statků tradiční lidové kultury – ALENA PRUDKÁ

Zeptala jsem se jí, co považuje za svůj největší úspěch, a paní Věra mi odpověděla, že kromě krajského ocenění, které ji samozřejmě velmi potěšilo, ji vždy nejvíc potěší pochvala čtenářů za doporučení knihy.

Paní Veronika Koudelníčková se stala knihovnicí v obci Kyselovice na Kroměřížsku teprve nedávno, ale i za krátkou dobu se jí podařilo dosáhnout skvělých výsledků a obohatit knihovnu mnohými nápady a akcemi, což se projevilo nárůstem čtenářů i návštěvníků. V covidovém období začala svým čtenářům roznášet knihy, a jak to tak bývá, zájem o službu trvá i nyní. Výjimečným počinem paní Koudelníčkové bylo zapojení do Virtuální Univerzity třetího věku, jako jediné obecní knihovny v okrese Kroměříž. Ačkoliv zájem o tuto univerzitu třetího věku není moc velký, knihovnice věří, že se jí postupně podaří nalákat ještě více seniorů.

Veronika Koudelníčková navázala úzkou spolupráci s mateřskou školou a knihovna se díky ní stala kulturním centrem obce. Za svůj největší úspěch považuje to, že se jí daří do knihovny a ke čtení lákat dětské čtenáře. V loňském školním roce se zapojila do projektu Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka, kterou vypisuje Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR. V Kyselovicích nemají základní školu, proto paní Koudelníčková připravuje besedy pro děti ze základní školy v Břestě, kam nastoupila většina dětí z Kyselovic do první třídy. V knihovně také funguje projekt Lovci perel, který má děti motivovat ke čtení. Veronika Koudelníčková se už velmi těší na advent a Vánoce a podle svých slov by moc ráda vykouzlila trochu vánoční atmosféry pro své čtenáře v knihovně. Připravuje pravidelné adventní setkávání u čaje s vůní cukroví a vyprávění vánočních příběhů s tvorbou malých drobností, jako je například vonná svíčka.

A kdo by očekával v knihovně v obci Kyselovice chemickou laboratoř? Veronika Koudelníčková má původně chemické vzdělání a vzhledem k tomu, že v loňském roce měla chemická laboratoř v knihovně u dětí opravdu velký úspěch a několik nových čtenářů si poté našlo cestu do knihovny, tak tuto aktivitu plánuje opakovat také v nejbližší době. Říká: „Mám radost, když kousíček této krásné vědy můžu předat dál.“

Další oceněnou byla paní Drahomíra Bílková z knihovny ve Velkém Ořechově na Zlínsku. V letošním roce paní Bílková ze zdravotních důvodů v knihovně už jen zastupuje. Působila v knihovně 13 let. I díky její iniciativě získala obecní knihovna důstojný prostor ve víceúčelové budově Sýpka. Paní knihovnice také začala v knihovně pořádat mnoho akcí pro veřejnost, zvlášť pro děti. Spousta těchto malých návštěvníků se stala pravidelnými čtenáři. U veřejnosti jsou oblíbené také kroužky ručních prací a velikonoční a vánoční jarmarky. Protože paní knihovnice stále sleduje čtenářství dětí, jejím přáním je, aby rodiče více přitahovali své děti k četbě tak, aby z nich vyrostli zdatní čtenáři. K tomu jim mohou podat pomocnou ruku knihovny.

Starý hanácký právo na seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury

ALENA PRUDKÁ

Konec masopustu se na Hané nazývá ostatky. Obchůzka s právem, která se původně konala před začátkem postního období, se označovala jako masopustní nebo ostatkové právo. Byla v minulosti za-

Lechotice 2017. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká)

chycena na Kroměřížsku, Vyškovsku, Tovačovsku, Prostějovsku.

Ostatkové nebo hanácké právo bývalo jedním z nejoblíbenějších zvyků předváděných v minulosti na národopisných slavnostech. Jeho popularitu a atraktivitu zvyšovala zábavnost pro účinkující a diváky i předvádění hanáckých krojů, nářečí, písní a tanců. Z popisu z 80. let 19. století plyne, že v té době se ostatkové právo nekonalo pravidelně každý rok. A v nedávné minulosti se z rámce masopustního zvykosloví vydělilo a posunul se i termín jeho konání. Z konce masopustu se přesunulo do teplejší části roku, do letních měsíců, kdy může vyniknout bohatost a krása hanáckých krojů a celá slavnost je příjemnější jak pro aktéry samotné, tak pro vděčné diváky místní i přespolní. Ve většině obcí se podoba zvyku ustálila a do letního termínu přesouvala od 70. let 20. století. Její dnešní forma se nazývá ve všech obcích, v nichž se tradice udržela, starým hanáckým právem. Současný název pravděpodobně souvisí s obnovou tradičního obřadu, zdůrazňuje starobylost obyčeje a příslušnost jeho nositelů k Hané a k Hanákům. V obcích východní Hané, v nichž se tradice zachovala, se

Záhlinice 2019. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká)

Racková 2022. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká)

pořádá zpravidla v pěti- nebo v desetiletém intervalu, i když aktuální společenská – a v posledních letech i zdravotní – situace může termín konání ovlivnit.

