Pavel Bělina a kolektiv: Dějiny zemí Koruny české II. - Od nástupu osvícenství po naši dobu

Dějiny zemí Koruny české II. Od nástupu osvícenství po naši dobu

Pavel Bělina (ed.)

Jaroslav Halada Jaroslav Hrbek Zdenko Maršálek Dagmar Moravcová Jiří Pernes Jiří Pokorný Jiří Rak Josef Tomeš 10., aktualizované a doplněné vydání

Schválilo MŠMT č . j . MSMT-14167/2021-5 dne 22. července 2021 k zařazení do seznamu učebnic pro střední vzdělávání jako součást ucelené řady učebnic pro předmět dějepis s dobou platnosti 6 let.

Napsal kolektiv autorů: PhDr. Pavel Bělina, CSc. (hlava první; hlava druhá: II/5, III/1, IV/4; hlava třetí: VI; hlava čtvrtá: I/3, III/4) Mgr. Jaroslav Halada (hlava čtvrtá: II/1–II/24, III/1–III/3) PhDr. Jaroslav Hrbek (hlava pátá: II/1–II/8) Mgr. Zdenko Maršálek, Ph. D. (hlava pátá: II/1–II/8) doc. PhDr. Dagmar Moravcová, CSc. (hlava čtvrtá: I/1–I/2, II/1–II/24, III/1–III/2) doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph. D. (hlava šestá; hlava sedmá – text vznikl s podporou dlouhodobého koncepčního rozvoje Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., RVO: 68378114) prof. PhDr. Jiří Pokorný, CSc. (hlava druhá: IV/3; hlava třetí; hlava čtvrtá: I/3) PhDr. Jiří Rak (hlava druhá: I/1–I/3, II/1–II/4, II/6–II/8, III/2–III/4, IV/1–IV/2) PhDr. Josef Tomeš (hlava pátá: I, III/1–III/5) Lektorovali Mgr. Vratislav Hanzlík Mgr. Miroslav Houska doc. PhDr. Jan P. Kučera prof. PhDr. Jaroslava Pešková, CSc. Mgr. Jan Šmejkal PhDr. Jan Urban

Copyright © Pavel Bělina, Jaroslav Halada, Jaroslav Hrbek (heirs), Zdenko Maršálek, Dagmar Moravcová, Jiří Pernes, Jiří Pokorný, Jiří Rak, Josef Tomeš, 2021 ISBN 978-80-7637-213-9

OBSAH Hlava první LÉTA 1740–1815 —— 11 I. DUCHOVNÍ REVOLUCE 18. STOLETÍ —— 12 I/1 Osvícenství —— 12 I/2 Osvícenský absolutismus —— 13 I/3 Josefinismus —— 15 II. HABSBURSKÁ MONARCHIE VE VÍRU VÁLEK —— 17 II/1 Válka o dědictví rakouské —— 17 II/2 Sedmiletá válka —— 22 II/3 Období od sedmileté války do počátků koaličních válek proti Francii —— 23 II/4 Od prvního koaličního tažení proti Francii k vyhlášení rakouského císařství —— 26 II/5 Od zřízení Rakouského císařství do vídeňského kongresu —— 28 III. SOCIÁLNÍ A EKONOMICKÁ POLITIKA OSVÍCENSKÉHO ABSOLUTISMU —— 32 III/1 Počátky osvícenských reforem —— 32 III/2 Poddanská otázka —— 34 III/3 Agrární reformy a jejich ohlas —— 36 III/4 Řemeslná a manufakturní výroba —— 38 III/5 Obchod vnitrostátní i zahraniční —— 41 IV. MEZI ABSOLUTISMEM OSVÍCENSKÝM A POLICEJNÍM —— 44 IV/1 Výtvarné umění —— 44 IV/2 Hudba a drama —— 46 IV/3 Literární tvorba a publicistika —— 48 IV/4 Reforma školství —— 50 IV/5 Organizace vědeckého života —— 52 IV/6 Svobodní zednáři a úroveň sociálního myšlení v českých zemích —— 54 IV/7 Od zemského patriotismu k modernímu českému národnímu povědomí —— 59

Hlava druhá LÉTA 1815–1867 —— 65 I. OBECNÉ SOUVISLOSTI ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ —— 66 I/1 Počátky utváření novodobého českého národa —— 66 I/2 Kultura romantismu a biedermeieru —— 68 I/3 Politické trendy v Evropě první poloviny 19. století —— 71 II. RAKOUSKÉ CÍSAŘSTVÍ A ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ PŘEDBŘEZNOVÉ —— 73 II/1 Počátky systému Svaté aliance —— 73 II/2 Krize systému Svaté aliance —— 75 II/3 Rakouské císařství a české země —— 78 II/4 Františkovsko-metternichovský absolutismus —— 80 II/5 Počátky průmyslové revoluce —— 83 II/6 Zemský patriotismus v době předbřeznové —— 88 II/7 Jazykové vlastenectví a slavjanofilství v době předbřeznové —— 90 II/8 Politický život v českých zemích v době předbřeznové —— 92 III. EVROPA A ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ „JARA NÁRODŮ“ —— 95 III/1 Revoluce roku 1848/1949 —— 95 III/2 Revoluce roku 1848/1949 v Rakousku —— 98 III/3 Počátky revoluce v českých zemích —— 102 III/4 Od svatodušních bouří 1848 k májovému spiknutí 1849 —— 106 IV. VZESTUP A PÁD BACHOVSKÉHO ABSOLUTISMU —— 109 IV/1 Rakousko v evropské politice 1848–1859 —— 109 IV/2 Bachovský systém —— 111 IV/3 Obnovení ústavnosti a země Koruny české —— 115 IV/4 Vyvrcholení rakousko-pruského antagonismu —— 117 Hlava třetí LÉTA 1867–1918 —— 121 I. RAKOUSKO-UHERSKÉ VYROVNÁNÍ —— 122 I/1 Státoprávní uspořádání po roce 1866 —— 122 I/2 Prosincová ústava roku 1867 —— 123

II. NOVÉ MYŠLENKOVÉ PROUDY A JEJICH NOSITELÉ —— 125 II/1 Liberalismus —— 125 II/2 Socialismus a marxismus —— 126 II/3 Politický katolicismus a konec „krásné epochy“ —— 129 II/4 Tomáš Garrigue Masaryk —— 131 III. ČESKÁ POLITIKA —— 133 III/1 Od vyrovnání s Uhry k nezdařenému vyrovnání s Čechy —— 133 III/2 Pasivní politika —— 136 III/3 Aktivní politika —— 138 III/4 Sociální demokracie —— 142 III/5 Další politické strany —— 145 IV. CESTA K TRŽNÍMU HOSPODÁŘSTVÍ —— 148 IV/1 Průmyslová revoluce a její důsledky —— 148 IV/2 Podnikání a česká společnost —— 150 IV/3 Změny v charakteru výroby —— 151 V. ČESKÉ ZEMĚ PŘED PRVNÍ SVĚTOVOU VÁLKOU – KULTURNÍ A NÁRODNOSTNÍ VÝVOJ —— 155 V/1 Češi, Němci a rakouský stát —— 155 V/2 Česká kultura, školství a věda —— 158 V/3 Vydavatelská činnost, literatura a novinářství —— 159 V/4 Kulturní činnost spolků, divadlo, výtvarné umění a hudba —— 162 V/5 Kultura a politika —— 164 VI. PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA —— 167 VI/1 Evropa v ohni —— 167 VI/2 Konec války v nedohlednu —— 170 VI/3 K hořkému konci —— 173 VI/4 České země ve stínu konfliktu —— 175 VI/5 Proměny vztahu českého obyvatelstva k vládnoucí dynastii —— 177 VI/6 Formování českého odboje —— 181 VI/7 Na cestě k vyhlášení samostatného Československa —— 184

