Sentimentalni roman

Bianca Bellová

Sentimentální román

sentiment_v1.indd 1

17.4.2009 10:05:35

Incipit liber iste...

sentiment_v1.indd 2

17.4.2009 10:05:36

Bianca Bellová

Sentimentální román

IFP Publishing

sentiment_v1.indd 3

17.4.2009 10:05:36

Bianca Bellová Sentimentální román Copyright © Bianca Bellová 2009 1. vydání Vydalo nakladatelství IFP Publishing & Engineering s.r.o.

ISBN 978-80-903997-5-4

sentiment_v1.indd 4

17.4.2009 10:05:36

Díky mým prvním čtenářům a soukromým recenzentům: Lindě Wiedermannové, Destroyerovi, Radimu Mrázkovi, Jirkovi Zezulákovi patronům a bodyguardům: Lucii Pavláskové, Tucznakovi a Ivo Laurinovi za důvěru: Lucii a Jardovi Forštovým a samozřejmě Adrianovi

sentiment_v1.indd 5

17.4.2009 10:05:37

sentiment_v1.indd 6

17.4.2009 10:05:37

…vzpomíná na zmizelá léta, jako by se díval přes zaprášenou okenní tabulku.

Vidí minulost, ale uchopit ji nedokáže.

A všechno je tak rozmazané a nejasné…

Stvořeni pro lásku

sentiment_v1.indd 7

17.4.2009 10:05:37

sentiment_v1.indd 8

17.4.2009 10:05:37

*** Obloha tmavne před očima, jako byste si do vany lili inkoust.

Je mi sedm. Najednou je úplné ticho a začne se zvedat vítr. Krajina vojenského újezdu je plochá jako obětní oltář. Mrak se zastaví přímo nade mnou. Uvidím svůj odraz ve vitríně zelinářského obchodu; vlasy mi stojí na hlavě. Ulice, kterými probíhám, jsou vylidněné; všichni dávno sedí doma, ukrytí. Na tribuně, připravené na zítřejší prvomájový průvod, se třepetají transparenty a při každém šlehnutí zasyčí. VŠECHNU MOC PRACUJÍCÍMU LIDU! SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY. Zbavuji se zátěže a zahazuji přívěs s nápisem Pepsi-Cola. Červený angličák Matchbox Made in Macao si tisknu na prsa a běžím jako Michael Johnson.

První blesk rozčísne břicho mraku a z něj vystoupí jednolitá stěna vody. Běžím a rázem mám vody po kotníky. Lapám po dechu, topím se. Promočené triko se mi lepí na tělo a váží asi metrák. Ale to ještě jde. Ještě je to pohoda. Opravdovej tanec začne, když kolem mě začnou jebat blesky. Oslepují mě a tak se konečně zastavím. Zdá se mi, že mi hoří vlasy. Mezi bitím hromu není žádná pauza; je to jednolitý zvuk, který mě dočista ohlušil. Stojím a ječím; řvu tak, že mě přes ten rachot slyší i báby, které zavírají všechna okna a nevěřícně hledí ven. Vůbec mě v té vodě neviděly; jenom mě v tom hukotu slyšely křičet. Jedna pak do protokolu uvedla, že měla za to, „že slyší dítě bouře“, a pak kvůli tomu měla problémy s místním politrukem.

Transparenty o pracujícím lidu urval vítr a odnesl je někam do prdele. Až po dvaceti letech mi došlo, že jsem tehdy stál v epicentru bouře.

sentiment_v1.indd 9

17.4.2009 10:05:37

*** Bylo zvláštní, že ten byt vypadal, přes všechen ten chaos a nepořádek tak nějak v pořádku. Jako byt člověka, který se smrtí počítá den za dnem, a nechce, aby ten, kdo to tu bude vyklízet, narazil na něco nepatřičného, sbírku pornografie třebas, nebo plesnivý rohlíky mezi ponožkama, co já vím. Ví bůh, co by všechno našli u mě doma, kdyby na mě zítra cestou do práce spadlo to čtyřkilové zmrzlé jehněčí stehno, jak se to údajně stalo tomu nebohému Italovi…

Vždycky jsem tušila, že to tak dopadne, i když nejspíš ne víc než jen podvědomě.

Po všech těch letech; „na ten hrnek vůbec nesahej,“ „radši ho necháme na polici,“ „je to poslední památka na Elišku,“ „ten nemůžeme dát ani návštěvě“ bylo jasný, že se dřív nebo později rozbije.

Teď tu přede mnou leží, unikátní design sedmdesátých let s hnědým a oranžovým abstraktním květinovým vzorem rozbitý na fragmenty; některé střepy se ještě vyzývavě pohupují, jako by na mě dvojznačně pomrkávaly: „my věděly, že to takhle dopadne.“ Trochu jsem vyjekla, a to mě překvapilo. Abyste rozuměli, mám to vždycky pod kontrolou a projevy sníženého sebeovládání mě odpuzují.

Nikdy bych například neudělala tři vykřičníky.

Dokonce i třeba větu „Paní, hoří vám vlasy,“ bych nejspíš řekla oznamovacím tónem. Ne že by to ve mně občas nežhnulo jak ve sklářský peci. Ale člověk by měl mít důstojnost.

Proto mě tak překvapilo, že mi utekl ten výkřik. Že to pro mě tolik znamená. Protože to rozhodně nebyla poslední památka na Elišku.

Byt byl památek na ni tak plný, že kolikrát člověk musel vyjít do ved-

sentiment_v1.indd 10

17.4.2009 10:05:37

lejšího pokoje, aby se otočil: půltucet malířských stojanů, desítky pláten v různých fázích dokončení, akvarely, krabice plné tub s vyschlýma olejovýma barvama, dokonce všechny velikonoční kraslice, který kdy namalovala.

Ono ani s těma návštěvama to nebylo tak horký; kdysi se tudy prohnaly všechny tetky ze severu, které kdy zavítaly do Prahy, a to pak na nás máma volala „holky, poďte se ukázat“, a to jsme na sebe s Eliškou v našem pokoji začaly koulet očima, ale nakonec jsme se došouraly do kuchyně, kde nějaká ta paní vykřikla „ježíši, ty jsou velký, dyť to ani nejni možný!“, vtiskla nám každé do dlaně Barilu s obrázkem motýla na obalu a já jsem pak mohla odejít, zatímco Eliška musela přinést ukázat své poslední práce, kresbu, slona z moduritu nebo panenku z chemlonu… časem se naučila je nosit hned, když máma zavolala, aby si ušetřila cestu, to se pak máma mračila, ale jen chvíli a tak, aby to návštěva neviděla… Ale od chvíle, co byla Eliška pryč, si nevybavuju, že by k nám někdy nějaká návštěva zavítala, teď už by to ani technicky nešlo. To je vlastně hlavní důvod, proč tu smuteční hostinu musím uspořádat v restauraci. *** Chlápkovi bylo tolik, co mně. Jak jsem ho uviděl, věděl jsem, že to má za sebou. Za celej večer jsem si ho nevšiml, ale to je celkem pochopitelný, vzhledem k tomu, že na večírku bylo okolo pěti stovek lidí. Sehnali mě dřív než doktora. Sál se trochu houpal a cingrlátka na křišťálových lustrech pableskovala barevným spektrem; myslím, že jsem po parketu běžel. Za zvuku valčíku jsem vrážel do tančících párů a skupinek zabraných do hovoru, které si ještě ničeho nevšimly. Musel jsem tu senzaci mít napsanou na tváři; za mnou se to vlnilo a všichni se dali do pohybu, aby mě následovali.

Chlápek leží pod schodištěm, úplně popelavej. Z praskliny, která není vidět, mu valí krev a rozlévá se po parketu. Jeho tvář vypadá 11

sentiment_v1.indd 11

17.4.2009 10:05:38

překvapeně a chlapecky, jako kdyby právě zjistil, že jeho maturitní ples začal bez něj. Přijde lékař a vyhrne si rukávy své smokingové košile. Když si klekne, zakryjí mi přihlížející výhled. Ještě než doktor vstane a konstatuje, co už všichni vědí, nakloní se ke mně komunikační manažerka a pošeptá mi: „Má ženu a malý děti. Někdo jim to bude muset říct.“ Blondýna z trade marketingu šlápne svým štrasovým sandálem do krvavé louže na podlaze a začne ječet.

Společnost ukončila oslavy a poslala všechny zaměstnance spát.

Obsluhující personál Grandhotelu se stále plasticky usmívá.

Komunikační manažerka se ke mně nakloní a dotkne se rty mého ucha: „Viděla jsem ho. Byl jak motejl a sjížděl po zábradlí.“ „Ježiš. Znáš ho?“ „Je to salesman, ze severní Moravy. Celej večer na mě dělal oči.

Proboha, nahoře na mě čeká rozestlaná postel a já budu místo toho celou noc vzhůru a smolit tiskovou zprávu a krizovou komunikaci pro zaměstnance. Panebože, připravuju ty oslavy půl roku a tenhle pitomec se rozhodne spadnout na hlavu!“ Připálím jí cigaretu a zeptám se, jestli jí s tím můžu pomoct. Zavrtí hlavou: „Ne, ty se běž trochu prospat, ať rychle vystřízlivíš. Pojedeš ty, Edo.“ Mám pocit, že mi šampaňské s vodkou nadnáší mozek a mhouřím oči, abych se zkoncentroval: „Já pojedu? Kam pojedu?“ Nakloní trochu hlavu a svraští obočí, aby vyjádřila, jak je jí to líto.

Zhluboka vzdychne. Drbe se špičkou pravé boty na levém lýtku. „Mluvila jsem s ředitelem. Chce, abys zajel za jeho rodinou. To nejde řešit po telefonu, rozumíš, ne?“ Mantra „rozumíš, ne?“ je jediným, co pochopím z toho, co říká.

Přikyvuji.

12

sentiment_v1.indd 12

17.4.2009 10:05:38

„Je tu pět set lidí plus personál. Za chvíli to mají média. Je hodina po půlnoci, bulvární deníky to snad nestihnou. Chápeš, musíš tam být dřív, než to někdo zveřejní. Jeho žena se to musí dozvědět od nás, ne ze zpráv.“ Velký sál Grandhotelu už se skoro vylidnil. Pár lidí si nebožtíka vyfotilo mobilem. „Co to říkáš? Když tomu budu šlapat na krk, potrvá mi to nejmíň pět šest hodin, než tam dojedu.“ Unaveně se na mě usměje a její tón je studený: „Vyjedeš za tmy.

A budeš tomu šlapat na krk, jak říkáš. Nemáme na výběr.“ Kleknu si k zesnulému a zatlačím mu oči. Překvapí mě, jak je teplý.

Komunikační manažerka mi znovu přitiskne rty na ucho. Nemůžu odtrhnout oči od jejího výstřihu; je samá piha. Dostanu erekci a snažím se, abych se nerozesmál. *** Mám na uších sluchátka. Pan Antoš o patro výš přehrává svůj podvečerní klarinetový koncert: sonátu B dur J. K. Vaňhala, následovanou koncertem Es dur pro klarinet a orchestr J. E. A. Koželuha a samozřejmě Kramářův koncert, už nevím jaký. Stejný repertoár, jaký hrával v dobách, kdy jsem tu ještě bydlela – a to jsem odešla před patnácti lety. Ta ubíjející dennodenní rutina - tři skladby, po kterých pan Antoš vyjme plátek, vyčistí klarinet, složí ho a uloží do pouzdra, odkašle si a jde k večeři – mi dnes přišla k nepřežití. Měla jsem chuť vyběhnout to patro a zazvonit na něj. Měla jsem chuť mu to konečně vpálit, že za těch třicet let, co ty skladby hraje, neudělal sebemenší pokrok, jako atlet, jehož jméno všichni tak nějak znají, protože už několik dekád objíždí světové atletické okruhy, ale vždycky končí ve druhé, třetí desítce… Ale jak říkám, nejsem konfrontační typ; pustila jsem si přehrávač a nasadila si na uši sluchátka.

13

sentiment_v1.indd 13

17.4.2009 10:05:38

Takže poslouchám The Killers, stojím u okna, které je trochu zamlžené, je leden, lezavo, ale nemrzne, přemýšlím, jak nejrychleji zlikvidovat tenhle binec. Tak třeba předsíň: čtyři skříně vedle sebe, každá je jiná co do materiálu, barvy i rozměrů, uvnitř jsou naplněné šatstvem, dekami, přehozy, čabrakami, záclonkami, všechno až na polyesterové dečky z Číny se to hýbe molími larvami, navrch každé skříně stojí několik mosazných či kameninových váz s umělými květinami rozličných odrůd, porcelánové sošky bavorských snoubenců a nejméně tři přístroje na měření krevního tlaku; páchne to koncentrovanou zatuchlinou a kočičími chcanky. Schovávám si nos do dlaní, protože mě zebe (v celém našem stopadesátimetrovém bytě jsou jen jedny wavky, které postupem času nejenže začaly vypovídat službu, ale byly postupně zastavovány nábytkem, takže u nás byla pořád zima), bezmyšlenkovitě přejíždím prstem zaprášený rám okna, a pak to přijde, Brandon Flowers kvílí na hraně svých možností: „Sometimes, you close your eyes and think of the place you used to live… when you were young,“ napadne mě, jasně, já o tom přemýšlím každý den, každou hodinu svýho bdění, myslím na tuhletu kuchyni, tenhleten byt, celej zaprášenej a opředenej pavučinama, začarovanej, neklidnej, ani mrtvej ani živej, jako upír… drží mě v šachu a nemůžu se pohnout dál, dokud se nerozmáchnu a netrefím ho dubovým kůlem do rozkroku. *** V pl šesté už jsem na dálnici. Jsem skoro sám, až na ušáka, který sedí uprostřed mého pruhu. Strhnu volant a míjím ho. Zajíc se nehne. Mně se taky ani nezrychlil tep; byla to zkouška, kterou jsme oba prošli.

Zastavím u příští pumpy, kde vidím nápis Segafredo. Chvíli sedím v zaparkovaném autě a mžourám na barevná světla čerpací stanice skrze kapky na svém čelním skle. Snažím se naladit stanici, která mi na mé cestě pomůže bdít. Natankuji plnou a pokapu si přitom boty 14

sentiment_v1.indd 14

17.4.2009 10:05:39

benzínem. I na rukou mi ulpěl benzín, to je dobře, říkám si a pak si po zbytek dne čichám k rukám. Vejdu dovnitř a sháním se po dnešních novinách, ale ne, ještě je příliš brzy. Dva dálkoví řidiči v bufetu ke mně otočí hlavu a zmlknou. Pak se znovu vrátí ke své gulášové polévce v plastovém talíři. „Kurva,“ řekne jeden z nich tak, abych ho slyšel: „Ten chlápek vypadá jak funebrák.“ Slečna za pultem vypadá unaveně, ale je milá. Její káva chutná po železe. Snažím se ji reklamovat, ale slečna mi nerozumí, je Ukrajinka a má po noční. Dopíjím svou železitou kávu. Začíná se rozednívat. Vidím, že prší mnohem víc, než bych si přál. *** Otevu kredenc s hrnkama a vidím, že jsou všechny přesně na stejných místech, jak kdysi bývaly, jenom ten můj chybí (rozbila ho Eliška; máma myslela, že to byla nehoda a já ji v tom nechala, ale pravda je ta, že na mě Eliška dostala vztek a švihla mi s ním o zem), měly jsme obě stejný, ten její tam pořád stojí, nedotknutelný. Beru ho do ruky a vidím to všechno před sebou: je ráno, venku ještě tma, okna zamlžená jako dnes, sedím spořádaně u stolu a máma mi plete cop, Eliška se přišourá v kostkovaném pyžamu a mžourá na nás na prahu kuchyně, jako by zjišťovala, co se tu od včerejška změnilo. „Poď se nasnídat, Eliško,“ řekne máma trpělivě a Eliška jde, vypadá, jako by to dělala poprvé v životě, snídáme bábovku nebo chleba s taveňákem a turistou a čaj se šťávou, posloucháme u snídaně pořad Cvičíme s rozhlasem a hihňáme se tomu, že někdo leží v obýváku na koberci v trenkách a nátělníku a fakt dělá ty kraviny, co mu říkají. Pak máma přeladí na rádio Hvězda a Karel Gott zpívá „selaví“ anebo Jirka Korn, že „zelené údolí je plné včel“, Eliška se postupně probouzí a podivuje se, jaký je to asi pocit být někým, kdo se jmenuje stejně jako ona… řeknu jí, že je ťuklá, a ona vztekle hází můj hrníček na zem, máma se 15

sentiment_v1.indd 15

17.4.2009 10:05:39

otáčí a Eliška na mě koulí očima, říkám, že je Eliška nemehlo a shodila mi hrníček a Eliška se směje.

Ten její hrnek mi teď vyklouzl z ruky, ani nevím jak. Ani jsem ho neslyšela dopadnout, jak jsem měla na uších ta sluchátka. Uvědomila jsem si, že takovej hrnek už nikde neseženu.

To s tím cvičením s rozhlasem byla zvláštní věc. Nevím ani, co bych za to dala, kdybych měla tu znělku někde nahranou. Nebo několik těch celých pořadů. Možná bych mohla zkusit archiv Rozhlasu. Pár nekompromisních tónů na flétnu a desetitisíce bývalých sokolů po celé republice stálo připraveno; vlídný a přesto nesmlouvavý hlas rozhlasového cvičitele pak vedl do akce armádu, která byla dobře vycvičena, aby hodiny vydržela pobíhat po lesích a hledat houby nebo si v důchodu postavit chatu.

Naše máma ale nebyla ten případ; při těch řídkých příležitostech, kdy se vracela domů do hor, bylo vidět, jaký problém má vyjít s dechem, když musela do kopce. Zamlada byla sokolkou, ale pak z ní za ty roky nadšení pro zdravé tělo nějak vyprchalo. Měla ale takový těžko pochopitelný pocit, že tím, že každé ráno poslouchá pořad „Cvičíme s rozhlasem“, pro svou fyzičku něco dělá. Těžko to hodnotit; vím ale určitě, že kdybych dnes ten jingle po ránu slyšela, určitě by mi den začínal veseleji. *** Pemýšlím, jak asi vypadá paní, která ještě neví, že je vdovou. Vtírá se mi představa sportovní brunety v přiléhavých kalhotách, s mikádem a těžkými náušnicemi s kamenem. Distingovaná, samozřejmě, aby to dokázala důstojně přijmout. Aby ji ten šok neporazil; není přece ženou horníka nebo hasiče, aby s nějakým tím rizikem musela každý den žít; u prodejců značkového alkoholu se přece nepředpokládá, že budou mít smrtelný pracovní úraz. Proč mám pocit, jako bych stál u Minas Thirit a chystal se do bitvy s armádou skřetů?

16

sentiment_v1.indd 16

17.4.2009 10:05:39

Přistihnu svůj jazyk, jak mi jezdí po zubech a patru a snaží se odstranit tu pachuť. Olíznu si dlaň. Kdy věci naposledy chutnaly tak jak mají? Jistěže to vím přesně. Jistěže to bylo 6.června před patnácti lety, když jsem seděl na kapotě otcova volva, za volantem seděla Eliška a kousala se do rtu i když se přitom usmívala; já jsem hulákal, že nesmí odjet a mával jsem lahví sektu Sovjetskoje Igristoje, kterým jsem auto nakonec polil s výkřikem, že jim žehnám. Eliška na to šlápla, já vletěl do křoví a otec se tvářil vítězoslavně. Ten sekt byla poslední věc, o které si vybavuji, že chutnala dobře.

Mám na tachometru dvěstě-dvacet a to je příjemné. Stihnu svou misi.

Nevím, jestli jste někdy někomu sdělovali, že jeho blízký zemřel.

Já bohužel ano a doufal jsem, že to bylo naposled. Měl jsem tehdy totiž intenzivní pocit, že jsem selhal.

Když jsem Eliščině matce přinesl tu zprávu, stála dlouho ve své tmavé kuchyni a ve svěšených rukách držela kostkovanou utěrku.

Bylo jasné, že jí to nedochází. Povzbudivě se na mě usmála. „Paní Königová, rozumíte, co vám říkám?!“ Stál jsem tam bezradně a měl jsem chuť s ní zacloumat. „Ano, ano, už jsem to věděla dávno.“ „Nemůžete to vědět! Právě jsem ji našel! Eliška je mrtvá!“ Pokrčila rameny: „Takové věci se stávají.“ Byl jsem připraven urvat si hlavu, abych jí ukázal účast, ale ona mě úplně zazdila. „Paní Königová, vaše dcera je mrtvá!“ „Ano, ano, já vím,“ opakovala a zvolna nakláněla hlavu doprava a doleva. O tom se mi dodneška zdá. Jak bych to někdy mohl někomu sdělit?

17

sentiment_v1.indd 17

17.4.2009 10:05:40

Vylézám na sekretář, abych pootevřela okno. Všimnu si, že se na několika místech odloupnul lak. Ulice je plná deprimovanejch lidí.

Atmosféra adventního očekávání před necelým měsícem je vypleněna a pobita. Žena na přechodu tlačí kočár a vede za ruku dítě, kterému uprostřed vozovky padá do rozbředlého sněhu bagr; čekající auta troubí, žena se mračí, ale nic neříká a čeká, až si její chlapeček neohrabaně bagr podá, celý mokrý a zasviněný. V autě vidím projíždět kominíka.

Trochu se nadzvedává ze sedadla, jako by špatně viděl přes volant, a šťourá se v nose. Chytím se za knoflík.

Na protější straně ulice, kde svítí vývěsní štít autoškoly, bývala před lety školka, kde jsme si s Eliškou navždy vybraly vysněného staršího bratra. Jmenoval se Eda a jeho bratrství spočívalo zejména v tom, že nás pokaždé rozsoudil. „Kdo měl tu pastelku první?“ zeptal se a důležitě ji obracel v ruce, jako by mu měla poskytnout nějaký forenzní důkaz. Před jeho vševidoucíma očima měla respekt dokonce i Eliška, protože věděla, že jednou bude policajtem a možná už jím tak trochu je. „Nina,“ pípla a Eda mi pastelku bez dalšího podal a zamyšleně se odloudal za klukama.

Vsadila bych se, že by dnes žádné z těch dětí tu školku nepoznalo; ne že by se nějak změnila fasáda či okna, ale taková ta atmosféra kolem ní je teď tak jiná. Před autoškolou postávají hloučky pokuřujících mladíků a hloučky profesionálních řidičů, kteří pokukují po hloučcích dívek s holým pupíkem… a to je těžko nějak porovnat s čtyř- a pětiletými dětmi v doma pletených kalhotách a punčocháčích tělové barvy, které se tak hystericky loučí s maminkami, které musejí být v práci na sedmou…

Zvenku zasmrdí smog a já okno zavřu. *** Po všech těch letech paní Königová svou dceru následovala, ačkoliv sama nebyla tak stará, aby to zabalila. Ale vždycky se tak chovala, 18

sentiment_v1.indd 18

17.4.2009 10:05:40

oblékala a jednala – jako by byla o celou generaci starší, jako by se zříkala svého dílu zodpovědnosti za tento svět, na kterém se podílela. Nikdy si nebarvila vlasy, nosila důchodky a pořád stejné šaty; když jsem ji viděl naposledy, dokonce už jí vyrašily pod nosem fousky. Nejspíš podlehla i infekčnímu morálnímu rozkladu; při našem posledním setkání se mě ptala, jestli vím, jak se dá při koupi tygří masti zjistit, jestli v ní je odposlouchávací zařízení.

Myšlenka na to, že se brzy vrátím do toho domu, kde jsem kdysi dávno strávil tolik let, mi připomíná pocit, kterej mívám, když jdu na horor v kině. Hrozně to chci vidět, ale zároveň vím, že se budu bát tak, až mi budou cvakat zuby a budu chtít co nejdřív odejít.

Nejspíš zjistím, že tam pořád jezdí stejná tramvaj, ve který jsem si zapomínal sáček se svačinou. Že tam lidi mluví zvláštní řečí, jak to bývá u míst, která opouštíme. Že tam lidi tak nějak víc držej při sobě a tak. Že si budu celou dobu šacovat kapsy, protože budu mít pořád podvědomej pocit, že jsem něco ztratil.

A že až tam budu, celou tu dobu se budu těšit, až si ve svém čerstvě dostaveném novém bytě stoupnu na terasu a se sklenkou v ruce budu pozorovat svištění světel na dálnici pod horizontem. A budu si představovat, co za pitomce v těch autech sedí a kterej privátní ďábel jim tlačí nohu na pedále do podlahy. *** Zazvoní zvonek u dveří a to mě strašně překvapí. Jako proč by měl někdo zvonit na byt, v kterém nikdo nebydlí?

Paní Knedlhanzová z přízemí; když jsem přicházela do domu, všimla jsem si, že už v přízemí stihla vyvěsit mámino parte a k němu karafiát, který vypadal, že už se nějakého pohřbu zúčastnil. „Jak s tátou?“ ptá se mě. „Tak,“ krčím rameny, „pořád stejně. Asi vůbec nepochopil, co mu říkám.“ 19

sentiment_v1.indd 19

17.4.2009 10:05:40

Paní Knedlhanzová se zatvářila útrpně: „A to jsem si pořád myslela, že já v tomhle domě budu první, kdo odevzdá příbor. Když ona byla tak nedbalá, jak šlo o její zdraví. Si ke mně kolikrát v noci přišla pro prášky na srdce, že jí buší, ale copak to jde? Tak jsem jí vždycky dala tak tři čtyry, víc ne… protože ona u doktora nebyla, jak je rok dlouhej…“ Z toho jsem měla opravdu hrůzu. Že si teď budu muset vyslechnout hodnocení mámy od všech těch lidí, který s ní nikdy nežili; jak byla na všechno vždycky sama, jak se obětovala pro rodinu, která ji nikdy neocenila, že musela zahodit své výtvarné nadání a vzít si ke svému zaměstnání ještě uklízení, že ani jedna z jejích dvou dcer ji teda fakt moc velkou radost neudělala, že se z toho šoku nikdy …. atd. Jo, a že si nikdy nezašla k doktorovi, což byl nejspíš důsledek výše uvedeného.

Nic jsem neříkala. Na paní Knedlhanzovou ale žádné náznaky neplatily. „To se sem teď zase nastěhuješ?“ zeptala se bez obalu. „To ani náhodou,“ odpověděla jsem a začala jsem přivírat dveře.

Strčila do nich kabelku. „A nepotřebuješ s něčím pomoct?“ Popravdě řečeno jsem měla tolik práce, že jsem nevěděla, kde začít. „Můžete mi pomoct rozeslat parte?“ Když o tom přemýšlím, už dlouho se mi nepodařilo někoho tak upřímně potěšit. Po tváři se jí rozlil úsměv a kabelku si oběma rukama rozechvěle přitáhla na prsa. Protože jestli byl někdo stvořen pro rozesílání úmrtních oznámení, byla to paní Knedlhanzová. *** Být v dosahu smrti. Vždycky se to všechno znovu rozpohybuje.

Rozerve jizvy, který už měly být sto let zahojený. Jako když jsem onehdy vystoupil z metra a viděl na nástupišti ležet černej igelitovej pytel. Hlídali ho dva policajti, a s tím přiblblým výrazem, který 20

sentiment_v1.indd 20

17.4.2009 10:05:40

naznačuje, že mají patent na mrtvoly, někam důležitě telefonovali. Šel jsem z práce, ale unavenej jsem nebyl. Jak jsem to uviděl, úplně mně rozbrněly prsty a v tu chvíli jsem měl pocit, že jsem svědkem, jak matérie přechází do duchovna. Ne, že bych byl nějaký esoterik.

