ani kapka nazmar! – BLANKA KOVANDOVÁ

… ani kapka nazmar!

BLANKA KOVANDOVÁ

Ano, každé číslo ZVUKu, i to co právě teď začínáte číst, má vždy nějaké motto. Pomáhá nám při výběru témat a článků…

Tentokrát je mottem „Ani kapka nazmar!“.

Schválně, co vás napadne jako první u tohoto zvolání? Ptala jsem se svých blízkých, kamarádů, známých i cizích lidí. Byl to docela zajímavý průzkum. Tipovala jsem, že se na prvním místě umístí SLIVOVICE (zvlášť v našem kraji, že?). Tu překvapivě ze sebe vysypala jen má kamarádka Martina, jediná celoživotní zapřisáhlá abstinentka, kterou znám osobně…

Muži na vrcholu fyzických sil často odpověděli SPERMA, s doplněním, že pokračování lidstva je přece ta nejdůležitější věc. (Zajímavé, když se dívám večer na zprávy, mám na případné vyhynutí našeho druhu často úplně opačný názor.)

Muži moudří (rozuměj starší) hojně zmiňovali VÍNO. Nejvíc genderově vyvážená a také nejčastější odpověď byla VODA. U žen napříč věkovým spektrem padala i odpověď KREV.

Mne na první dobrou napadnul MED. Mé podvědomí je samozřejmě ovlivněno tím, že jsem si před časem koupila krásnou knížku o včelaření plnou fotek návodů a rad, a mám takovou ideu, že až budu jednou stará, tak si na chalupu pořídím pár včelstev, budu chovat včely, točit med a budu šťastná! A na svou obhajobu musím říct, že nikdo se na KAPKU nenadře tak jako včela! Jedna za celý svůj život nasbírá jen 9 gramů medu! V neposlední řadě závisí na opylení včelami v Evropě 84 % druhů rostlin (P. S. miluju encyklopedie). Nebudou-li včely, nebude nic. Prostě běh světa daleko víc ovlivňují včely než lidé, i když to tak podle zpravodajství nevypadá. Zkrátka ani kapka medu nazmar!

Ale vraťme se k mé anketě – někteří zmiňovali komodity, které kapátkem nenadávkujete, ani kdybyste se rozkrájeli. „ROZUM! Definitivně si přeju, aby lidstvo mělo kapku víc rozumu. A v ideálním případě ho i bezezbytku používalo,“ zamyslela se moje sestra. Zrovna jsme se na Facebooku ve skupině věnované učitelským perličkám bavily úkolem nějakého žáka, který měl doplnit přísloví. Perly typu: Kdo chce psa bít... musí na to mít, Nechval dne... beze mne nebo Koho chleba jíš... toho zabíjíš, by si měl ten kluk nechat patentovat. Sestra je učitelka. Učí prvňáčky. Ve třídě má celou frontu žáčků se speciálními potřebami i pár dětí z různých koutů světa, pro které je čeština španělská vesnice. Připravit se na výuku je náročné, přesto jí prý nejvíc energie neberou děti, ale někteří úporní rodiče… Mimochodem, před tím, než ze sestry vypadla odpověď, povídala mi, jak si děti ve školní družince vypěstovaly ze semínek sazeničky dýní, ty si pak zasadily u školy, staraly se, plánovaly z nich halloweenskou výzdobu. A úroda byla velká – asi třicítka oranžových kopačáků. Tedy jen do víkendu, kdy cesta kolem nich fungovala coby spojka s volební místností… Zkrátím to – zůstalo tam těch dýní asi pět. „Aspoň kapku NADĚJE by to chtělo! Že se lidi domluví, že skončí ta hrozná válka, která je tak blízko, že zvládneme tu drahotu, co se na nás valí, a že v zimě nezmrzneme,“ uzavřela naše povídání na trolejbusové zastávce jedna starší paní.

To bychom asi podepsali všichni s dodatkem, že na každou kapku NADĚJE připadají minimálně dvě kapky VÍRY v dobré konce!

Tož hezké počtení!

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE