Filmovy klub Jihlava _ Jarni cyklus 2022 by Jihlava

Jarní cyklus 2022

„Zhlédnutí filmu může znamenat promrhání několika desítek minut života. Anebo nás film může obohatit, poučit, povznést, potěšit, pobavit, dojmout, rozplakat, nadchnout. V takovém případě jsme dobře prožili čas a navíc jsme získali něco, co se s cenou vstupenky nedá porovnat.“ Jaroslav Kristek předseda FK Jihlava

Program jarního cyklu leden – květen 2022

hrací den pondělí (s výjimkou mimořádných víkendových projekcí), začátky představení v 19:30 hod., kino Dukla, Jihlava

LEDEN

3. 1. Kid 10. 1. Malá lež | pásmo O (n)emocích a lidech 17. 1. Svéráz českého rybolovu | dokumentární večer 24. 1. U Petrovových řádí chřipka | pásmo Doteky východu 31. 1. Karel, já a ty

ÚNOR

7. 2. Slow West 14. 2. Jelenice | pásmo O (n)emocích a lidech 21. 2. Gogo | dokumentární večer 28. 2. Sněžit už nikdy nebude | pásmo Doteky východu

BŘEZEN

7. 3. Nejhorší člověk na světě 14. 3. Frank | pásmo O (n)emocích a lidech 21. 3. Láska pod kapotou | dokumentární večer 28. 3. Začátek | pásmo Doteky východu

DUBEN 4. 4. Nejvyšší nabídka 11. 4. Kurz negativního myšlení | pásmo O (n)emocích a lidech 18. 4. Eric Clapton: Život ve 12 taktech | dokumentární večer 25. 4. Oáza | pásmo Doteky východu

KVĚTEN 2. 5. Sama nocí tmou 9. 5. Než skončí léto | pásmo O (n)emocích a lidech 16. 5. Helmut Newton: Nestoudná krása | dokumentární večer 23. 5. Vysoká dívka | pásmo Doteky východu 30. 5. Šťastný Lazzaro

3. ledna 2022

Kid (The Kid)

USA, 1921, DCP, černobílý, anglicky, české titulky, 54 minut Režie: Charlie Chaplin Scénář: Charlie Chaplin Námět: Charlie Chaplin, Kamera: Roland Totheroh Hudba: Charlie Chaplin Produkce: Charlie Chaplin Hrají: Charlie Chaplin, Edna Purviance, Jackie Coogan, Henry Bergman a další

Do první světové války byla ve světě populární zejména francouzská filmová groteska, ztělesňovaná postavou gentlemanského Maxe Lindera. Když přišel Charlie Chaplin ze svého rodného Londýna do Hollywoodu, snil nejdříve o tom, jak bude hrát velké charakterní role, ale nakonec byl roku 1914 najat právě jako komik u společnosti Keystone. Měl s tím ostatně velké zkušenosti, do Ameriky se dostal kvůli pantomimické skupině. Začal hrát v krátkometrážních groteskách, posléze ale přešel k jiné společnosti a ujal se i režírování a psaní scénářů. Chaplin se začal stylizovat do tuláka: buřinka, knírek, nadměrně velké boty, malá hůlka, široké kalhoty, úzké sáčko a potrhaná barevná vesta. Hlavní vzpruhou Chaplinovy komiky je důstojnost, avšak převráceně, nežli u zmíněného Maxe Lindera: Chaplin je totiž tulák, který chce být gentlemanem a vůbec mu to nejde! Kid (1921) značí pro Chaplina zásadní zvrat v tvorbě. Upouští zde od přímočarých grotesek a začíná se věnovat vážnějším tématům, přestože s notnou dávkou své komiky. Převtěluje se do role opuštěného muže, který na ulici nachází sirotka, pro něhož se neplánovaně stává rodičem. Kid oslavil minulý rok již sto let od premiéry, ale neubírá mu to nic na jeho aktuálnosti, vtipu a umělecké kvalitě. Charlie Chaplin byl jediným tvůrcem, který dokázal udržet grotesku i po nástupu zvukového filmu. Je to filmový velikán, jeden z těch největších, a možnost vidět jeho dílo na plátně kina je možnost, která se těžko odmítá.

pásmo O (n)emocích a lidech

10. ledna 2022

Malá lež (The Farewell)

Čína/USA, 2019, DCP, barevný, čínsky, české titulky, 100 minut Režie: Lulu Wang Scénář: Lulu Wang Kamera: Anna Franquesa Solano Hudba: Alex Weston Produkce: Anita Gou, Andrew Miano, Peter Saraf, Marc Turtletaub, Chris Weitz, Jane Zheng, Daniele Tate Melia Hrají: Awkwafina, Tzi Ma, Ines Laimins, Jim Liu, Shuzhen Zhou, X Mayo, Hong Lu, Aoi Mizuhara, Yongbo Jiang, Han Chen a další Ocenění: Zlaté glóby 2020 – nejlepší herečka (muzikál nebo komedie)

Něžná komedie podle skutečné lži je jedním z nejlépe hodnocených filmů roku 2020. Film o hledání vlastních kořenů je plný humoru pramenícího z kulturních a generačních rozdílů mezi Američankou Billi a její svéráznou čínskou babičkou. Příběh, na kterém je Malá lež založena, se začal odehrávat v roce 2013, kdy se režisérka Lulu Wang dozvěděla, že její milované babičce byla diagnostikována vážná nemoc. Film Malá lež byl ve světové premiéře uveden na festivalu v Sundance, kde byl vřele přijat. New York Post ve své recenzi hovoří o „univerzálním příběhu, který bude každé publikum milovat“, portál Vox nazval Malou lež „výborným, hluboce osobním filmem, který z Lulu Wang učinil jednu z nejvýraznějších mladých režisérek současnosti.“ Kromě upřímného stylu vyprávění a jisté režie kritici na filmu vyzdvihují také výkon herečky a rapperky Awkwafiny, která za své ztvárnění Billi získala Zlatý glóbus, byť se jednalo o její vůbec první hlavní roli. Malá lež je milý a snadno přístupný film, plný rodinných emocí. Ale především je oslavou všech babiček, které si s námi v dětství hrály, vařily nám jídla, jejichž chuť už navždy budeme považovat za tu nejlepší. Babiček, které nás zahrnuly láskou, jakou si v sobě poneseme celý život.

Lulu Wang se narodila 25. 2. 1983 v Pekingu, vyrůstala v Miami a studovala hudbu a literaturu v Bostonu. Klavíristka hrající klasickou hudbu se nakonec stala filmařkou. Prestižní filmový časopis Variety ji v roce 2019 zařadil mezi deset režisérek a režisérů, které se vyplatí sledovat. Filmografie – režie (celovečerní filmy): Posthumous (2014), Malá lež (2019) Oficiální stránky filmu: https://a24films.com/films/the-farewell

dokumentární večer

17. ledna 2022

Svéráz českého rybolovu Česká republika, 2021, DCP, barevný, 77 minut Scénář a režie: Ivana Pauerová Miloševičová Kamera: David Cysař Hudba: Džian Baban Účinkují: Jarda, Petr, Miloš, Mireček, Pavel, Franta, Honza

Šest mužů, které spojuje přátelství, hospoda U Jízdárny, ale také rybolov, vyráží z Jihlavy do norského Berssakeru. Je to už tradice, kdy jednou v roce sbalí rybářské pruty, nepromokavé bundy, smažené řízky i kartony piv a jedou za dobrodružstvím při lovu ryb v norských fjordech. A přitom jim nejde jen o úlovek – jedou si užít večerních přátelských posezení, dobrého jídla a samozřejmě i lahodných nápojů. Filmaři sledovali své hrdiny od začátku výpravy – už během samotných příprav na cestu, zachytili cestu do Norska, pobyt i zážitky v této severské zemi i návrat zpět. Některé komické okamžiky byly spojené s humornými situacemi, které zažívali sami protagonisté, občas byly vyvolané i nepřízní počasí nebo nespolehlivou technikou. Filmový štáb to neměl jednoduché, občas natáčel ve ztížených podmínkách. Dokument Svéráz českého rybolovu je opravdu svérázným sním9

kem, ve kterém není na prvním místě úspěch při lovení ryb, ale spíš kamarádství a společné zážitky, provázené pohodovou atmosférou i humorem. Atmosféra filmu vypovídá svým způsobem i o české mentalitě, velmi citlivě je ztvárněná také hudební stopa. Autorem skladeb je Džian Baban, interpretem ústředního songu „Halibut blues“ je Zdeněk Hrachový z kapely Fleret.

