NEUVĚŘITELNÁ RYBÁŘSKÁ DOBRODRUŽSTVÍ by IFP PUBLISHING

NEUVĚŘITELNÁ RYBÁŘSKÁ DOBRODRUŽSTVÍ

Skutečné příběhy z jezer, řek i moří

Paul Knight

Další dobrodružné knihy najdete na: www.krasajachtingu.cz ... krásné je číst

Sestavil Paul Knight Neuvěřitelná rybářská dobrodružství Copyright © 2011 Paul Knight Vydalo nakladatelství IFP Publishing & Engineering s.r.o. copyright © 2013 jako svou 34. publikaci. Z anglického originálu Amazing Fishing Stories, vydaného nakladatelstvím John Wiley and Sons, 2011 přeložila 2013 © Lucie Schürerová a Jiří Vondráček. Cover design: © IFP Publishing & Engineering s.r.o. Redakce Jaroslav Foršt a Tereza Forštová, sazba Tereza Forštová Jazyková korektura Anna Jurková a Jana Holešovská Odborná korektura Karel Karmazín www.ifp-publishing.cz, www.ifpp.cz Vytiskly Těšínské papírny s.r.o., Český Těšín v roce 2013 © Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoliv formě či jakýmkoliv způsobem bez písemného souhlasu vydavatele. ISBN 978-80-87383-23-0

Obsah ČÁST PRVNÍ: LAPENÉ OBLUDY O LOSOSU A ZÁPLAVÁCH 17 O SVĚTOVÉM REKORDU VE VESLOVÁNÍ 21 ÚHOŘ 25 ŽIVOTNÍ PSTRUH 28 TARPON, BANÁN A COCA-COLA 32 TŘPYTKY, KONCE PRUTŮ A ŠTIKA 37 K ČEMU JE REKORD? 40

ČÁST DRUHÁ: ZVÍŘECÍ NARUŠITELÉ NECHVALNĚ PROSLULÉ GLEN COE 47 ALJAŠSKÁ MELA 51 ZRÁDNÉ ŠŇŮRY NA ŘECE LOCHY 55 DEVERONSKÁ MONSTRA 61 ČELISTI A KLEPETA 64 MEDVĚDI KODIACI A DUHOVÍ PSTRUZI 68

ČÁST TŘETÍ: DUCHOVÉ CHATA STARÉ MAIRE 75 PSTRUZI A MENHIRY 79 JEZDCI KRÁLE JINDŘICHA 82 MILENKA VIKINGOVA 86 SILUETA NA ŘECE 90

ČÁST ČTVRTÁ: ÚŽASNÉ DNY JEPICE V ORKNEY A MOŘŠTÍ PSTRUZI 95 BOUŘKOVÍ LOSOSI 99 AUSTRALSKÝ MEČOUN A SUSHI 103 KOLONIÁLNÍ VZPOMÍNKA 108 O HLTAVÉM AUSTRALSKÉM PSTRUHOVI 112 O TYGŘÍCH RYBÁCH, SUMCI A SLONECH 116 O MUŠKAŘENÍ NA LOSOSA A FRANCOUZSKÉM RYBÁŘI S VLASCEM 120

ČÁST PÁTÁ: NEOBYČEJNÉ PŘÍBĚHY O PROTIVNÉM MAJOROVI 127 O TOM, JAK SE NEVYPLÁCÍ UTAHOVAT SI ZE ŠPRÝMAŘE 131 O TŮNI JMÉNEM FF 135 O KOTVÁCH A LIMONÁDĚ 139 O ALBULE, VIDLATCE A TARPONOVI 143 O IRSKÝCH ÚHOŘÍCH A MISTRU ÚNIKŮ 148 O THOMASOVI, AFROTETRÁCH A STARÉM SLONÍM SAMCI 152 O ŠIKOVNÉ ŠTICE 157

ČÁST ŠESTÁ: VÝZKUM A REMINISCENCE O TOM, ŽE VĚCI UŽ NEJSOU, CO BÝVALY 163 O PUTOVÁNÍ Z WHITEHALLU AŽ NA VELKÝ BARIÉROVÝ ÚTES 167 O NEKONVENČNÍ TAKTICE 172 O MAHSÍROVI A POHŘEBNÍ HRANICI 176 O PÁTRÁNÍ PO REKORDNÍM LOSOSOVI 180 O PLOTICÍCH, OKOUNECH A OBŘÍ ŠTICE 184 O DYNAMITU A RYBĚ GOONCH 189 O ARKTICKÉM LOSOSU A LEDOVCÍCH 193

ČÁST SEDMÁ: VYHYNULÍ DRACI O CORNWALLSKÉM LIDOŽROUTOVI 199 O TOM, JAK SE RYBA CHYTILA… UNIKLA… A ZNOVU CHYTILA 203 O DUCHOVI ŘEKY TEIFI 207 O OBLUDĚ Z MOLA PALACE PIER 211

Pro Angelu aÂ Archieho

PODĚKOVÁNÍ

bírat materiál pro tuto knihu byla pro mě velká zábava. Mluvil jsem s lidmi v obchodech s rybářskými potřebami, při dobré večeři s kamarády vzpomínal na zajímavé historky a zažil nejeden vydařený, neřkuli neobvyklý oběd s nějakou zajímavou osobností. Jednou jsme si zašli do nejstarší restaurace v Londýně se Stevem Edgem, Robertem Slossem a neúnavným islandským ochráncem lososů Orrim Viguffsonem, abychom probrali pár závažných politických otázek týkajících se rybaření. Řeč se stočila na polární medvědy a Orri náhle zalovil v kapse u bundy a vytáhl zabalené chlupy opravdového medvěda. Dostal je, naprosto legálně, při své poslední cestě kvůli lososům do Grónska a hodlal z nich vázat mušky. Myslím, že číšník nevěřil vlastním očím, ale pro nás to byla pouze další báječně surrealistická příhoda, jakých se mezi rybáři odehrává plno. S touto knihou mi pomohla řada lidí, z nichž nejvýznamnější jsou ti, kdo mi vyprávěli své příběhy: Bertie Alexander, Hughie Campbell Adamson, Rick Cotterell, Tom Davis, Colin Dredge, Steve Edge, Mark Everard, Robin Gould, Andrew Graham-Stewart, Peter Hayes, John Hotchkiss, Gwilym Hughes, Ben Juckes, Barbara Kershawová, Veronica Kruegerová, Michael Mann, Martin Salter, Robert Shaw, John Slader, Robert Sloss, Michael Smith, Barry Smithard, Peter Spillett a George Westropp. Bez jejich přispění by tato kniha nespatřila světlo světa a jsem jim všem nesmírně vděčný, a to jak za samotné příběhy – mnohé z nich mi kdysi vyprávěli lidé, kteří již bohužel nejsou mezi námi – tak i za velké potěšení, s jakým jsem těmto příběhům naslouchal a zapisoval si je. „Za scénou“ mi významně pomáhali i mnozí další. Samotný tento úkol si mě našel prostřednictvím dlouholetého přátelství s rodinou Hodgesových. Nehledě na Peterovo a Jackieino povzbuzování, abych si všechny příběhy zapisoval, mne Toby laskavě představil producentovi nakladatelství Wiley Nautical Milesi Kendallovi, který hledal někoho, kdo by byl schopen napsat takovýto rukopis. Miles mi byl velkou oporou po celou dobu realizace projektu, v neposlední řadě mi pomohl s návrhem rukopisu, takže jsem mohl vytvořit knihu, kterou jsem si vytvořit přál. Jsem proto velmi vděčný jemu osobně i celému týmu z Wiley Nautical. Někteří z vypravěčů byli tak laskaví a poslali mi připomínky ke zpracování svých příběhů v rukopisu a Veronica Krugerová mi, jako vždy, pomohla

konstruktivní kritikou. I moje rodina mi byla velikou oporou. Angela trpělivě snášela nesčetné hodiny, kdy jsem vysedával u počítače, zatímco Archie byl nadšeným čtenářem každého slova a dožadoval se další kapitoly vždy dlouho předtím, než byla napsána. Těm všem patří můj srdečný dík a doufám, že hotové dílo bude hodno času, který mi věnovali.