Naopak, mám o esoterice a mysticismu tolik pochybností, kolik je jen možné – taky vzhledem k otci. Ale v tu chvíli jsem to vnímal tak reálně jako uniformy těch policajtů.

A jako by ten černej pytel byl plnej minulosti, začalo to z něj stříkat. Máminy vyražený zuby, otcovy gestapácký hrátky, paní Königová s tou pitomou utěrkou v ruce – a samozřejmě ta oprátka z pásku od županu. A zrovna tak je to teď: Umrlce viděti, na cestu se vydati.

Mám pedál na podlaze, úplně zpocený dlaně a znovu mi to běží před očima; je to jako „hrnečkuvař“, ke kterýmu jsem zapomněl heslo. *** Beru do ruky zaprášená skleněná zvířátka z vitríny, jedinou věc, která má pro mě v tomhle bytě estetickou hodnotu. Máma byla ze sklářského kraje, tak jsme jich měli desítky, stejně jako velikánských kusů skla, které jsme o prázdninách nacházely v potocích nebo v navážkách na polních cestách a máma je považovala za odpad: tyrkysové, černé a zelené (připomíjící kryptonit, který, jak každý ví, oslabuje Supermanovy schopnosti).

Mámin táta byl sklářem ve staré huti Klára v Polevsku a vždycky o sobě tvrdil, že je klikař – a byla to pravda. Z celé huti byl jediný, kdo se nikdy nepopálil vroucím sklem, a vždycky, když se lesem vracel domů do Kytlice, našel plný koš hub. Jako holky jsme ho vždycky prosily, ať nám prozradí, jak to dělá, a on vždycky pokrčil rameny: „Prostě se dobře díváš, no,“ ale my jsme byly schopny ty hřiby a lišky najít jen když byl s námi, ačkoliv jsme všechny jeho tajný místečka znaly.

Můj byl skleněný modrý jednorožec, ale zjišťuji, že chybí; zamrzí to, ale že bych byla překvapená, to ne.

21

sentiment_v1.indd 21

17.4.2009 10:05:41

*** Mj otec je pozoruhodná osobnost. Ne že bych si na něj pamatoval jen to špatný. Brával mě každé jaro na Matějskou pouť; vždycky když si u obsluhy střelnice kupoval broky, zamával jim před očima nějakou průkazkou a tiše je upozornil, že jestli zjistí, že jim ta vzduchovka zanáší, tak jim to tam zavře. Světský pak beze slova a aniž by se na něj podívali, sáhli někam pod pult a vytáhli pušku, která střílela překvapivě dobře, takže jsme ze střelnice chodili s plnou náručí navoněných krepových růží, opičkami z králičiny a další spoustou kýčů, které nebylo možné jinde sehnat. Taky si vybavuju, že když mě něco zajímalo, dokázal si o tom sehnat maximum informací, a pak mi o tom třeba hodinu vyprávět (za předpokladu, že jsem ho nepřerušoval a nezpochybňoval jeho teze, čehož bych se stejně neodvážil). Ale jenom kvůli Matějský si nedokážu z hlavy vykopnout to ostatní: jeho potřebu podrobit si ostatní až na dřeň, jeho patologický výbuchy a trestající dlaň.

O sexualitě vím všechno. Nenaučil jsem se to v hodinách biologie ani od kamarádů v pubertě. Mou školou byl náš služební byt ve vojenském újezdě. Už jako sedmiletý jsem věděl, kdy se otec chystá mámu obtáhnout; vyhrnul jí sukni a šlehl ji řemenem nebo ji prostě rovnou seřezal, co se do ní vešlo. Pak ji chytil za loket nebo jí zkroutil paži za zády a odvedl ji do ložnice, kde od ní na oplátku chtěl, aby ho svazovala, mlátila a trestala. Nakonec vyvrcholil tak hlasitě, že mi z toho naskakovala husí kůže, takže jsem se časem naučil včas vypadnout z bytu, abych si to potěšení nechal ujít. Máma pak po těchhle hrátkách nebyla schopná na mě několik dní ani pohlédnout, naopak se mi spíš vyhýbala. Bylo ale nemožný si nevšimnout těch monoklů a modřin. Takže se mě nesnažte nachytat na otázky ze sexu; nikdy nemůžete vyhrát. A když kluci přišli do puberty, nedokázal jsem pochopit, proč je něco tak nechutnýho jako sex může zajímat nebo dokonce vzrušovat. Sám jsem měl pubertu zpožděnou, 22

sentiment_v1.indd 22

17.4.2009 10:05:41

mutovat jsem začal v šestnácti a holit jsem se nemusel ještě o rok dýl. Můj ventil byl v muzice.

V den, kdy jsem se octl v epicentru bouře a přiběhl domů úplně mokrý a ve zvláštním stavu vědomí, jsem je našel v sobě. Nevím, jak k tomu došlo a proč to tak vygradovalo; nejspíš byla máma za ty roky dobitá tak, že už neměla kam couvnout, nebo to bylo těmi atmosférickými výboji, anebo se jí tentokrát dotkl tam, kde to nesnesla. Možná, že mě vyhlížela a bála se o mě, protože když se to stalo, byli blízko kuchyňského okna. Možná, že to vůbec nebylo spontánní, a máma prostě čekala na příští příležitost – protože ten nůž najednou vyletěl vůbec nevím odkud. V každém případě otec vypadal, jako kdyby se rozběhl po rybníce a uprostřed zjistil, že pod ním praská led, že to prostě špatně odhad. Chytil ji zezadu pod krkem, jako by měl v úmyslu ji přidusit, a v tu chvíli vyletěl ten nůž - žádná kudlička, ale pořádný kuchyňský žabikuch - a projel mu břichem s takovou silou, že jsem jeho špičku viděl vyjet otcovými zády.

Napůl se otočil ke mně a měl ve tváři napůl to bezradný překvapení a napůl pocit zklamání, jako že takovej podraz už dlouho čekal. Člověku ho docela přišlo líto. A pak jsem viděl, jak se v něm hromadí animální vztek, jak se mu pod vyhrnutými rty objevují zaťaté zuby a brada se mu vysouvá dopředu.

Máma najednou vypadala, jako kdyby ze sebe odvalila náklaďák s koksem; dokonce jsem měl pocit, že se usmívá. Zdálo se, že je jí úplně jedno, jestli jí teď rozmlátí hlavu na kaši, nebo skončí v ženské věznici. „Tímhle jsi skončila, ty svině,“ řekl chladně, jako když pleskne kus masa o podlahu, přitáhl si oběma rukama její hlavu a kolenem ji nakopl do obličeje. Zlomil jí nos a vyrazil dva přední zuby. Dopadla na zem na všechny čtyři.

Musel jsem mít zelektrizovanej mozek, protože jsem tam celou dobu stál na prahu kuchyně a ani nehlesnul. Vlastně vůbec nevím, 23

sentiment_v1.indd 23

17.4.2009 10:05:41

jestli otec něco říkal, protože jsem musel být ohluchlej. Chtěl jsem zaječet, ale veškerá kapacita mých hlasivek byla vyčerpána tou bouřkou. Nevyšel ze mě ani hlásek. Stál jsem tam a ještě ze mě teklo. Sáhl jsem po nejbližší botě a vysklil s ní kuchyňské dveře. Oba se ke mně otočili, bylo to jako v reklamě nějakého operátora na volání zdarma, jako by se zastavil čas, a vzduchem, který zhoustl do hmatatelna, prostupovaly naše pohledy. Strašně moc jsem potřeboval, aby mě někdo pevně stisknul. Máma tam stála se zakrváceným obličejem a tvářila se vítězně jak Martin Luther King. Otec už se začal kroutit, ale přesto se na mě díval, jako bych ho zradil.

Nikdy se nic nevyšetřovalo a neřešilo. Rozvědčíci se nevyšetřovali. A domácí násilí tehdy nebylo tak nějak na programu dne. Ta neviditelná síť, která rodiče spojovala, se protrhala. Máma se se mnou vrátila do Prahy. Otec skoro vykrvácel, prodělal klinickou smrt a po několika měsících se vrátil zpátky do městečka, i když dlouho sám nezůstal. Jeho další paní na týrání jsem většinou neznal; vím ale, že další děti neměl se žádnou. *** Tak to byla mámina slabost, ten její zdravotní stav: nevím, že bych znala někoho, kdo by se svým zdravím zaobíral tak často a dopodrobna jako právě ona, kdo by se tolikrát chytal za srdce či ze sebe vydal u každé večeře bolestný povzdech – a když se někdo (většinou někdo, kdo ji ještě neznal, nebo Eliška, když mě chtěla pošťouchnout) zeptal, co jí je, odpověděla s útrpným úsměvem: „To nic, to přejde.“ Dvakrát denně si od nás nechala měřit tlak a když byl zvýšený, několikrát ty hodnoty nahlas zopakovala, jako by si je chtěla vrýt do paměti jako telefonní číslo a zarputile přitom hleděla na tátu, který to ovšem nikdy nevzal na vědomí.

24

sentiment_v1.indd 24

17.4.2009 10:05:41

„Sto osmdesát na sto dvacet, říkáš?“ opakovala a masírovala si paži, kde ji měla omotanou manžetou tenzometru: „To je dost, víš ty co, vem ještě to druhý měřidlo, radši to ještě přeměříme…“ „A co? Půjdeš snad k doktorovi, když to budeš mít vysoký?“ Máma se na mě podívala pohledem raněné laně: „Já? K doktorovi?

A kdy asi tak? Kdy já mám čas běhat po doktorech?“ Na to jsem neřekla nic a radši jsem odešla.

Kromě hypertenze, nejrůznějších syndromů, pojmenovaných po jejich objevitelích (nejraději měla Heřmanského-Pudlákův syndrom, protože ho poprvé popsali čeští badatelé, přičemž se Eliška obyčejně nevinně zeptala: „A co syndrom mrtvého koně, nemáš?“), a latentního pneumotoraxu si máma nejčastěji diagnostikovala nespecifického „raka“. Ve světle jejích závažných až smrtelných chorob si nikdo z nás nedovolil onemocnět, či projevit tělesnou slabost a už vůbec ne o nich mluvit. Pamatuji si, jak jednou Eliška dostala horečku a máma jí šla se srdceryvným „ta moje migréna“ vařit cibulový odvar; Eliška si vlezla ke mně do postele a hned usnula horečnatým spánkem, rozpálenýma nohama mě kopala do břicha a já ji celou noc přikrývala, „aby se vypotila“. Ráno byla bez teploty a šla do školy.

Už tehdy nám bylo jasný, že ty máminy choroby nemají reálný základ, a odmítaly jsme hrát v té komedii jakoukoliv úlohu; bylo nám ale taky i nějak nevysloveně jasný, že je to její zvláštní způsob volání o pozornost. Do svého publika zahrnula jakékoliv náhodné kolemjdoucí, ale představení bylo určeno nám, divákům v první řadě. Takže když víte tohle, asi vás tolik nepřekvapí ani ty její sebevraždy. Byly jsme naučený žít v neustálém stavu bdělosti, abychom ji stačily zachránit. Jednou jsme ji našly s hlavou v troubě, když jsme se v obvyklou hodinu vracely domů. Jindy si mě dokonce ředitelka školy zavolala z vyučování, aby mi opatrně a tiše sdělila, že je maminka v nemocnici s vypumpovaným žaludkem. A nejlépe (pochopitelně) všem utkvělo, jak se maminka na chodbě našeho domu věšela na zábradlí schodiště 25

sentiment_v1.indd 25

17.4.2009 10:05:42

na šňůře od županu, a to před zraky poloviny nájemníků, kteří právě odcházeli z domovní schůze. Bylo to tak bizarní, že nikoho nenapadlo cokoliv dělat; jen tam přešlapovali a pokašlávali, zatímco Eliška a já jsme se zády a jedním chodidlem opíraly o dveře našeho bytu. „Máš to moc dlouhý, mami!“ povykovala Eliška se založenýma rukama. Tehdy se mi z té ostudy poprvé udělalo fyzicky špatně. Naši sousedé střídavě hleděli na mámu a na nás dvě, někteří si odkašlávali do dlaně či se kousali do rtu, a já jsem zatoužila vyletět do vesmíru. Vešla jsem do bytu a zabouchla za sebou dveře. Zatímco jsem na záchodě zvracela, vrátily se postupně Eliška i máma – ta se tvářila ukřivděně a s nikým nemluvila. Eliška si ke mně klekla a objala mě kolem ramen; pamatuju si, že jsem se dívala na její kostnatý kolena a říkala si, proč je má samou modřinu?

Na to objetí často myslím; Eliška mi ho dala, když jsem ho opravdu potřebovala, ale nejen to – došlo mi, že ho i přes ty svoje pózy sama potřebuje, že je uvnitř křehká jako sklo, který neprošlo chladící pecí.

Tak jsme se tam na záchodě objímaly, máma v obýváku ležela na sofa, jak říkala našemu vyrudlému a prošoupanému gauči a štkala si do rukávu, a když přišel táta večer domů, nikdo mu nic neřekl, takže si vůbec nevšiml, že má doma tři polámané květinky. Byla to prostě jedna z dalších věcí, který se o nás nikdy nedozvěděl.

Potom jsem usnula a prospala jsem přes třicet hodin. *** Na Vysoin přešel déšť ve sněžení. Dálnici začaly jako obvykle lemovat náklaďáky, které nemohly vyjet stoupání, protože byly bez zimního obutí. Viděl jsem dvě auta v příkopu; přibrzdil jsem, ale všichni vypadali v pořádku a telefonovali. Trochu jsem teď ubral plyn, ale ne moc. Už dávno se rozednilo, ale moc vidět nebylo.

Bývaly doby, kdy jsem to měl opravdu rád: bylo mi jedno, jak dlouho v autě sedím sám, ani jak je venku. Trasu Praha - Záhřeb jsem 26

sentiment_v1.indd 26

17.4.2009 10:05:42

dal na jeden zátah. Bývala to skvělá příležitost přemýšlet o hudbě, o lidech, srovnat si věci v hlavě – každej, kdo někdy řídí sám, to zná.

Poslední dva tři roky se tomu vyhýbám; myslím za volantem na věci, který by radši neměly existovat a který mi běhaj před očima v nekonečných smyčkách. Stejně jako když se hodiny převaluju v insomnii nebo když jen tak stojím opřenej o zeď balkónu a kouřím. Když to jde, vezmu si do auta spolujezdce nebo jedu vlakem.

Volá mi komunikační manažerka a ptá se, jestli jsem v pořádku. Říká, že na snídani s novináři jí všichni přislíbili, že se zveřejněním do oběda počkají. To není dobrý znamení, pokračovala, a už tam budu? Zasmál jsem se a ujistil ji, že mi zbývá ještě 300 kilometrů. Vyspala se dobře? Na to odpověděla nějakou sprosťárnou a zavěsila. *** Takže horní polici mámina skleníku obývají skleněná zvířátka – slon, žirafa, velryba, opice, lachtan, dva delfíni, sova a zajíc. Jak už jsem říkala, můj jednorožec chybí – máma ho nejspíš ve své rozšafnosti někomu darovala, připadalo jí asi, že to vlastně není žádný zvíře a mezi ty ostatní se nehodí. Hned vedle jsou fotky: v popředí je Eliščina z maturitního tabla v rámečku potaženém rudým sametem a vedle ní vázička s jednou růžovou gerberou, která ještě nestačila zvadnout. Za ní je svatební snímek mámy s tátou, a úplně vzadu, kde by mě nikdo nehledal, se krčím já se svou promoční kyticí. Sáhnu dozadu a postavím svou fotku vedle Eliščiny a ten pohled mě překvapí, protože jsem je takhle vedle sebe nikdy neviděla. Další zarážející věc, kterou jsem si ale uvědomovala vždycky, je, jak jsme si nepodobný: Eliščiny plný rty a ty moje úsporný. Její až nepřirozeně vystouplý lícní kosti a můj úzký obličej. Její vlasy, zkraje úplně světlounký a časem postupně tmavnoucí, ale vždycky se zlatočerveným nádechem, proti těm mým, který byly vždycky černý jako moje neurózy. Neměly jsme společnou jedinou věc, Eliška navíc nebyla podobná nikomu v rodině, takže jsem mámě v du27

sentiment_v1.indd 27

17.4.2009 10:05:42

chu často vyčítala, proč je na Elišku tak fixovaná, když každej přece vidí, že ji v nemocnici vyměnili?

Otce jsem naposledy viděl před Vánoci. Nebývá moc důvodů, kvůli kterým bychom se vídali. Čím starší jsem, tím rozporuplnější se mi zdá být – a tím víc je mi ho líto. Mám pocit, že bych se měl alespoň pokusit se s ním sblížit, abych poznal, na jaký kobyle jede a hlavně odkud. A tak když zavolal, že by mi chtěl něco ukázat, rád jsem se toho chytil.

Tak a teď tohle: nevím, z jaký strany to vzít do ruky, aby to vypadalo co nejmíň pitomě – můj otec má firmu s esoterikou. Není to nějaký pokoutní věštění z ruky, ale pořádný byznys; otec je exkluzivním vydavatelem všemožné literatury, karet, předmětů, i výhradním držitelem licencí na kurzy komunikace s anděly a podobný zoufalosti.

Tvrdí, že když byl v komatu, prodělal zásadní vnitřní přerod. Podle mě celý jeho vnitřní přerod spočíval v tom, že přišel o třicet centimetrů tenkýho střeva.

Tak jako tak jsem ho navštívil v jeho kanceláři s nablýskanými parketami a podivnou naftalínovou vůní; je oblepená slovy jako AZUL, AQUA, TRANQUILLITA, nepochybně pro dojem, kterým se snaží zapůsobit na své návštěvníky. To vypovídá o úrovni jeho zákazníků – podle mě by tam zrovna tak mohl mít MÍCHANÝ VAJÍČKA nebo HLUBOČEPY. Když jsem přišel, pohlédl na mě zpoza svého počítače a dokonce se usmál. Zvedl dva prsty pravé ruky do vzduchu, jako by mi žehnal, a nechal je tam; pohledem se vrátil na monitor. Otec je jediná osoba, kterou znám, co každý den sleduje dění na burze a vybrané obchody si pečlivým a staromilským rukopisem zapisuje do sešitu v tvrdých deskách. Procházel jsem jeho kancelář a bral do rukou ty nejpodivnější tiskoviny, co jste kdy viděli, s obrázky prsatých kněžek 28

sentiment_v1.indd 28

17.4.2009 10:05:43

sestupujících z tmavé oblohy, amulety, energetické zářiče, kyvadla a posilující nápoje. Když někdo zazvonil u vstupních dveří, otec vstal a šel otevřít; už bylo pozdě a většina zaměstnanců už šla domů.

Slyšel jsem ženský hlas, až nepříjemně vysoký, a proti němu v kontrapunktu jeho hluboký a klidný, chlácholivý baryton. „Kdo to byl?“ zeptal jsem se, aniž by mě to zajímalo. „Jedna zákaznice,“ odpověděl otec a podrbal se v řídnoucích vlasech, „přišla reklamovat křišťálovou kouli, že jí špatně ukazuje.“ „Co? A cos jí řek?“ „Co by. Vyměnil jsem ji za jinou.“ Otec často pobýval ve Státech, takže byl i v tuto hnusnou roční dobu opálený a vypadal zdravě. Asi mu ty hovory s anděly opravdu svědčily. „Tady,“ řekl a podával mi papír, který právě vytiskl: „Janet Frame.

Novozélandská spisovatelka, která byla v padesátých letech mylně diagnostikovaná jako schizofrenička. Poté, co dostala asi 200 elektrošoků, jí naordinovali lobotomii. Den před plánovanou operací obdržela literární cenu – a to ji zachránilo.“ „Hm,“ řeknu a poleje mě studený pot. „Co ty na to?“ Otec se dívá z okna, takže je jasné, že má pro něj tento rozhovor zvláštní význam. „Jak – co já na to? Nechápu, proč mi to říkáš.“ Odkašle si a já se zařeknu, že se nenechám vytočit. „Napadlo mě, že možná sbíráš materiál. Témata a tak.“ „Jaký témata?“ „Na film přece.“ „Tak na film přece. Aha. Ty mi rešeršuješ materiál na film. Ty, kterej jsi mě v osmnácti k smrti vyděsil, když jsi vedle mě zapích do stolu nůž a křičel jsi, že tě dřív budu muset odkráglovat, než budu moct jít studovat film. Rozumíme si?“ 29

sentiment_v1.indd 29

17.4.2009 10:05:43

Otec si znechuceně odfrkne, jako by ho takové přízemní argumenty obtěžovaly. „Je to silný téma.“ „Ano, je to silný téma. Asi proto ho zfilmovala Jane Campionová.“ „Ano?“ Zdál se velice překvapený, že to někoho mohlo napadnout dřív než jeho.

Teď jsme z okna hleděli oba; dole na rozsvícené ulici jezdily vyhřáté tramvaje a sníh, který na ně dopadal, hned tál. Teplé zlaté světlo pouličních lamp mě táhne ven z místnosti. Jako tolikrát předtím mám chuť se sebrat a ponechat otce jeho egu. „Ještě něco?“ Ukazovákem pravé ruky si ťuká na sevřené rty. Udělá krok mým směrem a vystoupí tak z kruhu světla, které vychází ze stolní lampy. „Našel jsem takovou fotku. Zdalipak to poznáš?“ Napřahuje ruku, tváří se ukřivděně a podává mi na tiskárně vytištěný barevný snímek, patrně z internetu. Položím ho pod lampu a na první pohled shledávám, jak podivný dar jsem dostal. Románský kostel s červenou střechou a věží zvonice, vyfocený průhledem mezi dvěma stromy; je obklopený vodou ze všech stran, osamocený, jako by nebylo farníků ani kostelníka, inu, kdo by taky chodil na mši svatou po vodě?

Fotografie ukrývá výkřik či výstřel; vzduch kolem kostela je zaplněn ptáky v letu, snad racky. Jinak je ale obraz mrtvolně klidný, hnilobný puch vody téměř cítím; jako by to namaloval člověk, který si potykal s duševní chorobou. Svatostánek, který se proměnil v bránu do pekla. Stále jsem zablokovaný a nechce se mi spolupracovat; cítím ale, že ve mně nejen ten tak typický tvar kostela, ale i jeho zvláštní genius loci někde přebývá. Bezmyšlenkovitě fotku přeložím a zastrčím si ji do kapsy. Zavrtím hlavou, že ne, že to nepoznávám. Na nic se nezeptám; jeho mentorský tón bych dnes nebyl schopen strávit.

Rozcházíme se zase ve zlém. Přesto mě překvapuje, že ve mě otec vkládá nějaké naděje, že věří, že něco svedu. To je nové.

30

sentiment_v1.indd 30

17.4.2009 10:05:43

*** Takhle se mi věci jevily a teď to vidím stejně, jen se mi ta tkanina občas někde protrhne. Světlo, v kterým jsme vždycky viděly tátu, bylo, jako by procházelo nějakou mlhou; vždycky se zdál hrozně daleko a nepřítomný, většinou nebyl doma vůbec – a když byl, tak duchem jinde. Když na nás pohlédl, měla jsem vždycky pocit, že už se zase těší do práce. Neměl vůbec ponětí o našem věku, natož o našich narozeninách, naše vysvědčení si prohlížel vždycky spíše z povinnosti a jakoby štítivě (i když já jsem vždycky měla samé jedničky). Nepamatuji si, že by kdykoliv mámu políbil nebo se jí dotkl; stěží si dokonce vybavuji, že by na ni kdy mluvil.

Táta pracoval ve Fyziologickém ústavu Akademie věd a trávil tam veškerý myslitelný čas. Často kvůli rozdělaným pokusům nepřišel domů ani na víkend. Nejsmutnější na tom bylo, že táta nikdy nic převratného neobjevil ani nepublikoval; když jsem za ním přišla do ústavu, tak vrátný většinou vůbec nevěděl o koho se jedná a musel ho hledat v seznamu; ví Bůh, nad čím tam pořád bádal, nám to tedy neříkal. Tak jsme na to byly zvyklé odmalička, že byl táta duch, že jsme ho začaly vnímat spíše jako svou představu; proto mě tak nějak překvapilo, že je hmotný a hmatatelný, když jsem za ním v posledních letech začala chodit do léčebny a podpírat ho na procházkách po ústavní zahradě, i když to se časem zredukovalo na invalidní vozík a teď už vlastně jenom polohování postele a krmení.

No, ale teď stojím v předsíni a cvičím si na metru čtverečním nezastavěné plochy baletní pozice jako vždycky, když mě nikdo nevidí, a stojím přitom čelem ke dveřím do koupelny a najednou se mi otevře vzpomínka tak zasutá, že nevím, jestli to se mnou moje paměť nějak nehraje nalevačku: musí být kolem jedenácté večer, nemůžu usnout, protože mě další den čeká vystoupení na besídce baletní školy, v předsíni slyším zvýšené hlasy, máma je celá v předklonu, levou rukou se 31

sentiment_v1.indd 31

17.4.2009 10:05:43

drží za futro dveří a tu druhou jí táta zkroutil za zády, všimnou si mě oba najednou a obrátí ke mně tvář a táta křičí: „Podívej se na ni! Chtěla se otrávit!“ „Tak to není, tak to není!“ křičí máma a já nepochybuji o tom, že to zase celý dům uslyší.

Táta jí ještě trochu otočí rukou a na zem padají bílé tabletky, dvě, pět, osm, snad padesát bílých tablet, a já tiše zakleknu na podlahu a začnu je sbírat.

Nikdy potom už jsem tátu neviděla takhle ožít, takže to přece jenom asi bude výplod mé fantazie.

Den nato jsem svůj výstup na besídce totálně zvorala, když jsem ze zákulisí přicupitala na jeviště a uviděla tu spoustu usmívajících se hlav v hledišti, naprosto jsem zpanikařila; úplně mi vypadl můj part, stála jsem tam ve čtvrté pozici a mhouřila oči před světlem reflektorů… asi po půlminutě na mě moje učitelka baletu zpoza opony začala urputně gestikulovat, ať vypadnu. A tak skončila má baletní kariéra. Už nikdy jsem nepřišla na trénink, i když teta mojí kamarádky Bereniky nám čas od času koupila lístky do Národního a vzala nás na Copélii nebo na Labutí jezero. Co se týče rodiny, tak jí mé ponížení uniklo, protože táta samozřejmě nepřišel vůbec a máma s Eliškou dorazily tradičně pozdě, protože Eliška cestou ztratila sáček s přezůvkama, takže už stihly jen vystoupení vyšších ročníků… Naštěstí. *** Jsem už celkem blízko cíle. Přejel jsem celou republiku a ještě ani není poledne. Před očima mám teď už vlastně skoro pořád obraz té čerstvě ovdovělé paní a jak se jí na uších pohupují náušnice; kdykoli začnu přemýšlet, co jí řeknu a jaký tón mám použít, cítím, jak mi žaludek poskočí. Za Šternberkem mě zláká lesní cesta. Vjedu na ni a auto nechám u závory. Sněhu mám do půli lýtek; brodím se jím v polobotkách a smokingových kalhotách, hotový Humphrey Bogart.