Hlava čtvrtá LÉTA 1918–1938 —— 189 I. ZNAMENÍ ZRODU I ZMARU —— 190 I/1 Ideové základy československého státu —— 190 I/2 Idea samostatného československého státu —— 192 I/3 Totalitarismus 20. století —— 193 II. STÁT ČECHŮ A SLOVÁKŮ —— 199 II/1 Vyhlášení republiky —— 199 II/2 Martinská deklarace —— 202 II/3 Mírová konference v Paříži —— 205 II/4 Revoluční národní shromáždění československé —— 206 II/5 Připojení Slovenska —— 207 II/6 Německé snahy o odtržení —— 208 II/7 Připojení Podkarpatské Rusi —— 210 II/8 Spor o Těšínsko —— 211 II/9 Československé legie —— 212 II/10 Hospodářské a sociální důsledky války —— 213 II/11 Politika prvních vlád —— 215 II/12 Přijetí ústavy —— 218 II/13 Národnostní struktura —— 218 II/14 Politická struktura —— 221 II/15 Rozkol v sociální demokracii —— 227 II/16 Zahraniční orientace —— 229 II/17 Švehlovy vládní kabinety —— 230 II/18 Rozpad občanské koalice —— 232 II/19 Hospodářská konjunktura 1924–1929 a světová hospodářská krize —— 233 II/20 Protikrizová opatření a politické důsledky krize —— 235 II/21 Československo a Evropa 1925–1935 —— 237 II/22 Boj československé demokracie o přežití —— 239 II/23 Republika ve smrtelném nebezpečí —— 241 II/24 Mnichovský diktát —— 243

III. KULTURNÍ OVZDUŠÍ PRVNÍ REPUBLIKY —— 246 III/1 Kultura první republiky —— 246 III/2 Česká literární tvorba —— 250 III/3 Ostatní obory umělecké tvorby —— 252 III/4 Tělovýchova a sport —— 256 Hlava pátá LÉTA 1939–1945 —— 259 I. RYSY OKUPAČNÍHO REŽIMU —— 260 II. VÁLKA, OKUPACE, ODBOJ —— 264 II/1 Konec samostatného československého státu —— 264 II/2 Zřízení Protektorátu Čechy a Morava a počátky domácího odboje —— 267 II/3 Boj za obnovu Československa v zahraničí —— 271 II/4 Domácí odboj v první fázi války a nacistická perzekuce —— 278 II/5 Situace na Slovensku v prvním období války —— 283 II/6 Vznik nových koncepcí vnitřní a zahraniční politiky —— 285 II/7 Domácí a zahraniční odboj v závěrečném období války —— 290 II/8 Osvobození Československa —— 293 III. VE STÍNU VÁLKY A OKUPACE —— 299 III/1 Život v „šedé zóně“ —— 299 III/2 Politické poslání kultury v letech okupace —— 306 III/3 Divadlo a film výrazem nálad české společnosti —— 310 III/4 Působení hudby a výtvarného umění —— 313 III/5 Kultura a věda v odboji —— 314 Hlava šestá LÉTA 1945–1989 —— 321 I. NÁSTUP STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU —— 322 I/1 Československo v letech 1945–1948 —— 322 I/2 Státní převrat v únoru 1948 —— 330

I/3 Upevňování nabyté moci —— 335 I/4 „Zostřování třídního boje“ —— 338 I/5 Budování socialismu —— 344 I/6 Hledání nepřítele ve vlastních řadách —— 346 I/7 První krize komunistického režimu v Československu —— 348 I/8 Snahy o překonání krize —— 351 I/9 Opětná stabilizace režimu —— 354 I/10 Kultura v padesátých letech —— 356 I/11 Socialistické Československo —— 360 II. POKUS O REFORMU SOCIALISMU —— 363 II/1 Neúspěch III. pětiletky 1961–1965 —— 363 II/2 Dopad XXII. sjezdu KSSS v Československu —— 365 II/3 XII. sjezd KSČ —— 367 II/4 Uvolňování —— 368 II/5 Kultura v šedesátých letech —— 370 II/6 Neúspěšný pokus o zvrat —— 372 II/7 Pražské jaro —— 378 III. NORMALIZACE —— 389 III/1 Nástup normalizace —— 389 III/2 Charta 77 —— 392 III/3 Ohlas perestrojky v Československu —— 395 III/4 Kultura období normalizace —— 399 Hlava sedmá LÉTA 1989–1992 —— 403 I. ZHROUCENÍ KOMUNISTICKÉ MOCI —— 404 II. PRVNÍ LÉTA DEMOKRACIE —— 408 ZDROJE VYOBRAZENÍ —— 413 REJSTŘÍK OSOB A MÍST —— 418

Hlava první Léta 1740–1815

I. Duchovní revoluce 18. století I/1

léta 1740–1815

OSVÍCENSTVÍ

V 18. století se prohloubila krize tradiční stavovské společnosti i proměna jejích mentalit. Stále výraznější uplatňování podnikatelských vztahů, odpovídajících módní tužbě po poznání a uchopení pozemského světa, vyvolávaly u většiny evropských vzdělanců dojem, že konečně nastal věk rozumu. Vytvořil se osobitý světový názor a životní i kulturní styl charakterizovaný dějinným optimismem, vírou ve „světlo zaplašující tmu“, v lidský rozum, osvobozený od předsudků, pověr a nevědomosti, ale především od tradičních mravních autorit. Metaforika světla se odrazila v pojmenování nového dějinného jevu – osvícenství, les lumières, the enlightenment, die Aufklärung. Osvícenství představovalo v dějinách evropského myšlení prvé filozofické hnutí s politickým významem a vycházelo ze dvou základních směrů: z Descartesova racionalismu (ratio = rozum), který přenesl do filozofie ducha matematicko-mechanistické přírodovědy, a z Lockeova empirismu, pro nějž byl příznačný noetický senzualismus, redukující veškeré lidské poznání na obsah lidských smyslů.

Nic tedy nebylo evropské osvícenské společnosti 18. století kromě víry v lidský rozum tak vlastní jako bezvýhradná důvěra k vědeckému bádání, jehož výsledky měly přinést mimo jiné i nápravu negativních společenských jevů. Osvícenství znamenalo zásadní změnu v nazírání na svět, který pokládalo za mimořádně složitý, nicméně rozumem i smysly poznatelný mechanismus. Osvícenci byli sice ochotni přitakat Boží existenci jako nejvyššímu bytí, odkázali však Boha do role prvního hybatele, jenž uvedl mechanismus světa v život, dále už však do něj nezasahuje. Jak se ukázalo, nemělo toto deistické pojetí Boha, 12

prapříčiny všeho, daleko k ateismu. Umožnilo však Newtonovi exaktně doložit jeho heliocentrickou a gravitační teorii, stejně jako Montesquieuo­vi základní ideu, že zákony mají svůj původ v lidské přirozenosti a nikoli v Božím zjevení. Voltaira pak toto pojetí přivedlo ke sžíravé kritice společenských, zejména církevních poměrů.

