffarm.

8.3.

Wieder Berge, grüne fruchtbare Täler. Ich fahre langsam.

Vor mir hält ein Auto an und der Fahrer deutet mir, auch anzuhalten. Er lädt mich ein, zu Tee und Frühstück mitzukommen. Ich stimme zu. Wir kommen zu einem großen neuen Haus. Vor dem Haus steht ein Mercedes. Der Inhaber und die Frauen begrüßen uns und holen gleich Frühstück, gebratene Eier, Brot und Olivenöl. Wir kommen ins Gespräch und er fragt, ob ich Haschisch nehme. Dankend lehne ich ab. Douar, der Hausbesitzer, stellt nach einer Weile eine etwa zwei Kilo schwere Packung mit Haschisch aus eige-

30

ner Produktion und von höchster Qualität vor mich auf den Tisch. Wenn ich will, kann ich das mitnehmen. Ich versuche Douar zu erklären, dass man wohl Haschisch verkaufen könnte, doch ich habe nicht die richtigen Konnexionen für so eine Aktion. Ich bekomme noch ein Angebot, 10 Kilo zu einem ermäßigten Preis mitzunehmen. Ein Kilo kommt auf 15000 Kronen. Ich bin kein Drogenhändler, um den Erlös der ganzen Transaktion abschätzen zu können. Wir gehen nun zur Hausbesichtigung über. Im ersten Geschoss, das nicht eingerichtet ist, habe ich acht Säcke mit Marihuana gezählt. Die Säcke sind von ca. 180 Zentimeter Höhe mit einem Durchmesser von etwa 140 Zentimeter. In einigen hocken Hühner. Ahmed, ein Freund von Douar, wühlt in einen Sack, öffnet seine Hand, bläst die Blätter ab und steckt die Handvoll Samen in den Mund. Eine Weile höre ich dem Knabbern seiner verdorbenen Zähne zu, ehe er den Inhalt verschluckt. Dann gehen wir zur Hausterrasse. Douar blickt wonnevoll in das ausgedehnte Tal: „Sieh mal die fruchtbaren Felder, überall Oliven und Marihuana. Dort links, dann ein bisschen rechts, wächst das beste Gras. Und du bist unser Gast und sollst einen Monat bei uns bleiben. Verstehst du?“ Ich lehne mit einer Lüge ab, ich hätte ein Trajekt für den kommenden Tag. „Und Jan, bist du verheiratet?“ Ich sage nein. Douar blitzen die Augen. „Na dann ist es kein Problem, eine Frau werden wir finden und heute Abend machen wir eine Feier. Siehst du die Hühner?“, und er zeigt in den Garten unter uns, wo wirklich schöne Hühner scharren. Douar deutet mit einem imaginären Messer einen Schnitt unter seinem Hals an. „Frau wird zum Heiraten und Hühner zum Essen …“, dann denkt er nach und zeigt auf den Gipfel vor uns, wo stolz eine renovierte Moschee zum Himmel emporragt. „Und dorthin wirst du gehen, Muslim werden, wie wir es sind, und dann machen wir das …“, und mit einer Handbewegung zeigt er einen Scherenschlag vor meiner Grätsche. Ich bin ein bisschen erschrocken und intuitiv zucke ich zurück. Ich frage:„Ihr seid beschnitten – also dieses Häutchen habt ihr nicht mehr?“ Douar stimmt zu: „Wir haben keines, keines, doch keine Angst, ich gehe mit dir, du wirst Whisky kippen.“ Dann klopft er auf meinen Rücken, als wäre nun alles besprochen. Um ihn ein bisschen abzubringen von seiner Idee, sage ich, dass ich zu der Frau auch eine Olivenplantage möchte. „Ja, ja, das ist schön, sieh, diese ist meine, die gehört dem Vater, Onkel, Opa“, er zeigt auf die Felder. „Wir geben sie dir, um die Frau zu ernähren und um eine schöne Marihuana-Plantage zu haben. Die beste, so wie wir sie haben.“ Wir gehen hinunter, Douar sucht etwas. „Du möchtest Öl, Feigen?“ „Ja, ein bisschen.“ Ich kriege 10 Liter Olivenöl und 12 Kilogramm

Feigen. „Du kommst später für einem Monat und bleibst dann da und jetzt ruh dich aus.“ Douar lehnt sich genüsslich um 11 Uhr vormittags auf das Sofa. Nach dem Ausruhen gehen wir zum Auto und Douar versucht nochmals mich zu überreden, Haschisch mitzunehmen für neue Drogenwege nach Mitteleuropa. Ich lehne ab. Wir verabschieden uns, ich fahre weiter nach Norden zum Mittelmeer. Den ganzen Weg lang wedelt mir eine Reihe weiterer Douare zu, doch ich halte nicht mehr an, die Geschichte würde sich mit kleinen Änderungen wiederholen.

Am Abend komme ich zu einem Strand und habe die Absicht, dort zu übernachten. Nach einer Weile taucht eine Gruppe Soldaten mit Maschinenpistolen auf und verbietet mir, mein Vorhaben zu realisieren. Auf meine Fragen und Proteste hin bekomme ich zur Antwort, dass ich mich direkt an einem der meist frequentierten Drogenwege befinde. In der Nacht kommen von den nahen Gebirgen Haschischtransporte, die mit den Schiffen nach Spanien weiterbefördert werden. Ich stelle mich sehr überrascht und fahre zu der nahe liegenden Armeebasis, wo ich in Ruhe die Nacht verbringe.

—8.3. 2015, Nord Marokko

Nomád a ponožky Dnes je asi sobota večer nebo pondělí , únor 2015. Přestávám mít ponětí o čase. Jsem někde v jižním Maroku v poušti. Nacházím ale krásnémísto na náhorní planině v nadmořské výšce 1650 metrů. Pozoruji západ slunce a dopíjím poslední zbytky vína. Je velmi chladno teplota kolem nuly.

Nejsem ale sám, přichází za mnou Nomád a ukazuje na své staré gumové boty. Je v nich bosý a je mu asi zima. Dám mu moje nejteplejší ponožky a 10 Dirhamů. Nomád pořád okouní kolem auta a po chvíli ukáže na moje nové boty do hor značky Bushman, které jsou za oknem. Vzpomněl jsem si na přísloví o podaném prstu a rázně odmítám. Tyto boty nebyly levné ani pro mne. Vysvětluji tedy Nomádovi, že jiné nemám. Nomád odchází za svým stádem koz a já sjíždím do údolí.

Un nomade et des chaussettes Nous sommes peut-être samedi soir ou lundi, en février 2015. J´ai perdu la notion de temps. Je me trouve quelque part au sud du Maroc, dans le désert. Je trouve un lieu superbe situé sur le haut-plateau à 1650 mètres au-dessus de la mer. Je contemple le coucher du soleil et je bois le reste du vin. Il fait très froid: la température tombe autour de zéro. Mais je ne suis pas seul, il y a un nomade qui arrive et montre du doigt ses vieilles chaussures en caoutchouc.

Il est pieds-nus dans celles-ci et il a probablement froid.

Je lui donne mes plus chaudes chaussettes et 10 dirhams.

Le nomade flâne toujours autour de la voiture et après un certain temps il montre du doigt mes chaussures de montagne Bushman qui sont derrière la fenêtre. Je me rappelle que celui à qui on donne le doigt nous prend le bras. Je refuse énergiquement. Même pour moi ces chaussures n´étaient pas données. J´ explique au nomade que je n´ai pas d´autres chaussures. Il part avec son troupeau de chèvres et je descends dans la vallée.

Nomade und Socken Heute ist es Samstag, abends - oder auch schon Montag, im Februar 2015. Ich verliere mein Zeitgefühl. Ich bin irgendwo in Marokko in der Wüste. Ich finde doch noch einen schönen Platz auf einer Hochebene in einer Höhe von 1650 Meter über dem Meeresspiegel. Ich betrachte den Sonnenuntergang und trinke die letzten Weinreste aus.

Es ist sehr kalt: die Temperatur geht gegen Null. Aber ich bin nicht alleine, ein Nomade kommt zu mir und zeigt auf seine alten Gummischuhe. Er ist barfüßig darinnen und es scheint ihm kalt zu sein. Ich gebe ihm meine wärmsten Socken und 10 Dirham. Der Nomade stiert in das Auto und nach einer Weile zeigt er auf meine neuen Bergschuhe der Marke Bushman, die hinter der Scheibe sind. Ich erinnerte mich an das Sprichwort über den gereichten kleinen Finger und lehne brüsk ab. Diese Schuhe waren auch für mich nicht billig. Ich erkläre also dem Nomaden, dass ich keine anderen mehr habe. Der Nomade geht weg zu seiner Herde und ich fahre in das Tal hinunter.

31

O chytrém Azízovi, Ahmedovi a Nouradinovi Cestou z pouště jsem na konci února roku 2015 zamířil do Velkého Atlasu. Zasněžené vrcholky čtyřtisícovek jsem viděl již z velké dálky. Sjížděl jsem z Malého Atlasu dolů do údolí, které obě pohoří rozděluje. Hory přede mnou je možné překročit několika cestami, které mají různou obtížnost.

Mému cíli byla nejblíže „silnice“, označena jako jedna z nejnebezpečnějších cest na světě. Silnice mírně přesahovala šířku mého auta a občas mizela v kamení a suti. Z nadmořské výšky 300 metrů, která byla v údolí, jsem serpentinami vystoupal za několik hodin do výšky asi 3000 metrů. Horský pas, který jsem překonal, byl pokryt sněhem. Sjížděl jsem do hlubokého údolí na druhé straně velehor. Cestu lemují vesnice uplácané z hlíny a přilepené ke skalním stěnám.

Pod nimi je možné pěšinami sestoupit na úrodná terasovitá políčka a zahrady, kde zrovna kvetou broskvoně a mandlovníky. Procházím se vesnicemi a zahradami. Od místních obyvatel jsem obdarován kozím mlékem a mandlemi. Často jsem zván do příbytků muslimů, kde dostávám večeři. Na oplátku dávám dětem bonbony, pomeranče, sardinky a mužům cigarety.

Následujícího dne projíždím dlouhým údolím, abych se dostal co nejblíže k nejvyššímu vrcholu. Tím je Toubkal, který se tyčí do výšky 4 162 metrů. Dalším horským údolím jsem šel pěšky s batohem. Směr mi ukazovali pouze pastevci mávnutím ruky někam k vrcholům hor. Cestu jsem nenašel.

Po třech dnech jsem se vrátil k autu a odjel do Assni, horského města.

Na tržišti jsem nakoupil pomeranče, rajčata a banány – základ mojí stravy, kterou doplnuji olivovým olejem, medem, oříškovým máslem, datlovým sirupem a fíky. V okamžiku, kdy nastupuji do auta, tak vidím, že ke mně spěchají tři rozevláté postavy: Azíz, Ahmed a Nouradin: „Ahoooj, dobrýýý den, jak máááš, my znááát Tvoje republika, Praha, Brno, Ústí, Bratislavááá.“ Naše konverzace pokračuje v lámané angličtině. Postupně se dozvím, že mládenci dělají příležitostně „jakési“ průvodce. Po přeslazeném mátovém čaji nastává čas na obchod. Přátelé dostávají pilník, smirkový papír, tričko, pojistky do auta a peníze. Přihazuji rašpli, nechápu, proč jsem si ji bral, ale teď se hodí. Na oplátku dostávám šest zaručeně pravých stříbrných náramků. „A to máš jako dárky pro ženy“, dodává Azíz. Odvětím, že nemám ženy. Nouradin zavře oči, pak se podívá do nebe a praví: „Insalah, Jan, ty jedeš do hor a tam bydlí Malika, sestra Azíze.“ Azíz zvážní a odvětí: „Jan a ona je beaucoupe gazela“, a přitom roztáhne ruce, jak může a naznačí tak proporce Maliky. „To myslíš tak asi“, odpovídám a vykreslím ve vzduchu obrys Boticelliho venuše. Je ale obtížné vysvětlovat berberům křivky Venuše. Azíz se mne s úsměvem zeptá:

32

„Do you like fish?“ a udělá dvě rovnoběžné čáry rukou blízko sebe. Nemám rád fish, ale taky nemám rád boků, boků a roztáhnu ruce, jak mohu. „Ale Jan, ona ted končí studia medicíny v Marakeshi“, dodává Ahmed. Teď zase já obrátím zasněně oči k nebi. Představa krásné Maliky, snad ne příliš boků, která má ordinaci praktické lékařky v Telči, by nebyla špatná. Já budu tvořit v atelieru a Malika vydělávat peníze.

Hmmmm. Na cestu dostávám okopírovanou mapu velehor s popisem cesty do Imlilu, kde bych měl Maliku najít.

Po dvou dnech lyžování v nadmořské výšce 3 500 metrů na čtyřkilometrové neupravené sjezdovce, se rozhoduji k návštěvě Maliky. Vyrážím ráno za úsvitu, sníh křupe pod nohama, scházím dolů do údolí. Hygienu jsem v posledních dnech trochu zanedbával, mám tedy s sebou mýdlo a věci na převlečení. Za chvíli nacházím příhodný vodopád, který teče z vrcholu, na kterém jsem ještě minulý den lyžoval. Po velmi osvěžující koupeli pokračuji směrem na Imlil. Asi po pěti hodinách výstupů a sestupů potkávám tři starší ženy.

Ptám se na Imlil a ony mi posunkovou řečí naznačí asi toto: dolů do údolí, nahoru na hřeben, dolů do údolí, nahoru a tam to je za tím třetím hřebenem. Odhaduji to asi na dva dny. Rozhoduji se vrátit k autu. Přicházím po setmění a druhý den opouštím horské štíty. Cesta vede opět do Assni. Na tržišti potkávám staré známé, kteří se ke mně o překot hrnou: „Tak co Jan, viděl jsi Maliku?“ Odpovídám, že ne, protože cesta netrvala 4 hodiny podle jejich propočtů, ale asi 60 hodin. Azíz: „Jan, ty máš auto a horským průsmykem se tam můžeme dostat za 1 hodinu a Malika nám aspoň uvaří.“ Nakupuji tedy 1 kg hovězího a zeleninu. Azíz sedí na sedadle spolujezdce, Nouradin a Ahmed leží na mojí posteli.

Jestliže silnice do Atlasu byla extrémně nebezpečná, tato stezka není značena ani jako silnice. Jedu na jedničku, občas s redukcí. Potkáváme nákladák naložený balíky slámy, na kterých sedí asi 15 lidí. Řidič gestikuluje, že bych mohl zajet k okraji srázu a on by pohodlně projel. Odmítám tento hazardní kousek a raději couvám 80 metrů, na místo, kde je možné se vyhnout.

Přijíždíme do Imlilu a ve dveřích domu, kam nás Azíz dovedl, nás vítá korpulentní žena s ušmudlaným dítětem. Chlapci dělají, jakoby nic. Azíz se ujme iniciativy a začne vařit.

Sedíme venku na kozím chlívku s krásným výhledem na hory. Obdivuji elektroinstalaci. Zásuvka vyrůstá odněkud z hloubky mohutného ořešáku a ten zase prorůstá kozím chlívkem. Aláh prostě uvedl věci na této krásné kozí terase v harmonii a soulad. Vůbec mu také nevadí, že tu večeří jeden bezvěrec a tři muslimové, kteří by si nejradši dali pivo a slivovici k večeři. Jsem ale trochu smutný, Malika tu není.

Ptám se na ni. Ahmed mávne rukou k ženě řkouc: „Jan, ona

je ale také Malika, do you like?“ „NO, I don´t like.“ , odpovídám. Učím se tedy vařit místní specialitu tadjin. Cesta zpět do Assni probíhá v mlčení. Nouradin zve všechny k němu domů na čaj. Nepředloženě beru do ruky krásnou mosaznou misku, která je na stole. Poté jdeme zase na čaj k Azízovi a Nouradin přináší misku. Z rozhovoru vyplývá, že chtějí zaplatit za výlet. Odmítám, protože cíl a smysl naší cesty nebyl naplněn. Chlapci souhlasně přikyvují a argumentují, že to nevěděli a že tam není signál, takže nemohli zavolat.

Azíz: „Jan, Nouradin se chce ženit a musí se jít představit rodině, přinést datle, fíky a dárek pro nevěstu. Musí si koupit nové slipy. Jan, moc by si to zasloužil, vždyt už měsíc nekouří hašiš.“ Odpovídám, že mu nemohu koupit nevěstu. Nevěsta podle postavení rodiny stojí 4000–20000 Dirhamů, tedy 8–40000 Kč. To není na evropské poměry tak mnoho. Kupuji tedy tepanou misku, jejíž cenu usmlouvám na třetinu. Chlapců se při čaji ptám na speciální kozí kůži, které se říká marokén a která se používá na vazby knih.

Ahmed odejde a za chvíli se vrátí s čímsi, co odpudivě na dálku páchne a vítězoslavně mi kůži položí k nohám, prý že to mám grátis k té misce. Odmítám dar, ale Nouradinovi radím, že si nemusí kupovat spodní prádlo, ale může si uvázat kozí kůži kolem boků a tak bude velmi originální. Všichni se smějeme. Odpoledne si hraji s Azízovou jedenáctiletou dcerou Sophií. Společně kreslíme. Pastelky a skicák ji nechám jako dárek. Na oplátku mi zatančí s černým šátkem.

Večeříme další tadjin a pak se ukládám ke spánku v Azízově salonu, vyloženém několika vrstvami koberců. Ráno mě čeká další překvapení. Azíz: „Jan, ty jedeš do Marakeshe a já jsem dostal včera zprávu, že musím na pohřeb a z toho místa je do Marakeshe mnohem blíže.“ Jenže do toho místa je mnohem dále, než do Marakeshe z Assni. Svoluji k cestě na pohřeb a k mému údivu do auta nastupují ještě dvě Azízovy sestry. Všichni jsou svátečně a čistě oblečeni. Azíz má bílou jelabu a je fešák, až na ty zkažené zuby. Loučíme se ve vesnici, kde se koná pohřeb. Azíz se nemůže nějak odpoutat, smutně se na mě dívá. Pochopím situaci. „Azízi ty nemáš peníze na zpáteční cestu, že?“ Azíz sklopí oči k zemi a přikyvuje. Dostává 100 Dirhamů. „Ale Azízi, do měsíce chci fotku Maliky a v bikinách.“ Azíz souhlasně přikyvuje, sice, že ty bikiny bodou trochu problém, ale že se pokusí udělat nemožné.

PS: fotografii Maliky jsem do dnešního dne nedostal, jsem ale přesvědčen o tom, že až přijedu do Assni, tak Azíz s Nouradinem a Ahmedem vymyslí nějaký bláznivý výlet do hor.

—březen, 2015, Maroko

33

Histoire de trois petits malins : Azíz, Ahmed et Nouradin En retournant du désert à la fin du mois de février 2015 je me suis dirigé vers le Haut Atlas. Les sommets des montagnes, hautes de quatre mille mètres, étaient visibles de loin. Je descendais du Moyen Atlas vers la vallée qui divise deux chaînes de montagnes. Les montagnes devant moi sont accessibles par plusieurs pistes de difficulté différente.

Mon objectif était accessible seulement par « une route » désignée comme l´une des plus dangereuses du monde.

Cette route a un peu dépassé la largeur de ma voiture et de temps en temps j´ai heurté des pierres et des éboulis de roches. En partant de la vallée je suis monté de l´altitude de 300 à 3000 mètres au dessus de la mer en quelques heures.

J´ai dû traverser plusieurs serpentines. Le col de haute montagne était couvert de neige. Je suis descendu dans une vallée profonde de l´autre côté des montagnes. Les villages en argile, collés aux rochers, ont bordé la route. On pouvait descendre par des pistes vers de petits champs fertils en terrasses. Il y avait aussi des jardins où les amandiers et les pêchers étaient en fleurs. Les autochtones m´offraient du lait de chèvre et des amandes. Les musulmans m´invitaient souvent à dîner dans leurs habitations. Je donnais aux enfants des bonbons, des oranges et des sardines en retour, je réservais pour les hommes des cigarettes.

Le jour suivant je suis passé par une longue vallée pour voir le plus haut sommet de plus près. C´était le djebel Toubkal qui se dressait à 4162 mètres. Équipé de mon seul sac à dos j´ai voulu passer par une autre vallée. J´ai cherché mon chemin vers les sommets uniquement à l´aide des bergers.

Mais je ne l´ai pas trouvé. Trois jours plus tard je suis revenu à ma voiture et je suis parti pour Assni, une ville dans les montagnes.

Au marché j´ai acheté des oranges, des tomates et des bananes – l´essentiel de ma nourriture là-bas, que j´accompagnais d´huile d´olive, de miel, de beurre de noix, de sirop de dattes et de figues. Au moment où je suis monté dans la voiture, j´ai vu trois silhouettes qui se dépêchaient dans ma direction en gesticulant : Azíz, Ahmed et Nouradin. « Saluuut, bonjouuuur, ça va, nous connaître ton pays, Praha, Brno, Ústí, Bratislavááá. » Notre conversation a continué en écorchant l´anglais. Peu à peu j´ai découvert que ces hommes travaillaient occasionnellement comme « guides ». Après un thé trop sucré, il fallait passer aux affaires. Je leur ai donné une lime, un papier éméri, un t-shirt, un coupe-circuit de voiture et de l´argent. J´ai encore ajouté la rape (je ne savais pas pourquoi je l´ai ammenée, mais maintenant cela m´arrangeait). Réciproquement j´ai reçu six bracelets garantis en argent. « Et voilà les cadeaux pour tes femmes ! » a ajouté Azíz. J´ai répliqué que je n´ai pas de

34

femmes. Nouradin a fermé les yeux, a levé sa tête vers le ciel et a dit : « Inch´Allah, Jan, tu aller dans les montagnes et c´est la sœur d´Azíz, Malika, qui habite là ». Azíz est devenu sérieux et a dit : « Jan, elle est beaucoup gazelle » et en même temps il a étendu le plus possible les mains et a dessiné la silhouette de Malika. « Tu penses comme ça ? » j´ai répondu en dessinant en l´air la Vénus de Botticelli. Mais il était assez difficile d´expliquer aux Berbères comment est la Vénus. Azíz a souri et m´a demandé : « Do you like fish ? » et il a fait deux lignes parallèles toutes proches. « Je n´aime pas les fish, tout comme je n´aime pas beaucoup, beaucoup, » et j´ai insisté en étendant les mains. « Mais, Jan, elle finit ses études de médecine à Marrakech actuellement, » a ajouté Ahmed. Maintenant c´était moi qui a levé les yeux vers le ciel en rêvant. L´image de la belle Malika, qui n´était pas trop beaucoup, beaucoup et qui faisait son métier de médecin à Telč n´était pas mauvaise. Moi, je travaillerais dans mon atelier et Malika gagnerait de l´argent.

Hmmm. J´ai reçu en partant une carte des montagnes photocopiée avec la description du voyage vers Imlil, où je devais trouver cette Malika.

Après deux jours passés à faire du ski en hors-piste sur quatre kilomètres à 3500 mètres d´ altitude, je me suis décidé à aller rendre visite à Malika. J´ai commencé mon voyage au lever du jour, la neige a croqué sous mes pieds, je suis descendu dans la vallée. J´ai ommis me laver ces derniers jours, j´ai donc apporté du savon et des vêtements pour me changer. En quelques minutes j´ai trouvé une chute d´eau convenable qui descendait du même sommet sur lequel j´avais fait du ski la veille. Après une douche très rafraîchissante, j´ai continué vers Imlil. Après cinq heures à monter et à descendre j´ai rencontré trois vieilles femmes. J´ai demandé où se trouvait Imlil et elles m´ont répondu par des gestes : en bas dans la vallée, en haut vers la chaîne de montagnes, en bas dans la vallée, en haut et là, après la troisième chaîne de montagnes se trouvait mon but. J´ai évalué la distance à deux jours de marche. J´ai décidé de revenir vers la voiture. Je suis arrivé après le coucher du soleil et le lendemain j´ai quitté les hauteurs des montagnes. La route menait de nouveau à Assni. J´ai rencontré mes anciens amis au marché. Ils ont accouru vers moi. « Alors, Jan, tu as vu Malika ? » J´ai répondu que non car le voyage ne durait pas 4 heures comme ils me l´avaient indiqué, mais plutôt 60 heures. Azíz : « Jan, tu as ta voiture, en passant par le col de la montagne, on peut être chez Malika dans une heure, elle peut nous faire à manger et tu verras comment elle peut cuisiner ! » J´ai alors acheté 1 kilo de bœuf et des légumes. Azíz était assis sur le siège passager, Nou-

radin et Ahmed étaient allongés sur mon lit. Si la route vers l´Atlas était extrêmement dangereuse, cette piste-là ne pouvait même pas être considérée comme une route. J´ai roulé en voiture très lentement. Nous avons rencontré une camionnette chargée de paquets de paille, sur lesquels une quinzaine de personnes étaient assises. Le chauffeur m´a fait signe de m´approcher vers le fossé. Comme ça il pourrait passer comfortablement. J´ai refusé d´effectuer cette action hasardeuse et j´ai préféré reculer de 80 mètres vers un endroit plus approprié.