32

sentiment_v1.indd 32

17.4.2009 10:05:44

Deset minut chůze stačí na to, aby se mi vzdálil hluk hlavní silnice.

Až na vrzání sněhu pod mýma nohama tu vládne neproniknutelné zimní ticho. Z větve smrku pár metrů přede mnou se uvolní návěj sněhu a tiše dopadne na zem. Po mé levici se mezi stromy objeví průsek. Vidím skrz něj údolí a na protějším kopci samotu. V bezvětří směřuje kouř z jejího komína přímo vzhůru. Na dvoře samoty se něco pohne a poruší tu nehybnost. Vypadá to jako nějaké zvíře; chodí dokolečka a pak si sedá. Je to pes: dvakrát štěkne a já si představím, jak se mu od huby vyvalí dva chomáče páry.

Uvědomím si, že je mi zima; k autu se vracím svižně a mávám přitom rukama. Točím klíčkem v zapalování, ale auto ani nevzdechne.

Takovej divnej zimní den. *** Často si říkám, jak by se Elišce zamlouvalo to či ono. Stoprocentně by si zamilovala internet, e-mail a mobilní telefon, ICQ, Skype a podobný kraviny. Rychlá a výkonná komunikace. Vsadím botky, že by pomocí flash mobs pořádala performance, které by moderátoři zpráv na Nově komentovali s povzneseným úsměvem. Tahle doba by pro ni byla jako dělaná. Jinak ale nedokážu odhadnout ani vzdáleně, co by dnes dělala. Možná by se bývala nakonec vdala za Edu a měla s ním šest dětí, nebo by možná dospěla k závěru, že děti vůbec nechce, možná by žila někde na samotě uprostřed lesů, anebo naopak mezi pražskými snoby… to prostě není možné u někoho tak nevypočitatelného, jako byla Eliška, odhadnout.

Eliška byla a priori přesvědčená, že je tu celý svět pro ni. To jsem jí vždycky záviděla. Já jsem tenhle pocit zažila jen jednou, vlastně dvakrát. Poprvé, když jsem vyhrála krajský přebor v biatlonu, který naše máma nedokázala pochopit: proč by někdo dobrovolně běhal ve sněhu s flintou na zádech? Ale v ten den, kdy jsem se stala nejlepší dorostenkou v kraji (měla jsem sice natrénováno, ale nijak zvlášť, a ten den mi 33

sentiment_v1.indd 33

17.4.2009 10:05:44

prostě dobře klouzaly lyže, svítilo slunce a já byla v takovém nějakém souznění s přírodou, takže mi to i dobře mířilo) se na mě máma podívala trochu jinak, usmažila řízky a vzala nás do cukrárny, mě za odměnu a Elišku prostě proto, že to byla Eliška. Já měla pocit, že se na mě celý svět dívá a že si na mě všichni potají ukazují a šeptají si: „Hele, to je ta mistryně!“ Podruhé to bylo v den, kdy jsem si byla vyzvednout snubní prsteny; ten můj měl pro mě neodolatelnou přitažlivost jako nějaký pán prstenů, otvírala jsem tu černou sametovou krabičku tak dlouho, až mě to přemohlo a já si svůj prsten navlékla, dva týdny před svatbou. Tak nějak jsem věděla, že mi to štěstí nepřinese, ale když jsem se v autobuse držela tyče, nemohla jsem ze svého prstýnku spustit oči a nabažit se pocitu, že mě celý svět považuje za vdanou paní…

Pro Elišku tu byl svět čtyřiadvacet hodin denně. Svět se musel vyrovnávat s následky jejích činů, nikdy naopak. Nevypadalo to, že by někdy přemýšlela o tom, že její konání ponese nějaké důsledky. Jako ta záležitost s Magdou; vůbec nebrala v úvahu, že by ji kvůli tomu mohli vyhodit z gymplu. *** V odtahovém aut to smrdí kurníkem. Je tam i stejné teplo. Chlápek pořád něco vykládá a mně padá brada na prsa. „Hele, tenhle tejden je to jedna bouračka za druhou. Tady na tom hlavním tahu každou chvíli ňákej kokot usne. A do toho ten sníh a je hotovo. Za tejden jsme tu měli tři smrťáky, jen na týdle silnici!

Hele, věřil bys tomu, že jsem za celej tejden naspal čtyři hodiny?“ Odpovím, že věřil, a protáhnu se. Nabízí mi kafe z termosky.

Chutná jako odvar z pilin, ale hřeje.

Nabízí mi, že mě odveze do autoservisu, kde jsou hoši automechanici šikovný; byla by ale blbost doufat, že to stihnou ještě dneska.

34

sentiment_v1.indd 34

17.4.2009 10:05:44

Ptám se ho, jestli zná ve městě slušnej hotel. Samozřejmě Koruna, ten je hoch nóbl.

Vytahuju fotku se záhadným kostelem od otce a rukou si ji na klíně žehlím. Chlápek se ke mně od volantu nakloní a vědoucně pokývá hlavou. „Jó, Mušov,“ sdělí mi a rukou si promne oči.

Nevěřícně na něj zírám. „Tohle je Mušov?“ Teď zase on kouká překvapeně na mě a chvíli je na něm vidět, že je přesvědčený, že mám v hlavě smaženici.

Neřekne nic a jen se skrz kmitající stěrače dívá na silnici před sebou.

Je jasné, že jsem ten kostel nepoznal, i přes tu výraznou architekturu. Když jsem ho viděl naposledy, stál na návsi vesnice o sto chalupách, vesnice, kde kdysi tábořili legionáři Marka Aurelia, vesnice, na jejíž návsi byly kdysi tři rybníky a která byla už v 16.století trhovou obcí a vybíralo se tu mýtné za přechod Dyje… Kostel sv.

Linharta stál na návsi vesnice, kterou v roce 1987 zatopilo sto miliónů nebo kiliónů kubíků vody. Ten kostel je jediné, co z té vesnice zbylo. Snažím se to řidiči vysvětlit. Pokývá hlavou a řekne, že rodina jeho švagrové z Mušova pochází a že se na Novomlýnské nádrže byli před nedávnem podívat; že ten kostel takhle neviděl, že stál na ostrůvku, takže voda k němu zdaleka nesahala tak blízko. „Naši kluci se tam potápěli, i když se to nesmí, a hledali pod vodou stavení a hospody…“ „No, to ale asi byli zklamaný, protože to armáda před zatopením srovnala se zemí,“ řekl jsem. „Nojo, tojo. Ale to jsme jim nemohli říct.“ Představím si ten přízračný podvodní svět, kde mezi řasami proplouváte ze světnice do komory; avšak jediný, kdo toto místo obývá, jsou kapři a líni… kde na zdi stále visí svatební fotografie a ve skříni sváteční šaty… no, takhle to jistě není – i když jsem slyšel o vesni35

sentiment_v1.indd 35

17.4.2009 10:05:45

cích, které takhle pohřbeny pod vodní hlavou stojí na dně některých nádrží – vždyť právě to bylo otcovo poslání v Mušově, aby zajistil hladký průběh demolice… To se domýšlím s odstupem času, protože mi o své práci nikdy nevykládal. Patrně mu přítomnost jeho desetiletého syna a jeho kamarádky poskytovala krytí, které tehdy na konci sedmdesátých let potřeboval. Tvářil se, že jsme na rekreaci a po večerech vysedával v místní hospodě, a protože nebylo zbytí, brával nás s sebou. Vím ale, že už tehdy mi bylo divné, proč nás bere na prázdniny do vesnice, která se má zbořit. Zato Eliška to neřešila, nebo alespoň do určité chvíle ne.

S odstupem času to vidím takhle: byla reálná šance, že se utopení Mušova může zvrtnout. Ačkoliv mušovští obývali ves vlastně až od odsunu Němců, takže to ani žádní starousedlíci nebyli, z domovů se jim nechtělo a byli nezvykle odbojní. Vláda si potřebovala pojistit, že tam nedojde k nějakým nežádoucím nepokojům – a vyslala tam otce. Tak jsme den za dnem potají vstupovali do života mušovských, zjišťovali, kdo byl přesídlen do sousedních Pasohlávek, kdo „jim na nějaký přesídlení sere“, a kdo ze starších obyvatel se rozhodl „pohoupat se“.

Vybaví se mi poslední den našeho prázdninového pobytu v Mušově: sedíme na zadních sedadlech otcova nablýskaného žigulíka, zpocené nohy se nám lepí k polstrování z koženky a i když jsou všechna okýnka auta otevřená, je v něm taková výheň, že každé nadechnutí bolí. Eliška má z koupání ještě mokré vlasy a hlavu vystrčenou z okénka. Otec si píská, ale tím si nejsem jistý – možná prostě jen mlčel jako obvykle. Projíždíme mušovskou návsí, v tom období jsem hltal bibli, takže mi naskočila paralela s Betlémem, kde nikdo ještě netuší o proroctví, které se právě dozvěděl král Herodes, jenže v Mušově už to věděli, takže ta paralela zpětně dost kulhá, no v každým případě Eliška kouká z okna, když pomalu projíždíme kolem skupinky pěti nebo šesti chlápků, který posedávají či poleháva36

sentiment_v1.indd 36

17.4.2009 10:05:45

jí v trávě ve stínu kostela, ani lístek se nepohne a Eliška se ke mně otočí a zamrká: „Hele, co tím mysleli, že se šli starý pohoupat?“ „Co asi!“ odseknu jí, ona vykulí oči a celou cestu do Prahy už nepromluví. Když pak Elišku vracíme její matce, všimnu si, že ji otec drží za loket a kostnaté rameno tak nějak nepatřičně. *** Máma se nikdy nedostala k tomu, aby rychlovarnou konvici, kterou jsem jí dala, vybalila z krabice a začala ji používat (asi díkybohu, protože kdoví, jestli by elektrické rozvody v bytě tu zátěž vůbec unesly).

Takže když si chci uvařit kafe, musím na plynový hořák postavit starodávnou skleněnou konvici značky Simax. Káva v plechové dóze je stará a zvětralá a jako většina věcí v bytě je cítit kočičinou. Sleduji, jak se ve skleněné konvici pomalu ze dna uvolňují bublinky a přemýšlím, jestli jsou tady někde Eliščiny deníky. Že si je psala, vím určitě. I když to vpravdě nebylo nic, co byste si představili pod pojmem „dívčí deník“. Spíš to byla inspirace pro její tvorbu, nákresy, vjemy, experimenty. Její deník byl primárním předmětem mé závisti; kdyby ho byla psala mandarínsky, neobdivovala bych ji za to jistě o nic více.

Ta směs výkřiků, rychle načmáraných obrázků, útržků Prévertových básní v originále, nalepených vlasů, písmen vystříhaných z novin a dalších neuvěřitelných elementů mě pronásledovala natolik, že jsem byla schopna strávit hodiny hledáním nejnovějšího úkrytu, abych pak fascinovaně a potají obracela listy jejího deníku a snažila se dovodit, co Eliška právě zažila. (Sama jsem si deník nikdy nepsala, protože je mi jasné, že by mě to samotnou unudilo k smrti: „Dnes, 12.října, jsem byla na divadelním představení pro školy. Čermák o přestávce kouřil na záchodě a soudružka učitelka ztratila nervy.“) Eliška o mém rejdění nejspíš věděla a nejspíš se i bavila tím, jak mi pořád vymýšlela nové 37

sentiment_v1.indd 37

17.4.2009 10:05:45

skrýše. Mám nepříjemný pocit, když pomyslím, že se ty deníky někdy dostaly do ruky mámě…

V den, kdy jsem to zjistila o Magdě, mi Eliška dala sama do svého deníku nahlédnout. Magda v něm byla vyobrazená jako figurka pro voodoo, ale přesto si byla nesmírně podobná; otylá, tupá, ubohá. Beze slova jsme do toho obrázku společně píchaly kružítkem - a bylo to velice uspokojující. *** Jak se blížíme k Opavě, představuji si čím dál tím více podrobností ve vzhledu té paní, za kterou jedu, a kterou jsem nikdy neviděl. Těžké stříbrné náušnice. Modrá tunika. Kultivovaný vzhled, ale trochu přisprostlý hlas se severomoravskou dikcí. Co ale nevidím, je její reakce.

Na ulici se dvě ženský tahají o tašku; nikdo nevyhrává, a tak se ta starší z nich rozhodne tu druhou nakopnout. „To v Praze nemáte, co?“ uchechtne se řidič.

Jdu z náměstí dlouhou ulicí podél věznice až k rodinnému domku, jehož adresu mi dala komunikační manažerka. Zvoním u branky, ale nikdo se neozývá. Zkusím vrátka, ale jsou zamčená. Postarší dáma ve vedlejším domku říká, že nejspíš museli jít nakoupit a zve mě dál, přece nebudu čekat v té zimě venku. Vaří mi kávu se šlehačkou a já v teple jejího obýváku s voskovkami a difenbachiemi usínám. Dotkne se mého předloktí. „Probůh, to je trapný!“ omlouvám se, když se soukám z křesla.

Usmívá se na mě a říká, že mladá paní se právě vrátila. Že už o mně ví a čeká mě.

Má mise je tedy u konce. Opatrně našlapuji ve sněhu. Když polknu, mám pocit, že mi v hlavě burácí utrženej vagón.

38

sentiment_v1.indd 38

17.4.2009 10:05:45

Mladá paní se nutí do úsměvu. Rozepíná dětem bundy, rozvazuje botky a prsty se jí chvějí. Samozřejmě vůbec neodpovídá mým představám: vlasy má rudohnědé a svázané do ohonu, není nalíčená a nemá žádné šperky. Vypadá plaše, jako raněná laň v dočasné péči.

Nic neříkám, čekám, až děti odejdou. Občas se na mě prosebně podívá, abych si rozmyslel, co jí chci říct. Říkám, že jsem usnul u její sousedky v obýváku. Usměje se, jako by se jí ulevilo. Bere z kočárku nákupní tašky a vede mě do kuchyně. Představuji si, jak se jí nákup rozsype po podlaze, až jí to řeknu. Pomeranče, cibule, vejce, sejry. *** Magda byla postrachem školy. Byla to taková hříčka přírody, nikdo si na první pohled nebyl jistý jejím pohlavím. Magda házela koulí a taky jako koulařka vypadala a chodila. Bylo záhadou, jak se dostala na gymnázium a jak se na něm udržela. Ale kolovala o tom řada fám. Kromě toho, že vypadala jak vypadala, a že ji pánbůh obdařil jen mdlým rozumem, měla ošklivou lupenku. Na chmelové brigádě mučila prvačky tím, že chtěla, aby jí udělaly masáž zad a na téže brigádě byla svědky spatřena při felaci s bezzubým traktoristou Vlastou. Člověku by jí bylo líto, kdyby mu zrovna tím svým nechutným způsobem nezkřížila cestu jako tehdy mně ve druháku.

Dostala jsem se tehdy díky biatlonu poprvé na Západ a v Mnichově si zakoupila své první boty Adidas. Byly krásné, tmavě modré a na suchý zip. Když se mě někdo zeptal na cenu, přešla jsem to nicneříkajícím zahuhláním. Matku by to jistě zabilo. Tak o tyhle botky, o kterých jsem věděla, jak mi je všichni závidí, jsem po týdnu přišla. Zmizely ze společné šatny. Policista na služebně se díval z okna a kousal si nepřítomně nehet, když se mnou psal protokol. Mám na někoho podezření?

Pokrčila jsem rameny. Co jsem čekala, když jsem tak drahé boty nechala lidem na očích? Bylo mi do breku.

39

sentiment_v1.indd 39

17.4.2009 10:05:46

Pak jsem v nich uviděla Magdu. Neuplynul ani týden od krádeže a ona se v nich producírovala před školou. Uviděla mě a už zdálky na mě vyzývavě hleděla. „Hej, jsou stejný, viď?“ Nevěřícně jsem na ni hleděla: „Dočista stejný jako ty, co mi někdo minulej týden ukrad.“ „No právě! Se mi líbily, tak jsem řekla tátovi, aby mi je taky přivez.

Byl ve Francii, chápeš.“ Přikývla jsem, že chápu.

Nevěděla jsem nic lepšího než shánět číslo na Magdina otce, abych si u něj tu informaci ověřila, a pak Magdu konfrontovala (cože, konfrontovala??). Eliška mě přistihla, jak v předsíni listuju telefonním seznamem. Když ji to zajímalo, neexistoval způsob, jak jí to neříct – prostě z vás dostala, co potřebovala. „Ježíši, Nino, mluv nahlas, vůbec tě neslyším!“ Tak jsem jí to vypověděla; nesmála se, jak jsem se bála, spíš se tvářila pobaveně. A soustředěně. Přivírala víčka a kousala si koutky úst. „Chceš volat jejímu fotrovi, jestli byl ve Francii? Copak nevíš, že její fotr bručí?“ „Její otec je zavřenej?“ „No jasně – proč myslíš, že je Magda takovej magor?“ „Chudák holka,“ vypustila jsem zkušební balónek, jestli by z toho Eliška nevycouvala. „Nino, sedíš si na hlavě? Jakej chudák? Ty boty z ní dostaneme, i kdybych na ní měla rajtovat!“ „Eliško?“ Ale už mě nevnímala, byla už zaujatá svým plánem a začala si do deníku kreslit obrázek slaboduché Magdy.

40

sentiment_v1.indd 40

17.4.2009 10:05:46

Pro si z celý pitomý firmy na tu špinavou práci vybrali zrovna mě? Jsem přesně to, co k těmhle účelům taková korporace potřebuje: chlápek s uměleckým cítěním, ne jen tak nějakej rádoby pisálek nebo mazal, ale akademik – vystudovanej režisér (takže ke mně řada těch kravaťáků tak nějak vzhlíží) a co na tom, že jsem kromě absolventskýho filmu nikdy nic nenatočil a od školy se potloukal od ničeho k ničemu… dokud mě otcovy kolovrátkový dotazy, kolik jsem ten měsíc vydělal, nepřiměly ucházet se o místo asistenta manažera lidských zdrojů…

Po vyhodnocení všech mých přísně licencovaných testů stylů učení, testů osobnostního profilu, testu mé týmové role a poměru ženské a mužské složky v mé osobnosti mi manažerka lidských zdrojů s nevěřícně povytaženým obočím a pobaveným úsměvem sdělila, že takovej maglajz ještě v životě neviděla - a na to konto mě přijala. Od té doby sám vyhodnocuji osobnostní testy, vedu pohovory s uchazeči o zaměstnání a interní školení, a jako kdysi můj otec se po špičkách pohybuji mezi zaměstnanci na firemních konferencích a večírcích, abych monitoroval ohniska možných požárů a hasil je dřív, než vzplanou… a když se takhle po nocích opírám o stěnu chodby na hotelu a poslouchám sténání z některého z pokojů našich zaměstnanců, nemůžu než si povzdechnout, protože vím, že ta obchodní zástupkyně i ten oblastní manažer mají rodiny, takže dřív než kdo jiný slyším šustění rozvodových papírů… Jak říkám, stoprocentní korporátní agent a voyeur. *** Eliška v sob měla vědecké soustředění, to zdědila po otci. Byla sice teprve v prváku, ale dávno věděla, co a jak. Tohle by nevykoumal nikdo ze školy. Číhala na Magdu o velkých přestávkách, aby zjistila, co dělá. Pokaždé se k ní přiblížila blíž. Pak na ni začala povykovat: „Magdo, ty boty!“ Magda se nejdřív ošívala jako dobytče, které obtě41

sentiment_v1.indd 41

17.4.2009 10:05:46

žuje ovád. Ale postupně ji to začalo trochu znervózňovat. Eliška totiž, jestli vám to nedocvaklo, byla opravdu hezká, a kromě toho z ní vyzařovala taková ta bohorovnost, že sama ví nejlíp – a je jen na vás, jestli s ní budete souhlasit. A řada studentů by se bývala plazila prachem, aby s Eliškou směla souhlasit. Magda neměla nikoho – jen tu svou gigantickou sílu. Věděla jsem dřív než kdo jinej, že Magda tuhle bitvu prohrála, ještě než začala. „Magdo, ty ukradený boty!“ „Co chceš, kuno?“ „Vrať ty boty, nebo se něco stane, Magdo!“ Eliška se opravdu usmívala, když tam tak pokřikovala. Natáčela si přitom vlasy na prst. Načež loktem vyrazila skleněnou vitrínu a začala ječet: „Ježíši, Magda vysklila nástěnku!“ – a zdrhla. Žádný ze svědků nebyl ochoten dosvědčit Magdinu verzi, a ta tak sice unikla trestu, ale podezření na ní zůstalo. Začalo jí docházet, že si na Elišku musí dát pozor. A tak ji hlídala. Při každé velké přestávce stála Magda za Eliškou jako stín. Takže to byla Eliška, kdo měl volbu místa souboje i zbraní. Chtěla jsem, aby toho Eliška už nechala, ale snadnější by bylo zastavit lokomotivu. Byla jako lovecký pes, který zachytil pach krvácející kořisti.

Pamatuji se, že byl slunečný den, protože světlo, které dopadalo na školní chodbu, prosvěcovalo Eliščiny šaty a obkreslovalo zřetelně její postavu; kolem hlavy měla gloriolu slunečních paprsků. Chodba byla plná studentů; Eliška je musela pozvat. Eliška se zastavila před sborovnou, pak se otočila na Magdu a poklepala si na rty: „Tak nevím, Magdo, vrátilas už ty boty?“ Magda sebou trhla, protože ji Eliška už dlouho neoslovila, takže nejspíš doufala, že už to Elišku přešlo. Zdálo se mi, že Eliška dýchá zhluboka; asi tušila, že bude potřebovat hodně kyslíku v plicích. „Mlč už, ty kuno!“ „Tak mi odpověz.“ 42

sentiment_v1.indd 42

17.4.2009 10:05:46

„Nebudu odpovídat žádnýmu prvákovi, i kdyby se mě ptal, kolik je hodin. Takže si tady neotvírej tu svou drzou klapačku jenom proto, že vymetáš profesorský postele!“ „A hele,“ usmála se Eliška, ale poznala jsem, že to s ní trochu zamávalo: „Tady má někdo vědomosti. Možná bys nás taky mohla poučit jaký to je, připravit se o panenství lakem na vlasy? Pochop, oni to o tobě všichni na škole vědí, jenom nikdo nemá představu, jaký to asi je? Dělat si to lybarem?“ V tu chvíli se stalo několik věcí. Eliška si dala ruce v bok a pevně se rozkročila ve směru, odkud čekala úder. Magda se vyhrbila a schovala hlavu mezi ramena. A dveře sborovny se otevřely a vyhrnuli se z nich profesoři, kteří už nemohli dělat nic jiného než přihlížet, jako my ostatní.

Magda vyrazila vpřed. Její rychlost nebyla naštěstí vražedná, protože stály docela blízko sebe a Eliška stačila uhnout Magdině hlavě, která jí mířila na bránici. Přesto ji Magda nabrala ramenem, shodila ji na terasovou podlahu a dopadla na ni svým metrákem rozpohybované váhy; muselo to být velmi bolestivé. Zdálo se mi, že se celá škola otřásla. Nejspíš ten vjem nebyl tak subjektivní, protože z přízemí přiběhl školník. Rozrážel si cestu davem studentů a když viděl masu Magdy, jak klečí na subtilní Elišce v bílých šatečkách, spráskl ruce a zavrtěl hlavou. „Ty píčo!“ šeptala Magda a v obličeji byla celá rudá. „Prohrálas,“ odpověděla Eliška.

Lapat po dechu začala, až když z ní sundali Magdu. Ten pád jí vyrazil dech a poškodil obratel, takže pak tři měsíce chodila s krunýřem.

Magdu jsme od toho dne neviděli. Odpůrci Magdina setrvání na škole dostali konečně do ruky argument, po kterém prahli; ten nešlo přebít.

Po letech se mi doneslo, že se Magda dostala do atletické reprezentace; ta ale neměla dlouhého trvání, protože se zřejmě záhy zapletla s anabolickými steroidy.

43

sentiment_v1.indd 43

17.4.2009 10:05:47

Pokud jde o boty, tak mi je Magda sice prostřednictvím školy vrátila, ale já už je nikdy nevzala na nohu. Hnusily se mi. Vůbec jsem si ten incident nechtěla připomínat, tak jsem je po čase odnesla do sklepa.

Tam jsou asi dodnes.

Ve škole byla ustanovena vyšetřovací komise (sic!), která po čase zjistila, že akt agrese byl možná trochu vyprovokovaný. Celý týden si zvala k výslechu profesory i studenty a nakonec si předvolali mámu.

Překvapeně jsem zjistila, že když se máma před tu komisi chystala, slušně se oblékla a dokonce i namalovala; skoro se zdálo, že se na to těší.

Když se nakonec uvelebila před členy komise a hodila si nohu přes nohu (to byl zřejmě způsob, který považovala za přiměřený situaci), otevřely se dveře místnosti, do kterých vpadl opozdilý člen komise se slovy: „Teď přijde ta uklízečka?“ (čímž myslel mámu).

Máma, která se beztak tvářila dost povýšeně, pronesla: „Tak tady já nebudu!“ a odešla středem. Ředitelka, která předsedala komisi, za ní vyběhla a omlouvala se, ale bez úspěchu.

Za této situace ukončila komise své vyšetřování a Eliščina účast v incidentu již nikdy nebyla zpochybňována. Dokonce už se gymnázium nikdy nezabývalo celou řadou jejích dalších kázeňských přestupků.

Co mě na tom s odstupem času překvapuje, je skutečnost, že se nikdo nezabýval Magdinou poznámkou o profesorských postelích. Protože ty drby existovaly. (Ne že bych jim věřila.)

Eliška se stala neformální hlavou školy. *** Volám komunikaní manažerce a říkám jí ‚dokonáno jest‘, může novinářům sundat náhubky. „Snad si doopravdy nemyslíš, že na to čekají? Ta zpráva už visí na zpravodajských serverech a tiskový média už to nejspíš lámou,“ povzdechne si.

Mlčím.

44

sentiment_v1.indd 44

17.4.2009 10:05:47

„Jak to šlo,“ zeptá se, jako by si zrovna vzpomněla. „Dobře,“ řeknu, „je to silná povaha. Goralka. Ani nemukla.“ „Ach jo,“ vzdychne znovu, „a řekls jí o tý finanční výpomoci?“ „No, řek, ale nevím určitě, že mě vnímala.“ „Nevadí, pošleme jí dopis. Hele, Edo, tak dík.“ Nic neříkám. „Co? Ještě něco?“ „Kleklo mi auto. Musím tu zůstat, dokud mi ho neopraví.“ „No to je mi líto. Vážně. Tak si aspoň odpočiň. Na účet firmy, ha.“ Sundavám si kravatu. Vcházím do obchodního domu Breda. Telefon mám na uchu, ale nemluvím. Koneckonců, je to komunikační manažerka, tak ať komunikuje. „Hele, Edo, až se vrátíš, zajdeme na panáka.“ „No, to jsem tě chtěl právě poprosit: abys ve firmě vyřídila, že se nevrátím.“ „Eeehm. Ty se nevrátíš?“ „Ne.“ „Ale, Edo, takováhle věc se stane jednou za život. Zaručuju ti, že už nikdy nikdo po tobě nebude nic podobnýho chtít. Vrátíš se ke svý běžný práci.“ Mlčím. Ona taky.