Ivana Pauerová Miloševičová (nar. 10. 6. 1976 Sarajevo, Bosna a Hercegovina) – režisérka, scenáristka, kameramanka. Vystudovala pražskou FAMU a je spoluzakladatelkou Institutu dokumentárního filmu. V České televizi působí jako dramaturgyně a vedoucí projektů dokumentární tvorby. Dramaturgicky a režijně se podílela na řadě cyklů a sérií. Filmografie – dokumentární režie (výběr): Cestománie (1999, TV seriál), Nikdy nebylo líp (2006, celovečerní debut), Diviška (2014, TV KF), Z lásky nenávist 3 – Domácí násilí na seniorech (2019, TV film), Svéráz českého rybolovu (2021) Oficiální stránky filmu: www.aerofilms.cz/sveraz-ceskeho-rybolovu

pásmo Doteky východu

24. ledna 2022

U Petrovových řádí chřipka (Petrovy v grippe/Petrov‘s Flu)

Rusko/Francie/Německo/Švýcarsko, 2021, DCP, barevný, rusky, české titulky, 145 minut Režie a scénář: Kirill Serebrennikov Kamera: Vladislav Opelyants Střih: Yuriy Karikh Produkce: Ilja Stewart Hrají: Yuri Kolokolnikov, Yuriy Borisov, Chulpan Khamatova, Yuliya Peresild, Aleksandra Revenko a další Ocenění: MFF Cannes 2021 – cena Vulkán pro nejlepší technickou profesi (kamera)

Zemí se šíří virová infekce. V přecpaných vozech hromadné dopravy pokašlávají lidé s horečkou. Zdravotníci nezvládají přijímat pacienty. Stručný popis světa, v němž se odehrává film dvaapadesátiletého Kirilla Serebrennikova, svádí k domněnce, že jde o příběh z covidových časů. Ve skutečnosti se jedná o adaptaci oceňované knihy Alexeje Salnikova, která v Rusku poprvé vyšla před pěti lety. Postmoderní prozaický debut někdejšího básníka Salnikova svou symfonickou strukturou, živým jazykem a jízlivým portrétem postsovětského Ruska nadchnul kritiky, čtenáře a nakonec i režiséra Serebrennikova. Kritik současného Kremlu, hledající příčiny ruského marasmu, se do natáčení pustil po 20 měsících domácího vězení, k nimž byl odsouzen na základě zřejmě vykonstruovaného obvinění ze zpronevěry, a nadále nesmí opustit vlast. Slavnostní premiéry filmu v hlavní soutěži festivalu ve francouzském Cannes se nemohl zúčastnit. Film funkčně mísí motivy a postupy sociálního dramatu, dystopického sci-fi nebo superhrdinských komiksů. Přechází mezi nimi s lehkostí typickou pro autora, který už roky režíruje také avantgardní divadlo. V jeho novém filmu někteří herci ztvárňují až sedm postav. Dějiště se v dlouhých záběrech za pochodu mění obměnou dekorací a svícení, bez počítačových triků. Například ve scéně, kdy se Petrov snaží navázat konstruktivní dialog s kumpány, kamera přechází nejen mezi místnostmi, ale také různými časovými rovinami, mezi tím, co se stalo a co by se stát mohlo. Serebrennikov od diváků po celou dobu vyžaduje vysokou míru soustředění a pozornosti, ale odměnou nám bude mimořádně kompozičně vrstevnaté a tématicky bohaté dílo, které se v našich kinech hned tak nevidí.

Kirill Serebrennikov se narodil 7. 9. 1969 v Rostově na Donu, SSSR. Absolvoval studium fyziky na Rostovské státní univerzitě s červeným diplomem. Ale již během studií se začal zajímat o režii, a nyní je uznáváným divadelním a filmovým režisérem. Jeho filmy jsou pravidelně uváděny na velkých filmových festivalech v Cannes, v Benátkách i v Karlových Varech. Mezi roky 2012 a 2021 byl uměleckým ředitelem moskevského divadla Gogol-Centr. Je nositelem francouzského Řádu umění a literatury. Filmografie – režie: Ragin (2004), V roli oběti (2006), Den v Jurjevu (2008), Nevěra (2012), (M)učedník (2016), Léto (2018), U Petrovových řádí chřipka (2021)

31. ledna 2022

Karel, já a ty ČR, 2019, DCP, barevný, česky, 111 minut Režie: Bohdan Karásek Scénář: Bohdan Karásek Námět: Bohdan Karásek Kamera: Zdeněk Eliáš Hudba: Bohdan Karásek Produkce: Bohdan Karásek Hrají: Bohdan Karásek, Jenovéfa Boková, Miloslav König, Marie Švestková, Petra Nesvačilová a další Ocenění: Ceny české filmové kritiky 2019 – Cena innogy pro objev roku (Bohdan Karásek)

Bohdan Karásek začal natáčet krátké experimentální snímky již v devadesátých letech, do povědomí veřejnosti se však dostal až v posledním desetiletí středometrážními „bytovými filmy” Lucie (2011) a Milostné písně (2013). Karel, já a ty je jeho celovečerní debut. Na ploše necelých dvou hodin rozehrává jemnou dramedii s ústředním tématem vztahů. Sledujeme příběh Saši, které bude třicet a společně s manželem Karlem prožívají nepříliš šťastné období. Karásek není vypravěč, spíše pozorovatel. Jeho debut je stejně jako středometrážní tvorba konverzačním filmem s oddramatizovaným vyprávěním. Zásadní je pro tento snímek střih. Postavy sice promlouvají v dlouhých záběrech, někdy statických, někdy plynoucích prostorem, čas od času ale od klasického střihu Karásek postupuje k jakési asociativní montáži – ilustruje postavami zmiňované jevy, natáčí plakáty v metru, poutače na ulici, lidi v tramvaji. Díky tomu balancuje na hranici hraného a dokumentárního filmu. Snímek byl natočen s minimálním rozpočtem, který se projevuje na kvalitě záznamu užitých kamer a mikrofonů. Jistý punc amatérskosti, punkovosti a dokumentárnosti ale celému snímku napomáhá a stvrzuje jeho autentičnost. Pro nevelký rozpočet, všední dialogy „o ničem“, ruční kameru či skromnou výpravu jsou Karáskovy filmy přirovnávány k mumblecoru – žánru amerického nezávislého filmu, který výše jmenované složky splňuje. Karásek je ale vynalézavější v použití střihu a hudby a téměř nevyužívá improvizace. Postavami, které se bezcíl12

ně toulají ulicemi města a přitom filozofují o životě, leckomu připomene dílo francouzského novovlnného režiséra Erica Rohmera.

www.facebook.com/kareljaaty

před koncem monopolu

7. února 2022

Slow West (Slow West)

Velká Británie/Nový Zéland, 2015, DCP, barevný, anglicky, české titulky, 84 minut Režie: John Maclean Scénář: John Maclean Kamera: Robbie Ryan Hudba: Jed Kurzel Produkce: Iain Canning, Emile Sherman, Conor McCaughan Hrají: Michael Fassbender, Kodi Smit-McPhee, Caren Pistorius, Ben Mendelsohn a další Nejvyšší ocenění: Sundance 2015 – Velká ceny poroty

Zdá se, že žánr klasického westernu se již vyčerpal. O neohrožené bílé muže s kolty zavěšenými proklatě nízko, dobývající nový kontinent a prohánějící se na koních americkou prérií za touhou po rychlém zbohatnutí, dnešní publikum ztrácí zájem. A proto se stále více prosazuje subžánr anti-westernů či neo-westernů, který zpochybňuje základní východiska a klišé amerického klasického westernu a převrací jeho tradiční žánrové charakteristiky. Vyvrcholením tohoto trendu je například snímek První kráva americké režisérky Kelly Reichardt (viz Letní cyklus FK 2021). V revizionistickém westernu Slow West se setkávají dvě velká témata a dva velké mýty – první láska a Divoký západ. Westernové paradigma coby základ vyprávění o hledání americké identity je přenesené do příběhu o hledání lásky a sebe sama. Šestnáctiletý skotský aristokrat nestopuje v prériích 13

rudokožce či desperáty na útěku před zákonem, ale dívku svých snů. Výtvarně pozoruhodný snímek, který se natáčel v krajině Nového Zélandu, nikoli v Americe, jak bychom očekávali, je určený především pro velká plátna kin. A protože jeho cesta českými kiny je po sedmi letech u konce, nenechte si ujít tento cinefilní zážitek ve vašem filmovém klubu.

