III/3 Agrární reformy a jejich ohlas

léta 1939–1945 jež souvisely s jeho rolí ve válce proti Německu a byly spojeny spíše s oživováním tradičního českého rusofilství než s příklonem ke komunistické ideologii. O vnitřních poměrech v této zemi panovaly přitom značně iluzorní představy. Ve válečných letech můžeme tak sledovat zrání ideových a politických sil, jež se zásadně projevily bezprostředně po válce. Okupační prožitky a nálady poznamenané převahou emocí a patosu nad střízlivým realismem dláždily cestu jejich úspěchu.

III/2 POLITICKÉ POSLÁNÍ KULTURY

V LETECH OKUPACE

Rčení Inter arma silent Musae rozhodně neplatí o české kultuře za druhé světové války. Válečná a okupační realita naopak podnítila mimořádné kulturní vzepětí, jež bylo nejen pozoruhodným výrazem tehdejší duchovní atmosféry, ale zrodilo i četná díla přesahující svým významem a hodnotou dobu svého vzniku. Česká kultura byla tradičně spjata s politickými zápasy národa, při jehož obrození v 19. století sehrála zásadní úlohu. V pohnuté a tragické době nacistické okupace, kdy se národní společenství najednou ocitlo v akutním ohrožení, jí znovu připadlo závažné poslání: stala se útočištěm a posilou nejširších vrstev českého národa, oporou národně obranných snah i skrytou zbraní v zápase s okupanty. Šťastně při tom využila svých specifických prostředků a forem umožňujících promlouvat zastřeně a zároveň emotivně, ale i určité míry protektorátní kulturní autonomie a nedostatečného citu německých dohlížitelů pro odstíny české řeči a pro symboliku konkrétních uměleckých děl.

Obecným rysem tehdejší české kultury se stalo vlastenectví a s ním spjatý návrat k národní minulosti. Ohrožený národ zachvátila vlna historismu, jež zvláště v počátečním období okupace prolínala všemi oblastmi kulturního a veřejného života. Čeští lidé nacházeli nový, zvroucnělý vztah k památným místům

306

a významným událostem národních dějin, demonstrativně kladli květiny ke hrobům či pomníkům historických osobností i ke hrobu Neznámého vojína na pražském Staroměstském náměstí, jenž symbolizoval tradici boje za samostatný československý stát v době první světové války.

Jedním z nejcharakterističtějších projevů dobových nálad byla manifestační účast široké veřejnosti při uložení ostatků Karla Hynka Máchy na pražském Vyšehradském hřbitově 7. května 1939, národní pouti na Říp 30. dubna 1939, ke svatému Vavřinečku u Domažlic 13. srpna 1939 a na Hostýn 20. srpna 1939 i pozornost věnovaná toho roku (jinak nekulatému) výročí smrti mistra Jana Husa a svátku národního patrona svatého Václava. Postavy a díla, které ještě před nedávnem zaujímaly místo pouze v učebnicích, čítankách a naučných slovnících, nabývaly nové aktuálnosti: mimořádně vzrostl zájem o českou literární klasiku 19. století, o český národopis a zejména o národní dějiny.

V tomto ovzduší vznikla a rychle byla vydána řada populárně- -historických knih, sborníků, úvah i beletristických děl s historickými náměty. Přední český historik a někdejší ministr zahraničních věcí profesor Kamil Krofta napsal v prvních měsících okupace knihu Nesmrtelný národ, v níž zachytil osudy Čechů od předbělohorského období po vrchol národního obrození a přesvědčivě historicky doložil sílu a životnost národa, který prošel tolika dějinnými zkouškami. Spisovatel Vladislav Vančura odložil některé své tvůrčí plány a začal pracovat na originální historicko-beletristické epopeji Obrazy z dějin národa českého, jejíž první dva díly vyšly v letech 1939–1940. Na jaře 1940 vzbudil značný ohlas první díl Čtení o roce osmačtyřicátém Eduarda Basse, věnovaný českému kulturnímu a společenskému životu a obrozenskému úsilí ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století.

Zatímco několik nakladatelů přichystalo reedici Palackého Dějin národu českého, vyšel v nakladatelství Sfinx ve dvou po sobě rychle následujících vydáních rozsáhlý kulturně-historický sborník Co daly naše země Evropě a lidstvu (1939–1940). Toto

307

ve stínu války a okupace