I/2 Osvícenský absolutismus

prapříčiny všeho, daleko k ateismu. Umožnilo však Newtonovi exaktně doložit jeho heliocentrickou a gravitační teorii, stejně jako Montesquieuovi základní ideu, že zákony mají svůj původ v lidské přirozenosti a nikoli v Božím zjevení. Voltaira pak toto pojetí přivedlo ke sžíravé kritice společenských, zejména církevních poměrů.

Osvícenská věda vyloučila načas z přírody veškeré druhy pohybu, kromě pohybu mechanického, a přírodní jevy tedy vnímala naprosto jednostranně. Jen za tuto cenu mohla zmíněné jevy popsat a nezřídka i poměrně přesně klasifikovat. Silně tak otřásla dosavadními dialektickými spekulacemi a pokusila se vnést systém do přírody živé i neživé, jak to učinil Linné. Snaha o oživení laického zájmu, o praktické uplatnění vědeckých poznatků a zejména o onu zmíněnou soustavnost vyvrcholila logicky ve Francii rozsáhlým slovníkem věd, řemesel a umění – slavnou Encyklopedií. Zjištění, že výsledky vědeckého výzkumu lze mnohostranně uplatnit ve společenské praxi, vzbudilo nebývalý zájem nejrůznějších samouků, který se projevil v zakládání botanických zahrad, arboret, soukromých laboratoří, knihoven, nejrůznějších sbírek a kabinetů kuriozit. Vědecké diskuse pronikly do šlechtických i měšťanských salonů, zednářských lóží i na stránky odborných časopisů. S tím souvisel též nebývalý rozmach zpravodajství a publicistiky.

I/2 OSVÍCENSKÝ ABSOLUTISMUS

Osmnácté století bývá v politických dějinách Evropy označováno za epochu absolutismu, uzavírajícího s osvícenstvím pod tlakem celé řady okolností „manželství z rozumu“. Není to charakteristika úplně přesná, neboť v Evropě této doby existovaly i politické útvary, jež nelze označit za monarchie, a ne všechny monarchie směřovaly k absolutismu. Za klasický příklad země, kde absolutní práva panovníka byla omezena pravomocí parlamentu, se

13

duchovní revoluce 18. století

léta 1740–1815 všeobecně uváděla Anglie. Třebaže většina absolutistických monarchů ignorovala teorii dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, mnozí dopřáli sluchu rádcům, kteří navrhovali zásadní reformy v duchu osvícenských myšlenek. Podstatou zmíněného jevu se stalo poznání, že pouze společenské povznesení těch tříd a vrstev vytvářejících hmotné a kulturní hodnoty může zabránit všeobecnému regresu a zejména úpadku mocenského postavení státu. Státní zájem velel panovníkovi, aby se postavil nade všechny společenské třídy i vrstvy a jevil se jim jako nestranný rozhodčí.

Osvícensko-deistická představa státu jako složitého stroje, fungujícího jen při dokonalé funkci a souhře všech jeho součástí (od hlavy státu až po nejméně majetného a nejméně privilegovaného občana), dala vzniknout závažnému axiomu. Podle této poučky je údajně v obecném zájmu odstranit součástky vadné (leckdy jen zdánlivě vadné) a považovat za veřejného nepřítele číslo jedna každého, kdo by chtěl jakkoli chod stroje narušit. Šlo tedy o představu mechanistickou, jež neposuzuje věci v duchu morálních kritérií. Je proto zcela charakteristické, že asi nejvýstižnější socio-psychologickou charakteristiku funkce státu v 18. století podal antimoralista markýz de Sade. Ten prohlásil, že občané, kteří mají možnost si v institucionalizované podobě odreagovat své pudy a předsudky, nepředstavují pro stát podstatné nebezpečí. Nebezpečím je naopak revoluce jako výslednice nahromaděného tlaku instinktů, jež nemohly být institucionalizovanou formou uvolněny. Toto pojetí vlastně ospravedlňuje policejní teror vůči občanům, pokud je to v zájmu zachování stability státu. Revoluční teror je naopak zavrženíhodný, protože tuto stabilitu ohrožuje. Markýz de Sade se sám stal obětí své koncepce, když byl po nástupu Napoleona Bonaparta k moci uvržen na základě politického rozhodnutí (nikoli soudního rozsudku) do ústavu pro choromyslné.

Není však vhodné mluvit o sadistickém státě v jednom každém případě, kdy se maximálně uplatňují autoritářské osobnosti. Pro

14