John Maclean studoval malířství na Royal College of Art. Má za sebou dva krátkometrážní filmy – Muž na motorce (2009), který natočil na mobilní telefon, a Loupež poslepu (2011). V obou snímcích, stejně jako v jeho celovečerním debutu Slow West, si zahrál Michael Fassbender. Za Loupež poslepu si Maclean odnesl cenu BAFTA za nejlepší krátkometrážní film. Celovečerní western Slow West pak vyhrál Velkou cenu poroty za nejlepší mezinárodní hraný film na festivalu Sundance. Filmografie – režie (celovečerní filmy): Slow West (2015) Oficiální stránky filmu: https://a24films.com/films/slow-west

pásmo O (n)emocích a lidech

14. února 2022

Jelenice (Le Daim/Deerskin)

Francie, 2019, DCP, barevný, francouzsky, české titulky, 77 minut Scénář, režie a kamera: Quentin Dupieux Hudba: Janko Nilovic Produkce: Thomas a Mathieu Verhaeghe, Arnaud Tournaire Hrají: Jean Dujardin, Adèle Haenel, Albert Delpy, Laurent Nicolas, Coralie Russier, Youssef Hajdi, Stéphane Jobert, Marie Bunel, Panayotis Pascot, Maryne Cayon, Thomas Blanchard, Julia Faure, Rio Vega, Géraldine Schitter, Caroline Piette a další Ocenění (výběr z 3 cen a 10 nominací): Splat! FilmFest 2019 – Cena diváků, MFF Dublin 2020: Quentin Dupieux – Zvláštní cena poroty

Když se stárnoucí muž setká se třemi silnými protivníky současně – rozvod, krize středního věku, krize mužství – pak se to může neblaze podepsat na jeho psychice. Hlavního hrdinu Umělce (v podání Jeana Dujardina) doslova okouzlí kovbojská bunda z jelení kůže s třásněmi. A navíc ještě dostane do ruky kameru, důsledkem toho se dokonale vžije do role filmaře, který se v malé vesnici ve francouzských Alpách rozhodl natočit film. Právě o jelenicové bundě, se kterou rozmlouvá, a přeje si, aby byla jediná na světě. Kdo zná filmy Quentina Dupieuxe, může se těšit na další úlet v podobě hry na diletantskou filmařinu a účelovou bizarnost.

Quentin Dupieux (nar. 14. 4. 1974 Paříž, Francie) – režisér, scenárista, kameraman, střihač, skladatel, herec, filmový rebel. Píše, režíruje, točí a stříhá své filmy a zároveň k nim skládá hudbu. Jako tvůrce elektronické hudby pod pseudonymem Mr. Oizo vydal osm studiových alb a vytvořil řadu remixů. V roce 2001 režíroval svůj první středometrážní snímek Nonfilm (to už měl za sebou několik videoklipů). Celovečerní Steak (2007) byl uveden do širší distribuce ve Francii i v zahraničí. Následujícím filmem Guma (Rubber, 2010), zařazeném do sekce Týden kritiky na MFF v Cannes, získal Dupieux mezinárodní pozornost. Oba další filmové projekty, realizované opět v USA, Wrong (2012) a Fízlové, hajzlové (2013), měly premiéru na festivalu Sundance. Filmografie – režie (výběr): Nonfilm (2001, středometrážní film, filmový debut), Steak (2007), Rubber (Guma, 2010), Realita (2014), Jelenice (2019), Moucha v kufru (2020), Incroyable mais vrai (2021) Oficiální stránky filmu: www.deerskinmovie.com

dokumentární večer

21. února 2022

Gogo (Gogo)

Francie, 2020, DCP, barevný, svahilsky, anglicky, české titulky, 87 minut 15

Režie: Pascal Plisson Scénář: Pascal Plisson, Patrick Pessis, Laetitia Kugler Kamera: Michel Benjamin Hudba: Laurent Ferlet Produkce: Marie Tauzia, Romain Malbosc Hrají: Priscilha „Gogo“ Sitienei, Dinah Chepkering Chepsiror, Eudias Jepkoesh, Sammy Chepsiror, Edward Wamalwa, Leonida Talamua

Bylo nebylo, v jedné keňské vesnici žila Gogo, nejstarší školačka na světě. Skutečný příběh ženy, která v 94 letech změnila svůj život. Celovečerní dokumentární film Gogo oceňovaného francouzského reportéra a dokumentaristy Pascala Plissona se podobně jako jeho starší snímek Cesta do školy (Sur le chemin de l‘école, 2013) koncentruje na obtížnou a nestejnou cestu lidí ke vzdělání. Jestliže v Cestě do školy sledoval napříč kontinenty konkrétní, strastiplnou každodenní cestu malých žáčků za vzděláním, ve filmu Gogo je osud a úsilí hlavní hrdinky, čtyřiadevadesátileté Priscilhy Sitienei (řečené Gogo, tedy babička), metaforou lopotné či rovnou marné snahy cca 600 miliónů žen a dívek, kterým je dodnes ve světě z rozličných důvodů vzdělání upřeno. Prostá touha čtyřiapadesátinásobné prababičky naučit se „na stará kolena“ číst, psát a počítat je pro Plissona hrdinstvím hodným dokumentárního eposu.

Pascal Plisson (nar. 1959 v Paříži) je zkušený, především televizní dokumentarista, který se specializuje na filmování zvířat nebo lidí uprostřed divoké přírody. Natočil např. film o řidičích náklaďáků na Sibiři nebo o korálovém atolu Clipperton v Tichém oceánu. „Pokaždé mi jde o totéž: být protagonistům emocionálně blízko a vždy je ukázat divákům v jejich prostředí,“ říká. Svá dobrodružství vtělil do řady filmů, které jsou charakteristické intimním zachycením reality lidí, se kterými se setkal. Jako milovník velkolepých přírodních scenérií se stal mistrem v zachycení jejich krásy, jak můžeme vidět např. v seriálu Vu du ciel (Svět z výšky), který realizoval spolu s Yannem Arthus-Bertrandem. Plisson vytváří strhující filmový svět, v němž dobrodružství, sny, poezie a realismus nacházejí svou přirozenou rovnováhu. Většinu svého času tráví ve východní Africe. V Keni natočil také své jediné hrané drama Masajové – bojovníci deště, uvedené v roce 2005 v českých kinech. Zkombinoval v něm fiktivní příběh se zvyky a rituály kmene a do rolí obsadil skutečné Masaje. Filmografie – režie (výběr): Masajové – bojovníci deště (2004), Tajemný ostrov na konci světa (2005), Cesta do školy (2013), Velký den (2015), Gogo (2020)

pásmo Doteky východu

28. února 2022

Sněžit už nikdy nebude (Śniegu już nigdy nie będzie/Der Masseur)

Polsko/Německo, 2020, DCP, barevný, polsky, české titulky, 116 minut Režie: Małgorzata Szumowska Scénář: Michał Englert, Małgorzata Szumowska Kamera: Michał Englert Produkce: Agnieszka Wasiak, Mariusz Włodarski, Małgorzata Szumowska, Michał Englert, Viola Fügen, Michael Weber Hrají: Alec Utgoff, Maja Ostaszewska, Agata Kulesza, Weronika Rosati, Katarzyna Figura, Łukasz Simlat, Andrzej Chyra, Krzysztof Czeczot a další Ocenění (výběr ze 2 cen a 15 nominací): Polskie Nagrody Filmowe: Orły 2021 – Michal Englert (Nejlepší kamera), MFF Benátky 2020 – Malgorzata Szumowska, Michal Englert (Zlatý lev za nejlepší film – nominace)

Nadpřirozené a neuchopitelné síly mění svět prostřednictvím rukou ukrajinského přistěhovalce Zhenia. Své dny tráví poskytováním masáží snobské klientele bohatého polského předměstí, naslouchá a pozoruje triviality života společenské smetánky, vstřebává jejich strasti a neřesti prostřednictvím mimosmyslových konečků prstů. Všichni jeho klienti mu důvěřují a svěřují se mu se svými problémy a trápeními. U žen je stále oblíbenější a mnoho jich mu dává najevo své sympatie a touhy. Zhenia zůstává ostýchavý, zdvořilý a chladný k jejich nabídkám stejně tak i k nabízeným drogám a luxusnímu pití. S hypnotickou schopností zpomalit čas dokáže přimět tyto lidi zastavit se, přemýšlet o naplnění jejich „šťastného“ života a změnit se. Dokáže však zaplnit skrytou prázdnotu ve své vlastní duši?