Pak řekne: „Hádej, kde mám ruku?“ Pokrčím rameny: „Nevím. V prdeli?“ „Ty jsi hnusnej!“ „Vracím se k filmu,“ řeknu jí ještě a zavěsím. Představuji si její pihovatou ruku na nejdivnějších místech: přivřenou v šuplíku kartotéky, plavající v polívce, ve svěráku, ve sklenici s lákem, v zelené síťovce. Na regálu v supermarketu. V nádražní čekárně.

45

sentiment_v1.indd 45

17.4.2009 10:05:48

Otvírám dvee pracovny. Světlo z haly se tiše zlomí o fazetové sklo a obarvené dopadne na zem. Proud vzduchu zvedne prach, který začne vířit, jako když se mouchy probudí po zimním spánku. Projdu mámin sekretář s několika tunami nepotřebných papírů, ale deníky v něm nenacházím. Teď se hrabu v šuplících našich psacích stolů: rozvrh hodin a desky na písmenka z první třídy (vzpomínka na mou první paní učitelku Malou, kterou jsem tak zbožňovala, že jsem se nezdráhala jí nabonzovat kluky, kteří si pod lavicí listovali Čtyřlístkem), tréninkové deníky, památník, desky s fotkami ze společného školního focení, se spolužáky, jejichž jména si už ani nedokážu vybavit, a samozřejmě s fotkou z maturitního plesu, na které mám příliš červené tváře a sanici nakřivo, dokonce společná fotka ze školky, na které je i Eliška a my všichni, Eda, já i ostatní děti, ji obklopujeme, jako by byla středem vesmíru, vysokoškolský index, sedím nad těmi rozsypanými šuplíky a mám hlavu v dlaních… jak je možné, že tolik let, věštících mi slibnou budoucnost, se vejde do tří šuplíků? Jak se může dimenze paměti tolik lišit od dimenze, kterou nám tak falešně předkládají věcné důkazy? Pamatuji si na horký letní den, kdy naše kočky ležely vyvalené na dvoře na sluníčku, někomu na terase vyhrával tranzistor a vzduch se chvěl horkými vibracemi; musela být asi neděle a máma nejspíš chystala sváteční oběd, já byla sama na dvoře a házela jsem tenisákem o zeď, znovu a znovu, v jednu chvíli jsem se rozhodla, že si ty hody budu počítat a dostala jsem se k číslu dva-tisíce-jedno-sto dvacet, dokud mě máma nezavolala k obědu a nedodala, kde se celý den zašívám? Jak se taková vzpomínka, trvající milión světelných let, může scvrknout do tří šuplíků páchnoucích zatuchlinou? *** Ve skutenosti to zas tak dobře nešlo. Řekl jsem té paní, že se jejímu muži stala velice tragická a bohužel fatální nehoda. Zařekl 46

sentiment_v1.indd 46

17.4.2009 10:05:48

jsem se, že se nezapletu do sítě vlastního nešikovného vysvětlování a bude tedy lepší toho říct co nejméně.

Když se ptá, jak se to stalo, chvěje se jí hlas. Pomyslím na hlavu jejího manžela, která pukla jako kaštan v troubě, a cítím, jak mi žaludek letí vzhůru. V domě smutku běžím tryskem na záchod a pět minut tam zvracím; je mi tak trapně, že dalších pět minut sbírám odvahu z toho záchodu vyjít. Ona má v sobě tolik důstojnosti, že mi rukou naznačí, abych odešel; pohledem jí poděkuji. Chce být sama, aby to mohla nechat vytrysknout, mně však připadá zbabělé ji tam tak ponechat. Obouvám se a rozhlížím se po tom domě: vypadá zabydleně, je plný cetek na policích a hraček na podlaze a dveře masivní komody jsou pomalované voskovkami a v kleci hopká šedivý králík.

Nemůžu zastavit proud svých myšlenek, kde je ta tenká linie, kolik chybělo, aby tu teď místo mě stál její starý a s provinilým úsměvem jí sděloval, že ho po včerejšku trochu bolí hlava, ona by se pousmála jen neznatelně a řekla mu: „Patří ti to, nemáš chlastat,“ a vzala by si jeho hlavu na klín a hladila mu spánky a temeno tak dlouho, dokud by bolest nezmizela. Šlapu sněhem pryč. Bude jí trvat nejspíš roky, než dokáže vstřebat tíhu a nepochopitelnou logiku jeho smrti. Ale určitě do konce svých dní nepochopí, proč k ní s tou zprávou poslali magora, který u sousedky usnul v křesle a u ní doma pozvracel záchod. *** Dnes ráno jsem byla za tátou v léčebně, abych mu řekla, že máma umřela; důrazně jsem ťukala na dveře sesterny a sloužící sestra uhýbala očima a začala sama dřív, než jsem se jí stačila zeptat – že museli tátovi dát na postel klec, protože jim včera v noci vylezl na skříň, myslel si totiž, že plaví koně…

47

sentiment_v1.indd 47

17.4.2009 10:05:48

Otevřela jsem mu klec a posadila ho ke stolu. Nebylo možné nijak odvodit, jestli vůbec ví, kdo jsem; měl ale velký zájem o jídlo, které jsem mu přinesla, a když jsem ho krmila, tak vzorně otvíral pusu… až když jsem mu dala napít, začal se dusit. „Táto, máma včera umřela,“ řeknu a dívám se z okna.

Nereaguje, zopakuji mu to.

Natáhnu nohy a nacpu si ruce do kapes. „Táto, víš, kdo jsem?“ „Vim,“ odpoví nezřetelně; chybí mu zuby.

Mlčím a snažím se přesvědčit sama sebe, abych mu to nevyčítala. „Tys plavil koně, táto?“ zeptám se pak.

Táta ztuhne a řekne: „Jo, plavil.“ Po tváři mu tečou slzy; obejmu ho a pak si chvíli tiše pláčeme v náručí. Táta voní nemocniční prádelnou. Když vstoupí sestra, připadám si trapně. Utírám si obličej rukávem a říkám jí, že jestli ho ještě zavřou do klece, zavolám na ně inspekci. Ostatní pacienti na mě tupě zírají.

Sestře se napnou svaly na krku, ale pak odejde beze slova. „Takhle blízko jsme si ještě nikdy nebyli, táto,“ řeknu polohlasem.

Táta vypadá napjatě; čeká na moučník. *** Nikdy jsem nepředpokládal, že budu Elišku milovat. Odmalička se chovala jako fracek; ve školce štípala holčičky a kopala kluky a někdy i paní učitelky, něco se v ní hromadilo a jednou za čas si to našlo cestu ven, ale čím byla starší, tím byly ty poryvy méně časté… Byli jsme si blízcí, to ano, strávili jsme spolu tolik týdnů prázdnin, protože moje máma měla pocit, že jsou Königovi taková příkladná a normální rodina, takže když měla otci povolit styk se mnou, bylo to výhradně s podmínkou, že s námi pojede alespoň jedna z jejich holek…

Když se na to dívám teď, má to svou logiku, protože jsem díky matčině zvláštnímu přání měl alespoň někoho blízkého; nevybavuji 48

sentiment_v1.indd 48

17.4.2009 10:05:48

si, že bych měl kamarády na život a na smrt, ani tehdy, ani teď. Jistěže známých bylo vždycky dost, a jistěže se mi nikdy nepřihodilo, že bych neměl s kým jít na dvě… to jsem ale hodně odbočil…

S Eliškou jsem ale měl společného víc než jen adresu a mateřskou školku. Byly to výbuchy téměř nezvladatelné tvořivosti, které se zdvojnásobovaly, když jsme byli spolu; chvíle, kdy se mi před očima proměnila v ostrého psa, který chytil stopu, kdy jí oči zvlhly vzrušením a pohybovala se jakoby v transu… rychle popadla některý ze svých deníků a rychle si dělala poznámky nebo náčrtky… někdy to z ní spadlo po chvíli, někdy to trvalo několik dní… A bylo to tuze, tuze nakažlivé, takže jsem si časem zvykl dostat se do rauše, kdykoliv v něm byla Eliška… Na střední škole jsme tak napsali hru po vzoru antické tragédie, která pojednávala o incestu, skrývané homosexualitě a sebeobětování. Prokrista… nastudovali a nazkoušeli jsme ji v rámci školního dramatického kroužku, ale ředitelka gymnázia měla naštěstí dost rozumu, aby proti uvedení hry zakročila, i když my jsme to samozřejmě považovali za zlovolnou manipulaci tupé vládnoucí třídy a reakční režimní připosranost.

Když Eliška tvořila, byla v exaltovaném stavu, a většinou jsem měl pocit, že nestačím s dechem a jen tak za ní tak nějak vlaju… Ale někdy, někdy se stalo, že na mě dopadla sprška jejího hvězdného prachu, a pak jsem měl pocit, jako by se všude kolem mě setmělo a jen uvnitř to žhnulo… Tenhle pocit jsem nejintenzivněji prožil, když jsem ji tehdy ráno našel vznášet se u stropu ateliéru, jako by to bylo vyvrcholení její tvorby, ale to jistě předbíhám… Nikdo mi ale nemůže upřít přinejmenším rovný díl v našem think tanku při tvorbě její diplomové práce a mého absolventského filmu. Byl to vzájemně prožitý pocit společné tvorby, že jsme se jeden od druhého odráželi a stoupali až do stratosféry, který už jsem potom nikdy s nikým nezakusil.

49

sentiment_v1.indd 49

17.4.2009 10:05:49

*** Nakopala bych si. Toužím mluvit s Edou, už roky, dlouho a důvěrně, jako dřív. Zazdálo se mi, že teď nastala pravá chvíle, že mám dobrou záminku… Teď tu stojím rozkročená a vidím, jak se za maličko otevře propadlo a já poletím hlavou napřed do jámy plný hoven, tedy, omluvte prosím můj slovník…

Když jsem otevřela telefon, stála jsem na břehu a odhodlávala se přejít po můstku na palubu; o pět minut později už jsem věděla, že jsem se nalodila na Titanic a sextant je pryč i s kapitánem… A takový to měl být vzrušující výlet.

Když se Eda ozval, zdálo se, že asi nemá moje telefonní číslo vůbec uložené, protože zněl trochu zmateně… ale po takové době jsem byla schopna nevnímat osten rozladění v jeho hlase. „Nunu! Ljubimčik moj!“ zvolal trochu nepřesvědčivě. V pozadí se ozývalo šumění a ženský hlas. „Edo!“ řekla jsem, protože jsem to tak ráda vyslovovala, a teď to bylo doopravdy, ne jen jako, před zrcadlem: „Neruším tě?“ „Ty mě můžeš vyrušit kdykoliv.“ „Kde jsi?“ „Tomu bys nevěřila… na služební cestě v Opavě… kikslo mi auto, tak se musím zdržet přes noc…“ „Opravdu tě nezdržuju?“ „Jasně, že ne. Poslyš, Nino, slyšel jsem o vaší mámě. Je mi to líto.“ „Děkuju, Edo. No ano, i průměrní občas umírají. Přijdeš na pohřeb?“ „Kdy bude?“ „V pátek.“ „To bych měl stihnout. Vaše máma toho pro mě tolik udělala.“ „Ale prosím tě.“ „Vážně. Rád na ni vzpomínám.“ „Opravdu?“ Chvíli bylo ticho.

50

sentiment_v1.indd 50

17.4.2009 10:05:49

„Tak se uvidíme na pohřbu. Snad si toho stihneme říct víc.“ „Ještě něco, Edo.“ Teď už své rozladění neskrýval: „Ano?“ „Pamatuješ, jak si Eliška psala deníky?“ „Deníky?“ „Teda deníky, byly to prostě takový záznamy, kresby, výkřiky… měla tak pět šest sešitů v tvrdých deskách… a od jistý doby je začala schovávat… tak mě napadlo, jestli o nich něco nevíš.“ „Nemám nejmenší potuchy, Nino. Vůbec nevím, že si nějaký deníky vedla.“ „Jak to můžeš nevědět? Přece jste spolu chodili, a tak.“ Zdá se, jako by se mi tep zrychlil. „Prostě mi o tom nic neřekla, Nino. Každej máme nějaký tajemství!“ „Ano, ovšem.“ „Nino, Eliška byla šáhlá, všichni jsme to věděli. Chodila v černým, byla posedlá smrtí, vždyť i vánoční dárky balila do černýho papíru!

Nemá smysl se v tom znovu začít hrabat a hledat viníky…“ „No, já jsem si nepředstavovala, že bych v těch denících našla nějakou souvislost s tou nehodou… jen, že teď procházím náš byt a ty deníky jsou tak jediný o co tu stojím, všechno ostatní nechám odvézt na skládku nebo něco.“ Eda se odmlčel. Pak se ozval jeho hlas, k smrti unavený, jako by na něj z hlubin vykouklo dávnověké monstrum, se kterým už neměl sílu bojovat: „S jakou nehodou, Nino?“ A já už to věděla. Jako by mě najednou objala železná panna. Polkla jsem a nedokázala jsem ze sebe cokoliv vypravit.

Edovi přeskočil hlas: „Jaká nehoda, Nino? Odkdy se oběšení říká nehoda?“ Přehnala se přese mne studená vlna a rolovala mě pryč. Cítila jsem, že musím zavěsit, že snad ještě není pozdě… Eda na mě křičel. Přála 51

sentiment_v1.indd 51

17.4.2009 10:05:49

jsem si, aby mi vykřičel díru do hlavy, kudy by zlehka vyklouzl můj mozek a tiše pleskl o podlahu… „Jak tomu můžeš říkat nehoda, Nino! Jsi snad tak omezená jako tvoje matka?!“ „Vůbec netuším, co mi to říkáš, Edo. Moje sestra vypadla nešťastnou náhodou z okna,“ zašeptala jsem a odkašlala jsem si. Snad mě ani neslyšel. „To ti řekli,“ odvětil pochybovačně, ale trochu ubral na decibelech. „To se stalo,“ řeknu a držím se těch slov jako příslovečného stébla, i když vím, že mě proud za okamžik strhne s sebou. „Tak to těžko,“ řekl Eda věcně a já nemohla v jeho hlase neslyšet jakési zadostiučinění: „Eliška se oběsila, Nino. Vím to docela jistě, protože jsem ji našel.“ *** Bože, slyšet po všech těch letech Ninu! Svou nejčernější vzpomínku, ženskou, kterou ve svých snech pořád píchám zprava zleva a ona pořád nechce odvrátit obličej s tím debilním blaženým výrazem…

Ani jsem nevěděl, že má na mě telefonní číslo… jak by ode mě někdo mohl chtít, abych předstíral, že ji slyším rád? „Nunu! Ljubimčik moj!“ řeknu jí, jak jsem jí kdysi říkal na gymplu. Oba jsme patřili k Elišce, a tak jsme spolu trávili hodně času. Ve třech nebo v deseti; Nina byla ta hodná holka, co se vždycky dobře učí, sedává v koutě, moc toho nenamluví, ale směje se vtipům ostatních. Vždycky vypadala jako panna, a kdybyste před ní vyslovili slovo SEX, nejspíš by se rozsypala.

Navíc volala dost nevhod. Prve jsem v hotelovém baru zahlídl děvče. Seděla sama na barové stoličce, štíhlá, vysoká, a popíjela nějaký long drink. Zaujala mě její špinavě blond patka, která jí zakrývala celý obličej; čím víc jsem na ni myslel, tím větší chuť jsem měl obtáhnout ženu bez tváře. Pustil jsem si televizi a během pár 52

sentiment_v1.indd 52

17.4.2009 10:05:49

vteřin se neomylně docvakal k pornokanálu; většina obrazovky byla zakrytá dotazem, zda si přeji sledovat placenou službu? Pustil jsem si vanu a zavolal jsem do hotelové recepce, aby mi tu slečnu z baru poslali na pokoj. Recepční chvíli ani nemukla, ale pak si odkašlala a nakvašeně řekla, že to zkusí. Nejspíš získala pocit, že to v Praze takhle děláme běžně.

Takže teď se mi napouštěla vana, na dveře pokoje mi bušila prostitutka a na telefonu mě překvapila Nina, poslední člověk na světě, s kterým bych si přál mluvit, a vyslovila to poslední slovo na světě, které bych chtěl slyšet: deníky. Nevím, jestli to znělo přesvědčivě, když jsem jí tvrdil, že o nich nic nevím. Vypadlo to ze mě tak nějak automaticky. Možná bych jí býval rád řekl pravdu, kterou v sobě už věky nosím: že Eliška umřela v den, kdy jsem její deníky našel. *** Nkdy mám tolik energie, že si připadám nepřemožitelná; když připravuji novou výstavu například. Jindy mě zas přepadne taková únava, že se ani nedokážu obrátit na bok, jako bych byla vyplněná betonem… A to bývá poslední dobou stále častěji. Zrovna tak teď: stojím tu na vybledlém linoleu (ještě si pamatuju, jak si ho naši nechali od OPBH položit na bukové parkety) jako dobitá lvice, která se vrací z prohrané bitky, cítím, jak mi ramena vlastní vahou neovladatelně padají dopředu, cítím, jak se mi tělem plíží degenerativní dědičná choroba, které nelze uniknout.

Uléhám na sofa do stejné vyčítavé pózy, v které léta léhávala máma, a smiřuji se s pachem zatuchliny. S překvapením zjišťuji, že mám oči plné slz. Ten pitomec nahoře už zase preluduje. Uvědomuju si, že mi je do breku a s úžasem se v tom hrabu, jako chlapec, který bez varování zakusí první erekci. Podívám se na své ruce: chvějí se. Kdovíodkud najednou vyrazí vzlyky, které mě zaskočí svou živočišností.

53

sentiment_v1.indd 53

17.4.2009 10:05:50

„Mami! Mamííí!“ kvílím, jako by mi byly tři. Celá ta trapná epizoda trvá snad pět minut, rozhodně mnohem déle, než je pro mě přijatelné. Zachvátí mě smutek po všech těch věcech, které už nikdy nebudou, a teď ještě víc než jindy se vztekám, že nemám Eliščinu kreativitu, která by moje muka dokázala přetavit na něco sdělitelného… Pomalu se zklidňuji a pak už jen tupě zírám na chuchvalce prachu pod mahagonovým stolem. Cítím, jak mě obestírá dřímota, vím, že když usnu, budu zase spát, spát deset nebo klidně dvacet nebo víc hodin, jako tehdy, když mi řekli, že měla Eliška nehodu a že na mě bohužel nemohli čekat s pohřbem (sic!), tehdy jsem prospala dny a noci a budila jsem se sporadicky, žízní, nebo naopak potřebou vyměšovat, ale nikdy, nikdy jsem neplakala… A pak jsem se probudila do nového světa, který byl skoro stejný, jen Eliška v něm chyběla, ale to bylo téměř k nepostřehnutí, protože se o ní stejně skoro nemluvilo…

Tentokrát ale nechci spát. Ne že bych tomu chtěla čelit nějak statečně. Ne že bych se chtěla dívat pravdě do očí. Mám jen smrtelnou hrůzu z těch snů, co by se mi nepřetržitě zdály. *** K bušení na dveře se teď přidá křik a kopání. To nehraje. Ta dívka na baru sice byla štětka, ale vypadala subtilně a kultivovaně. Alespoň zezadu. Zkontroluji se v zrcadle a povolím si košili u krku. Otevřu dveře pokoje a pochopím pomstu recepční: za dveřmi stojí obtloustlá a zmalovaná osoba neurčitého věku, z děrovaných punčoch se jí dere podkožní tuk, jednou rukou se opírá o rám dveří a páchne nikotinem. „To je nějaké nedorozumění!“ vyhrknu a zabouchnu dveře. Vlezu si do postele a schoulím se pod peřinou do klubíčka. Bušení na dveře se ozve znovu, ta ženská začne ječet, ať otevřu, nebo že mi udělá skandál, a jestli mě matka nenaučila slušnému vychování. To mě rozesmálo i když jsem si stejně pořád připadal jako pytel s bio54

sentiment_v1.indd 54

17.4.2009 10:05:50

logickým odpadem. Asi po pěti minutách toho nechala. Vana se pořád plnila. Pokoj neměl minibar, a tak jsem zůstával schovaný pod peřinou a nechával vodu odtékat. Bylo teprve půl deváté; přemýšlel jsem, jak přežiju noc v cizím městě s vražednou šlapkou za dveřmi, a s hučením, které se začalo ozývat odněkud zvenku a znělo jako předzvěst Armagedonu. *** Nechci íkat, že to nebyla SUPERLÁSKA. Naopak. Když jste ty dva pozorovali, bylo evidentní, že je mezi nimi něco mimořádného: když měli na večírku dvacet lidí, staral se Eda celý večer, jestli má Eliška co pít, a jejich pohledy se často střetly nad hlavami ostatních, nebo se jejich ruce letmo dotkly, aniž by snad počítali s tím, že je přitom někdo uvidí… Často ve společnosti ostatních trávili čas zašití někde v koutě.

Pozorovala jsem Elišku, jak se Edy bezděčně dotýká, jak mu zajíždí prsty pod rukáv trika… Jeden pro druhého dýchali, to v žádném případě nezpochybňuji…

Nevím jen, jestli ten jejich vztah neměl trochu podivné základy…

Jako domeček uplácaný z nepálených cihel, který se rozsype po prvním lijáku. Elišku chtěl každý a neměl ji nikdo, jen Eda. Byla půvabná, inteligentní, vtipná, dívčí a přitom zase dost chlapecká (jednou mě Eda upozornil na to, jestli jsem si prej všimla, že má Eliška ‚chůzi jako Harrison Ford‘, tak jsem ji pozorovala, a musela jsem dát Edovi za pravdu), takže si kvůli ní rozněžnělí gymnazisté, z nichž nejmíň polovina psala básně elektrizující pubertální erotikou, byli ochotni nechat nějak bezbolestně vyrvat srdce z těla…

Ale Eda? Kdože? Skoro nikdo ho neznal; i když má chytrý oči a celkem stojí za hřích (ptáte-li se mě), byl vždycky takovej nenápadnej.

Když mluvil s dospělýma, klopil zrak a byl očividně nervózní. Prospíval celkem bez problémů, chodil v oblečení, které vzdáleně připomínalo punkovou módu (pokud školní řád dovoloval), a kdo ho trochu znal, 55

sentiment_v1.indd 55

17.4.2009 10:05:50

věděl, že hraje s pár klukama v garáži. Kdo ho neznal, mohl snadno nabýt přesvědčení, že se ve volných chvílích věnuje něčemu poměrně nezdravému, jako že přitlouká ptáčky za křidýlka nebo onanuje nad fotkou svý matky nebo tak něco… Nikdy nikdo neslyšel, že by měl Eda holku – a nikoho ani nenapadlo, že by Eda věděl, co to holka je.

Takže když se rozneslo, že chodí s Eliškou, vzbudilo to stejný poprask, jako když krásný šestnáctiletý Metod nabořil diplomatický mercedes svého otce do kandelábru a stal se z něj slintající imobilní idiot.

Vím, že se spousta lidí snažila ten vztah upřímně a neúspěšně pochopit. Mně to bylo jasný. Znala jsem Elišku a občas jsem téměř fyzicky viděla, jak nese na ramenou obrovskou tíhu odpovědnosti, kterou jí nikdo nepředal a o kterou nežádala, ale prostě to tak cítila – tušila jsem, že má nějaký vágní pocit, že je hlavou rodiny, jejíž kolečka do sebe nezapadají, i když to pořád ještě tak nějak drží pohromadě…

A ačkoliv z nás byla nejmladší, cítila, že musí držet směr, jinak se na nejbližším útesu rozmlátíme na sračky…

Stejné to bylo s Edou. Jeho zranitelnost a naprostá nepoužitelnost pro život ji rozechvívaly a naplňovaly posláním. Nejspíš si připadala jako Máří Magdaléna; nejspíš jí připadlo jako fakt dobrej nápad otírat mu svými vlasy nohy. *** Akoliv jsme s Eliškou trávili tolik času společně, nikdy jsem nemyslel na nic víc než na přátelství. Poprvé mě to napadlo až ve třeťáku na gymplu; stáli jsme ráno před šatnou a čekali, až nám ji školník přijde odemknout, byli jsme ještě rozespalí, a tak nikdo moc nemluvil, spíš jsme bručeli. Pak se ve skleněných dveřích objevila Eliška.

Měla cihlově červený kabát a tváře mrazem zrůžovělé, plácala se do nich rukavicemi s beránkem, na pletené čepici jí ještě tály vločky; stydlivě se usmála, když jsme na ni všichni pohlédli, a řekla: „Ahoj,“ jako by si vůbec nebyla vědoma účinku, který na nás má. Hleděli 56

sentiment_v1.indd 56

17.4.2009 10:05:50

jsme na ni všichni jako zhypnotizovaní; byla nadpozemsky krásná a já dostal chuť pro ni něco hrdinského vykonat. Nikoho tehdy ani nenapadlo myslet na to, jakou barvu mají její kalhotky a jestli vůbec nějaký má. I když vzápětí přišel školník a jeho nerozlučný druh – pach potu – a kouzlo pominulo, nemohl jsem pak z Elišky po zbytek dne spustit oči.

Napodruhé jsem se do Elišky zamiloval, když už byla na Akademii. Naše kapela měla jeden z prvních koncertů v klubu Delta; zkoušeli jsme hodiny a dny a většina z nás měla před koncertem střevní potíže. Klub byl skoro plný a přijetí publika zdaleka překonalo naše nejdivočejší představy. Při přídavcích jsme museli znovu přehrát skladby z playlistu, protože náš repertoár byl ještě zoufale krátký. Nějaká holka z publika nám hodila na pódium růžový kalhotky, který zůstaly viset na osvětlovací rampě. Byli jsme zpocený a v rauši, stačili jsme se opít dřív, než jsme se převlíkli a vynosili nástroje do auta.

V chodbičce za šatnou stály holky a nebylo pochyb, že jsme mohli mít, kteroukoliv bychom si vybrali. Eliška byla jednou z nich. Upadl jsem na ni a vlekl ji do šatny. „Tak ty by sis chtěla užít s celebritou?“ blekotal jsem. Eliška se usmívala.

Pak jsem si začal zvracet na boty; Eliška mi držela hlavu a hladila mě po vlasech. Tentokrát mě dostala svými prsty na nohou: byl už jsem teď na všech čtyřech, blil za vlast a přitom si zblízka prohlížel její dokonalé prsty, nalakované světle růžovým perleťovým lakem, deset malých synáčků oblečených k biřmování. Objal jsem ji a zabořil obličej do jejích vlasů, které voněly po kubánských pomerančích.

