jež souvisely s jeho rolí ve válce proti Německu a byly spojeny spíše s oživováním tradičního českého rusofilství než s příklonem ke komunistické ideologii. O vnitřních poměrech v této zemi panovaly přitom značně iluzorní představy. Ve válečných letech můžeme tak sledovat zrání ideových a politických sil, jež se zásadně projevily bezprostředně po válce. Okupační prožitky a nálady poznamenané převahou emocí a patosu nad střízlivým realismem dláždily cestu jejich úspěchu. III/2 POLITICKÉ POSLÁNÍ KULTURY
léta 1939–1945
V LETECH OKUPACE
Rčení Inter arma silent Musae rozhodně neplatí o české kultuře za druhé světové války. Válečná a okupační realita naopak podnítila mimořádné kulturní vzepětí, jež bylo nejen pozoruhodným výrazem tehdejší duchovní atmosféry, ale zrodilo i četná díla přesahující svým významem a hodnotou dobu svého vzniku. Česká kultura byla tradičně spjata s politickými zápasy národa, při jehož obrození v 19. století sehrála zásadní úlohu. V pohnuté a tragické době nacistické okupace, kdy se národní společenství najednou ocitlo v akutním ohrožení, jí znovu připadlo závažné poslání: stala se útočištěm a posilou nejširších vrstev českého národa, oporou národně obranných snah i skrytou zbraní v zápase s okupanty. Šťastně při tom využila svých specifických prostředků a forem umožňujících promlouvat zastřeně a zároveň emotivně, ale i určité míry protektorátní kulturní autonomie a nedostatečného citu německých dohlížitelů pro odstíny české řeči a pro symboliku konkrétních uměleckých děl. Obecným rysem tehdejší české kultury se stalo vlastenectví a s ním spjatý návrat k národní minulosti. Ohrožený národ zachvátila vlna historismu, jež zvláště v počátečním období okupace prolínala všemi oblastmi kulturního a veřejného života. Čeští lidé nacházeli nový, zvroucnělý vztah k památným místům 306