Osvícenská věda vyloučila načas z přírody veškeré druhy pohybu, kromě pohybu mechanického, a přírodní jevy tedy vnímala naprosto jednostranně. Jen za tuto cenu mohla zmíněné jevy popsat a nezřídka i poměrně přesně klasifikovat. Silně tak otřásla dosavadními dialektickými spekulacemi a pokusila se vnést systém do přírody živé i neživé, jak to učinil Linné. Snaha o oživení laického zájmu, o praktické uplatnění vědeckých poznatků a zejména o onu zmíněnou soustavnost vyvrcholila logicky ve Francii rozsáhlým slovníkem věd, řemesel a umění – slavnou Encyklopedií. Zjištění, že výsledky vědeckého výzkumu lze mnohostranně uplatnit ve společenské praxi, vzbudilo nebývalý zájem nejrůznějších samouků, který se projevil v zakládání botanických zahrad, arboret, soukromých laboratoří, knihoven, nejrůznějších sbírek a kabinetů kuriozit. Vědecké diskuse pronikly do šlechtických i měšťanských salonů, zednářských lóží i na stránky odborných časopisů. S tím souvisel též nebývalý rozmach zpravodajství a publicistiky.

I/2

Osmnácté století bývá v politických dějinách Evropy označováno za epochu absolutismu, uzavírajícího s osvícenstvím pod tlakem celé řady okolností „manželství z rozumu“. Není to charakteristika úplně přesná, neboť v Evropě této doby existovaly i politické útvary, jež nelze označit za monarchie, a ne všechny monarchie směřovaly k absolutismu. Za klasický příklad země, kde absolutní práva panovníka byla omezena pravomocí parlamentu, se 13

duchovní revoluce 18. století

OSVÍCENSKÝ ABSOLUTISMUS

léta 1740–1815

všeobecně uváděla Anglie. Třebaže většina absolutistických monarchů ignorovala teorii dělby moci na zákonodárnou, výkon­nou a soudní, mnozí dopřáli sluchu rádcům, kteří navrhovali zásadní reformy v duchu osvícenských myšlenek. Podstatou zmíně­ného jevu se stalo poznání, že pouze společenské povznesení těch tříd a vrstev vytvářejících hmotné a kulturní hodnoty může zabránit všeobecnému regresu a zejména úpadku mocenského postavení státu. Státní zájem velel panovníkovi, aby se postavil nade všechny společenské třídy i vrstvy a jevil se jim jako nestranný rozhodčí.

Osvícensko-deistická představa státu jako složitého stroje, fungujícího jen při dokonalé funkci a souhře všech jeho součástí (od hlavy státu až po nejméně majetného a nejméně privilegovaného občana), dala vzniknout závažnému axiomu. Podle této poučky je údajně v obecném zájmu odstranit součástky vadné (leckdy jen zdánlivě vadné) a považovat za veřejného nepřítele číslo jedna každého, kdo by chtěl jakkoli chod stroje narušit. Šlo tedy o představu mechanistickou, jež neposuzuje věci v duchu morálních kritérií. Je proto zcela charakteristické, že asi nejvýstižnější socio-psychologickou charakteristiku funkce státu v 18. století podal antimoralista markýz de Sade. Ten prohlásil, že občané, kteří mají možnost si v institucionalizované podobě odreagovat své pudy a předsudky, nepředstavují pro stát podstatné nebezpečí. Nebezpečím je naopak revoluce jako výslednice nahromaděného tlaku instinktů, jež nemohly být institucionalizovanou formou uvolněny. Toto pojetí vlastně ospravedlňuje policejní teror vůči občanům, pokud je to v zájmu zachování stability státu.

Revoluční teror je naopak zavrženíhodný, protože tuto stabilitu ohrožuje. Markýz de Sade se sám stal obětí své koncepce, když byl po nástupu Napoleona Bonaparta k moci uvržen na základě politického rozhodnutí (nikoli soudního rozsudku) do ústavu pro choromyslné.

Není však vhodné mluvit o sadistickém státě v jednom každém případě, kdy se maximálně uplatňují autoritářské osobnosti. Pro 14

absolutismus, jenž hlásal co nejdůslednější společenskou kázeň, hovořily smutné zkušenosti z vnitřních, nábožensko-občanských konfliktů nedávné minulosti. Poněkud paradoxně čerpal i z ideálu křesťanské humanity, který rovněž musel respektovat předpoklad, že je vždy možno svázat větší pospolitost lidí pouty vzájemné lásky, vyloučí-li se z této pospolitosti jistá menšina jako objekt oficiálně „ventilované“ společenské agrese. Z křesťansko-humanistického dědictví vycházel osvícenský ideál státního organismu, jehož předobrazem měla být vzorně uspořádaná obec, jakési nebeské město. Potíž spočívá v tom, že podobný projekt jaksi ignoroval realitu každodenního střetávání konkrétních sociálních protiv, takže motivace některých postojů neprivilegovaných a nemajetných vrstev společnosti zůstávala většině osvícenských politiků a zejména intelektuálů nepochopitelná. Tím spíše se pak mnozí z nich přimykali k pojetí osvíceného panovníka jako prvního služebníka (le premier serviteur, der erste Diener) státu.

I/3

Zenit dějin civilizační mise katolické církve byl v českých zemích překročen ve vrcholném středověku a krátce poté bylo podlo­ meno její mocenské postavení v důsledku husitské revoluce.

O rekatolizaci by katolická hierarchie mohla pouze uvažovat, avšak bez mocenské opory státu by tak pronikavého výsledku nikdy nedosáhla. K zásahům světské moci do otázek náboženské kázně vedly i problémy s morálním a profesionálním stavem kněžstva v době po třicetileté válce. Panovník a ostatní představitelé státní moci pojali poměrně záhy úmysl této situace využít a omezit zasahování nadnárodních instancí římskokatolické církve (papežského stolce, řádových představenstev) do církevních poměrů v zemích monarchie. Skryté nekatolictví bylo stále více chápáno jako zločin proti majestátu, nikoli proti církvi.

15

duchovní revoluce 18. století

JOSEFINISMUS

léta 1740–1815

Podle zastánců absolutismu ohrožovalo více stát než katolickou církev.

Již v polovině 17. století vystoupili v rámci katolické církve zastánci jansenismu proti častým zpovědím a přijímání, zavrhovali biřmování a úctu k relikviím, stejně jako okázalou výzdobu chrámů a nákladnost bohoslužeb, a brojili proti častému užívání svátostin (žehnání, svěcení, zažehnávání). Základním principem jansenistické nauky bylo, že Bůh nemá v úmyslu spasit zdaleka všechny lidi. S tímto projevem elitářství vystoupili lidé, kterým se příčilo žít a podílet se na vládě tradičním způsobem, avšak o jiném uspořádání společenských poměrů měli představy zpočátku nereálné a především nerealizovatelné. Teprve v průběhu 18. století se v souvislosti s určitým vzestupem měšťanstva v západoevropských zemích jansenistická nauka ideologizovala a v této podobě poskytla argumenty pro politiku osvícenského absolutismu, konkrétně pro uplatnění světské moci v záležitostech náboženství a církve. Hlavními odpůrci jansenistů se stali jezuité, kteří poukazovali na přísnou strohost jejich mravních postojů a možnost spasení vztahovali na všechny lidi, pokud budou mít snahu jí využít. V tomto bodě byli sice méně elitářští než jansenisté, ale jejich demokratismus byl ryze patriarchální a vyhovoval zejména rozmachu mravní prostřednosti až lhostejnosti, typickému pro doznívající stavovskou společnost.