ÚVOD

iž od dob, kdy velryba spolkla Jonáše, se tradují příběhy o velikých rybách a lidech, kteří je loví. A stejně, jako když velryba nakonec Jonáše vyvrhla, tak i příběhy o rybách, které unikly, vyvolávají příjemné mrazení a pocit tajemna, z nichž se pak rodí rybářské legendy. Nikdo tyto pocity nedokázal vystihnout s hlubším porozuměním než Ernest Hemingway v novele Stařec a moře. Každý, kdo se kdy vydal lovit obludu z hlubin, se dokáže vcítit do starého rybáře Santiaga. Vyjel na svém malém člunu na moře, zasekl obrovitého marlina a bojoval s ním celé dny – nakonec rybu zdolal, ale byla příliš velká, než aby se vešla do člunu, proto ji musel nechat ve vodě, přivázanou k bortu. Vítězství se však proměnilo v porážku, když jeden za druhým připlouvali žraloci a ukusovali si z ryby sousta, takže než Santiago doplul do přístavu, zůstala z ryby jen kostra. Místní rybáři mohli udělat nanejvýš to, že změřili, co zbylo – 5,5 metru hlavy, kostí a ocasu – zatímco stařec vyčerpaně spal ve svém domě. Pamatujeme si jenom ty ryby, které jsme ztratili – a tak se fakta snadno mění v mýty. Bylo mi pouhých osm let, když jsem se jednoho dne vydal rybařit na brightonské molo Palace Pier, až dolů na přistávací můstek mezi sloupy. Vzal jsem si otcův starobylý rákosový prut a lovil jsem na splávek. Vzpomínám si, že jsem měl háček jen pár metrů pod hladinou a na něm nabodnutý velký kus sledě. Myslím, že jsem tehdy viděl kroužit kolem pár cípalů, ale ti se sledi moc neživí. Nevšiml jsem si, kdy se splávek zanořil, protože jsem se zrovna nedíval. Jen si naprosto živě vybavuji to neuvěřitelně prudké škubnutí prutu, jaké jsem necítil nikdy předtím a málokdy potom. Rybu jsem nezahlédl, dokonce jsem ji ani nezasekl, což bylo jen dobře, protože prut by se určitě okamžitě zlomil. Dočista jsem zkoprněl úlekem, který mě, i po tolika letech, straší dodnes. Stál jsem tam s otevřenou pusou a nechápal, co tohle sakra bylo za rybářský žert. Můj otec, který pracoval na úřadě, mi věřil, když jsem mu to zajíkavě vypověděl – ale jen proto, jak se mi po letech přiznal, že jsem byl bílý jako křída a třásl jsem se. On ze své válečné praxe vojenského kaplana okamžitě poznal, že mě něco pořádně vyděsilo. Dneska si myslím, že ta moje ryba tehdy byl mořský okoun. Teprve když jsem dospíval, podařilo se mi jednoho chytit, který se (alespoň podle mých představ) velmi vzdáleně blížil mé ztracené obludě. Jenže v tom právě spočívá krása mýtů; ona

tajemná ryba opravdu mohla být rekordním úlovkem, nikdo totiž nemůže dokázat opak. Kouzlo rybářských příběhů samozřejmě nespočívá pouze ve ztracených obludách. Mojí první rybou byla malinká plotička ulovená z mola Lowestoft Pier, která však dnes patří k mým nejcennějším vzpomínkám – přestože nejvíc ze všeho si pamatuji, pamatuji výčitky mojí maminky, že ta ryba je tak malá, že bychom ji měli vrátit její mamince, a ne ji vzít paličkou po hlavě. A to jsem byl na svůj úlovek tak pyšný… A můj první pstruh, kterého jsem chytil v potoce poblíž domova, představuje klíčový okamžik v mém životě, přestože i ten se dal na pánvi zahlédnout jen přes lupu. Můj první losos – to už bylo něco docela jiného: zabral téměř tak dravě jako můj mytický okoun a bojoval jsem s ním, jako by na tom závisel můj vlastní život. Radost z té ryby pak předčil už jedině den, kdy jsem sledoval svého jedenáctiletého syna, jak na Lower Tweed ulovil svého prvního lososa. Bojoval s rybou mnohem zdatněji než kdysi jeho otec před všemi těmi lety. Nejhorší chvíle, kdy nejvíce hrozilo, že ji ztratí, nastala, když jsem zpanikařil a snažil se lososa popadnout příliš brzy. Některé z příběhů v této knize jsou tedy moje vlastní, ale většinu jsem získal od jiných. Jsou to vyprávění z celého světa, od Velké Británie přes Austrálii, Nový Zéland, Rusko, Aljašku, divoké vody severozápadního Atlantiku, Karibik, Floridu Keys až po Indický oceán, dotýkají se tajemné Indie, Himálaje i Afriky. Vyprávějí o pstruzích obecných i mořských, atlantských i tichomořských lososech, úhořích, štikách, mahsírech, tygřích rybách, plachetnících, mečounech, tuňácích, albulách, vidlatkách, tarponech a mnoha dalších druzích. Něco z toho jsou neobyčejné události, jež zažili obyčejní lidé, kteří nehledali nic víc než několik hodin samoty s rybářským prutem. Jiné příběhy se týkají silných osobností, pro které jsou nezvyklé zážitky skoro běžné. Všechny ale spojuje jeden společný jmenovatel – láska k rybaření a k rybám, k těm neuvěřitelně nádherným místům, kam nás naše vášeň přivádí, i láska k lidem, s nimiž se tam setkáváme. A pak jsou tu samozřejmě divoká zvířata, často extrémně škodolibá, jež některým příběhům dodávají o kouzlo víc. Doufám, že se vám tato antologie bude líbit. Jádrem všech příběhů jsou skutečné události, ačkoli věřím, že mi odpustíte drobná vylepšení. Najdete tu i několik strašidelných příhod. Nad některými z nich – jak jsem si jist – se možná budete pobaveně usmívat a říkat si, jakou asi roli v nich hraje rybářská latina. K tomu mohu říct jediné: lidé, kterým se staly, zjevně považovali své zážitky za naprosto skutečné – a já jim to rozhodně nebudu vymlouvat.

A tak většina z toho, co se dočtete na následujících stránkách, je založena na pravdě. Ovšem u rybářů to nikdy nevíte s úplnou jistotou, ale právě proto je naslouchání těmto příběhům ještě zábavnější…

ČÁST PRVNÍ Lapené obludy

O LOSOSU A ZÁPLAVÁCH Pro brodícího se rybáře může být North Esk značně nebezpečné místo, jelikož silné deště mohou znepokojivě rychle zdvihnout hladinu. A přesně to se stalo v průběhu jednoho neobyčejného souboje s rybou, který vyžadoval odvahu, kamarádství a notnou dávku štěstí.

eka North Esk patří mezi nejvydatnější skotské lososí a pstruhové řeky. Jednou majitel střední části tohoto revíru Hughie se svým kamarádem Simonem rybařili již časně ráno u řeky. Předpověď počasí z předchozího večera slibovala nejpozději kolem poledne déšť. Hladina řeky byla pro muškaření již dostatečně vysoká, ale další její vzestup by už rybolov znemožnil, což by byla škoda, protože v řece byly spousty lososů. Bylo září a několik mořských pstruhů, kteří byli v řece zřejmě už dost dlouho, je začínalo pěkně otravovat. V tůních na dolním toku oba muži takové ryby už ulovili a vrátili do řeky, ale Hughie nyní rybařil v horní části revíru u tůně Junction Pool, což bylo při takto vysoké vodě tradiční vydatné rybářské stanoviště. Začalo mžít a po vodě kolem proplulo trochu zeleně, větviček a listů, což byla jasná známka, že v kopcích již prší a řeka začíná stoupat. Už měli málo času, ale z vody měli stále ještě „dobrý pocit“ – alespoň pokud jde o Hughieho, takže dál brodil koncem tůně a zadržoval šňůru, aby zdvihající se řekou splouvala co nejpomaleji. Byl asi v polovině délky tůně, když se objevil Simon. „Tak jak se ti dařilo?“ vyptával se Hughie. „Chytil jsem dalšího ztmavlého mořského pstruha, ale lososa žádného. Viděl jsem jich tu spoustu, ale prostě neberou.“ „Jak voda stoupá, ryby začínají být nervózní, jezdí tu po tůni nahoru a dolů, takže si pořád myslím, že každou chvíli by mohla nějaká zabrat. Zkus jít za mnou.“

LAPENÉ OBLUDY Sotva to Hughie dořekl, následoval pěkný záběr na mušce, která mezitím dosplouvala na prostředek toku. Zasekl a měl rybu. V tu chvíli zhruba o patnáct metrů níž vyskočil parádní mořský pstruh, asi tak dvoukilový. „Další mlíčňák,“ ulevil si Simon a zamířil k hornímu konci tůně. Ale potřesení hlavou a váha na prutu Hughiemu nepřipadaly jako mořský pstruh. „To nebyla moje ryba!“ zavolal na Simona. „Fakt, Simone, tohle je něco lepšího!“ Když se šňůra začala pravidelně odvíjet přes brzdu a ohnul téměř pět metrů dlouhý prut, Simon se vrátil. V tu chvíli se úplně na konci tůně, až u peřejí, z vody vynořil rybí ocas. „Panebože, Hughie!“ „Jsem ti to říkal! Takhle veliký ocas jsem v téhle řece už roky neviděl!“ Podařilo se mu zastavit první únik a navinout kousek šňůry, ale pak ryba znovu vyrazila po proudu, tentokrát o mnoho energičtěji, jako by si teprve nyní uvědomila, že něco není v pořádku. Sjela do mělčích vod pod tůní, která se s přibývající hladinou rychle měnila v pěnící peřeje. „Budeš muset za ní,“ radil Simon. „Nemáš šanci ji proti takovému proudu dovést zpátky do tůně.“ „Tak jo, ale zůstaň tady; nevypadá to moc dobře.“ Hughie následoval rybu a pokoušel se udržet s ní alespoň nějaký kontakt. Popouštěl jí šňůru jen tehdy, když opravdu musel. Nechtělo se mu nechávat příliš velký kus muškařské šňůry ve vodě – za těchto podmínek by vznikal hrozný tah, a háček by se snadno mohl rybě z tlamy vytrhnout. Byl přesvědčený, že na háčku má úlovek sezóny. Byl už úplně promočený, jak mu vlny šplouchaly přes horní okraj rybářských kalhot a k tomu ještě mžení přešlo v silný déšť. Ovšem on to zatím nevnímal, protože se soustředil na šňůru ve vodě. Ryba mířila nemilosrdně dál po proudu a jemu nezbývalo než se pustit za ní. Maximální boční tah, který se odvážil vyvinout, na rybu nedělal nejmenší dojem. Prošli peřejemi do další tůně, kde ryba v hlubší vodě alespoň zpomalila a poskytla Hughiemu a Simonovi šanci ji dohnat. Pořád se brodili, protože na břehu byla hustá vegetace. „Tak mám, Hugie, dojem, že od chvíle, kdy jsem tu byl před půl hodinou, voda stoupla o třicet centimetrů. Nějak se mi to přestává líbit.“ „Podívej, ty se vrať zpátky na břeh. Já tu ještě pět minut pobudu a uvidím, jestli se mi podaří zdolat ji hrubou silou. Nepustím ji, dokud to aspoň ještě jednou nezkusím.“ „Zůstanu tady. Potřebuješ někoho, komu zůstala ještě trocha zdravého rozumu.“