Pošeptal jsem jí, že jsem debil a že ji miluji. Olízla si rty. *** Mla jsem vždycky potřebu nivelizovat své emoce. Když mě jedna noha zebe, přeskočím si na tu druhou. Radost ano, ale tichá, niter57

sentiment_v1.indd 57

17.4.2009 10:05:51

ná – co vás rozechvěje, když uvidíte lesní vodopád tam, kde jste ho nečekali, nebo když spatříte mimořádný umělecký počin, který vámi pohne, aniž byste museli uvažovat, co tím umělec myslel, či zda spadáte do jeho cílové skupiny… nebo když zjistíte, že o vás někdo řekl něco hezkého… Ale když tu strunu příliš vychýlíte, necháte se unést jejím bzučením, pak se zákonitě vymrští na opačnou stranu a ustřelí vám ucho nebo jinou nešikovnou část těla. Tak se otužuji a když je dnes na mě v tramvaji někdo sprostý, nehnu ani brvou… nenechám se tím rozechvět, vždyť je to jen symbol, symptom doby a místa, kde na sebe žijeme natěsnáni mnohem intenzivněji, než na kolik jsme zkonstruováni… Jednou se mi dokonce podařilo nedat na sobě nic znát, když mě nějaký úchyl v metru polil nohy kyselinou; ucítila jsem pálení vzadu na lýtkách a trochu nevěřícně se dívala, jak se mi na nich škvaří a rozpouštějí punčochy, ale nevykřikla jsem, ani nesykla, jen jsem se nenápadně rozhlížela, odkud to přišlo, ale neviděla jsem nikoho…

Proto jsem dokázala Elišku tak dobře vytěsnit. Proto můj bývalý manžel až po roce manželství zjistil, že jsem měla sestru (a se slovy „ty jsi vážně vyšinutá!“ mě políbil na vlasy a odešel do svého světa malých rodin a jejich velkých problémů – ironií osudu pracoval jako manželský terapeut v poradně – a ponechal mě napospas samu sobě. Napospas miniaturním pocitům, kterým jsem neumožňovala větší rozkmit než jaký způsobuje tepání krevního řečiště; hodiny jsem tam seděla s rukama v klíně a hleděla si do dlaní, anebo si hrála s lemem sukně a opatrně jsem nechala prosakovat poznání, že je mé manželství v prdeli. Trvalo pak ještě neskutečné tři roky, než se kultivovaně zbortilo).

Stojím před zrcadlem. Jediné zrcadlo v mámině bytě je uvnitř skříně, po jejíchž dveřích teď lezou dva kopulující moli. Dívám se na sebe a poprvé si dovolím pomyslet, jestli vlastně nejsem svým způsobem krásná? Elegantní, to jistě, nic jiného by ostatně nikdo od kurátorky Národní galerie ani neočekával. Vlasy mám pod kontrolou vždycky, žádné poletující prameny, které se snaží naznačit, že do ženský 58

sentiment_v1.indd 58

17.4.2009 10:05:51

od rána bušil nadsamec, ne, moje vlasy jsou čistě vyčesané do uzlu a bílý vlas byste v nich hledali marně. Moje náušnice jsou vždy sladěné s náhrdelníkem. Někdy mám na krku prostý křížek a prokrista, vypadám zrovna, jako bych vystoupila z piety od Michelangela. Líčím se decentně, potlačuji, zvýrazňuji. Moje barva je, ach, kdo by to řekl, černá. Všechny mé pumpky, kaliopky, roláky, saka, espadrilky, balerínky i malé večerní jsou černé. Oslovují mě výhradně obtloustlí hyperochlupení hyperintelektuálové, anebo úplné lopaty ze čtvrté cenovky. Ošklivá nejsem, ani průměrná.

Celý život hodnotím, co je nebo má být krásné, a božínku, pohlédnu-li na velebení kýče, který plní galerie po celém světě (že, pane Jeffe Koonsi a ehm, šéfe?), jak bych mohla nebýt krásná? Mám možná příliš špičatý nos, ale není to spíš důkaz estetické jedinečnosti? Jediné, co bych ze svého obličeje vyzmizíkovala louhem, jsou ty dvě vertikální rýhy kolem úst, o kterých máma říkala, že jsem se s nimi narodila… a které se časem stále prohlubují jako ledovcová údolí; za pár let tudy budou procházet rodinné výpravy s turistickými batohy naplněnými houskami se salámem a iontovými nápoji, hlavně udržovat stejnoměrné tempo, a těch pár kolegů, kteří zaznamenali mou existenci, řekne: „Proboha, ta Nina ale zase zestárla!“ Zavírám zrcadlo s jeho obsahem, abych mu ponechala rozhodnutí o svém osudu do příště. Moli jsou do sebe stále zaklesnuti a stále bezhlesně kopulují. Zabalím je do papírového kapesníku a v něm je rozmáčknu.

Venku padla tma. Rozsvěcím všechna světla a pouštím se do dalšího dílu pátrání po Eliščiných denících. *** Pitomosti, který jsme jeden pro druhýho dělali: oba jsme si vyholili přirození, oba jsme si nalakovali nehty u nohou, oba jsme močili vestoje, oba jsme se učili korejsky (i když Eliška o poznání 59

sentiment_v1.indd 59

17.4.2009 10:05:51

líp), oba jsme přispívali do samizdatu a pod dohledem tajné policie spolu chodili na bytové semináře a občas i na demonstraci. Otec se trochu vztekal, ale to mě mohlo jen potěšit, protože jsem měl tou dobou permanentní pocit, že se mi sere do života (na FAMU mě už podruhé nevzali a kapela pořád narážela na spoustu problémů s vystupováním).

Tak jsem mu řekl, ať radši místo těch keců sežene Elišce ateliér.

Překvapeně jsem na něj zíral, když odpověděl, že pro tak nadanou umělkyni to rád udělá.

Jak by mohla nabídku mít vlastní ateliér odmítnout? Říkala, že už nevydrží dál trouchnivět mezi oživlými mumiemi, se svou rodinou zarůstající mechem, se svou sestrou, která připomínala vyvařenou kost, už když se narodila. Ptala se, jestli nevadí, že ten dar přichází skrze mého otce. Řekl jsem jí, že v tom nevidím žádný zádrhel, ten ateliér jí přece nedává ze svého. Sám jsem neměl důvod hledat háčky. Byla to pro mě příležitost žít nezávisle, s dívkou, která byla kvůli mně ochotná močit vestoje. *** Je veer tříkrálový, jako dnes. Byla to jedna z těch dlouhých zim k nepřežití, kdy měl člověk pocit, že se přes den ani nestačí rozednít a už se zase stmívá. Ten incident je jedna z myriády vzpomínek, ale zdá se mi významnější. Sedíme v šeru Eliščina ateliéru. Hrací stolek stojí zhruba uprostřed, vedle něj stojací lampa s dlouhým ocasem šňůry, jejíž konec se ztrácí ve tmě. Ve chvíli, kdy se někdo vzdálí od stolku, ho pohltí tma; jakoby se ztratil ve vlnách oceánu. Celý večer potlačuji malou potřebu, abych nemusela vstát a odejít od skomírajícího světla, posledního lidského znamení na tomto světě, přes studenou chodbu na ještě studenější záchod. Po mé pravici sedí Eliška; nepřítomně hledí do svých karet a natáčí si vlasy na prst olepený náplastí. Po mé levici chvílemi sedí a chvílemi stojí Eda; neustále těká očima mezi svými 60

sentiment_v1.indd 60

17.4.2009 10:05:52

kartami, Eliškou a Demiurgem – ten zaujímá u stolku poslední místo naproti mě – a čas od času si zastrkává triko do džínů. Demiurg sedí nepřirozeně vzpřímeně, občas spustí jednu ruku pod stůl, aby se podrbal na přirození, a vyhrává. „Hraješ to jak ponocnej,“ pohodí hlavou Eliška k Edovi a protáhne se.

Demiurg shrábne bank a znovu svou sklenku naplní gruzínským koňakem. Podívá se na mě, usměje se a beze slova mi nabídne. Zavrtím hlavou. Vím, že jsem tu jen do počtu; moje hra je předvídatelná a při zdi, karty vždycky skládám první. „Hraješ to jak ponocnej,“ zopakuje Demiurg a zavrtí hlavou. Eda příliš riskoval a prohrál kalhoty. Demiurg nikdy neblufuje. Přesto má vždycky v ruce nejvyšší karty.

Eliška vstane a odejde do koupelny. Zpívá si nahlas a německy Ódu na radost. Demiurgova záda trochu povolí. V tom, jak řekli „hraješ to jak ponocnej,“ byla příliš slyšitelná harmonie. „Nemohla bys toho zpívání nechat, prosím tě?!“ zvolá za ní Eda. Eliška přestane zpívat a my tak slyšíme pleskání jejích bosých nohou o parkety. To je jí podobný, chodit bosa v lednu, kdy venku mrzne, a v podkrovním ateliéru, vytápěném jedinými wavkami, není o mnoho tepleji. Mimo její rozlišovací schopnost.

Sedíme u stolku beze slova, jako trojice hluchých důchodců, kteří se rozhodli vyvolávat duchy a čekají na médium. Zachytím Edův pohled, který polekaně vyletí k Elišce jako vyplašený jeřáb z rákosí. V jejích uších svítí odlesky naší madžongové lampy; má nové náušnice a Eda si toho všiml. I ona si všimla jeho tváře o zlomek vteřiny dřív, než se Eda začal kontrolovat. Jde k němu a obejme ho zezadu, skoro na něm leží. Houpe se s ním sem a tam, hladí ho po pažích nahoru a dolů.

Eda má zavřené oči a kouše se do tváří. Odkašlu si, ale nikdo mi nevěnuje pozornost. Demiurg všem dolévá červené víno, také gruzínské, a poočku je pozoruje. Zdá se mi, že sedíme v bryčce, která se utrhla a řítí se z kopce.

61

sentiment_v1.indd 61

17.4.2009 10:05:52

Pak si poprvé všimnu toho pohledu: Doprovází ho úsměv kolem rtů a kolem očí a následuje ho sklopení očí. Následuje ho vina. Je to ten pohled, který si už po staletí vyměňují milenci. Ten pohled nebyl pro Edu. Ten pohled byl určen jeho otci. Potlačila jsem nutkání zakrýt si ústa dlaněmi; jen jsem si trochu poposedla a napila se ze své sklenice.

Musím si dlouze odkašlávat, abych dokázala vyslovit větu. „Tak pokračujeme ve hře?“ „To můžeme zrovna tak hrát prší,“ zívne Demiurg.

Eda ze sebe tak nějak bezděčně setřese Elišku a dlaní zakryje hromádku karet před sebou. „Chtěli jsme vám s Eliškou něco říct,“ řekne.

Eliška na něj s hrůzou pohlédne. Odlesky jejích náušnic zlověstně poletují vzduchem. Demiurg přimhouří oči a vysune bradu. Já, jak říkám, jako bych tam nebyla. Sedím si na okraji své židle, hladím v prstech nožku své skleničky a chce se mi na záchod. Eda si stoupne a začne si vzadu zastrkávat tričko do kalhot. „Budeme se s Eliškou brát,“ vyhrkne a tváří se vítězoslavně.

Eliška se obejme pažemi kolem ramen, stoupne si k oknu a dívá se ven, jako by s tím neměla nic společného. Demiurg si zakašle do pěsti a pak obrátí oči v sloup a zavrtí hlavou. „Gratuluju!“ řeknu rychle a jen si tak potvrdím pochyby o své existenci; nikdo mi nevěnuje pozornost. Kroužím chodidlem po podlaze. „Kdy?“ zeptá se ledabyle Demiurg. „Bože můj, milujeme se, co na tom záleží, kdy?“ užívá si svůj triumf Eda, „ale když se ptáš, tak brzy, na jaře…“ „To asi těžko,“ a v rozbouřené sklenici jeho rovnováhy se ustaluje hladina, „máte před sebou to nejdůležitější období – tebe čeká absolventský film…“ „Jak víš o mém absolventském filmu?“ vypálí Eda a jako by z ruky vypustil dýku a všichni sledovali její let a jestli dobře zamířil.

62

sentiment_v1.indd 62

17.4.2009 10:05:52

Demiurg zase trochu znejistí a rychle pohlédne na Elišku, ta však jen přešlápne z nohy na nohu a dál se tváří, že se jí to netýká. „Nikdy jsem ti o něm neříkal,“ dodá Eda. „To snad ví i stará Knedlhanzová, že studium na filmové škole končí absolventským filmem, ne?“ Chvíli se mi zdá, že je Eda zbytečně podezřívavý, ale za chvíli už jsem s ním zas na stejné lodi. Z Edy, nabobtnalého nepodloženou sebedůvěrou, opět odletují atomy; je neslyšně spalovanou částicí, ze které po průletu atmosférou nezbude vůbec nic. Demiurg žere kusy jeho poztráceného masa a nabývá na síle, nic už ho nezastaví. „Ale hlavně je ve hře Eliščina účast na benátském bienále,“ řekne Demiurg, jako by zatloukl poslední hřeb do kříže a stejně tak si vydechne. Snad aby si ještě otřel čelo. Pohlédne na své neviditelné publikum a čeká na zasloužený potlesk.

Eda se nezmůže ani na „COŽE?!“. Prohodí směrem k Elišce, aniž by se na ni podíval: „Chceš mít všechno, viď?“ „Ach, milý, ničemu nerozumíš,“ vyfoukne Eliška blahosklonný obláček a se založenýma rukama hledí z okna, kde v dálce ze tmy přízračně vystupuje Pražský hrad. „Benátské bienále?“ vrtí hlavou Eda a padá na gauč, „snad se ani nebudu ptát, kdo to platí.“ „Platím to samozřejmě já,“ řekne spokojeně Demiurg a doleje si koňak, „z peněz, o který jsem tě za poslední rok obehrál v pokru.“ Eda pojednou vypadá zvláštně, androgynně, nemá jediný znak mužství. Pohlédne na Elišku a vidí to: že už je na druhém břehu, že na ni mává a volá zbytečně, že ho neslyší, vzdaluje se mu a už je maličká jako mušinec na zrcadle. Eda vypadá, jako by ho bylo možné zabalit do krabice na pizzu a odnést. Přitiskne si k tělu polštář a vypadá, jako by jím zmítaly křeče.

Eliška se k němu otočí a rezignovaně si povzdychne.

63

sentiment_v1.indd 63

17.4.2009 10:05:52

„Je mi tak líto, že to nemůžeš pochopit, drahý,“ řekne pak komisně, snad aby nevypadala, že s ním chce manipulovat. Řekne, že se chce bavit, nejlépe s nějakýma normálníma lidma. Zmizí do chodby, hodí na sebe svůj vojenský kabát a je pryč.

Naše malá tříkrálová duchařská seance. Nakopala bych si, když si vzpomenu, že to byl Eda, o kterého jsem si ten večer dělala starosti. *** Musel jsem na chvíli usnout. Probudím se s pocitem, že mi na prsou sedí velká černá kočka a vysává ze mě kyslík. Odhodím ze sebe peřinu a nadechnu se způsobem, jakým by se nadechl člověk, který strávil půl hodiny pod vodou. Vana se ještě pořád napouští. Nechci být sám, ale nechce se mi zbůhdarma bloudit cizím městem. Nevím, komu zavolat. Siréna venku pořád houká. Na recepci mi tvrdí, že nic neslyší, a kdyby, že by s tím těžko dokázali něco udělat…

Rozhodnu se rituálně zlikvidovat ty pitomý deníky i s tou fotkou z Mušova – mám je pořád s sebou, pro případ vyhlášení červeného kódu, ač jsem je četl jen jednou, a to s podporou nutné dávky stimulantů. Ba ne, víckrát. Vlezu si do vany a ponořím je do vody. Deníky (jsou čtyři) klesají ke dnu; vyjde z nich pár kapslí uvězněného vzduchu. Opřu si je o stehna a pod vodou otáčím stránkami; před mýma očima se rozpíjí patnáct let stará hanba, zápisky, který se postupně zhušťovaly, až to vypadalo, že explodujou, a taky že jo… minulost odchází, voda ve vaně se špiní, snažím se uklidnit a vzpomenu si, co mi při jedné příležitosti nedávno řekl otec. Že s tou druhou stranou (rozuměj s peklem a jeho démony) by si rozumnej člověk neměl nikdy začít. Začnu se třást a zaboha to nejde zastavit… Otcův okultismus se mi vkrádá pod scvrklou kůži (ne nadarmo mu Eliška říkala Demiurg), mám pocit, že mě ty deníky šlehají jako drápy devítiocasé kočky. Hrůza mě znehybňuje a napadá mě, že mě tu zítra najde rozmáčeného, scvrklého a utopeného hotelová uklízečka, 64

sentiment_v1.indd 64

17.4.2009 10:05:53

s listy deníku obtočenými kolem krku. Nalistuju stránku, na které je tužkou nakreslený můj portrét, který se ještě nerozpil; vypadám na něm tak mladě a dychtivě, že musím přemýšlet, kdy tohle mohla Eliška nakreslit, a to mě zachrání. *** Už je dávno tma a všechny obchody jsou zavřené. Kromě těch vietnamských, samozřejmě. První se otevřel před dvěma lety a od té doby přibývají jako políčka v Monopolech. Se stejnou logikou, že to začne pořádně sypat až když je vlastníte všechny.

Líbí se mi, že tu jsou. Vnesli sem takové ty pospolité elementy, které jsme vyhodili do smetí s národním obrozením: celé rodiny žijí v jedné místnosti za krámkem, odkud voní jasmínová rýže, babičky mezi obsluhováním zákazníků hlídají vnuky nebo zpívají vietnamské písně o lotosových květech a snech utkaných z hedvábí, představuji si, teskné a zvláštní… tatík s dědečkem vyloží zboží a pak sedí před krámem vedle svých pomerančů, paprik a květáků a nedělají vůbec nic, celé hodiny tam jen tak sedí, občas jeden z nich něco pronese a pak se tomu oba zasmějí anebo taky ne. Já vím, že to nevydrží, že jejich děti, které už mluví líp česky, jim odsekávají a koulejí očima, když mají pomáhat v krámě. Že movitější majitelé obchůdků parkují na chodníku se svými modely off-roadů, které právě sjely z mola frankfurtského autosalonu. Ale je hezké si to užívat, dokud to trvá; jako rojení chroustů nebo babí léto. *** Volám na recepci a taktně pomlčím o záměně kurev. Chci znát nejbližší spojení do Prahy. Na recepci je tentokrát chlápek, který mluví nosem. Musím ho dvakrát vyzvat, aby mi zopakoval, co říkal. Že hdyž pojedu vlakem do Ostravy ve třičtvrtě na hedenáct, tak chytím rychlík Excelsior do Prahy. To se mi zamlouvá, sedět v rych65

sentiment_v1.indd 65

17.4.2009 10:05:53

líku s takovým jménem, evokujícím lázeňskou honoraci, s příslibem vybrané společnosti s vybranými mravy. Žádná zaplivaná okýnka, stále se otevírající dveře kupé a záclonky slepené spermatem cestujícího z minulého měsíce.

Jako by vám řekli, že vás propouští na kauci: svět najednou zalije teplé žluté světlo. Požádám toho huhňu na recepci, aby mi připravil účet. *** Jistže si Eda myslel, že jejich láska bude plápolat navždy jako věčný oheň před krematoriem. Jistěže ho to navždy zlomilo, že mu jeho milou přebral vlastní otec pomlčka psychopat pomlčka okultista.

Tak jako by mu Bůh ukázal všechny nástroje a naučil ho na ně hrát – a pak mu vzal sluch. Ve své ješitnosti se s tím nikdy nesrovnal a já přitom ztratila o tolik víc… Jako by se pořád balil na cestu, ze které by si svou Eurydiku přivedl zpátky.

To není moje podobenství; použil ho Demiurg sám, když za mnou minulý měsíc přišel do galerie. Nepřekvapilo mě to, ačkoliv jsem ho patnáct let neviděla. Jeho přítomnost cítíte stejně jako boží lásku, pořád a všude, i když ho nemůžete vidět. Bylo to v úterý, to si pamatuji dobře, protože předcházející neděle byla dnem otevřených dveří, kdy se masy vydaly konzumovat moderní umění, protože to bylo zadarmo. Ani zavírací den nestihl vyčistit kubisty upatlané uměníchtivou veřejností, protože kubismus, to je tak to poslední z avantgardy, co jsou ochotní pochopit… Potřeby podbízet se masám jsem nikdy nepochopila; kdybyste jim zarámovali patnáct deka turistickýho salámu, tak stejně pochopí kulový… snad leda, že se jim pod jazykem nadělaly sliny… Pohrdání výlučností umění je cestou do světa průměrnosti, zájezdů s cestovními kancelářemi, sad hrnců a nakupování v diskontních prodejnách. Ptáte-li se mě, tak právě to je příčina krize moderního umění – že chce být srozumitelné a patřit všem blábolícím debilům. Ptáte-li se mě, je umění určeno těm, kdo ho dokážou pochopit.

66

sentiment_v1.indd 66

17.4.2009 10:05:53

A protože je ta hranice tak subjektivní, vyvolává každé umělecké téma běsnění lůzy. Ale k Eurydice.

Ráda bych řekla, že jsem ho ucítila přicházet, ale nebyla by to pravda. Víceméně jsem do něj napochodovala, když se opíral o zábradlí na ochozu respiria a čekal, až si ho všimnu. Nemohl čekat, že dám najevo překvapení, na to jsem příliš vytrénovaná. Ale uvnitř se to ve mně rozběhlo jako Závod míru, i s tím černobylským spadem. „No ne,“ řekla jsem klidně. „Ahoj, Nunu.“ Položila jsem ruku na zábradlí a on se jí dotkl. Rozechvěle a nejistě, jako panic. „Ahoj.“ Stáli jsme tam a hleděli do respiria, kde se vcelku skoro nic nedělo. „Podívej,“ řekla jsem a ukázala k prosklenému výtahu. Jela v něm Amanda, náš skoro- inventář; nikdo nevěděl, jak se vlastně jmenuje, ale protože připomíná Amandu Lear na odpočinku, přezdívka se rychle ujala. „Páni, ona je navostro!“ zasmál se Demiurg. „No právě. Každé úterý sem chodí a využívá zjevných výhod výtahu proskleného ze všech stran včetně podlahy.“ Demiurg se zasmál, chápavě, jako pravý stvořitel, kterému nic lidského není cizí. Pak poznamenal, že Amandina nahatá frnda ve výtahu je zřejmě nejpovedenějším exemplářem moderního umění, co tu máme. Rozesmála jsem se; s tím nešlo nesouhlasit. S trochou potlačované nevole jsem si všimla, že žvýká žvýkačku. „Ukážeš mi, kde jsou Eliščiny obrazy?“ zeptal se, jako by o nic nešlo.

Zívnul.

Pohlédla jsem na své nehty a zjistila, že se mi na jednom palci odloupl lak. „Jak bych ti je mohla ukázat? Dobře víš, že tu žádný nevisí,“ řekla jsem zpěvně.

67

sentiment_v1.indd 67

17.4.2009 10:05:53

Demiurg vypadal udržovaně, pomyslela jsem si. Byl možná trochu bledý a měl trošičku nadváhu, ale to jistě souviselo s ročním obdobím.

Zamlaskal: „Jsi kurátorkou Národní galerie a tvoje sestra byla náš největší výtvarnej talent za posledních padesát let – a nemá tu ani jeden obraz?“ Trochu jsem povytáhla obočí a zavrtěla jsem hlavou. Amanda ve výtahu se rozkročila jako bohyně plodnosti a opřela se o jednu jeho stěnu. „Máš strach, aby tě svět nezredukoval na tu ženskou, jejíž sestra byla ta mimořádně nadaná a předčasně zesnulá malířka,“ oznámil mi Demiurg s konečnou platností. Nepamatuji se, jestli to řekl přesně takhle, protože moje mysl byla zcela zaměstnaná tím, jak jsem se snažila, aby postoj mých nohou, paží i naklonění hlavy vypadaly přirozeně. „Ovšem, že byla nesmírně nadaná,“ řekla jsem bezbarvě, „ovšem – a nikdo to nezpochybňuje, ani by se neodvážil, teď, když je po smrti.“ „Ale jdi ty. Co její účast na benátském bienále? Co její rezidenční program v Rijksakademii? To nemůžeš zlehčit. To jí nevezmeš!“ Pohlédla jsem na něj a trochu se narovnala v prsou: „O co ti jde?“ Demiurg se podíval na skleněný výtah a ukázal na něj prstem: „Chtěla bys ji vidět zmizet?“ zeptá se, a já sleduji trajektorii jeho prstu a na jeho konci nestydatou Amandu v rybízově červeném kabátě. Sjíždí teď dolů; mezi druhým a prvním patrem zmizí. Ne že by ji někdo zakryl vlastním tělem – prostě tam najednou není. Nic se nezměnilo; respirium tiše hučí a venku cinkají tramvaje. Demiurg se usmívá; je jako kluk, který právě provedl nějakou nezbednost a nemůže si pomoct. „Vtipný,“ řeknu a srdce mi poklesne ještě o něco níž. Dveře výtahu se v přízemí otevřou a vystoupí z nich Amanda, na tváři má blažený výraz a upravuje si šáteček u krku. Pochopím, jak těžké to pro Elišku muselo být. „Proč tady nemáte Elišku Königovou?“ naléhá dál Demiurg a zvyšuje hlas. Všimla jsem si, že mu trochu zčervenaly tváře. Drží mou 68

sentiment_v1.indd 68

17.4.2009 10:05:54

ruku ve své a teď ji tiskne jako mandli, kterou je třeba vystřelit ze slupky. Neříkám nic, vím, že mi chce způsobit bolest. „Eliška měla talent, ale nestačila ho zúročit, tak prosté to je. Její absolventská série prací by jistě mohla viset v kterékoliv krajské galerii – znáš to: okresní přebor, krajská divize, druhá liga, první liga, mistrovství světa. Musíš dřít každý den, až z tebe stříká krev, vyždímat to ze sebe, až se ani nepostavíš na nohy. A takhle daleko ona nedošla, bohužel. Slibné práce s náznakem génia nestačí. To je jako s rozdílem mezi pokusem o vraždu a dokonanou vraždou – pokus se vždycky posuzuje shovívavěji, protože se nikdy neví, jestli bys to býval opravdu dokonal.“ Demiurg se zády opírá o zábradlí a cítím, že mě nevnímá. „Omrzela tě tehdy?“ házím zkušební udičku. Myslím si, nic to není, upravit si nenuceně vlasy, ale můj pohyb vyznívá strojeně, jako téměř pokaždé.

Kroutí hlavou. I on vypadá unaveně. „Moci tak ještě něco vykonat,“ povzdechne si. „Proč jsi za mnou přišel?“ zeptám se oznamovacím tónem, protože nejsem vůbec připravená na jeho možné emoční výlevy. „Mám-li být upřímný,“ začal a odkašlal si, „tak abych ti řekl, že jsem dal podnět ke znovuotevření vyšetřování Eliščiny smrti,“ vypustí drobný obláček dračího dechu; mávám kolem sebe rukama jako pomatená, abych ho zahnala, rozhlížím se nahoru i dolů, ale vím, že kamikadze už je na cestě. „Spustit se tak pro ni do podsvětí,“ dodá ještě a nakloní se přes zábradlí. Vyplivne svou žvýkačku z ochozu do dvorany a dívá se, jak letí.

Pak se nervózně zasměje. *** Taková noční cesta rychlíkem má něco do sebe. Dobrodružství a adrenalin. Jste-li insomniak jako já, hledíte z okna do krajiny při69

sentiment_v1.indd 69

17.4.2009 10:05:54

dušené tmou a bojujete s démonem, který vám z hlavy tahá ty nejparanoidnější fobie, nápady a vzpomínky, které v noci nabývají na velikosti, svazuje je dohromady nesprávnými konci a pak s nimi mrští o zeď kupé, takže s výkřikem vyskočíte, jako by vám do klína hodili chřestýše… Pak vjedete do světel města, která vás oslepí, a zjistíte, že jste úplně zpocený… Komu se podaří usnout, musí být připraven na to, že když se probudí, nalezne v kapse svého kabátu cizí ruku, která patří čórkaři; ten se tváří vyčítavě nebo ukřivděně, a vyčte mu, proč má ten kabát pověšený tak blbě, vždyť je jasný, že tak do něj musí každý vrazit!