Nous sommes arrivés à Imlil et une femme portant un enfant sale nous a accueillis à la porte de la maison qu´ Azíz a indiquée. Cette femme était finalement bien corpulente, les hommes ont fait comme si de rien n´était. Azíz a pris l´initiative et a commencé à faire la cuisine. Nous étions assis dehors sur le toit de la cabane des chèvres. De là nous y avions une magnifique vue sur les montagnes. J´admirais l´installation de l´électricité. La prise sortait des profondeurs du tronc de l´immense noyer. Celui-ci traversait le toit de la cabane. Allah a agi de sorte que tout soit en harmonie, ici, sur cette belle terasse. Il n´était pas gêné qu´ il y ait un athée et trois musulmans qui auraient tous préféré de la bière et de l´eau-de-vie de prunes pour accompagner le dîner. Mais j´étais un peu triste parce que Malika n´était pas là. J´ai demandé où elle était. Ahmed a fait un signe de la main vers la femme au bébé en disant : « Jan, elle est aussi Malika, do you like ? » « No, i don´t like » , j´ai répondu. J´ai donc appris à cuisiner la spécialité locale, le tadjine. Le voyage en retournant à Assni était silencieux.

Nouradin a invité tout le monde chez lui pour boire le thé. J´ai inconsidérément pris dans ma main un beau saladier de laiton posé sur la table. Puis, on a continué chez Azíz et Nouradin y a apporté ce saladier. J´ai compris de la conversation suivante qu´ils voulaient que je paie pour l´excursion. J´ai réfusé car le but et le sens de notre voyage, Malika, n´étaient pas atteints. Les hommes ont acquiescé de la tête et ont ajouté qu´il ne le savaient pas qu´elle serait absente et qu´il n´ y avait aucun moyen de téléphoner. Azíz : « Jan, Nouradin veut se marier et il doit aller se présenter à la famille, apporter des dattes, des figues, un cadeau pour sa fiancée. Il doit s´ acheter un nouveau slip.

Jan, il le mérite, il ne fume plus de haschich depuis un mois déjà. » J´ai répondu que je ne pouvais pas lui acheter une fiancée. Une fiancée, d´après la position de la famille dans la société, coûtait 4000 – 20000 dirhams, ça voulait dire 8000 – 40000 couronnes tchèques. Ce n´était pas beaucoup selon les critères européens. J´ai acheté donc le saladier de laiton et j´ai obtenu une réduction de trente pour

cent à force de marchander. J´ai demandé, en buvant du thé avec mes amis, s´ils connaissaient une peau de chèvre spéciale, appelée marokén, utilisée pour la reliure de livres.

Ahmed est sorti et après un instant il est revenu avec quelque chose qui, déjà de loin, puait terriblement. Il a posé la peau devant mes pieds avec beaucoup de fierté. C´était offert avec le saladier. J´ai refusé ce cadeau. J´ai conseillé à Nouradin de ne pas acheter de sous-vêtements, mais de mettre la peau autour de ses hanches, ainsi il pourrait se démarquer. Tout le monde a éclaté de rire. L´après-midi j´ai joué avec Sophie, la fille d´Azíz de onze ans. Nous avons dessiné ensemble. Je lui ai laissé le bloc de papier et les crayons de couleurs en cadeau. En échange, elle a dansé pour moi avec un foulard noir. Nous avons dîné un autre tadjin. Après, je suis allé me coucher dans le salon d´Azíz, couvert de plusieurs couches de tapis. Le matin suivant une autre surprise m´attendait. Azíz : « Jan, tu vas à Marrakesh, et moi, j´ai reçu hier le message avec une invitation à des funérailles tout près de Marrakesh ». Mais aller là-bas c´était aller plus loin que d´Assni à Marrakesh. J´étais d´accord avec l´idée de voyage aux funérailles et j´étais très surpris au moment de partir de voir que les deux sœurs d´Azíz faisaient également partie du voyage. Tout le monde a mis son trente-et-un. Azíz a porté une jellaba blanche et ça lui allait très bien, malheureusement il avait ses dents pleines de caries. On s´est séparé en arrivant au village où se passaient les funérailles. Azíz ne voulait pas qu´on se quitte et il me regardait tristement. J´ai compris la situation. « Azíz, tu n´as pas d´argent pour le retour, n´est-ce pas ? » Azíz a baissé les yeux et a acquiescé. Je lui ai laissé 100 dirhams. « Mais Azíz, avant la fin du mois, je veux avoir la photo de Malika en bikini. » Il était d´accord, seulement le bikini posait un problème, mais il ferait de son mieux.

P.s.: Jusqu´ à aujourd´hui je n´ai pas reçu de photo de Malika. Je suis persuadé que si je retourne un jour à Assni, Azíz, Nouradin et Ahmed auront une autre excursion dans les montagnes à inventer.

—Mars 2015 au Maroc

35

Vom schlauen Aziz, von Ahmed und Nouradin Den Rückweg aus der Wüste Ende Februar 2015 habe ich Richtung Hohen Atlas eingeschlagen. Die Schneegipfel der Viertausender konnte ich schon von weitem sehen. Ich fuhr vom Mittleren Atlas (mit einer Höhe von rund dreitausend Meter) nach unten in das Tal, das die beiden Gebirge teilt. Die Berge vor mir kann man über einige Wege unterschiedlicher Schwierigkeit überwinden. Der kürzeste Weg zu meinem Ziel führte über eine „Straße“, die als eine der gefährlichsten auf der Welt gilt. Die Straße war kaum breiter als mein Auto und ab und zu verschwand sie unter Felsen und Schotter. Aus der Talsohle in einer Meereshöhe von 300 Meter bin ich über zahlreiche Serpentinen in einigen Stunden auf eine Höhe von 3000 Meter hinaufgefahren. Der Bergsattel, den ich überwunden habe, war mit Schnee bedeckt. I Auf der anderen Seite des Hochgebirges bin ich in ein tiefes Tal abgefahren. Die Straße säumen aus flach geschlagenen Lehmziegeln gebaute Häuser, die Dörfer kleben an den Felsenwänden. Unter diesen steigt man zu fruchtbaren Terrassen, Feldern und Gärten hinab, wo gerade die Pfirsiche und Mandeln blühten. Ich spazierte durch die Dörfer und Gärten. Von den Bewohnern wurde ich mit Ziegenmilch und Mandeln beschenkt. Häufig bin ich in die Wohnungen der Moslems zum Abendessen eingeladen worden. Als Gegengeschenk gab ich den Kindern Bonbons, Orangen, Sardinen und den Männern Zigaretten.

Am kommenden Tag fuhr ich durch ein langes Tal, damit ich so nah wie möglich zum höchsten Gipfel komme. Er heißt Toubkal - Džabal Tubkal - und misst 4162 Meter. Durch das nächste Hochtal ging ich mit einem Rucksack zu Fuß.

Die Richtung zeigten mir nur die Hirten an, mit der Hand irgendwo zu den Berggipfeln hin fuchtelnd. Den Weg fand ich nicht. Nach drei Tagen kehrte ich zum Auto zurück und fuhr ich nach Assni, einer Bergstadt.

Auf dem Markt kaufte ich Orangen, Tomaten und Bananen – meine Nahrungsgrundlage -, dazu Olivenöl, Honig, Nussbutter, Dattelsirup und Feigen. Im Moment, als ich das Auto bestieg, sah ich drei eilige, daherwehende Gestalten: Azíz, Ahmed und Nouradin: „Ahoooj, Guten Tag, wie geht es Dir, wir kennen deine Republik, Prag, Brünn, Aussig, Pressburg.“ Unsere Konversation setzte sich in einem Kauderwelsch-English fort. Ich verstand, dass die Jungen zufälligerweise Führer sein wollen. Nach einem zu viel gezuckerten Tee kam die Zeit zum Abschied. Die Freunde bekommen eine Feile, Schmirgelpapier, ein T-Shirt, Autosicherungen und Geld. Ich gebe eine Raspel dazu, ich weiß gar nicht, warum ich sie überhaupt auf die Reise mitgenommen habe, doch jetzt kommt sie zur Verwendung. Als Gegenschenk bekomme ich sechs sicher echt silberne Arm-

36

bänder. „Und das hast Du als Geschenke für die Frauen“, sagt Aziz. Ich antworte, dass ich keine Frauen habe. Nouradin schließt die Augen , dann guckt er zum Himmel und sagt: „Inschallah, Jan, du fährst ins Gebirge und dort wohnt Malika, Aziz‘ Schwester. Aziz wird ernst und erwidert: „Jan, sie ist beaucoup gazelle“, und dabei spreizt er die Arme soweit als möglich aus und zeigt Malikas Proportionen. „Du glaubst ungefähr so…?“ antworte ich und zeichne die Kontur von Botticellis Venus in der Luft. Es ist doch schwierig, den Berberstämmen die Kurven der Venus zu beschreiben.

Aziz fragt mich lächelnd: „Do you like fish?“, und macht zwei senkrechte parallele Striche nah nebeneinander. Ich liebe keinen Fisch, doch liebe ich auch die fülligen Weichen nicht, schüttle den Kopf und breite die Arme aus. Aber Jan, sie beendet jetzt ihr Medizinstudium in Marrakesch, setzt Ahmed hinzu. Jetzt wende ich träumend die Augen zum Himmel. Die Vorstellung von einer hübschen Malika, hoffentlich nicht mit zu viel beaucoup beaucoup, die eine Ordination als praktische Ärztin in der Stadt Teltsch hat, wäre nicht so schlimm. Ich werde im Atelier schaffen und Malika das Geld verdienen. Hmm. Für die Reise erhalte ich eine kopierte Karte des Hochgebirges mit der Wegbeschreibung nach Imlil, wo ich Malika treffen sollte.

Nach zwei Tagen Skifahren in der Höhe von 3500 Meter, auf einer vier Kilometer langen, nicht gepflegten Piste des Königs, entscheide ich mich, Malika zu besuchen. Ich starte früh bei Tagesanbruch, Schnee kracht unter den Füßen, ich gehe hinunter in das Tal. In den letzten Tagen habe ich auf Hygiene ein bisschen verzichtet, ich habe also Seife und Sachen zum Umziehen bei mir. Ich finde einen geeigneten Wasserfall, das Wasser kommt von dem Gipfel, wo ich gestern Ski gefahren bin, und ich nehme ein sehr erfrischendes Bad und setze meinen Weg Richtung Imlil fort. Nach ungefähr fünf Stunden bergauf und bergab treffe ich drei ältere Frauen. Ich frage nach Imlil und sie zeigen mir in Zeichensprache etwas wie: nach unten in das Tal, dann nach oben zum Gebirgskamm, nach unten in das Tal, nach oben, unten und dann hinter dem dritten Gebirgskamm – dort ist es. Meiner Einschätzung nach macht das eine Wanderung von zwei Tagen. Ich entscheide mich, zurück zum Auto zu gehen, komme nach Einbruch der Dunkelheit an und am nächsten Tag verlasse ich die Berggipfel. Der Weg führt wieder nach Assni. Auf dem Marktplatz treffe die alten Bekannten, die alle zu mir streben: „Also Jan, was ist, hast du Malika gesehen? Ich verneine, da der Weg nicht vier Stunden je nach ihren Berechnungen, sondern ca. 60 Stunden gedauert hätte. Jan, du hast ein Auto und über den Pass können wir in einer Stunde da sein und Malika kocht uns

doch was und du siehst, was für eine Köchin sie ist. Ich kaufe also 1 kg Rindfleisch und Gemüse. Aziz sitzt auf dem Beifahrersitz. Nouradin und Ahmed liegen auf meinem Bett.

War die Straße zum Atlas schon extrem gefährlich, so ist dieser Weg nicht mehr als Straße zu bezeichnen. Ich fahre im ersten Gang, immer wieder auch mit der Reduktion.

Wir treffen einen Lastwagen, mit Strohballen beladen, auf denen ca. 15 Personen sitzen. Der Fahrer deutet mir, zum steil abbrechenden Wegrand zu fahren, damit er besser durchfahren kann. Ich lehne so einen Hasardspiel ab und fahre lieber 80 Meter zurück, zu einem Platz, wo man ausweichen kann.

Wir kommen in Imlil an und in der Tür des Hauses, wohin uns Aziz bringt, grüßt uns eine korpulente Frau mit schmutzigem Kind. Die Jungen machen nichts, Aziz ergreift die Initiative und fängt an zu kochen. Wir sitzen draußen auf dem Dach des Ziegenstalls mit einer schönen Aussicht ins Gebirge. Ich bewundere die Elektroleitungen. Die Steckdose wächst irgendwo vom Inneren eines mächtigen Nussbaumes heraus, und der wächst wiederum durch das Flachdach des Ziegenstalls. Allah fügt bloß die Sachen zusammen auf dieser schönen Ziegenterrasse, in Harmonie und Einklang.

Es stört ihn nicht, dass da ein Ungläubiger und drei Moslems, die am liebsten Bier und Sliwowitz zum Abendessen möchten, nachtmahlen. Ich bin ein bisschen traurig. Malika ist nicht da. Ich frage nach ihr. Ahmed zeigt mit der Hand auf die Frau und sagt: „Jan, sie ist auch Malika, do you like?“ „No, I don´t like“, meine Antwort. Ich lerne stattdessen die örtliche Spezialität Tadjine zu kochen. Die Rückfahrt nach Assni verläuft schweigend. Nouradin lädt alle zu ihm nach Hause zum Tee ein. Unüberlegt nehme ich eine schöne Messingschale in die Hand, die auf dem Tisch steht. Dann gehen wir wieder zu Aziz zum Tee und Nouradin bringt die Schale mit. Aus ihrer Rede geht hervor, dass sie für den Ausflug zahlen möchten. Ich lehne ab, da das Ziel und der Sinn der Reise nicht erfüllt sind. Die Jungen stimmen zu und argumentieren, dass sie nicht gewusst hätten, dass Malika nicht dort sei und dass dort kein Empfang ist, sodass sie nicht telefonieren konnten. Aziz: „Jan, Nouradin will heiraten und soll sich der Familie vorstellen gehen, Datteln, Feigen und ein Geschenk für die Braut holen. Er soll eine neue Unterhose kaufen. Jan, es würde ihm zustehen, seit einem Monat raucht er kein Haschisch mehr.“ Meine Antwort war, dass ich ihm keine Braut kaufen kann. Eine Braut kostet je nach Ansehen der Familie von 4000 bis 20000 Dirham, also 8000 – 40000 Kronen. Es ist für europäische Verhältnisse nicht so viel. Ich kaufe also die aus Messing getriebene Schale, deren Preis ich auf ein Drittel herunterhandle. Beim

Tee frage ich die Jungen nach speziellem Ziegenleder, das Marokén genannt und zum Buchenbinden gebraucht wird.

Ahmed geht weg und nach einer Weile kommt er mit etwas zurück, das schon von weitem stinkt, und triumphal legt er mir das Leder zu Füßen, das ich gratis zu der Schale bekommen soll. Das Geschenk lehne ich ab, doch Nouradim rate ich, dass er keine Unterwäsche zu kaufen brauche, er könne das Ziegenleder um die Hüften binden und er werde sehr originell sein. Alle lachen. Nachmittags spiele ich mit Aziz elfjähriger Tochter Sophia. Zusammen zeichnen wir.

Pastellstifte und Skizzenblock lasse ich ihr als Geschenk.

Als Dank tanzt sie mir freudig mit einem schwarzen Tuch vor. Wir essen wieder Tadjine und dann legen wir uns in Aziz‘ Salon, der mit mehreren Teppichschichten ausgelegt ist, schlafen. Morgen früh erwartet mich eine weitere Überraschung. Aziz: „Jan, du fährst nach Marrakesch und ich habe gestern Abend eine Nachricht bekommen, dass ich zu einem Begräbnis gehen soll, und von Marrakesch wäre es zu dem Ort bedeutend näher. Doch zu jenem Ort ist es bedeutend weiter, als von Marrakesch nach Assni. Ich stimme der Reise zur Beerdigung zu und zu meiner Überraschung steigen noch zwei Schwestern von Aziz in das Auto. Alle sind feierlich und sauber angezogen. Aziz hat eine weiße Jelaba und ist schick, außer seinen verdorbenen Zähne. Wir verabschieden uns im Dorf, wo die Beerdigung stattfinden wird. Aziz kann sich nicht trennen, traurig guckt er mich an.

Ich verstehe die Situation. „Aziz, du hast kein Geld für die Rückreise?“ Er stimmt mit niedergeschlagenen Augen zu.

Ich gebe ihm 100 Dirham. „Aber ich will in einem Monat ein Foto von Malika im Bikini haben.“ Aziz nickt zustimmend, obwohl, der Bikini wird ein kleines Problem sein, aber er wird versuchen, sein Möglichstes zu tun.

PS: Malikas Foto im Bikini habe ich bis heute nicht, doch gleich nach unserer Trennung war ich überzeugt, dass sich Aziz mit Nouradin und Ahmed sofort wieder einen verrückten Ausflug ausdenkt.

—März, 2015 Marokko

37

Viděl jsem muže v jeskyni na Ďáblově hoře V srpnu loňského roku jsem šplhal na Ďáblovu horu. Ta je hned v sousedství známé Stolové hory. Obě hory jsou vysoké kolem jednoho tisíce metrů a jsou dobrou klimatickou obranou městu, které se jmenuje Kapské. Jejich vrcholy jsou po většinu roku zahaleny v mracích. Dochází zde totiž ke kondenzaci horkého vzduchu, který stoupá rychle od Atlantského oceánu po úbočí nahoru, kde se sráží s chladným vzduchem. Existuje i legenda o ďáblu, který kouří dýmku tak mocně, že svým kouřem zahaluje okolní hory. Ale zpět k Ďáblově hoře. Poměrně snadno jsem vystoupil přibližně do její poloviny. V těchto místech je velká jeskyně. Její přítmí a chlad byly v poledním žáru příjemné. Až po nějaké chvíli jsem rozeznal postavu černocha, který mi předtím splýval s temnotou jeskyně. Seděl na jednom konci, já na opačné straně a oba jsme pozorovali ruch Kapského Města pod námi. V jeskyni měl starou matraci, několik osobních věcí a mně připadalo, jako bych se ocitl u někoho v bytě. Černoch na mne jednou krátce pohlédl a beze slov mi řekl, co si o mně myslí. Byl jsem pro něj turista, který ze zábavy šplhá po horách, zatímco on tam musí bydlet. Vydal jsem se na vrchol a nebylo to jednoduché. Ztratil jsem totiž cestu, tak jsem musel překonávat skaliska a neprůchodné trnité keře. Cíle jsem po dvou hodinách dosáhl a cestu dolů do Kapského Města jsem již snadno našel. Do dřevěné podlahy svého ateliéru jsem vyryl pohled z jeskyně na záliv a moře. Proti venkovnímu světlu stojí temná postava muže s rozpřaženýma rukama a jako kdyby říkala: „Co tu děláš?“ a nebo „Co tu dělám já a proč tu jsem?“ Nad zálivem se vznáší osamělá chobotnice, kterou do podlahy vyryla osmiletá Thandiwe Mamacos, dcera sekretářky z Greatmore studios. Thandiwe jednou přišla do mého ateliéru, vzala si moje rydla a nezávisle na mojí práci si vyryla svoji chobotnici. Bylo mi líto toto dílko přerýt, tak jsem je zachoval jako součást své práce a myslím, že to nevadilo Thandiwe ani Muži z jeskyně. Dřevořez jsem vytiskl a přivezl si ho domů.

Abych uchoval podlahu, musel jsem otočit dřevěné desky a tak se stalo, že matrice Muže z jeskyně zůstala v temnotě ateliéru v jeho rodném městě.

—J. V. září 2003, Kapské Město

Viděl jsem muže v jeskyni na Ďáblově hoře I Have Seen a Man in the Cave on Devil's Peak J‘ ai vu un homme dans la grotte de la Montagne du Diable Ich habe einen Mann in die Hohle auf Teufelberg gesehen dřevořez | woodcut | gravure sur bois | Holzschnitt 220 × 340 cm, 2003

38

39

I have seen a Man on Devil´s Peak I have seen a man on Devil‘s Peak In August 2003 I climbed Devil‘s Peak, which is close to the famous Table Mountain.

Both are about 1,000 meters high and they offer a very good climatic protection from the heat of the city, which is called Cape Town. Clouds because of the natural proces of condensation cap the upper parts of those mountains. Hot air rises quickly from the Atlantic Ocean and collides with cold are at the height of about 1,000 meters. There is also an old legend that the Devil smokes so much that his smoke covers the surrounding mountain peaks. I climbed quite easily half way up Devil‘s Peak where I found a big cave, whose coldness was very pleasant in the hot sunny day.

After some time, I realized there was a black man sitting on the other side of the cave. He had an old mattress and few personal things there. I felt as if I walked into someone else‘s flat uninvited, so I left this place quickly. I climbed to the top of Devil‘s Peak and then I found the way back.

I carved the Man from Devil‘s Peak into the wooden floor of my studio. The image is a view from the cave overlooking the bay with the man standing on the right side. He spreads his hands as if saying, „what am I doing here?“, or „what are you doing here?“ The image also features an octopus flying above the bay, which was carved by Thandiwe Mamacos, an eight year old girl who is the daughter of our secretary from the Greatmore art studios. One day she came to my studio and took my carving knives in order to carve her octopus in my block. I couldn‘t destroy this wonderful piece of art and I kept it as a part of my work. I‘m sure, that Thandiwe and the man from Devil‘s Peak wouldn‘t mind.

When I finished carving my studio floor, I printed it on paper. I couldn‘t take the studio floor with me, because it was too heavy and also too big. In order to keep the floor for the future, I decided to turn the wooden panels upside down.

In this way the man is preserved in the darkness of my studio in Cape Town.

—J. V. September 2003, Cape Town

Pat Ward Williams viděla muže na stromě Pat Ward Williams Has Seen a Man on the Tree Pat Ward Williams a vu un homme sur un Pat ward Williams hat einen Mann auf der Baum gesehen dřevořez | woodcut | gravure sur bois | Holzschnitt 220 × 320 cm, 2003

40

41

42

cyklus Johannesburg from a serie Johannesburg Du cycle « Johannesburg » Aus dem Zyklus Johannesburg mědirytina | copper-engraving | burin | Kupferstich 7 × 10 cm, 2000

43

Johannesburg raději rychle uklidnil. Přeci jen nemělo smysl mít rozříznuté břicho kvůli batůžku a jednomu banánu uvnitř.

Hlavní pošta Na konci mého pobytu jsem si chtěl půjčit auto a vyjet na několik dnů mimo civilizaci. Vždy jsem dbal na to, abych při procházkách městem vypadal dostatečně otrhaně. Taky se mi nikdy nic nestalo, a to jsem často kreslil venku a i ty skořápky jsem zkusil. Ten den jsem si ale vzal malý kožený batůžek, podle kterého jsem byl identifikován jako cizinec.

Na cestě do půjčovny aut jsem míjel hlavní poštu. Přistoupil ke mě mladík s dotazem, kde je hlavní pošta. Rychle jsem ho odbyl a pokračoval v cestě, jenže za pár sekund jsem cítil vítr z leva a z prava, to mne chytli čtyři černoši a pátý mi přiložil nůž na břicho. Velmi mne to pobouřilo a já se začal s nimi rvát, Jenže ten nůž mi už rozřízl triko, tak jsem se

I first arrived in Johannesburg in 1999 with an exhibition of Czech graphic art. In the following year, I was granted a three-month residency programme in The Bag Factory that is related to the work of the Triangle Arts Trust, an international network of artists‘ collectives, residencies and workshop programmes. The Bag Factory used to be, what else, the former factory manufacturing bags.