O LOSOSU A ZÁPLAVÁCH Zápas ale trval o mnoho déle než pět minut. Lijavec neustával a hladina stoupala doslova před očima. Proud byl nyní citelně silnější. Nejenže voda nyní sahala podezřele blízko k horní hraně jeho brodicích kalhot, ale bylo také čím dál těžší udržet rovnováhu. Úlovek sezóny, nebo ne, tohle začínalo být nebezpečné. „Tak pojď, Hughie, pořádně té potvoře zatop! Máme stejně jenom dvě možnosti. A jestli tu zůstaneme ještě chvilku, utopíme se.“ Hugie se zaklonil a ohnul prut, jak to jenom šlo. A losos se začal přibližovat. Poprvé se Hugiemu podařilo získat nad rybou alespoň nějakou kontrolu. Ohlédl se na břeh, aby se podíval, kam může rybu vyvést. Hladina nyní byla tak vysoko, že tu ani moc břehu nezbývalo. Pokud neudělá nějakou hloupost, může rybu dovést prakticky až téměř na pevnou zem. A pak se všecko znovu pokazilo. Ryba se náhle probrala, obrátila se a vystřelila přímo z druhé tůně do té další. Obě tůně oddělovala břehová hrázka, na které rostl mohutný keř sykomory, což by za normálního stavu vody nebyl problém. A jako by to losos věděl, zahnul doleva a zavezl šňůru za hrázku. „Tak to by stačilo,“ zavolal Hughie. „Za ten strom se nedostanu a řeka už začíná být moc nebezpečná. Je načase toho nechat a vypadnout odtud!“ „Ani náhodou!“ Simon sundal ze zad velký podběrák na lososy a začal se brodit směrem k hrázce. „Změnil jsem názor. Teď už je to osobní a já té potvoře nedovolím, aby nad náma vyhrála. Jenom ji tam udrž, jestli můžeš.“ „Dávej bacha! Voda je mnohem hlubší, támhle na druhé straně…“ Ale jeho varování přišlo pozdě. Simon už obešel hrázku a najednou plaval. Zmizel za keřem a Hughie musel pracovat naslepo. Rukama nad hlavou svíral prut a naviják, aby lososa udržel alespoň někde poblíž Simona. „Dosáhneš na něj?“ „Vidím ho! Ještě tak čtyři metry směrem ke mně a mám ho!“ Hughie zapracoval špičkou prutu. Nyní to vypadalo, že vlasec vede přímo prostředkem keře. Pak se zaklonil a na zádech mu do kalhot šplouchly tak dva tupláky ledové vody. Svaly na pažích ho děsně bolely a neměl ani potuchy, co se děje na druhém konci šňůry. Pak ryba začala na prutu poskakovat a on s ní musel znovu zabojovat. „Proboha, Hughie, povol mi trochu! Úplně ho vypusť!“ Hughie, totálně zmatený tímto pokynem vypustil šňůru a čekal na další instrukce od svého neviditelného kamaráda. Pak se za keřem objevil Simon, s rybářskými kalhotami evidentně plnými vody a s sebou táhl plný podběrák. „Ty seš teda zatracenej hrdina!“ zařval Hughie a vrhl se vpřed, aby zmáčenému a napůl utopenému Simonovi pomohl zpátky za hrázku. Mezi sebou

LAPENÉ OBLUDY dotáhli podběrák ke břehu, nějak se jim podařilo vylézt nahoru a pak se zhroutili na mokrou zem a vykašlávali vodu. Byli totálně vyčerpaní. „Jenom se podívej, jak je velikej!“ zafuněl Simon. „Zatraceně, ten musí mít aspoň čtrnáct kilo. A podívej, vypadl mu háček. To máme ale štěstí!“ Simon ho plácnul přes rameno. „A to toho víš sotva polovinu!“ A pověděl mu, co se vlastně za keři dělo. Ukázalo se, že Simon visel za jednu ruku na keři a druhou se zoufale snažil rybu podebrat. Losos v nepravou chvíli pohnul hlavou a podběrák mu vytrhl mušku z tlamy.K tomu se trojháček chytil za podběrák a osvobozená ryba zmizela z dohledu. A tak dobré půl minuty Hughie sváděl souboj s podběrákem v Simonových rukou v domnění, že bojuje s rybou. „Zrovna jsem přemýšlel, jak ti sakra řeknu, že jsem ztratil tvoji rybu,“ vysvětloval Simon. „Vtom se její obrys objevil přímo pode mnou, pomalu se zvětšoval a bylo vidět, jak je stříbřitý. V tu chvíli jsem na tebe volal, ať mi povolíš, abych mohl vyháknout podběrák a nabrat jím tu pitomou rybu! Zjevně byla z toho souboje stejně hotová, jako seš teď ty.“ Ryba vážila 14,5 kila a byl to Hughieho největší losos. Ta událost se samozřejmě rozkřikla a za pár týdnů mu zavolal předseda rybářského revíru Esk. Poté, co si příběh vyslechl z první ruky, se do telefonu hlasitě rozesmál. „Nejsem si jistý, jestli tvůj úlovek byl tak docela legální. Díval jsem se do starých záznamů a vaše rodina se zřekla práv na lovení lososů do sítě už v roce 1872…“

O SVĚTOVÉM REKORDU VE VESLOVÁNÍ Jedna věc je lov velkých mořských ryb z motorového člunu, kdy vám v souboji s rybou pomáhá silný motor, ale jak ulovit mořskou obludu z malé otevřené loďky, kterou pohání jediný pár vesel?

počátcích mořského rybolovu, kdy byla k dispozici pouze jednoduchá výbava, nikdo vážně neuvažoval o lovu tuňáka obecného na prut. Tedy až do roku 1911, kdy si kanadský milionář a chovatel koní J. K. L. Ross poprvé uvědomil, že tuňáci každoročně migrují do vod u mysu Breton Island v Novém Skotsku. V té době byl výkonným ředitelem společnosti Empire Steel Company, která patřila jeho otci, a často vyjížděl se svou lodí do zátoky St. Anita’s Bay na nedělní oběd. A právě tam viděl tuňáky obecné, jak se krmí na hejnech rybek u hladiny. Jako správný sportovec se rozhodl jednoho ulovit. Podařilo se mu to 28. srpna, kdy vytáhl rybu vážící 310 kilo. Byl to první tuňák na světě ulovený na prut a tedy i prvotní světový rekord v lovu ryby tohoto druhu na prut. A abychom dodali tomuto příběhu trochu šťávy, musíme upozornit, že tu rybu neulovil z motorového člunu, ale z 5,5 m dlouhého člunu s vesly! Nápad lovit tuňáky z malých lodí nejenže zaujal představivost ostatních rybářů, ale stal se i všeobecně přijímaným způsobem lovu tuňáka obecného – zvláště během rozmachu rybářství v revíru North East England, jehož ústředí sídlilo ve Scarborough. V oblasti Nového Skotska se mnoho velkých druhů ryb podařilo ulovit právě na mysu Breton Island a rekord se pravidelně navyšoval, ačkoliv tahy tuňáků kolem roku 1950 začaly řídnout. Jedním z nejzapálenějších rybářů té doby byl zeť Jacka Rosse Duncan Hodgson. Duncan byl podplukovníkem kanadského námořnictva a také rybář s duchem objevitele. Miloval lov tuňáků, zvláště takovým způsobem, jakým se to podařilo Jackovi. A tak se rozhodl se svým lodníkem Percym MacRit-