Průvodčí je milá a přinese mi hrnek kafe. Musí to být tak patnáctý, co toho dne piju; je o něco méně nechutný než ty předchozí a po jeho hladině plavou kousky hrubě umletých zrnek. Ptám se průvodčí na to a ono, přeju si, aby si se mnou sedla do kupé a povídala si se mnou: o mé zpackané misi, o falešných prostitutkách, o mrtvých, o živých, o zdravé výživě, o tom, jak jí závidím, že může v noci pracovat, zatímco já se zbůhdarma převaluji a moje insomnie mi postupně užírá všechny kosti. Průvodčí je ve službě, má neforemnou služební uniformu a čepici. Zpod čepice jí utíkají prameny vlasů a to mi připadá roztomilé. Napadne mě, že patří mezi těch pár děvčat, které při orgasmu pláčou. Říká, moc ráda bych tu strávila aspoň deset minut a dala si na chvíli nohy nahoru (mrkne na mě), ale co má dělat, pohlédne roztržitě na hodinky, když musí projít celou soupravu (říká ona), než dojedeme do Olomouce? Říkám ještě, máte to tu pěkně čisté, tu svou soupravu (kecám, páchne to tu tím drážním morem, který je schopný prosmrdět vám kufry i s podšívkou), a ona se trochu začervená. Ale opustí mě.

Připadám si jako důchodce v domě pro seniory, kterého shovívavá ošetřovatelka ponechala sobě samému, aby na sebe v tichosti bryndal kafe. Však jemu se nic nestane, to už máme vyzkoušený. Podívám se za ní, pozoruji její zadek a vůbec nic mě nenapadá. Z hez70

sentiment_v1.indd 70

17.4.2009 10:05:54

ké průvodčí se uvolnil jeden dlouhý třpytivý vlas a vznáší se chodbičkou vagónu, jako by se zapomněl a teď se ji snažil dohnat. Tlak vzduchu ho hodí zpět a on se vzdechem a zlomený klesne na zem.

Za příštím přejezdem na mě zpoza špinavé záclonky bafne můj dynamický démon. *** Tším se na světle zelenou, která už visí ve vzduchu. Ještě dva měsíce a začne to a nikdo nebude s to ji zastavit, dokonce ani Demiurg. Jaro je v Praze nejkrásnější. Květinářství mají venku vystavený narcisy, tulipány a frézie, na zahrádkách se chvějí modřence jako debutantky, které poprvé vstoupily do tanečního sálu, jenž je trochu oslepuje svým jasem. Probouzejí se mouchy a zpitomělé samým štěstím se motají na prvním slunci.

Podlaha v našem bytě je nerovná a zprohýbaná tak, že někde nejdou ani otevřít dveře. Občas se skoro lekám, že z některé škvíry vyleze had či ještěrka nebo nějaký domácí skřítek. Doufám, že do jara tenhle byt podobný vysloužilé kurtizáně s roztrhanými podvazky prodám nějakému bláznivému kupci, slepci, či zamilovaným novomanželům; narovnám hřbet a o dvacet let omládnu.

Celý večer se probírám rodinným harampádím; pevně jsem se rozhodla, že po nás nic nezbude, ani vzpomínka, ani vzdech, a všechno házím na jednu hromadu uprostřed obýváku, kde jsem všechen nábytek odklidila ke stěnám. Hrabu se ve starých fotkách; svatba rodičů, kde se všichni tváří prkenně, nejvíc máma, s tím výrazem zarputilého odevzdání, vždyť už se s tím stejně nedá nic dělat, hromadná fotka z tátovy promoce, kde bych tátu málem docela přehlédla, jak byl drobný a nenápadný s ulízlými vlasy a brýlemi s mohutnou obroučkou dle tehdejší módy, tváří se trochu překvapeně; já a Eliška na výletě v Průhonickém parku, s doma pletenými čepicemi, kalhotami i kabátky, obě se mračíme (počítám, že nám bylo horko a vlna nás kousala), za námi 71

sentiment_v1.indd 71

17.4.2009 10:05:54

stojí máma jako vězeňský bachař a krátké šaty jí odhalují silné nohy v nepatřičných bílých lakýrkách. Já se tvářím, jako bych právě dostala výprask, abych se na té fotce tvářila vesele. Celý tenhle rodinný balast nestojí ani za korunu padesát.

Bože, než udělat ze svých dětí takový pitomce, radši snad je lepší se dál nemnožit. *** Horký ervencový den, prázdniny v Kytlici u Eliščiných prarodičů. Babička sedí na podlaze a mezi nohama drží velkou mísu, ve které zadělává těsto na koláče. Po světnici bzučí mouchy a neúnavně odtikávají pendlovky. Z trouby voní první várka koláčů – s jablečnými povidly a tvarohem. Eliška napůl leží a napůl sedí na otomanu, pravou ruku za hlavou, levou má položenou v klíně. První otočí hlavu, když se vzduchem mihne příslib mého otce; jeho fiat v dálce sotva projel kolem kostela. „Kurvapiča,“ řekne tiše Eliška a zakryje si oči loktem.

Babička nevzrušeně vzhlédne a vyzve ji, aby si šla vymýt pusu mýdlem.

Zeptám se, jestli už můžu ochutnat. Babička se směje; když je nenechám odkynout, bude mě bolet břicho. Kde byla Nina, to teď nevím.

Můj otec vstoupí hlučně a zrovna tak se se všemi zdraví. Babička zůstává sedět se svým těstem a nevstane, aby si oprášila ruce do zástěry a postavila na kafe. Myslí si o mém otci své a neskrývá to. Otec se tváří, že si toho nevšiml. Pohazuje svou buzertaškou z ruky do ruky, pohlédne na Elišku a ledabyle prohodí: „Ty jsi tu taky, Elo?“ Eliška řekne tss.

Otec mrkne na pendlovky a zeptá se babičky, jestli se ještě stihneme vykoupat, než bude večeře? Je horko na padnutí, že vezme děti ke Kamenici.

72

sentiment_v1.indd 72

17.4.2009 10:05:55

Babička na něj pohlédne, jako se díváme na retardované příbuzné, a navrhne, aby je radši vzal do vsi na koupaliště, tam voda není tak studená. Otec se zasměje a projede si rukou strniště na bradě, chtěl by přece jen dětem ukázat, jak se chytají pstruzi.

Eliška začne volat, „děti děti!“ a dívat se pod stůl a do kamen. „Co blbneš?“ zeptá se otec a Eliška odvětí, že nejmladší je v chalupě ona a už jí bylo osmnáct. Otec zavrtí hlavou. Odněkud vypluje tichošlápek Nina a pozdraví se s mým otcem zdvořilým rukoupodáním.

Eliška na otomanu trénuje boxerské údery a vykřikuje, že jí je tady dobře a nikam nejede.

Nina a já nastupujeme do otcova auta. Když projedeme vraty, mihne se ve zpětném zrcátku šmouha Elišky, která nás doběhne a začne bušit do kufru. Otec nepřibrzdí, naopak – přidá plyn. Eliška se rozběhne a skáče na kufr auta. Nina vykřikne, ale jenom tiše. Eliška ihned ztrácí rovnováhu a padá nazpátek. Teď teprve otec zastaví; na okamžik se mi zdá, že se lekl. Vystupuje a beze slova podrží Elišce dveře. Nacpe ji do auta tím způsobem, kterým se odvážejí zadržení.

Nikdo z nás nepromluví, dokud nedojedeme ke Kamenici.

Otec předvádí, jak se chytají pstruzi do rukou. Voda je tak studená, že Nina i já hned s vřískáním vybíháme na břeh a zahříváme se poskakováním. „Hele,“ řekne Nina a pokyne hlavou k Elišce. Eliška v potoce zaujatě přechází od jednoho kamene k druhému a v podřepu pod nimi oběma rukama šátrá, pomalu a beze spěchu, jako šelma. První pstruh se jí vysmekne, to jí ale stačí, aby se poučila; druhý, třetí a čtvrtý letí do trávy na břeh. Pokaždé úkosem pohlédne na otce, jako by se domáhala zasloužené pochvaly. „Rozpadnou se ti kosti, vylez!“ povykuju na ni, ale Eliška nevnímá, je v rauši a nevnímá chlad ani bolest, jenom soustředění na souboj s kořistí.

73

sentiment_v1.indd 73

17.4.2009 10:05:55

„To už bude stačit, Elo,“ řekne otec, jako by odvolával svého psa; čekal jsem docela, že ji podrbe za ušima. Přehodí Elišce přes ramena ručník a dál si jí nevšímá. Bere ulovené ryby do rukou a něžně je vhodí do potoka. *** Nemám nic proti dětem, zdají se mi roztomilé. Občas mě dojmou téměř k slzám. Nedávno jsem hostovala na jedné základní škole a přednášela o dějinách výtvarného umění; musela jsem v první třídě čekat na učitelku, která mě měla odvést do chřtánu Leviathana (rozuměj mezi osmáky).

Všimla jsem si pohybu na dvoře a zvolala jsem: „Hele, děti, kočička!“ Všichni prvňáčci se nahrnuli k oknu a já jsem se nemohla nabažit účinku svých slov, když jsem pozorovala, jak brebentí a ukazují si prstem na tu línou a přežranou kočku. Dokonce jsem se pak té kolegyně zeptala, jestli nemají místo učitele výtvarné výchovy na prvním stupni. Dokonce jsem se od ní dozvěděla, že je to velmi pravděpodobné.

A dokonce jsem si pak po zbytek dne rozechvěle představovala, jak vcházím do třídy plné dětí, z kterých lze ještě vyrazit tu stoprocentní a nekašírovanou autenticitu. Do druhého dne mě rozechvění přešlo, jako když si člověk uvědomí, že ta dovolená v Argentině by byla jistě krásná… ale kde na to vzít? *** Na olomouckém nádraží si snažím nacpat si ruce do kapes saka a zjistím, že mám v jedné přehrávač. Pustím si Amy Winehouse a z jejího retro soundu a zhulenýho chrapláku je mi hned líp/hůř.

Zní jako starý časy. Za oknem se po peróně potácí chlápek v uniformě maloměšťáka – v kalhotách a svetru na zip neurčité barvy, šála za ním vlaje a kabát asi už ztratil docela. Vypadá, že se veselí už od 74

sentiment_v1.indd 74

17.4.2009 10:05:55

Silvestra a že to nejspíš hodlá dotáhnout aspoň do Velikonoc; rozhodně se nezdá, že by měl zdravý poměr krve a alkoholu. Zachytí můj pohled a začne mi mávat, ale pak se rozhodne, že mi rovnou podá ruku. Domáhá se otevření okýnka. Výpravčí v uniformě se tváří přísně a plácačkou se plácá do dlaně druhé ruky, zlehka s ní pána pleskne do ramene, ale pak ho mateřsky obejme kolem ramen a odvede ho k nádražní lavičce. Jemu je i přes jeho opilost jasné, že pokud z lavičky okamžitě nevyskočí, umrznou mu kulky, takže vyskakuje a věší se na výpravčí, která už ví, že to špatně odhadla. Hádám, že mu vysvětluje, že musí odpískat ten rychlík, jenže choďte s tím na chlápka, který si právě uvědomil, že ještě nikdy neflirtoval s výpravčí. Cvrkne ji do čepice a paní výpravčí se zamračí. Chlápek jí čepici sebere z hlavy a utíká pryč, kličkuje po peróně jako s rugbyovou šiškou. A tak nabírá mezinárodní rychlík Excelsior zpoždění a mě napadá, co kdybych si ho vyhonil do záclonky s logem Českých drah.

Chlápek na nástupišti padá a paní výpravčí mu káravě odebírá čepici a odpíská náš vlak, který se vydává za dalším nočním dobrodružstvím. *** Podívám se na hodinky a zhrozím se: své dílo zkázy už tu konám dobrých patnáct hodin. Máma ještě nevychladla a já, já si představuji, jak tu hromadu bezcenností stravují plameny. Máma ještě leží v nemocniční márnici – a jak jsem viděla její spolunocležníky, nebude to příliš zábavná noc – a já už si představuji ten byt tak prázdný, že se hlas odráží od stěn jako tenisák, jeho stěny jsou čistě, bíle vymalované, takže se v něm člověk konečně může nadechnout.

Pokládám se na mámino sofa a relaxuji. Představuji si, jak otvírám hráze do různých částí svého těla a jak do nich vplouvají exotické akvarijní rybky, červenomodré neonky a stříbrné skaláry a tiše se 75

sentiment_v1.indd 75

17.4.2009 10:05:56

chvějí tam, kde obyčejně mívám plíce a žaludek… pak se vidím jako chmýří, jako dráteníček proplouvám vzduchem a s každým nádechem popoletím na vzdálenost kontinentů, pak stojím na vysoké hoře, s Edou a Eliškou hledíme dolů na nekončící džungli a vítr nám cuchá vlasy, jen tam tak stojíme a nic neřešíme… ale někdy taky Elišku odstraním… Eda tam pak se mnou stojí sám, objímá mě kolem ramen a dýchá mi do vlasů… Pak prohloubím a zrychlím dech… a pak ho dočista zadržím, abych měla v hlavě jen tolik kyslíku, kolik nezbytně potřebuju pro přežití a pak už stačí málo, abych si přivodila orgasmus; stačí mi k tomu vlastní vůle, nepotřebuji k tomu žádný penis, vibrátor, ani ruku, a to ani vlastní… Nemusím se ničeho dotýkat, stačí mi vlastní představy, vybičované lety tréninku a sledováním lesbické pornografie, které mi přinesou úlevu opakovanými údery, jako když se roztříští vitráž katedrály a rozletí se na tisíce barevných střípků, které se na mě snáší jako kaleidoskop…

Je to hygienické a úsporné – a hlavně se přitom vyhnu všem nablblým myšlenkám, jestli si poskytovatel penisu všiml mé celulitidy a jak moc, a kde jsem či nejsem vyholená, kam ukládám tuk atd. a jestli by nebylo lepší zhasnout, aby neviděl vůbec nic, aby nevěděl, aby mi nic nevzal… *** Kytlice: stejné místo o rok později. Eliščin děda, který svou osobní legendu vystavěl na tom, že měl vždy a za všech okolností štěstí, cestou ze zábavy hasičského spolku zmokne a prochladne. Vzpomene si, že dostal k Vánocům pěknou elektrickou dečku a s dopomocí několika jadrných výrazů ji najde na dně skříně; při následné aplikaci si pak v posteli přivodí elektrothanasii.

Sedíme v pokoji, kterému se říká výstupek, a jsou v něm cítit zavadlé květiny. Babička nám vydává pokyny: já obracím nebožtíka (musí se to udělat brzy, říká ona, jako by mluvila o škubání slepice, 76

sentiment_v1.indd 76

17.4.2009 10:05:56

než přijde posmrtná ztuhlost), babička ho omývá, Nina mu opatrně žehlí oblek (hlavně musí dát pozor, aby mu tam nevyžehlila glanzefekty) a Eliška, lehce shrbená – ta si celý ten výjev skicuje do náčrtníku. Ze svého místa z ní vidím jen tužku, která se rychle pohybuje po papíře. Ruce, kterýma jsem se dotýkal mrtvoly, si držím od těla a dávám pozor, abych se ani nepodrbal. Nejradši bych si vzal rukavice, ale bojím se babičku urazit. Ta houkne na Elišku, ať otevře ještě druhé okno. Eliška beze slova položí skicák a vykonává pokyn, a srpnové horko, těžké tak, že by se o něj dalo opřít, se prožene výstupkem a mušelínovým záclonám pod sukněmi. Když se záclony zvednou, uvidím za nimi jasně modrou oblohu za střechou stodoly. „Uf!“ vypadne z Elišky. Babičce se něco pohne v kamenném obličeji a začne zpívat. Dyž jsem šel okolo vrat. Die Spinnerin. Pak dá Černé oči, jděte spát a Eliška ze svého koutka rozezvučí svým altem druhý hlas. Nina nad svým podomácku vyrobeným žehlicím prknem bulí aby to nikdo neviděl, a mně je jasný, že bude mít děda na obleku glanzefekty. Babička mi pokyne, abych dědečka otočil, a já si povšimnu spálenin na jeho zádech. Už se mi nehnusí. Jen mi připadá tak zranitelný, že by ho bylo možné položit do krabičky od sirek.

Zpívají teď dvojhlasně ‚Dobrú noc, má milá‘, jenomže babička zpívá můj milý a jako by jí to najednou došlo, jako by v ní prasklo pérko, bolest se dere ven a květiny v místnosti se zachvějí jejím žalem. Eliška babičku podepře, obejmou se a naříkají si navzájem na ramenou.

Nina je vyzbrojená svou zaťatou čelistí, žehlička jí vyjela ze své trajektorie a chvíli jezdila po prkně, ale ihned si uvědomila svou slabost a vzpamatovala se.

Teta Adéla nakoukne dovnitř a říká, že pro všechny sehnala černé punčochy.

Babička na ni kývne a řekne, že už jsme tady s tím mytím hotový a kdy přivezou rakev? Teď ještě oblíct a můžeme zavolat doktora.

77

sentiment_v1.indd 77

17.4.2009 10:05:56

*** Už jsem se zmínila, že jsem byla s mámou, když včera skonala?

Doktor z pohotovosti ji s podezřením na zápal plic poslal do nemocnice. Jela jsem s ní jako doprovod a čekala s ní na příjmu. Čekárna byla přeplněná; někteří pacienti vypadali tak zbědovaně, že proti nim máma byla svěží jako sedmikráska. Blbá konstelace. Nikde žádnej doktor, nepříjemná sestra občas houkla, že má práci s akutními případy na lůžkovém. Nějaká holčina mě požádala, abych jí skočila do automatu pro limonádu. Řekla jsem jí, že je na tom máma moc zle na to, abych ji tam mohla nechat jen tak samotnou. Ta holka si nazlobeně odfrkla. Ale mámě bylo opravdu čím dál hůř. Měla čím dál vyšší horečku a bolesti. Pak přišla nějaká lékařka, sáhla mámě na čelo a se slovy, že se hned vrátí a mámu prohlídne, odešla. Od té doby jsme ji neviděly.

Po nějaké době jsem šla za nějakou sestrou a provinile jí řekla, že se to s mámou nezlepšuje. Sestra mi odpověděla, že doktor přijde až bude mít čas, a že musím pochopit, že mají svá pravidla příjmu pacientů. Řekla jsem, že to chápu, a šla si zase sednout. Přišla na nás řada přesně po čtyřech a půl hodinách. Když ji doktor prohlížel, máma už blouznila. Pak to už šlo rychle – do klekání byla máma po smrti. Bohužel - ani nelze říct, že by netrpěla.

Ptala jsem se sama sebe, jestli by to dopadlo jinak, kdyby ji někdo prohlídl hned. Odpověděla jsem si, že asi ano a že jsem neměla potuchy, že něco může mít tak rychlý konec. Zeptala jsem se sama sebe, jestli mi to nepřipadá skandální. Odpověděla jsem si, že nemůžeme vědět, co zrovna měli na práci ti lékaři – třeba zrovna přijímali nějakou bouračku nebo dítě s rozbitou hlavou? Ptala jsem se sama sebe, jestli jsem v tý zasraný nemocnici měla ztropit povyk. Odpověděla jsem si, že mě to nikdo nenaučil, i když mám vysokou – a že mi máma kurva koneckonců víc než jednou bez obalu řekla, jak to přijde, že si smrt vybrala Elišku, když už ji musela připravit o dítě. Ptala jsem se 78

sentiment_v1.indd 78

17.4.2009 10:05:56

sama sebe, jestli na tu nemocnici podám stížnost. Odpověděla jsem, že mi to rozhodně nepřísluší. Pokrčila jsem rameny a radši jsem změnila téma.

Máma byla určitě ráda, že mě měla vedle sebe, když umírala. Dívala jsem se, jak se její dech najednou změnil v nesmírně povrchní a mělký, držela jsem ji za horkou ruku a říkala jí, že to bude dobrý.

V tu chvíli jakoby rázem nabyla vědomí a podívala se na mě tím pohledem, kterým mě roky peskovala, jako by říkala „Co na tom asi tak krucinál může bejt dobrýho?!“ *** Jednu vc neví nikdo na světě: že dělám do kondomů díry. Dělal jsem to už s Eliškou a dělám to pořád. To je ta největší jízda ze všech: chodit po ulicích a dívat se, jestli se mi nějakej ten malej fracek nepodobá, a bejt přitom mimo podezření. *** Myslím na umění. Uvnitř se toho tolik děje, jen to nedokážu dostat ven. Jak asi? Emotivním vyšíváním? Tancem en pointe v naší zatuchlé předsíni? Správným barevným sladěním oblohy na talíři?

Když tu byla Eliška, poskytovala mi čtyřiadvacet hodin denně vědomí vlastní nedostatečnosti. Nebýt jí, mohla jsem skutečně něčím být a pak zjistit, že na to nemám, třeba až ve svých třiceti – anebo třeba nikdy, kdybych byla bývala dostatečně odhodlaná. Ale protože nás od sebe dělil necelý rok, věděla jsem jak si stojím, prakticky odjakživa.

Nedokázala jsem se ale myšlenky na umění vzdát docela; chtěla jsem být součástí té elity společnosti, kterou probíjely tvořivé výboje.

Proto jsem se rozhodla studovat alespoň dějiny umění. A tak to tedy je: stojím teď uprostřed proudu a vybírám si takovou potravu, která mi chutná a kterou je vidět z takové dálky, abych ji dokázala chytit.

Sleduji nadějné mladé umělce u nás i v zahraničí, pozoruji trendy a vy79

sentiment_v1.indd 79

17.4.2009 10:05:57

zobávám si to nejlepší. Provádím akvizice za peníze daňových poplatníků, opovrhuji průměrností na stránkách Ateliéru a věnuji se citlivým vizuálním reflexím na stránkách výtvarných webových fanzinů. *** Bylo mi tak pět, možná šest, v každým případě předtím, než se táta s mámou navzájem málem zabili. Máma sténala, ale jinak než jsem to znal – ne bolestí, ani bezmocí, ale tak nějak odevzdaně; seděla po nedělním obědě za stolem a nesklizené nádobí, které vždycky hned odnášela, aby mohla přinést moučník, se před ní vršilo jako mohyla.

Po tvářích jí tekly slzy a tiše naříkala, že se už celý jeden den nepohnulo, že necítí žádný pohyb, že ví, že je to špatně. Otec seděl vedle ní a držel ji za ruku, dokonce ji pohladil po vlasech, ano, i ji políbil, a utěšoval ji, že to nic neznamená, že to bude dobré. To už se ale na mámině židli i pod ní rozlévala kaluž krve; otec se jí nevěřícně dotkl dvěma prsty, pak se podíval na mámu, která se s výkřikem chytla za břicho, a rychle vyšel z místnosti. Tehdy jsem ho jedinkrát slyšel plakat, no ano, je to tak. Brečel v ložnici a kopal do prádelníku.

Nedokázal jsem nikdy přestat myslet na to, jaké by to bylo, kdyby tehdy máma nepotratila. Jestli by všechno bylo jiné – jestli by ještě byli spolu, celá ta následná historie by se nepřihodila a já bych dnes vedl život, který se blíží průměrnému konformnímu životu průměrného konzumenta. Třeba ne, ale měl bych snad aspoň jednu blízkou osobu, která by dokázala pochopit, co mi běží hlavou. Matka se sice po létech znovu vdala a porodila syna, ale toho zásadně odmítám nazývat bratrem.

Tak chodím světem a ponechávám náhodě a přírodě, zda se zrodí malá armáda mých spojenců, které poznám podle stejného tichého šílenství v očích a vyzáblého hrudníku.

80

sentiment_v1.indd 80

17.4.2009 10:05:57

Dti? Roztomilá myšlenka.

Moje kolegyně Saša mě kdysi požádala o hlídání. Deset minut poté, co odešla, začaly děti brečet, že chtějí maminku, a trvalo to de facto do té doby, než se rodiče vrátili. Podruhé už jsem měla silné nutkání jim zakroutit krkem – ale naštěstí už to ode mě Saša od té doby nechtěla.

Ale kdo ví, říká se, že s vlastními je to jiné… *** Eliška své spolužáky na Akademii převyšuje o třídu. Při přijímacích zkouškách všichni blábolí, že si odjakživa přáli kreslit/malovat/tvořit; Eliška nemusí říct ani popel. Její obrazy jsou zpočátku naivní a bizarně jásavé, myslí si, že posláním umělce je zobrazovat krásu kolem sebe: kolečko skateboardu z oranžového gelového plastu, osamělého mnicha, který v parku vestoje pojídá svou svačinu z ubrousku, kovově červeného papouška, který uletěl svému majiteli, a pak týdny vysedával na klandru před Zverimexem poblíž našeho ateliéru. Postupem času nabývá její tvorba na technické dokonalosti, koncepčnosti, ale hlavně na houstnoucí temnotě. Noří se do prahlubin instinktů, iracionality, podvědomí, primitivních pudů, strachu a bolesti. Její obrazy se jmenují Fist Fucking, Nehoda na operačním stole, Pitvání ptáčka, Znásilněná, Nenarozený génius. Chce po mně, abych s ní chodil do peep-show a do podniků, ve kterých se pro pobavení hostů píchá. Dvakrát se jí s přáteli mediky podaří proniknout na pitvu. Často se nahá prohlíží v zrcadlech, kterými je náš ateliér, jinak též bývalý baletní sál, ze dvou stran olemován, a to ze všech úhlů a detailů. Od přátel z farmacie si nechává nosit drogy, po kterých tři dny nespí a vyžaduje sex až do úplného vyčerpání.

Jako umělkyně kašle na to, co si kdo myslí o ní či její tvorbě. Pražská kritika se z ní přesto několikrát udělá. „No jo, tak se pořád neotáčej a zavři ty oči,“ říká Eliška vzrušeně, „narozeniny máš jen jednou za rok.“ Její dvě kamarádky mi zavážou 81

sentiment_v1.indd 81

17.4.2009 10:05:57

oči a svléknou mě. Pak na mě pokřikují z postele, ať za nimi přijdu.

Nedokážu odolat, i když tuším lest. Taky že ano: Eliška na mě cestou připlácne plátno s tlustou vrstvou ještě vlhké fialové akrylátové barvy, které pak vystavuje pod názvem Jak si můj hošan dělal marné naděje. Všechny se tomu srdečně zasmějí. *** Ležím na sofa, přikrytá tlustou dekou a dívám se na vlastní chodidla.

Dnešek už trval příliš dlouho; spánek už jsem promeškala, a tak je kontrola vlastní mysli těžší než jindy. Vtírá se mi myšlenka na ženu s dcerou, které jsem dnes potkala na ulici; dívce bylo kolem sedmi osmi, na něco se matky zeptala, ta jí odpověděla a obě vybuchly nezadržitelným smíchem, který zaplavil celé Vinohrady. Dokonce se musely zastavit a pustit se, jak se smály. Měla jsem pocit, jako by mi ta závist měla rozmačkat všechny vnitřnosti.