There were other three artists with the same status as me – Jimmy from Kenya, Conde from Mozambique and Sue from Liverpool (UK). And of course, me, Jan from the Moravia region in the Czech Republic.

Johannesburg is a fascinating city. Its contemporary heart comprises of two traffic arteries – Jeepe and Bree streets.

44

Do Johannesburgu jsem přiletěl poprvé roku 1999 s výstavou české grafiky . Následující rok jsem již obdržel tříměsíční rezidenční pobyt v Bag Factory, původně tedy v továrně na tašky. Byli jsme tam tehdy čtyři pozvaní umělci – Jimmy z Keni, Conde z Mosambiku, Sue z Liverpoolu a já z Moravy.

Johannesburg je fascinující město. Centrum tvoří dvě hlavní tepny Jeepe a Bree street. Mrakodrapy tu jsou seřazeny pěkně vedle sebe a vytváří při pohledu z dálky úchvatnou kulisu. Život pod nimi, z blízka, je veskrze africký. Přímo na ulici se čtvrtí zabité ovce – krev odtéká do kanálů, skupiny mužů hrají skořápky, hodně lidí někam spěchá, tak jako v každém jiném městě a party mladíků hledají potencionální oběti, které by mohly okrást. V centru můžete potkat luxusní limuzíny, ale také umírající chudáky s gangrénou.

K Johannesburgu patří největší africký slum – Soweto. Průzkumy praví, že se jedná o předměstí, jehož populace dosahuje 1, 3mil obyvatel. Vyrostlo na haldách z vytěžených povrchových diamantových dolů. Soweto má různé tváře, od úhledných řad nových miniaturních domků po plechové chatrče. Ve většině z nich najdete ale televizi, satelit, lednici, mikrovlnku a další potřebné přístroje do domácnosti.

Přes každý slum prochází několik silných elektrických drátů.

Nějak se počítá s tím, že si každý šikovný odběratel nahodí načerno taky ten svůj drát. Kriminalita je velká, přesto, když se člověk pohybuje po známých trasách a zná ,,své lidi“ – hlavně mamá, korpulentní černošské dámy, které hlídkují ze svých plechových chatrčí, takže pravděpodobnost ztráty života výrazně klesá. Soweto jsem navštívil několikrát.

Atmosféra ve slumu je těžko představitelná. Prašné ulice, vodovodní kohoutky na několika málo exponovaných místech, špinavé děti hrající si v odpadcích, prašiví psi, krávy, kterým se se hřbetů loupe kůže, zápach hniloby a chemikálií. Přesto i na těchto místech je život a lidé se smějí.

Jimmy mi vyprávěl spoustu historek z Keni. Taky říkal, že když přijedu do Keni, tak musím dávat pozor na hady, že by mne mohli sežrat. Tomu jsem se pousmál, ale Jimmy svážnou tváří dodal: ,,Co myslíš, taková antilopa je mnohem větší než ty.“ Věřím mu.

Francesco Conde přijel z hlavního města Mozambiku, Maputa. Tam pracoval pro mozambickou státní televizi. Během třech měsíců udělal asi tři kresby formátu A3. Jako správný zaměstnanec televize ale sledoval několik hodin denně konkurenční jihoafrickou televizi, obvykle do 2. až 3. hodin v noci. Jednou jsem se ho zeptal, co ho na tom baví. Odpověděl: „Jan, Ty nemáš rád exploze, bouračky, střílečky, požáry…“ Umění ho ale asi nějak vnitřně naplňovalo, protože svému synovi dal jméno Rubens.

Chytří krokodýlové Francesco: ,,Jan, představ si, ti krokodýli už nejsou jako dřív, protože dříve, když uviděli rybáře na břehu, tak k němu připlavali pěkně zepředu. Rybář, když je uviděl a měl trochu rozumu, tak ustoupil od řeky. Jenže teď, krokodýl vyleze na břeh tak, aby ho rybář neviděl a obejde ho pěkně potichu.

Pak mrskne ocasem, takže se rybář ocitne v řece. No a tam už je snadnou kořistí.“

Johannesburg

The skyscrapers stand next to each other forming an amazing skyline from a distant view. The life in their shade, from the close range, is all in all African. Right in the streets, the slaughtered sheep bodies are cut into pieces with the blood running into the sewers, groups of men play the shell game, majority of people rush somewhere as in any other big city and gangs of youngsters lurk for a potential victim to mug.

Here you can run across the limos as well as homeless derelicts dying of gangrene.

Soweto, the suburbs of Jo´burg, is the largest African slum with the official population exceeding 1.3 million. It arose on the heaps of extracted soil from the surface diamond mines. It has several faces ranging from the new, neat, tiny terraced houses to the dilapidated tin huts. However, even the latter facilities are equipped with a satellite tv, fridge, microwave oven and other household necessities. Every single slum is interweaved with several electrical wires. It is a common practice that its inhabitants get illegally connected and thus dispose of the electricity supply. The crime rate is high, yet when one moves along the familiar routes and knows some of “the locals”, especially “mamas” – portly black ladies watching over from their tin palaces, the risk of being mugged or even murdered is relatively low.

I have visited Soweto several times. The atmosphere in the slum is hard to imagine. Dusty roads, street water valves to be found only at a few places, dirty kids playing among the litter, mangy dogs, cows with peeling skin, the odour of putrefaction and chemicals. Yet even there, life goes on and people wear smiles on their faces.

Main Post Office Incident At the end of my stay, I decided to rent a car and take a few day trip out of civilisation. During my entire stay in South Africa, I paid close attention to the way I looked when walking around the city, to blend in with the crowd, i.e. to look appropriately ragged. Until then, nothing had happened in spite of my frequent outdoor drawing activities and even a shot in a shell game. However, on that particular day, I was wearing a small leather rucksack that, and as following events proved, it must have branded me as a foreign tourist. On route to the car rental, when passing the Main Post Office building, I was approached by a youngster who asked me where the post office was. I gave him the quick brushoff and wanted to continue but within seconds I was ambushed by five blacks. They grabbed me and held me tight while one of them put a knife on my chest and demanded my possessions. At first, I got mad and tried to fight back

but when the blade ripped up my T- shirt, I promptly cooled down. There was no point having your guts slit for a backpack with a banana inside!

Jimmy My mate Jimmy used to tell a plenty of tales from his homeland Kenya. He would say that I had to mind the snakes as they might eat me! When I gave him a faint smile, Jimmy responded seriously with a deadpan expression: “Well, an antelope is much bigger than you!” Since then, I do believe him, at least, as for the snakes!

Francesco Conde Another friend of mine who I met in South Africa was Francesco Conde. He arrived in Johannesburg from the capital of Mozambique, Maputo where he worked for the national television. During his 3 – month stay he only made about three A3 size drawings. Nevertheless, as a true employee of his provider, he would daily watch the South African competitor, usually till 2 or 3 am. When I once asked him why he was doing that and if he was really enjoying it, he replied: “Jan, don´t you fancy explosions, car crashes, shoot outs, fires?” However, he must have had some sense of art as he named his son Rubens.

Smart crocodiles Francesco´s words of wisdom: “Jan, them crocs are not what they used to be. In the old days, when they spotted a fisherman on the river bank, they approached him from the front so when he saw them, he could step back. But nowadays, the croc gets out of the water so as the fisherman can´t see him, sneaks from behind and hits him with its tail. A poor fella ends up in the river and, well, there he is an easy prey.”

Johannesbourg J´ai aterri à Johannesbourg pour la première fois en 1999 pour me rendre à l´exposition des arts graphiques tchèques.

L´annnée suivante j´ai gagné un séjour résidentiel de trois mois à Bag Factory, originellement l´usine pour fabrication des sacs. Nous étions quatre artistes invités – Jimmy du Kenya, Conde du Mozambique, Sue de Liverpool et moi de la Moravie.

Johannesbourg est une ville fascinante. Au centre se

45

trouvent deux axes principaux, Jeppe street et Bree street.

Les gratte-ciel sont bien alignés les uns a côté des autres créant ainsi un spectacle splendide, vu de loin. La vie sous les gratte-ciel est entièrement à l´africaine : les moutons sont équarris directement dans la rue, le sang coule dans les égouts, des groupes d´hommes jouent au bonneteau, comme dans toutes grandes villes les foules se hâtent, des bandes de jeunes hommes cherchent leurs victimes potentielles à voler. Dans le centre vous pouvez rencontrer des limousines de luxe ainsi que des pauvres mourant de la gangrène. Johannesbourg comprend aussi le plus grand des bidonvilles africains – Soweto. Il s´agit d´une banlieue dont la population s´élève à 1,3 millions d´habitants d´après les sondages. Soweto est né sur des amas de carrières de diamants exploitées à ciel ouvert. Elle a plusieurs facettes: des rangées de belles nouvelles petites maisons d´un côté, des baraques en tôle de l´autre. Dans la plupart des maisons vous trouverez les appareils électroménagers classiques comme la télé, le récepteur satellite, le frigo, le micro-ondes, etc. Des fils électriques épais traversent chaque bidonville et logiquement des petits malins en profitent pour pirater l´électricité. Le taux de criminalité est assez élevé. La probabilité de la perte de la vie baisse considérablement quand on sait où on va et que l´on connaît les bonnes personnes, surtout « les mamás », les dames noires corpulentes qui surveillent les allées et venues de leurs cabanes. J´ai visité Soweto plusieurs fois. L´atmosphère dans ces lieux est inimaginable : les rues sont poussiéreuses, les robinets y sont rares, les enfants jouent au milieu des ordures, les chiens sont sales, la peau des vaches se pèle, l´odeur de pourriture et de produits chimiques est partout.

Pourtant ce sont les lieux où on rencontre la vie et les gens qui lui sourient.

La Poste principale A la fin de mon séjour, j´avais envie d´emprunter la voiture et de quitter la civilisation pour quelques jours. J´ai toujours veillé à faire semblant d´être assez pauvre en me promenant dans la ville. Il ne m´est jamais rien arrivé, même si j´ai dessiné en plein-air et même si j´ai essayé de jouer au bonneteau. Mais ce jour-là, j´ai pris un petit sac à dos en cuir et on m´a identifié en tant qu´étranger à partir de ce détail. En allant à l´agence de location de voitures j´ai longé la poste principale. Il y avait un jeune homme qui m´a accosté en me demandant où se trouve la poste principale. Je l´ai expédié vite fait et j´ai continué mon chemin. En quelques secondes, j´ai senti un coup de vent sur ma gauche et sur ma droite et c´était quatre noirs qui m´ont attrapé les bras et le

46

cinquième a posé un couteau sur mon ventre. Ça m´a beaucoup choqué et j´ai commencé à me débattre avec eux. J´ai senti le couteau sous mon t-shirt, alors je me suis plutôt calmé. Ça n´avait pas de sens de se faire écarteler pour un petit sac contenant uniquement une banane.

Jimmy Jimmy m´a raconté beaucoup d´histoires du Kenya. Il m´a dit aussi qu´une fois arrivé au Kenya il faut faire attention aux serpents qui sont capables de me dévorer. J´ai souri, mais Jimmy était sérieux et a ajouté : « Tu rigoles, mais une antilope est beaucoup plus grosse que toi ! » Je l´ai cru.

Francesco Conde Francesco Conde est arrivé de Maputa, la capitale du Mozambique. Il travaillait à la télévision nationale. Pendant les trois mois du séjour il a réalisé pas plus de trois dessins au format A3. En tant que bon employé il regardait la chaîne sudafricaine concurrente plusieurs heures par jour, en général jusqu´à deux ou trois heures du matin. Une fois, je lui ai demandé ce qu´il aimait dans cette activité. Il m´a répondu : « Jan, tu n´aimes pas les explosions, les accidents, les escarmouches, les incendies… ? » Cependant il aimait l´art profondément car il a nommé son fils Rubens.

Les Crocodiles intelligents Francesco: « Jan, imagine que les crocodiles ont changé!

Avant, en voyant un pêcheur sur le bord de la rivière, ils arrivaient vers lui de façe et le pêcheur qui avait toute sa tête réculait. Alors que maintenant, les crocodiles grimpent furtivement sur le bord, contournent le pêcheur en silence et arrivent par derrière. D´un seul coup de queue il pousse l´homme dans la rivière et celui-ci devient une proie facile. »

Johannesburg Nach Johannesburg bin ich zum ersten Mal mit einer Ausstellung tschechischer Druckgraphik im Jahre 1999 geflogen. Schon im folgenden Jahr habe ich einen dreimonatigen Residenz-Aufenthalt in der Bag Factory erhalten, also in einer ehemaligen Taschenfertigungsfabrik. Damals waren vier Künstler – Jimmy aus Kenia, Conde aus Mosambik, Sue aus Liverpool und ich aus Mähren - eingeladen.

Johannesburg ist eine faszinierende Stadt. Das Zentrum bilden zwei Hauptverkehrsadern: Jeepe und Bree Street.

Wolkenkratzer sind so schön nebeneinander platziert, dass sie, beim Blick aus der Weite eine faszinierende Kulisse bilden. Das Leben darunter aus der Nähe ist vollkommen afrikanisch. Direkt in der Straße werden Schafe geviertelt – Blut fließt in Kanäle ab, Menschengruppen spielen das Hütchenspiel, viele Leute eilen irgendwohin, so wie in allen Städten , und Jungenbanden suchen nach potentiellen Opfern, die sie bestehlen könnten. Im Zentrum kann man auf luxuriöse Limousinen aber auch auf sterbende Bedürftige mit Gangrän treffen. Zu Johannesburg gehört der größte Slum Afrikas – Soweto. Untersuchungen nach hat diese Vorstadt eine Population von 1,3 Mio. Einwohner erreicht.

Sie liegt auf den Berghalden der erschöpften Diamant-Tagebauten. Soweto hat mehrere Gesichter, von eleganten Reihen neuer Minihäuschen bis zu Blechbuden. In den meisten findet man doch Fernseher, Satellit, Kühlschrank, Mikrowelle und andere Haushaltsgeräte. Über jedes Viertel führen viele dicke elektrische Drähte. Es wird damit gerechnet, dass jeder Stromabnehmer seinen „schwarzen“ Draht anhängt. Die Kriminalität ist hoch, aber wenn man sich auf bekannten Strecken bewegt und auf „eigene Leute“, vor allem Mamas, korpulente Damen, die vor ihren Blechhütten sitzen und wachen, trifft, ist die Wahrscheinlichkeit sein Leben zu verlieren wesentlich geringer. Soweto habe ich mehrmals besucht. Die Atmosphäre im Slum ist kaum vorstellbar. Staubige Wege, Wasserhähne auf einigen wenigen, exponierten Plätzen, schmutzige Kinder spielen in Abfällen, räudige Hunde, Kühe, denen die Haut vom Rücken abplatzt, Geruch nach Fäulnis und Chemikalien. Trotzdem gibt es auch in diesen Plätzen Leben und die Leute lächeln.

Die Hauptpost Am Ende meines Aufenthaltes wollte ich ein Auto ausleihen und für einige Tage die Zivilisation verlassen. Immer habe ich darauf geachtet, dass ich bei meinen Spaziergängen durch die Stadt lumpig aussehe. Auch ist mir nie etwas geschehen und ich habe oft draußen gezeichnet und auch dieses Hütchenspiel versucht. An diesem Tag habe ich mir einen kleinen Lederrucksack genommen, dadurch war ich als Ausländer identifizierbar. Am Wege zur Autovermietung bin ich an der Hauptpost vorbeigegangen.

Ein Junge trat mit der Frage an mich heran, wo die Hauptpost sei. Schnell habe ich ihn abgetan und setzte den Weg fort, doch nach ein paar Sekunden fühlte ich von links und rechts den Luftzug einer raschen Bewegung. Vier Schwarze packten mich und der Fünfte hielt mir ein Messer an den Bauch. Das hat mich sehr aufgeregt und ich habe mit ihnen zu raufen begonnen, doch das Messer hat schon mein

T- Shirt durchschnitten und ich habe mich sofort ruhiger verhalten. Es hatte doch keinen Sinn, wegen eines kleinen Rucksacks mit einer Banane darin einen aufgeschnittenen Bauch zu haben.

Jimmy hat mir mehrere Geschichte aus Kenia erzählt. Wenn ich nach Kenia komme, soll ich auf die Schlangen achten, da diese mich auffressen können. Darauf habe ich gelächelt, doch Jimmy mit ernstem Gesicht „so eine Antilope ist bedeutend grösser als Du“. Ich glaube ihm.

Francesco Conde ist aus Maputo, der Hauptstadt Mosambiks, gekommen.

Dort hat er für Mosambiks staatliches Fernsehen gearbeitet. Im Laufe dreier Monate hat er gerade drei Zeichnungen vom Format A3 gemacht. Als ein richtiger Fernsehangestellter hat er jedoch einige Stunden am Tag das südafrikanische Fernsehen geguckt, gewöhnlich bis 2 oder 3 Uhr in der Nacht. Einmal habe ich ihn gefragt, was ihm daran Spaß macht. Seine Antwort war: „Jan, liebst du nicht Explosionen, Zusammenstöße, Gewehrspiele, Feuer …?“ Kunst hat ihn aber doch irgendwie von innen erfüllt, da er seinem Sohn den Namen Rubens gab.

Schlaue Krokodile Francesco: „Jan stell dir vor, die Krokodile sind nicht mehr so wie früher. Denn früher, wenn ein Krokodil einen Fischer am Ufer sah, schwamm es ganz von vorne auf ihn zu, und der Fischer trat, sobald er es bemerkt hat und wenn er ein bisschen Vernunft hatte, vom Fluss zurück. Doch jetzt das Krokodil klettert so auf das Ufer, dass der Fischer es nicht sieht, und kriecht ganz leise hinter den Fischer. Dann schlägt es den Schwanz so, dass der Fischer in den Fluss fällt. Na und dort ist er schon eine leichte Beute.“

Kapské Město Kapské Město, nejjižnější metropole Afriky, má fascinující polohu. Při pohledu z Atlantiku z paluby lodě, uvidíme panorama několika hor nad městem – z leva Devil’s Peak, Table Mountain, Lion’s Head, Signal Hill. Nejznámější je Stolová hora, jejíž „stůl“ je největší na světě. Často společně s Ďáblovou Horou bývá zahalena v mracích i přesto, že všude kolem svítí slunce. Vypíná se do výšky 1000 metrů, což není málo, protože je hned v sousedství oceánu. Teplý

47

vzduch stoupá od moře po úbočí a u vrcholku kondenzuje se studenějším prostředím. Nebo, a to je součást legend, v jeskyni na Ďáblově hoře sedí Ďábel a ten kouří dýmku tak silně, že její kouř zákrývá blízké vrcholky.

V roce 2003 jsem bydlel ve čtvrti Observatory. Stojí tu známý Grotte Schurr Hospital, kde Christian Barnard provedl v roce 1967 první operaci srdce. Na Stolovku nebo k jejímu úpatí to bylo pěšky 10 minut, do ateliéru jeden kilometr.

Ateliéry Greatmore Studios jsou součástí tzv. Triangle Arts Trust, organizace, jejímž zakladatelem je Robert Loder.

Smyslem ateliéru v Londýně, Johannesburgu a Kapském Městě je umožnit africkým umělcům pracovat ve Velké Británii a evropským zase v Africe. Další důvod je, poskytnout africkým umělcům v místě bydliště ateliér za symbolickou cenu.

Wonder Wonder bydlel v zahradním domku v blízkosti našeho rezidenčního domu. Kuchyni jsme používali společně. Často jsem na sporáku viděl obrovský hrnec s čímsi podivně zapáchajícím a konzistencí to vzdáleně připomínalo špenát.

Vypátral jsem, že to je Wonderovo dílo a jednou, když byl trochu méně zhulený se ho na to zeptal.

Wonder: „Jan, to musíš jít na Stolovku v noci, když silně svítí měsíc. No a tam natrháš ty nejkrásnější lilie, doma je uvaříš, zahulíš si a dáš si je do horké koupele. Přímo cítíš, jak se ti přisáknou jako pijavice k tělu a takto z Tebe odsají všechny škodliviny, co v sobě máš. No a když nemáš čas jít na Horu, tak je musíš ukrást v parku ve městě.“ Slyšel jsem, že Wonder pochází odněkud ze západních provincií, či snad z Namibie. Tato místa jsou dodnes málo osídlena a černošské obyvatelstvo často věří věcem, které nám připadají nesmyslné.

Billy Billyho jsem potkal poprvé v roce 2003. V Greatmore neměl ateliér, ale vždycky si tam něco šmrdlal na koleni, většinou nějaký dřevořez. Byl rád, že je mezi lidmi. Bydlel ve slumu a už tehdy na něm bylo vidět, že je nemocný. Myslím, že takové věci se dají snadno poznat na výrazu tváře a hlavně očí. Často jsme spolu mluvili a když jsem měl odlétat, tak jsem mu slíbil, že od něho koupím nějakou grafiku. Bohužel mi ale došly peníze. Už jsem balil věci, tisky a chystal se k odchodu, když přiběhl udýchaný Billy. Měl jsem úplný zbytek peněz, šetřil jsem si ho na pivo, které jsem si chtěl dát na letišti. Pivo jsem ale vyměnil za Billyho grafiky a tak mu trochu pomohl. Při mojí přístí návštěvě v roce 2008 jsem

48

se ptal, kde je Billy. Někdo z Greatmore mi řekl, že Billy zemřel na tuberkulózu. Jeho grafiky ted visí v Národní Galerii v Kapském Městě a v mém lesním domě pod Javořicí.

Cape Town Cape Town, the most southern African metropolis has an outstanding location. When viewed aboard ship sailing the Atlantic, we can admire the mountain panorama of several peaks towering above the city – from leftwards they are Devil’s Peak, Table Mountain, Lion’s Head and Signal Hill.

The most known is Table Mountain whose “table” is the largest worldwide. Its summit, together with Devil´s Peak is often covered by clouds in spite of blue skies elsewhere.

It soars up to some 1, 000 metres, which is quite imposing when considered that its base is closely aligned with the shore. Hot air rises along the mountainside and condenses due to the much cooler environment at the summit. Or as the legends says, the the Devil sits in the cave at the Devil´s Peak and puffS from a pipe so forcefully that smoke obscures the nearby peaks.

In 2003, I was living in a suburb called Observatory. There you can find the well-known Grotte Schurr Hospital where Christian Barnard conducted the first human-to-human heart transplant. From my pad, it was mere 10 minute walk to the foot of Table Mountain and about one kilometre away from my studio.

Greatmore Studios are the part of so called Triangle Arts Trust, an organisation founded by Robert Loder. The main purpose of this institution, which has numerous centres worldwide, is to enable South African artists to work in Great Britain and simultaneously British artists can try out their creations in Johannesburg or Cape Town. Another reason is to provide African artists use of a studio for a token charge.

Wonder Wonder lived in a garden shed near our residential house and we shared the kitchen. I often saw a huge pot filled with some strange malodorous brew whose consistency remotely resembled spinach. I found out that it was Wonder´s kitchenware and once, when he was a bit high, I asked him what the suspicious matter was. Wonder replied: “Jan, you must go to the Table Mountain when the moon shines bright. There you pick the most beautiful lilies, you cook

them and put them into a hot water tub. Then you smoke some pot and you feel how they cling to your body like leeches and suck out all bad stuff in you. Well, and if you don´t have time to go get them at the Table Mountian, you gotta steal them in the city park!“ I heard that Wonder came from somewhere in the Western provinces or maybe even from Namibia. Even now, many parts of these places are sparsely populated and the local black people often believe in things that seem to be weird or absurd for the white folks.

Billy I first met Billy in 2003. He didn´t have his own studio in Greatmore but he would often make something on his knees, mostly some woodcut. Billy enjoyed other people´s company. He lived in a slum and even then he looked sick.

I think that you can tell one´s condition from his/her face expression and particulalry from the eyes. We would chat a lot and before I was about to leave for home, I promised to buy some of his graphics. Unfortunately, I ran out of money.

I was packing my gear and was almost ready to leave when Billy came running, out of breath. I had been saving my remaining few rands for the last beer at the airport but I sacrificed a pint in favour of Billy´s graphics and thus helped him out a little. On my next visit to South Africa in 2008, I asked about Billy and someone from the Greatmore told me that Billy had died of tuberculosis. His graphics hang in the National Gallery in Cape Town and in my forest house under the Javořice mountain.