Małgorzata Szumowska (nar. 1973, Krakov) režisérka, scenáristka, producentka. Vystudovala režii na Vysoké filmové, televizní a divadelní škole v Lodži (1998). Ve svých hraných i dokumentárních filmech metodicky rozpracovává problémy mezilidských vztahů, pramenící ze spole17

čenských tabu. Už její celovečení hraný debut Šťastný člověk byl nominován na Evropskou filmovou cenu a ve stejném roce se Szumowská stala členkou Evropské akademie. Od roku 2004 pravidelně uvádí své filmy na Berlinale. Filmografie – režie (výběr): Ticho (1998, dok. KF), Šťastný člověk (2000), Solidarita, solidarita (2005), Ve jménu… (2013), Tělo (2015), Tvář (2018), Sněžit už nikdy nebude (2020), Soeurs (2022) Oficiální stránky filmu: www.kinolorber.com/film/never-gonna-snow-again

7. března 2022

Nejhorší člověk na světě (Verdens verste menneske)

Norsko, 2021, DCP, barevný, norsky, české titulky, 121 minut Režie: Joachim Trier Scénář: Joachim Trier, Eskil Vogt Kamera: Kasper Tuxen Hudba: Ola Fløttum Produkce: Thomas Robsahm, Andrea Berentsen Ottmar Hrají: Renate Reinsve, Anders Danielsen Lie, Maria Grazia Di Meo, Hans Olav Brenner, Pål Anders Nordvi, Silje Storstein, Herbert Nordrum a další Ocenění (výběr z 10 cen a 9 nominací): MFF Cannes 2021: Renate Reinsve – Nejlepší herečka

„Julie ve 12 kapitolách“ zní podtitul filmu o půvabné dívce, která se v životě stále hledá. Před třicítkou se ostatně obor studia i partner mění snadno; netřeba se věnovat něčemu, co vás nebaví, ani se zaklesnout ve vztahu bez jiskry. Mladický elán i bezstarostnost ale jednoho dne vyprchají, zrovna ve chvíli, kdy Juliino zmatené srdce tápe… Joachim Trier dokazuje, že hranice mezi romantickou komedií a odstíněným dramatem je skutečně jen pomyslná. Zvláště když se můžete opřít o famózní Renate Reinsve, která si za vrstevnaté ztvárnění chytré, ale svéhlavé Julie z Cannes po právu odvezla cenu pro nejlepší herečku.

Joachim Trier (nar. 1974, Kodaň) absolvoval Národní filmovou a televizní školu ve Velké Británii (2000). Renomé si získal jako tvůrce krátkých filmů. Tři z nich – Procter (2002), Pieta (2000) a Still (2000) – byly předvedeny na více než třiceti mezinárodních filmových festivalech a získaly řadu ocenění: nejvýznamnějšími z nich byly ceny Prix UIP a Kodak Short Film Bureau Award za nejlepší britský a evropský krátký film, které jeho Procter získal v roce 2002 na festivalu v Edinburgu. Kromě toho pracoval Trier jako režisér reklam ve Velké Británii a v Norsku u společnosti Moland Film AS. Filmografie – režie (výběr): Repríza (Reprise, 2006), Oslo, 31. srpna (Oslo, 31. august, 2011), Hlasitější než bomby (Louder Than Bombs, 2015), Thelma (2017), Nejhorší člověk na světě(Verdens verste menneske, 2021). Oficiální stránky filmu: www.oslo-pictures.com/no/filmer/verdens-verste-menneske

pásmo O (n)emocích a lidech

14. března 2022

Frank (Frank)

Velká Británie/Irsko, 2014, DCP, barevný, anglicky, české titulky, 95 minut Režie: Lenny Abrahamson Scénář: Jon Ronson, Peter Straugha Kamera: James Mather Hudba: Stephen Rennicks Produkce: Ed Guiney, David Barron, Andrew Lowe, Stevie Lee Hrají: Michael Fassbender, Maggie Gyllenhaal, Domhnall Gleeson, Tess Harper, Scoot McNairy, Hayley Derryberry, Matthew Page, Travis Hammer a další Ocenění (výběr z 13 cen a 18 nominací): Biografilm Festival 2014 – Cena diváků (Lenny Abrahamson), Dublin Film Critics Circle Awards 2014 – Nejlepší irský film, Las Vegas Film Critics Society Awards 2014 – Nejlepší píseň (Stephen Rennicks, Song: „I Love You All“)

Jon je neúspěšný hudebník, kterému se nedaří prorazit. Pak však shodou náhod potká prapodivnou bandu muzikantů, jejímž frontmenem je Frank – zahloubaný hudební génius, který svou tvář skrývá pod obří papírovou hlavou – a tu nesundává za žádných okolností. Jon se po záskoku stává právoplatným členem kapely Soronprfbs a k odchodu ho nepřinutí ani jeho neobliba u ostatních členů ani pomalé zabředání do čím dál většího zoufalství. Každé začátky jsou těžké. Magoři neschopní zapadnout do společnosti – to je to, co je kromě hudby spojuje. Frank není jen o hudbě, talentu, touze po slávě, o podivném přátelství podivných muzikantů, duševním zdraví, ale také zvláštní formou zobrazuje vztah muzikantů, posluchačů a dotýká se i problematiky sociálních sítí.

Lenny Abrahamson (nar. 30. 11. 1966, Dublin, Irsko) Již během studia fyziky a filozofie na Trinity College v Dublinu natočil krátké videosnímky, a to v rámci produkční společnosti Trinity Video Society, kterou spoluzaložil. Natočil pak mnoho reklam jak v Irsku, tak ve Velké Británii. Jeho první celovečerní film Adam & Paul získal v roce 2004 cenu za nejlepší debut na Galway Film Fleadh a o rok později i Grand Prix na MFF v Sofii. V roce 2007 následoval film Garage, uvedený na MFF v Cannes v sekci Quinzaine des réalisateurs a oceněný několika irskými filmovými a televizními cenami. V současnosti pracuje na mnoha projektech produkční společnosti Element Pictures. Filmografie – režie (výběr): 3 Joes (1991, KF), Adam a Paul (2004), Garáž (2007), Frank (2014), Room (2015), Malý vetřelec (2018), Conversations with Friends (2021, TV seriál) Oficiální stránky filmu: www.magpictures.com/frank

dokumentární večer

21. března 2022

Láska pod kapotou Česko/Slovensko, 2021, DCP, barevný, česky, 85 minut Režie: Miro Remo 20

Scénář: Miro Remo, Juro Šlauka Námět: Miro Remo Kamera: Martin Chlpík, Miro Remo Hudba: Adam Matej Produkce: Vít Janeček, Miro Remo

Láska pod kapotou začala vznikat před řadou let jako odlehčený žánrový dokument z prostředí autokrosu. Koncepce se ale vyvinula až do palčivého empatického portrétu jedné moravské rodiny. Režisér Miro Remo snímek představil v hlavní soutěži loňského MFF Karlovy Vary a jeho jméno je celkově na české scéně již zavedené. Debutoval Pohodou (2011), kde autorsky zdokumentoval organizaci největšího hudebního festivalu na Slovensku, velký úspěch zaznamenal s Comebackem (2014) o dvou recidivistech propuštěných z vězení, natočil také intimní portrét hudební hvězdy Richard Müller: Nepoznaný (2016). V Lásce pod kapotou se stejně jako v předchozích snímcích naciťuje na hlavního hrdinu. Přestože režisér hodnotově ani názorově s hlavním hrdinou nesouhlasí, snaží se ho neodsuzovat, ale pochopit. Nekonfrontovat, pouze pozorovat. Vidí ho jako padesátníka se zdravotními problémy, který má nic moc invalidní důchod, matku sekýrnici a minulost, která ho dohání. Na druhé straně ale jeho život provází dvě velké lásky: auta a žena Monika. Hlavní hrdina je vlastně zaměnitelný a zapomenutelný. Slouží jako archetyp nespokojeného člověka, pro kterého devadesátá léta neskončila dobře. Radši tak vzpomíná na mládí, během kterého poslouchal Hanu Zagorovou nebo Haddaway, a poslouchá matčino vychvalování komunismu oproti demokracii.