V době o něco málo pozdější se objevily i snahy o vnitřní obrodu protestantismu v duchu pietistických zásad mravní opravdovosti a zejména účinné humanity. Podcenit nelze ani vliv knihy O stavu církve (De statu ecclesiae) od trevírského katolického světícího biskupa Johanna Nikolause von Hontheima, který ji vydal roku 1763 pod pseudonymem Justus Febronius. Autor hlásal administrativní osamostatnění diecézní a tím i farní správy vůči papežskému stolci bez ohledu na skutečnost, že pak mohou upadnout do závislosti na státu. Nejvíce však josefinismus – jako teoretický základ politiky osvícenského absolutismu v habsburské monarchii – vycházel ze zásad merkantilistického 16

populacionismu: stoupenci josefinismu totiž hlavně argumentovali tím, že církevní majetek je málo produktivní a málo zdaněný, hierarchicky organizovaný klérus představuje příliš nákladný aparát, celibát odporuje lidské přirozenosti i příznivé populační bilanci státu, množství svátků omezuje píli obyvatelstva, zaslibování nezletilých řeholnímu životu jde na úkor počtu daňových poplatníků i stavu finančních prostředků v zemi.

Pojem josefinismus (logicky by se mělo užívat spíše výrazu josefismus) poukazuje na souvislost s osobou císaře Josefa II., který v politice uplatňoval myšlenku, že lidé jsou si rovni, neboť mají všichni duši od Boha, a že ten, kdo slouží Bohu, je s ním spjat stejně jako ten, kdo slouží státu. Císař zřejmě domýšlel do důsledků názor osvícenců, že morální člověk 18. století prakticky nepotřebuje k vlastní věčné spáse zprostředkování církve jako instituce, ale musí mu být dána možnost niterného prožití jeho víry a projevení účinné lásky k bližnímu. Proto byla tolerančním patentem z roku 1781 vyhlášena určitá nekatolická vyznání za povolená a oficiálně uzavřena epocha rekatolizačního násilí. Tak byla odstraněna jedna ze zásadních opor státní ideje habsburské monarchie v 17. a 18. století, kterou představovala bezvýhradná ochrana zájmů katolického náboženství.

II/1 VÁLKA O DĚDICTVÍ RAKOUSKÉ

Císařem Karlem VI. vymřela 20. října 1740 dynastie Habsburků v mužské linii. Podle pragmatické sankce se trůnu ujala arcivévodkyně Marie Terezie, provdaná za Františka Štěpána, velkovévodu toskánského, který pocházel z rodu bývalých vévodů lotrinských. Habsburská monarchie zaznamenala jistý ústup z velmocenského výsluní již v posledních letech vlády Karla VI. 17

habsburská monarchie ve víru válek

II. Habsburská monarchie ve víru válek

léta 1740–1815

Vývoj uniformy pěších pluků habsburské císařsko-královské armády od počátku 18. do konce 19. století (podoba této uniformy odrážela vývoj kulturního stylu období baroka, rokoka, osvícenského klasicismu, empíru, biedermeieru až k prakticismu 19. století)

64

Hlava druhá

Léta 1815–1867

I. Obecné souvislosti českého národního obrození I/1 POČÁTKY UTVÁŘENÍ NOVODOBÉHO

léta 1815–1867

ČESKÉHO NÁRODA

České dějiny první poloviny 19. století bývají tradičně vykládány jako dějiny českého národního hnutí neboli národního obrození. Vzhledem k jazykovému a literárnímu charakteru českých národních snah klade většina prací důraz na dějiny české litera­ tury tohoto období. Takový přístup však postihuje historickou skutečnost jen zčásti. České dějiny této doby nejsou nic více a nic méně než součást dějin evropských, zasahují je stejné myšlen­ kové a kulturní proudy, utvářejí se podle týchž politických a so­ ciálních podmínek. Specifický je pouze způsob, jakým se tyto otázky v českých zemích řešily, to znamená způsob vycházející z konkrétní historické situace a tradic. České země stejně jako ostatní Evropa prošly během druhé poloviny 18. a v 19. století složitým procesem přeměny tradičních feudálně stavovských struktur v moderní občanskou společnost a národní hnutí, re­ spektive formování novodobého českého národa se stalo inte­ grální součástí těchto proměn. Stejně jako celou Evropu i české země zasáhly nové liberální myšlenky, odehrával se zde zápas za odstranění dosavadních stavovských přehrad a likvidovaly se poslední zbytky partikulárních práv. Rozvojem továrního průmyslu založeného na strojové výrobě zaniklo středověké cechovní řemeslo, železnice zkracovala vzdálenosti, novinové zpravodajství pohotově seznamovalo veřejnost s děním domá­ cím i ve vzdálených částech světa, a zároveň ovlivňovalo názory nejširších vrstev obyvatelstva. Veřejné mínění se stalo faktorem, na který musí politici brát ohled.

Tyto procesy bývají také zpravidla označovány za konec světa malých struktur. Jestliže totiž dříve tvořily nejnižší správní 66

jednotky – panství (patrimonium) nebo město – svým způso­ bem svět sám pro sebe, v jehož hranicích se často odehrával celý život většiny obyvatelstva a jehož meze nepřekračoval obvykle ani jejich duševní obzor, byli nyní lidé integrováni do vyšších, rozsáhlejších a početnějších celků. A hlavní novou identitou se stával národ a z toho plynoucí ideologie nacionalismu postup­ ně nahrazovala starší identifikaci založenou na obyvatelském právu v určité zemi jakožto politickém celku. Jisté české specifi­ kum spočívalo pouze v tom, že moderní český národ se formoval v podmínkách mnohonárodnostní habsburské monarchie, kde Češi zaujímali postavení národnosti druhé kategorie, kde státní správa, vyšší vzdělání a vůbec společenský vzestup byl vázán na užívání německého jazyka, a to i v jazykově čistě českých ob­ lastech. Jazyková hranice v Čechách a na Moravě prostě nebyla pojmem pouze geografickým, ale i sociálním. Tato skutečnost

obecné souvislosti českého národního obrození

Nacionální hnutí prosazovalo rovněž myšlenku vytvoření národního kroje. Jako životaschopné se nakonec ukázaly ženská kacabajka a mužská čamara, kabátce, do nichž je oblečen pár na obrázku

67

spolu s bdělou metternichovskou cenzurou způsobila, že i poli­ tické a sociální požadavky na sebe braly národní nebo jazyko­ vou tvářnost, že při absenci skutečné politické publicistiky byly politické programy zašifrovány v krásné literatuře a dramatu či v populárních osvětových spisech. Rozhodně bychom však na­ šim předkům křivdili, kdybychom na tuto dobu i nadále nahlíželi jen prizmatem obrozenecké idyly.

A konečně nelze zapomenout, že (zvláště v prvních desetile­ tích 19. století) tvořili uvědomělí čeští vlastenci jen nepatrnou skupinu nadšenců, že masy česky hovořícího obyvatelstva do­ sud nebyly národním vědomím takřka vůbec zasaženy. Vedle Čechů zde ovšem žili i Němci se svým rozvíjejícím se národním hnutím. Žila tu též početná komunita židovská, která se teprve rozhodovala, zda se přimkne k formujícímu se národu českému, či německému, a konečně nelze pominout řadu přistěhovalců ro­ mánského původu – zvláště Italů a Francouzů. Teprve souhrn všech těchto faktorů tvoří české dějiny 19. století.

I/2 KULTURA ROMANTISMU

léta 1815–1867

A BIEDERMEIERU

Jestliže bychom měli krátce charakterizovat duchovní klima evropské společnosti po skončení éry Francouzské revoluce a napoleonských válek, nejvhodnějšími slovy by zřejmě byly neuspokojenost a rozčarování. Značné bylo zklamání z před­ cházejícího období osvícenství a racionalismu, které dovedlo evropské lidstvo místo do vysněné říše rozumu ke krvavým vý­ jevům jakobínského teroru a napoleonských válek. Zklamáni byli demokraté, když byli svědky toho, jak se na evropské trůny znovu vracejí staré dynastie, které jako Bourboni ve Francii na nic nezapomněly a nic se nenaučily. Rozčarováni byli účastní­ ci dlouholetých válek, kterým vlády ve chvílích tísně slibovaly rozšíření občanských svobod, frustrováni byli vlastenci, kteří 68

69

obecné souvislosti českého národního obrození

již na dosah ruky viděli uskutečnění svých snů, ať už to mělo být sjednocení Německa pod hesly protifrancouzského boje, nebo znovuobnovení polského státu jako francouzského spojence.