Kapstadt Cape Town, die südlichste Metropole Afrikas, hat eine faszinierende Lage. Beim Blick vom Atlantik aus, von Bord des Schiffes, können wir das Panorama einiger Berge über der Stadt sehen, von links an Devil’s Peak, Table Mountain, Lion’s Head, Signal Hill. Der bekannteste ist der Tafelberg, dessen „Tafel“ die größte der Welt ist. Er ist häufig zusammen mit dem Devil´s Peak in Wolken gehüllt, obwohl um ihn herum überall die Sonne scheint. Er ragt in die Höhe von 1000 Metern empor, was eindrucksvoll ist, da er direkt am Ozean liegt. Heiße Luft steigt vom Meer über die Berglehne, und am Gipfel kondensiert das Wasser in kälterer Umgebung. Oder, und dies ist Teil einer Legende, in der Höhle am Devil’s Peak sitzt ein Teufel und raucht die Pfeife so

mächtig, dass ihr Rauch die nahliegenden Gipfel überdeckt.

Im Jahr 2003 habe ich in dem Stadtviertel Observatory gewohnt. Da steht das bekannte Groote Schuur Hospital, wo Christiaan Barnard die erste Herztransplantation im Jahre 1967 gemacht hat. Zum Fuß des Tafelberges waren es 10 Minuten zu gehen, zum Atelier einen Kilometer.

Die Ateliers der Greatmore Studios sind Teil des sogenannten Triangle Arts Trust, einer Organisation, derer Gründer Robert Loder ist. Sinn der Ateliers in London, Johannesburg und Cape Town ist, den afrikanischen Künstlern zu ermöglichen, in Großbritannien und den europäischen wiederum in Afrika zu arbeiten. Auch wird dadurch, den afrikanischen Künstlern am Wohnort ein Atelier zu einem symbolischen Preisgewährleistet.

Wonder Wonder wohnte in einem Gartenhaus in der Nähe von unserem Residenzhaus. Die Küche haben wir gemeinsam genutzt. Oft habe ich auf dem Sparherd einen großen Topf mit etwas komisch Riechendem und von einer Konsistenz, die mich an Spinat erinnert hat, gesehen. Ich habe herausgefunden, dass es sich um Wonders Produktion handelt und einmal, als er ein bisschen weniger eingeraucht war, fragte ich ihn danach.

Wonder: „Jan, du sollst in der Nacht, wenn der Mond stark scheint, zum Tafelberg gehen. Und dort pflückst du die schönsten Lilien, zu Hause kochst du sie, du rauchst dabei und gibst sie dann in ein warmes Bad. Du kannst gleich fühlen, wie sie sich dir wie Blutsauger an deinem Leib ansaugen und so alle Schändlichkeiten, die du hast, aus deinem Leib, absaugen. Und wenn du keine Zeit hast zum Berg zu gehen, dann kannst du die im Park in der Stadt stehlen.“ Ich habe mitgekriegt, dass Wonder irgendwo von den Westprovinzen oder aus Namibia stammt. Diese Gegenden sind bis jetzt nur wenig besiedelt, und die schwarze Bevölkerung dort glaubt an viele Dinge, die wir für Unsinn halten.

Billy habe ich zum ersten Mal im Jahre 2003 getroffen. In Greatmore hatte er kein Atelier, doch immer hat er dort etwas im Knien gebastelt, meist einige Holzschnitte. Er war froh, unter Leuten zu sein. Er wohnte im Slum und schon damals sah er aus, als wäre er krank. Ich glaube, man kann diese Sachen einfach vom Gesichtsausdruck und vor allem an den Augen erkennen. Wir haben oft miteinander geredet, und ich habe ihm versprochen, vor meinem Abflug einige Bilder von ihm zu kaufen. Leider war mein Geld aufgebraucht. Ich hatte meine Sachen schon zusammengepackt und bereitete mich für die Abreise vor, als Billy atemlos

49

kam. Ich hatte bloß einen Rest Geld für das Bier gespart, das ich vorhatte, am Flughafen zu trinken. Das Bier habe ich für Billys Graphiken getauscht und so habe ich ihm etwas geholfen. Bei meinem nächsten Besuch im Jahre 2008 habe ich nach Billy gefragt. Jemand aus Greatmore teilte mir mit, dass Billy an Tuberkulose gestorben sei. Seine Graphiken hängen jetzt in Cape Town und in meinem Waldhaus am Fuße des Javorice.

50

51

Na kole kolem mysu Dobré naděje Moje poslední návštěva Kapského Města se uskutečnila v roce 2008. Tehdy jsem přijel s výstavou do AVA Gallery.

Byl to trochu bláznivý nápad, protože jsem měl peníze jenom na letenku. V galerii se vše platilo: Vernisáž – drinky v ledem chlazených pytlech, jakási malá grilovaná zvířátka napíchnutá na špejli, obsluha atd. Navíc, pozvánky, hlídání galerie během výstavy a řada dalších drobností, které ale ve výsledku daly poměrně velkou sumu. To jsem si uvědomil, až když jsem uviděl fakturu.

Jenže, a to bylo štěstí, jsem při vernisáži potkal architekta, který zakoupil jeden velký tisk a takto vydělaná částka nám pokryla všechny výdaje, včetně třítýdenní cesty na kolech.

Kamarád Norman mne a moji přítelkyni K. instruoval jak vyjet z centra města a nedostat se do slumů, které prakticky celé město obklopují. Tuto jedinou možnost jsme samozřejmě spletli a v okamžiku,kdy jsme projížděli ještě relativně bezpečnou čtvrtí Cape Town flats a zaslechli vzdálený výstřel, pochopili jsme, že jedeme špatným směrem. V tom nás utvrdilo asi 200 černochů, kteří se právě vyhrnuli z vlakového nádraží a fascinovaně si nás prohlíželi. Samozřejmě k tomu přispěla K., která šlapala ve velmi krátkých šortkách, které odhalovaly v předklonu na kole zadeček a její dlouhé černé vlasy za ní vlály jako prapor. Krásný pohled pro všechny , a tak se na chvíli zastavil na nádraží čas.

Nebylo ale cesty zpátky, děti na nás z viaduktu s pochopením mávaly a určitě se těšily na naše kola. Na poslední světelné křižovatce jsme museli zastavit na červenou. Naproti nám zastavila dodávka a řidič se otevřeným okénkem zeptal, jestli máme problém. Aby ne, odvětil jsem. Zastavil u nás, kola jsme naházeli do auta a rychle odjeli. Vysadil nás na letišti a odtud jsme na kolech po dálnici pokračovali ven z města.

Houkající policejní auto nás ale po chvíli zastavilo. Ani v Africe se nesmí jezdit na kole po dálnici. Vše jsme se snažili vysvětlit a policista jel 20 kilometrů pomalu před námi až jsme dojeli do Monkey Town – Opičího města. Tam jsme měli vyhlédnutý kemp. Jenže byl plný a noc na krku. Strážci kempu se nás ale zželelo a nechal nás přespat ve své boudě. Takto

• z cyklu Na kole kolem mysu Dobré naděje From the cycle Around the Cape of Good Hope on a bike Du cycle Autour du cap de Bonne-Espérance à vélo Aus dem Zyklus Auf dem Rad rund um das Kap der Guten Hoffnung tuš, akvarel | ink, watercolor | encre, aquarelle | Tusche, Aquarell 14 × 20 cm, 2007

52

jsme byli třikrát během jednoho dne zachráněni třemi černými muži.

Po zbytek naší expedice se již nic zásadního nestalo, kromě několika úsměvných maličkostí: např. jsem málem byl obdarování obrovskou mačetou, K. dostala na dva týdny zácpu a já na dva měsíce průjem, to když jsem v kempu pil vodu z řeky, což jsem samozřejmě nevěděl. V hrozném vedru na pokraji sil jsme jako fatu morgánu na cestě potkali vesnici, která se jmenovala Moravia. Do Kapského Města jsme pak již přijeli autem i s koly. U Normana v jeho domku jsme ještě ulovili potkana, který tam v noci běhal a pak se vrátili i s výstavou do Evropy.

Around the Cape of Good Hope on a bike My last visit to Cape Town took place in 2008. I went there to exhibit in the AVA Gallery. It was rather a crazy deed as my money supply was only to cover the costs of an air ticket.

The gallery management imposed charges on everything – vernissage, ice cooled drinks, some tiny grilled animals on skewers, waiting staff, etc. On top of that, letters of invitation, security services during the exhibition and numerous other matters. In the end, they all made a substantial amount of money which I did not realize until I saw the invoice.

Nevertheless, lucky me, during the vernissage I met an architect who purchased one of my big imprints and the earned sum enabled me to cover all other costs including the three-week bike tour.

My mate Norman gave me and my girlfriend K. instructions how to get out of the city centre and avoid the slums which encircled almost the whole city. Well, we obviously took a wrong way which we immediately realised when we heard a gunshot in the distance. Despite cycling through the relatively safe district called Cape Town Flats, we knew we had made a mistake. This feeling was soon cemented by the sudden appearance of some two hundred blacks who had just surged out of the railway station and were riveted by our presence. Frankly, the fundamental reason for their gazing was K, pedalling in hot pants that exposed her splendid behind. Leaning forward as she was, with her long black her waving in the breeze like a garland. A magnificent view for all present, to be sure. Hence time seemed to stand still, at least for a while, outside that railway station.

However, there was no way back. The kids standing on the nearby viaduct were waving at us and certainly looking forward to becoming the owners of our bicycles.

At the nearest crossroad, we had to stop at some traffic lights. By our side, a van stopped and the driver asked us whether we were in trouble. “You bet!”, I replied. He then helped us to load the bikes into the van and we promptly sped off. The driver dropped us off at the airport from where we carried on along the motorway out of Cape Town.

After a few minutes, we were halted by the wailing of a police siren. Not even in Africa, is cycling on the motorway allowed. After our attempts to explain the situation, the policeman hopped back in his car and slowly drove ahead of us for the next twenty kilometres untill we arrived at the Monkey Town where we were meant to stay overnight in the campsite. Unfortunately, the facility was fully booked and night was creeping in. The guard, however, took mercy on us and let us sleep in his shack. So we were saved by three different black men in one day.

During the remaining time of our expedition, nothing im-

portant occurred. Apart, maybe, from a few amusing moments, i.e. I was almost presented with a huge machete, K. had constipation for about 2 weeks, whilst I suffered from diarrhoea, having drank water, whilst in the campsite, which was from the river and which I was obviously unaware of. Finally in scorching heat, at the end of our tether, we saw a village called Moravia which we at first thought was a mirage. We eventually returned to Cape Town in a car, still yet with our bikes. The night before our departure, we hunted and killed a sewer rat at Norman´s house and the following morning we flew off back to Europe.

53

Autour du cap de Bonne-Espérance à vélo Ma dernière visite de la ville du Cap s´est déroulée en 2008.

A l´époque, j´ai apporté une exposition pour AVA Gallery.

L´idée de venir était un peu folle vu que j´avais de l´argent seulement pour le billet d´avion. Dans la galérie, tout était à payer: le vernissage, les boissons glacés, les brochettes de quelques petits animaux grillés, les serveurs, les cartes d´invitation, la surveillance lors de l´exposition et beaucoup de petits détails qui donnaient en fin de compte une somme assez importante, ce dont j´ai pris conscience en regardant la facture.

Heureusement j´ai rencontré lors du vernissage un architecte qui a acheté une grande impression. Cette somme a alors couvert toutes nos dépenses, y compris un voyage à vélo de trois semaines.

Mon ami Norman a expliqué à mon amie K. et à moi comment quitter le centre en évitant les bidonvilles qui entourent pratiquement toute la ville. Bien sûr, on s´est trompé de chemin. On était encore dans un quartier relativement sûr, Cape Town Flats, et on a mieux compris notre faute lorsqu´ on a entendu un coup de feu de loin. L´arrivée des 200 noirs qui vennaient de sortir de la gare a justifié nos inquiétudes. Ils nous ont examinés avec grande curiosité.

Bien sûr, le short bien court de K. n´a pas arrangé la situation. Il montrait son beau derrière tandis que ses longs cheveux noirs flottaient au vent comme un drapeau. Un beau spectacle pour tout le monde. A la gare le temps s´est arrêté.

Mais il n´y avait pas de possibilité de reculer, des enfants nous faisaient signe du viaduc et ils convoitaient sûrement nos vélos. Au dernier carrefour on a dû s´arrêter au feu.

Une camionnette arrivée de face s´est arrêtée aussi et le chauffeur nous a démandé de sa fenêtre entrouverte si on a des problèmes. J´ai répliqué que oui. Il s´est arrêté près de nous, on a jeté les vélos dans son véhicule et on a vite quitté les lieux. Il nous a amenés juqu´à l´aéroport et de là on a continué à vélo sur l´autoroute vers la sortie de la ville.

Mais une voiture de la police a klaxonné et nous a arrêté dans la foulée. Même en Afrique il est défendu de rouler sur l´autoroute à vélo. On a essayé de tout expliquer, donc l´agent de police, compréhensif, nous a ouvert la route sur les 20 km suivants en roulant très lentement. Nous avons avancé ainsi jusqu´à Monkey Town – la Ville des singes.

On avait prévu de dormir dans un camping, mais celui-ci était complet et la nuit tombait. Le veilleur du camping s´est apitoyé sur nous et il nous a laissé dormir dans sa cabane. Ainsi on a été sauvé trois fois en une journée par trois hommes noirs.

54

Il ne s´est plus rien produit d´important pendant le reste de notre expédition, sauf quelques riens amusants, p. ex.: j’ai failli recevoir en cadeau une machette géante, K. a eu des problèmes de constipation deux semaines durant et quant à moi, j´ai subi deux mois de diarrhée (je ne savais pas qu´ au camping il ne fallait pas boire l´eau de la rivière). Dans la canicule étouffante à bout de forces, on a vu un mirage : un village nommé Moravia. On a transporté les vélos en voiture jusqu´au Cap. Chez Norman on a chassé un rat d’égout qui faisait du bruit dans la nuit. Finalement on a rapatrié l´exposition en Europe.

Auf dem Rad rund um das Kap der Guten Hoffnung Mein letzter Besuch von Cape Town hat im Jahre 2008 stattgefunden. Damals bin ich mit meiner Ausstellung zur AVA Gallery gekommen. Es handelte sich um eine tolle Idee, da ich Geld bloß für die Flugkarte hatte. In der Galerie sollte man für alles bezahlen: Getränke in eisgekühlten Beuteln, kleine gegrillte, auf einen Spieß gesteckte Tiere, Bedienung usw., dazu die Einladungskarten, die Galerieüberwachung während der Ausstellung und eine Reihe weiterer Kleinigkeiten, die im Endeffekt eine ziemlich hohe Summe ausmachten. Das Ausmaß wurde mir erst bewusst, als ich die Rechnung sah.

Nur dass ich - und das war mein Glück - bei der Vernissage einen Architekten traf, der einen großen Druck kaufte, und der so gewonnene Betrag deckte alle Spesen, inklusive drei Wochen Fahrradfahren.

Freund Norman hat mich und meine Freundin K. instruiert, wie aus dem Stadtzentrum herauszufahren ist, ohne in den Slums, die die ganze Stadt umgeben, angegriffen zu werden. Diese einzige Möglichkeit haben wir selbstverständlich verpasst und während wir durch ein doch relativ sicheres Stadtviertel Cape Town flats gefahren sind, haben wir einen weit entfernten Schuss gehört. Wir haben begriffen, den falschen Weg genommen zu haben. Überdies haben uns davon auch ca. 200 Schwarze, überzeugt, die aus einem Bahnhof herausgeströmt sind und uns fasziniert beobachtet haben. Dazu hat sicher K. beigetragen, die sehr kurzen Hosen anhatte, die beim Vorbeugen ihren Popo zeigten, während ihre langen schwarzen Haare wie eine Flagge flogen. Ein schöner Anblick für alle, und so ist die Zeit vor dem Bahnhof für eine Weile stehengeblieben.

Doch es gab keinen Weg zurück, Kinder haben uns vom Viadukt aus wissend zugewunken und sicher freuten sie sich auf unsere Räder. Auf der letzten Ampelkreuzung sollten wir bei Rot stehenbleiben. Gegenüber von uns hielt ein Pick-up an und der Fahrer fragte uns, ob es ein Problem gebe. Ja doch, war meine Antwort. Er hat bei uns gestoppt, wir haben die Fahrräder ins Auto geworfen und sind schnell weggefahren. Er setzte uns beim Flughafen ab und wir fuhren mit den Fahrrädern über die Autobahn aus der Stadt weiter fort. Nach einer Weile hat uns ein heulendes Polizeiauto aufgehalten. Selbst in Afrika darf man mit dem Fahrrad nicht auf der Autobahn fahren. Wir haben versucht, alles zu erklären und der Polizist ist 20 km langsam vor uns gefahren, bis wir Monkey Town erreicht haben. Dort hatten wir zuvor schon einen Camping Platz ausgesucht. Doch dieser war voll und wir hatten die Nacht im Nacken. Der Wächter hatte Mitleid, und wir konnten die

Nacht in seine Bude verbringen. So sind wir dreimal an einem Tag durch schwarze Männer gerettet worden.

Im weiteren Verlauf unserer Expedition ist, außer einiger lächerlichen Kleinigkeiten, nichts von Bedeutung geschehen: ich wurde beinahe mit einer riesigen Machete beschenkt, K. bekam für zwei Wochen Darmverstopfung und ich für zwei Monate Durchfall, als ich im Camping Platz das Wasser getrunken hatte, das aus dem Fluss kam, was ich nicht wusste. Bei schrecklicher Hitze, als meine Kräfte fast geschwunden waren, stießen wir auf eine Ortstafel, Moravia - der Name allein wirkte wie eine Fata Morgana. Nach Kapstadt zurück sind wir samt den Rädern dann mit dem Auto gekommen. Bei Normans Haus haben wir noch eine Ratte, die da in der Nacht herumlief, getötet und sind dann mit der Ausstellung nach Europa zurückgekehrt.

55

Zlatý déšť Laburnum La pluie d’or Goldene Regen linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 280 × 340 cm, 2002

56

57

Otevřená Open La ouverte Geofnete linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 200 × 135 cm, 2002

58

Brouci z Irska I., II. Irish Bugs I., II. Le coléoptère d‘ Irlande I., II. Die Kafer aus Irland I., II. kombinovaná technika | mixed media | médias mixtes | Mischtechnik 70 × 100 cm, 2004

59

JeskynÄ› Cave La grotte Die Hohle linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 200 Ă— 150 cm, 1993

60

61

Motýli Tohoto dne jsem viděl motýly na obloze. Modř oblohy byla téměř zakryta a pohyb bílých křídel změnil vše kolem mne.

Fascinující třpyt křídel byl znásoben množstvím malých tělíček. Oficiální zprávy mluví o milionech migrujících motýlů. Let trval nepřetržitě tři dny a nikde nebyly vidět hranice, které by vymezovaly šíři nebo výšku toho gigantického roje.

Bílí poslové nebe pohybující se stejným směrem vypadali jako nebeské vojsko Kristovo. Ptal jsem se sám sebe: „Odkud letí? Proč letí v tak velkém roji? A kam letí?“ —29. 1. 2000

Butterflies Today I saw white butterflies in the sky. The blue colour of the sky was completely changed, the movement of thousands of wings covered everything. I was fascinated by the glittering wings. I can imagine myself seeing ten or maybe hundreds, or thousends of butterflies, but not millions. And these millins of fragile bodie were looking like the Lord‘s soldiers flying for fight. I asked myself – where are they coming from? Why are they flying in this big flock of millions? Where are they flying to?

—29. 1. 2000

Křídla I.–III. Wings I.–III. Les ailes I.–III. Die Flugel I.–III. linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 78 × 106 cm, 2001

62

Motýli I. Butterflies I. Les papillons I. Die Smetterlinge I. tisk z vlnité lepenky a papírových šablon | carrugated board print and paper stencil print gravure de cartons ondulés et papiers matrices | Wellpappe und Papierschablonen Druck 280 × 370 cm, 2000

63

Psí hřbitov Malá vděčnost němé tváři za velké služby a věrnost.

—Josef Tomášek Psí hřbitov založil v roce 1933 lesmistr Josef Tomášek z Borovné. Hřbitov je vlastně obrovský žulový kámen ve tvaru nepravidelného jehlanu a jeho výška je asi tři metry. Hřbitov-kámen můžeme nalézt v lesích pod vrcholem Hradisko jihozápadním směrem od Telče. Na jedné rovné stěně kamene jsou vytesána jména psů,kteří patrně leží v zemi u jeho úpatí. Magie místa a fascinace velkým kamenem mne od dětství přitahovali natolik,že jsem se opakovaně na hřbitov vracel.

Cyklus velkoformátových tisků,matric a jednoho dřevořezu vznikl jednak z vlastních představ o psech „pod kamenem“ (Kuki a Dagi), ale také například záznamem konkrétního příběhu (Emisar). Jedním z tisků je „Saluki“, pes letící prostorem.

Kuki a Dagi Kuki and Dagi Kuki et Dagi Kuki und Dagi reliéf do PVC | PVC relief | PVC relief | PVC Relief 205 × 255 cm, 2009

64

65

Emisar Emissary L‘ ambassadeur Der Gesandte

66

The Dog Cemetery Little gratitude to mute creatures for their great service and fidelity.

—Josef Tomášek The dog cemetery was founded by forester Josef Tomášek from the village of Borovná. The cemetery itself is basically a 3-meter high huge granite rock in the shape of irregular pyramid. It can be found in the woods at the foot of Hradisko hill south-west of the town of Telč. The flat surface of the rock contains the carved names of dogs burried here. Genius loci and my life-time fascination by this magical rock has made me visit this place many times since my childhood.

The art cycle of my large-format prints, matrixes and a wood-cut came into being due to my own perception of dogs “under the rock” (Kuki and Dagi) and was also inspired by a particular story (Emissary). One of the prints is “Saluki” – a dog floating the space.

Le Cimetière pour chiens Une petite reconnaissance envers la bête pour un grand service et une fidélité sans faille.

—Josef Tomášek Le cimetière pour chiens a été fondé en 1933 par l´inspecteur des forêts Josef Tomášek de Borovná. Ce cimetière est en fait une immense pierre de granit sous forme de pyramide irrégulière, haute de trois mètres environ. On peut trouver ce cimetière – pierre dans les bois sous le sommet Hradisko au sud-ouest de Telč. Sur une paroi plate on peut trouver les noms gravés des chiens qui dorment probablement sous terre au bas de la pierre. La magie de ce lieu et la fascination qu´exerce cette grande pierre sur moi, m´ont attiré dès mon enfance de telle façon que je revenais encore et encore dans ce lieu.

Le cycle des impressions grand format, des matrices et d´une xyloglyphie est né premièrement en imaginant « Kuki et Dagi », les chiens qui dorment sous la pierre, mais aussi, par exemple, grâce à la lecture d´une histoire concrète - « Emisar ». L´une des impressions est « Saluki », le chien volant dans les airs. linoryt | linocut linogravure | Linolschnitt 200 × 260 cm, 2009

67

68

Lov Hunt La chasse Die Jagd reliéf do PVC | PVC relief | PVC relief | PVC Relief 193 × 150 cm, 2009

Trubači a UFO Buglemen and UFO Les trompettistes et UFO Der Trompeter und UFO matrice | lino-plates | matrices | Matrizen 2009

69

70

Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká Téměř na den přesně, kdy přepisuji deník z Kostnice do počítače, jsem před dvěma lety s rozporuplnými pocity opouštěl Josefa K. a jeho rodinu.

Kdo byli tito zvláštní lidé? Manžel CH., zbabělec a zoufalec, který byl šťasten, když mohl odjet do práce a na pár hodin nevidět El. Člověk, který málokdy mohl něco říct. Člověk, který mi lhal do očí, když tvrdil, že jsem zmlátil generála Josefa K. Vnuk S. se stal za jeden měsíc nejpilnějším udavavčem v Kostnici.

Nejsilnější je ale vzpomínka na El., která nenáviděvla všechny kolem sebe. Vidím ji živě v jejích volných domácích zelenkavých šatech, jak zpocená vedrem se s mohutnými prsy naklání nad hrncem s nějakým jelitem nebo vepřovou pečení pro Opu. Nikdy nezapnutá digestoř, málokdy otevřená okna, těžký vzduch, vedro k zalknutí a hrubé urážky, to provází stále mé vzpomínky na tuto rodinu.