LAPENÉ OBLUDY chiem, který byl také při onom rekordním úlovku na Jackově člunu u vesel, postavit podobný pětimetrový člun. Jediný luxus, který si tam dopřál, byla mělká díra uprostřed prostřední lavičky, kde si mohl zapřít konec prutu. Zbytek už bude jen férový souboj mezi ním a tuňákem: chlap a ryba, jako pocta Ernestu Hemingwayovi. Technika byla jednoduchá. Motorový člun je vyvleče do St. Ann’s Bay, což je zátoka zhruba šest kilometrů dlouhá a půldruha kilometru široká – a pak, až zahlédnou nějakého tuňáka, se Percy posadí k veslům. Tuňáci hnali lovné rybky do zátoky a krmili se na hejnech sleďů, makrel a olihní. Muži je chtěli s loďkou předhonit, pak protáhnout návnadu rovnou mezi krmící se tuňáky v naději, že některý z nich zabere. Duncan a Percy nachytali tímto způsobem spousty tuňáků a místní, kteří přihlíželi z člunů, vyprávěli, že se jim naskýtaly neuvěřitelné pohledy na to, jak se veslice nechává rybou vléct přes zátoku rychlostí rozjetého rychlíku, a které nestačily ani motorové čluny. Duncan přitom visel na prutu a Percy se zoufale snažil ovládat loď a zabránit jí v převrácení. Souboj často trval i několik hodin, než se Percy dostal k tomu, použít harpunu. Jakmile dostali rybu na břeh a zvážili ji, Duncan oslavoval úlovek se stejnou vášní pro alkohol, jako předtím pro fyzické vypětí během souboje. Během sezóny 1950 viděli Duncan a Percy několik malých hejn tuňáků, kteří mohli mít 180 až 230 kilo. Ovšem pravidelně vídali také ryby o hodně větší, které se většinou držely stranou hejna jako osamělí lovci. Jedna z nich byla obzvlášť veliká, vlastně to asi byla největší ryba, jakou kdy viděli. Duncan se v duchu rozhodl, že než skončí sezóna, bude ta obluda jeho. Den za dnem vláčeli návnadu zátokou v naději, že tuňák skočí po hrsti makrel nastražených na velikém háčku, ale dařilo se jim chytat jen ryby standardní, „školní“ velikosti, jak Duncan říkal všemu pod 180 kilo. A pak 4. září, když už se Percy jen unaveně opíral do vesel a za celé odpoledne nechytili ani rybku, mávl Duncan na člun s přívěsným motorem Sea Pigeon, aby je odtáhl zpátky do přístavu. Když Percy přestal veslovat, člun ztratil rychlost a makrely se potopily hlouběji. Duncan, který jen zabíjel čas v přesvědčení, že s rybařením pro ten den již skončil, si tenhle fakt neuvědomil. A přesto nebo právě proto, zrovna ve chvíli, kdy se motorový člun přiblížil, ryba zabrala. Duncan taktak stačil chytit druhý konec prutu. „To máme sakra štěstí, Percy!“ zařval Duncan. „Zdá se, že to je pěknej macek.“ Tuňák zamířil dolů a bral si šňůru z velikého navijáku. „To bude jeden z těch velikejch samotářů,“ přidal se Percy, „protože dneska jsme neviděli žádný ‚školní‘ ryby. Možná je to náš velkej.“

O SVĚTOVÉM REKORDU VE VESLOVÁNÍ Po prvním úniku se souboj ustálil na vzájemném trpělivém utahávání protivníka – tuňák se snažil zůstat hluboko a obeplouvat člun, vždy směrem doleva, zatímco Duncan zoufale držel prut a nechával rybu, aby unavila sama sebe tím, že bude tahat člun po St. Anita’s Bay. Kdykoliv se tuňák zastavil a pokusil se zanořit pod člun, Percy odvesloval stranou. Tím změnil úhel vlasce, což rybu pobídlo k dalšímu úniku a – jak doufali – uspíšilo její vyčerpání. Tímto způsobem se Duncanovi pomalinku podařilo získat navrch a tuňáka nakonec dovedl k hladině po relativně krátkém osmdesátiminutovém zápase. Duncan si pak všiml, proč ryba raději kroužila, než aby rovně unikala. Šňůra ležela diagonálně přes její hřbet a táhla proti protější straně jejího ocasu. Při vynoření se šňůra uvolnila a tuňák vyrazil na poslední, dvěstěmetrový únik, při kterém vysoko vyskakoval z vody a vystavoval svoje kolosálně veliké tělo. Duncanovi se pak povedlo otočit rybu směrem k sobě a navést ji vedle člunu. Percy s nimi najel na břeh, vyskočil z loďky a harpunou vyvlekl rybu na pláž. Prostrčili jí provaz žábrami a kolem ocasu, pak zavolali Sea Pigeon a nechali se odtáhnout zpátky do přístavu. V jejich hausbótu visela z dřevěné krokve stará váha, která vážila až do 450 kg. Duncan a Percy dovlekli rybu pod přístřešek, prostrčili jí žábrami železný hák a vyzvedli ji na váhu. Když se její ocas přestal dotýkat podlahy, skočila ručička přímo na rysku 450 kg a pak ozvalo se hlasité kovové cvaknutí. Prastarý pružinový mechanismus váhy se rozpadl. „Fajn, Percy, zkusíme plán B. Zavolej náklaďák, vezmeme ho do města.“ Percy šel telefonovat a pak oznámil, že náklaďák přijede až za pár hodin. Duncan na nic nečekal, honem vytáhl láhev whisky a oslava začala – stejně jako debata o tom, jestli tohle už je konečně ta ryba, na kterou celou sezónu čekají, a jestli vůbec na mysu Breton Island někdo vytáhl většího tuňáka, nebo vlastně vůbec kdekoliv jinde. Jak tak prolévali whisky hrdlem, nabývaly vtípky na síle a Duncanova myšlenka na možný rekord byla stále neodbytnější. Zvláště si začal dělat starosti s tím, kolik krve velká ryba ztratila, a to jak z rány po Percyho harpuně, tak z míst, kudy prošel hák, když ji zvedali na váhu. Podlaha byla celá pokrytá krví. „Podívej, Percy, to není fér, že jsme krvácením ztratili tolik z její váhy. To musíme nějak vykompenzovat.“ „Jasně, šéfe. Ale jak?“ „Kamením. Přineseme nějaký z pláže.“

LAPENÉ OBLUDY Duncan spustil tuňáka, otevřel jeho obrovitou tlamu a Percy mu začal cpát do tlamy oblázky. Odhadli množství kamenů, kterých bude zapotřebí, aby vyvážili ztrátu krve, a pak jich ještě pár přidali do rezervy. Náklaďák skutečně dorazil a odvezl je i s rybou do přístavu St. Ann’s Harbour, kde našli spolehlivou váhu, aby zjistili skutečnou hmotnost pro zápis do knihy rekordů. Rybu zvedli za ocas – a přitom jí, k obveselení všech přítomných, kameny z tlamy zase vypadaly. Jakmile se Duncan se svým typickým šarmem vymluvil z trapné situace a všichni se přesvědčili, že v rybě už není žádné kamení, určili její oficiální váhu na 443 kilo, což byl nový světový rekord pro tuňáka obecného – o více než 10 kilo. Ryba měřila 2,96 metru. Nad další whisky na oslavu diskuse pokračovala, zvláště o tom, kolik skutečně ryba vážila ve chvíli, kdy ji vytáhli z vody. „Máme tam ztrátu krve a šest hodin dehydratace,“ hloubal Duncan, „to jí určitě muselo pár kilo ubrat. Kolik myslíš ty, Percy?“ „Čtrnáct, šéfe.“ „To nejmíň. Ať si do záznamů zapíšou, co chtějí, já trvám na tom, že jsme dneska chytili čtyřsetkiláka, to mi nikdo nevymluví.“ Na závěr musíme dodat, že Duncan ztratil dalšího obřího tuňáka, zjevně většího, než byl jeho zaznamenaný rekord, poté, co ryba táhla člun 25 km a on ji už měl na hladině, připravenou k harpunování. Pak se ovšem vrtošivá karabina nad nástrahou otřela o bortovou lištu člunu tak nešťastně, že se odjistil rychloupínací mechanismus a ryba byla pryč. Nicméně jeho rekord se udržel ještě dalších dvacet let a pak byl překonán o pouhých několik kilogramů. Až pak v roce 1979 se podařilo u pobřeží Nového Skotska vytáhnout ohromnou rybu, která vážila jen o chlup míň než 1 500 liber (680 kg). To by Jackovi Rossovi v roce 1911 připadalo určitě jako nesplnitelný sen, ovšem on i Duncan Hodgson by určitě byli pyšní, že jejich pionýrský výkon žije dál v rybářských legendách. Nynějším největším úkolem do budoucna je postarat se, aby rostoucí komerční tlak na tuňáky obecné neodsoudil tento nádherný druh pouze do revíru našich vzdálených vzpomínek a knih rekordů.

