ROMANA HABARTOVÁ

Tradiční a umělecká tvorba Zlínského kraje – ruční výroba skla a jeho zdobení

ROMANA HABARTOVÁ

Sklářství se v Čechách a na Moravě trvale rozvíjelo od 14. století. Aniž bychom si to uvědomovali, v minulosti se ruční výroba skla často přemísťovala v souvislosti s vhodnými přírodními podmínkami pro výrobu. Šlo hlavně o dostatek dřeva i dalších sklářských surovin. Jeho přirozeným prostředím byly horské a podhorské oblasti, kde rozsáhlé lesy nabízely zájem feudálů o jejich využívání. Pro zakládání sklářských hutí byly vhodné především bukové lesy, kde se z bukového popela vyráběla tzv. potaš či salajka, nezbytná pro výrobu skla, což je uhličitan draselný, který se vedle výroby skla používal v textilním, papírenském či drogistickém průmyslu (např. při výrobě mýdel, v barvířství a běličství) i v dalších odvětvích.

Ruční výrobu skla najdeme po celém území naší země, v některých regionech je ale zastoupena více, např. v Jizerských a Lužických horách, na Šumavě, v Krkonoších, kde byla koncentrována většina drobných řemeslných výrobců, ale také velkovýroba, včetně sklářských polotovarů nezbytných pro rozvinutý bižuterní průmysl. Tato skutečnost je dána historicky, neboť ze severních Čech se v průběhu 18. století stalo výrobně-obchodní centrum s českým ručním užitkovým sklem, svítidly i bižuterií.

Existence skláren je doložena historicky a rovněž v současnosti na Vysočině (Karlov, Škrdlovice, Žďár nad Sázavou, Světlá nad Sázavou). Řada míst s dřívější sklářskou tradicí sice zanikla, ale ruční sklárny a některé na ně navazující sklářské provozy existují stále, stejně je tomu v našem regionu.

Úsilí uchránit a systematicky podporovat toto postupně mizející řemeslo vyústilo v nutnost nadnárodní ochrany. V současné době je připravována nominace na zápis ruční výroby skla do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Společně s Českou republikou nominaci připravují také Finsko, Maďarsko, Německo, Španělsko a Francie, která přípravné práce koordinuje. Své zastoupení v nominaci mají i skláři Zlínského kraje.

Na území našeho kraje se výroba skla rozšiřovala od 17. století. Byly to hlavně zalesněné oblasti Hutiska na rožnovsko-krásenském panství. V průběhu 19. století převzaly provoz panských hutí sklářské rodinné firmy S. Reich & Co. a rodiny Schreiberů a Zahnů. Provoz sklářských hutí na území kraje tak vedl ke vzniku nových obcí (Hutisko, Staré Hutě, Sidonie, Karolinka). Z všeobecné nabídky skleněného zboží se vyprofilovalo několik oblastí, na které se sklárny specializovaly a přicházely s novými výrobními postupy a tech-

Sklárna Květná. Foto © Muzea regionu Valašsko

Karolinka, 1873. Foto © Muzea regionu Valašsko

nologiemi. Specializované výrobní postupy, dříve know-how hutí a konkrétních výrobců, byly předávány spolu s dalšími zkušenostmi rodově, z generace na generaci.

Na tomto místě je nutno zmínit sklárnu v Květné, která je jednou z nejdéle fungujících skláren na našem území. Byla založena v roce 1794 knížetem Aloisem I. z Lichtenštejna přímo v centru bukových lesů nedaleko Uherského Ostrohu, na hranici se Slovenskem, v katastru obce Strání, který oplýval nalezišti kvalitního sklářského písku. Tato huť vybavená dvěma tavicími pecemi přinesla práci lidem z blízkého okolí, ale i z ostatních lokalit lichtenštejnských panství, ze Slovenska či Rakouska.

Sklárna se soustředila hlavně na výrobu tabulového a nejrůznějšího užitkového stolního skla. Kvalitnější a exkluzivnější druhy skla začala vyrábět až od poloviny 19. století, kdy se jejím majitelem stal rakouský podnikatel Josef Zahn. Jeho syn Emanuel Zahn rozšířil huť o další sklářskou pec a zavedl výrobu jemného křišťálového skla zdobeného broušením a rytím. Právě Emanuel Zahn přivedl zkušené skláře s novými technikami a způsoby zpracování skla. To vedlo ke zlepšení kvality výrobků, modernizaci, ale i k rozšíření sortimentu podle výtvarných impulsů z vídeňských uměleckých kruhů. V souvislosti s tím se v roce 1894 změnil název sklárny na místní název Květná (Blumenbach) s puncem kvality na světových trzích. Firma Zahn & Göpfert zřídila vzorkovny a dispoziční sklady v Londýně, Paříži, Berlíně i Hamburku. Jako druhá sklárna v Evropě zavedla dekoraci leptáním už v roce 1897. Různě dekorované stolní sklo se v té době vyváželo do celé Evropy, USA, Afriky i Austrálie. Sklárna si zachovala výrobu i v období první poloviny 20. století. Po zestátnění fungovala dál, mezi lety 1961 až 1990 byla jedním ze závodů národního podniku Moravské sklárny v Květné. V té době tu pracovali českoslovenští skláři.