Nenaplněné generálské sny Josefa K., jeho stesk po Sudetech, kde prožil svoje dětství, česko–německá vesnice, kde vyrůstal a hrál si jako dítě a kde také viděl první maršparády, bitva u Leningradu a následný český koncentrák v České Kamenici, to vše se v jednom měsíci roku 2012 odrazilo v mojí mysli. Stále mám před očima tohoto smutného generála a jeho touhu. Člověka, který slzel dojetím, když v televizi viděl mašírující německé vojáky v nějakém dokumentárním filmu z druhé světové války.

Byl jsem tehdy rád, že odcházím z toho podivného černého domu, kde se nesměly vytahovat rolety v oknech. Pamatuji si, že svítilo slunce a já jsem odjížděl na jih do Švýcarska k buddhistům, kde jsem měl pracovat na stavbě jejich domu. To už je ale jiná historie.

—v lese pod Javořicí u Telče, 27. 4. 2014

Houpačka Swing La balançoire Die Schaukel dřevořez | woodcut gravure sur bois | Holzschnitt 250 × 400 cm, 2014

71

Jezdec Rider Le cavalier Der Reiter matrice | lino-plate | matrice | Matrize 215 Ă— 246 cm, 2014

72

Jezdec Rider Le cavalier Der Reiter linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 215 Ă— 246 cm, 2014

73

I wanted to be a general but the war was too short

Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz

Almost exactly two years from the day I was taking leave of Josef K. and his family, here I am copying down my Konstanz diary.

Who were those strange people? The husband, C., a coward and a pathetic type who was happy to be able to leave home for work and spend a few hours without seeing El. An individual who was only rarely given the chance to say anything. A man who would look me in the eyes and lie, saying I´d beaten up General Josef K. The grandson, S., didn´t need more than one month to become the busiest informer in Konstanz.

My strongest memories, though, are those of El, her who hated everyone around. I keep in my mind a vivid recollection of her, in her loose pale-green housewife garment, sweating profusely in the heat, her huge breasts drooping as she bends over a pot with a piece of black pudding or baked pork for Opa. The fume hood that was never on, the windows that were seldom open, the heavy air, the sultry heat, and the constant flow of abuse – those are my lasting memories of that family.

Josef K.´s unfulfilled dreams, his nostalgic memories of the Sudeten of his childhood, the ethnically mixed Czech-German village where he grew up and played his children´s games, and where he also witnessed the first military parades, the siege of Leningrad, and the subsequent internment in the Czech concentration camp in Česká Kamenice; all of that came to be projected into my mind during a single month of 2012. I can still see the sorry figure of this would-be general, still recall his yearning. The man who was moved to tears by the sight on the tv screen of German soldiers marching past in a Second World War documentary.

I was glad then to be leaving that strange, dark house where curtains had to be kept drawn.

I recall it was a sunny day, and I was on my way to the south, to Switzerland, to a Buddhist community, to work on the construction of their house. But then, that´s already another story.

—in the woods under Javořice hill, near Telč, 27. 04. 2014.

Während ich das Tagebuch in den Computer eintippe, stelle ich fest, dass ich fast auf den Tag genau vor zwei Jahren mit gemischten Gefühlen Josef K. und seine Familie verlassen habe. Was waren das für seltsame Leute? Ch., der Ehemann, ein Feigling, der glücklich war, wenn er zur Arbeit fahren konnte und seine Frau ein paar Stunden nicht sehen musste. Ein Mensch, der sich nur selten etwas zu sagen traute. Ein Mensch, der mir in die Augen log, als er behauptete, ich hätte General Josef K. geschlagen.

S., der Enkel, der in diesem einen Monat zum fleißigsten Denunzianten in Konstanz wurde.

Die stärkste Erinnerung jedoch besteht an El., die alle um sich herum hasste. Ich sehe sie vor mir in ihrem weiten grünen Hauskleid, wie sie von der Hitze schwitzend mit ihren mächtigen Brüsten über einem Topf mit Blutwurst oder Schweinsbraten für Opa hängt. Die niemals eingeschaltete Abzugshaube über dem Herd, die selten geöffneten Fenster, die bleierne Luft, die erstickende Hit-ze und die groben Beleidigungen – all dies begleitet nach wie vor meine Erinnerungen an diese Familie.

Die unerfüllten Generalsträume des Josef K., seine Sehnsucht nach dem Sudetenland, wo er seine Kindheit verbrachte, nach dem deutschböhmischen Dorf, in dem er aufwuchs und als Kind spielte und wo er seine ersten Paraden sah, die Schlacht um Leningrad und später dann das tschechische KZ in Česká Kamenice – dies alles hat sich in diesem einen Monat im Jahr 2012 in meine Gedanken eingegraben. Ich habe immer noch diesen traurigen General und seine Sehnsucht vor Augen, einen Menschen, den es zu Tränen rührte, wenn er im Fernsehen marschierende deutsche Soldaten in einem Dokumentarfilm über den Zweiten Weltkrieg sah.

Ich war damals froh, dieses seltsame schwarze Haus zu verlassen, in dem die Fensterrollos nicht hochgezogen werden durften.

Ich erinnere mich, dass die Sonne schien und ich nach Süden in die Schweiz zu den Buddhisten fuhr, wo ich auf der Bau-stelle ihres Hauses arbeiten sollte. Aber das ist schon eine andere Geschichte.

—im Wald unter dem Berg Javořice bei Telč, 27. 4. 2014

Tři muži a Alexander Three men with Alexander Trois hommes et Alexandre Drei Manner und Alexander reliéf do PVC | PVC relief | PVC relief | PVC Relief 200 × 130 cm, 2016

74

75

Tři staré lodě Three Old Boats Trois vieilles barques Drei alte Schiffe linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 280 × 350 cm, 2004

76

77

78

79

• Sadař The Fruit Grower L´Arboriculteur Obstler rytiny | engravings | gravures | Stiche 10 × 14 cm, 2011

80

Rokokoví hrdinové Rococo Heroes Les heros de rococo Die Helden aus Rokoko linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 50 × 70 cm, 2010

81

The Fruit Grower

11. 1. 2011, Na nivách, Řásná Jitko, píšu trochu ve spěchu Sadařovo poselství, protože chci ještě dnes stihnout pošťačku v Řásné. Mezi moji chatičkou a civilizací jsou závěje sněhu, které musím na běžkách nebo pěšky překonat. Ruský sněžný skůtr značky Buran (Bouře) se neosvědčil, doslova „žral“ jeden litr benzínu na jeden kilometr. Ovladatelnost tohoto třicet let starého půltunového stroje byla takřka nulová. Buran jezdil pořád rovně. Když jsem chtěl zatočit, tak bylo nutné zastavit, vepředu trhnout lyží příslušným směrem a z boku ještě Burana nakopnout, aby se srovnal. Při jízdě Buran mohutně burácel zahalen oblaky dýmu, a to, že přijíždí Bouře, jsem viděl na vyděšených tvářích běžkařů, které jsem potkával. Ještě jedna perla - Buranovi vzadu svítilo jasně červené koncové světlo, asi jako připomínka starých časů, nebo aby do něho zezadu při jízdě krajinou nenarazila srna.

Ale zpět k Sadařovi. Ten první nápad přišel s rozhlasovým vysíláním na Praze nebo Vltavě (jiné stanice zásadně neposlouchám), kde vysílali pořad o Dolním Rakousku. Tam je zvykem pálit kořalku ze všeho, co dům dá a tomuto výpalku se říká Obstler - Sadař.

To mě velmi zaujalo, neb pálím stejným způsobem, zvláště pak v dobách nouze, kdy je ovoce málo.V té době jsem také vymýšlel název pro výstavu v Lipsku a Obstler se mi pro tuto příležitost velmi líbil. Jenomže pálení kořalky je velmi málo pro uskutečnění výstavy a tak „musel“ vzniknout první obraz Sadaře. Je to rozměrný dřevořez, na kterém Sadař s vyhrnutými rukávy a v kloboučku objímá svoji pomocnici. Ta má přihlouplý výraz v obličeji, ale za ušima má zavěšené třešničky, asi aby se dojem trochu vyrovnal. V dolní části obrazu je hezký chlapec (možná anděl) se vztyčenými okřídlenými pažemi. V jedné dlani tiskne jablko tak silně, až z něho vytéká šťáva.

Klobouček, vyhrnuté rukávy a anděl, to jsou atributy, které provází Sadaře i v dalším cyklu rytin, tentokráte drobných rozměrů.

Ve třetím cyklu Sadař vystupuje „inkognito“v přestrojení za rokokovou porcelánovou fi gurku. Ani se mu nedivím, se svojí pomocnicí tam totiž na mých tiscích páchá neřestné hrátky s bičíkem v ruce. Snažil jsem se mu vysvětlit, že by neměl takto na veřejnosti vystupovat. Moc ho nezajímalo, co mu říkám a dál si vedl, resp. mrskal svou…

11 January 2011, Na nivách, Řásná Jitka, I am writing the Fruit Grower’s mission statement in a bit of a hurry, because I don’t want to miss the postwoman in Řásná today. Between my cottage and civilization are snowbanks that I have to surmount on cross-country skis or on foot. The Russian-made Buran (Snowstorm) snowmobile wasn’t up to the task, it literally gobbled up a litre of petrol in one kilometre. The driveability of this thirty-yearold, half-tonne machine was basically nil. The Buran would go only straight forward. If I wanted to turn, it was necessary to stop the machine, pull the front skis in the proper direction, and then kick the Buran from the side to get it aligned. While in motion, the Buran made a thundering roar and was enveloped in clouds of smoke, and the terror of the approaching Storm was written on the faces of the skiers I encountered. And another gem - the Buran’s tail lights burned bright red, perhaps as a reminder of the old days or maybe so that a deer wouldn’t run into the back of it.

But back to the Fruit Grower. The idea fi rst came from a radio programme on either Radio Praha or Vltava - those are basically the only stations I listen to - about Lower Austria. It is the custom there to distil booze from every kind of fruit the household grows, and this distillate is called Obstler – Fruit Grower. This piqued my interest, because I distil in the same way, especially in bad years when there is little fruit. At that time, I was trying to think up a name for an exhibition in Leipzig, and I really liked Obstler as a title.

The only thing was that distilling booze is very little to base an exhibition around, and so I was “forced” to create the first picture of the Fruit Grower. It’s a large woodcarving in which the Fruit Grower, with his sleeves rolled up and wearing a hat, is fondling his helper. She has a dumb expression on her face, but a pair of cherries hangs over each ear, perhaps to balance out the impression a little. At the bottom of the picture is a handsome young man - maybe an angel - with his winged arms raised. In one hand, he squeezes an apple so hard that juice drips out of it. A hat, rolled-up sleeves and an angel are also the attributes accompanying the Fruit Grower in the next cycle of engravings, this time made on a smaller scale.

In the third cycle, the Fruit Grower appears “incognito”, disguised as a Rococo porcelain fi gurine. I am not even amazed that he and his helper play depraved games with a whip in my prints. I tried to explain to him that he shouldn’t behave that way in public. He didn’t really care what I had to say and continued to conduct himself, or to flog, as he wished.

82

Sadař

L´Arboriculteur Le 11 janvier 2011, Na Nivách, Řásná Jitka, je t´écris en vitesse pour te parler de « l´Arboriculteur ». Il faut que je trouve la postière à Řásná dès aujourd´hui.

Entre mon chalet et la civilisation il y a des congères que je dois traverser à pied ou en faisant du ski de fond. Le scooter des neiges russe, de la marque Buran (l´Orage), ne s´est pas montré à la hauteur, il a en réalité « bouffé » un litre d´essence par kilomètre. La maniabilité de cette machine vieille de trente ans et lourde d´une demi-tonne était terrible. Le Buran roulait seulement tout droit. Quand je voulais tourner, il fallait m´arrêter, donner une secousse au ski en avant vers l´avant et en plus donner un coup de pied de côté. Ce Buran avançait en grondant enveloppé de nuages de fumée. Les visages des skieurs que je rencontrais ont reflété l´horreur en voyant arriver « L´Orage » . Et encore une perle – le Buran avait une lumière rouge claire à l´arrière, peut-être pour rappeler l´ancien temps, ou bien pour que des chevrettes ne se heurtent pas contre la machine qui roule en pleine nature.

Mais pour revenir à « l´Arboriculteur ». La première idée m´est venue en écoutant la chaîne de radio Praha ou Vltava (je n´écoute pas d´autres chaînes par principe). Ils ont donné une émission sur la Basse-Autriche. Ils ont l´habitude d´obtenir de l´eau-de-vie par distillation, à la fortune du pot, et cette vinasse s´appelle Obstler – « l´Arboriculteur ». Ça m´a vraiment intéressé parce que je le fais de la même façon surtout quand il n´y a pas beaucoup de fruits. A cette époque-là, j´étais en train de réfléchir à un titre pour une exposition à Leipzig et Obstler me plaisait beaucoup pour cette occasion. Mais le fait de s´intéresser à la distillation ne suffit pas à créer une exposition, il était donc temps que le premier tableau « l´Arboriculteur » naisse. C´est une xyloglyphie de grande taille où « l´Arboriculteur » en chemise retroussée et avec un chapeau embrasse une femme qui l´aide. Celle-là a un air un peu niais, mais elle a des cerises aux oreilles, peut-être pour équilibrer l´impression. En bas du tableau se trouve un joli garçon (peut-être un ange) avec des bras levés et ailés. Dans une de ses paumes, il serre la pomme si fort que du jus s´en écoule.

Le chapeau, les manches retroussées et l´ange sont les attributs qui accompagnent « l´Arboriculteur » dans un autre cycle de gravures, cette fois de petite taille.

Au cours du troisième cycle, « l´Arboriculteur » intervient incognito en se déguisant en figurine de porcelaine rococo. Ça ne m´étonne pas du tout, parce que sur mes impressions il commette, avec sa compagne, des jeux vicieux avec un

petit fouet en main. J´ai essayé de lui expliquer qu´il ne devait pas se produire de cette façon en public. Mon propos ne l´intéressait pas du tout et il continuait à chanter toujours la même chanson, c´est à dire il continuait à fouetter.

83

Voda Water Eau das Wasser linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 84 Ă— 120 cm, 2004

84

85

Ruce a stopy 1998

Hands and Footprints 1998

V roce 1997 jsem každý týden projížděl kolem věznice v Kuřimi. V té době jsem také vedl grafický kroužek s handicapovanými dětmi v Boskovicích. Zajímali mě tehdy lidé, kteří svým osudem, nebo svým postižením stáli mimo „naši společnost“, proto jsem se rozhodl navštívit ředitele již zmíněného nápravného zařízení. Ten s radostí akceptoval moji nabídku na vedení grafického kroužku s vězni a tím má práce začala. Dojížděl jsem tam jednou týdně na čtyři hodiny. „Žáci“ si mě po čase oblíbili, možná proto, že jsem nebyl ani jejich dozorce, nebo vychovatel. A tak mezitím, co moji učedníci ryli své příběhy do matric, měl jsem možnost vyslechnout jejich životní osudy (všichni jsou samozřejmě vězněni neprávem). Dozvěděl jsem se také „jak to tam chodí“. Vězni si například vyrábí alkohol ze zbytků ovoce a chleba. Jsou však k tomu potřeba kvasnice, které mají ve vězení cenu zlata. Po jisté době, když zjistili, že nedonáším, mne požádali o malou službu, donést právě onen balíček kvasnic. Chvíli jsem váhal, pak jsem se ale rozhodl. Věřil jsem totiž, že se naše grafické pracovní vztahy v kroužku mladých grafiků ještě utuží, což se také stalo. Mladí grafici si odnášeli nedoryté desky s rydly (čímž jsme také přestupovali zákon) na cely, kde v práci pilně pokračovali. V únoru v roce 1999 jsem zorganizoval výstavu v Galerii mladých, kde jsem měl své práce vystaveny společně s pracemi vězňů. Jeden z tisků byl ze starého linolea, po kterém v Kuřimi chodili stovky nohou vězňů a jejich dozorců. Tento tisk se jmenoval Stopy.

On my way to work, I drive past the jail in Kuřim. Because of my work with handicapped children, or people, who live outside of society, I also became interested in prisoners.

I visited the director of Kuřim‘s jail. He accepted my offer to run a printmaking workshop with the inmates. After working with them for a while, my pupils carved their stories into wood blocks and printed them. This project gave me the opportunity to listen to their stories and my prints were inspired by their lives. At the end of the workshop I organized an exhibition in the Gallery of Youth in the city of Brno. “The Hands” are the real prisoners‘ hands printed on a transparent plastic sheet and placed in the window of the gallery. This image transformed the gallery into a jail cell, but the transparency of this material also allowed the viewer to imagine leaving the cell. Another work of mine was Prisoners‘ Footprints. I took old used lino from the prison floor and I printed all the scratches and cracks created by thousands and thousands of feet walking over it for many years.

Stopy Footprints Les traces Die Spuren tisk použitého lina | print from old used lino | l´estampe du linoléum utilisé | Druck aus des gebrauchtes Linoleum 110 × 85 cm, 2000

86

87

Cosmic | Cosmic Cosmique | Kosmisch

88

tisk odřezků z lina | printed from the left-over carved scraps of linoleum Imprimé par les restes du linoléum | Gedruckt von den Resten das Linoleum 135 × 200 cm, 2003

89

Černé Hvězdy Black Stars Les étoiles noir Schwarze Sterne linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 180 × 300 cm, 2005

90

91

Jezerní stěna Lake‘s clift Le clift du lac Seewand linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 200 × 280 cm, 2006

92

93

AlpskĂŠ jezero | Lake in the Alps Le lac alpin | Der Alpensee

94

Alpské jezero V roce 2006 jsem několikrát navštívil Alpy. Můj poslední výšlap byl již na začátku listopadu a cílem měl být ledovec Grossglockner. První den jsem ze základní výšky 1000 m vylezl do výšky 2400m k jezeru Schwarzsee. Další cesta byla nemožná. Začalo pršet se sněhem a ostrý vítr s mlhou mi znepříjemňovaly další výstup. Na břehu jezera jsem si ve štěrku vyhrabal díru, abych byl v zákrytu před větrem.

Poprvé v životě jsem měl sluchové halucinace způsobené patrně únavou. Během mé cesty k jezeru a při mém návratu jsem nepotkal jediného člověka.

Lake in the Alps In 2006 I visited the Alps several times. I planned my last climb up to a glacier called Glosslockner in the beginning of November. On my first day I started at the base level of 1,000 meters and went up to 2,400 meters to reach a lake called Schwarzsee. Suddenly it started to rain and snow and a sharp wind and fog made my journey impossible.

I dug a hole in the gravel on the shore of the lake in order to hide myself from the wind. I had hallucinations for the first time in my life. It was probably the result of my exhaustion.

I didn’t run into anyone else during my trip.

Le Lac alpin En 2006 j´ai visité plusieurs fois les Alpes. J´ai réalisé ma dernière ascension au début du mois de novembre avec pour la destination le glacier du Grossglockner. Le premier jour, j´ai commencé à grimper à une altitude de 1000 mètres et j´ai fini à 2400 mètres au-dessus du niveau de la mer près du lac Schwarzsee. Continuer était impossible. Il a commencé à pleuvoir et neiger en même temps et le brouillard accompagné de rafales de vent avaient rendu la montée désagréable. Au bord du Lac j´ai creusé dans le gravier un trou pour m´abriter du vent. J´ai eu pour la première fois de ma vie des hallucinations, probablement dûes à la fatigue. Je n´ai rencontré personne ni durant mon voyage vers le lac ni pendant le retour.

linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 170 × 260 cm, 2007

95

Ráno v rychlíku do České Třebové Pamatuji si na jedno ráno, kdy jsem v rychlíku cestoval s hezkou dívkou. Klidně spala schoulená na sedadle, přikrytá kabátem. Aniž by to věděla, nakreslil jsem si ji. Podle této malé kresby vznikl velký obraz spící dívky, sedící v kupé u okna, ze kterého pronikají první ranní paprsky slunce.

Morning on a train to Česká Třebová I remember one morning when I was traveling on a train with a beautiful young girl. She was sleeping on a seat, covered with her coat. I drew her portrait without her knowing it. It was in inspiration for a large portrait of a sleeping girl.

She is sitting there by a train window, illuminated by the first light of the morning sun.

Un matin dans le train express vers Česká Třebová Je me rappelle un matin dans le train express dans lequel je voyageais avec une jolie fille. Elle dormait tranquillement pelotonnée sur le siège, couverte d´un manteau. Sans qu´elle le sache, je l´ai dessinée. D´après ce petit dessin, j´ai réalisé un grand tableau de la fille dormante dans le compartiment près de la fenêtre par laquelle pénètrent les premiers rayons du soleil matinal.

Ráno v rychlíku do České Třebové Morning on a train to Česká Třebová Un matin dans le train express vers Česká Třebová Morgen in dem Zug nach Česká Třebová linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 200 × 280 cm, 2006

96

97

Orus – ptačí reservace Orus – bird reserve Orus, la réserve de les oiseaux Orus – die Vogelreservation litografie | lithography | lithographe | Lithographie 75 × 90 cm, 2007

98

99

Lov Hunt La chasse Die Jagd mědirytina | copper-engraving | burin | Kupferstich 18 × 25 cm, 2000

100

Kde je sv. Lucie? I. Where is St. Lucia? I. Où se trouve Sainte-Lucie? I. Wo ist die Heilige Lucia? I. linoryt | linocut | linogravure | Linolschnitt 70 × 100 cm, 2000

101

Kde je Svatá Lucie?

Where is St Lucia?

Hned při první cestě do Afriky v roce 1999 jsem se rozhodl zůstat déle, než bylo oficiální pozvání z Českého vyslanectví. Půjčil jsem si auto a vyrazil na tři týdny směrem k Indickému oceánu, do Durbanu a pak na sever a do Krugrova Národního parku. Svatá Lucie je osada s kempem, kde jsem chtěl 2 dny zůstat a užívat si oceánu. Navigace ještě neexistovala a já jsem podle mapy sjel někam mimo cestu, kam jsem neměl. Cesta se stále zužovala, až nebyla žádná možnost se otočit. Kolem mne byla všude vysoká tráva – cukrová třtina. Přijel jsem do polorozbořené vesnice, zastavil na návsi a čekal, co se bude dít. Po chvíli přišlo asi deset vysokých černochů s mačetami v rukou. Pootevřel jsem okénko a zeptal se na Svatou Lucii. Jeden z nich mávl mačetou nad střechou mého malého bílého volkswagenu, to bylo jako nazpět a rovně a pak mávl doleva, což znamenalo na křižovatce doleva. Lucii jsem našel a hned na druhý den jsem se šel vykoupat do oceánu. Na břehu byli rybáři, kteří po mě zvědavě pokukovali. Odpoledne jsem se brouzdal v laguně do které přitékal malý potok. Laguna se vždy za přílivu spojila s oceánem. Když jsem vylezl z vody, tak jsem na stromě uviděl malinkou cedulku s ještě menší siluetou krokodýlka.

Moc jsem tomu nevěnoval pozornost do doby, než jsem potkal rybáře, který se mne zeptal, jestli jsem viděl Kroka. Tak mi to došlo i s tou cedulkou, a rybář dodal, že mám chodit 2 metry od vody, protože Krok může být někdy velmi rychlý.

Samozřejmě za přílivu má Krok možnost ochutnat i slanou vodu, což mu prý na krátkou dobu vůbec nevadí.

During my first visit to South Africa in 1999, I decided to prolong my stay beyond the official invitation period allowed by the Czech Embassy . I hired a car and set out on a 3 week journey. I headed towards the Indian Ocean to see Durban and after that I intended to continue my journey Northwards to the Kruger National Park. I was driving to the small town of St Lucia, where I intended to stay for 2 days on the campsite and enjoy the ocean. In those days, satellite navigation dod not exist and I took a wrong turning. The road kept narrowing until a point where it was impossible to do a U turn. I was surrounded by high stalks of sugar cane. After a while I arrived in a rundown village and stopped in its square. In a short time I was surrounded again, this time by some ten blacks who were holding machetes in their hands. I rolled down the window a little and asked for the way to St Lucia. One of them swung with his machete over the rooftop of my tiny white VW away from me which evidently meant “go straight back“ and another swing to the left suggested to take left at the first crossroad. Following these non-verbal instructions, I soon succeeded in finding St Lucia. The next day I went for a swim in the sea. On the shore, there stood a few fishermen who were giving me curious looks. Later, in the afternoon, I was paddling in a lagoon into which a small brook flowed. The lagoon was becoming flooded at high tide. When I came out of water, I spotted a small plate on a tree nearby with the tiny symbol of a crocodile. I paid little attention to it until I bumped into a local fisherman. He asked me whether I had seen a croc. Only after that I figured out the danger that the tree plate informed about. The guy told me to keep a minimum distance of two metres from the water as the croc can be super fast. During high tide, the crocodiles can taste salt water and, as I was told, they don´t mind the taste of it now and then.

