I/3 Josefinismus

absolutismus, jenž hlásal co nejdůslednější společenskou kázeň, hovořily smutné zkušenosti z vnitřních, nábožensko-občanských konfliktů nedávné minulosti. Poněkud paradoxně čerpal i z ideálu křesťanské humanity, který rovněž musel respektovat předpoklad, že je vždy možno svázat větší pospolitost lidí pouty vzájemné lásky, vyloučí-li se z této pospolitosti jistá menšina jako objekt oficiálně „ventilované“ společenské agrese. Z křesťansko-humanistického dědictví vycházel osvícenský ideál státního organismu, jehož předobrazem měla být vzorně uspořádaná obec, jakési nebeské město. Potíž spočívá v tom, že podobný projekt jaksi ignoroval realitu každodenního střetávání konkrétních sociálních protiv, takže motivace některých postojů neprivilegovaných a nemajetných vrstev společnosti zůstávala většině osvícenských politiků a zejména intelektuálů nepochopitelná. Tím spíše se pak mnozí z nich přimykali k pojetí osvíceného panovníka jako prvního služebníka (le premier serviteur, der erste Diener) státu.

I/3 JOSEFINISMUS

Zenit dějin civilizační mise katolické církve byl v českých zemích překročen ve vrcholném středověku a krátce poté bylo podlomeno její mocenské postavení v důsledku husitské revoluce. O rekatolizaci by katolická hierarchie mohla pouze uvažovat, avšak bez mocenské opory státu by tak pronikavého výsledku nikdy nedosáhla. K zásahům světské moci do otázek náboženské kázně vedly i problémy s morálním a profesionálním stavem kněžstva v době po třicetileté válce. Panovník a ostatní představitelé státní moci pojali poměrně záhy úmysl této situace využít a omezit zasahování nadnárodních instancí římskokatolické církve (papežského stolce, řádových představenstev) do církevních poměrů v zemích monarchie. Skryté nekatolictví bylo stále více chápáno jako zločin proti majestátu, nikoli proti církvi.

15

duchovní revoluce 18. století

léta 1740–1815 Podle zastánců absolutismu ohrožovalo více stát než katolickou církev.

Již v polovině 17. století vystoupili v rámci katolické církve zastánci jansenismu proti častým zpovědím a přijímání, zavrhovali biřmování a úctu k relikviím, stejně jako okázalou výzdobu chrámů a nákladnost bohoslužeb, a brojili proti častému užívání svátostin (žehnání, svěcení, zažehnávání). Základním principem jansenistické nauky bylo, že Bůh nemá v úmyslu spasit zdaleka všechny lidi. S tímto projevem elitářství vystoupili lidé, kterým se příčilo žít a podílet se na vládě tradičním způsobem, avšak o jiném uspořádání společenských poměrů měli představy zpočátku nereálné a především nerealizovatelné. Teprve v průběhu 18. století se v souvislosti s určitým vzestupem měšťanstva v západoevropských zemích jansenistická nauka ideologizovala a v této podobě poskytla argumenty pro politiku osvícenského absolutismu, konkrétně pro uplatnění světské moci v záležitostech náboženství a církve. Hlavními odpůrci jansenistů se stali jezuité, kteří poukazovali na přísnou strohost jejich mravních postojů a možnost spasení vztahovali na všechny lidi, pokud budou mít snahu jí využít. V tomto bodě byli sice méně elitářští než jansenisté, ale jejich demokratismus byl ryze patriarchální a vyhovoval zejména rozmachu mravní prostřednosti až lhostejnosti, typickému pro doznívající stavovskou společnost.

V době o něco málo pozdější se objevily i snahy o vnitřní obrodu protestantismu v duchu pietistických zásad mravní opravdovosti a zejména účinné humanity. Podcenit nelze ani vliv knihy O stavu církve (De statu ecclesiae) od trevírského katolického světícího biskupa Johanna Nikolause von Hontheima, který ji vydal roku 1763 pod pseudonymem Justus Febronius. Autor hlásal administrativní osamostatnění diecézní a tím i farní správy vůči papežskému stolci bez ohledu na skutečnost, že pak mohou upadnout do závislosti na státu. Nejvíce však josefinismus – jako teoretický základ politiky osvícenského absolutismu v habsburské monarchii – vycházel ze zásad merkantilistického

16