Oficiální stránky filmu: www.aerofilms.cz/laska-pod-kapotou

pásmo Doteky východu

28. března 2022

Začátek (Dasatskisi/Beginning)

Gruzie/Francie, 2020, DCP, barevný, gruzínsky, české titulky, 125 minut Režie: Dea Kulumbegashvili Scénář: Dea Kulumbegashvili, Rati Oneli Kamera: Leli Miminoshvili Hudba: Nicolas Jaar Produkce: Rati Oneli, Carlos Reygadas Hrají: Ia Sukhitashvili, Rati Oneli, Kakha Kintsurashvili, Saba Gogichaishvili Ocenění (výběr): MFF v San Sebastiánu (2020) – nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší scénář, nejlepší ženský herecký výkon; MFF v Torontu (2020) – cena FIPRESCI za objev roku; MFF v Singapuru (2020) – nejlepší režie; MFF v Terstu (2021) – nejlepší film; nominace na Evropské filmové ceny 2021

Jana byla herečkou, ale její život plíživě a nepozorovaně nabral směr, v němž nemůže o čemkoli rozhodnout. Nyní jako manželka pastora Svědků Jehovových učí děti katechismu a snaží se přesvědčit samu sebe o tom, že rodina je jejím posláním. Neúprosně ztišený a neochvějně soustředěný snímek přichází s příběhem ženy, které je upřeno právo na sebeurčení. Její manžel David se jí kdysi zdál být zárukou idylické a šťastné rodiny. Nyní setrvává po jeho boku, aby tuto iluzi nezbytnou k dosažení jeho pastorské kariéry naplňovala. Tragické události ji donutí zeptat se sebe sama, zdali jde správnou cestou. Debutující režisérka prokazuje obdivuhodnou bravuru v komponování příběhu, který klame na každém kroku. Nabourává pravidla příběhů silných ženských hrdinek, dramatičnost situací umocňuje statickými záběry, religiózní zápletku uvádí do nezvyklého světla a prací se světlem samotným otevírá překvapivou dimenzi filmového vyprávění. Marně tu budete hledat obvyklý kavkazský hédonismus, rodinné oslavy i laskavý humor. Režisérka Dea Kulumbegašvili, která 22

se narodila v Rusku, vyrůstala v Gruzii a vystudovala ve Spojených státech, zjevně píše úplně novou kapitolu gruzínského filmu.

Dea Kulumbegashvili (nar. 1986, Orel, Rusko) je gruzínskou režisérkou a scénáristkou. Již svým prvním, desetiminutovým snímkem Ukhilavi sivrtseebi (Neviditelná místa) se v roce 2014 ucházela o Zlatou Palmu za nejlepší krátkometrážní film na festivalu v Cannes. Uvedení jejího celovečerního debutu Začátek na festivalu ve španělském San Sebastiánu se pak stalo senzací, kterou korunovaly hned čtyři hlavní ceny: za nejlepší film, režii, scénář i ženský herecký výkon (pro Iu Sukhitašvili). Filmografie – režie: Invisible Spaces (2014, krátký film), Léthé (2016, krátký film), Začátek (2020, celovečerní debut)

před koncem monopolu

4. dubna 2022

Nejvyšší nabídka (La migliore offerta)

Itálie, 2013, MP4, barevný, italsky, české titulky, 124 minut Scénář a režie: Giuseppe Tornatore Kamera: Fabio Zamarion Hudba: Ennio Morricone Produkce: Isabella Cocuzza, Arturo Paglia Hrají: Geoffrey Rush, Jim Sturgess, Sylvia Hoeks, Donald Sutherland, Liya Kebede, Philip Jackson, Dermot Crowley, Gen Seto, Jim Conway a další Ocenění (výběr z 25 cen a 26 nominací): David di Donatello Awards 2013 – Best Film, Best Director, Best Music, Best Costume Design, Best Production Design; European Film Awards 2013 – Ennio Morricone (Nejlepší hudba)

Osamělý, výstřední uznávaný znalec umění Virgil Oldman je podivínem v mnoha směrech. Nemá s nikým bližší vztah, nikdy se nezamiloval do žádné ženy (s výjimkou těch, co jsou vyobrazeny na cenných 23

uměleckých dílech). Jeho okolí ho považuje za skvělého profesionála a znalce na slovo vzatého. Bližší, řekněme přátelský vztah, má s Robertem, mladým a zručným restaurátorem. Ani jemu však nedokáže sdělit všechno o svých pocitech a touhách. Virgilovi jednoho dne zavolá neznámá žena a žádá ho o pomoc při odhadu a prodeji rodinné sbírky. Claire se pak ale omluví z několika domluvených schůzek, což Virgila irituje. Začíná tak zvláštní hra na kočku a myš, ve které postupem času nad Virgilem vítězí Claire. Neznámá žena trpí agorafobií, panickým strachem z okolního světa a otevřených prostranství. Virgil je tak nucen s Claire komunikovat přes telefon či dveře místnosti, kde tajemná žena žije. Ta ho začíná čím dál víc přitahovat a pohlcovat. Film má magickou atmosféru, nádherné vizuální ztvárnění a působivý hudební doprovod Ennio Morricona. Giuseppe Tornatore nás za pomoci dokonalé výpravy a pečlivě komponovaných dlouhých záběrů, které by se daly díky jejich výtvarné kvalitě rámovat, přenáší do nádherného světa překrásných uměleckých děl a sbírek. A k tomu tajemný příběh stárnoucího muže a jeho první životní lásky v podobě záhadné krásné ženy.

Giuseppe Tornatore (nar. 27. 5. 1956, Bagheria, Itálie) režisér, scenárista, střihač, herec, producent. Zájem o divadlo a hraní projevil v 16 letech. Poté jej zaujala filmová tvorba, debutoval dokumentárním snímkem La minoranze etniche in Sicilia (Etnické menšiny v Sicílii), který zvítězil na filmovém festivalu v Salernu. Posléze pracoval pro RAI (Radiotelevisione Italiana) a v roce 1985 byl uveden jeho první celovečerní film Il Camorrista. K jeho nejznámějším snímkům patří Bio Ráj (Nuovo Cinema Paradiso) z roku 1989, ve kterém se režisér vrací do svého rodného kraje na pohřeb svého dávného přítele. Film mu zajistil celosvětový úspěch a vyhrál Oscara za nejlepší cizojazyčný film, britskou filmovou cenu BAFTA, zvláštní cenu poroty Evropských filmových cen i zvláštní velkou cenu poroty na festivalu v Cannes. Filmografie – režie (výběr): Profesor (1986), Bio Ráj (1988), The King of Ads (1991, dok.), Legenda o „1900“ (1998), Maléna (2000), Neznámá (2006), Nejvyšší nabídka (2013) Oficiální stránky filmu: www.lamiglioreoffertailfilm.it www.facebook.com/lamiglioreofferta

pásmo O (n)emocích a lidech

11. dubna 2022

Kurz negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt)

Norsko, 2006, MP4, barevný, norsky, české titulky, 79 minut Scénář a režie: Bård Breien Kamera: Gaute Gunnari Hudba: Stein Berge Svendsen Produkce: Dag Alveberg Hrají: Fridtjov Såheim, Kirsti Eline Torhaug, Henrik Mestad, Marian Saastad Ottesen, Kari Simonsen, Per Schaanning, Kjersti Holmen, (více) Ocenění (výběr ze 4 cen a 5 nominací): MFF Karlovy Vary 2007 – Cena za režii (Bård Breien), Český lev 2008 – Nejlepší zahraniční film (Bård Breien)

Kurzem negativního myšlení tu prochází skupinka vozíčkářů s urputnou sociální pracovnicí v čele, jejíž představa o podpoře spočívá v umanutém optimismu a pozitivním myšlení nepřipouštějícím jinou možnost. Tuhle partu na kolečkách, za všech okolností usměvavou, si do svého domu pozve Ingvild, aby přivedla na jiné myšlenky svého ochrnutého manžela Geirra. Jenže negativistický Geirr, vybavený zásobou alkoholu, marihuany a pistolí se slepými náboji, obrátí veškeré pozitivní snažení vniveč, a poté co sociální pracovnice zhrzeně prchne z domu, rozpoutá s ostatními invalidy velmi nepravděpodobný večírek. V něm figurují výše zmíněné propriety, tajuplný jed, pokusy o sebevraždu, pokusy o sex, ruská ruleta a mnoho dalšího. Během divoké noci tak většina zúčastněných najde odvahu konečně si přiznat vlastní frustrace a deprese a pohlédnout do tváře realitě – a to velmi autenticky a s odzbrojující upřímností a odvahou. Silný film na ne zrovna příjemné téma ukazuje život syrový, krutý, pravdivý – a hlavně ho dokázal zabalit do odlehčenější formy díky černému až cynickému humoru. Poučení především pro ty, kteří nejsou odkázáni k životu na invalidním vozíku.