Na lovu Pokračoval jsem do Krugrova Národního parku. Ten je nutné projíždět pomalu autem a obezřetně se rozhlížet, kde je nějaký ten hroch, hyena, nosorožec a další zvířata.

Hned ráno po výjezdu z kempu jsem uviděl stádečko žiraf, které kráčely po cestě. Za chvíli jsem potkal v protisměru auto a řidič mi něco signalizoval rukou. Pochopil jsem v okamžiku, když jsem po mé pravé straně asi 2 metry od krajnice uviděl obrovskou lvici, jak trhá šlachy z krku ulovené žirafy. Obrovskou sílu a velikost lva si člověk uvědomí až setkáním tváří v tvář a bez mříží v ZOO. Navíc lev, který nežije v zajetí, je opravdu mohutný a není zblblý chozením z jednoho rohu klece do druhého. Jednoduše řečeno, budí velký respekt. Zastavil jsem a ani nedutal, lev byl už nažraný a ležel na zádech pod keřem. Kolem pobíhaly hyeny a na stromě seděl sup.

102

On the Hunt I continued my trip with my next stop in the Kruger National Park. You should drive very slowly there in order to spot wildlife such as hippos, rhinos, hyenas and other species.

As soon as I left the campsite, I caught sight of a herd of giraffes strolling along the road. In a while, I passed by an ongoing truck whose driver was signalling me something with his hands. I got the meaning in a second, when, on my right hand side, I spotted a huge lioness tearing tendons off the neck of a killed giraffe. The majesty and enormous strength of the lion one only realises, in full, when you face the beast without bars, as in a zoo. Moreover, the untamed lion is hugely mighty and not dull as its kin living in a cage. Simply

said, it arouses respect. I stood still as quiet as I could be.

The lioness was stuffed full and lied on her back under the bush. Hyenas were skittering around and a vulture sat on a tree.

Où se trouve Sainte-Lucie?

Dès mon premier voyage en Afrique en 1999 je me suis décidé à rester plus longtemps que le permettait mon invitation officielle de l´ambassade tchèque. J´ai emprunté une voiture et je suis parti pour trois semaines vers l´Océan indien, à Durban et ensuite au nord dans le Parc National Kruger. Sainte-Lucie est une colonie avec un camping où j´ai voulu rester deux jours et profiter de l´océan. La navigation par le GPS n´existait pas encore à l´époque, donc j´ai quitté la route et je me suis perdu. La route se rétrécissait de plus en plus et il n´y avait plus la possibilité de faire demi-tour. De hautes plantes poussaient partout autour de moi – des plants de canne à sucre. Je suis arrivé dans un village à moitié détruit, je me suis arrêté sur la place de village et j´ai attendu de voir ce qu´il va se passer. Après un instant, une dizaine de noirs sont venus machettes en main.

J´ai entrouvert la fenêtre et j´ai demandé où est Sainte-Lucie. L´un d´eux a fait un signe avec sa machette au-dessus du toit de ma petite Volkswagen, ça voulait dire : revenir en arrière et aller tout droit, après il a fait un signe vers la gauche avec sa machette, ça voulait dire au prochain croisement, à gauche. J´ai finalement trouvé Sainte-Lucie et juste le lendemain je suis allé me baigner dans l´océan. J´ai rencontré des pêcheurs qui m´ont fixé avec curiosité. Dans l´après-midi, j´ai pataugé dans la lagune dans laquelle un petit ruisseau s´unissait avec l´océan à la marée montante.

En sortant de l´eau j´ai vu sur un arbre une petite plaque avec une petite silhouette de crocodile. Je n´y ai pas prêté attention jusqu´au moment où j´ai rencontré un pêcheur qui m´a démandé si je voyais « le croco ». Je me suis rendu compte de la situation et j´ai compris la plaque. Le pêcheur a ajouté encore qu´il fallait passer à deux mètres du bord parce que « le croco » peut être assez rapide. Celui-ci peut goûter à la marée montante de l´eau salée, il paraît que ça ne lui pose pas de problème pour un temps limité.

popotame, une hyène, un rhinocéros et d´autres animaux.

Juste après le départ du camping le matin suivant j´ai vu un troupeau des giraffes marchant sur le chemin. Un peu plus loin j´ai rencontré une voiture à contre-voie et le chauffeur m´a fait signe de la main. J´ai compris ce geste un moment plus tard en longeant une lionne géante à 2 mètres de moi sur la droite en voyant comment elle arrache les tendons du cou d´une giraffe. On comprend la force immense du lion et sa grandeur lorsqu´on se retrouve nez à nez avec lui sans les grilles du jardin zoologique. Le lion qui ne vit pas en captivité est vraiment imposant, pas abêti par l´éternel va-et-vient en cage.

Il éveille tout simplement un grand respect. J´ai arrêté ma voiture sans dire un mot, la lionne avait déjà terminé son repas, couchée sur le dos elle était au pied d´un arbuste.

Les hyènes courraient çà et là et un vautour était assis sur un arbre.

La Chasse J´ai continué mon voyage avec le Parc National Kruger, il fallait traverser lentement en voiture en regardant précotionneusement autour de soi afin de pouvoir repérer un hip-

103

104

Ateliér „la Fileuse“, Remeš, Francie Studio “La Fileuse”, Reims, France L’ateliér à la Fileuse, Reims, France Atelier la Fileuse, Reims, Frankreich

105

Jan Vičar [cz]

Jan Vičar [eng]

Jan Vičar /1967/ je bezpochyby ryzí grafik. Je ale zjevně jedním z mála současných českých grafiků, na jejichž práci je možno pohlížet v kontextu aktuálního dění na výtvarné scéně. Důvody jsou jasné. Bravurní ovládnutí veškerých použitých tiskových technik dovoluje Janu Vičarovi pracovat zcela volně, využívat všechny jejich benefity i možnosti, neznámé jeho souputníkům. Můžeme se jen dohadovat, kde se vzal autorův veskrze nekonvenční přístup bořící hranice jednotlivých technik, jinými grafiky téměř bigotně uznávaných. Je ale možné, že tato pomyslná křídla Vičarovi dodaly jeho umělecké začátky v malířském ateliéru na Akademii výtvarných umění. Chápání grafiky jako jedinečného obrazu, tisk neobvykle velkoformátových listů, oproštění od zkostnatělých prezentačních konvencí a hlavně v podstatě malířské užívání vrstev a grafického rastru, by těmto kořenům nasvědčovaly. Další technické experimenty v podobě tisku na neobvyklé materiály, tisku z hloubky klasicky výškotiskového linorytu, příprava matrice z lepenky a odřezků či užití různých přítlaků válce, už byly jen nezadržitelným a téměř hravým směřováním formálního vývoje Vičarovy práce. Ta by svého neopomenutelného přesahu ovšem nedosáhla bez autorova konceptuálního myšlení, někdy skrytého v pozadí jako tichý impuls, jindy ostře informující o důvodech vzniku díla v prvním plánu.

Jestliže je technická a formální stránka fenomenálním prvkem Vičarových tisků, jejich obsah je jejich prvkem katalytickým, absolutním a utvářejícím. Ať už organickým pronikáním vrstev abstrahuje přírodní tvarosloví, čerpá z tradic literárního i výtvarného symbolismu nebo odkazuje k lidovému umění svého kraje i exotických zemí, které procestoval, Jan Vičar bezvýhradně znásobuje účinek této formálně – obsahové harmonické bipolárnosti. Pokud za Vičarovy „královské“ techniky označíme linoryt a dřevořez, opět nalezneme napětí mezi primitivními konotacemi těchto nejpřirozenějších grafických přístupů a jejich téměř nepatřičným formátem, které je zesilováno osobními, subjektivními podněty autora a jejich zobecnělým, absolutním překročením vlastní existence.

— Šárka Koudelová, Praha 2014.

Jan Vičar /b. 1967/ is without any doubt the quintessential printmaker. At the same time, however, he is just as obviously one of only a few contemporary Czech printmakers whose work can be viewed in the context of the current developments on the art scene. The reasons for this are clear.

Namely, his impressive skills at mastering the full spectrum of printing techniques enables Jan Vičar to work thoroughly without constraint, making use of all their effects and mixing them with certain methods unknown to others. One can only guess at the seminal sources of the artist´s utterly unorthodox approach, one that crosses the boundaries of individual media, which other printmakers have grown used to respect with an earnestness close to bigotry. It just may be that Vičar originally came by these creative “wings” during his early stage as an artist, while attending a course in the studio of painting at the Prague Academy of Fine Arts.

His approach to printmaking as a vehicle of unique imagery, a devotion to the printing of unusually large-scale sheets, an abandonment of outmoded established patterns of display, and most importantly, an essentially painterly employment of layering and use of the graphic raster, all appear to point in that direction. His further technical experiments, include printing on non-standard materials, the use of intaglio printing method for linotypes, an otherwise standard woodblock-printing medium, the use of matrices styled out of cardboard and paper scrap, or work with varying values of cylinder pressure, followed spontaneously, in a process of seemingly playful formal development of Vičar´s output.

That said, it should also be pointed out that the unmistakeably transcendent dimension of Vičar´s work would never have been attained without the artist´s concept-oriented reflection, at times hidden as a mere silent underlying impulse, on other occasions taking the form of a sharply formulated explicit information about the reasons for a work´s making.

If technical and formal aspects represent the phenomenal component of Vičar´s prints, their contents constitute the catalytic, absolute, and determining element. Whether he turns to organic interpenetration of layers as a way of abstracting the morphology of nature, or draws on the tradition of literary and art Symbolism, or again harks back to the folk art forms of either his native region or various exotic corners of the globe he has travelled, Jan Vičar invariably multiplies the impact of this harmonious bipolarity of form and content. Should one pick as Vičar´s “hallmark” media those of linocut and woodcut, one would be once again advised of the tension there between the primitive connotations of these most rudimentary printmaking methods, and

106

Jan Vičar [de] their seemingly inappropriate format, tension that is still intensified by the artist´s personal, subjective impulses and their generalized, absolute transcendence of the boundaries of individual existence.

— Šárka Koudelová, Prague 2014.

Jan Vičar /1967/ ist zweifelsohne Grafiker in seiner reinsten Form. Er ist jedoch offenkundig einer der wenigen zeitgenössischen tschechischen Grafiker, dessen Arbeit im Kontext der aktuellen Entwicklungen in der Kunstszene gesehenwerden kann. Die Gründe liegen auf der Hand: eine bravouröse Beherrschung sämtlicher verwendeter Drucktechniken erlaubt Jan Vičar völlig frei zu arbeiten und all deren Vorteile und von anderen ungeahnte Möglichkeiten zu nutzen. Wir können nur erahnen, woher das durch und durch unkonventionelle Herangehen des Künstlers rührt, das die Grenzen der einzelnen Techniken niederreißt, die durch andere Grafiker beinahe sklavisch eingehalten werden. Vielleicht haben ihm seine künstlerischen Anfänge im Maleratelier der Akademie der bildenden Künste in Prag diese imaginären Flügel verliehen. Ein Verständnis der Grafik als Bild besonderer Art, ein Druck von ungewöhnlich großformatigen Blättern, eine Befreiung von verknöcherten Konventionen der Präsentation und vor allem eine im Grunde malerische Verwendung von Ebenen und des grafischen Rasters würden für diese Wurzeln sprechen. Weitere technische Experimente in Form von Drucken auf ungewöhnlichen Materialien, eines Tiefdrucks des klassischerweise als Hochdruck vorgenommenen Linolschnitts, einer Herstellung von Matrizen aus Karton und Verschnitten oder der Verwendung verschiedener Walzstärken waren dann bereits eine unaufhaltsame und beinahe spielerische Richtung der Entwicklung der Arbeit Vičars. Diese hätte ihre unbestreitbare Breitenwirkung jedoch nicht ohne sein konzeptuelles Denken erzielt, das manchmal als stiller Impuls im Hintergrund versteckt ist und manchmal die Gründe für die Entstehung des Werkes direkt und klar erkennbar werden lässt.

Wenn die technische und formale Seite das augenscheinliche (sichtbare) Element von Vičars Drucken ist, so ist der Inhalt deren katalytisches und bildendes Element. Gleichviel ob er nun durch ein organisches Durchdringen der Ebenen die natürliche Formenlehre auflöst, aus der Tradition des literarischen und bildnerischen Symbolismus schöpft oder auf die Volkskunst seiner Heimat oder auf von ihm bereiste exotische Länder verweist, Jan Vičar potenziert uneingeschränkt die Wirkung dieser formal – inhaltlichen harmonischen Bipolarität. Sofern wir den Linolschnitt und den Holzschnitt als Vičars Königsdisziplinen bezeichnen, so sehen wir wiederum die Spannung zwischen den primitiven Konnotationen dieser grundnatürlichen grafischen Verfahren und den beinahe ungehörigen Formaten, die von den subjektiven Anstößen des Künstlers und der Überschreitung der eigenen Existenz hin zur Verallgemeinerung und Absolutheit noch verstärkt wird.

— Šárka Koudelová, Prag 2014.

107

Rozhovor, otázky kladla v únoru 2017 Malá ďáblice z Francie 1] Jakou důležitost má pro Tebe matrice?

Matrice není pouze podložka ze které se něco natiskne. V minulých letech jsem si vyzkoušel, že je možné matrici netisknout a vytvořit tak reliéf přímo do dřeva nebo lina. Hloubka vrypu je stejně důležitá jako jeho šířka nebo délka. Právě o tuto třetí dimenzi je tisk často ochuzen. Vyrývám mnohdy matrici – podložku se záměrem konečného obrazu. Matrice – reliéf a jeho charakter je dán nástroji, kterými je zpracován.

Prořezání obohacuje celou věc o další dimenzi – světlo, které prochází skrz vyřezaná místa.

2] Proč děláš velké formáty?

První velké grafiky jsem viděl od Šárky Trčkové na Akademii. Musím říct, že mne tehdy dimenze jejich prací uchvátila.

Tak jsem se do toho pustil taky. Myslím, že právě u grafiky je správný rozměr důležitý. Rád pracuji technikou mědirytiny a nedokážu si představit, že bych malá intimní témata zvětšil na dvoumetrový formát. Naopak dřevěné fošny ve čtyřmetrové délce a šedesáticentimetrové šířce přímo vybízí k tomu, aby zůstaly zachovány v této podobě. Tak jsem je pověsil na stěnu mého domu a začal je řezat motorovou pilou. Figurální témata potřebuji dělat ve skutečném měřítku. V Kapském Městě jsem se rozhodl udělat dřevořez do podlahy mého ateliéru a ta podlaha nešla zmenšit, a já jsem nemohl udělat jenom kousek podlahy. Velký formát ale nemá nic společného se zvětšováním věcí, lidí, tváří apod.

3] Jak vidíš vývoj vlastní práce po 25 letech od absolutoria na Akademii výtvarných umění?

Na konci studia jsem byl rozhodnut, že se chci grafikou zabývat. Pořád mě něco k tomu oboru přitahovalo. Stále mi připadá fascinující používat různá rydla, sekery, nože, vrtáky, motorovku. Vznikají vlastně dva obrazy: matrice a její otisk.

Kombinace, jak používat nástroje, barvy, papíry, ale i jiné podložky, rostou geometrickou řadou. Vlastně mám dojem, že jsem pořád na začátku, zvláště teď, když nemohu používat moje lisy – mám je na staveništi v mém domě zabarikádované papíry, litografickými kameny a plechovkami barev. Tak zase tisknu lžičkou, po těch 25 letech. Vlastně se tak udržuji v kondici. Změnila se ale témata. Dříve jsem inklinoval k abstrakci, což více vyhovovalo experimentální povaze tisků. Nejsem bytostným figuralistou, ale figurální témata mne baví. Stále toužím po tom něco zpracovávat rukama. Myslím, že to nějak souvisí s tím, jak člověk vnímá svoje okolí. Asi je pro mne důležité zanechávat kolem sebe stopy, nebo ty stopy do něčeho vyřezávat. Všude se kolem mne válí nějaké odřezky lina, dřeva, matrice, tisky. Málokdy něco vyhodím a když už to má být, tak to radikálně spálím v kamnech.

4] Co pociťuješ, když děláš velké formáty a čím jsou pro Tebe věci, které mají v obraze skutečný, reálný rozměr?

108

Na velkých tiscích pracuji tak, že si pověsím papír nebo matrici na stěnu. Často pracuji v poměrně malém prostoru. Mám tedy dojem, že se obraz, tím jak na něm přibývá barev, forem, figur, začíná rozpínat do prostoru kolem mne. Začíná mne obklopovat. Jsou to příjemné pocity, musí to být ale opravdu velký formát, ale ne naddimenzovaný. Musím ho obsáhnout pohledem a rukou musím všude dosáhnout. To tedy úplně neplatí, protože jsem už dvakrát stavěl lešení. Vlastně někdy o tom ani moc nepřemýšlím. Mám dojem, že jak se to rozběhne, tak to jede nějak samospádem. Těžko se to popisuje. Výsledek často vypadá komplikovaně a rafinovaně. Já si to nemyslím. Mám rád věci ve své skutečné podstatě, tedy i velikosti. Nemá smysl to moc měnit. Kůň s chlapcem běží přímo přede mnou. Mají skutečnou velikost. Nejde o to vytvořit perfektní kopie reality. Zvířata a figury mají jistou dávku naivity, možná nedokonalosti. Tím se ale vůbec netrápím.

Baví mě to vymýšlet a rozhodně bych nikdy nesáhl po nějaké fotografické předloze nebo počítači. Z toho mi naskakuje husí kůže. Chlapec je příběh „Generála“, a ten mám rád - tak jsem se jím obklopil po tu dobu, co jsem na věci pracoval.

O „Generála“, který byl stále fascinován svojí kariérou za 2. světové války, jsem se staral jako pečovatel v Kostnici. Je důležité říct, že mne matrice přestane zajímat v okamžiku, kdy ji poprvé vytisknu. Bud ji tedy už dál netisknu nebo ji použiji jinak. Rozřežu a natisknu její části, nebo když je to lino, tak s ním přikryji prkna na louce, která mám nachystaná na dřevořez. Takto ty věci na sebe navazují a jedna slouží druhé, taková je i moje práce.

5] Jaký je Tvůj vztah k přírodě?

Silný. V přírodě, konkrétně v lese, žiji. Stavím si tu dům, bydlím tedy již 9 let na staveništi. Dříve jsem vytvořil koncepty, které měly blízko ke zvířatům a přírodě – králíci, mravenci.

To, že jsem se rozhodl žít mimo „civilizaci“ nebylo z důvodu, že bych chtěl žít jako misantrop někde v lese. Nemohl jsem vydržet na místě, kde jsem dříve bydlel, z mnoha důvodů.

Jedním z nich bylo to, že si přes ulici otevřeli hospodu skinheads a Adolf (pes vedoucího) mi kálel na předzahrádku.

Dokážu si představit, že bych bydlel ve městě. To, že se někde cítím dobře, není rozhodně tím, že tam jsou úžasné památky. Je to tím, že tam žijí slušní a ochotní lidé. Tedy musí převažovat nad těmi druhými. Tento pozitivní dojem jsem měl v mnoha městech, např. v Chicagu, Kapském Městě, Remeši.

6] Na jakém projektu teď pracuješ?

Nikdy jsem na žádném projektu nepracoval, nepracuji a nebudu pracovat. Mám dojem, že je nejenom u nás, ale i ve světě nějak přeprojektováno. Myslel jsem si, že projektují pouze architekti a stavaři. Ale k věci. Dříve to byl cyklus, soubor obrazů, série grafik, soch, nějaká koncepce multimedální, inter-

mediální a já nevím jaká. Dnes ještě než uděláte čáru na papíře, tak je třeba před tím napsat projekt a požádat o peníze, protože bez dotací, grantů a sponzorů dnes umělec netvoří.

To je absurdní, tvorba přestává být vnitřní potřebou umělce, protože je závislá na vnějších okolnostech, hlavně částce peněz jakou umělec sežene na svůj projekt a na kurátorech či mediích. Správná medializace je důležitější než podstata, tedy kvalita práce. Hlavně je třeba vše obhájit písemně a být dostatečně verbálně agresivní. Jeden příklad za všechny: místo: brněnská hospoda, listopad 2016 Jan: „Zdar, co děláš, jak se máš?“ X: „Dobrýýý, dělám kurátorku a taky svoje projekty...“ Jan: „A jaké projekty?“ X: „No, ještě to není jasný, budu mít výstavu v Galerii –––, ale prachy na projekt už mám. Bohužel je na to málo času a pořádně nevím, jak to zvládnu…“ Jan: ,,A co tedy budeš dělat?“ X: „Mám domluvený kluky, voni mi pomůžou a něco vymyslíme…“ Jan: „Já bych tedy potřeboval takovou třicítku na katalog, chápeš ,jenom příspěvek‘.“ X: „Co blbneš vole, to ti nikdo nedá. Musíš chtít aspoň 200 litrů, pak to projde…“ Jan: „Ty se teda vyznáš…“ X: „To víš, sem měla samý jedničky na gymplu…“ …

7] Jak vidíš vývoj grafiky v posledních desetiletích a které grafické práce se Ti líbí?

Nevím, jestli se mám k tomuto vyjadřovat, já se za grafika nepovažuji, tedy alespoň ne v tom tradičně-hollarovském duchu… Myslím, že je dobré, když umělec ve své práci odbočí někam na vedlejší kolej. Takovou „grafiku“ dělá např.

Zuzana Růžičková, která otiskuje, či spíše „odtiskuje“ zdi. Úplně mimo civilizaci tvoří Jitka Chrištofová se dvěma dětmi na krku. Vážím si toho, když někdo zarputile dělá svoji práci a nezabývá se současnými trendy. Mne už bolí hlava z těch věčně se opakujících témat identity, gendru, globalizace, konzumu a banalit. Všechno obklopené internetem, photoshopem a požadavkem tzv. „SOUČASNOSTI“ v umění… To raději pozoruji krtka na louce. Často mne ale kladně překvapí studentské práce. Z takové té upiplané grafiky mi naskakuje husí kůže. Buď to jsou rastry, fotografické předlohy nebo mnohasethodinová titěrná otročina. Dalibor Chatrný to komentoval, že je na to třeba „mít železnou prdel“.

Určitě stojí za pozornost práce Chrudoše Valouška a Lenky Falušiové. Bohužel si myslím, že tu nebyla a a stále není osobnost, která by splňovala požadavek vynikajícího umělce

a zároveň pedagoga grafiky, a to se samozřejmě musí na oboru odrazit. Teoretici umění, kteří se grafikou aktivně zabývají se dají spočítat na prstech jedné ruky. Nerozumím tomu.

O absolventech grafiky na AVU se moc neví. Studenti dosud zřídka během studia prezentovali své věci na výstavách.

K žádné progresi ve smyslu aktivní spolupráce se zahraničím nikdy nedocházelo. Výměny pedagogů, společné výstavy atd.

Je to těžké, jestliže se jezdí z Prahy pouze do Olomouce a nikdy na výstavy nebo na akádu do Lipska či Berlína, tak toho nemůžeme moc čekat. To nemluvím o Vídni, Paříži, Frankfurtu, Valencii, tam všude jsou výborné ateliéry grafiky. Před několika lety jsem potkal Jenny Schmied, američanku, která na Slovensku dostala Fullbrigtovu cenu. Pracovala na akádě v Bratislavě a na pedáku v Olomouci. Ted je profesorkou na univerzitě v Minneapolisu, vede ateliér grafiky. Nechápu, že toho nikdo nevyužil, Jenny navíc mluví česko – slovensky, má to tu ráda a určitě by byla velmi nápomocná. Jak to, že nejezdí studenti do USA a z USA do Prahy, když tu je takový kontakt?