Výrazem těchto pocitů se stalo romantické hnutí, které z trů­ nu vládce lidského jednání svrhlo chladnou racionalitu a na její místo dosadilo srdce, city, fantazii. Romantické cítění setřelo hranice mezi realitou a mýtem, oblíbenou postavou již nebyl racionalistický osvícenec naplněný optimistickým přesvědče­ ním o nezadržitelném pokroku lidského ducha, ale romantický rozervanec, trpící rozporem mezi neuskutečnitelnými ideály a přízemní skutečností, která jej obklopuje. Měřítkem estetické dokonalosti se místo klasicistní uměřenosti stal gotický středo­ věk jako výraz touhy po ztracené integritě evropské civilizace.

Jejím uměleckým vyjádřením byla v očích romantiků gotická ka­ tedrála, což s sebou pochopitelně neslo i oživení zbožnosti, zvláš­ tě katolické. Kromě sluncem jasně ozářené Itálie a Francie se ke slovu přihlásily zaalpské a severské oblasti Evropy zahalené do tajemných mlh. Celoevropskou literární módou se staly sku­ tečné (Píseň o Nibelunzích) nebo podvržené (Ossianovy zpěvy) památky raně středověkých kultur.

Romantický vkus pronikl během první poloviny 19. století do všech oblastí umění a stal se skutečným životním stylem. Nová móda spojená s kultem volné přírody však měla nezřídka i reálný politický obsah – například opoziční aristokraté s oblibou pře­ budovávali francouzské zahrady u svých sídel na anglické parky a manifestovali tím mimo jiné i své sympatie k liberálnímu poli­ tickému systému Velké Británie. Romantická vlna s sebou při­ nesla i dosud nebývalý kult lidovosti. Podle dobových představ „nezkažená“ lidová kultura v sobě nesla kontinuitu s evropským pravěkem, v pohádkách a pověstech byly hledány ozvěny sta­ rých pohanských mýtů a hrdinských eposů.

V neposlední řadě romantické cítění vtisklo na dlouhou dobu pečeť vnějškové podobě novodobého nacionalismu. Pro romanti­ ky byl každý národ samostatnou individualitou, které připisovali

vlastnosti odpovídající psychologii jedince. Němečtí vlastenci s oblibou hovořili o starých unavených národech latinských a do protikladu k nim stavěli mladé, činorodé a životaschopné Ger­ mány. Byl to však německý myslitel Johann Gottfried Herder, který z podobných důvodů přiřkl budoucnost národům slovan­ ským. Vydatně se evropský nacionalismus živil i z romantického kultu minulosti. Historické památky (chrámy, hrady, města) získávaly nové emocionální hodnoty, byly hromadně navštěvo­ vány, a to nejen pro svou uměleckou cenu, nýbrž přímo uctívány jako novodobá poutní místa, jako doklady dávné národní slávy.

S protikladem historismu a právě zmíněného obdivu k národům mladým si nikdo ze současníků příliš hlavu nelámal.

Ve středoevropském prostředí se však ještě mnohem výraz­ něji než romantické hnutí prosadil biedermeier. Tento směr vychází v zásadě ze stejného životního pocitu jako romantis­ mus, východisko však nehledá ani v tragice titánského gesta, ani v útěku do gotického středověku. „Člověk biedermeieru“ se smířil se svým údělem a nacházel štěstí uprostřed rodinného kruhu, v mravném a přičinlivém životě. Příroda, která jej obklo­ povala, také nebyla divokou romantickou scenérií, ale idylickou

léta 1815–1867

Biedermeierovský interiér s typickými variacemi sedacího nábytku

70

krajinou zušlechtěnou lidskou prací. Romantismus se tak stal více kulturním než životním stylem a ovlivňoval všechny druhy umělecké tvorby, ale u biedermeieru tomu bylo naopak, proto se jeho vliv omezoval na oblast užitého umění a lidové zábavy.

Láska k rodině, láska k vlasti (tak často příznačně apostrofova­ né jako matka vlast), odevzdanost do Boží vůle a jí vytvořeného neměnného řádu byly ctnosti biedermeierem vysoce oceňova­ né, a ty také v největší míře naplňovaly i českou literaturu ještě v druhé polovině 19. století.

I/3 POLITICKÉ TRENDY V EVROPĚ

Když skončily revoluční a napoleonské války, mohlo se zdát, že vítězným politickým směrem na evropském kontinentu se stane znovuoživený panovnický legitimismus, jehož hlavní principy vyjadřovalo heslo věrnosti oltáři a trůnu. Panovnická moc spo­ čívala na staleté legitimitě dynastií a zároveň svou oprávněnost k vládě odvozovala z božského posvěcení. Formule z Boží milosti, obvykle uváděná za jmény panovníků, tehdy znovu nabyla reál­ ného politického obsahu. V ní spočíval pro legitimisty vlastní základ státu, teprve od této moci odvozovali všechny ostatní instituce, zákony, práva a výsady jednotlivců i sociálních skupin.

Vnímavějším duchům však bylo jasné, že prostý návrat k po­ měrům před rokem 1789 již není myslitelný. I mladý, dvacetiletý rodák ze zapadlých moravských Hodslavic František Palacký tyto nálady intenzivně pociťoval, když si roku 1819 zapsal do svého deníku: Nevídaný duch věje nyní po celé Evropě, jakkoli dušený tu a tam ode knížat. Od té doby, co Francouzové, zvláště Napo­ leon, stará ustanovení vyvrátil, jim starožitnou vážnost odňal a jiná nařízení podlé ducha našeho věku všude zaváděl, od tehdy jiná jest světa historického vůbec tvářnost.

71

obecné souvislosti českého národního obrození

PRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ

Hlava pátá Léta 1938–1945

léta 1939–1945

Sovětské velení také 5. května 1945 odmítlo návrh amerického generála Dwighta Davida Eisenhowera, aby americká vojska, která od počátku května pronikala do hloubi jihozápadních Čech, postoupila až k západnímu břehu řek Labe a Vltavy.

Od 1. května 1945 postupně vypuklo v českých zemích spontánní povstání proti okupantům. Začalo v Přerově, rychle se šířilo do dalších měst a obcí a 5. května zachvátilo také Prahu.

Nedostatečně vyzbrojení pražští povstalci odolávali náporu německých jednotek, které se pokoušely Prahu dobýt zpět, a marně volali na pomoc americkou armádu, jež 6. května vstoupila do Plzně. Americké velení nemělo jasné instrukce o politickém významu osvobození Prahy a generál Eisenhower nechtěl postupovat proti vůli sovětského velení. K záchraně Prahy přispěl nečekaný spojenec v podobě vlasovců, ruských vojáků v německých uniformách, kteří vystoupili proti Němcům ve snaze domoci se amerického zajetí. Po neúspěšném jednání s Českou národní radou se však vlasovci začali z Prahy 8. května stahovat. Tehdy uzavřela Česká národní rada, v jejímž čele stál profesor Albert Pražák, a vojenské velení povstalecké Prahy v čele s generálem Karlem Kutlvašrem dohodu o odchodu německé armády z Prahy, která byla v souladu s bezpodmínečnou kapitulací německých ozbrojených sil podepsanou den předtím v Remeši. Německé armádní jednotky zamířily do amerického zajetí, část příslušníků SS a gestapa však bojovala dál. Jejich odpor rychle skončil, když do Prahy dorazily ráno 9. května 1945 tanky Rudé armády.