Po roce 1989 došlo k několika majetkovým a vlastnickým změnám. Mezi lety 2011 až 2018 patřila sklárna společnosti Crystalite Bohemia, kterou v roce 2009 založil podnikatel Lubor Cerva, aby koupil a znovu uvedl do provozu sklárnu s automatickou výrobou skla ve Světlé nad Sázavou. V roce 2011 koupil sklárnu v Květné, která syner-

Sklárna Květná. Foto © archiv sklárny v Květné

gicky doplňovala automatickou výrobu ve světelském závodě. Květná se tak vedle vlastní ruční výroby věnovala také dekoracím produktů z automatických linek světelské sklárny. Po prodeji skláren ve Světlé nad Sázavou se Lubor Cerva rozhodl věnovat plně ruční výrobě českého křišťálu v nejvyšší možné kvalitě. V roce 2020 vznikla nová společnost, Cerva Bohemia, a následně KVĚTNÁ 1794, kterou v současné době provozují sklárny v Květné. Sklárna dlouhodobě investuje do inovací. V druhé polovině roku přichází s novým složením skloviny – nově obohacené o titan. Díky tomuto lehkému kovu, který je naprosto zdravotně nezávadný, jsou její čiré výrobky ještě odolnější při zachování stejné lehkosti a pružnosti jako doposud.

Stranou nemohou zůstat ani rodinné sklárny, např. Glass Ladislav Breznický. Sklárna se zabývá ruční výrobou užitkového a dekoračního skla (např. štamprle, sklenice, svatební číše, džbány, misky, dózy, vázy, svícny a další). Rodinná firma se zabývá foukáním, lisováním, broušením skla, dekorací pískováním, malováním či rytím.

Ministerský titul Nositel tradice lidových řemesel 2019 ve sklářském oboru – broušení skla a rovněž ocenění Zlínského kraje – Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje 2019 získal Pavel Horák z Karolinky na Valašsku. Pavel Horák se narodil v roce 1968 ve Vsetíně. Žije v Karolince, kde provozuje sklenářství a brusičskou dílnu. Broušení skla vystudoval na Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě, kde v roce 1986 úspěšně vykonal maturitní zkoušku. Profesně se tomuto řemeslu věnuje celý svůj život. Cenné zkušenosti získal jak doma, tak v zahraničí (USA). V roce 1999 si pak otevřel vlastní dílnu. Broušení skla má ovšem v rodině Pavla Horáka dlouhou tradici. Už jeho prastrýc začínal jako brusič skla v Karolinině huti u firmy Salomon Reich (zakladatel skláren), poté zde pracoval i jeho otec František Horák (1932–2004), který byl sklářský mistr a celý život zasvětil broušení skla. Lásku a vztah ke sklářským technologickým postupům předal oběma synům, Pavlovi (1968) a Tomášovi (1970), pro něž byl velkým vzorem. František Horák byl vizionář a toužil zkonstruovat mobilní sklářský stroj, aby své řemeslo mohli předvádět v exteriéru. Za svého života se toho nedočkal, podařilo se to až jeho synům, kteří vymysleli mobilní brousicí stroj, s nímž jezdí po jarmarcích a aktivitách, které jsou zaměřeny na prezentaci řemesel a edukační dovednosti.

V rodinné dílně pracuje se svým bratrem Tomášem Horákem, který se stará o veškeré technické zázemí celého sklářského provozu. V poslední době se na ně obracejí potomci starých mistrů sklářů, kteří se zbavují již nefunkčního vybavení sklářských dílen. Je to doménou Tomáše, který pečuje, renovuje a znovu oživuje technické vybavení někdejších malých skláren. Pavel Horák. Foto © archiv autora

Ukázka ručně foukaného půllitru dle starých katalogů. Foto © archiv autora

Na práci Pavla Horáka, který se soustřeďuje především na broušení skla tzv. matným brusem, je zajímavá skutečnost, že brousí na starých brousicích strojích značky CAJK s datem výroby 1930–1950, které jsou poháněny plochými řemeny z hovězí kůže a proti proklouznutí jsou mazané kalafunou. Tato technika je spojena s českým a moravským lidovým sklem od začátku 18. století. Ve své tvorbě autor často vychází z archivních materiálů a ze starých ikonografických předloh, např. při dekorování skleněných dveřních výplní, sklenic a lahví. Vedle replik historického skla vytváří vlastní originální autorská díla, inspirovaná původními vzory, ale rozvíjená vlastním talentem, kreativitou a fantazií. Sklo pro svou výrobu nakupuje v českých sklárnách (Nový Bor, Květná, Holice, Vizovice), ale zrovna tak v různých velkoskladech se sklem na území celé České republiky.