Chápu také, že je obtížné si pořídit po škole zařízenou grafickou dílnu. Přestože zájem o studium grafiky trvá, tak mám dojem, že to všechno nějak drhne. Není přece možné, aby smyslem a jediným cílem bylo vystavit práce na Grafice roku.

Vždyť to odbornou veřejnost takřka nezajímá. Grafici si udělají výstavu sami pro sebe. Proč se třeba nespojí všechny grafické obory na vysokých školách a nevyhlásí studentskou grafiku roku. Šest vysokých škol, každý obor by dal 10 000 Kč, to je dohromady 60 000 Kč a to už přeci stojí za to studentům se o něco snažit. Je tu i několik galerií, které se grafikou zabývají, a které by určitě umožnily oceněným uspořádat výstavu. Měla by se ale udělovat pouze jedina cena, žádná ta nesmyslná čestná uznání. Mám dojem, že v Česku není grafik, který by nedostal nějakou pseudocenu. Nejenom, že se o těchto cenách neví v zahraničí, ale ani v ČR. Cena Vladimíra Boudníka, to je k smíchu, kteří umělci ji v minulosti obdrželi. Místo, aby cenu dostali aktivní umělci v oboru, kterým finanční ocenění může skutečně pomoci, tak ji dostávají lidé, kteří ani de facto grafiky nejsou. To, že někdo občas něco vytiskne, ještě nic neznamená.

Už končím, tisku zdar.

—na chatě v lese pod Javořicí, 18. 3.2017

109

Interview, from February 2017 carried out by a friend who I call Little she-devil from France 1] How important is a matrix for you?

A matrix is not a merely a base used for printing. Within the last few years, I have successfully ascertained that it is possible to not print a matrix and thus create the relief straight into the wood or lino. The depth of the cut is as important as its width or length. Frequently, printing lacks this third dimension. I often cut a matrix – base with the intention of seeing the final work. Matrix-relief and its character is made by tools specifically used for its creation. Cutting through enriches the whole process with another dimension – light that goes through the cuts.

2] Why do you make large-scale formats?

I saw the large scale graphics for the first time at the Academy of Fine Arts in Prague in the works of Šárka Trčková - one of the Academy students, and I was really mesmerised. So I decided to go for it by myself as well. I believe that particularly with graphics, the right size is essential. I am fond of copper engraving but I can not imagine that I would enlarge the small intimate themes to a two-metre size format. On the contrary, wooden planks four-metre long and sixty-centimetres wide invite you to preserve them in their original shape. That´s why I hang them on the wall in my house and use a chain saw to tool them. Figural themes need to be done in a real scale. Whilst I lived in Cape Town, I decided to create a woodcut straight into my studio floor. The floor could not be shrunk and I felt that I couldn´t use only part of it for my work. Large format has nothing to do with enlarging subjects, people, faces or so on.

3] How do you perceive the development of your own work in the 25 years since your graduation from the Prague Academy of Fine Arts?

Well, at the end of my studies I was determined to do graphic art as I had been intuitively attracted to this style. I still find it fascinating to use various tools such as blades, chisels, hatchets, knives, drills or a chainsaw. You actually create two pictures – a matrix and its imprint. Therefore, the possibilities how to combine tools, colours, papers or different materials for the matrix rises significantly. To be honest, I actually feel like I am starting over, especially now when all my printing presses are inside my unfinished house covered by papers, lithographic stones and tins of offset paints. So I again use a spoon for the printing, after 25 years. It actually helps me to keep in shape. However, the topics have changed. I used to incline to abstract topics which suited better to the experimental nature of prints. Although I do not consider myself a figurative artist, I like figurative topics. I incessantly want to work with my hands. I guess it is related to the way how one perceives the near environment.

110

It seems important for me to leave some traces around me, or carve them into something. There is always some lino or wood scraps, matrices or imprints scattered nearby. I rarely throw away anything, but when I decide to, I shove it into the stove and burn it for good.

4] What do you feel when you are making large formats and what do the objects that you use in real size mean to you?

When working on large imprints, I start with hanging the paper or matrix on the wall. I often create in a relatively small space. It makes me feel that the picture, as it keeps mounting up with colours, figures, forms, begins to expand all over me.

I am surrounded by it. It brings congenial feelings. However the format must be large, not oversized. I must be able to embrace it visually and reach everywhere with my hands.

Well, actually this is not an absolute rule as I have already erected scaffoldings twice. Frankly, I sometimes don´t give it a thought. As soon as it gets going, it somehow continues on its own. It is hard to explain. The final result often looks complex and sophisticated but I don´t perceive it that way. I like things in their genuine nature including their size. There is no point to change it. A boy riding a horse is running just in front of my eyes. They are both real. Nevertheless, it is not about creating a perfect imitation of reality. Animals and figures have a certain naivety, maybe even imperfection. That doesn´t bother me at all. I enjoy the creative process and thus I would never use a photograph or computer as a source of inspiration. These things give me the creeps. The Boy is a story of the General which I really like. Therefore I had this tale on my mind while I was working on it. The General who was fascinated by his career during WWII was my client when I worked as a carer in Konstanz, Germany. It is important to say that I lose interest in a matrix right away after its first imprint. So I either do not use it anymore or utilise it in a different way. For instance, I cut it and use its single fragments for other printings or in case of lino, I make use of it as a cover for the planks that I store outdoor and will later use them for my woodcuts. This is how I get these things interconnected, one serves for the other. And so is my working method. When I am in the middle of the creative process, various options concerning the techniques or the content that might be used in future come to my mind.

5] What is your relation towards nature?

Very strong! I actually live in the countryside, specifically in the forest. I have been building my house for almost 9 years, so I basically live in a construction site but surrounded by nature. In my early career, I made some works closely related to the nature and its inhabitants – rabbits, ants, etc. The reason why I decided to live “out of civilization” was certain-

ly not that I am a kind of misanthrope. But I could not stay in the place where I lived for several reasons. One of them was, for instance, that a gang of skinheads started to run the pub opposite my house and the dog of the landlord, aptly named Adolf, would foul in my front garden. I can imagine myself living in a city. What makes me feel good being somewhere aren´t magnificent landmarks but the presence of decent and helpful people. Well, at least such kind of people must outnumber their counterparts. I had this positive vibe in many cities, e.g. Chicago, Cape Town, Pretoria, London, Reims… Nature and her processes appear in my work but I don´t think it is the sole theme in my artwork I can imagine having an art studio on the top floor of a skyscraper in Chicago with a view of Lake Michigan.

6] What project are you working on at the moment?

I have never done any project, I am not doing any and I will never do so. I can´t help thinking that it´s been overprojected not only in this country but worldwide. I thought that only architects and builders are involved in projects. But to the point, what now is called a project, it used to be either series of paintings, graphics, sculptures or some multimedia or intermedia concept or design. Today, before you draw a line on the paper, you have to create a project, ask for funding because a contemporary artist does not create without endowments, grants or sponsors. This is absurd, the artistic output is ceasing to be an inner need of an artist because it has become dependent on external circumstances such as the finance that the artist is capable of getting for his/her “project“, curators´ favour or media presentation. Suitable publicity is more important than the quality of artwork. It is fundamental to justify your work in writing and be sufficiently aggressive verbally. One simple example from real life: Pub in Brno, November 2016 Jan: “Hi, how’ve you been?“ X: “Great, I work as a curator and also I´ve been doing my projects…“ Jan: “What projects?“ X: “Well, it has not been sorted out yet, I´ll have an exhibition in the Gallery ––– and I´ve already got the money for it.

Unfortunately, there´s not much time left so I don´t know how I´ll handle it.“ Jan: “So what are you going to exhibit?“ X: “Don´t know yet but I am meeting some friends of mine and they´ll help me out to think something up…“ Jan: “Well, I need some dough for the catalogue. Some 30 grand, just a contribution…“ X: “Are you nuts? Nobody´s gonna authorise that kind of sum.

You gotta ask for at least 200 grand. That´ll come through.“

Jan: “Well, you know the ropes… “ X: “You know, I am smart. I got A‘s when I was at secondary school.“ 7] How do you perceive the development of graphic art in the last few decades and what graphic works do you like?

I am not sure if I should comment on this because I don´t consider myself a graphic artist. At least, not in the traditional way as presented by the Association of Czech Graphic Artists HOLLAR in Prague. I think it is useful when an artist digresses from his/her work now and then. It is, for instance, the case of Zuzana Růžičková whose graphics are really interesting. She imprints on walls or I´d rather say she imprints walls, i.e. the artwork is the wall plaster. Another similar artist is Jitka Chrištofová who creates out of “civilization” stuck with two children to feed. I esteem people who tenaciously follow their own path and ignore so called contemporary trends. I am sick of all those constantly recurrent themes of identity, gender, globalisation, consumer society and other similar banalities. That all backed by the Internet, Photoshop and demands to create contemporary art. I´d rather watch a mole in the meadow.

However, I am often astonished by some young students´works. The aforementioned “overworked” graphics gives me the creeps whether it is raster, photo pattern or dimunitive motifs that take hundreds of hours to finish. The artist Dalibor Chatrný aptly entitled it by phrase: For this kind of art, you´ve got to have a butt made of iron.

Amongst other artists whose works are worth mentioning belong Chrudoš Valoušek and Lenka Falušiová. Unfortunately, I feel that recently there has not been a person who would meet criteria both for an outstanding artist and experienced graphic pedagogist. Obviously, it has a negative impact on graphic art studies. Graphic theorists who actively act in this field can be counted on the fingers of one hand and none of them really devotes their efforts in full. That´s something I don´t get.

The Academy of Fine Arts graduates are little known in the artistic environment. So far, the students have rarely presented their works in exhibitions during their studies.

There also has not been any progress towards closer and active cooperation with other countries. No tutor exchanges, joint exhibitions or so. It is hard to expect some Czech graphic artist to succeed or make a breakthrough if they exhibit and study only within Czech boundaries and not in, at least, Leipzig or Berlin. Not to mention Vienna, Paris, Frankfurt or Valencia – where there are excellent graphic studios. A few years ago, I met Jenny Schmid, an American artist who was at that time in Slovakia due to the Fulbright Program schol-

111

arship. She taught in the Academy of Fine Arts in Bratislava and the Pedagogical Faculty in Olomouc. At present, she is the Head of Graphic Art Department at College of Liberal Arts at the University of Minneapolis.

I fail to comprehend why has no-one taken advantage out of this. On top of it, Jenny speaks Czech and Slovak, she loves this country and she would undoubtedly be willing to help us out. How come, there is no exchange between Prague and the USA when there is such an opportunity? What have those professors been or rather not been doing in this field?

Are they so behind or hidebound and think that Prague is the navel of the world?

I am fully aware of the difficulties when one wants to get an equipped graphic workshop right after finishing his/her studies. Although the interest in studying graphic art lasts, I feel that everything somehow stagnates. It can´t be possible that the one and only purpose and goal of a graphic artist is to display at the Graphic of the Year exhibition and get their award. Even the specialised public is not bothered with this event that much, after all. The graphics organise the exhibition just for themselves. It would be much more useful if university graphic fields joined their efforts and organised a competition in the students´ best graphic of the year. Six universities, let´s say each would donate 10,000 CZK so the total amount for the winner would be 60,000 CZK. I am sure that this sum would be an incentive to stimulate young artists in their efforts. There are also several galleries focused on graphic art and they would certainly allow the best participants to exhibit their works. However, there should be only one prize free from the current numerous certificates of merits that are accompanying it.

I can´t help thinking of the Czech graphic artist not being in possession of some pseudo-award. They are not renowned in this country let alone abroad.

Vladimír Boudník Award and the people who got it in the past, it´s ridiculous. Instead of awarding genuine graphic artists who would really artistically benefit from the finance connected with it, the prize is handed over to the people who are de facto not true graphics. When you make a print, now and then, it does not qualify you being considered a graphic artist. Nevertheless, I am off for now and I am bidding you adieu with “Hail to printing”!

—at wooden dwelling in the woods under the Javořice

mountain on 18 March, 2017

112

Entretien de Petite Dablice avec Jan Vicar 1] Quelle importance a la matrice pour toi ?

La matrice n’est pas seulement le préalable à l’impression.

Au cours des trois dernières années, j’ai beaucoup réfléchi sur la matrice ; j’ai eu l’idée qu’il est possible de ne pas imprimer cette matrice mais de fabriquer un tableau en relief sur bois ou lino.

La profondeur du trait gravé dans la matrice a la même importance que la largeur, la longueur et la hauteur. Imprimer est appauvrissant, car, dans le tirage, on perd la profondeur.

Souvent, je fais de la matrice un tableau ; je ne l’imprime pas.

Les instruments de la linogravure permettent de donner une autre dimension à la matrice. Percer le lino, par exemple, laisse passer la lumière à travers celle-ci ; si la plaque est posée sur un mur blanc, la lumière réfléchie retraverse la matrice.

2] Pourquoi fais-tu des grands formats ? Comment en es-tu arrivé là ?

Le premier grand lino que j’ai vu était le travail d’un élève de l’Ecole des Beaux-arts de Prague. J’étais très étonné par ces dimensions et j’ai essayé de pratiquer, moi aussi, ce format. J’ai fait mon travail de diplôme sous forme d’un cycle de grands formats qui combinaient gravure et peinture.

Je pense que les dimensions propres à la gravure, notamment la profondeur, introduite par le trait gravé, est très importante. J’aime utiliser le burin et je ne peux pas imaginer de faire des sujets intimes en grand format.

Un jour, j’ai eu des planches de bois de quatre mètres de long. Je les ai gardées à cette longueur, puis accrochées sur le mur de ma maison ; j’ai ensuite commencé à les graver à la tronçonneuse.

J’ai besoin de faire un sujet figuratif à taille réelle. J’ai gravé ainsi le plancher de mon atelier au Cap. C’était indispensable car rester limité par le format de la table n’était pas concevable.

Mais, faire de grands formats n’a rien à voir, pour moi, avec agrandir les choses.

3) Comment vois-tu l’évolution de ton travail au fil des vingtcinq dernières années ?

A la fin de mes études aux Beaux-arts de Prague, j’ai décidé de faire de la gravure. J’y ai étudié la peinture pendant six ans mais, la dernière année, la peinture et la gravure.

Quelque chose m’attirait dans cette discipline sans que je sache vraiment quoi.

Depuis vingt-cinq ans, je suis toujours aussi fasciné par l’usage des couteaux, burins, perceuses, tronçonneuses etc.

J’ai réfléchi au fait que, dans mon travail, en général, je fabrique deux tableaux : la matrice et l’impression. La matrice n’est pas seulement quelque chose qui me sert à imprimer ;

c’est quelque chose qui a son importance propre et qui, parfois, est plus important que l’impression.

La combinaison des couleurs, papiers et des différents instruments permettant de couper s’est développée par ellemême. A un moment donné, après avoir imprimé un lino, je me suis aperçu qu’il était intéressant de travailler encore la matrice en y ajoutant de l’encre noire dans les tailles et de la couleur sur les surfaces épargnées. Puis, j’ai gravé à nouveau les surfaces peintes et le blanc du lino est alors réapparu dans les nouvelles tailles. Une matrice ainsi travaillée n’est plus une matrice, mais un tableau qui peut exister par lui-même, accompagné de l’impression ou non. La matrice n’est donc pas hors-jeu quand j’ai fini d’imprimer ; c’est une matière que je peux exposer, finir comme un tableau ou utiliser dans le jardin !

Mais j’ai l’impression que je suis au début, particulièrement depuis que je ne peux plus utiliser les presses. Elles sont, en effet barricadées par des pierres à litho au fond de la maison qui est toujours en travaux. Depuis trois ans, j’imprime à nouveau à la cuillère et cela me convient.

Les sujets ont changé. J’avais tendance à faire dans l’abstraction. C’était bien pour de la gravure expérimentale. J’ai un grand intérêt pour les sujets figuratifs, même si je ne suis pas quelqu’un qui sent et dessine des figures très vivantes et spontanées; mais j’aime beaucoup les sujets figuratifs.

J’aime travailler de mes mains et je crois que ça le cas à l’avenir. Il ne m’est, ainsi, jamais venu à l’idée d’utiliser l’ordinateur dans mon travail.

4] Qu’est-ce que tu ressens quand tu fais les grands linos où les choses sont à taille réelle ?

Grâce à ces grands formats, je me sens faire partie du tableau et, parfois, être dans le tableau, absolument plongé dans le sujet. Avec des linos d’un autre format, ça ne serait pas pareil. Les choses, dans mes gravures, ont la même taille que dans la réalité ; le cheval avec le garçon court réellement devant moi ou à côté de moi. Le but n’est pas de copier la réalité mais, de fabriquer pour moi ou à côté de moi de choses ou histoires concrètes que j’aime.

Je travaille sur les grandes gravures en accrochant le papier ou la matrice au mur. Je travaille souvent dans un petit atelier, alors, j’ai l’impression que la gravure ou le tableau explose dans l’espace autour de moi pendant que je travaille les formes, les figures ou les couleurs. J’ai le sentiment très net que le grand format permet cela, mais pas un format démesuré. Je dois veiller, au moment de choisir le format, à ce pouvoir atteindre toutes les parties de la matrice facilement.

Mais ce n’est pas toujours le cas ; à deux reprises, j’ai dû construire des dispositifs pour pouvoir atteindre toutes les

113

zones de la plaque. Le travail doit être facile et rapide. Il faut changer d’outil et démarrer la tronçonneuse aisément.

Je ne réfléchis pas au sujet, ni aux choses techniques ; j’ai l’impression que si le grand tableau commence à marcher, alors, le travail marche tout seul. Ceci est difficile à décrire, car travail achevé semble compliqué et raffiné. Mais, je n’ai pas le sentiment d’un travail compliqué. J’aime beaucoup les choses dans leur simplicité et je ne vois aucune raison de les changer. Le cheval avec le garçon court devant moi ; ils sont à taille réelle, mais je n’ai aucune raison de faire une copie parfaite de la réalité. Le garçon auquel je pense fait partie de l’histoire du général. J’aime cette histoire, alors je me suis fabriqué cette histoire devant et autour de moi pendant le temps que j’ai travaillé sur cette matrice.

5] Quelle est ta relation à la nature ?

Elle est très forte. En fait, j’habite dans la forêt. Je vis depuis neuf ans dans la maison que j’ai construite. Avant, j’ai fait des œuvres conceptuelles étroitement liées aux animaux et à la nature, par exemple, le travail sur les lapins ou sur les fourmis.

Quand j’ai décidé de vivre en marge de la civilisation, ça n’a pas été pour faire le misanthrope dans la forêt. Je n’ai pas pu rester au village où je vivais auparavant pour plusieurs raisons. Par exemple, en face de ma maison, des skinheads ont ouvert un bar ; Adolf, le chien du patron, souillait le petit jardin devant ma maison.

Je peux m’imaginer vivre en ville. Quand je me sens bien dans une ville, ce n’est pas grâce aux très beaux monuments, mais à la gentillesse et prévenance des gens. Cet état d’esprit rend la vie plus plaisante qu’à aucun autre endroit. J’ai eu ce sentiment dans plusieurs villes comme Chicago, Le Cap, Londres, Munich ou La Nouvelle Orléans.

La nature et les processus naturels se retrouvent dans mon travail, mais pas toujours.

6]A quel projet travailles-tu actuellement ?

Je ne travaille jamais à aucun projet, je ne fais pas cela, je ne le ferai pas. J’ai le sentiment qu’il y beaucoup de projets, pas seulement en République Tchèque, mais dans le monde entier. Mais, je pense que les projets ne sont l’affaire que des architectes. Avant la mode des projets, on parlait de cycles de tableaux, d’estampes, de sculpture, de conception multi- ou inter-media etc. Aujourd’hui, avant de tracer une ligne sur le papier, tu as besoin d’écrire un projet pour demander de l’argent ; sans dotation par de grands sponsors, l’artiste ne fait rien. C’est absurde. L’art n’est plus un besoin intérieur de l’artiste ; il dépend de choses extérieures comme un budget à trouver pour son projet, mais aussi de commissaires de l’art et des médias. Ces choses deviennent plus importantes que

114

la qualité du travail. Aujourd’hui, il est nécessaire de tout défendre par écrit et d’être agressif verbalement.

Un exemple suffira : ce dialogue, en 2016, dans un bar de Brno.

M. Jan : Salut, ça va ? Qu’est-ce que tu fais ?

M. X : ça va très bien, je suis commissaire et je fais mes projets.

Jan : Quels projets ?

X : Ce n’est pas encore clair, mais j’aurai une exposition dans la galerie …. Mais j’ai déjà reçu le fric pour le projet. Malheureusement, il me reste très peu de temps pour le concrétiser.

Jan : Alors comment feras-tu ?

X : J’ai déjà prévu que des garçons m’aideront et nous réfléchirons.

Jan : J’ai besoin de 30 000 couronnes seulement pour le catalogue…

X : Tu es fou ? Personne ne te donnera ça ! Tu dois vouloir au moins 200 000 couronnes pour que ça marche.

Jan : Tu sais drôlement bien comment marchent les choses !

X : Tu sais, je suis malin, j’avais les meilleures notes au lycée…

7] Comment vois-tu le développement de la gravure au fil des vingt dernières années et quel travail te plaît ?

Je ne sais pas si je peux dire des choses à ce sujet, car je ne me sens pas graveur à proprement parler. Je pense qu’il est bon que l’artiste prenne des chemins de traverse. J’aime les œuvres faites par Zuzana Ruzickova qui imprime directement des murs sur du textile. Jitka Christofova travaille complètement hors de la civilisation tout en s’occupant de ses deux enfants. Je respecte qu’elle fasse son travail sans se soucier des tendances contemporaines. Les choses poncifs inlassablement répétés comme « identité », « genre », « globalisation », « consumérisme » me font mal à la tête.

Tout est influencé par internet, photoshop et le besoin d’être contemporain. Cela aussi me fait mal à la tête. J’observe les taupes de la prairie où je vis avec plus de plaisir que les œuvres produites avec internet, photoshop etc.

Souvent, j’ai eu une impression positive en voyant des travaux d’élèves des Beaux-arts de Prague. Ce travail était très frais. Mais, par ailleurs, j’ai pu voir des gravures d’ une précision extraordinaire, mais dénuées de sujet, ou encore, des choses dictées par des modes comme des quadrillages ou des images photographiques préparatoires.

Il faut suivre le travail de Chrudos Valousek et celui de Lenka Falusiova.

Hélas, je pense qu’il n’y a pas de personnalité qui soit à la fois artiste et excellent professeur. Cette situation a des répercussions sur les travaux de gravure. Nous pouvons compte sur les doigts de la main les commissaires de l’art

qui interviennent dans le domaine de la gravure. Je ne comprends pas pourquoi. Les graveurs sortis de l’école ne sont pas connus. Les élèves présentent rarement leurs gravures en exposition. Il n’y a aucun programme de collaboration avec les pays étrangers, ni entre les différents ateliers de gravure (tant pour les élèves que les professeurs). Les élèves de Prague ne visitent pas d’autres écoles comme celles de Leipzig ou Berlin, par exemple. Il y a quelques années, j’ai rencontré Jenny Schmied, une américaine qui a reçu le prix Fullbright. Elle a travaillé à Bratislava et à Olomuc. Elle est à présent professeur à l’atelier de gravure de la faculté d’art à Mineapolis. Je ne comprends pas pourquoi personne n’a saisi l’occasion de la faire rencontrer aux étudiants. Jenny parle tchèque et est très ouverte ; pourquoi n’y aurait-il pas d’échange entre Mineapolis et Prague ?

A la sortie de l’école des Beaux-arts, il est très difficile d’acheter une presse et le matériel. Des étudiants ont toujours un grand intérêt pour la gravure, mais j’ai le sentiment que cet art décline. Il n’est pas normal que les étudiants aient si peu d’occasion d’exposer leur travail. Les commissaires de l’art n’ont aucun intérêt à voir les expositions de gravure.

Les graveurs font des expositions pour les graveurs. Les ateliers de gravure des écoles et des facultés ne font pas de prix pour les élèves graveurs. Il y a six écoles d’art en République Tchèque, et si chaque école donnait 10 000 couronnes, un prix de 60 000 couronnes pourrait être décerné ; ce serait stimulant pour les étudiants. Il y a plusieurs galeries qui pourraient exposer les gravures primées.

115

Gespräch, die Fragen wurden im Februar 2017 durch eine kleine Teufelin aus Frankreich gestellt 1] Von welcher Wichtigkeit sind für dich Matrizen?