ÚHOŘ Lov a vytažení ryby z vody je někdy jen část bitvy. Hlavně jedná-li se o velkého a velmi naštvaného mořského úhoře.

ak už Hemingwayův stařec zjistil, chycení ryby je jen půlka příběhu. Když vaši kořist už konečně dostanete na povrch, musíte ji vylovit, zabít a rozhodnout, co s ní bude dál. Může to být extrémně obtížné. Stařec neuspěl při přepravě obrovského mečouna, aby o něj přišel cestou do přístavu. Pár desítek let potom, co kniha Stařec a moře vyšla, zažil Barry Smithard na své mořské výpravě vyčerpávající bitvu na všech frontách, ne nepodobnou té, jakou si prožil Hemingwayův hrdina. Barry cestoval se skupinou přátel na lodi, která vyplula z Doveru. Jen co ráno začali rybařit, už se na palubě objevilo pár tresek a mořských štik. Předpovědi o slušném úlovku se začaly naplňovat, ale Barry šel po větší kořisti. Používal návnadu, která byla, mírně řečeno, nekonvenční. Na konci vlasce byla velká plandavka, vyrobená z poloviny starých řídítek Vincentovy motorky. K ní bylo přes obrtlík připojeno lanko s velkým háčkem na konci, na kterém jako nástraha posloužila napíchnutá makrela. Polovina řídítek byla kladivem rozbouchána na placku a zakroucena, aby se v proudu točila. Celé to bylo veliké asi čtyřicet centimetrů. Barry dostal váhavý záběr, ale nejdříve si pomyslel, že se zahákl za vrak, nad kterým rybařili. Pak se ale vrak pohnul a Barry si uvědomil, že na druhé straně je něco živého a celkem těžkého. „To bude úhoř,“ řekl kapitán bez zaváhání. Barry přikývl a snažil se dostat rybu dále od vraku. „A vypadá to, že je celkem slušný.“ Jak už to často s úhoři bývá, následoval zarputilý souboj. I když Barry přitahoval opatrně vlasec, úhoř se opakovaně provrtával zpátky k vraku. Postupné oslabování ryby trvalo dobrých 20 minut, ale pak se úhoř konečně objevil na hladině. „Páni!“ vykřikl kapitán. „Takhle velkýho jsme tu neměli celé roky!“ Úhoř se nepřestával kroutit jako had a snažil se dostat po hladině co nejdál od lodi. Několik minut se mezi sebou přetahovali, ale hrubá síla nakonec zvítězila a Barry přitáhl rybu dost blízko k lodi na to, aby na ni kapitán

LAPENÉ OBLUDY dosáhl. Po chvilce se už úhoř, s háčkem zaseknutým za hlavou, divoce svíjel na palubě lodi. Následoval komický tanec. Úhoř zaháknutý na Barryho vlasci začal honit rybáře po lodi. Rybáři uskakovali a kapitán zmizel v kajutě pro zbraň, kterou měl pro tyhle případy připravenou. V minutě byl venku a mával starou baseballovou pálkou vyztuženou olovem. Pak se vrhl do bitvy. Po chvíli divokých zmatků se kapitánovi podařilo chytit do rukavice splávek na vlasci. Pak se ale dopustil chyby. Jak se připravoval udeřit úhoře, stoupl svou levou nohou moc blízko a úhoř nezaváhal. Než se kapitán stihl napřáhnout, držely ho pevně úhořovy zuby za botu. „Krucinál! Dostaňte to ze mě!“ křičel. Začala přetahovaná. Barry u háku a kapitán snažící se uvolnit botu. Patová situace pokračovala, dokud úhořův pevný skus nakonec kus holínky neodtrhl. V tu chvíli Barry odletěl k zádi a rozplácl se na palubě s úhořem v klíně. Ten se pořád snažil zuby rozmačkat utrženou špičku boty, a tak Barryho naštěstí nekousl. Barrymu se podařilo odstrčit úhoře pryč a vydrápat se na nohy. Konečně se kapitánovi, kterému koukaly prsty dírou v botě, podařilo zasadit rybě přesný úder a omráčit ji. Následně vzal kapitán dlouhý nůž a přeřízl vlasec nad splávkem. Pak se pokusil svou jedinou neporušenou botou dokopat úhoře do otevřené kádi na ryby. Ovšem jediné, co se mu kopanci podařilo, bylo úhoře zase probrat. Ten, nyní uvolněný z vlasce, začal znovu demolovat všechno kolem a kousat do čehokoli, co alespoň vzdáleně připomínalo lidské bytosti. Barrymu a dvěma dalším rybářům trvalo několik minut, než situaci zvládli, a konečně dostali úhoře přes poklop do kádě. Pak si všichni čtyři sedli, aby popadli dech a byli vděční, že gumová bota byla jediná způsobená škoda na nich nebo na lodi. „Celkem zábava, tenhle mořský rybolov, ne?“ ušklíbl se Barry. Kapitán přikývl. „Jo, ale pro dnešek už zůstaň jen u zatracených tresek a makrel, jestli by ti to tedy náhodou nevadilo.“ Do přístavu v Doveru se vrátili pozdě odpoledne. Když odnesli všechny návnady, nástrahy a vůbec poklidili loď, nebylo možné dále oddalovat nevyhnutelné. „Myslíš, že je mrtvá?“ zeptal se Barry. „No to by radši měla, jinak tam může zůstat do rána,“ odpověděl kapitán. Otevřeli káď a nesměle do úhoře dloubli. Žádné reakce. Z očí úhoře se vytratila jakákoliv jiskra. Barry přesto velice opatrně přes úhořovu hlavu přetáhl černý plastový pytel, který ale na celou rybu zdaleka nestačil. Další pytel mu přetáhl přes ocas a po chvíli práce se povedlo úhoře jakžtakž zabalit.

ÚHOŘ Nejdříve ho vytáhli na palubu a poté na nábřeží, kde ho položili na váhu. Ta ukázala něco přes 60 liber, tedy téměř 30kg. „To je největší, co jsem kdy na lodi měl,“ řekl kapitán. „Co s ním teď uděláte?“ „Vezmeme domů a sníme. Můj táta má úhoří maso rád.“ Bylo už po půlnoci, když Barry konečně dorazil domů. Hlavním problémem teď byla trvanlivost úhoře. Po šesti hodinách v kádi a podobné době v kufru auta, znáte to – polévka, pár piv - bylo celkem moudré začít neprodleně s uchovávacím procesem, jinak by ryba nemusela vydržet do rána. Vzal z kuchyně velkou krabici mořské soli, pytel s úhořem a odpotácel se co nejtišeji do koupelny v patře, kde všichni okolo spali. Napustil do vany studenou vodu, opatrně do ní úhoře položil a přidal vrchovatě soli, která pomůže rybu uchovat do rána. Potom ze sebe smyl pach rybiny a šel konečně do postele. Ráno byl úhoř stále ve vaně, ale Barry zjistil, že v prosolené vodě získala úhořova kůže mazlavou vrstvu soli a slizu. Výzvou teď bylo dostat třicet kilo těžkého, mokrého a extrémně mazlavého úhoře z koupelny, aniž by se sliz dostal na nový koberec nebo schody. Barryho napadlo, že by měl větší šanci, kdyby se vykašlal na přímou vnitřní cestu a vyzkoušel spíše venkovní strategii. Otevřel koupelnové okno a důkladně propočítal vhodný kurz. Vzal do úvahy, že třicet kilo těžké tělo úhoře by mohlo dole nadělat pěknou paseku, kdyby se něco nevyvedlo. Vzal rybu a s extrémní opatrností ji nechal sklouznout oknem na střechu pod koupelnou, tak, aby dopadla na terasu. Zpočátku byl úhořův postup mírně zpomalen střešními taškami pod koupelnou, ale jakmile dosáhl na střechu s větším sklonem, nabral díky lubrikačním schopnostem solí vylepšeného slizu takovou rychlost, že po opuštění střechy bez problému přeletěl terasu a jako střela s plochou dráhou letu doletěl až na zahradu, kde se konečně po několika otočkách a poskocích složil na hromadu. Ležel tam, zírajíc na dům svýma mrtvýma očima, které vyčítavě říkaly, že takový konec si pyšný úhoř nezasloužil. Po snídani se Barry vyzbrojil velkým kuchyňským nožem a pilkou. Stále ještě na zahradě nasekal úhoře na kotlety, které zabalil, a uklidil do mrazáku. Díky úhoři mohla rodina vyžít celý zbytek roku na rybích polévkách a všichni souhlasili, že maso bylo perfektní, zejména v úhořím koláči. „Říkám vám, museli jsme hledat stále nové a nové recepty,“ prohlásil Barry, „jenom abychom neměli plné zuby jedení toho zpropadeného úhoře po milionté prvé. V současnosti zůstávám spíš u muškaření. Není to tak náročné a jídlo je dobré. Ale ten pocit dobrodružství už není takový.“

ŽIVOTNÍ PSTRUH Lovení pstruha obecného na řekách Nového Zélandu je považováno mnoha lidmi za nejvyšší test rybářských schopností. A když máte štěstí a narazíte na pořádného obra, zjistíte, že se dokáže bránit jako žádný jiný pstruh na Zemi.

a řekách Nového Zélandu žije několik velkých teritoriálních ryb, které je velice těžké spatřit, a ještě těžší je se k nim dostat. A jakmile se k jedné takové dostanete, musíte být při nahazování extrémně přesní. Stačí nejmenší chybička, ryba se lekne a rozplyne se před vámi jako duch. John Hotchkiss rybařil po celém světě. Navíc produkoval úspěšný televizní seriál The Take (Záběr), ve kterém byly k vidění ukázky rybaření z mnoha zemí světa. Jedno z natáčení mělo probíhat také na Novém Zélandu, kam John dorazil v předstihu před natáčecím štábem. John měl pozvání Western River Lodge lovit na západní straně Jižního ostrova, konkrétně na soukromé řece v oblasti Bulleru. Jediné co věděl, bylo, že bude pozorovat ryby s místním expertem, a má očekávat spíše kvalitu nežli kvantitu. Hrbolatá cesta terénním vozem do Bulleru ukázala ohromující rozmanitost ostrovní krajiny, neuvěřitelnou mozaiku deštného pralesa, řek, jezer a nade vším vyčnívajících zasněžených vrcholků hor a ledovců. Lepší pozadí pro rybaření se snad nedalo vymyslet. To vše viděl John okem producenta a ještě než poprvé nahodil, bylo mu jasné, že tady je skvělé místo pro novou epizodu jeho seriálu. Když dorazil do chaty, byl představen průvodci, Johnu Gendallovi. Ten si ho a jeho náčiní změřil kritickým pohledem. „Maskování máš v pořádku, ale zapomeň na bílou šňůru. Ryby ji uvidí na míle daleko. Můžeš použít nějaké moje zelené.“ Měl pravdu. Voda byla křišťálově čistá a plující zelená šňůra se v horských proudech lépe ztrácela. Na rozdíl od anglických řek tu však nebyla patrná žádná hojnost života. Žádná hejna ryb plavajících skrz chaluhy. Jen hluboká řeka se štěrkovým dnem a spoustou kamenů, které by byly ideální prostředí