Bård Breien (nar. 28. 11. 1971, Norsko) – režisér, scenárista. Studoval filozofii a literaturu na univerzitě v Oslu a tři roky film v Kodani. Psal scénáře pro naučné a krátkometrážní filmy, mimo jiné Que sera, sera (2002). Jeho krátký snímek Franks prolaps (Frankův prolaps) byl v roce 2003 nominován na norskou výroční cenu Amanda. Filmografie – režie: Franks prolaps (2003, KF), Kurz negativního myšlení (2006, celovečerní debut), Detektiv Down (2013), Neste sommer (2018-2019, TV seriál – 6 epizod), Livstid (2020, TV seriál)

dokumentární večer

18. dubna 2022

Eric Clapton: Život ve dvanácti taktech (Eric Clapton/Eric Clapton: Life in 12 Bars)

Velká Británie, 2017, DCP, bar., anglicky, české titulky, 135 minut Režie: Lili Fini Zanuck Hudba: Gustavo Santaolalla Produkce: Lili Fini Zanuck, John Battsek Hrají: Eric Clapton, John Mayall, Roger Waters, George Harrison (archivní záznam), Pattie Boyd (archivní záznam), Gary Wright (archivní záznam) Ocenění: National Board of Review, USA 2017 – Pět nejlepších dokumentů

Chcete se dostat na úžasný bluesový megakoncert? Byť jen na filmovém plátně, ale návštěva rozhodně stojí zato. Vydařený a obsažný dokument o legendárním kytaristovi podrobně mapuje celý jeho hudební i osobní život. Od jeho mládí a rodiny, přes nesmírně bohatou hudební kariéru i neustálý hudební vývoj a samozřejmě nezapomíná ani na jeho „boje s démony“. Film obsahuje množství dobových nahrávek, které dokreslují hudební cestu Erica Claptona. Snímek mapuje i setkání a přátelství s dalšími hudebními velikány té doby.

Dokument je zpracován zvláštní formou – místo rozhovorů je zde příběh, který tvoří fotografie spolu s hudbou. A ono to funguje – víc než dobře. Příliš dlouhá stopáž? Film má přes dvě hodiny, ale není důvod si stěžovat na jedinou minutu, fanoušci bluesové muziky naopak budou smutní, že tento úžasný koncert skončil tak brzy.

Lili Fini Zanuck (nar. 2. 4. 1954 Leominster, USA) – režisérka, producentka, herečka. První film režisérky Lili Fini Zanuck byl kritický a současně komerční hit Cocoon z roku 1985, který vyhrál 2 Oscary. V roce 1988 Lili Fini Zanuck a její manžel založili produkční společnost The Zanuck Company. Prvním filmem, který produkovali, byl snímek Driving Miss Daisy, který získal hned čtyři ceny Akademie, včetně nejlepšího filmu, a také cenu za nejlepší film roku. Kromě filmu Lili Fini Zanuck také režíruje a produkuje televizní programy a hudební videa. Filmografie – režie (výběr): Opojení (1991), Ze Země na Měsíc (1998, TV seriál, díl We Have Cleared the Tower (E03), Zjevení (2005, TV seriál), Eric Clapton: život ve dvanácti taktech (2017, dok.) Eric Clapton – oficiální stránky: www.ericclapton.com

pásmo Doteky východu

25. dubna 2022

Oáza (Oaza/Oasis)

Srbsko/Nizozemsko/Slovinsko/Bosna a Hercegovina/Francie, 2020, DCP, barevný, srbsky, české titulky, 122 minut Režie: Ivan Ikić Scénář: Ivan Ikić Kamera: Miloš Jacimović Střih: Dragan von Petrović Produkce: Marija a Milan Stojanović Hrají: Mirijana Novakov, Tijana Marković, Valentino Zenuni, Goran Bogdan, Maruša Majer 27

Ocenění (výběr): MFF v Benátkách (2020) – ocenění Label Europa Cinemas za nejlepší evropský film; Art Film Fest Košice (2021) – nejlepší režie

Když je Marija umístěna do ústavu pro mentálně postiženou mládež, padne si tu do oka se svéhlavou Draganou. Ale jejich přátelství je ohroženo ve chvíli, kdy se ukáže, že se obě zamilovaly do místního introverta Roberta. Ikičův film je založen na silném konceptu, ve kterém místo herců hrají duševně postižení lidé. Civilní melodrama, jehož protagonisty jsou tři chovanci sociálního ústavu pro mladistvé se zvláštními diagnózami, je rozděleno do tří kapitol, ve kterých je každá postava subjektivním nositelem a pozorovatelem společného děje. Příběh Marije, Dragany a Roberta je naturalistickou studií charakterů a motivů v zařízení, které spíše připomíná vězení než specializovanou sociální instituci. Film zaujme dokumentárně laděnou kamerou a přesvědčivými výkony tří klíčových mladých neherců. Snímek vznikl na základě skutečné situace, o které se režisér Ikič doslechl při natáčení jiného filmu. Film je plný emocionálních zvratů. Vypráví o netradičním milostném trojúhelníku a o zoufalé touze po svobodě a sblížení lidí, kteří chtějí prožít své životy po svém.

Ivan Ikić se narodil 26. 3. 1983 v Bělehradě, v tehdejší Jugoslávii, dnešním Srbsku. Vystudoval filmovou a televizní režii na Fakultě dramatických umění bělehradské Akademie umění. Zúčastnil se filmařských dílen Berlinale Talent Campus a Berlinale Dox Clinic. Natočil několik reklam, krátkých hraných filmů a dokumentů. Svůj první celovečerní film Barbaři představil v roce 2014 na festivalu v Karlových Varech. Jeho druhý hraný film Oáza získal při světové premiéře v Benátkách ocenění Label Europa Cinemas za nejlepší evropský film a v roce 2022 bude zastupovat Srbsko na Oskarech. Filmografie – režie: Tarot Srbija (dokumentární film, 2010), Barbaři (2014), Oáza (2020)

před koncem monopolu

2. května 2022

Sama nocí tmou (A Girl Walks Home Alone at Night)

USA, 2014, DCP, černobílý, persky, české titulky, 99 minut Režie a scénář: Ana Lily Amirpour Kamera: Lyle Vincent Hudba: Bei Ru Produkce: Sina Sayyah, Justin Begnaud Hrají: Sheila Vand, Arash Marandi, Marshall Manesh, Mozhan Marnò, Dominic Rains, Rome Shadanloo, Milad Eghbali, Reza Sixo Safai Ocenění (výběr): Sitges Film Festival (2014) – zvláštní uznání, Carnet Jove: Cena pro nejlepší film sekce Fantàstic, Cena Občana Kanea pro nejlepšího nového režiséra; MFF v Bukurešti – zvláštní uznání

Ulicemi Zkaženého města, domově pasáků, dealerů a prostitutek, se na skateboardu prohání mladá Upírka v tradičním čádoru a podle vlastních měřítek nastoluje pořádek. Až nečekané setkání s perským Jamesem Deanem vytrhne Dívku z její osamělé a smutné rutiny. Mladý muž je totiž posledním obyvatelem města, který si uvědomuje rozdíl mezi dobrem a zlem. Když byl před lety tento film uváděn do kin, provázely ho protichůdné marketingové slogany „íránský upírský horor“ nebo „íránský western“. Ačkoliv je celý snímek v perštině, nejedná se o íránský film. Vizuálně výrazný celovečerní debut režisérky íránského původu Any Lily Amirpour, na kterém se podíleli také další umělci z íránských diaspor, vznikl v americké produkci. A nejde ani o horor, to jen estetika filmu odráží režisérčinu zálibu v brakových žánrech. Výsledkem je zábavná žánrová směs, která nezapře inspiraci komiksem ani íránskou novou vlnou. Vyniká působivou ponurou atmosférou, svérázným humorem i odkazy na symboly západní popkultury. Film také doprovázely rozporuplné dobové recenze, ve kterých byl snímek filmovými kritiky a publicisty umísťován na široké škále hodnocení. Někteří v něm nenašli více než pouhou prázdnou hříčku a lacinou pózu mladé manýristické režisérky. Jiní excentrickou Amirpour viděli jako hrdě brojící proti restriktivním normativům is29

lámského světa potlačujícího ženská práva jak v běžném životě, tak i v rámci filmového média, které v Íránu svazuje ženy mnohými, pro západního diváka nepochopitelnými tabu. I kdyby snímek Sama nocí tmou byl jen formální filmovou hříčkou, a tou do velké míry skutečně je, je natolik zábavný a příjemný, že stojí za to si ho připomenout před koncem jeho monopolu v kinech. Tak bacha na tu Holku!