Eine Matrix ist nicht nur eine Unterlage, von der etwas gedruckt wird. In den vergangenen Jahren habe ich festgestellt, dass es möglich ist, die Matrize nicht nur als Druckunterlage, sondern als eigentliches Reliefbild direkt in Holz oder Linoleum zu verwenden. Die Tiefe der Ritze ist von gleicher Wichtigkeit wie ihre Breite und Länge. Gerade diese dritte Dimension wird bei der Gestaltung eines Bildes nicht bewusst einbezogen.

Oft schneide ich die Matrize - die Unterlage - das endgültige Bild vor dem inneren Auge. Das entstandene Relief und sein Charakter sind durch die Werkzeuge, mit denen gearbeitet wird, gegeben. Das Durchlöchern bringt eine dritte Dimension – Tiefe und Licht, das durch die durchbrochenen Räume scheint.

2] Wie siehst du die Entwicklung deiner eigenen Arbeit 25 Jahre nach dem Abschluss der Kunstakademie?

Am Ende des Studiums habe ich mich für die Druckgrafik entschieden. Dieser Bereich der Kunst hat mich schon immer angezogen. Bis heute finde ich es faszinierend, verschiedene Stichel, Äxte, Messer, Bohrer, Motorsägen zu verwenden. Es entstehen eigentlich zwei Bilder: Die Matrize und ihr Abdruck. Die Kombination von Werkzeugen, Farben, Papieren, auch der Einsatz von anderen Unterlagen wächst zu einer Vielfalt der künstlerischen Variationen der grafischen Darstellung.

Ich habe manchmal den Eindruck, dass ich noch immer am Anfang bin. Vor allem jetzt, da meine Druckpressen auf der Baustelle in meinem Haus zwischen Papieren, lithographischen Steinen und Offsetfarbdosen versteckt sind, verwende ich wieder den Löffeldruck – wie am Anfang vor 25 Jahren. So bleibe ich in Form.

Bei den früheren Arbeiten tendierte ich mehr zur experimentellen Abstraktion. Meine heutige Grafik ist nicht rein figurativ, sondern mich interessiert auch die Kombination der realistischen Darstellung mit der Abstraktion. Immer wieder habe ich eine Idee, etwas mit meinen Händen zu bearbeiten. Meiner Meinung nach hängt das damit zusammen, wie man seine Umgebung betrachtet. Es ist wohl für mich wichtig, Spuren zu hinterlassen oder diese Spuren in etwas zu schnitzen. Überall um mich herum liegen verschiedene Linoleum-, Holz-, Matrizen-, Druckreste. Nur selten werfe ich etwas weg, und wenn doch, dann verbrenne ich es im Ofen.

3] Warum machst du große Formate?

Die ersten großen Grafiken habe ich in der Kunstakademie gesehen. Das waren die Werke von Šárka Trčkova. Die

116

Dimension ihrer Arbeiten hat mich begeistert. Ich bin der Meinung, dass gerade bei der Druckgrafik die richtige Größe besonders wichtig ist. Ich mache auch gerne Kupferstich und kann mir kaum vorstellen, kleine intime Themen zu einem zwei Meter großen Format zu vergrößern. Dagegen Holzbohlen von vier Meter Länge und sechzig Zentimeter Breite zwingen direkt dazu, diese Dimension für Holzschnitt einzuhalten. So habe ich angefangen, an der Außenwand meines Hauses befestigte Bretter mit der Motorsäge zu bearbeiten. Figurale Themen möchte ich in ihrer natürlichen Größe schaffen. In Kapstadt habe ich mich entschieden, den Fußboden meines Ateliers in einen Holzschnitt zu verwandeln.

Bei den großen Druckarbeiten mache ich es so, dass ich das Papier oder die Matrize an der Wand aufhänge. Häufig arbeite ich in ziemlich kleinem Räumen. Dort bekomme ich oft den Eindruck, dass das Bild, das die Farben, Formen, Figuren aufnimmt, anfängt, den Raum rund um mich herum auszudehnen. Es fängt an, mich zu umgeben. Dann ergreift mich ein angenehmes Gefühl. Das Format soll aber nicht überdimensioniert sein, damit ich das Bild mit meinem Blick und meinen Händen erfassen kann. Dies gilt doch nicht immer, da ich schon zweimal im Laufe der Arbeit ein Gerüst bauen musste. Eigentlich überlege ich dabei nicht zu viel.

Wenn es anfängt zu laufen, dann scheint es von allein zu laufen. Es ist schwer zu beschreiben. Das Ergebnis scheint oft kompliziert und raffiniert zu sein, in meinem Gefühl ist es das aber nicht. Ich liebe die Sachen in ihrer wirklichen Substanz, also auch in der richtigen Größe. Es macht keinen Sinn, daran zu viel zu ändern. Das Pferd mit dem Knaben läuft gerade vor mir, beide in ihrer wirklichen Größe. Es geht nicht darum, eine perfekte Kopie der Realität zu schaffen.

Tiere und Figuren haben bestimmte Anteile von Ungenauigkeit und Naivität. Darüber zerbreche ich mir den Kopf überhaupt nicht. Es macht mir Spaß, diese Balance selbst herauszufinden, dazu brauche ich keine photographischen Vorlagen oder die Hilfe des Computers. Ich erschauere vor allen diesen technischen Mitteln. „Der junge Reiter“ heißt eine kleine Geschichte aus dem Text „Der General“, die ich besonders liebe – sie hat mich in der Zeit begleitet, als ich an der großen Bilderreihe zum „General“ gearbeitet habe. Um den „General“, der von seiner Karriere während des zweiten Weltkrieges noch immer fasziniert war, habe ich mich in Konstanz gekümmert.

Das Interesse an der Matrize endet meistens in dem Moment, in dem ich sie zum ersten Mal drucke. Entweder mache ich mit ihr keine weiteren Drucke oder ich nutze sie für ein anderes Bild. Ich zerschneide sie, bearbeite das Relief

weiter, drucke die neuen Teile. Wenn es sich um Linoleum handelt, dann decke ich damit die vor dem Haus gelagerten Holzbretter ab, die ich fĂźr Holzschnitzerei vorbereitet habe.

So gehen die Dinge ineinander Ăźber und das eine dient dem anderen, so ist meine Arbeit.

117

Jan Vičar Narozen 9. 4. 1967 ve Svitavách Studium 1981–1985 Střední uměleckoprůmyslová škola v Brně 1987–1993 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér krajinomalby (prof. František Hodonský), ateliér grafiky (prof. Jiří Lindovský) Pedagogická činnost (1995–2014) 2013 organizace grafického sympozia v Centru umění na Kvildě 2008 grafická dílna, École des Beaux-Arts, Alžír 2007 externí spolupráce, ateliér ilustrace a grafiky VŠUP Praha 2004–2006 Střední škola uměleckých řemesel Brno 2002 přednáškový cyklus na Wirral College a John Moores University v Liverpoolu, School of Art v Bradfordu,GB 2000–2005 vedení grafických kurzů v Gerasu a Hornu, AT 1999 vedení grafických kurzů v nápravném zařízení v Kuřimi 1994–2005 grafické kurzy, Charitní dům Betany Boskovice 1995–2000 učitel ateliéru grafiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Samostatné výstavy (výběr od r. 1990) 2017 Trn, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem 2016 Malý jezdec, Muzeum Boskovicka, Boskovice 2016 Hašiš a kuřata, Strom Art Gallery, Brno 2016 Africké inspirace II, Oblastní Galerie Vysočiny, Jihlava 2016 Africké inspirace I, Horácká Galerie, Nové Město na Moravě 2016 Mélange, Městská galerie Hasičský dům, Telč 2015 Camac, centre d art, Marnay sur Seine, FR 2015 Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz, Schlossmuseum Burgk, Thuringen, DE 2015 Ich wollte General werden, aber der Krieg war zu kurz, Hoch+Partner, Lipsko, DE 2014 Výběr z cyklů Generál, Sadař, Afrika, Galerie Caesar, Olomouc 2014 Chtěl jsem být generál, ale válka byla příliš krátká, GHMP, Praha 2014 Les femmes imprimées, K.art.on, Praha 2014 Obrazy, Oblastní galerie Jihlava 2013 Eintopf Česko-německé centrum umění, Kvilda 2012 Linoryt, Východočeská galerie Pardubice, s V. Kováříkem, P. Piekarem,

118

2011 Sadař / The Fruit Groover, Galerie Havelka, Praha 2011 Kumulus nimbus, Výstavní síň Ostrava 2011 Ryba bez vody, Městská galerie Hasičský dům, Telč 2010 Obstler, Hoch+Partner, Leipzig, DE 2010 Lino a lžíce, Letohrádek Ostrov, Galerie umění Karlovy Vary 2009 Psí hřbitov, VŠUP galerie Praha 2009 Galerie N, Nienburg, DE 2009 Crisscross Print, Oblastní galerie v Liberci 2008 Bio-graph (s Lucií Svobodovou), Galerie Ars, Brno 2008 Zweitakt, Oberfalzer Kunstlerhaus, Schwandorf, DE 2007 On the road, Galerie Havelka, Praha 2007 Orus, Lom, Lampiony, Galerie Bratří Špilarů, Domažlice 2007 Lom, Lithowerkstatt, Künstlerhaus München, DE 2007 Display a Matrice (s Lucií Svobodovou), Arab Jewish Center, Haifa, IL 2007 Jezdci, stopy, roje, AVA Gallery, Cape Town, RSA 2006 Srdce v řece, Školská 28, Praha 2006 Grafické obrazy, Galerie Jiřího Jílka, Šumperk 2006 Impact, Galerie Havelka, Praha 2005 Viděl jsem muže v jeskyni na Ďáblově Hoře, galerie Raum, Bern, CH 2005 Vzpomínka na zemi Františka Josefa, Raiffeisen Galerie, Kreme, AT 2004 Velkoplošné tisky, Galerie Sokolská 26, Ostrava 2003 Prints, Gallery Greatmore, Kapské Město, RSA 2003 Mezi válci III, Klub Jelení, Praha 2002 Linoryty, Galerie v Kapli, Bruntál 2002 K zemi, s ohněm, ve vzduchu (s J. Šindelovou a J. Šigutem) Městské muzeum Šlapanice, Šlapanice 2001 Mezi válci II, galerie U bílého Jednorožce, Klatovy 2001 Insect, Galerie Ars, Brno 2001 Kde je sv. Lucie?, Galerie Lužánky, Brno 2001 Hlava dvakrát ukradená II, Galerie Pokorný, Prostějov 2001 Johannesburg 2000, Galerie Via Art, Praha 2000 Hlava dvakrát ukradená,Galerie Jacobs, Pretorie, RSA 1999 Happy Day, Galerie mladých,Brno 1998 In Medias Res, Městská galerie, Třebíč 1997 Prameny a rentgeny, Galerie Milana Zezuly 1996 Operations, Vila Kralovopolské Strojírny 1995 Galerie M+K, Jihlava 1994 The Missing Landscape, Galerie Thurnhof, AT 1994 Dům umění, Znojmo 1994 Dům umění, Brno 1994 Galerie Ceasar, Olomouc 1990 Městská knihovna, Boskovice

Účast na 120 kolektivních výstavách Realizace (výběr) Ludvík Kundera: Vyvrácení stížnosti, nakl. Thurnhof Rakousko Nikos Kazantzakis: Utrpení sv. Františka, Atlantis 1994 bibliofilie a autorské knihy např. Mravenci, Králíci, Můj slon je prasák Stipendia a rezidenční pobyty 2017 Rezidenční pobyt, La Fileuse, Remeš, Francie 2016 Symposium litografie, Kunsthaus Muller, Wurzbach, DE 2015 Rezidenční pobyt, CAMAC, Marnay sur Seine, Francie 2014 plenér, Stog Izerski, Polsko 2007–2008 studijní cesty do USA, Izraele, Alžíru, Jihoafrické republiky 2008 Symposium, Egon Schiele Art Centrum, 100 Years After Schiele, Český Krumlov 2007 Symposium, BBK, Kulturmodell, Passau, DE 2007 Rezidenční pobyt, Lithowerkstatt, Künstlerhaus, München, DE 2006 Rezidenční pobyt, Schafhof-Europäisches Künstlerhaus Oberbayern, Freising, DE 2004 Rezidenční pobyt, Kunsthalle Krems, Rakousko 2004 Rezidenční pobyt, Custom House Studios, Westport, IE 2003 Rezidenční pobyt v Greatmore Studios, Kapské Město, RSA 2001 Rezidenční pobyt Oberpfälzer Künstlerhaus, Schwandorf, DE 2001 Mezinárodní sympozium Linorytu, Galerie Klatovy / Klenová, Klatovy 2000 Rezidenční pobyt v Bag factory, Johannesburg, RSA 1999 Městská galerie, Győr, HU 1998 Workshop Miniatura, Stara Morawa, Kłodzko, PL 1996–1997 Rezidenční pobyt v Gasworks Studios, Londýn, GB 1995 Stipendium Unesco, Kutaisi, GE 1993 Stipendium Kultur-Kontakt, Horn, AT

2001 Nákupní cena na Bienále linorytu, Bietigheim Bissingen, DE 1999 1.cena, Grafika roku 1998, kategorie experimentálního tisku, Praha 1997 1.cena, Grafika roku 1996, kategorie experimentálního tisku, Praha Zastoupení NG Praha / Galerie Klatovy, Klenová / Dům umění Znojmo / Oberpfälzer Künstlerhaus, Schwandorf, DE / Peter and Irene Ludwig Stiftung, Aachen, DE / Städtische Galerie Bietigheim-Bissingen, DE / Muzeum města Brna / Východočeská galerie Pardubice / Oblastní galerie v Liberci / Raiffeisen Bank, Kremže, AT / Galerie umění Karlovy Vary / Schlossmuseum Burgk, Thuringen, DE 1996–2012 zastoupen Galerií Havelka, Praha od r. 2012 zastoupen Galerií Hoch + Partner, Lipsko Od roku 2012 spoluzakládá grafickou dílnu v Česko-německém centru umění na Kvildě na Šumavě.

Od roku 2010 staví dřevěný dům s ateliéry v lese u Telče.

Od roku 1987 pracuje příležitostně v ČR, Rakousku, Německu, Irsku, Švýcarsku jako učitel na středních a vysokých školách v ČR, stavební dělník, malíř-natěrač, pečovatel, lyžařský instruktor a řidič člunu v podzemí na řece Punkvě.

Ocenění 2003 3. cena, Nejkrásnější kniha roku, kategorie bibliofilií, Praha 2001 Cena Gallery of Miskolc Museum of Contemporary Art, Miskolc, HU 2001 Bienále Grafiky, Győr, HU

119

Jan Vičar Born 9 April 1967 in Svitavy, CZ Education 1981–1985 Secondary School of Applied Arts in Brno, Brno, CZ 1987–1993 Academy of Fine Arts in Prague, Studio of Landscape Painting (Prof. František Hodonský), Studio of Printmaking (Prof. Jiří Lindovský), Prague, CZ Teaching posts (1995–2014) 2013 leading of printmaking workshop, Czech-German Art Centre, Kvilda, CZ 2008 Printmaking workshop, École des Beaux-Arts, Algiers 2007 external pedagogue, Studio of Illustration and Printmaking, VŠUP (Academy of Art, Architecture and Design) in Prague, CZ 2004–2006 Secondary School of Arts and Crafts, Brno, CZ 2002 lecture cycle at Wirral College and John Moores University in Liverpool, School of Art in Bradford, GB 2000–2005 printmaking courses in Geras and Horn, AT 1999 printmaking courses in the Kuřim Prison, CZ 1994–2005 printmaking courses, Bethany House Charity, Boskovice, CZ 1995–2000 head of the Printmaking Studio, Masaryk University in Brno, CZ Solo exhibitions (selection since 1990) 2017 Trn, Roudnice nad Labem Gallery, CZ 2016 Little Rider, Municipal Museum of Boskovice, CZ 2016 African Inspiration, Regional Gallery of Vysočina, CZ 2016 African Inspiration, Horácká Gallery, Nové Město na Moravě, CZ 2016 Hashis and chickens, Strom Art Gallery, Brno, CZ 2016 Mélange, Municipal Gallery, Telč, CZ 2015 Camac, centre d art, Marnay sur Seine, F 2015 Ich wollte General Arden, aber der Krieg war zu kurz, Schlossmuseum Burgk, Thuringen, DE 2015 Ich wollte General Arden, aber der Krieg war zu kurz, Hoch+Partner, Leipzig, DE 2014 Selection of “General, Fruit Grower” Caeasar Gallery, Olomouc, CZ 2014 I wanted to be general but the war was too short, GHMP, Prague, CZ 2014 Les femmes imprimées, K.art.on, Prague, CZ 2014 Pictures, Regional Gallery Jihlava, CZ 2013 Eintopf, Czech-German Art Centre, Kvilda, CZ

120

2012 Linocut, together with V. Kovařík, P. Piekar, I. Křen and M. Cihlář, East Bohemian Gallery Pardubice, CZ 2011 The Fruit Grower, Havelka Gallery, Prague, CZ 2011 Cumulus nimbus, Ostrava Exhibition Hall, Ostrava, CZ 2011 Fish out of water, Municipal Gallery, Telč, CZ 2010 Obstler, Hoch+Partner, Leipzig, DE 2010 Linoleum and Gouge, Karlovy Vary Art GalleryOstrov Summer Palace, CZ 2009 Dog Cemetery, VŠUP Gallery, Prague, CZ 2009 Galerie N, Nienburg, DE 2009 Crisscross Print, Regional Gallery in Liberec, CZ 2008 Zweitakt, Oberfalzer Kunstlerhaus, Schwandorf, DE 2008 Bio Graph (with Lucie Svobodová), Ars Gallery, Brno, CZ 2007 On the Road, Havelka Gallery, Prague, CZ 2007 Orus, Quarry, Lanterns, Špillar Brothers Gallery, Domažlice, CZ 2007 Quarry, Lithowerkstatt, Künstlerhaus Munich, DE 2007 Display and Matrix (Lucie Svobodová), Arab Jewish Centre, Haifa, IL 2007 Riders, Footprints, Swarms, AVA Gallery, Cape Town, RSA 2006 Heart in the River, Školská 28 Gallery, Prague, CZ 2006 Graphics, Jiří Jílek Gallery, Šumperk, CZ 2006 Impact, Havelka Gallery, Prague, CZ 2005 I Saw a Man in the Cave on Devil‘s Mountain, Raum Gallery, Bern, CH 2005 Memories of the Land of Franz Joseph, Raiffeisen Gallery, Kreme, AT 2004 Large-Scale Prints, Sokolská 26 Gallery, Ostrava, CZ 2003 Prints, Greatmore Gallery, Cape Town, RSA 2003 Between the Rolls III, Jelení Club, Prague, CZ 2002 Linocuts, Chapel Gallery, Bruntál, CZ 2002 To the Earth, With Fire, In the Air (with Jana Šindelová and Jiří Šigut), Municipal Museum, Šlapanice, CZ 2001 Between the Rolls II, White Unicorn Gallery, Klatovy, CZ 2001 Insect, Ars Gallery, Brno, CZ 2001 Where is St.Lucia?, Lužánky Gallery, Brno, CZ 2001 Head Stolen Twice II, Pokorný Gallery, Prostějov, CZ 2001 Johannesburg 2000, Via Art Gallery, Prague, CZ 2000 Head Stolen Twice, Jacobs Gallery, Pretoria, RSA 1999 Happy Day, Gallery of Youth, Brno, CZ 1998 In Medias Res, Municipal Gallery, Trebic, CZ 1997 Springs and x.rays, Gallery of Milan Zezula, Brno, CZ

1997 Pictures from Vauxhall Street, National Technical Museum, Prague, CZ 1996 Operations, exquisite villa of Královopolská faktory, Brno, CZ 1995 Gallery M+K, Jihlava, CZ 1994 The Missing Landscape, Gallery Thurnhof, Horn and the Embassy of Czech republic, Vienna, AT 1994 House of Art, Znojmo, CZ 1994 House of Art, Brno, CZ 1994 Gallery Ceasar, Olomouc, CZ 1994 Hungary cultural centre, Prague, CZ 1990 Municipal library, Boskovice, CZ Participation in 120 group exhibitions Publications (selection) Ludvík Kundera: Vyvrácení stížností (Refutation of Complaints), Thurnhof publishing house, Austria Nikos Kazantzakis: Utrpení sv. Františka (St Francis), Atlantis 1994 bibliophile editions and author‘s books, including Mravenci (Ants) and Králíci (Rabbits) Scholarships and residencies 2017 La Fileuse residency, Reims, F 2016 Lithography workshop, Kunsthaus Mueller, Wurzbach, DE 2015 Residency, Café Tissardmine, Marocco 2015 Residency, CAMAC, Marnay sur Seine, F 2014 Plein air workshop, Stog Izerski, Poland 2007–2008 study tours to USA, Israel, Algeria, RSA 2008 Symposium, Egon Schiele Art Centre, 100 Years After Schiele, Český Krumlov, CZ 2007 Symposium, BBK, Kulturmodell, Passau, DE 2007 Residency, Lithowerkstatt, Münchner Künstlerhaus, Munich, DE 2006 Residency, Schaffhof-Europäisches Künstlerhaus Oberbayern, Freising, DE 1996–2004 Residency, Kunsthalle Krems, AT 2004 Residency, Custom House Studios, Westport, IE 2003 Residency, Greatmore Studios, Cape Town, RSA 2001 Residency, Oberpfälzer Künstlerhaus, Schwandorf, DE 2001 International Linocut Symposium, Klatovy / Klenová Gallery, CZ 2000 Residency, Bag Factory, Johannesburg, RSA 1999 Municipal museum, Győr, HU 1998 Workshop Miniatura, Stara Morawa, Kłodzko, PL

1997 Residency, Gasworks Studios, London, UK 1995 UNESCO scholarship, Kutaisi, GE 1993 Kultur-Kontakt scholarship, Horn, AT Awards 2003 Third prize for Most Beautiful Book of the Year, bibliophile category, Prague, CZ 2001 Prize of the Gallery of Miskolc, Museum of Contemporary Art in Miskolc, HU 2001 Graphics Biennial in Győr, HU 2001 Purchase prize, Linocut Biennial, BitigheimBissingen, DE 1999 First prize, Print of the Year 1998, experimental printmaking category, Prague, CZ 1997 First prize, Print of the Year 1996, experimental printmaking category, Prague, CZ Collections National Gallery, Prague, CZ / Gallery Klatovy, Klenová, CZ / Znojmo House of Art, CZ / Oberpfälzer Künstlerhaus, Schwandorf, DE / Peter and Irene Ludwig Foundation, Aachen, DE / Städtische Galerie BietigheimBissingen, DE / Brno Municipal Museum, CZ / East Bohemian Gallery Pardubice, CZ / Regional Gallery in Liberec, CZ / Raiffeisen Bank, Krems, AT / Art Gallery Karlovy Vary, CZ / Schlossmuseum Burgk, Thuringen, DE 1996–2012 represented by Havelka Gallery, Prague, CZ since 2012 represented by Hoch + Partner Galerie, Leipzig, CZ 2012 Co-founder of graphic workshop in the CzechGerman Art Centre in Kvilda, Šumava, CZ since 2010 Building a wooden house with studios in the woods near the town of Telč, CZ since 1987 Occasional jobs in Czech Republic, Austria, Germany, Ireland and Switzerland – teacher, labourer, decorator, caretaker, ski instructor, boat driver for tourist rides in the Punkva River, Moravian Karst

121

katalog vznikl za podpory | catalogue was supported by: Pavel Válka Václav Novotný Galerie Havelka Jitka Grígerová–Sochorová Texty | Texts: Šárka Koudelová, Jan Vičar Překlad | Translation: Adam Konrad Adamczyk, Jiří Kolmačka, Petite Dablice, Antonín "Tonyczech" Vybíhal Redakce textů | Copy editing: Adam Konrad Adamczyk, Paul Igoe, Sonja Kreith, Ladislava Petišková Grafické řešení | Graphic design: pure-beauty.cz Fotografie | Photographs: Didier Ducrocq, Béatrice Meunier, Oto Palán, Pavel Petrov, Jan Vičar & pure-beauty.cz Tisk | Print: Tiskárny Havlíčkův Brod a. s., thb.cz Náklad | Edition: 700 ks www.janvicar.com Vydáno vlastním nákladem v roce 2017.

122

123

124