ŽIVOTNÍ PSTRUH pro skrývající se divoké pstruhy. Kdyby ovšem John nějaké viděl. Neviděl ani ploutvičku. Gendall ho doprovázel po břehu a prohlížel vodu skrz polarizační brýle s intenzitou vlastní profesionálním průvodcům. Najednou se zastavil, vzal Johna za rameno a ukázal na bod přibližně ve třech čtvrtinách šířky řeky. John horečně pátral pohledem ve vodě, až konečně objevil nezřetelný rybí tvar. To, že nad ní bylo přes metr vody a schovávala se mezi kameny, z ní dělalo spíše přirozenou součást krajiny, než potencionální kořist. Kdyby šel John sám, sotva by si jí všiml, a to byl na své pozorovací schopnosti patřičně hrdý. Ale nyní se nacházel v úplně jiné dimenzi rybaření. Nasadil mušku Pheasant Tail a nahodil nad rybu tak, aby měla muška dost času ponořit se ve správné vzdálenosti. Naneštěstí muška letěla o kousek dál a ryba pravděpodobně viděla stín, protože ihned zmizela. „Smůla,“ zabručel Gendall. „Krucinál, moc šancí ti nedají, co?“ Gendall se ušklíbl. „Moc ne.“ Odpoledne skončilo bez ryby a John se cítil neslavně. Nahodil na čtyři krásné pstruhy, všechny vážící přes 1,3 kg, ale žádný se na udici ani nepodíval. Navíc se nechali vystrašit až moc snadno. „Dobrá,“ řekl Gendall v chatě při pivu, „to byl konec úvodní části. Zítra půjdeme za pořádnou rybou, ale musíš zapomenout na takové to své domácí rybaření. Taky jsem to dělával, ale tady je to jinak. Tady musíš najít rybu a myslet úplně přirozeně. Jsou to praví divocí pstruzi a do takové velikosti by nevyrostli, kdyby byli pitomí. A to nejsou. Jsou mnohem mazanější než cokoli, na co jsi narazil u vás v Anglii, takže zítra bude heslo dne – držet hlavu dole, mít oči na stopkách a nahazovat přesně, okey?“ Ráno vybral Gendall vhodnou část řeky podle směru větru. Chtěl se vyhnout nahazování do silného větru po proudu. John, který se od včerejška cítil jako nováček ve škole, kráčel s Gendallem podél břehu. Stejně jako včera ho zastavila ruka průvodce. „Tak tomuhle říkám ryba, Johne,“ zašeptal Gendall a ukázal někam doprostřed proudu. Johnovi chvilku trvalo než pstruha spatřil, ale potom mu spadla čelist. „No do háje, ten musí mít alespoň dvě nebo možná dva a půl kila!“ „Spíš bych řekl, že kolem tří. Nezapomeň, že je dobrý metr a půl pod vodou.“ Navzdory velikosti pstruha a hloubce vody John předpokládal, že by si ryba mohla pro suchou mušku doplavat. Nejdříve zkusil Royal Wolfa a potom mušku Blue Blow. O Wolfa ryba nejevila sebemenší náznak zájmu, ale

LAPENÉ OBLUDY připlavala se blíže podívat na Blue Blow. Johnovi se na moment zastavilo srdce, ale pstruh se v poslední chvíli odvrátil a bez zájmu plaval zpět do svého doupěte. „Myslím, že bys měl větší šance s nymfou,“ navrhl Gendall. John kvůli průzračnosti vody používal vlasec „desítku“. Po započtení hloubky navázal malý kousek bílého chmýří jako indikátor záběru a vybral si nymfu z bažantího ocasu (Pheasant Tail Nymph) o velikosti 16. Byla zatížená tak, aby šla ke dnu rychle. Pak se přebrodil na hranici proudu a půl tucetkrát proti proudu nahodil. Všechny náhozy dopadly na správné místo, což byl docela výkon, protože vítr se najednou změnil a foukal do obličeje. Ryba se ani nepohnula. Na druhou stranu se ani nevyplašila. John změnil velikost mušky na 14 a znovu párkrát nahodil. Žádná reakce. „Dobrá, myslím si, že to viděla až moc nad hlavou,“ řekl Gendall. „Pojď kousek sem. Změníš trochu úhel hodu… dobře, ještě trochu doleva a 15 centimetrů proti proudu… Jo, nech to proletět za ní.“ Johnovi oči byly přilepeny na bílé chmýří, které sebou téměř nepostřehnutelně trhlo. Později byl nejvíc hrdý na to, že zabral o setinu sekundy dřív, než na něj zakřičel Gendall. Pak vše zešílelo. „Na břeh Johne! Dělej, podej mi ruku!“ Pstruh vystřelil na druhou stranu řeky, a pak se stejnou rychlostí vrátil, podle všeho ve stejné panice, jakou cítil John. John chytil už spoustu ryb po celém světě, ale žádná mu neroztřásla nohy jako tahle. Vypotácel se na břeh, vděčný, že je tam někdo o 30 let mladší než on, aby ho vytáhl. Potom začalo pronásledování ryby po proudu, kam nyní zamířila. „Drž prut vysoko,“ radil Gendall. „Pokud chce utíkat, tak ji…. Panebože!“ Ryba vyskočila z vody a John si na okamžik pomyslel, že by to klidně mohl být velký mořský pstruh z nějaké Jihoamerické řeky. Tak mohutné a stříbrné měl tělo. John potlačil paniku a vzpomněl si na Gendallovu radu o chytání pstruhů na Novém Zélandu: „Drž všechno plynule, neházej sebou. Žádné prudké pohyby, nebo o rybu přijdeš nadobro.“ O čtyřicet akčních, vyčerpávajících minut později a skoro 300 metrů dále po proudu se Johnovi podařilo dostat pstruha na mělčinu. Gendall se ho pokusil podebrat, ale první tři pokusy byly neúspěšné. Ryba prostě nechtěla zůstat v síti. Napočtvrté se mu to tak tak podařilo a John mohl upustit prut a padnout vedle svého úlovku na kolena do vody. Gendall ho poplácal po rameni. „Zapomeň na tři a půl kila, chlape, tohle je tvůj životní úlovek. Jen koukni na ten její obvod!“

ŽIVOTNÍ PSTRUH John byl téměř v mrákotách a jeho mozek se nemohl soustředit. „To je nejkrásnější pstruh, kterého jsem kdy viděl,“ řekl jen. A měl pravdu. Skvostné, dokonale stavěné tělo se stříbřitými boky a několika černými skvrnami. Po změření a vyfotografování vrátili rybu do řeky, kde se téměř okamžitě vzpamatovala a klidně odplula za jeden z kamenů naproti, jakoby se nic mimořádného nestalo. Následně se udála spousta potřásání rukou a plácání po zádech. Široký úsměv na Gendallově tváři nepotřeboval komentář. Bylo to stejné vítězství pro něj, jako pro Johna. Posadili se a snědli oběd. Bylo to o to lepší, že pořád mohli vidět rybu odpočívat přímo před nimi. Gendall propočítal váhu porovnáním délky a obvodu ryby s tabulkami a skoro se zakuckal. „Minimálně 8 kilo, spíš o něco víc. Neuvěřitelné, zejména na desítku vlasec!“ Ten den se v chatě připíjelo jenom na ně. A o týden později na ně připíjel i štáb. A připíjí se na ně dodnes, protože ve Western Rivers Lodge nikdy většího pstruha nejenže neulovili, ale ani neviděli. Co se týče Johna, tak mu doma ve Wiltshiru nad krbem visí odlitek obřího pstruha, jako neustálá připomínka jeho největšího úlovku.