Ke zdobení sklenic používá klasický brus MATBRUS, který se používal už v samých začátcích broušení skla, a to s ručním leštěním, bez použití kyseliny. Z důvodů velké pracnosti a finanční náročnosti brusu využívá vlastní dekory, které uplatňoval i dříve. Pro nové dekorování a zdobnost se inspiroval starými autentickými historickými kusy, studiem pramenů a literatury, inspiraci hledá v historických návrhářských a katalogových knihách, které sbírá.

Pavel Horák si otevřel vlastní dílnu a spolu s prodejnou a malou expozicí historie skla ji provozuje v objektu bývalé dílny, která byla postavena na tomto místě jeho dědečkem v roce 1936. Obchůdek s dílnou je zařízen v historickém stylu, což zákazníkům zprostředkovává přímý dotek s minulostí. Návštěvníci zde mohou zhlédnout sbírku historického skla, knihy, návrhové listy, dobové fotografie, pohlednice a věci spjaté se sklem, sklárnami Salomona Reicha a vesnicí Karolinina huť.

Mistr Pavel Horák předává svůj um synům Pavlovi (2003) a Ondřeji (2006), kteří si už v mladém věku vybudovali k rukodělné práci a sklářskému řemeslu hluboký vztah a umí sklo brousit skoro stejně jako jejich otec. Mladší Ondřej se v každé volné chvíli pohybuje kolem svého otce. Veškeré techniky si osvojil: broušení je relativně jednoduché, ale pro leštění a vlastní broušení musí být člověk obdařen výtvarným talentem a cítěním. Ondřej má skvělou výtvarnou intuici a představivost.

Studuje obor stavebnictví – grafický design v Lipníku nad Bečvou, rozvíjí grafické kreslení na počítači a tyto dovednosti jsou pro něj velkou výhodou při broušení dekorů na skle. Toto řemeslo je u Horáků vnímáno jako rodová tradice.

Mistr vyrábí mj. nová fazetová a matovým brusem zdobená skla do starých lamp ke koňským kočárům. Výrobky brousí na starých kotoučích, aby byl výsledek co nejpodobnější původním sklům. Vyrábí skleněné vložky do starých kovových, měděných, cínových nebo stříbrných montáží, s následným zdobením okrajů fazetou a matbrusem. Zaobírá se výrobou ledovaného skla, kterým bylo původně zdobeno ploché sklo. V současnosti se tuto starobylou a zapomenutou technologii snaží udržet a přenést i na dekorování užitkového skla.

S velkým nadšením a erudicí předvádí a zasvěcuje zájemce do historie tohoto řemesla na specializovaných řemeslných jarmarcích (Národní muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem, Karlovské muzeum Velké Karlovice, Muzeum skla Karolinka). Právě pro tyto aktivity si upravil výše zmíněný asi 50 kg vážící starý brousicí stroj, aby byl lehce přenosný a bezpečný pro práci zájemců z řad laiků. Na něm si návštěvníci mohou z blízka prohlédnout broušení skla a sami vyzkoušet broušení vlastního dekoru, čímž mají příležitost zjistit, jak je toto řemeslo pracné a obtížné.

V přehledu tvůrčích oborů na webu Odboru školství, mládeže a sportu Zlínského kraje s názvem zkola lze nalézt přehledy oborů a středních škol, včetně počtu aktuálně vzdělávaných žáků a studentů. Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Valašské Meziříčí nabízí střední vzdělání s maturitní zkouškou. Z oblasti umění a užitého umění je to Uměleckořemeslné zpracování skla, které mělo ve školním roce 2020/21 dva absolventy. Nabízí rovněž střední vzdělání s výučním listem v oboru Technická chemie a chemie silikátů – Sklář: výrobce a zušlechťovatel. V tomto oboru se v současné době vzdělává ve všech ročnících celkem 19 studentů, ve školním roce 2020/21 se 4 absolventy.

Vysokoškolské studium v této oblasti nabízí Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně na Fakultě mul-

Skleněné vložky do starých kovových montáží. Foto © archiv autora