Lide český! Česká národní rada jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády Čs. republiky v Košicích ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska.

Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tak řečený protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen, a tím zanikla veškerá správní moc, vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady…

298

Česká národní rada se obrací v této historické chvíli k českému obyvatelstvu s výzvou, aby bylo v bojové pohotovosti a čekalo na další pokyny a opatření České národní rady.

(Z provolání České národní rady 5. května 1945)

Pražský barikádník v květnovém povstání 1945

III. Ve stínu války a okupace III/1

Okupace a válka vykolejily dosavadní život milionů českých lidí.

Včerejší plnoprávní občané demokratické Československé republiky se náhle ocitli v druhořadém postavení ve vlastní zemi.

Museli si zvyknout na realitu nacistického režimu, byť částečně změkčovanou protektorátní autonomií, na hrozbu gestapa a tvrdé perzekuce, na přetvářku, jinotaje i šeptanou propagandu, na 299

ve stínu války a okupace

ŽIVOT V „ŠEDÉ ZÓNĚ“

1 UF 2 UF 4 UF 1A 3A

3A

Klatovy

Plzeň

3A

Praha

Tábor

Liberec

Č. Budějovice

2UF

4UF

2UF Jihlava

Něm. Brod

Kolín

Ml. Boleslav

Benešov

Písek

Příbram

Kladno

1. ukrajinský front (maršál Koněv) 2. ukrajinský front (maršál Malinovskij) 4. ukrajinský front (generál Jeremenko) 1. americká armáda (generál Hodges) 3. americká armáda (generál Patton)

Vysvětlivky:

3A 3A

x x x 3A x x x x x xx

xx

Mělník Louny K. Vary 1UF 1UF

Terezín

Teplice

9. května 1945

3A Cheb

1UF

Chomutov

5

1A

1UF

194

tna

5. k vě

5

Drážďany

30. du

léta 1939–1945

194 bna

Osvobozování Československa v letech 1944–1945

Znojmo

2UF

Polička

3UF

Vídeň

2UF Trnava

2UF

2UF

Nitra

Martin

4UF

2UF

4

194 2UF

nce

Lučenec

Poprad

2UF

Košice

Prešov

státní hranice po roce 1945

postup osvobozování

jna

4UF

6. ří

hlavní místa odporu a ústupu německých vojsk

postup rumunských vojsk

postup polských vojsk

19 44

postup smíšeného předzvědného oddílu 1. čs. obrněné brigády

postup 1. čs. tankové brigády

postup 1. čs. armádního sboru

hlavní směry útoků sovětských a amerických vojsk

4UF Kežmarok

Rim. Sobota

Ban. Bystrica

Ružomberok

31. pro si

Žilina

Č. Těšín

Levice

Trenčín

Uher. Hradiště

4UF Mor. Ostrava F. Místek

Hranice Vsetín Přerov

Hodonín

Bratislava

2UF

Kyjov

Opava

Olomouc

4UF

Frývaldov

Vyškov

Šumperk Zábřeh

Brno

Hradec Králové

1UF

1UF

1.

45 19 na du b

300

301

ve stínu války a okupace

udavačství a různé podoby kolaborace i pronacistického aktivismu. Byli nuceni se smířit s výsadním postavením němčiny v úřadech, na školách a ve veřejném životě, s německo-českými nápisy na každém kroku. Stále více protektorátních občanů mizelo v německých věznicích a koncentračních táborech, kde mnozí z nich podezřele brzy umírali a jejich rodinám přicházela úmrtní oznámení s nepřesvědčivou diagnózou. Příslušníci celých ročníků české mládeže byli od roku 1942 nasazováni na práci do Německa, kde se ocitali ve stálém ohrožení života v důsledku soustavných spojeneckých náletů na německá průmyslová centra. Nacistická zvůle pak vyvrcholila obdobím stanného práva na podzim 1941 a po atentátu na Heydricha od konce května do počátku července 1942, kdy česká veřejnost prožívala dny plné strachu a úzkosti, denně se dozvídala jména popravených a nakonec byla šokována zprávou o vyhlazení Lidic a vzápětí Ležáků – o barbarském činu, nemajícím dosud ve střední Evropě obdoby.

Vedle útlaku a represálií ze strany okupantů zasahovala do každodenního života sama válka. Záhy po jejím vypuknutí, v říjnu 1939, byl zaveden přídělový systém na potraviny a další spotřební zboží. V dalších válečných letech byly příděly postupně omezovány, v důsledku čehož se výrazně snižovala životní úroveň velké části obyvatelstva, zejména ve městech, a začal kvést černý obchod (šmelina). Nedostatek pohonných hmot se projevil omezováním automobilové dopravy, zvláště osobní. V důsledku protileteckého zatemnění se i česká města a vesnice nořily každý večer do úplné tmy, což přirozeně působilo, hlavně zpočátku, na psychiku obyvatelstva a vzhledem k situaci národa vyvolávalo i jisté symbolické asociace. České země ležely až do konce války v hlubokém zázemí front, jejich města, především průmyslová centra, byla však potenciálním cílem britských a posléze i amerických náletů (k největším z nich došlo až v samém závěru války). Součástí každodenní životní reality městského obyvatelstva se tak staly služby v Civilní protiletecké obraně, poplachy a útěky do sklepních krytů a přirozeně strach z náletů. Paradoxní

léta 1939–1945

přitom bylo, že české obyvatelstvo, utiskované Němci a radující se z každého úspěchu jejich válečných soupeřů, ohrožovali ze vzduchu jeho vlastní spojenci.

Válka živila i vůli značné části národa k odboji proti okupantům. Zúčastnili se jej lidé nejrůznějších sociálních i věkových skupin, nejrůznějších politických názorů i povahových vlastností. Do odboje se dostávali různými cestami a za rozdílných okolností, někteří dokonce souhrou náhod a jejich představy, záměry i osobní lidské kvality pak procházely tvrdou zkouškou ilegální činnosti.

Historii okupačních let však nemůžeme redukovat pouze na odboj, represe a kolaboraci. Ona léta se vyznačovala také svou charakteristickou každodenností, jež ostatně vytvářela i určité zázemí pro různé formy rezistence – již proto, že většina českých odbojářů nežila v ilegalitě, ale u svých rodin a vedle své odbojové činnosti dál vykonávala své „civilní“ profese. I ve stínu nacistické perzekuce, totálního nasazení a náletů žili lidé všedními starostmi, sháněli potraviny, chodili do zaměstnání, do škol, ale také do divadel, biografů, na koncerty a výstavy, prožívali své osobní krize, rodinné problémy, drobné radosti i milostná vzplanutí. Více než dříve se ovšem obraceli do sebe, nacházeli nový vztah ke svým blízkým, k domovu, k tradicím, objevovali hodnotu a krásu ve věcech či jevech dosud zdánlivě banálních.

