absolutismus, jenž hlásal co nejdůslednější společenskou kázeň, hovořily smutné zkušenosti z vnitřních, nábožensko-občanských konfliktů nedávné minulosti. Poněkud paradoxně čerpal i z ideálu křesťanské humanity, který rovněž musel respektovat předpoklad, že je vždy možno svázat větší pospolitost lidí pouty vzájemné lásky, vyloučí-li se z této pospolitosti jistá menšina jako objekt oficiálně „ventilované“ společenské agrese. Z křesťansko-humanistického dědictví vycházel osvícenský ideál státního organismu, jehož předobrazem měla být vzorně uspořádaná obec, jakési nebeské město. Potíž spočívá v tom, že podobný projekt jaksi ignoroval realitu každodenního střetávání konkrétních sociálních protiv, takže motivace některých postojů neprivilegovaných a nemajetných vrstev společnosti zůstávala většině osvícenských politiků a zejména intelektuálů nepochopitelná. Tím spíše se pak mnozí z nich přimykali k pojetí osvíceného panovníka jako prvního služebníka (le premier serviteur, der erste Diener) státu. I/3
Zenit dějin civilizační mise katolické církve byl v českých zemích překročen ve vrcholném středověku a krátce poté bylo podlo meno její mocenské postavení v důsledku husitské revoluce. O rekatolizaci by katolická hierarchie mohla pouze uvažovat, avšak bez mocenské opory státu by tak pronikavého výsledku nikdy nedosáhla. K zásahům světské moci do otázek náboženské kázně vedly i problémy s morálním a profesionálním stavem kněžstva v době po třicetileté válce. Panovník a ostatní představitelé státní moci pojali poměrně záhy úmysl této situace využít a omezit zasahování nadnárodních instancí římskokatolické církve (papežského stolce, řádových představenstev) do církevních poměrů v zemích monarchie. Skryté nekatolictví bylo stále více chápáno jako zločin proti majestátu, nikoli proti církvi. 15
duchovní revoluce 18. století
JOSEFINISMUS