Ana Lily Amirpour se narodila 25. 7. 1976 v Anglii, hrabství Kent. Už v raném dětství se v 80. letech přestěhovala se svou rodinou na Floridu a posléze do Kalifornie. Právě ulice Bakersfieldu, pouštního jihokalifornského města, které jí v dětství bylo domovem, vdechly život íránskému Zkaženému městu z jejího debutu. Ana Lily natočila svůj první film ve dvanácti letech – byl to horor, v němž si zahráli účastníci jedné pyžamové party. Když se přestěhovala do Los Angeles, aby tu točila filmy, měla už za sebou pestrou uměleckou minulost zahrnující malování, sochaření a celonárodní hudební turné v roli frontmanky jedné indie rockové kapely. Její krátké filmy se promítaly na festivalech po celém světě včetně Berlinale. Sama nocí tmou je jejím prvním celovečerním filmem. Světovou premiéru měl v roce 2014 na festivalu Sundance v kategorii NEXT, kde se setkal s velkým diváckým úspěchem. Její druhý celovečerní film The Bad Batch získal v roce 2016 zvláštní cenu poroty na festivalu v Benátkách, ve kterých představila také svou aktuální novinku Mona Lisa and the Blood Moon. Filmografie – režie: Sama nocí tmou (2014), The Bad Batch (2016), Mona Lisa and the Blood Moon (2021)

pásmo O (n)emocích a lidech

9. května 2022

Než skončí léto (Babyteeth)

Austrálie, 2019, DCP, barevný, anglicky, české titulky, 118 minut Režie: Shannon Murphy Námět a scénář: Rita Kalnejais Kamera: Andrew Commis 30

Hudba: Amanda Brown Produkce: Alex White Hrají: Eliza Scanlen, Toby Wallace, Emily Barclay, Essie Davis, Ben Mendelsohn a další

Režijní debut australské režisérky Shannon Murphy vypráví o šestnáctileté Mille, která se zamiluje do problémového kluka Mosese. Snímek pracuje s relativně oblíbeným klišé motivem teenage filmů, kterým je smrtelná nemoc hlavního hrdiny – můžeme to vidět například v divácky oblíbeném dramatu Hvězdy nám nepřály (2014). Snímek Než skončí léto nicméně nemoc nevyužívá pouze jako vedlejší linku, která by z diváka tahala emoce. Celý příběh na ní staví. Hlavní hrdinka se rozhodne ve svém životě dohnat to, co nestihla, na co neměla energii nebo odvahu. Postaví se tak vlastním rodičům a zároveň i společenským konvencím. Zaujme také nenucený humor a přirozené herecké výkony. Hlavní roli hrají Eliza Scanlen, známá ze seriálu Ostré předměty (2018) a moderní adaptace románu Malé ženy (2019), zdatně jí sekunduje britský herec Toby Wallace. Ten za svůj výkon na festivalu v Benátkách získal Cenu Marcella Mastroianniho, která se uděluje mladým nadějným hercům a herečkám. Film zaznamenal na mezinárodní festivalové scéně velký úspěch, byl nominován na cenách BAFTA za nejlepší režii.

Oficiální stránky filmu: www.babyteeth.movie

dokumentární večer

16. května 2022

Helmut Newton: Nestoudná krása (Helmut Newton: The Bad and the Beautiful)

Německo, 2020, DCP, barevný, anglicky, francouzsky, německy, české titulky, 93 minut

Režie: Gero von Boehm Scénář: Gero von Boehm Kamera: Sven Jakob-Engelmann Hudba: Tom Weichenhain, Produkce: Felix von Boehm Hrají: Charlotte Rampling, Isabella Rossellini, Hanna Schygulla, Sylvia Gobbel, Grace Jones, Nadja Auermann, Marianne Faithfull, Claudia Schiffer, Anna Wintour, Helmut Newton

„Miluji vulgárnost. Hodně mě přitahuje špatný vkus – je daleko zábavnější než takzvaný dobrý vkus, to je jen standardizovaný způsob vidění věcí. Dobrý vkus je anti-móda, anti-fotografie, anti-dívka, anti-erotika! Vulgárnost je život, zábava, touha, extrémní reakce!“ – Helmut Newton byl pro někoho perverzní a machistický, pro jiného geniální a podvratný. Bezpochyby byl jedním z nejvlivnějších mistrů módní fotografie, uznávaný, obdivovaný i zatracovaný. Tématem Nestoudné krásy je víc než život jednoho z nejslavnějších světových módních fotografů. Je jím otázka, jestli jsou jeho eroticky elektrizující a provokativní fotky oslavou silných žen, nebo předmětem doličným Newtonovy nenávisti k ženám, z níž ho obvinila Susan Sontag. V dnešních debatách může Newton působit jako nenapravitelný dinosaurus ze starého světa. To ale jeho roli v dějinách pop-kultury 20. století nijak neumenšuje. Dokument Gero von Boehma je impulzem k diskuzi o proměnách perspektivy i důstojnou poctou autorskému odkazu člověka, který tvrdil, že ve fotografii existují jen dvě sprostá slova: „umění a vkus“.

Gero von Boehm (nar. 20. 4. 1954, Hannover, Německo) vystudoval právo a sociální vědy, ale už za studií začal pracovat jako novinář. V roce 1975 natočil první televizní dokument a od roku 1980 do roku 1990 připravoval pro televizi SWR sérii rozhovorů s osobnostmi jako Federico Fellini, Roman Polanski, Arthur Miller, Peter Ustinov nebo Eugène Ionesco. Jako režisér nebo producent pracoval pro televize ARD, ZDF, ARTE, FRANCE 3 a další. Vytvořil desítky pořadů a seriálů, jeho témata se pohybovala od vědy, přes umění až k novodobé historii. Od roku 2002 do roku 2010 ve svém pořadu na 3Sat zpovídal ve 45minutových rozhovorech významné osobnosti naší doby, jeho hosty byli např. Isabella Rossellini, Charlotte Rampling, Norman Mailer, Harry Belafonte a další. V roce 2000 proběhla retrospektiva jeho filmů v Muzeu moderního umění ve Frankfurtu. Kromě filmů napsal téměř desítku knih a publikoval také audioknihy. Je držitelem řady televizních cen, v roce 2011 mu byl udělen řád Rytíře krásných umění a literatury francouzské vlády. Filmografie – režie (výběr): Evropské zámky a paláce (TV seriál, 2012), Příběh Evropy (TV seriál, 2017), Helmut Newton: Nestoudná krása (2020) Oficiální stránky filmu: www.helmutnewton-derfilm.de

pásmo Doteky východu

23. května 2022

Vysoká dívka (Dylda/Beanpole)

Rusko, 2019, DCP, barevný, rusky, české titulky, 137 minut Scénář a režie: Kantěmir Balagov Kamera: Xenija Sereda Hudba: Jevgenij Galperin Producenti: Alexandr Rodňanskij, Sergej Melkumov Hrají: Viktorija Mirošničenko, Vasilisa Pěrelygina, Timofej Glazkov, Igor Širokov, Ksenia Kutěpova, Konstantin Balakirev, Olga Dragunova, Polina Kutěpova, Aljona Kučkova, Michail Šelomencev, Jurij Poljakov, Galina Močalova, Jurij Golubev, Anjelika Washington a další Ocenění (výběr z 32 cen a 66 nominací): MFF Cannes 2019 – Kantěmir Balagov (Nejlepší režie – Un Certain Regard), Kantěmir Balagov (Cena mezinárodní kritiky – F.I.P.R.E.S.C.I. v rámci „Un Certain Regard“), Montréal Festival of New Cinema 2019 – Kantěmir Balagov (Nejlepší film)