TARPON, BANÁN A COCA-COLA Šumivé nápoje a ovoce můžou vypadat jako zvláštní recept na ulovení jedné z nejobratnějších a nejbojovnějších ryb. Ale jednomu šťastlivci zafungovaly skvěle.

dyž Colin dosáhl svých padesátých narozenin, byl už respektovaným členem Salisburské rybářské společnosti ve Wiltshiru. Pracoval v centru v prodejně rybářských potřeb a byl v okolí Wiltshiru a Hampshiru uznávaným rybářem. Svých kulatin tak dosáhl jako populární a žoviální duše, která věděla téměř vše o moderních nástrahách a taktice lovu. Ulovil spoustu pamětihodných ryb, včetně duhového pstruha z místního jezera, vážícího jen těsně pod 9 kg. Vyzkoušel si i mořské chytání, ale nikdy nevkročil na loď. Stačil pohled na loď přivázanou k pontonu, aby se mu udělalo špatně. Proto byl pevně rozhodnut zůstat na staré dobré matičce Zemi. K narozeninám očekával pár drinků a nějaké rodinné jídlo ve slušné restauraci. Myslel si to i ve chvíli, kdy ho jeho přátelé, Peter a Paul, vzali bokem od zákazníků obchodu. „Připravili jsme ti narozeninovou párty,“ pověděli mu. „Všechno je zařízeno.“ „Díky chlapci. A do jaký hospody to teda jdeme?“ „Ehm… Do baru, na Floridě, asi.“ „Florida? Jako v Americe?“ „Správně,“ řekl Peter. „Letíme do Keys. Ty, já a on. Přidáš se k naší každoroční rybářské výpravě.“ „Kdy?“ „V sobotu.“ „Ale…“ „Richard zařídil nákupy a Hannah se ujistila, že máš v pořádku pas a správné oblečení na cestu. Mysleli jsme na vše.“

TARPON, BANÁN A COCA-COLA Po transatlantickém letu s British Airways se všichni, včetně Peterových amerických přátel, uvelebili v nádherném bungalovu na straně Keys. Nic jim nechybělo. Pivo i jídlo v lednici, vyhlídka na rybářské zážitky… Jen jedna drobnost kalila Colinovi tu narozeninovou idylu. Rybaření bylo naplánováno z lodi. Z malé lodi. Ráno měla skupinka snídani, které se Colin raději nezúčastnil. Místo toho zíral na malou motorovou loďku uvázanou na molu. Nefoukal vítr a Colin věděl, že nepojedou na otevřený oceán, ale jen co pomyslel na plavbu, už se mu začínal ozývat žaludek. Byl skálopevně přesvědčený, že jakmile vstoupí na loď, udělá se mu špatně. Jen co na to pomyslel, roztřásly se mu nohy. Paul si dělal starosti. „Proboha Coline, třeseš se jak lístek ve větru. Neboj se, voda je jak zrcadlo, klidnější než na rybníčku. Opravdu.“ „Nemůžu si pomoct,“ zamumlal Colin, „já nesnáším lodě! Nemůžu radši lovit ze břehu?“ „Ani omylem,“ řekl Peter. „Nepřijel jsi sem takovou dálku, abys lovil ze břehu. Kapitán říká, že tarponi jsou někde uprostřed, a tam taky jedeme.“ „Nemyslím si, že…“ Jeden z Američanů, „Big Dave,“ zvedl hlavu od své snídaňové šunky s vejci. „Mořská nemoc, eh? Žádnej problém,“ ukázal vidličkou. „Běž a vytáhni z lednice plechovku s colou. Tou opravdovou. Žádný dietní splašky. Potom si strč do kapsy banán.“ Colin se zamračil. „Proč?“ „Věř mi.“ Vzali si rybářské náčiní a došli až na molo, kde Colin sebral všechnu svou odvahu a vkročil na loď. „Dobře,“ řekl Dave, „vypij colu a potom sněz banán.“ Colin pokrčil rameny. „Tak jo, ale připravte se, že za minutku to máte zpátky.“ S vypitou colou a slupnutým banánem se Colin posadil na přední sedlo a kapitán Steve nastartoval motory. Vydali se po Big Pine Key k mostu Bahia Honda. Colin očekával, že kolu i banán, společně se včerejším pivem, brzy znovu uvidí, ale čím dále pluli, tím lépe se cítil. Když se dostali za most, musel popravdě uznat, že se na lodi ještě nikdy necítil lépe. Ne, že by to bylo nějak obtížné, ale břicho se uklidnilo a dokonce i hlava přestávala panikařit. Jak se loď dostávala na místo k rybaření, uvědomil si, že by si to mohl celkem i užít. Začali s chytáním tarponů, kteří zrovna migrovali ve velkých hejnech přes zátoku Key. Jako nástrahu používali živé parmice a rybářské náčiní

LAPENÉ OBLUDY měli dost robustní i na ryby, které se tu mohly objevovat na jaře, z nichž některé byly v pravdě obřích rozměrů. Nemuseli čekat dlouho. Přesně v 9:30 se první ryba zakousla do Colinovy parmice a táhla ji do moře, zatímco šňůra rychle mizela z navijáku. Colin zabral a tarpon okamžitě vystřelil z vody s ocasem mávajícím ve vzduchu. „Ježíííííšikriste!“ vyjekl kapitán Steve. „Drž se, Coline!“ „No teda!“ zamumlal Paul. „Netušil jsem, že rostou až takhle moc,“ řekl Peter posvátným tónem. Co se Colina týkalo, zajímalo ho pouze náčiní, které používal. Byla šňůra dost silná, aby udržela takovou rybu? Měl prut dostatečnou sílu, aby nakonec unavil tarpona? Kapitán mu řekl předem, že pokud bude chtít odpočívat, tarpon bude dělat to samé, nabere znovu síly a boj začne nanovo. Kapitán ho varoval, že tarpon sice může vypadat jako přerostlý sleď, ale bojovat že dokáže jako tygr, takže aby ho Colin dostal na palubu, musí na něj pořád vyvíjet tlak. V téhle chvíli byly jisté dvě věci. Tarpon rozhodně nevypadal jako přesrostlý sleď, a na mořskou nemoc Colin ani nepomyslel. Poslechl Steva, přitáhl brzdu a držel se. Občas vyhrál kus šňůry, ale rybu k lodi ani nepřiblížil. Čas od času se tarpon dostal nad hladinu a vyskočil. Ve floridském slunci dával na odiv své stříbrné boky a mával majestátním ocasem. Kdykoli ho spatřili, vypadal čím dál větší, a Colin nemohl uvěřit, že měl na druhém konci šňůry něco tak masivního. Po hodině souboje si Colin uvědomoval dvě věci. Byli daleko od své původní pozice, když tarpon zabral poprvé a že se okolo shromáždila slušná armáda dalších rybářských loděk. Ty se držely dál, aby nezasahovaly do boje, ale všichni zírali na Colina a jeho tarpona. Nikdo se neobtěžoval začít s chytáním, dokud neuvidí výsledek souboje. O něco později se Paul podíval na hodinky. „Jak se cítíš, Coline?“ „Jako by mi měly upadnout ruce. Nemyslím, že to vydržím o moc déle.“ Steve stál vedle něj. „Podívej, Coline, jestli teď ten prut někomu předáš, budeš toho litovat do konce života. Prostě vydrž, jo?“ Colin prudce vydechl. „Dobrá.“ „Myslíš, že se unavuje?“ „Ne tak rychle jako já.“ Pomalinku se Colinovi dařilo navíjet více a více šňůry. Tarpon už neskákal nad hladinu, spíš se po ní převaloval. Ocasem stále mával okolo, ale už bez té energie co na začátku. Colin dal poslední síly do přitahování prutu, ačkoli si nebyl jistý, zda přitahuje rybu k lodi nebo naopak. Na tom nezáleželo, hlavně že tarpon nakonec ležel podél lodi, což dovolilo Peterovi se Ste-

TARPON, BANÁN A COCA-COLA vem rybu vytáhnout na palubu. I když ležela přímo přes přední vaz, stejně její ocas šplouchal ve vodě, což Paul stihl natočit na kameru, stejně jako lidé na mnoha dalších lodích v okolí. Paul si znovu zkontroloval čas. „Dvě hodiny a 52 minut. Tomu teda říkám maraton, Coline.“ „A tomuhle zase říkám pořádná ryba,“ řekl Steve.“Většího tarpona jsem na téhle, ani žádné jiné lodi mimo Keys, neviděl.“ Colin zahodil prut a sesunul se na kraj lodi. Svaly řvaly bolestí, ale zároveň měl pocit neuvěřitelného úspěchu. Adrenalin mu proudil krví více než kdykoli předtím, a chvíli dokonce nemohl ani mluvit. Jen zíral na monstrózního tarpona před ním. Peter držel metr u ocasu, zatímco Steve přeměřoval bok až k čumáku. „Přesně 2,74 metru,“ oznámil. Potom změřil obvod a počítal v hlavě. „Myslím, že má kolem 80 kilo.“ Když měli hotovo, opatrně popohnali tarpona zpět do vody, který opovržlivě mrsknul ocasem, a zaplaval do hloubky. Mezitím Steve odřízl háček a podal ho Colinovi. Byl prakticky ohnutý do rovna a rybu by o moc déle neudržel. Steve se křenil a plácl Colina po rameni. „Tohle by sis měl nechat na památku Coline. Je jistý, že s tím stejně už nic neulovíš.“ Zbytek výpravy byl pro Colina jako v mlze. Chytilo se více tarponů, včetně jednoho Peterova vážícího 56 kg. Navíc chytili i nějaké vidlatky, kranase a barakudy. Nakonec se stala ještě jedna úžasná příhoda. Když rybařili v jedné ze zátok, všimli si náhlého pozdvižení na nějaké loďce hlouběji v moři. „Zaberte hoši,“ řekl Steve. „Podíváme se na to.“ Jak se přibližovali, viděli dva muže v loďce s lodními háky, jak zběsile píchali do vody. Na zádi viděli něco, co se mohlo podobat kusu ryby. „Ve vodě je žralok!“ vykřikl Steve. „A útočí na tu zpropadenou loď, panebože!“ „A to na zádi je půl tarpona“ řekl Peter, zatímco se díval dalekohledem. Ukázalo se, že na lodi chytili asi čtyřicetikilového tarpona, a zatímco se ho kapitán snažil dostat zpět do vody, z ničeho nic se objevil 3,5 metrový žralok citronový, a mocným skusem tarpona přepůlil. Posádka se sice snažila žraloka odehnat lodními háky, ale ten byl odhodlaný získat i zbytek ryby. Nakonec to vzdal a odplaval. Na lodi nechal 20 kilovou přední část ryby s obtisky žraločích zubů na místě, kde oderval ocas. Zpět v Salisbury Peter předal Colinovi koláž se šesti fotografiemi zachycující jeho bitvu, společně se šupinou, která z ryby odpadla, a samozřejmě

LAPENÉ OBLUDY i s narovnaným háčkem. Nebýt háčku a několika fotek visících v obchodě, nikdy byste neřekli, že Colin drží rekord za chycení jednoho z největších tarponů na Florida Keys. Pokud dnes pozvou Colina na rybářskou výpravu na lodi, vždy rád přijme, ale musí si s sebou vzít plechovku coca-coly a banán.