Ale což. Pojďme zpět v čase a pohleďme, kde se to všechno posralo. *** Rychle se blížíme k Praze. Venku je sice tma jako v ranci, ale poznám to, protože se mi rozběhne srdce o něco rychleji. Překvapeně zjišťuji, že si potichu zpívám. Za chvíli vstoupím do Prahy rovnýma nohama: přímo na Hlavní nádraží, shromaždiště feťáků, nezletilých prostitutů, zapáchajících bezdomovců, parazity ověšených holubů a zakomplexovaných policajtů z celý republiky. Welcome home, baby.

Jistěže nebyla schopna dávat nože do jiné přihrádky než vidličky. Nevím, proč jsem to po ní chtěl; už tehdy jsem věděl, že to nedokáže, i kdyby na tom závisel její život. Nevím, proč jsem po ní chtěl, aby nosila obě ponožky stejné a uklízela po sobě hrnky od kafe. Bylo období, kdy potřebovala každý měsíc nové tenisky; nic jsem jí nevyčetl, ale bylo jí jasné, co si o tom myslím. Nemyslím, že to plánovala 82

sentiment_v1.indd 82

17.4.2009 10:05:57

předem (nikdy neuvažovala dopředu), ozdobila pak dvanácti páry svých obnošených tenisek ciferník obrovských hodin a nazvala to Proč se můj hošan zlobí. Do každé z těch botiček mi pak napsala jeden roztomilý dopis a celé mi to darovala k Vánocům.

Její chuť na špičce jazyka: slaná, s nádechem pomerančových květů.

Nápad na diplomovou práci k ní přišel ve spánku: Eliška spala málo, ale když, tak tak hluboce, že nebylo možné ji vzbudit. Jednoho rána jsem se probudil v našem podkrovním ateliéru, kde byla taková zima, že nikdo dobrovolně nevylezl z postele a kde jsme byli zastlaní několika peřinami. Eliška mi seděla na prsou a ťukala mi pěstmi do čela, haló, vstávej, volala, nebo ti tou tvojí kytarou přiložím. Že se jí zdálo o zásobovací lodi královského námořnictva, která přistála na Floridě, a celá její posádka se vydala na výlet do Disneylandu v Orlandu. Že se jí zdálo o těch námořnících v bílých uniformách, jak se fotí se psem Plutem, jak se procházejí po Tajuplném ostrově, jak ječí na horské dráze. Jak se naloďují na repliku čtyřpatrového parníku z Mississippi a s profesionálním zájmem si prohlížejí mosazná zábradlí a nablýskané paluby z tvrdého dřeva.

Jistěže byla spousta věcí, kterými mě dráždila. To její neochvějné sebevědomí například. Ta její nadřazenost, kterou vám vždycky dala najevo, když se váš názor příliš rozcházel s jejím. Nesnášel jsem, jak si vždycky, než začala pracovat nebo přemýšlet, protáhla všechny prsty tak, že jste slyšeli zapraskat každý kloub. Jednou mě napadlo, že pouhá myšlenka, že bych měl trávit svůj život vedle někoho, kdo mi bude pořád takhle louskat klouby, je k nepřežití. Někdy mi vadilo i to, že se trochu hrbí nebo ve spánku tiše chrápe. Ale to byly jen drobné záchvěvy, které vždy jen vychýlily ručičku mé momentální nálady: nikdy ale nedokázaly převážit to, co pro mě znamenala její 83

sentiment_v1.indd 83

17.4.2009 10:05:58

schopnost svítit ve tmě. Na první pohled mi dala poznat, kde leží stíny, kde leží podstata věcí. Stačilo, aby stála vedle mě, abych věděl, co je dobré. Tak jsem i v úplné rozespalosti hned pochopil, že výlet do Disneylandu má v sobě všechno: návrat do nevinnosti, tajemství, klišé, dobrodružství i katarzi. Eliška ze sebe chrlila: „Zvolíme si pro svou práci stejné téma a zpracujeme si ho každý po svém, ty film a já sérii obrazů na dřevě jako výjevy z křížové cesty“, tleskala mi rukama před obličejem a když mě přiměla k souhlasu a slezla ze mě, znovu jsem usnul s pocitem dobře načatého díla.

Její poslední a největší umělecké dílo, připravené jen pro vybrané publikum: Eliška se v dlouhých bílých šatech vznáší u stropu ateliéru s rozpuštěnými vlasy a slinou vytékající z koutku úst, s hlavou s konečnou platností svěšenou, její dlaně směřují dopředu, jakoby nabízela milenecké objetí – hotový výjev z Erbena, revenantka, žena napůl z tohoto a napůl z jiného světa. Visela za krk na mokrém pásku od županu na kovovém nosníku pod stropem a ještě se nepatrně pohybovala, namodralá barva však prostupovala její bledou pletí, jako když na povrchu sklenice pomalu zamrzá ledový škraloup. Pomalu se otáčela a já si na jejím levém uchu povšiml zaschlé krve na roztrženém ušním lalůčku. Žádná poražená židle či stolička: vedle ní stojí zánovní malířské štafle. Žádný dopis na rozloučenou, ani žádný další náznak vysvětlení, jen ten čistě umělecký manifest.

Připouštím, že jsem se tehdy stal svědkem něčeho, co se mi těžko vysvětluje – a tak o tom s nikým nemluvím. Stál jsem na prahu místnosti, protože jsem se nedokázal odhodlat vstoupit, a hleděl na ni jen koutkem oka: přitom jsem si uvědomoval přítomnost čehosi třetího. Před mýma očima se ta bezchybná a suverénní oběšená žena vizionářsky proměnila v bezpohlavní dítě s pohledem plným napětí a zklamání. Nedokážu pochopit co vidím, a už vůbec ne to přijmout: toto je konec všeho. Vize dítěte ztratí obrysy a zmizí směrem 84

sentiment_v1.indd 84

17.4.2009 10:05:58

k oknu. První, co mě napadne, je jít k oknu a otevřít ho. Nic to není: vypustit duši k nebi je jako vypustit vodu z dřezu, jen přitom musíte zadržet dech. Nevzpomínám si, co se mi honilo hlavou, ale hádám, že jsem ještě ani nestačil pomyslet na to, co mám udělat, když se ve dveřích objevil otec. Stál na prahu s pytlem čerstvých rohlíků pod levým ramenem a na tváři mu pohrával ten sebevědomý škleb, který mě odjakživa zrazoval od snahy zapříst s ním hovor. Paradoxně to bylo poprvé za ty roky, po které jsme spolu sdíleli milenku, kdy jsem ho přistihl ve vlastním domově.

Strašně pomalu se podíval na oběšence a já jsem poprvé v životě viděl, jak se ho zmocňuje panika. Posunul si brýle na nose a já jsem s úžasem sledoval, jak musí překonávat dávivý reflex. Trvalo to velmi krátce: rychle se ovládl a začal si ohrnovat rukávy své košile od Ralpha Laurena. „Volal jsi někam?” zeptal se věcným tónem, ale hlas mu trochu přeskočil, dokonce se jakoby zasmál.

Nic jsem neřekl. Zdálo se mi, jako by mi někdo vypumpoval všechnu krev z těla; ruce i nohy mě zábly a uvědomoval jsem si, že se mezi nimi a mým mozkem přerušilo spojení. Otec fascinovaně hleděl na pomalu se otáčející Elišku a pak se letmo, téměř nepostřehnutelně krátce dotkl lemu jejích šatů.

Měl jsem intenzivní pocit, že jsem se stal pouhým prostředníkem ve vyřizování jejich vzájemných účtů. Otec někam volal z telefonu, který do ateliéru nedávno nechal zavést, a zakrýval si při telefonování ústa dlaní. Když domluvil, kývnul na mě, ať mu jdu pomoct. Přešel k Elišce, vytáhl z kapsy svůj drahý a multifunkční kapesní nožík a začal lézt na štafle. „Pojď sem,“ řekl, „na tohle jsou potřeba dva.“ „Co děláš?“ chtěl jsem se zeptat, ale vyšlo ze mě jen skřípavé zaskřehotání. Eliščiny nehty byly úplně fialové a to mi na odvaze ne85

sentiment_v1.indd 85

17.4.2009 10:05:58

přidalo. Slunce šikmo dopadalo na smíchovské střechy a vypadalo to na další horký den. „Chytni ji,“ řekl otec a začal řezat mokrý pásek. Myslel jsem na to, co otec zrovna dělá, a věděl, že ji rozhodně nebudu chytat. Díval jsem se jako už tolikrát z okna našeho ateliéru, jak slunce rozsvěcí světýlka na věžích. Když otec konečně přeřízl oprátku, proletěla kolem mě Eliška vzduchem jako přistávající labuť, zašustila křídly a hlavou dopadla na nejnižší stupeň štaflí.

Mám v hlavě celý archiv zvuků, který používám, abych přehlušil vlhký zvuk Eliščiny praskající lebky, který slýchám několikrát za den: cinkání kovové lžíce ve džbánu s citronádou, lyže rozrážející čerstvý sníh, let šípu, máchnutí sekery, diskrétní divadelní zakašlání, vrznutí židle, zapraskání čerstvého rohlíku, mlaskavou kopulaci, praskání ohně, kočičí předení, otvírání dveří u taxíku – a vždycky, když si je procházím, čím víc se snažím na ně soustředit, tím úporněji ke mně černou dírou paměti proniká přízračný zvuk, když její lebeční kosti prorazily ten geniální mozek.

Otec na mě něco křičí, ale nevnímám ho, vidím jen, jak otvírá rty; jeho slova pro mě mají čím dál menší význam, odrážejí se ode mne. Od doby, kdy začal píchat Elišku, je vůči mně stále agresivnější a čím dál tím víc páchne pocitem viny. Od stejné doby ho stále hůře vnímám, soustředím se jen na jeho pohyby, jeho pohled, krůpěje potu na jeho čele, gesta jeho rukou, hladí si bradu, posouvá si brýle na nose, dává si ruce do kapes a zase si je vyndává. Když vypadá klidně a sebejistě, vím, že to jen hraje. Nejspíš tehdy řekl něco jako „proč ji nechytáš, blbe?“ Otec a já jsme tam stáli, hleděli na probouzející se město pod námi a uvažovali, že toho máme společného víc, než bychom chtěli.

Za chvíli se v ateliéru objeví dva tichošlápci v kvádrech ze sedmdesátých let a jeden mohutný týpek s buranským obličejem. Týpek tiše 86

sentiment_v1.indd 86

17.4.2009 10:05:58

rozmlouvá s otcem a oba přitom hledí na mě. Jeden z tichošlápků se pustí do demontáže našeho telefonu a druhý zaklekne k Elišce a prohlíží jí krk, oči a prsty na rukou. To všechno pět let po revoluci.

Ještě pořád mám zapojený jen jeden mozkový obvod a nohy a ruce mám stále studené a bezvládné, přesto je mi jasné, že by to tak být nemělo. „Nechal jsi ji zabít?“ pronesu náhle tak zřetelně, že se otočí i oba tichošlápkové. Otec mi ale nevěnuje pozornost. Týpek se k němu nakloní ještě blíž a něco mu pošeptá. Všimnu si, že má na jedné botě velkou skvrnu od bláta a nemůžu od ní odtrhnout oči. Slyším, jak za dveřmi ateliéru šoupou nohama funebráci a nadávají; náš ateliér je v šestém patře bez výtahu. Za okamžik je Eliška navždycky pryč z mého života. „Drahý,“ řekla mi jen o pár hodin dřív. Oči se jí leskly stejně jako to křídlo, na kterém napůl ležela. Zvedla sklenici s limonádou, kterou držela v ruce a řekla: „Tak na ten tvůj úspěch! Aplaus vestoje, hm hm.“ Měla vlasy vyčesané do ohonu, krátké modrozelené večerní šaty, které jí poodhalovaly kalhotky, když se zrovna předkláněla tak, jak se právě předkláněla, a k náušnicím od otce jí na krku ještě přibyl náhrdelník s modrým kamenem. Zdála se mi opilá, ale jen trošičku.

Zamávala na někoho za mými zády a pak přimhouřila oči a zadívala se znovu na mě.

Byl to můj večer, moje neveřejná premiéra mého prvního filmu, nad kterým jsem cedil krev, můj aplaus vestoje – a ona se tady vyvaluje na piánu jako nejlacinější štětka, cinká bižu, kterou od něj dostala za to, že mu podrží - a tváří se, jako by to byla její zásluha! Tiše si broukala „For he´s a jolly good fella“.

Opřel jsem se loktem o to křídlo a díval se ven, přes terasu a do zahrady, do horkého květnového večera. Slunce už sice dávno zapadlo, ale nad obzorem se ještě vznášela temně rudofialová. „Ty jsi 87

sentiment_v1.indd 87

17.4.2009 10:05:59

tak zkažená mrcha, Elo,“ řekl jsem tiše a pozoroval ty lidi okolo, kteří se radovali z mého úspěchu, mrkali na mě, vedli hovory o klesající úrovni české kinematografie a vtipkovali o inkontinenci. Nejsem si teď vlastně vůbec jistý, jestli jsem to řekl nebo si to jen myslel; její výraz se nezměnil, tvářila se pořád vyzývavě, jen trochu svraštila obočí.

Nějaká nítěnka zavřeštěla, „Elííí, tobě to tak slušííí!!!“ a začala ji objímat a líbat. Eliška se na ni chladně usmála a jemně ji od sebe odstrčila. „Našel jsem tvoje deníky,“ pronesl jsem a snažil jsem se, aby to znělo co nejuvolněněji. Nechci říct, že ten úlek hrála. Jen jsem měl takový nekonkrétní pocit, který ve mně dlouho pracoval, než se konečně usadil, a to, že už se na to dlouho připravovala. Když zvedala ruce, aby si oběma dlaněmi zakryla ústa, zdálo se mi to trochu nacvičené. Držela si ruce pevně na puse, jako by se bála, aby jí z ní něco nevypadlo. V očích ale měla napsanou hanbu, která naznačovala, že si tuhle možnost nikdy nepřipustila. Oddálila si dlaně od úst a spustila ruce podél těla. Hleděla mi do očí, jako bychom byli nějaký telepatický roboti, a ona čekala, že mi to tak nějak telepaticky vysvětlí. Tak, pokývl jsem hlavou, tak je to. Když se na mě pořád jen dívala a nic neříkala, začal jsem trochu ztrácet nervy. „Pověz mi,“ řekl jsem, „jedna věc tam napsaná není: donášela jsi fotrovi? Jak věděl o všech těch undergroundových koncertech a disidentských schůzkách, na kterých vždycky proběhla šťára? To tě vždycky, když jsem seděl u výslechu, obtahoval na našem stole? Je to takhle prostý?“ Jedno je jistý – že to moc sebejistě neznělo, naopak, spíš mi přeskakoval hlas. Majitelka vily, ve které se konala projekce, se na mě povzbudivě usmála a podala mi sklenici se šampaňským, ve kterém plavala půlka jahody.

Eliška na mě vytřeštila oči, přitiskla si obě dlaně na tváře a freneticky vrtěla hlavou. „Ne, to nikdy. Edo, věř mi, to bych nikdy…“ 88

sentiment_v1.indd 88

17.4.2009 10:05:59

Hostitelka se ke mně naklonila a trochu podrážděně mi pošeptala, že na mě už hezkou chvíli čeká nějaká novinářka. Přikývl jsem a vydal se naznačeným směrem. Hostitelka nejspíš požádala Elišku, aby zahrála na klavír; nemusel jsem se otáčet, abych poznal, že takhle svérázně může Chopina interpretovat jedině ona.

Takhle to už mohlo zůstat; bylo by to na krizi, možná bychom to neustáli a rozešli se standardním způsobem. Zdálky na mě brýlemi mávala ta novinářka, kterou z celého srdce nenáviděl celý filmový svět, a plasticky se na mě usmívala. Udělal jsem stejnou chybu jako přede mnou Orfeus a Lótova žena; otočil jsem hlavu a viděl Elišku, jak s nohama tak daleko od sebe, jak jí to jen dovolily pedály klavíru, rukama volně přebíhajícíma po klávesách a s hlavou předkloněnou hraje tak, že se jí uvolnily vlasy a teď jí zakrývaly celý obličej. Nebyl jsem jediný, kdo si všiml, že si to Eliška za zvuku Chopinova valčíku cis moll rozdává s klavírem. Nějaký chlápek ve středních letech a povolené zelené kravatě ke mně přistoupil a polohlasně se mě zeptal, jestli je to moje holka. Když jsem přikývl, tak se zasmál a řekl, že není spravedlivé, abych si to všechno vyžral sám a ostatním nenechal nic. Usmál jsem se a byl jsem skoro připraven ten postoj vzít za svůj, když jsem uviděl otce, jak stojí u křídla a rukou si podpírá bradu; byl evidentně unesen (otec nerozeznal Chopina od Liszta) a přivíral oči jako kocour na slunci. Ztělesněný mužik na carském dvoře. Neználek na Měsíci.

Přetáhl jsem si přes hlavu kapucu a zamířil k baru, u kterého obsluhoval syn hostitelky. Obětoval jsem novinářku, a tím i lásku mas.

Věděl jsem, že můj film zítra roznese na kopytech. Odněkud vyplula Nina a říkala, že ráno odjíždí na stáž do Florencie a chce se pořádně rozloučit. Byla už slušně rozjetá, pamatuju si, že jsme ji přiměli říct třikrát za sebou „mrdat“. Dívala se mi při tom významně do očí a dotkla se hřbetem svý ruky mojí. V každým případě toho v baru zbylo k pití hodně málo, když jsme se rozhodli „jít na vzduch“.

89

sentiment_v1.indd 89

17.4.2009 10:05:59

Vystoupím z taxíku a zabouchnu jeho dvířka. Pak je znovu otevřu a ptám se řidiče, jestli by mu nevadilo, kdybych je zase zavřel. Taxikář nic neříká, myslí si svoje a hledí před sebe, nejspíš se těší do postele. Bouchnu znovu dveřmi auta a ten zvuk mě uspokojí, stejně jako zvuk blikajících blinkrů. Stojím před domem, ve kterém jsem kdysi krátce bydlel a ve kterém bydlela Eliška celý svůj život, do doby, než jsme se spolu přestěhovali do ateliéru. Za okny jejich bytu svítí slabé, ale teplé světlo. Ubohá Nina si tam nejspíš třídí myšlenky, i své pochybné dědictví. Sáhnu si do taxíku pro svá podivná zavazadla, zaplatím řidiči a řeknu mu, že může jet. Vypadá, že se mu opravdu ulevilo.

Ano, přefiknul jsem Eliščinu sestru a byla to chyba. Bylo to ale svým způsobem nevyhnutelné; nikdo z nás s tím nemohl nic dělat, ani to zastavit. Bylo to stejně vzrušující jako to dělat s pytlem brambor a vyvrcholit se mi podařilo, až když jsem si představil Elišku. Trapas, no.

V tu chvíli jsem si taky uvědomil, že klavír už nějakou chvíli nehraje.

Eliška stála sama na terase a kouřila; vlasy už teď měla rozpuštěné a namotávala si je na prst. „Edo!“ zvolala tiše, když mě uviděla přicházet. Pohlédla na moje džíny špinavý od trávy, ale nic neřekla. „Jo,“ odpověděl jsem, „hrálas pěkně. Bravo! Několik chlápků se z toho udělalo.“ „Edo, prosím tě!“ Zahodila nedopalek; sledovali jsme jeho žhnoucí oblouk ve tmě. „Edo, podívej se na mě, prosím!“ Špičkou tenisky jsem kopal okolo uvolněné dlaždice terasy. Jasmíny byly doširoka rozevřené a jejich sladká vůně mi zatemňovala poslední funkční mozkové závity. „Slíbil jsi mi, že si mě vezmeš,“ řekla tiše.

90

sentiment_v1.indd 90

17.4.2009 10:05:59

Vzhlédl jsem k ní; vyplašeně se usmála. Jestli to byla nějaká další hrátka nebo jízlivost, nedalo se to poznat. Byla to normálně malá holka, která se domáhala jízdy na kolotoči, kterou jí maminka slíbila. Měl jsem nutkání k ní vztáhnout ruku a pohladit ji po tváři. Vzít ji do náruče. Pak jsem si ale přikázal, že ji tentokrát nenechám tak snadno vyhrát. Uchechtl jsem se a mávnul rukou nad svou mladickou nerozvážností.

Zhluboka si povzdechla: „Měla jsem vědět, že jste oba stejný.“ Nemá smysl to vysvětlovat někomu, kdo tu frustraci nezažil. Prostě jsem jí jednu ubalil. Eliška jenom vyhekla; ta rána ji zasáhla z boku, takže jí náušnice roztrhla ušní lalůček, ze kterého jí začala valit malinovka. Eliška zvedla ruku k uchu, ale na půl cesty se zastavila.

Zamířil jsem k baru a popadl tam láhev šampusu.

Pak jsem je viděl na parkovišti; Eliška seděla za volantem otcova volva a já si uvědomil, že jsem ji za celý večer neviděl pít. Rozběhl jsem se k jejich autu a stoupnul si před něj. „Kam si do prdele myslíte, že jedete?! Ještě jsme si nepopovídali!

Tohle je můj večírek a já jsem ještě neřekl, že můžete odjet!“ Eliška se kousla do rtu a nastartovala. Otec vystrčil hlavu z okýnka spolujezdce a poslal mě do hajzlu. Zapřel jsem se nohama o zem a zády se opíral o kapotu. Eliška začala túrovat motor. „Šlápni na to!“ křičel na ni otec. Vyskočil jsem na předek jeho auta tak prudce, že jsem promáčkl jeho zlatou kapotu. Auto se začalo pomalu rozjíždět. Postavil jsem se a začal polévat exkluzivní metalízu ruským šampusem; okolo se už shromáždilo pár lidí, kterým to celé přišlo zábavné. „Tak já vám tedy žehnám!“ hulákal jsem a cítil, jak na pohybujícím se autě ztrácím rovnováhu. „Milujte se a mějte spolu kopu spratků!“ V tu chvíli na to Eliška opravdu šlápla a já jsem bez větších následků skončil v křoví. Dokonce ani ta láhev se nerozbila.

91

sentiment_v1.indd 91

17.4.2009 10:06:00

*** Eda se opírá o piano; vidím Elišku, jak divoce gestikuluje, pak si sedá za klavír a začíná hrát jako o život. Eda se otáčí a odchází; cestou se otočí a pak si nasadí kapucu. Na baru předstírám, že jsem překvapená, že se pod kapucou skrývá on; ve skutečnosti celou dobu skenuji okolí, abych věděla, kolik lidí mě vidí s celebritou dnešního večera.

Někdo zapíná vysavač a snaží se likvidovat škody způsobené úderkou třeťáků z FAMU. Je to Eda, jehož prst cítím při přátelské barové konverzaci bloudit na vnitřní straně svého stehna. Řeknu, že potřebuji na vzduch. Nejsme ani dvacet metrů od domu, když se na mě vrhne; vsune mi všechny svoje prsty do úst a zezadu se do mě opře tak, že upadneme na trávník tak prudce, až si narazím loket. Asfaltová cestička je tak blízko, že se jí mohu dotknout. Snažím se něco říct, ale jeho prsty mi pořád brání.

Vnikne do mě naráz, až mi vyhrknou slzy. Vykřiknu. V tu chvíli ustane i hra klavíru. Tolikrát jsem si to představovala, že teď chci a mám morální právo vidět jeho tvář, zkřivenou nezvladatelnou touhou. Otáčím hlavu vpravo a pak vlevo, ale on mi ji vždy zatlačí zpět do trávy.

Můj výhled je omezen na podvozek auta, zaparkovaného na asfaltové cestě, a stébla trávy, která si razí cestu z půdy. Vzduch je horký, ale tráva chladná. Do boku se mi vrývá nějaká větvička nebo kámen. Je to neosobní a bolestivé. Přiráží, jako by na tom závisel jeho život; trvá to věčnost, tak dlouho, že už si chystám slova útěchy. Říkám, že ho miluji, ale buď mě neslyší nebo mě nevnímá. Říkám, že jsem ho vždycky milovala. Říkám, že kvůli němu udělám cokoliv. Že mu ukážu, jak jsem dobrá. Opřu se o svůj naražený loket a dva prsty mu zanořím tak hluboko do rekta, jak dokážu. Ztuhne a tiše zasténá. Prosím ho, aby mě nechal podívat se na jeho tvář. Zkusím to a on mi tentokrát nebrání; pouští mě ze svého sevření jako hadr, kterým právě vytřel podlahu.

Nevidím ale co jsem chtěla; místo tváře zrůzněné extází a ztrátou sebeovládání vidím chlapce, který pláče.

92

sentiment_v1.indd 92

17.4.2009 10:06:00

DENÍKY Že mám každej den, když se ráno probudím, nohy ruce prsty bolavý, jako by mě někdo mlátil. Že se v noci probudím a nedojdu ani na záchod, protože mě palce na noze bolí, jako by mi je někdo zpřerážel. Že mám prsa samou modřinu a poškrábaný stehna. Jako stigmata. Jako bych za sebou měla výstup na… … jako ta panenka, ta královská dcerka, která každou noc zmizela tančit do pekla, a každý ráno měla protancovaný botky. Nebo mě snad každou noc unáší UFO a dělá na mně pokusy? Nebo mě valchuje vlastní svědomí? … litovat, že jsem dostala, co zasloužím.

Protože to je víc, než může papír unést, snad abych si pro tyhlety zápisky teď našla skrýš v puklině skály zarostlé kapradím v rumunských Karpatech! Jestli se tohle dostane E. do ruky, obejme mě naposled.

Confessio: zhřešila jsem.

Přišel za mnou ten, kterému jsem dala jméno Demiurg, abych zakryla jeho skutečnou povahu.

Přišel za mnou proto, že jsem ho volala.

93

sentiment_v1.indd 93

17.4.2009 10:06:00

…..E. řekl, že přijde hned domů, že dnes jen má schůzku s několika studentskými vůdci, ale že mi vynahradí minulý a předminulý a předpředminulý večer… kdy většinou ani nepřišel domů, a když, tak měl čepici nakřivo… a pak se mi doneslo, že byl poslední v klubu a že mu uklízečka musela pomoct ven smetákem, když jí předváděl jak lítá, přičemž opakovaně padal na hubu na špinavý parket klubu… a že má pro mě překvapení. Cítím tu děvku depresi, jak se k němu zase pomalu a zezadu plíží a jak si E. zběsile vymýšlí další a další aktivity, schůzky, koncerty, projekty, jen aby si ji udržel dál od těla… jenže všichni víme, že až po něm sáhne, tak to bude tak zlý, že bude příliš unaven na to, aby si obrátil polštář, a bude po mně házet desetikoruny, abych mu přinesla pivo, aby nemusel vstávat z postele…

Confessio: Nenávidím. Nenávidím Demiurga za cokoliv, co ve svém životě udělal, ponejvíce za to, že se narodil. Ponejvíce jeho dračí dech. Že ze mě vysál všechnu nevinnost, co mi případně zbyla. Že se mi kurva tak daří.