Děj se odehrává v Leningradě, krátce po konci druhé světové války, kdy se zničené město i jeho obyvatelé vzpamatovávají z několikaleté blokády, při které lidé kvůli hladomoru bojovali o holý život, docházelo zde dokonce ke kanibalismu, byť za něj byl okamžitý trest smrti. Z fronty se do města vrátily dvě mladé dívky – dlouhánka Ija přezdívaná Čára a její blízká přítelkyně Máša. Obě dívky jsou povahově naprosto rozdílné. Ija je submisivní, ostýchavá a trochu ušlápnutá zdravotní sestra, která nedokáže dokonce ani odmítnout příkaz lékaře provádět eutanazii invalidním veteránům, na druhou stranu je silná ve svém nitru. Máša se naopak navenek jeví jako neochvějná bojovnice, kterou nic nezlomí, uvnitř je však křehká a vyprázdněná. Ve filmu nepadne jediný výstřel, vyprávění je věcné, tiché, zdrženlivé, bez hysterie – o to drtivější je jeho účinek. Když ještě zuřila válka, Máša svěřila svého malého synka Ilje, aby sama došla s Rudou armádou až do Berlína. Když se vrátila z fronty, našla už jen mlčící kamarádku bez dítěte, jehož osud v jediné zdánlivě bezstarostně hravé scéně do33

káže otřást i nejodolnější povahou. Máša však namísto zármutku z nejtěžší ztráty (smrt je pro ní každodenní realita) si vymyslí snad ještě šílenější lék: chce dalšího potomka, rychle, hned, za každou cenu a přesto, že už nemůže znovu otěhotnět. Tím, kdo má porodit její nové dítě je důvěrná kamarádka Ija. Režisér a scenárista Kantěmir Balagov natočil Vysokou dívku ve svých dvaceti osmi letech jako svůj teprve druhý celovečerní film. Přesto jde o dílo překvapivě zralé, vyvážené, filmařsky promyšlené, zbavené líbivých efektů i nadbytečných slov, vizuálně dokonalé a emocionálně velmi silné.

Kantěmir Balagov (nar. 28. 7. 1991 Nalchik, Sovětský svaz) – scenárista, režisér, střihač, kameraman. Zájem o fotografii a kinematografii ho přivedl na katedru filmových studií, kterou založil a vedl režisér Alexander Sokurov. V kategorii celovečeních hraných filmů debutoval Balagov snímkem Těsnota, za který získal cenu Fipresci na MFF v Cannes. Filmografie – režie: Pěrvyj ja (2015, KF), Těsnota (2017), Dlouhá dívka (2019), The Last of Us (2022, TV seriál, epizoda 1) Oficiální stránky filmu: www.kinolorber.com/film/view/id/3731

30. května 2022

Šťastný Lazzaro (Lazzaro felice)

Itálie, 2018, DCP, barevný, italsky, české titulky, 125 minut Režie: Alice Rohrwacher Scénář: Alice Rohrwacher Kamera: Hélène Louvart Střih: Nelly Quettier Produkce: Carlo Cresto-Dina, Tiziana Soudani, Michael Weber, Pierre-François Piet, Arthur Hallereau, Alexandra Henochsberg, Gregory Gajos Hrají: Adriano Tardiolo, Nicoletta Braschi, Sergi López, Alba Rohrwacher, Tommaso Ragno, Leonardo Nigro, Agnese Graziani, Luca Chikovani Ocenění (výběr): Cannes (2018) – nejlepší scénář; Chicago (2018) – nejlepší film; Evropské filmové ceny (2018) – cena evropských univerzit; Sitges Film Festival (2018) – zvláštní cena poroty, cena pro nejlepší film sekce Fantàstic, cena kritiky José Luise Guarnera

Hlavní postavou filmu je mladík Lazzaro žijící v odlehlé části Itálie v izolované komunitě rolníků. Je tak bezelstný a upřímný, až si o něm někteří myslí, že je hloupý. Dělníci pracují na tabákových plantážích a žijí v jakési novodobé formě nevolnictví. Bez povědomí o vývoji okolního světa jsou však svým způsobem šťastní. Když skupinu zotročených venkovanů shodou náhod objeví policie, rolníci zjišťují, v jaké lži léta žili, a s vidinou splněných snů se vydávají do města. Ačkoli děj filmu zní poněkud nepravděpodobně, režisérka se při jeho tvorbě inspirovala událostí, která se v 80. letech skutečně stala. Jistá markýza ve střední Itálii využila odlehlosti několika svých pozemků, aby před svými rolníky zatajila konec povinných odvodů sklizně. Ti tedy bez nároku na adekvátní mzdu dál tvrdě dřeli pro svou paní. Venkovské prostředí režisérka snímá na zrnitý 16mm film, který evokuje poetiku neorealistických italských básníků filmového plátna. Přesto Šťastný Lazzaro není nostalgickým pobytem v krajině italských filmařů minulosti, zřetelně se pokouší mluvit k dnešku. Rohrwacher se otevřeně dotýká politických otázek a kritizuje podmínky 35

života v kapitalismu. Ale přiznaná naivita bajky či životopisu světce film neopouští.

Alice Rohrwacherová (1982, Fiesole, Itálie), mladší sestra jedné z nejúspěšnějších italských hereček mladé generace Alby Rohrwacherové, se zabývala hudbou a divadlem. Studovala literaturu a filozofii na univerzitě v Turíně. V roce 2004 se autorsky podílela na dokumentu Un piccolo spettacolo (Malé představení, rež. Pierpaolo Giarolo), v letech 2006–2009 pracovala jako autorka námětu, střihačka či pomocná režisérka na dalších pěti dokumentech. Její první hraný film Corpo celeste (2011) byl vybrán do Quinzaine des réalisateurs v Cannes 2011. Do povědomí českých diváků se zapsala svým druhým celovečerním filmem Zázraky (2014), který exceloval v Cannes, kde získal Velkou cenu, a byl uveden do našich kin. Filmografie – režie (celovečerní filmy): Corpo celeste (2011), Zázraky (2014), Štastný Lazzaro (2018) Oficiální stránky filmu: www.01distribution.it/film/lazzaro-felice

Představení Filmového klubu Jihlava probíhají v kině Dukla každé pondělí od 19:30 hod., mimo to jsou pořádána cca 1x měsíčně mimořádná víkendová představení, dále také filmové přehlídky a minifestivaly. Roční program filmového klubu je rozdělen obvykle do dvou částí – jarního a podzimního cyklu. Na klubová představení mají přístup jak členové klubu, tak i veřejnost. Členem filmového klubu je možné se stát vyplněním přihlášky a zakoupením členského průkazu v pokladně kina. Členský průkaz vydává Asociace českých filmových klubů a má platnost ve filmových klubech na území ČR, Slovenska a v Polsku. Platnost průkazu je do 31. 12. 2022. Držitel průkazu může využívat slevy nejen ve FK Jihlava, ale i v ostatních filmových klubech – v první řadě na běžných klubových představeních, dále i na vybraných akcích pořádaných či spolupořádaných Asociací českých filmových klubů (filmové přehlídky včetně Letní filmové školy, MFDF Jihlava, také festivaly a semináře…). Členové platí ve Filmovém klubu Jihlava zlevněné vstupné, nečlenové platí plné vstupné. Členský průkaz je nepřenosný na jinou osobu. Stránky Filmového klubu Jihlava na webu kina Dukla: www.kinodukla.cz/klient-62/kino-27/stranka-1205 www.facebook.com/fkjihlava Na tvorbě zpravodaje spolupracovali lektoři FK Jihlava Jaroslav Kristek, Václav Zikán a dále dramaturg kina Dukla Jakub Kos.

Kino Dukla Jana Masaryka 20 586 01 Jihlava tel: 728 304 789 (pokladna) www.kinodukla.cz

Vydalo: statutární město Jihlava v roce 2021 Foto: Jakub Koumar Grafické zpracování: Michal Hecht Tisk: Jiprint s.r.o.