Tuto tendenci vyjádřil již na podzim 1939 Eduard Bass v jednom ze svých fejetonistických rozjímání v Lidových novinách: Krásný je ten podzim, dny zalité sluncem, večery prohřáté i noc za nocí vlahá pod září ubývajícího měsíce. Ale tentokrát vznikla ještě jiná krása věku našemu zcela neznámá: Lidská sídla ponořená po západu slunce v soumrak a šero bez umělého osvětlení ... Jak slunce sklouzne za Petřín, vyvstává v šerosvitu obraz, jenž se neustále mění. Hladina Vltavy je jako podložena stříbrem, na klidných místech zrcadlí drobounké záření hvězd, na zvlněných sype úlomky jasu a stínů v tetelivé hře ... Stromoví na březích i ostrovech houstne v tajemné skupiny. Někdy se 302

303

ve stínu války a okupace

za ním zvedají bledé přízraky neosvětlených domů jako spící břehy italských jezer.

Jako zatemněné město působilo na své obyvatele šerosvitnými obrazy, tak se těžká okupační doba odrážela v příznačné duchovní atmosféře, prodchnuté iracionálními i mystickými prvky, návraty do minulosti, obratem k náboženství a filozofii i zvýšeným zájmem o okultní nauky a spiritistické seance. Na druhé straně se po celou dobu okupace nepodařilo umlčet český lidový humor a satiru, beroucí si na mušku především okupanty a jejich přisluhovače a často se prolínající se soudobým bájeslovím, jež mimo jiné zrodilo postavu záhadného Péráka, muže pohybujícího se rychle městem pomocí silných pér na nohou a stále unikajícího nacistické policii.

Zábavu a vzrušení přinášela především mužské části populace návštěva sportovních akcí. Počty diváků na fotbalových a hokejových zápasech vzrostly, třebaže mezinárodní styk neexistoval.

Na pražském zimním stadionu se sice několikrát utkalo české hokejové mužstvo s německým, což umožnilo legální manifes­ taci vlasteneckých citů, avšak v kopané byla pro fanoušky největším svátkem střetnutí mezi vybranými týmy Čech a Moravy.

Přerušení mezistátních kontaktů neblaze poznamenalo kariéru řady sportovců, poněvadž jim znemožnilo vyniknout ve světové konkurenci. Týkalo se to zvláště Josefa Bicana, původem vídeňského Čecha, hráče pražské Slavie a v té době nepochybně nejlepšího fotbalisty v Evropě, jehož popularita dosahovala úrovně srovnatelné s filmovými idoly. Své umění nemohli na mezinárodní scéně předvést ani další vynikající fotbalisté jako Bicanův oddílový druh Vlastimil Kopecký či sparťané Jan Říha a Karel Kolský. Hokejisté v tomto směru dopadli poněkud lépe, neboť právě za okupace se zrodil základ slavného národního týmu, který po válce získal pro Československo v letech 1947 a 1949 prvé tituly mistrů světa (Bohumil Modrý, Josef Trousílek, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek a další)– a který se později stal obětí „poúnorové“ komunistické perzekuce.

léta 1939–1945

Kapitáni Bican a Kolský nastupují. Slavia – Sparta, 1943

Jakkoli masová tělovýchova utrpěla rozpuštěním Sokola, představoval sport pro mladou generaci nejrozšířenější formu aktivity. Vedle kopané a hokeje se těšily zájmu soutěže ve sportovní gymnastice, těžící ze sokolské tradice, a v lehké atletice, tedy v disciplinách, které přinesly Československu slávu brzy po skončení druhé světové války. Stačí připomenout jméno běžce a čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka, jehož počáteční úspěchy spadají již do první poloviny čtyřicátých let.

Zdálo by se, že duchovní život českých lidí za okupace byl poznamenán především únikem od aktuální skutečnosti. Avšak právě tento únik vyplýval z bezprostředního prožitku přítomnosti, jenž vyvolával otázky a úvahy, o něž bylo možné se podělit jen v nejužším, nejprověřenějším a nejspolehlivějším kruhu.

Protektorátní ovzduší odráželo v jinotajné rovině politický kvas, který probíhal v národním společenství a který se nemohl veřejně projevit. Lidé si přirozeně kladli otázky po příčinách situace, v níž se ocitl nejen český národ, ale rovněž celá Evropa, kriticky se obraceli k době první republiky, zamýšleli se nad klady 304

305

ve stínu války a okupace

i úskalími tradiční demokracie, nad mezinárodními souvislostmi vzestupu hitlerovského Německa a snažili se vyrovnat se stále velmi živým mnichovským komplexem. Uprostřed okupační reality prožívala značná část národa myšlenkový a politický přerod, jehož plody namnoze dozrály až v poválečném období.

Na toto rozpoložení se pokusili reagovat kolaborační aktivisté jakousi ideologickou ofenzivou. Ta přehodnocovala dosavadní dějinné cesty národa a vyvozovala ze zkušenosti Mnichova jediné východisko: přimknout se oddaně k nacistickému Německu.

Hlavním aktérem této dlouhodobé kampaně byl smutně proslulý publicista a posléze protektorátní ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, který spoluobčany vytrvale oslovoval demagogickými projevy.

Ať děláme, co děláme, naše vlast je a zůstane v německém politickém a hospodářském prostoru, psal na podzim 1940. Octli jsme se s naší českou fůrou uprostřed proudu a tu nezbývá než proti všem příslovím a dobrým radám přepřahat. A právě v této choulostivé situaci se musí ukázat génius národa. Proudu se říká válka, a poněvadž vod přibývá, s přepřaháním se musí pospíchat. Je třeba upřímné spolupráce Čechů na nové střední Evropě, kterou začínají přestavovat Němci.

Podobné snahy však zůstaly v české veřejnosti téměř bez ohlasu. Ani seberafinovanější pronacistická propaganda nemohla zapůsobit na lidi, denně konfrontované s arogancí okupantů a ponižujícím postavením vlastního národa.

Přes všechny prožité otřesy neztratila většina českého národa víru v perspektivy demokracie. V průběhu války pak významně zesílily – zejména v mladé generaci – sympatie k socialistickým idejím. Zrodili se četní – řečeno s divadelním režisérem Janem Grossmannem –samoukové socialismu, totiž ti, kterým nebyl socialismus vpravován do myšlení jako učení, kteří ... tvoří svůj socialismus uvnitř, téměř bez rady a nadto bez možnosti vyzkoušet sílu a nosnost své víry a svého přesvědčení v ohni složité skutečnosti. Značně vzrostly také sympatie k Sovětskému svazu,

jež souvisely s jeho rolí ve válce proti Německu a byly spojeny spíše s oživováním tradičního českého rusofilství než s příklonem ke komunistické ideologii. O vnitřních poměrech v této zemi panovaly přitom značně iluzorní představy. Ve válečných letech můžeme tak sledovat zrání ideových a politických sil, jež se zásadně projevily bezprostředně po válce. Okupační prožitky a nálady poznamenané převahou emocí a patosu nad střízlivým realismem dláždily cestu jejich úspěchu.

III/2 POLITICKÉ POSLÁNÍ KULTURY

léta 1939–1945

V LETECH OKUPACE

Rčení Inter arma silent Musae rozhodně neplatí o české kultuře za druhé světové války. Válečná a okupační realita naopak podnítila mimořádné kulturní vzepětí, jež bylo nejen pozoruhodným výrazem tehdejší duchovní atmosféry, ale zrodilo i četná díla přesahující svým významem a hodnotou dobu svého vzniku. Česká kultura byla tradičně spjata s politickými zápasy národa, při jehož obrození v 19. století sehrála zásadní úlohu. V pohnuté a tragické době nacistické okupace, kdy se národní společenství najednou ocitlo v akutním ohrožení, jí znovu připadlo závažné poslání: stala se útočištěm a posilou nejširších vrstev českého národa, oporou národně obranných snah i skrytou zbraní v zápase s okupanty. Šťastně při tom využila svých specifických prostředků a forem umožňujících promlouvat zastřeně a zároveň emotivně, ale i určité míry protektorátní kulturní autonomie a nedostatečného citu německých dohlížitelů pro odstíny české řeči a pro symboliku konkrétních uměleckých děl.