Celá slavnost má ustálenou podobu. Během ní přebírá tradičně starost o pořádek v obci chasa, z jejíhož středu jsou voleni stárci. Právo – atribut v podobě opentlené šavle, někdy opentlené panenky na šavli – jim předá s příslušným poučením starosta obce. Krojované páry zatančí na návsi besedu a může začít obchůzka po obci se zastávkou u jednotlivých domů s výčtem prohřešků jejich obyvatel. V knize hříchů jsou přehledně seřazeny obžaloby na všechny domácnosti. Obžaloby mají humorný nádech, ale vyhýbají se osobním výpadům či urážkám. Stačilo například i to, že se někdo „škaredě podíval na právo“, nebyl dostatečně uctivý, aby mu byl vyměřen patřičný trest s pokutou. Ale především se jako hříchy uvádějí drobné prohřešky proti společnému soužití v obci, ať už jsou skutečné, nebo jen vyfabulované. Následuje uložení trestu a povinné pokuty (například „deset na gatě a dvacet ve zlatě“). A samozřejmě nesmí chybět ani poděkování těch takto „odměněných“. Důležitým atributem výkonu práva je lavice přenášená od domu k domu, k níž navaleči přivedou souzené provinilce. Potom nastupují se svou důležitou funkcí kopaři, kteří zdobenou ferulí a v tanečním rytmu vyplácejí nesmlouvavě každého, jak mu to bylo soudem uloženo. Spravedlivé přísné exekuci se s velkou chutí podrobují domácí i hosté, kteří se v příslušném domě nacházejí a kteří často neváhají přijet z poměrně vzdálených lokalit. Všechno dění je provázeno žerty, muzikou, zpěvem. A tak jako u všech tradičních zvykoslovných obchůzek nechybí ani při této náležité domácími připravené pohoštění, k němuž nutně patří i pálenka, ať už je to slivovice, meruňkovice, hruškovice či jiný podobný ovocný destilát. A nejen ta pálenka nalévaná do štamprlek k přípitku, ale i ta v lahvích, které sbírá pověřená a naprosto spolehlivá osoba rovnou do koše nebo do vozíku. Stejně důvěryhodný musí být i výběrčí peněz, který nosí velkou kasu na peněžní pokuty a příspěvky.

Lechotice 2017. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká)

V současnosti se starý hanácký právo zachovalo ve své tradiční podobě a v souvislé časové lince především ve východohanáckých obcích Machová (poslední v roce 2000), Sazovice (poslední v roce 2016), Mysločovice (poslední v roce 2017), Lechotice (poslední v roce 2017), Racková (poslední v roce letošním), ale díky atraktivitě zvyku a snaze představit vlastní tradice usilují o jeho obnovu v posledních letech i jinde. Po delší časové přestávce se vší parádou připravili starý hanácký právo v roce 2019 např. v Záhlinicích.

V současné době jsou hlavními organizátory sbory dobrovolných hasičů, v posledních letech byla zaznamenána stále výraznější účast obecních úřadů, dokonce i organizace řízená přímo obecními úřady. I tam, kde hanácké právo zůstává v rukách sborů dobrovolných hasičů, je pro náročnost organizace pomoc obecního úřadu nezbytná. Funguje navíc vzájemná výpomoc sousedních obcí při půjčování krojů a kostýmů, ale i textů průběhu hanáckého práva. Podrobné zápisy zůstávají uloženy u jednotlivých organizátorů, na obecních úřadech nebo u sborů dobrovolných hasičů, tedy tam, kde zvyk organizují. Podle těchto zápisů se připravuje i následující slavnost. Většinou je snaha zachovat stejnou formu, jen s obměnami textů u jednotlivých domů, i když jako podklad se používají i stará osvědčená říkání.

Staré hanácké právo prošlo v druhé polovině 20. století svou přirozenou transformací. Jsou při něm zachovány důležité charakteristické vnější znaky, ale celé dění směřuje především k zábavě, k lidovému divadlu, podobně jako je tomu u jiných zvyků. Je důležitým prvkem společenské a kulturní komunikace v obci, jejíž obyvatelé jsou do něj aktivně či pasivně zapojeni. Potřebuje jak vlastní aktéry, tak diváky, kteří znají a respektují jeho pravidla. Racková 2022. Foto © fotoarchiv MJVM (A. Prudká)

Nemateriální kulturní dědictví, předávané z pokolení na pokolení, je společenstvími a skupinami lidí neustále přetvářeno v závislosti na jejich prostředí, na jejich interakci s přírodou a na jejich historii, je znakem jejich identity a kontinuity, podporuje takto úctu ke kulturní rozmanitosti a lidské tvořivosti. (https://www. kr-zlinsky.cz)

Na krajský seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Zlínského kraje byly usnesením Rady Zlínského kraje ze dne 11. 4. 2022 zapsány dva fenomény – Vizovické pečivo a Starý hanácký právo.

OSOBNOSTI