A tak tu čekám, pod sukní mám podvazky a jinak nic, těším se na Edovo překvapení, ležím na pohovce a čtu si Nevolnost; jde mi ale na nervy, nedokážu se soustředit, a tak 94

sentiment_v1.indd 94

17.4.2009 10:06:00

usínám. Pak mě v půl jedenáctý probudí bušení na dveře, takže mi srdce málem vypadne hlavou ven na parkety. První, co mě napadlo, bylo, že mi policie přišla oznámit, že našli E. s rozkopnutou hlavou v průchodu nebo tak něco, ale pak ucítím tu těžkou vůni, dračí dech, za dveřma stojí můj skorotchán a opírá se o zvonek. „Vyměnila jsi zámek?“ huláká na mě. Dívám se na něj kukátkem a vidím, že se hrabe v rozkroku. „Abys sem nelez, kdy tě napadne,“ řekla jsem, ani nevím proč, ale prostě mi to nedalo: „Co se děje?“ Proč jsem mu otevřela? „Jdu navštívit svou milovanou rodinu, děvenko,“ zasmál se a hrnul se ke kuchyňskému stolu. Říkala jsem, že máme v ateliéru masivní dřevěný stůl? „Neříkej mi děvenko.“ „Když dovolíš, budu ti říkat, jak mě napadne, milá děvenko. To je minimum, které očekávám, když někomu pořídím ateliér, a pak za něj měsíc co měsíc platím. Takže když budu chtít, budu ti klidně říkat děvko.“ „Sráči!“ „Psst!“ řekl a položil mi ukazovák na rty. „Nasrat!“ „Vidělas Poslední tango v Paříži?“ a ten prst si olízl.

95

sentiment_v1.indd 95

17.4.2009 10:06:01

„Co bys nechtěl od děvky, úchyle. Jestli sis nevšim, tak chodím s tvým synem, kterej má hlavu totálně rozesranou z toho, jak tě viděl vlastní manželku skoro umlátit k smrti.

Kup si kurvu, ty sráči. Nebo ještě líp, kup si tranďáka.“ „Kde JE Eda?“ zeptal se ledabyle. „Už spí,“ odpověděla jsem. „Hovno,“ odvětil můj tchán, „sedí na policejní služebně, protože ho chytli, jak s reakční mládeží plánuje podvratné akce proti režimu.“ Tak přes ten dřevěnej stůl jsem se natáhla, abych sklidila fotky, který jsem si dřív prohlížela, a teď jsem nechtěla aby je viděl, protože jsou to fotky MĚ A EDY. Přišpendlil mě k tomu stolu zezadu, jako by preparoval motýla, a jednou rukou se mi opřel o záda. Druhou mi vyhrnul sukni. Tak jednoduchý to bylo. Jeho syna sebrali a on mu přišel obdělat ženu. „Já to věděl!“zaradoval se, když uviděl, že mám podvazky. Naklonil se ke mně a začal mi do ucha šeptat sprosťárny.

Byla jsem v mžiku a o to dýl jsem pak zvracela na záchodě. Naštěstí byl pryč, když jsem s tím skončila. Naštěstí jsem nemusela jednat a smývat svou potupu. Naštěstí jsem ho nemusela vykastrovat, ani s ním mluvit.

Co bych mu asi tak řekla? Vyčetla mu, že mě znásilnil?

96

sentiment_v1.indd 96

17.4.2009 10:06:01

A odkdy, řekl by on, se oběti znásilnění přidržují stolu a při vyvrcholení řvou rozkoší?

Confessio: Zapletla jsem se s démonem a jeho kličky mě omotaly jako rybniční řasy. I když Bůh nikdy nežádá nic, k čemu by vám zároveň nedal sílu… ačkoliv jsem obléhání nepřítele odolávala léta, začala jsem teď z vyčerpání vyjednávat!

Chodí za mnou zhruba obden. Nedá se to odhadnout; někdy v noci, někdy navečer a někdy ráno, než odejdu do školy. Vždycky, když u mě E. není. Nic neříká. Odemkne si (už má zase klíč) a přehne mě přes pračku nebo opře o zeď a mlčky přiráží (fakt, nevydá ani vzdech).

Snažím se nemyslet na nic, anebo si představuju, jak si míchám barvy nebo sedím na přednášce z dějin mezinárodního dělnickýho hnutí, ale nepomáhá to, stejně to nakonec vždycky přijde, v takových vlnách, že mám pocit, že mi to utrhne hlavu...

On se pak zapne a bez jediného slova odejde, někdy položí na botník pětistovku. Aby bylo jasno.

Confessio: Chci, aby všichni viděli mou nezávislost, svobodu, tvůrčí schopnosti. Pravda: jsem v zajetí atavismů, maličká hospodyňka, která potřebuje čas od času vyplatit 97

sentiment_v1.indd 97

17.4.2009 10:06:01

na holou, když nemá kořenky srovnaný podle abecedy nebo se jí skleničky dost neblejskaj. Ale ať mě prosím soudí ti, kteří dokázali odolat dračímu dechu.

E. to tuší. Chytá si signální vlákýnka ze vzduchu a plete si z nich vlastní teorii, vlastní oprátku. Jak ho můžu ochránit? Je tak křehký, že by ho zlomil pouhý vzdech…

Dívá se na mě tak nějak povzneseně, jako román tak oduševnělý, že ho nelze zfilmovat, takže mám často chuť mu vpálit: „A za čí peníze si kupuješ všechny ty kytary?“ Confessio: Strašně si přeju, aby tohle někdo našel, když už to jinak nemůžu nikomu sdělit…

Není to taková pohoda zjistit, že jste přivázaná na obětním oltáři, kam jste coby stará koza sama vesele přicupitala s rohama opentlenýma barevnýma vějičkama, v rituálním košíku zahlédnete obětovací nůž a zjistíte, že váš milý se bude dívat; možná nepozře maso obětiny, ale jen se dívá a neudělá jediný krok vpřed, nevztáhne ruce, nezvolá moje jméno… prostě nic.

Stojím s Demiurgem před zrcadlem, on mě objímá, ruku má na mém břiše. Bože, divím se, že jeho obraz vidím v zrcadle před sebou; že by byl ze stejné matérie jako já? Nepře98

sentiment_v1.indd 98

17.4.2009 10:06:01

kvapilo by mě, kdyby prošel na druhou stranu zrcadla, a já bych zjistila, že byl jen optickou iluzí; až to zrcadlo rozbiju bude to zase dobrý, jenomže jak bych ho asi tak mohla rozbít, když mám obě ruce svázaný za zády? Cítím, jak mě vtahují jeho oči prázdný jak dvě vyhaslý sopky, snaží se mě vcucnout a rozžehnout v sobě oheň a já pak mívám sny o svém zatracení, o soudech, které se se mnou vedou, a o soudcích, kteří mi shovívavě říkají: Chtěla jste přece poznat podstatu tvoření, tak čemu se divíte? No ano, jistě, klesám až na samo dno poznání, jsem zbloudilá lovkyně perel a nacházím všechno, co ostatním uniklo, ale budu schopná to vynést na vzduch?

Ta bestie. Ta ubohá nemilovaná Nunu: myslí si snad, že nevím, že nevidím? Jak si asi myslí že mi je, když kolem Edy pořád krouží, když mi pořád na krk věší svou odloženost, starej se o mě, Eli, jsem sama na světě, nepotřebný starý uhlák… mé parazitické dvojče, které se mi dobývá do všeho, co jsem si musela vlastníma rukama postavit… Zdalipak si vzpomíná, jak tatínek vždycky zavelel Pojď, Nino, půjdeme se projít, a ona šla, chodili spolu mlčky hodiny po Stromovce, táta v šedém baloňáku s rukama založenýma za zády a vedle něj poslušně cupitající Nina, která celou dobu ani necekla, i když ji zábly 99

sentiment_v1.indd 99

17.4.2009 10:06:01

nohy a chtělo se jí čurat? Zdalipak si na to jedinkrát vzpomene, jak táta vykonával to, o čem si zřejmě myslel, že jsou „rodičovské povinnosti“? A že mě jedinkrát nevzali s sebou, protože jsem byla moc divoká, moc jsem pobíhala, vyžadovala pozornost a většinou se umazala?

Chtěla bych, aby mé tělo, obličej byly beztvaré, amorfní, aby nevypovídaly nic o mé podstatě, kterou reprezentují. Aby z nich nikdo nedokázal vyčíst, jak jsem roky zpívala za domovními dveřmi, protože jsem věděla, že za nimi poslouchá přikrčený soused Antoš s erekcí. Bože, jaký já měla andělský soprán!

Vymazat ten den, kdy jsem ty dveře otevřela a on tam stál, jako by to čekal, zeptal se mě, jestli mu nechci zazpívat u něj doma, ano, nikdy se mě nedotkl, jen mě postavil na stoličku a poprosil mě, abych zpívala Ave Maria, gratia plena, a já zpívala, jemu se po tvářích valily slzy tak jako všem maminkám, když jsem to zpívala sólo v kostele Sv.Šimona a Judy, honil si péro a já zpívala a se zaťatými pěstmi upřeně hleděla z okna, Sancta Maria mater Dei ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae...

Jistěže jsem to skončila sama, dokázala jsem ty zádušní zvrhlosti po roce skončit, i když jsem si ten pocit moci užívala, dívala jsem 100

sentiment_v1.indd 100

17.4.2009 10:06:01

se na něj pohrdavě, jistě, jednou odpoledne jsem mu řekla, že na mě čekají kluci, vysmála jsem se mu, řekla jsem mu, že nikdy ničeho nedosáhne, hleděl na mě s přivřenýma očima a kousal se do rtu… Odcházela jsem a on mě mezi dveřmi pohladil po vlasech a zašeptal „nashledanou, nevinná holčičko,“ tehdy přesně to s tou nevinností přestala být pravda, ach, proměnit se tak v beztvarou amébu… Tehdy peklo vyřklo konečný verdikt: že mě chce… že má pro mě nachystaného Demiurga…

Přesně tehdy jsem přestala chodit do sboru, přesně tehdy jsem svůj dar od Boha zasvinila…

Když jsem pak Antoše potkala na chodbě, jen se přitiskl ke zdi, jako by doufal, že s ní splyne, a beze slova mě nechal projít… Ubohý, průměrný Antoš, alespoň úchylku měl svéráznou…

První indicie: ráno jsem dostala chuť zahodit všechno svoje černé prádlo a vzít si místo něj čistě bílé kalhotky.

Druhá indicie: když jsem v tričku portugalské reprezentace pila svou první, druhou a třetí ranní kávu, pozorovala jsem fascinovaně holuba, jak po městě sbírá kousky trávy, jehličí a klacíky a nosí si je vítězoslavně na naši půdu. Z terpentýnu se mi 101

sentiment_v1.indd 101

17.4.2009 10:06:02

zamotala hlava, a když jsem tu pitomou okřídlenou krysu slyšela za tenkou stěnou, která náš ateliér dělí od půdy, hlasitě hnízdit a vrkat, nemohla jsem se vůbec soustředit.

Obula jsem si kanady, odemkla si půdu a natáhla do nosu nasládlý pach holubinců a zvířeného prachu. Nebylo těžké ji najít: bublala tak hlasitě, jako by chtěla, aby celý svět přišel a v úžasu obdivoval její hnízdo, jako by to byl chrám v Petře nebo visuté zahrady královny Semiramis. Přelezla jsem těch několik trámů, které nás dělily. Seděla ve svém hnízdě a vůbec neměla potřebu utéct, když mě viděla se přibližovat. „Kdo tě obtáh?” zeptala jsem se přátelsky, jako by to byla moje sestra, a … mě překvapila a vzrušila vlastní zákeřnost. Stála jsem od ní na metr a podrážděně jsem na ni zamířila vzduchovou pistolí. První výstřel ji minul docela, jak jsem byla roztěkaná. Ještě pořád se ze svého hnízda odmítala hnout. Druhá rána ji trefila do hlavy. „Pchú!” udělala a otřepala se. Třetí rána šla vedle oka. „Pchú! Pchú!” zavrkala poplašeně, jako by jí konečně došlo, že to je doopravdy. Popolétla a dopadla na dřevěnou podlahu, až se zvířil prach. Pak se chvíli motala v soustředných kruzích, mávala jedním křídlem a zmateně vrkala, jako by upozorňovala pořádkové jednotky, že má na plotně oběd. Jediným sko102

sentiment_v1.indd 102

17.4.2009 10:06:02

kem jsem jí dopadla na krk. Zvuk, který se ozval, připomínal zamlaskání bláta – a zrovna tak mazlavé bylo sklouznutí mojí boty.

Vyzvracela jsem se vedle toho co z holuba zbylo, sundala si kanady a hodila je zpátky na půdu, kterou jsem za sebou zamkla.

Třetí indicie: když jsem na kostičky krájela červenou řepu do boršče. Pozorovala jsem stružky rudé šťávy, jak se slévají a spojují v jeden pramen. Ten výjev mě natolik uchvátil, že jsem šťávu nechala stékat na podlahu a E. se zeptal: „Co je?” Zavrtěla jsem hlavou, jako že nic. Koutkem oka jsem zahlédla, že má v koutku úst drobek. Rozhodilo mě to víc, než kdybych zjistila, že je cítit cizím klínem. Najednou mi to bylo nad slunce jasnější: jakýkoliv jeho talent mi nedokáže ospravedlnit ty věčné drobky, okousané a špatně vyčištěné nehty, pach zpocených nohou a nervózní popocházení. Pohlédla jsem na něj: vypadal jako z mlhy, polorozpadlý na fragmenty – přísahám, že jsem skrz něj viděla mastné skvrny na zdi vedle našeho jednovařiče. „Co je?” opakoval. Pokrčila jsem rameny a pozorovala pramínek červené šťávy jak dopadá na světlou podlahu a slévá se v chuchvalec nenarozené krve. Za oknem vybuchoval ohňostroj a já se na něj nešla podívat.

103

sentiment_v1.indd 103

17.4.2009 10:06:02

Čtvrtá indicie: když jsem s Demiurgem seděla v nóbl brasserii a on mi na závěr nepovedené večeře objednal crème brulée. Deset minut jsem nad tím seděla a zjistila, že se nedokážu přimět prorazit lžičkou křupavou karamelovou krustu na povrchu a nechat do krému vtéct sladkou hnědou šťávu.

Kolik ještě náznaků potřebuje člověk, který není úplně imbecilní?

Ležela jsem v noci v posteli (Eda byl ve střižně), dotýkala se svého břicha a nepřála si než být se svou maličkou dceruškou, sama, navěky. Neslyšně přišel Demiurg a vstoupil do mě. Pohyboval se ve mně, mimochodem bral do úst mé bradavky, jako by to byly hřebíky, které si při zatloukání potřebuje přidržet mezi zuby, zrychloval, pak zpomalil a přísně se na mě podíval. Cítila jsem, jak se ve mně pohybuje jako velká chobotnice a zevnitř mě zkoumá jako bytost bez očí, jako plačící archanděl… Můj obličej nejspíš odrážel stav mysli, do kterého jsem … ponořila: jako popisují … vězňové koncentračních táborů – že mysl odbourá všechno, co nepotřebuje, smích, radost, slzy, soucit, touhu, a ponechá si pouze jediné – nutnost přežít. Demiurg na mně ležel a musel vidět, že je to mrtvé, že mě přestala spalovat žádost, kterou jsem tak dlouho nemohla zpracovat, ovládnout, podro104

sentiment_v1.indd 104

17.4.2009 10:06:02

bit si. Zlostně mi přitiskl dlaň na obličej a když viděl, že na něj jen nehnutě hledím, odvalil se ze mě a vztekle si otíral ústa: „Co je, máš to dostat?” „Ne,” řekla jsem, „právě naopak.”

Trvalo mu snad minutu, než mu to došlo. Přitiskl si ruku na pusu, jako by zrovna uslyšel rozsudek své smrti. „Jak to víš?! Jak to víš?! Víš to určitě?” opakoval.

Chvěla jsem se zimou: přesto jsem ležela bez hnutí. „Čí je to?” zeptal se pak smířlivěji, jako by si tím chtěl zasloužit žádoucí odpověď. „Jestli syna nebo otce?” řekla jsem a neodpustila si pousmání: „Vždyť je to jedno, stejný geny.”

Přikývl a jeho tvář se začala rozjasňovat, jako tvář člověka, který se vynořuje z tunelu. Věděla jsem k čemu to povede, ale nechtěla jsem mu na tom dopřát žádný podíl.

Po čele mu stékal pot, když se začal usmívat: „Kdybys chtěla, tak můžeme bydlet spolu…jako rodina…”

Zavrtěla jsem hlavou. Vzal mi hlavu do svých dlaní a viděla jsem, jak se soustředí, aby mě ovládnul. Nebránila jsem se; říkal mi, že bez něj nevydržím ani den, že ho potřebuju, že ho musím mít, že jsem jím posedlá. Obrátila jsem se na bok a položila si ruku na 105

sentiment_v1.indd 105

17.4.2009 10:06:02

břicho, které mi před chvílí tak surově obdělával.

Zašeptal mi do ucha, skoro něžně: „Udělám ti to, naposled.” Ještě jednou na mě vylezl a převalil se přese mne jako přílivová vlna – ale neudělal nic.

Ještě chvíli tam ležel, a pak se tiše oblékl a beze slova se ztratil, ani snad neprošel dveřmi.

106

sentiment_v1.indd 106

17.4.2009 10:06:02

SPOLU On jí podává igelitku a ona pokrčí nos a řekne: „Co je to, mrtvá kočka?“ Igelitka je těžká a páchne spáleným papírem a mokrým papírem, ona se podívá dovnitř a na chvilku zadrží dech, protože rozpozná mrtvoly deníků. „Edo, co jsi s tím proboha dělal,“ řekne tiše a obrátí se k němu, nesouhlasně povytáhne obočí a dodá: „Vždyť ty vypadáš, jako by ses opravdu vrátil z podsvětí!“ On k ní váhavě přistoupí, obejme ji a zavře oči. „A smrdíš taky tak,“ dodá ještě ona a pasivně setrvává v jeho objetí.

On kývne, a pak dodá: „Byl jsem tam a na zpáteční cestě jsem se ohlédl a přišel úplně o všechno. Za dveřma čekají bakchantky; jestli mě teď pustíš a otevřeš jim, tak mě roztrhaj na cucky.“ Ona si povzdechne a řekne, jestli by si k tomu melodramu nemohli sednout, že je pekelně unavená. Ona otáčí nasáklé stránky deníků a bez hlesu luští, co se ještě dá přečíst; on sedí vedle ní a hlavu má opřenou o její rameno. „Tehdy jsem to cítil nějak jinak,“ pronese on s přesvědčením. „Patnáct let jsem v tom ponořenej jak ve žluklým mlíce.“ Řekne mu, ať ji ovládne a on nechápe. Podívá se na něj prosebně a on zjistí, že to myslela vážně. Zmocní se jí bez předehry; rozepne jí kabátek čínského střihu a její stříbřitý rolák mu poskytne iluzi jezerní hladiny, do které zaboří hlavu. Chytí ji za vlasy a kousne ji do ramene, ona má ruce připoutané neviditelnými okovy a nebrání mu; přiloží si jeho ruku na svá ústa, přeje si, aby jí nedovolil křičet 107

sentiment_v1.indd 107

17.4.2009 10:06:02

bolestí. On jí penisem opracovává břicho, jako by se jí do něj snažil vysoustružit alternativní otvor. Ona vybuduje nepatrný ostrůvek své vůle a zasténá mu do dlaně, pak hlasitěji, pak křičí, ale on její rebelii tlumí, protože už pochopil pravidla hry. Ve vzduchu visí vulgární a urážlivá slova, ale nikdo po nich nesáhne. Přitiskne jí své předloktí na levou tvář a zatlačí. Ona se vzepne jako struna a stejně tak zazvučí. On jí zevnitř zasune ruku pod jedno stehno a téměř bez námahy ji otočí na břicho a přiklekne ji, ona začíná vzlykat a šeptá, už dost. On jí přitiskne obličej do polštáře a vstoupí do ní, aniž by se zdržoval svlékáním kalhotek. Pustí její hlavu a něco jí zašeptá do ucha. Vdechne její vůni. Ona vyvrcholí a zakřičí, jako by místností projel nákladní vlak, jako vražděná tulenice, a on ji následuje a až po chvíli zjistí, že má prokousnutou paži a vůbec si nevzpomíná, jak k tomu došlo. Na ulici pod okny je slyšet dupání těžkých bot a chvíli za ním ještě jedno.

Ona řekne, že ještě nikdy… On opakuje, že tehdy to bylo tak jiné, že už to není schopen vidět jasně, že je to dávno, že je otupělý, že ztratil schopnost rozeznat chutě, že je unavený, tak unavený… ona řekne, ano, je to dávno, omlouvám se, ale koupelna je tu příšerná, udělám aspoň čaj, a není to zvláštní, že je leden a už je slyšet zpívat ptáky? On odpoví, že ptáci ve městě jsou stejně vyšinutý jako lidi. Dům se zachvěje bouchnutím domovních dveří a pak slyší, jak po chodníku drncají popelnice a chroptění pneumatického pístu popelářského auta.

Ona si zkříží ruce za zády a opře se o ně proti opěradlu květovaného sofa, aby dala v mléčném světle svítání vyniknout svým malým, ale stále pevným prsům, ano, pomyslí si, kruh se uzavřel, a můj milenec, o kterého mě tak bezohledně připravila vlastní sestra, se ke mně vrátil, a další strádání poneseme spolu na věčné časy a nikdy jinak, vyprahlou poušť zavlaží životadárná bouře a to, co se mezi námi právě odehrálo, nám jen potvrdilo, jak jsme si blízcí. Cítí, jak 108

sentiment_v1.indd 108

17.4.2009 10:06:03

jí po stehně stéká jeho sperma a zmocní se jí zároveň zděšení i vzrušení, že by její prázdné lůno mohlo ožít.

On sedí na kraji vyrudlé pohovky, je prochladlý, obličej má v dlaních a jeho penis tvoří mezi jeho hubenýma nohama nezúčastněnou svislici, lituje, že se nechal unést, jen jsme tak stvrdili svou vinu, tak, pomyslí si on, nic se neuzavírá, léta nadále poplynou osaměle jako v cele smrti, smrti, jejíž vzdálenost se limitně blíží nekonečnu, zatracení, zrada, pokání, vina, pozůstalost, nechutenství, nevolnost, insomnie a bakchantky na prahu. Nechce nic než spát.

109

sentiment_v1.indd 109

17.4.2009 10:06:03

Bianca Bellová Sentimentální román Odpovědný redaktor Mgr. Jaroslav Foršt Jazyková korektura Mgr. Jana Holešovská Grafický návrh obálky Adrian T. Bell Sazba Jaroslav Foršt Vydalo nakladatelství IFP Publishing&Engineering s.r.o. v roce 2009 jako svou 6. publikaci www.ifp-publishing.cz, info@ifp-publishing.cz Vytiskly Těšínské papírny s.r.o., Český Těšín Explicit liber iste. © Všechna práva vyhrazena

sentiment_v1.indd 110

17.4.2009 10:06:03

Další knihy z nakladatelství IFP Publishing Jay Kopelman: Z Bagdádu, s láskou Příběh vyprávěný Jay Kopelmanem, velitelem mariňáků, je nejen příběhem pokusu záchrany jednoho malého psa člověkem, ale i dojemným příběhem záchrany duše člověka malým psem ve válečné hrůze, kdy je tak snadné zapomenout i ten zbytek člověčenství, který v sobě člověk nosí. Skutečný a nezapomenutelný příběh, který se stal svědectvím o životě, smrti, válce a jednom malém, špinavém, zablešeném uprchlíkovi.

Terri Irwinová: Steve a já, můj život s lovcem krokodýlů Terri Irwinová byla manželkou a životní družkou slavného Lovce krokodýlů, hrdiny přírodovědných seriálů, člověka, který proslul láskou k divoké přírodě a celý život zasvětil její ochraně - až do své tragické smrti. Terri Irwinová představuje život se svým australským manželem s milou otevřeností a vtipem. V jejích slovech poznáte Steva takového, jaký opravdu byl – jako člověka oddaného rodině, jako zaníceného ochránce životního prostředí, a jako skromného zástupce, mluvícího k milionům lidí za miliony těch, kteří mluvit nemohou.

Kniha Steve a já je nejen skutečným a dojemným příběhem, ale také báječným dobrodružstvím života s člověkem, který se stal legendou. Je příběhem, který napsala žena nejpovolanější. Ta, která ho milovala.

Kolektiv autorek: O čem ženy píší Naše nakladatelství oslovilo české autorky s žádostí o povídky na téma O čem ženy píší. Vybrali jsme sérii povídek od dvaceti tří autorek různých žánrů. Ve sbírce se objeví nejen autorky známé, např. Olga Walló, Eva Hauserová, Iva Pekárková, Irena Fuchsová, Věra Nosková a další, ale i autorky začínající. Kniha v pevné vazbě a s papírovým přeba-

sentiment_v1.indd 111

17.4.2009 10:06:03

Jiří Traxler, Já nic, já muzikant ..na penzi Jiří Traxler (nar. 1912, Tábor), pianista, hudební skladatel, textař a aranžér, slavná osobnost krásného období třicátých let první republiky. Za svou hudební dráhu v Československu napsal a nahrál spoustu písní, z nichž se některé staly opravdovými šlágry a jsou známé a hrané dodnes – například písně Bloudění v rytmu, Jedu nocí nebo Hádej, hádej. Jako autor, aranžér a textař spolupracoval Jiří Traxler s Jaroslavem Ježkem, s R.A. Dvorským a dalšími osobnostmi tehdejší doby. Jako pozdrav z kanadského Edmontonu, kde nyní ve věku devadesáti šesti let žije, posílá Jiří Traxler svou poslední knihu, Já nic, já muzikant na penzi. Jde o směs jeho prózy a poezie zahrnující jak témata vážná, tak témata nevážná, vyprávěná s nenapodobitelným humorem, nadhledem a krásnou češtinou, kterou nijak neobrousil čas strávený v cizině. Díky stylu, noblese a oparu poetičnosti je čtení knihy požitkem, který v dnešní době rozhodně není běžný.

Jaroslav Foršt, BIO&dítě To nejcennější, co lidstvo má, jsou jeho děti. Nejcennějším pro člověka je jeho potomek. Jak pro něj zajistit to nejlepší?

Kniha Bio&dítě, bio i nebio zdravá výživa, pomůže některá nebezpečí, hlavně z oblasti potravin odhalit, a poradí, jak jim čelit. Není radikální, nevyzývá k návratu na stromy a ke svícení loučemi. Snaží se být průvodcem na cestě, jak dát vašemu potomkovi to nejlepší z oblasti výživy a životního prostředí domova.

Barevná kniha se spoustou obrázků a receptů.

Jaroslav Foršt, Kapesní BIOLEXIKON Kniha Kapesní BIOLEXIKON - Průvodce biotrhem a trhem zdravé výživy si klade za cíl pomoci všem, kteří svět ekologických produktů teprve objevují. Má jim pomoci se orientovat v množství bioproduktů, které nás dnes obklopují, má pomoci rozpoznat, co je skutečně zdravé a co zdravé být nemusí. Klade si za cíl být rádcem mezi regály a průvodcem v okamžiku, kdy se člověk rozhoduje vzít odpovědnost za výživu do svých rukou.

Barevná kniha v pevné vazbě s obrázky a recepty.

Žádejte v knihkupectvích, bioobchodech nebo na: www.ifp-publishing.cz

sentiment_v1.indd 112

17.4.2009 10:06:06