Obecným rysem tehdejší české kultury se stalo vlastenectví a s ním spjatý návrat k národní minulosti. Ohrožený národ zachvátila vlna historismu, jež zvláště v počátečním období okupace prolínala všemi oblastmi kulturního a veřejného života. Čeští lidé nacházeli nový, zvroucnělý vztah k památným místům 306

307

ve stínu války a okupace

a významným událostem národních dějin, demonstrativně kladli květiny ke hrobům či pomníkům historických osobností i ke hrobu Neznámého vojína na pražském Staroměstském náměstí, jenž symbolizoval tradici boje za samostatný československý stát v době první světové války.

Jedním z nejcharakterističtějších projevů dobových nálad byla manifestační účast široké veřejnosti při uložení ostatků Karla Hynka Máchy na pražském Vyšehradském hřbitově 7. května 1939, národní pouti na Říp 30. dubna 1939, ke svatému Vavřinečku u Domažlic 13. srpna 1939 a na Hostýn 20. srpna 1939 i pozornost věnovaná toho roku (jinak nekulatému) výročí smrti mistra Jana Husa a svátku národního patrona svatého Václava.

Postavy a díla, které ještě před nedávnem zaujímaly místo pouze v učebnicích, čítankách a naučných slovnících, nabývaly nové aktuálnosti: mimořádně vzrostl zájem o českou literární klasiku 19. století, o český národopis a zejména o národní dějiny.

V tomto ovzduší vznikla a rychle byla vydána řada populárně-historických knih, sborníků, úvah i beletristických děl s historickými náměty. Přední český historik a někdejší ministr zahraničních věcí profesor Kamil Krofta napsal v prvních měsících okupace knihu Nesmrtelný národ, v níž zachytil osudy Čechů od předbělohorského období po vrchol národního obrození a přesvědčivě historicky doložil sílu a životnost národa, který prošel tolika dějinnými zkouškami. Spisovatel Vladislav Vančura odložil některé své tvůrčí plány a začal pracovat na originální historicko-beletristické epopeji Obrazy z dějin národa českého, jejíž první dva díly vyšly v letech 1939–1940. Na jaře 1940 vzbudil značný ohlas první díl Čtení o roce osmačtyřicátém Eduarda Basse, věnovaný českému kulturnímu a společenskému životu a obrozenskému úsilí ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století.

Zatímco několik nakladatelů přichystalo reedici Palackého Dějin národu českého, vyšel v nakladatelství Sfinx ve dvou po sobě rychle následujících vydáních rozsáhlý kulturně-historický sborník Co daly naše země Evropě a lidstvu (1939–1940). Toto

léta 1939–1945

reprezentativní dílo, redigované mezinárodně proslulým filologem a literárním historikem profesorem Vilémem Mathesiem, shrnovalo v řadě populárních studií a statí přínos českého národa evropské kultuře a civilizaci od nejstarších dob až po přítomnost. Ideu sborníku lapidárně vyjádřila Mathesiova předmluva: V dobách trpkých zkušeností, ale i odhodlané vůle k novému životu vydáváme toto dílo, aby hlasy odborníků domácích i cizích podaly svědectví o neznámé síle a hodnotě našeho národa. Po dobu celého tisíciletí jsme v evropské výměně kulturních statků udrželi svou bilanci vyrovnanou a mnohdy jsme dávali víc, než jsme přijímali... V průběhu staletí jsme účinně a kladně zasáhli do všech oblastí evropské tvořivosti. Ani kruté následky bělohorské porážky nedovedly zpřetrhat souvislé pásmo našeho tvůrčího usilování nebo je odsoudit k bezvýznamnosti. Tím méně to dovedou změny, které prožíváme dnes, neboť v protikladu k době po Bílé hoře ... struktura národa zůstala nedotčená. Upevnit tímto přesvědčením naši sebedůvěru a spolu utvrdit v nás rozhodnutí, že se duchovnímu volání své tisícileté tradice nezpronevěříme, – toť úkol, který našemu sborníku dává sama doba, v níž vychází.

Historická ohlédnutí s aktualizační tendencí převládala i v populární edici Svazky úvah a studií, vydávané nakladatelstvím Václava Petra. Sestávala ze sešitových vydání drobných rozprav a esejů, jež se zastřeně dotýkaly situace, v níž se český národ ocitl. Vlastenecký tón zazníval po celou okupaci v historických románech a povídkách, z nichž připomeňme alespoň díla Jiřího Mařánka (Romance o Závišovi, 1940), Karla Nového (Rytíři a lapkové, 1940) a Františka Kubky (Pražské nokturno, 1943, Karlštejnské vigilie, 1944). Značný čtenářský ohlas měly též prózy vracející se k lidovým kořenům národa a oslavující houževnatost a nezdolnost prostého českého člověka (Bassův Cirkus Humberto, 1941). Výrazem tehdejší doby bylo i dílo zdánlivě vzdálené soudobé české realitě – monumentální románové torzo Karla Schulze Kámen a bolest (1942), líčící nejen tvůrčí 308

309

ve stínu války a okupace

zápas Michelangelův, ale i drama jedince uprostřed kruté doby.

Prožitek národního ohrožení a nový vztah k domovu, vlasti a tradicím se výrazně projevil v české poezii. Svědčí o tom sbírky a skladby předních českých básníků,vydané v letech 1939–1940: Horův Jan houslista, Halasova Naše paní Božena Němcová, Nezvalova sbírka Pět minut za městem, Seifertův Vějíř Boženy Němcové a Světlem oděná; z pozdější doby pak například sbírka Jana Čarka V zemi české (1942). Tragická atmosféra doby nalezla svůj osobitý výraz v básnických obrazech Vladimíra Holana (Sen, 1939, První testament, 1940) i dalších autorů (mj. Viléma Závady či Františka Hrubína). Příznačné nálady úzkosti a opuštěnosti se projevují v dílech mladého českožidovského básníka Jiřího Ortena, žijícího až do své tragické smrti v září 1941 v různých ilegálních úkrytech a publikujícího pod pseudonymy Karel Jílek a Jiří Jakub časopisecky i knižně (sbírky Čítanka jaro, 1939, Cesta k mrazu, 1940, Ohnice, 1941). Vedle alegorických básnických skladeb vznikaly ovšem i bojovné a rozhořčené verše, které otevřeně reagovaly na válečnou a okupační skutečnost a svého vydání se většinou dočkaly až po roce 1945. Některé se však objevily – samozřejmě bez uvedení autora – již za války v ilegálním tisku nebo v anonymním sborníku Křik Koruny české, sestaveném na počátku okupace Františkem Halasem, propašovaném do zahraničí a publikovaném roku 1940 ve Francii.

K dominantním žánrům české literatury v letech 1939–1945 patřila rovněž psychologická próza, reprezentovaná především romány Václava Řezáče, Jaroslava Havlíčka, Miroslava Hanuše, Jarmily Glazarové a Vladimíra Neffa. Analýza lidského nitra, téma souboje kladných a záporných vlastností v člověku i ohrožení společnosti patologicky narušenými jedinci vytvářely prostor pro aktualizační paralely. Zvláště charakteristicky se tato tendence projevila v povídce Jaroslava Havlíčka Kamenný orchestr (1944), která se mimo jiné zamýšlí nad sepětím člověka s odkazem minulosti a nad posilou, kterou může z jeho majestátu čerpat v mezní životní situaci.