TŘPYTKY, KONCE PRUTŮ A ŠTIKA Ani hrozivá nehoda nezabránila odhodlanému mladému rybáři chytit štiku, na kterou by mohl být pyšný.

yly časy, kdy byly šestileté děti rády za chycení nějakých menších rybek a běliček. Bertie Alexander byl trochu jiný. Určitě pomohlo, že měl soukromé jezero hned za rohem, ale i tak si prošel stádiem chytání malých rybek téměř bez povšimnutí. Jeho táta a bratranec chytali štiky a okouny, a tak si umanul, že bude jako oni. Opravdový rybář. Popravdě, Bertie si z tohoto období pamatuje tři úžasné rybářské zážitky. Všechny se staly, když mu bylo šest, a všechny se odehrály na loďce hned u jeho domu. Ještě stojí za zmínku, že Bertie dostával dost prostoru a rodiče ho podporovali, aby byl co nejvíce času venku, na rozdíl od většiny jeho vrstevníků, kteří trávili čas sledováním kreslených pohádek. Takže, když mu bylo šest, už byl zvyklý na uklízení, hraní si s fretkami, venčení psa a jeho mamka zase na to, že chodil promočený od vody a zapatlaný blátem. A samozřejmě už měl nezanedbatelné zkušenosti jako rybář. Začínal házením malých kousků chleba do jezera a občas si užil i trochu legrace s ploticemi a okouny. Problémem bylo, že viděl tátu a staršího bratrance chytat na třpytky mnohem větší ryby, a to se mu zamlouvalo mnohem víc. Netrvalo dlouho a Bertie seděl na loďce a do vody nahazoval kovové nástrahy namísto chleba a živých červů. Nosíval záchrannou vestu. Ne, že by neuměl plavat, ale hlavně proto, že jeho bratrance jednou štika do vody stáhla. Alespoň to tak říkal! Jednoho dne Bertie rybařil společně s tátou. Byli někde poblíž středu jezera a už na svou třpytku chytil pár malých okounů. Nebyli větší než ty, co chytal na červy, ale teď se tátovi povedlo zaseknout něco většího. Klidnou hladinu jezera najednou prorazila štika. Jeho otci se podařilo rybu přitáhnout k lodi, kde levou rukou přehodil přes bort velkou síť, zatímco pravou se snažil rybu do sítě dostat. Naneštěstí pohled na síť štiku vyděsil a pokusila se o poslední únik na svobodu. S plnýma rukama se Bertieho táta nemohl

LAPENÉ OBLUDY starat o naviják tak dobře, jak bylo potřeba. Prut se ohnul jako luk, háček to nevydržel a vystřelil štice z tlamy ven. Třpytka pokračovala v letu vzad, posílená o energii prutu, dokud jí to vlasec dovolil. A potom jako perfektně nahozená muška vystřelila nástraha zase dopředu. V cestě naneštěstí seděl Bertie. Trojháček ho trefil do zátylku, kde zůstal zaseklý pevně vězet. Objevilo se celkem dost krve, ale po prvotním šoku to byl spíše Bertieho otec, kdo při pohledu na třpytku visící z Bertieho hlavy panikařil. Po rychlém odpádlování na břeh se oba vydali autem do místní nemocnice. Jenže na odstranění velkého trojháčku s visící třpytkou neměli tamější doktoři správné vybavení. Namísto toho měl lékař skvělý nápad a zavolal místního údržbáře. Ten dorazil s brašnou plnou toho správného nářadí. Kombinačky, kleště a štípačky. Nebyl to zážitek, který by si chtěl Bertie v blízké době zopakovat. Bertie, nezastrašen svým předchozím zážitkem, byl brzy zpět na lodi. Tentokrát lovil se svým bratrancem a místo rotačních třpytek to nyní zkoušeli na plandavky. Váha navíc znamenala, že mohli nahodit dál a brzy se z toho stal závod, kdo nahodí nejdál k leknínům. Jeho bratranec si stoupl, aby získal do svého náhozu co nejvíce výšky a síly a s maximálním nasazením poslal plandavku co nejdál do porostu. Škoda, že si ráno nedal stejně záležet na kontrole svého vybavení. Jak nahodil plandavku, vydala se za ní i horní část prutu, která se šplouchnutím dopadla uprostřed jezera. Takové šplouchnutí by vyděsilo každou rybu, která má jen trošku respektu sama k sobě. „Mohli bychom tam dopádlovat a vylovit to,“ navrhl Bertie. „Není potřeba,“ odpověděl bratranec. „Třpytka je moc velká na to, aby prošla oky. Stačí, když začnu navíjet a přivezu i vršek prutu.“ Je jedno, jestli nečekaný hluk přilákal rybu, nebo si myslela, že vršek prutu je jen neuvěřitelně velká, i když poněkud úzká, kořist, ale najednou se vynořila štika a divoce se zakousla do plandavky. Navíc se hned otočila a utáhla tak vlasec mezi sebou a prutem. Tím se sama zasekla, aniž by Bertieho bratranec musel cokoli udělat. Ten s překvapením zjistil, že z ničeho nic se octl v situaci, kdy zápasí s velmi naštvanou štikou, a v rukou má jen půlku prutu, přičemž ta druhá půlka je 45 metrů daleko v jezeře. To už se Bertie třískal smíchy a sledoval, jak utržená část prutu jezdí po hladině a ukazuje, kde zrovna štika je. Několikrát dokonce ryba i vyskočila, a tím poslala kus prutu zpět k lodi, jen aby se ponořila a všechno začalo nanovo. A protože bratranec nemohl s polovinou prutu vyvinout na rybu žádný velký tlak, souboj se táhl o mnoho déle, než běžně. Nakonec se štika

TŘPYTKY, KONCE PRUTŮ A ŠTIKA unavila a pokorně připlula k boku lodi, v závěsu za špičkou prutu. Trocha práce s pinzetou uvolnila háček a dovolila rybě odplout trochu důstojněji, než připlula. Jen o pár dní později byl Bertie zase na jezeře s otcem. Znovu rybařil s velkou plandavkou a byl odhodlaný ulovit něco, co by mu dovolilo se důstojně zařadit po boku zbytku rodiny. Už pár štik ulovil, ale vždy to byli jen samí prckové. Všechno začalo jako obyčejný den. Táta chytil pár menších štik a slušného okouna, zatímco Bertie, který trval na použití velké plandavky, cítil jen občasné zaťukání, jak se menší ryby marně snažily dostat plandavku do tlamky. Těsně před odpoledním čajem se však věci dramaticky změnily. Bertie nahodil k leknínům, a jakmile plandavka spadla do vody, začal hned navíjet. Po pár otáčkách ucítil trhnutí, které mu rozvibrovalo ruce, jakoby na vlasec spadlo těžké závaží. Instinktivně zvedl prut a ten se nebezpečně ohnul. Bertie zasekl něco, co za svých předchozích šest let zkušeností nezažil. Co se stalo v další půlhodině, bylo trochu jako v mlze. Síla ryby byla neuvěřitelná. Létala všude možně po jezeře. Chvíli plavala k lodi, potom vystřelila k leknínům a odvíjela vlasec z Bertieho maličkého navijáku se zataženou brzdou, která určitě nebyla navržena na takovou zátěž. Bertie potom říkal, že to bylo jako by venčil psa na vodítku a zároveň se pokoušel aportovat. Přes to všechno absolutně odmítal jakoukoli pomoc od táty. Šest let nebo ne, chtěl to dokázat sám. Už mu uvadaly ruce, když konečně nad téměř vyčerpanou rybou získal nějakou kontrolu. Možná měl štěstí, že díky jeho malé síle a lehkému prutu dovolil štice plavat víc než normálně, což ji unavilo o chvilku dříve, než Bertieho. Nakonec ryba jen plavala okolo lodě a táta pobídnul Bertieho, aby ještě trošku zabral a dostal ji do podběráku. Ve stejnou chvíli, kdy se síť dostala pod rybu, se Bertieho prut na protest proti zátěži konečně zlomil. Ale ani rozpadající se náčiní nezastavilo Bertieho tátu od úspěšného ulovení. Aby dostal rybu přes bok na palubu, musel použít obě ruce. Když byla štika ve člunu, ani jeden z nich nemohl tak docela uvěřit její velikosti. „Jsem teď opravdový rybář, tati?“ Táta si jen prohrábl vlasy. „Tak opravdový, jako kdokoli z nás, to je jisté!“ Ryba teď visí v místnosti Bertieho domu společně s mosazným podnosem, kde je vyryta váha 8 kg. Bertie stále v zimě chytá štiky, ačkoli se stal teenagerem, aniž by chytil něco většího. Naštěstí se mu od té doby podařilo vyhýbat se létajícím trojháčkům a nemocniční údržbářské brašně.